Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-01-22 00:00:00

Na fantazii mám vysokou školu. Kristýna Frejová o psaní scénářů i pobytu ve tmě

Je to tak: vypadá skvěle a energií přímo překypuje. Kdyby se z nějakého neznámého důvodu zastavila zeměkoule, herečka Kristýna Frejová by ji jistě roztočila znovu. S úsměvem na rtech. Nedávno si přibrala další činnost, psaní scénářů. Nejen o tom se rozmluvila v rozhovoru pro Týdeník Televize.

Čas načtení: 2024-06-29 11:17:00

Sekundární inovace 5G: Nový směr pro obchodní úspěch

Šanghaj 29. června 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Na veletrhu MWC Shanghai 2024 vystoupil s hlavním projevem prezident divize pro spolupráci s operátory (Carrier Business) ve společnosti Huawei Chen Hao. Ve své řeči uvedl, že zatímco primární inovace přinášejí technologické dividendy, sekundární inovace urychlují obchodní úspěch, a poukázal na to, že sekundární inovací v současné době prochází také sítě 5G.V Číně, která vybudovala největší a nejpokročilejší sítě 5G na světě, přesáhl počet uživatelů k letošnímu květnu 890 milionů, což představuje více než 52 % globálních uživatelů 5G. Díky tomuto mimořádnému pokroku se informační a komunikační technologie, jako je 5G, rychle rozvíjejí a stávají se nedílnou součástí všech odvětví a oblastí v Číně.Chen ve své přednášce s názvem „Sekundární inovace 5G: Nový směr pro obchodní úspěch" dále poznamenal: „Úspěch Číny v oblasti 5G je výsledkem neustálého zkoumání, efektivních postupů a nekonečných inovací. Stejně jako vylepšení parního stroje Jamesem Wattem spustilo průmyslovou revoluci, tak od sekundární inovace 5G očekáváme nastartování monetizace ve třech oblastech – uživatelských scénářích, synergii sítě, cloudu a inteligence a spolupráci ekosystémů – pro novou etapu obchodního úspěchu."Inovace scénářů: Znovuobjevení hodnoty skupin uživatelů a scénářů pro urychlení multimetrické monetizace sítíK dnešnímu dni je v Číně registrováno 150 milionů uživatelů živého vysílání. Požadavky těchto uživatelů na videa s vyšším rozlišením a nulovým zasekáváním mohou operátoři v zemi uspokojit právě díky vysokým rychlostem uplinku 5G a přístupu k síti na základě priority. Více než 15 provinčních operátorů v Číně navíc připravilo balíčky pro živé vysílání s garantovanou rychlostí uplinku.Schopnost sítí podporovat nové funkce - jako je akcelerace pro konkrétní uživatele a služby, deterministická uživatelská zkušenost a vizualizované vnímání uživatelů - stále roste, přičemž tento vývoj přinese rozšíření živého vysílání do dalších scénářů, skupin uživatelů a aplikací. Dochází tak ke znovuobjevení hodnoty skupin uživatelů a scénářů, což urychlí zpeněžení sítě prostřednictvím různých metrik.Integrované inovace: Nová brána k průmyslovým službám internetu věcí (IoT) díky synergii sítě, cloudu a inteligenceTechnologie New Calling a cloudové telefonní služby poslouží jako brána k individuálnějším digitálním službám, zatímco služby internetu vozidel (Internet of Vehicles, IoV) a internetu videozařízení (Internet of Video Things, IoVT) vytvoří nové příležitosti pro propojení průmyslu. Hnacím motorem těchto služeb budou inovace, které integrují 5G, cloud a umělou inteligenci.Obsah vytvářený umělou inteligencí (AI-generated content, AIGC) je pouze výchozím bodem pro bezkonkurenční uživatelský zážitek, který přinese služba New Calling. Vývoj dalších aplikačních scénářů s vysokou hodnotou zaměřených na spotřebitele a podniky, jako je nahrazení tradičních podnikových horkých linek asistenty s umělou inteligencí, pak přinese New Calling ještě poutavější, pohodlnější a hodnotnější.Cloudové telefony dokážou již nyní poskytovat zážitky, které se téměř vyrovnají zážitkům z fyzických telefonů. S rozlišením 2K a latencí pouhých 100 ms jsou cloudové telefony na dobré cestě k tomu, aby nabízely zobrazení s vyšším rozlišením a plynulejší interakci srovnatelnou s fyzickým telefonem.Co se týče IoV a IoVT, technologie RedCap zde dokáže podpořit služby připojení s optimálním výkonem a za optimální cenu. Ekosystém RedCap pro čipy, moduly a zařízení již dosáhl zralosti, což znamená, že umožňuje operátorům rychle stanovit oborové referenční hodnoty. Souvislé síťové pokrytí v kombinaci s novými funkcemi, jako je slicing a edge cloud computing, umožní vývoj nových vysoce hodnotných aplikací, které budou podporovat nové služby IoT pro průmyslová odvětví, jako je inteligentní výroba a průmyslová automatizace.Inovace založené na spolupráci: Spolupráce E2E v průmyslu posiluje provoz videoslužebStávající videoslužby, ať už se jedná o krátká či dlouhá videa nebo videohovory, obvykle poskytují rozlišení 540p nebo 720p, což znamená, že uživatelský zážitek je zde možné ještě podstatně zlepšit. Společnost Huawei v rámci svého úsilí o zlepšení uživatelského zážitku a maximalizaci špičkových síťových možností Číny prosazovala na nedávné konferenci „Čína v HD: Fórum pro vysoce kvalitní rozvoj mobilního videa v éře AI" (HD China: Forum on High-Quality Development of Mobile Video in the AI Era) přechod do „plně HD éry". Společnost rovněž vyzvala aktéry z celého odvětví ke spolupráci na průlomových objevech v oblasti 3D obsahu, technologií a zážitků bez brýlí, které přinesou prospěch všem.Co se týče obchodního úspěchu 5G, monetizace bude do značné míry záviset na transformaci hodnoty skupin uživatelů a scénářů; strategie služeb přitom budou vyžadovat součinnost sítě, cloudu a inteligence a spolupráce na nových typech video služeb se stane klíčem ke zvýšení síťového provozu. Svůj projev Chen uzavřel ujištěním, že společnost Huawei operátory maximálně podpoří v zavádění sekundárních inovací 5G i využití komerčních technologií 5.5G s cílem posunout obchodní úspěch 5G na další úroveň.Veletrh MWC Shanghai 2024 probíhá od 26. do 28. června v čínské Šanghaji. Společnost Huawei na veletrhu představí své nejnovější produkty a řešení na stáncích E10 a E50 v hale N1 Nového mezinárodního výstaviště v Šanghaji (Shanghai New International Expo Centre, SNIEC).Rok 2024 je prvním rokem komerčního provozu sítí 5.5G, přičemž zavádění gigabitových optických sítí F5.5G již probíhá. Synergie mezi sítěmi, cloudem a inteligencí slibují přinést všudypřítomné inteligentní aplikace a stále diferencovanější uživatelské zkušenosti. Společně s globálními operátory, odborníky z odvětví a významnými osobnostmi se Huawei na letošním MWC v Šanghaji zaměří na zajímavá témata, jako například podpora úspěchu 5G v éře 5.5G a aktivace potenciálu růstu příjmů operátorů pro ještě rychlejší přechod do inteligentního světa. Další informace najdete na adrese https://carrier.huawei.com/en/events/mwcs2024.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2449994/Chen_Hao_delivering_a_keynote.jpg  KONTAKT: Tao Ling, 020-18520121896, taoling1@huawei.com  

Čas načtení: 2021-07-04 10:01:24

Pohrávání se sociálním kreditem

Německé noviny Die Welt upozorňují na studii vydanou spolkovým ministerstvem pro školství a vědu a na související článek dr. Karima Fathiho, který je tamtéž poradcem. Jedná se o rozebrání možných scénářů budoucího hodnotového vývoje německé společnosti, přičemž jedním ze scénářů je „bonusový systém“ (Bonussystem) podobný tomu čínskému. (Čína se v obou materiálech explicitně zmiňuje.) Takový systém by mohl odměňovat obyvatele například za výkon veřejně prospěšných činností zdarma (Ehrenamt) nebo uhlíkovou stopu (CO2-Abdruck). V oné ministerské studii najdete úvahy nad „bonusovým systémem“ od stránky 122 dále. Úředníci to berou vážně No uf. Má oblíbená noční můra. Jedna ze tří těch opravdu vytrvalých: přiblblá, leč těžkoruká algoritmizace lidského života, usnadněná dnešním masovým sběrem dat. Než půjdeme dál, je potřeba upozornit, že žádný z těch materiálů se vysloveně nehlásí k tomu, že by takový systém zavést chtěl. Je to vše v režimu „co by, kdyby“. Samotné ministerstvo odpovědělo na dotaz Weltu, že jde o scénář, který je „myslitelný“ (denkbar), ale „v žádném případě se o něj neusiluje“ (keineswegs anzustreben). A v obou textech se rozebírají i možné zápory celé věci. Z pohledu čtenáře si ovšem musíte klást otázku, proč se tedy takový scénář dostal do užšího výběru pouhých šesti scénářů, které se v materiálu rozebírají. Myslitelných možností vývoje je přece daleko více. Seberte sto intelektuálů, dejte jim za úkol přemýšlet nad budoucností jejich země, a sklidíte nejmíň 150 variant, jak by mohla vypadat. Pokud se „bonusový systém“ kvalifikoval až do oficiálního materiálu spolkového ministerstva, můžeme z toho soudit minimálně to, že takovou variantu vývoje berou tamní úředníci vážně. (Na rozdíl, dejme tomu, od návratu dynastie Hohenzollernů na císařský trůn, kterou nejspíš neberou úplně vážně ani nepočetní němečtí monarchisté.) Pojďme tedy chvíli uvažovat nad „bonusovým systémem“, jehož jméno je – všimněte si – formulováno neškodně a optimisticky, jako by šlo o nějaké odměny za chození do téhož supermarketu. I noční můry lze aspoň částečně zabalit do dárkového papíru. Aspoň v době, kdy je představujete publiku, které ještě úplně neví, co od nich čekat. Klid na práci Za prvé, státy či civilizace mají tendenci se navenek prezentovat tím, co je možno mezinárodnímu publiku takříkajíc prodat. Zrovna v případě té Číny, která je v materiálech zmiňována coby původce myšlenky a která očividně stojí o to, etablovat se na mezinárodní scéně jako jedna z velmocí a alternativ, to bude stabilita technokratické vlády. Asi takto by mohla vypadat jejich pomyslná reklama: „Přijměte náš model, nebo aspoň nějaké jeho prvky, a nebudou vám hrozit žádná nepříjemná překvapení jako brexit nebo vítězství nežádoucích stran ve volbách. Umíme řídit společnost seshora tak, aby pěkným, předvídatelným tempem kráčela k určenému cíli a přiměřeně ekonomicky rostla. Chcete-li, ukážeme vám, jak se to dělá. Takhle se maže, takhle se chválí. Toto musí přijít do novin, toto tam přijít nesmí. Tohoto člověka stačí pokárat, tenhle už musí na převýchovu, tohohle rovnou zavřít.“ Bohužel si myslím, že takto prezentované „zboží“ má v Evropě řadu potenciálních kupců, ať už je jeho reálná hodnota jakákoliv, a že na takový proces „ideového nákupu“ budeme muset dávat pozor. On totiž nemusí vždycky probíhat zjevně a otevřeně a budou k němu mít sklony i lidé, kteří tak na první pohled třeba nevypadají. Úředně řízený utopismus koneckonců nevynalezla Čína, jenom má momentálně k dispozici jeho nejúčinnější implementaci. Vize stability a růstu za cenu „drobných obětí“ má i tady určitou míru podpory mezi voliči, patrně závisející na tom, v jak velkých problémech se daný stát nachází (všimněte si, že jediným státem G7, který se podílí na čínském globálním projektu Belt and Road, je notoricky zadlužená a hospodářsky stagnující Itálie, i když poslední dobou začínají mít v Římě o moudrosti svého angažmá určité pochybnosti). Zejména se ale dá čekat, že na něco takového budou slyšet politici. Demokracie je chaotická; přeběhlí poslanci vrážejí vládě vidle do zad, kolem ctihodných hlav propukají špinavé skandály, táboroví řečníci během pár měsíců poskládají hnutí, které pak sebere ve volbách dvacet procent hlasů a špatně se s ním jedná. Nic z toho neprospívá „klidu na práci“, který prostě v pluralitním státě není možný. Zato v technokratickém státě řízeném shora by nějaký ten „klid na práci“ možný byl, a už to bude jeden z důvodů, proč u nás budou myšlenky na zavedení různých postupů tohoto střihu patrně také vylézat. On to samozřejmě nikdo na plnou hubu neřekne, že by rád, aby jej ve výkonu vládnutí nerušili; oficiální zdůvodnění bude vždycky znít nějak konstruktivně a pozitivně. (Boj proti pedofilii? Boj proti korupci? Boj proti rasismu? Boj proti klimatické změně? Boj, boj, boj.) Ale vsaďte se, že v praxi to bude brzy sklouzávat právě k tomu klidu na práci, který je nejpohodlnější. A „bonusový systém“ se k zajištění takového klidu náramně hodí. Problémoví jedinci zkrátka dostanou špatné skóre a spolu s ním tolik starostí, že se budou nuceni soustředit sami na sebe. Kolikrát v týdnu sis dal maso? Za druhé, existuje určitý způsob uvažování o historii, který se dívá na technologický vývoj a jeho následky pro vývoj společenský. Podle něj jsou určité technologie z principu disruptivní a mění běh světa už jen svojí existencí, respektive širokým nasazením. Zabloudíme-li na chvíli do historie, vynález a rozšíření palných zbraní se stal smrtícím problémem pro klasický feudalismus, protože dokáže-li kdejaký sedlák s ručnicí provrtat rytíře (nebo samuraje) kulí skrz naskrz, ztrácejí se důvody k tomu, aby ta společnost vůbec nějaké rytíře vydržovala a krmila. Podobně třeba rychlé pokroky hygieny a medicíny v Evropě 19. století vedly k tomu, že evropského obyvatelstva prudce přibývalo a náš kontinent je „vyvážel“ do kolonií. Export těch samých technologií do Asie a Afriky vedl k tomu, že obyvatelstva pro změnu začalo prudce přibývat tam, takže tok migračních proudů se obrátil a dnes se nacházíme spíš v nevděčné roli těch kolonizovaných. Masový sběr a zpracování dat je další taková technologie, která před vynálezem počítačů neměla ani zdaleka takové možnosti, jaké má teď. Někdy v roce 1920, kdy se údaje v kartotékách musely udržovat ručně, byly možnosti státu sbírat čísla o svých občanech značně omezené. (Schválně se podívejte na fotogalerii ČSSZ, kde je zachycena strojová kartotéka v Praze, jak to vypadalo.) Dělat s těmi čísly na papírcích nějaké hromadné výpočty dle libosti, to už teprve nešlo. Teď to jde. A jestliže to jde, tak to někteří lidé budou provádět – a jiní lidé budou v pokušení z těch dat dělat nějaké závěry. A ještě jiní lidé podle toho budou organizovat život tomu zbytku. Zrovna téma klimatické změny k takovému mikromanagentu života populace vysloveně navádí: Kolikrát sis, chlapče, v minulém týdnu dal maso? Čtyřikrát? To aby sis raději snížil nastavení termostatu v pokoji na osmnáct stupňů. Jinak překročíš doporučenou uhlíkovou stopu, což dělají jenom hanební vrazi planety. Se snadným sběrem dat je takový mikromanagement desítek milionů lidí možný; dříve to prostě nešlo. Dneska na vás ani nebude pokřikovat živá soudružka dozorčí, stačí na to aplikace v telefonu. Měli bychom si toho být vědomi, nechceme-li, abychom se jednoho dne probudili v technologické dystopii. Ona už do určité míry vlastně nastala, ale vždycky může být hůř. Nástroj šikany Třetí bod – ať už sbírají počítače jakékoliv množství dat a provádějí analýzu na libovolném množství proměnných, výsledek jejich výpočtu musí být vždycky srozumitelný i živému člověku. Koneckonců i ta appka v telefonu musí křičet na toho uživatele tak, aby to pochopil, a aby jej ovlivnila právě tím směrem, kterým chce. Nejjednodušším způsobem, jak to udělat, je „zdrcnout“ celou komplikovanou situaci do jednoho čísla. Bonus, malus, skóre. Jedno jediné číslo totiž pochopí každý kromě úplných idiotů, a stejně tak pochopí, jestli a) to jeho číslo klesá nebo roste a b) jestli má to číslo vyšší nebo nižší než jeho kamarád či soused. A stejně tak to v případě potřeby pochopí vynucující orgán, nějakým domovním důvěrníkem počínaje a vyšetřovatelem konče. Což dost často nebývají nikterak duševně obdaření lidé. Samozřejmě, jakmile přetavíte celý složitý svět do jednoho jediného čísla, ztratíte přitom velký kus informace, a to číslo začne mít poněkud pofidérní vypovídací hodnotu. Tak například v bavorském městě Vilshofen, které zavedlo možnost nechat si přidělit zelené domovní číslo coby symbol, že tato domácnost pečuje o životní prostředí, je k přidělení zeleného čísla potřeba získat určitý počet bodů v dotazníku. Kompletní dotazník není bohužel on-line k dispozici, ale bulvár Bild vyzobal podobný dotazník z Porýní a uvádí například to, že za předplatní jízdenku BahnCard 100 (pořizovací cena 4395 eur) dostane domácnost 10 bodů. Což je spíš měřítko „bohaté domácnosti, které potřebuje někam často jezdit“ než skutečného dopadu na přírodu. A ano, jsou tam i body za to, že jíte maso maximálně dvakrát týdně. Nebo za aktivní členství v organizaci Greenpeace. Druhý přirozený důsledek degenerace složitého jevu na jednorozměrné číslo je, že manipulace se stane oboustrannou. Jestliže byl systém původně navržen k tomu, aby manipuloval s chováním jedinců, naučí se brzy mnozí jedinci, jak pro změnu manipulovat systém a dosahovat maximálního skóre s minimální námahou. „Stane-li se z metriky cíl, přestává být dobrou metrikou,” praví tzv. GOODHARTOVO PRAVIDLO, jak jej repornulovala Marilyn Strathern. Ze stejného důvodu, z jakého dosud nemáme a patrně nikdy nebudeme mít nějaké číselné hodnocení kvality práce vědců, umělců, řemeslníků nebo programátorů, patrně ani nikdy nebudeme mít „bonusový systém“, který by při měření něčeho komplexního dával smysl. Takové systémy se lidskou vynalézavostí snadno podvracejí a končí jako aparát vhodný spíš pro šikanu odpůrců než co jiného. Bohužel to na jejich povrchní přitažlivosti nic nemění. Do té míry, že si s nimi nezávazně, „co by, kdyby“, pohrává i německé spolkové ministerstvo školství, toho času již řadu let řízené konzervativní CDU. I když – kdybych měl evropským politickým stranám začít přidělovat „skóre konzervativity“, zrovna CDU by byla v nejlepším případě někde kolem nuly.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-28 16:46:00

Huawei rozvíjí inteligenci, operátoři vstupují do prvního roku komerčního provozu 5.5G

Barcelona (Španělsko) 28. února 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - V rámci veletrhu MWC Barcelona 2024 přivítala společnost Huawei řadu globálních operátorů, průmyslových partnerů a významných osobností z oboru na své prezentaci s názvem "Advance Intelligence" (Pokroky inteligence), kde proběhla diskuse na téma budoucí synergie mezi sítí, cloudem a inteligencí. Cílem společnosti je podpořit inteligentní digitální transformaci všech odvětví, vybudovat prosperující průmyslový ekosystém, urychlit pozitivní obchodní cyklus 5G a připravit se na nadcházející éru 5.5G.Stánek společnosti Huawei v hale 1 byl koncipován jako ukázka, jak by mohl vypadat inteligentní digitální svět s chytrým propojením všech věcí. Digitální infrastruktura budoucího inteligentního světa bude neodmyslitelnou součástí všech aspektů našeho života, průmyslu i společnosti. Tyto nové podnikatelské scénáře pro jednotlivce, domácnosti, podniky a vozidla však zároveň zvýší požadavky na možnosti sítí. Společnost Huawei v této souvislosti na veletrhu MWC Barcelona 2024 představila celou řadu produktů a řešení 5.5G, F5.5G a Net5.5G pro různé scénáře. Je připravena spolupracovat s globálními operátory a průmyslovými partnery na řešení výzev a příležitostí a stanout v čele inteligentního světa budoucnosti.Ke konci roku 2023 bylo na celém světě spuštěno více než 300 komerčních sítí 5G, které slouží více než 1,6 miliardám uživatelů. Vývoj 5G je nyní v plném proudu, přičemž tempo růstu celosvětového počtu uživatelů sítí 5G dosáhlo za stejné období sedminásobku tempa růstu uživatelů sítí 4G. Operátoři využívající řešení Huawei se přitom v testu uživatelských zkušeností se sítí, který prováděla renomovaná organizace v roce 2023 v klíčových městech Německa, Rakouska a Nizozemska, umístili na prvních místech. Společnost Huawei současně spolupracuje s předními světovými operátory a průmyslovými partnery na hledání inovativních řešení, která by splňovala vyšší požadavky nových aplikací a scénářů 5.5G. Společně tak podpořili ověřování technologie 5.5G a zavádění sítí, čímž pomohli rozšířit rodící se trh 5.5G.Společnost Huawei již pomohla operátorům zahájit komerční ověřování a testování 5.5G ve více než 20 městech po celém světě. Na Blízkém východě bylo ohledně rozvoje 5.5G dosaženo všeobecného konsenzu, přičemž všech šest členů Rady pro spolupráci arabských států v Perském zálivu (GCC) dokončilo ověřování 5.5G s rychlostí 10 Gb/s a inkubaci nových služeb, jako je RedCap a pasivní IoT (internet věcí).Všichni tři hlavní operátoři pevninské Číny zahájili zavádění sítí 5.5G ve velkých městech s cílem vyzkoušet služby pro propojené uživatele, věci, vozidla, průmysl a domácnosti. Také v Hongkongu operátoři dokončili testování a ověřování rychlosti 5.5G 10 Gb/s v pásmu C a mmWave a začali poskytovat služby 5.5G FWA.V Evropě finští operátoři dokončili ověřování technologie 5.5G v komerčních sítích, přičemž dosáhli špičkové rychlosti vyšší než 10 Gb/s, a ověřili pasivní technologii IoT. V Německu pak operátoři působící v pásmu 6 GHz dosáhli špičkové rychlosti 12 Gb/s pomocí vícenosných technik.Společnost Huawei na veletrhu MWC rovněž představí první model telekomunikační základny v oboru. Tento model nabídne inteligentní aplikace založené na rolích a scénářích, které pomohou naplnit poptávku po agilním poskytování služeb, precizním zajištění uživatelských zkušeností a efektivitě provozu a údržby v různých oblastech. Operátorům zároveň pomůže zlepšit pozici zaměstnanců i spokojenost uživatelů a komplexně tak zvýšit produktivitu sítě.Během roku 2024 se očekává komerční spuštění sítí 5.5G, přičemž společnost Huawei již potvrdila svůj závazek spolupracovat s operátory po celém světě na zkoumání vývoje na 5.5G. Cílem společnosti je pomoci vybudovat všudypřítomné sítě, které budou efektivní, kooperativní, ekologické, stabilní a inteligentní, čímž umožní operátorům nabízet nadstandardní zkušenosti. Oborová spolupráce zároveň posune inteligentní digitální transformaci na hlubší úroveň a urychlí naše směřování k inteligentnímu světu.Podniková divize společnosti Huawei představí nová inteligentní digitální řešení pro 10 průmyslových odvětví a řadu stěžejních produktů pod společným titulem "Leading Infrastructure to Accelerate Industrial Intelligence" (Špičková infrastruktura pro akceleraci průmyslové inteligence). Společnost již netrpělivě očekává navázání spolupráce se svými zákazníky a partnery z celého světa s cílem prozkoumat společně inovace a postupy na poli inteligentní digitální transformace. Zároveň je společnost Huawei připravena stát se nejspolehlivějším partnerem pro digitální transformaci ve všech odvětvích.Divize zařízení společnosti Huawei v rámci veletrhu představí řadu luxusních, módních a technologicky vyspělých vlajkových produktů. Její stánek je rozdělen do zážitkových zón podle scénářů, jako např "Fashion Forward" (Svět trendů), "Creation of Beauty" (Stvoření krásy) či "Fitness & Health" (Kondice a zdraví), které se zaměří na to, jak nástroje společnosti Huawei vnášejí do každodenního života moderní technologie a zdokonalují zkušenosti v rámci různých scénářů. Tým zařízení Huawei pokračuje i v roce 2024 v investicích do technologických inovací a je odhodlán přinášet další průlomy pro naplněný a unikátní životní styl každého globálního spotřebitele.Veletrh MWC Barcelona 2024 se koná od 26. do 29. února ve španělské Barceloně. Společnost Huawei zde po celou dobu prezentuje své produkty a řešení na stánku 1H50 v hale Fira Gran Via 1.S výhledem na komerční spuštění sítí 5.5G v roce 2024 spolupracuje Huawei s operátory a partnery po celém světě na fascinujících inovacích v oblasti sítí, cloudu a inteligence. Společně se zasadíme o rozvoj podnikání v oblasti 5G a vybudujeme prosperující průmyslový ekosystém pro dosažení nové éry inteligentní digitální transformace. Další informace naleznete na https://carrier.huawei.com/en/events/mwc2024 .Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2347274/Huawei_booth_MWC_Barcelona_2024.jpg KONTAKT: Tao Ling, 020-18520121896, taoling1@huawei.com PROTEXT 

Čas načtení: 2024-02-29 07:37:00

Huawei: Využití 5.5G k rozvoji inteligentního světa

Barcelona (Španělsko) 29. února 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Li Peng ze společnosti Huawei: Využití 5.5G k rozvoji inteligentního světa Na veletrhu MWC Barcelona 2024 vystoupil Li Peng, senior viceprezident společnosti Huawei a prezident pro prodej a služby ICT, s klíčovou přednáškou o nových strategických příležitostech, které se v inteligentním světě otevřou odvětví ICT. „Rychle se blížíme k inteligentnímu světu," řekl Li. „S rostoucími nároky na sítě se technologie 5.5G staly klíčovým krokem na cestě k inteligentnímu světu. Očekává se, že 5.5G se začne komerčně používat v roce 2024. Vytvořme tedy dnešní sítě pro budoucí aplikace, abychom posunuli inteligentní svět kupředu." Vydáváme se na cestu komercializace 5.5G Li vysvětlil, že informatizace a digitalizace přinesly za posledních 20 let odvětví informačních a komunikačních technologií příležitosti v hodnotě bilionů dolarů. Tento inteligentní svět klade vyšší požadavky na sítě, jako je ultraširokopásmové připojení, širokopásmová komunikace v reálném čase a internet věcí pro všechny scénáře použití. To podnítilo rychlý vývoj na 5.5G, který umožní realizovat inovativní scénáře použití a obchodní modely. Očekává se, že do roku 2030 bude mít inteligentní ekonomika hodnotu více než 18,8 bilionu dolarů, což přinese novou vlnu příležitostí pro tento průmysl. V Číně, na Blízkém východě a v Evropě již přední operátoři ověřili pokročilé funkce 5.5G v komerčních sítích. Jejich testy zahrnují širokou škálu scénářů, včetně inteligentních připojení pro lidi, domácnosti, vozidla a stadiony. Kromě toho se na celém světě objevuje stále více 10gigabitových chytrých měst využívajících 5.5G. Na letošním veletrhu MWC představí společnost Huawei celou řadu produktů a řešení 5.5G pro širokou škálu různých scénářů a také první základní telekomunikační model v oboru. Tento model pomůže operátorům maximalizovat hodnotu jejich sítí, zejména v oblastech, jako je spolehlivost sítí a automatizovaná správa a údržba. S tím, jak síťové technologie stále redefinují toky informací a hodnot a uvolňují sílu všudypřítomného připojení, se brzy ocitneme v plně inteligentním světě. Nové vymezení informačních toků: Obsah poháněný umělou inteligencí je hnací silou nového datového provozu Inteligentní technologie se rychle vyvíjejí a inteligentní aplikace jsou stále rozšířenější. To vytvořilo nové příležitosti pro průmyslová odvětví. Pokud jde o informační toky, generativní umělá inteligence již pohání nové typy propojených objektů a scénářů, jako jsou digitální lidé a inteligentní automobily. Tyto nové scénáře vyžadují lepší infrastrukturu, včetně nových modelů pro kooperativní ukládání dat a výpočetní techniku mezi cloudem, místními servery a zařízením. AIGC umožní vytvořit více než 100 miliard gigabajtů dat a řídit více než jeden bilion gigabajtů datového provozu. Společnost Huawei předpovídá, že jen v roce 2026 bude umělá inteligence použita k vytvoření více než 250 miliard obrázků a 70 milionů videí, což zcela změní světový přístup k tvorbě obsahu. Nové vymezení hodnotových toků: Monetizace mobilních služeb nad rámec konektivity Vzhledem k tomu, že v odvětví informačních a komunikačních technologií přibývá inovací v oblasti inteligentních aplikací, poroste poptávka po spolehlivém síťovém provozu. Zejména garantovaná rychlost uplinku, QoS a latence budou mít zásadní význam pro splnění různých potřeb spotřebitelů a firemních zákazníků. Dopravcům se tak naskytnou neuvěřitelné nové příležitosti k růstu, které jim otevřou nové hodnotové toky v hodnotě stovek miliard dolarů. Jeden čínský operátor například spustil streamovací balíček 5G, který poskytuje garantovaný uplink pro bezproblémové živé vysílání. Tato nová nabídka služeb pomohla operátorovi zvýšit průměrný výnos na uživatele o více než 70 %. V odvětví dopravy umožňují služby nového 5G volání jiného operátora přesné určení polohy v reálném čase a interakci během hovoru pro situace, jako je hlášení pojistné události. Řidiči tak mohou na jednom místě komunikovat s likvidátorem, provést ohledání na místě a vyřídit pojistnou událost na místě dopravní nehody. Tento nový typ služby pomohl operátorovi úspěšně zpeněžit trh B2B2C. Využití síly všudypřítomného připojení: vytváření nových hodnot pro všechna odvětví Vysoce kvalitní připojení k síti 5G pomáhá operátorům propojit více lidí s více věcmi kdykoli a kdekoli. Skvělým příkladem jsou cloudové telefony. Díky větší šířce pásma a nižší latenci mohou spotřebitelé hrát nejnáročnější online hry a používat nejpokročilejší pracovní aplikace daleko za hranicemi úložného prostoru a výpočetního výkonu místního zařízení. Pokročilé technologie, jako je rozsáhlý internet věcí, mění pravidla hry i pro průmyslové aplikace. Díky desetinásobnému zvýšení hustoty a přesnosti připojení může odvětví informačních a komunikačních technologií uspokojit potřeby připojení v jakémkoli průmyslovém scénáři, od inteligentních sítí po výrobu, skladování a logistiku. Průkopníci dláždí cestu k inteligentnímu světu. Na závěr Li Peng vyzval ostatní hráče v odvětví, aby přijali 5.5G a vybudovaly pevný základ ICT pro prosperující inteligentní svět. Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2348797/Li_states_global_digital_economy_ICT_industry.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2348799/Huawei_embrace_5_5G_a_prosperous_intelligent_world.jpg KONTAKT: Tao Ling, 020-18520121896, taoling1@huawei.com

Čas načtení: 2022-04-12 19:41:54

Otomar Dvořák: První kniha je jako první láska, intenzita té radosti se už neopakuje

Své první „romány“ psal v dětském věku a tehdy svým rodičům oznámil, že chce být spisovatelem, cestovatelem a objevitelem, který své dobrodružné zážitky popisuje v knihách. Nakonec si své dětské sny Otomar Dvořák splnil. Je autorem řady knih, několika televizních scénářů, divadelních her či písňových textů. Právě dokončuje knížku Krajinou vévody Albrechta z Valdštejna a rozepsanou má další knihu z cyklu Tajemné stezky o zajímavostech v okolí města Tábora. Pro stanici CS film připravuje cyklus publicistických pořadů Magazín záhad a Tajemná místa.   Do svých 25 let jste žil v Žebráku, jak jste v jednom rozhovoru řekl, vyrůstal jste v dost netradičním prostředí ve znárodněné vile majitele továrny Volman. Jaké bylo vyrůstat v takovém prostředí? Již tehdy se zrodil váš zájem o tajemno? Prostředí, které mě v nejrannějším dětství obklopovalo, jsem vůbec nevnímal jako netradiční. Narodil jsem se do něj, a tak mi připadalo normální. Nepochybně však šlo o vzrušující způsob bydlení. Je velmi zajímavé, když žijete v sále s posunovatelnou prosklenou stěnou místo dveří a můžete si hrát na obrovské terase ve výši prvního patra. A všude kolem pustnoucí a zarůstající park. Naproti vile z jedné strany továrna s vysokým cihlovým komínem, z druhé strany rozlehlý rybník plný rákosin. Tajemné letní noci znějí žabím skřehotem a houkáním sýčka, který hnízdil ve stodole státního statku, dny jsou plné dobrodružství a objevů. Obrazy a nálady z těch dávných dětských let mám vypálené hluboko a nesmazatelně v paměti. Tam možná začal ten pocit, že prostředí kolem mne je plné tajemství a nezodpovězených otázek. Dalším zdrojem tajemna byly pro mne knihy, zejména verneovky v otcově knihovničce. Miloval jsem jejich ilustrace, ty dobové rytiny s exotickými krajinami. Když jsem ještě neuměl číst, tak jsem si k nim vymýšlel vlastní příběhy a kreslil jsem série vlastních neumělých obrázků na způsob komiksů. Jakmile jsem se v první třídě naučil abecedu, už jsem dychtivě luštil věty, napsané pod ilustracemi Vernových románů. Například tam bylo napsáno: „… za skalami se rozlehl výstřel (str. 42)“. Tak jsem hned nalistoval stranu 42. Postupně jsem takto odhaloval tajemství knihy a skládal si v hlavě příběh. Dalším zdrojem napětí, tajemna a dobrodružství byla pro mne nedaleká dvojice gotických hradů Žebrák a Točník. S klukovskou partou jsme vyráželi do zřícenin hledat poklad krále Václava IV., nebo jsme se pokoušeli změřit hloubku údajně bezedného jezírka v zarostlém hradním příkopu.     Nejdříve jste vystudoval střední průmyslovku a pak dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Co vás přivedlo ke studiu těchto oborů? Strojní průmyslovka byla jakýmsi východiskem z nouze. Když jsem končil základní školu, hlásil jsem se na filmovou průmyslovku, která tehdy sídlila v zámku v Čimelicích, dělal jsem tam přijímací zkoušky, ale nebyl jsem přijat. To bylo pro mne velké zklamání, protože ve svých třinácti až šestnácti letech jsem se velice nadchl pro film. Mému otci tehdy svěřili v závodním klubu ROH filmovou kameru, šestnáctku, aby natáčel různé oslavy, brigády, otevření nové školní budovy atd. Pomáhal jsem mu a začalo mě to velice bavit, ohromila mě možnost vytvářet příběh skládáním pohyblivých obrazů. Přitom tehdejší technika byla velice primitivní, musely nám stačit nůžky, štěteček s lepidlem a slepovací strojek. Filmový materiál byl drahý a nesmělo se s ním plýtvat. Ani se nám nesnilo o tom, jaká kouzla se dnes dají udělat v počítačových programech. Dokonce jsme se s kamarády pokusili o hraný film, western, v němž byli hrdinové v trampských kloboucích vyzbrojeni vzduchovkami a vojenskými bajonety! Mysleli jsme, že to bude napínavý příběh, jenže diváci se mlátili smíchy! Když mě tedy nevzali na střední školu, šel jsem do učiliště v ČKD Hořovice a vyučil se frézařem. Využil jsem poté možnosti navázat studiem na strojní průmyslovce, protože jsem chtěl mít za každou cenu maturitu, abych se mohl přihlásit na FAMU. Čtyři roky na hořovické průmyslovce v areálu barokního zámku se zpustlým parkem (další varianta prostředí z dětství) byly báječné, navzdory tomu, že můj prospěch byl nevalný, z většiny předmětů jsem propadal, jen z češtiny jsem měl jedničku. Ale byla tam fajn parta, chodili jsme na pivo do místních hospod a vymýšleli různé skopičiny, také jsme začali uvádět v kulturním domě studentský kabaret se scénkami a písničkami, který jsem vymýšlel a psal scénáře. Na strojní průmyslovce bylo málo děvčat, tak jsme navázali „družbu“ se zemědělskou ekonomkou, kde naopak dívky převažovaly, nacvičovali jsme společné programy a bylo veselo! Po maturitě jsem velice krátce pracoval jako technik v továrně TOS Žebrák, pak jsem se dostal jako zaměstnanec do Okresního kulturního střediska v Berouně, staral jsem se o podporu amatérských divadelníků a filmařů. Přitom jsem se přihlásil na FAMU, a kupodivu jsem byl přijat. Jenže už jsem si nemohl dovolit denní studium, musel jsem se živit, tak jsem si ho nechal změnit na dálkové. To bylo také zajímavé, dojížděl jsem dvakrát měsíčně do Prahy na přednášky a konzultace. Bohužel, někteří přednášející na našem oboru scenáristika a dramaturgie tehdy nestáli za nic, byli tam dosazeni z politických důvodů, bylo to období nejtužší normalizace, takže jsme s šesti dalšími kolegy z ročníku trávili většinu času nikoliv ve škole, ale velice podnětnými diskuzemi v kavárně Slavia.   Vystřídal jste celou řadu zaměstnání. Prošel jste různými dělnickými profesemi, hrál jste v divadlech (Semafor, MD ve Zlíně, Loutkové divadlo Lampión v Kladně), před kamerou. Psal divadelní hry, televizní scénáře, písňové texty. Na které z těch profesí rád vzpomínáte?   Všechny ty profese mi přinesly nějakou zajímavou zkušenost. Nádherné to bylo v Semaforu, ani jsem ze začátku nemohl uvěřit tomu, že se denně setkávám a hovořím se svými idoly z dětství, se slavnými zpěváky Suchým, Molavcovou, Bobkem, Spáleným, Zichem, Gottem, Voborníkovou… Skamarádil jsem se s písničkářem a lidovým humoristou Pepíkem Fouskem, to byl skvělý člověk, jezdil jsem za ním do Kladna a vymýšleli jsme spolu knížku pod názvem Kufr nesmyslů. Nakonec z ní sešlo, škoda. Jedinečná byla atmosféra semaforských zkoušek, oslavy premiér, cesty na zájezdová představení, které vyvrcholily vystupováním skupiny Jiřího Suchého v Moskvě na konci roku 1988 s představením Vetešník. Já jsem tam tehdy jako v transu chodil po moskevské pěší zóně Arbatu, kde byly stěny polepeny různými výzvami a manifesty, podepisovaly se tam u stolků petice a mladí básníci s kytarami zpívali své protestsongy. Připadalo mi to, jako bych se nějakým strojem času vrátil do roku 1968, protože u nás tehdy nebylo o takové svobodě ještě ani pomyšlení. Večer jsme se v hotelu Moskva opili s Bohumilem Hrabalem vodkou a šampaňským… Jó, kam se to všechno podělo, čas nám trhnul oponou a všechno se zase převrátilo z rubu na líc. Neméně nádherné bylo mé angažmá v Městském divadle Zlín, kde jsme se spolu s režisérem Josefem Morávkem snažili prosadit nový netradiční repertoár. Napsal jsem muzikál Frankenstein, hudbu k němu složil Milan Nytra, a to bylo velkolepé představení, hrálo v něm snad celé divadlo od ředitele až po uklízečky, celkem 70 lidí, a moje manželka Eva pro všechny musela vymyslet a navrhnout kostýmy. Využili jsme veškerou dostupnou divadelní techniku: točny, propadla, tahy, byly tam pyrotechnické efekty a nečekané šoky, třeba když hrdinové sjížděli po kovovém schodišti na lyžích… Bydleli jsme s manželkou přímo v divadle, v jedné z hereckých šaten, celé noci jsme diskutovali, vymýšleli, tvořili, a když jsme se konečně uložili ke spánku, začala z nahrávacího studia, které jsme měli jen přes chodbu, dunět rocková hudba, protože kapely tam točily desky a měli noční frekvence, aby přes den nerušily provoz divadla. Byl to hektický, bláznivý, ale krásný čas. Frankenstein měl premiéru 6. března 1993 a hrál se tři sezóny před vyprodaným hledištěm. Také velice rád vzpomínám na natáčení v ostravském televizním studiu (někdy v roce 1994). Byla to groteska Horor, aneb čtení na dobrou noc, kterou jsme napsali společně s geniálním komikem Jiřím Wimmerem, a také jsme si v ní zahráli jediné dvě role. Byla to parodie na horor, dovedená do totální absurdity. Měla mimořádný ohlas a dodnes s úspěchem putuje po YouTube.   Působil jste jako novinář, psal do časopisů Fantastická fakta, Rodokaps, do Berounského deníku. Jelikož rád odhalujete záhady, připravil jste v televizi Prima několik dílů publicistického seriálu Záhady a mystéria. V současnosti připravujete pro stanici CS film cyklus publicistických pořadů Magazín záhad a Tajemná místa. Co vás fascinuje na odhalování záhad, tajemství a mystérií z časů minulých? Líbí se mi na tom, že je to jakási hra na detektiva. Záhady vlastně neustále odhalují historici nebo archeologové, když nalézají zlomky zpráv nebo různých předmětů, které nezapadají do přijaté linie dějin, které nějak ten tradiční výklad narušují. Odborníci jsou samozřejmě opatrní, nechtějí zpochybnit svůj kredit seriózních vědců, takže leckdy to, co vám řeknou v soukromí, by se nikdy neodvážili napsat do oficiální zprávy. Snažím se tedy posvítit do temných míst historie nebo přírodních jevů, a protože nejsem akademická osoba, můžu si dovolit různé fantasijní spekulace. Baví mě také záhady lidské duše, rituály, obřady, mýty, pověsti a lidové tradice.   Knihy píšete od počátku 90. let minulého století. Na počátku byly patrně sešitové rodokapsové westerny. Potom jste psal hlavně fantasy a sci-fi. Napsal jste také horory, cestopisy, a nakonec jste se našel v psaní historické literatury faktu, románech a životopisech. Co vás přivedlo ke psaní knih? O kom nebo o čem byste rád napsal knihu? První skutečná vázaná knížka mi vyšla až v roce 2001, zrovna když jsem slavil padesátiny. Jmenovala se Tajemná tvář krajiny mezi Berounkou a Brdy, vyšla v berounském nakladatelství Kropp. Byl to povznášející pocit, držet ten útlý svazeček kapesního formátu v ruce. První kniha je jako první láska; intenzita té radosti se už nikdy potom nemůže opakovat. Člověku to určitým způsobem zevšední, není už to svátek, ale práce, i když převážně příjemná. Psaní knih je pro mne v podstatě vyústění všeho, co jsem dělal předtím. Prostě na sdělení určitých témat potřebujete větší prostor, než nabízí novinový článek nebo povídka. Ovšem první „romány“ jsem spisoval už někdy v osmi letech. Už tehdy jsem rodičům oznámil, že chci být spisovatelem. Nebo cestovatelem a objevitelem, který své dobrodružné zážitky popisuje v knihách. Rodiče se nad mými dětskými sny shovívavě usmívali. No, vidíte, a nakonec jsem si je splnil! O čem bych ještě rád napsal knihu? Námětů mám spoustu, ale musím si vybírat, už nemám tolik času, chci tedy ve svých knihách vždycky ukázat něco nového, popsat něco, o čem jsem ještě nemluvil, vyzkoušet novou formu vyjádření. Nebaví mě opakovat úspěšné postupy. Mám také spoustu nesplněných tvůrčích dluhů. Třeba bych rád dokončil trilogii Sága provaznického rodu, na jejíž avizovaný třetí díl se mě čtenáři ptají už deset let! Přemýšlím nad romány o malíři Mikoláši Alšovi, o námezdném žoldnéři Janu Jiskrovi z Brandýsa, o básníkovi Josefu Václavu Sládkovi, možná i něco z prostředí českých legií na Sibiři… Také bych si rád vyzkoušel pořádně zamotanou detektivku. Uvidíme, jak mi bude zdraví sloužit a nakolik mi múzy zachovají přízeň.   V knize Žebrák v době našich dědečků vzpomínáte na městečko, v němž jste vyrůstal. Částečně autobiografický je příběh Hvězdných pavouků, kde jste zachytil vzpomínky, jak váš otec, který se nadchl pro astronomii s partou podobných nadšenců, založili astronomický kroužek a začali na kopci nad městečkem stavět hvězdárnu. Pracujete na něčem novém? Právě dokončuji knížku Krajinou vévody Albrechta z Valdštejna a mám rozepsanou další slíbenou knihu z cyklu Tajemné stezky, v níž pokračují ve vyprávění o zajímavostech v okolí města Tábora. A samozřejmě připravuji další natáčení cyklu televizních pořadů Magazín záhad (vysílají se pravidelně týdně na kanále CS Mystery). Točíme je v našem studiu J. O. P. s kameramanem a střihačem Jiřím Jerry Fišarem. Pokusili jsme se spolu dokonce o půlhodinový hraný film podle mé povídky Prokletý lovec. Točili jsme ho před třemi roky na chalupě v křivoklátských lesích, hlavní role skvěle ztvárnili herci Aleš Procházka a Nikol Fišerová. Film získal cenu diváků na festivalu Book the Film v roce 2020. Je k volnému zhlédnutí na YouTube. Také se snažím po covidové pauze obnovit pravidelné večery ve Vršovickém literárním centru Waldes Na kávě s Otomarem Dvořákem, kam si zvu jako hosty své přátele z řad spisovatelů, herců, výtvarníků a muzikantů. Takže, jak vidíte, jsem plně vytížen, do toho ještě vstoupila nečekaná choroba a nutná rekonstrukce bytu… Rád bych ještě napsal nějaký román, i když své vrcholné a čtenářsky nejoblíbenější dílo „Vřeteno osudu“, vyprávějící o životě Karla Jaromíra Erbena, už asi nepřekonám.   Vaším hlavním povoláním je psaní. Jste podepsán pod vice jak 100 různých knih. Čím je pro vás psaní a co vás na něm stále baví? Možná už mě psaní nebaví tolik, jako kdysi, musí mě prostě zaujmout a plně uchvátit nějaké aktuální téma, problém, myšlenka – prostě něco, s čím se chci podělit se svými čtenáři. Psaní je pro mne rozhovorem s neznámým partnerem, to mě na něm nejvíc baví a vzrušuje. Techniku, jak obratně psát a stylizovat, se můžete naučit, ale důležitá je vrozená schopnost dívat se a žasnout. Myslím, že platí poznatek, říkající: umělci jsou ti, kdo si i v dospělosti zachovali dětské oči.   Jste velice plodný autor. Jaký jste čtenář? Máte oblíbeného autora nebo knihu? V dětství a mládí jsem byl přímo nenasytný čtenář. Možná, že to byla pro mne taková neformální škola. Je dobré učit se na dílech Mistrů. V současnosti čtu spíše naučnou literaturu, shledávám informace. V beletrii jsem velmi vyběravý, když mě příběh a způsob vyprávění nezaujme, knihu odložím, nebo ji letmo prolistuji, abych byl v obraze, až na ni někde přijde řeč. Správná kniha mě musí chytnout hned po přečtení prvních dvou stránek. Někdy dokonce první větou! V četbě jsem velký tradicionalista, rád jsem četl Huga, Jiráska, Neffa, Šotolu, Vančuru, Körnera… V poslední době mě nadchla Karin Lednická se Šikmým kostelem, to jsem přečetl celé, pečlivě stránku po stránce, ačkoliv jsou to pěkně tlusté dva díly. Už se těším na třetí. Také se mi libí leccos od Urbana (ne všechno!), Hájíčka a mnohých dalších, nelze je všechny vyjmenovat. Z oboru záhad samozřejmě Aleš Česal, historii faktu skvěle píše Honza Bauer – ani tady nelze uvést všechna jména. V oblasti cestopisu jsou pro mne nepřekonatelnými vzory Zikmund a Hanzelka.   Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? Nejlépe si odpočinu v přírodě. Celé léto trávíme s manželkou na chalupě v křivoklátských lesích. Úžasné proměny přírodních scenérií jsou tím nejkrásnějším živým filmem. Také miluji turistiku, putování po značených cestách, objevování krajin, kde jsem dosud nebyl, skály, hradní zříceniny, zámky. A vášnivě rád sbírám houby. Také rád vařím, vymýšlím různé exotické speciality. Nebo si sednu ve stínu pod jabloní, v zářivém letním dopoledni pozoruji plynoucí bílé obláčky a čtu si něco pěkného.   Otomar Dvořák se narodil se 14. ledna 1951 v Praze a vyrůstal v Žebráku. Vystudoval střední průmyslovou školu a pak obor dramaturgie a scenáristika na FAMU v Praze. Vystřídal řadu zaměstnání. Pracoval také jako dramaturg v hudebním divadle Semafor či v Městském divadle Zlín, byl členem redakční rady časopisu Fantastická fakta. Napsal knihy literatury faktu Fantastické záhady, Utajené dějiny Čech I. – II. – III. (spolu s A. Česalem a Vl. Mátlem), Magická kuchařka, Fantastické záhady, Příběhy z českých dějin: Převážně nevážně o naší historii, Démoničtí vládci českých a moravských hor, Démonické pasti, Jan Žižka z Trocnova – světla a stíny hejtmanovy životní cesty a mnohé další. Je autorem beletrií Hvězdní pavouci, Zločin štábního strážmistra, Srdce v kleci, Vřeteno osudu, Ďábel na řetězu, Smrt ve stříbrné zbroji, Lásky princezen kuronských, Hořící lilie, trilogie Královna Žofie (Past na královnu, Kacířská královna, Meč pro královnu), Císař alchymistů, Země barbarů, trilogie Sága provaznického rodu, Sekera strážců a jiné. Napsal také sérii netradičních cestopisů Strážci hor a pramenů, Pole slunečního býka, Řeka sedmi jmen, Ohře – měsíční řeka, Krajinou Čertovy brázdy, Tajnosti kraje bechyňského, Tábor – tajemné město nad Lužnicí, Tajemné životy Jakuba Krčína, Po stopách čarodějů podél říčky Střely, Podbrdskou krajinou Rokycanska a Zbirožska, Žebrák v době našich dědečků, Soutěskami Českého krasu a jiné… Pod pseudonymem Paul O. Courtier napsal cyklus westernů v Rodokapsu a dva fantasy romány o barbaru Conanovi. Je autorem několika divadelních her (například muzikál Frankenstein, pohádka Bajaja), televizních scénářů (Horor aneb četba na dobrou noc, Volání odjinud, dokumentární série Jan Žižka, Magazín záhad aj.) a písňových textů. Jako herec se objevil ve filmech Ufoni jsou tady, Tankový prapor, Král posledních dnů, Stalingrad, Pražákům, těm je hej; hlavní role ztvárnil v komedii Horor aneb čtení na dobrou noc a hudebním klipu Snaživec. Má tři dospělé děti, samé dcery, jednu vlastní a dvě nevlastní z druhého manželství, k tomu devět vnuků a sedm pravnuků. Manželka Eva Zajícová je výtvarnice.

Čas načtení: 2022-03-24 14:39:09

Markéta Harasimová: Při čtení beletrie vždy hned uvažuji, jak bych příběh uchopila já

„Psaní miluji, navíc čím dál víc vnímám, že skrze tvorbu mohu pomáhat druhým. A to je povzbuzující!“ přiznává autorka řady knížek, televizních scénářů, divadelních her, která již pátým rokem vede své nakladatelství MaHa. Letos vydává Markéta Harasimová tři publikace – humorný román pro ženy Na kočičí svědomí, psychologický thriller Volným pádem a psychologický román Slovo proti slovu. Její povolání je také jejím největším koníčkem. „Jsem přesvědčená, že když člověk miluje své zaměstnání, je šťastný.“   O sobě říkáte, že jste od malička snílek, který rád vymýšlí a spřádá různé příběhy a splétá osudy hrdinů. A když jste se naučila číst a psát, své smyšlené příběhy jste si zapsala. Co vás ještě bavilo a jaké bylo vaše dětství na severu Moravy?       Ano, odjakživa jsem měla bujnou fantazii a využívala ji. Představovala jsem si například, co asi prožívají různé rostlinky a rovnou jsem jim vymyslela nějaký ten osud, příběh. Jabloni, malinovému keři, kytkám na skalce nebo třeba obilí, co rostlo na poli za zahradou. Tím jsem hodně žila a popravdě se to dodnes zas až tak moc nezměnilo – stále se pohybuji ve světě tvůrčí fantazie, i když už samozřejmě jiným způsobem. Kromě psaní pohádek a příběhů jsem také velmi milovala kreslení a zpěv, obojímu jsem se hodně věnovala. Moje dětství sice nebylo ukázkové a na severu Moravy se mi moc nelíbilo kvůli svéráznému, studenému počasí, které v mém rodném kraji převládalo, ale vzpomínám na ně s nostalgií. Kdykoli mám cestu do Krnova, nezapomenu se zajet podívat na náš bývalý dům a místa, kde jsem vyrůstala.   Již během studia obchodní akademie jste napsala svoji první knížku, dívčí román Jsi můj osud, který vyšel v roce 1996. Pak v rychlém sledu vyšly knihy – Když svítí hvězdy, Rozcestí, Nejkrásnější dar, Miriam, Osmnáct. Bylo vám kolem dvaceti. Jak jste to prožívala? Jaký to byl pocit, když jste jako mladičká držela svoji první knížku v ruce? S mou prvotinou to bylo celkem rychlé… námět na knihu ke mně přišel během vyučování v prvním ročníku obchodní akademie. Bylo mi patnáct a najednou mě přepadlo nutkání napsat něco většího, román pro holky, jako jsem já. Pustila jsem se do toho okamžitě, a ještě ve vyučovací hodině jsem si poznačila pár dějových zvratů, abych hned po příchodu domů pokračovala. Rukopis jsem k vydání nabídla až na popud své kamarádky, a první nakladatelství, které jsem vybrala, ho přijalo s tím, že by uvítalo další podobná díla. A tak jsem začala psát… a knihy vycházely jedna za druhou. Dodnes jsem za tu příležitost velice vděčná a uvědomuji si, jaké jsem měla štěstí na lidi, kteří mi v tak nízkém věku dali šanci. Když se na pultech objevila má prvotina, cloumaly mnou nádherné emoce. Skoro se mi nechtělo uvěřit, že se opravdu dívám na své knižní dítě. Takový splněný sen, i když jsem popravdě na samotném začátku neměla ambice knihu publikovat. Napsala jsem ji, a tím to pro mě skončilo – nebýt kamarádky asi s rukopisem ani nic dalšího nedělám.   Pak jste se nějakou dobu pracovala v oblasti ochodu, než jste se naplno soustředila na psaní a literární tvorbu, co je pro vás životní náplní. Začínala jste romány určené dívkám, pak jste psala romány pro ženy a již nějakou dobu je vaše literární tvorba z žánrů krimi, detektivek, thrillerů. Připravujete něco nového? Co vás baví na psaní? Rodiče byli skálopevně přesvědčení, že uměním se člověk živit nemůže, a trvali na tom, abych měla „solidní“ zaměstnání. A tak jsem po ukončení studií nastoupila do jedné soukromé firmy a pracovala v obchodní sféře. Jenže mě to nenaplňovalo, a kromě toho mi nezbýval čas na tvorbu, necítila jsem se komfortně. Jedno společně s druhým vedlo k tomu, že mě přepadly nepříjemné deprese, a já je začala řešit návratem k literatuře. Psala jsem a zafungovalo to. Opustila jsem tedy nadobro obchod, vrhla se na dráhu profesionální spisovatelky, a vůbec toho nelituji. Byl to sice trochu risk, ale jsem přesvědčená, že když člověk něco dělá s láskou, přinese to ovoce. A já psaní miluji, navíc čím dál víc vnímám, že skrze tvorbu mohu pomáhat druhým. A to je povzbuzující! Zpětná vazba od čtenářů, kterým ta která kniha něco přinesla, dodala jim naději, nakopla je, aby se někam posunuli… Děkuji Bohu, že mi dal toto povolání. A co se týká novinek, samozřejmě jich připravuji spoustu. Jen v roce 2022 vyjdou tři knihy. Právě teď pracuji na novém titulu plánovaném na jaro 2023 a společně s hercem a režisérem Romanem Štolpou (a dalšími) plánujeme start zkoušení mé divadelní hry, kterou bychom na podzim chtěli uvést v pražském Divadle Bez Hranic.   Jste autorkou dvou knížek pro děti a jako velká milovnice koček, jste za hlavní hrdinku zvolila kočičku Ťapičku. Jak se vám psalo pro děti? Bude mít Ťapička další pokračování?   Ťapička a její příběhy, to je kapitola sama pro sebe. Krásná! Na knize pro děti jsme se dohodli s nakladatelstvím Bookmedia, a pro mě to byla výzva. Přece jen je jiné psát příběh dospělým než prckům. Snažila jsem se vrátit do doby, kdy mi bylo šest nebo osm, a podle toho jsem tvořila věty; tak, aby byly jasné, srozumitelné, a přitom zábavné. Mým cílem bylo vložit do textu také přesah, nenásilné poučení do života. Například, že si musíme pomáhat, lhaní nebo lakota se nevyplácí, nebo máme mít pro strach uděláno. Přetavila jsem dětský svět do světa kočičího a děti tak v Ťapičce můžou vidět samy sebe, se všemi jejími starostmi a radostmi. Knihu doplnily nádherné ilustrace Báry Kubátové, kreslila je podle fotek opravdové Ťapičky – moje kočka se totiž stala předlohou pro tu knižní, ilustrovanou. Knížky se u dětí těší velké oblibě, je to ideální první čtení, a navíc v nich najdou také různé kočičí hry a úkoly, takže se zabaví i jinak. Věřím, že další pokračování určitě vznikne, až přijde správný čas. Každopádně na toto téma dostávám spoustu dotazů a jak malí čtenáři, tak jejich rodiče by třetí (nebo i čtvrtý, pátý) díl uvítali.   Také jste podepsaná pod tří divadelní hry, jako scenáristka jste se podílela na seriálu Soudkyně Barbara, a dokonce jste si napsala jednu roli a v seriálu si zahrála. Jak jste se cítila jako herečka?    Divadlo je moje srdeční záležitost, a scenáristika mě velmi baví. Miluju tvorbu dialogů, takže si psaní scénářů maximálně užívám. V Soudkyni Barbaře byl skvělý tým profíků, se kterými se dobře spolupracovalo – od produkce přes režii až po herce. Nehrála jsem jen v jednom díle, ale jednu roli jsem si pro sebe opravdu napsala. Hrála jsem pořádnou mrchu, zlatokopku… (smích) Něco podobného jsem ztvárnila už i v divadle, tam to zase byla tak trochu frustrovaná, rozvedená učitelka, která usilovně hledá nového partnera, i když všem ostatním lásku vytýká. V Barbaře mi pak dali roli potvory opakovaně. No, nevím, co k tomu dodat, asi odhalili podstatu mého charakteru. (smích) V roli herečky se každopádně cítím výborně, odmalička jsem předváděla různé scénky, parodovala druhé a vůbec šaškovala. Nakonec i ke knihám o Ťapičce jsem vytvořila dětské divadelní (one-woman) vystoupení, se kterým jezdím po celé zemi. Mám kočičí kostým a vždy si to s dětmi velmi užívám.   V roce 2017 jste založila nakladatelství MaHa, kde jako první kniha vyšel váš třináctý román Poháry touhy. V nakladatelství vydáváte nejen svoje knihy, ale i tituly začínajících autorů. Co bylo impulsem k založení vlastního nakladatelství? Kolik knih jste za těch pomalu pět let v nakladatelství vydali?    O založení nakladatelství jsem uvažovala dlouho, a to proto, že jsem prošla zkušenostmi s několika nakladateli, a ne vše mi na spolupráci vyhovovalo. Výjimku snad představuje výše zmíněná Bookmedia, se kterou spolupracuji už čtvrtým rokem a je tam krásná symbióza. Vydávám u nich dětské knihy, respektive knihy s kočičí tématikou. V MaHa pak svou „klasiku“, tedy psychothrillery, krimitrhrilllery, psychologické romány, knihy z lékařského prostředí a tak dále… Celkem jsem jich pod touto značkou vydala jedenáct, produkci nakladatelství však brzy začali doplňovat další, noví autoři, převážně začínající. K dnešku u nás vyšlo knih pětatřicet, dvacet čtyři z nich mají na kontě mí spisovatelští kolegové. Letos na jaře vyjde dalších pět novinek (jedna z toho je moje), další jsou v plánu v létě a na podzim. A co bylo impulsem, proč se pustit do nakladatelské činnosti? Už jsem to nakousla – některé věci mi u nakladatelů vadily, například jsem většinou nemohla ovlivnit grafiku, ať už se jednalo o sazbu bloku, nebo přebal knihy. A tato stránka věci je podle mě pro každý titul klíčová. Chtěla jsem si mít grafické zpracování pod kontrolou, řídit marketing spojený s vydáním knihy, a tak dále. V neposlední řadě jsem velmi činorodý člověk, takže mě lákala představa redakčních prací a všeho okolo. Založení nakladatelství byl rovněž takový splněný sen. A jsem ráda, že teď mohu ty sny plnit i jiným, tím, že se ujmu jejich rukopisu.   Pro web www.vimvic.cz  jste připravila on-line kurz jak napsat knihu. Jaký je o něj zájem a co vás přivedlo kurz pořádat? Kurz Jak napsat knihu vznikl asi před pěti lety, nepamatuji si to přesně. Tehdy mě agentura Vimvic.cz oslovila s tím, jestli bych do toho projektu nešla, a já souhlasila. Přišlo mi to jako dobrý nápad, jelikož je spousta lidí, kteří by rádi dali dohromady rukopis, neví ale, jak na to. Netuší, čím začít, na co si dát pozor, čeho se vyvarovat. A tak jsem dala dohromady takový podrobnější manuál. V současné době server vimvic.cz trochu změnil koncepci a věnuje se jiným věcem než dříve, takže už se kurz neprodává. Nicméně zájem o něj byl slušný a věřím, že mnohým začátečníkům prospěl.   V dětství jste byla vášnivou čtenářkou. Jaká jste čtenářka dnes? Co ráda čtěte? Od chvíle, kdy jsem se číst naučila, jsem četla knihu za knihou a zhltla jsem jich klidně pět týdně. Byla jsem pravidelnou návštěvnicí knihovny – vždy jsem přijela na kole, vyprázdnila plný batoh, půjčila nové knížky a frčela domů, natěšená, až se na ně vrhnu. Od doby, co se věnuji psaní na plný úvazek, však už na čtení nemám skoro žádný čas a hlavně, není to pro mě „odpočinek“. Mluvím teď o beletrii, kterou jsem dříve louskala ve velkém. Asi v tom bude určitá profesionální deformace, protože nad beletrií vždy hned uvažuji, jak bych příběh uchopila já, coby nakladatelka pak zase hledám grafické nedokonalosti; zkrátka se do četby nedokážu pořádně ponořit. Nikdy ale neodmítnu knihu s duchovní tematikou, odborné psychologické tituly, a také ty, které mi poskytují informace k tématu, které právě zpracovávám ve své tvorbě. Tato literatura je pro mě nutností, abych se dozvěděla co nejvíc o prostředí, ve kterém se právě pohybují mé knižní postavy.        Je vám práce také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna? Ano, moje práce – lépe spíš povolání – protože slovo práce zní tak nějak…  jako nutnost, je mým největším koníčkem. Vášní. Něčím, bez čeho si neumím představit život. Baví mě všechny jeho podoby, ať je to psaní, nakladatelství, dětská divadla, scénáře… a další doplňující aktivity, kterých je spousta. Je velice pestré a zábavné, zároveň myslím i smysluplné. A z toho mám dobrý pocit. Jsem přesvědčená, že když člověk miluje své zaměstnání, je šťastný. Oslím můstkem se tak dostávám ke druhé části otázky… chvíle volna. Ty popravdě řečeno nepotřebuji, nejraději trávím čas právě tvorbou, žiji se svými hrdiny. Dovolené mě nelákají, koneckonců toho s knižním divadélkem o Ťapičce (nebo za besedami pro dospělé) nacestuji hodně a poznávám díky tomu spoustu krásných míst v naší zemi. Takže chvíle „volna“ nevyhledávám, mnohem víc mi vyhovuje tvůrčí akce… (smích) Ale když na to přijde, ráda se odreaguji posezením u sklenky vína s příjemnými lidmi.   Markéta Harasimová se narodila 6. dubna 1977 v Krnově na severní Moravě. Působí jako spisovatelka, scenáristka, nakladatelka. V roce 2017 založila nakladatelství MaHa. Vystudovala obchodní akademii. Po maturitě pracovala nějaký čas v oblasti obchodu, nyní se naplno věnuje literární činnosti. Je členkou české sekce AIEP, asociace autorů detektivní a dobrodružné literatury. Žije v Hustopečích u Brna. Napsala knihy Jsi můj osud, Když svítí hvězdy, Rozcestí, Nejkrásnější dar, Miriam, Osmnáct, Růže a slzy, Bolest lásky, Sametová kůže, Vražedná vášeň, Pouta z pavučin, Mrazivé hry, Poháry touhy, Purpurové doteky, Vůně noci, Hedvábná past, Potemnělý ráj, Černá vdova, Doktorka Viktorie, Klinická smrt, Smrtelný hřích, Jak chutná strach a povídky Vánoční sen, Čas zázraků a Sherlockovo tajemství. Je autorkou knihy pro děti Z deníku kočičky Ťapičky a Koťátka kočičky Ťapičky, divadelních her Fronta na vánočního kapra, Rozbité demižony a Já jsem ty, miláčku! a text k písni Jsi můj sen (album Moment, Dalibor Janda, 2021).

Čas načtení: 2021-12-28 13:32:09

Tajná studie o veřejných dobíječkách za veřejné peníze

Stát prostřednictvím své organizace Technologická agentura zaplatil studii, která měla analyzovat potenciál využití obnovitelných zdrojů pro rozšíření sítě nabíjecích stanic pro elektromobily. Stát za ni z veřejných zdrojů zaplatil téměř pět milionů korun. Studie je hotová, ale stát ji odmítá dát veřejnosti k dispozici. Kverulant.org proti tomu protestuje a podává stížnost.  V červnu 2018 uzavřela Technologická agentura ČR (TAČR) smlouvu se zapsaným spolkem Komora obnovitelných zdrojů energie. Předmětem této smlouvy bylo dodání studie s názvem Analýza potenciálu, scénářů a návrh využití decentralizovaných obnovitelných zdrojů pro rozšíření sítě nabíjecích a plnicích stanic. Stát prostřednictvím TAČR za tuto studii slíbil vyplatit 4,62 milionu korun. Studie byla koncem listopadu 2021 dokončena a většina peněz z veřejných zdrojů zapsanému spolku vyplacena. V souladu se zákonem 106/1999, o svobodném přístupu k informacím, počátkem prosince požádal Kverulant o poskytnutí celé studie. Byl však odmítnut. Podle TAČR se na TAČR zákon o svobodném přístupu nevztahuje. A zákon 130/2002, o podpoře výzkumu a vývoje, jim poskytnutí takové informace prý dokonce zakazuje. Podle Kverulantova názoru však ani jeden z uvedených zákonů neustavuje úplnou výluku platnosti zákona o svobodném přístupu k informacím. A už vůbec není přijatelné odmítnout požadované informace jen s pouhým odkazem na ustanovení zákona tak, jak to TAČR udělal. Proto Kverulant proti neposkytnutí informací podává stížnost. To však není jediný důvod, proč tak činí. Podle anotace projektu uveřejněné na stránkách TAČR je cílem projektu „vytvořit komplexní návrh řešení pro zapojení decentralizovaných výroben elektřiny z OZE, bioplynových stanic, vodních, větrných a fotovoltaických elektráren a případně i dalších výroben do sítě čisté mobility v ČR. Bude provedena rešerše a analýza zahraničních zkušeností se zapojením decentralizovaných OZE do systému čisté mobility. Budou ověřena existující a navržena nová inovativní technická řešení. Bude analyzováno právní a ekonomické prostředí, identifikovány bariéry, navrženy legislativní změny. Bude určen aktuální a budoucí potenciál využití decentralizovaných OZE. Bude zjištěn zájem provozovatelů OZE o zapojení do budoucího systému a budou navrženy optimální lokality dobíjecích a plnicích stanic. Na závěr budou doporučeny kroky k realizaci programu.“   Z výše uvedeného je zřejmé, že téměř všechny výsledky tohoto projektu se týkají dalšího směřování ČR v oblasti obnovitelných zdrojů energie (OZE) a elektromobility. Tedy oblasti, která se ani nadále velmi pravděpodobně neobejde bez veřejné podpory. I proto je legitimní, aby veřejnost měla k informacím, které vznikly za veřejné peníze, přístup, a mohla se tak účastnit společenské diskuze a prostřednictvím svých volených zástupců i rozhodování o těchto věcech. Je tedy zcela evidentní, že právo na informace ve smyslu čl. 17 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, je v tomto případě prioritní. Koncem listopadu 2021 zveřejnil zapsaný spolek Komora OZE na svém webu krátký článek Pro rozvoj čisté mobility potřebujeme nové obnovitelné zdroje a podtitulem Komora OZE, CZ Biom a CAFT zveřejnily analýzy obnovitelné mobility. Předmětnou analýzu v něm však čtenář nenajde. Komora OZE v něm v podstatě jen konstatuje to, co bylo zřejmé již před zadáním studie: „Masivní výstavbu nabíjecích či plnicích stanic však přímo u obnovitelných zdrojů nelze v praxi očekávat.“ To přijde Kverulantovi za téměř pět milionů z kapes daňových poplatníků zoufale málo. I proto se dožaduje poskytnutí celé studie a chce věřit, že tam nalezne skutečnou analýzu problému, nástin možných dalších scénářů využití obnovitelných zdrojů v mobilitě, a především kvalifikovaný odhad nákladů, které pravděpodobně ponese celá společnost. Jaroslav Čížek, předseda think tanku Realistická energetika a ekologie, kterého Kverulant požádal o komentář, si nebere servítky: „Takových studií, které sice mají zajímavý název i renomované autory, ale obsahují takové šílenosti, že nad nimi zůstává rozum stát, jsem už viděl hezkou řádku. Přesto jsem se chtěl podívat i na tuto a předložit ji k diskusi v našem think tanku. To však není možné. U projektu je uvedeno, že předmět řešení projektu podléhá obchodnímu tajemství, ale název projektu a anotace projektu tomu naprosto neodpovídají. Další otázkou je, jak vůbec může zájmový spolek, jako je Komora OZE, jediný uvedený účastník projektu a příjemce podpory, mít obchodní tajemství. Připadá někomu normální, že spolek, který není podnikem, protože nebyl založen za účelem podnikání, může mít nějaké obchodní tajemství? Pokud to někomu nepřipadá podivné, nechť se na pojmy ‚podnik‘ a ‚obchodní tajemství‘ podívá do obchodního zákoníku. K pozornosti doporučuji zejména § 5 a § 17.“  Předmětem studie má být také ověření existujících a navržení nových inovativních technických řešení. Zákon o svobodném přístupu k informacím se skutečně nevztahuje na poskytování informací, které jsou předmětem průmyslového vlastnictví. Kverulant je srozuměn s tím, že mu informace, které se skutečně a bezprostředně týkají nových inovativních technických řešení, které jsou předmětem průmyslového vlastnictví, poskytnuty nebudou.   Autor je ředitel a zakladatel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org.

Čas načtení: 2021-04-26 17:01:05

Irena Obermannová: Píšu, i když nepíšu, pořád jsem ostražitá, zda nepotkávám příběh

Psaním se zabývá již od dětství. Vystudovala scenáristiku, je autorkou několika scénářů a dvou desítek knížek, ta nejnovější pod názvem Babička vychází v květnu. Psaní se stalo pro spisovatelku Irenu Obermannovou, jak sama přiznává, potřebou a inspiraci nachází všude a stačí jen svět kolem sebe vnímat a psát se dá prakticky o všem.      Maminka byla redaktorka a překladatelka z polštiny a tatínek byl rovněž redaktor a později psal dětské populárně naučné knížky o Americe. Jaké bylo vyrůstat v rodině redaktorů, intelektuálů? Mí rodiče byli především vnímaví lidé. V tom, čemu se říká výchova dítěte, byli o mnoho let napřed. Vždy je zajímal můj názor a dokázali nejenom odhalovat, ale i rozvíjet mé zájmy. Dobře věděli, že český školní systém potlačuje originalitu a osobitost, že může ublížit. Školství dobře znali, pracovali oba ve Státním pedagogickém nakladatelství, a tak se snažili, aby mě paní učitelky moc neohýbaly.   Psát jste začala již v dětství a na druhém stupni základní školy jste vyhrála celopražskou literární soutěž a na gymnáziu jste vynikala ve slohových pracích. Co vás přivedlo ke studiu dramaturgie a scenáristiky na FAMU? Tak to vím naprosto přesně. Naši sousedé na chalupě byli scenáristé Ota a Bohumila Zelenkovi, seděli s našimi na zahradě, pili kafe a moje maminka zrovna vyprávěla, jak ta jejich Irenka píše, a tak se chce hlásit na češtinu na filozofickou fakultu. V tu chvíli jsem přišla a Bohunka se na mě obrátila a řekla, že ať v tom případě jdu spíš na FAMU na scenáristiku, že tam by se mi mohlo líbit. Hned jsem si řekla, že to zkusím.   Pracovala jste jako dramaturg v ČT a podílela se na diskusních pořadech. Knihy Deník šílené manželky a Divnovlásky jste převedla také do filmového scénáře. Podle seriálové předlohy Život je ples jste napsala stejnojmennou knihu. Jste autorkou scénářů také k seriálům Škoda lásky a Trapný padesátky a pro rozhlas jste napsala několik pohádek. A co další scénáře, pracujete na něčem novém? Ano, v červnu se bude točit podle mého scénáře film. Ale nechci o tom zatím říkat víc, protože člověk míní, covid mění. Premiéru by měl mít v roce 2022. Snad to klapne.   Vaše maminka Anna ve svých 76 letech debutovala pod pseudonymem Anna Žídková detektivkou Devětkrát jsem vrah a jak jednou řekla, začala psát ze zoufalství, aby se zaměstnala. Co přivedlo vás k napsání své první knihy Frekvence Tygra, která vyšla v roce 1996?  Vy znáte tuhle mojí úplně zapomenutou knížku! Já jsem určitě nepsala, abych se zaměstnala, na rozdíl od mámy jsem nebyla v důchodu, naopak, měla jsem dvě malé děti a spousty povinností. Ale já si vždycky něco psala, tehdy mě napadlo to nabídnout v nakladatelství.   Od té doby jste vydala dvacítku knížek. A vaše druhá kniha Deník šílené manželky se stala bestsellerem. Na ni navazují Divnovlásky a Deník šílené milenky. O čem ráda píšete a kde nacházíte pro své příběhy inspiraci? Na tuhle otázku já vůbec neumím odpovídat! Nevím! Inspirace je všude, svět je napěchován příběhy, stačí je vnímat. Psát se dá prakticky o všem. Mně ale baví střídat psaní, inspirované svými vlastními zážitky s úplně vymyšlenými příběhy.   Co vás přivedlo k detektivní tvorbě, které jste zatím v sérii Šachistka Alice věnovala knihy Dobrá duše a Jasnozřivost? Bude další pokračování s šachistkou Alicí Šima? Právě potřeba stále hledat nové způsoby psaní, vyprávění. Potřeba nových výzev. Teď další příběh Alice nechystám, ale je možné, že se k ní zase vrátím.   Čím je pro vás psaní? Práci, koníčkem, terapií… Ode všeho trochu. Psaní je pro mě především potřebou, nedokážu nepsat, nevymýšlet… vlastně píšu, i když nepíšu, pořád jsem ostražitá, zda nepotkávám právě příběh.   Jak to máte se čtením? Máte oblíbené autory nebo knížky, ke kterým se ráda vracíte? Ano, jsou knížky, ke kterým se ráda vracím, je jich dost, mým snem je mít doma v knihovně jenom takové, to se mi ale tak úplně nedaří…   Jak ráda trávíte chvíle volna? Já moc neumím mít volno. Když nepíšu, což se moc neděje, viz výše, tak jsem s rodinou, s vnoučátky, dcerami.   Co chystáte nového? Na konci května vyjde moje nová knížka. Jmenuje se Babička, myslím, že mám na čase napsat Babičku... Je to o mém babičkování, ale také o mé babičce, vlastně babičkách, a hlavně o mé mamince, která mi umřela. Také je o mě, je to takový návrat k sobě samé, zase tam vystupuje moje Xénie z Deníku šílené manželky a z Divnovlásek. Je to knížka o stárnutí, mládnutí a sexu. A o jedné nemoci, co zavřela svět. Také o bylinkách, o smrti.   Irena Obermannová se narodila se 17. dubna 1962 v Praze. Vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Pracovala jako dramaturg v ČT a podílela se na diskusních pořadech jako Ženský hlas (s Ester Kočičkovou) nebo Domácí štěstí (s Ivou Hüttnerovu). Napsala scénáře Deník šílené manželky, Divnolásky, Život je ples, Škoda lásky a Trapný padesátky a pohádky pro rozhlas. Napsala dvě desítky knih, například Frekvence Tygra, Deník šílené manželky, Divnolásky, Ženské pohyby, Příručka pro neposlušné ženy, Deník šílené milenky, V pěně, Tajná kniha, Život je ples, Panoptikum české, Dopisy Kafkovi, Dobré duše či Jasnozřivost.  Maminka Anna Obermannová pod pseudonymem Anna Žídková napsala několik detektivních příběhů. Z manželství s hudebníkem Danielem Kohoutem pocházejí její dvě dcery: dokumentaristka Rozálie Kohoutová a herečka a zpěvačka Berenika Kohoutová. Díky nim je babičkou. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-13 18:34:56

Iva Procházková: Zkušenost odchodu z vlasti, z důvěrně známého kruhu přátel bych do-poručila každému

Literární tvorba pro dětské čtenáře vynesla spisovatelce Ivě Procházkové řadu literárních ocenění jak doma, tak v zahraničí. Již několik let se věnuje detektivní tvorbě. Začalo to scénářem k seriálu Vraždy v kruhu, kde se poprvé objevil komisař Holina, který se později stal i hrdinou románů Muž na dně, Dívky nalehko a Doteky zabitých (vyjdou v roce 2021).   Narodila jste se v Olomouci, ale od tří let vyrůstala v Praze v rodině spisovatele a scenáristy Jana Procházky. Jak vás to ovlivnilo a co vás přivedlo k psaní? Pamatujete svůj první literární výtvor?  Samozřejmě, že to byl tatínek, kdo mě přivedl k psaní. Už tím, že rád mluvil o literatuře, měl velkou, neustále doplňovanou knihovnu a radil mi, co mám číst. Když jsem ve třinácti začala psát básničky a krátké povídky, dávala jsem mu je k posouzení. Vyjadřoval se k nim, nijak mě nešetřil a tím mi pomáhal zbavovat se chyb začátečníka. Bohužel to netrvalo dlouho – zemřel, než jsem dosáhla plnoletosti.   Po gymnáziu jste dál studovat nemohla, takže jste prošla řadou zaměstnání a přitom sporadicky publikovala. A v roce 1980 vydala knížku Komu chybí kolečko?. Proč jste si vybrala psaní knížek pro děti? A kde jste nacházela inspiraci? Literatura pro děti byla v době totality trochu v závětří. Spisovatelé, kterým nebylo dovoleno publikovat pro dospělé, směli tu a tam vydat dětskou knížku. Vládnoucí garnitura tím chtěla zmenšit jejich vliv na společnost a paradoxně jim tím umožnila působit na nejmladší generaci a podílet se na jejím formování. Já jsem mezi psaním pro tu či onu čtenářskou skupinu nerozlišovala. Bylo mi dvaadvacet, dětství a dospívání teprve nedávno odeznělo, pořád jsem z něj hodně čerpala. Komu chybí kolečko? je knížka plná mých vlastních zážitků. Psala jsem ji s velkou chutí. Uvědomila jsem si přitom, že mě tvorba pro děti baví a umožňuje mi otevírat ve vlastním nitru šuplíčky, které by jinak zůstaly zavřené. Inspiraci jsem nacházela nejen ve svém dětství, ale později především u svých dvou dcer a syna. Každá dětská knížka, kterou jsem napsala, je spojena s někým z nich a s tématy, která se v jejich životě vyskytla. Později mi inspiraci dodávala vnoučata.   Šestkrát jste obdržela cenu Zlatá Stuha a sedmou za přínos dětské literatuře. Knížky Nazí a Myši patří do nebe získaly Magnesii Literu, v Německu jste dostala za Čas tajných přání Deutscher Jugendliteraturpreis. Máte také nominaci na Cenu Astrid Lindgrenové a dvě nominace na Cenu Hanse Christiana Andersena. Co to pro vás znamená? V době, kdy jsem ty ceny dostávala, to pro mne bylo něco jako pochvalné poklepání na rameno, viktorka nebo zdvižený palec. Spisovatelské povolání je dost osamělé a někdy i doprovázené pochybnostmi. Člověk se bojí, že neobstojí. Každá pochvala znamená povzbuzení a důležitou motivaci. Některé z těch cen byly spojené s finanční dotací, ta má u mladých či začínajících autorů samozřejmě také význam.   Již nějakou dobu se věnujete psaní pro dospělé – Penzion na rozcestí, Otcové a bastardi, už zmíněné krimi romány nebo loni vydaný thriller Nekompromisně. Proč jste si vybrala detektivní žánr? A co další kniha? Dá se říct, že detektivní žánr si vybral mě. Před několika lety mi přišla nabídka z televize napsat detektivní seriál. Mám detektivky ráda. Odjakživa. V pubertě jsem – často na úkor školních povinností – z toho žánru přečetla všechno, co bylo k mání. Jeden z mých nejoblíbenějších autorů byl George Simenon, jehož příběhy jsou vlastně odrůdou společenských a psychologických románů. V podobném duchu píše i řada skandinávských autorů. Je mi to blízké. Vymyslela jsem si komisaře Holinu, vybavila jsem ho nevšedním rodokmenem a rozporuplnými vlastnostmi, na nichž se dají budovat zápletky, a protože se sama už třicet let věnuji astrologii, vnukla jsem mu zájem o tuhle prastarou vědu. Výsledkem je osobnost, se kterou mě těší trávit čas.   A co kniha Tanec trosečníků (v Německu dostala cenu Friedricha Gerstäckera), která vám před pár měsíci vyšla ve druhém vydání? Netýká se náhodou pandemie? Opravdu je to náhoda, i když jsem ten příběh napsala už v roce 2006. Měla jsem tehdy takovou utkvělou představu, možná to byla dokonce vize, že celosvětová pohroma v podobě nakažlivé nemoci musí přijít. Bylo to temné a zároveň vzrušující pomyšlení: svět na pokraji zkázy, všeobecně uznávané hodnoty a instituce se hroutí, nic nefunguje, lidé se začínají chovat jako zvířata. Ozbrojená zvířata. Přežije jen hrstka jedinců. Jaký bude jejich život po kolapsu civilizace? To byly myšlenky, které mi při psaní seděly v zátylku. S dnešní epidemií korony to na první pohled nemá nic společného, ale v některých bodech se moje fantazie zkřížila s realitou. Hlavně v tom, jak se člověk staví k extrémním situacím, jak na ně reaguje mocenský systém a jakým psychickým stavům nás různé zákazy a příkazy vystavují. I to, jak se v tom těžkém období spousta lidí vrátila sama k sobě a přiklonila k nekonzumním radostem.   V roce 1983 jste s manželem a dvěma dětmi emigrovala do Rakouska. V 1986 jste přesídlili do západoněmecké Kostnice, založili autorské divadlo Schlauer Kater a v roce 1988 jste se usadili v Brémách a spolupracovali s divadlem Theater im Packhaus. Psala jste divadelní hry a knížky pro děti. Jak vzpomínáte na toto období? Byla to pro mě klíčová doba. Jak v osobním životě, tak i v tvorbě. Emigrací jsem si uvědomila, kdo vlastně jsem. Vytržená ze svého domácího prostředí jsem v sobě začala objevovat rysy, o nichž jsem předtím neměla tušení. Zkušenost odchodu z vlasti, z důvěrně známého kruhu přátel do takzvané ciziny bych doporučila každému. Je to životní lekce k nezaplacení. Člověk se zbaví starých myšlenkových vzorců a chtě nechtě opustí mnoho zvyků, které si myslel, že potřebuje, ale ve skutečnosti ho omezovaly. V novém prostředí se musí nově definovat. Často se nemá o co opřít a musí se spolehnout jen sám na sebe. Moje tehdejší psaní bylo intenzivní. Když jsem například psala drama o A. P. Čechovovi, byl pevně stanovený termín premiéry, ačkoli jsem ještě neměla ani řádek a věděla jsem, že za pět týdnů musím provést nezbytné rešerše, hru vymyslet, napsat v němčině a včas skladateli dodat texty šansonů, aby k nim mohl zkomponovat hudbu. Na váhání a pochybnosti nezbýval čas. Nevím, jestli to bylo na úkor kvality, ale člověk si tím budoval nezbytnou sebedůvěru – tu jsem předchozím životem v totalitním Československu nezískala.   Po návratu do Čech jste napsala kromě Vražd v kruhu řadu dalších scénářů – Doktor pro zvláštní případy, Komu šplouchá na maják, Město bez dechu, Naše děti… Jak se vám psal scénář podle vaší knížky Uzly a pomeranče? Byl to jeden ze scénářů, do kterých jsem se pustila, třebaže jsem ještě neměla producenta. V duchu jsem ten příběh jasně viděla a cítila jsem, že se hodí pro filmové plátno. Můj muž, režisér Ivan Pokorný, mě v mém pocitu podporoval. Strávila jsem nad scénářem „Uzlů“ jedny letní prázdniny a užila jsem si je stejně, jako bych místo za psacím stolem seděla v sedle a spolu s hlavním hrdinou divoce jezdila na koni po loukách Lužických hor. Asi ta moje nespoutaná nálada do scénáře prosákla, protože nakonec se našel producent a můj muž film, podle mě s velkým citem pro protagonisty příběhu, natočil. Loni si z filmového festivalu v Bruselu odnesl zvláštní cenu mladých diváků, kteří nám v besedě po promítání svěřili, že jsou to hlavně silné emoce, kterými si je náš snímek získal.   „Kdo čte, nenudí se, protože má vždycky o čem přemýšlet,“ říkala vaše babička Marie. Řídila jste se tím? Jaká jste čtenářka vy? Máte oblíbené autory nebo žánr? Čím jsem starší, tím víc čtu literaturu faktu. Někdy mi pomáhá při sběru materiálu pro vlastní práci, jindy si doplňuji znalosti hlavně z historie a geopolitiky. Beletrii čtu vedle toho permanentně jak českou, tak světovou. Právě jsem dočetla Cenu facky od Josefa Holcmana. Oč je ta knížka tenčí, o to má její výpověď větší sílu. Totéž platí o útlém románu Jmenuji se Maryte litevského autora Alvydase Šlepikase, který jsem zhltla předtím. Je to místy velmi smutná četba, ale silná. Nemohla jsem se odtrhnout.   A co čas na odpočinek? Je vám práce také koníčkem? Někdy je pro mě psaní povinnost, někdy koníček. Sem tam se u ní trápím, ale často se bavím tak, že zapomenu na únavu. Je to ten nejlepší mentální trénink. Dokud mi mozek bude sloužit, tak nepřestanu psát.    Iva Procházková se narodila 13. června 1953 v Olomouci, dětství a dospívání strávila v Praze. Její otec byl spisovatel a scenáristka Jan Procházka, je sestrou spisovatelky Lenka Procházková. Napsala knihy pro děti a mládež: Červenec má oslí uši, Eliáš a babička z vajíčka, Hlavní výhra, Jožin jede do Afriky, Kam zmizela Rebarbora?, Karolína, Tanec trosečníků… Dostala šest Zlatých stuh za beletristické knihy pro děti a mládež (Čas tajných přání, Pět minut před večeří, Soví zpěv, Kryštofe, neblbni a slez dolů!, Myši patří do nebe, Uzly a pomeranče) a v roce 2019 Zlatou stuhu za celoživotní přínos dětské literatuře. S manželem režisérem Ivanem Pokorným vychovali tři děti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-31 17:27:53

Tereza Boučková: Psaní je radost i trýzeň

Než se stala spisovatelkou, vystřídala řadu zaměstnání. Za svoji prvotinu Indiánský běh získala cenu Jiřího Ortena. Dnes má na svém kontě Tereza Boučková tituly jako Rok kohouta, Život je nádherný nebo cestopis Bhútán láska má. Je autorkou divadelních her a dvou filmových scénářů. Kromě psaní také zpívá v souboru Mišpacha a působí jako rozhlasová moderátorka Nočního Mikrofóra.   V pěti letech jste začala navštěvovat Dismanův dětský rozhlasový soubor. Vaším snem bylo, být herečkou. Proč právě herečkou?     Holky přece touží být herečkou nebo zpěvačkou… Já k tomu chtěla být i tanečnicí a zubařkou, abych si mohla sama vrtat zuby, protože jsem se strašné zubaře bála.   Jako dcera spisovatele Pavla Kohouta jste to ale neměla lehké, nesměla jste studovat. Na DAMU vás nevzali, přesto jste se nedala a vzdělávala jste se v tzv. bytových univerzitách, jako i zahrála v bytovém divadle Vlasty Chramostové. Vystřídala jste řadu zaměstnání. Jak vás to ovlivnilo?  Na jednu stranu bylo užitečné nebýt jen ve své sociální bublině a vidět, jak to chodí v zaměstnáních, o kterých jsem nikdy nesnila, ale trvalo to moc dlouho a výhled byl beznadějný. A to není dobře. Ztratila jsem uklízením nejlepší roky svého života.   Psaní jste se začala věnovat již za totality, a to v samizdatu, a za svoji první knihu Indiánský běh jste po revoluci získala Cenu Jiřího Ortena (1990). Co Vás přivedlo k psaní? Touha nějak se umělecky vyjádřit. Psaní bylo „nejjednodušší“.   Napsala jste řadu knih, ta poslední je literární cestopis Bhútán má láska (2020). Co pro vás znamená psaní a podle čeho si vybíráte témata, o čem budete psát?  Psaní je radost i trýzeň. Nevím, co převažuje. Někdy mám pocit, že mi dává křídla, častěji, že je moje spisovatelská existence úplně zbytečná.   Kromě knih a řady fejetonů jste napsala několik divadelních her a dva filmové scénáře – Smnradi a Zemský ráj to napohled. Za scénář k filmu Smradi jste byla nominována na Českého lva. Jak jste se dostala k psaní her a scénářů?    Prostě jsem to téma k vyjádření viděla jako film. Ale proces to byl těžký. Musela jsem se vše naučit sama. A pak taky vydržet nezájem producentů. Anebo jejich tlak na banální změny.   Řadu let zpíváte v souboru Mišpacha. Jak jste se dostala ke zpěvu a zkusila jste také psaní textů k písním?  Napsala jsem a složila několik písniček, když jsem ještě hrála na kytaru a klavír. A kdysi dávno jsem je zpívala na zkouškách na DAMU. V Mišpaše zpívám ráda a taky ráda zpívám s písničkářem Bedřichem Ludvíkem. Příležitostí je ale poskrovnu.   Od května 2019 si povídáte se zajímavými lidmi v ČRo v pořadu Noční Mikrofórum. Podle čeho si hosty vybíráte a jak se cítíte v roli moderátorky? Moderovat Noční Mikrofórum mě moc baví a stále se mám co učit. Třeba se snažím neskákat hostům do řeči… Výběr hostů je někdy jednoduchý – mám zajímavé přátele nebo kamarády v různých oborech. Ale někdy se ke mně host dostane náhodou – třeba architekt Roman Koucký, který reagoval na jeden z mých fejetonů, které už tři roky píšu do magazínu Reportér. Jiného hosta jsem zase poznala jen na Facebooku. Takže i náhody se dějí – a dějí se pěkně.   Jste velice aktivní. Umíte vůbec odpočívat a jak? Asi jsem trochu neklidná a stále musím něco dělat. To mám v povaze a někdy bych si přála být jiná. Jenže nikdo se nikdy nezmění. Odpočívám aktivně, třeba jízdou na kole. To je fajn způsob relaxu, když nejedete s manželem, který chce vyjet každý kopec a nejraději lesem přes kořeny.   Tereza Boučková se narodila se 24. května 1957 v Praze jako Tereza Kohoutová, dcera spisovatele Pavla Kohouta a asistentky režie Anny Kohoutové. Má dva sourozence Ondřeje a Kateřinu. Po maturitě na akademickém gymnáziu podepsala Chartu´77. Vystřídala řadu zaměstnání (uklízečka, poštovní doručovatelka, domovnice…). Napsala knihy Indiánský běh, Křepelice, Když milujete muže, Jen tak si trochu schnít, Rok kohouta, Boží a jiná muka, Šíleně smutné povídky, Život je nádherný, Bhútán láska má. V ČRo je moderátorkou Nočního Mikrofóra. Je vdaná a má tři děti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-22 12:37:31

Knižně vydané úvahy Miloně Čepelky se obírají i Josefem Knapem či Egonem Hostovským

Ve vší úctě ke všem hercům Divadla Járy Cimrmana, jsou mezi nimi dnes (a po smrti Ladislava Smoljaka, Pavla Vondrušky či Jaroslava Weigela) již jen tři naprosto od scény neodmyslitelní: Petr Brukner, Zdeněk Svěrák a Miloň Čepelka. A posledně jmenovaný právě vydal své pozoruhodné úvahy. Miloň Čepelka (*1936) je synem účetního a na vysoké škole byl spolužákem Zdeňka Svěráka (*také 1936). Poté tři roky učil (1958-1961) a nato pracoval do roku 1969 v Československém rozhlase. Roku 1967 spoluzaložil Divadlo Járy Cimrmana. Kromě herectví, moderování a dokonce zpívání šansonů je literárně činný a vedle dvaceti knih (už roku 1964 mu vyšla první básnická sbírka Když se dnes nevrátím) napsal nebo spolunapsal vícero her, na dvacet scénářů a mnoho písňových textů, mimo jiné pro dechovky. Trochu překvapivě byl i pravidelným přispěvatelem sobotního naučného rozhlasového pořadu Meteor. V letech 1964–1965 byl členem redakční rady časopisu Tvář. Několik televizních scénářů vytvořil i ve spolupráci se Zdeňkem Svěrákem, například Muž, který se spustil, což je komediální příběh s písněmi Zdeňka Petra, ve kterém se hlavní hrdina (představovaný Janem Hrušínským) spouští hned ve dvou významech, z nichž ten nepřenesený má odvážné slaňování z Nuselského mostu do lodžie starého činžovního domu své milé (Jelena Juklová), a to po vzoru imaginárního filmu Říkali mu Pavouk. Dodejme, že toto dílo týmu Svěrák-Čepelka, jehož námět se bohužel brzy stal lehce kontroverzním, nebývá vůbec reprízováno navzdory tomu, že tu hrají například i Nataša Gollová, Václav Trégl, Jan Libíček, Vladimír Hrabánek a František Filipovský. Skok sem, skok tam je čtivou sondou do jednoho osobního světa a vyprávění představuje ucelenějším pohledem na svět, než naznačuje podtitul, přičemž léta šedesátá jsou v tomhle vesmíru obdobím klíčovým a my cítíme, nakolik tam autor vědomě či bezděky zůstává šťastně zakořeněn. A moc šťastný byl i nápad vyprávět o sobě v třetí osobě – a nepominout ani potkávání a setkávání s různými osobnostmi, ať už s nimi jako takovými, anebo prostřednictvím jejich prací. Vynořuje se tak před námi například spisovatel-ruralista Josef Knap (1900–1973) a figuruje zde rovněž Olga Hostovská, dcera známého spisovatele Egona Hostovského (1908–1973). „K Hostovskému ho to táhlo od dětství asi podvědomě,“ píše Čepelka sám o sobě, „kvůli jeho zranitelnosti a kvůli prožitku křivdy, vnitřně snad přiznané, které se na svých blízkých dopustil v mládí. V mládí, ano, vždyť od své rodiny odešel, když mu bylo jedenatřicet. Třebaže kvůli zřejmému ohrožení života. Úspěšný Žid by zcela jistě skončil v koncentráku v plynové komoře, ostatně jako všichni jeho sourozenci a příbuzní. Ale odejít od prvorozené jediné dcerky teprve tříleté a rozvést se s manželkou, byť proto, aby ji ochránil, a odejít hlavně se slibem, ať už vysloveným, nebo jen tiše předpokládaným, že bude-li jim osud příznivý, až válka a nebezpečí pominou, vrátí se k nim oběma, a pak přijet ze zámoří s jinou manželkou a jinou dcerou, to muselo vyrýt velký šrám do jeho sebejistoty. A co teprve do ublížených, tak dlouho se živících oprávněnými nadějemi. Aniž ho máme právo soudit. Nejde o soud, nýbrž pochopení... Ničeho nelitujme, ale vždycky bychom měli jak žádat o odpuštění, tak i sami odpouštět svým soudcům, i když jsou samozvaní a my jim talár nepřidělili.“ Skrz pohled na vlastní život Miloň Čepelka předvádí souběžně čas přítomný a odlesk čehosi, co již mizí, anebo zcela zmizelo. Málokterá z nových knih stojí za přečtení více.   Miloň Čepelka: Skok sem, skok tam. Příběhy, glosy, poznámky, polemiky, úvahy z let 2017–2019. Odpovědný redaktor a autor doslovu Josef Pepson Snětivý. Nakladatelství Čas. Řitka 1919. 160 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-04 20:13:08

Vyšly příběhy Rychlých šípů nakreslené Marko Čermákem

Výtvarník a hudebník Marko Čermák oslavil 14. února 2020 osmdesátku. Při té příležitosti vyšel jubilejní desátý svazek Klasických komiksů Marko Čermáka, ve kterém jsou zveřejněny pouze ty díly Foglarových Rychlých šípů, které kreslil; a je jich 101. Výjimečně pojatý obrázkový svazek obsahuje vedle seriálu i tři původní Foglarovy scénáře k němu, a především úplně první vydání jeho textu Jak „se dělají“ Rychlé šípy. Jde o spíše mladším čtenářům určené pojednání z roku 1970, ve kterém spisovatel popsal metodu své spolupráce s Marko Čermákem. Jedinou stranu příběhů tvořili, zdá se, po mnoho dní – a každý samozřejmě úplně jinde. Naproti tomu v knize nejsou Čermákem nakreslené adaptace tří klasických foglarovek Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří a Tajemství Velkého Vonta – o dobrodružstvích Mirka Dušína, Jarky Metelky, Jindry Hojera, Červenáčka a Rychlonožky v bludištní čtvrti Stínadla. Čermákovy komiksy o Rychlých šípech dělí foglarovský badatel Milan Lebeda do tří skupin. Za prvé jde o díly nově překreslené – a případně upravené, za druhé se jedná o Foglarovy adaptace seriálu Kulišáci, vycházejícího původně v časopise ABC (1963–1966), a konečně tu máme nečetné nové díly dle originálních scénářů. Původní verze osmi překreslených příběhů vytvořil ještě za války Václav Junek a v oficiálním vydání kompletu Rychlých šípů jim byla dána pietní přednost. Problém ovšem okamžitě nastal s dvěma pokračováními této řady od výtvarníka Bohumíra Čermáka, Markova jmenovce. Ta Foglar přepracovat nenechal a nejsou proto ani uvnitř této apologie. Známý příběh o dvou bezdomovcích z jeskyně tu tím pádem není dokončen! Ani začato, ani dokončeno pak není ani dobrodružství se závodem dvou speciálních vodních šlapohybů Bratrstva kočičí pracky a Rychlých šípů – a ve výsledku tu z něj dokonce objevíme jen jeho dvě prostřední části! Celkový počet příběhů Rychlých šípů vzniklých ze starších Kulišáků je čtyřicet, většina z nich byla zveřejněna v letech uvolnění mezi listopadem 1968 a dubnem 1970, jen poslední tři až roku 1986 v publikaci Píseň úplňku. A spolu s nimi i čtyři další, zbrusu nové příběhy. Úplně poslední díl Rychlých šípů vytvořil Foglar už někdy v letech 1970–1971 (aniž plánoval, že bude posledním) a Marko Čermák jej nakreslil teprve se značným odstupem (a v jiném kresebném stylu) pro tzv. Sborník nezávislých foglarovců (2009). A upozorněme zde pro jistotu, že i Marko Čermákem vytvořené pokračování Rychlé šípy znovu do Stínadel bývalo svého času prezentováno jako finále seriálu. Ale byl to očividný nesmysl, protože ve skutečnosti se jedná o první stranu adaptace románu Tajemství Velkého Vonta, která byla navíc později překreslena, takže na začátku této knihy ji nenajdete. Panu Marko Čermákovi jeho desátý svazek přejme, ale nelze obejít skutečnost, že se jedná o furiantské vytržení jím kreslených scénářů z kontextu celku a o ignorování nejméně dvou vnitřních příběhových celků. Navíc je otázkou, zda jsou Foglarem zatracená Junkova pokračování nějak podstatně horší než ta moderní Čermákova. A konečně se všeobecně ví, že Marko Čermák pracoval na přelomu šedesátých a sedmdesátých let až neúnosnou rychlostí, takže některé díly trochu odbyl. Oproti tomu jeho přepracování Janem Fischerem předtím kresleného příběhu Rychlé šípy plaší pytláky víc než obstojí; původní díl vyhlíží katastrofálně a doktor Fischer asi tenkrát pracoval v extrémní časové tísni a například přes noc. Prvním příběhem Marko Čermáka o Rychlých šípech je díl Rychlé šípy pomáhají starým lidem z listopadového dvojčísla Skauta-Junáka (1968), ale podezření, že se jedná „jen“ o dokreslení či překreslení nějakého staršího příběhu Fischerova je, zdá se, zcela mylné: to jen mladý Marko předložil starému spisovateli příběh takřka ve Fischerově stylu. A zafungovalo to, takže byl „přijat“ pro veškerá následná pokračování. Nepochybně se jednalo o jeden z jeho klíčových životních momentů, ale je otázkou, zda by ho Foglar akceptoval, kdyby napoprvé spatřil některé z pozdějších pokračování. Možná ne – a 101 příběhů by výtvarně zpracoval někdo úplně jiný. Kdo, o tom lze dnes už jen spekulovat, čímž rozhodně nehodlám snižovat nepochybnou kvalitu Čermákova díla. Když jsem četl Rychlé šípy jako chlapec poprvé, přechod mezi Fischerovými a Čermákovými pokračováními jsem ani nevnímal! A postrádáte-li i analýzu Čermákova přínosu do celku Foglarova seriálu, nejpřehlednější její verzi hledejte na stránkách Pavla Chrze.   Jaroslav Foglar: Rychlé šípy. Kresby Jaroslav Foglar a Marko Čermák. Grafická úprava a zpracování obálky Marko Čermák mladší. Úvod Milan Lebeda – Alpín. Vydal Václav Vávra. Praha 2019. 120 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-21 17:24:09

Scenárista seriálu Bez vědomí Ondřej Gabriel: Seriály jsou formátem budoucnosti

Po úspěšné Pustině přichází televizní stanice HBO s dalším výpravným seriálem. Scenáristou šestidílného Bez vědomí je Ondřej Gabriel, pro kterého zároveň jde o první zkušenost s jinou než divadelní realizací svého textu.   Jak se cítíte v roli debutujícího scenáristy, jehož hned první realizovaný scénář vznikl v produkci HBO? Dobře. Je to ale samozřejmě velký závazek.   Kdy jste se dozvěděl, že do projektu vstupuje také Ivan Zachariáš, který stojí za úspěšným seriálem Pustina? Poměrně brzy, myslím, že Ivan četl už jednu z prvních verzí scénáře. Tehdy jsme se ale ještě neznali.   Vstupovali během výroby do scénáře další tvůrci, nebo zůstal váš text víceméně nezměněn? Měnil se, a to ne jednou. Mým hlavním partnerem během tvorby byla kreativní producentka HBO Europe Tereza Polachová. My se známe už asi třicet let, takže si nemusíme nic vysvětlovat. Důležitý byl pro mě i hlavní dramaturg HBO Europe Steve Matthews. Za prvé dodával feedback ze strany zahraničního diváka, tj. hlídal, co je pro cizince v příběhu a reáliích ještě srozumitelné a co už ne. Se Stevem se ale dobře spolupracovalo i proto, že je stejně jako já velkým fandou špionážního žánru, takže tohle pro něj byla trochu i srdeční záležitost. V poslední fázi jsem pak už řešil řadu věcí i s Ivanem Zachariášem. Musím říct, že jsem se od něj hodně naučil, má jedinečné filmové myšlení.   Jak úzce jste se účastnil výroby série? Navštěvoval jste plac během natáčení? Jen párkrát jsem se byl podívat. Vidíte strašnou spoustu lidí, jak se snaží zhmotnit něco, co jste sesmolil někde u stolu. Na jednu stranu hezký pocit, na druhou trochu tísnivý. A nechtěl jsem se dostat do role scenáristy Jíši z filmu Trhák.   Pozice televizního scenáristy je v Česku stále trochu podceňovaná, jak vnímáte českou seriálovou tvorbu ve vztahu k vaší profesi? Seriál je podle mě z hlediska audiovizuální tvorby formátem budoucnosti. Umožňuje představit víc postav různého typu, takže divák si může vybrat, s kým půjde příběhem. Zápletky mohou být komplikovanější, rozvržené na delší časovou plochu, do většího prostoru atd. Ale všechny tyhle výhody se mohou obrátit i v nevýhody, pokud tvůrce neví, jak s tím naložit. Nehledě na to, že řada výborných seriálů je relativně komorních, postav má málo a nějaké rozsáhlé fiktivní světy ani nevytváří. Pokud jde o údajné podceňování pozice scenáristy v Česku… Nevím. Asi se to nějak mění ve prospěch scenáristů, ale na druhou stranu je scenárista zcela zákonitě v pozici baskytaristy rockové kapely. Hlavními hvězdami jsou a budou zpěváci a sóloví kytaristi. Tedy herci a režiséři. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ústřední část seriálu Bez vědomí se odehrává v roce 1989 a nabízí pohled na dění v tomto roce prostřednictvím několika tajných služeb. Zajímá vás víc historický, nebo špionážní aspekt příběhu? Já to beru jako jeden celek. O špionáž jsem se kdysi začal zajímat kvůli historii. Tajné služby jsou důležitou součástí procesu tvorby politických rozhodnutí, který do značné míry tvoří dějiny.   Připadá vám, že je tato nedávná minulost v dnešní době něčím stále aktuální? Těžká otázka, nechci to v nějaké stručné odpovědi zploštit. Politika i tajné služby mají své zákonitosti, a ty zůstávají v zásadě platné navzdory měnícím se časům. Každý, kdo si myslí, že žije v přelomové době, která nějak historicky unikátně rozdá karty, takže odteď to najednou začne všechno fungovat úplně jinak než kdykoliv předtím, bývá zklamán. Dobře je to vidět na takových těch žebříčcích nejvlivnějších osobností dějin. Vždycky jsou tam strašně přeceňovaní současníci. Chybí odstup. Něco jako vír totální perspektivy z knih Douglase Adamse.   Ačkoli je v celém seriálu představeno hledisko různých osob, páteřní část tvoří příběh Marie v podání Táni Pauhofové. Pro špionážní thrillery je ženská protagonistka nezvyklou hlavní postavou. Proč jste si vybral právě ji? Právě proto. Chtěl jsem ten příběh vyprávět z pohledu outsidera, který o tajných službách nic neví, ale přesto se s nimi musí nějak utkat. Tím, že se jedná o ženu, navíc zpočátku lehce naivní, tak je tento aspekt posílen, protože na konci 80. let minulého století to tak prostě společensky bylo. Naše hlavní hrdinka je ještě ke všemu umělkyně, že. Pravda, Sherlock Holmes hrál taky na housle, ale u něj to mělo úplně jiný význam.    Historická filmová (a televizní) díla kladou vždy velký nárok na důkladnou rešerši. Zvláště pak v prostředí tajných služeb se většinou jedná o domněnky nebo fikci. Vy jste scénář konzultoval s odbornými poradci, můžete prozradit, jak taková spolupráce probíhala a jestli třeba ovlivňovala i vývoj příběhu? Já jsem se o tajné služby zajímal dávno předtím, než jsem vůbec začal přemýšlet o nějakém scénáři. Ta kauzalita byla tedy obrácená. Pokud jde o odborné poradce, hodně mi pomohl historik Daniel Povolný, který se zabývá mj. operativní technikou StB, a pak také konzultant CIA a přední sběratel špionážních propriet H. Keith Melton. Poskytl třeba přesné plánky na výrobu odposlechové techniky používané některými západními tajnými službami, a hodně jsme si povídali i o chování důstojníků tajných služeb v terénu.   Na čem pracujete teď? Máte podobných scénářů v šuplíku víc? Hotových scénářů ne, ale řadu námětů pro film i televizi v různém stadiu rozpracovanosti ano. Jde o různé žánry, od rodinného dramatu až po komedii. Těším se, až najdu čas si na ně sednout. To první stadium tvorby je podle mě nejhezčí, protože je nezávazné a nikdo vás moc nehoní. Proto z toho možná taky kolikrát nic není. Momentálně ale poměrně závazně pracuji na dvou sériích, jedna je pro HBO, druhá pro Českou televizi. Samozřejmě není zdaleka jisté, že budou realizovány. Ale co je dneska jisté. Snad jen konec světa.   Jaký si myslíte, že bude mít seriál ohlas? HBO jej uvede poměrně nezvykle jako celou sérii najednou. Přemýšlel jste při psaní o divácích? To musíte. Nejde o to se podbízet, ale příběh musí diváka chytit a musí se v něm elementárně orientovat. Například první verze scénáře byla tak komplikovaná, že každý, kdo by na vteřinu polevil v pozornosti, by byl ztracen.   Premiéra je stanovena na výročí třiceti let od začátku sametové revoluce. Jak ve vás rezonuje jedno z hesel blížících se oslav: „Třicet let svobody“? Jsem rád, že žiju v zemi, která je z politického hlediska svobodná. Ale jakýchkoli hromadných oslav čehokoliv se obecně děsím, protože to nevyhnutelně sklouzává k trapnosti, davovosti a frázím. Já mám radši analýzu, skepsi a ironii. Nikdy jsem moc nepochopil pejorativní výraz „švejkování“. Pro mě je Švejk jednoznačně sympatickou postavou. {/mprestriction}  Autor je filmový publicista a režisér.

Čas načtení: 2019-11-18 10:08:36

Po knize o komiksu o Puňtovi přišel na řadu slavný Čtyřlístek

Podobně jako když loni vyšla monumentální kniha manželů Kořínkových o fenoménu předválečného a válečného Punti, dočkala se letos zveřejnění publikace napsaná především Pavlem Kořínkem (jehož choť Lucie ale taky vytvořila aspoň kapitolu) na téma obdobného fenoménu dneška. Čtyřlístku. Vedle Lucie Kořínkové jsou spoluautory Tomáš Prokůpek, Michal Jareš a celými čtyřmi kapitolami Martin Foret. Prostřednictvím úvodu a závěrečného díku své ženě i Jaroslav Němeček, jenž tento časopis před víc než půlstoletím vydupal na svět. Objemný svazek První půlstoletí v Třeskoprskách sestává z pěti částí a tuctu samostatných příloh v krabici. Nejpodnětnější z přídavků je speciální Čtyřlístek EXTRA o dvaačtyřiceti stranách. Mimo jiné obsahuje dosud neznámý příběh Na stromě, vzniklý kolem roku 1995, a pravěce i dětsky vyhlížející verzi dobrodružství Prof. Myšpulín zasahuje, která nese název Prof. Myšpulín v tajemném hradě. A zatímco původní verze byla v třetím Čtyřlístku v tajemném hradě (1969) a měla devět stran, prenatální varianta jich má čtrnáct. Jak zjistíme, ve finále příběhu se původně vyskytoval motiv Fifinčiny mapy s pokladem, který je posléze vykopán zloduchy, ale ti budou od hrncem zlaťáků zahnáni chytrou trojicí Bobík, Myšpulín a Pinďa ukrytou pod prostěradlem. Jinou přílohou je věrný přetisk prvního čísla, kde najdeme původní tiráž. Patrna je z ní redakční účast Věry Šalamounové a Ludmily Kolářové-Junkové, manželky spoluautora Rychlých šípů Václava Junka, a také to, že prvá tiskárna časopisu sídlila ve Velkém Šenově. Náklad padesáti tisíc výtisků se prodal po sedmi korunách, což nebylo tenkrát málo, a sešit sice byl samostatně reeditován už v roce 1991, nikoli ale takto pietně a jako faksimile. K přílohám dál patří složený plakát, grafický list s Němečkovým podpisem a osm pohlednic. Čtyři jsou pomyslnými fotografiemi hrdinů Čtyřlístku původně otištěnými roku 1975 v čísle 47 nazvaném Čtyři ve Čtyřlístku. Jde o památný sešit, který nejvýrazněji přispěl ke kodifikaci světa našich hrdinů, a jak si vzpomínám, jako na kluka na mě ony „snímky“ udělaly dojem. Ale nebyl jsem naštěstí v jedenácti letech natolik naivní, abych měl za to, že někde v Doksech žijí reálné, hmotné předlohy mých oblíbených kreslených podstav. Portréty byly nicméně vyvedeny zdařile a opravdu se podobají barevným fotografiím. Jejich vztah k běžným Němečkovým kresbám tak lze nejspíše srovnat se vztahem současného animovaného filmu Lví král se vzezřením původního Lvího krále. Na další z pohlednic v přílohách je – stejně jako na plakátu – obrázek z rozevřené obálky Jednoho dne v Bubákově, na jiné pátá strana pátého sešitu Čtyřlístek dobývá vesmír. A bázlivý Pinďa? Je opuštěn v raketce XYZ-1, a přece se bezdrátově dovolá Země. A zrovinka Bobíka, jenž hned vyzve Myšpulína k záchrannému letu. Fenomén ve tlustospise Kořínkova obdivuhodná kniha má 464 stran, a přece ještě ani zdaleka nemapuje celý fenomén. Často se ale, uznejme, stačí některých fazet dotknout. Nic podstatného Pavel Kořínek nevynechá a hnidopiši nechť si utečou k internetu a studují navíc detailní rozbory a úvahy Pavla Chrze (či Ivo Fencla) na stránkách Knihovnička Čtyřlístek. Kniha se neutápí v drobnostech a soustřeďuje se i na zveřejnění části pestrých kreseb z Němečkova archivu. Mísí výtvarné výtvory starší s novějšími a zdařilá koncepce svazku tkví v dělení každé z pěti částí na pětici až šestici stále stejně nazývaných oddílů, z nichž každý mapuje jedno z pěti desetiletí, ve kterých se Čtyřlístek vyvíjel k dnešku. Vznikla tak přehledná historie, do které by samozřejmě bylo možné například v počítači dál doplňovat další a další fakta i postřehy, například o nespočetných seriálech. Není to však nutné. S výjimkou prvních dvou desetiletí (1969–1980) disponuje přitom každý z oněch pěti dílů stejně nazvanou druhou částí Čtyřlístkovské variace. Jinak tyto části sestávají vždy ze sekvencí Rok za rokem, Lidé od Čtyřlístku, Nejen z Třeskoprsk je Čtyřlístek, Nalezeno v archivu a Galerie. Zvlášť kapitoly Nejen z Třeskoprsk je Čtyřlístek jsou však hodny diskuse. Proč? Probírají totiž některé z dalších komiksů v časopise, takže nutně dojde k subjektivnímu výběru. Znásoben je tím, že si jenom některé „vedlejší“ seriály vysloužily celé samostatné kapitoly, zatímco jiné jsou nuceny se spokojit s pár řádky plus obrázkem na půl strany. Mezi podobně šizené, přesto však šťastně zmíněné příběhy patří Rendlík a Hopík (1971–1973) alias variace na kdysi populární duchařský seriál Randall a Hopkirk (1969–1970) či kresby Karla Franty na scénář Václava Fischera Za tři rány kolem světa (1971–1973). Také Ježek František (1973) Dagmar Lhotové a kreslířky Věry Faltové, Bambas a Kryšpín (1973–1974) Pavla Šruta a kreslířky Evy Průškové, Strašidelný pradědeček... (1974–1977) Vojtěcha Steklače a neprávem sem tam zesměšňované, protože kouzelně naivní příběhy Střapečka a Metličky (1975–1978) od Bronislava Liberdy. Po šesti pokračováních přešly tyhle stripy raději do dětštějšího časopisu Sluníčko. Další a další seriály Ke světu Čtyřlístků patřil i holmesovský myšák Koumes (1979–1984) a zajímavý moment dějin těchto sešitů představují pohádky o Honzovi (1980–1982) v podání Angeliky Hanauerové. První tři kreslil Stanislav Duda, ale až karikaturní pojetí už zmiňované Věry Faltové podle názoru Pavla Kořínka pomohlo ve zbylých pěti dílech. Anebo jsou naopak horší? To zůstává k diskusi. Další ze seriálů Na hradě Kulíkově (1983–1987) byl od scenáristy Stanislava Havelky a Sherlocka Holmese (1984–1990) Rudolfa Čechury a Marcela Steckera není snad třeba představovat. Číst a prohlížet bylo možno též stovky stran šotka Karajdy (1993–2005) od neúnavné Věry Faltové. Nikdy nebyly souhrnně reeditovány a možná i proto, že se tento hrdina narodil již v seriálu Šotek (1985) pro noviny Práce. Komiks Malabar (1994–1996) je odvozen z francouzských žvýkaček, jejichž výrobce zasáhl do seriálové říše již při vzniku své značky roku 1958, a Čaroděj Metloděj od Zdeňky Študlarové má neuvěřitelných 105 pokračování (2002–2017). Dále jsou letmo zmiňováni Poutníci (2002–2003) Vlastislava Tomana a kreslíře Františka Kobíka i Svatoplukem Hrnčířem vymýšlené Případy detektiva Preclíka (44 pokračování z let 2005–2012), Příhody Alfína a Žužu Jiřího Poboráka a Pavla Peciny (62 dílů z let 2010–2014) a výjimečná zůstává Záhada ztraceného motýla (1976–1977) psaná Kateřinou Krejčí a kreslená Evou Průškovou: nesestává totiž ze samostatně ukončených epizod, ale jde o navazující pokračování. Podrobněji probírané příběhy Větší pozornosti a samostatných kapitol se – oproti všem předchozím seriálům – dostalo například Hrnčířovým fantazií hýřícím dílům o Alence, Vaškovi a vynálezci Semtamťukovi (1969–2004), jež zprvu kreslil Adolf Born (1930–2016). Také však i Poldovi a Oldovi (1974–1994) z tužky a pera Jaroslava Maláka (1928–2012), vymýšleným po 81 čísel ekonomy Petrem Chvojkou a Stanislavem Havelkou. Samostatncýh kapitol se dostalo také příběhům Káti a Škubánka (1984–1992), o nichž tu píše Lucie Kořínkové, anebo seriálu Jáchym a tiskařský šotek (1987–1990) podle scénáře Leo Pavláta. A také komiksu Anča a Pepík (1989–2000) Lucie Lomové, o němž zasvěceně píše Martin Foret. Tyranosauru Rexíkovi s neskutečnými 1852 stranami a 264 scénáři Jiřího Čehovského (1994–2009) lze pak sotva konkurovat, přičemž pravěký hrdina se objevil již v jednom příběhů z roku 1992. Dokazuje, že dětský zájem o dinosaury sotva kdy zajde. Podrobněji se publikace věnuje také (Šmouly připomínajícímu) Sedmikráskovu, který píší a kreslí od roku 1994 bratři Richard a Slavomír Svitalští. Dále pak Tryskošnekovi Dana Černého, vycházejícímu od roku 2012, téhož roku začal být ve Čtyřlístcích zveřejňován seriál Petra Kopla Morgavsa a Morgana. Zevrubněji je zkoumána též půvabná Isabela, královna Karibiku se 40 díly a celkem 264 stranami (2010–2018). Vytvořila ji pseudonymní Lucie Neisnerové, jejíž identitu zná snad jen zmíněný již Richard Svitalský. Uzavřené epizody tu souběžně stačí rozvíjet ústřední dějovou linii. Řada těchto prací se právem dočkala jak samostatných vázaných knih, tak televizních adaptací, zatímco méně často se vynořily z obrazovky dřív (jako Ďubka a Klouzek Jaroslava City). Autoři a vznik vlastního Čtyřlístku Mezi autory čtyřlístkovských komiksů jsou například Oldřich Jelínek, Ondřej Suchý, Bohumil Fencl, pseudonymní Nikkarin či Vítězslava Klimtová, které se však komiks pod rukama poněkud vzpouzel. Někteří vstupovali na stránky pod krycími jmény: byl to především případ Pavla Šruta (1940–2018) alias Petra Karmína. Základem Kořínkovy publikace však je samozřejmě mýtus okolo vlastního Čtyřlístku, jehož nejpodstatnější scenáristkou byla již od druhého roku existence sešitů a Velkého dobrodružství Čtyřlístku Ljuba Štíplová (1930–2009), „Čtyřlístková guvernanatka“, jak ji ve své kapitole označuje Tomáš Prokůpek. Stala se autorkou takřka čtvrt tisícovky pokračování, nicméně vlastní časopis vymysleli již před ní Jaroslav Němeček a jeho paní. Štěstím bylo, že malíř měl kontakty v nakladatelství Orbis, které mu předtím vydalo řadu publikací. Šanci zde ovšem mívalo jen dílo, jehož prodejní hodnotu odběratelé v součtu otipovali aspoň na třicet tisíc výtisků. Tak či onak, první Čtyřlístek byl schválen na podzim 1968, i když se prý zařadil do edičního plánu „trochu načerno a trochu vedení navzdory“, jak Jaroslav Němeček vzpomíná. Na stránce 25 naší knihy objevíme původní, nepoužité verze obálek prvých dvou sešitů, na nichž Myšpulín ještě připomíná britského lorda s cvikrem a Fifinka „jde za dospělou dámu“ s výrazným sestřihem a malovanými rty. Jen ten Pinďa s Bobíkem působili jako dva zahradničící burani a příliš se od pozdější podoby neliší. Kniha také upozorňuje, že v dřevních příbězích se ještě vyskytovaly celé stránky, na kterých nebylo po hlavních hrdinech stopy. Například v sešitě Čtyřlístek mezi piráty jde o scénu souboje dvou lodí. Podobné „proluky“ později zanikly. V Kořínkově monografii narazíme i na obálku prvních z dlouhé řady čtyřlístkovských omalovánek. Jsou z roku 1970 a lze si přečíst kompletní text té publikace od Ladislavy Kořízkové. A proč je tu? Jde o první „prózu“ o Čtyřlístku. Z roku 1970 je leporelo s textem Jiřího Havla (1924–2016) Závody na pasece, kde titulní zajíc jako by Pinďovi z oka vypadl... Ale připravit soupis všech publikovaných prací Jaroslava Němečka by si vyžádalo snad léta práce a „rozhodně by to dalo nebohému badateli zabrat“, ví Pavel Kořínek. Finální počet položek té bibliografie by stoupal do stovek prací a jedná se přitom i o příležitostné tisky, technické manuály, o kalendáře a kuchařky (Talíř plný zeleniny, 1968). Nikdy nedošlo k realizaci leporela Miloně Čepelky Roztančený les a nerealizován zůstal i projekt čtyřlístkovského zpěvníku (1993–1996). Vzpomínám, jak Jaroslav Němeček v letech 1972–1973 adaptoval pro časopis Ogoněk knihu Doktor Ajbolít, která tím posloužila jazykové výuce. Zrovna tak zpracovával předlohy Arkadije Gajdara a Nikolaje Nosova (Neználek) a roku 1975 vyprodukovali on a Ljuba Štíplová publikaci Punťa s Petrem jedou metrem (reedice 1980). Pro časopis ABC zas tvořili komiks Lapka a Ťapka (1976–1978), který pak převzal Kája Saudek, a roku 1989 uvedl Němeček pro příběhy Medvídek Panda a jeho přátelé do našich krajů nečekaný „formát“ složeného plakátu opatřeného na rubu seriálem. A i zapadlý komiks Svetřík a Flik vlastně měl výraznou předehru hned ve třech samostatných publikacích; ale čtvrtý díl Svetřík na Divokém západě už nevyšel a dochovala se jen obálka. A právě obálky raných Čtyřlístků nám publikace intenzivně předvádí a vnímáme je často celé, tedy po rozevření sešitů položených hřbety nahoru. Důvod? Do čísla 39 (1974) se Němečkovy kresby na těchto obálkách skládaly v navazující celky. Jednalo se tedy o jednovýjevové ilustrace. A občas motiv vnějšího obrázku dokonce variuje některé komiksové pole z nitra sešitu. V Ďábelské jízdě tak letí zkoprnělý Bobík na nezastavitelných sáňkách skrz naskrz králíkárnou a na temeni veze slípku. A otištěn je i nikdy nepoužitý obrázek s robotem Golemem z Velkého dobrodružství... Fascinace kresbami a bublinami Fascinuje i kresba dospělé Fifinky s cigaretovou špičkou (zhruba z roku 1970) anebo generálně propracovaná a zvířat plná, ale nepoužitá obálka stvořená snad pro Přistání v divočině či spíš příběh Mezi dravou zvěří. Jak zjišťujeme, teprve od čísla 15 (Ztraceni v podzemí) se z bublin „odpařilo“ strojem tvořené písmo. Ne, v dětství jsme si podobných detailů pro nadšení ani nepovšimli. Natož toho, že vzhled kosmické lodi v Třetí planetě (1982) kopíruje USS Enterprise ze seriálu Star Trek. Další kapitola je věnována kresbám dětí. Prvé dvě byly od Ludmily Malé a Tomáše Hoška (1969) a roku 1973 přispěla Ivana Přibylová hned čtyřmi hlavami Fifinky – a pokaždé s jinou čepicí. Došlo však i na básně a kniha přejímá ty od Olgy Plešingrové, Ivy Kudláčkové a Daniela Kříže. První reedice měla 200 tisíc výtisků Kniha také upozorňuje na první povolenou hromadnou reedici. V letech 1986–1987 vyšla ve dvou svazcích čtyřicítka už legendárních dobrodružství, přičemž druhá kniha dosáhla nákladu dvě stě tisíc. A nebylo to ještě maximum, protože náklad Čtyřlístku vystoupil na 220 tisíc. Třeba během celého desetiletí 1981–1990 však smělo vyjít jen 89 Čtyřlístků, a teprve když došlo k politickému uvolňování, prosadil Němeček první dlouhé příběhy Poklad kapitána Kida a Jak se chodí do pohádky (1988, 100 tisíc výtisků). A zatímco i tuto „dvojknihu“ napsala Ljuba Štíplová, autory další se stala čtveřice Stanislav Havelka, Petr Chvojka, Jiří Čehovský (*1947) a Jan Endrýs (*1949), přičemž oba posledně zmínění pánové se stali klíčovými redaktory časopisu. Endrýs v něm pracuje od roku 1975, kdy vytvořil slavné číslo 47, a Čehovský byl v redakci v letech 1977–2009, přičemž už roku 1976 napsal seriál Kouzelné hodinky. Dalšími pilnými spolupracovníky se stali Jiří Poborák (autor víc než sta scénářů), Hana Lamková (přes 230 scénářů) a Radim Krajčovič, který je od roku 2018 šéfem základní řady. Hanu Lamkovou dlouhodobě fascinuje dvojdomý charakter protagonistů rozkročený mezi zvířetem a člověkem. Jak je to s tím? Jako zvířata je sice už nikdo nevnímá, ale rozpor (známý z veškerých příběhů o antropomorfizovaných zvířatech) zůstal a promítá se ledaskam. A zvlášť bizarní je Lamkovou generovaný moment z roku 2015, kdy je Bobík v čísle 584 na chvíli kentaurem. A existují i další zvláštnosti. Třeba Jiří Poborák už jedenáctkrát zavítal skrze své příběhy do rozličných zemí Latinské Ameriky a Němečkovi dokonce vždy dá vlastní fotografie. Roku 2014 tak hrdinové Čtyřlístku navštívili v čísle 568 i Machu Picchu. Kdy se směli stát časopisem a co tiskli za verše Už před převratem se vynořilo čtyřlístkovské puzzle a již tenkrát vycházely pohlednice. Každá z postav se dokonce dočkala svého omalovatelného plakátu v nadživotní velikosti a ze žvýkaček Bajo (1986) se dalo vybalit na dvacet stripů. „Asi nejméně tradičním čtyřlístkovským objektem se stal rozkládací Cirkus (1982),“ připomíná monografie. Jako tzv. Knihovnička musel Čtyřlístek vycházet až do převratu. Teprve číslo 178 (1990) Elá hop! se takto stalo posledním. Tiskovina se přerodila v předplatitelný časopis a začátkem roku 1990 vzniklo i nakladatelství Čtyřlístek, snad teprve třetí soukromý podnik v Československu. Kniha se poté v kapitole Dlouhá cesta k sešitu obírá původní metodou výroby seriálu a Michal Jareš přispívá sekvencí o verších ve Čtyřlístku. Dominuje samozřejmě Šrutův cyklus čtrnácti básní V Pantáticích na návsi (1980–1990), doplněný částečně kresbami Jiřího Kalouska. Knižní vydání z let 1995 a 2012 neobsahuje tři z epizod. Mezi další autory poezie se přiřadili Věra Provazníková, Jan Vodňanský, Michal Černík či Olga Hejná, ale po převratu časopis na verše rezignoval. Zato bylo zveřejněno 136 stripů s našimi hrdiny ve Vlastě (1994–1996) a byl z nich pořízen výbor Čtyřlístek dětem (1995) i rozsáhlejší výsek Smějeme se se Čtyřlístkem (2009, 111 epizod). Nenápadně však vyšel i Čtyřlístek speciál sestavený z těch příhod. V letech 1996–2001 vycházel i podivuhodný časopis Bobík a Kořínkova kniha trochu roní slzy nad tím, že seriály z Bobíka nikdy nebyly reeditovány. Zatímco tento magazín to musel za pět let vzdát, časopis „tažený“ Fifinkou vychází od roku 2012 dodnes. Orientovaný je na třináctileté až čtrnáctileté dívky a stejnojmenný seriál Ahoj, tady Fifi se vlastně začal objevovat již rok předtím ve Čtyřlístcích speciál, které existují od roku 1993. Ostatní tři hrdinové se ve „Fifinčině časopisu“ jen občas mihnou. Roli naopak získala její lidskou řečí promlouvající klisna Mišel a fenka Foxi. „A tak Fifi po téměř padesáti letech konečně nachází kamarádku vlastního druhu,“ dozvíme se, ale čtvrtým číslem roku 2019 i vydávání toho časopisu skončí. Rodinné stříbro a načerno vydané „podvratnosti“ Od roku 2011 vychází Edice 4. Jde o rozsáhlejší díla shromážděná vždy po čtyřech a začalo se příběhy pošťáckými. Následovaly čertovské, pirátské, vodnické, detektivní, strašidelné, cestovatelské, starodávné, vesmírné a záhadné. Spíš kuriozitou je pomyslná reedice starého příběhu Jak se chodí do pohádky se Čtyřlístkem (2017), nepodařilo se totiž dohledat veškeré originály, a tak Němeček předrevoluční svazek překreslil a ještě připojil 11 stran. Kořínkova kniha má i závěrečný díl Rodinný podnik, který se věnuje Němečkově rodině. Zpovídána byla stručně jeho žena Lucie i syn Vít, který vystudoval scénografii a je společník a ředitelem nakladatelství (od roku 2010). Jeho žena Pavla se stará o obchod, marketing a inzerci. Vedle vnuka Adama patří k třetí generaci tvůrčí rodiny vnučka Veronika. Monografie k padesátiletí Čtyřlístku obsahuje informace o nejneuvěřitelnějších artefaktech a představuje také snímky čtyř marionet vyřezaných v osmdesátých letech Antonínem Müllerem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} V letech 1996 a 1997 byl vyzkoušen i formát ilustrované prózy v podobě dvou vázaných knížek Čtyřlístek v pohádce a Festival vynálezů. Vyšly také jazykové učebnice. V letech 2012–2013 vydalo nakladatelství Fraus trojdílnou Matematiku se Čtyřlístkem. Došlo na kuchařky Marcely Šebestové a samostatná kapitola se zabývá vznikem televizního seriálu. Další zohledňuje filmy. Probrány jsou také audioverze dobrodružství, jejichž začátky se pojí s návratem padoucha Zádrhela (1993). Narazíme i na kapitolu o dobovém, rychle zastarávajícím projektu Čtyřlístek CD-Romek (19 čísel z let 2000–2005) a dozvíme se fakta o mnoha divadelních adaptacích a tom, že se nejobtížněji shání načerno vzniklá publikace Dětem stup zakázán (2003) se šesticí příběhů, kde hrdinové původního Čtyřlístku například bojují ve Vietnamu či se setkají s Rychlými šípy, Ferdou Mravencem, broukem Pytlíkem, ba Beruškou. „Propadnou“ i sexu a příběh Kormidlo osudů je ryze brakovou historkou. Sešit uzavírá příběh od Dana Černého, který o dekádu později začal s časopisem vážně spolupracovat. A co víc, od letošního čísla 662 (parodie, kam přispěl, měla přitom „ďáblovo“ číslo 666) se dokonce objevuje jako autor hlavního seriálu. Téhož roku se pirátsky objevily ještě Zápisky z podzemí Lukáše Berty. Jde o bakalářskou práci studenta Fakulty výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně a titulní ilustrace vznikla úpravou obálky sešitu Zálesáci (177). Autor bez dovolení aproprioval hotové panely a jejich přetextováním a přeskládáním svébytně interpretoval dílo F. M. Dostojevského. Na síti následovaly další parodie. Vít Janota a Karel Kuna dokonce založili parodickou Společnost za obrodu Čtyřlístku. Další kuriozitou je i komiks se Čtyřlístkem z roku 2003, který Němeček nakreslil pro svého vnuka Adama, který se narodil o rok dříve. I ten je zde nyní přetištěn (strana 355). Známky, muzeum, stezka, mince... Roku 2010 se poštovní známka s Fifinkou stala tou první, která už je označena písmenem. V naší knize najdeme ještě její „pracovní“ verzi a taky čtyři známky další, jedna z nich zohlednila hrdiny jako skupinu. V roce 2012 následovaly další dvě známky s motivy z filmu a roku 2019 další dvě s motivy z dalšího z filmů. Téhož roku se objevil i (mimo výstavu v Poštovním muzeu nesehnatelný) sešit Pošta v láhvi a jiný speciál Na Lipně bude líp! se vynořuje během otevírání olympijského parku Rio-Lipno 2016. Kořínkova kniha v rychlosti mapuje i výstavy (sám jsem kdysi svou sbírku půjčil Středočeskému muzeu) a přibližuje muzeum otevřené roku 2011 v podkroví městské knihovny Doksy, naučnou stezku kolem Máchova jezera Se Čtyřlístkem okolo Blaťáku a doprovodný sešit Se Čtyřlístkem Máchovou stezkou (vydaný ve třech jazycích). Muzeum se právě stěhuje do zámku, v jehož druhém patře by mělo být otevřeno nejpozději roku 2020. V současné dekádě okolo časopisu až překotně rostl merchadising. Snad každý měsíc se rozšiřovala nabídka licencovaných hraček, papírenského zboží, školních i každodenních potřeb, vitamínových želé i bonbónů. Už roku 2011 vznikla hra pro telefony Nokia Čtyřlístek o poklad a roku 2015 vyšla elektronická kniha Ondřeje Nečase Čtyřlístek a mistrovství světa. Od roku 2013 spolupracuje Němeček s filmovým festivalem ve Zlíně a připravuje kreslené klapky do charitativní dražby. A od roku 2012 vznikají v Holandsku mince, kterými je dovoleno platit na Cookových ostrovech. Mají hodnotu jednoho tamního dolaru a je jich dosud vyraženo dvanáct. A ani audio neumírá, i hádejte sami, koho mluví ze známé čtveřice Ivan Trojan a koho Ondřej Brzobohatý. Od roku 2002 vycházejí Čtyřlístky základní řady i ve velkých, vázaných knihách a první tucet čísel vyšlo opakovaně v letech 2005, 2007, 2008, 2010 a 2012. A výjimečně se dočkala jedna velká kniha i explicitně tematizovaného pokračování, neboť Jiří Poborák napsal dva roky po Mamutu Jogim ještě Vločku, dceru Jogiho (2010). Ve vysoce informativní a barvami zářící Kořínkově monografii nechybí ani dvoustrana o pokračování Čtyřlístku od Ivana Adamoviče v časopise Živel (1999).   Pavel Kořínek (autor většiny textu), Lucie Kořínková, Martin Foret, Michal Jareš, Tomáš Prokůpek, Jaroslav Němeček, Ladislava Kořízková, Alois Junek a další: Čtyřlístek – První půlstoletí v Třeskoprskách. Jazyková redakce Lucie Kořínková. Vydalo nakladatelství a vydavatelství Čtyřlístek. Praha 2019. 464 stran + 68 stran sešitové přílohy

Čas načtení: 2019-07-13 23:12:35

Jan Grabowski: Lov na Židy (ukázka z knihy)

V polských popisech situace za druhé světové války se lze pravidelně setkat s názorem, že „se objevili Němci a odstranili Židy“. Autor této knihy, polsko-kanadský historik Jan Grabowski se na základě pečlivého studia archivních materiálů pokouší odpovědět na otázku, proč a jak němečtí okupanti věděli, kde Židy hledat, a odkrýt okolnosti, jež vedly k odhalení ukrývajících se nešťastníků. V letech 1942 a 1943 se po likvidaci ghett podařilo uniknout tisícům polských Židů, ale jen málokteří se dožili konce války. Výraz Judenjagd – lov na Židy – používali němečtí policisté a četníci pro pátrání po židovských uprchlících, kteří na okupovaném území hledali úkryt v nežidovském prostředí. Židé se porůznu skrývali, ale postupně byli zrazováni a vydáváni Němcům či vlastní polské „modré“ policii. Za války existovali v Polsku na jedné straně lidé, kteří lovili Židy nebo je vraždili z chamtivosti či rasové nenávisti. Na druhé straně byli také lidé, kteří Židy chránili a pomáhali jim. Tato skupina byla početnější, ale ti první byli ve svém konání mnohem úspěšnější a efektivnější. „Prakticky všichni Poláci vzdorovali, ať už pasivně či aktivně, německé okupaci,“ vzpomíná jeden z přeživších židovských uprchlíků. „Avšak většina polské populace napomáhala Němcům v jejich snaze o vyhlazení Židů. Neexistuje žádný morální závazek být hrdinou, ale podílet se na vraždě je kriminální čin.“ Jan Grabowski ve své knize Lov na Židy podrobně zkoumá osudy pronásledovaných na příkladu jednoho okresu v Malopolském vojvodství. Přináší tak důrazný příspěvek ke stále probíhající a vzrušené debatě o odpovědnosti Poláků a Němců za holokaust.   Ukázka z knihy: KAPITOLA PÁTÁJUDENJAGD – LOV NA ŽIDY„V roce 1942, v měsíci září jsme se začali skrývat před Němci, protože probíhaly velké deportace.“Asi bychom měli začít čísly: z 5500 až 6000 Židů, kteří žili v okresu Dąbrowa Tarnowska před začátkem „likvidačních akcí“, jich pouze 150 až 200 přežilo válku. Největší skupina (méně než 100 lidí) přežila v Sovětském svazu; někteří z nich se po roce 1945 vrátili do Polska a byli zaregistrováni tarnówskou či krakovskou kanceláří Ústředního výboru Židů v Polsku. Jiní se vrátili, nakrátko zůstali a pak utekli na Západ, aniž by po sobě zanechali stopu v místní dokumentaci či otisk v paměti místních obyvatel. Odhady týkající se počtu Židů přeživších v úkrytech na území okresu Dąbrowa Tarnowska se liší. Podle nejoptimističtějších scénářů, zdůrazňujících všeobecný výskyt fenoménu „pomocné ruky“ mezi Poláky, v okrese Dąbrowa Tarnowska přežilo válku více než 100 Židů. Opatrnější odhady uvádějí asi 50 až 60 přeživších, schovaných ve více než třiceti skrýších různě po celém regionu. Krátce po skončení války zdejší pobočka Ústředního výboru Židů v Polsku (CKŻP) vytvořila několik seznamů přeživších, kteří se objevili ve městě. Seznamy (viz tabulka 9 v přílohách této knihy) obsahují 110 jmen lidí, kteří přežili válku buď v koncentračních táborech, či v bunkrech a úkrytech, anebo v Sovětském svazu. Byť jsou seznamy užitečné, probouzejí také jisté pochybnosti: zahrnují osoby, které sice po válce přišly do Dąbrowé, ale původně pocházely z jiných oblastí; nelze specifikovat, kde se nacházely úkryty a bunkry Židů; a silně podhodnocují počet dąbrowských Židů, kteří přežili v Sovětském svazu a vrátili se do Polska až poté, co byly tyto seznamy vypracovány. Je tedy otázka, jestli lze snadno akceptovat či odmítnout některý ze scénářů či čísel výše uvedených (tolerance chyb a nedostatek existujících pramenů představují příliš velkou překážku), nicméně důkazy shromážděné pro účely této studie nám umožní postavit údaje na pevný základ a vycházet z předchozích zjištění.            Nejplodnějším autorem píšícím o Polácích, kteří zachránili Židy v oblasti Dąbrowé, byl nepochybně Jósef Kozaczka, amatérský historik a předseda dąbrowské odbočky asociace polských veteránů (ZBOWiD). Také není pochyb o tom, že za války Kozaczka pomáhal Židům. V září 1942 zaklepali na jeho dveře a poprosili o pomoc Hinda a Fejga Birnbaum-Windheilovy, dcery místního kováře. Kozaczka jim pomohl získat „árijské“ dokumenty, které oběma mladým ženám umožnily odjet do Německa, kde přežily válku vydávajíce se za polské „dobrovolné pracovnice“. Ačkoli můžeme oceňovat Kozaczkův pozoruhodný válečný skutek, pozdější texty tohoto amatérského historika, jež jsou plné faktických chyb a často založené jen na neověřených zvěstech, už tolik uznání nevzbuzují. Přesto si Kozaczkovy publikace zaslouží přezkoumání, neboť jejich závěry byly bez dostatečné verifikace akceptovány jinými historiky a tím se později staly součástí akademického mainstreamu. Kozaczkova posedlost tématem Poláků, kteří pomáhali Židům, splynula se zlomyslnou antisemitskou kampaní zahájenou v březnu 1968 Polskou sjednocenou dělnickou stranou. První z jeho článků pod titulkem To se nám dostalo oplátkou! Poláci pomáhající Židům se objevil v deníku Zielony Sztandar (Zelená vlajka). Kozaczka se v něm pustil do složité a sporné záležitosti a vrhl se do ní doslova po hlavě:S odporem a úžasem se dočítám o urážkách a pomlouvačných kampaních, které organizují různé zahraniční židovské kruhy. Obviňují v nich nás Poláky z toho, že jsme nacistům pomáhali vraždit Židy. Je obtížné si představit něco odpornějšího a nepravdivějšího o naší společnosti. Pochopitelně nehodlám o tomto nesmyslu diskutovat, ale chci jen zmínit určitá fakta a události, k nimž došlo v okresu Dąbrowa Tarnowska. My, bývalí vojáci odboje, se děsíme pomluv, které se o nás šíří v Izraeli a jinde. Taková je oplátka za veškerou pomoc, které se dostalo Židům? Za veškerou naši oběť? Kde jsou ti, jejichž životy jsme zachránili? Proč ti Židé, kteří nyní žijí v Izraeli, USA, Německu a jinde, zůstávají potichu? Další Kozaczkův článek (nazvaný Platili svými životy za pomoc Židům) se objevil v deníku Słowo Powszechne, který v roce 1968 stál v čele antisemitské kampaně. Nejpodrobnější text tohoto amatérského historika z Dąbrowé se později objevil v knize Poláci a Židé, 1939–1945. Zde Kozaczka uvádí seznam více než jednoho sta případů, kdy Poláci v okrese Dąbrowa zachránili Židy. „V našem okrese je sto vesnic,“ napsal Kozaczka, „a v každé z nich se skrýval Žid. […] Za pomoc Židům zaplatilo životem padesát šest Poláků, z nich dvacet sedm bylo zabito na místě a dvacet osm zavražděno později v táborech, jedna osoba zahynula na následky bití.“ Bohužel Kozaczkova čísla jsou nepodložená, neexistují žádné náznaky, že by byl proveden nějaký výzkum, žádné odkazy na důvěryhodné zdroje. Navíc je fenomén „pomoci“ definován velmi liberálním způsobem: volným do takové míry, že dlouhý seznam dobrých lidí, kteří během války pomohli Židům, také zahrnuje jednoho polského „modrého“ policistu, který mohl zastřelit prchajícího Žida, ale nakonec se nad tímto nebožákem slitoval a spoušť nestiskl. Tato situace připomíná výměnu názorů, o níž psal jeden přeživší z Tarnówa: „Žil tam fiakrista, nějaký Staszek, který se vychloubal tím, jak mi pomohl za války. Jednoho dne jsem na něho narazil a zeptal jsem se ho, kde k těm lžím přišel: Zatvářil se velice překvapeně: ,K jakým lžím? Copak si nepamatuješ, kolikrát jsem tě zahlédl ve městě, po deportacích, když už v Tarnówě nebyli žádní další Židi, a nikdy jsem tě neudal Němcům!‘ Tak to byla ta pomoc, kterou se tolik chlubil.“ A co je ještě horší, Kozaczkův seznam „nápomocných“ Židům zahrnuje i Michala Kozika, který, dle tohoto historika z Dąbrowé, mu tvrdil, že zachránil deset Židů. Ve skutečnosti poskytl úkryt třem Židům, které pak koncem roku 1944 zabil sekyrou, když jim došly peníze na placení za úkryt. Kozaczkova publikace nám neříká nic o způsobech pomoci: jednou se jedná o nezištnou pomoc, další je částečně založena na profitu a jiná je celá založena na chamtivosti. Nemáme žádnou představu, zda byli Poláci potrestání za napomáhání Židům, přestoupení jiných německých příkazů či za jejich zapojení do podzemních aktivit. V závěrečných poznámkách tento předseda dąbrowské odbočky Asociace polských veteránů uvádí asi 150 Židů, kteří se po válce vrátili do Dąbrowé. „Mohlo by se jich vrátit o mnoho více nebýt banditů z židovské policie, kteří vystopovali své soukmenovce.“ Toto tvrzení má ovšem malou oporu ve skutečnosti, protože židovští policisté z ordnungsdienstu nikdy ghetto neopustili, a jak už bylo zmíněno, byli zavražděni v prosinci 1942, tedy v době, kdy lov na Židy teprve začínal. {loadmodule mod_tags_similar,Související}            Očekávali bychom, že registry a svazky nacistických válečných zločinů sestavované po desítky let polskou Hlavní komisí vyšetřování nacistických zločinů musí vnést světlo do osudu Židů skrývajících se na území námi zkoumaného regionu. Avšak zjištění komise nejsou bohužel zdaleka úplná, a co je ještě znepokojivější, jsou očividně předpojatá a nevěrohodná. Zaprvé, registry obsahují pouze tři hlášení o Židech popravených v období po likvidaci ghett.Zadruhé v případě válečných zločinů Poláků má komise sklon připisovat je na vrub Němců. Například v seznamu nacistických válečných zločinů v oblasti Tarnówa se můžeme dočíst: „Nacisté zavraždili tři lidi. Mrtví: Hereśniak; Owca Tadeusz; Polanicerová Estera.“ To ale není pravda. Estera Polanicerová byla předána do rukou policie místními rolníky a poprava byla vykonána polskými „modrými“ policisty z otfinówské stanice. S touto konkrétní vraždou neměli nacisté co do činění. Totéž platí pro Lejba Hersfelda a jeho rodinu zabitou v Luszowicích – také on figuruje na seznamu obětí nacistů. Podle svědků byli Hersfeldovi zabiti svými vlastními gójskými sousedy. V záznamech komise nenajdeme žádné jiné informace o exekucích dalších Židů skrývajících se v oblasti. Co je ještě horší, hlášení Hlavní komise neumožňují sledovat v archivu důkazy a pokládat další otázku: jak mohli Němci vědět, kde Židy hledat? Totožnost polských informátorů a kolaborantů přímo odpovědných za smrt Židů zůstává tedy mimo možnost dalšího zkoumání. Vzorec polopravd či jasných lží v případech citovaných „hlášeními“ je rozšířený. Například v Ostrowieci Swiętokrzyském v únoru 1943 několik Poláků (příslušníků AK), motivovaných chamtivostí, zavraždilo dvanáct Židů, kteří se pokoušeli připojit k partyzánské jednotce. V lokálním „registru“ Hlavní komise najdeme stručnou poznámku: „Nacisté za blíže neurčených okolností zabili dvanáct osob židovské národnosti. Žádné informace o jejich totožnosti.“ V tomto případě autoři „registru“ bezostyšně lžou (či naznačují ostatním odborníkům, aby „četli mezi řádky“), protože opatřili citaci nahoře odkazem na archivní dokumenty, které odhalují jména polských pachatelů a se všemi strašnými detaily líčí okolnosti masakru. Proto zprávy hlavní komise mohou být jen stěží považované za spolehlivý a informovaný zdroj o osudech Židů, kteří po deportacích z roku 1942 hledali úkryt v námi zkoumané oblasti. Naštěstí máme k dispozici jiné prameny, vzniklé za války nebo bezprostředně po ní, jež nám mohou pomoci porozumět dramatickým volbám, před kterými stáli „neárijští“ uprchlíci.(...) Jan Grabowski (*1962) je polský historik působící na Univerzitě Ottawa v Kanadě. Ve svém výzkumu se specializuje na polsko-židovské vztahy a holokaust v Němci okupovaném Polsku.Přeložil Jan Krist, nakladatelství Academia, Praha, 2019, brož., 428 stran.

Čas načtení: 2024-02-29 18:33:00

Řešení pro digitalizaci lékařských technologií od Huawei urychlují nástup inteligentní zdravotní péče

Barcelona (Španělsko) 29. února 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - V rámci veletrhu MWC 2024 v Barceloně společnost Huawei oficiálně představila řešení pro digitalizaci zdravotnické techniky (Medical Technology Digitalization Solution), které je součástí jejího úsilí o digitální a inteligentní modernizaci zdravotnictví.Viceprezident pro marketing a prodej ICT řešení společnosti Huawei (ICT Marketing & Solution Sales) David Shi uvedl: „V zájmu urychlení inteligentní modernizace zdravotnictví buduje společnost Huawei jakožto poskytovatel informačních a komunikačních technologií bezpečný a udržitelný digitální základ zdravotnického sektoru a pomáhá mu projít inteligentní transformací." Zdůraznil také, že cílem společnosti Huawei a jejích partnerů je podpořit klienty na cestě k úspěchu.Tisíce přečtených snímků v řádu sekund: Akcelerace digitální a inteligentní modernizace technologických služeb ve zdravotnictvíHlavním zaměřením řešení pro digitalizaci lékařských technologií je patologie a lékařské zobrazování. Toto řešení přináší tři konkurenční výhody: Inteligentní předběžné načítání SmartCache, které zvyšuje efektivitu čtení snímků a dosahuje nulové latence při načítání dat, dále kompresní algoritmus vyvinutý společností Huawei, který šetří 30 % úložného prostoru a 70 % fyzického prostoru, a synergii video-síť, která podporuje konzistentní vzdálenou diagnostiku pro podporu zavádění hierarchické diagnostiky a léčby.Toto řešení již bylo nasazeno v mnoha zdravotnických zařízeních po celém světě. Nemocnici Ruijin například pomohla společnost Huawei vybudovat digitální inteligentní oddělení patologie, které umožňuje současný přístup k více než 1000 patologickým řezům během jedné sekundy. Díky tomu se rychlost vyhledávání ve snímcích zvýšila 80krát. Zdravotnímu odboru okresu Lung-kang v Šen-čenu pomohla společnost Huawei vybudovat regionální platformu pro lékařské zobrazování. Ta podporuje propojení a sdílení medicínských obrazových dat mezi 12 nemocnicemi, přístup k obrazovým zprávám prostřednictvím jediného kliknutí a vzájemné uznávání vyšetření mezi nemocnicemi.Hluboká integrace scénářů a technologií pro inovativní modernizaci tří řešeníDíky integraci cloud-síť-okrajové zařízení dosáhla společnost Huawei důsledné integrace scénářů služeb a upgrade tří klíčových řešení.Řešení Smart Ward (Chytré oddělení) využívá Wi-Fi, internet věcí (IoT) a vícepásmovou konvergenci v jedné síti k podpoře sběru dat z více než 400 terminálů a poskytování vysoce kvalitní diagnostiky a léčby.Řešení Smart Hospital Campus (Chytrý nemocniční kampus) zajišťuje inteligentní služby ve všech scénářích a zdokonalení komplexního provozu (E2E) prostřednictvím digitální platformy, která zefektivňuje provozní subsystémy v areálu nemocnice.Řešení One Hospital, Multiple Branches (Mnoho poboček, jediná nemocnice) buduje integrovanou základnu cloudových a síťových zdrojů pro zavedení jednotné správy, diagnostiky a léčebných služeb stejné kvality ve všech pobočkách nemocnice.Do dnešního dne poskytla společnost Huawei své služby více než 5000 nemocnic a zdravotnických zařízení ve více než 110 zemích a regionech.Další informace naleznete na https://e.huawei.com/en/industries/healthcareFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2350048/Huawei_David_Shi.jpg KONTAKT: hwebgcomms@huawei.com 

Čas načtení: 2024-03-22 11:16:00

V Hradci se otevřel obchod budoucnosti - umělá inteligence automaticky upozorní na prázdný regál, naplánuje zásobování nebo zařídí úklid

Praha/Hradec Králové 22. března 2024 (PROTEXT) - V Hradci Králové vznikl unikátní obchod "Vše Za" od společnosti SamoBot, která bezobslužné technologie vyvíjí a testuje. Provozuje zde nonstop otevřenou samoobslužnou prodejnu, kde s běžným provozem pomáhá AI řešení Food Save od české společnosti Analytics Data Factory. Systém automaticky upozorní na potřebu doplnění zboží do regálu, spustí úklidového robota, ale například i detekuje návštěvníka, který do prodejny přišel za jiným účelem, než je nákup zboží. Nové technologie využívající umělou inteligenci jsou v obchodě v ulici Pospíšilova 299 implementovány postupně od ledna letošního roku."Nasazení našeho řešení Food Save v reálném provozu ukázalo, že umělá inteligence se může stát skvělým nástrojem i v oblasti retailu a výrazně zjednodušit a zefektivnit procesy v rámci celého prodejního řetězce. Na základě získaných zkušeností pracujeme na dalších scénářích, abychom mohli zákazníkům nabídnout to nejoptimálnější řešení pro jejich podnikání," říká Radim Kašpárek, COO Analytics Data Factory.Řešení Food Save na základě kamerového snímání v reálném čase identifikuje nedoplněné zóny v regálech, uloží informaci o době, kdy tato událost vznikla, a odešle upozornění přímo na koncové zařízení odpovědné osoby. Ta pak může rychle reagovat a zboží doplnit. Systém zároveň sbírá data o vytíženosti prodejny a dokáže tak pomoci s plánováním zásobování v delším časovém horizontu. Díky automatizovaným procesům může být prodejna otevřená nonstop bez nutnosti neustálého dohledu."Udržet konstantně plné regály a neustále točit nové zboží je pro nás a naše zákazníky naprosto klíčové. Výrazně tím zvyšujeme efektivitu prodeje. Díky řešení Food Save máme neustále přehled o stavu zboží na prodejně a proces zásobování je tak mnohem efektivnější. Zároveň díky heat mapám prodejny víme, jaké regály a jaké plochy jsou ty 'nejlepší' v našem obchodě," shrnuje zkušenost s novým řešením Jan Minařík, product owner ve společnosti SamoBot.Pro všechny typy scénářů připravila společnost Analytics Data Factory přehledné dashboardy s daty, kde je možné sledovat jednotlivé trendy.V testovacím provozu zároveň probíhá několik dalších scénářů:Automatizovaný úklidV případě, že systém zaznamená například bláto, drobné předměty či jiné nečistoty, automaticky vyšle uklízecího robota. Stejně tak, pokud zaznamená rozsypané zboží na podlaze, upozorní notifikací obsluhu.Detekce ležící/sedící osobyV případě samoobslužné prodejny se může stát, že ji lidé nevyužívají pouze jako prostor k nákupu, ale například se schovají před nepříznivým počasím nebo si přijdou nabít mobilní telefon. V takovém případě je systémem automaticky informována obsluha a zákazníkovi je přehráno zvukové upozornění.Detekce ležící osoby funguje jako preventivní opatření v případě náhlých zdravotních obtíží. Pokud se návštěvníkovi udělá v procesu nakupování nevolno či ztratí vědomí, je přivolána zdravotní pomoc.Více informací je k dispozici na www.foodsave.cz. ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-04-10 09:58:39

Čtení scénářů je minulost, prodává empatie, říká šéf call centra jednoho z největších srovnávačů pojištění

Ladislav Griga ještě na lince Mallu držel se svým týmem rekord v hodnocení zákazníky. Dnes vede dvacetičlenné call centrum srovnávače YesPojištění. Článek Čtení scénářů je minulost, prodává empatie, říká šéf call centra jednoho z největších srovnávačů pojištění se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-06-28 08:40:00

Yang Chaobin ze společnosti Huawei: AI pro sítě zvyšuje produktivitu

Šanghaj 28. června 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Člen představenstva a prezident divize ICT produktů a řešení společnosti Huawei Yang Chaobin promluvil na veletrhu MWC Shanghai 2024 o tom, jak technologie AI, zejména generativní umělá inteligence, přinášejí v oblasti telekomunikačních sítí nové příležitosti, ale i požadavky. Zaměřil se také na význam integrace a aplikace inovativních digitálních a inteligentních technologií pro urychlení vývoje sítí směrem k vyšší úrovni autonomie a zvýšení produktivity sítí.Ve vystoupení nazvaném ‚AI pro sítě: Cesta k vyšší produktivitě' Yang uvedl: „Telekomunikační průmysl zahájil nástup 5G-A a významných průlomů současně dosáhla i generativní umělá inteligence. AI je jako základní technologie pro automatizaci sítí připravena urychlit přechod odvětví na vyšší úroveň síťové autonomie a sehrát klíčovou roli v obchodním úspěchu 5G-A."Yang dále poznamenal, že generativní AI transformuje produkci, zpracování, přenos a výměnu informací, čímž vytváří příležitosti pro mobilní AI a podporuje oblasti provozu, připojení a služeb. To však zároveň znamená vyšší požadavky na diferencovanou monetizaci uživatelských zkušeností se službami a automatizovaný provoz a údržbu sítě. V návaznosti na to Yang představil modernizované řešení Huawei Autonomous Driving Network (ADN), které nyní s využitím jejího modelu Telecom Foundation Model nabízí pět kopilotů pro jednotlivé role v oblasti sítí a pět agentů založených na scénářích. Řešení zvýší hodnotu sítí hned ve třech aspektech - zpřístupnění služeb, údržba sítě a zajištění zkušeností.Podle Yanga mohou kopiloti pomáhat hned pěti různým rolím: pracovníkům operačního centra sítě (NOC), pracovníkům zákaznického servisu, technikům údržby v terénu, technikům instalace a údržby domácího širokopásmového připojení a uživatelům domácího širokopásmového připojení. Kopiloti dokážou transformovat interakci a spolupráci mezi lidmi a přístroji tím, že podporují inteligentní vytváření otázek a odpovědí či asistovanou správu a údržbu (O&M), čímž výrazně zvyšují efektivitu a snižují nároky na technické odborníky.Agenti pak mohou podporovat pět vysoce hodnotných scénářů v oblasti údržby, optimalizace a provozu sítě. Na základě předem nastavených pravidel dokážou automaticky rozčleňovat složité úkoly, organizovat procesy, spouštět nástroje a volat rozhraní pro programování aplikací (API) pro docílení autonomie dle scénářů, což výrazně zlepší jak efektivitu provozu, tak zákaznickou zkušenost.Tito kopiloti a agenti demonstrují, jak může umělá inteligence v inovativních aplikacích vytvářet obchodní hodnotu. Yang se ve svém příspěvku dále podělil o některé typické scénáře, v nichž mohou kopiloti a agenti generovat značné hodnoty, jako je například řešení poruch, optimalizace bezdrátových sítí a privátní sítě v podnikových kampusech.Veletrh MWC Shanghai 2024 probíhá od 26. do 28. června v čínské Šanghaji. Společnost Huawei na veletrhu představí své nejnovější produkty a řešení na stáncích E10 a E50 v hale N1 Nového mezinárodního výstaviště v Šanghaji (Shanghai New International Expo Centre, SNIEC).Rok 2024 je prvním rokem komerčního provozu sítí 5.5G, přičemž zavádění gigabitových optických sítí F5.5G již probíhá. Synergie mezi sítěmi, cloudem a inteligencí slibují přinést všudypřítomné inteligentní aplikace a stále diferencovanější uživatelské zkušenosti. Společně s globálními operátory, odborníky z odvětví a významnými osobnostmi se Huawei na letošním MWC v Šanghaji zaměří na zajímavá témata, jako například podpora úspěchu 5G v éře 5.5G a aktivace potenciálu růstu příjmů operátorů pro ještě rychlejší přechod do inteligentního světa. Další informace najdete na adrese https://carrier.huawei.com/en/events/mwcs2024.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2448914/Huawei.jpgKONTAKT: Tao Ling, +86-020-18520121896, taoling1@huawei.com 

Čas načtení: 2024-07-16 07:34:00

Prezident Hisense Group představil strategický plán pro budoucí úspěch společnosti

Čching-tao (Čína) 16. července 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Hisense, světový lídr v oblasti domácích spotřebičů a spotřební elektroniky, představila ambiciózní plány růstu na své berlínské Konferenci partnerů, uspořádané těsně před finále EURO 2024™. Prezident skupiny Hisense Fisher Yu zde v hlavním projevu s názvem „Za hranice vítězství, za hranice slávy" (Beyond Champion, Beyond Glory) představil strategické změny zaměřené na posílení značky, scénářově zaměřené produkty a služby, optimalizaci průmyslové struktury či záměr další globální expanze.Společnost Hisense, která letos již potřetí sponzoruje fotbalové mistrovství Evropy UEFA, představila slogan „Hisense, více než značka" (Hisense, More Than a Brand), který poukazuje na její strategii více značek. První fotbalové sponzorství společnosti v roce 2016 se stalo významným milníkem, který urychlil globalizaci společnosti prostřednictvím řady souběžných sponzoringů sportovních událostí nejvyšší úrovně. Zahraniční tržby společnosti Hisense se přitom zvýšily 3,5krát – ze tří a půl miliardy na dvanáct miliard amerických dolarů.„Velmi nás těší, že si společnost Hisense udržuje silnou dynamiku i v první polovině roku 2024," uvedl Yu. „Spotřebitelský obchod (B2C) společnosti Hisense dosáhl dvouciferného růstu tržeb a osmnáctiprocentní nárůst na zámořských trzích svědčí o úspěchu naší dlouhodobé strategie založené na prouživatelském zaměření, technologických inovacích a globální vizi. Tento pevný základ nám poskytuje ideální pozici pro realizaci našich strategických změn v oblasti značky, scénářů, průmyslové struktury a globalizace."„Dodávky televizorů Hisense se v 1. čtvrtletí roku 2024 umístily již druhý rok za sebou na 2. místě celosvětového žebříčku. Neustále přitom snižujeme náskok značky na prvním místě a těšíme se na další vývoj."Pan Yu ve svém projevu podrobně přiblížil nejnovější modernizace, které podtrhují oddanost společnosti Hisense principům „technologie zaměřené na uživatele" a „maximální kvality" při vývoji nových funkcí a produktů vycházejících ze zákaznické zpětné vazby, což tomuto gigantu v oblasti spotřební elektroniky zajišťuje perspektivu dalšího růstu na celosvětovém trhu. Společnost se také zaměřuje na rozvíjení konceptu chytré domácnosti, v němž domácí spotřebiče překonávají hranice jednotlivých produktů díky zohlednění komplexních uživatelských scénářů ve všech fázích a aspektech výroby - plánování produktů, výzkumu a vývoji, marketingu, prioritizaci kompatibility napříč platformami v oblasti konektivity, zabezpečení či umělé inteligence - s cílem vytvářet chytřejší produkty, které předvídají a dokonce předčí potřeby svých uživatelů.V rámci udržení své konkurenční výhody rozvíjí společnost Hisense samostatná koncová zařízení do podoby ucelených systémových řešení. Tento upgrade zahrnuje nejen jejich technický základ, ale i využití platforem cloudových služeb, jako je platforma ConnectLife pro zařízení v chytré domácnosti a velký jazykový model HI-Star AI pro interakci s uživatelem a inteligenci spotřebičů. Tato systémová řešení zároveň upřednostňují udržitelnost a uspokojují širokou škálu potřeb, což odpovídá dlouhodobým environmentálním a sociálním závazkům společnosti Hisense. Jakožto lídr tohoto trendu společnost Hisense aktivně rozvíjí své aktivity v oblasti inteligentní dopravy, inteligentních budov, zdravotnictví, správy energií a automobilové elektroniky, čímž dále upevňuje svou pozici na špičce udržitelného rozvoje.Společnost Hisense klade důraz na globální expanzi a s cílem posílit svůj budoucí růst modernizuje šest regionálních provozních center. Přístup společnosti Hisense, shrnutý v hesle „Mysli globálně, jednej lokálně" (Think Global, Act Local), který staví na stávající robustní síti 26 výzkumných a vývojových center, 34 průmyslových parků a výrobních základen, podporuje místní talenty a posiluje regionální výrobu, výzkum a vývoj i dodavatelské řetězce. Prostřednictvím globálních investic do výzkumu a vývoje tak může společnost Hisense uspokojovat specifické místní potřeby produkty šitými na míru.Sponzorstvím šampionátu UEFA EURO 2024™ pokračuje společnost Hisense ve své marketingové strategii sportovních partnerství, která značku sbližuje se světovým publikem. Její kampaň „Víc než sláva" (BEYOND GLORY) zdůrazňuje snahu společnosti posouvat hranice a směřovat k ambiciózním cílům i odhodlání vyvíjet revoluční technologie domácích spotřebičů ve snaze zlepšit každodenní život spotřebitelů.O společnosti HisenseHisense je přední světová značka domácích spotřebičů a spotřební elektroniky a oficiální partner šampionátu UEFA EURO 2024™. Podle údajů společnosti Omdia se značka Hisense v roce 2023 i v prvním čtvrtletí roku 2024 umístila na 2. místě žebříčku celkového celosvětového prodeje televizorů a na 1. místě v kategorii televizorů s úhlopříčkou 100". Společnost prošla rychlou expanzí a nyní působí ve více než 160 zemích, přičemž se specializuje na multimediální produkty, domácí spotřebiče a inteligentní informační technologie.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2460796/Hisense__More_Than_a_Brand_2.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2460797/Keynote.jpgFoto - https://mma.prnewswire.com/media/2460798/Four_Upgrading.jpgKONTAKT: Patrick Chen, patrick.chen@bluecurrentgroup.com