Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-12-13 13:49:01

Zachrání nás pohanství před liberální totalitou?

Téměř třicet let od francouzského vydání de Benoistova Comment peut on être païen? se i český čtenář může seznámit s jeho obhajobou pohanství (Být pohanem, Sol Noctis, Zvolen 2019). De Benoist nepléduje za návrat nejrůznějších rituálů, od New Age přes ekology, feministky k satanistům a čarodějnicím. Pohanství vymezuje jako způsob uvažování o světě vycházející z řecké filozofie a indoevropských mýtů, čerpající z takových myslitelů jako Nietzsche, Jung či Heidegger. Jelikož sám je především politickým myslitelem, tkví jeho hlavní přínos v promýšlení politických důsledků pohanství, jež nabízí jako cestu ze slepé uličky moderního evropského vývoje. Pohanství představuje jako alternativu vůči monoteismu, aniž by k tomu potřeboval důkladněji rozlišovat mezi judaismem, křesťanstvím či islámem. Rozdílů se příležitostně stručně dotýká, nicméně nepotřebuje se s nimi potýkat už proto, že mu nejde o religionistickou studii. Podobně jako pohanství i monoteismus líčí jako způsob pojímání světa, který přesahuje konkrétní vyznání a který s sebou nese závažné důsledky i pro zcela sekularizované myšlení, jež se jeví na hony vzdálené jakémukoliv náboženství. Jeho terčem nejsou tradiční církve jednotlivých abrahámovských věr, nýbrž moderní, odnáboženštělý monoteismus, který má podobu liberálního univerzalismu. Totalitní důsledky liberálního univerzalismu rozpracovává v pozdějších dílech, svůj filozofický základ však mají právě v této knize. Obhajoba pohanství jako alternativy k monoteismu vyžaduje intelektuální i politickou odvahu. Kritika monoteismu je kritikou tří abrahámovských náboženství. V případě judaismu může být při dostatku zlé vůle, a té nikdy málo nebývá, vykládána jako antisemitismus, tedy trestný čin. V případě islámu se zase nabízí obvinění z islamofobie. To v Evropě zatím trestný čin není, ale v takové Francii se za ni v politicky korektních kruzích trestá společenskou exkomunikací a v řadě muslimských zemí dopadnete podstatně hůře. Nyní nechávám stranou, že u nás je islamofobie uznávanou disciplínou politické rétoriky. Naopak za kritiku křesťanství nikomu nic nehrozí; tradičně se za ni v intelektuálních kruzích získávaly spíše pozitivní body, ale dnes při úpadku církví spíše nechává každého lhostejným.  Lévyho pojetí Ošidná může být i obhajoba pohanství. K různým pohanským kultům dávné minulosti se hlásili ideologové italského fašismu i německého nacismu. Dnešní ideologové liberální demokracie proto mohou, pokud se jim to hodí, rétoricky diskvalifikovat jakékoliv úvahy o přínosu pohanství. Je tomu tak dnes, stejně jako tomu bylo v roce 1981, když ve Francii vychází de Benoistova kniha. Autor podobné útoky odmítá. Vymezuje se zejména vůči spisku Bernarda-Henri Lévyho (Le testament de Dieu), který o dva roky dříve zaníceně obhajuje monoteismus a odsuzuje pohanství. Na čem staví? Lévy vyzdvihuje monoteismus ve jménu liberálně-libertariánské ideologie, která je ve Francii odkazem roku 1968 a v Lévyho pojetí rovněž moderním ztělesněním monoteistické tradice. Tato dodnes dominantní ideologie francouzských kulturních a mediálních elit spojuje obhajobu kapitalismu (ekonomický liberalismus) s progresivismem v oblasti lidských práv, společenských norem a mravů (kulturní liberalismus), a to vše na základě důsledného individualismu. Kde jsou spojnice mezi tímto na první pohled nepravděpodobným propojením biblického monoteismu s kapitalismem a ideologií lidských práv?  Lévy hájí nutnost omezování politiky ve prospěch etiky. Proti monstru totalitního státu, kde je politické vše, staví tradici starozákonních proroků, kteří ve jménu zjeveného Zákona napomínají krále. Ale platí to i pro demokracii, neboť proroci stejně tak napomínají lid, pokud se odchýlí od Zákona. Podobně je tomu s liberalismem, který neomezuje politiku božím Zákonem, nýbrž trhem a lidskými právy. Souvislosti jsou však hlubší, moderní individualismus a racionalismus, které liberalismus definují, podle něho vycházejí z křesťanského pojetí individuální duše, odpovědnosti, spásy, a tím i svobody. Naopak řeckou filozofickou a dramatickou tradici kritizuje pro její slepotu vůči jednotlivci vnímanému vždy jako součást obce či rodu. Podobně se to má s liberálním univerzalismem, jehož logika má vycházet ze starozákonního, abstraktního pojetí lidské individuality definované pouze Zákonem – nezávisle na místě, čase, pohlaví a jakýchkoliv dalších individualizujících rysech člověka. Opěvuje popírání všech lokálních kořenů, tradic, pout či čehokoliv posvátného ve jménu jediného Boha a radikálního světoobčanství. Takový monoteismus popírá mystiku, posvátné předměty, místa či postavy. Brousí sekyru, kterou se kácí posvátné háje a modly, odčarovává svět, přírodu i společnost a nastoluje k nim vztah racionální věcnosti. Lévy přitom v mnohém navazuje na Emmanuela Lévinase, který poukazuje na monoteistické základy univerzalismu a věcně-racionální vztah ke světu. Obojí se pojí například v jeho obhajobě techniky proti její Heideggerově kritice. Technika se pak jeví jako přínosná tím, že odčarovává svět a umožňuje překonávat či zcela smazávat partikularismus místa, v němž německý filozof naopak hledá cestu k bytí.  Koho by nepřesvědčily argumenty filozofické, čeká ho konečný argument Hitlerem a Stalinem. Lévy varuje, že ti, kdo ve dvacátém století opouštějí křesťanství, se následně přiklánějí buď k fašismu, nebo ke stalinismu. Tato moderní pohanství spojuje s romantickým kultem heroismu, antickým důrazem na veřejnou ctnost a kolektivistickým potlačením individuality. Jejich protipólem má být právě moderní liberalismus navazující na monoteismus.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Kouzlo protiargumentů De Benoist přijímá Lévyho výzvu, když nezpochybňuje spojnici mezi monoteismem a liberálně-libertariánskou ideologií a rovněž se hlásí k obhajobě jednotlivce a jeho svobody. Pojímá je však zcela jinak než Lévy. Svobodu člověk nezískává potlačením politiky, nýbrž skrze politiku, nikoliv univerzalismem, nýbrž zakotveností v místě a jedinečností. Za nejvážnější hrozbu svobodnému jednotlivci považuje právě moderní liberalismus (viz jeho poslední kniha Contre le libéralisme). Svojí kritikou monoteismu se pokouší dobrat kořenů této hrozby. Monoteismus vymezuje dualismem mezi stvořeným, nedokonalým světem a věčným, dokonalým Bohem. Tato propast oddělující Boha od přírody a člověka má za následek trvalé podhodnocování či dokonce popírání všeho lidského a přírodního ve jménu božího Zákona. De Benoist se děsí Lévym oslavované racionální věcnosti ve vztahu k přírodě, jejímu „odčarování“ (slovy Maxe Webera), a následně i ve vztahu k člověku. Připomíná Renanova slova, že „poušť je monoteistická, vznešená ve své nesmírné jednotvárnosti“. Klade proti ní pohanské sakralizování přírody, která není redukovatelná do abstraktních zákonitostí původně biblických a dnes matematických.  Kouzlo místa či prostoru je jedním z hlavních rysů pohanství oproti biblickému důrazu na čas. Bible podle de Benoista nahlíží na svět jako na „místo bez prostorových omezení, ale zato omezené v čase“ (mezi stvořením a spásou), zatímco v řeckém pohanství je tomu naopak – nehledá hranice času, ale vymezením obce, tedy řecké polis, a posvátných míst ohraničuje prostor. Nomád Ábel je vyzdvižen, zakořeněný zemědělec Kain zavržen.  Co to znamená politicky? Ábelové jsou masou vykořeněných nomádů vydaných na milost Jahvemu. Naopak až zakořenění v konkrétním prostoru polis dává člověku možnost jednat, a tím i svobodu. Pouze v těchto podmínkách může člověk usilovat o překračování vlastní konečnosti, přičemž právě v tomto sebepřesahování spatřuje naplnění lidské existence. Svoboda nevzniká zrušením pout k místu a k ostatním lidem, naopak se v těchto poutech utváří, a je tudíž nutně politická. Obhajoba svobody je proto i obhajobou politiky v její konkrétnosti a partikularitě před morálním univerzalismem, který monoteismus ve své tradiční verzi svěřuje Bohu a ve svých moderních variantách stranám či expertům. Zatímco Bible lidskou moc, tedy základní prostředek politiky, zavrhuje a předává Bohu, moderní liberalismus se ji snaží nahradit obchodem, zákonem a morálkou.  Oproti Bibli, která ukáže rozpor mezi mocí a zákonem, aby následně moc zákonu podřídila, de Benoist vyzdvihuje indoevropské mýty, které vycházejí z jejich vzájemné podmíněnosti – zákon se opírá o moc a moc o zákon. Pohanská představa o střetu bohů vytváří předpoklady pro pochopení střetů, které jsou nutnou součástí politiky, jako legitimního souboje, který se bude neustále opakovat a v němž soupeř není ďábel. Tento politický pohled na konflikt zosobňuje mýtus o Romulovi a Rémovi, v němž jsou hrdiny oba. Liší se od biblického morálního pohledu na střet Kaina s Ábelem, který odlišuje dobrého hrdinu od zlého vyvrhele. Berme to i jako podnět při přemýšlení nad naší národní bratrovraždou Václava Boleslavem. Biblický pohled na střet jako tažení dobra proti zlu, které povede ke konečnému vítězství dobra nastolujícímu definitivní harmonii, stojí za současným liberálním moralismem. Vznešeným cílem konečného dobra dokážeme obhájit úplně vše – se zničujícími následky. Připomeňme odstrašující příklad samotného Bernarda-Henri Lévyho, který od devadesátých let podobně jako jeho přítel Václav Havel mobilizuje veřejné mínění i politické vůdce pro vojenské intervence Západu na podporu demokracie a lidských práv, od Jugoslávie po Sýrii. Jejich zanícení pro dobro za sebou zanechává jenom spoušť. Tento fanatismus pochází z monoteistické víry v absolutní dobro a pravdu, zatímco polyteismus je už z podstaty otevřen pluralitě pravd i představ o dobru. Monoteistický univerzalismus vychází z představy o abstraktním absolutnu jednou provždy daném zjevením, kterému se vše podřizuje. Pohanský univerzalismus naopak začíná u plurality, z níž může vyvozovat univerzálnější pravdy. Zejména Starý zákon nabízí nepřeberně příkladů morální obhajoby fanatické nesnášenlivosti vůči jakémukoliv pluralismu. Zde tkví totalitní potenciál monoteismu, který se plně rozvine v okamžiku, kdy to, co monoteistická náboženství vyhrazují Bohu, je přeneseno na lidskou instituci (církev, národ či politickou stranu). De Benoist připomíná, že totalitní nahrazení přirozeného pluralismu společnosti iluzí jednoty však nemusí mít pouze orwellovskou podobu tvrdé represe koncentračních táborů, může jít také huxleyovskou cestou měkkého ovládnutí společnosti, jak ukazují liberálně-kapitalistické společnosti dnešního Západu. De Benoist rovněž monoteismu vyčítá popírání krásy a života. Absolutní výlučnost Boha znemožňuje jeho zobrazování, důsledný monoteismus je ikonoklastický (jak v historii ukazují radikálové všech tří náboženství) – svět nahlíží v pojmech a zákonech na rozdíl od pohanství, které hledá krásu obrazu a hlásí se ke kráse mýtu. De Benoist odmítá moralismus třídící dobro a zlo podle transcendentního zákona, bez ohledu na potřeby života, který se sám pak nutně stává nemorálním. Tento abstraktní moralismus škodí životu a podkopává potenciál jednotlivce překonávat vlastní limity, navíc často vede k nepřirozenému vztahu k tělu, k sexualitě a ženy tlačí do podřadného postavení. Co na to Evropa? Jak již bylo řečeno, de Benoist není ani teologem, ani religionistou, je praktickým myslitelem, kterému leží na srdci osud Evropy. Evropa je samozřejmě místem, které dva tisíce let žije s křesťanským monoteismem a jehož zásluhou se monoteismus, ať už ten křesťanský nebo ten post-náboženský, šíří po celém světě. Pokud křesťanství padlo a jako dusivý odkaz nám zanechalo sekulární monoteismus liberálů, znamená to, že je s Evropou konec? Autor takový pesimismus nesdílí. Připomíná, že katolické křesťanství nebylo čistým monoteismem, nýbrž jeho syntézou s pohanstvím. V důsledném monoteismu si těžko představit Ježíše Krista, svatou trojici, bohorodičku či kult svatých. Pohanství podle de Benoista přežívá v kolektivním nevědomí Evropy. Projevuje se v umění, v alchymii, v některých kacířských hnutích, ale také u některých teologů a řady mystiků. Například teze Mistra Eckharta o zrození Boha v lidské duši zcela ruší dualismus oddělující nestvořeného Boha od stvořeného světa, který je základním kamenem monoteismu. De Benoist od tohoto evropského kolektivního nevědomí očekává, že bude živnou půdou duchovního obrození překonávajícího pozůstatky monoteismu. De Benoistův rozbor jistě podněcuje řadu kritických otázek. Do jaké míry je jeho pojem monoteismu empiricky obhajitelný ve všech dimenzích, v nichž ho používá? Je skutečně analyticky souměřitelný s pojmem pohanství? Co všechno ztrácíme, pokud se vzdáme novozákonního poselství lásky ve prospěch pohanského hrdinství a ctnosti? Nereprodukuje Heideggerova ontologická diference mezi bytím a jsoucny nakonec onen kritizovaný dualismus Boha a světa? Musí nás vertikální transcendentno pouze srážet do prachu? Nemůže nás táhnout vzhůru? Rovněž nám však dává originální a plodnou perspektivu na základní otázky, před nimiž Evropa dnes stojí. Snad lze mluvit o smrtelném sevření dvou výhonků monoteismu – sekulárního a tradičního. Ten sekulární ji svým liberálním univerzalismem a rušením všech pout oslabuje a vyprazdňuje. Tradiční v podobě nového islamismu ji vyzývá ke střetu jak vně, tak i uvnitř jejích hranic. Výhonky mohou působit proti sobě, ale také se mohou skvěle proplétat, jak v současnosti dokládají různí liberální apologeti šátků a dalších muslimských tradic. Pokud má Evropa budoucnost, tak nespočívá ve volbě mezi jedním či druhým, ani v konzervativním oprašování krucifixů, nýbrž v mobilizaci skrytých kulturních zdrojů uložených v evropské tradici, či snad v evropském nevědomí, mobilizaci, která vdechne nový elán našemu unavenému kontinentu. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2019-07-22 09:18:38

Evangelium podle Ernesta Thompsona Setona

Po Evangeliu podle Foglara přichází religionista Pavel Hošek (*1972) s knihou o Ernestu Thompsonovi Setonovi, který se v Čechách těší dodnes až neúměrně vysoké popularitě. Proč je tak vzýván? Kniha Evangelium lesní moudrosti na to odpoví hned úvodem: některé rysy Setonovy mentality se jednoduše kryjí s prvky naší mentality národní, především zřejmě niterná láska k přírodě a nedůvěra k církvi. Přesto Pavel Hošek dokládá, že Seton účinně operoval se známými sekvencemi Písma svatého, když vyprávěl své, často ryze zvířecí příběhy, a ony pasáže bible bývaly známy spíš původnímu americkému čtenáři, zatímco zde se, a to je paradox, mnohý čtenář dostal do styku s biblí poprvé četbou Setona. Ten u nás měl daleko větší vliv na skauting než lord Baden-Powell, jeho zakladatel. Vadil tu totiž Baden-Powellův vlastenecký militarismus, se kterým pojal hnutí jako brannou výchovu. Oproti tomu Seton byl antimilitarista podezřívavý vůči imperiálním ambicím nejen britské, ale každé říše. A zatímco skauting se od začátku pojí s křesťanstvím, u nás jsou lidé v tom směru skutečně podezřívaví. „Bylo to tak (do značné míry) i před sto lety,“ podotýká Pavel Hošek a dodá: „Na klimatu první republiky se významně podílely antiklerikální nálady... Setonova osobní spiritualita, ač hluboká a intenzivní, byla (oproti tomu) nekonfesní a necírkevní.“ Tak či onak, česká mysl je spíš podezíravá vůči veškerým evangelizátorům a je paradox, že právě „americký kazatel evangelia“ dokázal nedůvěru vůči různým věrozvěstům a jejich duchovním naukám rozptýlit. Hošek dokumentuje, co Seton říká o své duchovní filozofii a jaké „evangelium“ zvěstuje, a při rekapitulaci jeho života zdůrazňuje ty okolnosti, které mají souvislost s tématem. Připomíná, že u nás už vyšla Setonova biografie od Allena Andersona Náčelník Ernest Thompson Seton a mizející Západ i studie Františka Kožíka Seton v Praze, mapující takřka minutu po minutě jeho návštěvu města roku 1936. Mezi paradoxy Setonova života počítá Hošek jeho touhu vyniknout, jak to odpovídalo aristokratickému původu; současně se ale zastával chudých, utlačovaných a opovržených. Byl individualista, obtížně nacházel přátele a neměl organizační nadání, ale vyzdvihoval rovnostářského ducha indiánských kmenových společenství. A jeho literární dílo nebylo jiné: je kombinací vědecké svědomitosti a romantického citového náboje. Kolísal mezi fakty a dojmy, jak mu vytýkali odborníci, literární kritici naopak nechápali, proč zatěžuje prózy „faktografickým balastem“, čímž podle nich snižoval uměleckou hodnotu svých textů. Setona nikdy neopustilo nadšení indiánskou moudrostí typické spíš pro dvanáctiletého chlapce, a to je jedna z jeho podobností s Foglarem. Sám řekl, že zůstal v jistém smyslu celý život dítětem, a indiáni byli, jak to sám vnímal, též velkými dětmi. Postupně však rozšířil své učení z látky vhodné jen pro onoho dvanáctiletého chlapce na program pro celý život.   Přešel i k intenzivnímu politickému úsilí ve prospěch „rudého muže“, čímž si dělal nepřátele: mnozí američtí vlastenci mu nemohli přijít na jméno. Už ženatý bydlel, připomeňme, v rezidenci Wyndygoul u New Yorku. Místní chlapci mu psali po plotě oplzlé nápisy, i zašel do školy a pozval děti na prodloužený velikonoční víkend. K jeho překvapení přišlo dvaačtyřicet chlapců. Uvítal je jídlem i šancí vykoupat se v rybníce. Následovaly nápady na hraní dobrodružných her, večerní ohně, vyprávění příběhů. Skupina těchto hochů se stala základem hnutí lesní moudrosti a všech 42 jich zůstalo věrno Setonovi do dospělosti. Principy výchovné práce Seton nejprve uveřejňoval v časopise Ladies Home, který vycházel nákladem osmi set výtisků (1902): posléze se tyto články staly základem „tábornické příručky“ Svitek březové kůry, kterou nikdy nepřestal vylepšovat. Chtěl původně napsat encyklopedii lesního moudra, nicméně Rudyard Kipling mu vysvětlil, že by ji nikdo nečetl, a poradil, aby napsal příběh. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Výklad o Setonových dílech rozdělil Pavel Hošek na čtyři kapitoly: o spisech přírodovědeckých, o „zvířecích“ povídkách, o románových autoportrétech, o programových spisech. A v následující, klíčové části knihy nazvané Setonovo evangelium řeší (a nevyřeší) otázku, zda byl Seton panteistou či monoteistou. Podle všeho věřil, že je Bůh totožný s přírodou, Hošek však problém detailů jeho víry nechá otevřen. Sleduje pouze, jak rozličným způsobem Setona interpretovali, u nás především Miloš Seifert a jeho žák a oponent Viliam Valovič. Hošek se rovněž věnuje Setonovým sympatiím k židům a připomíná, že Dreyfusovu aféru měl za příklad „nemravného vlastenectví“ a situaci, kdy má člověk dát přednost pravdě před láskou k vlasti. Nelze, pravda, pominout, že byla židovského původu jeho žena. Další část knihy Odpověď Setonovi? je možná autorovou úlitbou křesťanství, nicméně nepochybně poskytuje legitimní odpověď na otázku, co z jeho učení přežilo. To, co odmítl, nebylo křesťanství, zjišťuje ke své úlevě Hošek, ale deformace křesťanství. A jak se zdá, v životě Seton hledal vytrvale jakési „původní křesťanství“ a věřil, že je nachází právě v upřímné zbožnosti indiánů. V závěru knihy srovnává Hošek Setona s Foglarem, přičemž ze zkoušky nevyjde náš autor jako plagiátor, ale se ctí. Je přitom skutečností, že „žijeme-li“ Foglarem, je na místě přejít v určité chvíli minimálně k Setonovi (a jistěže nejen tam). Právě Seton totiž nechtěl zastavit čas (jako Foglar) a „českým Setonem“ je (spíš než Foglar) přírodovědec a spisovatel Miloslav Nevrlý, autor proslulé knížky Karpatské hry, která očarovala tisíce táborníků. E. T. Seton je – oproti Foglarovi – syrovější, méně lyrický, méně poetický, méně romantický a jistěže i duchovnější. Ukázka z knihy: Setonovo dětství bylo jedním slovem nešťastné. Ve vzpomínkách líčí domácí prostředí jako pochmurné a skličující. Náboženskou výchovu, které byl doma vystaven, vnímal jako něco děsivého. Atmosféru, která vládla v jeho rodině, opakovaně popisuje jako bezútěšnou. Bylo to prostředí zachmuřené vážnosti, bez humoru, bez spontánních citů, bez lidské blízkosti. Ovšem s jednou důležitou výjimkou. Tou byl silný citový vztah k matce. Hovořil o ní jako o světici a mučednici. Jeho vzpomínky na ni jsou jediným světlým momentem v jinak dosti otřesném líčení dětských let. Vůči otci naopak cítil směs strachu a odporu. Jako citlivé a trochu vznětlivé dítě byl z otcovy strany často umravňován a kázněn, což ovšem zakoušel jako nespravedlnost a křivdu. Takto o tom hovoří jako dospělý muž. V dětství ale zřejmě zakoušel spíš zoufalství a zármutek. Nejspíš ho trápilo, jako tolik jiných dětí, že si nedokáže získat tatínkovo uznání. Míval občasné záchvaty melancholického hněvu. A právě v takových chvílích býval otcem kárán a trestán, což pro něj bylo velmi ponižující. Svým bezpočetným sourozencům, které vesměs intelektuálně převyšoval, se postupně odcizil. S některými se pokoušel spřátelit, ale vždy znovu se cítil nepochopen či zrazen. Záhy ale našel požehnaný únik z bezútěšného domácího prostředí, když se uchyloval do lůna divoké přírody... Je zřejmé, že tam utíkal před domácí atmosférou úzkosti a viny a že jeho celoživotní výchovné působení, které stálo u zrodu skautského hnutí a hnutí lesní moudrosti, vycházelo v nemalé míře z jeho vlastní nenaplněné touhy po šťastném dětství, které mu bylo odepřeno. On sám to takto líčil. Právě proto chtěl „vyhloubit studnu, z niž by „jiní mohli pít“.   Pavel Hošek: Evangelium lesní moudrosti. Duchovní odkaz zakladatele skautingu Ernesta Thompsona Setona. Ilustrace na obálce Libor Balák. Vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). Brno 2019. 200 stran

Čas načtení: 2024-11-29 09:00:00

Adventní úvaha o kráse plurality v prvotní církvi

 V neděli začíná Advent, období radostného očekávání příchodu Mesiáše. Shodou okolností čtu právě první svazek The Cambridge History of Christianity, který pokrývá období od počátku po Konstantina. Advent je asi o pár staletí pozdějšího původu.Vypíchl bych několik paradoxů, nad kterými má smysl, zdá se mi, se zamyslet právě v době adventní. Především křesťanství bylo novota. Přes snahy Justina Mučedníka (cca 100-165) dokázat, že veškerá antická filozofie pramení od Mojžíše a křesťanství je její původní podobou, venkované se křesťanství báli jako zrady bohů, kteří jim dávají úrodu. Netřeba zmiňovat, že venkované Justina ani nečetli, už jen proto, že nebyli moc gramotní. Naopak křesťanství bylo žité texty a knihami od samého počátku.

Čas načtení: 2020-08-13 15:18:23

Takový krásný nápad a on tam má takové nemožné básnické licence a vycpávky, říkal Seifert o Vrchlickém (Z archivu LtN)

V roce 2012 vyšel v Literárních novinách rozhovor spisovatelky Lenky Procházkové s dcerou Jaroslava Seiferta Janou a jejím manželem Daliborem Plichtou. Jeho podstatnou část zveřejňujeme v rámci cyklu Z archivu Literárních novin.      Plichta: Jaký byl? Nekonfliktní. Nebyl to žádný dravec. V pojetí poezie byl svébytný, samorostlý básník. To nebyla žádná škola, žádný naučený způsob. Seifertová: Tatínek vlastně ani nedokončil gymnázium. To ho mrzelo celý život, že neměl maturitu. Na obecné škole byl totiž velice dobrým žákem, měl pořád samé jedničky. To jsem zjistila v archívu té školy, kam chodil, na Žižkově. Ještě v nižším gymnáziu se dobře učil, ale pak najednou začal zápasit s matematikou, ztratil dech. Matematika na tehdejším gymnáziu byla dost náročná a otec se koukal z té matiky sem tam ulejt a dvakrát propadl. Pak přestoupil na jiné gymnázium, a to taky nedodělal. Zase to způsobila matematika. Podle mne by se to bývalo dalo vyřešit, kdyby mu rodiče mohli zaplatit nějakého preceptora, který by mu s matematikou trošku pomohl, ale to se nestalo. V septimě tedy odešel. A vlastně uzavřel se svým osudem jakousi sázku. Rozhodl se, že bude básníkem. Ale představte si, kdyby mu to nevyšlo! To by byla katastrofa, ne? Všechno vsadil na poezii. A to bylo nejisté.   To je vždycky nejisté... Seifertová: No ale vyšlo mu to. V devatenácti už publikoval první verše. Ve dvaceti mu vydali první sbírku, kterou mu pochválil sám F. X. Šalda. Když přinesl svým rodičům první knížku, tak jeho otec užasl: „Kde se to v tom klukovi vzalo?“ Rodiče o něm neměli velké mínění.   Jací byli? Já je znám jenom z veršů, především maminku. Seifertová: Jeho maminka byla prostá žena, velice zbožná. Tatínek ovšem byl bezvěrec. Byl sociální demokrat, člověk bystrý, inteligentní. Měl ale mírnou povahu, takže v praktickém životě nebyl příliš úspěšný. Zpočátku se snažil podnikat, ale zkrachoval. A pak pracoval jako dělník v ortopedické fabrice. Žili chudě ve dvou stísněných místnostech žižkovského činžáku. Nájem byl ale vysoký, tak si maminka přivydělávala šitím pánských košil. Je pochopitelné, že nemohli klukovi platit nějakého preceptora, aby tu matematiku zvládl. A tak tatínek všechno vsadil na poezii.   Říká se, že byl typem básníka, kterému talent kape z prstů. Že psal lehce. Seifertová: Máte pravdu. Hlavně v mládí psal velice lehce. Ale byl taky velmi pečlivý. Verše mnohokrát opravoval, piloval. Pevnou formu ovládal dokonale. Tak dokonale, až se mu to zprotivilo. Tu snadnost si zřejmě vypěstoval v novinách Právo lidu, kde byl kulturním redaktorem a musel mít…   Ty pondělky… Seifertová: Pondělní sloky – Zpíváno do rotačky. Tehdy získal improvizační lehkost jako komentátor denních událostí ve verších.   To ale znamená, že se dokázal kdykoliv soustředit… Seifertová: Otec se uměl ohromně soustředit. Ráno – on vstával časně a chystal nám snídani, mně a bratrovi – už měl v kuchyni na stolku papírek a na něj si dělal poznámky a potom si to tady v pracovně přepisoval. Verše si šeptal a ověřoval si jejich rytmus. A znova a znova se k tomu vracel.   Čili ta lehkost se u něj doplňovala s odpovědností k talentu. Když si vezmete třeba Vrchlického, tam je to trochu jinak. Seifertová: Tatínek udělal výbor z Vrchlického. Ten napsal 82 sbírek vedle spousty překladů a dramat. A otec z toho udělal dvousvazkový výbor, lyriku a epiku. A z toho pak ještě osobní výbor, jmenoval se Píšťala Panova. Seděl ráno v kuchyni a zaškrtával si ve vydaných svazcích to, co by dal do toho souboru, a vždycky se chytal za hlavu a říkal: „Takový krásný nápad a on tam má takové nemožné básnické licence a vycpávky.“ To ho strašně mrzelo.   Přepsat to po něm nemohl... Seifertová: Ovšem, že ne. Ale trpěl. Vyloženě ho to mrzelo. Vrchlický toho napsal tolik, protože musel vydělávat, ale kolikrát na úkor kvality. Šalda, když mu dali otázku, kdo je největší český básník, řekl: „Vrchlický. Je to sloup. Ale sloup puklý.“ Ale já Vrchlického litovala, protože byl štvanec. Vyložený štvanec.   Jednou jste říkala, že pro vašeho tatínka byl velmi důležitý první verš. Ten, co otevírá celou báseň. V próze je to totiž podobné. První odstavec dá nejvíc práce. Seifertová: Ano. Dokonce to napsal v jedné básni, počkejte, já si to vybavím. „Na ústech světců loudil jsem slovo, jímž píseň počít měla, by tančíc lehce v rytmu svém podmanivě se rozezněla a vina se jako sukně lem, ovíjela se kolem těla...“   Když nám v říjnu 1984 zavolal František Janouch ze Stockholmu, že Nobelovu cenu dostal Seifert, měla jsem pocit, že svět se rázem zlepšil. A cestou do práce jsem vyhlížela nějaké oslavné transparenty. Ale marně, režim z toho byl spíš mrzutý. Pro české lidi to ale bylo obrovské povzbuzení, že svět ocenil našeho básníka. Protože malá země může být velká jen svou kulturou, uměním. Váš otec napsal v Hořící lodi: „Kdo hledá, bývá očekáván. Kdo čeká, je jen nalezen.“ Připadá mi, že právě hledači posunují svět dopředu. I kdyby hledali jen „doma“ a ve svých pocitech a ve vzpomínkách. Seifertová: Otec měl dobrou paměť, selektivní paměť, pamatoval si, co potřeboval. A všechno uplatnil. Nasával to a zařazoval. Jeho život nebyl zase tak dobrodružný. Hezky to o něm řekl Květoslav Chvatík: „Neobjevoval nové světy, ale popsal dokonale ten svůj.“ Svůj svět, všechno, co prožil. Žižkov, protektorát…   Kdo psal jeho projev u příležitosti přebírání Nobelovy ceny? Znalci říkají, že řeč měla jiný styl než Seifertův. Plichta: Přiznám se, že jsem onen projev napsal já. Seifertová: Otec už byl tehdy velmi nemocný a pověřil mého manžela, aby mu to napsal. Ale nemyslete si, text důkladně zkontroloval.   Myslíte si, že byl spokojený sám se sebou? Nejen co se týče tvorby, ale i vztahů, rodiny? Asi byl, protože v jeho tvorbě je pevnost. A návraty. Seifertová: Že by byl ideální manžel, to se říct nedá. To by byla kapitola sama o sobě. Ale jako otec byl ohromný! Byl to rodinný člověk a měl velký praktický smysl. My jsme třeba za války netrpěli nedostatkem. Snažil se sehnat všechno možné od keťasů. Dokonce jednou nějakým svým známým na venkově dal Muzikův obraz, takové zátiší. Moc o něj stáli a on zase chtěl, abychom měli na Vánoce mouku a husu, tak obětoval Muzikův obraz. Byl rodinný typ, ačkoliv se občas všelijak zatoulal. Ono je to i v poezii, ten motiv domova: „V světě nikde žízeň neuhasíš, jenom doma, tam ti jedině voda v studni chutná po víně, silnějším než opium a hašiš…“ Spokojenost s tvorbou? Měl radost, když se mu báseň podařila. Jednou zavolal matku a mne ke snídani a přečetl nám Věnec sonetů. To je taková složitá pevná forma… a to jsem na něm viděla, že je spokojený a ví, že tam není chyba.   V polovině osmdesátých let jsem dělala rozhovor s Dominikem Tatarkou a mluvili jsme o psaní i umění obecně a on mi řekl: „Umelecká tvorba má skutočný zmysel.“ Je to ještě dnes pravda? Když odezva je téměř neznatelná? Přece i v sedmdesátých a osmdesátých letech lidé sice nemohli číst posledního Vaculíka, když nebyli napojeni na síť samizdatu, ale znali Seiferta. A znali Hrabala. A stáli na knihy fronty. Seifertová: Lidé na čtení dnes nemají čas. Svět se pronikavě změnil. A krom toho dřív ta literatura suplovala… Plichta: Politickou diskusi. Seifertová: Ano. Literatura tehdy hrála politickou roli. A to dneska není. Plichta: V umělecké tvorbě musí být určité angažmá. Nemůže být umění pro kšeft. Ale dneska v umění, ať výtvarném nebo literárním, hraje tu nejdůležitější úlohu prodejnost. Dřív tady byli takoví šílenci, třeba Kafka, kterým strašilo v hlavě. Něco. A oni za tím šli bez ohledu na to, zda se na tom dá něco trhnout. Seifertová: Když uvažujeme o klimatu doby, tak podle mě a já jsem stará ženská, je to celkový úpadek. Školstvím počínaje. Vezměte si třeba výuku dějepisu…   Krize paměti. Ztrácí se minulost, kterou jsme celou dobu drželi, i za totality na ni samizdat navazoval, ale dnes je to přetržené. Už tím, že se rozbila republika. To pro mě bylo nepředstavitelné a do poslední chvíle jsem něco proti tomu dělala. Nejen psala, ale jezdila jsem i na Slovensko… Slováci většinou nesouhlasili, nechtěli se trhnout. Seifertová: To udělali a rozhodli politikové.   Nejen ti naši. Prostě z malého ještě menší… A Slovensko je teď katolickou zemí, to může mít i tyto souvislosti. Tam je konkordát, který odporuje demokratické ústavě. Žila jsem tam čtyři roky a můj syn ve škole chodil na náboženství, které je povinně volitelné už od obecné školy. Takže děti jsou takhle masírované. On byl na gymnáziu a denně se hádal s katechetou. Říkal mi, že nemůže poslouchat ta dogmata. Ostatním to bylo jedno. A teď to hrozí i u nás, protože zákon o vyrovnání státu s církvemi vlastně nahradí konkordát. Budou mít peníze a začnou ovlivňovat školství. Začalo to rozpadem Masarykovy republiky a teď nám berou i dějiny. To nemůže být náhodné… Plichta: Je to výsledek určitého, řekl bych, programu. Není v tom žádná spontaneita. Je to umělé… Seifertová: Oni se tváří jako ekumenici, ale znáte výroky papeže… Ještě před revolucí tady měla katolická církev sympatie, protože představovala kompaktní organizaci, která byla výrazně protirežimní. Tenkrát měli určitou šanci, ale tu totálně prohráli. Ztratili kredit. Domohou se majetku, kterým nikdy nesměli disponovat, a teď ho můžou zašantročit, prodat. Získají majetek, ale ztratí věřící. Je floskule, že jsme nejateističtější národ a že je to vinou těch čtyřiceti let komunismu. Což není pravda. To je zadřené už od Bílé hory a té násilné rekatolizace. Co je to platné, že byl za Josefa II. vyhlášen toleranční patent, když se tak málo lidí poté přihlásilo k evangelické církvi. Oni měli už pořád strach. Strach se dědí. Já jsem kdysi četla podrobnou biografii Palackého. Ten, když přišel do Prahy, měl jako evangelík veliké potíže. A kdy to bylo? Už dávno po tolerančním patentu. Pořád tady měl to stigma evangelíka.   Ve verších vašeho tatínka mě úplně zdrtila báseň Nebeské závory. Zdrtila a dojala současně. Seifertová: Tatínek a náboženství je zajímavá kapitola. Jak už jsem říkala, měl velice zbožnou maminku, která pocházela z Kralup a byla takzvaná prostá katolička. A v neděli brala syna do žižkovského kostela sv. Prokopa. Tam okouzlené dítě vnímalo rozsvícená světla, tu parádu, církevní obřady. Na druhé straně ale jeho otec byl nevěrec, sociální demokrat, a ten zase na něj působil v opačném směru. Ale to okouzlení církevní parádou bylo pro otce důležité, pro mnoho metafor v jeho poezii. Nebyl velký věřící, v pozdějším věku vůbec ne, měl jen zpočátku takovou dětskou víru. Jako kluka vyrostlého v chudém prostředí ho ta nádhera kostela silně zasáhla. A i ta hudba a zpívání. A už nad první sbírkou mu S. K. Neumann vyčítal, že tam má plno náboženské obraznosti. Takže otec byl mezi dvěma vlivy a měl ke katolicismu složitý a spíš poetický vztah… Jednou tady u něho seděl popularizátor vědy Jiří Grygar, který je věřící. A ten mu vykládal srozumitelným způsobem vznik vesmíru a otec říkal: „No a pane doktore, a kde tedy je ten pánbůh?“ A Grygar pokrčil rameny a řekl: „Nevím.“   A vy jste pokřtěná, paní Jano? Seifertová: Já jsem pokřtěná, ale z církve jsem vystoupila, když tady byly ty tahanice kolem katedrály. To jsem se tak dopálila, že jsem napsala dopis a vystoupila jsem oficiálně z církve. Představte si, že Zdeněk Mahler, který se tehdy angažoval, aby katedrála zůstala státu, si musel změnit telefonní číslo pro výhružné a sprosté telefonáty. Tomu říkám pravá katolická nenávist. Kam se církev dostala od původního Ježíšova učení Miluj bližního svého, kam? Rozdej svůj majetek a následuj mě. Tvrdím, že v momentě, kdy se za Konstantina křesťanství stalo státním náboženstvím čili státní ideologií, nastal úpadek. Úpadek křesťanství.   Sotva se vynořilo z katakomb… Seifertová: … nastal úpadek křesťanství. Dějiny katolické církve jsou také dějinami velkých zločinů. Ty jsi přece překládal albigenské, Dalibore. (Řeč je o knize Jeana Pierra Cartiera Válka proti Albigenským, kterou Dalibor Plichta přeložil pod cizím jménem v 70. letech pro Odeon – pozn. red.) Jak se chovali křižáci, povraždili desetitisíce lidí, zničili celou kulturu… Plichta: Náboženství se stalo nástrojem určité politiky. Já jsem tomuto jejich triku nikdy nepodlehl. Je to nástroj, je to využívané.   Když začínalo Pražské jaro, obrodný proces, ptala jsem se svého táty, co se stane, když to nevyhrajeme, co může nastat? A on říkal: „No, v chaosu můžou nastat různé zvraty, například se může k moci prodrat i třeba církev.“ Já jsem vůbec nechápala, jak ho to napadlo. Seifertová: A už tenkrát. To byl tedy jasnozřivý.   On měl takové neuvěřitelné pablesky. Třeba v roce 1969, když vystoupil ze strany, napsal do nějakého fejetonu, který už oficiálně nevyšel: „Socialismus zůstane pouhou epizodou v životě našeho národa.“ Tehdy jsem netušila, jak to myslí. Ale teď vím, že toho litoval. Seifertová: Že se to nepovedlo.   Že to je ztracené. Že invaze převálcovala možnost skutečného socialismu, ne toho paskvilu… Seifertová: …který žádným socialismem nebyl…   …ale to, k čemu jsme směřovali v roce 1968. Západní Evropa koukala, co se tady děje, a Amerika se lekla a Rusové přijeli. Takže jeho věta, že to bude jenom epizoda a že se k tomu nevrátíme, mi dnes zní jinak. A připadá mi strašné, že jsme tu křižovatku nemohli zdolat. Dneska všichni říkají: Češi – ovce, ale vždyť tady vznikaly důležité myšlenky. To není jenom polohou země, že se tady rodili lidé, ať už to byl Hus, nebo Komenský, Havlíček, Masaryk… Jeden kámen vedle druhého, po kterých se dá přejít. Seifertová: Masaryk říkal: „Úspěšná politika je pouze politika sociální.“ Věděl, že lidi si rovni nejsou po žádné stránce. Něco jiného je rovnost před zákonem, ale říkal: „Povinností státu je zaručovat největší možnou míru sociální spravedlnosti.“ Neoliberálové pořád mluví o svobodě, ale svoboda bez sociální stránky? Nebo demokracie, která není sociální, co je to za demokracii?   Jaká svoboda, když ji chudý nepřežije? Seifertová: Neoliberalismus je zhouba. Ale on je to problém celé Evropy. Jsou teorie, že to, co se teď děje v Evropě, je konec evropské civilizace. Což je pravděpodobné. Budou nás válcovat Číňani. To jsme se dostali ale už někam jinam.   Tady je o tom… já to přečtu. Váš tatínek byl taky jasnozřivý: „Řekněte, co s básníky, / kteří chtějí být při tom, / až pod údery civilizace / začnou se rozsypávat nýty světa / a na bílých pláštích vědců / budou praskat švy?“ Seifertová: Říká se, že lidi jsou naštvaní. To není správné slovo. Jsou zoufalí a bezradní, jsou pohlceni starostmi o existenci, aby se udrželi v práci. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-05 10:54:50

Medicína jako náboženství

To, že se věda stala náboženstvím naší doby – to, v co lidé věří, že věří – je již dlouho zřejmé. V moderním Západě soužívaly, a jistým způsobem stále ještě soužívají, tři hlavní systémy víry: křesťanství, kapitalismus a věda. V dějinách moderny se tato tři „náboženství“ vícekrát nutně křížila, čas od času se dostala do konfliktu a poté se různými způsoby usmiřovala, dokud postupně nedosáhla jakéhosi pokojného, členěného soužití, ne-li skutečné spolupráce s ohledem na společný zájem. Novou skutečností je, že mezi vědou a dalšími dvěma náboženstvími vzplanul pod povrchem neuhasitelný konflikt, aniž bychom si jej všimli, a před očima máme nyní jeho vítězné výsledky pro vědu, které neslýchaným způsobem určují všechny ohledy našeho bytí. Tento konflikt se netýká, tak jako v minulosti, teorie a obecných principů, ale, abychom tak řekli, kultovní praxe. Vskutku, i věda, stejně jako každé náboženství, zná různé formy a úrovně, skrze které organizuje a nařizuje svou vlastní strukturu: vypracování jemné a přísné dogmatiky odpovídá v praxi extrémně široké a rozšířené kultovní sféře, která se shoduje s tím, čemu říkáme technologie. Není divu, že hlavní postavou této nové náboženské války je ta část vědy, kde je dogmatika méně přísná a silnější je její pragmatický aspekt: medicína, jejímž bezprostředním předmětem je živé tělo lidské bytosti. Pokusme se zjistit základní znaky této vítězné víry, kterou budeme muset rostoucí měrou brát na zřetel. 1) Prvním znakem je, že medicína, stejně jako kapitalismus, nepotřebuje speciální dogmatiku, ale pouze si propůjčuje základní pojmy z biologie. Na rozdíl od biologie však tyto pojmy formuluje v gnosticko-manichejském smyslu, tedy podle vyhrocené dualistické opozice. Existuje bůh neboli zhoubný princip, tedy choroba, jejichž specifickými původci jsou bakterie a viry, a bůh neboli prospěšný princip – což není zdraví, ale uzdravování – jehož kultovní činitelé jsou lékaři a terapie. Stejně jako v jakékoli jiné gnostické víře jsou tyto dva principy jasně oddělené, ale v praxi se mohou mísit a prospěšný princip spolu s lékařem, který ho zastupuje, se mohou dopustit chyb a spolupracovat, aniž by si to uvědomili, se svým nepřítelem, aniž by to jakkoli zpochybnilo realitu dualismu a potřebu kultu, prostřednictvím kterého prospěšný princip bojuje svou bitvu. A je příznačné že teologové, kteří musí určit strategii oné bitvy, jsou zástupci vědy, virologie, která nemá své vlastní místo, ale nachází se na hranici biologie a medicíny. 2) Pokud tato kultovní praxe byla dosud, jako každá jiná liturgie, epizodická a časově omezená, jsme nyní neočekávaně svědky toho, že se stává trvalou a všudypřítomnou. Už nejde o užívání léků nebo o podstoupení, je-li to nezbytné, lékařského vyšetření nebo chirurgického zákroku. Celý život člověka se musí v každém jeho okamžiku stát místem nepřetržité kultovní oslavy. Nepřítel, virus, je vždy přítomen a musí se s ním bojovat bez umdlení a bez jakýchkoli úlev. Dokonce i křesťanské náboženství znalo podobné totalitní tendence, ale ty se týkaly pouze některých jedinců – především mnichů – kteří se rozhodli umístit celou svou existenci pod prapor „nepřetržitého modlení“. Medicína stejně jako náboženství přijímá tento paolinistický předpis a současně jej převrací: namísto shromažďování mnichů v klášteře, kde se společně modlili, musí být nyní uctívání praktikováno stejně přísně, ale odděleně a na dálku. 3) Kultovní praktika již není svobodná a dobrovolná, vystavená pouze sankcím duchovního řádu, ale musí být normativně závazná. Koluze mezi náboženstvím a profánní mocí rozhodně není nová skutečnost. Zcela nové je to, že se již netýká vyznání dogmat, jako tomu bylo v případě kacířství, ale výhradně oslavy kultu. Zlověstná síla musí zajistit, aby liturgie lékařského náboženství, které se nyní kryje s celým životem, byla do písmene dodržována. Že se jedná o kultovní praxis, a ne o racionální vědeckou potřebu, je okamžitě zřejmé. Zdaleka nejčastější příčinou úmrtnosti v naší zemi jsou kardiovaskulární onemocnění a je známo, že by se mohla snížit, kdyby by se praktikoval zdravější životní styl a byla dodržována určitá strava. Ale žádného lékaře by nikdy nenapadlo, aby se tato forma života a výživy, kterou doporučuje pacientům, stala předmětem právního předpisu, který by ex lege určil, co se musí jíst a jak se musí žít, který přeměňuje celou existenci v zdravotní povinnost. Právě to bylo učiněno a, alespoň prozatím, to lidé přijali, jako kdyby bylo zcela zřejmé vzdávat se svobody pohybu, práce, přátelství, lásky, sociálních vztahů, náboženského a politického přesvědčení. Srovnejme, jak dvě další náboženství Západu, náboženství Kristovo a náboženství peněz, přenechala prvenství, zjevně bez boje, medicíně a vědě. Církev popřela jasně a jednoduše své principy a zapomněla, že světec, jehož jméno současný papež přijal, objímal malomocné, že jedním ze skutků milosrdenství bylo navštěvovat nemocné, že svátosti mohou být podávány pouze v přítomnosti. Kapitalismus zase, i když s několika protesty, přijal ztráty produktivity, které by se nikdy neodvážil vzít v úvahu, pravděpodobně v naději, že později najde dohodu s novým náboženstvím, které se zdá být ochotná se v tomto bodě domluvit. 4) Lékařské náboženství bez výhrad pozdvihlo eschatologickou instanci, které se křesťanství zřeklo. Už kapitalismus, sekularizující teologické paradigma spasení, eliminoval myšlenku konce časů a nahradil jej stavem trvalé krize, bez vykoupení nebo konce. Krisis je původně lékařský pojem, který určoval v hippokratickém korpusu okamžik, kdy lékař rozhodoval, zda pacient nemoc přežije. Teologové převzali tento výraz k označení Posledního soudu, který se koná v poslední den. Pozorujeme-li výjimečný stav, který zažíváme, zdá se, že lékařské náboženství kombinuje věčnou krizi kapitalismu s křesťanskou myšlenkou posledního okamžiku, eschatonu, ve kterém extrémní rozhodnutí vždy probíhá a konec přichází současně unáhlený a oddálený, v neustávajícím pokusu být schopný jej ovládat, aniž by se vyřešil jednou provždy. Je to náboženství světa, který cítí svůj konec a přesto není schopen, stejně jako hippokratovský lékař, rozhodnout, zda přežije nebo zemře. 5) Stejně jako kapitalismus a na rozdíl od křesťanství, lékařské náboženství nenabízí naději na spásu a vykoupení. Naopak. Uzdravení, ku kterému směřuje, nemůže nebýt než dočasné, protože zlého Boha, kterým je vir, nelze odstranit jednou provždy, neboť se neustále mění a nabývá stále nové tvary, které jsou stále nebezpečnější. Epidemie, jak naznačuje etymologie tohoto výrazu (demos znamená v řečtině lid jako politický orgán a polemos epidemios je u Homéra název občanské války), je především politickým konceptem, který se propůjčuje k tomu, aby se stal novou, světovou doménou politiky – nebo ne-politiky. A vskutku, je možné, že epidemie, kterou prožíváme, je uskutečnění světové občanské války, která podle nejpozornějších politologů nahradila tradiční světové války. Všechny státy a národy jsou nyní trvale ve válce se sebou samými, protože neviditelný a nepolapitelný nepřítel, se kterým bojují, je v nás. Jak se již v dějinách vícekrát stalo, filozofové budou muset znovu vejít do konfliktu s náboženstvím, které již není křesťanstvím, ale vědou nebo tou její částí, která má podobu náboženství. Nevím, zda budou znovu plát hranice a knihy budou zařazovány na index, ale určitě myšlení těch, kteří i nadále hledají pravdu a odmítají převládající lež, bude, a jsme toho již svědky, vyloučeno a dotyční budou obviněni z šíření nepravdivých zpráv (zpráv, nikoliv myšlenek, protože zprávy jsou důležitější než realita!). Stejně jako ve všech dobách nouze, ať už skutečných nebo simulovaných, budou ignoranti znovu pomlouvat filozofy a podvodníci se budou znovu snažit profitovat z neštěstí, které oni sami způsobili. To vše se již událo a bude se to i nadále dít, ale ti, kdo svědčí o pravdě, nepřestanou svědčit, protože nikdo nemůže svědčit pro svědectví.   Původní text zveřejněný ZDE přeložil Antonín Kosík. Článek doplňuje sérii deseti článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy italskou perspektivou. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2022-02-08 00:22:04

Slabé stránky silné víry aneb Co se nedá rozbít, to se někdy pomalu rozsype samo

Milí čtenáři, skoro se to stydím přiznat, ale v některých věcech jsem opatrným optimistou, a to přesto, že se nepovažuji za optimistu obecně (spíš naopak). Jenže v kontextu migrační krize a islámu v Evropě se stalo jakousi závaznou normou sedět sklesle u monitoru a pronášet dutým hlasem „Je to v prdeli, je to v prdeli, čeká nás nevyhnutelné podvolení.“ A ten, kdo se odváží říci něco jiného, je v nejlepším případě obviňován z dětské naivity. Nuže, nechci předem zcela vyloučit variantu, že nás čeká podvolení – určitě jsou politici, kteří tomu kráčejí vstříc, to je vidět; a budeme-li kompletně pasivní, patrně by k tomu dojít mohlo – ale vidím i trendy, které jsou tomu islámu nepříznivé a které nakonec můžou převládnout. Toto musí nutně být delší článek; pokusím se ale aspoň o to, aby se dobře četl. Modernita proniká i do islámského světa Základní pozorování: modernita bývá pro nábožensky orientované státy zničující. Klerikální vrstva si vesměs pojišťuje svoji moc „monopolem na Pravdu“ a „monopolem na Nebesa“ (my jsme ti, kdo stojí mezi vámi a všemocným Bohem), jenomže s moderními komunikačními prostředky je takový monopol neudržitelný. Na Západě byl dopad modernity na dřívější autoritu církví víceméně likvidační. Ještě před zhruba 50 až 60 lety existovalo v západním světě několik míst, kde byly místní církve významnou až dominantní silou: Irsko, (Frankovo) Španělsko, Bavorsko, kanadský Québec. Podívejte se tam dnes, chcete-li vidět, jak rychle se jejich vliv na každodenní život sesypal. Poslední baštou politického katolicismu v Evropě zůstává Polsko, ale mladí Poláci se také sekularizují. (PDF s výzkumem za roky 1988 až 2017). Modernita samozřejmě proniká i do islámského světa, i když proti Evropě má pořádné, na mnoha místech více než stoleté zpoždění; je to způsobeno mimo jiné tím, že řada islámských zemí měla až donedávna vysokou míru negramotnosti. Modernizační proces je už ale vidět na bohatých ropných královstvích v Perském zálivu. Tamní vladaři si uvědomují, že časy tučných příjmů z těžby ropy nebudou trvat věčně a že někdy v průběhu příštích desetiletí bude nutno zvládnout přechod na „znalostní ekonomiku“, jinak jim ujede vlak. A nespokojené obyvatelstvo, zvyklé na desítky let luxusního života, by je pak taky mohlo svrhnout. Co podkopává tradiční uspořádání společnosti K tomu, aby vám ten vlak neujel, ovšem potřebujete aspoň dvě věci. Jednak co nejlépe vzdělat svoji vlastní mladou populaci, aby dokázala dělat něco kvalifikovaného, jednak přilákat nějaké odborníky z ciziny, kteří mají to správné know-how. A obě tyhle věci podkopávají tradiční uspořádání společnosti, včetně vlivu náboženství. Ona mládež vyslaná studovat za drahé peníze na Harvard, Oxford atd. tam přičichne k daleko liberálnější kultuře a zvykne si na ni. A když se pak vrátí domů, nechce se jí té ochutnané volnosti úplně vzdávat, zvlášť když je přes internet, nebo i skrze časté cestování, v neustálém kontaktu se západním světem. (Článek v The Times, který ten proces popisuje z pohledu saúdského velvyslance.) Kdyby šlo o jednotlivce, museli by se přizpůsobit, ale je jich dost na to, aby si vynucovali změny. A jsou to děti mocenské elity, takže mají způsoby, jak si je vynutit úspěšně. No a co se dovozu odborníků týče, valná většina existujících odborníků na cokoliv jsou dnes „nevěřící“, káfiři. Do ropných emirátů je můžete lákat takovými věcmi, jako jsou nízké či neexistující daně z příjmů – proti většině států západního světa je to dost přitažlivé – ale zároveň je nesmíte odrazovat příliš zjevnými pozůstatky středověku, jako je různé sekání rukou či bičování. Ba ani příliš nerovným postavením mezi ženami a muži, protože jednak část těch odborníků ženy jsou, jednak by většina vzdělaných západních mužů dnes netolerovala, aby úřady v místě jejich nového bydliště zacházely s jejich manželkami a dcerami jako s lidmi druhé kategorie. Co když Erdoğanův projekt selže? Oboje dohromady znamená, že příslušný stát se musí aspoň částečně modernizovat, i když se do toho staromilcům dvakrát nechce. Saúdská Arábie pod vedením prince Mohameda bin Salmána se také v posledních letech modernizuje tempem dříve naprosto nepředstavitelným (odkaz, odkaz, odkaz). Osobně bych odhadoval, že pokud MbS vydrží u moci i nadále, tak zhruba do roku 2030 budou saúdští wahhábisti úplně odstaveni na vedlejší kolej, protože z hlediska nové vlády půjde o nadbytečný a nebezpečný prvek. Podobný proces probíhá v Emirátech, které mimochodem nedávno vyslaly k Marsu první sondu. Svobodné společnosti se z nich samozřejmě nestanou, na to mají místní vladaři příliš velkou lásku k absolutní moci. Ale výsledkem bude nejspíš něco jako Mussoliniho Itálie, což už byl moderní stát, který nepřepouštěl prakticky žádnou moc konkurenčním náboženským strukturám. Navíc je patrné, že některé jiné státy na své nedávné pokusy o (re)islamizaci doplatily. Írán, kterému klerici přímo vládnou, je mezinárodní vyvrhel, s jehož ekonomikou pořádně zacvičily Trumpovy sankce. I když jsou s Íránem jiné státy, třeba Čína nebo Rusko, ochotny uzavírat obchodní vztahy, je celkem zřetelné, kdo je v těchto vztazích tou slabší a závislejší stranou. V sousedním Turecku se Erdoğan pokusil zkřížit moderní hospodářství s islamizací společnosti a se značně asertivní zahraniční politikou, jenže po počátečních úspěších se mu přestalo dařit a v posledních letech poslal tureckou ekonomiku do střemhlavé vývrtky směrem dolů. Na svých peněženkách to pocítili všichni včetně věřících a Erdoğanova strana AKP ztratila voliče. Momentálně má kolem 32 procent a většinu by dohromady neposkládala. Turecko je v islámském světě důležitý trendsetter. Pokud Erdoğanův islamizační projekt selže a on sám bude vystřídán opozicí, bude to znamenat existenční problémy pro stovky organizací přicucnutých na turecký státní rozpočet a logistickou podporu, roztahaných od Nizozemska a Německa až někam po Somálsko. Nová vláda bude ty peníze potřebovat u sebe doma a nebude mít žádné důvody financovat Erdoğanovy kamarády v cizině. Samozřejmě se Erdoğan vždycky může pokusit udržet u moci násilím i po případných prohraných volbách, ale to zatím nedokážeme odhadnout. O křeslo primátora v Istanbulu už AKP přišla a nedokázala tomu zabránit, i když bylo velmi lukrativní. (Istanbul je nejbohatší město široko daleko a už jen ty městské zakázky představují pořádný ranec peněz pro spřátelené firmy.) Islámu se nedaří získat konvertity Další pozorování: západní kulturní vlivy pronikají do zbytku světa celkem snadno, kdežto opačný proces moc úspěšný není. Z nezápadních národů mají v západním světě asi největší úspěch Japonci, jejichž kultura je tu vesměs uznávána jako vyspělá, zajímavá a originální. To o sobě islámský svět říci nemůže; kdy jste naposledy viděli arabský nebo pákistánský film? (Ještě tak nejvíc je íránských, ale íránští umělci bývají sekulární a dost často působí v západním exilu.) Ani islámu samotnému se nedaří získávat konvertity mezi západními elitami. Scénář z Houllebecqova Podvolení, ve kterém staří unavení Zápaďáci z vypočítavosti konvertují k islámu, aby si zajistili lepší postavení a více žen, se zatím nikterak nenaplnil. Dokonce ani v těch nejlunatičtějších progresivních kruzích se to nestává, ti mají jiná kréda a jiné proroky (například Grétu), které považují za aktuálnější a relevantnější. Odfiltrujete-li si všechny ty řeči o respektu a multikultuře, zjistíte, že domácích konvertitů k islámu je ve vyšších vrstvách evropské společnosti naprosto zanedbatelně málo. Opravdovou prestiž a přitažlivost zkrátka nemá ani mezi Zelenými. Toto je mimochodem zásadní rozdíl proti římské říši 2. a 3. století, kde křesťanství výrazně pronikalo i do vysokých vrstev společnosti. Tehdy ke křesťanství konvertovali – z přesvědčení, ne z vypočítavosti! – důstojníci, obchodníci, úředníci atd., a to i přes občasné vlny velmi tvrdých represí, ke kterým římský stát sahal právě proto, že to pronikání „pociťoval“ na čím dál větší škále. To se v Evropě neděje, u nás je spíš ve hře všelijaké opatrnictví až zbabělost. Z určitého hlediska je to jedno, ale z jiného zase ne: změní-li se okolnosti, zbabělec změní strany, kdežto konvertita z přesvědčení by bojoval za svoji věc. Tichých odpadlíků přibývá Pojďme se ještě vrátit k sekularizaci islámského světa. Svého času (zhruba v letech 2005 až 2010) jsem měl takový zvláštní koníček, vyhledávat si občas různé mezinárodní diskuse „silně věřících“ vedené anglicky a trochu si je číst (tehdy byl ten web daleko míň dozorovaný než dnes a nebyl problém je najít). Podle toho, co jsem tam četl, oni z nás mají taky strach, ale ne stejného druhu, jako my z nich. My se bojíme zejména toho násilí a vražd, kdežto spadne-li na teroristu raketa, tak je to mučedník a odteď žije věčným životem v ráji. Čeho se ale bojí velice, je pomalá eroze a rozhlodávání tradičních hodnot kulturními vlivy ze Západu nebo, v případě imigrantů, z bezprostředního okolí. Kolem těch probíhaly ty nejnapjatější, nejfrustrovanější a nejvystrašenější diskuse: sestra nechce nosit šátek a otec ji za to nepotrestal, bratr hraje fotbal s nevěřícími a nemodlí se, viděl jsem spolužáka, jak o ramadánu sedí v McDonaldu atd. Tím vzniká zajímavá otázka, kolik těch tichých odpadlíků nebo aspoň silně sekularizovaných jedinců už v těch islámských komunitách vlastně je a jak rychlým tempem jich přibývá. Toto asi nedokáže nikdo přesně zmapovat, protože někteří z nich se budou bát přiznat i v anonymních průzkumech a navenek se budou přetvařovat. Přirovnal bych to k situaci, kdy byste se v bývalé ČSSR snažili zjistit, jaké procento obyvatel nemá rádo KSČ. Ale k tomu procesu nepochybně dochází a někteří ti lidé jsou i dobře vidět – napadají mě třeba manželé Uğur Şahin a Özlem Türeciová, momentálně asi nejznámější němečtí Turci a zakladatelé firmy BioNTech. Oba jsou ultra-racionální vědecké typy a i když jsem s nimi četl mnoho rozhovorů, o víře se žádný z nich nezmínil ani slovíčkem. Takoví lidé jsou s námi naprosto kulturně kompatibilní. K tomu, že „už dlouho nepraktikuje víru“, se hlásí i nejvýše postavený politik muslimského původu v Evropě, britský ministr financí Sajid Javid nebo známý moderátor CNN Fareed Zakaria. Sekularismus u mladé generace sílí Průzkumy veřejného mínění v samotném islámském světě naznačují, že odklon od náboženství je během posledních 10 let docela dobře měřitelný, i když zatím ne masivní. V mladé věkové kategorii 18 až 29 let je sekularismus výrazně silnější než u starších generací. Značné procento sekulárních mladých má Tunisko: přes 45 procent, přičemž v celé tuniské populaci je lidí hlásících se k sekularismu zhruba třetina. Na arabskou zemi jsou to vysoká čísla a vývoj posledních let byl rychlý. Ještě roku 2013 se k sekularismu hlásilo jen 15 procent Tunisanů. Další islámskou zemí, ve které průzkumy ukazují na rostoucí sekularizaci mládeže, je Turecko. Počet mladých, kteří sami sebe popisují jako „nábožensky založené“, poklesl mezi lety 2008 a 2018 ze 28 procent na pouhých 15 procent, a pravidelně se modlí pouze 24 procent mladých Turků. Moc mě to nepřekvapuje, protože informace o tom, že mladí Turci začínají být vůči islámu nápadně vlažní, jsem slyšel ze všech možných stran. V roce 2020 proběhl i průzkum náboženských poměrů (PDF s výsledky) mezi zhruba 50 tisíci Íránci nacházejícími se převážně v Íránu, ovšem provedený na dálku z Nizozemska. Není tedy úplně jasné, jak moc reprezentativní je, i když jeho autoři se dušují, že se snažili o odfiltrování pofiderních odpovědí. V tomto průzkumu se za muslimy označilo pouhých 40 procent respondentů (32 procent šíité, pět procent sunnité a tři procenta súfijci), 68 procent lidí se vyslovilo za odluku náboženství od státu, 56 procent odmítalo výuku náboženství ve školách a 72 procent odmítalo povinné nošení ženského šátku (hidžábu). To jsou celkem radikálně sekulární postoje na zemi, jejíž oficiální název zní Íránská islámská republika. Na druhou stranu – zrovna v Íránu je ta vládnoucí klerikální vrstva tak zkorumpovaná a zároveň natolik brutální k vlastnímu obyvatelstvu, že to musí celý systém v očích průměrného občana diskreditovat. Autorita církevních činitelů v Evropě běžně trpí příliš těsným propojením se špinavou každodenní politikou a v Íránu musí tenhle proces probíhat na daleko větší škále. Internetu vystavuje muslimy moderní kultuře Poslední delší zastavení dneška: internet a jeho role. Internet je káfirstán. Naprostá většina zajímavého obsahu, který tam najdete, je dílem káfirů vyprodukovaným v zemích káfirů a určených pro jiné káfiry. Vysokorychlostní připojení včetně 4G/5G sítí přitom do bohatších muslimských zemí proniklo dávno, takže kdo se zrovna nudí doma, třeba při covidovém lockdownu, může celé dny sjíždět filmy na HBO, Netflixu, postahované na různých torrentových sítích atd. Tím pádem je ale neustále exponován moderní kultuře, která je v nich zobrazena. Sňatky nedohazují rodiče, ženy chodí s rozpuštěnými vlasy a řídí si život podle svého, po ulicích nepochodují žádné náboženské milice, gayové se se svojí orientací nemusejí schovávat atd. Taky si přitom nelze nepovšimnout, že muslimové se v těch filmech moc nevyskytují, a když už, tak jde o nějaký americký akčňák z počátku století, kde hrají roli zlých teroristů. Není nikterak lichotivé, když vás zbytek světa buď úplně ignoruje, nebo používá jako pohyblivé terče pro hlavního hrdinu. Jednou ze silných stránek římského impéria byla skutečnost, že římská kultura a společnost byla o hodně vyspělejší a život v ní o hodně pohodlnější než v původních kulturách podrobených národů. Boháči a jiní důležití lidé si nechávali stavět kamenné vily a dovážet olivový olej, víno a garum ze Středomoří. Střední vrstva obchodníků využívala dokonalý systém římských silnic k prodeji svého zboží do jiných částí impéria. Všichni dohromady těžili z toho, že legie i civilní úřady udržují mír a pořádek v každodenním životě, takže nebylo třeba se bát nájezdů, loupežníků atd. Toto byly výhody, o které by bylo škoda přijít, a dokud trvaly, silně motivovaly místní obyvatelstvo k tomu, aby zůstávalo ve svazku říše a nedělalo zbytečné problémy. Podobně velkou kulturní převahu ten západní svět nad islámským jednoznačně má a možná si ani neuvědomuje, jak zásadní roli může tato převaha v průběhu 21. století sehrát. Hodně lidí v těch muslimských státech je chyceno v životních situacích, které jim nevyhovují, a o kterých vědí, že by je v liberálnějším prostředí nemuseli vůbec řešit. Svět se vyvíjí rychleji než za Isaaca Newtona Úplně poslední poznámka, protože ty optimistické úvahy je nutno zase naředit nějakým pesimismem. Islámské komunity v Evropě nemusejí nutně podléhat těm samým trendům jako jiné oblasti islámského světa. Průzkumy ve Francii dokonce ukazují opačný trend: francouzská muslimská mládež je méně sekulární než její rodiče a prarodiče. Má to určitou vnitřní logiku: nechcete-li přijít o svoji identitu, budete se fixovat na tradice, a vzdálené komunity žijící v diaspoře se o svoji identitu bojí více než hlavní těleso národa. Platí to i v podstatně benignějším kontextu, třeba u Čechů v rumunském Banátu, kteří dodnes žijí o něco konzervativněji než moderní český vesničan ve srovnatelně velké obci u nás. Celkově je ale rostoucí sekularizace v Turecku a Saúdské Arábii docela zásadním jevem pro budoucnost. Velká část našich bezpečnostních problémů je dána tím, že tyhle státy jsou ochotny financovat všelijaké podezřelé až podvratné organizace ve zbytku světa. Pokud tahle ochota pomine, nikdo ji nejspíš nenahradí; takový Afghánistán pod vládou Tálibánců je sice zpátečnický až hrůza, ale nemá na nějakou škodlivou činnost v Evropě ani peníze, ani know-how. Tálibánci teď naopak jezdí do nevěřící ciziny o ty peníze prosit. Dobrá. Toto jsou mé důvody k opatrnému optimismu, zejména na delší časové škále kolem 30 až 40 let. Jsem si vědom, že přirozená reakce části čtenářstva bude „šmahem je odmítnout“; nejsme zvyklí uvažovat o islámu jako o něčem, co by mohlo být vnitřně zranitelné. Ale takový feudalismus někdy v 17. století mohl vypadat úplně stejně masivně, a kdeže dnes ty napudrované paruky jsou. A svět se dnes vyvíjí daleko rychleji než někdy za Isaaca Newtona.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-11-13 14:28:18

Papež František osobně požehnal ve Vatikánu zástupcům spolku Svatá Ludmila 1100 let

Papež František se 10. listopadu v rámci své generální audience ve Vatikánu osobně setkal se zástupci spolku Svatá Ludmila 1100 let. Při krátkém přijetí jim Svatý Otec požehnal a převzal kopii ikony sv. Ludmily, první doložené české ženy, babičky, učitelky a světice. Důvodem přijetí byla především pozitivní komunikace osobnosti matky českého národa a jejího příběhu směrem k věřícím i široké veřejnosti. Práce spolku navíc nekončí. Organizace začne pracovat na projektu České nebe, který představí další tuzemské světce stojící v počátcích příběhu českého státu. Cílem je pomocí historie posílit ve společnosti hodnoty jako je křesťanství, rodina, tradice a národní hrdost. Silný ženský příběh na počátku našich dějin odstartoval zájem o českou historii. Práci zástupců spolku na popularizaci sv. Ludmily ocenil 10. listopadu krátkou audiencí také papež František. „Chápu to jako velkou poctu pro Českou republiku i pro nás pro všechny, kteří jsme se se Svatým Otcem setkali. Osobně požehnal mě i předsedovi spolku a předala jsem mu kopii ikony sv. Ludmily, která putuje po celý letošní rok po České republice. Cítím obrovskou hrdost, dojetí a také pokoru, že jsem se mohla s papežem Františkem alespoň takto krátce setkat,“ říká Miroslava Janičatová, ředitelka spolku Svatá Ludmila 1100 let. Do Vatikánu byli pozvaní zástupci spolku spolu s českými řemeslníky díky diplomatické intervenci velvyslance při svatém stolci, Václavu Kolajovi, který chtěl tímto gestem ocenit práci v připomínání sv. Ludmily a také úspěšně zakončený Rok sv. Ludmily. Představitelé spolku otevřeli současně ve Vatikánu výstavu Kněžna sv. Ludmila, kterou mohou shlédnout jako putovní obyvatelé několika regionů Itálie. Vernisáž se uskutečnila přímo ve Vatikánu v úterý 9. listopadu. Současně tato výstava putuje již v těchto dnech po Ukrajině. Projekt České nebe Projekt České nebe chce postupně představit světce v historických souvislostech tak, aby se tato témata v české společnosti diskutovala a rozvíjela. Díky silným příběhům jako je sv. Ludmila – matka, učitelka a babička, si klade za cíl rozvíjet hodnoty v oblasti školství, výchovy i mezigeneračních vztahů. „Povedlo se nám částečně probudit zájem o naši historii, počátky křesťanství a s tím spjaté hodnoty, a to díky realizaci 1100. výročí smrti sv. Ludmily. Současně jsme si vědomi, že téma je sice nosné, ale přes svou důležitost potřebuje v této snaze posílit, a to čerpáním z potenciálu dalších našich světců. Rádi bychom vytvořili galerii českých světců, projekt České nebe, které se stane inspirativním pilířem naší národní identity. Ukazuje se totiž, že jde o symboly a témata, které jsou pro společnost srozumitelné,“ upřesňuje Janičatová. Národní kořeny a hodnoty i praktické cíle Cíle projektu České nebe u vzdělávání rozhodně neskončí. V plánu je rozšířit a udržovat poutní turistiku, seznamovat veřejnost s místy spojenými s českými světci, ale také díky moderním technologiím – například rekonstrukci obličejů světců, přibližovat jejich život široké veřejnosti. Chybět nebude vytváření programů pro školy, nebo pořádání mezigeneračních setkávání. K tomu může do budoucna sloužit například organizování hudebního festivalu, s koncerty na místech spojených se sv. Ludmilou a další aktivity.

Čas načtení: 2021-02-02 19:05:44

Luigi Zoja v knize Dějiny arogance odhaluje nebezpečí stupňujícího se ekonomického růstu

Náš svět dnes nikdo nedrancuje tolik jako člověk. A člověk se taky jako jediný umí chovat arogantně. Právě tomuto aspektu lidského chování jsou věnovány Dějiny arogance z pera psychoanalytika Luigiho Zoji. Nelítostné drancování naší planety a jejích zdrojů ve jménu bezmezného růstu má stále znepokojivější důsledky. Mluví se však pouze o jejich technických aspektech. O těch psychologických se mlčí. Proč jsme ztratili schopnost omezit své potřeby? Přitom řada faktorů ukazuje, že hojnost zhoršuje kvalitu našich životů, o čemž svědčí procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti a mnoha nemocí pramenících z blahobytu. Luigi Zoja ve své knize varuje, že vztah lidské psychiky k touze je chorobný. Proto musíme pochopit iracionální impulz, který je toho příčinou. Máme-li diskutovat o mezích ekonomického rozvoje, musíme si položit otázku, proč požadujeme nekonečný růst. V tu chvíli si uvědomíme, že jde o poměrně nedávnou a historicky podmíněnou tendenci. Ještě téměř včera jsme žili v agrární společnosti, která se řídila střídáním ročních období a obživu jí poskytovaly sezónní plody. Dějiny Západu jsou dějinami překonávání tohoto způsobu života a jeho nahrazení expanzí, jež nezná hranice; metastázou výroby, která je jen důsledkem metastázy potřeb. Chceme-li porozumět historii, musíme k ní – stejně jako k ekonomii – přistupovat psychologicky. Původ tohoto vývoje totiž tkví v nevědomé konverzi našich předků. Pro antické Řeky, kteří utvářeli základ západního myšlení, spočívala morálka v dodržování mezí. Žili ve strachu ze skrytého bažení lidstva po nekonečnu, které označovali za aroganci a považovali je za smrtelný hřích. Bohové chtěli štěstí jen sami pro sebe, byli závistiví, trestali toho, kdo měl či chtěl příliš. Tíž Řekové však díky svým úspěchům zpyšněli, stali se průkopníky ambicí a smetli tabu mezí: začali se stavět na místo bohů. Luigi Zoja chce ve své knize připomenout a zpřítomnit příběh, ukrývající se v mýtech starých Řeků, se kterým bychom se ztotožnili a díky němuž bychom znovu uvěřili v prospěšnost hranic.   Ukázka z knihy PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ Od konce středověku po období, které Evropané nazvali renesancí, se Západ připravoval na převratnou expanzi v poznání, vědě, technologii, geografii: chystal se kolonizovat zbytek světa, podrobit si jej, resp. jej přimět, aby přijal jeho kulturu. Čína dynastie Ming však v té době byla mnohem silnější, technicky vyspělejší, hospodářsky mocnější a lidnatější než celá Evropa. Udržovala vztahy s velkou částí Asie a dokonce i Afriky, kde vybírala tributy. Kdyby se tehdy výprava Kryštofa Kolumba míjela s nějakou čínskou flotilou, vypadala by jako hrstka záchranných člunů, tak velké byly rozdíly v jejich dimenzích. Z dnešního pohledu, který automaticky počítá s potřebou expanze, máme za to, že tehdejší Čína by bývala snadno dobyla celý svět. Proč to neudělala? Pro čínské myšlení byla idea rovnováhy důležitější než idea růstu. Zvětšit své území? Čína už byla největší z tehdy známých zemí. Udělat ze sebe střed světa? Čína jím byla odedávna, ze své podstaty. Čung-kuo, výraz, kterým se dodnes v mandarínštině označuje Čína, znamená „země středu“. Pokud se ten, kdo je ve středu, dá do pohybu, ztratí svou centrální pozici, rovnoměrně vzdálenou od všech jiných významných souvislostí.      Je známo, že od té doby se expanze stala pro Evropu hlavním cílem. Ve všech směrech platí, že z ní učinila středobod své mentality a viditelný výsledek svých snah. Tímto způsobem překonala všechny země, které aspirovaly na nějakou formu hegemonie. Kolonizovala ostatní kontinenty: nejdřív vojensky a politicky, později v kulturní rovině. Šířila v nich expanzivní myšlení a usilování o rostoucí spotřebu. Nemá smysl diskutovat o tom, do jaké míry tato mentalita zvítězila: dnes vládne celému světu, vždyť hlavní politické, obchodní a právní mezinárodní organizace vycházejí z předpokladu, že očekávání každého státu se nesou v tomto duchu. Z kolektivní potřeby rozpínání pramení nutnost podmanit si jiné národy, tj. dochází k ozbrojeným konfliktům, které ve 20. století vyvrcholily dvěma světovými válkami. Individuální „expanzi“, jež měla původně jít ruku v ruce s rostoucím blahobytem, naopak od druhé poloviny minulého století až do počátku našeho tisíciletí provází zhoršování stavu životního prostředí a nejrůznějších aspektů kvality života: na rozdíl od dob minulých jsou dnes u jednotlivců na první pohled patrné neurózy postihující psychiku a poruchy příjmu potravy (obezita, anorexie), které ničí tělo. Paradoxní je, že model prudké expanze dnes nabízí i Čína, jež procitla z tisíciletého spánku: s následky nevídaných rozměrů dopadajících na ekologickou, společenskou a duševní rovnováhu.      Definitivní laicizaci západního myšlení zahájily především dvě velké osobnosti. První z nich kritizovala organizaci kolektivního života, druhá život jednotlivce. Marx v polovině 19. století prohlásil, že v dějinách je vytěsněna jedna obrovská část: ekonomika. Freud na začátku 20. století poukazoval na to, že z psychiky byla vytěsněna sexualita, takzvané nevědomí. Dnes se však sexualita vyjadřuje bez zvláštních omezení. A ekonomika je naprostý opak nevědomého: je středobodem našich snah.      Naopak z kolektivního vědomí byl vytěsněn psychický původ ekonomického rozvoje. Vztah naší psychiky k touze je chorobný. Chceme-li pochopit technické aspekty devastace životního prostředí a změny klimatu, musíme nejprve lépe porozumět iracionálnímu impulzu, který je toho příčinou. Proč chceme pořád víc? Pokud jde o jednotlivce, ukazuje řada faktorů – například procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti, mnoha „nemocí z blahobytu“ – spíše na skutečnost, že když máme více, kvalita života se zhoršuje.      Marx byl přesvědčen, že moci kapitálu a chtivosti po zisku musí být nastaveny hranice; Malthus tvrdil totéž, pokud jde o růst populace; a konečně ve 20. století začalo stále více myslitelů – od think tanku MIT a Římského klubu až po Serge Latouche – zdůrazňovat, že znečišťování životního prostředí a využívání zdrojů chybí brzdy. Cílem této knihy je naopak vyzdvihnout, že chybí i něco jiného: přesvědčivý narativ o nutnosti hranic; a víra, v níž by tyto hranice mohly zapustit kořeny, jak tomu bylo kdysi v jiných kulturách. Bez toho hrozí, že teorie o ničivé ekonomické nespravedlnosti nebo čísla dokládající blížící se ekologickou katastrofu zůstanou jen abstrakcí, pro niž se nikdo nedokáže zapálit, a tudíž nebudou schopné mobilizovat většinu. Z ekologických pohrom by se mohl stát soběstačný bludný kruh a naše století by mohlo v dějinách být posledním, kdy člověk žije uprostřed relativní lhostejnosti. Nezbytný příběh – a zde je zakopán pes – přitom už existuje, existoval odedávna a bude existovat vždycky, poněvadž se skrývá v nejstarších mýtech, především u Řeků. Jde jen o to, vyzdvihnout jej z podzemí a přizpůsobit jej událostem postmoderní společnosti, aniž bychom se přitom museli zabývat jeho původem. Mýtus je totiž „tím, k čemu nikdy nedojde, a přitom tu bylo odedávna“. Luigi Zoja, Milán, prosinec   ČÁST PRVNÍ PROBLÉM Mýtus růstu, mýtus mezí Modernita dostala smrtelnou ránu do srdce: myšlenkou nepřetržitého a neomezeného růstu. — O. PAZ, úvodní konference sympozia Mexico Today (Washington, 29. září 1978)   Třebaže poslední vítězství Evropy nebyla pouze vojenského rázu, podařilo se jí dobýt svět. Euro-americká kultura je první globální kulturou v dějinách. Svým triumfem se však nijak nepyšní. Nedává najevo žádné emoce. Zdá se, jako by byla bez duše stejně jako technologie, kterou si osedlala.      Vítězství Západu – technologické civilizace doprovázené tržním hospodářstvím, zastupitelskou demokracií a morálním konzumismem – se nedostalo žádných impozantních oslav.      Dosud nikdy neexistovala tak dalekosáhlá nadřazenost. Neevropské civilizace zanikly nebo si právě osvojují svět techniky a, navzdory jakémukoli odporu, přebírají i ideologii a způsob života, které s sebou technika přináší. Totéž se děje i v bývalých komunistických zemích. Přesto tato porážka jinakosti a její konverze nevzbuzují nadšení ani nejsou pociťovány jako vítězství. Západ, jenž kdysi oslavoval svůj triumf nad národy Malé Asie v Illiadě, nad islámem v Písni o Rolandovi a nad východními hordami v Písni o Nibelunzích, nyní přechází mlčením skutečnost, že se prosadil na celém světě. Proč?      Nestačí odpovědět, že epos zanikl: už Hérodotos znal jeho meze, a proto si pro opěvování perských válek, které považoval za pokračování trojské války, vymyslel nový žánr, v němž splynuly mýty s vyprávěním o faktech. Epos dnes může ožít v mnoha nových formách, například ve filmu. To by nás mohlo svádět k domněnce, že Západ neoslavuje sám sebe, protože jeho úspěch nemá žádné jednoznačné protagonisty, jako byli například achajští vůdci nebo francouzští paladini. Taková polovičatá odpověď je však ještě neuspokojivější. Hrdinové dnes chybějí, protože strůjci vítězství Západu a jeho eposu jsme my všichni: „Protagonisté už neexistují, je tu jen chór.“ A přece se v tomto vítězství nedokážeme najít a s rostoucími emocemi se obracíme k primitivnímu a venkovskému světu, který už zaniká.      Není těžké si domyslet, že moderní epos by mohl nabýt konkrétní podoby tehdy, kdyby byl situován mezi dějiny a mýtus: to neznamená, že by se fakta měla smísit s nereálnými prvky, důvodem je skutečnost, že vyprávění může být epické pouze tehdy, jsou-li fakta podána majestátním a transcendentním způsobem. Mythos původně neznamenal líčení smyšleného příběhu, který se liší od toho skutečného; znamenal slovo, naraci v absolutním slova smyslu, jež má autoritu, emoce, vlastní sugestivní sílu. Mýtus promlouvá hlasem, který jako by se ozýval přímo z nitra událostí, o nichž vypráví, a má moc tvarovat lidské bytosti tak, aby se podobaly formám, které sám předem určuje. Mýtus obsahuje osud.      Z genealogického hlediska je mýtus ta část dějin, která už neodkazuje na další kořeny; podmaňuje si plány historických subjektů a podřizuje je svému vzoru. Z hlediska času je mýtus ta „minulost“, která nebyla nikdy přítomná ani v minulosti, a přitom neustále vyvíjí tlak, aby tak byla vnímána. Mýtus je spojitost i nezávislost, je vzdálený i aktuální.      Jenomže kdybychom popisovali mýtus sám o sobě, vypověděli bychom o něm příliš málo. Má totiž také zvláštní vztah k tomu, kdo jej vypráví, a k tomu, kdo mu naslouchá. Mýtus není jen narativní forma, je to i vnitřní prostor, kde se vyskytují ty nejpřesvědčivější mentální obrazy: to si dobře uvědomuje vládnoucí třída, která často nahrazuje komplikovaná racionální témata mýtem, jejž člověk ani nemusí poslouchat, protože má dojem, že jej zná odjakživa. Mýtus funguje ve společnosti jako první pomoc, dokáže zastavit čas a vrátit posluchače ke kořenům. I když ho znají nazpaměť, mohou mu naslouchat donekonečna, rok co rok, beze změny.      Člověk potřebuje příběhy, aby se mohl ztotožnit s jejich lidskými postavami. Věci mu nestačí, protože nedokážou prolomit samotu. Jenomže civilizace techniky namísto mytických událostí produkuje spotřební předměty, jež jsou toku vyprávění cizí. To ony mají navrch. Jejich vítězství nemá nic společného s mytickým zápalem: je odkouzlené, řečeno s Weberem. Triumf věcí vyděluje zdroj činů z duševního rozpoložení jednotlivce a převádí jej do objektivní a naprogramovatelné roviny: ale vylučuje z nich emoce a možnost, aby byly vyprávěny. Výsledky techniky se dají okamžitě reprodukovat, ale jen těžko mytizovat. Pokrok je dnes tak rychlý, že těžíme z nejnovějších inovací, aniž bychom se stali součástí nové kultury, do níž náležejí. Technika má uživatele, ale nemá otce. Její vítězství má kronikáře a archiváře, ale žádné vypravěče.      Existuje ještě další důvod, proč naše civilizace neopěvuje vlastní úspěchy. K vyjadřovacím těžkostem se přidávají morální problémy. Vyhýbáme se epickému oslavování našich úspěchů nejen proto, že jsme ztratili přístup k vznešenosti mytického jazyka, ale také proto, že v sobě chováme pochybnosti a pocity viny, které se týkají jejich smyslu. Vnímáme je stále méně jako triumf Západu nad jinými civilizacemi a stále více jako vítězství věcí nad lidmi. Tomu, kdo by se divil, proč Západ obrací svůj pacifismus sám proti sobě, a ne proti svým soupeřům, musíme odpovědět, že tento pacifismus pramení z pocitu viny: musíme se usmířit s tím, co v nás modernita zranila. Univerzální platnost našich úspěchů je zatížena prvotním hříchem. Úzkostná snaha jej odčinit je pro Západ typická: je to laické pokračování prvotního hříchu z Bible.      Když se vydáme po stopách kořenů tohoto hříchu, postupně dojdeme až ke společnému mýtu.      Civilizace techniky na rozdíl od předcházejících či neevropských světů odhaluje své nitro především kritickým způsobem (Kulturpessimismus). Vzdělaní lidé na Západě mají pocit, že zažívají formu života, který se nemá rád; ne náhodou páchají sebevraždy častěji než kdysi. V budoucnosti, do níž se upírají naše zraky, vidíme jakýsi vír, který nás do sebe může prudce strhnout. Nejen že se k sobě technická civilizace staví kriticky, ale popisuje se dokonce i formou negativních eposů. Historie Západu je spatřována jako pokračování mýtu, jenž namísto o stvoření vypráví o zničení. Na základě dávné řecké představy znázorňují tyto obrazy střídání generací jako postupnou degeneraci. Už v samotné řecké verzi se člověk propadl z neurčitého zlatého věku do železného. Zato u moderního mýtu neodpovídá nejnižší úroveň lidského života přítomnosti, nýbrž obávané budoucnosti.      V dobách, kdy se díky pokroku v lékařství začínala snižovat úmrtnost na nemoci, předpověděl Malthus demografickou pohromu. Když odstartovala průmyslová revoluce, předpověděl Marx společenskou katastrofu. Ve dvacátém století se tento kritický proud urychlil a po obou světových válkách ještě nabral na síle, přičemž zasahoval stále širší oblasti: sociologickou, historickou, antropologickou, ekologickou atd., až nakonec získal globální charakter. Ve světě, který se na základě územní a technologické vzájemnosti čím dál víc unifikuje, se počítá se související sérií kolapsů, jež budou zahrnovat nejrůznější geografické zóny a sektory civilizovaného života. Vyděšené a regresivní způsoby myšlení opakovaně rozebírají možnou smrt Západu a všeho, co z něj pochází, právě ve chvíli, kdy jím vytvořený pořádek podle všeho definitivně ovládl celou Zemi. Západní civilizace sama sebe racionálně koncipuje jako pozitivní sílu, ale v narativním smyslu pojímá svůj mýtus negativně: to je nebezpečný protiklad, protože jde o nevědomou mytizaci. A nevědomá psychická funkce se vždycky může obrátit proti nám.      Tyto „představy globálních mezí“ mají tedy dvě roviny. Na vyšší z nich se setkáváme s bezprostředním, historizovaným, variabilním, technickým vnímáním, které je stejné jako svět, jejž popisuje; ta hlubší rovina je pesimističtější, živená jen potají, profetická a má co do činění s ahistorickým modelem; právě zde nacházíme „morální“ prvek narace, který propůjčuje formu negativnímu eposu. Nejde o povrchní stesk po starých časech, který je společný všem epochám, ale o mnohem radikálnější, širší a sofistikovanější záležitost. Všichni dospívají ke stejně pesimistickým závěrům nezávisle na tom, jaký je jejich výchozí úhel pohledu. Vzniká tak dojem, že jejich společný jmenovatel se neodvozuje z vědeckých a vědomých údajů, nýbrž ze skutečnosti, že došlo k aktivování jediné nevědomé mytické představy.      Kultura, z níž vychází západní civilizace (připustíme-li rozdíl mezi často zaměnitelnými termíny pro kulturu a civilizaci), se na rozdíl od všech ostatních civilizací ve vědomé rovině zakládá na myšlence expanze, jak ji interpretuje produktivistická a pozitivistická technika: tedy na onom „mýtu růstu“, který v sobě v mnoha ohledech zahrnuje podstatu modernity. Ve svých nevědomých fantaziích však tato kultura i nadále pěstuje tabu a strach z potrestání, jež byly v minulosti spojovány s arogancí a přílišnou přízní osudu: i nadále se tudíž obává katastrofy, zapomenutého vyústění tohoto mýtu.      Neomezený růst je de facto krádež a převzetí boží role. Nejde jen o to, že neomezenost je výsadou Boha. Samotné latinské slovo cresco („růst“) je totiž intranzitivní sloveso odvozené od kořene, který v tranzitivní podobě tvoří sloveso creo („tvořit“). Růst a tvořit jsou ve společném latinském základě (a na tuto skutečnost jsme zapomněli, protože svědčí o našem zhřešení pýchou) jedinou činností, jež subjektu uvnitř i navenek propůjčuje velikost, která nemá obdoby.   Důvěra v růst, v neustálý rozvoj a – méně vědomě – v Dějiny a kolektivní nesmrtelnost (jejich stejně neomezené časové nádoby) nesahá k počátkům západní civilizace, ale je jejím produktem, který se vymkl kontrole. Původně platil přesný opak. Příčinu toho všeho je třeba hledat v radikálním porušení principu umírněnosti, jenž byl základem starého Řecka.      Středobodem našeho pojednání tedy bude kultura, v níž má kořeny jak představa dodržování mezí, tak i naše vlastní dějiny, a která je příznačně označována jako helenocentrická. Rozhodnutí vydat se touto cestou – stejně jako každá jiná volba – obnáší určitou jednostrannost. Jen nepřímo se tak dotkneme pozdější role křesťanství, jež k našemu pojetí mezí jistě přispělo. Zanedbáme i samotné antické Řecko, protože o mnohostrannosti jeho kultů, epoch a států budeme pojednávat jen do té míry, abychom z ní vyvodili to podstatné. Vcelku se budeme zabývat olympskými bohy a nejznámějšími náboženskými formami, zakotvenými v metaforách: olympští bohové pro Helény nicméně nepředstavovali nějakou původní či stálou veličinu a jejich náboženství muselo soupeřit s chtonickými kulty, mystérii, vzrušujícími a neodolatelnými bohy pronikajícími z Východu. Ačkoli si uvědomujeme rozhodující význam Sparty, Iónie, Théb a Korintu i helenizované Makedonie, zaměříme se nakonec v našem pojednání na Athény, místo prvořadého významu a jedinečné kreativity. Pokud padne zmínka i o dalších epochách, bude to především proto, abychom je dali do souvislosti s 5. stoletím př. n. l., kdy došlo k zásadním zvratům a kdy Athény definitivně prosadily svou převahu. Ve snaze postihnout podstatu helénství – nezávisle na tom, zda je historické, či zrekonstruované – budeme vybírat prameny na základě kritérií, která platila už v klasickém Řecku: výtvarné umění bylo i přes svou dokonalost jen doprovodným ornamentem, zatímco základem skutečné tvorby bylo slovo („poezie“ z poieo, dělat). Naše studie tedy bude vycházet především z písemných dokumentů.      Jednotný pohled na antiku je především moderní potřebou. Poté co byla znovu objevena řecká a helénská kultura, stal se z ní bezvýhradný ideál: Burckhardt a Nietzsche proměnili řeckého člověka ve výchovnou metaforu, která zpočátku oživila německou kulturu konce 19. století a později – a právě to je paradoxní – přispěla k utváření moderního myšlení. Tento výrazný a koncentrovaný obraz helénského člověka se stal nástrojem k podnícení kulturního růstu (pro Řeky paideia, daleko hlubší proces než prosté učení); význam tohoto řeckého ideálu se tak projevuje více v současné praxi než v dokumentech z minulosti. Není to ani tak model, na jehož základě můžeme poznávat antiku, jako spíše vzor pro dnešní život. Stejným způsobem vykonala svou úlohu i hlubinná psychologie. Ani její hlavní pracovní hypotézu, nevědomí, nelze ověřit; její zásadní – ať už špatný, či dobrý – vliv na moderní kulturu je však dobře patrný.   V této práci se pokusíme o rekapitulaci řeckého mýtu, který vytyčil meze touhy. Sledování celého vývoje mýtu v dějinách západní civilizace přesahuje naše možnosti, ale budeme se snažit formulovat jeho hypotetickou spojitost s duševním rozpoložením moderního člověka, který vnímá nepřetržitý růst civilizace jako vinu.      Tato studie nám pomůže určit, nakolik je kritika neomezeného růstu poplatná mytické tradici, jež se zrodila v dávných dobách.      Díky vysledování pozůstatků mýtu můžeme vědecké studie opřít o věrohodný základ kolektivní psychologie. V mýtu je obsažena hypotéza morálního chování, která je ve společnosti psychologicky zakořeněná a představuje schůdnou alternativu k hnací síle hrdinských vzorů, jež narážejí na bariéru božích tabu: stačí připomenout mýtus o Prométheovi, o němž si promluvíme později.      Křesťanství rozsah působení mýtu později omezilo a vtěsnalo jej do Písma svatého. V řecké civilizaci si však mýtus uchovával prvořadé postavení, co do platnosti, úrovně vyjádření a také díky tomu, že nebyl určen k interpretacím, ale spíše k poslechu. Zatímco v předsudcích moderní doby znamená vědění rozvíjení myšlenek, byly spolu v řeckém světě myšlenky a mýty nerozlučně propojeny a rozvíjely se ruku v ruce. Vědění bez mýtu neexistovalo.      Mýtus byl vždy pravdivý, i když ne takovým způsobem, s jakým by se snadno smířila naše morálka a racionalita: nehlásal vysoké etické principy jako monoteismus nebo filozofické úvahy ani věrnost zásadám racionálního poznání jako věda. Nebyly v něm vyjeveny základní formy pozdějšího vědění, ale ani mu nebyly nutně cizí: spíše v něm byly uchovány ve formě nevědomých struktur. Radikální protiklad mýtu na jedné a vědy a filozofie na druhé straně je moderní předsudek a z tohoto pohledu představuje výskyt vědy a filozofie ve starém Řecku nenadálý zlom a zjevení. Existovala však také kontinuita mezi tradičním mytickým myšlením Řeků a překvapivými novinkami, které z něj vznikly. Estetické a psychologické funkce mýtu byly velkým novátorům známy a mýlili bychom se, kdybychom si představovali, že se vždy jen snažili odporovat jeho tradici. Sókratés nejdříve popisuje „geografický“ mýtus osudu duší a potom dodává: „Že se tyto věci mají zrovna tak, jak já jsem vyložil, to rozhodně tvrdit nesluší člověku majícímu rozum. Že však je buď toto nebo něco takového, pokud jde o naše duše a jejich příbytky, když je nesmrtelnost duše patrná, to podle mého zdání sluší tvrdit a stojí za to, aby člověk mající takové mínění se odvážil nebezpečí […].“      V antickém Řecku z mýtu vyvěral proud kolektivního cítění a nevědomých mentálních kulturních obrazů, který v moderní době vyschl: jako když se z látky pomalu páře nit, až se nakonec rozpadne celá tkanina. Kromě náboženského významu měl pro kolektivní mentalitu i funkci, jež by se u jednotlivců dala přirovnat k funkci snu. Mýty vlastně odpovídají „… letitým snům mladistvého lidstva.“ A stejně jako umělé odstranění snu vede k patologiím, což svědčí o jeho fyziologické a psychologické nezbytnosti, je i odstranění mýtu doprovázeno stavy kolektivní nejistoty, což podává důkaz o jeho významu pro udržení historické kontinuity a sociologické soudržnosti.      Mýtus byl pro antickou mentalitu zásadní, a proto se způsob myšlení starých Řeků odlišuje od monoteistických náboženství, kde se mýtus udržuje pouze v pozadí, a hlavně od moderní laické racionality, kde dochází k jeho ztrátě. Zatímco pravdu vědeckého myšlení určuje její původ (příčina), pravda mytického myšlení odvozuje svůj význam z místa určení (smysl). Cílem mýtu nebyla objektivní pravda, nýbrž spása. V tomto smyslu je náležité považovat jej za pravdu vždy, když prospívá zdraví duše. Mýtus, o němž se chystáme vyprávět, byl životadárnou silou pro řeckou civilizaci v dobách, kdy zažívala vrcholný rozkvět, i tehdy, když byla vystavena největšímu ohrožení. Vzal na sebe konkrétní podobu a vedl k řadě historických, uměleckých i vojenských úspěchů. Jakmile tuto úlohu splnil, zmizel.   Tato kniha se obrací ke čtenáři s následující otázkou: Jsou meze rozvoje moderní civilizace výhradně technickým problémem? Nebo, podíváme-li se na to z opačné strany: Věří ještě někdo v mýtus, který varuje, že přílišná žádost vyústí v pohromu? Pokud odpovíme, že moderní doba se dokáže smířit pouze s vnějším omezením svých nekonečných potřeb, získá tento problém výhradně politickou dimenzi; a politici už podali dostatečný důkaz, že si s ním nevědí rady. My jsme však přesvědčeni, že se věci mají jinak. Tento problém je v první řadě psychologický.   Na závěr těchto úvodních slov nám zbývá ještě definovat termín „mez“.      Na začátku jsme si položili otázku, jestli se potřeby a touhy, ponechá-li se jim úplná volnost, mohou vyvíjet donekonečna, nebo zda někdy narazí na přirozenou mez. Latinský pojem limes byl velmi jednoduchý: označoval pěšinu ohraničující zemědělské pozemky a později se začal používat pro jakoukoli hranici. Odpovídajícím řeckým termínem byl hóros, který mohl mít i rozšířenou platnost ve smyslu pravidla, zákona. Solón tímto slovem označuje roli politické a morální kontrolní instituce, jíž se zhostil, a jež se pro další vývoj helénské civilizace ukázala být zásadní.      Daly by se použít i jiné termíny. Například „správná míra“. Jenomže tento výraz si stále uchovává prvek antické etiky. Příliš odpovídá latinskému aurea mediocritas (zlatá střední cesta). To by poněkud zastínilo odkaz na současné aspekty tohoto problému; slovo „správná“ v sobě zase ukrývá náznak předem hotového morálního soudu.      Stejně tak by se dalo hovořit o „inhibici“, která v současném freudovském pojetí skutečně označuje omezení nějaké funkce subjektu. Tento pojem dnes už nicméně příliš zavání klinikou, individuální patologií. My bychom naopak chtěli zohlednit v ideálním případě i zásadní rozhodnutí v oblasti politiky a ekonomie: znepokojivé patologie globalizovaného světa.      Autoinhibice samozřejmě není vynálezem civilizace, který by byl následně nadřazen instinktu. Opak je pravdou. Přirozený život reguluje sám sebe. Stromy nerostou až do nebe. Člověk přirozeně tuto potřebu mezí dlouho napodoboval. Vyhradil jí místo v přikázáních předmoderních náboženství a v hudebních partiturách, aniž by si uvědomil, že tak pouze dává najevo potřeby své duše a ucha. Ani v jednadvacátém století nehrozí, že se novorozenec či zvíře, jehož instinkty zůstaly člověkem nedotčeny, budou přejídat. Civilizace však svrhla hierarchii instinktů a pokřivila jejich seberegulaci. Ve snaze zmocnit se nekonečné blaženosti bohů vynalezla nadbytečnou konzumaci jídla a nevolnost. Růst, o němž si dnes myslíme, že je život, je jen jednou z jeho možných metafor; a růst bez konce je jen naivní metaforou nesmrtelnosti.   Psychoanalytik Luigi Zoja (1943) působil v minulosti v New Yorku a v Institutu C. G. Junga v Curychu, byl prezidentem International Association of Analytical Psychology a vyučoval na několika univerzitách v Itálii i v zahraničí. V současné době provozuje vlastní praxi v Miláně. Napsal mj. práce Nascere non basta (Zrození nestačí, 1985), Coltivare l’anima (Rozvoj duše, 1999) a Al di là delle intenzioni. Etica e analisi (Úmysly. Etika a analýza, 2011). Za knihu Soumrak otců vydanou i česky obdržel italskou literární cenu Premio Palmi a americkou vědeckou cenu Gradiva Award. Mnohá z jeho děl byla přeložena do celkem čtrnácti jazyků. K jeho stěžejním tématům patří závislosti, absence otce, násilí, nenávist a paranoia v politice.   Z italského originálu Storia dell’arroganza. Psicologia e limiti dello sviluppo, vydaného nakladatelstvím Moretti&Vitali v Bergamu v roce 2003, přeložila Helena Lergetporer. Úvodní slovo Tomáš Sedláček. 288 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020.

Čas načtení: 2020-02-08 12:12:44

U knihovny s Petrem Bílkem: o manipulátorech, vzniku Velké Moravy a zrodu střední a východní Evropy

Petra Dvořáková ve své poslední novele vypráví o zničujícím účinku „normální“ rodiny na talentovanou dceru, Dušan Třeštík cupuje naše schematické pomysly o minulosti a v knize Františka Dvorníka můžete hledat odpovědi na otázku, kde se vzal visegrádský prostor.   Petra Dvořáková: Vrány (Host 2020) Tento typ literatury přichází u nás do módy. Obnaží se nerv nějakého aktuálního sociálního problému a napíše se o něm příběh. Manipulátoři zneužívající náboženství, podvodníci ovládající nesebevědomé, domácí násilí, šikana, drogové závislosti, alkoholismus, genderová nerovnost. Ve svých předcházejících prózách si postup Dvořáková (1977) už vyzkoušela, v její zatím poslední novele čteme přímočaré vyprávění o zničujícím účinku „normální“ rodiny na talentovanou dceru. Symptomy psychické i fyzické agrese se vrší plynule jeden na druhý a neblahé čtenářovo očekávání dojde vyplnění. Výstražný pedagogický příklad se nezdržuje dalšími významovými plány (kromě paralely s ptáky) a vztyčuje vykřičník. Málo? Ano.   Dušan Třeštík: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791–871 (Nakladatelství Lidové noviny 2001) Opakování je matka paměti a také zkouška, co v ní utkvělo z prvního čtení po téměř dvou desítkách let. Autor cupuje naše schematické pomysly o minulosti. Šíření křesťanství ukazuje jako velmi pragmatický proces bojů o moc a životní způsob. Konstantina a Metoděje zmiňuje jen okrajově a nenechává je vystupovat ze silně zalidněného plátna tehdejší střední a východní Evropy. Rozhýbává statický rastr, který máme v hlavě na základě dnešního geografickostátního uspořádání, a beze studu přiznává, že o mnoho věcech z minulosti nic nevíme a nikdy se už nic nedovíme. Třeštíkova erudice výklad až zahlcuje množstvím detailů, dokladem je skutečnost, že poznámkový aparát je skoro stejně rozsáhlý jako vlastní text.   František Dvorník: Zrod střední a východní Evropy. Mezi Byzancí a Římem (Prostor 1999/ překlad Petr Slunéčko) Kde se vzal ten visegrádský prostor? Proč se kamarádí dnes státy, které ve své minulosti spolu tak vydatně a vytrvale válčily? Říše měla silné problémy s Maďary, než se je po porážce od Bavorů a taky Čechů na Lechu podařilo po roce 955 vrátit do Karpatského oblouku. Je náhoda, že obavy Unie se ozývají i dnes? Je dobře, že se Boleslavu Chrabrému nepodařilo porážkou Čechů a polabských Slovanů vytvořit velký slovanský stát? Varjag Vladimír, vládce Kyjevské Rusi, přijal křesťanství v Chersonu, nechal zmrskat sochu Peruna dvanácti siláky, rozpustil harém osmi set konkubín, propustil své tři dosavadní manželky (Češku, Bulharku, Řekyni) a vzal si „roztřesenou“ sestru byzantského císaře. Příkladně etnicky čistý prostor!   {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-22 13:46:36

Dopisy papeži [Tomáš Halík / NLN - Nakladatelství Lidové noviny]

Kniha Dopisy papeži rozvádí některé myšlenky autorova Odpoledne křesťanství a tvořivě navazuje na výzvu papeže Františka k synodální reformě křesťanství.

Čas načtení: 2024-05-21 08:21:07

Mika Waltari: Jeho království, čte Ondřej Brousek

Audiokniha 17:30 hod., načetl Ondřej Brousek, OneBook 2024 Finský spisovatel Mika Waltari (1908-1979) v mládí studoval teologii, filosofii, estetiku a literaturu. Je autorem historických románů z období starověku, středověku i raného novověku, psal pohádky, detektivky a divadelní hry. Jeho království Toto dílo zaujme každého, kdo miluje pečlivě vystavěné příběhy založené na hluboké znalosti tématu. Román ve formě dopisů popisuje příběh Římana Marca Manilia Mezentiana, který odešel kvůli nevhodné lásce k Tulii do Alexandrie, kde se rozhodl v tamní slavné knihovně studovat fenomén proroctví, aby pak odjel do Jeruzaléma. Do něj vstupuje ve chvíli, kdy na kříži umírá Ježíš Nazaretský. Marcus hledá Jeho království, pravou víru, mystérium. Zmítá se v pochybnostech. Stejně tak popisuje zmatky učedníků a následovníků. Nejsou to žádné skvělé charaktery, naopak je v nich i ohromná malost, sobectví a ješitnost, přecházející až v elitářství, strach a podezíravost. Marcus zmrtvýchvstalého Ježíše i několikrát potká a rostoucí víra v něj ho zbavuje úzkostí a neklidu. Vůči židovství dílo obsahuje řadu stereotypů, předsudků. Asi nejvíce se projevuje ve tvrzeních, popisujících postavení ženy v judaismu. Není pravda, že podle judaismu žena nemá duši ani že by si ženy nezasluhovaly úctu. Jde spíš tedy o jakousi představu o judaismu, nikoliv, že to tak je či bylo. Nicméně takováto tvrzení v díle tvoří kontrast k právě rodícímu se křesťanství, které se o ženy naopak velmi opírá a ženy i tvoří podstatnou sílu při jeho šíření. Ženy jsou podány jako bytosti velmi emoční, informované, marnivé, klevetivé, vypočítavé…, na jednu stranu se koří, na druhou jsou až arogantní a panovačné, jsou popsány jako prázdné nádoby, které mohou být naplněny novým učením. Nejsou to příjemné postavy, vydírají, vynucují, manipulují. Bohužel se od sebe ani příliš neliší. I žena, která se jeví jako moudrá, má chvíle, kdy jedná nesnesitelně. Marcus je jedna z nejmilejších postav. I on se zmítá v pochybnostech, vykazuje slabost, nevyrovnanost. Je to však muž vzdělaný, vlídný a milosrdný. Nepříjemní jsou Ježíšovi apoštolové, prostí muži, plní hněvu, předsudků, xenofobie, toužící po výlučnosti a výjimečnosti. Neustále opakují, že Ježíšovu učení dobře nerozumí, ale jednou jim vše bude objasněno a na tuto dobu čekáme až do závěrečných pasáží románu, když za dunění větru na ně v podobě ohnivých jazyků sestoupí Duch svatý.  Marcus se až neuvěřitelně ponižuje, a ačkoliv je mnohem zdatnější i jako apologeta, je vyzván, ať o vlastních zážitcích nemluví. S pokorou to přijímá. Je to obtížná cesta pro všechny, protože dlouho všem postavám uniká, že Jeho království je čistá duchovní láska a víra v Krista. Co se mi velmi líbilo, byl popis Alexandrie a tamního života, v Judeji pak vylíčení vztahu Římanů k Židům. Pilát Pontský patří k příjemným postavám. Styl římské vlády v Judeji byl velmi tolerantní, shovívavý, velkorysý, sledující vlastní cíle, což byl především klid v zemi. Stejně tak je perfektní popis kosmopolitní společnosti v Jeruzalémě. Právě cizinci tvoří nejsympatičtější charaktery. Celkově lze Jeho království považovat za román výborně popisující starověký svět a za křesťanskou propagandu, nicméně neskutečně zajímavě, fundovaně, hluboce filosoficky podanou. Načtení Ondřejem Brouskem je vynikající, takže všem, kteří mají rádi audioknihy a křesťanství vřele doporučuji. Jindřiška Kracíková *** Mika Waltari (1908–1979) Finský spisovatel, dramatik, scenárista a překladatel rodem z Helsinek studoval nejprve teologii, ale později se zaměřil na filozofii a dějiny umění. Do literatury vstoupil roku 1925 jako novinář, básník a člen umělecké skupiny Tulenkantajat (Nosiči pochodní), jež se stavěla proti finskému tradicionalismu a propagovala orientaci na moderní evropské směry. Zatímco v meziválečných dílech reflektoval většinou složité mezinárodní postavení své vlasti (Velká iluze, Z otce na syna, Město smutku a radosti, Cizinec přichází), po válce se věnoval především historické próze. Světovou proslulost si vydobyl nejen knihou Egypťan Sinuhet (1946, č. poprvé 1965), ale i romány Pád Cařihradu, Tajemný Etrusk, Jeho království (1959, č. poprvé 1974), Nepřátelé lidstva, Temný anděl, Krvavá lázeň či Šťastná hvězda. S nemalým ohlasem se setkaly i jeho kratší žánrové prózy – převážně detektivky a horory – a v neposlední řadě kolekce svébytných moderních pohádek. Díla nejznámějšího finského autora byla přeložena do čtyř desítek jazyků. Ondřej Brousek (* 1981) Reprezentant třetí generace herecké dynastie Brousků se do srdcí divaček zapsal postavou Eliena z Hřebejkových Pelíšků (1999). Vystudoval hudebně-dramatický obor na Pražské konzervatoři a poté zamířil do Divadla na Fidlovačce, kde se prosadil jako herec, skladatel i režisér. Účinkoval ve snímcích Milenci a vrazi, Bolero i v řadě seriálů. Od roku 2013 je členem souboru Divadla na Vinohradech, v němž svůj mnohostrunný talent předvedl mj.  v roli W. A. Mozarta v Shafferově předloze ke světoznámému Formanovu snímku. Pamětihodný výkon předvedl též v rozhlasové minisérii Tři životy Dmitrije Šostakoviče (2019), kde ztvárnil totalitním režimem pronásledovaného sovětského skladatele. Múzické výboje klávesisty skupiny Monkey Business však vedle filmové, televizní, divadelní a muzikálové hudby (např. k jevištnímu ztvárnění retrogrotesky Adéla ještě nevečeřela) zahrnují rovněž dvě symfonie.

Čas načtení: 2024-06-15 14:25:14

Džinismus vs Křesťanství

Upínáme se moc na tělo a přitom tělo je jenom nádoba pro duši. Ano, tento příměr může být užitečný pro pochopení vztahu mezi tělem a duší z určité filozofické nebo duchovní perspektivy. Stejně jako starší verze Windows je nakonec nahrazena novější verzí, tělo může být vnímáno jako dočasná nádoba, která jednou zestárne a zemře, zatímco… Číst dále »Džinismus vs Křesťanství

Čas načtení: 2024-08-16 16:00:21

Ujasněte si svůj vztah ke křesťanství

Dnešní knižní tip vám pomůže zorientovat se ve svém vztahu ke křesťanství. Najdete v něm odpovědi na mnoho otázek týkajících se problematiky postoje lidí k víře. O křesťanství se dnes sice ve společnosti hodně mluví, ale jen velmi málo z toho souvisí s jeho pravdivou verzí. I to je jeden z důvodů, proč se dnes

Čas načtení: 2024-08-28 12:40:05

Proč (ne)chci být křesťan [José Calvo Aguilar, Janči Máhrik / Návrat domů]

O křesťanství se dnes sice ve společnosti hodně mluví, ale jen velmi málo z toho souvisí s jeho pravdivou verzí.I to je jeden z důvodů, proč se dnes od něj stále více lidí distancuje. Kritika určité verze křesťanství je určitě nutná.

Čas načtení: 2024-12-18 08:19:00

V Německu byl objevený tajemný amulet. Mohl by přepsat historii

Archeologové v Německu objevili téměř 1 800 let starý stříbrný amulet. Ten má údajně poskytovat nejstarší důkaz křesťanství severně od Alp. Neobvyklý latinský nápis by tak mohl historikům pomoci pochopit, jak bylo křesťanství praktikováno stovky let zpět. S jeho nálezem se výzkumníci podělili o roky později.

Čas načtení: 2024-01-14 08:00:00

Spirituála: Svatý Felix a svatý Paulinus z Noly aneb Který boháč bude spasen

Antika, křesťanství a evangelium bohatství. S Martinem C. Putnou procházíme spletitými duchovními dějinami Evropy napříč národy i náboženskými konfesemi.Všechno z tématu Náboženství můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Čas načtení: 2024-02-05 14:30:00

Momenty: Jitka Vodňanská: Stýská se mi po sounáležitosti, kterou jsem zažívala mezi disidenty

Významná psycholožka a psychoterapeutka vypráví o tom, jak ji v profesi ovlivnila její duchovní cesta. Mluví o tom, proč dnes rodinní terapeuti neradí jako kdysi v rodinných poradnách a vysvětluje, co jí chybí v křesťanství a proč se tak ráda vrací do Asie.

Čas načtení: 2024-01-03 18:49:00

Nahá těla v čisté lambě. Malgašská kultura a náboženství Fomba Gasy. V tradičním malgašském náboženství je velký důraz kladen na kult předků

V současné malgašské společnosti je nejrozšířenějším náboženstvím křesťanství. K protestantským církvím (Církev Ježíše Krista na …

Čas načtení:

Do Izraele za sluncem, odpočinkem a poznáním

Izrael přitahuje novodobé návštěvníky a poutníky svou biblickou minulostí, historickými památkami a přírodními krásami. Zde se zrodila tři velká monoteistická náboženství: judaismus, křesťanství a isl

Čas načtení: 2022-03-11 10:00:50

V Národním muzeu ožily dějiny. Nová expozice poprvé ukáže naši historii od středověku až po 19. století

V Národním muzeu se právě otevřela další zcela nová expozice s názvem Dějiny, která atraktivním způsobem zachycuje minulost českých zemí od 8. století až do první světové války. Na celkové ploše 1300 m2 je vystaveno na dva tisíce exponátů, které společně vypráví příběh naší historie. Jedná se tak o u nás zcela ojedinělý muzejní projekt jak rozsahem, tak i množstvím sbírkových předmětů ilustrujících tak dlouhý časový úsek. Od nejmenších předmětů středověkých šperků nebo drobných artefaktů dokumentujících každodenní život lidí až po největší exponát v podobě arcibiskupského kočáru z 18. století, který lze s trochou nadsázky označit za Mercedes své doby. Za posledních osm měsíců tak Národní muzeum otevírá čtvrtou rozsáhlou stálou expozici. Expozice Dějiny nabízí v celkem sedmi sálech domácím i zahraničním návštěvníkům zcela jedinečnou možnost zorientovat se v dějinách na našem území natolik, aby pochopili nejen události jako takové, ale i souvislosti mezi nimi a mohli si utvořit celistvý obrázek naší minulosti. Středověk s raným novověkem propojuje téma náboženské víry, raný novověk s moderním 19. stoletím a jeho hlavním mottem pokroku zase téma objevování a poznávání světa pomocí vědy. Příběh dějin spojuje několik rovin informací. Hlavní snahou autorů bylo poukázat na souvislosti a připomenout vztah našich předků k tomuto území. Začínáme sice již v 9. století a končíme stoletím 19., ale mnohé z témat jsou ryze aktuální i dnes a budou i nadále. Expozice poukazuje na téma hranic a budování státu, na téma identity – ať již náboženské, zemské či národní – jazykové. Významnou roli hraje i fenomén střetu způsobeného touhou po vlivu a moci – tak často končícímu ve válečných událostech. V mikropohledu dějin tak návštěvník může sledovat středověké dobývání Křivoklátu, stejně jako velké dějiny v případě turecké expanze v 16. století nebo širší souvislosti bitvy u Kolína v 18. století. Naše území se velmi brzy na počátku středověkých dějin dostalo do dlouhodobě stabilních hranic, uvnitř kterých se odvíjí bouřlivý náboženský vývoj a později i stejně tak bouřlivý vývoj národní. Je to silný příběh vztahu k místu, k půdě, k vlasti. Ať již jde později o uvědomělý příběh český, německý či židovský. Všechny tyto odstíny a rozdíly expozice postihuje. Zdůrazňuje i souvislosti vztahu k sousedním územím a celkům, včetně staleté spolupatřičnosti našeho území k širším státním celkům. „Národní muzeum během několika málo měsíců otevírá již svou čtvrtou stálou expozici. Tentokrát jednu z nejdůležitějších, nejvýznamnějších a dnes také z nejaktuálnějších. Expozice Dějiny návštěvníka provede našimi složitými dějinami od vzniku českého státu až do počátku první světové války. Ukáže zlomové, významné, ale i tragické okamžiky naší historie, na které bychom neměli zapomínat a seznámí s důležitými souvislostmi. Muzeum ji otevírá ve své Historické budově na Václavském náměstí, která se stala nejen jedním ze symbolů naší státnosti, ale též svědkem brutální okupace v roce 1968,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. V jednotlivých sálech expozice návštěvník rozhodně nepřehlédne jejich architektonické dominanty. Po vstupu do prvního sálu uvidí velkou obrannou zeď středověkého hradiště, do jejíž druhé strany jsou zabudovány vitríny s ukázkami impozantního bohatství středověkých archeologických nálezů z českého území. Ve stejném prostoru se pak nachází také stavba rotundy s tématem příchodu křesťanství. V dalším sále je dominantní kompozice obrovského kříže demonstrujícího náboženský konflikt mezi katolictvím a protestantstvím. Pro navození atmosféry baroka byla v následujícím sále vytvořena stylizovaná kaple s ukázkami sochařského umění své doby. V dalším prostoru je zcela nepřehlédnutelný kočár pražského arcibiskupa Viléma Florentina ze Salm-Salmu znázorňující symbol tehdejší technické vyspělosti a dynamiky. Vrchol této práce s architektonickými prvky pak návštěvník nalezne v poslednímu sálu 19. století, kterému dominuje velký model budovy Národního muzea, instituce, která sehrála významnou roli v našich dějinách a ovlivnila jejich vývoj. Z něj pak návštěvník vejde do monumentálního Panteonu Národního muzea, aby se rozloučil s obdobím monarchie a vykročil do 20. století, jehož expozici najde v Nové budově Národního muzea. Jednotlivá historická období do jednoho příběhu propojují velkoformátová videa, která nejen vytváří dobovou atmosféru a líčí souvislosti, ale též návštěvníka vtahují do jednotlivých historických událostí. Prožije tak například průběh staroměstské exekuce roku 1621 nebo se ocitne uprostřed bitvy u Kolína roku 1757. Pro velké i malé návštěvníky je připravena i celá řada interaktivit. Potěžkají si tak například středověký meč či palcát, vyzkouší si, jak by jim slušela přilba nebo si prohlédnou nejrůznější štíty s vyobrazenými erby. V expozici se nachází i množství vzácných předmětů. Mezi takové patří například nejstarší dochovaná soška hlavy Jana Žižky z roku 1515, unikátní soubor obrazů ze slavnostní dekorace u příležitostí svatořečení Jana Nepomuckého v Římě a v Praze roku 1729, keramická zdobná dlaždice s vůbec prvním vyobrazením Českého lva z 13. století, horoskop Albrechta z Valdštějna, Slavnostní uniforma rakousko-uherského polního maršála z majetku císaře Františka Josefa I., cestovní kufříkový klavír Emy Destinnové nebo sádrový odlitek lebky Karla Hynka Máchy.