Po 16letech jsem zahodil všechen kod webu a napsal celý kod znovu. Vypadá to tu +- stejně, ale pokud narazíte na něco co vám vadí tak mi o tom napište: martin@vorel.eu nebo se mi ozvěte na twitteru Začal jsem dělat change log.

Kurzy ze dne: 22.01.2025 || EUR 25,145 || JPY 15,448 || USD 24,075 ||
čtvrtek 23.ledna 2025, Týden: 4, Den roce: 023,  dnes má svátek Zdeněk, zítra má svátek Milena
23.ledna 2025, Týden: 4, Den roce: 023,  dnes má svátek Zdeněk
DetailCacheKey:d-757868 slovo: 757868
Zemřel Petr Hannig. Hudebník objevil Lucii Bílou, kandidoval i na prezidenta

Ve věku 79 let v úterý zemřel objevitel zpěvačky Lucie Bílé, hudební skladatel a producent Petr Hannig. Angažoval se i v politice. Založil Stranu zdravého rozumu, později přejmenovanou na Rozumní.

---=1=---

Čas načtení: 2020-11-16 18:48:43

Americké volby III. – co bude dál?

Milí čtenáři, dostávám hodně dotazů na to, jak vidím aktuální vývoj v USA a co by se mohlo stát v nejbližších čtyřech letech. Zde tedy shrnutí toho, co považuji za méně či více pravděpodobné – a proč. První otázka: může se Trump vrátit v roce 2024? Další volby jsou za čtyři roky, to bude Bidenovi těsně pod 82 let (narozeniny slaví 20. listopadu) a Trumpovi 78 let. Žádná mladá kuřátka to tedy nebudou a zvlášť u Bidena pochybuji, že by kandidoval ještě jednou. Pokud se bude Trump chtít vrátit do hry, musí nejdříve získat republikánskou nominaci. Ve vrchních patrech strany nikdy moc silnou pozici neměl, jeho nejsilnějším prvkem byla podpora „odspoda“, částečně realizovaná pomocí velkých mítinků (rallies). To se teď v době covidové nedá pořádně dělat. Ale pokud poté, co ten pandemický problém pomine nebo se aspoň zmenší, začne DJT zase jezdit po Americe a pronajímat si stadiony, bude to znamení, že se chystá na další kolo. A naopak; pokud nic takového neudělá, přenechal tu vysokou hru definitivně jiným. Takže na konečný verdikt počkejte dva roky. Pracující vrstva (včetně Hispánců) je zajímavým volebním rezervoárem pro republikány Trumpova administrativa po sobě tak jako tak zanechává několik trvalých stop. Probrat bychom mohli aspoň tři. Obměněný Nejvyšší soud, kde zasedli tři relativně mladí soudci konzervativního střihu: Neil Gorsuch (53 let), Brett Kavanaugh (55 let) a Amy Coney Barrettová (48 let). Ti budou nejspíš vykonávat svůj mandát zhruba další čtvrt století, ne-li déle (Barrettové předchůdkyně Ginsburgová zemřela v 87 letech věku v úřadě), takže jejich vliv na budoucí podobu USA bude značný. U Nejvyššího soudu končí řada zásadních sporů (volební právo, různé formy diskriminace včetně té takzvaně pozitivní, držení a nošení zbraní, občanské svobody a svoboda projevu, imigrační pravidla) a jeho judikáty mají tendenci „přehazovat výhybky“ amerického práva na desítky let dopředu. Dalším trvalejším efektem je uvědomění republikánů, že pracující vrstva (včetně Hispánců) je zajímavým volebním rezervoárem pro jejich stranu. Naprostá hysterie panující dnes v USA kolem barvy pleti poněkud zakrývá skutečnost, že ty skutečně hluboké příkopy v americké společnosti jsou (pro nedostatek lepšího slova) třídního charakteru. A tím nemám ani tolik na mysli peníze, jako skutečnost, že světy pobřežních elit a vnitrozemské populace ve „flyover country“ se vzájemně vzdálily tak, že už na sebe ani nedokřiknou. Toho, že ta vnitrozemská populace se od oněch mluvících hlav v CNN cítí odcizena, budou nejspíš využívat i další republikánští politici. Třetí položka možná některé čtenáře nevěřícně pobaví, ale součástí trvalejšího dědictví Trumpovy administrativy bude podle mě vznik Space Force, vesmírných sil, coby separátní ozbrojené síly rovnocenné těm starším (Army, Navy, Marine Corps, Coast Guard, Air Force). Tohle si myslím, že Trump odhadl velmi dobře. Po letech stagnace se zase jednou rozjely závody v kosmických technologiích a jen tak se nezastaví. A dominance na oběžné dráze a případně i za ní bude mít zásadní dopad na rovnováhu sil dole na Zemi. Představte si například něco jako právě budovanou síť Starlink, ale osázenou navíc kamerami s vysokým rozlišením, které neustále chrlí ony gigapixely nasbíraných dat zpátky do centrály. To by byl špionův sen. A takové systémy se už dnes realizovat dají, jenom potřebujete dostatečně levnou dopravu na orbit, abyste ty desetitisíce družic dokázali za rozumné peníze vynést nahoru – na čemž se pracuje. Samozřejmě, že Čína a spol. nebudou chtít zůstat pozadu; ostatně do klubu zemí vysílajících lidské posádky do vesmíru se chce kvalifikovat i Indie (projekt Gaganyaan, který už značně pokročil). No, takže Space Force. Ani demokrati ji neořežou, na to je moc zajímavá pro ten silně rozrostlý vojensko-průmyslový komplex navázaný na armádní utrácení. Ještě navíc se její vznik dobře trefil do doby, kdy například klasické stíhačky začínají být poněkud zastaralé a jejich nákup těžko zdůvodnitelný. Zato oběžná dráha, Měsíc atd. působí znovu sexy. Demokraté budou muset kousnout do kyselého jablka Dobrá, zpátky z vesmíru sem dolů, k přízemnějším věcem. Jak se bude vládnout nové administrativě? Odpověď na tuto otázku silně závisí na tom, jak dopadne druhé kolo senátních voleb v Georgii, které se koná 5. ledna 2021, a také zvláštní volby rozhodující o druhém georgijském křesle, jejichž druhé kolo se koná v ten samý den. Jde tedy celkem o dva senátory. Georgia je převážně republikánský stát, ale s velmi významnou černošskou menšinou (skoro třetina obyvatel), která zase tvoří spolehlivý voličský blok demokratů. Kdyby republikáni vyhráli aspoň jedno z těchto dvou křesel, podrželi by si většinu v Senátu. Je pravděpodobné, že se republikáni pokusí maximálně mobilizovat své georgijské voliče – pod sloganem, že když už bude v Bílém domě Joe Biden, právě Senát musí sloužit jako brzda různých ambicí typu Zeleného Nového dealu. Rozdělení prezidentského úřadu, Senátu a Sněmovny reprezentantů mezi obě strany je poměrně běžné, naopak mít pod kontrolou všechny tři instituce (trifecta) se vítězné straně podaří jen občas. Zdá se, že Američanům rozdělená vláda vyhovuje; například midterm elections, konané v polovině prezidentského mandátu, obvykle vedou k oslabení prezidenta a posílení opozice (typicky k nim totiž chodí spíš opoziční voliči). Od druhé světové války se stalo jen jednou, že by prezidentova strana v midterm elections posílila v obou komorách Kongresu, za George W. Bushe roku 2002, zato však 13krát v obou komorách křesla ztratila. Pokud tedy Bidenova administrativa začne s menšinou v Senátu – což záleží právě na výsledku georgijských voleb v lednu – je to dost nevýhodná pozice, která se v roce 2022 po midterm elections může ještě zhoršit. Ve stavu rozdělené moci toho prezident zas tak moc nezmůže a jeho schopnost vládnout pak záleží na ochotě dělat kompromisy s opozicí, případně přesvědčovat jednotlivé senátory. Z republikánských senátorů je ke spolupráci s demokraty nejvíce nakloněná senátorka za Maine Susan Collinsová, která provozuje velmi samostatnou politiku a spolehnout se na ni nemůžou ani jedni, ani druzí. I proto by pro republikány bylo výhodné získat obě georgijská křesla. Collinsová je ovšem posledním republikánským senátorem z Nové Anglie, navíc doma oblíbeným; není divu, že se jí strana drží. V souvislosti s převzetím moci a jmenováním nových ministrů budou muset demokraté kousnout do kyselého jablka a dořešit otázku, jak moc prostoru chtějí přepustit Alexandře Ocasio-Cortezové a silně levicovému křídlu kolem ní. Progresivní levice má ohromnou sílu v médiích a v akademické sféře, ale v reálných volbách bývá slabá; širší americký elektorát nemá pro tenhle typ politiky, s výjimkou několika velkoměstských okrsků, pražádné sympatie. Bez fixace na Trumpa a jeho prohřešky nespojuje progresivní levici a centristy prakticky nic, takže boj o to, kdo bude mít v budoucí administrativě svoje lidi, bude asi adekvátně tvrdý. Už teď obviňují centristé Cortezovou a její melody girls z nepotěšujících výsledků v kongresových volbách. V nerozhodných okrscích, kde jsou síly obou stran vyrovnané, prý byla asociace se socialismem či s myšlenkou defundovat policii těžkou volební překážkou. Levičáci naopak vyčítají centristům nedostatek zápalu a nových myšlenek. Osobně si sice nemyslím, že opětovné ohřátí sto let starých konceptů znárodňování kdečeho se dá nazvat novými myšlenkami, ale každému jeho perspektivu… Tlak z Washingtonu, aby se evropské země více staraly o svoji vlastní obranu, nepomine Trochu volnější ruce bude mít prezident v zahraniční politice, jejíž zaměření se v posledních desetiletích pozvolna stěhuje po glóbu. Kdysi to byla Evropa, později Blízký a Střední východ, teď hlavně východní Asie. Myslím si, že naděje evropských politiků, že Bidenova administrativa k nim bude nějak zásadně přátelštější než Trumpova, jsou tak trochu sebeiluzí. Verbálně budou nepochybně jejich vztahy hladší a daleko diplomatičtější, určitě si nebudou vyměňovat ťafky po Twitteru. Sílící orientace USA na Asii ovšem není dána osobními sympatiemi, ale měnícími se poměry ve světě. První důvod je ekonomický. V širokém pásu od Indie po Japonsko a Indonésii, potažmo Austrálii, žijí přes tři miliardy lidí, asi osmkrát tolik než v EU. Jsou zatím výrazně chudší než Evropané, ale řada těch zemí silně ekonomicky roste. Masivně se tu rozrůstá střední třída a navíc jsou tamní národy vesměs v průměru mladší než národy evropské, které vzhledem ke svému stárnutí musejí čím dál větší část svého bohatství utrácet za sociální služby a nezbývá jim tedy tolik peněz k nákupu drahých hraček či služeb z ciziny. V jižní a východní Asii má tenhle charakter zestárlé mocnosti zatím jenom Japonsko. A jelikož USA je stále ještě především země velkého businessu, americkým zájmem bude vydělat na těchto rostoucích trzích co nejvíce peněz. To znamená věnovat jim pozornost – politicky, diplomaticky, ekonomicky a možná i vojensky. Čímž se dostáváme ke druhému důvodu, proč bude muset Bílý dům v následujících letech věnovat lví podíl své pozornosti právě Asii. Právě tam roste Americe skutečně velký soupeř v podobě Číny, ale zároveň i potenciálně velmi silný spojenec v podobě Indie, která je do anglosféry ekonomicky i osobně integrovaná. (Hodně indických boháčů, podnikatelů, vědců i dalších elit studovalo v Británii či v Americe.) Už přes dvě stě let, nejpozději od bitvy u Trafalgaru, vládnou světovým oceánům anglosaské mocnosti, které za ta staletí mj. nasbíraly ohromné penzum institucionálních zkušeností. Provozovat blue water navy, která dokáže operovat na opačné straně planety, není jednoduché a například Němci se k tomu nepřiblížili ani na vrcholu svého suchozemského impéria. Jenže Čína poslední dobou do svých námořních sil investovala poměrně dost peněz a vypadá to, že mít vlastní blue water navy je jejich strategickým cílem. Na to budou Američané nuceni nějak reagovat. Kdyby tak neučinili, mohli by svoje dlouhodobé investice do budování vojenských koalic a zahraničních námořních základen rovnou odepsat, protože máloco oslabí pozici dosavadního hegemona více než neochota reagovat na zjevnou výzvu. Nutnost postavit se rostoucímu čínskému vlivu je jedna z mála věcí, na které se demokrati a republikáni dokážou shodnout. (Letos se vysloveně předháněli v tom, kdo bude tvrdší.) Osobně si nemyslím, že to bylo běžné politické divadélko, ale že nám před očima vzniká pravý thukidydovský konflikt, polarizace světové scény mezi „starého hegemona“ a „nového vyzyvatele“, která v historii běžně vedla k válečným konfliktům. Nepříliš potěšující perspektiva, ale Konec historie se zkrátka nekonal a nová administrativa bude nucena podle toho jednat. Což mimo jiné pro evropské země znamená, že tlak z Washingtonu, aby se více staraly o svoji vlastní obranu a více investovaly do svých armád, nepomine. Nebude sice vyjadřován tak zjevným a tvrdým způsobem jako za Trumpa, ale na jeho podstatě se nic nezmění. Na světě přibylo potenciálních bojišť a ani Amerika nemá prostředky a chuť k tomu, udržovat svoji přítomnost všude naráz. A z pohledu takového Jihočínského moře působí Evropa jako relativně klidné závětří, které tolik pozornosti a nákladů zkrátka nepotřebuje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

\n

Čas načtení: 2024-03-04 15:59:00

„Mír neznamená být proruský.“ Babiš už se nebál

Expremiér Andrej Babiš (ANO) byl hostem moderátora Luboše Xavera Veselého v jeho pořadu Xaver Live. Z jeho úst mimo jiné několikrát zaznělo, že nikdo normální nemůže chtít válku. „Když jsem kandidoval na prezidenta, mluvil jsem o tom, že je potřeba mluvit o míru. A mír neznamená být proruský,“ sdělil. Řeč byla i o ukrajinském obilí, důchodové reformě či o elektřině.

\n

Čas načtení: 2024-03-05 06:16:00

Donald Trump si jde v Severní Dakotě pro vítězství, Ameriku čeká superúterý

Bývalý prezident Donald Trump směřuje v Severní Dakotě ke třetímu vítězství v primárkách, informuje CNN. Jedná se o třetí vítězství bývalého prezidenta v primárkách v tomto státě v řadě. V roce 2020 kandidoval bez soupeře poté, co tam před čtyřmi lety porazil texaského senátora Teda Cruze a bývalého guvernéra Ohia Johna Kasiche. Letošní primárky čeká superúterý, kdy se volby uskuteční v 15 státech najednou.

\n

Čas načtení: 2024-03-18 18:48:00

Hledá se viceprezident. Trumpovi může dělat dvojku politička s československými kořeny či „křupan z hor“

Když před osmi lety kandidoval Donald Trump poprvé na prezidenta Spojených států, vybral si jako dvojku svůj opak. Jeho rozevlátou osobnost měl kompenzovat bytostný konzervativec z usedlého venkova: Mike Pence ze středozápadního státu Indiana....

\n

Čas načtení: 2024-04-07 00:37:33

Pellegrini cítí po výhře zadostiučinění. Nechce škodit Ficově vládě

Národ rozhodl, koho chce mít za prezidenta, řekl po svém zvolení do nejvyšší ústavní funkce Peter Pellegrini. Podle svých slov kandidoval, protože cítil podporu lidí poctivě žijících a pracujících na Slovensku. V Pellegriniho štábu byl i předseda Smeru–SD Robert Fico, jemuž nově zvolený prezident přislíbil loajalitu.

\n

Čas načtení: 2024-04-08 08:55:00

„Hodný, slušný a noblesní člověk.“ Zemřel Jaroslav Bašta

Zemřel Jaroslav Bašta. Dlouhodobě nemocnému poslanci SPD, jenž v minulosti neúspěšně kandidoval také na prezidenta, bylo 75 let.

\n

Čas načtení: 2024-04-08 10:19:00

Vo veku 75 rokov zomrel český poslanec a prezidentský kandidát Jaroslav Bašta

Minulý rok kandidoval vo voľbách na prezidenta Českej republiky.

\n

Čas načtení: 2024-04-22 19:25:12

Harabin je horkým kandidátem na člena soudní rady

Bývalý ministr spravedlnosti a exšéf slovenského nejvyššího soudu Štefan Harabin (66), který v březnu neúspěšně kandidoval na funkci prezidenta Slovenské republiky, je nyní horkým kandidátem na člena soudní rady.

\n

Čas načtení: 2024-05-07 06:00:01

Mazáka jsme za šikanu dostali do nemocnice a už jsme ho nikdy neviděli, vzpomíná pamětník

Kádrový profil stál za tím, že se Boris Weber nedostal na vysokou školu. Respektive nebyl přijat, přestože zkoušky úspěšně složil. „Většinou člověk nesměl ani maturovat, což ale naštěstí můj třídní profesor prosadil. S nasazením vlastní kůže, budiž mu země lehká. Nicméně na VŠ jsem tedy nesměl a putoval jsem na vojnu,“ vzpomínal pro Čtidoma.cz pan Weber. Narukoval k bojovému útvaru v rámci ZVO (Západního vojenského okruhu) – na Šumavu. „Poplachy s výjezdem do Vojenského výcvikového prostoru Boletice byly tak čtyřikrát pětkrát do měsíce. I naše četa nováčků, tedy bažantů, měla své instruktory – mazáky. Mne si vyhlédl Maďar Imrich. Každý den se několikrát dostavil k nám na rotu, nechal nás otevřít skříňky a pak nám z nich vše vyházel a rozkopal. Když někdo brblal, musel dělat kliky. Občas ty slabší profackoval. A tím se ve mně vařila krev.“ Írán se na Ukrajině učí, od Rusů má i zbraně. Generál Šedivý vyřkl nepříjemnou prognózu Číst více Nakládačka „za vzornou šikanu“ Boris Weber dle svých slov nesnášel, když někdo s kýmkoliv jednal z titulu síly a moci, a nikoliv práva. „A tak když jsem viděl ty vyjukané kluky brečet, vyhlásil jsem, že je třeba se těm mazákům kolektivně postavit. Naštěstí vedle pokakánků bylo na rotě tehdy i dost kluků, kteří se mnou souhlasili,“ usmíval se. Mazáci z řad instruktorů se těšili ještě jedné výsadě. „Mívali takřka denně vycházky. A tak jsme si na Imricha vracejícího se z hospody počkali a… ve tmě netušil kdo a odkud. Na konci té deky jsme mu přišpendlili na uniformu papírek: ‚Za vzornou šikanu!‘ Skončil ve Vojenské nemocnici České Budějovice a už jsme ho nikdy neviděli. Důstojníci Vojenské kontrarozvědky, za dozoru gaunera KSČ Kříženeckého, vojenského prokurátora, který po tzv. revoluci kandidoval na prezidenta, vše vyšetřovali, ale nic nevyšetřili. Co bylo ale podstatné, na naší rotě zcela skončila šikana.“ Šikana od rána do večera Dle vzpomínek pana Webera také u sousedního útvaru proběhla mezi nováčky a mazáky ohromná bitka, která rovněž zaplnila několik cimer v nemocnici. „Po vyšetření této mimořádné události skončilo celkem 5 vojáků základní služby ve vězení.“ Podle něj byla u 90 % vojenských útvarů skutečně šikana. „U dělostřelců, tankistů, bigošů (tzn. motostřelci) atd. byla šikana od rána do večera a mnohdy od večera do rána. Když ‚lampasáci‘, tedy vojáci z povolání, opustili v 15:30 kasárna, začalo bažantům peklo. Služba vlasti za komunistů: Pražáci nemakali, byli až moc vyčůraní, říká pamětník Číst více Nebylo to lehké. „Spousta kluků psala rodičům, že to nevydrží, a je fakt, že případy sebevražd nebyly až tak výjimečné. Dodnes jsem přesvědčen, že za šikanu byli odpovědni v plném rozsahu velitelé čet a rot. Především ti měli stát před soudem a být nepodmíněně odsouzeni za zbytečně zmařené životy. Jenže tyto lidi například zmíněný Kříženecký a další kryli. Kolik nevinných bylo zastřeleno na hranicích jen proto, že chtěli na západ? A kdo viníky kdy odsoudil? Dodnes se tito vrazi scházejí a oslavují službu na hranicích. Vzpomínají, že ‚stříleli lidi jako zajíce‘. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Některé z největších světových pokladů se mohou skrývat v Česku. Stačí jen správně hledat.

\n

Čas načtení: 2024-05-07 15:01:00

Manželka s mou kandidaturou na prezidenta nesouhlasila, přiznal Kňažko

Herec Milan Kňažko (78) v pořadu 7 pádů Honzy Dědka vysvětlil, proč kandidoval na slovenského prezidenta i jak skončilo jeho hraní s Jiřinou Bohdalovou (93).

\n
---===---

Čas načtení: 2021-04-12 13:21:42

„Shrekova“ vysoká hra. Bavorský premiér Söder projevil ochotu kandidovat na kancléře

Milí čtenáři, dlouho jsem nic nenapsal o německé politice, je čas to napravit. Zejména proto, že se stalo něco, co se už nějakou dobu dalo očekávat. Nejpozději od chvíle, kdy bavorský ministerský předseda Markus Söder přestal veřejně používat větu „Mein Platz ist in Bayern“ („Mé místo je v Bavorsku“), kterou ještě loni pronášel docela často. Někdy je důležité poslouchat i to, co lidé neříkají. Markus Söder v neděli na tiskové konferenci ohlásil, že je ochoten kandidovat v podzimních spolkových volbách na kancléře, pokud si to větší sesterská strana CDU bude přát. To znamená, že aktuální předseda Laschet je v pěkné kaši a že následující pondělí bude v německé politice pěkně horké, tak horké, že už dlouho nic podobného nebylo. Nuže, o co jde? Špatný kandidát Laschet Poslední funkční období kancléřky Merkelové pomalu končí, v září se konají „velké“ spolkové volby. Dědictví po Merkelové se musí někdo ujmout nebo to aspoň zkusit. Preference CDU/CSU na tom přitom nejsou nijak zvlášť dobře. Velké zlepšení na začátku loňské koronakrize se zase vypařilo a aktuální hodnoty neslibují největší německé straně ani jisté vítězství; jsou o pár procent níž než roku 2017, kdy se získaných 32,9 procenta považovalo za špatný výsledek. Důvodů je mnoho, ale patří mezi ně i to, že Němci mají koronavirových opatření plné zuby, způsobem nikoliv nepodobným tomu českému. Tahle zima nebyla dobrá a pomalý rozjezd očkování společenskou náladu nijak nevylepšuje. Německo se rádo pyšní kvalitním zdravotnickým systémem (zejména jsou-li v doslechu nějací Američané). Současné zjevné pokulhávání za Británií, USA či Izraelem působí na občany země, která je zvyklá hrát ve věcech kvality života první ligu, ostudně a depresivně. CDU si nedávno zvolila nového předsedu, kterým je ministerský předseda ze Severního Porýní-Vestfálska jménem Armin Laschet. Ten v druhém kole volby porazil kritika Merkelové Friedricha Merze, jenž kandidoval na předsedu CDU už minule (a podobným poměrem neuspěl). Strana se zkrátka nechce od své dlouholeté předsedkyně tak zřetelně distancovat, i když 466 hlasů ze zhruba tisíce, které Merz nasbíral, naznačuje, že nějaká vnitřní nespokojenost trvá. Armin Laschet prý je po osobní linii docela příjemný člověk, byť také věrný merkelovec, od kterého by se nedaly očekávat žádné novinky. Jeho problémem je, že je to špatný kandidát. V době, kdy Laschet kandidoval na předsedu CDU, měl v průzkumech coby potenciální kancléř naprosto katastrofální hodnoty (5,6 procenta – hrozné), od té doby se vylepšily, ale nedosáhly žádných výšin. Nedaří se mu ani v průzkumech v samotném Severním Porýní-Vestfálsku, kde ztratila CDU na preferencích pět procent proti svému výsledku z roku 2017 a pokud se nevzpamatuje, příští rok po zemských volbách může skončit v opozici. Zkrátka, s nevýrazným Laschetem v čele hrozí CDU/CSU propadák. Ohrožují je hlavně Zelení, jejichž genderově vyvážení spolupředsedové Robert Habeck a Annalena Baerbock patří k tomu méně šílenému křídlu strany. Jenže na druhou stranu je z pohledu CDU Armin Laschet „jejich člověk“ a předvídatelná veličina, politik, který nikdy nikoho ničím nezaskočil. V německé politické sféře, která si váží nudy nade vše, je to velmi kladná charakteristika; jen kdyby, himmelherrgott, nehrozilo, že s ním projedou ty zatracené volby… Laschetův čerstvý vyzyvatel Markus Söder je do značné míry jeho protipólem. Společné mají jen to, že jsou oba zemští předsedové vlád (paradoxně je Bavorák Söder protestant, kdežto Prušák Laschet katolík). Jinak je Söder výrazná osobnost kultivující si nezávislý image, vždycky se od Merkelové držel trochu dál, i když se nedá říci, že by ji veřejně odstrkoval. A praktická politika CSU v Bavorsku se trochu rozešla s tou spolkovou. Dalo by se říci, že se Bavoráci snaží být něčím mezi Merkelovou a Sebastianem Kurzem. Zásadní výhoda, kterou Söder proti Laschetovi má, je popularita mezi voliči. Před čtrnácti dny vedl v průzkumu nad Laschetem v poměru 41 : 14 a o pár dní později nad spolušéfem Zelených Habeckem v poměru 38 : 19. Ze všech lidí, kteří reálně připadají v úvahu pro zisk kancléřského křesla, má Söder zdaleka největší důvěru v průzkumech a schopnosti mu přiznávají i lidé, kteří by jej nevolili: 56 procenta Němců si myslí, že Söder je schopen dobře zastávat kancléřskou funkci. Nejbližší další soupeř (sociální demokrat Scholz), jehož strana to stejně nevyhraje, má 39 procent, a Habeck v tomtéž průzkumu nepřekročil třicítku. Takže: nadějný kandidát pro celkové vítězství ve volbách, ale z hlediska CDU zase člověk zvenčí a nevypočitatelný. Co řekne Merkelová? Vedení CDU teď čeká lámání chleba. Je nápadné, že zasedání špiček strany v pondělí se má konat osobně a ne skrze videokonferenci, jak by se vlastně v době covidové mělo. Je i nápadné, že se za Lascheta nikdo z jeho kolegů veřejně nepostavil. Na nedělní tiskové konferenci, kde oba vystupovali, působil Söder o dost klidněji a sebevědoměji než Laschet. Ale sebevědomí a klid ještě nejsou zárukou vítězství. Osobně bych dával přednost Söderovi před Laschetem, je to člověk, který by podle mého názoru dokázal udržet Zelené i v případné koalici aspoň trochu na uzdě. Jenže to je přesně ten druh osobní sympatie, který někdy vede k tomu, že člověk „hádá blbě“. Spíše si myslím, že Söder podstupuje cílené riziko a ví, co dělá; určitě může počítat i s nějakou podporou mezi poslanci Bundestagu, rozhodně větší než Laschet. Ale ve hře je ještě jeden neznámý faktor, a to samotná odcházející Merkelová, která může kterémukoliv z obou dvou takříkajíc namydlit schody. Tenhle druh zákulisní politiky vždycky patřil k jejím nejsilnějším stránkám.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-10 02:33:11

Profil europoslance Ivana Davida

Kandidát koalice SPD a Trikolory kandidoval na post europoslance podruhé. Prvně úspěšně kandidoval v roce 2019 jako lídr kandidátky SPD. V europarlamentu byl součástí politické skupiny Identita a demokracie. Během svého působení se vyjadřoval negativně například k přijetí Green Dealu, byl proti omezení obchodních vztahů s Ruskem nebo proti poskytnutí pomoci státům EU na zmírnění ekonomických dopadů koronavirové pandemie.

Čas načtení: 2024-06-10 02:30:08

Profil europoslance Martina Hlaváčka

Nestraník za hnutí ANO kandidoval do funkce europoslance podruhé, tentokrát ze čtvrtého místa kandidátní listiny. Poprvé kandidoval v roce 2019 jako nestraník také za hnutí ANO. V europarlamentu byl členem Výboru pro zemědělství a rozvoj venkova a zastával i funkci místopředsedy Podvýboru pro daňové záležitosti. Jako europoslanec se zaměřoval například na problematiku společné zemědělské politiky.

Čas načtení: 2024-07-27 16:46:00

Šéfka TOP 09 láká Kalouska zpět do Sněmovny. Ten zatím reaguje chladně

Předsedkyně Sněmovny a TOP 09 Markéta Pekarová Adamová vábí bývalého šéfa strany a exministra financí Miroslava Kalouska, aby za koalici SPOLU kandidoval do Sněmovny. Jeho reakce je ovšem zatím velmi zdrženlivá. Kalousek chtěl loni kandidovat do Evropského parlamentu, to vedení TOP 09 odmítlo, a on naopak odmítl nabídku, aby kandidoval do Senátu.

Čas načtení: 2024-07-27 17:04:54

Šéfka TOP 09 láká Kalouska zpět do Sněmovny. Ten zatím reaguje chladně

Předsedkyně Sněmovny a TOP 09 Markéta Pekarová Adamová vábí bývalého šéfa strany a exministra financí Miroslava Kalouska, aby za koalici SPOLU kandidoval do Sněmovny. Jeho reakce je ovšem zatím velmi zdrženlivá. Kalousek chtěl loni kandidovat do Evropského parlamentu, to vedení TOP 09 odmítlo, a on naopak odmítl nabídku, aby kandidoval do Senátu.

Čas načtení: 2024-07-27 17:04:54

Šéfka TOP 09 láká Kalouska zpět do Sněmovny. Ten zatím reaguje chladně

Předsedkyně Sněmovny a TOP 09 Markéta Pekarová Adamová vábí bývalého šéfa strany a exministra financí Miroslava Kalouska, aby za koalici SPOLU kandidoval do Sněmovny. Jeho reakce je ovšem zatím velmi zdrženlivá. Kalousek chtěl loni kandidovat do Evropského parlamentu, to vedení TOP 09 odmítlo, a on naopak odmítl nabídku, aby kandidoval do Senátu.

Čas načtení: 2024-09-21 16:18:00

Ještě neotvírám šampaňské, budu rád, pokud to takhle dopadne, říká Havlíček

Ve středních Čechách, kde kandidoval z posledního místa, se nejspíš první místopředseda ANO Karel Havlíček stane díky preferenčním hlasům skokanem kraje. „Pro mě tyto volby ale rozhodně nejsou o tom, že bych kandidoval na hejtmana. Postavil jsem se na poslední místo a v uvozovkách tlačil tu káru zezadu. Dali jsme tomu hrozně moc,“ okomentovala průběžné výsledky Babišova dvojka v hnutí Havlíček.

Čas načtení: 2024-09-21 15:22:00

První potvrzený senátor. Pavel Fischer obhájil mandát v Praze 12

Senátor Pavel Fischer, který kandidoval s podporou lidovců, ODS, TOP 09 a Starostů, obhájil svůj mandát už v prvním kole. V momentě kdy je sečteno 97 % okrsků získal od voličů 53 % hlasů. Na druhém místě je s 26 % Boris Šťastný, který kandidoval s podporou ANO a Motoristů. Vyplývá to ze sčítání ČSÚ.

Čas načtení: 2021-05-11 08:27:41

Anatomie hartlepoolského debaklu. Labouristé prohráli vysokým rozdílem doplňovací volby v jedné ze svých bývalých bašt

„By-election“ čili doplňovací volby jsou specifickým prvkem britského volebního systému. Jelikož každý poslanec (MP, Member of Parliament) reprezentuje určitý okrsek, může se stát, že je potřeba jej během normálního volebního období vyměnit. Třeba proto, že odejde z úřadu, zemře, nebo vystoupí ze strany, za kterou kandidoval. V tom posledním případě se obvykle uchází o funkci znova, aby jej voliči “potvrdili”. Může a nemusí to vyjít, podle míry obliby, které se v daném místě těší. Doplňovacích voleb se koná různý počet, některý rok žádné, jiný třeba pět za sebou. Důležité je, že Britové mají obvykle tendenci „trestat“ současnou vládu. Konají-li se doplňovací volby v okrsku nakloněném opozici, stává se jen velmi vzácně, že by jej vládní strana dokázala získat a posílit tak svoji většinu v parlamentu. Za posledních 40 let se to stalo jenom třikrát (1982, 2017 a právě teď v Hartlepoolu). Jinak musí vláda počítat spíš s tím, že její pozice v parlamentu se konáním doplňovacích voleb zhoršuje. Problém je to hlavně pro vlády s velmi těsnými většinami. Ještě, než půjdeme dále; malá odbočka stranou pro milovníky všeho bizarního. Poslanec Dolní sněmovny vlastně na svoji funkci ze zákona rezignovat nesmí, usnesl se na tom parlament již roku 1624. Jenže občas není vyhnutí, a proto existuje právní klička. Funkce poslance je neslučitelná s tím, zastávat královský úřad – takový člověk by nebyl nezávislý na koruně. A proto se udržují dva archaické úřady bez nároku na mzdu, Crown Steward and Bailiff of the three Chiltern Hundreds of Stoke, Desborough and Burnham a Crown Steward and Bailiff of the Manor of Northstead. Chce-li poslanec rezignovat, jednoduše si jeden z těch dvou úřadů vybere a přijme jej, aspoň na pár minut. Tím automaticky přestane být poslancem a můžou se konat doplňovací volby. Jedním z těch dvou úřadů je správcovská funkce na statku Northstead, který zchátral a zřítil se už někdy kolem roku 1600, tedy zhruba za našeho Rudolfa II. Já tu úchylnou kulturu plnou sebeironizujících historických přežitků prostě zbožňuju… Konec odbočky a zpátky do moderní politiky! Červená zeď se hroutí Hartlepool je tradiční labouristický okrsek, součást „červené zdi“ (Red Wall), bloku labouristických bašt v severní části Anglie. Labouristé jej drželi nepřetržitě od roku 1964, kdy ještě hranice okrsků probíhaly trochu jinak. Letošní doplňovací volby byly vyvolány rezignací současného poslance Mikea Hilla, který je obviněn ze sexuálního obtěžování. Jenže „červená zeď“ se už v posledních volbách roku 2019 začala hroutit způsobem, který vynesl Borisi Johnsonovi nečekaně silné vítězství. Hartlepool zůstal ještě roku 2019 v rukou labouristů se solidní, i když ne drtivou většinou 3500 hlasů. Kdyby staré principy britské politiky platily i nadále, měli by labouristé okrsek snadno udržet. Místo toho jej před několika dny vyhrála konzervativní kandidátka Jill Mortimerová, a to nikoliv těsně, ale o téměř sedm tisíc hlasů. Skoro 52 procent pro konzervativce v okrsku, který je jim jinak zhruba podobně přátelský jako naše Karviná, je nečekaná hodnota. Proč se tak stalo? Všechno špatně První pozorování: konzervativci sice od minula dokázali získat pár tisíc hlasů navíc, částečně nejspíš od Brexit party, ale převratný výsledek byl určen něčím jiným – drastickým poklesem počtu voličů, kteří to přišli hodit labouristům. Proti roku 2019 jich byla jen zhruba polovina. Druhé pozorování: labouristé z nějakého důvodu nasadili jako svého kandidáta Paula Williamse, velmi oddaného „Remainera“, který šestkrát v parlamentu hlasoval pro konání dalšího referenda na téma setrvání v Evropské unii, když to první jaksi nevyšlo. Hartlepoolský okrsek přitom roku 2016 hlasoval pro brexit téměř ze 70 procent, čili nebylo to ani těsně. Přirozeně by tu měl kandidovat spíš někdo, kdo nebyl tak vyhraněný na opačnou stranu. Třetí pozorování: konzervativci možná dokázali posílit svoji pozici i díky dosavadní práci silné regionální osobnosti, Bena Houchena, který v místě zastává funkci podobnou našemu hejtmanovi. Mít dobré lidi „v regionech“ zkrátka nemůže být na škodu. Čtvrté pozorování, možná nejzábavnější a nejpodivuhodnější. Prakticky tou samou dobou rezignoval z čela labouristické strany Chálid Mahmúd, její historicky první muslimský poslanec, a drtivě ji v médiích zkritizoval za to, že se nechala „okupovat woke brigádou sociálně progresivních bojovníků z Twitteru“ a stala se stranou londýnské smetánky, odcizenou od běžných britských voličů. Prorokuje labouristům další volební porážky v bývalých baštách, pokud se nevzpamatují. No, když vám to říká váš první muslim, milí labouristé, tak jste to s tím progresivismem asi opravdu přepískli. „Latté-macchiato brigáda“ v Londýně Páně Mahmúdova kritika si zaslouží určitý komentář. Současný šéf labouristické strany Keir Starmer není typický uřvaný progresivní aktivista používající nevyslovitelná zájmena. Naopak je to středově orientovaný chlapík, který si rád buduje image schopného a věcného manažera. Loni za covidové epidemie to vypadalo, že proti chaotickým reakcím Johnsonovy vlády je to dobrá taktika. Ale úspěšná a profesionálně vedená vakcinační kampaň tu vzpomínku převrstvila, takže momentálně mají toryové zase navrch. Nicméně Starmer, ač předseda strany, nedokáže určit její charakter a zejména dojem, kterým labouristé působí na sociálních sítích. Ten určují hlavně monomaniakální jedinci posedlí tím či oním tématem (dejme tomu transsexualitou), kteří dokážou napsat padesát příspěvků denně a neunaví je to za měsíc, za rok ani za pět let; budou psát pořád totéž, dokud jim stařecký šedý zákal nezastře výhled na obrazovku, a po nezbytné operaci na oftalmologii zase. Sem tam si někdo opatrně povšimne, že složení tohoto twitterového davu se nijak nekryje s obecným elektorátem, ale jelikož na internetu dnes visí skoro všichni včetně kandidátů a jejich asistentů, je dost těžké si toho monomaniakálního zástupu nevšímat a ignorovat jej ve prospěch lidí méně hlasitých, ale chodících k volbám. Nicméně tady působí, jak to říci? Darwinovský výběr. Ten, kdo se dokáže na změněné podmínky adaptovat jako první a vyvinout si vůči pokřiku ze sociálních sítí určitou selektivní hluchotu, tomu kynou do budoucna až epochální vítězství. Jako třeba to rozbití “červené zdi”, dříve nepředstavitelné. Tohle jako by té „latté-macchiato brigádě“ v Londýně, přes veškeré akademické tituly, kterými disponuje, pořád úplně nedocházelo.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-16 18:48:43

Americké volby III. – co bude dál?

Milí čtenáři, dostávám hodně dotazů na to, jak vidím aktuální vývoj v USA a co by se mohlo stát v nejbližších čtyřech letech. Zde tedy shrnutí toho, co považuji za méně či více pravděpodobné – a proč. První otázka: může se Trump vrátit v roce 2024? Další volby jsou za čtyři roky, to bude Bidenovi těsně pod 82 let (narozeniny slaví 20. listopadu) a Trumpovi 78 let. Žádná mladá kuřátka to tedy nebudou a zvlášť u Bidena pochybuji, že by kandidoval ještě jednou. Pokud se bude Trump chtít vrátit do hry, musí nejdříve získat republikánskou nominaci. Ve vrchních patrech strany nikdy moc silnou pozici neměl, jeho nejsilnějším prvkem byla podpora „odspoda“, částečně realizovaná pomocí velkých mítinků (rallies). To se teď v době covidové nedá pořádně dělat. Ale pokud poté, co ten pandemický problém pomine nebo se aspoň zmenší, začne DJT zase jezdit po Americe a pronajímat si stadiony, bude to znamení, že se chystá na další kolo. A naopak; pokud nic takového neudělá, přenechal tu vysokou hru definitivně jiným. Takže na konečný verdikt počkejte dva roky. Pracující vrstva (včetně Hispánců) je zajímavým volebním rezervoárem pro republikány Trumpova administrativa po sobě tak jako tak zanechává několik trvalých stop. Probrat bychom mohli aspoň tři. Obměněný Nejvyšší soud, kde zasedli tři relativně mladí soudci konzervativního střihu: Neil Gorsuch (53 let), Brett Kavanaugh (55 let) a Amy Coney Barrettová (48 let). Ti budou nejspíš vykonávat svůj mandát zhruba další čtvrt století, ne-li déle (Barrettové předchůdkyně Ginsburgová zemřela v 87 letech věku v úřadě), takže jejich vliv na budoucí podobu USA bude značný. U Nejvyššího soudu končí řada zásadních sporů (volební právo, různé formy diskriminace včetně té takzvaně pozitivní, držení a nošení zbraní, občanské svobody a svoboda projevu, imigrační pravidla) a jeho judikáty mají tendenci „přehazovat výhybky“ amerického práva na desítky let dopředu. Dalším trvalejším efektem je uvědomění republikánů, že pracující vrstva (včetně Hispánců) je zajímavým volebním rezervoárem pro jejich stranu. Naprostá hysterie panující dnes v USA kolem barvy pleti poněkud zakrývá skutečnost, že ty skutečně hluboké příkopy v americké společnosti jsou (pro nedostatek lepšího slova) třídního charakteru. A tím nemám ani tolik na mysli peníze, jako skutečnost, že světy pobřežních elit a vnitrozemské populace ve „flyover country“ se vzájemně vzdálily tak, že už na sebe ani nedokřiknou. Toho, že ta vnitrozemská populace se od oněch mluvících hlav v CNN cítí odcizena, budou nejspíš využívat i další republikánští politici. Třetí položka možná některé čtenáře nevěřícně pobaví, ale součástí trvalejšího dědictví Trumpovy administrativy bude podle mě vznik Space Force, vesmírných sil, coby separátní ozbrojené síly rovnocenné těm starším (Army, Navy, Marine Corps, Coast Guard, Air Force). Tohle si myslím, že Trump odhadl velmi dobře. Po letech stagnace se zase jednou rozjely závody v kosmických technologiích a jen tak se nezastaví. A dominance na oběžné dráze a případně i za ní bude mít zásadní dopad na rovnováhu sil dole na Zemi. Představte si například něco jako právě budovanou síť Starlink, ale osázenou navíc kamerami s vysokým rozlišením, které neustále chrlí ony gigapixely nasbíraných dat zpátky do centrály. To by byl špionův sen. A takové systémy se už dnes realizovat dají, jenom potřebujete dostatečně levnou dopravu na orbit, abyste ty desetitisíce družic dokázali za rozumné peníze vynést nahoru – na čemž se pracuje. Samozřejmě, že Čína a spol. nebudou chtít zůstat pozadu; ostatně do klubu zemí vysílajících lidské posádky do vesmíru se chce kvalifikovat i Indie (projekt Gaganyaan, který už značně pokročil). No, takže Space Force. Ani demokrati ji neořežou, na to je moc zajímavá pro ten silně rozrostlý vojensko-průmyslový komplex navázaný na armádní utrácení. Ještě navíc se její vznik dobře trefil do doby, kdy například klasické stíhačky začínají být poněkud zastaralé a jejich nákup těžko zdůvodnitelný. Zato oběžná dráha, Měsíc atd. působí znovu sexy. Demokraté budou muset kousnout do kyselého jablka Dobrá, zpátky z vesmíru sem dolů, k přízemnějším věcem. Jak se bude vládnout nové administrativě? Odpověď na tuto otázku silně závisí na tom, jak dopadne druhé kolo senátních voleb v Georgii, které se koná 5. ledna 2021, a také zvláštní volby rozhodující o druhém georgijském křesle, jejichž druhé kolo se koná v ten samý den. Jde tedy celkem o dva senátory. Georgia je převážně republikánský stát, ale s velmi významnou černošskou menšinou (skoro třetina obyvatel), která zase tvoří spolehlivý voličský blok demokratů. Kdyby republikáni vyhráli aspoň jedno z těchto dvou křesel, podrželi by si většinu v Senátu. Je pravděpodobné, že se republikáni pokusí maximálně mobilizovat své georgijské voliče – pod sloganem, že když už bude v Bílém domě Joe Biden, právě Senát musí sloužit jako brzda různých ambicí typu Zeleného Nového dealu. Rozdělení prezidentského úřadu, Senátu a Sněmovny reprezentantů mezi obě strany je poměrně běžné, naopak mít pod kontrolou všechny tři instituce (trifecta) se vítězné straně podaří jen občas. Zdá se, že Američanům rozdělená vláda vyhovuje; například midterm elections, konané v polovině prezidentského mandátu, obvykle vedou k oslabení prezidenta a posílení opozice (typicky k nim totiž chodí spíš opoziční voliči). Od druhé světové války se stalo jen jednou, že by prezidentova strana v midterm elections posílila v obou komorách Kongresu, za George W. Bushe roku 2002, zato však 13krát v obou komorách křesla ztratila. Pokud tedy Bidenova administrativa začne s menšinou v Senátu – což záleží právě na výsledku georgijských voleb v lednu – je to dost nevýhodná pozice, která se v roce 2022 po midterm elections může ještě zhoršit. Ve stavu rozdělené moci toho prezident zas tak moc nezmůže a jeho schopnost vládnout pak záleží na ochotě dělat kompromisy s opozicí, případně přesvědčovat jednotlivé senátory. Z republikánských senátorů je ke spolupráci s demokraty nejvíce nakloněná senátorka za Maine Susan Collinsová, která provozuje velmi samostatnou politiku a spolehnout se na ni nemůžou ani jedni, ani druzí. I proto by pro republikány bylo výhodné získat obě georgijská křesla. Collinsová je ovšem posledním republikánským senátorem z Nové Anglie, navíc doma oblíbeným; není divu, že se jí strana drží. V souvislosti s převzetím moci a jmenováním nových ministrů budou muset demokraté kousnout do kyselého jablka a dořešit otázku, jak moc prostoru chtějí přepustit Alexandře Ocasio-Cortezové a silně levicovému křídlu kolem ní. Progresivní levice má ohromnou sílu v médiích a v akademické sféře, ale v reálných volbách bývá slabá; širší americký elektorát nemá pro tenhle typ politiky, s výjimkou několika velkoměstských okrsků, pražádné sympatie. Bez fixace na Trumpa a jeho prohřešky nespojuje progresivní levici a centristy prakticky nic, takže boj o to, kdo bude mít v budoucí administrativě svoje lidi, bude asi adekvátně tvrdý. Už teď obviňují centristé Cortezovou a její melody girls z nepotěšujících výsledků v kongresových volbách. V nerozhodných okrscích, kde jsou síly obou stran vyrovnané, prý byla asociace se socialismem či s myšlenkou defundovat policii těžkou volební překážkou. Levičáci naopak vyčítají centristům nedostatek zápalu a nových myšlenek. Osobně si sice nemyslím, že opětovné ohřátí sto let starých konceptů znárodňování kdečeho se dá nazvat novými myšlenkami, ale každému jeho perspektivu… Tlak z Washingtonu, aby se evropské země více staraly o svoji vlastní obranu, nepomine Trochu volnější ruce bude mít prezident v zahraniční politice, jejíž zaměření se v posledních desetiletích pozvolna stěhuje po glóbu. Kdysi to byla Evropa, později Blízký a Střední východ, teď hlavně východní Asie. Myslím si, že naděje evropských politiků, že Bidenova administrativa k nim bude nějak zásadně přátelštější než Trumpova, jsou tak trochu sebeiluzí. Verbálně budou nepochybně jejich vztahy hladší a daleko diplomatičtější, určitě si nebudou vyměňovat ťafky po Twitteru. Sílící orientace USA na Asii ovšem není dána osobními sympatiemi, ale měnícími se poměry ve světě. První důvod je ekonomický. V širokém pásu od Indie po Japonsko a Indonésii, potažmo Austrálii, žijí přes tři miliardy lidí, asi osmkrát tolik než v EU. Jsou zatím výrazně chudší než Evropané, ale řada těch zemí silně ekonomicky roste. Masivně se tu rozrůstá střední třída a navíc jsou tamní národy vesměs v průměru mladší než národy evropské, které vzhledem ke svému stárnutí musejí čím dál větší část svého bohatství utrácet za sociální služby a nezbývá jim tedy tolik peněz k nákupu drahých hraček či služeb z ciziny. V jižní a východní Asii má tenhle charakter zestárlé mocnosti zatím jenom Japonsko. A jelikož USA je stále ještě především země velkého businessu, americkým zájmem bude vydělat na těchto rostoucích trzích co nejvíce peněz. To znamená věnovat jim pozornost – politicky, diplomaticky, ekonomicky a možná i vojensky. Čímž se dostáváme ke druhému důvodu, proč bude muset Bílý dům v následujících letech věnovat lví podíl své pozornosti právě Asii. Právě tam roste Americe skutečně velký soupeř v podobě Číny, ale zároveň i potenciálně velmi silný spojenec v podobě Indie, která je do anglosféry ekonomicky i osobně integrovaná. (Hodně indických boháčů, podnikatelů, vědců i dalších elit studovalo v Británii či v Americe.) Už přes dvě stě let, nejpozději od bitvy u Trafalgaru, vládnou světovým oceánům anglosaské mocnosti, které za ta staletí mj. nasbíraly ohromné penzum institucionálních zkušeností. Provozovat blue water navy, která dokáže operovat na opačné straně planety, není jednoduché a například Němci se k tomu nepřiblížili ani na vrcholu svého suchozemského impéria. Jenže Čína poslední dobou do svých námořních sil investovala poměrně dost peněz a vypadá to, že mít vlastní blue water navy je jejich strategickým cílem. Na to budou Američané nuceni nějak reagovat. Kdyby tak neučinili, mohli by svoje dlouhodobé investice do budování vojenských koalic a zahraničních námořních základen rovnou odepsat, protože máloco oslabí pozici dosavadního hegemona více než neochota reagovat na zjevnou výzvu. Nutnost postavit se rostoucímu čínskému vlivu je jedna z mála věcí, na které se demokrati a republikáni dokážou shodnout. (Letos se vysloveně předháněli v tom, kdo bude tvrdší.) Osobně si nemyslím, že to bylo běžné politické divadélko, ale že nám před očima vzniká pravý thukidydovský konflikt, polarizace světové scény mezi „starého hegemona“ a „nového vyzyvatele“, která v historii běžně vedla k válečným konfliktům. Nepříliš potěšující perspektiva, ale Konec historie se zkrátka nekonal a nová administrativa bude nucena podle toho jednat. Což mimo jiné pro evropské země znamená, že tlak z Washingtonu, aby se více staraly o svoji vlastní obranu a více investovaly do svých armád, nepomine. Nebude sice vyjadřován tak zjevným a tvrdým způsobem jako za Trumpa, ale na jeho podstatě se nic nezmění. Na světě přibylo potenciálních bojišť a ani Amerika nemá prostředky a chuť k tomu, udržovat svoji přítomnost všude naráz. A z pohledu takového Jihočínského moře působí Evropa jako relativně klidné závětří, které tolik pozornosti a nákladů zkrátka nepotřebuje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-03 09:31:15

Filozof Michael Hauser: Etablovaná levice se v některých bodech chová asociálně

Politická levice je v krizi. Má ještě nějaké trumfy, pomocí kterých se může vrátit na výsluní? Zeptali jsme se českého filozofa Michaela Hausera.   Má levice stále co nabídnout? Podíváte-li se na dva nejvýznamnější problémy dnešního světa – růst nerovností a klimatickou krizi – zjistíte, že se jedná o problémy, na které lze nalézt levicovou odpověď, či které dokonce takovou odpověď vyžadují. Nerovnost je tématem levice po staletí a i u ekologické krize se jasně ukazuje, že s individualismem nevystačíme. Snížení osobní spotřeby na odvrácení ekologické katastrofy nebude stačit. Je třeba řešení systémového, a to může dát jedině levice. Problém ale je, že levice na tyto dvě výzvy nedokáže z různých důvodů reagovat.   Proč? Především proto, že levice se nachází ve fázi transformace. Její tradiční formy se rozpadly. Novou tvář stále hledá.   A nebude ji Corbyn – toho ještě před volbami mimochodem začal ostřelovat i levicový britský tisk… To bylo proto, že Corbyn, ale třeba i Sanders, vracejí do hry otázku třídní nerovnosti.   Právě proto jsem ho zmiňoval. Ukazuje se totiž, že když někdo přijde s pokusem řešit otázku nerovnosti, o které jste řekl, že je jedním ze dvou nejvýznamnějších problémů dneška, nenarazí na nikoho jiného než na levicový establishment. Je otázka, zdali v určitém ohledu není překonán rozdíl mezi levicí a pravicí. Myslím tím etablovanou levici a pravici.    Jak to myslíte? Všimněte si, že etablovaná levice se v některých bodech chová asociálně, kdežto pravice – zvláště ta konzervativní – se v některých bodech chová sociálně. Jinými slovy, promíchalo se to. Je to smutné, ale etablovaná levice se dostala do rozporu s levicovými ideály, třeba právě s již zmiňovanou rovností.   Skutečně? Nepodporuje-li Sanderse nebo Corbyna, kteří třídní nerovnost chtěli snížit, je to nad slunce jasné.   Levice ale podporuje odstranění jiných typů nerovnosti, třeba nerovnosti mezi muži a ženami nebo zvedá identitní témata a nerovnosti, které s tím souvisejí. Proč ne, nemusí to být v rozporu. Corbyn a Sanders proti boji za rovnost mužů a žen nebo proti otázce genderu nic nemají. Zároveň ale tvrdí, že je třeba mluvit i o věci, o které levicoví liberálové nemluví, a tou je třídní nerovnost.   Proč s tím u etablované levice narazili? Protože labouristický i demokratický establishment je součástí ekonomických struktur.   Corbyn nicméně nenarazil jen u levicového establishmentu, on kandidoval ve volbách a narazil u voličů, kteří dali přednost Johnsonovi. Na to je několik odpovědí. Voliči zatím nejsou zvyklí setkat se s tématy, se kterými Corbyn přišel; je to pro ně nové. To ale neznamená, že by s Corbynem britští voliči nesouhlasili. Podíváte-li se na průzkumy veřejného mínění, tak většina Britů například požaduje socializaci železnic nebo omezení privátních bank. Čili kroky, které souzní s tím, co Corbyn říkal – o to víc je otázka, proč voliči Corbyna nepodpořili, palčivá. Možná, že karta, s níž Corbyn přišel, je opravdu natolik nová, že mu voliči prostě neuvěřili, že je něco takového vůbec možné. Dalším důvodem, proč nezískal jejich podporu, a řekl bych, že to je důvod hlavní, bylo to, že kampaň probíhala v době Brexitu a Corbyn se k této otázce nedokázal postavit. Kolísal. V něčem říkal Evropské unii ano, v něčem ne. To byla politická chyba. Já ho za to neobviňuji. Byl pod velkým tlakem. Ale ve chvíli, kdy většinu voličů zajímá jedno jediné téma, Brexit, a Corbyn je v něm nevyhraněný, tak se nedivte, že voliči dali přednost Johnsonovi, který odpověděl jasně. V Británii se situace kolem Brexitu vlekla roky, vypadalo to na pat a další potácení Británie v něm, a tak voliči dali přednost Johnsonovi. Zvolili konec potácení. Bylo to docela logické.   Proč je sociálnědemokratický typ stran na ústupu? Je to proto, že sociálnědemokratické strany se dlouho snažily držet středovou pozici, uzavíraly kompromis mezi prací a kapitálem. Vycházely z představy – která ale kdysi měla své opodstatnění – že požadavky práce a kapitálu lze sladit. Jenže se ukazuje, že ve světě oligarchického kapitálu, daňových rájů a gigantických sociálních rozdílů už něco takového možné není. Proto je levice rozvrácená. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Je vůbec možné onen oligarchický kapitál, jak mu říkáte, porazit a dosáhnout změny? V mnoha zemích již existují různé formy odporu vůči tomuto stavu věcí, otázka je pouze ta, jak je přetavit v reálnou politickou sílu. Nejdále v tom bylo hnutí spjaté se Sandersem. Ten sice z prezidentské kampaně vypadl, ale jeho hnutí se v politickou sílu transformovat skutečně dokázalo. Totéž lze říci o Indignados ve Španělsku. Jinými slovy, běží o to, jak přetavit masové hnutí v politickou organizaci. Nic lepšího není. To, co se děje ve Spojených státech, je nadějeplné o to víc, že Spojené státy byly a do značné míry stále ještě jsou hegemonem světového systému. Tam je jedno z hlavních míst, kde se rozhoduje o podobě globalizace světa. Pamatujete na to, co řekl Slavoj Žižek ve chvíli, kdy byl poprvé zvolen Trump? Řekl, že kdyby mohl volit, podpořil by Trumpa a ne Clintonovou. Spousta lidí z levice ho za to kritizovala. Předhazovala mu, že podporuje konzervativce, ne-li úplného fašistu. On to ale vysvětlil tak, že Trumpův úspěch může vyvolat nezbytné změny uvnitř demokratické strany. Když se ho na to nedávno někdo znovu zeptal, řekl, že si stále myslí totéž. A vidíte, ukázalo se, že měl pravdu.   Nejsem si jistý. Proti Trumpovi bude kandidovat obdoba Clintonové Biden a nikoli Sanders. Ten po čtyřech letech znovu prohrál. Je pravda, že jeho hnutí nakonec nebylo tak silné, jak být mohlo.   Už před čtyřmi lety byl Sanders dostatečně silný na to, aby svedl celkem vyrovnanou bitvu s Clintonovou, takže je otázka, zdali se stalo vůbec něco. Skutečně se to do jisté míry opakuje. Přece jenom si ale myslím, že v hnutí demokratických socialistů jistý vývoj směrem k lepšímu nastal.   Kdybyste dnes dostal tutéž otázku, jakou před čtyřmi lety dostal Žižek, koho byste volil – Bidena nebo Trumpa? Já osobně bych nevolil nikoho, jenže Žižek říká, že to je alibismus. Teď je levice ve Spojených státech na křižovatce. Pravděpodobně zvítězí opět Trump a je otázka, co dělat. Už podruhé se bohužel ukázalo, že demokratický establishment nepodpoří hnutí, které chce významnější sociální a ekonomické změny. Jsou v zásadě dvě možnosti. Buď budou demokratičtí socialisté dál vyvíjet aktivity uvnitř demokratické strany s nadějí, že jednou se ledy prolomí, jenže nevíme, jak dlouho jim to vydrží, anebo se pokusit vytvořit jinou formu politické organizace. Pro něco takového ostatně najdeme v dějinách Spojených států model. Vzpomeňme na Martina Luthera Kinga. Bylo to sice v jiné době, ale jemu se podařilo díky masovému hnutí, nikoli straně, vyvolat výrazné změny v americké společnosti.   Jakou cestu byste zvolil? Spíše tu druhou, protože odpor establishmentu je zažraný do morku demokratické strany.   Považujete vůbec současnou demokratickou nebo – v Británii – labouristickou stranu za potenciálního spojence levice, anebo jsou již příliš prohnilými organizacemi? Na to se momentálně nedá odpovědět. Každopádně se domnívám, že hnutí demokratických socialistů bude nadále pokračovat ve svých aktivitách uvnitř demokratické strany, možná získá další senátorská křesla, ale že současně zesílí aktivitu ve směru vytvoření politické organizace nového typu.   Zní to jako pohádka s nejasným koncem. Taková je situace. Je neurčitá, nikdo neví, jakým směrem se vydat.    Ve chvíli, kdy se Trump v té samé situaci dokáže pohybovat jako ryba ve vodě, je něco takového katastrofa. Dodejme historický kontext. Jedna věc je zvláštní, a sice že ve dvacátém století po ekonomické krizi většinou posílila pravice. Stalo se tak mezi válkami, v sedmdesátých letech i po roce 2008. Mimochodem na vlně poslední krize se v současnosti ještě plavíme. Teď přichází s největší pravděpodobností nová krize, takže se dá očekávat, že znovu posílí pravice. Zatím sice nikdo nevysvětlil, proč tomu tak je, ale je to tak.   Levici nezbývá než čekat na světlé zítřky, protože dnešek prohrála? Chápal bych nynější krizi spíše jako příležitost. Levice se nad sebou může zamyslet a nalézt nová východiska. Každopádně se už teď ukazuje, že představy o klidném sociálním státu se staly utopií. V etablované levici sice pořád převládá myšlenka, že se to nějak přežije a my se k sociálnímu státu vrátíme, ale nevrátíme.   Neměla by si levice připustit, že lidé jsou lidé, že pravice bude vyhrávat až na výjimky vždy a že úkolem levice je předkládat alternativní, byť trochu utopické vize? To je málo.   Na víc to v realitě nevypadá. Ale ano, vypadá. Levice totiž drží některé trumfové karty, byť je zatím tak úplně nevidí a nezúročuje. Přežití je ale opravdu v zájmu většiny společnosti, snad dokonce i v zájmu některých oligarchů. To není jen nějaká krásná myšlenka. To je existenční otázka. To není utopie.   Myslíte, že lze začít mluvit o ekologické krizi a o tom, že je třeba se uskromnit, když teď, v čase koronaviru, celkem jasně vidíte, jak veliký problém lidé spatřují už třeba jen v tom, že se v létě možná nepojedou vykoupat k moři? Tak to není. Nedávno jsem studoval výzkum vývoje hodnot v České republice a z něj vyplývá, že šedesát procent tázaných preferuje ekologii i za cenu nižšího hospodářského růstu nebo třeba dokonce i za cenu ztráty části pracovních míst, a pouze třicet procent preferuje ekonomiku před ekologií. Jiné statistiky, které se ptají na otázku, jaká hodnota je v životě nejdůležitější, odhalují, že na prvním místě lidé samozřejmě jmenují lásku a mezilidské vztahy, ale když se sejde k hodnotám týkajícím se společnosti nebo politiky, tak na prvním místě zmiňují mír, na druhém životní prostředí a teprve až potom demokracii. Mnozí politici žijí s určitými představami o tom, co si většina myslí, jenže ona to vůbec nemusí být pravda. Politici si třeba mysleli, že většina Čechů nechce pustit do České republiky žádné migranty, ale ono to bylo taky trochu jinak. Každý druhý Čech byl ochoten migranty za určitých podmínek přijmout. Sice se říká, jak jsou Češi proti migrantům, ale ono je velice ošidné vycházet jen z dojmů nebo z toho, co vám prezentují média.   Rád bych chvíli hovořil o Michéově textu Tajnosti levice, který je teď v Česku hojně debatován jakožto možné východisko z krize pro levici. Měl bych zejména určitou výhradu k tomu, jak Petr Drulák Michéu představuje. (Viz rozhovor s Petrem Drulákem v Literárních novinách 4/2020 – pozn. autora) Drulák příliš zdůrazňuje, že Michéa je konzervativní. Ve skutečnosti ale Michéa usiluje o rehabilitaci třetího politického proudu. Je liberalismus, je konzervativismus a je socialismus. Po několik desetiletí to vypadalo, že socialistický proud se kamsi vytratil. V devadesátých letech probíhala debata liberálů s konzervativci nebo komunitaristy, ale socialismus nebyl nikde. Když teď Petr Drulák zdůrazňuje, že socialismus má být konzervativní, tak vlastně nenavrhuje nic jiného než jednoho spojence zaměnit za druhého, zavrhnout liberály a spojit se s konzervativci. Vyvolává to dojem, že socialismus je takové nedochůdče, které se musí k někomu přisát, protože jinak nepřežije. Jenže Michéovi jde přece o to vrátit do hry socialismus – bez přívlastků. Jde mu o návrat k ideálům a cílům socialistické politiky. Michéa v přeloženém textu jasně říká, že tu jsou tři myšlenky, jež by měly být každému socialistovi drahé. Zaprvé, zrušení třídních nerovností, zadruhé, odstranění patriarchálních předsudků, zatřetí, ukončení útlaku menšin. Drulák tyto dvě poslední myšlenky nezdůrazňuje. Jinými slovy, je tu problém se způsobem přenesení Michéy do české kotliny. Ve Francii a v západní Evropě se politický liberalismus často projevuje absurditami, výstřelky. Vzpomeňme na návrh švédské Levicové strany zakázat močení ve stoje nebo na snahu německých levicových liberálů odstranit některé názvy ulic, kde se vyskytují jména spjatá s diskriminací nebo kolonialismem, jako je Kryštof Kolumbus. Na toto Michéa po právu reaguje. Ale Michéa současně vůbec nepopírá rovnost mužů a žen nebo politiku ochrany menšin. On se vzpírá jen těmto výstřelkům.   Michéa ale přece v textu hovoří o politickém a ekonomickém liberalismu jako o rodných bratrech. Nekritizuje jen výstřelky, ta kritika je hlubší. Ano, tak to je, ale přece jen bych trval na tom, že v Drulákově přenosu to vypadá, jako by snad Michéa odmítal z liberalismu úplně všechno. Někteří lidé to pak pochopili tak, že Michéa chce patriarchát. A to není pravda. Michéa žádný návrat patriarchálních pořádků nechce, a to že se diskuze o něm často svede k těmto tématům, je způsobeno tím, že Drulák jej představil spíše jako konzervativce, a ne jako socialistu. Drulák měl zdůraznit také i Michéovo odmítnutí nerovnosti mužů a žen a útlaku menšin. Michéa není totéž, co konzervativismus. Někteří recenzenti pak nebyli schopní odlišit Michéovy názory od názorů kardinála Duky.    Souhlasíte s Michéovým zpochybněním slova „levice“? S tím nemám problém. Levice je v očích vykořisťovaných, řekneme-li to postaru, či chudých pracujících žijících někde na periferiích považována za elitářskou. Tak to prostě je. Nemělo by nám jít o obhajobu levice, ale o obhajobu socialismu. Možná, že to nejdůležitější je ukázat, že socialismus je něco docela jiného než reálně existující levice.   Michéa je člověkem z mimoakademického prostředí. Zakládá si na tom. Má levice Michéu následovat i v tomto? Dovedu si dost dobře představit, jakou reakci francouzské akademické obce tím musí Michéa vyvolávat... (smích) Vezměme si ale za příklad spíše Alaina Badioua. Ten taky kritizuje akademii, její schematismus a provoz. Ale Badiou působí na slavné École Normale Supérieure. Je tam sice přehlížený, nedali ho ani do ročenky, protože by to vadilo sponzorům, ale působí tam. Jinými slovy, nevidím cestu v odchodu z akademického prostředí. Naopak je třeba tam zůstat a působit jako Badiou. Buďme jeho součástí a ukažme, že akademická práce může vypadat jinak, než jak běžně vypadá.   Dovolte ještě poslední poznámku k Michéovi. Jako jeden z mála francouzských intelektuálů se přihlásil k hnutí žlutých vest. Spousta lidí na levici ale toto hnutí odmítala a kritizovala kvůli xenofobním výrokům. To má socialista chápat xenofobii? Má pochopit, proč se tak ti lidé vyjadřují.   Někdy je třeba skutečně velkého pochopení.  Někdejší voliči francouzské komunistické strany začali v osmdesátých letech volit Le Pena. Proč? Stali se z nich ze dne na den xenofobové? Ne. Neměli jen žádný politický subjekt, který by vystupoval proti establishmentu.   Mluvíte-li takto, pak se nelze nezeptat na to, co by mělo být výsledkem boje proti establishmentu? Kolaps? Kolaps přichází sám. Je jedno, co si kdo přeje. Nejsme v pohádce – nestačí si něco přát. Kolaps současného systému je dost reálný. My se sice můžeme ještě chvíli tvářit, že to tak není, ale už ne dlouho. Dnes je třeba se připravovat nebo alespoň přemýšlet, co dělat, až kolaps přijde v celé své mohutnosti. To není levičácká úchylka nebo obsese. Tento systém v dané podobě prostě a jednoduše není schopen řešit klimatickou krizi ani nerovnost.   Nevěříte, že lidé mohou v demokratických volbách zvolit politiky, kteří budou ochotni a schopni vyřešit klimatickou krizi? Tomu věřím – ale až za socialismu. (smích) Do té doby všichni politici, i ti, kteří to myslí strašně dobře, budou stát před abstraktní silou procesů kapitálu, který vyžaduje akumulaci zisku či dobývání renty bez ohledu na následky. To je ta Marxova abstraktní moc, která stojí nad lidmi. Není to věc volby. Nestačí si říct, že je něco špatně, a začít prosazovat něco lepšího. Tím problém neodstraníme. Nejprve musíme přijít na to, jak zvrátit tuto abstraktní moc vládnoucí nad společností. Nevěřím na to, že se sejde rada moudrých, vydá nějaké doporučení a tyto dva základní problémy se začnou řešit. To se nestane. Nebo si mám myslet, že bude vyřešena krize poté, co se sejde americký a čínský prezident a dohodnou se na nějakém plánu? Vždyť je to absurdní. Bez nastolení otázky kapitálu se nic nezmění. Kapitál má dnes zombie podobu, je to neproduktivní renta a potřebuje vytvářet dluh. Jde mi o to, aby se o ekologické krizi a nerovnostech začalo uvažovat tak, že je těžko vyřešíme, pokud nad námi bude vládnout toto zombie. {/mprestriction}  Michael Hauser (* 30. 3. 1972, Trutnov) je český filozof a zakladatel občanského sdružení Socialistický kruh. Působí na katedře občanské výchovy a filozofie na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, v letech 2014 až 2020 člen Rady České televize. Do češtiny převedl například texty Slavoje Žižeka, Ericha Fromma, Maxe Horkheimera nebo Theodora Adorna. Napsal řadu knih, například Adorno. Moderna a negativita (2005) či Kapitalismus jako zombie neboli Proč žijeme ve světě přízraků (2012).

Čas načtení: 2019-12-10 19:21:15

Německá sociální demokracie chce milionářskou daň a zmrazení nájmů, ale ne zas tak moc

Nové vedení německé sociální demokracie (SPD) má značně levicové představy, ale zatím kvůli nim nejde do ostrého střetu. Mimochodem, nepřipomíná vám pan Kühnert tak trochu Standu Grosse? Na sjezdu SPD, který proběhl minulý víkend v Berlíně, se nově zvolení spolupředsedové potvrzovali už jen formálně. Zajímavý boj se ovšem čekal o posty místopředsedů. Na místopředsedu totiž kandidoval i Kevin Kühnert, šéf socialistické mládeže (Jusos), což je jeden z lidí, kteří teď svým osobním nasazením pomohli nové dvojce šéfů do sedla. Jeho protikandidátem byl Hubertus Heil, ministr práce v současné spolkové vládě. Kühnert je zastáncem posunu SPD doleva, kdežto Heil je spíš pragmatický centrista. Chvějete-li se nyní nesnesitelným napětím, který z nich to křeslo nakonec obsadil, tak mám pro vás úlevu: oba. Vedení strany totiž usoudilo, že než dopustit tento souboj, raději zvýší počet místopředsedů ze tří na pět. A tak se nespokojená členská základna „nažrala“ a stará partajní špička si zachovala tvář. (Při té příležitosti si člověk říká, kolik dnešních orgánů a institucí svého času vzniklo nějakým podobným způsobem – kvůli potřebě dávno mrtvých lidí si nějak rozdělit pašalíky, aniž by se navzájem zničili. To by bylo dobré téma na doktorskou práci.) Nová, levicovější SPD stihla vygenerovat ještě pár myšlenek ve svém znovu nalezeném duchu. Tou asi nejvýraznější je Vermögenssteuer čili daň z majetku. Takzvaná milionářská daň v každoroční výši jednoho až dvou procent, progresivní podle celkového objemu majetku. Myšlenka zdaňovat majetek byla přitom v SRN opuštěna už roku 1997, poté, co ústavní soud rozhodl, že nemovitosti a jiný majetek nesmějí být zdaňovány různými sazbami. Tehdejší vláda usoudila, že než zvýšit sazbu na nemovitosti, jak by požadovalo rozhodnutí soudu, raději celou daň zruší. Myšlenka nějak oholit milionáře není v Evropě nijak nová, ale její reálné výsledky obvykle zaostávají za rozzářeným očekáváním. Francouzská superdaň ve výši 75 procent na vysoké příjmy, kterou svého času zavedl prezident Hollande (boční myšlenka: říkali mu tehdy „populista“, nebo ne? Já mám dojem, že ne), byla časem zrušena, protože se potrefené osoby prostě přestěhovaly do ciziny. Návrh německých socialistů by se nejspíš také nějak obcházel. Například přes úlevy firmám, se kterými se v něm počítá. Další myšlenkou z tohoto sudu je návrh na zmrazení nájmů ve velkých městech po dobu pěti let. Rostoucí nájemné je v Německu velké téma, protože ve velkých městech jen málokdo vlastní byt, ve kterém bydlí. Ale problém s nedostatkem bydlení v zemi, kam se od roku 2010 přistěhovaly přes čtyři miliony lidí, těžko reálně řešit jinak než výstavbou nových bytů. O té se ovšem na sjezdu moc nemluvilo. Nejen o výstavbě se nemluvilo; téma imigrace bylo také totálně v pozadí, přitom jde o významný důvod útěku tradičních dělnických voličů k AfD (ve spolkových volbách roku 2017 se přeliv od SPD k AfD odhadoval na půl milionu). To ale není zase takové překvapení. Zatím jediná západní sociální demokracie, která byla pod tlakem voličů ochotna přehodnotit svůj postoj směrem k větší restriktivitě, je ta dánská. Pár komentářů k věci. Pravděpodobnost, že SPD tyhle myšlenky prosadí ve vládě, je víceméně nula. Jediný její požadavek, který má potenciální vyhlídky na úspěch, je zvýšení uhlíkové daně. K tomu se totiž opatrně pozitivně vyjádřil Armin Laschet, místopředseda CDU a jeden z lidí tvořících mocenskou oporu stávající kancléřky Angely Merkel. K ultimátní výhrůžce rozbití vlády, kterou by možná mohli něco prosadit, schází nově zvolenému vedení SPD odvaha, ačkoliv Kühnert i oba noví spolupředsedové nenechali v předvolebním souboji na velké koalici niť suchou. Když ale začala perspektiva jejího konce vypadat příliš reálně, Kevin Kühnert zavesloval zpět a pravil, že se věc nesmí uspěchat. Jojo, neuspěchaně a v klidu lze o tomto tématu hovořit třeba až do řádného termínu voleb roku 2021, řekl by cynický pozorovatel (jako třeba já). Strach z případných předčasných voleb vychází i z toho, že současné vyhlídky v průzkumech veřejného mínění nejsou pro SPD moc příznivé. Poslední dva zveřejněné průzkumy udávají značně odlišné údaje: Emnid by jim přiřkl 16 procent hlasů, kdežto televize RTL jen rekordně nízkých 11 procent, navíc s krutým sdělením, že pouze tři procenta Němců považují SPD za nejlepší stranu, co se zvládnutí problémů Německa týče. (Sběr dat pro Emnid ale probíhal o pár dní dříve, takže v něm nemusí být plně odraženo to, jak na voliče zapůsobili nově zvolení předsedové.) Maximum, co tedy lze čekat, jsou nějaké obstrukce v další práci vlády. A to si také myslím, že se stane: fungování německé vládní koalice bude ještě ochromenější než dosud. Upřímně by nové volby byly dávno na místě, ale znáte to s těmi kapry a vypouštěním rybníků. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autoraz jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-02-19 19:36:00

Zeman končí jako státní zástupce. Nejvyšší státní zastupitelství vedl deset let

Pavel Zeman končí jako státní zástupce. Odchází z Nejvyššího státního zastupitelství, které v letech 2011 až 2021 vedl. Kdo bude jeho novým zaměstnavatelem, neuvedl. Zeman byl v minulosti zástupcem Česka v úřadu evropské justiční spolupráce Eurojust, kandidoval také na soudce Mezinárodního trestního soudu (ICC) v Haagu.

Čas načtení: 2024-02-19 19:16:00

Pavel Zeman končí! Odchází z Nejvyššího státního zastupitelství

Pavel Zeman končí jako státní zástupce. Odchází z Nejvyššího státního zastupitelství, které v letech 2011 až 2021 vedl, píše Deník N. Kam jde, neřekl. „Už delší dobu se ke mně dostávaly pracovní nabídky,“ uvedl pro zmiňovaný server. Kdo bude jeho novým zaměstnavatelem, neuvedl. Zeman byl v minulosti zástupcem Česka v úřadu evropské justiční spolupráce Eurojust, kandidoval také na soudce Mezinárodního trestního soudu (ICC) v Haagu.

Čas načtení: 2024-02-19 19:36:00

Zeman končí jako státní zástupce. Nejvyšší státní zastupitelství vedl deset let

Pavel Zeman končí jako státní zástupce. Odchází z Nejvyššího státního zastupitelství, které v letech 2011 až 2021 vedl. Kdo bude jeho novým zaměstnavatelem, neuvedl. Zeman byl v minulosti zástupcem Česka v úřadu evropské justiční spolupráce Eurojust, kandidoval také na soudce Mezinárodního trestního soudu (ICC) v Haagu.

Čas načtení: 2024-02-19 20:23:10

Zeman končí jako státní zástupce. Nejvyšší státní zastupitelství vedl deset let

Pavel Zeman končí jako státní zástupce. Odchází z Nejvyššího státního zastupitelství, které v letech 2011 až 2021 vedl. Kdo bude jeho novým zaměstnavatelem, neuvedl. Zeman byl v minulosti zástupcem Česka v úřadu evropské justiční spolupráce Eurojust, kandidoval také na soudce Mezinárodního trestního soudu (ICC) v Haagu.

Čas načtení: 2024-02-19 20:23:10

Zeman končí jako státní zástupce. Nejvyšší státní zastupitelství vedl deset let

Pavel Zeman končí jako státní zástupce. Odchází z Nejvyššího státního zastupitelství, které v letech 2011 až 2021 vedl. Kdo bude jeho novým zaměstnavatelem, neuvedl. Zeman byl v minulosti zástupcem Česka v úřadu evropské justiční spolupráce Eurojust, kandidoval také na soudce Mezinárodního trestního soudu (ICC) v Haagu.

Čas načtení: 2024-03-01 11:16:00

Dominik Hašek bude kandidovat do Senátu. Prý za TOP 09 nebo Spolu

Do politiky promlouvá dlouhodobě a teď se podle všeho rozhodl do ní aktivně vstoupit. Bývalý hokejový brankář a ikona olympijských her v Naganu Dominik Hašek ohlásil, že by letos rád kandidoval do Senátu. O hlasy by měl usilovat buď v barvách koaliční TOP 09, nebo koalice Spolu. Po samotném Haškovi to na sociálních sítích potvrdila i sama strana.

Čas načtení: 2024-03-02 09:00:00

Falešné informace o Británii v Česku

Na Twitteru se v ČR o Británii šíří nesmysly: “Naše ulice jsou okupovány skupinami, které jsou nepřátelské k našim hodnotám a nerespektují naše demokratické tradice."Britský premiér @rishisunak řekl, že islamističtí extrémisté ohrožují Británii a snaží se „militarizovat zlo antisemitismu“. pic.twitter.com/NlGl7Weci1— Jan Betlach 🔯 🇮🇱 @jbetlach@mastodon.social (@jbetlach) March 1, 2024 V pátek večer vystoupil v poněkud zmateném asi desetiminutovém vystoupení před Downing Street premiér Rishi Sunak, v němž po zvolení George Gallowaye ve čtvrtečních doplňovacích volbách "varoval před extremismem". George Galloway je bývalý labouristický poslanec, který byl ze strany vyloučen a snaží se využívat rozbrojů ve společnosti. Je to velmi dobrý řečník, ale čistý demagog.  Obdivoval a navštívil Saddáma Husajna a další diktátory na Blízkém východě. V tradičné labouristickém městě Rochdale zvítězil, protože labouristé byli nuceni se distancovat od svého kandidáta, který projevil antisemitské tendence. Galloway kandidoval "pro podporu Gaze", avšak místní občané, i muslimové, se zajímají především o domácí britské problémy jako je drahota, nefunkčnost všeho, včetně zdravotnictví, nikoliv nutně o Gazu. Samozřejmě, na českých sociálních sítích se šíří lži, že Sunak ve svém poněkud zmateném, improvizovaném pátečním projevu varoval před muslimy. Ve skutečnosti varoval před extremisty z pravice, ze skupin stoupenců Izraele i ze skupin stoupenců Palestinců. Varoval před islamofobií i před antisemitismem.   Sunak je špatný premiér, a kulturní války v Británii vedou extremisté z jeho strany, bývalá vyhozená ministryně vnitra Suella Braverman, bývalá několikatýdenní děsívá premiérka Liz Truss, minulý týden z Konzervativní strany vyloučený Lee Anderson, nicméně Sunak absolutně neříkal to, co se píše v Česku na sociálních sítích. A tak je to se vším. Mimochodem, britský velvyslanec v Praze Matt Field si pochvaloval jakési pražské vystoupení chválící geniálního státníka Winstona Churchilla. Přesně v tutéž dobu běží v rozhlase BBC několikadílný seriál o tom, že za druhé světové války Churchill přímo zavinil hladomor a smrt tří milionů lidí v indickém Bengálsku. Hrozilo totiž, že z východu do tehdy britské Indie vtrhnou Japonci, a tak Churchill nařídil, aby se lidem v Bengálsku odebraly potraviny a všechny nástroje a možnosti, jak potraviny vyrobit nebo si je opatřit, aby po invazi Japonci neměli přístup k potravinám.  Zemřely proto hladem tři miliony  lidí. Britský velvyslanec v Praze přesně v tuto dobu, kdy se o této churchillovské hrůze diskutuje v Británii, vytváří v Praze obraz Churchilla-světce a osobnosti. https://www.bbc.co.uk/programmes/m001wr56 https://en.wikipedia.org/wiki/Bengal_famine_of_1943 Viz níže:

Čas načtení: 2024-03-02 09:00:00

Varuje-li před "extremismem", britský premiér by měl předložit důkazy

Známý britský novinář Peter Oborne reaguje v rozhlase LBC  na páteční vystoupení Rishiho Sunaka v Downing Street, kde varoval před extremismem: ‘Is there something real going on? Or is he confecting a national emergency to suit the strategy of the Conservative Party?’ Political commentator Peter Oborne questions the motives of the PM following his speech to @Matthew_Wright. pic.twitter.com/12lX1gGZVs— LBC (@LBC) March 2, 2024 Peter Oborne: Je to něco skutečného, co se děje, že Sunak musel vyjít a pronést projev poprvé v jeho funkčním období premiéra?   Kvůli mimořádné události v zemi? Nebo si spíš vymýšlí nějaký národní výjimečný stav, aby pomohl strategii Konzervativní strany, která v průzkumech masivně zaostává a chce se nějak chopit iniciativy tím, že si něco vymyslí?Moderátor: Říkáte, že si to vymýšlí, ale hrozby ze strany islamistických teroristů jsou ve Spojeném království dominantní hrozbou, tvořící něco kolem tří čtvrtin teroristických hrozeb, krajní pravice tvoří většinu ostatních. Sunak má důvod varovat, Moje obavy jsou - Peter Oborne:  Udělal to na základě volebních výsledků v Rochdale a předpokládám, že i na základě hašteření v parlamentu. Nemáme žádné důkazy o hrozbě násilí. Pokud dojde k násilné hrozbě ze strany jakéhokoli druhu extremistů, policie je zatkne, je to protizákonné a budou obviněni. A posláni do vězení.Moderátor:  Souhlasím,Peter Oborne:  Ale on neposkytl žádné žádné důkazy a podívejte se, voliči v Rochdale zvolili kandidáta, který zjevně ztrapňuje labouristu Keira Starmera i konzervativce Rishiho Sunaka, . V podstatě Galloway kandidoval na základě neschopnosti obou britských hlavních stran  vyzvat k příměří a vnutil se v otázce Gazy a prezentoval názor, který  se vlastně shoduje s masou britského obyvatelstva. Ať už je váš názor na  Gallowaye nyní jakýkoli, pokud chcete vznášet obvinění, že on nebo Palestinci, protestující se chovají násilnicky za použití výhrůžek a zastrašování, no musíte přinést důkazy.A vidím, že  tohle je rána do nosu pohodlnému konsensu v Dolní sněmovně, který podporuje, aby Británie posílala zbraně Izraeli, zatímco Mezinárodní soudní dvůr to tam označuje za možná genocidu. A teď vidíme každý den ty otřesné záběry.Kdo jsou vlastně v tom všem ti extremisté? Položme si tuto otázku.Moderátor: To je myšlenka, která se mi velmi honí hlavou.