Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-11-12 11:17:20

Sjezd Strany Zelených vyzývá vládu, aby na konferenci COP29 podpořila klimatickou neutralitu do roku 2050, odmítla fosilní lobby a apelovala na Ázerbájdžán, aby propustil politické vězně

Česká republika se již nyní potýká s klimatickou změnou, naposledy se projevila při zářijových povodních. Je proto v zájmu ochrany Česka podpořit na nadcházející klimatické konferenci COP29 v Baku dosažení co nejambicióznější klimatické dohody. Strana zelených proto vyzývá, aby delegace zastupující Česko na konferenci COP29 podpořila klimatické cíle, které povedou k dosažení klimatické neutrality nejpozději […]

Čas načtení: 2019-12-09 16:40:25

Změníme klima?

Nešla jsem na jedinou stávku za klima. A nepůjdu. Před většinou svých vrstevníků o tom radši nemluvím. Ale někdy se to provalí. Ty jsi nebyla stávkovat? Ani jednou?! Proč? Ptají se, většinou útočně nebo lítostivě. Ptala se mě i babička, opatrně a s obavami v hlase. Považuje mě totiž za aktivistku. Když zjistila, že jsem se toho nezúčastnila a ani to neplánuji, s úlevným výdechem postavila vodu na čaj a začala vyprávět o čerstvě rozečtené knížce. Nejsou rozruch a vzrušené debaty, které vzbudila studentská stávka za klima, samy o sobě důkazem toho, že stávky mají smysl? Není snad dobře, že tolika mladým lidem záleží na životním prostředí? Není skvělé, jak informovaní a aktivní jsou (jsme)? Ale jo… říkám si a strašně se mi nechce pokračovat dál. Přiznávám, příšerně mě všechen ten rozruch a řeči vytáčí. Nemůžu si pomoct.   „Jsme skupina českých středoškoláků a středoškolaček a na naší budoucnosti nám záleží více než na našem vzdělání. Není nám jedno, že generace našich rodičů a prarodičů ničí naši zemi a naši budoucnost,” píše česká součást mezinárodního hnutí Fridays for Future na svých stránkách v sekci O nás. My, středoškoláci, ale naši zemi a naši vlastní budoucnost ničíme taky. Každý den. Pijeme brazilskou kávu z jednorázových kelímků, jezdíme autem, kupujeme z daleka dovážené jídlo v plastových obalech, někdy taky jíme maso, kouříme, občas si zaletíme na dovolenou… a obdobně bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Jsme zkrátka součástí naší společnosti, dnešního systému. A pokud se k tomu všemu nebudeme vzdělávat, nejen že budeme jednou žít na planetě značně poznamenané globální změnou klimatu (ne-li zničenou), ale ještě s tím nebudeme umět nic udělat. A potom to bude už opravdu jenom na nás. Jak jinak ale máme dotlačit politiky, představitele velkých firem, zkrátka ty mocné k tomu, aby se něco doopravdy změnilo? Jak jinak než pomocí davů lidí v ulicích říct, dělejte něco, prosím, záleží nám na tom a cítíme se bezmocní? No jo no… na tom něco je, ale můžeme se k těm davům s čistým svědomím připojit, když k tomu sami více či méně přispíváme? Není to trochu pokrytecký?   Pokud by na stávku za klima dorazil akcionář ČEZu nebo provozní ředitel počeradské elektrárny, nejspíš by nebyl vítán. Dobrovolně se podílí na fungování byznysu, který jednoznačně životnímu prostředí škodí a ke změně klimatu přispívá. Co kdyby ale přišel stávkovat místní chemický technik nebo stážista? Uklízečka kanceláří? A co rodiny, které žijí z jejich platů? Mají se ti cítit provinile? Obyvatel Mělníka, v jehož domácnosti se topí díky místní uhelné elektrárně, by se ale určitě zúčastnit mohl. Pravděpodobně by ho ani nenapadlo brát na sebe část zodpovědnosti za její fungování. Neneseme ale všichni, jako čeští občané, politickou vinu za fungování uhelných elektráren? Neneseme všichni, jako obyvatelé Země, vinu za celou klimatickou krizi? Máme se tedy úplně všichni cítit provinile? A pokud ne, kde je ta hranice? To je blbá otázka… Žádná hranice mezi odpovědnými a ostatními neexistuje. Lidstvo je odpovědné, takže jednotlivci taky.   Úzkostný pocit viny jako reakce na vědomé a opakované selhávání, který očekává potrestání (v tomto případě ve formě zničené planety) je nutně destruktivní. Jsme-li totiž opravdu jako jednotlivci zodpovědní, selháváme bezmála ve všem, co denně děláme. Jedinou možností, jak se osvobodit od dlouhodobého nepříjemného pocitu, by byla léta strávená v odloučení od současné společnosti, ve snaze přežívat z toho, co člověk sám vypěstuje a uloví. Nepramení-li pocit viny ze strachu před trestem, ale z racionálního porovnání našeho konání s vlastními hodnotami, se zvnitřněnou morálkou, je-li uvědoměním si, že jsme překročili námi stanovené hranice, může se pro nás stát užitečným nástrojem. Proč říkám užitečným? Kdyby se větší část lidí opravdu radikálně rozhodla, že bude žít svépomocí na jednom místě, ke krizi klimatické bychom měli ještě rychle a nepřehledně měnící se společnost. Někdo by možná řekl krizi společenskou. Pokud se ale dokážeme cítit provinile aniž bychom se jen dlouze utápěli v úzkostných a bojácných emocích, pak se můžeme snažit zlepšovat věci postupně, tak, jak máme zrovna sílu, podle svého svědomí, a hlavně bez zbrklého rozboření dosavadního systému. Co? Možná to nemusí být dva pocity viny, ale jeho dvě fáze… ne? Když uděláme něco špatně, nejsme vždycky nejdřív úzkostní? Nebojíme se v první chvíli vždycky potrestání? Ať jako materiálního postihu nebo jako odsouzení druhými lidmi. K tomu aktivnímu provinilci se přece musíme nějak dostat. „Ujasnit si svou vinu znamená zároveň ujasnit si svůj nový život a jeho možnosti. Z tohoto ujasnění vyvěrá vážnost a rozhodnutí,” píše Karl Jaspers ve své knize Otázka viny. Uff... zpátky ke stávce. A není tedy stávkování za klima výsledným činem toho rozhodnutí, není tou možností, o které mluví Jaspers? No… když to řeknu takhle nahlas, taky se mi to zdá trochu málo… jít na pár pátečních dopolední křičet hesla a pochodovat s transparenty. „Víme, že se někteří politici chtějí v pátek zúčastnit naší stávky. Nechoďte, jděte do své práce a začněte ji dělat pořádně. Vy jste ti u moci a jedině vy máte možnost zachránit naši budoucnost. Věnujte se klimatické politice. My jdeme stávkovat proto, že nemáme jinou možnost. Vy ji máte. Využijte ji.“   Studie ze Stanfordské univerzity, která nese sebevysvětlující název Moral Self-Licensing: When Being Good Frees Us to Be Bad, dala dohromady vícero starších experimentů a studií, které fenomén morálního (sebe)licencování v nějaké formě přibližovaly. V jednom z experimentů se po účastnících chtělo, aby si představovali situace, které jim byly zadány. Po experimentu mohli přispět charitativní organizaci. Ukázalo se, že účastníci, kteří si představovali, že dělají něco altruistického (pomáhají bezdomovci, zdarma doučují atp.) přispěli méně než ti, kteří si nepředstavovali, že dělají nějaké dobré skutky. K podobným závěrům docházeli i ostatní uvedené studie. Mohlo by to tedy znamenat, že máme každý nějakou “denní dávku” pomáhajících činů? Možná i skautský “každodenní dobrý skutek” poukazuje na zdánlivou, ale hluboce zakořeněnou počitatelnost dobra. Anna C. Merritt, Daniel A. Effron a Benoit Monin, autoři zmíněné studie definují fenomén morálního licencování takto: „Dobré skutky v minulosti nás mohou osvobozovat k nemorálnímu, neetickému nebo jinak problematickému chování. Chování, kterého bychom se jinak vyvarovali kvůli strachu z pocitu vlastní nemorálnosti a působení nemorálně.“ Možná, že i stávkování za klima je dobrým skutkem v minulosti. Pokud chodíme stávkovat, splnili jsme svoji denní, týdenní, možná i měsíční dávku snahy a teď je to na někom jiném. My jsme svůj díl na pomoc globální klimatické krizi odpracovali…   Samotné označení krize (z řečtiny rozhodná chvíle nebo doba, volba, soud, vysvětlení či řešení, vyvrcholení) může být zavádějící. Chce zdůraznit, že globální změna klimatu je obrovský problém. Sice tím strhává více pozornosti a upozorňuje tak na svoji důležitost, zároveň ale vyvolává pocit, že je příliš veliký a my, jako jednotlivci, s tím nic nenaděláme. Na tak důležitá rozhodnutí prostě nejsme dostatečně kvalifikovaní a zkušení. Výsledkem toho můžeme úplně rezignovat na každodenní snahu a o to víc slepě nadávat a svalovat vinu na naše politické a ekonomické představitele. Žádný z původních významů slova ale nemá negativní náboj. Nemají nic společného se stagnací, bezvýchodnou situací nebo vyděšenou nehybností. Řecké slovo krisis naopak předpokládá naši aktivitu, přemýšlivost, nápaditost, osobní zápal a odvahu rozhodovat a konat přes možnost neúspěchu a špatného soudu. „Změňte politiku, ne klima. Politici, probuďte se!“ hlásaly 20. září transparenty na Staroměstském náměstí. Tak by možná bylo lepší křičet: “My všichni, probuďme se, měňme životní styl, ne klima, přemýšlejme, zůstaňme nadšení a zapálení, vytrvejme!” Tyhle hesla dokonce jsou v českém prostředí slyšet, ale v trochu jiném kontextu.   „Každý člověk se počítá, každý krok pro demokracii má smysl. Nesklánějme hlavy a pojďme vytrvale dál za svým cílem,” píše Milion chvilek pro demokracii ve svém letošním prohlášení ke dni české státnosti. Problémy české politiky, kauzy Andreje Babiše nebo Zemanovo porušování Ústavy jsou sice pro českého občana nejspíš o něco představitelnější než klimatická krize, ale zdají se být neskutečně složité a neovlivnitelné. Mikuláš Minář i celý spolek přesto dlouhodobě vyzývá k angažovanosti a osobní iniciativě každého člověka a zdůrazňuje jeho důležitost. Jádro jejich činnosti totiž není v obřích viditelných demonstracích, ale v podpoře pomalé mravenčí práce tisíců lidí, kteří se snaží debatovat, vzdělávat se, ale také naslouchat a porozumět druhým lidem. V prohlášení Vytrváme spolek píše: „Jedno špatné rozhodnutí ho (potenciál) ale může zničit, protože k čemu je demonstrace s nejasným či nelegitimním cílem, která nemůže ničeho pozitivního dosáhnout? Můžeme sice vykřičet své zklamání či zlobu, ale taková akce nakonec jen prohloubí frustraci lidí a zanechá pocit bezvýchodnosti.“ A to se u stávek za klima bohužel děje. Ale až bude z projevů organizátorů znít méně jednoduchého obviňování politiků a více, tak jako v jednom z prohlášení Milionu chvilek Každý může, půjdu stávkovat za klima. Hrdě a radostně.   Esej studentky pražského gymnázia Jana Keplera Elišky Peřichové zvítězil v letošním (již jedenáctém) ročníku literární soutěže Knihovny Václava Havla. Knihovna letos vyzvala mladé lidi, aby se pokusili formulovat, jak vnímají tvář země, ve které žijí. Studenti spojovali tvář České republiky s národní identitou i tváří lidskou, snažili se varovat před ekologickým marketingem firem, který je cílen jen na zisk, reflektovali mediální obraz ochránců klimatu. V porotě soutěže zasedli: spisovatelka Petra Dvořáková, básník Jonáš Hájek, kritička a editorka Karolína Jirkalová, novinář Ondřej Kundra a geobotanik Jan Albert Šturma. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-13 16:17:17

Ekonomka Stephany Griffith-Jonesová: Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU

Mezinárodně uznávaná ekonomka českého původu Stephany Griffith-Jonesová je autorkou či editorkou pětadvaceti knih včetně práce Čas pro viditelnou ruku, kterou připravila s Josephem Stiglitzem a José Antonio Ocampem. Působila jako poradkyně národních i mezinárodních institucí (například České národní banky, brazilského prezidenta Cardosa, Evropské unie, OSN). Za své zásluhy získala v roce 2006 cenu Významná Češka ve světě.   Jak hodnotíte současný stav eurozóny? Jste stejně skeptická jako váš kolega Stiglitz? Myslím, že Stiglitz oprávněně kritizoval některé prvky eurozóny jako například Pakt růstu a stability a jeho úzkou interpretaci po dluhové krizi, která například vnutila přehnaně restriktivní politiku dlužnickým zemím Španělsku, Portugalsku, Irsku a zejména Řecku. V Řecku to vedlo k poklesu HDP o 25 % a k obrovským nesnázím. Rovněž oprávněně kritizoval německou politiku nulového rozpočtového schodku, která podkopala růst v Německu, v Evropě (včetně Česka) i ve světě. V Německu se teď čím dál tím více diskutuje o nutnosti tuto politiku změnit, neboť růst se tam prakticky zastavil. Takže výzvy k expanzivnější rozpočtové politice od Stiglitze, Krugmana, některých německých ekonomů jako Petera Bofingera a dalších, k nimž se sama počítám, se setkávají s narůstající podporou většiny ekonomů. Ale eurozóna potřebuje ještě další reformy (doporučuji Stiglitzovu knihu Rewriting the Rules oft he European Economy). Teď je třeba, aby politici naslouchali a jednali! Musím zdůraznit, že osobně jsem přesvědčená Evropanka a podporuji Evropskou unii! Od padesátých let přináší neocenitelné období míru a prosperity. Ale hospodářskou politiku po roce 2008 je třeba zásadně přehodnotit. Přesto zásadně nesouhlasím s euroskeptiky, hlavně ve Velké Británii, ale i jinde v Evropě. Zbytek světa vždy obdivoval vytvoření a výkony EU. Těžko se mi chápe ta vlna euroskepticismu, která se, doufám, brzy zlomí.   Nepřispívá k euroskepticismu právě ta chybná hospodářská politika?  Chyby v hospodářských politikách států eurozóny skutečně přispěly k euroskepticismu; zejména nízký nebo nulový růst a zhoršující se příjmové nerovnosti. Ale není tam vždy přímá souvislost. Nedávno jsem například byla v Řecku. I když tam byli poškozeni nadměrnými rozpočtovými škrty, je zajímavé, že podpora krajní pravici v nedávných volbách byla nízká a navíc klesá. K nárůstu euroskepticismu a krajní pravice přispívají i neekonomické faktory. Ale určitě nelze popírat vinu chybné politiky rozpočtových škrtů. Proto jasně podporuji štědřejší rozpočtovou politiku.    Máte dojem, že eurozóna se v posledních letech změnila k lepšímu? V čem konkrétně?  Leccos se zlepšilo. Například volnější měnová politika Evropské centrální banky, a především Draghiho politika záchrany eura za každou cenu, která nic nestála a měla velmi pozitivní dopady. Ale monetární politika sama o sobě nestačí, musí být podpořena politikou rozpočtovou. Zmíněný Junckerův plán byl pozitivním krokem. Ale ještě toho tolik zbývá!    Měli bychom uspíšit náš vstup do eurozóny? Této otázce jsem se výzkumně příliš nevěnovala. Nemyslím si, že by to bylo až tak zásadní rozhodnutí, protože koruna de facto stínuje euro. Myslím, že z dlouhodobého hlediska je namístě přistoupit ke společné měně. Otázku načasování bych přenechala kolegům, kteří se tím tady zabývají; nakonec ale půjde stejně o politické rozhodnutí. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A ztráta možnosti devalvovat? Pokud by ji Řekové měli, patrně by nedopadli tak tvrdě. Vstupem do eurozóny sice ztratíte suverénní kontrolu nad směnným kurzem, ale protože tím vstupujete do mnohem většího ekonomického celku, tak zase získáte lepší ochranu před spekulativními útoky na mezinárodním trhu. Posílíte svoji suverenitu nad mezinárodní spekulací. Navíc, i když je česká ekonomika úspěšná, s dost nízkou zadlužeností a s opatrnou makroekonomickou politikou (někdy až příliš opatrnou, protože expanzivnější politika by podpořila růst a prospěla chudším), stále se jedná o ekonomiku malou, která může být zranitelná vůči silným šokům z vnějšího ekonomického prostředí.    Co byste řekla, že bylo v české ekonomické transformaci nejzdařilejší a co se nám naopak moc nepovedlo? Jsem přesvědčena, že česká ekonomika prošla úspěšnou transformací a hodně jí prospěl vstup do EU. Česko má dnes v EU nejnižší nezaměstnanost. Mám velký respekt například k tomu, jak se podařilo přesměrovat české vývozy z bývalého sovětského bloku do západní Evropy. Celkem vzato, ekonomika velmi dobře rostla, i když to mohlo být i lepší, pokud by v některých obdobích byla méně restriktivní politika zejména fiskální. Ale zhoršila se nerovnost příjmů, což podle mne není dobré. Je třeba naléhavě přijmout opatření, která by to zvrátila. Stiglitzovy návrhy mohou pomoci, některé jsem už zmínila.    Jste kritická vůči volnotržnímu přístupu à la Thatcherová. Nemáte dojem, že jsme to občas přehnali s privatizováním?  Výzkumně jsem se tomu nevěnovala. Podle mne jde při privatizaci o tři věci: rozsah, rychlost a metodu. Co do rozsahu tu bylo státní vlastnictví rozšířenější než v dalších komunistických zemích, a proto bylo asi nutné přikročit k radikálnější privatizaci. I přesto by například v takovém bankovnictví stálo za to vytvořit veřejné rozvojové banky po vzoru Německa, Francie, Kanady, Jižní Koreje a mnoha dalších. Nemohlo by se však jednat o staré státní banky, nýbrž o nové fungující instituce. Myslím, že bylo přehnané privatizovat všechny banky a ještě je k tomu nechat přejít do cizího vlastnictví. Rychlost byla v bankovnictví spíše mírná, což považuji za rozumné. Ale ukvapená byla kupónová privatizace založená na metodě velkého třesku. Takové kontroverzní metody přispěly k obohacení některých segmentů ekonomiky, které neměly nic společného ani s podnikavostí, ani s prací, a tím i k příjmové nerovnosti. Také přinesly privatizační skandály a korupci, což podkopalo důvěru v tržní ekonomiku.    A co teď s těmi nerovnostmi? O tom by se dalo mluvit dlouho. Ale vždy je pár oblastí, které jsou klíčové při dorovnávání příjmů. Vždy je dobré začít zvyšováním příjmů chudších, například nastavením minimální mzdy, z níž se dá slušně vyžít. Je třeba také pamatovat na zdravotnictví a školství, která budou pro všechny, a nejen pro bohaté, kteří si je mohou pořídit soukromě. Důležité jsou odbory, musí být dost silné na to, aby dokázaly ochránit příjmy chudších. Klíčové je zdanění – daně, které proporčně daní více bohaté, jsou důležité pro financování výdajů směrem k chudším. Ale souvisejí s tím i další cíle jako vyšší růst ekonomiky i produktivity. Zde by pomohla rozvojová banka, ale i větší podpora výzkumu a vývoji. Myslím, že důležitým cílem je i zelená transformace, která může vytvářet nové zdroje růstu. Uhlíkově náročná výroba (těžba uhlí, uhelné elektrárny) může vytvářet neperspektivní aktiva, která se v důsledku klesající poptávky změní na pasiva. Na druhou stranu v budoucnosti poroste poptávka po obnovitelné energii a nízkouhlíkových vozidlech (např. elektroautech), a tím i jejich ceny. To je dost zásadní pro český automobilový průmysl, který je tak důležitý pro českou ekonomiku. Zelená transformace může přinést konkrétní ekonomické výnosy i přispět ke zmírnění klimatických změn. A konečně Česko se může v rámci EU zasazovat o změny, které povedou k příznivějšímu evropskému kontextu pro české hospodářství. Myslím, že je důležité tlačit na Německo (s nímž Česko tolik obchoduje a které v Česku tolik investuje), aby více podporovalo domácí ekonomický růst. K tomu určitě najde důležité spojence mezi dalšími evropskými zeměmi.    Dlouhodobě se zabýváte mezinárodními finančními toky a jejich dopady na rozvojové země. Co považujete za svůj nejvýraznější výzkumný výsledek?  Čím dál více ekonomů se shoduje na tom, že ničím neomezené kapitálové toky mohou mít velmi problematické dopady na rozvíjející se ekonomiky, neboť mohou vést k nadhodnocení směnných kurzů, nadměrným schodkům na běžném účtu platební bilance a také k vysokému a neudržitelnému zadlužování. Může to skončit v krizích s obrovskými náklady. Na počátku svého výzkumu jsem došla k závěru, že pokud mají kapitálové toky prospívat ekonomickému rozvoji, je třeba je regulovat, a to jak v zemích původu, tak i v těch cílových. Psala jsem o tom například ve své knize z roku 1998, k níž napsal krásnou předmluvu nobelista James Tobin. Tehdy si to myslela jen menšina ekonomů, ale dnes po tolika nákladných krizích už to přijala většina. Dokonce i Mezinárodní měnový fond má dnes oficiální pozici (schválenou Výkonnou radou), že regulace kapitálových toků je v kombinaci s dalšími vhodnými makroekonomickými kroky platným a užitečným nástrojem hospodářské politiky.   Tobin se také proslavil návrhem na daň z finančních transakcí. Jde to podobným směrem jako vaše představy o regulaci? A proč se podle vás stále nedaří Tobinovu daň zavést? Myslím, že klíčová je skutečně regulace (či řízení) kapitálových toků. Ale to by se mohlo výborně doplňovat s Tobinovou daní na směnu mezi různými měnami; existují rovněž návrhy danit další finanční transakce. Jejich společnou myšlenkou je „nasypat trochu písku do soukolí“ nadměrných směnných a dalších transakcí, a tím přispět ke snížení spekulačních výkyvů, které poškozují reálnou ekonomiku. Takto získané zdroje by se daly investovat na pomoc chudším lidem nebo regionům nebo k ekologizaci ekonomiky. To už říkal velký ekonom Keynes, ale více to rozvinul právě nobelista Tobin.  Hlavní překážky těmto daním klade politika. Mocné finanční zájmy tlačí na vlády, aby je nezaváděly, a to i přesto, že mají rozsáhlou podporu veřejnosti a řada významných ekonomů je přesvědčena, že by měly velmi pozitivní dopad na omezení spekulace. V této souvislosti je nadějné, že současný manifest britských labouristů se zasazuje o rozšíření stávající britské daně z prodeje akcií (Stamp Duty), která se vybírá už několik století a významně zvyšuje rozpočtové příjmy. Labouristé ji chtějí rozšířit na deriváty a obligace. Před nedávnem také podpořili jakousi Tobinovu daň na měnové a komoditní transakce. Kdyby vyhráli volby a zavedli takovou daň, mělo by to velkou váhu, protože Londýn je jedno z největších světových finančních center. V USA takovou daň podporují někteří levicovější uchazeči o demokratickou kandidaturu v nadcházející prezidentské kampani; USA přitom mají jeden z největších finančních trhů světa.    Se Stiglitzem a Ocampem jste editovala knihu o poučení z globální finanční krize 2008. V titulu knihy říkáte, že je čas na viditelnou ruku, jako by ta neviditelná ruka trhu už nestačila. Kde konkrétně? Joseph Stiglitz vtipkuje, že neviditelná ruka trhu není vidět proto, že často žádná není! Má pravdu. Především ukazuje, že finanční trhy jsou ve větší míře zatíženy tržními nedokonalostmi než jiné oblasti ekonomiky; například kvůli asymetrickým informacím. Ve finančním sektoru proto platí, že státní zásahy, i když nejsou dokonalé, jsou mnohem méně nedokonalé než tržní nedokonalosti. Tam, kde trhy selhávají nebo prostě vůbec chybí, například při financování dlouhodobých investic do infrastruktury zejména v chudších zemích, musí jednat stát. Máme pak dva typy státních zásahů. Prvním typem se zabýváme ve zmíněné knize – finanční regulace domácích i mezinárodních trhů, které byly zásadně přehodnoceny v důsledku takzvané globální finanční krize roku 2008. Druhým typem je zakládání kvalitních rozvojových bank, jako například Evropská investiční banka (EIB) na úrovni EU či KfW v Německu.    Rozvojovými bankami se dlouhodobě zabýváte. V poválečných desetiletích jich řada vznikla, ale jsou hodnoceny nejednoznačně. Je to dáno jen ideologií neoliberalismu? Jaká je vlastně dosavadní zkušenost s tímto typem institucí? Některé rozvojové banky za sebou mají dlouhou historii, francouzská Caisse de Depot vznikla po bitvě u Waterloo! Ale jak říkáte, hodně jich bylo založeno po druhé světové válce. K takovým patří i zmíněná KfW, jedna z největších a nejlepších, která zásadně přispěla k německému hospodářskému růstu i k mezinárodnímu rozvoji. Když v době Reagana a Thatcherové převážila volnotržní ideologie, byly rozvojové banky kritizovány a často redukovány či rušeny zejména v Latinské Americe a Africe. Mezinárodní společenství si po globální finanční krizi opět začíná uvědomovat jejich důležitou roli. V loňské knize s Ocampem identifikujeme šest důležitých funkcí rozvojových bank při překonávání tržních selhání: nabídka proticyklického financování, podpora inovacím a strukturální transformaci, podpora investicím do infrastruktury, zvyšování finanční inkluzivity, rozvoj a prohlubování kapitálových trhů a zajišťování veřejných statků, zejména boj proti klimatické změně podporou přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku.   Nemáte dojem, že se v boji proti klimatické změně promrhalo dost veřejných prostředků, které skončily v soukromých kapsách? Mám na mysli biopaliva či solární elektrárny. Nebylo by lepší investovat spíše do boje se sociální nerovností? Vzhledem k tomu, co říká většina vědců, která se tím pod záštitou OSN zabývá (UNFCC), tak jsem pevně přesvědčena, že klimatická změna skutečně planetu ohrožuje a lidská činnost k ní s velkou pravděpodobností přispívá. Je proto třeba značného úsilí k rychlé přeměně našich ekonomik k nízkouhlíkovým standardům. Nová Evropská komise dělá dobře, když se zaměřuje na Zelený nový úděl (Green New Deal). Lord Nicholas Stern a další uznávaní ekonomové odhadují, že náklady současného boje proti klimatické změně daleko zaostávají za budoucími náklady, které poneseme, pokud dojde ke vzrůstu teplot.  Ale souhlasím s vámi ve dvou ohledech. Za prvé ten přechod musí být spravedlivý – jeho náklady musí nést ve větší míře bohatší části společnosti a světa spíše než ty chudší. Už proto, že překonání příjmové nerovnosti je další obrovskou výzvou našim společnostem. Za druhé některé z politik přijatých například v Německu, a myslím, že i v Česku, vedly k nadměrným subvencím. Měly velmi pozitivní dopady včetně výrazného rozšíření obnovitelné energie. Celkově byly tyto politiky upraveny a nadměrné podpory omezeny. Vlády se „učí za pochodu“, jak říkával můj cambridgeský profesor Nicholas Kaldor.    Rozvojové banky mají podle vás budoucnost? Jejich význam a váha v posledních letech globálně vzrostly. V Asii jde například o Asijskou infrastrukturní banku (AIIB) a banku BRICS se silnými vazbami na národní rozvojové banky, roste také význam Čínské rozvojové banky s aktivy přesahujícími 2,4 bilionu dolarů. V Evropě zase ambiciózní Junckerův plán posiluje Evropskou investiční banku a násobí své dopady na evropské ekonomiky skrze národní rozvojové banky. Podobně tomu je v Africe a Latinské Americe. Globální aktiva rozvojových bank se dnes odhadují na 5 bilionů dolarů, což je opravdu hodně. Skoro každá evropská země dnes takovou banku má nebo zakládá. Zabývala jsem se Junckerovým plánem, který zapojil EIB jako katalyzátor s cílem získat v rámci EU až 500 miliard eur dalších, převážně soukromých investic na období 2015–2020. To se v podstatě podařilo. Na období 2020–2027 se chystá plán InvestEU, který by měl podnítit ještě větší investice. Tento plán podle mne dává velké možnosti i České republice.   Co bychom měli podniknout? Myslím, že Česko by mělo posílit stávající, ale malou Českomoravskou záruční a rozvojovou banku, popřípadě ještě založit novou instituci. Myslím, že se o tom na vládní úrovni diskutuje, ale moc to nepostupuje. Národní rozvojové banky mohou podstatně usnadnit přístup k fondům EIB, ale mohou se k nim dostat i soukromé banky. Je třeba, aby se tomu věnovaly jak samotné banky, tak i česká vláda.    Narodila jste se v Československu, ale celý život jste strávila jinde. Vyrůstala jste v Chile, poslední léta se pohybujete mezi New Yorkem a Londýnem. Jak vlastně vaši rodiče, čeští emigranti, skončili v Chile? Moji rodiče a jejich rodiny prošli za druhé světové války děsivými útrapami, oba byli v koncentračních táborech. Nacisté zavraždili mnoho mých nejbližších příbuzných, dva nevlastní bratry, ještě děti, a také dvě babičky jen proto, že byli židovského původu. Když se v roce 1948 začaly rýsovat nové politické problémy a represe, rodiče se rozhodli emigrovat. Měli příbuzné v Chile, a to rozhodlo. Cestou jsme ještě stihli navštívit mého dědečka z matčiny strany, Zdeňka Kafku, který žil v New Yorku.    Kafka je poměrně obvyklé příjmení, ale přesto se zeptám, neměl dědeček Kafka něco společného se slavným Franzem? Měl, byli bratranci. Moje matka dobře znala Franzova otce Hermanna jako velmi milého strýčka. To je docela zajímavé, protože Franz se na svého otce díval jinak. O tom se můžeme dočíst v jeho známém Dopise otci. Také je zajímavé, že můj dědeček emigroval s ostatními Kafky do USA. Tahle rodinná zkušenost se pak odráží v Kafkově románu Amerika. Občas vtipkuji, že jeden z důvodů, proč jsem se dala na výzkum mezinárodních financí, je to, že jsou tak kafkovské!   Znáte výzkum i praxi. V poměrně mladém věku jste v Chile zastávala důležitou funkci v bankovnictví. Za jakých okolností jste do ní nastoupila a jak jste si vedla? Krátce po promoci z ekonomie na Chilské univerzitě jsem nastoupila do Chilské národní banky. A národní banku jsem pak zastupovala v představenstvu jedné komerční banky. Byla jsem první žena v takové funkci, což vyvolalo značný mediální zájem.   Jak vaše působení skončilo? Promítl se do toho nějak nástup Pinocheta? Vzala jsem si v Chile roční dovolenou a nastoupila na postgraduální studium na Cambridgeské univerzitě. Mezitím proběhl vojenský převrat, který nastolil nedemokratický a represivní režim. Tak jsem zůstala v Cambridgi a po magisterském studiu jsem si ještě udělala doktorát z ekonomie. Rok 1989 byl úžasný. Demokracie se vrátila jak do Chile, kde jsem vyrostla, tak i do Československa, kde jsem se narodila.  {/mprestriction}  Autor je český velvyslanec ve Francii a politolog.    Stephany Griffith-Jonesová (*5. června 1947, Československo) je ekonomka se specializací na mezinárodní finance a rozvoj. V současné době je ředitelkou Iniciativy pro politický dialog založené na Columbia University v New Yorku. Dříve byla profesorkou na Institutu rozvojových studií na Sussex University. Svou kariéru zahájila v roce 1970 v centrální bance Chile. Působila také jako vedoucí konzultantka pro vlády ve východní Evropě a Latinské Americe a v mnoha mezinárodních agenturách včetně Světové banky. Byla také členkou Warwickovy komise pro mezinárodní finanční reformu. V roce 2010 vydala společně s José Antonio Ocampem a Josephem Stiglitzem knihu Čas pro viditelnou ruku. Poučení z krize v roce 2008.

Čas načtení: 2024-03-18 05:49:00

Seriál o popírání klimatické vědy, díl II.: Zrod popíračských kampaní

Fosilní průmysl v USA měl svůj vlastní klimatický výzkum již v 70. letech, který ho varoval před riziky klimatické změny. Dokonce poměrně dlouho fungoval jako produktivní partner s akademickými i státními institucemi. Nicméně nejpozději počátkem 90. let — spolu s tím, jak začalo vyjednávání o omezení spalování fosilních paliv — začal organizovat kampaně na popírání klimatické vědy. Využil přitom řadu nástrojů, vyvinuté tabákovým průmyslem pro zakrývání zdravotního dopadů kouření. Toto je druhý díl seriálu o vzniku a pozadí popírání klimatické vědy, které vychází z nedávno publikovaného briefing paperu Klimatýmu Asociace pro mezinárodní otázky (AMO).

Čas načtení:

Jak změna klimatu ovlivňuje naše zdraví? Klimatická koalice představila projekt klimatického a ekologického vzdělávání ve zdravotnictví

Rok 2023 se stal jedním z celosvětově nejteplejších roků v historii měření teplot, což se mimo jiné projevilo vlnami extrémního horka po celém světě. Horko je jedním z projevů změny klimatu, který negativně ovlivňuje lidské zdraví. Jak upozorňuje Světová zdravotnická organizace (WHO), změna klimatu s sebou přináší nutnost zvyšování odolnosti zdravotnických systému,[1] což vyžaduje například vzdělávání lidí pracujících ve zdravotnictví o souvislostech klimatické změny a zdraví. V Česku –na rozdíl od řady jiných evropských zemí – takové vzdělávání zakotveno není. Změnit to má projekt Klimatické vzdělávání pro zdravotníky a osvěta ohledně vlivu klimatické změny na zdraví, který od dubna 2024 spouští platforma Klimatická koalice.

Čas načtení: 2024-07-16 20:14:20

Klimatické zmeny menia rotáciu Zeme a dĺžku dňa, hovoria vedci. Čo nás čaká v budúcnosti?

Globálne otepľovanie spôsobuje masívne zmeny pre celú našu planétu. Výskumníci z ETH Zurich v novej štúdii vysvetľujú, že klimatické zmeny majú vplyv aj ... The post Klimatické zmeny menia rotáciu Zeme a dĺžku dňa, hovoria vedci. Čo nás čaká v budúcnosti? appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2023-12-14 18:36:00

Dohoda z COP28 vyzývá ke globálnímu odklonu od fosilních paliv

[Zpráva z tisku] Dubaj 13. prosince (ČTK) - Představitelé téměř dvou stovek zemí se na klimatické konferenci COP28 v Dubaji shodli na nové dohodě, která vyzývá k postupnému omezování fosilních paliv s cílem odvrátit klimatické změny. Jde o historický krok, protože je to poprvé, kdy text výslovně zmiňuje ropu, zemní plyn a uhlí, které jsou považovány za hlavní příčiny změn klimatu. Podle kritiků ale v dokumentu chybí výzva k úplnému ukončení využívání těchto paliv, což chtěla více než stovka států, včetně Evropské unie a USA, nebo zmínka o metanu, který patří k nejnebezpečnějším skleníkovým plynům.

Čas načtení: 2023-12-07 12:21:13

Je absurdní, že státy nadále dotují fosilní paliva a vytvářejí pokřivený trh

Příběhy klimatické změny #6 s analytičkou Kateřinou Davidovou o klimatické konferenci OSN COP28 v Dubaji, dotování fosilních paliv v Česku a hledání sociálně spravedlivého přechodu na čisté energie

Čas načtení: 2024-02-17 17:45:00

Co to? Nejbohatší společnosti couvají. Klimaboj se jim zajídá

Klimatické cíle OSN se dočkaly povážlivých trhlin. JPMorgan Chase a institucionální investoři BlackRock a State Street Global Advisors oznámili, že ukončují nebo v případě BlackRock podstatně omezují zapojení do masivní klimatické aliance OSN Climate Action 100+ vytvořené za účelem boje proti globálnímu oteplování prostřednictvím dohod o udržitelnosti podniků. Proč? Cíle OSN jsou za hranicí únosnosti.

Čas načtení: 2022-01-25 14:59:24

Kdo se směje naposled aneb Friedrich Merz se stal novým předsedou CDU

V politice se ve skutečnosti nikdo „nesměje naposled”, ale někteří politici mají delší expirační dobu než jiní. Jenom je někdy těžké odhadnout, kteří to budou. Bývalá kancléřka Merkelová poslala za dvacet let svého působení v čele CDU na pomyslné smetiště dlouhou řadu potenciálních rivalů (viz starší článek na toto téma). Friedrich Merz byl tím jedním, u kterého se jí to nepodařilo. Dlouho to přitom vypadalo, že je „vyřízenou veličinou” stejně jako ostatní; ale když pozice Merkelové v posledních letech oslabila, začal se Merz vracet z politického záhrobí na scénu tak vytrvale, až se mu to nakonec na třetí pokus podařilo a je tedy novým předsedou strany. CDU je nyní na spolkové úrovni v opozici poté, co na podzim v čele s Arminem Laschetem utržila katastrofální výsledek u voleb. Samotnému Laschetovi tento debakl zničil kariéru. Letos v květnu jsou v „jeho” spolkové zemi (Severní Porýní-Vestfálsko) volby a současné preference nevypadají moc dobře, dokonce by se tam mohla dostat k moci rudo-rudo-zelená koalice jako v Berlíně. CDU tak nejspíš ztratí další důležitou državu. Právě pocit všeobecného ústupu z dříve jistých pozic patrně vedl k tomu, že Merz, zjevně proti-merkelovská figura, zvítězil ve volbách předsedy nad svými konkurenty, a to velmi výrazným rozdílem. Volba přitom vlastně proběhla na dvě etapy. CDU totiž sáhla v prosinci 2021 k dříve neslýchané novince a zorganizovala hlasování všech členů (Mitgliederbefragung). Merz získal hned v prvním kole 62,1 procenta hlasů, takže druhé kolo už se ani nekonalo. Vedení strany ovšem zase nepropadlo přímé demokracii natolik, aby výsledek celostranického hlasování byl závazný. Definitivním potvrzením Merzova předsednictví se tak stala až volba delegátů na sněmu strany 22. ledna. Při ní získal Merz nečekaně vysokých 94,6 procenta hlasů, tudíž mandát má silný. Merzovi asi pomohlo i to, že v předešlé volební kampani „nemydlil Laschetovi schody” a choval se loajálně, takže ani bývalí Laschetovi příznivci s ním neměli problém. Někdy se holt vyplatí nerezignovat na elementární mezilidskou úroveň, i když sociální sítě by nás rády přesvědčily o opaku. Současně s volbou předsedy se obsazovaly i další funkce ve vedení strany. Novým generálním tajemníkem je Mario Czaja z Berlína, známý tím, že se mu na podzim podařilo v Berlíně „vyzobnout” poslanecký mandát ze čtvrti Marzahn-Hellersdorf, který byl předtím třicet let v držení komunistů. (Czaja je Merzův spojenec.) Obměnila se i sestava místopředsedů strany, čtyři z pěti jsou noví lidé – Carsten Linnemann, Karin Prienová, Michael Kretschmer a Andreas Jung. Nejistá je zatím pozice šéfa poslanecké frakce Ralpha Brinkhause. U strany v opozici totiž nemá moc smysl, aby předsedou poslanecké frakce byl někdo jiný než sám předseda strany. Celkově se tedy zdá, že to strana s nějakým tím novým směrováním myslí vážně. “Starých struktur” zůstalo nahoře poměrně málo. Bývalá kancléřka Merkelová mimochodem odmítla pozvání na slavnostní večeři po proběhlé volbě, což se dá vykládat všelijak. No dobrá, v čele CDU je nová sestava včetně předsedy. Co se může dít? Nejsilnější stránkou multimilionáře Merze a jeho týmu je ekonomika čili jejich hlavní naděje spočívá v tom, že současná koalice začne dělat „boty”, po kterých bude německá ekonomika úpět. Vysoké ceny energií by mohly být jedním z takových faktorů; výrobní sektor si nemůže moc velké skoky v cenách energií dovolit. Klimatické programy nové vlády budou nepochybně dost drahé a během následujících let se tedy ukáže, jak velká je reálná chuť voličů provětrat si peněženku. (Data z Německa nemám, ale v USA, kde 59 procenta voličů považuje klimatické změny za důležité či velmi důležité téma, je zároveň průměrná ochota připlatit si za ochranu klimatu kolem 40 dolarů měsíčně. Tedy necelých 900 korun, za což by se žádná ambiciózní dekarbonizace nepořídila, určitě pak ne masivní přechod na elektroauta. Patrně tedy bude muset zase zapracovat tiskárna na peníze, stejně jako u covidových kompenzací…) Slabinou Merze je hlavně to, že po dvaceti letech merkelismu je německá pravice intelektuálně takříkajíc zralá na JIPku, ne-li ještě hůře, a starý thatcherovský model, ke kterému má Merz blízko, odumřel v Německu ještě daleko výrazněji než jinde. Zeitgeist je zkrátka v Německu zelenorudý a nejbližších pár let i zůstane; setrvačnost společnosti je v tomhle směru veliká. Navíc dostane-li se CDU v roce 2025 přece jen k moci, bude muset řešit superpalčivý problém německých důchodů, na kterém se v minulých letech dělaly spíš kosmetické zásahy a který se vzhledem k demografické charakteristice země prostě bezbolestně řešit nedá – a přitom voličské jádro CDU jsou právě důchodci. To bude tvrdý oříšek k rozlousknutí. Svébytný problém je pro CDU i existence AfD, která asi jen tak nezanikne a bude ubírat potenciálním pravicovým koalicím procenta. Merz není ten typ, který by mohl voliče AfD masivně odlákat, zvláště pak ne v bývalé NDR, kde kmenoví voliči AfD nejsou na nějakého západního multimilionáře létajícího privátním jetem nikterak zvědaví. Jediný scénář, ve kterém si lze představit spolupráci AfD a CDU na vládní úrovni, je asi ten, že by se z AfD odštípla (či byla odštípnuta) skupinka těch nejproblémovějších jedinců a ti by si založili novou stranu, která by převzala roli hlavního fackovacího panáka. Pro dva fackovací panáky totiž na běžné mediální scéně nebývá místo. Podobným způsobem kdysi reorganizoval Švédské demokraty jejich současný předseda Jimmie Åkesson a nakonec to zafungovalo; Moderaterna (švédský ekvivalent CDU) už se od SD přestala distancovat. To je ovšem vývoj na několik let. No, Merzovi za sebe přeju, aby CDU opravdu pootočil někam jinam a začal ji vyvádět ze Sargasového moře beztvarého středu, kde nevane žádný vítr a kde hnijí sto let staré lodi duchů. Nebude to mít ale jednoduché. Současné Německo je duševně naladěno úplně jiným směrem. Klima, Klima über alles, über alles in der Welt!   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-12-10 00:35:03

Energie je civilizace II. aneb „Zázračné zbraně neexistují”

Stalo se, že na můj článek o energii a civilizaci sepsal velmi dlouhou odpověď pan Artur Linhart na svém blogu a poslal mi odkaz na ni. Načež jsem se ocitl v takzvaném dilematu. Vzhledem k tomu, kolik si s tím dal práce, by mi přišlo neuctivé nereagovat, ale na druhou stranu by se z případné „odpovědi na odpověď“ mohla stát nekonečná série odpovědí a protiodpovědí, která by čtenáře brzy přestala bavit. Potkají-li se takhle dva psavci, můžou se do sebe zaklesnout na dva měsíce. Proto jsem usoudil, že napíšu odpověď jen jednu, a to raději takzvaně volnou, která nepostupuje “od řádku k řádce” a nerozebírá předešlý text. Její výhodou totiž je, že se lépe čte. Dosti bylo úvodu a jdeme na to! Protijaderné státy by měly připustit, že se mohou mýlit Bod první: zázračné zbraně neexistují. Jestliže pan Linhart ve svém titulku říká, že „jádro nebude řešením klimatické krize”, tak v podstatě jen řekl, že nejde o zázračnou zbraň. To je ale téměř univerzálně pravdivé tvrzení: zázračné zbraně víceméně nejsou. V historii moderní mírové techniky už vůbec ne. Osobně by mi úplně stačilo, kdyby se protijaderné státy jako Německo či Rakousko nesnažily aktivně sabotovat financování jaderné technologie coby jedné z možností výroby energie v EU a připustily si, že se třeba můžou v tom svém odporu a strachu také mýlit. Ona jim tedy ta sabotáž na evropské úrovni stejně asi nevyjde, a to hlavně proto, že Francie je moc velká a svéhlavá na to, aby se nechala přinutit k opuštění jádra. Ale stejně mě ta neutuchající snaha štve. Může havárie v české jaderné elektrárně ovlivnit německé životní prostředí? Ano. Stejně tak ale můžou aktivity různých erdoganovců a příznivců Islámského státu v Německu nebo ve Švédsku ovlivnit bezpečnost České republiky, zvlášť když jsme v jednom schengenském prostoru – a Praha se přesto nesnaží Berlínu předepisovat jeho azylovou a migrační politiku, maximálně je ráda za to, že si udržela tu svoji. A to ani nechci pomýšlet na to, že by jednotlivé státy žalovaly na jiné státy kvůli tomu, že se liší jejich covidová opatření. Covid se přes hranice přenáší ještě snáze než radiace, proto se taky během pár měsíců roztahal po celé planetě. Stejně by ale bylo absurdní, kdybychom chtěli po našich sousedech Polácích, aby zavřeli své vánoční trhy, protože my jsme to (bohužel) udělali. Proč lokální zdroje energie nestačí Bod druhý: různorodost systému. Sám bych určitě nechtěl, aby všechny zdroje elektrické energie v zemi patřily jednomu podniku – monopolistů máme už tak dost. Lokální zdroje, o kterých pan Linhart mluví, můžou dávat smysl v určitém rozsahu a v konkrétních místech. Například ty solární panely nad parkovišti mohou udržet auta pod sebou chladnější (zastíněním) a ještě dodávat proud pro klimatizaci kancelářských budov kolem, protože když je vedro vyžadující klimatizaci, obvykle také svítí slunce. Proč ne. Ale zase na druhou stranu se nedá přehlédnout, že existuje „ekonomika masové výroby“, kdy vyrobit deset milionů párů bot nebo deset GWh energie v jedné fabrice znamená, že každá ta jednotlivá bota či kilowatthodina budou v průměru o dost levnější. To je důvod, proč se dnes většina zboží vyrábí ve velkém. Fajnšmekři si mohou zajít k řemeslnému ševci, ale bude je to stát něco navíc. Někdy i dost peněz navíc. Dá se to řešit speciálními sociálními dávkami, ale ty zase budou stát peníze jinde. V konečném důsledku se skutečnost, že výroba energie zdražila, nebo že její cena v průběhu roku razantně kolísá, musí někde nějak projevit. Kvůli nehodám letadel jsme se také nevrátili k chůzi Bod třetí: přílišná fixace na minulost. V jiných kontextech se to považuje za zpátečnické, tady z nějakého důvodu nikoliv. Fukušima, Černobyl. Fukušima, Černobyl. Fukušima, Černobyl. Fukušima, Černobyl. (Protijaderné hnutí je přitom o dost starší než obě tyto události, například v Rakousku proběhlo kritické hlasování už roku 1978, sedm a půl roku před Černobylem.) Ano, my ostatní jsme o nich taky slyšeli, věřte tomu. Jenom z této historie vyvozujeme jiné závěry. Například ten, že kvůli nehodám prvních letadel a raket jsme se taky nevrátili ku chození pěšky, i když při nich zahynulo dost lidí, a to někdy i náhodných obyvatel dole na zemi, kteří o hrozícím nebezpečí nevěděli a nepodstoupili je, na rozdíl od posádky a cestujících, dobrovolně. Stane-li se havárie, můžeme se buď smrtelně zděsit navěky, nebo ji můžeme prozkoumat, vzít si ponaučení a přizpůsobit tomu budoucí projekty. (Jeden z důvodů, proč jsou současné jaderné elektrárny tak drahé, je právě snaha o jejich maximální bezpečnost.) Myslím si, že minulost by měla lidem sloužit jako zdroj moudrosti, ne jako rituální strašák. Dnes máme navíc tu výhodu, že díky velmi výkonné počítačové technice je možné různé chybové stavy simulovat už ve fázi návrhu. Není to dokonalé – pokud požadujete dokonalost, tu na tomto světě neseženete, sorry – ale přece jen je o hodně lepší, způsobíte-li nějaký ten výbuch na obrazovce počítače než v realitě. To je něco, co jaderní inženýři 2. půlky 20. století k dispozici neměli, rozhodně ne v takové podobě, jako to mají jejich následovníci dnes. Na kvalitu a bezpečnost současných a budoucích designů to má samozřejmě významný kladný vliv. Přesto se ale pořád setkávám s mentalitou, kdy se automaticky předpokládá, že i ty nové reaktory budou bezpečnostně stejně slabé jako starý Černobyl. Tak třeba rakouští politici rádi používají líbezné slovo „Schrottreaktor” (šrotový reaktor) pro každý zdroj, který vzniká v jejich okolí, hlavně v těch hloupých slovanských zemích. To prostě není realita dneška, dnes je extrémní snaha mít veškeré nově vznikající reaktory co nejbezpečnější, „failsafe”, aby výsledkem nestandardního stavu bylo, že se ten reaktor odstaví a vypne. A zase: nic není stoprocentní, ale standardy jaderné bezpečnosti se od pozdního Sovětského svazu hodně posunuly. I v tom Rusku samotném si dávají podstatně větší pozor než dřív. Nepodřizujme celoevropskou politiku německým a rakouským předsudkům Bod čtvrtý a poslední: nutnost konkurence. Nejen, že by si nejaderné zdroje měly konkurovat s jadernými, ale i různé jaderné zdroje mezi sebou. Jenom tak je šance na to, že nám ta elektřina do budoucna zlevní. Udělám-li si malý myšlenkový experiment a řeknu si, že budu chvíli argumentovat proti jádru, vychází mi jako nejsilnější argument ne strach z havárie, ale současný kartelový charakter trhu. Velké firmy jako Areva nebo Rosatom jsou těsně propojené se svými vládami, jsou zvyklé chtít za každou novou elektrárnu miliardy eur a nemají vůbec žádnou motivaci hledat nějaké efektivnější varianty. Proč taky, že, však ona to Paříž (Moskva, Helsinky, Bratislava…) zaplatí. Tak vznikají clusterfucky typu finské elektrárny Olkiluoto 3, které osobně považuji za nejsilnější argument proti jaderné energetice – předražené, zpožděné, zhoršující všeobecný dojem z celého odvětví. Toto není úplně unikátní situace. V té byla například kosmonautika až do chvíle, než američtí prezidenti počínaje Bushem mladším (ale opravdu všichni; Bush Jr., Obama, Trump i Biden) vpustili do odvětví menší soukromé firmy. Samozřejmě se to těm velkým dinosaurům typu Boeingu nelíbilo, ale dnes z toho Amerika těží. Má k dispozici daleko levnější nosič (Falcon 9), než byly raketoplány, který má přitom velmi dobrou bezpečnostní historii. Jeho poslední varianta zvaná Block 5 (z roku 2018), má za sebou už 74 letů a nezřítila se ještě nikdy. Potřebujeme jaderný ekvivalent Falconu 9. Nevím přesně, jak na to, ale kdyby se na takové projekty utratilo pět procent částky, kterou Němci věnují na stavbu větrníků, možná by výsledkem bylo pár použitelných návrhů. Nejsem si, pravda, jist, zda něčeho takového jsou ještě evropské země vůbec schopny, protože mladí vědci odsud disproporčně utíkají do USA. Ale ve srovnání s některými jinými věcmi, za které se na tomto kontinentě utrácí (heh, heh!), mi taková investice přijde aspoň minimálně nadějná. (Pro zajímavost: zadejte si „brain drain scientists USA Europe” do Googlu a zjistíte, že jev existoval už v 70. letech a už tehdy se mluvilo o tom, že se s tím musí něco dělat. Existuje dodnes a pořád se mluví o tom, že se s tím musí něco dělat.) Osobně si myslím, že je jen otázkou času, kdy někdo někde nějaký ten cenově výhodný a adekvátně spolehlivý reaktor skutečně vyvine. Pokud Evropa z tohoto závodu dobrovolně odstoupí, je dost možné, že další generace, na které už Fukušima a Černobyl nebudou tak emocionálně působit, si budou chtít taková zařízení koupit – a budou pak muset s prosíkem do ciziny, a třeba i s nutností učinit různé strategické politické kompromisy, do kterých se jim nebude chtít. Pak budeme muset dohánět velké zpoždění, stejně jako teď evropský výrobce raket Arianespace, který se v konstrukci znovupoužitelných raket nechal totálně předběhnout. Tomuto scénáři se dá předejít jen tak, že si ponecháme aspoň nějaká želízka v ohni. A to znamená co? Nepodřídit celoevropskou politiku německým a rakouským předsudkům. I kdyby tamní Zelení křičeli, dupali a vyhrožovali. Jak už jsem psal o pár odstavců výše – doma ať si dělají, co chtějí. Je to ta jejich snaha přenést diktáty na mezinárodní úroveň, která je k na… štvání.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-10-25 14:21:53

Milé Německo, nechej prosím fungovat své jaderné elektrárny

Milí čtenáři, dnes jsem se rozhodl přeložit vám otevřený dopis, který německé vládě adresovala skupina světových intelektuálů. Jeho originál vyšel 13. října v deníku Die Welt. Nejprve tedy samotný překlad, potom bude následovat pár komentářů k němu. Od této chvíle hovoří signatáři dopisu. Německu hrozí, že přes veškerou snahu nesplní své klimatické cíle pro rok 2030. Odchod od jaderné energetiky přitom emise oxidu uhličitého pouze zvýší. Tomu je nutno zabránit. V průběhu nedávné volební kampaně mluvily všechny politické strany o tom, že mladí Němci jsou zklamáni nedostatečnou angažovaností ve věci ochrany klimatu. Znepokojení mladých lidí je oprávněné. Koncept vládní zprávy z léta tohoto roku předpovídá, že vaše země, bude-li politika roku 2020 zachována, nedokáže splnit svůj klimatický cíl, totiž snížit emise do roku 2030 o 65 procent proti roku 1990. Odchylka bude činit 16 procent a dosaženo bude pouze 49 procent emisí. Je jen těžké si představit, že by opatření přijatá od té doby dokázala tento rozdíl úplně pokrýt. Německo nicméně nevyužívá všech možností, které má k dispozici. Kostlivcem ve skříni je skutečnost, že Německo navyšuje emise oxidu uhličitého ve své energetice tím, že odchází od jaderné energie. A to právě v době, kdy hlavní strategií k dosažení nulových čistých emisí je dekarbonizace výroby elektřiny. Na konci roku 2021 mají být tři ze zbývajících šesti jaderných reaktorů, Gundremmingen-C, Grohnde a Brokdorf, s konečnou platností odstaveny. O rok později budou uzavřeny poslední tři, Neckarwestheim-2, Emsland a Isar-2. Tato o dvě desítky let urychlená ztráta schopnosti vyrábět elektřinu bezuhlíkovým způsobem, která přitom v současné době představuje dvanáct procent německé výroby elektřiny, povede nevyhnutelně ke zvýšení ročních emisí oxidu uhličitého o zhruba 60 milionů tun. V takovém případě bude totiž nutno spalovat fosilní paliva coby náhradu. Tato skutečnost zvýší německé emise, při přepočtu na rok 1990, o pět procent. Vaše země si tento druh zbytečného zvratu v tuto chvíli nemůže dovolit. Po pandemii se opět výrazně zvedly německé emise CO2. Předběžný odhad pro rok 2021 říká, že se budete nacházet jen 37 procent pod úrovní roku 1990, čímž nedosáhnete svého cíle (čtyřicetiprocentní redukce) o tři procentní body. V současné době se navíc protahuje i výstavba obnovitelných zdrojů a výstavba severojižního propojovacího vedení, a zvýšené ceny zemního plynu vedou ke zvýhodnění spalování uhlí. Vašich klimatických cílů pro rok 2030 byste ještě mohli dosáhnout. Pořád byste ještě mohli změnit kurz a priority tak, abyste opustili uhlí dříve než jádro. Vše, co je k tomu potřeba, je nouzová úprava jaderného zákona, která by prodloužila termín pro další běh jaderných elektráren až na roky 2030-2036. Mají vaši politici dost odvahy k tomu, aby tuto konkrétní změnu, jež by se jednoznačně kladně podepsala na množství emisí, ve vašem jménu uskutečnili? Nacházíme se v kritickém bodě klimatické krize. Takové nouzové opatření – jednoduchý posun odchodu od jádra na pozdější dobu – by si právem získalo respekt mladé generace i generací dalších. (Následují podpisy 25 signatářů, mezi nimiž je v ČR asi nejznámější harvardský psycholog Steven Pinker.) Konec dopisu a začátek mého osobního komentáře. Milí signatáři, rád vás seznámím s jednou hrou, kterou tady v Evropě známe velmi dobře. Jako hlavní rekvizity v ní fungují stěna a hrách. Coby účastník hry hážete hrách na stěnu, dokud vás to nepřestane bavit. Vyhrajete, když … no, jednoduše: prostě nevyhrajete. Euro, nápor migrantů na hranicích, elektřina, to je jedno. Pořád stejný přístup. Německo nemá ten sklon k pragmatismu, typický už po staletí třeba pro Británii. Vztah německojazyčných Zelených k jaderné energii by se dal vyjádřit oním otřepaným slovem nenávist, které se bůhvíproč uplatňuje jen na mezilidské vztahy. Odcházející vláda kancléřky Merkelové, kterážto v tomto směru párkrát změnila názor, už si s tak ožehavým tématem nebude pálit prsty. A nová vláda, ve které Zelení budou, nic takového nepřipustí, leda snad po dlouhém a velkém blackoutu (možná bychom mu mohli říkat greenout, to by sedělo více). Za mimořádný úspěch bych považoval i to, pokud Německo přestane aktivně sabotovat podporu jaderné energetiky na úrovni celé EU; i to by bylo slavné vítězství. Německá společnost je svým způsobem obětí vlastního hospodářského úspěchu. Zelení mají disproporčně velkou voličskou základnu mezi mladšími ročníky v bohatších čtvrtích velkých měst (podrobný článek například o bavorských zemských volbách 2018), kde je obyvatelstvo zvyklé na to, že elektřina prostě je, jídlo prostě je, zvýšení cen o 30 procent ve jménu ochrany klimatu by bez reptání skouslo a málokdo z nich kdy navštívil fungující fabriku jinak než při exkurzi, jestli vůbec. Jejich školní a pracovní svět se vesměs sestává z tříd a kanceláří, kam může přece každý dojíždět tramvají a metrem, že? Vždyť městská hromadná doprava jim jezdí kousek od domu, a ještě navíc často. Samozřejmě je taková vrstva v nějaké míře potřeba, ale otázka je, jestli by měla mít na intelektuální dění v zemi rozhodující vliv. V Německu bohužel rozhodující vliv má, kdežto třeba ve Francii ne; tam jsou Zelení sice ještě ujetější než v SRN, ale francouzská pravice jim nevyklidila duchovní a politické pole. Kdežto merkelovská CDU ano. Ačkoliv se signatáři dopisu poctivě snažili zmáčknout všechna pomyslná tlačítka, která jinak na uvědomělou německou veřejnost fungují – zvýšené emise CO2, pocit vlastní nedostatečnosti a zodpovědnosti, apel na osud mladých – v tomto případě mají patrně smůlu. Rád bych se mýlil, ale řekl bych, že kopie jejich výzvy, kterou nejspíš poslali i na samotný kancléřský úřad, se už na serveru dávno nachází ve složce Koš.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-07-04 10:01:24

Pohrávání se sociálním kreditem

Německé noviny Die Welt upozorňují na studii vydanou spolkovým ministerstvem pro školství a vědu a na související článek dr. Karima Fathiho, který je tamtéž poradcem. Jedná se o rozebrání možných scénářů budoucího hodnotového vývoje německé společnosti, přičemž jedním ze scénářů je „bonusový systém“ (Bonussystem) podobný tomu čínskému. (Čína se v obou materiálech explicitně zmiňuje.) Takový systém by mohl odměňovat obyvatele například za výkon veřejně prospěšných činností zdarma (Ehrenamt) nebo uhlíkovou stopu (CO2-Abdruck). V oné ministerské studii najdete úvahy nad „bonusovým systémem“ od stránky 122 dále. Úředníci to berou vážně No uf. Má oblíbená noční můra. Jedna ze tří těch opravdu vytrvalých: přiblblá, leč těžkoruká algoritmizace lidského života, usnadněná dnešním masovým sběrem dat. Než půjdeme dál, je potřeba upozornit, že žádný z těch materiálů se vysloveně nehlásí k tomu, že by takový systém zavést chtěl. Je to vše v režimu „co by, kdyby“. Samotné ministerstvo odpovědělo na dotaz Weltu, že jde o scénář, který je „myslitelný“ (denkbar), ale „v žádném případě se o něj neusiluje“ (keineswegs anzustreben). A v obou textech se rozebírají i možné zápory celé věci. Z pohledu čtenáře si ovšem musíte klást otázku, proč se tedy takový scénář dostal do užšího výběru pouhých šesti scénářů, které se v materiálu rozebírají. Myslitelných možností vývoje je přece daleko více. Seberte sto intelektuálů, dejte jim za úkol přemýšlet nad budoucností jejich země, a sklidíte nejmíň 150 variant, jak by mohla vypadat. Pokud se „bonusový systém“ kvalifikoval až do oficiálního materiálu spolkového ministerstva, můžeme z toho soudit minimálně to, že takovou variantu vývoje berou tamní úředníci vážně. (Na rozdíl, dejme tomu, od návratu dynastie Hohenzollernů na císařský trůn, kterou nejspíš neberou úplně vážně ani nepočetní němečtí monarchisté.) Pojďme tedy chvíli uvažovat nad „bonusovým systémem“, jehož jméno je – všimněte si – formulováno neškodně a optimisticky, jako by šlo o nějaké odměny za chození do téhož supermarketu. I noční můry lze aspoň částečně zabalit do dárkového papíru. Aspoň v době, kdy je představujete publiku, které ještě úplně neví, co od nich čekat. Klid na práci Za prvé, státy či civilizace mají tendenci se navenek prezentovat tím, co je možno mezinárodnímu publiku takříkajíc prodat. Zrovna v případě té Číny, která je v materiálech zmiňována coby původce myšlenky a která očividně stojí o to, etablovat se na mezinárodní scéně jako jedna z velmocí a alternativ, to bude stabilita technokratické vlády. Asi takto by mohla vypadat jejich pomyslná reklama: „Přijměte náš model, nebo aspoň nějaké jeho prvky, a nebudou vám hrozit žádná nepříjemná překvapení jako brexit nebo vítězství nežádoucích stran ve volbách. Umíme řídit společnost seshora tak, aby pěkným, předvídatelným tempem kráčela k určenému cíli a přiměřeně ekonomicky rostla. Chcete-li, ukážeme vám, jak se to dělá. Takhle se maže, takhle se chválí. Toto musí přijít do novin, toto tam přijít nesmí. Tohoto člověka stačí pokárat, tenhle už musí na převýchovu, tohohle rovnou zavřít.“ Bohužel si myslím, že takto prezentované „zboží“ má v Evropě řadu potenciálních kupců, ať už je jeho reálná hodnota jakákoliv, a že na takový proces „ideového nákupu“ budeme muset dávat pozor. On totiž nemusí vždycky probíhat zjevně a otevřeně a budou k němu mít sklony i lidé, kteří tak na první pohled třeba nevypadají. Úředně řízený utopismus koneckonců nevynalezla Čína, jenom má momentálně k dispozici jeho nejúčinnější implementaci. Vize stability a růstu za cenu „drobných obětí“ má i tady určitou míru podpory mezi voliči, patrně závisející na tom, v jak velkých problémech se daný stát nachází (všimněte si, že jediným státem G7, který se podílí na čínském globálním projektu Belt and Road, je notoricky zadlužená a hospodářsky stagnující Itálie, i když poslední dobou začínají mít v Římě o moudrosti svého angažmá určité pochybnosti). Zejména se ale dá čekat, že na něco takového budou slyšet politici. Demokracie je chaotická; přeběhlí poslanci vrážejí vládě vidle do zad, kolem ctihodných hlav propukají špinavé skandály, táboroví řečníci během pár měsíců poskládají hnutí, které pak sebere ve volbách dvacet procent hlasů a špatně se s ním jedná. Nic z toho neprospívá „klidu na práci“, který prostě v pluralitním státě není možný. Zato v technokratickém státě řízeném shora by nějaký ten „klid na práci“ možný byl, a už to bude jeden z důvodů, proč u nás budou myšlenky na zavedení různých postupů tohoto střihu patrně také vylézat. On to samozřejmě nikdo na plnou hubu neřekne, že by rád, aby jej ve výkonu vládnutí nerušili; oficiální zdůvodnění bude vždycky znít nějak konstruktivně a pozitivně. (Boj proti pedofilii? Boj proti korupci? Boj proti rasismu? Boj proti klimatické změně? Boj, boj, boj.) Ale vsaďte se, že v praxi to bude brzy sklouzávat právě k tomu klidu na práci, který je nejpohodlnější. A „bonusový systém“ se k zajištění takového klidu náramně hodí. Problémoví jedinci zkrátka dostanou špatné skóre a spolu s ním tolik starostí, že se budou nuceni soustředit sami na sebe. Kolikrát v týdnu sis dal maso? Za druhé, existuje určitý způsob uvažování o historii, který se dívá na technologický vývoj a jeho následky pro vývoj společenský. Podle něj jsou určité technologie z principu disruptivní a mění běh světa už jen svojí existencí, respektive širokým nasazením. Zabloudíme-li na chvíli do historie, vynález a rozšíření palných zbraní se stal smrtícím problémem pro klasický feudalismus, protože dokáže-li kdejaký sedlák s ručnicí provrtat rytíře (nebo samuraje) kulí skrz naskrz, ztrácejí se důvody k tomu, aby ta společnost vůbec nějaké rytíře vydržovala a krmila. Podobně třeba rychlé pokroky hygieny a medicíny v Evropě 19. století vedly k tomu, že evropského obyvatelstva prudce přibývalo a náš kontinent je „vyvážel“ do kolonií. Export těch samých technologií do Asie a Afriky vedl k tomu, že obyvatelstva pro změnu začalo prudce přibývat tam, takže tok migračních proudů se obrátil a dnes se nacházíme spíš v nevděčné roli těch kolonizovaných. Masový sběr a zpracování dat je další taková technologie, která před vynálezem počítačů neměla ani zdaleka takové možnosti, jaké má teď. Někdy v roce 1920, kdy se údaje v kartotékách musely udržovat ručně, byly možnosti státu sbírat čísla o svých občanech značně omezené. (Schválně se podívejte na fotogalerii ČSSZ, kde je zachycena strojová kartotéka v Praze, jak to vypadalo.) Dělat s těmi čísly na papírcích nějaké hromadné výpočty dle libosti, to už teprve nešlo. Teď to jde. A jestliže to jde, tak to někteří lidé budou provádět – a jiní lidé budou v pokušení z těch dat dělat nějaké závěry. A ještě jiní lidé podle toho budou organizovat život tomu zbytku. Zrovna téma klimatické změny k takovému mikromanagentu života populace vysloveně navádí: Kolikrát sis, chlapče, v minulém týdnu dal maso? Čtyřikrát? To aby sis raději snížil nastavení termostatu v pokoji na osmnáct stupňů. Jinak překročíš doporučenou uhlíkovou stopu, což dělají jenom hanební vrazi planety. Se snadným sběrem dat je takový mikromanagement desítek milionů lidí možný; dříve to prostě nešlo. Dneska na vás ani nebude pokřikovat živá soudružka dozorčí, stačí na to aplikace v telefonu. Měli bychom si toho být vědomi, nechceme-li, abychom se jednoho dne probudili v technologické dystopii. Ona už do určité míry vlastně nastala, ale vždycky může být hůř. Nástroj šikany Třetí bod – ať už sbírají počítače jakékoliv množství dat a provádějí analýzu na libovolném množství proměnných, výsledek jejich výpočtu musí být vždycky srozumitelný i živému člověku. Koneckonců i ta appka v telefonu musí křičet na toho uživatele tak, aby to pochopil, a aby jej ovlivnila právě tím směrem, kterým chce. Nejjednodušším způsobem, jak to udělat, je „zdrcnout“ celou komplikovanou situaci do jednoho čísla. Bonus, malus, skóre. Jedno jediné číslo totiž pochopí každý kromě úplných idiotů, a stejně tak pochopí, jestli a) to jeho číslo klesá nebo roste a b) jestli má to číslo vyšší nebo nižší než jeho kamarád či soused. A stejně tak to v případě potřeby pochopí vynucující orgán, nějakým domovním důvěrníkem počínaje a vyšetřovatelem konče. Což dost často nebývají nikterak duševně obdaření lidé. Samozřejmě, jakmile přetavíte celý složitý svět do jednoho jediného čísla, ztratíte přitom velký kus informace, a to číslo začne mít poněkud pofidérní vypovídací hodnotu. Tak například v bavorském městě Vilshofen, které zavedlo možnost nechat si přidělit zelené domovní číslo coby symbol, že tato domácnost pečuje o životní prostředí, je k přidělení zeleného čísla potřeba získat určitý počet bodů v dotazníku. Kompletní dotazník není bohužel on-line k dispozici, ale bulvár Bild vyzobal podobný dotazník z Porýní a uvádí například to, že za předplatní jízdenku BahnCard 100 (pořizovací cena 4395 eur) dostane domácnost 10 bodů. Což je spíš měřítko „bohaté domácnosti, které potřebuje někam často jezdit“ než skutečného dopadu na přírodu. A ano, jsou tam i body za to, že jíte maso maximálně dvakrát týdně. Nebo za aktivní členství v organizaci Greenpeace. Druhý přirozený důsledek degenerace složitého jevu na jednorozměrné číslo je, že manipulace se stane oboustrannou. Jestliže byl systém původně navržen k tomu, aby manipuloval s chováním jedinců, naučí se brzy mnozí jedinci, jak pro změnu manipulovat systém a dosahovat maximálního skóre s minimální námahou. „Stane-li se z metriky cíl, přestává být dobrou metrikou,” praví tzv. GOODHARTOVO PRAVIDLO, jak jej repornulovala Marilyn Strathern. Ze stejného důvodu, z jakého dosud nemáme a patrně nikdy nebudeme mít nějaké číselné hodnocení kvality práce vědců, umělců, řemeslníků nebo programátorů, patrně ani nikdy nebudeme mít „bonusový systém“, který by při měření něčeho komplexního dával smysl. Takové systémy se lidskou vynalézavostí snadno podvracejí a končí jako aparát vhodný spíš pro šikanu odpůrců než co jiného. Bohužel to na jejich povrchní přitažlivosti nic nemění. Do té míry, že si s nimi nezávazně, „co by, kdyby“, pohrává i německé spolkové ministerstvo školství, toho času již řadu let řízené konzervativní CDU. I když – kdybych měl evropským politickým stranám začít přidělovat „skóre konzervativity“, zrovna CDU by byla v nejlepším případě někde kolem nuly.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-20 14:15:04

Znepokojivá fakta o elektromobilech

O elektromobilech dostává veřejnost často jen „politicky korektní“ zprávy. Často jsou to zprávy velmi zkreslující a zamlčující to podstatné. Patrně jen odborníci například vědí, že malé elektromobily rozhodně nepřispívají ke snížení skleníkových emisí a elektromobily s dojezdem 500 kilometrů situaci ještě zhoršují. To tvrdí profesor Jan Macek z Českého vysokého učení technického. Pokud by elektromobily měly hrát v dopravě opravdu významnou roli, bude to vyžadovat kapacitu několika temelínských bloků. To však není zdaleka jediné fatální úskalí tohoto konceptu. K tomu, aby byla elektrická energie dopravena do nabíječek, budou třeba další stamiliardové investice. Baterii elektromobilu si doma přes noc zcela nedobijete a při rychlonabíjení účinnost nabíjení snadno klesne i pod 50 procent. A pokud budeme dál dovážet levné baterie z Číny, a nic jiného nám dost dobře nezbývá, tak koupí elektromobilu rozhodně nepřispíváme ke snížení skleníkových emisí. Více v rozhovoru s prof. Ing Janem Mackem, DrSc., proděkanem ČVUT pro vědu a výzkum a čelním představitelem Ústavu automobilů, spalovacích motorů a kolejových vozidel ČVUT. Jen v ČR vynakládáme miliardy na to, aby průměrné globální teploty v roce 2050 nevzrostly o 2 °C, ačkoli jen o 1,5 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí. Kverulant je přesvědčen, že je to nesmyslný cíl. Je také evidentní, že způsoby vedení tohoto boje jsou neúčinné a drahé. Hypotéza globálního oteplování v důsledku lidské činnosti nikdy nebyla potvrzena. Naopak celá řada argumentů svědčí proti ní. Přesto zmanipulovaní školáci stávkují proti klimatické změně a Evropský parlament vyhlásil stav klimatické nouze. Kverulant je přesvědčen, že stejně jako v případě biopaliv nejde o nic jiného než ve jménu ekologického džihádu ovládat a okrádat obyčejné lidi. Cílem jeho kauzy Nesmyslný a drahý boj proti CO2 je významně přispět ke změně tohoto sebevražedného kurzu.  Autor je ředitel a zakladatel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-06 16:24:16

Andrea Hejlskov: Měli jsme pocit, jako by nás někdo donekonečna obelhával

Odmítla dánský blahobyt a s rodinou raději odešla žít do lesa. Napsala o tom i knihu. V češtině ji pod názvem Náš velký útěk v minulém roce vydalo nakladatelství Portál.    Podle dotazníkových šetření je Dánsko jednou z nejšťastnějších zemí na světě. Je známé pohodovým životním stylem – slovo pro něj, hygge, proniklo i do češtiny. Vy jste ale dánskou pohodu opustila a raději žijete v lese. Něco tu nehraje. Je hygge mýtus? Není, mýtem je ale teze, že Dánové jsou jedněmi z nejšťastnějších lidí na světě.   Proč je to mýtus? Protože všechny ty dotazníky jsou spíše ukazatelem bezpečí než štěstí.   Bezpečí rovněž není tak špatná věc. Jistě, ten pocit bezpečí mimochodem plyne ze sociálního systému, který ve Skandinávii máme, či přesněji: byli jsme zvyklí jej mít.   Zvyklí? Ano, zvyklí – náš sociální systém je v poslední době pod vzrůstajícím tlakem. Rozplývá se nám před očima. Pocit bezpečí sice ještě trvá a vytváří dojem, že jsme snad i šťastní, ale všimněte si třeba extrémně vysokého počtu sebevražd nás Skandinávců; z toho pochopíte, co je pravda o Dánech a jejich štěstí… Hygge však rozhodně existuje! (smích)   A co to tedy je? Je to stav mysli vyvolaný vnějšími faktory – tmou nebo chladem. Je to docela přirozená lidská reakce na nevlídné klima.   Proč jste se s rodinou rozhodla odejít do lesa a žít v něm? Deprese, frustrace, neštěstí – to jsou příčiny našeho odchodu. Už jsme skoro ani neviděli naše děti. Každý žil ve svém vlastním pokoji před svou vlastní obrazovkou; jenže bez ohledu na to, jak tvrdě jsme pracovali, jsme nikdy neměli dost peněz. Měli jsme pocit, jako by nás někdo donekonečna obelhával. Jako by nám někdo našeptával, že základem moderního života je tvrdá práce a dosahování něčeho, na co stejně nikdy nedosáhnu, o co se však musím neustále snažit a pracovat na tom. Odchodem jsme se tomu rozhodli říct „Ne! To není to, co chceme! Takový život není v pořádku!“  Byla to emocionální odpověď na extrémní tlak, pokus znovu najít nejen sebe, ale třeba i smysl života; účel toho všeho.   A našli jste, co jste hledali? Řekla bych, že ano. Zcela určitě jsme našli jeden druhého. A to není málo. Jsem šťastná, že jsme se tak rozhodli a že jsme se tak rozhodli včas – dříve, než naše děti odešly z domu, aniž by věděly, kdo jsou jejich rodiče. Teď to vědí. Vědí o nás dobré i to špatné, a já jsem na to pyšná. Mám pocit, že jsem si vzala svůj život zpátky, že vím, proč tu jsem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Bylo kvůli tomu nutné odejít do lesa? Možná jste mohli změnit způsob života i ve městě, třeba město může poskytnout prostor i k jinému životu než k sezení před obrazovkou. Nemyslím si, že jsme to, čeho jsme chtěli dosáhnout, mohli udělat jinak.    Proč? Protože jsme, jací jsme. Potřebovali jsme radikální krok. Změnit všechno. Neříkám, že je to jediná cesta, že každý musí učinit stejně radikální krok jako my. Říkám jen to, že my jsme ho učinit museli. Jinak bychom se nikdy neprobudili. Jsem si jista, že někteří lidé mohou život změnit zdánlivě jen nepatrně, skoro neznatelně, a přitom dosáhnout velkých výsledků. Já ale taková nejsem. Potřebuju sebou pořádně zatřást. Jinými slovy, nemyslím si, že moderní město je a priori k nežití. Lidé jsou koneckonců stádní zvířata – to je jedna z věcí, kterou mě les naučil, totiž že jiné lidi opravdu potřebujeme. Přežijeme tehdy, když budeme pracovat společně v menších skupinkách, než když budeme na všechno sami. V tomto smyslu má moderní město velký potenciál.   A přesto se v něm mnozí lidé cítí osamoceně. To proto, že je ke společné práci a vzájemné komunikaci nic nenutí. V lese je to jiné. V lese musíte lidi o pomoc prosit. Sám v něm na všechno nestačíte a rychle to pochopíte. Tam nepřehlédnete, že jste na druhých závislý; a mimochodem, takovou závislost je dobré si uvědomit.   Byl váš odchod do lesa od počátku politickým projektem? Ze začátku to byl čistě soukromý projekt. Potřebovala jsem zachránit svou vlastní rodinu před rozpadnutím. Byli jsme na tom mizerně. V průběhu let se z toho ale politický projekt vyvinul. Chodím do škol, na univerzity, do církevních společenství. Píšu články do mainstreamových novin… Jinými slovy, stala jsem se environmentální aktivistkou, disidentkou svého druhu. Mojí misí je zkoušet věci, které většina lidí dělat nechce, protože se jich neodváží. Já ano – a pak se do společnosti vrátím a mluvím o tom, jakou jsem udělala zkušenost. Nebo ještě jinak: Jsem ta aktivnější část společnosti.   Co si myslíte o západním světě? Že je materiálně privilegovaným prostorem.   A je špatný? Ano, jsem přesvědčena, že západní industriální svět špatný je, prostě a jednoduše nefunguje. Nazvěme jej zlou říší a změňme ho – přinejmenším kvůli klimatické změně, jíž dnes čelíme.   To, že potřebujeme změnu, říká spousta lidí, jak jí ale dosáhnout? Experimentem. Nebojme se pátrat po tom, jak věci dělat jinak. A my potřebujeme mnoho experimentů a mnoho experimentátorů, a pak taky potřebujeme získanou experimentální zkušenost mezi sebou sdílet, protože jen a pouze sdílení znalostí je to, co nás posouvá dopředu.   Řekl bych, že váš způsob experimentu je mnohem jednodušší pro vás a vašeho manžela než pro vaše děti, nebo se pletu? Proč myslíte?   Třeba ve škole, kam chodí, je mohou jejich spolužáci považovat za „nenormální“ a dávat jim to najevo. Pro dítě může být těžší tlak kolektivu ustát než pro dospělého. Neříkají jim jejich spolužáci, že jsou „divní“? Ani ne.   Jak s nimi mluví? Minimálně zpočátku byly v jejich očích strašně cool. To bylo dobré. Mé děti totiž vědí, jak rozdělat oheň, vědí třeba i to, jak přežít v divočině… Moderní děti tyto dovednosti obvykle považují za strašně zajímavou věc. Pak taky například umí spolupracovat, i když vím, že tato dovednost zrovna není to, co se v naší přeindividualizované společnosti cení…  Jinými slovy, dostávají spoustu zvídavých otázek, jejich jinakost je spíš oceňována než tupena.   Takže je to pro ně vlastně lehké. Není to pro ně vůbec lehké.   Teď nerozumím. Jsme chudí a být chudý v superbohaté společnosti, a dánská společnost je superbohatá, je nesmírně složité. Je docela snadné žít v lese, kde vás nikdo nevidí, jenže procházet se po ulici města a dávat svou chudobu na odiv každému, kdo jde náhodou kolem, to je obrovská výzva.   A děti to zvládají? Moje děti vědí, proč jsme chudí a proč jsme si zvolili tento životní styl…   …vaše děti si ho nezvolily, ony musely uposlechnout vaši volbu, protože jsou vaše děti. Dobře, ale i když nesouhlasí se vším, co dělám.   A nesouhlasí? Se vším ne, ale i když ne se vším souhlasí, tak naše rozhodnutí respektují. Mluvme, prosím, chvilku obecně. Domnívám se, že být rodičem znamená činit za děti rozhodnutí, i ta radikální. Radikálním životním rozhodnutím je třeba i to, že se rozhodnete vychovat dítě ve společnosti, se kterou bytostně nesouhlasíte. To, že si lidé neuvědomují, jak radikálně jednají ve chvíli, kdy se rozhodnou vychovat dítě v moderní společnosti, je jen proto, že si to neuvědomuje nikdo v jejich okolí, že to tak dělají všichni.  Jinými slovy, má životní rozhodnutí, jež mají dopad na mé děti, jsou lidmi za radikální považována jen a pouze proto, že tak nějak trčí, že jsou výrazně „jiná“ než ta, která činí „normální“ rodiče.  Dobrá rozhodnutí se poznají podle toho, že jim člověk věří celým svým srdcem. A já tomu, co jsem udělala, celým srdcem věřím a lituji jen toho, že jsem tak dlouho zkoušela být „normálním“ rodičem.   Změňme téma. Když jsem četl vaši knihu, pochopil jsem, že vybízíte k tomu, abychom byli autentičtí, žili v souladu s našimi touhami a tak podobně. Není známkou dobrého života naopak to, že naše touhy máme pod kontrolou a dovedeme je ovládat? Lidé ale přece nejsou zlí, egoističtí ani extrémně individualističtí! Většina lidí jsou dobré a milé bytosti, které chtějí jen dobré věci.   O tom jste přesvědčena? Ano, to je jejich touhou. Chtějí se starat o druhé a chtějí, aby i o ně bylo postaráno. Chtějí se spolupodílet na dobru ve světě. To je stav bytí, které nazývám „autentickým životem“. Netvrdím, že zlo neexistuje, říkám jen, že autentický život žijeme tehdy, zůstáváme-li věrni svému zvířecímu já.  Žijme to, co cítíme. Dělejme to, co chceme dělat – budeme-li to dělat, dosáhneme autentičtějšího stavu naší mysli.   Politicky byste se popsala jak? Jsem anarchistka. Věřím v malé autonomní skupinky a ve svobodu. Svoboda je základ všeho.   Můžu být svobodný, musím-li nakrmit své děti? Pro mě není svoboda to, že můžu dělat cokoli, co chci, a kdykoli mě to napadne. Svoboda pro mě znamená, že žiju v souladu se svou vlastní pravdou. Svoboda je, že umožním sama sobě stát se tím, kým doopravdy jsem. Možná, že svoboda je právě ta autenticita, možná jsou to synonyma. Nechci prodávat svou duši, čas ani lásku. Chci zůstat vlastníkem všech těchto věcí. Jsou mi drahé a dbám o ně tak, jak to jen jde. Čili – abych odpověděla na vaši otázku – ano, mohu být svobodná dokonce i tehdy, když nebudu mít peníze na to, abych nakrmila své vlastní děti. Možná, že takovou otázku kladete proto, že nejste šťastný nebo že se necítíte bezpečný…   …nebo se mi třeba jen zdá, že svoboda je nadužívaným slovem, často bez významu. Třeba, ale každopádně v mé mysli nemá svoboda s penězi absolutně nic společného. Svoboda je stav duše.    Když jste se označila za anarchistku… …i tady se chcete zeptat, co si pod tím máte představit a není-li to prázdný pojem?   Víceméně, byť neříkám, zdali s tím souhlasím nebo nesouhlasím, jen se ptám. Stát se stal příliš velkým, a tudíž nespravedlivým. Nemyslím, že by státu záleželo na mně, mých dětech, a už vůbec mu nezáleží na životním prostředí. Stát už neslouží svým občanům, slouží zájmům bohatých.   Stát není vaším státem? Přesně tak, stát není mým státem. Stát patří kapitalismu. Věřím metafoře kmene. Samozřejmě, že se nemůžeme vrátit do nějaké romantizované minulosti, ale myslím, že jsme schopni opustit zažitý mechanismus, který nás tlačí k tomu, abychom se stali poslušnými pracujícími. Pro koho mám tvrdě pracovat? To chci vědět. Tvrdě chci totiž pracovat jen pro mé druhy, pro reálné lidi, ne pro velké společnosti, které kašlou na planetu, na základní lidská práva, a to už vůbec nemluvím o slušnosti. Anarchismus pro mě znamená vědomí závazku k bližnímu. To je strašně důležité a mimochodem v tom není žádný rozpor se svobodou.   Dokážete si představit, že byste strávila v lese celý život, nebo počítáte s tím, že s narůstajícím věkem se budete muset vrátit do města? V lese jsem se naučila tomu, že všechno se mění. Svět se mění. Příroda se mění. I my se měníme. Jsem si proto jistá, že také já se změním. Vyrostla jsem v kultuře kladoucí důraz na předvídatelnost a stabilitu, a tak pro mě bylo složité akceptovat změnu. Považovala jsem ji za něco, co je a priori špatné, jenže při vědomí klimatické krize se změnit musíme – musíme se naučit změnit. A vůbec první, co bychom měli učinit, je neutralizovat odpor ke změně. Takže samozřejmě, že se změním i já. Za třicet let budu zřejmě žít jinak a dělat jiné věci. Mám v sobě zřejmě víc z lovců a sběračů než z usedlých farmářů. To mě těší.   Měníte-li se tímto způsobem, co si myslíte, že by vaše dvacetileté já řeklo, kdyby vědělo, co bude dělat dnes? „To je skvělé, nevěřila bych, že se to stane!“   A co by naopak řeklo vaše dnešní já o vašem dvacetiletém? „Buď k sobě laskavější!“   Mluvili jsme celou dobu o tom, proč jste z města odešla, a co všechno vám život v lese dal. Co vám naopak vzal? Ztratila jsem sny i idealismus a stala se velice pragmatickou osobou, kterou jen tak něco nedojme. Sice jsem možná stále ještě idealistkou, byť se nerada nálepkuju, ale určitě jsem idealistkou jiného druhu, než jsem byla dřív. Jsem méně rigidní, o spoustě věcí pochybuju, protože už v nich nemám jasno.  Už nevěřím v žádné velké sny. Mám sice sny, jsou ale o dost jiné než dřív. Nevím, jak to popsat, je to vlastně poprvé, co něco takového zkouším vyjádřit; možná by se dalo říci, že se nechávám vést proudem. Chci dopřát svému já změnu, chci, aby zkušenosti zakoušelo bezprostředně – nechci už definovat nic předem. Uvidíme, co se stane, až se to stane, stane se to. Ztratila jsem taky víru v systém a ve stát. Stát je mrtvola. Sociální systém je sice krásný pojem, ale vidím ho umírat před očima, a myslím, že nemůžu pro jeho záchranu udělat vůbec nic. Bohužel. Teď je třeba čekat, co přijde po něm. Tam, odkud pocházím, máme jedno rčení: „Žít a nechat umřít.“ Tak takhle nějak dnes přemýšlím o tom, co se kolem nás děje a o státu především. {/mprestriction}  Andrea Hejlskov (*1975 v dánském Skive) má čtyři děti a muže, se kterým se před osmi lety rozhodla k málo vídanému kroku – odstěhovat se do lesního srubu. Zpočátku to pro ni byl čistě soukromý únik před moderní civilizací a způsobem života v ní. Později začala svůj odchod do lesa chápat jako politický projekt. Přednáší ve školách i v církevních sborech, píše do hlavních dánských médií. O svém „lesním“ životě dokonce napsala knihu, která vyšla i v češtině (Náš velký útěk, Portál 2018).

Čas načtení: 2019-10-14 10:33:45

Literární vyhlídky (14. až 20. října)

Nadcházející týden přinese kromě řady zajímavých literárních setkání a autorských čtení i dvě významné mezinárodní literární akce – Festival spisovatelů Praha a ostravský ProtimluvFest. Výběr knižní tipů nám tentokrát usnadnila bohatá nabídka blížícího se Velkého knižního čtvrtka.   POZVÁNKY 14. 10. Brno / V 17 hodin bude v konferenčním sále Moravské zemské knihovny slavnostně uvedena publikace Ivan Blatný: Čtyři knihy (Druhé město a Host 2019), kterého se zúčastní Martin Reiner, Martin Stöhr a Tomáš Kubíček. Verše Ivana Blatného zarecituje herec Národního divadla Brno Michal Bumbálek. Součástí bude rovněž zahájení výstavy Ivan Blatný – 100 let. Praha / V 19 hodin zavítají do Knihovny na Vinohradech básníci Tomáš Míka a Vít Janota. Během večera budou nejen číst ze svých básní, ale i společně hrát na saxofony. Básník, prozaik a překladatel Tomáš Míka naposledy publikoval sbírku Textové zprávy (2016). Básník, překladatel a hudebník Vít Janota je autorem osmi básnických sbírek, z nichž ta poslední s názvem Víkend v jakémsi Švýcarsku (2016) mu vynesla nominaci na cenu Magnesia Litera. Uvádí Robert Wudy.   15. 10. Praha / V 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Martin Bažil s přednáškou na téma Vergilius a Aeneis. Praha / Od 19.30 nabídne kavárna Fra setkání se spisovatelkou Sylvií Richterovou, které bude moderovat Adam Borzič. Prozaička, básnířka a literární teoretička žije od roku 1971 v Itálii, po sametové revoluci střídavě i v Praze. Je držitelkou Výroční ceny Nadace Český literární fond za prózu (1994) a Ceny Toma Stopparda (2017). Mezi její poslední tituly patří román Každá věc ať dospěje na své místo (2014), Eseje o české literatuře (2016) a básnická sbírka Slyšet obrazy (2018).   16. 10. V české metropoli začne ve středu 16. října další ročník Festivalu spisovatelů Praha s tématem „Krása spasí svět“, který potrvá do 20. října. Letošní program, odehrávající se z větší části v hlavním sále Senátu PČR, nabídne mimo jiné řadu autorských čtení a diskuzí, kterých se zúčastní mj. Patrizia Cavalli, Nancy Huston, Junot Díaz, François Jullien, Arnon Grunberg, David Zábranský, Jan Němec nebo Michael Cunningham. Praha / Od 19 hodin proběhne v Kampusu Hybernská křest českého vydání knihy Williama Butlera Yeatse Vize (Academia 2019). Spis A Vision z roku 1925 lze považovat za vyvrcholení celoživotní tvůrčí práce tohoto irského básníka, dramatika a nositele Nobelovy ceny za literaturu a základní zdroj jeho pozdní filozoficko-symbolické poezie. Kniha spojuje Yeatsův zájem o irský folklor, mystiku a ezoterické vědy, ale i o filozofii, politiku a samozřejmě básnickou tvorbu. V rámci večera vystoupí překladatelé Martin Štefl, Martin Světlík a Martin Hilský a zazní ukázky z Yeatsovy prózy i poezie. Praha / V 19 hodin bude v Kavárně Liberál uvedena nová básnická sbírka Ondřeje Hložka Řez kamenem (Trigon 2019) s ilustračním doprovodem Matěje Lipavského. Autor se obrací nejen k historii a topografii svého rodného kraje, ale také k Bohu. Vnímá rozpad soudržného, určitým řádem nadaného života společnosti a svádí svůj individuální zápas o lidskou důstojnost i příčetnost tváří v tvář nepřízním osudu. Knihu představí redaktorka Božena Správcová, hosty autora budou básnířky Alžběta Luňáčková a Alžběta Johanka Petrová. V Ostravě začne 16. října již 13. ročník mezinárodního literárního festivalu ProtimluvFest, zaměřeného především na literaturu zemí Visegrádu a jejich současných autorů. Festival trvající do 18. října se odehraje na třech místech – v Antikvariátu a galerii Fiducia, Domě umění a Centru Pant – a zúčastní se jí mimo jiné enfant terrible polské poezie Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki z Polska, slovenský prozaik Marek Vadas ze Slovenska, maďarský básník a performer Gábor Gyukics i řada českých literátů včetně prozaičky Anny Bolavé. Praha / Od 18 hodin nabídne Knihkupectví Přístav setkání se spisovatelkou Pavlou Horákovou a její autorské čtení z románu Teorie podivnosti (2018), za který letos získala cenu Magnesia Litera. Rozhovor s autorkou si můžete přečíst ZDE.   17. 10. Praha / Od 17 hodin nabídne Uměleckoprůmyslové museum v Praze setkání s vybranými autory knižních novinek, které vycházejí 17. října v rámci dalšího Velkého knižního čtvrtka. Pozvání přijali Aleš Palán a Johana Pošová, Juraj Červenák, Tomáš Šebek, Michal Ajvaz, Vojtěch Matocha, Pavel Čech, Martin Selner, Martin Sodomka, Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová. Pořadem provází Petr Vizina. Cheb / V 18.15 proběhne v Městské knihovně v Chebu křest nové knihy Aleny Vávrové – básnické sbírky Tři čtvrtě na smrt (Paper Jam 2019) s ilustracemi Jiřího Slívy, věnované městu Františkovy Lázně, J. W. Goethovi (270 let od jeho narození), Komorní hůrce a věčné touze. Praha / Od 19 hodin se v Kampusu Hybernská uskuteční pod názvem „Poezie klimatické nouze“ benefiční čtení pro hnutí Rebelie proti vyhynutí (Extinction Rebellion), kterého se zúčastní básníci, jimž je environmentální, apokalyptická a eschatologická poezie bytostně blízká: Adam Borzič, František Dryje, Kolja Ivaskiv, Miroslav Olšovský, Olga Stehlíková, Max Ščur, Magdaléna Šipka, Básník Ticho. Autoři promluví o svém vztahu k současnému stavu věcí v klimatické politice, prozradí, co mají na srdci a jaká je jejich uhlíková stopa. Součástí večera bude prezentace nové básnické sbírky Maxe Ščura Arytmie (Pavel Mervart 2019). Praha / V 19.45 nabídne Kavárna Mezi Řádky v rámci cyklu Poezie Mezi Řádky autorské čtení básníka Jakuba Řeháka, mj. autora sbírek Dny plné usínání či Past na Brigitu, a spisovatele Petra Motýla, mezi jehož nejnovější tituly patří sbírky Některé příběhy, 2 000 000 piv, básnický výbor Jako černá perla v uhlí, uspořádaný Petrem Králem, nebo prózy Doktor Pilka si kope hrob a Kosí srdce. Uvádí Ondřej Linhart. Praha / Od 20 hodin proběhne v kavárně Potrvá další večer z cyklu Koštování literatury, jehož hostem bude významný anglista a překladatel z anglického jazyka Miroslav Jindra (*1929), který bude číst své překlady básní Leonarda Cohena, včetně v Čechách dosud nevydaných textů. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Prašinu sevřel mráz, neobydlené ulice jsou zaváté sněhem. Od prvního dobrodružství Jirky a En uplynulo několik měsíců, přímo v tajemné čtvrti si vybudovali klubovnu zvanou Doupě a objevili prašinskou část Krchleby, ze které přichází hrozba pro celé město. Přesto se zdá, že jejich přátelství slábne. Na koho se ještě mohou spolehnout, když i oni dva před sebou mají tajnosti? Pod ocelovým nebem se odehraje strhující příběh, který vyvede z omylu všechny, kdo si mysleli, že na Prašině může nastat klid. Pokračování prozaického debutu Vojtěcha Matochy Prašina s podtitulem Černý merkurit vychází v nakladatelství Paseka opět s ilustracemi Karla Osohy. Vypravěč knihy slíbí manželce svého dávného přítele Štěpána, že se ve Stockholmu pokusí najít záhadný fialový flash disk, který Štěpána podivnou hrou náhody uvrhl do stavu duševní trýzně a který je zároveň jedinou věcí na světě, jež může jeho zoufalství utišit. Flash disk už ve Stockholmu není, vypravěč se vydává po jeho stopách dál a jeho pátrání se nakonec mění v cestu kolem světa: ze Švédska jej zavede do Norska a pak do Nizozemska, Irska, Francie, na východní a západní pobřeží Spojených států, do Japonska a Polska. Na své cestě se setkává s mnoha lidmi a poznává jejich osudy, naslouchá vyprávění o proměňující se soše a o jedlé mozaice, o součástkách ze záhadného stroje, o zrodu románu z jedné věty v knize zakoupené na trhu v Soulu a o hudební skladbě, která vznikla jako doprovod tance stínu na zdi, o tragickém konci francouzské oceánoložky, o literárním díle výstředního bavorského starosty, o cestě firmy Blue Pegasus na západ, o náboženství, které se zrodilo v internetu… Nový román oceňovaného prozaika a esejisty Michala Ajvaze s názvem Města vydává nakladatelství Druhé město. Samotáři nežijí jen na Šumavě. Aleš Palán, autor bestselleru Raději zešílet v divočině, přináší setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy. V knize Jako v nebi, jenže jinak (nakladatelství Prostor) najdeme rozhovor se ženou, která na horské samotě pár kilometrů od slovenských hranic žije v podstatě celý dlouhý život. Setkáme se s chlapíkem, který před dvaceti lety koupil staré vojenské auto a v něm se od té doby skrývá mezi jihočeskými rybníky. Nahlédneme dokonce do poustevny jediného současného poustevníka, františkána bratra Anděla. Setkání s českými a moravskými samotáři opět přináší vyhraněné postoje, neopakovatelné životní příběhy a notnou dávku přírodní mystiky. Oproti knize Raději zešílet v divočině pak navíc i nečekanou porci humoru. O fotografický doprovod knihy se postarala Johana Pošová. Leda, profesorka anglické literatury na florentské univerzitě, pochází stejně jako všechny hrdinky románů Eleny Ferrante z Neapole. Kdysi odtamtud utekla, aby se vdala a porodila dvě dcery. Nyní odpočívá na pláži v jižní Itálii, rozvedená, její dospělé děti odjely za otcem a ona se ke svému překvapení cítí konečně spokojeně a svobodně. Setkání s mladou matkou Ninou a její malou dcerou v ní však probudí zasunuté vzpomínky na dětství, na matku, se kterou měla, tak jako většina hrdinek Eleny Ferrante, komplikovaný vztah, a na dcery, které milovala tolik, až se začala bát, že se v nich rozplyne a ztratí sama sebe. Zprvu poklidné přemítání nad novým životem se postupně proměňuje v drásající konfrontaci s temnými vzpomínkami, která posléze vyústí v drama. Elena Ferrante i v románu Temná dcera (přeložila Alice Flemrová, nakladatelství Prostor) nahlíží do nitra ženy, do jeho skrytých zákoutí, odkrývá narušené vztahy hrdinky k její rodině, k partnerovi i k sobě samé a nechá vyplouvat na povrch dlouho potlačované destruktivní pocity. Čtenáři Hobita a Pána prstenů vědí, že J. R. R. Tolkien zasadil tyto příběhy do propracovaného světa, jehož kořeny sahají do mnohem hlubší minulosti. Některé příběhy z dávnověku jeho světa známe díky úsilí Christophera Tolkiena, který otcovy příběhy rekonstruuje z rukopisných verzí. Po Silmarillionu, Nedokončených příbězích a Húrinových dětech tak nyní přichází Pád Gondolinu (přeložila Stanislava Pošustová-Menšíková, nakladatelství Argo), pojednávající o boji dvou nesmiřitelných mocností: Morgotha, který je vtělením zla, a Ulma, Pána vod, který je druhým nejmocnějším z božských Valar. Morgoth usiluje o zničení města Gondolin, jež vystavěli Noldor, elfové, kteří se vzepřeli bohům a opustili bájný Valinor. Jeho úhlavním nepřítelem je Turgon, vládce Gondolinu, ukrytého před Morghothem mocí kouzel. Ulmo své záměry prosazuje skrze Tuora, kterého dovede do Gondolinu, kde Tuor dosáhne významného postavení, ožení se s Turgonovou dcerou a zplodí s ní syna Eärendila. Když se v Gondolinu najde zrádce a Morgoth město najde a zničí, Tuorovi i s rodinou se podaří uprchnout; jeho potomkové pak účinkují v pozdějších obdobích tolkienovské mytologie – například jeho vnuk Elrond, kterého známe z bojů o Prsten. Audioknižního vydání se dočkal povídkový soubor Martiny Formanové Povídky na tělo (vydavatelství Tebenas), které spojuje společné téma – partnerské a intimní vztahy v nejrozmanitějších podobách. S pochopením a humorným nadhledem líčí mnohdy bizarní situace a trapasy, v nichž se ocitáme v důsledku konfrontace našich snů, cílů a záměrů s realitou. Střetává se tu nejen ženský svět s mužským, ale i naše představy o sobě a o druhých se skutečným a často nahodilým chodem světa. Texty načetli Lucie Juřičková, Simona Postlerová a Martin Zahálka.

Čas načtení: 2024-03-13 05:34:00

Seriál o popírání klimatické vědy, díl I.: Vznik klimatické vědy

Problematika klimatické změny je v mnoha zemích silně společensky polarizované téma. Nebylo tomu ovšem tak vždy a nestalo se tak samo od sebe. Minimálně část role má vznik organizovaného hnutí popírající poznatky klimatické vědy. Následující série tří článků, která vychází z nedávno publikovaného briefing paperu Klimatýmu Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) a který se zaměřuje na to, jak informační zkreslení a manipulace slouží jako politické nástroje na ochranu ekonomických, politických, ale i ideologických zájmů.

Čas načtení: 2024-04-11 13:31:00

Expertka: Rozhodnutí o klimatické žalobě u Štrasburského soudu je přelomové

Verdikt Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který dal za pravdu švýcarským seniorkám v jejich klimatické žalobě je přelomový, řekla Eva Balounová z Centra pro klimatické právo a udržitelnost v rozhovoru, který ČTK poskytla Akademie věd ČR. Zároveň je podle ní pozitivní, že soud potvrdil dopad změny klimatu do lidských práv a také konkrétně řekl, co má stát dělat. Jak to ovlivní další soudní spory týkající se ochrany klimatu, se podle ní ale nedá snadno říct.

Čas načtení: 2024-04-17 16:00:20

Pane Vondro, spíte? Klimaskeptikové sní falešný realismus

Před blížícími se evropskými volbami se množí vyjádření předních politiků na adresu unijní klimatické politiky. Prý je ideologická, zatímco oni jsou realisté. Vědecký konsenzus a dosavadní poznatky o klimatické krizi ale potvrzují opak.

Čas načtení: 2024-04-26 08:00:00

KOMENTÁŘ: Pokrytectví klimatických aktivistů – Alex Švamberk

Letošní jaro jasně ukázalo, že klima se mění, a je proto třeba se snažit zbrzdit klimatické změny a omezovat vypouštění skleníkových plynů. Klimatičtí aktivisté však mnohdy nejdou příkladem. Na klimatické konference většinou cestují dopravními prostředky spalujícími fosilní paliva, mnohdy vzduchem. Případ, kdy se Greta Thunbergová plavila přes oceán na plachetnici, byl jen vzácnou výjimkou.