Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-11-14 06:57:38

Můj výlet do politiky. Události roku 1989 očima mluvčího Štrougalovy a Adamcovy vlády

„Kde jsi byl, celý den jsem tě sháněl?“ obořil se na mne Stanislav Rázl, vedoucí úřadu předsednictva federální vlády o přestávce v tehdejším Smetanově divadle. „Byl jsem v Českých Budějovicích na reportáži,“ odpověděl jsem trochu zaraženě. „Přijď za mnou zítra do kanceláře,“ zazněla rezolutní odpověď. Co se, proboha, děje? Stanislava Rázla jsem samozřejmě znal, protože s mým otcem poměrně dlouho spolupracovali na tehdejším ministerstvu chemického průmyslu. A já jsem s nimi, jako školák, občas jezdil o prázdninách na služební cesty. Ale to už je dávno, říkal jsem si.  Druhý den se vše poměrně rychle vyjasnilo. Poté, co jsem odmítl skleničku koňaku (v deset hodin gentleman přece ještě nepije), jsem se dozvěděl, že odchází šéf tiskového odboru vlády František Kouřil a předseda vlády Lubomír Štrougal mi nabízí, abych jeho pozici převzal. A nejen to: chce prý federální kabinet informačně více otevřít. Perestrojka – bylo to tehdy tak kouzelné slovíčko. Připadalo mi to legrační. Já, novinář, navíc s docela slušným kádrovým škraloupem (tzv. vyškrtnutí z KSČ po prověrkách po roce 1968), mám najednou mluvit za vládu? A navíc jsem vůbec nevěděl, jak se to dělá. Jsem zvyklý se poměrně rychle rozhodovat, a tak jsem kývl. Počátkem ledna 1988 jsem vstoupil hlavním vchodem do budovy předsednictva vlády a ocitl se v předsíni docela slušně velké politiky. Premiér Štrougal se se mnou nijak zvlášť nevybavoval. „Udělej návrh, jak by vláda měla o své činnosti lépe informovat!“ A nechal mne jít. Všechno začalo zostra. Počátkem ledna přijel na návštěvu Československa na pozvání federální vlády kancléř Kohl. A předtím, jak to bylo zvykem, se Štrougal sešel s tehdy západoněmeckými novináři. Vše probíhalo standardně: otázky, odpovědi. Kamery už zhasly, premiér vstal a odcházel z místnosti. Ve dveřích se najednou otočil a k novinářům, kteří už schovávali magnetofony a bloky, řekl: „Víte, já jsem z jižních Čech, a po válce jsem jako student jezdil na běžkách na Šumavě do Bavorska na pivo a s bavorskými dědky jsme tam v jedné hospodě klábosili o životě. A tak by to zase mělo být!“ Otočil se a zmizel za dveřmi. Novináři se mne vrhli. „Co tím chtěl pan premiér říci?“ Asi jsem trochu koktal, ale vymáčkl jsem ze sebe alespoň: „Slyšel jsem to stejně jako vy. Zřejmě si to myslí.“ Mojí první povinností bylo psát komuniké ze zasedání vlády. Takovou trochu delší zprávu, což nebyl po letech novinařiny na pozici ekonomického redaktora problém. Text musel schválit premiér a pak jsem ho odeslal do ČTK. Nevzpomínám si, že by v tom textu dělal nějaké významné změny. V té době byl jedním z ministrů i můj kolega ze studií na VŠE. Když jsme se poprvé potkali v zasedací místnosti vlády, zeptal jsem se ho, jak se tam mám chovat. Podíval se na mne pobaveně a řekl mi: „Hlavně si nedělej žádné poznámky a až odtud vyjdeš, raději všechno zapomeň!“ Musel jsem ale splnit úkol a připravit projekt informování o činnosti federální vlády. Téměř automaticky mne napadlo, že nejlepší bude po každém zasedání vlády uspořádat tiskovou konferenci, vybrat jeden zajímavý bod a přivést tam ministra, který jej předkládal. Abych to neměl příliš jednoduché, chtěl jsem na tyto tiskovky zvát nejenom domácí, ale i zahraniční novináře, kteří byli v Československu akreditováni. A tak později v plénu seděli Michael Žantovský anebo Ondřej Hejma, kterého jsem vyvolával podle kapely, ve které působil: „Hlásí se Žlutý pes.“ Pořád jsem ale nevěděl, jak se to „tiskové mluvení“ vlastně dělá. A tak jsem se jednoho dne vypravil do Varšavy, kde byl mluvčím polské vlády legendární Jerzy Urban. Poradil mi jednoduše a dobře: „Před každou tiskovkou musíte podle politické situace odhadnout, jaké otázky asi přijdou. Nejste přece hloupější než ti novináři před vámi. A na každou takovou otázku si alespoň zhruba připravte odpověď. Nejhorší je totiž improvizace, pak se dělají chyby.“ Byla to dobrá rada! První tisková konference po zasedání vlády se konala bezprostředně po tzv. svíčkové demonstraci v Bratislavě, proti které policie masivně zasáhla. A tehdejší západní novináři chtěli vědět, co na to naše federální vláda, jaké je její stanovisko. Věděl jsem, že to kabinet neprojednával, takže jsem celkem ochotně zaimprovizoval a řekl, že to byla záležitost slovenských orgánů, federální vláda se tím nezabývala. Zbavil jsem se sice dalších otázek, ale ne následků. Při dalším zasedání vlády na mne křičel prof. Colotka, předseda slovenské vlády a místopředseda federální: „Co tam vykládáš za hlouposti?! Vždyť přece víš, kde se takové věci rozhodují!“ Zvát na tiskovky po vládě novináře, kteří zastupovali západní média, byl sice dobrý taktický tah směrem k otevřenosti jednání, ale pro mne to nebylo jednoduché. Pochopitelně přicházeli s otázkami k opozici, která v Československu působila. A já jsem neměl prakticky žádné informace. Když jsem to vysvětloval premiéru Štrougalovi, pokýval jen hlavou. Za několik dní mi řekl: „Zavolej Lorencovi, před každou tiskovkou ti poví, co budeš potřebovat.“ A tak jsem po dva roky chodil za prvním náměstkem federálního ministra vnitra a šéfem obávané StB a diskutoval s ním o řadě konkrétních otázek. Byl a stále to ještě je velmi bystrý muž. Vzpomínám si na dva konkrétní výstupy z těchto diskuzí. Když jsem si postěžoval, že mne už nebaví pořád se vytáčet kvůli zásahům policie proti demonstrantům, podíval se na mne krátce a řekl: „Tak co kdybychom nějakou tu demonstraci povolili,“ „To asi není v naší kompetenci,“ odpověděl jsem. „To ne, ale napiš to Štrougalovi.“ Což jsem udělal. Po čase byla k překvapení všech povolena v Praze demonstrace na Škroupově náměstí. Ta druhá záležitost byla skutečně konspirační. „Alexander Dubček pojede do Bologně, má tam dostat čestný doktorát. A ti dogmatici u nás by ho chtěli zbavit občanství, aby se nemohl vrátit domů.“ Co s tím? Nakonec to dopadlo tak, že na tiskové konferenci k zasedání Rady vzájemné hospodářské pomoci, které se konalo v Praze, se přihlásil jeden západoněmecký novinář s otázkou, zda Alexandru Dubčekovi bude odebráno československé občanství, když bude v zahraničí. Byl jsem připraven a odpověděl jsem jednoduše: „Alexander Dubček je československým státním občanem a jeho základním právem je žít na území Československa.“ Situace byla vyřešena. Dubček se vrátil domů. V první řadě na tiskové konferenci seděl Alojz Lorenc a spokojeně přikyvoval. Kdo asi pobídl toho západoněmeckého novináře k oné otázce? {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak jsem cestoval do Moskvy  Jaro 1989 už bylo těhotné blížícími se změnami. A co udělají Sověti? Na tuto otázku nikdo nedokázal dát jednoznačnou odpověď. „Poletíš do Moskvy a pokusíš se tam zjistit, jaká je tam, atmosféra,“ řekl mi premiér Adamec. „Vašek Soukup (tehdejší šéf zahraničního odboru na předsednictvu vlády) ti tam připraví setkání s poradci Gorbačova na ÚV. Zkus vyzvědět, jaké mají plány!“  Když jsem zjistil, že letím Aeroflotem v první třídě, začalo mi docházet, že je to vážné. Pro jistotu jsem odmítl skleničku vodky na přivítanou a přemýšlel o tom, co mne čeká. Na letišti v Moskvě to bylo každopádně auto našeho velvyslanectví s mužem, který mne měl mít na starosti. První úkol byl zbavit se ho. Večer jsem totiž měl už domluvenou první schůzku v budově ÚV KSSS. „Jsem unavený, půjdu do hotelu,“ řekl jsem mu. A tak mne vysadil v recepci dnes již neexistujícího hotelu Moskva, který stál nedaleko Rudého náměstí. Odtud to bylo do budovy ÚV KSSS pěšky jen několik minut. Už tam na mne čekali. Poslouchal jsem je – byli to lidé z nejužšího kruhu poradců Gorbačova – a říkal jsem si: Tohle nemůže dobře dopadnout. Perestrojka je sice super, ale když se zdvihne poklička nad hrncem plným všech těch politických, ekonomických a národnostních problémů, se kterými Sovětský svaz zápolil, nemůže nedojít k explozi. Odpověď byla pořád stejná: Perestrojka všechno vyřeší. Druhý den už byl zábavnější. Akademik Bogomolov byl ředitelem Ústavu světové socialistické soustavy Akademie věd. Poslouchal mne a nakonec se zeptal: „Vy byste asi chtěli, abychom vzali toho Jakeše, posadili ho na naše tanky a odjeli.“ Zasmáli jsme se tomu a skoro to tak dopadlo. Byl to zkušený muž.  Když jsem po návratu sepisoval pro premiéra Adamce zprávu z cesty, obsahovala vlastně docela stručné sdělení: V Moskvě nevědí, co činí a nemá smysl jakkoliv na ně spoléhat. Musíme si pomoci sami. Krátce poté se rozeběhla akce Most. Mělo to ještě pikantní dohru po páteční demonstraci 17. listopadu. V pondělí 20. zasedala vláda a měla k tomu přijmout nějaké prohlášení. Adamec z jednání kabinetu odešel a předal řízení místopředsedovi Urbanovi. Ten z toho byl zjevně nešťastný, a tak nakonec příprava komuniké spadla na Jaromíra Obzinu. Z četky i televize mne neustále bombardovali, kdy už konečně něco bude, a tak jsem se vydal do sekretariátu Obziny. Jaké překvapení, seděla tam polovina sovětské ambasády a pomáhala sestavit komuniké. A protože to byla ta polovina spíše protigorbačovská, podle toho také komuniké vypadalo. Obzina mi ho podal a řekl: „Běž to přečíst do televize.“ Rychle jsem text přelétl a odpověděl: „Jediné, co pro vás mohu udělat, je, že to pošlu do četky (tehdy Československá tisková kancelář). Číst v televizi nebudu nic. Jste úplně mimo mísu!“  Jak jsem nesestřelil ministra Genschera  Zdálo se, že je to docela obyčejná neděle, 30. září 1989. Tak obyčejná ale zase nebyla, protože jí předcházely dny, kdy se tehdejší západoněmecká ambasáda plnila uprchlíky z NDR. A před víkendem se konečně podařilo najít řešení. Pro uprchlíky přijedou z NDR vlaky a pojedou přes území NDR do západního Německa. A ve vlacích dostanou cestovní pas s výjezdní doložkou. Jednání nebyla jednoduchá. Vzpomínám si, jak jednou chtěl premiér Adamec telefonovat se svým partnerem Willi Stophem ve východním Berlíně. „Nechce jít k telefonu,“ stěžoval si. Nevím už, kdo z kruhu poradců přišel s docela brutálním návrhem: „Tak jim řekni, že je pustíme rovnou na Západ přes naši hranici, podobně jako to udělali Maďaři.“ Willi Stoph nakonec k telefonu přišel. A řešení, které respektovalo tvář NDR, se našlo. Takže pohoda a klid? Ani náhodou. Najednou u mne doma zazvonil telefon. Na druhé straně byl důstojník ze štábu ochrany vzdušného prostoru státu. Do Prahy odstartovalo z Bonnu vládní letadlo s ministrem zahraničí Genscherem na palubě a nemá povolení ke vstupu do našeho prostoru. „Co máme dělat?“ zněla jednoduchá otázka. „A proč se, proboha, ptáte mne? Já jsem tiskový mluvčí vlády a s těmito záležitostmi nemám opravdu nic společného.“ „Já vím,“ řekl mi, „ale nikdo z odpovědných funkcionářů mi nebere telefon. Vy jste jediný, komu jsem se dovolal.“ „Tak dobře, já to zkusím,“ povzdechl jsem si. A začal jsem vytáčet nejrůznější čísla. Předseda vlády, ministr zahraničních věcí, ministr obrany – nic. Uspěl jsem jedině u tajemníka ÚV KSČ Vasila Biľaka, který byl v hierarchii ústředního výboru odpovědný za mezinárodní styky. Telefon nevzal ovšem on, ale jeho manželka. „Soudruh je na procházce,“ řekla mi. Mezitím znovu volal ten nešťastný voják, který potřeboval rozkaz. Už prý zbývá jen několik minut… „Přece ho nesestřelíme,“ řekl jsem mu. Viditelně se mu ulevilo, a tak letadlo s ministrem Genscherem v klidu přistálo na pražské Ruzyni. Ministr pak mohl z balkónu velvyslanectví na Malé Straně čekajícím občanům NDR oznámit, že mohou odejet do jejich nové vlasti. Když jsem v pondělí o všem referoval premiérovi Adamcovi, vyslechl mne klidně a řekl: „Dobře jsi udělal.“ Nevěděl jsem, jestli mám plakat, nebo se smát. Nakonec to ale byla pro mne jedna z posledních kapek, která ukazovala rozpad fungování systému a státu. O mnoho let později jsem seděl na večeři v malém kruhu v Pasově. A naproti už byl bývalý ministr Genscher. „Udělal jste historické rozhodnutí,“ řekl mi. „Vstoupí to do dějin.“ Jsem poněkud politicky nekorektní, a tak jsem mu odpověděl, že do dějin bych naopak vstoupil, kdybych to letadlo nechal sestřelit. Pravda, vstoupil bych tam jako idiot…  Jak jsem přišel o fotografii Havla a Dubčeka  K mým povinnostem tiskového mluvčího vlády patřily i rozhovory se zahraničními novináři. Nepočítal jsem je a ani jsem si nedělal zvláštní záznamy. Na některé si vzpomínám, jiné zapadly do minulosti. Jeden si ovšem pamatuji obzvláště dobře. Ohlásili se dva novináři z amerického týdeníku Time. Plánovali jsme společnou večeři, ale nějak pořád nešli. V té době ještě nebyly mobilní telefony, takže jsem jim prostě nemohl zavolat. Nakonec přiběhli celí uřícení a s mnoha omluvami mi sdělovali, že byli na návštěvě u Václava Havla po jeho propuštění z vězení a že se tam najednou objevil Alexander Dubček. A začali mi ukazovat fotografie, které udělali polaroidem. Měli těch záběrů hodně, a tak jsem je poprosil, zda by mi jeden snímek jako náplast za zpoždění nevěnovali. Dostal jsem ji, strčil do kapsy a pak jsme si už jen povídali. Tím to ale zdaleka neskončilo. Když jsem druhý den přišel do práce, položil jsem bezmyšlenkovitě tuto fotografii na stůl. Netrvalo ani půl hodiny a zazvonil telefon. Alojz Lorenc: „Máš na stole fotografii Havla a Dubčeka z jejich včerejšího setkání. Mohl bys mi ji dát? Pošlu pro ni někoho.“ Trochu jsem zaváhal, protože jsem si v tom okamžiku uvědomil hodnotu toho snímku. „Dobře, udělejte si kopii a pak mi ji vraťte, prosím.“ „Žádný problém,“ zněla odpověď. Asi to trochu problém byl, protože pro fotografii si sice za chvíli přišel Lorencův muž, ale pořád mi ji nevraceli. Když jsem se připomínal, dozvěděl jsem se, že fotografie byla barevná a nějak se ji nedařilo okopírovat. Ale nakonec jsem ji dostal. Později jsem se dozvěděl, že Alexanderu Dubčekovi se na tohle setkání příliš nechtělo, ale ti, kteří ho organizovali, velmi dobře odhadli jeho politický význam. Ukazovalo totiž, jak se opozice, složená z bývalých komunistů, sbližuje s opozicí nekomunistickou. Selhání stále ještě vládnoucí komunistické strany, která se nedokázala vypořádat s traumatem roku 68 a následujících prověrek s vylučováním svých členů, tak získalo obrazovou podobu.  Škoda jen, že ve zmatku listopadových dní, jsem tuhle fotografii někde založil a už nenašel. Jak se informace, že mám na stole právě tuhle fotografii, dostala až k Alojzi Lorencovi, po tom jsem raději nepátral. Jak jsem poznal Václava Havla Cesty Václava Havla a moje se v životě zkřížily několikrát. Kromě toho, že jsme dlouhá léta bydleli v Praze nedaleko od sebe – já v Trojanově ulici a on na nábřeží, které se dnes jmenuje Rašínovo – absolvovali jsme oba stejné tzv. Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici. A chodili jsme do stejné vinárny v Gorazdově ulici. Jako dramatika jsem jej začal vnímat po roce 1963, kdy Divadlo Na zábradlí uvedlo jeho hru Zahradní slavnost. Studoval jsem v té době Vysokou školu ekonomickou a téma – absurdní svět moci, odtržené od reality života – pro mne bylo opravdu vzrušující. Není náhodou, že otec absurdního divadelního dramatu Samuel Becket právě Havlovi věnoval jednu ze svých her.  Osobně jsem se s Václavem Havlem setkal až v době sametové revoluce. Ještě než k tomu došlo, byl ale nechtěným účastníkem mého téměř konfliktu s Ladislavem Adamcem. Před návštěvou Rakouska v květnu 1989 přijeli do Prahy rakouští novináři. V Hrzánském paláci se setkali s Adamcem a poklidný rozhovor narušila jen otázka: „A co si myslíte o Václavu Havlovi?“ „Je to pro mne politická nula,“ odpověděl Adamec. Novináři zavětřili a tužky jen běhaly po papíře. Když odešli, zeptal jsem se Adamce, proč to řekl. Vždyť už tušíme, že s Havlem budeme jednou sedět u jednacího stolu. „Na ÚV mi pořád vytýkají, že jsem příliš měkký, tak jsem se chtěl ukázat,“ odpověděl mi. Večer jsem pak šel s touhle novinářskou partou na pivo a pokoušel jsem se je umluvit, aby výrok nepoužívali. Samozřejmě, bylo to zbytečné. „Možná bychom to i kvůli vám udělali,“ zněla jejich odpověď, „ale je nás tu několik a nemůžeme se za nikoho zavázat.“ Tak vznikl skandál, který měl trvání až do prvního jednání opozice s vládou v Obecním domě. Ale o tom později.  Ve vzrušených dnech listopadu a prosince 1989 jsem se s Havlem setkal už jako ústřední ředitel Československé televize. Šlo o jeho vystoupení před prezidentskými volbami. Pamatuji se na tohle setkání poměrně dobře, hlavně kvůli jeho závěru s kazetou (i když nebylo tak dramatické, jak se později převyprávělo).  Krátce po listopadu 89 mne ještě Adamcova vláda jmenovala ústředním ředitelem Československé televize. A tak jsem rovnou vpadl do politického boje, mimo jiné kolem volby prezidenta po Gustávu Husákovi. Michael Kocáb mne jednoho dne pozval na schůzku s Václavem Havlem, který tehdy sice ještě veřejně nechtěl být prezidentem, ale vlastně o ten úřad velmi stál. A tak jsme se s Kocábem sešli před budovou rozhlasu na Vinohradské a popojeli kousek dál do ateliéru Jožky Skalníka. Kromě Havla, Kocába a mne (a mého tehdy ročního syna Michala, kterého jsem musel z rodinných důvodů vzít s sebou) tam byli, pokud si dobře vzpomínám, ještě Petr Pithart a Stanislav Milota. Pochopitelně se jednalo o vystoupení Václava Havla a jeho stoupenců v televizi v rámci boje o prezidentský úřad. Nemyslím si, že jsme se s Havlem pohádali, nepřijížděl jsem tam s cílem bránit jim ve vystupování v televizi. Jedno z mých prvních opatření jako ředitele televize bylo, že jsem obrazovku otevřel pro velmi různé politické názory. A nakonec jsme se nějak dohodli. A ta kazeta? To bylo tak: spolupracovníci Václava Havla měli takový zvyk, že všechny rozhovory nahrávali. Když jsem do ateliéru přišel, vlastně jsem skoro nemluvil, protože Havel „držel řeč“, možná někdy trochu vzrušeněji, ale taková byla doba. A magnetofon běžel. Když skončil, řekl jsem, že spolu samozřejmě můžeme jednat, ale ať vypnou ten magnetofon. Což Stanislav Milota udělal. Když jsme skončili, Havel mi tu kazetu, snad aby ukázal, že záznam z našeho jednání není nutné uchovávat, dal. A já jsem ji automaticky strčil do kapsy. Syn Michal už poplakával. V náručí s ním jsem tedy sešel k autu, položil ho na zadní sedadlo a když už jsem chtěl odejet, všiml jsem si, že na mne mává Petr Pithart. „Nemůžete nám tu kazetu vrátit?“ zeptal se. Došlo mi, že se asi bojí toho, jak vystupoval Václav Havel. „Anebo ji tady rovnou zničíme,“ nabídl mi. Podal jsem mu ji a on ji začal strkat do kanálu. Jenže ten byl ucpaný. A tak jsem nad tím mávl rukou. A jak dopadl vztah Adamec – Havel poznamenaný „politickou nulou“? Když se poprvé v prosinci 1989 sešla v Obecním domě delegace vlády a opozice, seděli tam proti sobě Adamec a Havel a vůbec se na sebe nedívali přátelsky. U boku jednacího stolu stál houf fotoreportérů a čekal, co se bude dít. Musel jsem jít k premiérovi Adamcovi a říci mu: „Vstaň a podej Havlovi ruku, nebo tu budeme sedět do Vánoc.“ Prokletí „politické nuly“ snad bylo zažehnáno. Za oponou politiky aneb Jak jsem řediteloval televizi  Mám k televizi – a spíše té Československé – trochu zvláštní vztah. Tím prvním důvodem je, že jsem skoro deset let (zhruba v letech 1975 až 1985) moderoval a spoluvytvářel v brněnském studiu pořad „To nechce klid“. V té době to byl prakticky jediný kritický pořad, logicky s velkou sledovaností. Dokonce jsem měl dostat prestižní cenu Zlatý krokodýl, ale na poslední chvíli to aparát ÚV KSČ zakázal, protože jsem byl tzv. vyškrtnutý ze strany kvůli nesouhlasu s „bratrskou pomocí“ v srpnu 68. Mělo to ale i pozitivní důsledky. Někdy v květnu 1991 jsem při návratu z Vídně poněkud překročil povolenou rychlost. Policista se na mne pátravě zadíval, odkud mne prý zná. Tak jsem musel s pravdou ven. Mávl rukou a řekl: „Jeďte!“ Bez pokuty. Poněkud dramatičtější byly měsíce po listopadu 89. V pondělí 27. listopadu si mne zavolal premiér Adamec a řekl mi, že ÚV KSČ předává řízení tzv. státních sdělovacích prostředků (Československá televize, Československý rozhlas a ČTK) vládě. A mám mu prý rychle navrhnout, co dělat. Rada byla jednoduchá: Je třeba vyměnit šéfy. Pro rozhlas a ČTK jsem někoho navrhl, jen u televize jsem si nebyl jistý. A Adamec mi tehdy řekl: „Tak tam půjdeš ty, stejně jsi se chtěl vrátit do novin!“ Jeho výrok měl svoji předehru. Doprovázel jsem premiéra v září 1989 na jeho cestě do Rumunska a shodou okolností jsem tehdy v Bukurešti slavil narozeniny. A tak mi přál a ptal se, jaké mám další plány. Odpověděl jsem jednoduše: „Chtěli jste po mně koncipovat a realizovat novou informační politiku vlády, zavedl jsem mimo jiné pravidelné tiskové konference po zasedání kabinetu, a teď bych se rád vrátil ke své profesi – k novinařině.“ Adamec se na mne nedíval příliš souhlasně. Byl to svým způsobem vládní a stranický byrokrat. A nechápal, že někdo tuto kariéru opouští. Vypili jsme skleničku koňaku a já jsem na všechno zapomněl. Události ani nedaly jinak. Až na to pondělí 27. listopadu, kdy mi to Adamec vrátil i s úroky.  Vláda mne následně jmenovala ústředním ředitelem Československé televize a já jsem se vydal na Kavčí hory. Doba byla poněkud vzrušená, možná si někdy uspořádám vzpomínky. Jedno z mých prvních rozhodnutí bylo, že budeme přímým přenosem vysílat štědrovečerní půlnoční mši. Představitelé katolické církve měli trochu problém s výběrem vhodného kostela, ale nakonec se všechno podařilo. Vyměnil jsem šéfredaktora Televizních novin a jejich znělku. A začal jsem také moderovat některé pořady. Dodnes rád vzpomínám na dlouhou noční diskuzi se Zdeňkem Mlynářem, který se vrátil z vídeňského exilu a chtěl se rychle zapojit do politické scény. Prezentoval se pochopitelně jako levicově smýšlející politik. Jeho syn Vladimír Mlynář, mi pak vyčítal, že jsem tím jeho otci zkazil kariéru.  Už v té době se ovšem začaly rýsovat televizní problémy, které svým způsobem přetrvávají dodnes. Snad jen drobnou vzpomínku na Michaela Steinera, tehdejšího prvního radu ještě západoněmeckého velvyslanectví a pozdějšího velvyslance, se kterým mne pojily pracovní a docela přátelské vztahy kolem obsazení budovy ambasády občany NDR. Jednoho dne mi zavolal: „Pojďte na večeři, mám pro vás zajímavého člověka!“ Když jsme se sešli, seděl s námi u stolu dlouhodobý korespondent ARD v Madridu, který zažil odchod Franka a nástup krále. „Bylo to jednoduché,“ vyprávěl mi, „ještě večer v televizních zprávách moderátor chválil Franka a druhý den – tentýž moderátor – řekl, jak je ten král vlastně prima.“ Trochu to zlehčuji, ale taková byla podstata jeho sdělení. Nevím, jestli ho kvůli tomu přivezli do Prahy. Ale pochopil jsem to jako decentní doporučení. Zájmem západoněmecké politiky tehdy byla sice změna režimu, ale pokud možno bez otřesů. Každopádně když jsem uvažoval o jakémsi ukotvení Československé televize v nových politických poměrech, nemohlo mne napadnout nic jiného než jakýsi statut veřejnoprávnosti, který jsem náznakem znal ze západoněmecké politiky. Za několik dní potom přijel do Prahy nejvyšší šéf ARD, se kterým jsem vše konzultoval a který mi nabídl veškerou pomoc. Současně jsem založil určitý poradní sbor televize, do kterého jsem pozval politiky, zástupce církve a další představitele. Bylo to samozřejmě přechodné řešení a doktor Hubáček z mého sekretariátu začal okamžitě koncipovat návrh veřejnoprávního statutu televize. Provoz uvnitř organizace ovšem jel po jiných kolejích. Ti, kteří věrně sloužili propagandě komunistické strany, začali tušit nebezpečí. A tak vznikaly rychle různé akce. Proslulé byly tzv. garáže. Když jsem se díval do tváří těch lidí (některé jsem si ještě pamatoval, jak chodili na vládu točit oficiality), říkal jsem si, že nevědí, která bije. A tzv. nové odbory – vedl je muž jménem Dekoj, pokud si dobře pamatuji – chtěly televizi dokonce řídit. Moje odpověď byla jednoduchá: Šéfem jsem tady já! Myslím, že mne neměli v lásce. A zdá se mi, že pan Dekoj sedí na Kavkách dodnes. Moje působení mělo rychlý konec. Nebyl jsem příliš nakloněn diskutovat o pořadí zpráv v Televizních novinách s různými poradci Václava Havla. Jednomu jsem dokonce řekl, že je horší než Fojtík, což byl známý ideologický tajemník ÚV KSČ. Reakce byla rychlá. Zavolal si mne předseda vlády Marián Čalfa a řekl mi: „Mirku, Havel tě chce odvolat a nabízí ti místo v diplomatických službách.“ S odvoláním jsem nemohl než souhlasit a do diplomacie jsem nešel, nejsem na to typ. Po krátké době jsem založil spolu s dalšími kolegy vydavatelství Economia, kde jsem se stal spolumajitelem a šéfem. Jak všechno souvisí se vším, potkal jsem asi po pěti létech prezidenta Havla na nějaké recepci a poté, co jsem slušně pozdravil, neboť jsem tak naučený, mi svým zadrhávajícím hlasem řekl, že mu vyčítají, jak se ke mně zachoval. Nemohl jsem si odpustit otázku: „A kdopak vám to vyčítá?“ Neodpověděl, ale pro mne to vlastně bylo zbytečné, protože jsem tušil, kdo to je.  Jana Havligerová, myslím, že tehdy působila v Blesku, po mně hned vystartovala: „O čem jste se bavili, Mirku?“ „O ženských přece,“ odpověděl jsem. Moc se jí to sice nelíbilo, ale vzala to sportovně.  Spíš jako tečka nad i: Když jsem odevzdal klíče od ředitelny a odešel z Kavčích hor, nastoupil jsem hned druhý den do jedné západoněmecké mediální instituce. Asi za trojnásobný plat televizního ředitele. Jako analytik. A pak už nastala éra Economie. Ale pro pořádek ještě jednu vzpomínku. Když jsem pracoval jako balkánský zpravodaj Mladé fronty v Bělehradě (v krátkém období léto 1968 až jaro 1969), působil tam jako zpravodaj Československého rozhlasu Karel Jezdinský. Téměř každý večer jsme někde vysedávali a popíjeli víno. Myslím, že jsme se docela skamarádili. Jednoho večera mi Karel řekl, že ráno jede do Mnichova a bude tam jednat o přechodu do Svobodné Evropy. Co jsem mu měl odpovědět? „Je to tvoje rozhodnutí.“ Po návratu připravil tiskovou konferenci, dal mi ještě předem přečíst svoje prohlášení. A pak odejel. Na československém velvyslanectví se samozřejmě mohli zbláznit. První rada, který byl zřejmě rezidentem rozvědky, na mne křičel: „Proč si nám nic neřekl, musel jsi to přece vědět. Vždyť jste spolu byli pořád někde po hospodách!“ Nějak jsem to „ukecal“, stejně jsem se brzy vracel do Prahy. Když pak Karel Jezdinský přijel po listopadu 89 do Prahy, zašli jsme opět na víno a vzpomínali na dobu v Bělehradě. Problém byl, že přijel i s tehdejším předsedou Rady svobodného Československa profesorem Jiřím Horákem, který obnovoval činnost sociální demokracie u nás. „Pojď na večeři,“ řekl mi Karel. A tak jsme se vydali na Konopiště. „Nechceš zůstat v politice?“ zněla jednoduchá otázka Karlova i profesora Horáka. „V sociální demokracii.“  Nechtěl jsem. Považoval jsem můj výlet do politiky za uzavřenou záležitost. I když počátkem roku 1990 jsem tuto nabídku dostal ještě jednou. Tentokrát z úst Heinze Fischera, tehdejšího šéfa parlamentního klubu rakouské sociální demokracie a pozdějšího prezidenta Rakouska. Setkání zprostředkoval Eduard Harant, muž s českými kořeny a vynikajícími kontakty v rakouské sociální demokracii. I tehdy jsem to odmítl, a to se jednalo o docela vysoké funkce. Oba se na mne zase jednou nedívali příliš přátelsky, i když s panem Harantem jsme později velmi úzce spolupracovali. Ale to už byla opravdu doba Economie. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2021-05-03 13:54:12

Eliška Krausová-Chaves konkuruje humorem a vypravěčským talentem svým slavným bratrům

„Elišku nešlo ve vzpomínkách polapit jako rodiče a ostatní sourozence. Nechtěl jsem si příliš vymýšlet a ona toho využila a vysmekla se slovům,“ charakterizuje spisovatel Ivan Kraus svoji mladší sestru. Uchopit ucelený obraz výjimečné charismatické ženy se odhodlal až člověk „zvenčí“, novinář Vladimír Kroc. Eliška Krausová-Chaves se mu svěřila s peripetiemi svého dobrodružného života. V knižním rozhovoru Letenka do neznáma aneb Rozhovory přes oceán společně sledují její cestu od dětství a dospívání v rodině spisovatele a novináře židovského původu přes výlet do Kolumbie, kde se rozhodla zůstat, až po současnost. V textu se jen tak mimoděk objevují zmínky třeba o tom, že jako malá recitovala Františku Hrubínovi jeho verše, hrála divadlo s Petrem Svojtkou č Jiřím Ornestem, trénovala krasobruslení. A v Bogotě zažila bombové útoky. Sestra spisovatele Ivana Krause, politologa Michaela Krause a moderátora Jana Krause, která na jaře roku 1968 vyrazila do Kolumbie zdokonalit svoji španělštinu, jako by jela na Slapy. „Přijela jsem do Kolumbie, jako bych jela na Slapy. Nic jsem předem nevěděla, vypadalo to jako zajímavá, dobrodružná cesta do neznáma. Brzy jsem pochopila, že Amerika je jiný pohled na svět, jiný pohled na život, trošku jakoby jiné století,“ vypráví v rozhovoru s moderátorem Českého rozhlasu Vladimírem Krocem. Když přišla 21. srpna okupace Československa, rozhodla se v Kolumbii zůstat. Díky silným genům a lásce osudového muže dokázala zvládnout nejrůznější nástrahy a vystoupat vysoko na společenském žebříčku. V jejím strhujícím životě se objevují známí herci, básníci, umělci, učenci, bohatci, dobrodruzi, váleční hrdinové, diktátoři, prezidenti. Elišku poznáváme nejen jako profesorku francouzštiny na univerzitě v Bogotě, ale i jako telefonní spojovatelku, prodavačku paruk, manažerku knihkupectví či příležitostnou televizní herečku. Současně nám dává nahlédnout do životů Kolumbijců a do historie neobyčejné rodiny Krausových zpopularizované zejména nejstarším bratrem, spisovatelem Ivanem Krausem a nejmladším Janem. „Eliška drží slovo, nenechá si nic líbit od nikoho, chodí včas, a pokud jde o rodinnou loajalitu, jako by patřila do románových postav nejslavnějších mafiánských rodů. Umí být diplomaticky shovívavou, stejně jako nekompromisně a pevně přímou,“ popisuje svoji starší sestru známý herec a moderátor.   Ukázka z knihy:   Předmluva Nejdřív vás zkusmo několikrát elegantně urazí, vyšle dobře mířené jedůvky a tiše se baví vaší reakcí. Když tímto testem projdete, odloží masku lehce arogantní profesorky a dovolí vám krok za krokem vstoupit do jejího světa. Pod zdánlivě drsnou slupkou je totiž křehká duše a nezištné srdce.      Poprvé jsem Elišku Krausovou-Chaves viděl v Praze ve Viole na oslavě osmdesátin jejího bratra, spisovatele Ivana Krause. Na jevišti byli i její mladší bratři, profesor politologie Michael a populární moderátor Jan Kraus. Žasl jsem nad tím, jak graciézně svým sourozencům takříkajíc nic nedarovala a často je brilantně v ostrovtipu překonala. Přes všechno špičkování a slovní pošťuchování bylo naprosto zřejmé, že se všichni respektují a mají se rádi.      V únoru 2020 jsme se štábem České televize vyrazili do Kolumbie natáčet novou řadu série Postřehy odjinud. Věděl jsem, že osud Elišky, která žije v Bogotě už víc než půl století, nemůže v našem vyprávění chybět. Musel jsem ji dlouze přemlouvat, po některých dřívějších zkušenostech přistupovala k novinářům z Čech s apriorní nedůvěrou. Pomohla přímluva Ivana, který mě v e-mailu nazval „dobrým přítelem“. Pravda je taková, že už jsme spolu absolvovali spoustu rozhlasových rozhovorů, ať už dříve na Dvojce v pořadu Jak to vidí nebo později na Radiožurnálu či v Hovorech pro Český rozhlas Plus. Mám všechny jeho knihy a jeho humor mě pokaždé spolehlivě pobaví.      „Pošlu pro vás svého řidiče,“ pravila paní Eliška do telefonu tónem, který nesnese nic než souhlas. Asi vycítila moje tiché rozpaky: „Víte, pane Vladimíre, tady střední třída žije trochu jinak, než je zvykem v Evropě, ale to si řekneme…“      Přivítala nás na Národní pedagogické univerzitě, kde učí francouzský jazyk a kde pětadvacet let vedla sekci mezinárodních vztahů. Přiznám, že to pro mě byl trochu šok: interiéry školy byly značně ošuntělé, objekty posprejované graffiti, celkový dojem nic moc.      Tím víc se tam vyjímala paní Eliška: energická, mimořádně krásná žena aristokratických pohybů a rázných gest s maličko ironickým úsměvem. Kadence jejích slov byla neuvěřitelná. Provázela nás univerzitním kampusem, na klopě elegantního sáčka zapnutý bezdrátový mikrofon a nebohý kameraman, který se marně snažil s námi držet krok, protože natáčel ilustrační záběry, jen ve sluchátkách slyšel: „No, kde se toulá ten váš kolega, já na vás nemám tolik času…“      Nakonec nám věnovala skoro celý den i následující sobotu, kdy jsme natáčeli u ní v bytě na Růžovém vršku. Nechala nám naprosto volné pole působnosti, až se její hospodyně podivovala: „Vy jste jim dovolila, aby šli i do ložnice?!“      „Jen je nechte, ať dělají, co potřebují…“      O jejím životě v Kolumbii, vzdálené rodině, osudovém muži Ignaciovi, univerzitním životě, asociaci ASOČHECA, kterou založila, a spoustě dalšího nám toho navyprávěla tolik, že by to bohatě vydalo na všech třináct dílů našich Postřehů odjinud. Bylo mi líto nepoužitý materiál nechat ležet ladem.      Po návratu domů vypukla pandemie, v Kolumbii s asi čtrnáctidenním zpožděním oproti Česku, a všem nám rázem přenastavila životní rytmy. Náhle jsem měl – nezávisle na vlastní vůli – po asi třiceti letech intenzivní práce spoustu volného času. Přijal jsem to jako výzvu.      Nesměle jsem v e-mailu navrhl paní Elišce, že by mohla vzniknout tato knížka. Zdálo se mi, že bez velkého váhání přijala, a navázali jsme na naše povídání v Bogotě, teď už na dálku, přes oceán.      Musím ocenit styl a krásný jazyk, jímž se i po tolika letech na jiné polokouli Eliška Krausová vyjadřuje.      Dělil nás šestihodinový časový rozdíl, obvykle na moje otázky odpovídala večer bogotského času poté, co splnila svoje pedagogické povinnosti, kterých kvůli karanténě přibylo. A tak se musela naučit vyučovat distančně, online. Bylo znát, že ji to vyčerpává, ale nikdy odpověď na moje otázky neodbyla. Naopak psala vzletně, s osobitým šarmem, vždycky měla na paměti, že každá odpověď by měla gradovat aspoň malou pointou. A tak jsem se těšil, že si ráno přečtu další strhující mikropříběh z jejího života a začlením ho do utěšeně přibývajícího textu. Myslím, že nás ta práce bavila oba stejně, a doufám, že je to na výsledku znát.      Paní Elišce bych chtěl zvlášť poděkovat za otevřenost a téměř bezmeznou důvěru, bez které bychom nemohli nikdy dojít tak daleko.      Jen jsem žasl, jak se – tak nějak mimoděk – objevovaly zmínky třeba o tom, že jako malá recitovala Františku Hrubínovi jeho verše, hrála divadlo s Petrem Svojtkou, Jiřím Ornestem či Radimem Vašinkou, trénovala krasobruslení, chodila do baletu. V Havaně si podala ruku s Fidelem Castrem…      Nekladl jsem si za cíl napsat ucelený životopis, předkládáme vám společné povídání, vzpomínky moudré ženy na události, které jí přinášel osud, zpočátku poněkud záludný: do Bogoty se původně vydala jen na pár měsíců, aby se zdokonalila ve španělštině, nakonec se Kolumbie stala jejím novým domovem.      O tom všem jsou naše Rozhovory přes oceán.      Kéž se Vám dobře čtou… Vladimír Kroc   První část PAN KRAUS   Zdá se mi, že máte svoje křestní jméno ráda. Bylo to tak odjakživa? Zajímala jste se o to, kdo vám vybral jméno Eliška? Za mého dětství Elišky téměř nebyly. Nikdy jsem nepotkala druhou. Líbilo se mi, že jsem jedinečná, a když jsem se začala ptát proč, maminka vždycky říkala: „No přece Eliška Přemyslovna, poslední česká královna…!“ A to se mi líbilo ještě víc. Časem jsem se dozvěděla, jak to vlastně bylo.      Narodila jsem se po válce v atmosféře štěstí a všeobecné radosti. Kolem maminky v porodnici, protože se rozhodla mě pojmenovat ještě tam, byla spousta lidí a všichni se cítili být kmotry. Děda, maminčin otec Vincenc Vlasák, navrhoval jméno Anděla. Teta, matčina sestra, přišla s Annou, další teta, manželka jejího bratra, byla pro Marii.      Naše maminka měla v hlavě Scarlett, protože právě dočetla román Margaret Mitchellové Jih proti Severu a vlastně celý život byla její hrdinkou Scarlett O’Harová. Jenže v tu chvíli, podle jejího vyprávění, si nebyla jistá, zda se vůbec odváží něco takového vyslovit nahlas.      Z nějakého důvodu předtím o jméně příliš nepřemýšlela, s tatínkem o tom nemluvili… Popisovala, jak byla v horečce a náhle se jí vybavila Eliška. Proč, to nevěděla. Vyhrkla: „Bude se jmenovat Eliška!“      A táta se na ni udiveně a dojatě podíval, protože jeho maminka, která zemřela v Osvětimi, byla Eliška. Na to samozřejmě celá ta energická skupina příbuzných nic nenamítala, jen prý velice překvapeně opakovali: „Eliška?“      Nezapomínejte, že jediný opravdový nekatolík tam byl můj otec a oni s něčím podobným nepočítali. Děda – byl vždy galantní – prý rychle řekl: „To je krásné české jméno.“      No a já jsem tedy Eliška Anna Marie Božena. Nevtipkuju, mám to černé na bílém. Děda prý na závěr tiše dodal: „A taky Božena.“ To bylo jméno mojí babičky, jeho ženy, která zemřela během války, ale kvůli zdravotním potížím. Po ní se jmenovala i moje maminka.      Ta však neměla svoje jméno nikdy ráda, ale když vzpomněli jednu babičku, přidali i druhou. Moje maminka se u této příhody naučila několik věcí: že se jménem si musí být předem jista a že nemá zvát nikoho na křtiny. A to napříště dodržela.      Při své vrozené skromnosti jsem si brzy zvykla být jediná. V Kolumbii taky dlouho žádná jiná nebyla, a kolem mě už vůbec ne. Jaké bylo moje překvapení, když po mnoha letech najednou při návštěvě v Praze slyším zvolání: „Eliško!“ Hned se otočím a tam běží nějaké děvčátko. Musela jsem si zvykat, že se Eliška vrátila do českého povědomí, ostatně sám jste toho svědkem.   Je pravda, že mám dceru Elišku. Momentálně u nás žije víc než jednašedesát a půl tisíce žen a dívek toho jména, dnes je mimořádně populární… Znamená to, že jste si vystačila s touto jedinečností a neměla žádné přezdívky? Neměla jsem, pokud vím, žádné, říkali mi Eli, Ela.   Maminka měla v dospělosti za vzor Scarlett O’Harovou. Kdo byl v dětství a dospívání vaším hrdinou? Přemýšlím, jestli jsem měla nějaké vzory. Byla jsem obyčejná, normální holka, ani vám nevím… Za mého dětství a mládí jsme neměli televizi, maminka poslouchala rádio, my moc ne. Byla to úplně jiná doba, zajímavé je, že už za našeho Jeníka se to hodně změnilo, přitom jsme od sebe pouhých sedm let.      Mám o sedm let staršího bratra, a to byl pro mě odjakživa poklad. Ivan byl zasněný, jemný chlapec, žádný silák. Musel se o mě starat, brát mě s sebou „na vzduch“, jak říkávala maminka Božena. Celý život jsme bydleli v Kostelní ulici naproti parku, kam jsme chodili „ven“. Ten starší se musel starat o toho mladšího. Takže mě brával Ivan a naučila jsem se ho poslouchat na slovo. Byla jsem hrozně upovídaná odmalička, všechno jsem stále komentovala 21 a jeho to děsně štvalo. On se snažil být tak trochu tajemný, jenže já vždycky všechno vyzvonila. Naučil mě tedy „nic nedonášet“. Už nevím, čím mně pohrozil, ale bylo to účinné, mamince jsem se svěřovala jen s tím, co on povolil. V životě se mi to mnohokrát osvědčilo.      Ivan pro mě – jak si uvědomuju – byl vždycky skoro literární hrdina. Tehdy mi posloužil jako dnes internet či Google. Měla jsem pocit, že ví úplně všechno, hlavně byl ochoten kdykoli odpovídat na moje zvídavé otázky. Na to neměli rodiče čas. On ano. A to mu i zůstalo.      O mnoho let později, když už s námi pár let nebydlel a já byla na univerzitě, fungoval jako poradce a rádce. Byl záchranou, kdykoli jsem něco nevěděla. Pořád jsem chodila s nějakými „intelektuály“, obvykle o rok, o dva roky staršími, jejich tématy byli impresionismus, Sartre, Villon etc… Tvářila jsem se, že jsem v obraze, ale většinou jsem byla úplně mimo. Ivan pro mě byl chodící encyklopedií. Dodnes se obdivuju jeho erudici zejména v literárních tématech, ale nejen v nich. Stěží byste se ho zeptal na jméno, o kterém by vůbec nic nevěděl. Zkrátka, vždycky pro mě byl jistota. Kdo další má tak úžasného bratra?   Takže žádní literární hrdinové…? Z těch literárních vzorů mě napadá Vinnetou, náš rudý bratr. Old Shatterhand mi připadal příliš hrubý, zato ten vymyšlený indián byl ideální. To výmluvně dokumentuje, v jaké naivní době jsem žila, daleko od skutečných problémů, plna komunistického elánu všech soudružek, které nás učily, jezdily s námi na školy v přírodě, S rodiči, 1949 22 vedly nás v literárních a divadelních kroužcích. Byla jsem zapsána snad do všech a k tomu jsem krasobruslila, chodila do baletu a nesundávala jsem červený pionýrský a posléze svazácký šátek z krku. To mi vydrželo až do maturity.   O čem jste jako malá snila? Chtěla jste být princeznou nebo se stát kosmonautkou, herečkou, popelářkou či profesorkou francouzštiny? Napadá mě, že v mém okolí jsme všechny chtěly být princeznami. Nevím, jak se to soudruhům povedlo, ale asi žádná z nás netoužila létat do vesmíru v tak neforemném oblečení, vypadat jako robot. Která kosmonautka nosí na hlavě korunku?      Ta touha být princeznou ve mně bohužel zůstala. Po emigraci jsme se viděli s rodiči poprvé v Baden-Badenu u Ivana po deseti letech. Psal se rok 1978 a to setkání pro mě bylo samo o sobě vyčerpávající. O tom možná ještě později.      Po tom rodinném náporu jsme jeli s mým manželem Ignaciem do Itálie a do Španělska. Pro mě to byl splněný sen a on se vracel do míst svých studií. Provázel mě Florencií, Římem, Benátkami. Jednou v Miláně, na hradě Sforzesco, který vyzdobil i Leonardo da Vinci, jsme se procházeli po obrovském schodišti a já se zasnila, představovala jsem si, kdo všechno šlapal tu dlažbu mnoho století přede mnou… A možná už jsem tu byla, jako někdo jiný, vznešený, kdo tudy kráčel v jiné době… Ignacio začínal být netrpělivý, kamsi spěchal, svěřila jsem se mu se svými myšlenkami.      On na to: „Cítíš se jako vévodkyně Sforzi? Ale pozor: co když jsi tady před staletími drhla to schodiště, po kterém se teď vznášíš…? Tebe ani nenapadne, že bys mohla být v minulém životě služka?“      Strašlivě mě to urazilo a jeho náramně rozesmálo. V podivném smyslu pro humor se podobal mým bratrům. Jsem si naprosto jistá, že jsem ty schody nikdy neuklízela!   Věříte, že existuje něco jako život po životě nebo že jsme žili minulé životy? Občas jsem mívala tak zvláštní pocit, něco jako déjà vu, že si myslím, že to možné je. Minulé stejně jako budoucí životy. Nic jsem o tom ale nestudovala, snad z obavy, že by mě to příliš pohltilo. Ta myšlenka mě láká, ačkoli v praxi si to neumím nijak představit ani vysvětlit. Je ale hezké si to myslet.   Ještě k těm hrdinům vašeho života. Otec Ota Kraus byl odbojář, prošel peklem lágrů. Podle toho, co jsem o něm četl, to musel být frajer, v tom nejlepším slova smyslu. Viděla jste ho jako hrdinu? Byl to frajer, tak jsem ho viděla. Táta byl jistota. Měl výborný smysl pro humor a dar nebrat všechno úplně vážně, tedy to, co za to nestojí. Byl rozhodný, někdy tvrdý a přísný – aspoň v dnešních měřítkách –, ale mně to imponovalo. Stejně jako mamince se mi takoví muži líbili.      Možná vyvstává otázka, proč tedy byl mým ideálem Ivan. Jeho jsem mohla obdivovat díky intelektu, táta byl ten, s kým můžete jít životem a ničeho se nemusíte bát.      Podnikal s námi podivné a málo výchovné kousky, ale nás to moc bavilo. Často ho Božena posílala v neděli, alespoň s námi staršími – přece jen měla obavu svěřovat mu to nejmladší dítě –, na procházku, zatímco připravovala oběd. A tak jsme třeba jezdívali tramvají z konečné na konečnou. Nejraději jsme měli jedničku, možná s ní jezdívalo méně lidí nebo dráha byla členitější, to už si nepamatuju, ale tatínek nás učil vyskakovat za jízdy v zatáčkách. V těch starých tramvajích bez automatického zavírání dveří to šlo. Museli jsme se připravit a na jeho výkřik „Kupředu!“ jsme skočili. On poslední, to už tramvaj jela dost rychle… Nevím, jak je to možné, ale nikdy se nám nic vážného nestalo. Nejlíp vždycky skákal Honza. Myslím, že Ivan, o hodně starší, tuto zkoušku odvahy nepodstupoval.       Jindy jsme jeli za Prahu. Auto jsme nikdy neměli, tak vlakem či autobusem…   Proč vlastně? Proč jste nikdy neměli auto…? Neměli jsme dost peněz. Bylo nás moc, vydělával jenom tatínek. Když minulo nejhorší politické období, mohl odejít z ČKD a začal pracovat pro Státní nakladatelství technické literatury jako šéfredaktor nového časopisu Strojírenská výroba, který založil.      Tam se mu, myslím, vedlo dobře, na tehdejší dobu měl asi i dobrý plat, ale Boženě to obvykle nestačilo. Nějak s tím nevycházela. Není divu: jenom Eliška chodila do baletu, na krasobruslení, později taky na hodiny klavíru, ostatně jako všichni sourozenci, a to všechno platila. Zřejmě aniž by to tátovi oznamovala nebo se s ním radila. On jenom permanentně nechápal, proč měsíční výplata vystačí pouze na čtrnáct dní…      Začal dostávat další peníze za nová a nová vydání svých knih Továrna na smrt a Noc a mlha, ale ani to nestačilo. Zkrátka první auto sehnal až náš Jeník, ale to bylo v sedmdesátých letech, kdy už jsem tam nebyla. Automobil nám ale nechyběl, mě ani nenapadlo se o nějaký zajímat, což mělo za následek, že jsem se nikdy nenaučila řídit, nijak mě to nelákalo. Ve dvaadvaceti jsem dorazila do Kolumbie a našla si šikovného manžela, který se postaral o to, abych měla vždy vlastního řidiče.   Dobře, takže jste se vlakem či autobusem vydávali s tatínkem na výlety za Prahu… Procházeli jsme se po krajnicích a táta zavelel: „Jdeme na oběd!“ To znamenalo vylézt na stromy podél silnice a pustit se do ovoce. Obvykle to bývalo v období třešní. Domů jsme se vraceli unavení, špinaví, veselí a upovídaní. Maminka nechtěla věřit našemu vyprávění.      Nikdy nás nevedl na výstavu nebo do divadla, to, jak říkal, nebyl jeho úkol.   Byl to prostě táta, nehleděla jste na něj jako na titána, který se vzepřel peklu… Vůbec ne. On o tom vyprávěl tak běžným způsobem, že nás mnohdy bavil. Jak chutná myš v polévce, když je to jediné maso za léta… Jak vyzrát na esesáka… Nikdy jsme ho nepovažovali za hrdinu. Někoho důležitějšího, než jsou jiní. U nás to oba – i maminka, která toho za války taky zvládla hodně – brali jako součást jejich i naší historie, na kterou se nesmí zapomínat, ale ani v ní příliš často pobývat.      Když jsem si sehnala první opravdu krásnou letní brigádu na Karlštejně jako vícejazyčná průvodkyně zahraničních turistů – vidíte, zas je tam někde ta skrytá princezna –, byla jsem strašně hrdá. Kvůli velkému zájmu nebylo snadné tu práci získat. Pyšně jsem to oznamovala u večeře, kde se každé rodinné téma znevažovalo a probíralo za všeobecného posměchu.      Tatínek suše řekl: „Ale prosím tě, mohla bys jet se mnou do Osvětimi a provázet cizince v muzeu.“ Na to jsem mu s opovržením odpověděla, že snad nemyslí vážně, že bych já jela do koncentráku! Božena to urovnala otázkou, jak chceme srovnávat hrad Karla IV. s nacistickým vězením, a ještě k tomu v Polsku?!      Takže já viděla Auschwitz teprve s Ignaciem, který ho chtěl stůj co stůj navštívit. Samozřejmě s tátou jako průvodcem. Považoval to za velkou čest, že tam může jet s někým, kdo všechny ty hrůzy přežil. Já takhle vůbec nepřemýšlela, což byl důsledek jejich výchovy.   Připadá mi, že maminka je nedoceněná hrdinka. Ve čtyřicátém zůstala sama s ročním Ivánkem, z Prahy se musela odstěhovat do Libčic a potom vychovala celkem pět dětí. Kdo měl doma hlavní slovo? Ano, maminka je opravdu nedoceněná hrdinka. Teď, když se v rodině scházíme, abychom vzpomínali a doplňovali „naši historii“, se ukazuje, že ji každý máme ve vzpomínkách trošku jinak. Co všechno byla schopna udělat pro přežití svého synka a manžela během těch pěti let! Ona sama mnohé z toho, co dělala, považovala za jediné možné, ale bez ní by nebylo nic.   Eliška Krausová-Chaves (4. května 1946) je profesorkou francouzštiny na univerzitě v Bogotě. Narodila se v Praze, na Univerzitě Karlově se věnovala francouzštině, po čtvrtém ročníku odjela do Kolumbie studovat lingvistiku a latinskoamerickou literaturu. Zde ji zastihla okupace Československa a ona se rozhodla v Jižní Americe zůstat. V roce 1970 se provdala za Ignacia Chavese, profesora literatury, který později řídil významný španělský institut Caro y Cuervo. Od roku 1983 je profesorkou francouzštiny na Národní pedagogické univerzitě v Bogotě, po čtvrtstoletí byla děkankou pro mezinárodní vztahy. V roce 2009 založila krajanský Spolek přátel České republiky v Bogotě ASOČHECA. O pět let později obdržela ocenění Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.   Vladimír Kroc (1966) je novinář a rozhlasový moderátor. Vystudoval zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze. Od roku 1989 pracuje v Československém, resp. Českém rozhlasu. Spolupracoval s Českou televizí, TV3 a Z1. Je spoluautorem knih Palo Habera in flagranti, Wanastowi Vjecy –Divnoknížka, Dva na jednoho, Století Miroslava Zikmunda, napsal knihy Studio 6, Peter Nagy – Musicross, Jižním křížem krážem a Orion hlavou dolů. Pro ostravské studio ČT napsal a provázel čtyři třináctidílné cykly Postřehů odjinud z Austrálie, Nového Zélandu, jižní Afriky a nejnověji z Kolumbie. Na tomto základě vznikla knížka rozhovorů přes oceán s Eliškou Krausovou Letenka do neznáma.   K letošním 75. narozeninám Elišky Krausové-Chaves vydalo nakladatelství Prostor, 224 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-09-17 18:01:01

Chtěla si šplhnout, nevyšlo to. Babiš v přímém přenosu u Xavera zpražil svoji poslankyni

Andrej Babiš byl v neděli hostem přímého přenosu pořadu Xaver Live. Pořad příliš nevystoupil z řady Babišových živých vystoupení, kde ať se jej moderátor zeptá na cokoliv, v drtivé většině případů to dopadá tak, že Babiš se dostane oklikou ke svým prohlášením vůči vládě, na čemž zakládá většinu svého programu. Předseda hnutí ANO působil poměrně umírněně až do té doby, kdy mezi dotazy diváků začaly přistávat i dotazy od jeho poslanecké kolegyně z hnutí ANO. Když Luboš Xaver Veselý přečetl její jméno, Babišův výraz ztuhl a začal to být úplně jiný příběh. Pustila si pusu na špacír „Berenika Peštová, 129 korun,“ přečetl Xaver jméno z obrazovky, kde diváci s dobrovolným příspěvkem mohou pokládat hostovi peníze. „Ježiš,“ řekl jen krátce Babiš. Poslankyni zajímalo, jak se bude řešit obnova staveb se stále nefunkčním digitalizovaným stavebním řízením. Babiš ale zřejmě ihned nepochopil účel dotazu a nebral poznámku poslankyně jako nahrávku, ale podle jeho reakce spíše jako útok. „Já nevím, proč se mě na to ptá,“ říkal rozpačitě. „Tak měla napsat, že pirát Bartoš není schopen ničeho,“ začne lamentovat Babiš s hlavou v dlaních. Následuje několik vět tradičních útoků na Piráty.  Babišovi jsou jeho europoslanci ukradení. Uklidil je do frakce, kde je ani nemusí hlídat, říká politolog Číst více Taková malá studená sprcha ale poslankyni zřejmě nestačila. „Peštová ještě píše: Evropa se podílí sedmi procenty emisí a teď pácháme harakiri. Je to potřeba zastavit,“ cituje ji dál Xaver. Babiš se při tom pobaveně směje a gestikuluje ke komusi, kdo stojí za kamerou. „Proč to píše? To víme, že to potřebuje zastavit,“ říká s nepokrytým zlomyslným pobavením Babiš. Následují klasické naučené věty. Je ale vidět, že Babišovo pošklebování se jejím větám Xavera velmi zaujalo. Peštová nehrála podle Babišova plánu „A proč by to neměla psát? Já jsem to nepochopil, proč se rozčilujete,“ ptá se Xaver. „No, mě baví, že naše, tedy moje poslankyně, mi píše, že to máme zastavit. My to chceme zastavit,“ říká Babiš, který buď nepochopil, že se jej poslankyně snažila podpořit v online diskusi k pořadu, nebo nebyl spokojen se způsobem, jakým to dělala. Jak je ale vidět, poslanec je v hnutí ANO něco jako majetek a v momentě, kdy dělá něco neplánovaného, o čem předseda dopředu nevěděl, příliš to nedokáže ocenit, spíše naopak. Na první pohled úsměvná scénka tak přisvědčuje příběhům o tom, že v ANO prostě demokracie nevládne. Babišovy nevěřícné pohledy do zákulisí zřejmě na jeho realizační tým jsou tomu svědkem. Zarytá obhájkyně Babiše Berenika Peštová mimo jiné proslula svými plamennými projevy v poslanecké sněmovně. Zvláště angažované pak byly, když se jednalo o nelichotivé minulosti Andreje Babiše v souvislosti s angažmá v řadách Státní bezpečnosti. Peštová se tehdy jala poslancům vysvětlovat, že ne všichni estébáci byli stejní. „Takže když se tady rozčilujete, kdo byl a nebyl v StB, ano, byli tam i slušní lidi,“ hřímala ve Sněmovně zvýšeným hlasem na vládní poslance. „Jojo. Všichni se rodíme jako slušní lidé. Neslušnými se stáváme svými pozdějšími činy. Třeba podpisem spolupráce s totalitní tajnou policií,“ komentoval to později na sociálních sítích Vít Rakušan. Dvojí metr Andreje Babiše: Když byl obviněný, držel se zuby nehty, svoje lidi ale v průšvihu potopí hned Číst více „Možná to myslí tak, že když vás estébáci vytáhli v noci z postele, tak vám aspoň podali kabát, než vás odvezli na Bartolomějskou vymlátit z vás přiznání,“ reagovala na ni poslankyně ODS Veronika Vrecionová. Peštová se následně omluvila, že nemyslela StB, ale KSČ. Tak jistě. Nakolik je Peštová motivována skutečně svými názory a nakolik jí strach z Andreje Babiše velí mu ještě více podlézat, nám soudit nenáleží. Andrej Babiš kolem sebe takové lidi prostě potřebuje, ať už je jejich motivace jakákoli. KAM DÁL: Povodně v Praze: Dobové fotky ze dnů, kdy starý Karlín zničila voda

Čas načtení: 2024-04-30 13:00:01

Aleš Cibulka bojoval s velkou životní krizí. Stát se to může každému, varují odborníci

Moderátor Aleš Cibulka je známý především jako milovník starých hereckých časů a znalec všeho, co se týká nejen prvorepublikových hvězd stříbrného plátna. Přesto ale moderuje či moderoval i mnohé jiné pořady, akce a programy, včetně dětských soutěží. Píše knihy, shání materiály, pracuje v rozhlase i v televizi… Dalo by se říct, že je doslova na roztrhání. A to je právě důvod jeho kolapsu, který před lety prožil. A nešlo o žádnou zanedbatelnou záležitost.  Herec Jan Vlasák je po vážné dopravní nehodě. Co se stalo a jak to dopadlo? Číst více Styděl se za „selhání“ Svoje zážitky z krizového období v roce 2016 popsal oblíbený moderátor v knize Vyhořet může každý, i když se zpočátku o svém problému nechtěl s nikým bavit, jak prozradil i v pořadu Českého rozhlasu. Považoval to totiž za vlastní selhání a nebyl schopen smířit se s myšlenkou, že se to zkrátka může stát každému a ani on se svým pracovním tempem nemusí být žádnou výjimkou. Co se tehdy vlastně stalo?  Zmatek, únava, rezignace… „Bohužel je to věc, kterou si člověk způsobí sám,“ uznává již po překonání svého problému Aleš Cibulka, který si dříve říkal, že jemu se něco takového stát nemůže. Stejně se ale chlácholí i spousta dalších lidí, kteří zničehonic zjistí, že zkrátka nemají sílu ani vstát z postele, nic a nikam nechtějí a jediné, po čem touží, je klid, ticho a samota. Práce, která je dříve bavila a naplňovala, pro ně najednou nic neznamená. „Tak dlouho se v těle ukládaly všemožné neduhy, až jednou po Novém roce, kdy bylo všechno splněno, totálně zkolabovalo se vším všudy,“ přiznal moderátor v pořadu 13. komnata. Šéfové měli pochopení Přišel problém, kdy musel vyřešit pracovní záležitosti. Svoje běžné povinnosti zkrátka plnit nemohl. „Je to doba, kdy se člověk přemlouvá, aby šel na záchod,“ popsal nejvýstižněji pocity absolutního vyčerpání a odevzdanosti prostému bytí bez jakékoliv aktivity, které není člověk schopen. Snad i díky své vynikající pověsti a předchozímu pracovnímu nasazení, při němž všechny přesvědčil o svých kvalitách, měl to štěstí, že mu všichni jeho šéfové dali jasně najevo, že nejdůležitější je zdraví, ať už bude léčba trvat jakkoliv dlouho. Až bude v pořádku, má se kam vrátit. To bylo pro Aleše Cibulku velké povzbuzení.  Dvojí život nevyléčitelně nemocného Pavla Kříže: V Kanadě bychom ho ani nepoznali Číst více Podpora v partnerovi Dalším, kdo jej bezmezně podporoval, byl jeho partner Michal Jagelka. „To, že mě nezabil, je zázrak,“ zhodnotil moderátor svůj tehdejší stav a vyzdvihl odhodlání partnera zůstat po jeho boku i v hodně těžké chvíli. Právě jemu je moderátor vděčný za pochopení a pomoc v momentech, kdy nejvíc ze všeho potřeboval podporu blízkého člověka. Bez pomoci odborníků by to ale nešlo. „Syndrom vyhoření není žádná banalita a rozhodně nejde o lenost, jak si někteří lidé podobné stavy u blízkých lidí vykládají. Člověk, který se do takového stavu dostane, potřebuje v první řadě pochopení, trpělivost okolí a odbornou pomoc. Ani křik, ani výčitky, nebo dokonce výhrůžky rozchodem nebo výpovědí z práce nic nevyřeší, jen dotyčného uvrhnou ještě hlouběji do problému, který sám často nemůže zvládnout vyřešit,“ vysvětluje pro Čtidoma psycholožka Marie Jeníková.  Podobné zkušenosti mají i jiní Slova Aleše Cibulky o absolutní vyčerpanosti potvrzuje také dnes padesátiletá paní Jana, jež si před lety prošla podobným zážitkem. Jako matka dvou dětí, která už v jejich útlém věku na ně zůstala sama, se musela postarat o všechno – nejen o děti, ale také o celou domácnost, zajistit peníze, což nešlo jen z jednoho zaměstnání. Navíc chtěla, aby její děti měly stejné možnosti jako ostatní, aby mohly vystudovat, vyjet se třídou do ciziny, aby se nemusely stydět za oblečení. Kromě toho rozhodně nechtěla zanedbávat péči o ně, a tak se snažila trávit s nimi co nejvíc času. Bylo to její rozhodnutí „Musím říct, že děti nikdy nic vlastně nechtěly samy od sebe, většinou jsem to byla já, kdo si říkal, že je ještě to a tamto potřeba. Nechtěla jsem, aby jakkoliv trpěly jen proto, že jsme samy. Do toho, když trochu odrostly, jsem se rozhodla studovat. Říkala jsem si, že s titulem budu mít možnost případně sehnat lepší práci. A všechno jsem to tehdy zvládla,“ měla pocit paní Jana, že je všechno v pořádku a vlastně na sebe byla tak trochu pyšná.  Problém přišel později „Problém přišel paradoxně až o několik let později, kdy už prakticky všechno bylo za mnou. Děti dostudovaly, naštěstí se dobře dokázaly postarat o svoje živobytí a já bych si mohla užívat vlastně svobodného života. Až v té chvíli jsem se doslova složila, začala jsem se bát jakékoliv odpovědnosti, vlastně jsem se obávala jít do práce. Ale pořád jsem se ještě dokázala přemoct. Až jednoho dne tělo prostě řeklo jedno hlasité ‚ne!‘ a jediné, co mi zbylo, byla cesta k lékaři pro neschopenku. První v životě. A věřte, že ta cesta byla nejdelší, kterou jsem kdy ušla, trvala věčnost a přes slzy jsem neviděla. Proč jsem vlastně brečela? Protože byla dlažba křivá, protože ptáci moc nahlas zpívali, protože jelo auto, když jsem chtěla přejít silnici. Reakce na všechno byly absolutně nesmyslné. Ale to se tak v podobných případech zkrátka děje,“ přiznala paní Jana s tím, že jí oporou byli její potomci, kteří se k problému postavili čelem a pomohli se vším, co bylo potřeba. „Měli pochopení a to je to, co bylo nejdůležitější,“ poděkovala dodatečně dnes již zase v plné síle, ale mnohem opatrnější.  Českého Fantomase ženy zbožňovaly, on dával přednost mužům. Moravce milovali pražští taxikáři Číst více Nestojí to za to! Jaké poučení si ze svého kolapsu vzal moderátor Aleš Cibulka? Že nic nestojí za to, aby si člověk vlastně dobrovolně přivodil takové zdravotní problémy, které netrápí jen jeho samotného, ale celé okolí. Stejně se dnes na život a povinnosti dívá i paní Jana a totéž radí i psycholožka Marie Jeníková. „Berte si na svá bedra jen tolik, kolik unesete s dostatečnou rezervou. Pamatujte na to, že stejný náklad ponesete pravděpodobně i zítra, za měsíc a za pár let. Není možné jet každý den do poslední kapky síly. Vždycky musí trochu energie zbýt, aby se mohla znovu rozmnožit. Jakmile vypijete její pohár do poslední kapky, nebude mít z čeho vyrůst nová. A to je potom velký problém,“ varuje odbornice. Mnozí o tom, spolu s Alešem Cibulkou, vědí své.  Zdroj: autorský článek, respondentky KAM DÁL: I s rakovinou pil a kouřil jako o závod: Herec Vladimír Dlouhý po sobě nechal dva malé syny.

Čas načtení: 2021-05-03 13:54:12

Eliška Krausová-Chaves konkuruje humorem a vypravěčským talentem svým slavným bratrům

„Elišku nešlo ve vzpomínkách polapit jako rodiče a ostatní sourozence. Nechtěl jsem si příliš vymýšlet a ona toho využila a vysmekla se slovům,“ charakterizuje spisovatel Ivan Kraus svoji mladší sestru. Uchopit ucelený obraz výjimečné charismatické ženy se odhodlal až člověk „zvenčí“, novinář Vladimír Kroc. Eliška Krausová-Chaves se mu svěřila s peripetiemi svého dobrodružného života. V knižním rozhovoru Letenka do neznáma aneb Rozhovory přes oceán společně sledují její cestu od dětství a dospívání v rodině spisovatele a novináře židovského původu přes výlet do Kolumbie, kde se rozhodla zůstat, až po současnost. V textu se jen tak mimoděk objevují zmínky třeba o tom, že jako malá recitovala Františku Hrubínovi jeho verše, hrála divadlo s Petrem Svojtkou č Jiřím Ornestem, trénovala krasobruslení. A v Bogotě zažila bombové útoky. Sestra spisovatele Ivana Krause, politologa Michaela Krause a moderátora Jana Krause, která na jaře roku 1968 vyrazila do Kolumbie zdokonalit svoji španělštinu, jako by jela na Slapy. „Přijela jsem do Kolumbie, jako bych jela na Slapy. Nic jsem předem nevěděla, vypadalo to jako zajímavá, dobrodružná cesta do neznáma. Brzy jsem pochopila, že Amerika je jiný pohled na svět, jiný pohled na život, trošku jakoby jiné století,“ vypráví v rozhovoru s moderátorem Českého rozhlasu Vladimírem Krocem. Když přišla 21. srpna okupace Československa, rozhodla se v Kolumbii zůstat. Díky silným genům a lásce osudového muže dokázala zvládnout nejrůznější nástrahy a vystoupat vysoko na společenském žebříčku. V jejím strhujícím životě se objevují známí herci, básníci, umělci, učenci, bohatci, dobrodruzi, váleční hrdinové, diktátoři, prezidenti. Elišku poznáváme nejen jako profesorku francouzštiny na univerzitě v Bogotě, ale i jako telefonní spojovatelku, prodavačku paruk, manažerku knihkupectví či příležitostnou televizní herečku. Současně nám dává nahlédnout do životů Kolumbijců a do historie neobyčejné rodiny Krausových zpopularizované zejména nejstarším bratrem, spisovatelem Ivanem Krausem a nejmladším Janem. „Eliška drží slovo, nenechá si nic líbit od nikoho, chodí včas, a pokud jde o rodinnou loajalitu, jako by patřila do románových postav nejslavnějších mafiánských rodů. Umí být diplomaticky shovívavou, stejně jako nekompromisně a pevně přímou,“ popisuje svoji starší sestru známý herec a moderátor.   Ukázka z knihy:   Předmluva Nejdřív vás zkusmo několikrát elegantně urazí, vyšle dobře mířené jedůvky a tiše se baví vaší reakcí. Když tímto testem projdete, odloží masku lehce arogantní profesorky a dovolí vám krok za krokem vstoupit do jejího světa. Pod zdánlivě drsnou slupkou je totiž křehká duše a nezištné srdce.      Poprvé jsem Elišku Krausovou-Chaves viděl v Praze ve Viole na oslavě osmdesátin jejího bratra, spisovatele Ivana Krause. Na jevišti byli i její mladší bratři, profesor politologie Michael a populární moderátor Jan Kraus. Žasl jsem nad tím, jak graciézně svým sourozencům takříkajíc nic nedarovala a často je brilantně v ostrovtipu překonala. Přes všechno špičkování a slovní pošťuchování bylo naprosto zřejmé, že se všichni respektují a mají se rádi.      V únoru 2020 jsme se štábem České televize vyrazili do Kolumbie natáčet novou řadu série Postřehy odjinud. Věděl jsem, že osud Elišky, která žije v Bogotě už víc než půl století, nemůže v našem vyprávění chybět. Musel jsem ji dlouze přemlouvat, po některých dřívějších zkušenostech přistupovala k novinářům z Čech s apriorní nedůvěrou. Pomohla přímluva Ivana, který mě v e-mailu nazval „dobrým přítelem“. Pravda je taková, že už jsme spolu absolvovali spoustu rozhlasových rozhovorů, ať už dříve na Dvojce v pořadu Jak to vidí nebo později na Radiožurnálu či v Hovorech pro Český rozhlas Plus. Mám všechny jeho knihy a jeho humor mě pokaždé spolehlivě pobaví.      „Pošlu pro vás svého řidiče,“ pravila paní Eliška do telefonu tónem, který nesnese nic než souhlas. Asi vycítila moje tiché rozpaky: „Víte, pane Vladimíre, tady střední třída žije trochu jinak, než je zvykem v Evropě, ale to si řekneme…“      Přivítala nás na Národní pedagogické univerzitě, kde učí francouzský jazyk a kde pětadvacet let vedla sekci mezinárodních vztahů. Přiznám, že to pro mě byl trochu šok: interiéry školy byly značně ošuntělé, objekty posprejované graffiti, celkový dojem nic moc.      Tím víc se tam vyjímala paní Eliška: energická, mimořádně krásná žena aristokratických pohybů a rázných gest s maličko ironickým úsměvem. Kadence jejích slov byla neuvěřitelná. Provázela nás univerzitním kampusem, na klopě elegantního sáčka zapnutý bezdrátový mikrofon a nebohý kameraman, který se marně snažil s námi držet krok, protože natáčel ilustrační záběry, jen ve sluchátkách slyšel: „No, kde se toulá ten váš kolega, já na vás nemám tolik času…“      Nakonec nám věnovala skoro celý den i následující sobotu, kdy jsme natáčeli u ní v bytě na Růžovém vršku. Nechala nám naprosto volné pole působnosti, až se její hospodyně podivovala: „Vy jste jim dovolila, aby šli i do ložnice?!“      „Jen je nechte, ať dělají, co potřebují…“      O jejím životě v Kolumbii, vzdálené rodině, osudovém muži Ignaciovi, univerzitním životě, asociaci ASOČHECA, kterou založila, a spoustě dalšího nám toho navyprávěla tolik, že by to bohatě vydalo na všech třináct dílů našich Postřehů odjinud. Bylo mi líto nepoužitý materiál nechat ležet ladem.      Po návratu domů vypukla pandemie, v Kolumbii s asi čtrnáctidenním zpožděním oproti Česku, a všem nám rázem přenastavila životní rytmy. Náhle jsem měl – nezávisle na vlastní vůli – po asi třiceti letech intenzivní práce spoustu volného času. Přijal jsem to jako výzvu.      Nesměle jsem v e-mailu navrhl paní Elišce, že by mohla vzniknout tato knížka. Zdálo se mi, že bez velkého váhání přijala, a navázali jsme na naše povídání v Bogotě, teď už na dálku, přes oceán.      Musím ocenit styl a krásný jazyk, jímž se i po tolika letech na jiné polokouli Eliška Krausová vyjadřuje.      Dělil nás šestihodinový časový rozdíl, obvykle na moje otázky odpovídala večer bogotského času poté, co splnila svoje pedagogické povinnosti, kterých kvůli karanténě přibylo. A tak se musela naučit vyučovat distančně, online. Bylo znát, že ji to vyčerpává, ale nikdy odpověď na moje otázky neodbyla. Naopak psala vzletně, s osobitým šarmem, vždycky měla na paměti, že každá odpověď by měla gradovat aspoň malou pointou. A tak jsem se těšil, že si ráno přečtu další strhující mikropříběh z jejího života a začlením ho do utěšeně přibývajícího textu. Myslím, že nás ta práce bavila oba stejně, a doufám, že je to na výsledku znát.      Paní Elišce bych chtěl zvlášť poděkovat za otevřenost a téměř bezmeznou důvěru, bez které bychom nemohli nikdy dojít tak daleko.      Jen jsem žasl, jak se – tak nějak mimoděk – objevovaly zmínky třeba o tom, že jako malá recitovala Františku Hrubínovi jeho verše, hrála divadlo s Petrem Svojtkou, Jiřím Ornestem či Radimem Vašinkou, trénovala krasobruslení, chodila do baletu. V Havaně si podala ruku s Fidelem Castrem…      Nekladl jsem si za cíl napsat ucelený životopis, předkládáme vám společné povídání, vzpomínky moudré ženy na události, které jí přinášel osud, zpočátku poněkud záludný: do Bogoty se původně vydala jen na pár měsíců, aby se zdokonalila ve španělštině, nakonec se Kolumbie stala jejím novým domovem.      O tom všem jsou naše Rozhovory přes oceán.      Kéž se Vám dobře čtou… Vladimír Kroc   První část PAN KRAUS   Zdá se mi, že máte svoje křestní jméno ráda. Bylo to tak odjakživa? Zajímala jste se o to, kdo vám vybral jméno Eliška? Za mého dětství Elišky téměř nebyly. Nikdy jsem nepotkala druhou. Líbilo se mi, že jsem jedinečná, a když jsem se začala ptát proč, maminka vždycky říkala: „No přece Eliška Přemyslovna, poslední česká královna…!“ A to se mi líbilo ještě víc. Časem jsem se dozvěděla, jak to vlastně bylo.      Narodila jsem se po válce v atmosféře štěstí a všeobecné radosti. Kolem maminky v porodnici, protože se rozhodla mě pojmenovat ještě tam, byla spousta lidí a všichni se cítili být kmotry. Děda, maminčin otec Vincenc Vlasák, navrhoval jméno Anděla. Teta, matčina sestra, přišla s Annou, další teta, manželka jejího bratra, byla pro Marii.      Naše maminka měla v hlavě Scarlett, protože právě dočetla román Margaret Mitchellové Jih proti Severu a vlastně celý život byla její hrdinkou Scarlett O’Harová. Jenže v tu chvíli, podle jejího vyprávění, si nebyla jistá, zda se vůbec odváží něco takového vyslovit nahlas.      Z nějakého důvodu předtím o jméně příliš nepřemýšlela, s tatínkem o tom nemluvili… Popisovala, jak byla v horečce a náhle se jí vybavila Eliška. Proč, to nevěděla. Vyhrkla: „Bude se jmenovat Eliška!“      A táta se na ni udiveně a dojatě podíval, protože jeho maminka, která zemřela v Osvětimi, byla Eliška. Na to samozřejmě celá ta energická skupina příbuzných nic nenamítala, jen prý velice překvapeně opakovali: „Eliška?“      Nezapomínejte, že jediný opravdový nekatolík tam byl můj otec a oni s něčím podobným nepočítali. Děda – byl vždy galantní – prý rychle řekl: „To je krásné české jméno.“      No a já jsem tedy Eliška Anna Marie Božena. Nevtipkuju, mám to černé na bílém. Děda prý na závěr tiše dodal: „A taky Božena.“ To bylo jméno mojí babičky, jeho ženy, která zemřela během války, ale kvůli zdravotním potížím. Po ní se jmenovala i moje maminka.      Ta však neměla svoje jméno nikdy ráda, ale když vzpomněli jednu babičku, přidali i druhou. Moje maminka se u této příhody naučila několik věcí: že se jménem si musí být předem jista a že nemá zvát nikoho na křtiny. A to napříště dodržela.      Při své vrozené skromnosti jsem si brzy zvykla být jediná. V Kolumbii taky dlouho žádná jiná nebyla, a kolem mě už vůbec ne. Jaké bylo moje překvapení, když po mnoha letech najednou při návštěvě v Praze slyším zvolání: „Eliško!“ Hned se otočím a tam běží nějaké děvčátko. Musela jsem si zvykat, že se Eliška vrátila do českého povědomí, ostatně sám jste toho svědkem.   Je pravda, že mám dceru Elišku. Momentálně u nás žije víc než jednašedesát a půl tisíce žen a dívek toho jména, dnes je mimořádně populární… Znamená to, že jste si vystačila s touto jedinečností a neměla žádné přezdívky? Neměla jsem, pokud vím, žádné, říkali mi Eli, Ela.   Maminka měla v dospělosti za vzor Scarlett O’Harovou. Kdo byl v dětství a dospívání vaším hrdinou? Přemýšlím, jestli jsem měla nějaké vzory. Byla jsem obyčejná, normální holka, ani vám nevím… Za mého dětství a mládí jsme neměli televizi, maminka poslouchala rádio, my moc ne. Byla to úplně jiná doba, zajímavé je, že už za našeho Jeníka se to hodně změnilo, přitom jsme od sebe pouhých sedm let.      Mám o sedm let staršího bratra, a to byl pro mě odjakživa poklad. Ivan byl zasněný, jemný chlapec, žádný silák. Musel se o mě starat, brát mě s sebou „na vzduch“, jak říkávala maminka Božena. Celý život jsme bydleli v Kostelní ulici naproti parku, kam jsme chodili „ven“. Ten starší se musel starat o toho mladšího. Takže mě brával Ivan a naučila jsem se ho poslouchat na slovo. Byla jsem hrozně upovídaná odmalička, všechno jsem stále komentovala 21 a jeho to děsně štvalo. On se snažil být tak trochu tajemný, jenže já vždycky všechno vyzvonila. Naučil mě tedy „nic nedonášet“. Už nevím, čím mně pohrozil, ale bylo to účinné, mamince jsem se svěřovala jen s tím, co on povolil. V životě se mi to mnohokrát osvědčilo.      Ivan pro mě – jak si uvědomuju – byl vždycky skoro literární hrdina. Tehdy mi posloužil jako dnes internet či Google. Měla jsem pocit, že ví úplně všechno, hlavně byl ochoten kdykoli odpovídat na moje zvídavé otázky. Na to neměli rodiče čas. On ano. A to mu i zůstalo.      O mnoho let později, když už s námi pár let nebydlel a já byla na univerzitě, fungoval jako poradce a rádce. Byl záchranou, kdykoli jsem něco nevěděla. Pořád jsem chodila s nějakými „intelektuály“, obvykle o rok, o dva roky staršími, jejich tématy byli impresionismus, Sartre, Villon etc… Tvářila jsem se, že jsem v obraze, ale většinou jsem byla úplně mimo. Ivan pro mě byl chodící encyklopedií. Dodnes se obdivuju jeho erudici zejména v literárních tématech, ale nejen v nich. Stěží byste se ho zeptal na jméno, o kterém by vůbec nic nevěděl. Zkrátka, vždycky pro mě byl jistota. Kdo další má tak úžasného bratra?   Takže žádní literární hrdinové…? Z těch literárních vzorů mě napadá Vinnetou, náš rudý bratr. Old Shatterhand mi připadal příliš hrubý, zato ten vymyšlený indián byl ideální. To výmluvně dokumentuje, v jaké naivní době jsem žila, daleko od skutečných problémů, plna komunistického elánu všech soudružek, které nás učily, jezdily s námi na školy v přírodě, S rodiči, 1949 22 vedly nás v literárních a divadelních kroužcích. Byla jsem zapsána snad do všech a k tomu jsem krasobruslila, chodila do baletu a nesundávala jsem červený pionýrský a posléze svazácký šátek z krku. To mi vydrželo až do maturity.   O čem jste jako malá snila? Chtěla jste být princeznou nebo se stát kosmonautkou, herečkou, popelářkou či profesorkou francouzštiny? Napadá mě, že v mém okolí jsme všechny chtěly být princeznami. Nevím, jak se to soudruhům povedlo, ale asi žádná z nás netoužila létat do vesmíru v tak neforemném oblečení, vypadat jako robot. Která kosmonautka nosí na hlavě korunku?      Ta touha být princeznou ve mně bohužel zůstala. Po emigraci jsme se viděli s rodiči poprvé v Baden-Badenu u Ivana po deseti letech. Psal se rok 1978 a to setkání pro mě bylo samo o sobě vyčerpávající. O tom možná ještě později.      Po tom rodinném náporu jsme jeli s mým manželem Ignaciem do Itálie a do Španělska. Pro mě to byl splněný sen a on se vracel do míst svých studií. Provázel mě Florencií, Římem, Benátkami. Jednou v Miláně, na hradě Sforzesco, který vyzdobil i Leonardo da Vinci, jsme se procházeli po obrovském schodišti a já se zasnila, představovala jsem si, kdo všechno šlapal tu dlažbu mnoho století přede mnou… A možná už jsem tu byla, jako někdo jiný, vznešený, kdo tudy kráčel v jiné době… Ignacio začínal být netrpělivý, kamsi spěchal, svěřila jsem se mu se svými myšlenkami.      On na to: „Cítíš se jako vévodkyně Sforzi? Ale pozor: co když jsi tady před staletími drhla to schodiště, po kterém se teď vznášíš…? Tebe ani nenapadne, že bys mohla být v minulém životě služka?“      Strašlivě mě to urazilo a jeho náramně rozesmálo. V podivném smyslu pro humor se podobal mým bratrům. Jsem si naprosto jistá, že jsem ty schody nikdy neuklízela!   Věříte, že existuje něco jako život po životě nebo že jsme žili minulé životy? Občas jsem mívala tak zvláštní pocit, něco jako déjà vu, že si myslím, že to možné je. Minulé stejně jako budoucí životy. Nic jsem o tom ale nestudovala, snad z obavy, že by mě to příliš pohltilo. Ta myšlenka mě láká, ačkoli v praxi si to neumím nijak představit ani vysvětlit. Je ale hezké si to myslet.   Ještě k těm hrdinům vašeho života. Otec Ota Kraus byl odbojář, prošel peklem lágrů. Podle toho, co jsem o něm četl, to musel být frajer, v tom nejlepším slova smyslu. Viděla jste ho jako hrdinu? Byl to frajer, tak jsem ho viděla. Táta byl jistota. Měl výborný smysl pro humor a dar nebrat všechno úplně vážně, tedy to, co za to nestojí. Byl rozhodný, někdy tvrdý a přísný – aspoň v dnešních měřítkách –, ale mně to imponovalo. Stejně jako mamince se mi takoví muži líbili.      Možná vyvstává otázka, proč tedy byl mým ideálem Ivan. Jeho jsem mohla obdivovat díky intelektu, táta byl ten, s kým můžete jít životem a ničeho se nemusíte bát.      Podnikal s námi podivné a málo výchovné kousky, ale nás to moc bavilo. Často ho Božena posílala v neděli, alespoň s námi staršími – přece jen měla obavu svěřovat mu to nejmladší dítě –, na procházku, zatímco připravovala oběd. A tak jsme třeba jezdívali tramvají z konečné na konečnou. Nejraději jsme měli jedničku, možná s ní jezdívalo méně lidí nebo dráha byla členitější, to už si nepamatuju, ale tatínek nás učil vyskakovat za jízdy v zatáčkách. V těch starých tramvajích bez automatického zavírání dveří to šlo. Museli jsme se připravit a na jeho výkřik „Kupředu!“ jsme skočili. On poslední, to už tramvaj jela dost rychle… Nevím, jak je to možné, ale nikdy se nám nic vážného nestalo. Nejlíp vždycky skákal Honza. Myslím, že Ivan, o hodně starší, tuto zkoušku odvahy nepodstupoval.       Jindy jsme jeli za Prahu. Auto jsme nikdy neměli, tak vlakem či autobusem…   Proč vlastně? Proč jste nikdy neměli auto…? Neměli jsme dost peněz. Bylo nás moc, vydělával jenom tatínek. Když minulo nejhorší politické období, mohl odejít z ČKD a začal pracovat pro Státní nakladatelství technické literatury jako šéfredaktor nového časopisu Strojírenská výroba, který založil.      Tam se mu, myslím, vedlo dobře, na tehdejší dobu měl asi i dobrý plat, ale Boženě to obvykle nestačilo. Nějak s tím nevycházela. Není divu: jenom Eliška chodila do baletu, na krasobruslení, později taky na hodiny klavíru, ostatně jako všichni sourozenci, a to všechno platila. Zřejmě aniž by to tátovi oznamovala nebo se s ním radila. On jenom permanentně nechápal, proč měsíční výplata vystačí pouze na čtrnáct dní…      Začal dostávat další peníze za nová a nová vydání svých knih Továrna na smrt a Noc a mlha, ale ani to nestačilo. Zkrátka první auto sehnal až náš Jeník, ale to bylo v sedmdesátých letech, kdy už jsem tam nebyla. Automobil nám ale nechyběl, mě ani nenapadlo se o nějaký zajímat, což mělo za následek, že jsem se nikdy nenaučila řídit, nijak mě to nelákalo. Ve dvaadvaceti jsem dorazila do Kolumbie a našla si šikovného manžela, který se postaral o to, abych měla vždy vlastního řidiče.   Dobře, takže jste se vlakem či autobusem vydávali s tatínkem na výlety za Prahu… Procházeli jsme se po krajnicích a táta zavelel: „Jdeme na oběd!“ To znamenalo vylézt na stromy podél silnice a pustit se do ovoce. Obvykle to bývalo v období třešní. Domů jsme se vraceli unavení, špinaví, veselí a upovídaní. Maminka nechtěla věřit našemu vyprávění.      Nikdy nás nevedl na výstavu nebo do divadla, to, jak říkal, nebyl jeho úkol.   Byl to prostě táta, nehleděla jste na něj jako na titána, který se vzepřel peklu… Vůbec ne. On o tom vyprávěl tak běžným způsobem, že nás mnohdy bavil. Jak chutná myš v polévce, když je to jediné maso za léta… Jak vyzrát na esesáka… Nikdy jsme ho nepovažovali za hrdinu. Někoho důležitějšího, než jsou jiní. U nás to oba – i maminka, která toho za války taky zvládla hodně – brali jako součást jejich i naší historie, na kterou se nesmí zapomínat, ale ani v ní příliš často pobývat.      Když jsem si sehnala první opravdu krásnou letní brigádu na Karlštejně jako vícejazyčná průvodkyně zahraničních turistů – vidíte, zas je tam někde ta skrytá princezna –, byla jsem strašně hrdá. Kvůli velkému zájmu nebylo snadné tu práci získat. Pyšně jsem to oznamovala u večeře, kde se každé rodinné téma znevažovalo a probíralo za všeobecného posměchu.      Tatínek suše řekl: „Ale prosím tě, mohla bys jet se mnou do Osvětimi a provázet cizince v muzeu.“ Na to jsem mu s opovržením odpověděla, že snad nemyslí vážně, že bych já jela do koncentráku! Božena to urovnala otázkou, jak chceme srovnávat hrad Karla IV. s nacistickým vězením, a ještě k tomu v Polsku?!      Takže já viděla Auschwitz teprve s Ignaciem, který ho chtěl stůj co stůj navštívit. Samozřejmě s tátou jako průvodcem. Považoval to za velkou čest, že tam může jet s někým, kdo všechny ty hrůzy přežil. Já takhle vůbec nepřemýšlela, což byl důsledek jejich výchovy.   Připadá mi, že maminka je nedoceněná hrdinka. Ve čtyřicátém zůstala sama s ročním Ivánkem, z Prahy se musela odstěhovat do Libčic a potom vychovala celkem pět dětí. Kdo měl doma hlavní slovo? Ano, maminka je opravdu nedoceněná hrdinka. Teď, když se v rodině scházíme, abychom vzpomínali a doplňovali „naši historii“, se ukazuje, že ji každý máme ve vzpomínkách trošku jinak. Co všechno byla schopna udělat pro přežití svého synka a manžela během těch pěti let! Ona sama mnohé z toho, co dělala, považovala za jediné možné, ale bez ní by nebylo nic.   Eliška Krausová-Chaves (4. května 1946) je profesorkou francouzštiny na univerzitě v Bogotě. Narodila se v Praze, na Univerzitě Karlově se věnovala francouzštině, po čtvrtém ročníku odjela do Kolumbie studovat lingvistiku a latinskoamerickou literaturu. Zde ji zastihla okupace Československa a ona se rozhodla v Jižní Americe zůstat. V roce 1970 se provdala za Ignacia Chavese, profesora literatury, který později řídil významný španělský institut Caro y Cuervo. Od roku 1983 je profesorkou francouzštiny na Národní pedagogické univerzitě v Bogotě, po čtvrtstoletí byla děkankou pro mezinárodní vztahy. V roce 2009 založila krajanský Spolek přátel České republiky v Bogotě ASOČHECA. O pět let později obdržela ocenění Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.   Vladimír Kroc (1966) je novinář a rozhlasový moderátor. Vystudoval zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze. Od roku 1989 pracuje v Československém, resp. Českém rozhlasu. Spolupracoval s Českou televizí, TV3 a Z1. Je spoluautorem knih Palo Habera in flagranti, Wanastowi Vjecy –Divnoknížka, Dva na jednoho, Století Miroslava Zikmunda, napsal knihy Studio 6, Peter Nagy – Musicross, Jižním křížem krážem a Orion hlavou dolů. Pro ostravské studio ČT napsal a provázel čtyři třináctidílné cykly Postřehů odjinud z Austrálie, Nového Zélandu, jižní Afriky a nejnověji z Kolumbie. Na tomto základě vznikla knížka rozhovorů přes oceán s Eliškou Krausovou Letenka do neznáma.   K letošním 75. narozeninám Elišky Krausové-Chaves vydalo nakladatelství Prostor, 224 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-29 19:15:25

Vision Pro vs. lyžařské brýle? Americký moderátor si geniálně vystřelil ze své kolegyně

Americký moderátor Jimmy Kimmel si vystřelil ze své kolegyně Micki Marseglia Nakukal jí, že si vyzkouší Apple Vision Pro Ve skutečnosti jí dal brýle na sjezdové lyžování Vypadá to, že vtípky s chytrými brýlemi z Cupertina nás jen tak neopustí. A jejich podobnost s lyžařskými brýlemi tomu příliš nepomáhá. Některé nadšence tak napadlo vyzkoušet je přímo na svahu, jiní na to šli z trochu jiné strany. Přečtěte si celý článek Vision Pro vs. lyžařské brýle? Americký moderátor si geniálně vystřelil ze své kolegyně

Čas načtení: 2024-03-02 09:00:00

Varuje-li před "extremismem", britský premiér by měl předložit důkazy

Známý britský novinář Peter Oborne reaguje v rozhlase LBC  na páteční vystoupení Rishiho Sunaka v Downing Street, kde varoval před extremismem: ‘Is there something real going on? Or is he confecting a national emergency to suit the strategy of the Conservative Party?’ Political commentator Peter Oborne questions the motives of the PM following his speech to @Matthew_Wright. pic.twitter.com/12lX1gGZVs— LBC (@LBC) March 2, 2024 Peter Oborne: Je to něco skutečného, co se děje, že Sunak musel vyjít a pronést projev poprvé v jeho funkčním období premiéra?   Kvůli mimořádné události v zemi? Nebo si spíš vymýšlí nějaký národní výjimečný stav, aby pomohl strategii Konzervativní strany, která v průzkumech masivně zaostává a chce se nějak chopit iniciativy tím, že si něco vymyslí?Moderátor: Říkáte, že si to vymýšlí, ale hrozby ze strany islamistických teroristů jsou ve Spojeném království dominantní hrozbou, tvořící něco kolem tří čtvrtin teroristických hrozeb, krajní pravice tvoří většinu ostatních. Sunak má důvod varovat, Moje obavy jsou - Peter Oborne:  Udělal to na základě volebních výsledků v Rochdale a předpokládám, že i na základě hašteření v parlamentu. Nemáme žádné důkazy o hrozbě násilí. Pokud dojde k násilné hrozbě ze strany jakéhokoli druhu extremistů, policie je zatkne, je to protizákonné a budou obviněni. A posláni do vězení.Moderátor:  Souhlasím,Peter Oborne:  Ale on neposkytl žádné žádné důkazy a podívejte se, voliči v Rochdale zvolili kandidáta, který zjevně ztrapňuje labouristu Keira Starmera i konzervativce Rishiho Sunaka, . V podstatě Galloway kandidoval na základě neschopnosti obou britských hlavních stran  vyzvat k příměří a vnutil se v otázce Gazy a prezentoval názor, který  se vlastně shoduje s masou britského obyvatelstva. Ať už je váš názor na  Gallowaye nyní jakýkoli, pokud chcete vznášet obvinění, že on nebo Palestinci, protestující se chovají násilnicky za použití výhrůžek a zastrašování, no musíte přinést důkazy.A vidím, že  tohle je rána do nosu pohodlnému konsensu v Dolní sněmovně, který podporuje, aby Británie posílala zbraně Izraeli, zatímco Mezinárodní soudní dvůr to tam označuje za možná genocidu. A teď vidíme každý den ty otřesné záběry.Kdo jsou vlastně v tom všem ti extremisté? Položme si tuto otázku.Moderátor: To je myšlenka, která se mi velmi honí hlavou. 

Čas načtení: 2024-04-08 08:00:01

Sokol už to přehání! Z vtipné show Na lovu se stává šikana pana Lišáka

Ačkoliv největší „bídu“ za svůj humor v soutěži Na lovu dostává moderátor Ondřej Sokol, všechno tak docela není v jeho rukách. Předmětem diskuzí se staly zejména úvody lovců, kteří se od něj při každém díle dočkají nějakého toho ponížení. A pan Lišák by mohl vyprávět. Stojí za nimi pravděpodobně scenáristé Dominik Landsman a influencerka Natálie Schejbalová, kteří spolu s dalšími píšou scénáře k jednotlivým dílům. Ale není to už trochu moc? Sokol je na Slavících králem trapnosti: O Schneiderové tvrdil, že předává cenu namol Číst více Pan Lišák jako nejslabší kousek celého týmu V nedávném dílu Superlovu, který je bonusovou odnoží soutěže Na lovu, si například pan Lišák, tedy Václav Slabyhoudek, vysloužil označení „dětské menu s motýlkem a hranolkami“. Často se dozví, že je například ještě v pubertě nebo mu maminka zakazuje televizi. Bývá představován jako ten, který se marně snaží sehnat holku, protože žádná o něj nejeví zájem.  Ve čtvrtém díle byl pan Lišák nazván „homo minimus“, v díle předtím „vytrvalým mírným vánkem“. Když se lovců Sokol v jiném díle ptal, co sledují v televizi, pan Lišák prostor k vyjádření ani nedostal. „Pan Lišák televizi teď nesleduje, protože minulý týden nedopapal jogurt, samozřejmě, a maminka mu televizi zakázala,“ začne moderátor. „Konečně se stalo to, na co jsme čekali. Proběhla nám puberta během toho roku. Zhrubnul mu hlas, teď už je o celý půltón nižší. Vyrašil mu vousek pod bradičkou. A dokonce, jak se to stává u puberty, se mu změnil tělesný pach. Teď voní po brusinkách,“ snažil se znovu poukázat Sokol na to, že je Slabyhoudek z lovců vůbec nejmladší a zřejmě také nejslabší podle dalších výroků. Drama Pavly Tomicové: Nevěrný partner ji asi totálně rozložil, pak přišla další rána Číst více Na ostatní si netroufne A zatímco u posledního výroku se mladý muž smál, jindy je vidět, že narážky Sokola mu nejsou ani trochu příjemné. Podobným způsobem se Sokol často pouští do Kalkulátora, kterého představuje Jakub Kvášovský. Na ostatní lovce si překvapivě netroufá. Z Kvízové dámy sice občas dělá nudnou babičku, která po večerech luští křížovky, ale to je tak všechno. Je jasné, že takovou převahu, aby měl své vytipované „oběti“, mu nedává jen scénář, protože vzhledem k povolání Kvášovského, který učí na škole matematiku a zeměpis, je s podivem, že by chtěl být vykreslován v tomto světle a pravidelně být zesměšňován. Má Sokol nějaké hranice? Poměrně často teď moderátor Ondřej Sokol čelí kritice, že se svým humorem často přestřelí. Naposledy si při moderování udělali s kolegou Alešem Hámou z Českého slavíka osobní prostor, ve kterém urazili všechny, kteří se za ten rok jen mihli na poli českého showbyznysu. Mnohdy má Sokol dokonce v show Na lovu nevhodné narážky na soutěžící, chytá se maličkostí, dělá ze sebe hloupějšího, než je, a dává důraz na věci, které diváka vůbec nezajímají.  Co mají ale ponižovaní jedinci dělat? Ztropit scénu, která se pak stane hlavní upoutávkou na nový díl? Člověk se diví, že tam pan Lišák ještě občas i zavítá, když je za ňoumu, který si sám skoro ani nezaváže tkaničky. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Na lovu: Kvízová dáma si získala diváky jednoduchým trikem.

Čas načtení: 2024-07-05 06:38:52

Z Leoše Mareše je blonďák. Moderátor se rozhodl pro výraznou změnu a na KVIFF byl za hvězdu

Moderátor Leoš Mareš je blonďák. Na karlovarském filmovém festivalu byl proto po celý den za hvězdu číslo jedna. Zraky novinářů a hledáčky fotoaparátů upínaly celou svou pozornost právě na Mareše a jeho manželku Moniku. Ta se jen dmula pýchou a svého manžela si nemohla vynachválit. The post Z Leoše Mareše je blonďák. Moderátor se rozhodl pro výraznou změnu a na KVIFF byl za hvězdu first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-09-26 08:00:01

Rusové chtějí zpět Aljašku. Je jako ledový Krym

„Víte, jak se říká Aljašce? Ledový Krym,“ říká moderátor v diskusním pořadu na ruské státní televizi Rossija 1. Rétoriku přitom volí úplně stejnou jako s Ukrajinou. Aljaška až do roku 1866 patřila Rusku a v budoucnosti by se ke své „mateřské zemi“ měla opět připojit.  Nervozita na hranici „Američané jsou nyní velmi znepokojeni tím, že se Rusové chystají zaútočit na Aljašku,“ říká moderátor v ruské televizi. Pak pokládá otázku, jak je to možné, a sám si ihned odpovídá. „Prostě na ni musíme zaútočit. To je mimochodem jedna z největších hrozeb pro Spojené státy,“ říká moderátor. „Umisťují HIMARS (velmi přesné raketomety, pozn. red.) na Aleutské ostrovy. Ale my máme také ostrovy,“ říká hlásná trouba ruské propagandy. Video zveřejnil bývalý ukrajinský poslanec a náměstek ministra vnitra Anton Geraščenko. Osamělý život Putinových synů: Nechodí do školy, bojí se otravy a jejich kamarádi tráví týdny v karanténě Číst více Obklíčíme je na ostrovech, plánují Rusové „Co když je necháme na Aleutských ostrovech, vstoupíme na Aljašku a obklíčíme je? To je dobrý nápad,“ chvástá se jiný analytik v pořadu Vladimira Solovjova. Ostatní hosté pořadu se spokojeně usmívají. Jistě, může to vypadat jako neškodné plácání velkoústých propagandistů, nicméně to, že na Aljašce roste aktivita jak Američanů, tak Rusů, je nepopiratelné. Zprávy, které zmiňovali Rusové, jsou totiž skutečně založeny na pravdě, Američané opravdu přemisťují na Aljašku zbraně a vojáky. Zprávy stanice CBS News hovoří asi o sto třiceti mužích na zmiňovaných Aleutských ostrovech. Vojáci s sebou přivezli dva vysoce pohyblivé raketové systémy HIMARS, které Rusům působí na Ukrajině spoustu vrásek. Tyto přesuny se ale neodehrávají jen tak – jsou reakcí na ruské manévry právě poblíž Aljašky. Ruské ponorky na dohled USA Osm ruských vojenských letadel a čtyři námořní plavidla, včetně dvou ponorek, se minulý týden přiblížily k Aljašce, když Rusko a Čína prováděly společné vojenské cvičení. Žádné z letadel nenarušilo vzdušný prostor USA a mluvčí Pentagonu v úterý řekl, že není důvod ke znepokojení. „Není to poprvé, co jsme viděli Rusy a Číňany létat v blízkosti našich hranic, a to je něco, co samozřejmě bedlivě sledujeme, a je to také něco, na co jsme připraveni reagovat,“ řekl stanici mluvčí Pentagonu, generál Pat Ryder. Na konci července vzdušný prostor USA narušila skupina bombardérů, dva ruské Tu-95 a dva čínské H-6, které narušovaly vzdušný prostor a dostaly se až do bezprostřední blízkosti amerického vzdušného prostoru. Bombardéry byly podle vyjádření americké strany odkloněny zásahem amerických stíhaček a vyvedeny z aljašské zóny ADIZ, kde se musí letadla identifikovat americké protivzdušné obraně. Je to jen hra propagandy, říká expert Experti ale upozorňují, že to celé může být jen hra, která má zapůsobit spíše na domácí publikum, než aby způsobila paniku mezi Američany. „Záběry z ruské televize jsou podle mého směrovány zejména domácímu publiku, aby vidělo, že se Vladimir Putin stále stará o to, aby Rusko nestálo na místě. Důvěra obyčejných Rusů je ta hlavní výhoda, kterou si za ty roky Putin vybudoval,“ říká analytik Jiří Vojáček, který se situací v Rusku dlouhodobě zabývá. A státní televize tomu slouží všemi prostředky. Beslanský masakr – ruské tragické selhání a desítky mrtvých dětí Číst více Rusové Aljašku prodali levně Rusové přitom Aljašku sami Američanům prodali. Nápad pocházel z hlavy ruského cara Alexandra II., který pragmaticky seznal, že bránit obří kus země, který sousedí s britskými teritorii, by bylo nemožné. Předání proběhlo v říjnu roku 1867 a Američané tehdy Rusku zaplatili 7,2 milionu dolarů. Aljaška se měla stát americkou obchodní branou do Asie. To se sice nestalo, ale vzhledem k jejímu nerostnému bohatství a přírodním krásám se USA taková koupě mnohokrát vrátila. Že by ale kvůli Aljašce Rusové riskovali válku s Američany, je spíše nepravděpodobné. Jisté ale je, že to bude místo velkého vojenského tlaku a možná i vyřizování si účtů za válku na Ukrajině. KAM DÁL: Rusko otevírá humanitární program pro utlačované Čechy. Peníze nikdo nedostane

Čas načtení: 2024-11-27 10:37:15

Co bylo skutečným důvodem konce Top Gearu? Moderátor odpovídá

Velice oblíbený moderátor pořadu Top Gear, Jeremy Clarkson, odhalil hlavní důvod svého odchodu: (Foto: X) „Miluju ten zvuk… Pro všechny, kdo vyrostli s elektromobily,... Článek Co bylo skutečným důvodem konce Top Gearu? Moderátor odpovídá se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-12-15 15:56:00

Trump a znásilnění? Televize ABC News zaplatí 15 milionů dolarů a omluví se

Moderátor ABC News loni v březnu řekl, že tehdejší kandidát na prezidenta Donald Trump byl odpovědný za znásilnění. „Soudci a dvě samostatné poroty Donalda Trumpa shledali odpovědným za znásilnění a za hanobení oběti tohoto znásilnění,“ řekl moderátor Stephanopoulos. Nyní za svůj výrok musí televize a její moderátor zaplatit 15 milionů dolarů a zveřejnit omluvu. Obě strany sporu se na postupu domluvily. Nechtěly věc nechat dojít až k nákladnému soudu.

Čas načtení: 2009-02-25 00:00:00

Jaké bylo Bludiště II. - rozhovor s týmem

A další informace o Bludišti vyplouvají na hladinu. Tentokrát rozhovor s nešťastníky, kteří okusili stres ze soutěžení na vlastní kůži. Ponechalo to na nich následky? Přesvědčte se sami… Jaké pocity jsi měl(a) z toho, když jsi se dozvěděl(a), že budeš soutěžit v Bludišti? Karel: Nejdříve jsem se lekl, ale potom jsem si řekl, že to může být zajímavé. Martin: Žádné zvláštní. Nijak mě to nevzrušovalo. Jitka: Ze začátku jsem byla ráda a těšila jsem se, ale jak se to blížilo… Juda: Rozhodně mne to nepotěšilo, ale byla to věc, se kterou jsem se musel smířit. Asi stejně jako s návštěvou u zubaře. Čekal(a) jsi, že tě třída vybere? Kdo byli tví favorité? Karel: Sebe jsem mezi čtyřmi vybranými rozhodně nečekal. Na svůj papír jsem napsal Martina Hezoučkého, Judu Kaletu, Markétu Votavovou a Marii Zieglerovou. Martin: Jo, čekal jsem to. Jitka: Spíš ne, říkala jsem si že by to teoreticky mohlo bát možný ale, že spíš ne. Mými favority byli Juda Kaleta, Martin Hezoučký, Kája Pučelík pak třeba Markéta Votavová či Abeba Jánská Juda: To že mně ve třídě vyberou, jsem tak trochu čekal. Jinak jsem hlasoval pro všechny z družstva, místo sebe bych nasadil Martina Wirtha. Kdy jsi pocítil(a) nejvíc stresu? Proč? Karel: V prvním díle před tajenkou. Prohrávali jsme o dost bodů a věděl jsem, že když tajenku neuhodneme prohrajeme. Martin: Asi před otázkami, když už se to točilo potřetí. Jitka: Nejhorší bylo když jsme jeli ráno na první natáčení tak v autobusu. Nevěděla jsem jak to bude probíhat, ale když jsem dorazili tak to ze mě opadlo. Juda: Možná by si někdo řekl, že nejhorší je zavěšovat v posledních sekundách bludišťáky, tak jako se to povedlo mně, ale tam na to člověk nemá čas myslet. Takže asi v prvním díle před tajenkou. Proč ses do Bludiště (ne)těšil(a)? Karel: Bylo to pro mě něco úplně nového a zajímalo mě, jak to zvládnu, takže jsem se docela těšil. Martin: Moc jsem se netěšil, hlavně na tu dlouhou cestu autobusem. Jitka: Těšila - něco nového a snad i super zážitek. A netěšila protože jsem se bála, že to všem zkazím. Juda: Protože mi od začátku celá soutěž připadala hodně o náhodě. Je to o tom, jaké máte štěstí na otázky a jaké štěstí mají učitelé. Jak moc by sis na svůj tým před Bludištěm vsadil(a)? Karel: Určitě moc ne. Martin: Radši nic. Jitka: Středně. Doufala jsem že bychom mohli párkrát vyhrát, ale obávala se, že se tak nestane. Juda: Osobně jsem čekal, že po prvním díle pojedeme domů. Překvapilo tě ve studio něco? Dělalo se něco jinak, než jsi čekal(a)? Karel: Překvapilo mě natáčení jednoho momentu několikrát. Martin: Ne. Ne. Jitka: Překvapila mě velikost studia, bylo strašně vysoké, ale jinak docela malé. Síť po které jsme lezli se tím pádem zdála opticky nižší. Také jsem byla mile překvapena štábem a moderátor byl taky super. Juda: Docela mně zarazilo, když jsem viděl, že ani zkušený moderátor není bez nervů a že se často zapotí, když něco opakuje třeba po páté. Jaké byly tvé pocity po první výhře? Karel: Měl jsem radost a byl jsem překvapený. Martin: Tak byl jsem rád. Asi protože jsme nemuseli jet hned domů. Jitka: Jelikož byl náš první soupeř dost namyšlený a neodpustil si pár narážek, tak jsem byla ráda že jsme jim to natřeli . A taky už bylo jasné, že neodjedeme domů se stoprocentní ostudou. Juda: Asi největší radost mi dělalo to, že se díky nám ostatní „ulejou“ o pár dalších hodin ve škole. Jaký díl byl pro tebe nejnáročnější? Karel: Rozhodně první. Soupeř byl velice dobrý. Martin: První, tak bylo tam hodně stresu. Jitka: První díl byl takový plný překvapení, ale nejnáročnější byl asi druhý, protože se natáčel chvilku po prvním, ve studiu bylo horko a byli jsme unavení. Juda: Tak tady už je odpověď jasná – i když na nervy čas nebyl, náročné to bylo: překážka a zavěšování v druhém díle. Jaký díl sis nejvíce užíval(a) a proč? Karel: Třetí, protože už jsem věděl co nás čeká. Martin: Třetí. Asi díky soupeřům. Jitka: První díl mne vyloženě bavil, v posledním díle už zase o tolik nešlo, protože jsme se zúčastnili už všech natáčení a nebylo již kam postoupit. Juda: Asi jako všichni ostatní ten třetí, hlavně proto, že nebylo co ztratit, domů bychom jeli tak jako tak. Zopakoval(a) by sis bludiště? Proč? Karel: Asi ano, protože jsem si kromě nervů užil i spoustu legrace. Martin: Jo, protože jsme neměli školu. Jitka: Myslím že ano, protože jsme si užili i spoustu srandy. Vyfotila jsem se taky s Romanem, zalezla po síti, což bylo úplně super. Zhoupla jsem se na houpačce. Juda: Jednou a dost. Rozhodně mi to stačilo, i když zkušenost to byla zajímavá.

Čas načtení: 2019-11-14 06:57:38

Můj výlet do politiky. Události roku 1989 očima mluvčího Štrougalovy a Adamcovy vlády

„Kde jsi byl, celý den jsem tě sháněl?“ obořil se na mne Stanislav Rázl, vedoucí úřadu předsednictva federální vlády o přestávce v tehdejším Smetanově divadle. „Byl jsem v Českých Budějovicích na reportáži,“ odpověděl jsem trochu zaraženě. „Přijď za mnou zítra do kanceláře,“ zazněla rezolutní odpověď. Co se, proboha, děje? Stanislava Rázla jsem samozřejmě znal, protože s mým otcem poměrně dlouho spolupracovali na tehdejším ministerstvu chemického průmyslu. A já jsem s nimi, jako školák, občas jezdil o prázdninách na služební cesty. Ale to už je dávno, říkal jsem si.  Druhý den se vše poměrně rychle vyjasnilo. Poté, co jsem odmítl skleničku koňaku (v deset hodin gentleman přece ještě nepije), jsem se dozvěděl, že odchází šéf tiskového odboru vlády František Kouřil a předseda vlády Lubomír Štrougal mi nabízí, abych jeho pozici převzal. A nejen to: chce prý federální kabinet informačně více otevřít. Perestrojka – bylo to tehdy tak kouzelné slovíčko. Připadalo mi to legrační. Já, novinář, navíc s docela slušným kádrovým škraloupem (tzv. vyškrtnutí z KSČ po prověrkách po roce 1968), mám najednou mluvit za vládu? A navíc jsem vůbec nevěděl, jak se to dělá. Jsem zvyklý se poměrně rychle rozhodovat, a tak jsem kývl. Počátkem ledna 1988 jsem vstoupil hlavním vchodem do budovy předsednictva vlády a ocitl se v předsíni docela slušně velké politiky. Premiér Štrougal se se mnou nijak zvlášť nevybavoval. „Udělej návrh, jak by vláda měla o své činnosti lépe informovat!“ A nechal mne jít. Všechno začalo zostra. Počátkem ledna přijel na návštěvu Československa na pozvání federální vlády kancléř Kohl. A předtím, jak to bylo zvykem, se Štrougal sešel s tehdy západoněmeckými novináři. Vše probíhalo standardně: otázky, odpovědi. Kamery už zhasly, premiér vstal a odcházel z místnosti. Ve dveřích se najednou otočil a k novinářům, kteří už schovávali magnetofony a bloky, řekl: „Víte, já jsem z jižních Čech, a po válce jsem jako student jezdil na běžkách na Šumavě do Bavorska na pivo a s bavorskými dědky jsme tam v jedné hospodě klábosili o životě. A tak by to zase mělo být!“ Otočil se a zmizel za dveřmi. Novináři se mne vrhli. „Co tím chtěl pan premiér říci?“ Asi jsem trochu koktal, ale vymáčkl jsem ze sebe alespoň: „Slyšel jsem to stejně jako vy. Zřejmě si to myslí.“ Mojí první povinností bylo psát komuniké ze zasedání vlády. Takovou trochu delší zprávu, což nebyl po letech novinařiny na pozici ekonomického redaktora problém. Text musel schválit premiér a pak jsem ho odeslal do ČTK. Nevzpomínám si, že by v tom textu dělal nějaké významné změny. V té době byl jedním z ministrů i můj kolega ze studií na VŠE. Když jsme se poprvé potkali v zasedací místnosti vlády, zeptal jsem se ho, jak se tam mám chovat. Podíval se na mne pobaveně a řekl mi: „Hlavně si nedělej žádné poznámky a až odtud vyjdeš, raději všechno zapomeň!“ Musel jsem ale splnit úkol a připravit projekt informování o činnosti federální vlády. Téměř automaticky mne napadlo, že nejlepší bude po každém zasedání vlády uspořádat tiskovou konferenci, vybrat jeden zajímavý bod a přivést tam ministra, který jej předkládal. Abych to neměl příliš jednoduché, chtěl jsem na tyto tiskovky zvát nejenom domácí, ale i zahraniční novináře, kteří byli v Československu akreditováni. A tak později v plénu seděli Michael Žantovský anebo Ondřej Hejma, kterého jsem vyvolával podle kapely, ve které působil: „Hlásí se Žlutý pes.“ Pořád jsem ale nevěděl, jak se to „tiskové mluvení“ vlastně dělá. A tak jsem se jednoho dne vypravil do Varšavy, kde byl mluvčím polské vlády legendární Jerzy Urban. Poradil mi jednoduše a dobře: „Před každou tiskovkou musíte podle politické situace odhadnout, jaké otázky asi přijdou. Nejste přece hloupější než ti novináři před vámi. A na každou takovou otázku si alespoň zhruba připravte odpověď. Nejhorší je totiž improvizace, pak se dělají chyby.“ Byla to dobrá rada! První tisková konference po zasedání vlády se konala bezprostředně po tzv. svíčkové demonstraci v Bratislavě, proti které policie masivně zasáhla. A tehdejší západní novináři chtěli vědět, co na to naše federální vláda, jaké je její stanovisko. Věděl jsem, že to kabinet neprojednával, takže jsem celkem ochotně zaimprovizoval a řekl, že to byla záležitost slovenských orgánů, federální vláda se tím nezabývala. Zbavil jsem se sice dalších otázek, ale ne následků. Při dalším zasedání vlády na mne křičel prof. Colotka, předseda slovenské vlády a místopředseda federální: „Co tam vykládáš za hlouposti?! Vždyť přece víš, kde se takové věci rozhodují!“ Zvát na tiskovky po vládě novináře, kteří zastupovali západní média, byl sice dobrý taktický tah směrem k otevřenosti jednání, ale pro mne to nebylo jednoduché. Pochopitelně přicházeli s otázkami k opozici, která v Československu působila. A já jsem neměl prakticky žádné informace. Když jsem to vysvětloval premiéru Štrougalovi, pokýval jen hlavou. Za několik dní mi řekl: „Zavolej Lorencovi, před každou tiskovkou ti poví, co budeš potřebovat.“ A tak jsem po dva roky chodil za prvním náměstkem federálního ministra vnitra a šéfem obávané StB a diskutoval s ním o řadě konkrétních otázek. Byl a stále to ještě je velmi bystrý muž. Vzpomínám si na dva konkrétní výstupy z těchto diskuzí. Když jsem si postěžoval, že mne už nebaví pořád se vytáčet kvůli zásahům policie proti demonstrantům, podíval se na mne krátce a řekl: „Tak co kdybychom nějakou tu demonstraci povolili,“ „To asi není v naší kompetenci,“ odpověděl jsem. „To ne, ale napiš to Štrougalovi.“ Což jsem udělal. Po čase byla k překvapení všech povolena v Praze demonstrace na Škroupově náměstí. Ta druhá záležitost byla skutečně konspirační. „Alexander Dubček pojede do Bologně, má tam dostat čestný doktorát. A ti dogmatici u nás by ho chtěli zbavit občanství, aby se nemohl vrátit domů.“ Co s tím? Nakonec to dopadlo tak, že na tiskové konferenci k zasedání Rady vzájemné hospodářské pomoci, které se konalo v Praze, se přihlásil jeden západoněmecký novinář s otázkou, zda Alexandru Dubčekovi bude odebráno československé občanství, když bude v zahraničí. Byl jsem připraven a odpověděl jsem jednoduše: „Alexander Dubček je československým státním občanem a jeho základním právem je žít na území Československa.“ Situace byla vyřešena. Dubček se vrátil domů. V první řadě na tiskové konferenci seděl Alojz Lorenc a spokojeně přikyvoval. Kdo asi pobídl toho západoněmeckého novináře k oné otázce? {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak jsem cestoval do Moskvy  Jaro 1989 už bylo těhotné blížícími se změnami. A co udělají Sověti? Na tuto otázku nikdo nedokázal dát jednoznačnou odpověď. „Poletíš do Moskvy a pokusíš se tam zjistit, jaká je tam, atmosféra,“ řekl mi premiér Adamec. „Vašek Soukup (tehdejší šéf zahraničního odboru na předsednictvu vlády) ti tam připraví setkání s poradci Gorbačova na ÚV. Zkus vyzvědět, jaké mají plány!“  Když jsem zjistil, že letím Aeroflotem v první třídě, začalo mi docházet, že je to vážné. Pro jistotu jsem odmítl skleničku vodky na přivítanou a přemýšlel o tom, co mne čeká. Na letišti v Moskvě to bylo každopádně auto našeho velvyslanectví s mužem, který mne měl mít na starosti. První úkol byl zbavit se ho. Večer jsem totiž měl už domluvenou první schůzku v budově ÚV KSSS. „Jsem unavený, půjdu do hotelu,“ řekl jsem mu. A tak mne vysadil v recepci dnes již neexistujícího hotelu Moskva, který stál nedaleko Rudého náměstí. Odtud to bylo do budovy ÚV KSSS pěšky jen několik minut. Už tam na mne čekali. Poslouchal jsem je – byli to lidé z nejužšího kruhu poradců Gorbačova – a říkal jsem si: Tohle nemůže dobře dopadnout. Perestrojka je sice super, ale když se zdvihne poklička nad hrncem plným všech těch politických, ekonomických a národnostních problémů, se kterými Sovětský svaz zápolil, nemůže nedojít k explozi. Odpověď byla pořád stejná: Perestrojka všechno vyřeší. Druhý den už byl zábavnější. Akademik Bogomolov byl ředitelem Ústavu světové socialistické soustavy Akademie věd. Poslouchal mne a nakonec se zeptal: „Vy byste asi chtěli, abychom vzali toho Jakeše, posadili ho na naše tanky a odjeli.“ Zasmáli jsme se tomu a skoro to tak dopadlo. Byl to zkušený muž.  Když jsem po návratu sepisoval pro premiéra Adamce zprávu z cesty, obsahovala vlastně docela stručné sdělení: V Moskvě nevědí, co činí a nemá smysl jakkoliv na ně spoléhat. Musíme si pomoci sami. Krátce poté se rozeběhla akce Most. Mělo to ještě pikantní dohru po páteční demonstraci 17. listopadu. V pondělí 20. zasedala vláda a měla k tomu přijmout nějaké prohlášení. Adamec z jednání kabinetu odešel a předal řízení místopředsedovi Urbanovi. Ten z toho byl zjevně nešťastný, a tak nakonec příprava komuniké spadla na Jaromíra Obzinu. Z četky i televize mne neustále bombardovali, kdy už konečně něco bude, a tak jsem se vydal do sekretariátu Obziny. Jaké překvapení, seděla tam polovina sovětské ambasády a pomáhala sestavit komuniké. A protože to byla ta polovina spíše protigorbačovská, podle toho také komuniké vypadalo. Obzina mi ho podal a řekl: „Běž to přečíst do televize.“ Rychle jsem text přelétl a odpověděl: „Jediné, co pro vás mohu udělat, je, že to pošlu do četky (tehdy Československá tisková kancelář). Číst v televizi nebudu nic. Jste úplně mimo mísu!“  Jak jsem nesestřelil ministra Genschera  Zdálo se, že je to docela obyčejná neděle, 30. září 1989. Tak obyčejná ale zase nebyla, protože jí předcházely dny, kdy se tehdejší západoněmecká ambasáda plnila uprchlíky z NDR. A před víkendem se konečně podařilo najít řešení. Pro uprchlíky přijedou z NDR vlaky a pojedou přes území NDR do západního Německa. A ve vlacích dostanou cestovní pas s výjezdní doložkou. Jednání nebyla jednoduchá. Vzpomínám si, jak jednou chtěl premiér Adamec telefonovat se svým partnerem Willi Stophem ve východním Berlíně. „Nechce jít k telefonu,“ stěžoval si. Nevím už, kdo z kruhu poradců přišel s docela brutálním návrhem: „Tak jim řekni, že je pustíme rovnou na Západ přes naši hranici, podobně jako to udělali Maďaři.“ Willi Stoph nakonec k telefonu přišel. A řešení, které respektovalo tvář NDR, se našlo. Takže pohoda a klid? Ani náhodou. Najednou u mne doma zazvonil telefon. Na druhé straně byl důstojník ze štábu ochrany vzdušného prostoru státu. Do Prahy odstartovalo z Bonnu vládní letadlo s ministrem zahraničí Genscherem na palubě a nemá povolení ke vstupu do našeho prostoru. „Co máme dělat?“ zněla jednoduchá otázka. „A proč se, proboha, ptáte mne? Já jsem tiskový mluvčí vlády a s těmito záležitostmi nemám opravdu nic společného.“ „Já vím,“ řekl mi, „ale nikdo z odpovědných funkcionářů mi nebere telefon. Vy jste jediný, komu jsem se dovolal.“ „Tak dobře, já to zkusím,“ povzdechl jsem si. A začal jsem vytáčet nejrůznější čísla. Předseda vlády, ministr zahraničních věcí, ministr obrany – nic. Uspěl jsem jedině u tajemníka ÚV KSČ Vasila Biľaka, který byl v hierarchii ústředního výboru odpovědný za mezinárodní styky. Telefon nevzal ovšem on, ale jeho manželka. „Soudruh je na procházce,“ řekla mi. Mezitím znovu volal ten nešťastný voják, který potřeboval rozkaz. Už prý zbývá jen několik minut… „Přece ho nesestřelíme,“ řekl jsem mu. Viditelně se mu ulevilo, a tak letadlo s ministrem Genscherem v klidu přistálo na pražské Ruzyni. Ministr pak mohl z balkónu velvyslanectví na Malé Straně čekajícím občanům NDR oznámit, že mohou odejet do jejich nové vlasti. Když jsem v pondělí o všem referoval premiérovi Adamcovi, vyslechl mne klidně a řekl: „Dobře jsi udělal.“ Nevěděl jsem, jestli mám plakat, nebo se smát. Nakonec to ale byla pro mne jedna z posledních kapek, která ukazovala rozpad fungování systému a státu. O mnoho let později jsem seděl na večeři v malém kruhu v Pasově. A naproti už byl bývalý ministr Genscher. „Udělal jste historické rozhodnutí,“ řekl mi. „Vstoupí to do dějin.“ Jsem poněkud politicky nekorektní, a tak jsem mu odpověděl, že do dějin bych naopak vstoupil, kdybych to letadlo nechal sestřelit. Pravda, vstoupil bych tam jako idiot…  Jak jsem přišel o fotografii Havla a Dubčeka  K mým povinnostem tiskového mluvčího vlády patřily i rozhovory se zahraničními novináři. Nepočítal jsem je a ani jsem si nedělal zvláštní záznamy. Na některé si vzpomínám, jiné zapadly do minulosti. Jeden si ovšem pamatuji obzvláště dobře. Ohlásili se dva novináři z amerického týdeníku Time. Plánovali jsme společnou večeři, ale nějak pořád nešli. V té době ještě nebyly mobilní telefony, takže jsem jim prostě nemohl zavolat. Nakonec přiběhli celí uřícení a s mnoha omluvami mi sdělovali, že byli na návštěvě u Václava Havla po jeho propuštění z vězení a že se tam najednou objevil Alexander Dubček. A začali mi ukazovat fotografie, které udělali polaroidem. Měli těch záběrů hodně, a tak jsem je poprosil, zda by mi jeden snímek jako náplast za zpoždění nevěnovali. Dostal jsem ji, strčil do kapsy a pak jsme si už jen povídali. Tím to ale zdaleka neskončilo. Když jsem druhý den přišel do práce, položil jsem bezmyšlenkovitě tuto fotografii na stůl. Netrvalo ani půl hodiny a zazvonil telefon. Alojz Lorenc: „Máš na stole fotografii Havla a Dubčeka z jejich včerejšího setkání. Mohl bys mi ji dát? Pošlu pro ni někoho.“ Trochu jsem zaváhal, protože jsem si v tom okamžiku uvědomil hodnotu toho snímku. „Dobře, udělejte si kopii a pak mi ji vraťte, prosím.“ „Žádný problém,“ zněla odpověď. Asi to trochu problém byl, protože pro fotografii si sice za chvíli přišel Lorencův muž, ale pořád mi ji nevraceli. Když jsem se připomínal, dozvěděl jsem se, že fotografie byla barevná a nějak se ji nedařilo okopírovat. Ale nakonec jsem ji dostal. Později jsem se dozvěděl, že Alexanderu Dubčekovi se na tohle setkání příliš nechtělo, ale ti, kteří ho organizovali, velmi dobře odhadli jeho politický význam. Ukazovalo totiž, jak se opozice, složená z bývalých komunistů, sbližuje s opozicí nekomunistickou. Selhání stále ještě vládnoucí komunistické strany, která se nedokázala vypořádat s traumatem roku 68 a následujících prověrek s vylučováním svých členů, tak získalo obrazovou podobu.  Škoda jen, že ve zmatku listopadových dní, jsem tuhle fotografii někde založil a už nenašel. Jak se informace, že mám na stole právě tuhle fotografii, dostala až k Alojzi Lorencovi, po tom jsem raději nepátral. Jak jsem poznal Václava Havla Cesty Václava Havla a moje se v životě zkřížily několikrát. Kromě toho, že jsme dlouhá léta bydleli v Praze nedaleko od sebe – já v Trojanově ulici a on na nábřeží, které se dnes jmenuje Rašínovo – absolvovali jsme oba stejné tzv. Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici. A chodili jsme do stejné vinárny v Gorazdově ulici. Jako dramatika jsem jej začal vnímat po roce 1963, kdy Divadlo Na zábradlí uvedlo jeho hru Zahradní slavnost. Studoval jsem v té době Vysokou školu ekonomickou a téma – absurdní svět moci, odtržené od reality života – pro mne bylo opravdu vzrušující. Není náhodou, že otec absurdního divadelního dramatu Samuel Becket právě Havlovi věnoval jednu ze svých her.  Osobně jsem se s Václavem Havlem setkal až v době sametové revoluce. Ještě než k tomu došlo, byl ale nechtěným účastníkem mého téměř konfliktu s Ladislavem Adamcem. Před návštěvou Rakouska v květnu 1989 přijeli do Prahy rakouští novináři. V Hrzánském paláci se setkali s Adamcem a poklidný rozhovor narušila jen otázka: „A co si myslíte o Václavu Havlovi?“ „Je to pro mne politická nula,“ odpověděl Adamec. Novináři zavětřili a tužky jen běhaly po papíře. Když odešli, zeptal jsem se Adamce, proč to řekl. Vždyť už tušíme, že s Havlem budeme jednou sedět u jednacího stolu. „Na ÚV mi pořád vytýkají, že jsem příliš měkký, tak jsem se chtěl ukázat,“ odpověděl mi. Večer jsem pak šel s touhle novinářskou partou na pivo a pokoušel jsem se je umluvit, aby výrok nepoužívali. Samozřejmě, bylo to zbytečné. „Možná bychom to i kvůli vám udělali,“ zněla jejich odpověď, „ale je nás tu několik a nemůžeme se za nikoho zavázat.“ Tak vznikl skandál, který měl trvání až do prvního jednání opozice s vládou v Obecním domě. Ale o tom později.  Ve vzrušených dnech listopadu a prosince 1989 jsem se s Havlem setkal už jako ústřední ředitel Československé televize. Šlo o jeho vystoupení před prezidentskými volbami. Pamatuji se na tohle setkání poměrně dobře, hlavně kvůli jeho závěru s kazetou (i když nebylo tak dramatické, jak se později převyprávělo).  Krátce po listopadu 89 mne ještě Adamcova vláda jmenovala ústředním ředitelem Československé televize. A tak jsem rovnou vpadl do politického boje, mimo jiné kolem volby prezidenta po Gustávu Husákovi. Michael Kocáb mne jednoho dne pozval na schůzku s Václavem Havlem, který tehdy sice ještě veřejně nechtěl být prezidentem, ale vlastně o ten úřad velmi stál. A tak jsme se s Kocábem sešli před budovou rozhlasu na Vinohradské a popojeli kousek dál do ateliéru Jožky Skalníka. Kromě Havla, Kocába a mne (a mého tehdy ročního syna Michala, kterého jsem musel z rodinných důvodů vzít s sebou) tam byli, pokud si dobře vzpomínám, ještě Petr Pithart a Stanislav Milota. Pochopitelně se jednalo o vystoupení Václava Havla a jeho stoupenců v televizi v rámci boje o prezidentský úřad. Nemyslím si, že jsme se s Havlem pohádali, nepřijížděl jsem tam s cílem bránit jim ve vystupování v televizi. Jedno z mých prvních opatření jako ředitele televize bylo, že jsem obrazovku otevřel pro velmi různé politické názory. A nakonec jsme se nějak dohodli. A ta kazeta? To bylo tak: spolupracovníci Václava Havla měli takový zvyk, že všechny rozhovory nahrávali. Když jsem do ateliéru přišel, vlastně jsem skoro nemluvil, protože Havel „držel řeč“, možná někdy trochu vzrušeněji, ale taková byla doba. A magnetofon běžel. Když skončil, řekl jsem, že spolu samozřejmě můžeme jednat, ale ať vypnou ten magnetofon. Což Stanislav Milota udělal. Když jsme skončili, Havel mi tu kazetu, snad aby ukázal, že záznam z našeho jednání není nutné uchovávat, dal. A já jsem ji automaticky strčil do kapsy. Syn Michal už poplakával. V náručí s ním jsem tedy sešel k autu, položil ho na zadní sedadlo a když už jsem chtěl odejet, všiml jsem si, že na mne mává Petr Pithart. „Nemůžete nám tu kazetu vrátit?“ zeptal se. Došlo mi, že se asi bojí toho, jak vystupoval Václav Havel. „Anebo ji tady rovnou zničíme,“ nabídl mi. Podal jsem mu ji a on ji začal strkat do kanálu. Jenže ten byl ucpaný. A tak jsem nad tím mávl rukou. A jak dopadl vztah Adamec – Havel poznamenaný „politickou nulou“? Když se poprvé v prosinci 1989 sešla v Obecním domě delegace vlády a opozice, seděli tam proti sobě Adamec a Havel a vůbec se na sebe nedívali přátelsky. U boku jednacího stolu stál houf fotoreportérů a čekal, co se bude dít. Musel jsem jít k premiérovi Adamcovi a říci mu: „Vstaň a podej Havlovi ruku, nebo tu budeme sedět do Vánoc.“ Prokletí „politické nuly“ snad bylo zažehnáno. Za oponou politiky aneb Jak jsem řediteloval televizi  Mám k televizi – a spíše té Československé – trochu zvláštní vztah. Tím prvním důvodem je, že jsem skoro deset let (zhruba v letech 1975 až 1985) moderoval a spoluvytvářel v brněnském studiu pořad „To nechce klid“. V té době to byl prakticky jediný kritický pořad, logicky s velkou sledovaností. Dokonce jsem měl dostat prestižní cenu Zlatý krokodýl, ale na poslední chvíli to aparát ÚV KSČ zakázal, protože jsem byl tzv. vyškrtnutý ze strany kvůli nesouhlasu s „bratrskou pomocí“ v srpnu 68. Mělo to ale i pozitivní důsledky. Někdy v květnu 1991 jsem při návratu z Vídně poněkud překročil povolenou rychlost. Policista se na mne pátravě zadíval, odkud mne prý zná. Tak jsem musel s pravdou ven. Mávl rukou a řekl: „Jeďte!“ Bez pokuty. Poněkud dramatičtější byly měsíce po listopadu 89. V pondělí 27. listopadu si mne zavolal premiér Adamec a řekl mi, že ÚV KSČ předává řízení tzv. státních sdělovacích prostředků (Československá televize, Československý rozhlas a ČTK) vládě. A mám mu prý rychle navrhnout, co dělat. Rada byla jednoduchá: Je třeba vyměnit šéfy. Pro rozhlas a ČTK jsem někoho navrhl, jen u televize jsem si nebyl jistý. A Adamec mi tehdy řekl: „Tak tam půjdeš ty, stejně jsi se chtěl vrátit do novin!“ Jeho výrok měl svoji předehru. Doprovázel jsem premiéra v září 1989 na jeho cestě do Rumunska a shodou okolností jsem tehdy v Bukurešti slavil narozeniny. A tak mi přál a ptal se, jaké mám další plány. Odpověděl jsem jednoduše: „Chtěli jste po mně koncipovat a realizovat novou informační politiku vlády, zavedl jsem mimo jiné pravidelné tiskové konference po zasedání kabinetu, a teď bych se rád vrátil ke své profesi – k novinařině.“ Adamec se na mne nedíval příliš souhlasně. Byl to svým způsobem vládní a stranický byrokrat. A nechápal, že někdo tuto kariéru opouští. Vypili jsme skleničku koňaku a já jsem na všechno zapomněl. Události ani nedaly jinak. Až na to pondělí 27. listopadu, kdy mi to Adamec vrátil i s úroky.  Vláda mne následně jmenovala ústředním ředitelem Československé televize a já jsem se vydal na Kavčí hory. Doba byla poněkud vzrušená, možná si někdy uspořádám vzpomínky. Jedno z mých prvních rozhodnutí bylo, že budeme přímým přenosem vysílat štědrovečerní půlnoční mši. Představitelé katolické církve měli trochu problém s výběrem vhodného kostela, ale nakonec se všechno podařilo. Vyměnil jsem šéfredaktora Televizních novin a jejich znělku. A začal jsem také moderovat některé pořady. Dodnes rád vzpomínám na dlouhou noční diskuzi se Zdeňkem Mlynářem, který se vrátil z vídeňského exilu a chtěl se rychle zapojit do politické scény. Prezentoval se pochopitelně jako levicově smýšlející politik. Jeho syn Vladimír Mlynář, mi pak vyčítal, že jsem tím jeho otci zkazil kariéru.  Už v té době se ovšem začaly rýsovat televizní problémy, které svým způsobem přetrvávají dodnes. Snad jen drobnou vzpomínku na Michaela Steinera, tehdejšího prvního radu ještě západoněmeckého velvyslanectví a pozdějšího velvyslance, se kterým mne pojily pracovní a docela přátelské vztahy kolem obsazení budovy ambasády občany NDR. Jednoho dne mi zavolal: „Pojďte na večeři, mám pro vás zajímavého člověka!“ Když jsme se sešli, seděl s námi u stolu dlouhodobý korespondent ARD v Madridu, který zažil odchod Franka a nástup krále. „Bylo to jednoduché,“ vyprávěl mi, „ještě večer v televizních zprávách moderátor chválil Franka a druhý den – tentýž moderátor – řekl, jak je ten král vlastně prima.“ Trochu to zlehčuji, ale taková byla podstata jeho sdělení. Nevím, jestli ho kvůli tomu přivezli do Prahy. Ale pochopil jsem to jako decentní doporučení. Zájmem západoněmecké politiky tehdy byla sice změna režimu, ale pokud možno bez otřesů. Každopádně když jsem uvažoval o jakémsi ukotvení Československé televize v nových politických poměrech, nemohlo mne napadnout nic jiného než jakýsi statut veřejnoprávnosti, který jsem náznakem znal ze západoněmecké politiky. Za několik dní potom přijel do Prahy nejvyšší šéf ARD, se kterým jsem vše konzultoval a který mi nabídl veškerou pomoc. Současně jsem založil určitý poradní sbor televize, do kterého jsem pozval politiky, zástupce církve a další představitele. Bylo to samozřejmě přechodné řešení a doktor Hubáček z mého sekretariátu začal okamžitě koncipovat návrh veřejnoprávního statutu televize. Provoz uvnitř organizace ovšem jel po jiných kolejích. Ti, kteří věrně sloužili propagandě komunistické strany, začali tušit nebezpečí. A tak vznikaly rychle různé akce. Proslulé byly tzv. garáže. Když jsem se díval do tváří těch lidí (některé jsem si ještě pamatoval, jak chodili na vládu točit oficiality), říkal jsem si, že nevědí, která bije. A tzv. nové odbory – vedl je muž jménem Dekoj, pokud si dobře pamatuji – chtěly televizi dokonce řídit. Moje odpověď byla jednoduchá: Šéfem jsem tady já! Myslím, že mne neměli v lásce. A zdá se mi, že pan Dekoj sedí na Kavkách dodnes. Moje působení mělo rychlý konec. Nebyl jsem příliš nakloněn diskutovat o pořadí zpráv v Televizních novinách s různými poradci Václava Havla. Jednomu jsem dokonce řekl, že je horší než Fojtík, což byl známý ideologický tajemník ÚV KSČ. Reakce byla rychlá. Zavolal si mne předseda vlády Marián Čalfa a řekl mi: „Mirku, Havel tě chce odvolat a nabízí ti místo v diplomatických službách.“ S odvoláním jsem nemohl než souhlasit a do diplomacie jsem nešel, nejsem na to typ. Po krátké době jsem založil spolu s dalšími kolegy vydavatelství Economia, kde jsem se stal spolumajitelem a šéfem. Jak všechno souvisí se vším, potkal jsem asi po pěti létech prezidenta Havla na nějaké recepci a poté, co jsem slušně pozdravil, neboť jsem tak naučený, mi svým zadrhávajícím hlasem řekl, že mu vyčítají, jak se ke mně zachoval. Nemohl jsem si odpustit otázku: „A kdopak vám to vyčítá?“ Neodpověděl, ale pro mne to vlastně bylo zbytečné, protože jsem tušil, kdo to je.  Jana Havligerová, myslím, že tehdy působila v Blesku, po mně hned vystartovala: „O čem jste se bavili, Mirku?“ „O ženských přece,“ odpověděl jsem. Moc se jí to sice nelíbilo, ale vzala to sportovně.  Spíš jako tečka nad i: Když jsem odevzdal klíče od ředitelny a odešel z Kavčích hor, nastoupil jsem hned druhý den do jedné západoněmecké mediální instituce. Asi za trojnásobný plat televizního ředitele. Jako analytik. A pak už nastala éra Economie. Ale pro pořádek ještě jednu vzpomínku. Když jsem pracoval jako balkánský zpravodaj Mladé fronty v Bělehradě (v krátkém období léto 1968 až jaro 1969), působil tam jako zpravodaj Československého rozhlasu Karel Jezdinský. Téměř každý večer jsme někde vysedávali a popíjeli víno. Myslím, že jsme se docela skamarádili. Jednoho večera mi Karel řekl, že ráno jede do Mnichova a bude tam jednat o přechodu do Svobodné Evropy. Co jsem mu měl odpovědět? „Je to tvoje rozhodnutí.“ Po návratu připravil tiskovou konferenci, dal mi ještě předem přečíst svoje prohlášení. A pak odejel. Na československém velvyslanectví se samozřejmě mohli zbláznit. První rada, který byl zřejmě rezidentem rozvědky, na mne křičel: „Proč si nám nic neřekl, musel jsi to přece vědět. Vždyť jste spolu byli pořád někde po hospodách!“ Nějak jsem to „ukecal“, stejně jsem se brzy vracel do Prahy. Když pak Karel Jezdinský přijel po listopadu 89 do Prahy, zašli jsme opět na víno a vzpomínali na dobu v Bělehradě. Problém byl, že přijel i s tehdejším předsedou Rady svobodného Československa profesorem Jiřím Horákem, který obnovoval činnost sociální demokracie u nás. „Pojď na večeři,“ řekl mi Karel. A tak jsme se vydali na Konopiště. „Nechceš zůstat v politice?“ zněla jednoduchá otázka Karlova i profesora Horáka. „V sociální demokracii.“  Nechtěl jsem. Považoval jsem můj výlet do politiky za uzavřenou záležitost. I když počátkem roku 1990 jsem tuto nabídku dostal ještě jednou. Tentokrát z úst Heinze Fischera, tehdejšího šéfa parlamentního klubu rakouské sociální demokracie a pozdějšího prezidenta Rakouska. Setkání zprostředkoval Eduard Harant, muž s českými kořeny a vynikajícími kontakty v rakouské sociální demokracii. I tehdy jsem to odmítl, a to se jednalo o docela vysoké funkce. Oba se na mne zase jednou nedívali příliš přátelsky, i když s panem Harantem jsme později velmi úzce spolupracovali. Ale to už byla opravdu doba Economie. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2019-10-01 12:27:26

Kauza moderátora Luboše Xavera Veselého aneb Mory na ty vaše rozhovory

Pořad České televize Newsroom, který se v neděli 30. října zaobíral rozhovorem moderátora Českého rozhlasu Luboše Xavera Veselého s premiérem Andrejem Babišem, vzbudil velký ohlas. Leckdo se diví, jakého hulváta to Český rozhlas zaměstnává. Jiní ukazují – tu je máte, ty jediné spravedlivé televizní redaktory, soudce lynč hodného moderátora v přímém přenosu. Problém je ale jinde. V tom, jaké formáty si veřejnoprávní média v honbě za sledovaností pouštějí do svého rybníku. Moderátor Luboš Xaver Veselý, který před několika měsíci začal vysílat svůj pravidelný rozhovor na regionálních stanicích Českého rozhlasu (co mají s regiony společného, bůh suď, obsah rozhodně ne), si pozval premiéra Babiše. Nekonfliktně si popovídali. Jistě, otázka je, proč to má veřejnoprávní médium dělat. Pan premiér má dost svých médií, a dokonce nejposlouchanější rádio, kde může vyprávět o své víře ve vesmír, o důležitosti rodiny, o tom, kdy mu bylo naposledy nejhůř i o tom, jak vypil patnáct panáků. Což ostatně sdělil už ve svém „Ahoj, lidi“ na Facebooku. Xaverův rozhovor tedy nepřinesl mnoho nového. Stejně jako šlamastyka, která z toho vzešla. Redaktorka Newsroomu České televize si zajela za Xaverem do rozhlasu a opřena o článek serveru Hlídací pes se ho zeptala, jestli neporušil rozhlasový kodex. Veselý se při střetu s Newsroomem oháněl článkem dvě, který říká, že pro něj je „posluchač na prvním místě“. Na prvním místě pro něj ale, jak se ukázalo, byl spíš Xaver sám. Rozhovor si nechal natočit a pustil jej do světa dřív, než s ním vyšla ČT, což ukazuje leda to, že si střet plánoval a dovedl ho vytěžit na maximum. Což ostatně dokázal vzápětí, když ohlásil kandidaturu do Rady ČT s podporou hnutí Trikolora, čímž rozhlasový kodex porušil definitivně. Pořady typu Xaver a host, stejně tak Máte slovo v České televizi, nebo Star Dance, Pošta pro tebe a další formáty patřící do ranku médií privátních a bulvárních ukazují ale to, že média veřejné služby u nás dnes trpí malou invencí. Snaží se pochopitelně zaujmout, ale protože tápou, jak na to, kopírují formáty osvědčené jinde. Hledačství, vyšlapávání nových cest, moderní navazování na vlastní vyzkoušené tradice, to všechno stojí na okraji zájmu. Český rozhlas, když už se celá věc strhla kolem jednoho jeho rozhovoru, vysílá každý týden na svých stanicích na 40 rozhovorových formátů. Někdy jsou to interview řekněme klasická, někdy se maskují jako hudební pořady, někdy jako zábavné, ale vždy je to stejný model. Přijde host, tu zpěvák, tu herec, tu vědec, tu spisovatel, a mezi písničkami se dozvíme, jak se má, co dělá, co chystá. Monolog, kdy by osobnost hovořila přímo na posluchače, téměř zmizel, najde se tu a tam především v hudebních pořadech typu Jiřího Černého. Beseda více odborníků na jedno téma také trpí na úbytě na Plusu. Moderátor a host, nejvíce v tichu studia, toť doména dnešní rozhlasové práce. ČT24 je také plná interview, protože holt musí na velkých plochách plnit čas zpravodajské stanice v zemi, kde se zase tolik neděje, aby to vydalo na 24 hodin zpráv a publicistiky. A rozhovor je nejlehší a nejlevnější formát co do produkce a zpracování. Když se navíc vysílá živě, není s ním editorská práce skoro žádná. Formáty jako dokument, analýza, medailon atd., kde rozhovor slouží leda jako jeden ze stavebních prvků a je v zásadě primárním materiálem, se kterým novinář dál pracuje, edituje a doplňuje, je rozhodně méně než prostých hovorů. Ani tištěná média na tom nejsou o moc lépe. Rozhovorů všude plno, až po takové obskurnosti jako je magazín Téma, vydávaný Mafrou, kde v aktuálním vydání 57 stran tvoří rozhovory, devět jiné texty a devět inzerce, křížovka apod. Přitom má jít o zpravodajsko-společenský magazín, nikoli o rozhovorový speciál. Ty ostatně ve světě i u nás v posledních letech zašly na úbytě, včetně slavného Warholova magazínu Interview. Inu, magazín má také své řemeslné náležitosti, stejně tak pestré rozhlasové nebo televizní vysílání. Nemůže vsadit na jeden formát, musí mít strukturu, logiku, profesi, jinak se publikum unaví stále stejnou formou a obsahem, stejnými otázkami, stejnými odpověďmi. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Spásu auditivní produkce dnes mnozí vidí v podcastech, ale i tady už rozhovor vede na plné čáře. Pak tu máme nové internetové televize, kde už vůbec nejde o nic jiného než o rozhovory – DTV, Info.cz, SeznamTV nebo třeba opět Veselého XTV, kterou vlastní čtyřiadvacetiletý Jakub Černý. Kde na všechny ty hovory ale brát nové a zajímavé hosty, kteří by strhli posluchače svým vypravěčstvím, svým příběhem, svých osudem, svým postojem. Na tolik besed abychom měli Ameriku nebo Čínu respondentů. A tak se hosté točí jako holubi na báni a dojem, že stále mluví titíž o tomtéž, je na světě. Moderátorů také v tomto ohledu není na rozdávání. Když chcete uživit tolik rozhovorů, musíte prostě mít ve své stáji všechno – od přemýšlivých a profese mocných, přes rutinéry svými slovy už jen ondulujícími vzduch, až po ty, pro které se služba veřejnosti dávno stala službou sobě samým a své popularitě či vyloženě politickým ambicím, jak se nyní ukázalo v případě Xavera. Neuniknete tomu, na každého se dostane. Co dělat, aby ale takových drsných a nevychovaných střetů jako nyní spolu zažili Xaver a Newsroom ubylo? Jediné. Ubrat. Tedy rozhovorů. A aspoň při vymýšlení nových formátů hodných média veřejné služby se vydat jinudy.   Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz.

Čas načtení: 2024-03-01 09:00:00

Gaza: Více než 110 lidí bylo zabito a 760 zraněno izraelskou palbou na civilisty snažící se získat potraviny

"... Proto se na kamiony hrnou lidé, kteří zoufale shánějí jídlo, aby nakrmili své děti. Není nikdo, kdo by jim v tom zabránil, a to by udělal každý. To byste udělali i vy, kdyby vaše rodina hladověla a neexistovala by žádná zákonná moc, která by vás zastavila." Channel 4 News vysílají v těchto dnech své večerní zpravodajství z Íránu, protože se tam v pátek konají volby. Avšak moderátor zpravodajství, hovořící z Palestinského náměstí v Teheránu, se nejprve zaměřil na Gazu: Moderátor, Channel 4 News, čtvrtek 29. února 2024, 19 hodin: Vítejte v Íránu, zemi, která hraje klíčovou roli v regionu zmítaném nepokoji v Gaze. Podle údajů ministerstva zdravotnictví počet obětí překročil 30 000 a rostoucí zoufalství vedlo k ještě větší tragédii v blízkosti města Gazy. Podle palestinských zdravotníků zahájili izraelští vojáci palbu na dav čekající na potravinovou pomoc, při níž zahynulo 112 lidí a 760 dalších bylo zraněno. Stalo se tak kolem 4:00 místního času, když se konvoj osmi nákladních aut pohyboval na sever po ulici Al Rašíd a projížděl izraelským kontrolním stanovištěm. Izraelští představitelé přiznávají, že jejich vojáci zahájili palbu, ale tvrdí, že mnoho lidí bylo po nájezdu osmi nákladních aut ušlapáno nebo přejeto. Hamás varuje, že by to mohlo ohrozit jednání o příměří, která probíhají v Kataru. Naše zahraniční redaktorka Lindsay Hilsumová přináší reportáž z Jeruzaléma.

Čas načtení: 2024-03-15 14:01:24

Moderátor Honza Musil pod drobnohledem módní policie. Takhle to má vypadat, uvedl stylista

Moderátor Honza Musil patří bezpochyby k mužům, kteří se rádi a vkusně oblékají. Sympatický moderátor sdílel na sociálních sítích sérii fotografií ze zámeckého parku, kde strávil před nedávnem příjemnou sobotu se svým partnerem Jakubem. Redakce ŽivotvČesku.cz oslovila stylistu Káju Pavlíčka, aby zhodnotil outfit oblíbeného umělce, který zvolil na pohodovou sobotu. "Takhle to má vypadat," uvedl módní guru s tím, že jedinou vadou na kráse jsou roztrhané džíny, které už nejsou tolik trendy.

Čas načtení: 2024-03-16 15:46:00

Moderátor z Primy si vzal sexy influencerku! Tajná svatba v Brazílii!

Tomáš Vzorkek, moderátor CNN Prima News, je v chomoutu. Oženil se s influencerkou Táňou Bystroňovou. Kde a jak probíhala jejich velkolepá tajná svatba?

Čas načtení: 2024-03-18 05:00:00

Porotce Peče celá země Václav Kopta: Zničené zdraví po natáčení!

Po vypnutí kamer v Peče celá země se snažil držet zkrátka a sladké ochutnávat jen po troškách, byť by ho neměl jíst vůbec. Moderátor Václav Kopta (58) se totiž projedl skoro až k cukrovce! Kvůli špatným výsledkům krevních testů si proto Kopta, který soubojem cukrářů provází diváky už od začátku, naordinoval samodietu a nepil. 

Čas načtení: 2024-03-19 07:00:01

Recept na výhru v AZ-kvízu existuje. Přesto někdy moderátor nabádá ke špatné odpovědi

Vědomostní pořad AZ-kvíz je na obrazovkách k vidění každý pracovní den už od roku 1997. Znáte snad větší televizní legendu? Tehdy navázal na cyklus soutěží pro středoškoláky s názvem Ypsilon. Měsíčně se tak připraví kolem 20 dílů a už v roce 2017 to byl nejdéle vysílaný pořád u nás.  Zhruba polovinu z nich natočí moderátor za dva dny a pak má po zbytek měsíce vystaráno. To Aleši Zbořilovi náramně vyhovuje, má potom čas i na jiné pracovní aktivity. Zbylou půlku dotočí jeho kolegyně Eva Machourková. Oba jsou pro českou veřejnost váženými osobnostmi, přesto se jim skandály vyhýbají a bulvár o nich takřka nepíše. Přesně tak, jak si to formát soutěže a veřejnoprávní televize žádají. Co dalšího nevíte o zákulisí pořadu? Seriál Tom a Jerry měl málem Oscara. Dnes je dětem zakazován kvůli rasismu a brutalitě Číst více Jak si dojít pro výhru? Otázek na spolehlivou cestu k vítězství dostává moderátor jistě nespočet. Aleš Zbořil se však vůbec netají tím, že ho zná! Už dříve prozradil, že pokud chce někdo dojít snadnou cestou pro výhru, potřebuje k tomu dvě věci – správnou volbu a trochu štěstí. Jak na to? Soutěžící by měl začít číslem třináct a vylosovat si modrý stolek. Právě ten totiž začíná první, což může být v případě, že budou znát oba soutěžící všechny odpovědi, rozhodující. Ten modrý by v takovém případě totiž vyhrál! I když se ale za stolkem objeví absolutní génius, nemusí být jeho cesta za vytouženými penězi snadná. Může se totiž stát, že příliš chytré soutěžící bude Zbořil nabádat, aby odpovídali špatně. To, když se souboj odehraje moc rychle a díl by byl tak krátký. AZ-kvíz má totiž přesnou stopáž, kterou je třeba bezpodmínečně dodržovat – a tak je někdy třeba díl trochu natáhnout. Na vtípky, jaké vytváří například Ondřej Sokol na konkurenčních televizích, není ve veřejnoprávním prostoru místo. A tak se občas znovu zapnou kamery a souboj se přece jen o něco prodlouží…  Náročné otázky si můžete vyzkoušet předem Že by byl takový pořad dřina na každý den? Ale kdepak! Ačkoliv jeden díl trvá zhruba 25 minut, točí se asi hodinu. To kvůli technickým přestávkám, přeřekům nebo dalším komplikacím, jinak by to šlo ještě rychleji. Zbytkového materiálu je však například oproti reality show naprosté minimum. Podobně to má například show Na lovu nebo Máme rádi Česko, kde také diváci vidí to, co se tam opravdu stalo, a není třeba tolik stříhat. Nejtěžší je však vymýšlení otázek. Na každý díl pořadu je jich totiž potřeba hned třikrát 28 a ještě sada náhradních, kdyby se náhodou něco pokazilo. Jednoduchou matematikou zjistíme, že měsíčně jich musí produkce vymyslet více než 2000, což není vůbec jednoduché, pokud chcete zachovat stejnou obtížnost v různých dílech a nechcete se často opakovat. A přesto, že příprava takového formátu není vůbec jednoduchá, AZ-kvíz má své věrné diváky, kteří na něj nedají dopustit. Zkusíte to taky? Pokud po účasti toužíte a snad vás teď trochu přemohla tréma, máme pro vás tip! Česká televize má totiž online verzi AZ-kvízu! Můžete si zvolit moderátora, vyzvat kamaráda, utkat se s náhodným soupeřem nebo trénovat sami. Celá verze je natolik propracovaná, že budete mít pocit, jako byste stáli ve studiu a skutečně soutěžili o balík peněz. A možná, že když to správně natrénujete, opravdu tam jednou spočinete a odejdete jako boháči! Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Seriál Smolíkovi se pokračování nedočkal, i tak je Gábi pro české ženy legendou.

Čas načtení: 2024-03-31 18:00:01

Zajímavosti ze zákulisí Všechnopárty: K názvu inspirovala Šípa technoparty

Prestiž a válcování konkurence – to jsou typické znaky Všechnopárty, která bude příští rok slavit 20 let na televizních obrazovkách. Jak vznikala jedna z nejslavnějších talk show na televizních obrazovkách? A co je pravdy na tom, že Šíp už na takový pořad nestačí a ujíždí mu vlak? Mireček z Básníků: Z boháče až na totální dno. Osud si s ním krutě zahrál Číst více Šíp je oproti Krausovi hodný stařík Navzdory kritice, která se v poslední době šíří na sociálních sítích, herečka Daniela Šinkorová nedávno zavzpomínala, že když natáčela před lety Ordinaci v růžové zahradě, nebylo ještě běžné, aby se herci ukazovali na více televizních kanálech současně. A tak když dostala pozvánku do Všechnopárty, musela ji navzdory svému přesvědčení odmítnout. Dodnes toho lituje, protože už se nikdy neopakovala.  Všechnopárty je na osobě Karla Šípa založena, a kdyby skončil, Česká televize by pravděpodobně v pořadu vůbec nepokračovala. Nedávalo by to smysl. Už on sám kdysi v nějakém rozhovoru řekl, že se pasoval do role „zvídavého staříka“, což je vlastně sympatické a funguje to dokonale. Oproti němu je Jan Kraus, který má svůj pořad „Show Jana Krause“ a začínal v České televizi kdysi s konceptem „Uvolněte se, prosím“, velmi ostrý, hosté si u něj musí dávat pozor na pusu a často si sami naběhnou maličkostí, které se moderátor okamžitě chytí. Sledování Krausových show je někdy nepříjemné samotnému divákovi, u Šípa si hosté odpočinou. Nebo ne? On ten Šíp snad neslyší, zkoumají diváci Šíp své rozhovory vede často způsobem, kdy ze sebe dělá hloupějšího, než je, nechává si věci vysvětlovat, diví se. To vše vytváří diváckou zábavu, která dobře funguje. Co divákům nejvíce vadí? „Přijde mi, že v poslední době špatně slyší, je pro diváka otravné, když se na jednu a tu samou věc ptá pořád dokola,“ shrnula pro Čtidoma.cz divačka Jarka. „Všimla jsem si, že se host často nedostane k tomu, co chtěl vyprávět, protože se ho na to Šíp zeptá pětkrát. Kolikrát už to i přepnu, není to, co to bývalo,“ doplňuje ji Alena. „Je vidět, že se ti hosté cítí špatně, když to tam takhle probíhá, ačkoliv vzhledem k jeho věku se to dá pochopit. Mně ale přijde, že někdy je ten Šíp už z toho takový podrážděný, protivný,“ rozvinula svou myšlenku Jarka. „Všimla jsem si, že občas je úplně mimo. Třeba jmenuje různé lidi z branže, tvrdí, že to jsou spolužáci ze školy, a oni jsou o dvacet let mladší. To vím i já a to ty mladý dnes už nesleduju,“ dodává. Bude to pro Šípa důvod k odchodu? Nebo si počká na sladké kulatiny show, která pro něj znamená velkou součást života? Populární textař se málo chlubí Karel Šíp, rodným jménem Karel Jan Feuerfeil, ani zdaleka není jen moderátor. V roce 1971 založil skupinu Faraon, která byla postavena na Jiřím Schelingerovi a nahrála několik slavných singlů – například dodnes populární Holubí dům. Když ale o dva roky později odešel Schelinger k Františku Ringu Čechovi, Šíp na hudbu zanevřel a odešel do televizní zábavy. Nebýt shody okolností, možná by dnes Česká televize žádnou talk show ani neměla.  Prvně se ale Šíp dostal do povědomí diváků v pořadech Hitšaráda, Galasuperšou, Klip klap, Horoskopičiny i Skopičiny. Málo se o něm však ví, že se k hudbě celý život vracel alespoň prostřednictvím textů. Pro Karla Gotta a Marcelu Holanovou, se kterou má syna Karla, napsal písničku Čau lásko, pro Hanu Zagorovou Lásko vítej nebo pro Schelingera René, já a Rudolf. Stojí také za písní Žízeň lásky, kterou nazpívala Leona Machálková, a mnoha dalšími písněmi. Další zajímavosti o Všechnopárty: Výběr hostů si určuje od začátku Karel Šíp. To není úplně běžné, protože například v pořadu Na Plovárně moderátora Marka Ebena to vždy určovala produkce. Je to také kvůli tomu, co se děje v pozadí – často se zvou lidi, kteří zrovna točí film, vydávají album nebo jsou populární ve společnosti. Název vznikl ze slova technoparty, které se Šípovi kdysi zalíbilo. Potřeboval ale slovo, které bude snadno zapamatovatelné a bude znamenat, že je pořád určen pro všechny věkové kategorie. A tak vznikla Všechnopárty. Režisér Viktor Polesný odcházel po letech spolupráce kvůli nesouladu mezi ním a Šípem. Neuměli se dohodnout, kam populární pořad bude směřovat. Nahradil ho Michael Čech. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Zoufalý krok Agáty? Před Dopitou poklekla sama, svatba stála méně, než dostala od Žilkové.

Čas načtení: 2024-03-31 19:28:18

Veřejně Ondřej Novotný oznámil, že by prý nemoderoval zprávy v televizi pod milion korun. Reakce fanoušků byla rychlá a ostrá

Moderátor Ondřej Novotný je na televizních obrazovkách momentálně k vidění v reality show Survivor. Jako zapálený moderátor sklízí pochvalu, ale i výsměch. Na internetu začaly kolovat parodie jeho způsobu vyjadřování, a i když mnozí už prokoukli jeho mírnou aroganci v jeho chování, řadil se k relativně oblíbeným personám. Po podcastu »Slzykrevapotcast« mu ale zřejmě antifanoušků přibude geometrickou řadou. V něm totiž naplno projevil svou arogantní povahu. Vysmál se honoráři za moderování Hlavních zpráv, které mu bylo údajně nabídnuto. "Tak za to neumím ani vstát z postele," odpověděl prý Novotný na nabídku 10 000 korun za jeden vysílací den. V komentářích pod videem se to hemží drsnými »hejty«. Redakce ŽivotvČesku.cz se zamyslela nad známým příslovím, které Novotného chování vyjadřuje.

Čas načtení: 2024-04-26 18:32:44

Chci být dobrý otec, řekl Jaromír Soukup v reakci na událost s teploměrem a kontrolním měřením své dcery u Agáty doma

Ve čtvrtek v dopoledních hodinách mělo dojít mezi Agátou Hanychovou a Jaromírem Soukupem k předání dcery Rozárky. Vše ale zkomplikoval fakt, že holčička byla nemocná. Dle slov Agáty i Veroniky Žilkové se celou noc Agáta snažila dceři srazit teplotu léky a zábaly. Otec Rozárky ale své bývalé partnerce nevěřil, a tak přijel do Agátina domu na Suchdol s teploměrem, aby dcerce změřil teplotu. K bizarní kauze, která »proletěla« většinou bulvárních médií, se moderátor a poloviční šéf TV Barrandov v pátek vpodvečer vyjádřil. "Chci být dobrým tátou svojí dcery, je na tom něco špatně?" vzkázal holčičkám, kterými nazývá bývalá modelka své oddané fanynky a sledující. Je velice výjimečné, že se podnikatel takto veřejně ke sporům s Hanychovou vyjádřil. Redakci ŽivotvČesku.cz moderátor již několikrát napsal, že se ke svému soukromí vyjadřovat nechce.