Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-11-16 09:00:00

Vlne dezinformací učinila Spojené státy nečitelnými

„Neomylný“ volební prognostik, který předpověděl, že Trump prohraje - co se pokazilo?Předpovědní model Allana Lichtmana měl být spolehlivý. Vysvětluje, co bylo tentokrát jinakAni Nostradamus by se jistě nedokázal trefit vždy.Allan Lichtman správně předpověděl výsledek devíti z posledních deseti amerických prezidentských voleb (a dokonce i ty, které se mu nepovedly, v roce 2000, byly podle něj ukradeny Al Goreovi). Jeho předpovědní model „13 klíčů“ k Bílému domu byl napodobován po celém světě a zdál se být téměř nezničitelný.Dokud se neobjevil Donald Trump, pověstná lidská demoliční koule. Lichtman předpověděl, že demokratka Kamala Harrisová získá osm z jeho klíčů a získá prezidentský úřad, což ho donutilo čelit kruté pravdě, že jeho vítězná série skončila. Byla to velká osobní rána?

Čas načtení: 2025-01-11 20:00:31

Expert, který předpověděl propad akcií z roku 2022, vydal další varování

Dan Niles, jenž předpověděl 19% propad z roku 2022, odhaduje potenciální vývoj trhů v roce 2025 a nabádá k opatrnosti. Jsou obavy z inflace a přemrštěných valuací na místě? Článek Expert, který předpověděl propad akcií z roku 2022, vydal další varování z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2021-02-02 19:05:44

Luigi Zoja v knize Dějiny arogance odhaluje nebezpečí stupňujícího se ekonomického růstu

Náš svět dnes nikdo nedrancuje tolik jako člověk. A člověk se taky jako jediný umí chovat arogantně. Právě tomuto aspektu lidského chování jsou věnovány Dějiny arogance z pera psychoanalytika Luigiho Zoji. Nelítostné drancování naší planety a jejích zdrojů ve jménu bezmezného růstu má stále znepokojivější důsledky. Mluví se však pouze o jejich technických aspektech. O těch psychologických se mlčí. Proč jsme ztratili schopnost omezit své potřeby? Přitom řada faktorů ukazuje, že hojnost zhoršuje kvalitu našich životů, o čemž svědčí procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti a mnoha nemocí pramenících z blahobytu. Luigi Zoja ve své knize varuje, že vztah lidské psychiky k touze je chorobný. Proto musíme pochopit iracionální impulz, který je toho příčinou. Máme-li diskutovat o mezích ekonomického rozvoje, musíme si položit otázku, proč požadujeme nekonečný růst. V tu chvíli si uvědomíme, že jde o poměrně nedávnou a historicky podmíněnou tendenci. Ještě téměř včera jsme žili v agrární společnosti, která se řídila střídáním ročních období a obživu jí poskytovaly sezónní plody. Dějiny Západu jsou dějinami překonávání tohoto způsobu života a jeho nahrazení expanzí, jež nezná hranice; metastázou výroby, která je jen důsledkem metastázy potřeb. Chceme-li porozumět historii, musíme k ní – stejně jako k ekonomii – přistupovat psychologicky. Původ tohoto vývoje totiž tkví v nevědomé konverzi našich předků. Pro antické Řeky, kteří utvářeli základ západního myšlení, spočívala morálka v dodržování mezí. Žili ve strachu ze skrytého bažení lidstva po nekonečnu, které označovali za aroganci a považovali je za smrtelný hřích. Bohové chtěli štěstí jen sami pro sebe, byli závistiví, trestali toho, kdo měl či chtěl příliš. Tíž Řekové však díky svým úspěchům zpyšněli, stali se průkopníky ambicí a smetli tabu mezí: začali se stavět na místo bohů. Luigi Zoja chce ve své knize připomenout a zpřítomnit příběh, ukrývající se v mýtech starých Řeků, se kterým bychom se ztotožnili a díky němuž bychom znovu uvěřili v prospěšnost hranic.   Ukázka z knihy PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ Od konce středověku po období, které Evropané nazvali renesancí, se Západ připravoval na převratnou expanzi v poznání, vědě, technologii, geografii: chystal se kolonizovat zbytek světa, podrobit si jej, resp. jej přimět, aby přijal jeho kulturu. Čína dynastie Ming však v té době byla mnohem silnější, technicky vyspělejší, hospodářsky mocnější a lidnatější než celá Evropa. Udržovala vztahy s velkou částí Asie a dokonce i Afriky, kde vybírala tributy. Kdyby se tehdy výprava Kryštofa Kolumba míjela s nějakou čínskou flotilou, vypadala by jako hrstka záchranných člunů, tak velké byly rozdíly v jejich dimenzích. Z dnešního pohledu, který automaticky počítá s potřebou expanze, máme za to, že tehdejší Čína by bývala snadno dobyla celý svět. Proč to neudělala? Pro čínské myšlení byla idea rovnováhy důležitější než idea růstu. Zvětšit své území? Čína už byla největší z tehdy známých zemí. Udělat ze sebe střed světa? Čína jím byla odedávna, ze své podstaty. Čung-kuo, výraz, kterým se dodnes v mandarínštině označuje Čína, znamená „země středu“. Pokud se ten, kdo je ve středu, dá do pohybu, ztratí svou centrální pozici, rovnoměrně vzdálenou od všech jiných významných souvislostí.      Je známo, že od té doby se expanze stala pro Evropu hlavním cílem. Ve všech směrech platí, že z ní učinila středobod své mentality a viditelný výsledek svých snah. Tímto způsobem překonala všechny země, které aspirovaly na nějakou formu hegemonie. Kolonizovala ostatní kontinenty: nejdřív vojensky a politicky, později v kulturní rovině. Šířila v nich expanzivní myšlení a usilování o rostoucí spotřebu. Nemá smysl diskutovat o tom, do jaké míry tato mentalita zvítězila: dnes vládne celému světu, vždyť hlavní politické, obchodní a právní mezinárodní organizace vycházejí z předpokladu, že očekávání každého státu se nesou v tomto duchu. Z kolektivní potřeby rozpínání pramení nutnost podmanit si jiné národy, tj. dochází k ozbrojeným konfliktům, které ve 20. století vyvrcholily dvěma světovými válkami. Individuální „expanzi“, jež měla původně jít ruku v ruce s rostoucím blahobytem, naopak od druhé poloviny minulého století až do počátku našeho tisíciletí provází zhoršování stavu životního prostředí a nejrůznějších aspektů kvality života: na rozdíl od dob minulých jsou dnes u jednotlivců na první pohled patrné neurózy postihující psychiku a poruchy příjmu potravy (obezita, anorexie), které ničí tělo. Paradoxní je, že model prudké expanze dnes nabízí i Čína, jež procitla z tisíciletého spánku: s následky nevídaných rozměrů dopadajících na ekologickou, společenskou a duševní rovnováhu.      Definitivní laicizaci západního myšlení zahájily především dvě velké osobnosti. První z nich kritizovala organizaci kolektivního života, druhá život jednotlivce. Marx v polovině 19. století prohlásil, že v dějinách je vytěsněna jedna obrovská část: ekonomika. Freud na začátku 20. století poukazoval na to, že z psychiky byla vytěsněna sexualita, takzvané nevědomí. Dnes se však sexualita vyjadřuje bez zvláštních omezení. A ekonomika je naprostý opak nevědomého: je středobodem našich snah.      Naopak z kolektivního vědomí byl vytěsněn psychický původ ekonomického rozvoje. Vztah naší psychiky k touze je chorobný. Chceme-li pochopit technické aspekty devastace životního prostředí a změny klimatu, musíme nejprve lépe porozumět iracionálnímu impulzu, který je toho příčinou. Proč chceme pořád víc? Pokud jde o jednotlivce, ukazuje řada faktorů – například procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti, mnoha „nemocí z blahobytu“ – spíše na skutečnost, že když máme více, kvalita života se zhoršuje.      Marx byl přesvědčen, že moci kapitálu a chtivosti po zisku musí být nastaveny hranice; Malthus tvrdil totéž, pokud jde o růst populace; a konečně ve 20. století začalo stále více myslitelů – od think tanku MIT a Římského klubu až po Serge Latouche – zdůrazňovat, že znečišťování životního prostředí a využívání zdrojů chybí brzdy. Cílem této knihy je naopak vyzdvihnout, že chybí i něco jiného: přesvědčivý narativ o nutnosti hranic; a víra, v níž by tyto hranice mohly zapustit kořeny, jak tomu bylo kdysi v jiných kulturách. Bez toho hrozí, že teorie o ničivé ekonomické nespravedlnosti nebo čísla dokládající blížící se ekologickou katastrofu zůstanou jen abstrakcí, pro niž se nikdo nedokáže zapálit, a tudíž nebudou schopné mobilizovat většinu. Z ekologických pohrom by se mohl stát soběstačný bludný kruh a naše století by mohlo v dějinách být posledním, kdy člověk žije uprostřed relativní lhostejnosti. Nezbytný příběh – a zde je zakopán pes – přitom už existuje, existoval odedávna a bude existovat vždycky, poněvadž se skrývá v nejstarších mýtech, především u Řeků. Jde jen o to, vyzdvihnout jej z podzemí a přizpůsobit jej událostem postmoderní společnosti, aniž bychom se přitom museli zabývat jeho původem. Mýtus je totiž „tím, k čemu nikdy nedojde, a přitom tu bylo odedávna“. Luigi Zoja, Milán, prosinec   ČÁST PRVNÍ PROBLÉM Mýtus růstu, mýtus mezí Modernita dostala smrtelnou ránu do srdce: myšlenkou nepřetržitého a neomezeného růstu. — O. PAZ, úvodní konference sympozia Mexico Today (Washington, 29. září 1978)   Třebaže poslední vítězství Evropy nebyla pouze vojenského rázu, podařilo se jí dobýt svět. Euro-americká kultura je první globální kulturou v dějinách. Svým triumfem se však nijak nepyšní. Nedává najevo žádné emoce. Zdá se, jako by byla bez duše stejně jako technologie, kterou si osedlala.      Vítězství Západu – technologické civilizace doprovázené tržním hospodářstvím, zastupitelskou demokracií a morálním konzumismem – se nedostalo žádných impozantních oslav.      Dosud nikdy neexistovala tak dalekosáhlá nadřazenost. Neevropské civilizace zanikly nebo si právě osvojují svět techniky a, navzdory jakémukoli odporu, přebírají i ideologii a způsob života, které s sebou technika přináší. Totéž se děje i v bývalých komunistických zemích. Přesto tato porážka jinakosti a její konverze nevzbuzují nadšení ani nejsou pociťovány jako vítězství. Západ, jenž kdysi oslavoval svůj triumf nad národy Malé Asie v Illiadě, nad islámem v Písni o Rolandovi a nad východními hordami v Písni o Nibelunzích, nyní přechází mlčením skutečnost, že se prosadil na celém světě. Proč?      Nestačí odpovědět, že epos zanikl: už Hérodotos znal jeho meze, a proto si pro opěvování perských válek, které považoval za pokračování trojské války, vymyslel nový žánr, v němž splynuly mýty s vyprávěním o faktech. Epos dnes může ožít v mnoha nových formách, například ve filmu. To by nás mohlo svádět k domněnce, že Západ neoslavuje sám sebe, protože jeho úspěch nemá žádné jednoznačné protagonisty, jako byli například achajští vůdci nebo francouzští paladini. Taková polovičatá odpověď je však ještě neuspokojivější. Hrdinové dnes chybějí, protože strůjci vítězství Západu a jeho eposu jsme my všichni: „Protagonisté už neexistují, je tu jen chór.“ A přece se v tomto vítězství nedokážeme najít a s rostoucími emocemi se obracíme k primitivnímu a venkovskému světu, který už zaniká.      Není těžké si domyslet, že moderní epos by mohl nabýt konkrétní podoby tehdy, kdyby byl situován mezi dějiny a mýtus: to neznamená, že by se fakta měla smísit s nereálnými prvky, důvodem je skutečnost, že vyprávění může být epické pouze tehdy, jsou-li fakta podána majestátním a transcendentním způsobem. Mythos původně neznamenal líčení smyšleného příběhu, který se liší od toho skutečného; znamenal slovo, naraci v absolutním slova smyslu, jež má autoritu, emoce, vlastní sugestivní sílu. Mýtus promlouvá hlasem, který jako by se ozýval přímo z nitra událostí, o nichž vypráví, a má moc tvarovat lidské bytosti tak, aby se podobaly formám, které sám předem určuje. Mýtus obsahuje osud.      Z genealogického hlediska je mýtus ta část dějin, která už neodkazuje na další kořeny; podmaňuje si plány historických subjektů a podřizuje je svému vzoru. Z hlediska času je mýtus ta „minulost“, která nebyla nikdy přítomná ani v minulosti, a přitom neustále vyvíjí tlak, aby tak byla vnímána. Mýtus je spojitost i nezávislost, je vzdálený i aktuální.      Jenomže kdybychom popisovali mýtus sám o sobě, vypověděli bychom o něm příliš málo. Má totiž také zvláštní vztah k tomu, kdo jej vypráví, a k tomu, kdo mu naslouchá. Mýtus není jen narativní forma, je to i vnitřní prostor, kde se vyskytují ty nejpřesvědčivější mentální obrazy: to si dobře uvědomuje vládnoucí třída, která často nahrazuje komplikovaná racionální témata mýtem, jejž člověk ani nemusí poslouchat, protože má dojem, že jej zná odjakživa. Mýtus funguje ve společnosti jako první pomoc, dokáže zastavit čas a vrátit posluchače ke kořenům. I když ho znají nazpaměť, mohou mu naslouchat donekonečna, rok co rok, beze změny.      Člověk potřebuje příběhy, aby se mohl ztotožnit s jejich lidskými postavami. Věci mu nestačí, protože nedokážou prolomit samotu. Jenomže civilizace techniky namísto mytických událostí produkuje spotřební předměty, jež jsou toku vyprávění cizí. To ony mají navrch. Jejich vítězství nemá nic společného s mytickým zápalem: je odkouzlené, řečeno s Weberem. Triumf věcí vyděluje zdroj činů z duševního rozpoložení jednotlivce a převádí jej do objektivní a naprogramovatelné roviny: ale vylučuje z nich emoce a možnost, aby byly vyprávěny. Výsledky techniky se dají okamžitě reprodukovat, ale jen těžko mytizovat. Pokrok je dnes tak rychlý, že těžíme z nejnovějších inovací, aniž bychom se stali součástí nové kultury, do níž náležejí. Technika má uživatele, ale nemá otce. Její vítězství má kronikáře a archiváře, ale žádné vypravěče.      Existuje ještě další důvod, proč naše civilizace neopěvuje vlastní úspěchy. K vyjadřovacím těžkostem se přidávají morální problémy. Vyhýbáme se epickému oslavování našich úspěchů nejen proto, že jsme ztratili přístup k vznešenosti mytického jazyka, ale také proto, že v sobě chováme pochybnosti a pocity viny, které se týkají jejich smyslu. Vnímáme je stále méně jako triumf Západu nad jinými civilizacemi a stále více jako vítězství věcí nad lidmi. Tomu, kdo by se divil, proč Západ obrací svůj pacifismus sám proti sobě, a ne proti svým soupeřům, musíme odpovědět, že tento pacifismus pramení z pocitu viny: musíme se usmířit s tím, co v nás modernita zranila. Univerzální platnost našich úspěchů je zatížena prvotním hříchem. Úzkostná snaha jej odčinit je pro Západ typická: je to laické pokračování prvotního hříchu z Bible.      Když se vydáme po stopách kořenů tohoto hříchu, postupně dojdeme až ke společnému mýtu.      Civilizace techniky na rozdíl od předcházejících či neevropských světů odhaluje své nitro především kritickým způsobem (Kulturpessimismus). Vzdělaní lidé na Západě mají pocit, že zažívají formu života, který se nemá rád; ne náhodou páchají sebevraždy častěji než kdysi. V budoucnosti, do níž se upírají naše zraky, vidíme jakýsi vír, který nás do sebe může prudce strhnout. Nejen že se k sobě technická civilizace staví kriticky, ale popisuje se dokonce i formou negativních eposů. Historie Západu je spatřována jako pokračování mýtu, jenž namísto o stvoření vypráví o zničení. Na základě dávné řecké představy znázorňují tyto obrazy střídání generací jako postupnou degeneraci. Už v samotné řecké verzi se člověk propadl z neurčitého zlatého věku do železného. Zato u moderního mýtu neodpovídá nejnižší úroveň lidského života přítomnosti, nýbrž obávané budoucnosti.      V dobách, kdy se díky pokroku v lékařství začínala snižovat úmrtnost na nemoci, předpověděl Malthus demografickou pohromu. Když odstartovala průmyslová revoluce, předpověděl Marx společenskou katastrofu. Ve dvacátém století se tento kritický proud urychlil a po obou světových válkách ještě nabral na síle, přičemž zasahoval stále širší oblasti: sociologickou, historickou, antropologickou, ekologickou atd., až nakonec získal globální charakter. Ve světě, který se na základě územní a technologické vzájemnosti čím dál víc unifikuje, se počítá se související sérií kolapsů, jež budou zahrnovat nejrůznější geografické zóny a sektory civilizovaného života. Vyděšené a regresivní způsoby myšlení opakovaně rozebírají možnou smrt Západu a všeho, co z něj pochází, právě ve chvíli, kdy jím vytvořený pořádek podle všeho definitivně ovládl celou Zemi. Západní civilizace sama sebe racionálně koncipuje jako pozitivní sílu, ale v narativním smyslu pojímá svůj mýtus negativně: to je nebezpečný protiklad, protože jde o nevědomou mytizaci. A nevědomá psychická funkce se vždycky může obrátit proti nám.      Tyto „představy globálních mezí“ mají tedy dvě roviny. Na vyšší z nich se setkáváme s bezprostředním, historizovaným, variabilním, technickým vnímáním, které je stejné jako svět, jejž popisuje; ta hlubší rovina je pesimističtější, živená jen potají, profetická a má co do činění s ahistorickým modelem; právě zde nacházíme „morální“ prvek narace, který propůjčuje formu negativnímu eposu. Nejde o povrchní stesk po starých časech, který je společný všem epochám, ale o mnohem radikálnější, širší a sofistikovanější záležitost. Všichni dospívají ke stejně pesimistickým závěrům nezávisle na tom, jaký je jejich výchozí úhel pohledu. Vzniká tak dojem, že jejich společný jmenovatel se neodvozuje z vědeckých a vědomých údajů, nýbrž ze skutečnosti, že došlo k aktivování jediné nevědomé mytické představy.      Kultura, z níž vychází západní civilizace (připustíme-li rozdíl mezi často zaměnitelnými termíny pro kulturu a civilizaci), se na rozdíl od všech ostatních civilizací ve vědomé rovině zakládá na myšlence expanze, jak ji interpretuje produktivistická a pozitivistická technika: tedy na onom „mýtu růstu“, který v sobě v mnoha ohledech zahrnuje podstatu modernity. Ve svých nevědomých fantaziích však tato kultura i nadále pěstuje tabu a strach z potrestání, jež byly v minulosti spojovány s arogancí a přílišnou přízní osudu: i nadále se tudíž obává katastrofy, zapomenutého vyústění tohoto mýtu.      Neomezený růst je de facto krádež a převzetí boží role. Nejde jen o to, že neomezenost je výsadou Boha. Samotné latinské slovo cresco („růst“) je totiž intranzitivní sloveso odvozené od kořene, který v tranzitivní podobě tvoří sloveso creo („tvořit“). Růst a tvořit jsou ve společném latinském základě (a na tuto skutečnost jsme zapomněli, protože svědčí o našem zhřešení pýchou) jedinou činností, jež subjektu uvnitř i navenek propůjčuje velikost, která nemá obdoby.   Důvěra v růst, v neustálý rozvoj a – méně vědomě – v Dějiny a kolektivní nesmrtelnost (jejich stejně neomezené časové nádoby) nesahá k počátkům západní civilizace, ale je jejím produktem, který se vymkl kontrole. Původně platil přesný opak. Příčinu toho všeho je třeba hledat v radikálním porušení principu umírněnosti, jenž byl základem starého Řecka.      Středobodem našeho pojednání tedy bude kultura, v níž má kořeny jak představa dodržování mezí, tak i naše vlastní dějiny, a která je příznačně označována jako helenocentrická. Rozhodnutí vydat se touto cestou – stejně jako každá jiná volba – obnáší určitou jednostrannost. Jen nepřímo se tak dotkneme pozdější role křesťanství, jež k našemu pojetí mezí jistě přispělo. Zanedbáme i samotné antické Řecko, protože o mnohostrannosti jeho kultů, epoch a států budeme pojednávat jen do té míry, abychom z ní vyvodili to podstatné. Vcelku se budeme zabývat olympskými bohy a nejznámějšími náboženskými formami, zakotvenými v metaforách: olympští bohové pro Helény nicméně nepředstavovali nějakou původní či stálou veličinu a jejich náboženství muselo soupeřit s chtonickými kulty, mystérii, vzrušujícími a neodolatelnými bohy pronikajícími z Východu. Ačkoli si uvědomujeme rozhodující význam Sparty, Iónie, Théb a Korintu i helenizované Makedonie, zaměříme se nakonec v našem pojednání na Athény, místo prvořadého významu a jedinečné kreativity. Pokud padne zmínka i o dalších epochách, bude to především proto, abychom je dali do souvislosti s 5. stoletím př. n. l., kdy došlo k zásadním zvratům a kdy Athény definitivně prosadily svou převahu. Ve snaze postihnout podstatu helénství – nezávisle na tom, zda je historické, či zrekonstruované – budeme vybírat prameny na základě kritérií, která platila už v klasickém Řecku: výtvarné umění bylo i přes svou dokonalost jen doprovodným ornamentem, zatímco základem skutečné tvorby bylo slovo („poezie“ z poieo, dělat). Naše studie tedy bude vycházet především z písemných dokumentů.      Jednotný pohled na antiku je především moderní potřebou. Poté co byla znovu objevena řecká a helénská kultura, stal se z ní bezvýhradný ideál: Burckhardt a Nietzsche proměnili řeckého člověka ve výchovnou metaforu, která zpočátku oživila německou kulturu konce 19. století a později – a právě to je paradoxní – přispěla k utváření moderního myšlení. Tento výrazný a koncentrovaný obraz helénského člověka se stal nástrojem k podnícení kulturního růstu (pro Řeky paideia, daleko hlubší proces než prosté učení); význam tohoto řeckého ideálu se tak projevuje více v současné praxi než v dokumentech z minulosti. Není to ani tak model, na jehož základě můžeme poznávat antiku, jako spíše vzor pro dnešní život. Stejným způsobem vykonala svou úlohu i hlubinná psychologie. Ani její hlavní pracovní hypotézu, nevědomí, nelze ověřit; její zásadní – ať už špatný, či dobrý – vliv na moderní kulturu je však dobře patrný.   V této práci se pokusíme o rekapitulaci řeckého mýtu, který vytyčil meze touhy. Sledování celého vývoje mýtu v dějinách západní civilizace přesahuje naše možnosti, ale budeme se snažit formulovat jeho hypotetickou spojitost s duševním rozpoložením moderního člověka, který vnímá nepřetržitý růst civilizace jako vinu.      Tato studie nám pomůže určit, nakolik je kritika neomezeného růstu poplatná mytické tradici, jež se zrodila v dávných dobách.      Díky vysledování pozůstatků mýtu můžeme vědecké studie opřít o věrohodný základ kolektivní psychologie. V mýtu je obsažena hypotéza morálního chování, která je ve společnosti psychologicky zakořeněná a představuje schůdnou alternativu k hnací síle hrdinských vzorů, jež narážejí na bariéru božích tabu: stačí připomenout mýtus o Prométheovi, o němž si promluvíme později.      Křesťanství rozsah působení mýtu později omezilo a vtěsnalo jej do Písma svatého. V řecké civilizaci si však mýtus uchovával prvořadé postavení, co do platnosti, úrovně vyjádření a také díky tomu, že nebyl určen k interpretacím, ale spíše k poslechu. Zatímco v předsudcích moderní doby znamená vědění rozvíjení myšlenek, byly spolu v řeckém světě myšlenky a mýty nerozlučně propojeny a rozvíjely se ruku v ruce. Vědění bez mýtu neexistovalo.      Mýtus byl vždy pravdivý, i když ne takovým způsobem, s jakým by se snadno smířila naše morálka a racionalita: nehlásal vysoké etické principy jako monoteismus nebo filozofické úvahy ani věrnost zásadám racionálního poznání jako věda. Nebyly v něm vyjeveny základní formy pozdějšího vědění, ale ani mu nebyly nutně cizí: spíše v něm byly uchovány ve formě nevědomých struktur. Radikální protiklad mýtu na jedné a vědy a filozofie na druhé straně je moderní předsudek a z tohoto pohledu představuje výskyt vědy a filozofie ve starém Řecku nenadálý zlom a zjevení. Existovala však také kontinuita mezi tradičním mytickým myšlením Řeků a překvapivými novinkami, které z něj vznikly. Estetické a psychologické funkce mýtu byly velkým novátorům známy a mýlili bychom se, kdybychom si představovali, že se vždy jen snažili odporovat jeho tradici. Sókratés nejdříve popisuje „geografický“ mýtus osudu duší a potom dodává: „Že se tyto věci mají zrovna tak, jak já jsem vyložil, to rozhodně tvrdit nesluší člověku majícímu rozum. Že však je buď toto nebo něco takového, pokud jde o naše duše a jejich příbytky, když je nesmrtelnost duše patrná, to podle mého zdání sluší tvrdit a stojí za to, aby člověk mající takové mínění se odvážil nebezpečí […].“      V antickém Řecku z mýtu vyvěral proud kolektivního cítění a nevědomých mentálních kulturních obrazů, který v moderní době vyschl: jako když se z látky pomalu páře nit, až se nakonec rozpadne celá tkanina. Kromě náboženského významu měl pro kolektivní mentalitu i funkci, jež by se u jednotlivců dala přirovnat k funkci snu. Mýty vlastně odpovídají „… letitým snům mladistvého lidstva.“ A stejně jako umělé odstranění snu vede k patologiím, což svědčí o jeho fyziologické a psychologické nezbytnosti, je i odstranění mýtu doprovázeno stavy kolektivní nejistoty, což podává důkaz o jeho významu pro udržení historické kontinuity a sociologické soudržnosti.      Mýtus byl pro antickou mentalitu zásadní, a proto se způsob myšlení starých Řeků odlišuje od monoteistických náboženství, kde se mýtus udržuje pouze v pozadí, a hlavně od moderní laické racionality, kde dochází k jeho ztrátě. Zatímco pravdu vědeckého myšlení určuje její původ (příčina), pravda mytického myšlení odvozuje svůj význam z místa určení (smysl). Cílem mýtu nebyla objektivní pravda, nýbrž spása. V tomto smyslu je náležité považovat jej za pravdu vždy, když prospívá zdraví duše. Mýtus, o němž se chystáme vyprávět, byl životadárnou silou pro řeckou civilizaci v dobách, kdy zažívala vrcholný rozkvět, i tehdy, když byla vystavena největšímu ohrožení. Vzal na sebe konkrétní podobu a vedl k řadě historických, uměleckých i vojenských úspěchů. Jakmile tuto úlohu splnil, zmizel.   Tato kniha se obrací ke čtenáři s následující otázkou: Jsou meze rozvoje moderní civilizace výhradně technickým problémem? Nebo, podíváme-li se na to z opačné strany: Věří ještě někdo v mýtus, který varuje, že přílišná žádost vyústí v pohromu? Pokud odpovíme, že moderní doba se dokáže smířit pouze s vnějším omezením svých nekonečných potřeb, získá tento problém výhradně politickou dimenzi; a politici už podali dostatečný důkaz, že si s ním nevědí rady. My jsme však přesvědčeni, že se věci mají jinak. Tento problém je v první řadě psychologický.   Na závěr těchto úvodních slov nám zbývá ještě definovat termín „mez“.      Na začátku jsme si položili otázku, jestli se potřeby a touhy, ponechá-li se jim úplná volnost, mohou vyvíjet donekonečna, nebo zda někdy narazí na přirozenou mez. Latinský pojem limes byl velmi jednoduchý: označoval pěšinu ohraničující zemědělské pozemky a později se začal používat pro jakoukoli hranici. Odpovídajícím řeckým termínem byl hóros, který mohl mít i rozšířenou platnost ve smyslu pravidla, zákona. Solón tímto slovem označuje roli politické a morální kontrolní instituce, jíž se zhostil, a jež se pro další vývoj helénské civilizace ukázala být zásadní.      Daly by se použít i jiné termíny. Například „správná míra“. Jenomže tento výraz si stále uchovává prvek antické etiky. Příliš odpovídá latinskému aurea mediocritas (zlatá střední cesta). To by poněkud zastínilo odkaz na současné aspekty tohoto problému; slovo „správná“ v sobě zase ukrývá náznak předem hotového morálního soudu.      Stejně tak by se dalo hovořit o „inhibici“, která v současném freudovském pojetí skutečně označuje omezení nějaké funkce subjektu. Tento pojem dnes už nicméně příliš zavání klinikou, individuální patologií. My bychom naopak chtěli zohlednit v ideálním případě i zásadní rozhodnutí v oblasti politiky a ekonomie: znepokojivé patologie globalizovaného světa.      Autoinhibice samozřejmě není vynálezem civilizace, který by byl následně nadřazen instinktu. Opak je pravdou. Přirozený život reguluje sám sebe. Stromy nerostou až do nebe. Člověk přirozeně tuto potřebu mezí dlouho napodoboval. Vyhradil jí místo v přikázáních předmoderních náboženství a v hudebních partiturách, aniž by si uvědomil, že tak pouze dává najevo potřeby své duše a ucha. Ani v jednadvacátém století nehrozí, že se novorozenec či zvíře, jehož instinkty zůstaly člověkem nedotčeny, budou přejídat. Civilizace však svrhla hierarchii instinktů a pokřivila jejich seberegulaci. Ve snaze zmocnit se nekonečné blaženosti bohů vynalezla nadbytečnou konzumaci jídla a nevolnost. Růst, o němž si dnes myslíme, že je život, je jen jednou z jeho možných metafor; a růst bez konce je jen naivní metaforou nesmrtelnosti.   Psychoanalytik Luigi Zoja (1943) působil v minulosti v New Yorku a v Institutu C. G. Junga v Curychu, byl prezidentem International Association of Analytical Psychology a vyučoval na několika univerzitách v Itálii i v zahraničí. V současné době provozuje vlastní praxi v Miláně. Napsal mj. práce Nascere non basta (Zrození nestačí, 1985), Coltivare l’anima (Rozvoj duše, 1999) a Al di là delle intenzioni. Etica e analisi (Úmysly. Etika a analýza, 2011). Za knihu Soumrak otců vydanou i česky obdržel italskou literární cenu Premio Palmi a americkou vědeckou cenu Gradiva Award. Mnohá z jeho děl byla přeložena do celkem čtrnácti jazyků. K jeho stěžejním tématům patří závislosti, absence otce, násilí, nenávist a paranoia v politice.   Z italského originálu Storia dell’arroganza. Psicologia e limiti dello sviluppo, vydaného nakladatelstvím Moretti&Vitali v Bergamu v roce 2003, přeložila Helena Lergetporer. Úvodní slovo Tomáš Sedláček. 288 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020.

Čas načtení: 2024-02-19 17:16:10

Akciové trhy čeká brzy výrazný propad! Tento ukazatel zatím vždy předpověděl pokles s úspěchem

Budoucnost akciového trhu vypadá nejistě. Shillerovo P/E ratio signalizuje možný pokles. Článek Akciové trhy čeká brzy výrazný propad! Tento ukazatel zatím vždy předpověděl pokles s úspěchem z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-02-20 08:21:59

„Živý Nostradamus“ šokuje svět svými mocnými tvrzeními – detaily jeho děsivých odhalení

Athos Salomé, známý jako „živý Nostradamus“, opět šokuje publikum silnými tvrzeními. Přesně to předpověděl už II. Předpověděl Elizabethinu smrt, vypuknutí koronaviru a dokonce i to, že Elon Musk koupí Twitter. A teď přišel s novým, neuvěřitelným nápadem: Podle jeho tvrzení se technologie brzy rozvine na takovou úroveň, že budeme moci snadno kontaktovat mrtvé. Podle něj […]

Čas načtení: 2024-04-04 14:23:58

Ekonomové v šoku: Inflace v eurozóně se propadá rychleji, než kdokoli předpověděl!

Poslední údaje z Eurostatu přinášejí nečekanou zprávu: Inflace v eurozóně zpomaluje rychleji, než se předpokládalo. Experti nyní spekulují o možném snížení úrokových sazeb, což by mohlo oživit ekonomiku. Článek Ekonomové v šoku: Inflace v eurozóně se propadá rychleji, než kdokoli předpověděl! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-04-18 00:48:20

Analytik, který přesně předpověděl dno i dosavadní vrchol BTC, očekává další propad

Přetrvávající inflace v USA zničila optimismus ohledně snížení úrokových sazeb. Riziková aktiva ztrácí svůj lesk. A zdá se, že přílivy do bitcoinových ETFs ustávají. Článek Analytik, který přesně předpověděl dno i dosavadní vrchol BTC, očekává další propad z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-05-14 08:11:57

Světoznámý věštec Edgar Cayce předpověděl, co se stane v roce 2024

Světoznámý americký „spící prorok“ Edgar Cayce (1877-1945) měl pro rok 2024 odvážné předpovědi, podle nichž to bude „rok transformace v boji mezi globálními tyrany... Článek Světoznámý věštec Edgar Cayce předpověděl, co se stane v roce 2024 se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-06-03 16:04:34

Před sto lety zemřel Franz Kafka, pražský rodák a zásadní umělec. Předpověděl svět, v němž žijeme

Uběhlo sto let od smrti spisovatele Franze Kafky, autora románů Proces a Zámek či povídky Proměna. Jeho dílo je stejně relevantní jako v době vzniku. Článek Před sto lety zemřel Franz Kafka, pražský rodák a zásadní umělec. Předpověděl svět, v němž žijeme se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-07-01 20:15:01

Legendární pořad BBC předpověděl existenci chytrých hodinek už v roce 1987, věděl toho ale mnohem více

Britská veřejnoprávní stanice BBC vysílala do roku 2003 technologický pořad Tomorrow’s World V něm za 38 let své existence předpověděla řadu technologických milníků, které jsou dnes standardem V některých předpovědích se ale, alespoň prozatím, netrefila O pořadu britské veřejnoprávní televize BBC s názvem Tomorrow’s World (Svět zítřka) patrně většina z nás nikdy neslyšela. Tento pořad, který se zabýval světem moderních technologií, vysílala BBC v letech 1965 až 2003, tedy neuvěřitelných 38 let. Během takto dlouhé doby se pořadu podařila řada poměrně přesných předpovědí toho, co nás v budoucnosti, tedy nyní žhavé současnosti, čeká. Není to ovšem ale tak, že by redaktoři a tvůrci Tomorrow’s World byli bezchybní, občas se také trefili vedle. Přečtěte si celý článek Legendární pořad BBC předpověděl existenci chytrých hodinek už v roce 1987, věděl toho ale mnohem více

Čas načtení: 2024-07-04 10:00:00

Británie: Exit poll naznačuje, že labouristé získali obrovskou většinu

Průzkum veřejného mínění při východech z volebních místností, zveřejněný ve 23.00, naznačuje, že labouristé v parlamentních volbách ve Velké Británii zvítězí velkou většinouExit poll předpovídá, že labouristé získají 410 křesel a zajistí si většinu 170 křesel oproti 131 křeslům konzervativců.Konzervativci: 131Labouristé: 410Liberální demokraté: 61SNP: 10Reform UK: 13Plaid Cymru: 4Zelení: 2Průzkum veřejného mínění ukazuje, že Keir Starmer má nakročeno k drtivému vítězství ve volbách ve Spojeném královstvíAčkoli se jedná o obrovský a nemyslitelný cíl, když se Keir Starmer stal v roce 2020 lídrem labouristů, čísla exit pollů nejsou tak vysoká pro labouristy, jak naznačovaly průzkumy MRP, ale vyšší pro torye. Pokud Keir Starmer skutečně získá většinu 170 hlasů, jen těsně mu unikne překonání rekordu, který v roce 1997 stanovil Tony Blair pro labouristickou většinu (179 hlasů).Keir Starmer v příspěvku na Twitteru zveřejněném krátce po oznámení výsledků exit polls poděkoval všem, kteří "vložili důvěru do naší změněné labouristické strany".Jak spolehlivé jsou exit polls?Vysílací společnosti zadávají exit polly již od 70. let 20. století a v minulosti došlo k několika spektakulárním přehmatům. V říjnu 1974 BBC v průzkumu uvedla, že labouristé zvítězí s přehledem, zatímco ve skutečnosti Harold Wilson vyhrál těsnou většinou. V roce 1987 BBC a ITV (které v té době připravovaly konkurenční průzkumy) silně podcenily většinu Margaret Thatcherové a v roce 1992 předpověděly, že parlament bude nerozhodný, přestože John Major získal malou většinu.V roce 2005 se však metodika změnila a od té doby jsou exit polly obecně velmi přesné. Prof. Sir John Curtice je vedoucím týmu a práci společně zadávají BBC, ITV a Sky News. Z pěti předchozích exit pollů vypočtených touto metodou se dva trefily přesně, dva byly o méně než 10 hlasů a jeden o 22 hlasů. Zde jsou podrobnosti.2005 - přesné: Předpověděl labouristům většinu 66 hlasů, což bylo správně.2010 - přesné: Podle této metody chybělo konzervativcům k většině 19 křesel, což se také stalo.2015 - mimo o 22 křesel: Předpověděl, že konzervativcům bude chybět 10 křesel do většiny, ale získali většinu 12 křesel.2017 - mimo o 4: Tvrdil, že konzervativcům bude chybět 12 křesel k většině, ale chybělo jim 8 křesel.2019 - mimo o 6: Předpovídal toryům většinu 86 křesel, ale bylo jich 80.

Čas načtení: 2025-01-18 18:38:32

Předpověděl atentát na Trumpa, nyní varuje před dalším na inauguraci

Brandon Biggs, který se proslavil svou přesnou předpovědí pokusu o atentát na Donalda Trumpa, nyní tvrdí, že má vize o masivním bombovém útoku během... Článek Předpověděl atentát na Trumpa, nyní varuje před dalším na inauguraci se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2023-03-27 18:45:32

Gordon Moore, ikona, kterou Apple nikdy nezapomene: Tim Cook vzpomíná na zesnulého průkopníka

V pátek 24. března nás opustil ve věku 94 let Gordon Moore, spoluzakladatel a bývalý předseda společnosti Intel. Jako jeden z otců zakladatelů Silicon Valley a průkopník v oblasti technologií si vysloužil upřímnou úctu a vzpomínky od řady významných osobností, včetně generálního ředitele společnosti Apple, Tima Cooka. Mooreův odkaz zahrnuje jeho proslulou předpověď z roku 1965, která se později stala známou jako Mooreův zákon. Tehdy Moore předpověděl, že se kapacita a složitost počítačových čipů každý rok zdvojnásobí (později, o deset

Čas načtení: 2023-11-19 07:03:10

Observatoř Gaia je natolik přesná, že vědci díky ní mohou předvídat mikročočkové události

Podle nové vědecké studie je jedním z přínosů mise Gaia kromě přesného mapování umístění a pohybu hvězd také možnost předpovídat budoucí mikročočky. Využitím informací ze třetího vydání dat Gaia (DR3) tým předpověděl 4 500 těchto událostí, z nichž 1 664 je odlišných od všech, které jsme dosud viděli. Tyto události umožní astronomům provádět výzkum vzdálených hvězdných systémů, exoplanet a dalších vesmírných objektů.

Čas načtení: 2024-02-17 07:00:01

Nostradamus viděl katastrofu, která se týká i Česka. Potvrdil to generál Šedivý a další

Nostradamus viděl, jak velké město, kterým zřejmě myslel dnešní USA, zápasí s velkým leopardem, což pravděpodobně znamená Čínu. „Není to nic nemožného, mnoho analytiků považuje ozbrojený konflikt mezi těmito velmocemi za velmi reálný,“ potvrdil Čtidoma.cz generál Jiří Šedivý. Putin sní o svém impériu Podle bývalého náčelníka Generálního štábu Armády České republiky to ale není jediná hrozba. Upozorňuje na válku na Ukrajině či izraelské útoky na hnutí Hamás i další lokální „roztržky“. „Když se k tomu přidá fakt, že Írán a KLDR mohou brzy disponovat jadernými zbraněmi, globální konflikt rozhodně není žádné sci-fi.“ Čína zase vyděsila svět. Dala zelenou projektu, na který si zatím netroufla žádná velmoc Číst více Dá se samozřejmě předpokládat, že by stranou nezůstalo ani Rusko, Vladimir Putin se nechal několikrát slyšet, že by chtěl obnovit slávu a hlavně velikost ruského impéria a že se na Ukrajině nezastaví. S čímž přímo souvisí i Česká republika coby jeden z bývalých sovětských satelitů. Nelze si tedy myslet, že případný větší ozbrojený konflikt by se nás netýkal. Lidstvo čeká katastrofa Vykládat Nostradamova proroctví se sice dají různě, ovšem i jeho následovníci jsou vesměs zajedno v tom, že letošní rok bude znamenat zvrat a konec USA coby globálního lídra. Minimálně v tom smyslu, jak ho známe dnes. „Může to tak být. Čína se zdá jako logický konkurent, navíc jsou známá prohlášení čínského prezidenta a jeho pokyny v rámci přípravy na válku,“ říká pro Čtidoma.cz amatérský věštec Jindřich Mráček. Podle něj se „otřese celá planeta“, což mimo jiné může znamenat i jadernou katastrofu. „Ano, tímto směrem mířím. Závody ve zbrojení pokračují a člověk nemusí mít věšteckou kouli, aby poznal, že to pro lidstvo nebude dobré. Ať už mluvíme o letošním roce, nebo ve střednědobém výhledu, přibližujeme se katastrofě.“ Vrah dvanáctileté Tiny je možná na útěku. Unesl ji z domu, kusy jejího těla se našly v lese Číst více Řada předpovědí se vyplnila Najdou se samozřejmě lidé, kteří ničemu takovému nevěří a jsou skeptičtí. Podle Mráčka je ale lepší být připraven a následně příjemně překvapen, pokud se nic zlého nestane. „Opačný postup je cesta do pekel. Dělat, že se nic neděje, to už tu bylo mnohokrát a ve většině případů se to vymstilo. Navíc se podívejte, co všechno už Nostradamovi vyšlo.“ Mráček poukazuje na to, že slavný Francouz předpověděl například vzestup nacistické říše v čele s Adolfem Hitlerem či teroristické útoky na USA 11. září 2001. „Aby toho nebylo málo, napsal o problémech anglické koruny včetně abdikace panovníka. A podívejte se, jak je na tom Karel III., bojuje s rakovinou a kdo ví, jak to s ním nakonec dopadne,“ uzavřel pro Čtidoma.cz Jindřich Mráček. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Herec Jiří Krytinář měl život plný skandálů. U žen hledal pomazlení, na dně skleničky zábavu.

Čas načtení: 2024-02-15 17:09:46

Investorská hvězda ve velkém sází na čínské akcie! Nejsou však jediné

Michael Burry, investor, který s úspěchem předpověděl hypoteční krizi v roce 2008, výrazně zvýšil své investice do čínských akcií. Kromě toho nakoupil i tituly, o kterých v minulosti tvrdil, že se řítí do katastrofy. Článek Investorská hvězda ve velkém sází na čínské akcie! Nejsou však jediné z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2022-02-14 18:13:32

Povídky a jedna báseň Zdeňka Svěráka vychází v audioknižní podobě

Za dosavadní nahrávky knih Povídky, Nové povídky, Strážce nádrže a Po strništi bos získal Zdeněk Svěrák zlaté a platinové desky. Nyní v audioknižní podobě vyjde jeho nejnovější kniha Povídky a jedna báseň. Povídky a jedna báseň je třetí knihou povídek, ve které, jak s nadsázkou píše Zdeněk Svěrák, spojka „a“ má být tak nenápadná, že sugeruje skvělé čtení, prostě „povídky jedna báseň“. V několika z nich zde otevřeně vystupuje sám autor či jeho rodinní příslušníci. Jedním z dalších hrdinů je poslední československý stíhač, který se zúčastnil bitvy o Británii. Setkáme se zde také s detektivním odhalením dávného zločinu a celý soubor zakončuje věštecká báseň, jíž v říjnu roku 1989 předpověděl Svěrák vše, co pak o měsíc později následovalo. „Těsně před sametovou revolucí jsem šel k Václaváku a slyšel bušení kladiv, jak staví zase lešení pro funkcionáře, že tam bude oslava 28. října. Tím inspirovaný jsem o tom napsal báseň, jak tu tribunu odnese lidský dech. A ono se to za měsíc stalo! Nejsem básník, ale tohle byla výjimečná situace, kdy jsem si řekl, že tento pocit se dá vyjádřit básní ve volném verši,“ uvedl Svěrák. „Svým literárním dílem si Zdeněk Svěrák plní dávné přání z mládí být spisovatelem. Úspěch u čtenářů i posluchačů svědčí o tom, že své sny uskutečnil dobře. Nejen autorsky, ale i interpretačně dodává svému výtečnému vyprávění jemné nuance v přesvědčivosti postav. Půvab této Svěrákovy práce spočívá v umění přesného vyjádření a vždy překvapivém závěru. Právem může být jeho dílo srovnáváno s tvorbou našich největších povídkářů,“ uvedla producentka Supraphonu Naďa Dvorská. Atmosféru audioknihy Povídky a jedna báseň opět dotvořil svou hudbou Jaroslav Uhlíř. Na 3CD i digitálně titul vychází v pátek 18. února. „Jsem rád, že se audioknihy za poslední roky tak rozšířily, protože lidi mají málo času na čtení a často tráví dny třeba za volantem, kde si mohou literaturu užít tímhle způsobem,“ dodává k vydání Povídek a jedné básně v podobě audioknihy Svěrák, který v roce 2018 obdržel Zvláštní cenu Asociace vydavatelů audioknih za mimořádný přínos v oblasti mluveného slova.

Čas načtení: 2022-01-17 17:37:52

Berlinale odtajnilo část programu. Jsou na něm opět české filmy

Jeden ze tří nejvýznamnějších světových filmových festivalů pomalu odkrývá svůj program. A jsou v něm i dva zástupci České republiky. Krátkometrážní animovaný film Zuza v zahradách byl zařazen do soutěžní sekce Generation a minisérie Podezření do festivalové sekce Berlinale Series. Už 72. ročník Berlinale se bude konat od 10. do 20. února a filmy vybrané do dalších sekcí teprve oznámí.  Krátký animovaný film Zuza v zahradách české režisérky, scenáristky a animátorky Lucie Sunkové je o malé holčičce, která jezdí s rodiči do zahrádkářské kolonie za městem, kde jednoho dne potká černého psa a objeví tajemnou zahradu. Podle režisérky jde o pokus vyprávět příběh srozumitelný dětem a zároveň vyvolat v dospělých vzpomínky na dětství. Předlohou filmu je stejnojmenná kniha spisovatelky Jany Šrámkové. České snímky jsou v sekci Generation, která je určená filmům pro děti a mládež, dlouhodobě úspěšné. V posledních několika letech zde byly premiérově uvedeny snímky Lístek Aliony Baranové (2020), Pouštět draka Martina Smatany (2019), koprodukční Pátá loď Ivety Grófové (2017) nebo Ani ve snu Petra Oukropce (2016). Česko-francouzská čtyřdílná minisérie Podezření režiséra Michala Blaška a scenáristy Štěpána Hulíka byla zařazena do sekce Berlinale Series určené seriálové tvorbě. Zdravotní sestře v podání Kláry Melíškové se obrátí život vzhůru nohama poté, co je obviněna z vraždy pacientky. V Berlíně se ale představí i projekty, které jsou zatím ve vývoji. Režisérka Agnieszka Hollandová ukáže potenciálním koproducentům, finančním partnerům a mezinárodním prodejcům svůj nový projekt Kafka. Scénář k vizuální mozaice ze života slavného spisovatele a představitele pražské německé literatury píše Marek Epstein, a navazuje tak na spolupráci s Hollandovou na filmu Šarlatán, který měl na Berlinale světovou premiéru před dvěma lety. Franze Kafku budeme sledovat od jeho narození v předválečné Praze přes jeho tragickou smrt v Berlíně v roce 1924 až po budoucnost, kterou mnohdy předpověděl. Na Berlinale se po dvou letech vrací s novým projektem také slovenský režisér, producent a scenárista Ivan Ostrochovský. Jeho poslední film Služebníci měl světovou premiéru v roce 2020 v berlínské sekci Encounters. Nový snímek Pramen čerpá téma stejně jako předešlý film v 80. letech tehdejšího Československa a zachycuje, jak institucionalizované lékařské zákroky na romských ženách sblíží mladou zdravotní sestru a poloviční Romku Agátu s českou gynekoložkou Ingrid. Scénář spolu s režisérem stejně jako v případě úspěšných Služebníků napsali Rebecca Lenkiewicz a Marek Leščák. Jedné z hlavních rolí se ujme známý rumunský herec Vlad Ivanov a v roli Ingrid uvidíme Annu Geislerovou. Filmový trh na festivalu Berlinale patří k zásadním akcím světového filmového průmyslu. Každoročně se ho účastní téměř devět tisíc profesionálů ze stovky zemí, včetně nákupčích nebo producentů. Za připomenutí stojí, že loni si Zlatého medvěda za nejlepší film odnesl režisér Radu Jude a jeho Smolný pich aneb Pitomý porno, který byl i českou minoritní koprodukcí.

Čas načtení: 2021-12-17 20:11:03

Inflace, ta neosobní lež – II.

Milí čtenáři, jakmile vyšel první díl tohoto článku, ozval se mi jeden z vás a poněkud zkritizoval můj výběr cen energií coby reprezentativního problému spojeného s inflací. Zdražují totiž i potraviny, bydlení a tak dále. No dobrá, měl jsem k tomu nějaký důvod, a to byla „palebná příprava” na druhý díl článku. Mám totiž za to, že zrovna zvyšující se ceny energií můžou sehrát v inflační situaci roli „startéru”. Až se začne přidávat na mzdách... Začneme triviálním pozorováním s netriviálními důsledky: v severní půlce Evropy bývá v zimě zima, někdy značná. Nevíme, jak to s tou zimou bude letos. Bude-li mírná, nemusí se nic zvláštního dít, ale bude-li studená, může nastat následující scénář. (Stejně se musím „štípat”, abych uvěřil tomu, že v roce 2021 řešíme v Evropě tuhost zimy, ale to je cena za současný energetický mix.) Takže ten hypotetický, leč zcela dobře možný scénář. Krutá zima, vysoké ceny energií, a někdy v únoru či v březnu přijdou „seveřanským” odběratelům takové faktury za teplo a elektřinu, že už to začne přesahovat mez tolerance jejich rodinných rozpočtů. Lidé mají tendenci přizpůsobovat své výdaje svým příjmům, tudíž rezervy v jejich cashflow nebývají kdovíjak vysoké. Bydlení není levné nikde, řada středostavovských rodičů na Západě posílá svoje ratolesti do draze placených soukromých škol (protože ve státní škole hrozí přílišné, eh, kulturní obohacení ze strany spolužáků) atd. Co v takové chvíli ten příjemce faktury udělá? Přijde za svým zaměstnavatelem a řekne: „Toto už nejde, všechno zdražilo, potřebuji větší výplatu.” Kdyby panovala bída, mohl by se mu zaměstnavatel vysmát a odpovědět: „Budeš makat i za málo, člověče nevděčná, a budeš rád, že máš vůbec nějakou práci.” Jenže pracovní trhy v severní půlce Evropy jsou poslední roky spíš ve stavu, kdy je zaměstnanců nedostatek. Aneb, jak to před pár týdny řekl jeden můj známý: „Vždycky byl problém sehnat chytré lidi, ale teď už nejsou ani blbci.” Tím pádem ten zaměstnavatel nemá moc na výběr a bude mu muset opravdu přidat, aby nepřišel o kvalitního člověka a nevyzobnula mu jej konkurence. A přidá nejspíš nejen jemu, ale všem, nebo aspoň všem na srovnatelné pracovní pozici – aby to někdo nedal k soudu jako diskriminaci. Přidat jednomu a ostatním nikoliv by bylo moc destabilizující pro poměry na pracovišti. Takové přidávání na mzdách ovšem něco stojí, a ne každá firma je ochotna na takové extra výdaje „vyplácat” veškerý zisk, pokud vůbec takového zisku dosahovala. Tiskárnu na peníze samozřejmě taky nemá, takže logickým řešením je zdražit vlastní prodávané služby a zboží. V normální situaci by to bylo trochu riskantní, ale jestliže už stejně v celé zemi panuje atmosféra, že „zdražuje skoro všechno”, možná to trh nějak skousne. Jenže tím se zase posílí inflace čili ztráta kupní síly peněz. A někde jinde se jiní zaměstnanci a podnikatelé, kteří až dosud „drželi hubu a krok”, podívají na nové ceníky a usoudí, že teď musejí zdražit oni. A to zase rozhodí rozpočty jiných firem a zaměstnanců atd. atd. Tomu se, přátelé, říká inflační spirála, a pokud už se jednou rozjede, je extrémně těžké ji nějak zastavit. A rozjede-li se opravdu, můžeme pak veškerá vysvětlení ECB a podobných institucí o tom, že současná inflace je jen dočasná „špička v trendu” a brzy zase poklesne, políbit na rozloučenou a hodit do kamen. Nu, a ceny energií jsou pro takovou spirálu docela dobrý startér, protože na energiích se, zvlášť v zimě, nedá moc šetřit. Zmrznout nechcete a do práce taky jezdit musíte. V 70. letech 20. století byl prudký nárůst cen ropy spojen právě s takovou epizodou zvanou „stagflace” (= stagnace + inflace, úžasná kombinace, není-liž pravda?) Takže: pokud chcete odhadnout budoucí vývoj inflace, nevěnujte tolik pozornosti oficiálním prohlášením a sledujte raději vývoj mezd. Pokud začnou firmy ve Švédsku nebo v Nizozemsku přidávat svým zaměstnancům 10-15-20 procent, bude to „červená vlajka” jako hrom. Nástroj pro krocení inflace zůstane nevyužitý Běžným a popravdě asi jediným skutečně osvědčeným způsobem, jak tlumit už rozjetou inflaci, je zvýšení úrokových sazeb. To je v moderních ekonomikách úkol centrálních bank. Zvýšení úrokových sazeb není „opatření zadarmo”, může zchladit ekonomiku příliš a vyvolat recesi. Nicméně v případě potřeby se to dělá, například ČNB letos zvýšila úrokové sazby v červnu (málo), v září (středně) a v listopadu (docela razantně). Jenže Evropská centrální banka, nejdůležitější centrální banka v tomto koutě světa, nemá na rozdíl od ČNB k nějakému zvyšování úrokových sazeb politický prostor. Teoreticky tedy ano, je to nezávislá instituce, ale prakticky musí být extrémně opatrná, protože zvýšení úrokových sazeb v eurozóně by mohlo poslat do kolen silně zadlužené státy, jako je třeba Itálie. Vezmeme si teď tu Itálii jako vzorek problému, ale podobné problémy by mělo Španělsko, Francie, Belgie atd., jen v trochu menším měřítku. Nízké úrokové sazby umožňují Itálii, aby i přes své vysoké absolutní zadlužení (155 procent HDP!) nevydávala příliš mnoho peněz na placení úroků. Obsluha italského státního dluhu se v současné době pohybuje mezi třemi až čtyřmi procenty HDP, zatímco v časech slabé liry to bylo i více než 10 procent. Kdyby Evropská centrální banka zvýšila úrokové sazby podobně, jako to učinila naše ČNB, znamenalo by to, že by Itálie najednou nevydávala za obsluhu dluhu pouhé tři čtyři procenta svého HDP, ale třeba šest nebo sedm procent. To by byl drastický rozdíl a znamenal by nutnost: a) buď škrtat na sociálních výdajích, které už jsou v Itálii beztak dost seškrtané; nebo b) vzít si další půjčky na splácení úroků, což je klasická a většinou dost rychlá cesta do pekel; nebo c) sdělit investorům, že tentokrát nic nedostanou, a tomu se říká insolvence. A jelikož všechny tři scénáře jsou pro fungování EU explozivní, plyne mi z toho, že se nikdo ve Frankfurtu do žádného zvyšování úrokových sazeb nepohrne. Tím pádem ovšem zůstane nejúčinnější známý nástroj pro krocení inflace – nevyužitý. K tomu, abych předpověděl následky této očekávané pasivity přesně, mi schází ona příslovečná křišťálová koule. Mohu jen zopakovat větu ze závěru včerejšího prvního dílu: co se inflace příští rok týče, doufám v osm procent, ale duševně se raději připravuji na pětadvacet.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-12-15 14:01:53

Inflace, ta neosobní lež – I.

Milí čtenáři, dostal jsem poslední dobou hned několik dotazů o tom, co si myslím o současné a budoucí inflaci. V tomhle mi možná svěřujete až moc důvěry, nejsem ekonom a jediné, co můžu říci, je, že jsem toho dost přečetl o různých inflačních epizodách v historii. Ale z těch se dá vypozorovat spousta zajímavých závislostí a principů, o kterých se můžeme pobavit. Co se titulku týče, inspiroval jsem se u historika Paula Johnsona, který v některé své knize (nevím už, ve které) nazval inflaci „neosobní lží“. Tak tedy – první díl: proč si myslím, že současné odhady inflace nejsou moc spolehlivé. Co když přijde zima? Pomaličku nám do médií prosakují názory, že inflace může být letos i dvouciferná; tak například Lukáš Kovanda si myslí, že v lednu dosáhne zhruba deseti procent. Některé země už tam jsou (Brazílie – 10 procent, Turecko – zhruba 20 až 30 procent), v USA zatím mluví o necelých sedmi procentech, v Německu o šesti procentech. Deset procent v eurozóně tedy není mimo říši myslitelného. Jedna z věcí, která tomuto věštění z lógru poněkud ubírá na jistotě, je skutečnost, že zima v Evropě teprve začala a my zatím nevíme, jak mírná nebo krutá bude. (Ve Švédsku už klesly teploty pod -40 stupňů, uf.) Přitom právě ceny energií jsou v současné době hodně vysoko, mimo jiné kvůli růstu ceny emisních povolenek, který je trvalý. V oficiálním spotřebním koši, který se u nás používá k výpočtu inflace, mají přitom veškeré energie využívané doma zhruba osmiprocentní váhu (viz kategorie E04.5); a jejich skutečná spotřeba v daný rok se nezohledňuje – tj. při mírné zimě, kdy není potřeba tolik topit, mají energie pořád stejnou váhu, jako když panuje mráz-samec a elektroměry či plynoměry se jen točí. (Pokud se mýlím, opravte mě, ale mám za to, že skutečné počasí do číselných vah ve spotřebním koši opravdu vůbec nevstupuje.) Jenže zrovna na vytápění domovů se šetří velice špatně, a zavládnou-li venku mrazy, skutečná tíha nákladů na teplo v rodinných rozpočtech bude daleko větší, než ten současný spotřební koš stanovuje. V takovém případě by podle mě bylo férové tu inflaci přepočítat i zpětně (tj. upravit váhu energií ve spotřebním koši podle toho, jakou skutečnou roli v rozpočtech domácností za minulý rok hrály), ale nevím, že by to kdy někdo udělal. Bude-li tedy veliká zima, můžeme říci, že ta oficiální inflace bude spíš podhodnocená proti tomu, co reálně zažijí peněženky nás, spotřebitelů. Čeká-li trh zvýšenou inflaci, je schopen ji tím očekáváním způsobit Pak je tu další věc, která poněkud nahlodává moji důvěru v předpovědi odborníků, a to je ta, že mají dobrý důvod se takzvaně držet u zdi. Celý podzim, už od chvíle, kdy se o inflaci začalo více mluvit, pozoruji v médiích ten jev, že úřady oficiálně ohlásí dejme tomu tři procenta a odborníci na to řeknou, že se tedy dají očekávat i čtyři procenta, možná až čtyři a půl. O něco později ohlásí úřady čtyři procenta a odborníci upraví svůj odhad na pět, možná až pět a půl procenta… Málokdo si troufne se od těch současných oficiálních čísel příliš vzdálit. Deset procent, které na leden předpověděl Lukáš Kovanda, je už dost odvážných. To má nejspíš více příčin, mimo jiné tu, že kdo by učinil moc velký odhad a pak to nedopadlo tak špatně, vzbudil by ve svých kolezích dojem, že je alarmista – a to může být v odborných kruzích pro další kariéru zničující. Ale pak je tu skutečnost, že na rozdíl od jiných negativních jevů se budoucí inflace tou předpovědí dá ovlivnit. Takové povodni nebo tornádu je úplně jedno, jestli je podceníte nebo přeceníte. Přijdou v nějakém rozsahu a buď vám ten dům smetou nebo ne. Kdežto řekne-li seriózní a uznávaný ekonom do tisku, že se má národ připravit na patnáctiprocentní inflaci, tak se podle toho někteří lidé opravdu zařídí – například začnou po šéfovi požadovat adekvátně vysoký přídavek ke mzdě, nebo „vrazí” ještě další půjčené peníze do už tak dost přehřátého trhu s nemovitostmi. Čímž tu inflaci poněkud zvýší. To není žádný můj objev, tomu se říká inflation expectations: čeká-li trh zvýšenou inflaci, v podstatě je schopen ji tím očekáváním sám způsobit. A jelikož ti odborníci jsou si toho dobře vědomi a jsou to zodpovědní lidé, tak co? Nechtějí přilévat benzín do ohně a raději odhadují trochu při zemi a konzervativně. Tím by se to „odhadové plížení” o procento až dvě před oficiálními čísly dobře vysvětlovalo. Doufám v osm procent, ale připravuji se na pětadvacet Třetí důvod, proč těm současným odhadům inflace moc nevěřím: globální dodavatelské řetězce jsou stále ještě bezprecedentním způsobem nakopnuté a není úplně patrné, kdy dojde k jejich zahojení do předešlého stavu. Například čipů je pořád ještě nedostatek a velké ryby z IT průmyslu se nedokážou shodnout, jestli se situace začne v roce 2022 aspoň zlepšovat nebo ne. Pravda, stavějí se nové továrny, jen v roce 2022 se čeká zahájení stavby 29 výrobních zařízení. Ale od prvního kopnutí do země až po spuštění výroby to trvá spíš roky než měsíce, takže i toto mohutné navýšení kapacity se projeví až o dost později. A celou situaci zkreslují i takové faktory, jako je třeba vývoj ceny bitcoinu, jehož těžaři jsou momentálně při nákupu hardwaru schopni přeplatit skoro každého; splaskne jim ta bublina nebo ne? Nu, a započítat takovou velkou nejistotu do budoucího vývoje ekonomiky je zatraceně obtížné, respektive to asi vůbec nejde. Se situacemi, kdy se celá výrobní odvětví po dlouhou dobu zadrhávají na nedostatku nezbytných dílů, není z předcovidové doby dostatečná zkušenost a nevíme tedy, jak je modelovat. Pak tedy také stále ještě máme ten samotný COVID-19 a různé státy reagují na jeho zvedající se a klesající vlny různě. Čína, největší výrobní zóna světa, se zatím přísně drží myšlenky „zero covid” a s vynaložením značného úsilí pronásleduje každý pozitivní případ. Třeba jim tato strategie vyjde, třeba taky ne; do toho má kromě úřadů co mluvit i příroda, která nás neustále obšťastňuje novými variantami viru, snáze a snáze se přenášejícími mezi lidmi. Pokud by se v Číně infekční situace vymkla kontrole vlády, mohlo by to znamenat další problémy ve výrobě a zásobování zbytku světa. Ale to je naprosto nepředvídatelné a tím pádem se to v předpovědi inflace na budoucí rok nedá co, přátelé? Zohlednit. Sečtu-li toto všechno a podtrhnu, vychází mi, že odhadům inflace na rok 2022 věřím ještě podstatně méně než obvykle. A jelikož nejsem v pozici veleváženého odborníka, který by svým pesimismem mohl skutečnou situaci ovlivnit, zakončím tento první díl článku svým soukromým, nepřesným, nespolehlivým odhadem. Co se inflace příští rok týče, doufám v osm procent, ale duševně se raději připravuji na pětadvacet.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.