Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-07-16 16:49:04

Dílo Alberta Giacomettiho je poprvé k vidění v České republice

Národní galerie Praha představuje vůbec poprvé českým návštěvníkům dílo jednoho z nejvýznamnějších, nejvlivnějších a zároveň nejoblíbenějších umělců 20. století, sochaře a malíře Alberta Giacomettiho (1901–1966). Rozsáhlá retrospektivní výstava mapuje vývoj Giacomettiho umělecké tvorby napříč pěti desetiletími. Sleduje její zrání od let umělcova dospívání ve švýcarské Stampě přes avantgardní experimenty v meziválečné Paříži až po její vyvrcholení v jedinečném zobrazování lidského těla, jímž se umělec proslavil nejvíce. Působivé existenciálně naléhavé protáhlé postavy, které Giacometti vytvářel po druhé světové válce, reflektují autorův cit pro křehkost a zranitelnost lidské bytosti. „Díky spolupráci s pařížskou nadací Fondation Giacometti, která spravuje pozůstalost Annette a Alberta Giacomettiho, můžeme našim návštěvníkům představit více než sto sochařských děl včetně vzácných originálů ze sádry. K vidění budou i Giacomettiho klíčové malby a kresby dokládající celou šíři jeho technických dovedností a tematického záběru,“ říká Julia Bailey, kurátorka výstavy ze Sbírky moderního a současného umění NGP. Ve Veletržním paláci budou vystavena Giacomettiho díla jako Kráčející muž, Stojící žena nebo Ženy z Benátek, jež zaujaly publikum na slavném italském bienále v roce 1956, ale i další ikonická díla, jako jsou Žena-lžíce, Žena s vozem, Nos i vzácné drobné plastiky, intimní portréty členů umělcovy rodiny a přátel, kteří po celý život představovali Giacomettiho oblíbené modely. Giacometti, jehož Jean-Paul Sartre označil za jednoho z nejdůležitějších existencionalistických umělců, odmítal tvořit realisticky, protože mezi uměním a skutečností vnímal příliš velkou propast. „Originalita Giacomettiho díla spočívá v tom, že se nachází na samém kraji této propasti. Jeho dřívější zápolení se zobrazením se mu stalo vlastním do té míry, až se stalo hybnou silou jeho tvorby,“ uvádí Catherine Grenier, kurátorka Fondation Giacometti, prezidentka Giacomettiho Institutu a spolukurátorka výstavy. Výstava bude k vidění v prvním patře Veletržního paláce od 18. července do 1. prosince 2019. Je k ní připraven i doprovodný program a vychází k ní knižní průvodce.   Alberto Giacometti 1901 Narodil se 10. října v Borgonovu (Stampa), malé vesnici v italské části Švýcarska. Jeho otec, Giovanni Giacometti (1868–1933), byl slavný švýcarský neoimpresionistický malíř. Giovanni Giacometti a Annetta Stampa měli poté ještě tři děti: Diega (1902–1985), Ottilii (1904–1937) a Bruna (1907–2012). Kmotry Alberta a Bruna byli malíři Cuno Amiet a Ferdinand Hodler. 1904 Rodina se přestěhovala do domu ve Stampě, kde si Giovanni zřídil ateliér. KOLEM 1910 Giovanni si pořídil letní byt v Maloje na jezeře Sils, kde si vybudoval druhý ateliér. Domaloval bustu svého otce, kterou vytvořil Auguste de Niederhäusern-Rodo – jednalo se o jeho první pokus o propojení sochy a malby.Vytvořil první kopie rytin Albrechta Dürera. 1914–1915 Alberto Giacometti prožil dětství ve Stampě. Otec jej v raném věku zasvětil do kreslení a malování. V prosinci 1914 Alberto vytvořil svou první sochu: bustu bratra Diega, který se pak stal jeho hlavním modelem. V roce 1915 vznikla jeho první olejomalba Zátiší s jablky. Tato raná díla zůstala po celý Giacomettiho život v ateliéru. Modelem mu stáli i jeho bratr Bruno, sestra Ottilia a matka. 1915–1919 Studoval na Vyšší protestantské škole ve Schiers poblíž Coire. 1919–1920 Přerušil studia a zapsal sena École des Beaux-Arts, potom na École des Arts et Métiers v Ženevě. Ovlivněn tvorbou svého otce namaloval několik obrazů v neoimpresionistickém stylu. 1920 Opustil školu. Doprovázel svého otce na cestě do Benátek, kde Giovanni oficiálně reprezentoval Švýcarsko na bienále. Alberto objevil Tintoretta, poté navštívil Padovu, kde si prohlédl Giottovy fresky. V listopadu navštívil Florencii, kde se seznámil s egyptským uměním, nakonec zavítal i do Říma. Egyptské sochařství mělo zásadní vliv na další vývoj jeho umělecké tvorby. 1921 Usadil se v Římě, v domě otcova bratrance, poté si pronajal malý ateliér na Via Ripetta. Cestoval do Neapole a do Pompejí, na léto se vrátil do Maloji. Během tohoto období vytvořil bezpočet kopií starých mistrů. Třetího září se vydal na cestu s holandským knihovníkem Pieterem van Meursem. Jeho postarší společník dva dny na to před jeho očima zemřel. Traumatická zkušenost smrti opakovaně ovlivňovala Giacomettiho tvorbu. 1922 V lednu se přestěhoval do Paříže a začal studovat sochařství ve třídě Antoina Bourdella na Académie de la Grande Chaumiere. V Paříži zůstal do roku 1927. Sochy z této doby se vyvíjely směrem k post-kubismu a primitivismu. 1925 Pronajal si malý ateliér na rue Froidevaux poblíž hřbitova Montparnasse, kam se k němu přistěhoval bratr Diego. Ten mu opět seděl modelem a pomáhal mu při práci. Alberto se seznámil s Pierrem Matissem, synem malíře Henriho Matisse, jehož newyorská galerie jej bude napříště zastupovat. Vytvořil sochařský a malířský portrét Flory Mayo, Američanky, s níž se seznámil na Académie de la Grande Chaumiere. První účast na Salon des Tuileries a první zakázka od sběratele afrického umění Josefa Müllera. 1926                                                                                               1. prosince se přestěhoval do ateliéru na rue Hippolyte-Maindron č. 46, kde žil až do své smrti. 1927 Podruhé vystavoval na Salon des Tuileries společně s Brâncușim a Zadkinem v sále vyhrazeném avantgardnímu umění. 1928 Vytvořil první z „plaket“ („plochých postav“), například Hledící hlavu, a představil je na výstavě Les artistes italiens de Paris (Italští umělci z Paříže). Následující rok jednu z verzí tohoto typu děl zakoupila argentinská sběratelka Elvira de Alvear, další dílo zakoupil vikomt de Noailles. 1929 Giacomettiho díla ve své galerii představila Jeanne Bucher. Seznámil se s Jeanem Cocteauem a André Massonem, kteří jej uvedli do avantgardních kruhů, dále pak s Louisem Aragonem, Georgesem Bataillem a historikem Carlem Einsteinem. První nadšený článek o Giacomettim z pera Michela Leirise v časopise Documents. Podepsal roční smlouvu s Galerie Pierre Colle. Seznámil se s fotografem Elim Lotarem. 1930 Man Ray jej představil návrháři interiérů Jeanu-Michelu Frankovi, pro kterého vytvořil první dekorativní umělecké objekty. V Galerie Pierre vystavil Zavěšenou kouli, již Salvador Dalí označil za prototyp objektu se „symbolickou funkcí“. 1931 Stal se oficiálně členem surrealistické skupiny André Bretona a účastnil se jejích aktivit. 1932 První samostatná výstava v Paříži v Galerie Pierre Colle. Christian Zervos o ní napsal článek do časopisu Cahiers d’Art. Článek doprovodily fotografie Mana Raye pořízené v Giacomettiho ateliéru. 1933 První grafické ilustrace pro román Na rovinu René Crevela. Publikoval několik textů v časopise Le Surréalisme au service de la revolution a – na žádost Tériadea – v časopise Minotaure. Účastnil se surrealistické výstavy v Galerie Pierre Colle, na které prodal Stůl vikomtu de Noailles (v roce 1951 se nakonec dostal darem do Musée National d’Art Moderne). O pár dní později, 25. června, zemřel Albertův otec. 1934 Během následujících měsíců vytvořil Giacometti Hlavu--lebku, Neviditelný objekt a Krychli coby poslední portréty svého otce. Začal se distancovat od surrealistického hnutí a navracet k práci podle přírody.V prosinci uspořádala Galerie Julien Levy jeho první sólovou výstavu v New Yorku. 1935 Rozchod se surrealistickou skupinou. Podnikl solitérní průzkum tématu hlav. Spřátelil se s Balthusem, Francisem Gruberem a Pierrem Tal-Coatem. Na konci roku se seznámil s Isabelou Nicholas, která se stala jeho přítelkyní a modelkou. 1936 Zastupování svého díla ve Spojených státech svěřil Pierru Matissovi. Do sbírek newyorského Museum of Modern Art se jako jeho první dílo dostal Palác ve 4 hodiny ráno. Významná retrospektivní výstava Paula Cézanna v Musée de l’Orangerie jej utvrdila v přesvědčení o nezbytnosti zkoumání našeho vnímání reality. 1937 Spřátelil se se Samuelem Beckettem, se kterým po večerech navštěvoval Montparnasse. V ateliéru na Grands-Augustins navštívil Picassa v době, kdy pracoval na svém díle Guernica. Jeho sestra Ottilia zemřela v Ženevě při porodu svého prvního dítěte Silvia. 1938 Srazilo jej auto. Následkem nehody poté lehce kulhal. Sběratelka Peggy Guggenheim vystavila a prodávala Giacomettiho dílo v New Yorku. 1939 Seznámil se s Jeanem-Paulem Sartrem a Simone de Beauvoir. 1941 V prosinci odjel Giacometti do Švýcarska a setrval zde až do konce války. Vytvořil několik portrétů synovce Silvia a setkal se s nakladatelem Albertem Skirou. 1943 Ve Švýcarsku se seznámil s Annette Arm, která se v roce1949 stala jeho ženou a jednou z oblíbených modelek. 1944 V Ženevě se s Giacomettim setkal Eli Lotar, který zde pro časopis Labyrinthe nafotografoval pokoj v Hôtel de Rive, kde sochař pracoval na cyklu malých figur. 1945 V září se vrátil do Paříže, kde Diego udržoval bratrův ateliér ve stejném stavu, v jakém jej opustil. Znovu se zapojil do pařížských literárních kruhů. 1946 Vytvořil cyklus portrétů osobností z uměleckého a literárního světa: Marie-Laure de Noailles, Simone de Beauvoir a Georgese Bataille. Na žádost Aragona vytvořil také sochařskou podobiznu Rol-Tanguye, komunistického vůdce francouzského odporu. Publikoval Sen, sfinga a smrt T. v časopise Labyrinthe. 1947 Annette Arm se přestěhovala do rue Hippolyte-Maindron. 1948 První samostatná výstava jeho děl od roku 1934 v Gallery Pierre Matisse v New Yorku. Sartre napsal úvod do katalogu – Hledání absolutna. Další sólové výstavy galerie Giacomettimu uspořádala v letech 1950, 1958, 1961 a 1964. 1949 Londýnská Tate Gallery zakoupila sochu Ukazující muž, první Giacomettiho dílo, které se dostalo do evropského muzea. Portréty Jeana-Paula Sartra a Tristana Tzary pokračoval Giacometti v cyklu podobizen intelektuálů. 19. července se oženil s Annette Arm. 1950 V newyorské Gallery Pierre Matisse představil nové sochy, mezi nimi i figurální kompozice na čtvercových podstavcích. 1951 První výstava v Galerie Maeght v Paříži, další výstavy v galerii následovaly v letech 1954, 1957 a 1961. První litografie. Odpovědnost za výstavy a za prodej jeho děl mezi sebe dělily dvě galerie. 1952 Musée de Grenoble zakoupilo Klec, první z Giacomettiho poválečných děl, které se dostaly do veřejných francouzských sbírek. Noailles daroval Stůl Musée National d’Art Moderne a ve francouzské národní sbírce se tak ocitlo první surrealistické dílo. 1954 První samostatná výstava v muzeu v Santa Barbaře v Kalifornii. Projekt medaile pro Henriho Matisse. Vytvořil první portréty Jeana Geneta, který mu pak seděl modelem až do roku 1958. 1955 První retrospektivy v muzeích: Solomon R. Guggenheim Museum v New Yorku, Arts Council Gallery v Londýně (organizoval David Sylvester) a v Německu (Krefeld, Düsserldorf a Stuttgart). 1956 Reprezentoval Francii na bienále v Benátkách, kde vystavil sochařský soubor Ženy z Benátek. Navrhl obálku pro knihu Jeana Geneta Le Balcon. Seznámil se s Isaku Yanaiharou, který mu pak několik roků stál modelem (v letech 1957, 1959, 1960 a 1961). 1957 Jean Genet napsal studii L’atelier d’Alberto Giacometti, která vyšla nejprve v časopise Derriere le miroir a poté v roce 1963 knižně s doprovodnými fotografiemi Ernsta Scheideggera. 1958 První sólová výstava v Japonsku. Seznámil se s Caroline, která byla až do roku 1965 jeho milenkou a modelkou. 1959 Byl přizván k účasti v soutěži na pomník pro Chase Manhattan Bank v New Yorku, projekt však nebyl nikdy dokončen. Začal pracovat na knize litografií Paříž bez konce, která vyšla v roce 1969. 1961 První cena za sochařství v každoroční přehlídce Carnegie International v Pittsburghu. Beckett jej pověřil vytvořením scény pro svou hru Čekání na Godota v Théâtre de l’Odéon. 1962 Byl přizván na bienále v Benátkách, kde za sólovou výstavu obdržel Velkou cenu za sochařství. Podílel se na instalování své velké retrospektivní výstavy v Kunsthaus Zurich, organizované René Wehrlim a bratrem Brunem Giacomettim. V nakladatelství Maeght Éditeur vydal Jacques Dupin první monografii věnovanou Giacomettimu. 1963 Kvůli objevenému rakovinnému vředu byla Giacomettimu odstraněna větší část žaludku. 1964 Získal ocenění Guggenheim International Award za malbu. Otevření Giacomettiho sálu a dvora ve Fondation Maeght v Saint-Paul de Vence. Instaloval díla plánovaná pro Chase Manhattan Bank: dva kráčející muže, dvě velké ženské postavy a velkou hlavu. Vytvořil rovněž soubor Ženy z Benátek v bronzu. 25. června zemřela jeho matka. 1965 V Londýně, New Yorku a Kodani se uskutečnily tři Giacomettiho výstavy. Na přípravě výstavy v londýnské Tate Gallery se aktivně podílel. Vznik Alberto Giacometti-Stiftung v Curychu díky nákupu části sbírky amerického průmyslníka G. Davida Thompsona. Obdržel Národní cenu za umění francouzského ministerstva kultury. 1966 Zemřel náhle 11. ledna v nemocnici v Coire. Pochován byl 15. ledna na hřbitově v Borgonovu.

Čas načtení: 2024-09-10 19:35:53

S pomocí AI vytvořil falešné kapely a vydělal 10 milionů dolarů. Teď mu hrozí 20 let vězení

Američan vytvořil s pomocí AI spoustu falešných hudebních skupin a jejich písně nahrál na streamovací platformy Následně vytvořil boty, kteří „jeho“ hudbu neustále poslouchaly On pak od streamovacích služeb jen kasíroval poplatky za přehrání Michael Smith ze Severní Karolíny byl obviněn z přípravy propracovaného systému, jehož cílem bylo podvést hlavní hudební streamovací služby (Spotify, Apple Music a Amazon Music), a to pomocí umělé inteligence. S její pomocí totiž vytvořil hromady falešných kapel, tuny skladeb a navrch si ještě vytvořil robota, který to všechno poslouchal. A ve výsledku tak Smith kasíroval peníze za poslechy, které služby umělcům vyplácejí. Přečtěte si celý článek S pomocí AI vytvořil falešné kapely a vydělal 10 milionů dolarů. Teď mu hrozí 20 let vězení

Čas načtení: 2024-03-08 06:30:23

To musíte vidět! Čech pomocí AI vytvořil Star Wars trailer ve stylu Karla Zemana

Čech David Spáčil vytvořil trailer na Hvězdné války ve stylu Karla Zemana K jeho vytvoření si vypomohl řadou AI nástrojů Minutu a půl dlouhý trailer je plný odkazů na české herce, filmy a seriály Karel Zeman byl jedním z našich nejlepších režisérů, který proslul svou unikátní trikovou poetikou, jenž dodnes nepřestává fascinovat. Mezi jeho nejznámější snímky patří například Vynález zkázy, Baron Prášil, Bláznova kronika, Na kometě, Ukradená vzducholoď či Cesta do pravěku, která ovlivnila celou jednu generaci. Výjimkou není ani David „havran“ Spáčil, který dostal zajímavou myšlenku – jak by asi vypadal sci-fi hit Star Wars, kdyby jej natočil právě Karel Zeman? Přečtěte si celý článek To musíte vidět! Čech pomocí AI vytvořil Star Wars trailer ve stylu Karla Zemana

Čas načtení: 2024-03-21 18:00:11

Jožin z bažin v metalové verzi? Pro umělou inteligenci žádný problém (video)

David Spáčil znovu experimentuje s umělou inteligencí Tentokrát vytvořil metalovou verzi známé písně Jožin z bažin Umělá inteligence je tady s námi už nějaký ten pátek a kromě praktických způsobů, jak může lidem ušetřit práci, slouží také k zábavě. Začátkem měsíce jsme vás například informovali o zábavném videu, které vytvořil David Spáčil. Ten využil hned několik různých nástrojů pro to, aby vytvořil trailer na Star Wars ve stylu tvorby legendárního Karla Zemana a nutno podotknout, že se opravdu povedl. Tentokrát Spáčil znovu experimentoval, avšak pro změnu s hudbou. Přečtěte si celý článek Jožin z bažin v metalové verzi? Pro umělou inteligenci žádný problém (video)

Čas načtení: 2024-11-29 12:15:43

Vzal emoji z iPhonu a vytvořil skutečné tenisky. Designér nicméně riskuje žalobu

Designér se inspiroval emoji od Applu a vytvořil podle něj vlastní obuv Už původní emoji ale inspiraci ve skutečné botě od New Balance nezapře Emoji mají na náš život zásadní vliv. Většina lidí si komunikaci bez nich nedokáže ani představit, ať už jde o běžného smajlíka, nebo celou řadu specifických symbolů, které mohou mít různé významy napříč konverzacemi po celém světě. Některé z nich se již staly bez přehánění popkulturními symboly, které inspirovaly zástupy jiných umělců v jejich tvorbě. Tak se stalo i v případě designéra Joseho Wonga a jeho společnosti ABCD, který se rozhodl, že přetvoří emoji běžeckých bot od Applu do skutečného produktu. Přečtěte si celý článek Vzal emoji z iPhonu a vytvořil skutečné tenisky. Designér nicméně riskuje žalobu

Čas načtení: 2022-05-31 16:00:16

Galerie Tančící dům vystavuje originály kreseb komiksu Muriel a andělé Káji Saudka

Galerie Tančící dům vystavuje originální kresby komiksu Muriel a andělé, který Kája Saudek vytvořil podle scénáře Miloše Macourka. Po desítky let ztracené podklady tohoto zásadního díla českého komiksu, posléze záhadně nalezené, ale překupníky utajené, se po dlouhých letech soudních sporů konečně dostaly jako jeden celek zpět do rodinné sbírky Saudkových. Těchto 130 původních kreseb komiksu Muriel a andělé představují autorovi dědicové veřejnosti úplně poprvé. Kromě toho jsou součástí aktuální výstavy také desítky originálních Saudkových maleb a grafik. Komiks Muriel a andělé má v českém umění a kultuře jedinečné místo. Kája Saudek jej vytvořil podle scénáře Miloše Macourka. Příběh krásné a odvážné Muriel, jejích mocných souputníků z budoucnosti i proradných současníků v čele s generálem Xeronem měl být honosnou ouverturou kolosálního díla: plány autorů zahrnovaly celý tucet rozsáhlých kreslených příběhů. Komiks bývá považován za autorův mistrovský kus: „Mělo to být vpravdě veledílo. Komiks samotný, v západních produkcích obvykle tvořen celými týmy kreslířů a letteristů, měl vytvořit Kája sám dle Macourkovy scénáristické předlohy. O jeho úspěchu neměli pochybností, a tak hned plánovali také filmové zpracování,“ přibližují podle vzpomínek Johany Saudkové pozadí vzniku komiksu kurátoři výstavy a dodávají: „Na knize Kája pracoval den co den, celý rok: vždyť první díl, Muriel a andělé, tvoří 130 kolorovaných obrazů s precizní a detailní perokresbou!“ Osud tomu však chtěl jinak. Euforii pražského jara, v níž Saudek s Macourkem spřádali své plány na budoucnost, zarazil vpád armád Varšavské smlouvy, tvůrčí volnost plíživá ustrnulost a „normalizace“. Použitý výtvarný formát, výrazy a podoby postav, vtipné skryté významy kreseb, ale především evidentní odkaz na západní kulturní kontext se tak staly nastupujícímu režimu trnem v oku. Přestože publikace komiksu byla dávno domluvená a odsouhlasená, najednou bylo vše jinak a režim vydání komiksu zamítl. Originální kresby prvního dílu plánované epopeje o Muriel, přes 130 velkých a těžkých papírových listů, skončily před plánovaným vydáním v nakladatelství či tiskárně, kde se po nich po čase slehla zem. Dokončený druhý díl, Muriel a oranžová smrt, Saudek už do tisku ani neodevzdal, a tento projekt tak byl ukončen ještě dřív, než pořádně uzřel světlo světa. Osud však tomuto komiksu připravil další příběh, který by sám vydal za román. O dvacet let později se jako zázrakem objevily tiskařské podklady připravené v roku 1969 k původnímu plánovanému vydání. Komiks tak v roce 1991 mohl konečně vyjít – byť v nevalné kvalitě tiskového zpracování a s nepůvodní obálkou, neboť ta originální v nálezu nebyla. Přesto jsou dodnes tyto tisky žádanými sběratelskými kousky. Saudek sám byl nadšen, že alespoň „něco“ se podařilo zachránit, že tato – jeho slovy – „podivná pohádka“ vyšla na světlo světa. Přes veškerou radost z nálezu však i nadále zůstávaly původní kresby ztraceny. O dalších 20 let později se však přeci jenom objevily – Kája Saudek sám je již však nespatřil, neboť tou dobou již několik let ležel v kómatu. Murielin příběh tak musela dokončit jeho rodina. Společně s policií zabránila aukčnímu rozprodání souboru a po vleklých soudních sporech nakonec docílila toho, že se toto dílo vrátilo do rodinné sbírky. Autor sám se toho však již nedožil. Samotný příběh originálních kreseb komiksu lze považovat za odkaz na příběh dějin české společnosti i kultury. „I dnes je možné konstatovat, že album Muriel a andělé zřejmě představuje vůbec nejzásadnější dílo českého komiksu. Nikdy předtím ani potom zde nevznikla práce, která by byla svou progresivitou, ambiciózností a výtvarnou suverenitou podobně srovnatelná s tím nejzajímavějším, co se souběžně rodilo v západní Evropě a ve Spojených státech. Kdyby ovšem tento komiks vyšel už v roce 1969 v zamýšlené podobě a rozsahu (a kdyby na něj navázaly další plánované díly), bezpochyby by katapultoval Československo na mapu komiksově vyspělého světa,“ komentuje současnou výstavu historik komiksu Tomáš Prokůpek. Výstava Kája Saudek: Muriel a andělé a další poklady je k vidění od 1. června do 31. března 2023 každý den od 9 do 19 hod.

Čas načtení: 2022-01-27 12:03:04

Výstava Falza? Falza! představí slavný falzifikát Emauzští učedníci od Hana Van Beuningena

Výstava Falza? Falza! bude exkluzivně obohacena o zápůjčku nejznámějšího padělku v dějinách malířství. Do Národní galerie Praha bylo ze sbírek rotterdamského Museum Boijmans Van Beuningen zapůjčeno slavné falzum Emauzští učedníci z roku 1937 od Hana van Meegeren. Výstava Falza? Falza!, kterou vidělo již více než 11 tisíc návštěvníků, bude obohacena o další významná díla. Jedním z nich je nejznámější falzum v dějinách malířství, Emauzští učedníci od Hana van Meegeren z roku 1937, a druhý představuje kopie Emauzských učedníků, kterou nevědomě vytvořil malíř Josef Steiner. Obraz Emauzští učedníci zakoupilo roku 1938 Museum Boijmans Van Beuningen jako pravé mistrovské dílo Johannese Vermeera. Odborníci na holandskou malbu 17. století se tehdy nechali slyšet, že se jedná o chybějící článek mezi umělcovými historickými a žánrovými kusy; o dílo, které podle nich Vermeer namaloval pod vlivem caravaggismu. Han van Meegeren, povzbuzen úspěchem při prodeji Emauzských učedníků, následně namaloval dalších šest „Vermeerů“, mezi nimi také plátno Kristus a cizoložnice, které je již k vidění ve Šternberském paláci. Během soudního procesu krátce po druhé světové válce se Han van Meegeren přiznal, že všechny tyto obrazy pocházejí od něj. Emauzští učedníci jsou ze všech jeho „Vermeerů“ nejzdařilejší; jde patrně o nejslavnější padělek v dějinách malířství vůbec. Spolu s tímto obrazem výstavu doplní další jedinečná zápůjčka, tentokrát z tuzemské soukromé sbírky. Jedná se o kopii Emauzských učedníků od l malíře Josefa Steinera (1910–1981). Steiner pracoval pro rod Sternbergů a kopii vytvořil podle domnělého originálu ze 17. století. Po druhé světové válce se však ukázalo, že předloha Emauzští učedníci, považovaná za dílo holandského malíře Johannese Vermeera van Delft, je ve skutečnosti padělkem od Hana van Meegeren. Jde tedy o kuriózní kopii falza, kterou nechal namalovat hrabě Jiří Sternberg (1888–1965), jenž byl velkým Vermeerovým obdivovatelem. Kopie vznikla krátce před tím, než vyšlo najevo, že její předloha je falzum. Výstavu Falza? Falza! můžete navštívit ve Šternberském paláci na Hradčanském náměstí až do 1. května.

Čas načtení: 2021-11-12 17:25:28

Vychází Kašpárkova hudebka. Tvrdí, že muzika je boží

Zdaleka nejen pro své fanoušky připravil frontman bejbypankové kapely Kašpárek v rohlíku knížku o muzice. Kdokoliv díky ní může nahlédnout do teorie a historie hudby, do nahrávacího studia či backstage koncertu, ale také si zahrát na prdlafon nebo ve velkém kvízu zjistit, na jaký nástroj se má naučit hrát. Nemusí přitom ani umět číst, všechny informace mu totiž přeříká chytrá Albi tužka. Ta slouží jako čtečka speciálního kódu schovaného v obrázcích na stránkách knihy. „Chtěl jsem, aby Kašpárkova hudebka byla napěchovaná informacemi o muzice, současně aby bejbypankáče pobavila, a navíc aby byla krásná. Proto jsem přišel s principem velkoformátových snímků souvisejících s hudbou, které až na výjimky vytvořil fotograf Marek Novotný. Do nich jsme pak vkládali obrázky mého dvorního kreslíře Lukáše Urbánka,” popisuje vznik publikace sám autor Kašpárek v rohlíku. V Hudebce tak čtenáři najdou třeba fotografii Panské skály s kamennými varhanami, na něž hraje ilustrovaný vynálezce hudebních nástrojů Harry Partch, nebo snímek ulice s přechodem, přes nějž si jako The Beatles na obalu slavného alba vykračují dokreslení zástupci různých hudebních žánrů. Výtvarník Lukáš Urbánek, který již pracoval na čtyřiceti knížkách pro děti a za řadu z nich získal významná ocenění, vytvořil pro šestnáct velkých stran Kašpárkovy hudebky několik set obrázků. Ke každému si pak čtenář může z elektronické Albi tužky pustit hned pět různých zvukových stop, podle toho, jaké informace chce slyšet. Stěžejní jsou samozřejmě leckdy bláznivé postřehy Kašpárka v rohlíku. Nechybí ale ani faktické informace, které říká peprná, avšak muziku upřímně milující učitelka hudební výchovy. Tu načetla herečka Dejvického divadla Simona Babčáková. Všechno od houslového klíče přes vozembouch až po Johna Lennona také promluví, jako kdyby to mělo ústa, hlasem herce divadla Minor, Vosto5 a současně zpěváka Kašpárkovy kapely Ondřeje Bauera. Především pro nejmenší děti je pak určeno encyklopedické pojmenování každé ilustrace dětským zpěvákem hudební skupiny Kašpárek v rohlíku Konstantýnem Šponarem. A nakonec úplně všechno v knížce o hudbě samozřejmě musí hrát nebo alespoň nějak znít. Výsledkem je dohromady více než 3 333 zvukových stop od úryvku Vltavy v podání symfonického orchestru přes klapnutí dvířek magnetofonu až po stovky Kašpárkových hlášek. Na jejich nahrávání se ve 3bees studiu samozřejmě podílela kapela Kašpárek v rohlíku v čele se skladatelem Jindřichem Čížkem. Podle Vlasty Touše ze společnosti Albi Česká republika v lecčems vybočuje z produkce tohoto vydavatelství. „Určitě designem a tím, že je namluvená i přední strana. Také se na jejím vzniku podílelo hodně lidí, které Kašpárek tak umně překecal,“ poukazuje Touš na jedno z překvapení. Dvacítka vzkazů od českých muzikantů má děti nejen potěšit, ale především je stejně jako celá vřešticí učebnice nadchnout pro muziku, pro její tvorbu nebo i jen poslech. “Ať tě hudba baví aspoň tak, jako mě. Protože je zkrátka boží!” vzkazuje z tužky několikrát také samotný Kašpárek. Kniha Kašpárkova hudebka vychází 16. listopadu ve vydavatelství Albi. Je určena nejen dětem od pěti let, ale jako vše ve světě bejbypanku také jejich dospělákům, potěší tedy celou rodinu současně.

Čas načtení: 2021-08-10 14:48:43

Na filmový festival v Karlových Varech přijedou oscaroví herci Michael Caine a Johnny Depp

Hostem 55. ročníku MFF Karlovy Vary bude britský herec, držitel dvou Oscarů, Evropské filmové ceny a více než čtyřiceti dalších ocenění, Sir Michael Caine. V rámci slavnostního zahájení letošního ročníku karlovarského festivalu převezme Křišťálový globus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Festival navštíví také americký herec, producent a hudebník Johnny Depp. Během šesti desítek let trvající herecké kariéry vytvořil Michael Caine více než stovku rolí napříč filmovými a televizními žánry. Bohatost jeho filmografie je důkazem mimořádné herecké rozmanitosti, schopnosti vcítit se do postav, které ztvárňuje. Ať jde o hrdiny dramatických příběhů, například Muž, který chtěl být králem (1975, režie John Huston), Tichý hlas (1998, režie Mark Herman), stejně jako komedií jako je třeba Slečna Drsňák (2000, režie Donald Petrie) i akčních snímků, mezi něž patří „batmanovská“ trilogie Christophera Nolana Batman začíná (2005,) Temný rytíř (2008), Temný rytíř povstal (2012) nebo akční špiónská parodie Kingsman: Tajná služba (2014, režie Matthew Vaughn). Za herecké mistrovství si vysloužil mnoho ocenění. Když v roce 1987 získal prvního Oscara za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli ve filmu Woodyho Allena Hana a její sestry, proměnil tím již čtvrtou nominaci na Cenu Akademie (předchozí získal za filmy Alfie, Slídil a Rita). V roce 2000 byl Oscarem oceněn podruhé, tentokráte za úlohu v adaptaci literárního bestselleru Johna Irvinga Pravidla moštárny (režie Lasse Hallström). Na Oscara byl nominován také v roce 2003 za hlavní roli v dramatu podle novely Grahama Greena Tichý Američan (režie Phillip Noyce). Filmové verze mysteriózního dramatu Slídil mu přinesly zajímavou příležitost. V roce 1972 v původní adaptaci známé divadelní hry vytvořil v režii Josepha L. Mankiewicze roli milence manželky úspěšného spisovatele a za svůj výkon byl nominován jak na zmíněného Oscara, tak na Zlatý Globus. V roce 2007 se pak v remaku pod režií Kennetha Branagha sám objevuje v úloze cynického literáta. Jedinečným důkazem jeho vybroušeného hereckého projevu je úloha v hořké bilanční komedii Mládí (2015) režiséra Paola Sorrentina. Za ztvárnění slavného hudebního skladatele, který tváří v tvář osudu bilancuje vlastní životní prohry, byl Caine oceněn Evropskou filmovou cenou pro nejlepšího herce. Současně obdržel také čestnou cenu EFA za celoživotní dílo. V roce 1992 získal Řád britského impéria, a v roce 2000 byl královnou Alžbětou II. povýšen do rytířského stavu. Je rovněž držitelem tří Zlatých Globů a dalších osmi nominací na tuto cenu. Na MFF Karlovy Vary osobně uvede komediální drama Best Sellers (2021), celovečerní režijní debut režisérky Liny Roesslerové, v němž ztvárnil mrzutého stárnoucího spisovatele, který se vydává na poslední literární turné. Johny Depp pomáhá filmům získat kultovní status Bohatá kariéra Johna Deppa je ověnčena třemi oscarovými nominacemi, Zlatým glóbem, Cenou Screen Actors Guild pro nejlepšího herce, ale i čtrnácti vítězstvími v People’s Choice Award udílené filmovými fanoušky a nespočtem dalších cen a nominací na ně. Na velkém plátně debutoval v atmosférickém hororu Noční můra v Elm Street (1984). Od počátku Deppovy kariéry to byly jeho nezaměnitelné výkony, které řadě filmů pomohly získat kultovní status, jmenujme snímky Co žere Gilberta Grapea (1993), Arizona Dream (1993), Mrtvý muž (1995), Krycí jméno Donnie Brasco (1997) nebo Strach a hnus v Las Vegas (1998). V téže době také započal dlouholetou spolupráci s režisérem Timem Burtonem, který ho obsadil do Střihorukého Edwarda (1990) či Ospalé díry (1999). Johnny Depp se rychle zařadil mezi celosvětově nejžádanější herecké osobnosti. Piráti z Karibiku: Prokletí Černé perly (2003) mu vynesli první nominaci na Oscara, další dvě následovaly za Hledání Země Nezemě a Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street (2007), když mu druhý jmenovaný vynesl i Cenu Screen Actors Guild pro nejlepšího herce. Neméně důležitá kapitola Deppovy kariéry začala v roce 2011, kdy poprvé okusil úlohu filmového producenta. Hugo a jeho velký objev (2011) režírovaný Martinem Scorsesem získal 11 oscarových nominací a vysloužil si chválu kritiků. V dalších letech produkoval snímky Temné stíny (2012), Mortdecai: Grandiózní případ (2015) a Minamata (2020), ve všech zároveň ztvárnil hlavní role. Z Deppovy stále se rozrůstající filmografie festival vybral dva jím produkované snímky: dokument Hrnec zlaťáků: Pár drinků s Shanem MacGowanem (2020) a drama Minamata (2020), v němž navíc ztvárnil hlavní roli. „Jsme nesmírně poctěni, že festival navštíví ikona současného filmu,” dodává prezident festivalu Jiří Bartoška. „Johnnyho Deppa obdivujeme dlouhodobě, bude nám proto ctí jej přivítat v Karlových Varech.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-22 21:12:35

Balet mezi obrazy: Rembrandt a Saskia

Osudový láskyplný vztah mezi nizozemským malířem Rembrandtem Harmenszoonem van Rijn a Saskií van Uylenburgh ožívá. Děje se tak díky neobvyklému spojení Národní galerie Praha a Baletu Národního divadla, které připravily speciální vizuální překvapení inspirované Rembrandtovým dílem a životním osudem. Projekt se váže na právě probíhající výstavu Rembrandt: Portrét člověka. Sólisté Baletu ND Evgeniya Gonzalez a Fraser Roach interpretují vztah Rembrandta a jeho životní lásky Saskie. Tanec vychází z přímé inspirace výtvarnými díly, jde o dialog mezi živým tanečním uměním a samotným Rembrandtovým géniem. Milostný duet se natáčel ve výstavních prostorách, kromě portrétu Rembrandtovy ženy Saskie se součástí vizuálního díla stal i obraz Učenec ve studovně, který je jediným Rembrandtovým dílem na území ČR. Za videoartem stojí italský režisér Marco Chiodi, který s Baletem Národního divadla dlouhodobě spolupracuje. Video bude mít premiéru 1. ledna 2021 ve večerních hodinách na sociálních sítích a kanálech YouTube Národní galerie Praha a Baletu Národního divadla, které tak reagují na uzavření kulturních institucí a hledají další cesty, jak lidem zprostředkovat a dopřát umělecký zážitek. „Rembrandt potkal Saskii van Uylenburgh v roce 1633, pravděpodobně v průběhu návštěvy svých příbuzných v Amsterdamu. Téhož roku se mladý pár zasnoubil a v roce 1634 se Rembrandt se svou múzou oženil. S něžností a láskou ji zvěčnil na několika kresbách a malbách. Rembrandt Saskiinu tvář vtiskl také alegorickým postavám a hrdinkám mnoha obrazů. Šťastné období, završené v roce 1641 narozením syna Tita, který se jako jediný ze čtyř dětí Rembrandta a Saskie dožil dospělosti, vystřídalo hořkosladké období pádů a vzestupů. Rembrandtova milovaná žena Saskia zemřela necelý rok po Titově narození a manželské štěstí tak netrvalo ani deset let,“ říká Lucie Němečková, kurátorka výstavy. „Byl jsem osloven ředitelem Baletu ND Filipem Barankiewiczem, abych vytvořil koncept a choreografii pro tento projekt, za který jsem velice vděčný. Inspiroval jsem se Rembrandtovým životem, láskou k jeho ženě Saskii a těžkým obdobím po její smrti. Myslím, že všichni máme zkušenost s láskou i ztrátou, a to jsou také ústřední témata, která jsem chtěl prezentovat a na která jsem se chtěl zaměřit,“ vysvětluje choreograf a tanečník Fraser Roach. Fraser Roach zahájil svou profesní kariéru v londýnské Královské baletní škole, hostoval v Birminghamském královském baletu a v anglickém Královském baletu. Své první angažmá získal v Národní opeře v Bordeaux. Dále tančil ve Stuttgartském baletu, kde v roce 2019 vytvořil svou první choreografii Demon Days (v rámci projektu prestižní Noverrovy společnosti). V Baletu ND působí od roku 2019, ztvárnil zde řadu významných rolí: Rotbarta v Labutím jezeru, Gremina v Oněginovi nebo Krále v baletu Leonce & Lena. Evgeniya Gonzalez se narodila v ruském Sankt-Petěrburgu, absolvovala Královskou švédskou baletní školu ve Stockholmu, účinkovala v řadě představení Královské švédské opery. Tančila v Mariinském divadle v Sankt-Petěrburgu, byla členkou Bavorského státního baletu. V roce 2014 získala první cenu v mezinárodní soutěži Jeune Ballet Mediterranean ve francouzském Grasse a skončila třetí v Nordické baletní soutěži ve Švédsku. V sezoně 2019/2020 nastoupila jako demisólistka Baletu ND v Praze, kde měla možnost ztvárnit například Klárku v Louskáčkovi – Vánočním příběhu, Guvernantku v baletu Leonce & Lena či Odettu/Odilii v Labutím jezeru. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-31 19:09:10

Kniha Smyčka Medúzy přináší další povídky, na kterých spolupracoval Howard Phillips Lovecraft

Po svazku Hemživý chaos vyšla letos i Smyčka Medúzy, tedy druhá část antologie příběhů, na kterých pouze autor hororů Howard Phillips Lovecraft pouze s někým spolupracoval. S oblibou revidoval díla jiných a snad na světě neexistuje spisovatel, který by se podobné práci věnoval natolik oddaně a skromně. Mnohdy se nakonec nejednalo pouze o revizi a přečasto měl na výsledku přímo lví podíl; ale většinou to po gentlemansku tutlal. Pravda nicméně po desítkách let vyplula na hladinu, a to především díky piplavého úsilí známého badatele Sunanda Tryambaka Joshiho (*1958), který po čtrnácti povídkách svazku předchozího komentuje i dalších osmnáct příběhů. Zealia Bishopová Autorkou nástinu dost nevalného titulního hororu Smyčka Medúzy byla Zealia Bishopová (1807–1968), kterou již známe z Hemživého chaosu jako spolupachatelku povídek Yigova kletba a Pahorek. Také tentokrát přenechala většinu práce Lovecraftovi, jenž dotvořil třetí z jejich společných prací mezi květnem a srpnem 1930. Tehdejší literární agent dotyčné dámy Frank Belknap Long (1901–1994) pak pořídil strojopis, aniž předlohu psanou Lovecraftovou rukou všude rozluštil, postrádáme tak z ní dnes nejen slova, nýbrž celé věty. Možná i proto povídku odmítl časopis Weird Tales a stejně jako Pahorek ji později přepracoval August Derleth; takže původní verze byla zveřejněna teprve roku 1989. Podobně jako už řada raných Lovecraftových textů obsahuje Smyčka Medúzy bohužel jistý prvek rasismu a opravdovou přemíru nadpřirozena. Vedle mytické Lemurie jsou však sem vetknuty i narážky na klasické hrdiny románů Jorise-Karla Huysmanse (1848–1907) Naruby (1884) a Tam Dole (1891). A rovněž odkazy na četné výtvarníky. Nejen Goyu, ale třeba i Aubrey Beardsleyho (1872–1898) či Henry Fuseliho (1741–1825), proslaveného obrazem Noční můra (1781). Děj se až zlověstně ovíjí okolo hrobu žijících hadích vlasů a portrétu titulní entity, který nesmí být porušen, aniž nastane kataklyzma. Samostatně v našem svazku zveřejněné Lovecraftovy poznámky pak odhalí až překvapivou racionalitu, s níž konstruoval příběhy na podstatě dvou synopsí. Jedna vykládala události chronologicky, druhá v narativním sledu. Henry Whitehead O dost rovnocenněji nežli se Zealií Bishopovou (chtivou především honorářů) probíhala Lovecraftova spolupráce se známým „pulpovým řemeslníkem“ Henrym S. Whiteheadem (1882–1932), kterého dokonce navštívil na Floridě. V květnu a červnu 1931 zde napsali prózu Past a v dopise, který objevil teprve Joshi, Lovecraft tvrdí, že vytvořil ústřední část textu a revidoval i „zcela přepracoval“ celek. Ten byl zveřejněn pouze pod Whiteheadovým jménem a Lovecraftových praktik znalý S. T. Joshi si myslí, že objekt jeho bádání napsal celé „poslední tři čtvrtiny“ textu, aby poté nad vlastní prací blahosklonně mávl rukou a co vzorově diskrétní gentleman odmítl být uveden jako spoluautor. Ale je faktum, že svébytné styly obou tvůrců k sobě křiklavě nepasují. Žoviálně konverzační expozice moc zhurta přechází do – předlouhých – Lovecraftových odstavců typických pro autora úplnou absencí dialogů, které samotáři z Providence nechyběly a neseděly. Ačkoli redaktor časopisu Strange Tales Harry Bates vždycky Lovecrafta povýšeně odmítal, v tomhle případě ho nevědomky akceptoval, protože jej dostal právě pod Whiteheadovým jménem. Jde o jediný (a ještě maskovaný) Lovecraftův příspěvek jeho krátkodechému magazínu, než zkrachoval. Existuje ještě jiná Whiteheadova povídka, u níž rovněž existuje podezření na Lovecraftovu spoluúčast, ale prokázána stoprocentně není – a v tom směru je Joshi jako vždy totálně akurátní. Příběh Lovecraft nazval Pohmoždění, dnes je známý pod titulem Bothon (vyšel roku 1946) a snad byl skutečně upraven, ale spíše Augustem Derlethem, což byl muž natolik svébytný, že kupříkladu vlastní – a ne špatnou – práci Tis na hřbitově roky úspěšně vydával za dílo Josepha Sheridana Le Fanu. William Lumley Spíše kuriozitou je Lovecraftova spolupráce s literárně nemohoucím okultistou Williamem Lumleym (1880–1960), který svého času napsal nevalný text Deník Alonza Typera nalezený po jeho záhadném zmizení. Náš svazek dílko přetiskuje – a také výslednou Lovecraftovu korekci. Lovecraft chtěl udělat Lumleymu jednoduše radost, ale jistěže mu tak dopomohl i ke slušnému honoráři. Ba slušnějšímu, než sám předpokládal, neboť Lumley dokázal text udat – za sedmdesát dolarů – poměrně prestižnímu časopisu Weird Tales. Joshi se pozastavuje nad tím, že z původního blábolu vůbec bylo možné něco vykřesat. A to Lovecraft navíc Lumleymu řekl, ať si celý honorář klidně ponechá. Kenneth Sterling Výjimečná byla taktéž Lovecraftova spolupráce na podivuhodném příběhu o bizarním, neviditelném bludišti kdesi na Venuši Ve zdech Eryxu (Weird Tales, říjen 1939). Tuto překvapivě ryzí sci-fi sepsali někdy v lednu 1936 spolu s Kennethem Sterlingem (1920–1995), který se zjara 1935 přistěhoval do Lovecraftova bydliště Providence a jenž už v únoru 1936 zveřejnil ve Wonder Stories povídku The Bipeds of Bjulhu. Téma (jak přelstít neviditelný labyrint) již ovšem předtím zpracoval klasik Edmond Hamilton ve slavné povídce The Monster-God of Mamurth (Weird Tales, srpen 1926), kde líčí nitro neviditelného objektu postaveného na Sahaře. Sterlingův nástin ale přece jen generuje poněkud odlišný příběh a Lovecraft jej navíc úplně přepsal a snad o polovinu prodloužil. Vznikl tím excelentní horor, jehož jediným výrazným nedostatkem je zapuštění děje do písčin už tenkrát dost „otřepané“ Venuše. A to autoři netušili, že je na té planetě takřka pět set stupňů Celsia a tlak na povrchu devadesátkrát vyšší než na Zemi. Duane Rimel S dalším spoluautorem Duane W. Rimelem (1915–1996) napsal Lovecraft dvě vysoce působivé povídky Strom na kopci (1934, zveřejněno 1940) a Vyzdvižení z hrobu (1935, zveřejněno 1937), zatímco Rimelova hříčka Aphlarova magie (zveřejněná zjara 1937) je Joshim odsunuta až mezi dodatky. Lovecraftův přínos v ní byl podle všeho minimální. Strom na kopci zachycuje – Lovecraftovými slovy – samu „esenci podivnosti“, ke které sám pouze přidal „pár užitečných emendací“ a „zesílil finále“. Tak se o tom aspoň vyjadřuje v jednom dopise. Sám Joshi míní, že ze tří částí povídky patří Lovecraftovi ta poslední, a dodejme jen, že Rimel sám za dalších šedesát let života už nikdy nic podobně působivého nestvořil, což je přinejmenším podezřelé. Hazel Healdová Hned pět povídek svazku vzniklo ze spolupráce s Hazel Healdovou (1896–1961), která ale v podstatě tvořila jen zárodky zápletek. Sama nikdy nic nepublikovala. Povídky se jmenují Muž z kamene, Okřídlená smrt, Hrůza v muzeu, Z hloubi eonů a Hrůza na pohřebišti a jistě můžeme souhlasit s Joshim, že je psal Lovecraft, a to pouze na podkladě synopsí. Jsou prodchnuty stylem, duchem i atmosférou jeho autorského díla. Muž z kamene byl díky editorovi Hugu Gernsbackovi zveřejněn roku 1932 v říjnovém čísle Wonder Stories a v jádru banální sen dětí o tom, že „lze zkamenět“, tu získává div že ne vědecké ospravedlnění. Povídka Okřídlená smrt se vynořila ve Weird Tales v březnu 1934 a Lovecraft později hrdě tvrdil, že ji napsal „z 95 procent“. Jde o bizarní příběh o mouše, která se namáčí do inkoustu, aby psala tělem a v angličtině vzkazy. Do hmyzu se totiž dostala mysl jednoho nebohého člověka. V případě povídky Hrůza na pohřebišti zasazuje S. T. Joshi vznik textu do let 1933–1934 a konstatuje, že je část příběhu vyprávěna buranským nářečím, které má nejspíš parodovat podobný slang Lovecraftovy Hrůzy v Dunwichi. Také v extravagantní Hrůze v muzeu (rovněž zveřejněné ve Weird Tales) dokázal Lovecraft brilantně parodovat sám sebe, přičemž si hraje s voskem a figurínami. Stvořil zábavný pastiš na vlastní horory Volání Cthulhu a Pickmanův model, přičemž psal podle synopse „tak chabé“, že ji „takřka celou zahodil“. Ještě spolutvůrce Supermana Jerry Siegel nemohl o jeho autorství nic tušit, a tak svého času paradoxně napsal: „Ani sám Lovecraft by neuměl překonat groteskní scénu, kdy na hrdinu vyskočí tvor z jiné dimenze.“ Nejlepší z patera povídek psaných spíš pro Healdovou než spolu s ní je próza Z hloubi eonů. Vznikala od začátku srpna 1933, a ač rovněž hraničí s parodií, ohromí. Spoluautorka přispěla jen představou mumie s živoucím mozkem, což je ovšem klíčové. Jak je vcelku patrno, Hazel Healdová se ve svých synopsích utkvěle vracela k motivu brilantně fungujícího mozku uvězněného ve zkamenělém či jinak zmrtvělém těle. Robert Barlow Healdová psát neuměla, což naopak nemůžeme říct o mladém muži, se kterým Lovecraft vytvořil ještě víc příběhů. Jmenoval se Robert Hayward Barlow (1918–1951) a seznámili se už roku 1931, kdy mu bylo teprve třináct. Spolupracovali hned na šesti povídkách: Skolení Monstra, Poklad zvěromága, Zápas, jenž ukončil století (Rukopis nalezený ve stroji času), „Spíš moře vyschnou“, na zlomkovitém skeči Kolabující kosmy (1935), který je skvělou satirou na „space operu“ (a dnešní Star Wars), a konečně na Nočním oceáně. O Skolení Monstra napsal Lovecraft chlapci v únoru 1933 mimo jiné: „Dovolil jsem si změnit mnoho slov tak, aby plně dosahovala dunsanyovského efektu kombinujícího prózu s poezií, o který se zjevně snažíš.“ Jedná se ovšem o nezralou práci, kterou je i následující Poklad zvěromága sepsaný Barlowem v září 1933. Zápas, jenž ukončil století vytvořili poté za první z Lovecraftových návštěv u Barlowa na Floridě, a totiž v květnu až červnu 1934, a jde spíš o vtip, ve kterém se – většinou pod jinými jmény – zmiňují o víc než třicítce osobností tehdejší makabrózní prózy. Tak například rohovník Dvouhlavý Bob alias „Postrach plání“ je Robert Ervin Howard a vynořují se taky Frank Belknap Long, Wilfred Blanch Talman, August Derleth, Seabury Quinnn, Edgar Hoffmann Price, Forrest Ackerman, Hugo Gernsback, C. A. Smith či Abraham Merritt (1884–1943). Rovněž Barlowovu povídku Spíš než moře vyschnou (psána 1935–1936) Lovecraft radikálně předělal a sepsal podstatnou část finále. Název pochází ze slavné Burnsovy básně Má milá jest jako růžička (1794). Fakt, že Robert Barlow začal psát lépe než jeho mistr, dokazuje teprve fenomenální povídka Noční oceán, který uzavírá celý svazek a nesporně se vymyká všemu, co kdy stvořil Howard Phillips Lovecraft i většina jeho napodobitelů. „A je vůbec možné,“ ptáme se dokonce, „že tu má Lovecraft i jen desetiprocentní podíl?“ Jistě si toho všiml i Paul Le Farge, když název příběhu převzal v roce 2017 převzal jako titul svého románu o vztazích mezi Lovecraftem a Barlowem.  Sám Robert Barlow, který se později stal vykonavatelem Lovecraftovy literární pozůstalosti, byl ovšem mužem vícera talentů (i výtvarného a hudebního) a předčasně zemřel jako antropolog zaměřující se na rané období Mexika. Slavná „štafetová“ povídka o magické krychli Ve svazku Smyčka Medúzy je také českému čtenáři poprvé představena „štafetová“ povídka Výzva z jiného světa, která se v září 1935 stala ve Fantasy Magazine duchovním děckem Julia Schwartze (1915–2004). Zahájila ji spisovatelka Catherine Lucille Mooreová (1911–1987) tím, že hrdina kdesi v kanadské divočině narazí na záhadnou kostku. Premisu rozvinul Frank Belknap Long, ale udělal to vágně, takže tehdy vysoce uctívaný Abraham Merritt na něj odmítl navázat s tím, že se Long odchýlil od tématu „výzvy z jiného světa“ naznačeného již titulem, a donutil Schwartze, aby druhé pokračování anuloval. Stalo se. Ale editor si nepomohl. Překvapeně totiž brzy četl ne úplně smysluplné pokračování Merrittovo, které děj nikam neposunuje, s výjimkou pointy, podle které je hrdina „vcucnut“ do nitra objektu. Anebo je tam snad vtažena pouze jeho mysl? Když nad tím stanul H. P. Lovecraft, chvíli dumal, a pak si kus zápletky jednoduše půjčil z jen pár měsíců předtím dokončeného vlastního příběhu Stín z času, tenkrát ještě nezveřejněného. Provedl ovšem úpravy a jeho část je vlastně jinou adaptací ústředního tématu Stínu z času, kterým je výměna myslí. Tu podle nové verze umožňují půvabné krychle, které dostávají obsah myslí do jakýchsi strojů na planetě obývané mimozemskými stonožkami. Mysl takové „stonožky“ naopak vždy vklouzává do lidského těla, které dosud patřilo mysli „ulovené“. Lovecraft pak i stanovil, že bude hrdina z jistých zlomků starého rukopisu už vědět o dotyčné pokročilé rase a o jejím zkoumání vesmíru prostřednictvím oněch krychlí. Lovecraftem vymyšlená část příběhu je až čtyřikrát delší než sekvence ostatních účastníků „štafety“ a nakonec představuje takřka polovinu povídky. Přípravné poznámky se zachovaly a jsou otištěny v závěru našeho svazku. H. P. Lovecraft si představoval jakési disky se záznamy umístěné uvnitř krychlí. Krychle vypadaly zvláštně proto, aby fascinovaly a přitahovaly k sobě nositele intelektu, a vyslány byly z jiné galaxie s tím, že jen několik se jich někam „trefí“. Na stěnách jisté budovy oné vzdálené planety viděl pak Lovecraft v duchu nespočet strojů, z nichž každý byl jinak laděn a fialově zasvítil v momentě, kdy vzdálená inteligence vstoupila do krychle. Na stroje dohlížel úřední vyšetřovatel schopný telepatie a vnímal vše, co bylo vstřebáváno z myslí, přičemž těla „zpovídaných“ se octla v komatu. A během „vysávání“ lapené mysli vyšetřovatel vždy vyslal do prázdného místa část mysli své vlastní rasy. „V řadě případů byly tou metodou planety zcela obsazeny a podmaněny, přičemž plenění vždy bylo ukončeno zabitím vzdáleného těla (kvazi-sebevražda) v okamžiku jeho návratu,“ poznamenal si Lovecraft. Těla zbavená mysl přitom vždy mířila do „stroje“ a sama o sobě byla likvidována, neboť ona moudrá rasa ze zkušenosti zjistila, že jiné bytosti bývají zhoubné a destruktivní, a ničila je, byť teprve v momentech, kdy bylo „pro historické záznamy“ přečerpáno všechno jejich vědění. A likvidováni tak jsou všichni, kdo vykazují jakékoli známky schopnosti cestovat vesmírem a tím jej snad ovládat. Lovecraft si navrch vysnil i to, že už „zpracovaná“ bytost může nosit krychli u sebe a lovit její pomocí další mysli a vykonstruoval u události dávnějších dob, kdy „moudří Velcí“ na Zemi uměli krychle ještě hlídat a pohotově zabíjely těla s uchvatitelskými myšlenkami. Ale v domovském světě uchvatitelů se díky obsahu mysli zajatých vše o Velkých rozkřiklo – a uchvatitelé zatoužili po pomstě. Jak je vidět, i úplně zdarma pracující Lovecraft věnoval své části povídky až neúměrné úsilí a vložil sem klíč ke všemu. K sepsání předposlední pasáže přemluvili Roberta Ervina Howarda (autora Barbara Conana) a on prostě vylíčil pocity mysli unesené do těla obří stonožky a během krvavé bitvy se slizkými nepřáteli. Na Lovecraftovu přímluvu pak celou povídku dopsal Long a hlavní postava se stala na vzdálené planetě bohem, zatímco „stonožníkova“ mysl uvedla lidské tělo do „tupé bestiality“. Revize a spolupráce se kvalitou nevyrovnají původní Lovecraftově tvorbě Badatel Joshi již jen letmo zmiňuje Lovecraftovy styky s Henry Kuttnerem (1915-1958) a Robertem Blochem (1917–1994), a jak se zdá, není dodnes známa žádná povídka, na níž by s těmito – později slavnými – autory prokazatelně spolupracoval. V podezření jsou leda Blochovi Satanovi služebníci (knižně 1949) a pouhé rady pak dostával mladý Kuttner v případě Hrůzy v Salemu (1936). Dodejme už jen, že dvoudílná antologie sice neshrnuje veškeré, ale jistě všechny pozornosti hodné Lovecraftovy „spolupráce“, anonymní i přiznané. „Celkově se nedá popírat,“ míní pak Joshi, „že se ty revize a spolupráce kvalitou nevyrovnají jeho původní tvorbě.“ To sice ne, ale co naplat! „Lovecraft takřka nebyl s to pustit z ruky kterýkoli rukopis, aniž by se v něm povrtal, a to i když o to nebyl vysloveně žádán.“   Smyčka Medúzy a jiné příběhy, revize a spolupráce H. P. Lovecrafta, svazek druhý. Uspořádal, úvodem a poznámkami opatřil Sunand Tryambak Joshi. Přeložili Richard Podaný a Linda Bartošková. Ilustroval Milukáš Podprocký. Odpovědná redakce Patrik Linhart a Petr Stejskal. Jako 114. svazek edice Fantastika řízené Martinem Šustem vydalo Argo. Praha 2020. 472 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-04 20:13:08

Vyšly příběhy Rychlých šípů nakreslené Marko Čermákem

Výtvarník a hudebník Marko Čermák oslavil 14. února 2020 osmdesátku. Při té příležitosti vyšel jubilejní desátý svazek Klasických komiksů Marko Čermáka, ve kterém jsou zveřejněny pouze ty díly Foglarových Rychlých šípů, které kreslil; a je jich 101. Výjimečně pojatý obrázkový svazek obsahuje vedle seriálu i tři původní Foglarovy scénáře k němu, a především úplně první vydání jeho textu Jak „se dělají“ Rychlé šípy. Jde o spíše mladším čtenářům určené pojednání z roku 1970, ve kterém spisovatel popsal metodu své spolupráce s Marko Čermákem. Jedinou stranu příběhů tvořili, zdá se, po mnoho dní – a každý samozřejmě úplně jinde. Naproti tomu v knize nejsou Čermákem nakreslené adaptace tří klasických foglarovek Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří a Tajemství Velkého Vonta – o dobrodružstvích Mirka Dušína, Jarky Metelky, Jindry Hojera, Červenáčka a Rychlonožky v bludištní čtvrti Stínadla. Čermákovy komiksy o Rychlých šípech dělí foglarovský badatel Milan Lebeda do tří skupin. Za prvé jde o díly nově překreslené – a případně upravené, za druhé se jedná o Foglarovy adaptace seriálu Kulišáci, vycházejícího původně v časopise ABC (1963–1966), a konečně tu máme nečetné nové díly dle originálních scénářů. Původní verze osmi překreslených příběhů vytvořil ještě za války Václav Junek a v oficiálním vydání kompletu Rychlých šípů jim byla dána pietní přednost. Problém ovšem okamžitě nastal s dvěma pokračováními této řady od výtvarníka Bohumíra Čermáka, Markova jmenovce. Ta Foglar přepracovat nenechal a nejsou proto ani uvnitř této apologie. Známý příběh o dvou bezdomovcích z jeskyně tu tím pádem není dokončen! Ani začato, ani dokončeno pak není ani dobrodružství se závodem dvou speciálních vodních šlapohybů Bratrstva kočičí pracky a Rychlých šípů – a ve výsledku tu z něj dokonce objevíme jen jeho dvě prostřední části! Celkový počet příběhů Rychlých šípů vzniklých ze starších Kulišáků je čtyřicet, většina z nich byla zveřejněna v letech uvolnění mezi listopadem 1968 a dubnem 1970, jen poslední tři až roku 1986 v publikaci Píseň úplňku. A spolu s nimi i čtyři další, zbrusu nové příběhy. Úplně poslední díl Rychlých šípů vytvořil Foglar už někdy v letech 1970–1971 (aniž plánoval, že bude posledním) a Marko Čermák jej nakreslil teprve se značným odstupem (a v jiném kresebném stylu) pro tzv. Sborník nezávislých foglarovců (2009). A upozorněme zde pro jistotu, že i Marko Čermákem vytvořené pokračování Rychlé šípy znovu do Stínadel bývalo svého času prezentováno jako finále seriálu. Ale byl to očividný nesmysl, protože ve skutečnosti se jedná o první stranu adaptace románu Tajemství Velkého Vonta, která byla navíc později překreslena, takže na začátku této knihy ji nenajdete. Panu Marko Čermákovi jeho desátý svazek přejme, ale nelze obejít skutečnost, že se jedná o furiantské vytržení jím kreslených scénářů z kontextu celku a o ignorování nejméně dvou vnitřních příběhových celků. Navíc je otázkou, zda jsou Foglarem zatracená Junkova pokračování nějak podstatně horší než ta moderní Čermákova. A konečně se všeobecně ví, že Marko Čermák pracoval na přelomu šedesátých a sedmdesátých let až neúnosnou rychlostí, takže některé díly trochu odbyl. Oproti tomu jeho přepracování Janem Fischerem předtím kresleného příběhu Rychlé šípy plaší pytláky víc než obstojí; původní díl vyhlíží katastrofálně a doktor Fischer asi tenkrát pracoval v extrémní časové tísni a například přes noc. Prvním příběhem Marko Čermáka o Rychlých šípech je díl Rychlé šípy pomáhají starým lidem z listopadového dvojčísla Skauta-Junáka (1968), ale podezření, že se jedná „jen“ o dokreslení či překreslení nějakého staršího příběhu Fischerova je, zdá se, zcela mylné: to jen mladý Marko předložil starému spisovateli příběh takřka ve Fischerově stylu. A zafungovalo to, takže byl „přijat“ pro veškerá následná pokračování. Nepochybně se jednalo o jeden z jeho klíčových životních momentů, ale je otázkou, zda by ho Foglar akceptoval, kdyby napoprvé spatřil některé z pozdějších pokračování. Možná ne – a 101 příběhů by výtvarně zpracoval někdo úplně jiný. Kdo, o tom lze dnes už jen spekulovat, čímž rozhodně nehodlám snižovat nepochybnou kvalitu Čermákova díla. Když jsem četl Rychlé šípy jako chlapec poprvé, přechod mezi Fischerovými a Čermákovými pokračováními jsem ani nevnímal! A postrádáte-li i analýzu Čermákova přínosu do celku Foglarova seriálu, nejpřehlednější její verzi hledejte na stránkách Pavla Chrze.   Jaroslav Foglar: Rychlé šípy. Kresby Jaroslav Foglar a Marko Čermák. Grafická úprava a zpracování obálky Marko Čermák mladší. Úvod Milan Lebeda – Alpín. Vydal Václav Vávra. Praha 2019. 120 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-02 06:16:54

Jan Vyčítal zpíval do posledního dechu

V neděli 1. března 2020 zemřel v nedožitých osmasedmdesáti letech zpěvák, textař a autor kresleného humoru Jan Vyčítal. Narodil se za války, 8. března 1942. To znamená, že by za týden, tj. o další neděli, oslavil narozeniny. Ještě jako chlapec pilně smolil westerny, které se v rodině dodnes dochovaly, a třeba ještě vyjdou; ale Jan psal prvořadě z toho důvodu, aby měl co ilustrovat. Vystudoval pak na Střední průmyslové škole bytové tvorby obor propagační grafiky (1960) a počínaje rokem 1961 kreslil pro nejrůznější časopisy. Na tzv. umístěnku nastoupil do ČKD Dukla a roku 1961 absolvoval konkurs, na jehož základě se dostal do výtvarného oddělení Československé televize. Z pouhého tvůrce titulků, jaké dnes už na obrazovce bohužel neuvidíme, se vypracoval na oficiálního výtvarníka, nicméně roku 1974 byl propuštěn a vždycky již poté „fungoval“ pouze „na volné noze“. Honza Vyčítal se už v dětství naučil hrát na kytaru a byl to on, kdo roku 1965 založil The Greenhorns. Již od roku 1967 hráli profesionálně a on zde s vynucenými přestávkami zůstal uměleckým vedoucím i producentem. S nimi či samostatně vydal takřka osmdesát zvukových nosičů, i když některé pod dobou (opět) vynuceným jménem Zelenáči (1972–1989). Dělal také filmy: Kolo, Nový život, seriál do televizního pořadu Pro šťastný návrat a s Milošem Kánským i sérii večerníčků. Objevil se ve filmu Balada pro banditu (1978) a mnoha televizních pořadech, například Honem, než to zapomenu I, II. Zde je – spolu s Ivanem Mládkem – v pátém dílu: Poetiku jeho literární tvorby ovlivnily především dřevní trampské písně, ale taktéž zmíněné už westerny (a to nejen rodokapsové) a Foglarův seriál Rychlé šípy. Vyčítal se stal objevitelem už objevených krás české přírody (zvláště Brd), ale i hovorové češtiny. Jeho kreslený humor je absurdní a stojí často na metaforách, výrazné obraznosti, na hře s jazykem. A stojí šprýmovně, ale současně i důstojně na samém „pomezí publicistiky a literatury,“ jak to kdysi lokalizoval Josef „Kobra“ Kučera. Výtvarně Vyčítal zpočátku mírně napodoboval Adolfa Borna, ale poté se stal zcela svým, takže vtipy ani nemusel podepisovat. Vytvořil legendární postavičku pytláka Říhy a často taky kreslil kocoury, zajíce, psy, medvědy, ufouny, trampy a více i méně zlostné hajné. Humor začal publikovat v Dikobrazu a vystavoval od roku 1970. Sporadicky také maloval oleje. Výtvarně zpracoval obaly mnohých gramofonových desek, když ještě něco takového existovalo, a ilustroval rozličné texty v časopisech, ale i regulérní knihy. Již roku 1964 byly na Mezinárodní výstavě knižního umění v Lipsku oceněny jeho obrázky k Čapkově Válce s mloky. V letech 1974–1978 byla Honzovi zakázána autorská tvorba ve veškerých médiích a nesměl dokonce publikovat ani onen kreslený humor. Jak už řečeno, byl i propuštěn z Čs. televize. Symbolem jistého návratu se stala jeho písnička Cadillac, která se sice odehrává ve Spojených státech, ale rozkrádání, které líčí, jaksi „pasovalo“ kamsi jinam. „A aniž si kdo toho všim´, pronesl ven rychlostní skříň!“ Po převratu byl Jan Vyčítal místopředsedou České unie karikaturistů. Již počínaje Slepcem (1959) napsal přes čtyři sta písňových textů a vždy vyznával pravidlo, že country stojí na příbězích. Za Oranžový expres si přebral cenu na „2. folk a country festivalu“ (1970). Zlidověly (více i méně) písňové texty a songy jako Červená řeka, Šlapej dál, El Paso, Rovnou, tady rovnou, Řekněte jí, Když náš táta hrál, Blizzard (který napsal společně s Jiřím Grossmannem), Zatracenej život (to je ta písnička, kde zpíváte Jupí, čerte!), Blues folsomské věznice, Blízko Little Big Hornu, To tenkrát v čtyřicátom pátom aj. Roku 2006 koneckonců vydal i působivé CD „T jako textař“. Vyčítal publikoval v Pionýru, Pionýrské stezce, Zápisníku, Květech, už zmíněném Dikobrazu, v Novém dikobrazu, v KUKu, Škrtu, Mladém světě, v Mladé frontě, ve Svobodném slově (například povídku Kosa na kámen, 7. února 1987), v Magazínu Co vás zajímá (například vzpomínku Kouzelníci), v Premiantu, Reportéru, Reflexu, Blesku, Portýru, v Sedmičce zveřejnil roku 1992 vyjímatelný Zpěvníček Jana Vyčítala. Podle klasické novely Dala Stivense volně převyprávěl a nakreslil dvanáctidílný komiks Kamenáč Bill (mj. v časopise Škrt) a zcela původním je kreslený seriál Toulavé kecky Čendíka Pecky (1-12, časopis Pionýr 1987–1988). Texty i s akordy obsahují Vyčítalem vytvořené publikace To tenkrát v čtyřicátom pátom (MARSYAS, Praha 1990), SEMTEX a dalších 15 písniček Honzy Vyčítala… (KOBRA, Praha 1992) či Zpěvník Honzy Vyčítala (LAGUNA, Praha 1995). V naposled zmíněné knize najdete i jeho kreslený humor. Je také spoluautorem knih 100x o láske (Smena, Bratislava 1989), Čaj s příchutí jehličí (REGIA, Praha 1995) či Potlach aneb Čaj s příchutí jehličí a rumu (REGIA, Praha 1998). Posledně jmenovanou knížku sám sestavil, ilustroval a doplnil úvodem. Bez dalších spoluautorů vytvořil a vydal knihy kresleného humoru Salon Honzy Vyčítala (Fortuna, Praha 1970), Kočkové, trempíři a ufouni Honzy Vyčítala (Svět v obrazech, Praha 1991) či Velká kniha vtipu Honzy Vyčítala (Grada Publishing pod značkou COSMOPOLIS, Praha 2019). V posledně zmíněném svazku (má 256 stran) najdete i vtipy méně mravné, ale jak sám Honza Vyčítal prohlásil, kreslit humor toho typu, ve kterém leží na kolejích člověk přejetý vlakem napůl, si nikdy nedovolil. Jan Vyčítal napsal také obsáhlou vzpomínkovou trilogii Greenhorns a Honza Vyčítal (G + W, Cheb 2000–2002), kterou sám ilustroval a jejíž svazky zahrnují také veškeré jeho texty i s akordy. Mapují ovšem jen léta 1960–1974 (1. díl), 1975–2000 (2. díl) a 1992–2002 (3. díl). Na to následovaly ještě osobnější a místy opět i nemravné paměti Co mě nezabije, to mě přizabije (vydal vlastním nákladem, Praha 2003, kniha obsahuje i jeho kreslený humor) a Co mě nezabije, to mě pošílí (opět vlastním nákladem, Praha 2007). Nu, a oba tyto díly se staly základem definitivní knížky vzpomínek Práce všeho druhu (nakladatelství Daranus, Řitka 2008), kterou sám ilustroval, jíž navrhl obálku a kterou doplnil z vlastního archivu fotografií. Tento svazek má 272 stran a není úplně jednoduché jej hodnotit. Autor tu mimo jiné vzpomíná i na přátele Jana „Plivníka“ Jedličku, Víta Hrubína, Marko Čermáka, Karla Vágnera, Michala Hrdého (předčasně bohužel zesnulého autora kresleného humoru), „Karolka“ Klose, Pavla Pecháčka, Jaroslava Štercla, Jiřího Falladu, Josefa Šimka. Současně se neostýchá líčit i některá svá erotická dobrodružství a různé touhy a preference v této oblasti. Nelze tím pádem vyloučit, že na někoho mohou Vyčítalovy paměti působit až lehce vulgárně. Avšak jsou zřejmě upřímné, on byl, jaký byl, a jak se nechal slyšet, veškerá traumata a problémy vždy okamžitě řešil, což bylo někdy nutné dělat právě a jenom prostřednictvím literární tvorby. Jak si vzpomínám, míval ovšem i chvíle, kdy se uzavíral pouze napolo: to potom vyhlásil, na kterém místě u Berounky bude tábořit, a podle všeho tam skutečně čekal, kteří z příznivců se zastaví. Asi největší porevoluční náraz znamenal pro Honzu Vyčítala konflikt z roku 2007 okolo jeho písně propagující protiraketový radar Spojených států, který měl být svého času umístěn v Brdech. Jak si vzpomínám, i můj dobrý kamarád Jaromír „Billíček“ Frič, který je jinak vyznavačem banja, country i Greenhornů, tehdy řekl, že Honza ztratil ponětí o době. Domnívám se, že to ponětí neztratil, pouze nemohl ustoupit ze svých stanovisek. I když jej ledacos hnětlo nebo i bolelo, velmi rychle se dovedl pokaždé otřepat, a ačkoli ztratil schopnost hrát na kytaru, zpíval doslova do posledního dechu. A výborně. Jeho písničky jsem sbíral a jeho ráčkování mi už jako dítěti spíš imponovalo. Opakovaně jsem se setkával s názory, že „neumí kreslit“, a na vysoké škole mě spolužák horlivě ujišťoval, že prý dozajista slyšel, že je Honza pěkný blbec..., ale to je nesmysl. Byl to moudrý, chytrý a pozoruhodný chlap.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-12 16:07:27

Rik Lina, jeden z „našich“ nizozemských surrealistů

Když Lubomír Kerndl, malíř, sochař, básník a polygraf, otevřel na jaře 2006 v pronajatém bývalém Mohelském mlýně na Třebíčsku surrealistickou galerii Čertův ocas, byl to faktický triumf moravské skupiny Stir up. Po jedenácti letech existence získala výstavní interiéry, o nichž do té doby mohla jen snít. Zahraniční surrealisté vítanými hosty Otevírací výstava spolu se Stir up premiérově představila tvorbu dvanácti západoevropských, středoamerických a jihoamerických surrealistů z Belgie, Francie, Nizozemska, Rakouska, Velké Británie, Portugalska, Kostariky a Chile. Do mlýna v romantickém údolí řeky Jihlavy je pozval historik umění, surrealistický básník a kolážista Arnošt Budík, brněnský rodák působící od konce 70. let v Bruselu. Mezi novými tvářemi na moravské výstavní scéně byl tehdy nizozemský malíř Rik Lina. On a někteří další cizí surrealisté za sebou po první výstavě nezavřeli dveře docela. A pozvání na další výstavy v Čertově ocase přijali i jiní. Jejich kontakty s galerií Čertův ocas a se skupinou Stir up trvají už čtrnáctý rok. Největší měrou v elektronické podobě, v odkazech na výstavy, autorských komentářích k nim, sdílením obsahů kulturních magazínů. Ty letos věnovaly širokou pozornost 100. výročí vzniku surrealismu v Paříži. Hosté z ciziny byli svými díly přítomni na výstavách Stir up uspořádaných v péči moravských pořadatelů a opačně, naši surrealisté jsou pravidelně zváni na přehlídky do ciziny, nejčastěji do Chile, Kostariky nebo Portugalska. Pozornost jim věnovaly webové kulturní magazíny Agulha Revista de Cultura (Brazílie, editor Floriano Martins), Revista Matérika (Kostarika, editor Alfonso Peňa) a Revista Triplov (Portugalsko). Ponořen do přírody Rik Lina (* 1942) je absolventem mezinárodní univerzity aplikovaných věd o výtvarném umění a designu v Amsterodamu (Gerrit Rietveld Academii), jedním z nejosobitějších a nejpřitažlivějších současných západoevropských surrealistů. Žil a pracoval na různých místech světa. Nejraději v divoké přírodě. S ideou Odilona Redona Ponořte se do přírody. Svůj život a umění věnuje poznávání pouště, hor, tropických deštných pralesů a korálových útesů. Vytvořil kresby, malby a grafické listy s tematikou poezie života ve volných vodách moře. Uskutečnil řadu individuálních výstav a zúčastnil se četných mezinárodních přehlídek. Koncem 60. let se připojil k hnutí Phases, vedenému Edouardem Jaguerem. V roce 1972 byl zastoupen na peruánské výstavě k poctě Césara Mora. Do té doby je datován počátek jeho přátelství s Cruzeirem Seixasem a Mariem Cesarinym de Vasconcelos, předními představiteli portugalského surrealismu. V průběhu posledních deseti let se Lina uvedl svými básněmi v surrealistických časopisech Debout sur L'Oeuf, Phala a v dalších titulech. Od druhé poloviny prvního desetiletí nového věku žije a pracuje střídavě ve Figueira da Foz na portugalském atlantickém pobřeží a v nizozemském Amsterodamu. Nejdříve poslal na Moravu Hybridy Tvorbu Rika Liny přiblížím, byť jen kuse, ve více pohledech. Především z roku 2018 a z letoška. Ale také reprodukcí dekalku s koláží pojmenovaného Hybridy, jež byla první Linovou prací uvedenou u nás, v Galerii Čertův ocas zjara 2006. A ze starší tvorby neměl by být přehlédnut ani monumentální obraz vzniklý před rovným desetiletím. Má titul Oranžový věštec Z (kombinovaná technika na plátně, 195 x 405 cm). Soudím, že je to dílo důležité ve smyslu autorem podané informace, kde zmiňuje jedno ze svých myšlenkových a formových východisek, zrcadlené pak v četných dalších obrazech, jejichž surrealistická skladba je nesena spojnicí automatických kreslířských a malířských prvků s racionálními jednotlivostmi. To je de facto úhrnným signifikantním znakem Linovy tvorby v široce založeném souboru s titulem Vnitřní krajiny, v tematice mořských květin i jiných námětů. Lina o Oranžovém věštci Z napsal na svůj web: Tento obraz jsem komponoval střídavým použitím racionálních a automaticky vedených prostorových vnuknutí. V malířském postupu tohoto druhu leží mé zřetelné spojení s tvorbou Roberta Matty. Mám týž cíl, jaký měl on, objevovat v malbě nové světy. (Poznámka: Roberto Matta, 11. 11. 1911 Santiago de Chile, Chile – 23. 11. 2002 Civitavecchia, Itálie, byl chilský surrealistický malíř se světovým věhlasem). Automatické malování Rika Liny a Jana Giliama V amsterodamské galerii CAPA, orientované na automatickou malbu, vznikalo ve třech odpoledních hodinách v sobotu 7. dubna 2018 společné dílo Ríka Liny a Jana Giliama. Váže se k němu Linův text s autorským titulkem Automatická malba aneb Třetí malíř: Není zcela jasné, kdo vytvořil tento obraz. Rukopisy připomínají určité tvůrce, ale jsou tam i jiné, náhle objevené rukopisy, které určují výsledný obraz. Tato charakteristika kolektivního automatismu, v němž pravidelnost osobních a všeobecných přístupů s převládajícím dobrým vkusem, má i prvky vytvořené jakoby nohama. Tak vznikají kuriózní, někdy chaotické, většinou překvapivé obrazy. Nový typ estetiky pochází z podvědomí. Spolu s kombinovanými impulsy tvůrci sklouzávají, jako by to byly zprávy kolektivního podvědomí. Kromě těchto zřetelně nezakoušených vzpomínek jsou to ohlasy zkušenosti z potápění v moři, protože to nás, Jana Giliama a mne, spojuje osobně a přivádí ke společné práci. Pocit hlubokého moře, tento cizí svět, se nám zvolna, ale jistě objevoval po celý den na povrchu našeho myšlení. Kresby na téma Úniky free jazzu A ještě zcela aktuální pohled do Linovy tvorby. Pojí se k přítomné výstavě Úniky free jazzu. Nachází se v amsterodamské Hale 100, jejíž populární součástí je Jeviště pro neslýchané zvuky. Rik Lina poslal autorovi tohoto článku vyznání svého vztahu k free jazzu, doplněné třemi reprodukcemi kreseb: Kresby uvedené v Hale 100 se týkají free jazzu a okamžitého komponování. Poslouchám hudbu a vcházím do ní, kreslím tvary, pohyby, struktury, vize a krajiny. Ale podobu hudebníků a jejich nástrojů raději nechávám fotografům. Snažím se zachytit struktury zvuku v prostorových labyrintech hudby. Polyfonní improvizace, polyfonní rytmy, rychlé změny času a zabarvení, sociální důsledky s pocity „odlišnosti“ v pojetí svobody, náhody a s nepředvídanými a nepředvídatelnými změnami. Jazz a automatické kreslení, čistý čas: Jednat a myslet současně. Být tam. Dokud kreslím, poslouchám hudbu, improvizovanou hudbu, jazzovou hudbu se svobodou „být jiný“, nepředvídaný, nepředvídatelný. Jazz a automatické kreslení, čistý čas: Tvoření a myšlení existují současně, dokud kreslím a poslouchám hudbu. Improvizovanou hudba, jazzovou hudba, free jazz. S příbuzenstvím v imaginaci Jako většina vizuálních umělců i surrealisté jsou individualisté. Stran obsahů a tvůrčích metod děl uvažují jen se sebou samými v klauzurách ateliérů. Ale leckterý má smysl pro kontakty se stejně orientovanými. Arnošt Budík v rozhovorech, které u nás dal, a v článcích pro časopis Styxus akcentuje, že surrealismus je více než tvůrčí forma, je především životním stylem. S tím souvisí, jistě rozličně preferovaný, zájem surrealistů o politické, sociální a morální problémy přítomnosti. A s cítěným příbuzenstvím v imaginaci jde i potřeba vzájemně o sobě vědět. Bez ohledu na vzdálenost a rozdílnost jazyka. V surrealismu je i bez povyku a transparentů stále přítomno Rimbaudovo změnit život. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-24 19:36:13

William Earl Johns: Biggles od velbloudích stíhaček (ukázka z knihy)

Před jednaosmdesáti lety u nás poprvé vyšel český překlad dobrodružného románu britského spisovatele Williama Earla Johnse Biggles od velbloudích stíhaček s ilustracemi Zdeňka Buriana. Následovalo více než 100 vydání bigglesovek, které podobně jako mayovky uchvátily zejména klukovské a mužské čtenáře. Jejich ilustrací se kromě Buriana zhostila řada českých umělců – např. Otakar Šembera, Pavel Andrýsek, Petr Barč či Jiří Wowk. Čtenáři si občas stýskali nad chybami v překladech letecké terminologie či že někteří z ilustrátorů nerespektovali odpovídající typy letounů nebo že ztvárnili Bigglese mnohem staršího, než měl být. Nakladatel Aleš Lederer se rozhodl vzdát hold dobrodružné klasice a oslovil mladého plzeňského ilustrátora Jana Stěhuleho (20) ve věku hrdiny Bigglese, aby vytvořil nové ilustrace. Tak vzniklo velkoryse pojaté vydání kompletně revidovaného českého překladu, poprvé s desítkami unikátních barevných ilustrací. „Ilustrovat Bigglese po Burianovi pro mě znamenalo výzvu i tlak. Burian patří k mým nejoblíbenějším ilustrátorům, je ikona. Nechtěl jsem ho kopírovat, to by nemělo smysl. Snažil jsem se ilustrace posunout k modernějšímu pojetí, aby zaujaly současné čtenáře. Využil jsem kombinaci fotek a textur,“ říká Jan Stěhule. „Svědomitě jsem nastudoval reálie včetně odpovídajících letadel,“ dodává.   Mezi nejslavnější britské ilustrátory bigglesovek patřil Howard Leigh (1896-1981), uznávaný umělec Aviation Art ve 30. letech, jenž ilustroval první vydání bigglesovek, celkem kolem dvaceti. Dále Leslie Stead (1899-1966), o němž se říká, že nakreslil Bigglesovu tvář na základě své vlastní. Vytvořil ilustrace k více než padesáti vydáním Bigglese. Titul Biggles od velbloudích stíhaček patří do legendární série více než stovky knih mapujících dobrodružství britského letce Jamese Biggleswortha za první a druhé světové války. Už od prvního českého vydání z roku 1938 obsahuje kniha tradičně povídky ze dvou Johnsových knih The Camels Are Coming a Biggles of the Camel Squadron.   Ukázka z knihy Profesor se vrací Algernon Montgomery udýchaně vpadl do důstojnické jídelny: „Bigglesi, kluci, Profesor je živ a zdráv. Přistál nouzově na druhý straně zákopů. Právě volali z velitelství perutě, že ho Němci hlásili jako válečného zajatce!“      Biggles vyskočil od stolu už při prvních slovech nadšeně vřískajícího Algyho: „Cože? Řekni to ještě jednou!“      „Je to docela možný. Jak jinak by Němci mohli znát jeho jméno?“      Biggles se usmál a poškrábal se na hlavě: „Já vím... ale pře kvapilo mě to! No, vlastně... Spoustu lidí už sestřelili, a přece se z hořícího letadla dostali ven. Jestli Profesor letěl dost nízko nad zemí, mohlo se mu podařit sklouznout po křídle, takže na před narazil na zem koncem křídla.“      Do místnosti přiběhl major Mullen. „Slyšel jsi to, Bigglesi? Mladý Henry Watkins se přece jen nezabil. Je na druhé straně!“      „Ano, pane majore,“ odpověděl Biggles. „Algy nám to právě řekl. Něco mi to připomíná. A teď se divím... divím se...“ zabručel Biggles a na čele mu naskočily vrásky, jak přemýšlel.      „Čemu se divíš?“ vpadl mu do řeči Algy.      „To, že Profesor padl do zajetí, mi něco připomíná – to je všechno... Víte, jak měl pořád nějaký nápady. Jednou mi říkal, že se diví, proč neexistuje nějaká organizace, která by na nějakým předem sjednaným místě sbírala důstojníky, který se dostali z německýho zajetí... Vzpomínáte si na tu přednášku, co nám uspořádal ten chlapík – jak se jenom jmenoval – zapomněl jsem už jeho jméno... kterej objížděl všechny letky a povídal nám, co máme dělat, kdybychom padli do zajetí? Vyprávěl nám o dvojitejch hraničních pásmech, o pohraničních hlídkách, o drátech napuštěnejch elektřinou, o strážních psech a o nesnadným přeplavání Rýna a tak dále. Seděl jsem vedle Henryho a ten se pak po přednášce vyptával toho plukovníka na různý věci. Plukovník mu řek, že skutečně není tak těžký dostat se z německého zajetí; spíš je těžký dostat se zpátky přes zákopy nebo trefit přes hranici. Právě tam že dopadli nejvíc lidí. Henry se ho zeptal, proč nemáme sjednaný nějaký místo, třeba pole, kam by mohla zaletět naše letadla a vzít tam zajatce na palubu. Plukovník řekl, že se o tom uvažovalo, ale problém je v tom, že je na naší straně tolik německejch agentů, že by se nepřítel ihned dozvěděl, který pole k tomu použijeme. První letadlo, který by tam zaletělo a přistálo, by zřejmě narazilo na ozbrojenou hlídku, která by na něj už čekala. Nebo by Němci mohli to pole zadrátovat a letadlo by se rozbilo, už když by tam přistávalo. A tak místo abysme dopravili jednoho důstojníka zpátky, přišli bysme o dalšího i o letadlo. Henrymu to ale nedalo spát, a tak mi jednou večer svěřil svůj nápad: Abysme všichni v letce pracovali ve dvojicích a každá dvojice aby si ujednala místo své schůzky za frontou. A opravdu mi ukázal pole, kam by přišel, kdyby ho zajali a on utekl... A že bysme poznali, jestli tam je, podle toho, že by se snažil udržovat malej ohníček v rohu pole. Ale ve skutečnosti je v tom místě těsně vedle sebe spousta polí, kde by se dalo přistát – je to podél lesa Langaarte na jeho východní straně. A když je teda v zajetí, rád bych se přesvědčil, jestli se mu skutečně podařilo utéct a dostat se na to pole. Snad by se z to ho zajateckýho tábora moh nějak dostat. Prófa by nevydržel v base ani pět minut, aniž by vypracoval nějakej úžasnej plán.“  ■ Mezitím zastavil před jídelnou automobil plukovníka Raymonda z velitelství peruti a za chvilku vstoupil do místnosti sám plukovník. Pokynul vesele Bigglesovi a ostatním důstojníkům a přešel k majoru Mullenovi, který stál u krbu. A major Mullen po krátkém rozhovoru s ním kývl na Bigglese, MacLarena a Mahoneyho, velitele svých rojů.      „Pánové, pan plukovník by rád věděl, proč jsme dosud nevypátrali tu novou německou bombardovací letku,“ začal velitel letky zachmuřeně. „Začíná to být vážné. Lítá k nám každou noc a nadělá za frontou a v zázemí vždycky pěknou paseku!“      „To nevíme, proč jsme ji dosud nevypátrali!“ odsekl Biggles. „Měli jsme v tomhle týdnu poplach každou noc. Já už z nedostat ku spánku šedivím... Ne, pane majore, nemohl jsem zjistit jejich letiště, to je pravda. Prohledal jsem každou píď země v okruhu šedesáti kilometrů. Jediná věc, kterou se můžu domýšlet, je, že Němci používají ony opuštěné hangáry, které měla Richtho fenova skupina, než se usadila se svým letištěm blíž k frontě.“      „Ne, tam nejsou,“ ozval se plukovník Raymond a zavrtěl hlavou.      „Jak to víte?“ zeptal se ho Biggles a zamračil se.      Plukovník Raymond jeho kázeňský poklesek nechal bez komentáře: „Víme to, a to stačí. Máme už svůj způsob, jak takové věci vypátrat.“      „Rozumím,“ odvětil Biggles. „Promiňte!“      „Pravda je, že bombardovací letouny jsou někde ve vašem úseku,“ prohlásil plukovník, „a je na vás, mládenci, abyste je vypátrali. Přece Němci nemůžou skrývat tak velká letadla někde ve vesnické stáji. Dejte se do toho, pánové! Čekám na vaše zprávy. Sbohem!“      Biggles se zamyšleně díval za odcházejícím plukovníkem. „Budeš čekat na naše zprávy... to se teda načekáš,“ procedil mezi zuby. „Němci si pro svý letadla pěkně vyhrabali podzemní úkryty, kde je nikdo neruší. Ale myslím, že se po nich budeme muset podívat trochu jinak. A co je vůbec s Profesorem? Kdo se mnou chce letět na druhou stranu podívat se, jestli Henry už zapálil ten svůj táboráček? Bude pryč už tak šest neděl. Pokud tam ještě není, budeme na to místo dávat pravidelně pozor, abychom viděli, jestli se neobjeví. Co kdybysme se tam mrkli dneska odpoledne? Je to kus cesty přes zákopy, takže čím víc nás tam poletí, tím to bude veselejší!“      „Já jdu s tebou!“ odpověděl MacLaren ihned. „A vezmu s sebou svoje kluky.“      „A já taky,“ usmál se Mahoney. „My poletíme všichni, celej roj!“      „To je od vás moc hezký!“ řekl Biggles a zvolal: „Algy! Harcourte! Připravte se na hlídkový let ve čtyři hodiny třicet! Poletíme pro našeho Prófu, abysme ho dopravili domů.“      „Jsi stejnej blázen jako Prófa!“ zabručel nesouhlasně Algy, ale oči se mu leskly a usvědčovaly ho ze lži.      „Máme půl minuty času – tak co máš v plánu?“ vyzvídal Mahoney.      „Myslím, že bude nejlepší, když nejdřív prostě zaletíme na druhou stranu a zjistíme, jestli tam Henry vůbec je.“      „Dejme tomu, že tam je – a co pak?“ otázal se MacLaren.      „Pak se vrátíme domů a rozhodneme, co máme podniknout. Nesmíme vzbudit moc pozornosti... Já si vezmu Algyho a Harcourta a budu se držet ve vejšce kolem patnácti set metrů. Ty, Macu, poletíš hned za mnou ve vejšce dvou tisíc nebo dvou tisíc pěti set metrů a Mahoney vystoupá se svejma lidma až do tří tisíc metrů. Poletíme rovnou přes zákopy a zpátky a nebudeme si ničeho a nikoho všímat... Jdeme na to!“ ■ Za chvilku už uhánělo přímo k zákopům devět velbloudů v do hodnutém rozestavení. Biggles měl Algyho u konce svého pravého a Harcourta u levého křídla a pohodlně se v sedadle uvelebil, neboť je čekal hezky dlouhý let na druhou stranu. Letadla se přehnala palbou protiletadlových děl přes zákopy a uháněla na nepřátelské území, přičemž se bedlivě rozhlížela po nepřátelských letounech.      Najednou se na obzoru objevilo půl tuctu nepřátelských trojplošníků a postavilo se proti nim, ale když Němci spatřili další anglické stíhačky vysoko nad sebou, rozmysleli si to a dali se chvatně na ústup.      Před letci se nejasně rýsovala dlouhá, rovná silnice vroubená rozptýlenými topoly a ztrácela se jako stříbrná stuha v modré dálavě, kde mizela v ohromném lese u Langaarte; ten se rozprostíral jako velká černá skvrna pod nimi. Když se Biggles přiblížil k lesu, změnil nepatrně kurz a potom začal opisovat širokou zatáčku, aby se dostal přes okraj lesa nad pole, jež si Henry kdysi vyhlédl.      Odsunul si brýle a zíral upřeně dolů na pole, ačkoli byl od něho ještě příliš daleko, než aby na něm mohl rozeznat podrobnosti. Občas se podíval kolem sebe; rozpaky se mu svraštilo obočí. „To je divný – německý děla nestřílejí!“ uvažoval, „a v tomhle úseku jich bejvalo vždycky plno. Asi je přestěhovali blíž k frontě...“      Nepřítomnost protiletadlového dělostřelectva vzbudila jeho podezření, aniž byl s to přesně říct proč. Zkrátka: nebylo to obvyklé. A cokoliv neobvyklého ve vzduchu nad Francií bylo v té době už samo o sobě podezřelé. Biggles se znovu pozorně zadíval dolů a potom se mu zatajil dech a překvapením zahvízdl. V odlehlé koutě dlouhého čtverhranného pole, které hraničilo s lesem, vystupoval do tichého večerního vzduchu skoro svisle tenoulinký sloupek bleděmodrého kouře.      „Tamhle je!“ řekl si trochu nedůvěřivě, neboť i když vyletěli kvůli Profesorovi, ve skutečnosti Biggles ani v nejtajnějším skrytu svého srdce nedoufal, že by Henryho plán vyšel. Obrátil hlavu, podíval se na Algyho a ukázal dolů. Algy rukou naznačil, že porozuměl.      Na chvilku se Bigglese zmocnilo pokušení riskovat přistání u lesa, ale slunce se už naklánělo k západu a na zem vrhalo dlouhé šarlatové stíny. Sice při své netrpělivosti toužil po vzrušení spojeném se záchranou Profesora, ale hlas rozumu ho varoval před ukvapeností.      „Když je tam dneska, bude tam i zítra!“ zauvažoval. Potom se náhle rozhodl a zamířil nazpět k zákopům. ■ „Tak co tomu říkáte, pánové?“ zeptal se Biggles ostatních velitelů rojů půl hodiny potom, co vylezli ze svých velbloudů.      „Jde o to, co v tý věci chceme podniknout,“ zabručel Mahoney vážně. „Přistát tam je strašně nebezpečný. Když si odmyslím nebezpečí léčky, stačí malej krtčí kopeček, abys na něm otočil letadlo podvozkem nahoru. A co pak?“      „Nech to na mně!“ řekl mu s důvěrou Biggles.      „Tak jak to vypadá?“ zvolal major Mullen, který k nim přiběhl z velitelství letky.      „Je tam na poli! Mám nápad, pane majore. Zítra ráno za prvního rozbřesku tam zaletíme všichni stejně jako dneska – až na to, že se budeme držet trošku výš. Jestli se celá naše letka začne nad lesem motat příliš nízko, seběhne se celá německá armáda, aby se podívala, co se děje. Proto jakmile dorazíme nad les, ty, Macu, odbočíš doleva a Mahoney doprava, ale budete mě mít pořád na očích. Algy a Harcourt budou kroužit přímo nad tím polem a budou udržovat nežádoucí návštěvníky pěkně stranou. Jestli tam Profesor je, vrátí se k nám na křídle mýho letadla!“      „A co kdybychom požádali o dvoumístný dvouplošník, aby tam pro něho zaletěl?“ vmísil se do řeči major.      „To by nebylo vhodné, pane majore. Než by se tam dostal, německé letectvo by na něj už čekalo. Němci vědí zrovna tak dobře, co se děje na naší straně zákopů jako na jejich vlastní, a čím míň lidí se o tom něco doví, tím líp pro nás. Profesor se na křídle může uvelebit dost pohodlně. Nedávno už jsem tak přece dopravoval jednoho cestujícího. Jakmile vzlétnu ke zpáteční cestě, všichni se ke mně připojte a vyrazíme směrem k zákopům. Jak se vám to líbí?“      „Mně se to zamlouvá,“ řekl MacLaren lakonicky.      „Mně taky,“ souhlasil Mahoney.      „Tak domluveno,“ pokývl Biggles spokojeně. ■ Velmi pozdě večer Biggles odhodil rozečtenou knihu, vstal a začal silně zívat. „Tak a teď si teda půjdu zdřímnout,“ prohlásil. „Nezapomeňte na ranní výlet! Poletíme odtud za svítání a...“ Náhle se zarazil a ztuhl. A spolu s ním také všichni přítomní důstojníci. Algy, který bušil do rozladěného klavíru v jídelně, se zastavil uprostřed taktu s rukama ve vzduchu. Po hlučení rozprávějících hlasů a smíchu se po celé místnosti náhle rozhostilo ticho, takže by bylo možné slyšet spadnout špendlík. Z velké dálky na frontě se ozývalo běžné, obyčejné hřmění děl. Ale kromě toho bylo slyšet ještě ostré výbuchy. Každý v místnosti věděl, že to jsou protiletadlová děla, jejichž šrapnely vybuchují vysoko na obloze.      „Letí k nám!“ zašeptal Biggles.      „Doufejme, že k nám neletí,“ zamručel Mahoney.      Dveře se rozevřely dokořán a do místnosti vrazil Wat Tyler. „Zhasněte světla, vy blbouni! Copak jste hluchý? Letí k nám bombarďáky. A vy si tady sedíte bez zatemnění, takže to vypadá, jako by tu blikal nějakej naváděcí maják. Zhasněte to, ale fofrem!“      Biggles se rozběhl ke dveřím: „Neměl bys bejt tak vystrašenej, Wate,“ reptal. „Pojď, podíváme se na ten ohňostroj!“      Když Biggles otevřel dveře dokořán, hluk zvenčí jako by stonásobně zesílil. Na několik kilometrů daleko byl vzduch zaplněn záblesky rudých pichlavých plamenů a výbuchy a tlumeným rachotem silných leteckých motorů.      „Jestli neletí na nás, tak určitě poletí nad námi,“ prohlásil Algy, „já si jdu hledat nějakou díru!“      „To bude asi pořádně hluboká díra, když si myslíš, že jí neublíží takový bomby, co vezou ty výtečníci,“ smál se Biggles. „A počkej, jdu s tebou!“      Kolem nich na zemi už byla úplná tma. Ani malinké světélko neprozrazovalo, že se tu nachází letiště. Připojil se k nim mírně udýchaný Harcourt, který se ustavičně díval nahoru na jiskřivé záblesky, teď už se přibližující s neúprosnou jistotou. Tucet světlometů pátral po obloze, jejich dlouhé bílé prsty po ní běhaly křížem krážem a protínaly inkoustově černou tmu. Hluboké dunění motorů bombardérů, jež znělo tak zlověstně už v dálce, dostalo nyní ještě hrozivější přízvuk.      Šrapnely protiletadlových děl vybuchovaly už skoro přímo nad nimi. Jako nějakým kouzlem se na obloze objevilo skvoucí bílé světlo, které šířilo oslnivou záři po celém letišti a viselo ve vzduchu zdánlivě úplně nehybně. Biggles skočil rychle do zákopu, který obklopoval nejbližší barák.      „Podívejte se,“ zařval, „jdou po nás. Němci shazujou padáčky s osvětlovacíma raketama!“      Bylo slyšet slabý nářek, jakoby hvízdání vzdálené lokomotivy, a Biggles si zalezl hlouběji do zákopu. „Tamhle letí!“ zakřičel, když se úpění proměnilo v ječivý skřek. Letci se bezděčně přikrčili, když se bomby přiblížily k zemi, neboť se zdálo, že jim padají rovnou na hlavy. Nedaleko od nich vyrazily do vzduchu oslnivé plamenné jazyky. Pak se ozval ohlušující výbuch a země se zachvěla.      „To bylo přespříliš blízko, než aby se mi to mohlo líbit!“ odvážil se Biggles vyhlédnout přes násep, ačkoliv se ozývalo skučení dalších padajících bomb. „Podívejte se, ty chlapi zasáhli hangár roje A!“ zařval. „Už hoří. A od něho chytne náš hangár – vítr vane směrem k němu. Pojďte, kluci!“ vyskočil Biggles směrem k hangárům, které zářily v přízračné záři klesajících světlic.      Také major Mullen vyběhl ze dveří své úřadovny: „Všichni ven!“      Nastal všeobecný úprk směrem k hořícím hangárům. Mračno hlíny vyskočilo s rudým zábleskem necelých padesát metrů před Bigglesem, kterého něco prudce srazilo k zemi. Začal v dusivých zplodinách výbuchu lapat po dechu, ale pak se vzchopil a zase se hnal kupředu.      Jedním pohledem rozpoznal, že pokoušet se o záchranu hangáru či letadel letky A je bezúčelné, protože plátno hangárů představovalo jediné praskající moře plamenů, vrhajících oranžovou záři na výjev zkázy. Také hangáry letky B už stály v plamenech záři na výjev zkázy. Také hangáry letky B už stály v plamenech a ohnivý jazyk olizoval i střechu hangáru, kde byla uskladněna letadla letky C. Bylo to učiněné peklo rachotu a dýmu a plamenů. ■ Bigglesovi stékal po obličeji pot, ale přesto uchopil svého velblouda za ostruhu a začal jej táhnout na volné prostranství. Algy, Harcourt, letecký rotmistr a několik mechaniků mu přiběhli na pomoc a letadla letky C byla brzy vytažena na startovací dráhu. V noční tmě nad nimi začaly skřehotat neviditelné kulomety, jak němečtí kulometčíci do místa zkázy vyprazdňovali své zásobníky. Letecký mechanik, který stál nedaleko Bigglese, jako by překvapením vykřikl, s vytřeštěnýma očima se chvíli díval na velitele svého roje a potom se složil malátně na zem jako šaty sklouznuvší z věšáku.      „Dva muži sem, ale rychle!“ zvolal Biggles, „zaneste ho dolů k doktorovi!“ A pak se obrátil, aby se podíval, jak vypadají ostatní stroje. Ale jen zaúpěl, když poznal, že žádná z dalších dvou letek nemohla přes veškerou námahu zachránit už ani jediné letadlo. Neboť žár požáru byl tak prudký, že bylo nemožné dostat se blíž. Německá bombardovací letadla už skončila svou práci a vracela se domů.      „Teda musím říct,“ ukázal Biggles na řadu děr po bombách na letišti, „že bohužel odvedli dobrou práci. Byly to ty samý friedrichshafeny, o kterejch mluvil plukovník dnes odpoledne.“      Major Mullen mlčky přikývl: „Udělali tady moc pěknou práci. Ale udělal bys líp, kdyby ses šel trochu prospat. Zdá se, že s těmi třemi letadly, co nám zbyla na letišti, budeš mít v několika nejbližších dnech co dělat.“ ■      Právě svítalo, když Biggles, Algy a za ním Harcourt vyjížděli z hangáru na letiště a chystali se vyletět, což nebylo vzhledem ke stavu letiště, rozervaného bombami, nijak snadné. Z hangárů, či spíše z hromady zuhelnatělých trosek, které označovaly místo, kde kdysi stály, se ještě kouřilo.      Biggles se vztekle zašklebil, když otevřel škrticí klapku, neboť bylo docela možné, že se počet letadel schopných letu může brzy zmenšit na dvě z těch tří, která ještě letce zbyla. Neboť i přes onu pohromu se Biggles rozhodl, že se pokusí Profesora zachránit – pokud na něj ovšem bude opravdu čekat na místě schůzky. A pak by se dali do hledání brlohu bombardérů, které jim natropily tolik zla. Mezitím už všechna tři letadla vzlétla a zamířila směrem k Langaarte... ■ Velká skupina nepřátelských průzkumných letadel letěla na frontu, ale Biggles se jim uhnul do slunce a přeletěl nepozorovaně kolem nich. Hned potom se začal na obzoru jasně rýsovat jejich les, ještě zpola zahalený v závoji ranní mlhy. Biggles upřel nedočkavě zrak na tamní velké pole.      Úkol, který měl před sebou, patřil k těm, jež vyžadovaly rychlost a přesnost. Přistání by muselo proběhnout svižně a bez problémů, neboť by bylo nebezpečné opustit po přistání velblouda na déle než jednu minutu; nedalo se totiž s jistotou říct, čí oči budou pozorovat jeho přistání. Všechna tři letadla se teď ocitla bezprostředně nad polem a jejich velitel zdvihl ruku na znamení toho, že sletí k zemi.      Hřmot jeho motoru umlkl, když uzavřel plyn, a v nejbližším okamžiku klesal velbloud prudce k zemi. Vytáhl jej do vodorovného letu, vrhl rychlý pohled dolů, aby zjistil svou polohu, a pak začal znovu klesat asi do výšky sto padesáti metrů nad zemí, než letadlo opět vyrovnal a znovu posunul řídicí páku silně na stranu a padal po křídle jako kámen skoro svisle dolů. Pak stroj zase vyrovnal a klesal hladce na zem necelých padesát metrů od okraje lesa.      „To nebylo špatný!“ zašeptal sám k sobě a rozepnul si bezpečnostní popruhy; pak se napřímil a díval se upřeně k ohníčku v odlehlém koutě pole, který ještě stále kouřil. Všude bylo ticho. Nebylo vidět živou duši. Zklamaně se zamračil a obrátil pozornost na okolí.      Pohled, který se naskytl jeho očím, ho skoro porazil. Bylo to tak neočekávané, že jeho mozek odmítl pochopit obraz, který se v něm promítl. Bigglesovi poklesly čelisti a obočí se mu svraštilo, když se snažil pochopit, co se děje: ve vzdálenosti sotva padesáti metrů před ním zely tlamy tří obrovských hangárů, které byly pěkně uhnízděny v lese a dovedně, přímo s neuvěřitelným realismem zamaskovány větvovím. A uvnitř v hangárech se nezřetelně rýsovala letadla německé bombardovací letky. Mechanici, kteří se shlukli okolo nich, se dívali směrem k Bigglesovi se zřejmým úžasem a stejně vyvalenýma očima.      Ale to nebylo ještě to nejhorší. K Bigglesovi ze strany běžela skupina německých vojáků v polní šedi, kteří už urazili půl cesty mezi lesem a jeho velbloudem. Vedl je důstojník, který když spatřil, že ho Biggles zpozoroval, začal střílet z pistole.      Střela proletěla „hrbem“ velblouda a zelektrizovala Bigglese k horečné činnosti. Zabořil se do svého sedadla, zhluboka vydechl, postrčil páčky plynu a otevřel tak škrticí klapku naplno. Jeho velbloud vyrazil kupředu.      Přímo před ním byla řada stromů, které jak se zdálo, sahaly přímo do oblak; bylo zřejmě nemožné, aby se jim jeho stroj vyhnul. Proto otočil velblouda a zahnul po větru zpět nad pole. Bezděčně se schoulil v sedadle, když zazněla salva z pušek německých vojáků.      Ocas velblouda se nadzdvihl a jeho křídla nesla teď celou váhu, když tu jakýsi strašák vyskočil z okraje lesa a vletěl Bigglesovi do cesty, aby ho zadržel. Pilot bezděčně stočil letadlo na stranu, aby tomu zabránil. Ozval se příšerný rachot a praskot, když se kola utrhla a podvozek se zlomil. Nos velblouda se zaryl do země, kdežto ocas se překotil nejdříve nahoru a pak dopředu dolů v úplném přemetu přímo do změti létajících třísek z roztříštěné vrtule.      Když se velbloud otočil sedadlem dolů, zdálo se Bigglesovi, jako by nastal konec světa. Chvilku ležel tiše v troskách letounu a snažil se oživit svou ochromenou pohyblivost. Když se vzpamatoval, vyvinul šílené úsilí, aby se vyprostil z letadla. Jakási drátěná výztuha se mu napnula přes obličej a škrábla ho zle do oka, ale vůbec necítil bolest; klekl si na zem a škrábal se jako králík zpod trosek trupu, který dolehl skoro na zem. Vyprostil se právě včas, mrštil sebou na bok a zakryl si rukou obličej, aby se chránil před benzínem, který stékal z rozbité nádrže na horký motor a pak vybuchl a vzplanul s tlumeným praskotem a hukotem. Biggles mírně zakolísal a potom vrhl rychlý pohled přes rameno. K jeho zděšení byli Němci vzdáleni už necelých dvě stě metrů a rozvinuli se v rojnici, aby mu zatarasili cestu.      „Pojď sem! Na co tam pořád vejráš?“ zařval na něho jakýsihlas nedaleko.      Biggles se otočil a zadíval se vytřeštěnýma očima na postavu muže, který se před něho postavil. Neměl kdy, aby si všímal podrobností, ale přes rozedranou blůzu, rozcuchané vlasy a neupravený vzhled nebylo pochyby, že je to Profesor.      „Henry!“ vyrazil ze sebe Biggles přihlouple, neboť v rozrušení a překotném spádu událostí úplně zapomněl na pravý účel svého přistání.      „Padej za mnou, ty troubo! Utíkej do lesa!“ volal na něj Henry zuřivě a sám mu razil cestu tím, že se rozběhl a skočil do křoví nedbaje na trní a ostny.      Biggles ho slepě následoval, ale ještě si zcela neuvědomil, co vlastně dělá, a už shledal, že se ocitl na velké pasece, tak velké, jako bylo pole, které právě opustil. Rozhodil zděšeně rukama, protože se nedalo vůbec uvažovat o nějakém pokusu skrýt se na takovém otevřeném prostranství.      „Zpátky do lesa!“ vzkřikl chraptivě, ale ze rtů se mu vydralo jenom zaúpění, když spatřil šedavé uniformy mezi nimi a lesem – jediným místem možného úkrytu... ■ Uvědomil si, že zaslechl jakýsi hukot, a podíval se vzhůru, aby zjistil, co se děje. Mozkem mu bleskl paprsek naděje, když spatřil dva velbloudy, kteří kroužili nízko nad nimi. Už na ně zapomněl, ale teď si uvědomil, že nepochybně viděli tragický konec jeho stroje.      „Mohli by tu přistát? Je ta paseka dost velká?“ Tyto myšlenky z jeho hlavy okamžitě zatlačily všechno ostatní. Bylo zřejmé, že oba velbloudi mají v úmyslu se o to pokusit, neboť právě nyní sem klouzali bok po boku a jejich vrtule zasvištěly pár metrů nad Bigglesovou hlavou. „Pojď sem!“ vykřikl Biggles na Henryho a hnal se k letadlům. Oba velbloudi dosedli na zem asi o sto metrů dále, a aniž vyčkali, až k nim prchající doběhnou, otočili se jim v ústrety.      Chvějící se a prudce oddychující Biggles se natáhl jak dlouhý tak široký na spodní křídlo letounu Algyho a pevně uchopil jeho náběžnou hranu.      Byl příliš vyčerpán, aby mohl mluvit, a proto jen ukázal rukou vzhůru na znamení, že je připraven k letu. Jako ve snu zaslechl milý pronikavý řev Bentleyho rotačního motoru a cítil, jak kola podvozku narážejí na nerovnou půdu. A potom se letadlo zvedlo do výše... ■      Nedokázal vůbec odhadnout, jak dlouho ležel na křídle v ledovém vzdušném proudu vrtule přitlačen těsně k trupu, ale připadalo mu to jako věčnost. Byl na křídle posunut příliš daleko dozadu, než aby mohl vidět na zemi přes náběžnou hranu, takže nemohl zahlédnout, co se dole pod ním děje. Díval se upřeně kupředu třpytivými záblesky otáčející se vrtule a byl by rád věděl, kde jsou, a také, zda se i Harcourtovi podařilo vzít Profesora na křídlo.      Otočil pomalu hlavu a odvážil se podívat na Algyho, který mu dával výhružná znamení, aby zůstal ležet tiše, a pak ukázal doleva. Podíval se ve směru jeho nataženého prstu a spatřil ve vzdálenosti několika metrů druhého velblouda, na jehož křídle se krčil Prófa. Bigglesovi byla ve vzdušném proudu v rychlosti sto šedesáti kilometrů za hodinu hrozná zima, přestože měl na sobě leteckou kombinézu. A byl zvědav, zda Profesor ve svých rozedraných hadrech bude s to vydržet na křídle tak dlouho, než se dostanou na letiště.      Byl tak zabaven pozorováním svého druha v neštěstí, že ho náhlý skřehot kulometu zcela blízko něho k smrti vyděsil. „Matičko skákavá!“ zaúpěl. „Teď jsme v pěkný rejži!“ ■ Vtom se ozvala nová dávka výstřelů kdesi zcela blízko jejich letadla. Křídlo, na němž ležel, se náhle zachvělo, a poblíž jeho konce se v potahu objevila řada pěkně kulatých děr. Biggles se zpola vztyčil a pátravě se zadíval před sebe. Tři kilometry daleko vpředu byly klikaté čáry zákopů. Otočil krk, aby spatřil Algyho, ale ten se také díval přes rameno na bok.      Sledoval Algyho pohled a zatajil se mu dech, když spatřil Fokkerův trojplošník, který se snažil dostat do takové polohy, aby na ně mohl podniknout další útok. Nos velblouda se trochu sklonil k zákopům, ale pronásledovatele nesetřásl. A aby se situace ještě zhoršila, odkudsi zezadu nalétávaly další dva trojplošníky.      Biggles věděl, že jejich postavení je zoufalé, a vytušil, jaký pocit bezmoci musí zakoušet Algy – že na něj může fokker střílet, a on nemůže útok opětovat z obavy, aby při náhlém obratu neshodil svého druha z křídla letounu.      Teď už se blížily druhé dva fokkery a jeden z nich se natočil, aby napadl Harcourtova velblouda. Biggles zaskřípal vztekem zuby, když se nový fokker postavil na nos a letěl dolů k jejich ocasu, přičemž jeho kulomet zarachotil. Zdvihl pomalu hlavu, uchopil levicí vzpěru mezi křídly a pravou rukou sáhl do kabiny pilota tam, kde bývala obyčejně uložena signální pistole.      Spokojeně zabručel, když sevřel rukou pažbu pistole, a pak ji vytáhl ze schránky. Natáhl spušťadlo palcem pravé ruky a rychle zamířil na pilota ve fokkeru, který hleděl před sebe skrze mířidla kulometu.      Prásk! Německý pilot sebou prudce trhl, když se mezi jeho křídly zableskla žhavá koule rudého ohně, která za sebou nechávala pruh hustého kouře. Jeho hlava se vyklonila nad okraj kabiny a podívala se vzhůru a dolů a kolem dokola, aby zjistila původ této neobvyklé střely. Algy se zachechtal na důkaz svého souhlasu s touto taktikou a rychle podal Bigglesovi další světlici. Prásk! Druhá žhavá koule, teď zelená, přeletěla přes záď letounu.      Pilot fokkeru, který zřejmě neschvaloval tento nezvyklý způsob boje, nečekal na další střely, nýbrž se otočil rychle směrem k druhému velbloudu. Biggles se div nezakuckal radostí, když koule oranžového ohně, která pomalu měnila barvu do modra, zaplápolala nad Harcourtovým velbloudem. Němec spatřil, jak letí k němu, a uhnul před ní právě včas.      Biggles ihned pochopil, co se stalo: Profesor spatřil jeho první výstřel a řídě se jeho příkladem pokračoval ve střelbě Harcourtovou signální pistolí. Tři němečtí piloti nyní zaváhali, jako by dobře nevěděli, jak se v takové situaci zachovat. Pak se náhle obrátili a odletěli horempádem domů. Biggles, který vykukoval pod horním křídlem nad sebou, aby zjistil, co se stalo, spatřil několik britských letadel S.E.5, která se k nim rychle blížila. Když ho spatřil jejich velitel, přiletěl blíže a Biggles rozpoznal modrý kužel vrtule Wilkinsonova letadla – letadla přítele „Wilkse“ od 287. letky.      Neobvyklá podívaná na dva velbloudy v jednom letovém útvaru, jejichž piloti, jak se zdálo na první pohled, letěli každý na křídle, velitele „esépětek“ zřejmě překvapila, neboť je sledoval nazpět až na jejich letiště a přistál těsně za nimi. Wilkinson se mohl potrhat smíchy, když vyskočil ze svého sedadla a přiběhl k místu, kde si Biggles a Henry vzájemně poklepávali na záda.      „Co se děje?“ volal na ně. „Když chcete lítat ve dvojicích, proč se nedáte k letce s dvoumístnýma letadlama? Nebo tu nemáte dost letadel, abyste si mohli vyletět každej zvlášť?“      „To teda nemáme!“ ozval se Biggles. „Včera v noci sem přiletěly friedrichshafeny a pěkně nám to tu vysmejčily. Ale udělal bys líp, Wilksi, kdybys odletěl zpátky domů, budou tě potřebovat pro stíhací doprovod!“      „Doprovod? A pro koho?“      „Vyslídili jsme, kde vězí ty německé bombarďáky. Jdu teď rovnou zatelefonovat na velitelství a vsadil bych se, že tam naši pánové pošlou do hodiny všechny denní bombardéry v okruhu jednoho sta kilometrů. A ty budou potřebovat doprovod stíhaček. V poledne už asi z toho lesa vůbec nic nezbyde... Teď už chápu, proč tam neměli žádný protiletadlový děla!“ zvolal Biggles v náhlém záblesku procitnutí a obrátil se k Algymu: „Němci se nás pokoušeli napálit, abysme si mysleli, že tam není co hledat!“ ■ „To mi řekni, Henry,“ pokračoval později Biggles v hovoru, „jak se ti podařilo zapálit ten oheň, když kolem dokola bylo tolik Němců?“      „Já že jsem zapálil oheň?“ zvolal Profesor udiveně. „Co to povídáš? Já jsem nic takovýho neudělal.“      „Ale vždyť my jsme viděli oheň!“      „To byl jenom oheň z hořícího vyjetýho oleje, kterej měl na letišti bombardovacích letadel ukazovat směr větru, ty chytráku! Já jsem na to místo přišel právě ve chvíli, kdy jsi udělal na zemi ten nádhernej kotrmelec.“      „To snad není možný!“ vyjekl Biggles. „Když jsme včera večer viděli ten oheň, byli jsme si jistý, že tam jsi! Kdyby Němčouři nezapálili ten oheň, tak bysme se tam dneska nevraceli a ty bys tu teď nebyl... Co všechno tady člověk nezažije!“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} William Earl Johns (1893–1968), letec a spisovatel, se zúčastnil první světové války jako pilot britských vzdušných sil. V závěru byl po sestřelení zajat Němci a ve vězení byl držen až do uzavření míru. Mezi válkami pracoval pro ministerstvo obrany a jako editor se podílel na několika odborných publikacích. V roce 1932 začal psát příběhy o Bigglesovi, kterých stihl za svůj život publikovat 102. Celkem napsal přes 160 různých titulů. Za druhé světové války cvičil piloty RAF, po ní se plně věnoval spisovatelské dráze. Jan Stěhule (1999) je absolventem grafického designu na Střední umělecko-průmyslové škole Zámeček v Plzni. Již od dětství se věnuje klasické kresbě a malbě, později se v plzeňském sdružení Animánie seznámil s tvorbou animovaných filmů. Animací se zabývá od roku 2012, spolupracoval na loutkovém filmu Pověst o Bílé paní, který získal v rámci festivalů v ČR několik ocenění. Jeho zájem o literaturu a knižní design vyústil ve studium na Západočeské univerzitě, kde si zvolil obor mediální a didaktická ilustrace. Spoluzaložil studentský časopis Enko, účastní se výstav výtvarného umění a grafického designu jako autor i jako kurátor.   Z anglických originálů Biggles. The Camels Are Coming a Biggles of the Camel Squadron vydaných nakladatelstvím John Hamilton v Londýně v roce 1932 a 1934, přeložil roku 1938 Antonín Kyzlink. Překlad upravil Radovan Beneš s přihlédnutím k úpravám Vladimíra Haralíka ve vydání v Mladé frontě roku 1969. Ilustrace Jan Stěhule. 436 stran + 93 ilustrací. Prostor 2019.

Čas načtení: 2019-11-08 17:55:41

Lovecraft na houbách z Yuggothu

Básně a současně mysteriózní výjevy; zas a zas. Howard Phillips Lovecraft (1890–1937) napsal přes 350 básní, sbírka Houby z Yuggothu jich přibližuje (zrcadlovým způsobem) 45. Anglické originály těch „pseudo-sonetů“ jsou vždy na levé straně dvojstrany, český ekvivalent Tomáše Kratochvíla vpravo. Úvodem se dozvíme, měli na Lovecraftovu poezii vliv Alexander Pope a Samuel Johnson a již roku 1916 složil poému Poe(t)ova noční můra. Okolo roku 1922 však se psaním veršů přestal, ovšem ne navždy. Mezi 27. prosincem 1929 a 4. lednem 1930 vytvořil právě sbírku Houby z Yuggothu, a to zřejmě pod vlivem spolupráce s Maurice W. Moem, autorem – nikdy nevydané – knihy Brána k poezii, s níž mu Lovecraft pomáhal. Jeho verše nejsou příliš dobré, i když samozřejmě záleží také na kontextu a úhlu pohledu. Často jde jen o maskované mikro-povídky (Studna) a pokaždé o pokus generovat hrůzu. S tím také stojí a padá sonet Zvěstovatel či Hvozd, upozorňuje autor předmluvy S. T. Joshi. Očekávání anebo Zázemí mají autobiografické prvky, poměrně hlubokomyslné jsou Spojitosti, „apokalyptický“ se zdá sonet Nyarlathotep. Nezaměňujme jej s podobnou básní v próze z roku 1920. Lovecraft při psaní nechával krystalizovat své sny, nápady a představy, přičemž odborník na jeho dílo S. T. Joshi se domnívá, že v Houbách z Yuggothu produktivně zpracoval svůj poznámkový blok. Také díky tomu „uklidil“. I autor českého doslovu Tomáš Kratochvíl má pocit, že zvláštní tvůrce vyjadřoval v této sbírce to, co se mu do prózy nevešlo či nehodilo. Jde o itinerář jeho tvorby, ale jeho sbírku je možné číst i jinak. Dostane-li se vypravěč k „nebezpečné knize“, a to se stane hned v prvých třech sonetech, lze zbytek veršů prostě chápat i jako vize, které zažije právě doma nad onou knihou. Ostatně kolem roku 1933 Lovecraft přepsal první tři sonety do ryze prozaického fragmentu Kniha, stejně jsou propojeny některé další básně. Yuggoth je vzdálená planeta, která bude později mnohokrát připomínána v povídce Šepot ve tmě, ale zde se o ní čtenář dozvěděl poprvé. A „pseudo-sonety“? Tím výrazem editoři naznačili, že se autor nedává vázat metrickými pravidly; zato reflektuje vlastní pocity odcizení a také dojem, že se snad ani „nenarodil do správné doby“. Přeceňovány bývají další a další souvislosti, které Lovecraftem posedlí badatelé neustále odhalují mezi jeho prózami i verši. Ale badatel Price míní, že to pro Lovecrafta byl jen prostředek k vytvoření toho správného dojmu. Ony občasné odkazy na jiné příběhy či božstva dodaly textu šťávu i punc věrohodnosti a nic víc neznamenaly. Představa některých, že svá díla vsazoval do předem vypracovaného univerza, je tudíž asi scestná. Ano, univerzum vzniklo, ale z valné části až po jeho smrti. A jaký mají Lovecraftovy nedokonalé sonety smysl, mají-li jej? Občas přinejmenším ukrývají některé postřehy a „každá krása“ maskuje – podle Lovecraftova názoru – „strašlivou a temnou“ vnitřní stránku. Samý závěr knihy tvoří stať Kde hledat spojitosti s Lovecraftovou další tvorbou?, která dává k diskusi i otázku, zda je záhadnou knihou zmiňovanou úvodem pověstný Necronomicon. Ten však obvykle nevyvolává vize, jako se to zhusta děje tady, nýbrž přivolává bytosti „zvenčí“; takže se spíš jedná o tzv. Azathotovu knihu, jak naznačují i čtvrtý a pátý sonet. V básních jsou jak výslovně, tak náznakem zmiňována i bájná města Arkham a Innsmouth, některé verše pak odkazují na tehdy objevenou planetu Pluto a příběh dvanáctého sonetu rozvinul autor později v povídce Sny v čarodějnickém domě. Patnáctý sonet se stal základem románu V horách šílenství (1931). Lovecraft sice vycházel z vlastních nočních můr, ale stačil k nim někdy jen pobyt v New Yorku či metru. Sonet Spřaženci je neoficiálním úvodem povídky Hrůza v Dunwichi (1928) a editor připomíná, že už roku 1927, tedy jen krátce před sepsáním Hub z Yuggothu, četl Lovecraft Krále ve žlutém (1895) Roberta W. Chamberse. A nato se řeší, nakolik se to zde odrazilo při zohlednění jisté žluté masky. Jindy klasik nevychází ani tak ze své svébytné četby a jenom nostalgicky připomene Atlantidu. V Usídlení jako by poté již podruhé líčil prózou zachycené Bezejmenné město (1921) a elegická básnička Malý Sam Perkins má ještě kurióznější původ. Jmenovalo se tak Lovecraftovo kotě; ale roku 1934 – po pouhém čtvrtroce života – objevil v houštině jeho mrtvolku. Sepsal ovšem i mnoho básní pro jiné kočky svých přátel a vždycky verše věnoval přímo dotyčným kočkám, nikdy ne lidem. (Žádnou část textu knihy Houby z Yuggothu nelze kopírovat či uveřejnit bez souhlasu nakladatele, a to jak v tištěné, tak v elektronické podobě: „Jinak vás sežere Cthulhu!“ )   Howard Phillips Lovecraft: Houby z Yuggothu. Předmluva Sunand Tryambak Joshi. Přeložil, přebásnil a doslov doplnil Tomáš Kratochvíl. Redakce veršů a korektury Leonard Medek. Ilustroval a obálku vytvořil Martin Milan. Jako 33. svazek edice Západní fantastika vydalo nakladatelství Straky na vrbě. Praha 2019. 152 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-22 08:52:03

Světová aukční síň Sotheby's bude dražit dílo malíře a výtvarníka Patrika Hábla

Slavná londýnská Sotheby's zařadila do své listopadové aukce s názvem 20th Century Art: A Different Perspective dílo malíře Patrika Hábla – diptych s názvem Black Composition I+II. Patrik Hábl se tak stane v porevolučním období pátým žijícím Čechem, který bude po Davidu Černém, Stanislavu Kolíbalovi, Krištofu Kinterovi a Jiřím Sopkovi zařazen do světového výběru nejlepších děl 20. a 21. století. Očekává se, že prodejní cena bude nejvyšší dosaženou částkou za Háblův obraz a pravděpodobně se stane jeho aukčním rekordem. „Jsem velmi poctěn, že mne ze Sotheby's oslovili. Pro mne osobně je diptych Black Composition I+II zásadní dílo a jsem velmi rád, že padla volba právě na něj,“ dodává Patrik Hábl. Diptych byl naposledy viděn na samostatné výstavě v Grazu a je také iniciačním dílem Háblovy nově objevené techniky, kdy používá vrstvenou malbu, kterou fyzicky vytrhává. Aukce se uskuteční od 4. do 12. listopadu online. Diptych bude vystaven v Londýně od 7. do 11. listopadu na aukční výstavě v prostorách Sotheby's. Ve stejné aukci budou dražena například i díla Františka Kupky, Josefa Sudka, Pravoslava Kotíka nebo Václava Špály. Háblovy prostorové instalace se nedávno staly součástí Paláce Drn a Paláce Špork (architekt Stanislav Fiala). Jeho další umělecké vstupy do architektury lze nalézt v realizacích Park Palmovka (Fišer+Aulík architekti, 2018), kde vytvořil monumentální obraz připomínající vodopád, nebo nově ve Vinařství Lahofer ve Znojmě (Chybík+Kryštof Architekti, 2019), kde malby s názvem Vrstvy pokrývají celé klenby. O Háblově letošní výstavě v Galerii Villa Pellé v Praze novinář a kritik umění Petr Volf napsal: „Intenzita, s jakou vstoupil do pražské Pelléovy vily, je výjimečná, opravdu velmi málo vídaná. Jeho výstava je komplexní, přesně vyladěná a postupně graduje. Jako by do ní nainstaloval záhadné čerpadlo energie, které mrazivý den rozpustí v přílivu světla. Můžeme se obdivovat malířskému umění, kdy autor nepoužívá štětec, ale nanáší barvy pomocí válců nebo tyčí na plátno či na dlouhé pásy papíru, jako to dělají malíři třeba v Číně nebo Japonsku“. V současné době probíhají výstavy Patrika Hábla v muzeu MUD Benešov (do 20. ledna 2020), kde vytvořil monumentální instalaci z uhlí a spálených větví Vyhořelá země, v galerii Václava Chada ve Zlíně s názvem S, M, L, XL (do 6. prosince 2019) nebo Bilderklang v mnichovské galerii Kalt (do 31. března 2020). Patrik Hábl má za sebou více než 50 samostatných výstav po celém světě, včetně výstav v Miláně, Kjótu, Grazu, nebo v Mnichově. Jeho práce byla také zařazena do čtvrtého a šestého Pekingského mezinárodního uměleckého bienále a vystupoval na skupinových výstavách v Paříži, New Yorku, Istanbulu a Zürichu. Je držitelem Waldesovy ceny a Europol Art Award a je také zastoupen v J&T art indexu, který pomáhá sběratelům s investicemi do umění. V současné době žije v Praze a pedagogicky působí na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (Umprum). {loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Čas načtení: 2019-07-10 21:47:52

Festival v Bayreuthu – tradice a její zlomy

Festivalovou budovu v Bayreuthu („Stodolu“, jak ji označuji místní: „Scheune“) nechal Richard Wagner (skladatel jej vypracoval sám společně s architektem Otou Brückwaldem) na tzv. „Zeleném vrchu“ („Grüner Hügel“) vzdáleném asi dva kilometry od centra města na dodnes téměř nezastaveném předměstí. K divadlu stoupáme přes krásný park se starými stromy. Po pravé straně pod kopcem mineme umělé jezírko, ve kterém by se líbilo i českému vodníkovi. Dá se tu nejen příjemně posedět, můžeme si tu i klidně lehnout do trávy na jeho břehu. Jdeme-li dále směrem k festivalové budově, narazíme na řady velkých panelů s fotografiemi, jmény, životopisy a historickými pojednáními. Jde o zvláštní výstavu. Trochu připomene berlínský památník obětem holokaustu v blízkosti německého parlamentu („Bundestagu“) v Berlíně. I zde si festival vystavuje svoji hanbu, a to tak, aby každý věděl a aby se nezapomnělo: „Verstummte Stimmen“ („Oněmělé – popřípadě umlčené – hlasy“) se jmenuje. Tato výstava je tu již několik let a zdá se, že se stane výstavou permanentní. Kurátor výstavy Hannes Heer to tak alespoň vyjednal s radnicí. Nejenže je poučná a návštěvníky festivalu, i když zřejmě s různými pocity, hojně sledovaná. S typicky německou důkladností se zabývá rasismem obráceným proti židovským spoluobčanům, konkrétně umělcům, kteří v Bayreuthu působili. Ten byl součástí Bayreuthského festivalu žel od jeho samého počátku - tedy od dob samotného Wagnera (viz jeho spis o židovství v hudbě). A to vzdor pozoruhodné skutečnosti, že na druhou stranu sám Wagner od počátku festivalu spolupracoval s mnichovským kapelníkem židovského původu Hermannem Levim (výborně a s velkou ironií je zpracována tato spolupráce a zřejmě rozporuplné přátelství v poslední inscenaci Mistrů pěvců Norimberských, která se letos opět na festivalu objeví). Dědictví antisemitismu Je skutečností, že Židé byli ve Wagnerově době diskriminováni i na jiných operních domech, ale, jak bylo zjištěno posledním vyhodnocením archivů (2012), nikde neměl antisemitismus tak silnou ideologickou podporu, jako právě ve „Stodole“. A to především působením Wagnerovy ženy a pozdější vdovy Cosimy. Ta festival (Wagnerův nápad, všechny festivaly vznikly později a tak je Wagner vlastně otcem všech pozdějších festivalů!) stabilizovala a po léta řídila. Při tom mimo jiné vydávala instrukce, aby pokud možno, pro určité role nebyl angažován zpěvák tzv. neárijského původu (to je vlastně docela dobré a dá se říci s určitou ironií jako bonmot: árie může zpívat jen árijec, že?). Ideologické základy přinášel Wagnerův zeť, publicista anglického původu Houston Stewart Chamberlain, který se v Bayreuthu usadil a mimo jiné pod vlivem Gobineua (četbu mu doporučila sama Cosima) napsal 1989 – opakovaně, obzvláště po 33. roce vydávané – standardní dílo nacistické ideologie Grundlagen des 19. Jahrhunderts, česky Základy devatenáctého století (český překlad následoval dokonce jako vůbec první do cizího jazyka). Po první světové válce navštěvoval festival soustavně Adolf Hitler (v té souvislosti je docela zajímavé, že později - podle pamětníků - již jako „vůdce“ zakázal po městě zpívat nacistické odrhovačky, konkrétně Horst Wessel Lied). Hitler byl osobním přítelem Winifred, vdovy po synovi Richarda Wagnera Siegfriedovi, vášnivé nacistky anglického původu. Během vlády nacistů se konaly i festivalová představení pro vojáky věrné režimu. To vše je na výstavě velice názorně zdokumentováno (až na ten Hitlerův zákaz). Výstava je ale především připomínkou těch, kteří z takzvaných rasových důvodů museli festival opustit, byli během vlády nacistů pronásledováni, uprchli z Německa a okupovaných území (nalezneme mezi nimi i české umělce) nebo dokonce ztratili v nacistických koncentračních táborech život. Téměř každému z nich je věnován vlastní panel. Vzpomínkové panely těch posledně jmenovaných obklopují bustu samotného Richarda Wagnera. Ten má tedy doopravdy „hezký výhled“. Je velkou zásluhou současného ředitelství a jmenovitě nejspíš pravě pravnučky samotného Richarda Wagnera Kathariny Wagnerové, která se rozhodla veškerá spojení její rodiny s nacionálním socialismem odhalit, že se tato výstava mohla uskutečnit. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Wagnerova busta pochází od vynikajícího německého sochaře Arno Brekera. I ten byl spojen s nacismem a samotným Hitlerem protěžován (tvořil velice „realisticky“). dokonce spolu navštívili okupovanou Paříž. Z jejich návštěvy existuje slavná fotografie před Eifellovkou (ještě se Speerem), všichni v uniformách nejspíš od Bosse. Na druhou stranu je ale pravda, že Breker, který znal město z předválečných časů a měl tu řadu osobních přátel, a to i mezi moderními – tedy z pohledu nacistické estetiky zvrhlými (entartete) umělci, se za ně, konkrétně za Picassa, osobně zasadil. To mu dopomohlo po pádu nacismu k rychlé denacifikaci a tedy i k novým významným a lukrativním zakázkám. A tak vytvořil nejen během vlády nacistů bustu Hitlera, ale později i Adenauera, S. Dalího, ba dokonce portréty Reagana a Bushe. Všechny busty v parku na Zeleném vrchu, tedy Franze Liszta a Cosimy Wagnerové (umístěné paralelně k manželovi na druhé straně parku přes příjezdovou silnici k budově wagnerovských slavností) s jejími nepřehlédnutelnými krásnými semitskými rysy jsou jím vytvořeny až po válce. Kráčíme-li tedy na zelený vrch, prožíváme výrazně kontrastní program. Změny se netrpí Stejně jako v samotné festivalové budově, která je celá zachovaná tak, jak tomu bylo za samotného Wagnera, který asi musel při stavbě omezit výlohy – tedy i s velmi nepohodlnými sedadly (vylepšenými v nedávné době sametem) s jakýmisi dýhovými poloopěradly sahajícími někam ke kříži, takže si mnozí návštěvníci, aby je při dlouhých produkcích moc nebolela záda, nosí s sebou polštáře. Do Bayreuthu se nechodí bavit, tam se chodí trpět, slyšel jsem v jednom z úvodů k představení (tyto úvody se konají pravidelně dopoledne a stojí za to je navštívit – je to ale možné jen s platnou vstupenkou na dotyčné představení). Prostor postrádá klimatizaci, což za pravidelných veder bývá přímo vražedné. Změny se prý netrpí nejen z piety k mistrovi, ale i ze strachu, že by každá změna mohla poškodit zcela speciální akustiku objektu. Před divadlem je prostranná terasa, na které se už dlouho před začátkem představení prochází elegantně oblečení návštěvníci: páni vesměs v černém, dámy často ve výrazných a především dosti drahých róbách. Mnozí přišli pěšky, cestou shora popsanou: poněvadž představení začínají (krom těch nově zavedených pro děti) už ve čtyři hodiny odpoledne, vydávají se tito návštěvníci na cestu hned po obědě, takže je můžeme vidět před představeními v jejich „poutnických“, slavnostních černých oděvech i v ulicích města. Dnes již nevystupují z limuzín či taxíků na příjezdové silnici nalevo, poněvadž ta je odpoledne z bezpečnostních důvodů po teroristických útocích v Nizze a na dalších místech uzavřena. Nalevo od nově zrenovované budovy postával dlouho i starý kiosek, jaký bychom spíše očekávali na nějakém provinčním nádraží než na tak prominentním místě. Připomene, že Wagner koncipoval hry jako v podstatě lidovou zábavu – za festivalovou budovou byly prý dokonce lavice a stoly, jaké bývají na letních bavorských „lidovkách“ nebo v pivních zahrádkách. Na tomto místě se prodávají wagnerovské materiály – mimo jiné nahrávky starších inscenací. Na stejné straně postávají také překupníci vstupenek (v minulých sezonách jich ředitelství vychytalo několik stovek) a především ti, na které se v předprodeji nedostalo – donedávna trvalo až deset let, než se zájemcům podařilo získat regulérní vstupenky (Wagner sám chtěl, aby jeho festival byl přístupný i finančně každému a i to se snaží jeho potomci udržovat – vstupenky jsou výrazně levnější než třeba v Salcburku a dokonce je lze získat přes některé organizace se slevou). Poněvadž návštěvníci jsou spíše konzervativního ražení, snížila se nástupem výrazně avantgardních inscenací čekací doba „jen“ na několik let. Někteří vášniví zájemci – takoví ti „chudší milionáři“ – polehávali před pokladnou přes noc ve spacím pytli, to aby byli první na místě, až se pokladna otevře a – možná – začne vrácené vstupenky prodávat. V posledních letech jsem je kupodivu neviděl, prý bylo snazší se na festival dostat. Pravda je, že zjara bývají v prodeji paušální turistické nabídky na některé inscenace i s ubytováním a penzí za necelých 5000 eur. Z pravé strany budovy jsou lavičky, kiosky s občerstvením, poměrně luxusní restaurace (ta, v níž se před časem pod spolkovou kancléřkou podlomila židle) a další služby. Jedna z nich je dost zajímavá – půjčování kukátek. Richardovi Wagnerovi svého času předvedl jeden bayreuthský optik kukátko a Wagnera, který jím prý ke své radosti mohl vidět na dálku grál na jevišti, nadchlo natolik, že mu udělil doživotní licenci na půjčování kukátek. Ta se přenášela na jeho potomky až donedávna, tedy do nástupu současného ředitelství, které v rámci dalších reforem půjčovnu z budovy vypudilo. Pozoruhodné není jen, že festivalová budova vznikla podle návrhů samotného Wagnera. K jeho dalším „vynálezům“ patří totiž překrytí orchestru, čímž vzniká zcela speciální „bayreuthský“ hudební tón: v jiných prostorách, operních domech, zní Wagnerova hudba jinak – vzhledem k enormnímu muzikálnímu obsazení (přes sto hudebníků, některé instrumenty nechal Wagner speciálně postavit, například pokroucenou harfu v Mistrech pěvcích Norimberských ) zní jednoduše řečeno hlučněji. Navíc mu zřejmě při nápadu vytvořit překrytý orchestr šlo – jako dramatikovi – i o to, aby se diváci soustředili na děj na jevišti a pohled do orchestru neodváděl jejich pozornost. V praxi to také znamená, že se dirigent slavnostně obléká až na děkovačku. Nekonvenční inscenace pro konzervativní diváky Kde je tu ale ten kontrastní program? Na jevišti. Tam se hrají vesměs velice nekonvenční inscenace pro v zásadě konzervativní diváky. Po válce nebylo snadné „hry“ (německy je festival označen jako „Festspiele“, tedy slavnostní hry, česky se označují někdy jako Hudební slavnosti v Bayreuthu) silně poznamenané nacistickou minulostí obnovit. Bayreuth byl navíc silně postižen bombardováním. Budova festivalového divadla ale přežila. Denacifikaci zahájili krátce po válce bratři Wieland a Wolfgang Wagnerovi, ti dva chlapci, co sedí na známé fotografii „strýčkovi Wolfovi“, jak se u Wagnerů říkalo A. Hitlerovi, na kolenou. K dobru jejich matky lze říci, že svého vlivu v Třetí říši využila i k tomu, aby se zasadila za některé oběti nacismu spojené nějakým způsobem s festivalem – což kupodivu na výstavě a ani v nově otevřeném Muzeu Richarda Wagnera není tematizováno. Je to nejspíš její zatvrzelostí (nikdy se „nepřekabátila“), speciálně pokud šlo o Hitlera. Až do své smrti v roce 1980 ho nepřestala zbožňovat, její obdiv neznal mezí a nikdy se o něm kriticky nevyjádřila, i když „strašné věci, které se děly“ přiznávala, sám jsem jí slyšel v tomto smyslu hovořit v televizi. Ale ještě 1975 ve filmovém rozhovoru, který s ní natočil Hans-Jürgen Syberberg, řekla: „Kdyby teď vešel do dveří, byla bych tak, tak, tak šťastná...“ Poté jí syn Wolfgang (znovu, zákaz měla už po válce) zakázal přístup na festival. Tematizována není ale ani skutečnost (alespoň jsem nic takového nenašel), že Wagnerova vnučka Friedelind se postavila tvrdě proti – jak tvrdila – „zneužívání“ jména svého dědečka (Wagner byl nejen antisemita „starého typu“ asi jako třeba Jan Neruda, ale i revolucionář), nacistické Německo opustila a (stejně jako Thomas Mann, který Wagnera obdivoval, ale „hry“ označil za dvorní Hitlerovo divadlo) působila v americkém protinacistickém vysílači. Friedelind, která byla ovšem během války pro rodinu zátěží, dostala opakovaně návrhy, vrátit se do (nacistického) Německa. Vždy ovšem odmítla. V roce 2010 přinesl představení o ní a jejím speciálním postavení v rodině Wagnerů festival v Avignonu. Po válce se celkem logicky očekávalo, že hry obnoví právě ona. Ředitelem se ale stal Wieland, o němž se nedá říci, že by – ať již z přesvědčení či jiných důvodů – svých „dobrých“ styků ve Třetí říši nevyužíval. Ten se „překabátit“ stačil. Po válce bydlel ve (vybombardované) Wagnerově vile Wahnfried a nechal si dokonce mezi sebou a svou matkou, která žila hned naproti v tzv. Siegfriedově domě, postavit zeď. Takzvaný „Nový Bayreuth“ zahájil vlastní oslavovanou inscenací Parsifala v roce 1951. Později inscenoval i na dalších divadlech a spolu s Felsensteinem patřil k významným operním režisérům poválečného Německa, k těm, co proměnili operu ve skutečné divadlo. Prohlásil, že Wagner nepatří pod památkovou péči a odpovídajícím způsobem jej inscenoval. Až do své náhlé smrti v roce 1966 zůstal střídavě spolu s bratrem Wolfgangem výlučným režisérem Wagnerovských her. Spolu také vytvořili systém repertoáru, který přetrvává dodnes. Tedy že každý rok se objevuje nové nastudování jedné ze samotným R. Wagnerem „kanonizovaných“ oper – přičemž jedna starší inscenace scénu opouští. Tři své první opery – Die Feen (Víly, podle Gozziho pohádkové hry La donna serpente), Das Liebesverbot (Zákaz lásky, podle Shakespearovy komedie Veta za vetu) i svou první úspěšně provedenou operu Rienzi – Wagner totiž ve zralém věku jako „hříchy mládí“ zavrhl a nařídil, aby se tato díla na festivalu v Bayreuthu nehrála (řekl bych, že k vlastní škodě, neboť právě například Víly zajímavě předjímají jeho pozdější hudební práce). První dílo, na které se zákaz nevztahuje, je Létající Holanďan. Poslední inscenace jej přinesla ve značně zcizující formě – Holanďan byl ztracen v síti internetu. Wolfgang Wagner po Wielandově smrti otevřel Bayreuth i jiným, z velké části velice avantgardním a prominantním německým i evropským režisérům. Například Patrice Chéreau vytvořil v roce 1976 převratný, dodnes legendární Prsten Nibelungův – děj posunul do období počátků průmyslové revoluce. Převratná byla i inscenace Mistrů pěvců norimberských K. Wagnerové, v níž jsme mohli vidět v nečekaných okamžicích i hajlování. Tím vznikl další kontrast – mezi dodržováním Wagnerova předpisu, pokud jde o repertoár, operami samotnými (s Wagnerem pečlivě opoznámkovanými librety) a jejich inscenacemi, které se pochopitelně od původního Wagnerova konceptu značně liší. Je myslím dobré všechny tyto a další souvislosti znát, chceme-li pochopit i inscenační smysl jednotlivých produkcí. Z nastudování, která jsem měl v Bayreuthu možnost vidět, na mne nejvíce zapůsobil předposlední a tedy samozřejmě bohužel již stažený Parsifal v režii Stefana Herheima. Ten, aniž by opeře „ublížil“, ji znásilnil (jako to třeba udělala i samotná Katarina Wagnerová, současná spoluředitelka festivalu s Mistry pěvci) ji použil jako projekční plochu německých dějin od Wagnerova dětství po současnost. Bylo to pozoruhodné divadlo na jevišti a zároveň i v geniově hlavě. Jako by – na začátku představení malý – Wagner pozdější historické události dovedl snít: jeho můry, znázorňující dramata, tragédie a hrůzy, především minulého století, ale i naději a konsolidaci po poražení zla, reprezentovaného na jevišti pochodujícími nacisty a obrovskou maketou hakenkreuze. Nezapomenutelná je pro mne vlna protestů, výkřiky a pískání, když se nahoře ve středu jeviště tento evidentně publikem nenáviděný symbol objevil a nepředstírané nadšení, když jej Parsifal sestřelil. A když se v rudé záři válečného konfliktu rozpadl na prach. Ovšem musím dodat, že z pohledu současnosti a posledních mezinárodních zkušeností, vyzníval až příliš optimisticky. Protože jde jak vidno často o enormní posuny v obsahu oper, bylo by jistě k prospěchu věci, kdyby se v Bayreuthu odhodlali k dalšímu zlomu v tradici a byly tu, stejně jako prakticky ve všech operních domech, promítány titulky. V příštím textu se autor vrátí k některým důležitým inscenacím z posledních let.

Čas načtení: 2024-03-03 20:15:21

GTA v Praze! Čech díky umělé inteligenci vytvořil trailer plný trdelníků a trabantů

Jak by vypadalo GTA 6, kdyby se odehrávalo v Praze? Po městě by jezdily trabanty, auta by se honila po Karlově mostě a jedním z úkolů by bylo sehnat trdelník Zajímavý trailer byl kompletně vytvořen pomocí umělé inteligence Už když se v prosinci objevil oficiální trailer pro připravovanou městskou akci Grand Theft Auto 6, pustili se do práce internetoví umělci a přetvořili jej k obrazu svému. Mohli jste tak být svědky GTA 6 ve světě Minecraftu, GTA 6 jako Lego hra nebo GTAčko v enginu The Sims 4. Nyní je k vidění unikátní trailer na GTA 6 z Prahy. Přečtěte si celý článek GTA v Praze! Čech díky umělé inteligenci vytvořil trailer plný trdelníků a trabantů

Čas načtení: 2024-03-09 09:05:39

Zo signálu, ktorý bol spojený s mimozemšťanmi, sa nakoniec vykľuli vibrácie, ktoré vytvoril nákladný kamión

Astronómovia už viackrát zachytili rôzne záhadné signály, ktoré sa im nepodarilo rozlúštiť, čo sú zač. Jedným z nich je napríklad signál ASKAP J173608.2-321635, ktorého intenzita sa drastický mení, niekedy sa objavuje a potom náhle zmizne a to všetko náhodne. Sága o mimozemských materiáloch Aviho Loeba pokračuje Ešte v roku 2014 dopadol na zem medzihviezdny meteor a minulý … The post Zo signálu, ktorý bol spojený s mimozemšťanmi, sa nakoniec vykľuli vibrácie, ktoré vytvoril nákladný kamión appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.