EUR 25,145 
|| 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || Méně kyslíku, například po dlouhodobém pobytu ve vysokých horách, může prospívat srdečním buňkám. Lépe si pak poradí třeba s infarktem, popsal ve studii Fyziologický ústav Akademie věd ČR (FGÚ AV ČR).
--=0=--
---===---Čas načtení: 2009-01-30 22:33:00
Chtěli by jste být zdravější? Odolnější proti nemocem? Chtěli by jste umět v pořádku přestát podzimní plískanice, zimní chladná rána a nepříjemné přechody mezi mrazivým dnem venku a přetopeným shoping centrem? Začněte se otužovat! Otužilec Díky otužování se tělo stává odolnější vůči nepříjemným vý ...
Čas načtení: 2024-02-21 13:57:00
Praha 21. února 2024 (PROTEXT) - Společnost T-Mobile dlouhodobě podporuje aktivity spojené s prevencí předsudečného násilí a pomocí lidem ohroženým předsudečným násilím. Digitální inkluze a bezpečí na internetu je součástí firemní ESG strategie, a proto ve spolupráci s organizací In IUSTITIA a Nadací Via vyhlašuje grantovou výzvu Česko bez předsudků. V té rozdělí celkem 1,500.000 korun organizacím, neformálním skupinám a akademickým pracovištím, vyvíjejícím projekty ve prospěch ohrožených skupin, budou se věnovat jejich osvětě a vzdělávání, nebo je motivují k nahlašování těchto skutků.Předsudečné násilí je násilí, které je motivováno předsudky útočníka vůči nezměnitelné osobnostní charakteristice napadeného. Tou může být barva pleti, etnicita, víra, sexuální orientace, pohlaví, věk, zdravotní postižení, sociální postavení či politické přesvědčení. V České republice je tím ohrožen každý desátý člověk, momentálně nejohroženějšími komunitami jsou lidé napadení z důvodu své etnicity (Romové), národnosti (Ukrajinci), sexuální orientace (LGBTQ+), pohlaví (ženy) či zdravotního postižení."Trápí nás, že v České republice je velmi nízká informovanost ohrožených lidí o jejich právech a neexistuje důsledný monitoring násilí založeného na předsudcích. Proto ve spolupráci s In IUSTITIA podpoříme zejména ty projekty, které posílí práva osob tímto ohrožených a přispějí k odolnější společnosti," vysvětluje Martin Orgoník, ředitel vnějších vztahů a udržitelnosti T-Mobile.Grantová výzva sleduje tři základní oblasti a její hlavní cílovou skupinou jsou tedy lidé ohrožení předsudečným násilím. První z oblastí je přímá podpora těchto osob, kam se řadí zejména komunitní a nízkoprahové projekty, dále ty zahrnující terénní práci a prokazatelně pracující s touto skupinou. Další oblastí je edukace a osvěta ohrožených skupin zaměřená především na povědomí o právech obětí, vytvoření vzdělávacích materiálů či kampaní. Poslední kategorií je pak sběr dat a projekty přinášející svědectví o specifických projevech předsudečného násilí. Projekty by měly mít vazbu na činnost organizace In IUSTITIA."Cílem projektové výzvy je vytvořit síť lidí a organizací, které budou usilovat o společnost odolnější vůči předsudkům a násilí. Grantistům nabízíme konzultace projektového záměru a tutoring během realizace projektů. Věříme, že lokální a neformální skupiny mají potenciál oslovit ohrožené lidi a nasměrovat je k pomoci, kterou In IUSTITIA již patnáct let poskytuje obětem předsudečného násilí. Hlavní finanční podpora tak směřuje především k rozvoji práce v online a offline terénu," doplňuje Klára Kalibová, právnička a ředitelka organizace In IUSTITIA."V posledních letech čelíme řadě krizí, chaoticky se vypořádáváme s jejich dopady a snadno tak přehlížíme nelehkou situaci zvláště zranitelných skupin, které k tomu všemu ještě čelí rostoucí agresivitě a předsudečnému násilí. Toto přehlížení se však nevyplatí nikomu z nás - je to jedna z největších nenápadných hrozeb, jejíž dopady pocítíme všichni ve chvíli, kdy už bude pozdě. Je proto nejvyšší čas podpořit ty, kteří tuto hrozbu vnímají a denně řeší v první linii," říká Jaroslav Valůch, člen hodnotící komise grantového řízení.Přihlásit se mohou neziskové či příspěvkové organizace, neformální skupiny složené z minimálně 3 lidí a veřejné vysoké školy. Řádné vyplněnou přihlášku je nutné odeslat do 1. dubna a maximální výše finanční podpory jednoho projektu je 200.000 korun. Více informací včetně přihlašovacího formuláře naleznete na Česko bez předsudků - Nadace Via.
Čas načtení: 2024-09-14 12:00:54
Xiaomi prozradilo první detaily o řadě Redmi Note 14! Vyhlížený mainstream bude odolnější
Řada Xiaomi Redmi Note 14 se může v Číně představit již tento měsíc Vyhlížené telefony střední třídy prý budou odolnější, krytí IP68 může mít více modelů Redmi mělo zapracovat i na výdrži baterie, což určitě přijde vhod Xiaomi by už brzy mohlo na čínský trh přinést vysoce očekávanou řadu mainstreamových modelů Redmi Note 14. Jako […] Celý článek si můžete přečíst na Xiaomi prozradilo první detaily o řadě Redmi Note 14! Vyhlížený mainstream bude odolnější
Čas načtení: 2024-09-20 09:30:10
Nejnovější skla PanzerGlass pro iPhone 16 jsou ještě odolnější a v nových variantách
Už dnes se na českém trhu začínají prodávat nové iPhony 16/Plus/Pro/Max PanzerGlass při této příležitosti představil novou generaci odolných skel v několika praktických variantách Nejlevnější sklo vyjde na 899 Kč, nejdražší s keramickou vrstvou na 1 099 Kč Při koupi dvou produktů můžete využít slevového kódu a získat 15% slevu Většina uživatelů si při koupi nového telefonu pořídí i nějaké příslušenství či ochranné prvky. Nejčastěji se jedná o kryt, pouzdro a ochranu displeje. Dánská společnost PanzerGlass je v tomto směru velkým inovátorem a prakticky každý rok se na trh snaží přinášet vylepšené verze svých produktů. Od roku 2013 primárně cílila na iPhony, postupně ale přišla podpora pro modely od Samsungu i dalších výrobců, jako je Xiaomi, Vivo, Oppo a další. Dnes má PanzerGlass přes 80 zaměstnanců a působí ve více než šedesáti zemích včetně České republiky a Slovenska. Přečtěte si celý článek Nejnovější skla PanzerGlass pro iPhone 16 jsou ještě odolnější a v nových variantách
Čas načtení: 2024-09-25 15:00:00
iPhone 16 je odolnější než kdy předtím. Přesto není nerozbitný
Nejnovější iPhony otestovala pojišťovací společnost Allstate Protection Plans V testech sice telefony neobstály, ale úplný propadák to rozhodně není Současná generace iPhonů 16 disponuje druhou generací materiálu Ceramic Shield, který propůjčuje zařízením vyšší odolnost, především v porovnání s první generací Ceramic Shield. Ačkoli je pokrok co se týče odolnosti viditelný, k nerozbitnosti má iPhone stále ještě daleko. Poskytovatel pojištění zařízení Allstate Protection Plans zveřejnil výsledky svého každoročního testu pádů zařízení a poskytl nám tak přehled o odolnosti nových iPhonů. Přečtěte si celý článek iPhone 16 je odolnější než kdy předtím. Přesto není nerozbitný
Čas načtení: 2024-10-04 18:00:43
4 typy příslušenství, které se vašemu iPhonu rozhodně hodí
Vhodné sklo Ochranné sklo je investicí, která se vyplatí. Chrání displej před poškozením a zachovává jeho původní vzhled. Na trhu najdete širokou škálu skel, lišících se materiálem, tvrdostí a dalšími vlastnostmi. Od klasických tvrzených skel po prémiová safírová skla, každý si najde to své. Zatímco tvrzené sklo nabízí vynikající poměr ceny a výkonu, safírové sklo je ještě odolnější a odolnější vůči poškrábání. Kromě toho můžete vybírat z různých typů povrchových úprav, jako […]
Čas načtení: 2024-10-17 22:31:57
Vyšlechtěni koráli odolnější vůči otepleným oceánům
TLDR: Koráli lze úspěšně selektivně šlechtit tak, aby ustály vyšší teploty. Prozatím jde ale jen o demonstraci konceptu – dosažená vyšší odolnost je nižší, než jaká by v praxi byla potřebná. Studie tuna. Ve světě korálových útesů to dneska biologové vidí velký špatný – Rostoucí teploty a kyselost vod stále významněji přispívají k tomu, že koráli […] The post Vyšlechtěni koráli odolnější vůči otepleným oceánům appeared first on VĚDÁTOR.
Čas načtení: 2024-11-22 06:32:34
Jak mít odolnější firmu aneb 4 důvody, proč se zaměřit na certifikáty, které jí pomohou uspět
Mezinárodní společnost DQS pomáhá firmám s kybernetickou bezpečností i se získáváním certifikátů, které usnadňují spolupráci s velkými klienty. Článek Jak mít odolnější firmu aneb 4 důvody, proč se zaměřit na certifikáty, které jí pomohou uspět se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2014-08-29 00:00:00
Jak na dřevěné pracovní desky?
Na pracovní desky v současných kuchyních, se dnes využívá mnoho nerůznějších materiálů. Ty mají výrazně odlišné vlastnosti – některé jsou odolnější, nebo dražší. Jak je to s těmi dřevěnými? Když se řekne dřevo Jeden z nejteplejších materiálů, což je dáno vzhledem a dojmem jaký evokuje. Je to organ ...
Čas načtení: 2010-03-06 00:00:00
Plaťte se stylem! / Pánské kožené peněženky
Kožené peněženky patří u pánů k těm nejoblíbenějším. Jsou totiž oproti látkovým více odolnější a luxusnější. Jsou skvělým doplňkem ke kožené bundě nebo kalhotám. Hodí se ale i do společnosti. Ke smokingu padnou mnohem lépe než látkové sportovní peněženky. Velké množství kožených peněženek je vyrábě ...
Čas načtení: 2024-02-15 00:26:28
z knihy Proč spíme Spánkové vřeteno funguje tak, že mozek odcloňuje od vnějších zvuků. Čím silnější a častější je spánkové vřetena jedinec má, tím odolnější je vůči vnějším zvukům, které by ho jinak…
Čas načtení: 2020-03-30 11:13:30
Zeleninou proti virům. Co posílí imunitu?
V dnešní době je imunita důležitější než cokoliv jiného. I když už je zima se svými virózami definitivně za námi a chřipkové období skončilo, tak je tu pořád strašák koronaviru. A jak je prokázané, mladí a zdraví lidé jsou proti tomuto viru (ale i proti všem dalším virovým nákazám) odolnější než nemocní či jakkoliv jinak oslabení jedinci. A pokud se nechcete dopovat vitaminovými přípravky z lékáren, můžete si kvalitní imunitu „pořídit“ sami doma.
Čas načtení: 2022-02-19 13:20:33
O budoucích válkách robotů – II.
Jak to tedy bude vypadat v nejbližších letech. Začneme jednou základní výhodou, kterou robot, dokonce i neautonomní (a těch je valná většina), proti člověku má. Člověk je suchozemský živočich, který si poradí i se složitým pozemním terénem, ale jiná prostředí (pod hladinou moře, vzduch, natož vesmír) jsou pro něj značně nepřátelská. Dokáže v nich sice s použitím dostatečně vyspělé techniky přežít a dokonce i něco dělat, ale zdaleka ne tak efektivně jako stroj, který nepotřebuje kyslík, teplo, jídlo, ochranu před přílišnou akcelerací atd. Dosti podstatnou součástí hmotnosti dnešních ponorek, letadel atd. jsou jen zařízení, která mají udržet jejich posádky naživu a v dobrém zdraví; z čistě praktického pohledu by bylo výhodnější s sebou takový balast netahat a nahradit jej „užitečným nákladem“ (čidla, přístroje, zbraně, dodatečné palivo a munice…), jak to jen jde. (Toto je mimochodem faktor, který by se uplatnil, i kdyby bylo mladých vojáků k dispozici dost.) Tomu také odpovídá relativní míra robotizace. Vesmír je už dnes robotizovaný téměř kompletně, daleko více než na začátku kosmické éry. Procento pilotovaných letů a množství plavidel určených pro lidi je mnohem menší, než si autoři klasické sci-fi ještě někdy v 60. letech představovali. Tahat „tam nahoru“ veškeré vybavení nezbytné k tomu, aby tam přežil člověk z masa a kostí, se v naprosté většině situací nevyplatí – skoro všechny úkoly se dají řešit strojově a na dálku. Dokonce i loď Dragon, která nyní dopravuje astronauty na oběžnou dráhu, se dá kompletně řídit z pozemního střediska a posádka by se vlastně mohla jenom „vézt“ a kochat se výhledem na matičku Zem. Další plánované lodě jsou na tom stejně. Americký raketoplán ještě lidskou posádku potřeboval, automatizované byly jen některé systémy. Letectvo je robotizované míň než vesmír, ale je patrné, že dronů pozvolna přibývá a pilotovaných letadel ubývá. Živí piloti mají zatím stále ještě určité výhody, zvláště v určitém typu misí (lepší povědomí o situaci, nedají se „hacknout“ nebo zarušit), ale celková bilance se pomalu přesouvá na stranu dronů. Přispívá k tomu skutečnost, že poslední generace stíhaček začínají být pekelně drahé, a to jak z hlediska pořizovací ceny, tak na provozních nákladech; jedna letová hodina F-35 vyšla roku 2020 na 33 tisíc dolarů, což je skoro tři čtvrtě milionu korun, přičemž jeden vojenský pilot by měl ročně nalétat zhruba 350 hodin k tomu, aby si udržel odbornou úroveň. Ne nutně jen na F-35, ale stejně… To je hodně peněz i pro bohaté státy a extra silná motivace pro státy chudší. Poměrně vyspělé drony se vyrábějí například v Turecku, které by při současné úrovni své ekonomiky patrně větší flotilu stíhaček poslední generace ani „neuživilo“ (i kdyby si ji mělo od koho koupit!) Turecké Bayraktary se v posledních letech osvědčily při praktickém nasazení v Libyi i v Náhorním Karabachu a vzbudily zájem i u států jako Velká Británie; přitom jeden kus stojí pouhých pět milionů dolarů. Podstatně hůře se robotizuje námořnictvo, kde hlavní problém nastává v okamžiku, kdy se někde daleko na moři něco porouchá. Dokud všechny systémy fungují dobře, dokáží moderní lodě fungovat i se značně omezenou posádkou, ale jakmile vznikne porucha, začnou potíže; loď se na svoji základnu vrací podstatně déle než letadlo. To byl jeden z problémů, které pronásledovaly americký projekt Littoral Combat Ship. Optimistickou budoucnost ale nejspíš mají malé robotické ponorky jako právě vyvíjená Orca, které můžete v případě krize vypustit do nějakého strategicky důležitého průlivu apod. a hrát si s nepřítelem na explozivní schovávanou. Jedno takové místo, které by pro jejich nasazení bylo ideální, je průliv mezi Tchaj-wanem a Čínou, který by musel být v případě invaze překonán mohutnou flotilou; však také Čína vyrábí svoje vlastní stroje pro autonomní podmořský boj. Nejméně rozvinutá je, celkem nepřekvapivě, situace u pozemního vojska, kde mají lidské smysly, končetiny a schopnost orientace stále ještě nad roboty značný náskok. Hlavní výjimkou je práce pyrotechniků, do které roboti pronikají už čtyřicet let. Přibližovat se k bombě či k nevybuchlému kusu munice osobně nebo prostřednictvím stroje, to je zatracený rozdíl. Výhody a nevýhody pozemních robotů Co další výhody a nevýhody, jak to s nimi vypadá? Na straně výhod jednoznačně je, že robot nepotřebuje spát. V případě dálkově řízeného stroje se prostě vystřídají směny odpočinutých operátorů. Žádné chrnění na stráži, které občas stálo život celou jednotku, žádné duševní útlumy z dlouhodobého nevyspání. Padne-li stroj do zajetí, tedy spíše „stane se kořistí“, největší problém spočívá v tom, že by se nepřítel mohl dozvědět něco o jeho fungování (to lze ovšem řešit dobře mířenou raketou). Ale žádní vystresovaní příbuzní, bojící se o osud svého blízkého, nebudou obléhat palác prezidenta nebo krále. Na rozdíl od člověka nemá smysl robota mučit nebo zabít, natožpak natočit s ním nějaké psychopatické video, jako měl ve zvyku Islámský stát. Roboti a jejich operátoři také tak snadno neztrácejí nervy v obtížných situacích, protože prvek bezprostředního fyzického ohrožení chybí. Toto býval typický problém armád složených ze „zelených rekrutů“, kteří se poprvé v životě ocitli v reálném nebezpečí. Mohl vést k dezercím, panice, zbytečným ztrátám na životech nebo i k masakrům civilistů (podezřelých například z partyzánské činnosti). Profesionální armády dokážou tenhle problém podstatně zredukovat systematickým výcvikem, ale stroj bude k hvízdajícím kulkám vždycky netečnější než člověk. Poslední prvek na straně jednoznačných výhod: pokud je robot rozumně designovaný, lze celkem rychle doplňovat ztráty výrobou dalších robotů. Lidi zdaleka tak snadno nedoplníte, kvalifikované už vůbec ne. A v dnešní demografické situaci ještě méně. Teď ty nevýhody. Ve složitém pozemním terénu (hluboké lesy, jeskyně, obytné budovy) mají lidé pořád ještě náskok, protože je pro nás o hodně přirozenější. Toto se bude pomaličku posouvat, ale spíš ve směru různých drobných létajících strojů. Dnes už jde s dronem docela dobře manévrovat i v lese. I pozemní roboti dnes už zvládnou leccos, ale zatím v laboratorních podmínkách. Aby jim ale totéž šlo i ve větru, dešti a na namrzlých kamenech, to bude ještě nějakou dobu trvat. Dejme tomu deset let? Další nevýhoda robotů: lidské tělo je v určitém smyslu daleko odolnější než současné stroje. Máme samoopravné a sebezáchovné mechanismy, které nám pomáhají zahojit menší zranění. Můžeme nějak fungovat i nevyspaní a hladoví, byť ne donekonečna. Sneseme značné rozpětí teplot. V nouzi zkonzumujeme skoro cokoliv. V tomto jsou roboti křehčí. Pokazí-li se něco, musí nastoupit mechanici a náhradní díly. Vybije-li se baterie, musí se dobít, nelze fungovat ani deset minut na „elektrický dluh“. To znamená, že náskok v robotizaci armád budou mít ty státy, které už teď mají velmi dokonalou logistiku „od skladu až na bojiště“. Ach ano, ještě jedna nevýhoda: dálkově ovládatelné roboty lze v principu „hacknout“, takže buď přestanou fungovat, nebo se dokonce slepě obrátí proti svým pánům. „Blue on blue“ incidenty na bojišti nejsou nic nového (chcete-li drsné čtení, prostudujte si, jak proběhla ostudná rakousko-rakouská bitva u Karánsebese, tehdy ještě bez jakékoliv sdělovací techniky a s deseti tisíci padlých); ale dosud spolehlivý robot změněný v kamikaze, to je zcela specifická kategorie děsu. Samozřejmě s tím ty armády budou počítat a budou mít v takových strojích zabudované různé „kill switche“, ale i ty se vlastně dají zneužít. Toto je také asi jediný způsob, kterým se menší a slabší státy budou moci takové robotické armádě vůbec bránit. Softwarové talenty se vyskytují i v Pákistánu a nepotřebují ke své činnosti příliš rozsáhlou infrastrukturu. Rozhodne globální internet Poměrně zásadní věc, která zatím masovější nasazení robotů ve válce ztěžuje, je právě ta nutnost je na dálku nějak ovládat, což mimo jiné zahrnuje, aby se jejich operátor na tom bojišti vůbec dokázal zorientovat. Přenechat tento úkol čistě robotům samotným je nebezpečné. Umělá inteligence zatím není ani tak daleko, aby dokázala spolehlivě řídit auto ve městě, natož aby rozhodovala o tom, koho má zabít. Ne, že by se takové pokusy nedělaly, ale ani po prvním nasazení takového autonomního dronu na bojišti (Kargu-2, zase turecký výrobek) se vlastně neví, jestli v daný okamžik opravdu rozhodoval robot nebo člověk. Pokud se někdy toto změní, bude nezbytné všechny tyto úvahy přehodnotit, ale zatím to vypadá, že i ono pouhé robotické taxi popojíždějící po Starém Městě Pražském je věc vzdálenější budoucnosti. A z toho plyne, že vojenské roboty bude nutno řídit. Schopnost ovládat stroje na dálku je do značné míry určená kapacitou a spolehlivostí spojení: čím větší, tím lépe. Bohužel už nemůžu najít ten odkaz, ale vybavuji si stížnosti jednoho Američana, který přirovnával současnou kapacitu spojení v Afghánistánu ke snaze vypít kýbl vody koktejlovým brčkem. V tomto ohledu nás v nejbližších deseti letech čekají velké změny, protože začínají vznikat systémy pro globální internet, jako je například plánovaný a pozvolna budovaný Starlink. Ty mají mít naprosto masivní přenosovou kapacitu – v případě Starlinku se bavíme přinejmenším o gigabitech až desítkách gigabitů, s pingem (odezvou) daleko nižším než u geostacionárních družic, protože jde o nízké oběžné dráhy. A vskutku, projekt Starlink americkou armádu velice zajímá. S takto kapacitním a rychlým připojením by bylo možné v každém odlehlém koutě světa nasadit celou flotilu dálkově ovládaných strojů naráz a mít všechno jak na dlani. Většina těch strojů přitom ani nemusí být bojová, stačí, aby „mapovaly bojiště“: kamery, radary, infračervené detektory, akustické snímače atd. Máte-li k dispozici spolehlivý uplink o kapacitě desítek gigabitů, dokážete s jeho pomocí vytvořit tak detailní a komplexní mapu místa, kde se bojuje, že každý ten operátor řídící skutečného bojového robota může vědět zcela najisto, po čem střílí – a co, případně kdo, střílí po něm. Tím se o dost snižuje pravděpodobnost různých katastrofálních průšvihů (všelijaké vybombardované svatby atd.), o úsporách munice nemluvě. I z tohoto důvodu považuji za v podstatě jisté, že Starlink bude, i kdyby se proti původním odhadům prodražil třeba trojnásob. Tenhle druh globální výhody si nebudou chtít nechat v Pentagonu ujít. Robotický konflikt za deset let? „Globálně dostupná vysokokapacitní síť“ a „robotizace armády“ spolu souvisejí minimálně stejně těsně, jako kdysi souvisely „železnice“ a „telegraf“ (viz dvě navazující kapitoly v Zapomenutých příbězích 5). Kdo si takovou síť pod svojí kontrolou zajistí první, bude mít možnost robotizovat svoje ozbrojené síly v míře dosud nevídané. A ušetřit si tak ztráty na živých vojácích v příštím konfliktu. Dá se čekat, že minimálně USA a Čína budou o vybudování vlastních satelitních sítí velice usilovat. Oba tyto státy mají jak ekonomickou sílu do takových projektů investovat, tak i výrobní kapacitu k tomu, aby si dostatečné množství družic dokázaly vyrobit (převážně) vlastními zdroji. U takového hardwaru totiž moc nestojíte o to, aby vám kritické komponenty dodávala nějaká fabrika z druhého konce světa. Mohly by obsahovat bezpečnostní díru navíc. Důležitým prvkem tohoto závodu bude i schopnost domácích kosmických firem vynést ty družice na nízkou oběžnou dráhu. Bavíme-li se o desetitisících družic na každou konstelaci, znamená to minimálně vyšší stovky až nižší tisíce letů nosných raket. Navíc bude potřeba družice průběžně obměňovat, což znamená další stovky letů. Na nízkých oběžných dráhách totiž družice poměrně rychle ztrácejí rychlost (třením o zbytky vzduchu) a během několika let shoří v horních vrstvách atmosféry. Kdyby se družice průběžně nedoplňovaly, síť by degradovala a brzy zanikla úplně. Takové množství letů je ovšem bez znovupoužitelných raket neúměrně drahé. Kosmické závodní pole se tedy rozdělí na kategorii těch států a firem, které zvládnou sestrojit a uvést do provozu znovupoužitelné rakety za přijatelnou cenu, a těch, kterým v tomto směru ujede vlak. Tady bude zajímavé sledovat, které ty státy a firmy se dokážou „rozhoupat včas“ a které ne. Zatím si vůbec nejsem jist, zda to velké, ale zbyrokratizované struktury typu Roskosmosu, ESA nebo JAXA dokážou v horizontu zhruba10 let zvládnout. Poslední dobou se o restart svého kosmického průmyslu snaží Velká Británie, jejíž pusté skotské pobřeží je vhodné ke startům na některé polární dráhy; jestli z toho něco bude, kdo ví. (Tipoval bych, že bude, protože nejde jenom o vesmír, ale i o skotský separatismus. Vesmírný průmysl je prestižní, vytváří dobrá pracovní místa, a samostatné Skotsko by si nic podobného dovolit nemohlo. Proto jej budou v Londýně používat jako návnadu na nerozhodnuté Skoty. Kritické ovšem bude, zda se jim podaří nalákat do UK dostatek soukromých firem. Státním agenturám tento vývoj moc dobře nejde – mimo jiné přišly o řadu talentů.) Nicméně kolem roku 2030 už by mělo být patrné, jak se věci mají. Tou dobou už budou v provozu odhadem dvě tři takové globální datové sítě a vojenské vybavení příslušných velmocí se tomu začne přizpůsobovat. Někdy za deset let bychom tedy mohli vidět první převážně robotický konflikt. S trochou štěstí to snad nebude u nás v kotlince, kde slovo „robot“ vlastně vzniklo. Zatím tomu nic nenasvědčuje, daleko více bych tipoval oblast jihovýchodní Asie. Ale odhadovat budoucnost jest těžké. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
Čas načtení: 2021-02-19 14:51:52
Jak Facebook „unfriendnul“ Austrálii
Facebook odstavil australské uživatele od možnosti sdílet zpravodajské články a celý svět od možnosti sdílet články z australských novin. Jelikož ani programátoři ze Silicon Valley nejsou neomylní, při spouštění železné opony to poněkud přehnali a zablokovali patrně omylem i sdílení stránek některých úřadů (včetně zdravotních), charit, a – což by si snad ani Jaroslav Hašek nevymyslel – Facebooku samotného. Vskutku existoval na pár hodin stav, že na australském Facebooku jste nemohli sdílet Facebook. Tento typ konfliktu zatím Facebook s žádným západním státem neměl, takže by bylo dobré prozkoumat jeho kontext. Pro začátek: on to není boj australské vlády za práva individuálních uživatelů, čili nás, malých a snadno zašlápnutelných červíků v zarostlé bažině jménem internet. Jde o spor mezi dvěma obry: těmi digitálními na straně jedné a velkými zpravodajskými kanály na straně druhé. Facebook, Google a spol. jsou nepoměrně bohatší, ale v případě Austrálie je to zase vyváženo tím, že Murdochův konglomerát News Corp. si velmi dobře rozumí se současnou vládou, která může hájit jeho zájmy formou zákonů. Zda nám, běžným jedincům, z tohoto zápasu mezi Sarumanem a Sauronem něco pozitivního vzejde, to si zatím netroufám odhadnout. Každopádně v této věci doporučuji šetřit sympatiemi, jako by byly na příděl, a jen pozorně sledovat, co se semele. Za vším hledej peníze Základem konfliktu je spor o peníze, co jiného. Kostra sporu vypadá takto – a vůbec není specifická jen pro Austrálii, podobné námitky mají všude, mnohokrát jsem je slyšel i od českých novinářů. Novináři: Zabrali jste drtivou většinu digitální inzerce, nemáme z čeho žít. G+F: No a co, trh rozhodl, nebo ne? Novináři: Nás to vytváření obsahu něco stojí, zvlášť když má být kvalitní. Vy jej pak sdílíte zadarmo a ještě vyděláte na reklamě, kterou u toho zobrazíte. G+F: Bez sdílení článků na našich sítích vám propadne návštěvnost do suterénu, přihráváme vám čtenáře a diváky. Novináři: Diváci a čtenáři, kteří si navykli za nic neplatit, jsou nám na dvě věci. Začíná se z nás stávat hračka pro miliardáře, kteří kupují noviny pro zábavu, žijeme z milodarů. Atd. atd. Komu patří data? Zamyslíte-li se nad tím chladnou hlavou, v konečném důsledku jde o záležitost autorských práv, která se u takových „hromadných vysílání“ řeší poměrně obtížně, a to už od doby vynálezu rozhlasu (což je zhruba 100 let). Facebook a spol. nepochybně mají určitý zisk z toho, že si jejich uživatelé přeposílají odkazy na zajímavé zprávy (i když pod pojmem zajímavé zprávy se dost často skrývá clickbait). Google by taky nebyl tak zajímavým vyhledávačem, kdyby neindexoval žádný obsah od novinářů. Nicméně jejich, samozřejmě pro ně příznivá, právní interpretace je ta, že zveřejňovat úryvky je férové užití, za které podle autorského zákona netřeba platit. Tady se autorský zákon ocitá v úzkých, protože kdyby na jedné straně „zatrhl“ veškeré citace z cizího obsahu, stal by se naprosto nepoužitelným; a pokud by byly zpoplatněny i pouhé odkazy (URL) na články, zmrzačilo by to fungování světové informační pavučiny (webu) jako takové. Na druhou stranu výše zmíněný problém není zrovna banální a jde přitom o speciální případ daleko obecnější otázky, komu skutečně patří data uložená na serveru společnosti X a kdo si o nich může rozhodovat. Kdo vyhraje digitální válku? Austrálie není prvním státem, kde k takovému vývoji došlo. Ve Španělsku zablokoval Google roku 2014 svoji službu Google News z velmi podobného důvodu; španělské zákony chtěly kompenzaci pro noviny, jejichž články se na Google News ukazovaly; tento stav trvá dodnes. Nicméně není to ani zdaleka takový blackout jako v případě současného sporu Austrálie vs. Facebook. Při běžném hledání na Googlu španělské novinové články snadno najdete. Navrhovanému australskému zákonu o tom, že noviny mají dostávat zaplaceno, se Google kupodivu podřídil a například s Murdochovým konglomerátem News Corp. čerstvě uzavřel smlouvu v hodnotě 30 milionů australských dolarů. Je to méně než to, co australské novinové korporace původně chtěly (10 procent veškerých tržeb z reklamy), ale patrně jim to stačí. Facebook na to šel jinak a vyhlásil tomuto záměru digitální válku s tím, že hin sa hukáže, kdo je na kom závislejší a kdo nakonec přileze ke křížku. Podle mého názoru se tím Zuckerberg & spol. vystavují pořádnému riziku, protože australská vláda je v současné době poměrně populární – hlavně kvůli tomu, že udržela úmrtnost na covid ve velmi nízkých číslech a každodenní život tam funguje o dost normálněji než v jiných částech světa, o ČR už vůbec nemluvě. (Cenou za to bylo razantní omezení mezinárodního cestovního ruchu. Australané mají z anglickojazyčných médií výborný přehled o tom, jak vypadají morové rány v Británii a v USA, takže se s tím smířili. Navíc mají velkou zemi a můžou si zacestovat aspoň po ní.) Postup Facebooku, i když má svoji vnitřní logiku, vypadá z hlediska uživatelů jako určitá forma šikany. A australská národní povaha nenese šikanu moc dobře, v tom se klokaní země poněkud podobá americkému Texasu, fuck yeah. I proto bych na vítězství Facebooku v tomto klání nesázel. No, uvidíme. Třeba mi k tomu australští čtenáři něco napíšou; pokud ano a bude to zajímavé, rád otisknu jejich odpovědi v dalším článku. Spor o algoritmy Zajímavým detailem, který se ve většině článků nezmiňuje, je to, že součástí nového australského zákona měla být i povinnost informovat novináře o změnách třídících a zobrazovacích algoritmů. To je další téma, které se asi v nejbližších deseti letech bude řešit nejenom v Austrálii, a které bude v digitálních korporacích vyvolávat velký odpor. Algoritmy, které vám na vaši „zeď“ nebo do seznamu stránek řadí jednotlivé prvky obsahu, jsou dnes vesměs „černé skříňky“, samoučící systémy, jejichž detailní chování už asi nikdo živý nechápe. Totéž platí o algoritmech, které detekují a mažou zakázaný obsah, pročež občas nestačíte zírat, co všechno zmizelo ze světa. (Například na Twitteru, kde se stále ještě občas vyskytuji, mi upozornění, že „odpověď obsahuje urážlivý obsah“, ještě nikdy neukázalo skutečně urážlivé odpovědi; ve sto procentech případů to byly naprosté banality bez jediného sprostého slova či narážky.) Jenže aspoň rámcově jim v tom Facebooku či Googlu rozumět musejí, určitě by je nenasazovali totálně naslepo, když jim na tom závisejí příjmy; a zároveň je pro ně i to rámcové pochopení druhem obchodního tajemství. Na druhé straně takové algoritmy zasahují fungování čím dál více jiných firem, občas i existenčně. Není úplně jasné, zda je v pořádku, aby takové algoritmy tajemstvím zůstaly. Bývaly časy, kdy vám lékař či lékárník mohl namíchat nějaký elixír a neříci, co v něm přesně je; dneska musí být v příbalovém letáku všechno, a to včetně informací, ze kterých pak někteří pacienti nemají lehké spaní. (Samozřejmě ta analogie není dokonalá, já vím.) Toto je zase poněkud šedá zóna, kterou není jednoduché rozsoudit spravedlivě. Národ sobě Malá poznámka na závěr: přeskočím z Austrálie k vlastnímu blogu. Model, kdy se určitý server – třeba právě Kechlibar.net – živí buď ukazováním reklam přímo u sebe, nebo nějakým druhem monetizace vlastního obsahu na cizích serverech, mi šel vždycky silně proti srsti. I kdyby nic jiného, tak ty reklamy běžného návštěvníka pěkně štvou, překážejí na displeji a stahují mu do počítače nebo do mobilu desítky megabajtů zcela zbytečných dat. Ale to by pořád byl jen ten menší problém. Ten větší je v tom, že reklamní mašinerii mají v rukou právě firmy jako Google a Facebook, přičemž je očividné, že dost podstatnou část toho rozhodování dělají opravdu mrtvé, tupé algoritmy a v případě „nehody“ se živého člověka ani nedovoláte. To mi přijde asi stejně bezpečné jako tancovat rejdováka na okraji bazénu naplněného kyselinou sírovou. Jeden krok vedle a budete sežrán, přičemž jste ani nikomu (ničemu…) neposloužil jako výživný oběd; úplně zbytečný konec. V případě blogu tedy „jeden článek vedle“, který nějakým způsobem spustil záhadný mechanismus vašeho vymazání z té či oné sítě, nebo vás dostal na nějakou černou listinu. Proto místo reklam raději provozuji Knihovní fond, proto také lákám čtenáře na nákup svých knih; a proto taky, aniž bych jmenoval konkrétní příjemce, posílám sám měsíčně blíže neurčenou částku na podporu různých jiných blogů a projektů, které jsou mi sympatické (vydání knih apod). Někdy jde o pravidelný příspěvek, jindy jednorázový, třeba u akcí na HitHitu, ale podstata věci je ta samá. Decentralizovaná síť typu „národ sobě“ je daleko odolnější, než když si kvůli pohodlnosti a jednoduchosti necháme de facto určovat svoji informační dietu od lidí, jako je Zuckerberg, a od jejich záhadných robotů. Pokud si máme aspoň trochu zachovat vlastní hlavu, budeme ji potřebovat. Australské informační embargo nám to teď docela dobře ukazuje. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-04-07 19:08:05
Záchranu knižního trhu by stálo zhruba jednu miliardu korun, tedy ne víc, než knižní trh obvykle do rozpočtu přispívá, uvedl ve svém prohlášení 7. dubna Svazem českých knihkupců a nakladatelů (SČKN). Tato částka je podle svazu minimem, které zásadně zvýší šanci na záchranu knihkupecké i nakladatelské části knižního trhu. Ministr Lubomír Zaorálek k tomu uvedl, usiluje o otevření knihkupectví co nejdříve a velcí knihkupci „místo toho, aby usilovali o obnovení prodeje a minimalizaci ztrát, požadují nyní po státu jednu miliardu Kč náhrad. Obě prohlášení zveřejňujeme v plném znění. SČKN: Nechá ministr kultury padnout knižní trh? Skončí knihkupci, překladatelé, redaktoři, autoři, grafici… na úřadech práce? Udrží se vzdělanost a čtenářská gramotnost, když nebude co číst? Je to už deset dní, co jsme jako zástupci téměř 90 procent objemu knižního trhu seznámili předsedu vlády Andreje Babiše, ministra průmyslu a obchodu Karla Havlíčka a následně i ministra kultury Lubomíra Zaorálka s hrozícím nevratným zhroucením knižního trhu. První dva jmenovaní nahlédli vážnost situace, uznali naše argumenty i výši požadované pomoci. Ministr kultury nás vyslechl, avšak jeho následné výstupy do médií i chybějící komunikace v nás vzbuzují vážné obavy, zda vzal naše argumenty dostatečně vážně. Knižní trh je specifická oblast kultury – je zároveň součástí průmyslu. Tvoří významné společenské hodnoty s dopadem na vzdělanost a čtenářskou gramotnost, zároveň je ale významným zaměstnavatelem a producentem, který dává práci navazujícímu polygrafickému průmyslu. Granty na podporu vydávání knih tvoří méně než půl procenta objemu knižního trhu, naopak knižní trh dodává do státního rozpočtu ročně více než jednu miliardu korun. Avšak právě proto, že knižní trh stojí z devadesáti devíti procent na vlastních nohách, je v nynější situaci ohrožen mnohem víc než většina ostatních oblastí kultury. V knižním trhu nejsou žádní zřizovatelé, nespadá pod stát, pod kraje ani pod města – za vším je třeba vidět firmy, živnostníky a nezávislé tvůrce. A ti všichni jsou teď na pokraji kolapsu. Zcela zásadně je ohrožena existence maloobchodní sítě. Knihkupectví v posledních letech nejen že neprosperovala, ona bojovala o přežití. Knihkupectví dnes není klasickým podnikáním za účelem dosažení zisku, je to spíš služba. Distribuce i nakladatelé je nutně potřebují ke své vlastní existenci, proto některé knihkupecké řetězce samotné distribuční firmy provozují. Bez rychlé a podstatné podpory státu nemůže knihkupecká síť současnou situaci přežít. Nemožnost knihkupectví platit závazky, stejně jako zastavení prodeje a finančních toků, přímo existenčně ohrožuje distribuce a většinu nakladatelů. Knižní trh nebyl natolik silný, aby měl vytvořené rezervy na podobnou mimořádnou událost, jaká nastala. Hrozí proto redukce počtu vydaných titulů za rok ze současných 15 tisíc až na pouhou třetinu. Dále hrozí snížení počtu vydávaných kusů od titulu, což vyvolá tlak na cenu. V důsledku toho přijdou o práci nejen zaměstnanci nakladatelství, ale i navazující profese jako redaktoři, překladatelé, grafici, sazeči… a další tisíce pracovníků polygrafického průmyslu. Očekáváme pokles knižního trhu v letošním roce nejméně o 30 procent, pravděpodobně však ještě propastnější. Knižní trh ztratí až tři miliardy obratu. Nabídli jsme vládě transparentní, funkční a realistické řešení na záchranu knižního trhu, které by stálo cca jednu miliardu korun, tedy ne víc, než knižní trh obvykle do rozpočtu přispívá. Tato částka je minimem, které zásadně zvýší šanci na záchranu knihkupecké i nakladatelské části knižního trhu. Knižnímu trhu je zároveň nutné pomoci i systémově a do budoucna. Aby byl knižní trh odolnější vůči podobným otřesům, bylo by potřeba – stejně jako je tomu v řadě dalších vyspělých zemí – osvobodit knihy od DPH. Díky tomu zároveň udržíme dostupné ceny knih i v době klesající koupěschopnosti a tlaku na zvýšení cen kvůli klesajícím počtům vydaných kusů knih. Obdobně tíživá situace platí pro vydavatele audioknih na fyzických nosičích, jejichž prodej je z velké části závislý na knihkupecké síti a jejichž ediční plány se od knižní produkce odvíjejí. Jsme připraveni spolupracovat s Ministerstvem kultury a vytvořit etickou komisi, která bude dohlížet na správnost čerpání dotace. Stojí knižní trh za jednorázovou podporu ve výši jedné miliardy? Myslíme, že se to vyplatí. A jsme přesvědčení, že už od příštího roku budeme do rozpočtu znovu přispívat. Je třeba jednat rychle a razantně. Dosavadní postup ministra kultury pana Lubomíra Zaorálka nás nepřesvědčil, že si to uvědomuje. Reakce ministra kultury Lubomíra Zaorálka Se zástupci českých knihkupců a nakladatelů jsem mluvil opakovaně. Na vládu předkládám balíček pro záchranu kultury, jehož součástí je i podpora MALÝCH nakladatelů, jak jsem uvedl již několikrát. Vládní prioritou je pomoci především těm, za kterými nestojí velcí, silní vlastníci. Na ty velké a ziskové už myslí vládou přijatá opatření MPO (COVID, odklad nájmů pro firmy) a MPSV (kurzarbeit neboli program Antivirus). Usiluji o to, aby knihkupectví byla otevřena co nejdříve, ideálně po Velikonocích. Mrzí mě, že mi po jednání velcí knihkupci sdělili, že o brzké otevření svých knihkupectví nestojí, protože by to pro ně byl danajský dar. Místo toho, aby usilovali o obnovení prodeje a minimalizaci ztrát, požadují nyní po státu jednu miliardu Kč náhrad. Jako milovníkovi knih mi nesmírně záleží na udržení knižního trhu v České republice, ale tento způsob vymáhání mimořádných dotací silnými hráči na státu mi připadá přes čáru. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-03-06 10:47:12
Mnoho neužitečného šumu kolem koronaviru. Podléháme mýlce, že můžeme žít bez rizika
Didier Sornette působí jako profesor na Vysoké škole technické v Curychu. Zabývá se především studiem rizika a patří v této oblasti mezi nejznámější vědce. Tematicky studuje rizika při zemětřeseních a jejich vlivu na jaderné elektrárny, ale zabývá se také diagnózami krizových jevů na finančních trzích. Na rozdíl od teorie o „černých labutích“ Nassima Taleba, považuje finanční krize principiálně za předvídatelné. Pane profesore, už jste si koupil roušku proti koronaviru? Ne. Většina těchto roušek stejně proti ničemu nechrání. A vy roušku máte? Ne. Ale to téma lidi znepokojuje. Oprávněně? Je třeba to relativizovat. Každý rok zemře v Číně zhruba 10 miliónů lidí, z toho zhruba 150 000 na normální chřipku. Ve Spojených státech ročně zemře na chřipku zhruba 30 tisíc lidí, celosvětově je toto číslo mezi 600 tisíci a jedním miliónem. U nejnovějšího koronaviru se jedná řádově o tisíce lidí. Novináři jako vy ale jejich význam zveličují: Jste součástí problému. Tak to se omlouváme. Jako statistik nyní slyším mnoho hluku, mnoho neužitečného šumu. Když se podíváme na čísla, jedná se o masivní přehánění. Jako ekonom si ale současně uvědomuji význam pozornosti. Co vzbuzuje pozornost, toho je třeba využít. O jednom miliónu mrtvých, kteří zemřou ročně na chřipku, ale nečteme nic. Je to tedy jen jedno velké přehánění? Ne, existují také další čísla. Třeba úmrtnost. U normální chřipky je mezi 0,1 a 0,01 procenta. U nejnovějšího koronaviru je zhruba dvě procenta, což je výrazně výše. To je znepokojující, ale není to ještě důvod k panice. Například u epidemie SARS byla tato kvóta kolem 10 procent a u španělské chřipky kolem 30 procent. Navíc oběťmi koronaviru byli lidé starší a nemocní. U zdravých osob, které se nakazily koronavirem byla úmrtnost hluboko pod dvěma procenty. Lidé tedy podle vás přeceňují nově se objevivší rizika a podceňují ta existující? Ano. Počty úmrtí na tisíc obyvatel sice od roku 1960 klesají, ale svět je stále více propojen. Díky novým komunikačním formám vědí lidé okamžitě, když se někde stane něco špatného. Navíc k tomu přistupuje iluze o společnosti s nulovým rizikem. Co tím máte na mysli? Život je riziko a riziko je život. Situace bez rizika se ve fyzice nazývá termodynamickou rovnováhou – a to znamená smrt. Člověk je ale trvale v nerovnováze a produkuje entropii. To je riskantní. Přesto podléháme mýlce, že můžeme žít bez rizika. Kdo chce ale odstranit všechna rizika, omezuje tím nejenom svobodu, ale znemožňuje také hledání nového. Bádat znamená vzít na sebe riziko hledat neznámé. Společnost, která chce stále více kontrolovat rizika, míří k záhubě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Není racionální u nových rizik přehánět? Jejich vývoj není koneckonců jasný. Co znamená racionální? Po teroristických útocích z 11. září 2001 se mnoho Američanů zřeklo létání. Přitom je létání nejbezpečnější formou dopravy, na rozdíl od automobilismu, který si žádá mnoho obětí. Je racionální, když reakce na nové riziko vede k tisícovkám obětí, které by jinak nezemřely? Mohlo ale dojít k dalším atentátům… Racionální je, když vylezeme na strom, protože v houští něco chrastí. Nechceme riskovat, že na nás vyskočí lev. Je to sice dost nepravděpodobné, ale důsledky by byly fatální. Proto dojde k reakci, která je nadnesená. Ve světě lovců a sběračů funguje nejlépe princip předběžné opatrnosti. Problémem je, že dnes žijeme v komplexním vysoce technizovaném světě, lidský „software“ je ale stejný jako ve světě lovců a sběračů. Dnes žijí lidé zdravěji, bohatěji a bezpečněji než kdykoliv předtím. Přesto často vzniká dojem, jako bychom žili ve strašlivém světě. V čem spočívá tento rozdíl mezi realitou a jejím chápáním? Náš imunitní systém pracuje nejlépe, když podněty, které způsobují stres a vyžadují reakci, jsou vypnuté. Pak dosahujeme pokroku a jsme odolnější. Potřebujeme konstantní stres, abychom přežili. Když naproti tomu žijeme v nějaké bublině, hrozí nebezpečí. Můžete uvést příklad takové bubliny? Vždycky mne překvapí, když pozoruji lidi při přecházení ulice. Dívají se na svůj smartphone a cítí se bezpečně jenom proto, že přecházejí přes vyznačený přechod. Pak jsou zcela překvapeni, že dochází k nehodám. Auta jsou to, co byly dříve šelmy. Je třeba být vždy připraven. Když přecházím přes ulici, běžím co nejrychleji, abych se dostal pryč z nebezpečné zóny. Proč taková nepozornost? Lidé mají stále větší strach, že je zabije žralok nebo tygr, než že je přejede auto. Před našimi domy sice už tygři neběhají, ale strach v našem mozku zůstal. Evolučně nebyl nahrazen srovnatelným strachem z aut. Když si uvědomíme, že náš „software“ není aktuální, musíme tvrdě pracovat na naší převýchově. To je ale těžké. Nedalo by se argumentovat tím, že přehnané vnímání rizika nás pohání kupředu, tím každé takové téma přesně pochopíme a promyslíme si protiopatření? Druhá světová válka byla extrémně hroznou dobou a současně katalyzátorem inovací. Bylo možné přijít o všechno, proto jsme se pokoušeli tomu zabránit. Vzpomeňte si jen na závod kolem atomové bomby. Boom po válce se proto nedá vysvětlit jen znovuvýstavbou zničeného. Mnoho inovací se přelilo z vojenského do soukromého sektoru. Evropa z toho profitovala po desetiletí. Problémem je, že od sedmdesátých let se už žádný takový inovační boom neuskutečnil. Cynicky řečeno: Potřebujeme válku, abychom byli opět inovativní? Potřebujeme inovační úsilí a ochotu k převzetí rizika, jako bychom stáli před třetí světovou válkou, ale bez války. A v tom je dilema, bez války to nefunguje. Bylo by potřeba investovat do inovací zhruba 10 procent hrubého domácího produktu. Problém je, jak toho dosáhnout v mírových dobách bez pocitu neodkladnosti. Možná k tomu přispěje změna klimatu… To je dost dobře možné. Žertem vždycky říkám, že by bylo potřeba útoku Marťanů, aby se lidstvo opět sjednotilo. Potřebujeme globálního společného nepřítele. Může to být změna klimatu nebo chybějící udržitelnost. Existují regionální rozdíly v kultuře rizika? Vnímají se rizika jinak v Asii a jinak v Evropě? Kulturní rozdíly jsou velké. Například v Číně se po tisíciletí přírodní katastrofy chápaly jako trest od císaře. Císař a elity platily za ochránce lidu. Pokud zklamaly, byly bohy nebo přírodou potrestány. Přírodní katastrofy proto často znamenaly konec jedné dynastie. Rizika ovlivňovala v Číně sociální dohodu mezi elitou a lidem. Takové spojení na Západě neexistuje. Bojí se Evropané rizika? Není vůbec špatné bát se rizika. Já jsem také takový. Zkoumáte také tzv. finanční bubliny? Podle všeobecného mínění se tyto bubliny dají poznat teprve tehdy, když prasknou. Vy říkáte, že se dají předpovědět. Dobrým příkladem pro takovou bublinu je nyní americký výrobce elektromobilů Tesla. Elon Musk je geniální v tom, jak dokáže řídit očekávání. Mnohé takové bubliny začínají s novou technologií, ale pak přijde okamžik, kdy všechno přestane fungovat. Bylo to tak například u internetové bubliny v roce 2000, kdy se očekávaly krátkodobě obrovské zisky. Na trzích a v hospodářství probíhá růst rychleji než exponenciálně. Když se ale míra růstu zrychlí superexponenciálně, nemůže to dlouho vydržet. Dojde ke změně režimu, ke krachu. Nyní jsou akciové kurzy rekordně vysoko. Jsme v takové bublině? Musíte se ptát přesněji. Mají se tedy akcie nyní prodávat? Ne. Může trvat dlouho, než taková bublina praskne. Alan Greenspan, bývalý šéf americké Federální banky, mluvil již v roce 1996 o iracionálním převisu na akciových trzích. Ale tato bublina praskla teprve v roce 2000. Doporučuji tedy surfovat na kurzové vlně, ale neseskočit z ní příliš pozdě. To ale vyžaduje metodu, disciplínu a odvahu. Nassim Taleb formuloval koncept tzv. černé labutě. Vy jste ale přesvědčen, že se i zřídkavé jevy dají předpovídat. Mluvíte o dračích králích, statistických výjimečnostech s velkým vlivem. Nevzbuzujete tím iluzi úplné kontroly? Považuji teorii mého přítele Taleba za falešnou. Pro politiky je pohodlné, když mohou říkat, že se nedá nic předvídat. Tak se mohou zbavovat odpovědnosti. Elitám chybí odvaha a odpovědnost. Politici se přitom chovají zcela racionálně, když se krátkodobě soustředí na znovuzvolení a ne na dlouhodobé optimum pro společnost. Jak posuzujete rozhodnutí opustit jaderné elektrárny? Německo se stalo rozhodnutím opustit jadernou energetiku největším znečišťovatelem v Evropě. Proč? Protože se budou znovu stavět uhelné elektrárny. Atomová energie je z pohledu CO2 nejčistější energií. Ale jaderná energie má také svoje rizika. Analyzovali jsme více než tisíc případů, abychom mohli posoudit rizika. Při srovnání nákladů a výnosů jednotlivých zdrojů energie je uhlí nejhorší, jaderná energie patří k nejlepším. Ve Fukušimě zemřel kvůli ozáření jeden jediný člověk a bylo to ve všech médiích. Nic jsme ale neslyšeli o lidech, kteří při montáži solárních panelů na střechy spadli a zabili se. Přesto se Švýcarsko a Německo rozhodly, že svoje atomové elektrárny uzavřou. Je to smutné, protože tyto země patří mezi nejdůvěryhodnější a jsou na vysoké technické úrovni. Jiné země – například Saúdská Arábie, Vietnam, Rusko a USA – ve využívání atomové energie pokračují, a je to tak dobře. Technologie atomových elektráren se vyvíjejí a rizika se zmenšují. Jsme v 21. století, ale naše rozhodnutí vycházejí ze stavu technologií sedmdesátých let minulého století. {/mprestriction} Přeložil Miroslav Pavel. Didier Sornette (*25. června 1957, Paříž) vystudoval v letech 1977-1981 francouzskou Ecole Normale Supérieure a v letech 1980-1985 univerzitu v Nice. Specializuje se na predikci krizí a extrémních událostí ve složitých systémech, na fyzikální modelování zemětřesení, fyziku komplexních systémů a tvorbu vzorů v časoprostorových strukturách. Je držitelem řady vědeckých ocenění a autorem a spoluautorem mnoha knih.
Čas načtení: 2024-02-24 06:15:36
Kritice z několika stran čelí chystaná změna myslivecké legislativy. Připravuje ji ministerstvo zemědělství současně s novelou lesního zákona. Ta má uvolnit pravidla hospodaření v lesích, ministerstvo si od ní slibuje pestřejší lesy odolnější vůči kůrovci i klimatické změně. Zatímco vlastníci lesů jsou s navrženými změnami spokojeni, ekologické organizace mají výhrady. Nelíbí se jim například, že zákon ruší povinnost zalesňování ekologickými dřevinami a obávají se, že místo větší rozmanitosti to povede k návratu monokultur.
Čas načtení:
Mindset – jak rozvíjet otevřené myšlení
[skoleni-kurzy.eu] Cíl kurzu Přeprogramovat náš mozek k tomu, aby zvládal zátěžové situace, naučil se těžit z chyb a plně rozvinul svůj potenciál. Zaměření kurzu Kurz je vhodný pro manažery vedoucí pracovníky, kteří uvažují o tom, jak podpořit své kolegy a pracovníky v růstu a rozvoji, aby byli úspěšnější a odolnější proti nepříznivým situacím. Ocení ho každý, kdo chce být úspěšný. Otevřít svou mysl znamená zvládnout překonávat veškeré překážky. ...NICOM, a.s.
Čas načtení: 2024-03-01 18:55:53
Na novém fotbalovém stadionu v Hradci Králové začala výměna vyhřívaného trávníku. Ačkoli se nová sportovní aréna za tři čtvrtě miliardy korun otevřela jen před sedmi měsíci, je trávník již v nevhodném stavu. Od nového si městský fotbalový klub slibuje, že bude kvalitnější a odolnější. Není ale zřejmé, kdo výměnu hradí. Město i fotbalisté hovoří o reklamaci, nicméně z radnice zní, že trávník reklamuje klub, a klub tvrdí, že je to reklamace prostřednictvím města.
Čas načtení: 2024-03-08 14:49:44
Slavia ukázala, že je na tom lépe než v Římě
Proti věhlasnému AC Milán prošla fotbalová Slavia v osmifinále Evropské ligy testem, jestli a jak se vyvíjí. Obstála. Sice obdobně jako proti AS Řím v základní skupině stejné soutěže před více než čtyřmi měsíci prohrála na ikonickém místě italského fotbalu o dvě branky, ale prezentovala se jinak. Parta trenéra Jindřicha Trpišovského byla kurážnější, sebevědomější, odolnější, celkově kvalitnější.