Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-04-04 08:00:01

Další hrozný seriál, nezachrání ho ani Nováková. Čeští filmaři mají v Chorvatsku slevu?

Není to přitom tak dávno, co na televizi Prima běžel seriál Na vlnách Jadranu, který si u diváků získal velký úspěch, konkurenční Nova zase odvysílala Polici Hvar. Vše natáčené v Chorvatsku, kam míří každé léto více než 800 tisíc Čechů. Teď se představuje seriál Lež na pláži. Spoléhá produkce, že známé prostředí diváky k televizním obrazovkám přitáhne raz dva? Rázný verdikt Novákové ze známého seriálu k manželovi: Další dítě nebude a šmytec Číst více Ani slavné obsazení diváky nepřesvědčilo Nový seriál Lež na pláži bude mít celkem osm dílů a přináší příběh z chorvatského pobřeží, kde se pod cizím jménem ukryjí tři mladí ajťáci. Nikoho nepřekvapí, že název je tak trochu dvojsmysl – ačkoliv to mělo být zřejmě skrytým tajemstvím, které bude jako zázrakem odhaleno až na konci pořadu. Tvůrci obsadili především děti slavných – například Rozálii Anežku a Josefínu Veroniku Prachařovy nebo Sofii Fridu Höppnerovou, dceru herečky Ivany Jirešové ze seriálu Ordinace v růžové zahradě. Dále se předvede Radek Melša, Daniel Kadlec, Martin Trnavský, Radim Novák nebo Miroslav Etzler. Nechybí ani herečka Sandra Nováková, která má opět příležitost předvést své dokonalé tělo, režisérského postu se ujal – překvapivě – její manžel Vojtěch Moravec. Tohle spojení jim funguje opakovaně, společně už stáli například za projektem Na vlnách Jadranu či filmy Matky a Hádkovi. A jak už je zvykem, Moravec ze své ženy opět udělal doslova sexbombu. Moc dobře ví, že tahle kráska má rozhodně co nabídnout! Televize Prima slibuje, že to bude pohodový seriál plný vtipu. Zatím to vypadá, že to bude jen pěkná nuda, protože diváci první díl zepsuli od první minuty. „Opět placená dovolená pro pár vyvolených,“ rozčiluje se divák Petr. „Tohle je fakt průser,“ píše Tobiáš. „Děs běs,“ přidala Šárka. „Spousta peněz za pokus o líbivý seriál,“ píše Luboš. Skeptičtí jsou diváci také k hereckému obsazení. Na Česko-Slovenské filmové databázi si seriál vysloužil pouhých 22 %. „Obě dcery Lindy Rybové a Davida Prachaře jsou moc krásné, i když hereckým uměním mě zatím jinak moc neokouzlily,“ svěřila se divačka Kateřina se svými pocity. Borhyová v slzách, asi se nikdy nevdá. Zloduch nebyl jen Hrdlička, chlapi jí hodně ublížili Číst více Dcera Ivany Jirešové se domů moc nehlásila Za role v seriálu vděčí holky Prachařovy i Höppnerová jejich představení Vina vína, kde si jich všimla produkce. „Produkce nás viděla v představení Vina vína, ve kterém hrajeme s Rózou a Sofií. Dostaly jsme pozvánku na konkurz a za chvíli už byly na cestě do Chorvatska. Sbalila jsem si kufr a vydala se na dvouměsíční natáčení. Měla jsem i tu výhodu, že jsem se vracela do Prahy, takže jsem si dobalila ještě další kufr. Zažila jsem extrémní změnu režimu a taky mi chybělo to, že někam popojedete tramvají, metrem… Natáčení jsem trávila se sestrou, takže ta mě hlídala. Vždycky jsem měla pět zmeškaných hovorů od maminky a ségra to naštěstí zachraňovala a mámě volala,“ zavzpomínala Josefína Anežka.  Josefína a Rozálie jsou dcery herečky Lindy Rybové a herce Davida Prachaře. Mají bratra Františka. Příbuzné jsou také s Jakubem Prachařem a Marianou Prachařovou, které má jejich tatínek se svou bývalou manželkou Danou Batulkovou. „Natáčení v Chorvatsku bylo k tomu všemu bonus. Člověk úplně zapomene na okolí a je úplně v jiném světě, takže jsem se domů moc nehlásila. Hanka tam hodně cvičí a s tím jsem neměla problém, vždy jsme se na všem domluvili. Dělám tam animátorku a klidně bych se vydala takhle trávit dovolenou. Děti miluju a bez váhání bych to zkusila. Jedno z nejhezčích natáčení bylo, když jsme jezdili na vodních skútrech a snímal nás dron. Jsem ráda, že jsem točila s Filipem, když jsem pak nad tím přemýšlela a rozhlédla se, asi bych si ho stejně vybrala. Přišlo mi, že k té mojí postavě nejvíc pasoval,“ dělí se o své pocity z natáčení Sofie Frida Höppnerová. Sofie Frida Höppnerová je dcera Ivany Jirešové a zesnulého novináře Ondřeje Höppnera. V minulosti byl veřejný prostor plný jejich dlouholetého a bolestivého sporu o svěření dcery do péče. Poznali se, když Jirešová pracovala jako redaktorka a on jako šéf bulváru. Další prohra Primy na plné čáře Herec Filip Červenka si Sofii také pochvaloval, a dokonce přiznal, že když z natáčení odjížděl, dojalo ho to. „Jediné, co tam asi bylo minusové, bylo občas počasí. Netočili jsme přímo přes léto, takže jsme asi třikrát měli problém s deštěm. Když tam pršelo, byla potopa. Jinak bez problémů. Hodně jsme si všichni sedli a jsem rád, že hraju se Sofií. Když jsme dělali s kluky barmany, říkali jsme si, že by bylo krásné odjet někam k moři, dělat tam drinky, vypadalo to hezky. Vytvořila se tam skvělá parta. Když jsme se vraceli domů trajektem, poslouchal jsem hudbu, koukal na moře a najednou jsem se rozbrečel. Nemohl jsem přestat, a to nikdy nebrečím. Nějak mě dostalo, že to skončilo,“ říká. Otázkou však je, zda kvůli seriálu teď nebudou plakat především diváci.  Zatím se zdá, že Prima pokračuje v neúspěchu svých velkých nadějí – seriál Eliška a Damián skončil u diváků velmi podobně, stejně tak novinka s Tomášem Klusem s názvem Zalez do spacáku. Vzhledem k tomu je až s podivem, že se chystá konec seriálu ZOO. Důvodem mohou být i odcházející celebrity. Po úprku Lucie Polišenské se přidala ze zdravotních důvodů Pavla Tomicová a nedávno svůj odchod ohlásila také hlavní hvězda Eva Burešová. Co bude náhradou, se musíme nechat ještě překvapit. K potěšení nespokojených diváků má však další chorvatská pohádka Lež na pláži „pouhých“ osm dílů.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Kdo bude soutěžit v letošním ročníku StarDance? Trénovat se začíná už v květnu.

Čas načtení: 2019-10-30 18:00:19

Eskadra obětovaných. Vyšel výbor 10 pozoruhodných textů z románů do kapsy

Je to šestnáct let, co Michal Jareš a Pavel Janáček zaujali vědeckou příručkou Svět rodokapsu (2003), v níž bibliograficky popsali dávné sešitové edice, mezi kterými je klasický Rodokaps jen jednou z položek. A letos Pavel Janáček potěšil příznivce této četby knihou s vybranými příběhy z románů do kapsy. I když se badatelům nepodařilo dohledat do knihy Svět rodokapsu veškeré „škváry“ a kniha tudíž místy „zívá“ bílými místy, určitě se jednalo o záslužný akt. Janáček navíc bezprostředně poté vydal i studií Literární brak. Operace vyloučení, operace nahrazení (2004), analýzu vývoje podobného čtiva v čase okolo roku 1948: z literatury vyloučené „pokleslosti“ byly už během několika let nahrazeny svou vlastní obdobou, byť ne každý to zcela vnímal. Pak se Pavel Janáček na tomto poli výzkumu odmlčel, až roku 2018 přišel s komentovanou antologií ženské sešitové četby. Jmenuje se Slzavé údolí a jiné příběhy ze starých večerů pod lampou a volně na ni letos navazuje kniha Eskadra obětovaných..., která je průřezem romány do kapsy zveřejněnými v letech 1935–1944 v edicích Rodokaps, Rozruch, Moderní romány a Divoký západ. "Nepřátelské, závadné, zastaralé, nežádoucí" Jde o deset editorem pečlivě vybraných příběhů a každý reprezentuje jinou žánrově-tematickou variantu dobrodružného, detektivního, westernového, ale i vědeckofantastického díla. Sestavovatel si dával záležet, aby vybral práce pro ten který žánr sice typické, ale zároveň netuctové. Uvažoval nicméně ještě v další rovině, a tak antologii dominují nacionálně a etnicky konstruované „obrazy“. Ze stovek sešitů Pavel Janáček do Eskadry obětovaných nakonec vybral díla Jana Fikera, Josefa Novotného, Josefa Peterky, Bohuslava Čepeláka, Františka Vojtěcha, Jaroslava Pokorného, Eduard Kirchbergera (alias Karla Fabiána), Jana Karla Čemuse, Karla Zemana a Steppa Gradmooora. O těchto autorech jen stručně (na rozdíl od Pavla Janáčka): Jan Fiker (1904–1946) byl bratrem známějšího Eduarda Fikera, spolu napsali zřejmě jen detektivku Nejmenší stopa (odvysílanou roku 1945 rozhlasem). Jan Fiker sám nicméně mezi roky 1940–1942 zveřejnil v edici Rozruch, vedené jeho bratrem, třináct laciných westernů (a dobrodružných románů). Včetně Janáčkem reeditovaného námořního příběhu Bůh Vichrů (1941), ilustrovaného Janem Černým-Klatovským (1919–1997). Motorem psaní jako by tu byl citový vztah autora k předloze jeho hrdinky, což sice není nic neobvyklého, ale zde je to patrné opravdu hodně. U dalšího ze spisovatelů Josefa Ch. Novotného (1900–1967) nelze vyloučit, že je přímo vynálezcem názvu Rodokaps. V roli šikovného redaktora se podílel i na vydávání děl Karla Maye, Roberta Krafta, Jeana de la Hire, Emila Holuba, E. S. Vráze či Z. M. Kuděje – a byl také hudebním skladatelem. O trochu záhadné iniciále mezi svým křestním jménem a příjmením vyhlásil, že vznikla na počest milované jím dámy, ale později ji nechal zastupovat domicily Chrudimský či Cheth. Ty své práce, jež sám pokládal za „vážné“, navíc zveřejňoval pod svou dětskou přezdívkou Kuzma, kterou po válce připojil k občanskému jménu i úředně. Za první světové války sloužil Novotný v Itálii a čerpá z toho v románě Piava (1937). Publikoval nadměrně. V letech 1929–1930 kupříkladu i dvojdílný román Leon Clifton versus Klemzloadet. Od roku 1931 pracoval u Vilímka, ale nejdéle se uchytil v Melantrichu. Napsal prózu Hvězda na čele Jiřího Wolkra (1933) a za války na padesát her a kabaretních výstupů. Ještě v únoru 1948 stačil na Slovensku zveřejnit variaci Twainova Adamova deníku s titulem Evin deník, ale po převratu se vrátil ke své původní práci účetního. Většina jeho děl získala nálepky „nepřátelské, závadné, zastaralé, nežádoucí“ a byla vyřazována z knihoven. I za socialismu přesto dál publikoval, například vyprávění Po stopách Jaroslava Haška (Svobodné slovo 1950) či Hašlerův životopis (Obrana lidu 1966) a již po jeho smrti byl roku 1973 jako 63. svazek edice Karavana reeditován jeho Vilém Tell (původně 1940). V Rozruchu otiskl Novotný sedm westernů (1939–1941), avšak Pavel Janáček se jim vyhnul a vřadil do antologie jeho trampský a nacisty zapovězený román Šerifova kořist (1935), sestávající především z dílů Po stopě zlého činu, Divokým Kurdistánem a Carův kurýr, pro jejichž názvy využil, jak jste postřehli, hned dva tituly Mayovy a jeden Vernův. Legenda Bob Hurikán Přínosem Janáčkovy antologie Eskadra obětovaných je také reedice Peterkovy (1907–1965) „gotické detektivky“ z českého prostředí s (ne zrovna přiléhavým) názvem Udavač (Rozruch 1939). A Josef Peterka je sice znám coby Bob Hurikán, nicméně kovbojky produkoval jako Bob Peters. V polovině dvacátých let se co kluk vřadil mezi obyvatele osady Hurikán v Údolí obrů u Hvězdonic nedaleko Chocerad a od roku 1932 do smrti byl zde šerifem; jeho srub se tyčil nad soutokem Doubravice a Sázavy. Právě od roku 1932 úspěšně vystupovalo i hudební Hurikán Duo (tvořené jím a jeho budoucí chotí), v rozhlase uváděl s „Bobovou partou“ také další písničky a jeho slavné Rikatádo bylo poprvé zveřejněno roku 1936. Josef Peterka a jeho kamarád Bedřich Dvořáček byli koncem války zatčeni a přežili, nicméně Dvořáček na sklonku léta 1945 zemřel na následky utrpěných zranění. Ač o to Hurikán žádal, ministerstvo obrany nepřiznalo (i navzdory tomu) statut partyzánského oddílu jeho „Partyzánské zimní brigádě“. Z budování přehrady Slapy (1949–1953) Peterku propustili, když zveřejnil článek o poměrech na stavbě, a pak pracoval u Geologického průzkumu či elektrifikoval trať Praha – Česká Třebová. Jeho literární a para-literární dílo netvoří jen 16 románů známých ze sešitových edic, avšak je fakt, že jistým vrcholem Hurikánových snů se stala volná trilogie Toronto, Pobožný střelec a Návrat Pobožného střelce (1937–1939). Ale Petr Janáček rozebírá také Peterkův román Petr Klen (1942), který se nešťastně svezl s vlnou antisemitské beletrie a obsahuje i nedobrou aluzi na Baarův román Jan Cimbura (1908), rok předtím zfilmovaný, s proslulou antisemitsky laděnou scénou, ve které se ožebračení vzpírají židovskému obchodníkovi, jehož úpis je spálen a majetek je ničen, aby byl poté „ničema“ zcela vyhoštěn. – Za román Petr Klen byl Hurikán dokonce výslovně pochválen týdeníkem Árijský boj a zůstalo mu to zřejmě stigmatem, přičemž mnohé ani nenapadlo, nakolik si asi v té době Peterka potřeboval „žehlit profil“... Nedožil se bohužel ani prvního z dvou revivalů svého díla, který proběhl koncem šedesátých let, kdy byly k vydání neúspěšně připraveny také jeho Dějiny trampingu (pod názvem Z minulosti trampingu). Takřka celé Hurikánovo dílo s výjimkou románů pro ženy, Petra Klena a Udavače nakonec znovu vyšlo během desetiletí po sametovém převratu a je proto záslužné, že právě – dosud absentujícího – Udavače (z pražského prostředí, ba z pražského podzemí) Janáček zpřístupnil. "Kuli Morzakoru" Velikým symbolem byl i román o „z otočky“ pálícím pistolníkovi Křížový Pete (Rozruch 1941) od Bohuslava „Irčana“ Čepeláka (1907–1969), ilustrovaný Janem Černým-Klatovským a vydaný jako dílo Američana Tima O´Briana. Janáček připomíná i nedokončenou časopiseckou reedici tohoto příběhu (1971), i jeho druhé, popřevratové vydání. Od roku 1925 byl knihkupec Bohuslav Čepelák v komunistické straně a také jeho pohled na tramping je levicový – odlišný od toho Hurikánova. Nejlepším důkazem zůstává jeho stať 20 roků trampování (1941). V letech 1937–1939 a 1947–1952 byl Čepelák propagačním pracovníkem filmu, a to navzdory tomu, že se jako nežádoucí ocitly na indexu i mnohé další jeho westerny, například Rychlonohý ďábel a Tajemný jezdec. Od roku 1953 takřka do smrti byl pak redaktorem časopisu Signál (1953–1967), kde do komiksu zadaptoval Volání divočiny (1965) a kde prosadil otiskování Foglarovy Kroniky Ztracené stopy (1966). Další kapitolu Janáčkovy antologie tvoří kriminální Drama za mřížemi (Moderní romány 1939) od neznámého Františka Vojtěcha, podepsaného jinak jen pod Ministrovou přítelkyní (1938). Lze pouze spekulovat, zda se v tomhle případě nejedná o pseudonym, a komu by případně náležel. A titulní (letecký) román Eskadra obětovaných (Rodokaps 1938)? Rozsahem 143 normostran se dotýká horní rozsahové hranice podobných textů a poprvé byl zveřejněn pouhý den před 28. říjnem – jako oslava letců první světové války a ke dvacátému výročí republiky. Jeho distribuci později zapovědělo gestapo. Autorem je Jaroslav Pokorný (1899–1940), který se první světové války skutečně zúčastnil, aby pak roku 1919 maturoval, zkusil to jako bankovní úředník a učil na různých obchodních akademiích v Čechách. V mládí napsal i pět básnických sbírek (1920–1924), pokoušel se o dramata a roku 1935 vydal román o korupci v politice Bažina. Zřejmě s velkou lehkostí vytvořil desítky děl dobrodružného a westernového charakteru, ale i pro dívky. Jen roku 1936 vydal Jaroslav Pokorný minimálně 28 knih, a to nepočítáme právě romány sešitových edic a texty v periodikách. Pro Rodokaps napsal Pokorný 27 příběhů a mimo jiné užíval pseudonym Pavla Dvořáková. Zvolil si jej dle dívčího jména své druhé manželky, zatímco westerny tvořil jako Charles Patterson Whitte a severské příběhy jako Rex Carrey. Psal i detektivky, Rodokaps Nic než tělo (1935) má dokonce erotické ladění. Spisovatel Jan Drda nazval Pokorného v Lidových novinách po jeho smrti „kuli Morzakoru“ – a přes šedesát jeho knih bylo za socialismu na indexu. Teprve po převratu roku 1989 bylo ke třiceti z nich reeditováno. Od westernů k námětu epizody Studna ze seiálu o majoru Zemanovi Další román Zápas o kaučuk (Rodokaps 1941) napsal Eduard Kirchberger (1912–1983), přičemž tento muž přispěl Rodokapsu a Rozruchu čtrnáctkrát. Také „v postavách jeho románů se odrážely civilizačně, geograficky a rasově definované kategorie cizího“, všímá si Pavel Janáček. Od roku 1949 psal pod novým jménem Karel Fabián a je mimo jiné autorem námětu pověstné epizody Studna (1978) ze známého televizního seriálu o majoru Zemanovi. Roku 1942 byl Kirchberger zatčen a napřesrok v Berlíně odsouzen na osm let. Válku přežil, zřejmé je, že už tehdy při výsleších mocně fabuloval. Do roku 1948 pracoval v Legiobance, ale v červnu na krátko emigroval. Hned po amnestii se totiž vrátil – a nejméně od té chvíle byl „ve spárech“ StB. Napsal dokonce propagandistické vyprávění Cesta na Západ. které již roku zveřejnil 1948 týdeník Květen. Knižně vyšlo roku 1950 pod názvem Uprchlík, ale v letech 1951–1954 byl Kirchberger opět vězněn. Snad proto, že tento král fabulátorů lhal policii? Tak či onak se dal na politické thrillery a roku 1959 vydal svůj nejúspěšnější román Psí komando o útěku z koncentračního tábora. Roku 1973 byla tato kniha zfilmována pod titulem Počkám, až zabiješ. Už v šedesátých letech pracoval Fabián v televizi a mezi roky 1969–1977 v Květech. Z nesčetných jeho příběhů pro tisk a časopisy vyšla knižně nepatrná část. Další román Janáčkovy antologie Stín nad městem (Rodokaps 1943) napsal Jan Karel Čemus (1895–1969) a jde o druhý jeho příběh s detektivem Horníkem (prvním byl Zimomřivý člověk, 1942). J. K. Čemus byl také hudební skladatel, překladatel a propagátor automobilismu. Jeho nejvydávanější knihou se stali Bratři Drátové (1943), kteří pokračují Bratrstvem síly (1944), a chlapeckým románem je Chata děsu (1944). Robinzonádou pak byl Ostrov Bohemia (1945), ale tu nejšťastnější prózu vydal roku 1939 pod titulem Tajný spolek „SNOŠ“, kde ona zkratka znamená Svobodný Národ Odpůrců Školy. Kniha vznikala nedlouho po narození jeho dětí. Rodokaps číslo 300 (1941) s názvem Pony Express napsal Stepp Gradmoore. Tento pseudonym býval přiřazován pouze Edwardu Pachmayerovi (1895–1967), ale jak se ale později ukázalo, psal pod ním také Miloš Kosina (1909–1966) a snad jej užívali další. Bratr Edwarda Pachmayera se jmenoval Julius a vedl za války deník českých fašistů Vlajka. Pachmayerův nejznámější pseudonym pro western zněl Edwin Rudyard. Pro Rodokaps napsal tento muž Zlato Klondyku (1941) a do Večerů pod lampou přispěl bezohledně antisemitským románem Vesnický mor (1942), kterým jednoznačně trumfl i zmiňovaný Hurikánův úĺet. Také tuto knihu okupanti prezentovali jako vhodný příklad pro české autory a k diskusi jest i další Pachmayerův podivně útočný výplod Zednáři Zlaté Růže (1944). {loadmodule mod_tags_similar,Související} Napsal režisér Karel Zeman sci-fi? Další možný autor Pony Expressu Miloš Kosina (1909–1966) psal i pod jménem Hana Kosinová a po tatínkovi (byl nemanželský syn sládka) si přisvojil jméno Miloš Zeman, pod nímž stvořil například Děvčátko z operety. Roku 1953 pak měl Kosina šestnáct děl na komunistickém indexu a ani on se nedožil svého revivalu, když mu znovu vyšli Hoši z Modré zátoky (1969) a kniha Ahoj, velrybáři (1970). Hoši z Modré zátoky byli vydáni minimálně pětkrát a jedná se patrně o nejvýznamnější Kosinův počin. Z jeho westernů byly pak po roce 1989 mimo jiné reeditováni Kavalíři pastvin a Střelci z Mrtvého města. Jak už bylo naznačeno, je ale možné, že zajímavý román Pony Express napsal někdo zcela jiný. Předposlední položkou antologie se stala netypická science fiction, která je utopií „o nemožnosti utopie“. Jmenuje se Svítání a soumrak (Dobré čtení 1944) a je ilustrovaná V. Radou, jehož rukopis Janáček nedokázal bez pochybnosti ztotožnit s rukopisem známého malíře Vlastimila Rady (1895–1965). A kdo byl její autor Karel Zeman? Opět nevíme. Je sice realitou, že do Dobrého čtení psal pod jménem Miloš Zeman i zmiňovaný Miloš Kosina, ale to neznamená nic. Janáček zvažuje i nepravděpodobnou možnost, že byl autorem sám režisér Karel Zeman... Všechny texty antologie jsou z nějakého hlediska (literárního, jazykového, kulturního, ideologického) výjimečné, výraznější či výmluvnější než většina ostatních ve zmiňovaných h edicích. Některé jsou až překvapivě dovedně vyprávěny, jiné editor vybral z toho důvodu, že běžné paradigma ztvárnily způsobem, který se zvyklostem sešitových edic vymyká. Ještě další předvádějí kulturní stereotypy a ideologické fantazie dobové populární kultury s kouzelnou naivitou, což někdy za zveřejnění také stojí. Vždyť i Křížový Pete byl za stalinismu zesměšňován až absurdně, a tím výraznější klasikou trampské kultury se stal. Každý Janáčkem exponovaný text reprezentuje přitom některou ze žánrových anebo tematických linií dobrodružného, kriminálního či (dokonce) utopického románu, přičemž editor akcentoval i pohledy na subkulturu trampingu. Antologie Eskadra obětovaných respektuje veškeré do ní zahrnuté prózy jako autorsky individualizované výkony sui generis a dopřává jim stejně vřelou péči, jaká by hřála díla vysoké literatury. Kritériem výběru byl navíc domácí původ autorů a český charakter zde zveřejněných detektivek. Autoři sešitů vyráběli i kriminální příběhy z anglického prostředí, ale těch se editor vzdal. Každý ze spisovatelů je důsledně představen jediným textem a ti známější jsou záměrně zastoupeni dílem méně známým – s přihlédnutím k tomu, zda a kolikrát byl text reeditován. Výjimky z pravidla se dostalo jen „klasice“ Křížový Pete a dvěma dalším výtvorům navráceným „do oběhu“ po sametovém převratu. Díla nebyla jazykově modernizována, což některá z nich přitom už potkalo, a Pavel Janáček záměrně nepotlačoval historicitu textů. Dodejme, že Janáčkův výběr zůstal striktně ohraničen médiem sešitového románu a nejedná se tudíž o reprezentativnější výbor z veškeré dobové populární četby. Nebyly třeba zohledněny podobné příběhy vydávané Melantrichem i ve Vilímkově Malém čtenáři a Dobrodružném světě.   Pavel Janáček (ed.): Eskadra obětovaných a jiné příběhy ze starých románů do kapsy. Antologie. Vybral, sestavil a průvodní texty sepsal Pavel Janáček. Přílohou svazku je zmenšené faksimile Rodokapsu 177 z 27. 10. 1938 Eskadra obětovaných. Vydal Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky. Praha 2019. 848 stran

Čas načtení: 2024-07-06 07:00:01

Hybnerová z Ulice je jako buldozer, chlapy válcuje. Trauma jí způsobil otec i manžel

Herečka ze seriálu Ulice má na Vysočině statek, pořídila si koně a další zvířata. Když nenatáčí nebo nehraje v divadle, tvrdě pracuje. „Zastane víc práce než kdejaký chlap. Když nedávno popisovala, jak jí zemřel kůň a ona ho musela pohřbít, docela jsem zíral,“ tvrdil Pavel Rousek. Po rozchodu s automobilovým závodníkem Jakubem Chourou je přitom na všechno sama. „Tím, jakej jsem zvláštní buldozer, od sebe každýho odeženu,“ tvrdila před časem Vanda Hybnerová. Je to ale vlastně pochopitelné, herečka s muži rozhodně neměla na růžích ustláno. Svobodová z Ulice pochovala dva partnery. Poprvé byla vdaná za syna známého hokejisty Číst více Manžel ji ošklivě zradil Už když bylo Hybnerové šest let, rodinu opustil její otec, legendární mim Boris Hybner. Dlouho k sobě hledali cestu, herečka mu odpustila až před jeho smrtí. Nevyšlo jí ani manželství s hercem Sašou Rašilovem. Ten si během jejich manželství našel bohatou podnikatelku Věru Mítkovou. V podstatě ze dne na den odešel nejen od ní, ale i od jejich dcer Josefíny a Antonie. Mítková ho sice opustila, to ale bylo pro herečku jen slabou náplastí. „Hodně dlouho se z toho dostávala, byla to pro ni obrovská rána. Jejich manželství bylo totiž dlouho považováno za jedno z nejstabilnějších v českém showbyznyse.“ Logicky to v ní zanechalo hluboké jizvy. Možná z toho pramení to, že následující vztahy nevyšly z mnoha různých důvodů. Těžko předpovídat, jestli si herečka nakonec dokáže muže najít a hlavně si ho udržet. „Ona je dost rázná žena. Nemyslím to ve zlém slova smyslu, naopak. Ale ne všichni muži dokáží překousnout, že mají doma úspěšnou partnerku, která nemá problém cokoli zařídit a se vším si poradí,“ uvažoval Rousek. S bývalým partnerem si rozumí Možná si dnes Hybnerová říká, že měla zůstat s kolegou Jiřím Štréblem, se kterým před časem randila. Shodou okolností v seriálu Ulice hrají manžele a moc dobře jim to funguje. Chemie tam evidentně ještě je, i když už z toho samozřejmě nebude nic víc. „Pan Štrébl je zadaný, navíc jeho partnerka před časem prodělala velké zdravotní potíže. Rozhodně ji nebude chtít nijak stresovat, už vůbec ne případným románkem se svou expřítelkyní,“ měl jasno Rousek. Drogový boss Pablo Escobar by měl radost: S jeho hrochy si neví rady policie ani armáda Číst více Právě v Ulici se ale možná i Hybnerové dotknou změny, které jsou naplánované na podzim. Nová sezóna totiž začne s novými tvářemi, jiní herci ale odešli a v seriálu už se neobjeví. „Byly náznaky, že se zmenší i role paní Hybnerové. Lidem se nelíbila její dějová linka prodejkyně rádoby léčivých preparátů. To už je ale pryč, postava Evy Knoblochové se zase dala dohromady. Takže to vypadá, že by v jejím případě vše mohlo zůstat v zajetých kolejích. Ale nikdy neříkej nikdy,“ dodal pro Čtidoma.cz Rousek. Pravdou je, že kdyby přišla Hybnerová o Ulici, byl by to v krátké době rychlý ústup z pozic. Seriál Zoo, ve kterém také hrála, se totiž přestal natáčet, poslední díly poběží na podzim. Prima sice chystá nový projekt, ale není jasné, zda se počítá i s Hybnerovou. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Zuzana Bydžovská se Etzlerovi za zradu krutě pomstila.

Čas načtení: 2024-08-28 19:30:08

Přehled těch naprosto nejlepších novinek na Netflixu (28. 8. 2024)

Máme tady středu a s ní i náš tradiční výběr toho nejzajímavějšího z filmů, dokumentů a seriálů, které se v následujících sedmi dnech propracují na populární streamovací platformu Netflix. Tentokrát stojí za doporučení kupříkladu adaptace řecké mytologie Kaos, anime ze světa známého robotického zabijáka Terminator Zero nebo dokument o americkém ženském fotbale Neslýchané: Hope Solo vs. fotbal v Americe. Přečtěte si celý článek Přehled těch naprosto nejlepších novinek na Netflixu (28. 8. 2024)

Čas načtení: 2024-09-20 15:00:23

Anime adaptace míří na Netflix. Podívejte se na druhou řadu Arcane, Devil May Cry nebo Splinter Cell

Streamovací platforma Netflix oznámila řadu novinek pro fanoušky japonského anime Dočkáme se druhé řady Arcane, adaptace Devil May Cry či herní série Splinter Cell Fanoušci se také mohou těšit na druhou řadu Avatar: Legenda o Aangovi Prezentace Geeked Week od Netflixu byla nabitá řadou nových titulů, které rozhodně stojí za vaši pozornost, obzvláště pak v případě, pokud jste fanoušky japonského stylu anime. Streamovací gigant totiž s animovanými novinkami nijak nešetřil a představil hned několik zajímavých seriálů, včetně jedné adaptace známého titulu s živými herci. O co se jedná? Přečtěte si celý článek Anime adaptace míří na Netflix. Podívejte se na druhou řadu Arcane, Devil May Cry nebo Splinter Cell

Čas načtení: 2024-05-01 08:00:24

Přehled těch naprosto nejlepších novinek na Netflixu (1. 5. 2024)

Středa je zde a s ní i náš pravidelný seriál, který vám dá tipy na to nejzajímavější, co se v následujících sedmi dnech objeví na streamovací platformě Netflix. Tentokrát můžeme doporučit kupříkladu seriál Muž na vrcholu, životopisné drama Pěkná rebelka nebo komediální vystoupení známého komika Katta Williamse s názvem Woke Foke. Přečtěte si celý článek Přehled těch naprosto nejlepších novinek na Netflixu (1. 5. 2024)

Čas načtení: 2024-05-16 07:00:01

Meghan Markle je příbuzná Churchilla, Osbourne neandertálce. I další celebrity mají zajímavé předky

Taylor Swift je v současnosti jedním z největších pojmů hudebního průmyslu. Její koncerty jsou beznadějně vyprodané, a pokud hovoříme o ikoně, pak je to právě americká zpěvačka a textařka. Popová hvězda prodala po celém světě stovky milionů alb a nasbírala miliardy streamů, což z ní dělá jednu z nejslavnějších osobností světa. Genealogická společnost Ancestry.com nedávno oznámila, že Taylor Swift je příbuzná Emily Dickinson, jedné z nejvýznamnějších básnířek v americké historii. Jsou sestřenice ze šestého kolene a podobnost mezi nimi je zřejmě jen čistě náhodná, vezmeme-li v úvahu Swiftovo poslední album s názvem The Tortured Poets Department (Oddělení mučených básníků). Bolest Pyšné princezny: Vránovou terorizoval manžel, Ráž ji pak podváděl. A pohřbila dceru Číst více Vlad Napichovač, inspirace pro Draculu Než anglický herec Robert Pattinson získal roli Batmana, jeho nejslavnější postavou na plátně byl upír Edward Cullen ve filmech Twilight. Přestože genealogové na Ancestry.com neměli žádné skutečné upíry, se kterými by Pattinsona spojili, našli super věc. Ukázalo se, že Brit je příbuzný Vlada Napichovače, notoricky známého rumunského vládce z 15. století, který si, nepřekvapivě, užíval napichování lidí na hroty. Vlad byl prý inspirací pro Draculu, nejslavnějšího upíra v literární historii z pera irského autora Brama Stokera. Winston Churchill a William Shakespeare Může být americkou členkou královské rodiny, ale vévodkyně ze Sussexu Meghan Markle má britské předky. První je velký válečný premiér Winston Churchill. Genealogický web MyHeritage.com zjistil, že Churchill a Markle jsou bratranec a sestřenice ze šestého kolene. Meghan je náhodou také vzdálenou sestřenicí (přes třináct dalších lidí) slavného anglického dramatika Williama Shakespeara. Neandertálci a Jesse James Samotný princ temnot, Ozzy Osbourne, má jeden z nejpůsobivějších rodokmenů. Studiem jeho DNA vědci odhalili, že zpěvák Black Sabbath je potomkem neandertálského muže. Když se posunuli v historii kupředu, spojili ho se starými Římany zabitými během erupce Vesuvu v roce 79 našeho letopočtu. Pokud by to nestačilo, sdílí DNA také se slavným americkým psancem z Divokého západu Jessem Jamesem a posledním ruským carem Mikulášem II. Richard III. a Conan Doyle Anglický herec, známý svou rolí doktora Strange v Marvelovkách, si tak trochu zvykl brát role spojené s lidmi, se kterými je příbuzný. V roce 2016 si Benedict Cumberbatch zahrál velkého Richarda III. v seriálu The Hollow Crown od BBC. Podle genealoga na univerzitě v Leicesteru je herec králův bratranec z druhého kolene přes šestnáct dalších lidí. I když to zní dost vzdáleně, ve skutečnosti je to blíž než většina ze 17 milionů lidí ve Spojeném království, kteří mohou vysledovat vazby na krále z 15. století. Pamětník služby v socialistické armádě vzpomíná na šikanu. Je to síla Číst více Reálně je to tak blízko, že Cumberbatch byl pozván, aby přečetl báseň v leicesterské katedrále během pohřbu těla středověkého krále v roce 2015. V letech 2010–2017 hrál Cumberbatch slavného anglického detektiva Sherlocka Holmese v seriálu BBC Sherlock, který byl založen na dílech sira Arthura Conana Doyla. Conan Doyle a Cumberbatch jsou také v přízni, přičemž Ancestry.com zjistil, že jsou vzdálenými bratranci. Zdroje: history.co.uk, Ancestry.com, MyHeritage.com KAM DÁL: Justiční omyl! John Lennon s Yoko Ono měli jasno, a co vy?

Čas načtení: 2024-07-22 07:00:23

Seriál Duna: Proroctví bude předcházet posledním filmům. Dočkáme se už na podzim

Chystaný seriál Duna: Proroctví odvypráví příběh o vzniku známé sekty Bene Gesserit Děj se bude odehrávat 10 tisíc let před současnými filmovými hity Fanoušci se dočkají ještě letos, konkrétně v listopadu Filmová adaptace románu Franka Herberta Duna od známého režiséra Denise Villeneuva v poslední době trhá v kinech jeden rekord za druhým. Výpravné snímky zachycují drsný svět planety Arrakis a příběh o mesiáši Paulovi Atreidovi přezdívaném Muad’Dib velmi věrně, k čemuž přispívají také výkony herců Timothéeho Chalameta, Rebeccy Ferguson, Oscara Isaaca či Zendayi. Než se v kinech dočkáme třetího pokračování, mohou si fanoušci pouštní planety vychutnat prequel k filmům, který bude k dispozici na streamovací platformě Max od HBO. Přečtěte si celý článek Seriál Duna: Proroctví bude předcházet posledním filmům. Dočkáme se už na podzim

Čas načtení: 2024-09-15 05:00:00

Dcera Bona z U2 Eve Hewsonová (33): Je z ní žhavá milenka!

Když jde o žhavé scény v seriálu, streamovací platforma Netflix prostě neumí šlápnout vedle. V novém seriálu Perfect Couple (Svatba roku) se totiž odhalila herečka Eve Hewsonová (33), která je dcerou známého irského hudebníka Bona Voxe (64) z kapely U2.

Čas načtení: 2024-12-09 12:21:00

Do O2 areny příští rok zamíří zpěvačka Katy Perry a komik Ricky Gervais

V říjnu 2025 čekají Prahu vystoupení režiséra, herce, scenáristy a stand-up komika Rickyho Gervaise, známého například ze seriálu Kancl, a zpěvačky Katy Perry, která se krom hudby věnuje rovněž herectví. Účinkovala například v jedné epizodě Simpsonových nebo v seriálu Jak jsem poznal vaši matku.

Čas načtení: 2021-07-16 07:37:07

Posedlost Pavlem Zemanem

Podle veřejných zdrojů (například webu Seznam Zprávy) podala Marie Benešová kárnou žalobu na bývalého nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, a to kvůli způsobu, jakým zasahoval ve prospěch svého známého do soudního sporu. Neměl bych být udiven, protože jsem sám během jejího mandátu podal několik podnětů k jeho kárnému stíhání a opakovaně jsem upozorňoval na jeho odpovědnost za „puč“ z 12.června 2013. Souhlasím s jejím názorem, že neměl vést v roce 2014 jednání v bytě soudce Jana Czernina v zájmu svého známého Petra Habersbergera. Jenže žijeme v zemi kontinentálního práva, které je přísně formální a zná neprolomitelné procesní lhůty. Kárný žalobce je vázán subjektivní lhůtou šesti měsíců ode dne, v němž se o kárném provinění delikventa dověděl, ale vedle toho hlavně lhůtou objektivní, která činí tři roky od pohoršujícího skutku. Subjektivní lhůta prý vyprší v neděli 18. července 2021, ale objektivní lhůta vypršela již před lety. K projednání žaloby proto buď vůbec nedojde, nebo kárný soud pana kárně žalovaného nepotrestá. Kdyby ji tedy paní ministryně nepodala, Zemanovi by neuškodila ani neprospěla, ale sebe by ušetřila ostudy. Pokud by Benešová neznala procesní lhůty kárného řízení, byla by mezi ministry spravedlnosti České republiky výjimečným exemplářem, který nezaslouží zachování. Taková představa se mi ale zdá být zcela neuvěřitelná. Spíše si myslím, že paní ministryně nezvládla svou animozitu vůči Zemanovi a doufala, že tímto krokem vyvine psychologický tlak na nenáviděného, který jej donutí, aby ze státního zastupitelství odešel úplně. Nepřímo dodala věrohodnost Zemanovu tvrzení, že odchodem z funkce reagoval na tlak z její strany. Nevím, jak Zeman na tento viditelný tlak zareaguje a je mi to jedno. Je možné, že opustí státní zastupitelství a přestane tak být účastníkem kárného řízení, ale stejně tak dobře si může dovolit výstřelku své nepřímé nadřízené si nevšímat, neboť jeho postavení řadového státního zástupce je bezpečnější než postavení ministra spravedlnosti a kárná žaloba je „mračnem, z něhož pršet nebude“. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-25 14:51:45

Sv. Outdoor nemá rád biedermeier

V průběhu loňského roku vyšla básnířce a překladatelce Marii Iljašenko (*1983) sbírka s názvem Sv. Outdoor (Host 2019). Je to po sbírce Osip míří na jih (2015) autorčina druhá kniha poezie, a opět – jak je patrné již z názvu – tu má podstatné místo motiv prostoru. Jak prozradila v pořadu Liberatura na Radiu Wave, při tvorbě této sbírky hrál významnou roli také psychologický vliv slov, přesněji řečeno fakt, že některá slova mají potenciál působit blahodárně na lidské nitro, ba dokonce klinicky snižovat hladinu stresových hormonů. Tato skutečnost inspirovala Iljašenko k vytvoření sbírky, která by byla svého druhu také „léčivou“. Koresponduje s tím i grafické vyvedení knihy, která minimalisticky pracuje s velmi křehkým a decentním motivem větvičky jehličnanu v „léčivé“ mentolové barvě. Návaznost na debutovou sbírku lze vypozorovat i v přítomném kontrastu mezi setrváváním na místě a pohybem vpřed. Autorka ovšem nevyzývá (alespoň ve Sv. Outdoorovi) k bezhlavému bloudění světem ani k dandyovskému flanérství; podstata tohoto motivu je mnohem subtilnější, intimnější, osobnější. S tím koresponduje koncepce knihy: sbírka je rozdělena na dvě části, pojmenované Indoor a Outdoor. Významný rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že nastolují jakožto podstatný aspekt odlišnou perspektivu. V první části knihy se lyrický subjekt na svět dívá jaksi „z bezpečné vzdálenosti“. Jako by pozoroval svět z okna svého žižkovského bytu (ostatně motiv dívání se z okna je tu poměrně frekventovaný, např. v básni Žena s asfodely), z pozice ohraničeného, známého prostoru, který si pomalu zabydluje: „V mém bytě budou dva keramičtí slavíci / plechovky vždy plné čaje repasované křeslo a nějaké knihy / a každý předmět bude mít své místo a jejich tíha bude nepatrná / stejně jako moje přítomnost v mém bytě“ (báseň Sestry). Tento byt tvoří biedermeierovské hranice známého, poznaného světa, který vyplňují konkrétní předměty, mající v prostoru své přesné místo. Tento prostor představuje pro lyrický subjekt komfortní zónu, kterou neopouští, pohybuje se zásadně uvnitř a maximálním vychýlením je pohled z okna. Básně v první části sbírky ukazují polohu života tráveného v útulném stereotypu, takový způsob plynutí v čase a prostoru, při němž se člověk nezraní a neušpiní, ale ani se nepohne z místa. Opačnému přístupu se věnuje druhá část svazku, Outdoor, kterou uvozuje citace z Odyssey: „A pošlu ho tam, kam ho volá srdce a duše.“ Tímto mottem autorka odkazuje ke schopnosti člověka zvednout se a jít dál. A právě tuto dovednost ztělesňuje sv. Outdoor, který není postavou, ale spíše personifikací. Sama Iljašenko k tomu ve zmíněném rozhovoru řekla: „Sv. Outdoor je patronem těch, kteří si myslí, že je lepší být venku´, než ´uvnitř´; zjevuje se těm, kteří rádi opouštějí své pokoje, aby se oddali pohybu.“ Tento patron přitom není svatý ve smyslu duchovním, neodkazuje k čemusi náboženskému. Jeho přívlastek vyjadřuje radikalitu Outdoorova přesvědčení. Je vlastně extrémním předobrazem všech, kteří podobný názor sdílejí: „Vyjít z uzamčených pokojů vyjít z odemčených pokojů / copak jsme si kdykoli přáli něco jiného“ (báseň Ikarus). Přestože Iljašenko upozorňuje, že sv. Outdoor není ani dobrý, ani špatný, z jejího textu sálá záměr soustředit se spíše na tu druhou cestu, „cestu Outdoora“. Jak autorka sama prohlásila, ve sbírce se pokusila ukázat pozitivní potenciál života, aktualizovat otázku, jak produktivně naložit se životem. Štěstí popisuje jako hledání harmonie, jehož součástí je ovšem také bolest. Jak přiznává, čerpala v tomto ohledu hojně také z vlastní zkušenosti. Sv. Outdoor má dodat odvahu se s takovou bolestí vyrovnat a překonat ji. Jeho četba pomáhá uvědomit si vlastní dospělost, v níž každý čin má svůj následek, a tím nás také motivuje k tomu, abychom dokázali říci dost a opustit současný stav. Právě v tom se mimo jiné ukazuje katarzní charakter sbírky, a to nejen pro čtenáře, ale i pro samotnou autorku.   Nakladatelství Host, Brno, 2019, 1. vydání, brož., 64 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-26 18:52:20

Aleš Palán: Návrat do divočiny (ukázka z knihy)

Aleši Palánovi loni vyšla kniha Raději zešílet v divočině, která přinesla osm rozhovorů se šumavskými samotáři. Pak přišel se souborem rozhovorů s dalšími samotáři, tentokrát z různých koutů republiky, v knize Jako v nebi, jenže jinak. A původním šumavským samotářům je věnována jeho novinka Návrat do divočiny. Texty Aleše Palána v nové knize popisují vznik původní knihy i její netradičně velký dopad na čtenáře. Autor se vrací k jednotlivým postavám či spíše zpovídaným osobnostem a vypráví řadu okolností, pobočných historek, včetně vlastního náhledu. Jan Šibík v knize spolu se svou partnerkou fotografkou Danielou Matulovou přináší nové fotky, Aleš Palán pak své zamyšlení nad tím, co mu tři roky se samotáři daly, čím ho tito lidé nejvíc oslovili a proč je má tak rád. Zveřejňuje také příběhy, které se do knihy Raději zešílet v divočině nedostaly.   Ukázka z knihy Úvodem Čtvrté místo Dělal náročnou práci v rušném prostředí, a tak toužil po klidu. Pořídil si polosamotu s nevelkým pozemkem. Protože si to mohl dovolit, začal skupovat okolní pole a lesy. Nechtěl na nich hospodařit, pronajímal je nebo nevyužíval, ale chtěl mít pojistku, aby mu tam nikdo nic nepostavil či nepodnikl. Potřeboval nejen ticho a klid, ale chtěl mít zároveň jistotu, že to tak zůstane. Práci si zařídil tak, aby většinu dní trávil v této idyle, do města zajížděl, jen když opravdu musel. A na nákupy, sem tam na koncert.      Jednoho dne se všechno změnilo. I když vlastnil v okolí spoustu hektarů, kam dohlédl, bylo jeho, nad čáslavským letištěm pravomoc neměl. Padlo rozhodnutí a změnily se 24 letecké koridory, mému nebohému kamarádovi začaly nad hlavou svištět gripeny. Velmi nízko, přistávaly a vzlétaly, hluk to byl šílený. Když stroje přelétávaly nad jeho stavením, mohli jsme od sebe stát na zápraží na metr a museli jsme řvát, abychom se vůbec uslyšeli.      Jak vidno, tenhle příběh se neodehrál na Šumavě, ale s hrdiny knihy Raději zešílet v divočině má tento můj známý přece jen cosi společného. Bytostnou potřebu klidu, snad i samoty, v jeho případě jen občasné. On kvůli ní vydělal spoustu peněz a nainvestoval je do pozemků, mí šumavští přátelé zvolili skrytost a ústraní.      Nežijí v něm romantické životy. Nemám na mysli jen dlouhou a mrazivou šumavskou zimu. Být sám, spoléhat se jen na sebe, nemít po ruce nikoho, s kým si můžu pokecat a rozptýlit se, to ani v létě nemusí být žádný med. Je to způsob života, který je náročný, ale když ho jeden zvládne, může mu přinést mnoho kvalit, dokonce pocit naplněného života. Koukat, jak pomalu zapadá slunce, připravit si dříví na zimu, procházet starými cestami, které zarůstají, to je činnost, která má obsah.      Také někteří šumavští samotáři se obávají „gripenů“, v jejich případě třeba záměru radnice zřídit poblíž jejich obydlí cyklostezku. Ano, to je všechno: cyklostezka. Člověk z města by nad tím mávl rukou, ale pro samotáře skrytého po desetiletí v lese je to mezidruhová invaze. Prostředky na výkup lesa nemají, doufají tedy, že na trasu pro velocipedisty nezbudou peníze, a pokud snad ano, hodlají přemýšlet, kde najít nové místo, ještě skrytější. Pořád taková jsou.      Nějakých tři sta metrů od horské samoty jednoho mého známého vede Šumavou turistická značka. Ne páteřní červená, snad žlutá, málo frekventovaná trasa, která spojuje nevyhledávané cíle, jiné v okolí ani nejsou. Je tu jen nedotčená příroda, odlehlé partie, které jsou v očích zdejšího samotáře narušovány občasnými kroky turistů.      Značená cesta směřuje k mohutnému dubu, ze stínu pod ním je vidět chalupa. Na první pohled vypadá nevábně, metrové kopřivy, volně pobíhající zvířata, na plaňkovém plotě lebka. Ne sice lidská, ale přece jen. Tohle teritoriální chování je němou stopkou: Nepřibližuj se! Chodci se nepřibližují, ale po trase stejně procházejí. Mému známému to vadí, jen to pomyšlení, že by přece jen mohli narušit jeho území. Vyprávěl mi, že jedno jaro to už nevydržel. Vzal tedy barvu a značky v širším okolí zamaloval. Neosvědčilo se to. Turisté bloudili, zdržovali se tu déle, koukali pod stromem do mapy, pár se jich dokonce odhodlalo dojít se zeptat na cestu.      Klub českých turistů značení obnovil, rychle nanesená barva možná opršela, a kroky návštěvníků tudy vedou pořád. V porovnání s jinými trasami je jich velmi málo. Tím ale mého známého neuchlácholíte, on nežije někde jinde, on je tady. O tohle soužití nestál, nevyhovuje mu.      Skrytý svět šumavských samotářů je drsný, a přitom zranitelný. Změnit by se mohl snad už jen jeho pozorováním. Když jsem chystal knihu Raději zešílet v divočině, byl jsem si toho vědom. Někteří samotáři jsou snadno dohledatelní, většina ale ne. U několika je to v podstatě nemožné, do knihy jsem dal jen velmi rámcové vodítko, občas i drobné topografické pastičky. Nechtěl jsem, aby se z šumavských samot stala druhá Žítková. Po bezmála dvou letech od vydání knihy rozhovorů mohu snad říct, že se to podařilo. Jedinečné a fascinující prostředí horských samot, chýší a maringotek se pootevřelo – a zase uzavřelo. Ti, kteří o kontakty nestojí, si svou odloučenost udrželi.      Ozvali se mi mailem manželé, že identifikovali místo, kde přebývá Mirek Sedláček – rekordman v délce pobytu, muž, který mezi jehličnany prožil více než půl století. Dušovali se, že jeho soukromí rozhodně narušit nehodlají, že tam nepůjdou, jen ode mě chtěli potvrdit výsledek svého pátrání. S ulehčením jsem jim mohl oznámit, že bod, který vytyčili, je asi sedm kilometrů daleko od Mirkova domu. Nenašli ho. Občas se mě někdo zeptá, kde vlastně žije Tony, Ruda, Martina, ale já držím bobříka mlčení.      Jen jednou jsem se setkal s člověkem, který ta místa opravdu identifikoval. Bylo to v Berouně. Před besedou za mnou přišel muž s mapou, na které měl jednotlivé „poustevny“ vyznačeny s obdivuhodnou přesností. (Až na ty, kde není vůbec čeho se chytit, jako třeba u Rudy, o kterém jsem po domluvě s ním napsal jen to, že žije kdesi na Šumavě.) Dotyčný to měl správně. Byl se svým pátráním spokojený a já taky, když prohlásil, že tohle mu stačí, informace dál šířit nebude a ani on sám na ta místa zajít nehodlá.      Odlehlost láká a divočina ještě víc. I když se tam nedokážeme či nechceme odstěhovat, tušíme, že tento svět nám má co nabídnout. — Říká se, že literatura ztrácí svůj někdejší vliv, není určující společenskou platformou a vlastně nesvede změnit život ani jednomu konkrétnímu čtenáři. Může pro něj být partnerem, rádcem, kamarádem a to je až až. Ano, je to tak, ale knize Raději zešílet v divočině se i ta změna podařila. Alespoň v několika málo případech, o kterých vím.      Znám čtenářku, která týden po dočtení rozhovorů s šumavskými samotáři dala výpověď z práce i z bytu a odstěhovala se dvě stě kilometrů daleko na Šumavu. Vím o jiné, která se roky odhodlávala odstěhovat se z města na polosamotu – ta jí dosud sloužila jako víkendová chalupa. Když byla se čtením v půlce, udělala to. Ta změna přitom nemusí směřovat jen k užšímu kontaktu s přírodou. Jeden můj známý pod dojmem četby opustil dlouhodobě nefunkční vztah a záhy vstoupil do nového, s partnerkou se seznámil skrze společný dojem z mé knihy.      Ozvali se mi lidé, že knihu umisťují mezi své nejmilejší na poličku nad postel – a já mohl jen poděkovat a varovat je, že je to pěkně těžká bichle. Ozvala se mi čtenářka, která prý přečetla knihu šestkrát za sebou. Nebo nečtenář, co prohlásil, že neví, kolik knih v životě přečetl, moc jich určitě nebude, posledních deset let rozhodně žádnou – ale Raději zešílet v divočině doslova zhltl. Ozvala se mi i paní, že by chtěla s některým ze samotářů žít, jestli bych jí nemohl domluvit schůzku. Pochopil jsem, že je jí poměrně jedno, s kterým by to bylo, a rande jsem nesjednal.      Kamarádka mě informovala, že se o knize bavily ženské v kadeřnictví na malém městě, podepsat si ji ode mě nechal i opravář aut – to své jsem zhuntoval na šumavských lesních cestách. Když na jaře 2019 začaly protibabišovské demonstrace, mezi hesly požadujícími jeho demisi se objevil i transparent s nápisem Raději zešílet v divočině. Když mi někdo na Facebooku tuto fotku poslal, pokládal jsem to za fake, až později, když snímků s tímto transparentem z metra i z Václaváku přibylo, pochopil jsem, že tento slogan vystoupil z úzce literárního kontextu a má ambici zlidovět, žít si po svém.      Jsem rád, že se kniha skvěle prodává, ale ještě víc mě těší podobné příběhy. Za důležitý pokládám i fakt, že na besedách potkávám čtenáře různého věku i společenského postavení. Nejsou tu zdaleka jen hipsteři či ekologičtí nadšenci, přijdou lidi z paneláků či ajťáci, kteří se půdy holou rukou dost možná nedotkli roky. Kniha se líbí lidem na společenském okraji i těm, kteří jsou velmi úspěšní. Nad knihou se shodnou i občané nejrůznějších politických preferencí. To vše je pro mě nečekané a vítané: kniha pojednávající o čemsi zcela okrajovém propojuje společenské bubliny. Lidi spojuje. — Rozhovory s šumavskými samotáři – i tyhle eseje – provázela v přípravných fázích má dvě opomenutí, lépe řečeno mé fatální selhání. U Raději zešílet v divočině jsem zapomněl na fotky, u téhle knihy dokonce – byť se to zdá v podstatě nemožné – na text. Skutečně se to stalo.      Nejprve k těm fotkám. Když jsem oslovil nakladatele Aleše Lederera, zda by neměl chuť vydat knihu, ze které neviděl ani písmeno, měl jsem už podstatnou část rozhovorů nahraných, některé dokonce zpracované 30 a autorizované. Oslovit mi zbývalo jen posledního, osmého respondenta. Pěkných pár měsíců jsem už otravoval šumavské solitéry, kteří teoreticky neměli mít nejmenší zájem s někým cizím mluvit, zejména ne s chlapem, co hodlá tohle povídání zveřejnit – a přesto se mnou mluvili. V průběhu toulek Šumavou jsem pochopil, že se nechci bavit jen o alternativním životním stylu, ale o samotářském životě v přírodě, o skrytosti a mlčení. Několik alternativců žijících v rodinách či v jejich torzech jsem tedy ponechal jejich ústraní a do knihy je nezařadil. Jsou jistě rádi.      Aleš Lederer tehdy na mou nabídku kývl a hned se optal, jaké budou v knize fotky. A já si uvědomil, že jsem na fotky naprosto zapomněl. Byla to zhruba má dvacátá kniha rozhovorů a ve všech předchozích fotografie byly. Protože jsem se s Šumaváky bavil o jejich současném prožívání odloučenosti a minulost jsme zmiňovali jen tehdy, když jsme potřebovali ukázat cestu k přítomnosti, věděl jsem, že fotky z jejich mládí v knize mít nechci. Ostatně: většina samotářů takové snímky ani nemá. Nedošlo mi ovšem, že snímky ze současnosti v knize být musí.      Jen co nakladatel svou otázku vyslovil, pochopil jsem, jakou jsem spáchal pitomost. Dostal jsem se k lidem žijícím ve skrytu, sblížil se s nimi, přesvědčil je, aby se svým příběhem vyšli na světlo, o žádném focení ale z mé strany nepadlo ani slovo. Nemohlo padnout, protože jsem o tom neuvažoval. Takže co teď? Pojedu za každým z nich znovu a budu jim vysvětlovat, jaký jsem pitomec, že jsem na fotky zapomněl a nyní bych potřeboval, aby mi kývli ještě jednou, nejen na slova, ale nově i na obrázky? Vyzbrojen civilizační podezíravostí jsem došel k závěru, že by mě mí přátelé na Šumavě mohli podezírat ze salámové metody: „Nejdřív chce rozhovor a teď ještě focení. Co bude chtít příště?“ Nebudou si o mně myslet, že jsem s nimi skoulel nějakou habaďúru?      Aleš Lederer do toho mého uvažování vyslovil jméno Jan Šibík, jestli bych byl pro, kdyby ho zkusil ke spolupráci oslovit. Souhlasil jsem poněkud nepřítomně, protože jsem si představoval ty trapné chvíle na Šumavě, které možná povedou k nedorozumění či nedejbože k rozkmotření. Kdo by přece věřil tomu, že otřískaný autor knižních rozhovorů zapomene na fotky? Myslím, že bych v tomto stavu kývl Alešovi na jakékoliv jméno, ale Honza Šibík byl dobrá volba. Velmi dobrá. Je hbitý a pozorný, profík každým coulem, svět zapadlých šumavských samot a maringotek dokázal čtenářům přiblížit věrně a empaticky.      Tomu ale musel předcházet souhlas mých respondentů. Vydal jsem se tedy za nimi, vysvětlil jsem jim, jaký jsem vůl a že bych ještě potřeboval fotky – a žádný z nich, opravdu ani jeden, a to ani na okamžik, mě nepodezíral z nějaké taktiky. Pochopili, že jsem selhal – a pro selhání oni mají tykadla. Následně jsem na skrytá místa dorazil už s Honzou Šibíkem a kniha mohla dál vznikat.      Když se snažím přijít na to, proč je Raději zešílet v divočině tak úspěšné a proč kniha tak zasáhla i mě samotného, pokouším se uvažovat dál než za ta nejpravděpodobnější vysvětlení. Slýchám, že je to tím, jak zde akcentuji život v přírodě. Budiž, tomu se ale věnuje celá řada titulů, cestopisů, průvodců, vzpomínek… Nebo to prý bude tou samotou a přirozenou duchovností, která ji v horách provází. I titulů o duchovním růstu člověka v ústraní je ale docela dost, knihy o rozvoji osobnosti zažívají setrvalý zájem těch, kteří se chtějí někam posunout. Jsem ostatně jedním z nich.      Myslím, že jsem se v Raději zešílet v divočině nevědomky dopustil jiných kvalit. Jednou z těch, kterou ve své knize, a zejména ve svých respondentech spatřuji, je cosi, čemu říkám kvalita prohry. Pokusím se to vysvětlit.      Naše společnost je založena na soutěživosti a na úspěchu. Počítá se jen vítězství, ve sportu maximálně příčky na stupínku, kdo je čtvrtý, má prostě smůlu. Prohra, pokud vůbec k něčemu, je prý dobrá jen k tomu, abychom se příště víc snažili… Já si to ale nemyslím, podle mě je prohra přirozenou součástí našich dnů. Pokud budeme do krajnosti otevření – a mí šumavští přátelé takoví většinou bývají – připustíme si, že drobným prohrám jsme vystaveni dennodenně. Na někoho se zbytečně utrhneme, něco nás zamrzí, zapomínáme na své blízké, odkládáme věci… Zásadním prohrám se minimálně párkrát za život nevyhne žádný z nás. Všichni prohráváme, ale ne všichni si to dovedeme připustit.      Tuhle vzácnou dovednost mě učí někteří šumavští samotáři, oni jsou totiž mistry v prohrách, prohrávat dokážou velmi dobře. To nemyslím jako ironii, vyslovuji to s hlubokým obdivem. Prohra je podle mého mínění kvalitou sama o sobě, nejde jen o poučení pro příště – i když to taky. Prohra a její uvědomění si prostě napomáhá plnosti našich životů, bez ní by nebyly kompletní.      Je snadné tuhle kvalitu přehlédnout, ale soudím, že „mí“ Šumaváci ji nepřehlížejí. Že pro ni mají plné pochopení. Proto mě nepodezřívali z žádné taktiky, když jsem za nimi dodatečně přijel s tím, že potřebuju, aby se ještě nechali vyfotografovat. Pochopili, že jsem zrovna prohrál, že jsem chyboval, a že je to normální. A normální je taky takovému člověku vyjít vstříc. Žádný z nich neřekl: „To je skvělý, že sem přijede někdo s foťákem.“ Prohlásili spíš: „Tak teda jo…“ Poměrně neochotně, ale přece jen. A to stačilo – nejen Honzovi Šibíkovi, ale i té plnosti.      A jak to bylo s tou mou druhou prohrou, kdy jsem zapomněl napsat text? V tom už nenacházím příliš velké ponaučení, spíš hořkou anekdotu, co všechno se taky může autorovi stát, či spíš nestát. Když jsme se s Alešem Ledererem a Honzou Šibíkem – a samozřejmě taky se sedmi šumavskými solitéry – dohodli, že po roce od vydání knihy začnou vznikat nové fotky a v návaznosti na Raději zešílet v divočině nová kniha, asi se mi zatměl mozek. Pochopil jsem totiž, že mám napsat jen nový stručný úvod, jinak že vyjdou staré rozhovory s novými fotkami. Z nakladatelského hlediska by to byla pitomost, ale v tu chvíli jsem si to neuvědomil. Jan Šibík jezdil několik měsíců na Šumavu a pořizoval nové snímky – a já nedělal nic. Když se mě nakladatel optal, kdy budu se svými texty hotov, nechápavě jsem odvětil: „S jakými texty?“ Prostě jsem zapomněl napsat tuhle knihu…      Konečně mi došlo, že úvod má být mnohem obsáhlejší než pár odstavců a že nemá smysl znovu tisknout již vytištěné rozhovory, ale je třeba, abych napsal cosi o svém životě s mými šumavskými přáteli, o tom, co mi pobývání s nimi dalo, co si o nich myslím, čím mě fascinují, proč je mám tak rád. Zasmál jsem se vlastní hlouposti a pustil se do psaní. Tento reparát nyní držíte v rukách. I já se prostě učím prohrávat… — Odborník by mě možná opravil, ale osobně mám dojem, že z marketingového hlediska je na knize setkání s šumavskými samotáři špatně úplně všechno. Pokud si vybírám respondenta ke knižnímu rozhovoru, měl by to být člověk aspoň trochu známý, ne? Šumavské solitéry zná jen málokdo, o některých neví dokonce ani lidé ve velmi blízkém okolí. Tak dobře se skrývají.      Z hlediska ohlasu je důležité, aby téma knihy s člověkem rezonovalo. Pokud bych dělal rozhovor o zdraví, jídle či sexu, spojitost se svou osobou by v tom mohl najít snad každý. Ale v radikální odloučenosti? Jak ta rezonuje u čtenářů z měst a vesnic, kteří se třeba někdy cítí osamělí, ale přesto pobývají ve společnosti? A odstěhovat se do lesa bez elektřiny a bez vody – nemluvím o teplé vodě, mluvím o vodě jako takové – rozhodně neplánují. A že by někdo chtěl okopírovat model, jakým žije třeba Martina Kyselová nebo Mirek Sedláček? To je nemožné. Jde o tak jedinečné osobnosti, že žádná nápodoba není možná. Marketingovým handicapem mohla být ostatně i sama Šumava. Ne že by nejrozsáhlejší české pohoří nemělo dost příznivců, sám se mezi ně počítám, ale přece jen: kniha ze Šumavy je vlastně regionální literaturou. Copak příběhy odtud mohou zajímat obyvatele Liberce, Znojma či Vsetína? A přesto je zajímají.      Co to v čtenářích tak silně zaznívá? Myslím, že to nebude jen česká láska k outsiderům nebo lépe řečeno ke zdánlivým outsiderům. Jsme zemí Švejka a Cimrmana, ale přestává už podle mého názoru platit, že jsme zemí plebejců.      Jedním z původců nosného hlasu knihy Raději zešílet v divočině bude zřejmě žitá změna, kterou většina mých respondentů (snad všichni kromě Klišíků, kteří se ve své chalupě narodili) udělala. Ta změna byla radikální: spálili za sebou všechny mosty, v nížinách či vrchovinách nechali rodiče, partnera, někdy děti… Někteří zdánlivě zmizeli z povrchu zemského. Čtenáři nechtějí udělat tak radikální změnu, ale zřejmě jim stačí vědět – ne: stačí to nám –, že je to možné. Třeba se odhodláme ke změně menší, ale pro nás neméně důležité. Přestěhovat se do vedlejší obce, změnit něco v zaměstnání, ve vztahu, v sobě – to zejména. — Když dělám knižní rozhovor, pokouším se nic nevědět, o dotyčném si nic nemyslet. Všechno, co budu chtít, kam bych toužil náš hovor nasměrovat, by mě i jeho jen omezovalo. Ano, kdybych se hodně snažil, mohl bych získat to, co jsem si naplánoval. Ale byl by to velmi zúžený pohled, nic jiného bych nedostal, pominul bych celou šíři světa. Pro jedno bych ztratil všechno. Dobré odpovědi se nedají získat jakýmkoliv snažením a přípravou, ty se dají jen dostat, pokud je člověk totálně nepředpojatý a soustředěný.      V knize Raději zešílet v divočině zaznívají názory, postoje a prožitky šumavských samotářů. Tak to má být. Přesto jsem si i já, postupem času a při dalších návštěvách, začal něco myslet. O odlehlosti, o nich, o sobě… Knihou Návrat do divočiny se v tom pokouším vyznat. Snad ji mí šumavští přátelé přijmou jako malou pozornost. Něčemu třeba přitakají, nad jiným se rozesmějí… Třeba i nade mnou, vůbec mi to nevadí.      Šumavští samotáři jsou vyhraněné osobnosti. Měli odlišné důvody k odchodu do divočiny, jiným způsobem ji prožívají a jiné věci od ní očekávají. Neexistuje žádná sociologická skupina šumavských solitérů. Cokoliv o nich bych chtěl zobecnit, mýlil bych se už v samotném základu. Každý z nás je jiný, říká se. Budiž. Ale Šumaváci jsou ještě mnohem jinačejší.      Přesto mají něco společného. Je to skutečnost opravdového života, plného a vědomě prožívaného. Nedokážu to říct líp než indický jezuita Anthony de Mello. (Ostatně: v podstatě nic nedokážu říct jako on.) Vypůjčím si tedy kousek jeho meditace z knihy K pramenům.      „Myslím na situace, v nichž ožívám, a na situace, ve kterých jsem mrtvý. Myslím na doby, kdy jsem se neodvažoval riskovat, kdy jsem žil v pohodlí a bezpečí: to byly časy, kdy jsem stál na místě. Pak myslím na doby, kdy jsem se odvažoval riskovat, dělat chyby, prohrávat a být bláznem, být terčem kritiky ostatních, kdy jsem se klidně uváděl do nebezpečí, že mi někdo ublíží, nebo že někomu způsobím bolest. To jsem byl naživu!      Život je pro hazardní hráče. Zbabělci umírají.      Musím se naučit přijímat vše, co mi život přináší, potěšení i bolest, žal i radost. Neboť zavřu-li se před bolestí, má schopnost prožívat radost zmizí – stávám se otupělým a v tom spočívá strnulost a smrt.      Život jde ruku v ruce se změnou. Co se nemění, je mrtvé. Mrtví lidé v sobě mají zakořeněný strach ze změny. Jaké změny se v mém životě odehrály za posledních šest měsíců? Jaké změny mě čekají dnes?      Končím toto cvičení a pozoruji přírodu kolem sebe: je tak pružná, tak plynoucí, křehká, nestálá, vystavená smrti – a tak živá! Pozoruji ji dlouho, hodně dlouho.“      Tolik Anthony de Mello. Něco podobného by ale mohli říct i mí šumavští přátelé.      Ne, oni o tom většinou nemluví, oni to žijí. Pokouším se po nich opičit {loadmodule mod_tags_similar,Související} Aleš Palán (1965), publicista a spisovatel, je autorem či editorem pětačtyřiceti knižních titulů. Za sborník Brnox získal spolu s Kateřinou Šedou ocenění Magnesia Litera. Na tutéž cenu byl nominován i jeho knižní rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les. Rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát se Palánova kniha stala vítězem ankety Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal bestsellerem a získal titul Kniha roku Lidových novin. Na podzim 2019 vyšla Aleši Palánovi další kniha rozhovorů Jako v nebi, jenže jinak. Nová setkání se samotáři z Čech a Moravy. Jeho práce vyšly v angličtině, němčině a japonštině. Jan Šibík (1963), reportážní fotograf cestující po celém světě, autor fotografií ke knize Raději zešílet v divočině. Dvacet let byl vedoucím fotooddělení a obrazovým redaktorem časopisu Reflex a je nositelem mnoha ocenění, například v soutěži Czech Press Photo či World Press Photo. Jan Šibík je zároveň laureátem Ceny 1. června udělované městem Plzeň za šíření myšlenek demokracie a obhajobu lidských práv. Jeho aktivity, jako jsou Podejte ruce dětem ze Sierry Leone či Chci ještě žít!, překračují hranice fotografie a poukazují ke společenské odpovědnosti člověka, jenž se pohybuje v problematických oblastech světa. Daniela Matulová (1989), fotografka opakovaně zaznamenávala uprchlickou krizi, těžkou práci žen a dětí či přeživší ženy napadené kyselinou. Dokumentovala jednu z nejuzavřenějších komunit světa v jeruzalémské čtvrti Me’a Še’arim a spolupodílela se na fotografiích ke knize Raději zešílet v divočině.   Nakladatelství Prostor 2019, 400 stran, první vydání

Čas načtení: 2019-10-30 18:00:19

Eskadra obětovaných. Vyšel výbor 10 pozoruhodných textů z románů do kapsy

Je to šestnáct let, co Michal Jareš a Pavel Janáček zaujali vědeckou příručkou Svět rodokapsu (2003), v níž bibliograficky popsali dávné sešitové edice, mezi kterými je klasický Rodokaps jen jednou z položek. A letos Pavel Janáček potěšil příznivce této četby knihou s vybranými příběhy z románů do kapsy. I když se badatelům nepodařilo dohledat do knihy Svět rodokapsu veškeré „škváry“ a kniha tudíž místy „zívá“ bílými místy, určitě se jednalo o záslužný akt. Janáček navíc bezprostředně poté vydal i studií Literární brak. Operace vyloučení, operace nahrazení (2004), analýzu vývoje podobného čtiva v čase okolo roku 1948: z literatury vyloučené „pokleslosti“ byly už během několika let nahrazeny svou vlastní obdobou, byť ne každý to zcela vnímal. Pak se Pavel Janáček na tomto poli výzkumu odmlčel, až roku 2018 přišel s komentovanou antologií ženské sešitové četby. Jmenuje se Slzavé údolí a jiné příběhy ze starých večerů pod lampou a volně na ni letos navazuje kniha Eskadra obětovaných..., která je průřezem romány do kapsy zveřejněnými v letech 1935–1944 v edicích Rodokaps, Rozruch, Moderní romány a Divoký západ. "Nepřátelské, závadné, zastaralé, nežádoucí" Jde o deset editorem pečlivě vybraných příběhů a každý reprezentuje jinou žánrově-tematickou variantu dobrodružného, detektivního, westernového, ale i vědeckofantastického díla. Sestavovatel si dával záležet, aby vybral práce pro ten který žánr sice typické, ale zároveň netuctové. Uvažoval nicméně ještě v další rovině, a tak antologii dominují nacionálně a etnicky konstruované „obrazy“. Ze stovek sešitů Pavel Janáček do Eskadry obětovaných nakonec vybral díla Jana Fikera, Josefa Novotného, Josefa Peterky, Bohuslava Čepeláka, Františka Vojtěcha, Jaroslava Pokorného, Eduard Kirchbergera (alias Karla Fabiána), Jana Karla Čemuse, Karla Zemana a Steppa Gradmooora. O těchto autorech jen stručně (na rozdíl od Pavla Janáčka): Jan Fiker (1904–1946) byl bratrem známějšího Eduarda Fikera, spolu napsali zřejmě jen detektivku Nejmenší stopa (odvysílanou roku 1945 rozhlasem). Jan Fiker sám nicméně mezi roky 1940–1942 zveřejnil v edici Rozruch, vedené jeho bratrem, třináct laciných westernů (a dobrodružných románů). Včetně Janáčkem reeditovaného námořního příběhu Bůh Vichrů (1941), ilustrovaného Janem Černým-Klatovským (1919–1997). Motorem psaní jako by tu byl citový vztah autora k předloze jeho hrdinky, což sice není nic neobvyklého, ale zde je to patrné opravdu hodně. U dalšího ze spisovatelů Josefa Ch. Novotného (1900–1967) nelze vyloučit, že je přímo vynálezcem názvu Rodokaps. V roli šikovného redaktora se podílel i na vydávání děl Karla Maye, Roberta Krafta, Jeana de la Hire, Emila Holuba, E. S. Vráze či Z. M. Kuděje – a byl také hudebním skladatelem. O trochu záhadné iniciále mezi svým křestním jménem a příjmením vyhlásil, že vznikla na počest milované jím dámy, ale později ji nechal zastupovat domicily Chrudimský či Cheth. Ty své práce, jež sám pokládal za „vážné“, navíc zveřejňoval pod svou dětskou přezdívkou Kuzma, kterou po válce připojil k občanskému jménu i úředně. Za první světové války sloužil Novotný v Itálii a čerpá z toho v románě Piava (1937). Publikoval nadměrně. V letech 1929–1930 kupříkladu i dvojdílný román Leon Clifton versus Klemzloadet. Od roku 1931 pracoval u Vilímka, ale nejdéle se uchytil v Melantrichu. Napsal prózu Hvězda na čele Jiřího Wolkra (1933) a za války na padesát her a kabaretních výstupů. Ještě v únoru 1948 stačil na Slovensku zveřejnit variaci Twainova Adamova deníku s titulem Evin deník, ale po převratu se vrátil ke své původní práci účetního. Většina jeho děl získala nálepky „nepřátelské, závadné, zastaralé, nežádoucí“ a byla vyřazována z knihoven. I za socialismu přesto dál publikoval, například vyprávění Po stopách Jaroslava Haška (Svobodné slovo 1950) či Hašlerův životopis (Obrana lidu 1966) a již po jeho smrti byl roku 1973 jako 63. svazek edice Karavana reeditován jeho Vilém Tell (původně 1940). V Rozruchu otiskl Novotný sedm westernů (1939–1941), avšak Pavel Janáček se jim vyhnul a vřadil do antologie jeho trampský a nacisty zapovězený román Šerifova kořist (1935), sestávající především z dílů Po stopě zlého činu, Divokým Kurdistánem a Carův kurýr, pro jejichž názvy využil, jak jste postřehli, hned dva tituly Mayovy a jeden Vernův. Legenda Bob Hurikán Přínosem Janáčkovy antologie Eskadra obětovaných je také reedice Peterkovy (1907–1965) „gotické detektivky“ z českého prostředí s (ne zrovna přiléhavým) názvem Udavač (Rozruch 1939). A Josef Peterka je sice znám coby Bob Hurikán, nicméně kovbojky produkoval jako Bob Peters. V polovině dvacátých let se co kluk vřadil mezi obyvatele osady Hurikán v Údolí obrů u Hvězdonic nedaleko Chocerad a od roku 1932 do smrti byl zde šerifem; jeho srub se tyčil nad soutokem Doubravice a Sázavy. Právě od roku 1932 úspěšně vystupovalo i hudební Hurikán Duo (tvořené jím a jeho budoucí chotí), v rozhlase uváděl s „Bobovou partou“ také další písničky a jeho slavné Rikatádo bylo poprvé zveřejněno roku 1936. Josef Peterka a jeho kamarád Bedřich Dvořáček byli koncem války zatčeni a přežili, nicméně Dvořáček na sklonku léta 1945 zemřel na následky utrpěných zranění. Ač o to Hurikán žádal, ministerstvo obrany nepřiznalo (i navzdory tomu) statut partyzánského oddílu jeho „Partyzánské zimní brigádě“. Z budování přehrady Slapy (1949–1953) Peterku propustili, když zveřejnil článek o poměrech na stavbě, a pak pracoval u Geologického průzkumu či elektrifikoval trať Praha – Česká Třebová. Jeho literární a para-literární dílo netvoří jen 16 románů známých ze sešitových edic, avšak je fakt, že jistým vrcholem Hurikánových snů se stala volná trilogie Toronto, Pobožný střelec a Návrat Pobožného střelce (1937–1939). Ale Petr Janáček rozebírá také Peterkův román Petr Klen (1942), který se nešťastně svezl s vlnou antisemitské beletrie a obsahuje i nedobrou aluzi na Baarův román Jan Cimbura (1908), rok předtím zfilmovaný, s proslulou antisemitsky laděnou scénou, ve které se ožebračení vzpírají židovskému obchodníkovi, jehož úpis je spálen a majetek je ničen, aby byl poté „ničema“ zcela vyhoštěn. – Za román Petr Klen byl Hurikán dokonce výslovně pochválen týdeníkem Árijský boj a zůstalo mu to zřejmě stigmatem, přičemž mnohé ani nenapadlo, nakolik si asi v té době Peterka potřeboval „žehlit profil“... Nedožil se bohužel ani prvního z dvou revivalů svého díla, který proběhl koncem šedesátých let, kdy byly k vydání neúspěšně připraveny také jeho Dějiny trampingu (pod názvem Z minulosti trampingu). Takřka celé Hurikánovo dílo s výjimkou románů pro ženy, Petra Klena a Udavače nakonec znovu vyšlo během desetiletí po sametovém převratu a je proto záslužné, že právě – dosud absentujícího – Udavače (z pražského prostředí, ba z pražského podzemí) Janáček zpřístupnil. "Kuli Morzakoru" Velikým symbolem byl i román o „z otočky“ pálícím pistolníkovi Křížový Pete (Rozruch 1941) od Bohuslava „Irčana“ Čepeláka (1907–1969), ilustrovaný Janem Černým-Klatovským a vydaný jako dílo Američana Tima O´Briana. Janáček připomíná i nedokončenou časopiseckou reedici tohoto příběhu (1971), i jeho druhé, popřevratové vydání. Od roku 1925 byl knihkupec Bohuslav Čepelák v komunistické straně a také jeho pohled na tramping je levicový – odlišný od toho Hurikánova. Nejlepším důkazem zůstává jeho stať 20 roků trampování (1941). V letech 1937–1939 a 1947–1952 byl Čepelák propagačním pracovníkem filmu, a to navzdory tomu, že se jako nežádoucí ocitly na indexu i mnohé další jeho westerny, například Rychlonohý ďábel a Tajemný jezdec. Od roku 1953 takřka do smrti byl pak redaktorem časopisu Signál (1953–1967), kde do komiksu zadaptoval Volání divočiny (1965) a kde prosadil otiskování Foglarovy Kroniky Ztracené stopy (1966). Další kapitolu Janáčkovy antologie tvoří kriminální Drama za mřížemi (Moderní romány 1939) od neznámého Františka Vojtěcha, podepsaného jinak jen pod Ministrovou přítelkyní (1938). Lze pouze spekulovat, zda se v tomhle případě nejedná o pseudonym, a komu by případně náležel. A titulní (letecký) román Eskadra obětovaných (Rodokaps 1938)? Rozsahem 143 normostran se dotýká horní rozsahové hranice podobných textů a poprvé byl zveřejněn pouhý den před 28. říjnem – jako oslava letců první světové války a ke dvacátému výročí republiky. Jeho distribuci později zapovědělo gestapo. Autorem je Jaroslav Pokorný (1899–1940), který se první světové války skutečně zúčastnil, aby pak roku 1919 maturoval, zkusil to jako bankovní úředník a učil na různých obchodních akademiích v Čechách. V mládí napsal i pět básnických sbírek (1920–1924), pokoušel se o dramata a roku 1935 vydal román o korupci v politice Bažina. Zřejmě s velkou lehkostí vytvořil desítky děl dobrodružného a westernového charakteru, ale i pro dívky. Jen roku 1936 vydal Jaroslav Pokorný minimálně 28 knih, a to nepočítáme právě romány sešitových edic a texty v periodikách. Pro Rodokaps napsal Pokorný 27 příběhů a mimo jiné užíval pseudonym Pavla Dvořáková. Zvolil si jej dle dívčího jména své druhé manželky, zatímco westerny tvořil jako Charles Patterson Whitte a severské příběhy jako Rex Carrey. Psal i detektivky, Rodokaps Nic než tělo (1935) má dokonce erotické ladění. Spisovatel Jan Drda nazval Pokorného v Lidových novinách po jeho smrti „kuli Morzakoru“ – a přes šedesát jeho knih bylo za socialismu na indexu. Teprve po převratu roku 1989 bylo ke třiceti z nich reeditováno. Od westernů k námětu epizody Studna ze seiálu o majoru Zemanovi Další román Zápas o kaučuk (Rodokaps 1941) napsal Eduard Kirchberger (1912–1983), přičemž tento muž přispěl Rodokapsu a Rozruchu čtrnáctkrát. Také „v postavách jeho románů se odrážely civilizačně, geograficky a rasově definované kategorie cizího“, všímá si Pavel Janáček. Od roku 1949 psal pod novým jménem Karel Fabián a je mimo jiné autorem námětu pověstné epizody Studna (1978) ze známého televizního seriálu o majoru Zemanovi. Roku 1942 byl Kirchberger zatčen a napřesrok v Berlíně odsouzen na osm let. Válku přežil, zřejmé je, že už tehdy při výsleších mocně fabuloval. Do roku 1948 pracoval v Legiobance, ale v červnu na krátko emigroval. Hned po amnestii se totiž vrátil – a nejméně od té chvíle byl „ve spárech“ StB. Napsal dokonce propagandistické vyprávění Cesta na Západ. které již roku zveřejnil 1948 týdeník Květen. Knižně vyšlo roku 1950 pod názvem Uprchlík, ale v letech 1951–1954 byl Kirchberger opět vězněn. Snad proto, že tento král fabulátorů lhal policii? Tak či onak se dal na politické thrillery a roku 1959 vydal svůj nejúspěšnější román Psí komando o útěku z koncentračního tábora. Roku 1973 byla tato kniha zfilmována pod titulem Počkám, až zabiješ. Už v šedesátých letech pracoval Fabián v televizi a mezi roky 1969–1977 v Květech. Z nesčetných jeho příběhů pro tisk a časopisy vyšla knižně nepatrná část. Další román Janáčkovy antologie Stín nad městem (Rodokaps 1943) napsal Jan Karel Čemus (1895–1969) a jde o druhý jeho příběh s detektivem Horníkem (prvním byl Zimomřivý člověk, 1942). J. K. Čemus byl také hudební skladatel, překladatel a propagátor automobilismu. Jeho nejvydávanější knihou se stali Bratři Drátové (1943), kteří pokračují Bratrstvem síly (1944), a chlapeckým románem je Chata děsu (1944). Robinzonádou pak byl Ostrov Bohemia (1945), ale tu nejšťastnější prózu vydal roku 1939 pod titulem Tajný spolek „SNOŠ“, kde ona zkratka znamená Svobodný Národ Odpůrců Školy. Kniha vznikala nedlouho po narození jeho dětí. Rodokaps číslo 300 (1941) s názvem Pony Express napsal Stepp Gradmoore. Tento pseudonym býval přiřazován pouze Edwardu Pachmayerovi (1895–1967), ale jak se ale později ukázalo, psal pod ním také Miloš Kosina (1909–1966) a snad jej užívali další. Bratr Edwarda Pachmayera se jmenoval Julius a vedl za války deník českých fašistů Vlajka. Pachmayerův nejznámější pseudonym pro western zněl Edwin Rudyard. Pro Rodokaps napsal tento muž Zlato Klondyku (1941) a do Večerů pod lampou přispěl bezohledně antisemitským románem Vesnický mor (1942), kterým jednoznačně trumfl i zmiňovaný Hurikánův úĺet. Také tuto knihu okupanti prezentovali jako vhodný příklad pro české autory a k diskusi jest i další Pachmayerův podivně útočný výplod Zednáři Zlaté Růže (1944). {loadmodule mod_tags_similar,Související} Napsal režisér Karel Zeman sci-fi? Další možný autor Pony Expressu Miloš Kosina (1909–1966) psal i pod jménem Hana Kosinová a po tatínkovi (byl nemanželský syn sládka) si přisvojil jméno Miloš Zeman, pod nímž stvořil například Děvčátko z operety. Roku 1953 pak měl Kosina šestnáct děl na komunistickém indexu a ani on se nedožil svého revivalu, když mu znovu vyšli Hoši z Modré zátoky (1969) a kniha Ahoj, velrybáři (1970). Hoši z Modré zátoky byli vydáni minimálně pětkrát a jedná se patrně o nejvýznamnější Kosinův počin. Z jeho westernů byly pak po roce 1989 mimo jiné reeditováni Kavalíři pastvin a Střelci z Mrtvého města. Jak už bylo naznačeno, je ale možné, že zajímavý román Pony Express napsal někdo zcela jiný. Předposlední položkou antologie se stala netypická science fiction, která je utopií „o nemožnosti utopie“. Jmenuje se Svítání a soumrak (Dobré čtení 1944) a je ilustrovaná V. Radou, jehož rukopis Janáček nedokázal bez pochybnosti ztotožnit s rukopisem známého malíře Vlastimila Rady (1895–1965). A kdo byl její autor Karel Zeman? Opět nevíme. Je sice realitou, že do Dobrého čtení psal pod jménem Miloš Zeman i zmiňovaný Miloš Kosina, ale to neznamená nic. Janáček zvažuje i nepravděpodobnou možnost, že byl autorem sám režisér Karel Zeman... Všechny texty antologie jsou z nějakého hlediska (literárního, jazykového, kulturního, ideologického) výjimečné, výraznější či výmluvnější než většina ostatních ve zmiňovaných h edicích. Některé jsou až překvapivě dovedně vyprávěny, jiné editor vybral z toho důvodu, že běžné paradigma ztvárnily způsobem, který se zvyklostem sešitových edic vymyká. Ještě další předvádějí kulturní stereotypy a ideologické fantazie dobové populární kultury s kouzelnou naivitou, což někdy za zveřejnění také stojí. Vždyť i Křížový Pete byl za stalinismu zesměšňován až absurdně, a tím výraznější klasikou trampské kultury se stal. Každý Janáčkem exponovaný text reprezentuje přitom některou ze žánrových anebo tematických linií dobrodružného, kriminálního či (dokonce) utopického románu, přičemž editor akcentoval i pohledy na subkulturu trampingu. Antologie Eskadra obětovaných respektuje veškeré do ní zahrnuté prózy jako autorsky individualizované výkony sui generis a dopřává jim stejně vřelou péči, jaká by hřála díla vysoké literatury. Kritériem výběru byl navíc domácí původ autorů a český charakter zde zveřejněných detektivek. Autoři sešitů vyráběli i kriminální příběhy z anglického prostředí, ale těch se editor vzdal. Každý ze spisovatelů je důsledně představen jediným textem a ti známější jsou záměrně zastoupeni dílem méně známým – s přihlédnutím k tomu, zda a kolikrát byl text reeditován. Výjimky z pravidla se dostalo jen „klasice“ Křížový Pete a dvěma dalším výtvorům navráceným „do oběhu“ po sametovém převratu. Díla nebyla jazykově modernizována, což některá z nich přitom už potkalo, a Pavel Janáček záměrně nepotlačoval historicitu textů. Dodejme, že Janáčkův výběr zůstal striktně ohraničen médiem sešitového románu a nejedná se tudíž o reprezentativnější výbor z veškeré dobové populární četby. Nebyly třeba zohledněny podobné příběhy vydávané Melantrichem i ve Vilímkově Malém čtenáři a Dobrodružném světě.   Pavel Janáček (ed.): Eskadra obětovaných a jiné příběhy ze starých románů do kapsy. Antologie. Vybral, sestavil a průvodní texty sepsal Pavel Janáček. Přílohou svazku je zmenšené faksimile Rodokapsu 177 z 27. 10. 1938 Eskadra obětovaných. Vydal Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky. Praha 2019. 848 stran

Čas načtení: 2024-02-28 20:45:11

Ruským hackerom sa podarilo nabúrať do router známeho výrobcu. Vysielače tejto značky sú stále v ohrození!

Americká FBI tvrdí, že Ruskí hackeri používajú napadnuté Ubiquiti EdgeRoutery na to, aby sa vyhýbali odhaleniu, informuje portál Bleeping Computer.  Ide o populárne routery, ktoré zneužíva hackerská skupina Fancy Bear, podporovaná ruským Hlavným spravodajským riaditeľstvom GRU. Tieto routery využívajú hackeri na vystavanie botnetov, ktoré im následne pomáhajú kradnúť prihlasovacie údaje, alebo tieto routery využívajú ako … The post Ruským hackerom sa podarilo nabúrať do router známeho výrobcu. Vysielače tejto značky sú stále v ohrození! appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-03-06 17:25:10

Astronómovia aktualizovali šancu neslávne známeho asteroidu „Boha chaosu“, či zasiahne Zem

Astronómovia odhalili asteroid Apophis v roku 2004, kedy bol identifikovaný ako jeden z najnebezpečnejších asteroidov. Existovalo riziko, že by sa tento objekt mohol zraziť so Zemou.   Postupne riziko klesalo a nakoniec sa jasne ukázalo, že Apophis našu planétu minie. Výskumníci z Western University v rámci novej štúdie skúmali, či by sa riziko nemohlo vrátiť, povedzme … The post Astronómovia aktualizovali šancu neslávne známeho asteroidu „Boha chaosu“, či zasiahne Zem appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-03-26 11:39:38

Toyota představila elektrický autobus ve tvaru kočky jako ze známého animáku

Toyota vytvořila speciální kočičí verzi svého elektrického vozítka, které pomáhá s přepravou starších nebo hendikepovaných lidí i na olympiádě či paralympiádě. The post Toyota představila elektrický autobus ve tvaru kočky jako ze známého animáku first appeared on Hybrid.cz.

Čas načtení: 2024-04-28 18:52:00

Nadstavba začne v sobotu. Kdy bude derby Sparty a Slavie a kdy nejpozději mistr

Třicet kol základní části nejvyšší české fotbalové soutěže je minulostí. Do konce letošní sezony zbývá už jen pět částí finále FORTUNA:LIGY, mezi fanoušky známého široce známého jako nadstavba. Do ní vstupuje v nejlepší pozici Sparta, na druhou Slavii má čtyřbodový náskok. Hodně napovědět by tak mohlo už vzájemné derby ve druhém kole. A teoreticky i rozhodnout o všem.

Čas načtení: 2024-05-24 09:30:48

Opilý muž po vzájemné rozepři napadl svého známého. Jediným bodnutím ho usmrtil

Pardubicko - V pondělí 20. května 2024 ve večerních hodinách došlo v jednom z rodinných domů ve Vysokém Mýtě po předchozím požití alkoholu a po vzájemné rozepři k napadení ze strany osmatřicetiletého muže. Ten kuchyňským nožem jednou bodl do hrudníku o dva roky mladšího muže. Poškozený přes veškerou poskytnutou lékařskou pomoc a letecký transport do Fakultní nemocnice v Hradci Králové následující den v ranních hodinách zemřel, uvedla Policie České republiky. The post Opilý muž po vzájemné rozepři napadl svého známého. Jediným bodnutím ho usmrtil first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-05-29 08:18:18

Trump se tvrdě pustil do známého herce De Nira

Trump se vyjádřil ke známému herci Robertu De Nirovi poté, co před jeho možným znovuzvolením varoval. (Foto: Flickr) „Nikdy jsem netušil, jak malý, duševně... Článek Trump se tvrdě pustil do známého herce De Nira se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-07-21 12:00:41

Apple přehodnocuje plány pro iPhone 17, více místa uvnitř nebude

iPhone 17 měl nabídnout technologii mědi potaženou pryskyřicí Ta měla zmenšit velikost základní desky a tím vytvořit i více prostoru například pro větší baterii Tento plán nicméně podle známého analytika Ming-Chi Kua vzal, alespoň prozatím, za své Před nějakou dobou kolovala internetem informace, že se Apple v případě iPhonu 17 chystá k redesignu „vnitřností“, od čehož si sliboval místo navíc, například pro větší baterii. Ačkoli tato změna není pro běžné uživatele tak atraktivní, ve finále jim může přinést více benefitů, než například jiné rozložení fotoaparátů na zadní straně. Jak se ale zdá, gigant z Cupertina si nejspíše ukousl větší sousto, než čekal. Podle známého analytika Ming-Chi Kua své plány pro změnu vnitřního uspořádání iPhonu 17 odložil. Přečtěte si celý článek Apple přehodnocuje plány pro iPhone 17, více místa uvnitř nebude

Čas načtení: 2024-02-18 08:15:00

Putinův jestřáb šel až na dřeň. Jeho nezvykle upřímná slova silně zarezonovala

Radikální vyjádření známého ruského propagandisty Sergeje Mardana na sociálních sítích sdílel bývalý poradce ukrajinského ministerstva vnitra.

Čas načtení: 2024-02-15 21:53:00

Sora vytvoří video z textového zadání. OpenAI znovu předběhlo konkurenci, výsledky jsou úžasné

Nejdůležitější je toto video. Pusťte si ho, nastavte větší formát a kvalitu. A zkuste si představit, jak by na vás zapůsobilo, kdybyste nečetli titulek článku a netušili, o co jde. OpenAI, tvůrce známého ChatGPT, připravil AI model nazvaný Sora. Je to nástroj typu text-to-video, který z ...

Čas načtení: 2024-02-03 13:33:00

Kultura Plus: Stovky životů zachránil Sir Nicolas Winton a nyní o něm vznikl film, který je k vidění i v českých kinech

Jeden z neúžasnějších příběhů novodobých dějin připomene týdeník Kultura Plus.  Popíše také novou podobu známého pražského Divadla ARCHA, a také představí nabídku Národní galerie pro tento rok. Připravila Michaela Vetešková.Všechno z tématu Umění a kultura můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.

Čas načtení: 2024-01-07 12:27:34

Ferrari

Pred 20 rokmi nakrútili Taliani drámu Enzo Ferrari, ktorá mapovala nemalý kus života známeho výrobcu áut od jeho detstva po neskorší vek. Venovala sa desiatkam rokom ...

Čas načtení: 2024-01-13 00:24:21

S Gargantuou po jižních Čechách. Rabelaisův román vyšel v novém, neuctivém překladu

S Martinem C. Putnou a Petrem Wohlmuthem o kolektivním přetlumočení známého renesančního díla a přenesení jeho děje do tuzemska

Čas načtení: 2012-10-03 13:00:00

TAKAHIROMIYASHITA x adidas Originals - Kolekce na podzim/zimu 2012

Tenisky adidas Originals jsou v Asii velmi oblíbené, o tom se samozřejmě nebudeme dohadovat, komunita sneakerheads zde má takovou sílu, že některé releasy jsou určené pouze pro tento kontinent. Dnes si ovšem ukážeme kolekci sneakers adidas Originals od známého návrháře, jenž si říká TAKAHIROMIYASH ...

Čas načtení: 2012-09-30 00:00:00

Hussein Chalayan x Puma Urban Swift / Trocha abstrakce

Dalším labelem, který povolal známého návrháře na pomoc, je značka Puma. Designéři Puma si poměrně často vybírají módní designéry, většinou je výsledný produkt velmi dobře vytvořen, ale abychom řekli pravdu, nikdy se nedostane mezi nejpopulárnější. Možná v tom bude hrát svou roli propagace tenisek ...

Čas načtení: 2012-07-14 00:00:00

Tenisky The Hundreds Meth Hoya by Methamphibian

Dnes se podíváme snad na vůbec první kolaboraci známého labelu, který se vyřádil na teniskách značky The Hundreds. Značka The Hundreds má po světě již zaběhlé jméno, ovšem keckám se nevěnuje příliš dlouho. Následující sneakers má na svědomí label Methamphibian, který si pravděpodobně naschvál vybr ...

Čas načtení: 2012-07-07 13:00:00

adidas Originals by Originals Kazuki / Propracované Superstar 80s

Delší dobu jsme tu neměli žádné tenisky s podpisem známého návrháře, který si říká Kazuki, ovšem to neznamená, že by umělec měl dovolenou. Nejznámější je jeho spolupráce se značkou adidas Originals, s jejími návrháři opět spojil síly a přichází s dalšími teniskami z edice adidas Originals by Origi ...