Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-11-07 09:47:12

5 aktivit a služeb zaměřených na páry hledající klid a soukromí

5 aktivit a služeb zaměřených na páry hledající klid a soukromí redakce Čt, 11/07/2024 - 09:47 Zábava Klíčová slova: luxusní zámecké apartmány luxusní zámecké pokoje ubytování na zámku Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Luxusní Spa v zámeckých prostorách Opravdovým únikem do světa relaxace a klidu může být zámecké Spa provozované pod hlavičkou luxusní francouzské kosmetiky L’OCCITANE. Páry využívají hlavně privátní procedury, jako je soukromá vířivka nebo párová masáž v soukromém zázemí. Nádherné je i zámecké silencárium s výhledem do zeleně starého anglického parku. Výlety po okolí Opustit zázemí luxusních zámeckých apartmánů vyžaduje občas pořádnou dávku odhodlání, ale když to uděláte, okolní krajina Vysočiny vás chytne za srdce a už nepustí. Síť turistických tras vás zavede hluboko do lesů, mezi skály anebo možná až k některé památce UNESCO, třeba Santiniho poutnímu kostelu na Zelené hoře. Co se týče výletních cílů a sportovních aktivit v okolí, jako je kolo nebo nordic walking, Vysočina je opravdovou výjimečná. Zámecká restaurace a fine dining Intimní rozhovor, společný čas nebo plánování velkých životních kroků může proběhnout v prostorách zámecké restaurace, která je vyhlášená skvělou kuchyní vycházející z lokálních surovin a dbající na sezónnost. Dny zde zahájíte skvělou snídaní na přání a večery budou ve znamení fine dining a dobrého vína.        4. Nádherné pokoje s příběhem Luxusní zámecké pokoje jsou samy o sobě takové nádherné mikrosvěty určené jen pro vás dva. Nadstandardně velké postele s pillow menu zajistí dokonalý spánek, interiér každého jednoho apartmánu je unikátní a pracuje s prvky děl starých českých malířských mistrů. Pokoje jsou prostorné, vzdušné a elegantně zařízené. Pokud se rozhodnete pro zvýhodněné týdenní balíčky s názvem Kouzelná noc na zámku, bude vás navíc na pokoji čekat welcome drink a růže pro dámu.        5. Jedinečná a netradiční Kniha zámeckých zážitků Chcete-li si dopřát ještě něco navíc, zaměřte se na zámeckou knihu zážitků a nechte si personálem připravit třeba let balónem, vyjížďku zámeckým kabrioletem nebo piknikový koš pro váš výlet. Pamatujte totiž, že právě tyto nezapomenutelné netradiční zážitky udělají z každého víkendového pobytu vzpomínku na celý život. Přidat komentář Každý zamilovaný pár potřebuje čas, který tráví společnými aktivitami nebo odpočinkem. Pokud takový čas nenachází v každodenním běhu, je potřeba se za ním občas vydat mimo běžný život. Ubytování na zámku Chateau Herálec může právě takový čas poskytnout díky službám a místům, které nabízí. Pojďme se na ně podívat podrobněji, abyste měli jistotu, že tohle místo je právě pro vás dva.

Čas načtení: 2024-12-02 08:26:44

Fitness pro rodiny: jak cvičit společně a motivovat děti ke zdravému životnímu stylu

Fitness pro rodiny: jak cvičit společně a motivovat děti ke zdravému životnímu stylu redakce Po, 12/02/2024 - 08:26 Sporty Klíčová slova: fitness centru fitness centrum Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Význam společného cvičení Cvičení jako rodina má mnoho výhod. Pomáhá nejen fyzickému zdraví, ale také emocionální pohodě. Společný čas strávený aktivním pohybem posiluje rodinné pouto, podporuje vzájemnou komunikaci a vytváří pozitivní vzpomínky. Navíc děti, které vidí své rodiče jako aktivní vzory, mají větší pravděpodobnost, že si zdravý životní styl osvojí i do budoucna. Pohybová aktivita zlepšuje náladu, snižuje stres a podporuje zdravý spánek. Pro děti může být cvičení formou zábavy a hry, což jim pomáhá rozvíjet motoriku, rovnováhu a celkovou fyzickou zdatnost. Dospělí zároveň mohou využít rodinné cvičení jako příležitost k udržení nebo zlepšení vlastní kondice. Jak začít společně cvičit? Začít s rodinným cvičením nemusí být složité. Nejdůležitější je najít aktivity, které budou bavit všechny členy rodiny. Zde je několik tipů, jak na to: Plánujte společný čas na cvičení – Vyhraďte si konkrétní čas v týdnu, který věnujete společným aktivitám. Může to být sobotní odpoledne nebo každodenní krátká aktivita po večeři. Pravidelnost pomáhá vytvořit zdravý návyk. Začněte jednoduše – Nemusíte hned investovat do drahého vybavení nebo členství ve fitness centru. Začněte s jednoduchými aktivitami, jako jsou procházky, jízda na kole nebo domácí cvičení s vlastní vahou. Zapojte hry – Hry jako honička, skákání přes švihadlo nebo fotbal jsou skvělým způsobem, jak děti motivovat k pohybu, aniž by měly pocit, že „cvičí“. Najděte společné zájmy – Pokud vaše děti milují tanec, zorganizujte rodinnou taneční soutěž. Pokud mají rády přírodu, vyrazte na turistiku nebo do parku. Motivace dětí k pohybu Motivovat děti k pravidelné fyzické aktivitě může být někdy výzva, zvláště pokud jsou zvyklé na sedavý životní styl. Klíčem je ukázat, že pohyb může být zábavný a není jen povinností. Zde je několik způsobů, jak děti motivovat: Buďte dobrým příkladem – Děti se učí nápodobou. Pokud uvidí, že cvičení baví vás, budou vás chtít následovat. Sdílejte s nimi své nadšení a ukazujte, že pohyb je přirozenou součástí života. Stanovte si společné cíle – Mějte společné výzvy, jako je dosažení určitého počtu kroků za den, uběhnutí určité vzdálenosti nebo zvládnutí nového cviku. Když děti uvidí, že dosahují úspěchů, budou se cítit motivované. Zpestřete aktivity – Děti rychle ztrácí zájem, pokud se aktivity opakují. Střídejte různé druhy cvičení a zapojujte nové hry nebo výzvy. Odměňujte úspěchy – Odměny mohou být skvělým motivačním nástrojem. Nemusí jít o sladkosti, ale třeba o výlet, společnou večeři nebo nový sportovní doplněk. Nejlepší aktivity pro rodinu Rodinné cvičení by mělo být přizpůsobeno věku a schopnostem jednotlivých členů. Některé aktivity jsou univerzální a baví jak děti, tak dospělé: Společné procházky nebo túry – Vyrazte na delší procházku nebo do přírody. Můžete zvolit naučné stezky nebo sbírat zajímavé předměty, což děti zabaví. Kolektivní sporty – Hraní fotbalu, basketbalu nebo volejbalu je skvělý způsob, jak spojit pohyb s týmovou spoluprací. Cvičení doma – Vyzkoušejte rodinné kruhové tréninky, při kterých každý člen plní jiné úkoly, nebo cvičte podle online videí. Aktivity v přírodě – Piknik spojený s frisbee, běhání po lese nebo stavění překážkových drah z přírodních materiálů. Plavání – Návštěva bazénu nebo přírodního koupaliště je ideální nejen pro zlepšení kondice, ale také pro relaxaci. Vytvořte tradici, na kterou se budete těšit Rodinné cvičení není jen o pohybu, ale také o vytváření společných zážitků, které vás sblíží. Pravidelně plánované aktivity, jako je nedělní rodinná túra nebo sobotní turnaj v badmintonu, se mohou stát tradicí, na kterou se budou všichni těšit. Děti budou mít pocit, že jsou součástí něčeho významného, a navíc si vytvoří pozitivní vztah k pohybu. Pohyb by neměl být jen povinností, ale radostí a přirozenou součástí života celé rodiny. Pokud se vám podaří zapojit všechny členy rodiny do aktivit, které je baví, posílíte nejen zdraví, ale i rodinné pouto. Společně strávený čas je k nezaplacení – a co může být lepší než ho využít k tomu, abyste se cítili dobře a byli zdraví? Přidat komentář FOTO Pixabay.com V dnešní době, kdy většinu času trávíme u počítačů, televizí a chytrých telefonů, je pohyb důležitější než kdy dříve. Zvláště u dětí, které často tráví mnoho hodin ve školních lavicích nebo doma u obrazovek, může nedostatek fyzické aktivity vést k problémům, jako je obezita, nízká výkonnost nebo špatné držení těla. Zapojit celou rodinu do pravidelné pohybové aktivity je skvělý způsob, jak nejen zlepšit zdraví, ale také posílit vzájemné vztahy. V tomto článku se podíváme na to, jak začít cvičit společně jako rodina a jak motivovat děti ke zdravému životnímu stylu.

Čas načtení: 2024-05-30 13:00:01

Může vás vyléčit a dát vám život do pořádku, ale můžete s ní také prožít peklo

„V tu chvíli jsem už začínal ztrácet nervy. Ukazovaly se mi hrozné věci, které by neměly existovat. Nemohu je popsat, protože nejsou z této reality. Začal jsem být nesmírně zmatený a dezorientovaný. Začal jsem plakat a křičet: ‚Proč? PROČ? Prosím! Prosím! Prosím…‘ Nikdo nepochopí, co jsem tu noc prožil. Jakákoli forma mučení se střízlivou myslí by byla lepší. Podivné, zvláštní, nadpozemské pocity extrémní intenzity a zloby jsou nekonečně více nepříjemné než cokoli na této dobré zemi… Tato entita či síla si pohrávala s mým tělem, myslí a duší pro nějaké zvrácené potěšení. Viděl jsem věci, které by prostě neměly existovat. Jsou příliš zlé. Naprostá podivnost všeho to ještě zhoršovala. Měl jsem pocit, že jsem udělal velkou, závažnou chybu, když jsem si ten vývar vzal… Nabízí se tedy otázka: Stálo to za to? – Rozhodně ne.“ Takto zní jedna z mála negativních zkušeností s ayahuascou, jak se můžeme dočíst na serveru Erowid.  Jiný konzument této „liány smrti“ popisuje, že málem přišel o duševní zdraví: „Měl jsem pocit, že umírám. Mé tělo bylo těžké a ochablé. Mé ruce a paže vypadaly bledě a příšerně. Byl jsem jako přimražený a cítil jsem strach, který by žádný člověk nikdy neměl cítit. Mé okolí vypadalo, jako bych se ocitl v nějakém domě smrti, a všude kolem mě bylo utrpení. Vizuální obrazy se změnily ve statickou elektřinu a já začal mít pocit, že jsem se zbláznil…“ Dotyčný ve svém svědectví dále uvádí, že se poté čtyři měsíce potýkal s příznaky, které zahrnovaly flashbacky, záchvaty paniky a nespavost. Psychiatr, který měl zkušenosti s psychedelickými drogami, mu diagnostikoval posttraumatickou stresovou poruchu vyvolanou psychedeliky. Jízda se skřítky na DMT kolotoči I tyto hororové zážitky jsou důvodem, proč mnoho šamanů nedoporučuje západním lidem, aby užívali tento mocný nástroj duchovní obrody, který nemá v naší kultuře tradici. Nadto prý má ayahuasca dostupná na Západě s účinky té pravé liány z amazonských džunglí jen málo společného. Nutno však dodat, že i naprostá většina západních uživatelů uvádí pozitivní zkušenosti, které zahrnují jedinečné mystické a uzdravující zážitky. Jeden můj známý opakovaně experimentoval s ayahuascovým nápojem a jeho analogy, které rovněž obsahují „zázračnou“ molekulu DMT, jež je účinnou látkou těchto tripů. Zakoušel přitom jen mírnější účinky, které přirovnal k jízdě na barevném dětském kolotoči se spoustou cingrlátek, která se vám míhají přímo před očima. Točíte se a máte pocit, že kolem vás pobíhají nějací skřítci, hmyzí víly či jiné drobné formy přírodního duchovního života. Užíváte si barevnou show a zdá se vám, že ji pro vás připravili tito drobní tvorové, aby vás svými žertovnými kousky rozveselili. Máte chuť se ze srdce smát čistou radostí, a přitom jako byste cítili soucit těchto bytostí, který se vztahuje k vašemu smutku a těžkému údělu člověka. Ve svých mentálních představách, a někdy i s otevřenýma očima, vidíte zvláštní rostlinné motivy, paví oka, barevné mechanické hračky… a napadají vás myšlenky, které jako by vycházely z hloubi vašeho nitra. Vnímáte své hlubší já. Máte-li otázky, dostanete na ně odpovědi, které pociťujete jako pravdivé, a zároveň víte, že vám pomohou vyřešit vaše problémy. Někdy i vycítíte, co se vám stane v budoucnu.  Nadpozemsky silná psychoterapie Nápoj z ayahuascy může pomoci víc než 20 let psychoterapie. I následující zkušenost pochází z Erowidu: „Trpěl jsem depresemi, úzkostmi a syndromem paniky. Byl jsem velmi tlustý (146 kg). Několikrát jsem se pokusil o sebevraždu. Nikdy jsem nepochopil důvod, stejně tak žádný terapeut nebo psychoanalytik. Několik let dospívání jsem přecházel z jedné kliniky na druhou a někdy pobýval v nemocnicích. Antidepresiva mé utrpení zmírňovala, ale neléčila. V jednom okamžiku jsem se viděl jako dítě, snad čtyřleté nebo pětileté, v jarním dni v parku mého města (Faro). Přistoupilo ke mně mnoho dětí… a začaly mě napadat, nadávaly mi… říkaly, abych z toho místa odešel… Byly to děti v mém věku a starší, moji rodiče si situace nijak nevšímali, mysleli si, že je to dětská hra. Plakal jsem, plakal, a když jsem otevřel oči, všiml jsem si, že křičím, plakal jsem velmi hlasitě, s tváří nasáklou slzami… Tak jsem pochopil, odkud se mé utrpení vzalo a kdy začalo. Mé podvědomí mi říkalo, že jsem nechtěný člověk, že si nezasloužím žít a za to se trestám. Pak křik ustal, pocítil jsem úžasný pocit pohody a klidu, jaký jsem nikdy předtím necítil, a neuvěřitelnou vděčnost za život… Moje rodina o tomto zážitku neví… Faktem je, že lidé žasnou nad mou životní změnou. Ihned po tomto zážitku jsem vyhodil do popelnice všechny léky, cigarety a kokain, které jsem si přinesl s sebou. Více než kdy jindy mám sílu žít. Cítím, že mé tělo, mysl a duše jsou opět sjednoceny a kázeň je mým přítelem… Získal jsem zdraví a zhubl 17 kilo za necelý měsíc. Věřím v Boha, v život a v lidi.“ Psychiatr Michálek: Neléčená deprese může vést k sebevraždě, vánoční svátky jsou kritickým obdobím Číst více Odborníci jsou rozdělení Vědecká komunita je v názoru na používání psychedelik rozdělená na jejich zastánce i odpůrce. Autoři studie Halucinace a halucinogeny: Psychopatologie nebo moudrost? z roku 2023 tvrdí, že západní výzkum halucinací se postupně polarizoval mezi těmi, kdo postulovali jejich psychologický původ, a těmi, kdo chápali jejich původ jako smyslový. Druhý přístup převládl a připravil půdu pro pozdější patologický pohled na halucinace v psychiatrii. Přesto mezi odborníky přibývá těch, kdo připouštějí, že halucinace mohou být také zdrojem poznání. Mohou pomáhat u obtížně léčitelných stavů, jako je užívání návykových látek, úzkost a poruchy nálady. Psychedelika snižují depresi a úzkosti. Mohla by řešit léčbu poruchy příjmu potravy Číst více Mystické zážitky léčí Známý psychiatr českého původu Stanislav Grof ve svých pracích razil pro stavy, které zprostředkovávají halucinogeny, termín holotropní, což doslova znamená směřující k celku. To naznačuje, že naše běžná úroveň vědomí je fragmentární a identifikujeme se jen s malou částí toho, čím skutečně jsme. Základním poznáním, k němuž dospěla většina z těch, kdo si nějaký silnější trip vyzkoušeli, bylo, že náš viditelný svět je „fake“, žijeme v iluzi oddělenosti nebo, chcete-li, v matrixu. Toto prozření může ale také vést ke zborcení základů našeho světa a ztrátě jistot, na které jsme zvyklí. Obsah holotropních zážitků bývá často mystický. Můžeme zakoušet úseky psychologické smrti a znovuzrození, pocit jednoty a identifikace s jinými lidmi, přírodou, vesmírem, Bohem. Může se odkrýt něco, co vypadá jako vzpomínky z jiných inkarnací, můžeme se setkat s mocnými archetypálními postavami, navštívit mytické země, mimozemšťany apod. Kvůli restrikcím spojeným s užíváním halucinogenů vyvinul Grof spolu se svou ženou Christinou systém holotropního dýchání, které má navodit holotropní stavy pomocí vědomého dýchání, sugestivní hudby a soustředěné práce s tělem. Přitom dochází k mobilizaci hluboké vnitřní inteligence, která řídí proces uzdravování a transformace. Mnoho zkušeností je natolik mimořádných, že je nelze vysvětlit materialistickým přístupem k realitě. K uzdravení dochází díky tomu, že pacient začne vnímat věci v mystické perspektivě. Například sebevražednou tendenci lze vnímat jako zkreslenou a nerozpoznanou touhu po transcendenci – tedy zkušenosti mystické jednoty týkající se smrti ega a znovuzrození. Takový zážitek nejenom absorbuje destruktivní tendence, ale jedinec se navíc spojí s transpersonálním kontextem, v němž se již sebevražda nejeví jako řešení. Naše biologická smrt neukončí cyklus smrti a znovuzrození vědomí. Něco podobného platí též o závislostech. Stanislav Grof, podobně jako již dříve C. G. Jung, rozpoznal v alkoholismu nesprávně zaměřenou touhu po transcendenci. Nejhlubší motiv pro užívání toxických látek je blažené prožívání nediferencované jednoty. Pijan tedy navštěvuje hospodu ze stejného důvodu jako jiní lidé chodí do kostela. Dodávám k tomu, že halucinogenní látka ibogain dokáže kromě zprostředkování transcendentálního zážitku zbavit závislého i cravingu, tedy fyzické touhy po droze. Podobnou zkušenost uvádějí i uživatelé ayahuascy. Odvaha mít se rád Na závěr ještě jeden pozitivní zážitek z Erowidu, který končí poznáním, k němuž uživatel ayahuascy dospěl: „Vzpomínám si, že jsem měl pocit, jako by mi nějaký otec říkal něco velmi důležitého. Začal jsem plakat. ,Věř jen sobě. Důvěřuj jen sobě, protože to je vše, co existuje.‘ Cítil jsem, jak mnou proudí láska. Napadlo mě mnoho myšlenek o odvaze. Vzpomínám si, jak jsem přemýšlel o tom, jak moc je potřeba mít rád sám sebe, a plakal jsem, protože jsem tu odvahu konečně našel… Začal jsem chápat, že prvním krokem ke změně světa je mít rád sám sebe. To je vše, co po vás kdokoli může chtít, a je to něco, co vám nikdo nemůže vzít.“ Zdroj: autorský článek  KAM DÁL: Cestovatel časem varoval před událostmi dalších měsíců: Problémy z Ameriky, ale i mluvící draci

Čas načtení: 2019-11-24 14:49:32

Jak dostat ze sebe to nejlepší? Mějte se rádi!

„Více jak 20 let jsem toužil po lepším životě, než jaký jsem žil. Trpěl jsem, bojoval jsem a cítil jsem obrovskou bolest. Stále jsem čekal na ten den, kdy se mé sny splní, a mnohokrát jsem ztratil naději. Byl jsem netrpělivý a cítil jsem se frustrovaný. Obracel jsem se se na různé cesty, ať už jde o náboženství, spiritualitu a praktiky New Age, předražené hacky pro život nebo praktické svépomocné průvodce. Zjistil jsem, že ačkoli tento proces nemůžete uspěchat ani přeskakovat životní lekce, můžete jej utvářet. Máte moc dělat nemyslitelné. Existují lepší způsoby, jak řídit svůj život a energii, aby věci fungovaly ve váš prospěch. Jakmile uplatníte moudrost a znalost, kterou vám předávám touto knihou, váš život se navždy změní,“ tvrdí na svých stránkách autor Vex King o své knize Dobré vibrace, dobrý život. Osobně mě na první pohled zaujaly dvě věci hned na obalu knihy. Předně jeho vizuální stránka. Font písma pro první část titulu „Dobré vibrace“ jako by opravdu vibroval. Překvapilo mě také, že v anglickém originále tato knížka nenabízí tak přitažlivý obal. A hned druhý aspekt, věta a klidně si ji teď někam napište a pověste před sebe: „Mějte se rádi – dostanete ze sebe to nejlepší.“ Na začátku se dozvídáme o autorově smutném dětství. Žil s rodinou u příbuzných a v azylovém domě plném nebezpečí. Nicméně navzdory všemu, šokující je, že to byly zážitky do jeho tří let věku života. Co si je člověk schopen zapamatovat z tak raného dětství? A jak hodně ho to následně ovlivní? Vex si nepamatuje detaily, ale spíše pocity. „Nepamatuji si všechno a moje vzpomínky neobsahují krystalicky jasné podrobnosti. Ale pamatuji si, jak jsem se během většiny svých zážitků, dobrých či špatných, cítil. K těm událostem, které se tehdy odehrávaly, se vztahuje spousta různých emocí. A tyhle vzpomínky mě dlouhou dobu strašily.“ (12) Hluboko uvnitř měl usazené bolesti a strach z dětství, což mu značně ovlivňovalo normální chod života. Někdy si říkáme, že život stojí za starou belu. Ono to asi nebude jen tak pro nic za nic. Možná by to chtělo změnit přístup. Právě touto knihou chce Vex King nabídnout různé techniky, jak se začít mít rád a stát se lepším člověkem. Je obecné pravidlo, které všichni známe, že k dosažení klidu je potřeba rovnováhy. Mezi ně řadí i sebelásku. Nelze ji ale chápat v narcistickém slova smyslu: mít sobecky rád sám sebe, ale spíš ve smyslu poznat, pochopit a vážit si své vlastní hodnoty. A to i v takových situacích, kdy jsme vystaveni tlaku a ochromí nás výčitky svědomí, jestliže potřebujeme udělat určité nepříjemné rozhodnutí vůči druhému člověku, který ignoruje vzájemnou spolupráci nebo dobré vztahy. Trápit se pro druhého, jemuž jsme lhostejní, není pro naše psychické zdraví vůbec dobré: „Je důležité poznat, že není nespravedlivé nechat jít ty, kterým na nás nezáleží.“ (18) Když se zamyslíte, jaký máte vy přístup k sobě a k vnějšímu světu? Vex doporučuje, k sobě a k okolnímu světu přistupujme právě v tom dobrém. S tím souvisí i „zákon o přitažlivosti“. Svým způsobem říká, že pokud budu na něco myslet pozitivně, upnu k tomu svou pozitivní energii, tak mám vysokou naději, že se to stane. Ale Vix jde ještě nad to. Nabízí „zákon vibrace“. „Vesmír reaguje na vaši vibraci. Vrátí vám takovou energii, jakou vysíláte.“ (31) Vše je tvořeno atomy a každý atom je jedna malá vibrace. „Tudíž veškerá hmota a energie jsou od přírody vibrační.“ Celý vesmír se zdá být tím pádem celou škálou vibrací o různých frekvencích. Naše myšlenky a vnímání světa se musí sehrát s touto vibrací. „Pokud v něco skutečně věříte a chováte se, jako by to už byla pravda, zvýšíte šance, že to k vám přijde ve vaší fyzické realitě.“ (34). Pocity, které vysíláme, se nám ve stejné podobě vracejí prostřednictvím našich zážitků. Jak mohou vibrace ovlivnit náš život? Pokud člověk čte tento text, může mít na jednu stranu pocit, že se jedná o určitá neměřitelná abstrakta, těžko uchopitelná a ověřitelná. Ale upřímně! Já to vidím dnes a denně kolem sebe. Právě proto mě zaujal tento titul. Někdo napsal knihu o tom, která zahrnuje mé vlastní vnímání světa. Aby to neznělo příliš sobecky a povrchně, řeknu to jinak: pokud máte nějakou zkušenost a zjistíte, že i ostatní lidé mají takovou zkušenost, hned máte lepší pocit. Vždycky je lepší vědět, že v něčem nejste sami. A podobně je to s touto knihou. Můj přístup ke světu je ze zásady pozitivní: vysílat co nejvíc pozitivních příjemných vibrací, protože ony se mi v dobrém vrátí. Abychom nepoužívali takové duchovní pojmy, řekněme to jinak. Jak se ke světu budeme chovat, tak se on bude chovat k nám. Když někoho obdarujeme úsměvem, úsměv se nám vrátí. Pokud pomůžeme jednomu člověku, záhy někdo pomůže nám. Je to nakažlivé a velmi příjemné, protože nás to stmeluje v tom nejlepším slova smyslu. A pak obráceně: ze svého blízkého okolí každodenního pracovního života znám dva, tři lidi, jejichž svět je jiný: všichni kolem jsou na ně protivní, úřednice za přepážkou je nesnesitelná, řidiči na ně troubí a gestikulují, lidé jsou nevraživí a jen na sebe štěkají. Už se jim to nesnažím opakovaně vysvětlovat, protože nejen já, i ostatní kolem vidíme, že chyba není v celém okolním světě. Síla negativního přístupu, která z nich vyzařuje, prostě ostatní silně převálcovává a vesmír jim to vrací stejnou měrou. A je to škoda, protože přicházejí o tolik krásných chvil, příjemných kontaktů a nádherných zážitků. Usmívejte se na svět, na sebe a na druhé, vyhýbejte se pomluvám a sporům, odsud nic dobrého nikdy nepřijde. Buďte sobě tím nejlepším vzorem, nešiďte se. Než si začnete na něco stěžovat, uvědomte si i další aspekty problému a nakonec zjistíte, že třeba ani o nic pořádného nejde. „Než si začnete stěžovat, že musíte uklízet dům, uvědomte si, že někteří lidé nemají ani střechu nad hlavou. Než si začnete stěžovat, že musíte mýt nádobí, uvědomte si, že někteří lidé nemají ani vodu. Než si začnete na tohle všechno stěžovat prostřednictvím svého chytrého telefonu na sociálních sítích, aniž byste si uvědomili, jaké máte štěstí, buďte na chvilku vděční.“ (61) Vemte si třeba postoj ženy. Každý měsíc má bolesti a krvácí, chodí do práce a stará se o rodinu, je od ní vyžadováno mnoho povinností a zároveň udržení určitého sociálního paradigmatu. Naráží na předsudky a diskriminaci při hledání zaměstnání: po škole nemá praxi, když má malé děti, je nežádoucí, a pak už je zase moc stará. A i když je pracovitější a šikovnější než její mužští kolegové, výplatu má nižší. Ale to je statistika. Pryč teď s ní. Jsem vděčná, že mám zdravé děti, že mám báječnou rodinu. Jsem vděčná, že po mateřské při hledání zaměstnání, zatímco ostatní zavírali dveře kvůli malým dětem, jsem byla přijata šéfem, který tyto předsudky ignoruje a jde proti proudu. Jsem vděčná, že jsem jim mohla dokázat, že jsem skutečně jedna z nejlepších. A že dělám práci, která mě naplňuje. Jsem dítě Štěstěny. Přes všechny překážky se cítím v dlouhodobém měřítku šťastná . Je to o pohledu na život a na sebe. „Vaše individualita je požehnání, nikoli břemeno. Budete-li se snažit být jako všichni ostatní, nebude váš život lepší než jejich. Když půjdete s davem, stanete se jeho součástí a nepodaří se vám z něj vystoupit. Když půjdete stejnou cestou jako ostatní, nedostanete příležitost vidět nic jiného než to, co vidí oni.“ (139) Všichni ti, kteří se při čtení tohoto článku zamračili a řekli si, co to proboha je! Někdo má permanentně růžové brýle na očích! Vypadl z reality a pořádně se uhodil do hlavy! Vždyť se podívejte kolem sebe! Silnice rozbité, pošťačka mi zas hodila lístek do schránky, místo aby zazvonila, a to jsem byl celou dobu doma! U kasy v supermarketu jsem platil víc, než bylo na štítku na regálu! A hlavně, kam se všichni cpou! Já jsem tu byl první! Lidi se jen mračej a jsou zlí, závistiví a ani nepozdravěj! Tak všichni vy, kteří to takhle vidíte, tak se na chvilku prosím zastavte. Kolem není miliony naštvaných lidí, koncentrovaných jen na to, aby vás vytočili. Takhle to opravdu není. Když mi pošťačka opět hodila lístek do schránky, aniž by zazvonila, přišla jsem na poštu a s úsměvem jí povídám: „Že vy to děláte proto, abych za vámi přišla a mohly jsme si popovídat! A to ještě nevíte, kolik jsem si toho z e-bay objednala! Jestli to takhle půjde dál, uvidíme se zas ve středu! Budu se těšit.“ Začala se nahlas smát, no ale, tak nevím, co se stalo, ale od té doby zazvoní, než vloží lístek do schránky. Takže prosím, vy všichni, co se mračíte, kupte si, půjčte si Dobré vibrace, dobrý život, protože si zasloužíte DOBRÝ ŽIVOT! Jako my všichni ostatní. MB, obrázky pixabay.com

Čas načtení: 2024-04-17 05:12:09

Výborná kuchyně v kasinu: od jednoduchého občerstvení po umělecká díla

Výborná kuchyně v kasinu: od jednoduchého občerstvení po umělecká díla redakce St, 04/17/2024 - 05:12 Zábava Klíčová slova: platby NeteraPay platby v casinu rychlé občerstvení Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Kasina se v poslední době transformují z prostých center hazardních her na multifunkční rezorty, kde vysoká gastronomie hraje stejně důležitou roli jako ruleta nebo poker. Překračují hranice obvyklého vnímání hazardních her a stávají se epicentry, kde se mísí umění, zábava a nejnovější trendy gastronomie. Jedinečné jídlo zde láká návštěvníky stejně silně jako nadšení z her, čímž vytváří nezapomenutelné zážitky. S růstem zájmu o gurmánské požitky se kasina adaptují na trendy gastronomie, nabízejí rozvoz jídla přímo k hracím stolům nebo do luxusních pokojů. Stolování v kasinu se tak proměňuje v umělecká díla, která odrážejí širokou škálu kulinářských tradic a inovací, posouvají hranice možného a lákají gurmány a milovníky jídla z celého světa. Stejně jako se kasina snaží zpříjemnit zákazníkovi zkušenost příjemným gastronomickým zážitkem ochutnávkou luxusních mezinárodních pokrmů, inovují zákaznickou zkušenost i v digitálním světě - konkrétně co se týče platebních metod. Jednoduchost a bezpečnost plateb je totiž jedním z nejčastějších kritérií spokojeného zákazníka. K vidění je například uvedení nové metody platby NeteraPay do online casina, která slibuje rychlejší, bezpečněji a snadnější platby. Na těchto inovacích, ať už gastronomických či platebních je znatelné, že se majitele kasin snaží hazardní hru zpříjemnit nejen ve světě fyzickém, ale i tom digitálním. Kulinářská alchymie v kasinu V kasinových restauracích se běžné suroviny proměňují v nevšední gastronomické zážitky, což je důkazem, že kulinářská kreativita a inovace neznají hranic. Šéfkuchaři v těchto prostředích využívají nejmodernější techniky a přístupy, jako je nízkoteplotní vaření, fermentace nebo serifikace, aby z běžných ingrediencí vytvořili neobyčejné pokrmy. Díky této alchymii se například obyčejná zelenina mění v díla, která jsou vizuálně ohromující a chuťově nepřekonatelná. Speciální jídla nabízejí unikátní kombinace chutí, které návštěvníkům nabízejí zážitky, jež překračují jejich očekávání od tradiční kasinové kuchyně. Rozvoz jídla přímo k hracím stolům nebo do privátních suite je další službou, která zvyšuje komfort hostů a umožňuje jim plně se ponořit do hry bez nutnosti přerušovat své zážitky hledáním pokrmů. Kasina také často experimentují s pokrmy ze zeleniny, aby uspokojila rostoucí poptávku po zdravějších a vegetariánských volbách, a přitom zachovala gastronomickou vynikající kvalitu a originalitu. Tento přístup nejenže podporuje udržitelnost tím, že klade důraz na lokální a sezónní suroviny, ale také nabízí hostům možnost objevovat nové chutě a textury. Kasinové restaurace se tak stávají laboratořemi chutí, kde se neustále testují a představují nové koncepty, jež odrážejí nejnovější trendy v gastronomii a přinášejí revoluci v zážitku z jídla. Must - try kasinové delikatesy Kuchyně kasina definují nezapomenutelné pokrmy, které sahají od luxusních steaků po propracované dezerty. Tato gastronomická díla představují spojení tradičních chutí s moderními technikami, vytvářející tak jedinečné zážitky, jež lákají gurmány z celého světa. Mezi nejoblíbenější jídla, která se stala ikonami kasinové kuchyně, patří: Pečená kachna: Perfektně propečená kachní prsa s křupavou kůží, podávaná s bohatou omáčkou a sezónními přílohami. Pečená kachna je symbolem luxusu a umění přípravy jídla, přičemž každé kasino se snaží přidat do receptury něco unikátního. Steaky s tatarskou omáčkou: Výběrové kousky masa, grilované k dokonalosti a servírované s domácí tatarskou omáčkou, představují vrcholný projev kulinářského umění. Tyto steaky jsou často označovány jako nejoblíbenější jídlo mezi návštěvníky kasin. Speciální dezerty: Od jemných čokoládových fondánů po inovativní dezerty s použitím molekulární gastronomie, kasinové dezerty jsou vrcholným zážitkem každého jídelníčku. Tyto dezerty jsou nejen vizuálně ohromující, ale také chuťově nezapomenutelné. Pokrmy ze zeleniny: Inovativní a kreativní zpracování zeleniny, které osloví i ty nejnáročnější gurmány. Mořské plody: Čerstvé a kvalitní mořské plody, připravované na mnoho způsobů, od jednoduchých grilovaných krevet po sofistikované mořské plody s exotickými omáčkami. Lokální speciality: Každé kasino hrdě prezentuje jídla, která odrážejí lokální kulinářské tradice a ingredience, přinášející gastronomické zážitky, které jsou jedinečné pro danou lokalitu. Tato rozmanitost a kvalita jídel přispívají k tomu, že kasina jsou dnes považována nejen za centra hazardu, ale i za vyhledávané destinace pro milovníky vynikajícího jídla. Šéfkuchaři stojící za kasinovou magií Za každým luxusním jídlem v kasinových restauracích stojí příběh talentovaného kuchaře, jehož dovednosti, vášeň a kreativita jsou základem jedinečných chutí a prezentace pokrmů. Tito šéfkuchaři, často vycvičeni ve světově proslulých kulinářských institucích, přinášejí do kasinových kuchyní nejen svou technickou dokonalost, ale i lásku k experimentování, což je zřetelné v každém talíři servírovaném hostům. Mnozí z těchto kuchařů jsou mistři molekulární kuchyně, umění, které kombinuje vědecké poznatky s gastronomií k vytváření pokrmů, jež oslovují všechny smysly. Příkladem může být pokrm, kde se prchavý kouř uvolňuje při otevření poklopu, nebo gelové kaviárové kuličky, které explozivně uvolňují chuť v ústech. Tyto pokrmy nejen ohromí svým vzhledem a chutí, ale také vyvolají konverzaci a zanechají trvalý dojem. Pokrmy ze zeleniny zaujímají v menu kasinových restaurací stále významnější místo, což odráží rostoucí trend zdravějšího stravování a zájem o vegetariánské a veganské možnosti. Kuchaři se zde často uchylují k inovativním metodám, jako je fermentace nebo sous-vide, aby maximálně využili přírodní chutě a textury zeleniny. Taková jídla často překvapí svou hloubkou a komplexností chutí, a dokáží přesvědčit i ty, kteří zeleninu obvykle nevyhledávají. Významnou roli hraje také osobní příběh kuchařů, jejich cestování, zkušenosti a kulturní odkaz, který s sebou přinášejí do kuchyně. Tyto zkušenosti se odrážejí v jejich jídlech, čímž se každý pokrm stává vyprávěním, mostem mezi kulturami a způsobem, jak sdílet světový pohled skrze gastronomii. Luxusní jídlo v kasinových restauracích tak není jen o samotné chuti nebo estetice, ale o celkovém zážitku, který je hluboce ovlivněn vášní, kreativitou a osobním příběhem kuchařů stojících za každým talířem. Gastronomická rozmanitost kasina Kasina po celém světě představují širokou paletu kulinářských stylů a nabídek, které uspokojí jak neformální chutě, tak i ty nejvybíravější gurmány. Nabídka sahá od rychlého občerstvení po vybrané gurmánské zážitky, což odráží diverzitu přání a očekávání jejich návštěvníků. Neformální občerstvení často zahrnuje rychlé a chutné možnosti, jako jsou sendviče, saláty nebo burgery. Mezi tyto jednoduché, ale kvalitní možnosti patří i vídeňský salát, klasika evropské kuchyně, který kombinuje čerstvou zeleninu s tradičními dresinky, a představuje rychlou, ale vyváženou možnost pro ty, kdo si chtějí jen odpočinout od vzrušení z her. Luxusní hlavní jídla v kasinových restauracích sahají od výběrových steaků, přes sofistikované mořské plody až po inovativní pokrmy z molekulární kuchyně. Tyto pokrmy jsou pečlivě připravovány s ohledem na detail, přičemž jsou využívány nejkvalitnější suroviny z celého světa. Šéfkuchaři zde vkládají svou vášeň a um do každého talíře, aby zajistili, že každé jídlo je nejen chutné, ale i vizuálně ohromující. Luxusní oběd v kasinu je často vyhledávaným zážitkem, který přináší jedinečnou příležitost ochutnat mnohostrannost a bohatost kuchyně v jediném sezení. Tato obědová nabídka může zahrnovat několik chodů, od lehkých předkrmů až po bohaté dezerty, poskytující tak úplný gurmánský zážitek. Různorodost nabídky v kasinu tak odráží složitost a bohatost světové gastronomie, poskytující návštěvníkům nejen vzrušení z her, ale i kulturní a kulinářské cesty, které jsou stejně pestré a vzrušující. Každá restaurace v rámci kasina se snaží vytvořit jedinečnou atmosféru a nabídku, aby zajistila, že stravovací zážitek bude pro hosty stejně nezapomenutelný jako jejich hra. Víno a jídlo: průvodce kasinem Spárování vína s jídlem v kasinových restauracích je umění, které zvyšuje kulinářský zážitek na zcela novou úroveň. Sommeliéři a kuchaři spolupracují, aby vytvořili harmonii chutí, která podtrhuje a zároveň obohacuje každý pokrm. Tato synergie je klíčová pro dokonalý gurmánský zážitek, přičemž každé víno je pečlivě vybráno tak, aby doplňovalo specifické chutě a textury pokrmů, od lehkých předkrmů až po bohatá hlavní jídla. Například krevety na grilu jsou klasikou, která se často objevuje na menu v kasinových restauracích. Pro tento pokrm sommeliéři obvykle doporučují lehká a svěží bílá vína s vyváženou kyselostí, která dokážou zdůraznit delikátní chuť mořských plodů bez toho, aby je přehlušila. Vína jako Sauvignon Blanc nebo mladé Chardonnay jsou ideální volbou pro jejich schopnost komplementovat jemné kořeněné a bylinkové nuance krevet. Světová gastronomie pak v kasinových restauracích nabízí rozmanitost, která vyžaduje hluboké znalosti a zkušenosti při výběru vína. Sommeliéři čerpají z širokého spektra vín z celého světa, aby našli perfektní pár pro každý kulinářský styl. Ať už jde o robustní červené víno k argentinskému steaku nebo o jemné rosé k thajskému salátu, klíčem je pochopení, jak složité chutě jídla a vína spolu mohou souznít a tvořit harmonický celkový zážitek. Expertní sommeliéři často také pořádají degustační večery nebo speciální vzdělávací akce, které hostům umožňují prozkoumat různé možnosti spárování a naučit se, jak vybrat ideální víno k jakémukoli jídlu. Díky tomuto přístupu se stravování v kasinu stává nejen příležitostí k jídlu, ale také k vzdělávání a objevování nových gastronomických zážitků. Přidat komentář FOTO i TEXT součást dodaného PR článku. V tomto článku jsme se zaměřili na kulinářský zážitek, který kasina přinášejí - od nejčastěji podávaných pokrmů, přes osobitost šéfkuchařů, po důležitost výběru správného vína.

Čas načtení: 2024-12-19 08:28:00

Společnost Hisense představí na veletrhu spotřební elektroniky CES 2025 budoucnost chytrého bydlení s „Umělou inteligencí pro váš život"

Čching-tao (Čína) 19. prosince 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Hisense, přední světová značka v oblasti spotřební elektroniky a domácích spotřebičů, se chystá na veletrhu spotřební elektroniky CES 2025 nově definovat chytřejší bydlení. Bude tomu tak díky ambicióznímu debutu v oblasti umělé inteligence, který bude podpořen přehlídkou jejích nejnovějších inovací.Společnost Hisense, uznávaná jako světová jednička na trhu televizorů s úhlopříčkou 100 palců a víc (254 centimetrů), udává celosvětový trend v oblasti velkoplošných obrazovek se stále bohatšími zážitky. I když jsou specifikace produktů důležité, Hisense neustále posouvá hranice, aby vylepšila každý zážitek, a spojuje se s lidmi tam, kde tráví svůj čas. Vytváří produkty, které umocňují nejvýznamnější životní okamžiky a jsou dosažitelné všem.Pro společnost Hisense není umělá inteligence jen vizí funkce, ale také páteří produktových inovací, které mají zjednodušit život a učinit každý okamžik nezapomenutelným. Díky integraci technologie AI se špičkovým systémem Hi-View AI Engine může společnost Hisense každému poskytovat autentičtější, mimořádně detailní a živý zážitek ze sledování. Umožňuje plynulé zapojení do zlepšení každodenních zážitků a přináší bezkonkurenční energetickou účinnost.Od 7. do 10. ledna bude společnost Hisense v Centrální hale, stánku 16625 v Las Vegas Convention Center (Sjezdovém centru v Las Vegas) prezentovat nejnovější převratné technologie a nabídne pohled do budoucnosti jedinečných zážitků z životního stylu řízených umělou inteligencí.Klíčovým tématem stánku společnosti Hisense je aplikace technologie AI na základě scénářů. To posiluje její vedoucí postavení v oblasti televizorů a odborné znalosti v oboru poskytování vynikající kvality obrazu a zároveň návštěvníkům poskytuje přímou zkušenost se zapojením AI při přeměně moderního životního stylu. Společnost Hisense představí 17 poutavých zážitků a 59 technických zajímavostí a odhalí vynikající sadu prvotřídních produktů, včetně televizorů ULED MiniLED, laserových televizorů a dalších chytrých domácích spotřebičů, spolu s pokročilými aplikacemi v oblasti automatizace, velkoformátových komerčních monitorů, zdravotnictví a energetických systémů.Na úvod veletrhu CES 2025 uspořádá společnost Hisense exkluzivní tiskovou konferenci 6. ledna od 9:00 do 9:45 tichomořského standardního času v Jasmine Room v Mandalay Bay, den před oficiálním zahájením veletrhu CES.Hisense na veletrhu CES 2025Termín konání akce: 7. až 10. ledna 2025Místo konání: Las Vegas Convention Center, Central HallPodrobnosti o stánku: Hisense na stánku 16625O společnosti HisenseHisense je přední světová značka domácích spotřebičů a spotřební elektroniky. Podle společnosti Omdia se Hisense umístila na 2. místě v celosvětovém žebříčku celkových dodávek televizorů a na 1. místě v kategorii televizorů s úhlopříčkou 100 palců a více. Společnost rychle expandovala a působí ve více než 160 zemích. Specializuje se na multimediální zboží, domácí spotřebiče a inteligentní informační technologie.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2582945/Hisense_redefine_smart_living_CES_2025_theme__AI_Your_Life.jpg KONTAKT: Patrick Chen, patrick.chen@bluecurrentgroup.com 

Čas načtení: 2017-12-28 11:45:10

Atmosférický LARP staví na komplexním zážitku

O LARPech (z ang. Live Action Role Play) jste už určitě slyšeli: hraní rolí v příběhu s cílem se pobavit, zabojovat si nebo se i něco dozvědět. Druhů LARP her je mnoho, jsou inspirované historií, světy fantasy nebo science fiction. Ale co je atmosférický LARP? The post Atmosférický LARP staví na komplexním zážitku appeared first on Zapni mozek.

Čas načtení: 2023-01-31 07:43:10

Rozhovor se spisovatelkou Janou Štrausovou

Knihy Jany Štrausové o dětech nové doby jsou prostě fascinující. Ocení je rodiče opravdu odlišných dětí, zvýšeně citlivých až přecitlivělých, odlišných ve svém vnímání či chování. Rodiče v těchto knihách najdou laskavá slova, vysvětlení vnímání jejich dětí. Navíc vás Jana Štrausová zavede až k zážitkům s dětmi velice tajuplnými, mystickými. Mezi nebem a zemí. A tak se i já zeptám: nepatříte mezi ty, kterým děti vyprávěly naprosto samozřejmě o tom, čím kdysi byly, kým a kde žily? Pokud vás něco tak tajemného potkalo, je to kniha také pro vás! Autorka je terapeutkou a pedagožkou, přičemž obě profese spojila a doslova ve svých knihách předala to, co si v hlavičkách tyto děti nosí. A je to fascinující čtení… Děti nového věku vyšly v roce 2020, následuje druhá kniha Poselství dětí nového věku. Co Vás nejvíce překvapilo na následných dopisech, kterými Vám lidé dávali vědět, „Ano, tohle jsem prožil taky!?! To ve Vás muselo vyvolat ohromné emoce? Pro mne je to tolik let již tak přirozený projev u dětí, že mne to už nepřekvapuje. Každopádně odezva byla skutečně až překvapující. Měla jsem velikou radost, že se tyto projevy u dětí dějí i mnoha ostatním lidem, v mnoha rodinách a v různých situacích. Jen, ne každý si troufnul o tom promluvit, aby jejich dítě nebylo vnějším světem označeno za „divné“. Kniha vlastně zbořila toto zažité  „tabu“, což bylo dáno také hlavně minulým režimem. Dříve bylo zřejmé, o čem je možno mluvit a o čem je lépe raději mlčet. Dnes jsou lidé v tomto aspektu mnohem sdílnější. To mne velmi těší. Četba ze mne vydloubla pocit, který jsem mívala jako dítě, jako tušení něčeho, co mi ale nebylo příjemné a šlo velmi do existenciální hloubky. Snad tímto potvrzuji, že děti skutečně mohou být napojené na pocity z minulosti. Napadlo mne, jestli některé psychické obtíže v dětském věku (deprese, úzkosti) bez jiné  příčiny v tomto životě nemohou mít kořen v nějaké  nejasně cítěné události z minulých životů? Ano. Samozřejmě to se může stát. A také se to děje. Uvedu příklad. Můžeme mít zdánlivě neopodstatněný strach ze tmy. Může nám kdokoliv, cokoliv vysvětlovat a nám to nepomáhá. Duše si pamatuje traumatický zážitek, který se odehrál právě ve tmě. Různé psychické obtíže mohou pramenit ze zážitků z minulosti. Zjistit skutečnou kořenovou příčinu nebývá ale jednoduché. Totéž se týká různých fobií. Strach z výšky, strach z vody, z uzavřených prostor atd. To vše má svou příčinu obvykle někde v minulosti, kdy jsme například zemřeli pádem z výšky, utopili jsme se, či jsme byli zazděni zaživa, což nebylo v minulosti nic neobvyklého. I s těmito problémy se někdy setkávám s klienty v poradně. Nikdy nevím, co se nám otevře za téma a z jakého časoprostoru se vynoří. Vždy ale vyplave na světlo pouze to, co je duše již připravena zpracovat. To je v režii vesmíru. Co je pak principem takové terapie odstranění těch fóbií? Mohu to zmírnit i sama navozováním pocitu, že v tomto životě jsem v bezpečí? Principem terapie je zvědomění příčiny, kdy dochází obvykle k pochopení proč se mi to děje. Každému to jde z úrovně vědomí, ve které se nachází. Jak chápe vesmírné zákonitosti, jak je ochoten se měnit, přijímat situace, odpouštět sobě i druhým, pouštět emoce, atd. Každému může vyhovovat jiný druh terapie. Pokud někomu pomůže sebe ujištění, že v tomto životě je již v bezpečí, tak to je to nejlepší, co se může stát. Je důležité k tomu ještě dodat, že příčina může být i obrácená, tedy že chorobné strachy se mohou objevovat i z toho důvodu, že my jsme zapříčinili něčí smrt svým chováním či rozhodnutím. Duše ví, co si nese z minulosti za zážitek a vše, co jsme kdy nechali pocítit druhým, si dříve či později sami odžijeme. Záleží na tom, zda je člověk opravdu rozhodnutý jít do hloubky sebe samého a do pravdy o sobě. Pak má jakákoliv terapie vždy smysl. Překvapilo mne, jak děti reagují na minulé životy, i svou smrt, v podstatě pozitivně nebo věcně.  Čím to je? Ano, je to tak. Děti vypráví o minulých životech, včetně zážitků smrti opravdu naprosto věcně a s klidem, bez jakýchkoliv projevů emocí. V hloubce své duše vědí, že smrt je stejně přirozená součást života jako život sám. Je to jako by vyprávěly nějaký zhlédnutý film, ve kterém hrály svou roli a tento film skončil. Děti nemají ještě žádné předsudky, proto v jejich vyprávění není žádné hodnocení, žádné závěry, žádné analýzy rozumu. Jejich sdělení jsou čistá, spontánní a naprosto přirozená. S jakým nejzajímavějším příběhem jste se setkala, nebo který Vás opravdu hodně dojal? Nejvíce mne dojalo vyprávění pětileté holčičky, která si pamatovala detaily ze života v koncentračním táboře. Vyprávěla mamince, jak šla s ostatními spoluvězni do plynu. Detailně popsala okamžik smrti své i lidí okolo sebe. Tento příběh je v mojí druhé knize a tento mne velmi dojal až k pláči. Ano, ten si z knihy pamatuju. Jak mají maminky reagovat, když malé dítě začne něco takového povídat? Naprosto přirozeně. V klidu dítě vyslechnout. Bez komentářů a pochybností, že si dítě vymýšlí. Dítě to potřebuje jen sdílet, nic více nechce. Jeho duše si může ještě něco zpracovávat na podvědomé úrovni a mluvení a sdílení jí pomáhá tím projít. Obvykle to časem samo odezní. Přístup dospělých k dítěti v těchto situacích je zcela zásadní. Pokud dítě nemá nikoho, kdo ho s důvěrou vyslechne, může se uzavřít do sebe a začít trpět psychickými problémy. Nahromaděné nepochopení a nevyjádřené emoce způsobují nemoce a dítě se cítí na to všechno, co se odehrává v jeho nitru a čemu často samo nerozumí, samo. Proto je přijetí toho, co nám dospělým může připadat jako neuvěřitelné, velice důležité.  Děkuji za krásný rozhovor a trošku jiný náhled do dětské duše. Kdy se mnohdy i díky dětem otvírá i duše naše, duše rodičů. Renata Petříčková Foto: Jana Štrausová, Eminent

Čas načtení: 2017-08-23 00:00:00

Adrenalinové zážitky na konci léta

Letošní léto se přehouplo do své druhé poloviny, a ačkoliv denní teploty začínají být čím dál tím nižší, rozhodně není žádoucí nechat se odradit od nových zážitků. Sklonek léta je ideálním obdobím pro podnikání nejrůznějších adrenalinových zážitků. Inspiraci můžete hledat například u Firmy na zážitk ...

Čas načtení: 2015-08-19 23:30:00

Užijte si pořádnou jízdu!

Svou letní dovolenou již máte za sebou a je vám to líto? Naplánujte si skvělý oddechový víkend plný originálních zážitků a připomeňte si tak svou dovolenou. Uvidíte, že se vám bude po adrenalinovém víkendu chodit do práce mnohem lépe. Z jakých skvělých zážitků si můžete vybírat? Jsou jich stovky a t ...

Čas načtení: 2023-11-24 00:00:00

Chcete si užít příjemnou zimní dovolenou plnou zážitků? Poznejte krásy Čech

V současné chvíli se příroda i my začínáme pomalu, ale jistě připravovat na příchod chladné zimy. Toto období pro někoho znamená několik měsíců skrývání u topení, zatímco pro jiného příležitost k celé řadě pěkných zážitků. Patříte do druhé zmíněné skupiny? Pak si nenechte ujít pořádnou dovolenou v Č ...

Čas načtení: 2024-02-07 13:26:00

Mindvalley představuje první plně imerzivní aplikaci pro meditaci a osobní rozvoj na zařízení Apple Vision Pro

Kuala Lumpur (Malajsie) a Londýn aNew York a Los Angeles 7. února 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Unikátní imerzivní aplikaci pro osobní rozvoj Mindvalley najdete na visionOS App StorePřední platforma pro osobní rozvoj Mindvalley s potěšením oznamuje uvedení své průkopnické, plně imerzivní aplikace pro meditaci a osobní rozvoj fungující na revolučním AR a VR headsetu Apple Vision Pro.Aplikace, kterou společnost Mindvalley vyvinula ve spolupráci s oscarovým kreativním studiem Framestore, přináší zásadní průlom v osobnostním rozvoji. Díky integraci nejmodernějších VR a audio technologií mohou uživatelé nyní zažít dokonale imerzivní meditace v nádherném přírodním prostředí, jako jsou například lesy, pouště a hory. Aplikace navíc nabízí unikátní funkci pro procvičování a zdokonalování řečnických dovedností v realistických simulacích nebo rozsáhlou knihovnu seriálových programů Mindvalley pro osobní rozvoj, tzv. Questů."Ze spolupráce se společností Apple máme obrovskou radost," řekl zakladatel a generální ředitel společnosti Mindvalley Vishen. "Společnost Mindvalley vznikla, aby pomáhala lidem posouvat hranice inovací a osobnostního růstu. Díky spojení našeho nadšení pro transformaci se špičkovou technologií společnosti Apple má tato aplikace šanci zcela od základů změnit způsob, jakým přistupujeme k meditaci a osobnímu rozvoji."Spolupráce Mindvalley a Apple v rámci Vision Pro Developer Labs spojila dva inovativní fenomény ve svých oborech. Společnost Mindvalley, známá svou rozsáhlou knihovnou online kurzů a programů, pomáhá lidem rozvinout jejich plný potenciál, a ovlivnila tak již více než 20 milionů životů na celém světě. Značka Apple je proslulá svým revolučním pojetím technologie a dokonalými uživatelskými zkušenostmi, které přináší prostřednictvím svých produktů a služeb v nekonečném procesu inovací.Prostřednictvím projektu Developer Labs společnost Mindvalley úzce spolupracovala s Apple Worldwide Developer Relations v Singapuru na propojení transformačního obsahu aplikace Mindvalley s jedinečnými možnostmi VR brýlí Vision Pro. Aplikace Mindvalley tak využívá vysoce kvalitní obraz, pohlcující prostředí, prostorový zvuk a pokročilé sledování pohybů očí headsetu Vision Pro a nabízí uživatelům bezkonkurenční úroveň imerze a interaktivity."Bylo nám ctí spolupracovat s úžasným týmem společnosti Apple v Singapuru a získat při vývoji aplikace jedinečný přístup k systému Vision Pro," řekla Manon Daveová, produktová ředitelka společnosti Mindvalley a ředitelka pro kreativní technologie ve společnosti Framestore. "Vision Pro představuje novou úroveň osobních počítačů a my jsme skutečně nadšeni, že nám spolupráce se společností Apple umožnila posunout Mindvalley na špičku wellness technologií."Pro zhmotnění zážitků v aplikaci oslovila společnost Mindvalley přední světové talenty na poli VFX a imerzivních programů ze studia Framestore. "Jsme nesmírně hrdí na naši spolupráci s Mindvalley, která uživatelům aplikace přinese transformační zkušenosti," říká generální ředitelka Framestore Mel Sullivanová. "Společná integrace jedinečných schopností zařízení Apple Vision Pro byla pro náš imerzní tým unikátní příležitostí, při níž jsme využili naše odborné znalosti vytříbené tvorbou špičkových vizuálů pro jakoukoli obrazovku. Tento projekt dokazuje naše odhodlání posouvat hranice technologií a ilustruje, jak mohou inovace posloužit k vytvoření smysluplných působivých zážitků, které s lidmi hluboce souzní."Další informace o společnosti Mindvalley a její připravované imerzivní aplikaci na zařízení Vision Pro najdete na jejích webových stránkách www.mindvalley.com.O společnosti Mindvalley:Mindvalley je nejmocnější tranformační platforma na světě, která lidem umožňuje objevit jejich velikost. Nabízíme špičkové programy od předních expertů, které našim uživatelům pomáhají dosáhnout úspěchů, štěstí a naplněného života – od dlouhověkosti a wellness až po zlepšování výkonů a rozvíjení spirituality. Quest, vzdělávací platforma společnosti Mindvalley, představuje novou metodu učení s bezkonkurenčními výsledky na poli osobní transformace. Mindvalley působí ve více než 195 zemích a pracuje s pestrou komunitou 20 milionů nadšených stoupenců, která se může pochlubit již více než 19.000 svědectvími o dosaženém úspěchu. Více převratného obsahu pro osobní rozvoj od společnosti Mindvalley najdete na mindvalley.com nebo na sociálních sítích Instagram, Facebook, YouTube a TikTok.O společnosti Framestore:Framestore je kreativní studio oceněné několika Oscary, které propojením talentů a technologie mění hranice možného ve filmu, internetovém obsahu, reklamě a imerzivních zážitcích. Ve studiu Framestore působí více než 3000 tvůrců a inovátorů, kteří společně vytváří příběhy a díla plná života. Společnost Framestore byla založena ve Velké Británii v roce 1986 a dnes provozuje studia v New Yorku, Los Angeles, Chicagu, Montrealu, Vancouveru, Londýně, Melbourne a Bombaji.Kontakt pro média: Heidi Krupp, hkrupp@kruppagency.com, 917.757.7455 Video - https://mma.prnewswire.com/media/2333273/Mindvalley_Vision_Pro_Launch_Sizzle.mp4 Logo - https://mma.prnewswire.com/media/2333272/Krupp_Logo_Logo.jpgLogo - https://mma.prnewswire.com/media/2333271/MV_WORDMARQUE_PURPLE_Logo_Logo.jpg  PROTEXT 

Čas načtení:

21. týden v Asii: Sopka Bromo a sirné doly Ijen

Od 20. týdne v Asii se toho stalo tolik, že se můžete připravit na pořádnou porci zážitků, které v tomto článku najdete. Opravdu si už nedovedu představit jaké to bude pro mne v Česku po návratu. Máme tu každý den tolik různorodých zážitků, že tam doma…

Čas načtení: 2021-03-27 19:32:45

Praha zve diváky zpět do divadel pomocí virtuální reality

Magistrát hlavního města Prahy společně s kreativní skupinou Brainz Studios nabízí celosvětově unikátní službu Brejlando. Pomocí nejmodernějších technologií a zapůjčených brýlí pro virtuální realitu (VR) se může každý ponořit do sledování vybraných představení pražských divadel nejen z domova, ale i z úplně nového úhlu – přímo z jeviště, z těsné blízkosti herců. Služba má divadlům a jejich fanouškům pomoci překonat náročnou dobu omezeného fungování. Iniciátoři ale zároveň věří, že zakládají nový mezinárodní trend, který se může stát trvalou součástí nabídky divadel. Spojení virtuální reality a kultury není v českém prostředí nové. Česko se v posledních letech proslavilo hned několika úspěšnými projekty virtuální reality. Jedním z nich je i tvorba experimentálních 360° hudebních zážitků od Brainz Studios, které zaujaly i radní hlavního města Prahy pro kulturu a cestovní ruch Hanu Třeštíkovou. „Virtuální realita skýtá nekonečné možnosti, jak diváka přenést prakticky kamkoliv a dát mu pocit, že se veškeré dění odehrává kolem něj a jenom pro něj. Proto jsme za Prahu spojili své síly s kreativní skupinou Brainz Studios, českou špičkou přes tyto technologie, a v projektu Brejlando dáváme nový rozměr skvělému kulturnímu obsahu našich městských divadel,“ uvádí radní hlavního města Prahy pro kulturu a cestovní ruch Hana Třeštíková. Jedinečnost Brejlanda spočívá především ve způsobu, jakým je divadelní inscenace pro virtuální realitu natočena. „Není to on-linový přenos divadelního představení, ale inscenační experiment ve virtuální realitě. Je to opravdu nová forma zážitku, respektive přenosu informace i energie mezi hercem a divákem. V každém představení se snažíme najít speciální klíč pro jeho převod do nového a doposud nepříliš prozkoumaného média, které nabízí spoustu zajímavých příležitostí,“ popisuje Petr Hanousek, VR režisér a kreativní producent Brejlanda. „Společně s divadelním režisérem vlastně stávající dílo rozebereme a postavíme ho znovu. Skoro od začátku. Krátíme text na přibližně hodinovou stopáž, navíc rozdělenou na dvacetiminutové části. Vymýšlíme scénu, aby co nejvíc podporovala možnost 360stupňového výhledu diváka. Ve stejném smyslu překopáváme i choreografii. Pro herce je to unikátní příležitost střihnout si divadelní roli v úplně jiném pojetí, kdy musí najít tenkou linii mezi filmařským a divadelním přístupem k postavě,” objasňuje Petr Hanousek. Divák se totiž na scénu dívá očima 360stupňové kamery. Ta je v centru veškerého dění, herci se pohybují kolem ní a hrají směrem na ni. Tomu je podřízeno třeba i svícení nebo záznam prostorového zvuku. Ve srovnání s klasickou návštěvou divadla si tak divák odnáší zážitek v podstatě fyzický, jelikož herci směřují své monology a pohledy přímo na něj. „Při paralelních hereckých akcích po celém obvodu jeviště si pak divák může zvolit, co chce v danou chvíli sledovat. Přestože tedy každý divák obdrží v brýlích totožný obsah, zážitky dvou diváků nikdy nebudou stejné,“ dodává Petr Hanousek. Brejlando startuje záznamem Hamletů Divadla Na zábradlí (režie Jan Mikulášek) s Petrem Čtvrtníčkem, Janou Plodkovou, Jiřím Vyorálkem, Jakubem Žáčkem a dalšími herci a Perníkovou chaloupkou divadla Minor (režie Jakub Vašíček, Tomáš Jarkovský), s Petrem Stachem a Monikou Načevou. Dvakrát do měsíce do nabídky přibydou další inscenace. Připravují se například Drábkovy a Královy Elefantazie Městských divadel pražských, hra Pusťte Donu k maturitě! v režii Tomáše Dianišky z repertoáru Divadla pod Palmovkou nebo divadelní adaptace slavného filmu Ucho Jana Procházky, kterou Divadlo na Vinohradech uvedlo v režii Šimona Dominika. Zájem zapojit se do projektu již projevila celá řada dalších pražských scén. Služba se tak stává plnohodnotnou distribuční platformou otevřenou nejen pražským městským divadlům. „Divadla jsou už přes rok zavřená. O to víc jsme hledali způsoby, jak lidem zprostředkovat divadelní zážitek a zároveň finančně podpořit divadelníky. Když nemůže divák do divadla, pošleme divadlo k němu domů. Pokud vím, jde o globální premiéru takového počinu. Věřím, že toto inovativní pojetí divadla doplní kulturní nabídku i v době, kdy budou divadelní sály opět plné lidí,“ doplňuje Hana Třeštíková. Vstupenky si lze zakoupit v předprodeji na síti GoOut.cz. „Take-away divadlo“, tedy vybrané představení a VR brýle, si pak mohou první nadšenci užít od pondělí 29. března. Brýle s divadelní inscenací jim bude ve vybraný den v podvečer doručovat partner projektu – společnost Liftago. Další den si kurýr v dopoledních hodinách brýle opět odveze. Služba je v současnosti dostupná pouze v Praze, do budoucna tvůrci plánují distribuci rozšířit. Cena lístků se pohybuje v rozmezí 599 až 1 399 korun podle zvolené varianty a počtu objednaných VR brýlí. Každé vrácené brýle následně projdou certifikovanou třífázovou dezinfekcí, než budou připraveny pro další zákazníky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-02 17:55:04

U knihovny s Petrem Bílkem: Nová kniha Karla Hvížďaly ukazuje, jací my Češi jsme

Karel Hvíždala (1941) si ke svým nadcházejícím osmdesátinám dopřál podstatný svazek Věta jako povolání. Nezapomínky (Universum 2020), který obsahuje reedice knih Osmý den týdne/Fejetony (2015), Dobře mrtvý dědeček/ Fejetony a eseje (2017), Exilový orloj/ Nezapomínky (2019) a novou část nazvanou Šváb nereptá/Přicházení, takže vzniklo něco na způsob summy životních zážitků, názorů a událostí. Tato objemná kniha tak připomíná sebrané spisy, kdyby ovšem konvolut, který by shrnoval všechny publikované Hvížďalovy knihy rozhovorů, nevydal na řadu svazků mnohem objemnějších. Autorovy práce z hlediska žánrů tvoří trojnožku: kromě rozhovorů zaprvé a esejů či fejetonů zadruhé je tu ještě část beletristická, kam patří novely a rozhlasové hry, popřípadě básnické juvenilie. Zdá se mi, že takový výčet rázně přesahuje běžnou představu, jakou dnešní veřejnost chová o Karlu Hvížďalovi, neboť je bez mrknutí oka považován takřka výhradně za erudovaného novináře. Z předloženého knižního sebrání odpovídá tomuto nejčastějšímu zařazení autora část první nabízející krátké texty, jež bývá zvykem v současnosti označovat jako sloupky. Kromě převažující vzpomínkové noty by se jako jejich spojnice dala označit příležitostnost. Hvížďalova stylistická obratnost dokáže vyklenout lusk i z hrášků vyrůstajících v různých časech a místech, a kromě toho je pro něj charakteristické, že svede obecně známým historickým událostem a osobnostem podsunout jako sokl zdůvěrňující privátní rozměr zrozený buď z jeho osobní zkušenosti nebo z rodinného zázemí. Jeden příklad za desítky jiných: „Babička bydlela zamlada v dnešní Nerudově ulici, které se říkalo Ostruhová nebo Na Dláždění. Její otec tam měl zlatnictví v čelném domě U Zlaté hvězdy, o němž víme od roku 1372: původně tam sídlil rychtář, později purkmistr. Kdykoli o zlatnické dílně padla zmínka, vždy se vzpomínalo na Jana Nerudu, který u pradědečka sedával a nechal si tam nosit pivo od Dvou slunců.“ Takže když se zmíníte o Voskovci a Werichovi, o Jiřím Suchém, Pavlu Tigridovi, Janu Zrzavém nebo rodu Vieweghových, buďte si jisti, že autor má k nim vyšlápnutou cestičku vztahem osobním nebo na základě nějaké rodinné anamnézy a že se o ní nezapomene zmínit. Osvědčuje při tom vytříbený novinářský čich na dobrou historku a překvapivý detail. Rád se věnuje i dobovému přepólování různých politických výročí a s oblibou zbavuje historické mezníky ideologického balastu, který je obrůstal jako bujná vegetace v minulém režimu. Jednotlivé segmenty první části by se daly přirovnat k momentkám prudce a na okamžik ozářeným bleskem pohotového fotografa. Druhá část publikace pokračuje na cestě do hlubších rovin osobního i rodinného soukromí, délka textů začíná varírovat podle výživnosti námětu a neřídí se již předem daným mediálním prostorem. Ponor do vlastního dětství a mládí vede autora až k jisté legendarizaci míst, k nimž patří určité lokality v Praze a zejména pak v Lukách pod Medníkem, kde vypravěč trávil prázdniny na chatě u babičky a dědečka. Zde se nepracuje s fikčními světy, tady jsou autor a vypravěč totožní a z hlediska tematického je nápadné, jak výrazně se na formování Hvížďalovy osobnosti podíleli prarodiče a jak stínovou roli sehrávají rodiče. Posílení autobiografické roviny vyprávění zvedá ovšem otázku, do jaké míry se privatissimum dá přitažlivě nabízet publicistickými prostředky. V takových případech je třeba se spolehnout, že vypravěč svou prací a životem vzbuzuje dostatečnou zvědavost nebo že způsobem svého přednesu efekt závažnosti své vzpomínky je schopen vyvolat, a myslete tu třeba příklad Oty Pavla. Hvížďala je si navíc vědom, jak užitečnou roli při inscenaci historek sehrávají kulisy, a nešetří při uvádění známých adres, s oblibou vyjmenovává jména přitažlivých míst spjatých se západní kulturou a civilizací. Někdy se však neubrání, aby neuštědřil čtenáři drobné kázání blížící se politickému školení. Takovou povahu má například text nazvaný Kultura je řád a pravda je úkol, kde už sám titul mluví za vše. Zatímco tyto první dvě části svou skladebností naznačují, že nevznikaly podle předem rozvrženého jasného záměru, část třetí a nejrozsáhlejší je soustředně tematicky vázaná na období autorova německého exilu v letech 1978 až 1990 a na osobnosti, se kterými se především v té době setkával. Držíme tak v ruce vějíř portrétních karet, na nichž rozeznáváme podoby Hvížďalových přátel a které mají jako konstantní pozadí přemítání o motivech a smyslu, kvůli nimž člověk opouští vlast. A kromě toho je tu ještě třetí významová rovina osvětlující vznik některých autorových rozhovorových knih. A ještě se zde vzpomíná na dávné lásky a na oblíbené malíře. Autor se svěřuje s tím, jak vnímal a vnímá Václava Bělohradského, Arnošta Lustiga, Pavla Kohna, Jiřího Grušu, Antonína Brouska, Pavla Šruta, Pavla Landovského, Václava Havla, Milana Kunderu, Karola Sidona, Pavla Tigrida, Josefa Škvoreckého, Jana Kaplického, Jiřího Němce, Rio Preisnera, Josefa Topola a mnohé další. Jejich životy se kříží a prolínají nejen s tím autorovým, ale i navzájem, takže tkají koberec doby, goblén české kultury vlající nad minulým stoletím. Útky vzpomínek se někdy opakují, jindy se vrátí, aby dokreslily, co bylo jen naznačeno. Čteme o lidech, jejichž pobyt na této zemi stvrzovalo dílo, literární, výtvarné či výkony v divadlech nebo novinařině, čteme ale o jejich osudech, takříkajíc o jejich fyzickém působení spíš než o vyzařování jejich děl. Zalidněné předivo vztahů ovšem zapůsobí ve své plasticitě pouze za předpokladu, že najde člověka připraveného právě znalostí příslušných kulturních výkonů. Bylo by absurdní vznášet vůči autorovi nárok na jakousi encyklopedičnost tehdejšího českého kulturního exilu v Německu, ale stejně se při pohledu na šíři záběru vnuká otázka, proč Hvížďalově pozornosti unikli například Daňa Horáková a Pavel Juráček, ten se jinde v textu jen mihne. Se zkušeností exilu v zádech, srdci i hlavě rozhlíží se pak autor po krajině domova po návratu do Čech hned po listopadu 1989 a tehdy, stejně jako nyní spatřuje mnoho přikrčenosti, ustrašenosti, obavy široce se nadechnout a přijmout konkurenci světa za humny. Návratným motivem se stává jazyk, kterým se tu mluví a mluvilo, jeho kamuflážní schopnosti, obava z přímého pojmenování jako projev strachu z pravdy. Hledání pravých slov prolíná celou knihou a stává se tak jejím ústředním posláním, jak koneckonců zaznívá už z cinknutí titulu: Věta jako povolání. Čtvrtá část akcentuje právě toto snažení a obsahově těží rovněž z exilových zážitků, leč vydává se v autobiografických pasážích i do profesních a soukromých sfér autora v desetiletích následujících. Výrazněji se v některých pasážích dostává ke slovu sebezpytování a některé řádky jako by byly diktovány výčitkami svědomí. Potkáváme tu Karla Schwarzenberga, Karla Kryla nebo Ivana Wernische. A stále výrazněji zaznívá v textech podstatně rozměrnějších než předtím akcent na evropanství, otázka po jeho podstatě, po jeho slabém osvojení u nás. Chodíme s autorem jeho lidským lesem, dovídáme se, koho potkal, posloucháme příběhy Jiřího Stivína nebo Jana Vodňanského, a najednou se ocitáme u ryze politologické úvahy Liberální, nebo autoritářský stát? O kousek dál se rozebírá český vztah k ústavě a k zákonnosti vůbec, do vzpomínání tu a tam vpadá politická aktualita a soudržnost celku se zase začíná rozpadat. A neústrojnost vrcholí málo odůvodněným zařazením rozhovoru s Kaiserem a Lábusem, který tam padá doslova z nebe. Jako aerosol se šesti stovkami stránek vznášejí dva problémy, kterých se autor dotýká z nejrůznějších stran. Ten první by se dal formulovat jako vztah exilu k domovu, jako metafora riskantního života, jako boj se strachem stát se sebevědomým individuem. Druhý rotuje kolem odvěké otázky, co jsou Češi zač. Jejich konfrontace se současným západním světem dopadá u Hvížďaly opakovaně žalostně. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-05 13:38:14

Při rozhovorech mne zajímalo, kdo dotyčný je, jak myslí a co chce, říkal A. J. Liehm

„Dnes v drtivé většině chce tazatel v podstatě vědět věci, o kterých nemá tušení. Za druhé chce dotázaného dostrkat do kouta, aby řekl věci, které normálně říct nechce. V mém případě to byl pravý opak. Vůbec jsem nechtěl nikoho nikam dohnat, zajímalo mě ho pochopit,“ řekl A. J. Liehm pře jedenácti lety rozhovoru pro literární noviny, který s ním vedli Petr Bílek a Jan Štolba. Zveřejňujeme jej znovu při příležitosti jeho úmrtí jako připomínku jeho skvělé novinářské práce.   Váš erbovní pojem je generace. Co pro vás to slovo znamená? Znamená to, že celý můj aktivní život se odehrává ve třech generacích, a mně se to slovo hodilo, protože v češtině jde o plurál i singulár. To znamená, že můžeme říct, že jedna generace něco dělá s druhou a že jsou tady nejen ta moje, ale tři generace současně.   Vnímáte generaci v individuálním slova smyslu, nebo jako skupinu? Jistě svým způsobem i jako skupinu, každá generace se po pětadvaceti, třiceti letech vymění. A každá generace prostě začíná znova. Jenže ne od začátku.   Všímáte si, že v poslední době je pojem generace, alespoň v českém kulturním prostředí, velmi zpochybňován? Že se v proudu individualizace života a myšlení vlastně popírá jakákoliv skupinová dimenze zážitku světa? Tak to už říkali mnozí, že lidi, kteří nemají minulost, jsou chudáci. Když si vybrali, že žijí bez minulosti, tak s tím nemůžete nic dělat. Mladší generace minulost vypouští, to je americká metoda. Ta říká, že včera nebylo a zítra je nový den. A to se v Čechách zřejmě převzalo. Jenže s tím se daleko nedojde, se životem ze dne na den, z hodiny na hodinu. Časový odstup, střídání generací, střídání pohledu, střídání zážitků ze života, zmizelo. Amerika je imigrační země a je zajímavé, že vždycky až vnuci se začnou ptát na minulost. První generace především vyvěsí americké prapory všude, včera nebylo nic a dnes začínáme nový život. Vydrží to ještě jednu generaci, a pak přijde třetí a: odkud vlastně jsme? Odkud jsme přišli? Všimněte si například, jak do Prahy jezdí hlavně mladí Američani.   Chci ještě mluvit o polistopadové generaci, která nyní dorůstá do vnímání kultury i politiky... To je ale ta generace „včera nebylo a zítra je nový den“. Mluví se o tom, že tahle generace měla přinést do české politiky úplně jiný pohled, že už se nebude zabývat minulostí. Ukazuje se však, že v genech minulost vlastně trvá pořád. Život bez minulosti je strašná věc. Generace, která si myslí, že „včera nebylo", musí nejen začínat od nuly, ale tím, že před tou nulou nebylo nic, ona nic nezdědila. To je velký problém, když neexistuje kontinuita ani v rodině. Každá rodina se skládá z vnuka, tatínka a dědečka. Když zrušíte tyhle linie, máte jen současnost. Tatínek a dědeček nejsou, ale dříve či později se musíte ptát, jak to vlastně bylo, odkud jste a co jste zač. Tu otázku si zřejmě nová americká nebo česká generace neklade. Přitom ovšem žádná minulost není černobílá. Černobílá se může zdát jen přítomnost, a často její vidění minulosti.   Paradoxní je, že když se podíváte na český film, tak střednímu proudu tvorby po listopadu se dostalo dědictví šedesátých let, takže na ně intenzivně navazuje, neobešla by se bez něj. Ale obešla, na nic nenavazuje. Byl jsem ve Varšavě před několika lety na obrovském festivalu starších českých filmů z šedesátých let a byla tam paní, která se na všech diskusích, které tam byly, (a bylo tam nabito), na něco ptala a uměla česky. Říkám jí, prosím vás, jak vy umíte česky? Studovala jsem po Listopadu dva roky na FAMU. A proč chodíte tady na tyhle filmy? Odpověděla, že žádný z nich nikdy v Praze neviděla. To je to „navazování". Devadesátý rok udělal tečku a řeklo se, co bylo za komunismu, do odpadového koše. Tím pádem nebylo na co navazovat a výsledek je takový, jaký je.   Proslul jste jako nesmírně schopný novinář, který se stal v žánru interview aspoň pro naši generaci klasikem. Dnešní novinařina podléhá náporu nových technologií a způsoby práce se prudce mění. Jak vlastně vznikaly vaše rozhovory technicky? Už tehdy jste je nejdříve zaznamenával na magnetofon, či jste si nejdřív povídali a pak jste text napsal doma? Autorizovalo se? Nebo jste si psali třeba formou dopisů? Žádný magnetofon, nikdy, nejen proto, že v Čechách bylo podobné techniky málo, ale ani potom v Americe, nikdy, nikdy. Jenom hlava, ruka a blok. A jak to vzniklo? Od druhé poloviny padesátých a začátku šedesátých let začali do Čech postupně jezdit lidé z ciziny. Zajímaví lidé. Ukázalo se, že můžou říkat nahlas věci, které my jsme nemohli anebo nesměli. Rozhovor byl v tomto případě cesta, jak přinést důležité myšlenky obecenstvu, aniž by si cenzura troufla do textu sáhnout, protože šlo většinou o slavné lidi z levice. Najednou se věci, které byly u nás zakázané či zamlčované, stávaly se obecným majetkem. Tak to začalo a tak to pokračovalo. Nebyla jenom knížka Generace, ale před ní mi už vyšly dvě publikace, které se jmenovaly Rozhovor a které takto vznikly. Generace vyšla v celém světě, od Ameriky po Japonsko. A do dneška vám ve Francii i jinde lidi řeknou, že Generace jim otevřela oči. Dověděli se, co se v druhé části Evropy dělo a jak to bylo složité. Jenomže to dnes v Čechách nikdo neví. Když měl Karel Hvížďala v televizi rozhovor o svých rozhovorech, řekl prý, že jeho interview mají úspěch, protože něco takového začal dělat jako první, to se předtím nedělalo. Telefonoval mi člověk, který to slyšel, a říká: já jsem to prostě nevydržel a zavolal jsem do televize, že to není pravda. Oni reagovali jako tele na nový vrata, poněvadž něco takového nikdy neslyšeli a že nikdo to prý nezpochybnil. Chci říct něco o vytěsnění a vygumování. Období před Listopadem se v Čechách zahrnulo pod pojem komunismus. Za komunismu to bylo takhle a po komunismu to je takhle. Jako kdyby nikdo nevěděl, že i komunismus, který se dnes používá jako obecné pojmenování, znamená spoustu různých věcí. Měnil se celou historii, děla se v něm spousta zajímavých věcí. Celá generace konce padesátých a šedesátých let, která znamenala obrovský přínos do české kultury včetně nového proniknutí intelektuálů do českých dějin, je pro dnešní generaci totálně neznámá, tito lidé jsou zcela vymazáni. Když vám dám deset jmen, nebudete vědět, o kom je řeč.   Jaký máte pocit ze současné praxe novinářských rozhovorů? Dnes v drtivé většině chce tazatel v podstatě vědět věci, o kterých nemá tušení. Za druhé chce dotázaného dostrkat do kouta, aby řekl věci, které normálně říct nechce. V mém případě to byl pravý opak. Vůbec jsem nechtěl nikoho nikam dohnat, zajímalo mě ho pochopit. Zajímalo mě, kdo je, jak myslí, co chce a nakonec to všecko každý musel autorizovat. Praxe dostrkávání, jako hlavní operace rozhovorů, platí dnes na celém světě. Doufám, že s tím nemám nic společného.   Žurnalistická teorie v Čechách klade velký důraz na čistotu žánrů a studenti se musejí učit rozdělovat faktická sdělení a názor. Zprávu potřebují agentury. Dělal jsem léta v Četce a Četka je nejlepší škola pro žurnalisty. Za všecko, co jsem se naučil, vděčím Četce. Dostanete ohromnou dávku materiálu a musíte z toho vytáhnout to nejpodstatnější. Když přijdete do televize nebo do novin, jde v podstatě o totéž. Na papíře pak tisknete materiál zhuštěný svým vlastním názorem. Později komentář. Jestli to dneska někdo oddělil, tak to oddělil, ale to není moje představa. Informace máte v rádiu, v televizi, na internetu. Je možné, že moje představa je špatná a že ta druhá je dobrá, ale takhle já čtu dobré noviny. V epoše internetu je možná všechno už jinak.   Takže vy nejste zastáncem toho, že by zpráva a komentář měly být v novinách odděleny? Dobré noviny musí být jeden celek. Komentáře musí být od první do poslední stránky. Jenže pokud jsou noviny ideologické, tak to asi nejde.   Častou variantou žurnalistiky je kladení výroků vedle sebe podle pravidla, že má být slyšena každá strana. Novinář přitom má pocit, že nepatří k jeho profesi rozsuzovat výroky a vynášet soudy. Čtu denně noviny od Figara po Libération a v Čechách si hledám na internetu. Chci vědět, kde se co děje, ale musím mít na všechno nějaký názor. Otiskli jste rozhovor s Woodwardem: investigativa nebyla moje parketa, nikdy jsem ji nedělal a nikdy neuměl. Ale on tam vylíčil, jaká je to fuška. Jaká je to zodpovědnost. To se dnes nedělá. Dnes každý novinář, který přijde k nějakému drbu, je investigující novinář. Tisknou se pak samozřejmě spousty nesmyslů.   Tvrdívalo se, že v redakci v šedesátých letech nebyly výrazné osobnosti, které by samy o sobě obstály, ale že jejich síla spočívala v tom, že společně vytvořily něco na způsob fenoménu. Literárky byly pytel blech. Když jsme dělali noviny v emigraci, lidi se mě ptávali, jakou máš redakční radu? Nemám, nechci a nebudu mít, odpovídal jsem. Poněvadž noviny jsou v podstatě věc jednoho člověka. Měl jsem kamarády, spolupracovníky, kteří za mnou chodili, četli jsme si věci, diskutovali jsme, ale nakonec jsem to byl já, kdo určoval a rozhodl. To jsou, abych tak řekl, rutinní způsoby. Mám vzor novin, které jsem už osobně neznal: v Praze vycházely ve třicátých letech noviny, které se jmenovaly Prager Tagblatt. Dělal je jeden pražský Žid jménem Arne Laurin. Laurin je pro mne do dneška velká postava. Byl to člověk, který dotáhl noviny k dokonalosti, a přitom do nich prakticky nepsal. A byly to jeho noviny. Dělat noviny a psát do novin, to jsou různé věci. Ale platí to ještě v době internetu?   Osobnostní stránka novinářské praxe mizí. Právní odpovědnost je na vydavateli. Čeští šéfredaktoři se proto rádi považují za manažery a dávají najevo lehký despekt vůči novinářům v redakci, kteří jsou skutečně někdy degradováni na mediální proletariát, jenž posouvá texty z jednoho šuplíku do druhého a nezajímá se, jak noviny celkově vypadají, protože na to nemá pražádný vliv. Podle toho ty noviny vypadají. Novináři buď dělají noviny jako zaměstnání, anebo je dělají jako povolání. Pro mne jsou noviny povolání. Mně říkával Egon Erwin Kisch, když chodíval k nám do redakce Kulturní politiky, vždycky dvě věci, které si pamatuji: jestli jsi novinář, jak vejdeš do redakce, stoupne ti teplota o dva stupně. Druhá věc s tím bezprostředně nesouvisí. Bylo mi tenkrát něco přes dvacet a jednou si mě takhle vzal stranou a povídá: ty Liehm, ty jsi zřejmě šikovný, jednu věc ti budu říkat, každý dobrý novinář má velkou touhu, stát se špatným spisovatelem. Mysli na to! A já jsem na to celý život myslel. Ale dnes, nezávisle na Kischovi, řeknu, že mi vadí, že čeští spisovatelé nepíšou do novin. Česká tradice však je, od Nerudy přes Čapka po Vaculíka, že spisovatel píše do novin.   Proč už to dneska nefunguje? Nevím. Myslím si, že tohle je už redakční práce. Zajít s nimi na kafe, kecat s nimi po telefonu, otravovat je a nakonec jim vysvětlit, proč je pro ně důležité psát do novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-23 21:03:44

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz první: Trocha střelby moc lidí nezabije

K teroristickému útoku ve Vídni muslimským útočníkem došlo 2. listopadu 2020, v den, kdy si lidé šli užít poslední noc před uzavřením kaváren a hospod – těsně před lockdownem. Spekuluje se, že útok možná měl být spáchán později, kvůli blížícímu se lockdownu ho pachatel uspíšil. Nebo proto, že den po islamistickém atentátu ve Vídni v úterý už delší dobu připravovala rakouská kontrarozvědka rozsáhlou razií proti islamistům. Tlumočník, který pro policii pracoval, akci prozradil. Proto muslimský terorista Kujtim Fejzullai urychlil svou akci, napsal list Heute. Z environmentálního pohledu ekologicky přijatelné, životní prostředí nepoškozující, střílení bezvěrců samopalem, můžeme popsat s využitím textu Češka zažila vídeňský teror na vlastní kůži. Během bestiálního útoku byla v centru města z webu Extra.cz: „Rakousko mělo těsně před lockdownem a lidé ve Vídni si šli užít poslední noc, kdy mohou do restaurací. Obyvatelé města se bavili, podniky praskaly ve švech a nebylo si pomalu kam sednout. Přesně toho využil dvacetiletý terorista Kujtim Fejzullai, který začal zběsile pálit do lidí. Nečekaný útok si vyžádal čtyři oběti a dvě desítky raněných. Ve městě panoval učiněný chaos. Eva V. … se vyrazila bavit s přáteli do jedné z restaurací. Nikdo z nich však netušil, co je ten večer čeká. Zatímco Eva s přáteli večeřela v restauraci Lugeck v ulici Sonnenfelsgasse, vypuklo v centru města hotové peklo. Fajzullai začal zběsile pálit do lidí přibližně 200 metrů vzdušnou čarou od místa, kde se v tu chvíli Češka nacházela. Zaměstnanci restaurace neváhali, zamkli dveře do podniku a nahnali hosty včetně Evy do druhého patra. Tam čekali ukrytí několik hodin, než se situace uklidnila. Všichni byli ve velké nejistotě, viděli jen z okna, jak se davy lidí ženou ulicemi z centra ven. Nikdo moc netušil, co se děje. „Všechny informace se k nám dostaly z Twitteru,“ popsala Eva … Musela se spolehnout na to, co čte na sociálních sítích. Na těch přitom nejprve kolovala informace, že k útokům došlo na vícero místech a teroristů mělo být hned několik… Nikomu z restaurace se naštěstí nic nestalo… Zaměstnanci podniku tak mohli po několika hodinách pustit zákazníky domů, kde se vzpamatovávali ze šíleného zážitku.“ Dezinformace jako samozřejmost Popis nechtěného zážitku je doslova archetypální – takto prožívají nepřímí svědci útoku teroristické akce kdekoliv na světě. Mají strach, odněkud slyší střelbu, kterou zesiluje informační nejistota i na sociálních sítích. Ty jsou od prvního okamžiku mnohdy zdrojem dezinformací, které mohou být cílené i nechtěné. Nikdo během útoku a krátce po něm neumí rozlišit hodnotu informací. Cílené dezinformace posilují paniku, vytvářejí zkreslený nebo daleko hrozivější obraz útoku, upozorňují na neexistující pohyb teroristů v různých lokalitách, o nastražených bombách doprovázených neexistujícími útržkovitými informacemi od policistů, kteří údajně nechtěli být jmenováni atp. Proto v okamžiku útoku skrývajícím se lidem se vyplatí spoléhat především na své smysly – sluch a zrak. Cílené dezinformace mohou být od společníků atentátníka(ů), sympatizantů útoku, ale také od škodolibých pisálků, kteří mají z vyděšení spoluobčanů nefalšovanou radost. Řada dezinformací vznikne i v dobré víře – nechtěně. Například ve Vídni podle sociálních sítí k útokům došlo na vícero místech a teroristů mělo být několik, tuto verzi přejímaly do zpravodajství i média, a s touto variantou pracovala zpočátku i policie. Skutečně se střílelo na více místech, ale později policie zjistila, že šlo o střelbu jednoho mladíka rychle se pohybujícího po městě. Sociální sítě zesilují efekt teroristického útoku. Čtenářům hrozí smrt z vyděšení z toho, co se stalo nebo naopak hrozí infarkt z radosti, že to někdo nevěřícím psům konečně „pořádně nandal“. Sociální sítě vytvářejí doslova lavinovitý efekt nenávisti, strachu a přirozených obav. Nutí politiky co nejdříve reagovat, přičemž reakce jsou na úrovni nic neříkajících žvástů. Policie je nucena co nejrychleji sdělit relevantní informace k uklidnění obyvatelstva. Informace od bezpečnostních složek tlumí paniku většinou pomalu, nejméně v řádu hodin, pokud nedošlo bez pochyb k jednomu bodovému útoku – ať jednomu výbuchu nebo k útoku na lidi na jednom omezeném místě. Všední útok Z nadhledu pozdějších dní šlo ve Vídni o všední teroristický útok. Důsledky jsou též zcela všední: Omezený počet mrtvých a zraněných. Z taktického i strategického hlediska byl útok bezvýznamný. Nevedl proto k žádným mimořádným opatřením, ale pouze k běžnému operetnímu bezpečnostnímu hemžení. Střelba byla provázena sebeobranou civilistů. Během útoku zůstala Eva V. v podniku schovaná několik hodin a ve strachu se alespoň přes internet snažila zjistit, co se děje. Obyvatelé Vídně byli vyzváni, aby nevycházeli do ulic. Výzva byla racionální, protože policie nevěděla, zda se po Vídni nepohybují další teroristé. Druhý den Vídeňané vstávali do běžného dne, ale byli ostražití. Více si všímali chování lidí kolem nich. Pokračoval všední život ve všedním dni, byť pod dojmem nečekaného nočního dramatu. Během něco málo přes 300 dnů roku 2020 došlo v Evropské unii pouze k sedmi mediálně známým islamistickým útokům. Osmý útok byl protiislámským aktem – 19. února třiačtyřicetiletý Němec Tobias Rathjen zastřelil v německém městě Hanau devět lidí s migračními kořeny ve dvou místních barech. Po několika hodinách ho policie našla mrtvého v jeho bytě. Signály nebezpečného jednání islámsky až islamisticky jednajících osob ale nebyly ojedinělé. Například koncem října několik desítek mladíků tureckého původu vtrhlo do kostela sv. Antonína Paduánského ve Vídni, jak psala rakouská média. Útočníci údajně křičeli „Alláhu Akbar“ („Bůh je veliký“) a mlátili do vybavení kostela. Co útoku řekla administrativa čili byrokracie? Dvacetiletý terorista Kujtim Fejzullai, připravil úředníkům v Rakousku horké chvíle. Narušil jejich obraz údajně neutrálního Rakouska, kde všichni žijí v relativní pohodě v relativně multikulturním prostředí. Islamistické výtržnosti byly jaksi přehlížené, a náhle muslimský Albánec ze Severní Makedonie Kujtim Fejzullai začne střílet do lidí. Úředníci přišli s tvrzením, že muslimský Albánec jednal samostatně a neměl komplice. Jednání rakouských úředníků bylo pochopitelné. Chtěli se vyhnout nebezpečí, že bude státní aparát obviněn ze snahy zastírat nebezpečí islamismu v Rakousku. Jde o obecný trend: Úředníci v jakémkoliv státu EU se kromě snahy odmítnout, že šlo o člověka organizovaného v islamistických strukturách, se snaží prokázat, že byl psychicky narušený, takže vlastně nejde o politicky motivovaný teroristický čin, ale jenom o čin psychicky narušeného člověka. Snaha byrokratů prohlásit vídeňského teroristu osamělým útočníkem narušil Islámský stát. Zveřejnil video s přísahou mladého Albánce. Kromě toho samoradikalizací by si vrah neopatří automatickou zbraň – samopal vyrobený v oblasti bývalé Jugoslávie. Že na fotografii pózoval na internetu vídeňský atentátník se samopalem z jugoslávské éry není překvapivé, vždyť pocházel z albánské menšiny v Severní Makedonii, stýkal se s muslimskými Albánci. Samoradikalizace byla jenom výmluvou, protože policie zadržela řadu osob a Státní zastupitelství ve Vídni požádalo o vazbu pro část ze 16 osob zatčených hned po vídeňském atentátu. Podle vládních úředníků také útočník navštěvoval ve Vídni pravidelně dvě místa, jež fungovaly jako mešity. První je ve 12. městské části v ulici Murlingengasse a je registrována pod rakouskou muslimskou obcí IGGÖ. Druhá leží v 16. okrsku a pod IGGÖ nespadá a byla již několikrát zmiňována v souvislosti s radikální islamistickou scénou a nachází se v městské části Ottakring na západě Vídně, kde žije hodně cizinců, zejména z balkánských zemí. Neoficiální „mešita“ je v běžném obytném domě, uvedli redaktoři Heute. Skrytá mešita ve Vídni-Ottakringu není viditelná z ulice. Bude pravděpodobně ústředním bodem nebezpečné islamistické scény. Podivná mešita měla slavné návštěvníky: Lorenz K., známý jako „Bubi-Bomber“ – chtěl provést útoky výbušninou a je ve vazbě v Grazu – a rakouský stoupenec IS Mohammed M. působili v Hasnerstrasse. Útok na americké velvyslanectví v Sarajevu prý plánoval také imám, který tam později působil. Modlitebnu pro 50 mužů vídeňský terorista navštěvoval jako vyvolený, protože vstup je povolen pouze členům. Útočník podle domovní prohlídky se prý připravoval na „džihád“ několik let. Úřední verze „seberadikalizace na internetu“ čili jeho aktivita jako osamělého vlka, je jenom úřední ptákovinou. Clemens Neuhodl, redaktor rakouského týdeníku Profil, uvedl o mešitě ve čtvrti Ottakring, že velmi malá mešita s radikálními kazateli je známá spoustou kontaktů směrem na Balkán. Zpravodajský časopis Profil si popovídal s třiadvacetiletým Čečencem Aslanem, který muslimského vraha narozeného ve Vídni znal. Čečenec díky svým přátelům se oprostil od vlivu džihádistů. Vídeňský terorista byl podle Aslana „někdo, kdo neměl vlastní názor a chtěl jenom vzbudit pozornost.“ Kromě toho, že terorista fetoval nenávist od imánů, také pilně zobal steroidy, aby si nafoukl svaly. Rakouští úředníci neodpověděli na otázku, odkud vzal vrah své zbraně – samopal a pistoli pocházející z území bývalé Jugoslávie. Také úředníci mlčeli o tom, že prakticky rezignovali na důsledný přístup k nelegálním migrantům. Rakousko nejvíce v letech 2015 a 2016 se stalo doslova „průtokovým státem“ na cestě migrantů do Německa. Kromě toho část migrantů zůstala v Rakousku. Kvůli měkkému přístupu Rakousko bylo považováno za výhodný tranzitní bod a místo úkrytu potenciálních teroristů. Kritiku benevolentního přístupu k migrantům byrokraté vyřešili i tím, že vláda v létě zřídila ústav pro dokumentaci muslimských institucí šířících politický islám. Odborník na terorismus Nicolas Stockhammer uvedl: „Byla zde varování od zahraničních tajných služeb. V Rakousku navíc existuje poměrně rozsáhlá džihádistická scéna,“ a připomněl, že za Islámský stát odešlo bojovat do Sýrie a Iráku 320 rakouských džihádistů“.   Pokračování článku vyjde v úterý 24. listopadu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-14 09:25:50

Spisovatelka Hana Hindráková: Afrika je v mé mysli domovem

Je to už patnáct let, kdy se spisovatelka Hana Hindráková poprvé vydala do africké Keni. Tehdy ještě jako dobrovolnice. Země jí natolik přirostla k srdci, že z jejího prostředí napsala už šest knih. Za řadu z nich získala významná ocenění. Ta zatím poslední, Svítání nad savanou, v sobě propojuje kouzlo černého kontinentu a společenského tance.   Kdy jste v sobě objevila touhu psát?  Stát se spisovatelkou je můj splněný dětský sen. Ve čtvrté třídě na základní škole jsem začínala s psaním poezie, v osmé třídě jsem napsala první román. Přestože mi ho nakladatelství nevydalo, pokračovala jsem dál a psala. Když se mi totéž stalo o pár let později, ve čtvrtém ročníku střední školy, hodně mě to zklamalo a demotivovalo. Říkala jsem si, že druhé odmítnutí už zřejmě vypovídá o tom, že nemám talent. Smířila jsem se s tím, že se budu živit něčím obvyklejším, šla jsem studovat VŠE, obor cestovní ruch a rozvojové země a psát jsem přestala. K psaní jsem se vrátila až díky Africe. Z cest jsem měla spoustu vlastních zážitků a potkala jsem i mnoho lidí, jejichž příběhy byly tak silné, že by vydaly na knihu.   Jak byste se coby spisovatelka definovala? Primárně jsou mé knihy určeny pro dospělé, ale během besed na školách jsem zjistila, že už mě čtou i žáci osmých a devátých ročníků. Mile mě to překvapilo. Většinou jsou mými čtenářkami ženy.    Čím vás vlastně zlákala Afrika? Přišlo to hned?  První slovo, které mě napadá, je DOMOV. V Keni už jsem byla sedmkrát, mám tam spoustu přátel, částečně se domluvím i jejich jazykem svahilštinou, mám ráda tu místní syrovost, ten kontakt se životem. Keňa si mě ale získala postupně. Když jsem se vrátila z první cesty, řekla jsem, že už nikdy víc.    Proč? Začátek byl vcelku drsný. Přece jen to bylo mé první setkání se subsaharskou Afrikou, s chudinskými čtvrtěmi a naprosto odlišnou mentalitou. První návštěvu chudinské čtvrti si stále pamatuji v jasných barvách, přestože od té doby uplynulo patnáct let. Byl to šok, nechtěla jsem se na to dívat. Chodila jsem tam se sklopenou hlavou a snažila se ten den nějak přežít. Jakmile jsme se s kamarádkou vrátily na ubytování, rozbrečely jsme se. A přestože ani jedna alkohol nevyhledáváme, vypily jsme celou lahev vodky. Také mi hodně vadilo, že místní ve mně viděli jen chodící bankomat… stále mě někdo cizí oslovoval, ať mu dám triko, brašničku, peníze atd. A já jsem přitom byla dobrovolník, který dal za cestu veškeré úspory a jel spasit Afriku. Přišlo mi to od nich hrozně nefér. Až později jsem pochopila, že oni za to vlastně nemohou. Uvědomila jsem si, že kdybych byla na jejich místě, v zemi, kam proudí spousta neuvážené humanitární a rozvojové pomoci, v zemi, kde běloši stále něco rozdávají, tak bych se jich také zeptala, jestli mi něco nedají.   Který zážitek v Africe vás nejvíc dostal? Jedním z nejsilnějších zážitků pro mě bylo seznámení se s Josephem, hlavním hrdinou knihy Nezlomný a s chlapci z jeho centra pro děti ulice. Musím říct, že mě stále fascinuje Josephova láska k životu po tom, co všechno prožil a čím vším si prošel. Příběh vypráví o tom, jak se z nejvyhlášenějšího kriminálního živlu stal pilíř keňské společnosti. Joseph založil a vede centrum pro děti ulice, kde se stará o více než stovku kluků, kteří by jinak živořili na ulici. Děti ulice jsou v Keni hodně diskriminované. Lidé je nepovažují ani za lidské bytosti, spíš za něco odporného, co ani nemělo vzniknout, co patří někam do stoky, nebo na skládku. Neuvědomují si, že to bylo třeba sedmileté dítě, které chodilo do školy, najednou mu zemřeli rodiče a ono se o sebe muselo postarat samo. Dělala jsem s dětmi mnoho rozhovorů a ony mi říkaly, že nejdřív zkusily žebrat. Jenomže nikdo jim nic nedal. Vyprávěly, jak měly obrovské morální dilema, když musely začít okrádat slušné lidi. Ale neměly na výběr. Kniha ukazuje, že děti ulice nejsou hyeny, ale hyeny z nich udělá právě až ta ulice. A to si spousta lidí bohužel neuvědomuje a dává to za vinu dětem samotným. Tato kniha loni na podzim dokonce vyšla v Keni v nakladatelství Moran Publishers a já jsem tam letěla na její křest.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Také všechny vaše další knihy jsou věnovány velmi vážným tématům. Jak jste se k nim dostala? Ke zmíněnému tématu dětí ulice jsem se dostala přes našeho fotografa, který s nimi strávil měsíc na ulici a potom s jejich svolením pořídil fotografie, které sloužily k informování veřejnosti o této problematice. Rovněž tak kniha Děti nikoho. K tématu falešných léků jsem se dostala jenom náhodou. Původně jsem chtěla psát o falšování HIV testů, a když jsem to zadala do vyhledávače, jeden z odkazů směřoval k falešným lékům. Začala jsem si o tom zjišťovat víc informací. Nejdříve jsem nemohla vůbec uvěřit, že některé z léků distribuované především z Číny, dále z Indie a také jednotlivých afrických zemí mohou obsahovat jed na krysy, leštidlo na parkety, rtuť, nemrznoucí kapalinu a další jedy a chemikálie. Ale ono to bohužel tak skutečně je, přestože bych si přála, aby to byla fikce. Zjistila jsem, že se o tom příliš moc neví, a tak jsem se rozhodla zakomponovat toto téma do napínavého příběhu, který vyšel pod názvem Smrtící byznys. Beta čtenář mé knihy mi řekl, že už jsem to s tou fikcí skutečně přehnala. Také tomu nemohl uvěřit.    Kromě tak závažných témat, díky nimž jste získala i řadu ocenění (1. místo v soutěži Mám talent pořádané nakladatelstvím Euromedia, nominace na knihu roku na Databázi knih), jste se věnovala i tématům na první pohled možná méně závažným. Třeba čarodějnictví... O čarodějnictví, které je hlavním tématem knihy Očarovaná, jsem se zajímala odjakživa, ale při prvních cestách se mi stále nedařilo něco o tom zjistit. Místní lidé mi pořád dokola opakovali, že to jsou pohádky, a že v Keni nic takového nefunguje. Když jsem tam byla popáté, tak už byli mí přátelé otevřenější a já zjistila, že čarodějnictví se v Keni praktikuje, ale protože je postavené mimo zákon, tak se o tom nemluví. Nebo jen za zavřenými dveřmi a už vůbec ne s cizinci. Přes známé se mi potom podařilo domluvit si rozhovor s čarodějem. Udělal si na mě dvě hodiny čas a vyprávěl mi, jak za ním lidi chodí, když chtějí získat lásku, uzdravit se, přivolat zpátky někoho, kdo je opustil. A u toho mi ukazoval různé druhy bylinek a popela, které při rituálech používá.    A uvěřila jste v jeho moc? Nevím, jestli v to přímo věřím, ale rozhodně mám k tomu obrovský respekt. Myslím si, že není dobré si s tím zahrávat. Když jsem byla v roce 2014 v Keni, málem jsem to i vyzkoušela. Den před návštěvou čaroděje jsem se totiž dozvěděla, že mi umřel táta, kterého jsem měla moc ráda. A tak mě napadlo, že požádám čaroděje, aby mi dal něco na smutek, protože mi bylo opravdu zle. Řekl mi, že na to používá speciální bylinku, kterou sbírá v západní Keni a nemá ji s sebou. Takže jsem to nakonec nevyzkoušela.    Váš zatím poslední již osmý román Svítání nad savanou je oproti předchozím velmi odlehčený. Tanec a Afrika – jak to jde k sobě? Potřebovala jsem si napsat nějakou romantiku, abych si po dvou těžkých tématech – falešných léků a života na ulici – trochu odpočinula. Knihu s propojením těchto dvou témat jsem chtěla napsat už před několika lety, ale stále se mi nedařilo vymyslet vhodné propojení těchto dvou naprosto odlišných světů. Afrika je můj druhý domov a tanec odjakživa miluji. Věnuji se závodně standardním tancům v seniorské kategorii.   Jednou z postav, které v knize vyvolávají emoce čtenářů, je i česká taneční legenda Zdeněk Landsfeld. Jak vaši knihu hodnotí? Myslíte si, že jeho proslulé leč velmi drsné „hlášky“ unese i člověk neseznámený s tanečním světem? S panem Landsfeldem se mi spolupracovalo skvěle a jeho historky z tanečního prostředí mě opravdu pobavily. A musím říct, že mě velmi potěšilo, jak pozitivně knihu hodnotil. Od něj je to opravdu poklona. Co se týče jeho hlášek, tak hůře na ně reagují lidé z tanečního prostředí než lidé, kteří to prostředí neznají. Což je překvapivé. Čekala jsem, že to bude právě naopak.   Dokáže podle vás Evropan pochopit Afriku?  Na to se neodvažuji odpovědět. V Keni jsem sice strávila hodně času, ale pořád je spousta otázek, na které nedokážu odpovědět. Lidé v Keni jsou velmi přátelští, pohostinní a příliš neplánují do budoucna. Což je dané tím, že musí řešit, za co koupí večeři ten den, tudíž je úplně jedno, co bude za měsíc.   Jste maminkou pětiletého chlapce. Neuvažovala jste někdy o adopci dítěte z Afriky? O reálné adopci dítěte z Afriky jsem kdysi uvažovala. Nakonec se ale ukázalo, že by to bylo nesmírně administrativně a finančně náročné.    Cítila jste při svých cestách na černý kontinent někdy strach? Kdy jste se nejvíc bála?  Úplně největší strach zažívám v letadle, protože mám panickou hrůzu z létání. Pokaždé, když přistanu v Keni, se mi hodně uleví. Tím nechci říct, že se v Keni vůbec nebojím, ale tam je to spíš takový racionální strach nebo obezřetnost. Ale hodně jsem se bála, když jsem v západní Keni dostala malárii. Tehdy jsem si myslela, že to nepřežiji. Měla jsem horečky, byla jsem v bezvědomí, nemohla jsem mluvit a lékař mi během půl hodiny stanovil tři diagnózy – malárii, zápal plic a břišní tyfus. A pak poslal mé keňské přátele na trh pro léky, protože je neměl v nemocnici k dispozici. A já jsem po chvíli dostala obrovskou tachykardii – to se stává, když je lék falešný a obsahuje něco, co by obsahovat neměl, jak jsem již o tom mluvila a popisovala v knize... Na většinu nemocí jsem očkovaná a na malárii beru antimalarika. Snažím se tak snížit na minimum riziko, že se něco stane. Ale někdy má člověk prostě smůlu.   A váš manžel se o vás nebojí? Nebo cestuje s vámi? S manželem jsem se seznámila v době, když už jsem do Afriky létala, takže věděl, do čeho jde. Myslím, že se o mě nebojí. V Keni byl dvakrát a říkal, že mu to stačí. Ne že by se mu tam nelíbilo, ale není to pro něj srdeční záležitost. Takže společně cestujeme na jiná místa než do Keni.   Co vám vaše cesty do Afriky daly a vzaly?  Rozhodně mě posunuly. Zejména změnily můj názor na rozvojovou pomoc. Ze začátku jsem byla nadšeným dobrovolníkem, který chtěl spasit celou Keňu, když ne celou Afriku a nyní jsem spíš jejím odpůrcem. Díky cestám do Afriky jsem si rozšířila obzory, našla si nové přátele a podívala se i na zajímavá místa. A zažila spoustu věcí, přestože ne vždy byly pozitivní. Ale jak se říká, zážitek nemusí být dobrý, hlavně, když je silný.   Svým projektem Dárky s myšlenkou pomáháte chudým lidem v Keni. Jak tento projekt vznikl, vyvíjel se a žije?  Projekt Dárky s myšlenkou vznikl po tom, co jsem se rozhodla skončit s rozvojovou pomocí, u níž jsem měla pocit, že víc škodí, než pomáhá a způsobuje závislost rozvojových zemí na vyspělém světě. A protože mám v Keni hodně přátel, začala jsem přemýšlet, jak bych mohla pomáhat. Napadlo mě, že bych s nimi mohla zkusit obchodovat. Měla jsem dvě podmínky. Za prvé, aby to byl opravdu obchod, a ne charita a za druhé – chtěla jsem nakupovat přímo od výrobců, ne přes zprostředkovatele. Z předchozího působení jsem měla v chudinských čtvrtích kontakty na tzv. self-help groups, svépomocné skupiny HIV pozitivních žen, nezaměstnaných matek atd., o nichž jsem věděla, že vyrábí krásné a originální náušnice, přívěsky, náhrdelníky, klíčenky i náramky. Před dvěma lety jsem od nich poprvé zkusmo nakoupila a šperky vzala s sebou na besedy. Prodaly se hned, a tak jsem s nimi začala obchodovat pravidelně. Nakonec jsem si založila ještě internetový obchod www.darkysmyslenkou.cz a nyní obchoduji s pěti skupinami. Věnuji se tomu dva roky a mám pocit, že to má větší smysl než jakákoliv pomoc.   Lze se v Česku psaním uživit? Já jsem od loňského roku na volné noze a vcelku to jde, když tedy nepočítám současnou situaci, kdy jsem zůstala úplně bez příjmu. Živím se kombinací psaní knih, článků pro časopisy, filmy a besedami. Kdybych se vrátila zpátky do obchodní firmy, kde jsem předtím pracovala, určitě bych měla vyšší plat, ale takhle mohu dělat to, co mě baví. Když píšu nebo jedu na besedu, nemám pocit, že bych pracovala. A jsem za to moc ráda.   Už víte, o čem bude nová kniha? V současné době mám tři nové náměty a jako první vyjde zřejmě druhý díl Svítání nad savanou. Tentokrát se bude úplně celý děj odehrávat v Africe, ale ani tanec nebude chybět. Napsaly si o něj samy čtenářky, a protože teď mám spoustu času na psaní, tak jsem se do něj pustila. {/mprestriction}  Hana Hindráková (38) založila v roce 2008 neziskovou organizaci Fair a v rámci projektů rozvojové spolupráce se dostala sedmkrát do africké Keni. Prostřednictvím beletrie upozorňuje jako autorka na problémy černého kontinentu. V roce 2012 debutovala románem Děti nikoho, který se zařadil mezi nejprodávanější knihy nakladatelství Alpress v únoru 2013 a byl nominovan do užšího výběru dvaceti knih na knihu roku 2012 na Databázi knih. Byl také přeložen do angličtiny. S rukopisem knihy Karibu Keňa vyhrála soutěž Mám talent pořádanou nakladatelstvím Euromedia (2012). V lednu 2014 jí vydalo nakladatel-ství Alpress román Dobrovolnice, o rok později, v únoru 2015 román Očarovaná. V roce 2016 jí vydalo nakladatelství Grada román Lovci lebek. V září 2017 vyšel v nakladatelství Alpress román Smrtící byznys, v listopadu 2018 román Nezlomný a v únoru 2020 román Svítání nad savanou. Román Nezlomný byl přeložen do angličtiny a v září 2019 vyšel v keňském nakladatelství Moran Publishers.

Čas načtení: 2020-04-03 17:58:56

ČT art bude vysílat víc koncertů, divadelních i operních představení

Divadelní představení s Jiřinou Bohdalovou nebo Bolkem Polívkou, opery z New Yorku i Brna, koncerty Rolling Stones, Waldemara Matušky nebo Xindla X. ČT art v dubnu posiluje své schéma tak, aby nabídl divákům co nejvíce kulturních zážitků z akcí, na které nyní nemohou. „V době, kdy se všechny koncertní sály, divadla i kluby zavřely a lidé přišli o možnost autentických kulturních zážitků, rozšiřujeme naše stávající vysílání právě o tento typ pořadů. V nejbližších týdnech nebude prakticky ani jeden večer na ČT art bez koncertu, divadelní inscenace či opery,“ říká výkonný ředitel ČT art Tomáš Motl. Do divadla pozve ČT art diváky třeba na inscenaci Paní plukovníková s Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli, Sluhu dvou pánů s Miroslavem Donutilem nebo na premiérové uvedení Lakomce s Bolkem Polívkou z Městského divadla Brno. Ze světa zamíří na české obrazovky broadwayský muzikál Cats nebo shakespearovská klasika Romeo a Julie s Orlandem Bloomem. Hudební fanoušky ČT art potěší koncertem ze San Jose, kde nestárnoucí Rolling Stones uzavřeli v roce 1999 své americké turné No Security. Tuzemskou hudební tvorbu zastoupí ve vysílání Jarek Nohavica, Waldemar Matuška nebo Xindl X, který loni na podzim oslavil své čtyřicáté narozeniny. „Koncert ve Foru Karlín byl můj do té doby největší samostatný. Byl to jeden z těch koncertů, na které se nezapomíná,“ říká zpěvák Ondřej Ládek. Koncert uvede Art v premiéře v pátek 17. dubna. Pro příznivce opery a klasické hudby ČT art ve čtvrtek 16. dubna odvysílá pod vedením Václava Lukse soubor Collegium 1704 slavnostní barokní Biberovu mši ze salzburského Dómu a následně v pondělí 20. dubna uvede premiéru opery Leoše Janáčka Její pastorkyňa v nastudování Národního divadla Brno. A ve středu 8. dubna je na programu klavírní recitál Tomáše Kača.   Výběr z dubnové nabídky ČT art Sobota 4. dubna – Rolling Stones – No Security, Live In San Jose – koncert britské rockové legendy z roku 1999 Neděle 5. dubna – Adam Plachetka a jeho hosté – recitál Adama Plachetky a jeho hostů na Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha Pondělí 6. dubna – Koncert Vídeňských filharmoniků z Macaa – koncert z atraktivního kulturního centra čínského poloostrova (premiéra) Středa 8. dubna – My Home – klavírní recitál Tomáše Kača – světoznámý klavírista se vrací do rodného kraje, aby zahrál na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka (premiéra) Čtvrtek 9. dubna – G. Verdi: Rekviem – koncert z La Scaly z roku 1967 dirigovaný Herbertem von Karajanem Pátek 10. dubna – We Walk the Line: Vzpomínka na Johnnyho Cashe – koncert z texaského Austinu k nedožitým osmdesátinám slavného amerického zpěváka (premiéra) Pátek 10. dubna – Missa Salisburgensis – slavnostní radostná barokní Biberova mše v podání Václava Lukse a jeho souborů Coollegium 1704 (premiéra) Sobota 11. dubna – G. Verdi: Nabucco – Plácido Domingo v titulní roli biblického veledíla o čtyřech dějstvích na libreto Temistocle Solery Neděle 12. dubna – Cirque du Soleil: Vzdálené světy – magické putování cirkusovým světem v jeho nejúžasnější podobě s vrcholnými čísly z různých představení Slunečního cirkusu Pondělí 13. dubna – Lakomec – Bolek Polívka v hlavní roli Molièrovy komedie, v níž jde o peníze až v první řadě, inscenované v Městském divadle Brno (premiéra) Pondělí 13. dubna – Španělské Velikonoce v Římě – hudba Zlatého věku Španělska na římském náměstí Piazza Navona v podání souboru La Grande Chapelle (premiéra) Středa 15. dubna – CNSO Studio Live – Hudba Franka Zappy – setkání se skladbami legendárního amerického hudebníka na koncertu Prague Proms 2016 v pražském Obecním domě Pátek 17. dubna – Narozeninová oslava XL – koncert k 40. narozeninám oblíbeného písničkáře Ondřeje Ládka alias Xindla X z pražského Fora Karlín z listopadu 2019 (premiéra) Sobota 18. dubna – Paní plukovníková – Jiřina Bohdalová v titulní roli komedie Bengta Ahlforse v Divadle Na Jezerce Neděle 19. dubna – Cats – slavný americký muzikál podle libreta a hudby Andrewa Lloyda Webbera Pondělí 20. dubna – Její pastorkyňa – klíčová opera Leoše Janáčka v nastudování Národního divadla Brno (premiéra) Pondělí 20. dubna – Poslední večeře – záznam tanečního představení souboru Dekkadancers (premiéra) Středa 22. dubna – To je Vlasta Třešňák – koncert písničkáře po návratu z nucené emigrace Pátek 24. dubna – Starci na Chmelnici – koncert beatových legend z prosince 2018 z pražské Lucerny (premiéra) Úterý 28. dubna – Waldemar Matuška Tour´ 91 – záznam koncertu Waldemara Matušky v Lucerně, na jehož programu jsou nové i starší písničky s Country kapelou {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-04 08:46:30

Bilance Jana Kameníčka: Jeho literární postavy nacházejí naději v evangeliích a Beethovenovi

Bilanční vydání díla spisovatele Jana Kameníčka Procity je pro čtenáře dlouhou duchovní poutí, při níž se hroužíme do meditace nad osudem člověka ukřižovaného mezi nízkostí a ambicí dosáhnout životní harmonie. Soubor je, jak zmiňuje ediční poznámka, „sestaven z méně či více pozměněné, zrevidované podoby textů, které byly v minulosti již vydány, ale ke kterým se autor po určitém čase vrátil, aby vytvořil jakýsi jejich definitivní tvar“. (Procity, str. 557) Autor se stylem a metodou práce řadí k existencialistům, mezi jeho přiznanými vzory najdeme Franze Kafku, Ladislava Fukse, Ladislava Klímu, F. M. Dostojevského a řadu dalších autorů, z nichž mnohé v Procitech cituje, parafrázuje, ironizuje a polemicky zasahuje. Osobně v Kameníčkově díle shledávám dystopické ideje spojující ho i s Georgem Orwellem. A jelikož jsem sám užil metaforu o ukřižování, jeho humanismus koření z křesťanské morálky v textech evangelií a epištol sv. Pavla. Fabule textů je vždy minimalistická, syžetové prostředky nabývají vrchu. Temné stránky života jsou vrstveny v literární struktuře tak, aby jen zřídka, ale zato akcentovaně, probleskl mezi škálou odstínů šedé po černou jasný paprsek světla, tak jako duchovní krajinou myšlenek probleskuje paprsek víry a naděje. Sociální kontext nenávisti a násilí, sexuální poruchy, citová plochost a v kontrastu k ní zoufalá touha po lásce a sblížení kondenzují k agonům s metafyzickými přesahy v abstraktních časoprostorech. Odkud pochází autorův introvertní ponor do mýtické řeky Léthé, v níž jeho postavy zapomínají, odkud přicházejí a ztrácejí orientaci ve světě, jenž je obklopuje? Ke Kameníčkovým textům se jako čtenář přibližuji od 80. let, kdy autor psal námezdní texty pro Československý rozhlas a televizi. Naše dráhy se tam protínaly v generačním souputnictví od střední průmyslové školy, kde jsme oba, složitě motivováni, hledali útočiště na úsvitu totalitního husákovského státu. Jan je součástí mého alba zážitků, fotografií a filmů, často absurdních i posmutnělých, ale vždy jinakých a ambivalentních. Na nich je Jan s rýsovacím prknem a futrálem s cellem přes rameno. Procity mě dostihly, i když jsem se, přiznám se, obcházeje je řadu týdnů s úzkostí, že je musím opět otevřít, nevyhnul bolesti při četbě. Janova literatura jistě nejen mě znepokojuje, psychologické postupy jeho psaní vyvolávají ztracenost, tíseň, planetární smutek, tušení nevyhnutelné katastrofy vyvěrající z banalit a obyčejnosti, tak jako na poutníka periférií velkoměsta padá strach z bezútěšnosti existence. Jsme oba dětmi 20. století, dospěli jsme v nechutné amorálnosti totalitní společnosti, moudrost a zralost nabýváme v jejím neméně temném pokračování. Kameníček spisovatel se utíká k idejím křesťanství a k humánnímu odkazu geniální hudby. Evangelia a Beethoven inspirují v textech naději pro postavy lapené na půdách a aglomeracích opanovanými metafyzickým zlem a přírodními katastrofami, před nimiž není od počátku pražádná šance uniknout. Jako čtenáři autorovy intence rychle vycítíme a pochopíme, texty aktivizují naše pudy sebezáchovy, instinkty pro rozeznávání nebezpečí, intelekt k analýze příčin zla. Postavy se svými úmysly vstupují nečekaně do situací, kde po kafkovsku žijí „mezi kulisami“. Časoprostor je znepřehledněn návraty motivů uspořádaných například principy sonátové formy, jejich znaky využívají všech možných funkcí – tikot hodin a tlukot srdce se osudově rozejdou. Zanikne lidský život nebo snad celý čas? Otázky jsou důležitější než absolutní porozumění textu. V tom je síla Janovy tvorby. Materialismus myšlenek rdousí křehké ideály. Rituály hrozí ambivalentností – líbáním se připomínají upíři, hladkou a hebkou srst kočičky pohladí smrt. Motivy erotiky jsou ledově odcizené lásce. My jsme ale mimo časoprostor a nemůžeme postavám podat pomocnou ruku. Neznáme vnější příčiny, jež jim brání vykročit mimo těsnou hranici bytí. A spojí nás jen potlačené představy a projekce prožitků, které nám předávají, aby otestovaly naši zranitelnost. Ony pak slábnou až k tušeným nebo jasným koncům – za živa pohřbené v hrobě, mlhou blouznění patříce vlastní umírání. Janovými texty nepřehlédnutelně prorůstají reflexe úvah o literárním tvoření, ba co více, odkazují nás na metody jemu blízké, ale i na samo jejich uplatnění při psaní. Stávají se ústrojnými prostředky instrumentace jeho textů. Friedrich Dürrenmatt, Saul Bellow i Herman Teirlinck ho sbližují s principem autorské sebeprojekce do literárních postav i dějů, přičemž odstiňuje uměleckou podobu variací autobiografických prvků od skutečných zážitků, „což se stává zcela mimoděk, protože se může stát, že (autor) napíše naprosto fantastické, bláznivé věci, a najednou zjistí, že u každé si může vzpomenout na reálné pozadí“. (Procity, str. 456) Prožil jsem v Procitech náš soudobý úděl jako bych s úzkostí prošel mínojským labyrintem, s nadějí bušil křídly jako Ikaros o klenbu nebes, ale dotklo se mě neopominutelně, co autor identifikoval a literárně ztvárnil ze života, který, jak spolu s Franzem Kafkou vnímá, prožíváme „mezi kulisami“. Nebo snad ze života za kulisami? A kdo tyto kulisy staví a nabízí hercům, aby v nich za jakousi odměnu účinkovali? A stojí ta odměna za to? Autor se ptá a my s ním můžeme hledat odpovědi. Další recenzi na knihu Jana Kameníčka si můžete přečíst ZDE, ukázku z knihy najdete ZDE.   Nakladatelství Dybbuk, Praha, 2019, váz., 560 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-16 15:23:00

Globální síťový inovátor Huawei lídrem nové éry síťových technologií v kampusech

Šen-čen (Čína) 16. dubna 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - ÚvodSpolečnost Huawei byla znovu jmenována lídrem v prestižním žebříčku Gartner® Magic Quadrant™ 2024 pro podnikovou drátovou a bezdrátovou LAN infrastrukturu, což podle našeho názoru svědčí o její pevné tradici excelence a inovací i mimořádném zastoupení na globální scéně. Toto uznání je o to pozoruhodnější, že Huawei je jediným dodavatelem umístěným v kvadrantu lídrů, který nemá sídlo v Severní Americe. Letošní pozoruhodný skok společnosti Huawei v kategorii "Schopnost realizace", kdy si poprvé zajistila místo v nejvyšší trojici, považujeme za důkaz dlouhodobého dynamického vývoje v oblasti technologických inovací a expanze na trhu.Technologické prvenství v oblasti Wi-Fi 7Společnost Huawei stojí v čele technologie Wi-Fi 7 a její vedoucí postavení nepochybně dokládají významné příspěvky ke standardům technologie Wi-Fi. Bezkonkurenční přínos s celosvětově nejvyšším počtem příspěvků k technologii Wi-Fi 7 demonstruje její oddanost inovacím a excelenci v oblasti Wi-Fi.Technologický pokrok společnosti Huawei se promítá i do jejích produktových novinek, zejména v oblasti Wi-Fi 7, která zahrnuje nejmodernější inteligentní anténu, konvergované plánování a další převratné technologie. Tyto inovace výrazně zvyšují výkon sítě, šířku pásma a souběžnost uživatelů a zároveň zlepšují stabilitu a pokrytí sítě. Ukázkovým příkladem praktického uplatnění mistrovství společnosti Huawei na poli Wi-Fi 7 je přeměna International School of Monaco (ISM) na první kampus s Wi-Fi 7 v Evropě. Tato modernizace umožnila bezproblémovou, vysokorychlostní online a interaktivní výuku a nastavila nové měřítko pro vzdělávací instituce po celém světě.Společnost Huawei přitom dále upevňuje své technologické vedení a v roce 2024 plánuje zpřístupnit prvotřídní síťové služby Wi-Fi 7 pro každého představením 13 přístupových bodů Wi-Fi 7 určených do nejrůznějších scénářů. Tyto přístupové body (AP) zahrnují vnitřní, venkovní a stálé modely, modely pro nástěnné desky a modely IoT, které pokrývají širokou škálu případů použití. Celá komplexní řada je navržena tak, aby zdokonalila zážitek z bezdrátové sítě v různých odvětvích a podpořila globální přechod do nové éry bezdrátových sítí s rychlostí 10 Gb/s.Inovativní konstrukce sítě se zaměřením na zážitekSpolečnost Huawei přinesla revoluci do oblasti kampusových sítí díky svému prozíravému posunu od filozofie výstavby sítě zaměřené na konektivitu k filozofii výstavby sítě zaměřené na zážitek. To je obzvláště důležité v dnešní digitální éře, kdy kvalita síťových služeb přímo ovlivňuje spokojenost a produktivitu uživatelů. Díky upřednostnění zkušeností nabízí vysoce kvalitní řešení 10 Gb/s CloudCampus od společnosti Huawei ucelený soubor vylepšení, zejména v následujících třech směrech:Upgrade bezdrátového zážitkuBezkonkurenční technologie Huawei Wi-Fi 7 pro všechny scénáře představuje významný skok v oblasti bezdrátových sítí a nabízí rekordně vysoké rychlosti a spolehlivost. Díky maximální rychlosti pro jednotlivé uživatele 4,33 Gb/s umožňuje technologie Wi-Fi 7 společnosti Huawei okamžité stahování velkých souborů. Unikátní novinkou společnosti Huawei je technologie konvergovaného plánování, která výrazně zlepšuje souběžné připojení, takže je ideální pro aplikace s vysokými nároky, jako je 30kanálová 4K VR, které zprostředkovává bez jakéhokoli zpoždění nebo potíží. Další klíčovou inovací je technologie Wi-Fi Shield, která nabízí bezkonkurenční zabezpečení skrytím signálů Wi-Fi pro neoprávněné uživatele.Upgrade zážitku z aplikacíV rámci hlubšího zaměření na uživatelskou zkušenost s používáním aplikací přichází společnost Huawei se špičkovým řešením Application Experience Assurance Solution. Toto inovativní řešení dokáže přesně identifikovat více než 6000 typů aplikací a využívá technologii flexibilního slicingu, která zajišťuje prioritní přidělování síťových zdrojů klíčovým aplikacím a zajišťuje tak vždy optimální zážitek. Dalším význačným prvkem je řešení Huawei VIP Experience Assurance Solution s vyhrazenými síťovými pruhy pro VIP uživatele, kterým tak slibuje vždy dokonalý zážitek bez kompromisů.Upgrade provozu a údržbyPrůkopnická funkce digitální mapy od společnosti Huawei přináší nový standard ve správě sítě. Digitální mapa sítě díky bezprecedentní úrovni přehledu o provozu sítě v kampusu, interakcích uživatelů a výkonu aplikací výrazně zjednodušuje správu sítě, snižuje provozní složitost a umožňuje desetinásobně zvýšit efektivitu provozu a údržby (O&M). Kromě toho digitální mapa sítě přináší unikátní monitoring spotřeby energie v síti v reálném čase a díky tomu nabízí inteligentní doporučení pro úsporu energie na základě stoupajících a klesajících trendů provozu. Tato funkce pak nejen zvyšuje provozní udržitelnost, ale také snižuje náklady na energii až o 30 %.Výhled do budoucna a závazek společnosti HuaweiDo budoucna hodlá společnost Huawei nadále prohlubovat svůj výzkum a inovace v oblasti podnikové kabelové a bezdrátové infrastruktury LAN a pokračovat v inovacích špičkových technologií Wi-Fi 7 v souladu se svou filozofií sítí zaměřených na zkušenosti. Průkopnickým rozvíjením budoucnosti globálních síťových technologií v kampusech chce společnost Huawei rovněž dále upevňovat své vedoucí postavení v oblasti podpory digitální transformace podniků všech velikostí po celém světě. V první řadě však společnost Huawei hodlá dále upevnit svou uznávanou pozici v globálním prostředí datových komunikačních technologií.Díky neúnavným inovacím a vytrvalému odhodlání dosahovat dokonalosti je společnost Huawei dobře připravena stát v čele vývoje směrem k propojenější, efektivnější a inovativnější budoucnosti, která ztělesňuje samotnou podstatu technologického pokroku a digitální transformace.Další informace o špičkovém řešení CloudCampus 10 Gb/s od společnosti Huawei najdete na https://e.huawei.com/en/topic/enterprise-network/high-quality-cloudcampus .Více informací o řešení Huawei AirEngine Wi-Fi 7 najdete na https://e.huawei.com/en/topic/enterprise-network/wifi7 .Prohlášení o odpovědnosti společnosti GartnerGartner, Magic Quadrant for Enterprise Wired and Wireless LAN Infrastructure, 6. března 2024Společnost Gartner nedoporučuje žádného dodavatele, produkt nebo službu zobrazenou ve svých výzkumných publikacích a nedoporučuje uživatelům technologií vybírat dodavatele pouze na základě nejvyššího hodnocení nebo jiného měřítka. Výzkumné publikace společnosti Gartner jsou tvořeny stanovisky výzkumné organizace Gartner a neměly by být považovány za prohlášení faktů. Společnost Gartner se zříká veškerých záruk, ať už vyjádřených nebo předpokládaných, týkajících se tohoto výzkumu, včetně záruk prodejnosti nebo vhodnosti pro určitý účel. GARTNER a MAGIC QUADRANT jsou ochranné známky společnosti Gartner, Inc. nebo jejích přidružených společností a jsou zde použity se svolením. Veškerá práva vyhrazena.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2386477/image_1.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2386519/image_2.jpg   KONTAKT: hwebgcomms@huawei.com PROTEXT 

Čas načtení: 2024-04-26 16:45:00

Jay and Silent Bob: Mall Brawl

Jay and Silent Bob: Mall Brawl je plnohodnotný 8-bitový retro beat-em-up zážitok s veľkými úrovňami, veľkými bossmi, hustými kombami a neúctivými odkazmi na View Askewniversa. Mall Brawl je možné hrať sólo v zážitku pre jedného hráča, kde strategicky prepínate medzi Jayom a Tichým Bobom, alebo hráte s kamarátom, v kooperatívnom zážitku pre 2 hráčov, kde sa prebojovávate medzi obchodníkmi, delikventmi a bezpečnostnými strážcami, aby ste našli cestu von z nákupného centra a späť do Quickstopu.