EUR 25,145 || 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || Switch je jako zařízení i po osmi letech neskutečně populární. Nelze ale přehlédnout několik problémů, které tuto generaci konzole od Nintenda doprovodily. Jedním z těch nejvýraznějších je ...
--=0=--
---===---Čas načtení: 2024-02-15 11:43:05
Nařízení o přepravě odpadů má být aktualizováno
Zástupci Rady a Evropského Parlamentu dosáhli na přelomu roku předběžné politické dohody ohledně aktualizace nařízení o přepravě odpadů. Cílem revize nařízení je omezit přepravu problematického odpadu do zemí mimo EU, zároveň podpořit využívání odpadů, jakožto jednoho ze zdrojů v rámci oběhového hospodářství v EU a zejména pak aktualizovat postupy přepravy... ...
Čas načtení: 2022-06-18 08:29:09
Vytváříme opět vědecké disidenty?
Od finanční a ekonomické krize 2008 se intenzivně diskutuje o ekonomických problémech v západních zemích, a naopak o posilování čínské ekonomiky. Dochází ke globálním změnám. Místo snah o reformy v Evropě a obecně na Západě ale někteří politici a novináři raději vsadili na protičínskou nenávist. Chladný rozum, svoboda bádání a diskuse začínají ustupovat ideologii. Za této společenskopolitické situace začala na podzim loňského roku žít svým životem akademicko-mediální kauza, jejímž cíle se stal vedoucí vědecký pracovník Akademie věd Marek Hrubec a jeho vědecký tým. A svoji roli v tom hrály i Literární noviny, které zveřejnily některé výsledky vědecké práce Hrubcova týmu. Aktualně.cz zveřejnilo na toto téma několik až bulvárních textů, ve kterých byl Marek Hrubec obviňován ze všech možných prohřešků ve prospěch čínské politiky. Místo klidného profesionálního prošetření věci na Akademii věd a bez respektování presumpce neviny však došlo k okamžitému odvolání Marka Hrubce z pozice ředitele Centra globálních studií a koordinátora velkého výzkumného programu „Globální konflikty a lokální souvislosti“ na osmi ústavech Akademie. Z významného vědce s kontakty a spoluprací s mnoha vědeckými institucemi po celém světě (nejen v Číně) se najednou v Česku stává badatel, který musí čelit omezování svého individuálního a týmového výzkumu. Protože byly Literární noviny do této kauzy také zapleteny a dostaly od Aktuálně.cz svůj díl kritiky, už v prosinci jsme o ní napsali. Teď po vyšetření věci etickou komisí Akademie se k případu můžeme vrátit. Ukázalo se, že jsme ve vysvětlení jednotlivých bodů případu měli pravdu. Pojďme si tyto body, které Markovi Hrubcovi předhazovali, probrat. Za prvé, etická komise neuvedla, že by na publikování v Literárních novinách bylo něco závadného. Za druhé, nenašla nic problematického ani na tom, že Marek Hrubec je v prestižní mezinárodní vědecké radě výzkumného ústavu v Budapešti, který je oficiálně registrován v Evropské unii a zkoumá vztahy mezi střední Evropou a Čínou. Za třetí, nenašla nic špatného na tom, že se uskutečnila spolupráce s badatelem z pražské univerzity. Za čtvrté, nenašla nic špatného na tom, že Marek Hrubec publikuje také popularizační články v různých zemích světa, včetně Evropy a Číny. Za páté, našla jen účelově přidaný argument, aby se zřejmě vůbec něco našlo, a to že publikoval knihu v Číně. A to se etické komisi nelíbilo. Výsledkem je, že Marek Hrubec nesmí na ústavu vést žádné týmy a projekty; v médiích dokonce proběhla zpráva, že mu byl zrušen grant na výzkum mezi Evropou a Čínou, neboť toto téma patrně musí zůstat tabu. Zdá se, že má zůstat pouze řadovým vědcem a omezit svůj výzkum na abstraktní „neškodná“ témata. V mnoha zemích světa je známo, co Marek Hrubec dosud dělal. Svou vědeckou činností a vedením vědeckých týmů prováděl analýzy klíčových globálních rozporů a rozvíjel multilaterální dialog s mnoha vědci z Evropy, Asie, Ameriky i Afriky. Tím také přispěl dobrému jménu Centra globálních studií, Filosofického ústavu, Akademie věd, České republiky a Evropy ve světě. Vědci to tady teď nemají lehké. Nejde jen o to, že tento případ zahájilo se svým politickým a ideologickým tlakem médium, které má vyhraněné zájmy. Svoji roli sehrála i změněná politická situace od podzimních parlamentních voleb. Ministryně nové vlády, v jejíž gesci je věda, a další se k případu vyjádřili ve „správném“ protičínském duchu. A vliv uplatnila i zdejší jednoznačně protičínská organizace, jejíž sponzoři pocházejí z USA. Je přitom lhostejné, jakými slovy se zdůvodňuje cenzura a omezování vědců a občanů. Zajímavé ovšem je, že celá kauza vyvolala pozornost také ve vědeckých kruzích v zahraničí, se kterými Marek Hrubec a jeho tým spolupracovali a spolupracují. Výjimkou nejsou ani nabídky, aby Marek Hrubec pokračoval ve svojí práci v zahraničí. Pikantní je, že na jedné straně na Hrubcův tým útočí organizace placená z USA, ale mnoho amerických vědců i vědců z dalších zemí varují před omezováním ústavně garantované svobody vědeckého bádání a svobody slova. Dnes opět žijeme ve vyhrocené době. Nic ale netrvá věčně a dříve nebo později to naštěstí pomine. V České republice, respektive v Československu, jsme negativní i pozitivní politické zlomy zažili ve 20. století už vícekrát, ať už se týkaly monarchie, nacismu, kapitalismu nebo socialismu. Z dějin víme, jak to v době úpadku chodí. Nejenom vědci bývají propouštěni. Jiní mohou pracovat, ale jen na něčem. Pomoc pak přichází ze zahraničních vědeckých institucí a disidenti se scházejí na bytových seminářích. Jestli bylo cílem této akademicko-mediální kauzy přispět k utváření vědeckého disentu, byla to kauza úspěšná. Doufejme ale, že se v dohledné době začne situace zlepšovat. Pochopitelně jsme požádali Marka Hrubce o stanovisko, ale zatím neposkytuje do médií rozhovory a chce se vyjádřit teprve poté, až se věc uzavře. Pak budeme vědět více.
Čas načtení: 2021-12-17 10:15:32
Kauza Hrubec – globální spory a místní akademické souvislosti
Zatímco ještě nedávno si humanitní a sociální vědci občas stěžovali, že jsou politiky většinou přehlíženi a ignorováni, v poslední době se naopak stává, že je o některé z nich až příliš velký zájem. Dokonce se objevují pokusy pokusy o cenzuru. a potlačení. To je nesporně varovný signál. Skutečností je, že se nově nastavují vztahy mezi velmocemi – USA, Ruskem a Čínou. V Česku se tak rozezněly různé „zpěvy nenávisti“. Jeden z nich míří na Čínu. Zapadá do toho i letošní podzimní akademicko-mediální kauza filozofa a sociologa Marka Hrubce, která otevírá v jeho případě otázku ohrožení svobody vědeckého bádání pod ideologickými a politickými sinofobními vlivy. Literární noviny a jejich web Literárky.cz se do toho trochu namočily, a proto jsme se pokusili vše rekapitulovat. Kauza velmi výstižně vypovídá o horkém současném tématu rozsáhlého výzkumného programu „Globální konflikty a lokální souvislosti“, který Marek Hrubec donedávna vedl a proč už ho vést nesmí. Případ lze dobře zrekonstruovat na základě dosavadních vyjádření zúčastněných aktérů, včetně stanoviska Filosofického ústavu a M. Hrubce, a série článků na webu Aktuálně.cz a v dalších médiích. Kauza začala koncem října 2021, kdy na Akademii věd zaznělo zpochybnění Literárních novin a webu Literárky.cz jako vhodného prostoru pro uveřejnění audio-rozhovorů pracovníků a spolupracovníků Hrubcova výzkumného programu. Vzápětí o věci začal psát web Aktuálně.cz, který se profiluje svým zpravodajským, politickým a obchodním zaměřením, včetně kritiky předchozí středo-levicové české vlády, Ruska, Číny a dalších zemí. Je pochopitelné, že portál navazuje na politické a komerční preference svého vlastníka Zdenka Bakaly, amerického a českého podnikatele žijícího ve Švýcarsku. To je samozřejmě v prostředí plurality názorů možná profilace. Jen takový profil není možné vydávat za neutrální, zvláště toto médium zveřejňuje občas také manipulativní a vyhrocené články. Web Aktuálně.cz zpochybnil mimo jiné i publikování překladů článků z čínských novin v Literárních novinách. Skutečnost je taková, že Literární noviny byly důležitým médiem již v 60. letech při demokratizaci socialismu a jsou dodnes známy svojí názorovou pluralitou a publikováním nejen českých textů, ale také překlady článků z různých zemí. Literární noviny publikovaly rozhovory například z Die Zeit, La Stampa nebo Der Spiegel. Také byly vydány tematické přílohy o národních literaturách a kulturách, například o švédské, dánské, norské, německé, čínské, izraelské ad. Noviny jsou po dlouhá leta platformou na uveřejňování článků řady významných vědců z Akademie věd i odjinud, přičemž Marek Hrubec byl vloni dokonce ředitelem Filosofického ústavu oceněn Cenou za popularizaci za rok 2020 za napsání a editování článků právě v Literárních novinách a v překladech do angličtiny a čínštiny. Těžko zde tedy vidět nějaký problém. Avšak zatímco vedení ústavu publikování článků Marka Hrubce v Literárních novinách a dalších médiích vloni ocenilo, teď pod tlakem mediální kauzy je už nepovažuje za vhodné. Není takovéto zpochybňování toho, co a kde publikuje, snahou o klasickou ideologickou cenzuru? Nepřipomíná to až příliš návrat k praktikám dřívějšího režimu? Web Aktuálně.cz ale šel ještě dál. Nejde jen o svobodu publikace. Web upozorňuje například na mezi vědci známý fakt, že Marek Hrubec je podobně jako jiní respektovaní vědci ze zemí střední Evropy členem mezinárodní akademické rady China-CEE Institute, který je legálně registrován v Maďarsku. Individuálně za svoji osobu se jednou za rok zúčastňuje zasedání rady a doporučuje, jak dále provádět výzkum. Čeští vědci byli webem Aktuálně.cz zpochybněni kvůli spolupráci s maďarským institutem a tím nepřímo s čínským státem, neboť tento institut zprostředkovaně komunikuje s Čínskou akademií společenských věd. Avšak vědci na Akademii věd ČR mají tuto spolupráci zajištěnou také nezprostředkovaně pomocí smluv s Čínskou akademií věd a Čínskou akademií společenských věd (a s dalšími institucemi v mnoha zemích) pro společnou realizaci projektů, podobně jako řada jiných vědeckých institucí v EU, USA a jinde ve světě. Paradoxní je, že zprostředkovaná spolupráce vadí, ale nezprostředkovaná přímá a intenzivnější nikoli. Neznalost věci zaslepuje. Spolupráci mezi českou a čínskou vědou podpořil naposledy letos v září v rámci spolupráce Číny a zemí střední Evropy na Zhongguancun Forum také český velvyslanec v Pekingu, který připomněl, že to jsou smlouvy mezi Čínskou akademií společenských věd, Čínskou akademií věd a Českou akademií věd, které umožňují mobilitu vědců. Opět tedy ani na tomto bodu není nic problematického. Web Aktuálně.cz přitom rád odsuzuje různé instituce kvůli tomu, že spolupracují s údajně podezřelými čínskými organizacemi nebo firmami. Jak jsme již psali v našem článku, podobně tento web v listopadu kritizoval také jednu vysokou školu v Českých Budějovicích za spojení s čínskou firmou Huawei, o níž také uvedl, že je podezřívaná ze špionáže. Vysokou školu v Českých Budějovicích napomínal za to, že si od této firmy vzala finanční dar na vzdělávání a stipendia pro studenty. Přitom sám tento web paradoxně bere peníze za uveřejnění reklamních textů právě o firmě Huawei (uveřejněných jen o tři dny později po kritice budějovické školy), kdy už podezření ze špionáže Aktuálně.cz asi přestalo vadit. Kritika se mění v pokrytectví. Dalším bodem, na který web Aktuálně.cz upozorňuje, je že pro zmíněný maďarský institut píše externě analýzy jeden badatel z Filosofické fakulty UK, který měl ve svém mládí před šesti lety neuvážené nacionalistické projevy. Soud, který celou záležitost projednával, nicméně dospěl k závěru, že tento mladý muž bude mít čistý trestní rejstřík a musí na něj být pohlíženo jako na neodsouzeného. Poté se stal běžným studentem a výzkumníkem, který byl integrován do společnosti a proměnil své politické názory. Také tento bod tedy ústí do prázdna. Skutečným problémem ovšem je, že web Aktuálně.cz předstírá, že je nestranný a nereprezentuje ničí zájmy. Opak je pravdou. Web se jako svého zdroje odvolává například na web Sinopsis spadající pod AcaMedia. Tato společnost je ale většinově financována z National Endowment (NED). NED má nechvalnou pověst kvůli problematickému zasahování do vnitřních poměrů různých zemí na mnoha kontinentech. Allen Weinstein, který zakládal NED, o své organizace uvedl: „Mnoho toho, co dnes provádíme, se před 25 lety uskutečňovalo tajně prostřednictvím CIA.“ To jistě není nic nestranného. V rámci plurality názorů je samozřejmě možné, že někdo prosazuje zájmy USA za finance USA, jen by se neměl v českých médiích tvářit neutrálně a měl by otevřeně přiznat tyto zahraniční zájmy. Navíc to jsou v současné kauze o Číně zájmy zastaralé, neboť vyjadřují hlavně dřívější konfrontační tón „America First“ Donalda Trumpa, který je nyní americkou administrativou kultivován a umírňován. Ostatně mnoho amerických občanů, vědců, novinářů i politiků je k tomuto konfrontačnímu přístupu velmi kritických. A kdo platí Marka Hrubce? Oproti různým názorovým skupinám, které v České republice prosazují zahraniční zájmy, je Marek Hrubec placen z českých zdrojů Akademie věd a přispívá českým a evropským zájmům v rámci globální spolupráce. Na rozdíl od lidí, kteří rozdmýchávají spory, Marek Hrubec na základě vědeckých rozborů ve svých odborných i novinových textech přispívá k odstraňování globálních konfliktů. Lze snadno zjistit, že pracuje pomocí metody interkulturního dialogu a koncepce multilaterálních vztahů mezi různými zeměmi s identifikací společných hodnot a aktivit. Zároveň je znám svým zájmem o odstraňování chudoby a modernizační cesty, jež k tomu vedou v Evropě, Africe, Číně, Latinské Americe i jinde. Hrubcovo stanovisko, ať už prezentované ve vědeckých textech nebo popularizačně v novinových článcích, je v souladu také se závěry řady významných vědců a se záměry Organizace spojených národů, která je obecně respektována jako globální garance mezinárodních norem a objektivnosti. Generální tajemník Antonio Guterres například píše o vztahu Číny a Afriky, na níž se Hrubec poslední léta zaměřoval: „Fórum o spolupráci Číny a Afriky je ztělesněním dvou velkých priorit OSN: prosazování férové globalizace a podporování rozvoje, který nikoho nenechá za systémem mezinárodních vztahů, který je založen na pravidlech za podpory silných multilaterálních institucí“; „Čína dosahuje pozoruhodného rozvoje v posledních letech, s bezprecedentním odstraňováním chudoby, a já doporučuji její závazek sdílet své úspěchy prostřednictvím různých iniciativ a jmenovitě Pásu a cesty (Belt and Road)“. V čem je tedy problém? Mnozí lidé se podivují, proč pod ideologickými a politickými tlaky mediálního případu v Aktuálně.cz došlo v Akademii věd České republiky k odvolání Marka Hrubce z pozice ředitele Centra globálních studií a koordinátora velkého výzkumného programu realizovaného na řadě ústavů. Až do mediální kauzy, která nic nového nepřinesla, byl Hrubec se svými vědeckými týmy pozitivně hodnocen. Ve zprávě Filosofického ústavu se uvádí, že se teď případem bude zabývat etická komise. Legitimní je v tomto okamžiku otázka, proč se nejprve odvolávalo a teprve nyní se bude zkoumat. Platí snad presumpce viny? Doufejme, že etická komise dospěje k závěru o neadekvátním odvolání. Marek Hrubec odmítá omezování svobody vědeckého bádání, jak mu tuto svobodu garantuje Listina základních práv a svobod, jež je součást ústavního pořádku ČR. Jistě lidé a instituce mohou projevovat své etické a jiné názory, ale ty by společně s různými českými a zahraničními vlivy neměly narušovat ústavně garantované svobodné vědecké bádání. To si mnozí dobře uvědomují. Už se vzedmula vlna na podporu Marka Hrubce, kdy své podpůrné dopisy na Akademii napsali osobnosti z Česka a dalších zemí v Evropě, Americe i Asii, přičemž dopisy slovenských vědců byly také publikovány, například zde a zde. Doufejme, že etická komise dospěje byť i dodatečně k tomu, že Marek Hrubec bude moci znovu vykonávat všechny činnosti na Akademii věd jako dříve. Anebo muset některé nyní nepohodlné vědecké aktivity praktikovat už jen jako disident? To by asi byla pozoruhodná vizitka pro zdejší Akademii věd a pro ČR na mnoho následujících let. Nicméně i kdyby tady na Marka Hrubce definitivně dopadl takový bezprecedentní nátlak, mohl by se více realizovat v zahraničí, neboť zakládal a rozvíjel globální studia v Česku a střední Evropě a vědecky se dobře etabloval na více kontinentech. V některých zemích v některých obdobích bylo lákavé být reformistou, protože bylo možné se podílet na transformaci společnosti. Například v éře Gorbačovovy reformistické perestrojky ve střední a východní Evropě nebo v posledních 40 letech v Číně, kdy proběhla výrazná reforma směrem k tržnímu socialismu. V jiných zemích se ale transformace společnosti zadrhává a aktuální situace vytvářejí disidenty. Snowden nebo Assange by mohli vyprávět. Hlavně od globální ekonomické krize 2008 začínají být občané v našem civilizačním okruhu čím dál tím více nespokojeni, protože se mnohým z nich zhoršuje jejich životní úroveň. Jejich hlas však není některými vládami vyslyšen, spíše začíná být potlačován. To dopadá i na vědce. Začíná čas utahování šroubů a nového disentu? Ale nekončeme pesimisticky. Jak říkal Mahátma Gándhí na základě své zkušenosti: „Nejdříve Vás ignorují, pak se Vám smějí, pak s Vámi bojují a pak vyhrajete.“ Zdá se, že se teď u nás dostáváme do té předposlední fáze.
Čas načtení: 2021-08-14 18:04:33
Tři poučení z první světové války
Rád bych se zastavil u jedné knihy, na kterou jsem před pár dny narazil a neodtrhl jsem se od ní, dokud jsem ji neměl za sebou. Jmenuje se „Tanec běsů“, vyšla v angličtině a pojednává o létě 1914. Její autor, válečný historik Michael Neiberg, se ale nesoustřeďuje na „obvyklé podezřelé“, tj. vladaře, prezidenty, politiky. Zajímá jej hlavně to, jak tu krizi a začátek války viděli běžní lidé. A má některé pozoruhodné postřehy, na které by se dalo navázat i dnes. Neumíme odhalit pravou krizi Za prvé, prvních pár týdnů od zavraždění Franze Ferdinanda se snad nikdo na světě nevzrušoval možností, že by z toho mohlo být něco většího než diplomatická šarvátka. Rakousko-Uhersko bylo sice „také mocnost“, ale ve skutečnosti nepříliš významná, jejíž ambice se omezovaly na bezprostřední okolí. Samotný následník trůnu byl v královských kruzích Evropy považován za problematického, protože si vzal pouhou hraběnku (morganatický sňatek), tudíž z pohledu následnictví šlo o slepou uličku. Pohřeb obou manželů byl naprosto minimalistickou záležitostí, které se ani neúčastnil vládnoucí císař František Josef I. a která se konala daleko od Vídně. Hraběnce Chotkové bylo totiž vzhledem k jejímu nízkému titulu odepřeno spočinutí v habsburské rodové hrobce. Tehdejší pozorovatelé soudili, že náhlé odstranění konopišťského pána z nástupnické linie vlastně nebylo v nejvyšších kruzích Rakouska-Uherska považováno za takovou katastrofu, jak se prezentovala navenek. Evropa měla za sebou několik relativně nedávných krizí, například dvě marocké (první a druhá), a i když se kolem nich verbálně harašilo zbraněmi, vždycky to nějak urovnali diplomaté z povolání. Totéž se čekalo i tentokrát a po většinu července se v novinách i ve vládních kabinetech řešily úplně jiné věci než následky vraždy v Sarajevu. Velká Británie měla vážný problém v podobě otázky irské samosprávy (Home Rule), což byla naprosto explozivní záležitost, u které po velmi dlouhé době hrozila vzpoura vlastní armády a jejíž dědictví se koneckonců táhne až do dnešních časů. Kromě Irů zabíraly prostor v britských novinách také sufražetky, bojující o volební právo žen. Ty uměly udělat na ulicích tu správnou show a reportéři z toho pochopitelně byli v sedmém nebi. Už jen kvůli těm scénickým fotkám. Sousední Francie byla v červenci 1914 zase plně ponořena do soudního procesu, ve kterém se paní Henriette Caillaux, ex-manželka bývalého premiéra Caillauxe, hájila před porotou kvůli vraždě editora novin Le Figaro. Advokát, na rozdíl od sufražetek, nasadil obrannou linii „ženy přece nedokážou ovládat své emoce tak dobře jako muži“ a porota ten argument akceptovala. Osvobodili ji právě v den, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku. Ačkoliv rakousko-uherské ultimátum Srbsku drasticky vybočovalo z tehdejších diplomatických konvencí, a to jak superkrátkou lhůtou 48 hodin, tak tvrdými požadavky, stejně se ještě lidem po celé Evropě nechtělo věřit, že by takový místní konflikt mohl přerůst v něco vážnějšího. Značné množství lidí se nacházelo na dovolené v „nesprávné“ zemi a když se válka vynořila na obzoru, měli potíž se vůbec dostat domů. Týkalo se to i „velkých ryb“: tak třeba srbský maršál Putnik, budoucí velitel obrany své vlasti, se v červenci 1914 nacházel v lázních v Budapešti a nebýt velkomyslného gesta císaře Františka Josefa, domů by se ani nedostal. Ponaučení: neumíme spolehlivě identifikovat, která krize přejde a která přejde v něco daleko vážnějšího. Co se zrovna rozebírá v novinách a co bude skutečným problémem, to jsou dvě různé věci. Podceňujeme problémy Za druhé, když už samotný „tanec běsů“ přece jen začal, domnívali se jeho účastníci, že bude aspoň krátký. Německý císař Vilém II., do té doby zvaný „Friedenskaiser“ (mírový císař), sliboval svým vojákům, že budou doma dříve, než ze stromů opadá listí; někteří tedy opravdu byli, ale v rakvi. Podobná naivita panovala i jinde, od hlav států až po řadové vojáky. Jediným výrazným pesimistou byl britský ministr zahraničí Edward Grey, který se už na začátku srpna 1914 v soukromém rozhovoru nechal slyšet, že „v celé Evropě zhasínají světla a za našich životů už se znovu nerozsvítí“. Ale ani on to neřekl veřejně a jeho přesný, i když temný odhad následujícího vývoje vyšel najevo až roku 1925. Proč tak fatálně špatný odhad? Lidé jsou obecně neúměrně optimističtí, co se vlastních vyhlídek na úspěch a dalších pozitivních událostí týče. Evropa roku 1914 byla zvyklá na mír, který už tou dobou (mimo Balkán) trval přes čtyřicet let, a málokterý Evropan dokázal docenit, jak velký pokrok za tu dobu udělala vojenská technika. Odborníci ale informace o účinnosti nových zbraní měli, a to přímo z praxe. Relativně krátce předtím, v letech 1904-5, spolu totiž na Dálném východě bojovaly Rusko a Japonsko, a tento konflikt místy nápadně připomínal budoucí zákopovou válku na západní frontě; například takové obléhání a dobývání Port Arthuru se od pozdějších scén z Flander nijak nelišilo. Západní mocnosti měly na bojištích rusko-japonské války svoje pozorovatele, ale generální štáby jako by nevzaly tyto zkušenosti v potaz. Ze zpětného pohledu si musíte klást otázku, které problémy podceňujeme my. Já si myslím, že jedním z nich je dekarbonizace, do které se teď EU chce tak energicky pustit. I tam totiž máme určité zkušenosti. V roce 2003 sliboval tehdejší spolkový ministr životního prostředí Jürgen Trittin Němcům, že přechod na obnovitelné zdroje energie vyjde jednu domácnost na cenu „jednoho kopečku zmrzliny měsíčně“. Už v roce 2016 bylo patrné, že tu cenu podcenil sedmnáctinásobně. Tak schválně, na kolik peněz nakonec ten ohlášený Green Deal vyjde? Cenzura nezajistí důvěru veřejnosti Třetí a poslední zastavení: když válka opravdu propukla, začaly se státy snažit o co největší kontrolu nad prouděním informací. Jinými slovy, cenzura jako bič. V novinách i ve frontové korespondenci. (rádio ještě neexistovalo). Novinářská činnost byla všelijak omezována a ve státech jako Německo a Rakousko-Uhersko se brzy smrskla na otiskování oficiálních komuniké; cokoliv jiného znamenalo pro redakci problémy. Podobně jako dnes se cenzoři trochu přepočítali ve své představě, že lidé budou nemastné-neslané úřední zprávy jen tak poslušně konzumovat. Ve Švýcarsku vycházely necenzurované noviny ve francouzštině a v němčině, které se pašovaly do Francie, Německa i rakouských Tyrol; americké noviny, i když přes oceán dorážely se značným zpožděním, sloužily zase Britům. Kdo se k cizím novinám nedostal, šířil aspoň fámy, protože fantazie pracovala. Tak například po Británii se ještě roku 1914 rozšířila informace, že z Ruska dorazilo milion carských vojáků, kteří mají pomoci s obranou Spojeného království. Na rozdíl od mnoha dalších záhadných kachen se v případě této zprávy podařilo aspoň vystopovat její pravděpodobný původ. Britská vláda si totiž tou dobou objednala v Rusku dvě stě tisíc vajec; někdo ale zaměnil vejce za vojáky a někdo další vynásobil jejich počet pěti, aby dostal hezké, zaokrouhlené číslo. Co se cenzury týče, poměrně brzy si obyvatelstvo válčících států povšimlo ještě jedné věci. Když v novinách panovalo dlouho nápadné ticho, dost často to znamenalo, že domácí či spojenecká vojska dostala na frontě „nakládačku“. Během několik měsíců se tenhle výklad ustálil a jakákoliv pauza v oficiálním zpravodajství se začala brát jako důkaz porážky určené k ututlání. Přitom někdy se opravdu stalo, že situace na frontě se vyvinula do patu, o kterém nebylo co psát; jenže vlády snažící se manipulovat vlastním obyvatelstvem ztratily důvěru, kterou nahradila částečně oprávněná paranoia. Aby ne, když někde tam, odkud nechodily žádné pořádné zprávy, sloužili rodinní příslušníci. Dnes naštěstí nemáme válku, ale řekl bych, že v digitálním prostoru nás čeká opakování celého tohoto cyklu. Ať už válečné vlády nebo technologičtí obři, obojí mají velikou moc; ale nemůžou si žádnou silou zajistit důvěru těch dole. Ta se nedá ani koupit, ani vynutit bodákem. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-02-23 14:04:32
Zlovolné načasování odebrání dítěte
Sleduji zblízka trápení Bibiany, matky samoživitelky s třemi dětmi, nedávno podmínečně propuštěné z vězení, statečně překonávající těžkosti návratu na svobodu. Jako by nestačilo, že je nepřijatelná pro většinu pronajímatelů bytů a zaměstnavatelé nestojí o nekvalifikovanou Romku, nejvíce nesnází jí způsobily sociální pracovnice Jana Součková a Lucie Čermáková z OSPOD Praha 5. Nakonec s potížemi získala malý byt a práci, ale jejich brutálnímu zásahu do rodinného života neunikla. Znemožnily jí umístit problematického 14letého Romana do vhodného zařízení, z něhož by se na noc vracel domů. Musela jej odvést do Diagnostického ústavu, odkud po pár dnech uprchl. Je již téměř měsíc nezvěstný, i když po něm pátrá policie. O případu jsem psal již dvakrát, ale hrůznost případu mě nutí, abych se k němu vrátil. Zlovolnost počínání sociálních pracovnic vynikne z pohledu na chronologii událostí. Dne 2. listopadu 2020 se vrátila pěstounka z výkonu dvouměsíčního trestu, který si vysloužila za způsob, jakým pečovala o svěřené děti. O dva dny později vydal Obvodní soud pro Prahu 5 na návrh Městské části Praha 5 usnesení o předběžném opatření, jímž umožnil umístění Romana do Diagnostického ústavu. Nepravomocné předběžné opatření lze použít k řešení naléhavé situace. Všechny důvody pro jeho svěření do ústavní péče mají původ ve výsledcích pěstounské péče. Dne 19. listopadu se nečekaně vrátila na svobodu Bibiana. Tím padl prvotní důvod pro svěření jejích dětí do pěstounské péče. Matka nemá žádnou vadu, pro kterou by neměla vychovávat své děti. Je naprosto přirozené, že se o ně okamžitě začala starat v mezích svých možností. I když je to k nevíře, mezi ní a dětmi nedošlo během dlouhého odloučení k odcizení. Nicméně sociální pracovnice jí hned při prvním setkání stresovaly sdělením, že jí děti stejně vezmou a díky jim žije v trvalém stresu i nadále. OSPOD však zůstal dlouho nečinný. Pěstounka sice čelila dalšímu trestnímu stíhání a dnes jej už znovu ve vězení, ale stále je pěstounkou de iure. Děti jsou formálně v péči pěstounů, ale ve skutečnosti žijí s matkou a daří se jim výborně. Jsou milé a dobře vychované. Dne 22. ledna 2021 došlo k jednání mezi sociálními pracovnicemi na straně jedné a Bibianou podporované zmocněncem. Jana Součková zdůvodňovala nutnost umístění Romana do Diagnostického ústavu téměř výlučně jeho zápornými projevy z doby jeho života s pěstounkou. Dokonce tvrdila, že jej chrání před nebezpečím, že by utrpěl úraz při školní rvačce. V té době ovšem nechodil do školy. Zdržoval se převážně u matky, nepáchal žádné nepřístojnosti. Neměl s kým se prát. Nikoho neohrožoval. Ochranu v žádném případě nepotřeboval. Neexistovala situace, která by vyžadovala naléhavé řešení. Ze strany matky se dámám dostalo upozornění, že prvotní důvod k odebrání dětí matce pominul a její právo na péči o vlastní děti a právo dětí na matčinu péči jsou pod silnou právní ochranou. Matka nemůže za to, že za dva měsíce nedokázala napravit všechny následky neblahého působení pěstounky a nepochybně měla dostat šanci, aby si v rodině zjednala sama pořádek. Všechny kroky, které v tomto směru podnikla, vedly správným směrem. Nepoučitelné inženýrky dětských duší ale setrvaly na svém a daly příkaz pěstounce, aby 26. ledna dodala Romana do Diagnostického ústavu. Odvedla jej tam nakonec matka. Sociální pracovnice tak zneužily svou moc nikoli v zájmu dítěte, ale za účelem potrestání matky za hříchy pěstounky a za to, že si dovolila prosazovat svůj názor. Jenže víme, jak to dopadlo: Roman z ústavu po pár dnech uprchl. Nastal stav ohrožení jeho zdraví, života a mravní výchovy. Nevím, zda dámy Jana Součková a Lucie Čermáková mají vlastní děti. Zeptal jsem se na to jejich zaměstnavatele postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím, protože mi je znám kritický názor bývalé ombudsmanky Anny Šabatové na bezdětné sociální pracovnice. Úřad mi odepřel informaci. Ať je to tak nebo jinak, zamýšlím se, zda se dámy dokážou vžít do pekla, které prožívá matka, jež díky jejich bezohlednosti téměř měsíc neví, co se děje s jejím dítětem. Nemohou se hájit, že nemohly takový vývoj předvídat. O rok starší Romanův bratranec strávil v jejich oblíbeném zařízení půldruha roku. Třikrát uprchl. Při třetím útěku se chtěl uchýlit k matce (kam jinam má utéci dítě v maléru), ale doslova v patách za ním přišli policisté a vzali jej do vazby. Už má za sebou jeden odsuzující rozsudek a druhého se dočká za pár dní. Nejspíš poputuje do věznice pro mladistvé ve Všehrdech. Díky péči Jany Součkové a Lucie Čermákové jej možná Roman bude časem následovat. Znám osobně všechny Bibianiny děti včetně Romana, který je poněkud problémový. Sledoval jsem jeho vývoj od matčina návratu a troufám si tvrdit, že by se pod jejím vedením velmi brzy „srovnal“. Díky péči sociálních pracovnic se z něj ale možná stane kriminálník, a to je méně tragická varianta možného vývoje událostí. Zatím mi nezbývá než doufat, že se odněkud vynoří živ a zdráv. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-09-04 09:18:49
Koronavirus a archetypální nejistota
Média píší o počátku koronavirové ságy v Číně jako o období, kdy rigidní čínská stranická mašinerie dostala přednost před pružným bojem proti epidemii. Bylo tím míněno, že ve Wu-chanu místní papaláši zpočátku tajili rozsah infekcí způsobených novým neznámým virem. Pokud by došlo k nárůstu chřipkových případů, jednalo by se o všední problém. Ale když lékaři zjistili, že nejde o klasickou chřipku, neznámý virus stranický aparát vyděsil. Nevěděli, jak znepokojivou informaci „číst“. Objevila se archetypální nejistota vyskytující se od počátku lidského světa v rámci mocenské hierarchie. Zodpovědnost náčelníků vesnice, stařešinů, starostů velí, aby měli přehled a řešili problémy pokud možno rychle a efektivně. V případě nouze se mohou obrátit na vyšší organizační složku, ale muselo být jasné, že udělali všechno pro to, aby panstvo – nadřízení se nemuseli jejich lapálií zabývat. Od prosince 2019 do ledna 2020 si stranické/správní vedení Wu-chanu, oblasti s více než 11 miliony obyvateli, nevědělo rady s neznámou pneumonií. Tajilo narůstající počty infekcí před vrchností s cílem nevzbudit nevoli před koncem roku a před novoročními svátky. Také se blížil nejdůležitější rituál čínského politického roku: takzvané dvě schůze (liang chuej), výroční sjezd parlamentu a poradního shromáždění. Provinční vlády tím, že se nic problematického neděje, mohou do Pekingu vyslat signál moci a kontroly. Náhlý nárůst pneumonií se do tohoto obrazu nehodil. V polovině května 2020 významný odborník čínské vlády Zhong Nanshan uvedl, že úřady ve městě Wu-chan v počátku epidemie lhaly o počtu nemocných a závažnosti situace. Věděl, o čem hovoří, protože patřil do první skupiny odborníků, kterou tam pekingská vláda vyslala do kvůli epidemii nového patogenu. Informace se objevily na čínském internetu, a nebyly od internetových kecalů, ale od lékařů. Pro média uvedl, že mu začala blikat varovná kontrolka, když se oficiálně na deset dní ve městě zastavila statistika pouze na 41 nakažených. Zhong Nanshan zjistil, že situace je daleko vážnější, a začala tichá mobilizace pekingských zdravotních pohlavárů. On osobně odmítá, že by Čína zveřejňovala zmanipulovaná čísla o počtu nemocných od chvíle, kdy se problému ujala pekingská vláda. Nejpozději od 23. ledna jsou všechna data správná, domnívá se Zhong Nanshan. Lze předpokládat, že si nějaký čas mlčení na rozmyšlenou vzala i ústřední pekingská vláda. Když lékaři odeberou vzorky a pošlou je z Wu-chanu do ústředního Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) v Pekingu a Klinického centra pro veřejné zdraví v Šanghaji, začíná maraton. Vědci se okamžitě pustili do práce, aby identifikovali virus a genetické sekvence viru a vyvinuli testovací činidla. Podle ne příliš přesných informací následovaly dny politického váhání, jak se k rodící se epidemii postavit. Stále ještě byla ve hře představa, že by nemusel covid-19 být horší než sezónní chřipka. Také politici doufali, že bude přenos viru na člověka omezený. Pokud se zpočátku psalo, že nebyl prokázán přenos viru na člověka, v řeči epidemiologů to znamenalo, že ZATÍM není jisté to, co může hrozit. Vzrůstající počet případů onemocnění ale nesvědčil o pouhém přenosu zvíře – člověk. Tajení problému v prosinci a začátkem ledna místními pohlaváry ve Wu-chanu je projevem archetypální nejistoty. Podobně se chovala Trumpova administrativa, která rovněž podceňovala koronavirový problém. Trumpova opatření byla slušně řečeno rozpačitá. Trump správně tušil, že každé epidemiologicky užitečné omezení pohybu obyvatelstva se projeví v ekonomice. Proto s tím nepospíchal. Nakonec se mu to vymstilo, podobně jako funkcionářům ve Wu-chanu. Proto Trump obviňuje Čínu, že v raných fázích šíření nákazy neposkytovala dostatečné informace mezinárodním organizacím, a mezinárodní reakce byla zpožděná. Tím prý zavinila Čína, že došlo na Západ od Říše středu ke zbytečným ekonomickým ztrátám a ztrátám na životě. Afghánská vsuvka Nepřímo „zatloukání“ ve Wu-chanu, kde nevěděli místní šéfové, co si mají počít s novou chorobou, připomíná „zatloukání“ v Afghánistánu, které trvalo dlouhá léta. John F. Sopka, Generální inspektor pro obnovu Afghánistánu (SIGAR), vypovídal 15. ledna 2020 před zahraničním výborem Sněmovny reprezentantů USA o tom, jak hloupě se chovají Američané v zemi Afghánců. Jeho vystoupení bylo reakcí na soudně nařízené předání dokumentů ze SIGAR v prosinci 2019 médiím. Dokumenty známé jako Afghanistan Papers publikoval list Washington Post. Podle Sopka úřady USA lhaly o tom, jaké pokroky v Afghánistánu dosáhly a zveličovaly výsledky statistik kvůli vytvoření iluze úspěchu. Kromě toho Sopko například upozorňoval, že v Afghánistánu byla většina vojenského a civilního personálu střídána po roce i v menším intervalu. To znamená, že noví lidé neustále přicházejí, všichni s nejlepšími úmysly, ale s malou nebo žádnou znalostí toho, co jejich předchůdci dělali, jakým problémům čelili, nebo co fungovalo a co nefungovalo. Američané se připravili o dlouhodobé zkušenosti lidí působící v Afghánistánu. Neustálou cirkulaci kádrů nazval Sopko „každoroční lobotomií“. Připomněl také, že SIGAR zkoumala, jak americká vláda chápe rizika korupce v Afghánistánu, jak se vyvinula reakce USA na korupci a jaká byla účinnost protiopatření: „Zjistili jsme, že korupce podstatně podkopala misi USA v Afghánistánu od samého začátku operace Trvalá svoboda. … Americká vláda by neměla zhoršovat korupci zaplavováním slabých ekonomik příliš velkým množstvím peněz příliš rychle, s příliš malým dohledem…“ Korupce v Afghánistánu byla přímo spojena s americkou impotencí pochopit, co se v té oblasti děje. Rozhovory analytici ze SIGAR prováděli se svědky znalými situace – od velvyslanců až po letce. Informace od nich by nemohli získat v SIGAR bez možnosti ochránit zdroje informací. Více než 80 procent těch, s nimiž byl veden rozhovor, požádalo, aby jejich jména nebyla zveřejněna. Afghánská vsuvka ukazuje, že pokud to je možné, o problémech není potřeba vládní centrum raději informovat. Mohl by z toho být průšvih… A problém stejně vybuchne. Archetypální strach Již kolem 23. ledna 2020 se v médiích objevila kritika, že čínská vláda nedokázala jednat dostatečně rychle, aby omezila šíření viru z Wu-chanu, přičemž riskovala další ohniska. Poslední opatření vlády zakazující svým občanům opustit město Wu-chan přišlo příliš pozdě a nepomůže zastavit šíření virů, uvedl Guan Yi, odborník na infekční nemoci z Hongkongské univerzity v rozhovoru s čínskými médii. Otázkou je, zda jakákoliv opatření mohla šíření zabránit. I kdyby wu-chanští papaláši vyhlásili poplach kolem neznámé pneumonie, šíření by tím neomezily. Pouze by zmenšili počet tamních infikovaných. V době, kdy ve Wu-chanu zjistili, že se objevil mezi pacienty nový koronavirus, infikovaní lidé odjížděli ještě bez příznaků nebo „s klasickou chřipkou“ kamkoliv. Wu-chan je velká letecká, silniční a železniční křižovatka. Archetypální chování se projevuje také v tom, že lidé vždy v jakýchkoliv souvislostech viní vládu, že nezabránila utrpení lidu, protože nebyla předvídavá a rozhodná. To platilo od starověku. Další prvek archetypálního chování je panika ústící do nakupování co nejvíce zásob. Psychologové tvrdí, že na vině je kombinace mentality stáda a nejistoty podporované až hystericky varovnými zprávami před pandemií. Abychom si nedělali iluze o supercivilizované západní liberálně nafoukané kultuře, na závěr jeden citát z článku, který vyšel 5. března 2020 v Asia Times (www.asiatimes.com/2020/03/panic-buying-follows-coronavirus-across-the-globe/) „Police bez rolí toaletního papíru, dezinfekčních prostředků na ruce a chirurgických masek kdekoli od Japonska po Francii do Spojených států, protože panika po celém světě kříží koronaviry (s hrozbou) … narušení dodavatelských řetězců… Největší australský supermarket tento týden začal prodej toaletního papíru na příděl poté, co policie musela být zavolána do obchodu v Sydney…V sobotu japonský premiér na Twitteru uklidňoval občany, aby zamezil strachu z nedostatku, zatímco fotografie sociálních médií z USA ukazují na holé police bez toaletního papíru...“ To vše jsou důsledky všedního alias archetypálního chování člověčenstva.
Čas načtení: 2020-02-10 07:00:13
Existuje mnoho bestiářů a všelijak pojatých. Vybírá-li se pouze z toho, co se urodilo na zdejších luzích, nutno připomenout dosti zevrubný Bestiář (2003) Luboše Antonína (má 376 stran), ale zaujme i méně objemný Fantastický bestiář (1996) Jana Bauera, který není tak zevrubný, zato však analyzuje i podivuhodnou zvířenu autorů jako Tolkien, Sapkowski, Zelazny, Pratchett, Ende a Lewis Carroll. Jsou však i jiná a zcela výjimečná pojetí bestiářů: v literárně pro něj značně plodném roce 1924 pracoval grafik Josef Váchal střídavě na Krvavém románu a Ďáblově zahrádce aneb Přírodopisu strašidel. Bestiáře mají vždy být bohatě ilustrovány (což Váchal dodržel), a to například přímo obrázky z dávných knih, asi jako Augustova-Pejmlova kniha Draci a obři (1947). Náleží sem také různé soupisy strašidel a jakýmsi „socialistickým pandánem“ k Ďáblově zahrádce se stali Bubáci aneb Malý přírodopis duchů, přízraků a strašidel (1961) od Radovana Krátkého (1921–1973). Ten sice svými příměry tvrdě dusí pověrčivost, ale to nám celkem nevadí, protože kniha stojí a padá s nesmírně působivými ilustracemi Miroslava Váši. I kvůli umu toho malíře byla pietně reeditována roku 2015. Známý mistr vtipu Neprakta zase roku 1992 vyzdobil Tajemný svět strašidel Jiřího Pechy a beletrizovanou encyklopedií všech bestií a strašáků někdejšího českého venkova (viz třeba ohnivý pes) byli už Dva nezbedníci (1947) Josefa Jahody – s obrázky Františka Rolečka. Odborněji jsme poučováni rozsáhlou kapitolou Bytosti neskutečné z Vondráčkova a Holubova slavného díla Fantastické a magické z hlediska psychiatrie (1968) nebo četnými hesly Nakonečného Lexikonu magie (1993). Velmi důkladně je pojata také Přehlídka tajemna Martina Stejskala v jeho Průvodci po magických místech Československa (1991, rozšířené vydání s titulem Labyrintem míst klatých vyšlo roku 2011) a neměli bychom zapomenout na edici Garuda nakladatelství Volvox Globator, v níž byly svého času vydány vedle jiných i překlady knih Od létajících žab po okřídlené hady (1999, Karl P. N. Shuker), Mořské příšery (2000, Richard Ellis) nebo O Dracích (2006, Ash DeKirková). Ryzím bestiářem bude samozřejmě vždycky Borgesova Fantastická zoologie (1968, česky poprvé 1988), ale taky dost zvíme z Ecových knih. Popisovaná a zobrazovaná tu mytická stvoření (bazilišci, draci či sirény) předkládali světu nejčastěji cestovatelé, učenci a spisovatelé. Aristofanés, Aristotelés, Hérodotos, Strabón, Platón i Plinius. Téma bestiářů ale dost nebezpečně klouže mezi pohádkami bratří Grimmů a líčením naprosto přirozených lidských ras či zvířecích druhů. Zkoumání jen domněle vysněných zvířat se pak věnuje kryptozoologie, jejímž českým doyenem je cestovatel Jaroslav Mareš (*1937). A nyní česky vyšel i překlad Fantastického bestiáře cestovatelů editovaný Dominique Lannim, který do svazku přispěl kromě shrnujícího úvodu čtyřmi hesly o „ještěrkách z mysu Dobré naděje“ a kmenech Hotentotů a Kafrů. Lanni získal doktorát z francouzské literatury na Sorbonně a je docentem na maltské univerzitě a členem Centre de recherche sur la littérature des voyages. Fantastický bestiář s ním dohromady dalo 42 autorek a autorů, mezi kterými ty české reprezentuje Josef Schovanec, a dílo shrnuje dávné i modernější představy o bájných monstrech. Představy lidí, ale také „pouze“ spisovatelů jako byli Homér, Lúkianos, John Milton, Edgar Allan Poe, Charles Nodier, Jules Verne, Apollinaire, Tennyson, Lovecraft, C. S. Lewis, Carlo Collodi, Marcel Aymé, Italo Calvino, Vercors, Julien Green či Astrid Lindgrenová. Bestiář stojí určitě za přečtení, přestože navzdory skvělému obrazovému doprovodu bohužel nemohou mnohá hesla, a to zvláště ta o notoricky známých entitách, naplnit veškerá očekávání. Probíranými stvořeními nejsou jen Kyklopové, kentauři, pták Noh, mořský had, severští trollové a „Lochneska“. Někdy se ukazuje, že se jedná o poněkud nesourodou tematiku a třeba sněžného muže není snadné srovnávat s mužem ohnivým, o kterém si vyprávěli sedláci v českých nížinách. Ale je fakt, že oba stejně patří do kabinetu kuriozit, které podstatně ovlivnily kulturu. Ukázka z knihy Opičí člověk „Opice, tato prazvláštní stvoření, z nichž se přírodě zřejmě zlíbilo vytvořit hrubou karikaturu člověka,“ píše Cuvier. Již od starověku člověka fascinovala především její anatomická podobnost s lidmi. Aristotelés se zabýval polovičatým charakterem opice, která se člověku podobá, ale přesto se od něj liší. Je přece obdařena „podstatou, jež je blízká jak člověku, tak i čtyřnohým zvířatům“. Život velkých primátů v jejich přirozeném prostředí však popisuje jen velmi málo cestopisů, přičemž cestovatelé, kteří v 17. a 18. století objevovali africké pobřeží, ve svých dílech zaměňují opice s původními obyvateli. Nicolaas Tulp jako první pitval šimpanze, jehož nazýval „satyrem“. Kategorie lidí, opic a antropoidních druhů vedle sebe podle přírodovědců svorně sousedily a chyby v taxonomii pramenily právě z tohoto problematického zaměňování obou říší: „Je pravda, že v důsledku svých přírodovědných zásad jsem nikdy nedokázal rozlišit mezi člověkem a opicí,“ přiznal roku 1764 Linné. Z tohoto spletení pojmů se shodou náhod zrodil hybridní stvoření: opičí člověk. Teprve po dalších průlomových objevech v paleontologii a geologii a hlavně po impulzu v podobě rozvíjejícího se transformismu a později darwinismu se podařilo dokázat možnost postupného přechodu mezi zvířetem a člověkem, což opice a další antropoidy vyneslo na výsluní. V lékařském slovníku z roku 1865 se již člověk definuje jako „živočich, savec z řádu primátů“, Darwin opatrně připomíná „nesmazatelnou stopu nízkého původu“. Člověka a další biologové, kupříkladu Thomas Huxley a Erns Haeckel, prostřednictvím teorie o pithecanthropovi potvrzují zvířecí původ člověka. „Tatáž podsaditá a masivní kostra, tatáž široká ramena, tentýž způsob držení paží, tatáž třesoucí se brada spadající až k zarostlému trupu.“ Král opic a profesor Challenger ze Ztraceného světa Conana Doyla si nakonec nemají co závidět... Do rozvášněných debat o otázce lidského původu se s radostí zapojí i krásná literatura, ať už formou cesty „do středu Země“, rozpoutání „Boje o oheň“ (stejnojmenný román J. H. Rosnyho) anebo vybájených nestvůr fantastických forem a tvarů. Toto „zcela nové stvoření“, jež stojí „přesně uprostřed mezi člověkem a zvířetem“, v sobě podle Julese Verna kombinuje ty nejodvážnější vědecké hypotézy. Fantazii se meze nekladou od „strašlivého čtyřrukého netvora“ až po „rudého chocholáče“ z románu Pierra Boitarda, lidskou zkamenělinu z čtvrtohorních dob před velkou potopou a chlupatého a zavalitého tvora izolovaného od světa ve vesnici v korunách stromů někde v neprobádané části Afriky (Vernova Ves ve vzduchu). Příběhy o ztracených světech z konce 19. století jsou jakousi exotickou ozvěnou hledání původu lidstva a vidiny chybějícího vývojového článku, po němž se neustále pátrá. Rozostření hranice mezi člověkem a zvířetem vedlo k nové definici druhu, jež se dotkla jak stránky filozofické, tak sociální. Ve chvíli, kdy se lidská bytost stane výplodem náhody a její původ se ztrácí kdesi ve vzdálené minulosti, se totiž začne rozpadat také její identita. „Nepřirozená zvířata“ u Vercorse ukazují, že je nemožné „stanovit hranice tvora s racionální duší“. Zde máme nepochybně před očima jeden z hlavních důvodů, z nichž pramení bájná síla opičího muže, „ikony“ moderního věku a postavy na pomezí lidskosti, která jako King Kong, Tarzan či Bigfoot vniká stále hlouběji do džungle románů a filmů, jež jí byly věnovány a vystihují zneklidňující křehkost naší podstaty... Napsala Sandrine Schianová. Kahau Kahau nosatý je asijská opice na pokraji vyhynutí, charakteristická svým měkkým a objemným nosem. Jsou známy dva druhy: kahau mentavejský z ostrovů Pagai (který má kratší rypáček otočený nahoru) a kahau nosatý. Dlouhý, ohebný a měkký nos se vyskytuje u samců i u samic, jeho velikost u samců je pro samice vyhledávanou předností a podstatným kritériem při páření: čím delší a červenější „nos“, tím větší má kahau šanci najít si sexuální partnerky. Postupem času se tento nos prodlužuje, až jim natolik překryje ústa, že jej musí poodstrčit, aby se mohli normálně najíst! Kahau je atypická opice jednak vzhledem k velikosti svého přívěsku nosového, ale také kvůli usměvavému výrazu ve tváři a pruhu hnědé srsti v místě obočí, které jí dodávají dosti... lidský vzhled. Tato opice se nám podobá fyzicky stejně jako ostatní naši příbuzní z řádu primátů, navíc ale také společensky, na rozdíl od jiných opic, jež se vyhledávají jen v období páření. Žijí v malých skupinkách po patnácti až třiceti jedincích často stejného pohlaví (což je u primátů poměrně překvapivé, protože samci mezi sebou obvykle vedou lítý boj o to, kdo ovládne ostatní a stane se vůdcem) a samice kahau má vždy jen jedno mládě, o které se stará až do jeho dospělosti. Co však kahau odlišuje od ostatních opic, a naopak jej trochu přibližuje k člověku, je jeho schopnost v případě hrozícího nebezpečí plavat, zadržet dech a udržet stav apnoe po dlouhé minuty (to dokáže jen trénovaný člověk). Z tohoto důvodu se nikdy nezdržuje dál než šest set metrů od nejbližšího vodního toku. Stejně jako člověk, umí kahau využívat určité škály zvuků, které při komunikaci různě moduluje, od řevu přes zvláštní výkřiky podobné troubení auta až po chrochtání a bručení. Jedním z nejslavnějších kahau je opice, která se objevuje v albu komiksové řady Tintinova dobrodružství Let 714 do Sydney od Hergého, a to v šesti okéncích, kde si poručík Allan z primáta otevřeně utahuje a napodobuje „frňák“ opice a svého šéfa Roberta Rastapopoulouse, jednoho z úhlavních Tintinových nepřátel. Napsala Justine Lanniová. Kolektiv 42 autorů a Dominique Lanni (ed.): Fantastický bestiář cestovatelů. Z francouzského originálu Bestiaire fantastique des voyagers přeložila Jana Žůrková. Argo. Praha 2019. 384 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-02-06 12:19:10
Festival Severská filmová zima nabídne devět premiér
Jubilejní desátý ročník festivalu Severská filmová zima zavítá v průběhu února a března do 20 českých a moravských kin. Opět přináší nabídku snímků z Finska, Švédska, Dánska, Norska, Islandu a Litvy. Devět snímků bude v České republice uvedeno poprvé. Slavnostní zahájení festivalu proběhne ve čtvrtek 13. února v 18 hodin v pražském kině Lucerna. Bude spojeno s projekcí finského dramatu Role člověka, snímku Juhy Lehtoly, natočeného na motivy stejnojmenné knihy Kariho Hotakainena. Pekka tvrdí svým rodičům a sestrám, že je úspěšný businessman, ale přitom u cizích lidí žebrá o peníze a zbytky jídla. Co se stane, když rodiče přijedou navštívit své děti? Do Finska nás zavede i snímek Nicota. Komediální drama vypovídá o milostných vztazích doby, ve které žijeme. O tvorbě, umělcích a ceně, kterou platí v soukromém životě, o konfliktech mezi opravdovým uměním a komerčním kýčem. Drama Time Out se zabývá proměnami problematického vztahu otce a syna. Země nadějí je milostný příběh, odehrávající se ve Finsku v letech 1945-1952. Snímek popisuje vliv žen při obnově země během války i po ní. Romantická komedie Psi nenosí kalhoty z prostředí sado-maso salónu je filmem o tak trochu jiné lásce (psali jsme o něm ZDE), ve kterém si zahrála i česká herečka Ester Geislerová. Novinkou z dánské dílny je absurdní komedie s humornými hororovými prvky Mrtvé nechte spát. Příběh podivného satanisty Jimmyho, jeho přátel ze střední a jednoho dlouho mrtvého Nekromancera. Ochrana před armádou zombie může být stejně problematická, jako začátek středoškolského románku. Norský historický snímek Králův nesouhlas je inspirovaný skutečnými událostmi, popisuje tři dny v dubnu 1940, kdy dostane norský král od německých ozbrojených sil ultimátum: vzdá se, nebo zemře. Královská rodina prchá z města s nacistickými vojáky v patách. Švédský thriller Videoman vypráví příběh dvou alkoholiků se zájmem o videokazety a zoufalém honu na zloděje vzácné videonahrávky. Fénix je rodinným dramatem o mentálně nestabilních příbuzných a tragédii, kterou je třeba uchovat v tajnosti. Všechny filmy jsou opatřeny barevně upravenými titulky, vhodnými pro neslyšící. Při promítání v Praze, Brně a Ostravě budou filmy opatřeny anglickými titulky. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Místa a čas konání festivalu PRAHA, KINO LUCERNA, 13.-18. 2. 2020 PRAHA, KOMORNÍ KINO EVALD, 13.-15. 2. 2020 BRNO, KINOKAVÁRNA ČERNÁ POLE, 5.-26. 2. 2020 ČESKÉ BUDĚJOVICE, HORKÁ VANA, 16. 2.-22. 3. 2020 HODONÍN, KULTURNÍ DŮM, 15.-24. 2. 2020 JABLONEC NAD NISOU, KINO JUNIOR, 13.-16. 2. 2020 JESENÍK, ENNEA CAFFÉ, 11.-27. 2. 2020 KŘTINY, MINIŠKOLKA VLAŠTOVIČKY, 14. 2.-13. 3. 2020 KUTNÁ HORA, BAR22, 25. 2.-10. 3. 2020 LIBČICE NAD VLTAVOU, KINO KOTELNA, 20.-22. 2. 2020 LIBEREC, KINO VARŠAVA, 25.-26. 2. 2020 OSTRAVA, MINIKINO, 15.-17. 2. 2020 PŇOV-PŘEDHRADÍ, EVANGELICKÁ ŠKOLA, 14. 2.-6. 3. 2020 POLIČKA, DIVADELNÍ KLUB POLIČKA, 13. 2.-15. 3. 2020 SPÁLOV, SOKOLOVNA, 31. 1.-2. 2. 2020 TŘEBUŠÍN, HOSPŮDKA U BEDNÁŘŮ, 7. 3. 2020 ÚSTÍ NAD ORLICÍ, MALÁ SCÉNA, 19. 2.-3. 3. 2020 VESELÍ NAD MORAVOU, KINO MORAVA, 7.-15. 3. 2020 VYSOKÁ U MĚLNÍKA, EVANGELICKÁ FARA, 15. 2.-14. 3. 2020 ZLÍN, GOLDEN APPLE CINEMA, 20.-23. 2. 2020
Čas načtení: 2024-03-04 09:00:00
S článkem Nicole Lambert "Budou Tower Hamlets následovat Rochdale?" ze zjevně problematického serveru UnHeard jsou dosti podstatné věcné problémy. Problematický je už název. Naznačuje totiž, že londýnská čtvrť Tower Hamlets je prý, podobně jako údajné severoanglické město Rochdale, jakýmsi "islamofobním centrem". Není tomu tak, a tuplem ne u města Rochdale.
Čas načtení: 2024-03-04 09:00:00
S článkem Nicole Lambert "Budou Tower Hamlets následovat Rochdale?" ze zjevně problematického serveru UnHeard jsou dosti podstatné věcné problémy. Problematický je už název. Naznačuje totiž, že londýnská čtvrť Tower Hamlets je prý, podobně jako údajné severoanglické město Rochdale, jakýmsi "islamofobním centrem". Není tomu tak, a tuplem ne u města Rochdale.
Čas načtení: 2024-03-12 09:54:00
Chov hrůzy na Šumpersku: Majitelce odebrali dvacet koní, byli v žalostném stavu
/VIDEO/ Vyhublá těla, otevřené rány i zvíře bezvládně ležící v bahně. Situace okolo problematického chovu koní v Ludvíkově, místní části Velkých Losin, o druhém březnovém víkendu vygradovala. Veterináři chovatelce odebrali dvě desítky zvířat. Ta jsou nyní umístěna v dočasné péči.
Čas načtení: 2024-03-19 11:00:00
Náměstek šéfa NCOZ urážel podřízenou, byl také obviněný, ale ředitel ho nepotrestal
Aktuálně.cz popisuje dosud neznámý případ problematického chování náměstka ředitele Národní centrály proti organizovanému zločinu Richarda Ohnoutky.
Čas načtení: 2024-04-04 13:04:00
Dudzik (ČSSD): Japonská kalkulačka má méně funkcí než současný hejtman Bělica
„Dnešní volba hejtmana Moravskoslezského kraje potvrdila, že slova předsedy strany ANO Babiše pro členy strany z kraje platí méně než roztrhaný papír. Prostě dobře placená další funkce je pro pana Bělicu důležitější, než Babišem deklarovaný zákaz kumulace funkcí. Proto jsme navrhovali nevolit dalšího a dle našeho názoru opět problematického hejtmana“ zahájil tiskovou konferenci předseda klubu zastupitelů za ČSSD Ing. et Ing. David Dudzik. „Je proto smutné vidět všechny členy koalice, tedy ODS, ANO, SOCDEM a KDU ČSL, jak hlasují více pro svoje korýtka, než pro dobré vedení kraje.“
Čas načtení: 2024-04-05 15:32:21
Zákaz inzerce a přirážka až 10 eur za kus oblečení. Francie vytáhla do boje proti ultrarychlé módě
Rázný krok proti nekonečnému přílivu laciného, ale problematického oblečení se chystají učinit ve Francii. Návrh průlomového zákona počítá mimo jiné se sankcemi ve výši až 10 eur (přes 250 Kč) za kus oblečení či naprostým zákazem reklamy pro výrobce takzvané ultrarychlé módy. Novelu v polovině března jednomyslně schválil francouzský parlament, nyní se jí zabývá tamní Senát.
Čas načtení: 2024-04-06 00:30:58
Závislost na TikToku poslední dobou děsí. TikTok si na světě stáhli 3 miliardy lidí. Jde tedy o jednu z nejpopulárnějších aplikací všech dob. U některých je to ale spojeno se závislostí. Co si představit pod závislostí na TikToku? Závislost na TikToku se týká nadměrného a problematického používání této aplikace. Postupem času to může mít za […] Článek Závislost na TikToku se nejdříve objevil na Uzdravím.cz - magazín o zdraví, medicíně a farmacii.
Čas načtení: 2024-04-27 12:00:00
Sociální nůžky se rozevírají. Češi chudnou, i když pracují, říká antropoložka
Minimální důstojná mzda pro rok 2023 činila 45 573 korun hrubého, vypočítala Platforma pro Minimální důstojnou mzdu. Na takový příjem však víc než polovina Čechů nedosáhne. Podle sociální antropoložky Lucie Trlifajové je jedním z důvodů neúměrný růst cen ke mzdám. V rozhovoru vysvětluje, jak vypadá v Česku chudoba, jak ovlivňuje politické preference a co je problematického na nové superdávce.
Čas načtení: 2024-05-20 15:32:38
Čínská PBOC podpoří problematický realitní sektor možností půjček až za 42,25 mld. USD
Čínská centrální banka PBOC oznámila, že připravila balíček v rozsahu až 300 mld. juanů = cca 42,25 mld. USD na podporu tamního problematického realitního sektoru. PBOC nabídne finančním institucím prostředky v uvedeném rozsahu, aby mohly státním firmám&h
Čas načtení: 2024-05-30 13:00:00
Souhrnná zpráva o závislostech v České republice 2023
Třetí souhrnná zpráva o závislostech v ČR v tomto rozsahu, komplexně shrnující situaci v oblasti užívání tabákových, nikotinových a souvisejících výrobků, alkoholu, problematického užívání psychoaktivních léků, užívání nelegálních drog a hazardního hraní v ČR.
Čas načtení: 2024-06-07 00:30:03
Píchání v nártu se může objevit ve chvíli, když nohu držíme v jedné stejné poloze. Může jít však i o příznak jiného problematického stavu, jako třeba cukrovka nebo selhání ledvin. Píchání v nártu je příznak, který se objevuje v případě, když dochází k abnormálnímu vystřelování nervů v těle. Píchání v nártu může být samostatné, aniž […] Článek Píchání v nártu se nejdříve objevil na Uzdravím.cz - magazín o zdraví, medicíně a farmacii.
Čas načtení: 2024-06-11 11:12:00
„Voňavá“ nehoda: Opilý a zdrogovaný traktorista se zákazem řízení hnůj nedovezl
Kuriózní nehoda se stala ve Vamberku na Rychnovsku. Traktor po silnici táhl přívěs plně naložený hnojem. V kopci se ale náklad odpojil a už to jelo. Valník sestřelil zábradlí, značku a nakonec se napasoval do jediného problematického místa široko daleko, do potoční vpusti. Traktorista (36) věděl, že je zle, a tak se pokusil zmizet. Marně.