EUR 25,145 || 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || Před dvěma lety vyšel úplně první Stronghold ve vylepšené podobě ( naše recenze ) a nedopadlo to s ním špatně. FireFly Studios v podobném stylu plánují na scénu strategických her vrátit také ...
--=0=--
---===---Čas načtení: 2024-04-08 12:34:56
Blocklords: Strategická kryptoměnová hra s RPG prvky
Blocklords je strategická kryptoměnová hra, která se odehrává v prostředí středověké éry. Nabízí hráčům různé role, od skromného farmáře až po vládce všech zemí. Tato hra, vyvinutá společností MetaKing Studios, nabízí hráčům širokou škálu herních stylů a možností. Co tato hra přesně nabízí? Základní koncept hry Představte si Blocklords jako spojení her Banished a Life is Feudal: Village, s prvky z Mount and... The post Blocklords: Strategická kryptoměnová hra s RPG prvky appeared first on KryptoGuru.
Čas načtení: 2017-03-01 07:54:48
Jak začít se strategickou cenotvorbou? Stáhněte si e-book a čerpejte zdarma naše know-how
Podle průzkumů se 1% zdokonalení ceny projeví jako 11,1% růst v provozním profitu. To znamená že implementace strategické cenotvorby pomůže zvýšit zisk. Co to strategická cenotvorba je a jak s ní začít se dozvíte v našem novém e-booku. Strategická cenotvorba – opomíjená součást marketingového mixu, která však v sobě skrývá obrovský potenciál pro zvýšení profitability e-shopů. […] Příspěvek Jak začít se strategickou cenotvorbou? Stáhněte si e-book a čerpejte zdarma naše know-how pochází z Pricing blog
Čas načtení: 2024-05-13 12:56:00
Fiala v Římě: Jednání s premiérkou Meloniovou o migraci a posílení ropovodu TAL
Premiér Petr Fiala dnes bude v Římě jednat s šéfkou italské vlády Giorgiou Meloniovou. V rámci jednodenní návštěvy Itálie se rovněž setká s prezidentem Sergiem Mattarellou. Hlavními tématy jednání budou otázky obrany, ekonomické vztahy, energetika či strategická agenda Evropské unie. Fiala chce v Itálii jednat také o migraci. Je podle něj potřeba prosadit konkrétní návrhy jako bezpečné zóny ve třetích zemích či strategická partnerství.
Čas načtení: 2024-08-22 11:00:00
Strategická hra Regiments dostala první placené DLC
Čistě singleplayerová strategie z období studené války Regiments od Bird's Eye Games letos oslavila druhé výročí svého vydání dalším vydáním. Tento duchovní nástupce World in Conflict s unikátní ponurou atmosférou dostal své první velké, placené DLC, nesoucí název Winds of Change. Článek Strategická hra Regiments dostala první placené DLC se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.
Čas načtení: 2024-08-23 09:22:10
Heroes of Might & Magic: Olden Era potěší hlavně milovníky třetího – a už čtvrt století starého – dílu slavné značky. Článek „Hírousy“ se vrací! Kultovní strategická série Heroes of Might and Magic dostane po deseti letech nový díl se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2024-11-28 17:06:35
Nový čínský přístav v Peru Strategická hrozba pro bezpečnost USA
Nový přístav v Peru, který je pod čínskou kontrolou, je součástí strategie čínského vůdce Si Ťin-pchinga, jehož cílem je obejít Spojené státy a vytvořit... Článek Nový čínský přístav v Peru Strategická hrozba pro bezpečnost USA se nejdříve objevil na AC24.cz.
Čas načtení: 2024-02-14 20:01:15
Rusové přišli na Ukrajině o více než tři tisíce tanků, uvedl ve výroční zprávě Mezinárodní institut pro strategická studia (IISS). Chybějící stroje se daří Rusům rychle doplňovat ovšem na úkor kvality, využívají totiž opravené starší tanky z dob studené války. Ukrajina má tanků výrazně méně, ale západní vojenská podpora jí umožňuje zvyšovat kvalitu.
Čas načtení: 2021-10-14 09:00:00
V malebném prostředí Švýcarska se ukrývá poklad – Ženeva
Ženeva je velmi často zmiňovaná v médiích. Je totiž světovým sídlem Červeného kříže, Světové zdravotnické organizace, Mezinárodního olympijského výboru a evropského sídla OSN. Její strategická poloha v srdci Evropy k tomu přímo vybízí. Díky všem sídlům a kumulaci diplomatů z celého světa je skutečně ...
Čas načtení: 2010-12-24 00:00:00
Civilization V. - Vítáme nové hráče
Od prvního dílu Civilization se změnilo mnohé. S každým pokračováním přibývali nové a nové možnosti a tak Civilization IV. již byla plnohodnotná strategická hra, ve které jsme toho řídili opravdu mnoho. Pátý díl slavné tahové strategie Civilization V. se ale vydal jiným směrem. Civilization V. 1 S ...
Čas načtení: 2021-06-09 18:12:04
O pochodu s korány aneb Jak Maroko k Západní Sahaře přišlo
Milí čtenáři, slíbil jsem aspoň krátké zastavení u masového šturmu španělské hranice, který se nedávno odehrál v severoafrické Ceutě. O samotném průběhu akce se toho napsalo dost i česky, ale ve zpravodajství poněkud schází jeden detail. Ona ta událost vyvolává určité reminiscence z nedávné historie. Je víceméně jisté, že k této akci ve stylu „ukážeme vám, k čemu je vám ten váš plot bez naší milostivé spolupráce“ vedla nespokojenost Maroka s tím, že Španělé přijali na své území Ibrahima Ghaliho, bývalého šéfa takzvané fronty Polisario. To je už starší chlapík (73), který vyhledal ve Španělsku lékařské ošetření kvůli onemocnění covidem. Polisario je organizace, která už několik desítek let bojuje za nezávislost takzvané Západní Sahary. Nu, a Západní Sahara je území de facto kontrolované Marokem, které bylo dříve španělskou kolonií. Nic extra cenného tam není, kromě velkých zásob fosfátů. Ale způsob, kterým si Maroko zajistilo vládu nad Západní Saharou, stojí za připomenutí. Není to až tak dávno; celá věc se odehrála roku 1975. Stačil zástup Maročanů Na podzim 1975 měl vojenský režim Francisca Franca namále, protože španělský caudillo ležel na smrtelné posteli. Jediný vysoký důstojník, kterého si Franco vychovával jako následníka, admirál Luis Carrero Blanco, už nežil. Těsně před Vánocemi roku 1973 jej totiž vyhodila do vzduchu baskická teroristická organizace ETA. Osmdesát kilo výbušniny stačilo k tomu, aby Blancovo auto vyletělo až do výše pátého patra, a zesnulému admirálovi se začalo neoficiálně říkat první španělský kosmonaut. Fáze předávání moci bývá problematická i u demokracií, natož u režimů s generály v čele. Marocký král Hasan II. se rozhodl využít příležitosti a rozšířit teritorium státu o sousední Západní Saharu, která byla pod španělskou kontrolou od roku 1884. Pronesl tedy ke svému lidu patriotické projevy a jeho podřízení zorganizovali masivní akci, které se účastnilo zhruba 350 tisíc osob. Leč nemělo jít o klasickou válku, kdepak! Místo toho zkrátka obrovský zástup Maročanů vybavených rudými vlajkami Maroka, portréty krále a výtisky koránu, vtrhl na území španělské Západní Sahary s tím, že vojenské posádky oslabeného španělského režimu si netroufnou po nich střílet. Pro jistotu je ovšem stejně doprovázeli nějací ti vojáci, kdyby náhodou. Události se začalo říkat „Zelený pochod“, podle barvy islámu. Kalkulace marockého krále byla přesná. Silně přečíslení Španělé se skutečně nebránili a kontrola Západní Sahary přešla de facto do rukou Maroka. Formálně se Španělsko vzdalo Západní Sahary až o pár dní později, ale to už bylo jen stvrzení reálně existujícího stavu. Prakticky vzato tím jeden koloniální pán vystřídal druhého, protože nepříliš početného místního obyvatelstva (tehdy méně než 100 tisíc obyvatel) se na jeho názor nikdo moc neptal. Přesně podle principu, že kde se nesčítají ballots (hlasy), tam budou létat bullets (kulky), pokračovala guerrillová válka s hnutím Polisario, jenom roli okupantů od Španělů převzali Maročané. Ačkoliv Maroko mělo samo o sobě daleko větší možnosti než vzbouřenci z pouště, Polisario bylo a je zase logisticky podporováno sousedními státy (hlavně Alžírskem). Strategická situace tak nakonec zdegenerovala do patu a příměří, což Maroko potvrdilo navršením masivního, 2700 kilometrů dlouhého valu, kterým se od Polisaria oddělilo. Region nacházející se za ním, velice řídce osídlený, byl Polisariu ponechán k vládnutí. Součástí příměří domluveného roku 1991 bylo budoucí referendum o statutu celé země, ale za třicet let se na něj jaksi nenašla vhodná chvíle. Zkusí to znovu? No, tak tedy Maroko k Západní Sahaře přišlo. Obyvatelé Ceuty a Melilly to velmi dobře vědí, stejně jako Maročané sami. To je kus historického kontextu, který českým čtenářům scházel, protože u nás není tahle epizoda příliš známá. Kdybychom měli zkonstruovat přibližnou, ne úplně přesnou analogii z našich dějin, tak vypuštění několika tisíc převážně marockých migrantů na Ceutu se dá srovnat s tím, že by se někde u Hrádku nad Nisou sešla skupina mladých mužů v krátkých kalhotech a s plechovými bubínky. Pocvičili by si své síly poražením nějakých těch hraničních kamenů s písmeny CZ a D, načež by se po pár hodinách nechali znovu odstrčit na německé území – protentokrát. Chválabohu má současné Německo dost rozumu na to, aby podobné akce nedělalo. Ale ze strany Maroka šlo o jednoznačnou připomínku, že ta dvě města považuje za svoje a že pro případ vhodné příležitosti by mělo po ruce způsob, jak je obsadit. Stejně jako kdysi obsadilo Západní Saharu. Tož takové máme sousedy, kteří nám hlídají ty vnější evropské hranice. A to přitom objektivně vzato není Maroko z těch nejhorších. Ve srovnání s Erdoganovým Tureckem jde o stát s relativně liberální ústavou, kde politická opozice není vysloveně šikanována úřady a ve vězení sedí „jenom“ čtyři novináři (stav z roku 2020). Ale mají holt také určité zájmy a vědí, jakou pákou si je prosadit: malilinkou demoverzí Zeleného pochodu pro jeden den. Protože to je situace, která teď na našem břehu Středozemního moře nahání politikům i obyvatelstvu ten největší děs. Troufl bych si odhadnout, že po nejbližší léta se nejen španělská, ale i evropská diplomacie bude od tématu Západní Sahary držet raději pěkně stranou. Aby náhodou někoho nepodráždila. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-08-18 12:28:50
Putin a Rusko čelí velmi vážné krizi v Bělorusku
Bělorusko čelí složité a nebezpečné krizi, která by mohla vést k velké krizi uvnitř Běloruska, a dokonce i ke ztrátě suverenity. Ale předtím, než se začneme zabývat tím, co se tam právě děje, začnu rychlými „miniaturními základními fakty“ o Bělorusku. Zde je to, co si myslím, že by měl každý o této zemi vědět: * Bělorusko je zcela uměle vytvořené, dokonce více než Ukrajina. Na Ukrajině byli alespoň „lidé ze západu“ (Galicia), kteří nebyli Rusové (můžete je považovat za „skutečné Ukrajince“, pokud chcete), a jejichž nenávist ke všemu ruskému byla zcela fanatická, asi jako Interahamwe ve Rwandě. V Bělorusku neexistuje žádný smysluplný ekvivalent k Banderovcům. * Lukašenko nebyl více proruský než Janukovič. To je zásadní. Lukašenko byl vždy svůj, ne pro Rusko. Západ i Lukašenko rádi říkají, že Bělorusko je jediný skutečný spojenec Ruska. To není pravda. Technicky vzato jsou Rusko a Bělorusko nadnárodní federální státy. Je však pravda, že Lukašenko se snažil využívat historické identity mezi ruským a běloruským lidem a neustále od Ruska žádat pomoc. Až doposud Rusko vždy pomohlo. * Jako země je Bělorusko jakoby dokonalý policejní stát s extrémně schopnou a obávanou KGB (ano, v Bělorusku si ponechali stejný název), která ovládá všechno a všechny. To je také jedna ze zásadních věcí, důvody vysvětlím níže. * Pokud jde o Kreml, ten se vždy snažil podporovat opětovné sjednocení s Běloruskem, ale tento proces nebyl nikdy zcela dokončen kvůli častým problémům, a dokonce kvůli krizím mezi Moskvou a Minskem. Rusko nalilo obrovské sumy peněz do této země, aby zabránilo krachu běloruské společnosti. * Koneckonců Bělorusko je opravdu chudá země s velmi omezenými zdroji. Pro Rusko je však Bělorusko rozhodujícím vojenským spojencem, který hraje ústřední roli v obranných plánech Ruska. Pokud se USA a NATO podaří úspěšně převzít kontrolu nad touto zemí, bude to pro bezpečnost Ruska zásadní strategická hrozba. To je jen několik ukazatelů pro srovnání Běloruska s Ukrajinou. Nyní mi dovolte shrnout, co se v současnosti děje. Běloruské orgány prohlásily, že „stovky“ mužů (údajně Rusové) byly vyslány do Běloruska, a mají nekalé úmysly. Lukašenko oficiálně potvrdil, že obdržel tuto informaci od ukrajinské tajné služby SBU. Tito muži byli popsáni jako teroristé, povstalci, členové „Wagnerovy“ skupiny PMC, diverzanti atd. Jejich cíle byly popsány jako zabití Lukašenka, vyvolání nového „majdanu“ v Bělorusku, vytvoření chaosu atd. Upřímně řečeno, běloruské orgány nikdy nic nesdělují přímo, ale po pravdě řečeno, to na věci nic nemění. Zde jsou dvě věci, které považuji za nesporné: 1. Rusko by nikdy neuvažovalo o použití síly nebo nezákonných tajných operacích proti Lukašenkovi a/nebo Bělorusku. 2. Běloruská KGB ví o všem důležitém, co se v Bělorusku děje. Dokonce bych tvrdil, že argument číslo dvě hodně podporuje argument číslo jedna. V každém případě se zdá, že nějaká běloruská firma si najala skupinu členů bezpečnostní ochranky z Ruska, aby zajistila bezpečnost v různých zemích (často jsou zmiňovány Súdán a Venezuela). Cestovali do Běloruska a měli naplánováno odletět z Minska do cílové lokality. Opozdili se, zřejmě úmyslně, zmeškali svůj let a bylo jim řečeno, aby si šli odpočinout do hotelu, který se náhodou nachází nedaleko Lukašenkovy rezidence. V noci do hotelu vnikl zásahový tým KGB s bleskovými granáty a se zbraněmi, který brutálně všechny muže zatkl, přestože žádný z ospalých Rusů nekladl odpor. Nebyly u nich nalezeny žádné zbraně, ani žádné důkazy o tajných plánech, ale orgány prohlásily, že jelikož tito muži nepili ani neobtěžovali servírky, a byli jen sami pro sebe, je to jasný důkaz, že jsou na tajné misi (nedělám si legraci!). Vše z toho, co bylo výše uvedeno, je absolutní a naprostý nesmysl, a my bychom se neměli nechat rozptylovat podrobnostmi této zcela jasně vykonstruované záminky. Zde je to, co se skutečně stalo: Vypadá to, že ukrajinská tajná služba SBU (která nedělá nic bez souhlasu strýčka Sama) rozběhla složitou tajnou operaci s cílem dostat Bělorusko a Rusko do vzájemné konfrontace. Celá operace, včetně naverbování, koupě letenek atd., byla ve skutečnosti řízena z Ukrajiny. To byla také největší chyba, kterou Ukrajinci udělali: akci nezakryli dostatečně, takže ruským speciálním službám netrvalo ani 24 hodin a zjistili celý plán a předali jej médiím (v Rusku). Drobné detaily se stále prošetřují, ale to hlavní je toto: Ukrajinci předstírali, že jsou z bezpečnostní firmy a hledají muže s bojovými zkušenostmi, především muže, kteří bojovali na Donbasu proti ukrajinským silám. Jakmile byli naverbováni na plnění docela obyčejných strážných povinností, měli tito muži letět do Minska, kde měli zmeškat letadlo a čekat na další příleži tost, jak opustit Bělorusko. V tento moment SBU kontaktovala běloruskou KGB a „varovala“ je před ruskými „žoldáky“, kteří byli vysláni z Ruska, aby zabili Lukašenka nebo ho alespoň svrhli. Nyní je rovněž evidentní, že SBU požadovala speciálně takové ruské občany, kteří mají bojové zkušenosti z Donbasu, aby následně požádala Bělorusko o jejich předání Kyjevu. V případě většiny mužů z této skupiny byl tento požadavek vznesen téměř jako první. Zatím se to vyvíjí „dobře“ (ne tak docela, ale víte, jak to myslím), poté se však Bělorusové a samotný Lukašenko začali chovat opravdu divně. První logický krok běloruských orgánů měl být ten, že Lukašenko měl zatelefonovat Putinovi a požádat ho o vysvětlení. Případně mohl šéf běloruské KGB zavolat šéfovi FSB a požádat ho o objasnění. Místo toho však běloruská KGB zorganizovala tento směšný „zátah“ na ruské „žoldáky“, kteří poklidně spali v hotelu a vůbec netušili, co se děje. Poté místo toho, aby Lukašenko spolupracoval s Rusy, poskytl dlouhé interview Dmitrijovi Gordonovi, jednomu z nejtalentovanějších a morálně nejodpornějších ukrajinských novinářů (který hrdě prohlašuje, že je agentem SBU). Poté se to začalo jen zhoršovat. Lukašenko se chopil příležitosti a opět spustil svou typicky zdlouhavou tirádu proti Rusku. Zašel tak daleko, že dokonce naznačil, že by Bělorusko mohlo vydat několik těchto ruských mužů Ukrajině (která, jak nyní víme, poskytla seznam hledaných mužů běloruské KGB). Na základě tohoto počínání bylo Rusům okamžitě jasné, že Lukašenko hrál v těchto posledních dnech – před prezidentskými volbami, které se konaly v neděli – nějakou špinavou hru. Takže co by mohlo vysvětlit toto zcela bizarní chování Bělorusů? Důvod č. 1: Jednoduše řečeno – Lukašenkova popularita klesá stejně rychle, jako čistý příjem Bělorusů. Důvod č. 2: USA jsou nepochybně zapojeny do hlavní strategické psychologické operace (PSYOP), aby se zmocnily kontroly nad Běloruskem. Důvod č. 3: Běloruský stát ve svém současném stavu není prostě schopný fungování, a ani nikdy nebyl. Rozeberme nyní tyto důvody jeden po druhém: Ačkoli nikdo nepochybuje o výsledku jakýchkoli voleb v Bělorusku, je také docela nesporné, že většina Bělorusů podporuje Lukašenka. Není to o tom, zda Lukašenko vyhraje, ale kolik hlasů mu zajistí vítězství. Volby přinesly Lukašenkovi nejnižší možný, avšak přijatelný výsledek: 80 procent. Tato cifra je opravdu bezvýznamná, ukazuje pouze to, jak dobrý je Lukašenkův režim ve vítězství u voleb. Tentokrát se však zdá, že probíhá více protestů než v minulosti, a na rozdíl od toho, co se v minulosti událo, protesty se neomezují pouze na hlavní město Minsk, ale se rozšířily i do dalších měst. Takže i když Lukašenkovi nikdy nehrozilo, že oficiálně prohraje volby, protesty v majdanovském stylu mu dělají velké starosti. Stalo se toho však ještě mnohem víc. USA se nyní, po setkání Lukašenka s Pompeem, chystají otevřít (velmi důležité) velvyslanectví v Minsku. Již dlouhé roky nemohl Západ přijít Lukašenkovi na jméno, a nyní jsou náhle všichni „samý úsměv“. Je to opravdu shoda okolností? Velmi o tom pochybuji. Ale je to ještě mnohem horší: USA pošlou jednoho z nejschopnějších a nejnebezpečnějších představitelů, aby rozvrátil Bělorusko: Člověk, o němž mluvím, je Jeffrey Giauque, představitel Zpravodajské služby ministerstva zahraničí, který má za sebou dlouhou řadu destabilizačních misí. Poslechněte si, jak se sám představil běloruskému lidu: Ve skutečnosti je nyní zcela zřejmé, že celou provokaci s ruskými „teroristy“ pečlivě vytvořily a zrealizovaly USA společně s Ukrajinou. Kdyby ukrajinská SBU veškeré zorganizování tak neodbyla (ruské FSB to trvalo méně než 24 hodin, než získala úplný a přesný obrázek o tom, co se stalo), tento plán mohl vyjít. Ve skutečnosti se to ale ještě může stát. Pokud budeme ze všeho jen obviňovat USA, SBU a Lukašenka, nebudeme znát celý příběh. Pravdou je, že Bělorusko je zcela umělý stát, mnohem více než Ukrajina, a zároveň je to stát, který jednoduše nemůže sám přežít. Nemůže ani doufat, že přežije díky neustálé pomoci Ruska. Zatímco náhled na kořeny ukrajinského nacionalismu je důležitý a zajímavý, v případě Běloruska je to zbytečné, protože běloruský nacionalismus je něco opravdu nehistorického a umělého, co skutečně nemá žádný základ vně západních ideologických dogmat. Zatímco marxismus Sovětského svazu a obecně rusofobní ideologický režim vždy podporovaly vznik místního nacionalismu (a dokonce vytvořily dříve neexistující „národnosti“), běloruský nacionalismus byl něčím, co nikdy moc netáhlo. Není to nijak překvapivé, protože jakákoli odlišnost mezi Rusem a Bělorusem je mnohem menší, než jaké jsou rozdíly mezi Rusy, kteří nyní žijí ve velmi rozmanité a skutečně multietnické společnosti. Avšak z pohledu strany Nomenklatura a jejích západních správců neodtržení Běloruska od Ruska – když takové země, jako Ukrajina nebo Kazachstán, vyhlásily svou nezávislost – bylo nemyslitelné, tak bylo dosaženo jakéhosi podivného kompromisu, který měl uklidnit jak lid Ruska, tak Běloruska. Bylo uzavřeno několik dohod, některé dohody se donekonečna projednávaly (zejména o energetice!), a výsledkem toho všeho byl nakonec tento podivný a umělý státeček, který má pouze deset milionů obyvatel. Pokud jde o jeho vůdce, ten prohlásil, že Bělorusko se bude držet „mnohovektorové“ zahraniční politiky, kterou bych shrnul následovně: čerpat co nejvíce peněz z Ruska a současně hledat podporu u anglosionistického impéria. Poznámka: Ano, vím, Lukašenko je nazýván „posledním diktátorem Evropy“ a na Západě není populární. Chci zde vyzdvihnout jednu věc, že jeho nedostatek popularity má být připisován Západu, nikoli jemu. Lukašenko se neustále snažil získat podporu (tedy „peníze“) ze Západu a nyní se Pompeo & spol. evidentně rozhodli udělat z „jejich“ čubčího syna „našeho“ čubčího syna. Mám tím na mysli to, že Lukašenko byl učebnicový případ fenoménu „našeho čubčího syna“, nikoli však pro Západ – ale pro Rusko. Také se domnívám, že stejně jako všichni „čubčí synové“ (včetně „jejich“ a „našich“), Lukašenko se nyní obrátí se zodpovědností na Rusko. Nyní také dochází k dalšímu, velmi znepokojivému vývoji: v této celé záležitosti byla běloruská KGB buď zcela nekompetentní (což není!), nebo ji infiltrovali západní agenti. Druhé vysvětlení se mi zdá mnohem pravděpodobnější. Pokud budeme předpokládat, že byla běloruská KGB infiltrována a kompromitována, byla by to pro Lukašenka velmi špatná zpráva, neboť by se mohl ocitnout ve stejné situaci, jako například Nicolae Ceaušescu, který byl zrazen vlastními tajnými službami (můžeme si také připomenout, kolik amerických/izraelských agentů zastávalo vysoké pozice v okruhu Bašára Asada, dokud je válka v Sýrii nedonutila vybrat si, na jaké straně stojí). Upřímně řečeno, zatímco agentura CIA a ty další nejsou v některých věcech příliš dobré, jsou skutečnými mistry světové úrovně v umění zkorumpovat představitele, a to se právě mohlo stát v Bělorusku. Právě nyní jsou v Minsku a dalších městech nepokoje, a zatímco v hlavním městě má pořádková policie téměř vše pod kontrolou, již byly zaznamenány případy, kdy příslušníci pořádkové policie si jen útěkem zachránili život, jinak by je dav zlynčoval. Běloruská KGB prohlásila, že chytají nejhorší buřiče a vzbouřence, ale vzhledem k tomu, jak snadno ukrajinská SBU obelstila (nebo, ještě hůře, infiltrovala) běloruskou KGB, nejsem těmito prázdnými řečmi příliš uklidněn: tajné služby jsou zde proto, aby se postaraly o nebezpečné problémy, nikoli aby měly velká prohlášení. Od běloruské KGB slyšeli jsme, že zabránila zavraždění hlavní opoziční kandidátky Světlany Tichanovské. Kruci, to by mohla být dokonce pravda, vzhledem k tomu, že (bezradná) Tichanovská by byla dokonalým „obětním beránkem“ (a hroznou političkou, kdyby byla někdy zvolena). Ale také to vypadá, že nějaké zájmové skupiny uvnitř běloruské KGB se ucházejí o přízeň Tichanovské. Domnívám se, že obě verze jsou stejně špatné. Jak moc je tohle všechno závažné? Velmi! Polská média již začala šířit (falešné) zprávy o tom, že Lukašenko uprchl z Běloruska ve svém letadle. Tato fáma je jednoznačně vymyšlena tak, aby vytvořila (špatný) dojem, že Lukašenko je další Janukovič: nemám rád ani jednoho z těchto mužů, ale Lukašenko je mnohem tvrdší, než byl Janukovič. Kromě toho je mediální kampaň, kterou nyní vedou západní, polská a ukrajinská média, co do rozsahu bezprecedentní a pro režim bude velmi obtížné znovu získat nad zemí kontrolu. Pokud jde o Lukašenka, zdá se, že nyní nějak otočil: poté, co obvinil Rusko z toho, že nezachází s Běloruskem jako s bratrem, ale jako s partnerem, nyní tvrdí, že mluvil s Putinem a obdržel pětistránkový dokument, který celou záležitost vysvětluje, a také říká, že Rusko a Bělorusko budou přece jenom bratři. Není to příliš přesvědčivé, mírně řečeno. Je zcela logické, že Lukašenkova popularita v Rusku, která nikdy nebyla tak vysoká, nyní rychle klesá a mnoho analytiků, kteří v minulosti chválili Lukašenka za jeho (údajně) „pevnou“ politiku vůči Západu, nyní otevřeně vyjadřuje své znechucení. Stále větší počet Rusů se nyní otevřeně podivuje nad tímto celým konceptem „nadnárodního federálního státu“. Pokud jde o Lukašenkovu tolik vyzdvihovanou „mnohovektorovou politiku“, ta nyní vypadá jako zcela banální případ snahy sedět na dvou židlích. Nyní je zcela zřejmé, že lídři impéria přestali nenávidět Lukašenka na dobu nezbytně nutnou k tomu, aby ukázali krátkodobé a napůl důvěryhodné zdání shovívavosti; nyní již zase mluví o znovuzavedení sankcí vůči Bělorusku a Lukašenkovi osobně. Tohle všechno je pro Rusko extrémně nebezpečné, a to z následujících důvodů: 1. Lukašenko je absolutně strašný „náš čubčí syn“ (tito lidé jsou vždy takoví!), který necouvne. A jeho poslední šaškárny jen ukázaly Kremlu, že Lukašenko je do značné míry součástí problému, nikoli řešením. 2. Pokud Lukašenko zůstane u moci, bude to jen díky jeho (většinou velmi účinnému) represivnímu aparátu, který by mohl postačit k umlčení opozice, ale už nebude stačit k tomu, aby byl Lukašenko skutečně populární. 3. Samotný Lukašenko je zcela zřejmě nečestný a bezcharakterní, nemorální. Nezáleží mu ani trochu na Rusku (nebo v tomto ohledu Bělorusku), dbá jen o sebe. Jinými slovy, dokud zůstane u moci, bude Bělorusko dělat velké starosti Rusku. 4. Pokud bude Lukašenko svržen, ať už půjde o spiknutí KGB nebo násilné povstání podobné Majdanu, můžeme si být zatraceně jistí, že kdokoli bude u moci, 1) bude prověřen Spojenými státy a 2) bude fanaticky zaměřen proti Rusku. 5. Bělorusko nemá pro Rusko velký ekonomický význam, ale z hlediska bezpečnosti, a ještě více z vojenského hlediska, je Bělorusko naprosto nepostradatelná země pro bezpečnost Ruska. Tento poslední bod je třeba objasnit. Nejen, že se Bělorusko nachází na strategicky klíčovém místě, běloruské ozbrojené síly jsou velmi dobře vycvičené a vybavené (nedají se srovnat s ukrajinskými vojenskými složkami), a představují pro Kreml velký vojenský přínos. V Bělorusku jsou také rozmístěny ruské vojenské síly. Také je nutno dodat, že kontakty mezi běloruskou a ruskou armádou jsou velmi přátelské a velmi hluboké. Pokud by měla aliance NATO převzít velení nad Běloruskem, byl by to pro Rusko skutečně velký problém (s nímž by se Rusko sice vypořádalo, ale vyžadovalo by to zásadní přehodnocení hrozby ze Západu). Kam to povede? Zdá se mi, že pokud Putin udělá „víceméně to stejné“, Rusko bude riskovat ztrátu Běloruska, což by byla v této době, kdy se ukrajinský Banderastán rozpadá, opravdu strašná hanba. V současné době musí Rusko zabránit šíření „ukrajinské infekce“ a zároveň se připravovat na dobu po Lukašenkovi (než bude příliš pozdě). Lukašenko samozřejmě jen tak neodstoupí, takže Rusko musí najít vhodný nástroj, jak ho k tomu donutit. Osobně stále věřím tomu, že úplné opětovné přičlenění Běloruska k Rusku by nejen vyřešilo „běloruský problém“, ale také by to vyřešilo „Lukašenkův problém“. Jsem si jistý tím, že Rusko má v Bělorusku více než dostatečný vliv a zdroje, aby si vynutilo tyto změny. Ano, bylo by to obtížné i nebezpečné, ale pokud k tomu nedojde, mohlo by to vést k mnohem horšímu výsledku. Rusko musí jednat. Rychle a rozhodně. Původní článek Putin and Russia are facing a very serious crisis in Belarus vyšel 12. srpna na ICH. Český překlad je převzat z webu Zvedavec.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-10-01 09:03:58
Vzájemně garantované zničení aneb Přidávat se k honu na Justina Trudeaua je chyba
Kanadský premiér je člověk, který podle mého názoru ztělesňuje všechny stereotypní slabiny tzv. liberální levice. Klade ohromný důraz na povrchní signalizaci ctnosti, naskočí na každou progresivní módní vlnu, nechal si „umýt hlavu“ od malé Grety atd. Podle principů politické polarizace bych tedy měl vlastně mít radost, že má teď před volbami problém s tím, že se před osmnácti lety na nějaké studentské pařbě namaskoval jako Aladin. Skutečně jsem si také ve svém myšlenkovém okolí všiml, že řada konzervativců z toho radost má. A je mi jasné proč. Když taková progresivně-liberální ikona upadne v nemilost vlastních spojenců a ti ji verbálně trhají na kusy, přirozená myšlenka zní: Dobře mu tak, ať si spapá svoji vlastní toxickou kašičku až do dna. Působí to jako zásah točícího se kola karmy, které se občas obrátí proti těm, kdo jej pomáhali roztočit (viz v ostřejší podobě: Robespierre nebo Slánský). Jenže i tak je chyba se k takovému honu na čarodějnice přidávat, aspoň zprava. Dokonce chyba strategická, s trvalými následky. Když šéf kanadských konzervativců Andrew Scheer prohlásí, že jej Trudeauova fotografie v kostýmu Aladina „extrémně šokovala a zklamala“, vysílá tím kanadské veřejnosti signál, že kulturní válka v podstatě skončila kapitulací obránců a že převléknout se za fiktivní postavu z arabských pohádek je pro osobu nesprávné barvy kůže ideozločin. Tím dostává Kanada novou, již nikým nezpochybňovanou hodnotovou kostru, jejíž podstatou je ponurý identitární puritanismus, umisťující lidi do úzce definovaných škatulek podle jejich tělesných charakteristik. Tvrdě se přitom dohlíží na to, aby se nikdo nepokusil do té sousední škatulky ani „dva prstíčky strčit“, dokonce ani v kostýmu na maškarní. Historické poklesky typu blackface slouží jako důvod k absolutnímu zákazu čehokoliv, co jej jen vzdáleně připomíná. To vše k velké smůle Justina Trudeaua, který má očividně převleky rád a sám to přiznal. No dobrá, dejme tomu, že on sám si to zaslouží, když sám léta nadšeně tancoval podle falešného tónu píšťalek twitterových Krysařů, Krysařic a dalších Krysobytostí (abychom měli pokryty všechny dnes dostupné sebeidentifikace). Jenže důsledky dopadnou nejen na něj, ale na všechny, kdo by si občas chtěli hrát na někoho jiného, například tedy na adepty hereckého řemesla. Z banální záliby se tak stává podezřelá až zakázaná aktivita, jakmile se striktně nedržíte ve své předdefinované škatulce. Právě letos se ostatně v pokrokových kruzích anglosaského světa rozběhla dost šílená debata o tom, zda heterosexuální herci smějí hrát postavy jiných orientací. (Asi není náhoda, že všechny totalitní myšlenkové systémy vždycky šikanovaly herce a dohlížely i na to poslední venkovské ochotnické divadlo. Možnost stát se na chvíli někým jiným je v totálním rozporu se shora nalajnovanou strukturou společnosti, která je rigidním politickým ideologiím vlastní.) Za takovou permanentní škodu jeden Justin Trudeau opravdu nestojí. On se dá porazit i jinými zbraněmi, daleko férovějšími, než je tato podpásovka. Vážných chyb v úřadě nasekal dost – není třeba jej masírovat kvůli Aladinovi. A voliči to vidí a vědí; a zapamatují si to. Myslím si, že konzervativci by v téhle věci měli vyslat přesně opačný signál, znějící asi takto: „Nikdy se nebudeme šňupat ve dvacet let starých fotkách a zkoumat, jestli náhodou neurážejí současné progresivisty. Nesouhlasíme s vlnou moralizující šikany na internetu a máte-li jí, milí občané, plné zuby, postaráme se o to, abyste to mohli nahlas říci. Nebudeme zakládat žádné výbory pro kontrolu ctnosti a kde už existují, tam je zrušíme. My jsme ta strana, která nemá zájem proměnit Kanadu v myšlenkové vězení.“ A dokonce si myslím, že by to byl přitažlivý a vítězný program, zejména pokud by byl myšlen vážně a strana se jej viditelně držela. Podle studie provedené v sousedních USA, která zkoumala politické rozdělení americké společnosti, je kmen „pokrokových aktivistů“, který všechny tyhle věci tlačí, velmi nepočetný – pouhých osm procent celého obyvatelstva. A masivní většině Američanů (80 procent) leze politická korektnost krkem, i když by se všichni na její definici určitě neshodli. Může se stát, že osm procent má na internetu a v médiích větší sílu než 80 procent; ale u volební urny by to mělo být naopak. Nu, a přesně proto mám za to, že konzervativci v anglosaských zemích – ono se to totiž zdaleka netýká jen Kanady – dělají velkou chybu, když na tuhle rétoriku a koncept vůbec přistupují. I kdyby to bylo jen z taktických důvodů, například kvůli odstřelení opačného lídra před volbami. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Takhle si navzájem likvidovat lidi za využití špinavých zbraní je ztělesnění doktríny vzájemně garantovaného zničení, jenom v jiné podobě; místo jedné kataklyzmatické křeče, kterou měla být jaderná válka, spíše něco jako nekonečná zákopová únavová kampaň, která se táhne celá léta a při které si obě strany navzájem eliminují všechny výraznější osobnosti, dokud buď a) nenastane vláda šedivých a podprůměrných aparátčíků, nebo b) nepřijde někdo třetí a nesmete celou situaci postupem, který do starých kolejí nezapadá. Bohužel ten někdo třetí nemusí být jen domácí nekonvenční politik, ale třeba i nějaká cizí mocnost, která má vůli vás ovládnout. Pokud má konzervatismus v moderním světě vyhrávat volby, musí dát najevo, že pro lidi unavené hysterickým šílením moderních prokurátorů na sociálních sítích představuje něco jako klidný a svobodný přístav. Cokoliv jiného je příliš riskantní, ne-li sebezničující. Abych parafrázoval velkého J.R.R.Tolkiena: vezmete-li Sauronův prsten a začnete-li jím vládnout, zažijete pár snadných vítězství. Velmi snadných. Ale skončí to tím, že „dvě Minas Morgul se na sebe budou cenit nad zničenou a otrávenou zemí“. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
Čas načtení: 2019-09-02 15:46:41
Vali Nasr: Íránci Trumpovi nevěří
Jeden z předních expertů na Blízký východ varuje před nebezpečím nové války v tomto regionu a vyzývá Evropany, aby se postavili proti americké politice vůči Íránu. Pane Nasre, zažíváme právě začátek nové války na Blízkém východě mezi Íránem a USA? To nebezpečí existuje především proto, že obě strany spolu nemluví. Je velký prostor pro nedorozumění. Jinak než u Severní Koreje nebo Číny proměnil prezident Trump poměrně stabilní politickou situaci v enormně nebezpečnou. Současně ale nemá se svojí strategií žádný úspěch, ani žádný plán B. To jej činí – zhruba rok před prezidentskými volbami politicky zranitelným. Íránská krize ale také ukazuje, jak slabí a neefektivní jsou Evropané. Už teď jsou škody pro evropskou zahraniční politiku enormní. Proč to? Evropané teď ukazují, že úplně následují americkou zahraniční politiku. V Íránu panuje rozšířené přesvědčení, že Evropané sehráli temnou roli tím, že na jedné straně dovedli Írán k tomu, aby dodržoval nukleární dohodu, a současně se postarali o to, aby Američané mohli vykonávat nátlak. Ale Evropané kritizovali rozhodnutí Trumpa odejít z nukleární dohody. Německý ministr zahraničí Heiko Maas letěl v červnu do Teheránu, abychom zůstali s Íránem v kontaktu. Evropané investovali hodně úsilí a času, aby vyjednali smlouvu. Poté, co USA ze smlouvy vystoupily, slíbili, že se ji pokusí zachránit. Ale nic proti USA nepostavili, naopak se rozhodli poddat se americkému tlaku. Před nedávnem Velká Británie zadržela u Gibraltaru na pochybném právním základě tanker s íránskou ropou. To Íráncům jen potvrdilo, co si již dlouho mysleli: Evropané jsou jen prodloužená ruka americké zahraniční politiky a pomáhají zostřit krizi, která ale teprve odstoupením USA z jaderné smlouvy vznikla. Považujete nového britského ministerského předsedu Borise Johnsona za politika, který následujeTrumpa? Britové mohou Trumpa v tomto okamžiku ještě více podporovat, než to dělají. Jediný krok, který Johnson ještě neudělal, je, že nevystoupil oficiálně z dohody. To by mělo dalekosáhlé důsledky, protože by to podtrhlo rozchod Velké Británie s EU. Teď požadují Britové podporu v krizi kolem zadrženého britského tankeru Stena Impero a prosí evropské partnery, aby se připojili k vojenské akci k ochraně plavby v Hormuzské úžině. To je pokus navázat zbytek Evropy na americkou zahraniční politiku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co by ale měli Evropané udělat, aby udrželi smlouvu? Jsou různé možnosti, které se všechny pohybují v rámci nukleární dohody. Evropské státy, které ji podepsaly – Německo, Francie a Velká Británie – by mohly například nakupovat íránskou ropu. Anebo by mohly poskytnout úvěry, kterými by se obsluhovaly dodávky ropy. Samozřejmě by to vedlo ke sporu s Washingtonem. Ale protože by se jednalo o obchod mezi státy, musely by USA uvalit sankce na evropské státy. A to není příliš pravděpodobné. Má Trump strategii pro Írán? Trumpova strategie je tlakem donutit partnery k jednacímu stolu, aby mu tam dali, co chce. Zdá se, jako by to v minulosti i fungovalo. Minimálně si to Trump myslí. Tak nutil Mexičany, Kanaďany a Evropany a dříve nebo později mu udělali ústupky. Ale s Íránem to zatím nefunguje. Íránci Trumpovi nevěří. Prezident říká, že chce vyjednávat, ale jeho rozhodující bezpečnostní poradci jej nepodporují.John Bolton, národní bezpečnostní poradce a ministr zahraničí Mike Pompeo nechtějí žádné rozhovory s Íránem. Předtím, než byl John Bolton povolán do štábu Donalda Trumpa, veřejně prohlásil, že chce pád režimu v Teheránu. Íránci vědí, že i kdyby šli na Trumpův návrh na jednání na nejvyšší úrovni a došli k nějakým závěrům, bude to ta úroveň pod tím, která je pak musí realizovat. Bolton a Pompeo ale nechtějí žádnou novou smlouvu. Chtějí stupňovat napětí a změnit režim. Mnozí říkají, že za povoláním Boltona do Bílého domu stála idea přivézt jestřába, který zvýší tlak a pomůže Trumpovi vyjednat novou atomovou smlouvu. I kdyby to takto Trump plánoval, nebyla by to žádná dobrá idea. Trump chce Íránce přesvědčit, že je vážně zainteresován na rozhovorech. Ale přesně to podrývá Bolton. Vezměte si pokus Japonska zprostředkovat rozhovory mezi Íránem a USA. Trump a japonský ministerský předseda Abe se tímto tématem dlouho zabývali. Trump požádal Abeho, aby letěl do Teheránu a předal íránskému vedení dopis. Íránci to považovali za pozitivní znamení a ze své strany odpověděli gestem. Při příletu Abeho propustili jednoho libanonského vězně, který má povolení k pobytu v USA. A co se pokazilo? Těsně před přistáním Abeho uvalily USA další sankce na íránský ropný průmysl. Tím byl pokus o zprostředkování zničen. Myslím si, že za tím stál Bolton. Je jednoduché pro zkušeného byrokrata, jako je on, něco takové takového zorganizovat. Proč Íránci sestřelili americký bezpilotník a teď ještě zadrželi britský tanker. Chtějí vyprovokovat válku s USA? To si nemyslím. Celý rok se Íránci vyhýbali jakékoliv konfrontaci. A to přesto že USA odstoupily od jaderné dohody a stále zvyšovaly tlak. Íránci tomu říkají strategická trpělivost. Ale na jaře přišlo další kolo sankcí a Trump řekl, že stlačí íránský export ropy na nulu. Kromě toho americká vláda zařadila íránské revoluční gardy oficiálně na seznam teroristických organizací. Íránská vláda došla k závěru, že USA interpretují strategickou trpělivost jako slabost a současně neviděla žádné riziko v tom, když sama zvýší tlak. I umírněné hlasy v Íránu jsou přesvědčené, že jen politika odstrašení může Trumpa odradit od další eskalace. Poselství je jasné: Můžeme krizi zostřit. Jaký postoj má íránská veřejnost k nukleární smlouvě? Na začátku vyvolala enormně pozitivní očekávání. Pro většinu Íránců nešlo o otázky jaderné energie a také ne jen o hospodářská ulehčení. Viděli smlouvu jako první krok k otevření Íránu. Každý věřil, že teď do Íránu přijdou evropské firmy a možná brzy i americké. Poselství umírněných politiků, jakým byl například prezident Hasan Rúhání, bylo, že se Írán přikloní k Západu a že se vyplatí ve spojení se Západem investovat. Jaderná dohoda by podporovala hospodářskou spolupráci a přivedla by za sebou další smlouvy. Postupně by se měnil nejen vztah Íránu k Západu, ale i Írán samotný. A co teď? Nálada se proti jaderné dohodě otočila. Mnozí si myslí, že bylo chybné důvěřovat USA a Evropanům. Íránci se zlobí, protože se cítí podvedeni a vinu za to dávají umírněným politikům, jako je Rúhání. Nikdo se teď v Íránu nemůže zasazovat o rozhovory s Trumpem. Nikdo není ochoten udělat rozhodující krok. Jak to půjde dál, když ani jedna strana není ochotna ustoupit? Jedním scénářem by bylo, že Trump nechá celou věc být až do doby po volbách. Mohl by ale také uvažovat o tom dát Íráncům podnět k tomu, aby se pohnuli. To by ale vyžadovalo, aby něco nabídl, například zrušení některých sankcí. Íránské vedení potřebuje nějaký ústupek, aby rozhovory s USA nevypadaly jako kapitulace před Trumpem. Americká vláda musí přemýšlet i o íránské vnitřní politice. Pompeo nemůže proti Íránu vystupovat tak agresívně a očekávat, že íránští politici to budou akceptovat, aniž by za to zaplatili vysokou vnitropolitickou cenu. Íránci neakceptují žádné ponižování. Kde se bere tato americká posedlost Íránem? Írán není rozvojová země jako kterákoliv jiná. Má velmi starou kulturu. To dává této zemi vlastní auru a graviditu. Žije tam více než 80 miliónů lidí a země leží na strategicky významném místě mezi Evropou a Asií. Kromě toho jsou tam i psychologické složky. Íránská revoluce byla poslední velkou revolucí v dějinách. Používáme to slovo velmi volně, ale ve skutečnosti byly pouze čtyři velké revoluce: francouzská, ruská,čínská a íránská v roce 1979. Byla pro Západ velkým šokem, zejména pro USA. Zajatci na americkém velvyslanectví v Teheránu byli nejdůležitějším důvodem, proč Jimmy Carter v roce 1980 prohrál s Ronaldem Reaganem. Navíc platí íránská revoluce jako rozhodující podnět pro vzestup islámského fundamentalismu k politické síle. Nyní už existuje nová generace amerických politiků, jejichž pohled na Írán je formován iráckou válkou v roce 2003. Lidé jako bývalý Trumpův bezpečnostní poradce McMaster nebo senátor Tom Cotton, který v Iráku bojoval. Tito lidé spojují Írán nikoliv s Chomejním, nýbrž se Solejmanem, velitelem brigád Quds. Vidí Solejmana jako teroristu, který koordinuje íránské vojenské akce v Sýrii, Jemenu a Iráku a zabil stovky amerických vojaků výbušninami v léčkách. Dají se v dohledném čase tato napětí v regionu vůbec utlumit? Arabský svět, jak jsme ho znali, už neexistuje. Nejdůležitější arabské země – Sýrie, Egypt a Irák – jsou oslabené nebo zničené. A nemyslím si, že Saúdská Arábie může tuto mezeru zaplnit. Saúdové jsou důležitý faktor, ale ne tak důležitý, jak si Západ myslí. Mají peníze, ale v zemích jako Sýrie nebo Libanon nemají žádný vliv. A v jemenské válce právě prohrávají. Situace na Blízkém východě je srovnatelná s předvečerem první světové války. Jako tehdy v Evropě je tady určitá rovnováha sil, sestávající z Turecka, Íránu a Izraele – plus Rusko a USA. Tyto síly bojují o vliv v regionu. Írán dostal šanci, protože arabský svět kvůli arabskému jaru a irácké válce implodoval. Pro Írán se tím otevřely dveře, má teď největší vliv v regionu. To je pak i důvod k tomu, že země jako Saúdská Arábie chtějí, aby Američané Írán zatlačovali. To nezní příliš povzbudivě, když srovnáváte situaci na Blízkém východě s Evropou bezprostředně před vypuknutím první světové války. Proto je tak důležité, aby USA zahájily vážnou strategickou diskuzi s Íránem. Nacházíme se v situaci, kdy Američané říkají Íráncům: Vzdejte se vašeho atomového programu, sešrotujte vaše rakety a současně poskytujeme Izraeli a Saúdské Arábii zbraně za 100 milard dolarů. Ještě k tomu USA od Íránců požadují, aby se stáhli ze všech sousedních arabských zemí. Proč by to všechno měli Íránci dělat? USA musí být jasné, kde jsou íránské bezpečnostní zájmy. Když Henry Kissinger v roce 1971 jel na tajnou schůzku s čínským premiérem Čou En-lajem, byly jeho první otázky: Jaké jsou vaše strategické principy? Jaké jsou vaše bezpečnostněpolitické obavy? Nevidím v Bílém domě v současnosti muže formátu Kissingera. {/mprestriction} Přeložil Miroslav Pavel. Vali Nasr se narodil v roce 1960 v Teheránu a odešel spolu s rodiči nejprve do Velké Británie a po revoluci v Íránu do USA. Věnoval se studiu mezinárodních vztahů na řadě univerzit. V létech 2012-2019 byl děkanem na univerzitě Johnse Hopkinse ve Washingtonu. Působí v několika významných poradenských institucích při vládě Spojených států. Je považován za jednoho z předních znalců Íránu a šíitského islámu.
Čas načtení: 2024-02-19 10:43:00
Středoškoláci v lomech jsou třeba, ale stát to přehlíží, tvrdí ředitel
Podle ředitele kamenické školy v Hořicích Petra Malého je dobývání surovin strategická oblast a stát by si ji měl pohlídat. Jeho střední škola je poslední v Česku, kde učí báňskou problematiku. „Chybí mi podpora státu, který by měl vysvětlit, že dát potomka na střední odbornou školu není nic špatného,“ říká.
Čas načtení: 2024-02-21 14:19:07
23 nejlepších vědomostních her na mobil (Android/iOS), které potrápí vaše mozkové závity
Dobyvatel Dobyvatel je strategická trivia hra, která kombinuje dobytí území a zámky s odpovídáním na kvízové otázky. Prověř své znalosti a strategické myšlení v bitvě proti hráčům z celého světa. Připoj se do komunity, vytvoř klan a společně dominejte žebříčkům. Každý týden můžeš postoupit do vyšší ligy a stát se legendárním rytířem sezóny. Vyber si […] The post 23 nejlepších vědomostních her na mobil (Android/iOS), které potrápí vaše mozkové závity appeared first on Toply.cz.
Čas načtení: 2024-02-25 14:06:40
Loni Ukrajinci viděli letecké a námořní drony ve velkém měřítku. Letos se dočkají i pozemních systémů. Na Ukrajině to prohlásil ministr pro strategická odvětví průmyslu Oleksandr Kamyšyn, píše deník Glavred.
Čas načtení: 2024-02-26 14:52:00
Biden je poslední romantik, izolacionismus je americká tradice, říká expert
Amerika se stahuje do sebe a je vlastně jedno, jestli volby vyhraje Joe Biden, nebo Donald Trump. Vstupují USA do nové éry izolacionismu? „Evropa by se určitě měla připravit na budoucnost bez amerického náručí. Byla to strategická nutnost po roce 1945, ale Američané to už dnes zdaleka tak nevnímají,“ říká v podcastu Kontext amerikanista Jiří Pondělíček.
Čas načtení: 2024-02-26 16:01:08
M1 (balistická střela odpalovaná z ponorky)
Autor: buko1 Datum: 26.02.2024 16:01:08 Název:Name: M1 M1Originální název:Original Name: Missile M1Kategorie:Category:balistická střela odpalovaná z ponorkysubmarine-launched ballistic missileVýrobce:Producer:DD.MM.1973-DD.MM.197R Société Nationale Industrielle Aérospatiale, ? Období výroby:Production Period: DD.MM.1971-DD.MM.197R (vo výzbroji od roku 1972 / in service from 1972)Vyrobeno kusů:Number of Produced:?Prototyp vyroben:Prototype Built: DD.MM.1968 ?Technické údaje:Technical Data:Hmotnost střely:Missile Weight:19500 kg42990 lbHmotnost hlavice:Warhead Weight:1360 kg2998 lbCelková délka:Overall Length:10670 mm35 ft ⅛ inPrůměr těla:Diameter:1520 mm4 ft 11inRozpětí křídla:Wingspan:- mm-Hlavice:Warhead:nukleárni MR 41, 500 ktnukleárni MR 41, 500 ktZpůsob navedení:Guidance System:inerciálniinertialPohon:Propulsion:Typ:Type:dvoustupňový motor na tuhé palivo, 440 kNTwo-stage solid-fuel rocket, 440 kN (99,000 lbf)Výkony:Performance:Rychlost / Machovo číslo:Speed / Mach Number:??Dosah:Range:3200 km1988 miUživatelské státy:User States:Poznámka:Note:Vo výzbroji ponoriek S611 Le Redoutable, kde nahradili pôvodné strely M1 a ponorky S610 Le Foudroyant. Počiatočná operačná spôsobilosť v roku 1973. Od roku 1977 nahradené strelami M20.Apogeum: 600 kmMSBS - Mer-Sol Balistique Stratégique (balistická strategická more-zem)In the armament of submarines S611 Le Redoutable, where they replaced the original M1 missiles and submarine S610 Le Foudroyant. Initial Operational Capability: 1973. From 1977 replaced by M20 missiles.Apogee: 370 mi.MSBS - Mer-Sol Balistique Stratégique (Sea-Ground Strategic Ballistic)Zdroje:Sources:https://fr.wikipedia.org/wiki/Missile_M2ru.wikipedia.orghttp://www.astronautix.com/lvs/msbsm2.htm
Čas načtení: 2024-02-29 11:59:56
Komentář: Jisté zneklidnění přinesla v posledních dnech rozdílná vyjádření evropských lídrů ohledně toho, že by členské země NATO poslaly své vojáky bojovat na Ukrajinu. Reakce Kremlu byla poměrně rychlá a rázná: »Konflikt mezi Ruskem a aliancí by byl nevyhnutelný, prohlásil mluvčí Dmitrij Peskov.« V souvislosti s »hrou ostrých slov« uvedl generální tajemník Severoatlantické aliance Jens Stoltenberg, že NATO nemá vyslání bojových jednotek na Ukrajinu v plánu. Redakci ŽivotvČesku.cz ale zajímalo, která strana čistě teoretického vojenského konfliktu by měla více navrch. Podle uznávaného odborníka na ozbrojené konflikty – vedoucího oboru Bezpečnostní a strategická studia Josefa Krause z katedry politologie Masarykovy univerzity – by na tom NATO bylo lépe. Ale domnívat se, že Rusko by nepředstavovalo žádnou hrozbu, je liché.
Čas načtení: 2024-03-01 11:25:22
Komentář: Podle někoho šlo o součást prezidentské kampaně, jiní o tom mluví jako o realitě, na kterou je třeba být připraven. Řeč je o nedávných slovech Donalda Trumpa, že Spojené státy by pod jeho vedením nepřišly v případě napadení Ruskem na pomoc zemím NATO, pokud by nedávaly dost peněz na obranu. Redakci ŽivotvČesku.cz zajímalo, jak by teoreticky vojenský konflikt dvou stran – Severoatlantické aliance bez Spojených států v konfrontaci s ozbrojenými silami Ruské federace, která pod vládou Putina má imperiální ambice – vypadal. Podle uznávaného odborníka na ozbrojené konflikty – vedoucího oboru Bezpečnostní a strategická studia a politologa Josefa Krause z katedry politologie Masarykovy univerzity – není Evropa na takovou událost připravena.