Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-09-20 06:00:00

Darování konopí snižuje škody

Nový výzkum z amerického státu Michigan naznačuje, že substituce konopím může potenciálně snížit škody související s užíváním alkoholu a nebezpečnějších drog. Úmrtnost na předávkování je ve Spojených státech amerických stále bezprecedentně vysoká, tudíž jsou akutně potřeba účinné postupy vedoucí ke snižování škod. Dřívější výzkumy z Kanady popisují darování konopí prostřednictvím takzvaných „harm reduction agentur“ jako úspěšnou doplňkovou strategii ke zmírnění negativních důsledků škodlivějších drog. Studie amerických vědců v časopise Harm Reduction Journal proto zkoumala proveditelnost a potenciální přínosy programu dárcovství konopí, který byl provozován v jedné části Michiganu, kde bylo konopí legalizováno i pro rekreační účely v roce 2018. Pracovníci agentur zaměřených na snižování škod se dotazovali klientů závislých na amfetaminech, opioidech a alkoholu, k čemu užívali darované konopí. Ti uváděli snížení množství anebo frekvence užívání škodlivějších látek, zmírnění úzkosti, zlepšení schopnosti zvládat abstinenční příznaky a zlepšení spánku. Někteří respondenti uváděli, že při užívání konopí zcela abstinují od nelegálních látek a alkoholu, zatímco jiní uváděli zlepšení kvality života a snížení bažení po jiných látkách.  Ze získaných údajů vědci také zjistili, že konopné květy tvoří většinu prodeje pro rekreační a lékařské účely, zatímco u darů převažovaly poživatiny, oleje a přípravky na kůži. The post Darování konopí snižuje škody appeared first on Magazín Konopí.

Čas načtení: 2024-09-12 19:00:01

Jednoduché čínské cvičení dokonale vyléčí vaše tělo i duši. Věda neví proč, ale výzkumy to potvrzují

„Po pouhém měsíci cvičení Falun Gongu se mi zlepšil stav srdce, krevní tlak se vrátil do normálu a migrény zmizely... S dalším studiem a cvičením zmizely i další nemoci, jako žaludeční vředy, bolesti zad, artritida, nespavost a zánět dásní. Dokonce i můj zánět hltanu a bolesti krku z minulých desetiletí zmizely.“ Toto je jedno z mnoha zaznamenaných svědectví o tom, jak může pomoci praktikování Falun Gongu, zvaného též Falun Dafa. Zázrak, nebo pověra? Falun Gong (FG) představil jeho zakladatel Li Hongzhi v roce 1992 a od té doby hnutí přitáhlo více než 100 milionů lidí mnoha národů. Ukázalo se, že se jedná o mocný nástroj pro úlevu od stresu a zlepšení zdraví. Díky svým pozitivním účinkům se FG stal ve světě nesmírně oblíbeným. Mistr Li díky tomu získal mezinárodní uznání. Avšak v jeho vlasti Číně začali být stoupenci tohoto hnutí zanedlouho tvrdě perzekvováni. Vlastně se jedná o největší pronásledované hnutí na světě. A byla to zřejmě obava z jeho popularity, co čínské komunisty přimělo provést rozsáhlý výzkum zdravotních účinků, které cvičení přináší. Slibovali si od něj, že jim pomůže celé hnutí demaskovat jako pověru bez jakéhokoliv reálného základu. Církev desetiletí tajila fatimské proroctví. Jestli se Rusko nevzpamatuje, čeká nás možná něco mnohem horšího Číst více Cvičí všichni, zvláště nemocní Rozsáhlý zdravotní průzkum Falun Gongu se uskutečnil v pevninské Číně v roce 1998. Průzkum vyplnilo téměř 35 tisíc praktikujících, což znamená, že se jedná o nejsystematičtější a nejúplnější rozsáhlý průzkum léčebných účinků praxe čchi-kungu. Výsledky ukázaly, že FG praktikují lidé z nejrůznějších socioekonomických tříd a s různou úrovní vzdělání. Z toho 72,9 % tvořily ženy, 62,1 % bylo starších 50 let. Na 90 % mělo před praktikováním Falun Gongu četné zdravotní problémy. To naznačuje, že většina lidí začala Falun Gong praktikovat, aby si vyléčila nemoci a zlepšila kondici. Výrazné zlepšení zdraví, psychiky i morálky Výzkum dopadl jednoznačně: Výsledky u 31 030 osob (přibližně 90,3 % účastníků), kteří před zahájením praxe trpěli různými nemocemi – od zažívacích potíží přes problémy s kostmi a klouby až po kardiovaskulární onemocnění – rozdělili výzkumníci do tří kategorií: úplné uzdravení, zmírnění příznaků nemoci a žádná změna. V provincii Guangdong, Pekingu a Dalianu došlo u 23 619 z 28 517 (82,7 %) praktikujících k úplnému uzdravení všech onemocnění, u 4 616 (16,2 %) došlo k určitému zlepšení a u 336 (1,2 %) praktikujících nedošlo k žádným změnám. Celková účinnost praktikování Falun Gongu při léčení nemocí činila v těchto oblastech 98,8 %. Tento zdravotní průzkum také prokázal, že psychický stav účastníků se výrazně zlepšil poté, co začali praktikovat FG. Na 86,5 % praktikujících v Pekingu a provincii Guangdong zaznamenalo pozoruhodné zlepšení svého charakteru a morální úrovně. Dalším důležitým zjištěním bylo, že během praktikování Falun Gongu většina praktikujících zanechala svých zlozvyků. Například 99,5 % praktikujících ve Wuhanu přestalo kouřit, pít alkohol a hrát hazardní hry. Pokud se však praktikujících zeptáte, zda je pro ně motivací ke kultivaci stát se zdravějšími, odpoví vám možná překvapivě: „Ne, to, že jsme zdraví, je pouze vedlejší produkt naší praxe.“ Jak se osvobodit od negativních emocí: Metoda EFT vám pomůže k šťastnějšímu životu, říká Zuzana Nott Číst více Falun Gong v ČR Praktikující FG již řadu let působí i v ČR. Zeptal jsem se i své známé, paní Světlany K., jak jí praktikování této cesty osobně pomohlo. „Falun Gong jsem začala praktikovat v roce 2008. V té době jsem trpěla tetanickým syndromem, bolestmi zad, poruchou tvorby krve. Měla jsem bolestivé tetanické záchvaty, při kterých jsem měla poruchy vidění, silné křeče a bolesti hlavy, zvracela jsem. Musela jsem často vyhledat lékařskou pomoc, volat sanitku. Jednoho dne mi kamarád přinesl knihy Dafa (Zhuan Falun a Falun Gong) a USB flash, kde bylo nahráno všech devět přednášek a cvičení. Zaposlouchala jsem se do přednášek, začetla se do knih a začala ihned podle internetu cvičit. Tato kultivační praxe mě zaujala natolik, že jsem si zhruba až po měsíci studia a cvičení uvědomila, že mě už dlouho vůbec nebolí hlava, je mi mnohem lépe a jsem plná energie. Od té doby jsem neměla ani jeden tetanický záchvat. Záda mě nebolí, krev je také, jako zázrakem, v pořádku. Falun Dafa se řídí principy Pravdivost – Soucit – Snášenlivost a to je hlavním pilířem této praxe. Pokud se řídíme těmito principy, jsme v souladu s Vesmírem. Falun Gong se předává zdarma, všechny materiály jsou dostupné na stránkách falungong.cz. Tam také najdete kontakty na cvičební místa po celé ČR.“ Připojujeme i odkaz na stránku PETICE, kde je možno podepsat petici za záchranu života praktikujících Falun Gongu, kteří jsou v Číně zabíjeni v procesu násilného odebírání orgánů za účelem komerčních transplantací. Kultivace jemné vesmírné energie Falun Gong tvoří jednu z větví čínského čchi-kungového systému, který hluboce proměňuje mysl a tělo. Cvičení jsou podobná jiným východním cvičením, jako je třeba tchaj-ťi. Čínské parky bývají za úsvitu plné lidí, kteří je praktikují. Čchi-kung (stejně jako tradiční čínská medicína) vychází z představy, že vesmírem i lidským tělem prochází jemná energie čchi. Pokud se její proudění v lidském těle někde zadrhne, po nějakém čase se v tomto místě rozvine zdravotní problém. Cílem cvičení je tedy harmonizovat čchi, umožnit její volné proudění v těle a sladit ji s vesmírným prouděním. FG ale již pracuje s energií gong. Falun Gong se odlišuje od jiných čchi-kungových praktik i v tom, že kromě úsilí o tělesné zdraví a zdatnost se snaží dospět k větší moudrosti a osvícení. K těžkostem a utrpení přistupují praktikující jako ke způsobu, jak zaplatit a rozpustit svou karmu, kterou chápou jako hlavní příčinu nemoci. To je také důvodem, proč se musí chovat v souladu s principy vesmíru. FG obsahuje pět cvičení, v nichž je zahrnuta i meditace. Tři z nich obsahují fyzické pohyby, zatímco zbývající dvě vyžadují, aby člověk v tichosti a delší dobu setrval v určitém fyzickém postoji. Tato cvičení mají výrazný a pozitivní vliv na duševní a fyzickou pohodu a jsou navržena tak, aby se vešla do rozvrhu náročného životního stylu. Pohyby jsou účinné a prospěšné pro všechny věkové kategorie, přestože jsou jednoduché, jemné a snadno se je naučíte. Ve FG se nepraktikují žádná dechová cvičení. Praktikující usilují o to, stát se lepšími lidmi v každém prostředí a za všech podmínek. Pracují na tom, aby se zbavili starých zlozvyků jako hněvu, alkoholu, kouření, úzkosti, strachu, žárlivosti nebo touhy po osobní slávě a výhodách. Více se dočtete na webové stránce. Vyzkoušet Falun Gong může každý I na Západě se dnes stále více lidí rozhoduje pro alternativní léčbu. Platí to zvláště tam, kde tradiční medicína nedokáže pomoci. K nejvýznamnějším alternativám patří ty, které fungovaly již ve staré Číně: tradiční čínská medicína a čchi-kungová cvičení. Výzkumy naznačují jejich účinnost. A vyzkoušet a přesvědčit se osobně může každý. Zdroj: autorský článek. Autor sám již řadu let praktikuje cvičení Falun Gong KAM DÁL: Zkušenosti chovatelů: Pes a alternativní medicína

Čas načtení: 2024-09-12 22:30:30

Lidi to jsou manipulátoři

Neustále se u mnohého mění názvy místo označení blázinec říkáme psychiatrická nemocnice, místo označení sobec říkáme egoista, a co změnit označení člověk a lidi na něco jiného? To je zajímavá úvaha. V průběhu času skutečně dochází k postupným změnám v jazyce, často kvůli kulturním nebo společenským posunům. Tyto změny názvů mohou sloužit ke zmírnění negativních… Číst dále »Lidi to jsou manipulátoři

Čas načtení: 2024-03-19 09:48:46

Bank of Japan končí éru negativních úrokových sazeb. Co to znamená pro vaše peníze?

Konec negativních sazeb japonské centrální banky. Tamní ekonomika je patrně dost silná, aby Bank of Japan mohla začít postupně normalizovat měnovou politiku. Článek Bank of Japan končí éru negativních úrokových sazeb. Co to znamená pro vaše peníze? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-03-22 09:20:00

Dreame Hair Miracle: Revoluce v sušení a úpravě vlasů

 Praha 22. března 2024 (PROTEXT) - V éře inovací přichází Dreame Hair Miracle, který radikálně mění způsob sušení vlasů.Nejde jen o obyčejný fén - je to vrcholný výsledek inženýrského umu a designu, který slibuje transformovat vaši rutinu péče o vlasy na dosud nevídanou úroveň. S výkonným motorem s otáčkami 130 000 RPM, pěti speciálně navrženými magnetickými nástavci, produkcí 600 milionů negativních iontů, čtyřmi teplotními režimy, rychlostí proudění vzduchu 70 m/s a příjemně nízkou hladinou hluku 57 dB, Dreame Hair Miracle představuje skutečnou revoluci ve světě péče o vlasy.Pět nástavců, pět příležitostíKaždý z pěti magnetických nástavců byl navržen s myšlenkou na specifické potřeby sušení a stylingu vlasů. Esenční nástavec je určen pro hloubkovou výživu, stylingový pro precizní úpravu, hladký pro minimalizaci krepatění, difuzér pro tvorbu dokonalých kudrlinek a nástavec pro vyhlazení zajišťuje dokonalou hladkost a lesk. Inovativní technologie využití 600 milionů negativních iontů na cm³ efektivně neutralizuje statickou elektřinu, díky čemuž jsou vlasy po sušení hladší, zdravější a přirozeně lesklé. Tyto anionty navíc uzavírají kutikuly vlasů a chrání je před poškozením teplem, což vrací vlasům jejich přirozenou texturu a lesk. Fén i nástavce jsou baleny v koženém kufříku, který z něj dělá luxusní dárek pro své blízké.Výkon, který překonává hraniceSrdcem tohoto zařízení je vlastní motor Dreame s otáčkami 130 000 RPM, který dodává silný proud vzduchu o rychlosti 70 m/s, čímž zefektivňuje odstranění vlhkosti a zkracuje dobu sušení, zatímco průtok vzduchu 55 m³/h zajišťuje rychlé a rovnoměrné sušení. Tato vysoká rychlost a objem vzduchu přinášejí nejen efektivitu, ale i úsporu času.Přizpůsobení na míruUživatelé si mohou přizpůsobit proces sušení díky čtyřem teplotním režimům: od chladného vzduchu pro šetrné sušení, přes rychlé sušení horkým vzduchem, až po jemný režim pro dodatečnou výživu. Unikátní je také možnost sledovat reálný teplotní režim na integrovaném LCD panelu, což přináší uživateli lepší kontrolu a přizpůsobení sušení jeho aktuálním potřebám.Nová éra péče o vlasyDreame Hair Miracle přináší nejen vynikající výkon, ale také nevídanou šetrnost k vlasům, čímž zajišťuje, že vaše vlasy budou po každém použití vypadat lépe a budou zdravější. Tento fén je navržen tak, aby odpovídal potřebám moderního života, kde čas a kvalita péče o vlasy jsou klíčové. Tuto novinku si můžete pořídit na Alza.cz. ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-04-23 19:02:00

MŽP: Sedm projektů pro transformaci uhelných regionů čerpá evropské dotace

Sedm projektů čerpá finanční podporu z evropských peněz v programu Spravedlivá transformace (OPTS), který se zaměřuje na řešení negativních dopadů odklonu od uhlí v nejvíce zasažených regionech. K dispozici je v něm 39,4 miliardy korun, z toho 31,7 miliardy jde na aktuální výzvy. Odstraňování negativních dopadů odklonu od uhlí se týká v Česku Karlovarského, Moravskoslezského a Ústeckého kraje. Kupříkladu v Karviné vznikne ze staré konírny nové komunitní centrum a v Ústeckém kraji budou moderní řemeslné dílny pro vysokoškoláky. Ministr životního prostředí Petr Hladík (KDU-ČSL) o tom dnes informoval novináře.

Čas načtení: 2024-05-08 06:00:00

Konopí a prožitek z aerobního cvičení

Vzhledem ke stereotypu, že užívání konopí je spojeno se zahálčivým způsobem života, se v Americe objevují názory, že ukončení prohibice může ještě více zhoršit epidemii fyzické nečinnosti. Navzdory tomu byl v posledních letech zaznamenán značný zájem veřejnosti o užívání konopí souběžně s cvičením (zejména běháním). Cílem studie z amerického Colorada bylo prozkoumat akutní účinky legálně prodávaného konopí na subjektivní reakce pravidelných uživatelů konopí na cvičení v kontrolovaném laboratorním prostředí.  U pravidelných uživatelů konopí, kteří kombinují konopí s cvičením, může užití před cvičením vést ke zvýšení jak pozitivních, tak i negativních aspektů subjektivního prožitku z cvičení. Článek v časopise Sports Medicine (Auckland N.Z.) porovnává zkušenosti 42 uživatelů konopí průměrného věku 30 let s cvičením bez konopí a po užití jednoho z konopných produktů s převahou THC nebo CBD. Zjištění naznačují, že u pravidelných uživatelů konopí, kteří kombinují konopí s cvičením, může užití před cvičením vést ke zvýšení jak pozitivních (potěšení, běžecké opojení), tak i negativních aspektů (námaha, bolest) subjektivního prožitku z cvičení. Na otázku, jestli se tato zjištění dají zobecnit, dá odpověď až podrobnější výzkum, například placebem kontrolované studie. The post Konopí a prožitek z aerobního cvičení appeared first on Magazín Konopí.

Čas načtení: 2009-01-28 00:18:00

Hlášení z 26. a 27.1.09

Hlášení městského rozhlasu z 26. - 27. ledna 2009: Poliklinika Zastávka sděluje pacientům, že kožní ambulance nebude od 27.-30. ledna ordinovat. Vodárna Zbýšov bude od středy 28. ledna vybírat za vodné a stočné z rodinných domků. Platit za vodu můžete v kanceláři vodárny na městském úřadě v pondělí a ve středu od 7 do 17 hodin, v ostatní dny od 7 do 13 hod.. Žádáme Vás o uhrazení do 18. února 2009. Obecní úřad Lukovany dává na vědomí všem občanům, kteří vlastní vydaná povolení ke vjezdu na účelovou komunikaci v úseku Lukovany – Vysoké Popovice do roku 2008 s jakoukoliv platností i bez omezení, že tato povolení končí dnem 31. 1. 2009. Kdo bude mít zájem o nové povolení, budou mu poskytnuty informace na OÚ Lukovany, tel.: 546 450 693. Danuše Hájková oznamuje - na základě negativních zkušeností při vyřizování úvěru ze stavebního spoření nemohu dělat reklamu pí.Hájkové a naopak doporučuji kontaktovat kvalitnější a důvěryhodnější zástupce stavební spořitelny (pozn. ML)Společnost AUTOIMPEX Velká Bíteš hledá pracovníka na pozici automechanik. Požaduje vyučení v oboru, nabízí velmi dobré platové ohodnocení. Písemné nabídky se stručným životopisem zasílejte na adresu Autoimpex, Kpt. Jaroše 79, 595 04 Velká Bíteš, tel.: 566 531 821-2. Firma BYTASEN Brno přijme pracovníka pro úklid společných prostor a chodníku u domu ve Zbýšově Na Láně 55. Informace na tel. č. 603 290 348 paní Imrichová.autor: pí. Zahradníčková - tajemník MěÚ

Čas načtení: 2017-06-26 16:00:00

Jak na sanaci zdiva v případě, že se váš dům potýká se zvýšenou vlhkostí?

Jako majitelé rodinného domu se můžete dostat do situace, kdy zjistíte, že se v něm hromadí vlhkost. Ta nejenže snižuje komfort a kvalitu bydlení, ale má při dlouhodobějším působení i řadu negativních důsledků na váš zdravotní stav. Pokud zjistíte, že zdivo domu trpí přílišnou vlhkostí, je na místě ...

Čas načtení: 2020-02-12 20:24:31

Jak překonat stydlivost? Umíte navazovat nové kontakty, nebo jste spíš plaší?

Nina Deissler, Jak překonat stydlivost, ostych a nesmělost. Cesta ke zdravému sebevědomí. Grada 2020. Ukázka zde Často slýchám, že jsem extrovert; patřím charakterově mezi průbojnější typy, které i v cizím prostředí rozproudí konverzaci a seznámí neznámé lidi, kteří by za běžné situace neměli důvod si ostatní pouštět k tělu. Proč jsem si tedy vybrala tuto publikaci? Upřímně, byl to úmysl, abych lépe porozuměla ostýchavým lidem, čím si procházejí. Jenže jsem dostala víc. Člověk totiž není celý život stejným jedincem. Vyvíjí se. Jednotlivé životní fáze a pozitivní i negativní zkušenosti ho mění. Učí ho, jak přistupovat k okolí a jak jednat s lidmi. Někdy i dobře nakročený extrovert se uzavře do ulity vyděšeného jedince, který se drží stranou, aby neobdržel další kruté rány za své neúspěchy. Jenže ono je to hlavně „v hlavě“. Upřímně nemám ráda knižní rádce, které „zaručují“, že po přečtení dané publikace se váš život docela změní. Tak nějak v pozadí svých myšlenkových pochodů s úsměvem vidím Bridget Jones, jak hází do koše jednu rádoby rádcovskou publikaci za druhou. A tohle přesně Stydlivost, ostych a nesmělost není! Když kolegové na stole v kanceláři uviděli tuto knihu, ptali se mě, proč ji čtu? A já si uvědomila, že s každou další stránkou je to z jiného důvodu, než jsem si původně plánovala: opravdu mě uchvátila. A to proto, že jsem v ní nalezla jedno ze svých dávno zapomenutých já. Období dospívání a mládí. Tehdy jsem ke světu nejprve přistupovala a poté už jen chtěla přistupovat s otevřenou náručí a přinést do všeho nový impuls, ale po několika negativních  zkušenostech jsem to vzdala. Probudilo to ve mně vzpomínky na emocionální zranění, se kterými jsem cítila potřebu se právě díky této knížce vyrovnat. Mladý člověk je obzvláště citlivý na negativní ostrou zpětnou vazbu a já jsem s ní skutečně tehdy neuměla pracovat. Autorka knihy nabízí lidem, kteří buď jsou již stydliví a plaší od narození, nebo je k tomu svedli různé situace a okolnosti, techniku tak zvanou NLP (neurolingvistické programování). Tato technika vychází z předpokladu, že lidé nejsou neurotičtí, potrhlí nebo deprimovaní, ale že se vždy snaží získat to nejlepší z možností, které se jim nabízejí. „Fungují ve svém „modelu světa“, který se skládá z toho, co se naučili o sobě a o světě, a jak to, co vnímají, interpretují. Každý člověk má v hlavě svůj individuální model světa, jakousi „vnitřní mapu“, který se liší od světů jiných lidí. Ve vašem modelu světa jsou důležité různé věci podle toho, kde a jak jste vyrůstali… (27) Naše podvědomí chce zajistit, abychom se vždy cítili v bezpečí. Často se dostává do konfliktu s naším mozkem, protože nemáme jen jednu část mozku společnou se všemi bytostmi („plazí“ mozek). Krom této, která řídí naše podvědomí se postupem evoluce vyvinul ještě emocionální savčí mozek, který má na starosti smích a pláč, euforii a depresi, a také myslící lidský mozek, díky němuž myslíme a pamatujeme si. Tyto oblasti spolu vzájemně komunikují a může mezi nimi nastat konflikt. „Východiskem proto není, abyste bojovali se svým strachem, protože pak byste vlastně sváděli bitvu sami se sebou.“ (34) Stavěli bychom se tak proti plazí části mozku, která chrání naše bezpečí, ale také proti „savčímu“ mozku, který má „hromadu důkazů o tom, že svět venku je nebezpečný“. Ale lze vždy spoléhat na tyto důkazy? Často za nimi stojí je obyčejná dogmata, která se v průběhu času stala realitou. Zkusme to na běžném příběhu ze života. Například volba partnera. Znám dívku, která se ostýchala seznamovat, a pokud už mělo dojít k nějakému rande, vždy si volila muže, kteří u nás v okolí vyvolávali otázku: proč? Vždyť má na víc! Ale pravdou je, že častokrát v dětství od staršího sourozence slýchala, že je ošklivá, a od otce, že je neschopná. Pokud člověk roste s těmito pocity, přijme je jako fakt. Všichni jsme viděli, že je hezká a velmi šikovná, ale neprůbojná. Není divu! Pod takovým tlakem životních zkušeností se bála prosadit. Na základě těchto zkušeností se nějak stavíme k sobě a k okolí. Máme určitá hodnocení, názory a to, co považujeme za pravdy. Ale jak hodně je to skutečné? Nejsou to jen jakási „dogmata“? Negativní dogmata často začínají slovy: „Já prostě neumím…, Já prostě nejsem…, Pořád (nebo nikdy) se mi (ne) stává…, Pro mě není…, Pořád mám… A všechna nám akorát brání vyjít ze své ulity. Zkuste třeba první základní cvičení. Vzpomeňte si na chvíle, kdy se stydíte. Co v daných chvílích neumíte? Možná neumíte někoho oslovit, jestliže se vám líbí? Nebo se na toho člověka neumíte ani usmát? Možná se neumíte prosadit? Nebo neumíte mluvit před ostatními? Napište si na papír, co všechno v dané chvíli vnímáte, že „neumíte“. A pak vezměte jeden příklad za druhým a za „neumím“ dosaďte „nechci“. Vnímáte ten rozdíl? „A teď – nebojte se toho – se sami sebe zcela upřímně zeptejte, jestli v tom není i špetka pravdy. Pokud například máte zdravé oči, a přesto „neumíte“ opětovat oční kontakt, nejde tu přece o vaši schopnost dívat se, ale o to, že v hlavě se vám honí všechny možné myšlenky, které vám říkají: „Nedělej to.“ A vy se rozhodnete, že to neuděláte. To je důležitý bod: Rozhodli jste se vy. (42) Děláme to, co v tu chvíli považujeme za bezpečnější. Přece máme dostatek důkazů, že naše rozhodnutí je lepší! Dostatek? Opravdu? Pusťte se do hledání nových důkazů! Vrátím se třeba k bývalé kolegyni z práce: ano, byly to často opakované sebevědomí podrývající věty. Ale tyto důkazy poskytli jen dva lidé. Zkuste naslouchat i těm ostatním. Udělejte čáru za těmito negativními zkušenostmi a řekněte si, ok, tak a teď nanovo: schválně, jaké zkušenosti přijdou teď? Tato publikace mě nepřestává bavit. Ona je opravdu určená všem! Možná to autorka ani tak nezamýšlela, ale já v ní nalézám sebe a okolí a uvědomuji si, jak ty jednotlivé vrstvy vytváří tolik nuancí, které vás mohou popostrčit, nebo zbrzdit ve šťastném životě. Vlastně jsem si celou dobu myslela, že si „to uvědomuji“, ale po pravdě se u každé kapitoly zastavím a řeknu si: to je fakt, takhle jsem na to doposud nenahlížela. Stručně tedy ještě, co naleznete v knížce: cvičení proti nesmělému chování a myšlení, jak si najít pravé přátele, pomůže vám se zvyšováním sebevědomí. Pro ty, kteří by se rádi seznámili i kroky ohledně flirtování. Hodně důležité považuji, jak  zvládat kritické situace, které bývají v životě jedním z  nejtěžších kroků. Osobně to považuji za jeden nejdůležitějších kroků dospělosti. Zvládnout kritiku s určitým nadhledem a třeba ji v rozhovoru převést i do humorné polohy, aby se pročistila atmosféra. Ona totiž není kritika jako kritika. Někdo chce konstruktivně pomoci, a jiný si jen vylít vztek. Tu první přijímám a tu druhou zlehka převedu do přátelské ironie a jsem moc ráda, když se mi podaří vzteklounovi uvolnit mimické svaly do úsměvu. MB

Čas načtení: 2018-03-27 19:52:04

Doreen Virtue: Andělské karty pro děti

Je to jako ponořit se na chvíli do dětské nevinnosti, do průzračnosti lásky a… Ach, už cítíte tu křehkost okamžiku a zároveň sílu takové očistné chvíle? Vlastně jsem u těchto kartiček měla protichůdné pocity. Na jednu stranu jsou takové jemné, křehké, významově hodně propojené, ale na druhé straně jsou dny, kdy přesně na něco takového máte náladu. Jako dát si sladkou šlehačku. Bez výčitek. A ještě si přidat. Bez výčitek. „Tví andělé chtějí, abys věděl, že jsou s tebou. Jsou vždycky s tebou. Na znamení toho ti posílají tuto kartu. Také ti někdy ukazují blikající světla nebo záblesky. Viděl jsi je? Jakou mají barvu? Můžeš poprosit Boha, aby ochraňoval tebe, tvůj domov, rodinu i celý svět andělskými světly. Jen požádej a bude to tak.“ „Tato karta Sny říká, že odpovědi na tvé otázky se skrývají v tvých snech. Bůh a andělé k tobě promlouvají, když spíš. Dostáváš zprávy z Nebes. Můžeš anděly požádat, aby ti pomohli si sny pamatovat. Je také dobré si o svých snech povídat s druhými. S pomocí rodiny a andělů můžeš lépe porozumět jejich významu. Sny se mohou někdy zdát bláznivé, ale začnou dávat smysl, když se zeptáš: Jaký pocit ve mně tenhle sen vyvolává? Důvěřuj svým pocitům.“   Když jsem přemýšlela, na jakou chvilku se tyto kartičky hodí, tak jednoznačně pro chvíle, kdy chcete, až bytostně potřebujete, se životem probírat hebce, křehce, s nostalgií, smutkem, nebo naopak s nadějí na budoucnost a ve vší spokojenosti. Ve chvíli, kdy chcete jen a jen pohladit. Není tu negativních karet, není tu kárajících energií, je tu pro všechno taková dávka pochopení, že působí jako léčivý balzám. Ale i u toho dobrého platí, že čeho je moc, toho je příliš. Ráda je vytahuji k podobným situacím nebo k výkladům tarotových karet. Jejich sdělení jsou tak jemná, že mnohdy potřebujete jít do větší hloubky, což už umožní jiné typy karet. Tyhle jsou prostě jen takové šlehačkové, něžné… Doreen Virtue, Ph.D., je jasnovidná lektorka, doktorka psychologie, která pracuje s říší andělů, pořádá kurzy po celém světě, zabývá se andělskými terapiemi, komunikací s duchovním světe. S podobnou tématikou napsala knihu Andělská terapie, Léčení s anděly, Léčení s vílami a Poslové světla. Vydalo nakladatelství Synergie Publishing, 2017, www.synergiepublishing.com Renata Petříčková [pt_view id=”8f01f87e0f”]

Čas načtení: 2018-10-29 20:47:37

Bojíte se, že když přestanete kouřit, ztloustnete? Takhle se tomu vyhnete

Kuřáků je v naší populaci velké množství. Všichni vědí, že jim kouření škodí, ale většina z nich je na něm tak závislá, že nedokážou přestat. Jiní by sice přestat chtěli, ale bojí se negativních dopadů na své tělo. Jedním z nich je často uváděné přibírání na váze. Jak mu efektivně zabránit?

Čas načtení: 2018-06-12 21:07:54

Snažíte se zhubnout? Vypněte Facebook

Se sociálními sítěmi je řada z nás téměř srostlá. Několikrát denně kontrolujeme zprávy od přátel, projíždíme svou zeď a díváme se na příspěvky ze stránek, které nás zajímají. Ale Facebook a jemu podobné sociální sítě mají mnoho negativních vlivů – maří například na naši snahu zhubnout.

Čas načtení: 2023-05-06 10:24:12

Doomscrolling aneb když se ze čtení katastrofických zpráv stane škodlivá závislost

Internet už obohatil náš jazyk o mnoho nových pojmů. Po pandemii covidu a vypuknutí války se teď rozmáhá zcela nový fenomén zvaný doomscrolling – podivná obsese se čtením negativních zpráv na internetu. Proč je doomscrolling tak škodlivý pro naše psychické i fyzické zdraví? A jak se s doomscrollingem účinně vypořádat? Pandemie doomscrolingu během pandemie covidu Mnoho... The post Doomscrolling aneb když se ze čtení katastrofických zpráv stane škodlivá závislost appeared first on TOPZINE.cz.

Čas načtení: 2024-02-13 09:45:00

Bývalá reprezentační kapitánka Havlíčková ukončila volejbalovou kariéru

Bývalá kapitánka volejbalové reprezentace Aneta Havlíčková ve 36 letech ukončila profesionální kariéru. Hlavním důvodem jsou zdravotní problémy. Někdejší elitní univerzálka u volejbalu zůstane, na svazu bude zodpovědná za prevenci negativních jevů ve sportu a řešení bezpečného prostředí a ochrany dětí. Navíc se stane ambasadorkou a členkou organizačního výboru mistrovství Evropy volejbalistek, které bude v roce 2026 hostit Brno.

Čas načtení: 2024-01-29 09:32:31

Co je udržitelná krása? Jak o sebe pečovat s ohledem na životní prostředí

V mnoha oblastech našeho života hledáme ekologičtější alternativy, abychom ulevili životnímu prostředí. Kromě módy či stravování se nabízí i udržitelná kosmetika. Nabízí se pár základních tipů, díky kterým o sebe můžete pečovat bez výčitek. Tradiční kosmetika Výroba tradiční kosmetiky má řadu negativních aspektů. Nejde pouze o samotné produkty, ale i výrobní proces, balení a celkový dopad ... The post Co je udržitelná krása? Jak o sebe pečovat s ohledem na životní prostředí first appeared on SuprŽena.cz.

Čas načtení: 2023-10-15 18:00:30

Horoskop na týden od 16. do 22. října 2023

Pamatujme, že vnitřní hněv může spustit katarzi, která nás očistí. Abychom se zbavili veškerých zbytků negativních vzorců, které nás drží ve vězení, musíme být ochotni jít až na dřeň nepříjemných věcí. Zkrátka když něco nikam [...] The post Horoskop na týden od 16. do 22. října 2023 appeared first on magazín Energie života.

Čas načtení: 2021-12-15 14:01:53

Inflace, ta neosobní lež – I.

Milí čtenáři, dostal jsem poslední dobou hned několik dotazů o tom, co si myslím o současné a budoucí inflaci. V tomhle mi možná svěřujete až moc důvěry, nejsem ekonom a jediné, co můžu říci, je, že jsem toho dost přečetl o různých inflačních epizodách v historii. Ale z těch se dá vypozorovat spousta zajímavých závislostí a principů, o kterých se můžeme pobavit. Co se titulku týče, inspiroval jsem se u historika Paula Johnsona, který v některé své knize (nevím už, ve které) nazval inflaci „neosobní lží“. Tak tedy – první díl: proč si myslím, že současné odhady inflace nejsou moc spolehlivé. Co když přijde zima? Pomaličku nám do médií prosakují názory, že inflace může být letos i dvouciferná; tak například Lukáš Kovanda si myslí, že v lednu dosáhne zhruba deseti procent. Některé země už tam jsou (Brazílie – 10 procent, Turecko – zhruba 20 až 30 procent), v USA zatím mluví o necelých sedmi procentech, v Německu o šesti procentech. Deset procent v eurozóně tedy není mimo říši myslitelného. Jedna z věcí, která tomuto věštění z lógru poněkud ubírá na jistotě, je skutečnost, že zima v Evropě teprve začala a my zatím nevíme, jak mírná nebo krutá bude. (Ve Švédsku už klesly teploty pod -40 stupňů, uf.) Přitom právě ceny energií jsou v současné době hodně vysoko, mimo jiné kvůli růstu ceny emisních povolenek, který je trvalý. V oficiálním spotřebním koši, který se u nás používá k výpočtu inflace, mají přitom veškeré energie využívané doma zhruba osmiprocentní váhu (viz kategorie E04.5); a jejich skutečná spotřeba v daný rok se nezohledňuje – tj. při mírné zimě, kdy není potřeba tolik topit, mají energie pořád stejnou váhu, jako když panuje mráz-samec a elektroměry či plynoměry se jen točí. (Pokud se mýlím, opravte mě, ale mám za to, že skutečné počasí do číselných vah ve spotřebním koši opravdu vůbec nevstupuje.) Jenže zrovna na vytápění domovů se šetří velice špatně, a zavládnou-li venku mrazy, skutečná tíha nákladů na teplo v rodinných rozpočtech bude daleko větší, než ten současný spotřební koš stanovuje. V takovém případě by podle mě bylo férové tu inflaci přepočítat i zpětně (tj. upravit váhu energií ve spotřebním koši podle toho, jakou skutečnou roli v rozpočtech domácností za minulý rok hrály), ale nevím, že by to kdy někdo udělal. Bude-li tedy veliká zima, můžeme říci, že ta oficiální inflace bude spíš podhodnocená proti tomu, co reálně zažijí peněženky nás, spotřebitelů. Čeká-li trh zvýšenou inflaci, je schopen ji tím očekáváním způsobit Pak je tu další věc, která poněkud nahlodává moji důvěru v předpovědi odborníků, a to je ta, že mají dobrý důvod se takzvaně držet u zdi. Celý podzim, už od chvíle, kdy se o inflaci začalo více mluvit, pozoruji v médiích ten jev, že úřady oficiálně ohlásí dejme tomu tři procenta a odborníci na to řeknou, že se tedy dají očekávat i čtyři procenta, možná až čtyři a půl. O něco později ohlásí úřady čtyři procenta a odborníci upraví svůj odhad na pět, možná až pět a půl procenta… Málokdo si troufne se od těch současných oficiálních čísel příliš vzdálit. Deset procent, které na leden předpověděl Lukáš Kovanda, je už dost odvážných. To má nejspíš více příčin, mimo jiné tu, že kdo by učinil moc velký odhad a pak to nedopadlo tak špatně, vzbudil by ve svých kolezích dojem, že je alarmista – a to může být v odborných kruzích pro další kariéru zničující. Ale pak je tu skutečnost, že na rozdíl od jiných negativních jevů se budoucí inflace tou předpovědí dá ovlivnit. Takové povodni nebo tornádu je úplně jedno, jestli je podceníte nebo přeceníte. Přijdou v nějakém rozsahu a buď vám ten dům smetou nebo ne. Kdežto řekne-li seriózní a uznávaný ekonom do tisku, že se má národ připravit na patnáctiprocentní inflaci, tak se podle toho někteří lidé opravdu zařídí – například začnou po šéfovi požadovat adekvátně vysoký přídavek ke mzdě, nebo „vrazí” ještě další půjčené peníze do už tak dost přehřátého trhu s nemovitostmi. Čímž tu inflaci poněkud zvýší. To není žádný můj objev, tomu se říká inflation expectations: čeká-li trh zvýšenou inflaci, v podstatě je schopen ji tím očekáváním sám způsobit. A jelikož ti odborníci jsou si toho dobře vědomi a jsou to zodpovědní lidé, tak co? Nechtějí přilévat benzín do ohně a raději odhadují trochu při zemi a konzervativně. Tím by se to „odhadové plížení” o procento až dvě před oficiálními čísly dobře vysvětlovalo. Doufám v osm procent, ale připravuji se na pětadvacet Třetí důvod, proč těm současným odhadům inflace moc nevěřím: globální dodavatelské řetězce jsou stále ještě bezprecedentním způsobem nakopnuté a není úplně patrné, kdy dojde k jejich zahojení do předešlého stavu. Například čipů je pořád ještě nedostatek a velké ryby z IT průmyslu se nedokážou shodnout, jestli se situace začne v roce 2022 aspoň zlepšovat nebo ne. Pravda, stavějí se nové továrny, jen v roce 2022 se čeká zahájení stavby 29 výrobních zařízení. Ale od prvního kopnutí do země až po spuštění výroby to trvá spíš roky než měsíce, takže i toto mohutné navýšení kapacity se projeví až o dost později. A celou situaci zkreslují i takové faktory, jako je třeba vývoj ceny bitcoinu, jehož těžaři jsou momentálně při nákupu hardwaru schopni přeplatit skoro každého; splaskne jim ta bublina nebo ne? Nu, a započítat takovou velkou nejistotu do budoucího vývoje ekonomiky je zatraceně obtížné, respektive to asi vůbec nejde. Se situacemi, kdy se celá výrobní odvětví po dlouhou dobu zadrhávají na nedostatku nezbytných dílů, není z předcovidové doby dostatečná zkušenost a nevíme tedy, jak je modelovat. Pak tedy také stále ještě máme ten samotný COVID-19 a různé státy reagují na jeho zvedající se a klesající vlny různě. Čína, největší výrobní zóna světa, se zatím přísně drží myšlenky „zero covid” a s vynaložením značného úsilí pronásleduje každý pozitivní případ. Třeba jim tato strategie vyjde, třeba taky ne; do toho má kromě úřadů co mluvit i příroda, která nás neustále obšťastňuje novými variantami viru, snáze a snáze se přenášejícími mezi lidmi. Pokud by se v Číně infekční situace vymkla kontrole vlády, mohlo by to znamenat další problémy ve výrobě a zásobování zbytku světa. Ale to je naprosto nepředvídatelné a tím pádem se to v předpovědi inflace na budoucí rok nedá co, přátelé? Zohlednit. Sečtu-li toto všechno a podtrhnu, vychází mi, že odhadům inflace na rok 2022 věřím ještě podstatně méně než obvykle. A jelikož nejsem v pozici veleváženého odborníka, který by svým pesimismem mohl skutečnou situaci ovlivnit, zakončím tento první díl článku svým soukromým, nepřesným, nespolehlivým odhadem. Co se inflace příští rok týče, doufám v osm procent, ale duševně se raději připravuji na pětadvacet.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-10-27 19:51:55

Jak se baron Prášil vytáhl z bažiny za vlasy aneb Úvahy o dluzích a inflaci

Milí čtenáři, jestli mě něco trochu deptá na posledních dvou letech veřejné diskuse, tak je to skutečnost, jak moc energie a času věnují jednotliví lidé relativně povrchním tématům typu nošení roušek. Kolem nich kypí vztek a rozhořčení, projevující se všelijakými invektivami na adresu těch druhých, ať už je jimi kdokoliv: ovce, béééé, případně covidioti, Svědci Covidovi atd. Ano, já chápu, že mít tu věc na nose je nepříjemné a že se přitom leckdy projevuje blbé těžkoruké autoritářství státních ouřadů. Káva v pytlíku může posloužit jako odstrašující příklad pro budoucí generace atd. Jenže věnovat pozornost tématu X zároveň znamená zanedbávat témata Y, Z a tak dále, protože člověk má jen omezenou kapacitu řešit více věcí naráz. A myslím si, že tématu toho, co bude například se světovými měnami, docela vážně schází prostor. Přísun peněz zadarmo je návykový Hned ze začátku bych rád promluvil o baronu Prášilovi, jehož jsem si vybral jako maskota dnešního článku. Baron Prášil prý jednou i se svým koněm uvízl v bažině, ale nic se mu nestalo. Vytáhl totiž sám sebe i koně z bažiny ven – za vlastní vlasy. Ano, fyzikálně je to krávovina, což chápali i posluchači v 18. století. Metody barona Prášila mi připomíná program, který nyní provozuje Evropská centrální banka a který se jmenuje PEPP (Nouzový epidemický program nákupů). To je, přátelé, program nákupu různých evropských dluhopisů, mimo jiné těch, které vydávají těžce zadlužené státy jako Itálie a Řecko. V Bruselu totiž svého času realisticky seznali, že tyto těžce zadlužené státy by se bez takové berličky skrze covid neprokulhaly. Pokud vás někdy poslední dobou zaujala třeba informace, že za řecký desetiletý dluhopis získáte zhruba jedno procento úroku, tak to je dáno právě tím, že řecké dluhopisy je ochotna vyluxovat ECB v rámci programu PEPP. Normální soukromý investor by se jich za mizerné jedno procento hrubého zisku nedotkl ani třímetrovou tyčí, neboť jedno procento dost zřetelně neodpovídá skutečné míře rizika u státu, který prodělal závažnou dluhovou krizi před pouhými pár lety. Jen tak pro srovnání – americký desetiletý bond je za zhruba 1,6 procenta, a to přitom Američané provozují něco podobného: Fed kupuje značnou část nově vydaných dluhopisů, ale zdaleka ne všechny. Část se jich stále ještě uplatní i na běžném trhu. PEPP je dočasný program, teoreticky by měl skončit někdy v březnu 2022. Otázka je, jestli náhodou hned po něm nebude následovat něco, co se bude jmenovat jinak (třeba QEQQ, to je jedno), ale bude to fakticky poskytovat stejnou službu. On totiž tenhle přísun likvidity téměř zadarmo je pro její příjemce dost návykový. A těžko si představit, že by si v Bruselu nebo ve Frankfurtu mohli dovolit říci: „Tak, milí Řekové, Španělé, Italové, atd., počínaje prvním dubnem jste zase vystaveni soukromým investorům na milost a nemilost“. To by totiž nejspíš znamenalo zásadní skok v úrokových sazbách, ten by znamenal prudký nárůst nákladů na obsluhu dluhu, a to by třeba veřejné rozpočty nemusely unést. Ejhle, bankrot. Vlastně je velká neznámá i to, zda by ty zadlužené státy od tohoto přísunu peněz šlo odnaučit nějak pozvolna, zrovna teď, kdy kromě obecných strukturálních problémů musejí řešit i otázku, zda bude mít jejich obyvatelstvo v zimě dost peněz na topení a svícení. (Neuvažuji o tom sám: článek 1, článek 2, článek 3. Ale opravdu mi přijde, že se tomu věnuje málo pozornosti.) Příliš mnoho negativních vlivů Osobně si myslím, že nás čekají „zajímavé“ roky s ujetou inflací, protože se nám tu sešlo několik vlivů, které covid ještě umocnil a svázal dohromady. Které vlivy mám na mysli? Těžce zadlužené státy jako Itálie či Francie si nemohou dovolit platit žádný výrazně kladný úrok. To břemeno současného zadlužení je u nich natolik velké, že kdyby měly platit, dejme tomu, pět procent, zruinovalo by je to. To ale zároveň znamená, že se úroková sazba musí udržovat velmi nízko a že jejich dluhopisy musí někdo „luxovat“ v programech podobných PEPP, protože soukromí investoři budou váhat, než si něco takového v potřebném objemu koupí. Povšimněte si, že tento vliv je jedním z těch, kterých se jen tak nezbavíte. Akumulované dluhy některých států jsou tak velké, že i kdyby došlo k zázraku v podobě několikaletého robustního růstu (a na čem by měl být vlastně založen?), zmenšovaly by se vůči HDP jen pozvolna. Demografický vývoj je nepříznivý, a just zrovna na tom jihu kontinentu až kritický. Nejenom, že se tam těch dětí rodí málo, ale vzdělaní mladí Španělé, Italové a Řekové mají mimořádnou motivaci zvednout nejpozději po promoci kotvy a jít pracovat někam do ekonomicky živého prostředí, kde dostanou slušný plat. Tím pádem ale dotyčné státy mohou zapomenout na rozvoj nějakých oborů s vysokou přidanou hodnotou, které vzdělanou pracovní sílu potřebují, a jsou odkázány na (zranitelné) sektory jako turismus. Pingla v trattoria může dělat skoro každý, kdo udrží tác v ruce a je ochoten pravidelně přijít do práce. Programátora nikoliv. A ne, přísunem tisíců Afghánců a Súdánců se tenhle brain drain nahradit nedá; to by už v Řecku měli po problémech, však jsou přímo na hlavní migrační trase. Migranti z rozvojového světa vesměs nemají adekvátní kvalifikaci k tomu, aby mohli dělat nějakou moderní práci. Dokonce i papírově vzdělanější etnika jako Syřané narážejí v praxi na problém, že jejich lokální vysoké školy jsou ve světovém srovnání slabé a tudíž je ta kvalifikace mnohdy neuznatelná. Opravdovou hodnotu na trhu práce má jen diplom ze západní školy, ale jeho majitel zase nebude chtít uváznout někde v Řecku nebo v Andalusii za mizernou mzdu a půjde do toho Londýna. (Zde si můžete pohrát s žebříčkem univerzit podle jednoho ze tří nejrozšířenějších ratingů. Tak například chudší části arabského světa se zdaleka nejlépe daří pobočkám American University v Bejrútu a Káhiře. Ale jejich absolventi, to jsou přesně ti lidi, kteří do svého nového domova doletí letadlem a Řecko přitom uvidí jen z okénka Airbusu, dvanáct kilometrů pod sebou. V táboře Moria jich moc nenajdete.) Další problém, který se nedá nikterak snadno vyřešit; nové Řeky a Italy si nenatisknete. Jedině Španělsko a Portugalsko mají určitý prostor dovážet si kulturně kompatibilní pracovníky z ještě chaotičtějších bývalých kolonií (Latinská Amerika, Angola) a vybírat si je podle kvalifikace. Co se daní týče, o moc více se toho ze západního obyvatelstva už vymáčknout nedá. Aspoň ne z těch běžných zaměstnanců, které je nejsnazší oholit, protože nejsou dobře organizovaní a nemůžou si v parlamentech prolobbovat různé výjimky. Naše zdanění práce i běžných životních nákladů (doprava, energie) je dost vysoké a poměrně značná část obyvatel žije „z ruky do huby“, bez významnějších úspor pro případ krize. Některé životní náklady, třeba bydlení, ujely do extrémních hodnot, tedy nechcete-li bydlet v ghettu nebo těsně vedle něj. (Podívám-li se na rodnou Ostravu, stačí jedna ubytovna tohoto stylu, abyste si stěhování do okruhu 200 metrů od ní pořádně rozmysleli; vůbec mám pocit, že „faktor ghetta“ se v dnešní diskusi o cenách nemovitostí hrubě podceňuje, ale o tom jindy.) Nejpozději od nepokojů žlutých vest jsou si politici vědomi, že co se nových daní zatěžujících běžný život týče, musejí našlapovat velmi opatrně. Jednodušší je omezovat se na „vděčné cíle“ typu Googlu a Facebooku. Ty ale veřejný rozpočet nespasí. Jenže poptávka po službách placených státem neklesá, naopak roste. Infrastruktura potřebuje investice a opravy, a čím víc té infrastruktury máte, tím více byste vlastně ročně měli vydat za její údržbu, aby se nerozpadala. Stárnoucí populace potřebuje více sociálních služeb a lékařské péče. Znalostní ekonomika vyžaduje více peněz utracených za vzdělání. Neziskovky chtějí začleňovat, ideálně jen se skromnými průběžnými výsledky, aby ten úkol nakonec nedejbože úspěšně nedokončily a někdo je pak nezrušil pro nadbytečnost. Různé tradiční organizace zděděné z dřívějších forem ekonomiky (České dráhy, Česká pošta) se nechtějí vzdát své existence, výsad a finanční podpory. No a k tomu nastupují ideové úkoly typu dekarbonizace, které znamenají překopat energetický systém, jenž vznikal pozvolným procesem asi 120 let, za zhruba jednu generaci. Což nebude nijak levné. Připočtete systémové efekty světové ekonomiky „rozkopnuté“ covidem, která zatím ještě ani zdaleka nenašla nové ekvilibrium. Sečtěte, podtrhněte. Co vám vyjde? Takové břemeno můžou v rámci svých finančních možností utáhnout jen nejbohatší státy EU jako Dánsko, a to jenom samy za sebe. Rozhodně to nebudou moci zaplatit za ostatní členy. Inflace už nikoho nestraší Existuje celá myšlenková škola, které se říká moderní monetární teorie, a ta tvrdí, že stát může vytvořit libovolné množství peněz, aniž by zkrachoval. Upřímně, to se mi jeví jako příběh barona Prášila na druhou; nejen, že se vytáhl i s koněm z bažiny za vlasy, ale ještě pak tu bažinu vysušil kapesníkem a vesele odcválal dál. Nerad bych viděl, jak se tento pokus dělá v praxi, na skutečných lidech a jejich životech. Nicméně podívám-li se na všechno, co jsem právě vyjmenoval, vychází mi se slušnou pravděpodobností, že takový pokus přece jen uvidíme v praxi. Tohle všechno se opravdu z vybraných daní zajistit nedá. V evropském společenství takovému hromadnému zadlužování dlouho bránil konzervativní přístup Němců, kteří měli z vlastní historie odstrašující příklad. Jejich hyperinflace po první světové válce ožebračila střední třídu a posílila různé extrémní politické směry včetně nacismu. Jenže generace, která toto zažila, už je mrtvá, a stejně tak většinou i generace, která tyto historky poslouchala od svých rodičů. Síla inflačního strašáka se tím pádem oslabila. Místo toho mají mladší generace jinou hrůzu: planetu v plamenech. A proti takové hrozbě působí nějaké starosti o hodnotu peněz jako přízemní kverulace zapšklých (bílých?) konzervativních páprdů. Tím pádem jim nebude věnována pozornost. Ne, upřímně, netěším se na ten proces. Ani náhodou.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-07-18 11:24:35

O Afghánistánu I. aneb Proč Afgháncům celkem nic nedlužíme

Západní angažmá v Afghánistánu končí a Tálibán přebírá vládu, přesně v souladu se známým bonmotem, že „Západ má hodinky, ale my máme čas“. Už nějakou chvíli jsem uvažoval o tom, že napíšu pár komentářů k Afghánistánu, a nakonec mi dobrou příležitost přihrály české noviny samy. Jedná se o články Matyáše Zrna o výcviku afghánské armády a Petry Procházkové o tom, že musíme brát afghánské uprchlíky. Oba si zaslouží reakci, v tom druhém případě přímo polemiku. Začnu tedy u Petry Procházkové a u její teze, že jsme povinni otevřít příchozím migrantům z Afghánistánu náruč. Nesouhlasím s ní totiž v tomto závěru ani trochu. Naopak si myslím, že od Afghánistánu a jeho problémů, které jsou v dané fázi vývoje víceméně nevyhnutelné, bychom se měli držet co nejdále – abychom si je nedejbože neimportovali. Afghánistán připomíná střední Evropu před 1100 lety V první půlce článku se kupodivu s autorkou shodnu. Afghánistán je opravdu stát jen na papíře, byrokratická iluze pro vnější svět, který je natolik zvyklý na státní uspořádání, že už zapomněl na existenci různých historických alternativ. Státní hranice Afghánistánu vyznačené na mapě nebo na glóbusu jen zastírají skutečný stav věcí, totiž daleko primitivnější kmenové uspořádání připomínající střední Evropu zhruba před 1100 lety. My jsme zde v rané době knížecí měli různé Pšovany, Doudleby, Lučany, Lemúzy a další entity. Vytvořit z nich jakžtakž jednotný státní útvar trvalo přibližně 300 let a šlo o proces, který byl místy velmi krvavý a ze kterého naštěstí neexistuje příliš mnoho záznamů, kterými bychom si mohli nahánět husí kůži. Vzpomeňme si třeba na to, jak kronikář Kosmas popisoval vyvraždění rodu Vršovců, které se odehrálo za jeho života (1108): „Nemohl jsem se dověděti, kolik hlav z toho rodu bylo vydáno na smrt, protože nebyli zabiti ani jednoho dne ani na jednom místě. Neboť jedni byli vedeni na tržiště a jako hloupá hovada skoleni, jiní byli na hoře Petříně sťati, mnoho jich bylo povražděno v domech nebo na ulicích. Ale co mám říci o smrti synů Mutinových, jejichž smrt byla snad nad každou jinou smrt ukrutnější? Byli to hodní hošíci, v tváři sliční, na pohled líbezní, jakých by ani bystrý umělec v bílé slonovině ani malíř na stěně nedovedl vypodobiti. Neboť jsme je viděli, jak byli žalostivě vlečeni na tržiště, a slyšeli, jak častokrát volali: „Máti má, máti má!“ až je oba krvavý kat, jako prasátka je drže v podpaží, podřezal nožem. Rázem se rozprchnou všichni a do svých bijí se prsou, aby neviděli kata při tak ukrutném činu.“ No, tak takové ukrutné činy se dají čekat i v Afghánistánu, než se z něj někdy kolem roku 2300 našeho letopočtu stane skutečný stát s funkční centrální vládou v Kábulu; a to jsme ještě optimisté, neboť budoucí sjednotitelé Afghánistánu musejí čelit překážce, které Přemyslovci čelit nemuseli, a tou je nesmírná zeměpisná složitost země. Centrální vláda nemůže fungovat bez dobré dopravní infrastruktury a postavit síť silnic či železnic v horách typu Hindúkuše je příšerný úkol, zvlášť když protivníkovi stačí podminovat pár mostů k tomu, aby ji vyřadil z provozu. Takže je taky možné, že se to nestane nikdy, nebo aspoň ne do chvíle, než někdo vynalezne zcela jiný způsob, jak budovat dopravní síť. Kmenová společnost Co se míry násilnosti v původních společenstvích týče, ta je velká „sama od sebe“. Násilí není něco, co by naivní domorodce museli učit zlí Evropané, naopak bývá endemické. Zkoumání různých kmenů v průběhu historie vesměs ukazuje na velmi vysokou procentuální míru násilné úmrtnosti před vznikem států. Organizované státní útvary sice vedou rozsahem daleko větší války, ale méně často, kdežto drobné, neustále doutnající konflikty v kmenovém prostředí mají v konečném důsledku velmi vysoké procento obětí. Zabití jednotlivci se časem nasčítají do stovek a tisíců, což už je srovnatelné s velikostí celého kmene. To je ostatně jeden z důvodů, proč se v moderním světě moc kmenových společností nedochovalo. Oslabilo-li se tímto způsobem několik kmenů navzájem, obvykle jejich teritorium nakonec shrábl někdo jiný, lépe organizovaný a mocnější. Což už často nebyl jenom větší kmen, ale raná podoba státu srovnatelného s tím přemyslovským. Ty kmenové společnosti, které dnes ještě existují, se vesměs nacházejí v oblastech, které bylo pro větší státy obtížné či nepraktické natrvalo dobývat. Typicky jde o velmi geograficky izolované a neprostupné regiony, jako je třeba vnitrozemí Nové Guineje, pralesy kolem řeky Kongo, Amazonie … a také Afghánistán. Zde se zachovala víceméně původní struktura předstátního uspořádání, včetně té neustálé rozválčenosti. Ani afghánské kmeny nikdo zvenčí válčení učit nemusel. Už v 19. a 20. století vedli Afghánci úspěšné války proti sousedním britským koloniím. K tomu samozřejmě museli mít adekvátní praxi a know-how; mírumilovný lid by ani nevěděl, kde s takovým úkolem začít. Ale mírumilovný lid by v takových podmínkách samozřejmě dlouho nepřežil, leda snad jako otroci. Osminásobek obyvatel během sta let Co se ovšem od starých časů změnilo, je demografie. Ani nejsveřepější kmenoví válečníci z Hindúkuše si nikdy nemohli dělat naději na expanzi, protože jich na to zkrátka bylo příliš málo. Život ve vysokých horách, pralesech a pouštích byl až donedávna natolik drsný, že kmenové společnosti měly jen málo dospělých mužů schopných zvednout zbraň – dost na to, aby ubránily nějaký průsmyk před červenokabátníky, ale tím veškeré možné ambice končily. Žádné masové přesidlování Paštunů do Indie nebo do Německa se konat nemohlo, protože masa Paštunů prostě neexistovala. Víte, kolik měl Afghánistán obyvatel v roce 1950? Přesné sčítání lidu v takové divočině se tehdy samozřejmě nekonalo, ale OSN to odhaduje na 7,7 milionu, samozřejmě zase roztříštěných do X různých kmenů. Z mocenského hlediska to tedy byla naprostá neentita. Jenže příchod západní medicíny a západních zemědělských postupů vedl k tomu, že obyvatelstvo (nejen) v Afghánistánu začalo prudce narůstat, protože dětská úmrtnost klesla velmi rychle, kdežto porodnost v tradičních společnostech klesá jen pozvolna a může jí trvat i několik generací, než dosáhne prosté reprodukční úrovně. (Demografický přechod.) Dokonce i přes veškeré neustálé válčení, které si vybralo značnou daň na životech a vyhnalo pár milionů lidí do ciziny, má současný Afghánistán těsně pod 40 milionů obyvatel a projekce OSN pro rok 2050 říká, že bude mít 64 milionů obyvatel, tedy že se během sta let od roku 1950 afghánské obyvatelstvo zosminásobí a dosáhne počtu srovnatelného s Velkou Británií nebo Německem. A to v zemi, kterou z větší části tvoří pouště a hory, a jejíž ekonomická úroveň nesnese srovnání ani se sousedním Pákistánem nebo Íránem, natož s vyspělým světem. Nezvládnutá populační exploze Z glosy Petry Procházkové bych si jako naivní čtenář odnesl dojem, že za problémy v Afghánistánu můžou hlavně cizí mocnosti, a to včetně nás, kteří jsme udělali tu chybu a snažili se nějak podílet na modernizaci zaostalé země. A že za ně tím pádem neseme zodpovědnost a musíme si následky „odskákat“ v podobě otevření bran migrujícím zástupům, protože jsme to tam zkrátka rozbili. A co třeba ta masivní populační exploze, ta za nic nemůže? Ta je tak bezvýznamná, že není potřeba ji zmínit ani jednou? Nedá se náhodou od tak prudkého nárůstu počtu obyvatel v primitivních politických a ekonomických podmínkách čekat veškerá ta nestabilita, chudoba, konflikty a přelévání celých národů mimo jejich původní hranice, a to i bez zásahů zvenčí? On se totiž tento scénář opakuje i leckde jinde. Velmi různorodé státy jako Niger, Mosambik, Mali, Čad, Jižní Súdán, Etiopie, Jemen, Irák, Bangladéš, Afghánistán a Pákistán mají jedno společné: ohromný nárůst obyvatelstva způsobující politickou nestabilitu a zároveň generující celé zástupy zájemců o život jinde, například (ale nejen) v Evropě. Zkuste si představit Českou republiku, která by rostla srovnatelným tempem, tudíž by se od konce druhé světové války rozplemenila na nějakých 50-60 milionů duší, z toho zhruba osm milionů nacpaných v Praze. Jak by se tu asi žilo, notabene v přítomnosti nějaké fanatické náboženské organizace podobné Tálibánu? To není recept k prosperitě a klidnému životu, nikde a nikdy. Není to naše vina Je to naše vina? Myslím si, že není, aspoň pokud nepřijmeme mystickou představu, že Evropani a Západ nesou všechny viny světa a mají všechno pod svojí kontrolou, tudíž jakýkoliv problém, který nastane, způsobili buď úmyslně, nebo svojí vlastní arogancí a lhostejností. Naopak si myslím, že takové problémy není v ničích silách zvenčí řešit, dokonce ani Amerika tu sílu zjevně nemá a ČR už vůbec ne. Zkrátit pozvolný vývoj afghánské kmenové společnosti v moderní stát na dobu jednoho lidského života je asi stejně reálné jako kvadratura kruhu a nepomůžou s tím ani peníze, ani zbraně. Některé procesy chtějí svůj čas a ten může být klidně měřen ve staletích. A dobré úmysly mohou snadno vést ke špatným následkům. I k té populační explozi, která teď vede k migraci do našich vlastních zemí, jsme jako Západ přispěli tím, že jsme se v dobrém úmyslu podělili o vlastní vědu a techniku, abychom zachránili něčí životy; jenom tehdy nikdo nepočítal s tím, že těch zachráněných životů bude nakonec tolik, že se dřívější kolonizační toky zcela obrátí. (A patrně ani s tím, že někteří naši vlastní intelektuálové tomu budou fandit a požadovat ještě širší otevření bran, protože … proč vlastně? Aby se cítili dobře?) Ale kdybychom to tehdy neudělali, pro změnu bychom asi u těch samých intelektuálů byli za sobecké bestie. Staráš se = problém, nestaráš se = taky problém; hra na moralizování je něco, co proti dostatečně zkušenému protivníkovi nemůžete vyhrát. Ještě jedna věc stojí za poznámku. „Až budou tyhle uprchlické tábory přetékat uprchlíky, dají se na pochod. Nejspíš přijdou i k nám. Musíme se na to připravit. Musíme těm nemocným, těžce deprivovaným, unaveným a otráveným lidem pomoci. I proto, že jsme to my, kdo jsme do té války vstoupili, kdo jsme ji nedokázali vyhrát ani uzavřít smysluplné příměří. Jsme to my, kdo jsme válku o budoucnost Afghánistánu totálně prohráli,“ napsala Petra Procházková. (ZDROJ) Snad paní Procházkové příliš nekřivdím, ale toto mi přijde jako citové vydírání. Vyvolávání pocitů viny, kterými má být čtenář donucen k tomu, aby zdráhavě souhlasil s něčím, s čím vlastně souhlasit nechce. Taková manipulace je dost příšerná i v partnerských vztazích, natož v politice. (Navíc si ani nemyslím, že by účast Armády ČR na akci v Afghánistánu byla mezi českým obyvatelstvem nějak populární nebo poptávaná. Škoda, že nemáme závazná referenda jako Švýcaři, aby se to tehdy rozhodlo opravdu demokraticky.) Západní mocnosti sehrály v Afghánistánu svoji roli, ale nevěřím, že jejich intervence je rozhodujícím prvkem celého problému, který tam kvasí. Spíše je to součást opakovaného syndromu marné snahy o modernizaci totálně zaostalé země zvenčí. V současném světě nelze nechat jednu oblast žít úplně středověkým způsobem života, protože problémy z ní se přelévají do sousedních regionů. Ale pokusy o její předělání také selhávají. Rusové odešli, Američané odcházejí. Velmocenské vakuum tam po nich dlouho nezůstane; jednoho dne je nahradí třeba Číňani. Ani ti se nejspíš neudrží a nahradí je Indové … a tak dále a s podobnými následky. Kdo ví, kolik těch mocností se tam ještě vystřídá a kdy to celé vezme nějaký konec. „Válka o budoucnost Afghánistánu“ je něco, co cizinci z principu vyhrát nemůžou a neměli by ji snad ani vést (mám pocit, že v jiném kontextu by se tomu říkalo neokolonialismus a odsuzovalo by se to). Budoucnost Afghánistánu je plně v rukou místních lidí a měli by za ni také nést zodpovědnost, a to včetně negativních následků svých rozhodnutí. Pokud trvají na tom, že budou mít početné rodiny, nechť se o ně také postarají. Pokud je pro ně Alláh a islám tak důležitý, že nebudou klást účinný odpor Tálibánu při nastolování teokracie, nechť v té teokracii tedy žijí. Pokud i ve 21. století dávají přednost udržení kmenového uspořádání a odmítají posun směrem k modernímu státu, nechť tedy i nadále fungují po kmenovém způsobu, stejně jako kdysi různí Doudlebové, Lučané a Litoměřici. Ale pak si nemohou stěžovat na neustálé drobné války, které ke kmenovému způsobu života patří. A my bychom si vůči nim neměli hrát na Velké Bílé Spasitele. Podceňovat jiné a chovat se tak, jako by neustále potřebovali vodit za ručičku, je vlastně taky určitý druh tichého rasismu. Já osobně bych odtamtud bral pod ochranu pouze pronásledované ateisty, kteří jsou svůj ateismus ochotni veřejně odpřisáhnout. Ti jako kdyby nikde neměli zastání, a my jsme přitom jedním z nejvíce ateistických států světa, takže právě vůči pronásledovaným ateistům bychom mohli hrát roli přátel-ochránců. A oni by nám na oplátku mohli vylíčit, jak vypadá vláda islámu z pohledu lidí, kteří v Alláha přestali věřit a musejí tuto skutečnost skrývat i před svými sousedy, aby nepřišli o hrdlo. To by bylo velice užitečné vyprávění, i z hlediska budoucího rozhodování o naší migrační a azylové politice. Málokdy se o nějakém myšlenkovém systému dozvíte více, než když důkladně prozkoumáte, jak zachází s disidenty a odpadlíky, když se dostane k moci. Ale na Seznam Zprávách se takového vyprávění ani glosy bohužel asi nedočkáme. Tam zatím nikdy nepřetiskli nic ani od Ayaan Hirsi Ali, ačkoliv tato statečná odpadlice má zajímavých příběhů dost.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-07-16 07:49:50

Babišovo zvýšení přimíchávání biopaliva do benzínu neprošlo

Soukromý byznys premiéra Andreje Babiše byl 14. července znovu hlavním tématem v Poslanecké sněmovně. Odehrál se totiž boj o přimíchávání biopaliv do benzínu, za kterým stojí zejména poslanci vládního hnutí ANO. Pokud by prošel návrh babišovců, tak by se podíl biopaliv v pohonných hmotách od příštího roku zdvojnásobil. Kverulant.org proti tomu protestoval a zákon tak i díky němu neprošel.  Poslanci ve středu projednali ve třetím čtení nenápadně znějící zákon o podporovaných zdrojích. V něm se hlavně určuje výše podpory pro obnovitelné zdroje energie, jako jsou solární elektrárny nebo podpora fotovoltaiky. Poslanec hnutí ANO Pavel Pustějovský ale navrhl, aby se navýšilo povinné přimíchávání biopaliv do pohonných hmot. Minimální podíl biosložky by se tak zvýšil více jak dvojnásobně z dnešních 4,1 procenta na 8,8 procenta. Zákon dnes neprošel. Přimíchávání biopaliv do nafty a benzínu klasické pohonné hmoty zdražuje a znehodnocuje. Koncept povinných biopaliv má také řadu dalších negativních vedlejších dopadů. Proto je již od roku 2010 cílem Kverulanta zastavit toto škodlivé plýtvání. Přestože je už více než zřejmé, že biopaliva životnímu prostředí více škodí, než prospívají, v ČR povinnost přimíchávat stále trvá. Jedním z důvodů je skutečnost, že hlavní producent biopaliv Andrej Babiš na nich vydělává miliardy. Již od roku 2010 jsou čeští řidiči nuceni tankovat naftu a benzín s biosložkou. Jen od roku 2011 do roku 2015 tak byli motoristé donuceni sáhnout do kapes pro téměř 13 miliard korun navíc. Deklarovanými důvody bylo snížení emisí oxidu uhličitého, zajištění více práce pro zemědělce a omezení závislosti na dovozu ropy. Nic z toho se nestalo. Deklarované cíle zůstaly nesplněny Deklarovanými důvody pro zavedení biopaliv bylo snížení dovozu ropy do EU, tvorba nových pracovních míst a snížení emisí CO2. Žádného z těchto cílů nebylo dosaženo. Nová pracovní místa vytvořena nebyla. To dokazuje trvalý pokles počtu zaměstnanců v českém zemědělství. V roce 2003 bylo v zemědělství podle údajů ČSÚ zaměstnáno 141 tisíc osob. O té doby toto číslo klesá. V roce 2018 to vypadalo, že se počet pracovníků stabilizoval, ale v roce 2020 činil pokles 1,2 procenta, bylo jich tak zhruba 99 tisíc. Dovoz ropy neklesl V roce 2018 činil celkový dovoz ropy do EU 512,5 milionu tun. To je téměř stejně jako v roce 2010, kdy celkový dovoz činil 512,8 milionů tun. Hlavní dovoz v roce 2018 pocházel z Ruska (151,6 milionu tun), Iráku (44,0 milionů tun), Saúdské Arábie (37,8 milionů tun), Norska (36,7 milionů tun) a Kazachstánu (36,5 milionu tun). Ruský dovoz zůstal v posledním desetiletí relativně stabilní. Snížení produkce CO2? A jak to dopadlo s dalším cílem, pro který jsme biopaliva údajně zavedli? Skutečně jsme díky nim snížili emise CO2? Podle již citované zprávy organizace Transport & Environment z roku 2021 rozhodně ne. Podle organizace biopaliva produkují až třikrát více emisí CO2 než diesel vyrobený jen z ropy. Už i ekologové volají po urychleném konci podpory biopaliv V roce 2010 Evropskou unií zavedená směrnice o povinném přimíchávání biosložky do pohonných hmot způsobila podle studie organizace Transport & Environment (T&E) devastaci pralesů a lesů o rozloze Nizozemska zejména v jihovýchodní Asii. Povinné přimíchávání biosložky označila organizace za velkou chybu. Babišův lobbing Poslanec ANO Pavel Pustějovský chtěl navýšit povinně přimíchávaný podíl biosložky v benzinu z 4,1 procenta objemových na 8,8 procenta již v roce 2020. Pustějovský vložil návrh do zákona o nouzových zásobách ropy přílepek. Jako obvykle v těchto případech byl i tento útok na naši peněženku odůvodněn tvrzením, že to tak po nás chce Evropská unie. Kverulant opět protestoval, a i proto byl návrh počátkem prosince 2020 zamítnut. Ale Babišův lobbing je úporný, a tak poslanec Pustějovský načetl svůj návrh na zvýšení podílu biosložek v létě 2021 znovu. Tentokrát do nenápadně znějícího zákona o podporovaných zdrojích. V něm se hlavně určuje výše podpory pro obnovitelné zdroje energie, jako jsou solární elektrárny nebo podpora fotovoltaiky. Kverulant opět protestoval, a i proto zvýšení podílu biosložky ve středu sněmovnou neprošlo. Prosba o podporu Tato kauza dobře dokládá, že koncept povinných biopaliv životnímu prostředí spíše škodí, než pomáhá. Proto je již od roku 2010 cílem Kverulanta zastavit toto škodlivé plýtvání. A to se mu daří. Česká republika v tichosti opustila původní cíl 10 procent pro rok 2020, a to je velký úspěch. Nyní musí dodavatelé pohonných hmot přimíchávat povinně jen šest procent do nafty a 4,1 procenta do benzinu. Kverulant je hrdý na to, že i on přispěl svým hlasem k tomuto obratu, ačkoli ještě zdaleka není vyhráno.   Autor je ředitel a zakladatel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-25 12:18:17

O nenávisti a o budování vzdušných zámků, ve kterých nelze žít. Odpověď na komentář Jana Moláčka v Deníku N

Jan Moláček, komentátor Deníku N, napsal před pár dny text Pseudoobhájci svobody slova ji utloukají dvojím metrem. Nenávist je ale nenávistí vždy, který v závěru zcela explicitně naráží na Společnost pro obranu svobody projevu (SOSP) a to i odkazem na její stránky. Bohužel, jak je to u Deníku N zvykem, jejich články bývají zavřené za paywallem pro předplatitele. To znamená, že neseženete-li si někoho, kdo by vám tento komentář „odemknul“, neuvidíte plný rozsah textu, na který reaguji. To je jedna z velkých chyb paywallů pro předplatitele, které vytvářejí uzavřené zahrádky s vysokými zdmi a posilují vznik názorových bublin. (Na druhou stranu v tom teď jede skoro každé médium, tudíž těžko si stěžovat jen specificky na Deník N.) Jelikož na článek mají v Deníku N copyright, nemohu z něj zde přetisknout nějaké velké kusy, maximálně se můžu snažit parafrázovat jeho obsah a okořenit jej pár krátkými citacemi. Nuže, „výcuc“ páně Moláčkovy argumentace, doslovné citáty jsou tučnou kurzívou. * V Londýně pořvávali propalestinští aktivisté z aut různá násilná hesla. (Autor to explicitně nezmiňuje, ale jednalo se mimo jiné o „znásilněte Židům dcery“). * Významní politici to okamžitě odsoudili, londýnská policie zapojila ihned do akce vrtulník, konvoj vypátrala, zatkla a obvinila čtyři muže. * To je podle autora nepochybně správně. (Cituji: Až potud všechno v pořádku. Politici i úřady v Londýně zareagovali přesně, jak je v podobných případech třeba. Nelze jim než zatleskat.) * Nápadné prý je ale hrobové mlčení všech samozvaných „obhájců svobody slova“, kteří toto nijak nekritizovali, kdežto osob šířících nenávist vůči uprchlíkům, muslimům nebo gayům se zastávají. Kdyby tam podle autora seděl Tommy Robinson se svými kamarády a křičeli by „fuck the Muslims“, reakce samozvaných obhájců svobody slova na něj by ale byla přesně opačná. * Dalších několik odstavců se týká Dominika Duky a jeho žaloby proti brněnskému divadlu, které urazilo jeho náboženské cítění. Ta byla podle autora hlavním pokusem omezit svobodu slova v ČR za poslední dobu. * A závěrečný odstavec si dovolím ocitovat skoro celý: O svobodu slova v pravém smyslu, tedy o prostor a nástroje k otevřené a férové diskusi, jim totiž nejde. Chtějí pravý opak – bojí se hlasů, proti nimž nemohou v takové diskusi obstát. Především hlasů legitimně požadujících rovnost dosud podřízených, diskriminovaných a znevýhodněných. Ty mají zaniknout v záplavě nenávisti, které – a ničemu jinému – se pseudoobhajoba svobody slova snaží otevřít stavidla naplno. No, kde vůbec začít? Nejsme povinni komentovat všechno Psychoanalýza po internetu je rozšířený jev. Kdekdo o vás ví, co si myslíte a co chcete, a to lépe než vy sám. Jistota o temných záměrech těch druhých roste úměrně tomu, čím méně je skutečně znáte, a vrcholí v případě, že jste toho člověka nikdy osobně nepotkali. Nicméně pokrytectví je závažná námitka, tak se tedy budu věnovat meritu věci. Výčitka „hrobového mlčení“ je mimo. Ani Jan Moláček, ani Marian Kechlibar, ani kdokoliv další nejsou schopni komentovat všechno, dokonce ani všechno, co se semele v oblasti, která je zajímá. Nejen všechno, ba ani polovinu, třetinu, čtvrtinu ne… Ono se toho v dnešním širém světě, dokonce i v České republice, děje příliš mnoho na to, aby to jeden člověk nebo i jedna malá organizace stihli pokrýt. (Dokonce bych nesměle nadhodil myšlenku, že vlastně nikdo, ani ten nejslavnější novinář, by neměl propadat pokušení vyjádřit se úplně k čemukoliv. Brouk Pytlík nebyl Ondřejem Sekorou zamýšlen jako životní a profesní vzor. Ale to je trochu jiné téma a nebudeme se u něj zdržovat.) Naprostá většina publicistů, mne nevyjímaje, má i nějaké další životní zájmy a aktivity, tudíž nedokáže zpracovat ani deset procent témat vhodných ke zpracování. Devadesát procent by zůstalo nepokryto i tehdy, kdybyste byli naprosto neutrální bytosti, které nemají žádné vnitřní sympatie a antipatie, které to netáhne žádným směrem více než jiným (a to nejspíš nezvládal ani Buddha). Největším přirozeným omezením je právě kapacita, které mají jednotliví smrtelní lidé poměrně málo a musejí s ní nějak hospodařit, nechtějí-li totálně odstřelit kvalitu vlastní práce. Netýká se to jen svobody slova. Například jsem teď nenapsal žádný článek o šťavnatém tématu pohraničních strkanic s migranty v severoafrickém španělském městě Ceuta. Byla to zajímavá událost, která by si zasloužila rešerše ve španělském i marockém tisku, ale já jsem to prostě nestihl. Jestlipak z toho někdo usoudí, že mě téma migrace přestalo zajímat? Nebo že jsem dokonce tiše přešel na stranu Caroly Racketeové a svým mlčením signalizuji sympatii k těm, kdo tu hranici překračují? Nepřestalo a nepřešel, jenom jsem prostě musel věnovat čas něčemu jinému, urgentnějšímu. Nemám tušení, zda se k tomu tématu budu ještě moci vrátit; svět se mezitím nezastavil a budou se objevovat nová témata. (Sním o tom, že jednoho dne bude SOSP mít desetkrát tolik spolupracovníků co Deník N a bude moci řešit opravdu všechno, co se na našem rybníčku svobody projevu strhne. Ale zatím jsme víceméně čtyři a každý z nás čtyř dělá ještě něco jiného – ani jeden „full-time zaměstnanec“!) Osobně jsem na poličku témat, na která systematicky kašlu, zařadil mimo jiné všechny záležitosti týkající se lokálních církví a jejich hodnostářů. Jsem bytostný duchovní skeptik, kterého jakékoliv organizované náboženství vždycky v životě naprosto míjelo, a který považuje prorůstání církví s politikou za něco, co škodí oběma stranám. Proto nebudu řešit žádné věci kolem kardinála Duky ani nekardinála Halíka (jmenováni svými nejdůležitějšími tituly), byť vím, že některé lidi to zajímá a komentář by uvítali. Nicméně téma kolize islámu se západními společnostmi mě zajímá hodně a vyjadřuji se k němu relativně často. Tak co tedy s tlupou jedinců projíždějících se Londýnem a pokřikujících hesla o znásilnění židovských dcer? To je hlavní důvod, proč jsem si tentokrát ten čas našel a proč vlastně tuto reakci píšu. Stačí jedny volby, aby někdo příslušné zákony obrátil vůči vám Žádné tleskání londýnské policii, o kterém Jan Moláček píše, by se v mém případě nekonalo. Honit vrtulníkem někoho za to, že něco hnusného pokřikoval, mi sedí spíš k husajnovskému Iráku nebo k Číně než k teoreticky liberálnímu západnímu státu, i když ten liberalismus se nám poslední dobou čím dál víc sbližuje s autoritářstvím, až z některých úhlů pohledu přestává být rozlišitelný vůbec. Přesvědčení, že takové věci se budou dít vždycky jen špatným lidem pronášejícím špatné věci a že se určitě nikdy nestane, že by zásahová jednotka vykopla dveře u vás v redakci, je pak v případě novináře z povolání poněkud krátkozraké. Stačí jedny volby k tomu, aby někdo příslušné zákony obrátil vůči vám. Tady se vždycky vyplatí vzít toho politika, kterého nesnášíte nejvíce, a představit si, že tenhle druh pravomoci má v rukou. Brrr, že? Na trestnost samotného londýnského incidentu nemám jednoznačný názor, protože nevím, jak daleko či blízko bylo k tomu, aby dotyční mohli svoji výhrůžku realizovat. Moje osobní preferovaná hranice pro trestnost verbálního projevu se pohybuje někde kolem amerického kritéria incitement to imminent lawless action („podněcování k bezprostřední nezákonné činnosti“), které považuji za dobře zkonstruované a osvědčené v mnohaleté právní praxi za oceánem. Bohužel toto kritérium neuplatňuje ani Velká Británie, ani Česká republika, v obou případech jsou zákony podstatně tvrdší. V případě Británie mi to může být jedině líto, je to jejich věc. V ČR bych ale rád přispěl ke změně. Úkolem státu není potlačovat projevy emocí Kdybychom tedy žili v mém ideálním světě, v případě londýnských křiklounů by rozhodoval právě pojem imminent, čili bezprostřední, bezprostředně hrozící. Byli ti dotyční v pozici, že měli reálnou možnost své výhrůžky téměř ihned realizovat? Dejme tomu v židovské čtvrti a bez přítomnosti policie, která by tomu zabránila? Pokud ano, byli by za hranou zákona. Pokud nikoliv, nechť řvou. Ano, nechť řvou … Na rozdíl od mnoha liberálů dneška si nemyslím, že by mělo být úkolem státu potlačovat projevy jakýchkoliv emocí, a to včetně té tabuizované nenávisti. Dokonce tento trend umělé sanitizace verbálního prostoru považuji za velmi nebezpečný, podobný tomu, když se rodiče snaží vychovávat své děti ve sterilním domově a venku otírají každou houpačku dezinfekcí. To, že vás někdo nenávidí, je docela užitečná, potenciálně dokonce život zachraňující informace. Zastánci kriminalizace verbálních projevů říkají, že od výhrůžek vede cesta k pogromům. Já si myslím, že potlačením zjevných výhrůžek si zajistíte leda tak to, že ten budoucí pogrom vás zasáhne nečekaně. Víceméně všechny západoevropské státy se snaží potlačovat hate speech zákonem, ale k žádnému rozkvětu lásky a porozumění mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva to nevedlo. Paralelní společnosti jsou vidět na každém rohu. Samozřejmě, reakce zastánců je nadále posilovat příslušné zákony; znáte to s tou definicí šílenství, která mluví o dělání těch samých věcí a očekávání jiných výsledků? Z pohledu hypotetického londýnského Žida bych chtěl mít jasný přehled o tom, jestli sdílím životní prostor s lidmi, kteří chtějí znásilnit moje dcery, kolik jich je, kde hlavně žijí, kolik dalších jim tleská a povzbuzuje je atd. Rovněž bych chtěl vědět, kteří jiní lidé takové myšlenky opravdu, z vlastního přesvědčení odmítají – a ne jenom proto, aby si pro ně nepřišla verbální policie. Ale nyní jako ten londýnský Žid můžete pouze odhadovat, čí zdvořilé vystupování je opravdové a čí je jenom přetvářkou kvůli hrozbě represe. Náhubek nasazený zákonem vás připravil o důležitou informaci a o schopnost se na základě ní rozhodovat. Umožnit reálným emocím, a to včetně nenávisti, se ukázat veřejně, je bezpečnější než budovat vzdušné zámky založené na lži. V tomto případě jde o lež o harmonické, navzájem se obohacující multikulturní společnosti, pod níž ale stále hnisají tisícileté konflikty, ještě důkladně posílené zvýšenou pohyblivostí obyvatelstva a snadnou komunikací napříč planetou. „Nejlepší dezinfekce je sluneční světlo“ (Louis Brandeis, americký soudce) a sluneční světlo má v tomto případě podobu svobody projevu, která nejlíp ukáže, jak vypadají reálné, nikoliv vysněné poměry kolem nás. Na ty se pak dá nějak reagovat. Zakázat lidem určité projevy je pak něco jako přelepit si na palubní desce auta určité kontrolky černou lepenkou, aby vás jejich svícení neznervózňovalo. Tím se ten motor nespraví. Odvrácenou stránkou této svobody je v tomto případě uvědomění, že navzájem se obohacující multikulturní společnost je opium lidstva, nebo aspoň jeho intelektuální vrstvy. A to je velmi bolestivé a nevítané uvědomění. Kdyby se každý antisemita v Londýně mohl bez zábran veřejně vyjádřit, možná by se londýnská židovská komunita raději odstěhovala do Izraele, protože by si jej vyhodnotila jako bezpečnější. Kdyby se každý turecko-kurdský, arménsko-ázerbajdžánský nebo indicko-pákistánský konflikt ihned otevřeně přenesl do londýnských kanceláří a dílen, poněkud by to zpochybnilo prozíravost těch politiků a intelektuálů, kteří hlásají, že v různorodosti je síla a jediným problémem ohrožujícím budoucí Utopii jsou zaostalí evropští nacionalisté. A jejich důvěryhodnost by utrpěla šrámy. Nevím, kolik procent policejní a justiční aktivity v historii lidstva bylo vynaloženo na zakrytí problémů a děr v dominantních ideologiích různých států, ale málo to nebude. Současné požadavky na potlačování projevů nenávisti na mě působí jako instance téhož jevu. Svatá, čistá, morální křížová výprava neexistuje Ještě jedna závěrečná poznámka k nenávisti, tak často skloňované v současném tisku a televizi. Ve fyzice platí zákon zachování hmoty. Psychologie tak tvrdé zákony nemá, ale ze současné publicistiky mám dojem, že zákon zachování nenávisti platí taky. Pokud se jedna forma stane tabu (dejme tomu otevřený rasismus), přeorientují se konformní jedinci na jinou, společensky stále akceptovatelnou, ale se zachováním intenzity prožitku. Dost nápadné je, že současní bojovníci proti nenávisti nejsou žádné pozitivní hippie-typy, které by objímaly stromy a čistily kolemjdoucím čakry. Společensky přijatelnou je i v liberálních kruzích nenávist politického charakteru: blbí voliči strany X a politika Y, kéž by je covid schvátil. Lidi, kteří se tomuhle oddávají nejvíce, vás poučí o tom, že nesmíte tolerovat netoleranci (což je drasticky zjednodušený výklad daleko složitější a méně jednoznačné myšlenky Karla Poppera). Ale stejně si při pohledu na tu vášeň kladete otázku, proč o tom svém „drajvu“ aspoň na chvíli nezapochybují. Negativní myšlenky a emoce jsou přece naprosto běžné i mezi lidmi, kteří sami sebe považují za pokrokové. I ten páně Moláčkův článek je psán ze zřetelně negativní perspektivy. Nedokážu přesně určit, jestli je to odpor, nenávist, hnus, pohrdání, nebo nějaká procentuální směsice všeho naráz, ale to, že „nás“ (SOSP) nemá rád a připisuje nám ty nejhorší možné motivy konání, je patrné každému, kdo si to přečte. Celým tím textem dává najevo, jak nás nesnáší. Kdyby měl být konzistentní, musel by teď nasadit náhubek sobě samotnému. Politické přesvědčení sice není vrozená a neměnná vlastnost, ale politicky motivované konflikty měly v historii Evropy podobné následky jako konflikty motivované etnicky či nábožensky. Pokud jsou projevy nenávisti z principu špatně a nebezpečné, proč by ta politická měla mít výjimku? Jestliže součástí logiky potlačování nenávisti je argument, že například popírání holokaustu může vést k dalšímu holokaustu, neměl by vedle něj stát argument, že rozněcování nenávisti mezi levicí a pravicí povede k dalšímu opakování španělské občanské války…? Byla snad ta španělská občanská válka něčím podstatně lepší, že si ji můžeme dovolit riskovat znovu? Aby bylo jasno, já si to nemyslím. Vztah mezi negativními emocemi a násilnými konflikty nepovažuji za takto jednoduchý. Dokonce si myslím, že negativní emoce můžou sloužit jako užitečný varovný mechanismus, který další eskalaci včas zabrání. A považuji za zcela správné, že pan Moláček nemusí předstírat, že mě má rád. Přeji mu maximální možnou svobodu projevu, ještě větší, než jakou teď podle zákonů České republiky oba máme. Ale pokud si to někdo opravdu upřímně myslí, pak jediným logickým závěrem je jít objímat ty stromy a nenavážet se do druhých lidí, ať už z jakéhokoliv důvodu. Pokud opravdu někdo věříte v to, že veřejné projevy negativních emocí k nějakým lidem – nenávist, pohrdání atd. – mohou vést až k násilí, občanské válce a popravčím četám, nepodílejte se na tom. Jinak se těžko můžete vyvyšovat nad jiné. Nic jako svatá, čistá, morální křížová výprava neexistuje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-25 12:39:43

Neříkej to jméno aneb O efektu Streisandové

Na rozdíl od Facebooku, Twitteru a Instagramu není Reddit zrovna široce rozšířenou sociální platformou. Dokonce jej asi většina čtenářů tohoto blogu ani znát nebude; Čechů je tam málo, maličko. Server je orientován na textové příspěvky a jednotlivá fóra (subreddity) jsou poměrně autonomní, i když ne natolik, aby na ně občas nedopadlo kladivo shůry. Včera ráno jsem si zapnul jejich mobilní aplikaci a šel se podívat na fórum r/ukpolitics, kam často chodím sbírat drby, protože tam diskutuje větší množství politicky aktivních Britů (včetně členů stran) a člověk se dostane k leckterým zajímavým informacím s předstihem. Samozřejmě, jako všechny sociální sítě, i tady to musíte brát s rezervou a nevěřit všemu, co se tam plácne. Ale časem zjistíte, kdo si vymýšlí a kdo je vcelku spolehlivý. Jako předběžné upozornění na problémy, které vevnitř britského politického systému teprve zrají, je to vynikající zdroj. Ejhle, vyskočilo na mě upozornění, že příslušné fórum je privátní a nesmím tam jako anonym ani číst. Technická chyba, říkal jsem si. Ach, kdeže. Nic takového. Fórum bylo skutečně dočasně znepřístupněno, ale úmyslně. Na Redditu totiž propukla mazací křeč. Začala tím, že někdo nasdílel článek ze Spectatoru o jisté paní jménem Aimee Challenor, která je v současné době zaměstnankyní právě v Redditu. Šlo o to, že Challenorovou, jež patří mezi známé transgender aktivisty, vyhodili během roku 2019 ze dvou britských stran (Zelených a Lib. Dem.) za to, že při své kampani za Zelené zaměstnávala pod falešným křestním jménem jako pomocníka a fotografa svého otce, tou dobou už obžalovaného a následně odsouzeného pedofila. Její otec vyfasoval 22 let vězení mimo jiné za mučení a znásilnění desetileté holčičky, ke kterému si zřídil na půdě svého domku jakousi improvizovanou mučírnu. Aimee Challenor tvrdí, že i když v domku také bydlela, o žádné mučírně na půdě nevěděla, a že její pobyt v domě nebyl nepřetržitý. Podle toho, že je na svobodě, lze soudit, že jí nikdo nedokázal opak. Samozřejmě se můžeme neshodnout na tom, jestli ona rozhodnutí Zelených a Liberálních demokratů vyhodit Challenorovou byla cancel culture nebo ne. Nicméně ve vnitřnostech Redditu se semlelo něco záhadného a z fóra r/ukpolitics nejenže zmizel odkaz na samotný článek, ale zablokován byl i účet uživatele, který článek nasdílel. Jako by proti němu zasáhli ti nejvyšší administrátoři, dost možná i Aimee Challenor samotná – to se jen tak nedozvíme. Jak to začasté bývá, pokus o zamáznutí nežádoucí reality hrubou silou se vymstil. Zbylí moderátoři UKPolitics znepřístupnili svoje fórum a vyzvali uživatele, ať nezmiňují určitého člověka jménem, a to pro jistotu ani v soukromých zprávách. Informace o tom, že Reddit se snaží potlačit šíření negativních zpráv o své zaměstnankyni, se explozivně rozšířila do jiných koutů serveru, jakož i mimo něj. K protestu se přidaly desítky dalších fór. (Viz třeba: zde, zde, zde, zde.) Tváří v tvář takovému skandálu byl Reddit nucen zaveslovat zpět a ohlásit, že šlo o „chybu systémů“; účet uživatele, který článek nasdílel, byl zase odblokován. Řadoví moderátoři tomuto vysvětlení samozřejmě nevěří ani zbla (viz diskuse tamtéž). Nicméně jedním důsledkem celé věci je to, že minimálně desítky tisíc lidí, kteří ještě včera neznali jméno Aimee Challenor, jej nyní znají – i s kontextem. To není novinka. Víte, jak se tomu říká? Efekt Streisandové. Je pojmenovaný podle slavné zpěvačky, která se roku 2003 pokusila zakázat šíření fotografie svého sídla v Malibu. Její dům byl vyfocen v rámci studie eroze kalifornského pobřeží. V době, kdy Streisandová zažalovala fotografa Kennetha Adelmana o padesát milionů dolarů za narušení soukromí, si tu fotku prohlédlo pouhých šest lidí, z toho dva byli Streisandové právníci. Ale v okamžiku, kdy vyšlo najevo, že Streisandová chce její šíření zakázat, se na stránky s fotkou přivalilo dalších 420 tisíc zvědavců…   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}