Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-12-20 13:14:45

Parkování v Praze se může kvůli podvodníkům prodražit. Pozor na falešné QR kódy na parkovacích automatech

Podvodníci jsou velmi vynalézaví a často je potřeba velké opatrnosti a obezřetnosti k tomu, abychom jim nenaletěli. Instituce jako ministerstvo dopravy, policie i celní správa před časem například varovaly před podvodnými SMS zprávami, které se snažily vylákat bankovní údaje a peníze za fiktivní pokuty. Teď se s varováním přidává i pražská Technická správa komunikací (TSK). […]

Čas načtení: 2019-11-23 08:09:27

Fejeton o světě krásného hurikánu

„Uháním na tu Sázavu,“ povídá mi Josef, sedmdesátiletý matematik a kamarád. „Projdeme to tam.“ A stál proti mně na své chalupě, zády k plamenům krbu a napůl Indián z Guatemaly, o čemž napsal knihu. Ale stvořil i příručku středoškolské matematiky a srdcem hořel i v momentech, kdy procestoval Izrael, anebo objel Spojené státy i včetně rezervací rudochů, kde již prý dávno nesedají kolem ohňů. Právě v duchu tančil jako oni a plál víc než krb za snění o Ztracence a Pobožném střelci. „Víš vůbec,“ povídá, „že Rikatádo, tahle píseň Boba Hurikána, a Limonádový Joe, film Jiřího Brdečky, mají stejnou atmosféru?“ „Neblbni, Pepo? A co je spojuje?“ „Falešný hráč klesne. A snad i to péra lítaj z kanape.“ Pak odjeli, já jim hlídal chalupu místo psiska. Bylo mi pětapadesát, nikdy jsem však na Sázavě ještě nebyl a lítost mnou tudíž prošla. Svezl jsem se do pohodlného křesla a slovo pohodlný opakuji. Vysvětluje dost. A co hlavně? Líní netrempují, líní sní a život jim proteče skrz prsty a pozdě bycha honit. Proč já jen nedoprovodil alespoň letos onen manželský pár? Poněvadž jsem neviděl naději. Poněvadž nejspíš již není u mě šance, abych ještě – ve svém věku – vstřebal, co všechno táhlo trempíky na Sázavu. I plakal jsem nad tím jako malý kluk a brečel, že nejsem znova pětiletý, čtyřletý chlapec – a nedovezli mě do Štěchovic. Kamkoli, ale na řeku, okolo které se to vlní a houpá smrkovým porostem. Pobřeží stoupá až k nebi, stráně jsou zarostlé borovicemi a vše je plné chatiček i celých táborů. Otřel jsem své oči sraba a... Přijedu-li na Sázavu či Berounku až jako stařec – a poškozen životem, snad i vnitřně devastován městy a jejich pekly, nespatřím už to, co by uviděla dobrá kukadla dítěte. Bude příliš pozdě a umřu, umřu, umřu z toho. A proto já nenásledoval doktora Poláka a snil zde sám a sám o Zemi ohňů. Byla ideál. Ne však septimy. Žila světem trampingu. Má velká iluze. A v té zemi neexistovalo nic jiného než tančící plameny nesčetných táboráků podpálených po setmění, než tlukoucí srdce chlapců a jinochů a mužů, ale i dívek a žen kolem ohnišť. Nic než boudy, kanady, usárny, skoky přes potok, které nevyjdou, ale ono to nevadí, když se vymácháte. Edvard Valenta tu za kuropění opět sestupuje žlebem potůčku od své chatičky a vnořuje se otužile do vln, aby koupelí ozřejmil vlastní existenci a opět spatřil na oblém kameni mlčícího chlapce. Josef Peterka alias Bob Hurikán znovu žene stáda s chlapci z Rikatáda a zpívá písně spolu se svou Bo. Jerry Packard teprve vymýšlí svou brigádu a chystá odboj a kterýsi zelenáč dostává teprve rady od zkušeného. A taky já zde dostal přezdívku. Snílek. To já jsem onen greenhorn, učím se a jsem mlád a jezdím do Svatojánských proudů, které náhle opět nejsou zality, a brousím kol potůčků vlévajících se do Sázavy. Po ní jdu na nejkrásnější místa Vysočiny, abych se však stejně vrátil omlácen do Luk pod Medníkem. Pak se začíná šeřit. Mžourám z toho a plameny vyskakují. Část osady se vydá na výpravu, i plazím se také podrostem. Nato shlížíme na jiný tábor. „Nepostavili hlídky,“ řekl Packard. „Jsou to Rychlé šípy?“ zeptal jsem se z borovice, na niž jsem v tom snu vyšplhal, a Jerry se zasmál. „Říkají si tak. Ohniváči. Ohniví chlapci, kteří nám loni šlohli totem. Bastardi! Letos přijdou o modly sami. Hele, hele, ahoj. Na co tam tak čumíš, Snílku?“ Špička borovice se vtom začala pod mou vahou ohýbat a tremp má být útlý, věděl jsem, a má zvládat dlouhé pochody a mít krabičku poslední záchrany a neodhazuje obal od čokolády do jehličí. Zíral jsem s tím vědomím na Packardův, Daňkův a Hurikánův kraj a cítil, že se zřítím; ale neuměl jsem odtrhnout oči od toho světa. A v tom snu byl tohle kompletní a celičký vesmír a spatřil jsem na ploše desítky táboráků a některé na pahorcích a jiné v údolíčcích a slyšel jsem zpěv i hlas Jarky Mottla a uzřel dokonce Jardu Štercla a slyšel historky, sta a sta historek rozprostřených po té nejčlenitějším krajině Zeměkoule. Po krajině Čech. Posázaví hořelo. Blížila se půlnoc. V mém snu přece ještě byla šance a já se nechal jako pírko vymrštit borovicí k hvězdnatému nebi a letěl a svištěl jako noční démon nad tím vším a myslil na Kapitána Kida i támhle na Vokouna a Sandyho a všechny kamarády a kamarádky, které já měl uvnitř svého idealistického snění o Zemi ohňů, co v nejčistší podobě nikdy neexistovala. Pak něco bliklo. Přišlo ráno. Okolo znělo město. Dlažba se potýkala s podrážkami dělníků, i já byl jedním. Mířili jsme k huti, což byla náhle jiná. I jiná zem. Zem pracovního ohně. Ale už nastala sobota a my utíkali, jeli Posázavským pacifikem ven a unikali nutnosti a žili. Zpola vymyšleným světem. A když jsi mladý, vidíš prérii v louce a chápeš ještě Stevensona i jeho romány. Čteš Londona, Setona, Foglara, Thoreaua; rozumíš tomu, co cítili. A jsou šťastni staří, kteří tu schopnost neztratili. Závidím jim! Nikdo z nich ještě nevymlátil dětství a oni jen škrtnou zápalkou a nový oheň se zdvihne z kousků dřeva a osvítí tváře. „…ku mexické hra-ni-ci... Občas někdo hlesne, falešný hráč klesne…“ Zpívat jsem v tom snu uměl a zvládl dokonce správně sbalit júesku a najednou to nebyl problém. Už jsem nebyl dítě, ale ještě ani nepráchnivěl v hrobě. A představa, že nějací trampové žijí na Sázavě po celé týdny a měsíce a bez přestání i roky a nevracejí se ani za prací do Prahy, ta je tedy sladká, byť falešná. Sen úplňku mi ale náležel v té podobě a prožil jsem v něm takovou variantu života. V ní mi Země ohňů neunikla, v ní já zvládl vstřebat vše a nepoškodit ani suchou větývku. A snad jsem potkal i Evu, jejíž polibek mi teď připadá dokonalý. Splynuli jsme rty tak, jak jsem to předtím nepoznal, a Eva mě na Sázavu poté přečasto doprovázela a smáli jsme se slovům o dokonalém kýči jménem MUŽ MILUJE ŽENU, ONA MUŽE. Ach, jaký kýč? Pouze splnění touhy obyčejných a návrat k přírodě. Procitl jsem. Krb zrádně pohasl. Zem ohňů zmizela. Polákovi už bušili. „Jaké to TAM bylo?“ ptám se. „Ne takové, jak jsem si to představoval,“ řekl doktor a matematik, ale jeho paní mě rázem uklidnila: „Pepa vždycky přehání. Viděli jsme moc. Je to tam všechno. Jen chtít. Jen počítat. A není to žádná literatura, to nejsou pouze sny, jsou to zbytky skutečných osad, chat i záchodků, ale i současná tábořiště. Je to Sluneční zátoka i Zelená příšera.“ Stál jsem u krbu. Povídám: „Příště přece pojedu s vámi. Třeba to ještě poberu. Obrodím se.“ „A proč´s nevyrazil hned?“ „Proč? Potřeboval jsem obranu před nárazem drsné reality, než se tam podívám. Inu... Musel jsem si Zem ohňů nejdřív vypočítat, vysnít a namalovat!“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-21 09:05:17

Podvodníci začínají padělat už i historické Apple předměty, tento se prodal za skoro 23 tisíc

Na eBay je možné nalézt skutečně ledacos. A to i v souvislosti s Applem. Tento týden se například za přibližně 1000 dolarů prodal falešný odznak zaměstnance Applu. Jde o falešný doklad zaměstnance „číslo 10“ z roku 1977. Tento odznak je dle jiného a dlouholetého zaměstnance Applu (číslo 8, Chrise Espinosy) naprostý padělek. Celý obchod se udál 12. května, přičemž kupující, známý blogger Cabel Sasser, si pravděpodobně myslel, že se mu podařilo koupit fascinující kousek jablečné historie. […]

Čas načtení: 2024-05-22 11:00:01

Nezvládl přistání a letadlo pohltil požár. Kapitán za letu spal

Letiště Mangalore nepatří k nejjednodušším, nachází se na hoře a kousek za zpevněnou dráhou svah prudce klesá. I z toho důvodu bylo nařízeno, že přistání na něm může vykonat pouze kapitán letadla, nikoliv první důstojník. Kapitán letu 812 Air India Express z Dubaje však nebyl právě v kondici. Vyšetřování ukázalo, že během letu spal 110 minut a vzbudil se jen 23 minut před samotnou nehodou. Údajně mohl být i nachlazen.  Za vznik Bizonie přišla odplata. Západní Berlín zachránily i rozinkové bombardéry Číst více Zkušená posádka měla let plně pod kontrolou, ale… Server simplyflying.com hovoří o posádce jako o zkušených pilotech. Pětapadesátiletý kapitán měl nalétáno přes 10 000 hodin, z toho 2 440 hodin na Boeingu 737. Čtyřicetiletý první důstojník nalétal 3 620 letových hodin, z toho 3 319 na Boeingu 737. Oba piloti měli zkušenosti i s tímto konkrétním letištěm. Kapitán na něm přistál šestnáctkrát, druhý pilot měl přistání podobný počet. Ani tento let z Dubaje neprobíhal nestandardně. Tedy až na skutečnost, že kapitán skoro dvě hodiny spal tak, že i nahrávací zařízení v kabině zaznamenalo jeho chrápání. To by však také nemuselo vadit, let měl pod kontrolou druhý pilot, který také komunikoval s pozemními dispečery. Možná stačilo, aby druhý pilot svého kapitána probudil o chvilku dříve. Komplikace na letišti, a už nic nebylo tak, jak mělo… V 5:32 kapitán ještě spal, když kopilot navázal kontakt s řízením letového provozu na cílovém letišti a obdržel zprávy o počasí, informace o dráze a předběžné pokyny k sestupu. Až za devět minut potom vzbudil kapitána a dal mu, ještě rozespalému, povrchní instruktáž o budoucích podmínkách. Hlavním problémem byl rozbitý radar, který dispečerům neumožňoval sledovat klesání přistávajících letadel. Proto také řídící letového provozu naváděli přilétající letadla po strmější trajektorii. Místo toho, aby piloti začali klesat 240 km od letiště, jak byli zvyklí, začali klesat ve vzdálenosti 148 km. O tom druhý pilot kapitána informoval a vyjádřil svou obavu, zda nejsou příliš vysoko. Což pochopitelně byli, protože druhý pilot promrhal spoustu času, než kapitána vzbudil. Exkluzivní reportáž: Hangár F je architektonickým unikátem a „suchým dokem“ pro dopravní letadla Číst více Kapitán neznal skutečnou situaci Takový postup posádce neumožnil řádně probrat všechny postupy. To bylo obzvláště důležité vzhledem k tomu, že kopilot neznal správný postup, který by měl dodržet, když byla jeho původní žádost o dřívější sestup zamítnuta. Posádka v tuto chvíli netušila, jakou mají zvolit sestupovou rychlost, aby zachytili signál sestupové roviny navigačního zařízení. Mangalore, stejně jako mnoho dalších letišť, používá systém ILS (Instrument Landing System), jenž vysílá signál, který mohou letové počítače letadla sledovat až na přistávací dráhu. Tento signál je známý jako sestupová rovina. Je ale nutné tento paprsek správně zachytit. A na to bylo letadlo příliš vysoko, což kopilot opominul a kapitán nebyl ještě v celé situaci orientován, jak uvádí server admiralcloudberg.medium.com. To prostě nemohlo vyjít Kapitán si při přebrání řízení nebyl schopen uvědomit přesnou situaci, a to zřejmě až do 5:59, kdy už klesali do výšky 8 500 stop. Aby se pokusil zvýšit rychlost klesání letadla, vysunul podvozek a aktivoval aerodynamické rychlostní brzdy. Ale ani to nebylo účinné: když se let 812 přiblížil k ranveji, byl dvakrát výše, než měl být. Ve skutečnosti byli tak daleko od normálního sestupového profilu, že se jim podařilo „uzamknout“ se na falešném ILS paprsku. Signál vysílaný ILS se odráží od země i od samotného zařízení, čímž vytváří několik kopií sestupové roviny v postupně strmějších úhlech. Za normálních okolností by přibližující se letadlo neproletělo v blízkosti těchto falešných sestupových paprsků, ale let 812 neletěl normálním přiblížením. Letadlo se zaměřilo na falešný paprsek o šest stupňů vyšší, než byl ten skutečný, což mělo za následek nadměrnou rychlost klesání vyšší než 3 000 stop za minutu. Takový sestup měl být ihned přerušen. Stačilo přerušit přistání, kapitán to neudělal Z vyšetřovací zprávy vyplynuly znepokojující skutečnosti. Kopilot kapitánovi navrhl přerušit přistání. V tu chvíli i sám kapitán zaznamenal, že sledují falešný paprsek. Kabinou se rozezněly varovné signály. Přes to všechno kapitán pokračoval v nestabilizovaném přiblížení. A i dispečeři zřejmě zaznamenali, že je něco špatně, když se zeptali posádky, zda mohou potvrdit usazení v paprsku. Kapitán dal nepochopitelně kopilotovi pokyn, aby potvrdil, že ano, ačkoliv to rozhodně nebyla pravda a kapitán to již věděl. Rychlost klesání byla vysoká a bylo zřejmé, že přistání bude složité, ne-li nemožné. Přesto posádka dále pokračovala. Jedno zadní kolo narazilo do ranveje a letadlo se odrazilo zpět do vzduchu. „Opakovat, kapitáne,“ řekl v tu chvíli kopilot. Kapitán neposlechl a nakonec se mu podařilo dostat kola na zem, ale daleko od místa na dráze, které je pro přistání obvyklé. Ve snaze zpomalit aktivoval zpětný tah a automatické brzdy. Vzápětí udělal poslední, osudovou chybu. To letadlo by zastavilo… S rychle se blížícím koncem dráhy se konečně kapitán rozhodl pokusit se o průlet, ale bylo příliš pozdě. Standardní provozní postupy ukládají, že průlet po rozvinutí obracečů tahu je přísně zakázán. Ale přesto to zkusil, pustil brzdy a dal plný tah vpřed. To bylo však příliš pozdě, letadlo již nereagovalo, s poskočením se zřítilo na konec dráhy, aby se sesunulo ze svahu. O sloup na konci letiště roztrhl nádrže a vypukl masivní požár. Pozdější vyšetřování ukázalo, že kdyby místo pokusu o „průlet“ i nadále brzdil (nikoliv automatickou, ale ovládanou brzdou na plný výkon), tak by při obrácení tahu letadlo zastavil sice za dráhou, ale ještě na zpevněné části. Ke katastrofě tak nemuselo dojít. Přeživší cestující měli krutý konec Boeing letu Air India Express 812 spadl 55 metrů přímo do rokle a narazil do strmého zalesněného svahu. Letadlo se při nárazu rozlomilo na tři kusy a vzplálo, což téměř okamžitě způsobilo ohnivou stěnu a kouř, který pohltil kabinu. Ze 166 lidí na palubě asi polovina přežila náraz letounu, ale většina neměla možnost uniknout z pekla, které následovalo. Desítky lidí uhořely zaživa v troskách, když se snažily rozepnout bezpečnostní pásy a najít cestu ven z rozbitého trupu. Málokomu se to podařilo. Sedmi mužům sedícím hned za křídly se povedlo vylézt ven trhlinou v trupu, někteří při tom utrpěli popáleniny, zatímco ženě v sedmé řadě se podařilo vylézt zpět uličkou a dostat se ven stejnou cestou. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Pearl Harbor byla napaden. Velitel spal.

Čas načtení: 2024-06-22 09:31:05

Pohádka se špatným koncem. Falešný Bruce Springsteen připravil ženu o více než 100 tisíc

Chomutovsko - Zajímavý případ podvodu řeší policisté na Chomutovsku. Obrátila se na ně 60letá žena, kterou neznámý podvodník připravil celkem o 105 tisíc korun. Dotyčná je velkou fanynkou zpěváka Bruce Springsteena a na různých sociálních sítích sleduje profily, které ho prezentují, uvedla Policie České republiky. The post Pohádka se špatným koncem. Falešný Bruce Springsteen připravil ženu o více než 100 tisíc first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-08-08 10:00:00

Musk sdílel falešnou zprávu, že angličtí výtržníci budou deportováni na Falklandské ostrovy

Musk posléze smazal příspěvek sdílející falešný článek deníku Telegraph, který tvrdil, že odsouzení výtržníci budou posláni do detenčních táborů, ale až poté, co ho zhlédly dva miliony lidí Elon Musk sdílel falešný článek deníku Telegraph, který tvrdil, že Keir Starmer zvažuje posílání krajně pravicových výtržníků do "nouzových zadržovacích táborů" na Falklandy.Musk svůj příspěvek asi po 30 minutách smazal, ale snímek obrazovky pořízený serverem Politics.co.uk naznačuje, že než byl smazán, nasbíral téměř dva miliony zobrazení.Musk v něm sdílel obrázek, který zveřejnila spoluvůdkyně krajně pravicové skupiny Britain First Ashlea Simonová a který opatřila popiskem "všichni budeme deportováni na Falklandy".Ve falešném článku, který údajně napsal vedoucí zpravodaj Telegraphu a který byl vymyšlený ve stylu novin, se uvádělo, že tábory na Falklandách "budou využity k zadržování vězňů z probíhajících nepokojů, protože britský vězeňský systém je již nyní na hranici kapacity".

Čas načtení: 2024-08-16 10:30:41

Taylor Swift ve spodním prádle a Trumpův útok na dvojčata. Muskova AI generuje bizarní obrázky

Grok dohání konkurenci a naučil se konečně generovat i obrázky Jenže zdá se, že příliš mnoho zábran nemá a generuje kontroverzní věci Síť X je tak zaplavena obrázky, které by jinde neprošly Společnost xAI, kde se rodí umělá inteligence Elona Muska, představila dva nové modely svých chatbotů Grok-2 a Grok-2 mini. Ty přinášejí pokročilé možnosti generování obrázků na síť X. Funkci mají k dispozici předplatitelé prémiové verze X, jenže okamžitě vyvstaly obavy z možné zneužití – Grok má totiž pramálo zábran, a tak generuje kontroverzní obrázky, které by jinde neprošly. Přečtěte si celý článek Taylor Swift ve spodním prádle a Trumpův útok na dvojčata. Muskova AI generuje bizarní obrázky

Čas načtení: 2024-11-01 13:00:23

Falešný QR kód odhalíte snadno. Stačí si všimnout několika drobností

Placení pomocí QR kódů je rychlé a pohodlné, avšak přináší s sebou i určitá rizika. V našem článku se podíváme na to, proč se vyplatí být obezřetný, pokud používáte QR kódy a čemu se raději vyhnout. Na QR kódy se totiž zaměřili i podvodníci a chtějí tak oklamat nicnetušící uživatele.…Přečtěte si celý článek: Falešný QR kód odhalíte snadno. Stačí si všimnout několika drobností

Čas načtení: 2024-12-29 20:00:52

Hráče po celém světě děsí falešný právník Nintenda, Google to (zatím) nijak neřeší

Problémy YouTube s falešnými obviněními z porušení autorských práv jsou vcelku rozšířené Řada z nich je poměrně sofistikovaná a na první pohled je lze odhalit vcelku obtížně Server The Verge zdokumentoval případ falešného právníka Nintenda jménem Tacumi Masaaki Každého tvůrce na populární platformě YouTube děsí jedna věc – oznámení o porušení autorského práva. Na to je služba od Googlu velmi háklivá a nemilosrdně jej trestá, nejprve mírnými tresty a v případě opakovaného porušení i smazáním celého kanálu. A to může být pro tvůrce, pro kteří svůj kanál budovali dlouhé roky a je pro ně stěžejním druhem obživy, zásadní problém. Když k tomu připočteme skutečnost, že proti obviněním z porušení autorských práv existuje u samotného Googlu jen malá a nespolehlivá možnost odvolání, může i falešné obvinění zavedeným tvůrcům pořádně zatopit. Přečtěte si celý článek Hráče po celém světě děsí falešný právník Nintenda, Google to (zatím) nijak neřeší

Čas načtení: 2024-12-30 12:00:00

Pohled do hlubin bubáka aneb Soustřeď se, vole! Švihlá nymfomanka skončila těsně pod vrcholem

Karel Zeithaml je v naší soutěži nováčkem. Anebo možná ne. Jedná se totiž o patrně pseudonymního autora, který si v novele Falešný knír střílí z díla Milana Kundery i z něj samotného. Komu by se to snad zdálo předvídatelné nebo nudné, třeba zbystří při scéně, v níž vystupuje švihlá nymfomanka, která nasedá, fackuje, dýchá „vzduch horkej jak teplo z letní garáže“ a uprostřed erotické scény na svého partnera vyštěkne: „Soustřeď se, vole!“ Co chtít víc? Snad jen bubáka jako křiklavou tečku za tímhle postelovým šílenstvím. Skoro to vyšlo a Karel Zeithaml usedl na trůn, bohužel nakonec skončil těsně pod ním. Zdaleka nejlepší erotická scéna české literatury roku 2024 je totiž ještě o chlup šílenější.

Čas načtení: 2024-02-13 05:30:00

Dezinformátoři zneužili fotografie dětí před slavným obrazem i na MS v biatlonu

Starší snímek dětí hledících přímo pod slavným Rembrandtovým obrazem Noční hlídka do svých mobilů a také aktuální fotografie dětí na mistrovství světa v biatlonu v modrožlutých bundách se na sociálních sítích staly předmětem manipulace. Oběma je přisuzován falešný význam.

Čas načtení: 2022-04-12 08:30:58

David Finger (Seznam.cz): E-mail rozhodně není mrtvý kanál, který lidé přestanou používat

K mikrofonu našeho podcastu tentokrát usedl David Finger. V Seznamu zodpovídá za rozvoj služeb Email.cz, Seznam Účet a Mapy.cz. S Martinem si povídali o budoucnosti e-mailové komunikace, co stojí za motivací uživatelů se přihlašovat a také třeba o tom, co může nabídnout Email Profi. Co je to Seznam Účet a proč bych měl být do něj přihlášený? Je to neustále se rozvíjející samostatná služba, takové centrální nastavení. Mám tam evidované své jméno, zabezpečovací údaje, mohu vyplnit adresu a vidím tam také, kde a jaké jsem udělil souhlasy. Je to centrum, které stojí nad seznamáckými službami a pomáhá mi upravit Seznam tak, aby fungoval pro mě a já měl přehled, co na Seznamu dělám. Seznamácký Email je silná a často používaná služba. Kolik má uživatelů? Email má evidováno zhruba 23 mil. registrovaných e-mailových schránek. Ne všechny jsou ale aktivní, těch je kolem 6,5mil. Aktivní schránkou se rozumí, že minimálně 1× za měsíc se do schránky někdo přihlásí. Starých účtů se ale nemůžeme už zbavit a uvolnit je, protože do nich stále chodí nějaká pošta. A pokud bychom tuto adresu nabídli někomu jinému, mohlo by se stát, že mu bude chodit nerelevantní pošta, a to by kazilo uživatelský zážitek. Dá se vypozorovat nějaký trend v tom, kdy si lidé e-mail zakládají? Má na četnost nových registrací například něco vliv? V první řadě se mění trend používání e-mailu jako komunikačního prostředku. Před příchodem mobilních telefonů a smartphonů byl e-mail používaný k běžné komunikaci. To už ustupuje a posiluje příjem pošty, která má komerční charakter a slouží jako prodejní kanál. E-mail je stále silný kanál formální komunikace. Doposud se považuje za protokol, který funguje skvěle globálně. Mohu komukoli ve světě napsat, a ta komunikace k němu dojde bez ohledu na tom, jakou platformu příjemce používá. Miliony e-mailových schránek znamenají bezpečnostní hrozby. Co vše může nastat? V první řadě jsou to podvody, které chtějí uživatele zmást a vylákat z nich informace. Můžou to být hesla, například k internetovému bankovnictví. Nebo lákají na výhodný (falešný) produkt, kdy zákazníkovi místo telefonu přijde poštou cihla. Podstatné jsou podvody, kdy se útočník tváří jako věrohodný subjekt a snaží získat jméno a heslo. Nejčastěji jako banka nebo e-shop. Zaznamenáváme i pokusy tvářit se jako naše služby, které žádají o aktualizaci hesla. Neznám službu, která by přes e-mail žádala své uživatele o aktualizaci hesla. Email Profi, tuto službu vnímám jako nástavbu našeho klasického e-mailu. Je to tak? V podstatě ano, protože původní zaměření e-mailu na vlastní doméně bylo myšlené pro firmy. Nicméně to může využívat kdokoli. Jakým způsobem to Seznam monetizuje? Pro nás je cenný především uživatel a to, že do ekosystému Seznamu přivedeme díky službě další uživatele. Jsme rádi za každého aktivního uživatele, který pak chodí po službách napříč Seznamu, jako je domovská stránka, Televize Seznam nebo Sreality atd. Co dále uslyšíte: Co by změnil, kdyby mohl cokoli hned vyřešitJaké jsou plány na jednotlivých službáchKdo měl v Seznamu historicky úplně první e-mailovou schránku

Čas načtení: 2024-02-15 09:00:00

Příspěvek na smrt

Co si budeme stále něco nalhávat. Tento ubohý canc zvaný zvýšení příspěvku na péči z ruky a dílny ministra Jurečky je tatáž odpornost jako falešný konsolidační balíček, jako protizákonné přidušení mimořádné valorizace posvěcené Nejvyššími kapacitami a jako katastrofické následky zrušení SHM v roce 2020 v režii ODS a Petra Fialy. Dle Jurečky zde na karikatuře zvýšení příspěvku na péči v součinnosti a bratrské píli spolupracovala celá koaliční mašinérie, pracovala celé dva měsíce.

Čas načtení: 2024-02-18 11:05:05

Umělá inteligence se naučila triky těch nejlepších sňatkových podvodníků

Umělá inteligence jako reálná hrozba. Falešný videohovor s finančním šéfem stál firmu přes půl miliardy korun

Čas načtení: 2021-09-27 15:09:40

Být upřímný, zvídavý a nebýt lhostejný

Být upřímný, zvídavý a nebýt lhostejný. Tak by se dalo shrnout motto knížky Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka Možná jste už na ni narazili. V nabídce na knižních pultech a v e-shopech je od září a záhy získala velmi pozitivní ohlasy čtenářů. Proč tomu tak je? Já a Anastázie s podtitulem Sedmikrásky pro dědečka totiž přichází ke čtenáři s vážnými tématy úplně jinou formou: pobaví, nepoučuje, nemoralizuje; je psána s nadhledem očima dítěte; a k vyústění obecně náročnějších témat zde dochází plynule s určitou dávkou napětí tak, jak je přináší sám život. Markétka chodí na první stupeň základní školy, učí se dobře, je hloubavá a ráda by mnohým věcem přišla na kloub. V knížce vidíme, jaké jsou v životě vnímané rozdíly na stejnou věc pohledem dítěte a dospělého. To, co se může zdát dítěti důležité či zajímavé, u dospělého může vyvolat opačné emoce. Markétka například ráda sleduje svět mezi sklíčky mikroskopu. Když se ve škole rozšířily vešky, neváhala a využila příležitost. Hned si jednu ulovila, aby se na ni mohla podívat pořádně zblízka. Pro rodiče pohroma, která přináší další starosti a práci navíc. Ale dítě nevnímá tyto starosti dospělých. Pro něho je to zážitek a zkušenost. Na stole stál můj nejoblíbenější přístroj, mikroskop, který jsem dostala k letošním Vánocům. Už jsem mezi sklíčky prozkoumala ledacos. Dokonce jsem studovala veš, kterou jsem našla mezi vlasy. Jakmile jsem ji však sevřela mezi sklíčka do svorek, rozplácla se. Ale stejně to byla báječná podívaná: pozorovala jsem průsvitné hnědočerné tělíčko, v němž byla červená stezka s drobnými paprsky. Měla jsem z toho opravdu velkou radost a trochu litovala, že můj mikroskop není profesionální a napojený na počítač, abych mohla tu veš ještě několikrát zvětšit do obřích rozměrů. A nejlépe aby byla živá, a ne zkroucená a placatá. Ale mamka moje nadšení bohužel nesdílela. Hned na mě vytáhla sprej a nasadila mi igelit na vlasy. „Kde to žijeme!?“ zlobila se. „Dvacáté první století a aspoň dvakrát do roka si přineseš ze školy vši! To za mého dětství nebylo.“ Díky její zvídavosti se tak malý čtenář dozví vtipnou formou řadu zajímavostí: o Sherlocku Holmesovi, o lodním šroubu, o buzole a kompasu, o rostlinách, které mohou kvést v zimě, o tom, proč ještěrky zahazují své ocásky, zatímco krokodýl nemůže a mnoho dalšího. Knížka se pečlivě věnuje dětským vztahům ve třídě. Ukazuje váhu opravdového přátelství, ale i sílu „nelhostejnosti“. Pokud si budeme všímat jen našich věcí, soustředíme se pouze na náš zájem a budeme přehlížet dění kolem sebe, mnohé nám unikne. A nemluvím tu právě o příjemných věcech každodennosti, ale o situacích, které naši pomoc vyžadují, i když se na první pohled mohou jevit jinak. V Markétčině třídě se nachází dívka, která na první pohled působí nepřátelsky, a podle toho děti reagují tak, že se s ní odmítají kamarádit. Co ovšem ve skutečnosti stojí za jejím chováním? Hloubka skutečného problému je děsivá a hlavní hrdinka spolu se svou rodinou a nejlepší kamarádkou mohou napomoci k řešení situace, která může přispět k lepšímu a zdravějšímu životu. Příběh je psán dětskýma očima a i když je v něm spousta legrace, tak ani vážné chvilky čtenáře nezatěžují. Pro něho je to dobrodružství a může asociovat se známými momenty z vlastního života: co sám prožívá, co se děje v jeho třídě a okolí. Třeba Já a Anastázie pomůže nebát se některá témata otevřít a netabuizovat: když bude někomu ze spolužáků ubližováno, děti budou vědět, že si o tom mohou doma nebo ve škole s paní učitelkou nebo psycholožkou popovídat. Tak ta naše Fintila ze školy se ve skutečnosti jmenuje Kačena Hubená a má prostě takovou náturu. Chce, aby si o ní všichni dospělí mysleli, že je úžasná, ale jinak pořád křičí a je na všechny zlá. Je to až neuvěřitelné, jak se dokáže v jednom okamžiku usmívat a během chvilky mračit a trojčit. Nikdo se s ní nechce kamarádit, asi taky proto, že je žalobníček. Když se k nám přistěhovala Mařenka Výjimečná, tak Fintilu ještě neznala. Bylo vedle ní volné místo – aby ne, když s ní nikdo nechtěl sedět – a Mařenka si k ní přisedla. Byla z toho nového prostředí celá vyplašená a vyplakala se o přestávce u Fintily. Fintila ji falešně utěšovala, ale jen proto, aby se co nejvíc dozvěděla. A o velké přestávce už začala zase tu svou písničku. Křičela na celou třídu, že Mařenka je mimino, když se rozbulí pro každou blbost, až to Mařenka nevydržela a utekla ze třídy. Zamkla se na záchodě a plakala ostošest. Tak děsný první školní den jí ta Kačena Hubená připravila. My holky, co máme rozum a všech pět pohromadě, jsme šly za Mařenkou a všechno jsme jí vysvětlily: že chyba není v ní, ale ve Fintile, že to má v hlavě prostě nějaký popletený, možná že na ni doma pořád křičí, a tak ona pak křičí ve škole, protože to prostě není možný, aby byl někdo od přírody takhle zlý a falešný. Mařenka se uklidnila a pak se přidala k partě holek, co chodí na malování, protože je opravdu výborná kreslířka, a už dokonce vyhrála nějaké soutěže. Takže je mi jasný, že lidi mají různé vlastnosti a že se v různých situacích chovají odlišně. Martina Boučková

Čas načtení: 2014-07-25 09:52:43

Týden v bezpečnosti - exekuční příkaz obsahuje trojského koně

Týden v bezpečnosti - Avast analyzoval falešný exekuční příkaz a potvrdil virus, Pět zranitelností v poslední verzi Apache, Cisco má u některých produktů díru v remote managementu a Návod na ochranu proti SPAMu.

Čas načtení: 2022-05-09 14:03:35

Klobásky a slivovice nejsou úplatek

Sleduji od roku 2017 složité trestní řízení v oblasti, do které měl podle nepodložených pověstí poškozený dlužník vyslat několik milionů za účelem posílení zájmu příslušných orgánů na jím vyvolaném trestním řízení, jímž má být jeho věřitel odeslán do státního zaopatření.  Neexistuje žádný hmatatelný důkaz o uplácení a ostatně pověsti nikdy nikdo neprověřoval. Dlužník je důvěryhodný vašnosta, který zaměstnává manželku vlivného policisty a s ním se občas stýká společensky. Takže o úplatcích se pouze mluví a někdo by se třeba i rád nechal podplatit, ale nic konkrétního se neví. Avšak v průběhu předsoudní fáze řízení i později docházelo k překvapujícím událostem, jejichž uskutečnění je nepochopitelné bez připuštění zásahu nadpozemských sil. Stalo se, že dlužník si povídal s falešným kamarádem, netuše, že jeho společník natáčí rozhovor skrytou videokamerou. Potměšilec jej provokoval vyslovením názoru, že vyvolání probíhajícího intenzivního vyšetřování určitě stálo dlužníka několik milionů. Odpověď ale zněla, že vašnosta nedal  policistům žádné peníze, pouze jim nosil balíčky klobás a láhve slivovice. A hlavně jim sliboval, že v jeho bohaté firmě se pro ně najde dobré zaměstnání, až je práce u policie přestane bavit a odejdou do civilu. Falešný kamarád si videozáznam nenechal jen pro sebe, má jej k dispozici kdekdo, kromě příslušného územního odboru policie. Působí věrohodným dojmem. Předseda soudního senátu, který řeší příslušnou trestní kauzu, je dobře obeznámen s místními poměry. Možná slyšel o milionech na úplatky.  Proto při prvním výslechu pana poškozeného mu poskytl obligátní poučení, z něhož vyplývá, že nepravdivá výpověď může mít fatální důsledky. Zahájil pak výslech svědka „záludnou“ otázkou, zda má nestandardní vztahy s policií nebo s nějakým konkrétním policistou. Odpovědí bylo důrazné „ne“, jemuž soud uvěřil. Podotýkám, že „ano“ se nedalo očekávat. Našel se pak vtipálek, který zaznamenal zásadní rozdíl mezi obsahem výše zmíněného videozáznamu a odpovědí pana poškozeného a podal na něj trestní oznámení pro podezření na křivou výpověď. Místní orgány si jeho podání přehazovaly jako horkou bramboru a nakonec věc vyšuměla do ztracena, protože se ujal názor, že videozáznam byl pořízen nezákonně, je jako důkaz nepoužitelný a proto není důvod se oznámením zabývat. Nastal několikaletý klid. Pak se ale související trestní kauzou zabýval vyšší soud, který si všiml  nejasností v důkazní situaci a usoudil, že zmíněný videozáznam je použitelný jako důkaz. To bylo pobídkou pro zlomyslného vtipálka, aby trestní oznámení obnovil. Opět neuspěl. Nepoužitelnost videozáznamu již nikdo nenamítal, ale v popisu skutkového děje se nenašlo nic pohoršlivého. Místní policie ze záznamu vyčetla, že pan poškozený se pouze přiznal, že nosil blíže neurčeným policistům klobásy a slivovici a šířil zvěst, že po odchodu od policie u něj najdou dobrou práci. Ale to přece není nic nestandardního, takové jednání je v normě. Stejně tak se na chování dlužníka nenašlo nic závadného, když za svým věřitelem poslal vyjednavače, jehož prostřednictvím mu nabídl zastavení trestního stíhání, pokud mu promine polovinu stamilionového dluhu. Vyjednavač se těšil na slíbenou desetimilionovou odměnu, ale nedočkal se jí. Věřitel správně usoudil, že na něj „šijí boudu“: trestní stíhání přece není možné jen tak zastavit. Pouze by se vzdal části pohledávky, ale stíhání by jistě pokračovalo. O  podvod však nešlo, pouze proběhl pokus o narovnání vztahů  mezi dlužníkem a věřitelem. Poučení z těchto historek: pokud něco vypadá jako podvod, není do podvod, když se domnělý podvodník těší úctě příslušných úřadů.

Čas načtení: 2021-11-04 14:50:26

Bity versus papír aneb S čím se snáze podvádí

Nejčastější čtenářská námitka na poslední článek o zfalšovaných QR kódech se týkala mých úvah o digitálních volbách a zněla zhruba takto: „Vždyť s papírem se dá taky fixlovat, tak co? Haha!“ Tenhle druh poněkud povýšené, a přitom triviální námitky je většinou určen k tomu, aby autora textu či jiného diskutujícího tzv. nasejřil. Víceméně nikdo, kdo takové tvrzení vznáší, si upřímně nemyslí, že „i s papírem se dá podvádět“ by byla nějaká nová, nečekaná skutečnost, nad kterou ostatním poklesnou čelisti čirým údivem. Nicméně úplný nesmysl to také není, a tak si zaslouží aspoň menší komentář. Proč tedy raději papír, aspoň co se voleb týče? Papír je papír První a základní věc: papír je hodně stará technologie. Nejstarší dosud fungující papírna v Evropě stojí ve Velkých Losinách a pamatuje vládu Rudolfa II. Věk sám o sobě není vždycky zárukou kvality, ale v tomto případě mluvíme o zhruba 500 letech souboje mezi falzátory a podvodníky na jedné straně a jejich odpůrci na straně druhé. Tím vzniklo adekvátní penzum zkušeností, co všechno se s papírem dá dělat, jak se takové manipulace dají odhalit atd. Velmi dobře zabezpečené jsou například dnešní bankovky. Ačkoliv motivace vyrábět falešné peníze je v kriminálně smýšlející části populace extrémně silná, padělků je v oběhu tak málo, že se s nimi běžný člověk jen tak nesetká. Američané odhadují, že v USA samotných je jen jedna z několika tisíc bankovek falešná (PDF se zprávou ministerstva financí; situace v zámoří může být jiná). Udělat kvalitní padělek je zkrátka těžké, reálnou kapacitu na to mají jenom některé státy, a ty na tom zase vesměs nemají zájem. (Zajímavou historickou výjimkou byly nacistické padělatelské dílny za války.) Hlasovací lístky nejsou bankovky, ale do jisté míry je chrání právě skutečnost, že jsme na zacházení s papírem zvyklí a známe jeho charakteristiky. Umíme rozeznat texturu papíru i pouhým dotekem (troufám si říci, že kdyby uprostřed knihy byla jedna jediná stránka z jiného typu papíru, při listování naslepo ji najdete), poznáme většinu dodatečných úprav. Pokud někdo chce „rozhodit“ papírové hlasy, musí si vyrobit nějaké falešné hlasy nerozeznatelné na pohled a pohmat od hlasů pravých, nějak je vpravit do uren nebo podstrčit komisařům při sčítání a zároveň odstranit hlasy jiné, aby celkové součty obálek seděly. A hlavně: musí tak učinit ve značném měřítku. I kdybyste úspěšně překopali urny v jednom, deseti či padesáti okrscích, tak v poměrném volebním systému je to pořád málo, aspoň bavíme-li se o celostátních volbách. (V ČR máme přes 14 tisíc volebních okrsků.) To je ten důvod, proč ani drsňák jako Erdogan nedokázal udržet svoje lidi u moci ve velkých městech jako Istanbul a Ankara, ačkoliv o jeho skrupulích lze pochybovat. Kdepak, papírové volby s osobní účastí voličů u uren je snazší manipulovat jinými způsoby. Například tím, že určitým lidem znemožníte kandidovat (recept osvědčený v Íránské islámské republice), tím, že nějak zúžíte či naopak rozšíříte množinu voličů (třeba usnadněním voleb občanům trvale usedlým zahraničí nebo snadným udělováním občanství lidem, u kterých se dá čekat, že vám za to budou vděční), případně sednete k mapě a nakreslíte velice divoké okrsky s garantovanou převahou jedné strany, což je typická choroba amerického většinového systému, zvaná gerrymandering. Falšování fyzických hlasů se u papírových voleb vyplatí leda v případě takových volebních systémů či voleb, kde k zásadnímu zvratu stačí pár hlasů. Typicky proto, že oprávněných voličů je málo, a přitom rozhodují o něčem důležitém. Podíváte-li se na elaborátní protokol, kterým shromáždění kardinálů (konkláve) volí nového papeže, je patrné, že v minulosti museli mít někteří svatí mužové velmi nesvaté sklony – a těm bylo nutno zabránit: Kardinálové musí jméno kandidáta napsat pozměněným písmem, aby je nebylo možno identifikovat, a list přeložit. Potom každý kardinál zvedne viditelně lístek a odnese ho k oltáři, kde je urna přikrytá talířem. Položí svůj hlasovací lístek na talíř a překlopí ho do urny. Tento na první pohled zbytečně složitý způsob byl zaveden proto, aby bylo zřetelně vidět, že kardinál vložil do urny jen jeden lístek… Když jsou všechny lístky sečteny, zvolá jeden ze sčitatelů jména těch kardinálů, kteří získali hlasy. Jehlicí se propíchne každý lístek tam, kde je vytištěno slovo Eligo – a navléknou se všechny na nit. Po překontrolování jsou hlasovací lístky spáleny. Od 20. století jsou součty hlasů všech volebních kol zapisovány. Listiny se uchovávají ve vatikánském archivu v zalepené obálce, která může být otevřena jen na příkaz papeže. ZDROJ Ovládnout počítače je snažší Nyní k počítačovému světu. Jeho neblahým rysem je, že úspěšně napadené systémy mají tendenci kolabovat hromadně a úplně. Počítače obecně usnadňují práci, a tou usnadněnou prací někdy bývá nepřátelský útok. Existuje bonmot, že kdyby architekti stavěli budovy stejným způsobem, jakým programátoři programují software, dokázal by jeden jediný datel zbořit celá města, a poslední dobou to ani není taková sranda na poslech, jako bývala dřív. Digitálních datlů totiž razantně přibylo – a někteří z nich ani nejsou lidé, ale neúnavní softwaroví roboti oklovávající na dálku cizí systémy víceméně nonstop. Té hromadnosti a úplnosti útoku si můžeme všimnout na různých příkladech z praxe. Nedávno popisovaný Hitlerův (a Mickey Mousův) falešný covidový certifikát platil v celé Evropě a jeho pouhá existence zároveň zpochybnila spoustu dalších certifikátů. Když dojde k nějakému úniku z tajných databází, ve valné většině případů uteče ta databáze celá, ne jenom pár záznamů. Uloupí-li hackeři někde zajímavé dokumenty, vesměs přitom získají hromadu dat počítanou na gigabyty a terabyty, ne jenom pár souborů. Atd. To je pro dnešní počítače typické: buď se do nich nevlámete vůbec, a pak máte smůlu, nebo se vám ten průnik zdaří, a pak si s nimi obvykle můžete dělat, co chcete. Neříkám, že je to nějaký přírodní zákon se stoprocentní platností – není – ale obvykle to tak stejně je. Úspěšný útok typicky znamená získání práv administrátora nebo jiného vysoce privilegovaného uživatele, a ten může v systému dělat skoro cokoliv. A ten napadený počítač je při veškeré své výkonnosti a modernosti stále ještě příliš blboučký na to, aby rozeznal, že mu najednou dává rozkazy nějaký cizí pán. Technologie mohou způsobit více škody než užitku A to jsme se zatím bavili jen o aktivním, zlovolném hackingu. Spousta chaosu se dá napáchat i neúmyslně. Dokonce i víc, protože nekompetentnost a chyby v IT jsou daleko běžnějším jevem, než že si na vás zasedne Voloďa Ranař a předělá vám databáze ke svému potěšení. Jedna taková patrně neúmyslná katastrofa se odehrála loni v americkém státě Iowa. (Článek, další článek, ještě jeden). Při tamních demokratických primárkách se výsledky v jednotlivých okrscích zaznamenávaly na papír, ale strana se rozhodla pro hlášení výsledků do centrály nasadit novou mobilní aplikaci, dodanou firmou s legračně strašidelným názvem Shadow, Inc. Dříve se hlásily výsledky z jednotlivých okrsků telefonicky, ale musíme jít s dobou a modernizovat, ni? Ve srovnání třeba s českými celostátními volbami šlo jen o velmi skromné hlasování: 1600 okrsků a zhruba 170 tisíc hlasujících. Ale nový digitální systém nezvládl ani toto skromné zatížení. Aplikace byla špatně napsaná, hroutila se, zasílala nekonzistentní výsledky. Zoufalí sčítací komisaři zahltili telefonní linky do centrály. (Počet linek byl předem osekán, protože přece máme moderní aplikaci, že? Na co bychom potřebovali nějaké staromódní telefony…) Stejně zoufalá centrála doporučila komisařům zasílat ručně vyfocené výsledky e-mailem; dorazilo jich 700 a ve všelijaké kvalitě. Zatímco se čekalo na výsledky tohoto debaklu, začali příznivci jednotlivých kandidátů přicházet s různými divokými konspiračními teoriemi. Odhady o tom, kdo skutečně vyhrál, se různily. Ač byl studený únor, paranoia rozkvétala a dařilo se jí… Ve výsledku trvalo sčítání, právní tahanice a následný opětovný přepočet hlasů téměř celý měsíc a výsledky poměrně malého hlasování ze 3. února 2020 byly oficiálně ohlášeny 27. února 2020. Nikoliv, přátelé, toto není pokrok. V České republice jsme měli 5,5 milionu papírových hlasů odevzdaných během parlamentních voleb sečteno během několika málo hodin od chvíle, co se volební místnosti zavřely. Součástí racionálního použití technologie je i poznat to, kdy její nasazení přináší více škody než užitku, a tady je to podle mého názoru dost jasné.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-08-17 07:44:06

Zygmunt Bauman: Dnes jsme všichni lovci (Z archivu LtN)

Na podzim 2012 vyšel v Literárních novinách rozhovor Michala Komárka s jedním největších sociologů a filozofů uplynulých let Zygmuntem Baumanem. Tehdy už 87letý muž mluvil i o tom, že „pokud se nám nepodaří vrátit se k solidaritě, spolupráci, pevnějším vztahům a vynořit se z toho stavu naprosté individualizace, tak nemáme šanci dospět k něčemu lepšímu.“ V současné době koronakrize jsou jeho myšlenky stále podnětné.   Velké diskusní téma pro intelektuály na Západě je dnes krize kapitalismu. Vy jste v této souvislosti nedávno připomenul zajímavý postřeh Rosy Luxemburgové... Rosa Luxemburgová už před sto lety ohlašovala konec kapitalismu, a to na základě velmi pronikavé úvahy. Podle ní totiž kapitalismus může existovat jenom potud, pokud bude mít k dispozici další a další „panenská území“, která může kolonizovat, vysát a zničená zanechat podél své cesty. Chová se jako parazit, který hledá hostitelské organismy a až se jejich zásoba vyčerpá, sám zanikne.   Jenže během těch sto let se situace změnila... Luxemburgová myslela ta „panenská území“ doslovně, jako teritoria, jako kolonizovaná území s předkapitalistickou ekonomikou, kam je možné kapitalismus vyvážet. A logicky jí také připadalo, že ta zásoba je omezená a dříve či později ten systém narazí na své limity. Jenže se ukazuje, že to tak není.   Znamená to, že kapitalismus našel nějaká nová panenská území? Je to parazit mnohem vynalézavější, než se před sto lety mohlo zdát. Našel způsoby, jak vytvářet nové hostitelské organismy uvnitř vlastního systému. Už to nejsou vnější „skutečná“ teritoria, ale virtuální světy, které nejprve sám stvoří a pak kolonizuje. Dnes k té kolonizaci nepotřebuje armádu. Je to civilizované, chytré, elegantní – můžete vysávat hostitelský organismus pohodlně od pracovního stolu, například obchodem s akciemi. Typickým novým hostitelským organismem je dluh.   Dluh? Uvědomte si, jak se změnilo chování bank. Dříve věřitelé chtěli, aby byly půjčky rychle splaceny. A hrozili vězením pro dlužníky. Dnes se naopak banky snaží udělat ze všech permanentní dlužníky. Jakmile totiž přestanete platit úrok, přestáváte být zajímavý. A život na dluh odkryl ohromné nové „panenské území“, úžasné odbytiště, podobně jako kdysi fyzické kolonie... Finanční krize sice tyto možnosti do značné míry ohrozila, ale nepochybuji o tom, že už dnes existují zárodky řady dalších hostitelských organismů, které současná úžasná invence kapitalismu stvořila.   Znamená to tedy podle vás, že kapitalismus současnou krizi přežije? Že díky novým schopnostem vytváření hostitelů má před sebou ještě dlouhý čas? Ano, současnou krizi kapitalismus přežije. A paradoxně mají pravdu ti, kteří tvrdí, že dnes neexistuje alternativa. Ta existovala ještě před dvaceti třiceti lety, ale od té doby jsme ztratili schopnost zacházet se sociálními problémy jinak než prostřednictvím nakupování. Prošli jsme naprostým odklonem od politiky k ekonomice. Výrazem té změny je význam kategorie hrubého domácího produktu (HDP).   Jak HDP ukazuje ztrátu schopnosti zacházet se sociálními problémy? Není žádnou novinkou, že růstu HDP neodpovídá růst pocitu spokojenosti či štěstí obyvatel bohatých zemí. Spokojenost roste jen do určité míry bohatství, kdy jsou překonány elementární hranice chudoby. A není složité pochopit, proč je HDP velmi problematickým kritériem pro posuzování spokojenosti. HDP je zjednodušeně řečeno konstruován jako součet výměny služeb a zboží, počítá se tedy do něj větší prodej antidepresiv, stejně jako výjezdy sanitek k rostoucímu počtu dopravních nehod, prodej zbraní, prodej balené vody, který nahrazuje nedostatek čisté vody z kohoutku... Ale my v bohatých zemích se chováme, jako bychom ty rozpory nevnímali a mohli většího štěstí dosáhnout právě větším objemem nákupů. Změnila se totiž základní představa o štěstí: už to není dosažení nějakého stavu naplnění, nejsou to pevné vztahy, sdílení, spolupráce..., ale je to neustálá honba za prostředky, které by k tomuto naplnění měly vést.   Proč se nám to stalo? Souvisí to s rozdílem mezi tím, co nazývám „pevnou“ a „tekutou“ fází modernity. Každé období dějin má své výhody a svá úskalí. Pevná modernita přinesla diktatury, totalitní režimy i genocidu. Na druhou stranu byla organizovaná, držela pohromadě, znala solidaritu, silné odbory nebo národní hrdost....   Promiňte, že vám skáču do řeči: rozumím tomu dobře, že rizikem této fáze bylo, že ty různé roviny nebylo od sebe možné úplně oddělit? Že mohly do sebe vzájemně přejít? Jak vysvětlujete v Modernitě a holokaustu: že sen o dobře organizované ideální společnosti mohl přejít v genocidu a koncentrační tábory... Ano, rozumíte tomu dobře. Koncentrační tábory byly součástí logiky toho období. A nakonec z něj vzešlo „skvělých třicet let“ poválečné obnovy, kdy Západ prožil dobu rostoucího blahobytu i sociálního smíru a zároveň pokládal zárodky globalizace, která sociální stát smetla...   A tím se vracíme k období „tekuté“ modernity... Ta je civilizovanější, pokud jde o koncentrační tábory. Je otevřenější, vyznává větší individuální svobodu... Ale vnitřně se rozpadá, nedrží tvar, nenabízí nic trvalého, nic, oč se můžete opřít... Zanechává tu opuštěné osamělé jedince, kteří jsou obklopeni neustálým pohybem a soutěží. Rozpadly se tradiční rámce chování, politiky, národního státu, i instituce vzájemné spolupráce a pomoci...   Lze tu změnu popsat i prostřednictvím vaší kategorizace utopií? Rozdíl mezi „utopií zahradníka“ a „utopií lovce“ tyto změny zachycuje. Zahradník vychází z toho, že musí do světa vnést řád, který by sám o sobě neexistoval. Podle pečlivě promyšleného plánu vybraným druhům rostlin pomáhá, jiné označuje za škodlivé a potlačuje je. Má na mysli celkovou harmonii a růst všeobecného blahobytu. Věří v pokrok a v možnost dosažení nějakého ideálního stavu. Tento postoj v současnosti ustupuje postoji lovce. Lovec se absolutně nestará o celkový blahobyt či rovnováhu sil a harmonii. Zajímá ho pouze jeho úlovek. Pokud uloví ve svém okolí všechnu zvěř, přesune se jinam. Úvahami o možném vyčerpání lovišť se nezabývá jako „svým“ problémem, nebo alespoň nikoli naléhavým problémem. Dnes jsme všichni lovci. Nebo se nám alespoň vnucuje myšlenka, že jsme lovci a že pokud se tak nebudeme chovat, hrozí nám, že budeme zařazeni mezi lovnou zvěř.   Má smysl vizi lovce nazývat utopií? Jistě, hodně se dnes mluví o konci utopií. V jistém smyslu je postoj lovce skutečně koncem utopií. Na rozdíl od předchozích představ nepočítá se společným pokrokem, ale zaměřuje se na individuální přežití. Nepočítá ani s tím, že dosáhne nějakého konečného bodu, naplnění, štěstí. Ale přesto je to utopie, byť bizarní a neortodoxní. Přenáší definitivní řešení lidských problémů z představy o dokončení nějaké cesty, doplutí k vysněným břehům ideální společnosti na cestu samotnou. Konec cesty totiž pro lovce může znamenat jedině porážku. Je to žitá utopie, tady a teď, neustálý sled vítězných okamžiků, který nesmí být přerušen. Základní rozdíl od předchozích utopií tak spočívá v tom, že ta lovecká nenabízí žádný – ať skutečný nebo falešný – smysl života. Naopak: pomáhá vyhnat z hlav lovců otázku po smyslu. Na to, aby se lovec zastavil a reflektoval svoji cestu, totiž nemá čas. Hrozila by mu prohra...   Zní to všechno hodně pesimiticky a definitivně... Opravdu máte pocit, že tu není alternativa? Osobně si myslím, že pokud se nám nepodaří vrátit se k solidaritě, spolupráci, pevnějším vztahům a vynořit se z toho stavu naprosté individualizace, tak nemáme šanci dospět k něčemu lepšímu. Ale kdo ví, třeba právě teď vzniká někde na nějakém ostrově v Pacifiku nějaká nová forma spolupráce, která je zárodkem změny. Vždyť všechny velké věci ve dvacátém století přišly nečekaně. A je to obecné pravidlo. Stejně jako to, že každá většina byla nejdříve menšinou. Nevíme, kdy to přijde. Já mám jistotu, že se té změny už nedožiju. Ale vám přeju, abyste ji viděl. Určitě to není nemožné.   Mluvíte a píšete o tom, že život se dnes mění v honbu za štěstím, ale lidé ztrácejí schopnost být šťastni, dosáhnout naplněného života... Vy jste, pane profesore, prožil a prožíváte šťastný život? Podobnou otázku kdysi položili Goethovi. Odpověděl: Prožil jsem velmi šťastný život. Ale když na něj vzpomínám, nemohu si vybavit ani jeden šťastný týden. Taková je i moje odpověď. Chápete – ten konkrétně přítomný momentální pocit štěstí je hrozně relativní a prchavý... {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-24 10:01:02

Slavoj Žižek: Za Husáka jste byli šťastní (z archivu LtN)

Na podzim 2011 se v USA a západní Evropě odehrála série protestů proti ekonomické nerovnosti souhrnně označovaných jako Occupy Wall Street (OWS), protože začaly v polovině září v parku Zuccotti poblíž newyorské Wall Street. Newyorská policie nakonec po dvou měsících protestů park vyklidila, a i když větší či menší bouře zasáhly přes osmdesát zemí, celá aktivita nakonec vyzněla do ztracena. Tezera Spencerová tehdy udělala se slovinským filozofem Slavojem Žižekem rozhovor, který je v mnoha ohledech dodnes aktuální.   Mluvíme spolu v době, kdy newyorská policie vyklidila Zuccotti Park. Sám jste tam před měsícem promlouval k účastníkům Occupy Wall Street. Myslíte si, že je to konec celého „okupačního“ hnutí? Osobně mám pocit, že ho policie vlastně zachránila.    Jak to myslíte? Poslední dva týdny mi odtud přátelé naznačovali, že po dvou měsících okupace Zuccotti Parku už byli mnozí unavení, ztráceli elán. Řekl jsem jim, že to nejlepší, co je může potkat, je násilná policejní akce. V takovém případě totiž přežijí alespoň jejich iluze. Kdyby jim ale bylo povoleno zůstat a nikdo proti nim nezasáhl, vše by se rozpadlo.  Mám takovou cynickou teorii, která se některým mým přátelům nelíbí: tvrdím, že sovětská intervence v roce 1968 nejspíš zachránila pražské jaro. Představte si, že by Sovětský svaz nezasáhl. V takovém případě by se sice možná zrodilo cosi nového, ale jsem v tomto ohledu skeptický. Podle mého by se Československo stalo prostě jen další západní zemí, nebo by komunistická strana v určitém okamžiku musela říct, že už vše zašlo příliš daleko a je na čase s experimentem skončit. Možná by se z Československa stalo cosi jako druhá Jugoslávie, země sice trochu otevřenější, ale přesto země, v níž všichni věděli, kdo je šéf. Nicméně, Sovětský svaz zasáhl a umožnil tak utopii přežít. Lidé si pak mohli říkat: „Ó, bože, jaký krásný a kreativní socialismus jsme tu mohli mít!“   Takže hnutí proti sociální nerovnosti v USA podle vás fakticky končí, nicméně bude žít dál jako utopie? Anne Applebaumová, americká novinářka a manželka polského ministra obrany Radka Sikorského, nedávno na hnutí OWS v jednom ze svých komentářů ostře zaútočila. Zvláštní přitom je, že má v zásadě pravdu, ale naprosto přitom nechápe současný stav. Tvrdí, že demonstranti jsou zcela mimo, protože v naší společnosti přece máme regulérní demokratické mechanismy, zároveň ale zdůrazňuje, že kapitál musí zůstat mimo dosah těchto mechanismů. Otevřeně tím přiznala, že globální kapitalismus se demokracie bojí, a proto se stále více kapitalistických a finančních proudů ocitá mimo veškerou kontrolu. Ona tím bezděky přiznává problém, který je ovšem i problémem demonstrantů. Otázkou totiž je, když jich je proklamativně 99 procent, tak proč si nezaloží vlastní stranu? V tom jsou právě vidět meze tradičního pluralitního systému. Neplatí to jen pro USA, ale pro celý Západ – jsme svědky určité míry veřejné nespokojenosti a vzteku, které už tradiční systémy nejsou s to zvládnout. Co z toho ale vzniká? Viděli jsme to třeba před pár lety ve Francii, kde začala hořet auta, viděli jsme nedávné nepokoje v Británii. Byly to čisté protesty, které ani neměly program. Prostě jen výbuchy vzteku.  A právě to je podle mého hlavním výdobytkem protestu z Wall Streetu: uvědomili jsme si, že zeje hluboká propast mezi globálním kapitalistickým mechanismem a zastupitelskou demokracií. Demokracie už není s to kapitalismus kontrolovat. Je to zásadní problém, pro který bychom ale neměli hledat jednoduchá řešení. Právě to přitom vlivná součást zbylého jednoho procenta, Anne Applebaumová, předvádí, když doporučuje, aby demonstranti vstoupili do politiky. Kritizuje je, že nemají program, oni ale mezitím konečně uzřeli problém. A to je důležitější.    Hovořil jste s nimi o jejich cílech? Pokud budete na účastníky OWS tlačit, aby vám řekli svůj program, uslyšíte spoustu naivit a pustých frází typu: „Lidé by neměli sloužit penězům, to peníze mají sloužit lidem!“ Osobně ale začínám být podezřívavý pokaždé, když lidé upadají do moralizování a viní ze všeho ostatní. Mám ostatně dojem, že na Západě dnes máme antikapitalismu až moc, ale je to antikapitalismus prázdný, moralizující. Stačí si otevřít noviny a hned čtete, že ta a ta firma vykořisťuje dělníky v rozvojových zemích, další znečišťuje ovzduší a vedle toho, že banky spekulují jako o život. Vždy je to ale podáno moralizujícím způsobem a s poukazem na konkrétní zkorumpované lidi. Nikdo neklade otázky po fungování našeho systému jako celku.   Lidé z OWS o tom ale už alespoň začali přemýšlet a snaží se vyvarovat toho, aby ze sebe sypali instantní řešení. Hlavním cílem dneška je otevřít prostor pro zcela nové myšlení. Je to ale složitý proces, tím spíš, že mezi demonstranty je hodně lidí, kteří si akci prostě užívají, jako kdyby znovu ožily časy hippies. Už dnes mohu říct, že do deseti let z mnoha z nich budou běžní byznysmeni, kteří se jednou ročně sejdou u kafe a budou vzpomínat na zlaté revoluční časy. Přesto je ale současné hnutí velmi důležité, protože na rozdíl od předchozích, která se soustředila vesměs jen na jeden sociální či politický problém – namátkou třeba sexismus nebo rasismus – se konečně rodí cosi, co se hodlá postavit systému jako celku. A současné problémy jsou velmi reálné: 20. století je pryč, jeho reálný socialismus nefungoval, sociálně demokratický sociální stát dosáhl svých mezí. Hloupostí je podle mého snít i o přímé demokracii. Ona totiž nefunguje ani v továrně – přátelé z Argentiny a Venezuely mi před časem nadšeně vyprávěli, jak je skvělé, že dělníci okupují fabriky, o rok později už ale všechny zkrachovaly.   V nedávném rozhovoru pro Al Džazíru jste konstatoval, že západní kapitalismus je v podstatě už mrtvý a že se máme obávat nástupu kapitalismu s „asijskými hodnotami“. To zní jako ukázkový orientalismus. Co jste tím myslel? Ano, byl jsem kvůli tomu obviněn dokonce z rasismu, přitom jsem to ale myslel ironicky. Průměrný Číňan svůj systém nepovažuje za kapitalistický, ale za „socialismus s čínskými národními rysy“. Pojem „asijské hodnoty“ používám se silnou ironií, ve skutečnosti na čínském kapitalismu nic asijského není. Panuje tam prostě autoritářský kapitalismus, který do určité míry umožňuje existenci divokého liberálního trhu, ale vše zároveň zůstává pod přísnou kontrolou státu.  V Evropě tomu někteří říkají „asijské hodnoty“, čímž naznačují, že Asiaté nemají zkušenost s demokracií, a tak že jim to stačí. Je to ale tendence globální. Mám dojem, že se dnes v kapitalismu cosi zásadního mění a vnitřní sňatek demokracie s kapitalismem se blíží rozvodu. Nejdynamičtější kapitalismus je dnes v zemích, které nemají demokracii. Pokud smím být superironický: podívejte se na Čínu a dojdete k závěru, že tamní bývalí komunisté jsou nejúspěšnějšími kapitalistickými manažery dneška.  Můj čínský kolega filozof mi onehdy ukázal dvě knihy. První byla učebnice ze základní školy v Severní Koreji. Dětem mimo jiné vysvětluje, že jejich vůdce Kim Čong-il je tak ryzí a čistý, že nemusí močit a kadit. Tím chci jen na okraj říci, že ne všechny komunistické strany jsou nejlepším zástupcem kapitalismu. Druhou knihou bylo poslední vydání Dějin Komunistické strany Číny. Oproti předchozím v nich chybí kapitola o činnosti komunistických odborů ve 20. a 30. letech minulého století. Tehdy hlavně oblast Šanghaje zažívala ekonomický boom a odbory na tom měly významný podíl. Tato kapitola ale nyní zmizela, protože by odboráři mohli dospět ke špatnému závěru a začít se chovat nezávisle. Základním úkolem čínských odborů je totiž udržovat disciplínu pracujících, aby kapitalismus mohl spolehlivě fungovat. Číňané dnes už dokonce ani nemluví o tom, že jejich cílem je budování komunismu, místo toho prý budují „harmonickou společnost“. Co to je? Společnost, v níž je každý na svém místě: žena je dobrou matkou, dělník dobrým dělníkem, učitel dobrým učitelem. Ten systém ale známe, v Evropě mu říkáme korporátní fašismus.   Pokud bychom oněmi „asijskými hodnotami“ mínili právě určité potlačování základních humánních principů, opravdu nemusíme až do Asie. V Británii musejí lidé pracovat bez nároku na mzdu, aby se mohli kvalifikovat na podporu v nezaměstnanosti, u nás mají Romové v některých oblastech problém s nárokem na podporu, pokud vlastní auto či počítač… Romové. V Evropě se tváříme, že jsme všichni občany, ale výjimek ze systému je tolik… Vezměte si Turecko. Kvůli údajně cizím hodnotám ho nepřijímáme do EU, ale v Istanbulu se konal pochod homosexuálů Gay Pride bez jakýchkoli problémů. A pak si v novinách přečtete, co se dělo při Gay Pride v Polsku, v Srbsku, v Chorvatsku. Ve Splitu to byla noční můra: dva tisíce policistů chránilo sedm stovek homosexuálů před desítkou tisíc spoluobčanů, kteří chtěli lynč. A ani stát to neodsoudil; chorvatská vláda prohlásila, že násilí je nepřijatelné, ale na druhou stranu gayové prý zase nemuseli provokovat občany katolického města… Z toho plyne zásadní: když převážně pravičáci mluví o ohrožení našich hodnot a židovsko-křesťanského odkazu, mají pravdu. Ano, evropský odkaz je v ohrožení, ale ohrožují ho právě oni noví pravicoví populisté, lidé typu Haidera, Le Pena a podobně. Evropa, v níž bude vládnout Geert Wilders, už nebude Evropou. Tím spíš, že tito pravicoví radikálové sami přiznávají, že nemají s evropskými křesťanskými tradicemi mnoho společného. Například Le Pen je pohan a hlásí se ke keltské mystice. Skutečná hrozba přichází zprava a v této nebezpečné situaci je třeba se pokusit o novou definici Evropy. Spolu s Freudem bychom se měli ptát, co Evropa chce.    A máte představu, co Evropa chce? Variant je víc, ale jako bychom se neuměli rozhodnout. Máme Evropu čistě technokratickou podle Bruselu, která usiluje jen o posílení konkurenceschopnosti na světových trzích, a na druhou stranu tu máme antiimigrační obránce Evropy. Pokud jsou to ale naše jediné volby, pak jsme jako Evropa ztraceni. Zachránit Evropu může jen obrozená, nová levice s nějakou novou emancipační evropskou vizí. Jinak jsme ztraceni, a pokud bych směl být bombastický, řeknu, že ztracena bude i humanita. Dnes jako bychom měli volbu jen mezi neoliberalismem a zmíněnými „asijskými hodnotami“. Osobně si nemyslím, že možností není víc, ale problém spočívá v tom, že nám chybějí vize. A jejich absence je důkazem, že nás stávající ideologie ovládají tak silně, že mimo jejich rámec nejsme schopni ani uvažovat.   Myslíte, že základem nové levice může být aktuální globální protestní hnutí? Může. Nicméně být skutečným levicově orientovaným člověkem dnes znamená mít neustále na mysli, že 20. století je za námi. Už nemůžeme používat hesla staré levice, podle nichž je „historický pokrok na naší straně“ nebo že jsme „nástrojem dějin“. Ne. Líbí se mi metafora Waltera Benjamina, podle níž není cílem řítit se dál ve vlaku pokroku, ale naopak zatáhnout za záchrannou brzdu dějin.      Dvacáté století je za námi, ale vraťme se do něj. Shodou okolností jste srpen 1968 strávil v Praze a jste znám jako velký filmový fanoušek. Co si myslíte o české nové vlně?  Filmy české nové vlny miluji a osud Miloše Formana přitom považuji za ukázkový příklad toho, jak někomu dáte na Západě svobodu a jeho tvorba začne upadat. Za nejlepší jeho filmy považuji Černého Petra, Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko. Pak se mi ještě líbil jeho první americký film, Taking Off, který na Ameriku nahlíží, jako kdyby byla jen jednou z československých provincií. Potom se ale pokusil zachytit amerického ducha a už to nebylo ono. Vím, že se mnoha lidem líbí Přelet přes kukaččí hnízdo, ale mně ne a mám dojem, že úplně nezafungovaly ani jeho pozdější provokace typu Lid vs. Larry Flynt. Podobně ale dopadl třeba Krzysztof Kieślowski. Jeho vrcholem byl film Náhoda z roku 1981, ale když se mu na Západě dostalo svobody, tak mi moje kamarádka Agnieszka Hollandová říkala, že začal točit filmy už jen jako záminku k tomu, aby mohl svádět krásné herečky.  Možná z toho všeho vychází jeden smutný závěr, že skutečně velké umění potřebuje určitou míru represe. Ne nijak velkou, protože o skvělém severokorejském filmu jsem nikdy neslyšel, ale jako by trocha útisku byla zkrátka ku prospěchu.   Přitom je úžasný onen odkaz, který nám středoevropský film 60. let zanechal. Nemluvím jen o Formanovi. Vybavuje se mi třeba ještě Obchod na korze a spousta dalších. Byla to prostě zlatá éra.    Pak ale nastoupila éra normalizace… Mám o této době velmi brutální teorii. Jednou jsme na konferenci ve Vilniusu debatovali o tom, kdy jsou lidé opravdu šťastní, a mě napadlo, že šťastní byli za Husáka v Československu. Proč? Předesílám, že štěstí nepovažuji za dobře definovanou kategorii. Lidé jsou šťastní za určitých podmínek: za prvé musíte mít poměrně pohodlný život, ale nesmí být pohodlný až příliš – potraviny mají být v obchodech stále, ale jeden den v měsíci by být neměly, což by vám připomnělo, jaké štěstí máte všechny ostatní dny. Za druhé, demokracie by neměla fungovat, protože když funguje a lidé mají pocit, že mohou o něčem rozhodovat, mají starosti – proto je vždy jednodušší mít nad sebou někoho, kdo rozhodne za vás a na koho pak můžete shazovat veškerou vinu. Za třetí, musíte mít jinou zemi, která by hrála roli falešného ráje. Například pro nás z bývalé Jugoslávie Západ rájem nebyl, protože hranice byly otevřené a mohli jsme Západ poznávat kdykoli. Ten falešný ráj by neměl být příliš vzdálený, abyste ho mohli chytat v televizi a snít své sny. Podle mého to vše dohromady činí lidi šťastnými. Z tohoto pohledu jsou pak argumenty proti reálnému socialismu ve skutečnosti argumenty proti štěstí, pokud tedy pojímáte štěstí jako prostý každodenní život mimo zkorumpovanou politiku.   Uvedu příklad. Ke konci Husákovy éry jste měli extrémně úspěšný televizní seriál Nemocnice na kraji města. Pro mě to byla Husákova ideologie v nejčistší podobě. Obyčejní malí lidé žijí své životy… to je pravá ukázka reálného socialismu. Právě Forman přitom podrýval systém tím, že si utahoval z malých, obyčejných lidí. Ukazoval jejich nehrdinské životy, jejich zbytečné sny. Nedělal si legraci z vládnoucí byrokracie, ale ukazoval, o koho že se opírá, za jaké lidi tak vzletně mluví. Šeredně se mýlí všichni ti, kdo tvrdí, že komunisté chtěli lidi politicky mobilizovat, protože pravdou je pravý opak. Ten jejich cynický přístup jim vyhovoval, protože jim umožňoval vládnout v klidu. Nechávali vás vést si své soukromé životy, pokud jste se drželi stranou politiky. Takže možná to bylo období štěstí, ale zároveň i období velmi depresivní, zbavené veškeré kreativity. Na takové štěstí se člověk s chutí vykašle.   Mluvil jste o štěstí za Husákovy éry, ale ten princip přestal fungovat v okamžiku, kdy lidé pochopili, že se mohou mít lépe. Myslíte si, že současná situace je jiná, revoluční, že může dojít k nějakým změnám? Myslím, že situace je vcelku stejná. V době sametové revoluce ale alespoň existovaly nějaké naděje, dnes se však zrodil rozpor: lidé jsou na jedné straně příliš cyničtí na to, aby se nechali zmobilizovat pro nějaký sen, a na druhé straně jsme svědky výbuchů čirého vzteku. Existují svobodně se šířící projevy vzteku, které nejsou s to se zformulovat do pozitivního programu, a tak se otevírá prostor pro autoritářská řešení.    Není to tím, že žádná lepší varianta společnosti prostě neexistuje? Ne, nejsem pesimista. Vezměte si Norsko, kde panují určité tradice nepsaných pravidel. Patří k nim třeba i to, že v typické norské firmě není rozdíl mezi platem uklízečky a nejvyššího manažera nikdy větší než jedna ku čtyřem, maximálně ku pěti. Rovnostářské společnosti tedy existují. Neoliberálové vám na to opáčí, že tím ztrácíte konkurenceschopnost. Ve skutečnosti jsou ale Norsko či Švédsko v žebříčku konkurenceschopnosti na nejvyšších příčkách ve světě, což znamená, že rovnostářská společnost může být i úspěšná. V USA naproti tomu funguje naprosto iracionální paradox: neexistuje tam korelace mezi závratnou výškou mezd topmanažerů a úspěšností firem, které vedou. Čím hůře si firma vede, tím vyšší je váš plat. Nebo další zvláštní fenomén: kolik mladých lidí dnes studuje, i když dopředu vědí, že neseženou práci. Vždy, když jsem v Londýně, Paříži nebo jinde, ptám se taxikářů, co jsou zač. Bože, to je ta nejvzdělanější vrstva obyvatelstva! Už jsem narazil na historiky, počítačové experty… Proto říkám, že současná krize je strukturní a žádné moralizující výzvy ji nevyřeší. I konzervativní ekonomové dnes proto poukazují na význam duchovního vlastnictví. Mám pocit, že kapitalismus přesně neví, jak s ním nakládat, protože duchovní vlastnictví funguje na úplně jiném principu než vlastnictví materiální. Když totiž vypiji šálek kávy, na vás nezbude, ale když se podělíme o znalosti, ty na ceně neztratí. Naopak, mohou se jen dál zdokonalit. Duchovní vlastnictví je tedy ze své podstaty komunistické.     Před třemi roky jste v rozhovoru pro The Guardian prohlásil, že komunismus zvítězí… Jistě, to byl vtip a nemyslel jsem tím systém držený pohromadě KGB. Komunismus jako systém selhal, sice ne zcela, jak si někteří myslí – čehosi dosáhl třeba v systému všeobecné dostupnosti zdravotnictví nebo vzdělání – ale v principu selhal. A problémy, na něž měl být komunismus odpovědí, jsou přitom stále tady. A jsou to problémy nás všech, tedy komunitární, tedy komunistické. Mám na mysli třeba otázky duchovního vlastnictví, biogenetiky, životního prostředí… A pak mám ve prospěch komunismu ještě jeden argument: Marx si naivně myslel, že kapitalistickému vykořisťování se může dařit jen v podmínkách formální svobody. Potíž je v tom, že kapitalismus si tuto formální svobodu může dovolit čím dál méně a někteří lidé z ní musejí být vylučováni – ilegální imigranti žijící ve slumech a podobně. Systém už si nemůže dovolit být demokratický a rovnostářský pro všechny. Tyto problémy musejí být vyřešeny. Pokud se tak nestane, míříme ke smutné a autoritářské společnosti. Nebude to žádný otevřeně fašistický systém, v soukromí si dál budete moci dělat, co chcete, společnost ale bude řízena depolitizovanou správou, která bude stále víc a víc omezovat svobody a stále více a více lidí bude vylučovat. Už dnes přitom přes miliardu lidí na planetě žije ve slumech, tedy na územích, z nichž se státní moc více či méně stáhla. Je to paradox, protože třeba Michel Foucault tvrdí, že směřujeme ke společnosti přísné kontroly, ale mezitím se stále rozrůstají území bez jakékoli kontroly.   Pro mnoho lidí jste dnes svým způsobem guru a možná až Mesiášem. Jak se vám taková role líbí? Nesnáším ji. Líbí se mi být šaškem, provokovat. Často opakuju, že přicházím s problémy, nikoli s odpověďmi. Nejsem politik, a proto nenabízím jednoduchá řešení, jsem filozof, a proto jen pokládám otázky.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}