EUR 25,145 || 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || Jakuba Dobeše, novou českou hvězdu NHL, poznal coby 15letého chlapce. "Tou svou cestou je inspirací pro všechny," popisuje kouč Dušan Strharský.
Čas načtení: 2024-06-14 05:30:00
ANO vyhrálo, jak s tím naloží? Jeho šéf Andrej Babiš odpoví v debatě Deníku
Hnutí ANO je vítězem voleb do Evropského parlamentu. Získalo sedm křesel, tedy o jedno víc než před pěti lety, a 26,14 procenta hlasů. „Jsem nadšený, je to famózní výsledek,“ komentoval prvenství Andrej Babiš. Jednička hnutí Klára Dostálová dostala 171 142 preferenčních hlasů, což je vůbec nejvíc, a jak připomněl Babiš, víc než celkově pobrala koalice SPD a Trikolory.
\nČas načtení: 2024-06-14 05:30:00
ANO vyhrálo, jak s tím naloží? Jeho šéf Andrej Babiš odpoví v debatě Deníku
Hnutí ANO je vítězem voleb do Evropského parlamentu. Získalo sedm křesel, tedy o jedno víc než před pěti lety, a 26,14 procenta hlasů. „Jsem nadšený, je to famózní výsledek,“ komentoval prvenství Andrej Babiš. Jednička hnutí Klára Dostálová dostala 171 142 preferenčních hlasů, což je vůbec nejvíc, a jak připomněl Babiš, víc než celkově pobrala koalice SPD a Trikolory.
\nČas načtení: 2024-06-12 09:10:06
Pekelná Dacia má po dalších testech na Dakar. Legendární pilot je z ní nadšený
Není Dacia, jako Dacia. Zatímco značka před nedávnem představila novou verzi jednoho z nejoblíbenějších modelů pro běžné řidiče, tedy novou verzi Dusteru, existuje ještě jedna Dacia, pro běžné řidiče nedosažitelná. Jmenuje se Sandrider, kočíruje ji mimo jiné Sébastien Loeb a chystá se na Dakar 2025. A před nedávnem proběhly další testy, které naznačují, že Dacia je […]
Čas načtení: 2024-10-18 11:10:08
Carter, který sté narozeniny oslavil na začátku října, už na začátku roku vyslovil přání, že by se právě prezidentských voleb, ve kterých je možné předčasně hlasovat už od 15. října, rád dožil. Řekl to podle svého syna už v srpnu, píše The Guardian. Bývalý prezident, který Americe vládnul v letech 1977-1981 žije v hospicové péči, to však ale podle jeho potomka Chipa neznamená, že se o politiku nezajímá, právě naopak. Lidé prezidenta Trumpa: Vlivný židovský finančník byl členem tajného spolku Číst více Podle rodiny ví, co dělá „Sleduje kampaň, rozhodně," řekl jeho vnuk Jason Carter v září zpravodaji CBS News Marku Strassmannovi. „A víte, když jsme se ho zeptali, jestli je nadšený ze svých 100. narozenin, řekl: Jsem z toho nadšený, ale jsem opravdu nadšený, že budu hlasovat pro Kamalu Harris. A tak je stále v obraze, stále dává pozor. A pořád si drží své názory," prohlásil Carterův syn. Je vůbec při smyslech? To ale úplně neodpovídá tomu, co ukazují poslední videa, na kterých je Carter zachycený. Podle jeho strnulého výrazu a nulových reakcí na okolí to totiž vypadá, že kdysi silný demokratický politik už o světě kolem sebe vůbec neví. A mnozí komentátoři proto jeho účast ve volbách vidí jako zneužívání starého člověka k přesvědčení jeho sympatizantů. Podívejte se sami na video níže. View this post on Instagram A post shared by Crime News (@white.crimes.matter) Carter je v hospicové péči už dva roky. Poté, co v minulém roce zesnula jeho šestadevadesátiletá manželka Rosalynn po neuvěřitelných 77 letech manželství, vyvstaly obavy, že jí zdrcený manžel bude následovat velmi rychle. Carter se však ale pozoruhodně zlepšil a v domácí hospicové péči, kde průměrný klient podle výše odkazované CBS vydrží průměrně šedesát tři dní, žije už neuvěřitelných devatenáct měsíců. Sklidili jeho hlas, zlobí se lidé „Kamalina kampaň plánuje dnes sklidit hlasovací lístek Jimmyho Cartera v hospici, kde je držen. Někdo v Carterově fyzickém a duševním stavu nemůže volit. Je neverbální, nemůže se hýbat a ani si neuvědomuje, že je naživu.To je trestné a odporné," píše jeden z mnoha twitterových komentátorů a poukazuje právě na výše odkazované video, ve kterém Carter rozhodně nevypadá, že vnímá svět kolem sebe. Trump je prostě divný. Kamala Harris pochopila, že na něj musí použít jeho vlastní zbraně Číst více Kamala má zatím navrch Kampaň před americkými prezidentskými volbami spěje do finále. Zřejmě poslední příležitostí přidat na svou stranu nerozhodnuté voliče tak bude poslední debata před volbami, která se odehraje na CNN 23. října. Samotné volby se pak odehrají v úterý 5. listopadu. Šance obou kandidátů zatím odborníci hodnotí jako velmi vyrovnané. Podle volební předpovědi deníku The Economist má ale v současnosti o chlup navrch právě Kamala Harris. Vše se ale může do voleb ještě zásadně změnit. KAM DÁL: V Moskvě prodávají pračky, objevil slovenský europoslanec. V Rusku je za hrdinu díky bizarnímu videu
Čas načtení: 2020-05-12 10:29:18
V roce 1995 přednášel Tony Judt na Johns Hopkins Center v Bologni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books. O rok později vyšly jeho přednášky knižně pod názvem Velká iluze? Esej o Evropě. Útlou publikaci lze považovat za předvoj k autorovu monumentálnímu dílu Poválečná Evropa (2005). Judt se v ní snaží vyrovnat s trojicí otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Ačkoliv od vzniku eseje uplynulo takřka čtvrtstoletí, neztratila na aktuálnosti. Britský historik, spisovatel a univerzitní profesor Tony Judt je považován za předního intelektuála konce 20. a začátku 21. století, k jeho odkazu se hlásí mj. americký historik Timothy Snyder. Než těsně před šedesátkou onemocněl fatální nervovou chorobou, jež postupně znehybňovala jeho tělo, napsal desítky článků a patnáct knih; některé z nich byly přeloženy do mnoha jazyků a staly se bestsellery. Aby pochopil Evropu dvacátého století, zajímal se také o střední Evropu – a naučil se česky. A pak napsal oceňované dílo Poválečná Evropa (česky 2008). O devět let dříve vznikla jeho esej Velká iluze?, jejíž název evokuje slavný protiválečný film Jeana Renoira (1937) o víře v dorozumění lidí různých národů, vzdělání, společenské třídy a vyznání. Ač sám nadšený Evropan, Judt se zde označuje za „europesimistu“, neboť prosazování skutečně jednotné Evropy považuje za nemoudré a sebedestruktivní. Je skeptický vůči nedostatku demokracie, který je podle něho v projektu evropské integrace zřejmý. Eurokraté se svojí posedlostí centralizovat mu připomínají definici fanatismu George Santayany: „Fanatik je ten, kdo zdvojnásobí své úsilí, když zapomněl své cíle.“ Bruselskou eurokracii přirovnává k osvíceným despotismům 18. století za vlády carevny Kateřiny II. Veliké, Fridricha II. Velikého, Marie Terezie a Josefa II. K jejich ideálu „efektivní a univerzální administrativy, oproštěné od partikularismů a motivované racionálním kalkulem a právními principy". Podle Judta se právě tato racionalita ideálu evropského společenství stala atraktivní zejména pro vzdělanou profesní inteligenci, která spatřuje v „Bruselu“ únik ze zkostnatělých praktik a provinciální zaostalosti. Varuje, že pakliže „Evropa“ reprezentuje vítěze, tedy bohaté regiony, potom chudým, jazykově, vzdělanostně nebo kulturně znevýhodněným, neprivilegovaným Evropanům zbývá jen „národ“, přesněji řečeno nacionalismus. Na závěr vyzývá k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států. Ukázka z knihy Předmluva Knížka, již držíte v rukou, vychází z přednášek, které jsem pronesl v květnu 1995 na Johns Hopkins Center v Boloni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books a nakladatelství Hill and Wang. Chci řediteli centra prof. Robertu Evansovi poděkovat za pohostinství a šéfredaktorovi La Rivista dei Libri prof. Pietru Corsimu za podíl na organizaci a podpoře přednáškové řady. Živé diskuse, jež po přednáškách následovaly, pro mne byly velkým přínosem; snad bude z následujících kapitol patrné, jak moc jsem se z nich poučil. Původní myšlenka knížky vzešla z rozhovorů s Robertem Silversem a Elisabeth Siftonovou, jimž jsem oběma zvláště vděčen za podněty a povzbuzení. Nejedná se o čistě příležitostnou stať, ale ani o odborný historický výklad. Snažím se vyrovnat s trojicí aktuálních otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Formulacemi, jež pro své otázky volím, a podanými odpovědmi si možná vysloužím cejch euroskeptika, zvlášť vzhledem k faktu, že jsem (původem, byť ne místem pobytu) Brit. Proti takovému obvinění se chci důrazně ohradit a bránit. Jsem nadšený Evropan; nikdo jen trochu informovaný si nemůže vážně přát návrat do onoho zvenčí obléhaného a konflikty zmítaného kroužku podezíravých a do sebe zahleděných národů, jímž evropský kontinent ještě před nedávnem byl. Cokoli nás vede od této Evropy pryč je dobré, a čím jsme od ní dále, tím lépe. Leč považovat určitý výsledek za žádoucí je jedna věc, považovat jej za dosažitelný je věc jiná. A teze následující stati zní: skutečně jednotná Evropa je nepravděpodobná do té míry, že trvat na jejím prosazování je nemoudré a sebedestruktivní. Nejspíše jsem tedy europesimistou. Na rozdíl od zakladatele Evropského společenství Jeana Monneta si nemyslím, že je rozumné či vůbec možné „zahnat ducha historie“ v míře vyšší než malé, a můj esej proto končí výzvou k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států. Z týchž důvodů shledávám, že bez ohledu na to, zda bývalé komunistické země východní Evropy mají v budoucnu náležet do plně integrované Evropy, faktem je, že k tomu možná nedojde; a bylo by proto nejspíš moudřejší přestat slibovat opak. Argumentace i tón celé úvahy nesou výrazné stopy toho, že kniha vznikla v Rakousku. Vyhlídky Evropy a její nadcházející obtíže vypadají z centra kontinentu jinak než na jeho západním okraji, kde se nachází většina institucí Evropské unie. Imperiální dědictví a současná provinčnost střední Evropy, všudypřítomnost Německa, blízkost bývalé Jugoslávie a skutečnost toho, jak snadno lze překračovat dávné hranice mezi Východem a Západem a zjišťovat, jak odlišné obě Evropy zůstávají, to vše společně přispívá k tomu, že se odtud vyhlídky na sjednocení jeví mlhavější než při pohledu více ze severu nebo ze západu. Jsem proto zvláště vděčný Newyorské univerzitě za to, že mi poskytla badatelské volno, a Institutu věd o člověku a jeho řediteli prof. Krzysztofu Michalskému za velkorysé pozvání, abych tuto dobu strávil jako jejich host ve Vídni. Vídeň, leden 1996 1. VELKÁ ILUZE Evropské společenství uhlí a oceli se roku 1951 zrodilo z myšlenky, kterou pojal Jean Monnet a v květnu 1950 předložil francouzský ministr zahraničí Robert Schuman. Roku 1958 se ESUO změnilo v Evropské hospodářské společenství, běžně označované jako „Evropa šesti“ (Francie, Západní Německo, Itálie a Benelux). Tato blahobytná, „dálnozápadní“ Evropa následně umožnila přistoupení Spojeného království, Dánska a Irska a změnila se v „Evropu devíti“, načež se znovu rozrostla a s připojením Řecka, Španělska a Portugalska v osmdesátých letech se z ní stala „Evropa dvanácti“. S trojicí nejnovějších členů – Rakouskem, Švédskem, Finskem – se dostáváme na patnáct. Když se dnes mluví o možném přičlenění dalších zemí, zcela bez rozpaků se říká, že se ta a ta země – například Slovinsko či Polsko – „připojí k Evropě“. Toto podivuhodné vyjádření dokládá, že dnešní Evropa už vlastně není lokalita; je to idea a mírumilovné, blahobytné mezinárodní společenství sdílených zájmů a spolupracujících složek – „Evropa ducha“, lidských práv, volného pohybu zboží, myšlenek a osob, stále těsnější spolupráce a jednoty. Zrod této hyperreálné Evropy, evropštější než sám kontinent, této projekce všech vznešených hodnot dávné civilizace – ovšem očištěné od svých temných rysů – do vnitřních vzájemných vztahů a do budoucnosti, nelze přisoudit výhradně komunistickému uvěznění druhé, východní půle Evropy. Stranou vůči nové „Evropě“ koneckonců nestály jen lidové demokracie, ale také Švýcarsko, Norsko a (až donedávna) Rakousko a Švédsko, vzory mnoha sociálních a občanských ctností, které se „Evropané“ snaží svými novými institucemi ukotvit. Pokud máme chápat prameny – a, jak mám v plánu demonstrovat, též meze a možná rizika – této „Evropy“, jež nám je představována jako vodítko a příslib, musíme se vrátit do nedávné minulosti, kdy vyhlídky na Evropu jakéhokoli druhu byly mimořádně chmurné. Domněnka, že výstavbu západní Evropy zdevastované válkou podnítili idealističtí zastánci jednotného kontinentu, je plodem pochopitelného retrospektivního omylu. Lidé uvedeného druhu nepochybně existovali; náleželi například ke Hnutí evropské jednoty z roku 1947 a jejich vliv v reálném světě byl mizivý. Je kuriózním faktem, že hlavní slovo v otázce sjednoceného kontinentu mělo britské vedení, které přitom ve skutečném budování evropské jednoty v následujících letech nemělo sehrát žádnou aktivní roli. V říjnu 1942 upozornil premiér Winston Churchill britského ministra zahraničí Anthonyho Edena, že „by bylo nezměrnou pohromou, kdyby měl ruský bolševismus překrýt kulturu a nezávislost starobylých evropských států. Jakkoli se to dnes těžko říká, jsem přesvědčen, že evropská rodina bude s to konat jednotně jen pod vedením Evropské rady.“[1] Není pochyb o tom, že v osvobozených zemích kontinentální Evropy panovala v roce 1945 idealistická nálada, avšak většina jejich mluvčích si kladla domácí cíle: změnu a reformu ve vlastní zemi v podobě stanovované různými koalicemi, jež se utvořily během války v zájmu odboje proti nacistické okupaci. Až do padesátých let nebylo obvyklé nacházet v Evropě intelektuály či politiky, jejichž hlavním zájmem by byla budoucnost sjednoceného kontinentu, a nikoli politika vlastní země. Pokud hnacím motorem Evropanů v těchto letech nebyl idealismus, nebyly jím ani zjevené imperativy historického osudu. V bezprostředně poválečném období máloco nasvědčovalo tomu, že by se přeživší z války s Hitlerem měli spontánně či nevyhnutelně spojit dohromady. Americká novinářka Janet Flannerová v pravidelné depeši pro The New Yorker předvídala v roce 1944 spíše pravý opak, tedy nástup éry vnitroevropské soutěže zoufalých národů o nedostatečné přírodní zdroje. Bylo sice očividné, že státy západní Evropy budou muset nějakým způsobem spolupracovat, avšak sám fakt poválečného vyčerpání a kolektivní bídy ještě nepředurčoval rozsah a formy této spolupráce. Navíc v sobě mnoho možných podob spolupráce, zvláště ekonomické, nemělo vůbec nic idealistického a neobnášelo sebemenší konotace budoucí jednoty. Myšlenka provázání ekonomických zájmů ve snaze překonat společné problémy nebyla vůbec nová. Již v polovině 19. století se našli zastánci „Spojených států evropských“ (v únoru 1848 tuto myšlenku hájil list francouzské druhé republiky Le Moniteur). V různých návrzích se plánoval vznik evropské ekonomické federace po vzoru švýcarských kantonů. A oblíbeným tématem diskusí v 19. století byly též celní unie. Existovaly návrhy – byť z nich nakonec nic nevzešlo – na rozšíření německé celní unie, založené roku 1834, tak, aby zahrnula Nizozemsko, Belgii, Dánsko, a dokonce i země habsburské koruny. Téma obchodních dohod vzbudilo novou pozornost po první světové válce, kdy rozpad impérií a s tím související dezintegrace výrobních entit a obchodních sítí vyvolaly potřebu kartelů a obchodních smluv; stejný efekt mělo znehodnocování měn a cenová deprese, charakteristické pro počátek dvacátých let. (Za třetí k tomu přistupoval závan antiamerikanismu a obavy z konkurence USA, jež podněcují a současně pronásledují tvorbu vnitroevropských obchodních dohod dodnes.) Nejznámější výslednou smlouvou byl mezinárodní ocelářský kartel, podepsaný v září 1926 a zahrnující Německo, Francii, Belgii, Lucembursko a Sársko (v té době ještě podle ustanovení Versailleské smlouvy oddělené od Německa). Následujícího roku se připojilo Československo, Rakousko a Maďarsko. Němečtí výrobci však kartel zavrhli v roce 1929 a dva roky nato, v období vrcholící krize, se rozpadl. Existovaly i jiné pokusy o posílení meziválečné evropské ekonomiky: konvence z Osla z roku 1930 (zahrnující Skandinávii a země Beneluxu) a římské protokoly z roku 1934, které podepsala Itálie, Maďarsko a Rakousko. Žádná z těchto dohod však nedokázala zabránit zhroucení obchodní výměny, což je hlavní impulz a indikátor hospodářské stagnace; v rozmezí let 1929–1936 poklesl francouzský vývoz do Německa o 80 procent a německý vývoz do Francie o 85 procent. Stojí ale za pozornost, že ještě v roce 1938 se Francouzi a Němci zoufale snažili situaci vylepšit (neratifikovanou) obchodní dohodou, podle níž by Francie z Německa přijímala více chemické a inženýrské produkce výměnou za zvýšený německý dovoz francouzských zemědělských plodin. Tyto vratké a neúspěšné pokusy o ekonomické partnerství byly provázeny diplomatickými snahami o těsnější francouzsko-německou spolupráci – a to především zásluhou francouzského státníka Aristida Brianda a jeho německého protějšku Gustava Stresemanna. Ve dvacátých letech se Stresemann neúnavně zasazoval o odstranění celních bariér, a dokonce i o vytvoření evropské měny. Stresemann sice plně nesdílel názory německého ministra Walthera Rathenaua, kterého roku 1922 zavraždili němečtí nacionalisté a který podle Stefana Zweiga za ideu Evropy „obětoval život“, nicméně si plně uvědomoval, že zájmům Němců nejlépe poslouží, když budou začleněny do širšího, evropského kontextu. Pro Brianda je příznačné, že měl větší ambice a méně přesnou myšlenku; jeho plán jednotné Evropy z roku 1929 hlásal, že „mezi národy, jež tvoří geografická uskupení, jako jsou národy Evropy, by měl existovat určitý federální svazek“. Skepticky, leč s hlubším pochopením se k Briandovu návrhu vyjádřilo britské ministerstvo zahraničí: jedná se o „přeskupení a konsolidaci evropských financí a průmyslu, které by Francii a zbytek Evropy zajistily proti neustále vzrůstající síle neevropské, především americké konkurence. Přesně to se vždy míní především, kdykoli se mluví o ,Spojených státech evropských‘ nebo ,Panevropě‘, a nebýt tohoto cíle, je těžké pochopit, co by ,Panevropa‘ vůbec mohla znamenat.[2] Evropské poválečné snaze o hospodářské sjednocení tedy nescházely precedenty a na oživení těchto myšlenek a projektů ve vhodnou chvíli nebylo nic zvlášť idealistického, naopak: o oživení zdecimovaného kontinentu pomocí nadnárodní organizace projevovalo zřetelný zájem celé politické spektrum. V meziválečném období to byli především – avšak nikoli výlučně – fašisté, kdo mluvil a psal o ideálu obnovené, omlazené Evropy, očištěné od dávných rozdělení a sjednocené společným souborem ambicí a institucí. Mladí stoupenci neutrality ve třicátých letech – například belgický socialista a budoucí belgický ministr zahraničí a evropský státník Paul-Henri Spaak – vstupovali do sdružení s názvy typu „Mladá Evropa“ (Jeune Europe), kde se seznamovali s podobně smýšlejícími lidmi včetně Otty Abetze, budoucího německého velvyslance v okupované Paříži. Ve dvacátých letech byl hnacím motorem ideje evropské jednoty pacifismus; autoři manifestu evropské jednoty z roku 1922 tvrdili, že ve sjednocené Evropě se už nepovedou války. Není zcela náhodou, že jedním významným signatářem manifestu byl mladý Francouz Jean Luchaire, posléze šéfredaktor hlavního kolaboračního listu ve vichistické Francii. Koncem druhé světové války už v sobě úvahy o jednotné Evropě obnášely chmurnější konotace: plány Alberta Speera na nastolení Nového (evropského) pořádku, kontinentálního systému s hlavní oporou v Německu, nacházely odezvu v tisících válečných projevů, v nichž vize nové Evropy sloužila jako zlověstné synonymum antibolševismu, kolaborace s národním socialismem a odmítání starého liberálního, demokratického a rozděleného předválečného světa. Není proto překvapivé, že v prvních letech po porážce Německa se o „jednotné Evropě“ moc nemluvilo: zmíněné slovní spojení náhle vyvolávalo odpor. Tvůrcové poválečné Evropy byli motivováni zcela konvenčními a tradičními realistickými a nacionálními pohnutkami – což se dalo čekat, když si uvědomíme, že většina z nich vyrostla ve světě národních států a aliancí a jejich první dospělé vzpomínky vycházely z období před první světovou válkou. Alternativy, před nimiž stanuli po roce 1945, si dokázali představovat výhradně ve světle dřívějších zkušeností a omylů, a jen podle nich mohli formulovat své plány. [1] Proslovy o sjednocené Evropě měl Churchill i po válce: v září 1946 v Curychu a v květnu 1947 v londýnské Albert Hall. Ve shodě s většinou britských politiků si ale představoval a přál v podstatě jen místo k setkávání a rozhovorům, jakým se nakonec stala a zůstala „Rada Evropy“. [2] Cituje editor P. Stirk v úvodu ke svazku European Unity in Context. The Inter-war Period, Londýn 1989, str. 13. Z anglického originálu A Grand Illusion? An Essay On Europe vydaného nakladatelstvím New York University Press v New Yorku v roce 1996 přeložil Martin Pokorný. 168 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020. V českém jazyce vydání první. Britský historik a esejista Tony Judt (1948–2010) studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a amerických vysokých školách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na obecnější problémy evropských dějin. Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě, ale už v osmdesátých letech navázal styky s východoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih, česky vyšel jeho esej Zle se vede zemi (2011). V nakladatelství Prostor vyšly knihy Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem (2013), Penzion vzpomínek (2016), Falešné ideje, cizí krev. Francouzská inteligence 1944–1956 (2018). V roce 2017, devět let po prvním českém vydání, jeho Poválečná Evropa a o dva roky později soubor esejů Zapomenuté 20. století. Osobnosti, události, ideje. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-12-20 18:43:02
Ivo Pondělíček zemřel v noci na pátek 20. prosince. Literární noviny při této příležitost zveřejňují rozhovor, který pořídily před dvěma lety při příležitosti vyhlášení sbírky jeho esejů Labyrinty duše & Bída psychologie knihou roku. Prof. PhDr. Ivo Pondělíček, CSc. (* 17. června 1928, Praha) byl český psycholog, sexuolog, filmový teoretik, esejista a spisovatel. Promoval na Masarykově univerzitě v Brně, poté působil jako lékařský psycholog v Karlových Varech. Od roku 1959 přednášel psychologii filmu na FAMU, poté na Filozofické fakultě UK v Praze. Ze škol byl donucen odejít (1972) a zaměřil se na sexuologii. V 80. letech působil na klinice popálenin. Byl spoluautorem knihy Rekonstrukce a rehabilitace u popáleninového traumatu a spolu s Radanou Königovou za ni obdržel v roce 1985 mezinárodní Ramelotovu cenu za vědecký výzkum. Dále byl také například autorem knih Fantaskní umění, Lidská sexualita, Sexuální zrání mladého muže, Bergmanův filosofický film, Outsiderova zpověď. Jeho svazek esejů Labyrinty duše & Bída psychologie vyhlásily Literární noviny za knihu roku 2016. Šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek o ní tehdy napsal: „Kniha dokládá svou ojedinělostí rmutnou pravdu, že intelektuálů je dnes mnoho, ale že v jejich hejnu se ti moudří vyjímají jako bílé vrány. Ivo Pondělíček je bílá vrána rovněž proto, že nemá potřebu zneužívat komunikační sítě ke komentářům jepičích činů, dělat dobře svému exhibicionismu a natřásat svá intelektuální pírka. A ještě něco: Pondělíček na rozdíl od mnoha specialistů umí psát česky.“ Zkušený přítel oidipského komplexu Ve svém eseji Od Flauberta k bovarismu píšete, že romanopisec v Paní Bovaryové předjal nemoc moderní doby. Jak byste ji stručně charakterizoval? Jde o hysterii, která bývá nadneseně charakterizována jako komediantka duševního života, protože se v ní objevují různé projevy duševní a patologické, nebo dokonce normální, které se střídají, a pacient, ten hysterik nebo ta hysterička, to dávají na odiv. Tito lidé jsou rádi obdivováni nebo na sebe rádi upozorňují. Na druhé straně zase ale jejich vada je velmi silný egocentrismus, až narcismus, a to se počítá k onomu hysterickému syndromu. V Bovaryové jsou i další věci, které by hrály do této syndromologie. Posuzujeme román z tohoto úzkého hlediska, přestože především je třeba jej posuzovat z literárního strukturálního hlediska. Ale já nejsem tady od toho, já jsem spíš na to mluvit o psychopatologii. No, tak tady mám pak dojem, že hysterie už poněkud, pokud jde o její frekvenci mezi obyvatelstvem, ustoupila z toho počtu případů, který jsem zaznamenal v roce, kdy jsem ten esej psal, a to v roce 1965. A proč ustoupila? Jednak proto, že se velice zlepšila neurologická diagnostika pro epilepsii. Hysterie se projevuje v jedné, té nejkratší formě, pouhými záchvaty. A často ty záchvaty hysterikovy jenom napodobovaly epileptické. A protože neurolog už to dneska rozliší, tak nemocný hysterií už nemá za co se schovat. Hysterie má ale ještě další dvě formy. Jedna se chová jako neuróza, to znamená trvá několik týdnů, řekněme, a musí tam být nějaký konfliktový původ. Průběh té neurózy je velmi pestrý, tak jako vůbec najdeme pestrost symptomů v té nemoci samotné. Druhá forma je ta nejzávažnější, to je typ hysterické osobnosti. Tam už nejde o nemoc, ale o stav mysli, stav osobnosti. Hysterii označujete za nemoc moderní doby. Hysterie tu nebyla vždycky? Hysterie tu asi nebyla vždycky, ale je tu strašně dlouho. Známe ji například ze středověkých zápisů, z různých rituálních náboženských projevů, kdy se věřící chová, jako že do něho vstoupil někdo vyšší, než je on sám, a jedná tak nepříčetně, že není myslitelné se s ním nějak normálně spojit, ale naopak celé skupině kolem nezbývá než napodobovat jeho jednání. Ze středověku to známe, jak to bylo v pravěku, to nevíme, ale v každém případě víme, že v pravěku hysterie počíná. A to proto, že to je nemoc, která vznikla jako únik z úzkosti. Snaží se zabalit úzkost do jakéhosi jiného psychopatického symptomu, který je snesitelnější. K úzkosti musím poznamenat, že je to jistý symptom pravěkého člověka. Můžeme říct, že trvá třicet tisíc, dvacet tisíc let. V době, kdy se z parahominidů, kteří přišli do Evropy, údajně jich bylo asi dvacet kmenů, zachoval a pro další vývoj se uplatnil pozdější homo sapiens. Zázračným způsobem se u něho objevil v hlavě takzvaný neocortex, čili ten větší mozek, který překrývá podmozkové struktury, a tento neocortex se exponenciálním způsobem rozvinul a má schopnost myšlení. Člověk se stal myslícím tvorem, ale zároveň tím se stal i kriticky myslícím tvorem. Jestliže mozek vstřebával a srovnával některé pocity, které získal z podkoří, tak mezi těmito pocity, postoji a vlastnostmi získal i dvě velmi pro sebe negativní vlastnosti. Jednou bylo vědomí vlastní nedokonalosti. A druhá byla ještě horší, a to bylo vědomí konečnosti, vědomí smrti. Když přišlo vědomí konečnosti, tak proti tomu se automaticky organismus brání. Bránil se i raný psychický organismus pravěkého člověka. Čímž se úzkost balila do jiných chorob, které nebyly tak nepříjemné. Soudí se, především k tomu dospěl Freud, že i moderní hysterie jako druh nemoci je vlastně jenom obrana proti trvalé autentické chronické úzkosti, proti níž se člověk neumí bránit jinak než zase nějakým syndromem. Začínali jsme u Flaubertovy Paní Bovaryové. Není psaní dnešních autorů, kterých jako by přibývalo, také symptomem hysterie? Není grafomanie podle vašeho názoru určitým druhem hysterie? Myslím, že i když vidíme obrovský přebytek začínajících autorů, tak to opravdu s hysterií přímo nesouvisí. Možná že mezi nimi jsou i hysterici, ale to by se muselo osobně vyšetřit. V autorech, kteří se chtějí prosadit literárně, jich nebude moc. Tužbu stát se autorem způsobuje tužba nějak uplatnit své tvořivé vlastnosti, svou kreativnost. Jsou třeba špatní, nedostateční, jak je koneckonců vidět v literární produkci, ale řekl bych, že hysterie s tím nemá nic společného. A pokud jde o grafomanii, tam je to ještě zamotanější. U grafomanů bych hysterii zcela vyloučil proto, že trpí jinou poruchou, a to je takzvaná obsedantní neuróza, obsedantně kompulzivní stav, tedy nutkavost. Nutkavost, která nás nutí desetkrát se přesvědčit, jestli je zamčeno. Vtírá se i v podobě psaní, člověk musí pořád psát. Ve svých esejích píšete také o tom, že stále větší roli začíná hrát v moderním nastavení života virtualita. Mluví se o závislosti na virtuálních jevech. To rčení „jakoby“, které se velmi často v obecné mluvě objevuje, není to projev jakéhosi prosakování virtuality do reality? Je to opravdu jen nějaká slovní protéza? Zaprvé, ta virtualita. Měl jsem v hlavě plán napsat ještě jednu knížku, už to bohužel nestihnu, knížku o tom, že mnozí lidé, možná všichni a někteří nevědomky, nosí ve své hlavě dva scénáře života. Jeden scénář je praktický, je to ten nudný život, práce a to všechno. Ale pod tím se skrývá druhý scénář, který můžeme nazvat scénářem virtuálního života. To je úplně vymyšlený smysl a průběh života, který někdy vydá mimořádně geniální plody. Franz Kafka, ten měl život pojišťovacího úředníka, nudný zajisté, ale kromě toho měl ještě druhý život, může se mu říkat také eskapový, protože jsou to úniky, a když to jsou legrační úniky, tak jsou to eskapády. Kafka měl obrovský scénář virtuální, o kterém sám nechtěl, aby vyšel, což je potvrzením, že to bylo jenom pro něj. Bylo to jenom jako úleva. Zabaloval úzkost. Zdaleka nejde jen o chorobný stav, který by s úzkostí soupeřil. Mechanismy jsou různé jiné. A zadruhé, pokud jde o „jako“, velmi jste mi přišli do noty. Já je nesnáším. Mně se dělá špatně. Upřímně řečeno, v penzijním věku mě dohnalo k malířství to, že jsem nechtěl slyšet opakování těchto výrazů. O co tady jde? V psychiatrii se tomu říká perseverace. To znamená ulpívání na jednom slově, neustálé opakování. Je zajímavé, že tento motiv je vlastně významným symptomem schizofrenního onemocnění. Když takovému pacientovi kladete otázky, tak on odpovídá jedním slovem nebo jednou větičkou. Ale jsou i lidé zdraví, kteří se takto projevují, proto tomu říkám koktání zdravé mysli. Zažil jsem to opravdu u mnoha případů lidí, kteří měli otevírat nějakou výstavu nebo někde vystupovat veřejně. Z toho jsem usoudil, že koktání, ty perseverace jsou vlastně z trémy a že člověk si na to zvykl jako na svůj vlastní projev. Slyšíme to mnohdy i z projevů poslanců. Dneska se objevuje vedle „jako“, jednak slovo "řešit", ale hlavně "nějakým způsobem". Když veřejnost poslouchá poslance, který říká „nějakým způsobem to vyřešíme“, tak může vsadit poslední peníz, že to nevyřeší. Zabýval jste se fenoménem pia fraus, tedy milosrdné lži, a akcentujete její význam jako neocenitelného nástroje a zbraně proti zoufalství a depresi. Je tahle milosrdná lež prospěšná třeba i v politice? Velmi správně jste za mě odpověděli, že je to nástroj proti zoufalství. Jednou jsem se strašlivou hrůzou zjistil, že nějaká parta lékařů dávala k dobrému, že by se mělo umírajícímu říct, kdy umře, jak umře, aby se prý připravil a sbalil si kufry nebo co, ale především, aby se rozloučil. To je něco strašidelného. Naštěstí to zmizelo, protože to není možné. Nemocný člověk musí mít stále naději, tomu se nemůžou říkat takové věci. Pia fraus je už od Hippokrata způsob, jak dodávat naději. Ta lež je nutná, ale jenom jako milosrdná. Jestliže se ptáte na politiky, tak ti nás zásobují nemilosrdnými lžemi. Existuje několik studií genderových badatelek, které jsou velmi rozhořčeny a nadávají celému hollywoodskému průmyslu. Dávají mu za vinu, že z žen pomáhal učinit předmět na civění. Používají termín „gaze“ a velmi složitě analyzují rozdíl mezi „look“ a „gaze“ a tvrdí, že to zpředmětnění ženy jako objektu, který je tady proto, aby se na něj zíralo, musí být zlikvidováno. Jaké jsou vaše názory? Můžu připustit, že badatelky mají pravdu, sám jsem se tímto problémem nikdy nezabýval. Ale zdůrazňuji, více je o tom badatelek než badatelů. U Hollywoodu může to být takhle pociťováno, jak to badatelky vysvětlují, ale nešel bych tak daleko. Našel bych jednoduchou rovnici, která platí, pokud jde o sexuální vztahy, a která platí pro Hollywood. Sex je tam problém poptávky a nabídky víc než v normální společnosti, v normální skupině v jakémkoliv jiném městě. Nabídka musí být nejprve ze strany ženy a poptávka musí být u mužů, kteří mají obrovský vliv na film. Hlavně u producentů a režisérů. Ti si vybírají, co se jim hodí, co se jim líbí, k čemu mají libidinózní vztah. Jakmile takovou ženu povýší na herečku filmovou, dokonce na hereckou star, tak se poměry převracejí. Najednou je herečka vlastně ta, která povoluje nabídky, nebo jim vyhovuje. Už se nemusí vyspat s každým režisérem, který jí pomůže, protože jí pomůžou všichni. Uvažuji často o tom, že slavné herečky, které jsou libidinózním zázrakem pro mnohé muže, jsou dokonce frigidní. Zajímal by nás váš názor na tezi, že k tomu, aby se změnilo paradigma mužského vnímání světa, musí být odmítnuta oidipovská role, která se staví ke světu jako k otázce a bádá, jak na něj odpovědět racionálně. Volá se v okruhu gender studies po ženském rozrušování například logického vyprávění ve filmu a umění vůbec. Za pionýrku tu platí například Věra Chytilová. Nejsem si jistý, že jsou v tomhle badatelky zrovna oprávněné takhle mluvit. Protože ten oidipský komplex, který ony přeřadí ze základního poměru matka syn a staví jej jako substrát, který stojí vůči světu, ten jde příliš daleko. Jinak jsem velmi značným a řekl bych prakticky dosti zkušeným přítelem oidipského komplexu, nikdy jsem ho nezavrhoval. Existuje dnes celá řada psychologů, kteří ho zamítají. Já nikoliv. Myslím si, že oidipský komplex je vztah, který má sice nějakou vnější podobu, ale že za tím vztahem se skrývá mnohem víc utajených jevů, které jsou rozhodující pro člověka od dětského věku. Když bilancujete, na jaké období svého života nejraději vzpomínáte a proč? Lidé často odpovídají, že na mládí. Ale já bych k tomu ještě připojil, že tehdy hodně záleželo na kádrovacích výsledcích. Vyrůstal jsem v komunismu, a dokonce jsem i dospěl v komunismu, tak od osmačtyřicátého, kdy mi bylo dvacet, se vlastně datuje moje profesionální existence. Jestliže jsem byl mladej a nesměl jsem nic dělat, byl jsem outsider a jenom mě zastrčili někam, tak na to nemůže člověk vzpomínat v dobrém. Pro mě každé životní období mělo své výhody, ale také svá rizika. Třeba na psychiatrii jsem končil ve dvaašedesátém, když už byl tady komunismus velmi pevně zakotven. Potom přišlo období obecné úlevy s Dubčekovou reformou, která se samozřejmě nepodařila, ale byl tady náznak, kterého se ujali lidé předtím ne příliš přijímaní. Já jsem v té době byl u filmu, protože jsem nemohl nikam jinam, a tam jsem měl kamarády, kteří nedali na nějaké kádrové posuzování. Byl jsem ve filmovém ústavu na místě, říkalo se mu hlavní řešitel úkolu divák - film. Ale zase to nebyla éra, která by odpovídala pevně mým tendencím a zájmům. Pak přišla práce na klinice popálenin. Pro mnohé lidi je nemyslitelné pohybovat se mezi těmi nešťastníky, kteří umírali každý den, když byli se silným termickým úrazem, ale já jsem tam vydržel deset let jako jeden z mála na světě z těch, kteří dělali psychologii. Také jsem byl náležitě oceněn. Úžasně mě bavilo to, že to bylo snad jediné období mé klinické práce, kdy jsem cítil, že pomáhám. Že lidé zabírají a že se často i stane, že z toho nejhoršího se dostanou. Tohle byl pro mne krásný zážitek. A věděl jsem, že i kolegové to takhle chápou, a proto jsme byli velcí přátelé. V období po sametové revoluci jsem mohl být spokojen s kýženou svobodou, nebo tedy relativní svobodou, svoboda bez důsledku je nesmysl, nemůže být svobodný zloděj. No a právě že byli až příliš svobodní ti lidé, co si to dovedli zařídit a dělali tunely. Na etapě devadesátých let mě tohle přestalo zajímat. Tisknul jsem v té době věci, které jsem v předchozí době buď nemohl tisknout, nebo nechtěl. Vadilo mi to, co jsem zmínil, a byl jsem najednou velmi šťastný, že jsem v důchodu. Ještě jsem dopřednášel do svých pětasedmdesáti let, ale už jsem nebyl nikde vázán, už jsem byl penzista a začal jsem malovat, a to malování mi přineslo ohromnej požitek, zejména, když mnozí říkali, že je to dobré, a to je další období, které bych mohl označit jako šťastné. Takže je to vlastně šťastný život. Ono se to traduje, ale také se může tradovat, že pro vězně, co dostali třeba pětadvacet let za špionáž, to byl nešťastný život. Ještě bychom vás poprosili, kdybyste se zastavil u některých zajímavých osobností, se kterými jste měl štěstí se potkat, a kdybyste je mohl nějakým způsobem charakterizovat, nebo spíše poopravit některé obecné mínění o nich. Tohle je krásná otázka, protože jsem přišel na lidi, co byli odstrkávaní do stínu. Ale pokud jde o to, abych jmenoval lidi, kteří za něco stáli, tím, že udělali velké dílo, bál bych se je tady jmenovat, abych neublížil těm jiným, ale opravdu jsem se setkal ve svém životě s řadou lidí, kteří platí za výrazné osobnosti s významným dílem. Mám je nakonec ve své knize Outsiderova zpověď, kde jsem měl možnost o nich mluvit. Ale teď důležitější nebo zajímavější je to, jestli jsem se setkal s lidmi, kteří si zasluhovali mnohem víc, než co jim společnost dovolovala. A byli to nejméně dva lidé, o kterých mohu mluvit otevřeně. Bohužel už jsou mrtví, oba byli starší a oba se jmenovali stejným příjmením, ač nebyli vůbec příbuzní a vůbec se neznali. To příjmení je Havlíček. Mohu jmenovat toho staršího, který byl asi o dvacet let starší než já a kterého jsem náhodou poznal jako psycholog v karlovarské nemocnici. Poslal mi ho neurolog s tím, že mi říkal, dostaneš tam člověka, kterej výborně maluje, a ty se zabejváš malováním. A skutečně Karel Havlíček, on nemaloval, on kreslil, ale co mně ukázal, já byl nadšený. A nadšený jsem byl už i proto, že mi zároveň řekl, že měl v devětačtyřicátém roce už vystavovat, protože předtím měl s tím jakési potíže, a že mu napsal dvanáctistránkový katalog k té výstavě Karel Teige. Já si tím víc uvědomil, že jsem tady u člověka, který má mimořádné schopnosti. Přimluvil jsem se mu za několik výstav, on byl obrovsky přijímán, dodatečně, ale bylo to už jen pár let do jeho smrti, a nejvíc byl uznávaný po své smrti. To byl jeden člověk, který byl ve stínu skoro celý život. Druhý Havlíček je Zbyněk. Což je asi známější jméno, přestože byl stejně tak utlačovaný a stejně tak odříznutý od svého kumštu, to jest od poezie, a brzy zemřel, v necelých padesáti letech. Za jeho života, pokud vím, nevyšla žádná jeho sbírka, teď snad vyšly tři, jedna z nich mi byla věnována. Zbyněk byl můj kolega v dobřanské léčebně – Dobřany, veliký blázinec, veliká psychiatrická léčebna, dva tisíce lůžek. Zbyněk byl jeden z vůbec nejlepších básníků své generace. Tu současnou generaci tak neznám, co jsem četl, bylo strašidelné. Jedinou výjimkou pro mě byl kupodivu Magor, který aspoň poezii nějak zažil. Se Zbyňkem jsme byli blízcí přátelé, dovedli jsme se bavit o svých intimních věcech. Na rozdíl od Karla, který žil ve spořádané rodině, dvě děti, manželka, obrovská jeho podporovatelka, děti vystudované, Zbyněk žil mezi dvěma ženami, mezi manželkou a přítelkyní, nicméně spořádaně. Pak je tu taková zkušební otázka. Jak chápete pojem elita národa a proč si myslíte, že se třeba zrovna tohle slovo dnes používá s určitým despektem? Nelze se divit, já sám to slovo nerad používám v kladném smyslu. Protože ho nemohu naplnit. Nemohu ho obsadit lidma. Ještě bych pochopil, že elita národa v pozitivním smyslu byla za první republiky znatelná. Teď už ne. Možná že existuje, ale já o ní nevím. A protože o ní nevím a nejsem o ní přesvědčen, tak to slovo elita opravdu používám spíš v pejorativním smyslu. Mrázek byl pro mě elita zločinců a veksláků. Ale abych jmenoval jednoho člověka, příslušníka elity, tak bude námitka, a kdo jsou další, a tam už budu brzy u konce. Na to mám odpověď, že já sám se snažím to slovo příliš nepoužívat a jestliže, tak spíše ironicky. Jestli to také nesouvisí s tím, že hierarchické uspořádání společnosti, se kterým pojem elita souvisí, protože elita je vršek pyramidy, jestli to hierarchické uspořádání společnosti není postupně nahrazováno síťovým, kde hierarchie přestává hrát roli a je tam už jen otázka vzájemné závislosti. To je pravděpodobné. Nepřišel jsem na to, ale tuto ideu bych bral. Ale já do těch síťových systémů tak nevidím, abych mohl posuzovat, jaké mají možnosti a jaké nevýhody. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-03-04 08:00:01
To se vysvětlí, soudruzi: Seriál jde ve stopách Arabely, Návštěvníků, Zlaté labuti i StarDance
Scenárista Miro Šifra se se svými hrdiny pohyboval mezi drogovou mafií ve Zrádcích, bývalými příslušníky StB v Rudém kapitánovi i obchodníky se zbraněmi v minisérii Rédl. Na výlet do normalizačního Československa si v případě seriálu To se vysvětlí, soudruzi! přizval scenáristky Lucii Vaňkovou a Marii Starou. Pro inspiraci ale nešli daleko, stačilo se podívat na zoubek skutečnosti. Ačkoliv jednotlivé případy jsou z větší části vymyšlené… Tereza Kostková v slzách, asi nezvládá. Jeden rozvod s režisérem už přitom zažila Číst více Vtípky o StB, Hitlerovi i fašismu „Po mnoha letech navazujeme na mimořádně úspěšné seriály Arabela či Návštěvníci, které Česká televize natočila v koprodukci s Němci,“ chválí si kreativní producent Jan Lekeš nový projekt. Až doposud všichni o tématu Státní bezpečnosti referovali vážně, seriózně a jednoznačně negativně. Tvůrci nového osmidílného seriálu na to jdou jinak – že prý je čas a snad i zdravé, aby se z toho začala dělat také legrace! Inspiraci hledali ve Francii, kde vcelku běžně u tématu druhé světové války padají vtípky na Hitlera nebo fašismus. Zda to český divák přijme, nebo to bude přece jen brzy, uvidíme po pár dílech. Diváky také potěší, že uvidí hned několik svých oblíbených hvězd – a to jak vítěze taneční soutěže StarDance, tak hvězdy Zlaté labutě, seriálu, který je v současné době mimořádně populární. I herec Jiří Macháček se nechal na svou první roli v seriálu přemluvit kvalitou a atraktivním scénářem. Nadšený byl také ze své seriálové dcery, kterou si zahrála loňská vítězka taneční soutěže StarDance Darija Pavlovičová. „Nemají to jeden s druhým jednoduché, ale mají se rádi. A to se nám s Darijou, která Evu hraje, předstíralo celkem snadno,“ říká Macháček. I Jan Cina, který rovněž dříve zvítězil ve StarDance, byl ze své role nadšený. „Paranormálno mě vždy fascinovalo, už od malička. Četl jsem knížky o nevysvětlitelných záhadách a doufal, že něco takového jednou zažiju. Že minimálně uvidím UFO. Ale asi s věkem, s tím, jak se člověk vyvíjí, bych to nenazval paranormálnem, ale určitě věřím v sílu nějaké energie. Vlastně v takovou sílu, která pak dokáže dělat i ty paranormální věci, které neumíme vysvětlit. Ale když se nad tím pak člověk komplexněji zamyslí, tak ono to všechno dává smysl. Prostě věřím, že nějaká energie umí vytvořit jakousi velkou energii, která něčím nebo někým pohne, někomu změní život. V to určitě věřím a vlastně to i určitým způsobem zažívám,“ říká Cina o své postavě Vojty Beka. Podlehl Štáfek krásné Ferencové z Policie Hvar? S dotazem na Slovenky si neuměl poradit Číst více Osmdesátkový hřib nebude chybět Diváci se v seriálu mohou těšit také na Annu Fialovou, která si zahraje nekompromisní vyšetřovatelku Státní bezpečnosti. Ačkoliv se tvůrci netají tím, že berou téma s jakousi lehkostí, herečka si dávala velký pozor, aby historii nezesměšňovala. „Zároveň jsem ale zastánkyní faktu, že humor, v jakékoliv své formě, je největším lékem na všechno. S určitým odstupem času je důležité si umět z čehokoliv udělat legraci. I když se mi to asi snadno říká, jelikož jsem tu dobu na vlastní kůži nezažila, ale právě humorem, nadsázkou, parodií jsme chtěli tuhle etapu naší nedávné historie trochu odlehčit. Oba estébáci v seriálu To se vysvětlí, soudruzi! jsou svým způsobem hloupí, obzvláště přístupem k totalitnímu režimu,“ hodnotí scénáře k jednotlivým postavám Fialová. Zajímavosti o seriálu Názvy jednotlivých epizod jsou inspirovány skutečnými názvy československých filmů. První díl nese název Ostře sledované UFO, další Jak škrtit mistra Šálka; Copak je to za veksláka; Hoří, má babičko; Paní, vy jste vdova!, dále Balada pro Kozlopíra a poslední Srdečné pozdravy z lázní. Ústav paranormálních jevů má skutečný předobraz, a to Psychoenergetickou laboratoř (PEL). Ta byla založena v 70. letech. V každém z osmi dílů je minimálně jeden speciální herecký host v epizodní roli. Například Martin Siničák, Rostislav Novák ml., Magdalena Borová, Eliška Křenková, Přemysl Bureš, Saša Rašilov, Ivana Chýlková nebo Luboš Veselý z Kukaček. A překvapivě se jich objeví mnoho z úspěšného seriálu komerční televize Zlatá labuť. Mezi nimi třeba Ladislav Hampl, Jaroslav Plesl, Beáta Kaňoková nebo Barbora Bočková. V seriálu se objevují dva po sobě jdoucí vítězové taneční soutěže StarDance – Darija Pavlovičová a Jan Cina. Režisérské duo si rozdělilo práci tak, že Matěj Chlupáček točil všechny liché epizody a Michal Samir všechny sudé. Závěrečnou, osmou epizodu natáčeli společně. Darija Pavlovičová levitovala ve výšce 30 metrů nad zemí v Karlově Studánce. Pro osm hodinových dílů zkomponoval Ondřej Gregor Brzobohatý celkem pět hodin hudby. V jednom ateliéru ČT vznikl kompletně celý Ústav paranormálních jevů, což byla největší stavba, a v tomto prostoru štáb strávil téměř tři týdny natáčení. V dalším ateliéru ČT tvůrci postavili také dva byty a další samostatný pokoj. Byla postavena i replika části Ještědu, a to v reálné velikosti 1 : 1. Štáb natáčel například v TJ Sokol Vinohrady, v Ústavu makromolekulární chemie Akademie věd, na sídlišti ve Vršovicích, na Ještědu, na libereckém náměstí, v Karlově Studánce, v klatovské nemocnici i v trampské osadě Měsíční údolí v Mrači. Zdroj: redakce, Česká televize KAM DÁL: Ženy Marka Lambory jsou jako přes kopírák: Starším ambiciózním herečkám odolává jen těžko.
Čas načtení: 2024-09-04 18:30:00
Když v Bundeslize napadáte jeden na jednoho, tak vás útočníci sežerou, říká Hranáč
Nadšený z nedávného přestupu do Hoffenheimu je Robin Hranáč. Defenzivní fotbalista nečekal, že po příchodu z Plzně naskočí hned do prvního utkání, v němž odehrál druhou půli. Je nadšený, že má v týmu další tři krajany – beky Pavla Kadeřábka s Davidem Juráskem a ofenzivního univerzála Adama Hložka. Na tiskové konferenci před zápasy Ligy národů s Gruzií a Ukrajinou žertovali, že v Hoffenheimu bude brzy celá reprezentace.
Čas načtení: 2024-11-17 06:00:01
Paulová ze StarDance: Noční rande s tanečníkem a kila dole
Jana Paulová ze seriálu Jedna rodina se ztrácí před očima. Dáma, která se ještě před pár týdny mohla chlubit pěknou ženskou postavou, se proměnila ve štíhlou „laňku“. Což je sice fajn, ale nemusí to dělat dobrotu. Sama totiž přiznala, že už shodila čtrnáct kilo! Má to vliv i na stav jejího šatníku. „Mám teď plný šatník oblečení velikosti čtyřicet a je mi hloupé nabízet ho kamarádkám, aby si to nebraly nějak špatně,“ prohlásila s tím, že si bude muset pořídit nové oblečení. Manžel asi nadšený není Další shazování kilogramů už snad nepřijde. „Možná ale bude lepší ještě pár týdnů počkat, než si pořídí všechno nové. Přeci jen je pravděpodobné, že s Ondráčkem budou mít spoustu dalších vystoupení i mimo StarDance. Většina soutěžících to tak má, je to už pravidlo. A záleží jen na nich, jak dlouho o ně bude zájem,“ uvedl pro náš web Pavel Rousek. Navíc se jí asi bude týkat i StarDance Tour, kterou Česká televize ohlásila. Show postupně navštíví šest měst v České republice, po lístcích se jen zaprášilo. Rozzuření diváci StarDance berou Českou televizi útokem. Tohle žádají a mají pravdu! Číst více Manžel Paulové, hudebník Milan Svoboda, z toho ale možná až tak nadšený není. „Tak jasně, dá se předpokládat, že by si manželku přál mít doma. Ale už v zákulisí po přímých přenosech dokázal, jak Janě fandí a přeje jí úspěchy. Takže bych neměl strach z toho, že by se snad kvůli tomu mezi nimi něco pokazilo.“ Navíc kdo ví, jak to bude Paulová ve finále s tancováním mít, kolik času mu bude chtít obětovat. Není žádným tajemstvím, že má značnou část rodiny na Normanských ostrovech, hlavně vnučku Allegru Janu, se kterou se chce samozřejmě co nejvíc vídat. Šli spolu na koncert Zlé jazyky nedávno tvrdily, že pro Svobodu je spíš problém jinde. Paulová si totiž dala se svým tanečníkem dostaveníčko i mimo „pracovní dobu“. „Po několika hodinách tréninku jsme šli s Janičkou dobít baterky na koncert,“ prozradil Ondráček. Společně zašli na show britského zpěváka Jacoba Colliera. Některému muži by mohlo vadit, kdyby si jeho drahá polovička takto užívala. „V médiích jsem to zaznamenal. Ale dělat z toho cokoli jiného, než že si dva kamarádi či kolegové zašli ‚upustit páru‘? To určitě ne,“ usmíval se Rousek. Ministr Rakušan má svoji reality show. Je v ní jako přechytralý strýc z města Číst více Tím spíš že si Paulová s Ondráčkem podle všeho sedli i lidsky. Nehrozí tedy, že by mezi nimi byla ponorka. „Musím říct, že jsem zejména paní Paulovou během přenosů České televize rád sledoval. Ne že by byla vždycky nejlepší. Ale šla z ní taková zvláštní energie. Prostě radost pohledět, jak se říká. A vím, že stejně to mělo i několik mých přátel,“ dodal pro Čtidoma.cz fotograf Pavel Rousek. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Je Vojta Dyk nechutný, nebo geniální? Jde o jeho pozadí.
Čas načtení: 2024-12-20 16:38:29
Je Joker: Folie à Deux opravdu špatný film, nebo jen vypekl diváky? Quentin Tarantino byl nadšený
Pokračování Jokera z roku 2019 představilo pomalé soudní drama říznuté muzikálem. Propadlo kriticky i kasovně, například Tarantina ale nadchlo. Článek Je Joker: Folie à Deux opravdu špatný film, nebo jen vypekl diváky? Quentin Tarantino byl nadšený se nejdříve objevil na CzechCrunch.
Čas načtení: 2020-07-30 16:59:00
Jak jsem (ne)zbohatl na botách
Dostaly se k nám boty po strejdovi. Jednalo se o vymazlené kousky. Hanwag Alaska GTX stojí v obchodě přes 5 000 korun. Nikdy nenošené. Strejdovi byly stejně jako mně malé. V originální krabici. Zalesklo se mi v očích při vidině snadného zisku. Za polovinu je musí někdo koupit! A taky koupil. Pán byl nadšený: Boty jsem převzal, vyzkoušel a sedí. Jsem moc spokojen. Bohužel jen malou chvilku: Vyšel jsem v nich do patra v našem domě, pyšně je ukázal dětem a manželce. Pak jsem z patra sešel. Najednou cítím nějaký měkký došlap. Podívám se pod sebe a vidím, že se úplně rozpadla podrážka! V botách jsem udělal 30 kroků. Jsem z toho v šoku, guma se samovolně úplně drolí. Nic podobného jsem neviděl. 1 obrázek vydá za 1 000 slov: Inu, napsal jsem právem rozčarovanému kupci, ať mi pošle boty zpět, že vrátím peníze. A nabídl případnou možnost slevy. Pán zapátral, co se dá s botami dělat: V pondělí jsem byl s botami v Hudy sportu, popsal jim tam problém a boty ukázal. Řekli mi, že to je běžný jev, rozpadla se PU pěna v podrážce. Majitel prodejny říkal, že to je normální a že to je celkem běžná situace. Nabídl mi, že boty pošle na výměnu podrážek s tím, že to vyjde na 2300,- Kč a bude to trvat měsíc. Zdálo se mi to jako výmluva a dohadoval jsem se tam s ním. Rozčiloval jsem se marně, více nenabídli. Doma jsem žhavil Internet a zjistil, že to je skutečně běžná situace, že po pár letech se PU část podrážky samovolně rozpadne a dokonce rychleji u nenošených bot. Odpověděl jsem: Aspoň teď víme, jakou značku nekupovat. Až boty dorazí, pošlu Vám zpět peníze. Takže si to shrneme. Německá firma Hanwag GmbH založená v roce 1921, která se pyšní výrobou v Bavorsku a hrdě hlásá Echte Handarbeit, prodává boty za 5 litrů, které se Vám po pár letech samy rozpadnou. Oprava stojí přes 2 tisíce. Firma prosperuje, zákazníci kupují jako diví. Laik se diví, odborník žasne.
Čas načtení: 2020-03-05 21:00:00
Člověk je tvor věčně nespokojený. Kdyby mi někdo před 20 lety řekl, že na tom budu, jak teď jsem, byl bych nadšený. Mám úžasnou manželku. Jedna z milionu. Neuvěřitelně ženská a přitom schopná se domluvit. Krásná. Hodná. Chytrá. Skvělá máma. Mám naprosto fascinujícího syna. Takové to dítě, které nikdy nenudí. Umí být roztomilý. Ale taky pěkně zlobivý. Stejně jako všichni ostatní se snaží, aby se měl na světě dobře. Akorát je cílevědomější. Mám stálou práci, která se dá plus minus skloubit s rodinou. Všichni mí blízcí jsou slušní lidi, zdraví jim (klep, klep na dřevo) slouží a mají se fajn. Rány od života sice schytávají, ale vždycky jdou čestně dál. Nedá se říct, že bych někoho, koho osobně znám, nenáviděl. Žijeme tak, jak jsme chtěli. Skromně. Snažíme se bránit shonu. Užívám si neomezený skoro bezplatný přístup ke kultuře, o tom jsem od dětství snil. Jediné, co mi schází, je čas. Za studií jsem měl spíš obavu, že neseženu práci, než abych se bál plného úvazku. Vždycky jsem měl spoustu volného času. Věřil jsem, že tomu tak bude pořád. Ovšem nároky jsou oproti devadesátým letům několikanásobné. Dobu člověk nezmění. Většina ostatních je na tom hůř. Užívám si střední věk. Ale červíček nespokojenosti občas hlodá. Čekám na nové výzvy. A chci víc času. Optimisticky doufám, že už zas dostanu, co chci.
Čas načtení: 2024-02-16 11:21:00
Neobyčejný úsměv. Zadina slavil po životním duelu: Tvrdá práce se vyplatila!
Po většinu sezony v San Jose kouše porážky, ani vlastními výkony příliš nezaujal. Až do čtvrteční noci. Český hokejista Filip Zadina dvěma góly a dvěma asistencemi proti Calgary jasně ukázal, jaký talent v něm vězí. „Skvělý pocit, z výsledku jsem nadšený!“ rozplýval se útočník, jenž při výhře 6:3 dosáhl nového bodového maxima v jednom utkání NHL.
Čas načtení: 2020-11-15 13:50:52
Podzim je poslední dny velmi pošmourný. Předpověď počasí na následující týden: v našem pásmu zůstáváme stále pod šedivým poklopem. A protože zdravý život prodlužuje a lépe naplňuje optimismus, k čemuž takové mizerné počasí evidentně neprospívá, je dobré si pustit nějakou komedii nebo přečíst zábavnou knížku. Nechala jsem se svést vtipnou obálkou: dřevěná roubenka v horách, nadšený smělý otec s hrnkem horkého čaje a z okna vykukující kluci, kteří jsou evidentně myšlenkami úplně mimo. Shodou okolností dobrodružné dopředu neplánované prázdniny se odehrávají v podobně pošmourném počasí a na hrdiny příběhu čeká řada komických situací, kterým se však může sarkasticky smát jen čtenář. Jim už do smíchu tolik nebylo. Jako ženu mě hned napadla otázka, proč na obalu není vidět matka těch kluků? Očekává mě snad příběh podobný kultovnímu S tebou mě baví svět, aneb i otcové to mohou s dětmi brilantně zvládnout bez otravných svazujících pravidel matek, aby se dětičkám náhodou něco nestalo, nenastydly a nezranily se? No, upřímně, trochu napovím: matka tam je. Skrytá. Uvnitř roubenky. Pění, ale drží se. Vyrazila totiž s nimi. Nebyla zvaná, ale rozhodla se nic nepodceňovat. A upřímně: celou dobu jsem jí fandila, držela pěsti, ať to nevzdá a ani ve svých snech nemajzne svého muže vyfantazírovaným válečkem jako z kresleného vtipu. Když se totiž otec dvou kluků rozhodne, že se už nemůže dívat na to, jak tráví svůj čas u mobilu, zatímco v jeho představách by každý pořádný chlap měl být samostatný a nebát se bez jakýchkoliv technických vymožeností zdolávat sebevětší cíle, když prostě zavelí: “a konec, jedeme na hory, já z vás udělám chlapy!“, tak nějak nedomyslí důsledky svého zbrklého rozhodnutí. Je totiž otázka, zdali to, že chtěl u svých potomků něco radikálně změnit, nebyl nakonec jen vlastní impulzivní vzdor. Jestli by totiž nebylo lepší to pořádně promyslet, aby kluci nebrali výlet jako trest, ale spíš si zamilovali i jiný než gaučový způsob života … Moc se mi líbilo, jak autor popsal všechny situace tak ostře pravdivě. Snad to není stereotypizující pohled, ale přesně takhle to znám ze svého okolí: i rozmýšlení, co si zabalit a jak to zabalit bývá často tak odlišné mezi mužem a ženou. Takže zatímco později venku prší, manželka a děti se mohou obléknout do pláštěnky, tak manžel, který si připravoval své věci sám, promokne, včetně obsahu svého zavazadla, kde má jako vůdce výpravy pochopitelně všechny potraviny. Manželka zabalila věci na jistotu, manžel vezme, na co si v tu chvíli vzpomene, protože to nějak dopadne. Jenže pak se začnou nabalovat neočekávané události, noví příchozí a polámané kosti. Na nic z toho se nebylo možné předem připravit. Je totiž velmi nepravděpodobné si je dopředu jen představit. Takovéto „co kdyby“… „ale“… Nebudu prozrazovat, nicméně, navzdory tomu, že hory miluju (ale v létě), tak tento výlet bych rodině Spáčilovým vůbec nezáviděla; celou dobu jsem svorně držela s manželkou, aby to zvládla a nebouchla dveřmi. Otci rodiny se nejspíš jeho záměr vůbec nepovedl a i v jeho myšlenkách se velmi velmi vzdáleně přibližoval tomu, jak si to vůbec představoval. Nicméně, a na to bych i vsadila, to jeho nadšení by klidně mohlo způsobit, že navzdory neblahým výsledkům celé expedice by do toho šel určitě znova. Ono totiž po nějakém čase se i na neblahé zážitky dá dívat s určitým nadhledem a mohou nakonec připadat úsměvné až sentimentální. Říci: pamatuješ, jak tenkrát jsme položili toho zraněného cyklistu do vozíku, opěchovali ho peřinami, aby se mu nic nestalo, a pak se stejně vozík rozsekal a navíc jsem k tomu i já zlomil ruku? Jo, to byly časy… Takže, co říkáš, dáme zase hory? 🙂 V tomto počasí hory raději vynechejte, ale užít si je můžete stejně. V teple doma třeba právě s touhle knížkou. Aleš Procházka, Každý má svůj Everest. Vydala Grada Publishing, a. s., 2020. MB
Čas načtení: 2019-02-17 09:57:26
Nikdo není zrovna nadšený, když se potí – tenhle proces je doprovázen nepříjemným zápachem a estetickými problémy – jednoduše je to něco, co nikdo nevnímá pozitivně. Přitom je pocení naprosto přirozené, a navíc dokonce zdraví prospěšné! Nejčastěji se potíme samozřejmě v podpaží a pod vlasy. Ale existuje jedno místo, kde nám pocení nevadí, ba naopak se na něj těšíme – a tím je samozřejmě posilovna!
Čas načtení: 2024-02-13 08:17:57
Legendární Jiří Korn brzy oslaví 75 let! Co plánuje pro své fanoušky?
Jiří Korn má brzy oslavit 75. narozeniny, ale o odchodu do důchodu neuvažuje. Plánuje série koncertů a nedávno vystoupil v O2 areně. Kromě toho nahrál novou píseň v italštině, což informuje web TN.cz. V sobotu se konal jeho koncert v O2 areně, který navštívilo více než 16 tisíc fanoušků. Zpěvák je nadšený, že se mu […]
Čas načtení: 2015-02-27 15:00:00
Kam si vystavit trofeje a medaile ze závodů?
Poháry, medaile, diplomy, skleničky, vázy, plakety. To vše může svědčit o vašich úspěších na motoristických závodech. Pro každého taková ocenění znamenají něco jiného – někdo si je celý nadšený vystaví, protože v nich vidí všechno své úsilí, které věnoval tréninkům. Pro jiného symbolizují parádní vý ...
Čas načtení: 2024-02-18 08:57:15
Pep Guardiola se po zápase s Chelsea sarkasticky trefil do Pochettina
Před zápasem Chelsea s Manchesterem City bychom o favoritovi a vítězi rozhodně nepochybovali. Jenomže Chelsea zápas s Manchesterem City zvládla zremizovat, přičemž byla většinu zápasu ve vedení. Po zápase byl kouč Chelsea Mauricio Pochettino nadšený. Pep Gaurdiola si do něj naopak celkem sarkasticky kopnul a byla vidět jeho frustrace.
Čas načtení: 2021-07-01 00:00:00
Jak vybrat aktovku pro prvňáčka? Nešetřete na ní!
Prvňáček natěšený do školy bude nadšený z jakékoliv aktovky. Nekupujte však tu první, co vám přijde pod ruku. Děti na základní škole si s sebou denně nosí spoustu učebnic a sešitů, aktovka tomu musí být uzpůsobená. Také by měla mít reflexní prvky, polstrování, ne zbytečně moc přihrádek a spoustu dal ...
Čas načtení: 2013-05-28 00:52:00
Je jen úzká sorta filmů, na které se můžu podívat zkrátka kdokoliv, ať už půjde o puberťáka, nebo babičku, tak bude divák nadšený. Good Will Hunting patří do tohoto úzkého „žánru“ a nebál bych se říct, že v něm exceluje. Filmy o géniích, když jsou dobře natočené, mají velký předpoklad uspět, protože prostě lidé jsou fascinovaní chytrými hlavami. Jako filmy podobné Willu Huntingovi je možno jmenovat Čistou duši, Svět podle Prota nebo i Fenomén, tady všude můžeme žasnout nad lehkostí, se kterou zvládají hlavní hrdinové úkony pro nás neřešitelné. Ovšem Dobrý Will Hunting jde ještě dál.
Čas načtení: 2011-12-01 00:00:00
Netrvalo dlouho a máme tu další rozhovor. A to rozhovor v řadě ohledů velice nevídaný… Poprvé jsem totiž dělal rozhovor s Čechem. Já vím, je to celkem zvláštní, ale je to tak. Patrick je mladík z Ústí nad Labem a i když jste o něm možná neslyšeli, je možné, že jste už viděli jeho video, které nedávno kolovalo po českém internetu. Video najdete uprostřed článku… Asi bude nejlepší začít jako obvykle - mohl by ses čtenářům krátce představit? Odkud jsi, co studuješ… Mé jméno je Patrick Macharovský, je mi 17 let, jsem z Ústí nad Labem a studuji střední průmyslovou školu s oborem pozemního stavitelství. V posledních pár dnech ses po českém internetu proslavil svým videem o YouTube ve skutečném životě. Jak ses k natáčení videí vlastně dostal? Já už si ani nepamatuji, kdy to začalo - asi od narození. Ze začátku, když jsem byl malý, jsem se snažil rozpohybovat obrázky v počítači. Pak si rodiče koupili foťák, tak jsem začal blbnout a dělat první testy. To mi vydrželo až do teď, jen už jsem si koupil vlastní kameru. Z čeho a jak ses úpravy videí učil? Knížky, návody na internetu? Učil jsem metodou pokus-omyl - zapnul jsem si třeba nějaký program a zkoušel jsem, co v tom jde. Občas se kouknu na nějaký tutoriál na internetu, abych zjistil nějaké skryté funkce nebo fígle. Nutno dodat, že s každým novým videem se učím nové a nové věci. Na svém profilu na YouTube máš vystavenou pěknou řádku videí podobného stylu. Jak vlastně takové video vznikne? Dostaneš nápad, napíšeš scénář, seženeš si herce a jde se natáčet? Jak dlouho obvykle trvá, než video natočíš? Většina těchto videí jsou právě ty testy, tam jsem žádné přípravy nepotřeboval. Dostal jsem nápad, vzal jsem někoho, kdo byl po ruce, i když z toho nebyl moc nadšený a natočil jsem to, ale u posledních dvou videí už to chtělo nějakou přípravu, obzvláště když tam mají být nějaké vizuální efekty, je dobré si rozmyslet kde co bude, protože to může hodně usnadnit práci pak při úpravě. Konkrétně u videa YouTube v reálném v životě to bylo tak: dostal jsem nápad, pak jsem dlouho hledal vhodné místo, podle něj jsem napsal scénář, aby mi tam seděly ty efekty, sehnal jsem pár lidí, šli jsme točit a nakonec jsem to upravil. Jak sháníš herce? Jsou to pořád ti samí lidé, nebo vždy vezmeš toho, kdo je po ruce? Nevím, jestli se jim dá říkat herci, spíše kamarádi a známí, kteří mají zrovna čas a nestydí se. Pokud si píšeš scénáře, jak vypadají? Jsou hodně podrobné s každým detailem a pohybem kamery nebo je to nástin v základních bodech? Jelikož se nikdy přesně nevědělo, kdo z "herců" bude mít čas, tak píšu jen základní body, které jim pak na místě ukážu. Co ti během vzniku klipu zabere nejvíce času? Máš někdy chuť mlátit hlavou o klávesnici a na všechno se vykašlat? Tak nejvíce času mi zabere úprava vizuálních a zvukových efektů. Ano, i takové chutě mám a to v případě, kdy se mi můj projekt, na kterém jsem pracoval třeba měsíc, nechce otevřít z důvodu nějaké neznámé chyby a jedinou cestou je, že to musím dělat celé od znova nebo od nějakého záchytného bodu. Co chystáš? Bude nějaký další shot nebo rovnou třeba krátký film? Po současném úspěchu bys možná neměl problém sehnat dostatek lidí. Zatím ještě nevím, co přesně, ale rozhodně to nebude film, protože to je velmi náročné. Spíš nějaké krátké video. Co pokládáš za dosavadní největší úspěch? Tvé video se objevilo na řadě prestižních serverech českého internetu - objevil se třeba článek na Programujte.com, psala o tobě Alza.cz na svém facebooku. Asi to, že se mé poslední video samo prosadilo, bez nějaké propagace a že se alespoň většině lidem líbí a sdílejí ho. Předpokládám, že ti moderní technika není cizí. Jaký odhaduješ vývoj ve světě filmování? Jak se podle tebe budou točit filmy za dvacet, za padesát let? Snažím se držet krok, ale v dnešní době, kdy to jde všechno tak strašně rychle kupředu, je to těžké. Vzhledem k rychlosti tohoto vývoje opravdu netuším, jak to bude vypadat za padesát let, možná se už napojíme na nějaký systém a film se nám bude promítat v mysli, tak jako sny. Určitě se necháváš inspirovat i řadou filmů - jaké máš raději, přehlídku triků a efektů, nebo raději film s myšlenkou? Máš své oblíbené? Mám rád oboje, ale víc se mi líbí filmy s myšlenkou. Do mých oblíbených filmů patří kvůli efektům Transformers a kvůli suprové myšlence Počátek a Matrix. A co ostatní - co posloucháš za muziku, co čteš… Poslouchám v podstatě cokoliv, ale upřednostňuji dubstep. Moc toho nenačtu, protože většinu času mi zabírá škola a když mám volno tak se snažím dělat videa nebo odpočívat. Občas si zahraji golf nebo si zaplavu. Co bys poradil tomu, kdo by si rád něco takového vyzkoušel - třeba natočil krátkou scénku, ale nemá s tím zkušenosti a neví jak začít? V tomto ohledu asi moc neporadím. Zkrátka, ať začnou s tím, co mají a zkusí si prostě něco natočit. Tak jsem začal i já. Co bys rád v životě dělal? Točil filmy? Jako řežisér, kameraman nebo někdo v postprodukci? Tak tuto otázku si také pokládám…
Čas načtení: 2024-01-18 13:07:58
Kvíz: Vlasta Burian jeho život a film v deseti otázkách
Kdo by neznal komediálního herce Vlasty Buriana. Vlasta Burian, vlastním jménem Josef Vlastimil Burian (podle matriky Josephus Wlastimil Burian) ztvárnil mnoho komediálních rolí a hrál v mnoha filmech. Byl jedním z nejpopulárnějších herců a vůbec celebritou první republiky. Vlasta Burian byl i nadšený sportovec a nejvíce miloval fotbal. Hrál za fotbalový klub Union Žižkov později za Viktorii […] The post Kvíz: Vlasta Burian jeho život a film v deseti otázkách first appeared on Online Kino Filmy.