EUR 25,145 || 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || I když jsme denně schopné nachodit až 10000 kroků, přičemž nohy dostávají pěkně zabrat, nevěnujeme chodidlům zdaleka tolik péče jako třeba vráskám, striím či celulitidě. Proč by zimní péče o nohy a ...
Čas načtení: 2024-07-12 06:00:00
Vbočené palce mají častěji ženy. Pomáhá cvičení a fyzioterapie, příčinu řeší operace
Vbočené palce, známé také jako haluxy, postihují častěji ženy. K deformitám chodidla totiž výrazně přispívají vysoké podpatky a úzké boty. Výskyt haluxů ovšem souvisí i s vrozenými abnormalitami chodidla a jinými faktory. Počínající problémy se dají korigovat cvičením, fyzioterapií a nošením vhodné obuvi, nevyřeší je to však trvale. Pokud se chcete zbavit haluxů napořád, můžete podstoupit operaci. Moderní zákroky jsou miniinvazivní a odstraňují příčinu.
\nČas načtení: 2021-05-25 00:00:00
Dámy a pánové, dočkali jsme se – vláda konečně postupně začíná s rozvolňováním, což znamená, že do léta by vše mohlo být v relativním normálu. S teplejším počasím však také přichází doba, kdy je vhodné vyměnit zateplené uzavřené boty za něco, v čem se nám i ve vedrech nebudou tolik potit chodidla, b ...
\nČas načtení: 2024-02-16 19:36:13
Vložky do bot jsou skvělou zdravotní pomůckou, která se vám bude hodit i tehdy, kdy nemáte žádné problémy. Díky prevenci ve formě vhodné obuvi se vyhnete problémům jako jsou plochá chodidla a problémy s klouby či zády. I když se to nemusí zdát, dlouhodobé nošení nevhodné obuvi bez použití vložek může mít na váš zdravotní […] The post Vložky do bot appeared first on Recenzer.
\nČas načtení: 2024-08-06 13:40:36
Neděláte některou z těchto chyb při běhání na páse?
Chyby v technice běhu Délka kroku Jednou z nejčastějších chyb je délka kroku. Máme tendenci dělat nepřirozeně dlouhé nebo naopak krátké kroky. Ani jedno však není správně. Příliš dlouhé kroky vedou k dopadu na patu a zbytečně zatěžují klouby, naopak příliš krátké kroky snižují efektivitu běhu a mohou vést k přetížení svalů. Ideální délka kroku se také může lišit v závislosti na rychlosti a sklonu pásu. Zaměřte se proto na frekvenci kroků, nikoliv jejich délku. Obecně se doporučuje 170–180 kroků za minutu. Pozorujte se v zrcadle nebo se natočte na video a odhalte případné chyby. Nesprávný dopad chodidla na běžecký pás Mnoho běžců dopadá příliš těžce na paty, což může vést k bolestem kloubů, šlach a zad. Naopak běh po špičkách zase nadměrně zatěžuje lýtkové svaly a může vést k jejich zkracování. Správný došlap by měl být na střed chodidla s plynulým přechodem na špičku. Snažte se došlapovat pod těžištěm těla, ne před ním. Důležitou roli hraje i správná běžecká obuv. Ta by měla poskytovat dostatečné odpružení a zároveň podporovat přirozený pohyb chodidla. Pokud si nejste jistí výběrem, poraďte se s odborníkem v prodejně sportovní obuvi. Sklon běžeckého pásu Někteří běžci nechávají sklon na nule, čímž se připravují o benefity, které běh do kopce přináší. Jiní naopak nastavují sklon příliš vysoko, a přetěžují tak své tělo. Obecně platí, že mírný sklon (1–3 %) simuluje běh venku a aktivuje více svalových skupin než běh po rovině. Pro začátečníky je vhodný sklon do 2 %, zkušenější běžci mohou volit sklon vyšší. Sklon bychom měli přizpůsobit i typu tréninku. Pro intervalový běh a sprinty je vhodný vyšší sklon, pro běh na delší vzdálenosti naopak sklon nižší. Chyby v tréninkovém plánu Neprotahujete se před cvičením Před každým během na páse si dopřejte alespoň 5–10 minut lehkého kardio cvičení, jako je rychlá chůze nebo jogging na místě. Po kardio cvičení se zaměřte na dynamický strečink, jako je kroužení pažemi, rotace trupu a výpady. Dynamický strečink zlepšuje flexibilitu a rozsah pohybu. Po běhu nezapomeňte na statický strečink, který spočívá v protahovacích pozicích po dobu 20–30 sekund. Nudíte se při cvičení Běhání na páse se může snadno stát monotónní rutinou, zvláště pokud běháte stále se stejnou rychlostí a sklonem. Tělo si na zátěž zvykne a vy se připravujete o potenciál pro zlepšení kondice a spalování kalorií. Naštěstí existuje mnoho způsobů, jak běh na páse ozvláštnit. Jednou z možností je zařadit do tréninku intervaly, kdy střídáte úseky s vysokou a nízkou intenzitou. Můžete například běžet minutu naplno a minutu zvolna, nebo střídat běh do kopce s během po rovině. Skvělé je také běhat do kopce. Posílíte při tom nohy a zvýšíte tepovou frekvenci. Většina běžeckých pásů umožňuje nastavit sklon, takže si můžete simulovat běh v kopcovitém terénu i v pohodlí domova. Ten správný pás pro svůj tréning vyberete například tady: https://hop-sport.cz/bezecke-pasy. Nedostatečný odpočinek a regenerace Dopřejte si dostatek spánku. Během něj tělo opravuje poškozené tkáně a doplňuje energii. Snažte se spát 7–9 hodin denně. Dbejte na vyváženou stravu bohatou na bílkoviny, sacharidy a zdravé tuky. Bílkoviny pomáhají opravovat svaly, sacharidy doplňují energii a zdravé tuky podporují regeneraci. Sportovní masáže pomáhají uvolnit svalové napětí, zlepšují prokrvení a urychlují regeneraci. Nedostatečná hydratace Pijte dostatek tekutin, a to i v průběhu dne, nejen při běhu. Dehydratace zhoršuje výkonnost a zvyšuje riziko zranění. Při tréninku pijte pravidelně po malých dávkách. Vhodným nápojem je čistá voda nebo iontový nápoj, který doplní minerály ztracené potem. Poslouchejte své tělo a pijte podle potřeby.
Čas načtení: 2023-08-30 10:37:13
Správná velikost běžeckých bot je pro běžce velmi důležitá. Zjistěte proč.
Velikost? Záleží na ní! Běžecká obuv by měla odpovídat délce chodidla a šířce chodidla a správně navržený systém vázání zajišťuje, že svršek může být optimálně přizpůsoben chodidlu. Správně padnoucí obuv je základem pohodlí v každé situaci. Koneckonců, nikdo z nás nemá rád kuří oka a odřeniny, které jsou výsledkem nošení příliš těsných bot a v...
Čas načtení: 2024-05-19 12:17:00
Bez pantoflí na koupaliště či do sprchy nelez! Průzkum ukázal, že Češi zanedbávají péči o své nohy
Teploty za oknem pomalu stoupají, a to znamená jediné: sezóna odkládání svršků je za rohem. Zatímco vašemu tělu věnujete dostatečnou péči, dost možná zapomínáte na partii, která dostává zabrat při každém kroku nejvíce – vaše chodidla. Průzkum agentury NMS ukázal, že na péči o ně zapomíná skoro pětina dotazovaných Čechů. Právě proto nastal čas dostat nohy do formy – zaměřte se na trénink, který zajistí, že v létě zazáříte od hlavy k patě.
Čas načtení: 2024-07-12 06:00:00
Vbočené palce mají častěji ženy. Pomáhá cvičení a fyzioterapie, příčinu řeší operace
Vbočené palce, známé také jako haluxy, postihují častěji ženy. K deformitám chodidla totiž výrazně přispívají vysoké podpatky a úzké boty. Výskyt haluxů ovšem souvisí i s vrozenými abnormalitami chodidla a jinými faktory. Počínající problémy se dají korigovat cvičením, fyzioterapií a nošením vhodné obuvi, nevyřeší je to však trvale. Pokud se chcete zbavit haluxů napořád, můžete podstoupit operaci. Moderní zákroky jsou miniinvazivní a odstraňují příčinu.
Čas načtení: 2011-07-31 00:00:00
Nike SB Dunk Low Lights Out / Pomoc z LA
Jezdit na skateboardu se dá v čemkoliv, ovšem většinou se snažíme vypadat fresh, což zaručují tenisky Nike SB. Hned po této funkci následuje pohodlí a skutečnost, že se jedná o kecky navržené speciálně na prkno. Avšak jestliže chcete vaše chodidla vyzdvihnout ještě o level výše, bude potřeba sáhno ...
Čas načtení: 2011-02-08 00:00:00
Rozveselte vaše nohy / Nové ponožky Happy Socks na Freshlabels
Vaše nohy jsou sice momentálně happy, jelikož se na trhu objevují stále nové a nové tenisky všech značek. Avšak vždy mohou být ještě šťastnější, a to s ponožkami Happy Socks. Za 190 Kč promění obchod Freshlabels.cz vaše chodidla ve vychechtaný element, který se bude těšit na obutí oblíbených tenis ...
Čas načtení: 2021-05-25 00:00:00
Dámy a pánové, dočkali jsme se – vláda konečně postupně začíná s rozvolňováním, což znamená, že do léta by vše mohlo být v relativním normálu. S teplejším počasím však také přichází doba, kdy je vhodné vyměnit zateplené uzavřené boty za něco, v čem se nám i ve vedrech nebudou tolik potit chodidla, b ...
Čas načtení: 2017-06-08 00:00:00
Znáte Netfit? To je šněrování od Pumy!
Značka Puma přichází s inovativní změnou. Představuje světu Netfit – přizpůsobitelný systém šněrování. Netfit nabízí nekonečné možnosti výkonu a stylu v jedné botě. A touto neotřelou novinkou se pyšní nejnovější tréninková obuv Ignite Netfit. Inovativní technologie Netfit zlepšuje podporu chodidla ...
Čas načtení: 2020-04-27 21:30:00
Kecky, botasky, tenisky, nejčastější pojmenování, těch nejpoužívanějších bot na světě. Málokterá obuv skýtá takové možnosti universálního využití jako právě tenisky. Jsou nejenom maximálně pohodlné, neničí chodidla a páteř jako obuv s podpatky, ale jsou i neskutečně cool, protože ještě nikdy nevyšly ...
Čas načtení: 2019-07-31 00:00:00
Veselé ponožky ideální pro vaše léto
Ponožky jsou v mnoha případech nezbytností do obuvi, která by vám jinak otlačila prsty, paty a chodidla. Jenže ani v létě se jich nemusíte vzdávat, nosí se do sandálů, tenisek, kecek, outdoorových a trekingových speciálních kousků obuvi. nízké kotníkové ponožky pro dospělé i děti Komiks za 79 Kč R ...
Čas načtení: 2024-02-16 19:36:13
Vložky do bot jsou skvělou zdravotní pomůckou, která se vám bude hodit i tehdy, kdy nemáte žádné problémy. Díky prevenci ve formě vhodné obuvi se vyhnete problémům jako jsou plochá chodidla a problémy s klouby či zády. I když se to nemusí zdát, dlouhodobé nošení nevhodné obuvi bez použití vložek může mít na váš zdravotní […] The post Vložky do bot appeared first on Recenzer.
Čas načtení: 2022-02-21 20:27:15
Děda Miliarda, jak by mohla vypadat dětská knížka
Můj děda byl hrnčíř. I když je jasné, že ve skutečnosti byl mnohem víc. Říkal si “děda Miliarda”. To proto, že se jmenoval Jarda a byl miliardový. Stal se mou inspirací pro vytvoření dětského příběhu, knížky, která má 82 normostran. Původní verzi jsem napsala před mnoha lety; zhruba ve stejné době jako Tajemství dědečkova deníku. Dostalo se jí pěkného hodnocení v agentuře Mám talent a také od beta čtenářů. Rozšíření a další revize proběhla ve dvou etapách, naposledy v 2019. Následně také rukopis získal velmi pěkný ohlas v nakladatelství Mladá Fronta, kde setrval téměř dva roky. Ačkoliv jsme již vyhledávali i ilustrátora a vypadalo to na dobré cestě, nakonec k publikování nedošlo. Paní redaktorka Hana Vildová ke knížce uvedla: “Rukopis jsme projednávali a bohužel byl zamítnut, protože se bude dětská literatura v MF zásadně omezovat, moc se omlouvám, že to tak trvalo, kdyby to bylo na mně, rozhodla bych se jinak. Opravdu se omlouvám, moc mě to mrzí.” (12.10.2021) Podívejte se tedy aspoň na první kapitolu. A snad se někdy knížka dočká svého vydání. Děda Miliarda je příběh, ve kterém se rozmazlená prostořeká Terezka uprostřed noci ocitá v nemocnici. Před usnutím jí maminka vypráví příběh o svém dědovi hrnčíři. I když Terezka vzdoruje, nakonec usne a ve spánku vklouzává do příběhu. Vstupuje do starobylé vesničky, kde nejezdí auta a zastavil se čas v minulosti. Poznává svého pradědu a prababičku, čarování z kouzelné hrnčířské hlíny, mluvící zákeřnou kočku, přátelského samotářského vodníka, nevypočitatelného skřeta Matlafouse a děti z vesnice. Všechno vypadá naprosto dokonale. Čas má svá vlastní měřítka a kouzla jsou vlastně normální. Jenže vrátit se domů nebude vůbec snadné. Zejména když Terezka neuposlechla varování. Jak je to se Šamšulkou Na první pohled to bylo jedno z úplně obyčejných rán, do jakých jsme vstávali nesčetněkrát. Tereza klečela na židli a přes ledově chladná okna dětského oddělení v krajské nemocnici pozorovala prokřehlé lidi, jak se zimou choulí do kabátů a huňatých čepic. Někteří si skrývali brady a tváře do vysokých límců a dlouhých pletených šál. Až taková mrazivá zima byla, že když chtěli něco říci, z úst jim vycházela pára v podobě průsvitně bílých obláčků. Tváře měli červené, stejně jako uši, pokud si pořádně nenasadili čepici. V nemocničním pokoji zatím vládla Únava a Vyčerpání. Dvě neviditelné vlezlé víly, které stále hledají příležitost, aby si směly někoho svým objetím podmanit. Obě jsou si podobné jako sestry. Křehounké bytůstky, které se lehce nadnášejí nad zemí. Jejich drobná chodidla ještě nikdy nepocítila tvrdost podlahy, ani je nepošimrala stébla trávy. Únavy světle modré oči vyzařují z její bělostné pokožky jako osamělé pomněnky uprostřed sněhové přikrývky. Až ke kolenům jí spadají bílé vlnité vlasy s několika světle modrými melíry. Jakoby se tenké vodopády horských pramenů prodíraly sněžnou krajinou. Mnohokráte jsme již slyšeli, jak její tvář byla právě tou z posledních, kterou zesláblí horolezci spatřovali na nejvyšších vrcholcích hor, když se jejich těžké boty propadávaly do hlubokého sněhu a oni už mysleli, že nemají žádnou naději. Kolébala je svým krásným úsměvem k poslednímu spánku stejně falešně, jako starověké Sirény zbloudilé námořníky. Je nebezpečné podlehnout její půvabné tvářičce v tak bohem zapomenutých končinách, kde líčka už tak ztvrdla chladem, že je ani mráz nepoštípe. A madam Vyčerpání, jako by jí z oka vypadla. A přesto je svým způsobem odlišná. Její pleť je našedlá a vlasy v barvách černošedé. Při pohledu na ni člověk otvírá ústa a hluboce zívá. Cítí, jak ho tíží víčka, klesá hlava a tak bolí, jako by nesla obrovský balvan. Těžknou i ruce a nohy a celé tělo je najednou zcela neunositelné. Každý už určitě zažil ten pocit, kdy je téměř nezvládnutelné udělat jediný krok. Jako by nebylo ani možné se pohnout z místa. A největší úlevou by bylo jen si lehnout, oddechovat a spát. Tereza dýchala na okno. Na skle se díky páře vykouzlilo kolečko, které se zvětšilo v neforemnou mlžnou mapu. Pohledem skrz svět za zdmi dětského oddělení vypadal rozmazaný a pokřivený. Sledovala tak skrz šmouhu třeba postaršího pána v klobouku, který se opíral o svou hůlku. Jenže přes ten flíček jako by se rázem proměnil ve zkřivenou příšeru s protaženým pařátem, který se po Tereze natahoval a chtěl jí stáhnout do světa křivých věcí a myšlenek. Trpělivě se dívala, jak se k ní vehementně přibližuje a z očí mu plápolají vymyšlené plamínky hněvu, protože přece příšery nemohou být přátelské, a pak hned o chvilku později, jak obrázek opustil kolečko páry na okně, byl zase zpátky ve skutečném chladném světě normálních věcí. Odešel z té zadýchané mapy a kráčel dál pomalu po chodníku. On vlastně takhle šel po celou dobu a nemohl ani tušit, jak si ho před chvilkou Tereza představovala. Opíral se o svou hůlku, na okamžik se zastavil a pak se zčistajasna zadíval nahoru do oken prvního patra. Dívá se na mě? Ulekla se Tereza. Copak to mohl vědět? Pro jistotu se stejně přikrčila, aby nebyla z venčí vidět. Spíš však starce přilákala ta dětská zvědavá tvář, než by tušil, co se skrývá za Terezčinou fantazií. „Měla bys jít spát,“ podotkla mamka. Seděla na protější židli u stolu, který byl potažený pruhovaným omyvatelným ubrusem. Moc čistý ale nebyl. Zůstalo na něm několik otlačených koleček z hrníčků. „Nechce se mi.“ „Ale celou noc jsi probděla.“ „Za to já nemůžu,“ mračila se Tereza. Copak to je fér nutit člověka, aby šel spát, když je bílý den? Zlobila se. Ale pojďme si ji lépe představit: Za pár měsíců jí bude deset roků, má dlouhé tmavě hnědé vlasy a modré oči. Radši by na posteli skákala, než v ní spala. Spíš ji napadají otázky: Kdo ví, jak pružné jsou matrace v nemocnicích? Vyzkoušel už to někdo? Než aby někoho poslouchala. Do háje s poslušností! Pořád se něco nesmí, a něco dalšího musí. To Tereza by zavedla docela jiný pořádek. Vstávat brzy ráno? A proč? Ať si vstává, komu se chce. Do školy by se chodilo až na desátou, to už je člověk dobře vyspalý. Ale vlastně nakonec proč by se někam muselo? Vždyť ona ani nemá zapotřebí, aby do nějaké školy chodila. Tak to je. Když by někdo řekl: Terezko, to bys přece taky mohla být hloupá! Má hned pohotovou odpověď: kdepak mě mamka všechno naučí! Mamka taky chodila do školy, už to všechno zná, tak proč by jí to, co je potřeba, nemohla učit ona? Však oni si doma společně vystačí. Ona, mamka, taťka a k tomu si pořídí spoustu koček! To jsou totiž ta nejúžasnější zvířata na světě. A k dalším pravidlům. Proč si třeba uklízet pokoj? Jaký to má smysl, když se tam hned udělá nový nepořádek? To by nemohla nic dělat, aby tam zůstalo uklizeno. Proč má potom všechny ty hračky? Děti by si měly s hračkami hrát, ne je uklízet. To jim akorát tak zkazí náladu z hraní! Na světě je spousta zbytečností a špatně vymyšlených věcí a div je, že na to dospělí ještě nepřišli! Venku možná konečně napadne trochu víc sněhu, protože vločky se trpělivě snášejí z nebe a brzy se jistě rozsype celá nebeská peřina. A Tereza se má chystat na koulování a ne ležet v nevábném nemocničním pokoji. Nebo kdyby jí mamka aspoň vzala do nemocnice tablet. Čas by líp utíkal. Jenže na to nebylo v noci ani pomyšlení. Mamka, ta by měla jít taky spát. Kdepak Tereza! Ne nadarmo se říká, že děti mají o hodně víc energie než dospěláci. Však to Tereza vidí: mamce se pod očima táhnou fialovo šedé kruhy, opírá si bradu a kdyby to zdravotnímu personálu nevadilo, hned by si lehla do postele místo Terezy. „Tady nikdy neusnu,“ dodala Tereza ve chvíli, kdy mamce málem spadla brada na stůl. „To si jenom myslíš. Počkej, až tě zmohne únava. Já už sotva očima šilhám.“ Neviditelná víla se otočila směrem k matčiným slovům. A pak se lehce připlížila k jejím zádům. A začala ji hladit po vlasech. „Nepleť se mi tu,“ špitla víla Vyčerpání. „Podívej se na ty nádherné hluboké kruhy pod očima. A jak už ani nemůže udržet hlavu! A ani mi to nedalo moc práce.“ „Doufám, že ji nenapadne dát si…“ šeptala Únava. „Dala bych si kafe,“ podotkla mamka. „Přivolalas to,“ zlobila se Vyčerpání. „Terezko, skočím si na konci chodby do automatu. Budu moct ráda, když si lehneš do postele.“ Jenže tenhle pokoj vůbec není hezký. Je celý bílý a na zdech je vidět každý hrbol. Postele jsou kovové s nažehleným vypnutým povlečením, až to vypadá, jako by tu ležela prkýnka místo peřin. Přineste mi barvy, napadlo Terezu, hned bych tu zdi vymalovala jinak. Doprostřed bych nakreslila obrovského Tyranosaura. A v zástupu doktory a zdravotní sestry, jak ho obvazují celými kilometry obinadel. Někdo by stál na štaflích a strkal mu ještě do tlamy teploměr, a jiný se mu osvětleným zrcátkem na čele díval do ucha, jestli ho má vyčištěné, a vzadu by stála zdravotní sestra s obří injekcí a rošťáckým úsměvem od ucha k uchu. „Už je to lepší,“ dodala mamka, sotva se vrátila do pokoje. „Kruci,“ zamračila se Vyčerpání. „Nepodíváme se do jiného pokoje, Únavo?“ A obě víly zmizely. „Proč ještě nejsi v posteli?“ „Vypadá to tady hrozně. To se nemůžeme vrátit domů? Můžu přece ležet tam, ne?“ „Musíš tu zůstat na pozorování. A já tu s tebou budu ještě chvilku a pak už budu muset jet.“ „Tak to ne, mami, přece mě tu v tomhle bílém vězení nenecháš samotnou!“ „Do oběda určitě zůstanu a dost možná, že tě zítra už pustí.“ Položila se na tvrdou matraci. Na téhle asi jen tak skákat stejně nepůjde. „Co to máš?“ Mamka vytáhla z kabelky malou hračku. Byl to ošuntělý hubený králíček v pruhovaném pyžamu. Podala ho Terezce. Na chvíli se chtěla zatvářit, že jí taková stará obyčejná hračka nezajímá, jenže tohle je se Šamšulkou jinak. To není jen tak kdo ví jak obyčejná hračka. Když tátovi byli čtyři roky, ležel v nemocnici kvůli operaci palce. Nemohl s ním hýbat. A tehdy mu jeho tatínek, dnes by to byl Terezčin děda, přinesl Šamšulku. Ona si na ten příběh pamatuje, vyprávěl jí ho několikrát. Nikdo tam s ním tenkrát nemohl v pokoji zůstat a protože byl malý, tak se prostě bál. A jeho táta mu tehdy řekl, že mu králíček pomůže s uzdravováním. Ten čas pak utíkal rychleji a on si opravdu myslel, že Šamšulka má na jeho brzkém propuštění velký podíl. Když se díváte na tu hračku, vypadá jinak než ostatní hračky z regálu v obchodech. Ty jsou prostě všechny dokonalé a barevné a lákavé. Ale tahle je křehká a dívá se na vás takovýma upřímnýma mrňavoučkýma očima, jako by sama potřebovala něčí pomoc. Je tak ošoupaná! Jenže je neopustitelná! Protože nese v sobě obrovský příběh. Ona si pamatuje, jak její dnes téměř dvoumetrový táta byl ještě malým klukem, jak rostl, jak si ji spolu s ostatními hračkami dával vedle sebe na polštář. Ona viděla i Terezčina dědu. Jenže Terezka ho nikdy nepoznala. Odešel dřív, než se narodila. Ale Šamšulka ho znal. Proto není Šamšulka jen tak obyčejná hračka. Ta tu musí s nimi zůstat napořád. Pak táta vyrostl a jednou ho dal Terezčině mamce. A aniž by si to uvědomil, daroval jí jednu z nejcennějších věcí, co měl. A možná že žádná taková jiná věc už ani není. POKRAČOVÁNÍ ZDE Martina Boučková Líbila se vám ukázka? Můžete mi napsat: facebook, e-mail admin@superrodina.cz, Instagram níže. Děkuji. Martina Boučková
Čas načtení: 2021-09-27 15:17:00
Těžký plášť už měl zaprášený lehkými vločkami. Krempa vysokého klobouku ztěžkla pod nánosem sněhu. Až ho bude sundávat, aby pozdravil, bude překvapen, kolik toho jeho hlava nesla. Kráčel večerní zasněženou krajinou, která se odrážela ve světle úplňku. Proto bylo pořád dobře vidět. Cesta zapadala; k ránu už nebude rozeznatelná od zbytku okolí. Když se zvedl štiplavý vítr a promíchal bílé chomáčky, skryly se i jeho stopy. Jako by stál sám uprostřed ničeho. Ještě má před sebou delší cestu k branám osady. Muž mířil s královskou depeší k panství rytířů z Gurdenu. Nehoda, která ho stihla cestou, ho připravila o královského koně. Světlo v jeho očích před hodinou dohaslo. Vrstva sněhu a mrazivá vánice ho přikrývají pod svou peřinou. Ponořil se do posledního bezesného spánku. O své zdraví se ale muž neobával, jen aby došel včas za bránu osady, než bude rozsudek vykonán. K tisíciletému výročí výstavby Velkého chrámu udělil král milost, ale jak se to mohou ti lidé a hlavně odsouzená dozvědět, když on tu stále zápolí se závějemi? Kdyby mu byl její život lhostejný, kdyby nebyl loajální ke svému králi… I tak by musel kráčet dál a vzdorovat přírodním živlům, nebo by usnul na věky jako jeho kůň. Odsouzená stála bosa na slámě, přikovaná ke kamenné zdi, zahřívaná plameny pochodní rozestavěných tak blízko, aby chránily zbytek osady od jejich mocných kouzel. Jak krásné mohou být zimní večery! Oknem k ní doléhalo světlo úplňku, viděla na tisíce třpytivých hvězd. Možná by si raději sedla, ale není to tak zlé. Měkká sláma hřeje do chodidel a ze všech pochodní sálá tak silné teplo, které by jí mohl kdejaký vesničan, schoulený v kožešinách ve své mdle vytopené chaloupce, závidět. Hlad nemá, ani žízeň. Jeden z podezřelých atributů, proč se dostala až sem. Proč nemusí jíst, ani pít, proč rozumí řeči zvířat?! Kdo je jiný, je nebezpečný. Po osadě kolovaly zvěsti, jakou je mocnou čarodějkou, která snadno může ovládat mysl každého. Až muselo přijít malé dítě, aby se zeptalo: „A proč tedy neovládne žalářníka, proč zůstává stále přikovaná?“ Protože ve skutečnosti není nebezpečná. Ale copak je tak jednoduché přesvědčit rozhořčené lidi, kteří ze strachu křičí a zvedají zbraně? I kdyby chtěla, její hlas nikdo neuslyší. Když lidé uvěří povídačce a postaví se do shluku, pro jiné slovo už tam místo není. Ještě má spoustu hodin času. Rozsudek má být vykonán, až s ranním rozbřeskem. O to jsou dlouhé zimní večery krásnější: nabízejí mnohem delší prostor pro naději na svobodu, mnohem více času pro zázrak než krátké letní noci. Prozatím prokřehlý muž na cestě už sotva hýbal prsty v rukavicích. Viděl před sebou brány osady, ale stále byly příliš daleko: blízko očí a touze, daleko pro ztuhlé nohy a bolestivě zmrzlé prsty v botách. Když už byl na dohled, prostorem začaly svištět šípy. Zoufale poklekl na kolena. Bez oře vyzdobeného královským erbem je pro ně v tuto pozdní hodinu jen neznámým přivandrovalcem. Vetřelcem, který by mohl do jejich osady přinést zkázu. Lučištníci vždy nejprve střílejí, až později se ohledává tělo a přicházejí na řadu otázky. Ne dříve než za bílého dne. Klečel a doufal, že pokud nebude pokračovat, zastaví palbu. Ostří šípů se hluboko kolem něho zabořilo. S hlavou sklopenou přesto z plných plic řval: „Jsem vyslanec krále! Vyslanec krále! Pustťe mě! Nesu depeši od samotného vládce!“ Jeho slova ale slyšet nebyla. Znovu se zvedl vítr. Popadl povrchové vločky a metal s nimi krajinou. To je ta chvíle, kdy musí vstát a běžet. Žádný šíp teď nemá šanci trefit se do svého cíle. Rozeběhl se k branám. Bušil pěstmi. Otevřelo se malé zamřížované okno. „Jsem vyslanec krále! Nesu depeši od samotného vládce,“ drkotal zuby, sotva mu bylo rozumět. Musel to několikrát zopakovat. „A kde máš královského koně?“ „Umrzl…“ „A jak ti máme věřit?“ „Mám depeši s královskou pečetí. Ale nemohu ji dát tobě. Musím ji předat hlavnímu soudci.“ „Soudce spí.“ „Král uděluje milost. Musíte vzbudit hlavního soudce. Je to králův rozkaz.“ Byl to boj s větrnými mlýny, váhal, kolik toho v tom krutém mrazu ještě vydrží. Měl se obléct lépe. Byl informovaný, že v těchto výšinách je chladno, ale netušil, jak zima může být opravdu drsná. Pak se objevil muž nedbale zabalený kožešině. Jako by přicházel živý medvěd s klimbající hlavou a ostrými zuby. Rozespalý soudce se navlékl do kožichu, jen aby to měl za sebou. Pak pokynul strážím. Úkol byl splněn. Odsouzená odhlédla od okna. Uvolnili ji ruce, prohmatala si bolestivá zápěstí. „Můžeš jít!“ poručil žalářník. „Venku je zima, nemám nic na sebe, byla jsem tu tak dlouho. Půjčíte mi kožešinu?“ „O tom tu není ani zmínka. Mám tě jen propustit. Tak běž!“ pokynul. Stála na prahu žaláře. Ještě jeden krok a její bosá chodidla pocítí chlad sněhu. Mrazivý vítr ji obalí a sněhové vločky pokryjí. Taková svoboda není vysvobozením. Nechtěla to udělat, celou dobu se držela zpátky a u soudu se hájila, že je jako každý jiný s jedinou změnou, že je živa sluneční energií. Ale co jí zbývalo? Snad to nebyl úmysl, aby vyzradila své schopnosti. Dlouhé zimní večery jsou krásné, protože jsou stříbrné. Ale zebou. Natáhla dlaň a úzká cesta před ní rozkvetla. Vedla až za brany, z osady do temného lesa, kde přebývala. Prokřehlý muž s údivem sledoval bosou dívku. Dlaní se dotkl zeminy. Hřála. Všichni už šli spát, žalářník zamkl těžké dveře, lučištníci hráli kostky a popíjeli pivo. Jen strážný u brány a muž ve vysokém klobouku viděli vše. Cizinec pohlédl na strážného, ale ten přiložil prst ke rtům: „Nikomu to neříkejte.“ Společná tajemství posilují nebo svazují. Ale kdo by v tichu mírumilovné noci chtěl vznést námitku… Martina Boučková, obrázky Pixabay
Čas načtení: 2020-01-23 20:58:35
Anežka a kouzelná baletní sukýnka
Anežka se moc touží stát baletkou. Má ale křehké kosti a pan doktor s jejím baletěním nesouhlasí, a tak se rozhodne tajně tančit alespoň doma. A protože by moc chtěla mít opravdovou baletní sukýnku, vydají se s maminkou do obchodu. Tam Anežce jedna krásná sukýnka doslova sama spadne k nohám. Holčička se do ní okamžitě zamiluje a navíc zjistí, že to není žádná obyčejná sukně na balet. Je totiž kouzelná. Chtěli byste vědět, co všechno dovede? O tom se dočtete v této knížce.. Ukázka z knížky: Na nákupu „Anežko, svačina!“ zavolala maminka z okna.Anežka neměla na jídlo ani pomyšlení. Na čerstvě posekaném trávníku si právě zkoušela piruety a chůzi po špičkách. Chtěla by být baletkou, ale pan doktor jí to nedovolil. Prý na to má moc křehké kosti. Do žádného baletního kroužku tak sice chodit nemohla, ale zkoušela baletit alespoň tajně. Soutěž o dva výtisky – vyhrajte pro svou malou baletku tuto krásnou knížku. Více informací o soutěži zde. „Co tam zase vyvádíš?“ zeptala se maminka s úsměvem. Věděla, jak moc se Anežka touží stát baletkou. Anežka si stoupla zpátky na celá chodidla. Nechtěla, aby ji maminka viděla na špičkách. Protože byla poslušná holčička, raději se hned rozeběhla zpátky domů. „Myslíš, že baletky mají ke svačině bábovku?“ zeptala se maminky ještě dřív, než se pustila do jídla. „Myslím, že baletky jedí úplně všechno. Jinak by neměly žádnou sílu,“ odpověděla maminka a přistrčila talířek blíž k Anežce. Vůně čerstvě ukrojené bábovky Anežka skočila dívence přímo do nosu. Usmála se a s chutí se pustila do jídla. „Můžu si půjčit nějakou tvoji sukni?“ zeptala se Anežka s plnou pusou. „A proč?“ divila se maminka. „Vždyť ti bude velká!“ „Abych vypadala jako baletka,“ odpověděla hbitě Anežka. „Ale já přece žádnou takovou nemám,“ zamyslela se maminka. „Máš! Tu kytičkovanou,“ věděla hned Anežka. „Ale ta je pro tebe moc dlouhá,“ namítala maminka. „Přišlápneš si ji, upadneš a zlomíš si ruku nebo nohu.“ „Nepřišlápnu, neupadnu!“ slibovala Anežka a podívala se na maminku svými krásnými modrými kukadly. Tomu pohledu maminka nedokázala nikdy odolat. A tatínek už vůbec ne. „Tak víš co? Zajedeme do města a po nějaké baletní sukýnce se podíváme,“ navrhla maminka. „Jó! Mami, ty jsi zlatá!“ radovala se Anežka. Vyskočila od stolu a omotala mamince své hubené ručičky okolo krku. „Pojedeme hned teď!“ nemohla se dočkat Anežka. „Počkej, počkej! Nejdřív musíme uklidit nádobí ze stolu,“ brzdila ji maminka. Anežka se hned bez odmlouvání pustila do úklidu. Odnesla do myčky svůj talířek a opatrně z ubrusu smetla zbylé drobečky. Teprve pak mohly vyrazit do obchodu. Anežka se na baletní sukýnku moc těšila, ale s maminkou nemohly na žádnou natrefit. Prošly spoustu obchodů, ale tu, po které Anežka toužila, nikde neměli. Maminka už si pohrávala s myšlenkou, že by z komory vytáhla šicí stroj, oprášila ho a ušila sukni ze staré záclony. Moc se jí do toho nechtělo, ale pro Anežku by udělala cokoliv. „Hele, mami!“ vykřikla Anežka náhle v jednom z obchodů. Maminka leknutím málem nadskočila, byla zrovna zabraná do přemýšlení o šití. „Támhle!“ dodala Anežka a táhla maminku směrem ke stojanu, na kterém visely dětské sukničky. Než ke stojanu dorazily, jedna krajková sukýnka sama od sebe spadla na zem. Anežka ji chtěla zvednout a vrátit zpátky, ale neudělala to. Bylo jí totiž jasné, že je to přesně ta sukně, po které tolik toužila. Vzala ji do rukou a obdivně si ji prohlížela. „Musíš si ji nejprve vyzkoušet,“ vybídla ji maminka. Anežka tedy šla i se sukýnkou do kabinky s těžkým závěsem. Když si sukýnku vyzkoušela, radostí jí poskočilo srdíčko. Seděla jí jako ulitá! A tak bylo rozhodnuto. Domů odcházely obě s úsměvem na rtech a s baletní sukýnkou v tašce. Anežka a kouzelná baletní sukýnka, napsala Zuzana Pospíšilová, ilustrovala Markéta Vydrová; vydalo nakladatelství GRADA pod značkou Bambook Mohlo by vás zajímat:
Čas načtení: 2014-05-05 00:00:00
Osobní vypravěč. Silně subjektivní a nespolehlivý. #TeorieLiteratury Vstávám. Ve škole myšlenky daleko. Ani Krásnooká je neuhlídá. Pátá. Utíkám z práce. Dokupuji energetickou stravu a promrzám při čekání na autobus. Melancholie šedivého dne. Nikam se mi nechce. V Strakonicích na čas. Jde i Vašek. Pavlův kamarád se nepřidává. Vyrážíme ve čtyřech. Prší. Cesta se ztrácí za stěrači. Start ve Vimperku. Spousta vojáků a maskovaných civilistů. Nemají mne seznamu. Prý jestli poručík Kaleta. Start. Uprostřed brigády. Průvod se trhá. Za Vimperkem už skoro sami. Mlha. Neprší. Na Veselce se svítí. Známou cestou k Boubínu. Koštujeme erární energiťák. Chemickej sajrajt. Přelézáme ohradu obory. Poprvé. Ztrácíme se a jdeme azimutem. Máme špatný směr. Vašek vyndavá buzolu. Jdeme na jih. Během pár set metrů otočka o sto osmdesát stupňů. Nechápu. Jdeme na jih. Přelézáme ohradu obory. Podruhé. Prodíráme se hustníkem. Mokřiny, smrčky, potůčky. Přelézáme ohradu obory. Potřetí. Přelézáme plůtek do lesní školky. Přelézáme ven ze školky. Světla baterek v dálce. Přelézáme ohradu obory. Počtvrté. Jsme na červené. Řešíme s Jirkou teologii a českou reformaci. Chvíli tápeme pod Bobíkem. Objevuji nové svaly v koleni. Jde se ale překvapivě dobře. Mám krásně čisto v hlavě. Předbíháme pár zelenáčů. Teda, těch v zeleném. Vylézáme z lesů. Zima a mlha. Neprší. První čekpojnt. Židovský hřbitov Volary. Svítá. Ženu dopředu. Fůra kilometrů před námi. Začínáme potkávat lidi z druhé strany. Nejsme ještě za půlkou. Zvláštní jak to v člověku je. Staré vzpomínky, šrámy, síly, jizvy. Blanice, hrad Hus. Snídaně. Stoupání na odpočatých svalech. Objevuji nové části kotníků. Jde se ale překvapivě dobře. Prší. Křišťanovický rybník. Nepříjemná sedmnáctka na ukazateli. Šlapeme po asfaltu. Pavel začíná pokulhávat. Možná to nebyl dobrej vtip, tu štreku pěšky jít. 1 Neprší pořád stejně. Občas prší víc. Přecházíme přes Blanici a stoupáme. Pavel přemýšlí o konci. Vylézáme před Husincem. Přestalo pršet. Husinec a druhá kontrola. Prej jsme borci. Pavel dává oraz, pokračujeme ve třech. Po státovce na Vimperk. Poslední třetina. Ženu vepředu. Jde se pořád ještě dobře. Suchá lavička na autobusové zastávce a voják vynořivší se odnikud. Pořád po státovce. Zlom. Už se nejde dobře. Mlha. Auta se objevují pár metrů před námi. Řidiči mají radost. Chodidla na odpis. Nejenom moje. Uhybáme ze státovky na Buk. Z Vyšovatky chceme po polňačce do Pravětína. Věřím si a když cesta zmizí, pokračuji podle intuice. První les. Sníh. Pole a hustá mlha. Druhý les. Vylézáme před Veselkou. Nálada pod bodem mrazu. Klesáme. Nohy trpí. Vimperk. Už jen cílové stoupání. Narovnat se, nasadit úsměv a nekulhat. Dostáváme medaili. Zalézáme do auta a čekáme. Přichází Pavel. Nečekaně brzo. Oklepal se a málem nás dohnal. Směr Strakonice, cesta utíká. Loučíme se jako skupinka invalidů. Odkulhávám do Billy pro večeři. Koukám, že stíhám dřívější autobus. Rychle nastupuju a žjištuju, že jede na druhou stranu. Přebíhám! ke správnému autobusu. Vypadám patrně zoufale. Paní mi vedle sebe uvolňuje místo bez požádání. V blaženosti podřimuju. Snažím se rozhýbat nohy a dostat se do metra. Povedlo se. Asi přemístili kolej nebo stanici metra. Cesta je třikrát delší. Moje nohy bych vám nepřál mít. Natožpak mýt. I bambusové ponožky mohou smrdět. Nemůžu chodit. Buším to zahorka do počítače. Číst to po sobě nebudu, na chyby a překlepy vám kašlu. Dobrou noc. Cestou za tebou, Marien, CD Folk žije! 2013. ↩
Čas načtení: 2020-07-04 12:08:10
Leccos nasvědčuje tomu, že nadcházející léto bude časem méně vydatného turistického cestování do světa než jindy. Ani já se ženou tentokrát neplánuji pobyt u moře, takže zůstaneme nenasoleni. Ovšemže je to nicotný problém proti danostem jiným a podstatně vážnějším. Nicméně se snažím najít na zvoleném abstinování od moře i určité přínosné klady. Kromě příklonu k vlasti je to například skutečnost, že předejdu zklamání s hotelově inzerovaným výhledem na moře. Jednou jsem na místě zjistil, že z pokoje by tam sice bylo teoreticky vidět, ale před oknem stál rozcapený jeřáb. Letos se taky vyhnu nepříjemnostem s plážovým pískem nafoukaným do foťáku. Když jsem pak kdysi po návratu šel doma s porouchaným aparátem do servisu, opravář mi řekl: „U moře už to tak chodí, leda byste si dal foťák do prezervativu.“ Písek se dostává i do oděvů i obuvi. Patří to k plážování, jenže novodobě je tu i riziko, že někdo z místních celníků by i tohle bezděčné množství mohl pokládat za zakázaný vývoz písku. V té souvislosti připomínám, že když si jeden z anglických turistů chtěl odvézt ze Sardinie na památku plastovou láhev naplněnou plážovými zrnky, dostal od italských celníků pokutu v přepočtu ve výši 26 000 korun. Zároveň bylo nařízeno svérázné „propadnutí věci“. Rizikem je i šlápnutí na mořského ježka. Podle údajů pojišťovny si chorvatští lékaři účtují za vytažení jeho bodlin z chodidla 3000 korun. Přesto jsem se nejednou lehkovážně vydal k moři. Činil jsem tak v bláhovém domnění, že ježčí agresivita číhá jen a jen někde cestou k Táboru, kam běží liška nesoucí pytel zázvoru, a ježek za ní pospíchá, že jí pytel rozpíchá. Jsme nezodpovědní i tím, že podceňujeme nebezpečí žraloků. Když zůstaneme v létě v tuzemsku, může nám hrozit leda tak žralok na botě, což je – jak známo – odchlípnutá podrážka. Nejen žraloci jsou však v moři útoční. Taky někteří další tvorové, jejichž pojmenování ani neznáme. Jedna z českých turistek se vloni na břehu Rudého moře dovzdělala, že existuje boldok rudomořský. Kousl ji bolestivě do prstů ruky, které bylo nutno zašít. Toho všeho bych měl být ušetřen, když se letos nevydám ke slaným vodám. Přidávám ještě poznatek očních lékařů, že mořská voda nezdravě dráždí oči. Způsobuje v nich štípání, pálení a řezání. Škodlivá pro zrak může být i přemíra oslňujících slunečních paprsků. Zapeklitě dokážou působit taky mořské žahavé medúzy. Ne náhodou se tak jmenují. Ta z řecké mytologie měla místo vlasů hady a v ústech zuby podobné kančím klům. Zrádné dokážou být i mořské spodní proudy, které vtáhnou plavce jiným směrem, než by chtěl on. A co teprve proslulá devátá vlna! Je nebezpečná nejen svou mohutností, ale i tím, že požaduje, abychom si při plavání nejdřív spočítali postupně těch předchozích osm. Záludný dokáže být i příliv. Když se vydáme mimo hotelovou pláž a zujeme si boty co nejblíž moři, po delším plavání pak po návratu na totéž místo můžeme být značně překvapeni. Boty vzal příliv a odplavaly s přílivem kamsi do neznáma, byť to nebyly lodičky. Milé moře, dobře víš, že ve skutečnosti tě mám rád. Proto se ti závěrem omlouvám za předestřenou snůšku záporů. Jelikož jsi moudré, určitě tušíš, že tak činím jen a jen proto, abych nadlehčil skutečnost, že se letos neuvidíme. Věřím však, že si na sebe počkáme. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-10-03 11:08:16
Pat Barkerová: A dívky mlčely (ukázka z knihy)
Jak by byl Homérův slavný hrdinský epos o trójské válce líčený z pohledu žen? Přesně tak jej vypráví Bríseovna, urozená dívka královské krve, nyní otrokyně a Achilleova konkubína. Inteligentní, vzdělaná a sebevědomá dcera krále Brísea podává svůj příběh poutavě a s vtipem. Autorka, britská historička a spisovatelka Pat Barkerová, líčí dávný Homérův svět jejíma očima. Čtenář má přitom pocit, že slyší příběh z nedávné doby, a ne z období vzdáleného tři tisíce let. Touto charakteristikou je román jedinečný: přes hrůzy tehdejší skutečnosti, s výjevy z bojiště i táborového života, se pocity, pohnutky, rozhodování – a tedy i chování – jednotlivých aktérů téměř neliší od chování současníků. Ukázka z knihy: 4 Co můžu říct? Nebyl hrubý. Očekávala jsem to – dokonce jsem to předpokládala – ale nic takového, a alespoň jsem to měla brzy za sebou. Souložil stejně rychle jako zabíjel a já v tom neviděla rozdíl. Tu noc ve mně cosi zemřelo. Ležela jsem tam plná nenávisti, i když samozřejmě nedělal nic, na co by neměl plné právo. Dostat jako čestný dar zbroj nějakého slavného krále, nedal by si pokoj, dokud by ji nevyzkoušel: zvedl by štít, popadl by meč, potěžkal by ho, ohodnotil by délku a párkrát by švihl vzduchem. A totéž udělal se mnou. Vyzkoušel si mě. Myslela jsem, že neusnu. Byla jsem sice vyčerpaná, ale tak nervózní, tak vystrašená ze všeho kolem a nejvíc z něho, že když se ze mě nakonec svezl a usnul, ležela jsem dál, nehybná jako prkno, a hleděla do tmy. Víčka mi při každém mrknutí bolestivě řezala do suchých očích. A přesto jsem asi spala; když jsem se totiž znovu podívala na lampu, už dohořívala. Achilleus ležel s tváří těsně vedle mě, lehce chrápal a horní ret se mu při každém vydechnutí nakrčil. V zoufalé snaze uniknout jeho tělu, které sálalo jako pec, jsem se přitiskla ke stěně a otočila hlavu na druhou stranu, abych se na něj nemusela dívat. Po pár minutách jsem cosi zaslechla. Nebyl to nový zvuk – uvědomila jsem si, že jsem ho vnímala i v polospánku. Snad jeho dech? A pak mi to došlo. Ne, to je moře. Muselo to být moře, nebyli jsme daleko od břehu. Poslouchala jsem a nechala se konejšit jeho vytrvalým příbojem, duněním lámající se vlny a pronikavým hukotem, když se vracela. Jako byste leželi na hrudi někoho, kdo vás miluje, někoho, komu můžete věřit – i když moře milovat neumí a nikdy mu nemůžete věřit. A okamžitě mi došlo, co bych teď právě chtěla: být jeho součástí, rozpustit se v něm; v moři, které nic necítí a nikdy ho nemůžete zranit. Potom jsem zřejmě znovu usnula. Když jsem se totiž probudila, Achilleus byl pryč. Ihned jsem znejistěla. Neměla bych snad vstát dřív než on a připravit mu snídani? Neměla jsem ponětí, jak na tomhle pustém pobřeží připravují jídlo a jestli jeho příprava bude vůbec patřit k mým povinnostem. Pak mě ale napadlo, že Achilleus má určitě spousty otrokyň, na různé práce: tkaní, vaření, příprava lázně, praní ložního prádla a šatstva… Včas se dozvím, co se ode mě očekává. Je docela možné, že to bude jen o něco víc, než jsem dělala dřív. Vzpomněla jsem si na otcovu mladou konkubínu, tu, kterou si vzal po matčině smrti a která převzala na svá bedra většinu jejích povinností. Postel studila. Posadila jsem se a všimla si, že Achilleus za sebou nezavřel dveře. Stále jsem se ještě úplně neorientovala. Byly tam troje dveře. Jedny vedly do té malé místnosti – v duchu jsem jí už říkala komora; další se otevíraly do krátké chodby k síni a třetí přímo na verandu a odtud na pláž. Těmi musel vyjít, protože byly dokořán a při každém pohybu zavrzaly. Přitáhla jsem si plášť k ramenům a vyšla na práh. Od moře vanul vítr, zvedal mi vlasy a chladil spánkem zpocenou kůži. Srpeček měsíce svítil do tmy tak jasně, že bylo vidět chatrče – připadalo mi, že jich jsou stovky – táhnoucí se do dálky. Mezi jejich temnými, k sobě schoulenými obrysy, se mi tu a tam otevřel letmý, mučivý pohled na moře. Otočila jsem hlavu a zahleděla se do vnitrozemí, a vtom mě upoutala bledá záře na obloze; nejdřív mě mátla, a pak mi došlo, že to musí být Trója. Trója se svými paláci, chrámy a dokonce ulicemi osvětlenými celou noc. Tady vedly od chatrče k chatrči úzké, temně červené cestičky. Dostala jsem se na strašlivé místo, pravý opak metropole, na místo, kde vládla temnota s krutostí. Stála jsem na prahu Achilleova dřevěného domku a dunění valících se vln mi připomínalo bitevní vřavu, meče řinčící o štíty, ačkoli má unavená mysl tehdy vnímala všechno jako bitvu, jako by na světě neexistovala jiná barva než rudá. Troufla jsem si opatrně vyjít na verandu z nehoblovaného dřeva a odtud skočila rovnou do písku. Chvilku jsem stála a bořila konečky prstů do vlhkých zrnek, uchlácholená tím, že po noční otupělosti ještě dokážu něco cítit, cokoli. A potom jsem se bosa a jenom v plášti vydala hledat moře. Spíš instinktem než očima jsem objevila cestu a dostala se na pěšinku, která vedla od chatrčí kamsi pryč, nejprve se vlnila při okrajích dun, a pak se prudce svažovala k pláži. Na posledním úseku se změnila v noru, jak se na hřebenech pískových dun z obou stran zvedala do výšky přímořská tráva; úžil se mi dech ze stísněného prostoru a musela jsem se na chvilku zastavit. Kdesi ve skrytu mé duše se ozval strach: co když se vrátí, co když mě bude zase chtít a já tam nebudu? Měsíční světlo klouzalo po čepelích travin, které se nakláněly a kolébaly ve větru. Na pláž jsem vyšla při ústí potoka s poloslanou vodou, který zurčel mezi balvany a oblázky, a když doběhl k moři, rozlil se do šířky. Teď bylo slyšet i jakýsi nový zvuk, pronikavější než vlny; ohlušující, nervy drásající rány. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že to jsou zvuky lodního lanoví, které práská do stěžňů. Nalevo ode mě vystupovala temná masa lodí, většinou bezpečně vytažených za hranici přílivu a usazených na podpěrách. Byly tam i jiné lodě, zakotvené na moři, to ale byla malá, břichatá nákladní plavidla, lišící se od štíhlých válečných lodí jako kachny od orlů. Věděla jsem, že válečné lodě jsou střežené před možným útokem Trójanů, a proto jsem zacouvala zpátky mezi duny a vzala to zkratkou přes vřesoviště k otevřenému moři. Tady už bylo slyšet jenom rachocení vln, tolik připomínající nárazy mečů do štítů. Kráčela jsem k moři a doufala, že zahlédnu Lyrnéssos, kde podle mě ještě musely zářit požáry stravující město, ale čím blíž vodě, tím byla hustší mlha. Zničehonic se přivalila – neproniknutelná mlha, studená a vlhká jako prsty mrtvého, a proměnila černé lodě v přízračné siluety z jiného světa. Zvláštní, že se tak hustá mlha mohla vytvořit a sedět na jednom místě za takhle větrné noci, ale dala mi volnost a já byla neviditelná dokonce i pro sebe. Tam za těmi rozbouřenými vlnami, na tichém místě, kde se moře stýkalo s pevninou, byly duše mých mrtvých bratří. Odepřeli jim pohřební obřady, a tak nesměli vstoupit do Hádu, odsouzeni sužovat živé, ne na pár dní, ale navěky. Znovu a znovu mi za zavřenými víčky umíral můj nejmladší bratr. Truchlila jsem pro všechny, ale pro něho nejvíc. Po matčině smrti se pokaždé v noci vplížil ke mně do postele a hledal útěchu, za kterou se ve dne styděl. Tam, na té větrem bičované pláži, jsem slyšela, jak mě volá – stejně ztracený, stejně bez domova a bez pomoci, jako já sama. S myšlenkou dostat se co nejrychleji k němu jsem se začala brodit do moře – kotníky, lýtka, kolena, stehna, a pak ten náhlý studený šok, když mi vzdutá vlna pleskla do třísel. Stála jsem rozkročená v pohybujícím se písku, natáhla ruku dolů a spláchla ho ze sebe. A potom – čistá, nebo tak čistá, jak jsem ještě vůbec mohla být – jsem stála po pás ve vodě, cítila, jak mě mohutné vlny zvedají na špičky a znovu vracejí dolů, a nechala se mořem nadnášet. Jedna obrovská vlna mě vyzdvihla a málem mi podrazila nohy, a mě napadlo: Proč ne? Přímo hmatatelně jsem cítila, že na mě bratři čekají. A vtom jsem zaslechla hlas. V první chvíli jsem myslela, že to je hlas mého nejmladšího bratra. Napjatě jsem poslouchala, abych slyšela přes hukot vln, a hlas se ozval znovu – určitě mužský hlas, i když slova jsem nerozeznávala. A najednou mě přepadl strach. Celé dny jsem se bála – úplně jsem zapomněla, jaké to je, nemít strach – ale tenhle strach byl jiný. Zježily se mi vlasy na zátylku a naskočila mi husí kůže. Říkala jsem si, že je to jistě hlas z tábora, který se odrazil od hradby mlhy, takže se zdá, že přichází z moře, jenže pak jsem ho zaslechla znovu, a to už jsem věděla, že přichází odtamtud. Za hradbou vln někdo, něco čeřilo vodu. Nějaké zvíře – muselo to být zvíře, nic jiného to být nemohlo, možná delfín nebo kosatka. Někdy připlouvají až k pevnině, a dokonce se vrhají na pláže a stahují tulení mláďata z balvanů. Pak se ale cáry mlhy na chvíli rozestoupily a já zahlédla lidské paže, ramena a měsíční třpyt na mokré kůži. Další nadzvednutí, další cáknutí – a naráz ticho, když se přetočil a ležel na vodě tváří dolů, kolébaný příbojem. Na těchto březích muži plavat neumí. Jsou to námořníci, vědí, že plavání může nanejvýš prodloužit umírání, jinak poměrně rychlé a milosrdné. Tenhle člověk si ale pohrával s mořem jako delfín nebo sviňucha, jako by se v něm cítil doma. Teď ležel s rukama a nohama roztaženýma na hladině a v téhle poloze vydržel tak dlouho, až jsem si říkala, že snad dýchá pod vodou. Pak se ale najednou vyhoupl hlavou a rameny nad vodu, vzpřímený jako panáčkující lachtan. Při pohledu na jeho tvář mě obestřela hrůza, i když zbytečně, tušila jsem totiž, kdo to je. Spěšně jsem se brodila ke břehu, abych se rychle dostala zpátky a usušila se; jak bych mu to, pro všechno na světě, vysvětlila? Na mělčině jsem zvolnila krok, protože cákáním bych mohla upoutat jeho pozornost. Vkročila jsem na pevnou zemi, a vtom mě něco prudce a bolestivě píchlo do pravé nohy. Něco mi trčelo z chodidla – kámen nebo úlomek mušle – a já se sehnula, abych to vytáhla. Když jsem se znovu podívala na Achillea, už neplaval a po kolena ve vodě se brodil ke břehu. Dřepla jsem si a zadržovala dech, ale bez povšimnutí prošel kolem a rukama si přitom vytíral slanou vodu z očí. Začala jsem zase dýchat v domnění, že tím to končí, že se vrátí do ležení, ale zůstal stát těsně u vody s očima upřenýma na moře. Promluvil, a já myslela, že se obrací ke mně, otevřela jsem pusu a nevěděla, co říct. Pak ale promluvil znovu a přerývavě vypouštěl slova z úst, jako když tonoucí lapá po dechu. Vůbec mu nebylo rozumět. Jako by se s mořem přel, přel nebo se ho doprošoval… Jediné slovo, které jsem podle mě zachytila, bylo „mami“, a to byl nesmysl. Mami? Ne, to nemohlo být ono. Pak to ale zopakoval: „Mami, mami“, jako když se malé dítě dožaduje, aby ho vzali na ruku. Určitě to bylo něco jiného, i když „mami“ zní stejně, nebo skoro stejně, v mnoha jazycích. Ať ale říkal, co chtěl, pochopila jsem, že to nemám slyšet, a zároveň jsem se neodvažovala pohnout, a tak jsem skrčená u země čekala, až to skončí. Pokračovalo to dál a dál a citový výlev nakonec ukončilo ticho. Vyšlo slunce a mlha se začínala rozpouštět. Viděla jsem, jak se první zlaté paprsky dotkly jeho mokrých paží a ramenou, jak se otočil a vydal dál po pláži, až nakonec zmizel ve stínu svých černých lodí. Jakmile jsem měla jistotu, že je pryč, rozběhla jsem se co nejrychleji přes duny, ale v ležení jsem nakonec zabloudila. Stála jsem tam mokrá, zablácená a vyděšená, a neměla ponětí, co dělat a kam jít. Vtom se ve dveřích jedné chatrče objevila jakási dívka a kývnutím mě pozvala dovnitř. Řekla, že se jmenuje Ífis. To ráno se o mě postarala a připravila mi dokonce horkou lázeň, abych si spláchla sůl z vlasů. Odložila jsem plášť a chtěla vstoupit do vody, když vtom cosi spadlo na podlahu a já si uvědomila, že je to oblázek z pláže. V místě, kde mě řízl, chodidlo stále krvácelo. Ležel mi v dlani a já ho zevrubně zkoumala, jak to někdy lidé v leknutí dělají a celou svou bytostí se upnou na něco nicotného. Byl zelený, taková ta žlučovitě zelenavá barva rozbouřeného moře, s bílým proužkem napříč. Nic zvláštního, až na to, že byl ostrý. Velice ostrý. Zvedla jsem ho a přivoněla k němu: mořská voda a prach. Olízla jsem ho: na omak drsný, s příchutí soli. Potom jsem prstem vyzkoušela jeho zubatý okraj: žádný div, že rána byla tak hluboká. Když jsem přejela zápěstí – a vůbec netlačila – zůstal po něm šrám posázený po celé délce růžovými korálky krve. Nechala jsem krev téct z prokřehlé kůže a cítila úlevu. Chtěla jsem se říznout znovu, jen ze zvědavosti, jestli se zase dostaví ten pocit úlevy, ale cosi mi v tom zabránilo. Netušila jsem, proč mi moře ten dárek dalo, ale věděla jsem, že ne proto, abych si ublížila. Všude po táboře se válela spousta nožů, kdyby na věc došlo. A tak jsem ho položila zpátky na dlaň, dívala se na něj a vnímala jeho barvu, drsný povrch a váhu. Na pláži leželo tolik oblázků – miliony – všechny do hladka vyleštěné neúnavným mořem, jenom tenhle ne. Ten jediný zůstal ostrý. Toho vzpurného kamínku jsem si považovala, a považuji dodnes. Teď právě mi leží v dlani. Když mi Ífis přinesla čisté, suché šaty a já si je oblékla – vlastně to spíš udělala ona, protože já tam stála jako kus dřeva – vsunula jsem si ho pod opasek, aby mě při každém pohybu zatlačil na kůži. Nebylo to příjemné, ale uklidňoval mě, připomínal mi moře a pláž – a tu holku, kterou jsem kdysi bývala a už nikdy nebudu. Pat Barkerová (*1943), britská historička a spisovatelka, je známou a oceňovanou autorkou, která proslula (nejen) historickými romány. Jejími stěžejními tématy jsou paměť, trauma a boj o přežití; nic ovšem neidealizuje – její knihy jsou charakteristické svou úsečností a pravdivostí. Pat Barkerová je držitelkou mnoha ocenění včetně Man Booker Prize (1995 za Ghost Road, závěrečnou část trilogie z 1. světové války). Přeložila Kateřina Novotná, nakladatelství Vyšehrad, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 296 stran.
Čas načtení: 2024-02-19 23:30:23
Vbočený palec (hallux valgus) je ortopedický problém, nejčastější deformita chodidla. Není to jen estetická vada, ale je spojená také s bolestmi, rychlejším opotřebením kloubu (artrózou) atd. Nesprávné postavení palce (vychýlení první nártní kosti a prvního článku prstu) má negativní vliv na celou nohu, dochází k přetížení některých částí nohy a bolestem i mimo samotný postižený kloub. Počáteční […] Článek Operace vbočeného palce se nejdříve objevil na Uzdravím.cz - magazín o zdraví, medicíně a farmacii.
Čas načtení: 2024-02-20 17:51:19
Vedoucí šermířů měl cucat nezletilým svěřencům palce na nohou, u čehož masturboval. Hrozí mu 12 let
Prapodivné praktiky na hony vzdálené lekcím šermování nebo ohňové show praktikoval s několika chlapci podle obžaloby vedoucí šermířského spolku z Vysočiny. Svým nezletilým svěřencům měl totiž i přes jejich nesouhlas masírovat chodidla, svazovat je a pak jim cucat palce, u čehož se vzrušoval. Teď mu hrozí až 12 let vězení.
Čas načtení:
PEDIKÉR A NEHTOVÝ DESIGNÉR, PEDIKÉRKA A NEHTOVÁ DESIGNÉRKA
[skoleni-kurzy.eu] Po úspěšném absolvování kurzu umí absolvent provádět pedikúru pomocí skalpelu, exkavátoru a creda bez bolesti a krvavých poranění. Umí precizně ošetřit chodidla [relaxační masáž chodidel, termoterapii-parafínem], používat krémové peelingy, masky, oleje, změkčovací přípravky, kterými se provádí masáž nebo zábal. Umí poradit s případnými problémy, jako jsou zarůstající nehty. Absolvent umí upravit délku a tvar nehtů pomocí pilníku, příp. brusky, modeláž nehtů UV gelem a akrylem na nohou, lakovat a zdobit nehty, přírodní péči o nehty P-shine. Absolvent zná základy zdravovědy, hygieny a první pomoci v pedikúře. ...Aktivní život od A do Z