Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-20 17:17:40

Mansory se podíval na zoubek Porsche 911 Turbo S. Překvapivě se držel při zdi

Mansory patří mezi úpravce, jejichž práci nepřehlédnete. Nebojí se velkolepých zásahů do designu a řada lidí si tak myslí, že jeho úpravy jsou v kategorii těch mírně cirkusových. Ovšem v případě Porsche 911 Turbo S to nijak nepřehnali. Řada z vás jistě namítne, že Porsche 911 Turbo S nepotřebuje žádné úpravy. Že je dokonalé tak, jak je. Asi … Mansory se podíval na zoubek Porsche 911 Turbo S. Překvapivě se držel při zdi Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2018-09-21 10:00:11

Agent A – adventura v přestrojení a se zajímavými logickými hádankami

Na začátku této adventury uslyšíte: „Agente A, posíláme vám nový úkol z velitelství. Nepřátelský agent známý jako Ruby La Rouge má políčeno na naše tajné agenty. Najděte ji a chyťte ji“. A tak se do toho pustíte. Vaše první kroky v této hře vás přivedou k obrovské vile, domově tajné agentky Ruby La Rouge. A vaším prvním úkolem […] Příspěvek Agent A – adventura v přestrojení a se zajímavými logickými hádankami pochází z androidtip.cz Další zajímavé TIPy: Shapik: The Quest – roztomilá adventura ve stylu Machinaria ke stažení zdarma Alice: Polepšovna pro čarodějky – pohádková adventura pro náctileté a v českém jazyce The Silent Age – Adventura se silným příběhem a cestováním časem Gemini Rue je temná sci-fi adventura pro Android ve stylu Blade Runnera Dead Synchronicity – Překvapivě temná point-and-click adventura pro Android

Čas načtení: 2018-08-31 10:00:36

Odysseus Kosmos: Adventure Game – klasická point-and-click adventura pro geeky a milovníky zajímavých řešení

Znáte tento: Otázka: „Nevíš náhodou, proč mi můj antivir neustále hází ten nový film do karantény?“ Odpověď: „Hmm, těžko říct… Nehraje v něm Trojan?“ … nebo tento: Alenka v říši divů: <div><div><div><div>ALENKA</div></div></div></div> … a co tento: Co jsme si mysleli v roce 1999: „To nemám šanci v životě zaplnit ten 10 GB harddisk…“ Co si myslíme […] Příspěvek Odysseus Kosmos: Adventure Game – klasická point-and-click adventura pro geeky a milovníky zajímavých řešení pochází z androidtip.cz Další zajímavé TIPy: Dead Synchronicity – Překvapivě temná point-and-click adventura pro Android Stylová adventura The Inner World právě vyšla na Android Gemini Rue je temná sci-fi adventura pro Android ve stylu Blade Runnera (Nová hra) Little Big Adventure je remake PC klasiky z devadesátých let Broken Sword: The Serpents Curse – nový trailer pro pokračování úspěšné adventure hry zveřejněn

Čas načtení: 2008-08-30 00:00:00

Na Ukrajinu? Prý jsme blázni.

Tak jsem se vrátil z Zakarpatské Ukrajiny, překvapivě brzy (jako vždy), překvapivě snadno a překvapivě úplně v pořádku. Jaké to bylo a co se dělo? Čtete dál. Z Prahy až do Košic Celá příprava na Ukrajinu byla dost narychlo, Jenda dal přesné informace vědět až dost dlouho - o prázdninách a to je pak nestíhačka sehnat všechny potřebné věci, zvláště z toho důvodu, že všichni jsou pryč po dovolených, babičkách a strýčcích. Nakonec se ale podařilo vše sehnat - kotlík se koupil, vařič byl už z našeho jarního výletu, stan také byl. Se stanem to bylo obzvláště veselé. Johana tvrdila, že má stan, do kterého se v pohodě vejde šest lidí. Nakonec se ukázalo, že by se tam šest lidí opravdu vyspalo, ale protože byla Johana na tenisovém soustředění i se stanem a já ho nemohl okouknout, vzali jsme radši každá futrpatra stan svůj. Bylo úterý a sraz byl v sedm hodin večer v Praze na Hlavním nádraží. Z Nýrska jsme vyráželi tři - já, Johana a Klára. Do Klatov jsme byli dovezeni autem, z Klatov do Prahy jsme bez problému dojeli vlakem, pohodička leháro, dokonce i přesun ze Smíchova na Hlavák jsme zvládli bez problémů - zvláště díky Kláře, protože Johana, nás trochu mystifikovala v udávání správné trasy metrem. Prý si chtěla trochu více zajezdit. Jen co jsme vylezli z metra potkali jsme Marušku, která už také čekala. Bylo ještě hodně brzo před srazem (zbývalo asi půl druhé hodiny), a tak jsme si sedli před nádražím na lavičku a sledovali pochybná individua. Za necelou hodinu na nás natrefil Kryštof, kterého do Prahy dovezli rodiče a dle jeho slov ho vyhodili z auta na první zastávce metra. Seděli jsme tam tedy ještě chvilku a pak jsme se vydali dovnitř, že tam třeba už někoho potkáme. A taky že jo. Hned ve vstupních dveřích jsme se srazili s Jendou a Sváťou. První co nás bacilo do očí, byly Honzovy boty. Všichni jsme byli obutí už v botách do hor - těžké pohorky, prostě pořádné boty. A Honza si přijde s botami, které u nás na gymplu dostaly přezdívku gumáky, navíc ve vysoce svítivé oranžové. Až je na fotkách uvidíte, určitě je poznáte - svítí opravdu krásně. Nahoře už seděli ostatní a tak byla naše parta zkompletována. A tady je letošní složení tchoříků: Jenda, Maruška, Lenka, Jáňa, Johana, Kryštof, Pavel, Klára, Sváťa a samozřejmě také já. Pomalu jsme se přesunuli do vlaku, ale bylo v něm šílené vedro a tak jsme se radši zase přesunuli ven na perón. Po rozjezdu vlaku se uskutečnila válečná porada, Jenda nás seznámil s plánovanou trasou, místním jazykem a zvyklostmi (třeba to, že když nad čajem od domorodce prohlásíme, že je horký, patrně se urazí. Bude si myslet, že říkáme hořký). Měli jsme zakoupená lehátka a po poradě jsme zkoušeli spát. Moc se nedařilo, ve vlaku se člověk moc nevyspí. K ránu jsme přijeli na konečnou, do slovenských Košic. Mám takové tušení, že mohlo být něco okolo sedmé hodiny, ale úplně jist si tím nejsem. Dojedli jsme svačinky z domova a nasedli jsme na místní kodrcák jedoucí do Čierné nad Tisou. Jsme celebrity Situace v Čierné se pro nás výrazně zhoršila - zjistili jsme, že přes hranice jezdí jen dva vlaky denně - jeden šíleně brzo ráno a druhý někdy kolem páté odpoledne (opět si nejsem tímto časem moc jist). A co my tady když je ještě dopoledne? Nejdřív jsme se zkoušeli dostat někam, kde bychom se mohli vykoupat. To se ukázalo být velkým problémem a nakonec z toho sešlo - stali jsme se však tak populárními mezi místními domorodci, že jsme raději zalezli zpátky na nádraží, kde jsme měli svůj klid. Nejdřív jsme se totiž ptali místních na cestu ke koupališti - z těch jsme toho moc nevypáčili. Pak si nás ale (doslova) našel pán, který si potřeboval postěžovat na život a ten nám prozradil, že Tisa je asi osm kilometrů daleko (a na koupání, že je skvělá). Tam se nám moc nechtělo, osm kilometrů tam, osm zpátky, to se radši koupat nebudeme. Za chvíli nás ale zastavil další domorodec, který se dozvěděl, že se chceme koupat a taky měl s námi touhu si popovídat. Radši rychle na nádraží! Museli jsme čekat asi šest hodin - na řadu přišel poker, a když i ten začal nudit, hry značka šílené. Nejdřív jsme si dupali po nohou (to poznáte na fotkách, vypadají akčně), pak jsme zas na sebe řvali "HU" a dávali si ruce k hlavám (taky je tam jedna fotka) a nakonec jsme začali kokodákovat a kikirikovat. Prostě bylo veselo. Pak konečně nastala chvíle, kdy měl jet vlak na Ukrajinu. Na ten s námi čekalo dost domorodců a ještě jedna parta z Čech, která přijela posledním vlakem. Přes hranice jsme se dostali bez problémů, dokonce i s noži - na Ukrajinu totiž nesmíte převážet nože s čepelí delší než šest centimetrů, což z nás měli skoro všichni skoro nikdo (a Jenda navíc do batohu přibalenou solidní mačetu). Až do Dilove A byli jsme na Ukrajině. Přesně řečeno v Čopu (Чоп) na nádraží. Jenda bleskurychle dojednal odvoz do Mukačeva (Мукачеве) - jeli jsme třemi auty a kdybych nebyl zvyklý jezdit v autobuse s Ukrajincem, asi bych se strachoval podobně jako ostatní - přes vesnice jel prý devadesátkou, na nejvyšší dosaženou rychlost se nikdo radši nedíval. Jak při slalomu se proplétal stádem krav, které šlo zrovna po silnici. A navíc měl puštěné disco na plné perdy, což našemu psychickému stavu moc nepřidalo. V Mukačevu nás vysadili na autobusovém nádraží a kdyby mělo pořádný asfalt a ne jenom štěrk, dost by připomínalo autobusák v Klatovech. Běhala tam smečka deseti psů, ty na fotkách taky uvidíte a dokud Jenda jednoho nenakopl byli dosti otravní. Byl už večer. Pro nás o trochu dříve, protože Ukrajina je v jiném časovém pásmu a tak jsme si šoupali hodinky o jednu hodinu dopředu. Nasedli jsme na autobus směrem na Dilove - vesničku kam jsme měli namířeno. Asi v půl jedné ráno jsme tam konečně dorazili - místní autobus nebyl nejnovější, navíc nám nahatec v zadu pozavíral okýnka - jemu bylo příjemně, nám šílené vedro a svlékat jsme se nechtěli. Pavel si celou cestu povídal s chlápkem, co kdysi pracoval deset let v Česku. Přes nás a naše plány se dostali až k Premier League, Škodovkám v Mladé Boleslavi a díky němu jsme v Dilove i vystoupili - autobusák nám nějak zapomněl zastavit. V Dilove jsme potkali místní opilce, od kterých jsme raději svižně odešli - s láhví vodky v ruce nevypadali nejlépe. Kousek za vesnicí jsme se na loučce utábořili, spalo se pod širákem. Ráno nastalo naše první vaření. Vařili jsme po skupinách, já s Pavlem a Johanou, Kryštof s Lenkou a Jáňou, Jenda s Maruškou, Klárou a Sváťou. Naše skupina začínala raději opatrněji, dali jsme si jen čaj s chlebem, sýrem a salámem a výborně jsme se najedli. Honza musel jít vyřídit povolení - chtěli jsme totiž jít po horách, kterými vede hranice Ukrajiny s Rumunskem a tam se bez povolení nesmí (ani z jedné strany) - a tak jsme si my ostatní dali leháro na sluníčku (taky uvidíte na fotkách). Povolení jsme dostali a tak jsme konečně vyrazili do hor. Musím říct, že po dvou dnech ve vlacích a na nádražích jsem byl upřímně rád. Čekal nás nemalý úkol - dostat se nahoru do hor. Převýšení bylo něco kolem 1.700 metrů, což není žádná sranda, zvlášť pokud máte na zádech těžkou krosnu s proviantem na celý týden. Nakonec jsme to rádi zalomili u srubu pod naší první horou (název už jsem zapomněl). Chtěli jsme sice dojít až k Pop Ivanovi, to se ale ukázalo jako nereálné. Postavili jsme stany, dali večeři a poseděli u ohně. Honza nás seznámil s Nikolou Šuhajem, dalším z těch co bohatým brali a chudým taky tak. Zapěli jsme Havrany na plotu a šli spát. Noc nebyla úplně podle našich představ - spal jsme ve stanu s Kryštofem a Pavlem, náš stan někde na fotce taky bude - hlavní bylo to, že je kulatý - natáhnout nohy může jen ten uprostřed. Zkuste spát někdy celou noc se skrčenýma nohama. Proto jsme se snažili z krajů dostat co nejvíc doprostřed a Pavel, který spal uprostřed, říkal, že jsme ho celou noc mlátili a utlačovali. Možná na tom bude něco pravdy. Ráno bylo krásné a tak jsme s chutí vyrazili po náročném dni dál. Hned ze začátku jsme trochu sešli z cesty a museli to vzít azimutem, abychom se dostali zpět na naši cestu. Bu bu bu, pojďte k nám Tady nás Honza strašil rumunskými pohraničníky - koho chytnou za hranicí, má po výletě a poputuje někam do rumunska na policii. Naštěstí nás nikdo nechytil i když jsme v Rumunsku občas byli. Na Popu Ivanovi jsme potkali další českou výpravu a místní domorodce, kteří si užívali výhled do kraje. Na fotkách je poznáte, jeden ukazuje do kraje a je trochu spoře oblečen. Jen jsme slezli z Ivana potkali jsme další Čechy a nakonec se ukázalo, že jednoho z nich Honza zná. Také jsme tam dali oběd, naše skupina měla navařeno už od snídaně, výborné vločky s kakaem. Naštěstí jsme je dojedli a nemuseli je jíst i k večeři. Šlo se dál, cesta pěkná, krajina a počasí též, to ostatně uvidíte na fotkách. Celou naší výpravu nás provázela nouze o vodu - asi před měsícem byly v Podkarpatské Rusi povodně, teď bylo zase naopak sucho. Přenocovali jsme na pěkném tábořišti, jen k vodě to bylo asi 300 metrů dolů z kopce - hodně prudkého. To nebylo ideální, nicméně jsme to museli vydržet. Také to byla spíš taková bažinka, něž tekoucí voda, ale my už pili i z horšího. A margotku? Další den bylo opět pěkně, dokonce tak pěkně, že jsme měli všichni spálenou jednu půlku těla, celou dobu jsme šli se sluncem na pravé straně a nějak jsme se zapomněli namazat. Přes den se toho moc zajímavého nedělo, nebudu to tu rozebírat, krajiny uvidíte na fotkách a názvy hor si stejně nepamatuji. Zajímavé bylo jen to, že jsme potkali čtyři auta, tam v horách, vevnitř holohlaví chlápci s černými brýlemi - kdekoho by napadlo, že jsou to mafiáni a jedou zakopat mrtvoly nebo pašovat drogy do Rumunska. Mafiáni to pravděpodobně byli, ale co tam dělali, to si opravdu můžeme už jen domýšlet. Asi nic pěkného. Večer jsme se usadili na tábořišti nedaleko od koňského napajedla, kam jsme chodili pro vodu a také jsme se tam lehce umyli. Zrovna když byly holky u vody, přišla k nám návštěva. Já ji na fotkách nemám, trochu z respektu. Až se ke mně dostanou fotky od Jáni budete si ji moci prohlédnout alespoň zezadu. Přišel k nám voják. Zkontroloval pasy a naznačil, že by rád cigarety. Ty jsme sebou neměli, ale Honza mu taktně nabídl margotku, což voják sice tolik neocenil, ale řekl, že ji musí porovnat s těma jejich a tak si ji také vzal. Večer jsme se usadili u ohně, ne všichni - stařec a děti už šli spát. My za malou chvíli také a velmi rychle, začal totiž pořádný slejvák a bouřka. Noc byla pro nás ještě horší než ta minulá. Nejen že jsme byli skrčení - slzy nám tekly proudem, protože skomírající oheň strašlivě čadil a přímo nám na stan, pršelo a my zjistili, že podlážka netěsní. Teď na tom byl pro změnu nejhůře Pavel - ležel v jakémsi údolíčku a všechna voda stékala k němu. Lázeň. Naštěstí ráno nepršelo a my tak mohli alespoň něco usušit. U Ivana Pak jsme zase vyrazili dál. Snad jen to, že jsme dali řeč s bačou, který si užíval vyhlídky do kraje, se nic zajímavého nestalo. Asi jsme se stali atrakcí, mladý bača si nás fotil mobilem. Ano, i sem už technika dorazila. Odpoledne jsme dorazili k chaloupce. Na fotkách ji samozřejmě také najdete. Ona to vlastně žádná chaloupka nebyla - pořádný srub ze dřeva. Uvnitř bydlela baba se kterou Honza vyjednal možnost přespání ve vedlejším srubu a její manžel - Ivan. Krásně jsme se tam zabydleli, bábuška nám přinesla mléko a tak jsme si udělali spoustu pudingu. S předáváním mléka souvisí jedna úsměvná situace: Baba nejdříve mléko nabízela nám, klukům. My však byli zrovna myšlenkami na míle daleko a tak jsme na ní asi půl minuty tupě zírali a vůbec nám nedocházelo, co říká. Pak ho nabídla holkám a to už nám konečně došlo, co po nás chtěla. Nu což, stane se. Večer po výborné večeři jsme začali vařit čaje a připravovat se na dlouhý večer. Takovýto večer - v suchu, v závětří - se musí pořádně užít a tak i strážci cukru upustili od svého předsevzetí a osladili nám čaj. Cukru bylo totiž velmi málo a tak Kryštofova skupina od cukru v čaji abstinovala. O chvilku později si k nám přišel přisednout Ivan. Na dvou fotkách homáte cvaklého. Nabídli jsme mu čaj, hrníček obětoval Kyšák, a povídali si o počasí, medvědech a tak všelijak okolo - česky, ukrajinsky, rukama, nohama. Snažím se medvěda potkat už druhý rok, v Tatrách nic, na Ukrajině taky nic, naději mi udržovalo jen Ivanovo tvrzení: "Medvědi? Všude, hodně!". Ptali jsme se ho taky jestli bude zítra pršet a tak jsme se dozvěděli, že střecha určitě nepustí ani kapku (ehm), ale zjistit jaké počasí bude zítra dalo dost práce. Nakonec jsme mu asi stejně neporozuměli, protože jsme si bláhově mysleli, že zítra pršet nebude. Pršelo. Další Ivan - teď Pop a Marmarožský Ráno pršelo. Bylo ještě horší počasí než včera a Ivan nás strašil, že nahoře umrzneme, začneme dělat "chrk, ekš" (prostě se nachladíme) a nerad nás ven pouštěl. Jenda byl ale neústupný a tak jsme vyrazili. Všichni v pláštěnkách a igelitech - konečně se uplatnila naše zkušenost z Tater, tam bylo takovéto počasí pořád. Nahoru jsme se museli prodírat klečí, cestička tam žádná nevedla, až nahoře jsme na ní narazili. Tak jsme se dostali na další horu - Popa Ivana Marmarožského (úplně si nejsem jist jestli to píšu správně, snad alespoň přibližně). Na vrcholu hory stojí bývalá meteorologická stanice, dnes už nepoužívaná, ale pořád statná, stavěná z kamene. Foukalo, byla zima, uvnitř spousta odpadků a nikomu se tam pobývat dlouho nechtělo. Tak jsme raději šli dál. Počasí nebylo pořád nic moc a tak jsme si náladu zlepšovali siónskými popěvky od A do Z. Prostě jsme zazpívali co se dalo. Odpoledne jsme došli k pěknému jezeru, sice tam byla spousta odpadků, ostatně jako na Ukrajině v horách všude, místa pro stanování tam bylo naštěstí spousta a tak jsme se usadili. Měli jsme štěstí, že jsme přišli včas. Po nás přišli ještě skupiny Slováků, Rusů a všech možných dalších národností. Jenda rozdělal po velkém snažení oheň a vydal se na návštěvu k sousedům - po návratu se pochlubil, že máme rozhodně nejhezčí oheň. Chvíli jsme seděli u ohně, Jenda převyprávěl pár příhod z knížek podobných V horách Sajanských - byly rozhodně zajímavé, ale vyprávět se mi je tu nechce. No to jsou nám fofry A tak jsme se v pořádku vyspali až do našeho posledního dne na horách. Čekala nás už jenom nejvyšší hora Ukrajiny - Hoverla a pak sestup dolů do civilizace. Při výstupu na náš vrchol jsme vymysleli s Kryštofem takovou menší zradu - všichni už si zvykli, že fotím já a dávali si pozor - půjčil jsem foťák Kyšákovi a rázem jsou zajímavé fotky - upocené obličeje a vyčerpané výrazy. Jediný kdo na těchto posledních fotkách chybí je Pavel, který posilněn Pikaem vyběhl na Hoverlu, že jsme ani nemrkli a jeden Čech, co zrovna sestupoval dolů, se podivil, co to máme vepředu za blázna - prý kolem něho jen proletěl. Na vrcholu nic moc zajímavého nebylo - snad jen ukrajinská vlajka a kovový paskvil ve tvaru kříže. Rozhodně jsem už viděl hezčí. Nahoře byla jako obvykle zima a tak jsme raději seběhli dolů. Tam se ukázalo, že Pavla vyčerpal výstup víc než se zdálo - cestou dolů se musel Lenky pársetkrát zeptat, jak to, že jí dali řidičák a ani když se už přestal ptát, nezdálo se, že by v tom měl zcela jasno. Dole na nás čekal připravený Boží odvoz. Zdá se, že jsme strhli všechny rekordy v cestě Hoverla - Čop. Tuto zajímavou část našeho putování se budu snažit popsat co nejpřesněji: Scházíme dolů z hor. Cesta hrozná, příkrá, kamenitá, vymletá. Konečně jsme dole ve vesnici a vidíme první zříceninu. Za zpola strhnutým mostem vidíme stát autobus (bednu na čtyřech kolech) a přichází k nám pár domorodců. Plány jsou zatím asi takové, že se vykoupeme, pomalu si najdeme místo na přespání, ráno dojdeme do další vesnice, odkud by mělo snad něco jet do civilizace. Jenda se dává do řeči s paní, která vypadá dost veselá - utvrzuje nás to v teorii, že vodka je zde dobrá jak ráno, tak i na oběd a večer. Mimo jiné nám paní sděluje, že během pěti chvil pojede motor (během pěti minut pojede nějaké auto, pro snazší pochopení překládám) do vesnice kam máme namířeno. Z koupání tedy nakonec není nic a my čekáme na motor, o kterém si myslíme, že to bude něco ve smyslu autobusu. Čekáme půlhodiny, nic nás nepřekvapuje, jsme zvyklí a když už je čekání přece jen dost dlouhé, ptá se Honza znovu, kdy to asi pojede. Prý že za chvíli, ještě někdo někde musí něco dodělat. A tu náhle, po prašné cestě se k nám řítí něco na kolech. Uvidíte přesně na fotkách. Dostavil se nějaký náklaďák a my s domorodci, kteří sbírali v lesích borůvky naskakujeme na korbu. Je tam trochu přeplněno, ale veselo. Ukrajinky mluví šíleně vysokými hlasy, cesta je bahnitá, tak jak si ji ani nedovede představit a zlaté zuby se domorodcům jen blyští. Nakonec přijíždíme do vesničky. Řidič z nás sedře 170 hřiven, ač to svezení mělo stát asi jen 80. Pro srovnání - hřivna je asi pět korun. Těch pár kilometrů se nám dost prodražilo a Jenda z toho vypadal trochu vykolejený. Zkoušíme se vrátit k původnímu plánu a najít řeku, kde bychom se mohli vykoupat. Řeku nacházíme, ale v takovém stavu, že i po týdnu v horách můžeme s čistým svědomím říct, že bychom se v ní ušpinili. Opět z koupání není nic a tak se snažíme alespoň doptat na vlak, o kterém nám veselá paní tvrdila, že by měl jet. Zjišťujeme pravý opak, jede ale autobus a to asi za půl hodiny. Zásoby už nám pomalu došly, Jenda proto vleze do nejbližšího krámu a kupuje královské potraviny - ukrajinskou zmrzlinu, ukrajinské pivo v pet lahvi a sedm banánů - víc jich neměli. Přesunujeme se na zastávku a během pár sekund přijíždí dodávka, která má být autobusem. Po jízdě na korbě náklaďáku je to skutečný luxus, celkem neoježděný Mercedes, skutečné sedačky - paráda. Takhle jedeme asi do Rachova a tam se řidič ptá, kam chceme dovézt. Nakonec nás zaveze až do Čopu na nádraží. Jen za 200 Eur. V Čopu jsme kolem půl jedné v noci - vlak na Slovensko jede někdy kolem půl čtvrté, na perónu musíme být už ve tři, ale stejně všichni zalehneme a trochu se vyspíme. Mně se zrovna nějak spát nechce, sedím a pozoruji lidi co pobíhají po nádraží - jací šílenci to můžou být, když jsou tu v tuhle nelidskou hodinu. Někdy kolem druhé k nám přijde člověk, s taškou a karimatkou a zmateně na mne gestikuluje prstem. Moje vnímání je ale natolik zpomalené, že tam na něj asi tak půl minuty koukám a tvářím se tupě. Naštěstí se pak probudí Jenda a dopadá to tak, že si neznámý u nás na chvíli nechává svoje věci a pak se pro ně zase vrací. Pak už je čas vstávat a projít celní kontrolou. Lehce se nám prohrabávají v baťozích, naštěstí se jim ale asi moc nechce takhle po ránu něco řešit a tak projdeme opět v pořádku. Pak už se jede vlakem až do Čierné nad Tisou. Na našem oblíbeném nádraží moc nepobudeme, jen zeptáme odkud jede vlak do Košic a pak už běžíme na druhý konec nádraží. Vlak nám naštěstí nestihl ujet. Během dvou hodin, které samozřejmě všichni prospíme, jsme se dostáváme až do Košic. A tak cesta, která nám měla trvat dva i více dní, byla za náma během dne. Nevadí, Bůh měl asi nějaký důvod pro toto rychlé vyhoštění. Košice? Prý příležitost se skvěle ztrapnit A tak jsme byli v Košicích. Sice nevyspalí, ale jak už jsme tu několikrát psal - člověk může žít beze spánku, ale ne bez povzbuzení. Navštívili jsme místní bazén, celkem příjemné, ale kdyby byl člověk vyspalý asi si to užije víc. Protrpěli jsme tam své dvě hodinky, vyhřívali se na za sklem sluníčku a nadávali na plavčice, které naše dovádění ve vodě nechtěli nechat jen tak plavat. Věkový průměr návštěvníků v bazénu mohl být tak na padesáti. Polovinu jsme tvořili my pod dvacet, zbytek důchodci. Když jsme konečně vylezli z bazénu a navlékli na sebe zpět to hnusné špinavé zapocené oblečení, vrátili jsme se na nádraží, kde jsme v úschovně nechali své batohy a vyrazili do města. Nejdřív jsme si dali oběd v místní pizzerii a pak se nějak rozutekli po městě. Pak nastal pořádný průzkum města. Vlak jel až večer, bylo poledne a my měli moře času před sebou. Co musím vyzdvihnout je krámek v uličce vedle náměstí - prodávají tam včerejší pečivo za pět slovenských kaček, pečivo jako jsou koblihy. Hlavně ty koblihy. Obyčejné nejsou nic moc, trochu seschlé. Ty namáčené v bílé polevě nebo čokoládě jsou ještě lepší než čerstvé. A za pět slovenských korun. No nekup to. Den byl teplý, až moc horký a tak se ujal návrh zdolat místní fontánu. Boty byly sundány za chvíli a my se ráchali ve vodě jak malé děcka. Jednu místní ctihodnou paní jsme velice pobouřili. Prohlásila, že tu se kúpou len cikáni, tu že neni žádné kúpalisko. A zpět do Čech, neradujte se všichni A pak už zase do vlaku. A zpátky do Čech, do Prahy. Chvíli jsme hráli pokera ve volném kupíčku, pak nás vyhnali a my museli jít spát. Člověku se ve vlaku spí mnohem lépe, když den předtím skoro vůbec nespí. To se vám pak ani nechce kolem čtvrté ráno v Praze vstávat, přesedat na metro a jet dalším vlakem až do Nýrska. V Praze jsme se rozdělili, opět na delší čas domů. A pár myšlenek na závěr Nic zvláštního, co by mohlo pozvednout tento článek, tu napsáno nebude - putování bylo skvělé a jako vždy krátké a hrozně rychle utíkající. A tak trochu podumám. Jedna věc mne ze začátku hodně udivovala a asi ne jenom mě. Nedokážu pochopit mnoho věcí, jednou z nich je to, jak dokázal mít na sobě Kryštof dlouhé kalhoty ve dny, kdy bylo největší vedro. Když jsem dnes ráno zbíhal z Ostrého dolů přes stateček, kde jsme na jaře s Tchoříky taky spali, velice se mi po prázdninových časech zastesklo. Až na tyto poslední týdny nebyly prázdniny úplně podle mých představ, ale co tu dělat jiného než sedět u počítače a alespoň nějak kreativně tvořit (a získávat finance na sponzorování takovýchto výletů). Za měsíc jedeme na Jizeru sekat dřevo a tak tu snad zase nestihnu začít plesnivět.

Čas načtení: 2020-02-02 09:37:33

František Novotný nově adaptoval slavnou robinsonádu Kormidelník Vlnovský. Poprvé vychází s ilustracemi Zdeňka Buriana

Tvůrce science fiction, pilný překladatel, zručný modelář a jachtař, námořní kapitán, spoluautor slovníku i spisovatel non fiction, tím vším je František Novotný (*1944), autor knih Bradburyho stín (1991), Křižník Thor (2012) anebo Valhala (2014). Výsledkem jeho poutí ve stopách klasických románů Arthura Ransoma se stal průvodce Za tajemstvím Vlaštovek a Amazonek (2012). Ale nejprodávanější jeho prací zůstává adaptace Robinsona (2005) a není tedy divu, že se na něj nakladatelství Albatros obrátilo, když se rozhodlo pro zadaptování Kormidelníka Vlnovského, další slavné robinsonády. Tu napsal (a již roku 1841 poprvé vydal) kapitán Frederick Marryat (1792–1847). Přinejmenším v našich končinách jde o jeho nejznámější dílo a poprvé v Čechách vyšlo již roku 1846, byť jenom jako překlad německé adaptace. A tento převod nepořídil žádný Jára Cimrman, nýbrž Josef Václav Zimmermann. Už ten taky vymyslel od té doby přebíraný název Kormidelník Vlnovský, respektive nazval své dílo Miloslaw Wlnovský, brémský kormidelník. Kniha byla populární v celé Evropě, a protože zohledňuje osudy rodiny a nikoli jen jedince (jako je Crusoe), mnozí čtenáři ji milovali víc než dílo Defoeovo. I z toho důvodu je překvapivé, že doposud ani jedinkrát nevyšla s ilustracemi „krále dobrodružství“ Zdeňka Buriana (1905–1981). Stalo se tak až nyní. Frederick Marryat psal někdy poněkud kostrbatě a jeho takřka třicet knih navíc už poněkud zastaralo. A když Albatros získal práva na ilustrace, vyvstala otázka, nakolik je únosné reeditovat román v původním tvaru. Nezdálo se už nutné počešťovat dál jména objevujících se zde lodí a vystupujících tu postav. Kniha s originálním titulem Masterman Ready by ale nejspíše zapadla, proto byl vymyšlen název, který lépe evokuje vztah mezi starým a zkušeným námořníkem (hrdinou napoleonských válek) a odkázanou naň rodinou Seagraveových: Strýček námořník. Hlavou rodiny Williamem Seagravem učinil Marryat až překvapivě manuálně neobratného farmáře, kterého je v jeho pojetí spíše „bílý límeček“, neschopný mnoho vykonat. Veškeré práce proto řídí a z valné části je připraven udělat „strýček“ Ready. A pokud mu kdokoli asistuje, bývá to nejstarší Seagravův syn. „Vnucuje se myšlenka,“ vyvozuje Novotný, „že Marryaat si australského farmáře představoval jako majitele panství v Anglii.“ V naší verzi je proto Seagrave burzovním makléřem, navíc podvodným. Jak se totiž posléze vyjeví, do Austrálie byl vypovězen bohatými příbuznými své ženy, aby ututlali skandál. „Jeho manuální neobratnost je pak logická,“ je si Novotný jist. „Též je zdůvodněno, proč by se takový nepraktický člověk, natož s rodinou, vypravil na opačný konec světa, kam se ještě nedávno museli deportovat trestanci, neboť z pohledu tehdejších Angličanů by se do Austrálie dobrovolně vydal jen šílenec.“ S tím byl provázán problém s nepřekročitelnými propastmi mezi třídami raně viktoriánské Anglie. Nepřicházelo tenkrát, jak je doloženo, vůbec v úvahu, aby se vzdělaný člověk vyšší kasty přátelil s chudým námořníkem. Také v Marryatově verzi to je víc než patrné. Paní Seagravová se chová jako dáma z lepší společnosti a autor románu sice byl původně kapitánem, ale také synem poslance. František Novotný váhal, nakonec však vznešené vystupování dámy zdůraznil. Její zaslepenost i opovrhování Readym vnášejí do textu další vrstvu napětí. Může tím pádem dojít ke zvratu, když si „lady“ počne uvědomovat lidské kvality „ordinérního“ námořníka; a protože angličtina umí velice přesně odstupňovat společenské postavení, je kormidelník v Novotného knize zprvu Ready, ale posléze „pan Ready“. Proto také starý námořník zprvu chlapci Willymu vyká a oslovuje jej „pane Williame“, zatímco na konci knihy je tomu naopak. Už v Robinsonovi (rovněž ilustrovaném Burianem) udělal Novotný podstatné změny. I v přítomné knize nově promyslel především „příběh v příběhu“, vložené životopisné vyprávění „Mastermana Readyho“, sestávající hlavně z popisu překvapivě suchozemského putování Afrikou. Snad autor využil nepoužitý náčrt k jinému, nikdy nerealizovanému dílu, ale Ready přece je člověk moře. Takže Novotný ho udělal mimo jiné účastníkem bitvy u Trafalgaru. Scény jsou sice zpřeházeny, ba vynechávány (postihlo to celou první kapitolu), ale nevadí to. Děj je teď přehlednější a příběh má výraznější logiku. Navíc Novotný přizpůsobil text Burianovým ilustracím. Ne vždy jej „kopírovaly“ a jakkoli byl legendární malíř pečlivý, pracovitý i odpovědný, příběhem se jednoduše spoutat nedal. Novotný také mimo jiné přepracoval líčení obrany srubu, na který útočí „divoši“. Jde o sekvence, jimiž se inspiroval už Stevenson, když pro nevlastního syna vymýšlel Poklad na ostrově, ale také on musel boj zvěrohodnit. Jak František Novotný zdůrazňuje, trosečníci by byli pobiti hned při prvním náporu, kdyby se vše odehrálo, jak to líčí naivní kapitán Marryat. A tak... „Místo toho, aby stříleli střílnami v kolové hradbě, což je při obvodu šedesáti metrů a počtu tří střelců nesmysl, zaujímají centrální postavení v opevněném srubu uprostřed a pálí na divochy v okamžiku, kdy jsou nejzranitelnější. Když přelézají palisádu. Tento princip je de facto převzat z Ostrova pokladů, avšak vylepšen použitím ručních granátů. Ty se během 18. století rozšířily natolik, že se staly speciální výzbrojí gardových pluků a tzv. granátníků, a je to zbraň, kterou by za dané situace mohly použít ženy i děti.“ Některé nesrovnalosti nicméně v románu – starém takřka 180 let – ponechal i František Novotný. „Ošetřit“ je ani nebylo možné, musel by knihu celou psát znovu. Přesunout příběh i zeměpisně. Loď totiž u Marryata ztroskotá mezi Kapským Městem a Austrálií, což je o oblast, kde ostrovy nikdy nebyly. I kdybychom však jeden takový autorovi odpustili (a proč ne?), určitě by nemohlo jít o korálový atol. Ale Marryat to tvrdí. Nejblíž fiktivní trasy leží Kokosové ostrovy, ale i ty nejméně dva tisíce mil severněji. Autor navíc při popisech kombinuje atol s bývalou sopkou a divochy předvádí (spolu s Burianem) jako Polynésany. Ve skutečnosti by muselo jít například o domorodce z Malediv. František Novotný se závěrem se zamýšlí, proč kniha přetrvala. Jediné vysvětlení vidí v charakteru titulní postavy, která je už v původním textu zachycena živě a věrohodně. Ready sice v mládí chyboval, jak se přizná tváří v tvář děcku, ale nyní si to uvědomuje. Kromě toho má smysl pro povinnost a vnímá závazky vůči lidem ve svém okolí. Má i vřelý a přitom velmi normální vztah k chlapci, kterého vlastně celou dobu nenásilně učí. A jemuž neplánovaně imponuje. Podobně snad bude imponovat i některým dnešním dětem, byť se kniha tak dobře jako Robinson prodávat nebude. V mnohém je přitom lepší. A František Novotný nám s jistotou říká, že Ready v sobě má právě onu mravní sílu, která „v dnešní západní civilizaci tak žalostně chybí“. A ctí hodnoty, které se dokonce dnes ostouzejí. Originály mistrných Burianových kreseb i kvašů jsou uloženy v Památníku národního písemnictví a v knize jsou zveřejněny poprvé.   Frederick Marryat: Strýček námořník. Podle románu Fredericka Marryata Kormidelník Vlnovský vypráví – s přihlédnutím k anglickému vydání Masterman Ready (2014) – František Novotný. Doslov František Novotný. Odpovědný redaktor Ondřej Müller. Albatros. Praha 2018. 364 stran. Pro čtenáře od devíti let. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-01 19:30:50

Gadget týdne: kapesní herní mašina Pocket S, která běží překvapivě na Androidu

V dnešním Gadgetu týdne se podíváme na herní konzoli o velikosti telefonu Ayaneo Pocket S Nabízí velmi výkonný čipset Snapdragon, 6″ displej a velikou baterii Zároveň má každý možnost získat zařízení se slevou, než se podívá do ostrého prodeje V minulých epizodách našeho seriálu Gadget týdne jsme se zaměřovali hlavně na vychytávky vhodné pro práci, ať už manuální, případně kancelářskou. Nyní se ale podíváme na striktně oddechové zařízení – kapesní herní konzoli přecpanou výkonem, která běží – pro někoho možná překvapivě – na systému Android. Přečtěte si celý článek Gadget týdne: kapesní herní mašina Pocket S, která běží překvapivě na Androidu

Čas načtení: 2024-05-28 14:15:24

Fotíte si během jízdy cizí nehodu? Můžete za to dostat překvapivě vysokou pokutu

Na řadu řidičů působí cizí dopravní nehoda, kolem které jedou, jako magnet. Někteří jen přibrzdí, aby se podívali, jiní po očku nahlédnou, co se děje a další se vůbec nestydí vytáhnout telefon a nehodu fotit nebo natáčet. Všechny tři varianty jsou ale špatně, tou třetí si řidiči navíc koledují o pokutu. V úterý 15. května se […]

Čas načtení: 2024-11-30 12:00:54

Mobilní strategie Plague Inc. dostala překvapivé pokračování. Cílem je obnovit civilizaci po konci světa

Studio Ndemic překvapivě oznámilo a zároveň rovnou vydalo pokračování stretegické pecky Plague Inc. Novinka se jmenuje After Inc. a budete se v ní snažit obnovit civilizaci po zombie apokalypse V App Store je hra k dispozici za 2 dolary, v Google Play je ke stažení zdarma, přičemž prémiovou verzi pořídíte za 90 korun Herní studio Ndemic pořádně překvapilo své fanoušky nečekaným oznámením a rovnou i vydáním pokračování strategického hitu Plague Inc. Namísto pochmurného pandemického simulátoru jde o podstatně pozitivněji laděný titul, který na svého předchůdce navazuje vskutku originálním způsobem – hráči se tentokrát budou snažit obnovit civilizaci, kterou v předcházejícím díle s pomocí smrtících virů přeměnili na armádu nemrtvých. Hra s výmluvným názvem After Inc. je k dispozici pro iOS a Android, s verzí pro počítače se počítá na příští rok. Přečtěte si celý článek Mobilní strategie Plague Inc. dostala překvapivé pokračování. Cílem je obnovit civilizaci po konci světa

Čas načtení: 2025-01-09 12:00:01

Nadvakrát ohebný Samsung má datum vydání. Dočkáme se překvapivě již brzy

Představení nového typu skládačky v podání Samsungu se údajně již blíží Dočkat bychom se měli ještě v letošním roce Podle všeho ale půjde pouze o limitovanou verzi s omezenou dostupností Jedním z velkých témat loňského roku, alespoň co se týče chytrých telefonů, bylo představení nadvakrát ohebného smartphonu společnosti Huawei s názvem Mate XT. Čínský gigant totiž dotáhl do zdárného konce projekt, o kterém přemýšlí nejeden velký hráč na trhu, v čele se Samsungem. Jihokorejská firma experimentuje s ohebnými displeji už nějaký ten pátek a je poměrně překvapivé, že si toto prvenství nechala vyfouknout velkým rivalem na poli skládaček. Jak to tak ale vypadá, představení Mate XT nezůstane dlouho bez odezvy. Přečtěte si celý článek Nadvakrát ohebný Samsung má datum vydání. Dočkáme se překvapivě již brzy

Čas načtení: 2014-05-05 00:00:00

40 hodin z telegrafu

Osobní vypravěč. Silně subjektivní a nespolehlivý. #TeorieLiteratury Vstávám. Ve škole myšlenky daleko. Ani Krásnooká je neuhlídá. Pátá. Utíkám z práce. Dokupuji energetickou stravu a promrzám při čekání na autobus. Melancholie šedivého dne. Nikam se mi nechce. V Strakonicích na čas. Jde i Vašek. Pavlův kamarád se nepřidává. Vyrážíme ve čtyřech. Prší. Cesta se ztrácí za stěrači. Start ve Vimperku. Spousta vojáků a maskovaných civilistů. Nemají mne seznamu. Prý jestli poručík Kaleta. Start. Uprostřed brigády. Průvod se trhá. Za Vimperkem už skoro sami. Mlha. Neprší. Na Veselce se svítí. Známou cestou k Boubínu. Koštujeme erární energiťák. Chemickej sajrajt. Přelézáme ohradu obory. Poprvé. Ztrácíme se a jdeme azimutem. Máme špatný směr. Vašek vyndavá buzolu. Jdeme na jih. Během pár set metrů otočka o sto osmdesát stupňů. Nechápu. Jdeme na jih. Přelézáme ohradu obory. Podruhé. Prodíráme se hustníkem. Mokřiny, smrčky, potůčky. Přelézáme ohradu obory. Potřetí. Přelézáme plůtek do lesní školky. Přelézáme ven ze školky. Světla baterek v dálce. Přelézáme ohradu obory. Počtvrté. Jsme na červené. Řešíme s Jirkou teologii a českou reformaci. Chvíli tápeme pod Bobíkem. Objevuji nové svaly v koleni. Jde se ale překvapivě dobře. Mám krásně čisto v hlavě. Předbíháme pár zelenáčů. Teda, těch v zeleném. Vylézáme z lesů. Zima a mlha. Neprší. První čekpojnt. Židovský hřbitov Volary. Svítá. Ženu dopředu. Fůra kilometrů před námi. Začínáme potkávat lidi z druhé strany. Nejsme ještě za půlkou. Zvláštní jak to v člověku je. Staré vzpomínky, šrámy, síly, jizvy. Blanice, hrad Hus. Snídaně. Stoupání na odpočatých svalech. Objevuji nové části kotníků. Jde se ale překvapivě dobře. Prší. Křišťanovický rybník. Nepříjemná sedmnáctka na ukazateli. Šlapeme po asfaltu. Pavel začíná pokulhávat. Možná to nebyl dobrej vtip, tu štreku pěšky jít. 1 Neprší pořád stejně. Občas prší víc. Přecházíme přes Blanici a stoupáme. Pavel přemýšlí o konci. Vylézáme před Husincem. Přestalo pršet. Husinec a druhá kontrola. Prej jsme borci. Pavel dává oraz, pokračujeme ve třech. Po státovce na Vimperk. Poslední třetina. Ženu vepředu. Jde se pořád ještě dobře. Suchá lavička na autobusové zastávce a voják vynořivší se odnikud. Pořád po státovce. Zlom. Už se nejde dobře. Mlha. Auta se objevují pár metrů před námi. Řidiči mají radost. Chodidla na odpis. Nejenom moje. Uhybáme ze státovky na Buk. Z Vyšovatky chceme po polňačce do Pravětína. Věřím si a když cesta zmizí, pokračuji podle intuice. První les. Sníh. Pole a hustá mlha. Druhý les. Vylézáme před Veselkou. Nálada pod bodem mrazu. Klesáme. Nohy trpí. Vimperk. Už jen cílové stoupání. Narovnat se, nasadit úsměv a nekulhat. Dostáváme medaili. Zalézáme do auta a čekáme. Přichází Pavel. Nečekaně brzo. Oklepal se a málem nás dohnal. Směr Strakonice, cesta utíká. Loučíme se jako skupinka invalidů. Odkulhávám do Billy pro večeři. Koukám, že stíhám dřívější autobus. Rychle nastupuju a žjištuju, že jede na druhou stranu. Přebíhám! ke správnému autobusu. Vypadám patrně zoufale. Paní mi vedle sebe uvolňuje místo bez požádání. V blaženosti podřimuju. Snažím se rozhýbat nohy a dostat se do metra. Povedlo se. Asi přemístili kolej nebo stanici metra. Cesta je třikrát delší. Moje nohy bych vám nepřál mít. Natožpak mýt. I bambusové ponožky mohou smrdět. Nemůžu chodit. Buším to zahorka do počítače. Číst to po sobě nebudu, na chyby a překlepy vám kašlu. Dobrou noc. Cestou za tebou, Marien, CD Folk žije! 2013. ↩

Čas načtení: 2011-03-03 00:00:00

Goldbrunn 2011 - po stopách pašeráka

Opravdu se omlouvám za to, že je to takové obsáhlé, zdlouhavé a nudné. Prostě jsem psal a psal a psal. A těch věcí se opravdu stalo strašlivě moc. Dost jich muselo být vynecháno. S nepříliš vychladlou hlavou plnou emocí, dojmů a pohnutek, jak to tak po týdnu s Tchoříky bývá, začínám sepisovat další část té naší kroniky. Hned večer po skončení této akce. Ještě stále cítím vnitřní strany stehen, bolavý sval pod ramenem, pálení slunce v očích a smrad našeho pokoje. Nejsem si jist, jestli stihnu dnes či krátce po půlnoci článek dopsat, je toho opět dost. Nuže popořadě. S plnou chatou malých dětí? Už loni, když jsme o jarňácích byli na Zaječím skoku v Jeseníkách, Jenda vyhrožoval, že příští rok by nás rád zapřáhnul do řehole vedoucích. Mělo to být na již známých místech Zlaté Studny, v posledním zachovalém domu této vesnice v bývalé hájovně. Zlatá Studna se nachází zhruba tři kilometry od Horské Kvildy směrem na Zadov (Churáňov). Určitě si dovedete představit, jak některé z nás (nechci mluvit za všechny, ale rozhodně jsem nebyl jediný) znepokojila myšlenka chaty plné malých (ukřičených) dětí, které budeme mít na povel. Trochu jsme z toho znervózněli. Sraz měl být v sobotu ráno na parkovišti nad hotelem Olympia u areálu Zadov. Na místo jsme se dostávali všelijak (asi tak jako podivné bytosti v knížce Střetnutí). Já vyrazil už den předtím, v pátek, na Špičák k Novotným, abych se mohl dobře vyspat a nemusel vstávat ráno moc brzo. Ráno jsme se cestou ještě stavili na jedné křižovatce a nabrali Kryštofa. Bez jakýchkoliv problémů jsme dorazili na dané parkoviště. Vylezli jsme z aut a postávali na sluníčku. Libovali jsme si, že jsme na parkovišti dokonce na čas přesně (ano, to není pravidlem). Kluci (Ondra a Vojta Novotných spolu s Vítkem) se váleli ve sněhu, my je pozorovali pohledem starých a moudrých1] a čekali. Čekali jsme nezvykle dlouho. Dokonce jsme si začali říkat, jestli jsme tu vůbec dobře. Jenda nikde, nikdo jiný taky ne. Ujo to totiž bral s mezi-zastávkou a nabral menší zpoždění. Když dorazil a s ním i Jáňa, začali jsme se chystat na konečný přesun k Zlaté Studni. Moc se nás tedy na parkovišti nesešlo - Jenda, Kryštof, Jáňa, Klára, Ondra, Vojta, Vítek a já. Od Horské Kvildy ale měly přijet další holky - Bětka s Markétou. Áňa a Sváťa byly na závodech - to byla ona Jendova zastávka a k podrobnostem jejich přesunu na ZS2 se ještě dostaneme. Odpoledne ještě přibyla Zuzka a tím se celkový počet ustálil na krásných třinácti osobách. Mělo nás být o něco málo víc, ale řádily chřipky a virózy. Trochu problém nastal s dopravou jídla. Protože jak bylo řečeno na parkovišti nás bylo pár a jídla bylo jak pro regiment, do batohů se nám nemohlo přirozeně vejít. Plán byl proto následující: vezmeme v batohu jen jídlo na oběd - to znamená pár pytlíků rýže, kečup a cukr. Jestli si říkáte, že je to dost divná kombinace, pak vězte, že byla. Chtěli jsme vzít k cukru i čaj, ale na ten se zapomnělo. K rýži mělo být také něco jiného než kečup, ale nic jiného nebylo zrovna v kufru auta k nalezení. Po dopravení se až na chatu měly holky začít vařit oběd, kluci mezitím vyložit batohy a vrátit se s prázdnými zpět na parkoviště. A jak se řeklo, tak se také učinilo. Vrátili jsme se k parkovišti a začali nakládat, vše od mléka v prášku, přes kaši v prášku až k salámu, naštěstí ne v prášku. Trochu problém byl s vajíčky, která překvapivě v prášku také nebyla. V batohu by se riskovalo rozbití a tak se využilo toho, že Vojta neměl sebou batoh (kdoví proč) a celá krabice se mu přivázala na záda. Po dojezdu z toho byl sice skoro na umření a ruce měl zmodralé a nemohl s nimi hýbat (přeháním), ale jinak to zvládl. Stejně jako všichni ostatní. Dokonce i ti, co vezli salám ho dokázali přivést v celku. Po obědě jsme si udělali první kratší výlet - ze Studny k Matesovi a pak ke Třem Jedlím. Na rozcestí kousek od Jedlí jsme se rozdělili - holky jely na Horskou Kvildu pro Zuzku a kluci zpět na ZS. Myslím, že to nebylo za účelem odpočinku, ale bylo potřeba nanosit dřevo, pootevírat dosud zavřené okenice a udělat spoustu dalších věcí. V té době už chatu pomalu opouštěli nájemníci, kteří zde trávili čas před námi. Nechali nám tu kečup, dali instruktáž k otevírání dveří a zmizeli. Chata byla od té chvíle jen naše. Na letošním lyžáku bylo mnoho věcí revolučních. První z nich bylo to, že o mytí nádobí po večeři se vždy hrála nějaká mezi-službová hra. Ten kdo prohrál měl smůlu a večer strávil u talířů. Tou druhou věcí bylo to, že Jenda přestal omezovat dlouhé večery. Sice to platilo jen pro starší, tuším, šestnácti let, ale to většině z nás stačilo. Chcete vědět, jak se toto zvolnění režimu projevilo? Trochu předběhnu. První večer jsme vydrželi zhruba do jedné, druhou noc polovina z nás do půl druhé (ta druhá polovina ještě mnohem víc, myslím, že říkali něco o třech hodinách. Nebo o svítání? Teď nevím…). Protože se ale každý den vstávalo v půl osmé (služba v sedm), začal se spánkový deficit projevovat celkem brzo. To se dalo řešit všelijak, ale stejně to dopadlo tak, že se prostě třetí den šlo spát po večerníčku. První večerní hra o nádobí byla zároveň i hrou rozřazovací. Rozdělila nás do tří družstev, jednalo se vlastně hlavně o vařicí party - Pašeráků, Převaďečů a Hraničářů. Večer se četlo o králi Šumavy - Kiliánovi Nowotném, pašerákovi a převaděčovi z dob minulého režimu. Protože se jedná o zajímavou historii, nebudu vás ochuzovat vlastním převyprávěním, ale odkáži vás přímo na originální článek. V dalším vyprávění budu často odkazovat na nějaká místa související s tímto tématem, pokud vám tedy bude nějaký pojem nebo místo neznámé, je možné, že ho naleznete tam. Hledáme Kateřinu a obchod Další den jsme měli velmi přesně naplánovaný. Potřebovali jsme na běžkách dojet opět na parkoviště, pak se poskládat do auta a dojet na závody. První úkol ještě splnit šel. Na parkoviště se nás všech jedenáct dostalo. Trochu problém byl naskládat se do auta. Bylo totiž pro sedm lidí. Naštěstí jsme kluci (a děvčata) hubení a sedět se dá pohodlně i ve více vrstvách. Auto protestovalo jen malinko. Cestou jsme zpomalili u místa, kde začínal kanál 54, dnes nezajímavé místo kousek od kasáren. Závody, na které jsme jeli, nebyly nic nepatrného. Kousek od Vimperku se totiž hledala nová Kateřina Neumannová. Tchoříci tam jeli podpořit Áňu a Sváťu a taky je nabrat do auta a odvézt k Zlaté Studni. Někteří (přesné obsazení raději nechť zůstane veřejným tajemstvím) si při těchto závodech stačili odskočit do Vimperka a dokoupit zásoby a čerstvé pečivo (mlask!). Po skončení závodů jsme se opět naskládali do auta a ano, počítáte dobře, tentokrát se nás vezlo třináct. Tlumiče auta protestovaly opět o něco více, ale ještě se to dalo vydržet. Další zastávkou byla vesnice Nový Svět. Ta se totiž nachází kousek od Chalupské slati, největšího mokřadu, který Kilián Nowotny musel překonávat. Prostředkem bažiny podle našich zdrojů měl vést široký násep, po kterém se dá bez problému přejít. Ten se nám podařilo nalézt snadno, ale bažina samotná by se dala určitě přejít ještě někde jinde. Jenda to mezitím objel s autem a počkal na nás u Svinné Lady. Popojeli jsme do Borové Lady a zašli si na polévku a Kofolu. Tu si dali asi všichni, krom Sváti, která vykalkulovala, že je lepší dát si vodu, protože je jí víc za méně peněz. Ale někde se stala chybička a tak dostala stejné množství vody jako my Kofoly. Úplně nadšená z toho nebyla. Zase jsme se nasáčkovali do auta a popojeli kousek proti proudu Teplé Vltavy. Asi tři kilometry od Borové Lady se totiž nachází most u kterého Kiliána Nowotného postřelili. Je u něho i pomník všem převaděčům a pašerákům, kteří pro tuto činnost často obětovali i život. Tam jsme vyndali běžky z auta, vzali je do ruky a vydali se směrem k Zlaté Studni. Stal se z toho trochu pěší výlet s běžkama v rukou, protože jsme většinu cesty šli po silnici, která byla z velké části pokryta souvislou vrstvou ledu, z trochu menší části suchými místy a minimem sněhu. Lepší to začalo být až když jsme přešli silnici (kousek od rozcestí, které na mapě vidím označené jako Pod Hůrkou). Tam jsme nasadili lyže a vydali se zakázanými místy 1. zóny národního parku přes mokřiny a kleč. Kousek od cíle naší cesty po nás začal střílet jakýsi strážce, ale pak raději vzal do zaječích. Byl to Jenda, který auto převezl na Horskou Kvildu a pak se nám vydal naproti. Od toho večera jsme tedy na chatě byli již všichni. Nevím, proč, ale nemůžu si dost dobře vzpomenout na jednotlivé večery a tak doufám, že to moc nepomotám. Mám za to, že druhý večer četl Jenda pokračování příběhu o králi Šumavy. Opět raději odkáži na originální článek, tentokrát o trochu smutnější události. V pondělí jsme se vydali hledat trosky Pöslova domu. Měly být kdesi v místech, přes které jsme den před tím projeli, když jsme se vraceli zpět domů. Takže nás opět čekala cesta do neprostupné kleče. Ale většina z nás (možná všichni) si takovéhle prodírání terénem užívala více, než kdyby musela jet dlouhé kilometry nudnou stopou. Ani nevíte, jak krásně se mezi klečí bruslilo a kličkovalo. Ruiny domu jsme našli až překvapivě rychle. A protože jsme měli ještě spoustu času, zahráli jsme si kousek odtud pár her. Ukazovalo se na sever (nepoměrně přesněji, než loni na Zaječím Skoku) a házelo se oštěpem. A také se běžel závod o večerní nádobí. Byla asi hodina před polednem a my byli na oběd pozváni k malým dětičkám na Horskou Kvildu. A tak nás Jenda poslal po týmech samotné, ať si zkusíme HK3 najít sami. Jak se dalo očekávat, všem se to podařilo zvládnout bez problému, však to byl kousek a v známých krajích, známým směrem. A tak jsme se na chatě u Musila dočkali polévky i těstovin s flákem masa a omáčkou - rajskou? Po obědě na nás vytáhl Martin Satorie bonboniéru, kterou nám slíbil darovat za to, když se alespoň jeden z nás vykoupe v potoce za chatou a vydrží ve vodě alespoň deset vteřin. A my, protože nejsme žádné máčky, žádné béčka, jsme řekli, že tam vlezeme všichni. Tak jsme se svlékli do trenek, a vyběhli za chatu. Tam jsme se opravdu všichni ponořili do ledové vody Hamerského potoka. Všechno se fotilo a natáčelo, takže až jednou narazíte na nahrávku, asi se dobře zasmějete. Nejvíce se proslavily Jendovy tanečky, které prováděl poté, co vylezl z vody. Když jsme se všichni umyli, vrátili jsme se zahřát k topení do chaty. Chvíli jsme ještě popíjeli teplý čaj a pak vyrazili zpět na ZS. Zde se asi poprvé začal projevovat krásný trend letošní zimy - kopce a kopečky (a podle názoru Áni i lehce nakloněné rovinky) se vycházeli zásadně pěšky, s běžkami v rukách. Samozřejmě se našli i tací, kteří byli líní se sehnout k vázání, ale těch bylo málo… Memoriál Michala Nováka A protože bylo ještě odpoledne, slunce krásně svítilo a my přece nemohli jen tak zůstat sedět v chatě, vyběhli jsme před ní a začali dupat přes lyžařské stopy a hrát nejrůznější hry. První byla inspirována vyprávěnými příběhy - tým PPS4 měl za úkol ohlídat jisté území a druhý tým pašeráků a převaděčů se jednak musel dostat přes toto území a hlavně přenést americkou vysílačku. Hráli jsme dvakrát a pak se vrhli na trochu akčnější hru - žhavou uličku, běh smrti, jatka. Jak chcete. Od chaty dolů z kopce vede krásná cesta prostředkem lesíka, do lesa je krásně zasazená, země se na obou stranách zvedá. Na těchto vyvýšených místech stáli střelci se zásobou šišek. Po zapískání se odshora odvalilo druhé družstvo a kdo nebyl zasažen, ten přežil a vyhrál. Pro velký úspěch se hrálo snad šestkrát za sebou. A pak konečně přišla hra, na kterou jsme se všichni těšili. Pravé tchoří ragby. Takové, jaké se hrálo loni na Zaječím Skoku s Michalem. Takové, při kterém jsem si podruhé už radši sundal brýle. I když minule vydržely skoro až do konce. Skoro. A mač začal. Podle chybějícího člena z loňské výpravy byl pojmenován jako "Memoriál Michala Nováka". A byl to mač opravdu drsný. Po pár hrách měl kde kdo už bolavá místa, naražené kosti, otlučenou hlavu. Největší zábavu vždy poskytoval Kryštof. Pamětníci vypráví, že dokázal chytit tři lidi a přejít s nimi přes značný kus hřiště. Ale ani my, druhý tým, jsme se nevzdávali a bojovali z plných sil. Asi po hodině už jsme sotva šoupali nohama. A pak jsme ještě dost dlouho hrát vydrželi. Od našich bojů nás odvolal až Ujo, který mezitím připravil večeři. K večeři jsme se nějak doploužili, dali si čaj a dokázali se trochu oklepat, takže večer mohl začít. Z Horské Kvildy jsme si přivezli draze zaplacenou bonboniéru a těšili se, jak si ji večer rozbalíme. Ta chvíle nastala, i když jsme na to málem zapomněli. Vůbec letos se na sušenky k večernímu posezení dost často zapomínalo a tak jich většina zbyla na poslední den. Rozbalili jsme tedy nejdříve fólii, která bonboniéru kryla (jak to tak bývá). Pak nadzvedli víko. Následoval příval nejrůznějších drsných slov, třeba: "No to teda!", "Cože?!?", "Jak mohli?". V bonboniéře byly totiž místo slaďoučkých bonbonů položeny nakrájené plátky mrkve. Začali jsme plánovat odplatu… Poté jsme si také zahráli osvědčenou klasiku - "Vraha". Hra, která vznikla kdysi ještě na Jizeře, kde jsme ji hráli pořád dokola, každý večer několikrát. Až z toho byly noční můry a špatné spaní. Tím se nám trochu ohrála a tak jsme ji tenhle večer hráli až po hodně dlouhé době. Pokud znáte městečko Palermo, tak takhle hra je hodně podobná, ale poskytuje trochu více adrenalinu, dedukce a krutosti - poprava bývá klasicky sněhem za krk… Pár her nám stačilo, jinak bychom z toho zase začali bláznit. Poté jsme si ještě zahráli Jendovu hru, taky "Vraha", jen trochu jiného. Ten byl ještě akčnější. Skončil tak, že většina lidí ležela na podlaze v místnosti a vzájemně se škrtili a křičeli. Prostě krása! Poté byli mladší posláni na kutě. My starší ještě pár hodin vydrželi u svíček a postupně jsme odpadávali. Někteří toho i tak nestihli moc naspat. Až za prameny Další den si pamatuji o něco lépe, hlavně co se týče jídla. Naše žrádlparta totiž měla službu. Takže nám den začal o půlhodinky dříve, připravili jsme stejnou snídani jako už dvě služby před námi - nakrájeli chleba a uvařili čaj. Rozcvičku, snídani a takové věci snad už zmiňovat nemusím. V tento den nás čekal asi nejdelší výlet, který jsme za celý pobyt podnikli. Přes Kvildu jsme měli dojet až k pramenům Vltavy a pak ještě dál k německému jezeru Reschbach Klause. Na tomto místě se totiž setkával Kilián s agenty CIC (předchůdce CIA). Ze včerejších událostí jsme se mohli sotva hýbat, svaly bolely a celkové vyčerpání bylo znát. Navíc počasí nebylo pro běžkování úplně ideální - namazat se nám nepovedlo, snad to ani na té směsi starého sněhu a ledu nešlo, jen jsme si klistrem zapatlali lyže. Většinu času jsme proto probuslili nebo šli pěšky. Já s Kyšem prakticky celou druhou půlku cesty z Kvildy k pramenům. Po sněhu se totiž pohybovalo podstatně lépe s běžkami na rameni než pod nohama. Za prameny jsme se vnořili do zakázané zóny NP a překročili hranici k jezeru. Mezi mrtvými stromy to nebyl problém a přes jezero jsme si to přebruslili až k hrázi. Tam jsme si dali svačinu a trochu delší chvilku poseděli - zkoušeli jsme pevnost ledu, házeli po sobě koule a Jenda předváděl rozzlobeného německého dědečka (k podivu dvou starších Němců, kteří stáli opodál). Pak následovala cesta zpátky, tentokrát běžnou cestu - přes Bučinu směrem zpět na Kvildu. Opět střídáním pěší chůze a běžek jsme se dopravili až na Kvildu, pak známou trasou na HK a ještě známější cestou až domů na ZS. V této době padl první z členů výpravy, udolán nějakou virózou a kombinací nevyspání, ragby a ledové vody v potoce - Kryštof. K večeři byla čočka s vajíčky a cibulkou. Až na to že se nám čočka lehce připálila (to stejně nikdo, kdo nebyl v kuchyni nepostřehl) to byla strava celkem dobrá a vydatná. Večer jsme byli všichni natolik vyčerpaní, že jsme odložili společné posezení na příště a šli spát. Ráno se Kryštof odstěhoval z klukovského pokoje do svého vlastního, na marodku. Ne že by se úplně bránil. Celkem si v tom liboval. Pravdou totiž je, že postupem času se stal náš pokoj neobyvatelným kvůli přílišným výparům ze smradlavých ponožek. Puding! Byla středa. Na odpoledne byli pozvaní prckové z HK spolu s vedoucími. Proto jsme se nemohli vydat nikam daleko. Pro malé jsme měli přichystaný "skvělý" zlatostudniční puding. V původním plánu bylo, že pro děti uděláme normální puding, slaďoučký jak med. Takový aby děti slintaly blahem, až ho budou jíst. A pro vedoucí ten pravý puding. S dostatkem soli, jak se na Zlatou studnu patří5. Aby puding neměli jen tak zadarmo, po snídani jsme začali kreslit poukázky na puding, které se později poschovávali v lese. Pár z nich bylo opravdu uměleckými díly, třeba Jánina "Vstupenka do cirkusu". Jenže udělat dobrý puding se jaksi nepovedlo. Dost za to mohl špatný hrnec. V něm se prostě všechno připalovalo, ať to byla čočka nebo puding, ať se to míchalo tak nebo onak. A puding tak získal příchuť po spáleném mléku. Nic strašného, dalo se to jíst, i když my jsme zvyklí na mnoho. Vedoucím jsme navíc, jako poděkování za skvělou bonboniéru, přimíchali do pudingu vrstvu kyselého zelí. Ať si to užijou! Dětičky měly ze své chaty na HK vyrazit někdy kolem půldruhé. To znamená, že ti rychlejší by mohli být na ZS kolem druhé, ti pomalejší s odstupem půlhodinky. My jsme s dostatečným předstihem vynesli ven na louku stůl a židle a čekali. Bylo pěkně, sluníčko svítilo a nám ani nevadilo, že se čekání trochu protáhlo. Když konečně přijeli, nejdříve se je Ujo rozhodl zničit hrou na tažné psy (a my mu byli velmi vděční, že to dopadlo takhle. Čekali jsme to horší, třeba že tažní psi budeme my). Pak je konečně vyslal do lesa hledat poukázky a nás pro puding. Nastala osudová chvíle. Jako jeden z prvních přiběhl Vojta Spěváček. Dostal puding, naházel ho do sebe a liboval si, jak je dobrý. Docela jsme koukali. Další, co ho dostali, se na něj už tak nadšeně netvářili. Postupně začali prskat a běhat do křoví puding zase vyplivovat. Měkoty! Celkem s nedočkavostí jsme očekávali prvního vedoucího, který si přijde pro puding (vedoucí také hledali poukázky, jen trochu jiné a trochu výše na stromech). Postupně přišli. A když viděli děti, moc se jim do jejich pudingu nechtělo. Martin Satorie se do něj s odvahou pustil a dokud nenarazil na vrstvu se zelím, dělal, jak si pochutnává. Pak už myslím ne… Výsledek byl takový, že nám dost pudingu zůstalo v napůl snědených hrnečcích. Ani jsme se tomu moc nedivili. Ještě jsme si s prckama zahráli ragby. My, Tchoři, se nejdříve snažili hrát naší pěknou hru, ale postupem času se to změnilo na valnou hromadu s míčem někde dole. Přece jen když na vás naskáče dvacet děcek, moc šancí nemáte. Memoriál Kryštofa Mejstříka jsme tak neslavně prohráli tři ku jedné. Ale ani nás to moc nemrzelo, protože prohrát v nerovném souboji není ostuda, že6? Večer se nesl v duchu více či méně praštěných her. Já jim říkal "stresové" a ze začátku se mi do nich moc nechtělo. Zvlášť když jsem viděl ostatní, jak sedí dokola na židlích a ukazují podivná gesta (třeba naznačovali sloní chobot nebo jelení paroží), ale nechal jsem se přemluvit. Hra byla jednoduchá. Jestli znáte takové ty strašlivé seznamovací hry typu "Marek, Marek, Tonda, Tonda. Tonda, Tonda, Jirka, Jirka", tak tohle bylo něco na podobný způsob. Jen ne se jmény. Každý si zvolil ze začátku jeden znak - jedno gesto nějakého zvířete a to pak ukazoval. Následně musel ukázat znak někoho jiného. A musel to udělat dostatečně rychle (nebo fikaně), protože uprostřed stál člověk s novinami, který se snažil praštit, přetáhnout a majznout toho, kdo zrovna ukazoval. Člověk by ani nevěřil, jak taková hra dokáže chytnout. Chvílemi jsme se víc smáli, než hráli. Pak jsme ale vypnuli generátor elektriky a protože takhle hra vyžadovala, abychom na sebe viděli, museli jsme ji trochu upravit. Celkem logickou obměnou byla výměna gest za zvuky. A pak to teprve začalo. Vzniklo totiž pár zvuků, které byste si asi nebyli schopni domyslet. Třeba - jak dělá pštros? A co byste si představili pod zvukem "lezilezi"? Pěšky jako blešky Dalším, kdo nevydržel a padl, byl starý náčelník. Chytil něco podobného jako Kryštof, navíc si prý už něco přivezl z domova. A tak nás vyslal na výlet. A protože bylo počasí na draka a běžkovat se pořád moc nedalo, šli jsme pěšky. Navíc jsme šli do míst, kde jsme předpokládali, že moc sněhu nebude (a taky že nebylo). Naše cesta vedla ze ZS na Zhůří, pak dolů z kopce na Turnerovu chatu. Tam jsme si dali všichni hranolky a obdivovali vydru, kterou zde měli zavřenou v kleci. Měli tu také asi tři papoušky a čtyři kočky. Zajímavý pajzl. Tento náš výlet se stal zdrojem nepočitatelného množství zábavy. Pokud někdy uslyšíte o vydrodlacích, tak se to zrodilo pravděpodobně právě tady. Cesta z Turnerovky nahoru na Antýgl byla vcelku zajímavá. Silnice byla totiž pokryta souvislou vrstvou ledu a tak občas někdo klouzl a chvíli sebou mrskal na zemi. Mezi pády jsme obdivovali vedle tekoucí Vydru (a koukali po vydrách). Někdy v téhle době začal odpadávat Vojta a jak se později ukázalo, byl další obětí záludné nemoci. Pomalu jsme se tedy došourali na Horskou Kvildu, chvilku poseděli na chatě a popili čaje. V plánu jsme počítali s tím, že dětičky budou někde na běžkách a že bude na chatě klid, ale oni zůstali doma a tak jsme se tam nezdržovali déle, než bylo nutné a s nabytými silami jsme doběhli až domů na Studnu. Můj rodný dům Další den už vstal Kryštof z postele a vyrazil s námi hledat rodný dům Kiliána Nowotného. Měl se nacházet kdesi u Starých Hutí. Měli jsme obrázek, respektive popis tohoto domu. A zbytek už byl na nás. Ujo, který nás vyslal, chtěl, abychom toho zjistili co nejvíc - poptali se po dětech, drbech a takových věcech. Do Nových Hutí jsme dorazili bez větších problémů. Dokonce i sjezd k Pláním jsme všichni přežili. Tam jsme si sundali běžky a vydali se po těchto pláních. Ve vesnici jsme lyže odložili a vytvořili pátrací čety. Já zůstal hlídat u lyží. (Ale nezahálel jsem. Hned jsem vyzpovídal dva kolemjdoucí). Asi za hodinku jsme se sešli zpátky - zjistili jsme, že hřbitov je plný Nowotných i Novotných, cosi o nemanželských dětech, pak o lidech, kteří se dlouhá léta schovávali ve stodole, než je komunisté dopátrali. Bylo toho prostě dost. I dům jsme našli (i když nám nějaký další starousedlík tvrdil, že už je dávno zbouraný). Takže kdoví, jak to ve skutečnosti je a jestli jsme našli ten správný. Další cesta vedla přes Nové Hutě, nahoru přes sjezdovky až ke kraji lesa. Tam jsme si chtěli dát svačinu, ale Ondra, který nesl batoh (ve kterém byla), zjistil, že zůstal na druhé straně údolí. A protože je mladý a zdatný, nechali jsme ho sjet dolů z kopce, vyběhnout pro batoh a vrátit se nahoru. Naštěstí ho do kopce vyvezli vlekem. Pána, který tam byl, prý dost pobavil. Po žluté jsme pak došli na Kvildu a zbytek už si jistě dokážete domyslet. Mezi Kvildou a Horskou Kvildu jsme potkali Martinovu družinu, která tam zrovna závodila. Posledním, kdo stihl onemocnět ještě v průběhu lyžáku, byl Ondra. Možná se na tom podílel i běh pro batoh. Výměnou za to vstal z postele jeho brácha. Večeři si pamatuji, opět jsme měli totiž službu. A protože se vařily jenom těstoviny, nechali jsme holky odpočívat a stala se z toho čistě chlapská záležitost. Vítek s Vojtou nastrouhali sýr, já uvařil těstoviny a večeře byla na stole. Nevím jak ostatní, ale mne celkem překvapilo, když mi večer došlo, že už je vlastně pátek a že se zítra vracíme do svým domovů. Z toho plynulo to, že bylo potřeba dojíst spoustu sušenek a sedět večer pospolu, co to jen unavené tělo a Jenda dovolí. Balíme, mizíme Ráno už totiž nenásledovalo nic jiného, než obvyklý program posledních táborových dnů. Balení, hledání ztracených ponožek, uklízení pokoje i všech ostatních společných, vytírání, zametaní, nošení dřeva. Však to také znáte. Někdy kolem deváté jsme opouštěli chatu a se slzou v oku a batohem na zádech jsme se vydali na Horskou Kvildu, kde již čekali rodičové, odvozci a další známí. Ještě jedna veselá historka se na samém konci udála. Nedojelo nás totiž všech třináct, ale o jednoho méně. Zuzka nebyla stále nikde v dohledu a její táta už na parkovišti netrpělivě podupával. Po delším čekání vyslal Jenda dva rychlé zvědy - Sváťu a Áňu, aby se šly podívat. My ostatní u toho ještě vtipkovali, kde že jsme ji viděli naposledy. Na rozcestí? Ne. Před chatou, když jsme odcházeli? Také ne. Jestli ona nezůstala zamčená na chatě… Otec už to nevydržel a šel se také podívat naproti - cestou, kterou jsme přijeli. Zrovna zmizel za horizontem, když se Zuzka objevila na trochu jiné straně, než jsme čekali. Rázovala si to po silnici. O rychlé zvědy nejevil Jenda starost ("Ty ať si klidně doběhnou na Zlatou Studnu a zpátky"), ale byl jsem poslán, abych odchytil jejího tátu. To se mi podařilo celkem brzy a tak jsem se pln nadějí rozeběhl i za rychlými zvědy. Během pár dalších metrů mi došlo, že s rozdílem jejich a mého tréninku je potkám, až když se budou vracet s nepořízenou ze Studny. To se také stalo, naštěstí pro ně ale o něco dříve, protože Áňa sebou měla mobil, sic s posledními zbytky baterie, ale živý. A tak to skončilo. Zase moc rychle a moc brzo. Možná ještě dříve, než obvykle. Protože čím lepší věci se dějí, tím čas rychleji utíká. Tak už to prostě je. Ale za měsíc jsou Velikonoce, není nač zoufat. Ani jedno není úplná pravda, ale tvářili jsme se tak. ↩Zlatá Studna, jak jinak. Jsem líný to psát celé, tak si to budu takhle zkracovat. ↩Další zkratka - HK pro Horskou Kvildu. ↩Pomocné pohraniční stráže - jednotky, které za komunistů pomáhali dobrovolně, z nadšení, hlídat státní hranice před vnějšími vlivy. ↩To se vztahuje k tříleté historii, kdy jsme byli na ZS poprvé. Tenkrát jsme se zrovna vrátili z šíleně dlouhého výletu. K večeři měl být puding, ale jakýmsi nedopatřením se namísto cukru dostala do pudingu sůl. Nedovedete si představit, co kilo soli s pudingem udělá. A to měl každý jeden hrníček povinně… ↩No tak dobře, chvilku jsme možná trochu naštvaní byli, ale opravdu jen chvilku :) ↩

Čas načtení: 2008-02-22 00:00:00

Golden Well 2008

Protože se mi skoro po týdnu nervy dostatečně zklidnily z přechodu z přírody do školy, což je šok opravdu veliký, rozhodl jsem se neodkládat dál napsání tohoto článku. A tak sem píšu mé vzpomínky na letošní lyžák. Ten týden hrozně rychle utekl a nějak jsem si vůbec nestihl zapamatovat některé trasy a mám to v hlavě trochu pomotané, takže kdyby tento článek četl někdo s lepší pamětí než já, ať se nebojí napsat pořádně kritický komentář, ve kterém mě zprdne, že takhle to přece vůbec nebylo. Píšu tak jak vzpomínám a občas něco trochu přibarvím. Vůbec celý tenhle lyžák byl hodně na rychlo. Nevím, čím to bylo, asi tím že prázdniny byly letos dost brzy. Prostě jsem ještě týden před odjezdovou sobotou neměl boty na běžky a spacák. Naštěstí Hájkovi měli boty správné velikosti, mně padnoucí a tak jsem měl první starost odbytou. Sehnat spacák nebylo vlastně ani tak těžké, ba dokonce to nebylo ani potřeba, protože jsem z informací od Jendy věděl, že jsou na chatě erární spacáky. Ale spát v erárním spacáku se mi nechtělo, kdo ví, kdo v něm spal přede mnou a tak jsem si spacák půjčil. V pátek večer jsem si zabalil a přichystal se na zítřejší odjezd. Jel jsem jako obyčejně s Johanou. Den začal poměrně jako obyčejně. Vstal jsem v šest hodin, nasnídal se a vytáhl běžky ze sklepa. Pak jsem naposledy před odjezdem zapnul počítač. V tu chvíli se mi vůbec nikam jet nechtělo, raději bych sedět celý týden u počítače a nudil se, ale bylo dobře, že už nešlo couvnout. A tak jsem nahodil batoh na záda, maminka mi udělala křížek, jak se zpívá v písničce Českýho chleba, a vylezl jsem před panelák. Bylo asi za dvě minuty sedm, přijet pro mě měli přesně v sedm. A tak jsem čekal. Čekám pět minut - nikdo nikde. Čekám dalších pět minut, máti vykoukne z balkónu jestli už jsem odjel a když vidí že ne, volá Hájkům, kde jsou. Ti už byli na cestě, tradičně se zpožděním, letos vlastně úmyslným. Cestou jsme měli vyzvednout ještě Kryštofa ve Velharticích, ale byl trochu marod a tak se rozhodl přijet na lyžák až o pár dní později. Proto bylo zbytečné jet tak brzy, ale mně se to jaksi nestihlo říct a tak jsem tam venku čekal čtvrt hodinky v zimě. No co, já jsem zvyklý (a jestli ne, tak si alespoň zvyknu, budu to potřebovat). Pak konečně přijeli, já si dal lyže a batoh do auta, přičemž Johana poznamenala, že ho mám každý rok menší a jelo se. Vyjeli jsme tedy směrem na Železnou Rudu, měli jsme tam mezi-zastávku, nabírali jsme Kláru. I nadále cesta pokračovala v klidu a my mohli vzpomínat na to, co už jsme všechno s touhle partou zažili. Bylo toho dost, a tak jsme se mohli zabavit až do chvíle, kdy jsme dojeli na Horskou Kvildu. Byli jsme tu výjimečně včas, do srazu v devět zbývaly ještě dvě minuty. Měli jsme se sejít před chatou pana Musila, ale teď která to je? Tipoval jsem to na tu chatu, ve které jsme také jednou na lyžáku byli. A tak jsme zastavili na parkovišťátku před ní. Proti nám stálo auto s českobudějovickou značkou. V ní seděli dva lidé a tak si nás lehce prohlíželi, my je samozřejmě také. Minuta po deváté, nikde nikdo. "A je tohle opravdu chata pana Musila?", ptá se Zdeněk. My mlčíme, protože si tím nejsme jistí. A tak se rozhodne, že projedeme Horskou Kvildu až na konec a budeme se dívat po Jendovo autu. Projedeme až na konec, ale auto nikde. Jsme trochu bezradní a tak dáme na chytrou radu: "Za zeptání nic nedáš a huba ti neupadne". Vedle auta právě prochází starší pán, Zdeněk říká, že ten to tu určitě bude znát, stahuje okénko a ptá se na chatu pana Musila. Chyba lávky, pán to tu podobně jako my moc nezná. Ale poradí nám, že se máme zeptat v hájovně, která je o pár metrů dále. Popojedeme a Zdeněk se jde zeptat. Vrátí se lehce zmaten, protože narazil na dívku ve věku Johany a poznamenává, že její popis byl lehce pubertálně zmaten a že teda jako nic neví. Nevadí, vracíme se zpátky a znovu se pozorně díváme po autech. Opět nic a tak znovu zaparkujeme na stejném místě jako před tím. Proti nám pořád sedí dva lidé v autě. "Hale, vždyť to je Lenka", vykřikne Johana. A skutečně, proti nám sedí dva dobře známí lidé, Vašek s Lenkou. Do teď nechápu jak jsme je předtím nemohli poznat. Stane se… Za chvíli se věci začnou dávat do pohybu. Po silnici k nám přijíždí auto, které na tu stranu před chvílí jelo a ouha, zase patří k nám. Za chvíli jsou tu už všichni i Jenda s Michalem a my můžeme vyrazit na cestu ke Zlaté studně, je to blízko, asi tři kilometry. A tak jsme se dostali až na chatu. Musím poznamenat, že mě hodně nepříjemně překvapila. Honza sice říkal, že je to na nás až moc luxusní, ale takhle moc jsem to přece jen nečekal. Byla to téměř chalupa, pořádný starý barák. Zatímco ji Jenda a Michal prozkoumávali, my se vydali k potoku, který tekl asi půl kilometru dolů ze stráně. Měli jsme v něm slíbené ranní koupele, z čehož jsme všichni trnuli hrůzou. Od potoka jsme se raději vrátili zpátky do chaty, kde jsme se rozházeli do pokojů a ubytovali. Ne úplně doslova, jak správně řekl Pavel: "Budeme tu jen týden, tak proč si vybalovat". Večerní vycházka byla na Zhůří. Krásný západ slunce, škoda že nemám fotky. Když jsme se dost pokochali a také nám začala být zima, jeli jsme zpátky na Horskou Kvildu, odkud jsme ráno vyjeli. Vůbec se nám tam popravdě nechtělo, ale museli jsme vrátit boby, na kterých jsme táhli na chatu proviant. Cesta byla dobrá, z kopečka, někde až příliš, sněhu moc nebylo, pády byly tvrdé. Z Horské Kvildy zase na Zlatou studnu a hurá do chaty na večeři. Zde je první temná díra v mé paměti, co bylo k večeři si nemůžu vybavit. Další temná díra v mé paměti je celý další den. První den mám ještě docela jasný, ale co bylo druhý? To si nějak nevzpomínám. Počkejte, možná se rozednívá. Nejspíš jsem měl službu. Doufám, že se nepletu, a že to bylo opravdu v neděli. Službu v kuchyni jsme měli vždy na den po dvojici. Já měl tu smůlu, že ke mě Jenda přiřadil zrovna Johanu. Té se totiž udělalo už v sobotu večer špatně a já tak měl službu sám, protože Johana se dostávala z nemoci. Nebylo to vlastně úplně nejhorší. Všichni se nade mnou jaksi slitovali a já tak měl málo práce. Vlastně jsem jenom topil. Dopoledne jsme měli takové polní shromáždění, z toho si taky moc nepamatuji. S mou pamětí je to asi hodně špatné. Další dny si vybavuji jen hodně mlhavě a tak napíšu jen to co bylo nejzajímavější a v paměti mi to uvízlo. První taková událost je následujícího dne. Den jako každý jiný. Až do večeře. Službu měla Markéta s Aničkou, ale ty za to, co se stalo vlastně nemohly. Překvapivě za to mohl Jenda. K večeři měla být pochoutka, spousta pudingu. Vše probíhalo dobře, dokud ho nechtěli osladit. Jenda si vzpomněl, že v jídelně na stole nějaký zbytek cukru, a tak aby nemusel načínat nový, pytlík ležící na stole do pudingu vysypal. To neměl dělat. Na pytlíku byl totiž nápis "Sůl", ale to Jenda nějak přehlédl a proto bylo v pudingu půl kila soli. Nedokážete si představit, co je to za humus. Ještě že jsme všichni otrlí. Byli jsme taky hodně unavení, večeře měla být odměnou za uraženou vzdálenost. Ten den jsme na běžkách uběhli našich rekordních 41 kilometrů. V úterý jsme měli kratší výlet, protože jsme byli po včerejšku hodně unavení. Vyjeli jsme krásnou vycházkovou rychlostí na Přilbu a odtud okruhem zase zpátky do chaty. Odpoledne se hrál fotbal. No fotbal, spíš ragby, všichni jsme z toho byli dost pomlácení. Hrát fotbal na sněhu, ve kterém se nedá pořádně běhat s malým gumovým míčkem je dost záhul. A co bylo horší, hrálo se o službu. Resp. tým který prohrál, si mezi sebou střihal a kdo zůstal nakonec měl ve čtvrtek službu. I přes velkou snahu a celkové převaze nad soupeřem nás shodou okolností jsme nakonec prohráli 6:10. Ve středu jsme si měli připravit program pro malé děti, které byli na již zmiňované chatě pana Musila. Když jsme tam přišli, zírali na nás, jako kdybychom snad ani nebyli lidé. To jsme po těch pár dnech v přírodě vypadali tak strašně? Cítili jsme se asi, tak jako zvířata v zoologické. Ale na co jsme se všichni těšili, byla pořádná večeře. A ta taky byla. Jiřinka nás nezklamala a její guláš, či co to bylo, byl vynikající. Nový hit lyžáku byl poker. Poker se naučili skoro všichni a tak když šli malí spát, my ještě chvíli seděli v jídelně a hráli poker o sirky. Bohužel jsme nedohráli, čekala nás ještě cesta zpět do chaty. Ještě předtím než jsme se odtamtud odebrali nastalo kámennůžkopapírování o čtvrteční službu. A tak jsem jaksi chytil službu ještě na jeden den. Pak jsme se po tmě vydali zpátky na chatu. Ve čtvrtek mi začal opět den o hodinu dřív. Tenhle den si pamatuji docela přesně a tak vás budu chvíli nudit dlouhými detaily. K snídani jsme měli chleba se sýrem nebo s nugetou, k pití jako obyčejně čaj. Po snídani jsme se vydali zase známou trasou k Horské Kvildě. Tam jsme nasedli do Michalova auta a jeli na Modravu. Trasa byla naplánována k Poledníku. Na Poledník jsme skutečně dojeli a přálo nám i počasí, výhled dobrý, byl vidět i Velký Javor. Potom zase zpátky, jako obvykle oklikou zpět. Jednu událost si pamatuji docela přesně. Stala se totiž docela nečekaná věc, vedoucí si z nás vystřelili. Na jednom rozcestí se hodně dlouho rozmýšleli kam jet, jestli do kopce nebo z kopce. My si samozřejmě přáli jet z kopce, ale když se vedoucí jednou rozhodnou tak s nimi nikdo nehne. Ale překvapivě se jelo z kopce. Dole bylo další rozcestí, kde se opět dlouho čekalo a nakonec vedoucí přišli s nemilou zprávou. Jeli jsme špatně. Vzali jsme to vážně, nepamatuji případ, kdy by si z nás vedoucí takhle vystřelili. Už jsme chtěli začít stoupat, ale to už se Honza s Michalem zasmáli dost a my mohli pokračovat dál. Samozřejmě jsme byli na správné trase. Veselý byl poslední sjezd, už ani nevím proč, ale byl dost prudký a nám se jaksi podařilo skoro všem lehnout na zem. A komu se to nepovedlo tam, lehnul si o kus dál. Celý tábor se konala jedna velká bitva a to vroubkařů proti mazáčům. Bitva, kdy ani jedna strana nebere žádné argumenty, které jí nevyhovují. Samozřejmě, lepší jsou vroubky (co myslíte že mám :), ale zkuste o tom přesvědčit někoho se zarytými představami. Ani nám nechtěli uvěřit, že i Bauer má vroubky, jen to tají aby nebyl za amatéra. Nevěřili a tak se dál dřeli s pracným mazání, kterému začali odborně říkat strukturované, a pak je z toho boleli ruce, měli puchýře či podobné věci. V pátek se konala taková speciální hra, jmenovala se lov na jelena a spočívala v tom, že jsme byli rozděleni na dvě družstva, po pěti a po šesti lidech. Každá skupina měla jednoho postřeleného jelena (my Michala) a toho jsme jako nelítostní lovci museli pronásledovat. Pozor jsme si museli ovšem dát na znepřátelené eskymáky (rozuměj strážce národního parku). Jelena se nám ulovit podařilo a tak jsme to oslavili polívkou v restauraci a pekárně Kvilda. Návštěvu můžu doporučit, mají tam skvělé koblihy. Pak, plně nasycení a v dobré náladě, jsme se vydali cestou po magistrále do Horské Kvildy. Tam jsme se opět měli spojit s malými a pak závodit v biatlonu. Ještě před rokem, na Jizeře, jsem se při podobném závodu hnal jako blázen, skončil třetí a pak mi bylo celý den na nic, tak jsem letos raději zvolil mírnější tempo. Večer byl hodně zajímavý, ale tohle téma nechám na jindy, je to na dlouhý povídání. A ráno se pak už jenom balilo, uklízelo, zametalo, mylo a tak podobně. Pak zase na Horskou Kvildu a domů. Civilizace, voda, topení, elektřina, kdo si myslí že má všechno, nechť ví že nemá skoro nic, protože i bez toho co má, to může být lepší.

Čas načtení: 2021-09-13 09:14:40

Festival DIVADLO zahájí pět a půl hodinová inscenace režiséra Lupy. A nebude chybět slovenská dálnice D1

Celkem 64 představení a doprovodných akcí nabídne letošní ročník Mezinárodního festivalu DIVADLO, který začne v Plzni ve středu 15. září a potrvá do 23. září. Přijedou soubory z Belgie, Francie, Itálie, Litvy, Polska, Slovenska a České republiky. Ze zahraničního programu představují největší lákadlo výjimečné inscenace tří režisérských hvězd evropského divadla.  Litevské Divadlo mladých přiveze dějinnou fresku Austerlitz polského režiséra Krystiana Lupy podle stejnojmenného románu německého spisovatele W. G. Sebalda. Jeho hrdina, pražský rodák Austerlitz, prochází Evropou a nachází „stopy bolesti“, zřetelné v celé její historii. „Působivý jazyk Sebaldova románu přetavuje Lupa ve stejně úchvatné sdělení divadelní. Za pomoci vzpomínek, analogií a představ přenáší diváky v prostoru i čase, zabývá se i největším traumatem 20. století – holokaustem,” líčí dramaturgyně Kamila Černá. V inscenaci účinkuje šest herců, scénografie využívá projekce i velmi výtvarné pojetí. „Lupa se na festival vrací po pěti letech a letošní inscenaci by si neměl žádný příznivce divadla nechat ujít, půjde o vrchol sezóny,” zdůrazňuje Kamila Černá. Spojené soubory TR Varšava a Narodowy Stary Teatr z Krakova nabídnou moderní zpracování Čechovovy klasiky 3SESTRY belgického režiséra Luka Percevala, jehož dílo se v Plzni představí vůbec poprvé. „Perceval v této moderní verzi Čechovovy klasické hry představuje vizi stárnoucí Evropy, která se nechce poddat plynoucímu času. Inscenace se vyznačuje krásnou scénou s obrovským zrcadlem a podmanivě pomalou atmosférou,” říká dramaturgyně Jitka Sloupová. Belgické divadlo NTGent uvede inscenaci Rodina švýcarského režiséra Milo Raua dle skutečné tragické události. V roce 2007 byla čtyřčlenná rodina na severu Francie v Calais nalezena mrtvá, bez vysvětlení, bez jasného motivu, pouze dopis na rozloučenou zněl: „Zašli jsme příliš daleko, omlouváme se.“ Jejich příběh tlumočí Rau prostřednictvím skutečného hereckého manželského páru, jeho dvou dcer a psů. „Inscenace s maximální autentičností zachycuje každodenní rodinný život, který ústí do tragického finále. Tento intimní vhled do života rodiny, který kombinuje realitu s fikcí, je strhující podívanou, naplněnou smutkem a deziluzí,” zdůrazňuje dramaturgyně Dora Viceníková. Vedle samotného představení poznají festivaloví diváci Raua i jako filmového režiséra díky projekci snímku Nové evangelium. Slovenské komorné divadlo z Martina představí v Plzni inscenaci D1 (pracovní název) o nekonečném budování klíčové slovenské dálnice. Inscenace režiséra a dramatika Lukáše Brutovského se ohlíží za nekonečným budováním klíčové dopravní stavby. „Je to ohlédnutí překvapivé, poetické, vtipné i mystické, plné výtvarných metafor,” uvádí dramaturg Michal Zahálka. Tuzemský program bude tradičně složen z výběru toho nejlepšího, co se urodilo na domácích jevištích za uplynulou, koronavirem poznamenanou, sezonu. V Plzni se tak sjedou divadla z Brna, Hradce Králové, Liberce, Olomouce, Ostravy a Prahy. „Vzhledem k tomu, že se velkou část sezóny nehrálo, více než polovina inscenací bude u nás uvedena těsně po své premiéře. To se odráží i na větší produkční náročnosti,“ zdůrazňuje dramaturg Jan Kerbr. „Půjde o velmi široký a pestrý výběr – stylově, žánrově i z hlediska velikosti inscenací,” dodává Kerbr. „Sestavování programu letošního ročníku v období koronavirové nejistoty bylo mimořádně obtížné. Proto považuji za malý zázrak, jaké výjimečné zahraniční soubory s významnými evropskými režiséry se nám podařilo domluvit,” zdůrazňuje ředitel festivalu Jan Burian. „Zároveň letos pokračujeme ve snaze dát co největší prostor českým souborům včetně těch studentských, které neměly v uplynulé sezóně mnoho příležitostí hrát naživo pro diváky,” dodává Burian. Festival také v rámci doprovodného programu ukáže nejzajímavější aktivity, které reagovaly na nemožnost hraní před diváky v době koronavirové pandemie. Pražské Dejvické divadlo přiveze dramatickou inscenaci Vina? (režie Ivan Trojan) Daniela Majlinga, odehrávající se v divadelním prostředí a dotýkající se smyslu divadla, lásky i lidské existence. Spolek JEDL uvede v Plzni dvě inscenace v režii Jana Nebeského: Manželskou historii podle Augusta Strindberga o manželském trojúhelníku, s Davidem Prachařem, Lucií Trmíkovou a Annou Fialovou, a jedovatě vtipnou a zároveň laskavou féerii Malý stvořitel / Der kleine Fratz s Karlem Dobrým, který byl za svůj výkon odměněn Cenou za mužský herecký výkon v anketě kritiků za rok 2020. MeetFactory se představí s dramatizací románu Serotonin Michela Houellebecqa (režie Natália Deáková) s Honzou Hájkem v hlavní roli. Divadlo Na zábradlí přiveze v překvapivé dramatizaci Balzacova románu Ztracené iluze (režie Jan Mikulášek) téměř celý herecký soubor v čele s Vojtěchem Vondráčkem. Režisér Tomáš Dianiška bude na festivalu zastoupen dvěma inscenacemi z Prahy a Ostravy: prvním je dokumentární fikce 294 statečných Divadla pod Palmovkou o zákulisí jednoho z největších hrdinských činů našich dějin, atentátu na říšského protektora Heydricha. Mrazivý „dokument“ Národního divadla Očitý svědek (režie Jiří Havelka) o masakru nevinných civilistů v roce 1945 na Přerovsku získal kvůli pandemickým omezením jinou podobu, než jaká byla původně v plánu: svědectví jednotliví herci pronášejí na kameru a touto formou se představil téměř celý činoherní soubor divadla. Inscenace Digitální podzemí (režie Eva Salzmannová) absolventského ročníku Katedry činoherního divadla DAMU v produkci Městských divadel pražských zavede diváky do horského penzionu, kam přijíždějí zaměstnanci startupu na teambuilding – nebo spíše na oslavu úspěchu. Brněnské Národní divadlo uvede v Plzni jednu z nejlepších her Rolanda Schimmelpfenniga Idomeneus v inscenaci Štěpána Pácla. Brněnské JAMU – Studio Marta uvede Havlovo Vyrozumění (režie Martina Frejová Krátká), absolventskou inscenaci 4. ročníku činoherního herectví. Divadlo Drak z Hradce Králové překvapí maňáskovou groteskou Šípková Růženka (režie Jakub Vašíček) s nově řešenými dramatickými situacemi i svébytným humorem. Liberecké Naivní divadlo přiveze inscenaci Kabinet zázraků neboli Orbis pictus (režie Michaela Homolová), která se inspiruje v učebnici Jana Amose Komenského a která známé artefakty rozžívá pomocí těch nejstarších a nejtradičnějších loutkářských triků. Divadlo F. X. Šaldy také z Liberce představí inscenaci Sylva, dramatizaci Vesnického románu Karoliny Světlé v režii Martina Františáka. Žánr opery v Plzni zastoupí tragická a zároveň rozverná inscenace L’Arianna olomouckého souboru Ensemble Damian, který za ni získal na pražském bienále Opera 2020 Cenu diváků. Po loňském úspěchu inscenace Transky, body, vteřiny přijíždí ostravské Divadlo Petra Bezruče do Plzně s další životopisnou hrou v originálním pojetí Tomáše Dianišky – „dokumentární fikcí“ Špinarka o legendární rockové zpěvačce s jejími písněmi a živým bigbítem. Domácí Plzeň budou na festivalu reprezentovat Divadlo J. K. Tyla s českou premiérou muzikálu Green Day’s American Idiot, vytvořeného podle stejnojmenného alba americké punkrockové kapely Green Day (režie Steve Josephson), a Divadlo Alfa s variacemi na klasické loutkářské tituly Jenovéfa, Don Šajn (režie Tomáš Dvořák). V rámci tradičního epilogu uvidí plzeňští diváci novou inscenaci Runners (režie Rosťa Novák ml. a Vít Neznal) souboru Cirk La Putyka, která spojuje nový cirkus a pohybové divadlo s obrovským běhacím pásem, a z loňska přesunuté uvedení nejslavnější „americké tragédie“ Smrt obchodního cestujícího (režie Michal Dočekal) Městských divadel pražských – Divadla ABC s Miroslavem Donutilem v hlavní roli. Bohatý program nabídne sekce Johan uvádí, která proběhne nejen v prostoru Moving Station, ale třeba i v Borském parku nebo v supermarketu na Borských polích. Prolog festivalu obstará plzeňský soubor Žongléros Ansámbl s původní pohybovou a akrobatickou show Vpřed. Uvědomit si věci méně nápadné a pozapomínané pomůže brněnská proklimatická platforma co2kolektiv v čele s režisérem a dramaturgem Jiřím Honzírkem s téměř bytovým divadlem nazvaným Odvaha k beznaději. „Letos jsme pozvali do naší programové sekce inscenace, které důsledně pracují s performativitou jako prostředkem velmi osobních setkávání člověka s člověkem,” zdůrazňuje umělecký ředitel Moving Station Roman Černík. Jde o sólové performance The Walk with the Unknowns Zuzany Šklíbové pro jednoho diváka a třicet diapozitivů a The Dream in the Supermarket polského performera Michała Salwińského pro jednoho diváka s mobilním telefonem. Intimní osobní zážitek také nabídne multisenzorické představení pro tři účastníky Lžička pod nos od Nitish Jain &amp; collective, kde hlavní roli „hraje” páska přes oči, sluchátka a teplé dlaně. Soustředěná, až magická vizualita je také klíčovou charakteristikou inscenace Hic Sunt Dracones jihočeského nezávislého Divadla Continuo. Program sekce Johan uvádí završí opulentní společensky kritická show Cthulhucén z produkce Divadla DISK. V ulicích Plzně nebudou chybět ani open-air představení přístupná zdarma. Šampion a komár italského souboru Faber Teater je určené pro diváky všeho věku na kolech a bicyklech. Postavy jsou Průvodci časem, na sobě mají balijské masky a diváky provedou životem a dobou jednoho neobyčejného cyklistického šampiona jménem Fausto Coppi. V pouliční show Turisté francouzského souboru Les Grandes Personnes vtrhne do ulic skupina obrů, neboli velkých, až čtyřmetrových loutek, která začne objevovat město a seznamovat se s jeho obyvateli a pamětihodnostmi. Do světa prvních aeroplánů zavede diváky v ulicích v představení Letkyně soubor Holektiv. Speciálně pro letošní festival vzniká představení Bajka souboru V.O.S.A. Theatre, kde se diváci spolu s obřími loutkami stanou součástí příběhů ze světa zvířat. Více informací na www.festivaldivadlo.cz.

Čas načtení: 2021-07-11 10:44:57

V nové výstavě si projdete Národní muzeum od sklepa po půdu

Národní muzeum otevřelo 9. července ve své Historické budově novou výstavu s názvem Muzeum od sklepa po půdu, která návštěvníkům nabízí pohled do života Národního muzea jakožto instituce, historického objektu, místa pro uchování předmětů nevyčíslitelné hodnoty i prostoru spjatého s množstvím zajímavých osobností a návštěvníka též doslova provede Historickou budovou od sklepa na půdu. Výstava má navíc i dětskou linku, která zaujme i poučí malé návštěvníky. Pro jejich odreagování je pak v sousední budově připraven zcela nový dětský koutek Myšárium. Symbolicky je výstava Muzeum od sklepa po půdu instalována v dobových vitrínách, navržených architektem Historické budovy Josefem Schulzem před více než sto lety. Konkrétní sbírky i témata jsou zpracována napříč institucí. Odráží dobové vědecké postupy a poznatky, kulturní normy i politické změny, stejně jako proměny způsobů získávání, uchovávání i prezentace sbírek za více než 200 let. Na muzeum je v této výstavě nahlíženo hned ze čtyř pohledů. V suterénu se návštěvníci seznámí se základy instituce spojenými s osobnostmi, v 1. patře s jeho budovami, ve 2. patře se sbírkami a u kopule s aktuálními projekty. Představeny jsou zde i méně známá témata, osobnosti a sbírky. Prostor je tedy věnován nejen zakladatelským osobnostem, ale i donátorům, muzejníkům, a i samotným návštěvníkům. Dozvíte se například, z jakých společenských poměrů návštěvníci pocházeli nebo jak se proměňovaly jejich názory na expozice. Jako architekt budovy i samotných vitrín nemůže chybět Josef Schulz (1840–1917). Jeho osobnost je pro instituci klíčová. Tento všestranný architekt totiž navrhl Historickou budovu i s veškerým vybavením. Vedle vitrín, ve kterých je expozice umístěna, mohou návštěvníci dodnes odpočívat na jím navržených lavičkách.  Národní muzeum ale není jen muzejní komplex v čele Václavského náměstí. Expozice tedy ukazuje i minulost ostatních objektů spadajících pod Národní muzeum. Nejednoho návštěvníka možná překvapí, že tam, kde dnes sídlí České muzeum hudby, byla kdysi četnická stanice, kde Náprstkovo muzeum, byla vinopalna, kde Přírodovědné muzeum, zas bylo zimoviště cirkusů. Téma sbírek je představeno na příbězích jejich cesty do muzea. Ty byly a jsou někdy překvapivé až osudové. Vedle běžných darů a nákupů jsou zmíněny i znárodněné předměty, ukradené sbírky, výzkumné expedice, spolupráce s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, velkorysé mecenášství, ale i náhody a tragické osudy, které k obohacení muzejních sbírek občas vedly. Závěr výstavy se nachází v nejvyšším patře a představuje muzeum jako živou a otevřenou instituci, která se věnuje dokumentaci současné společnosti i nejnovějších problémů, které hýbou českou veřejností. Aktuální témata mimo jiné prezentují návštěvníkům skutečnost, že to, co nás nyní obklopuje a co zažíváme, se může v budoucnu stát historickým artefaktem. I návštěvníci tak mohou pomoci budovat sbírky Národního muzea. Zároveň představuje určitý vhled do muzejního zákulisí. Prezentovány jsou zde současné projekty, odborná činnost muzejníků a spolupráce s dalšími institucemi. Naznačena je i denní rutina, například v podobě práce s databázemi, digitalizací sbírek či tvorbou edukačních programů apod. Výstava Muzeum od sklepa po půdu však nezapomíná ani na dětské návštěvníky – je doplněna o dětskou linku a zábavnou interaktivní pátrací hru pro rodiny s dětmi. Dětská linka mladší návštěvníky provází výstavou ve formě dialogů odehrávajících se přímo na ploše vybraných vitrín této výstavy. Hlavní roli v těchto příbězích hrají dvě dvojice – postavy architekta Josefa Schulze a mladé studentky a také holuba Emila a muzejní myši Elvíry, jejichž hlavním působištěm je dětská zóna Myšárium v sousední Nové budově. V dialozích postavy zmiňují zajímavosti o vystavených exponátech či překvapivé detaily z osudů slavných osobností spjatých s Národním muzeem. Průvodci interaktivní hrou se zajímavými úkoly a pátráním ve formě papírové brožury, kterou návštěvníci obdrží při koupi vstupenky nebo si ji mohou stáhnout z internetových stránek muzea, jsou opět architekt Schulz a studentka. Tato hra návštěvníky seznamuje nejen s výstavou Muzeum od sklepa po půdu, ale zavádí je i do dalších muzejních prostor. Od srpna pak bude tato hra součástí nově připravované aplikace Národního muzea. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-14 13:42:48

Kverulant podal žalobu proti zavření Pražského hradu Zemanem

Počátkem října loňského roku prezident Zeman zcela uzavřel Pražský hrad. Totální zákaz vstupu platí doposud. Podle Kverulanta je Zemanův postup ukázkou arogantního a papalášského chování. Hrad v historii zavřeli jen němečtí okupanti. Proto Kverulant.org v půlce března 2021 vyzval Miloše Zemana dopisem, aby vrátil Pražský hrad veřejnosti, zpřístupnil jej, zrušil ponižující kontroly a odvolal vojáky s útočnými puškami. To se nestalo, a tak se Kverulant o otevření začal soudit. Vyvěšení červených trenýrek na Pražském hradě v září 2015 mělo prezidentovi připomenout jeho buranské chování. V reakci na to Zeman v roce 2016 zneužil zpráv o teroristických útocích v Evropě a uzavřel Hrad svobodnému pohybu a zavedl na něm plošné policejní kontroly. Ty vedly k tomu, že Zeman pro případné skutečné teroristy vytvořil snadný terč v podobě dlouhých front na Hradčanském náměstí. Ani když se bezpečnostní situace uklidnila, Zeman od ponižujících osobních prohlídek všech neupustil. Naopak, k policistům přibyli ještě vojáci s útočnými puškami, aby vzbuzovali dojem, že naše země je v ohrožení. V takovém státě se vrchnosti totiž lépe vládne. V jarní první epidemické vlně Hrad zavřel zcela na více než dva měsíce a zákaz vstupu zopakoval 9. října 2020. Tento zákaz platí doposud a stejně jako „za Němců“ kdo má speciální kartičku od velitelství“, projít může. Historie Karel IV. se zde snažil vytvořit nové kulturní centrum Evropy, císař Rudolf II. směle pokračoval v této tradici, první prezident Československa T. G. Masaryk povolal slovinského architekta Jože Plečnika, aby elegantně dotvořil nádheru pnoucí se nad Prahou.  Komunistický režim si nejdůležitější památky nevážil tolik jako rozkazů z Moskvy, takže prezidenta Václava Havla čekalo hodně práce, aby se napáchané škody daly do pořádku. Překvapivě i Václav Klaus přispěl několika prvky, které alespoň decentně navazovaly na tradici, že Pražský hrad je výkladní skříň české kultury. Současný prezident Miloš Zeman si však hrad uzmul pro sebe a svoje vazaly, aby si zde vytvářeli soukromé oslavy narozenin, a jediné, co na Hradě vybudoval, jsou jarmareční dřevěné přístřešky, aby na policisty provádějící „filcung“ nepršelo. Areál Pražského hradu byl otevřen ve dne i v noci prakticky od nepaměti. Je jen těžko přestavitelné, že by katedrála svatého Víta byla v uzavřeném prostoru, který slouží výhradně potřebám panovníka či prezidenta. Vedle katedrály stojí i restaurace Vikárka, která zde fungovala několik staletí a měla otevřeno do pozdních hodin. V nižších částech Pražského hradu, například ve Zlaté uličce, se i běžně bydlelo. V oblasti byly krámy a obchody (dnes by se řeklo provozovny s prodejem zboží) a celý prostor sloužil k obvyklému pohybu lidí bez omezení. Pouze v případě německé okupace v roce 1939 byl Pražský hrad obsazen německými vojsky, která zabránila volnému průchodu osob Pražským hradem: „I. nádvoří němečtí vojáci uzavřeli strážemi, takže příchod na hrad byl se strany Hradčan možný jen IV. nádvořím (Průchod I. nádvořím byl uvolněn ve druhé polovině dubna 1939.). Na požádání umožnili však p. kardinálovi průjezd Matyášovou bránou ve dnech velikonočních svátků. Třetí nádvoří uzavřeli strážemi u podjezdu k chrámu sv. Víta a pod chodbou do oratoře. Projíti směl jen ten, kdo se mohl vykázati legitimací, kterou vydalo velitelství 3. sboru. Takové legitimace obdrželi všichni zaměstnanci kanceláře presidentovy. Kontrola dála se liberálně a při vchodu pod balkonem na III. nádvoří vůbec ne,“ píše Pavel Zeman v publikaci Paměť a dějiny. Podle vzpomínek pamětníků byl po válce Hrad otevřen ve dne v noci až do prezidentství Václava Klause. I ten však omezil volný pohyb občanů jen málo. Hrad byl v letní sezóně zpřístupněn veřejnosti od 5:00 do 24:00 hod a v zimním režimu od 6:00 do 23:00. Žaloba Podle Kverulanta nemá zavření Hradu oporu v zákoně. Lidé okolo prezidenta zřejmě zneužili toho, že areál Hradu je deklarován jako soukromě spravovaný dvůr, kam si někoho můžou pustit a někoho jiného nikoliv. Čili že je to něco jako vnitroblok. Proto Kverulant oznámil Pražskému magistrátu svolání velmi malého veřejného shromáždění na náměstí U svatého Jiří uvnitř areálu Pražského hradu. Což je prostranství s Carratiho kašnou mezi svatovítskou katedrálou, Novým proboštstvím, svatojiřskou bazilikou a Starým královským palácem. Cílem shromáždění je vyjádření nesouhlasu s uzavřením oblasti Pražského hradu svolané u příležitosti mezinárodního dne památek a sídel a doba konání je naplánována na 18. dubna 2021, od 12:00 do 14:00. Podle Kverulantova názoru je toto náměstí veřejným prostranstvím, pak mělo být automaticky povoleno. Nebylo. Magistrát Kverulantovi odpověděl, že „shromáždění se má konat pod širým nebem mimo veřejná prostranství“. Podle magistrátu je to náměstí U svatého Jiří jen jakýmsi privátním dvorečkem prezidenta, a tak k ohlášce shromáždění od Kverulanta požaduje doložení písemného souhlas vlastníka. Kverulant tento souhlas ze zřejmých důvodů nedoložil. Magistrát celou věc usnesením z 29. března 2021 odložil, jinými slovy, shromáždění nepovolil. Proti tomu se Kverulant vzápětí odvolal na ministerstvo vnitra. Nijak překvapivě se Hamáčkovo ministerstvo se přiklonilo k magistrátnímu výkladu, že Pražský hrad je jen jakými privátním dvorkem Zemana jeho kamarily. Kverulant rozhodnutí vnitra napadl 13 dubna správní žalobou. Kverulant chce věřit, že soud dospěje k závěru, že areál Pražského hrdu je fakticky veřejné prostranství a v právním státě jej nelze ho jen tak zavřít. Jinými slovy, pokud Kverulant vyhraje, měl by se Hrad vrátit občanům. Dílčí vítězství Kverulant již zaznamenal dílčí vítězství. Zeman otevřel část zahrad. Nicméně otevření Jeleního příkopu, Královské a Jižní zahrady od 2. dubna 2021 v době od 10:00 do 17:00 nelze považovat za otevření Pražského hradu. Stále platí, že Zeman znepřístupnil veřejnosti prakticky celou městskou čtvrť, a to jenom proto, aby ukázal svou moc. Zavřel nám, občanům republiky, místo bytostně spojené s naší státností a s našimi křesťanskými kořeny. S tím se nelze smířit.   Autor je ředitel a zakladatel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-08 20:01:34

Americké volby I. – co se do televize nedostalo

Milí čtenáři, píšete mi hojně o nějaký ten komentář k aktuálnímu dění v Americe. Uvažoval jsem o tom, jak jej pojmout. Nakonec mi jako nejlepší formát vyšla série tří článků. V prvním z nich bychom se podívali na současný politický vývoj v americké společnosti, hlavně na ty jeho méně známé aspekty – aby to nebylo jen opakovaní informací běžně dostupných v jiných českých médiích, ale abyste se tu dozvěděli i něco nového a zajímavého. Druhý by se věnoval jenom hlasování poštou, které opět prokázalo svoji kontroverzní a problémovou povahu. A třetí se bude věnovat vyhlídkám na další čtyři roky. No dobrá, tak tedy skočíme do bazénu americké politiky, poslední dobou poněkud nevoňavého. A budeme věnovat pozornost jevům, které ve zpravodajství zapadly. Republikáni dokážou přetahovat hispánské voliče na svoji stranu První bod, u kterého by stálo za to se zastavit, je rozpor mezi konceptem “Trumpa-rasisty”, potažmo “republikánů-rasistů” a skutečnými poměry ve voličské populaci. Každý republikánský prezident v posledních desetiletích dostával v médiích nálepku rasisty a u Trumpa jich bylo tolik, že kdyby byly z papíru, byl by jimi pokryt až po temeno hlavy a nejspíš i daleko nad něj. Naopak demokrati se vidí jako “Big Tent Party” pro ženy, nebělochy (People of Color), sexuální menšiny atd., které se všechny spojí proti zahořklému stárnoucímu bílému muži, typickému voliči republikánů. Tahle demokratická partajní představa je silně ovlivněna akademickou myšlenkou intersekcionalismu, značně umělým konceptem vršícím jednotlivé menšinové identity na sebe a dovozujícím, že takoví lidé budou po určitém politickém zaškolení rádi spolupracovat na demontáži opresivního systému nastoleného oněmi odpornými starými bělochy. V americkém vysokém školství dnes drtivě převládají demokrati, takže akademické teorie snadno prosáknou i do reálné politiky celostátní strany. Jenže teoretický intersekcionalismus má při svém praktickém uplatnění jedno slabé místo. Vůbec nepočítá s tím, že i menšiny či neběloši (kteří jsou v některých částech USA už většinou) mohou mít nějaké rozpory mezi sebou. A to oni, v míře velmi hojné, mají. Klasickým příkladem jsou Hispánci, lidé vesměs s původem na jih od řeky Rio Grande. Je to značně různorodá směsice Kubánců, Mexičanů, Portorikánců, Venezuelanů, Guatemalanů a dalších menších etnik, dokonce i pár starousedlíků z doby španělského impéria by se našlo. Někteří z nich utekli z komunistických či polokomunistických států (Kuba, Venezuela). Ti se dívají na progresivní křídlo demokratické strany značně podezřívavě a tíhnou spíš k volnému trhu, který jim v USA umožnil středostavovskou existenci. Jiní zase pocházejí z “banánových republik“, což byly dlouho faktické kolonie americké United Fruit Company, která tam prostřednictvím různých nastrčených figurek vládla tvrdě a občas i krvavě. Ti mají pochopitelně zase blíž k tomu levicovému vidění světa, které vidí kapitalismus jako zlo. Z pohledu amerických progresivců mají Hispánci minimálně dva “problémové” kulturní atributy, o kterých se ve slušných kruzích raději moc nemluví. Jednak mají některé latinskoamerické státy silnou militaristickou tradici a Hispánci také ochotně vstupují do americké armády, kde jich je už asi jedna šestina. (Pamatuji si na tři americké vojáky zajaté v Srbsku roku 1999 – Gonzales, Ramirez a Stone. Od té doby podíl Latinos v armádě výrazně vzrostl; také je pro vojáky snazší získat americké občanství.) Jednak je hodně Hispánců silně věřících a mají problém s potraty, které jsou mezi “bílými feministkami” jedním ze svatých grálů celého hnutí. Ani jedno moc nekoresponduje s kánonem hodnot demokratické strany, jak jej nadekretovala vrstva pokrokových intelektuálů z obou pobřeží. Důsledkem toho všeho je, že republikáni dokážou pozvolna přetahovat hispánské voliče na svoji stranu a Trumpovi se to podařilo v docela významné míře. Na Floridě, kde žije hodně emigrantů z komunistické Kuby, získal 48 procent hispánských hlasů a úspěchy, byť menší, slavil i v Texasu, kde značně zredukoval náskok demokratického kandidáta proti roku 2016. Clintonová měla mezi texaskými Hispánci proti Trumpovi náskok 27 procent, Biden už jen 19 procent. (Tamtéž.) A to při vysoké volební účasti. Studiem preferencí menšinového voličstva se dlouhodobě zabývá výzkumník Musa al-Gharbi z Kolumbijské univerzity, který už před čtyřmi lety upozorňoval na to, že demokrati přicházejí o voliče mezi menšinami už od roku 2008. V čerstvém článku pro magazín Think píše Gharbi o tom, že akademické představy mezi menšinovými voliči moc nefungují, že například hispánští voliči reagují na výzvy k lepšímu zabezpečení hranic a potlačení ilegální imigrace lépe než běloši a že je nevnímají jako skrytě rasistické (dog whistles) – k velké konsternaci personálu provádějícího samotný průzkum, který si byl jist, že vybral zcela vzorné a jasné příklady skrytého rasismu. “Začali jsme tím, že jsme se ptali oprávněných voličů, nakolik “přesvědčivá” shledávají skrytě rasistická poselství z republikánských projevů. Mezi jinými šlo o odmítání “ilegální imigrace z míst zamořených drogami a zločineckými gangy” a volání po “řádném financování policie, aby naše komunity nebyly ohroženy lidmi, kteří odmítají respektovat naše zákony”. Téměř tři z pěti bílých respondentů ohodnotili tyto názory jako přesvědčivé. Překvapivější bylo, že s nimi souhlasilo to samé procento Afroameričanů a ještě větší procento Hispánců. Tato čísla se nedají vyložit přímo jako podpora republikánské strany, na to je ve hře příliš mnoho dalších faktorů. Nicméně výsledky nám říkají něco důležitého: většina lidí napříč skupinami, které jsme zkoumali, neodmítala rétoriku v Trumpově stylu jako zjevně rasistickou a rozdělující společnost, ale souhlasila s ní. Věřím, že pokud čtete jen New York Times a žijete v levicové bublině, může to být skutečně překvapivé, ale málokterý člověk bude hlasovat proti vlastní fyzické bezpečnosti, ať už se narodil do jakéhokoliv etnika…” Realita se málokdy dá nacpat do jasných škatulek Pro člověka, který by z televizní obrazovky nabyl dojmu, že černošská část Ameriky nesmiřitelně nenávidí rasistu jménem Trump, bude také poněkud překvapivé, že podle průzkumů společnosti Edison Research, která provádí tzv. exit polls u volebních místností, podíl černochů hlasujících pro Trumpa vzrostl na 11 procent z předešlých osmi procent roku 2016. Není to mnoho, ale stejně zdaleka nejvíc z republikánských kandidátů za posledních patnáct let. Slušňácký mormon Mitt Romney získal jen šest procent, válečný veterán McCain dokonce jen čtyři procenta a musíme se vrátit do roku 2004, abychom našli stejné procento černošských voličů u George W. Bushe, Texasana z povolání. Update 8.11.2020 ve 14:00 – Upozornil mě čtenář, že v rámci férovosti bych měl zmínit, že Romney a McCain kandidovali proti Obamovi, kterého můžeme počítat za černocha, byť se svým původem i průběhem svého života od klasických Afroameričanů zásadně liší (míšenec s bílou matkou a poměrně zámožnými rodiči, nikdy nežil v ghettu). Konec update. Je dost možné, že po celkovém vyhodnocení volebního chování jednotlivých etnických skupin se ukáže, že hlavním Trumpovým problémem byla ztráta preferencí u bělochů, zvláště v nerozhodných státech jako Wisconsin a Pennsylvánie, které se vesměs nacházejí na severu USA a kde mají běloši v populaci značnou početní převahu. Běloši, zdá se, jsou na nálepku rasismu vůbec nejcitlivější. V takovém případě můžeme čekat, že se republikáni začnou do budoucna ještě více orientovat na hispánské voliče ve více osídlených jižních státech. Z dosavadních trendů je patrné, že to není zbytečná práce, navíc je Hispánců v USA skoro 60 milionů. Pak bychom jednoho dne ještě mohli být svědky toho, že nikoliv republikáni, ale demokrati začnou volat po zavření mexické hranice. Mimochodem: jen 25 procent amerických Hispánců vnímá sebe sama jako “barevné”. To musí být pro ty rasové teoretiky z kateder sociologie docela šok. Realita se málokdy dá nacpat do jasných, čistých a vzájemně oddělených škatulek. Progresivní revoluce se nekonala Dalším bodem, u kterého bychom se měli zastavit, je skutečnost, že v úterý 3. listopadu neproběhly v USA zdaleka jen prezidentské volby. Volilo se také do Sněmovny reprezentantů, do jedné třetiny Senátu a také do zákonodárných sborů jednotlivých států. A v některých státech proběhla také referenda, z nichž zajímavá jsou hlavně dvě. Podle výsledků voleb se zdá, že demokrati, kteří si při pohledu na pouliční nepokoje slibovali výrazné zisky v Kongresu i ve státech, přišli dost zkrátka. V Senátu spíš asi zůstane republikánská většina, i když těsná; rozhodne se o tom v dodatečném druhém kole v Georgii. Ve Sněmovně reprezentantů demokrati dokonce několik křesel ztratili, i když většinu, získanou roku 2018, si nejspíše podrží. Předměstské čtvrti, které v roce 2018 hlasovaly pro demokraty, změnily letos názor a republikánským kandidátům se v nich dařilo. Velmi dobré výsledky měly zejména ženy, které za republikány kandidovaly. Ve státech pak došlo jen ke třem změnám rozložení sil. Všechny byly ve prospěch republikánů. V Montaně republikáni získali křeslo guvernéra. V New Hampshire pak ovládli místní sněmovnu reprezentantů i senát. Všude jinde přežil status quo a demokrati nepřevrátili na svoji stranu ani jeden stát, ani jednu guvernérskou pozici. Jinými slovy, žádná progresivní revoluce se nekonala a Američané dali zase jednou najevo, že mají rádi svoji politickou scénu důkladně rozdělenou, bez jasné převahy toho či onoho bloku. Americké státy se odvracejí od nepříliš úspěšné války proti drogám Poslední bod, u kterého se dnes zastavíme, jsou ona dvě zajímavá referenda zmiňovaná o pár odstavců výš. V Oregonu na tichomořském pobřeží rozhodli voliči o tom, že držení všech typů drog pro vlastní potřebu bude dekriminalizováno a maximálním trestem bude pokuta 100 dolarů. Výroba a distribuce tvrdých drog zůstávají nadále trestnými činy. Oregonské referendum se stalo (zatím) posledním z dlouhé série referend, kterými se jednotlivé americké státy postupně odvracejí od dlouhé a nepříliš úspěšné války proti drogám. Týká se to přitom všech možných druhů států – od těch stereotypně progresivních až po ty, které patří k baštám republikánů. Zatím jde hlavně o konopí. Referenda legalizující prodej konopí pro rekreační účely proběhla už dříve v Coloradu (2012), ve Washingtonu (2012, míněn stát, ne město), na Aljašce (2014), v Oregonu (2014) v Kalifornii (2016), v Nevadě (2016), v Massachusetts (2016), v Maine (2016), v Michiganu (2018). Letos se o rekreační marihuaně hlasovalo ve státech Arizona, Montana, New Jersey a Jižní Dakota. Ve všech čtyřech státech iniciativa prošla, čímž se počet jurisdikcí, kde bude možno koupit “jointa” v krámě stejně jako láhev vína, značně rozšířil. Legalizační tažení v USA je zajímavé sledovat. Vesměs dosáhlo svého úspěchu právě skrze referenda, pouze jeden jediný stát (Vermont roku 2018) odhlasoval legalizaci v zákonodárném sboru. Vypadá to, jako by se volení politici v tomto případě báli dotknout tématu, které má přitom v populaci většinovou podporu, snad ze strachu před očerňováním v médiích. Není nic příjemného, pokud vám opozice začne lepit nálepku zaprodance drogových kartelů. Toto je jeden z případů, kdy anonymní hlasování celého obyvatelstva může zvrátit neuspokojivý status quo, který dávno neodpovídá názorovým poměrům v zemi. Jinými slovy, argument pro to, že prvky přímé demokracie mají svoji hodnotu. Osobně očekávám, že nejpozději roku 2030 se bude v Americe legálně “hulit” všude, včetně těch nejkonzervativnějších okresů venkovského Texasu nebo Arkansasu. (Kdyby to někdo potřeboval vědět: sám jsem na marihuaně neshledal nic extra zajímavého, mojí závislostí je spíš čtení.) Státy jako Colorado a Washington posloužily jako pokusné laboratoře a občané jiných států následující léta sledovali, zda se tam nestane něco strašného. Poté, co se nestalo víceméně nic, osmělují se pozvolna další a další. Úplně poslední bude v tomto procesu nejspíš federální vláda, ale jednou dojde i na ni. Stejně tak si ale myslím, že tento postup se nebude rozšiřovat na tvrdé drogy, aspoň v dohledné době. Dekriminalizace držení v malém množství – asi ano, ale nic více. Druhé důležité referendum, kterým dnešní článek zakončíme, byla takzvaná Proposition 16 v Kalifornii. V Kalifornii je od roku 1996 ústavně zakázáno uplatňovat preference na základě rasy, pohlaví, barvy pleti atd., jinými slovy, nesmí se tam provozovat “pozitivní diskriminace”, aspoň ne ve veřejné sféře. Týká se to i zadávání veřejných zakázek. Proposition 16 byla akce progresivců povzbuzených hnutím Black Lives Matter. Měla tenhle zákaz zrušit a umožnit opět státu zavádět různé rasové či pohlavní preference. Kalifornští voliči však odmítli tento návrh poměrem 56:44, téměř přesně tím samým, jakým o generaci dříve, právě roku 1996, zakázali diskriminaci (55:45). Významnou roli v porážce iniciativy sehrálo i politické rozštípnutí kalifornských Asiatů, kteří se báli o budoucnost svých dětí na univerzitách. V prvním ročníku Kalifornské univerzity je celých 40,4 procenta studentů asijského původu, ačkoliv mezi absolventy středních škol je jich jen 19,9 procenta (tamtéž), čili jsou na vysokých školách velmi nadprůměrně zastoupení. Kdyby iniciativa prošla, patrně by tím vyhlídky mladších generací kalifornských Asiatů značně utrpěly – byli by vytlačeni ve prospěch méně zastoupených etnik. Pouze mezi Indy měla iniciativa jednoznačnou podporu, mezi Východoasiaty se k ní kladně vyjadřovala jen menšina. Ukázalo se tedy, že tento druh identitární politiky zaměřené na barvu kůže a pohlaví je neprodejný i v Kalifornii, která je jinak baštou progresivních demokratů. V tom spatřuji do budoucna určitou naději.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-16 05:06:35

Historická věrnost ve filmu

Při reakcích na historické filmy často slýcháme pohoršená zvolání: „Jak si to mohli dovolit? Takhle se to přece nestalo!“ Jenže jakou povinnost mají umělci cítit se vázáni fakty? Hned zkraje je třeba jasně a bez okolků zdůraznit, že podle drtivé většiny filmových teoretiků neexistuje žádná taková povinnost. Film, a žádné umění, není povinován dodržovat během vyprávění zákony fyziky, logiky, pravděpodobnosti, psychologie, a tedy pochopitelně ani faktografie. Takto striktní přístup je ale samozřejmě vědomou zkratkou, představující druhý extrém, s nímž si při bližším ohledání problému rovněž nevystačíme. Umění není abstraktní objekt visící ve vzduchu, vždy vychází z našeho světa. Není pak překvapivé, že u historických filmů cítíme jistou morální potřebu „pravdy“. Řeší se přece skuteční lidé, skutečné křivdy. Tím skutečnější, čím bližší historie je zobrazována. U Statečného srdce překousneme velmi snadno, že se v něm potkávají postavy, jejichž životy od sebe dělí desítky let. Hůř bychom snesli, kdyby se spolu na obědě potkali Masaryk s Havlem a řešili rozdělení Československa. Pokud by tedy nešlo o jasnou nadsázku či metaforu, jako když v Hanebných panchartech rozstřílí Hitlera na kusy židovské komando, nebo když v Tenkrát v Hollywoodu zachrání hrdinové Sharon Tate před Mansonovou Rodinou. Vše je dovoleno? Je jasné, že Tarantino se nám nesnaží říct, že tato historie se odehrála, naopak počítá s tím, že si uvědomujeme, o jaký anachronismus jde. Nabízí nám jedinečnou katarzi, pocit očistného zadostiučinění, který nám nedokázala dát realita. Historické protiklady v Tarantinových filmech fungují právě proto, že je odhalujeme. Jde o dialog umění a reality. Pokud bychom nevěděli, že Hitler zemřel až o několik let později vlastní rukou a ještě před tím s sebou stihl vzít miliony dalších lidí, nemohli bychom smysl Hanebných panchartů chápat. Většímu problému čelí filmy, jež by mohly v divákovi vyvolat dojem, že se pokouší sdělit historická fakta. Nad použití špatného typu zbraní v Anthropoidu se nepovznese jen hnidopich. Horší už je nerespektování sledu událostí a kombinování postav jako v Smrtihlavovi, jiném filmovém zpodobení atentátu na Heydricha. Argumentem tvůrců často bude, že komplikovanou historickou realitu je potřeba pro diváka zjednodušit, aby pochopil princip událostí. A co když filmy aplikují narativy a vzorce chování, které neodpovídají ani dobovému kontextu a vyvolávají zcela nepodložené představy o historických událostech? Stačí se podívat na husitskou trilogii Otakara Vávry, aby byl zřejmý princip dvojí historicity. Jednak té, o niž se dílo tematicky opírá, a pak té, v níž vzniklo. Příběh husitských válek tu oplývá étosem budovatelských padesátých let mnohem víc než čímkoliv ze středověku. Podobně jsou na tom ale i filmy vznikající dnes (tedy bez centrálního řízení). Protože však jde o ideologii, v níž každodenně žijeme, vnímáme ji jako neviditelnou, neutrální, popřípadě neškodnou. I ona má své stinné stránky. Například při sílícím trendu silných ženských hrdinek, kdy se ženy napříč historií zobrazují jako emancipované a zcela vyjádřené, může paradoxně dojít k popření systémového znevýhodnění, jemuž v oněch dobách ženy reálně čelily (a v některých ohledech stále čelí). Vychýlenost těchto narativů od reálného předobrazu už nejde legitimizovat snahou přiblížit nějakou větší historickou pravdu – jednoduše je třeba připustit, že o tuto pravdu vůbec nejde a nikdy nešlo. Tvůrci vyjadřují zcela současné tendence. A teoretik připomene, že právě to bychom od nich měli očekávat. Nepotopitelná mystifikace Morální konflikt představuje i volné zacházení s charakterem a konáním skutečných, konkrétních lidí. Tady se asi dostáváme na vůbec nejvratší půdu. Není výjimkou, že bývají kontroverzní osobnosti zobrazovány mnohem kladněji, než odpovídá skutečnosti. Moravský rodák Oskar Schindler je dnes vnímán jako paragon lidského prohlédnutí. Díky Spielbergově filmu je obraz hrdinného, napraveného prospěcháře vytesán do kamene. Aspoň dokud si o něm nepřečteme detailnější historickou zprávu... A co teprve, když se na někoho naopak spáchá „charakterový atentát“? Při nedávném výročí potopení Titanicu si můžeme vzpomenout na kontrast dvou narativů, více než sto let vyprávěných příběhů. Každý slyšel o hrdinství kapitána Edwarda Smithe, který šel se ctí ke dnu se svou lodí, a naopak hanbě hamižného a arogantního obchodníka Bruce Ismaye, majitele lodi, který kapitána nejprve přemluvil, aby plul v nebezpečném ledovcovém poli maximální rychlostí, a během potápění se pak zachránil na jednom z člunů. Cameronův film z roku 1997 s tímto výkladem nepřišel, pouze ho opakuje. Ve skutečnosti šlo o narativ předávaný tiskem už bezprostředně po tragické události. Ismay se v jeho důsledku stal jednou z nejnenáviděnějších osobností v Británii. V některých filmových verzích se prodírá do člunu mezi davem dětí převlečený za ženu. Koply si do něj už desítky různých převyprávění – včetně nacistického, které ho v německém propagandistickém filmu z roku 1942 zobrazilo jako zákeřného, hamižného Žida. Když se však podíváme na doložitelná fakta, zjistíme, nakolik odporují zavedenému narativu. O chování kapitána Smithe během evakuace, již měl řídit, víme překvapivě málo. Všechny historky o tom, jak zachraňoval nemluvňata a topící se ženy, byly během vyšetřování celé události vyvráceny jako smyšlené. Oproti tomu svědci s jistotou vypovídali, jak Ismay pomáhal organizovat nastupování žen a dětí do člunů, a to přestože byl na lodi pouze v pozici pasažéra, neměl tedy žádnou povinnost tak činit. Ze stejného důvodu mohl jen těžko přimět Smithe ke zvyšování rychlosti. Smith, jeden z nejzkušenějších a nejrespektovanějších kapitánů své doby, se po této ceremoniální plavbě chystal odejít do důchodu a jen stěží by cítil potřebu podvolit se majiteli lodi, s nímž podobnými procedurami prošel už v minulosti, včetně plavby na Titanicovu sesterském Olympicu. Co se týče Ismayovy záchrany, očití svědci mluvili o tom, že poručík mu jednoduše nařídil nastoupit do jednoho z posledních člunů, když nebyl na dohled žádný jiný cestující. Tradovaný příběh lze vyvrátit bod po bodu. Zatímco však kapitánu Smithovi, o jehož reálném chování během katastrofy mnoho nevíme, se staví sochy, Ismay, jehož pozitivní přispění během evakuace je zdokumentováno, zemřel jako opovrhovaný člověk. Různé druhy pravdy Zbývá tedy otázka: nakolik je to všechno „špatně“? Určitě lidsky cítíme, že se tu stala křivda. Činí však jedenáctioscarový velkofilm „horším“ znalost, že pravda byla jiná, komplikovanější, přestože jde o emocionálně silný příběh? Je tedy lepší odstřihnout se od faktů? Stihli jsme přece demonstrovat, že to nejde. Kdyby se příběh pýchy lidstva potopené během první plavby neodehrál, působilo by jeho vyprávění směšně a neuvěřitelně. Vracíme se k dialogu s realitou – divákův zážitek pramení ze znalosti historie. Že nejde o banální konflikt, se projeví ve chvíli, kdy vede ke zničenému životu. Tento text samozřejmě nenabídne návod, jak ho vyřešit. Umění bez podobných konfliktů by ztrácelo smysl. Nanejvýš můžeme apelovat na to, aby fikční filmy a další média bez etického kodexu zavazujícího se k respektování „reality“ byly skrze tento svůj aspekt vnímány. Historické filmy nevnímejme jako rekonstrukci historie. Pokud si nejsme fakty jisti, nepředpokládejme jejich pravdivost, a nepovažujme za chybu, když zjistíme, že pravdivé nejsou. Pak se nám otevřou jiné druhy pravdy, aniž bychom se dopouštěli zbytečných morálních křivd.   Autor je filmový publicista. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-28 11:23:56

Básník Radek Malý vdechl nový život Kubaštovu slavnému leporelu o domečku plném koleček

Jen mírně prostorový efekt generuje prosté, přesto geniální leporelo Vojtěcha Kubašty (1914–1992) Domeček plný koleček. Dětští čtenáři mohou vevnitř sledovat takřka hodinu po hodině a během celého dne dva malé sourozence, dívku a chlapce. Ale obrázky byly kresleny už pro vydání z roku 1955, kdy ještě okolo „zuřil“ socialismus, i vynořila se logická otázka, zda průběh dne, jak ho svou činností naplňují obě děcka, nezastaral. Ostatně by zastaral, i kdyby se nezměnil roku 1989 režim, zdá se, jde přece o rozdíl pětašedesáti let: interval rovný takřka celému jednomu lidskému životu. Podívejme se tedy na příběh, jak jej nakreslil mistr známý především prostorovými leporely. Ráno začíná rozcvičkou a večer vrcholí klížením dětských víček na pozadí velikých věžních hodin za oknem. Toto leporelo navíc disponuje skutečnými a nenakreslenými rafičkami, upevněnými vprostřed ciferníku, a ty uživatelům knihy umístí do času řadu událostí v průběhu bdělé části dne. Tuhými kartony osmi listů je vykrojeno šest kruhových otvorů a během obracení listů se tyto skládají právě nad věžními hodinami. Stále pozorujeme tentýž ciferník, ale pokaždé obalený jiným druhem hodin. Na pravých stránkách knihy jej tak spatřujeme třeba vysoko nad dětským hřištěm či ve výkladní skříni, coby součást řinčícího budíku i hodin na stěně. Tentýž kruhový výsek přitom zaměří na levých stránkách nejprve zářící obličej slunce, který se ovšem po obrácení listů usmívá třeba i ze starobylých hodinek. Anebo jde o tvář panenky či fotbalové meruny, o dítětem kreslené květiny a úplněk nad okny usínajícího města. Budík je, pravda, skutečně již zastaralého tvaru, láhev mléka ještě skleněná a podobné hodiny (čitelné ze všech světových stran) bychom už nad dětským hřištěm nenašli, ale jinak malíř vše postihl až překvapivě nadčasově. Pomohlo mu snad i to, že naprosto ignoruje zobrazování rodičů i jakýchkoli dospělých. Den sleduje pouze skrze chlapce a holčičku a vzniká tím dojem, že jsou samostatní. To zřejmě i bylo Kubaštovým cílem a minimálně jeho dcera Dagmar Vrkljan, žijící dnes v Kanadě, tento názor potvrzuje. Původní textová vrstva této populární knihy se jmenovala trochu jinak, a to Malý domeček – plný koleček, a její duchovní matkou byla Marie Šindelářová–Voříšková (1907–1987), někdejší ústřední autorka veršovaných Punťových příhod. Platí to ještě i pro šesté vydání této knihy (1966), které bylo pořízeno v české i slovenské verzi bratislavským nakladatelstvím Mladé letá a vytištěno v Banské Bystrici, nicméně nakladatelství Knižní klub vydává roku 2004 leporelo již s novým textem kreslířova přítele Eduarda Škody. A dalších čtrnáct let nato se zakázky ujal básník Radek Malý (*1977) pro nakladatelství B4U Publishing, součást Albatrosu. On, vydavatelé a odpovědná redaktorka (Štěpánka Sekaninová) si při té příležitosti zavtipkovali, odstranili z názvu leporela slovo MALÝ (stejně tu figurovalo hlavně kvůli rytmu) a tentýž pojem MALÝ se aktuálně stává příjmením samotného autora, jeho příjmením jen těsně přecházejícím vytištěný název publikace. A zatímco Marie Voříšková ještě rýmovala bez všech servítků ve stylu stoleček/zvoneček, dostal důtku/pro minutku, nejradši/skotačí, spí/sny a převléká/navléká, Radek Malý se vyvaroval všech malých zdrobnělin a chutě do leporela implantoval „velké“ rodiče (i když je samozřejmě nadále nevidíme). Maminka je zmíněna hned na začátku, tatínek aspoň na konci. Radek Malý taky změnil jména dětí Eva a Váša na Lucka a Hynek a na rozdíl od přímočaré Marie Voříškové občas užije i obkročný verš: Ten kdo chodí do školy na poslední chvíli, udělá snad cokoli, aby už byl v cíli. Zatímco v letech padesátých nakupovala malá Eva ještě samostatně, i když taky „pro maminku“, nyní je vše trochu jinak a děti svorně nakupují za matčiny asistence. Zatímco tenkrát po obědě ještě spaly celé dvě hodiny, nyní není ta doba ve vlastních verších až tak striktně omezena. Na skotačení venku mají sourozenci překvapivě za celý den méně než šedesát minut, ale je to opět Radek Malý, kdo nyní otázku ředí a dobu „lítání“ slovně nespecifikuje. Už jinou věcí je, že ručičky ciferníčků opakovaně se vynořujících na levých stránkách dál jednoznačně hovoří o jasných lhůtách mezi dvanáctou a druhou hodinou (ležení v postýlkách) či hodinou třetí a čtvrtou (pro kluky kopaná na dětském hřišti, pro děvčata házení si míčem tamtéž). Nu, a zatímco u Voříškové si úkoly – mezi pátou a šestou odpolední – připravuje pouze chlapec, ve verzi Radka Malého to dělají obě děti. A děvče jen už nepřevléká panenky. Zato básník přidal čištění zoubků po večeři, ač ani to samo sebou nadále nevidíme, protože do kreseb se zasahovalo minimálně. A aspoň ten budík má v jeho pojetí za úkol natáhnout tatínek, zatímco Voříšková se o tohle nestarala. Tak či onak museli oba zmiňovaní autoři dodržet „rozvrh hodin“, podle kterého si děti mohou „napříč“ knížkou postrkovat rafičky vždycky v pravém z výřezů, a to dle pevného „nastavení“ jiných ručiček nakreslených na čtrnácti ciferníčcích v levé části rozevřené knihy. A tak jde čas! Půl sedmé, zvonění budíku v sedm (a následující Voříškové rozcvičku Radek Malý pomíjí, protože chlapec na Kubaštově obrázku se stejně spíše jen protahuje). Ale již máme tři čtvrtě na osm a začátek vyučování v osm a je za dvě minuty poledne a škola skončila! Věru rychle. A jsou dvě i tři odpoledne, čtyři a čistění zubů proběhne v sedm a na kutě musíme, ouvej, v osm. Malého kniha však je skutečně určena pro MALÉ děti, na to nezapomeňme, a byla pro ně určena již ve Voříškové verzi. A co by dnes tomu všemu říkal Vojtěch Kubašta? Kdo ví. – Ale do jeho kreseb skutečně nebylo takřka sáhnuto a co se hodin a hodinek jako artefaktů týká, prohlížíme si jich postupně nějakých patnáct. Hned na titulní straně (malované pendlovky s poupaty a dvěma šiškami) a uvnitř například rozličné hodiny stojací či legendární kapesní hodinky s řetízkem, hodinky náramkové, hodiny věžní, na zadních deskách i hodiny nádražní atd. Na dvou obrázcích zůstaly dnes méně již pro města typické tovární komíny a retušována posléze byla jen rudá pěticípá hvězda na čele parní lokomotivy ze zmiňované zadní obálky, přičemž parní pohon stroje kupodivu nikomu nevadil. Na předposlední straně zato zmizel kouř jednoho z dvou komínů a vypařil se i obrázek nad postelí usínajícího chlapce. Nikdy jsem stejně nepochopil, co je na něm nakresleno. Oproti starému vydání byly spáči rovněž přičísnuty vlasy a tónování nebe z celé dvoustrany je dnes temnější. Ale zeleň kosmu nakukujícího skrz nebe naštěstí zůstala. Jen se nyní vyjevuje v jiné tónině. Asi jako i celá tato legendární knížka.   Radek Malý: Domeček plný koleček. Navrhl a ilustroval Vojtěch Kubašta. Pro nakladatelství Albatros připravilo jako první vydání B4U Publishing. Tisk Vojtěch Kubašta s. r. o., 16 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-05 11:20:11

Kauza Čapí hnízdo vstoupila do roku 2020

V pátek 3. ledna oznámily sdělovací prostředky, že státní zástupce Jaroslav Šaroch nepožádá znovu Poslaneckou sněmovnu o vydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání, protože pouze pokračuje řízení, k němuž jej již jednou vydala. Můžeme to vzít jako podnět k ohlédnutí za dosavadním vývojem případu a k vyhodnocení výpovědí, jež z něj vyplývají o politických poměrech a úrovni právního prostředí státu. Kauza členů nejmocnější rodiny v zemi by nepochybně byla nejvýznamnějším procesem roku, kdyby se dostala před soud. Ale i v době přípravného řízení nadělala spoustu zbytečného rámusu. Načasování jejího zahájení nasvědčuje tomu, že jde o účelovou akci, určenou k ovlivnění volebních výsledků v neprospěch hnutí ANO a Andreje Babiše osobně. Námětu se zmocnili Babišovi odpůrci, kteří výzvami k jeho rezignaci dali najevo, že nectí presumpci neviny, jež je úhelným kamenem trestního práva. Nedbání presumpce neviny Opoziční poslanci si stěžovali, že Andrej Babiš zatěžuje svými problémy parlament, protože se jimi musí stále zabývat. Neříkali ale, že se jimi zabývají rádi, z vlastní iniciativy, a proto, že se jim to hodí. Hlásali, že pro politiky platí presumpce viny a ve vyspělých zemích trestně stíhaní politici odstupují okamžitě. Mají pravdu dnes již jen částečně, protože případů neodstoupivších politiků je ve světě více, ale klíčové je slovo „vyspělé“. Dalo by se namítat, že ve „vyspělých“ zemích se asi nedostávají nevinní lidé do vězení tak často, a tak snadno jako u nás. V našich podmínkách by ukvapená rezignace mohla způsobit zbytečné zmarnění výsledků dlouholetého úsilí obviněného o vybudování jeho postavení. Názorným příkladem budiž Alena Vitásková, která byla během svého trestního stíhání vystavena tlaku, aby opustila funkci předsedkyně Energetického regulačního úřadu, a nakonec po šesti letech trestního stíhání a navzdory nevůli nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana dosáhla zproštění obžaloby. Kdyby vyhověla tlaku odpůrců, dnes by mohla rezignace pouze litovat. Nedbání presumpce neviny vedlo k masovému tlaku na veřejné mínění politickými akcemi a aktivitami některých novinářů, což nakonec mělo jen mizivý vliv na voliče, ale lze je chápat také jako tlak na nezávislé myšlení orgánů činných v trestním řízení. Dopouštěli se ho stejní lidé, kteří v jiných souvislostech předstírají obavy o nezávislost státního zastupitelství a soudů a dovolávají se rezignace ministryně spravedlnosti Marie Benešové, která má v jejich očích být pojistkou proti postavení Andreje Babiše před soud. Zneužití orgánů činných v trestním řízení k účelovému trestnímu stíhání, jímž se mají řešit politické problémy, a nedbání presumpce neviny jsou příznakem nízké úrovně právního prostředí. Platí to bez ohledu na to, jak kauza Andreje Babiše nakonec dopadne. V čem je omezena nezávislost státních zástupců? V roce 2019 konečně vypluly na denní světlo aspoň základní výsledky neveřejného přípravného řízení. Státní zástupce Jaroslav Šaroch trestní stíhání mocné rodiny překvapivě zastavil a jeho rozhodnutí potvrdil městský státní zástupce Martin Erazim. Nepříjemnou okolností byl předčasný únik informace o změně právního názoru Jaroslava Šarocha těsně před vydáním rozhodnutí. Následovalo přezkoumání usnesení o zastavení trestního stíhání nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, který potvrdil zastavení trestního stíhání členů rodiny Andreje Babiše, ale ve vztahu k jeho osobě a k Janě Mayerové usnesení o zastavení trestního stíhání zrušil. Z tohoto vývoje vyplývá několik poučení. Především je zřejmé, že Pavel Zeman, jinak zapálený bojovník za prohloubení nezávislosti státního zastupitelství, je ve svém rozhodování naprosto nezávislý, neovlivněný obavami z jakýchkoli nepříjemností kvůli rozhodnutí znova vystavit mocného Andreje Babiše trestnímu stíhání. Nepřekvapuje mě to, protože podle mých praktických zkušeností je současnou právní úpravou a praxí nezávislost státního zastupitelství a státních zástupců zabezpečena tak dobře, že pokleslí jedinci si mohou dovolit poškozovat občany neetickým a nezákonným jednáním bez obav, že by jim za to hrozil postih. V každém případě charakterově pevní státní zástupci mohou konat své povolání zcela v souladu se svým svědomím. Lidé křivých povah budou náchylní k podléhání různým tlakům, i kdyby nakonec moc zákonodárná vyhověla požadavku na ústavně-právní odloučení státního zastupitelství od moci výkonné. Pokud si „mesianisté“ mezi politizujícími státními zástupci myslí, že to je jinak, měli by konečně národu prozradit sladké tajemství, v čem, jak a kým je jejich nezávislost omezena. Významnou zajímavostí odůvodnění rozhodnutí Pavla Zemana je znevažující hodnocení výsledků práce policejního vyšetřujícího týmu a dozorového státního zástupce, jež podle jeho mínění neumožňují po dlouhém vyšetřování ani poslat obviněné před soud, ani jejich trestní stíhání zastavit. Jejich práce tedy byla katastrofálně špatná. Vnucuje se otázka, zda odvádění špatné práce je samozřejmostí, za kterou nikdo nenese odpovědnost. Vím ze zkušenosti, že i lidé, kteří si jsou pevně vědomi své neviny, v průběhu trestního řízení psychicky strádají a žijí v obavách o svou budoucnost, protože nevina není zárukou zprošťujícího rozsudku. To je důvod, proč by špatná práce orgánů činných v trestním řízení neměla procházet jejím vykonavatelům jako samozřejmost. Také je namístě pochybnost, zda je moudré ponechat dokončení trestního stíhání v rukou dozorového státního zástupce, který dovedl vyšetřování k tak hanebnému výsledku. Zprošťující rozsudek by Andreji Babišovi přinesl obrovský politický zisk Pozoruhodná je ovšem skutečnost, že bez ohledu na chatrnost výsledků vyšetřování Pavel Zeman potvrdil zastavení trestního stíhání členů rodiny Andreje Babiše. Je to překvapivé, protože všichni byli členy společnosti Čapí hnízdo a někteří zasedali ve statutárních orgánech, takže nesou obecnou odpovědnost za vyžádání dotace – zatímco Andrej Babiš po formálně právní stránce neměl se společností Čapí hnízdo nic společného. Rozhodnutí nejvyššího státního zástupce je formálně rovnocenné pravomocnému zprošťujícímu rozsudku a nelze je zvrátit. Nezbývá, než je bez pochybností přijmout, ale pak znova vystupuje do popředí otázka odpovědnosti orgánů činných v trestním řízení: způsobily závažnou újmu osobám, jejichž trestní stíhání nejvyšší státní zástupce zastavil čili je nepřímo označil za nevinné. Samozřejmě mají nárok na finanční odškodnění, ale psychické utrpení nelze penězi zhojit. Podtrhuji, že kritickým vyjádřením k současnému stavu trestního stíhání nezaujímám postoj k otázce případné trestní odpovědnosti obou obviněných za vyžádání dotace, protože neznám obsah sdělení obvinění, ani autentické texty usnesení o zastavení a obnovení trestního stíhání. Nemohu ani posuzovat, zda si orgány činné v trestním řízení vedly při vyšetřování korektně, protože o jejich postupech nic nevím. Mediální zprávy ani listiny se začerněnými plochami nejsou dostačujícím podkladem pro posuzování viny. Na okraj poznamenávám, že trestní stíhání Andreje Babiše & spol. díky častému omílání námětu již nemá pro nejširší veřejnost příchuť senzace. Pro štvavé kampaně jeho protivníků je vděčnějším námětem jeho údajný střet zájmů, k němuž se přesunul i zájem veřejnosti. Pro odpůrce Andreje Babiše přišlo téma střetu zájmů jako na zavolanou, protože trestní řízení v roce 2020 nejspíš dospěje k definitivnímu závěru a do voleb je ještě daleko. Neočekávám v tomto směru žádné senzace. Postaví-li Jaroslav Šaroch oba obviněné před soud, z počátku to bude veřejnost zajímat, Andrej Babiš nebude chodit do soudní síně a zájem brzy opadne. Pro obviněné bude soudní řízení nepříjemné, ale co přežila Alena Vitásková, přežijí také. A Andreji Babišovi může případný zprošťující rozsudek přinést obrovský politický zisk. Naproti tomu případné usnesení o opakovaném zastavení trestního stíhání by znova přezkoumal Pavel Zeman, ale nejspíš by je tentokrát nezrušil. Protivníkům Andreje Babiše by nezbylo než chvíli rebelovat, ale pak na věc zapomenout, protože zvrácení rozhodnutí nejvyššího státního zástupce není proveditelné. Na rozdíl od zprošťujícího rozsudku by se zde nedal očekávat žádný politický zisk. Naopak je nebezpečí, že by se našli lidé, kteří by uvěřili, že celý sled událostí od náhlé změny právního názoru Jaroslava Šarocha přes dvojí zastavení trestního stíhání až k definitivnímu souhlasu Pavla Zemana se zastavením je předem domluvená hra, ve které se nezávislí státní zástupci podrobili poučce, podle které svoboda je správně pochopená nutnost. Víra v nezávislost státních zástupců by dostala ránu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-02 12:18:43

Literární vyhlídky (2. až 8. prosince)

První prosincový týden nabídne kromě řady autorských čtení a knižních křtů též několik diskuzí s literární tematikou a mnohdy i mezinárodní účastí. Do Prahy také zavítá francouzsky píšící spisovatel českého původu Pavel Hak, s nímž přinášíme rozhovor v prosincových Literárních novinách. A s hledem na blížící se Vánoce nešetříme ani tipy na zajímavé knižní a audioknižní novinky.   POZVÁNKY 2. 12. Praha / Od 19.30 se v kavárně Divadla Na Prádle uskuteční večer spisovatelky Daniely Fischerové, nazvaný Matky, macechy a podivné rodinné vztahy v životě i v literatuře. Na klavír hraje a zpívá Přemysl Rut, čtou a besedují Hana Kofránková, Markéta Potužáková, Vratislav Jiljí Slezák, Václav Jamek, Michal Zahálka, Libor Vacek a René Nekuda. Praha / V 19.30 proběhne v kavárně Fra Malá česko-německá literární konfrontace, která představí tvorbu Heinze Helleho, Dagmary Kraus, Veroniky Bendové a Luboše Svobody. Moderují Jitka Nešporová a Petr Borkovec, překlad textů Kateřina Klabanová a Viktorie Hanišová. Praha / Od 20 hodin bude v Knihovně Václava Havla uvedena kniha Rozhovory přes rozbouřené doby (Prostor 2019), přinášející dvanáct rozhovorů s významnými osobnostmi veřejného života předkládá reflexi „prostoru svobody“ v současné české společnosti. Pozvání na křest knihy a diskusi přijali disident a politik Luboš Dobrovský, bývalý studentský aktivista a spoluzakladatel humanitární organizace Člověk v tísni Šimon Pánek, ústavní právník Jan Kysela, novinář a spisovatel Aleš Palán, politický komentátor Jiří Pehe, spisovatel Mark Slouka, dokumentaristka Olga Sommerová, ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský a autoři rozhovorů Eva Bobůrková, Jiří Leschtina, Petr Placák a Petr Vizina. Uvádí editorka knihy Denisa Novotná.   3. 12. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník Jan Škrob. Na svém kontě má dvě sbírky, Pod dlažbou (2016) a Reál (2018). V roce 2015 byl zařazen do sborníku Nejlepší české básně 2015 a o dva roky později byl nominován na Literu pro objev roku. V roce 2018 získal třetí místo v soutěži Básne SK/CZ a zvítězil v Drážďanské ceně lyriky. Na Radiu Wave moderuje pořad Hergot! a komentuje v rubrice Prolomit vlny. Klatovy / Od 18 hodin přivítá Městská knihovna Klatovy v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básníka, prozaika a překladatele Pavla Kolmačku. Svým civilně spirituálním básnickým dílem bývá řazen mezi pokračovatele reynkovského proudu české poezie. Vystudoval elektrotechniku na ČVUT a religionistiku na Filozofické fakultě MU Brno. Pracoval v ústavu sociální péče, v domově důchodců, jako redaktor, překladatel, učitel a korektor. Vydal básnické sbírky Vlál za mnou směšný šos (1994), Viděl jsi, že jsi (1998), Moře (2010), Wittgenstein bije žáka (2014), Život lidí, zvířat, rostlin, včel (2018) a román Stopy za obzor (2006). Praha / V 17 hodin představí ve Ville Pellé svou novou knihu Historie Čechů v USA (Práh 2019) spisovatelka a ilustrátorka Renáta Fučíková. Patrony knihy budou starosta Městské části Praha 6, Ondřej Kolář, diplomat a hebraista, bývalý kulturní atašé v USA, Robert Řehák, a vedoucí redaktor zahraničního zpravodajství České televize a bývalý zpravodaj ČT ve Washingtonu, Michal Kubal. Praha / Od 18 hodin proběhne ve Francouzském institutu v Praze setkání se spisovatelem Pavlem Hakem a čtení z autorova románu Warax u příležitosti vydání jeho českého překladu (v překladu Zdeňka Humla vydal Milan Hodek v nakladatelství Paper Jam). Strhující příběh o válce, moci, bohatství a chudobě vyšel poprvé v roce 2009 ve Francii. Rozhovor s autorem přináší aktuální prosincové číslo Literárních novin! Praha / V 18 hodin se v Ústavu pro českou literaturu AV ČR uskuteční První bilance 2019 – diskuzní setkání nad českou poezií a prózou uplynulých dvanácti měsíců. Debaty se zúčastní Markéta Kittlová, Jan M. Heller, Ondřej Horák a Jakub Chrobák. Moderuje Martin Lukáš. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Záviš Šuman s přednáškou na téma Apollinaire a jeho Pásmo. Bílovec / V 18 hodin zavítá do Městské knihovny Bílovec v rámci projektu Spisovatelé do knihoven vydavatelka, překladatelka a spisovatelka Markéta Hejkalová. Těšit se můžete na perličky z překládání finské literatury, jaké to je organizovat knižní veletrh v Havlíčkově Brodě, vydávat knihy a samozřejmě i psát. V druhé polovině devadesátých let byla konzulkou a kulturní atašé na českém velvyslanectví ve Finsku. Od roku 2006 je místopředsedkyní Českého centra PEN klubu a čtyři roky byla členkou mezinárodního výboru světového PEN klubu. Kromě románů píše také povídky, knihy faktu. Praha / Od 19 hodin proběhne na palubě (A)VOID Floating Gallery pražské uvedení knihy Daleko do ničeho (Host 2019), monografie Petra Hrušky o Ivanu Wernischovi. Publikace si všímá nejen Wernischovy básnické a překladatelské tvorby nebo editorské práce, ale zachycuje i jeho životní peripetie a umělecký kontext, v němž se jeho tvorba ocitá. Vedle autora knihy vystoupí Mikoláš Chadima a MCH3 s řadou písní na Wernischovy texty, bohemistka Barbora Čiháková a kmotrové knihy – bývalý šéfredaktor Literárních novin Vladimír Karfík a antikvář a literát Jan Placák. Praha / V 19.30 nabídne Božská Lahvice autorské čtení a besedu s bosenským básníkem a prozaikem Adinem Ljucou při příležitosti uvedení jeho knihy Stalaktit (Protimluv 2019). Besedovat s ním bude překladatel František Šístek, úvodem promluví nakladatel Jiří Macháček. Básnická sbírka Stalaktit s odkazem na význam tohoto slova zvažuje mj. především samu poezii, sám princip básnění. „Hledat neuchopitelné verše je totéž jako sledovat / záři dávno vyhaslé hvězdy,“ píše autor. Jako kdybychom při čtení básní sestoupili s autorem do hlubin tmy, kde pomalu odkapává voda z krápníků, jejíž rytmus sám řetězí slova, tempo a způsob výstavby věty. Praha / Od 19.30 se v kavárně Fra uskuteční sedmé pokračování celovečerních rozhovorů o práci básníka. Tentokrát se Daniela Vodáčková bude ptát básníka a překladatele Jana Škroba, autora sbírek Pod dlažbou (2016) a Reál (2018). Jejich rozhovor se bude dotýkat tematických okruhů, jako jsou jazyk, dikce, (ne)interpunkce; krajina, město, dystopie, tělo; přírodní lyrika vs. klimatická poezie; spoluvina a sociální soucit.   4, 12. Praha / V 17 hodin proběhne v Café Kampus křest knihy básníka a výtvarníka Michala Matzenauera s názvem Haeffnerova lidová tvořivost opuštěná na počátku 19. století pro národní nespolehlivost (Paper Jam 2019). Sbírka přináší veselé a absurdní básně nejen o smutných věcech. Praha / Od 17.30 se v Kavárně Potrvá uskuteční křest nové knihy Felixe Boreckého Makabrózní povídky (Paper Jam 2019). Autor vychází z přirozené zvědavosti zabývat se smrtí a vkládá ji do kulis současné doby. Smrt je zde tematizovaná nikoliv jen jako cosi znepokojivého a strašného, jako cosi, co chce „lechtat nervy“, ale poukazuje se rovněž na tendenci ji cíleně vytěsňovat, tendenci, jež je v naší současnosti silnější než kdy dřív. Úvodní slovo pronese redaktor a editor Jan Šulc. Ukázku z knihy přečte herec Jiří Lábus. Večer hudebně doprovodí Camões House Band. Praha / V 18 hodin proběhne v Nakladatelství Meander křest nové knihy spisovatele Petra Stančíka a ilustrátorky Lucie Dvořákové s názvem Jezevec Chrujda zakládá pěvecký sbor netopejrů (Meander 2019). Jedná se o další díl ze série knih o jezevci Chrujdovi, pojednávající tentokrát o tom, jak – chvíle napětí – jezevec Chrujda zakládá pěvecký sbor netopejrů. Praha / Od 19 hodin se v Kampusu Hybernská uskuteční křest knihy Krvavý cukr (přeložila Petra Johana Poncarová, Host 2019) a s ním spojená debata o problematice otroctví v britské literatuře, kultuře a dějinách. České vydání románu britské autorky Laury Shepherd-Robinsonové uvedou historička, etnoložka a přední česká odbornice na téma otroctví Markéta Křížová (SIAS), překladatelka a anglistka Petra Johana Poncarová (ÚALK) a Jana Glózová (nakladatelství Host). Praha / Ve 20 hodin bude v Kavárně Liberál uvedena kniha Bohorovné horory (Krásné nakladatelství 2019), která je uměleckým setkáním básníka Roberta Jandy, výtvarníka Martina Mulače a designéra knihy Bohuslava Vaňka-Úvalského. Jsou setkáním nutným, nekompromisním, setkáním vedeným z rozličných pozic týmž směrem. Jsou návratem ke kořenům obrazu, slova a zvuku v prvotních podobách magických formulací, balad a obrazných zjevení.   5. 12. Chomutov / Ve 14 hodin zavítá do Chomutovské knihovny v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník, rozhlasový redaktor a hudebník Jonáš Zbořil. Vystudoval češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Za básnický debut Podolí (2013) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena a Literu pro objev roku v rámci cen Magnesia Litera 2014. Působí na Rádiu Wave, kde moderuje pořady On Air, Startér a literární pořad Liberatura (s Karolínou Demelovou). Kromě psaní se věnuje hudbě, hraje s kapelami Sundays on Clarendon Road a Steakhouse Orchestra. Praha / Od 18 hodin přivítá Dům čtení (pobočka MKP) spisovatelku a překladatelku Pavlu Horákovou, držitelku ocenění Magnesia Litera 2019 za román Teorie podivnosti. Je autorkou dalších knih, například trilogie knih pro děti o Hrobařících, či knihy Přišel befel od císaře pána: polní pošta – příběhy Čechů za první světové války. Překládá ze srbštiny a angličtiny. Patronát Domu čtení na rok 2020 jí předá stávající patron, básník Kamil Bouška. Praha / V 17 hodin nabídne Národní knihovna ČR (Klementinum), kde nyní sídlí český PEN klub, autorské čtení spisovatelky a scenáristky Terezy Brdečkové z jejího historického románu Zrcadlo Serafína (2016). Magický dobrodružný román se odehrává mezi Prahou, Paříží a Benátkami před vypuknutím třicetileté války. Píše se rok 1577 a kolem Země letí velká jasná kometa. V Čechách se ujímá moci Rudolf II., v Benátkách řádí mor. V rodině zrcadláře Paduana zemře nejstarší syn na otravu rtutí, a téhož dne najde v Praze brusič drahých kamenů Miseroni na zápraží novorozenou holčičku. Dá jí jméno Serafina, ale brzy ji musí přestrojit za chlapce… Krnov / Od 18 hodin zavítá do Městské knihovny Krnov v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník, spisovatel a překladatel Michal Ajvaz, jeden z nejvýraznějších autorů porevoluční literární scény, který se řadí k představitelům magického realismu, žánru tradičně spojovaného s oblastí Latinské Ameriky, ve kterém se náš všední svět běžně prolíná se světem mystična a fantaskna. Svou první básnickou sbírku, překvapivě pojmenovanou Vražda v hotelu Intercontinental, napsal v roce 1989, od té doby pravidelně publikuje sbírky poezie, filozofické spisy a prózu, nejnovější z jeho děl – rozsáhlý román Města – vyšlo letos na podzim. Za svou práci byl také několikrát oceněn, je držitelem prestižní Ceny Jaroslava Seiferta nebo Magnesie Litery za knihu roku 2012. Brno / V 19 hodin proběhne v Domě Skleněná louka brněnské uvedení knihy Daleko do ničeho (Host 2019), monografie Petra Hrušky o Ivanu Wernischovi. Publikace si všímá nejen Wernischovy básnické a překladatelské tvorby nebo editorské práce, ale zachycuje i jeho životní peripetie a umělecký kontext, v němž se jeho tvorba ocitá. Křtu se zúčastní i básník a nakladatel Martin Reiner a Martin Evžen Kyšperský, který některé Wernischovy texty zhudebnil, dále Martin Stőhr z nakladatelství Host a bohemistka Barbora Čiháková. Praha / Od 19 hodin nabídne Kampus Hybernská večer nazvaný Bez pevných jistot. Německá a česká próza současnosti. Zkušenost autorek je jiná než autorů, liší se generačně, liší se lokálně, liší se osobním i kolektivním kontextem a historií, liší se podobou literárního prostředí, liší se podle přístupu a stylu autorství. Jak rychle proniká současnost do literárních textů? Nakolik lze osobní zkušeností vypovědět o prožívání celé generace? Co se děje s románovou formou v době messengerů? Česká literatura se v poslední době snaží výrazněji profilovat v německojazyčném prostředí, současná německá literatura je do češtiny překládána již tradičně. V čem se stýkají a v čem se míjejí, v čem jsou uzavřeny ve svých hranicích a v čem je překračují. O tom budou číst a diskutovat tři dvojice českých a německých spisovatelek a spisovatelů Tereza Semotamová, Viktorie Hanišová a Jan Němec (jejichž romány v posledním roce vyšly v německých nakladatelstvích) a jejich protějšky ze SRN Dilek Güngör, Paula Fürstenberg a Jörg-Uwe Albig.  Praha / Od 20 hodin v Knihovně Václava Havla básník Daniel Hradecký u příležitosti vydání své nové sbírky básní Přibližování dřeva (Perplex 2019) představí básně svoje i dalších autorů, spjatých s Litvínovem, Josefa Jedličky či Pavla Růžka. S autorem bude hovořit majitel nakladatelství Perplex Martin Kubík a také šéfredaktor a editor jeho knihy Dan Jedlička.   6. 12. Praha / V 17 hodin proběhne v Kavárně Liberál křest debutové sbírky Dagmar Plamperové Z naší louky (Malvern 2019). Poezie Dagmar Plamperové je ztišená, minimalistická, ale o to silnější, neboť každé slovo tu má svou nezpochybnitelnou váhu. Konkrétní přírodní motivy se tu organicky prolínají s abstraktními osobními reflexemi, její obrazy mají jakousi křehkou, subtilní sílu a jsou stavěny s neobyčejným citem pro jazyk, jakož i pro vztahy mezi světem fyzickým a metafyzickým. Děčín / Od 19 hodin se v Baru Bodenbach uskuteční další (již osmý) večer českých prozaiček v Děčíně, který představí Veroniku Bendovou a její novou knihu Vytěženej kraj (Fra 2019). Dvojice jejích protagonistů hledá filmové lokace v kraji, ze kterého si každý urval, co mohl. Ale někdy přijíždíte hledat pochmurná místa, a potkáte místo toho nečekanou krásu. Stopy v čase, které k vám stále mluví, staré křivdy, staré vzpomínky, starou lásku. Praha / V 19.30 uvede v Božské Lahvici básnířka a teoložka Magdaléna Šipka svou debutovou básnickou sbírku Město hráze (Malvern 2019), která zahrnuje 31 rozsahem spíše kratších, poetikou a obsahem ovšem hutných básní. Ve sbírce se hojně objevují angažované motivy, poezie Šipky čerpá z autorčiny osobní občanské angažovanosti na poli sexuálních i etnických menšin a práva na město. Současně je to sbírka hluboce intimní a svým zacházením s básnickými obrazy bytostně lyrická. Úvodní slovo pronese básník a dramaturg Lahvice Matěj Senft, o knize promluví její redaktor a básník Kamil Bouška.   7. 12. Praha / Od 11 hodin proběhne v Knihkupectví Přístav uvedení nové knihy pro děti od Daniely Krolupperové s názvem Vánoční pohádka (Mladá fronta 2019) – laskavý vánoční příběh na motivy klasických českých pohádek. S pořádnou zimou, spoustou sněhu, vesničkou pod horami, hustými lesy i pekelnou branou ve skalách. A nebyli by to čerti, aby nekuli nekalé pikle. Ovšem dvě malé statečné děti – Maruška s Josífkem – se zlé moci nezaleknou a svým důvtipem se pokusí čerty přelstít.   8. 12. Praha / Ve 20 hodin bude žižkovský klub Punctum – Krásovka hostit Zimní večírek Psího vína. Zuzana Augustová zde představí knižní novinku Wolfram Höll: My jsme tři, kterou Psí víno vydalo se Studio Rote. Čtou Kamil Bouška, Zofia Bałdyga a David Fesl (performativní čtení), moderuje Ondřej Buddeus. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Karolína Světlá: Vesnický román (Host 2019 – edice Česká knižnice) Je tomu právě 150 let, co Vesnický román opustil Grégrovu tiskárnu. A ačkoli se tehdy zdálo směšné, že by se žena stala spisovatelkou, Karolina Světlá předstihla všechny české prozaiky, dokonce i Nerudu či Hálka, když plně ovládla kompozici moderního evropského románu. Mnohovrstevný příběh lásky a žárlivosti, oběti a sobectví, pokory a hamižnosti, situovaný do malebného Podještědí, však nekopíruje tradiční sentimentální šablony. Naopak odhaluje spletitost mezilidských vztahů: partnerských, mezigeneračních, sousedských i národnostních, a směřuje k nečekanému rozřešení. Smířlivému? Nebo tragickému? V dramatickém dialogu se tu střetává křesťanský svět ve své nesmiřitelné dichotomii katolictví a protestantství se světem lidových obyčejů, v nichž se každá z postav stává nositelem jedné výrazné vlastnosti či obhájcem určitého přesvědčení. Vypravěč zůstává nestranný a ponechává na čtenáři, aby sám promýšlel oprávněnost jejich postojů a jednání: Má člověk právo na osobní štěstí, nebo se musí vzdát svobody ve prospěch obecného řádu? Dokáže se vzepřít společenským konvencím? Smí překročit morální a etické normy? A boží zákony?   Irvine Welsh: Kalhoty po mrtvém (přeložil Rani Tolimat, Argo 2019) Další a patrně poslední návrat k hrdinům Trainspottingu ke čtenáři opět přivádí starou známou čtveřici – Marka, Begbieho, Simona, Spuda. Všichni jsou zas o něco starší, v nových životních rolích. Mark vydělává slušné peníze pořádáním tanečních parties; nikde nezakotvil, cestuje po celém světě, ale ve světě letišť a hotelů spokojenost a spočinutí nenachází. Z Franka Begbieho se překvapivě stal uznávaný umělec, který dokáže zapomenout na staré křivdy a při náhodném setkání už nemá potřebu se Markovi pomstít. Simon i Spud mají vlastní projekty na hraně zákona i za ní; černý obchod s lidskými orgány je ale velké sousto i na ně. Opětovné shledání někdejších přátel nevede k idylickému vzpomínání, ale ke sledu nehod a krizí, který nemůže dopadnout dobře. Jeden z nich z tohoto románu nevyvázne živý. Někdo z nich nosí kalhoty mrtvého muže.   Igor Malijevský: Otevřený prostor (Argo 2019) Otevřený prostor je temnou groteskou a zároveň autentickou sondou do podivuhodného korporátního světa. Na pozadí krátkých čtivých kapitol se postupně vrství zásadní faustovský příběh dnešní doby. Proč se hezkému počasí říká bombardování? Co je to francouzská ruleta? A kdy je deadline? Pro nezasvěcené čtenáře je kniha opatřena výkladovým slovníčkem korporátního jazyka.   Michal Havran: Analfabet (přeložil Miroslav Zelinský, Větrné mlýny 2019) Devadesátky v Bratislavě. Sex, drogy a okultismus v hlavním městě nicoty. Analfabet je generační román s dráždivou příchutí černého romantismu, zároveň vyznívá jako nenávistná pocta rodnému městu, městu-omylu, ideálnímu prostoru pro přípravu sebevraždy. Děj románu se odehrává v éře společenské transformace, v momentě, kdy se pádem starého režimu ve společnosti uvolňuje obrovská energie. Lidé ji však nehodlají využít k obnově svobody a duchovních hodnot, nýbrž k zuřivému pěstování konzumu. Této motivaci podléhá i spiritualita — stává se předmětem kšeftování a podvodů, je přetvořena ve falešný idol zoufalců toužících dát svému životu smysl. Společnost ovládají úspěšní predátoři, kdežto „ztracené existence“, neschopné aklimatizovat se na nové poměry, smutně živoří. Hrdinové románu patří k těm druhým. Razí si cestu mezi mafiány, prostitutkami, feťáky a šarlatány a jejich osudy se přitom nebezpečně stahují kolem jednoho ukradeného středověkého rukopisu. Rozbíhá se mystický příběh o knize s nerozluštitelným obsahem. Originální zpráva o střední Evropě, Slovensku a jeho metropoli může začít.   Ivan Acher: Nate tumáte (Dybbuk 2019) O básnické tvorbě Ivana Achera, která vznikala především v devadesátých letech minulého století, se ví poměrně málo. Své texty tvořil stranou kulturního ruchu, výhradně z vnitřní nutnosti, jako otisk prostředí, které ho formovalo a formuje dodnes. Všechny básně společně rozvíjejí poměrně sevřený jazykový prostor, mnohé se zde nabaluje a variuje: hemží se to tu slepicemi, vemeny, vesnickými postavičkami, zvířecími kostřičkami a mrtvolkami, masem, peřím ale také biblickými motivy. Celý tento hravý i temný kosmos se živí českým, německým i polským živlem, přízračnou severočeskou krajinou, místem jazykového trojmezí, v němž rezonují dramatické pohyby minulosti i současný uleželý bordel. Kudy do téhle krajiny čtenář vkročí a kam v ní dojde, čeho se zachytí a na čem zůstane překvapeně viset, to zůstává zcela na něm. Bližší návody k použití ani jasné společenské postoje se nekonají. Jak si s tím vším poradíme, je pouze na nás — nuže: „Nate tumáte!“   Ilana Shmueli: Zvolila jsem si život (přeložil Radek Malý, Archa 2019) Izraelská básnířka Ilana Shmueli (1924–2011) ve své poezii, kterou začala psát po desetiletích dlouhého mlčení, navazuje na odkaz poezie židovských autorů, kteří přežili holocaust a reflektují jeho zkušenost. Český výbor přináší její básně, ale také ukázky z memoárů a z posledních dopisů s Paulem Celanem. – Básnířka patří k posledním autorům, kteří ve svém díle nechali rezonovat literární odkaz židovsko-německé kulturní symbiózy východoněmeckého regionu Bukoviny s hlavním městem Černovicemi. Válečná léta prožila v černovickém ghettu, kde poznala básníka Paula Celana. Později emigrovala do Palestiny, kde studovala sociální pedagogiku a hudbu. Paula Celana, svého přítele z mládí, znovu potkala v Paříži roku 1965 a po letech intenzivní korespondence se stala jeho průvodkyní při jeho návštěvě Izraele roku 1969. Po roce 2000 vyšly knižně její memoáry, korespondence s Paulem Celanem a také dvě sbírky originální a svébytné poezie psané v německém jazyce.   Krzysztof Bortnik, Libor Martinek (eds.): V duchu Edgara Allana Poea (přeložil Libor Martinek, Volvox Globator 2019) Antologie polské fantastiky známých i dnes méně známých polských autorů z přelomu 19. a 20. století. Mezi ty známé patří bezesporu dva polští nositelé Nobelovy ceny za literaturu - Władysław Reymont a Henryk Sienkiewicz -, ke známým autorům rozhodně patří i Bolesław Prus. Mezi ty méně známé, ale stále velmi kvalitní se řadí například Karol Irzykowski nebo Stefan Grabiński, jehož dílo je v Polsku i u nás znovu objevováno a vydáváno. A je zde i několik zajímavých děl daleko méně známých polských literátů, kteří své řemeslo perfektně ovládali a jež můžeme spolu s těmi známějšími a proslulejšími s čistým svědomím zařadit mezi duchovní dědice díla E. A Poea.   Radim Kopáč, Jakub Šofar (eds.): Praha v množném čísle (Slovart 2019) Povídková antologie na téma: Jaké bylo hlavní město zkraje devatenáctého století a jaké je dnes. Jak se měnilo v překotném běhu dějin. Z jakých úhlů kdo Prahu portrétoval: oknem salonu, z ulice, v centru, na periferii. Jako stříbropěnnou, jako stověžatou, jako temnou, magickou, neviditelnou. Jak ji viděli obrozenci, jak romantici a realisté, jak pražští Němci jako Meyrink, Leppin nebo Kisch, jak plejáda autorů dvacátého století. Pětadvacet tematických textů, od Tyla a Světlé přes Čapka a Hrabala po Kahudu nebo Pachtovou. Vybrali a uspořádali Radim Kopáč a Jakub Šofar.   Žena filmového kritika (Listen 2019) Knižně vydané blogové příspěvky Ženy filmového kritika, jejichž autorka za ně byla nominovaná na prestižní literární cenu Magnesia Litera (a přesto si přeje zůstat v anonymitě), jsou vtipným, ironickým i nekompromisně sebeironickým – a nezdráháme se říct až allenovským – nahlédnutím do rodinného soužití ženy a muže, což většina lidí nad 30 let nejspíš důvěrně zná. Co ovšem už nezná, jsou specifika soužití ženy se zvláštním druhem muže: filmovým kritikem. Texty svými ilustracemi doprovodila umělkyně vystupující pod pseudonymem Toy_Box, pozoruhodná autorka komiksů, výtvarnice a malířka. – Zároveň s tištěnou knihou vychází Žena filmového kritika i jako audiokniha, kterou načetla Iva Pazderková.   Robert Musil: Muž bez vlastností (Radioservis 2019) Audiokniha Muž bez vlastností obsahuje román, který se setkal ve 30. letech s naprostým nepochopením. Teprve později byl prohlášen za největší německý román první poloviny 20. století. Monumentální román Muž bez vlastností zůstal nedokončen. V tomto díle vytvořil rakouský romanopisec a esejista Robert Musil (1880–1942) ironické deziluzivní panorama moderní společnosti a jejího myšlení, umístěné do prostředí císařské a královské rakousko–uherské monarchie. Vlna zvýšeného zájmu o Musilovo dílo propukla deset let po jeho smrti, po roce 1952, kdy vyšly zlomky a koncepty z jeho pozůstalosti a kdy nakladatelství Rowohlt zahájilo právě touto knihou vydávání Musilových sebraných spisů. Čte Jiří Hromada.   Jakub Szántó: Za oponou války (Tympanum 2019) Audiokniha Jakuba Szántó, válečného reportéra a zpravodaje České televize na Blízkém východě, přibližuje autorovy dramatické zážitky z frontových linií, teroristických útoků, revolucí i státních převratů. Původně vystudovaný historik své zážitky očitého svědka zasazuje do širšího dějinného kontextu a demytizuje práci žurnalistů uprostřed pohnutých situací a nepředvídatelného vývoje. Vedle strhujícího vyprávění dává nahlédnout i do niterných vztahů autora k rodině, novinářským kolegům i přátelům napříč Orientem. To vše balí do lehce sarkastického a sebeironického tónu, který odhaluje, nakolik je humor klíčovou ingrediencí pro práci i přežití v situacích, ze kterých normální člověk raději prchá. Čte David Matásek.   David H. Thoreau: Walden aneb Život v lesích (Radioservis 2019) Audiokniha Walden aneb Život v lesích obsahuje výjimečnou autobiografii amerického filozofa a básníka Davida H.Thoreaua (1817–1862), který je považován za zakladatele přírodního eseje v moderní světové literatuře. V letech 1845–1847 se dobrovolně nastěhoval do osamělé lesní chaty, kterou si postavil na břehu jezera Walden v americkém státě Massachusetts – a po sedmi letech pak vydal o tomto svém pobytu svědectví v podobě pozoruhodné knihy Walden aneb Život v lesích. Nejsou to však útržkovité deníkové zápisy pozorování přírody nebo záznamy osobních pocitů a dojmů; jde o výjimečnou duchovní autobiografii s promyšlenou kompozicí. „Člověk je tím bohatší, čím méně má věcí, o které se musí starat. Šel jsem do lesů, poněvadž jsem chtěl žít uvážlivě, utkat se s podstatou života. Nechtěl jsem žít tím, co není život, vždyť žití je cosi tak vzácného, a nechtěl jsem žít odevzdaně – to jen kdyby nic jiného nezbývalo. Přál jsem si žít všemi smysly a zcela vysát morek života, žít tak zásadově a spartánsky, abych se odpoutal od všeho, co není život.“ Thoreau líčí život spjatý s přírodou, dva roky prožité uprostřed massachusettských lesů ve srubu postaveném vlastníma rukama. Jeho pohled je inspirující a naléhavě aktuální... Čte Ladislav Mrkvička.