Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-06-09 18:12:04

O pochodu s korány aneb Jak Maroko k Západní Sahaře přišlo

Milí čtenáři, slíbil jsem aspoň krátké zastavení u masového šturmu španělské hranice, který se nedávno odehrál v severoafrické Ceutě. O samotném průběhu akce se toho napsalo dost i česky, ale ve zpravodajství poněkud schází jeden detail. Ona ta událost vyvolává určité reminiscence z nedávné historie. Je víceméně jisté, že k této akci ve stylu „ukážeme vám, k čemu je vám ten váš plot bez naší milostivé spolupráce“ vedla nespokojenost Maroka s tím, že Španělé přijali na své území Ibrahima Ghaliho, bývalého šéfa takzvané fronty Polisario. To je už starší chlapík (73), který vyhledal ve Španělsku lékařské ošetření kvůli onemocnění covidem. Polisario je organizace, která už několik desítek let bojuje za nezávislost takzvané Západní Sahary. Nu, a Západní Sahara je území de facto kontrolované Marokem, které bylo dříve španělskou kolonií. Nic extra cenného tam není, kromě velkých zásob fosfátů. Ale způsob, kterým si Maroko zajistilo vládu nad Západní Saharou, stojí za připomenutí. Není to až tak dávno; celá věc se odehrála roku 1975. Stačil zástup Maročanů Na podzim 1975 měl vojenský režim Francisca Franca namále, protože španělský caudillo ležel na smrtelné posteli. Jediný vysoký důstojník, kterého si Franco vychovával jako následníka, admirál Luis Carrero Blanco, už nežil. Těsně před Vánocemi roku 1973 jej totiž vyhodila do vzduchu baskická teroristická organizace ETA. Osmdesát kilo výbušniny stačilo k tomu, aby Blancovo auto vyletělo až do výše pátého patra, a zesnulému admirálovi se začalo neoficiálně říkat první španělský kosmonaut. Fáze předávání moci bývá problematická i u demokracií, natož u režimů s generály v čele. Marocký král Hasan II. se rozhodl využít příležitosti a rozšířit teritorium státu o sousední Západní Saharu, která byla pod španělskou kontrolou od roku 1884. Pronesl tedy ke svému lidu patriotické projevy a jeho podřízení zorganizovali masivní akci, které se účastnilo zhruba 350 tisíc osob. Leč nemělo jít o klasickou válku, kdepak! Místo toho zkrátka obrovský zástup Maročanů vybavených rudými vlajkami Maroka, portréty krále a výtisky koránu, vtrhl na území španělské Západní Sahary s tím, že vojenské posádky oslabeného španělského režimu si netroufnou po nich střílet. Pro jistotu je ovšem stejně doprovázeli nějací ti vojáci, kdyby náhodou. Události se začalo říkat „Zelený pochod“, podle barvy islámu. Kalkulace marockého krále byla přesná. Silně přečíslení Španělé se skutečně nebránili a kontrola Západní Sahary přešla de facto do rukou Maroka. Formálně se Španělsko vzdalo Západní Sahary až o pár dní později, ale to už bylo jen stvrzení reálně existujícího stavu. Prakticky vzato tím jeden koloniální pán vystřídal druhého, protože nepříliš početného místního obyvatelstva (tehdy méně než 100 tisíc obyvatel) se na jeho názor nikdo moc neptal. Přesně podle principu, že kde se nesčítají ballots (hlasy), tam budou létat bullets (kulky), pokračovala guerrillová válka s hnutím Polisario, jenom roli okupantů od Španělů převzali Maročané. Ačkoliv Maroko mělo samo o sobě daleko větší možnosti než vzbouřenci z pouště, Polisario bylo a je zase logisticky podporováno sousedními státy (hlavně Alžírskem). Strategická situace tak nakonec zdegenerovala do patu a příměří, což Maroko potvrdilo navršením masivního, 2700 kilometrů dlouhého valu, kterým se od Polisaria oddělilo. Region nacházející se za ním, velice řídce osídlený, byl Polisariu ponechán k vládnutí. Součástí příměří domluveného roku 1991 bylo budoucí referendum o statutu celé země, ale za třicet let se na něj jaksi nenašla vhodná chvíle. Zkusí to znovu? No, tak tedy Maroko k Západní Sahaře přišlo. Obyvatelé Ceuty a Melilly to velmi dobře vědí, stejně jako Maročané sami. To je kus historického kontextu, který českým čtenářům scházel, protože u nás není tahle epizoda příliš známá. Kdybychom měli zkonstruovat přibližnou, ne úplně přesnou analogii z našich dějin, tak vypuštění několika tisíc převážně marockých migrantů na Ceutu se dá srovnat s tím, že by se někde u Hrádku nad Nisou sešla skupina mladých mužů v krátkých kalhotech a s plechovými bubínky. Pocvičili by si své síly poražením nějakých těch hraničních kamenů s písmeny CZ a D, načež by se po pár hodinách nechali znovu odstrčit na německé území – protentokrát. Chválabohu má současné Německo dost rozumu na to, aby podobné akce nedělalo. Ale ze strany Maroka šlo o jednoznačnou připomínku, že ta dvě města považuje za svoje a že pro případ vhodné příležitosti by mělo po ruce způsob, jak je obsadit. Stejně jako kdysi obsadilo Západní Saharu. Tož takové máme sousedy, kteří nám hlídají ty vnější evropské hranice. A to přitom objektivně vzato není Maroko z těch nejhorších. Ve srovnání s Erdoganovým Tureckem jde o stát s relativně liberální ústavou, kde politická opozice není vysloveně šikanována úřady a ve vězení sedí „jenom“ čtyři novináři (stav z roku 2020). Ale mají holt také určité zájmy a vědí, jakou pákou si je prosadit: malilinkou demoverzí Zeleného pochodu pro jeden den. Protože to je situace, která teď na našem břehu Středozemního moře nahání politikům i obyvatelstvu ten největší děs. Troufl bych si odhadnout, že po nejbližší léta se nejen španělská, ale i evropská diplomacie bude od tématu Západní Sahary držet raději pěkně stranou. Aby náhodou někoho nepodráždila.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2022-02-12 07:01:07

Proč mám někdy cikány docela rád?

Budete se divit, ale cikány mám někdy rád pro některé jejich dobré vlastnosti, kterých si u nich opravdu cením. Asi pro tolik, pro které je zas nemám rád. Takže to sice vyjde fifty fifty, ale je to upřímné. Tak jako mám pro něco rád nás, bílé gádžy, a pro něco je rád nemám. Jenže za to, proč cikány nemám nebo většina lidí nemá ráda, tak za to vlastně ani moc nemůžou. Můžeme za to totiž my, jak jsme si je našimi politickými režimy snažili asimilovat, přizpůsobit naší většinové populaci a nutili je opustit jejich tradice. Zakázali jsme jim kočovnictví, jejich tradice řemeslného kočování, kdy se živili jako kováři, kotláři, koňští handlíři, dráteníci, muzikanti, akrobati, vědmy, kořenářky, kartářky. Tak jako se něco podobného dělo s indiány, černochy, Eskymáky či Aboridžinci. Nahnali jsme je i bydlet do našich pravoúhlých domů, domnívaje se, že se změní a zapomenou na svá típí, maloky, chýše, stany, igloo, které pro ně vytvářely jejich domovy. A jen jsme se divili, že ty domy ničí a vybydlují, protože to jsou znaky jim cizí kultury, ke které nemají vztah. Podobně tak činili indiáni a ostatní nebílí, kteří v takových vládou jim přidělených domech chřadli a umírali. A stejně je to s tou naší neustálou snahou všude rozšiřovat a zavádět demokracii. Co taká rodová, klanová či kmenová společnost má společného s naší demokracií? Nic! Zhola nic! Je jí to cizí, nepřirozené a nepatřičné. A tak i ti cikáni dávají přednost svému rodu a klanu, svým baronům a vajdům než nějaké pofidérní demokracii. Tu jen chytře zneužívají, když se jim to hodí. A byli by blbí, kdyby to nedělali, když jim to vlastně nabízíme. Podobně černoši v Africe, indiáni v Americe, Arabové v Asii, Aboridžinci v Austrálii. My bílí máme neustále dojem a přesvědčení, že jak žijeme my, tak musí žít všichni na této Zemi. Jinými slovy si je chceme přizpůsobit, asimilovat, podrobit a časem vlastně i rozptýlit a zničit. Po vnější stránce s tím souvisí i ta nekonečná tahanice o označování etnik, která mnohdy hýbou až zbytečně vzájemnými vztahy, i když se občas nedivím. Jde totiž zpravidla o to, jak se slovo cikán nebo indián nebo černoch nebo Eskymák či Aboridžinec vysloví. Zda se vysloví s laskavostí a kamarádstvím v hlase nebo se zlostí a snahou urazit. Moji vnučku Aničku nenazývám jinak než vopicí, což by se mohlo zdát velmi urážlivé, ale divili byste se, jak to má ráda! Proč? Protože to říkám s laskavostí a s láskou. A podobně s laskavostí říkají třeba v Kolumbii černochům negro, negrito (černoch, černoušek), podobně jako tlusťochovi gordito (tlouštík), a nikdo se nečílí. Samozřejmě změna hlasu může vše změnit. Podobně pozdrav ty vole neznačí, že ten druhý je vůl a nejedná se o urážku. Naopak, ten vůl je můj velký kámoš. Mimochodem se tak oslovovali pánové Voskovec+ Werich. Zato výkřik ty volové, co to zas odhlasovali, je evidentní, že se v tom případě jedná opravdu o voly, i kdy jen o ty dvounohé (a z převážné většiny se jedná, bohužel, o politiky). Ostatně sama velmi hezká cikánka Renata Berkyová píše ve stejném smyslu jako já: „A i když sama preferuji Roma před Cikánem, dokážu si představit, že i Cikán může znít přátelsky a dotyčného neurazí.“ Původ všech těchto označení etnik, což jsou naše označení, tedy exonyma, pochází z neznalosti původních označení, tedy endonym. Sám název indián vznikl naší mýlkou, že Kolumbus údajně přijel do Indie, a tak jsme začali označovat všechny populace Nového světa jednotným obecným označením, které se jim nemusí líbit. Jasně, stovky a stovky etnik všech tří Amerik mají svá vlastní označení, což v překladu všechna ta endonyma znamenají většinou Lidé. A na ta svá pojmenování jsou pochopitelně jejich členové hrdí, jako my na to, že jsme Češi. Jenže jaksi to neomalené slovo indián je jednotícím prvkem všech původních, chcete-li nativních obyvatel Ameriky. Chceme-li si, my běloši, furt sypat popel na hlavu, jak jsme ten svět rozesrali dobyvatelskou a chamtivou koloniální politikou (což je však pravda), tak i název Ameriky je nesprávný a může být někým „korektně čistotným“ brán jako urážlivý, ale to bychom pak rozvrtali všechno na světě. Austrálie by se už nejmenovala Austrálie, Afrika Afrikou či Asie Asií. Indiáni jsou tedy obecně všichni členové tisíce kmenů Ameriky, jako Eskymáci jsou společným, ano naším bělošským názvem, exonymem, označena všechna příbuzná etnika dalekého severu, kde jsou mimo Inuitů i příbuzní Jupikové, Kalaallité, Inupiaté, Tunumuité. Takže v rámci módní vlny korektnosti současně prosazovaný název Inuité nezastupuje ta ostatní etnika dalekého severu, zato naše exonymum Eskymáci ano. Jasně, Požírači syrového masa může být bráno jako urážlivé, což se nedivím, ale je to jednotný název celé skupiny, který oni sami nemají. Podobně jako indiáni nemají svůj jednotný původní název. A podobně i slovem cikán zahrnujeme tímto naším bělošským exonymem všechny příbuzné skupiny a kmeny jako jsou různé skupiny Romů jako olaští Romové, ale i Sintiové (v Německu), Manušové (ve Francii), Kalderašiové (v Rumunsku), Kaleové (ve Finsku a ve Španělsku), Romaničelové (v USA a v Anglii), Lováriové (v Maďarsku), atd. Stejně jako cikáni by se mohli cítit nedobře naším označením třeba i Němci, že je pojmenováváme urážlivě Němci, tedy ti, kteří nevědí, jsou němí, když jsou podle nich správně Deutsch! Stejně tak bychom se mohli urážet pro cikánské označení nás „bílých“ jako gádžové, což se domnívám, že nám vůbec nevadí. A čeho si na cikánech opravdu cením? Že jsou stále po generace vynikající muzikanti, zpěváci a tanečníci. Poslouchat jejich písničky a rytmy je nádhera, je z toho cítit jejich přirozenost, jejich divoké touhy žít. Kdo rozumí romsky musí obdivovat i jejich bohatou lidovou slovesnost, pohádky, anekdoty, přísloví, které udržují po stovky let. A to je obdivuhodné! Vždyť z Indie vyrazili někdy před půldruhým tisíciletím. A to vše udržují pouze orální cestou, jako indiáni. A když se baví, tak se baví! Kdo nezažil jejich svatbu, tak neví, co to je svatba. Zažil jsem si ji ještě za totáče na jižním Slovensku. Byl jsem na mnoha svatbách nás gádžů, ale vše je na jedno brdo a nic moc. U nich bylo mraky lidí, spousty jídla a pití, dal jsem si do trumpety jako nikdy. A muzikanti se nezastavili, tancovalo se o sto šest, ve dne v noci, čardáš na zemi i po stolech a samozřejmě byla taky vostrá rvačka chlapů. Prostě pořádná svatba, jak se sluší a patří, na kterou se nezapomíná. A taky se říká, že kdo nepoznal cikánku, tak neví, co je to pořádná ženská posteli! A tomu taky věřím, i když nemám vlastní zkušenost a nevím, jestli to ještě stačím. Mají city a ty projevují a neumí je skrývat jako mnohdy my. My tomu decentně říkáme ovládání svých emocí. V Chánově či poblíž bych opravdu nerad bydlel. Jejich hlučnost a poflakování, nedostatečná hygiena a spousty odpadků kolem nich a vybydlování bytů, které jim do nekonečna nabízejí naše vlády s různými sociálními příspěvky nám i mne vadí a frustruje. Spolužití je tak komplikované, protože na sebe narážejí dvě rozdílné kultury s odlišnými hodnotami a prioritami. A kriminalita? Jistě velká, ale spíš ta drobná, i když je možná každodenní. Zato ta naše sice není každodenní, ale zato je velká a točí se v milionech a miliardách. Nejraději bych jim vrátil svobodu kočovnictví a prostor, kde by si žili podle svých tradic včetně zajišťování vlastního bydlení a existence. Tak jako to ještě mají někde někteří indiáni v „mé“ Amazonii, kteří nejsou (zatím!!) nuceni do žádného přizpůsobovaní většinové společnosti. A hlavně žádné podpory, které jen přinášejí povalečství, alkoholismus a drogy, jak to vidíme u tzv. civilizovaných indiánů amerických rezervací. Bohužel, nemáme ten prostor a nikdo už ani nechce kotle, podkovy, drátování, vykládání karet. Svět není jednoduchý. A jak říkám již desítky let, nejhorší varianta lidstva jako takového, je snaha o násilné míšení kultur, o jejich sjednocování, k čemuž stále dochází. A je i politicky podporováno falešnými snahami o to být všichni stejní. Ne! Každý z nás všech na této Zemi je přece jiný, i když jsme si všichni rovní. Tyto snaha o stejnost a jakousi politicky propagovanou rovnoprávnost, jsou jen zastírací chytrou hrou nadnárodních korporací o uniformitě a globalizaci, aby nás všechny jednodušeji ovládaly a mohly jednotně šatit a živit a hlavně nás „ždímat“! Chceme, aby se lidé menšinových skupin přizpůsobovali těm většinovým. Tedy, aby se cikáni či indiáni v Americe přizpůsobovali našim způsobům života, našim hodnotám, našim prioritám, i když jejich kultury to vidí jinak. A z toho logicky vyplývají komplikovaná soužití, protože menšinová etnika v životě vidí jiné cíle. Jistě, jsou jednotlivci, kteří se od svého etnika, své komunity oddělí, vyšvihnou a přijmou hodnoty většinové, naší společnosti. Z pohledu jejich komunity jsou vlastně zrádci, zaprodanci, z našeho pohledu jsou vzorem, podle kterého by měli ostatní následovat, ukázkou, že to jde. Jednotlivci ano, ale masa ne. Ti indiáni, kteří vývojem svých dějin dosáhli v předkolumbovské době obdělávání půdy a stali se usedlými zemědělci, jako v některých vysokých kulturách (Aztékové, Mayové, Inkové, Muiskové, Taraskové, Mixtékové, Toltékové, Quimbayové, atd.), „makali“ pro své vládce a po příchodu dobyvatel zas „makají“ pro své nové pány a nové vládce, a i když byli a mnohde stále jsou většinovou společností, jsou nuceni žít jako my. Tedy jako běloši. A tak je z těchto našich snah takový dort, který pekla kočička s pejskem. Tedy pěknej „bordel“ na Zemi. Jistě, za čas všichni splyneme v jedno společenství, za pár století, za pár tisíciletí, ale to spíš už lidstvo vyhyne. A čeho si u cikánů ještě vážím? Jejich pospolitosti, jejich vztahu k rodině, jejich vztahu k předkům, které uctívají. Veřejně se to pozná jednoduše v tom, že cikánské pohřby jsou nákladné a bohaté. Neškudlí na nich jako my. Jak je bohatá svatba, tak i pohřeb. Tak jako u indiánů. Pohřeb, to je důležitý přechodový rituál, který mi likvidujeme, protože se smrti za prvé bojíme a za druhé to chceme mít rychle za sebou a co nejlaciněji, neb škudlíme na našich příbuzných. Když jdete při dušičkách hřbitovem, tak na dálku poznáte cikánský hrob plný květů a svíček. Ty naše jsou někdy jak poloopuštěné. A to je velká chyba! Zapomínáním našich předků a příbuzných, kteří odešli do věčných lovišť dřív než my, zapomínáme nejen na naše rodiny, rody, ale i na naše tradice, na naši kulturu. A navíc cikán cikána nenechá padnout až na dno. Nevšimli jste si náhodou, že mezi bezdomovci není ani jeden z nich? Zvláštní, co? Člověk by předpokládal, že z toho množství chudejch cikánů, a přiznejme si, že jich je jistě víc než mezi námi gádži, bude mnoho bezdomovců. A ouhej! Není! Cikáni se totiž o své chudé cikány postarají. Cikáni jdou do nebe! A to my neumíme. Necháme padnout na samé dno i naše blízké příbuzné, i děti své rodiče, které jim dali život, jen pro mrzký peníz a vyženeme je na ulici. A to je velmi smutné, to mi na nás „bílých“ gádžech velmi vadí.

Čas načtení: 2021-06-09 18:12:04

O pochodu s korány aneb Jak Maroko k Západní Sahaře přišlo

Milí čtenáři, slíbil jsem aspoň krátké zastavení u masového šturmu španělské hranice, který se nedávno odehrál v severoafrické Ceutě. O samotném průběhu akce se toho napsalo dost i česky, ale ve zpravodajství poněkud schází jeden detail. Ona ta událost vyvolává určité reminiscence z nedávné historie. Je víceméně jisté, že k této akci ve stylu „ukážeme vám, k čemu je vám ten váš plot bez naší milostivé spolupráce“ vedla nespokojenost Maroka s tím, že Španělé přijali na své území Ibrahima Ghaliho, bývalého šéfa takzvané fronty Polisario. To je už starší chlapík (73), který vyhledal ve Španělsku lékařské ošetření kvůli onemocnění covidem. Polisario je organizace, která už několik desítek let bojuje za nezávislost takzvané Západní Sahary. Nu, a Západní Sahara je území de facto kontrolované Marokem, které bylo dříve španělskou kolonií. Nic extra cenného tam není, kromě velkých zásob fosfátů. Ale způsob, kterým si Maroko zajistilo vládu nad Západní Saharou, stojí za připomenutí. Není to až tak dávno; celá věc se odehrála roku 1975. Stačil zástup Maročanů Na podzim 1975 měl vojenský režim Francisca Franca namále, protože španělský caudillo ležel na smrtelné posteli. Jediný vysoký důstojník, kterého si Franco vychovával jako následníka, admirál Luis Carrero Blanco, už nežil. Těsně před Vánocemi roku 1973 jej totiž vyhodila do vzduchu baskická teroristická organizace ETA. Osmdesát kilo výbušniny stačilo k tomu, aby Blancovo auto vyletělo až do výše pátého patra, a zesnulému admirálovi se začalo neoficiálně říkat první španělský kosmonaut. Fáze předávání moci bývá problematická i u demokracií, natož u režimů s generály v čele. Marocký král Hasan II. se rozhodl využít příležitosti a rozšířit teritorium státu o sousední Západní Saharu, která byla pod španělskou kontrolou od roku 1884. Pronesl tedy ke svému lidu patriotické projevy a jeho podřízení zorganizovali masivní akci, které se účastnilo zhruba 350 tisíc osob. Leč nemělo jít o klasickou válku, kdepak! Místo toho zkrátka obrovský zástup Maročanů vybavených rudými vlajkami Maroka, portréty krále a výtisky koránu, vtrhl na území španělské Západní Sahary s tím, že vojenské posádky oslabeného španělského režimu si netroufnou po nich střílet. Pro jistotu je ovšem stejně doprovázeli nějací ti vojáci, kdyby náhodou. Události se začalo říkat „Zelený pochod“, podle barvy islámu. Kalkulace marockého krále byla přesná. Silně přečíslení Španělé se skutečně nebránili a kontrola Západní Sahary přešla de facto do rukou Maroka. Formálně se Španělsko vzdalo Západní Sahary až o pár dní později, ale to už bylo jen stvrzení reálně existujícího stavu. Prakticky vzato tím jeden koloniální pán vystřídal druhého, protože nepříliš početného místního obyvatelstva (tehdy méně než 100 tisíc obyvatel) se na jeho názor nikdo moc neptal. Přesně podle principu, že kde se nesčítají ballots (hlasy), tam budou létat bullets (kulky), pokračovala guerrillová válka s hnutím Polisario, jenom roli okupantů od Španělů převzali Maročané. Ačkoliv Maroko mělo samo o sobě daleko větší možnosti než vzbouřenci z pouště, Polisario bylo a je zase logisticky podporováno sousedními státy (hlavně Alžírskem). Strategická situace tak nakonec zdegenerovala do patu a příměří, což Maroko potvrdilo navršením masivního, 2700 kilometrů dlouhého valu, kterým se od Polisaria oddělilo. Region nacházející se za ním, velice řídce osídlený, byl Polisariu ponechán k vládnutí. Součástí příměří domluveného roku 1991 bylo budoucí referendum o statutu celé země, ale za třicet let se na něj jaksi nenašla vhodná chvíle. Zkusí to znovu? No, tak tedy Maroko k Západní Sahaře přišlo. Obyvatelé Ceuty a Melilly to velmi dobře vědí, stejně jako Maročané sami. To je kus historického kontextu, který českým čtenářům scházel, protože u nás není tahle epizoda příliš známá. Kdybychom měli zkonstruovat přibližnou, ne úplně přesnou analogii z našich dějin, tak vypuštění několika tisíc převážně marockých migrantů na Ceutu se dá srovnat s tím, že by se někde u Hrádku nad Nisou sešla skupina mladých mužů v krátkých kalhotech a s plechovými bubínky. Pocvičili by si své síly poražením nějakých těch hraničních kamenů s písmeny CZ a D, načež by se po pár hodinách nechali znovu odstrčit na německé území – protentokrát. Chválabohu má současné Německo dost rozumu na to, aby podobné akce nedělalo. Ale ze strany Maroka šlo o jednoznačnou připomínku, že ta dvě města považuje za svoje a že pro případ vhodné příležitosti by mělo po ruce způsob, jak je obsadit. Stejně jako kdysi obsadilo Západní Saharu. Tož takové máme sousedy, kteří nám hlídají ty vnější evropské hranice. A to přitom objektivně vzato není Maroko z těch nejhorších. Ve srovnání s Erdoganovým Tureckem jde o stát s relativně liberální ústavou, kde politická opozice není vysloveně šikanována úřady a ve vězení sedí „jenom“ čtyři novináři (stav z roku 2020). Ale mají holt také určité zájmy a vědí, jakou pákou si je prosadit: malilinkou demoverzí Zeleného pochodu pro jeden den. Protože to je situace, která teď na našem břehu Středozemního moře nahání politikům i obyvatelstvu ten největší děs. Troufl bych si odhadnout, že po nejbližší léta se nejen španělská, ale i evropská diplomacie bude od tématu Západní Sahary držet raději pěkně stranou. Aby náhodou někoho nepodráždila.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-06 16:09:53

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz šestý: Islámská migrační invaze jako trvale udržitelný útok

Dnešní islamistický militantní mor (tedy i ekologicky přijatelné, životní prostředí nepoškozující, střílení bezvěrců samopalem ve Vídni 2. listopadu 2020), má více méně počátek v tom, že se Saúdská Arábie chtěla zbavit ještě bigotnějších islamistů, než je státně uznávaný fundamentalismus wahhábismu. Potřebovala je exportovat mimo hranice saúdského království. Prosincová intervence sovětské armády v roce 1979 v Afghánistánu tyto islamisty bohatě zaměstnala. Když Sověti z Afghánistánu odjeli, mnoho bojovníků se v devadesátých letech přesunulo na různá lokální bojiště – Alžírsko, Bosna, Čečensko, Egypt, Filipíny, Kašmír či Náhorní Karabach. Saúdská Arábie se v devadesátých letech i nadále snažila od sebe odvrátit džihádistickou hrozbu a podporovala vývoz radikálního islamismu mimo své hranice, napsal Jan Kondrys v časopise Argument. Některé regiony islamismem doslova infikovány. Když bylo povstání poraženo, například v Čečensku, naivní demokraté v EU přijímali muslimské hrdlořezy alias Čečence jako politické migranty, které prý ohrožovala ruská despocie. Přitom Čečenci byli daleko horší než ruská bezpečnostní mašinérie. Začalo nepřetržité tažení islamistů, v Evropě využili chaosu při válečném rozpadu Jugoslávie, plus regionální války v Asii a Africe. Od konce 90. let 20. století jsou vytvořeny podmínky pro invazi nelegálních migrantů do EU. Rozvíjí se plíživě pod pláštíkem poskytnutí humanitární pomoci, což byl a je Trojský kůň islámu. Migrace jako válka nízké intenzity Masová invaze migrantů do EU začala „rozjezdem“ nejpozději v roce 2014, což jsme pocítili i v českém prostředí. Již na konci roku 2014 bylo zřejmé, že začal útok migrační vlny a že policie může zachytit jenom její menší část. Neomezená, masová a rychlá doprava po Evropě v rámci Schengenského prostoru nahrává nelegální migraci, pohybu teroristů a kriminálním skupinám, uvedl tehdy politolog a expert v oblasti extremismu Zdeněk Zbořil. Ve své knize Bombardovat nemocnice je normální jsem k tématu uvedl: Administrativní šéfové a lídři Evropské unie představují skupinu nekompetentních nebezpečných osob. Euroinstituce v Bruselu jsou pouze „výkonným orgánem“ kšeftařských korporací a lobbistických skupin, které nemají s voliči nic společného. Kdyby se politici EU chovali za války takovým způsobem jako za migrační krize let 2015–2017, následovala by obžaloba z vlastizrady a výjimečný trest. Typickým příkladem záměrné neschopnosti v režii EU je boj s pašeráky lidí ve Středozemním moři. Dokladem toho je i iluze o zastavování migrantů na moři. Námořní síly Evropské unie ve skutečnosti představují taxikáře nelegálních migrantů. Snaha zastavit nelegální migraci z Libye se nedaří. Pro svět to je jednoznačný signál zhroucení bezpečnostní architektury EU. Ve Štrasburku byla 15. prosince 2015 byla přijala Zpráva Evropské komise Evropskému parlamentu a Evropské radě o opatřeních navazujících na zasedání vysokých představitelů ohledně toků uprchlíků na západobalkánské trase, v níž neschopnost zastavit migranty komise omlouvá tím, že jejich „přesuny (migrantů) byly nejen nepředvídatelné a z hlediska rozsahu bezprecedentní, ale často k nim docházelo velmi rychle.“ Jenže na migračním útoku nebylo nic nepředvídatelného. Tento trend byl zřejmý již koncem roku 2014. Je to lež i proto, že na mobilizaci bezpečnostních sil k tvrdému zastavení lodí třeba i střelbou není potřeba více než jediný týden. Neschopnost EU odhaluje její vlastní dokument – zpráva Evropské komise z 25. ledna 2017 nazvané Migrace na trase přes centrální Středomoří, ve které je uvedeno, že na trase přes východní Středomoří bylo dosaženo maximálního počtu zaznamenaných nelegálních překročení hranic v roce 2015, šlo o celkem 885 tisíc osob. Po trase přes centrální Středomoří (především z Libye) podle italského ministerstva vnitra přistálo za rok 2015 celkem 153 842 osob a v roce 2016 ještě více – 181 436 osob. Nelegální migraci podporují samotné organizace EU a přímořské hraniční státy tím, že vydávají signál převaděčům i migrantům, že v případě nouze se o ně postarají. Tzv. záchrana osob se stává námořní taxislužbou. Podle zmíněné zprávy o migraci přes Středomoří bylo „od konce roku 2014 … v rámci operací Triton a Sophia na moři zachráněno více než 200 tisíc migrantů.“ Operace Triton byla zahájena agenturou Frontex v listopadu 2014 a byla zaměřena na ochranu hranic. Chybou bylo, že také pomáhala při pátracích a záchranných operacích. Přitom bezpečnost migranta je jeho vlastní soukromou záležitostí. Orgány EU projevily naprostou neschopnost, protože Námořní síly Evropské unie – Středomoří (operace EU NAVFOR MED SOPHIA) byly zřízeny (prý?) „v rekordním čase“ v červnu 2015 s cílem identifikovat, zachycovat a likvidovat plavidla a podpůrné prostředky, ale teprve od října 2015 přešla operace do druhé fáze, která umožňuje vstup na palubu plavidel na volném moři. Pokud docházelo k natolik bezprecedentnímu narušování státních hranic nelegálními migranty již od začátku roku 2015, opatření měla být přijímána bleskově. Skandální je, že orgány EU vědí o nelegální činnosti tzv. neziskových organizací při nelegální migraci již od roku 2014, ale dodnes proti tomu evropské policejní orgány systematicky nezasáhly. EU v roce 2017 sama uvedla: „Od konce roku 2014 začal aktivně provádět pátrací a záchranné akce v centrálním Středomoří také malý, ale rostoucí počet nevládních organizací. Devět nevládních organizací dnes za tímto účelem provozuje 14 lodí. Jejich činnost se zaměřuje na aktivity nedaleko Libye, kde s většími plavidly zajišťují plnohodnotné pátrací a záchranné akce, nabírají migranty a přivážejí je do italských přístavů. Menší nevládní organizace se zaměřují výlučně na záchranu, distribuci záchranných vest a poskytování naléhavé zdravotní péče v blízkosti libyjského pobřeží a spoléhají na větší plavidla, která pak migranty převážejí do italských přístavů…“ A ve stejné zprávě připustila, že organizace EU též přímo spolupracují s pašeráky tím, že přijaly jejich praxi: „Hlídkování, včetně pomoci při pátracích a záchranných činnostech, se postupně přesunulo z vod blízko italského území do vod blíže k Libyi. Jedním z přímých důsledků této skutečnosti byla změna obchodního modelu převaděčů. Ti stále častěji umísťují nelegální migranty a uprchlíky na laciné nafukovací čluny zcela nezpůsobilé k plavbě na moři, které nemají žádnou vyhlídku na dosažení italských břehů, a předpokládají, že budou v blízkosti libyjských teritoriálních vod nebo ještě v nich zachráněni. Skutečnost, že tyto čluny nyní činí 70 procent všech člunů opouštějících libyjské pobřeží, je důvodem, proč jsou cesty stále nebezpečnější.“ Přes své policejní a vojenské kapacity nejsou státy EU ochotny (i v návaznosti na aparát NATO) zastavovat tyto čluny na hranici libyjských vod a nuceně je vracet zpět k pobřeží. Prý to mohou jenom libyjské lodě… Že by tím došlo k narušení suverenity Libye, je zcela nesmyslný argument, protože vládní systém v Libyi je stále v rozkladu a nefunkční. Libye je ovládána dvěmi až třemi velkými skupinami s volnou návazností na spolupráci kmenových společenství. V takové situaci si jenom neschopní (tedy EU) nevynutí nejzákladnější pořádek třeba vyčleněním části libyjského pobřeží jako centrálního odkladiště zachycených migrantů. S tímto problémem se dokument z ledna 2017 vypořádal pouze s pomocí bezobsažné fráze: „S uznáním ústřední úlohy, kterou by libyjská pobřežní stráž měla hrát při řešení situace, je prioritou budování jejích kapacit.“ Islamistům pomáhá také EU a NATO – příklad ze Sýrie V roce 2014 již bylo jasné, že politici EU a USA fatálně chybovali, když podpořili syrský revoluční kvas. Dne 2. října 2014 americký viceprezident Joe Biden debatoval se studenty Harvardovy univerzity. Břetislav Tureček ve své knize Blízký východ nad propastí (2016) z Bidenova nezvykle otevřeného projevu cituje: „Už dlouho říkám, že naším největším problémem v Sýrii jsou naši regionální spojenci… Turci byli naší přátelé a já sám mám výborné vztahy s Erdoganem. Totéž Saúdové nebo Emiráťané a další. Ale co oni dělali? Byli tak odhodlaní odstranit Asada a v podstatě vyvolat sunnitsko-šíitskou válku, že pumpovali stovky milionů dolarů a desítky tisíc tun zbraní komukoliv, kdo by bojoval proti Asadovi. Takže zásobovány byly Fronta an-Nusra, al-Káida a extremistické skupiny džihádistů, kteří přicházeli z jiných částí světa… Možná si myslíte, že přeháním, ale podívejte se, co se děje. Až teď se všichni probudili, když se objevil takzvaný ISIS, což byla al-Káida v Iráku, odkud byla vyhnána a našla volný prostor ve východní Sýrii… který spolupracuje s an-Nusrou, již jsme před tím deklarovali jako teroristickou organizaci. A nám se nepodařilo přimět naše spojence, aby je přestali zásobovat…“ A o situaci po létu 2014 Biden řekl: „A teď Saúdská Arábie přestala (extremisty) financovat, umožňuje působení našich jednotek na svém území, Katařané přestali podporovat ty nejextrémnější teroristické organizace. A turecký prezident, starý přítel Erdogan, mi řekl: ,Měl jste pravdu, nechali jsme přes hranici přecházet příliš mnoho lidí…‘ A teď se Turci snaží hranici uzavřít.“ A jak to vidí nezaujatí lidé v samotné Sýrii? Vatikánský rozhlas požádal v březnu 2017 o vyjádření k situaci chaldejského biskupa Aleppa Antoina Auda: „Ozbrojené skupiny jsou v podstatě spokojené, když vidí destrukci syrského státu. A je jich mnoho. Ostatní čekají, co se stane. Existuje projekt na rozdělení Sýrie. Neustále se srovnáváme se situací v Iráku. Zpočátku jsme si mysleli, že není možné, aby se tato situace opakovala v Sýrii, ale nyní vidíme, že se děje totéž.“ Z toho vyplývá, že terorismus islamistů je usnadněn naprosto naivitou a neschopností EU a NATO. Jak řekl Audo o dva roky později v rozhovoru pro list Nederlands Dagblad: „Žádná občanská válka v Sýrii nebyla. Ozbrojené extremistické skupiny, pocházející ze všech koutů světa, se za podpory cizích států snažily zničit křesťanskou víru v zemi.“ Ačkoli se tehdy porážkou teroristů ISIS a Al Nusra na většině syrského území situace zlepšila, válka dosud neskončila. „Na severu Sýrie jsou problémy s Kurdy, s americkými a francouzskými jednotkami. …V provincii Idlíb se nyní usadilo mnoho bojovníků z ISIS a Al Nusra. Co bude s nimi?“ Evropské unie prodloužila 28. května 2020 restriktivní opatření vůči syrskému režimu o další rok, až do 1. června 2021, čímž se přidala ke Spojených státům americkým. Válka proti Sýrii na poli ekonomickém pokračuje, ale trvá i ta, která je vedena dodávkami zbraní džihádistickým žoldákům zejména v okolí města Idlíb v severozápadní Sýrii, kam se islamističtí bojovníci se svými ženami a dětmi již dříve přesunuli. Z Aleppa komentoval situaci pro Vatikánský rozhlas tamější františkán otec Firas Lufti: „Dva roky po osvobození Aleppa, v jehož historické části byli džihádisté usazeni, bylo toto město sjednoceno a nemluví se už o východním a západním Aleppu. Část těchto džihádistů se však nyní nachází nedaleko Aleppa, v provincii Idlíb, jež je baštou, kolem níž stále zuří boje ve snaze dobýt je zpět. Do Idlíbu se totiž uchýlilo několik set tisíc džihádistů a právě odtud jsou opět odpalovány rakety na civilisty. Obětmi jsou tedy opět děti a ženy. Džihádisté odpalují rakety, aby o sobě dali vědět a vyjádřili tak solidaritu s touto částí Sýrie.“ A dodal, že od počátku konfliktu byla média používána jako ta nejúčinnější zbraň: „Zejména Bílé přilby šířily mnoho lží. Nyní se opět vrací téma chemických zbraní jako záminka k dalšímu útoku proti Sýrii ve snaze zapojit svět a vytvářet mezinárodní mínění, které by v uvozovkách ospravedlnilo vojenskou intervenci, americkou či jinou. Legalizace takového manévru by situaci jenom zhoršila. Namísto hledání konkrétních politických řešení, dialogu a setkání se používá masivní násilí jako by tu existovala nějaká rezistence a neochota k míru. Lidé jsou touto válkou opravdu znechucení. …. Ze 160 tisíc křesťanů zůstalo v Aleppu necelých 30 tisíc, což dokresluje dramatičnost nynější situace.“ „Upadli jsme v zapomnění. Žádáme mezinárodní společenství, aby zrušilo sankce, které den za dnem Syřany ještě více ožebračují… poškozují obyvatelstvo jako celek. Lidé tu umírají hlady, nemáme léky, není práce,” řekl letos v červnu zpravodajské agentuře SIR apoštolský vikář pro katolíky latinského obřadu v Aleppu George Abou Khazen. Neznepokojuje ho pouze pokračování válečného konfliktu, který vstoupil do desátého roku, ani COVID-19. Syřany totiž postupně rdousí mezinárodní sankce a jejich účinky. Proto tvrdím, že islamistická invaze i projevy terorismu, obojí je podporováno naivitou a neschopností státu EU a NATO. Islamisté s pomocí války, která se rozvinula s pomocí islamistického násilí z protestního hnutí v Sýrii, jež bylo zpočátku bez náboženského kontextu, dali do pohybu běžence, kteří se stanou jejich kořistí, až se usadí ve státech EU. Fluktuace víry a fotbalového fandovství Z psychologicko-sociologického hlediska je islám dnes stejně nebezpečný, jako bylo křesťanství v době evropské kolonizace tzv. třetího světa. Ta probíhala s legendou, že Evropané přinášejí ve jménu svého boha domorodcům pokrok a spásu. Dnes se stejným alibi přicházejí islámské/islamistické státy, ale ve skrytu s nelegálními migranty jako invazními kolonizátory. Islamisté chtějí vnutit svou verzi boha i zbytku planety. Pokud ateisté útočí na náboženství s klasickým poukazem, že náboženství je opium lidu, mají pravdu v tom smyslu, že každá ideologie je opiem lidu. Jakákoliv ideologie v sobě má silný prvek iracionality – víry. Historicky je ověřeno (řečeno nadneseně), že demokracii ani víru nelze (v mnoha situacích) šířit bez kalašnikova s plným zásobníkem nábojů. Pokud jde o náboženský prožitek (víru), je možné očekávat u člověka během jeho života tři formy proměny chování: a) období niterné víry, b) období pochybností, až vlažné spoluúčasti ve formě fotbalového pohledu na víru (naše víra je lepší), c) lhostejnost vůči bohu a projevům jakékoliv víry v ateistickém smyslu slova. Člověk může projít těmito až protichůdnými postoji k víře během života i několikrát na základě svých momentálních životních prožitků. Čili: V určitém okamžiku se mohou lidé pro boha nadchnout, nebo alespoň svolit k tomu, že se zúčastní zabíjení ve jménu boha, protože tím posílí svůj kmen, národ či stát. Někdy (z ateistického hlediska) se takového konání zúčastní člověk ve jménu nějakého boha, pokud je za toto konání dostatečně zaplacen. Z bezpečnostního hlediska je nutné s proměnou lidských pocitů počítat preventivně dopředu jako s nejhorší možnou variantou chování. Proto se nelze divit, že na muslimy v Evropě hledíme jako na potenciální nebezpečí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-15 06:00:00

Intel APO konečně užitečné? Přibyla podpora nových her a dalších CPU skrze „Advanced Mode“

Technologie Intel Application Optimization slibuje značná zvýšení výkonu ve hrách pomocí optimalizace na míru konkrétnímu programu. Podporováno ale bylo minimum her a jen pár nových CPU. Teď se to zřejmě začíná měnit.

Čas načtení: 2024-04-24 12:31:33

Za „socíku“ se dalo kouřit téměř všude. Mohli jste si zapálit i v nemocnici

V období před listopadem 1989 bylo kouření v Československu nejen běžné, ale i kulturně zakořeněné a pronikalo do všech oblastí společenského a veřejného života. Tabák byl považován za základní spotřební zboží, podporováno politickými osobnostmi. Kulturní fenomén bez omezení: Kouření v každodenním životě V té době bylo kouření povoleno téměř všude, od veřejné dopravy až po […]

Čas načtení:

ČRA podporuje tuzemský projekt ukazující cestu k udržitelné budoucnosti

Ač je globální vzdělávání podporováno mnoha strategickými materiály, reálně se do českého vzdělávání dostává jen pomalu. Česká rozvojová agentura proto podporuje projekt nazvaný Na cestě k udržitelné budoucnosti realizovaný Fairtrade Česko a Slovensko, v němž jsou globální témata přiblížena pedagogům a studentům českých škol pomocí atraktivních materiálů, které nabídnou praktický a autentický vhled do problematiky. Ať už jde o výstavy, autorský dokumentární film, deskovou vzdělávací hru či online mapu světa.

Čas načtení: 2024-07-12 06:30:07

WhatsApp přidal nenápadnou funkci. Jde o nejlepší inovaci za poslední roky

Do Android verze aplikace WhatsApp míří nová funkce Ta umožní přepis hlasových zpráv Zatím je podporováno pouze pár jazyků WhatsApp je bezesporu jedna z nejpopulárnějších chatovacích aplikací vůbec. Denně ji využívají stamiliony lidí a svou popularitu získal hlavně kvůli tomu, že vývojáři neustále přidávají nové funkce a vylepšují ty stávající. Jedna nová funkce, která byla…

Čas načtení: 2024-07-29 10:00:00

Proč jsou Češi tak nelidští?

Stále fascinuje, jak nelidským způsobem se stavějí česká média a čeští politikové k absolutně nepřijatelnému, systematickému vraždění civilistů Izraelem v Gaze. Samozřejmě, čeští občané jsou zmanipulováni médii, která prostě o tomto systematickém vraždění neinformují. Jenže tento postoj je nesmírně nebezpečný, jak argumentuje komentátorka Nesrine Malik. Jestliže totiž začne být přijatelné běžné vyvražďování tisíců nevinných civilistů, včetně nemluvňat a dětí, ohroženi jsme všichni, včetně českých občanů. Je to vážná věc. (JČ) Pokud dovolíme, aby se válka v Gaze stala novou normou, ztratíme všichni svou lidskost Pokud bude svět zavírat oči před každodenními hrůzami páchanými na Palestincích, riskuje, že zlevní život všude na světě Benjamin Netanjahu se ve středu po svém projevu v americkém Kongresu dočkal potlesku vestoje. Byl to okamžik, který jako by předznamenal novou fázi války v Gaze - fázi, kdy je nejen tolerována jako neblahá nutnost, ale je vnímána jako něco, co bude bezvýhradně podporováno bez omezení, bez červených linií a bez taktické rozvahy. Neustálé vymazávání rodin, domovů, kultury a infrastruktury Izraelem - bez konce a bez náznaku, kdy něco z toho splní jeho cíle - je nyní prostě součástí života.Předpokládaná demokratická uchazečka Kamala Harrisová zároveň nesmyslně apeluje, že „nesmíme dopustit, abychom otupěli“ vůči tomu, co se děje, a že „nebude mlčet“, když jediné, na čem záleží, je to, že USA nadále vyzbrojují a financují Izrael.

Čas načtení: 2024-12-12 08:54:00

Projekt Střediska Teiresiás Masarykovy univerzity pomáhá sluchově postiženým. T-Mobile jej podpořil v rámci výzvy „Česko bez předsudků“

Praha 12. prosince 2024 (PROTEXT) - Lidé se sluchovým hendikepem, kterých jsou v české populaci statisíce, často bojují s předsudky. Nejen pro ně Středisko Teiresiás Masarykovy univerzity vytváří tzv. hybridní knihy. Jde o elektronický publikační formát, v němž jsou informace přístupné skutečně pro každého, a to i ve formě videa ve znakovém jazyce. Projekt podpořila i společnost T-Mobile v rámci grantové výzvy „Česko bez předsudků“, na které procesně spolupracovala Nadace VIA a organizace In IUSTITIA. Podpořená kniha poskytne primárně neslyšícím informace o předsudečném násilí a obraně proti němu v českém znakovém jazyce. Projekt má zároveň upozornit, že lidé se sluchovým postižením se o sebe dovedou postarat a žijí plnohodnotný život – stačí, když při tom nebudou muset čelit předsudkům a diskriminaci.  Letos během února a března byla T-Mobilem otevřena grantová výzva Česko bez předsudků. Zapojily se do ní neziskové organizace, neformální skupiny a akademická pracoviště vyvíjející projekty ve prospěch skupin ohrožených předsudečným násilím, věnujícím se osvětě, vzdělávání nebo motivaci k nahlašování těchto skutků. Dle organizace In IUSTITIA jsou nejčastěji předsudečným násilím ohroženi lidé z důvodu své etnicity (Romové), národnosti (Ukrajinci), sexuální orientace (LGBTQ+), pohlaví (ženy) či zdravotního postižení. V rámci výzvy bylo podpořeno celkem osm organizací a projektů částkou celkem 1 500 000 korun.Mezi jednu z těchto osmi iniciativ patří projekt Střediska Teiresiás pod Masarykovou univerzitou. To se zaměřuje na pomoc studentům se specifickými potřebami. Díky grantu ve výši 200 000 korun zde vznikla hybridní kniha zaměřená na předsudečné násilí. Pomocí překladu do českého znakového jazyka je text přístupný i těm, u nichž jde o hlavní komunikační jazyk a ten český jim nemusí být bezpečně srozumitelný.„Přišel jsem o sluch až jako náctiletý. V podstatě jsem v komunitě sluchově postižených ve výhodě, protože mateřský jazyk je pro mě čeština. Více než deset tisíc neslyšících Čechů to má ovšem jinak. Kvůli závažné sluchové vadě v raném věku neměli možnost si osvojit český jazyk v dostatečné míře, na rozdíl od jazyka znakového – ten je vizuální. Znakový jazyk však má jinou gramatickou strukturu než čeština, proto je pro ně čeština většinou jazykem, který se učí až jako druhý, de facto cizí,“ říká Alexandr Zvonek, vedoucí realizačního týmu. „Pro neslyšící od narození nebo raného věku, pokud nemají možnost vnímat mluvenou řeč, je proto nejvhodnější se při rozvoji komunikace orientovat na znakový jazyk. Ten si mohou snadno a rychle osvojit, rozvíjí se komunikační interakce, a tím i intelektové schopnosti. Bohužel až do devadesátých let u nás nebylo využívání znakového jazyka oficiálně podporováno a ve školách využíváno. Neslyšící děti se tak musely učit jazyk, který prakticky nemohly smyslově vnímat, a co hůř, v tomto nedostatečně osvojeném jazyce se musely i vzdělávat. To znamenalo výrazný deficit, jenž jim v konečném důsledku i ztěžoval společenské uplatnění.“ Kniha, která v rámci projektu vzniká, bude zejména neslyšící srozumitelně informovat o problematice předsudečného násilí, obraně vůči němu, prevenci i dostupnosti podpory. Distribuována bude prostřednictvím neziskových organizací, škol i sociálních sítí. Prelingvální neslyšící (nikdy neslyšeli nebo ztratili sluch dříve, než si osvojili mluvený jazyk) a sluchově postižení (širší skupina čítající statisíce lidí jen v Česku) se totiž i dnes navzdory výraznému zlepšení oproti minulosti setkávají s předsudečným násilím – může jít o slovní útoky nebo přecházení jejich potřeb, například odepření tlumočení do znakového jazyka, když o něj neslyšící požádá nebo s sebou tlumočníka dokonce přivede. Závažná je také diskriminace v zaměstnaní – přidělování podřadné práce neodpovídající kvalifikaci, finanční ohodnocení neodpovídající kvalifikaci nebo vyloučení z pracovního kolektivu. Problematika se přitom netýká jen neslyšících – dopadá i na stovky tisíc sluchově postižených lidi v Česku. Hybridní překlad tam, kde je porozumění zásadní Hybridní knihy v sobě zahrnují běžnou textovou podobu, ale také audiostopu, a především videozáznam, kde text prezentuje mluvčí znakového jazyka. Díky tomu je sdělení přístupné komukoli, kdo ovládá český nebo český znakový jazyk. To je nezbytné u dokumentů, kde je klíčové přesné porozumění textu.„Díky technologiím máme nyní možnost nabídnout neslyšícím text v jejich mateřském jazyce. Jedná se však o časově i finančně náročnou činnost, překlad jediné stránky zabere přibližně pět hodin času a zaměstná několik specialistů, zvlášť když se jedná o odbornou literaturu. Naše studio i odbornost jsme schopni nabídnout komukoli, kdo projeví zájem o překlady do českého znakového jazyka,“ říká Alexandr Zvonek a doplňuje: „Sluchově postižení se totiž zpravidla netrápí tím, že neslyší, ale trápí se bariérami, které jsou v jejich okolí a dají se odstranit. Naštěstí se už dnes často odstraňují – třeba titulky u pořadů v televizi, zajištění tlumočení do znakového jazyka nebo simultánního přepisu mluvené řeči. Hybridní knihy jsou dalším nástrojem pro překonání bariér a je naším zájmem, aby jich bylo co nejvíce.“ Odstraňování komunikačních bariér je zásadním tématem i pro iniciátora výzvy Česko bez předsudků, společnost T-Mobile. „Komunikace je v DNA naší společnosti, proto se pečlivě věnujeme i souvisejícím humánním otázkám, například snižování předsudečného násilí. Projekt Střediska Teiresiás v sobě snoubí obě tyto roviny a my jsme rádi, že můžeme společně s Nadací Via a organizací In IUSTITIA, která projektu poskytuje odbornou garanci, pomoci odstraňovat komunikační bariéry a dát lidem do rukou informace, jež potřebují, aby mohli žít kvalitnější život,“ říká Martin Orgoník, ředitel vnějších vztahů a udržitelnosti T-Mobile. „Zároveň si uvědomujeme šíři dopadu projektu – s rostoucím věkem dožití bude sluchově postižených osob stále přibývat – je tedy důležité zvyšovat povědomí o této problematice.“Na portálu Střediska Teiresiás jsou knihy dostupné zejména lidem se specifickými potřebami. Význam srozumitelných informací, včetně těch v českém znakovém jazyce, je ale mnohem širší – smysl dává rozšíření například směrem k právním dokumentům a běžnému úřednímu styku, kde neporozumění textu může mít neblahé následky. Omezení pro rychlejší přibývání publikací v hybridním formátu je nyní především finanční.Více o projektu a možné pomoci zde: www.teiresias.muni.cz Věděli jste, že?Znakový jazyk není a nemůže být univerzální. Proto i drtivá většina národů má svůj vlastní jazyk, a to i ten znakový. V Evropě a v USA byly ovlivněny francouzským znakovým jazykem, který se začal pro vzdělávací účely používat nejdříve. Přesto jsou mezi nimi určité podobnosti. A právě ty umožňují v mezinárodním styku neslyšících používat umělý systém, tzv. mezinárodní znakový systém. Ten je v komunitě neslyšících uživatelsky úspěšnější než univerzální jazyk esperanto mezi slyšícími.   ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.