Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-08-05 10:30:24

Jaké novinky přináší iOS 18 v oblasti výpočtů?

Matematické poznámky – chytrý pomocník na dosah ruky S Matematické poznámky můžete přímo v aplikaci Poznámky zadávat matematické rovnice a nechat si je automaticky vypočítat. Stačí za rovnici napsat rovnítko a výsledek se objeví. Tato funkce je ideální pro rychlé výpočty, například při dělení účtu v restauraci nebo při plánování společného výletu. Funkce umožňuje i složitější výpočty s použitím proměnných. Výpočty fungují automaticky po zadání rovnítka. Matematické […]

Čas načtení: 2024-05-13 13:25:57

Víte, jak vyřešit tuto hádanku? Mnoho studentů to zvládlo za 10 sekund

V rychle se měnícím světě je schopnost myslet logicky a analyzovat problémy cennější než kdy jindy. Matematické hádanky nejen stimulují mysl, ale také pomáhají rozvíjet tyto klíčové dovednosti. Připojte se k matematické výzvě a uvidíte, jak dobře dokážete manipulovat s čísly a používat pravidla aritmetiky, abyste našli správné řešení. Proč se vyplatí řešit matematické hádanky? […]

Čas načtení: 2024-11-26 10:26:26

4 tipy a triky pro Kalkulačku na iPhonu, které určitě oceníte

Matematické poznámky V Matematických poznámkách se vaše rovnice automaticky řeší všude tam, kde zadáte znaménko rovnosti. Matematické poznámky jsou sice funkcí aplikace Poznámky, ale ve skutečnosti můžete Matematickou poznámku začít v aplikaci Kalkulačka a používat ji přímo tam, aniž byste museli přecházet do Poznámek. Otevřete aplikaci Kalkulačka. Klepněte na symbol kalkulačky v levém dolním rohu aplikace. Vyberte Matematické poznámky. Klepněte na symbol nové poznámky v pravém dolním […]

Čas načtení: 2021-03-25 18:48:00

Jan Horníček: S matematikou se nedá vést dialog ani tančit

Spisovatelem chtěl být už od dětství, protože chtěl vyprávět příběhy. Sen si splnil až v roce 2020 když mu vyšla první knížka, historická detektivka Čarostřelec, za kterou získal Literární cenu Knižního klubu. Jan Horníček působí jako středoškolský učitel matematiky a přiznává, že učitelská profese a psaní se mu vzájemně doplňuje.    Pocházíte z Rychnova nad Kněžnou. Jak jste prožíval svá klukovská léta? Co vás bavilo a čím jste chtěl být? Já jsem od útlého věku rád četl, pročež jsem dost času strávil nad knížkami. Sedm let jsem hrál závodně šachy. A pak jsem taky běhal povenku. Skautovali jsme, s kamarády jsme pořádali larpy, vyráběli jsme si dřevěné zbraně, šili kostýmy a jezdili jsme na bitvy. Spisovatelem jsem ale chtěl být tak nějak od dvanácti let. Vyprávět příběhy. A o jiné profesi jsem snad ani nikdy neuvažoval.   Čím vás tak okouzlila matematika, která vás dovedla ke studiu matematického inženýrství? Matematika má tu výhodu, že je to na jedné straně výzva, která dokáže silně imponovat: Člověk může dokázat věci, které nikdo před ním nedokázal. Zároveň je matematika ve své podstatě jednoduchá – takové křišťálově čisté myšlení, jasné a zřejmé; nikoli dvojaké a matoucí, jaké je potřeba pro pochopení lidí a světa. Na druhou stranu právě díky této přímočaré srozumitelnosti chybí v matematice poetika. S matematikou se nedá vést dialog, s matematikou se nedá tančit. Učí člověka myslet přesně a abstraktně; už ale nestojí o jeho prožívání, o jeho emoce a jeho osobitost. Matematické inženýrství byla skvělá zkušenost, ale takhle s odstupem bych šel asi raději studovat filozofii.   Co vás přivedlo k psaní, kterému se věnuje poměrně dlouho, řadu let jste psal, jak jste někde řekl, do „šuplíku“ a pak publikoval v časopisech Host a Protimluv? Publikoval je asi silné slovo. V Hostu mi vyšlo pár básní, v Protimluvu dvě povídky. Jak říkám, já jsem vždycky rád četl a pak jsem začal zkoušet své vzory napodobit. O to se víceméně úspěšně pokouším dodnes. Píšu si samozřejmě po svém, ale texty mých oblíbených autorů my zůstávají silnou inspirací.   V roce 2020 jste jako spisovatel debutoval detektivkou, kterou jste zasadil do 18. století do Jizerských hor a nazval ji Čarostřelec. Hlavními hrdiny jsou podivínský lékař Šulc z Vídně a bývalý jezuitský kněz Vilém. Proč jste si vybral právě detektivní žánr? Detektivka – to byl chladný kalkul. Mám v šuplíku velký historický román, který mi ale nikdo nechtěl vydat, protože zkrátka není marketingově šťastné začínat literární kariéru velkým historickým románem. Tak jsem se rozhodl, že napíšu něco, co se bude dobře číst a dobře prodávat a bude to tedy i pro případného nakladatele atraktivní. Tak vznikl Čarostřelec. Kniha, kterou jsem nenapsal pro sebe, nýbrž pro čtenáře. To nic nemění na tom, že jsem se psaním Čarostřelce nesmírně bavil a že si ještě asi nějakou tu detektivku střihnu.   Připravujete další zajímavý a napínavý příběh? Bude to něco ze současnosti nebo jej zasadíte do let dávno minulých? Ano, připravuji. Ano: bude ze současnosti nebo jej zasadím do let dávno minulých.   Kniha Čarostřelec vám vynesla prestižní Literární cenu Knižního klubu. Soutěže jste se již předtím zúčastnil dvakrát a potřetí to vyšlo. Co to pro vás znamená? Znamená to pro mě především příležitost. Dostal jsem šanci nabídnout své knihy veřejnosti. Teď už je jenom na mně, zda dokážu čtenáře zaujmout a získat si je.   Působíte jako středoškolský učitel a učíte matematiku a v jednom rozhovoru jste řekl, že vaše učitelská profese a psaní se vám velmi dobře vzájemně doplňuje. V čem? Spisovatelská práce – aspoň jak já ji praktikuji – je ve své podstatě poustevnická. Na několik hodin denně se zavřu mezi čtyři bílé stěny. Chodím tam a zpátky, přemýšlím, komponuji. Na druhou stranu učitelství je o velmi intenzivní sociální interakci, o komunikaci, vyjednávání. A já potřebuji obojí. Prostor bez lidí i prostor s lidmi. Navíc při své profesi potkám mnoho různých typů, které pak využívám jako předobrazy postav. Někteří protagonisté se jmenují po mých studentech, jiní po kolezích. Zároveň se domnívám, že i psaní má na mou učitelskou činnost pozitivní vliv. Ať už se jedná o slovní zásobu, nebo o důraz na co největší smysluplnost a příběhovost probírané látky.   A jaký jste čtenář vy? Jakou máte rád literaturu? Snažím se číst šedesát sedmdesát knih ročně, ale nestačí to. Nepřečtené knihy se mi čím dál nebezpečněji hromadí. Ale co se žánru týče, čtu všechno. Od Váchalova Krvavého románu, přes Nesba a Červenáka až po odborné monografie na téměř libovolné téma.   A co odpočinek a koníčky? Jak rád trávíte chvíle volna? Snažím se každý den běhat a cvičit. Rád se potkám s inspirativními lidmi nad rozhovorem, deskovou hrou nebo kapkou něčeho ostřejšího. Když se mi únavy nastřádá víc a okresy zrovna nejsou zavřené, rád vyrazím s krosnou na zádech do hor.   Jan Horníček se narodil v roce 1989 v Rychnově nad Kněžnou. Vystudoval matematické inženýrství a pak dva roky vyučoval na strojní fakultě VUT v Brně. V současné době učí matematiku na střední škole v Hradci Králové. Publikoval v časopisech Host a Protimluv. A 2020 debutoval historickou detektivkou Čarostřelec, která vyhrála Literární cenu Knižního klubu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-21 10:51:05

Tato rovnice vyvolala na internetu bouři. Znáte správný výsledek?

Matematické hádanky jsou skutečným fenoménem internetu. Jsou nejen výborným duševním cvičením, ale také skvělou formou zábavy. Od jednoduchých otázek, které vyžadují pouze základní znalosti, až po složité problémy, které prověří naši schopnost logického myšlení, každý hlavolam je příležitostí otestovat se a rozvinout své matematické dovednosti. Vzhledem k tomu, že umožňují kreativní přístup k řešení, jsou […]

Čas načtení: 2024-05-11 09:09:54

Znáte správný výsledek? Většina lidí dělá jednu chybu

Často zapomínáme na matematické dovednosti, které jsme se učili ve škole, dokud nenarazíme na hlavolam, který nám připomíná dlouho nepoužívané dovednosti. Poutavé a stimulující matematické hádanky nám umožňují osvěžit a aplikovat tyto dovednosti a poskytují vynikající příležitost pro mentální gymnastiku. Dávají vám šanci nejen procvičit svou mysl, ale také se trochu pobavit a zavést prvek […]

Čas načtení: 2024-06-18 06:00:20

Klávesnice iPhonu získává v iOS 18 tuto užitečnou funkci

Apple se letos ve svých aktualizacích softwaru hodně zaměřuje na nové matematické funkce, jako jsou například Math Notes v iPadOS 18 a macOS Sequoia. Ukázalo se ale, že společnost Apple rozšířila také funkce kalkulačky v iOS 18. Díky tomu budete moci provádět základní matematické operace a převody jednotek přímo v libovolném textovém poli, a to rovnou z klávesnice. Uživatel Ryan Jones na Twitteru objevil, že v iOS 18 můžete přímo do textového pole zadat matematický […]

Čas načtení: 2024-10-23 08:00:00

Teorie variabilního mapování času

Praha 23. října 2024 (PROTEXT) - Článek publikovaný na webu https://zimnialetnicas.cz/ dne 16. 5. 2023 sumarizuje matematické poznatky získané při konstrukci časových systémů v letech 2018 – 2023 a dočasně uzavírá cyklus článků o měření občanského času. Teorie variabilního mapování času řeší hlavní problém strojového pásmového času. Tím je nesoulad mezi biologickým cyklem člověka svázaným se světlem a tmou (zejména s východy Slunce), a strojovým pásmovým časem, který je svázán s „denním cyklem Slunce“ (přesněji se středním slunečním dnem), ale nerespektuje roční cyklus, tj. sezónní změny východů Slunce, zejména v oblasti mírného pásma mezi obratníky a polárními kruhy. Současný strojový čas není z tohoto důvodu pro člověka vhodný. Variabilní mapování přirozeného slunečního času definuje nový systém měření, který dokáže roční cyklus Slunce zohlednit.Článek https://zimnialetnicas.cz/teorie-variabilniho-mapovani-casu/ má 60 stran a je na podrobnější popis témat příliš dlouhý. Nejlépe ho charakterizuje stručný obsah.Obsah matematické teorie1. Co je přirozený sluneční čas?1.1 Které body slunečního cyklu jsou pro člověka významné?1.2 Které body slunečního cyklu nejsou pro člověka významné?1.3 Které body slunečního cyklu jsou významné pro vědu a techniku?2. Technický přirozený sluneční čas2.1 Základní pojmy a nastavení jednotek2.2 Variabilní mapování času – princip měření2.3 Nastavení bodů obratu2.4 Běžný a přestupný rok jako proměnná časového cyklu2.5 Systém značení a první pravidla pro nové jednotky času3. Asymetrický přirozený sluneční čas (ANST)3.1 Asymetrický přirozený sluneční čas ANST733.2 Asymetrický přirozený sluneční čas ANST91153.3 Přepočet časových souřadnic obecně3.4 Základní rovnice pro konstrukci ANST v běžném roce (365 dní)3.5 Vložení jednoho dne do ročního cyklu ANST3.6 Základní rovnice pro konstrukci ANST v přestupném roce (366 dní)3.7 Některé vybrané vlastnosti asymetrického času ANST733.8 Paradox ANST hodin4. Symetrický přirozený sluneční čas (SNST)4.1 Symetrický přirozený sluneční čas SNST734.2 Symetrický přirozený sluneční čas SNST91154.3 Přepočet časových souřadnic obecně4.4 Základní rovnice pro konstrukci SNST4.5 Vložení jednoho dne do ročního cyklu SNST4.6 Základní rovnice pro konstrukci SNST v přestupném roce (366 dní)4.7 Grafické sčítání a odečítání u SNST hodin4.8 Konstantní posuny časového systému SNST značené jako (-)5. Vlastnosti a charakteristiky časových systémů5.1 Odchylky mezi symetrickými a asymetrickými sekundami5.2 Shoda časů a maximální odchylky mezi SNST73 a ANST735.3 Shoda časů a maximální odchylky mezi SNST9115 a ANST91155.4 Symetrie a asymetrie časových systémů 5.5 Souřadné soustavy času5.6 Netransformovatelnost symetrických a asymetrických systémů5.7 Celočíselnost řešení pro běžný a přestupný rok6. Další posuny času a vyrovnávání rozdílů mezi UTC a UT16.1 Používané značky, zkratky a úvod do problematiky6.2 Přestupná sekunda6.3 Co je zdrojem nesouladu mezi UTC a UT16.4 Přestupná sekunda a SNST73 nebo SNST91156.5 Jaký nejmenší čas je možné vkládat do SNST73 a SNST9115?6.6 Vkládání a vynechávání časových intervalů v rámci SNST obecně6.7 Pružnost času 6.8 Celočíselnost a vkládání časových intervalů do ročního cyklu6.8.1 Vložení nebo odebrání 1 sekundy6.8.2 Výsledky výpočtů pro vložení nebo odebrání 1 sekundy6.8.3 Jiné (menší) vložené intervaly a celočíselnost6.8.4 Výsledky výpočtů pro vložení nebo odebrání 0,1 s Pro běžného čtenáře nebude čtení matematického pojednání moc atraktivní přesto, že se nejedná o složitou matematiku, ale právě rovnice a vzorce jsou důkazem, že je možné konstruovat a modelovat nové užitečné časové systémy. Velmi časté diskuse o tom co je a co není „správný čas“ matematická teorie posouvá na úplně jinou exaktní úroveň.Dřívější článek Administrace přirozeného slunečního času z 20. 5. 2021 matematickou teorii významně doplňuje a popisuje správu technického přirozeného slunečního času. Definuje nejen jeho základní vlastnosti, ale také vazbu na současný strojový čas. Článek obsahuje jak všeobecné informace o harmonizaci dvou časových systémů, tak popis nových „přirozených“ hodin jako hlavního prvku „správy času“. Tento článek se na problematiku dívá jako na komplexní a kompaktní celek a odpovídá na většinu běžných praktických otázek každodenního života v budoucnosti.Každý den s novými hodinami je naprosto stejný jako dnes, prakticky se nic nemění. Změnu chodu hodin o cca 1 s/hod ani nepatrné urychlení nebo zpomalení rozvrhu hodin, tj. činností řízených hodinami, člověk nemá šanci zaregistrovat. Kdo dokáže svými smysly rozeznat hodinu o 3600 sekundách a odlišit ji od té, která má 3599 nebo 3601 sekund? Kdyby kouzelný dědeček řekl „abrakadabra“ a zaměnil už dnes všem lidem najednou současné hodinky za nové, jen málokdo by něco zaregistroval. Někteří by se občas divili, že slunce už nevychází v létě tak zbytečně brzo a v zimě tak příliš pozdě.Autor: Miloš AntesKontakt: milos.antes@zimnialetnicas.cz ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2024-12-10 15:55:08

Jak pracovat s Matematickými poznámkami v Kalkulačce na iPhonu

Chcete si usnadnit složitější výpočty a zároveň mít přehled o svých matematických postupech? Matematické poznámky v aplikaci Kalkulačka jsou pro vás ideálním nástrojem. Tento článek vám krok za krokem ukáže, jak s touto funkcí pracovat a jaké výhody vám přinese. Matematické poznámky představují skvělou kombinaci klasické kalkulačky a textového editoru. Umožňují vám nejen provádět výpočty, ale také si zaznamenávat jednotlivé kroky, vytvářet vzorce či dokonce řešit jednoduché […]

Čas načtení: 2021-12-02 09:35:00

Jaroslav Gratz (Seznam.cz): Silná konkurence nás žene dopředu

Novým hostem v podcastu Nejen o rekamě byl tentokrát programátor fulltextového vyhledávání v Seznamu. S Martinem Jandorou si povídali o tom, jak taková práce programátora vypadá, co stojí za fungováním funkce vyhledávání na Seznamu a jak se pracuje s neuronovou sítí. Je těžké stát se programátorem? Neřekl bych, že je to těžké. Ale při této práci je potřeba uvažovat určitým způsobem. Umět algoritmizovat úlohu a rozpadnout ji na menší části. V určité formě se to může naučit každý. Ale důležitá je také praxe. Co stojí za službou Vyhledávání a jak se vyvíjí? Mašinérie za tím je tak veliká, že je těžké to jednoduše popsat. V poslední době je to celé o strojovém učení, zatímco před deseti lety to bylo spíše o hledání klíčových slov. Uživatelé však dnes očekávají, že po zadání dotazu vyhledávač pochopí, co přesně myslí a co chtějí vyhledat. Nedávno jsme udělali velký technologický skok, když jsme použili ve větší míře neuronové sítě. Jsou to právě transformers modely, které umí pochopit význam dotazu uživatele a význam stránek. Pracovali jsme na tomto projektu téměř rok. A jak přesně funguje neuronová síť? Tento projekt pro nás představoval docela riziko. Do této doby jsme zatím nic podobného nezkusili. Ale věděli jsme, že to pro nás může mít velký přínos. Technologie již zmíněných transformers modelů je hodně disruptivní, to znamená že redefinuje způsob, jak se věci dělají a jak je nad tím potřeba přemýšlet. Předtím po zadání klíčového slova engine hledal stránky, které to klíčové slovo obsahují. Nyní se dotaz převádí do abstraktní matematické reprezentace, konkrétně do vektoru, a hledají se stránky, které tomu vektoru nejvíce odpovídají. A to je něco, co vyžaduje úplnou změnu uvažování a pohlížet na vyhledávání jiným způsobem. Pozoruješ na sobě někdy kódovou slepotu? Každý člověk dělá chyby a také seniorní vývojáři dělají chyby. Proto je potřeba zavést mechanismy k eliminaci takových chyb. Psát testy ke kódu a dělat code review. Lidské chyby se tímto způsobem snažíme eliminovat na minimum. Dá se říct, že má vývojář svůj specifický rukopis? Když dva vývojáři napíšou jeden kód, nikdy nebude identický. Ale to neznamená, že by byl jeden z nich horší. A co dalšího uslyšíte? Jak funguje Jarkův pracovní tým?Jak se ve svém oboru vzdělává?

Čas načtení: 2016-04-26 20:03:49

LeliMath 1.5

Nová verze přináší mnohem flexibilnější možnosti nastavení. Snažil jsem se nevytvořit Černobyl, ale moc daleko od jaderné elektrárny nejsem. Možná tak jedna dvě iterace :-) Popis, obrázky a video výukové matematické hry jsou v mém blogu. Prosím o pomoc s testováním, zvláště na dětech. Další verze už bude mít více herních prvků pro udržení zájmu.

Čas načtení: 2021-01-29 07:39:00

Petr Kain: Jak české školství podporuje nerovnost ve společnosti

„Myslíte si, že v českém vzdělávacím systému mají děti stejné šance? Že ti podobně nadaní a pilní to dotáhnou zhruba stejně daleko, bez ohledu na to, z jakého rodinného a sociálního prostředí pocházejí či v jaké části země žijí? Jestli si tohle všechno myslíte, měli byste si − po jejím uveřejnění − přečíst studii Nerovnosti ve vzdělávání jako zdroj neefektivity, kterou připravují vědci z think-tanku IDEA a výzkumné organizace PAQ Research. Rychle přijdete o iluze. A to i když jste žádné neměli (podobně jako autor tohoto textu, který měl možnost se s dílčími závěry téhle studie seznámit), stejně vás možná překvapí, jak české školství podporuje nerovnost ve společnosti,“ píše Petr Kain pro Hospodářské noviny. Kain také píše: Především patříme mezi sedm zemí OECD, v nichž je míra závislosti dosaženého vzdělání na rodinném původu nejsilnější. Smutným dokladem jsou výsledky mezinárodního výzkumu PISA, jehož cílem je zjišťování úrovně čtenářské, matematické i přírodovědné gramotnosti mezi žáky ve věku 15 let. České děti ze sociálně slabších rodin dosahují v porovnání se stejnou skupinou polských či estonských dětí zhruba o 50 až 70 bodů horších výsledků v matematice a čtenářské gramotnosti. Ale i české děti s dobrým zázemím svým vrstevníkům z Polska a Estonska sotva konkurují. Jinak řečeno: české školství na rozdíl od polského či estonského nedokáže zmírňovat sociálně-ekonomický handicap určité skupiny dětí a promarňuje tak jejich potenciál, zároveň stěží dokáže rozvíjet potenciál dětí, které mají naopak výhodu lepšího rodinného prostředí. A co je na tom asi nejhorší − v posledních letech se vazba mezi dosaženým vzděláním a rodinným původem v Česku zesiluje...Investujme do nejslabších A teď co s tím. Problematika českého školství je samozřejmě příliš komplexní, aby šla snadno vyřešit, přesto je tu podle autorů studie něco, co by přineslo jasný pozitivní efekt. Je zapotřebí investovat do nejslabších žáků, tedy do oné pětiny patnáctiletých dětí v Česku, které mají podle šetření PISA potíže s porozuměním textu a nezvládají matematiku. Podle konzervativních propočtů téže studie by zlepšení jejich studijních výsledků v průměru každý rok do konce tohoto století přineslo Česku 18 miliard korun. Každá koruna investovaná do programů včasné péče se přitom až čtyřnásobně vrátí. Celý text naleznete zde

Čas načtení: 2021-01-26 01:00:00

PISA: Inspirace pro rozvoj gramotností - úlohy ze čtenářské, přírodovědné a matematické gramotnosti

Česká školní inspekce zveřejňuje publikaci, která představuje uvolněné úlohy PISA ze čtenářské, matematické a přírodovědné oblasti jako zdroj didaktické inspirace pro rozvoj čtenářské gramotnosti v mezipředmětovém kontextu. Ke spolupráci na tvorbě publikace byli přizváni také vybraní učitelé, kteří se podílejí na vytváření a využívání přenositelných inovativních metod výuky a na podpoře spolupráce mezi učiteli. Ve svých příspěvcích sdílejí zajímavé zkušenosti s rozvojem čtenářské gramotnosti ve výuce matematiky, přírodovědných předmětů a odborných předmětů, a zároveň poukazují na možnosti využití gradovaných úloh s narůstající náročností, které jsou vhodným nástrojem k individualizaci výuky. Celou publikaci naleznete zde

Čas načtení: 2024-02-14 10:00:02

Minimozky ze zkumavky: Myslí, tedy jsou?

Zahraje si jednoduché počítačové hry, vyřeší základní matematické úlohy – tím ovšem podobnost cerebrálního organoidu s mozkem průměrného třeťáka končí. Tyto „minimozky“ měří jen několik milimetrů, rostou v laboratorních podmínkách a podívaly se i na Mezinárodní vesmírnou stanici.   Tato koule mozkové tkáně o průměru kolem 4 milimetrů, vypěstovaná z lidských kmenových buněk, už dnes poskytuje testovací půdu

Čas načtení: 2011-03-08 00:00:00

…a je to tady

Po více než třech letech tento článek přestává mít svůj smysl. Blog se totiž opět od základu proměnil. Ale i tak je dobré si ho z historických důvodů zachovat. Ehm, ehm. Tak jak se dalo očekávat, načasované spuštění se nepovedlo (jak jinak, než mou blbou chybou), tak s týdenním zpožděním přece jen… Zdá se, že všechno se vydařilo a nic ti již nebrání k přečtení prvního nového článku po dvou letech odmlky. Těšil jsi se? Ani nevím, jak začít. Po tech dvou letech jsem si trochu odvykl. Abyste věděli, tenhle uvítací článek jsem napsal už jednou - asi před měsícem, ale nezdál se mi dost dobrý. První článek po takové době by měl stát za to, no ne? Co se to stalo? Jestli se ptáte, co se to vlastně stalo, že jsem svojí blogerskou kariéru obnovil, tak vězte, že za tím stála shoda mnoha okolností. O znovu uvedení do činnosti jsem přemýšlel již delší dobu. Pokud se podíváte do historie mé práce na samotném systému, zjistíte, že základní kameny byly položeny už před půl rokem. Asi jsem tenkrát neměl do čeho píchnout a tak jsem začal práce na unikátním blogovacím systému. Jak se takový projekt vlastně vytváří? Stručný přehled postupu, který se vám může hodit ať už plánujete naprogramovat vlastní operační systém, píšete projekt do školy nebo si organizujete, co všechno musíte stihnout o prázdninách: Řekněte si co chcete. Co chcete nejvíc, co nechcete vůbec a co je vám jedno. Já chtěl jednoduchost, rychlost a přehlednost. To ostatní mi bylo jedno a pokud by s tím bylo moc práce navíc, nechtěl jsem se s ničím takovým mořit. Zakopejte do země pár základních kamenů, pak je vykopejte a zakopejte jinde. První nápad bývá často dobrý, ale málokdy geniální. Jestli hned zpočátku začnete narážet na nevhodné rozvržení (příliš obsáhlé téma článku do školy, téma na slohovou práci, ke kterému vás skoro nic nenapadá), je dobré to zkusit ještě jednou. Nebo dvakrát. Pracujte pomalu. Pokud toto pravidlo nedodržíte, pak se vám sice podaří dílo splácnout za obdivuhodný čas, ale znáte to… Práce chvatná bla, bla, bla. Protože když pracujete rychle, nemáte příliš času přemýšlet nad tím, co doopravdy děláte a jak to zapadá do celku. Opakujte první bod. Pokud se odchýlíte od svého plánu, vraťte se. Jakmile se vám dílo začne rozrůstat, začne bobnat a mohutnět, pak je něco špatně. Zjednodušte ho, osekejte zbytečné části. Prázdniny jsou časově dost omezené, všechno nestihnete. Stejně tak nestihnete naprogramovat systém o vlastnostech řídícího raketového střediska přes noc. Nechte si záležet. Dodělávejte věci do úplného konce. Sice to málokdo docení, ale všem hnidopichům seberete mnoho šancí. Co konkrétně znamenaly výše zmíněné moudra při tvorbě nového blogu? Jak už bylo zmíněno, je jednoduchý. Zcela jsem se vykašlal třeba na komentáře1. Zato jsem zapracoval spoustu jiných fičurek. To by byl jeden důvod. Prostě už jsem měl připravené podklady, alespoň většinu. Pak tu bylo také výročí ukončení činnosti, které se nesmírně hodilo. A pak nakonec, proč ne? Fičurky a vychytávky Poznámky a reference Možná jste si již všimli, že za odkazy to hází jejich číslo, tu a tam se v textu vyskytuje nějaká poznámka a podobně. Tady jsem se nechal inspirovat rozšířením do Firefoxu - Readability. Poznámky pod čarou mám hodně rád, takže jsem částečně psal tuto vlastnost hlavně pro sebe. Vlastně jako vůbec skoro všechno. Obsah článku Pokud zde narazíte na nějaký rozsáhlejší článek (i když těch asi moc nebude), mohl by se vám hodit jeho obsah. Ten najdete nahoře v liště, která je vždy po ruce. Případně ho můžete vyvolat stisknutím písmenka "o". Hot keys Nemám příliš v lásce ovládání počítače myší, vůbec od hlodavců se držím dál, a tak veškeré ovládání přesouvám na klávesnici. Počítač pomocí Ratpoison, pro tyhle stránky jsem nastavil pár "žhavých" písmen a kláves. Mezi články se můžete pohybovat pomocí šipek - šipka doleva přejde na novější článek, šipka doprava na starší. Již zmíněný obsah vyvoláte písmenkem "o". Do archivu se dostanete pomocí "a". Zkratky jsou (snad) intuitivní a tak máte šanci ušetřit svého hlodavce. Matematika Sice to nemám v plánu, ale mohl by se tu časem objevit článek na nějaké matematické/programátorské téma. Zobrazit matematiku na webu není žádná sranda. Ale mně se to povedlo. Pomocí javascriptové knihovny jsMath. $$sum_{i=1}^{N} i = { N cdot (N+1) over 2 }$$ Tisk Občas se hodí si něco převést z jedniček a nul do reálného světa. Z tohoto důvodu jsem vysoce vyladil tisk. Pokud se pokusíte stránky vytisknout, zjistíte, že se tiskne jen to co je třeba. Žádné plýtvání barvou na pozadí, text pěkně odsazovaný a vůbec splňuje všechna možná typografická pravidla (dovolovala-li to technologie). Nakonec si to můžete sami vyzkoušet, ne? Obsah? Nic extra. Nečekejte zázraky. Chvíli mi bude trvat, než si vůbec zase zvyknu psát. Nebude to jako to bývalo. Bude to něco trochu nového. Nedočkáte se žhavých pikantností z klatovského gymplu, s Tchoříky už také moc nepočítejte 2. Zajímavostí bude, že publikovat budu v obou směrech času. Budu se snažit přetáhnout sem většinu článků ze starého blogu - některé články už přetaženy byly, hlavně povídky. K těm starým bylo navíc přidáno pár nových, takže hned od začátku budete mít co číst. Většina z nich je trochu slabších, ale snad si nějakou pěknou najdete. A jak teda vlastně vznikl název Pokud do této chvíle na původ názvu nikdo nepřišel, dám vám za odměnu, odměnu za to, že jste se dostali až sem, malou nápovědu, vlastně dvě. V názvu chybí malé diakritické znaménko. Druhou nápovědou je, že první výsledek v Google není úplně od věci. Stejně jste mi jich moc nepsali a nepočítal jsem s tím, že by se něco v tomto směru změnilo :) ↩Po letošní Zlaté studně jsem si to rozmyslel :) ↩

Čas načtení: 2021-06-28 14:10:07

Tři rozhovory aneb Krátké historky ze světa, který se trochu rozvolnil

Milí čtenáři, tak jsem pomalu začal plnit svůj plán „setkávat se v reálném prostoru s lidmi, které jsem v průběhu posledního roku viděl jen na obrazovce“. A mám z něj hned tři záznamy, které mě přiměly k zamyšlení. Rozhovor první „A“ je asistentka jednoho europoslance. Sešli jsme se v Costě nad čímsi tekutým a převážně sladkým. „Prosím tě,“ povídá mi A., „teď se v Bruselu projednávaly ty covid pasy, a to vzbudilo mezi voliči hrozný zájem, daleko větší než jakékoliv jiné téma. Během dvou dní mi dorazilo osm tisíc e-mailů. Jednu chvíli mi pípal nový e-mail každou vteřinu a notebook to nestíhal přijímat. Samozřejmě nikdo neměl šanci to číst.“ Ha! A to je přitom osm tisíc e-mailů jen mizivé procento toho, co by dorazilo, kdyby se k danému tématu chtěl vyjádřit aspoň každý desátý český volič. Když o tom začnete přemýšlet, vynořuje se vám před očima poněkud depresivní možnost, že celá ta pozvolná eroze demokracie a svobod nemusí být dána nějakými akcemi jejích protivníků – s těmi by se dalo něco dělat – ale že může být čistě matematické podstaty. Lidí na planetě přibývá. Mezinárodní soupeření nutí menší státy, aby koagulovaly do nějakých spojenectví, jinak si s každým jednotlivým z nich ty velké velmoci … však víte co. Jenomže ve stamilionových mraveništích, kde připadá jeden poslanec na několik set tisíc lidí, nemůže z principu existovat moc dobrý vztah mezi elektorátem a jeho zástupci. Historicky se demokracie měla tendenci rozvíjet spíše v malých společenstvích, ať už to byly městské státy nebo nějaké kmeny. Aténský Periklés se nemusel obávat toho, že mu dorazí osm tisíc e-mailů, a nejenom proto, že e-mail ještě neexistoval. Naproti tomu už velké antické říše byly převážně různými formami despocií. Hergot, tuhle myšlenku raději moc nerozvíjím, aby mě nezakousla ve spánku. Člověk si musí uchovat jistý optimismus, jinak by ho přestalo bavit cokoliv. Rozhovor druhý B. je novinář z jednoho víceméně liberálního média. „Člověče,“ říká mi B., „u nás v redakci vznikl naprosto jasný věkový předěl. Nejmladší spolupracovníci, kteří čerstvě vylezli ze školy, jsou tvrdě woke. Šéfredaktor-liberál tím není nadšený, ale vyhodit je nechce. Ten zlom na školách nastal někdy před pár lety.“ Máme jisté zpoždění za USA, jako obvykle, protože Bari Weiss popisovala tentýž jev v New York Times, ale s jinou mezí (cca o deset let výše). Máme ale zároveň určité včasné varování: kulturní válka amerického střihu nás nemine, stejně jako neminula Brity, Francouze nebo Němce. Šéfredaktor to asi nebude slyšet rád, ale chce-li zachovat publikaci, kterou řídí, jako názorové médium liberálního střihu, nemůže tam zaměstnávat wokeisty, protože mu jej zezdola zkonvertují jinam a nakonec nějakým způsobem shodí i jeho samotného. Mladých novinářů je dnes dost, snad i více než pracovních míst pro ně. Asi by neměl být problém mezi nimi najít skutečné liberály, kteří ještě vyznávají původní hodnoty liberalismu. Ale woke už liberálové nejsou. Vytvořili si svůj vlastní politický vesmír, ve kterém práva jednotlivce neznamenají vůbec nic (ostatně jako ten jednotlivec sám) a všechno, co se děje, je viděno jako zápolení různých rasových a sexuálních skupin o dominanci a podrobení. Osobně si myslím, že jednoho dne budou historici konstatovat, že někdy mezi lety 2015-2020 došlo k Velkému Schismatu, při kterém z masy liberalismu odpadla skupina woke progresivců a začala mezi oběma ideologiemi kopat příkopy a pálit mosty. Je to podobný proces, jakým bylo někdy před sto lety rozdělení sociálních demokratů a komunistů, jenom s tím, že nebudeme moci ukázat na přesný okamžik, kdy si Woko Haram založili vlastní strany. Oni to totiž obvykle nedělají; jejich metodou je právě infiltrace a postupné převzetí institucí vybudovaných někým jiným, což podle mého názoru čeká i výše zmíněné periodikum. V takovém případě tam ovšem B. nevydrží. Už pouhá skutečnost, že byl někde na veřejnosti viděn se mnou, by mladými revolucionáři mohla být použita proti němu – pokud se to dozvědí. Rozhovor třetí C. je starý kamarád. Myslím, že poprvé jsme se viděli roku 1998. Nemládneme, to ne, i když ani jeden z nás si zatím neostříhal svoji bujnou hřívu. „Změnil jsem práci,“ povídá C. u piva, „po sedmnácti letech! Nějaký manažer o tři úrovně výš rozhodl, že se bude šetřit a že na správu serverů na našem projektu je určen jeden člověk. Půl roku jsem měl nonstop pracovní pohotovost a nesměl jsem ani jít do hospody, kde by nebyl signál. Tak jsem s tím praštil. Najali místo mě nějakého mladíka, který na to taky bude sám.“ Podotýkám, že C.-ův bývalý zaměstnavatel je gigantická, mnohamiliardová firma, která poskytuje široce poptávané služby. Za covidu rozhodně neutrpěli, spíše naopak, protože jde o služby často používané při práci z domova. Peněz mají dost. Serverový systém udržovaný jedním jediným člověkem nedává smysl. Buď je nadbytečný, a pak je nejlepší ho zrušit. Nebo je důležitý, a v takovém případě potřebujete aspoň dva lidi, kteří mu rozumějí a průběžně se o něj starají, aby ani jeden nevypadl z obrazu a aby se oba dokázali vypořádat s nečekaným problémem, pokud nastane. V IT se používá pojem „autobusový faktor“, což je počet administrátorů či vývojářů, které musí přejet autobus, aby se systém stal neudržovatelným. Autobusový faktor rovný jedné je zatraceně špatná hodnota. Přesto existuje neustálá snaha přesně na těchto pracovních místech šetřit, protože funguje-li nějaký systém dostatečně dobře a bez výpadků, jeví se to manažerům shůry, jako že ti nerdi v kraťasech nic nedělají. Od toho není daleko k úvaze „darmožrout – vyhodit“ nebo aspoň „nepřijímat dalšího darmožrouta, stačí jeden“. Pak se o pět let později někdo jiný, případně dokonce ten samý člověk, velice diví, že hackeři z Filipín zašifrovali životně důležitou databázi a za její odšifrování chtějí výkupné v bitcoinech. Poslední rok je vůbec hodně bohatý na bezpečnostní incidenty v počítačové říši. Zajímalo by mě, za kolika z nich stojí tento druh šetření za každou cenu. Bez dostatečné údržby občas spadne i betonová budova, a na rozdíl od budovy není na zanedbaném počítačovém systému na první pohled vidět vůbec nic – žádné trhliny, žádné kymácení, žádné odpadávající dlaždice, žádné skřípání v základech a žádné zkřížené dveře, které se nedají dovřít. Prvního problému si dost často všimne právě až ten útočník, který se s jeho pomocí vláme dovnitř.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-13 17:55:20

Dohoda o vině a trestu jako brzda

Institut dohody o vině a trestu je novinka převzatá z americké trestněprávní praxe. Myšlenka je na první pohled lákavá: Pachatel, jenž pochopil, že trestu neunikne, učiní doznání o vině a vyjde soudu vstříc usvědčujícími údaji. Ušetří se čas na jeho další usvědčování. Obvykle dojde k dohodě se žalobcem o přijetí doznání a navrženém trestu, která podléhá schválení soudem. Má to ale háček: Návrh na schválení dohody o vině a trestu musí soud vypořádat před zahájením závěrečných řečí. Nebyla-li věc žadatele vyčleněna do samostatného řízení, projednání se časově vsune mezi ukončení dokazování a závěrečnou řeč žalobce. Za účelem vytvoření časového prostoru pro jednání mezi žalobcem a obžalovaným se řízení obvykle přeruší a ukončení procesu se přiměřeně oddálí. Hodnotu nástroje zpochybňuje skutečnost, že k jednání dochází po skončení dokazování, takže od výslechu žadatele o dohodu nelze očekávat převratné novinky. Jiná situace by nastala, kdyby žadatel o dohodu se přihlásil hned po přečtení obžaloby. To ale v našem případě nebylo možné, protože příhodná legislativní úprava nabyla platnost až 1. října 2020. V našem případě, tedy v kauze Krajského soudu v Brně, v mých článcích označované jako „velká daňová kauza“nebo „kauza Zadeh“ zájem o dohodu jako první překvapivě projevil 1. prosince 2020 obžalovaný číslo jedna Shahram Zadeh (viz článek Zvrat v kauze Zadeh). Nikdo další z hlavních obžalovaných tehdy neprojevil zájem. Ve dnech 26. a 27.ledna 2021 soud vzal na vědomí sdělení státního zástupce, že vyjednávání se Shahramem Zadehem neproběhlo a věnoval se výslechům dalších zájemců, a to Vladimíra Maliny a Michala Šimáka (viz článek Dohoda o vině a trestu v praxi).  Dne 1. února 2021 završil projednávání žádosti Michala Šimáka otázkami a vyjádřeními státního zástupce, obhájců a obžalovaných a také předseda senátu dal znova průchod své zvídavosti. Jak se dalo očekávat, účastníci na straně obhajoby se ze všech sil snažili zvrátit ta Šimákova tvrzení, jež je ohrožovala. Přestože se neuskutečnilo vyjednávání mezi státním zástupcem a Shahramem Zadehem, předseda senátu mu nabídl prostor pro vystoupení. Pan obžalovaný sice projevil zájem, ale s výhradou, že nebude odpovídat na otázky. Vystoupení se proto neuskutečnilo. Následující den pak proběhl výslech spolupracujícího obviněného Jiřího Eliáše, jehož postavení je velmi blízké postavení žadatelů o dohodu o vině a trestu. Předseda senátu mu poskytl obsáhlé poučení, zahrnující připomenutí zvláštností jeho postavení spolupracujícího obviněného. Vedl jej pak otázkami k objasnění jeho vztahů s dalšími účastníky žalovaných obchodů a jejich úlohy. Bohatě při tom využil podrobnou znalost jeho dřívějších výpovědí. Pan obžalovaný ochotně připustil, že věděl, že se dopouští trestné činnosti. Vyjádřil se i k příjmové stránce činnosti své i spolupracovníků. Tradičně mlčící senát a tentokrát ani státní zástupce neměli k jeho vystoupení otázky. Hned na první položenou otázku obhájce reagoval pan obžalovaný vyjádřením, že na své výpovědi trvá a odmítá odpovídat na otázky. Postoj změnil po napomenutí předsedou senátu. Následně čelil otázkám obžalovaného Petra Moštěka, který se zejména snažil zpochybnit jeho tvrzení o schůzkách s ním. Jiří Eliáš se občas pokusil uniknout z kleští jeho otázek odkazem na selhání paměti. Výrazem obličeje dával najevo nelibost nad tímto výslechem. Čelil pak dalším otázkám předsedy senátu.  Podobně se vedlo druhému z dvojice spolupracujících obviněných obžalovanému Vojtěchu Kudláčovi, který před soud předstoupil 9. února 2021.Popsal podrobně svou činnost včetně příjmů. Pozornost soudu i obžalovaných vzbudilo jeho vyprávění o schůzkách, na nichž mělo dojít k dohodám o zapojení obou spolupracujících obviněných do nezákonných obchodů. Zazněla jména účastníků obchodů, kteří jsou dosud v postavení svědků. Také zmínil řídící úlohu obžalovaného Petra Moštěka. Popsal i činnost obžalovaných Mazury a Šimáka a usvědčoval Jiřího Eliáše. Neznal Shahrama Zadeha, jen „od vidění“ obžalovaného Daniela Rudzana. Ve výpovědích obou spolupracujících obviněných zaznívala jména různých osob, dosud v postavení svědků. Na rozdíl od žadatelů o dohodu o vině a trestu se snažili usvědčit z trestné činnosti jednoho z významných obžalovaných, a to Petra Moštěka. Odvděčil se jim souhrnným vyjádřením k oběma jejich vystoupením, jímž jejich „usvědčující“ tvrzení odmítl výkladem, jenž na mne jako na laika působil dojmem matematické přesnosti. Pokud hodnotím přínos vystoupení žadatelů o dohodu o vině a trestu a spolupracujících obviněných k dokazování jako celek, spočívá dle mého laického názoru především ve zpochybnění postupu orgánů činných v trestním řízení v předsoudních fázích řízení. Činnost některých účastníků na obchodech, provázených krácením DPH, zůstala ve stínu honby za usvědčením obžalovaných číslo 1–5 za každou cenu. Zvlášť patrné to je na úloze „spolupracujícího svědka-spolupachatele“ Petra Pfeifera. Je to skvrna na práci policie a státního zastupitelství, o které jsem často psal v dobových článcích. Jako laik oceňuji vstřícnost předsedy senátu Aleše Novotného, který bez ohledu na organizační potíže umožnil žadatelům o dohodu o vině a trestu uplatnění jejich práv, ale domnívám se, že jejich vystoupení rozhodování soudu příliš neovlivní a váha souvisejících průtahů hodnotu jejich přínosu převažuje. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-25 18:51:46

Inspirace Čínou a Jižní Koreou nám pomůže vyhnout se italskému scénáři

Řada evropských zemí přijímá v posledních dnech na první pohled tvrdá opatření, která mají za cíl zabránit šíření nového koronaviru. Inspirují se aktuálním vývojem v Asii, kde se osvědčila například okamžitá izolace nakažených, důsledné sledování nových případů i karanténní opatření. Světová zdravotnická organizace přitom podobná opatření státům doporučila už v půlce února. SOUHRN: Česko dodržuje opatření dle WHO, která prokazatelně snižují přenos infekce mezi lidmi. Nemoc COVID-19 se týká všech, mnoho z nás je nebo v budoucnu bude bezpříznakovými přenašeči. Nošení roušek, dezinfekce povrchů a informovanost o způsobu přenosu je cestou ke snížení vrcholu epidemie pod kritickou hodnotu, která je dána kapacitou zdravotního systému. Itálie bohužel kapacitu zdravotnictví rychle překročila, naopak v Jižní Koreji se podařilo i díky novým technologiím křivku epidemie zploštit. Vývoj pandemie nového koronaviru zásadně dopadá na většinu obyvatel celého světa. Jako aplikovaná matematička sleduji tento vývoj od začátku letošního roku, kdy se objevily závažné zprávy o epidemii v čínském městě Wu-Han v provincii Hubei. Už v druhé polovině února vydala Světová zdravotnická organizace (WHO) zprávu odborníků, která popisuje přesné postupy a opatření, které mají státy provádět, aby zastavily epidemii nebo snížily její rychlost. Závěry této zprávy jsou aktuální a smysluplné i dnes. Karanténu musí provázet občanská informovanost Základem opatření, které vládám navrhla WHO je extrémně proaktivní vyhledávání a odhalování případů, velmi rychlá diagnostika a okamžitá izolace nakažených, důsledné sledování a karanténa úzkých kontaktů. Jde o jediná opatření, která v současné době prokazatelně narušují nebo minimalizují přenos infekce mezi lidmi. Zpráva také uvádí, že velká část světa není ani myšlenkově ani materiálně připravena implementovat opatření, která byla použita k zastavení COVID-19 v Číně. Takové varování se bohužel ukázalo jako pravdivé. V Česku máme zatím štěstí, jelikož vláda své opatření zavádí zcela v souladu s WHO a mnohdy lépe a rychleji než ostatní státy Evropy. V textu zprávy WHO z druhé poloviny února je také uvedeno, že je velmi důležitá občanská informovanost, a to výjimečně vysoký stupeň porozumění opatřením a jejich přijetí. Základní a nejdůležitější jsou karanténní opatření, tedy vyhýbání se dalším osobám, nošení roušek nebo časté mytí rukou. Problém se týká i mladých lidí Někteří lidé mají možná pocit, že se jich dramatické šíření nového koronaviru netýká, protože jsou zdraví, mladí a silní. Slyšíme také, že 80 procent případů má pouze lehkou formu nemoci. Taková tvrzení jsou ale zavádějící. Téměř polovina z „lehkých“ případů onemocnění COVID-19 má zápal plic. Za závažný průběh se pal považuje zbývajících téměř 20 procent lidí, jejichž plíce nezvládají nákazu bez nemocničního vybavení (kyslík, ventilace, mimotělní oběh).  Navíc se ukazuje, že mnohonásobně víc lidí nemoc přenáší, aniž by měli vůbec nějaké příznaky, a proto se ve statistikách neobjevují (článek Science ze 16. března uvádí odhad 86 procent bezpříznakových nakažených a experiment ve vesničce Vò ukazuje již v počátku epidemie tři procenta infekčních s většinovou bezpříznakovou skupinou).   Nošením roušek (jakýchkoliv, i podomácku vyrobených), snížíme významně rychlost přenosu nemoci. Podobně častá dezinfekce povrchů sníží přenos viru v populaci. Výsledkem bude snížení vrcholu epidemie pod kritickou hodnotu, která je dána kapacitou zdravotního systému. Itálie rychle překročila kapacitu svého zdravotnictví Zemí, která v současné době s pandemií bojuje nejvíce, je Itálie. Podíváme-li se na následující graf, uvidíme porovnání průběžné smrtnosti, tedy poměru mezi počtem lidí, kteří podlehli nemoci COVID-19 v dané lokalitě a nakaženými v tomtéž čase. Datové řady pro čínskou provincii Hubei, Itálii a Jižní Koreu jsou srovnány tak, aby začaly z epidemiologického hlediska v přibližně stejné době. Tou je druhá fáze epidemie, kdy počty nakažených začínají exponenciálně narůstat a 100 potvrzených případů.  Vidíme, že smrtnost v Číně se udržovala díky opatřením pod čtyřmi procenty. V Jižní Koreji se díky velmi vysoké míře testování a skvělým opatřením, které maximálně využívají moderní technologie dokonce držela pod jedním procentem. Itálie bohužel kapacitu zdravotnictví záhy překročila, a to se projevilo v masivním nárůstu průběžné smrtnosti. Lidem se závažnou formou nemoci se nedostávala péče, která by je mohla udržet při životě. V Itálii došlo velmi rychle k nedostatku ventilátorů, lůžek, zdravotnického personálu a materiálu. Proč jsou scénáře v zemích, které podcenily opatření téměř katastrofické? Je to proto, že dynamika epidemie nenarůstá lineárně a stejně tak nereaguje ani na opatření. Pokud jsou opatření jako omezení sociálního kontaktu zavedena dvakrát později, neznamená to, že počet případů bude dvakrát větší. Rozdíl je obrovský a vymyká se běžné zkušenosti a vykazuje dokonce skokovou změnu. Na obrázku je příklad intervence 25. a 50. den simulované epidemie. Spolu to můžeme zvládnout Nošení roušek a dodržování pravidel, která v nouzovém stavu vydala vláda ČR, je přitom velmi silnou zbraní. To, že je možné zvládat pandemii i v zemi, jakou je Česká republika, lze vidět na korejském vývoji. Jižní Korea zvládla druhou fázi epidemie (zploštila ji) za méně než měsíc a do dnešního dne tam na COVID-19 zemřelo ani ne 100 osob. Inspirujme se proto touto zemí. Podobně jako Jižní Korea jsme silní v moderních technologiích, navíc se nebojíme inovací. Nejdůležitější ale bude, jak zvládneme kolektivní chování, Nebuďme lhostejní a nosme roušky, dezinfikujme a chraňme své okolí i sebe. Jen tak to můžeme zvládnout. Zpracováno ve spolupráci s Cover Story. Článek byl převzat z webu Okoronaviru.cz.   Autor: Lenka Přibylová, Aplikovaná matematika, deterministické modely (i v epidemiologii), nelineární dynamika. Ústav matematiky a statistiky Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity Brno. Oponent: Jan Kulveit, globální rizika, matematické modelování epidemií, Future of Humanity Institute Oxford University. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-12 20:52:29

Villa Pellé vystavuje dvě originální umělkyně: Barboru Myslikovjanovou a Janu Horálkovou

Sochařka Jana Horálková s expozicí Prostory úkrytů a malířka Barbora Myslikovjanová s kolekcí děl zejména z poslední doby, kterou kurátor Patrik Šimon pojmenoval Rovnováha ticha, vystavují do 20. února prostorách Galerie Villa Pellé. Na první pohled rozdílné tvůrčí postupy obou autorek spojuje schopnost postihnout postavení osamělého jedince ve vztahu k sobě samému, jeho okolí, přírodě i obecným principům a univerzálnímu řádu. Jana Horálková nepřináší do Galerie Villa Pellé tradičně chápané sochařství, ale jak název expozice nepřímo napovídá, jedinečný soubor interaktivních objektů, odkazujících mimo jiné i ke strukturám a pohybu základních částic známých z kvantové fyziky, vybízí diváka ke spolupůsobení. Může dílem procházet, najít si uvnitř svůj prostor pro úkryt, místo pro zamyšlení či kontemplaci.  Dílo mladé malířky Barbory Myslikovjanové v sobě skrývá mimořádnou emotivní sílu. Expresivní figurální malba leckdy připomíná sekvence z neorealistického filmu, v dřívějších pracích dominuje téma dětí v rodinném prostředí s leckdy nelichotivými a znepokojivými tušenými konotacemi. Expozice ve Villa Pellé klade důraz zejména na poslední tvorbu, v níž již probleskuje naděje v lidskou sounáležitost, lásku a blízkost k druhému člověku. Ovšem se všemi obtížemi a výhodami ticha, v němž jedinec hledá a nalézá svou rovnováhu.  Jana Horálková (*1991) studovala sochařství v Antverpách na Královské akademii krásných umění a před tím absolvovala Institut umění a designu na Západočeské univerzitě v Plzni. Není ale úplně klasickou sochařkou v zažitém slova smyslu. Její konzistentní dílo vychází z abstraktních forem, které v matematické logice přírody tvoří krystalicky čisté schránky. Takto promyšlené modely ztvárněné v obvyklých materiálech postupně zvětšuje do monumentálních rozměrů a nabízí tak divákovi aktivní přímý fyzický a smyslový kontakt s těmito strukturami. „Mnohem více než vzhled rostlin mne fascinuje jejich růst a proměna. Formy mých objektů jsou z velké části odvozené z přírody,” říká umělkyně a dodává: „Spíše mne však zajímají systémy a pravidla podle kterých příroda tvoří, důvody jejich vzniku, geometrie kterou rostoucí struktury a formy sledují.” Její dílo lze považovat za pozoruhodný a originální způsob jak nazírat na svět přírodních forem pomocí lidského měřítka, divákovi dává možnost prožít okamžiky souznění v harmonii s vyšším řádem vesmíru i se sebou samým. Barbora Myslikovjanová (*1989) vystudovala AVU v ateliéru Vladimíra Kokolii a Michaela Rittsteina. Je pro ni typická expresivní figurální malba, která skrývá ve zdánlivě běžných momentech rodinného života a dětství psychologicky propracované silné motivy, leckdy velmi znepokojující. Je tu bolest v závoji tajemství, děti odevzdané napospas dospělým. Tedy těm, jejichž tváře v obraze nezachytíme, protože je nahrazuje divák sám. V posledních třech letech se zabývá vlastním hledáním rovnováhy, ve kterém má místo i naděje vkládaná do vztahů s okolními lidmi. „V obrazech se zabývám více sama sebou, ačkoli tomu bylo i dříve, ale tehdy převažovala témata dětí. Nyní jde o hledání mého vnitřního já, vyjadřované skrze proces malby. Nesoustředím se na vnější podobu sebe samotné,“ říká autorka o současné fázi své tvůrčí cesty. Na současné české výtvarné scéně se Barbora Myslikovjanová zjevuje jako výrazný individuální solitér s autentickou hodnotou vlastního života, odrážejícího se v jejím díle. {loadmodule mod_tags_similar,Související}   

Čas načtení: 2019-11-01 10:41:50

Ivana Dobrakovová: Matky a kamioňáci (ukázka z knihy)

Dobrakovová píše s lehkostí o věcech neobyčejně těžkých a komplikovaných, ať už jsou to milenecké vztahy, nebo zvláštní rodinné vztahy a vazby či základní postoje k životu. V Matkách a kamioňácích popisuje pět rozdílných životních osudů mladých žen, jejich vztahy k mužům, dětem, vlastní sexualitě, k tělu a ke svému okolí, přičemž jejich hlediska a názory na různé životní zkušenosti se liší a jsou z velké části ovlivněny jejich minulostí. Všechny mají určující a někdy problematický vztah s matkou. Tři novely se odehrávají v Bratislavě, další dvě v italském Turíně, volně na sebe navazují tématem nemoci a traumat. Jedna z novel pojednává o závislosti na internetu a virtuálních vztazích, které někdy mohou působit zhoubně, jelikož člověk může lehce ztratit zábrany a kontakt s realitou. Všechny hrdinky se marně snaží začlenit do normálního života, zatímco se jim neustále vracejí vzpomínky na minulost, která je vždycky dostihne.   Ukázka z knihy: TÁTA Vyberu jeden obraz, netvrdím, že něco vystihuje, znám ho jen z vyprávění, sama si nic takového nevybavuju: Sedím vedle své sestry na gauči v obýváku a díváme se spolu na pohádky. Sestra je o čtyři roky starší než já, v tu chvíli jí může být tak šest, mně necelé dva, táta je v kuchyni. Bydlíme na hradním vršku, u Mudroňové, v té nejsuprovější bratislavské čtvrti, v garáži máme krásného forda, v obýváku krb a z balkonu výhled na Rakousko. Chodím už do jeslí, protože oba moji rodiče pracují.             Vejde máma, utahaná z práce, ověšená nákupními taškami, a takhle nás tam najde. Moje sestra s nudlí až někde na kolenou, díky které však aspoň necítí, že její mladší sestřička Světlana je totálně posraná, s plenkou prokaděnou skrz naskrz, táta, no ano, v kuchyni, ale spící, s hlavou položenou na ubrusu, vedle flašky. Něčeho. Netřeba nic upřesňovat, každému je to jasné.             Jednu věc bych ale upřesnit chtěla. Táta s námi nebydlel. V týdnu k nám často chodil, často u nás přespával, ale trvalé bydliště měl jinde, ve vesnici u Maďarů, u jezer, kam jsme se v létě jezdili koupat. Když se naši vzali, máma měla v plánu, že odejde s manželem, vždyť už byla těhotná s mojí sestrou, ale bydlela v tak pěkné části Bratislavy, krb, výhled atd., proto se na poslední chvíli rozhodla, že ne, ona k Maďarům nepůjde. Možná v tom má trochu prsty moje teta, mámina sestra, celou dobu jí domlouvala, nikdy tě nepřijmou, vždycky tam budeš cizí. A ještě ke všemu ke tchyni. Dej na mě. Dala, máma. Ale pak si postavil hlavu táta. Jeho domov je tam. A tečka. Zkrátka bydleli odděleně. Aspoň první roky. Než se tátův zdravotní stav zhoršil.             Vlastně nevím, co říct o tátovi, o těch prvních letech. Byl plešatý. Strašně se mi to líbilo. Té jeho plešce jsem říkala kolo mlýnský. Taky jsem chtěla mít takové kolo na hlavě. Jednoho dne, ten moment si vybavuju přesně, jsem ze šitíčka vyndala nůžky a vystříhala si do vlasů kolečko. Celá hrdá jsem se šla ukázat mámě. Na její reakci už si nevzpomínám, ale pamatuju si, jak to potom každému vyprávěla. Okřídlená rodinná historka.             Vybavuju si i vesnici u Maďarů. V Bratislavě táta pracoval na technické univerzitě, ale doma byl drobný zemědělec, hospodář, v ruce vždycky rýč, motyku, hrábě nebo hadici, svlečený do půl těla. Jeho zahrada mi v dětství připadala obrovská, hotové království, kde se dalo lézt po stromech, spadnout do studny, zpotit se ve skleníku. Ohromilo mě, když jsem se později dozvěděla, že tátova zahrada tvoří jen zlomek původního hospodářství, které nagyapovi znárodnili komunisti. Sahalo prý až k jezerům. To by bylo, skákat do vody přímo ze zahrady, mít i koně, a nejen ty slepice a králíky, co chovala nagymama.             Jezdili jsme tam na víkendy a u jezer trávili i celé léto. Nagymama ještě žila a mluvila víceméně jenom maďarsky, na místní bastardy pokřikovala kiskutya, pekla nám se sestrou palačinky, o nichž bych ráda prohlásila, že byly nejlepší na světě, ale popravdě už si nepamatuju, jaké byly. Společně se synem se starala o zahradu, o to malé hospodářství. Ve skleníku pěstovala sazenice, které pak prodávala na trhu. I máma se zpočátku snažila být užitečná a něčemu se od tchyně přiučit, pomáhat, ale velice rychle pochopila, že její sestra měla pravdu. Marná snaha. Cokoli udělala, bylo špatně a istenem, hagyd, ne segíts. Nagymama ji odháněla od sazenic skoro jako nějakého bastarda, který se k nám protáhl dírou v plotě. Až si mamka nakonec řekla, tak dobře, mám toho po krk. A věnovala se už pouze květinám na předzahrádce a okrasným dřevinám. Později začala dokonce tvrdit, že než by šla prodávat na trh s kárkou plnou sazenic, to se radši rozvede.             Táta hodně cestoval a na svých cestách rád fotil. V ložnici měl skříň plnou žlutých obálek s vyvolanými snímky, s oblibou jsem se v nich hrabala. Táta dokázal cvaknout dvacetkrát tu samou skálu skrz sklo autobusu, pořídil tři filmy rozmazaných Niagarských vodopádů, neměl k focení žádné vlohy. Našla jsem i fotky táty ve společnosti velmi nápadně nalíčených a oblečených žen, které vypadaly divně, a až o mnoho let později jsem to dokázala pojmenovat přesněji – vypadaly vulgárně. Fotky, na nichž objímá cizí vulgární ženské v nějakých podnicích, jsou jediné, na nichž je vidět i on. Jinak jen samé krajinky.             Táta se na cestách seznámil s mnoha cizinci a ty pak zval k sobě domů, do rozlehlého patrového domu, který postavil těsně po pádu komunismu, hned vedle nagymamina klasického venkovského stavení. Na léto pronajímal pokoje rekreantům, co se chtěli máčet v jezerech, a někdy i svým zahraničním známostem. Jednou jsem s jedním z nich, jistým Pančem z Peru, šla na fotbalový zápas. Teda takhle, původně jsme se vydali na kolotoče na druhé straně jezer, ale nechali jsme se strhnout davem, který se zrovna v ten moment valil na fotbalový stadion. On nemluvil slovensky, já nemluvila anglicky, dorozumívali jsme se rukama nohama. Ale vlastně jsme si na tom fotbalovém zápase, který nás oba nudil, řekli jen jedinou věc. Pančo ukázal na mé boty a řekl, že jsou pretty nice. To jsem aspoň pochopila. Doma se pak těžko vysvětlovalo, proč jsme šli na fotbal.             Sestra si ze mě neustále utahovala. Jednou mi namluvila, že naše jezera vznikla z plivanců. Kdysi to tam vybagrovali a zůstala tam tak ošklivá jáma, že každý, kdo šel kolem, si musel znechuceně odplivnout. A postupně se to za ta léta nasbíralo. Ty sliny. Nevěřila jsem jí, ale ta představa byla odporná. Musím však dodat, že mě naučila skákat šipky z můstku. A dělat kotrmelce pod vodou. Plavaly jsme spolu na ostrov. I s tátou. Máma vzpomíná, jak jsem se jednou u jezer ztratila. Byly mi tehdy čtyři roky. Táta ani sestra mě nikde poblíž neviděli a už byl čas jít. Tak šli. Doma táta mámě řekl: vždyť ona trefí i sama. A měl pravdu, než máma strachy omdlela, trefila jsem.             Táta pocházel z jasného patriarchátu. Nagyapa si vzal nagymamu jen proto, že byla největší dříč na jeho pozemcích a jako manželku už ji nemusel platit. Táta tyhle názory převzal a s oblibou tvrdil, že žena má dělat na poli, a když je unavená, má si odpočinout u domácích prací. Ale jak už jsem říkala – máma se hodně brzy zaťala kvůli těm sazenicím a náporu nagymamina kritizování a zalamování rukama a pak už jen odpočívala u prací ve velkém domě.             Sem tam zavařovala jahodový džem. Táta ji chválil. Po svém. Prý je skoro tak dobrý jako ten z obchodu.             Taky byl hrdý na svoje vydřené dětství, na své vzdělání, kterého dosáhl jen díky své inteligenci. Když se narodil, žili nagyapa s nagymamou v kůlně uprostřed zahrady, kde nebyla elektřina ani tekoucí voda, jen udusaná hliněná podlaha, nedaleko studna, všechno ze dřeva. Táta si přes léto vždycky z vlastní iniciativy vypočítal všechny matematické příklady z učebnice na následující školní rok a pak už se na hodinách zoufale nudil. Potom studoval na univerzitě v Praze. Tou dobou už měl docela velký problém s alkoholem. Jednou se ožral tak, že se nedokázal dostat z hospody na kolej. Vyřešil to však logicky. Jelikož hospoda stála na kopci a kolej na jeho úpatí, lehl si na zem a skutálel se až ke vchodu na kolej.             Nagyapa mu po dokončení studia ukázal sešit, kam si zapisoval všechny výdaje na jeho studium. Nechtěl od něj zpátky ani halíř, jen mu to ukázal, aby táta věděl, na kolik ho tenhle špás přišel, kolik nagyapa za jeho školy utratil. Máma říká, že mu to táta nikdy neodpustil.   ***   Co vím o vztahu svých rodičů? Radši nic? Je to bezpečnější? Něco na tátovi máma vidět musela. Ale co?             Jednou jí prý před lidmi řekl, že je nejen moudrá, ale i krásná. Muselo to být ojedinělé prohlášení, výjimečná pochvala, když si to tak dobře vybavuje. Když jí to utkvělo v paměti. Když se mi s tím svěřila.             Jeho alkoholismus tu byl odjakživa, a proto jsem ho odmalička vnímala jako jeho neoddělitelnou součást, něco, co k němu patří, co tak má být. Stejně jako nemoc. Je zbytečné se hádat, co bylo dřív, zda slepice, nebo vejce, co bylo důvodem čeho, labilní duševní konstituce, odvěký sklon k pití, genetické predispozice k tomu i onomu, obě věci se vzájemně propojily, posilnily, až se staly jeho podstatou.             A přece se některé epizody dostávají do popředí.             Jednou v noci nás máma vytáhla z postele. Nervy nadranc. Holky, vstávejte, holky, pojďte říct apukovi, že bydlíme o patro výš. V pyžamech jsme se se sestrou vypotácely na chodbu. Rozespalé. Nic jsme nechápaly. Táta ve druhém patře vytrvale zvonil na souseda, i když ten stál v otevřených dveřích a snažil se mu v tom bránit. Všechny tři jsme pak společnými silami vyvlekly tátu nahoru po schodech domů. Nevím přesně, kdy se to stalo. Kolik mi bylo let. Sestra se mnou ještě chodila do školy, takže jsem mohla být tak ve třetí třídě. Byl to jeden z prvních takových incidentů. Připadalo mi to bizarní. Jako sen. Jako noční dobrodružství, které předznamenávalo divoké mládí.             Ta skvrna tam pořád je. V té naší krásné bytovce, garáž, krb, výhled na Rakousko. A ta skvrna. Ve výtahu. Výtah bude možná už tak čtyřicet let starý, nemá žádná taková ta vnitřní dvířka. V našem výtahu vidíte, jak ubíhají patra. Jednou v noci se táta vracel domů, opilý namol, a chtěl se opřít o zeď. Opřel se o ubíhající patro. Rozrazil si čelo. Dlouhá tmavě hnědá skvrna mezi prvním a druhým patrem.             Čím dál častěji přespával u nás v Bratislavě. Chodil do Albrechta. Trávil tam celá odpoledne. Přímo naproti oknům mé třídy. Někdy jsem ho zahlédla. Opřená o parapet jsem upřeně sledovala, jak jde do hospody. Samozřejmě jsem nikomu neřekla, hele, támhle je můj táta. Ani sestře. Ta měla třídu ve druhém patře, ale okna směřovala jinam. Na ulici se mi naopak několikrát stalo, že jsem si ho vůbec nevšimla. Kráčel proti mně, a já pořád přímo za nosem, skelný pohled. Nakonec mě chytil za rameno a obrátil k sobě. Doma jsem si pak vyslechla, jak si v kuchyni stěžuje mámě, že se k němu nehlásím, že se za něj stydím. Tehdy to ale ještě nebyla pravda.             Někdy tou dobou se k němu připojila i sestra. Nebo vlastně asi až když chodila na střední. A nepřipojila se přímo k němu, jen se vydala v jeho stopách. Občas sice zakotvila i u Albrechta, ale častěji vyrážela někam se svými kamarády. Albánci. To už máma přestala zvládat. Nejdřív manžel a teď i dcera. Jednou se sestra vrátila až nad ránem, strašně zmalovaná, fialové oči, fialová pusa. Máma ji začala mlátit, křičela na ni, že tohle nesmí dělat, že už to nikdy nesmí udělat, ale sestra se tak dobře bránila, tak pohotově vystrkovala ostré lokty, že nakonec nebylo jasné, koho to bití bolí víc. Já jsem u toho plakala. Apuka nerušeně spal.             A sestra přitvrdila. Začala utíkat z domova. Nic neoznámila, prostě se sebrala a odešla. S mámou jsme se pak vydaly na policii, vyhlásit pátrání po nezvěstné osobě. Zvláštní je, že si zřetelně vybavuju naše cesty, jak hopsám dolů Hlubokou, ale bez jakéhokoli pocitu úzkosti. A přitom jsem nemohla být tak malá, abych nevnímala vážnost situace. Sestra se někdy neukázala i čtyři dny. Jednou dokonce odjela do Prahy. Policie byla nanic, sestra se nakonec vždycky objevila sama. (…)   Ivana Dobrakovová (*1982) je slovenská spisovatelka, od roku 2005 žije v Turíně v Itálii. Vystudovala překladatelství a tlumočnictví na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Debutovala sbírkou povídek Prvá smrť v rodine (2009), se kterou se dostala do finále ceny Anasoft litera a získala literární Cenu Jána Johanidesa. Povídky publikovala v novinách, časopisech a antologiích na Slovensku i v zahraničí. Její román Bellevue (2010) byl prozatím přeložen do tří jazyků včetně angličtiny. Překládá z francouzštiny a italštiny (tetralogie Eleny Ferrante Geniální přítelkyně). Za překlad Ruského románu Emmanuela Carrèra získala prémii poroty Ceny Jána Hollého. V minulém roce vyšla česky v nakladatelství Větrné mlýny její povídková sbírka Toxo (2013, č. 2018). Přeložila Martina Bekešová, nakladatelství Argo, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 216 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}