Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-01-20 19:45:00

Donald Trump dočasně zachraňuje TikTok od banu, provoz byl přerušen na 1 den

Čínská sociální síť TikTok společnosti ByteDance se v USA v neděli odmlčela. Vstoupil v platnost zákon, který vyžadoval její prodej americké společnosti, což se nestalo. Donal Trump jako nový prezident USA okamžitě přispěl k obnovení provozu.

Čas načtení: 2024-06-19 13:20:00

13:20 Horákovi

Jan zachraňuje Tomáše, Ondra zachraňuje Terezu, prostitutka zachraňuje Standu. Úsměvný seriál o složitém fungování moderní rodiny (2007). Hrají: I. Bareš, L. Benešová, N. Boudová, C. Götz, J. Šulcová, J. Hraběta, J. Chromeček, H. Vagnerová, M. Prachařová, J. Komínek, M. Zeman, G. Hyrmanová, M. Zelenka a další. Režie T. Krejčí a B. Arichtev[online]

Čas načtení: 2020-03-13 19:46:56

U knihovny s Petrem Bílkem: O terorismu, migrantech, bezhodnotovém konzumu a zběhovi z wehrmachtu

Roman Ráž svou novelu vystavěl kolem aktuálních společensko-politických realit, Iva Hadj Moussa zachraňuje svévolnost fabulace postřehy a cynickými hláškami a kniha Přeběhlík ukazuje německého klasika Siegfrieda Lenze jako ještě nehotového autora.   Roman Ráž: Aplikace Rodina (Theatrum mundi 2019) Po své mohutné „lázeňské“ trilogii se jeden z nejpilnějších současných českých prozaiků (1935) hlásí s novelou nutkavě vyprofilovanou kolem aktuálních českých společensko-politických realit. Mládež bez životní orientace, povrchnost módního konzumu, nevypořádaná minulost, protiromský rasismus a antisemitismus, terorismus, humanitární akce na pomoc migrantům, podnikání bez skrupulí, vzájemná nevraživost městských kmenů. Začínající spisovatel Václav jako vypravěčské autorovo alter ego na začátku říká: „Chci psát o tom, co znám. Co se mě dotýká.“ Takže se dostane i na postavení literatury v dnešní společnosti: čím více autorů, tím menší zájem o ně. Novela v původním slova smyslu.   Iva Hadj Moussa: Šalina do stanice touha (Host 2020) Prozaickou prvotinu jednačtyřicetileté české autorky slupnete jako malinu. Místy by sice neškodilo projmout textu pas, ale to už by byl asi moc velký kalup. Tam, kde vyprávění pitvá jednu situaci a děj stagnuje, zachraňuje Hadj Moussa dobrou náladu svým štiplavým vtipem. Pro čtenáře na prahu séniu má knížka přitažlivost hlavně vhledem do života současné mládeže zmítající se na sociálních sítích a lapené nevědomky v sítích bezhodnotového konzumu. Sex tu funguje jako modus operandi křížového tažení za penězi a bohatstvím. Za nezbytnou podmínku úspěchu pokládá hrdinka přitažlivé, draze oblečené mladé tělo, patřičně olajkované na Instagramu. Postřehy a cynické hlášky zachraňují svévolnost fabulace.     Siegfried Lenz: Přeběhlík (Prostor 2020/ překlad Petr Dvořáček) Německý klasik (1926–2014) napsal tento román v roce 1951, nakladatelství po úvodní vstřícnosti ale ucuklo a text zůstal ležet v autorově pozůstalosti. Téma zběhnutí z wehrmachtu se nehodilo do krámu v situaci, kdy se země nadechovala ke studené válce a bývalí kádři hitlerismu se po prvotním šoku zase usazovali ve veřejných funkcích. Po svém vydání v roce 2016 zabodovala kniha v žebříčku bestsellerů týdeníku Der Spiegel a chválili ji horem dolem. Zas taková sláva to ale není. Příběh spoléhá až příliš na náhodu a tam, kde autor vtahuje do silového pole textu antropomorfizovanou přírodu, prosvítá neohrabaná naivita málo zkušeného spisovatele. Cenné jako dokument doby a autorského vývoje. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-24 06:23:09

Medituje u velkých stavebnic LEGO, do kanclu jezdí vespou, miluje kickbox. A zachraňuje padlé firmy

Tomáš Raška, majitel a šéf investiční skupiny Natland, pomáhal na nohy fotbalové Slavii a skupuje golfová hřiště. Jeho sportovní vášeň je ale jinde. Článek Medituje u velkých stavebnic LEGO, do kanclu jezdí vespou, miluje kickbox. A zachraňuje padlé firmy se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-07-24 10:11:02

Nejlepší marvelovka od Endgame. Deadpool je Ježíš, co zachraňuje superhrdinské filmy. A Wolverine je bůh

Deadpool & Wolverine stoprocentně stojí za zhlédnutí. Ryan Reynolds je dobrý, Hugh Jackman je skvělý. A čím větší fanda jste, tím víc si vše užijete. Článek Nejlepší marvelovka od Endgame. Deadpool je Ježíš, co zachraňuje superhrdinské filmy. A Wolverine je bůh se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-09-14 13:40:09

Kdo zachraňuje Zbrojovku? Do fotbalu v Brně míří vlivní byznysmeni. Jiný miliardář je ze hry venku

Neutěšený stav Zbrojovky rozčísla tamní hospodářská komora. „Projekt jsme odblokovali a nachystali nevěstu,“ říká ředitel RHK Brno. Článek Kdo zachraňuje Zbrojovku? Do fotbalu v Brně míří vlivní byznysmeni. Jiný miliardář je ze hry venku se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-02-18 09:35:21

Mladá žena z Olomoucka si myslela, že zachraňuje napadený účet. Přišla o statisíce

O své úspory přišla mladá žena z Olomoucka, když v domnění, že zachraňuje svůj napadený účet, poslouchala pokyny falešného bankéře. Navíc bude muset splácet bezmála 200 tisíc korun, které si kvůli tomu půjčila. Novinky o případu informovala policejní mluvčí Miluše Zajícová.

Čas načtení: 2011-05-12 00:00:00

Interiérové doplňky Flip-Flop: Váza nebo lampa z plážové obuvi

Recyklace starého a nepotřebného materiálu zachraňuje nejen naši planetu, ale také naše interiéry, které se díky „odpadu“ přeměňují v zajímavou podívanou. Kolekce Flip-Flop je sestavena z gumových/pěnových plážovek, které jsou hlavní surovinou pro výrobu kreativně barevné série interiérových doplňk ...

Čas načtení: 2019-11-10 08:19:17

Pokračování: Jak našli čtvrtého kamaráda

Čtení na pokračování, díl třetí Předchozí díl zde A tak jsme se spolu vydali ulicemi. Ty ale vypadaly jinak, než jaké znám z domova. Jako by byly na první pohled prazvláštně smutné. Přemýšlela jsem, čím to je, a pak jsem si všimla, že všude byly jen šedivé paneláky, šedivé chodníky, a tím že bylo chladno a stromy bez listí, vypadalo to, jako by město docela ztratilo barvy. Nikde ani nesvítil žádný reklamní poutač nebo billboard, ani žádný dům nebyl omítnutý nějakou veselou barvou. Všechny domy do jednoho vypadaly jako ze stavebnice obrovských šedivých obdélníků, pospojovaných bílými čárami. Taky mi to připomnělo kostky z lega, ale úplně nudné šedivé kostky. Na parkovišti bylo zaparkováno jen pár aut. Ani na silnicích nebyl téměř žádný provoz. Ale jakmile jsme se přiblížili víc k centru, začínalo to být podstatně zajímavější. Všude možně, na sloupech a na výlohách bylo vylepeno nespočet plakátů. Třebaže některé byly úplně stejné, tak se mačkaly jeden vedle druhého a dokonce pod sebou a přes sebe a rovně a šišatě. Ale nebyly to žádné reklamy na slevy nebo výprodeje. Vůbec ne! Často, jako by je někdo psal jen rukou: bylo zde spousta slov a vět, ale i jednoduchých obrázků jako z komiksu. „Máte s sebou nějaké peníze? Já mám deset korun. Mohli bychom si něco koupit!“ významně oznámil Marek. „Deset korun? Za to si asi toho moc nepořídíme?“ podivila jsem se. „Náhodou!“ zlobil se Marek. „Počkej, co tohle znamená? Proč jsou všude všechny ty nápisy a tady zase na každém papíru jen OF?“ zeptala se Alča. Marek se podivil. „To je Občanské Fórum! Teď se nemluví o ničem jiným. O Fóru a o stávkách, přece. Vy o tom doma nemluvíte?“ Alča pokrčila rameny. „Tak já…“ „Ale tohohle určitě znáš, ne?“ ukázal na černobílý obrázek, pod nímž byl nápis Na Hrad! „Jo, znám, to je Václav Havel, prezident…“ Zajíkla jsem se. Kdepak, kdo by tuhle tvář neznal! „Tý jo, ty seš jak můj táta. Ten taky říká, že Havel bude prezidentem. To jsem teda zvědavý, jak to dopadne. Lidi se teď pořád scházejí na náměstí a mluví tam a tleskají a hrají písničky. Dneska tam budou určitě taky. Tak nemusíme do obchodu, můžeme tam. Pojďte!“ Jak jsme tak probíhali širokou ulicí, najednou jsem si ostražitě všimla podivného kvičení, jakéhosi slabého hlásku, jako by snad… „Slyšíte to taky? Neuvízl tady někde nějaký pes?“ Všichni zpozorněli. Už to bylo zřejmé. Ano! Někde tady volá nějaké psisko o pomoc. Ale odkud? Rozhlíželi jsme se a pak jsem si všimla, že u kraje chodníku podél obchodů je vyhloubený několik desítek metrů dlouhý kanál. Mávla jsem na ostatní. Přistoupili k samotnému kraji a rozhlíželi se napravo, nalevo. Samozřejmě! Malý jezevčík se včásti zapříčil a nemohl se díky svým drobounkým nožkám vyškrábat nahoru. „No, počkej, ty trdlo,“ sehnula jsem se a natahoval pro něj ruce. Alča skočila přímo do vykopané díry a ohýbala se, aby mi ho podala. Psisko bylo možná rádo, že ho někdo zachraňuje, ale zcela odmítalo zůstat někomu v náručí a hned se vysmeklo na hrbolatý popraskaný chodník. „Někomu se asi zatoulal,“ poznamenal Marek. Jezevčík se po chvilce z vyděšení otřepal a okamžitě se začal jako naschvál plést všem pod nohy. Proplétal se mezi námi tak mrštně, že kdyby byl dlouhý aspoň jako šestimetrová anakonda, zamotal by se do takového uzlu, že by se stěží rychle rozpletl. Radostí poštěkával a vrtěl tím srandovním chlupatým ocáskem. „Ten je roztomilej. Takový mrňous,“ smála se Alča. Poklekla a začala toho vtipálka drbat za placatým uchem. Jezevčík si obratem lehl na záda a přitom legračně mrskal nožičkami. „Tak ty máš rád drbání na bříšku!“ smála se na něho dál a dopřávala psiskovi pořádného škrábání. „Slyšíte to?“ zvolala jsem, zatímco jsem si rukou nastražila pravé ucho, abych co nejvíc slyšela. „Tam na konci se něco děje. Jako by někdo mluvil do tlampače.“ „Každý den se tam teď scházejí lidi. Pojďte se podívat!“ zvolal Marek a vyrazil jako první. „Tak utíkej, psisko, utíkej za páníčkem, my poběžíme teď na náměstí,“ popoháněla Alča jezevčíka a už za námi pelášila. Jezevčík se postavil na ty svoje čtyři mrňavý nožky, zaštěkal, podrbal se za uchem jako za třepotavou chlupatou plácačkou, ale pak se zase rozeběhl za svými novými kamarády. Protože jsme měli velký náskok, ty jeho pidinožky nestíhaly, a tak jsme si ani nevšimli, jak se nás snaží celou dobu doběhnout. Další pokračování zde obrázky: pixabay

Čas načtení: 2017-05-25 13:28:00

Tannenberg bude další válečná střílečka od tvůrců Verdun

Zatímco on-line stříleček je na trhu více než dost, výběr z těch realistických je ale velmi omezený. Situaci zachraňuje například oblíbená akce Verdun z roku 2015. Její tvůrci navíc neplánují s hrami z první světové války skončit a odhalili novinku Tannenberg.

Čas načtení: 2021-10-26 14:38:16

Příběhy okamžiků, které znamenaly víc než roky, představuje nový podcast Hi.storky

V životě nejde o roky, ale o vteřiny. Změní toho mnohem víc. Krátké podcastové divadelní hry Hi.storky takové chvíle zaznamenávají. Některé čerpají z historických událostí, jiné z vyprávění blízkých a přátel tvůrců podcastu. Propojují dějiny všedního dne se zlomovými okamžiky. Hry namlouvají Hana Drozdová, Šimon Bilina a další herci. Dialogy píše Matouš Hartman. Nápad na podcastové hry s příběhy, které se vejdou do pár minut, vznikl jeden večer v době lockdownu. Šlo o momentální ideu, která se objevila, když novinář Matouš Hartman (spoluautor knihy Ten den: 17. listopad 1989) poslouchal svou známou vyprávět, co se jí ten den přihodilo. Během chvíle na stole ležel příběh, který nepotřeboval kulisy nebo zdlouhavé popisy. Byl dostatečně dramatický a stačily mu k tomu dialogy. Přesto nezabral víc než pár minut rozhovoru a odehrával se na jednom místě. Příběhy se inspirují událostmi z českých a světových dějin, vrací se k důležitým okamžikům 20. století, ale občas se vypraví i na cestu do středověku či novověku. Některé hry zaznamenávají rozhovory lidí, kteří se dostali do soukolí velkých dějin, aniž by o to stáli. Další dialogy odkazují na zdánlivě banální okamžiky, které ovlivnily svět do budoucna, třeba jako setkání Evy Duartové s Juanem Domingem Perónem. Právě představa o tom, jak mohlo probíhat jejich seznámení, se odráží ve druhém dialogu podcastové série. Ve hře Výhled z okna zase autoři rozpracovávají pravdivý příběh Češky, která přežila holokaust. Podcast Hi.storky sice neslouží jako historický zdroj, ale z dějin čerpá. Ukazuje události v osobnějším světle – zajímá se o účastníky, nevypráví dějiny jako kniha, nechává postavy, aby mluvily. „Chceme upozornit na to, že i jeden okamžik dokáže hodně. Změnit lidský osud nebo rovnou chod dějin,“ vysvětluje Matouš Hartman. „Mnohdy k tomu stačí jedno slovo, nebo pár minut trvající rozhovor,“ dodává. „Chceme vytvořit formát, který by vznikal napříč žánry a propojoval mladé herce.“ V připravovaných dílech podcastu se dále objeví například Daniel Mišák (Západočeské divadlo v Chebu), Eliška Vocelová (DJKT Plzeň, A Studio Rubín), Tomáš Weisser (DAMU) a Daniel Krejčík (Divadlo Na Fidlovačce, Divadlo v Řeznické)," vysvětluje Noemi Krausová. Zatím natočené podcasty Jak Evita potkala Peróna Bylo tam volno. Eva Duartová si 22. ledna 1944 přisedla k ministru práce Juanu Domingu Perónovi. Zatímco pódium patřilo benefičnímu vystoupení, v prezidentské loži se dával dohromady jeden z nejmocnějších a nejvlivnějších párů 20. století. Oslava covidu Kolik chyb jsme minulý rok udělali a kolika se ještě dopustíme? Jeden přešlap, jeden výdech, jeden nádech, cesta na JIP a konec. Doufejme, že dialog mezi dvěma příbuznými z podcastové hry je už historií. Postavy jsou anonymní, ale ocitají se v situaci, kterou zažilo mnoho českých rodin.   Výhled z okna Nebylo to zbytečné sebetrýznění. Byla to poslední možnost, jak se rozloučit. Podívat se z okna na příbuzné, kteří odcházejí do transportu. Veletržní palác sloužil jako shromaždiště pražských Židů před cestou do Terezína. Jedna žena zaplatí za okno s výhledem na palác, aby mohla naposledy vidět svou matku. Příběh je inspirován skutečnou událostí, ale postavy jsou anonymizované. Neodsunutí Někteří Němci zůstali. Přišli ale o domov. Sudety se proměnily v cizí místo plné cizích lidí. Jsme v odstaveném železničním voze někde u Plzně, kde žije německá rodina. Na základě Benešových dekretů přišla o všechno, ale Německa nedojela. Otec byl horník a ti se hodili. Hra je inspirovaná rodinnou historií autora dialogů. Srdce v dlaních Je to nejslavnější příběh portugalských dějin. Tři nájemní vrazi podřezali 7. ledna 1355 Inés de Castro, milenku portugalského korunního prince Pedra I. Vraždu si objednal jeho otec. Když se Pedro stal králem, začal se mstít. Byl krutým vládcem poznamenaným ztrátou jediné ženy, kterou kdy miloval. Pro vrahy Inés vymyslel speciální trest. Zelená pro Havla Pár piv udělá disidenta z každé máničky. Stačí podepsat petici, která koluje hospodou. Pak je ale potřeba počítat s následky, zvlášť pokud na vás doma čeká manželka, která chce dostudovat... Vzala jsem si arcivraha Život jí zhořknul, ale ničeho nelitovala. Viděla toho přespříliš a dělala, že je slepá. Veronika Eichmannová se narodila v Českých Budějovicích, válku prožila v Praze a pak unikla do Argentiny. Skrývala se tam se svým mužem Adolfem, organizátorem holokaustu. Když ho 11. května 1960 unesl Mosad, Veronika zůstala sama. Právo na ni nemohlo, ale nevinná nebyla. S flintou v trní Setkání, které trvalo jen chvíli, udělalo ze zabijáka osvíceného bojovníka za mír. Christian Bethelson se zúčastnil obou liberijských občanských válek a když skončily, vydal se do Pobřeží slonoviny, aby tam válčil jako žoldnéř. Před hranicemi potkal skupinu aktivistů z neziskové organizace Everyday Gandhis, dal se s nimi do řeči, a nakonec se k nim přidal. Buď můj král Netušil, že zachraňuje princeznu. Americký mariňák Faustin Wirkus, který sloužil na Haiti, byl v roce 1926 svědkem podivného incidentu. Haitští vojáci zatkli ženu jménem Ti Memenne, která o sobě tvrdila, že je vládkyní ostrova Gonáve nedaleko haitských břehů. Wirkus jí uvěřil a ona v něm uzřela reinkarnaci haitského císaře Faustina. Podivné setkání, chvíle prozření a bláznovství, položily základy pro tři roky trvající Gonavské království, kterému Ti Memenne a Wirkus společně vládli. Kolumbus ukazuje domů Snáz se odchází, než zůstává. Pokud tím nepoděláte život svým blízkým. Ukrajinští zaměstnanci zaoceánského parníku Maxim Gorkij se do sebe zamilovali, chtějí na Západ, ale vědí, že je Východ jen tak nepustí. Jsou na povolené vycházce v barcelonském přístavu a musí se rozhodnout, zda dají přednost svobodě nebo rozumu. Příběh je inspirovaný reálnou situací na ukrajinských lodích těsně před pádem Sovětského svazu. Zloději křížů Rok 1991, dva zloději se vydávají na sudetský hřbitov, aby ho oholili o pár křížů. Nechtějí je šoupnout do sběru, plánují je prodat. Jenže co když se zbaví nejen starého kovu, ale taky něčeho mnohem osobnějšího? Hi.storka je založená na historce, že Češi chodili po sametové revoluci krást na opuštěné německé hřbitovy… Vždyť ty kříže už nikomu nepatřily! Čarodějnice se zabíjejí V roce 1953 se v horách u Valdivie našla mrtvola indiánské šamanky s rozmlácenou hlavou. K vraždě se doznala její vnučka Juana, která se dokonce napila babiččiny krve... Prý aby se vyléčila. Kuriózní případ postavil soudkyni Maríu Mardonesovou před nelehké rozhodování. Musí se právem, které vymysleli bílí kolonizátoři, řídit i původní obyvatelé? Je Juana opravdu vinná, nebo při zabíjení vlastně dělala dobrý skutek? V hi.storce jsou použité překlady Juaniny výpovědi a hra zaznamenává zlomový moment, kdy se musí soudkyně Mardonesová rozhodnout. Připravované díly Zapišme se do dějin Dá se jen hádat, co si mohli říct, když se viděli naposled. Sňatek Anny Marie Toskánské a Giana Gastona Medicejského nepřinesl dědice a brzy zhořknul. Anna Marie odmítala odejít z Čech do Florencie, protože by ztratila postavení suverénní paní a proměnila by se v pouhou manželku. Gian Gaston byl zase gay, který se svou manželkou nechtěl spát a užíval si v Praze bujarý, ale tajný život. Partneři se musejí rozloučit a oběma je jasné, že se už nesetkají. Gianem Gastonem navíc vymírá rod Medicejů. Hi.storka ukazuje vztah dvou lidí, které dala dohromady říšská politika Habsburků a ambice Medicejských a kteří se do doby, v níž žili, vůbec nehodili.  Námořnické námluvy Po tom, co loď vypluje z Virginie, potkává Olaudah Equiano na palubě Richarda Bakera. Zatímco Equiano je otrok unesený z Afriky a prodaný v Karibiku, Baker je o něco starší svobodný muž, který se přidal ke královskému námořnictvu. Pochází z absolutně odlišných poměrů, ale nachází k sobě cestu. Nakonec uzavírají námořnickou formu svazku. Říkalo se jí matelotage a vstupovali do ní dva muži spíše z praktických důvodů. Občas se ale tvrdí, že matelotage byla předchůdkyní dnešního rovnoprávného svazku, který v Česku pořád nemáme… Hi.storka čerpá z pamětí, které Equiano napsal koncem života v Londýně, a zaznamenává, jak mohlo vypadat první setkání dvou námořníků. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-09-25 07:54:28

Láďa Hruška: Psaním prostě odpočívám a léčím si nějaké ty menší rány na duši

Jako vystudovaný učitel učil dva roky. Pak jej zlákala publicistika a začínal jako reportér v Nymburském deníku. Poté byl v Českém rozhlase a na Frekvence 1. Působil v TV Nova a od roku 2015 má na Primě oblíbený „kutilský“ pořad Vychytávky Ládi Hrušky. V roce 2014 se poprvé představil jako autor, a to kuchařky Vaříme s Láďou Hruškou a kniha se stala Českým bestsellerem. Od té doby vydal ještě několik kuchařek, a právě dopsal další Fit krabičky Ládi Hrušky – hubneme zdravě a žravě. Je autorem také knížek pro děti, třetí z nich Průšvihy drzého (zá)školáka: Trapné hlášky (pro)rodiče vyšla letos. A jak přiznává, už se mu honí hlavou další nápad s pracovním názvem Šílené pohádky pod lavici.   Pocházíte z Městce Králové, kde se podle pověsti narodil český král Přemysl Otakar II. Jak jste prožíval své dětství a jaký jste byl kluk? Prožíval jsem normální dětství jako maloměstský kluk z bytovky. Pravda, možná jsem byl trochu divný. Protože místo hraní na vojáky jsem zachraňoval vyhozené kytky u popelnic v provizorním skleníku ze staré telefonní budky. Nějak jsem v tom asi viděl větší smysl, než běhat po lese a házet po sobě šišky.   Co vás přivedlo ke studiu chemie a biologie na pedagogické fakultě? Chtěl jste být učitelem? Jasně. Učitele a školu jako budovu jsem vždy vnímal jako takovou zvláštní autoritu. Budova i to povolání mě odjakživa něčím přitahovaly. Snil jsem o tom, že budu mít jednou červenou propisku a psát zlobivým dětem poznámky. A protože mě přírodopis a později chemie bavila, byla volba jasná.   Profesi učitele jste si na dva roky vyzkoušel. Jak na ten čas vzpomínáte? Pamatujete si první den coby učitel před žáky ve škole? Samozřejmě. Paradoxně jsem vystudoval své oblíbené předměty, ale realita byla jiná. Učil jsem hlavně dílny a fyziku, kterou jsem přímo nesnášel. Vzal jsem to ale jako profesní výzvu a snažil ji učit tak, abych ji žákům nezhnusil a aby je bavila a mě taky. Nikdy jsem nikoho nenechal propadnout. Vnímal bych to jako svou neschopnost zanechat v dětech alespoň zrnko nějakých vědomostí.   V roce 1998 jste se vydal na dráhu publicisty. Začínal jste jako reportér v Nymburském deníku. Pak přišel ČRo, Frekvence 1. Působil jste v TV Nova a od roku 2015 máte na Primě oblíbený „kutilský“ pořad Vychytávky Ládi Hrušky. Co vás na práci na tomto projektu nejvíce baví a na co se v něm můžeme těšit? Baví a fascinuje mě na své práci vlastně všechno. Svou práci vlastně neberu jako práci. Ale jako jeden velký sen, ze kterého bych se nechtěl probudit. Komu se poštěstí, že jezdí po výletech, kde se na něj všichni těší. Dají mu najíst, napít, většinou si odnese ještě nějakou tu výslužku, a ještě za to vše dostane zaplaceno? (smích) Teď vážně. Cítím se nepopsatelně poctěn, že mě lidé zvou k sobě domů a hrdě mi ukazují, co vše dokázali, vykutili nebo vymysleli. Baví mě dokazovat, že heslo „zlaté české ručičky“ stále platí a že světu máme stále co ukázat. Protože to, co lecjaký český kutil „Honza“ dokáže vymyslet, na to by asi opravdu nikdo jiný na světě buňky neměl. Své práci jsem tedy bytostně oddán natolik, až mě někdy děsí, že kdybych se z tohoto snu někdy probral, tak nemám žádná zadní vrátka svého živobytí. Ale tak to mám holt nastavené. Nezaobírat se zbytečnostmi a neodvádět myšlenky a pozornost jinam, než je právě potřeba.   V roce 2014 jste se poprvé představil jako autor, a to kuchařky Vaříme s Láďou Hruškou. Jaký to byl pocit, první knížka a hned bestseller? Paradoxně jsem to nějak zvláštně neprožíval. Že knížka bude žádaná, jsem tak nějak tušil. Diváci a fanoušci si o recepty, které jsem v televizi prezentoval, masivně psali. Když mě tenkrát v nakladatelství řekli, že zkusí vydat dva tisíce kusů a uvidí se, jen jsem se pousmál a řekl, že to bude tak pro mou rodinu a známé. Byl jsem nakonec rád, že kuchařka přes všechno kolem jejího zrodu tenkrát vyšla a tím pro mě skončil jeden velký úkol a dluh vůči mým příznivcům. Spadl ze mne prostě jeden velký balvan a já se cítil volný a šťastný zároveň.    Co vás přivedlo k psaní knížek pro děti? Na svém kontě máte již tři ze série Průšvihy drzého záškoláka. Poslední Průšvihy drzého (zá)školáka: Trapné hlášky (pro)rodiče vyšla letos. Pracujete na dalším příběhu? Zatím ne. Teď jsem po letech dopsal další svou kuchařku Fit krabičky Ládi Hrušky – hubneme zdravě a žravě. Jsem na ni pyšný, protože jde o další takový dluh vůči fanouškům a divákům, kteří po mně léta žadoní o další recepty jako dárek pro své blízké. A tak jsem jako zapřisáhlý odpůrce veškerých diet sepsal na papír desítky „vychytaných” receptů, které jsem za ta léta na sobě vyzkoušel a které mi pomáhají hlídat kila pod kontrolou, aniž bych se musel trápit někde ve fitku nebo nedejbože hlady. Kniha má vyjít na sklonku roku a moc se na ni těším. Nebudou tam samozřejmě chybět i recepty z Vychytávek na Primě. Neumím psát na povel nebo na zakázku. To nemá smysl ani hodnotu. Ale už se mi honí hlavou další nápad s pracovním názvem Šílené pohádky pod lavici. Uvidíme…   Co vás na psaní baví? Je psaní pro vás více práce nebo koníček? Ani tak, ani tak. Je to taková terapie, únik od reality, od starostí všedního dne do bubliny fantazie, kde se meze nekladou. To mě strašně nabijí, osvobozuje a motivuje. U psaní prostě odpočívám a léčím si nějaké ty menší rány na duši.    A jaký jste čtenář? Co rád čtete? Máte oblíbený žánr nebo autora? Moc nečtu. Jen to, co potřebuji ke své práci. Jsem asi exot, co? Ale víc mě prostě baví psát, a ještě to umocňuje pocit, že knížky pro děti malí čtenáři opravdu čtou a píšou si o další pokračování. To je hezký pocit pro autora, kterého by dříve ani ve snu nenapadlo, že sesmolí nějakou knížku, natož pro tak náročného a nevyzpytatelného čtenáře, jako jsou právě děti.   A co čas na odpočinek? Jak rád trávíte chvíle volna? Uteču z Prahy domů do Městce Králové a užívám si naplno rodiny, pár přátel, psa a postele. A je mně všechno ostatní ukradené.   Láďa Hruška se narodil 13. února 1978 v Městci Králové. Vystudoval pedagogickou fakultu (chemii a biologii). Dva roky učil a od roku 1998 působí v médiích. Začínal jako reportér v Nymburském deníku, působil v ČRo, Frekvenci 1, TV Nova a TV Prima. Na TV Prima od roku 2015 natáčí pořad Vychytávky Ládi Hrušky. Napsal kuchařky Vaříme s Láďou Hruškou (2014), Láďa Hruška se vrací – kuchařka pro samouky (2015), Revoluce v grilování – nejlepší recepty a nápady pro gril k letní pohodě (2017). Je autorem knih pro děti Průšvihy drzého záškoláka: Miky pátrá, radí, zachraňuje (2019), Průšvihy drzého záškoláka: Prázdniny skoro na rok (2020), Průšvihy drzého (zá)školáka: Trapné hlášky (pro)rodiče (2021). Dostal cenu Český bestseller za kuchařku Vaříme s Láďou Hruškou. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-13 11:26:04

Po uši v covidu

Čekají nás týdny a měsíce, kdy covid-19 ovládne patrně bolestněji než dosud nejen naše soukromé životy, ale také všechno kolem nás. Pokud v tom uvízneme, bez stopy naděje, poškodí nás více než jeho zdravotní a ekonomické dopady. Tomuto tonutí v největším aktuálním problému se nelze divit. Covid je všude a ovládá všechny. Ty, co se ho bojí, nás, co jsme jím prošli, i ty, kteří ho odmítají jako hoax a výmysl, dokud si je nevyhlídne. Bohužel, velmi nešťastným způsobem ovládá i ty, kteří se rozhodli, že budou společnost vést, informovat nebo jí budou tak či onak vzorem. U nich je toto pohlcení covidem nejproblematičtější. Místo vize do budoucna předvádějí jen dohánění problému. Covid, stejně jako jakákoli masivní krize, má ten průvodní jev, že každého zastihne v nějakém stavu a ten nepromění, jen zvýrazní. Kdo byl klidný, je klidný dále, kdo propadal panice, propadá jí o to masivněji, kdo viděl dál než jiní, vidí dál pořád, kdo byl vzrušen nad každou pofidérní fámou, věří jim dál, kdo chtěl funkci, ne pro práci pro jiné, ale pro své blaho, zachraňuje sebe a na jiné nehledí, kdo vykonával svou profesi pro prestiž, a ne pro službu, hledí si dál své prestiže a ještě ji na covidu přiživí atd. Vláda zvyklá na fungování tak trochu proti všem a neustále obviňující kdekoho z kampaně proti sobě, tak jede vlastně dál stejně. Zmatené a chybné kroky nejsou její omyly, ale důsledek toho, že jí poměrně velká část společnosti nevěří. Třeba lidé, kteří aktuálně nechodí na testy, i když jsou na ně posláni. Nevěří státu, tak proč by mu pomáhali. Ale ani oni se nezměnili, státu nevěřili už dříve, jen mu prostě nevěří dál a žádné apelování to nezmění. Navíc naléhání a doporučování od těch, kterým přece nevěří. Prezident místo slov naděje a útěchy, místo spojování dál rozděluje, jako to dělal vždy a ze své vznešené izolace dál bojuje se svými slaměnými panáky, třeba s „nevzdělanou pražskou smetánkou“. Což asi bude někdo jiný, než z principu vzdělaná a knihy chrlící „pražská kavárna“, ale bůh suď. Média zvyklá za poslední roky na sledování počtu čtenosti, čísel a kvantifikovatelných výsledků dál hrotí věci, které můžou a mají být říkány klidně a věcně, ale tak by nepřinesla tolik vzruchu. Místo toho stále stejná válečnická slova o boji s covidem, válce nervů, padlých, frontách, rozporech mezi odborníky, pravdivost vyměněna za střet jakkoli nesourodých názorů atd. A není to jen doména soukromých médií žijících z reklamy, kde by to aspoň dávalo smysl, nedávno jsem i v rozhlase veřejné služby slyšel rozhovor s bývalým ministrem zdravotnictví, kterého moderátorka tak dlouho nutila, aby se vymezil proti svému nástupci, až opět poslušně podlehl a médium mělo svůj naučený střet — bývalý ministr kritizuje současného, prý dřív mluvil jinak než dnes. Skandál, někdo pod vlivem situace přehodnotil své názory. Ale čísla to mít bude, rozpory mezi ministry jsou hit. Pro to všechno toneme v covidu až po uši. Ministr školství Plaga zkusil nedávno jít na to jinudy. Když vyhlásil podzimní prázdniny na celý týden místo dvou dní, řekl, že bychom to měli vzít jako dny boje s covidem. Pěkný pokus, ale možná by se mohlo jít ještě dál. Vzít ten týden kolem 28. října jako připomínku čehosi, co nás kdysi spojovalo a dávalo naději do budoucna, naději, že jsme společenství demokratů, že jsme stát, a ne parta individualit. A že když jsme takoví byli před více než sto lety, budeme i po covidu a snad i za něj. Možná tak bychom věci překonali snáz než v pocitu, že se nám aktuálně děje největší tragédie, co kdo zažil. Ostatně, roku 1918 tu byla španělská chřipka, ke které je covid-19 často přirovnáván. Také světová pandemie, vzhledem k tehdejšímu stavu medicíny nepoměrně více mrtvých, také se děla v době sociálních nejistot, které ještě prohloubila, také ona napomohla nárůstu extrémismu v dalších letech atd. Rozdíl tu ale je a zásadní. V roce 1920, kdy španělská chřipka končila, hleděli ti, co přežili, do budoucna s nadějí, byl tu nový stát, nová perspektiva, nové možnosti. Dnešní lídři tonou v covidu, a do budoucna nám neukazují nic či jen ještě větší bezradnost. Ne, tohle není a nemá být volání „dejte s tím konečně pokoj“, ani náhodou, tohle je volání dejme tomu perspektivu, budoucnost, naději. A nejvíc každý jeden z nás, každý koláč podaný sousedovi přes plot, je teď čin. Každá rouška dovezená do domova důchodců tak jako na jaře, je pomoc. Každý donesený nákup někomu, kdo by neměl chodit mezi lidi, je výkon. Dává totiž naději, že ještě stále jsme společenství. Bez této šance pro budoucnost budeme po uši v covidu a jeho mentálních důsledcích i roky poté, co odložíme roušky.   Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-15 16:38:23

Cenu Jiřího Ortena dostala Hana Lehečková za novelu Svatá hlava

Cenu Jiřího Ortena pro talentované autory obdržela 15, září Hana Lehečková za novelu Svatá hlava. „Novela Hany Lehečkové je poskládaná z blouznivých a nespolehlivých zápisků schizofrenika žijícího v pohraniční vesnici. Autorka prostřednictvím této perspektivy důmyslně ohledává vnitřní i vnější okraje nemocného světa, ale i naší „normálnosti“,“ napsala o knize porota v čele s literárním teoretikem Petrem A. Bílkem. Hlavní hrdina novely Svatá hlava nemá tátu, nemá práci, nemá přátele, v malé pohraniční vsi poznává krušný rodinný život v dluzích, šikanu, výsměch okolí, domácí násilí. Ale když vezme do rukou propisku a sešit, už není chudáček, ale svatý člověk obdařený nadpřirozenými schopnostmi. Zná smysl života a má tu moc zachránit celý svět. Novela vykreslující život na pomezí reality a bludů poodkrývá, jak těžké je vymanit se ze života v sociálně slabé rodině, pokud jste jen obyčejná slabá duše. „Za tu dobu, co se věnuji vlastní autorské tvorbě, jsem zjistila jednu věc: když jde o tvorbu pro dospělé, „normální“ příběh mě prostě nebaví. Zkoušela jsem to mnohokrát, ale vždycky ze mě nakonec vypadl nějaký podivný literární útvar balancující na hranici dětské naivity a halucinačních stavů. Taková je i Svatá hlava,“ říká Hana Lehečková. Hana Lehečková (*1990) pochází z jižních Čech a vystudovala obor Teorie a kritika na pražské DAMU. Autorsky se věnuje především rozhlasovým hrám a pohádkám pro děti (Johana a továrna na sny, Eliáš Říha zachraňuje svět ad.), její seriál Vesmírné putování komety Julie uvedl Český rozhlas jako historicky prvního živě čteného Hajaju. Okrajově se věnuje i dramatické tvorbě (Švandovo divadlo: V(ý)chod, Divadlo Letí: Trollí matka). Knižně debutovala v roce 2018 s titulem Co se děje v Podpostelí, Svatá hlava je její první knihou pro dospělé. Pracuje jako literární redaktorka v nakladatelství a dodělává si doktorát na DAMU. Na Ortenovu cenu bylo přihlášeno 24 knih, do užšího výběru se dostaly tři. Kromě Svaté hlavy šlo o román o hiphopové komunitě Malej NY Přemysla Krejčíka a báseň v próze Mount Anne Ladislava Slezáka. Laudatio ke knize od členky poroty Pavly Horákové Knihy mají tu moc přenášet nás do jiných světů, teleportovat do jiných časů, krajin, prostředí, společenských vrstev. A některé nás dovedou uvádět i do cizích duší. Zvláštním zážitkem pak je, když nás vpustí do myslí, které se vymykají obecným představám o normě, do nitra lidí na okraji, vyloučených pro svůj původ, pro svůj hendikep či pro své skutky – lidí, od kterých v životě leckdy raději dáváme ruce pryč, abychom se jejich údělem náhodou nenakazili. Ve Svaté hlavě Hany Lehečkové se ocitáme přímo uvnitř takového člověka a musíme se jeho životem pomyslně umazat celí. Do vínku dostal poruchu intelektu a osobnosti, neúplnou rodinu, bídu, nevraživé sousedy. Nemá společenské brnění v podobě jmění, vztahů nebo postavení, které nám ostatním pomáhá obstát ve vnějším světě, a nezbývá mu než si svůj svět vyztužit zevnitř. Pomocí náboženských dogmat a vlastního mravního kodexu, ritualizace činností, různých výčtů, počtů a pravidelnosti. Bez nich se jeho svět bortí, mysl se cyklí. Ponor do „slabé duše“ autorka zprostředkovává svébytnými výrazovými prostředky. Pomocí jazyka nenapodobuje, nýbrž od základu vytváří uvěřitelný, komplexní a soudržný vnitřní svět vypravěče, do kterého se jen občas prolamuje ten vnější v podobě ozvuků médií, výroků sousedů, vrstevníků, učitelů nebo jiných autorit. Proud vyprávění je až meditativní, text bez interpunkce chvílemi připomíná monotónní žalozpěv, svébytný jazyk vypravěče se zadírá pod kůži, jeho melodie se rozeznívá v čtenářově hlavě, stává se jeho vnitřní řečí, div že nenavozuje změněný stav vědomí. Vypravěč nás svou vemlouvavostí a vtíravostí přesvědčuje o své výjimečnosti, i když racionálně víme, že realita je jiná. Proměňuje se kadence řeči, klidné pasáže střídají běsy a blouznění, jeho mysl se tříští a znovu skládá, myšlení je ulpívavé, nutkavé. To výborně zrcadlí i psychotická grafika, chybějící interpunkce, střídání fontů a velikostí písma, odsazování řádků, užívání kurzívy nebo kaligramů. Cestou z prokletí vyloučenosti je pro hrdinu Svaté hlavy představa vlastní výlučnosti. Stačí nepatrná obměna hlásek a přeskupí se i vlastní sebepojetí. Takto nenápadná může někdy být hranice mezi šílenstvím a genialitou, velikášstvím a vyvoleností, bludem a vnuknutím. Vypravěč osciluje mezi mesiášskou a ďábelskou polohou, skrze něž však prosvítá jistá ryzost. Vidí náš svět skoro jako dítě a díky tomu nám o něm nevědomky přináší překvapivá svědectví, zároveň mluví se sugestivností manipulátorů, kteří dovedou strhnout ostatní díky tomu, že svým bludům sami beze zbytku věří. Autentická víra je totiž chytlavá, charismatická. Díky víře je i obecní blázen ve svém světě král. A je to právě víra, i když jiná než hrdinovo osobité pojetí křesťanství, totiž víra ve stvořitelskou moc slova, co jej nakonec vysvobodí – v závěru je hrdina proměněn právě silou slova. Svatá hlava je kniha jakoby jedním dechem vyprávěná a jedním dechem ji lze i přečíst. Je to kniha výjimečná nejen pozoruhodnou prací s jazykem, ale i prací s psychologií – hrdinovou i čtenářovou. Z objektivního pohledu máloco může vyvolávat sympatie k postavě, které se téměř veškeré její okolí štítí, avšak Haně Lehečkové se podařilo stvořit antihrdinu, s nímž upřímně prožíváme jeho myšlenkové a citové zvraty a cítíme úctu k jemu zraněnému lidství. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-16 09:10:55

Na cenu Jiřího Ortena byla nominována hiphopová detektivka Malej NY, psychotická novela Svatá hlava a báseň v próze Mount Anne

V pořadí 33. ročník Ceny Jiřího Ortena pro mladé spisovatele byli odbornou porotou jmenovanou Svazem českých knihkupců a nakladatelů vybrány tři literární počiny: jediný současný román o hiphopové komunitě Malej NY, jehož autorem je Přemysl Krejčík, novela Svatá hlava Hany Lehečkové poskládaná z blouznivých a nespolehlivých zápisků schizofrenika žijícího v pohraniční vesnici a originální báseň v próze Mount Anne Ladislava Slezáka, v níž sledujeme milostný vztah dvou lidí – Lamura a Milove. Jméno vítěze či vítězky bude slavnostně vyhlášeno 15. září v 17 hodin v Zrcadlové kapli v Klementinu. Laureát získá tradiční peněžitou prémii 50 tisíc Kč a nově si odměnu odnesou také zbylí dva nominovaní – každý 10 tisíc Kč. Cena Jiřího Ortena, která se uděluje od roku 1987, je určena autorovi prozaického či básnického díla napsaného v českém jazyce, kterému v době vydání díla není více než třicet let.   Medailonky nominovaných autorů a jejich děl Přemysl Krejčík: Malej NY (Host) Porota vybrala hiphopovou detektivku Přemysla Krejčíka mezi nominované, protože „překračuje hranice žánru i subkultury. Zrychlený a silácký svět hip hopu tu velmi názorně předestírá problémy, které se týkají nejen raperů: sektářství, ješitnost, neschopnost dospět, pomíjivost, ale i potřebu nadhledu, usmíření a naděje.“ ANOTACE: Nymburk není New York, to ale neznamená, že tu občas někdo někoho nezabije. Malej NY, to je malej New York čili Nymburk, kde se nesellí úplně tvrdý drugs, ale hlavně hulí tráva a pije pivko, na ulici vás nesejme nigga z jinýho klanu devítkou, ale spíš dostanete přes hubu od nácků nebo pankáčů. Zvlášť když nosíte rovnej hiphoperskej kšilt. Malej NY je román o tom, že je rok 2005, vám je -náct a máte hiphopovou kapelu. Všechno kolem vás je nějaký zrychlený a nakonec se to semele tak tragicky, že po pár letech skončíte na gauči u psychoterapeuta. Právě tady vlastně Krejčíkův příběh začíná. Jako terapeutická cesta přes divokou minulost k sobě samému. Jenže někdejší události se z odstupu jeví v jiném světle — zvlášť když vám napíše esemesku mrtvý kamarád. Těžko se rozhodnout, co je blbý vtip a co už vyhrožování. Tváře z někdejší subkulturní komunity se proměnily, lidé jsou nečitelní a vzpomínky se zdají být jediným klíčem k tomu hlavnímu: že smrt vaší první holky určitě nebyla nešťastná náhoda. Malej NY je jediný současný román o hiphopové komunitě, se soundtrackem, který funguje jako stroj času. A smrt je i tady otázkou vteřiny, stejně jako ve velkým NY. Přemysl Krejčík (1991) pochází z Nymburka, v současné době žije v Pardubicích, kde na filozofické fakultě vystudoval historicko-literární studia a navazující dějiny literární kultury. Nyní působí na Univerzitě Pardubice jako doktorand oboru historie. Je autorem básnických sbírek Křehké nepřenášet (2015) a Asfaltovej plameňák (2017), souboru sci-fi povídek Kybersex (2016), románu Univerzální katalog zoufalců (2016) a také jedním z autorů kolektivního krimi románu Šest nevinných (2015), který vznikl během veřejného nepřetržitého psaní, trvajícího 72 hodin. Jeho zatím poslední knihou je literárně-teoretický počin Zatmění po utopickém večírku: Sonda do české dystopické prózy 80. let 20. století (2019). Je také šéfredaktorem literárního časopisu Partonyma a věnuje se psaní recenzí pro různá periodika. V roce 2004 založil hiphopovou skupinu, kde působil až do jejího zániku v roce 2014. „Román Malej NY vychází především ze zkušeností a zážitků získaných mým někdejším působením v hip-hopové kapele a dospíváním uvnitř rapové komunity. Před třemi lety jsem se k hudbě vrátil a od té doby působím v crossover/ rapmetalové kapele Soundflip,“ řekl Přemysl Krejčík.   Hana Lehečková: Svatá hlava (Vyšehrad) Vyjádření poroty: „Nominovaná novela Hany Lehečkové je poskládaná z blouznivých a nespolehlivých zápisků schizofrenika žijícího v pohraniční vesnici. Autorka prostřednictvím této perspektivy důmyslně ohledává vnitřní i vnější okraje nemocného světa, ale i naší "normálnosti".“ ANOTACE: Nemá tátu, nemá práci, nemá přátele, v malé pohraniční vsi poznává krušný rodinný život v dluzích, šikanu, výsměch okolí, domácí násilí. Ale když vezme do rukou propisku a sešit, už není chudáček, ale svatý člověk obdařený nadpřirozenými schopnostmi. Zná smysl života a má tu moc zachránit celý svět. Psychotická novela vykreslující život na pomezí reality a bludů poodkrývá, jak těžké je vymanit se ze života v sociálně slabé rodině, pokud jste jen obyčejná slabá duše. Hana Lehečková (1990) pochází z jižních Čech a vystudovala obor Teorie a kritika na pražské DAMU. Autorsky se věnuje především rozhlasovým hrám a pohádkám pro děti (Johana a továrna na sny, Eliáš Říha zachraňuje svět ad.), její seriál Vesmírné putování komety Julie uvedl Český rozhlas jako historicky prvního živě čteného Hajaju. Okrajově se věnuje i dramatické tvorbě (Švandovo divadlo: V(ý)chod, Divadlo Letí: Trollí matka). Knižně debutovala v roce 2018 s titulem Co se děje v Podpostelí. Svatá hlava je její první knihou pro dospělé. Pracuje jako literární redaktorka v nakladatelství a dodělává si doktorát na DAMU. „Za tu dobu, co se věnuji vlastní autorské tvorbě, jsem zjistila jednu věc: když jde o tvorbu pro dospělé, „normální“ příběh mě prostě nebaví. Zkoušela jsem to mnohokrát, ale vždycky ze mě nakonec vypadl nějaký podivný literární útvar balancující na hranici dětské naivity a halucinačních stavů. Taková je i Svatá hlava,“ uvádí Hana Lehečková.   Ladislav Slezák: Mount Anne (Trigon) Porota udělila nominaci básni v próze Ladislava Slezáka, protože „je důkazem, že dobrá poezie dovede nad jiné žánry přesvědčivě a elegantně přiblížit i téma obávané a těžko pochopitelné. Z lyrična vystupuje dramatický děj, z konkrétního příběhu se v básni stává podobenství.“ ANOTACE: „Mount Anne je nebezpečné stvoření. Hraje si s iluzemi. Je křivým zrcadlem a nekonečnou studní. Saje brčkem z méněcennosti. Vráží pletací jehlice do hlavy. Přejíždí kůži šmirglem. Patří do rukou odborníka. Nemá co dělat u malých holčiček. Nemá se kolem nich co vometat. Manon je růže hozená do kostela. Mount Anne je spolknutý granát. Mount Anne žije ve stínech. Vidět je, až když je příliš pozdě. Dýchá v každé manipulaci, v každém posměšku. Tolik touží po pozornosti. Mount Anne je nepřítel, který dostal zbraň. Je jedna a je jich nespočet. Přenáší se slovem a obrazem. Vchází očima, ušima i ústy. Zůstává v hlavě. Staví si tam sídlo.“ Báseň v knize doprovázejí šité ilustrace Zdeňky Saletové. Ladislav Slezák (1990) vystudoval na Univerzitě Pardubice magisterský obor Dějiny literární kultury. V současné době je učitelem na střední škole v Hradci Králové. Zabývá se výchovou, vzděláváním a didaktikou humanitních oborů. Debutoval rozsáhlou básnickou skladbou Noc s klaunem (2013). Následovala sbírka veršů s názvem Monotónně znějící samoty (2015) a skladba Hořký letopočet (2017). Publikoval v časopisech Host, Dobrá adresa, Tahy, Partonyma, Plž a dalších. „Jedná se o lyricko epickou báseň, v níž sledujeme milostný vztah dvou lidí – Lamura a Milove. Do zcela obyčejného vztahu začíná vstupovat minulost Milove a její rodící se nemoc. Jejich společné cesty jsou pak poněkud rozmazané a cíle nikdo nechce dohlédnout,“ upřesňuje Ladislav Slezák. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-18 14:25:28

U knihovny s Petrem Bílkem: O Tibetu a buddhismu, mátožném novináři a smekání před tradicí

Šest důvodů, proč si přečíst román Nebe nad Lhasou, prvoplánová dikce A. Gravensteena a verše Vladimíra Janovice, ze kterých by měl radost i Ezra Pound.   Ning Kchen: Nebe nad Lhasou (Verzone 2018/ překlad Zuzana Li) Tenhle román si nenechte ujít. První důvod je osvětový a vzdělávací: přítomná realita Tibetu a jeho buddhismu. Druhý důvod: tibetské dějiny a čínský vliv na ně. Třetí důvod: monumentální konfrontace východního a evropského myšlení a pokus o jejich syntézu na půdě buddhisticko-existencialistické. Čtvrtý důvod: autorova (1959) formální originalita, která pracuje s rolí nejistého vypravěče a s prolínáním milostného příběhu s filozofickou reflexí. Pátý důvod: zobrazení násilí v sexu a analýza masochistických praktik. Šestý důvod: bourání ideologického konstruktu zvaného „současná Čína“. „Ne každý má to štěstí, že se mu na hlavu vykálí pták. Někteří lidé se do konce života nedočkají toho, aby na ně dopadl ptačí trus.   Gravensteen: Pohyby ledu aneb Glaciologie pro manipuláty (Paseka 2019) Skryt za pseudonymem rozběhl se český autor se svým příběhem do Grónska, což knihu svým způsobem zachraňuje před krachem, protože zpřítomňuje realitu, o níž tak málo víme. Jinak spisovatel jako by donekonečna přešlapoval v kalužích, jež se tvoří na tajících ledovcích, a snažil se ušlehat soudržný tvar z nesnadno slučitelných komponent, jakými jsou milostný román, detektivka, glaciologická osvěta a hra s alternativními fikčními světy. Zoufale motivicky děravá konstrukce kriminální zápletky spíše nudí, než by excitovala čtenářovu zvědavost. Ústřední postavou a vypravěčem je mátožný novinář, čemuž odpovídá i jeho popisně prvoplánová dikce, jakou známe z četných současných cestopisných próz. Zklamání.   Vladimír Janovic: Červený dvůr (Nakladatelství Kmen 2019) Když se řekne básnické příběhy, z české poezie se ozve Erben, Havlíček, Čech, Holan, Kainar, Hrubín… Janovic je z těch básníků (1935), kteří před tradicí smekají, protože vědí, že bez polyekranu kultury by neměli kam promítnout svůj život a ten by se nenávratně rozplynul v bezvýznamnosti. V této sbírce se básník ohlíží na své dětství a kolem zadřených zrnek vzpomínky se mu pod rukama rodí průzračné perly. Jako by svůj volný verš probral v pase, sází jadrná sdělení vedle sebe a jeho až škudlivá přesnost koncentruje jazyk tak, že by z něho měl radost i Ezra Pound. Prostota a sdělnost zdobí Janovicovu knížku, jež je holdem „románské krajině mezi Konopištěm a Chvojnem“. Tak vypadá život přes hranol tajemství. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-09 14:07:50

Dvě poznámky k případu lodi Sea Watch 3

Případ lodi Sea Watch 3, která přes zákaz italských úřadů přistála na Lampeduse, je sledován i v českých médiích, takže detaily se zabývat moc nemusíme. Rád bych k němu ale učinil dvě poznámky, jednu faktickou, druhou spíše filozofickou. Nuže, poznámka první. Na obranu zatčené kapitánky Carole Racketeové povstali v SRN aktivisté, od (vcelku očekávatelných) Zelených až po evangelickou církev. Hlavní akci vedou dva televizní moderátoři, Jan Böhmermann (to je ten, který se dostal do problémů kvůli posměšné písni na Erdogana) a Klaas Heufer-Umlauf. Oba natočili asi pětiminutové video s názvem „Kdo zachraňuje životy, není zločinec“ a vyzvali občany k zasílání příspěvků na podporu Caroly Racketeové. V momentě, kdy toto píšu (30. června ve 12.45), se na účtu nashromáždilo již téměř 400 tisíc eur od čtrnácti tisíc podporovatelů. Je možné, že během pár dní ten milion dotáhnou. Akce běží až do konce července. V Itálii samotné má situace spíš opačný efekt, protože kapitánka při svém přistání ohrozila malý člun finanční stráže, který blokoval přístup k molu a před podstatně větší Sea Watch 3 musel urychleně uhnout. Jelikož na Twitteru situaci komentuje i německý ministr zahraničí Heiko Maas, může z toho být zajímavá diplomatická roztržka. (Ještě daleko ostřeji odsoudil Italy zelený politik Robert Habeck, o němž se stále častěji mluví jako o kandidátovi na kancléře. To by byl, přátelé, opravdový průšvih.) Čímž se dostáváme ke druhé poznámce. Mantra „záchrana životů není žádný zločin“ mě neuvěřitelně dráždí. Připadám si trochu trapně, když musím takovou samozřejmost artikulovat, ale budiž: mezinárodní normy ohledně záchrany životů na moři nebyly nikdy zamýšleny jako prostředek k ustavení masivního koridoru pro beztrestné pašování lidí mezi kontinenty. Jejich smysl je zcela jiný a dlouho fungovaly vcelku dobře podle něj. Etablování migračních mafií na jejich podkladě je nečekaný vedlejší efekt, navíc poměrně čerstvého data. Určitě existují lidé – viz třeba Böhmermann – kterým ten vedlejší efekt nevadí nebo jej dokonce vítají. Ale co ti ostatní? Ti snad nemají právo na nově vzniklou situaci reagovat? {loadmodule mod_tags_similar,Související} Nečekané vedlejší efekty jsou známý problém nejen v právu, ale i např. v medicíně. Málokterý lék je nemá. Kdybych ale přeložil argumentaci výše zmíněných obhájců aktivit Caroly Racketeové do zdravotnického prostředí, vypadala by asi takto: Pacient: „Vážený pane doktore, s těmi prášky, které jste mi předepsal na vysoký tlak, mám trochu problém.“ Lékař: „Co, nezabírají?“ Pacient: „Ale zabírají, tlak už mám v normě, jenomže mi po nich začaly růst rohy.“ Lékař: „To musíte vydržet, určitě vám budou slušet. Pokud by vám neseděla čepice, tak si do ní prostě udělejte díry. V poslední době jsou stejně slušivé, apartní rohy v módě. Na Koněvce vám je přibrousí podle současných trendů. Další!“ Takového lékaře byste asi brzy vyměnili za jiného a proto je dnes v Itálii vláda, jaká je. Leč jiní lékaři, jako třeba Maas, mají s tou změnou medikace problém. Pokud Němci opravdu tolik stojí o dovoz lidí z Libye, nemají podle mého názoru žádné právo požadovat po Itálii, aby tomuto záměru sloužila jako tranzitní země. Dneska existují letadla, takže přímému dovozu zájemců z Tripolisu až do Berlína technicky nic nebrání. Neměli by fanoušci Jana Böhmermanna raději vybrat peníze na dedikovaný Airbus? A pan ministr Maas by mohl čekat s kytkou na letišti na každý spoj. Bylo by to daleko poctivější, než ta současná metoda "Sahara – Libye – dřevěný člun – neziskovka, která je tam úplnou náhodou a rozhodně se s nikým nekoordinuje – hádky se Salvinim – rozdělování běženců po celé Evropě". Při které se opravdu občas někdo utopí nebo padne žízní v poušti. Pravda, využila by toho půlka rozvojového světa, ale to už by dobré duše jistě nějak zvládly. Přemýšlet nad vedlejšími efekty spasitelských aktivit je přeci morální tabu.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-02-28 14:30:12

Seniorka naplnila svými úsporami dva bitcoinmaty, přišla o téměř 800 tisíc korun

Dokonale zmanipulovat 69letou ženu z Olomouce se podařilo falešnému bankéři. V domnění, že zabrání zneužití svého občanského průkazu a zachraňuje peníze na svém účtu, vložila své úspory do dvou bitcoinmatů. Během pár hodin přišla o 795 tisíc korun. Novinkám to ve středu sdělil policejní mluvčí Libor Hejtman.

Čas načtení: 2024-03-02 13:19:00

Conor Moore uveřejnil povedenou parodii na znělku Formule 1

Formule 1 má novou znělku. Letos možná není tak kreativní jako v minulých letech. Situaci proto zachraňuje moderátor Conor Moore.

Čas načtení: 2024-03-08 14:31:00

Žena z Budějovic zachraňuje zraněné holuby, ale také snižuje jejich počet

Marcela Kassai z Českých Budějovic vystudovala klinickou psychologii a učí jazyky. Lidé na jihu Čech ji však znají především jako iniciátorku projektu tamního městského holubníku. Tyto ptáky rovněž zachraňuje, když jsou nemocní nebo zranění.

Čas načtení: 2024-03-21 06:38:32

Na začátku byl v Grouponu jeden kostlivec za druhým. Museli jsme je rozbít a začít znovu, říká Zdeněk Linc

Po Slevomatu, Rohlíku či Keboole čelí Zdeněk Linc největší výzvě kariéry – jako marketingový ředitel zachraňuje s českými investory Groupon. Článek Na začátku byl v Grouponu jeden kostlivec za druhým. Museli jsme je rozbít a začít znovu, říká Zdeněk Linc se nejdříve objevil na CzechCrunch.