EUR 25,145 || 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || Česko na rozdíl od většiny západoevropských zemí neskončilo v první, ale ve druhé kategorii - se zeměmi, jako je Indie, Ukrajina nebo Kazachstán.
--=0=--
---===---Čas načtení: 2021-03-21 13:05:43
Jazykovědma: Proč jezdí v Brně šalina?
Proč se lyže (psáno s y) připevňují na ližiny (psáno s i)? Kde se vzalo leporelo? Kdo či co je to prevít? Proč se říká chyba lávky? Kde se vzal papaláš? Odkud se vzal paskvil? Proč se říká mít něco za lubem? To všechno se dozvíte na twitterovém účtu Jazykovědma, jehož únorové posty přebíráme. Nikoho neprotěžujte! (1. 2.) Rozmáhá se nám tu takový nešvar: mylné protěžovat místo náležitého protežovat. Nespletete to, když víte, že protežovat značí poskytovat protekci. Protežování i protekce vycházejí z latinského prōtegere (chránit) a protěkce nepíšete, tak nepište ani protěžovat! Pokálená šalina. (2. 2.) Proč jezdí v Brně šalina? Nejspíš jde o zkomolení německého ekvivalentu (Elektri)sche Linie. Zlí jazykové lidové etymologie ovšem podsouvají výklad Scheisse Linie (doslova pokálená linka), tak prý zvaná podle výkalů lemujících původně koněspřežnou dráhu. Neosobní iniciály (3. 2.) Až vás někdo zase požádá o iniciály, poslušně uveďte první písmena svého jména či adresy. Právě to totiž slovo iniciála označuje – první písmeno, a to podle latinského initiālis (počáteční). Iniciály tedy neoznačují osobní údaje, byť se tak mylně používají. Lyže na ližinách (4. 2.) Proč se lyže (psáno s y) připevňují na ližiny (psáno s i)? Protože spolu etymologicky nesouvisejí! Lyže máme z ruského lýža, zatímco ližiny jsou odvozené od staršího líha. Slovo líha označuje trám, na kterém něco leží a který se používá k posouvání břemen. Lechtivá historie leporela (5. 2.) Až se vás děti zeptají, kde se vzalo leporelo – možná raději pomlčte! Jméno skládací obrázkové knížce totiž propůjčil Leporello, sluha Dona Juana v Mozartově opeře Don Giovanni, konkrétně jeho katalog s portréty pánových milenek – tedy leporelo. Prevít ze záchoda (6. 2.) Kdo či co je to prevít? Tento výraz vychází ze staročeského prevét, což je zase odvozeno z latinského prīvātus locus (soukromé místo). Jako prevét se dříve označoval výklenek v obvodové zdi hradu opatřený sedátkem a otvorem – tedy předchůdce dnešního záchodu. Kdy napsat čárku před než (8. 2.) Jak na čárku před „než“? Pomůcka: kde je věta, tam je čárka. 1) Pokud za „než“ následuje celá věta (tj. se slovesem v určitém tvaru, ne infinitivu), píše se čárka. Př. Jsem lepší, než jsi ty. 2) Pokud za „než“ není věta, nepíše se čárka. Př. Jsem lepší než ty. Moudrý mlynář z Babičky (9. 2.) Jste si jistí významem slova rozšafný? Známe je z Babičky Boženy Němcové, jejíž pan mlynář byl rozšafný člověk, ale čtverák. Výraz rozšafný pochází zřejmě z německého rechtschaffen (poctivý, doslova správně dělaný) a značí uvážlivý, moudrý a prozíravý. Vzápětí je vám za patami (10. 2.) „Polednice blíž se plíží, blíž – a již je v zápětí.“ Že vám toto použití slova „vzápětí“ (dřív psáno zvlášť) v Erbenově Polednici nedává smysl? Ale ano! Výraz vzápětí se dnes užívá ve významu obratem, ale původní význam byl doslova „za patami“ či „v patách“. Všichni jsme námořníci (11. 2.) Víte, že se zdravíme jako námořníci? Pozdrav „ahoj“ je totiž počeštěná podoba námořnického zvolání „ahoy“, kterým se zdravila posádka míjejících se lodí. Anglické citoslovce „ahoy“ samo vzniklo kombinací citoslovcí „ah“ a „hoy“ a nemá další hlubší význam. Žaluziemi proti závisti (12. 2.) Žaluzie nás chrání před pohledy žárlivců a závistivců – doslova! Slovo žaluzie totiž původně vychází z řeckého zēlos, což značí žárlivost, závist či horlivost. Do češtiny se dostalo přes němčinu (Jalousie) z italštiny (gelosia) a francouzštiny (jalousie). Koblihy pro ženy (13 .2.) Čím házel v kavárně Saturnin, postava stejnojmenného románu Zdeňka Jirotky? Pokud jste odpověděli „koblihami“, máte pravdu fakticky i gramaticky! (Ta) kobliha je totiž kodifikovaná v ženském rodě; zatímco (ten) koblih rodu mužského je jen varianta nářeční. Děláte chybu, když minete lávku (15. 2.) Proč se říká chyba lávky? Jde o pozůstatek staročeského slovesa chybiti se (čeho), které odpovídalo dnešnímu minout (něco). Chybiti se cesty značilo minout cestu. Chybiti se lávky, nebo chyba lávky, znamenalo doslova minout lávku, přeneseně pak udělat chybu. Holt vzdal hold (16. 2.) Co se plete: hold (pocta) vs. holt (zkrátka a dobře). 1) Když něčemu vzdáváte hold, vlastně tomu holdujete. Že něčemu *holtujete, byste nenapsali, takže holdujte s „d“. 2) Když ničemu neholdujete, jde o částici holt, kterou vylučovací metodou napíšete s „t“. Jak se rozloučit v mailu (17. 2.) Jak na interpunkci se závěrečným pozdravem v mailu? 1. Za nevětným pozdravem není nic; ani čárka, ani tečka: S pozdravem Jan Novák 2. Za celou větou se slovesem je tečka či vykřičník: Přeji hezký den. Jan Novák Takže: není věta, není nic. Je věta, je tečka. Hejtmanští supermani (18. 2.) Říká se hejtmani, nebo hejtmané? Říká se leccos, ale kodifikovaná koncovka pro množné číslo jmen končících na -man je -i. Náležitý je tedy tvar hejtmani. Podobně jiná jména na -man: ombudsmani, supermani, narkomani atd. Takže: hejtmani po vzoru supermani! Kušuj! A lehni! (19. 2.) Asi se shodneme, že kuš se volá spíš na zvířata než na lidi. To dokládá i etymologie tohoto citoslovce. Kuš má dnes význam „Ticho!“ nebo „Dej pokoj!“, ovšem původní francouzské couche značí „Lehni!“ a jde specificky o povel pro psa. Tak nekušujte! Automobilový Sputnik (20. 2.) Pamatujete auta značky Trabant? Tak či onak, možná vás bude zajímat původ názvu Trabant. Jméno vzešlo z dotazníku mezi spotřebiteli a jeho význam je společník či doprovod. Inspirací byl sovětský satelit Sputnik, jehož název má stejný význam. Odmlouvající papaláš s čepicí (22. 2.) Kde se vzal papaláš? Jde o pejorativní výraz pro funkcionáře a pochází asi ze slovenštiny, kde papuľovať značí mluvit naprázdno či odmlouvat. Spekuluje se ale i o souvislosti s ruským slovem papacha, vysokou kožešinovou čepicí nošenou tamními hodnostáři. Vidím sousedku a vidím jí až do žaludku (23. 2) Kdy je krátce ji a kdy dlouze jí? Pomůcka: kde lze dosadit tu, tam je ji (obojí krátce); kde lze dosadit té, tam je jí (obojí dlouze). Takže: vidím ji (tu sousedku) vs. vidím jí (té sousedce) až do žaludku. Nejstarší paskvil najdete v Římě (24. 2.) Odkud se vzal paskvil? Tento výraz pro něco nevydařeného pochází z italského Pasquino či Pasquillo, což je název silně poškozené antické sochy nacházející se v Římě. Od 16. století tuto sochu používají místní pro vyvěšování anonymních satirických komentářů. Vizte bez tečky! (25. 2) Píše se viz bez tečky, nebo s tečkou? Standardně je bez tečky, protože to není zkratka, ale rozkazovací způsob slovesa vidět. Existuje i viz. s tečkou, což je zkratka latinského videlicet (to jest). To se v češtině běžně nepoužívá, takže raději viz bez tečky. Měl za lubem trochu mouky (26. 2.) Proč se říká mít něco za lubem? Lub je tenká dřevěná deska používaná mj. při výrobě hudebních nástrojů, ale dříve se tak označoval také kryt mlýnských kamenů. Za ním při mletí obvykle ulpěla trocha mouky, kterou si mlynář ponechal, tedy měl ji za lubem. Má vši? Tak si zavískáme. (27. 2.) Pamatujete si z Němcové, jak Barunka vískala babičku ve vlasech? Vískání označuje právě probírání se ve vlasech druhé osoby, což byla dříve součást hygieny. Tomu odpovídá i původ tohoto slova, které vzniklo zúžením významu slovesa jískat, tj. hledat (vši). Autorka je korektorka, překladatelka a copywriterka. Její profesní stránky najdete ZDE, twitterový účet Jazykovědma ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10
Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci. Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům. Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu. Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice. Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany. Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta. Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí. Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct. Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí. Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války. Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka. Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení. Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“. Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky. Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu. V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty. Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku. Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost. Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku. Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily. V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni. Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří. Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti. V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky. kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí. V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny. Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison. Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison. Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem. Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty. Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“ Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce. Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti. Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“ To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus. Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy. Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-07-19 22:59:50
První klávesnicová divize aneb Chvilka přemýšlení na téma internetových diskusí
Paul Graham je britský rodák s americkým občanstvím, programátor, který vydělal velké peníze a založil startupový inkubátor Y Combinator. Také na svých stránkách občas vydává eseje, které s velikým potěšením čtu a mohu je ctěnému publiku doporučit. Je to racionální a prozíravý člověk s širokými obzory a se schopností psát přesně a jasně na aktuální témata. Proto mě nedávno zaujalo něco, co prohlásil na svém Twitteru. Největší stresy jeho investorského života se prý netočily kolem peněz nebo výběru projektů, které na ně mají dosáhnout, ale kolem správy diskusního fóra jménem Hacker News. A posluchačům radí: „nezakládejte fórum!“ Jeho poznámka mě přivedla k napsání tohoto článku. Kvalitně moderované diskusní fórum je něco jako zkušená panna Občas mám pocit, že vynález internetu zasáhl naši společnost podobným způsobem, jako když evropští námořníci a cestovatelé poprvé seznámili americké indiány s alkoholem. Přičemž běžný web je v tomhle srovnání něco jako slabé pivo, kdežto sociální sítě typu Twitteru hrají roli vysokoprocentní kořalky. Hacker News jsou vcelku umírněné stránky, jejichž design jako by vypadl z roku 1995. Nepamatuji si, že by kolem nich vzniklo něco jako cancel culture, nebo že by se skrz ně koordinovaly třeba pouliční nepokoje. (Další zajímavé čtení: vzpomínky bývalého islandského premiéra na to, jak sociální sítě převrátily politiku v jeho rodné zemi vzhůru nohama.) Ale i tak bylo spravování jejich obsahu pro Grahama těžkou a nevděčnou dřinou, ze které si odnesl poznatek „nezakládejte fórum“. Dost negativně znějící rada od člověka, který povzbuzuje mladé lidi, aby zakládali nové firmy, i když každá jedna z nich má jen malou šanci na úspěch. Jeden z důvodů, proč to tak je, vidím sám na sobě a na fóru, které jsem proti Grahamově radě založil. Skoro tam nejsem vidět a není to tím, že bych chtěl na čtenáře kašlat; prostě na to jako průměrně vytížená osoba těsně po čtyřicítce nemám čas. Požerou jej důležitější aktivity, třeba příprava nové knihy k tisku. A počítám, že dost podobně na tom bude i spousta jiných lidí, kteří se tam zaregistrovali. Jenže to zároveň znamená, že většinu toho obsahu vygeneruje relativně malé procento lidí, kteří ten čas a energii mají, což to fórum zákonitě vede někam. Ne nutně úplně tam, kam slunce nezasvítí, ale kamsi poblíž určitě. Typickým průvodním jevem jsou nekonečné, táhnoucí se diskuse mezi dvěma či třemi entitami, které se navzájem nemají rády, ale nedokážou se ignorovat a neustále se k sobě vracejí. Myslím, že Němci tomu říkají Hassliebe. Jenže tento druh Hassliebe, hlavně když se k němu sklouzává často, zase z fóra poněkud odpuzuje střízlivější komentátory. Tenhle jev byl k vidění už na serveru Mageo, první větší české diskusní skupině, kam jsem se přihlásil už někdy roku 1997. Dokonce jsem tam byl na chvíli povýšen na jednoho z šesti ČISTIČů, čímž jsem si v praxi otestoval, že moderování diskuse je něco, co rozhodně dělat nechci. Pro člověka, který vyznává svobodu slova jako důležitý princip, je mazat komentáře jiných lidí docela velký morální problém. Hranici likvidace jasně překračuje spam, doxování ostatních uživatelů nebo obsah zjevně zakázaný zákonem. Ale co s tím, že někdo je „jenom“ sprostý nebo se neustále s chutí pohybuje na hraně provokace a strhává úroveň debaty do bažin? Nejde přitom jenom o princip svobody slova, ale i o nebezpečí, že jako administrátor při mazání sklouznete k naprosto subjektivnímu přístupu „podle toho, jak jsem se dneska vyspal“. Na to mají vnější pozorovatelé lepší tykadla než vy sám a brzy vás označí za pokrytce s dvojími, trojími či N-násobnými měřítky. Z odstupu se vidí všechno líp, zejména pak chyby jiných lidí. Svědomití a systematičtí jedinci jako Paul Graham nebo Scott Alexander se nejspíš pokoušeli tenhle problém řešit vytrvalou prací a pečlivým hodnocením každého hraničního příspěvku. Já jsem to prostě nechal být, všude kolem čeká naléhavější a po pravdě řečeno i příjemnější a zajímavější práce. Ale mírně deprimující závěr z těchto úvah zní, že kvalitně moderované diskusní fórum je něco jako panna se zkušenostmi, nedosažitelný ideál. Teoreticky by to šlo, pokud by panna měla hodně živou představivost a dostatek „studijního materiálu“ v podobě knih a filmů. Prakticky by ji přesně tahle duševní výbava vedla k tomu, že by tou pannou brzy přestala být. Nejpozději na konci třetího či čtvrtého videa, které by shlédla pro výukové účely… A stejně tak lidé, kteří by nejlépe splňovali podmínky na dobrého moderátora, nejspíš tráví svůj život jinde, nějakou jinou a produktivnější činností. Existuje pár výjimek, například redditové fórum AskHistorians, ale to jsou právě ty výjimky potvrzující pravidlo. Na to, že internetová fóra budou svojí estetikou připomínat převrácený kontejner s odpadky, si asi musíme zvyknout. Algoritmy vzteku No dobrá, to je jedna věc. Diskusní fórum nejspíš nikdy nebude vypadat jako antický Parthenón svítící do dálky bělobou svých mramorových sloupů. Ale většina diskusních fór, včetně výše zmíněných Hacker News, se zdá být buď neškodná, nebo aspoň převážně neškodná. Málokdy se kolem nich strhávají shitstormy, kvůli kterým by lidé přicházeli o práci, letěli ze školy nebo dokonce páchali sebevraždy. Z tohoto moře převážně neškodných, i když lehce zapáchajících fór, ční jako „dvě věže“ ty největší systémy, Facebook a Twitter. Tam se ta toxicita koncentruje drastickým způsobem, má čím dál horší následky v reálném světě a nevěřím, že je to jen otázka prostého počtu uživatelů. Tam budou ve hře mechanismy, které to vzájemné nepřátelské chování vysloveně podněcují. Jeden z viditelných rozdílů mezi Facebookem a Twitterem na jedné straně a těmi banálními diskusemi na straně druhé je, že ty supertoxické servery vydělávají hodně peněz prodejem reklamy. Což znamená, že musejí svoje uživatele maximálním způsobem zaujmout a přimět je, aby tam strávili co nejvíce času. Zároveň mají silnou motivaci ty uživatele do detailů znát, vědět o nich, co je naštve, zaujme nebo potěší. Tím mohou prodávanou reklamu co nejpřesněji zacílit. Jenže čím se nejlíp připoutá uživatel k obrazovce? Emocemi. Podrážděním nějaké části mozku, která silně zareaguje. A jelikož silná emoce je vztek, příslušné algoritmy už se postarají o to, aby vám zobrazily něco, o čem vědí, že to na vás bude působit. Pekelná kombinace, zvlášť pokud jste ten typ člověka, který se zajímá o politiku. Před pár dny jsem narazil na blogový příspěvek nějakého programátora. Autor psal o Twitteru a o tom, jak se marně snažil překonat mechanismy, které mu servírovaly na zeď provokativní statusy. Zmiňoval přitom jeden tweet, který mu neustále znovu a znovu vyplouval na vršek stránky. Text onoho tweetu byl snadno zapamatovatelný, takže jsem jej našel okamžitě. Schválně posuďte jeho přínos debatě a lidstvu vůbec: Pak se nemáme prát a žrát, že? Kavalerie zkázy Správná apokalypsa má čtyři jezdce, v klasickém pojetí Mor, Válku, Hladomor a Smrt. U Twitteru a Facebooku jde ovšem o zcela jinou kavalerii zkázy. * Lajk čili srdíčko, psychologická droga zejména pro ty uživatele, kteří mají vnitřní potřebu být vidět, nebo trpí nějakými problémy se sebevědomím. Čím více lajků, tím větší závislost. Ne všichni jsou na to stejně citliví, ale úplná imunita je vzácná. Pozoruji to i sám na sobě, a to na tom Twitteru moc nevisím. * Tlačítko Sdílet, základní faktor všech shitstormů. Bez něj by dnešní Digitální Moloch byl tak desetinou toho, co je. Bez tohoto tlačítka je organizace virtuálního lynče daleko namáhavější prací a většina lidí by se do toho ani nepouštěla. Schválně zkuste poštvat tisíc lidí na nějaký cíl pomocí esemesek. * Notifikace o tom, že vám někdo odpověděl, zmínil vás, nasdílel. Fungují jako řetěz držící vás u boudy v případě, že byste od ní chtěli odběhnout. Vracejí vás zpátky do konverzace, kterou byste jinak třeba opustili nebo na ni úplně zapomněli, a tím zároveň zvyšují míru vaší emocionální investice. Pokud se s nějakými idioty hádáte dvě hodiny, začne vám téma debaty připadat mnohem důležitější, než kdybyste nad ním strávili pět minut. * A konečně Algoritmus, který vám tak chytře podstrkává věci k zaujetí, případně nasrání, pokud byste náhodou byli zrovna duševně nevytížení. Hm. Na začátku tohoto článku jsem přirovnával Twitter a spol. k vysokoprocentní kořalce. Možná je to podcenění a správným přirovnáním by byl fentanyl. Na tomhle místě se hodně čtenářů usměje a řekne si, že lidi přeci nemusejí být tak pitomí, aby na podobné servery vůbec lezli – a když už jsou, tak dobře jim tak. To je ale poněkud krátkozraké myšlení člověka, který nemá pro tenhle typ virtuální drogy receptory. Dost možná je té citlivé a zaháčkované populace skutečně menšina; ale to neznamená, že se následky nepřelijí ven. Šílenství letošního jara a léta, se vším tím svrháváním soch, vytloukáním výloh a peticemi požadujícími něčí obřadnou likvidaci, naznačuje, že k velkým společenským otřesům není zapotřebí zasáhnout 51 procent lidí. Předem říkám, že zatím nemám sebemenší tušení, co s tím. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-02-12 13:40:35
Památník národního písemnictví a ministerstvo kultury vyhlásily nominace na ceny za nejlepší knižní design v soutěži Nejkrásnější české knihy roku 2019. Mezinárodní výtvarná a technická komise vybrala přes padesát knih v sedmi kategoriích. Letos se do soutěže přihlásilo rekordních 313 knih vytvořených českými designéry, ilustrátory, nakladateli a tiskaři. „Kvůli technickým nedostatkům jsme tentokrát nemuseli vyřadit ani jednu publikaci,“ hodnotí úroveň přihlášených knih předseda technické komise Josef Sedláček. „Kvalita je vysoká také díky technologiím, mnohem častěji se využívá například 3D tisku nebo jiné způsoby originálního zpracování knižních desek. Celková úroveň letošního ročníku je nepochybně nejvyšší za poslední dobu.“ „Těší mě neustále se zvyšující úroveň českého designu, jak je vidno ve všech kategorích. Letos jsme nejvíce váhali v kategorii krásné literatury, hodnocení je ale vždy subjektivní. Podle mého názoru netvoříme soutěž proto, abychom bez diskuse představili nejkrásnější knihy Česka. Naopak, hodnotíme je, abychom vytvořili výchozí bod pro další diskusi o směřování knižního designu,“ okomentoval aktuální ročník soutěže polský grafik a typograf Tomasz Bierkowski, předseda výtvarné komise. Vyhlášení výsledků Nejkrásnější české knihy roku 2019 se uskuteční 23. dubna v Praze v CAMP – Centru architektury a městského plánování, kde bude možné si vítězné i nominované knihy prohlédnout. Autory katalogu a vizuální podoby ceremoniálu 55. ročníku soutěže Nejkrásnější české knihy roku jsou grafičtí designéři Martin Odehnal a Štěpán Malovec, kteří v minulém roce zvítězili v kategorii Katalogy. Na jubilejní ročník soutěže letos naváže i výstava v letohrádku Hvězda, koncipovaná jako setkání nejkrásnějších knih z pěti evropských zemí – Česka, Slovenska, Polska, Švýcarska a Německa. V soutěži Nejkrásnější české knihy roku je hodnoceno grafické, ilustrační a polygrafické zpracování knih vydaných v českých nakladatelstvích a vytištěných v českých tiskárnách vždy za poslední kalendářní rok. V každé z kategorií jsou vyhlašována tři místa, první je ministerstvem kultury honorováno částkou 50 tisíc korun. Památník národního písemnictví dále vyhlašuje Cenu Arna Sáňky určenou pro studenty a spolu s Uměleckoprůmyslovým museem v Praze oceňuje i mladé grafiky ve věku do 30 let. Své ceny udělují také Spolek českých bibliofilů, SČUG Hollar, Unie grafického designu a Svaz polygrafických podnikatelů. Památník národního písemnictví organizuje soutěž pravidelně od roku 1965. Nominované knihy Odborná literatura Dita P. Dětem (Dita Pecháčková) Jaroslav Benda 1882–1970 (UMPRUM, Masarykova univerzita Brno) Jdi na venkov! (Arbor Vitae, Artefactum, Ústav dějin umění AV ČR) National Letters (Letter Books Marek Nedelka, UMPRUM) Sídliště Ďáblice (Spolek přátel sídliště Ďáblice) Španělský a Německý sál na Pražském hradě v 19. století (UMPRUM, Národní památkový ústav) Umění loutky (Nakladatelství Karel Kerlický – KANT) Ženy o ženách (wo-men, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně) Krásná literatura Big Joe (Take Take Take, Vyšehradskej jezdec) Čtyři knihy (Host) Houby z Yuggothu (Volvox Globator) Možnosti milostného románu (Host) Muž na pokraji vzplanutí (Host) Po troškách (Větrné mlýny) Struska (Větrné mlýny) Wenjack (Baobab) Literatura pro děti a mládež A JAKO ANTARKTIDA (LABYRINT / RAKETA) Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Meander) Atlas opravdových příšer (LABYRINT / RAKETA) Klub divných dětí (Host) Ó, ó, ó, vajíčko! (65. Pole) To je Jeruzalém (Baobab) To je metro, čéče! (Paseka) Tonča a krasojezdec (Běžíliška) Učebnice pro školy všech stupňů a ostatní didaktické pomůcky Alef, bet, teď! (Xao) Dvanáct ověřených metod pro rozvoj kolegiální spolupráce (Gender Studies, o. p. s.) Jak to ruplo (TIC BRNO, p. o.) Metafora a médium (FUD UJEP v Ústí nad Labem) Můj atlas hub (Zuzana Šuleková – Pipasik) Proč umění? (Máš umělecké střevo? z. s.) SHIT TITS FUCK CUNT (Deset Deka Dekadence) Šok! Hrůza! Média! (CPress) Knihy o výtvarném umění Diktátor času (Národní filmový archiv, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy) LITERATURA (Revolver Revue) Petr Babák (UMPRUM, Moravská galerie v Brně) Posel z Dálného východu (Národní galerie Praha) Pracoval jsem mnoho (Nadační fond 8smička) RAT ART (Roman Franta, Galerie Havelka) Svoboda + Palcr: Vidět sochy (Artefactum, Ústav dějin umění AV ČR) Šílený Hedvábník (UPM, Nakladatelství Slovart) Katalogy 1989 (Národní galerie Praha) A Cool Breeze (Galerie Rudolfinum) Devětsil 1920–1931 (Galerie hlavního města Prahy) EXTYPO (Arbor Vitae) KRAJINOW (Muzeum umění a designu Benešov) Kuna nese nanuk (Nadační fond 8smička) Myšlenková dílna / Think Shop (designcité+) Vrchovina, krabatina, mrchovina (Nadační fond 8smička) Bibliofilie a autorské knihy Auta (Artmap) Lolita (Paseka) Malíř a mor / Le peintre et la peste (Arbor Vitae) První poslední (Kateřina Šedá) Squadron (BiggBoss) Střepník (Mikoláš Axmann) Šumperák (POSITIF) Vzpoura sládků (Teapot) Cena Arna Sáňky – studentské práce Bible na jeden rok (Marie Čižmárová, Fakulta multimediálních komunikací, UTB ve Zlíně) Hobit (kolektiv studentů, UMPRUM) Není drak jako drak (Jana Náhliková, Fakulta multimediálních komunikací, UTB ve Zlíně) Prozíravý tarot (Eva Havlová, VOŠG a SPŠG Hellichova) Přichází jaro (Ilja Bazhanov, FUD UJEP v Ústí nad Labem) Útlum (Markéta Michalčíková, UMPRUM) {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-03-09 10:04:18
Vrátil úřadu vážnost, míní vláda. Opozice Pavla kritizuje za „aktivismus“
Je lidský, prozíravý a nadstranický. Spolupráci s prezidentem Petrem Pavlem, především v zahraniční politice, představitelé vládních stran po jeho prvním roce ve funkci chválí. Opozice nesouhlasí a hledá pozitivní slova jen těžko. Vadí jí, že se prezident proti krokům kabinetu Petra Fialy (ODS) nevymezuje.
Čas načtení: 2024-05-21 11:28:00
Švédsko bylo dlouho považováno za průkopníka bezhotovostní společnosti. Centrální banka Riksbank však nyní koriguje tuto strategii a zdůrazňuje potřebu zachovat hotovostní platby. Je to prozíravý krok směřující k vyváženému platebnímu systému....
Čas načtení: 2024-11-27 15:45:00
Londýn 27. listopadu 2024 (PROTEXT) - • Depa bude řídit objevování a zavádění nových technologií, které pomohou řešit obchodní výzvy a s důvěrou utvářet budoucnost• Přináší hluboké zkušenosti s určením nových způsobů, které mohou prakticky pomoci transformovat podnikání prostřednictvím inovačního myšlení a změny kulturySpolečnost EY dnes oznámila, že s okamžitou platností jmenovala Joea Depu novým globálním ředitelem pro inovace společnosti EY. V rámci této funkce bude stát v čele aplikovaných inovací, které pomohou zlepšit poskytování služeb a povedou týmy EY ke zkoumání a vyřešení obchodních problémů.Depa přichází do organizace EY v klíčovém okamžiku, kdy řada vznikajících technologií mění podobu podniků a průmyslových odvětví a vytváří množství nových výzev a příležitostí. Aby organizace EY udržela krok s vývojem, pokračuje ve významných investicích do oblastí, jako je umělá inteligence (AI), kvantová výpočetní technika a blockchain, a nedávno vytvořila globální poradní radu pro umělou inteligenci EY.ai.Ve své nové funkci bude Depa řídit globální inovační strategii organizace. Ta bude zahrnovat dohled nad úsilím o úspěšné zavádění nových technologií do konkrétních obchodních aplikací, a to jak interně, tak v rámci práce členských firem EY s klienty.Raj Sharma, globální řídící partner EY pro růst a inovace, říká:„V dnešní době neustálé nejistoty si úspěch vyžaduje prozíravý přístup a ochotu přijímat odvážná rozhodnutí, která jsou základem inovativního myšlení. Jsme velice rádi, že Joe má hluboké zkušenosti a znalosti v oblasti umělé inteligence a dat a může vést náš strategický přístup k inovacím, aby týmy EY mohly pomáhat klientům utvářet jejich budoucnost s větší důvěrou."V průběhu posledních deseti let Depa úzce spolupracoval s vedoucími pracovníky a představenstvy, aby uvedl na trh inovativní produkty a služby, zlepšil zkušenosti klientů a zaměstnanců a pomohl zvýšit provozní efektivitu pomocí technologií. Naposledy působil jako prvně jmenovaný ředitel pro data a umělou inteligenci v jedné přední vysokoškolské a zdravotnické organizaci. Na univerzitě pomáhal prosazovat gramotnost v oblasti umělé inteligence, spustit program odpovědného řízení umělé inteligence a umožnit vytvoření bezpečného datového základu. Předtím působil jako vrchní výkonný ředitel a globální vedoucí pracovník pro data a umělou inteligenci v jedné globální nadnárodní společnosti poskytující profesionální služby. Tam vedl tým AI stratégů a datových inženýrů při vývoji a zavádění nových produktů a služeb.Joe Depa, globální ředitel pro inovace společnosti EY, říká:„Jsem opravdu nadšen, že se mohu připojit k organizaci, která se plně věnuje transformačnímu potenciálu vznikajících technologií. Těším se na spolupráci s týmy a klienty EY, která jim pomůže uplatnit inovace odvážnými a novými způsoby, jež pomohou vytvářet hodnoty pro klienty prostřednictvím dat, umělé inteligence a nových technologií, a učinit tak svět lepším."Depa je uznávanou vedoucí osobností myšlenkového vývoje v oblasti umělé inteligence. Byl oceněn jako jeden z „50 nejlepších globálních vedoucích představitelů" organizací Světový summit AI a získal mimo jiné ocenění „Myšlenka měnící svět" společnosti Fast Company.Další informace naleznete na adrese: ey.com.O společnosti EYEY vytváří lepší pracovní svět tím, že produkuje nové hodnoty pro klienty, lidi, společnost a planetu a zároveň buduje důvěru v kapitálové trhy.Díky datům, umělé inteligenci a pokročilým technologiím pomáhají týmy EY klientům s důvěrou utvářet budoucnost a vyvíjet odpovědi na nejpalčivější problémy dneška i zítřka.Týmy EY pracují v celém spektru služeb v oblasti pojišťovnictví, poradenství, daní, strategie a transakcí. Týmy EY, poháněné znalostmi jednotlivých odvětví, globálně propojenou multidisciplinární sítí a různorodými partnery v ekosystému, mohou poskytovat služby ve více než 150 zemích a teritoriích.Vše pro to, abychom s důvěrou utvářeli budoucnost.EY je spjata s globální organizací a může se také vztahovat na jednu nebo více členských firem Ernst & Young Global Limited. Každá z nich je samostatným právním subjektem. Ernst & Young Global Limited, britská společnost s ručením omezeným, neposkytuje služby klientům. Informace o tom, jak společnost EY shromažďuje a používá osobní údaje, a popis práv, která mají fyzické osoby podle právních předpisů o ochraně osobních údajů, jsou k dispozici na adrese ey.com/privacy. Členské firmy EY nevykonávají právní praxi tam, kde to zakazují místní zákony. Další informace o naší organizaci naleznete na stránkách ey.com.Tuto tiskovou zprávu vydala společnost EYGM Limited, členka globální organizace EY, která rovněž neposkytuje žádné služby klientům.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2567765/EY_Joe_Depa.jpgLogo - https://mma.prnewswire.com/media/381362/EY_Logo.jpgKONTAKT: Eric Minuskin, EY Global Media Relations, +1 908-770-9758, eric.j.minuskin@ey.com
Čas načtení: 2024-12-02 11:00:00
KVÍZ: Koruna i Nejtemnější hodina aneb Churchill ve filmu. Jste filmový expert?
Winston Churchill je impozantní postavou moderních dějin. V paměti ho mnozí mají jako razantního muže s doutníkem a proslulým gestem symbolizujícím vítězství. Dvojnásobný britský premiér a prozíravý vojevůdce, od jehož narození uplynulo tento víkend 150 let a který sehrál klíčovou roli během druhé světové války, má však mnohem více tváří. Některé z nich zachytily filmové příběhy, v nichž se objevil. A není jich málo. Jak dobře se vyznáte v hercích, kteří jej ztvárnili na stříbrném plátně nebo obrazovce? A co museli absolvovat, aby byli ve své roli uvěřitelní? Je mezi nimi i váš oblíbenec? Zkuste si náš kvíz.
Čas načtení: 2024-12-02 11:00:00
KVÍZ: Koruna i Nejtemnější hodina aneb Churchill ve filmu. Jste filmový expert?
Winston Churchill je impozantní postavou moderních dějin. V paměti ho mnozí mají jako razantního muže s doutníkem a proslulým gestem symbolizujícím vítězství. Dvojnásobný britský premiér a prozíravý vojevůdce, od jehož narození uplynulo tento víkend 150 let a který sehrál klíčovou roli během druhé světové války, má však mnohem více tváří. Některé z nich zachytily filmové příběhy, v nichž se objevil. A není jich málo. Jak dobře se vyznáte v hercích, kteří jej ztvárnili na stříbrném plátně nebo obrazovce? A co museli absolvovat, aby byli ve své roli uvěřitelní? Je mezi nimi i váš oblíbenec? Zkuste si náš kvíz.
Čas načtení: 2024-12-11 10:30:00
Kde jsou šance pro ruskou demokratizaci? Pomoci by mohla podpora ruské diaspory
Před téměř třiceti lety, po pádu Berlínské zdi a po sametové revoluci v Praze, vznesl český prezident Václav Havel k americkým kongresmanům prozíravý apel: „Nejvíce nám pomůžete, když pomůžete Sovětskému svazu na jeho nezvratné, ale nesmírně...