EUR 25,145 || 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || Martin Macík obhájil vítězství v kategorii kamionů na Rallye Dakar. Pětatřicetiletý pilot při třinácté účasti na slavné soutěži navázal na loňský triumf. První dojmy po návratu domů a zážitky ze 47. ročníku nejslavnější dálkové rallye bude český závodník vyprávět na tiskové konferenci v pondělí 20. ledna 2025 od 13:00 v přímém přenosu na iDNES.cz.
Čas načtení: 2021-03-04 18:18:09
Ediční řadu Dílo Karla Engliše zahajují vzpomínky na Masaryka
Ediční řada Dílo Karla Engliše přinese nevydané spisy významného národohospodáře a státníka. První publikace této řady a zároveň první svazek Englišových pamětí jsou Vzpomínky na T. G. Masaryka, které vycházejí v tištěné podobě, jako audiokniha i jako e-kniha. Englišovo vyprávění popisuje dobu od roku 1900, kdy se autor s Masarykem setkal poprvé, do roku 1937, ve kterém Masaryk zemřel. S prvním prezidentem Československa prožil Engliš vrcholnou etapu svého života jako vědec i národohospodář. Stal se prvním rektorem brněnské univerzity, šestkrát byl jmenován ministrem financí a v roce 1934 guvernérem Národní banky Československé. „Vztah těchto osobností byl mimořádný, plný vzájemné úcty. Nechyběl v něm ani humor a upřímný zájem o druhého. Z jednotlivých epizod a příběhů se čtenář rovněž dozví mnohé o době, jejím kulturním ovzduší a politickém zákulisí,“ říká Alena Mizerová, ředitelka Nakladatelství Munipress Masarykovy univerzity. Tímto počinem však plány nakladatelství teprve začínají. Ediční řada v sérii Pocta osobnostem zahrnuje odborné i osobně laděné texty, jež čekaly řadu desetiletí v soukromých i veřejných archivech, a také množství unikátních doprovodných materiálů. V rámci získávání a zpracovávání těchto podkladů Nakladatelství Munipress úzce spolupracuje se všemi zakládajícími členy Spolku přátel Karla Engliše. „Spolek sdružuje zástupce rodiny, akademické obce i lokální patrioty. Každý z nás má ke Karlu Englišovi odlišnou vazbu a každý může přispět jiným způsobem; všechny nás ale těší, že můžeme Nakladatelství Munipress účinně pomáhat v jeho záslužné a náročné práci,“ říká předseda spolku Vít Pokorný. Nakladatelství a spolek nyní společně připravují vzpomínkovou knihu s pracovním názvem Tož poslouchejte, jak jsme budovali republiku. Jejím vydáním v červnu letošního roku chtějí připomenout 60. výročí úmrtí Karla Engliše. Dále se čtenáři mohou těšit mimo jiné na Velkou logiku, stěžejní dílo v Englišově tvorbě i v kontextu ekonomie 20. století. Ukázky lze prolistovat na portálu Munispace. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2024-12-27 12:00:16
Nezbytné aplikace, které musíte mít v Galaxy Watch
Audible: Audio Entertainment S Audible máte celý svět příběhů přímo na zápěstí. Ať už jste milovníci sci-fi, fantasy, romantiky nebo raději relaxujete u meditačních audioknih, Audible má pro vás to pravé. Poslouchejte své oblíbené podcasty, audioknihy namluvené hvězdnými hlasy nebo se nechte unášet originálním zvukem. Procházejte tisíce titulů, objevujte nové příběhy a autory a poslouchejte kdykoliv a kdekoliv. S Audible si můžete užít zvukovou zábavu v té […]
Čas načtení: 2011-11-22 00:00:00
Poslouchejte hudbu zdarma s Grooveshark
Jestliže jste už došli k názoru, že dnešní rádia se nedají poslouchat, a vaše hudební kolekce zabírá na poličce (popř. na pevném disku) jen zanedbatelné místo, vyzkoušejte službu Grooveshark. Ta slouží pro bezplatných online poslech hudby. Jediné, co k poslechu hudby potřebujete, je připojení k inte ...
Čas načtení: 2021-03-24 00:00:00
Louis Vuitton Tambour Street Diver: ve znamení ulice
Milovníci hodinek poslouchejte, máme tu něco pro vás! Luxusní francouzská módní oděvní značka Louis Vuitton letos vydává novou řadu prvotřídních hodinek s názvem Tambour Street Diver. Louis Vuitton tak vstupuje do světa exkluzivních sportovních hodinek, které se hodí jak do posilovny, tak do práce n ...
Čas načtení: 2011-10-11 16:00:00
Rádio City a módní značka s.Oliver právě oblékají Prahu!
Výjimečný V.I.P. night shopping s módní značkou s.Oliver proběhne ve středu 2. 11. 2011 Propadáte podzimní depresi a nic vám nepomáhá? A co nákupy, také nic? A co nákupy zadarmo? To už by mohlo zahnat ponurou podzimní náladu. Co pro to musíte udělat? Je to jednoduché, poslouchejte na frekvenci 93,7 ...
Čas načtení: 2012-05-02 00:00:00
Předmluva Drama v Domažlicích proběhlo v sobotu 28.4. s celkovým počtem dvanácti účastníků a dvou organizátorů. Byla to jakási jednodušší šifrovačka spojená s pár akčními prvky (které se příliš nepovedly). Hra byla založená na následujícím příběhu. Jediné, co k vyřešení úkolu potřebujete je dobrý nápad a mapa Domažlic. Celá story je trochu upocená - chtěl jsem z toho udělat veledílo, ale trochu jsem nestíhal, málo spal a tak vzniklo, co vzniklo… 1. stanoviště Slunce pomalu klesalo k obzoru a svítilo muži přímo do očí. Příliš to nevnímal, jen bez přemýšlení sáhl po stínítku a pokračoval v rychlé jízdě. Spěchal. Seděl za volantem celý den a pomalu se blížil k cíli své cesty. Vyrazil jakmile obdržel zprávu, zastavil jen párkrát. Ve městě snížil rychlost jen nepatrně, první křižovatkou projel za hlasitého troubení ostatních aut, které jakoby ani neslyšel. Pak přeci jen trochu zpomalil, aby se rozhlédl po názvech ulic. Nic mu neříkaly, nebyl ve městě už pár desítek let. Ulice, které tenkrát znal, se teď patrně jmenovaly docela jinak. Zastavil u chodníku: "Dobrý den," zavolal na pána stojícího na chodníku, "potřeboval bych poradit, jak se dostat…" Zbytek věty se ztratil v hluku projíždějícího kamionu. Patrně neslyšel, pomyslel si a chystal se otázku zopakovat, když tu pán spustil. "V svět jsem vstoupil, doufaje, že dnové moji vzejdou zlatý jako máj; jaký mladosti mně slibovali snové, takový že najdu v světě ráj. Než ach brzo, příliš brzo přešli," odmlčel se. "Promiňte, ptal jsem se…", zkusil to znovu muž sedící v autě. "Já vím, já vím, vždyť vám to povídám," usmál se člověk se na chodníku, "Teď pozorně poslouchejte, kudy dál: Za trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý, šel v ledu - ale v duši věčný máj, šel vichřicí - však slyšel zpívat kosy, šel pouští - a měl v srdci perly rosy. Za trochu lásky šel bych světa kraj jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí. Na shledanou, " a pokračoval pomalu dál svou cestou. Muž v automobilu procedil mezi zuby něco nepříliš slušného, ale protože v dohledu nebyl nikdo další, koho by se mohl zeptat, seděl a přemýšlel. Pak se podíval na ceduli s názvem ulice, usmál se, pomalu projel pár ulicemi a na konci jedné zastavil a zamířil k vrátnici. Řešení je v poznámkách pod čarou.1 2. stanoviště "Dobsrý den," oslovil muž z automobilu sleečnu za okénkem, "jsem Mareš, Marek Mareš. Přijel jsem…" "Čtvrté patro, pokoj 234," slečna ani nevzhlédla. Marek se chvíli pokoušel najít výtah, po chvíli to ale vzdal a raději vyběhl po schodech. Před pokojem se vzastavil. Zhluboka se nadechl a zaklepal. "Tak jsi dorazil," uvítala ho ve dveřích žena, která vypaedala, jako kdyby pár nocí nespala. Tvář měla strhanou, kruhy pod očirma, vlasy se snažila narychlo uhladit. Marka překvapila barva její kůže, připomínala mu starý zežloutlý papír. Příliš nezdržoval a pokračoval rovnou do pokoje. Byl průměrně zařízený a vypadal udržovaně, Marek ale ihned zaznamenal zatuchlý zápach místnosti. Uprostřed stáhla postel. "Jak je mu?" zepřtal se ženy, která mu otebvřela. Neodpověděla, do očí jí vrhkly slzy a ona schovala obličej do dlaní. Marek pokročil blíže k posteli, u které seděl muž držící starce za ruku. "Neměl jsi jezdit," otočil se muž na Marka. "Je to můj otec," odvětil. "Ty jsi svého otce távno ztratil. Zřekl ses ho. Zřekl jsi se nás všech!" Marek neodporoval. Tiše stál a díval se na umírajícího muže na posteli. Ten pomalu otevřel ooči a prázdným pohledem se zahleděl před sebe. "Už tu je?" zašeptal tiše. "Ano, tati, přijel." odpověděl muiž u postele. "Marku, já ti odpustil," pokračoval tedy pomalu, "usmiřte se s bratrem. Co bylo moje, bude vaše. Buďte zajedno a pokračuvte v mém díle. To je mé poslední přání. A teď běžte, chci být sám." Řešení opět pod čarou.2 3. stanoviště Lidé pomalu procházeli brankou, nasedali do aut a odjížděli. Obloha byla šedá, foukal studený vítr a nikdo proto zbytečně nepostával - i smuteční kondolence byly dnes nezvykle stručné. "Jak dlouho tu ještě zůstaneš?" zeptal se Marka bratr. Oba stáli před brankou a podávali si ruce s odcházejícími. "Pár dnů, možná týden." "Jestli chceš, můžeš se z hotelu přesunout k nám domů, místa máme dost," navrhl bratr. "Díky, brácho, ale raději ne. Rád se vracívám v nocích pozdě," usmál se Marek, "všiml jsem si, že Vlastě není úplně nejlépe a tak vám raději nechám váš klid." "Dobře, jak chceš," na chvíli se odmlčel. "S Vlastou se to táhne už déle," odkopl kamínek do křoví, "navíc teď pár nocí špatně spala, vždyť víš. Říká mi, že to není nic vážného, ale já už jí moc nevěřím - poslední dobou jezdí čím dál víc do nemocnice. Tak ať mi neříká, že to nic není. Alespoň že Adam je už starší, už se o sebe postará sám." "To je dobře. Kolik už mu vlastně je?" pokračoval Marek v konverzaci, i když bylo na první pohled znát, že si oba povídají jen z povinnosti. "Za měsíc mu bude jedenáct." Chvíli postávali mlčky a vyprovázeli poslední odcházející. Jakmile odešel i poslední, nasedli do auta a vraceli se domů. "Chceš zavést k hotelu?" "Jo." Ze schodů ještě Marek zamával na projíždějící auto a pak vkročil dovnitř. Pomalu vycházel po schodech. Pokoj měl skoro až nahoře a výtah opět nikde nenašel. "To je zvláštní," pomyslel si, když se seshora podíval na točité schody, "asi moderní architektura." Řešení pod čarou.3 4. stanoviště To, že otcovu poslední vůli nedodrží, bylo Markovi jasné od prvního okamžiku. Celé jeho podnikání považoval za ztrátu času. Kdysi to chtěl zkusit. Rozjet obchody podle svých představ. Brzy ale narazil a protože nechtěl ustoupit ani on ani jeho otec, skončilo to dvacetiletým vyhnanstvím. Dodnes si na ten den vzpomínal. Chtěl se svého dědictví co nejdříve zbavit a že se to Lukášovi, jeho bratrovi, nebude líbit, si byl jistý. Vždycky to byl jen tátův poslíček, pomyslel si a nahlas si odfrkl. Ničeho nedosáhl a s jeho vedením půjde podnik do bankrotu. Dříve nebo později. Tím si byl jist. Stačilo pár telefonátů, aby obvolal několik svých známých, sehnal důležité kontakty a pustil se do vyjednávání. To míval nejraději. Když se do toho pustil, dokázal nakupujícího zatlačit tak do kouta, že raději na jeho návrh přistoupil, i když byl pro něho nevýhodný. Tentokrát však doufal, že bude mít celou transakci co nejdříve z krku. První zájemce nebydlel daleko. Marek se rozhodl, že nebude vyjíždět s autem z garáže a raději si udělá po městě kratší procházku. Marek dorazil na místo ještě dříve očekával. Před domem seděl na silnici chlapeček a kreslil si cosi křídou po zemi. Markovi se to na první pohled zdálo jako jakýsi druh skákacího panáka, ale když se na kresbu díval déle, už si tím tolik jistý nebyl. "Zajímavé, hochu, a co to je?" nedalo mu to, aby se nezeptal. "To, to, to nic není. Nic!" odpověděl překvapeně chlapeček a rychle zmizel v domu. Řešení pod čarou.4 5. stanoviště "Tak jsme dohodnuti," seriózně oděný pán vstal a podával Markovi ruku, "pokud chcete, mám již připravenou smlouvu, stačí už jen doplnit drobnosti a můžeme to podepsat, ať to máme z krku, co říkáte?" Radostí téměř zpíval vše, co řekl. Právě mu padla do klína celá konkurence, kterou ve městě ještě vůbec měl. Nečekal, že se bude dědic podniku tak rychle chtít své části zbavit a ještě za takovou nízkou částku. Nezískal sice většinu, ale i se získanou částí měl v podniku velké slovo. "Co kdybychom se na to něčeho napili?" nabízel s úsměvem sklenku. "Rád, proč ne." nenechal se Marek příliš dlouho přemlouvat. Chvíli v tichosti vychutnávali hnědou tekutinu, s rozkoší ji převalovali v ústech a znalecky přikyvovali. "Čím se vůbec vy, pane Mareši, zabýváte?" otázal se pán po chvíli. "Ale to víte, doba je těžká, musím brát, co je. Chvíli pomáhám tam, chvíli onde. Naštěstí mám pár přátel, kteří mi rádi pomohou. Nemohou příliš, jenom občas. Domluvit zakázku, vyjednat kontrakt, uzavřít obchod," odpověděl Marek trochu úlisným tónem. "Chápu, je dobře mít přátele na správných místech," mrkl na něho pán za stolem, "také bych občas ocenil mít pár známých." "Za menší provizi, proč ne…" Pán se hlasitě zachechtal: "Vy se mi líbíte, pane Mareši. Myslím, že spolu budeme moci ještě párkrát dobře spolupracovat." Marek s úsměvem přikývl a chvíli tiše upíjel ze sklenky. "Máte zajímavý kalendář," poznamenal, když jeho zrak utkvěl na předmětu na stěně. "A, ano, čísla, to je moje záliba." "Dávají nějaký smysl, nebo je to pouze umělecký výtvor?" "Jistě, mají smysl. Pro každý měsíc musí být vybrána správná čísla. Jsou čísla krásná a méně krásná, jsou čísla sudá a čísla lichá. Některá čísla mají svůj vlastní význam." "Ach tak," odtušil a raději se už více neptal. 139173957139577917395779173957199937193755319373 131322335791359871359173102113193740202401913997 197392493791734869371937007371734243797395391777 119739283739302960337192837113744039373933937393 133939988933001970239364713939902039173391719939 539173554034491539049489335933350423333915359331 139339935424551955144495757153539102202489191999 139173957139577917395779173957199937193755319373 Srpen Řešení pod čarou.5 6. stanoviště "Nechceš někam hodit?" Žena se překvapeně ohlédla, aby zjistila, kdo na ni mluví. "To bys byl hodný," odpověděla, jakmile muže v autě poznala, "myslela jsem, že už jsi odjel." "Chtěl jsem, ale obchodní záležitosti mne trochu zdržely. Musel jsem se zbavit dědictví, to víš." Žena ustrnula. "Tys to prodal?" zeptala se po chvíli tiše. "Jo. Nebudu nic předstírat, ale po těch pár dnech si s tvým mužem nerozumím o nic víc než před dvaceti lety. Brácha dokáže spoustu věcí, jen obchodovat ne. A tak se nechci dívat, jak jde podnik od desíti k pěti. Radši ať se s tím trápí někdo jiný." "Bude zuřit, víš to. Nabídl jsi mu vůbec svůj podíl?" Marek se usmál: "A co bych z toho měl? To bych mu ho mohl rovnou darovat. Kam vůbec chceš odvézt?" "Sem," řekla a podala mu mapku: Náhle jí ruka vystřelila k břichu a z úst se jí vydralo bolestné zaskučení. "Jsi v pořádku?" otočil se na ni znepokojeně Marek. "Jsem, jsem. Ale jeď, prosím, jeď rychle…" Řešení pod čarou.6 7. stanoviště "On to udělal! On to udělal!" běhal Lukáš, Markův bratr po pokoji, "jak si to mohl dovolit?" Do cesty mu přišla židle, kterou nasupeně odkopl stranou. Hned za ní letěly všechny papíry, které prudkým pohybem shodil ze stolu. "Uklidni se," řekla Vlasta potichu. "Uklidni se? Jak se můžu uklidnit? Teď, když mi vlastní bratr vrazil kudlu do zad? Mizera! Blbec!" Následovala ještě řada horších označení. Lukáš stále pobíhal po pokoji ode zdi ke zdi. Pak prudce otevřel skleněnou skříňku a nalil si skleničku plnou až po okraj. Vypil ji až do dna. "Debil jeden!" V rychlém sledu následovala ještě druhá a třetí sklenička. "Bude se smažit jako Hus. Bude se topit a neřekne ani slova! Já mu dám, já mu ukážu. Bude se plazit prachem dole po zemi." Náhle mu v očích zasvítilo: "Zastřelím ho!" "Přestaň," ozvala se Vlasta ještě potišeji, ale Lukáš ji neslyšel. "Zastřelím ho!" zařval hlasitěji. Pak se zachechtal a zařval to ještě jednou. Během toho, co se přehraboval v zásuvkách stolu se stále smál. Vyndal na stůl černou krabičku, otevřel ji a potěšeně se usmál. "To bude divadlo!" řekl a vyběhl za dveří. Vlasta pomalu vstala a došla do kuchyně. Tam si vzala hrst prášků a zapila je sklenicí vody. Pak si povzdychla a začala vytáčet číslo na telefonu. Řešení.7 8. stanoviště Dostali jste se až na samý konec dnešního příběhu. Jste překvapeni? Já velice. Nyní máte možnost zahrát si na Hercula Poirota. Zapojte své šedé buňky mozkové a označte vraha. Samozřejmě musíte, stejně jako pan Poirot, poskytnout náležité vysvětlení. Ale to už pro vás bude, po celodenních útrapách a bojováním s šiframi, legrace. Řešení, dole.8 Asi není překvapením, že řešení spočívá v dvou básních, které slyšel pán v autě jako nápovědu k cestě. První je úryvek z Máchova Máje, to by nemělo být až tak těžké poznat. Druhý básník není až tolik profláklý - nicméně pro gymplány z Klatov by to měla být hračka. Jedná se o Jaroslava Vrchlického, vlastním jménem Emila Frýdu. Pokud se podíváte na mapu Domažlic, nalezneta tam sousedící ulice Máchova a Vrchlického. Pokud půjdete nejdříve Máchovou, pokračovat budete až na konec ulice Vrchlického, dojdete až k penzionu pro důchodce. Tam bylo schováno pokračování. ↩ Druhá šifra byla patrně nejjednodušší. V textu se nacházelo očividně moc překlepů na to, aby to byla náhoda. Stačilo poskládat za sebe všechna písmenka, která byla špatně, aby byla vidět zpráva: "sever hřbitov". Po pohledu do mapy bylo opět jasno - zhruba na severu Domažlic se nachází židovský hřbitov. ↩ Tentokrát to bylo těžší. Všimnout si bylo potřeba několik věcí - zaprvé jsou některá políčka bílá, jiná kostičkovaná. Dále jsou některá oddělená jednoduchou čárou, jiná dvojitou. Pak také schodiště netvoří spirálu, ale soustředné kružnice. A pak už je to jednoduché - první nápad je vždy vyzkoušet morseovku. A kupodivu je to nápad správný. Bílá políčka jsou tečky, tmavá políčka jsou čárky, dvojitá čára odděluje písmena a v každém mezikruží je právě jedno slovo. Po převedení vychází zpráva "hriste 500 metru". ↩ Čísla evokují vzpomínky na staré spojování, kdy vždy vyšel nějaký obrázek. Tady to bylo něco na tento způsob, jen o malinko komplikovanější. Nestačilo spojovat čísla. Musely se spojovat středy příslušných kružnic. Potom se z čmáranice vylouplo "BUS 4". ↩ Opět něco jednoduššího. Na první pohled je převaha lichých čísel. Sudé musíte chvilku hledat. Když si je zabarvíte, vyleze vám z obrázku kód "WC". Co s tím už není těžké domyslet. Srpen ještě napovídá přibližný směr (jihovýchod). ↩ Opět nic složitého, stačilo se dobře podívat na mapu a ulice Domažlic opravdu na jednom místě podobný tvar tvořily. Jen byl trochu jinak otočený. Cílovým místem pak byla nemocnice. ↩ Tentokrát zaujmou slova psaná kurzívou: Hus, topit, dole. Co by mohla znamenat? Opět pomůže pohled do mapy - nedaleko se nachází Husův park. A v něm dva rybníčky, k čemu jinému by mohlo vést "topit"? Poslední slovíčko naznačuje, že se bude jednat o ten jižnější. ↩ S odhalením vraha začneme pěkně od konce. Kdo je oběť? V příběhu se vyskytují celkem tři živí muži. Marek, Lukáš nebo neznámý kupce podílu. Obchodníka z toho vynecháme - Lukáš by sice měl motiv vraždit, ale není zmínka o tom, že by identitu kupce znal, to, že bratr svůj podíl prodal, mu prozradila manželka. Další na pořadí je sám Lukáš. Proč by to nemohl být on? U oběti nebyla nalezena žádná zbraň, alespoň o tom není zmínka. Pistoli by si někdo musel odnést s sebou. To ještě není nic nemožného. Jenže kdo by měl motiv? Marek? Patrně by ničeho nedosáhl. Pak tu kupec podílu, ten by motiv měl, ale slabý - sice by odstranil druhého vlastníka podniku, ale neměl by žádnou jistotu, že podíl získá. Ten tedy také ne. Poslední možností je manželka. A opět chybí motiv. Poslední možnou obětí je Marek. A je to asi možnost nejpravděpodobnější. Lukáš se dokonce vyjadřuje tak, že to vypadá, jako kdyby ho během pár minut měl zastřelit. Jenže oběť není zastřelena, je zabodnuta nožem. Proč by Lukáš měnil zbraň? Navíc vyběhl z domu v celkem silném afektu, patrně by Marka ani neměl šanci najít, možná by z něho dříve naštvání vyprchalo. Kdo může být vrahem dál? Kupec podílu k tomu také žádnou motivaci nemá. Zbývá manželka Lukáše, Vlasta. Z příběhu víme, že je vážně nemocná - má silné bolesti břicha, zežloutlou kůži. Jezdí často do nemocnice. Vypadá unaveně, pohuble. Těžko dohadovat, co za nemoc má, nejvíce to vypadá na rakovinu slinivky břišní, u které není příliš mnoho šancí na přežití. Vlasta tedy patrně ví, že umírá. Vidí manžela, který je silně odhodlán k vraždě, k vraždě vlastního bratra, který je černou ovcí rodiny už dlouhá léta a Lukáš k němu nic necítí. Bratra neměl v lásce, teď ho vyloženě nenávidí. Co by se stalo, pokud by na Marka náhodou narazil a zastřelil ho? Těžko by mohl vraždu zatajit. Jistých by tak měl pár let natvrdo. S manželkou, která umírá, a synem, kterému bude teprve jedenáct. Vlasta se tedy rychle rozhoduje. Zavolá Markovi a domluví si s ním schůzku. Možná se ho nejdříve snaží přesvědčit, aby z města odjel. Kdo ví. Je možné, že Marek nebere hrozbu vážně a Vlasta je donucena okolnostmi ke krajnímu řešení. Zachránit synovi alespoň otce. …to je autorské řešení. Samozřejmě k soudu bychom potřebovali důkazů o něco více. Pokud s řešením nesouhlasíte, ocením alternativní pohled ;) ↩
Čas načtení: 2021-10-28 15:13:27
Dopisy od mé indiánské dcery z peruánské Amazonie v době pandemie
Milí přátelé, příznivci přirozeného života a indiánů. Občas si zalistuji v mém deníčku zpráv uložených v počítači a často se vracím k poslednímu dopisu od Marisu z letošního června. Kdo neví, kdo je Marisu, nebo si nepamatuje na mé zprávy, tak poslouchejte. Indiáni Ece´je v peruánské Amazonii, v jejich osadě Palmareal, konkrétně její matka, mi ji v létě 2019 věnovali, ale já ji nechal ve svém domově, v pralese, a adoptoval ji jako svoji dceru. Mám radost, že je nejlepší žákyně v místní škole v její pralesní komunitě Palmareal na amazonské řece Madre de Dios. Tehdy jsem jí také slíbil, že ji budu z Prahy podporovat a pomáhat v době pandemie a v budoucnu ji zajistím i studie na pedagogické škole v Puertu Maldonadu s podmínkou, že se vrátí zpět do Palmareal jako učitelka další mladší generace: „Ahoj, jsem Marisu,“ psala mi v červnu 2021. „Když mi můj strýc čte tvůj dopis, cítím, že tvá slova mně dávají ještě větší chuť studovat a jsem klidná. Mohla jsem si přečíst ještě jednou tvoji zprávu, a je to to nejlepší, co se mi v životě stalo. Láska v jazyce ece´je je kia´ja! Jedna se řekne owee, dvě jsou beka a tři beka peejima. To pro tentokrát stačí. Přeji ti, abys na sebe dával pozor, protože já jsem tady v lese v pohodě. Vy nemáte les, který by vás ochraňoval. Dalším rokem jdu již do šesté třídy.“ Bylo to až dojemné, jak má starost o mé zdraví s tím, že jejich les je chrání a nás ne! Tehdy jsem ji odepsal: „Ahojky má drahá dceruško Marisu. Doufám, že jsi v pořádku, plná síly a zdraví. Každou chvíli si čtu, co jsi mi napsala nedávno v červnu. Jsi nejlepší holčička z celé Ameriky! Jsem hrdý na tvou inteligenci a krásu a mám radost, že ráda studuješ. V blízké budoucnosti půjdeš studovat pedagogiku do Puerto Maldonado, aby se z tebe stala učitelka pro tvoji komunitu Palmareal, kam se vrátíš. Doufám, že se uvidíme v příštím roce a zatím se učím od tebe poslaná slova owee, beka, beka peejima a především kia´ja. Díky, že máš starost o mé zdraví, snažím se opatrovat, abychom se brzy uviděli. Také ty se opatruj a jak píšeš: les tě chrání! Navždy můžeš počítat s moji pomocí a podporou. Mám tě moc rád! Očekávám tvou odpověď, abys mi napsala, co je u vás v Palmareal nového, u tebe a tvé rodiny. Ichahí óshi.“ A hle! Jak čtu její poslední zprávu, jako kdybych si vyvolal její další dopis. Marisu je dnes již jedenáctiletá dívenka! Safraporte, to to utíká! A zde je její čerstvý dopis z října 2021: „Dobrý večer můj tatínku, nyní v tomto měsíci začala epidemie neštovic, která je divoká v celé oblasti Madre de Dios. Ať mně a nás ochraňuje vůle mocných lesa. Navíc procházíme nedostatkem jídla, protože políčko naší rodiny bylo zatopeno a veškerá sadba zahynula. A to se stalo i jinde v Madre de Dios. S tím vzrostla i cena chleba, který potřebujeme dovést. A proto tě žádám o pozornost a pomoc. Přes den jíme jen dvakrát, někdy jen jednou denně nebo vůbec, ale díky lesnímu ovoci to jde. Nyní je období dozrávání ovoce chimicua. Je také málo ryb. Vzhledem k učení, tak tento měsíc se zahajuje školní docházka, ale jen semiprezenční. Právě jsem ve škole bez jídla, čekám, až se moje matka odpoledne vrátí ze sběru lesního ovoce. A tak ti upřímně děkuji za rychlou odpověď a pomoc, tatínku Ichahí óshi. Tvá dcera Marisu“ A se zprávou mi poslala svou fotku s uloveným divočákem huangana a ve vlasech s papouškem. Na druhé fotce je s maminkou a strýcem Césarem Jojajé Eriney, který je náčelníkem Palmareal. Ten má i notebook k posílání zpráv mé Marisy. Situace je u nich nyní poněkud dramatická. Je to dojemné, když čtu její dopis, ale tak funguje jejich život, jako u ostatních indiánů Amazonie, který je na jedné straně nádherný, svobodný, volný, přirozený, čistý, zdravý, ale na druhou stranu je tvrdý a jen ti nejsilnější tělem i duchem kráčí životem dál. Životem, kdy mají období úrody a hojnosti a období neúrody a nedostatku. Tak to v přírodě holt chodí! My nejsme od toho, abychom to soudili, ale ani abychom za ně jejich situaci řešili a takzvaně jim pomáhali. Každá pomoc je falešná pomoc! Ta nejlepší pomoc je nechat je na pokoji, ponechat jim jejich území, půdu, les, řeky, tak, jak to měli po tisíciletí, kdy nás nepotřebovali k ničemu, a přesto z nich vyrůstali nádherní lidé, ženy a muži. Nádherní „vládci“ Amazonie. Nyní jsme však k nim, před mnoha lety, vtrhli, krademe jim půdu, jejich území, abychom rabovali přírodní zdroje a bohatství pro sebe, pro naše pohodlí, pro náš bohatý život, který je však na jejich úkor. A navíc mezi ně zanášíme i v rámci falešné pomoci naše neblahé zvyky, peníze, politiku, TV, technologie a nemoci, a tak likvidujeme jejich dávnou kulturu, jejich kulturní dědictví i je samotné. Bohužel, ano, říkám bohužel, nyní nastala doba, kdy je jim třeba alespoň trochu pomoc, ale tak, aby to jejich způsob života moc neovlivnilo, aby i nadále zůstali žít v amazonském lese jako lovci, rybáři, sběrači a kopaničáři, aby i nadále žili svobodně a volně. Ano, je to složité, nicméně jsem usoudil, že mé Marisu a její komunitě finančně pomůžu. Je to přece moje dcera, i když ne biologická, je to její komunita, a tedy i moje. Nyní je v oblasti Madre de Dios, kde na řece Madre de Dios u bolívijských hranic leží i komunita Palmareal, kde jsem v roce 1973 žil osm měsíců a stal se členem jejich kmene jako Ichahí íshi, pravidelné období dešťů a v některých letech i velkých zátop. Tehdy se zaplaví políčka manioku a banánů, hlavních potravin zdejších indiánů. Někdy jsou záplavy menší, někdy, jako letos, větší. Současně se zvednutými hladinami řek je rybolov logicky velmi svízelný a často bezvýsledný. V tomto ročním období zbývá sběr lesního ovoce, jako chimicua (Pseudolmedia laevis), nebo se někdy zadaří lov zvěře, jako tohoto divočáka, což je potrava pro nejbližší rodinu a přátele v osadě na pár dní. Pevně věřím, že všichni členové mé komunity Ece´je v Palmareal, včetně mé Marisu a její rodiny, přežijí následky pandemie podobně jako současné období nedostatku. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-03-04 18:18:09
Ediční řadu Dílo Karla Engliše zahajují vzpomínky na Masaryka
Ediční řada Dílo Karla Engliše přinese nevydané spisy významného národohospodáře a státníka. První publikace této řady a zároveň první svazek Englišových pamětí jsou Vzpomínky na T. G. Masaryka, které vycházejí v tištěné podobě, jako audiokniha i jako e-kniha. Englišovo vyprávění popisuje dobu od roku 1900, kdy se autor s Masarykem setkal poprvé, do roku 1937, ve kterém Masaryk zemřel. S prvním prezidentem Československa prožil Engliš vrcholnou etapu svého života jako vědec i národohospodář. Stal se prvním rektorem brněnské univerzity, šestkrát byl jmenován ministrem financí a v roce 1934 guvernérem Národní banky Československé. „Vztah těchto osobností byl mimořádný, plný vzájemné úcty. Nechyběl v něm ani humor a upřímný zájem o druhého. Z jednotlivých epizod a příběhů se čtenář rovněž dozví mnohé o době, jejím kulturním ovzduší a politickém zákulisí,“ říká Alena Mizerová, ředitelka Nakladatelství Munipress Masarykovy univerzity. Tímto počinem však plány nakladatelství teprve začínají. Ediční řada v sérii Pocta osobnostem zahrnuje odborné i osobně laděné texty, jež čekaly řadu desetiletí v soukromých i veřejných archivech, a také množství unikátních doprovodných materiálů. V rámci získávání a zpracovávání těchto podkladů Nakladatelství Munipress úzce spolupracuje se všemi zakládajícími členy Spolku přátel Karla Engliše. „Spolek sdružuje zástupce rodiny, akademické obce i lokální patrioty. Každý z nás má ke Karlu Englišovi odlišnou vazbu a každý může přispět jiným způsobem; všechny nás ale těší, že můžeme Nakladatelství Munipress účinně pomáhat v jeho záslužné a náročné práci,“ říká předseda spolku Vít Pokorný. Nakladatelství a spolek nyní společně připravují vzpomínkovou knihu s pracovním názvem Tož poslouchejte, jak jsme budovali republiku. Jejím vydáním v červnu letošního roku chtějí připomenout 60. výročí úmrtí Karla Engliše. Dále se čtenáři mohou těšit mimo jiné na Velkou logiku, stěžejní dílo v Englišově tvorbě i v kontextu ekonomie 20. století. Ukázky lze prolistovat na portálu Munispace. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-03-28 18:20:41
Olga Stehlíková: Kařut & Řabach (ukázka z knihy)
Nejen u nás, i na planetě Praminda má velkou důležitost hláska Ř. Dvojčata Kařut a Řabach si musejí pohlídat nejen ji, ale také jeden druhého. Jak to dopadne s uneseným Kařutem? Najdou jeho blízcí cestu k Hoře zapomnění? A kdo je strašlivý Hun-gen-dung? Napínavé dobrodružství i veselé putování do temné sluje a zpátky domů začínají. Ukázka z knihy: ŘABACH ŠEL A SVĚT MU PŘIPADAL PUSTÝ ANEB JAK SE PŘIDALI KROKORAF A ŽIRADÝL Řabach putoval prakrajinou a připadala mu pustá, nevlídná a cizí. Bez brášky všechno zešedlo a potemnělo, ačkoli jsme řekli, že na Pramindě tma není, takže si musel svítit lucernou, protože Blikavec řekl, že dětem nesvítí, kam by přišel, kdyby pracoval zadarmo, nemluvě o tom, že pracuje marně. Řabachovi se zdálo, že pořád zakopává a naráží, že na něj útočí podivné stíny a že je hrozně sám. Navíc zjistil, že se mu to nezdá. Že sám opravdu je. Když zakopl podesáté, posadil se a opřel si hlavu o nějakou praboudu, která se zrovna namanula za kopcem. Jenže v praboudě se cosi hýbalo a brzy to začalo i řinčet. Rámusilo to a kolotalo, a nakonec se z praboudy vykolíbala dvě prapodivná stvoření. Byli to Krokoraf a Žiradýl. Krokoraf má zuby jako český krokodýl, ale místo šupinaté kůže hebkou srst a tělíčko se mu tělí na dlouhých žirafích nožkách. Krokoraf mluví výborně nespisovně, a navíc hezky k věci. Do písku snáší veliká vejce, z nichž se brzy klubou malí krokoráfkové. Tedy, vylíhnou se, pokud vajíčka rychle nepřipraví na ohništi. To je z nich pak vynikající lahůdka, kterou obzvlášť Žiradýl velmi miluje. Hrozné, že? Žiradýl vypadá jako česká žirafa, dlouhý krk a hnědé skvrny, ale nožičky má hrabavé jako želva nebo krtek a mluví plynule spisovně. Používá ale velmi rád slovní vatu. To jsou takové výplně jako do polštáře: věty taková vata změkčí, ale většinou pak nemají žádný význam. To, co chce Žiradýl říct, si tudíž musíte z jeho řečí procedit ušním řešátkem. Krokoraf říká, že Žiradýlovu řeč napadli zvlášť zákeřní zelení slovní paraziti, kteří se dále množí a zahušťují, čímž zcela překrývají původní významy, které chtěl Žiradýl sdělit. Proti těmto slovním parazitům však není žádné obrany ani očkování, ačkoli se Vědecké oddělení planety Praminda, pobočka Prapraha, laboratorně snaží. Žiradýl má ke svačině nejradši ropuchy, ale těch je na Pramindě nedostatek, a tak se většinou musí spokojit s tím, co mu Krokoraf ve chvílích laskavosti uvaří. Někdy to není moc k jídlu, ale jindy to jsou hotové pralinky. Většinou jsou ovšem zase vajíčka, které Krokoraf sám snese. Krokoraf miluje škraloup, na ten on nešetří chválou. Housky, ty baští jen ztvrdlé, běda, jak nedrhnou v hrdle! Banány musí být hnědé, to potom radostí přede. Jí jenom sýr, který okorá: zvláštní má chutě, ten Krokoraf. Tak tahle básnička musí být o nějakém jiném Krokorafovi, všechno tomu nasvědčuje. Krokoraf s Žiradýlem se mají rádi, ovšem tak nějak zvláštně. Pořád na sebe pokřikují, hádají se, ale než se stihnou popraprat, vždycky se obejmou a usmíří. Kdyby vás to zajímalo, tak Krokoraf se hádá rád a na světě je v umění hádání jednoznačně nejlepší Žiradýl. Od Prajedle získali v tomto oboru četné medaile a všelijaká vyznamenání.* Řabach se namanul zrovna v okamžiku, kdy jedna z tahanic vrcholila: „Nemám tě rád, neuklízíš a nepomáháš mi v kuchyni. Akorát vždycky vyjíš celou spižírnu, a na mě nic nezbude! Pak nemám bejt tak hubenej – podivej, jak se mi třesou nožičky! Sem celej slaboučkej a křehoučkej!“ lamentoval Krokoraf a zatřásl svou hustou srstí. „Ale jdi ty, ergo, chuderenko! Vždyť máš takříkajíc zubiska, žes bys mohl – nebojím se to říct – prostě praskály lámat! Co ti pořád, abych tak řekl, vadí, že si rád poležím a přispím, však ty taky nemusíš ustavičně kmitat jak Oscilka, kdo se vlastně má na to, povězme si to upřímně, koukat!“ přisadil si Žiradýl. „Proč tak zhurta, kumpáni?“ vyrušil je Řabach. „Však se jistě nic tak strašného nestalo, vy si jen neumíte poradit se vztekem. Co kdybyste se posadili a pověděli mi hezky v poklidu, co vás tolik žere?“ To tedy z Řabachovy hlavy nebylo, takhle jim radila Řeřicha, když se prali s bratrem. Ale dalo se to s úspěchem použít právě teď. Řabach se u toho zkusil tvářit stejně smířlivě jako maminka. Zkusil se tvářit dokonce nadvěcně, jenže tu zrovna žádnou věc po ruce neměl, aby se nad ni důstojně zatvářil. „Mě nic nežere,“ opáčil nezaujatě Krokoraf, „zatim sem celej nesnědenej – jen tendlencten, co ho tu furt vopečovávam, mně vždycky všecko, ehm…, sní, protože já teda mluvim slušně. A kromě toho, my si se vztekem umíme poradit dost dobře, čéče. My se s nim radíme imrvére, to jako furt. A navíc, špatně tomu rozumíte, kámo. My se hádáme s láskou! Je to naše tó, nejvoblíbenější činnost, jó.“ „Ale to není, a v tomto bodě se mnou budete jistě souhlasit, žádná pravda! On mi pořád vyváří, že se to do mě ani takříkajíc nevejde. Podívejte, příteli, jak bych tak řekl, jaké mám přece kulaťoučké bříško, není-liž pravda? A přitom jsem od přírody jemný, až bych si dovolil upřesnit, decentní. Jak já k tomu přijdu? A, když už jsme tedy u toho, jak vy jste sem přišel? Podle všeho jste ve své podstatě taky pěkně kulatý, abych to zjednodušil. Jestlipak vás nějaký kuchtík, pokud proti tomu nic nenamítáte, poněkud, jak já často a rád říkám, nevykrmuje, jen co je pravda…“ „Ani tě neznáme, milej panáčku,“ přidal se smířlivě Krokoraf a pohladil Žiradýla po krku. „Nedáš si čaj? Právě vodbila padesátá hodina. Vhodnej čas něco teplýho popít. Tak poďte dál, ať nám nevynesete hádáníčko, a nezírejte těma třema kukadlama tak překvapeně!“ Řabach šel, čaje popil, nějaké ty dobroty pojedl a nakonec byl i uložen, odpočat a vyspán. Předtím Krokorafovi s Žiradýlem povykládal, co se stalo a že mu bříškového brášku odnesl na břehu Magnetického toku strašlivý Hun-gen-dung. Krokoraf s Žiradýlem se celí otřásli, ale nepolekali, jen na sebe nenápadně mrkli. O Hun-gen-dungovi totiž věděli své. Jen tomu našemu Řabachovi to své neprozradili, a dělali, jako by to děsivé jméno slyšeli právě poprvé. A vám taky nic neřeknou, až pak a kdoví jestli. Na druhý den Krokoraf Řabachovi na slunečním praprsku usmažil ke snídani dvě vajíčka z vlastní snůšky a pravil: „Helejce, kámo. Ty to s náma umíš, my to teda musíme umět s tebou. To je logický. Co kdybysme tě na tý tvý dobrodružný cestě za bratrem doprovázeli?“ Žiradýl snědl z Krokorafova vajíčka žloutek, protože bílek on nerad, zatímco Krokoraf jí prakticky jen bílky a jinak už nic: „Už mám takříkajíc sbaleno!“ zvolal. „Takže v zásadě nás po pravdě řečeno nemůžeš odmítnout, brachu!“ zakýval z výšky hlavou. „To není špatný nápad. Rád vás, kamarádíčkové, vezmu s sebou. Ve třech se nám třeba půjde líp, to jsem žvejkal v nejedný pohádce. Znáte třeba tu O ředkvi v bouři? Nebo Jak Oldřich zařídil přetlak v komoře?“ A tak vyrazili, a byli tři. KDYŽ SE KAŘUT PROBRAL Z MDLOB Hun-gen-Dung funěl a supěl, jak Kařuta vlekl přes pradoly a pralesy k sobě do jeskynního doupěte. Prachsprostě u toho nadával: „Uch, uch, u všech čečetek! Jestli já tu hlásku s háčkem nad r ještě jednou uslyším, tak se neznám! To si budu úplně cizí! Nechutné, vpravdě nechutné! Ten kluk bude můj a bude chodit na mé školení Svět bez háčkovaného r – lepší svět,“ supěl cestou do vršku. V každé jeho stopě se svíjelo a všelijak kroutilo hejno žvižounů, kteří se Kařutovi strašlivě posmívali, jak se říká: na každém kroku. Ale Kařut byl dočista omdlelý. Z toho smradu se nedalo nic jiného dělat. Když se probral, ležel v jakési noře nebo spíš v kamenné jeskyni, kde byla tma a vlhko a okolo si něco třemi hlásky podivně pošuškávalo: Šupity šepty šušky šuf, šupity šluk, on je tu kluk! Šepty šušky tajnosti, je to dobrák od kosti! Šepty šept a špity k tomu, unesl ho Huňák z domu! Šuškandička šuškaranda, snad s ním bude ňáká švanda! Kařut chvíli mžoural, než si jeho očka navykla na tmu. Pravou tmu! Tu Kařut ještě nikdy v životě neviděl. Když se rozkoukal, zahlédl na vlhkých kamenech něčí ocásek. Mrskal se jako hádek, vedle druhý, a nakonec i třetí sebou opodál švihnul. Potom na Kařuta zasvítily tři páry žlutých očí pichlavých jak špejle a ozvalo se chichotání: „Pět nožiček, viděli jste to někdy?“ „No vážně, má jednu navíc!“ „A schází mu ocásek, nemá vůbec žádnou oháňku!“ A šepotali zas ty své šuškandy. „Mám, co mám! A ten váš ocásek mi ani neschází. K čemu vy ho vlastně máte?“ ohradil se statečně Kařut. Ti tři neviditelní se zase začali pochichtávat a ze smíchu dokonce i pištěli. Kařutovi ty hlásky začaly připomínat pramyši. „On se ptá, k čemu je kanům ocásek! On je hloupý!“ „A kdo vůbec jste? Myši? A kde jsem já?“ „Myši?! No dovol! My jsme kani. Já jsem sám Nadkan.“ „Já jsem Kan. Nejsem sám.“ „A já jsem jenom Podkan, ale nikdo se mi tu vysmívat nebude.“ Kařut už ve tmě viděl celkem slušně, a zdálo se mu, že se tedy moc nespletl. Ti tři vskutku hodně připomínali myši, akorát byli o dost větší a měli každý jinou čepičku. Nadkan měl spíš královskou korunu, Kan měl klobouk a Podkan obyčejnou čapku. „Aha, pánové, tak mě asi těší, nedá se nic jinýho dělat. Já se jmenuju Kařut.“ Kanové vypískli jak píšťalky, když uslyšeli Kařutovo jméno. Začali si zacpávat ouška a zběsile pobíhat po jeskyni. „Tak tu hlásku už nikdy nesmíš vyslovit! U nás je zakázaná! To by ti Hun-gen-dung dal!“ „No právě,“ posteskl si Kařut, „právě že ten už mi dal. Teda vlastně nedal, on mě vzal. Unesl mě, když jsme se s bratříčkem (na to slovo zas kani začli zběsile pobíhat), když jsme se s bratříčkem zrovna napájeli u Magnetického toku. Normálně mě sebral. A to se nesmí. A ještě mi vyhrožuje, že budu muset k němu na školení! A strašně u toho všeho smrdí!“ „Tak podívej se…,“ prapravil uvážlivě Nadkan. „Teď už víme, prrrroč tě tu máme. Tak za prrrvé: pít z Magnetického toku jest zakázáno. Za drrrruhé, ty jsi tu na prrrrevychování. Musíš se naučit, že háčkované r se prostě nedělá. To je nezdvorrrrilé a nezdrrrravé. Škodí uším i hlasivkám. Můžeš z toho chytit i prrrýmu, prrravši a čerrrvenku. Za trrretí: ty se tu u nás naučíš, že bez háčkovaného r je svět mnohem hezčí. A když bys ho náááhodou potrrrreboval – vidíš –, vystačíš si i bez háčku – a každý ti beztak rrrozumí.“ „To tedy nevím. U nás v Prapraze a vůbec na celé Pramindě jsme na naše ř dost hrdí. Já bych si ho, s dovolením, nechal. To by mě maminka ani nepoznala,“ a už začal Kařoutek málem natahovat moldánky, kdopak ví, co to ty moldánky jsou a jak se natahují, když si vzpomněl na Řeřichu, svou milovanou, laskavou a především jedinou maminku. A hned za ní se vynořila vzpomínka na sestřenku (víte kterou). Kařutovi proběhlo tělem mrazení – jako by se ta vzpomínka trošku potrhala. Tady ho už nikdo nenajde. Sto sáhů a ještě jedno sáhnutí pod zemí. Sto loktů a ještě jedno koleno k tomu pod povrchem, který už Kařoutek nikdy neuvidí. Sto palců a jeden malíček od maminky. Do smrti smrťoucí tu bude zašantročený s těmi přerostlými myšáky, kteří nenávidí jeho pěkné ř. „Pánové kani, poraďte mi, prosím, jak se odtud můžu dostat?“ zkusil to přece jen. Kanové se zase začli ošklivě chichotat: „Odtud se nedostane nikdo, to by tě musel prrrrrijít vysvobodit ten, kdo tě má na světě nejrrrrradši, ten, kdo tě zas vytáhne na světlo. A nejdrrrrív by tě musel najít. Jenže to bys ho musel myšlenkou prrrritáhnout,“ řekl Nadkan. „A v tom je prrrrávě ta potíž,“ přerušil ho Kan. „Prrrrotože nejvzácnější vzpomínky u nás v Horrrre zapomnění vyprrrrchají. Blednou a blednou pokaždé, když si je znovu vybavíš. A nakonec…“ „… nakonec,“ přidal se i Podkan, „nakonec na své milé zapomeneš docela. Tak to u nás prrrrostě chodí. My jsme možná taky drrrrív na někoho vzpomínali, ale teď už si nevzpomenem, na koho.“ Kařoutek se rozplakal už úplně: „Takže čím víc si budu vzpomínat na maminku, brášku a sestřenku, tím míň si na ně vzpomenu příště?“ „Sestrrrrenku, ksakrrru! Ale nakonec nebudeš tak hloupý, ačkoli nemáš ocas,“ zamyslel se Nadkan a pohladil vouskama svůj ocásek hnedle u kořínku. JAK ŘABACH, KROKORAF A ŽIRADÝL ŠLI PO ČUCHU Když se tři noví kamarádi vydali na cestu, nevěděli, kterou si mají vybrat, a tak zůstali stát u rozcestí za Ohňovou loukou. Kudy se tak kráčí za bratříčkem? Podél Magnetického toku? Okolo pralouky? Směrem k pralesu? Krokoraf s Žiradýlem se úplně zapomněli pohádat. „Jak mám jít, když nevím kam?“ stýskal si Řabach, „Hun-gen-dung strašně smrděl a dupal a já jsem se tak bál, aby si neodnesl i mě, že jsem se ani nepodíval, jakým směrem si Kařoutka odtáhl. Já vím, že to není zrovna statečné, ale to jsem se mu měl nabídnout? Stejně by mě už neunesl, no nemyslíte? … Neměli byste pro mě radu?“ ptal se zkroušeně Krokorafa s Žiradýlem. Ti na sebe po očku mrkli, protože jinak se ani mrkat nedá, ale neprozradili zase nic. „Já bych věděl. Co kdybysme se zeptali v prapralese Prajedle? Ta přece ví všecko.“ „To je, nebojím se to říct, výborný nápad, Krokorafe, nezbývá než zkonstatovat, že jděmež!“ prapravil Žiradýl. A přitom se na Krokorafa uculoval jak culík. Jako by něco věděl. K Prajedli to měli větší kousek, jen co něco malého zakousli. Krokoraf cestou nachytal pár praropuch, ale bylo mu jich líto, a tak se rozhodl, že je nesní, nýbrž zabalí s sebou pro strýčka Příhodu, nebo spíš pro tetu Náhodu, kdyby na tyto příbuzné cestou narazili. „Dej nás tady do pytlíčku a pořádně nás namokři, abychom se nevysušily, a my tedy s vámi půjdeme,“ nechaly se slyšet ropušky. „Až na nás budeš mít chuť, tak křikni, abychom stačily vyskočit a utéct.“ „Tak dobře,“ řekl Žiradýl, „je to, dá se říct, dohodnuté. Ale teď už, pokud proti tomu nic nemáte, nekvákejte, nastává totiž bez nadsázky důležitý okamžik, totiž nacházíme se, což bych rád zdůraznil, praprávě takříkajíc u kořenů Prajedle, když se to vezme kolem a kolem. A když se to vezme z druhé strany, nacházíme se tam taky.“ „Ale ale, koho nám to sem páníčkové vedou? Jestlipak to není ten zlobivý synáček Řeřichy? A kde máš toho druhého nekňubu, pandrholo?“ obořila se na Řabacha Prajedle, protože znala své pramindské. „Jdu za vámi, milá Prajedle, abych vás poprosil o radu. Mohla byste mi prosím říct, kam šel Hun-gen-dung s mým bratrem a třeba i proč?“ poklonil se Řabach slušně Prajedli. „Ach, to je zlá věc,“ zašuměla Prajedle teskně jehličkami. „Jestli ti Hun unesl bratříčka, budeš ho dlouho hledat, a nevím nevím, zda ho najdeš. To bys ho musel mít opravdu rád. A musel bys ho mít rád moc, aby tě bratrská láska k němu zavedla. Ale proč já bych ti vlastně pomáhala? Kdo se moc ptá, ten má v puse otazníky! Vždyť ty jsi mě ani ve větvičkách nepodrbal, žádné úslovíčko na občerstvenou nedonesl! Mluviti zlato, mlčeti za to!“ „Ehm ehm, abych tak řekl,“ ozval se Žiradýl. „My jsme tu jaksi, což by nemělo uniknout vaší pozornosti, také.“ „Však vás vidím, Krokorafe s Žiradýlem. A doufám, že jste tomu hošíkovi nekloudnému nic neřekli. Chytrému napověz, na hloupého mrkni!“ „Žádnej strach, Prajedle, my víme svý. Ani slovíčko,“ ujistil velkou stromovou dámu Krokoraf. „Dobře tak. Nesmíte mu prozradit ani rožek toho tajemství, jinak byste všecko pokazili. Nesmíte mu cestu ukázat.“ Řabach se podivoval, chtěl se ptát, co Krokoraf s Žiradýlem vědí a jak je to možné, ale netroufl si. Místo toho se vyškrábal na Prajedli a začal ji pořádně drbat mezi větvičkami. A ještě tady a ještě sem. Jelenovi pivo nelej. Kuna nese nanuk. Sob běžel bos. V elipse spí lev. Jedu kýbl býku dej! Je blbej. Dobrý, co?!“ Prajedle se ošívala: „Už jsem řekla dost.“ „Nesu i spoustu přísloví,“ zoufal si Řabach, „poslouchejte: Protiklady se přitahují. Kdo se bojí, nesmí do lesa. Když se kácí les, tak lítají třísky. Komu se nelení, tomu se zelení. Mrtvý prd ví. „To je dobré! Kuna nese zmrzlinu. Je hloupý. Otrav býka! Komu se jelení, tomu se zelení! Odvážného šiška hřeje. Protiklady se vytahují! Když se kácí les, tak se to nesmí! Láska hodně vynáší! Mrtví – teď si nejsem jistá. Oprapravdu pěkné. Tak dobře. Něco ti povím,“ pokývala Prajedle spokojeně větvemi. „Musíš věřit, že Kařoutka najdeš. Musíš věřit, že jsi statečný a silný, že víš, kde je a jak tam dojít. Když tomu uvěříš, uvidíš, že to tak i bude. Dobře sis na cestu společníky vybral, pravdaže, chachá! Lepší sis ani vybrat nemohl!“ A Prajedle rozšuměla všechny své větve a smíchy se protáhla v kmeni. „A teď už jdi, nemáš času nazbyt. Kdo pozdě chodí, za nos se vodí! Kařut je v nebezpečí a moc tě potřebuje!“ A pak Prajedle zašuměla svou povídačku: „Tak Prajedle, vy mi vážně neporadíte?“ zkusil to Řabach, když už byla Prajedle tak ulechtaná, že nemohla popadnout dech. „Ale já jsem si pro vás nachystal i palindromy. Ty se čtou zepředu stejně jako zezadu, samé lesní: Když se bratři rádi mají, ačkoli se nevidí, tak se zase uhlídají, jelikož se návidí. Hun-gen-dung ho unes v Horu zapomnění, Řabach zítra, snad dnes láskou svou to změní. Čím víc budeš, bratře milý, na Kařuta vzpomínat, tím dřív, možná už za chvíli, najdeš Hunův hrozný hrad. Nic se neboj strachu svého, Řabachu, ty nejsi sám, na bratříčka odvážného čeká Kařut oklamán! Na ta slova Řabach už nečekal ani chvíli, a rozběhl se směrem ke kopcům v dáli. Na nejvyšším vrcholku se třpytil černý praprašan. A tak už ani neslyšel konec té Prajedliny básně. Nepozná ho, bratr smutný, bojovat s ním bude chtít, slziček napláče putny, Kařut nechce odejít! * Krokoraf je nejpyšnější na jejich společný diplom Za šťavnatost hádky na téma vaření s přechodem k pranici, kterou si tehdy vydobyli proti silným sourozeneckým týmům z Magnetického Předpolí. Ale Žiradýl samozřejmě tvrdí, že diplom je výlučně jeho. Olga Stehlíková se narodila roku 1977 v Příbrami. Maturovala na gymnáziu, vystudovala bohemistiku a lingvistiku na FF UK v Praze. Působí na volné noze jako básnířka, časopisecká a knižní redaktorka, jazyková lektorka, editorka a literární kritička. Orientuje se především na současnou českou poezii a prózu. Podílela se na přípravě desítek knih, autorsky debutovala sbírkou Týdny (2014), za kterou obdržela Magnesii Literu za poezii. Experimentální titul vejce/eggs (2017), který vytvořila spolu s hudebníkem Tomášem Braunem, obsahuje 101 dvojverší a propojuje poezii, překlad a hudbu. V roce 2018 publikovala dvě knihy: nejprve sbírku Za lyrický subjekt, kterou napsala společně s Milanem Ohniskem pod pseudonymem Jaroslava Oválská, pak svoji samostatnou sbírku Vykřičník jako stožár. V loňském roce jí vyšla dvojice knih pro děti Kluci netančej! a Kařut a Řabach a básnická kniha O čem mluví Matka, když mlčí. Žije v Praze. Ilustrovala Barbara Šalamounová, nakladatelství Běžíliška, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 168 stran.
Čas načtení: 2020-02-21 14:10:30
Fejeton Rudolfa Křesťana: Ve znamení dvojky
Kdo se cítí zdravotně dobře a domnívá se, že má čáku na mimořádnou dlouhověkost, může se těšit na unikátní únorové datum 22. 2. 2222. V reálnějším výhledu je pak den 22. 2. 2022. Pro ještě netrpělivější jedince se už letos nabízí docela zahuštěné dvojkové uskupení v podobě data 22. 2. 2020. Pro úplně netrpělivé tu byl hnedka zkraje února o Hromnicích dvojkový předkrm 2. 2. 2020. Obě letošní data jsou stylově přitažlivá pro dvojice ucházející se o svatební obřad. Termín byl na matrikách obsazen leckde už s předstihem. Významově je dvojka vnímána jako symbol polarity a odkazuje na princip jin a jang. Numerologicky pak představuje dar citlivosti. Je proto nespravedlivé, když bývá někdy pokládána – z povahy svého názvu – za něco DRUHOřadého. Jako jeden z občasných moderátorů rozhlasových nedělních Dobrých rán mám v paměti redakční vybídku z minulých let, abychom se z právě zmíněného důvodu neohlašovali posluchačům jako „Dvojka Českého rozhlasu“, nýbrž radši „Český rozhlas Dvojka“. K obecnější obhajobě čísla dvě si dovoluji uvést, že v lecčem je jedničkou. Například pro matematiky je to nejmenší prvočíslo. Navíc představuje i unikátní rovnost 2 + 2 = 2 x 2. Je taky patronem dvojčat. A možná i dvojníků, kteří bývají najímáni různými čelnými politiky. Domnívám se, že u některých historických setkání dvou diktátorů to možná ve skutečnosti byla schůzka dvojníků, kteří si tím pádem měli co říct. Ze sféry jiné zmiňuji protagonistu mé oblíbené Čapkovy detektivní povídky Básník. V rozhovoru s vyšetřujícím dr. Mejzlíkem říká: „Poslouchejte, nepřipadá vám někdy dvojka jako labutí šíje?“ Letošní datum 22. února tak bude labutím jezerem. Výraz dvojka jsem donedávna spojoval i se dvěma deci rozlévaného vína. V poslední době se však stále častěji setkávám s tím, že po objednání dvojky červeného je mi sděleno, že servírují jen deci a půl. Nepokládám se za vínoznalce, a tak netuším, jak ta míra vznikla. Třeba existovala odjakživa, jen já jsem se s ní nesetkal. Nebo možná jsem se s ní potkal už v minulosti, jenže nevědomky, když mi objednaná dvojka byla nalita pod míru. Za připomenutí stojí i moudré varování, že když se dva perou, třetí se směje. Se zkoumaným číslem jsou bezprostředně spojeny taky věhlasné dvojice vzniklé v různých oborech. Například manželé Curieovi, Voskovec a Werich, Hanzelka a Zikmund, Ilf a Petrov, Pat a Patachon, Laurin a Klement a ovšem i Mach a Šebestová. Taky Marx + Engels a Marks + Spencer. Do historie české literatury se zapsala i jedna tulácká dvojice: Hašek a Kuděj. Druhý jmenovaný, tedy Z. M. Kuděj, popsal roztodivná společná putování v knížce s příznačným názvem Ve dvou se to lépe táhne. Čtenářské příznivce této dvojice potěšilo stejně jako mě, že předloni byly péčí Miloše Doležala vydány dosud knižně nepublikované Kudějovy zážitky s Jaroslavem Haškem, a to pod titulem Neklidný zadek mě pálí. Když už je řeč o dvojkách, i zmíněný zadek má dvě půlky, byť nebývá zahrnut v množině párových orgánů. Ale ještě k magii dvojek. Při kroužení kolem těch letošních kalendářních, které – jak už bylo uvedeno – lákají i k volbě svatebního data, setkal jsem se i s následující (náhodnou?) souvislostí. Právě v sobotu 22. 2. 2020 je v ostravském Divadle Jiřího Myrona na programu představení Hawdonovy hry s názvem Dokonalá svatba. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-02-17 18:04:00
Magazín o zdravém životním stylu. Poslouchejte Šarm:01:01 Rozhovor se sympatickou herečkou Janou Strykovou05:50 U příležitosti svátku sv. Valentýna vás pozveme na Pětiminutové rande11:41 S jakými problémy se páry obracejí na manželské poradny? 17:10 V Módních trendech pánům poradíme, jak se připravit na ples21:38 Co nás čeká, pokud se rozhodneme nechat si odstranit tetování25:59 Jak v rodinách i ostatní členy nadchnout pro zdravá jídla
Čas načtení: 2024-02-19 00:00:00
Horoskop na pondělí 19. února: Slunce vstupuje do Ryb. Varuje před vypětím
Do nového týdne vstoupíte plní elánu. Pojedete zkrátka na plný plyn a nesnesete, aby vám něco stálo v cestě. Slunce, které vstupuje do Ryb, však varuje před přepínáním fyzických sil – máte k tomu v tomto období velké sklony. Poslouchejte své tělo.
Čas načtení: 2024-02-24 18:04:00
Magazín o zdravém životním stylu. Poslouchejte Šarm:00:48 Rozhovor s hercem Petrem Vackem05:06 Jak pečovat o zuby dětí!10:48 Módní trendy už doporučí oblečení na jaro 15:08 V čem je kouzlo takzvané madero masáže?18:36 Suchý únor s Evou Hruškovou a Janem Přeučilem20:31 Vyhlašujeme 28. ročník ankety Šarmantní osobnost roku
Čas načtení: 2024-03-06 07:30:00
Všímáte si dvojího metru? Otce vynáší do nebes, dřina matky je samozřejmostí
Od baby boomu přes výzvy dlouhodobé izolace s nemocnými dětmi až po metody zvládání každodenních nepříjemností, chaosu i emotivních příběhů a diskusí ze sítí. O absurditě toho, že matka, která více trpí a je večer unavenější, vyhrává pomyslný mateřský závod. Nebo o dvojím metru, který je ve společnosti hodně vidět. Nová epizoda rodičovského podcastu, tentokrát v podání dvou moderátorek Terezy a Žanety se věnuje aktualitám ze světa maminek. Poslouchejte celou epizodu v přehrávači.
Čas načtení: 2024-03-09 18:04:00
Magazín o zdravém životním stylu. Poslouchejte Šarm:00:49 Připomínka okamžiků, kdy Lucie Bílá přebírala ocenění pro Šarmantní osobnost roku03:52 Chcete začít s otužováním? Poradíme vám, jak na to07:50 Dlouhé sukně jako módní trend letošního jara12:14 Kosmetický rádce odpoví na dotazy ohledně permanentního make-upu16:36 Představíme vám zajímavého průvodce Krkonošemi21:05 Jak můžete hlasovat ve 28. ročníku ankety Šarmantní osobnost roku
Čas načtení: 2024-03-12 00:00:00
Horoskop na úterý 12. března: Poslechněte rady druhých
Jste poslední dobou čím dál více přesvědčeni, že víte všechno nejlépe. Dnes však poslouchejte rady jiných, zejména pokud jsou starší a zkušenější. Pokud si je vezmete k srdci a přidáte k nim vlastní kreativní nápady, vznikne výjimečná kombinace.
Čas načtení:
Petr Vavruška Libye – země s životní úrovní o jaké se řadě zemí EU ani nezdálo. Schopná sama financovat zúrodňování Sahary, země s ohromnými ložisky ropy, plynu a pitné vody, je po barbarském nájezdu 12 zemí v r. 2011, zcela zničena. Nájezd, který zmasakroval mnoho desetitisíců Libyjců, otevřel cestu exodu, nad kterým je Evropa bezradná. Je burcující, jak západní politici a jejich servilní média 7 let ignorují skutečnost, kterou definoval těsně před svou smrtí expředseda Africké unie Kaddáfí: “Nyní poslouchejte, vy lidé z NATO. Bombardujete zeď, nepropouštějíci migranty z celé Afriky do Evropy. Zničili jste zeď zadržující teroristy AL-Kajdy. Tou zdí bývala Libye“. Dnes už mnoho politiků začíná chápat , že přežití Evropy je nedělitelné se stabilitou Libye. Prázdné řeči v EP lze překonat jen efektivním činem. Začněme jedním z nejužitelnějších projektů století – Great Man Made River, nazývaný též Osmým divem světa. Co brání tomu, aby jeho obnovu inicializovala ČR např. spolu s Višegrádem? Výzva k politikům: Znáte smysluplnější a trvalejší pomoc k řešení uprchlické krize v EU? Diskutujte, jak ji v praxi realizovat!
Čas načtení: 2024-03-17 15:35:00
Když vypráví nápověda: Irena Fuchsová: Vánoční dárek s únorovou tečkou
Moje minulé vypravování má tuhle únorovou tečkou. Jenom vám krátce připomenu, o co minulou neděli šlo. Kamila, stejně stará se mnou, kterou znám čtyřicet let, mi dala před Vánoci „dárek“ s datem spotřeby do července 2005. Chcete vědět, jak to dopadlo? Tak poslouchejte!
Čas načtení: 2024-03-20 05:00:00
Bezdětná, máma na plný úvazek, nebo kariéristka s dítětem? Podle společnosti všechno špatně
Slova jako feministka nebo kariéristka mají ve společnosti negativní konotaci. Vymazat v hlavě zaryté obrazy a oprostit se od vlastního prožitku a domýšlení není však pro mnoho lidí jednoduché. Jsme Tereza a Žaneta a v nové epizodě rodičovského podcastu Po mateřských stopách si bereme na paškál téma feminismus kontra mateřství. Celý díl poslouchejte v přehrávači nebo v podcastových aplikacích.
Čas načtení: 2024-03-16 18:04:00
Magazín o zdravém životním stylu. Poslouchejte Šarm:00:45 S herečkou Klárou Oltovou přivítáme jaro05:19 Jaké módní kabáty a bundy si připravit na jaro09:45 Jak mohou červené brýle pomoci při časté práci na počítači?13:33 Omlazení pleti pomocí mezoterapie vysvětlí kosmetička Petra Červinková17:15 Na životní styl se zeptáme herce Jiřího Plojhara21:07 Jak můžete hlasovat ve 28. ročníku ankety Šarmantní osobnost roku
Čas načtení: 2024-03-22 22:00:00
Hororové povídky: Arthur Machen: Vypravování o železné panně
Horor a tajemno jsou určující esence dvou povídek velšského vizionáře, který věřil, že hmota je ve skutečnosti příšernější než duch. Premiéru poslouchejte online.