Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-04-26 09:00:56

Přemítání nad bojištěm III. – o mobilizaci a jejích nevýhodách

Milí čtenáři, po dvou dílech článku „Přemítání nad bojištěm” se ukázalo, že je potřeba napsat ještě díl třetí, původně neplánovaný. Dostal jsem totiž několik dotazů, či spíš připomínek, které se vesměs točí kolem téhož názoru: Rusko zkrátka v nouzi vyhlásí mobilizaci, odvede na vojnu miliony chlapů a utluče Ukrajinu hrubou silou. Žádná sofistikovanost není potřeba. A protože podobně laděný názor jsem nedávno slyšel i od jednoho dobrého známého, asi je čas zauvažovat na chvíli nad tím, jestli by taková mobilizace byla proveditelná a k něčemu. Pekelně obtížný logistický úkol Zdaleka nejmenší překážkou, která brání Rusku v mobilizaci sil, je zatím překážka právní. Kreml totiž stále udržuje fikci, že jde o „speciální vojenskou operaci”, ne o válku, a ruské právo umožňuje mobilizaci jen ve válce. To se nicméně dá obratem ruky změnit, doslova přes noc. Velká překážka to tedy není. Skutečně velká překážka je ale ta technická. Státy roku 2022 nemají ani zdaleka takovou praxi v provádění mobilizace, jakou měly státy roku 1922. Schopnost provádět mobilizaci milionů mužů upadla v armádních kruzích v podobné zapomnění, jako schopnost rajtovat na koni a mávat přitom šavlí. Kdysi to bylo naprosto samozřejmé umění, dnes už není. „Umění” proto, že zamyslíte-li se nad průběhem takové mobilizace, opravdu to není jednoduchá věc. Znamená to začít přesouvat po celé zemi miliony mužů naráz. Ale nejsou to jen muži, ale obrovské množství vybavení, které je doprovází. Na každé větší stanici po cestě musejí ty miliony branců dostat najíst; všichni musejí nafasovat výstroj, zbraně a munici; je nežádoucí, aby se jednotlivé jednotky nějak pomíchaly, což přitom při nějakém zmatení sledu vlaků zařídíte velmi snadno; je potřeba zajistit adekvátní lékařskou péči (i když na tom se dá šetřit – ale podlamujete tak morálku vojáků do budoucna). K takové plošné akci musí být připravený celý systém, který přitom po 99,9 procenta času leží ladem a není k ničemu. Navíc, nechcete-li sabotovat vlastní válečné úsilí, měli byste mít dobrou představu o tom, koho můžete vytáhnout z fabriky nebo kanceláře a poslat na frontu, aniž by tím budoucí výroba životně důležitého zboží utrpěla, a koho ne. Takový přehled se udržoval daleko lépe před sto lety, kdy lidé neměnili tak často ani práci, ani místo svého skutečného pobytu. Do toho všeho zasahují obvyklé fuckupy mírového i válečného charakteru: vykolejený vlak (aneb zkuste rychle zprovoznit trať někde v lese, když je zablokovaná převrácenými tanky, jež popadaly z vagonů), komunikační šumy, nevypočitatelné počasí. Jak se blížíte ke skutečnému místu bojů, narůstá pravděpodobnost, že vám do vašeho úsilí začne zasahovat i činnost nepřítele. Důležitý most zasažený raketou ze vzdálenosti 150 kilometrů (což takový HIMARS zvládne levou zadní i z dvakrát většího odstupu; Ukrajina je zatím nemá, ale klíčové slovo je „zatím”) může udělat v plánech naprostý chaos. Jinými slovy, všeobecná mobilizace je pekelně obtížný logistický úkol. Pozornost armád se přesunuje k vyspělé technice a profesionalizaci Státy roku 1922 toto všechno přesto nějak zvládaly, protože jednoduše musely. Tehdejší vojenské poměry byly takové, že bez kanonenfutru jste tu válku prohráli – a jediným možným způsobem, jakým si i nějaké Československo nebo Řecko mohlo zajistit dostatečné množství kanonenfutru, byla právě všeobecná mobilizace. Pokud vám nic jiného nezbývalo, museli jste do příslušných schopností investovat, konat velká pravidelná cvičení atd. Samozřejmě jen do té míry, jakou vám vaše ekonomika umožnila – na druhou stranu jste si to ovšem tehdy mohli dovolit, protože „sofistikované” zbraně typu letadel, raket a samohybných houfnic s chytrou municí, které dnes žerou velkou část vojenských rozpočtů, byly ještě v plenkách, případně neexistovaly vůbec. Dřevěný dvouplošník potažený plátnem koupíte o hodně levněji než stíhačku páté generace. Mimořádně dokonalé mobilizační plány mělo císařské Německo roku 1914, kde se kombinace militaristického státu a obsedantní byrokracie postarala o to, že všechno bylo rozkresleno a vypočítáno až na úroveň jednotlivých vlaků. Důležité železniční tahy vedoucí směrem k Francii a k Rusku byly včas zdvojkolejněny, a rychlost postupu Němců skrze napadenou Belgii také západní mocnosti značně zaskočila. „Naše” Rakousko-Uhersko už na tom tak dobře nebylo a projevovalo se to i poněkud ponižujícím detailem, totiž, že vojáci c. a k. armády museli jezdit na frontu v dobytčácích, kdežto říšští Němci měli k dispozici normální osobní vozy. Ale i tak se Rakušanům podařilo roku 1914 mobilizovat celkem rychle. Dnes se tahle struktura moc neudržuje a příslušné aktivity příliš nenacvičují, protože už to nebylo dlouho potřeba. Pozornost armád se čím dál více přesunuje k vyspělé technice a profesionalizaci sil, a tento trend sledovalo i Rusko. Poslední vyspělý stát, který si musí mobilizační mašinerii udržovat na špičkové úrovni, je Izrael, protože holt leží tam, kde leží, a přitom má míň obyvatel než Česká republika. Ale Izrael zároveň může těžit z toho, že je to malá země s kompaktním osídlením, kterou přejedete autem za pár hodin. To celou situaci poněkud zjednodušuje. V jomkipurské válce roku 1973 se hodně mobilizačních aktivit odehrávalo dokonce pěšky, protože málokdo byl ve sváteční den někde jinde než doma nebo v synagoze – a důstojníkům svolávajícím zálohy stačilo jít ode dveří ke dveřím. Ve většině států světa už se ale s nutností mobilizovat zas tak moc nepočítá, což se projevilo mimo jiné výraznou redukcí počtu „velkých manévrů”, do kterých byly svého času povolávány desetitisíce rezervistů, a které jako jediné mohou pravou všeobecnou mobilizaci aspoň trochu napodobit. Ani Rusové už s tím nemají takovou praxi, jakou míval ještě Sovětský svaz. A vezmeme-li v úvahu, jakými problémy trpěla ruská logistika kolem Kyjeva a Charkova, když šlo o zásobování řádově menšího množství mužů (z nichž navíc daleko větší procento byli profesionálové), nejeví se moc pravděpodobné, že by tentýž logistický systém byl schopen koordinovaně vrhnout na ukrajinské hranice dva tři miliony vojáků posbíraných z plošně nejrozlehlejší země světa a zásobit je v následujících měsících dostatkem nafty, jídla, nábojů a dopravních prostředků. I u stovky tisíc chlapů to přece viditelně „skřípalo”. Chcete-li na toto téma shlédnout dlouhé a poučné video, doporučuji tuto zhruba hodinovou přednášku od Australana chorvatského původu, který si na YouTube říká „Perun”. Více problémů než výhod Dejme tomu, že toto všechno se nějak podařilo a že ony dva tři miliony vojáků všelijakého věku a tělesného stavu se přece jen dostaly na frontu. Co ale s nimi? Tady se dostáváme k tomu, proč se dneska ta mobilizace zas tolik nedělá: protože „utlučeme je čepicemi” není ve světě roku 2022 životaschopná útočná strategie. To, co v takovém případě máte k dispozici, jsou převážně „levné” pěší jednotky, jejichž vybavení nestojí moc peněz (proto těch lidí také lze postavit do pole miliony!). Můžou střílet z pušek nebo kulometů na krátké vzdálenosti, ale jejich schopnost rychle manévrovat je značně omezená. Čtyřicetiletý rezervista s těžkou bagáží určitě neuběhne za noc padesát kilometrů lesem. Každý racionální nepřítel, který má k dispozici aspoň trochu slušné technické vybavení, na to zareaguje ústupem, pokud tedy má kam (vrátíme-li se k Izraeli, ten zrovna v tomto směru nemá moc možností a musí zadržet útok už poblíž svých hranic; tomu se říká nedostatek strategické hloubky). A jak tak půjdete (pomalu!) za ním, bude vás systematicky a přesně ostřelovat ze vzdálenosti několika desítek kilometrů, a zároveň ničit vaše zásobovací linie z týlu. To je ten fundamentální rozdíl proti roku 1914, kdy na frontu odjížděly milionové armády a pak se celá léta přetahovaly o 500 metrů rozblácené země. Válka se stala mnohem pohyblivější a těžká palba všeho druhu je daleko přesnější než dřív. Proti takové palbě je pěšák velmi zranitelný a masivní houfy pěšáků jsou zranitelné naprosto zoufale, aniž by ji mohly nějak opětovat. (Ptáte-li se nyní, proč tedy vůbec pěchota existuje i v moderních armádách: jako jeden z mnoha spolupracujících prvků doktríny kombinovaných zbraní. Svoje použití má, ale ne v mnohatisícových masách valících se na území nepřítele. Tyhle časy pominuly.) Podle mého názoru Rusové nemobilizují, protože by z toho měli více problémů než výhod. Větší riziko vzpoury mezi odvedenci, větší nespokojenost obyvatelstva, které ztrácí svoje blízké, řádově těžší zásobování milionů hladových krků na nepřátelském území, a výměnou za to zisk velmi omezené bojové kapacity navíc. Kdyby aspoň měli vyhlídky na to, že Ukrajincům začne docházet munice (asi jako pomalu docházela Finům v Zimní válce), ale momentálně to tak rozhodně nevypadá; naopak, dostávají toho vybavení ze Západu čím dál víc. Masy mobilizovaných pěšáků dnes nedokážou zajistit vítězství ani Rusům. Jejich případné vítězství na Donbasu budou muset zařídit buď zbytky profesionálních jednotek, nebo nikdo.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-12-02 08:26:44

Fitness pro rodiny: jak cvičit společně a motivovat děti ke zdravému životnímu stylu

Fitness pro rodiny: jak cvičit společně a motivovat děti ke zdravému životnímu stylu redakce Po, 12/02/2024 - 08:26 Sporty Klíčová slova: fitness centru fitness centrum Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Význam společného cvičení Cvičení jako rodina má mnoho výhod. Pomáhá nejen fyzickému zdraví, ale také emocionální pohodě. Společný čas strávený aktivním pohybem posiluje rodinné pouto, podporuje vzájemnou komunikaci a vytváří pozitivní vzpomínky. Navíc děti, které vidí své rodiče jako aktivní vzory, mají větší pravděpodobnost, že si zdravý životní styl osvojí i do budoucna. Pohybová aktivita zlepšuje náladu, snižuje stres a podporuje zdravý spánek. Pro děti může být cvičení formou zábavy a hry, což jim pomáhá rozvíjet motoriku, rovnováhu a celkovou fyzickou zdatnost. Dospělí zároveň mohou využít rodinné cvičení jako příležitost k udržení nebo zlepšení vlastní kondice. Jak začít společně cvičit? Začít s rodinným cvičením nemusí být složité. Nejdůležitější je najít aktivity, které budou bavit všechny členy rodiny. Zde je několik tipů, jak na to: Plánujte společný čas na cvičení – Vyhraďte si konkrétní čas v týdnu, který věnujete společným aktivitám. Může to být sobotní odpoledne nebo každodenní krátká aktivita po večeři. Pravidelnost pomáhá vytvořit zdravý návyk. Začněte jednoduše – Nemusíte hned investovat do drahého vybavení nebo členství ve fitness centru. Začněte s jednoduchými aktivitami, jako jsou procházky, jízda na kole nebo domácí cvičení s vlastní vahou. Zapojte hry – Hry jako honička, skákání přes švihadlo nebo fotbal jsou skvělým způsobem, jak děti motivovat k pohybu, aniž by měly pocit, že „cvičí“. Najděte společné zájmy – Pokud vaše děti milují tanec, zorganizujte rodinnou taneční soutěž. Pokud mají rády přírodu, vyrazte na turistiku nebo do parku. Motivace dětí k pohybu Motivovat děti k pravidelné fyzické aktivitě může být někdy výzva, zvláště pokud jsou zvyklé na sedavý životní styl. Klíčem je ukázat, že pohyb může být zábavný a není jen povinností. Zde je několik způsobů, jak děti motivovat: Buďte dobrým příkladem – Děti se učí nápodobou. Pokud uvidí, že cvičení baví vás, budou vás chtít následovat. Sdílejte s nimi své nadšení a ukazujte, že pohyb je přirozenou součástí života. Stanovte si společné cíle – Mějte společné výzvy, jako je dosažení určitého počtu kroků za den, uběhnutí určité vzdálenosti nebo zvládnutí nového cviku. Když děti uvidí, že dosahují úspěchů, budou se cítit motivované. Zpestřete aktivity – Děti rychle ztrácí zájem, pokud se aktivity opakují. Střídejte různé druhy cvičení a zapojujte nové hry nebo výzvy. Odměňujte úspěchy – Odměny mohou být skvělým motivačním nástrojem. Nemusí jít o sladkosti, ale třeba o výlet, společnou večeři nebo nový sportovní doplněk. Nejlepší aktivity pro rodinu Rodinné cvičení by mělo být přizpůsobeno věku a schopnostem jednotlivých členů. Některé aktivity jsou univerzální a baví jak děti, tak dospělé: Společné procházky nebo túry – Vyrazte na delší procházku nebo do přírody. Můžete zvolit naučné stezky nebo sbírat zajímavé předměty, což děti zabaví. Kolektivní sporty – Hraní fotbalu, basketbalu nebo volejbalu je skvělý způsob, jak spojit pohyb s týmovou spoluprací. Cvičení doma – Vyzkoušejte rodinné kruhové tréninky, při kterých každý člen plní jiné úkoly, nebo cvičte podle online videí. Aktivity v přírodě – Piknik spojený s frisbee, běhání po lese nebo stavění překážkových drah z přírodních materiálů. Plavání – Návštěva bazénu nebo přírodního koupaliště je ideální nejen pro zlepšení kondice, ale také pro relaxaci. Vytvořte tradici, na kterou se budete těšit Rodinné cvičení není jen o pohybu, ale také o vytváření společných zážitků, které vás sblíží. Pravidelně plánované aktivity, jako je nedělní rodinná túra nebo sobotní turnaj v badmintonu, se mohou stát tradicí, na kterou se budou všichni těšit. Děti budou mít pocit, že jsou součástí něčeho významného, a navíc si vytvoří pozitivní vztah k pohybu. Pohyb by neměl být jen povinností, ale radostí a přirozenou součástí života celé rodiny. Pokud se vám podaří zapojit všechny členy rodiny do aktivit, které je baví, posílíte nejen zdraví, ale i rodinné pouto. Společně strávený čas je k nezaplacení – a co může být lepší než ho využít k tomu, abyste se cítili dobře a byli zdraví? Přidat komentář FOTO Pixabay.com V dnešní době, kdy většinu času trávíme u počítačů, televizí a chytrých telefonů, je pohyb důležitější než kdy dříve. Zvláště u dětí, které často tráví mnoho hodin ve školních lavicích nebo doma u obrazovek, může nedostatek fyzické aktivity vést k problémům, jako je obezita, nízká výkonnost nebo špatné držení těla. Zapojit celou rodinu do pravidelné pohybové aktivity je skvělý způsob, jak nejen zlepšit zdraví, ale také posílit vzájemné vztahy. V tomto článku se podíváme na to, jak začít cvičit společně jako rodina a jak motivovat děti ke zdravému životnímu stylu.

Čas načtení: 2022-03-01 09:57:04

Střípky z bojiště

Oči z orbitu vidí všechno. Válečný konflikt na Ukrajině je za dlouhé desítky let první, kdy mají obě bojující strany přístup k přílivu špionážních dat ze satelitů na oběžné dráze: Rusové napřímo, Ukrajinci skrze západní státy. Kromě toho se využívá letecká technika jako AWACS, E-8 atd., která „dohlédne” stovky kilometrů daleko a užitečné informace může dodávat i z polského nebo rumunského vzdušného prostoru. Samozřejmě do toho zasahuje počasí a podobné vlivy, ale i tak se nejspíš vyvinula situace, kdy je víceméně nemožné utajit před nepřítelem jakékoliv plány zahrnující větší množství těžké techniky. Moment překvapení byl ve válečných dějinách jedním z nejdůležitějších prvků, kterými vojevůdci dosahovali vítězství. Bez něj máte k dispozici v podstatě jenom attrition čili pomalé opotřebování (extrémní příklad: západní fronta za první světové války, ale i různé městské guerrilly, například bitva o Groznyj), nebo, – můžete-li jí ovšem vůbec dosáhnout – naprosto drtivou převahu, shock and awe. Zatím se zdá, že k tomu druhému schází Rusům vybavení a o to první se snaží spíše Ukrajinci proti nim. (Z kabinetu civilizačních absurdit: afghánský Tálibán vyzval Rusy a Ukrajince k mírovým jednáním. Vypadá to, že i islámští fanatici mohou občas projevit záblesky smyslu pro černý humor.) Soumrak tanků? Tanky, symbol moderní války, u nás také okupace Československa roku 1968. Vypadá to, že v momentálních bojích na Ukrajině hrají spíše roli pohyblivého terče a ne zbraně, jejíž nasazení vyhrává bitvy. Fotek a videí zničených konvojů koluje po internetu dost, i když pozor na to, že některé jsou z jiných konfliktů (narazil jsem například na videa z roku 2014). Pokud je ale zničená technika označena bílým písmenem Z, V nebo O, mělo by jít o aktuální záběry. Může jít o chyby v taktice, ale hlavním rozdílem od Guderianových dob je asi hlavně to, že jakákoliv obrněná technika se stala nesmírně zranitelnou vůči inteligentním střelám nové generace, jako jsou americký FGM-148 Javelin a britsko-švédská NLAW, jejichž elektronické mozky se snaží zasáhnout nejslabší místo cíle (typicky tak, že si jej nadletí a pak to vezmou kolmo do věže). Tyto střely fungují na principu fire-and-forget a navíc na vzdálenost několika set metrů. Jinými slovy, ten pěšák, který je odpaluje z ramene, se nemusí příliš přibližovat k nepřátelské koloně, a po jejich odpálení může vzít nohy na ramena, pardon, zaujmout výhodnou krycí pozici někde opodál. Také jsou poměrně levné (NLAW stojí jen asi půl milionu korun), zejména pak ve srovnání s tím zasaženým a zničeným tankem. Škoda na vozidle totiž vesměs bývá totální. Tanky byly vždycky zranitelné ze strany letectva nebo dělostřelectva, ale existence takových zbraní mezi řadovou pěchotou dost zásadně mění rovnováhu sil v neprospěch těžké techniky. Javelinů a NLAW mají Ukrajinci stovky a od západních zemí průběžně dostávají další. Obtíže zásobování Logistika, logistika, logistika. Napoleon Bonaparte kdysi slavně prohlásil, že „amatéři mluví o strategii, profesionálové o logistice“. Dnes je jeho výrok ještě důležitější než dřív. Ukrajina je obrovský kus země, podstatně větší než Francie. Ovládnout byť jen část takového území znamená neskutečné nároky na logistiku. Bojující jednotky musejí dostávat neustálý přísun munice a paliva, musejí být podporovány mechaniky atd., protože každá technika se občas kazí. Čím těžší stroj, tím více žere pohonných hmot. Tank T-72, jehož modernizovanou verzi provozuje česká armáda, váží necelých 50 tun a v těžkém terénu spotřebuje až 800 litrů na 100 kilometrů, na silnici zhruba polovinu. Vezená zásoba paliva je přitom „jen” něco kolem 300 litrů, což znamená, že dojezd takového tanku na jednu nádrž je ještě o mnoho horší než u proklínaných elektromobilů. A tím pádem musí být tankové jednotky neustále zásobovány palivem, jinak se prostě někde zastaví. (K velké radosti nějakého střelce s Javelinem, který se skrývá v ostružiní o tři sta metrů dále.) Ale posílat zásobovací konvoje napříč rozsáhlým teritoriem o desítkách tisíc kilometrů čtverečních, které ještě není vyčištěno a kde se v křoví, bažinách a lesích pohybuje nepřátelská pěchota, to znamená koledovat si o velké problémy. Dokonce už v časech mušket a kyrysníků to bylo nebezpečné; rakouský generál Ernst Gideon von Laudon zaskočil roku 1758 pruskou válečnou mašinerii u Olomouce tím, že v bitvě u Domašova přepadl a zničil pruský trén, roztahaný skoro na padesát kilometrů. Bez zásob nezbylo Prusům než nechat pevnost Olomouc být. Dnes je to samozřejmě o to horší, že cisterny s naftou hoří, na rozdíl od volských povozů, velice dobře, a moderní Laudonové mají k dispozici „hračky” typu tureckých dronů Bayraktar. Toto by mohlo vysvětlovat, proč se všechny ruské síly nacházející se v okolí ukrajinských hranic zatím nezapojily do boje. Zásobovat takovou masu mužů a vybavení „na pochodu” je velmi obtížný úkol. Nebezpečí demoralizace Morálka. Extrémně těžko měřitelná veličina, ne nutně rozhodující (s holýma rukama by byla k ničemu), ale přesto významná. Zatím se nezdá, že by ruští vojáci projevovali nějaké velké nadšení z toho, že táhnou na sousední slovanský národ, kdežto Ukrajinci mají veškeré důvody se bránit. A ani to nevypadá, že by civilní obyvatelstvo na východě Ukrajiny masově „vítalo osvoboditele” jako v Praze roku 1945; kdyby se tak dělo, nepochybně už bychom ta videa viděli. Mezi profesionály toto nehraje takovou roli, ti mají válčení v popisu práce, ale pro devatenáctileté brance je povědomí, že byli posláni padnout kamsi k sousedům bez nějakých dobrých důvodů, docela významné. U nás v roce 1968 byli sovětští branci kontaktem s běžným obyvatelstvem, které ovládalo základy ruštiny, demoralizovaní a sovětské velení je nakonec muselo vystřídat. Další vlna už šla do uzavřených kasáren, aby neměla žádný styk s běžnými Čechoslováky. Taková izolace bude samozřejmě na Ukrajině nemožná, tam mluví rusky každý. Starlink zasahuje Starlink. Společnost SpaceX o víkendu aktivovala pro Ukrajinu systém globálního internetu Starlink, o kterém jsem se zmiňoval v článku o válkách robotů. Starlink zatím není hotov, satelitů na oběžné dráze je jenom asi 1 500 z plánovaných několika desítek tisíc kusů, ale na základní pokrytí to stačí. Slabiny jsou spíš jinde; k optimálnímu provozu jsou potřeba pozemní střediska, která na Ukrajině zatím neexistují, ale jsou v Polsku, Litvě a Turecku, což by mělo na západní půlku Ukrajiny stačit. Také je potřeba dodat koncové pozemní stanice (antény) pro každé místo připojení. Ty už jsou prý na cestě. Z dosavadních zpráv mi není patrné, jestli Starlink bude na Ukrajině sloužit jen civilním nebo i vojenským účelům. Každopádně je to první test systému „v akci”, protože se dá čekat minimálně nějaký hackerský souboj o jeho funkčnost. Také to znamená, že pro Rusy bude daleko obtížnější nějakým způsobem „vypnout” datové sítě a proudění obrazového materiálu do světa. Starlinkové terminály se dají napájet i z dieselagregátu a jsou nenápadné. A zničit flotilu satelitů na oběžné dráze by bylo faktické vyhlášení války NATO (nemluvě o tom, že 1 500 satelitů ani tak jednoduše nezničíte). Ruská propaganda bez šance Poslední poznámka, která se vůbec nebude líbit panu ministru Rakušanovi: z dosavadního průběhu konfliktu nemám vůbec pocit, že by celá ta slavná ruská propagandistická / dezinformační kampaň něčeho reálného dosáhla. Dokonce bych řekl, že její konkrétní výsledky jsou chabé. Na Ukrajině samotné, která byla hlavním terčem masírky, armáda normálně bojuje a ani rusky mluvící civilisti neprojevují žádné nadšení z ruských vojáků ve svých městech. K žádnému podkopání a zhroucení morálky nedošlo. Ve zbytku Evropy a USA chodí na proruské demonstrace naprosto mizivé množství lidí. Dokonce i Čína se tváří neutrálně a s velkou radostí v tom nechá Rusy vykoupat. Oni to zas takoví geopolitičtí přátelé nejsou. Západní parlamenty vesměs schválily veškerou pomoc Ukrajině včetně vojenského materiálu, která tam taky v hojné míře proudí. Přijaté finanční sankce jsou docela tvrdé. Německý kancléř právě ohlásil, že Bundeswehr dostane dodatečných 100 miliard eur a většina Spolkového sněmu mu tleskala, čemuž bych při tradičním pacifismu německé levice ještě před týdnem nevěřil. Jestli jsou všechny ty Sputniky, Aeronety a spol. tak mocné a oblbující nástroje, kde mají nějaké skutečné výsledky? Vyvadila a jeho prťavý spolek? Řetězové e-maily v mailboxech důchodců? To kurňa přeci nemá žádnou vojenskou ani politickou hodnotu. Hodnotu by mělo, kdyby měli na své straně třeba čtvrtinu poslanců v parlamentech apod., nebo kdyby se jim podařilo vybudovat organizaci podobnou britské Campaign for Nuclear Disarmament, která kdysi opravdu dokázala mobilizovat do ulic statisíce lidí a zablokovat vojenské transporty apod. Kdyby pod jejich vlivem západní parlamenty odmítly Ukrajině pomoci a omezily se na přání všeho dobrého. Kdyby Elon Musk prohlásil, že žádný Starlink Ukrajincům nezapne atd. Ale nic z toho se jim v okamžiku, kdy jim jde o opravdu zásadní věc, zjevně nedaří. Ještě jednou: kecy na internetu se nepočítají, těch dokáže i zanedbatelná menšina vygenerovat neskutečné množství. Ale při ovlivňování konkrétní činnosti západních států, vlád, armád, firem atd. se Rusům nepodařilo dosáhnout žádných úspěchů. Největší vliv na situaci měl nakonec, jak se dalo očekávat, klasický kšeft (ropa, plyn, investice na cizím území), protože kvůli němu se pár dní váhalo, jestli Rusy vykopnout ze systému SWIFT, nebo ne. Ale to není úspěch propagandy, to jsou prachy, ty fungovaly úplně stejně už v renesanční Itálii. Ona je ta válka opravdu nesmyslná až blbá. Proto jsem si do poslední chvíle taky myslel, že nebude. Ale když už teď je, tak to vyžaduje opravdu velmi specifický typ člověka, aby ty Putinovy teorie o neonacistickém ukrajinském státě, který nemá právo na existenci, „sežral”. A lidé, kteří je opravdu „sežerou”, vesměs nejsou v pozici, aby něco ovlivnili. Tuto poznámku činím hlavně proto, abychom nepropadali pocitu, že máme na krku něco jako novou Sudetoněmeckou stranu, kterou podporuje 30 procent obyvatelstva a která má za cíl rozbití a uchvácení našeho státu. To by bylo velké ohrožení (a popravdě už neřešitelné, ČSR v roce 1938 měla prostě smůlu), ale tam zkrátka nejsme. Ani nikde poblíž. Kdyby ta pátá kolona byla opravdu početná, bylo by to vidět i někde jinde než internetových diskusích: v novinách, v parlamentech, na radnicích atd. Znám zhruba deset echt přesvědčených rusofilů a odhadem dvacet dalších lidí, kteří si s tou kremelskou linií občas zakoketují, ale nikoliv smrtelně vážně. Ale v těch stovkách lidí, které jsem za život blíže poznal, je to titěrná menšina. Většina českého obyvatelstva je k plechové hubě Kremlu minimálně stejně skeptická jako na konci komunismu. To, že jsme skeptičtí i vůči vlastním politikům nebo fungování EU, to se s tím nijak nevylučuje. To je naše národní povaha. Proto také nevidím důvod, proč se kvůli ruské propagandě vzdávat vlastních občanských svobod. Jestli tu Rusové za posledních dvacet let nedokázali zverbovat významnou pátou kolonu, která by jim dokázala v kritickém okamžiku (a tohle je kritický okamžik Putinovy vlády, kam se na tuhle válku hrabou nějaké české prezidentské volby) reálně pomoci, po tomhle přepadu Ukrajiny se jim to už tuplem nepodaří. Tahle akce znechutila i řadu těch lidí, kteří až dosud seděli na postranní čáře. Ruská „soft power” ve střední Evropě na tom v nejbližších letech bude hodně špatně.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-08-27 17:07:06

Proč si lidé pořizují autokoberce a v čem jsou lepší než gumové rohože do auta?

Proč si lidé pořizují autokoberce a v čem jsou lepší než gumové rohože do auta? redakce Út, 08/27/2024 - 17:07 Vybavení a Doplňky Klíčová slova: koberec před karavan vopi.cz autokoberce Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Estetika a přizpůsobení Autokoberce nabízejí širokou škálu barev, vzorů a materiálů, což umožňuje majitelům vozidel přizpůsobit interiér jejich osobnímu vkusu. Na rozdíl od gumových rohoží, které jsou často omezeny na základní barvy jako černá, šedá nebo béžová, autokoberce mohou být vyrobeny na míru a dokonce mohou obsahovat loga nebo výšivky. Osobně můžeme doporučit kvalitní autokoberce z webové stránky https://www.vopi.cz/autokoberce/. Komfort a pocit luxusu Koberce do auta poskytují měkčí a pohodlnější povrch pro nohy, což může být příjemné zejména při delších cestách. Tento komfortní prvek přidává pocit luxusu, který gumové rohože jednoduše nemohou nabídnout. Ochrana a údržba I když gumové rohože jsou známé svou odolností a snadnou údržbou, autokoberce také nabízejí vysokou úroveň ochrany. Moderní autokoberce jsou často vyrobeny z materiálů, které odpuzují nečistoty a vlhkost, což usnadňuje jejich čištění. Navíc, kvalitní autokoberce mohou být vybaveny protiskluzovou spodní vrstvou, která zajišťuje jejich stabilitu. Vylepšete si cestování karavanem S rostoucí oblibou cestování karavanem se lidé snaží zútulnit nejen interiér svých osobních vozidel, ale také prostor před karavanem. Koberec před karavan poskytuje pohodlný a čistý prostor pro relaxaci venku, což je ideální pro rodinné výlety a kempování. Tento trend ukazuje, že lidé chtějí mít pohodlí a styl nejen na cestách, ale i při zastávkách.   Autokoberce nabízejí kombinaci estetiky, komfortu a ochrany, kterou gumové rohože nemohou zcela nahradit. Ať už jde o přizpůsobení interiéru vozidla nebo zútulnění prostoru před karavanem, autokoberce jsou skvělou volbou pro ty, kteří chtějí spojit funkčnost s elegancí. Přidat komentář obrázky vopi.cz   V dnešní době se stále více lidí snaží udržovat svá auta nejen funkční, ale také esteticky příjemná. Jedním z prvků, které mohou výrazně přispět k vzhledu interiéru vozidla, jsou autokoberce. Proč si tedy lidé pořizují autokoberce a jaké jsou jejich výhody oproti gumovým rohožím?

Čas načtení: 2020-03-17 08:54:17

Něco málo z vědeckého světa a jeho snah o porážku koronaviru

Tak jsme tedy de facto v karanténě, některé obce úplně, zbytek republiky aspoň nějak. Podobná opatření zavádějí i jiné evropské státy. Hlavní otázka, kterou si klade každý, je: jak dlouho může takový režim uzávěry trvat? Odpověď zní jednoduše, ale v té jednoduchosti se skrývá spousta háčků. Dokud s tou potvorou něco neuděláme. Některá opatření, jako je pořádné mytí rukou, může provádět každý a bez dalšího vybavení. Tohle video od doktora Johna Campbella je mimochodem velmi pěkné a poučné. Taky jsem „vynechával palce“, dnes si dávám pozor. Práce na lécích a vakcínách je ovšem záležitostí pro odborníky. To je přesně ta oblast, kde budeme muset mít nějaké výsledky, aby se epidemie dala zkrotit. A tam se nedají zanedbat takzvané klinické testy. Asi by bylo vhodné si o nich něco málo říci. První a základní problém u všech zkoumaných přípravků je tenhle: nenadělá náhodou ta věc v lidském organismu víc škody než užitku? Bývaly časy, kdy se syfilis léčila rtutí, což je velmi nebezpečný jed a zpětně těžko říct, jestli tahle léčba těm pacientům nepomáhala do hrobu ještě rychleji než nemoc samotná. Dnes to samozřejmě o té rtuti víme a nikomu bychom ji neservírovali s tím, že mu pomůže. Ale nějaká nová sloučenina, jejíž název zabere půl obrazovky, může projevovat dost podobné vlastnosti. Tady nezbývá než nějakou chvíli testovat, nejdřív v laboratoři na buňkách v misce, pak na zvířatech a nakonec na zdravých lidských dobrovolnících. Tomu poslednímu se říká první fáze klinických testů a nedá se to obejít, jinak by výsledky mohly být dost hrozné. Nejenom na životech, ale i z hlediska ztráty důvěry veřejnosti. (Představte si jen, že by se ukázalo, že by nová vakcína proti koronaviru měla vážné vedlejší následky!) Testování bezpečnosti přípravku nějakou dobu trvá a nové látky tím musejí projít vždycky. Výhodu mají léky existující a otestované, u kterých už tahle fáze byla provedena. Ono se totiž může stát, že nějaké již známé léčivo, které se zatím používá na něco jiného, bude účinné i proti téhle nemoci Covid-19. (A u dvou preparátů, o kterých bude dále řeč, se přesně tohle stalo.) Taková látka může rovnou poskočit do další fáze, testování účinnosti. V téhle další fázi zajímá výzkumníky, jestli podávání léku má lepší výsledky než nedávat lidem nic. Proto existují dvě skupiny – jedna, která preparát dostává, a druhá, která nikoliv. (Té druhé se říká kontrolní skupina.) Jelikož člověk, a to i vědec, má tendenci „oblbovat sama sebe“, zlatým standardem je takzvaně dvojitě slepá metoda, při které personál samotný ani pacienti nevědí, kdo dostává testovanou látku a kdo jen cukrové tabletky zvané placebo. Tím se dá vyloučit, že lékaři provádějící experiment budou u pacientů s testovanou látkou pozorovat nějaká „zlepšení“, která ve skutečnosti nejsou. To ještě není všechno, musí se určit přesně, jak testovaný lék interaguje s jinými léky. Spousta lidí bere i nějaké další léky, třeba na cukrovku, a ty by se s novým přípravkem mohly poprat, někdy i dost ošklivě. Pokud vznikne takové podezření, musí se pro tyhle pacienty zavést nějaký jiný postup, jde-li to vůbec. Nebo aspoň upozornit budoucí lékaře v praxi, že pacienti nesmějí brát oboje naráz. Pak jsou tu takové praktické otázky, jako jak a kdy tu látku vůbec těm pacientům podávat. Nitrožilně, ústy, čípkem, nechat rozpustit tabletku pod jazykem? Pokud už ústy, tak s jídlem nebo bez? Pokud s jídlem, má být třeba tučné, nebo stačí suchý chleba? (Některé látky se lépe rozpouštějí v tucích; na druhou stranu pacientovi může být nevolno.) Jak často a v jakých dávkách vlastně? A v jaké fázi nemoci léčivo nasadit – hned ze začátku, nebo si jej nechat až pro těžké případy? Samé těžké otázky, které se nedají zodpovědět za den, a přitom mají cenu zlata. Ta samá látka může mít při vhodném podání třeba pětkrát větší účinnost než při nevhodném. A laboratorní zvířata na ni můžou reagovat úplně jinak než lidé. Slíbil jsem nějaké konkrétní informace, tady jsou. Pozor na skutečnost, že záležitost je v tak intenzivním vývoji, že skoro nic nevíme jistě, ba ani „jistě“. Jsou to taková pozorování z bojiště, u kterých může být druhý den leccos jinak. Navíc nejsem ani virolog, ani farmaceut, takže v následujícím textu můžou být chyby. Remdesivir je látka, za jejímž vznikem stojí i česká škola založená již zesnulým profesorem Antonínem Holým. V čele týmu je doktor Tomáš Cihlář, se kterým nedávno Česká televize odvysílala zajímavý rozhovor. Remdesivir už existuje nějakou dobu a prošel testy bezpečnosti. Funguje jako „podvrhávač“. Představíme-li si virus jako skládačku Lega, která kopíruje sebe sama a skládá nové virové částice, tak remdesivir mu podstrkává „špatné kostky“. Tím vznikne defektní kopie, která není dále schopna se rozmnožovat. Původně byla snaha nasadit remdesivir na ebolu, ale zdá se, že by na koronaviry mohl zabírat taky a možná i lépe. Nyní se testuje jeho účinnost, například v americké Nebrasce, ale i v Číně. Výsledky těchto studií by mohly být v dubnu. Existují nějaká nadějná pozorování na konkrétních pacientech (další případy), takže třeba to dopadne dobře. Další látka, kterou právě teď zaregistrovali naši polští sousedi k léčení Covidu-19 a příbuzných nemocí, je chlorochin. To už je desítky let známé léčivo, které se používá k léčbě malárie. Tím pádem také nemusí podstupovat testy bezpečnosti – známe jej „jako svoje boty“. Důvod, proč Poláci akceptovali chlorochin, je zpráva čínských lékařů o tom, že pacienti jím léčení by mohli mít lepší výsledky. (Další odkaz na přeložený čínský protokol.) V Číně i jinde rovněž zkoušeli podávat chlorochin v „koktejlu“ s dalšími léčivy, třeba proti HIV. Tyhle jednotlivé případy samozřejmě nemají stejnou váhu jako poctivá dlouho trvající vědecká studie, ale v urgentní situaci představují aspoň nějaký bod, od kterého se odpíchnout. Co se vakcín týče, jejich vývoj většinou trvá docela dlouho, ale tentokrát je z pochopitelných důvodů o něco urychlen. V USA začaly v pondělí 16. března testy první látky, kterou připravila společnost Moderna. Ani optimisti to ovšem nevidí na méně než 12-18 měsíců, pokud se bude dařit. Izraelský vědecký ústav MIGAL je dalším zajímavým případem. V ústavu zkoumali v minulých letech nemoc drůbeže vyvolanou koronavirem a vyvinuli proti ní vakcínu, ovšem pro slepice. Nyní tvrdí, že podobnost mezi „drůbežím“ a „lidským“ koronavirem je natolik velká, že veterinární vakcínu by mělo jít poměrně jednoduše upravit do lidské podoby – během devadesáti dní, říká doktor Katz v Times of Israel. Pak by se mohla začít testovat na lidech. Mělo by jít o sprej do úst, který vyvolá imunitní reakci právě na těch sliznicích, které jsou infekci nejvíc vystaveny. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-04-16 05:11:01

Maryanne Wolfová: Čtenáři, vrať se. Mozek a čtení v digitálním světě (ukázka z knihy)

Spolu s rozšiřováním digitálních technologií se v posledních třiceti letech proměnil způsob, jakým konzumujeme média, včetně toho nejstaršího: textu. Dnes se čtení přelévá z platformy na platformu, mezi internetovým prohlížečem a e-knihou, odehrává se především na obrazovkách a stimuluje mozek úplně jiným způsobem než soustředěná četba papírových knih nebo novin. Řada odborníků i laiků se obává důsledků, jaké budou nová média mít na naše intelektuální a kognitivní schopnosti. Neuroložka a odbornice na proces čtení Maryanne Wolfová v knize Čtenáři, vrať se shrnuje dosavadní vědecké poznání o vlivu digitálních médií na proces čtení a lidský mozek. Nová média nechápe jako ohrožení, nýbrž jako výzvu: už tu s námi jsou, takže se s nimi musíme naučit zacházet tak, aby nám dobře sloužila.   Ukázka z knihy:   DOPIS SEDMÝ   Není nic, čemu by věda nedokázala pomoct. Rodiče i učitelé musejí lépe pochopit, jak se čtením mění mozek dítěte. […] Jsem přesvědčen, že zvýšené povědomí o čtecí dráze mozku učitelům jejich úkol velice usnadní. – Stanislas Dehaene   A co si odnášíme od Dr. Seusse? Samozřejmě radost z hravých slov a obrázků, ale také ty nejlepší a nejlidštější hodnoty, které chce každý z nás mít: kuráž, odhodlání, toleranci, úctu k zemi, náznak bojového ducha, umění ocenit představivost.             Proto na čtení v raném věku záleží. –Michael Dirda   Milí čtenáři, děti ve věku pěti až deseti let se po celém světě začínají učit číst a začíná pro ně největší čtenářské dobrodružství jejich mladého života. Trefně to popsal William James: „Děti, které se učí číst […] se rozletí do úplně nových světů tak snadno jako ptáčata,“ a jejich první zastávka bude v Dinotopii, Narnii nebo v Bradavicích. Cestou se budou muset utkat s mnoha podivnými stvořeními, od draků po tyrany, objeví různé druhy „jiných lidí“, budou upadat do mdlob ze svých hrdinů nebo přísahat, že nikdy v životě do mdlob neupadnou. Ale hlavně opustí svůj psací stůl, křeslo nebo postel a zjistí, kým vším se samy mohou stát. Jak napsal Billy Collins ve své krásné básni „On Turning Ten“ (Jak se stát desetiletým), ve čtyřech letech byl arabským kouzelníkem, v sedmi odvážným vojákem a v devíti z něj byl princ.             Ovšem pro příliš mnoho dětí nic z toho neplatí. Pro ně znamená projít dveřmi mateřské školy začátek neustále se vracející noční můry, kterou skoro nikdo jiný nevidí. Podle toho, jaký scénář jim život přichystal, budou mít děti šanci na svůj vlastní, nepolapitelný americký sen, nebo ne, s dalekosáhlými důsledky pro celou společnost.             Každý národní i mezinárodní žebříček výkonů ve čtení ukazuje, že navzdory veškerému bohatství země americké děti ve velkém zaostávají a vedou si podstatně hůř než děti ze západních i východních zemí. Nemůžeme ignorovat, co to věstí pro naši zemi. Jsou věci, které musíme znát, ať už máme vlastní děti, nebo ne, a týkají se hlavně toho, co každý z nás může udělat pro to, abychom napravili potenciál dětí této země.             Konkrétně Národní hodnocení úrovně vzdělávání (NAEP) přineslo informaci, že celé dvě třetiny amerických dětí ve čtvrtých třídách nejsou ve čtení dostatečně „zdatné“, to znamená, že nečtou plynule ani s dostatečnou úrovní porozumění. Ještě střízlivěji vyjádřeno, pouhá jedna třetina amerických dětí jednadvacátého století umí číst dostatečně rychle a uspokojivě chápe čtený text, to vše ve věku klíčovém pro jejich další učení. Čtvrtá třída představuje Maginotovu linii mezi učením se číst a učením se používat čtení jako nástroj myšlení a učení.             A co je ještě mnohem horší, téměř polovina afroamerických nebo latinoamerických dětí neumí ve čtvrté třídě číst ani na základní úrovni, natož aby se dalo mluvit o nějaké „zdatnosti“. To znamená, že nedokážou dostatečně dekódovat a pochopit čtený text, což následně ovlivňuje téměř vše, co by se dál měly učit, včetně matematiky a dalších předmětů. Čtvrtá třída, tedy věk devět až deset let, je pro mě „černá díra amerického vzdělávání“, protože jestli se děti v tomto období nenaučí plynule číst, pro všechny vzdělávací účely jako by zmizely. Řada z těchto dětí skutečně ze vzdělávacího systému postupně odpadá a existuje jen mizivá šance, že v dospělosti dosáhnou svého amerického snu.             Věznice napříč Spojenými státy tohle dobře znají – řada z nich projektuje budoucí počet lůžek na základě statistik o výkonech žáků třetích a čtvrtých tříd ve čtení. Jak napsala bývalá výkonná ředitelka a filantropka CinthiaColettiová, vztah mezi úrovní čtení ve čtvrté třídě a nedokončeným vzděláním je trpká a velice významná skutečnost. Snaží se prosadit myšlenku, že pokud tak velký počet dětí nepodává ve škole dostatečný výkon, Amerika si nemůže udržet vedoucí ekonomickou pozici ve světě. Rada pro mezinárodní vztahy závěry Colettiové podpořila ve své zprávě, kde bez jakýchkoli nejasností uvedla: „Rozsáhlé části nevzdělané populace ničí schopnost Spojených států fyzicky se bránit, chránit svoje informace, diplomaticky vyjednávat a podporovat růst hospodářství.“             Jedině vysoká úroveň čtení zajistí, aby jednotlivci mohli rozvíjet a uplatňovat sofistikované čtenářské dovednosti, díky kterým lze udržet intelektuální, sociální, fyzické i ekonomické zdraví Spojených států. Více než dvě třetiny budoucích amerických občanů jsou zcela bez šance.   Kde začít?   Prvních pět let života těchto dětí ani zdaleka nepřipomíná ideální život, jak jsem ho popsala v předchozím dopise. Už mě unavuje citovat staré i nové studie dokládající víc než třicet milionů slov, která děti z chudých rodin ve svém prostřední nikdy neuslyší, nebo počet knih či tiskovin, jež neuvidí a které jim do věku čtyř pěti let nikdo nepřečte. Peníze mají v raném jazykovém a kognitivním rozvoji dětí doslova hlavní slovo, jak ukázala rozsáhlá analýza ekonoma Jamese Heckmana a jeho týmu z Chicagské univerzity. Zjednodušeně řečeno, peníze, které do dítěte investujeme v průběhu prvních let jeho života, mají vyšší návratnost než peníze investované kdykoli jindy. Závěry všech možných typů výzkumu na téma vývoje dítěte nelze pochopit lepším způsobem: společnost musí začít investovat do komplexnějších předškolních vzdělávacích programů, do většího počtu vysoce kvalifikovaných odborníků a jejich zapojení ještě předtím, než se první velké mezery v jazyce a učení natrvalo usadí v životě milionů dětí.             Varování: jazykovědkyně z Pedagogické fakulty Harvardovy univerzity Nonie Lesauxová odmítá výraz mezera, protože naznačuje, že to jediné, co musíme udělat, je nějak ji vyplnit a naše práce tím končí. Má pravdu. Většina dětí, které v prvních pěti letech života nedostanou kvalitní péči, v dalších pěti letech nepodává dostatečné výkony, a pak v dalších, a nakonec nedisponuje dostatečnými prostředky po zbytek života. Tedy pokud celou rovnici neopravíme: musíme změnit náš přístup k dětem od narození do pěti let, první dva tisíce dnů života, kdy se pokládají základy čtecí dráhy mozku, jak jsme si řekli už dříve. Musíme znovu promyslet, jak má vypadat doba od mateřské školy po pátou třídu, tedy další dva tisíce dní. V tomto období, což je hlavní téma tohoto dopisu, se děti učí číst a myslet způsobem, který staví základy pro zbytek jejich života. Během těchto let formálně přebírá štafetový kolík škola, a pokud chceme, aby naše děti dosáhly svého potenciálu coby platní členové společnosti, musíme v ní investovat do tří oblastí: všestranné průběžné hodnocení od samého počátku, vynikající a odborně vystavěné metody výuky a koordinované úsilí všech pedagogů o rozvíjení čtenářských a jazykových dovedností na všech stupních. Každá z těchto oblastí vyžaduje jinou formu investice.   Investice do raného a průběžného hodnocení studentů   Z mateřských škol přicházejí menší i větší děti všech schopností, jazyků, dialektů i kultur. Škola má v první řadě za úkol zjistit, kdo je připraven se učit, kdo ne a co je s tím potřeba udělat. Škola musí být od prvního dne připravena pomoct dětem, jimž se nedostalo kvalitní předškolní přípravy, a které tím pádem můžou být pozadu s rozvojem jazykových schopností a dalších předstupňů čtení. Od druhého dne musejí učitelé znát silné a slabé stránky dětí, které naopak měly kvalitní předškolní přípravu, a než se s nimi pustí do formální výuky čtení, měli by se na tyto stránky zaměřit. Všichni, kdo jsou zapojeni do výuky, by měli znát důležité poznatky z nových i zavedených starších výzkumů, které zatím v mnoha školách nejsou ani dobře známé, ani zavedené do praxe.             Ustálené postupy pro první dva dny školy by mohla změnit velmi zajímavá nová studie. Moje současné i bývalé studentky doktorského programu Ola Ozernov-Palchiková a Elizabeth Nortonová společně s Johnem Gabrielim a jeho kolegy z McGovernova institutu pro výzkum mozku při Massachusettském technologickém institutu a Nadine Gaabovou z Bostonské dětské nemocnice právě dokončili jednu z nejrozsáhlejších studií na téma predikce čtenářských schopností. Tento typ studií nám pomáhá předpovědět, kdo a proč si povede dobře v důležitých předmětech, jako je čtení a matematika, a kdo bude potřebovat pomocnou ruku.             Naše skupina studovala více než tisíc předškoláků vyrůstajících v různých ekonomických prostředích po celé Nové Anglii. Každé z dětí prošlo velkou baterií pedagogických testů. Výsledky vyzdvihly dvě skutečnosti, jednu nijak překvapivou a druhou s transformačním potenciálem. Za prvé, americké děti přicházejí do škol s podstatnými kognitivními a jazykovými rozdíly, to není žádné překvapení. Za druhé, tyto rozdíly spadají do samostatných skupin, které předvídají, jak si děti později ve škole povedou ve čtení. Něco takového by mohlo mít vliv na životní dráhu mnoha dětí.             Z výsledků studie konkrétně vyplynulo šest vývojových profilů, které můžou rodičům i učitelům pomoct pochopit, jaké přesně jsou potřeby konkrétního dítěte a jak každého z nich od začátku co nejlépe naučit číst. Dva profily platí na děti, které jsou buď průměrné, nebo nadprůměrné a k dobrému výkonu jim stačí kvalitní výuka. Děti z další skupiny mají problém s písmeny a zvuky a je možné, že pocházejí z prostředí, kde se příliš nesetkávaly s abecedou nebo anglickou literaturou. Tyto problémy lze celkem snadno napravit. Ovšem je možné, že některé děti z této skupiny vykazují vzácnější potíže související se zrakem a je potřeba dalších testů.             Tři z profilů zahrnují děti, o nichž předem víme, že budou diagnostikovány s nějakou formou poruchy čtení nebo dyslexie. Uspořádání mozku, které pro děti s dyslexií představuje zásadní výhodu v pozdějším věku — v oblastech jako umění, architektura, rozpoznání vystupujících vzorů, například v radiologii nebo finanční sféře, či podnikání —, je pro ně v prvních letech života velkou nevýhodou. Pro ty z nás, kdo studujeme dyslexii, existuje jen málo důležitějších objevů než ten, který nám umožňuje tuto poruchu předpovědět dříve, než musí dítě začít snášet každodenní potupné selhávání před učiteli, vrstevníky a rodiči. Pro šestileté děti není nic horšího, než když si začne myslet, že je hloupé, protože všichni až na něj umějí číst, ať už má jeho porucha biologický, či environmentální důvod, nebo v některých případech obojí.             Včasným posouzením dětí, které se potýkají se čtením, můžeme předejít emočním troskám, v nichž se často ocitají při svých prvních zkušenostech s knihou. V průběhu celého procesu také ušetříme společnosti obrovské sumy peněz, jež by jinak vynaložila na lůžka ve věznicích, a také tím, že když u dětí s dyslexií udržíme čtenářského ducha, můžou se z nich v budoucnu stát nejtvořivější členové společnosti a úspěšní podnikatelé.             Kritickým bodem je v tuto chvíli fakt, že stojíme na prahu možnosti předpovědět vysoce specifické životní dráhy mladých čtenářů ještě dříve, než se čtením vůbec začnou. Na vylepšení testové baterie i profilů už pracuje i další skupina vědců z Lékařské fakulty Kalifornské univerzity v San Francisku, vedená Fumiko Hoeftovou a Marií Luisou Gorno-Tempiniovou. Kvalifikovaní pedagogové by však i za stávajících informací měli dokázat předejít některým problémům se čtením, jiné zlepšit a posloužit jako raná intenzivní intervence pro děti s vysokým rizikem rozvoje dyslexie. Při učení se číst není nic důležitějšího než co nejranější počátek systematické a cílené intervence.             Tento výzkum pomůže všem dětem, nejen těm, které mají viditelnější problémy s učením. Baterie prediktivních testů také ukázala v tomto věku ohromnou vývojovou variabilitu ve skupině spíše typicky se rozvíjejících dětí. Některé děti, obzvlášť chlapci, nevykazují žádné zjevné oblasti, v nichž by podávaly slabší výkon, prostě jen ještě nejsou připraveny. Abychom tuto skupinu plně pochopili, je nutné podrobnější hodnocení, protože je třeba vyloučit možné skryté slabiny. V některých případech je také nutné rozumnější očekávání z naší strany. Vedení škol je příliš často pod takovým tlakem, aby jejich žáci podávali v pozdějších ročnících dobré výkony ve veřejně sledovaných státních testech, že nutí učitele, aby s výukou čtení začínali stále dřív a stalo se součástí kurikula mateřských škol. Pediatrická neuroložka z Nemocnice Johnse Hopkinse Martha Dencklaová vehementně argumentuje, že pokud budeme děti nutit číst ještě před koncem mateřské školy, můžeme způsobit víc poruch čtení, než kolika předejdeme.             Britská neurovědkyně zabývající se čtením Usha Goswamiová tyto závěry potvrdila studií čtecích praktik v Evropě a stanovila, kdy by se v ideálním případě mělo začít s výukou čtení. Zjistila, že v zemích, kde děti se čtením začínají později, probíhá jeho další rozvoj s menšími potížemi. Jinými slovy, v evropských zemích, kde s výukou čtení začínají v první třídě, se mu děti naučily s větší lehkostí než tam, kde začínají o rok dřív.             Tyto výsledky jsou nepochybně zkreslené, protože jazyky zemí, které zavádějí výuku čtení o rok později než v USA, mají pravidelnější pravopis. Každopádně existují řádné fyziologické i behaviorální důvody, proč některé děti ve školce jednoduše nejsou dostatečně vyvinuté. Podstatné je, že strach z výsledků státních testů žáků třetích tříd ve Spojených státech by neměl být důvodem pro rozhodnutí, kdy se ve všech mateřských školách začne vyučovat čtení. Některé děti nutí ke čtení příliš nekompromisně a příliš brzy, kdy ještě nejsou po vývojové stránce připravené. Některé děti umějí dobře číst ještě před koncem mateřské školy, nebo dokonce aniž do ní kdy chodily. Jiné jsou v první třídě základní školy se všemi ostatními dětmi vystaveny „intervenci du jour“, která je ovšem pro jejich konkrétní profil žáka zcela nevhodná. Naší nejlepší obranou proti až příliš častým a běžným chybám, jež narušují vývoj dítěte, jsou jednak citliví a kvalifikovaní učitelé, dále vynikající prediktivní nástroje a nakonec cílená intervence založená na průkazných informacích.             Investice do učitelů   Naše společnost posledních padesát let postupně přenechává učitelům, pravděpodobně svým nejidealističtějším členům, k řešení všechny neduhy, které sama neumí vyřešit, zejména zhoubný vliv chudoby a stresového prostředí na raný vývoj dítěte. Každá škola by měla povinně zhlédnout dokument The Raising of America (Vychováváme Ameriku) filmařky Christine Herbes-Sommersové, jenž přináší upřímný a trpký obraz toho, jak tento vliv přetrvává po celý život. Nicméně většinu učitelů dostatečně nepřipraví ani studium, ani následný profesní vývoj, aby dokázali tváří v tvář obstát stále se rozšiřující škále problémů, které je čekají ve školních třídách – od narůstajícího počtu potíží s pozorností a učením přes specifické potřeby zvyšujícího se počtu dvojjazyčných či vícejazyčných žáků až po využití technologií při výuce.             Umět v dnešní době představit různým dětem čtení, není snadný úkol. Je to složitý soubor znalostí, za něž by se nemusel stydět inženýr, raketový vědec ani svatý. Dnešní učitelé musejí být vybaveni novými znalostmi, zejména o čtecí schopnosti mozku a jak na jejím základě učit kantory i děti. Jak zdůrazňuje Stanislas Dehaene, vše, co víme o čtecí dráze mozku, může pomoct učitelům pochopit výhody různých forem výuky čtení. A nakonec tím můžeme překonat i jednu z nejnekompromisnějších debat ohledně výukových metody, takzvanou válku o čtení.             (…)   Maryanne Wolfová vystudovala psychologii a pedagogiku na Harvardu. Zaměřuje se na neuro-vědy, především na zkoumání procesu čtení a dyslexie. Na toto téma napsala několik knih, z nichž nejznámější je bestseller Proust and the Squid (Proust a oliheň, 2007) o důležitosti čtení pro lidský mozek a evoluci lidské inteligence. Její zatím poslední kniha, soubor dopisů Čtenáři, vrať se. Mozek a čtení v digitálním světě, vyšla v roce 2018. Přeložila Romana Hegedüsová, nakladatelství Host, Brno, 2020, 1. vydání, brož., 264 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-26 14:05:05

Tři věci, na které byste se měli zaměřit při pořizování nového koberce

Tři věci, na které byste se měli zaměřit při pořizování nového koberce redakce Po, 02/26/2024 - 14:05 Nábytek a Zařízení Klíčová slova: pohodlné koberečky kvalitní metrážové koberce jak vybrat vhodný koberec Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Volba materiálu To, z čeho jsou koberce vyrobeny, hraje nejspíše tu největší roli. Materiál dokáže ovlivnit nejen vzhled, ale také trvanlivost nebo celkové pohodlí. Nejčastěji se můžeme setkat s těmito: Vlna - Odolný materiál, který je velmi příjemný na dotyk. Rovněž výborný jako pohlcovač prachu a tlumič zvuků. Polyester - Měkké a pohodlné, bohužel na úkor odolnosti. Nylon - Hledáte-li něco odolného a snadno čistitelné, pak toto je ideální volba. Polypropylen - Jedna z nejlevnějších možností, ovšem musíte počítat s tím, že tyto pohodlné koberečky se rychle špiní a ještě hůře čistí. Polyakryl - Syntetika, která se nejvíce blíží přírodním materiálům. Velikost koberce Tato čistě individuální záležitost je jen a jen na vás. Pokud zvolíte kvalitní metrážové koberce (celoplošné), pak je důležité nezapomenout nechat rezervu. Ideálně alespoň pět centimetrů pro případné finální úpravy. U kusových koberců, pak už není co řešit a vyberte si velikost tak, jak potřebujete. Vhodný styl Dnes si můžeme vybrat z obrovského množství vzorů a stylů, jenže ne každý se hodí všude. Například pokud máte místnost s jednoduchým nábytkem a doplňky, je dobré sáhnout po výraznějším kusu. Můžete tak jednoduše oživit celý pokoj. Pokud jde o samotné barvy, pak zde je to vcelku jednoduché. Světlé barvy pomohou místnost opticky zvětšit, zatímco tmavší ji zase dají jistý nádech elegance a pohodlí.   Jak sami vidíte, tak vybrat vhodný koberec do místnosti není žádná atomová věda a dokáže to každý zcela sám. Jen je třeba se zaměřit na vše potřebné.   Zdroj obrázku: Pixel-Shot / stock.adobe.com Přidat komentář Koberce patří mezi výrazné kusy vybavení, se kterými se setkáme v mnoha domácnostech, kancelářích nebo obchodech. Při výběru toho nejideálnějšího, je důležité zvážit několik faktorů, abyste zajistili, že vyhoví potřebám dané místnosti i potřebám vašim. A právě na ty se zaměříme v našem dnešním článku.

Čas načtení: 2024-10-29 12:45:31

iPhone nahradí i platební terminál: Apple Tap to Pay už funguje v ČR

Česká republika se zařadila mezi první evropské země, kde Apple spouští šikovnou službu Tap to Pay. Díky této novince se může běžný iPhone proměnit v platební terminál, což otevírá zcela nové možnosti především pro malé podnikatele a živnostníky. Princip fungování Tap to Pay je překvapivě jednoduchý – obchodníkům stačí iPhone XS nebo novější model s nejnovější verzí iOS. Není potřeba žádné další hardwarové vybavení ani specializované čtečky karet. Zákazník jednoduše přiloží svou bezkontaktní platební kartu, iPhone, Apple Watch nebo jinou digitální peněženku k prodejcovu iPhonu a platba proběhne okamžitě prostřednictvím NFC technologie. Které platební služby jsou k dispozici? V České

Čas načtení: 2024-04-15 10:02:45

Jak zaparkovat jednoduše a napoprvé

I protřelým řidičům někdy dělá problém zaparkovat podélně napoprvé. Přinášíme proto několik jednoduchých rad. Jak zaparkovat podélně napoprvé Srovnejte auto tak, abyste měli zrcátka na stejné úrovni se sousedním vozem, a mezera mezi vámi byla asi jeden metr. Točte volantem a jakmile uvidíte v pravém zrcátku auto stojící za vámi, dejte volant rovně a zacouvejte ... Číst dál The post Jak zaparkovat jednoduše a napoprvé appeared first on TopDrive.cz.

Čas načtení: 2024-03-07 18:30:53

Jak být v životě jednoduše šťastnější?

Kdo by netoužil po šťastném a spokojeném životě? Zatímco některé věci neovlivníte, jiné ano. Naučte se být šťastní a praktikujte následující tipy. Nasaďte úsměv Umíte se usmívat na povel? Nemyslíme tím falešný úsměv, který nasadíte v případě, že chcete schovat své skutečné pocity, ale ten skutečný. Právě úsměv totiž dokáže nastartovat produkci hormonu štěstí a zlepšit vám náladu. Neumíte-li se sami od sebe a bezdůvodně začít usmívat, začněte třeba tím, že se na sebe každé ráno usmějete do zrcadla před odchodem do práce. Buďte vděční Máte kde složit hlavu, máte po svém boku lidi, na které se můžete spolehnout, pracujete v prostředí, kde to máte rádi a věnujete se ve svém volném čase svým oblíbeným koníčkům? I to jsou důvody k tomu, být šťastní. Naučte se být vděční za to, co máte. I ve dnech, kdy máte náladu pod psa a máte pocit, že se vám v ničem nedaří, se najdou věci za které můžete být rádi. Odborníci doporučují vést si takzvaný deník vděčnosti. Do něj si pravidelně zapisujte vše, za co jste ve svém životě vděční, co vám dělá radost, co se vám povedlo a podobně. Až opět přijde den, kdy budete mít špatnou náladu, stačí si deník otevřít a připomenout si věci, které vás činí šťastnými. Spěte Někdy je nejlepší se na danou věc vyspat. Ve chvíli, kdy před sebou máte náročnou pracovní výzvu, čeká vás nepříjemná schůzka nebo naopak i nějaká příjemná činnost, je nejlepší hodit starosti i očekávání za hlavu a jednoduše si jít večer brzo lehnout. Dospělý člověk by si měl každou noc dopřávat alespoň sedm hodin kvalitního spánku. Dodržujete toto doporučení? Osvojte si dechová cvičení Máte často ztuhlá ramena a jste neustále ve střehu? Nedovolte stresu a strachu aby vás ovládaly a postavte se jim čelem. Praktická a účinná jsou dechová cvičení, díky nimž... Čtěte více Příspěvek Jak být v životě jednoduše šťastnější? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2024-12-03 14:30:42

Jídla, která nachystat na večírek s tématem online kasina

Jídla, která nachystat na večírek s tématem online kasina redakce Út, 12/03/2024 - 14:30 Chuťovky Klíčová slova: minimální vklad https://zahranicnekasinapreslovakov.com/nemecke-casino Frumzi casino Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Luxusní a přesto jednoduché minutky Luxusní jídla nemusí být překombinovaná a drahá, minutky je možné si udělat přímo doma a tím si vytvořit unikátní kombinaci toho hrať v online kasinech s přáteli, například přes platformu Frumzi casino a udělat z této párty něco unikátního, a to s hrami za skutočné peniaze. A jaké luxusní minutky je možné si připravit? Podívejme se na některé rychlé možnosti i pro začínající kuchaře a pekaře. RažničiMůže obsahovat doslova cokoliv, napíchnuté na malé jehličky a doplněné s dipem. Toto jednoduché jídlo může být plné grilované zeleniny, ale také masa, párků nebo grilovaných jater. Doplňte je o jogurtový dip s medem a mátou pro extra pochutnání. Bagetky, jednohubky U nás jednoduše známé jako jednohubky, mají však mnohé podoby a je možné pro obložené malé minutky používat také čerstvě rozpečené bagetky. Obrovskou výhodou je zde to, že je možné kombinovat všechny chutě. Například hermelínovou pomazánku s hroznovým vínem a petrželkou nebo jít do luxusnějších variant, jako jsou krab, uzený losos nebo dokonce kaviár a roastbeef. Pochoutky z listové těsta Velice oblíbenou pochoutkou je také listové těsto. To je možné si jednoduše koupit již hotové a ozdobit nebo do něj zamotat své preferované potraviny. Oblíbené jsou například párky, ovocné nebo slané štrůdly, například obohacené o nivu nivu nebo vysočinu, ale také je možné vytvořit mini pizzu zdobenou prakticky čímkoliv od zeleninové po kontroverzní ananasovou Chlebíčky jako stará dobrá klasika V zahraničí se jim říká otevřený sandwich, chlebíčky jsou českou pochoutkou, která má mnoho podob a může mít nejen klasické, ale také retro provedení. Může mít vrstvu lahodného bramborového nebo vlašského salátu, pomazánek nebo naopak jednoduše másla. No a zdobení? To je možné doslova s čímkoliv, od šunky, přes uzený sýr až po uzeného lososa, zeleninu a ovoce, typické zdobení citronem nebo majonézou a dobroty jsou na stole. Cesta kolem světa: minutky z mnoha koutů Kromě staré dobré klasiky je možné se nechat inspirovat také v zahraničí a udělat tak z párty skutečný unikát, na který kamarádi nezapomenou. Po celém světě je možné se inspirovat různorodými chutěmi a ty přizpůsobit jako fúzi do vlastní české kultury nebo naopak vyzkoušet jednoduché pochoutky podle tradičních světových receptur. Podívejme se kolem světa. ASIE Tento kontinent plný rozmanité kultury toho nabízí opravdu mnoho. Jednou z oblíbených pochoutek je zcela jistě japonské sushi, tato lahůdka může být rybí, ale také zcela vegetariánská. Jejich příprava se může zdát složitá a přesto má svou jednoduchost. Stačí speciální sushi rýže, mořské řasy a preferovaná pochoutka dovnitř, například avokádo, krabí tyčinky nebo tuňák. Podobnou točenou lahůdku nabízí také Jižní Korea, v tomto případě se jedná o tzv. kimbap. Velice oblíbený v restauracích, ale také například na výlety. Typicky obsahuje hovězí maso, kombinaci zeleniny, ale také párky, tuňáka s majonézou nebo omeletu, zabalenou do rýže a mořské řasy. JIŽNÍ AMERIKA Jižní Amerika je plná zářivého koření, barev a chutí. Proto je možné začlenit skutečně zajímavé pochoutky na vlastní večírek a tematické hry například inspirované Mexikem. Jednou z tradičních a dobrých pochoutek jsou Quesadillas, placky plněné různou směsí od avokáda po trhané hovězí maso, doplněné o salsu a strouhaný sýr. Pokud bude potřeba hraní osladit, nabízí se pochoutka z odpalovaného těsta, které dobře známe z českých větrníků a věnečků. Toto je však doplněné o lahodné koření, zejména skořici a badyánu a známé jako churros. Je možné je smažit nebo najít recepty s verzí pro pečení v troubě. Churros se tradičně podávají s rozpuštěnou horkou čokoládou, kterou je možné dochutit s použitím chilli nebo máty. AFRIKA Nakonec se můžeme podívat na starý kontinent, Afriku. Plná různorodých kultur, ale také ovoce, které se u nás jen tak ve volné přírodě nevidí a přesto je dobře dostupné v našem globalizovaném světě. Inspirujte se vůněmi a chutěmi Afriky, ale také Karibiku. Jednou z vyhlášených pochoutek ideálních na takovou párty je Kelewele, tato pochoutka, kterou si vychutnávají lidé v mnoha afrických zemích od Ghany až po Nigérii, má jen několik ingrediencí a jejím základem jsou banány, které se jednoduše osmaží s česnekem, muškátovým oříškem, chilli nebo citronovou šťávou - směs koření se může u receptů z jednotlivých zemí různit. Slouží dokonale jako příloha, například k masu, nebo jako samostatná pochoutka s buráky.   Jak je vidět, vlastní kasinový večírek je možné obohatit skutečně mnoha unikátními způsoby a tím si vytvořit zážitek, na který nikdo nezapomene a osladit si tak vlastní výhry na online kasinech. Přidat komentář foto pixabay.com Chystáte párty s tématem online kasina během které budete s kamarády hrát oblíbené hry? Casino v dnešní době představuje výhodu mnoha herních témat se sázkami přes minimální vklad, které dodávají každému hraní na dynamice. V kombinaci s bonusy a odměnami je možné si takovou zábavou dopřát také něco dobrého. Chystáte se hrát živé kasinové hry přes nemecke casino? V takovém případě je možné si do atmosféry online platformy začlenit hraní her přes https://zahranicnekasinapreslovakov.com/nemecke-casino a vychutnávat si u toho luxusních pochoutek, jako z kamenných heren pre slovenských hráčov. Podívejme se na to, jakým způsobem je možné obohatit si tento zážitek o dobré jídlo.

Čas načtení: 2020-05-16 10:13:14

Co bude potom? Komentátoři tří významných médií k uspořádání světových záležitostí

V záplavě informací o pandemii koronaviru se občas objeví i zajímavé úvahy na téma, co bude potom. A samotná pandemie v nich hraje možná téměř vedlejší roli. Autoři francouzského deníku Le Figaro, amerického časopisu National Interest a ruské vládní agentury RIA Novosti představují určitý výběr názorů, které nejde odmítnout mávnutím ruky.   Pandemie znamená úpadek Západu a začátek „století Asie“! Sébastien Faletti, Le Figaro Pandemie koronaviru odhalila neefektivnost tzv. rozvinutých zemí ve srovnání s rozvojovou Asií, která okamžitě dostala šíření pod kontrolu. Asijské století skutečně začalo v roce 2020, je si jistý Sébastien Faletti. Očekávalo se, že to bude u úpatí šanghajských mrakodrapů nebo v singapurském přístavu, ale začalo „v ponurých nemocnicích Wu-chanu, průmyslového „čínského Detroitu“, který je ztracený v srdci rýžových polí Říše středu“. „Dlouho očekávaný a neúprosný vzestup asijsko-tichomořské oblasti a jeho nevyhnutelný důsledek – odpovídající úpadek Západu – se dočkaly svého 11. září, které otřese myslí.“ O skutečnosti, že „XXI. století bude stoletím Asie“, se v posledních letech hodně mluvilo a příliš se tomu nevěřilo. Celkově se chápe, že asijské země se samozřejmě „probudily“, poháněné zběsilou touhou vyrovnat ekonomiku v oblasti vyspělých technologií, ale západní mocnosti zůstaly v čele díky své myšlence na sociální stát, tvořivost a převahu demokratického modelu. Západ se uvelebil v této sebedůvěře a shovívavě sledoval tyto „asijské mravence“, pracovní den i noc a budování dálnic budoucnosti a utopických měst. Poté, co virus dorazil do evropských pečovatelských domů a vesnic, byl však politický systém těchto zemí rozsahem této vlny přetížen a dezorientován stejným způsobem jako jejich systém zdravotní péče, poznamenává autor. Úmrtnost na pandemii, kterou zatím nelze plně posoudit, se stala nemilosrdným ukazatelem účinnosti zdravotních systémů po celém světě a přesunula takzvané rozvinuté země do nejnižší kategorie. Oběťmi Covid-19 bylo již 17 tisíc Francouzů proti 229 lidem v padesátimilionové Koreji nebo šesti lidí na Tchaj-wanu. „Asijští draci“, poučeni zkušenostmi se SARS v roce 2003, okamžitě přijali opatření na ochranu své populace, vedeni realistickými nápady. Dokonce i v komunistické Číně, jejíž oficiální statistika 3 300 úmrtí je jistě podceňována, radikální karanténní opatření velmi pomohla omezit šíření viru v provincii Chu-pej, čímž ušetřila velká města jako Šanghaj nebo Peking. Virus nezachrání západní demokracie, které rády poučovaly zbytek světa, pyšnily se zjevnou převahou svého politického modelu, ale ztratily prostor pro ekonomický manévr, konstatuje pozorovatel. Rozvíjející se Asie, mistr hospodářského růstu, nám předkládá úžasnou lekci politické efektivity. Východoasijské státy, které se často zdály být zastánci tvrdého státního kapitalismu na Západě, postavily zdraví svých občanů do popředí, zatímco mnoho evropských vůdců odkládalo omezující opatření až do samého konce kvůli slepotě nebo strachu ze zpomalení hospodářské činnosti. Tento test prokázal na Západě hluboké nepochopení významu globalizace, která byla zahájena před čtyřmi desetiletími a jejíž hlavní arénou byl asijsko-tichomořský region, poukazuje autor. Zatímco stratégové z New Yorku, Londýna nebo Paříže věřili, že rozšiřují rozsáhlou říši kapitalismu a demokracie přesunem svých továren a prodejem svých produktů do Asie, asijská hlavní města použila tento proces k oživení svých zemí, přezbrojení svých států a obohacení své vlastní střední třídy. „V Pekingu, Soulu nebo Singapuru se růst stal pákou, aby se vrátily do popředí světové historie a odstranily ponížení koloniální éry,“ uvedl pozorovatel. Skutečnost, že šíření pandemie začalo z „celosvětové továrny“, vypadá jako poslední brutální rána historii. Západ ucítil nápor lží diktátorského režimu, kterému „slepě předal klíče ke své průmyslové budoucnosti,“ píše Faletti. Je příliš pozdě klást vinu na Čínu za všechny hříchy, když Západ sám pohřbil své základní hodnoty, jako jsou svoboda a demokracie, aby snížil náklady, konstatuje pozorovatel. Přesto evropské země a Amerika stále mají na skladě mnoho aktiv, aby mohly konkurovat Asii v tomto novém postzápadním světě. Jsou to demokratické hodnoty a tvořivost, vzdělávací systémy a kultura, která inspiruje celý svět. Za tímto účelem však musí mít strategickou vizi, která sladí zájem o hospodářský růst s myšlenkami na veřejné blaho a poskytne občanům nové perspektivy. Tolik Faletti. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Moskva – Washington – Peking – nová „Velká trojka“? Petr Akopov, Ria Novosti Myšlenka, že uspořádání světa po koronakrizi bude v mnohém řídit Čína, USA a Rusko, zaznívá v poslední době od různých pozorovatelů (například South China Morning Post), a to nikoli zcela bezdůvodně – o tom, že vše neodvratně vede k vytvoření této „Velké trojky“ se mluvilo už dlouho před začátkem pandemie.  K USA je třeba bezpochyby přidat Evropskou unii – avšak nikoli obvyklým způsobem jako mladšího partnera jednotného Západu, ale jako potenciálně zcela samostatnou mocnost. Problém této moci je ovšem v tom, že prožívá krizi vlastní totožnosti. Chápe, že její budoucnost nespočívá v podřízení se nebo spojení s Amerikou, ale ještě nemá odhodlání a schopnost hrát sama za sebe. Evropě se nedostává celkového pohledu na své postavení a svou roli v budoucnosti – o tom neustále mluví Emmanuel Macron. Nicméně krize vyvolaná koronavirem neuspíší návrat její subjektivity, spíše naopak – načas oslabí pocit jednoty.  Proto v krátkodobém výhledu, nejbližší dva tři roky, budou mít rozhodující vliv na změnu uspořádání světa právě tři aktivní zápasníci super těžké váhy.  Ekonomická slabost Ruska, ve srovnání s Čínou a USA, jej nepřipravuje o statut účastníka „Velké trojky“, protože je kompenzována aktivní geopolitickou hrou na všech frontách, historickými zkušenostmi a reputací.  Na jaře roku 2014 to bylo právě Rusko, které zahájilo novou etapu světové historie tím, že odpovědělo na provokaci na Ukrajině Krymem. USA na to reagovaly pokusem zablokovat a izolovat naši zemi od celého světa. Pokus skončil nezdarem – všem ukázal, že celý americký svět se vešel do Severoatlantické aliance, tj. NATO. Rusko se jednoduše neroztáhlo na východ a jih, ale stalo se pro celý svět symbolem pochodu proti severoatlantickému uspořádání světa. Takovou autoritu nelze koupit za žádné peníze, přičemž ta, společně s umnou geopolitickou hrou Kremlu, kompenzuje nedostatečnou ekonomickou váhu Ruska na pozadí Číny a USA.  Jakým způsobem bude ale „Velká trojka“ ovlivňovat nové světové uspořádání? USA – upadající supervelmoc, Čína – nabírající sílu, ale jaké místo má Rusko? Rusko není jen závažím na vahách, které je vychyluje na tu či onu stranu. Rusko je spíše rozehrávač stanovující pravidla, který má dostatečnou autoritu k vytváření pravidel nových. Společně s Čínou jsme pro mírnou formu přechodu z postamerického světa k multipolárnímu – s několika centry moci, mezi nimiž rovnováha a soupeření vytvoří rysy nového celkového světového uspořádání. Nikoli věčného, ale mnohem stabilnějšího, než je to současné rozpadající se. V tomto smyslu jsme s Čínou pravými spojenci.  Spojené státy vztahy uvnitř trojúhelníku Rusko – USA – ČLR posledního půlstoletí chápaly podle závětí Kissingera jako úsilí o to, aby vztahy Washingtonu s Moskvou a Pekingem jednotlivě byly lepší než mezi Ruskem a Čínou. Tento model ale už dlouho nefungoval a od počátku vlády Si Ťin-pchinga, tj. od roku 2012, se stal absolutně nemyslitelným.  Spojené státy ale nadále věřily ve svou velkolepou budoucnost, dokonce i poté, co v roce 2014 neuposlechly Kissingerových rad vyhnout se nebezpečí pokusů izolovat Rusko, které by jej popostrčily k Číně. Ve skutečnosti se Rusko s Čínou sblížily už před Krymem a v tomto strategickém směřování by pokračovaly i bez něj. Konflikt Západu a Ruska tyto procesy pouze zvýraznil a uspíšil. Avšak Washington se nepřestával utěšovat iluzemi, že se nic neděje. Mezi Ruskem a Čínou jsou tak hluboké a neodstranitelné rozpory, že jejich spojení nemůže být stabilní, beztak to skončí konfliktem nebo ochlazením, takže z této strany světovému vedoucímu postavení USA nic nehrozí.  V tomto stavu Spojené státy vstoupily do roku 2016, kdy se pro Severoatlantickou alianci nečekaně dostal k moci Donald Trump. Ten spustil obchodní válku s Čínou a zatoužil se sblížit s Ruskem – tj. jako by se choval přesně podle Kissingerova schématu. Ve skutečnosti ale Trump vůbec neztělesňoval ty Spojené státy, které do té doby hrály podle pravidel „Velké trojky“. Toto byla nová, antiglobalistická Amerika. Její zájem spočíval v tom, aby její státní ekonomika zesílila, a nikoli v tom, aby za každou cenu (včetně degradace vlastní země) podporovala světovou hegemonii nadnárodních severoatlantických elit. Takže došlo k unikátní situaci, kdy se v rámci trojúhelníku sešli tři nepřátelé stávajícího světového uspořádání. Samozřejmě, že vzájemná domluva mezi Trumpem, Putinem a Si není jednoduchá. Nikdo neruší geopolitické, obchodně-finanční a další rozpory mezi velmocemi. Nicméně, jsou to rozpory právě mezi národními státy (říšemi, státy – civilizacemi), tj. těmi, které existují v jednom systému souřadnic a nikoli mezi globalistickým plánem unifikace a světové hegemonie (s podporou USA) a zeměmi, které si chrání své právo na existenci vlastního civilizačního modelu a které přiznávají stejné právo druhým.  Trojice Trump – Putin – Si se nezačala formovat před koronavirem ze zcela pochopitelných příčin a už vůbec ne kvůli obchodní válce s Čínou. Byla přesně v duchu trumpovského izolacionismu a její aktivní fáze v podstatě skončila dosažením částečné dohody doslova těsně před počátkem globální pandemie. Samozřejmě že politika nátlaku na Čínu z mnoha stran, ke které se pravidelně Trump uchyloval a ke které jej obzvlášť aktivně podněcovala globalistická část jeho okolí, překážela i příležitosti vést velký strategický dialog mezi Čínou a USA. Kromě toho Trumpovi jednoduše znemožnili dokonce samotnou možnost být v kontaktu s Putinem. Nicméně, po volbách na podzim tohoto roku Trump dostane – pokud je vyhraje – velkou svobodu, včetně jednání v rámci „Velké trojky“.  Za první krok k jejímu vytvoření lze považovat iniciativu Vladimira Putina zorganizovat summit jaderných velmocí, stálých členů Rady bezpečnosti OSN, se kterou vystoupil v lednu letošního roku v Jeruzalémě. „Velká pětka“ by v podstatě byla „Velkou trojkou“, doplněná o Evropu pomocí tváře prezidenta Macrona, protože anglosaská jednota (tím spíš geopolitická) USA a Británie na pozadí Brexitu se stala ještě výraznější. Putinovu myšlenku všichni odsouhlasili a summit byl předběžně naplánován na září do New Yorku, kde v té době bude probíhat zasedání Valného shromáždění OSN. Koronavirus uzavřel celý svět do karantény. Na podzim pandemie opadne a Putin se Si Ťin-pchingem, stejně jako Macron s Johnsonem, budou moci přiletět do New Yorku. Jestli ovšem Spojené státy nepodlehnou protičínské hysterii, kterou se už snaží roztáčet jak blízcí, tak i vědomě proatlantičtí politici. Například senátor Lindsey Graham se nechal slyšet, že Čína je zodpovědná za smrt Američanů kvůli nákaze koronavirem a za nezaměstnanost, a proto musí USA Čínu tvrdě potrestat a „přinutit ji změnit své chování“: „Chci začít sepisovat část našeho dluhu Číně, protože oni za to musí zaplatit nám, nikoli my jim!“ Je pochopitelné, že pokud by něco podobného vyšlo z Trumpových úst, o žádném summitu v září by už nemohlo být ani řeči. Si Ťin-pching by schůzku s ním jednoduše zrušil. Ale Trump v takovém duchu mluvit nebude, protože Amerika potřebuje schůzku na nejvyšší úrovni mnohem víc než Čína, a globální krize vyvolaná koronavirem posilňuje Trumpovu opozici vůči globalistům, kteří se snaží zachovat svou politiku „americké hegemonie“ (na úkor USA). Rusko ji také potřebuje – čím dříve se začneme domlouvat na postkoronavirovém uspořádání světa, tím lépe pro všechny.  Zatím v nás „Velká trojka“ vyvolává asociace hlavně Stalina, Roosevelta a Churchilla. Avšak velmi brzy může získat nový význam, samozřejmě až poté, co bude Trump v říjnu opětovně zvolen prezidentem. Pak budeme v roce 2021 svědky prvního dějství zrození nového světa.   Deset bodů, proč už nepotřebujeme NATO Sharon Tennison, David Speedie, Krishen Mehta, National Interest Koronavirová pandemie, která pustoší svět, upozorňuje na dlouhodobou krizi veřejného zdraví – spolu s bezútěšnou perspektivou dlouhodobé hospodářské krize, která může zničit sociální strukturu napříč národy. Světoví vůdci musí přehodnotit výdaje na zdroje založené na skutečných a současných hrozbách pro národní bezpečnost – aby znovu zvážili, jak je lze řešit. Je třeba zpochybnit pokračující závazek vůči NATO, jehož globální ambice jsou do velké míry poháněny a financovány Spojenými státy. V roce 1949 první generální tajemník NATO popsal misi NATO jako „udržet Rusko venku, Američany uvnitř a Němce dole“. O sedmdesát let později se bezpečnostní prostředí úplně změnilo. Sovětský svaz a Varšavská smlouva už nejsou. Berlínská zeď padla a Německo nemá po svých sousedech žádné územní ambice. Přesto je Amerika stále v Evropě s aliancí NATO s dvaceti devíti zeměmi. To vyvolává zásadní otázku: Zda NATO dnes zvyšuje globální bezpečnost, nebo ji ve skutečnosti snižuje. Jsme přesvědčeni, že existuje deset hlavních důvodů, proč NATO již není potřeba: 1. NATO bylo vytvořeno v roce 1949 ze tří hlavních důvodů uvedených výše. Tyto důvody již nejsou platné. Bezpečnostní prostředí v Evropě je dnes úplně jiné než před sedmdesáti lety. Ruský prezident Vladimir Putin ve skutečnosti navrhl nové kontinentální bezpečnostní opatření „z Dublinu do Vladivostoku“, které Západ odmítl. Pokud by bylo přijato, zahrnulo by to Rusko do kooperativní bezpečnostní architektury, která by byla pro globální společenství bezpečnější. 2. Někteří tvrdí, že hrozba dnešního Ruska je důvodem, proč musí Amerika zůstat v Evropě. Ale zvažte toto: Ekonomika EU byla před Brexitem 18,8 bilionu dolarů a po Brexitu 16,6 bilionu dolarů. Ve srovnání je dnes ruská ekonomika jen 1,6 bilionu dolarů. Věříme, že s ekonomikou EU více než desetkrát vyšší než ruské hospodářství si Evropa nemůže dovolit vlastní obranu proti Rusku? Je důležité poznamenat, že Spojené království jistě zůstane v Alianci pro obranu EU a bude s největší pravděpodobností i nadále přispívat k této obraně. 3. Studená válka byla jedním z extrémních globálních rizik – se dvěma supervelmocenskými protivníky, z nichž každý byl vyzbrojen třiceti tisíci a více jadernými hlavicemi. Současné prostředí představuje ještě větší nebezpečí – extrémní nestabilitu vyplývající z nestátních aktérů, jako jsou teroristické skupiny, získávání zbraní hromadného ničení. Rusko a šéfové NATO jsou jediní schopni čelit těmto hrozbám – pokud jednají ve shodě. 4. Jenom jednou se stalo, že se člen NATO dovolával článku 5 (klauzule „útok na jednoho je útok na všechny“). Byly to Spojené státy po teroristickém útoku 11. září 2001. Skutečným nepřítelem nebyl jiný národ, ale společná hrozba terorismu. Rusko tento důvod spolupráce důsledně rozvíjelo – Rusko skutečně zajistilo neocenitelnou logistickou podporu a základní podporu afghánské angažovanosti po 11. září. Koronavirus dramatizoval další závažné znepokojení: Obavy teroristů, kteří vlastní a používají biologické zbraně. To nelze podceňovat v klimatu, ve kterém nyní žijeme. 5. Když má Rusko na své hranici potenciálního nepřítele, stejně jako v případě vojenských cvičení NATO do roku 2020, bude donuceno k tomu, aby se změnilo v autokracii a oslabí demokracie. Když se občané cítí ohroženi, chtějí stát vůdcovského typu, který je silný a poskytuje jim ochranu. 6. Vojenské akce NATO v Srbsku za prezidenta Clintona a v Libyi za prezidenta Baracka Obamy a téměř dvacetiletá válka v Afghánistánu – nejdelší v naší historii – byly v podstatě vedeny USA. Neexistuje zde žádný „faktor Ruska“, ale tyto konflikty se používají k argumentaci raison d´etre hlavně ke konfrontaci s Ruskem. 7. Spolu se změnou klimatu je největší existenční hrozbou jaderný holokaust – tento Damoklovův meč stále visí nad námi všemi. Vzhledem k tomu, že NATO má základny ve dvaceti devíti zemích, mnoho podél ruských hranic, některé v dělostřelecké oblasti Petrohradu, riskujeme jadernou válku, která by mohla zničit lidstvo. Riziko náhodného nebo „falešného poplachu“ bylo zdokumentováno několikrát během studené války a je nyní ještě hroznější vzhledem k rychlosti Mach 5 dnešních raket. 8. Dokud budou Spojené státy utrácet téměř 70 procent svého rozpočtu na armádu, bude vždy potřeba nepřátel, ať už skutečných, nebo vymyšlených. Američané mají právo se ptát, proč jsou takové přemrštěné „výdaje“ nezbytné a komu to skutečně prospívá? Výdaje NATO přicházejí na úkor jiných národních priorit. Objevujeme to uprostřed koronakrize, když jsou systémy zdravotní péče na západě žalostně podfinancované a dezorganizované. Snížení nákladů a zbytečných výdajů NATO vytvoří americké veřejnosti prostor pro další národní priority. 9. Použili jsme NATO k jednání jednostranně, bez kongresového nebo mezinárodního právního souhlasu. Americký konflikt s Ruskem je v zásadě politický, ne vojenský. To volá po kreativní diplomacii. Pravda je, že Amerika potřebuje silnější diplomacii v mezinárodních vztazích, ne tupý vojenský nástroj NATO. 10. A konečně, exotické válečné hry v ruském sousedství – spojené s anulací smluv o kontrole zbrojení – představují rostoucí hrozbu, která může zničit každého, zejména pokud je mezinárodní pozornost zaměřena na nepolapitelnějšího „nepřítele“. Koronavirus se přidal na seznam globálních hrozeb, které vyžadují spolupráci spíše než konfrontaci ještě naléhavěji než dříve. Nevyhnutelně budou existovat další globální výzvy, kterým budou země v průběhu času čelit společně. NATO, nyní sedmdesátileté, však není nástrojem k jejich řešení. Je čas přejít od konfrontace a vytvořit globální bezpečnostní přístup, který řeší hrozby dneška i zítřka. Autoři článku: Sharon Tennison je předsedou Centra pro občanské iniciativy. David Speedie je zakladatelem a bývalým ředitelem programu pro globální angažovanost USA v Carnegieho radě pro etiku v mezinárodních záležitostech. Krishen Mehta je seniorem v oboru globální spravedlnosti na Yale University.  (rp, prvnizpravy.cz, nationalinterest) {/mprestriction} 

Čas načtení: 2019-11-14 06:57:38

Můj výlet do politiky. Události roku 1989 očima mluvčího Štrougalovy a Adamcovy vlády

„Kde jsi byl, celý den jsem tě sháněl?“ obořil se na mne Stanislav Rázl, vedoucí úřadu předsednictva federální vlády o přestávce v tehdejším Smetanově divadle. „Byl jsem v Českých Budějovicích na reportáži,“ odpověděl jsem trochu zaraženě. „Přijď za mnou zítra do kanceláře,“ zazněla rezolutní odpověď. Co se, proboha, děje? Stanislava Rázla jsem samozřejmě znal, protože s mým otcem poměrně dlouho spolupracovali na tehdejším ministerstvu chemického průmyslu. A já jsem s nimi, jako školák, občas jezdil o prázdninách na služební cesty. Ale to už je dávno, říkal jsem si.  Druhý den se vše poměrně rychle vyjasnilo. Poté, co jsem odmítl skleničku koňaku (v deset hodin gentleman přece ještě nepije), jsem se dozvěděl, že odchází šéf tiskového odboru vlády František Kouřil a předseda vlády Lubomír Štrougal mi nabízí, abych jeho pozici převzal. A nejen to: chce prý federální kabinet informačně více otevřít. Perestrojka – bylo to tehdy tak kouzelné slovíčko. Připadalo mi to legrační. Já, novinář, navíc s docela slušným kádrovým škraloupem (tzv. vyškrtnutí z KSČ po prověrkách po roce 1968), mám najednou mluvit za vládu? A navíc jsem vůbec nevěděl, jak se to dělá. Jsem zvyklý se poměrně rychle rozhodovat, a tak jsem kývl. Počátkem ledna 1988 jsem vstoupil hlavním vchodem do budovy předsednictva vlády a ocitl se v předsíni docela slušně velké politiky. Premiér Štrougal se se mnou nijak zvlášť nevybavoval. „Udělej návrh, jak by vláda měla o své činnosti lépe informovat!“ A nechal mne jít. Všechno začalo zostra. Počátkem ledna přijel na návštěvu Československa na pozvání federální vlády kancléř Kohl. A předtím, jak to bylo zvykem, se Štrougal sešel s tehdy západoněmeckými novináři. Vše probíhalo standardně: otázky, odpovědi. Kamery už zhasly, premiér vstal a odcházel z místnosti. Ve dveřích se najednou otočil a k novinářům, kteří už schovávali magnetofony a bloky, řekl: „Víte, já jsem z jižních Čech, a po válce jsem jako student jezdil na běžkách na Šumavě do Bavorska na pivo a s bavorskými dědky jsme tam v jedné hospodě klábosili o životě. A tak by to zase mělo být!“ Otočil se a zmizel za dveřmi. Novináři se mne vrhli. „Co tím chtěl pan premiér říci?“ Asi jsem trochu koktal, ale vymáčkl jsem ze sebe alespoň: „Slyšel jsem to stejně jako vy. Zřejmě si to myslí.“ Mojí první povinností bylo psát komuniké ze zasedání vlády. Takovou trochu delší zprávu, což nebyl po letech novinařiny na pozici ekonomického redaktora problém. Text musel schválit premiér a pak jsem ho odeslal do ČTK. Nevzpomínám si, že by v tom textu dělal nějaké významné změny. V té době byl jedním z ministrů i můj kolega ze studií na VŠE. Když jsme se poprvé potkali v zasedací místnosti vlády, zeptal jsem se ho, jak se tam mám chovat. Podíval se na mne pobaveně a řekl mi: „Hlavně si nedělej žádné poznámky a až odtud vyjdeš, raději všechno zapomeň!“ Musel jsem ale splnit úkol a připravit projekt informování o činnosti federální vlády. Téměř automaticky mne napadlo, že nejlepší bude po každém zasedání vlády uspořádat tiskovou konferenci, vybrat jeden zajímavý bod a přivést tam ministra, který jej předkládal. Abych to neměl příliš jednoduché, chtěl jsem na tyto tiskovky zvát nejenom domácí, ale i zahraniční novináře, kteří byli v Československu akreditováni. A tak později v plénu seděli Michael Žantovský anebo Ondřej Hejma, kterého jsem vyvolával podle kapely, ve které působil: „Hlásí se Žlutý pes.“ Pořád jsem ale nevěděl, jak se to „tiskové mluvení“ vlastně dělá. A tak jsem se jednoho dne vypravil do Varšavy, kde byl mluvčím polské vlády legendární Jerzy Urban. Poradil mi jednoduše a dobře: „Před každou tiskovkou musíte podle politické situace odhadnout, jaké otázky asi přijdou. Nejste přece hloupější než ti novináři před vámi. A na každou takovou otázku si alespoň zhruba připravte odpověď. Nejhorší je totiž improvizace, pak se dělají chyby.“ Byla to dobrá rada! První tisková konference po zasedání vlády se konala bezprostředně po tzv. svíčkové demonstraci v Bratislavě, proti které policie masivně zasáhla. A tehdejší západní novináři chtěli vědět, co na to naše federální vláda, jaké je její stanovisko. Věděl jsem, že to kabinet neprojednával, takže jsem celkem ochotně zaimprovizoval a řekl, že to byla záležitost slovenských orgánů, federální vláda se tím nezabývala. Zbavil jsem se sice dalších otázek, ale ne následků. Při dalším zasedání vlády na mne křičel prof. Colotka, předseda slovenské vlády a místopředseda federální: „Co tam vykládáš za hlouposti?! Vždyť přece víš, kde se takové věci rozhodují!“ Zvát na tiskovky po vládě novináře, kteří zastupovali západní média, byl sice dobrý taktický tah směrem k otevřenosti jednání, ale pro mne to nebylo jednoduché. Pochopitelně přicházeli s otázkami k opozici, která v Československu působila. A já jsem neměl prakticky žádné informace. Když jsem to vysvětloval premiéru Štrougalovi, pokýval jen hlavou. Za několik dní mi řekl: „Zavolej Lorencovi, před každou tiskovkou ti poví, co budeš potřebovat.“ A tak jsem po dva roky chodil za prvním náměstkem federálního ministra vnitra a šéfem obávané StB a diskutoval s ním o řadě konkrétních otázek. Byl a stále to ještě je velmi bystrý muž. Vzpomínám si na dva konkrétní výstupy z těchto diskuzí. Když jsem si postěžoval, že mne už nebaví pořád se vytáčet kvůli zásahům policie proti demonstrantům, podíval se na mne krátce a řekl: „Tak co kdybychom nějakou tu demonstraci povolili,“ „To asi není v naší kompetenci,“ odpověděl jsem. „To ne, ale napiš to Štrougalovi.“ Což jsem udělal. Po čase byla k překvapení všech povolena v Praze demonstrace na Škroupově náměstí. Ta druhá záležitost byla skutečně konspirační. „Alexander Dubček pojede do Bologně, má tam dostat čestný doktorát. A ti dogmatici u nás by ho chtěli zbavit občanství, aby se nemohl vrátit domů.“ Co s tím? Nakonec to dopadlo tak, že na tiskové konferenci k zasedání Rady vzájemné hospodářské pomoci, které se konalo v Praze, se přihlásil jeden západoněmecký novinář s otázkou, zda Alexandru Dubčekovi bude odebráno československé občanství, když bude v zahraničí. Byl jsem připraven a odpověděl jsem jednoduše: „Alexander Dubček je československým státním občanem a jeho základním právem je žít na území Československa.“ Situace byla vyřešena. Dubček se vrátil domů. V první řadě na tiskové konferenci seděl Alojz Lorenc a spokojeně přikyvoval. Kdo asi pobídl toho západoněmeckého novináře k oné otázce? {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak jsem cestoval do Moskvy  Jaro 1989 už bylo těhotné blížícími se změnami. A co udělají Sověti? Na tuto otázku nikdo nedokázal dát jednoznačnou odpověď. „Poletíš do Moskvy a pokusíš se tam zjistit, jaká je tam, atmosféra,“ řekl mi premiér Adamec. „Vašek Soukup (tehdejší šéf zahraničního odboru na předsednictvu vlády) ti tam připraví setkání s poradci Gorbačova na ÚV. Zkus vyzvědět, jaké mají plány!“  Když jsem zjistil, že letím Aeroflotem v první třídě, začalo mi docházet, že je to vážné. Pro jistotu jsem odmítl skleničku vodky na přivítanou a přemýšlel o tom, co mne čeká. Na letišti v Moskvě to bylo každopádně auto našeho velvyslanectví s mužem, který mne měl mít na starosti. První úkol byl zbavit se ho. Večer jsem totiž měl už domluvenou první schůzku v budově ÚV KSSS. „Jsem unavený, půjdu do hotelu,“ řekl jsem mu. A tak mne vysadil v recepci dnes již neexistujícího hotelu Moskva, který stál nedaleko Rudého náměstí. Odtud to bylo do budovy ÚV KSSS pěšky jen několik minut. Už tam na mne čekali. Poslouchal jsem je – byli to lidé z nejužšího kruhu poradců Gorbačova – a říkal jsem si: Tohle nemůže dobře dopadnout. Perestrojka je sice super, ale když se zdvihne poklička nad hrncem plným všech těch politických, ekonomických a národnostních problémů, se kterými Sovětský svaz zápolil, nemůže nedojít k explozi. Odpověď byla pořád stejná: Perestrojka všechno vyřeší. Druhý den už byl zábavnější. Akademik Bogomolov byl ředitelem Ústavu světové socialistické soustavy Akademie věd. Poslouchal mne a nakonec se zeptal: „Vy byste asi chtěli, abychom vzali toho Jakeše, posadili ho na naše tanky a odjeli.“ Zasmáli jsme se tomu a skoro to tak dopadlo. Byl to zkušený muž.  Když jsem po návratu sepisoval pro premiéra Adamce zprávu z cesty, obsahovala vlastně docela stručné sdělení: V Moskvě nevědí, co činí a nemá smysl jakkoliv na ně spoléhat. Musíme si pomoci sami. Krátce poté se rozeběhla akce Most. Mělo to ještě pikantní dohru po páteční demonstraci 17. listopadu. V pondělí 20. zasedala vláda a měla k tomu přijmout nějaké prohlášení. Adamec z jednání kabinetu odešel a předal řízení místopředsedovi Urbanovi. Ten z toho byl zjevně nešťastný, a tak nakonec příprava komuniké spadla na Jaromíra Obzinu. Z četky i televize mne neustále bombardovali, kdy už konečně něco bude, a tak jsem se vydal do sekretariátu Obziny. Jaké překvapení, seděla tam polovina sovětské ambasády a pomáhala sestavit komuniké. A protože to byla ta polovina spíše protigorbačovská, podle toho také komuniké vypadalo. Obzina mi ho podal a řekl: „Běž to přečíst do televize.“ Rychle jsem text přelétl a odpověděl: „Jediné, co pro vás mohu udělat, je, že to pošlu do četky (tehdy Československá tisková kancelář). Číst v televizi nebudu nic. Jste úplně mimo mísu!“  Jak jsem nesestřelil ministra Genschera  Zdálo se, že je to docela obyčejná neděle, 30. září 1989. Tak obyčejná ale zase nebyla, protože jí předcházely dny, kdy se tehdejší západoněmecká ambasáda plnila uprchlíky z NDR. A před víkendem se konečně podařilo najít řešení. Pro uprchlíky přijedou z NDR vlaky a pojedou přes území NDR do západního Německa. A ve vlacích dostanou cestovní pas s výjezdní doložkou. Jednání nebyla jednoduchá. Vzpomínám si, jak jednou chtěl premiér Adamec telefonovat se svým partnerem Willi Stophem ve východním Berlíně. „Nechce jít k telefonu,“ stěžoval si. Nevím už, kdo z kruhu poradců přišel s docela brutálním návrhem: „Tak jim řekni, že je pustíme rovnou na Západ přes naši hranici, podobně jako to udělali Maďaři.“ Willi Stoph nakonec k telefonu přišel. A řešení, které respektovalo tvář NDR, se našlo. Takže pohoda a klid? Ani náhodou. Najednou u mne doma zazvonil telefon. Na druhé straně byl důstojník ze štábu ochrany vzdušného prostoru státu. Do Prahy odstartovalo z Bonnu vládní letadlo s ministrem zahraničí Genscherem na palubě a nemá povolení ke vstupu do našeho prostoru. „Co máme dělat?“ zněla jednoduchá otázka. „A proč se, proboha, ptáte mne? Já jsem tiskový mluvčí vlády a s těmito záležitostmi nemám opravdu nic společného.“ „Já vím,“ řekl mi, „ale nikdo z odpovědných funkcionářů mi nebere telefon. Vy jste jediný, komu jsem se dovolal.“ „Tak dobře, já to zkusím,“ povzdechl jsem si. A začal jsem vytáčet nejrůznější čísla. Předseda vlády, ministr zahraničních věcí, ministr obrany – nic. Uspěl jsem jedině u tajemníka ÚV KSČ Vasila Biľaka, který byl v hierarchii ústředního výboru odpovědný za mezinárodní styky. Telefon nevzal ovšem on, ale jeho manželka. „Soudruh je na procházce,“ řekla mi. Mezitím znovu volal ten nešťastný voják, který potřeboval rozkaz. Už prý zbývá jen několik minut… „Přece ho nesestřelíme,“ řekl jsem mu. Viditelně se mu ulevilo, a tak letadlo s ministrem Genscherem v klidu přistálo na pražské Ruzyni. Ministr pak mohl z balkónu velvyslanectví na Malé Straně čekajícím občanům NDR oznámit, že mohou odejet do jejich nové vlasti. Když jsem v pondělí o všem referoval premiérovi Adamcovi, vyslechl mne klidně a řekl: „Dobře jsi udělal.“ Nevěděl jsem, jestli mám plakat, nebo se smát. Nakonec to ale byla pro mne jedna z posledních kapek, která ukazovala rozpad fungování systému a státu. O mnoho let později jsem seděl na večeři v malém kruhu v Pasově. A naproti už byl bývalý ministr Genscher. „Udělal jste historické rozhodnutí,“ řekl mi. „Vstoupí to do dějin.“ Jsem poněkud politicky nekorektní, a tak jsem mu odpověděl, že do dějin bych naopak vstoupil, kdybych to letadlo nechal sestřelit. Pravda, vstoupil bych tam jako idiot…  Jak jsem přišel o fotografii Havla a Dubčeka  K mým povinnostem tiskového mluvčího vlády patřily i rozhovory se zahraničními novináři. Nepočítal jsem je a ani jsem si nedělal zvláštní záznamy. Na některé si vzpomínám, jiné zapadly do minulosti. Jeden si ovšem pamatuji obzvláště dobře. Ohlásili se dva novináři z amerického týdeníku Time. Plánovali jsme společnou večeři, ale nějak pořád nešli. V té době ještě nebyly mobilní telefony, takže jsem jim prostě nemohl zavolat. Nakonec přiběhli celí uřícení a s mnoha omluvami mi sdělovali, že byli na návštěvě u Václava Havla po jeho propuštění z vězení a že se tam najednou objevil Alexander Dubček. A začali mi ukazovat fotografie, které udělali polaroidem. Měli těch záběrů hodně, a tak jsem je poprosil, zda by mi jeden snímek jako náplast za zpoždění nevěnovali. Dostal jsem ji, strčil do kapsy a pak jsme si už jen povídali. Tím to ale zdaleka neskončilo. Když jsem druhý den přišel do práce, položil jsem bezmyšlenkovitě tuto fotografii na stůl. Netrvalo ani půl hodiny a zazvonil telefon. Alojz Lorenc: „Máš na stole fotografii Havla a Dubčeka z jejich včerejšího setkání. Mohl bys mi ji dát? Pošlu pro ni někoho.“ Trochu jsem zaváhal, protože jsem si v tom okamžiku uvědomil hodnotu toho snímku. „Dobře, udělejte si kopii a pak mi ji vraťte, prosím.“ „Žádný problém,“ zněla odpověď. Asi to trochu problém byl, protože pro fotografii si sice za chvíli přišel Lorencův muž, ale pořád mi ji nevraceli. Když jsem se připomínal, dozvěděl jsem se, že fotografie byla barevná a nějak se ji nedařilo okopírovat. Ale nakonec jsem ji dostal. Později jsem se dozvěděl, že Alexanderu Dubčekovi se na tohle setkání příliš nechtělo, ale ti, kteří ho organizovali, velmi dobře odhadli jeho politický význam. Ukazovalo totiž, jak se opozice, složená z bývalých komunistů, sbližuje s opozicí nekomunistickou. Selhání stále ještě vládnoucí komunistické strany, která se nedokázala vypořádat s traumatem roku 68 a následujících prověrek s vylučováním svých členů, tak získalo obrazovou podobu.  Škoda jen, že ve zmatku listopadových dní, jsem tuhle fotografii někde založil a už nenašel. Jak se informace, že mám na stole právě tuhle fotografii, dostala až k Alojzi Lorencovi, po tom jsem raději nepátral. Jak jsem poznal Václava Havla Cesty Václava Havla a moje se v životě zkřížily několikrát. Kromě toho, že jsme dlouhá léta bydleli v Praze nedaleko od sebe – já v Trojanově ulici a on na nábřeží, které se dnes jmenuje Rašínovo – absolvovali jsme oba stejné tzv. Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici. A chodili jsme do stejné vinárny v Gorazdově ulici. Jako dramatika jsem jej začal vnímat po roce 1963, kdy Divadlo Na zábradlí uvedlo jeho hru Zahradní slavnost. Studoval jsem v té době Vysokou školu ekonomickou a téma – absurdní svět moci, odtržené od reality života – pro mne bylo opravdu vzrušující. Není náhodou, že otec absurdního divadelního dramatu Samuel Becket právě Havlovi věnoval jednu ze svých her.  Osobně jsem se s Václavem Havlem setkal až v době sametové revoluce. Ještě než k tomu došlo, byl ale nechtěným účastníkem mého téměř konfliktu s Ladislavem Adamcem. Před návštěvou Rakouska v květnu 1989 přijeli do Prahy rakouští novináři. V Hrzánském paláci se setkali s Adamcem a poklidný rozhovor narušila jen otázka: „A co si myslíte o Václavu Havlovi?“ „Je to pro mne politická nula,“ odpověděl Adamec. Novináři zavětřili a tužky jen běhaly po papíře. Když odešli, zeptal jsem se Adamce, proč to řekl. Vždyť už tušíme, že s Havlem budeme jednou sedět u jednacího stolu. „Na ÚV mi pořád vytýkají, že jsem příliš měkký, tak jsem se chtěl ukázat,“ odpověděl mi. Večer jsem pak šel s touhle novinářskou partou na pivo a pokoušel jsem se je umluvit, aby výrok nepoužívali. Samozřejmě, bylo to zbytečné. „Možná bychom to i kvůli vám udělali,“ zněla jejich odpověď, „ale je nás tu několik a nemůžeme se za nikoho zavázat.“ Tak vznikl skandál, který měl trvání až do prvního jednání opozice s vládou v Obecním domě. Ale o tom později.  Ve vzrušených dnech listopadu a prosince 1989 jsem se s Havlem setkal už jako ústřední ředitel Československé televize. Šlo o jeho vystoupení před prezidentskými volbami. Pamatuji se na tohle setkání poměrně dobře, hlavně kvůli jeho závěru s kazetou (i když nebylo tak dramatické, jak se později převyprávělo).  Krátce po listopadu 89 mne ještě Adamcova vláda jmenovala ústředním ředitelem Československé televize. A tak jsem rovnou vpadl do politického boje, mimo jiné kolem volby prezidenta po Gustávu Husákovi. Michael Kocáb mne jednoho dne pozval na schůzku s Václavem Havlem, který tehdy sice ještě veřejně nechtěl být prezidentem, ale vlastně o ten úřad velmi stál. A tak jsme se s Kocábem sešli před budovou rozhlasu na Vinohradské a popojeli kousek dál do ateliéru Jožky Skalníka. Kromě Havla, Kocába a mne (a mého tehdy ročního syna Michala, kterého jsem musel z rodinných důvodů vzít s sebou) tam byli, pokud si dobře vzpomínám, ještě Petr Pithart a Stanislav Milota. Pochopitelně se jednalo o vystoupení Václava Havla a jeho stoupenců v televizi v rámci boje o prezidentský úřad. Nemyslím si, že jsme se s Havlem pohádali, nepřijížděl jsem tam s cílem bránit jim ve vystupování v televizi. Jedno z mých prvních opatření jako ředitele televize bylo, že jsem obrazovku otevřel pro velmi různé politické názory. A nakonec jsme se nějak dohodli. A ta kazeta? To bylo tak: spolupracovníci Václava Havla měli takový zvyk, že všechny rozhovory nahrávali. Když jsem do ateliéru přišel, vlastně jsem skoro nemluvil, protože Havel „držel řeč“, možná někdy trochu vzrušeněji, ale taková byla doba. A magnetofon běžel. Když skončil, řekl jsem, že spolu samozřejmě můžeme jednat, ale ať vypnou ten magnetofon. Což Stanislav Milota udělal. Když jsme skončili, Havel mi tu kazetu, snad aby ukázal, že záznam z našeho jednání není nutné uchovávat, dal. A já jsem ji automaticky strčil do kapsy. Syn Michal už poplakával. V náručí s ním jsem tedy sešel k autu, položil ho na zadní sedadlo a když už jsem chtěl odejet, všiml jsem si, že na mne mává Petr Pithart. „Nemůžete nám tu kazetu vrátit?“ zeptal se. Došlo mi, že se asi bojí toho, jak vystupoval Václav Havel. „Anebo ji tady rovnou zničíme,“ nabídl mi. Podal jsem mu ji a on ji začal strkat do kanálu. Jenže ten byl ucpaný. A tak jsem nad tím mávl rukou. A jak dopadl vztah Adamec – Havel poznamenaný „politickou nulou“? Když se poprvé v prosinci 1989 sešla v Obecním domě delegace vlády a opozice, seděli tam proti sobě Adamec a Havel a vůbec se na sebe nedívali přátelsky. U boku jednacího stolu stál houf fotoreportérů a čekal, co se bude dít. Musel jsem jít k premiérovi Adamcovi a říci mu: „Vstaň a podej Havlovi ruku, nebo tu budeme sedět do Vánoc.“ Prokletí „politické nuly“ snad bylo zažehnáno. Za oponou politiky aneb Jak jsem řediteloval televizi  Mám k televizi – a spíše té Československé – trochu zvláštní vztah. Tím prvním důvodem je, že jsem skoro deset let (zhruba v letech 1975 až 1985) moderoval a spoluvytvářel v brněnském studiu pořad „To nechce klid“. V té době to byl prakticky jediný kritický pořad, logicky s velkou sledovaností. Dokonce jsem měl dostat prestižní cenu Zlatý krokodýl, ale na poslední chvíli to aparát ÚV KSČ zakázal, protože jsem byl tzv. vyškrtnutý ze strany kvůli nesouhlasu s „bratrskou pomocí“ v srpnu 68. Mělo to ale i pozitivní důsledky. Někdy v květnu 1991 jsem při návratu z Vídně poněkud překročil povolenou rychlost. Policista se na mne pátravě zadíval, odkud mne prý zná. Tak jsem musel s pravdou ven. Mávl rukou a řekl: „Jeďte!“ Bez pokuty. Poněkud dramatičtější byly měsíce po listopadu 89. V pondělí 27. listopadu si mne zavolal premiér Adamec a řekl mi, že ÚV KSČ předává řízení tzv. státních sdělovacích prostředků (Československá televize, Československý rozhlas a ČTK) vládě. A mám mu prý rychle navrhnout, co dělat. Rada byla jednoduchá: Je třeba vyměnit šéfy. Pro rozhlas a ČTK jsem někoho navrhl, jen u televize jsem si nebyl jistý. A Adamec mi tehdy řekl: „Tak tam půjdeš ty, stejně jsi se chtěl vrátit do novin!“ Jeho výrok měl svoji předehru. Doprovázel jsem premiéra v září 1989 na jeho cestě do Rumunska a shodou okolností jsem tehdy v Bukurešti slavil narozeniny. A tak mi přál a ptal se, jaké mám další plány. Odpověděl jsem jednoduše: „Chtěli jste po mně koncipovat a realizovat novou informační politiku vlády, zavedl jsem mimo jiné pravidelné tiskové konference po zasedání kabinetu, a teď bych se rád vrátil ke své profesi – k novinařině.“ Adamec se na mne nedíval příliš souhlasně. Byl to svým způsobem vládní a stranický byrokrat. A nechápal, že někdo tuto kariéru opouští. Vypili jsme skleničku koňaku a já jsem na všechno zapomněl. Události ani nedaly jinak. Až na to pondělí 27. listopadu, kdy mi to Adamec vrátil i s úroky.  Vláda mne následně jmenovala ústředním ředitelem Československé televize a já jsem se vydal na Kavčí hory. Doba byla poněkud vzrušená, možná si někdy uspořádám vzpomínky. Jedno z mých prvních rozhodnutí bylo, že budeme přímým přenosem vysílat štědrovečerní půlnoční mši. Představitelé katolické církve měli trochu problém s výběrem vhodného kostela, ale nakonec se všechno podařilo. Vyměnil jsem šéfredaktora Televizních novin a jejich znělku. A začal jsem také moderovat některé pořady. Dodnes rád vzpomínám na dlouhou noční diskuzi se Zdeňkem Mlynářem, který se vrátil z vídeňského exilu a chtěl se rychle zapojit do politické scény. Prezentoval se pochopitelně jako levicově smýšlející politik. Jeho syn Vladimír Mlynář, mi pak vyčítal, že jsem tím jeho otci zkazil kariéru.  Už v té době se ovšem začaly rýsovat televizní problémy, které svým způsobem přetrvávají dodnes. Snad jen drobnou vzpomínku na Michaela Steinera, tehdejšího prvního radu ještě západoněmeckého velvyslanectví a pozdějšího velvyslance, se kterým mne pojily pracovní a docela přátelské vztahy kolem obsazení budovy ambasády občany NDR. Jednoho dne mi zavolal: „Pojďte na večeři, mám pro vás zajímavého člověka!“ Když jsme se sešli, seděl s námi u stolu dlouhodobý korespondent ARD v Madridu, který zažil odchod Franka a nástup krále. „Bylo to jednoduché,“ vyprávěl mi, „ještě večer v televizních zprávách moderátor chválil Franka a druhý den – tentýž moderátor – řekl, jak je ten král vlastně prima.“ Trochu to zlehčuji, ale taková byla podstata jeho sdělení. Nevím, jestli ho kvůli tomu přivezli do Prahy. Ale pochopil jsem to jako decentní doporučení. Zájmem západoněmecké politiky tehdy byla sice změna režimu, ale pokud možno bez otřesů. Každopádně když jsem uvažoval o jakémsi ukotvení Československé televize v nových politických poměrech, nemohlo mne napadnout nic jiného než jakýsi statut veřejnoprávnosti, který jsem náznakem znal ze západoněmecké politiky. Za několik dní potom přijel do Prahy nejvyšší šéf ARD, se kterým jsem vše konzultoval a který mi nabídl veškerou pomoc. Současně jsem založil určitý poradní sbor televize, do kterého jsem pozval politiky, zástupce církve a další představitele. Bylo to samozřejmě přechodné řešení a doktor Hubáček z mého sekretariátu začal okamžitě koncipovat návrh veřejnoprávního statutu televize. Provoz uvnitř organizace ovšem jel po jiných kolejích. Ti, kteří věrně sloužili propagandě komunistické strany, začali tušit nebezpečí. A tak vznikaly rychle různé akce. Proslulé byly tzv. garáže. Když jsem se díval do tváří těch lidí (některé jsem si ještě pamatoval, jak chodili na vládu točit oficiality), říkal jsem si, že nevědí, která bije. A tzv. nové odbory – vedl je muž jménem Dekoj, pokud si dobře pamatuji – chtěly televizi dokonce řídit. Moje odpověď byla jednoduchá: Šéfem jsem tady já! Myslím, že mne neměli v lásce. A zdá se mi, že pan Dekoj sedí na Kavkách dodnes. Moje působení mělo rychlý konec. Nebyl jsem příliš nakloněn diskutovat o pořadí zpráv v Televizních novinách s různými poradci Václava Havla. Jednomu jsem dokonce řekl, že je horší než Fojtík, což byl známý ideologický tajemník ÚV KSČ. Reakce byla rychlá. Zavolal si mne předseda vlády Marián Čalfa a řekl mi: „Mirku, Havel tě chce odvolat a nabízí ti místo v diplomatických službách.“ S odvoláním jsem nemohl než souhlasit a do diplomacie jsem nešel, nejsem na to typ. Po krátké době jsem založil spolu s dalšími kolegy vydavatelství Economia, kde jsem se stal spolumajitelem a šéfem. Jak všechno souvisí se vším, potkal jsem asi po pěti létech prezidenta Havla na nějaké recepci a poté, co jsem slušně pozdravil, neboť jsem tak naučený, mi svým zadrhávajícím hlasem řekl, že mu vyčítají, jak se ke mně zachoval. Nemohl jsem si odpustit otázku: „A kdopak vám to vyčítá?“ Neodpověděl, ale pro mne to vlastně bylo zbytečné, protože jsem tušil, kdo to je.  Jana Havligerová, myslím, že tehdy působila v Blesku, po mně hned vystartovala: „O čem jste se bavili, Mirku?“ „O ženských přece,“ odpověděl jsem. Moc se jí to sice nelíbilo, ale vzala to sportovně.  Spíš jako tečka nad i: Když jsem odevzdal klíče od ředitelny a odešel z Kavčích hor, nastoupil jsem hned druhý den do jedné západoněmecké mediální instituce. Asi za trojnásobný plat televizního ředitele. Jako analytik. A pak už nastala éra Economie. Ale pro pořádek ještě jednu vzpomínku. Když jsem pracoval jako balkánský zpravodaj Mladé fronty v Bělehradě (v krátkém období léto 1968 až jaro 1969), působil tam jako zpravodaj Československého rozhlasu Karel Jezdinský. Téměř každý večer jsme někde vysedávali a popíjeli víno. Myslím, že jsme se docela skamarádili. Jednoho večera mi Karel řekl, že ráno jede do Mnichova a bude tam jednat o přechodu do Svobodné Evropy. Co jsem mu měl odpovědět? „Je to tvoje rozhodnutí.“ Po návratu připravil tiskovou konferenci, dal mi ještě předem přečíst svoje prohlášení. A pak odejel. Na československém velvyslanectví se samozřejmě mohli zbláznit. První rada, který byl zřejmě rezidentem rozvědky, na mne křičel: „Proč si nám nic neřekl, musel jsi to přece vědět. Vždyť jste spolu byli pořád někde po hospodách!“ Nějak jsem to „ukecal“, stejně jsem se brzy vracel do Prahy. Když pak Karel Jezdinský přijel po listopadu 89 do Prahy, zašli jsme opět na víno a vzpomínali na dobu v Bělehradě. Problém byl, že přijel i s tehdejším předsedou Rady svobodného Československa profesorem Jiřím Horákem, který obnovoval činnost sociální demokracie u nás. „Pojď na večeři,“ řekl mi Karel. A tak jsme se vydali na Konopiště. „Nechceš zůstat v politice?“ zněla jednoduchá otázka Karlova i profesora Horáka. „V sociální demokracii.“  Nechtěl jsem. Považoval jsem můj výlet do politiky za uzavřenou záležitost. I když počátkem roku 1990 jsem tuto nabídku dostal ještě jednou. Tentokrát z úst Heinze Fischera, tehdejšího šéfa parlamentního klubu rakouské sociální demokracie a pozdějšího prezidenta Rakouska. Setkání zprostředkoval Eduard Harant, muž s českými kořeny a vynikajícími kontakty v rakouské sociální demokracii. I tehdy jsem to odmítl, a to se jednalo o docela vysoké funkce. Oba se na mne zase jednou nedívali příliš přátelsky, i když s panem Harantem jsme později velmi úzce spolupracovali. Ale to už byla opravdu doba Economie. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2024-05-17 11:12:44

Volkswagen Multivan dostal paket pro přenocování. Lze jednoduše vložit i vyjmout

Volkswagen Multivan přesvědčuje svým konceptem flexibilně využitelného interiéru se sedadly, která lze v prostoru pro cestující snadno posouvat, sklápět i demontovat a vyjmout. Adaptabilitu Multivanu ještě více rozšíří kompletní paket pro přenocování PLUS obsahující skládací lůžko, zatemnění oken, kempovací stolek a křesílka. Multivan je tak připraven na příští festival, víkendový výlet k přátelům nebo za […]

Čas načtení: 2024-06-06 17:13:36

Jak najít název filmu

Jak najít název filmu redakce Čt, 06/06/2024 - 17:13 Zábava Klíčová slova: ČSFD IMDB vyhledávání na TVtelo Reddit Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Začněte internetovým vyhledávačem Přestože neznáte celý název filmu, Google či jiné vyhledávače rozhodně nezatracujte. Pokud zadáte správná klíčová slova, máte napůl vyhráno. Nejprve zadejte slovo film a poté všechna relevantní klíčová slova, na které si vzpomenete. Velice nápomocná budou například jména herců, rok vydání či hláška, která ve filmu zazněla. Přestože úspěch není stoprocentně zaručen, existuje velká šance, že se vám podaří najít film, který hledáte. Výsledky vyhledávání často obsahují odkazy na filmové databáze, recenze nebo fóra, kde se daný film může objevit. Pokročilé vyhledávání ve filmových databázích Další cestou, jak odhalit název filmu, který vám utkvěl v paměti, je použití některé z filmových databází, jako je ČSFD nebo IMDB. Ty umožňují vyhledávání podle rozmanitých kritérií, jako jsou herci, rok vydání, režisér, žánr či klíčová slova. Přestože se může jednat o poněkud mravenčí práci, při dostatku informací se vám snímek zpravidla podaří dohledat. S trochou trpělivosti máte velkou šanci najít přesně ten film, který hledáte, a objevit i mnoho dalších zajímavých titulů. Speciální databáze vám pomohou také v případě, že chcete zjistit, kde daný film dávají. Až budete hledat, kde nově objevený film vysílají, můžete vyzkoušet snadné vyhledávání na TVtelo. Vyzkoušejte mobilní aplikace Narazili jste na sociálních sítích na krátký klip, který vás zaujal, ale nevíte, z jakého filmu pochází? Pokud vám neporadí ostatní uživatelé v komentářích, jednoduše k rozpoznání filmu použijte mobilní aplikaci. Aplikace jako Shazam nebo TheTake dokážou rozpoznat hudbu nebo zvuky z filmu a prozradit vám název filmu. Některé z těchto aplikací navíc umožňují identifikaci filmů podle zadaných klíčových slov nebo popisu. Tyto aplikace jsou navíc často zdarma a dostupné pro většinu chytrých telefonů, což z nich dělá dostupný a pohodlný nástroj pro každého filmového nadšence. Použijte umělou inteligenci Umělá inteligence (AI) se pomalu ale jistě dostává do našich každodenních aktivit a vyhledávání filmů není výjimkou. Moderní technologie AI, jako jsou chatboti a pokročilé vyhledávací algoritmy, dokážou analyzovat fragmenty informací, které si pamatujete, a přiřadit je ke konkrétním filmům. Stačí, když sdělíte umělé inteligenci všechny podrobnosti, které si o filmu pamatujete, a AI se postará o zbytek. Jednoduše prohledá rozsáhlé databáze filmů, porovná vaše informace s dostupnými daty a s vysokou přesností najde shodu. Díky AI se tak z frustrujícího hledání stává rychlý a efektivní proces! Zeptejte se na online fórech Moderní technologie nejsou všemocné, a může se tak stát, že ani s jejich pomocí se vám název filmu nepodařilo odhalit. Žádné strachy, máme v rukávu ještě poslední trik - vzneste dotaz na některém z populárních online fór zaměřených na filmy. Komunitní weby jako Reddit, Quora jsou neocenitelným zdrojem informací. Jednoduše popište vše, co si z filmu pamatujete, včetně jakýchkoli detailů, jako jsou scény, postavy, dialogy nebo zajímavé vizuální prvky. Zpravidla se zde setkáte s nadšenými filmovými fanoušky, kteří vám ochotně pomohou. Diskuse na těchto fórech vám navíc pomohou objevit nové filmy, na které byste jinak nenarazili!   Přidat komentář Kolikrát se vám stalo, že jste si vzpomněli na scénu z filmu, ale nedokázali si vybavit jeho název? Je to pěkně frustrující, zejména pokud byste film rádi znovu shlédli. Naštěstí existuje několik efektivních způsobů, jak zjistit název filmu i s opravdu omezenými informacemi. Pojďme se podívat na různé metody a nástroje, které vám mohou pomoci najít název filmu, který hledáte.

Čas načtení: 2024-06-27 10:38:00

Dvojitá nadílka Dat naplno a novinky O2 beam a O2 tag

Praha 27. června 2024 (PROTEXT) - Operátor O2 představuje letní odměny pro své zákazníkyOperátor O2 přináší svým zákazníkům novinky, které budou moci využít nejen na dovolené – repráček O2 beam za 299 Kč nebo lokalizační čip O2 tag pro iOS za 249 Kč.Voucher na O2 tag i O2 beam za zvýhodněnou cenu najdou zákazníci v Moje O2 už od 27. června, aby si je stihli přibalit do kufru nebo využít třeba jako dárek za vysvědčení.Od 1. července si navíc mohou užívat zákazníci O2 dvojnásobek Dat naplno, tedy až 10 dnů. A to kdykoli si sami zvolí, bez ohledu na den v týdnu.Bezstarostně surfovat mohou vždy celých 24 hodin bez toho, aby by se museli ohlížet na datový limit nebo rychlost. Data naplno stačí jednoduše aktivovat v Moje O2.Kdy jindy si užívat výhody již třetím rokem zákaznicky nejlépe hodnocené O2 5G sítě než v létě? Operátor O2 proto od 1. července do konce srpna rozdává zákazníkům dvojnásobný počet Dat naplno do jejich tarifů. Užívat si neomezené datování celých 24 hodin tak nebylo nikdy jednodušší.Výhody Dat naplnoI toto léto se O2 rozhodlo zákazníkům zpříjemnit, a proto jim do tarifů od 1. července dává dvojnásobný počet Dat naplno, se kterými si mohou na celých 24 hodin užít neomezené datování na O2 5G síti. A to bez ohledu na den v týdnu.„Ať se chystáte na dlouhé cesty, potřebujete vyhledávat dopravní spojení či ubytování, chcete sdílet zážitky a příběhy na sociálních sítích, dvojnásobný počet dnů plných neomezených 5G dat se bude hodit. Díky nim nebudete muset vyhledávat veřejné, a ne vždy bezpečné Wi-Fi sítě. S dvojnásobkem dat naplno si nemusíte lámat hlavu s limity a můžete vždy datovat na maximum,“ vysvětluje ředitelka segmentu mobilních služeb O2 Silvia Cieslarová a doplňuje: „Nespornou výhodou Dat naplno je i svoboda a flexibilita využívat neomezená data právě v momentě, kdy je nejvíce potřebujete. Sami si vyberete den, který se vám nejvíce hodí, a je úplně jedno, jestli to bude víkend nebo všední den.“Jak Data naplno aktivovatZákazník si může Data naplno aktivovat kdykoli, a to zdarma v aplikaci Moje O2. Bonusové dny pak najde v sekci Data naplno zobrazená jako dárek.Zapnutí zvládne zákazník jednoduše na pár kliknutí. V momentě, kdy si aktivuje Data naplno, zastaví se mu na 24 hodin čerpání dat z jeho tarifu. Když spotřebuje všechna svá Data naplno, může si kdykoli za 49 korun přikoupit další neomezený den navíc.Každý zákazník dostane dvojnásobek Dat naplno 1. července, a to nezávisle na zúčtovacím období. Na začátku každého dalšího zúčtovacího období až do konce srpna se zákazníkovi bude znovu obnovovat jejich dvojnásobek. Využít je může až do 31. srpna, a to i v rámci svých cest po zemích EU.O2 beam a O2 tagTím ale léto plné výhod u O2 nekončí. Díky dvojité náloži Dat naplno si budou moci na maximum užívat zákazníci například i streamování hudby, a to s přenosným Bluetooth reproduktorem O2 beam.Díky kompaktním rozměrům jde s sebou vzít kamkoli – do auta i na chalupu, stejně jako do kempu nebo na pláž. „Stylový reproduktor z dílny O2 vydrží hrát oblíbené písničky až 25 hodin a krásně se vejde do kabelky nebo i menšího batohu. Stává se z něj tak skvělý parťák na dovolenou nebo krátké výlety,” popisuje Tomáš Kohout, Head of Hardware management v O2.O2 beam má Bluetooth a naladíte na něm i své oblíbené rádio. Muziku přehrajete také přes USB-A třeba z telefonu nebo notebooku. Repráčky se navíc dají jednoduše párovat a mohou tak přehrávat stejnou hudbu nebo rádio v jeden čas na dvou místech nebo ve dvou místnostech. K dostání bude pro zákazníky O2 za speciální letní cenu 299 Kč.A nejen na dovolené využijete také třetího hrdinu letní nabídky – O2 tag.Tento malý lokalizační čip se postará o to, že už nikdy nebudete muset složitě hledat klíče, pohlídáte si odbavené zavazadlo a snadno najdete třeba i auto na parkovišti. Je certifikovaný, plně kompatibilní s Apple Find My a lze ho snadno přidělat ke klíčům, zavazadlům, na kolo nebo dát dítěti na tábor. A v létě navíc pro zákazníky O2 za příjemnou cenu 249 Kč za jeden, nebo 499 Kč za balení se třemi kusy.Ať už si zákazníci budou chtít užívat pohodu s O2 beamem nebo mít vše pod kontrolou díky O2 tagu, v obou případech jim stačí vyzvednout si v aplikaci Moje O2 slevový kód a ten pak uplatnit při nákupu v e-shopu nebo kterékoli O2 Prodejně. A aby to vše stihli ještě před prázdninami a vysvědčením, voucher v aplikaci Moje O2 najdou už od 27. června.  ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2024-08-06 13:14:29

Máte staré nebo poškozené stěrače? Jejich životnost lze jednoduše prodloužit, je to ale jen dočasné řešení

Stěrače jsou sice drobnou, ale velmi důležitou součástí jízdy autem. Díky nim vidíme z auta i za deště nebo sněžení. Mnoho řidičů a majitelů aut však zanedbává jejich údržbu a často se stává, že stěrače časem jednoduše ztvrdnou anebo se rozpadnou třecí gumičky a přestanou plnit svůj účel. Doporučuje se stěrače v ideálním případě měnit […]

Čas načtení: 2023-12-05 22:24:49

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte svým dětem. Jak? Mačkáním bodů na prstech nohou. Moje děti také trpěly na tato nachlazení. A nesnášely žádné nosní kapky, protože ty jim ve finále jen podráždily sliznice. To je bolelo a kapky odmítaly. Přes den […] Příspěvek Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu pochází z VašeDěti.cz

Čas načtení: 2020-07-04 00:00:00

Smart domácnost: jednoduše a chytře

Smart Home a clever Home jsou pojmy, které aktuálně letí světem. Chcete takovou chytrou domácnost a domov mít i vy? Není nic snazšího! Zkuste naše tipy a zajistěte si chod domácnost jednoduše a chytře! Tip první: Go Wireless Přáli byste si, abyste doma mohli jednoduše ovládat osvětlení, stmívání, ...

Čas načtení: 2013-08-05 00:00:00

Moderní pojetí ohniště TRAE Fire Pit

Chtěli byste si zapálit oheň při studenějších letních večerech, ale tak trochu vám vadí, že se může oheň rozšířit, případně na ohniště jednoduše nemáte dostatek prostoru? Léto je tady a vy už nemusíte snít o večerech při plamenech na zahradě. Máme pro vás elegantní tip, jak daný problém jednoduše vy ...

Čas načtení: 2010-01-28 00:00:00

Rambler Socket: Alternativa krátké kabelové šňůry

Rambler Socket je možným řešením pro všechny z nás, kteří hledají způsob, kterým by si mohli jednoduše, pohodlně a zároveň prakticky prodloužit kabelovou šňůru. Rambler Socket označuje 1,5 metru dlouhý kabel, který je zabudovaný v zásuvce a dle potřeby se jednoduše vytahuje. Po jeho použití se opět ...

Čas načtení: 2008-11-11 06:00:00

Najdi rozdíly...Použij WinMerge

WinMerge je populární porovnávácí nástroj, který by měl být součástí dílny většiny programátorů, jež jsou na vyšší úrovni. Pomocí tohoto prográmku můžeme jednoduše porovnávat soubory nebo zdrojové kódy a synchronizovat složky, tím můžeme ušetřit spoustu času. WinMerge vše tohle udělá jednoduše za ná ...

Čas načtení: 2023-03-09 12:40:37

Facebook CAPI jednoduše

Facebook CAPI může opravdu extrémně pomoct s konverzemi nejen prodeje, ale i se získáváním kontaktů.. ... klikněte zde

Čas načtení: 2019-09-20 21:15:00

Bělící pásky mohou jednoduše vybělit vaše zuby

Jedná se o velice účinný produkt pro bělení zubů. Jednoduše se aplikuje a výsledky budete ohromeni. Pře použitím si zuby nečistěte. Pouze si je osušte jemnou látkou a můžete se do toho pustit. Nejprve nalepte dolní kratší proužek. Po odlepení průhledné folie nalepte gelovou stranu na zuby a urovnejt ...

Čas načtení: 2024-02-18 11:29:57

DOMÁCÍ KVAŠENÍ JE HLAVNĚ O RADOSTI

Se Zuzanou Ouhrabkovou ze Zkvašeno.cz o iniciační knize amerického hipíka a probouzení „vnitřního šíleného vědce“ při fermentaci   Stačila jste se už naobědvat? Stihla jsem si skočit na takový rychlooběd, kuře s rýží. Chápu, jste v jednom kole. Na gymnáziu, kde působíte jako školní psycholožka, máte přípravný týden před zahájením výuky a za chvíli vám začíná další ze série porad. Ale stejně bych si ve vašem případě představovala spíš oběd v duchu fermentariánství: třeba domácí kimčchi zajídané kváskovým chlebem a zapíjené sladovou limonádou nebo kefírem. Ano, to by bylo pěkné. Já si ale jídlo do krabiček s sebou připravuji jen výjimečně, a když už, tak ne nutně se zkvašenou zeleninou. Zkrátka se běžně stravuji v normálních restauracích. Podniky s nabídkou fermentovaných jídel a nápojů u nás chybějí? Ale ony existují, například i tady blízko školy bistro Goodlok, které se hodně zaměřuje na kvašení. A spousta podniků má dnes fermentovaná jídla jako součást širší nabídky, experimentuje s nimi například Ambiente. Současně třeba takovou kávu nevyrobíte bez fermentace, je to nedílná součást procesu, kterým v menší či větší míře prochází vždycky. Postavit ale nabídku jen na kvašených potravinách a nápojích nedává smysl, nebylo by to prostě zajímavé. Kvašením a psaním o něm se sice zabýváte ve svém volném čase, nicméně už přes deset let jste výraznou propagátorkou na zdejší „zkvašeno“ scéně. Výživa je hlavně o pestrosti, ta je klíčem ke střevní mikrobiotě s jejími pestrými funkcemi. Takže fermentované potraviny nejsou jediný správný směr, jak se stravovat. Jsou jedním – avšak velmi důležitým – dílkem mozaiky. Může za to Polsko Kdy jste se s kvašením „potkala“? A co je vůbec terminologicky správnější – kvašení, nebo fermentace? Oba výrazy jsou v pořádku a já mezi nimi volně přeskakuji, občas je proložím ještě třetím výrazem – kysání. Ale zpět k vaší otázce: může za to Polsko. Po studiích psychologie a nějakém čase stráveném v Brně jsem „utekla“ do Jeseníku. Do Polska je odtamtud kousek, takže jsem tam občas jezdila. Naprosto klíčové pro mě bylo ochutnání polského boršče v Landeku, takovém krásně omšelém lázeňském městečku. To bylo v roce 2010. Poláci jsou tímhle procesem známí? Fermentují mnohem víc než my tady, je to tím, že Polsko bylo vždycky zaměřené spíš zemědělsky a taky bylo chudší, takže tradice kvašení se tam udržela, běžně koupíte v každé zelenině třeba šťávu ze zkvašené řepy. A právě tenhle řepný kvas je základem jejich boršče – barszcz czerwony s těstovinovými „oušky“, něco jako tortellinkami. Jeho chuť mě doslova uchvátila, chutná jinak než klasický boršč, takže jsem začala na internetu pátrat, jak se připravuje. A pátrání, respektive slova fermentace a kvašení ve vyhledávači mě přivedla až ke knize amerického hipíka Sandora Katze Síla přírodní fermentace. Tahle kniha není klasická kuchařka, je to přímo iniciační text. V čem je iniciační? Spíš než kuchařka je to manifest, do jisté míry snad i anarchistický, kde se kvašení a recepty prolínají se sociologií, biologií a se spoustou poznatků z jiných kultur včetně kultury DIY, „do it yourself“, udělej si sám. Vše je propojené. Katz, brooklynský Žid, dnes šedesátník, žije v zemědělské komunitě v Jižní Karolíně. V osmdesátých letech, kdy mu byl diagnostikován AIDS, začal experimentovat s fermentací. Neznamená to, že by mu fermentované potraviny nahradily klasickou léčbu, i když léky, které jsou dnes, v té době nebyly – a Sandor Katz je tu pořád. Jeho kniha je něco jako Bible pro lidi, kteří se pouštějí do podobného kutilství, experimentování… Propadla jsem tomu taky. Začala jsem pak psát blog a založila stránky Zkvašeno.cz, to bylo někdy v roce 2012. A Katzovu knihu jsem přeložila do češtiny, vyšla tady poprvé před osmi lety. Jak si vysvětlujete v posledních letech strmě stoupající zájem o fermentované potraviny? Může za to právě Sandor Katz, který učí lidi nebát se v naší sterilní době mikrobů, v tom spočívá jeho anarchie, vzpoura proti průmyslově vyráběným potravinám a důraz na lokálnost, jednoduchost. Zpočátku jeho kniha oslovila americkou alternativní scénu, později se toho chytly špičkové osobnosti gastroscény jako hvězdný šéfkuchař René Redzepi, majitel slavné dánské restaurace Noma. A ta vlna vyšší gastronomie, zároveň v uvolněnější formě s důrazem na udržitelnost, lokálnost a nové chutě, se pak rozjela tak, že dnes je z fermentování trend. Co kvašení přináší vám? Dává prostor mému vnitřnímu šílenému vědci, jak s oblibou říkám. Člověk neustále rozvíjí svoje znalosti o tom, jak funguje lidské tělo, jaká je role bakterií v něm. Recepty jsou v tomhle případě jen návodem, nemusíte se jimi řídit, kvašení je o experimentování, kdy nevíte, jak to dopadne, zároveň o jednoduchosti, kdy při mléčném kvašení stačí nakrájet zeleninu, prosolit, zamezit přístupu vzduchu a počkat, co z toho vyjde. Jde taky o tvořivost a hravost, kdy vyzkoušet se dá ledacos, je to i o hledání dalších cest a při dnešních možnostech internetu hodně o nahlédnutí do celého světa. Člověk se tak může posouvat pořád kupředu a u toho si vyjít do luk a hájů. Jako teď v druhé půlce srpna na našem workshopu Bublatorium na Kuksu – jednoduše nasbírat plody a nechat je zkvasit. Co konkrétně jste na Bublatoriu kvasili? Všechno, čeho je teď ve vrcholné sezoně spousta: špendlíky, hrušky, přidávali jsme k tomu byliny z okolí Kuksu… A kvasili jsme také to, co lidé přinesli – rajčata, cukety, holubinky se zelím, ty vyšly velmi dobře. Nebo máčená jablka, kdy se spadaná kyselá jablka ve dvouprocentním slaném nálevu doplní rozvařenými bezinkami, zázvorem, česnekem a pelyňkem černobýlem. S receptem přišla polská kolegyně Magda Jotes, takto se jablka kvasí v Polsku a na Ukrajině. Tu chuť neumím k ničemu přirovnat, ale věřte, že máčená jablka jsou výborná. Ostatně celý workshop byl přímo umělecký projekt, byli jsme tam jako umělecká rezidence multižánrového festivalu a lidem se to hodně líbilo. Radost z experimentování a tvoření je určitě skvělá, ale nezanedbatelný je asi hlavně zdravotní přínos kvašených potravin. V čem? Především v tom, že jíte pestřeji a ve větší míře zeleninu, ovoce, obiloviny, luštěniny, semínka, ořechy, houby, případně mořské řasy, tělu dodáváte více vlákniny do vaší mikroflóry. Běžný středoevropský člověk sní okolo 10–12 gramů vlákniny denně, ideálních je však 30 gramů. Dost často se také skloňují „přátelské bakterie“, což je ovšem téma na přednášku, protože tak jednoduché to není. Ne všechny jsou přátelské, většina je dokonce patogenní, naštěstí většina bakterií zhyne v žaludku v trávicích kyselinách, to je první síto pro mikroorganismy, jež se do těla dostanou zvenčí. Ty, co přežijí žaludek, nemusejí přežít dvanácterník. Zároveň jsou mikrobi důležití pro lidskou imunitu, jsou součástí mikroflóry tlustého střeva každého člověka. Takže ano, dostávejme do těla skutečné jídlo, není potřeba, aby to byla „probiotika“, jak na nás útočí reklama. Důležité je už od dětství neizolovat se od bakterií kolem nás – počínaje domácím mazlíčkem, šťouráním se v půdě na zahrádce či zakousnutím se do spadlého jablka ze stromu, aniž ho běžíme okamžitě opláchnout. Takže vás i trochu dráždí současná glorifikace kvašení coby něčeho zázračně zdravého? Přesně tak, jakmile se začne o něčem říkat, že je lékem na všechny neduhy, pak je to hlavně marketingová linka. V tu chvíli jsem ostražitá. Ano, kvašené potraviny jsou prokazatelně zdravé, a pokud máte zdravotní problémy, mohou vám udělat dobře. Ale třeba taky ne. S Vláďou Sojkou, se kterým píšeme blog Zkvašeno.cz a společně jsme vydali kuchařku, se snažíme téhle lince vyhnout. Klademe důraz na to, že zkvašené potraviny jsou především chutné a jejich tvorba a konzumace má přinášet radost, že jsem účastníkem skvělého procesu, kdy něco nakrájíte, vložíte do sklenice a ono se to promění v něco mnohem zajímavějšího. Včetně radosti z toho, že spolupracuji s ekosystémem, že se učím porozumět určitému rytmu. Jen proto, že se někde píše o tom, že kimčchi je nejzdravější jídlo na světě, nemám za povinnost ho sníst půl kila denně, i když mi třeba nechutná, protože mi smrdí po rybách, je pálivé a je v něm moc česneku. Na to jsem neměla odvahu Kvašení se týká všech kultur, národů, v podstatě celého světa a sahá hlavně do historie, kdy generace našich předků dokázaly využít každou věc z přírody a zároveň ji uchovat. Daří se nacházet nové a inovativní postupy? Ano, inovace jsou poměrně intenzivní – díky propojenosti internetem je mnohem snazší se dostat k tomu, jak Japonci kvasí to a to nebo co dělají Inuité s rybami, a vyzkoušet to ve zdejších podmínkách. Může se tak podařit nacházet nové, neotřelé chutě. V okamžiku, kdy se naučíte pracovat s kropidlákem rýžovým, tedy s plísní Aspergillus oryzae, která se používá v Asii k fermentaci sójových bobů pro výrobu sójové omáčky a miso a k výrobě saké, můžete to vyzkoušet na čemkoli, co vás napadne. A když se to nepovede, zkrátka to vyhodíte na kompost. Současně ale pořád jde o práci s „živým prostředím“, kdy předvídatelnost mikrobiálních aktivit nemusí být stoprocentní. Mikrobi jsou mikrobi, dělají to, k čemu jsou uzpůsobeni. Chtějí se rozmnožit a bránit si svoje zdroje potravy. Že v rámci této činnosti produkují alkohol, kyselinu nebo třeba penicilin, to se prostě děje. Poté co Louis Pasteur prokázal, že nemoci, hniloba a záněty jsou způsobeny živými mikroorganismy, začala se věda věnovat převážně tomu, čím nám škodí. Zároveň se ukázalo, že jsou základní podmínkou toho, aby vůbec fungoval život, aby se rozkládala odumřelá hmota na humus. Sandor Katz mimo jiné říká, že kvašení, které využíváme pro výrobu potravin, je pouhou „manipulací se smrtí“, kdy tvořením něčeho jedlého za pomoci soli a zamezení přístupu vzduchu jen oddalujeme moment, kdy se surovina přemění v humus. Kvasit jde téměř všechno. Co nejde zkvasit? Jakmile máme organickou hmotu, jde zpracovat mikrobiálně, nicméně byly už objeveny bakterie, mutantní enzymy, které se živí plasty. Někde se kvasilo méně, někde více, čím to bylo dáno? Základem kvašení je sůl a obchod se solí je součástí evropské civilizace – po jantarové stezce se nedopravoval jen jantar, ale sůl z Hallstattu nebo z polských solných dolů. Jde o to, že potraviny se neuchovávaly jen kvašením, konzervovalo se i jinými způsoby, třeba zaléváním do sádla, ale také se sušilo, zavařovalo, udilo… V českých zemích se kvasilo hlavně zelí, okurky, mléko a sýry, samozřejmě používal se chlebový kvásek a kvasilo se pivo a další alkohol. Tradice kvašení je hlavně na východ od nás, v Polsku, na Ukrajině, v Pobaltí, Rusku, ale taky na Balkáně nebo ve Středomoří. Mistry ve fermentování jsou  pak bez diskuse země jako Čína, Korea a Japonsko.  V severských zemích se kvasily a kvasí také ryby. Ano, včetně slavného surströmmingu, to jsou fermentovaní, v podstatě shnilí sledi. Pokrm pro silné povahy. Já jsem zatím vyzkoušela jen rybí omáčku, na zásaditě fermentované ryby jsem neměla dosud odvahu, stejně tak na fermentované půlené ovčí hlavy, oceňovanou islandskou pochoutku. Vy fermentujete třeba i ajvar. Proč? Jednoduše proto, že ho nemusím zavařovat. Se zavařováním je moc práce, takže také třeba místo zavařených okurek dělám kvašené okurky. Ne ty klasické, velké „máčáky“, které jsou příliš měkké, ale malé rychlokvašky, které zůstanou báječně křupavé. Stačí je dát do skleniček, přidat trochu koření a sůl a zalít vodou. Já jsem se vydala cestou jen jedné suroviny, na podzim naložím dvacet kilo zelí, abych ho měla v únoru takříkajíc plné zuby. Co byste mi poradila, abych kvašení vzala na milost? Zkuste jiné chutě. Do zelí přidejte třeba mrkev a ptačí jeřabiny, ty „nejedlé“, jsou zajímavé. Jejich trpkost mikrobi rozloží, ale chuť tam zůstane. Dobrou službu udělají také pevnější světlé houby, holubinky nebo růžovky. Dostanete tam pátou chuť, umami, takže primárně to bude kysané zelí, ale bude o ni bohatší, výraznější. Také je možné naplnit zelím papriky, sladké nebo trochu pálivé, kdy se zelí smíchá se solí a česnekem, papriky s ním se vloží do sklenic a volný prostor se ještě „vycpe“ zelím. Těch variant je nesčetně. A není nutné toho dělat dvacet kilo. Změna paradigmatu Společnost se dnes kvůli jídlu hodně drolí a každý výživový směr je svými stoupenci až urputně obhajován. Kvašení to nejspíš taky postihlo. Ano, už jsme o tom mluvily, fermentace je v současnosti prezentována jako něco, co vám zaručí šťastný, věčný a zdravý život a odstraní klidně i nadměrnou kučeravost vlasů, pokud tomu uvěříte. Bohužel to tak ještě chvíli bude, než jej vystřídá jiný trend, ke kterému se bude vzhlížet. Zároveň je biochemie zabývající se mikroorganismy v souvislosti s lidským tělem obrovsky zajímavý vědní obor. A jsem přesvědčená, že je to obor, který ve svém vývoji bude měnit v této souvislosti paradigmata například o lidské psychice, protože mikrobiom v trávicím traktu je propojen také s mozkem. Každopádně je asi dobře, že se lidé zajímají o původ potravin, snaží se jíst zdravě, o jídle přemýšlejí. To je určitě v pořádku. Na druhou stranu se stává, že se za tím mnohdy skrývá určitá nejistota, kdy skrze jídlo chce člověk získat iluzi kontroly – když budu jíst tohle a tohle, budu zdravý. Pokud jídlo provází úzkost z toho, že něco dělám špatně, že selhávám, a upínám se ze všech sil ke zdravé stravě, tak to nefunguje. Ostatně ortorexie je zařazena obdobně jako anorexie mezi psychická onemocnění související s příjmem potravy. Hranice mezi rozhodnutím jíst zdravě, vyhnout se průmyslově zpracovaným potravinám a posedlostí zdravou stravou může být v době, kdy jsme zavaleni reklamami a „zaručenými“ návody na internetu, velmi tenká. Proto jsme na našem blogu odolali pokušení psát výživová doporučení. Co vám nyní kvasí doma? Zrovna teď jen kombucha a taky kukuřice, takové ty malé křupavé klasy. Asi bych to na sebe neměla prozrazovat, ale byl to polní pych na Kuksu, pár jsem si jich tam utrhla.    Zdroj:Respekt

Čas načtení: 2024-02-08 16:35:06

Hygge, Lykke, Lagom, Fika, Ataraxia, Ikigai: 6 výrazů pro „štěstí“, které obletěly svět. Vyznáte se v nich?

Otázku, co je štěstí a jak ho dosáhnout, si hloubaví filozofové a psychologové pokládají do dneška. A určitě nejen oni. I my, „obyčejní“ lidé se tak nějak intuitivně snažíme svůj život uspořádat tak, aby v něm převažovaly pocity radosti nad frustrací, smutkem či jinými negativy. Jako největší přeborníci se v návodu na spokojený život zdají být se svým hygge a lagom Skandinávci. Nejsou ale jediní. Určitě vám neuniklo, že z honby za štěstím se v posledních letech stal i docela slušný byznys. Se „zaručenými“ návody na spokojený život se totiž doslova roztrhl pytel a náš malebný český jazyk obohatilo hned několik nových výrazů symbolizujících štěstí a pohodu. Hygge, Lagom, Ikigai či Ataraxia. Specifická slovíčka vyjadřující šťastné bytí mají nejen Dánové, ale také Japonci, Číňané, Francouzi nebo Řekové? Všechny se nám do jednoho článku nevešly, ale zatím se můžete podívat na ty, které se v posledních letech skloňují docela často: Hygge, Lykke, Lagom a Fika – štěstí po skandinávsku Hygge V roce 2016 zachvátil fenomén jménem hygge snad celý svět. Pro hygge nemáme v češtině přesný překlad, slovo se dá ale chápat jako útulno, pohoda, příjemná atmosféra. Hygge je prostě o pocitech. Tento dánský koncept jednoduchosti a spokojeného života k nám přišel v roce 2016 a díky knize Hygge – Prostě šťastný způsob života od Meika Wikinga se z něj stal obrovský trend. Asi nejběžnější představa hygge je pro nás hořící krb, zapálená svíčka a příjemný čas strávený v útulném křesle s dobrou knihou, pod vlněným plédem, s šálkem čaje nebo čokolády. Ale klidně to může být i příjemný večer s přáteli, pozorování východu slunce, procházka se psem nebo kreslení mandal. Každý má o hygge jinou představu, ale důležitý je pocit bezpečí, útulnosti, klidu a příjemné atmosféry, který nás obklopuje. Je už na každém, jak se zařídí a do svého života aplikuje věci, které má rád a které mu tyto pocity přinášejí. Každopádně Dánové hygge nejen milují, ale doslova hygge žijí. Hygge je druhem životního stylu. Proto, abyste se v Dánsku cítili hygge nebo hyggelig, je podřízeno téměř vše. Hyggelig jsou vybaveny nejen domácnosti, ale i restaurace, školy či úřady. Není tak divu, že se v této zemi ve jménu hygge koupí a spálí až dvojnásobné množství svíček, než např. v Rakousku. A možná i díky „provozování“ hygge patřili Dánové podle výzkumů až do roku 2018 k nejšťastnějšímu národu na světě, než je předstihlo Norsko. A když už se zdálo, že zájem o hygge začíná pozvolna opadat, vyrazili Dánové do boje za šťastný život s další municí – lykke. Lykke Lykke v dánštině znamená štěstí a přináší nám poselství, že štěstí a dobro máme hledat i v těch nejobyčejnějších věcech. Je také docela snadné pochopit, proč jsou Dánové nejšťastnějším národem. Sice odvádí vysoké daně (jedny z nejvyšších v Evropě), přesto je Dánové paradoxně platí rádi, protože vědí, že své vydělané peníze dostanou zpět, a to v podobě lepšího života ve své zemi – bezplatné vysokoškolské vzdělání, rovnocenná mateřská dovolená pro muže i ženy či skvělá infrastruktura a vlaky, které jezdí na minutu přesně. Ovšem abychom i my sami dosáhli podobného štěstí jako Dánové, nemusíme kvůli tomu zrovna emigrovat až na sever. Stačí vnést drobné změny do našeho života, díky kterým budeme spokojenější. Francouzi například nacházejí spokojenost v kruhu přátel a rodiny a vždy ve spojitosti s jídlem. Jsou to přeborníci v délce stolování, takový francouzský oběd se bez problému natáhne na 2 – 3 hodinky a všichni si tyto chvíle užívají. Klíčová je pro ně pospolitost a radost ze společných chvil. Za zmínku stojí i fakt, že ačkoli Francouzi rádi a často jedí, nepatří k obézním národům a v průzkumech se umisťují v první desítce nejšťastnějších národů světa. Lagom Lagom je posledním střípkem severské šťastné trojice. Přišel pro změnu ze Švédska a znamená „všeho s mírou“, zkrátka aby vše v životě bylo tak akorát. Ani málo, ani moc. Jde o nalezení rovnováhy na své životní cestě. Pokud jste už přeborníci v hygge, můžete to směle zkusit s lagom, ten se totiž od hygge docela dost liší. U životního stylu v duchu lagom je klíčová praktičnost a funkčnost a to ve všech aspektech života. Snaha o udržitelnost rozvoje. Lagom má rád uklizeno, čisto, pořádek ve věcech, ochranu přírody, dobré jídlo, přátele a domov. Charakteristické je zpomalení v našem životním honění se za úspěchem a majetky, dělat věci pokud možno bez stresu, nesnažit se za každou cenu být nejlepší z nejlepších, ale vše správně vybalancovat. K lagomu patří také fika: Lagom je velmi spojen s fikou. Fika doslova znamená pauza na kávu, ale používá se pro jakoukoli formu přestávky a Švédové si na ní velmi zakládají. Fika Švédské slovo fika k nám přišlo společně s trendem lagom. Překládá se jako „přestávka na kávu“, ale dá se použít pro jakoukoli formu pauzy v rámci nějaké činnosti. Ve skutečnosti je pod fikou schováno víc než jen obyčejná kafepauza, fika je koncept, stav mysli, životní postoj a důležitá součást švédské kultury. Pro mnoho Švédů je přirozené a možná i téměř nezbytné udělat si na fiku čas každý den. Znamená to udělat si čas na své přátele a kolegy, vychutnat si společně šálek kávy či čaje a něco na zub k tomu. Často se jedná o jídlo připravené doma, o které se pak Švédové podělí se svými kolegy. Fiku prostě nemůže člověk zažívat sám za svým pracovním stolem, ve své kancelářské bublině. To by totiž nebyla fika, ale jen obyčejná přestávka na svačinu. Kdežto fika je rituál. Dokonce i automobilový koncern Volvo plánuje umožnit svým zaměstnancům čas na fiku. Všichni Švédové považují za důležité udělat si čas na chvilku zastavení a socializaci: na pauzu, která osvěžuje mozkové závity a zlepšuje pracovní vztahy. Dle výzkumů mají firmy se zavedenou fikou lepší produktivitu práce a spokojenější zaměstnance. Ataraxia Ataraxia, česky ataraxie pochází z řečtiny a jednoduše přeloženo ji můžeme chápat jako stav naprostého duševního klidu. Pojem pochází od řeckého filozofa a vědce Epikura, podle něhož stav vyrovnanosti a klidu nemáme hledat v radovánkách a vášních, naopak že se máme osvobodit od zbytečných tužeb, které místo spokojenosti časem způsobí opak – nespokojenost –, protože po dosažení jednoho budeme chtít stále více a více, takže nikdy nedosáhneme pocitu naplnění a klidu. Máme si doslova dopřát svobodu od starostí a hledat nepřítomnost bolesti. Na první pohled docela těžká filozofie, co říkáte? V dnešním moderním světě můžeme ataraxii pojmout tak, že věnujeme více energie ke kultivaci našich ideálů, přátelství se podobně smýšlejícími lidmi, budeme se vědomě starat o své zdraví a uvědomovat si své emoce – pozitivní i negativní –, pěstovat odolnost vůči vnějším vlivům, které nás rozhodí z rovnováhy, vyřazovat věci, které nám způsobují bolest a zaměřit se jen na to, co přináší do našich životů radost. Ikigai Najdi svůj smysl života, najdi své ikigai. Japonsko nám přineslo nejen nový trend v uklízení podle Marie Kondo, ale také nový trend v myšlení. Japonský koncept nebo spíše nastavení mysli – ikigai –, se soustředí na nalezení smyslu života. Ikigai je stav pocitu uspokojení, který se dostaví, když děláme věci, které nám dávají smysl. Když hledáme své „ikigai“, hledáme přesně ten neuralgický bod, ve kterém se setkávají naše největší vášně, dovednosti a schopnosti, zkrátka to, co umíme a dokážeme nabídnout světu. Vznešeně řečeno jedná se o nalezení našeho účelu bytí zde na Zemi, našeho poslání, důvod, proč žít a být ostatním užitečný. Ačkoli západní společnost by se s ikigai mohla vypořádat jednoduše ve smyslu přece „chodím do práce a buduji kariéru, tím prospívám ostatním“, jen tohle nestačí. I když budete mít našlápnuto ke skvělé kariéře a budete ji úspěšně budovat, a přesto nemusíte cítit uspokojení v životě. Ve skutečnosti má mít naše ikigai pozitivní dopad na celkovou kvalitu našeho života, nejen na jeho část, abychom se dobře cítili i ve stáří. Může to být cokoli – naše rodina, koníčky, umění či jakákoli činnost, ke které tíhneme, co nás baví, v čem vynikáme. Stačí nalézt to pravé a pak už se v dané věci jen rozvíjet, kultivovat, zlepšovat. Ovšem právě největší úskalí nastává při hledání toho našeho svatého grálu, přijít na to, v čem jsem dobrý a co mě baví, někdy není jednoduché. Jak to máte s hledáním svého štěstí vy? Inspirovali jste se už v životě některým z těchto populárních trendů, nebo žádné příručky a manuály na život nepotřebujete a plně si vystačíte se svou intuicí a zdravým selským rozumem? Použité zdroje: https://www.thegeniusworks.com/2019/02/10-degrees-of-happiness-from-hygge-to-lykke-fika-and-lagom-apprivoise-to-ataraxia-ikigai-and-wabi-sabi-cosagach-and-sisu/

Čas načtení: 2011-11-02 00:00:00

Na HDR bez bolestí

Hadr aneb krátký návod na omalovánky Komu je pojem HDR fotografie neznámý, pak vězte, že je to taková ta hodně barevná fotografie, která vypadá až neskutečně a přitom úžasně. A ona opravdu většinou neskutečná je. Pro lepší představu vám raději hned podstrčím obrázek. Někomu se to líbí, někomu ne. Skrze prsty na to koukají zastánci filozofie neupravování fotek v počítači. Každopádně ať si kdo chce, co chce, říká, mnohým fotkám tato úprava pomůže. A tak raději, něž přejdeme k samotnému návodu, jak fotografii upravit, zdůrazníme pár bodů, kterými je třeba se držet, aby vás ostatní nevypískali. Zásady HDR fotografie Ze špatné fotky dobrou neuděláte. To platí vždycky. Obráceně už zdaleka ne. Nekažte fotky. První pravidlo naopak neplatí. Z dobrých fotek lze snadno pomocí HDR udělat fotky špatné a mizerné. Nervěte tento efekt všude! Netvořte omalovánky. Čeho je moc, toho je příliš. A abych to jen utvrdil, ukázka vyloženě špatně provedené úpravy, odstrašující příklad. Když pominu to, že fotka sama o sobě žádný zázrak není (a tím nesplňuje první bod), třetí bod - omalovánky - je evidentní. Poskytuje také ukázku častých začátečnických chyb, třeba světlá obloha v okolí stromu v pravém horním rohu. Abych byl přesný, celou dobu trochu mystifikuji. Pojem HDR je přísně vzato postup, kterým se jakoby zvětší dynamický rozsah fotografie na vašem monitoru. Jinak řečeno, uvidíte i přepálená a podexponovaná místa dobře. Kouzlení s barvičkami se nazývá tone-mapping. To zmiňuji, jen abych učinil povinnosti zadost. Celý tento postup se zabývá kombinací obojího a nadále tomu budu říkat jednoduše HDR. Teď už se ale pusťme do samotného pracovního postupu… Co budeme potřebovat Fotoaparát Překvapivé, že? Ideální je na to zrcadlovka, případně kterýkoliv kompakt, který umí fotit do RAWu. Pokud to ten váš neumí, neznamená to, že je všechno ztracené. Je možné vytvořit více snímků s různou expozicí. Ale to je práce navíc a zabývat se tu tím nebudu. Jiné speciální nároky nejsou. Luminance HDR (qtpfsgui) http://qtpfsgui.sourceforge.net/ Tento program za vás oddře většinu práce - stará se o samotný efekt. Mám ho rád proto, že je k dispozici i pro Linux (pro Windows samozřejmě taky, dokonce i pro Mac). Nabízí celou řadu filtrů, některé použitelnější některé méně. Samozřejmě existují i alternativy. GIMP http://www.gimp.cz/ Známý program pro úpravu fotografií, nám poslouží na výsledné doladění. Někdo dává přednost Photoshopu, budiž, postup je obdobný. Nám chudým studentíkům postačí výborně. A jdeme na to 1. Výběr fotky Když už máme vše připraveno, jediné, co nám schází, je nějaká fotka. Skvělý HDR fotograf, Trey Ratcliff, říká, že se musíte naučit koukat a umět si představit, jak fotografie bude vypadat ve výsledku. Naučit se to není samozřejmě jen tak a chce to zkoušet a zkoušet. Proto nebude vadit, když ze začátku vybereme klidně i slabší fotografii a zkusíme, co to s tím udělá. Jen musíme počítat s tím, že neuděláme díru do světa a že není potřeba se s prvním pokusem chlubit. Na ukázku jsem si vytáhl z alba tuto fotografii z nedávné návštěvy Liberce. Pro ukázku by měla být postačující - máme tu jak velmi světlá, tak velmi tmavá místa, celkem pestrou scénu a Ještěd v dálce. 2. Luminance HDR Máme-li fotku, můžeme se vrhnout do prvního z programů - Luminance HDR. Příjemné na něm je už jen to, že dokáže načíst i RAW soubory. Stačí kliknout na Open HDR image a danou fotografii najít. Mám program v takové napůl přeložené verzi. Nevím, jak jste na tom vy. Doufám, že všechny popisky najdete bez problémů. Po úspěšném načtení fotografie bychom měli mít před sebou okno podobné tomuto: Co jaké tlačítko dělá si můžete vyzkoušet sami. Z těch nejdůležitějších je to nabídka Operator, která dává na výběr z možných filtrů. Osobně nepoužívám téměř nic jiného, než Mantiuk ‘06. V bloku o něco níže jsou pak nastavení daného filtru. Pokud zůstanu u Mantiuka, mám možnost tří hejblátek - první z nich je "Koeficient kontrastu". Čím bude toto číslo menší, tím více znát bude efekt. Na vašem vkusu a cítění je už najít co nejvhodnější číslo. Druhou možností je "Koeficient saturace". Díky tomu dosáhnete oněch úžasně, až kýčovitě, zabarvených fotografií. Čím je číslo vyšší, tím živější jsou barvy. Na druhou stranu pak budou upadat do šedi. "Detail factor" vám jaksi zvýrazní detaily. Vyšší čísla působí na fotografii dost zvláštně. K vytvoření upraveného snímku slouží dole vlevo tlačítko Tonemap. Ve stejném bloku je ještě možnost výsledné velikosti (Result Size). Pro zkoušení, jak to bude vypadat, doporučuji rozlišení okolo 1024x678px. Až budete spokojení, vytvořte obrázek v co největším rozlišení a nezapomeňte ho poté uložit. Já jsem si nastavil hodnoty popořadě na 0,150 - 1,700 - 1,0. Výsledkem je tento obrázek. To už vypadá celkem dobře, ale… 3. GIMP …stále to není ono. Okolo budovy a stromů nám to vytvořilo nehezky světlou oblohu, což působí zvláštně. Chtělo by to vůbec ještě některé detaily doladit - doostřit, upravit kompozici. Na řadu přichází GIMP nebo jiný program na úpravy fotografií. Základem je vzít jak původní fotku, tak novou fotku v HDR a pracovat s nimi, jako s dvěma vrstvami. Na pozadí mám původní obrázek, v hořejší vrstvě upravený. K němu jsem zároveň přidal masku. Místa, která se mi zdají příliš světlá mohu jednoduše pomocí masky částečně zprůhlednit. Pro ty, co s maskami pracují poprvé existuje spousta materiálu. Vhodné je pomocí naduplikované spodní vrstvy ještě ztmavit oblohu - pomocí opět nějaké masky a lineárního přechodu. Po úpravách můžeme docílit takovéhoto výsledku: Zbývá jen doostřit a je hotovo, můžeme slavit a plánovat skvělé zítřky: A to je vše. Skutečně. Ještě dodám, že toto je pouze návod. Nezaručí vám, že vaše fotky se hned začnou vystavovat a prodávat. Nezačnou. Ale můžete si prohlédnout pár fotografií, ke kterým se můžete časem přiblížit.

Čas načtení: 2020-09-24 15:11:04

Celibát katolických kněží by měl být zrušen, píše ve své nové knize církevní historik Hubert Wolf

Katolická církev zavazuje své kněze k životu bez manželství a bez pohlavního styku. To má však fatální vliv na nedostatek kněží. Odhaduje se, že od šedesátých let se jich na celém světě vzdalo svého úřadu kvůli celibátu zhruba dvacet procent. Počty kněžského dorostu již celá desetiletí masivně klesají, studenti teologie uvádějí často jako důvod, proč nevstupují do kněžského semináře, právě celibát. Stále více farností už nemá vlastního faráře. Kniha münsterského církevního historika Huberta Wolfa Celibát podrobuje celibát analýze. Sleduje historii celibátu, zpochybňuje jeho ospravedlnění a nachází důvody, proč by měl být zrušen.  Wolf v knize Celibát zaměřil svoji pozornost na problematiku tohoto mocenského nástroje katolické církve. „Jeden z důvodů k celibátu, o němž se zřídka hovoří otevřeně, je stabilizování hierarchického systému katolické církve. S mužem, který by měl ženu a děti, by církevní vrchnost nemohla hýbat jednoduše jako se šachovou figurkou a přesouvat ho celé roky bez udání důvodů z jednoho místa na druhé,“ píše Wolf. „V dnešní době je tato poslušnost sice povýšena na spirituální úroveň, jenže zůstává stejně jako dříve nevysloveným nosným sloupem systému katolické církve.“ Wolf poukazuje na to, že celibát v římskokatolické církvi nebyl vždy jedním ze základních aspektů kněžství, a připomíná, že apoštolové a poté biskupové, kněží a jáhni, již byli povoláni Ježíšem a posléze řídili vývoj rané církve, byli obvykle ženatí. Celibát se začal výrazně prosazovat až 300 let po Kristu. Nový zákon se pro celibát nijak nevyslovuje; proto postoj církve od raného středověku prochází četnými proměnami: od akceptování manželského svazku přes omezení sexuálního styku manželů v souvislosti s přijímáním svátosti a přes přijetí skutečnosti, že východní křesťanské církve kněžím sňatek povolují, až k definitivnímu utužení celibátu, jež spadá do 19. století, respektive na přelom 19. a 20. století. Celý klerický systém katolické církve je podle Wolfa zpochybnitelný: katolická církev jako absolutní monarchie je výmyslem devatenáctého století, jenž za současných podmínek ztrácí svou důvěryhodnost. Vedle církevně-ekonomických důvodů – nejsou-li potomci, nemá kdo dědit – nachází Wolf další zdroje celibátu jednak v židovských předpisech týkajících se čistoty, jednak v pozdní antice, zejména u stoiků a u gnostiků s jejich dualismem hmoty a ducha. Tento asketický ideál však podle něj není s postavou Ježíše vůbec v souladu.   Ukázka z knihy 1 Tabu padlo Nedostatek kněží a obvinění ze zneužívání nutí Vatikán začít mluvit o celibátu. Řím, 4. dubna 2014. Papež František poskytuje audienci biskupovi brazilské diecéze Xingu Erwinu Kräutlerovi. Oba muži si navzájem políbí ruku a prsten, jak je v Jižní Americe při pozdravu zvykem. Atmosféra je víc než uvolněná a biskup informuje papeže o situaci původního obyvatelstva v Amazonii: devadesát procent křesťanských obcí jeho diecéze nemůže v neděli pravidelně slavit eucharistii, sedmdesát procent tak může dokonce činit jen třikrát do roka, protože prostě nejsou kněží. Poté Kräutler vypráví Františkovi o vysvěcení jedné kaple v odlehlé farnosti, kam sám jako biskup odcestoval. Když se otevřely dveře malého kostelíka, ocitl se Kräutler v šoku, protože tu chyběl oltář. Okamžitě upozornil na to, že slavnost eucharistie přece stojí v centru víry i katolického života v obci; na to mu představená obce odpověděla, že to ví samozřejmě taky. „Jenže my tu máme slavnost eucharistie dvakrát třikrát do roka … takže žádný oltář nepotřebujeme.“ Pro těch několik případů se může dát dovnitř stůl.      Biskup a papež se shodnou na tom, že „se tu něco rozpadá“, že v oblasti Amazonie dochází k „fatálnímu odvykání eucharistii“. Jednatřicet kněží se nemůže na území větším než Spolková republika Německo starat o osm set křesťanských obcí. František a biskup zvažovali možnosti řešení. Kräutler připomíná návrh jihoafrického biskupa Fritze Lobingera, aby byly obce bez kněze v budoucnu vedeny kolektivně jakýmisi teams of elders, variantou rady starších, a tyto muže a ženy „pak rovněž vysvětit na kněze, aby mohli spolu se svou obcí také slavit eucharistii.“ Řeč přijde i na téma viri probati – tedy ženaté muže, kteří se osvědčili v manželství i povolání a kteří by měli být vysvěceni na kněze. Audience končí slavnou papežovou větou, aby mu biskupské konference připravily „odvážné“ návrhy.      Soukromá audience v této atmosféře a otevřený rozhovor o nedostatku kněží, celibátu a svěcení ženatých kněží a vdaných žen by za předchůdců papeže Františka byly sotva možné. Celibát byl považován za „zářící drahokam“ v koruně církve, jenž principiálně nesměl být zpochybňován. Dobří katolíci se o něm nebavili. V debatě mezi pastýři a nejvyšším pastýřem beztoho nebyl tématem. Kdo se odvážil byť jen promluvit o povinnosti kněžského celibátu, tomu bylo rychle upřeno právo na pravověrnost. To bylo téma pro kritické teology, pro „neoficiální církev“, pro kněze-odpadlíky, kteří se vzdali svého úřadu kvůli ženě, pro ženy kněží, pro děti kněží a v neposlední řadě pro romány a filmy.      Intimní vhledy do sexuálního života andělů v sutaně a s kolárkem jsou zárukou řvavých titulků nejen bulvárního tisku. Filmy a filmové série o kněžích, kteří se musejí rozhodnout mezi láskou k nějaké ženě a láskou k Bohu, se stávají výnosnými trháky. Katolická církev by tento problém ráda zamlčela, faktem ale je, že svůj úřad kvůli nutnosti dodržovat celibát opustilo mnoho tisíc kněží po celém světě. Pokořujícímu procesu zbavení kněžských povinností a převedení do laického stavu se přitom podrobí jen minimum z nich. Jenom tímto procesem, probíhajícím na úrovni diecéze a vedeném římskou Kongregací pro bohoslužbu a řád svátostí, jež nakonec předkládá papeži své doporučení oficiálního rozhodnutí, lze konstatovat neplatnost svěcení a kněz může být navrácen do laického stavu. Teprve poté je knězi – již coby laikovi – dovoleno uzavřít platný církevní sňatek.      Odhaduje se, že se od šedesátých let vzdalo na celém světě svého úřadu kvůli celibátu zhruba dvacet procent kněží. Jenom v Německu by to bylo, vycházíme-li z celkového počtu okolo 14 000 duchovních, několik tisíc. Oficiální čísla nejsou, což je příznačné, k dispozici. Počty kněžského dorostu již celá desetiletí masivně klesají, kněžské semináře doslova vymírají, řada diecézí nemá proto mnoho let vlastní kněžské svěcení. Studenti teologie uvádějí často jako důvod, proč nevstupují do kněžského semináře, právě celibát. Pastorační situace se mezitím drasticky zhoršila, stále více farností už nemá vlastního faráře. Těch několik málo zbývajících duchovních si stále častěji připadá jako „pastorační velkopodnikatelé, cestující se svátostmi a držitelé celibátu“. Místo aby přemýšleli o podmínkách přístupu k úřadu, hledají biskupové spásu ve stále větších duchovních jednotkách, pastoračních prostorech a katolických spolcích – nebo v kněžích z Indie, Polska a Afriky, kteří přicházejí z naprosto odlišného kulturního okruhu a jen zřídka dostatečně ovládají němčinu.      Jinak tomu bylo ještě na druhém vatikánském koncilu, který probíhal v letech 1962 až 1965. Tehdy se biskupové, minimálně během neveřejných diskusí v příslušných komisích, zeširoka dohadovali o spojení celibátu s kněžským úřadem a uvažovali o flexibilnějším pojímání závazku celibátu. Když však poté chtěli pojednávat o celibátu na koncilním plénu samotném, zasáhl papež Pavel VI. a dal zřetelně najevo, že pokládá za nevhodné mluvit o něm veřejně. Tímto krokem papež znemožnil biskupům shromážděným na koncilu, aby o tématu rozhodovali, a toto rozhodnutí strhl na sebe. Rok a půl po konci koncilu prohlásil papež, odvolávaje se na jemu náležející učitelský úřad, zcela lapidárně, „že stávající závazek celibátu musí být také i nyní spojen s kněžským úřadem“.      Němečtí biskupové se měli zcela držet tohoto předpisu. Typické je jejich chování během synody ve Würzburgu, která se konala jako „společná synoda biskupství Spolkové republiky Německo“ od roku 1971 do roku 1975 s cílem realizovat závěry druhého vatikánského koncilu. Poté, co došlo během katolického dne v Essenu roku 1968 k bouřlivým sporům mezi katolickými laiky a německými biskupy kvůli naléhavým a nezbytným reformám – šlo zejména o povolení antikoncepční pilulky, její regulaci a odstranění závazku celibátu –, chtěli biskupové na würzburské synodě dostat všechno znova pevně pod kontrolu.      Když synoda připravovala závěr týkající se pastorační služby v obci, objevil se nepřeklenutelný rozpor mezi většinou synody a německými biskupy. Laikové argumentovali tím, že se katolická církev v Německu nachází, pokud jde o pastoraci, v nouzové situaci, protože je příliš málo kněží a mnoho duchovních má „lidské problémy“ s celibátem. Požadovali proto svěcení viri probati. Německá biskupská konference nato povolila o zamýšleném závěru vůbec diskutovat jenom v „závislosti na tom, že bude otázka přístupu ženatých mužů ke kněžství“ prozatím pominuta. V závěrečném textu samém musela proto synoda vysvětlit, že na podkladě pokynu německých biskupů z 13. dubna nesmí „v této otázce přijmout žádné rozhodnutí“. Zcela obecně se tam proto mluvilo o přezkoumání nových přístupů ke kněžství a zazněla formulace: „Obecně se proto uznává, že si výjimečné a nouzové pastorační situace mohou žádat svěcení mužů, kteří se osvědčili v manželství a povolání.“      A tak němečtí biskupové úspěšně nasadili náhubek, předepsaný Pavlem VI., také laikům. Ani na velkých sebeprezentacích německého laického katolicismu, na katolických dnech, se už po würzburské synodě téma prakticky neobjevilo. Pokud vůbec přišlo na přetřes, pak spíše během „katolického dne zespoda“.      Jenže celibát nebyl tématem pouze v Německu. Na skoro všech národních synodách po druhém vatikánském koncilu bylo slyšet hlasy požadující svěcení ženatých mužů na kněze, od Jižní Ameriky přes Švýcarsko a Rakousko až po Nizozemsko. Na rozdíl od Německa se nizozemští kardinálové důrazně vyslovili pro to, aby byli „ženatí muži připuštěni ke kněžskému úřadu a kněží, kteří byli vyloučeni kvůli sňatku, byli znova navráceni svému úřadu“. Řím reagoval ostře, nizozemské biskupy usadil, krok za krokem vyměnil celý episkopát země a nahradil ho zastánci celibátu. Strategie Říma nakonec vyšla.      Převažující většina biskupů se totiž v následujících desetiletích držela kurií předepsané linie, jak dokládá množství pastýřských listů, prohlášení a rozhovorů. Podpory se jim dostávalo především od Jana Pavla II., jenž opakovaně podtrhoval, že církev bude trvat na „drahokamu“ celibátu, a všechny námitky proti svobodnému stavu kněží odmítal jednoduše s argumentem, že jsou „cizí evangeliu, tradici i učení církve“. Objevily se jen osamocené výjimky jako např. rottenburský biskup Georg Moser, jenž připustil vótum své diecézní synody z let 1985/86, v němž byl vznesen požadavek k Německé biskupské konferenci, „aby znova promyslela kněžské svěcení mužů osvědčivších se v manželství a povolání a podnikla nezbytné kroky“.      Padesát let bylo téma zrušení příkazu celibátu a alternativních přístupů ke kněžství přinejmenším pro hierarchii katolické církve tabu. Podíváme-li se přece jen na několik náhodně zvolených vyjádření vrchních katolických pastýřů z října 2018, jako bychom se ocitli v alternativním filmu: kardinál státní sekretář Pietro Parolin, druhý muž ve Vatikánu, vysvětluje v rozhovoru z 2. října 2018, že „celibát kněží … lze docela dobře zpochybnit“. Parolin zdůraznil, že církevní učení není monolit, nýbrž „živoucí organismus, který roste a vyvíjí se“. Už v roce 2013 potvrdil, že celibát nepředstavuje „žádné dogma“, nýbrž „tradici církve“, pročež je diskuse o něm veskrze možná. Předseda Německé biskupské konference kardinál Reinhard Marx žádal 5. října 2018 v Římě u příležitosti zahájení magisterského studijního programu Safeguarding of Minors, aby se o celibátu vedla otevřená debata. Arcibiskup mnichovský a freisinský uvedl skandál se zneužíváním jako příčinu toho, že se církev musí v poctivé diskusi postavit mnoha otázkám, k nimž patří „zneužívání moci a klerikalismus, sexualita a sexuální morálka, celibát i výchova kněží“. Arcibiskup bamberský Ludwig Schick uvedl 8. října 2018, že je možné uvažovat o dispenzi od celibátu; osvědčení muži by mohli být tímto způsobem zbaveni překážky manželství, jež stojí v cestě svěcení. A dokonce apoštolský nuncius v Německu, arcibiskup Nikola Eterović, prohlásil v jednom interview pro Herder Korrespondenz: „Celibát není tabu.“ On osobně je sice proti odstranění celibátu, ale „v této otázce“ neexistuje „žádné jednoznačné řešení. Musíme prostě diskutovat o tom, co je pro církev nejlepší.“      Pokud jde o důvody, proč by se tak najednou mělo diskutovat o tomto tématu, můžeme na základě vyjádření kardinálů a biskupů uvést konkrétně především tři motivy: nutnost vyrovnat se se skandály vyvolanými sexuálním zneužíváním, potřebu odstranit prudce narůstající nedostatek kněží a zmírnit systémovou a strukturální krizi katolické církve.      Výzvy papeže Františka k odvážným návrhům se chopili alespoň latinskoameričtí biskupové z oblasti Amazonie. V Římě půjde na podzim roku 2019 na biskupské synodě s názvem „Amazonie – nové cesty pro církev a komplexní ekologii“ rovněž o katastrofální nedostatek kněží na severu Brazílie. Biskupové by měli navrhnout kněžské svěcení minimálně ženatých mužů. Bude-li se debatovat také o připuštění žen k církevním úřadům, není zřejmé.      Tabu padlo. V katolické církvi se má opět otevřeně a bez předsudků debatovat o svobodném stavu kněží i o odstranění závazku celibátu – a sice v celé církvi počínaje papežem přes kardinály, biskupy, teoložky i teology až po věřící. V tomto smyslu je třeba následujícím tezím z církevních dějin rozumět jako příspěvku vyzývajícímu k poctivé diskusi ve smyslu „platonsko-aristotelské a scholastické praxe argumentace“, podle níž „je nějaké mínění označeno jako ‚teze‘ pouze tehdy, je-li zastáváno někým, kdo je připraven je racionálně obhájit“.   Hubert Wolf (1959), německý církevní historik, vystudoval na univerzitách v Tübingenu a v Mnichově katolickou teologii se zaměřením na středověké a moderní církevní dějiny. V roce 1992 se stal profesorem na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem a později také v Münsteru. Dlouhodobě se věnuje výzkumu římské inkvizice a studiu významných církevních osobností. V roce 2003 získal cenu Gottfrieda Wilhelma Leibnize a o tři roky později Gutenbergovu cenu. Kromě jiného je autorem několika monografií, některé z nich byly přeloženy také do angličtiny, francouzštiny, italštiny a dalších jazyků. jako příklad uveďme knihy Index. Der Vatikan und die verbotenen Bücher (2006, Vatikánský index zakázaných knih), Papst und Teufel. Die Archive des Vatikan und das Dritte Reich (2008, Papež a ďábel. Vatikánské archivy a třetí říše). V českém překladu vyšly knihy Případ Sant’Ambrogio. Utajený skandál římských řeholnic a Konkláve. Tajemství papežské volby.   Z německého originálu Zölibat. 16 Thesen, vydaného nakladatelstvím C. H. Beck. v Mnichově roku 2019, přeložila Daniela Petříčková, 200 stran, nakladatelství Prostor 2020, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}