Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-01-18 23:43:13

Martin Prokop s Viktorem Chytkou v cíli Dakaru 2025 těsně za TOP desítkou.

Warning: Trying to access array offset on value of type null in /data/web/virtuals/320768/virtual/www/wp-content/themes/engage-mag/candidthemes/functions/hook-misc.php on line 123 Martin Prokop dokončil svůj desátý Dakar na jedenáctém místě Poslední dvanáctá etapa Dakaru obnášela pouhých 62 měřených kilometrů vstříc bivaku v Shubaytah a pořadatelé ji zatraktivnili startem ve vlnách po několika automobilech najednou. Martin Prokop s Viktorem Chytkou do ní startovali z jedenáctého místa v celkovém pořadí. Posádka Orlen Jipocar

Čas načtení: 2025-01-20 10:15:44

Prokop dokončil desátý Dakar na jedenáctém místě

Rally Dakar

Čas načtení: 2022-02-17 18:53:19

O budoucích válkách robotů – I.

V minulém článku padla letmá poznámka, že jestli má velká pozemní válka nějakou budoucnost, bude to válka robotů. Dnes se k ní vrátíme podrobněji. Úplně první věcí, u které bychom se měli zastavit, jsou slabiny, které „starý“ model armády z pohledu dnešního světa má, a kvůli kterým začíná být poněkud přežitý. Jsou to poměrně nové problémy, které žádný římský setník ani Bismarckův maršál řešit nemuseli. Skoro všechny vyspělé země světa dnes mají porodnost hluboko pod 2,0 dítěte na ženu a „šedivějí“ – starých lidí začíná být více než mladých. Tím se převrací dříve zažité sociální standardy. Tradiční úcta ke stáří už není, co bývala, a vzácnými členy společnosti začínají být naopak ti mladí, kteří jsou mnohdy jedinými dětmi a vnuky ve svých rodinách. Velké války evropské historie se vedly v dobách, kdy mladých bylo (proporcionálně) daleko více než dnes a populace rostla. Ač to zní krutě a cynicky, relativní hodnota života osmnáctiletého brance byla před sty, natož pak dvěma sty lety daleko menší než dnes. (Tento stav dodnes panuje v Africe a tamní občanské války jsou taky pěkně brutální, s běžnou účastí dětských vojáků pod 18, ba i pod 15 let věku. Ale Čína má s porodností úplně ten samý problém, co Evropa, a to ještě žádné světové impérium nestihla vybudovat. To bude mít na její budoucnost také vliv.) Moderní armády se snaží o svoje zraněné maximálně postarat Dokonce i totalitní režim, jako byl Sovětský svaz, na tuto skutečnost narazil v 80. letech, kdy vzniklo hnutí matek vojáků sloužících v Afghánistánu; jeho nástupnická organizace, Jednota matek vojáků, existuje dodnes a nemá se současnou ruskou vládou zrovna harmonický vztah. Tou dobou už byla porodnost v evropských částech Sovětského svazu poměrně nízká. Vyrovnávala to vysoká porodnost na Kavkaze a ve Střední Asii, ale z pohledu sovětského velení bylo nasazení muslimských vojáků v Afghánistánu poněkud riskantní – mohli by si odtamtud donést domů islám daleko tvrdšího střihu, než by se úřadům líbilo. Menší riziko takové ideové nákazy bylo mezi Evropany, ale ti už zase měli podstatně méně dětí a nebyli tolik ochotni je obětovat za imperiální zájmy v cizí zemi. Spojené státy, které vedly v Iráku a Afghánistánu hned dvě vzdálené kampaně, tento problém částečně řešily tím, že služba v americké armádě je dobrovolná a v jejích řadách běžně slouží i cizinci, které přitahuje mimo jiné slib urychleného získání občanství. Ale i USA narážejí na demografický problém, který spočívá v tom, že vyšší procento dobrovolníků se rekrutuje ze starého Jihu (Jižní Karolína, Alabama, Georgie, Virginie) a několika dalších států (Aljaška, Havaj). To znamená, že tamní komunity nesou, co se padlých a zmrzačených týče, také disproporční zátěž. Právě to „zmrzačených“ je docela podstatné slovo. Urgentní medicína proti časům Vietnamu, natož druhé světové války, značně pokročila, stejně jako mechanismy evakuace zraněných z bojiště (MEDEVAC); moderní armády se vesměs snaží o svoje zraněné maximálním způsobem postarat, což se jim vrací na vyšší morálce v boji. Vysoké procento zraněných vojáků také dnes přežije a vrátí se domů, kdežto někdy za Churchilla by je čekal mělký hrob v poušti. A přežijí i daleko těžší zranění než dříve. (Celkový počet amerických mrtvých v Iráku a Afghánistánu také nebyl nijak dramaticky velký – zhruba sedm tisíc celkem během dvaceti let čili v průměru jeden denně. Za první světové války byste takový počet padlých mohli napočítat během pár týdnů a v nejhorších okamžicích i během několika hodin.) Jenže z pohledu těch obyvatel doma je taková situace dlouhodobě psychicky náročnější, než kdyby se nevrátili. „Sejde z očí, sejde z mysli“ platí celkem spolehlivě a pomníky se stavějí právě proto, že jinak by ti padlí byli během pár let zapomenuti úplně. (Samozřejmě ne svými rodiči, ale širší komunitou ano.) Potkávat ale dalších čtyřicet let zraněné je permanentní připomínkou toho, jak vysoká cena se platí za válku. A, jak už řečeno, disproporčně mnoho jich potkáte v určitých regionech. To byl patrně jeden z faktorů, které dopomohly k porážce Hillary Clintonové v roce 2016; dokonce i New York Times, které Trumpovi nijak nefandily, musely konstatovat, že demokratická kandidátka má pověst „jestřábky“ a že jí to mezi voliči nijak nepomáhá. Bezprostředně po jedenáctém září by to ještě možná byl recept na vítězství, o patnáct let později už nikoliv. Vojáci a komunity, ze kterých pocházeli, už byli unaveni táhnoucími se válkami bez jasného cíle, a jejich ochota zanechávat své končetiny, krev a duševní zdraví kdesi v Al-Fuckistánu razantně poklesla. Zákaz „zabijáckých robotů“ není reálný Nuže, v této situaci se můžete buď vzdát válčení, nebo, což je lidské povaze bližší, začít přemýšlet nad tím, jak se bez těch živých vojáků pokud možno obejít. Nebo aspoň zredukovat jejich přítomnost tam, kde se jim může něco stát. Čím míň lidí na bojišti, tím menší pravděpodobnost, že přijdou k úhoně. Přirozenou odpovědí pro rok 2022 jsou roboti. Buď v podobě strojů ovládaných lidmi na dálku (jednodušší), nebo dokonce plně autonomních jednotek (podstatně vzácnější, neboť umělá inteligence má ještě dnes tendenci dělat horší rozhodnutí než přirozená blbost). Existuje sice hnutí za jejich zákaz – „zabijáčtí roboti“ znějí už na první poslech strašidelně – ale není moc pravděpodobné, že by uspělo. Vojenská logika totiž diktuje pravý opak. Proč? A co zatím brání jejich plošnému nasazení? K tomu se dostaneme ve druhém dílu tohoto článku, neboť tento již se přiblížil k délce obvyklé.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-12-16 12:35:20

John le Carré a zlatý věk špionážních románů

John le Carré byl velmistr špionážního románu a bohužel si myslím, že další takoví mistři už nebudou. Ne proto, že by kreativita lidstva upadala, ale proto, že kulisy světa se změnily. Celý ten žánr měl nejlepší podmínky k rozkvětu jen zhruba po jednu generaci, asi tak v období let 1950–1985. Z „velké čtyřky“ Britů, kteří psali o prostředí výzvědných služeb, už nyní zbývá jenom Frederick Forsyth. Za světových válek, které tomuto období předcházely, bylo přirozené psát spíše o vojácích v akci než o špionech v zákulisí. Také ten „džentlmenský“ rozměr celé věci byl v brutalitě krvavé války poněkud utlumen a chycené špehy čekal krátký a neradostný konec. Ani s výměnou za své kolegy polapené druhou stranou nemohli moc počítat, protože válčící státy se snažily potlačit vyzvědačskou aktivitu všemi prostředky, včetně odstrašujících poprav. Měla totiž až příliš konkrétní cenu v mladých životech, potopených lodích a tak dále. Studená válka, kdy se v samotné Evropě neválčilo a konflikt obou bloků se odehrával spíš na myšlenkové a diplomatické úrovni, byla pro romány Fredericka Forsytha, Johna le Carrého nebo Grahama Greena daleko lepším prostředím. I technika byla v té době přesně na té správné úrovni rozvoje. Čtenáře už bylo možno omráčit popisy fotografií ze špionážních družic, nasazením miniaturních kamer a mikrofonů, mikroteček a dalšího vybavení, ale zároveň ještě to sledování a fízlování nebylo tak všudypřítomné a plošné, aby zabraňovalo jejich hrdinům v každodenní činnosti. Dnes, v době kamerových systémů pokrývajících celá města, biometrických pasů, snadné analýzy DNA a databází sdílených mezi státy je daleko těžší někam nasadit člověka s, ehm, proměnlivou identitou, natož aby se nenápadně sešel s nějakým zrádným plukovníkem či členem politbyra v kavárně. Všichni za sebou neustále vytváříme digitální a zpětně prohledatelné stopy, včetně špionů. A tímhle směrem se také přesunulo sbírání tajných informací – infiltrace databázových systémů, hackování, všechno prováděno na dálku a v relativním bezpečí. Svým způsobem je to taky dobrodružství, ale popsat to čtivou formou laikům, to možná ani nepůjde. Nevím, zda se kdy dočkáme žánru jménem „hackerský román“ a jestli to budou bestsellery. Spíš asi ne. Hackeři moc lidským jazykem nevládnou, na rozdíl od ex-špionů, jako byli právě Forsyth a Carré. Ještě mě napadá jeden atribut, ve kterém se svět od časů studené války změnil. Už nerozumíme svým protivníkům. Východ a Západ, které zápasily o dominanci ve zlaté době špionážních románů, byly dvě větve rostoucí z jednoho civilizačního kmene. Oficiální doktrínou sovětského bloku byl marxismus-leninismus. A to byla naprosto evropská politická filozofie, zplozená tímtéž 19. stoletím jako její konkurenti. Lze se o tom přesvědčit i experimentálně. Vezměte nějakou tu vyřazenou rudou učebnici z VUML a čtěte. Místy se zasmějete, místy protočíte panenky, místy budete zívat nudou a místy budete mít chuť bušit pěstí do stolu (případně, jste-li upír, do víka své rakve). Ale vesměs budete chápat, o čem je ve kterém odstavci řeč, protože to psali lidi formovaní tímtéž kulturním okruhem. Po jedenáctém září 2001 se na čelní příčku žebříčku nebezpečí vyšvihl násilný džihád a někteří autoři tomu přizpůsobili svoji tvorbu. Frederick Forsyth napsal Afghánce, velice dobře řemeslně odvedené dílo, ale stejně tam proti jeho starším knihám něco schází: Hlubší pochopení těch vousáčů a toho, co je žene na smrt. Islám už je nám hodně cizí, je to jiný civilizační kmen, a neprojevuje se to jen v rituálech, ale i v jeho samotném myšlenkovém základě. Zase můžeme udělat praktický experiment. Islámský stát svého času vydával časopis Dabiq, psaný vzornou angličtinou a zpracovaný na profesionální grafické úrovni. Tady máte vzorek (Dabiq se těžko shání, protože různí poskytovatelé cloudových služeb jej mazali, jak jen mohli.) Když se do něj zanoříte, zjistíte, že nevíte, která bije. I když je to psáno anglicky, všude máte odvolávky na (pro nás) obskurní islámskou teologii a dost často vůbec není patrné – nám nevěřícím – co chtěl autor sdělit a kam svým výkladem míří. Toto se nebudu ani snažit překládat: „The effects of this ‘aqidah – which at first saw no difference between making takfir of a faction collectively and making takfir of its individual members – have become apparent on a practical level in the politics of war. And it’s not, as some heedless individuals think, that the organization’s policy is purely a military strategy. Rather, the reality is that they refrain from killing those whom they fear may be from the Muslims, whether soldiers of taghut or Rafidi Majus!“ Očividně je to nějaký důležitý argument o principech vedení války a o tom, kdo je pravý muslim a kdo ne (takfir), ale je nám to cizí, cizí, cizí. Jedna moje velice chytrá a šikovná kolegyně z Echa 24, která se mj. naučila slušně maďarsky a ani jí to netrvalo moc dlouho, zkoušela také číst Dabiq a porozumět mu. Pohořela zcela stejně jako já; toto by klidně mohlo být vysílání odněkud z Neptunu. No jo, ale když je druhá strana natolik nepochopitelná, těžko pak psát nějakou kvalitní literaturu o konfliktu s ní! Nevžije se do ní ani spisovatel, ani čtenář. Pak nutně musíte sáhnout k různým šablonovitým představám, a to ve špionážním žánru nikdy moc dobře nefunguje. Ten je o souboji lidských mozků, ne o stereotypních figurách. Ale to nevadí. Jako lidé a vlastně i celé civilizace, i literární žánry mají svůj životní cyklus. Můžeme být vděčni za všechno, co vzniklo. Za všechny ty příležitosti napjatě čekat na okamžik, kdy Šakal stiskne spoušť zabijácké pušky a kdy Richard Smiley konečně odhalí jméno nepřátelského „krtka“ ve své domovské organizaci. Knihy umírají jedině nezájmem čtenářů. A to znamená, že Forsythova či Carréova díla čeká ještě hodně dlouhý život. Budete-li mít několik hodin času – a vzhledem k téhle psí době se bohužel dá čekat, že ano – můžete je strávit třeba u několikadílného dramatu Tinker, Tailor, Soldier, Spy, natočeného na motivy stejnojmenné knihy Johna le Carrého. Bohužel jsem na YouTube našel jen anglickou verzi bez titulků, ale počeštěná podoba se pod jménem Jeden musí z kola ven dá najít na různých sdílecích serverech, třeba na Uloz.to. Mistrovská knižní díla mívají ten problém, že z nich při zfilmování často zbyde jen nepříliš vábná kostra, kterou pak režisér, aby to nějak napravil, ověší různými cingrlátky. V případě tohoto filmu se tak naštěstí nestalo a výsledek je minimálně stejně dobrý jako kniha sama. Pokud jste jej ještě neviděli – a knihu také nečetli – trochu vám ten zážitek závidím.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-09 16:40:25

Změníme klima?

Nešla jsem na jedinou stávku za klima. A nepůjdu. Před většinou svých vrstevníků o tom radši nemluvím. Ale někdy se to provalí. Ty jsi nebyla stávkovat? Ani jednou?! Proč? Ptají se, většinou útočně nebo lítostivě. Ptala se mě i babička, opatrně a s obavami v hlase. Považuje mě totiž za aktivistku. Když zjistila, že jsem se toho nezúčastnila a ani to neplánuji, s úlevným výdechem postavila vodu na čaj a začala vyprávět o čerstvě rozečtené knížce. Nejsou rozruch a vzrušené debaty, které vzbudila studentská stávka za klima, samy o sobě důkazem toho, že stávky mají smysl? Není snad dobře, že tolika mladým lidem záleží na životním prostředí? Není skvělé, jak informovaní a aktivní jsou (jsme)? Ale jo… říkám si a strašně se mi nechce pokračovat dál. Přiznávám, příšerně mě všechen ten rozruch a řeči vytáčí. Nemůžu si pomoct.   „Jsme skupina českých středoškoláků a středoškolaček a na naší budoucnosti nám záleží více než na našem vzdělání. Není nám jedno, že generace našich rodičů a prarodičů ničí naši zemi a naši budoucnost,” píše česká součást mezinárodního hnutí Fridays for Future na svých stránkách v sekci O nás. My, středoškoláci, ale naši zemi a naši vlastní budoucnost ničíme taky. Každý den. Pijeme brazilskou kávu z jednorázových kelímků, jezdíme autem, kupujeme z daleka dovážené jídlo v plastových obalech, někdy taky jíme maso, kouříme, občas si zaletíme na dovolenou… a obdobně bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Jsme zkrátka součástí naší společnosti, dnešního systému. A pokud se k tomu všemu nebudeme vzdělávat, nejen že budeme jednou žít na planetě značně poznamenané globální změnou klimatu (ne-li zničenou), ale ještě s tím nebudeme umět nic udělat. A potom to bude už opravdu jenom na nás. Jak jinak ale máme dotlačit politiky, představitele velkých firem, zkrátka ty mocné k tomu, aby se něco doopravdy změnilo? Jak jinak než pomocí davů lidí v ulicích říct, dělejte něco, prosím, záleží nám na tom a cítíme se bezmocní? No jo no… na tom něco je, ale můžeme se k těm davům s čistým svědomím připojit, když k tomu sami více či méně přispíváme? Není to trochu pokrytecký?   Pokud by na stávku za klima dorazil akcionář ČEZu nebo provozní ředitel počeradské elektrárny, nejspíš by nebyl vítán. Dobrovolně se podílí na fungování byznysu, který jednoznačně životnímu prostředí škodí a ke změně klimatu přispívá. Co kdyby ale přišel stávkovat místní chemický technik nebo stážista? Uklízečka kanceláří? A co rodiny, které žijí z jejich platů? Mají se ti cítit provinile? Obyvatel Mělníka, v jehož domácnosti se topí díky místní uhelné elektrárně, by se ale určitě zúčastnit mohl. Pravděpodobně by ho ani nenapadlo brát na sebe část zodpovědnosti za její fungování. Neneseme ale všichni, jako čeští občané, politickou vinu za fungování uhelných elektráren? Neneseme všichni, jako obyvatelé Země, vinu za celou klimatickou krizi? Máme se tedy úplně všichni cítit provinile? A pokud ne, kde je ta hranice? To je blbá otázka… Žádná hranice mezi odpovědnými a ostatními neexistuje. Lidstvo je odpovědné, takže jednotlivci taky.   Úzkostný pocit viny jako reakce na vědomé a opakované selhávání, který očekává potrestání (v tomto případě ve formě zničené planety) je nutně destruktivní. Jsme-li totiž opravdu jako jednotlivci zodpovědní, selháváme bezmála ve všem, co denně děláme. Jedinou možností, jak se osvobodit od dlouhodobého nepříjemného pocitu, by byla léta strávená v odloučení od současné společnosti, ve snaze přežívat z toho, co člověk sám vypěstuje a uloví. Nepramení-li pocit viny ze strachu před trestem, ale z racionálního porovnání našeho konání s vlastními hodnotami, se zvnitřněnou morálkou, je-li uvědoměním si, že jsme překročili námi stanovené hranice, může se pro nás stát užitečným nástrojem. Proč říkám užitečným? Kdyby se větší část lidí opravdu radikálně rozhodla, že bude žít svépomocí na jednom místě, ke krizi klimatické bychom měli ještě rychle a nepřehledně měnící se společnost. Někdo by možná řekl krizi společenskou. Pokud se ale dokážeme cítit provinile aniž bychom se jen dlouze utápěli v úzkostných a bojácných emocích, pak se můžeme snažit zlepšovat věci postupně, tak, jak máme zrovna sílu, podle svého svědomí, a hlavně bez zbrklého rozboření dosavadního systému. Co? Možná to nemusí být dva pocity viny, ale jeho dvě fáze… ne? Když uděláme něco špatně, nejsme vždycky nejdřív úzkostní? Nebojíme se v první chvíli vždycky potrestání? Ať jako materiálního postihu nebo jako odsouzení druhými lidmi. K tomu aktivnímu provinilci se přece musíme nějak dostat. „Ujasnit si svou vinu znamená zároveň ujasnit si svůj nový život a jeho možnosti. Z tohoto ujasnění vyvěrá vážnost a rozhodnutí,” píše Karl Jaspers ve své knize Otázka viny. Uff... zpátky ke stávce. A není tedy stávkování za klima výsledným činem toho rozhodnutí, není tou možností, o které mluví Jaspers? No… když to řeknu takhle nahlas, taky se mi to zdá trochu málo… jít na pár pátečních dopolední křičet hesla a pochodovat s transparenty. „Víme, že se někteří politici chtějí v pátek zúčastnit naší stávky. Nechoďte, jděte do své práce a začněte ji dělat pořádně. Vy jste ti u moci a jedině vy máte možnost zachránit naši budoucnost. Věnujte se klimatické politice. My jdeme stávkovat proto, že nemáme jinou možnost. Vy ji máte. Využijte ji.“   Studie ze Stanfordské univerzity, která nese sebevysvětlující název Moral Self-Licensing: When Being Good Frees Us to Be Bad, dala dohromady vícero starších experimentů a studií, které fenomén morálního (sebe)licencování v nějaké formě přibližovaly. V jednom z experimentů se po účastnících chtělo, aby si představovali situace, které jim byly zadány. Po experimentu mohli přispět charitativní organizaci. Ukázalo se, že účastníci, kteří si představovali, že dělají něco altruistického (pomáhají bezdomovci, zdarma doučují atp.) přispěli méně než ti, kteří si nepředstavovali, že dělají nějaké dobré skutky. K podobným závěrům docházeli i ostatní uvedené studie. Mohlo by to tedy znamenat, že máme každý nějakou “denní dávku” pomáhajících činů? Možná i skautský “každodenní dobrý skutek” poukazuje na zdánlivou, ale hluboce zakořeněnou počitatelnost dobra. Anna C. Merritt, Daniel A. Effron a Benoit Monin, autoři zmíněné studie definují fenomén morálního licencování takto: „Dobré skutky v minulosti nás mohou osvobozovat k nemorálnímu, neetickému nebo jinak problematickému chování. Chování, kterého bychom se jinak vyvarovali kvůli strachu z pocitu vlastní nemorálnosti a působení nemorálně.“ Možná, že i stávkování za klima je dobrým skutkem v minulosti. Pokud chodíme stávkovat, splnili jsme svoji denní, týdenní, možná i měsíční dávku snahy a teď je to na někom jiném. My jsme svůj díl na pomoc globální klimatické krizi odpracovali…   Samotné označení krize (z řečtiny rozhodná chvíle nebo doba, volba, soud, vysvětlení či řešení, vyvrcholení) může být zavádějící. Chce zdůraznit, že globální změna klimatu je obrovský problém. Sice tím strhává více pozornosti a upozorňuje tak na svoji důležitost, zároveň ale vyvolává pocit, že je příliš veliký a my, jako jednotlivci, s tím nic nenaděláme. Na tak důležitá rozhodnutí prostě nejsme dostatečně kvalifikovaní a zkušení. Výsledkem toho můžeme úplně rezignovat na každodenní snahu a o to víc slepě nadávat a svalovat vinu na naše politické a ekonomické představitele. Žádný z původních významů slova ale nemá negativní náboj. Nemají nic společného se stagnací, bezvýchodnou situací nebo vyděšenou nehybností. Řecké slovo krisis naopak předpokládá naši aktivitu, přemýšlivost, nápaditost, osobní zápal a odvahu rozhodovat a konat přes možnost neúspěchu a špatného soudu. „Změňte politiku, ne klima. Politici, probuďte se!“ hlásaly 20. září transparenty na Staroměstském náměstí. Tak by možná bylo lepší křičet: “My všichni, probuďme se, měňme životní styl, ne klima, přemýšlejme, zůstaňme nadšení a zapálení, vytrvejme!” Tyhle hesla dokonce jsou v českém prostředí slyšet, ale v trochu jiném kontextu.   „Každý člověk se počítá, každý krok pro demokracii má smysl. Nesklánějme hlavy a pojďme vytrvale dál za svým cílem,” píše Milion chvilek pro demokracii ve svém letošním prohlášení ke dni české státnosti. Problémy české politiky, kauzy Andreje Babiše nebo Zemanovo porušování Ústavy jsou sice pro českého občana nejspíš o něco představitelnější než klimatická krize, ale zdají se být neskutečně složité a neovlivnitelné. Mikuláš Minář i celý spolek přesto dlouhodobě vyzývá k angažovanosti a osobní iniciativě každého člověka a zdůrazňuje jeho důležitost. Jádro jejich činnosti totiž není v obřích viditelných demonstracích, ale v podpoře pomalé mravenčí práce tisíců lidí, kteří se snaží debatovat, vzdělávat se, ale také naslouchat a porozumět druhým lidem. V prohlášení Vytrváme spolek píše: „Jedno špatné rozhodnutí ho (potenciál) ale může zničit, protože k čemu je demonstrace s nejasným či nelegitimním cílem, která nemůže ničeho pozitivního dosáhnout? Můžeme sice vykřičet své zklamání či zlobu, ale taková akce nakonec jen prohloubí frustraci lidí a zanechá pocit bezvýchodnosti.“ A to se u stávek za klima bohužel děje. Ale až bude z projevů organizátorů znít méně jednoduchého obviňování politiků a více, tak jako v jednom z prohlášení Milionu chvilek Každý může, půjdu stávkovat za klima. Hrdě a radostně.   Esej studentky pražského gymnázia Jana Keplera Elišky Peřichové zvítězil v letošním (již jedenáctém) ročníku literární soutěže Knihovny Václava Havla. Knihovna letos vyzvala mladé lidi, aby se pokusili formulovat, jak vnímají tvář země, ve které žijí. Studenti spojovali tvář České republiky s národní identitou i tváří lidskou, snažili se varovat před ekologickým marketingem firem, který je cílen jen na zisk, reflektovali mediální obraz ochránců klimatu. V porotě soutěže zasedli: spisovatelka Petra Dvořáková, básník Jonáš Hájek, kritička a editorka Karolína Jirkalová, novinář Ondřej Kundra a geobotanik Jan Albert Šturma. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-27 09:43:02

702 pro Pastrňáka. Boston ale nezvládá koncovky a krvácí

Robert Lang se bude stěhovat. Ještě dva body a na jedenáctém místě historické tabulky nejproduktivnějších Čechů v historii NHL ho vystřídá David Pastrňák. Bostonský útočník se dvěma góly a asistencí proti Seattlu dostal už na kótu 702, Bruins ovšem prohráli třetí zápas v řadě.

Čas načtení: 2024-03-01 07:58:20

Boston předvedl v první třetině smršť, nakonec ale o výhře rozhodl až v závěru

David Pastrňák přispěl dvěma přihrávkami k výhře Bruins 5:4, v historické tabulce bodování českých hráčů vystřídal na jedenáctém místě Roberta Langa.

Čas načtení: 2024-03-04 17:50:00

Sršní nátlak na Olomoucko nestačil. Písku se tak zkomplikoval postup do předkola play-off

Ani závěrečný zvýšený tlak v obraně nestačil basketbalistům Písku k pojištění si desáté příčky, jež zajišťuje vstupenku do předkola play-off. Olomoucku po nepodařené pasáži ve druhé čtvrtině podlehli 89:93 a vystřídali je tak na jedenáctém místě. Sršňům nepomohlo ani nové osobní maximum Martina Svobody, který v pondělní dohrávce 5. kola nadstavbové části nastřílel 39 bodů.

Čas načtení: 2024-03-06 18:55:00

Salač si pochvaluje nový tým i domov v Barceloně. Mluví o velké změně

Je to absolutně jiná výzva. Filip Salač se v Kataru připravuje na víkendový start sezony mistrovství světa silničních motocyklů. Po skončení angažmá ve stáji Gresini Racing, v jejíž barvách skončil loni v Moto2 na jedenáctém místě, bude jezdit za špičkový tým ELF Marc VDS Racing. Druhou novinkou je, že se dvaadvacetiletý závodník přestěhoval do Barcelony.

Čas načtení: 2024-03-13 12:46:33

Jediný špatný byl zápas proti Pardubicím, řekl odvolaný Jarábek

Po jedenáctém utkání bez vítězství v řadě trenér Juraj Jarábek tušil, že pokud se nestane zázrak, jeho angažmá v Karviné se blíží ke konci. Když se v úterý nepříjemnou zprávu dozvěděl, zaskočený tak úplně nebyl. Po necelém půlroce i svou druhou štaci ve slezském klubu ukončil nedobrovolně.

Čas načtení: 2024-03-16 14:20:00

Skvělá Dubovská. Druhou nejrychlejší jízdou si vyjela nejlepší výsledek v sezoně

Slalomářka Martina Dubovská si v úplném závěru vylepšila nejlepší výsledek v sezoně. Ve finále Světového poháru v rakouském Saalbachu dojela na jedenáctém místě. Úspěch české reprezentantce zajistilo především druhé kolo, ve kterém předvedla druhou nejrychlejší jízdu ze všech startujících a posunula se z dvacáté pozice o devět míst. Od nejlepší desítky dělilo Dubovskou jen pět setin sekundy, do finále SP přitom postoupila až díky výsledku z minulého týdne. Vyhrála Američanka Mikaela Shiffrinová. 

Čas načtení: 2024-03-23 12:20:00

Ledecká v Saalbachu útočila, dojela těsně za TOP 10, zvrat v boji o globus

Ester Ledecká v rakouském Saalbachu nenavázala na sobotní vítězství v super-G finále Světového poháru. Po skvělé první části trati oslavenkyně ztrácela a dojela na celkovém jedenáctém místě. Vítězství i malý křišťálový globus za disciplínu bere domácí Cornelia Hütterová, která v posledním závodě v celkovém pořadí předstihla Švýcarku Gutovou-Behramiovou. 

Čas načtení: 2024-03-23 11:10:00

Hüterrová si závěrečným triumfem zajistila malý glóbus ve sjezdu, Ledecká skončila jedenáctá

Poslední ženský sjezd sezony Světového poháru v rakouském Saalbachu měl nečekaný výsledek. Domácí lyžařka Cornelia Hütterová se v cíly radovala nejen ze sobotní výhry, ale nakonec i z malého křišťálového glóbu. Ester Ledecká na své narozeniny dojela v jedenáctém nejrychlejším čase.

Čas načtení: 2024-03-23 11:10:00

Hütterová si závěrečným triumfem zajistila malý glóbus ve sjezdu, Ledecká skončila jedenáctá

Poslední ženský sjezd sezony Světového poháru v rakouském Saalbachu měl nečekaný výsledek. Domácí lyžařka Cornelia Hütterová se v cíly radovala nejen ze sobotní výhry, ale nakonec i z malého křišťálového glóbu. Ester Ledecká na své narozeniny dojela v jedenáctém nejrychlejším čase.

Čas načtení: 2024-03-31 14:33:00

Nakadžima získal v Dillí první titul na evropské DP World Tour

Golfový turnaj Indian Open v Dillí vyhrál Japonec Keita Nakadžima a získal první titul na DP World Tour. Premiérový triumf si připsal při jedenáctém startu na elitním evropském okruhu.

Čas načtení: 2024-04-20 20:29:06

Volejbalisté Budějovic jsou krok od titulu. Se Lvy si poradili i podruhé

Volejbalisté Českých Budějovic sahají po titulu. Obhájce trofeje Lvy Praha doma porazili hladce 3:0 po setech 25:20, 25:18 a 25:16 a sérii na tři výhry vedou 2:0 na zápasy. O jedenáctém titulu v klubové historii mohou rozhodnout už v úterý v pražské UNYP Aréně. Nejlepším hráčem dnešního zápasu byl se 23 body domácí univerzál Stijn van Schie, který nahrazuje zraněného Alejandra Gonzáleze.

Čas načtení: 2024-04-20 21:33:00

České Budějovice přejely ve druhém finále obhájce titulu a sahají po titulu

Mistrovskou trofej mají na dosah. Volejbalisté Českých Budějovic porazili Lvy Praha doma hladce 3:0 po setech 25:20, 25:18 a 25:16 a sérii na tři vítězství vedou 2:0 na zápasy. O jedenáctém titulu v klubové historii mohou rozhodnout už v úterý v pražské UNYP Aréně. Nejlepším hráčem sobotního zápasu byl se 23 body domácí univerzál Stijn van Schie, který nahrazuje zraněného Alejandra Gonzáleze.

Čas načtení: 2024-04-20 22:52:00

Jihostroj krok od titulu! Nebojme se vyhrát, burcuje tým Sedláček

Volejbalisté Českých Budějovic sahají po titulu. Obhájce trofeje Lvy Praha doma porazili 3:0 a v sérii na tři výhry vedou 2:0 na zápasy. Hráčům Jihostroje k překvapivě hladkému výsledku pomohla i vyprodaná hala. „Takovou atmosféru jsem tady ještě nezažil. Fanouškům bych chtěl poděkovat,“ zářil Oliver Sedláček. O jedenáctém titulu v klubové historii může jeho tým rozhodnout už v úterý v pražské UNYP Aréně.

Čas načtení: 2024-04-26 16:48:00

Cyklista Kopecký kvůli nemoci odstoupil ze závodu Kolem Turecka

Dobře rozjetý závod závod Kolem Turecka pokazila cyklistovi Matyáši Kopeckému nemoc. Jednadvacetiletý český jezdec kvůli zdravotním problémům nenastoupil do dnešní šesté etapy. Po druhé etapě byl celkově devátý, pak se držel dva dny na průběžném jedenáctém místě, než ve čtvrtek nabral velkou ztrátu a dnes už se v pelotonu neobjevil.

Čas načtení: 2024-04-27 21:52:00

Zábranský prohru Zbrojovky kvůli chřipce neviděl. Podle Bartoňka neplnil Svoreň dohody

První zápas po oznámení, že klub přebírá majitel hokejové Komety Libor Zábranský, brněnským fotbalistům nevyšel. Zbrojovka si připsala na svém stadionu s Opavou premiérovou porážku (0:1) pod vedením kouče Lukáše Kříže a v druholigové tabulce se jí opět přitížilo. Na jedenáctém místě má na patnáctou sestupovou příčku pouze čtyřbodový náskok.

Čas načtení: 2024-04-28 13:35:00

Salač obsadil v závodě Moto2 ve Španělsku jedenácté místo

Jerez (Španělsko) - Filip Salač ve Velké ceně Španělska Moto2 bodoval na jedenáctém místě. V Jerezu zvítězil domácí Fermín Aldeguer před Američanem Joem Robertsem, který se posunul do čela průběžného...

Čas načtení: 2024-04-28 13:37:00

Salač předvedl v Jerezu nejlepší letošní výkon a připsal si jedenáctou příčku

Filip Salač ve Velké ceně Španělska Moto2 bodoval na jedenáctém místě. V Jerezu zvítězil domácí Fermín Aldeguer před Američanem Joem Robertsem, který se posunul do čela průběžného pořadí mistrovství světa.