Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-09-13 09:14:40

Festival DIVADLO zahájí pět a půl hodinová inscenace režiséra Lupy. A nebude chybět slovenská dálnice D1

Celkem 64 představení a doprovodných akcí nabídne letošní ročník Mezinárodního festivalu DIVADLO, který začne v Plzni ve středu 15. září a potrvá do 23. září. Přijedou soubory z Belgie, Francie, Itálie, Litvy, Polska, Slovenska a České republiky. Ze zahraničního programu představují největší lákadlo výjimečné inscenace tří režisérských hvězd evropského divadla.  Litevské Divadlo mladých přiveze dějinnou fresku Austerlitz polského režiséra Krystiana Lupy podle stejnojmenného románu německého spisovatele W. G. Sebalda. Jeho hrdina, pražský rodák Austerlitz, prochází Evropou a nachází „stopy bolesti“, zřetelné v celé její historii. „Působivý jazyk Sebaldova románu přetavuje Lupa ve stejně úchvatné sdělení divadelní. Za pomoci vzpomínek, analogií a představ přenáší diváky v prostoru i čase, zabývá se i největším traumatem 20. století – holokaustem,” líčí dramaturgyně Kamila Černá. V inscenaci účinkuje šest herců, scénografie využívá projekce i velmi výtvarné pojetí. „Lupa se na festival vrací po pěti letech a letošní inscenaci by si neměl žádný příznivce divadla nechat ujít, půjde o vrchol sezóny,” zdůrazňuje Kamila Černá. Spojené soubory TR Varšava a Narodowy Stary Teatr z Krakova nabídnou moderní zpracování Čechovovy klasiky 3SESTRY belgického režiséra Luka Percevala, jehož dílo se v Plzni představí vůbec poprvé. „Perceval v této moderní verzi Čechovovy klasické hry představuje vizi stárnoucí Evropy, která se nechce poddat plynoucímu času. Inscenace se vyznačuje krásnou scénou s obrovským zrcadlem a podmanivě pomalou atmosférou,” říká dramaturgyně Jitka Sloupová. Belgické divadlo NTGent uvede inscenaci Rodina švýcarského režiséra Milo Raua dle skutečné tragické události. V roce 2007 byla čtyřčlenná rodina na severu Francie v Calais nalezena mrtvá, bez vysvětlení, bez jasného motivu, pouze dopis na rozloučenou zněl: „Zašli jsme příliš daleko, omlouváme se.“ Jejich příběh tlumočí Rau prostřednictvím skutečného hereckého manželského páru, jeho dvou dcer a psů. „Inscenace s maximální autentičností zachycuje každodenní rodinný život, který ústí do tragického finále. Tento intimní vhled do života rodiny, který kombinuje realitu s fikcí, je strhující podívanou, naplněnou smutkem a deziluzí,” zdůrazňuje dramaturgyně Dora Viceníková. Vedle samotného představení poznají festivaloví diváci Raua i jako filmového režiséra díky projekci snímku Nové evangelium. Slovenské komorné divadlo z Martina představí v Plzni inscenaci D1 (pracovní název) o nekonečném budování klíčové slovenské dálnice. Inscenace režiséra a dramatika Lukáše Brutovského se ohlíží za nekonečným budováním klíčové dopravní stavby. „Je to ohlédnutí překvapivé, poetické, vtipné i mystické, plné výtvarných metafor,” uvádí dramaturg Michal Zahálka. Tuzemský program bude tradičně složen z výběru toho nejlepšího, co se urodilo na domácích jevištích za uplynulou, koronavirem poznamenanou, sezonu. V Plzni se tak sjedou divadla z Brna, Hradce Králové, Liberce, Olomouce, Ostravy a Prahy. „Vzhledem k tomu, že se velkou část sezóny nehrálo, více než polovina inscenací bude u nás uvedena těsně po své premiéře. To se odráží i na větší produkční náročnosti,“ zdůrazňuje dramaturg Jan Kerbr. „Půjde o velmi široký a pestrý výběr – stylově, žánrově i z hlediska velikosti inscenací,” dodává Kerbr. „Sestavování programu letošního ročníku v období koronavirové nejistoty bylo mimořádně obtížné. Proto považuji za malý zázrak, jaké výjimečné zahraniční soubory s významnými evropskými režiséry se nám podařilo domluvit,” zdůrazňuje ředitel festivalu Jan Burian. „Zároveň letos pokračujeme ve snaze dát co největší prostor českým souborům včetně těch studentských, které neměly v uplynulé sezóně mnoho příležitostí hrát naživo pro diváky,” dodává Burian. Festival také v rámci doprovodného programu ukáže nejzajímavější aktivity, které reagovaly na nemožnost hraní před diváky v době koronavirové pandemie. Pražské Dejvické divadlo přiveze dramatickou inscenaci Vina? (režie Ivan Trojan) Daniela Majlinga, odehrávající se v divadelním prostředí a dotýkající se smyslu divadla, lásky i lidské existence. Spolek JEDL uvede v Plzni dvě inscenace v režii Jana Nebeského: Manželskou historii podle Augusta Strindberga o manželském trojúhelníku, s Davidem Prachařem, Lucií Trmíkovou a Annou Fialovou, a jedovatě vtipnou a zároveň laskavou féerii Malý stvořitel / Der kleine Fratz s Karlem Dobrým, který byl za svůj výkon odměněn Cenou za mužský herecký výkon v anketě kritiků za rok 2020. MeetFactory se představí s dramatizací románu Serotonin Michela Houellebecqa (režie Natália Deáková) s Honzou Hájkem v hlavní roli. Divadlo Na zábradlí přiveze v překvapivé dramatizaci Balzacova románu Ztracené iluze (režie Jan Mikulášek) téměř celý herecký soubor v čele s Vojtěchem Vondráčkem. Režisér Tomáš Dianiška bude na festivalu zastoupen dvěma inscenacemi z Prahy a Ostravy: prvním je dokumentární fikce 294 statečných Divadla pod Palmovkou o zákulisí jednoho z největších hrdinských činů našich dějin, atentátu na říšského protektora Heydricha. Mrazivý „dokument“ Národního divadla Očitý svědek (režie Jiří Havelka) o masakru nevinných civilistů v roce 1945 na Přerovsku získal kvůli pandemickým omezením jinou podobu, než jaká byla původně v plánu: svědectví jednotliví herci pronášejí na kameru a touto formou se představil téměř celý činoherní soubor divadla. Inscenace Digitální podzemí (režie Eva Salzmannová) absolventského ročníku Katedry činoherního divadla DAMU v produkci Městských divadel pražských zavede diváky do horského penzionu, kam přijíždějí zaměstnanci startupu na teambuilding – nebo spíše na oslavu úspěchu. Brněnské Národní divadlo uvede v Plzni jednu z nejlepších her Rolanda Schimmelpfenniga Idomeneus v inscenaci Štěpána Pácla. Brněnské JAMU – Studio Marta uvede Havlovo Vyrozumění (režie Martina Frejová Krátká), absolventskou inscenaci 4. ročníku činoherního herectví. Divadlo Drak z Hradce Králové překvapí maňáskovou groteskou Šípková Růženka (režie Jakub Vašíček) s nově řešenými dramatickými situacemi i svébytným humorem. Liberecké Naivní divadlo přiveze inscenaci Kabinet zázraků neboli Orbis pictus (režie Michaela Homolová), která se inspiruje v učebnici Jana Amose Komenského a která známé artefakty rozžívá pomocí těch nejstarších a nejtradičnějších loutkářských triků. Divadlo F. X. Šaldy také z Liberce představí inscenaci Sylva, dramatizaci Vesnického románu Karoliny Světlé v režii Martina Františáka. Žánr opery v Plzni zastoupí tragická a zároveň rozverná inscenace L’Arianna olomouckého souboru Ensemble Damian, který za ni získal na pražském bienále Opera 2020 Cenu diváků. Po loňském úspěchu inscenace Transky, body, vteřiny přijíždí ostravské Divadlo Petra Bezruče do Plzně s další životopisnou hrou v originálním pojetí Tomáše Dianišky – „dokumentární fikcí“ Špinarka o legendární rockové zpěvačce s jejími písněmi a živým bigbítem. Domácí Plzeň budou na festivalu reprezentovat Divadlo J. K. Tyla s českou premiérou muzikálu Green Day’s American Idiot, vytvořeného podle stejnojmenného alba americké punkrockové kapely Green Day (režie Steve Josephson), a Divadlo Alfa s variacemi na klasické loutkářské tituly Jenovéfa, Don Šajn (režie Tomáš Dvořák). V rámci tradičního epilogu uvidí plzeňští diváci novou inscenaci Runners (režie Rosťa Novák ml. a Vít Neznal) souboru Cirk La Putyka, která spojuje nový cirkus a pohybové divadlo s obrovským běhacím pásem, a z loňska přesunuté uvedení nejslavnější „americké tragédie“ Smrt obchodního cestujícího (režie Michal Dočekal) Městských divadel pražských – Divadla ABC s Miroslavem Donutilem v hlavní roli. Bohatý program nabídne sekce Johan uvádí, která proběhne nejen v prostoru Moving Station, ale třeba i v Borském parku nebo v supermarketu na Borských polích. Prolog festivalu obstará plzeňský soubor Žongléros Ansámbl s původní pohybovou a akrobatickou show Vpřed. Uvědomit si věci méně nápadné a pozapomínané pomůže brněnská proklimatická platforma co2kolektiv v čele s režisérem a dramaturgem Jiřím Honzírkem s téměř bytovým divadlem nazvaným Odvaha k beznaději. „Letos jsme pozvali do naší programové sekce inscenace, které důsledně pracují s performativitou jako prostředkem velmi osobních setkávání člověka s člověkem,” zdůrazňuje umělecký ředitel Moving Station Roman Černík. Jde o sólové performance The Walk with the Unknowns Zuzany Šklíbové pro jednoho diváka a třicet diapozitivů a The Dream in the Supermarket polského performera Michała Salwińského pro jednoho diváka s mobilním telefonem. Intimní osobní zážitek také nabídne multisenzorické představení pro tři účastníky Lžička pod nos od Nitish Jain & collective, kde hlavní roli „hraje” páska přes oči, sluchátka a teplé dlaně. Soustředěná, až magická vizualita je také klíčovou charakteristikou inscenace Hic Sunt Dracones jihočeského nezávislého Divadla Continuo. Program sekce Johan uvádí završí opulentní společensky kritická show Cthulhucén z produkce Divadla DISK. V ulicích Plzně nebudou chybět ani open-air představení přístupná zdarma. Šampion a komár italského souboru Faber Teater je určené pro diváky všeho věku na kolech a bicyklech. Postavy jsou Průvodci časem, na sobě mají balijské masky a diváky provedou životem a dobou jednoho neobyčejného cyklistického šampiona jménem Fausto Coppi. V pouliční show Turisté francouzského souboru Les Grandes Personnes vtrhne do ulic skupina obrů, neboli velkých, až čtyřmetrových loutek, která začne objevovat město a seznamovat se s jeho obyvateli a pamětihodnostmi. Do světa prvních aeroplánů zavede diváky v ulicích v představení Letkyně soubor Holektiv. Speciálně pro letošní festival vzniká představení Bajka souboru V.O.S.A. Theatre, kde se diváci spolu s obřími loutkami stanou součástí příběhů ze světa zvířat. Více informací na www.festivaldivadlo.cz.

Čas načtení: 2020-11-22 20:05:35

Hana Marie Körnerová: Když píšu, nečtu nic, cizí myšlenky by mě rozptylovaly

Číst začala již ve čtyřech letech, v devíti napsala první román ze školního prostředí a na zdravotní škole začala psát rodinnou ságu Pána hor, kterou psala dvě desetiletí, a poprvé vyšel v roce 1992, kdy Hana Marie Körnerová debutovala jako spisovatelka. Od té doby jí vyšlo přes 30 titulů.   Vyrůstala jste se sestrou Ivou ve vesničce Počaply na břehu Labe, kde váš tatínek byl řídícím učitelem, knihovníkem, hudebníkem (ovládal klávesové, strunné i dechové nástroje), fotografem, také dramaturgem divadelního spolku v Terezíně, a ochotnickým hercem. Jaké bylo vaše dětství? Co vás bavilo? Musím především zdůraznit, že moje dětství nejsilněji ovlivnila babička Mařenka Körnerová, která se k nám – i s dědou – přistěhovala, když mi bylo pět měsíců. Vychovala mě i sestru, protože jsme měly maminku nejprve nemocnou, pak hodně zaměstnanou a pak velmi těžce nemocnou. Jako člověka mě nejvíc ovlivnil můj otec, ale ženský přístup k životu, ten mi předala právě babička. Ale vraťme se k vaší otázce. Před šedesáti lety nebylo dětství jen o zábavě, ale rovným dílem také o povinnosti. Dítě nebylo středobodem vesmíru, ale běžným členem domácnosti, kde mělo od malička přidělené úkoly. Život na vesnici tehdy nabízel dětem mnohá dobrodružství. Žili jsme přímo u Labe, plavat jsme všichni uměli už někdy od čtyř let. Jezdili jsme na kajaku, plavali doprostřed řeky k parníkům a nákladním lodím a z jejich paluby skákali do vody, což bylo přísně zakázáno. Všichni jsme uměli jezdit na kole. V Terezíně jsme si později hráli na šancích a v polorozpadlých podzemních chodbách, což bylo zakázáno ještě přísněji. K mým velkým koníčkům patřil zpěv, kytara, psaní a sport. S tatínkem jsem vyvolávala fotky, vyráběli jsme loutkové divadlo. Spoustu času jsem trávila v obecní knihovně a hltala stovky příběhů. Do čtrnácti jsem místní knihovnu „vyčetla“ a posunula se do okresní. Když v 80. letech naši knihovnu zrušili, mohlo mi to utrhnout srdce. Zatímco likvidátoři házeli vidlemi svazky knih oknem na valník, vynesla jsem pod bundou své oblíbence a zachránila, co se dalo.    Číst jste se naučila již ve čtyřech letech a někdy kolem devíti let jste začala také psát, jak jste někde přiznala, do „šuplíku“. Co vás přivedlo k psaní? Nejspíš bujná fantazie. Jako sedmi či osmiletá jsem přepisovala konce knih, které se mi nelíbily, nebo končily příliš brzy. Prostě jsem pokračovala dál. Ale to mě brzy přestalo bavit. Měla jsem dost fantazie na vlastní příběhy. V devíti jsem napsala první román ze školního prostředí. Ve třinácti první historicko-dobrodružný, zcela určitě inspirovaný Monte Christem nebo Třemi mušketýry. Mimochodem – to je skutečná romantika. A protože tehdy bylo takových dobrodružně romantických příběhů jako šafránu, vymyslela jsem ve třetím ročníku zdravotní školy Pána hor. Skoro celý první díl jsem napsala pod lavicí během výuky. V průběhu dalších dvaceti let jsem přidávala pokračování. Byl to jen koníček na odreagování. Ale i po půlstoletí je Pán hor stále životaschopný – od roku 1992 vyšel už pětkrát.     Když jste se rozhodovala, jakou střední školu si vybrat, měla jste dvě možnosti – ekonomka nebo zdravotní škola. Vybrala jste si „zdrávku“. Byla to dobrá volba? Určitě, i když já si původně vybrala gymnázium, protože jsem chtěla studovat filozofii. Měla jsem představu, že každý spisovatel musí mít přesně tohle vzdělání. Jenže tatínka si zavolali „na koberec“ a řekli, ať si to gymnázium škrtnu a vyberu si nějakou praktickou školu. Tatínek byl řídícím učitelem na dvojtřídce ve vsi, kde prašné cesty končily v Labi. Tatínka na to zcela neatraktivní místo odsunuli poté, co jeho bratr v osmačtyřicátém emigroval do Anglie. (Emigroval dvakrát. Poprvé ve dvaačtyřicátém, když Němci zavřeli vysoké školy. Dostudoval medicínu v Oxfordu, oženil se a narodil se mu syn. Když generál Svoboda svolával české záložníky do nově vznikající brigády, vrátil se, protože ho potřebovala vlast. Jak neuvěřitelně to zní dnešním uším? Jako lékař prošel s armádou přes Duklu a vrátil se domů. Jeho žena Angličanka se přistěhovala za ním. Jenže klid netrval ani tři roky. Strýcův hodně zajímavý příběh je tím posledním, který ještě musím napsat.) Tatínek směl sice učit na venkovské škole, ale vyskakovat si nemohl, a tak mě s těžkým srdcem přiměl gymnázium škrtnout. Sám měl z toho trauma až do smrti. Ze dvou navržených škol byla zdrávka logickou volbu. Mě vždycky bavila čeština a dějepis, matematiku jsem jen trpně snášela. To, že se na ekonomce vyučovala celé čtyři roky a na zdrávce jen dva, rozhodlo. Místo matematiky jsem maturovala z psychologie.   Během patnácti let jste jako zdravotní sestřička pracovala na dětském oddělení, na záchrance, na chirurgii, na zubním, v odborných ambulancích i na obvodě. Jak na tu dobu vzpomínáte? S láskou. Na dětském jsem sice nevydržela, důvody jsou dost přesně popsané v románech Prosím vás, sestřičko a Co ani čas neodvál. Ale chirurgie nebo o deset let později nově vzniklá RZP (rychlá zdravotnická pomoc) byly moje krevní skupina. Tam jsem měla pocit, že jsem něco platná. Že je moje práce vidět a má smysl. Po každé mateřské jsem pak nastupovala na nové místo, protože do směnného provozu jsem se s malými dětmi vrátit nemohla. Vždycky jsem se musela učit něco nového a bavilo mě to. Nemocnice byla takový svět sám pro sebe. I když to nebyl svět dokonalý, dodnes se mi po tom starém zdravotnictví stýská. A všechno, co jsem se v něm naučila, se mi hodilo. V životě i při psaní.   Psát jste ale nepřestala a jen tak čistě pro radost, jste si psala 25 let do toho šuplíku. A pak v roce 1992 jste debutovala jako spisovatelka prvním dílem šestidílné rodinné ságy Pan hor, který jste s přestávkami psala dvacet let… To jsou všechno náhody nebo osud, říkat se tomu dá všelijak. Bylo mi třicet čtyři, když jsem dostala rakovinu mizerného typu, ze zdravotnictví mě vyšoupli a já přemýšlela, co budu po zbytek života dělat. Původně se zdálo, že nepůjde o dlouhý čas, ale nakonec se to, díky Bohu, slušně protáhlo. Na výběr toho ale moc nezbylo. Žila jsem s kyslíkovou bombou u postele, nějakou dobu jsem měla slavíka a pár let jsem byla němá. Čas od času jsem si zaskočila na nějakou operaci. Na návrat do práce to nestačilo. Ale něco smysluplného dělat musíte, protože ležet a litovat se, je nejjistější cesta do pekla. Tak jsem vytáhla ze šuplíku Pána hor a zkusila to v nakladatelství. K mému údivu to vyšlo.   Od té doby vám vyšlo přes třicet titulů, převážně historicko-dobrodružných románů, odehrávajících se ve Francii. Proč právě Francie? Zájem o francouzskou historii ve mně nejspíš někdy v deseti letech probudila právě kniha Hrabě Monte Christo. Chtěla jsem o té době vědět víc a sháněla informace po knihovnách. Venkov šedesátých let ale mnoho informací z francouzské historie nenabízel. Nakonec se nade mnou ustrnuli v okresní knihovně v Litoměřicích a půjčili mi z archivu prvorepublikové Dějiny Francie. Takovou zašlou malou knížečku, podle které jsem začala psát své první příběhy. Půjčovala jsem si ji tak často, že ji nakonec odepsali jako poškozenou a darovali mi ji. Během půlstoletí, po které se přehrabuji v historii, jsem nakřečkovala velké množství kronik, encyklopedií, životopisů. Mám vlastní archiv obsahující nejen historické informace, ale také dobové zajímavosti nebo kuriozity. Dokreslují život v různých obdobích a dodávají románům na autentičnosti. I když píšu už půl století, pořád mě baví objevovat nové věci.   Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Máte oblíbenou postavu ze svých knih? Nepíšu jen historické věci, třetinu románů představují skutečné příběhy. Občas totiž narazíte na osud, který vás zaujme. V duchu se k němu vracíte, převalujete ho v hlavě. Mně osobně trvá řadu let, než se ho odhodlám napsat. Tak to bylo i s Heřmánkovým údolím, Hlasem kukačky, Stanicí odložených lásek a knihami Dokud se budeš smát nebo Prosím vás, sestřičko. I když některé části jsou samozřejmě upravené, vždycky vycházejí ze skutečného příběhu, a to je zavazující. Historicko-dobrodružné věci se píší mnohem snadněji. Stačí na ně fantazie, představivost, a znalost příslušné historické kulisy. Ty skutečně historické zaberou samozřejmě víc času a vyžadují pečlivou přípravu. Ty „pouze dobrodružné“, psané takzvaně „lehkou rukou“ obvykle vznikají v nějakém těžkém životním období, kdy potřebujete únik od reality. Pak se dobře čtou i těm, kteří ten únik hledají také. Při psaní svoje postavy vidím, proto je nakonec vidí i čtenář, jsou to živí lidé. Mou nejoblíbenější postavou je Sebastian – představitel druhé generace z Pána hor.   Vy jste také velkou čtenářkou, a to již od dětství. Máte oblíbeného autora? Říká se, že všechno pro život podstatné přečtete do dvaceti a nejspíš je to pravda. V dětství mi tatínek podstrkoval klasiky, protože jedině tak získáte slušnou slovní zásobu. Pak už jsem si vybírala, měla jsem dlouhé „antické“ období a pak „latinskoamerické“ a mnohá další, ale pořád se jimi prolínala francouzská historie. Takže oblíbených autorů jsem měla spoustu. Ale jsou věci, ke kterým se v průběhu života opakovaně vracíte. Protože mají v sobě klid a jistotu dětství. Pro mě zůstaly takovým zklidněním právě oni klasikové – konkrétně Němcová a Klostermann. Ne nová vydání, ale ta stará, psaná archaickou češtinou; máme je v rodině už sto let. Ale abych jen nešustila relikviemi – když si chci od všeho odpočinout, vezmu si detektivku. Nejradši mám Agátu Christie nebo Dicka Francise. Když potřebuji rozveselit, tak otevřu třeba Zvonokosy. Naposled mě rozesmála Poslední aristokratka. Mám tisíce knih, sáhnout můžu pro kteroukoli a vím, že spolehlivě vyvolá přesně tu náladu, kterou v dané chvíli potřebuji. Navíc v Bělohradě máme skvělý knižní kroužek, když mi někdo z členů doporučí dobrou knihu, přečtu si ji. Když ale píšu, nečtu nic, cizí myšlenky by mě rozptylovaly. Zavřu se do vlastního světa a pro tu chvíli si přeji, aby nezvonil mobil a nechodila žádná pošta.   Hana Marie Körnerová se narodila 16. února 1954 v Litoměřicích jako Hana Pfeiferová. Vystudovala Střední zdravotní školu a pracovala jako zdravotní sestra. Od roku 1992 se věnuje profesionálně psaní. Napsala romány Pán hor 1-6, Heřmánkové údolí, Hlas kukačky, Kočár do neznáma, Třetí přístav, Druhý břeh, Dlouhá cesta, Císařská vyhlídka (je to pentalogie), Minuta na rozloučenou, Tři vánoční dárky, Karolína, Láska a zášť, Setkání v Opeře, Uprchlíci, Pozlacená klec, Znamení jednorožce, Znamení hada, Andělská tvář 1-2, Dům U Tří borovic, Ve stínu erbu, Hodina po půlnoci, Almužna jen pro bohaté, Nevěsta ze zámoří, Prosím vás, sestřičko, Děkuji, sestřičko, Stanice odložených lásek a Dokud se budeš smát – ve druhém vydání vyšlo společně jako Co ani čas neodvál… S manželem chirurgem mají čtyři děti a šest vnoučat. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-12 15:15:23

Román Doktor Mráz odhaluje, čemu museli čelit desetitisíce rodin během Slovenského státu

Fiktivní městečko Himberany, kde se odehrává román Denisy Fulmekové Doktor Mráz, by mohlo být libovolným slovenským městem. Neboť podobné příběhy mají paralelu v osudech mnoha slovenských rodin. Autorka vypráví, jak se v období druhé světové války chovalo majoritní obyvatelstvo nejen k židovské menšině, ale i k „vlastním“, a poukazuje na ekonomický aspekt slovenského antisemitismu. Dokumentuje období Slovenského státu, kdy se k moci dostali lidé, jejichž motivací nebyla nenávist vůči Židům, antisemitismus či rasismus, ale chamtivost a touha po snadno získaném majetku.  Rok 1939. V městečku Himberany poblíž Bratislavy žije poklidně s rodinou právník Albert Mráz. Tedy až do dne, kdy v prorežimních novinách vychází článek anonymního autora, který napadá Mráze coby Žida, jenž se mazaně nechal pokřtít a změnil si jméno, aby mohl dál bohatnout na úkor ubohého slovenského lidu. Mráz si okamžitě uvědomí, že jemu i rodině hrozí nebezpečí. Iniciátorem článku je mladý právník Rárbocký, velitel místní Hlinkovy gardy, neváhající pošpinit kohokoliv, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Úspěšná advokátní praxe doktora Mráze mu je už dlouho trnem v oku. Nyní konečně nastala příležitost, jak se konkurenta zbavit. Rárbocký věří, že místní region se stane předvojem „nového“ Slovenska s ukázkovým řešením židovské otázky a že mu to pomůže v politické kariéře… Třebaže je příběh fiktivní, autorka vycházela ze slovenských archivů a konzultovala text s historiky. K pocitu autentičnosti přispívá vyprávění více než devadesátileté pamětnice Anny, Mrázovy dcery, které bylo v době vzniku fašistického Slovenského státu sedmnáct let. Příběh rodiny evangelíka židovského původu a jeho katolické manželky a dcery pokračuje i po začátku války. Denisa Fulmeková postupně sleduje všechny historické události od roku 1939 až do roku 1945 a ukazuje, jak se odrážely v životě běžných lidí. Autorka píše o obětech, pachatelích, ale i těch, kteří chtěli jen přežít. V závěru knihy Anna Mrázová sumarizuje životy členů své rodiny a obyvatel Himberan. Zatímco někteří viníci se dostali před lidové soudy a za své činy byli potrestáni, většina se ve vhodnou chvíli přidala ke Slovenskému národnímu povstání, čímž své dřívější skutky „vymazala“. Část postav si „oblékla“ komunistický kabát, a mnozí prošli jako řadoví občané, v tichosti a bez povšimnutí, od národního socialismu ke komunismu.    Ukázka z knihy   1 Právě se chystal odložit na polici kartonový fascikl s kopiemi smluv, když vtom se ozvalo slabé zaklepání. Přistoupil ke dveřím, stiskl kliku a překvapilo ho, když na chodbě uviděl svou ženu.      „Betko? Co tu tak stojíš?“ V jejím bledém obličeji, poněkud už poznamenaném osmačtyřiceti lety, zahlédl strach. „No tak, co se děje?“ Chytil ji za loket a vtáhl dovnitř. Viděl, že v jedné ruce drží stočené noviny a v druhé žmoulá kapesník. Do jeho kancelářských prostor chodívala málokdy, neměla ve zvyku ho přes den vyrušovat. Jen občas, když zůstal sedět nad prací příliš dlouho, poslala Rózu, aby ho zavolala k obědu.      „Róza mi přinesla noviny!“ Alžbeta je otevřela na jeho masivním psacím stole a nervózně otáčela stránky, dokud se od nich strnule neodtáhla. „Od rána váhám, jestli ti to mám ukázat, ale tak jako tak by ti to někdo podstrčil.“ Namířila ukazovákem na papír. „Á, tady to je!“      Stránce dominoval hlavní titulek vyvedený tučným písmem: Zázračná proměna dr. Martona v dr. Mráze.      „Naše služka čte Gardistu?“ zeptal se napohled nevzrušeně a usedl ke stolu s otevřenými novinami.      „Její otec to odebírá, ale prý jenom proto, aby byl informovaný.“      „Očividně si tedy pospíšil, aby informoval taky nás.“ Doktor Mráz si povolil pevný uzel na kravatě.      „Taková žumpa!“ ulevila si Mrázová a její manžel si začal čistit brýle. „Co píšou?“ zeptal se suše, jako by mu nestálo za to namáhat svůj slábnoucí zrak. Její rozhořčení nekomentoval, přestože jindy by manželčiny emoce jistě mírnil.      „Ach, ani to nechci vědět! Špína, špína se hrne!“ Alžbetě se třásl hlas a přemáhal ji pláč. „A samozřejmě, že i Barková mě přišla upozornit, že o tobě píšou!“      „Takže další, co čtou to svinstvo…“ poznamenal Mráz a znovu si nasadil brýle, aby mohl zaostřit na novinová písmena. Ale když postřehl, že mu Alžbeta stojí za zády a nahlíží přes rameno, obrátil se k ní: „Tak čti ty, Betko!“ Podal jí noviny a ukázal na dřevěné empírové křeslo, v němž sedávají jeho klienti.      Alžbeta vycítila, že přes zdánlivý klid, který její manžel zachovával, je rozrušený také. S důrazem na každé slovo se tedy chopila nevděčného úkolu předčítat:      „Zemský úřad v Bratislavě povolil v uplynulých dnech advokátovi v Himberanech, dr. Martonovi, změnu jména. Z dr. Martona se náhle stal dr. Mráz. Záležitost zdánlivě všední. Ale jen zdánlivě. Proto věc vysvětlíme podrobněji,“ nadechla se a úkosem pohlédla na muže. Široká záda v dobře padnoucím šedém saku ztuhle tiskl do opěradla, ale hlavu jako by tlačil bradou ke krku, víčka přivřená. Svraštěné čelo mu zbrázdily vrásky, koutky úst se však ani nepohnuly. „Pokračuj!“ pobídl ji, když zaznamenal její zkoumavý pohled.      „Kdo je dr. Marton?“ četla dále. „Nositel jména, které budí v Himberanech, ale také na celém slovenském Závrší hrůzu. Dr. Marton je pokřtěným Židem. A stejně jako nedovedla svěcená voda zničit pojmenování Žida-muže, nezměnila ani jeho duši. Dr. Marton zůstal dodnes mazaným židovským fiškusem, vždycky mu šlo jen o kšeft a peníze. Proto zpráva o tom, že si podal žádost o změnu jména, zapůsobila jako bomba. Místní Hlinkova garda, Hlinkova slovenská ľudová strana a ostatní veřejní činitelé nasadili všechny páky, aby schválení této Martonovy žádosti překazili. Protože dr. Marton zůstane navždy dr. Martonem, i kdyby se stokrát znovu pokřtil a tisíckrát si změnil jméno. Jméno dr. Martona je totiž vizitkou. Každý ví, že je to jméno židovské. Když se však přestěhuje například do Banské Bystrice nebo do Turčianského Sv. Martina dr. Mráz, nikdo tam nebude vědět, o koho se jedná.“      Alžbeta se odmlčela, ale bála se na muže podívat. Slyšela, jak prudčeji vydechl, ale jinak dále s naprostou vážností mlčel.      „To je všechno?“ zvedl k ní pohled.      „Ještě ne. Mám ti to dočíst celé?“ Zalitovala, že udělala přestávku, už to chtěla mít za sebou. Mráz jen mlčky přisvědčil a Alžbetin melodický hlas ukrajoval další věty z pamfletu: „Každý si pomyslí: křesťan a Slovák. A tady to máme! Jméno Mráz je dobrou maskou, pod kterou bude moct jeho nositel dále bohatnout na úkor ubohého slovenského člověka. Hlinkova garda musí stát na stráži, aby Židé takovýmto rafinovaným způsobem nemizeli beze stopy ve slovenském moři a nemohli tak dále vysávat slovenskou krev. Musíme odhalit jména všech tzv. vlivných lidí, kteří v Martonově případu intervenovali, a budeme je veřejně pranýřovat.“      Ruce s novinami jí bezradně klesly do klína: „Co na to říkáš?“      „Podepsal se autor?“      Zavrtěla hlavou. „Je tu jenom šifra, písmeno á. Nevíš, kdo by to mohl být?“      „Teď skoro kdokoli,“ odpověděl a dlaní si podrbal nakrátko ostříhaný šedivý zátylek. „Už je Aninka doma?“ zajímal se o dceru.      „Už by měla, dneska má krátký den, za chvíli bude oběd,“ zadívala se na masivní podlahové hodiny v jeho kanceláři.      „To je dobře,“ vstal a nastavil manželce rámě, aby se o něj opřela. „Pojďme tedy nahoru. A ty noviny mi tu, prosím, nech.“   2 Vyrůstala jsem v Himberanech a chodila jsem tam i do měšťanky. Rodiče mě vedli k učení a ke knihám, doma jsme měli opravdu velkou knihovnu. Tatínek četl spíš odborné knihy a maminka klasiku, ale také nové slovenské knížky, pamatuju si, že dlouhé roky odebírala časopis Živena.      Už to asi nahráváte, že? A mám mluvit hlasitěji? Ne? No, možná stejně budu, už hůř slyším a potom mi připadá, že ostatní taky. A proč vás vlastně zajímá zrovna můj příběh? Pocházíte z Himberan? Ne? A odkud tedy? Aha, tak vidíte, tam mě osud nikdy nezavedl. Takže… Na začátek mám říct jméno a věk, ano? Aha, doplníte to tam vy? Pro jistotu tedy: Jmenuji se Anna Olšaníková, za svobodna Mrázová, a je mi devadesát pět let. Narodila jsem se v Himberanech, kde se moji rodiče usadili po první světové válce. Tatínek byl rodák z nedalekých Veľkých Grešlí, to je kousek dál od Himberan, ale stále na Závrší. Maminka se narodila v Bratislavě, ale její matka, kterou jsem nepoznala, protože zemřela ještě před mým narozením, pocházela odněkud ze Slovinska.      Takže – měla jsem pěkné dětství a snad i pěkné mládí, pravda, dokud se nedostali k moci luďáci. Šlo to pomalu a postupně, nejdříve jsem slyšela o takzvaných postrcích, to když se hned po vyhlášení autonomie ještě v osmatřicátém musely některé židovské rodiny vystěhovat až ke slovensko-maďarské hranici. Měl to být kolektivní trest po první vídeňské arbitráži, když připadly jižní části slovenského území Maďarům. Samozřejmě z toho obviňovali Židy, kterým se automaticky připisovala promaďarská orientace. Jestli se nepletu, tito Židé měli být vyvezeni do Maďarska, ale tamější strana je nepřijala, takže se zasekli někde mezi hranicemi. Moc jsem rodiny, které tehdy deportovali také od nás z Himberan, neznala, ale otce to pobouřilo a říkal mamince, že je to teprve začátek. Potom jako by to utichlo. Nevím, kolik se z těch vypoklonkovaných himberanských Židů vrátilo domů. Šlo o ty chudší, ačkoli se říkalo, že přišli i o to málo, co měli, a své byty našli úplně vyrabované. Chvíli byl klid, ale otec všechno sledoval, proto si vlastně dal ještě v únoru 1939 změnit jméno. Totiž když jsem se narodila, jmenovala jsem se Martonová, celá rodina jsme byli Martonovi. No a změnil to na Mráz, rozhodl se narychlo, moc nad tím novým příjmením nepřemýšlel, i když nezastírám, že to byl zvláštní pocit, jmenovat se najednou úplně jinak. Na první pohled banalita, ale jméno je jméno. No a tím jménem to vlastně možná celé začalo, tedy pro naši rodinu, protože jednou jsem přišla ze školy, to už jsem navštěvovala učitelský ústav v Bratislavě, tedy střední školu pro budoucí učitelky. Kolik mi bylo? Sedmnáct. Když jsme měli kratší vyučování, jezdívala jsem domů na oběd, kvůli mně ho rodiče posouvali na později, a matně si vzpomínám, že i tenkrát jsem chvátala od vlaku, abych přišla včas. Bydleli jsme v Masarykově ulici, krátce nato ji pojmenovali po Hlinkovi, po válce se zase jmenovala po Širokém a teď je to takové neutrální, takže Hlavná. Koneckonců to hlavní ulice opravdu byla. Náš dům stál asi v její polovině, měl jedno poschodí a nacházelo se v něm několik samostatných bytů. Pokud si vybavuji, tak tam byli s dvěma dětmi manželé Barkovi a ještě starý pan Stein, vdovec, a jistě bych si vzpomněla i na další, ale rodiny se, pravda, taky hodně stěhovaly a střídaly. Ne, služka Róza s námi nebydlela, pocházela také z Himberan a měla to přes dvě ulice.      Pospíchala jsem tedy od vlaku domů, ale ten den jsem potkala kamarádku Hanku Zábojníkovou, která nesla v košíku dvě koťata, inu, musela jsem se trochu zdržet, a jak jsme se zapovídaly, dorazila jsem domů později. Všimla jsem si, že maminka plakala, a naivně jsem si myslela, že asi kvůli mně, ale po chvilce už mi bylo jasné, že se stalo něco horšího. U oběda vládlo tísnivé ticho, takže jsem se dokonce domnívala, že se rodiče pohádali. Když šla Róza uklidit kuchyň a my s maminkou jsme si sedly k šití – uměla totiž krásně šít a vyšívat a chtěla mě to naučit, i když já jsem nikdy tak šikovná jako ona nebyla –, polohlasně mi řekla, že o tatínkovi vyšel hrozný článek v Gardistovi. Prý abych se připravila, že na to budou lidé dělat narážky, a jistě se to už dostalo do rukou i někomu u nás na učitelském ústavu. Požádala jsem ji o ty noviny, ale ona zavrtěla hlavou, že ne, a znovu se rozplakala. Tehdy se mě zmocnil dosud nepoznaný strach, takový ten mdlý, neurčitý, který vyvolává zlé tušení, ale vy nedovedete pojmenovat, čeho přesně se bojíte. My s maminkou jsme přece byly katoličky a tatínek se dávno před válkou stal evangelíkem. Jenom jsme měli to nešťastné příjmení.   3 Tři dny po publikování článku o doktoru Mrázovi si ho s příjemným zadostiučiněním znovu přečetl i doktor Rárbocký, urostlý tmavovlasý chlap těsně před čtyřicítkou. Stačilo podstrčit potřebné informace zdatnému redaktorovi – a vida, jaký užitečný text vyšel! Nebylo pochyb, že nastal nejvyšší čas řešit věci radikálněji. Neměl snad pravdu Šaňo Mach nedávno v Rišňovcích? ujišťoval se Rárbocký. Slováci chtěli být velkomyslní a nechtěli trestat, ale ukázalo se, že to byla chyba. Židy je potřeba srovnat do latě!      Rárbocký byl právník stejně jako Mráz a právě teď svoji živnost přenesl přímo do sídla Hlinkovy gardy v Himberanech, kterým se stala moderní budova místní sokolovny. Znak tělocvičného spolku Sokol tu na jeho přímý pokyn vystřídal masivní slovenský státní znak a iniciály Hlinkovy gardy.      Rárbocký zvedl papírovou krabičku cigaret značky Egypt a s požitkem si jednu zapálil. Zvažoval, zda dopis napíše sám, nebo ho nadiktuje písařce. Nerad se totiž dělil o obsah, který měl zůstat utajený, a týkalo se to i kancelářské pomocné síly Margity. Toho dne ho ale čekalo ještě příliš mnoho agendy, a tak přešel ze své prostornější kanceláře do malé místnosti, ve které se spolu s množstvím úředních papírů, oznámení a listin tísnila i postarší posila sekretariátu himberanské Hlinkovy gardy. Jen co Rárbocký vešel, nahrbená Margita v upnuté tmavé šatové sukni zvedla oči od papírů a naučeně přikývla: „Ano, pane doktore?“      „Založte si do stroje papír, budu vám diktovat,“ oznámil jí. „Nahoru dáte razítko důvěrné a tajné.“      Margita kývla hlavou. „Spolehněte se, pane doktore.“      „Pište hlavičku adresáta – Generální sekretariát HSĽS v Bratislavě, adresa a všechny náležitosti.“ Zatímco Margita klepala do klávesnice psacího stroje, Rárbocký si rozepnul vrchní knoflík na uniformě. Venku se oteplilo a v malé místnosti bylo dusno. Přistoupil k oknu a chystal se ho otevřít, ale písařka, aniž by zvedla hlavu od práce, poznamenala: „Pane doktore, okno je rozbité. Něco se zaseklo, nejde vůbec otevírat.“      Rárbocký zacloumal kličkou. „Sakra! Už jste to nahlásila správci budovy?“      „Rozbilo se teprve včera a správce jsem už nezastihla. Zařídím to.“      „Dobře, pište tedy.“ Rárbocký se zadíval přes sklo zavřeného okna na jednu z hlavních himberanských křižovatek, donedávna ještě prašnou, ale teď čerstvě vydlážděnou, přes kterou občas projelo auto. V tuto dopolední hodinu na ní vládl klid, obvykle ožívala až po konci vyučování, když se z nedaleké školy vyhrnuly děti.      „Dr. Albert Marton, do závorky dejte Mráz,“ začal diktovat a s uspokojením poslouchal Margitino ťukání, jako by mohl poslechem kontrolovat, jestli zapisuje správně, „je advokátem v Himberanech. Asi před…“ tady se mladý velitel himberanské Hlinkovy gardy trochu zarazil, protože v duchu přepočítával, kdy se vlastně dozvěděl, že Marton podniká kroky, aby zakryl svoje židovství. „Asi před měsícem,“ doplnil, „mu Zemský úřad povolil změnu jména na Mráz, dejte čárku, Margito, a to navzdory tomu, že Hlinkova garda a místní organizace Hlinkovy ľudové strany se proti tomu důrazně postavily.“      Rárbocký, který nesnášel horko, se okno znovu pokusil otevřít. Zalomcoval kličkou, až mu zůstala v ruce, a tak jen zanadával a ledabyle ji nasadil zpátky. „Přečtěte mi poslední větu,“ vyzval Margitu, a když se znovu naladil na tón svého dopisu, pokračoval: „Spolehlivým způsobem jsme zjistili, čárka, že návrh okresního úřadu byl též proti změně. Navzdory tomu, jistě po různých intervencích, byla změna povolena. Nyní bylo vydáno vládní nařízení o židovských advokátech. Dr. Marton-Mráz je podle tohoto nařízení Židem, a tak žádáme, aby za žádných okolností nebylo dovoleno jmenovanému provozování juristické praxe.“      Margita kýchla a doktor Rárbocký zamumlal: „Zdravíčko!“      „Děkuji… Praxe,“ zopakovala poslední slovo.      „Nositel jména dr. Marton budí na slovenském Závrší hrůzu.“ Rárbocký se stále díval ven zavřeným oknem a pocit, že se v teplé místnosti potí a nemá dostatek vzduchu, ho přiměl trochu zrychlit tempo diktování: „Jeho zneužívání důvěry lidu celého okresu je dostatečně známé. Mazaným způsobem tahal z našeho rolnického lidu peníze, když si nechával dopředu podepisovat prázdný přehled pohledávek a tímto způsobem zinkasoval až dvakrát honorář ve stejné věci, ačkoli ve věci kromě advokátního dopisu nic právnického neučinil. Náš slovenský lid v něm měl cynického, bezcitného vykořisťovatele, kterému nezáleželo na právním zastupování, ale čistě jen na ožebračování osob, které vyhledaly jeho ochranu. Ochranu dejte do uvozovek, Margitko,“ upozornil písařku s nečekanou vlídností. Těšilo ho, že mu slova tak lehce přišla na jazyk. Považoval se za obratného 18 stylistu a chvíle, které mu to potvrzovaly, ho naplňovaly uspokojením.      „Dala jsem,“ ujistila ho. V jemném obloučku odtáhla zápěstí obou rukou od klávesnice psacího stroje, jako by jí je někdo držel na provázcích, a hned jimi opětovně přistála na stejném místě jako na klaviatuře, jako by zrovna rozehrávala novou skladbu.      „Slovák byl pro něj jen objektem slibujícím lehký výdělek a v našem lidu viděl tento Žid vždy jen cosi méněcenného,“ diktoval energicky a hladce Rárbocký. „Proto je v zájmu naší slovenské veřejnosti a našeho lidu vůbec,“ teď udělal významnou řečnickou odmlku, jako když vystupoval na schůzích strany nebo na slavnostních shromážděních na himberanském náměstí před kostelem, „aby jmenovaný byl co nejdříve vymazán ze seznamu advokátů, jejichž stav svou osobou jen znevažoval a svým jednáním učinil stavem nenáviděným. Na stráž! Dr. Juraj Rárbocký, velitel Hlinkovy gardy.“      Když Margita doťukala, vyzval ji: „Přečtěte mi to celé ještě jednou.“   Ze slovenského originálu Doktor Mráz, vydaného nakladatelstvím Slovart v Bratislavě roku 2018, přeložila Stanislava Moravcová ml., Nakladatelství Prostor 2020, 232 stran, v českém jazyce vydání první.   Denisa Fulmeková (1967) vystudovala žurnalistiku na FiF UK v Bratislavě. Věnuje se publicistice a literární tvorbě. Dosud vydala čtrnáct knih rozmanitých žánrů, mezi nimi sbírku básní Som takmer preč (2004), romány Dve čiarky nádeje (2006), Jedy (2007), Topánky z papiera (2009), Materská (2011), Štrikovaní frajeri (2015), povídkový cyklus Posledná polnoc v Pivonke (2013), přírodní receptář Magická sila bylín a průvodce svátky Magická sila sviatkov (oba 2014). V roce 2016 jí vyšel román Konvália s podtitulem Zakázaná láska Rudolfa Dilonga, inspirovaný životem jejího dědečka, známého slovenského básníka, dramatika a katolického kněze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-12 15:49:58

Mezi životy spisovatelů, holokaustem a nadřazeností mužského vnímání světa

To, jak dobrodružný a pozoruhodný život může mít spisovatelka a publicistka, ukazuje v knize Cestou životem (Prostor 2019) Alena Wagnerová (*1936), brněnská rodačka žijící v Německu. Česky a německy píšící autorka v přítomném svazku shromáždila povídky, jež publikovala již dříve, ale i texty, které poprvé vycházejí až nyní. Kromě tohoto díla plného silných příběhů je také autorkou prózy Dvojitá kaple (1991), rozhovorů se sudetskými Čechy a Němci v dílech Odsunuté vzpomínky (1993) a Neodsunuté vzpomínky (2001), či biografií Sidonie Nádherné (Sidonie Nádherná a konec střední Evropy, 2010), jejího bratra Johannese (Bol lásky prodejné, 2014) a novinářky Mileny Jesenské (Milena Jesenská, 1996). Příběhy jsou jako korálky navlečené na nit autorčina života, přičemž leitmotivem provázejícím celé dílo je lidské stáří či stárnutí. Nejvýrazněji je tento motiv ztvárněn v povídkách ohraničujících celý soubor. Oba texty jsou autobiografické, vyprávěné v ich-formě a vedle motivu stáří a očekávání smrti, které je tematizováno především v závěrečné povídce Půl roku na útěku před smrtí, je zde podstatným motivem i samotný proces autorčina psaní. Zmíněná povídka je zajímavá rovněž svou neobvyklou kompozicí. Skládá se totiž z pouhých poznámek, vznikajících před napsáním vlastního díla. Ty přitom nepůsobí nijak chaoticky. Naopak mají formu určitých deníkových zápisků a jejich struktura je soudržná. Neustále se opakující slova německého lyrika Hölderlina dodávají povídce existenciální nádech a připomínají pomíjivost lidského života. Tato povídka ale není jediným dokladem autorčiny kreativity, alespoň co se kompoziční roviny týče. I ostatní prózy působí věrohodně a vtáhnou čtenáře do děje. A pod zdánlivě banální zápletkou se často skrývá mnohem více. Příkladem je Ranní lázeň, která sestává z rozhovoru mezi sousedy. Pod všedním sousedským rozhovorem se skrývá hluboký příběh hlavní hrdinky, bývalé osvětimské vězenkyně. Povídka patří mezi řadu textů v přítomné sbírce, které jsou inspirovány konkrétní osobou, jež nějakým způsobem obohatila autorčin vlastní život. Zmíněná povídka upomíná na to, že v každém člověku je stále – byť jen skrytě – přítomna jeho minulost, která formuje jeho osobnost, přestože se o své zážitky nemusí dělit s ostatními. V podobném duchu se nesou i ostatní prózy. Mnohé myšlenky (v některých případech to platí i o jménech postav) nejsou vyřčeny explicitně, nevystupují z proudu vyprávění a jejich identifikace závisí na pozornosti a znalostech čtenáře. Přestože mnozí zasvěcení čtenáři v Zahradě se spisovateli poznají ve starém rehabilitovaném historikovi Zdeňka Kalistu a v literárním vědci, který odvolal své práce o estetice, zase Jana Mukařovského, jejich jména jsou explicitně zmíněna až v konečné poznámce autorky. Kniha je protkána příběhy ze života spisovatelů, především pak vzdálených rodinných příslušníků Franze Kafky. Dopravní přestupky Karla Baumanna, příběh o jedné z obětí holokaustu a zároveň členovi Kafkovy rodiny, je postaven na naprostém paradoxu. Autorka vychází z úředních zápisků o Baumannových přestupcích, které tvoří větší část tohoto textu, a ten tak nabírá na autentičnosti. Přestože ho mnohé z jeho přestupků mohly stát život, smrt nakonec nalézá až v Osvětimi, a to nikoli svou vinou. Častým tématem je i neútěšný osud ženy, která je podřízena mužskému světonázoru, nedočkává se naplnění svého snu či lásky a jednoduše „do výšin mužského ducha proniknout nemůže“. Autorka samozřejmě mužskou nadřazenost odmítá, a to ve všech povídkách, kde se tato tematika objevuje. Jedná se především o Značně opožděnou vichřici, kde vystupuje do popředí osud muže, který odmítl ženu kvůli její moudrosti. Dovídáme se o něm prostřednictvím rozhovoru muže a vycpané opičky, která argumentuje ve prospěch ženy. Tento rozhovor lehce připomíná tvorbu Michala Ajvaze a jeho vytváření nových světů při bližším pohledu na věci všedního života za účelem narušení konvencí. Problematikou vztahu mužů a žen se zabývá i próza V básníkově rodném domku. Příběh o památníku spisovatele Adalberta Stiftera se od samotného spisovatele postupně odklání směrem k jeho nenaplněné lásce Fanny Greipelové. Protagonistka se zabývá paralelou mezi jejím a Stifterovým životem, přičemž nakonec zjišťuje, že její osud je stejný jako osud Fanny Greipelové. Obě jsou oklamány muži, kteří jsou nakonec – na rozdíl od nich samých – stejně považováni za hrdiny. Naprostá většina povídek je protkána právě těmito třemi tematickými okruhy, tedy životy spisovatelů, holokaustem a nadřazeností mužského vnímání světa. Autorka nezřídka nachází inspiraci v jednotlivých událostech svého vlastního života, ovšem ne všechny prózy jsou přitom nutně autobiografické – v některých vypráví o osudech lidí, s nimiž se setkala. Některé povídky pak mají až dokumentární ráz, kupříkladu próza Poslední dny hraničního přechodu ve Friedrichově ulici. Jisté je, že Alena Wagnerová rozhodně má co vyprávět. Nakladatelství Prostor, 2019, 1. vydání, váz., 224 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2022-04-05 10:49:16

Nejlepší závodní a herní křesla s volantem tzv. Playseat

Jak si užívat závodní hry a simulátory a dosáhnout maximální autentičnosti? Samozřejmě se správným vybavením. Základem je dobrý herní titul, výkonná platforma nebo herní počítač, který zajistí dokonalou grafiku. Taky perfektní bedny pro věrný zvuk a monitor či TV s pořádným rozlišením a kvalitní zobrazovací technologií. Ale to pořád není všechno. Na gamepadu či klávesnici s myší si velkou jízdu neužijete. Stejně tak nebude ono sedět při brázdění okruhů na kancelářské židli. Řešením je tedy poctivé a parádní herní či přesněji závodní křeslo a u něj samozřejmě nesmí chybět ani volant nebo i pedály či řadicí páka. V dnešním článku The post Nejlepší závodní a herní křesla s volantem tzv. Playseat first appeared on SmartMag.cz.

Čas načtení: 2021-12-01 09:58:32

Srovnání QLED TV a OLED TV – rozdíly jsou v kontrastu, černé barvě, jasu i spotřebě

Zase další zkratky a složité názvy, říkáte si? QLED a OLED. V čem si tyto dvě technologie liší? Z hlediska názvu pouze v jednom písmenku. Jejich technologické provedení je však diametrální odlišné. Pro QLED technologii je typické věrné zobrazení barev, které vypadají jako živé. V porovnání s ostatními výrobními technologiemi televizorů na trhu je QLED co se týče barevné autentičnosti opravdu nejlepší. OLED zase nabízí dokonalý kontrast a opravdu věrně podanou černou barvu. Každému uživateli však vyhovuje něco jiného. Proto byste před výběrem své nové televize měli vědět, jaké jsou rozdíly mezi QLED a OLED a jak z nich můžete The post Srovnání QLED TV a OLED TV – rozdíly jsou v kontrastu, černé barvě, jasu i spotřebě first appeared on SmartMag.cz.

Čas načtení: 2024-02-23 08:00:01

V seriálu Sedm schodů k moci došlo k nedorozumění. Od té doby už se svérázný Měcháček nestydí

Před nedávnem se na televizních obrazovkách objevil dlouho očekávaný seriál Sedm schodů k moci, který byl inspirován politickým prostředím po roce 2000. K tomu neodmyslitelně patří také lobbisti, z nichž jednoho si zahrál svéráz Tomáš Měcháček – a ukázal při tom nahý zadek! Seriál Ulice: Kristýna Podzimková v něm našla manžela, Jakub Štáfek chtěl neuvěřitelné peníze. Pak se divil, když mu je dali Číst více Na scénu dorazila profesionálka Když jeho herecká partnerka Eva Podzimková četla scénář, podle kterého ji čekaly žhavé milostné scény s Tomášem Měcháčkem, jedna z nejvýraznějších se měla natáčet na terase dejvických činžáků. Herečka neváhala a vyžádala si dublérku s vysvětlením, že své nahé tělo nikde ukazovat nebude. Měcháčkovi holý zadek nevadil, a tak k sobě dostal krásnou pornoherečku, která byla profesionálka a nevadilo jí, že je sem tam něco vidět. To by bylo pro herce všechno v pořádku, kdyby mu při natáčení scén nefandili obyvatelé ostatních bytů! Možná ještě netušili, co se tam vlastně natáčí, nahý herec je ale rozhodně zaujal. Štáb zase mohl oči nechat na krásce, jejíž umělecké jméno si Měcháček sice nepamatuje, podle jeho slov byla ale tak nádherná, že najednou museli být na natáčení i řidiči. „V životě jsem nebyl dál od erekce,“ smál se Měcháček v show 7 pádů Honzy Dědka na dotaz, zda ho profesionálka dostala do varu. Seriál Sedm schodů k moci skrývá podvod. Nahé tělo nepatřilo Podzimkové Číst více Diváci jsou nadšení Politický seriál si diváci zamilovali a je už několik večerů na předních příčkách víkendové sledovanosti. Autorem scénáře je investigativní novinář Josef Klíma, což dodává samotnému seriálu na autentičnosti. Kromě bravurního výkonu Podzimkové se momentálně diskutuje o hereckém výkonu Báry Munzarové, která se jako ředitelka nechá zlákat sladkými odměnami lobbistů, čímž sama sebe připraví o práci. A nejen to. Každá z postav má mít svůj reálný základ, nikdo však nechce říct nic konkrétně. Snad i proto, že hned jak seriál vyšel v archivu placené videotéky Prima+, ozval se Primě bývalý premiér Petr Nečas a chtěl kvůli seriálu podávat žalobu.  Jana Nagyová byla jiná Klíma se ale nechal slyšet, že jde pouze o okrajovou inspiraci a mnoho věcí se v seriálu liší. Například Jana Nagyová vstoupila do vrcholné politiky jako zralá žena a matka dvou dcer, která měla za sebou velmi zajímavou kariéru. Anička Malá je naivní holka z vesnice, která si pronajala s nevěrným partnerem hospodu, na níž prodělávají. Snad i proto, že seriál nesleduje dokumentární cestou osudy konkrétních lidí, se tvůrci žaloby nebojí. Všichni herci si však v rozhovorech dávají pozor na pusu.  Zato se Jiřímu Vyorálkovi smál ve své show například Jan Kraus, který ho nenápadně tlačil do toho, aby přiznal, že hraje Petra Nečase. Nejen že jsou si v seriálu podobní, ale nápadně podobná jsou také jejich jména – Vyorálek hraje ministra Vichra. Jaká překvapivá podobnost s počasím! Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Tereza Kostková v slzách, asi nezvládá. Jeden rozvod s režisérem už přitom zažila.

Čas načtení: 2024-04-17 16:22:02

Je to hlavní postava dokumentu, chtěli jsme místo „odklít“, říká režisér o věznici

Devadesátiminutový film Vězení dějin už viděli diváci několika festivalů, na programu bude i v rámci zlínského filmového festivalu nebo hradišťské Letní filmové školy. Nyní vstupuje také do kin. Nejde v něm ani tak o nové informace o historii prostoru, který byl svědkem mnoha tragických událostí a který svou autentičností nemá ve střední Evropě obdoby, jako spíše o jiný, intimnější pohled na dějiny.

Čas načtení: 2024-05-10 14:40:00

T-Mobile zdůrazňuje v kampani důležitost autentičnosti

T-Mobile v nové employer brand kampani „#JsmeSamiSebou“ podtrhuje, jak je důležité být autentický. 

Čas načtení: 2024-05-17 21:04:59

V sobotu se veřejnosti otevře obnovená chata Bohumila Hrabala v Kersku

Od soboty se návštěvníkům po rekonstrukci otevírá chata spisovatele Bohumila Hrabala v Kersku. Rekonstrukce chatu navrátila do stavu z osmdesátých let, kdy Hrabal v chatě pobýval. Součástí návštěvnické expozice je původní vybavení ze sbírek Polabského muzea, včetně psacího stroje nebo malované skříně. K autentičnosti prostředí napomohli i dárci, kteří věnovali Středočeskému kraji dobové předměty. Celková cena rekonstrukce vyšla na šest milionů korun.

Čas načtení: 2024-06-10 13:20:00

Nádobí ve stylu delftské fajáns je vhodné pro servírování holandských sýrů a pochoutek

Pokud patříte mezi milovníky zajímavého a originálního servírování, pak by vaší pozornosti nemělo uniknout nádobí ve stylu delftské fajáns. Tato holandská keramika v modrobílém provedení je ideální pro servírování sýrových pochoutek. Stolování tak rozhodně získá na autentičnosti.

Čas načtení: 2024-06-10 15:23:48

Kopírovat originály umí každý idiot

Buď originál a staneš se milionářem jiná cesta k úspěchu zde není a nebude, mnozí si naivně myslí že jsou origálem ale ve skutečnosti jsou jenom kopií s nulovou hodnotou, komu není rady tomu není pomoci. Tvé sdělení poukazuje na důležitost originality a autentičnosti při dosahování úspěchu. Originální přístup a myšlení mohou skutečně vést k… Číst dále »Kopírovat originály umí každý idiot

Čas načtení: 2024-09-05 07:51:00

Libor Bouček: Vzpomínám na svobodné období plné cestování

Dvojice osobností Bořek Slezáček a David Shorf si do svého podcastu Med a peří, který posluchače osloví především autentičností, pravidelně zvou i známé osobnosti. Aktuálním hostem byl moderátor Libor Bouček. Kam mizí za odpočinkem multimilionář a je tam vůbec šťastný?

Čas načtení: 2024-09-09 13:59:01

Sedm mobilů za den, pervitin a marihuana na cele. Realita ve věznicích je drsnější, než si myslíme

„Jsou různí odsouzení, kteří vám přijdou rádi něco říct a samozřejmě z toho chtějí mít nějaký prospěch. Přišlo několik odsouzených, že by tu mělo být větší množství telefonů," popisuje v dokumentární sérii Ve službě: Za mřížemi pětapadesátiletý Martin Rajser, jeden z pozitivních hrdinů seriálu a vychovatel ve věznici v Kynšperku nad Ohří. Mobil je samozřejmě ve vězení zakázaný a za jeho nález čeká případného držitele pořádný problém a samozřejmě trest. Seriál o Kramném jako promarněná příležitost. Nova měla být kritičtější i sama k sobě Číst více Výsledek hledání překvapil všechny Podobná oznámení vychovatelé a dozorci rozhodně nemohou brát na lehkou váhu. „Zorganizovali jsme prohledávání oddílu a to, co jsme našli, předčilo naše očekávání. Během hodiny a půl jsme našli sedm mobilních telefonů. Na tom, který jsem našel já v botníku, byl zmeškaný hovor a zpráva," líčí vychovatel, který je civilním zaměstnancem vězení. V desce botníku pak ukazuje vydlabaný otvor, kam se pohodlně vejde velký dotykový mobil. Pro normálního člověka jsou takové záběry neuvěřitelné, pro osádku věznice poměrně běžné. „Výsledek je tedy sedm mobilů a našly se tři pytlíky s krystalickou látkou, předpokládáme, že to budou omamné prostředky a asi dvě psaníčka s trávou," shrnuje Rajser výsledek prohlídky a říká, že vězni z inkriminovaného oddílu se teď nejvíce bojí toho, co z telefonu bude možné vytáhnout. Telefon se simkartou je totiž spíše výjimka, vězni karty je velmi často vyjímají a schovávají jinde. Jako kočka s myší Neustálá soutěž vězňů, kteří si snaží na celách schovat kontraband a dozorců, kteří jej hledají, nabírá někdy až bizarních rozměrů. Dozorci nejsou žádní začátečníci a mnohé skrýše, kde se může ukrýt nůž nebo i mobil, už znají. Dlabe se do zdí, do nábytku, věci se ukrývají za vypínače i splachovadla záchodů. Ty skrýše, které už nejsou aktivní, nechávají zazdít či jinak zneškodnit, ale jiné, ve kterých se ještě nic nepovedlo najít, nechávají aktivní a dělají, že o nich neví, aby tam vězni případný kontraband schovali a usnadnili jim tak jejich nalezení. Hledá se práskač Nález sedmi mobilů i drog má samozřejmě dohru nejen mezi personálem, ale i mezi vězni. „Je jasné, že ten mobil má tady daleko větší cenu, než venku. Takže oni teď přišli o velké majetky, přičemž někdo zřejmě ve vzteku rozbil televizi," říká vychovatel a zároveň dodává, že vězni uškodili nejvíce sami sobě. „Jsme psychicky na dně šéfe, nemáme televizi," říká mu skutečně jeden z vězňů při obhlídkách cel. Novou vězni dostanou, ale bude to trvat několik dní, možná i týdnů. Usilovně také probíhá hledání onoho „práskače.". Jako s malými dětmi: Nový seriál o bachařích je skvělý Číst více Unikátní svědectví Podobné dokumentární svědectví je unikátní jak svou autentičností, tak tím, že se nesnaží zakrývat problémy (nejen) českého vězeňství a hlavně obrovský psychický a někdy i fyzický zápřah jak lidí z Vězeňské služby, tak civilních zaměstnanců, kteří se o chod nápravných ústavů starají. Osmidílný seriál z produkce Primy je zatím dostupný pouze na webu, doufejme, že se ale dočká i televizní premiéry. Zaslouží si to. KAM DÁL: Tohle není ten samý Putin. Nejnovější fotky rozvířily debatu o dvojnících ruského prezidenta

Čas načtení: 2025-01-09 11:31:00

Nejlepší dovolenkové destinace pro rok 2025: Slovensko zabodovalo ve světovém cestovatelském žebříčku

Cestovatelský žebříček Lonely Planet pro rok 2025 nabízí rozmanité destinace, od exotických krajů Afriky a Asie až po skryté evropské poklady. Střední Asie a Blízký východ přitahují turisty svou kulturou a autentičností. Z evropských zemí se na žebříček dostalo Slovenko a mimo něj už jenom Litva, která okouzlí nádhernou přírodou, bohatou historií i důrazem na udržitelnost.