Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-08-30 10:11:45

"Intel inside" už tak úplně neplatí. Firma se ale chce vrátit na výsluní

Intelu se v poslední době příliš nedaří. Kdysi lídr technologického sektoru má problémy s nástupem konkurence v nyní klíčovém sektoru AI a ztrácí tržní podíl v klíčové oblasti PC a datových center.

Čas načtení: 2024-08-23 10:27:27

Ukrajinská raketa zapálila trajekt s palivem v klíčovém ruském přístavu

Po zprávách, že ukrajinská raketa zasáhla železniční trajekt převážející cisterny s palivem, byl v Krasnodarském kraji na jihu Ruska u Černého moře spatřen rozsáhlý... Článek Ukrajinská raketa zapálila trajekt s palivem v klíčovém ruském přístavu se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-12-18 13:15:28

Motorola se zmítá nad propastí. Na klíčovém trhu ji hrozí zákaz prodeje

Motorola čelí v USA žalobě od Ericssonu kvůli 5G patentům. Hrozí zákaz modelů Moto G, Edge a Razr, což by ohrozilo její klíčový trh. Verdikt v dubnu.Přečtěte si celý článek: Motorola se zmítá nad propastí. Na klíčovém trhu ji hrozí zákaz prodeje

Čas načtení: 2023-11-18 20:18:58

Fialův bufet

Tlak na vládu v klíčovém tématu české diskuse sílí

Čas načtení: 2024-02-16 15:00:00

Za dva měsíce začnou spalovací auta dělat pro klima víc než elektromobily, prsty v tom má i rallyová legenda

Dlouho naprosto nesmyslně omezovaná možnost, jak zlepšit ekologickou bilanci spalovacích aut, konečně dostala zelenou v klíčovém Německu. Nečekejte ale, že to HVO bude mít snadné, většina politiků dál zametá cestičku elektřině. (Petr Prokopec)

Čas načtení: 2023-04-20 10:20:00

Zapomenutý atentát

Dokument o klíčovém atentátu, který se stal v Brně na sklonku druhé světové války, uvede v premiéře program ČT2 v úterý 2. května 2023 ve 22:00. Snímek Zapomenutý atentát natočil režisér Pavel Jirásek.

Čas načtení: 2020-08-28 16:45:18

Filmový festival Finále Plzeň nabídne české snímky loňského roku i premiéry

Letošní 33. ročník filmového festivalu Finále Plzeň od 25. do 30. září nabídne české filmy, seriály a dokumenty uplynulého roku, ale i premiéry a předpremiéry. K vidění budou i studentské prvotiny či snímky německé a slovenské kinematografie. „Jarní krize nás jako většinu ostatních silně zasáhla, ale rozhodli jsme se nevzdat se, festival posunout z jarního na podzimní termín a udělat nejlépe jak to půjde i ve ztížených podmínkách. Ostatně to není poprvé, co se odehraje na podzim, takové mimořádné ročníky již byly. Ale festival se vždy oklepal a diváci ho podrželi. Věřím, že tomu bude tak i tentokrát,“ říká Eva Veruňková Košařová, ředitelka Finále Plzeň. Letošní festivalový ročník se uskuteční za dodržení veškerých aktuálně platných hygienických a protiepidemických opatření. Vstupenky si mohou zakoupit pouze registrovaní návštěvníci, a to nejlépe on-line. Prodej vstupenek na místě bude probíhat ve dvou oddělených boxech tak, aby bylo eliminováno tvoření front. Vstupenky jsou nepřenositelné. Pokud si akreditovaný divák vybere na projekci více vstupenek, musí organizátorům v případě potřeby dodat seznam svých „spoludiváků“ (včetně jejich telefonu a e-mailu). Na všechny akce, které nejsou ve venkovních prostorech, se účastník musí registrovat: u projekcí zdarma si vyzvedne vstupenku, u industry programu bude provedena registrace před vstupem na akci. Do sálů tak nebude vpuštěn nikdo bez akreditace či platné vstupenky. Před jednotlivými sály a ve festivalových prostorech budou rozmístěny stojany s dezinfekcí a sály budou po každé projekci vydezinfikovány. Přesáhne-li kapacita sálu 100 osob, budou návštěvníci neprodleně upozorněni na povinnost nasadit si roušky. Kompletní program festivalu najdete ZDE. On-line předprodej akreditací poběží od 28. srpna, vstupenky si můžete rezervovat od 1. září.   Co se bude mimo jiné promítat Amundsen: Espen Sandberg, norský režisér posledního dílu Pirátů z Karibiku, se tentokrát pustil do chladnějších vod. Natočil snímek zachycující příběh muže, který neuměl prohrávat – Roalda Amundsena, dobrodruha, který plnil prázdná místa na mapě světa a dobyl jižní pól. Velká část filmu vznikala v České republice, ve filmu hraje i Vojta Kotek.   Šarlatán: Příběh je inspirován skutečnými osudy bylinkáře Jana Mikoláška, na kterého se obracely s prosbou o pomoc statisíce lidí ze všech vrstev. Jeho mimořádné schopnosti byly ale vykoupeny bojem s vlastními démony. Nejnovější snímek polské režisérky Agnieszky Holland měl světovou premiéru na MFF Berlinale. V hlavní roli se představí Ivan Trojan spolu se svým synem Josefem. V menší roli se objevuje i Trojanův druhý syn František.   Bábovky: Režisér Rudolf Havlík natočil již druhý film v tandemu se spisovatelkou Radkou Třeštíkovou. Ta si po práci na původním scénáři ke snímku Po čem muži touží vyzkoušela adaptaci své vlastní knihy Bábovky. Scénář vznikal čtyři roky. V hlavních rolích hrají Barbora Poláková, Jana Plodková, Ondřej Vetchý nebo Jiří Langmajer.   Trhlina: Nejnavštěvovanější film v historii slovenské kinematografie natočil držitel Českého lva Peter Bebjak podle románu Jozefa Kariky. Hororově mysteriózní příběh vypráví o pátrání po zmizelých pacientech psychiatrie v lesích pohoří Tribeč.   Sviňa: Vražda novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně je hlavním motivem slovenského thrilleru režisérů Mariany Čengel Solčanské a Rudolfa Biermanna. Snímek natočený podle stejnojmenného románu spisovatele Arpáda Soltésze se odehrává ve světě vysoké politiky, mafie bílých límečků, organizovaného zločinu, obchodu s bílým masem a velkých financí.   Služebníci: Studenti teologického semináře Michal a Juraj žijí v totalitním Československu osmdesátých let. Jejich učitelé ze strachu před zrušením semináře vychovávají bohoslovce do podoby vyhovující komunistické straně. Každý se musí rozhodnout, zda podlehne pokušení a zvolí si snazší cestu kolaborace, nebo si zachová víru a stane se předmětem nátlaku StB. Černobílé drama slovenského režiséra Ivana Ostrochovského mělo premiéru na letošním festivalu Berlinale. Kromě ústřední dvojice neherců se ve velké roli představuje rumunský herec Vlad Ivanov, který se svou roli naučil ve slovenštině.   Krajina ve stínu: Nový film režiséra Bohdana Slámy vypráví skutečný příběh jedné mále vesnice v pohraničí, která tři sta let náležela k Rakousku, poté k Československu, pak nacistickému Německu a následně zase k Československu. Film mapuje historii vesnice od 30. do 50. let minulého století a jde možná o jediný snímek, který se takto zabývá národnostními otázkami. V hlavních rolích se objeví Stanislav Majer, Barbora Poláková, Pavel Nový, Petra Špalková nebo Zuzana Kronerová.   Meky: Po loňském úspěchu dokumentu King Skate, za který obdržel Českého lva, se Šimon Šafránek vrací do Plzně. Tentokrát se sondou do života prvního muže, který po čtrnácti nepřetržitých vítězstvích porazil Karla Gotta v anketě Zlatý slavík – Mekyho Žbirky. Film Meky vypráví o naprosté oddanosti hudbě, o víře ve vlastní cestu, přestože často vedla jinudy, než mu všichni doporučili. Portrét hudební legendy přináší Žbirkovu otevřenou zpověď, současné záběry a rozsáhlý archivní materiál.   Na krev: Celovečerní dokument zachycuje osmou generaci loutkářského rodu Kopeckých skrze bratry Rosťu a Vítka Novákovi v klíčovém období jejich existence – od roku 2014, kdy získali svůj vlastní prostor pojmenovaný Jatka 78 a poprvé přičichli k ambicióznějším projektům s novocirkusovým souborem Cirk La Putyka. Vypráví příběh o splněném snu, o sebezničující vůli principála Rosti Nováka, která přinesla teprve po osmi generacích rodině kočovných kumštýřů to, po čem vždy toužili – vlastní prostor, kamenné divadlo.   Modelář: Po pěti letech přichází scenárista a režisér Petr Zelenka s novým celovečerním filmem. Příběh dvou kamarádů, kteří provozují prosperující půjčovnu dronů, se odehrává v současné Praze. Majitel firmy přezdívaný Plech (Jiří Mádl), ve volném čase rapper, sní o velkých penězích a neochvějných jistotách. Chemik a vynikající letecký navigátor Pavel (Kryštof Hádek), který se právě vrátil ze zahraničí, zase sní spíš o spravedlnosti a osobním angažmá v nápravě světa. Když se však jeden z hrdinů rozhodne využít dron k něčemu úplně jinému, situace ve firmě se začne komplikovat.

Čas načtení: 2020-08-18 12:28:50

Putin a Rusko čelí velmi vážné krizi v Bělorusku

Bělorusko čelí složité a nebezpečné krizi, která by mohla vést k velké krizi uvnitř Běloruska, a dokonce i ke ztrátě suverenity. Ale předtím, než se začneme zabývat tím, co se tam právě děje, začnu rychlými „miniaturními základními fakty“ o Bělorusku. Zde je to, co si myslím, že by měl každý o této zemi vědět: *  Bělorusko je zcela uměle vytvořené, dokonce více než Ukrajina. Na Ukrajině byli alespoň „lidé ze západu“ (Galicia), kteří nebyli Rusové (můžete je považovat za „skutečné Ukrajince“, pokud chcete), a jejichž nenávist ke všemu ruskému byla zcela fanatická, asi jako Interahamwe ve Rwandě. V Bělorusku neexistuje žádný smysluplný ekvivalent k Banderovcům. *  Lukašenko nebyl více proruský než Janukovič. To je zásadní. Lukašenko byl vždy svůj, ne pro Rusko. Západ i Lukašenko rádi říkají, že Bělorusko je jediný skutečný spojenec Ruska. To není pravda. Technicky vzato jsou Rusko a Bělorusko nadnárodní federální státy. Je však pravda, že Lukašenko se snažil využívat historické identity mezi ruským a běloruským lidem a neustále od Ruska žádat pomoc. Až doposud Rusko vždy pomohlo. *  Jako země je Bělorusko jakoby dokonalý policejní stát s extrémně schopnou a obávanou KGB (ano, v Bělorusku si ponechali stejný název), která ovládá všechno a všechny. To je také jedna ze zásadních věcí, důvody vysvětlím níže. *  Pokud jde o Kreml, ten se vždy snažil podporovat opětovné sjednocení s Běloruskem, ale tento proces nebyl nikdy zcela dokončen kvůli častým problémům, a dokonce kvůli krizím mezi Moskvou a Minskem. Rusko nalilo obrovské sumy peněz do této země, aby zabránilo krachu běloruské společnosti. *  Koneckonců Bělorusko je opravdu chudá země s velmi omezenými zdroji. Pro Rusko je však Bělorusko rozhodujícím vojenským spojencem, který hraje ústřední roli v obranných plánech Ruska. Pokud se USA a NATO podaří úspěšně převzít kontrolu nad touto zemí, bude to pro bezpečnost Ruska zásadní strategická hrozba. To je jen několik ukazatelů pro srovnání Běloruska s Ukrajinou. Nyní mi dovolte shrnout, co se v současnosti děje. Běloruské orgány prohlásily, že „stovky“ mužů (údajně Rusové) byly vyslány do Běloruska, a mají nekalé úmysly. Lukašenko oficiálně potvrdil, že obdržel tuto informaci od ukrajinské tajné služby SBU. Tito muži byli popsáni jako teroristé, povstalci, členové „Wagnerovy“ skupiny PMC, diverzanti atd. Jejich cíle byly popsány jako zabití Lukašenka, vyvolání nového „majdanu“ v Bělorusku, vytvoření chaosu atd. Upřímně řečeno, běloruské orgány nikdy nic nesdělují přímo, ale po pravdě řečeno, to na věci nic nemění. Zde jsou dvě věci, které považuji za nesporné: 1. Rusko by nikdy neuvažovalo o použití síly nebo nezákonných tajných operacích proti Lukašenkovi a/nebo Bělorusku. 2. Běloruská KGB ví o všem důležitém, co se v Bělorusku děje. Dokonce bych tvrdil, že argument číslo dvě hodně podporuje argument číslo jedna. V každém případě se zdá, že nějaká běloruská firma si najala skupinu členů bezpečnostní ochranky z Ruska, aby zajistila bezpečnost v různých zemích (často jsou zmiňovány Súdán a Venezuela). Cestovali do Běloruska a měli naplánováno odletět z Minska do cílové lokality. Opozdili se, zřejmě úmyslně, zmeškali svůj let a bylo jim řečeno, aby si šli odpočinout do hotelu, který se náhodou nachází nedaleko Lukašenkovy rezidence. V noci do hotelu vnikl zásahový tým KGB s bleskovými granáty a se zbraněmi, který brutálně všechny muže zatkl, přestože žádný z ospalých Rusů nekladl odpor. Nebyly u nich nalezeny žádné zbraně, ani žádné důkazy o tajných plánech, ale orgány prohlásily, že jelikož tito muži nepili ani neobtěžovali servírky, a byli jen sami pro sebe, je to jasný důkaz, že jsou na tajné misi (nedělám si legraci!). Vše z toho, co bylo výše uvedeno, je absolutní a naprostý nesmysl, a my bychom se neměli nechat rozptylovat podrobnostmi této zcela jasně vykonstruované záminky. Zde je to, co se skutečně stalo: Vypadá to, že ukrajinská tajná služba SBU (která nedělá nic bez souhlasu strýčka Sama) rozběhla složitou tajnou operaci s cílem dostat Bělorusko a Rusko do vzájemné konfrontace. Celá operace, včetně naverbování, koupě letenek atd., byla ve skutečnosti řízena z Ukrajiny. To byla také největší chyba, kterou Ukrajinci udělali: akci nezakryli dostatečně, takže ruským speciálním službám netrvalo ani 24 hodin a zjistili celý plán a předali jej médiím (v Rusku). Drobné detaily se stále prošetřují, ale to hlavní je toto: Ukrajinci předstírali, že jsou z bezpečnostní firmy a hledají muže s bojovými zkušenostmi, především muže, kteří bojovali na Donbasu proti ukrajinským silám. Jakmile byli naverbováni na plnění docela obyčejných strážných povinností, měli tito muži letět do Minska, kde měli zmeškat letadlo a čekat na další příleži tost, jak opustit Bělorusko. V tento moment SBU kontaktovala běloruskou KGB a „varovala“ je před ruskými „žoldáky“, kteří byli vysláni z Ruska, aby zabili Lukašenka nebo ho alespoň svrhli. Nyní je rovněž evidentní, že SBU požadovala speciálně takové ruské občany, kteří mají bojové zkušenosti z Donbasu, aby následně požádala Bělorusko o jejich předání Kyjevu. V případě většiny mužů z této skupiny byl tento požadavek vznesen téměř jako první. Zatím se to vyvíjí „dobře“ (ne tak docela, ale víte, jak to myslím), poté se však Bělorusové a samotný Lukašenko začali chovat opravdu divně. První logický krok běloruských orgánů měl být ten, že Lukašenko měl zatelefonovat Putinovi a požádat ho o vysvětlení. Případně mohl šéf běloruské KGB zavolat šéfovi FSB a požádat ho o objasnění. Místo toho však běloruská KGB zorganizovala tento směšný „zátah“ na ruské „žoldáky“, kteří poklidně spali v hotelu a vůbec netušili, co se děje. Poté místo toho, aby Lukašenko spolupracoval s Rusy, poskytl dlouhé interview Dmitrijovi Gordonovi, jednomu z nejtalentovanějších a morálně nejodpornějších ukrajinských novinářů (který hrdě prohlašuje, že je agentem SBU). Poté se to začalo jen zhoršovat. Lukašenko se chopil příležitosti a opět spustil svou typicky zdlouhavou tirádu proti Rusku. Zašel tak daleko, že dokonce naznačil, že by Bělorusko mohlo vydat několik těchto ruských mužů Ukrajině (která, jak nyní víme, poskytla seznam hledaných mužů běloruské KGB). Na základě tohoto počínání bylo Rusům okamžitě jasné, že Lukašenko hrál v těchto posledních dnech – před prezidentskými volbami, které se konaly v neděli – nějakou špinavou hru. Takže co by mohlo vysvětlit toto zcela bizarní chování Bělorusů? Důvod č. 1: Jednoduše řečeno – Lukašenkova popularita klesá stejně rychle, jako čistý příjem Bělorusů. Důvod č. 2: USA jsou nepochybně zapojeny do hlavní strategické psychologické operace (PSYOP), aby se zmocnily kontroly nad Běloruskem. Důvod č. 3: Běloruský stát ve svém současném stavu není prostě schopný fungování, a ani nikdy nebyl. Rozeberme nyní tyto důvody jeden po druhém: Ačkoli nikdo nepochybuje o výsledku jakýchkoli voleb v Bělorusku, je také docela nesporné, že většina Bělorusů podporuje Lukašenka. Není to o tom, zda Lukašenko vyhraje, ale kolik hlasů mu zajistí vítězství. Volby přinesly Lukašenkovi nejnižší možný, avšak přijatelný výsledek: 80 procent. Tato cifra je opravdu bezvýznamná, ukazuje pouze to, jak dobrý je Lukašenkův režim ve vítězství u voleb. Tentokrát se však zdá, že probíhá více protestů než v minulosti, a na rozdíl od toho, co se v minulosti událo, protesty se neomezují pouze na hlavní město Minsk, ale se rozšířily i do dalších měst. Takže i když Lukašenkovi nikdy nehrozilo, že oficiálně prohraje volby, protesty v majdanovském stylu mu dělají velké starosti. Stalo se toho však ještě mnohem víc. USA se nyní, po setkání Lukašenka s Pompeem, chystají otevřít (velmi důležité) velvyslanectví v Minsku. Již dlouhé roky nemohl Západ přijít Lukašenkovi na jméno, a nyní jsou náhle všichni „samý úsměv“. Je to opravdu shoda okolností? Velmi o tom pochybuji. Ale je to ještě mnohem horší: USA pošlou jednoho z nejschopnějších a nejnebezpečnějších představitelů, aby rozvrátil Bělorusko: Člověk, o němž mluvím, je Jeffrey Giauque, představitel Zpravodajské služby ministerstva zahraničí, který má za sebou dlouhou řadu destabilizačních misí. Poslechněte si, jak se sám představil běloruskému lidu: Ve skutečnosti je nyní zcela zřejmé, že celou provokaci s ruskými „teroristy“ pečlivě vytvořily a zrealizovaly USA společně s Ukrajinou. Kdyby ukrajinská SBU veškeré zorganizování tak neodbyla (ruské FSB to trvalo méně než 24 hodin, než získala úplný a přesný obrázek o tom, co se stalo), tento plán mohl vyjít. Ve skutečnosti se to ale ještě může stát. Pokud budeme ze všeho jen obviňovat USA, SBU a Lukašenka, nebudeme znát celý příběh. Pravdou je, že Bělorusko je zcela umělý stát, mnohem více než Ukrajina, a zároveň je to stát, který jednoduše nemůže sám přežít. Nemůže ani doufat, že přežije díky neustálé pomoci Ruska. Zatímco náhled na kořeny ukrajinského nacionalismu je důležitý a zajímavý, v případě Běloruska je to zbytečné, protože běloruský nacionalismus je něco opravdu nehistorického a umělého, co skutečně nemá žádný základ vně západních ideologických dogmat. Zatímco marxismus Sovětského svazu a obecně rusofobní ideologický režim vždy podporovaly vznik místního nacionalismu (a dokonce vytvořily dříve neexistující „národnosti“), běloruský nacionalismus byl něčím, co nikdy moc netáhlo. Není to nijak překvapivé, protože jakákoli odlišnost mezi Rusem a Bělorusem je mnohem menší, než jaké jsou rozdíly mezi Rusy, kteří nyní žijí ve velmi rozmanité a skutečně multietnické společnosti. Avšak z pohledu strany Nomenklatura a jejích západních správců neodtržení Běloruska od Ruska – když takové země, jako Ukrajina nebo Kazachstán, vyhlásily svou nezávislost – bylo nemyslitelné, tak bylo dosaženo jakéhosi podivného kompromisu, který měl uklidnit jak lid Ruska, tak Běloruska. Bylo uzavřeno několik dohod, některé dohody se donekonečna projednávaly (zejména o energetice!), a výsledkem toho všeho byl nakonec tento podivný a umělý státeček, který má pouze deset milionů obyvatel. Pokud jde o jeho vůdce, ten prohlásil, že Bělorusko se bude držet „mnohovektorové“ zahraniční politiky, kterou bych shrnul následovně: čerpat co nejvíce peněz z Ruska a současně hledat podporu u anglosionistického impéria. Poznámka: Ano, vím, Lukašenko je nazýván „posledním diktátorem Evropy“ a na Západě není populární. Chci zde vyzdvihnout jednu věc, že jeho nedostatek popularity má být připisován Západu, nikoli jemu. Lukašenko se neustále snažil získat podporu (tedy „peníze“) ze Západu a nyní se Pompeo & spol. evidentně rozhodli udělat z „jejich“ čubčího syna „našeho“ čubčího syna. Mám tím na mysli to, že Lukašenko byl učebnicový případ fenoménu „našeho čubčího syna“, nikoli však pro Západ – ale pro Rusko. Také se domnívám, že stejně jako všichni „čubčí synové“ (včetně „jejich“ a „našich“), Lukašenko se nyní obrátí se zodpovědností na Rusko. Nyní také dochází k dalšímu, velmi znepokojivému vývoji: v této celé záležitosti byla běloruská KGB buď zcela nekompetentní (což není!), nebo ji infiltrovali západní agenti. Druhé vysvětlení se mi zdá mnohem pravděpodobnější. Pokud budeme předpokládat, že byla běloruská KGB infiltrována a kompromitována, byla by to pro Lukašenka velmi špatná zpráva, neboť by se mohl ocitnout ve stejné situaci, jako například Nicolae Ceaušescu, který byl zrazen vlastními tajnými službami (můžeme si také připomenout, kolik amerických/izraelských agentů zastávalo vysoké pozice v okruhu Bašára Asada, dokud je válka v Sýrii nedonutila vybrat si, na jaké straně stojí). Upřímně řečeno, zatímco agentura CIA a ty další nejsou v některých věcech příliš dobré, jsou skutečnými mistry světové úrovně v umění zkorumpovat představitele, a to se právě mohlo stát v Bělorusku. Právě nyní jsou v Minsku a dalších městech nepokoje, a zatímco v hlavním městě má pořádková policie téměř vše pod kontrolou, již byly zaznamenány případy, kdy příslušníci pořádkové policie si jen útěkem zachránili život, jinak by je dav zlynčoval. Běloruská KGB prohlásila, že chytají nejhorší buřiče a vzbouřence, ale vzhledem k tomu, jak snadno ukrajinská SBU obelstila (nebo, ještě hůře, infiltrovala) běloruskou KGB, nejsem těmito prázdnými řečmi příliš uklidněn: tajné služby jsou zde proto, aby se postaraly o nebezpečné problémy, nikoli aby měly velká prohlášení. Od běloruské KGB slyšeli jsme, že zabránila zavraždění hlavní opoziční kandidátky Světlany Tichanovské. Kruci, to by mohla být dokonce pravda, vzhledem k tomu, že (bezradná) Tichanovská by byla dokonalým „obětním beránkem“ (a hroznou političkou, kdyby byla někdy zvolena). Ale také to vypadá, že nějaké zájmové skupiny uvnitř běloruské KGB se ucházejí o přízeň Tichanovské. Domnívám se, že obě verze jsou stejně špatné. Jak moc je tohle všechno závažné? Velmi! Polská média již začala šířit (falešné) zprávy o tom, že Lukašenko uprchl z Běloruska ve svém letadle. Tato fáma je jednoznačně vymyšlena tak, aby vytvořila (špatný) dojem, že Lukašenko je další Janukovič: nemám rád ani jednoho z těchto mužů, ale Lukašenko je mnohem tvrdší, než byl Janukovič. Kromě toho je mediální kampaň, kterou nyní vedou západní, polská a ukrajinská média, co do rozsahu bezprecedentní a pro režim bude velmi obtížné znovu získat nad zemí kontrolu. Pokud jde o Lukašenka, zdá se, že nyní nějak otočil: poté, co obvinil Rusko z toho, že nezachází s Běloruskem jako s bratrem, ale jako s partnerem, nyní tvrdí, že mluvil s Putinem a obdržel pětistránkový dokument, který celou záležitost vysvětluje, a také říká, že Rusko a Bělorusko budou přece jenom bratři. Není to příliš přesvědčivé, mírně řečeno. Je zcela logické, že Lukašenkova popularita v Rusku, která nikdy nebyla tak vysoká, nyní rychle klesá a mnoho analytiků, kteří v minulosti chválili Lukašenka za jeho (údajně) „pevnou“ politiku vůči Západu, nyní otevřeně vyjadřuje své znechucení. Stále větší počet Rusů se nyní otevřeně podivuje nad tímto celým konceptem „nadnárodního federálního státu“. Pokud jde o Lukašenkovu tolik vyzdvihovanou „mnohovektorovou politiku“, ta nyní vypadá jako zcela banální případ snahy sedět na dvou židlích. Nyní je zcela zřejmé, že lídři impéria přestali nenávidět Lukašenka na dobu nezbytně nutnou k tomu, aby ukázali krátkodobé a napůl důvěryhodné zdání shovívavosti; nyní již zase mluví o znovuzavedení sankcí vůči Bělorusku a Lukašenkovi osobně. Tohle všechno je pro Rusko extrémně nebezpečné, a to z následujících důvodů: 1. Lukašenko je absolutně strašný „náš čubčí syn“ (tito lidé jsou vždy takoví!), který necouvne. A jeho poslední šaškárny jen ukázaly Kremlu, že Lukašenko je do značné míry součástí problému, nikoli řešením. 2. Pokud Lukašenko zůstane u moci, bude to jen díky jeho (většinou velmi účinnému) represivnímu aparátu, který by mohl postačit k umlčení opozice, ale už nebude stačit k tomu, aby byl Lukašenko skutečně populární. 3. Samotný Lukašenko je zcela zřejmě nečestný a bezcharakterní, nemorální. Nezáleží mu ani trochu na Rusku (nebo v tomto ohledu Bělorusku), dbá jen o sebe. Jinými slovy, dokud zůstane u moci, bude Bělorusko dělat velké starosti Rusku. 4. Pokud bude Lukašenko svržen, ať už půjde o spiknutí KGB nebo násilné povstání podobné Majdanu, můžeme si být zatraceně jistí, že kdokoli bude u moci, 1) bude prověřen Spojenými státy a 2) bude fanaticky zaměřen proti Rusku. 5. Bělorusko nemá pro Rusko velký ekonomický význam, ale z hlediska bezpečnosti, a ještě více z vojenského hlediska, je Bělorusko naprosto nepostradatelná země pro bezpečnost Ruska. Tento poslední bod je třeba objasnit. Nejen, že se Bělorusko nachází na strategicky klíčovém místě, běloruské ozbrojené síly jsou velmi dobře vycvičené a vybavené (nedají se srovnat s ukrajinskými vojenskými složkami), a představují pro Kreml velký vojenský přínos. V Bělorusku jsou také rozmístěny ruské vojenské síly. Také je nutno dodat, že kontakty mezi běloruskou a ruskou armádou jsou velmi přátelské a velmi hluboké. Pokud by měla aliance NATO převzít velení nad Běloruskem, byl by to pro Rusko skutečně velký problém (s nímž by se Rusko sice vypořádalo, ale vyžadovalo by to zásadní přehodnocení hrozby ze Západu). Kam to povede? Zdá se mi, že pokud Putin udělá „víceméně to stejné“, Rusko bude riskovat ztrátu Běloruska, což by byla v této době, kdy se ukrajinský Banderastán rozpadá, opravdu strašná hanba. V současné době musí Rusko zabránit šíření „ukrajinské infekce“ a zároveň se připravovat na dobu po Lukašenkovi (než bude příliš pozdě). Lukašenko samozřejmě jen tak neodstoupí, takže Rusko musí najít vhodný nástroj, jak ho k tomu donutit. Osobně stále věřím tomu, že úplné opětovné přičlenění Běloruska k Rusku by nejen vyřešilo „běloruský problém“, ale také by to vyřešilo „Lukašenkův problém“. Jsem si jistý tím, že Rusko má v Bělorusku více než dostatečný vliv a zdroje, aby si vynutilo tyto změny. Ano, bylo by to obtížné i nebezpečné, ale pokud k tomu nedojde, mohlo by to vést k mnohem horšímu výsledku. Rusko musí jednat. Rychle a rozhodně.   Původní článek Putin and Russia are facing a very serious crisis in Belarus vyšel 12. srpna na ICH. Český překlad je převzat z webu Zvedavec.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-21 10:39:21

Podnikáme skok důvěry. Letíme

Něco se děje, ale co? Je kolem nás stále víc věcí a jevů, které nemají precedens. Nevíme, co si o nich máme myslet. Například digitálně stimulovaná nuda našich dětí, které nechtějí číst. Nebo návyk na přístroje. O koronavirové krizi nemluvě. Přátelé se vsadili s Ernestem Hemingwayem, že nenapíše povídku o šesti slovech. Prohráli, protože klasik napsal: „Na prodej: Kojenecké botičky. Nikdy nenošené.“ Domníváte se, že tato emocionální bomba otřese všemi, kdo si ji přečtou, stejně? Vůbec ne. Rozvibruje neurony těm, kteří mají mozek naučený soustředit pozornost a zapojit současně aktuální zrakový vjem s jazykovými kompetencemi, pamětí, emocionalitou, znakovými asociacemi i motorikou. Tuto schopnost mají lidé ani ne šest tisíc let, tedy krátký okamžik své evoluce. Souvisí s čtecí dráhou a lidstvo za ni vděčí neuroplasticitě mozku.  Americká výzkumnice Maryanne Wolfová v knize Čtenáři, vrať se o tom píše: „Co se řeči týče, vrozený stav pomáhá rozvíjet lidská potřeba komunikace, a to po celém světě v téměř univerzální podobě. Proto se malé dítě, umístěné do jakéhokoli typického jazykového prostředí, dokáže naučit mluvit prakticky bez instrukcí. To je úžasná věc. O nováčcích, jakým je čtení, totéž říci nelze. Samozřejmě existují geny, které umožňují základní schopnosti, jako je řeč či zrak, jež se dokážou přeformovat ve čtecí dráhy, ale tyto geny samy o sobě schopnost číst nezaručují. My lidé se to musíme naučit sami. To znamená, že potřebujeme být obklopeni prostředím, které nám pomůže rozvinout a propojit složitý soubor základních i složitějších procesů, aby si každý mladý mozek dokázal vytvořit svoji zcela novou čtecí dráhu.“ Mluvení o čtení V posledních dvou třech desetiletích se ve veřejném diskurzu potkávají stále častěji pojmy nový analfabetismus a digitální gramotnost. První z nich popisuje skutečnost, že ve vyspělých zemích přibývá lidí, kteří nejsou s to odpovídajícím způsobem číst a psát. Druhý pojem charakterizuje připravenost populace komunikovat prostřednictvím nejrůznějších zařízení fungujících na digitálním principu. Zatímco analfabetismus se šíří především v mladších generacích, neschopnost pracovat s počítačem či mobilním telefonem bývá typická pro seniory. Tento stav způsobuje spolu s mnoha dalšími faktory ztížení mezigenerační komunikace a směřuje k tomu, že životní prostředí různých věkových skupin se vzájemně izoluje a vytrácí se mezigenerační solidarita. Jde o symptomy civilizačního zlomu. Na jedné straně jsme si jistí, že se ocitáme uprostřed bezprecedentní změny paradigmatu, na straně druhé postrádáme schopnosti a nástroje, jimiž bychom zachytili, co se s námi děje. Intuitivně kolem sebe hmatáme jako slepci ve sklepě a učíme se po hmatu rozeznávat, do čeho bychom neměli narazit nebo co nás naopak pomůže zorientovat a vyvést na světlo. Tušíme, že digitální prostředí zasáhne do naší fylogeneze, ale nevíme jak.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Čtení jako schopnost získaná během historického vývoje patří k nejkřehčím složkám naší civilizační výbavy, a je proto logické, že se pozornost výzkumníků i učitelů a rodičů soustřeďuje sem. Rychlost získávání a kvalita využití našich znalostí bezprostředně souvisí se čtením a je na něm závislá.  Ale pozor! Slovem čtení v tomto slova smyslu není míněno prosté rozpoznávání písmen nebo porozumění ikonám. Proto se volí v současné době stále častěji termín hluboké čtení. Obvykle citovaná studie publikovaná v International Journal of Business Administration definuje hluboké čtení jako pomalé, vytvářející představy, bohaté na smyslové vjemy, emocionální a morální komplexitu. K hlubokému čtení dochází, pokud je jazyk textu nasycen detaily, narážkami, metaforami, což aktivuje stejná mozková centra, jako kdyby čtenář příběh skutečně prožíval. S tím souvisí probuzení a zvyšování empatie, současně se rozvíjejí schopnosti analýzy. Lehkým čtením se míní pouhé porozumění slovům, jak je nacházíme většinou na online blozích nebo zpravodajských webech na internetu. Mezi oběma jmenovanými způsoby konzumace textu je asi takový rozdíl jako mezi informací a znalostí.  Kdo za to může Maryanne Wolfová ve zmíněné knize píše: „Konkrétně Národní hodnocení úrovně (NAEP) přineslo informaci, že celé dvě třetiny amerických dětí ve čtvrtých třídách nejsou ve čtení dostatečně ‚zdatné‘, a to znamená, že nečtou plynule ani s dostatečnou úrovní porozumění. Ještě střízlivě vyjádřeno, pouhá jedna třetina amerických dětí jednadvacátého století umí číst dostatečně rychle a uspokojivě chápe čtený text, to vše ve věku klíčovém pro jejich další učení. Čtvrtá třída představuje Maginotovu linii mezi učením se číst a učením se používat čtení jako nástroj myšlení a učení.“ Dále autorka konstatuje, že v případě afroamerických a latinoamerických dětí se jedná o polovinu, která v tomto věku nezvládá ani základní úroveň, a že věznice napříč Spojenými státy plánují počet lůžek na základě statistik o výkonech žáků třetích a čtvrtých tříd ve čtení. Nedostatečná gramotnost zraje k sociálnímu vytěsnění a odtud je ke kriminalitě jen krůček. Za nejdůležitější příčinu špatného stavu považují odborníci malou pozornost věnovanou rozvoji dětí v prvních letech života. „První momenty mého ideálního života čtenáře začínají s malým dítětem na klíně milované osoby, kde se choulí v její náruči a sdílí doteky, pohled na knihu a zážitek, že mu někdo čte,“ svěřuje se Wolfová. Předpoklady, které ukotvují ranou zkušenost, jsou tělesnost, předmětnost a opakování. A autorka cituje větu jednoho svého kolegy: „Digitální stránka je podvod. Doopravdy tu žádná stránka není.“ Dá se však všudypřítomným výzvám digitální éry účinně čelit? Pražský neurolog Martin Stránský k tomu říká: „U obou způsobů (monitor versus kniha, pozn. autora) hrají roli oči, paměť a centra řeči. Mozek však integruje čtenou informaci mnohem lépe, pokud člověk něco fyzicky drží v ruce, než když čte z počítače. Mozek se totiž přirozenou cestou učí lépe z papíru než z počítačového zdroje. Posouvání textu skrolováním je totiž pro něj nepřirozený způsob čtení. Otáčení stránek rozděluje text do hmatatelných částí, což nám pomáhá zpracovat informace do hmatatelnějších kusů pro pochopení či zapamatování.“ Současně připomíná, že americká Akademie pediatrie vydala oficiální stanovisko, že žádné dítě do 8 let by nemělo mít obrazovku v rukou a ve škole by se na ni mělo dívat maximálně dvě hodiny. V této souvislosti věnuji vzpomínku bývalému ministru školství Marcelu Chládkovi, který chtěl, aby každé dítě dostalo ve škole tablet.  Nový člověk Je-li dosud se rozvíjející dětský mozek vystaven příliš brzy a dlouho vlivu digitálního média s jeho četnými vychytávkami, hypertextem, obrázky a třeba videy, vyvine se u něj typ pozornosti připomínající lučního koníka. Rychlé odpoutávání a přenášení pozornosti ve vleku nových a nových podnětů ovlivňuje paměť, která je pak méně trvalá a spolehlivá. Vědomosti se v mozku neukládají, a proto je pak v dospělejším věku člověk odkázán trvale na externí zdroje, jako jsou Google, Facebook nebo Instagram. Pokud se v mozku do desíti let nestihne vytvořit čtecí dráha, vznikne po digitální masáži nový člověk, jehož facelift tu celá tisíciletí nebyl. Literatura mu chybět nebude. Dospívá tak nejen u nás generace, která neví, že neví. Žije totiž v přesvědčení, že nic si nemusí pamatovat, protože si všechno může dohledat. Tato odkázanost na vnější prostředí z občana dělá ideální předmět k manipulování. Jestliže subjekt nedisponuje dostatečnou platformou vlastních znalostí a názorů, není schopen vyvozovat analogie mezi tím, s čím se setkává poprvé, a tím, co o světě už ví. Jeho ovlivnitelnost sociálním tlakem se prudce zvyšuje. Není divu, že to u mnohých sociálních vědců vzbuzuje obavy o osud demokracie, jak ji známe dosud.  Skok důvěry Nebo je to všechno jinak a jsme v situaci, kdy se nadechujeme a odrážíme k velkému skoku důvěry? Tímto termínem označuje americká ekonomka Rachel Botsmanová „situaci, kdy se rozhodneme podstoupit riziko a udělat něco nového nebo vykonat něco diametrálně odlišně“. Typickou takovou situací v dějinách je podle ní chvíle, kdy se člověk rozhodl důvěřovat páře a přesedl z koňského povozu na vlak, nebo vyměnil vizuální peníze za kreditní kartu. Něco podobného nás čeká při přesednutí z auta do samořídicího auta. A tento poměrně malý skok důvěry jako by předznamenával naše konečné a totální odevzdání se do rukou digitální externality.  {/mprestriction} 

Čas načtení: 2020-04-16 05:11:01

Maryanne Wolfová: Čtenáři, vrať se. Mozek a čtení v digitálním světě (ukázka z knihy)

Spolu s rozšiřováním digitálních technologií se v posledních třiceti letech proměnil způsob, jakým konzumujeme média, včetně toho nejstaršího: textu. Dnes se čtení přelévá z platformy na platformu, mezi internetovým prohlížečem a e-knihou, odehrává se především na obrazovkách a stimuluje mozek úplně jiným způsobem než soustředěná četba papírových knih nebo novin. Řada odborníků i laiků se obává důsledků, jaké budou nová média mít na naše intelektuální a kognitivní schopnosti. Neuroložka a odbornice na proces čtení Maryanne Wolfová v knize Čtenáři, vrať se shrnuje dosavadní vědecké poznání o vlivu digitálních médií na proces čtení a lidský mozek. Nová média nechápe jako ohrožení, nýbrž jako výzvu: už tu s námi jsou, takže se s nimi musíme naučit zacházet tak, aby nám dobře sloužila.   Ukázka z knihy:   DOPIS SEDMÝ   Není nic, čemu by věda nedokázala pomoct. Rodiče i učitelé musejí lépe pochopit, jak se čtením mění mozek dítěte. […] Jsem přesvědčen, že zvýšené povědomí o čtecí dráze mozku učitelům jejich úkol velice usnadní. – Stanislas Dehaene   A co si odnášíme od Dr. Seusse? Samozřejmě radost z hravých slov a obrázků, ale také ty nejlepší a nejlidštější hodnoty, které chce každý z nás mít: kuráž, odhodlání, toleranci, úctu k zemi, náznak bojového ducha, umění ocenit představivost.             Proto na čtení v raném věku záleží. –Michael Dirda   Milí čtenáři, děti ve věku pěti až deseti let se po celém světě začínají učit číst a začíná pro ně největší čtenářské dobrodružství jejich mladého života. Trefně to popsal William James: „Děti, které se učí číst […] se rozletí do úplně nových světů tak snadno jako ptáčata,“ a jejich první zastávka bude v Dinotopii, Narnii nebo v Bradavicích. Cestou se budou muset utkat s mnoha podivnými stvořeními, od draků po tyrany, objeví různé druhy „jiných lidí“, budou upadat do mdlob ze svých hrdinů nebo přísahat, že nikdy v životě do mdlob neupadnou. Ale hlavně opustí svůj psací stůl, křeslo nebo postel a zjistí, kým vším se samy mohou stát. Jak napsal Billy Collins ve své krásné básni „On Turning Ten“ (Jak se stát desetiletým), ve čtyřech letech byl arabským kouzelníkem, v sedmi odvážným vojákem a v devíti z něj byl princ.             Ovšem pro příliš mnoho dětí nic z toho neplatí. Pro ně znamená projít dveřmi mateřské školy začátek neustále se vracející noční můry, kterou skoro nikdo jiný nevidí. Podle toho, jaký scénář jim život přichystal, budou mít děti šanci na svůj vlastní, nepolapitelný americký sen, nebo ne, s dalekosáhlými důsledky pro celou společnost.             Každý národní i mezinárodní žebříček výkonů ve čtení ukazuje, že navzdory veškerému bohatství země americké děti ve velkém zaostávají a vedou si podstatně hůř než děti ze západních i východních zemí. Nemůžeme ignorovat, co to věstí pro naši zemi. Jsou věci, které musíme znát, ať už máme vlastní děti, nebo ne, a týkají se hlavně toho, co každý z nás může udělat pro to, abychom napravili potenciál dětí této země.             Konkrétně Národní hodnocení úrovně vzdělávání (NAEP) přineslo informaci, že celé dvě třetiny amerických dětí ve čtvrtých třídách nejsou ve čtení dostatečně „zdatné“, to znamená, že nečtou plynule ani s dostatečnou úrovní porozumění. Ještě střízlivěji vyjádřeno, pouhá jedna třetina amerických dětí jednadvacátého století umí číst dostatečně rychle a uspokojivě chápe čtený text, to vše ve věku klíčovém pro jejich další učení. Čtvrtá třída představuje Maginotovu linii mezi učením se číst a učením se používat čtení jako nástroj myšlení a učení.             A co je ještě mnohem horší, téměř polovina afroamerických nebo latinoamerických dětí neumí ve čtvrté třídě číst ani na základní úrovni, natož aby se dalo mluvit o nějaké „zdatnosti“. To znamená, že nedokážou dostatečně dekódovat a pochopit čtený text, což následně ovlivňuje téměř vše, co by se dál měly učit, včetně matematiky a dalších předmětů. Čtvrtá třída, tedy věk devět až deset let, je pro mě „černá díra amerického vzdělávání“, protože jestli se děti v tomto období nenaučí plynule číst, pro všechny vzdělávací účely jako by zmizely. Řada z těchto dětí skutečně ze vzdělávacího systému postupně odpadá a existuje jen mizivá šance, že v dospělosti dosáhnou svého amerického snu.             Věznice napříč Spojenými státy tohle dobře znají – řada z nich projektuje budoucí počet lůžek na základě statistik o výkonech žáků třetích a čtvrtých tříd ve čtení. Jak napsala bývalá výkonná ředitelka a filantropka CinthiaColettiová, vztah mezi úrovní čtení ve čtvrté třídě a nedokončeným vzděláním je trpká a velice významná skutečnost. Snaží se prosadit myšlenku, že pokud tak velký počet dětí nepodává ve škole dostatečný výkon, Amerika si nemůže udržet vedoucí ekonomickou pozici ve světě. Rada pro mezinárodní vztahy závěry Colettiové podpořila ve své zprávě, kde bez jakýchkoli nejasností uvedla: „Rozsáhlé části nevzdělané populace ničí schopnost Spojených států fyzicky se bránit, chránit svoje informace, diplomaticky vyjednávat a podporovat růst hospodářství.“             Jedině vysoká úroveň čtení zajistí, aby jednotlivci mohli rozvíjet a uplatňovat sofistikované čtenářské dovednosti, díky kterým lze udržet intelektuální, sociální, fyzické i ekonomické zdraví Spojených států. Více než dvě třetiny budoucích amerických občanů jsou zcela bez šance.   Kde začít?   Prvních pět let života těchto dětí ani zdaleka nepřipomíná ideální život, jak jsem ho popsala v předchozím dopise. Už mě unavuje citovat staré i nové studie dokládající víc než třicet milionů slov, která děti z chudých rodin ve svém prostřední nikdy neuslyší, nebo počet knih či tiskovin, jež neuvidí a které jim do věku čtyř pěti let nikdo nepřečte. Peníze mají v raném jazykovém a kognitivním rozvoji dětí doslova hlavní slovo, jak ukázala rozsáhlá analýza ekonoma Jamese Heckmana a jeho týmu z Chicagské univerzity. Zjednodušeně řečeno, peníze, které do dítěte investujeme v průběhu prvních let jeho života, mají vyšší návratnost než peníze investované kdykoli jindy. Závěry všech možných typů výzkumu na téma vývoje dítěte nelze pochopit lepším způsobem: společnost musí začít investovat do komplexnějších předškolních vzdělávacích programů, do většího počtu vysoce kvalifikovaných odborníků a jejich zapojení ještě předtím, než se první velké mezery v jazyce a učení natrvalo usadí v životě milionů dětí.             Varování: jazykovědkyně z Pedagogické fakulty Harvardovy univerzity Nonie Lesauxová odmítá výraz mezera, protože naznačuje, že to jediné, co musíme udělat, je nějak ji vyplnit a naše práce tím končí. Má pravdu. Většina dětí, které v prvních pěti letech života nedostanou kvalitní péči, v dalších pěti letech nepodává dostatečné výkony, a pak v dalších, a nakonec nedisponuje dostatečnými prostředky po zbytek života. Tedy pokud celou rovnici neopravíme: musíme změnit náš přístup k dětem od narození do pěti let, první dva tisíce dnů života, kdy se pokládají základy čtecí dráhy mozku, jak jsme si řekli už dříve. Musíme znovu promyslet, jak má vypadat doba od mateřské školy po pátou třídu, tedy další dva tisíce dní. V tomto období, což je hlavní téma tohoto dopisu, se děti učí číst a myslet způsobem, který staví základy pro zbytek jejich života. Během těchto let formálně přebírá štafetový kolík škola, a pokud chceme, aby naše děti dosáhly svého potenciálu coby platní členové společnosti, musíme v ní investovat do tří oblastí: všestranné průběžné hodnocení od samého počátku, vynikající a odborně vystavěné metody výuky a koordinované úsilí všech pedagogů o rozvíjení čtenářských a jazykových dovedností na všech stupních. Každá z těchto oblastí vyžaduje jinou formu investice.   Investice do raného a průběžného hodnocení studentů   Z mateřských škol přicházejí menší i větší děti všech schopností, jazyků, dialektů i kultur. Škola má v první řadě za úkol zjistit, kdo je připraven se učit, kdo ne a co je s tím potřeba udělat. Škola musí být od prvního dne připravena pomoct dětem, jimž se nedostalo kvalitní předškolní přípravy, a které tím pádem můžou být pozadu s rozvojem jazykových schopností a dalších předstupňů čtení. Od druhého dne musejí učitelé znát silné a slabé stránky dětí, které naopak měly kvalitní předškolní přípravu, a než se s nimi pustí do formální výuky čtení, měli by se na tyto stránky zaměřit. Všichni, kdo jsou zapojeni do výuky, by měli znát důležité poznatky z nových i zavedených starších výzkumů, které zatím v mnoha školách nejsou ani dobře známé, ani zavedené do praxe.             Ustálené postupy pro první dva dny školy by mohla změnit velmi zajímavá nová studie. Moje současné i bývalé studentky doktorského programu Ola Ozernov-Palchiková a Elizabeth Nortonová společně s Johnem Gabrielim a jeho kolegy z McGovernova institutu pro výzkum mozku při Massachusettském technologickém institutu a Nadine Gaabovou z Bostonské dětské nemocnice právě dokončili jednu z nejrozsáhlejších studií na téma predikce čtenářských schopností. Tento typ studií nám pomáhá předpovědět, kdo a proč si povede dobře v důležitých předmětech, jako je čtení a matematika, a kdo bude potřebovat pomocnou ruku.             Naše skupina studovala více než tisíc předškoláků vyrůstajících v různých ekonomických prostředích po celé Nové Anglii. Každé z dětí prošlo velkou baterií pedagogických testů. Výsledky vyzdvihly dvě skutečnosti, jednu nijak překvapivou a druhou s transformačním potenciálem. Za prvé, americké děti přicházejí do škol s podstatnými kognitivními a jazykovými rozdíly, to není žádné překvapení. Za druhé, tyto rozdíly spadají do samostatných skupin, které předvídají, jak si děti později ve škole povedou ve čtení. Něco takového by mohlo mít vliv na životní dráhu mnoha dětí.             Z výsledků studie konkrétně vyplynulo šest vývojových profilů, které můžou rodičům i učitelům pomoct pochopit, jaké přesně jsou potřeby konkrétního dítěte a jak každého z nich od začátku co nejlépe naučit číst. Dva profily platí na děti, které jsou buď průměrné, nebo nadprůměrné a k dobrému výkonu jim stačí kvalitní výuka. Děti z další skupiny mají problém s písmeny a zvuky a je možné, že pocházejí z prostředí, kde se příliš nesetkávaly s abecedou nebo anglickou literaturou. Tyto problémy lze celkem snadno napravit. Ovšem je možné, že některé děti z této skupiny vykazují vzácnější potíže související se zrakem a je potřeba dalších testů.             Tři z profilů zahrnují děti, o nichž předem víme, že budou diagnostikovány s nějakou formou poruchy čtení nebo dyslexie. Uspořádání mozku, které pro děti s dyslexií představuje zásadní výhodu v pozdějším věku — v oblastech jako umění, architektura, rozpoznání vystupujících vzorů, například v radiologii nebo finanční sféře, či podnikání —, je pro ně v prvních letech života velkou nevýhodou. Pro ty z nás, kdo studujeme dyslexii, existuje jen málo důležitějších objevů než ten, který nám umožňuje tuto poruchu předpovědět dříve, než musí dítě začít snášet každodenní potupné selhávání před učiteli, vrstevníky a rodiči. Pro šestileté děti není nic horšího, než když si začne myslet, že je hloupé, protože všichni až na něj umějí číst, ať už má jeho porucha biologický, či environmentální důvod, nebo v některých případech obojí.             Včasným posouzením dětí, které se potýkají se čtením, můžeme předejít emočním troskám, v nichž se často ocitají při svých prvních zkušenostech s knihou. V průběhu celého procesu také ušetříme společnosti obrovské sumy peněz, jež by jinak vynaložila na lůžka ve věznicích, a také tím, že když u dětí s dyslexií udržíme čtenářského ducha, můžou se z nich v budoucnu stát nejtvořivější členové společnosti a úspěšní podnikatelé.             Kritickým bodem je v tuto chvíli fakt, že stojíme na prahu možnosti předpovědět vysoce specifické životní dráhy mladých čtenářů ještě dříve, než se čtením vůbec začnou. Na vylepšení testové baterie i profilů už pracuje i další skupina vědců z Lékařské fakulty Kalifornské univerzity v San Francisku, vedená Fumiko Hoeftovou a Marií Luisou Gorno-Tempiniovou. Kvalifikovaní pedagogové by však i za stávajících informací měli dokázat předejít některým problémům se čtením, jiné zlepšit a posloužit jako raná intenzivní intervence pro děti s vysokým rizikem rozvoje dyslexie. Při učení se číst není nic důležitějšího než co nejranější počátek systematické a cílené intervence.             Tento výzkum pomůže všem dětem, nejen těm, které mají viditelnější problémy s učením. Baterie prediktivních testů také ukázala v tomto věku ohromnou vývojovou variabilitu ve skupině spíše typicky se rozvíjejících dětí. Některé děti, obzvlášť chlapci, nevykazují žádné zjevné oblasti, v nichž by podávaly slabší výkon, prostě jen ještě nejsou připraveny. Abychom tuto skupinu plně pochopili, je nutné podrobnější hodnocení, protože je třeba vyloučit možné skryté slabiny. V některých případech je také nutné rozumnější očekávání z naší strany. Vedení škol je příliš často pod takovým tlakem, aby jejich žáci podávali v pozdějších ročnících dobré výkony ve veřejně sledovaných státních testech, že nutí učitele, aby s výukou čtení začínali stále dřív a stalo se součástí kurikula mateřských škol. Pediatrická neuroložka z Nemocnice Johnse Hopkinse Martha Dencklaová vehementně argumentuje, že pokud budeme děti nutit číst ještě před koncem mateřské školy, můžeme způsobit víc poruch čtení, než kolika předejdeme.             Britská neurovědkyně zabývající se čtením Usha Goswamiová tyto závěry potvrdila studií čtecích praktik v Evropě a stanovila, kdy by se v ideálním případě mělo začít s výukou čtení. Zjistila, že v zemích, kde děti se čtením začínají později, probíhá jeho další rozvoj s menšími potížemi. Jinými slovy, v evropských zemích, kde s výukou čtení začínají v první třídě, se mu děti naučily s větší lehkostí než tam, kde začínají o rok dřív.             Tyto výsledky jsou nepochybně zkreslené, protože jazyky zemí, které zavádějí výuku čtení o rok později než v USA, mají pravidelnější pravopis. Každopádně existují řádné fyziologické i behaviorální důvody, proč některé děti ve školce jednoduše nejsou dostatečně vyvinuté. Podstatné je, že strach z výsledků státních testů žáků třetích tříd ve Spojených státech by neměl být důvodem pro rozhodnutí, kdy se ve všech mateřských školách začne vyučovat čtení. Některé děti nutí ke čtení příliš nekompromisně a příliš brzy, kdy ještě nejsou po vývojové stránce připravené. Některé děti umějí dobře číst ještě před koncem mateřské školy, nebo dokonce aniž do ní kdy chodily. Jiné jsou v první třídě základní školy se všemi ostatními dětmi vystaveny „intervenci du jour“, která je ovšem pro jejich konkrétní profil žáka zcela nevhodná. Naší nejlepší obranou proti až příliš častým a běžným chybám, jež narušují vývoj dítěte, jsou jednak citliví a kvalifikovaní učitelé, dále vynikající prediktivní nástroje a nakonec cílená intervence založená na průkazných informacích.             Investice do učitelů   Naše společnost posledních padesát let postupně přenechává učitelům, pravděpodobně svým nejidealističtějším členům, k řešení všechny neduhy, které sama neumí vyřešit, zejména zhoubný vliv chudoby a stresového prostředí na raný vývoj dítěte. Každá škola by měla povinně zhlédnout dokument The Raising of America (Vychováváme Ameriku) filmařky Christine Herbes-Sommersové, jenž přináší upřímný a trpký obraz toho, jak tento vliv přetrvává po celý život. Nicméně většinu učitelů dostatečně nepřipraví ani studium, ani následný profesní vývoj, aby dokázali tváří v tvář obstát stále se rozšiřující škále problémů, které je čekají ve školních třídách – od narůstajícího počtu potíží s pozorností a učením přes specifické potřeby zvyšujícího se počtu dvojjazyčných či vícejazyčných žáků až po využití technologií při výuce.             Umět v dnešní době představit různým dětem čtení, není snadný úkol. Je to složitý soubor znalostí, za něž by se nemusel stydět inženýr, raketový vědec ani svatý. Dnešní učitelé musejí být vybaveni novými znalostmi, zejména o čtecí schopnosti mozku a jak na jejím základě učit kantory i děti. Jak zdůrazňuje Stanislas Dehaene, vše, co víme o čtecí dráze mozku, může pomoct učitelům pochopit výhody různých forem výuky čtení. A nakonec tím můžeme překonat i jednu z nejnekompromisnějších debat ohledně výukových metody, takzvanou válku o čtení.             (…)   Maryanne Wolfová vystudovala psychologii a pedagogiku na Harvardu. Zaměřuje se na neuro-vědy, především na zkoumání procesu čtení a dyslexie. Na toto téma napsala několik knih, z nichž nejznámější je bestseller Proust and the Squid (Proust a oliheň, 2007) o důležitosti čtení pro lidský mozek a evoluci lidské inteligence. Její zatím poslední kniha, soubor dopisů Čtenáři, vrať se. Mozek a čtení v digitálním světě, vyšla v roce 2018. Přeložila Romana Hegedüsová, nakladatelství Host, Brno, 2020, 1. vydání, brož., 264 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-31 05:07:35

Nelze přijmout zdravotnický absolutismus

Vyslovit větu uvedenou v titulku je značně rizikové. Jsme si toho vědomi. Autoři takového výroku se téměř automaticky dostávají mezi „popírače“, mezi ty, kteří bezohledně a nezodpovědně popírají nebezpečí dnešní epidemie.  Pro některé zvlášť nepřející se tím téměř dostáváme mezi popírače holokaustu, což je téma, v němž bývá slovo popírač nejčastěji používáno. Žádné „popíračství“, či mírněji řečeno, žádná bagatelizace nebezpečí koronavirové pandemie v tomto našem výroku obsažena není. Je tím připomínáno pouze to, co každý z nás ve svém životě opakovaně dělá – vybírá si mezi dvěma zly (či – pozitivně – mezi dvěma příležitostmi). Nechceme karikovat tento problém parafrází známého výroku, že válka je tak vážná věc, že se nesmí ponechat generálům a že se proto epidemie – ze stejného důvodu – nesmí ponechat doktorům. Tento výrok však podstatu problému do jisté míry vystihuje. Nesmí zvítězit jeden, byť odborný postoj. Pro zdravotnický či medicínský absolutismus, který občas prezentují i někteří naši vládní politikové, je nejlepší všechno zastavit, zakázat, uvrhnout do absolutní karantény, což je – při všem, co o nemoci Covid-19 víme – naprosto nepřijatelné. Koronavir způsobující tuto nemoc je jistě nebezpečný a vyvolává mnoho lidských tragédií a vede k velkému množství zemřelých, ale relativní nebezpečnost tohoto koronaviru – ve srovnání s řadou dalších nemocí a zdravotních rizik pro obyvatele naší země i celé planety – není mimořádně vysoká. To vyslovit mohou někteří považovat za nezodpovědný výrok. Nevymysleli jsme si ho však my sami. Čteme spousty velmi kvalitních medicínských hodnocení „relativní nebezpečnosti“ této choroby, můžeme jmenovat například práce prof. Ioannidise ze Stanfordské university nebo dr. Katze z Yaleu, ale zůstaňme doma, nejde o soutěž v naší sečtělosti. Jeden z našich špičkových doktorů, prof. Pavel Kolář, říká ve svém článku (na Seznam.cz) například to, že „ve věkové skupině do 65 let má toto onemocnění přibližně stejnou úmrtnost jako chřipka“ a že mladší lidé s touto diagnózou ani nemusí chodit k lékaři – měli by se léčit běžnými prostředky sami doma. Uvádí dále i to, že „98 procent z tisíce mrtvých v Itálii byli lidé starší 67 let s onemocněním plic, srdce, vysokým krevním tlakem či cukrovkou“. Z toho samozřejmě neplyne, že by právě teď museli zemřít. (Dodáváme, že Itálie má dlouhodobě trojnásobný výskyt plicních onemocnění než zbytek Evropy.) Nejde jen o Itálii. Institut preventivní medicíny při universitě v Bernu udělal velkou studii epidemie v čínské provincii Hubei (kde je město Wuchan) za období leden-únor 2020 a dospěl k následujícím číslům: smrtnost Covidu-19 je ve věkovém rozmezí 0–9 let 0,01 procenta, v rozmezí 10–19 let 0,02 procenta, v rozmezí 20 –29 let 0,09 procenta, pro 30leté 0,18 procenta, pro 40leté 0,4 procenta, pro 50leté 1,3 procenta, ve věkovém rozmezí 60–69 let 4,6 procenta, v letech 70–79 věku 9,8 procenta a pro starší 80 let 18 procent. To nejsou čísla, nad kterými bychom se mohli radovat, ale významnou výpověď o relativní nebezpečnosti poskytují. Téměř neuvěřitelným se nám zdá být i to, že se u nás podle oficiálních statistik do dnešního dne uzdravilo jen 11 lidí, zatímco „na celém světě je již téměř 100 tisíc uzdravených případů, a to pouze těch oficiálně zjištěných, protože těch, kteří se z nemoci uzdravili, je mnohem více“, říkal před několika dny prof. Kolář. Jistě je možné vybírat i jiná data (a i my je známe), ale všeobecný pocit ve veřejnosti je díky politikům a médiím úplně jiný. Pandemie koronaviru ukázala velmi nebezpečnou sílu působení médií (navíc online médií, fungujících 24 hodin denně) na straně jedné a akčních, pobyt na televizní obrazovce maximalizujících politiků na straně druhé. Smí tato pandemie díky mimořádné „propagaci“ této nemoci médii a politiky zastavit aktivity miliard lidí a tím i fungování ekonomiky celého světa? Možná stojí za to doplnit širší kontext podle velmi spolehlivého serveru Worldometers.info. Do dnešního dne v letošním roce ve světě zemřelo: - 117 761 lidí na sezónní chřipku; - 237 608 lidí v důsledku malárie; - 407 222 lidí na komplikace způsobené HIV/AIDS; - 327 002 lidí při automobilových nehodách; - 1 989 528 lidí na obtíže způsobené rakovinou; - 1 841 315 dětí do pěti let; - 74 875 matek při porodu; - 259 767 lidí spáchalo sebevraždu. Je to daleko více než kolik je obětí koronaviru Sars-Co-2. Totálně zastavit aktivity miliard lidí by bylo to možné, kdyby dnešní trade-off, ono „něco za něco“, bylo apriorně jednoznačně odmítnuto výrokem, že žádný trade-off v případě Covid-19 neexistuje, což je předpoklad neobhajitelný. To není „popírání“, to je debata o velikosti ceny za ten či onen restriktivní zásah. Zásadně odmítáme názor, že o tuto cenu v této chvíli nejde. My, ekonomové, neakceptujeme nespecifikovaný či nestrukturovaný princip předběžné opatrnosti (protože ten může „obhájit“ či ospravedlnit cokoli) a trváme na svém klíčovém přístupu, kterým je cost-benefit analysis, neboli porovnávání nákladů a výnosů (či efektů). Musí být používán vždy. Zásadně odmítáme nezodpovědné výzvy k masovému zastavování práce českých podniků a firem. Zásadně odmítáme masové omezování lidské svobody zneužíváním dat mobilních telefonů či platebních karet (či navigací v autech atd.), o tzv. chytré karanténě prof. Prymuly radši ani nemluvme. Nedovedeme si představit, jak citlivě bude ten či onen úředník zacházet s těmito osobními daty, jak budou skladována, v jakém časovém horizontu vymazávána a jak demokraticky bude probíhat jejich využívání. Tím jenom připomínáme a opakujeme náš 15 let starý názor, který jsme vyslovovali proti extenzivnímu používání policejních odposlechů. Argument, že kdo nemá co skrývat, nemá proti tomu protestovat, není ve svobodné společnosti přijatelný. (Přiznáváme, že to je většinový, nikoli jednomyslný názor našeho pracovního kolektivu.) Zásadně odmítáme výhružky úřadů kvůli tomu, že lidé jdou do parku nebo do přípražského lesa. Stále dokola opakované heslo „musí se udělat všechno k zastavení viru“ je nesmírně nebezpečným propagandistickým nástrojem k průlomovému omezování lidské svobody. Prioritou musí být maximální udržení chodu ekonomiky, neboť ten je předpokladem dlouhodobé možnosti zajišťovat na patřičné úrovni ochranu lidského zdraví. Je nezbytně nutné odpovědně vážit protikladné cíle a jako výsledek nalézt a zvolit optimální bod jejich kombinace. Zajištění chodu hospodářství je předpokladem udržení dnešní (nebo dnešní podobné) životní úrovně a dnešních nároků moderní „nárokové společnosti“, v níž nárok předbíhá vytvoření předpokladů pro možnost jeho uspokojení. Nebo nám část dnešních politiků (a mediálních mágů) chce říci, že je společnost naše (i společnost celého dnešního vyspělého světa) připravena na snížení těchto nároků? Nebo snad tito lidé spoléhají na to, že se nároky sníží u někoho jiného než u nich samotných? Vraťme se k nadpisu této části. Absolutismus názorů jedné skupiny politiků či jedné odborné profese je nepřijatelný. Různými omezeními a různými karanténami se bojovat s koronavirem jistě může a do jisté míry i má, ale vždy je třeba znát cenu, kterou za to platíme. Klesne-li ekonomika o 2dvě procent, o 20 procent, nebo o 40 procent (kdy již budou zásadně ohroženy životy milionů lidí a jejich rodin) je veliký rozdíl. Trade-off jak u každého z nás, tak v celé společnosti vždy existuje. Doufáme, že si je toho naše vláda alespoň přibližně vědoma. Byli jsme první, kdo řekl, že ekonomika může klesnout o 15–20 procent a máme jenom strach, abychom nebyli příliš optimističtí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-23 10:37:00

Metro C čeká výluka: Stanice, náhradní doprava a do kdy potrvá

Cestující využívající pražské metro budou muset tento víkend počítat s významnými omezeními. Dopravní podnik hl. m. Prahy (DPP) oznámil, že kvůli nezbytným opravám kolejí dojde k dočasnému přerušení obousměrného provozu na klíčovém úseku linky metra C mezi stanicemi I. P. Pavlova a Nádraží Holešovice. Metro C tak nepojede ani ze stanice Hlavní nádraží. Výluka na trase metra C začne v sobotu 24. února 2024 a potrvá až do neděle 25. února 2024 po celou dobu provozu.

Čas načtení: 2024-02-23 12:43:00

Metro C čeká výluka: Kdy a kde vyjede náhradní doprava?

Cestující využívající pražské metro budou muset tento víkend počítat s významnými omezeními. Dopravní podnik hl. m. Prahy (DPP) oznámil, že kvůli nezbytným opravám kolejí dojde k dočasnému přerušení obousměrného provozu na klíčovém úseku linky metra C mezi stanicemi I. P. Pavlova a Nádraží Holešovice. Metro C tak nepojede ani ze stanice Hlavní nádraží. Výluka na trase metra C začne v sobotu 24. února 2024 a potrvá až do neděle 25. února 2024 po celou dobu provozu.

Čas načtení: 2024-02-28 13:50:17

Biden v klíčovém státě čelí sílícímu odporu demokratů. Důvodem je Gaza

Rostoucí počet voličů demokratů v klíčovém americkém státě odmítá v listopadu hlasovat pro obhajujícího šéfa Bílého domu Joea Bidena, pokud nebude dosaženo příměří v Pásmu Gazy. Několik kampaní probíhá v Michiganu, který má ze všech amerických států největší podíl arabské populace a kde minule Biden svého republikánského soka Donalda Trumpa porazil jen velmi těsně. Pokud se mu to tentokrát nepovede, prezidentský post obhájí jen těžko.

Čas načtení: 2024-03-03 06:32:12

Po postupu čerstvé hvězdy. Sparta na derby pošetřila o kapku více sil, trumfy ale drží i Slavia

Brankář Peter Vindahl a křídelník Lukáš Haraslín mimo základ. Dokonce úplně mimo nominaci. Dvě opory Sparty sledovaly středeční pohárové derby proti Slavii (3:2 po prodloužení) z tribuny, což v nedělní ligové odvetě může pro úřadujícího mistra znamenat výhodu. Protože, jak tuší kouč soupeře Jindřich Trpišovský: „Rozhodnou detaily.“ Jenže ani Slavia nebude v klíčovém souboji bez čerstvých sil…

Čas načtení: 2024-03-08 10:55:00

Metro C čeká výluka: Provoz, čas a náhradní doprava přehledně

Cestující využívající pražské metro budou muset tento víkend počítat s významnými omezeními. Dopravní podnik hl. m. Prahy (DPP) oznámil, že kvůli nezbytným opravám kolejí dojde k dočasnému přerušení obousměrného provozu na klíčovém úseku linky metra C mezi stanicemi I. P. Pavlova a Nádraží Holešovice. Metro C tak nepojede ani ze stanice Hlavní nádraží. Výluka na trase metra C začne v sobotu 9. března 2024 a potrvá až do neděle 10. března 2024 po celou dobu provozu.

Čas načtení: 2024-03-08 12:06:00

Metro C čeká další výluka. Kde vyjede náhradní doprava a kdy bude obnoven provoz?

Cestující využívající pražské metro budou muset tento víkend počítat s významnými omezeními. Dopravní podnik hl. m. Prahy (DPP) oznámil, že kvůli nezbytným opravám kolejí dojde k dočasnému přerušení obousměrného provozu na klíčovém úseku linky metra C mezi stanicemi I. P. Pavlova a Nádraží Holešovice. Metro C tak nepojede ani ze stanice Hlavní nádraží. Výluka na trase metra C začne v sobotu 9. března 2024 a potrvá až do neděle 10. března 2024 po celou dobu provozu.

Čas načtení: 2024-03-17 21:53:29

Ústí znovu rozebralo lídra Nymburk, pomohlo i rytířské gesto Sehnala

Zasvítilo fair play gesto Ondřeje Sehnala v klíčovém čase, zasvítil i výsledek šlágru Národní basketbalové ligy. Snahu Nymburka o postupné oživení dominance zabrzdila v neděli Sluneta. V bitvě druhého s prvním zlomil tým trenéra Jana Šotnara lídra 87:80, doma ho zdolal podruhé v řadě a uťal jeho sedmizápasovou vítěznou sérii.

Čas načtení: 2024-03-26 17:17:16

Další pokles dodávek iPhonů v Číně

Podle oficiálních zpráv klesly dodávky iPhonů od Applu v Číně v únoru o zhruba 33 % ve srovnání s předchozím rokem a pokračovaly tak v sestupném trendu poptávky po jejich vlajkovém produktu na tomto klíčovém zámořském trhu. Jde o druhý měsíc v řadě, kd...

Čas načtení: 2024-03-28 05:30:00

Rozpolcená Škoda Enyaq. Poptávka roste, výroba klíčového elektromobilu ale bude dál kulhat

Obtíží s výrobou vlajkového elektrického modelu se Škoda Auto hned tak nezbaví. Nedostatečné dodávky elektromotorů ze závodu Volkswagenu v německém Kasselu potrvají ještě do poloviny tohoto roku. Poté by už měla mladoboleslavská automobilka patrně znovu vyrábět enyaqy v požadovaném množství. V rozhovoru pro e15 to uvedl člen představenstva Škody Martin Jahn s tím, že se z těchto důvodů v prvním pololetí nevyrobí řádově tisíce těchto elektromobilů. I přes delší dodací lhůty a omezování státních podpor však poptávka na evropských trzích stoupá, podle Jahna se modelu daří i v klíčovém Německu.

Čas načtení:

Takhle končí Západ

Adriel Kasonta Ponížení na Ukrajině a ostuda v Gaze urychlují odcizení mezi Západem a zbytkem světa v klíčovém bodě zlomu v globálních mocenských vztazích. Zatímco USA se utápějí v popírání, „pokud jde o Evropu, je zřejmé, že její politické elity byly denaturovány 75 lety téměř úplné závislosti na Americe. Výsledkem je naprostá absence nezávislého myšlení a vůle. Konkrétněji řečeno, vazalství Evropy vůči Spojeným státům ji zavazuje následovat Washington, ať už se pán vydá jakoukoli politickou cestou – jakkoli nerozvážnou, nebezpečnou, neetickou a kontraproduktivní“. Diagnóza je neúprosná a každého, kdo má alespoň trochu jasnozřivosti, může vyděsit jen zaslepenost celé francouzské „mediálně-politické elity“, která je na této sebevraždě, na této neschopnosti vůbec myslet, rovněž zcela závislá. Danielle Bleitrach