Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-07-12 15:15:23

Román Doktor Mráz odhaluje, čemu museli čelit desetitisíce rodin během Slovenského státu

Fiktivní městečko Himberany, kde se odehrává román Denisy Fulmekové Doktor Mráz, by mohlo být libovolným slovenským městem. Neboť podobné příběhy mají paralelu v osudech mnoha slovenských rodin. Autorka vypráví, jak se v období druhé světové války chovalo majoritní obyvatelstvo nejen k židovské menšině, ale i k „vlastním“, a poukazuje na ekonomický aspekt slovenského antisemitismu. Dokumentuje období Slovenského státu, kdy se k moci dostali lidé, jejichž motivací nebyla nenávist vůči Židům, antisemitismus či rasismus, ale chamtivost a touha po snadno získaném majetku.  Rok 1939. V městečku Himberany poblíž Bratislavy žije poklidně s rodinou právník Albert Mráz. Tedy až do dne, kdy v prorežimních novinách vychází článek anonymního autora, který napadá Mráze coby Žida, jenž se mazaně nechal pokřtít a změnil si jméno, aby mohl dál bohatnout na úkor ubohého slovenského lidu. Mráz si okamžitě uvědomí, že jemu i rodině hrozí nebezpečí. Iniciátorem článku je mladý právník Rárbocký, velitel místní Hlinkovy gardy, neváhající pošpinit kohokoliv, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Úspěšná advokátní praxe doktora Mráze mu je už dlouho trnem v oku. Nyní konečně nastala příležitost, jak se konkurenta zbavit. Rárbocký věří, že místní region se stane předvojem „nového“ Slovenska s ukázkovým řešením židovské otázky a že mu to pomůže v politické kariéře… Třebaže je příběh fiktivní, autorka vycházela ze slovenských archivů a konzultovala text s historiky. K pocitu autentičnosti přispívá vyprávění více než devadesátileté pamětnice Anny, Mrázovy dcery, které bylo v době vzniku fašistického Slovenského státu sedmnáct let. Příběh rodiny evangelíka židovského původu a jeho katolické manželky a dcery pokračuje i po začátku války. Denisa Fulmeková postupně sleduje všechny historické události od roku 1939 až do roku 1945 a ukazuje, jak se odrážely v životě běžných lidí. Autorka píše o obětech, pachatelích, ale i těch, kteří chtěli jen přežít. V závěru knihy Anna Mrázová sumarizuje životy členů své rodiny a obyvatel Himberan. Zatímco někteří viníci se dostali před lidové soudy a za své činy byli potrestáni, většina se ve vhodnou chvíli přidala ke Slovenskému národnímu povstání, čímž své dřívější skutky „vymazala“. Část postav si „oblékla“ komunistický kabát, a mnozí prošli jako řadoví občané, v tichosti a bez povšimnutí, od národního socialismu ke komunismu.    Ukázka z knihy   1 Právě se chystal odložit na polici kartonový fascikl s kopiemi smluv, když vtom se ozvalo slabé zaklepání. Přistoupil ke dveřím, stiskl kliku a překvapilo ho, když na chodbě uviděl svou ženu.      „Betko? Co tu tak stojíš?“ V jejím bledém obličeji, poněkud už poznamenaném osmačtyřiceti lety, zahlédl strach. „No tak, co se děje?“ Chytil ji za loket a vtáhl dovnitř. Viděl, že v jedné ruce drží stočené noviny a v druhé žmoulá kapesník. Do jeho kancelářských prostor chodívala málokdy, neměla ve zvyku ho přes den vyrušovat. Jen občas, když zůstal sedět nad prací příliš dlouho, poslala Rózu, aby ho zavolala k obědu.      „Róza mi přinesla noviny!“ Alžbeta je otevřela na jeho masivním psacím stole a nervózně otáčela stránky, dokud se od nich strnule neodtáhla. „Od rána váhám, jestli ti to mám ukázat, ale tak jako tak by ti to někdo podstrčil.“ Namířila ukazovákem na papír. „Á, tady to je!“      Stránce dominoval hlavní titulek vyvedený tučným písmem: Zázračná proměna dr. Martona v dr. Mráze.      „Naše služka čte Gardistu?“ zeptal se napohled nevzrušeně a usedl ke stolu s otevřenými novinami.      „Její otec to odebírá, ale prý jenom proto, aby byl informovaný.“      „Očividně si tedy pospíšil, aby informoval taky nás.“ Doktor Mráz si povolil pevný uzel na kravatě.      „Taková žumpa!“ ulevila si Mrázová a její manžel si začal čistit brýle. „Co píšou?“ zeptal se suše, jako by mu nestálo za to namáhat svůj slábnoucí zrak. Její rozhořčení nekomentoval, přestože jindy by manželčiny emoce jistě mírnil.      „Ach, ani to nechci vědět! Špína, špína se hrne!“ Alžbetě se třásl hlas a přemáhal ji pláč. „A samozřejmě, že i Barková mě přišla upozornit, že o tobě píšou!“      „Takže další, co čtou to svinstvo…“ poznamenal Mráz a znovu si nasadil brýle, aby mohl zaostřit na novinová písmena. Ale když postřehl, že mu Alžbeta stojí za zády a nahlíží přes rameno, obrátil se k ní: „Tak čti ty, Betko!“ Podal jí noviny a ukázal na dřevěné empírové křeslo, v němž sedávají jeho klienti.      Alžbeta vycítila, že přes zdánlivý klid, který její manžel zachovával, je rozrušený také. S důrazem na každé slovo se tedy chopila nevděčného úkolu předčítat:      „Zemský úřad v Bratislavě povolil v uplynulých dnech advokátovi v Himberanech, dr. Martonovi, změnu jména. Z dr. Martona se náhle stal dr. Mráz. Záležitost zdánlivě všední. Ale jen zdánlivě. Proto věc vysvětlíme podrobněji,“ nadechla se a úkosem pohlédla na muže. Široká záda v dobře padnoucím šedém saku ztuhle tiskl do opěradla, ale hlavu jako by tlačil bradou ke krku, víčka přivřená. Svraštěné čelo mu zbrázdily vrásky, koutky úst se však ani nepohnuly. „Pokračuj!“ pobídl ji, když zaznamenal její zkoumavý pohled.      „Kdo je dr. Marton?“ četla dále. „Nositel jména, které budí v Himberanech, ale také na celém slovenském Závrší hrůzu. Dr. Marton je pokřtěným Židem. A stejně jako nedovedla svěcená voda zničit pojmenování Žida-muže, nezměnila ani jeho duši. Dr. Marton zůstal dodnes mazaným židovským fiškusem, vždycky mu šlo jen o kšeft a peníze. Proto zpráva o tom, že si podal žádost o změnu jména, zapůsobila jako bomba. Místní Hlinkova garda, Hlinkova slovenská ľudová strana a ostatní veřejní činitelé nasadili všechny páky, aby schválení této Martonovy žádosti překazili. Protože dr. Marton zůstane navždy dr. Martonem, i kdyby se stokrát znovu pokřtil a tisíckrát si změnil jméno. Jméno dr. Martona je totiž vizitkou. Každý ví, že je to jméno židovské. Když se však přestěhuje například do Banské Bystrice nebo do Turčianského Sv. Martina dr. Mráz, nikdo tam nebude vědět, o koho se jedná.“      Alžbeta se odmlčela, ale bála se na muže podívat. Slyšela, jak prudčeji vydechl, ale jinak dále s naprostou vážností mlčel.      „To je všechno?“ zvedl k ní pohled.      „Ještě ne. Mám ti to dočíst celé?“ Zalitovala, že udělala přestávku, už to chtěla mít za sebou. Mráz jen mlčky přisvědčil a Alžbetin melodický hlas ukrajoval další věty z pamfletu: „Každý si pomyslí: křesťan a Slovák. A tady to máme! Jméno Mráz je dobrou maskou, pod kterou bude moct jeho nositel dále bohatnout na úkor ubohého slovenského člověka. Hlinkova garda musí stát na stráži, aby Židé takovýmto rafinovaným způsobem nemizeli beze stopy ve slovenském moři a nemohli tak dále vysávat slovenskou krev. Musíme odhalit jména všech tzv. vlivných lidí, kteří v Martonově případu intervenovali, a budeme je veřejně pranýřovat.“      Ruce s novinami jí bezradně klesly do klína: „Co na to říkáš?“      „Podepsal se autor?“      Zavrtěla hlavou. „Je tu jenom šifra, písmeno á. Nevíš, kdo by to mohl být?“      „Teď skoro kdokoli,“ odpověděl a dlaní si podrbal nakrátko ostříhaný šedivý zátylek. „Už je Aninka doma?“ zajímal se o dceru.      „Už by měla, dneska má krátký den, za chvíli bude oběd,“ zadívala se na masivní podlahové hodiny v jeho kanceláři.      „To je dobře,“ vstal a nastavil manželce rámě, aby se o něj opřela. „Pojďme tedy nahoru. A ty noviny mi tu, prosím, nech.“   2 Vyrůstala jsem v Himberanech a chodila jsem tam i do měšťanky. Rodiče mě vedli k učení a ke knihám, doma jsme měli opravdu velkou knihovnu. Tatínek četl spíš odborné knihy a maminka klasiku, ale také nové slovenské knížky, pamatuju si, že dlouhé roky odebírala časopis Živena.      Už to asi nahráváte, že? A mám mluvit hlasitěji? Ne? No, možná stejně budu, už hůř slyším a potom mi připadá, že ostatní taky. A proč vás vlastně zajímá zrovna můj příběh? Pocházíte z Himberan? Ne? A odkud tedy? Aha, tak vidíte, tam mě osud nikdy nezavedl. Takže… Na začátek mám říct jméno a věk, ano? Aha, doplníte to tam vy? Pro jistotu tedy: Jmenuji se Anna Olšaníková, za svobodna Mrázová, a je mi devadesát pět let. Narodila jsem se v Himberanech, kde se moji rodiče usadili po první světové válce. Tatínek byl rodák z nedalekých Veľkých Grešlí, to je kousek dál od Himberan, ale stále na Závrší. Maminka se narodila v Bratislavě, ale její matka, kterou jsem nepoznala, protože zemřela ještě před mým narozením, pocházela odněkud ze Slovinska.      Takže – měla jsem pěkné dětství a snad i pěkné mládí, pravda, dokud se nedostali k moci luďáci. Šlo to pomalu a postupně, nejdříve jsem slyšela o takzvaných postrcích, to když se hned po vyhlášení autonomie ještě v osmatřicátém musely některé židovské rodiny vystěhovat až ke slovensko-maďarské hranici. Měl to být kolektivní trest po první vídeňské arbitráži, když připadly jižní části slovenského území Maďarům. Samozřejmě z toho obviňovali Židy, kterým se automaticky připisovala promaďarská orientace. Jestli se nepletu, tito Židé měli být vyvezeni do Maďarska, ale tamější strana je nepřijala, takže se zasekli někde mezi hranicemi. Moc jsem rodiny, které tehdy deportovali také od nás z Himberan, neznala, ale otce to pobouřilo a říkal mamince, že je to teprve začátek. Potom jako by to utichlo. Nevím, kolik se z těch vypoklonkovaných himberanských Židů vrátilo domů. Šlo o ty chudší, ačkoli se říkalo, že přišli i o to málo, co měli, a své byty našli úplně vyrabované. Chvíli byl klid, ale otec všechno sledoval, proto si vlastně dal ještě v únoru 1939 změnit jméno. Totiž když jsem se narodila, jmenovala jsem se Martonová, celá rodina jsme byli Martonovi. No a změnil to na Mráz, rozhodl se narychlo, moc nad tím novým příjmením nepřemýšlel, i když nezastírám, že to byl zvláštní pocit, jmenovat se najednou úplně jinak. Na první pohled banalita, ale jméno je jméno. No a tím jménem to vlastně možná celé začalo, tedy pro naši rodinu, protože jednou jsem přišla ze školy, to už jsem navštěvovala učitelský ústav v Bratislavě, tedy střední školu pro budoucí učitelky. Kolik mi bylo? Sedmnáct. Když jsme měli kratší vyučování, jezdívala jsem domů na oběd, kvůli mně ho rodiče posouvali na později, a matně si vzpomínám, že i tenkrát jsem chvátala od vlaku, abych přišla včas. Bydleli jsme v Masarykově ulici, krátce nato ji pojmenovali po Hlinkovi, po válce se zase jmenovala po Širokém a teď je to takové neutrální, takže Hlavná. Koneckonců to hlavní ulice opravdu byla. Náš dům stál asi v její polovině, měl jedno poschodí a nacházelo se v něm několik samostatných bytů. Pokud si vybavuji, tak tam byli s dvěma dětmi manželé Barkovi a ještě starý pan Stein, vdovec, a jistě bych si vzpomněla i na další, ale rodiny se, pravda, taky hodně stěhovaly a střídaly. Ne, služka Róza s námi nebydlela, pocházela také z Himberan a měla to přes dvě ulice.      Pospíchala jsem tedy od vlaku domů, ale ten den jsem potkala kamarádku Hanku Zábojníkovou, která nesla v košíku dvě koťata, inu, musela jsem se trochu zdržet, a jak jsme se zapovídaly, dorazila jsem domů později. Všimla jsem si, že maminka plakala, a naivně jsem si myslela, že asi kvůli mně, ale po chvilce už mi bylo jasné, že se stalo něco horšího. U oběda vládlo tísnivé ticho, takže jsem se dokonce domnívala, že se rodiče pohádali. Když šla Róza uklidit kuchyň a my s maminkou jsme si sedly k šití – uměla totiž krásně šít a vyšívat a chtěla mě to naučit, i když já jsem nikdy tak šikovná jako ona nebyla –, polohlasně mi řekla, že o tatínkovi vyšel hrozný článek v Gardistovi. Prý abych se připravila, že na to budou lidé dělat narážky, a jistě se to už dostalo do rukou i někomu u nás na učitelském ústavu. Požádala jsem ji o ty noviny, ale ona zavrtěla hlavou, že ne, a znovu se rozplakala. Tehdy se mě zmocnil dosud nepoznaný strach, takový ten mdlý, neurčitý, který vyvolává zlé tušení, ale vy nedovedete pojmenovat, čeho přesně se bojíte. My s maminkou jsme přece byly katoličky a tatínek se dávno před válkou stal evangelíkem. Jenom jsme měli to nešťastné příjmení.   3 Tři dny po publikování článku o doktoru Mrázovi si ho s příjemným zadostiučiněním znovu přečetl i doktor Rárbocký, urostlý tmavovlasý chlap těsně před čtyřicítkou. Stačilo podstrčit potřebné informace zdatnému redaktorovi – a vida, jaký užitečný text vyšel! Nebylo pochyb, že nastal nejvyšší čas řešit věci radikálněji. Neměl snad pravdu Šaňo Mach nedávno v Rišňovcích? ujišťoval se Rárbocký. Slováci chtěli být velkomyslní a nechtěli trestat, ale ukázalo se, že to byla chyba. Židy je potřeba srovnat do latě!      Rárbocký byl právník stejně jako Mráz a právě teď svoji živnost přenesl přímo do sídla Hlinkovy gardy v Himberanech, kterým se stala moderní budova místní sokolovny. Znak tělocvičného spolku Sokol tu na jeho přímý pokyn vystřídal masivní slovenský státní znak a iniciály Hlinkovy gardy.      Rárbocký zvedl papírovou krabičku cigaret značky Egypt a s požitkem si jednu zapálil. Zvažoval, zda dopis napíše sám, nebo ho nadiktuje písařce. Nerad se totiž dělil o obsah, který měl zůstat utajený, a týkalo se to i kancelářské pomocné síly Margity. Toho dne ho ale čekalo ještě příliš mnoho agendy, a tak přešel ze své prostornější kanceláře do malé místnosti, ve které se spolu s množstvím úředních papírů, oznámení a listin tísnila i postarší posila sekretariátu himberanské Hlinkovy gardy. Jen co Rárbocký vešel, nahrbená Margita v upnuté tmavé šatové sukni zvedla oči od papírů a naučeně přikývla: „Ano, pane doktore?“      „Založte si do stroje papír, budu vám diktovat,“ oznámil jí. „Nahoru dáte razítko důvěrné a tajné.“      Margita kývla hlavou. „Spolehněte se, pane doktore.“      „Pište hlavičku adresáta – Generální sekretariát HSĽS v Bratislavě, adresa a všechny náležitosti.“ Zatímco Margita klepala do klávesnice psacího stroje, Rárbocký si rozepnul vrchní knoflík na uniformě. Venku se oteplilo a v malé místnosti bylo dusno. Přistoupil k oknu a chystal se ho otevřít, ale písařka, aniž by zvedla hlavu od práce, poznamenala: „Pane doktore, okno je rozbité. Něco se zaseklo, nejde vůbec otevírat.“      Rárbocký zacloumal kličkou. „Sakra! Už jste to nahlásila správci budovy?“      „Rozbilo se teprve včera a správce jsem už nezastihla. Zařídím to.“      „Dobře, pište tedy.“ Rárbocký se zadíval přes sklo zavřeného okna na jednu z hlavních himberanských křižovatek, donedávna ještě prašnou, ale teď čerstvě vydlážděnou, přes kterou občas projelo auto. V tuto dopolední hodinu na ní vládl klid, obvykle ožívala až po konci vyučování, když se z nedaleké školy vyhrnuly děti.      „Dr. Albert Marton, do závorky dejte Mráz,“ začal diktovat a s uspokojením poslouchal Margitino ťukání, jako by mohl poslechem kontrolovat, jestli zapisuje správně, „je advokátem v Himberanech. Asi před…“ tady se mladý velitel himberanské Hlinkovy gardy trochu zarazil, protože v duchu přepočítával, kdy se vlastně dozvěděl, že Marton podniká kroky, aby zakryl svoje židovství. „Asi před měsícem,“ doplnil, „mu Zemský úřad povolil změnu jména na Mráz, dejte čárku, Margito, a to navzdory tomu, že Hlinkova garda a místní organizace Hlinkovy ľudové strany se proti tomu důrazně postavily.“      Rárbocký, který nesnášel horko, se okno znovu pokusil otevřít. Zalomcoval kličkou, až mu zůstala v ruce, a tak jen zanadával a ledabyle ji nasadil zpátky. „Přečtěte mi poslední větu,“ vyzval Margitu, a když se znovu naladil na tón svého dopisu, pokračoval: „Spolehlivým způsobem jsme zjistili, čárka, že návrh okresního úřadu byl též proti změně. Navzdory tomu, jistě po různých intervencích, byla změna povolena. Nyní bylo vydáno vládní nařízení o židovských advokátech. Dr. Marton-Mráz je podle tohoto nařízení Židem, a tak žádáme, aby za žádných okolností nebylo dovoleno jmenovanému provozování juristické praxe.“      Margita kýchla a doktor Rárbocký zamumlal: „Zdravíčko!“      „Děkuji… Praxe,“ zopakovala poslední slovo.      „Nositel jména dr. Marton budí na slovenském Závrší hrůzu.“ Rárbocký se stále díval ven zavřeným oknem a pocit, že se v teplé místnosti potí a nemá dostatek vzduchu, ho přiměl trochu zrychlit tempo diktování: „Jeho zneužívání důvěry lidu celého okresu je dostatečně známé. Mazaným způsobem tahal z našeho rolnického lidu peníze, když si nechával dopředu podepisovat prázdný přehled pohledávek a tímto způsobem zinkasoval až dvakrát honorář ve stejné věci, ačkoli ve věci kromě advokátního dopisu nic právnického neučinil. Náš slovenský lid v něm měl cynického, bezcitného vykořisťovatele, kterému nezáleželo na právním zastupování, ale čistě jen na ožebračování osob, které vyhledaly jeho ochranu. Ochranu dejte do uvozovek, Margitko,“ upozornil písařku s nečekanou vlídností. Těšilo ho, že mu slova tak lehce přišla na jazyk. Považoval se za obratného 18 stylistu a chvíle, které mu to potvrzovaly, ho naplňovaly uspokojením.      „Dala jsem,“ ujistila ho. V jemném obloučku odtáhla zápěstí obou rukou od klávesnice psacího stroje, jako by jí je někdo držel na provázcích, a hned jimi opětovně přistála na stejném místě jako na klaviatuře, jako by zrovna rozehrávala novou skladbu.      „Slovák byl pro něj jen objektem slibujícím lehký výdělek a v našem lidu viděl tento Žid vždy jen cosi méněcenného,“ diktoval energicky a hladce Rárbocký. „Proto je v zájmu naší slovenské veřejnosti a našeho lidu vůbec,“ teď udělal významnou řečnickou odmlku, jako když vystupoval na schůzích strany nebo na slavnostních shromážděních na himberanském náměstí před kostelem, „aby jmenovaný byl co nejdříve vymazán ze seznamu advokátů, jejichž stav svou osobou jen znevažoval a svým jednáním učinil stavem nenáviděným. Na stráž! Dr. Juraj Rárbocký, velitel Hlinkovy gardy.“      Když Margita doťukala, vyzval ji: „Přečtěte mi to celé ještě jednou.“   Ze slovenského originálu Doktor Mráz, vydaného nakladatelstvím Slovart v Bratislavě roku 2018, přeložila Stanislava Moravcová ml., Nakladatelství Prostor 2020, 232 stran, v českém jazyce vydání první.   Denisa Fulmeková (1967) vystudovala žurnalistiku na FiF UK v Bratislavě. Věnuje se publicistice a literární tvorbě. Dosud vydala čtrnáct knih rozmanitých žánrů, mezi nimi sbírku básní Som takmer preč (2004), romány Dve čiarky nádeje (2006), Jedy (2007), Topánky z papiera (2009), Materská (2011), Štrikovaní frajeri (2015), povídkový cyklus Posledná polnoc v Pivonke (2013), přírodní receptář Magická sila bylín a průvodce svátky Magická sila sviatkov (oba 2014). V roce 2016 jí vyšel román Konvália s podtitulem Zakázaná láska Rudolfa Dilonga, inspirovaný životem jejího dědečka, známého slovenského básníka, dramatika a katolického kněze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-28 16:00:01

Nešťastná láska a dvorské intriky. Příběh důvěrnice milenky korunního prince

Ačkoliv nebyl korunní princ Rudolf příliš velký krasavec, ženy jej považovaly za přitažlivého a vyhledávaly jeho společnost. Jeho náručí prošla řada milenek. Mimomanželská láska se mu však stala osudnou. Když mu bylo třicet let, spáchal se svou milou Mary Vetserovou sebevraždu. Celé tragédii se začalo přezdívat mayerlingská aféra. Sebevražda milenců Jádrem aféry bylo násilné odloučení obou milenců. Marii uvěznili a hlídali v jejím bytě, ale díky hraběnce Larischové, která jí posílala milostná psaníčka od Rudolfa, zůstali zamilovaní v kontaktu. Právě ona byla jejich důvěrnicí a jejich poslíčkem lásky. Zpočátku se zdráhala jim pomáhat, ale princ tolik naléhal, že se nakonec nechala přemluvit. Příběh herečky, kterou si zamiloval císař. Byla to ale láska z rozumu Číst více Díky hraběnce se oba znovu setkali v loveckém zámečku v Mayerlingu. „Dala se korunním princem přemluvit a pomohla Vetserové k útěku a k setkání s ním,“ uvádí kniha Aféry a skandály Habsburků. Netušila, že si touto službičkou podepsala ortel, protože Marie se domů již nevrátila. Milenci se rozhodli se vším skoncovat. Celá katastrofa vyústila v dobrovolnou smrt obou mladých lidí. V dopisu na rozloučenou mladá dívka píše: „Milá Marie! Odpusť mi všecko utrpení, jež Ti způsobím svým činem. Děkuji Ti za všechno, co jsi pro mne udělala. Kdyby Ti měl být život po tom, co jsme učinili, příliš těžký, následuj nás. Je to to nejlepší, co bys mohla udělat. Tvá Marie.“ Na plese Proč ale dívku potrestali a zakázali styk s jejím milým? Jednou se konal velkolepý ples v Hofburgu, kam zavítala i císařská rodina. Přišla také krásná Vetserová a všichni na ni hleděli jako na zjevení. „Usmála se na Rudolfa, jenž ji oslovil, ale když míjela korunní princeznu, šla mimo, pohlédla na ni a nepozdravila. Oči obou dam se setkaly a bylo mi řečeno, že to bylo, jako by se potkali dva tygři připravení ke skoku,“ svěřuje se hraběnka Larischová v knize Moje minulost. Anna Nahowská: Příběh dámy, která si na čas podmanila císaře Číst více V tu ránu začaly mít klepny posvícení a do rána o tomto skandálu věděla celá říše. Pyšnou princovu milostnici rodina potrestala odloučením od prince. Zavřeli ji v pokoji na sedm západů a bratři a matka ji hlídali jako ostříži. Ona si však nakonec našla cestičku, jak se z vězení osvobodit a setkat se s princem.   Na koho padla největší vina Nejvíce při skandálu figurovala Larischová a právě ji nejvíce potrestali. Její přívětivé vztahy se dvorem a s císařovnou Alžbětou náhle jako by vyšuměly a přítomnost této mladé ženy byla ve Vídni najednou nežádoucí. „Marně prosila Larischová o audienci u císařovny. Nebyla přijata,“ uvádí kniha o habsburských aférách. Stala se nežádoucím psancem a bývalí přátelé se na ni dívali skrz prsty.  Časem se tragické události začalo přezdívat mayerlingská aféra, protože se vše odehrálo ve městě Mayerling. Klepny vše převrátily vzhůru nohama a ze smrti milenců se vytvořil spletenec lží a nepravostí. Proto se ke konci života Larischová snažila očistit svoji pošramocenou pověst tím, že sepsala vlastní nepřekroucené svědectví o tomto příběhu. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Vilém II. a jeho „tajný život“: Zakázaná láska v císařském paláci.

Čas načtení: 2024-05-20 07:00:01

Nejhloupější kriminálník současnosti sám na sebe přivolal policii. Pak se divil, že ho zatkli

Pětadvacetiletý podnikavý Matthew se rozhodl, že nejrychleji vydělá vytoužené peníze vařením pervitinu. Dobře si ale uvědomoval, že varnu musí zamaskovat, a tak se naoko pustil do legálního podnikání. Pořídil si společnost, která měla jako svoji náplň výzkum konopí pro léčebné účely, samozřejmě jen jako zástěrku pro svoji hlavní činnost, jak uvádí NY Post. Místnost, kde se zakázaná výroba odehrávala, schoval vzadu za hlavními prostory. Určitě se mu zdálo, že vymyslel geniální lest, na kterou nemůže nikdo přijít. Jenomže to by musel přemýšlet i dál a to se mu tak docela nepodařilo.  Shiny Flakes: příběh samotářského teenagera, který se stal narkobaronem z dětského pokojíku Číst více Zavolal policii do vlastní varny Už v létě minulého roku se Matthew Leshinsky z Long Islandu v New Yorku vlastně sám poslal za mříže, když si neuvědomil, jakou hloupost dělá. Do své vlastní varny totiž přivolal hlídku policie. Jak se to mohlo stát? Mladík zjistil, že mu někdo vykradl jeho laboratoř, kterou kryl nelegální činnost. A jako „poctivý občan“ se bez rozmyslu rozhodl, že musí takovou nespravedlnost nahlásit patřičným orgánům, jak informuje například CBS News. Co kdyby se konopí dostalo do nepovolaných rukou? Zda mu jeho zkrat došel ještě dřív, než policisté přijeli, nebo si jej uvědomil až v okamžiku, kdy se uniformovaní muži dostali až do místnosti se zakázaným vybavením, to ví asi jen on sám. Faktem je, že se museli hodně divit i policisté.  Policisté měli nečekané žně „Obžalovaný provozoval drogovou laboratoř ve stylu Perníkového táty, ale později se sám nechtěně nahlásil policii,“ zhodnotil Matthewovo nepochopitelné jednání okresní prokurátor Raymond Tierney. Prazvláštní podnikatel se tak nemohl divit, že si policie z jeho ilegální dílny odvezla nejen veškeré vybavení, ale také již hotové zboží, připravené k prodeji, jak píše server Patch. A nebylo toho málo. Kromě čtyřiceti tisíc dolarů šlo také o extázi, metamfetamin a čistý ketamin a další látky.  Vojna za komunistů brala sny i životy. Naučila vás maximálně fetovat a nenávidět, říká pamětník Číst více Vědec bojující za blaho lidstva Když se dostal Leshinsky prvně před soud, předvedl navíc jeho obhájce hodně vtipné představení, kde jej popsal jako vynikajícího vědce, který se jen snažil svým výzkumem drogové závislosti přispět blahu lidstva. Nic nevadilo, že neměl povolení na svoji zdánlivě legální laboratoř a samozřejmě na tu, kterou schovával v zadní části domu, už vůbec ne. Není divu, že porota takové obhajobě příliš nevěřila, a tak soudce poslal v březnu letošního roku Matthewa na čtyři roky do vězení. O tom, jestli i tady bude mít možnost provádět svoje bohulibé výzkumy pro blaho lidstva, se soudce zmínit zapomněl. Lze ale předpokládat, že si bude muset v dalších letech od vědecké práce oddechnout. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Nejhledanější na světě: Za nepolapitelného El Maya je vypsaná odměna 15 milionů dolarů.

Čas načtení: 2024-06-21 11:00:01

Vilém II. a jeho „tajný život“: Zakázaná láska v císařském paláci

Poslední německý císař měl tajemství. Miloval totiž muže. Když novináři věc odhalili, Vilém zůstal stále inkognito. Byla z toho velká aféra, která dlouho doznívala a nejspíš byla jedním kamínkem v mozaice pro světové události, které brzy následovaly. Německý panovník stál sice v pozadí a nikdo jej veřejně neobvinil, zato jeho milenci na tom byli hůř. Vílém II. a jeho důvěrní přátelé Kamarila je skupina dvořanů, kteří mají rozhodující vliv na panovníka. Německý císař a pruský král, který vládl koncem 19. století, si potrpěl na vlivné šlechtice a bohaté magnáty, se kterými měl „zvláštní vztahy“. Vytvořil si kolem sebe tzv. kamarilu, kterou tvořili pouze páni. Ti mu poskytovali intimní potěšení. Co mohlo stát za zakázanou orientací? Je možné, že právě vrozené znetvoření, odcizení s matkou a záliba v osamělosti v něm rozvinuly milostný zájem o muže. Asi těžko nesl, že jeho matka dávala přednost svým krásnějším a urostlejším dětem, ačkoliv on byl ten prvorozený. „Dítě nikdy nezapomene takové ponížení, zvláště dálo-li se před svědky jemu podřízenými. Jednou se pomstí,“ uvádí Emil Ludwig v knize o Vilémovi II. Císař Vilém II. v dětství trpěl v péči lékařů. Svazovali ho a polévali ledovou vodou Číst více Homosexualita tehdy byla zakázaná a podléhala paragrafu 175. Když někoho policie odhalila, nečekal jej pouze přísný trest a pokuta. Součástí sankce byla veřejná potupa, jež znepříjemnila viníkovi společenský život a znemožnila další úspěch. Důkazem císařovy homosexuality je svědectví novináře Hardena. „Oslovení miláček je dost kuriózní, když tak císařův pobočník nazývá svého nejvyššího vojenského velitele,“ napsal Harden. Eulenburgův hřích Velice přátelské vztahy k panovníkovi měl šlechtic Eulenburg, který z protekce povýšil z hraběte na knížete. Byl to velice duchaplný muž, básník, spisovatel a skladatel, kterého Vilém několikrát vyznamenal. Mělo to však jednu chybu a ta se mu stala osudnou. „Eulenburg štval císaře proti kancléři a pro novináře Hardena teď bylo patrně obzvláštním potěšením, že se mohl pomstít,“ píše se v knize Aféry a skandály Habsburků. Kníže se na výsluní už moc dlouho neohříval. Žalobci odstartovali velký soudní proces, ve kterém císař stál tak trochu v pozadí. „Kníže se dokázal dlouho vyhýbat svědecké výpovědi, a když už to dál nešlo, popřel, že by někdy měl homosexuální styky,“ uvádí kniha o habsburských aférách. Patrně v kauze zasáhl sám vládce a tím ušetřil knížete žaláře, ačkoliv pro společnost byl rázem mrtvý. Stala se z něj lidská troska. Zmrzačeného budoucího císaře a krále Viléma II. lékaři doslova mučili, matka se za něj styděla. To nemohlo dopadnut dobře Číst více Svědkové nezůstali němí Při soudu sehráli stěžejní roli dva svědci – Riedel a Ernst. Kníže zapřel, že s nimi kdy přišel do styku. Rieder byl nejen svědek, ale i oběť. Pracoval jako převozník a Eulenburga často převážel. Vždycky se napili vínka a pak docházelo na sexuální dotírání a obtěžování, které převozníka doživotně poznamenalo jak lidsky, tak psychicky. Další svědek Ernst – opět převozník – musel též čelit erotickým návrhům.  Další „miláček“ Jednou hrabě Kospoth poslal císaři telegram: „Rytířská akademie chce pít na zdraví Vašeho Veličenstva, ale není tu žádné šampaňské.“ A císař odpověděl: „Poroučím pro každého rytíře láhev šampaňského.“ Eulenburg nebyl jediný přítel, který se dostal do blízkosti císaře. Ten pocítil náklonnost také k hraběti Kospothovi. Snad to byl jeho nejoblíbenější druh v lásce, s nímž měl groteskní poměr. Neustále si dělali legraci a páchali různé recese. Stalo se, že i on se ocitl v nemilosti, protože prý zradil. Prodal totiž svůj statek ve Slezsku polskému šlechtici a to považoval Vilém za velezradu. „Když nikdo jiný nezaplatil víc…“ obhajoval se Kospoth. V homosexuální aféře na berlínském dvoře si novináři brali na paškál většinou aristokraty a císaře nevinili. Dokonce spekulovali, zda vůbec o nějakých prohřešcích věděl. Zajisté však chtěli docílit toho, aby nebyl k věci slepý. Chtěli mu prý otevřít oči. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Anna Nahowská: Příběh dámy, která si na čas podmanila císaře.

Čas načtení: 2024-07-06 16:00:01

Skandální život srbského prince Jiřího. Byl to tyran, prostopášník a vrah!

Princ býval podivín se sklony k násilí. Lákala ho bizarní dobrodružství a míval zvláštní choutky, které ukájel při dobrodružstvích s podivnými individui. „Podivínský, psychicky labilní, nikoliv však vážněji duševně nemocný Jiří byl donucen nedobrovolně strávit několik dlouhých let na psychiatrické klinice. Oprávněně se proto cítil ukřivděn,“ uvádí Jan Pelikán v knize Dějiny Srbska.  Princova dobrodružství  Chambres séparées ve francouzštině znamená „samostatné pokoje“. Jelikož se Jiří zvaný „Djordje“ u bělehradského dvora nudil, dlouhou chvíli si pravidelně zpestřoval tajemnými výlety. Když už to nemohl vydržet, nastartoval svůj motorový člun a odplul ze zámku do čtvrti Zemuni, kde byl veselejší život. „Především tam byl Grand Hotel se šampaňským, cikánskou kapelou, chambres séparées a hlavně dámským polosvětem,“ vypráví kniha Aféry a skandály Habsburků. Vilém II. a jeho „tajný život“: Zakázaná láska v císařském paláci Číst více Jednou se konal dvorní ples v bělehradském zámku. Po oficiální nudné části následovala neformální zábava, při které se rozproudil čilý ruch a veselí. Princ již spal ve svých komnatách, ale probudil jej hukot smíchu, zpěv a cinkání sklenic. To jej vyburcovalo k tomu, že vyskočil z postele, oblékl se a během chviličky se bavil, popíjel a zpíval s ostatními na večírku. Trvalo to jen okamžik a byl stále rozjařenější a začal dělat vylomeniny. Byl z toho ohromný skandál, který však nebyl poslední. Aféra s komorníkem V březnu roku 1909 zranil princ Jiří těžce svého komorníka Štěpána Kolakoviče. „Prchlivý princ z malicherných příčin srazil v afektu ze schodů svého sluhu, který pak následkům svého poranění podlehl,“ vysvětluje ve své knize Pelikán. Manželka princova sluhy dostala od srbského krále Petra odstupné 40 000 denárů. Princ údajně poručil, aby sluha odevzdal jistému adresátovi dopis. „Ty mizero, zpřerážím ti kosti, jestli ten dopis okamžitě neodneseš na místo určení,“ řekl tehdy princ. Sluha něco namítl a to prince přimělo, že mu dal ránu pěstí a začal ho kopat do bezvědomí. Kolakovič omdlel a nepamatoval se, co se s ním dělo dál. Komorník se probudil až na nemocničním loži, ale to už tušil, že je jeho život u konce.  Jugoslávský vůdce Tito má v Česku syna. CIA měla pochyby o jeho skutečné identitě Číst více Vyhnanství Vražda sluhy byla poslední kapkou, kvůli níž musel Jiří rezignovat na následnictví srbského trůnu. Pro všechny to bylo citelným ulehčením. „Rozhodnutí prince Jiřího bylo pro stát štěstím, protože jeho aktivita mohla vyvolat závažné konflikty,“ píše se v knize o aférách Habsburků. Po rezignaci se na čas uchýlil do Paříže, kde jej to dlouho nebavilo, a vrátil se znovu do Bělehradu. Dělal další a další vylomeniny a skandály, až jej jednoho dne lékaři prohlásili za nepříčetného. Rázem se ocitl jako duševně chorý v beljském zámku. „A tak se z následníka trůnu stal chudák, který přišel nejenom o trůn, ale i o lidskou důstojnost,“ vysvětluje kniha o habsburských skandálech. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Nešťastná láska a dvorské intriky. Příběh důvěrnice milenky korunního prince.

Čas načtení: 2016-11-03 16:50:09

Zakázaná morbidní reklama Volvo

Reklama pojmenovaná ABC of death je inspirována horory z let 2012 a 2014 a ukazuje různé způsoby smrti obyvatel jedné nejmenované britské vesničky. Děda, který umře za volantem Volva XC90 by přejel pána venčícího své psy, nebýt automatického brzdění City Safety, kterým je vůz vybaven. Morbidní dílo dvojice režisérů Daniela Titze a Doriana Lebherze z Filmové akademie Baden-Württemberg v Německu prý nakonec zakázáno nebylo a může se po 22. hodině vysílat. Jeho síla bude ale spíš ve viralitě a šířeno bude hlavně po internetu.

Čas načtení: 2025-01-19 23:31:27

Zakázaná láska: Příběh 1# Jiří, 42 let

Čas načtení: 2025-01-19 22:50:33

Zakázaná láska: Pedofilie a mýty

Čas načtení: 2025-01-20 00:31:21

Zakázaná láska: Příběh 2# Michal, 33 let

Čas načtení: 2024-05-08 19:18:02

Není zakázaná potravina, ale zakázané množství aneb Proč mohou být redukční diety nebezpečné

Miloslav Šindelář a Lukáš Roubík z Institutu moderní výživy vysvětlují vše o stravě. A zdůrazňují nebezpečnost extrémních diet. Článek Není zakázaná potravina, ale zakázané množství aneb Proč mohou být redukční diety nebezpečné se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-06-03 08:35:53

Samsung přišel o prvenství mezi skládačkami. Překonala ho „zakázaná“ značka

Samsung přišel o post největšího výrobce ohebných smartphonů V prvním kvartále letošního roku jej přeskočila společnost Huawei Samsung v posledních letech inovoval méně než čínská konkurence V září roku 2019 Samsung uvedl na trh ohebný smartphone Galaxy Fold a od té doby mu patřila koruna největšího výrobce ohebných smartphonů na světě. Konkurence se v tomto odvětví probudila s několikaletým zpožděním, díky čemuž si Korejci udržovali technologický náskok. V posledních letech se ale situace začala pomalu obracet – skládačky od Samsungu procházely velmi pomalou evolucí, zatímco čínské značky vyvíjely výrazně agresivněji. Stalo se tak nevyhnutelné. Přečtěte si celý článek Samsung přišel o prvenství mezi skládačkami. Překonala ho „zakázaná“ značka

Čas načtení: 2024-07-24 11:57:31

Kritika vlivných lidí je všude zakázaná

Význam pružnosti je větší, než si uvědomujeme, otázka pružnosti není jenom v realitě, pružnost má veliký význam i ve světě který není reálný, logicky je zde otázka, co je to ve svojí podstatě pružnost? Pružnost je vlastnost, díky které nedochází k problémům, třeba pneumatiky jsou pružné, a tak může jet automobil velikou rychlostí, stejně tak …Pokračovat ve čtení Kritika vlivných lidí je všude zakázaná

Čas načtení: 2024-11-28 16:00:30

Po levné fotovoltaice z Lidlu se jen zapráší. V Česku je přísně zakázaná

Společnost Lidl se zaměřila na oblast obnovitelné energie a nyní nabízí balkónovou solární elektrárnu VALE s technologií ECOFLOW. Tento kompaktní fotovoltaický systém, navržený pro výrobu elektřiny ze slunce, nabízí spotřebitelům pohodlný a nákladově efektivní způsob, jak přispět k energetickému přechodu. A to vše za skvělou cenu. Fotovoltaika z Lidlu Nabídka…Přečtěte si celý článek: Po levné fotovoltaice z Lidlu se jen zapráší. V Česku je přísně zakázaná

Čas načtení: 2024-12-19 12:43:23

Apple už nevládne trhu s hodinkami. První příčku obsadila „zakázaná“ značka

Apple Watch ztrácí pozici lídra. Huawei převzal vedení s růstem 44,3 %, zatímco prodeje Applu klesly o 12,8 %. Trh s hodinkami zpomaluje.Přečtěte si celý článek: Apple už nevládne trhu s hodinkami. První příčku obsadila „zakázaná“ značka

Čas načtení: 2020-09-03 19:57:00

Jsou šetrné spotřebiče ekologické?

Chcete si koupit elektrický spotřebič a už to na vás řve. AAA+. AAAAAAAA+++++++. Kolik vody ušetříte. Kolik za prací prášek. Kolik za čistící prostředky. Pomalu se blíží doba, kdy budou tyto spotřebiče nejen plnit svou funkci, ale také vyrábět energii, vodu, čistit vzduch a po skončení cyklu vyplivnou nějakou tu drogerii. Ale vážně. Když jsme pořídili myčku, koupili jsme i tablety doporučované výrobcem. V dobré víře jsme zapnuli úsporný program. A víte, co se stalo? Nádobí bylo umyto na prd. Inu, smířili jsme se s osudem. Musíme pouštět nejdrsnější program. A ani pak nebylo umytí hif-fi. Ostatné jsou i lidé, kteří nádobí umyjí ve dřezu a až pak ho šoupnou do myčky. Po nějaké době začala být myčka zapatlaná. Inu, vzorně jsme doplnili své zásoby o další chemii doporučovanou výrobcem. Pak mi kolegyně v práci poradila, ať používáme tablety Jar Platinum (bohužel tato zmíňka není sponzorována). Od té doby pohoda, nádobí čisté, myčka čistá, není třeba ničím doplňovat. Tak si říkám, jestli nejde o ekologičtější chování než u těch, kdo předmývají ve dřezu a pak bouchnou úspornou myčku doplňovanou chemií nad rámec tablet. Navíc nižší teploty lépe svědčí usazování nečistot, přístroj dřív odchází. Podobné to máte s vysavačem. Pořádná děla jsou zakázana. Tak to člověk valí nějakým prdítkem. Trvá to tím pádem dýl. A proto je (možná) spotřebované množství elektřiny stejné. Plus prdítko houby vydrží a musí být častěji nahrazováno novým. Tak můžu pokračovat třeba u šlehače. Nebo u notebooku v režimu spánku. Samozřejmě, sežere výrazně míň energie než spuštěný. Ale kdo nevypíná, jen uspává, ten přístroji nesvědčí. A výroba notebooku to je ekologická zátěž jak kráva. O údajně k životnímu prostředí šetrných věcech typu elektromobil darmo mluvit...

Čas načtení: 2024-02-12 13:54:21

Noční ptáčata [Kate Armstrongová / CooBoo]

Zakázaná magie, intriky a tajemství v blyštivém fantasy světě inspirovaném dvacátými lety

Čas načtení: 2024-02-10 00:00:00

Armstrong, Kate J. - Noční ptáčata

Zakázaná magie, intriky a tajemství v blyštivém fantasy světě inspirovaném dvacátými lety O Nočních ptáčatech se ve městě Simta mluví jen šeptem – jsou to dívky s výjimečnou magií v krvi. Jediným polibkem mohou změnit lidský osud. Jejich identita je přísně tajná, ale žádné tajemství nemůže zůstat skryto navždy. Když Matilde a její sestry zjistí, že jejich schopnosti jsou daleko silnější, než jim mocní tvrdili, budou se muset rozhodnout. Zůstanou ve zlaté kleci, nebo zkusí změnit prohnilý systém od základu? Ve světě, kde ženám za jakýkoli projev magie hrozí upálení, může být každá chyba smrtící… Datum vydání: 09.02.2024

Čas načtení: 2022-02-06 20:05:43

Co si dopřát, když nesmíte kávu

Život bez kávy je pro mnoho lidí naprosto nepředstavitelný. Ne že bychom na ní byli přímo závislí, ale je to jakýsi náš rituál, chvíle odpočinku, chvíle klidu. Káva nám dokáže dodat novou energii, probrat nás. Ale stává se, že nám je kvůli našemu zdravotnímu stavu zakázána. Což pro mnoho lidí znamená naprostou katastrofu. Co dál? Dá se vůbec žít bez kávy?

Čas načtení: 2015-01-27 08:26:41

Severovýchod USA ve stavu ohrožení kvůli sněhové bouři

Severovýchod USA očekává natolik velkou sněhovou bouři, že stojí téměř veškerá veřejná doprava a v několika státech je zakázána i automobilová doprava. V těchto dnech si tak rozhodně nezacestujete zejména ve státech New York, Massachusetts, Connecticut a dalších. Nejnapínavější situace bude asi zejména ve městě New York a jeho okolí, kde se to zřejmě dotkne největšího […]

Čas načtení: 2021-01-31 20:29:26

Článek 16, který nakonec nebyl

O náhlé noční bitvě na severoirské téma, které se v Česku dostalo poměrně málo pozornosti. Milí čtenáři, po zábavě s hledáním začerněného textu v PDF jsem si říkal, že nějakou dobu nechám zase EU na pokoji a budu se věnovat jiným tématům. Leč osud tomu chtěl jinak. Málokdy se stane, že člověk jde v pátek večer spát, v sobotu ráno se vzbudí a zjistí, že mezitím proběhlo něco jako diplomatická bitva u Agincourtu, jen s tím rozdílem, že místo palcáty se mlátili po hlavách papíry a podstatně více zúčastněných rytířů mělo ve znaku irskou harfu. Obrat o 180 stupňů Roli prvního útoku kavalerie sehrálo pátečně večerní prohlášení Evropské komise – mezitím už vzaté zpět – že zavede kontrolu nad pohybem vakcín z Irské republiky do Severního Irska. Odvolávalo se přitom na článek 16 severoirského protokolu, o kterém si za chvíli povíme více. Evropská komise podle BBC 29. LEDNA sdělila: „Toto je oprávněné coby ochranný mechanismus podle článku 16 tohoto protokolu za účelem odvrácení závažných společenských obtíží způsobených nedostatkem zásob ohrožujícím řádné plnění očkovacích programů členských států. (Jestli se vám ten můj překlad zdá nějaký kostrbatý, věřte, že jsem se snažil zachovat ducha originálu.) Irské noviny píšou (článek 1, článek 2), že tento krok byl podle jejich informací učiněn bez předešlého upozornění irské vládě, že se něco takového chystá. To by bylo faux pas i v méně závažné věci, natož v případě článku 16. Následovalo pozdvižení na ostrovech a intenzivní telefonování mezi irským taoiseachem Martinem, předsedkyní komise Ursulou von der Leyen a Borisem Johnsonem. Šéfka severoirské vlády Arlene Foster prohlásila užití článku 16 za „neuvěřitelně nepřátelský čin“ a k odsouzení kroku se přidala i předsedkyně severoirských nacionalistů (Sinn Fein), která to označila za „závažnou chybu“. Vlastně si nevybavuji, jestli jsem kdy viděl takovou shodu mezi severoirskými katolíky a protestanty, ale myslím, že ne. Evropská komise nakonec kolem půlnoci obrátila o 180 stupňů (pro matematiky: π radiánů), původní oznámení smazala, oznámila, že šlo o „přehlédnutí“ a že článek 16 použít nechce. Tím horká fáze konfliktu skončila a začalo uvažování, co že se to vlastně právě proboha stalo. „Jaderná volba“ Patrně je čas se podívat na zub onomu zmíněnému článku 16, protože jen se znalostí kontextu můžeme ocenit, proč kvůli němu někteří nejvýše postavení politici Evropy viseli až do víkendové noci na drátě. Irsko coby ostrov je už po několik generací rozdělené mezi dva státy, Irskou republiku (dříve Irský svobodný stát) a Velkou Británii. To se všeobecně ví. Ačkoliv je Severní Irsko jen malý kus země, odhadem srovnatelný s půlkou naší Moravy, po mnoho let šlo o jednu z nejproblémovějších končin Evropy. „Trable“, které jsou ještě v živé paměti, si vyžádaly přes tři tisíce mrtvých. Severoirský konflikt se vyznačoval permanentní atmosférou strachu, protože jste nikdy nevěděli, co vyletí do vzduchu příště a zda se tam v tu chvíli nebudou nacházet vaši rodinní příslušníci. To, že se jej podařilo ukončit jednáním a mírem, aniž by došlo k nějakým masakrům a hromadnému vyhánění poražených podle jugoslávského či iráckého vzoru, je na obvyklé standardy dějin něco jako zázrak. Velkopáteční dohoda z roku 1998, kterou byl konflikt ukončen, stanovila mimo jiné, že vnitroirská hranice musí být „měkká“. V současné době připomíná klasickou vnitroschengenskou hranici, kterou přejedete, aniž byste si toho nutně všimli. Spousta lidí má na opačné straně hranice pozemky či nemovitosti, obchod volně proudí oběma směry. Jelikož Velká Británie přestala být členem EU, bylo nutno dořešit status Severního Irska, aby na ostrově nevznikla „tvrdá hranice“ zakázaná mírovou dohodou. (Nikdo, kdo je se situací aspoň trochu seznámen a má v hlavě rozum, nechce riskovat nové násilnosti a vznik nějaké druhé Provizorní IRA.) Dohoda, která upravuje poměry na ostrově po brexitu, se jmenuje Severoirský protokol a její oficiální český překlad se nachází zde. Článek 16 umožňuje oběma stranám zavést jednostranná restriktivní opatření v případě vážných problémů. Neoficiálně se mu říká „nuclear option“ čili „jaderná volba“, což je samozřejmě metafora. Nejde o to, že by v případě jeho aktivace vyrostly nad Evropou atomové hřiby, ale o to, že je to mechanismus, který se má uplatnit až v krajní situaci a jako poslední volba, protože má potenciál rozjet mezi oběma stranami začarovaný kruh vzájemných eskalací a protiopatření. Navíc představuje ohrožení Velkopáteční dohody, protože omezit pohyb zboží mezi Severním Irskem a republikou vyžaduje nějakou formu hraničních kontrol. Kdopak za to může? Nyní už tedy lze pochopit, proč v Dublinu, Belfastu i Londýně nastalo pozdvižení. Původní prohlášení EK hrozilo náhlým zhmotněním vnitroirské hranice bez toho, aby místní obyvatelstvo bylo uvědoměno předem. Navíc zdůvodnění bylo poněkud slabé. Severní Irsko je aktuálně zásobováno vakcínami z Británie v rámci společného zdravotnického systému NHS a nikde jsem nenarazil na informaci, že by z Irska do Severního Irska proudily nějaké náklady evropských vakcín. Ten, kdo sáhl po „nukleárním“ článku 16, tak učinil takříkajíc preventivně, v duchu úvahy co by, kdyby. Irský list Independent píše, že podle nejmenovaného vládního zdroje stojí za celou krizí někdo, kdo „nechápal politické důsledky tohoto rozhodnutí“. Zcela upřímně, u této formulace mě hned napadla osoba, jejíž dlouhé jméno začíná slovem Ursula a končí slovem Leyen. Poloviční přítel? Poslední, trochu obecnější pohled na paniku kolem nedostatku vakcín. Lidí je na světě přes sedm miliard, v bohatších státech světa jich žijí dejme tomu dvě miliardy, podle toho, kde ještě položíte laťku bohatství. Zásobit je všechny během pár měsíců vakcínami je nemožný úkol, ale to zase neznamená, že bychom se o ně měli bezuzdně porvat jako žraloci o velrybí zdechlinu. Vakcinační krize pomine, ale pitomosti a podpásovky v jejím průběhu spáchané si budou jednotlivé národy světa ještě dlouho pamatovat – a bude to mezi nimi zasívat nedůvěru. To, že EU zavádí mechanismy ke kontrole exportu vakcín, nevidím jako dobrý a promyšlený krok. Tak například: vakcína Pfizer/BioNTech, která se vyrábí na evropském kontinentě, vyžaduje ke svému fungování kromě samotné mRNA také dodávky lipidových nanočástic, technologii kanadské firmy Acuitas. Lipidové nanočástice chrání mRNA v organismu až do té chvíle, než se dostane do buněk. Bez nich by vakcína nebyla účinná, lipidy pomáhají dopravit mRNA tam, kde je jí potřeba. A tuto specializovanou chemickou výrobu si Pfizer nasmlouval v Anglii! Dnešní logistické řetězce jsou zkrátka propletené a jednostrannými zásahy, po kterých se nedá vyloučit stejně tvrdá odveta, můžeme snadno dospět ke stavu, kdy na tom budou špatně úplně všichni. Ve fungování EU se toho hodně svaluje na Němce, ale myslím si, že ona mentalita ostražitého a podezřívavého protekcionismu vůči outsiderům je spíš francouzský vynález a že v nových vztazích s Británií bude tato mentalita Evropě leda na škodu. Právě Macron Britům v sobotním Guardianu vzkazuje, že nemůžou být „polovičním přítelem“; ach jej, napadlo jej vůbec, jaké jsou další možnosti, které tím potenciálně uvádí na scénu? Přece musí být aspoň ze školy seznámen s tím, jak vřelé ty anglo-francouzské vztahy v minulosti byly. Určitě dával pozor, vždyť má koneckonců za ženu svoji bývalou učitelku ze střední.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-13 07:41:53

Od 14. května 1945 začal skutečný mír čili tvrdý pořádek

Nejpozději do 5 dnů od kapitulace nacistické armády v prostoru Čech a Moravy, začal mírový úklid a pořádek. Na rozkaz generálního štábu sovětské armády (myslí se tím takto nazývaný sovětský armádní štáb či velitelství v oblasti Ústecka) museli cizinci opustit území ČSR do 15. května do 24. hodin. „Podle nařízení generálního štábu sovětské armády musí být odstraněny všechny bílé prapory z domů, a naopak mají být bílé pásky na pažích Němců. Podle generálního štábu sovětské armády musí být z veřejných a státních úřadů odstraněni Němci. Zemědělcům je nařízeno se věnovat řádně jarním pracím. Každý z nich musí vyvinout úsilí, aby bylo zajištěno řádné zásobování obyvatelstva. Musí nabízet celou sklizeň. Vracejícím se utečencům: budou jim zabaveny koně a krávy. Počty se nahlásí na ČNV, ostatní majetek se jim ponechá. Mohou použít železnice.“ Vzkazy dělníkům, navrátilcům wehrmachtu i dětem Relace ze 14. května 1945 jasně ukazují, jak doslova po fragmentech se skládal dohromady ze dne na den mírový život města doslova pár dnů po válce. Ještě než se z 13. května stal 14. květen, vyslechli si občané žijící v dosahu ústeckého vysílače rozsáhlou relaci: Posluhači se dozvěděli, že osazenstvo firmy Wolfrum má nastoupit do práce 14. května. Oznamovalo se, že ještě několik dnů bude trvat oprava vodovodního potrubí poškozeného bombardováním. Je nutné vodou šetřit a používat ji pouze k pití a vaření. Ostatní užívání vody bylo zakázáno a bude prováděna kontrola pod hrozbou zastavení vody tomu, kdo bude vodou plýtvat. Rozhlasová relace konstatovala, že některé obchody na Střekově i přes výzvy neotevřely, a uvedl, že je nutné, aby tak učinily, zvláště tam, kde je zboží lehce podléhající zkáze. Začaly se objevovat i výzvy typu, že paní Johanna Vogelsangová z Bautzenu hledá dceru a hledán je sedmiletý Jörgen Otto z utečenecké rodiny, která se dostala koncem války na Ústecko. Všichni zajatci a civilní zaměstnanci z Anglie, Ameriky, Francie, Holandska a Belgie byli vyzváni, aby se připravili na odjezd železnicí nebo aby odešli pěšky. Z rádia se též ozvalo, že štáb sovětské armády v Ústí dovolí, aby zůstali cizinci pracující v důležitých a potravinářských podnicích. Všichni navrátilci wehrmachtu se museli hlásit na pracovním úřadu, také ženy a dívky z okresu Ústí, které pracovaly pro Wehrmacht. Podniky podle rozhlasu museli předat seznamy zaměstnanců a sdělit, zda potřebují další zaměstnance. Museli také vést denní přehled absentérů.  Děti byly žádány, aby si zatím nehrály na ulici, kvůli nebezpečí z pohozených zbraní a výbušnin. Druhá polovina května: Rádiové relace byly nesmlouvavé Přepis vybraných relací ústeckého rozhlasu ukazuje, jak se lidé dozvídali doslova cokoliv, co vedení města či okresu napadlo, že je třeba zařídit. Důležité slovo kromě sovětského štábu mělo také československé posádkové velitelství.  Relace 15. května: Němci se ve své mateřštině dozvěděli, že platí protektorátní potravinové lístky, naopak ztrácejí platnost dovolenkové karty, ale platí poukázky vojáků. Bývalí vedoucí a funkcionáři NSDAP a členové německých organizací zodpovídají za zachování současného stavu majetku, jako jsou budovy, sportovní objekty, auta, finance atp., s plnou odpovědností pod pohrůžkou vězení. Relace 16. května: Představitelé obcí se z rozhlasu dozvídají, že jsou odpovědni za odstraňování (uhynulých) koní. Relace 17. května: Kromě drobných informací se Němci také dozvěděli, že ČNV volá od 16 do 60 let všechny mladíky a muže, kteří zatím nepracují, aby se hlásili na pracovním úřadu ve dnu určeném počátečním písmenem jména. Jinak jim nebudou dány potravinové lístky. Dne 21. května se měli dostavit muži s příjmením od A do F a 24. května jako poslední ti se jmény od S do Z. Nařizoval se také nástup lakýrníků a malířů do práce. Relace dále upozorňovala, že zemědělci, kterým chybí koně, se mohou přihlásit a kůň jim bude zapůjčen. Nařizovalo se také změnit jména ulic a náměstí ke stavu, který byl v roce 1938. Dovolenkové lístky bylo podle relace třeba opatřit 100 K kolkem a do 29. května vyměnit za odběrné poukazy, jejich platnost skončila 15. května. Od 18. května platil zákaz prodeje tabákových výrobků v okrese Ústí, výrobky a tabák i poukázky na cigarety bylo nutné odevzdat do 21. května. V německé relaci se posluchači dozvěděli, že je zakázáno používat munice pro lov ryb. Také bylo nařízeno odevzdat zbytky munice, aut a různých vozů. Relace 18. května: Majetek zemřelých nebo uprchlých členů NSDAP je zabaven, jakákoliv manipulace s tímto majetkem je trestná. Němci si také mohli poslechnout, že vstupuje v platnost zákaz prodeje nebo darování bytového zařízení, zodpovídají za to majitelé domů. Rozhlasové relace byly pro Němce především očekáváním nepříjemných zpráv. Rozhlasová zpráva – nařízení o nábytku naplňovala neblahé tušení, že je nemine odsun z Československa. Byl to viditelný signál snahy zamezit jim, aby dokud je čas, prodali svůj majetek.  Relace 22. května: Naopak spokojenější mohli být někteří lidé pracující v průmyslových podnicích, protože pro těžce pracující v horku, v prašném prostředí a se škodlivými látkami, měli od nynějška nárok na dodatečné potravinové lístky. Relace 23. května: Relace ve 12.30 hodin způsobila další vrásky na tváři členů NSDAP. Byli vyzváni, aby si na ONV vyzvedli formuláře ve druhém patře ve dveřích č. 47, a ty musí vyplnit. Byl to signál, že je na ně připraveno prověrkové síto. Budou váženi a měření do jaké míry byli malými rybami, kdo z nich byl potentát, a kdo kapitální mrcha, kterou už dávno měli zastřelit. Členové NSDAP s většími hříchy se stali zakrátko obyvateli internačního tábora pro Němce na Skřivánčím poli, na okraji Ústí nad Labem. Tvrdý příchod československého pořádku Nahánění oveček – i tak lze nazvat rozhlasovou relaci z 23. května v 8.30 hodin. Znamenala skutečný příchod československého pořádku. V němčině se neslo nad Ústím nad Labem následující: Posádkové velitelství a ONV nařizuje: 1. Všichni obyvatelé, kteří se pohybují mimo Ústí, se musí do 24 hodin vrátit. 2. Všechny instituce a podniky musí odstranit německé nápisy a nahradit je českými na své náklady. Jinak hrozí pokuta. 3. Občané musí do 24 hodin odevzdat všechny zbraně a munici po Wehrmachtu a po NSDAP na posádkové velitelství. Nošení zbraní bude trestáno až smrtí. 4. Majitelé skladů a obchodů nahlásí své zásoby na ONV. 5. Porážka veškerých zvířat včetně drůbeže je bez povolení úředně přísně zakázána. 6. Místní národní výbor, respektive představitelé obcí jsou zodpovědni za plné hospodářské využití všech pozemků a za řádné krmení dobytka a dalších zvířat. 7. Stále platí pro zemědělskou výrobu povinnost dávek zemědělských produktů. 8. Všechny německé vlajky, prapory a standardy do 24 hodin odevzdat na místním velitelství. Domy českých majitelů a úřady budou mít vyvěšeny československé vlajky nebo prapory. Německé obyvatelstvo musí vyvěsit bílé vlajky a musí nosit na levé paži, pokud se pohybují mimo byt, bílou pásku. Český majitel bude označen česko-ruským nápisem (Schildern). 9. Obyvatelstvo se vyzývá k dodržování klidu a pořádku. Policejní hodina pro hospody a zábavní podniky je stanovena na 22. hodinu. Venku se mohou zdržovat jenom lidé s potvrzením národního výboru. 10. Každé poškození nebo zničení státního nebo veřejného majetku bude potrestáno. 11. Policejní a bezpečnostní úkony mohou provádět jenom policejní orgány. 12. Veškerá agenda se správními orgány smí být vedena jenom v české řeči. 13. Dřívější rozhodnutí národního výboru jsou tímto zrušeny. 14. Bude provedena kontrola těchto opatření a jejich nesplnění bude přísně trestáno. Po této „státotvorné“ relaci následovala ještě krátká, ve které jsou opět žádáni majitelé bytů nebo jejich správci, aby předali přehled volných, opuštěných a německým obyvatelstvem obsazených bytů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-12 15:15:23

Román Doktor Mráz odhaluje, čemu museli čelit desetitisíce rodin během Slovenského státu

Fiktivní městečko Himberany, kde se odehrává román Denisy Fulmekové Doktor Mráz, by mohlo být libovolným slovenským městem. Neboť podobné příběhy mají paralelu v osudech mnoha slovenských rodin. Autorka vypráví, jak se v období druhé světové války chovalo majoritní obyvatelstvo nejen k židovské menšině, ale i k „vlastním“, a poukazuje na ekonomický aspekt slovenského antisemitismu. Dokumentuje období Slovenského státu, kdy se k moci dostali lidé, jejichž motivací nebyla nenávist vůči Židům, antisemitismus či rasismus, ale chamtivost a touha po snadno získaném majetku.  Rok 1939. V městečku Himberany poblíž Bratislavy žije poklidně s rodinou právník Albert Mráz. Tedy až do dne, kdy v prorežimních novinách vychází článek anonymního autora, který napadá Mráze coby Žida, jenž se mazaně nechal pokřtít a změnil si jméno, aby mohl dál bohatnout na úkor ubohého slovenského lidu. Mráz si okamžitě uvědomí, že jemu i rodině hrozí nebezpečí. Iniciátorem článku je mladý právník Rárbocký, velitel místní Hlinkovy gardy, neváhající pošpinit kohokoliv, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Úspěšná advokátní praxe doktora Mráze mu je už dlouho trnem v oku. Nyní konečně nastala příležitost, jak se konkurenta zbavit. Rárbocký věří, že místní region se stane předvojem „nového“ Slovenska s ukázkovým řešením židovské otázky a že mu to pomůže v politické kariéře… Třebaže je příběh fiktivní, autorka vycházela ze slovenských archivů a konzultovala text s historiky. K pocitu autentičnosti přispívá vyprávění více než devadesátileté pamětnice Anny, Mrázovy dcery, které bylo v době vzniku fašistického Slovenského státu sedmnáct let. Příběh rodiny evangelíka židovského původu a jeho katolické manželky a dcery pokračuje i po začátku války. Denisa Fulmeková postupně sleduje všechny historické události od roku 1939 až do roku 1945 a ukazuje, jak se odrážely v životě běžných lidí. Autorka píše o obětech, pachatelích, ale i těch, kteří chtěli jen přežít. V závěru knihy Anna Mrázová sumarizuje životy členů své rodiny a obyvatel Himberan. Zatímco někteří viníci se dostali před lidové soudy a za své činy byli potrestáni, většina se ve vhodnou chvíli přidala ke Slovenskému národnímu povstání, čímž své dřívější skutky „vymazala“. Část postav si „oblékla“ komunistický kabát, a mnozí prošli jako řadoví občané, v tichosti a bez povšimnutí, od národního socialismu ke komunismu.    Ukázka z knihy   1 Právě se chystal odložit na polici kartonový fascikl s kopiemi smluv, když vtom se ozvalo slabé zaklepání. Přistoupil ke dveřím, stiskl kliku a překvapilo ho, když na chodbě uviděl svou ženu.      „Betko? Co tu tak stojíš?“ V jejím bledém obličeji, poněkud už poznamenaném osmačtyřiceti lety, zahlédl strach. „No tak, co se děje?“ Chytil ji za loket a vtáhl dovnitř. Viděl, že v jedné ruce drží stočené noviny a v druhé žmoulá kapesník. Do jeho kancelářských prostor chodívala málokdy, neměla ve zvyku ho přes den vyrušovat. Jen občas, když zůstal sedět nad prací příliš dlouho, poslala Rózu, aby ho zavolala k obědu.      „Róza mi přinesla noviny!“ Alžbeta je otevřela na jeho masivním psacím stole a nervózně otáčela stránky, dokud se od nich strnule neodtáhla. „Od rána váhám, jestli ti to mám ukázat, ale tak jako tak by ti to někdo podstrčil.“ Namířila ukazovákem na papír. „Á, tady to je!“      Stránce dominoval hlavní titulek vyvedený tučným písmem: Zázračná proměna dr. Martona v dr. Mráze.      „Naše služka čte Gardistu?“ zeptal se napohled nevzrušeně a usedl ke stolu s otevřenými novinami.      „Její otec to odebírá, ale prý jenom proto, aby byl informovaný.“      „Očividně si tedy pospíšil, aby informoval taky nás.“ Doktor Mráz si povolil pevný uzel na kravatě.      „Taková žumpa!“ ulevila si Mrázová a její manžel si začal čistit brýle. „Co píšou?“ zeptal se suše, jako by mu nestálo za to namáhat svůj slábnoucí zrak. Její rozhořčení nekomentoval, přestože jindy by manželčiny emoce jistě mírnil.      „Ach, ani to nechci vědět! Špína, špína se hrne!“ Alžbetě se třásl hlas a přemáhal ji pláč. „A samozřejmě, že i Barková mě přišla upozornit, že o tobě píšou!“      „Takže další, co čtou to svinstvo…“ poznamenal Mráz a znovu si nasadil brýle, aby mohl zaostřit na novinová písmena. Ale když postřehl, že mu Alžbeta stojí za zády a nahlíží přes rameno, obrátil se k ní: „Tak čti ty, Betko!“ Podal jí noviny a ukázal na dřevěné empírové křeslo, v němž sedávají jeho klienti.      Alžbeta vycítila, že přes zdánlivý klid, který její manžel zachovával, je rozrušený také. S důrazem na každé slovo se tedy chopila nevděčného úkolu předčítat:      „Zemský úřad v Bratislavě povolil v uplynulých dnech advokátovi v Himberanech, dr. Martonovi, změnu jména. Z dr. Martona se náhle stal dr. Mráz. Záležitost zdánlivě všední. Ale jen zdánlivě. Proto věc vysvětlíme podrobněji,“ nadechla se a úkosem pohlédla na muže. Široká záda v dobře padnoucím šedém saku ztuhle tiskl do opěradla, ale hlavu jako by tlačil bradou ke krku, víčka přivřená. Svraštěné čelo mu zbrázdily vrásky, koutky úst se však ani nepohnuly. „Pokračuj!“ pobídl ji, když zaznamenal její zkoumavý pohled.      „Kdo je dr. Marton?“ četla dále. „Nositel jména, které budí v Himberanech, ale také na celém slovenském Závrší hrůzu. Dr. Marton je pokřtěným Židem. A stejně jako nedovedla svěcená voda zničit pojmenování Žida-muže, nezměnila ani jeho duši. Dr. Marton zůstal dodnes mazaným židovským fiškusem, vždycky mu šlo jen o kšeft a peníze. Proto zpráva o tom, že si podal žádost o změnu jména, zapůsobila jako bomba. Místní Hlinkova garda, Hlinkova slovenská ľudová strana a ostatní veřejní činitelé nasadili všechny páky, aby schválení této Martonovy žádosti překazili. Protože dr. Marton zůstane navždy dr. Martonem, i kdyby se stokrát znovu pokřtil a tisíckrát si změnil jméno. Jméno dr. Martona je totiž vizitkou. Každý ví, že je to jméno židovské. Když se však přestěhuje například do Banské Bystrice nebo do Turčianského Sv. Martina dr. Mráz, nikdo tam nebude vědět, o koho se jedná.“      Alžbeta se odmlčela, ale bála se na muže podívat. Slyšela, jak prudčeji vydechl, ale jinak dále s naprostou vážností mlčel.      „To je všechno?“ zvedl k ní pohled.      „Ještě ne. Mám ti to dočíst celé?“ Zalitovala, že udělala přestávku, už to chtěla mít za sebou. Mráz jen mlčky přisvědčil a Alžbetin melodický hlas ukrajoval další věty z pamfletu: „Každý si pomyslí: křesťan a Slovák. A tady to máme! Jméno Mráz je dobrou maskou, pod kterou bude moct jeho nositel dále bohatnout na úkor ubohého slovenského člověka. Hlinkova garda musí stát na stráži, aby Židé takovýmto rafinovaným způsobem nemizeli beze stopy ve slovenském moři a nemohli tak dále vysávat slovenskou krev. Musíme odhalit jména všech tzv. vlivných lidí, kteří v Martonově případu intervenovali, a budeme je veřejně pranýřovat.“      Ruce s novinami jí bezradně klesly do klína: „Co na to říkáš?“      „Podepsal se autor?“      Zavrtěla hlavou. „Je tu jenom šifra, písmeno á. Nevíš, kdo by to mohl být?“      „Teď skoro kdokoli,“ odpověděl a dlaní si podrbal nakrátko ostříhaný šedivý zátylek. „Už je Aninka doma?“ zajímal se o dceru.      „Už by měla, dneska má krátký den, za chvíli bude oběd,“ zadívala se na masivní podlahové hodiny v jeho kanceláři.      „To je dobře,“ vstal a nastavil manželce rámě, aby se o něj opřela. „Pojďme tedy nahoru. A ty noviny mi tu, prosím, nech.“   2 Vyrůstala jsem v Himberanech a chodila jsem tam i do měšťanky. Rodiče mě vedli k učení a ke knihám, doma jsme měli opravdu velkou knihovnu. Tatínek četl spíš odborné knihy a maminka klasiku, ale také nové slovenské knížky, pamatuju si, že dlouhé roky odebírala časopis Živena.      Už to asi nahráváte, že? A mám mluvit hlasitěji? Ne? No, možná stejně budu, už hůř slyším a potom mi připadá, že ostatní taky. A proč vás vlastně zajímá zrovna můj příběh? Pocházíte z Himberan? Ne? A odkud tedy? Aha, tak vidíte, tam mě osud nikdy nezavedl. Takže… Na začátek mám říct jméno a věk, ano? Aha, doplníte to tam vy? Pro jistotu tedy: Jmenuji se Anna Olšaníková, za svobodna Mrázová, a je mi devadesát pět let. Narodila jsem se v Himberanech, kde se moji rodiče usadili po první světové válce. Tatínek byl rodák z nedalekých Veľkých Grešlí, to je kousek dál od Himberan, ale stále na Závrší. Maminka se narodila v Bratislavě, ale její matka, kterou jsem nepoznala, protože zemřela ještě před mým narozením, pocházela odněkud ze Slovinska.      Takže – měla jsem pěkné dětství a snad i pěkné mládí, pravda, dokud se nedostali k moci luďáci. Šlo to pomalu a postupně, nejdříve jsem slyšela o takzvaných postrcích, to když se hned po vyhlášení autonomie ještě v osmatřicátém musely některé židovské rodiny vystěhovat až ke slovensko-maďarské hranici. Měl to být kolektivní trest po první vídeňské arbitráži, když připadly jižní části slovenského území Maďarům. Samozřejmě z toho obviňovali Židy, kterým se automaticky připisovala promaďarská orientace. Jestli se nepletu, tito Židé měli být vyvezeni do Maďarska, ale tamější strana je nepřijala, takže se zasekli někde mezi hranicemi. Moc jsem rodiny, které tehdy deportovali také od nás z Himberan, neznala, ale otce to pobouřilo a říkal mamince, že je to teprve začátek. Potom jako by to utichlo. Nevím, kolik se z těch vypoklonkovaných himberanských Židů vrátilo domů. Šlo o ty chudší, ačkoli se říkalo, že přišli i o to málo, co měli, a své byty našli úplně vyrabované. Chvíli byl klid, ale otec všechno sledoval, proto si vlastně dal ještě v únoru 1939 změnit jméno. Totiž když jsem se narodila, jmenovala jsem se Martonová, celá rodina jsme byli Martonovi. No a změnil to na Mráz, rozhodl se narychlo, moc nad tím novým příjmením nepřemýšlel, i když nezastírám, že to byl zvláštní pocit, jmenovat se najednou úplně jinak. Na první pohled banalita, ale jméno je jméno. No a tím jménem to vlastně možná celé začalo, tedy pro naši rodinu, protože jednou jsem přišla ze školy, to už jsem navštěvovala učitelský ústav v Bratislavě, tedy střední školu pro budoucí učitelky. Kolik mi bylo? Sedmnáct. Když jsme měli kratší vyučování, jezdívala jsem domů na oběd, kvůli mně ho rodiče posouvali na později, a matně si vzpomínám, že i tenkrát jsem chvátala od vlaku, abych přišla včas. Bydleli jsme v Masarykově ulici, krátce nato ji pojmenovali po Hlinkovi, po válce se zase jmenovala po Širokém a teď je to takové neutrální, takže Hlavná. Koneckonců to hlavní ulice opravdu byla. Náš dům stál asi v její polovině, měl jedno poschodí a nacházelo se v něm několik samostatných bytů. Pokud si vybavuji, tak tam byli s dvěma dětmi manželé Barkovi a ještě starý pan Stein, vdovec, a jistě bych si vzpomněla i na další, ale rodiny se, pravda, taky hodně stěhovaly a střídaly. Ne, služka Róza s námi nebydlela, pocházela také z Himberan a měla to přes dvě ulice.      Pospíchala jsem tedy od vlaku domů, ale ten den jsem potkala kamarádku Hanku Zábojníkovou, která nesla v košíku dvě koťata, inu, musela jsem se trochu zdržet, a jak jsme se zapovídaly, dorazila jsem domů později. Všimla jsem si, že maminka plakala, a naivně jsem si myslela, že asi kvůli mně, ale po chvilce už mi bylo jasné, že se stalo něco horšího. U oběda vládlo tísnivé ticho, takže jsem se dokonce domnívala, že se rodiče pohádali. Když šla Róza uklidit kuchyň a my s maminkou jsme si sedly k šití – uměla totiž krásně šít a vyšívat a chtěla mě to naučit, i když já jsem nikdy tak šikovná jako ona nebyla –, polohlasně mi řekla, že o tatínkovi vyšel hrozný článek v Gardistovi. Prý abych se připravila, že na to budou lidé dělat narážky, a jistě se to už dostalo do rukou i někomu u nás na učitelském ústavu. Požádala jsem ji o ty noviny, ale ona zavrtěla hlavou, že ne, a znovu se rozplakala. Tehdy se mě zmocnil dosud nepoznaný strach, takový ten mdlý, neurčitý, který vyvolává zlé tušení, ale vy nedovedete pojmenovat, čeho přesně se bojíte. My s maminkou jsme přece byly katoličky a tatínek se dávno před válkou stal evangelíkem. Jenom jsme měli to nešťastné příjmení.   3 Tři dny po publikování článku o doktoru Mrázovi si ho s příjemným zadostiučiněním znovu přečetl i doktor Rárbocký, urostlý tmavovlasý chlap těsně před čtyřicítkou. Stačilo podstrčit potřebné informace zdatnému redaktorovi – a vida, jaký užitečný text vyšel! Nebylo pochyb, že nastal nejvyšší čas řešit věci radikálněji. Neměl snad pravdu Šaňo Mach nedávno v Rišňovcích? ujišťoval se Rárbocký. Slováci chtěli být velkomyslní a nechtěli trestat, ale ukázalo se, že to byla chyba. Židy je potřeba srovnat do latě!      Rárbocký byl právník stejně jako Mráz a právě teď svoji živnost přenesl přímo do sídla Hlinkovy gardy v Himberanech, kterým se stala moderní budova místní sokolovny. Znak tělocvičného spolku Sokol tu na jeho přímý pokyn vystřídal masivní slovenský státní znak a iniciály Hlinkovy gardy.      Rárbocký zvedl papírovou krabičku cigaret značky Egypt a s požitkem si jednu zapálil. Zvažoval, zda dopis napíše sám, nebo ho nadiktuje písařce. Nerad se totiž dělil o obsah, který měl zůstat utajený, a týkalo se to i kancelářské pomocné síly Margity. Toho dne ho ale čekalo ještě příliš mnoho agendy, a tak přešel ze své prostornější kanceláře do malé místnosti, ve které se spolu s množstvím úředních papírů, oznámení a listin tísnila i postarší posila sekretariátu himberanské Hlinkovy gardy. Jen co Rárbocký vešel, nahrbená Margita v upnuté tmavé šatové sukni zvedla oči od papírů a naučeně přikývla: „Ano, pane doktore?“      „Založte si do stroje papír, budu vám diktovat,“ oznámil jí. „Nahoru dáte razítko důvěrné a tajné.“      Margita kývla hlavou. „Spolehněte se, pane doktore.“      „Pište hlavičku adresáta – Generální sekretariát HSĽS v Bratislavě, adresa a všechny náležitosti.“ Zatímco Margita klepala do klávesnice psacího stroje, Rárbocký si rozepnul vrchní knoflík na uniformě. Venku se oteplilo a v malé místnosti bylo dusno. Přistoupil k oknu a chystal se ho otevřít, ale písařka, aniž by zvedla hlavu od práce, poznamenala: „Pane doktore, okno je rozbité. Něco se zaseklo, nejde vůbec otevírat.“      Rárbocký zacloumal kličkou. „Sakra! Už jste to nahlásila správci budovy?“      „Rozbilo se teprve včera a správce jsem už nezastihla. Zařídím to.“      „Dobře, pište tedy.“ Rárbocký se zadíval přes sklo zavřeného okna na jednu z hlavních himberanských křižovatek, donedávna ještě prašnou, ale teď čerstvě vydlážděnou, přes kterou občas projelo auto. V tuto dopolední hodinu na ní vládl klid, obvykle ožívala až po konci vyučování, když se z nedaleké školy vyhrnuly děti.      „Dr. Albert Marton, do závorky dejte Mráz,“ začal diktovat a s uspokojením poslouchal Margitino ťukání, jako by mohl poslechem kontrolovat, jestli zapisuje správně, „je advokátem v Himberanech. Asi před…“ tady se mladý velitel himberanské Hlinkovy gardy trochu zarazil, protože v duchu přepočítával, kdy se vlastně dozvěděl, že Marton podniká kroky, aby zakryl svoje židovství. „Asi před měsícem,“ doplnil, „mu Zemský úřad povolil změnu jména na Mráz, dejte čárku, Margito, a to navzdory tomu, že Hlinkova garda a místní organizace Hlinkovy ľudové strany se proti tomu důrazně postavily.“      Rárbocký, který nesnášel horko, se okno znovu pokusil otevřít. Zalomcoval kličkou, až mu zůstala v ruce, a tak jen zanadával a ledabyle ji nasadil zpátky. „Přečtěte mi poslední větu,“ vyzval Margitu, a když se znovu naladil na tón svého dopisu, pokračoval: „Spolehlivým způsobem jsme zjistili, čárka, že návrh okresního úřadu byl též proti změně. Navzdory tomu, jistě po různých intervencích, byla změna povolena. Nyní bylo vydáno vládní nařízení o židovských advokátech. Dr. Marton-Mráz je podle tohoto nařízení Židem, a tak žádáme, aby za žádných okolností nebylo dovoleno jmenovanému provozování juristické praxe.“      Margita kýchla a doktor Rárbocký zamumlal: „Zdravíčko!“      „Děkuji… Praxe,“ zopakovala poslední slovo.      „Nositel jména dr. Marton budí na slovenském Závrší hrůzu.“ Rárbocký se stále díval ven zavřeným oknem a pocit, že se v teplé místnosti potí a nemá dostatek vzduchu, ho přiměl trochu zrychlit tempo diktování: „Jeho zneužívání důvěry lidu celého okresu je dostatečně známé. Mazaným způsobem tahal z našeho rolnického lidu peníze, když si nechával dopředu podepisovat prázdný přehled pohledávek a tímto způsobem zinkasoval až dvakrát honorář ve stejné věci, ačkoli ve věci kromě advokátního dopisu nic právnického neučinil. Náš slovenský lid v něm měl cynického, bezcitného vykořisťovatele, kterému nezáleželo na právním zastupování, ale čistě jen na ožebračování osob, které vyhledaly jeho ochranu. Ochranu dejte do uvozovek, Margitko,“ upozornil písařku s nečekanou vlídností. Těšilo ho, že mu slova tak lehce přišla na jazyk. Považoval se za obratného 18 stylistu a chvíle, které mu to potvrzovaly, ho naplňovaly uspokojením.      „Dala jsem,“ ujistila ho. V jemném obloučku odtáhla zápěstí obou rukou od klávesnice psacího stroje, jako by jí je někdo držel na provázcích, a hned jimi opětovně přistála na stejném místě jako na klaviatuře, jako by zrovna rozehrávala novou skladbu.      „Slovák byl pro něj jen objektem slibujícím lehký výdělek a v našem lidu viděl tento Žid vždy jen cosi méněcenného,“ diktoval energicky a hladce Rárbocký. „Proto je v zájmu naší slovenské veřejnosti a našeho lidu vůbec,“ teď udělal významnou řečnickou odmlku, jako když vystupoval na schůzích strany nebo na slavnostních shromážděních na himberanském náměstí před kostelem, „aby jmenovaný byl co nejdříve vymazán ze seznamu advokátů, jejichž stav svou osobou jen znevažoval a svým jednáním učinil stavem nenáviděným. Na stráž! Dr. Juraj Rárbocký, velitel Hlinkovy gardy.“      Když Margita doťukala, vyzval ji: „Přečtěte mi to celé ještě jednou.“   Ze slovenského originálu Doktor Mráz, vydaného nakladatelstvím Slovart v Bratislavě roku 2018, přeložila Stanislava Moravcová ml., Nakladatelství Prostor 2020, 232 stran, v českém jazyce vydání první.   Denisa Fulmeková (1967) vystudovala žurnalistiku na FiF UK v Bratislavě. Věnuje se publicistice a literární tvorbě. Dosud vydala čtrnáct knih rozmanitých žánrů, mezi nimi sbírku básní Som takmer preč (2004), romány Dve čiarky nádeje (2006), Jedy (2007), Topánky z papiera (2009), Materská (2011), Štrikovaní frajeri (2015), povídkový cyklus Posledná polnoc v Pivonke (2013), přírodní receptář Magická sila bylín a průvodce svátky Magická sila sviatkov (oba 2014). V roce 2016 jí vyšel román Konvália s podtitulem Zakázaná láska Rudolfa Dilonga, inspirovaný životem jejího dědečka, známého slovenského básníka, dramatika a katolického kněze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-02 21:37:42

K 90 výročí narození spisovatele Oty Pavla vyšla rozsáhlá audiokniha jeho povídek

Ve čtvrtek 2. července by 90. narozeniny oslavil spisovatel Ota Pavel, který předčasně zemřel v roce 1973 ve věku nedožitých čtyřiceti tří let. K tomuto výročí vydává Supraphon na 2CD-MP3 i v digitálních formátech audioknihu, která obsahuje bezmála devět hodin nahrávek ze sedmdesátých až devadesátých let i zcela nové nahrávky z knihy Povídky ze šuplíku publikované teprve v roce 2004 při souborném vydání celého díla Oty Pavla v nakladatelství Slávky Kopecké. V audioknize Ota Pavel – Povídky Sedm deka zlata, Smrt krásných srnců, Kapři pro wehrmacht, Jak jsem potkal ryby, Moje první ryba či Zlatí úhoři v interpretaci Vlastimila Brodského, Rudolfa Hrušínského, Jiřího Sováka a Miroslava Horníčky. V kompletu je i dramatizace Pohádky o Raškovi z roku 2011, kde v režii Jana Jiráně hrají Josef Somr, Petr Vacek, Simona Stašová, Jaroslava Kretschmerová či Jiří Lábus. „Při editorské práci na Sebraných spisech Oty Pavla jsem objevila mnoho neznámých novinových článků autora, četnou korespondenci s bratry a především pak skvělé povídky, které za života spisovatele nevyšly v autorizované podobě, jen všelijak zmrzačené tehdejšími cenzurními zásahy. S pokorou a trvalým obdivem jsem tehdy uspořádala tuto pozůstalost do knížky Povídky z šuplíku,“ uvedla nakladatelka Slávka Kopecká ke knížce, ze které pro „výroční“ audioknihu bylo nahráno jedenáct povídek v podání mladých herců Radúze Máchy, Igora Orozoviče a Miloslava Königa. Judaistka, publicistka a vysokoškolská pedagožka Věra Tydlitátová u příležitosti vydání audioknihy napsala následující text. Planeta plná řek pro Otu Pavla Ota Pavel vydal několik knih už v šedesátých letech, kdy jeho hlavním žánrem byla sportovní reportáž. Již v této dosud poněkud opomíjené oblasti dokázal, že je citlivým pozorovatelem a zapáleným milovníkem sportu a jeho nadčasových hodnot. Věřil v očistnou moc sportovního úsilí, v jeho schopnost proměňovat člověka a dělat jej lepším. Sám byl aktivním sportovcem, krátce dokonce trénoval hokejové družstvo mládeže ve Spartě Praha, ale brzy u něj převládlo psaní. V letech 1949–1956 byl sportovním redaktorem v Československém rozhlase, mezi lety 1956 a 1957 v časopise Stadion a několik let v armádním týdeníku Československý voják. V roce 1964 doprovodil svým komentářem fotografickou publikaci horolezce Viléma Heckela Hory a lidé. Další dvě knihy se sportovní tématikou, Dukla mezi mrakodrapy vydaná rovněž v roce 1964 a Plná bedna šampaňského z roku 1967 jej už proslavily. K tématu sportu se vrátil ještě v roce 1974 knihou Pohádka o Raškovi. Nicméně opravdovým průlomem v jeho tvorbě byla řada autobiografických povídek z dětství, vzpomínky na hochštaplerského tatínka Lea, ustaranou maminku Hermínu, převozníka Proška a řadu lidí žijících okolo Berounky spolu s řekou a s rybami. A také na temná léta války, kdy tatínek a bráškové Jiří a Hugo byli v koncentráku, prošli tábory Terezín a Osvětim-Březinku a absolvovali pochody smrti a malý Ota se protloukal spolu s maminkou hladem, úzkostí a smutkem, kterým jeho dětství předčasně skončilo. Tento vrchol Pavlovy prózy tvoří knihy Smrt krásných srnců z roku 1971 a Jak jsem potkal ryby z roku 1974. Po válce se rodina opět shledala a všichni se radovali z míru a z nové doby, o níž si mysleli, že bude spravedlivější a šťastnější. Ota pracoval jako horník v Dubí u Kladna, pak absolvoval obchodní a jazykovou školu, maturitu složil v roce 1960. Tatínek Leo se vrhl nadšeně do budování socialistické vlasti, otřes z procesů padesátých let a absurdní hospodaření v družstvu jej však zlomily. Komunisté velmi rychle otevřeli oči všem naivkům. Povídky Běh Prahou a Prase nebude, byly právě pro tyto vzpomínky na vystřízlivění ze snu o spravedlivé společnosti zcenzurovány a po dobu komunismu nesměly vyjít. Přesto se skromný Ota Pavel stal legendou, a i když tomu sám nechtěl uvěřit, měl tisíce oddaných čtenářů. Nad jeho povídkami se nestyděli plakat ani chlapi. Až do sametové revoluce se Pavlova zakázaná díla šířila mezi lidmi v opisech jako samizdat a všechny necenzurované texty Oty Pavla vyšly až v roce 1991 v souboru Zlatí úhoři. Povídky Oty Pavla však byly už za komunistů po mnoha obtížích zfilmovány pod názvy Zlatí úhoři v hlavní roli s Vladimírem Menšíkem a Smrt krásných srnců s Karlem Heřmánkem. Pamětníci shodně dosvědčují, že Ota Pavel byl velmi citlivý člověk, neobyčejně sebekritický, co se týká psaní, tvořil těžko a mnohokrát přepisoval, ale ke druhým lidem byl neuvěřitelně laskavý. Když mu návštěvník pochválil cokoliv v bytě, Ota mu tu věc okamžitě daroval i přes odpor obdarovávaného. Po mnoho let udržoval navzdory vzdálenosti exilu pevné a hluboké přátelství s Arnoštem Lustigem, ten nyní po Otově smrti vydal knihu vzpomínek Okamžiky – Arnošt Lustig vzpomíná na Otu Pavla. Těžko říci, zda to byla vrozená dispozice, nebo soustavný a vysilující tlak poměrů jak za války, tak za komunismu, které musely na každého senzitivního člověka působit destruktivně, ale u tohoto geniálního spisovatele vyvolaly těžkou duševní poruchu, maniodepresivní psychózu. Při jejím náhlém záchvatu v roce 1964 na zimní olympiádě se Ota Pavel pokusil podpálit statek v horách nad Innsbruckem. Sám o tom píše v epilogu knihy Jak jsem potkal ryby toto: „Zbláznil jsem se na zimní olympiádě v Innsbrucku. Zatáhl se mi mozek, jako kdyby přišla mlha z Alp. Potkal jsem tam jednoho pána a pro mne to byl čert se vším všudy, měl kopyta, chlupy a rohy a staletí vykotlané zuby.“ Teprve po letech Jiří upřesnil, co se tehdy vlastně stalo. Ve sbírce povídek Oty Pavla Povídky ze šuplíku je na str. 21 zveřejněn fiktivní dopis Jiřího Pavla zesnulému bratru Otovi Aby lidé byli lidmi: „Dozvěděl jsem se a přečetl tu hrůzu a hnus před několika týdny, po třiceti sedmi letech. Neměl jsem o tom nikdy ani tušení…. V Innsbrucku, po hokejovém zápase se Švédy, kteří naši prohráli, jsi přišel do šatny, jako už často předtím. Hráči seděli skleslí, zoufalí, že pojedou domů bez medaile. Tys však věděl, že nemají pravdu, že skutečně získali bronz. Snažil ses jim to vysvětlit, říkals, jak je to fajn. Nevěřili ti. A jeden, prý bojovník a průšvihář řekl: "Ty Žide, jdi do plynu!"“ Ukázalo se, že sport očistnou moc nemá a nečiní lidi lepšími. Tato hrozná věta zlomila duševní zdraví Oty Pavla. Kvůli své těžké nemoci spisovatel musel odejít roku 1966 do invalidního důchodu. Opakovaně pobýval v psychiatrických léčebnách a prožíval peklo hlubokých depresí, z nichž se pokoušel vypsat, a hledal útěchu v rybaření. Vyprávěl o tom, že by se chtěl po smrti dostat na planetu, kde jsou jen řeky, rybníky a moře plné ryb. Zemřel předčasně 31. března 1973 v Praze ve věku nedožitých čtyřiceti tří let na srdeční infarkt. Nyní už nahazuje udici někde v čirém proudu plném žlutobílých kvítků lakušníku na své vlastní planetě a je šťastný. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-28 18:20:41

Olga Stehlíková: Kařut & Řabach (ukázka z knihy)

Nejen u nás, i na planetě Praminda má velkou důležitost hláska Ř. Dvojčata Kařut a Řabach si musejí pohlídat nejen ji, ale také jeden druhého. Jak to dopadne s uneseným Kařutem? Najdou jeho blízcí cestu k Hoře zapomnění? A kdo je strašlivý Hun-gen-dung? Napínavé dobrodružství i veselé putování do temné sluje a zpátky domů začínají. Ukázka z knihy: ŘABACH ŠEL A SVĚT MU PŘIPADAL PUSTÝ ANEB JAK SE PŘIDALI KROKORAF A ŽIRADÝL Řabach putoval prakrajinou a připadala mu pustá, nevlídná a cizí. Bez brášky všechno zešedlo a potemnělo, ačkoli jsme řekli, že na Pramindě tma není, takže si musel svítit lucernou, protože Blikavec řekl, že dětem nesvítí, kam by přišel, kdyby pracoval zadarmo, nemluvě o tom, že pracuje marně. Řabachovi se zdálo, že pořád zakopává a naráží, že na něj útočí podivné stíny a že je hrozně sám. Navíc zjistil, že se mu to nezdá. Že sám opravdu je. Když zakopl podesáté, posadil se a opřel si hlavu o nějakou praboudu, která se zrovna namanula za kopcem. Jenže v praboudě se cosi hýbalo a brzy to začalo i řinčet. Rámusilo to a kolotalo, a nakonec se z praboudy vykolíbala dvě prapodivná stvoření. Byli to Krokoraf a Žiradýl. Krokoraf má zuby jako český krokodýl, ale místo šupinaté kůže hebkou srst a tělíčko se mu tělí na dlouhých žirafích nožkách. Krokoraf mluví výborně nespisovně, a navíc hezky k věci. Do písku snáší veliká vejce, z nichž se brzy klubou malí krokoráfkové. Tedy, vylíhnou se, pokud vajíčka rychle nepřipraví na ohništi. To je z nich pak vynikající lahůdka, kterou obzvlášť Žiradýl velmi miluje. Hrozné, že? Žiradýl vypadá jako česká žirafa, dlouhý krk a hnědé skvrny, ale nožičky má hrabavé jako želva nebo krtek a mluví plynule spisovně. Používá ale velmi rád slovní vatu. To jsou takové výplně jako do polštáře: věty taková vata změkčí, ale většinou pak nemají žádný význam. To, co chce Žiradýl říct, si tudíž musíte z jeho řečí procedit ušním řešátkem. Krokoraf říká, že Žiradýlovu řeč napadli zvlášť zákeřní zelení slovní paraziti, kteří se dále množí a zahušťují, čímž zcela překrývají původní významy, které chtěl Žiradýl sdělit. Proti těmto slovním parazitům však není žádné obrany ani očkování, ačkoli se Vědecké oddělení planety Praminda, pobočka Prapraha, laboratorně snaží. Žiradýl má ke svačině nejradši ropuchy, ale těch je na Pramindě nedostatek, a tak se většinou musí spokojit s tím, co mu Krokoraf ve chvílích laskavosti uvaří. Někdy to není moc k jídlu, ale jindy to jsou hotové pralinky. Většinou jsou ovšem zase vajíčka, které Krokoraf sám snese.   Krokoraf miluje škraloup, na ten on nešetří chválou. Housky, ty baští jen ztvrdlé, běda, jak nedrhnou v hrdle! Banány musí být hnědé, to potom radostí přede. Jí jenom sýr, který okorá: zvláštní má chutě, ten Krokoraf.   Tak tahle básnička musí být o nějakém jiném Krokorafovi, všechno tomu nasvědčuje. Krokoraf s Žiradýlem se mají rádi, ovšem tak nějak zvláštně. Pořád na sebe pokřikují, hádají se, ale než se stihnou popraprat, vždycky se obejmou a usmíří. Kdyby vás to zajímalo, tak Krokoraf se hádá rád a na světě je v umění hádání jednoznačně nejlepší Žiradýl. Od Prajedle získali v tomto oboru četné medaile a všelijaká vyznamenání.* Řabach se namanul zrovna v okamžiku, kdy jedna z tahanic vrcholila: „Nemám tě rád, neuklízíš a nepomáháš mi v kuchyni. Akorát vždycky vyjíš celou spižírnu, a na mě nic nezbude! Pak nemám bejt tak hubenej – podivej, jak se mi třesou nožičky! Sem celej slaboučkej a křehoučkej!“ lamentoval Krokoraf a zatřásl svou hustou srstí. „Ale jdi ty, ergo, chuderenko! Vždyť máš takříkajíc zubiska, žes bys mohl – nebojím se to říct – prostě praskály lámat! Co ti pořád, abych tak řekl, vadí, že si rád poležím a přispím, však ty taky nemusíš ustavičně kmitat jak Oscilka, kdo se vlastně má na to, povězme si to upřímně, koukat!“ přisadil si Žiradýl. „Proč tak zhurta, kumpáni?“ vyrušil je Řabach. „Však se jistě nic tak strašného nestalo, vy si jen neumíte poradit se vztekem. Co kdybyste se posadili a pověděli mi hezky v poklidu, co vás tolik žere?“ To tedy z Řabachovy hlavy nebylo, takhle jim radila Řeřicha, když se prali s bratrem. Ale dalo se to s úspěchem použít právě teď. Řabach se u toho zkusil tvářit stejně smířlivě jako maminka. Zkusil se tvářit dokonce nadvěcně, jenže tu zrovna žádnou věc po ruce neměl, aby se nad ni důstojně zatvářil. „Mě nic nežere,“ opáčil nezaujatě Krokoraf, „zatim sem celej nesnědenej – jen tendlencten, co ho tu furt vopečovávam, mně vždycky všecko, ehm…, sní, protože já teda mluvim slušně. A kromě toho, my si se vztekem umíme poradit dost dobře, čéče. My se s nim radíme imrvére, to jako furt. A navíc, špatně tomu rozumíte, kámo. My se hádáme s láskou! Je to naše tó, nejvoblíbenější činnost, jó.“ „Ale to není, a v tomto bodě se mnou budete jistě souhlasit, žádná pravda! On mi pořád vyváří, že se to do mě ani takříkajíc nevejde. Podívejte, příteli, jak bych tak řekl, jaké mám přece kulaťoučké bříško, není-liž pravda? A přitom jsem od přírody jemný, až bych si dovolil upřesnit, decentní. Jak já k tomu přijdu? A, když už jsme tedy u toho, jak vy jste sem přišel? Podle všeho jste ve své podstatě taky pěkně kulatý, abych to zjednodušil. Jestlipak vás nějaký kuchtík, pokud proti tomu nic nenamítáte, poněkud, jak já často a rád říkám, nevykrmuje, jen co je pravda…“ „Ani tě neznáme, milej panáčku,“ přidal se smířlivě Krokoraf a pohladil Žiradýla po krku. „Nedáš si čaj? Právě vodbila padesátá hodina. Vhodnej čas něco teplýho popít. Tak poďte dál, ať nám nevynesete hádáníčko, a nezírejte těma třema kukadlama tak překvapeně!“ Řabach šel, čaje popil, nějaké ty dobroty pojedl a nakonec byl i uložen, odpočat a vyspán. Předtím Krokorafovi s Žiradýlem povykládal, co se stalo a že mu bříškového brášku odnesl na břehu Magnetického toku strašlivý Hun-gen-dung. Krokoraf s Žiradýlem se celí otřásli, ale nepolekali, jen na sebe nenápadně mrkli. O Hun-gen-dungovi totiž věděli své. Jen tomu našemu Řabachovi to své neprozradili, a dělali, jako by to děsivé jméno slyšeli právě poprvé. A vám taky nic neřeknou, až pak a kdoví jestli. Na druhý den Krokoraf Řabachovi na slunečním praprsku usmažil ke snídani dvě vajíčka z vlastní snůšky a pravil: „Helejce, kámo. Ty to s náma umíš, my to teda musíme umět s tebou. To je logický. Co kdybysme tě na tý tvý dobrodružný cestě za bratrem doprovázeli?“ Žiradýl snědl z Krokorafova vajíčka žloutek, protože bílek on nerad, zatímco Krokoraf jí prakticky jen bílky a jinak už nic: „Už mám takříkajíc sbaleno!“ zvolal. „Takže v zásadě nás po pravdě řečeno nemůžeš odmítnout, brachu!“ zakýval z výšky hlavou. „To není špatný nápad. Rád vás, kamarádíčkové, vezmu s sebou. Ve třech se nám třeba půjde líp, to jsem žvejkal v nejedný pohádce. Znáte třeba tu O ředkvi v bouři? Nebo Jak Oldřich zařídil přetlak v komoře?“ A tak vyrazili, a byli tři.    KDYŽ SE KAŘUT PROBRAL Z MDLOB Hun-gen-Dung funěl a supěl, jak Kařuta vlekl přes pradoly a pralesy k sobě do jeskynního doupěte. Prachsprostě u toho nadával: „Uch, uch, u všech čečetek! Jestli já tu hlásku s háčkem nad r ještě jednou uslyším, tak se neznám! To si budu úplně cizí! Nechutné, vpravdě nechutné! Ten kluk bude můj a bude chodit na mé školení Svět bez háčkovaného r – lepší svět,“ supěl cestou do vršku. V každé jeho stopě se svíjelo a všelijak kroutilo hejno žvižounů, kteří se Kařutovi strašlivě posmívali, jak se říká: na každém kroku. Ale Kařut byl dočista omdlelý. Z toho smradu se nedalo nic jiného dělat. Když se probral, ležel v jakési noře nebo spíš v kamenné jeskyni, kde byla tma a vlhko a okolo si něco třemi hlásky podivně pošuškávalo:   Šupity šepty šušky šuf, šupity šluk, on je tu kluk! Šepty šušky tajnosti, je to dobrák od kosti! Šepty šept a špity k tomu, unesl ho Huňák z domu! Šuškandička šuškaranda, snad s ním bude ňáká švanda!   Kařut chvíli mžoural, než si jeho očka navykla na tmu. Pravou tmu! Tu Kařut ještě nikdy v životě neviděl. Když se rozkoukal, zahlédl na vlhkých kamenech něčí ocásek. Mrskal se jako hádek, vedle druhý, a nakonec i třetí sebou opodál švihnul. Potom na Kařuta zasvítily tři páry žlutých očí pichlavých jak špejle a ozvalo se chichotání: „Pět nožiček, viděli jste to někdy?“ „No vážně, má jednu navíc!“ „A schází mu ocásek, nemá vůbec žádnou oháňku!“ A šepotali zas ty své šuškandy. „Mám, co mám! A ten váš ocásek mi ani neschází. K čemu vy ho vlastně máte?“ ohradil se statečně Kařut. Ti tři neviditelní se zase začali pochichtávat a ze smíchu dokonce i pištěli. Kařutovi ty hlásky začaly připomínat pramyši. „On se ptá, k čemu je kanům ocásek! On je hloupý!“ „A kdo vůbec jste? Myši? A kde jsem já?“ „Myši?! No dovol! My jsme kani. Já jsem sám Nadkan.“ „Já jsem Kan. Nejsem sám.“ „A já jsem jenom Podkan, ale nikdo se mi tu vysmívat nebude.“ Kařut už ve tmě viděl celkem slušně, a zdálo se mu, že se tedy moc nespletl. Ti tři vskutku hodně připomínali myši, akorát byli o dost větší a měli každý jinou čepičku. Nadkan měl spíš královskou korunu, Kan měl klobouk a Podkan obyčejnou čapku. „Aha, pánové, tak mě asi těší, nedá se nic jinýho dělat. Já se jmenuju Kařut.“ Kanové vypískli jak píšťalky, když uslyšeli Kařutovo jméno. Začali si zacpávat ouška a zběsile pobíhat po jeskyni. „Tak tu hlásku už nikdy nesmíš vyslovit! U nás je zakázaná! To by ti Hun-gen-dung dal!“ „No právě,“ posteskl si Kařut, „právě že ten už mi dal. Teda vlastně nedal, on mě vzal. Unesl mě, když jsme se s bratříčkem (na to slovo zas kani začli zběsile pobíhat), když jsme se s bratříčkem zrovna napájeli u Magnetického toku. Normálně mě sebral. A to se nesmí. A ještě mi vyhrožuje, že budu muset k němu na školení! A strašně u toho všeho smrdí!“ „Tak podívej se…,“ prapravil uvážlivě Nadkan. „Teď už víme, prrrroč tě tu máme. Tak za prrrvé: pít z Magnetického toku jest zakázáno. Za drrrruhé, ty jsi tu na prrrrevychování. Musíš se naučit, že háčkované r se prostě nedělá. To je nezdvorrrrilé a nezdrrrravé. Škodí uším i hlasivkám. Můžeš z toho chytit i prrrýmu, prrravši a čerrrvenku. Za trrretí: ty se tu u nás naučíš, že bez háčkovaného r je svět mnohem hezčí. A když bys ho náááhodou potrrrreboval – vidíš –, vystačíš si i bez háčku – a každý ti beztak rrrozumí.“ „To tedy nevím. U nás v Prapraze a vůbec na celé Pramindě jsme na naše ř dost hrdí. Já bych si ho, s dovolením, nechal. To by mě maminka ani nepoznala,“ a už začal Kařoutek málem natahovat moldánky, kdopak ví, co to ty moldánky jsou a jak se natahují, když si vzpomněl na Řeřichu, svou milovanou, laskavou a především jedinou maminku. A hned za ní se vynořila vzpomínka na sestřenku (víte kterou). Kařutovi proběhlo tělem mrazení – jako by se ta vzpomínka trošku potrhala. Tady ho už nikdo nenajde. Sto sáhů a ještě jedno sáhnutí pod zemí. Sto loktů a ještě jedno koleno k tomu pod povrchem, který už Kařoutek nikdy neuvidí. Sto palců a jeden malíček od maminky. Do smrti smrťoucí tu bude zašantročený s těmi přerostlými myšáky, kteří nenávidí jeho pěkné ř. „Pánové kani, poraďte mi, prosím, jak se odtud můžu dostat?“ zkusil to přece jen. Kanové se zase začli ošklivě chichotat: „Odtud se nedostane nikdo, to by tě musel prrrrrijít vysvobodit ten, kdo tě má na světě nejrrrrradši, ten, kdo tě zas vytáhne na světlo. A nejdrrrrív by tě musel najít. Jenže to bys ho musel myšlenkou prrrritáhnout,“ řekl Nadkan. „A v tom je prrrrávě ta potíž,“ přerušil ho Kan. „Prrrrotože nejvzácnější vzpomínky u nás v Horrrre zapomnění vyprrrrchají. Blednou a blednou pokaždé, když si je znovu vybavíš. A nakonec…“ „… nakonec,“ přidal se i Podkan, „nakonec na své milé zapomeneš docela. Tak to u nás prrrrostě chodí. My jsme možná taky drrrrív na někoho vzpomínali, ale teď už si nevzpomenem, na koho.“ Kařoutek se rozplakal už úplně: „Takže čím víc si budu vzpomínat na maminku, brášku a sestřenku, tím míň si na ně vzpomenu příště?“ „Sestrrrrenku, ksakrrru! Ale nakonec nebudeš tak hloupý, ačkoli nemáš ocas,“ zamyslel se Nadkan a pohladil vouskama svůj ocásek hnedle u kořínku.   JAK ŘABACH, KROKORAF A ŽIRADÝL ŠLI PO ČUCHU Když se tři noví kamarádi vydali na cestu, nevěděli, kterou si mají vybrat, a tak zůstali stát u rozcestí za Ohňovou loukou. Kudy se tak kráčí za bratříčkem? Podél Magnetického toku? Okolo pralouky? Směrem k pralesu? Krokoraf s Žiradýlem se úplně zapomněli pohádat. „Jak mám jít, když nevím kam?“ stýskal si Řabach, „Hun-gen-dung strašně smrděl a dupal a já jsem se tak bál, aby si neodnesl i mě, že jsem se ani nepodíval, jakým směrem si Kařoutka odtáhl. Já vím, že to není zrovna statečné, ale to jsem se mu měl nabídnout? Stejně by mě už neunesl, no nemyslíte? … Neměli byste pro mě radu?“ ptal se zkroušeně Krokorafa s Žiradýlem. Ti na sebe po očku mrkli, protože jinak se ani mrkat nedá, ale neprozradili zase nic. „Já bych věděl. Co kdybysme se zeptali v prapralese Prajedle? Ta přece ví všecko.“ „To je, nebojím se to říct, výborný nápad, Krokorafe, nezbývá než zkonstatovat, že jděmež!“ prapravil Žiradýl. A přitom se na Krokorafa uculoval jak culík. Jako by něco věděl. K Prajedli to měli větší kousek, jen co něco malého zakousli. Krokoraf cestou nachytal pár praropuch, ale bylo mu jich líto, a tak se rozhodl, že je nesní, nýbrž zabalí s sebou pro strýčka Příhodu, nebo spíš pro tetu Náhodu, kdyby na tyto příbuzné cestou narazili. „Dej nás tady do pytlíčku a pořádně nás namokři, abychom se nevysušily, a my tedy s vámi půjdeme,“ nechaly se slyšet ropušky. „Až na nás budeš mít chuť, tak křikni, abychom stačily vyskočit a utéct.“ „Tak dobře,“ řekl Žiradýl, „je to, dá se říct, dohodnuté. Ale teď už, pokud proti tomu nic nemáte, nekvákejte, nastává totiž bez nadsázky důležitý okamžik, totiž nacházíme se, což bych rád zdůraznil, praprávě takříkajíc u kořenů Prajedle, když se to vezme kolem a kolem. A když se to vezme z druhé strany, nacházíme se tam taky.“ „Ale ale, koho nám to sem páníčkové vedou? Jestlipak to není ten zlobivý synáček Řeřichy? A kde máš toho druhého nekňubu, pandrholo?“ obořila se na Řabacha Prajedle, protože znala své pramindské. „Jdu za vámi, milá Prajedle, abych vás poprosil o radu. Mohla byste mi prosím říct, kam šel Hun-gen-dung s mým bratrem a třeba i proč?“ poklonil se Řabach slušně Prajedli. „Ach, to je zlá věc,“ zašuměla Prajedle teskně jehličkami. „Jestli ti Hun unesl bratříčka, budeš ho dlouho hledat, a nevím nevím, zda ho najdeš. To bys ho musel mít opravdu rád. A musel bys ho mít rád moc, aby tě bratrská láska k němu zavedla. Ale proč já bych ti vlastně pomáhala? Kdo se moc ptá, ten má v puse otazníky! Vždyť ty jsi mě ani ve větvičkách nepodrbal, žádné úslovíčko na občerstvenou nedonesl! Mluviti zlato, mlčeti za to!“ „Ehm ehm, abych tak řekl,“ ozval se Žiradýl. „My jsme tu jaksi, což by nemělo uniknout vaší pozornosti, také.“ „Však vás vidím, Krokorafe s Žiradýlem. A doufám, že jste tomu hošíkovi nekloudnému nic neřekli. Chytrému napověz, na hloupého mrkni!“ „Žádnej strach, Prajedle, my víme svý. Ani slovíčko,“ ujistil velkou stromovou dámu Krokoraf. „Dobře tak. Nesmíte mu prozradit ani rožek toho tajemství, jinak byste všecko pokazili. Nesmíte mu cestu ukázat.“ Řabach se podivoval, chtěl se ptát, co Krokoraf s Žiradýlem vědí a jak je to možné, ale netroufl si. Místo toho se vyškrábal na Prajedli a začal ji pořádně drbat mezi větvičkami. A ještě tady a ještě sem.   Jelenovi pivo nelej. Kuna nese nanuk. Sob běžel bos. V elipse spí lev. Jedu kýbl býku dej! Je blbej.   Dobrý, co?!“ Prajedle se ošívala: „Už jsem řekla dost.“ „Nesu i spoustu přísloví,“ zoufal si Řabach, „poslouchejte:   Protiklady se přitahují. Kdo se bojí, nesmí do lesa. Když se kácí les, tak lítají třísky. Komu se nelení, tomu se zelení. Mrtvý prd ví.   „To je dobré! Kuna nese zmrzlinu. Je hloupý. Otrav býka! Komu se jelení, tomu se zelení! Odvážného šiška hřeje. Protiklady se vytahují! Když se kácí les, tak se to nesmí! Láska hodně vynáší! Mrtví – teď si nejsem jistá. Oprapravdu pěkné. Tak dobře. Něco ti povím,“ pokývala Prajedle spokojeně větvemi. „Musíš věřit, že Kařoutka najdeš. Musíš věřit, že jsi statečný a silný, že víš, kde je a jak tam dojít. Když tomu uvěříš, uvidíš, že to tak i bude. Dobře sis na cestu společníky vybral, pravdaže, chachá! Lepší sis ani vybrat nemohl!“ A Prajedle rozšuměla všechny své větve a smíchy se protáhla v kmeni. „A teď už jdi, nemáš času nazbyt. Kdo pozdě chodí, za nos se vodí! Kařut je v nebezpečí a moc tě potřebuje!“ A pak Prajedle zašuměla svou povídačku: „Tak Prajedle, vy mi vážně neporadíte?“ zkusil to Řabach, když už byla Prajedle tak ulechtaná, že nemohla popadnout dech. „Ale já jsem si pro vás nachystal i palindromy. Ty se čtou zepředu stejně jako zezadu, samé lesní:   Když se bratři rádi mají, ačkoli se nevidí, tak se zase uhlídají, jelikož se návidí. Hun-gen-dung ho unes v Horu zapomnění, Řabach zítra, snad dnes láskou svou to změní. Čím víc budeš, bratře milý, na Kařuta vzpomínat, tím dřív, možná už za chvíli, najdeš Hunův hrozný hrad. Nic se neboj strachu svého, Řabachu, ty nejsi sám, na bratříčka odvážného čeká Kařut oklamán!   Na ta slova Řabach už nečekal ani chvíli, a rozběhl se směrem ke kopcům v dáli. Na nejvyšším vrcholku se třpytil černý praprašan. A tak už ani neslyšel konec té Prajedliny básně.   Nepozná ho, bratr smutný, bojovat s ním bude chtít, slziček napláče putny, Kařut nechce odejít!   * Krokoraf je nejpyšnější na jejich společný diplom Za šťavnatost hádky na téma vaření s přechodem k pranici, kterou si tehdy vydobyli proti silným sourozeneckým týmům z Magnetického Předpolí. Ale Žiradýl samozřejmě tvrdí, že diplom je výlučně jeho.   Olga Stehlíková se narodila roku 1977 v Příbrami. Maturovala na gymnáziu, vystudovala bohemistiku a lingvistiku na FF UK v Praze. Působí na volné noze jako básnířka, časopisecká a knižní redaktorka, jazyková lektorka, editorka a literární kritička. Orientuje se především na současnou českou poezii a prózu. Podílela se na přípravě desítek knih, autorsky debutovala sbírkou Týdny (2014), za kterou obdržela Magnesii Literu za poezii. Experimentální titul vejce/eggs (2017), který vytvořila spolu s hudebníkem Tomášem Braunem, obsahuje 101 dvojverší a propojuje poezii, překlad a hudbu. V roce 2018 publikovala dvě knihy: nejprve sbírku Za lyrický subjekt, kterou napsala společně s Milanem Ohniskem pod pseudonymem Jaroslava Oválská, pak svoji samostatnou sbírku Vykřičník jako stožár. V loňském roce jí vyšla dvojice knih pro děti Kluci netančej! a Kařut a Řabach a básnická kniha O čem mluví Matka, když mlčí.  Žije v Praze. Ilustrovala Barbara Šalamounová, nakladatelství Běžíliška, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 168 stran.

Čas načtení: 2020-03-02 06:16:54

Jan Vyčítal zpíval do posledního dechu

V neděli 1. března 2020 zemřel v nedožitých osmasedmdesáti letech zpěvák, textař a autor kresleného humoru Jan Vyčítal. Narodil se za války, 8. března 1942. To znamená, že by za týden, tj. o další neděli, oslavil narozeniny. Ještě jako chlapec pilně smolil westerny, které se v rodině dodnes dochovaly, a třeba ještě vyjdou; ale Jan psal prvořadě z toho důvodu, aby měl co ilustrovat. Vystudoval pak na Střední průmyslové škole bytové tvorby obor propagační grafiky (1960) a počínaje rokem 1961 kreslil pro nejrůznější časopisy. Na tzv. umístěnku nastoupil do ČKD Dukla a roku 1961 absolvoval konkurs, na jehož základě se dostal do výtvarného oddělení Československé televize. Z pouhého tvůrce titulků, jaké dnes už na obrazovce bohužel neuvidíme, se vypracoval na oficiálního výtvarníka, nicméně roku 1974 byl propuštěn a vždycky již poté „fungoval“ pouze „na volné noze“. Honza Vyčítal se už v dětství naučil hrát na kytaru a byl to on, kdo roku 1965 založil The Greenhorns. Již od roku 1967 hráli profesionálně a on zde s vynucenými přestávkami zůstal uměleckým vedoucím i producentem. S nimi či samostatně vydal takřka osmdesát zvukových nosičů, i když některé pod dobou (opět) vynuceným jménem Zelenáči (1972–1989). Dělal také filmy: Kolo, Nový život, seriál do televizního pořadu Pro šťastný návrat a s Milošem Kánským i sérii večerníčků. Objevil se ve filmu Balada pro banditu (1978) a mnoha televizních pořadech, například Honem, než to zapomenu I, II. Zde je – spolu s Ivanem Mládkem – v pátém dílu: Poetiku jeho literární tvorby ovlivnily především dřevní trampské písně, ale taktéž zmíněné už westerny (a to nejen rodokapsové) a Foglarův seriál Rychlé šípy. Vyčítal se stal objevitelem už objevených krás české přírody (zvláště Brd), ale i hovorové češtiny. Jeho kreslený humor je absurdní a stojí často na metaforách, výrazné obraznosti, na hře s jazykem. A stojí šprýmovně, ale současně i důstojně na samém „pomezí publicistiky a literatury,“ jak to kdysi lokalizoval Josef „Kobra“ Kučera. Výtvarně Vyčítal zpočátku mírně napodoboval Adolfa Borna, ale poté se stal zcela svým, takže vtipy ani nemusel podepisovat. Vytvořil legendární postavičku pytláka Říhy a často taky kreslil kocoury, zajíce, psy, medvědy, ufouny, trampy a více i méně zlostné hajné. Humor začal publikovat v Dikobrazu a vystavoval od roku 1970. Sporadicky také maloval oleje. Výtvarně zpracoval obaly mnohých gramofonových desek, když ještě něco takového existovalo, a ilustroval rozličné texty v časopisech, ale i regulérní knihy. Již roku 1964 byly na Mezinárodní výstavě knižního umění v Lipsku oceněny jeho obrázky k Čapkově Válce s mloky. V letech 1974–1978 byla Honzovi zakázána autorská tvorba ve veškerých médiích a nesměl dokonce publikovat ani onen kreslený humor. Jak už řečeno, byl i propuštěn z Čs. televize. Symbolem jistého návratu se stala jeho písnička Cadillac, která se sice odehrává ve Spojených státech, ale rozkrádání, které líčí, jaksi „pasovalo“ kamsi jinam. „A aniž si kdo toho všim´, pronesl ven rychlostní skříň!“ Po převratu byl Jan Vyčítal místopředsedou České unie karikaturistů. Již počínaje Slepcem (1959) napsal přes čtyři sta písňových textů a vždy vyznával pravidlo, že country stojí na příbězích. Za Oranžový expres si přebral cenu na „2. folk a country festivalu“ (1970). Zlidověly (více i méně) písňové texty a songy jako Červená řeka, Šlapej dál, El Paso, Rovnou, tady rovnou, Řekněte jí, Když náš táta hrál, Blizzard (který napsal společně s Jiřím Grossmannem), Zatracenej život (to je ta písnička, kde zpíváte Jupí, čerte!), Blues folsomské věznice, Blízko Little Big Hornu, To tenkrát v čtyřicátom pátom aj. Roku 2006 koneckonců vydal i působivé CD „T jako textař“. Vyčítal publikoval v Pionýru, Pionýrské stezce, Zápisníku, Květech, už zmíněném Dikobrazu, v Novém dikobrazu, v KUKu, Škrtu, Mladém světě, v Mladé frontě, ve Svobodném slově (například povídku Kosa na kámen, 7. února 1987), v Magazínu Co vás zajímá (například vzpomínku Kouzelníci), v Premiantu, Reportéru, Reflexu, Blesku, Portýru, v Sedmičce zveřejnil roku 1992 vyjímatelný Zpěvníček Jana Vyčítala. Podle klasické novely Dala Stivense volně převyprávěl a nakreslil dvanáctidílný komiks Kamenáč Bill (mj. v časopise Škrt) a zcela původním je kreslený seriál Toulavé kecky Čendíka Pecky (1-12, časopis Pionýr 1987–1988). Texty i s akordy obsahují Vyčítalem vytvořené publikace To tenkrát v čtyřicátom pátom (MARSYAS, Praha 1990), SEMTEX a dalších 15 písniček Honzy Vyčítala… (KOBRA, Praha 1992) či Zpěvník Honzy Vyčítala (LAGUNA, Praha 1995). V naposled zmíněné knize najdete i jeho kreslený humor. Je také spoluautorem knih 100x o láske (Smena, Bratislava 1989), Čaj s příchutí jehličí (REGIA, Praha 1995) či Potlach aneb Čaj s příchutí jehličí a rumu (REGIA, Praha 1998). Posledně jmenovanou knížku sám sestavil, ilustroval a doplnil úvodem. Bez dalších spoluautorů vytvořil a vydal knihy kresleného humoru Salon Honzy Vyčítala (Fortuna, Praha 1970), Kočkové, trempíři a ufouni Honzy Vyčítala (Svět v obrazech, Praha 1991) či Velká kniha vtipu Honzy Vyčítala (Grada Publishing pod značkou COSMOPOLIS, Praha 2019). V posledně zmíněném svazku (má 256 stran) najdete i vtipy méně mravné, ale jak sám Honza Vyčítal prohlásil, kreslit humor toho typu, ve kterém leží na kolejích člověk přejetý vlakem napůl, si nikdy nedovolil. Jan Vyčítal napsal také obsáhlou vzpomínkovou trilogii Greenhorns a Honza Vyčítal (G + W, Cheb 2000–2002), kterou sám ilustroval a jejíž svazky zahrnují také veškeré jeho texty i s akordy. Mapují ovšem jen léta 1960–1974 (1. díl), 1975–2000 (2. díl) a 1992–2002 (3. díl). Na to následovaly ještě osobnější a místy opět i nemravné paměti Co mě nezabije, to mě přizabije (vydal vlastním nákladem, Praha 2003, kniha obsahuje i jeho kreslený humor) a Co mě nezabije, to mě pošílí (opět vlastním nákladem, Praha 2007). Nu, a oba tyto díly se staly základem definitivní knížky vzpomínek Práce všeho druhu (nakladatelství Daranus, Řitka 2008), kterou sám ilustroval, jíž navrhl obálku a kterou doplnil z vlastního archivu fotografií. Tento svazek má 272 stran a není úplně jednoduché jej hodnotit. Autor tu mimo jiné vzpomíná i na přátele Jana „Plivníka“ Jedličku, Víta Hrubína, Marko Čermáka, Karla Vágnera, Michala Hrdého (předčasně bohužel zesnulého autora kresleného humoru), „Karolka“ Klose, Pavla Pecháčka, Jaroslava Štercla, Jiřího Falladu, Josefa Šimka. Současně se neostýchá líčit i některá svá erotická dobrodružství a různé touhy a preference v této oblasti. Nelze tím pádem vyloučit, že na někoho mohou Vyčítalovy paměti působit až lehce vulgárně. Avšak jsou zřejmě upřímné, on byl, jaký byl, a jak se nechal slyšet, veškerá traumata a problémy vždy okamžitě řešil, což bylo někdy nutné dělat právě a jenom prostřednictvím literární tvorby. Jak si vzpomínám, míval ovšem i chvíle, kdy se uzavíral pouze napolo: to potom vyhlásil, na kterém místě u Berounky bude tábořit, a podle všeho tam skutečně čekal, kteří z příznivců se zastaví. Asi největší porevoluční náraz znamenal pro Honzu Vyčítala konflikt z roku 2007 okolo jeho písně propagující protiraketový radar Spojených států, který měl být svého času umístěn v Brdech. Jak si vzpomínám, i můj dobrý kamarád Jaromír „Billíček“ Frič, který je jinak vyznavačem banja, country i Greenhornů, tehdy řekl, že Honza ztratil ponětí o době. Domnívám se, že to ponětí neztratil, pouze nemohl ustoupit ze svých stanovisek. I když jej ledacos hnětlo nebo i bolelo, velmi rychle se dovedl pokaždé otřepat, a ačkoli ztratil schopnost hrát na kytaru, zpíval doslova do posledního dechu. A výborně. Jeho písničky jsem sbíral a jeho ráčkování mi už jako dítěti spíš imponovalo. Opakovaně jsem se setkával s názory, že „neumí kreslit“, a na vysoké škole mě spolužák horlivě ujišťoval, že prý dozajista slyšel, že je Honza pěkný blbec..., ale to je nesmysl. Byl to moudrý, chytrý a pozoruhodný chlap.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}