Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-26 18:52:20

Aleš Palán: Návrat do divočiny (ukázka z knihy)

Aleši Palánovi loni vyšla kniha Raději zešílet v divočině, která přinesla osm rozhovorů se šumavskými samotáři. Pak přišel se souborem rozhovorů s dalšími samotáři, tentokrát z různých koutů republiky, v knize Jako v nebi, jenže jinak. A původním šumavským samotářům je věnována jeho novinka Návrat do divočiny. Texty Aleše Palána v nové knize popisují vznik původní knihy i její netradičně velký dopad na čtenáře. Autor se vrací k jednotlivým postavám či spíše zpovídaným osobnostem a vypráví řadu okolností, pobočných historek, včetně vlastního náhledu. Jan Šibík v knize spolu se svou partnerkou fotografkou Danielou Matulovou přináší nové fotky, Aleš Palán pak své zamyšlení nad tím, co mu tři roky se samotáři daly, čím ho tito lidé nejvíc oslovili a proč je má tak rád. Zveřejňuje také příběhy, které se do knihy Raději zešílet v divočině nedostaly.   Ukázka z knihy Úvodem Čtvrté místo Dělal náročnou práci v rušném prostředí, a tak toužil po klidu. Pořídil si polosamotu s nevelkým pozemkem. Protože si to mohl dovolit, začal skupovat okolní pole a lesy. Nechtěl na nich hospodařit, pronajímal je nebo nevyužíval, ale chtěl mít pojistku, aby mu tam nikdo nic nepostavil či nepodnikl. Potřeboval nejen ticho a klid, ale chtěl mít zároveň jistotu, že to tak zůstane. Práci si zařídil tak, aby většinu dní trávil v této idyle, do města zajížděl, jen když opravdu musel. A na nákupy, sem tam na koncert.      Jednoho dne se všechno změnilo. I když vlastnil v okolí spoustu hektarů, kam dohlédl, bylo jeho, nad čáslavským letištěm pravomoc neměl. Padlo rozhodnutí a změnily se 24 letecké koridory, mému nebohému kamarádovi začaly nad hlavou svištět gripeny. Velmi nízko, přistávaly a vzlétaly, hluk to byl šílený. Když stroje přelétávaly nad jeho stavením, mohli jsme od sebe stát na zápraží na metr a museli jsme řvát, abychom se vůbec uslyšeli.      Jak vidno, tenhle příběh se neodehrál na Šumavě, ale s hrdiny knihy Raději zešílet v divočině má tento můj známý přece jen cosi společného. Bytostnou potřebu klidu, snad i samoty, v jeho případě jen občasné. On kvůli ní vydělal spoustu peněz a nainvestoval je do pozemků, mí šumavští přátelé zvolili skrytost a ústraní.      Nežijí v něm romantické životy. Nemám na mysli jen dlouhou a mrazivou šumavskou zimu. Být sám, spoléhat se jen na sebe, nemít po ruce nikoho, s kým si můžu pokecat a rozptýlit se, to ani v létě nemusí být žádný med. Je to způsob života, který je náročný, ale když ho jeden zvládne, může mu přinést mnoho kvalit, dokonce pocit naplněného života. Koukat, jak pomalu zapadá slunce, připravit si dříví na zimu, procházet starými cestami, které zarůstají, to je činnost, která má obsah.      Také někteří šumavští samotáři se obávají „gripenů“, v jejich případě třeba záměru radnice zřídit poblíž jejich obydlí cyklostezku. Ano, to je všechno: cyklostezka. Člověk z města by nad tím mávl rukou, ale pro samotáře skrytého po desetiletí v lese je to mezidruhová invaze. Prostředky na výkup lesa nemají, doufají tedy, že na trasu pro velocipedisty nezbudou peníze, a pokud snad ano, hodlají přemýšlet, kde najít nové místo, ještě skrytější. Pořád taková jsou.      Nějakých tři sta metrů od horské samoty jednoho mého známého vede Šumavou turistická značka. Ne páteřní červená, snad žlutá, málo frekventovaná trasa, která spojuje nevyhledávané cíle, jiné v okolí ani nejsou. Je tu jen nedotčená příroda, odlehlé partie, které jsou v očích zdejšího samotáře narušovány občasnými kroky turistů.      Značená cesta směřuje k mohutnému dubu, ze stínu pod ním je vidět chalupa. Na první pohled vypadá nevábně, metrové kopřivy, volně pobíhající zvířata, na plaňkovém plotě lebka. Ne sice lidská, ale přece jen. Tohle teritoriální chování je němou stopkou: Nepřibližuj se! Chodci se nepřibližují, ale po trase stejně procházejí. Mému známému to vadí, jen to pomyšlení, že by přece jen mohli narušit jeho území. Vyprávěl mi, že jedno jaro to už nevydržel. Vzal tedy barvu a značky v širším okolí zamaloval. Neosvědčilo se to. Turisté bloudili, zdržovali se tu déle, koukali pod stromem do mapy, pár se jich dokonce odhodlalo dojít se zeptat na cestu.      Klub českých turistů značení obnovil, rychle nanesená barva možná opršela, a kroky návštěvníků tudy vedou pořád. V porovnání s jinými trasami je jich velmi málo. Tím ale mého známého neuchlácholíte, on nežije někde jinde, on je tady. O tohle soužití nestál, nevyhovuje mu.      Skrytý svět šumavských samotářů je drsný, a přitom zranitelný. Změnit by se mohl snad už jen jeho pozorováním. Když jsem chystal knihu Raději zešílet v divočině, byl jsem si toho vědom. Někteří samotáři jsou snadno dohledatelní, většina ale ne. U několika je to v podstatě nemožné, do knihy jsem dal jen velmi rámcové vodítko, občas i drobné topografické pastičky. Nechtěl jsem, aby se z šumavských samot stala druhá Žítková. Po bezmála dvou letech od vydání knihy rozhovorů mohu snad říct, že se to podařilo. Jedinečné a fascinující prostředí horských samot, chýší a maringotek se pootevřelo – a zase uzavřelo. Ti, kteří o kontakty nestojí, si svou odloučenost udrželi.      Ozvali se mi mailem manželé, že identifikovali místo, kde přebývá Mirek Sedláček – rekordman v délce pobytu, muž, který mezi jehličnany prožil více než půl století. Dušovali se, že jeho soukromí rozhodně narušit nehodlají, že tam nepůjdou, jen ode mě chtěli potvrdit výsledek svého pátrání. S ulehčením jsem jim mohl oznámit, že bod, který vytyčili, je asi sedm kilometrů daleko od Mirkova domu. Nenašli ho. Občas se mě někdo zeptá, kde vlastně žije Tony, Ruda, Martina, ale já držím bobříka mlčení.      Jen jednou jsem se setkal s člověkem, který ta místa opravdu identifikoval. Bylo to v Berouně. Před besedou za mnou přišel muž s mapou, na které měl jednotlivé „poustevny“ vyznačeny s obdivuhodnou přesností. (Až na ty, kde není vůbec čeho se chytit, jako třeba u Rudy, o kterém jsem po domluvě s ním napsal jen to, že žije kdesi na Šumavě.) Dotyčný to měl správně. Byl se svým pátráním spokojený a já taky, když prohlásil, že tohle mu stačí, informace dál šířit nebude a ani on sám na ta místa zajít nehodlá.      Odlehlost láká a divočina ještě víc. I když se tam nedokážeme či nechceme odstěhovat, tušíme, že tento svět nám má co nabídnout. — Říká se, že literatura ztrácí svůj někdejší vliv, není určující společenskou platformou a vlastně nesvede změnit život ani jednomu konkrétnímu čtenáři. Může pro něj být partnerem, rádcem, kamarádem a to je až až. Ano, je to tak, ale knize Raději zešílet v divočině se i ta změna podařila. Alespoň v několika málo případech, o kterých vím.      Znám čtenářku, která týden po dočtení rozhovorů s šumavskými samotáři dala výpověď z práce i z bytu a odstěhovala se dvě stě kilometrů daleko na Šumavu. Vím o jiné, která se roky odhodlávala odstěhovat se z města na polosamotu – ta jí dosud sloužila jako víkendová chalupa. Když byla se čtením v půlce, udělala to. Ta změna přitom nemusí směřovat jen k užšímu kontaktu s přírodou. Jeden můj známý pod dojmem četby opustil dlouhodobě nefunkční vztah a záhy vstoupil do nového, s partnerkou se seznámil skrze společný dojem z mé knihy.      Ozvali se mi lidé, že knihu umisťují mezi své nejmilejší na poličku nad postel – a já mohl jen poděkovat a varovat je, že je to pěkně těžká bichle. Ozvala se mi čtenářka, která prý přečetla knihu šestkrát za sebou. Nebo nečtenář, co prohlásil, že neví, kolik knih v životě přečetl, moc jich určitě nebude, posledních deset let rozhodně žádnou – ale Raději zešílet v divočině doslova zhltl. Ozvala se mi i paní, že by chtěla s některým ze samotářů žít, jestli bych jí nemohl domluvit schůzku. Pochopil jsem, že je jí poměrně jedno, s kterým by to bylo, a rande jsem nesjednal.      Kamarádka mě informovala, že se o knize bavily ženské v kadeřnictví na malém městě, podepsat si ji ode mě nechal i opravář aut – to své jsem zhuntoval na šumavských lesních cestách. Když na jaře 2019 začaly protibabišovské demonstrace, mezi hesly požadujícími jeho demisi se objevil i transparent s nápisem Raději zešílet v divočině. Když mi někdo na Facebooku tuto fotku poslal, pokládal jsem to za fake, až později, když snímků s tímto transparentem z metra i z Václaváku přibylo, pochopil jsem, že tento slogan vystoupil z úzce literárního kontextu a má ambici zlidovět, žít si po svém.      Jsem rád, že se kniha skvěle prodává, ale ještě víc mě těší podobné příběhy. Za důležitý pokládám i fakt, že na besedách potkávám čtenáře různého věku i společenského postavení. Nejsou tu zdaleka jen hipsteři či ekologičtí nadšenci, přijdou lidi z paneláků či ajťáci, kteří se půdy holou rukou dost možná nedotkli roky. Kniha se líbí lidem na společenském okraji i těm, kteří jsou velmi úspěšní. Nad knihou se shodnou i občané nejrůznějších politických preferencí. To vše je pro mě nečekané a vítané: kniha pojednávající o čemsi zcela okrajovém propojuje společenské bubliny. Lidi spojuje. — Rozhovory s šumavskými samotáři – i tyhle eseje – provázela v přípravných fázích má dvě opomenutí, lépe řečeno mé fatální selhání. U Raději zešílet v divočině jsem zapomněl na fotky, u téhle knihy dokonce – byť se to zdá v podstatě nemožné – na text. Skutečně se to stalo.      Nejprve k těm fotkám. Když jsem oslovil nakladatele Aleše Lederera, zda by neměl chuť vydat knihu, ze které neviděl ani písmeno, měl jsem už podstatnou část rozhovorů nahraných, některé dokonce zpracované 30 a autorizované. Oslovit mi zbývalo jen posledního, osmého respondenta. Pěkných pár měsíců jsem už otravoval šumavské solitéry, kteří teoreticky neměli mít nejmenší zájem s někým cizím mluvit, zejména ne s chlapem, co hodlá tohle povídání zveřejnit – a přesto se mnou mluvili. V průběhu toulek Šumavou jsem pochopil, že se nechci bavit jen o alternativním životním stylu, ale o samotářském životě v přírodě, o skrytosti a mlčení. Několik alternativců žijících v rodinách či v jejich torzech jsem tedy ponechal jejich ústraní a do knihy je nezařadil. Jsou jistě rádi.      Aleš Lederer tehdy na mou nabídku kývl a hned se optal, jaké budou v knize fotky. A já si uvědomil, že jsem na fotky naprosto zapomněl. Byla to zhruba má dvacátá kniha rozhovorů a ve všech předchozích fotografie byly. Protože jsem se s Šumaváky bavil o jejich současném prožívání odloučenosti a minulost jsme zmiňovali jen tehdy, když jsme potřebovali ukázat cestu k přítomnosti, věděl jsem, že fotky z jejich mládí v knize mít nechci. Ostatně: většina samotářů takové snímky ani nemá. Nedošlo mi ovšem, že snímky ze současnosti v knize být musí.      Jen co nakladatel svou otázku vyslovil, pochopil jsem, jakou jsem spáchal pitomost. Dostal jsem se k lidem žijícím ve skrytu, sblížil se s nimi, přesvědčil je, aby se svým příběhem vyšli na světlo, o žádném focení ale z mé strany nepadlo ani slovo. Nemohlo padnout, protože jsem o tom neuvažoval. Takže co teď? Pojedu za každým z nich znovu a budu jim vysvětlovat, jaký jsem pitomec, že jsem na fotky zapomněl a nyní bych potřeboval, aby mi kývli ještě jednou, nejen na slova, ale nově i na obrázky? Vyzbrojen civilizační podezíravostí jsem došel k závěru, že by mě mí přátelé na Šumavě mohli podezírat ze salámové metody: „Nejdřív chce rozhovor a teď ještě focení. Co bude chtít příště?“ Nebudou si o mně myslet, že jsem s nimi skoulel nějakou habaďúru?      Aleš Lederer do toho mého uvažování vyslovil jméno Jan Šibík, jestli bych byl pro, kdyby ho zkusil ke spolupráci oslovit. Souhlasil jsem poněkud nepřítomně, protože jsem si představoval ty trapné chvíle na Šumavě, které možná povedou k nedorozumění či nedejbože k rozkmotření. Kdo by přece věřil tomu, že otřískaný autor knižních rozhovorů zapomene na fotky? Myslím, že bych v tomto stavu kývl Alešovi na jakékoliv jméno, ale Honza Šibík byl dobrá volba. Velmi dobrá. Je hbitý a pozorný, profík každým coulem, svět zapadlých šumavských samot a maringotek dokázal čtenářům přiblížit věrně a empaticky.      Tomu ale musel předcházet souhlas mých respondentů. Vydal jsem se tedy za nimi, vysvětlil jsem jim, jaký jsem vůl a že bych ještě potřeboval fotky – a žádný z nich, opravdu ani jeden, a to ani na okamžik, mě nepodezíral z nějaké taktiky. Pochopili, že jsem selhal – a pro selhání oni mají tykadla. Následně jsem na skrytá místa dorazil už s Honzou Šibíkem a kniha mohla dál vznikat.      Když se snažím přijít na to, proč je Raději zešílet v divočině tak úspěšné a proč kniha tak zasáhla i mě samotného, pokouším se uvažovat dál než za ta nejpravděpodobnější vysvětlení. Slýchám, že je to tím, jak zde akcentuji život v přírodě. Budiž, tomu se ale věnuje celá řada titulů, cestopisů, průvodců, vzpomínek… Nebo to prý bude tou samotou a přirozenou duchovností, která ji v horách provází. I titulů o duchovním růstu člověka v ústraní je ale docela dost, knihy o rozvoji osobnosti zažívají setrvalý zájem těch, kteří se chtějí někam posunout. Jsem ostatně jedním z nich.      Myslím, že jsem se v Raději zešílet v divočině nevědomky dopustil jiných kvalit. Jednou z těch, kterou ve své knize, a zejména ve svých respondentech spatřuji, je cosi, čemu říkám kvalita prohry. Pokusím se to vysvětlit.      Naše společnost je založena na soutěživosti a na úspěchu. Počítá se jen vítězství, ve sportu maximálně příčky na stupínku, kdo je čtvrtý, má prostě smůlu. Prohra, pokud vůbec k něčemu, je prý dobrá jen k tomu, abychom se příště víc snažili… Já si to ale nemyslím, podle mě je prohra přirozenou součástí našich dnů. Pokud budeme do krajnosti otevření – a mí šumavští přátelé takoví většinou bývají – připustíme si, že drobným prohrám jsme vystaveni dennodenně. Na někoho se zbytečně utrhneme, něco nás zamrzí, zapomínáme na své blízké, odkládáme věci… Zásadním prohrám se minimálně párkrát za život nevyhne žádný z nás. Všichni prohráváme, ale ne všichni si to dovedeme připustit.      Tuhle vzácnou dovednost mě učí někteří šumavští samotáři, oni jsou totiž mistry v prohrách, prohrávat dokážou velmi dobře. To nemyslím jako ironii, vyslovuji to s hlubokým obdivem. Prohra je podle mého mínění kvalitou sama o sobě, nejde jen o poučení pro příště – i když to taky. Prohra a její uvědomění si prostě napomáhá plnosti našich životů, bez ní by nebyly kompletní.      Je snadné tuhle kvalitu přehlédnout, ale soudím, že „mí“ Šumaváci ji nepřehlížejí. Že pro ni mají plné pochopení. Proto mě nepodezřívali z žádné taktiky, když jsem za nimi dodatečně přijel s tím, že potřebuju, aby se ještě nechali vyfotografovat. Pochopili, že jsem zrovna prohrál, že jsem chyboval, a že je to normální. A normální je taky takovému člověku vyjít vstříc. Žádný z nich neřekl: „To je skvělý, že sem přijede někdo s foťákem.“ Prohlásili spíš: „Tak teda jo…“ Poměrně neochotně, ale přece jen. A to stačilo – nejen Honzovi Šibíkovi, ale i té plnosti.      A jak to bylo s tou mou druhou prohrou, kdy jsem zapomněl napsat text? V tom už nenacházím příliš velké ponaučení, spíš hořkou anekdotu, co všechno se taky může autorovi stát, či spíš nestát. Když jsme se s Alešem Ledererem a Honzou Šibíkem – a samozřejmě taky se sedmi šumavskými solitéry – dohodli, že po roce od vydání knihy začnou vznikat nové fotky a v návaznosti na Raději zešílet v divočině nová kniha, asi se mi zatměl mozek. Pochopil jsem totiž, že mám napsat jen nový stručný úvod, jinak že vyjdou staré rozhovory s novými fotkami. Z nakladatelského hlediska by to byla pitomost, ale v tu chvíli jsem si to neuvědomil. Jan Šibík jezdil několik měsíců na Šumavu a pořizoval nové snímky – a já nedělal nic. Když se mě nakladatel optal, kdy budu se svými texty hotov, nechápavě jsem odvětil: „S jakými texty?“ Prostě jsem zapomněl napsat tuhle knihu…      Konečně mi došlo, že úvod má být mnohem obsáhlejší než pár odstavců a že nemá smysl znovu tisknout již vytištěné rozhovory, ale je třeba, abych napsal cosi o svém životě s mými šumavskými přáteli, o tom, co mi pobývání s nimi dalo, co si o nich myslím, čím mě fascinují, proč je mám tak rád. Zasmál jsem se vlastní hlouposti a pustil se do psaní. Tento reparát nyní držíte v rukách. I já se prostě učím prohrávat… — Odborník by mě možná opravil, ale osobně mám dojem, že z marketingového hlediska je na knize setkání s šumavskými samotáři špatně úplně všechno. Pokud si vybírám respondenta ke knižnímu rozhovoru, měl by to být člověk aspoň trochu známý, ne? Šumavské solitéry zná jen málokdo, o některých neví dokonce ani lidé ve velmi blízkém okolí. Tak dobře se skrývají.      Z hlediska ohlasu je důležité, aby téma knihy s člověkem rezonovalo. Pokud bych dělal rozhovor o zdraví, jídle či sexu, spojitost se svou osobou by v tom mohl najít snad každý. Ale v radikální odloučenosti? Jak ta rezonuje u čtenářů z měst a vesnic, kteří se třeba někdy cítí osamělí, ale přesto pobývají ve společnosti? A odstěhovat se do lesa bez elektřiny a bez vody – nemluvím o teplé vodě, mluvím o vodě jako takové – rozhodně neplánují. A že by někdo chtěl okopírovat model, jakým žije třeba Martina Kyselová nebo Mirek Sedláček? To je nemožné. Jde o tak jedinečné osobnosti, že žádná nápodoba není možná. Marketingovým handicapem mohla být ostatně i sama Šumava. Ne že by nejrozsáhlejší české pohoří nemělo dost příznivců, sám se mezi ně počítám, ale přece jen: kniha ze Šumavy je vlastně regionální literaturou. Copak příběhy odtud mohou zajímat obyvatele Liberce, Znojma či Vsetína? A přesto je zajímají.      Co to v čtenářích tak silně zaznívá? Myslím, že to nebude jen česká láska k outsiderům nebo lépe řečeno ke zdánlivým outsiderům. Jsme zemí Švejka a Cimrmana, ale přestává už podle mého názoru platit, že jsme zemí plebejců.      Jedním z původců nosného hlasu knihy Raději zešílet v divočině bude zřejmě žitá změna, kterou většina mých respondentů (snad všichni kromě Klišíků, kteří se ve své chalupě narodili) udělala. Ta změna byla radikální: spálili za sebou všechny mosty, v nížinách či vrchovinách nechali rodiče, partnera, někdy děti… Někteří zdánlivě zmizeli z povrchu zemského. Čtenáři nechtějí udělat tak radikální změnu, ale zřejmě jim stačí vědět – ne: stačí to nám –, že je to možné. Třeba se odhodláme ke změně menší, ale pro nás neméně důležité. Přestěhovat se do vedlejší obce, změnit něco v zaměstnání, ve vztahu, v sobě – to zejména. — Když dělám knižní rozhovor, pokouším se nic nevědět, o dotyčném si nic nemyslet. Všechno, co budu chtít, kam bych toužil náš hovor nasměrovat, by mě i jeho jen omezovalo. Ano, kdybych se hodně snažil, mohl bych získat to, co jsem si naplánoval. Ale byl by to velmi zúžený pohled, nic jiného bych nedostal, pominul bych celou šíři světa. Pro jedno bych ztratil všechno. Dobré odpovědi se nedají získat jakýmkoliv snažením a přípravou, ty se dají jen dostat, pokud je člověk totálně nepředpojatý a soustředěný.      V knize Raději zešílet v divočině zaznívají názory, postoje a prožitky šumavských samotářů. Tak to má být. Přesto jsem si i já, postupem času a při dalších návštěvách, začal něco myslet. O odlehlosti, o nich, o sobě… Knihou Návrat do divočiny se v tom pokouším vyznat. Snad ji mí šumavští přátelé přijmou jako malou pozornost. Něčemu třeba přitakají, nad jiným se rozesmějí… Třeba i nade mnou, vůbec mi to nevadí.      Šumavští samotáři jsou vyhraněné osobnosti. Měli odlišné důvody k odchodu do divočiny, jiným způsobem ji prožívají a jiné věci od ní očekávají. Neexistuje žádná sociologická skupina šumavských solitérů. Cokoliv o nich bych chtěl zobecnit, mýlil bych se už v samotném základu. Každý z nás je jiný, říká se. Budiž. Ale Šumaváci jsou ještě mnohem jinačejší.      Přesto mají něco společného. Je to skutečnost opravdového života, plného a vědomě prožívaného. Nedokážu to říct líp než indický jezuita Anthony de Mello. (Ostatně: v podstatě nic nedokážu říct jako on.) Vypůjčím si tedy kousek jeho meditace z knihy K pramenům.      „Myslím na situace, v nichž ožívám, a na situace, ve kterých jsem mrtvý. Myslím na doby, kdy jsem se neodvažoval riskovat, kdy jsem žil v pohodlí a bezpečí: to byly časy, kdy jsem stál na místě. Pak myslím na doby, kdy jsem se odvažoval riskovat, dělat chyby, prohrávat a být bláznem, být terčem kritiky ostatních, kdy jsem se klidně uváděl do nebezpečí, že mi někdo ublíží, nebo že někomu způsobím bolest. To jsem byl naživu!      Život je pro hazardní hráče. Zbabělci umírají.      Musím se naučit přijímat vše, co mi život přináší, potěšení i bolest, žal i radost. Neboť zavřu-li se před bolestí, má schopnost prožívat radost zmizí – stávám se otupělým a v tom spočívá strnulost a smrt.      Život jde ruku v ruce se změnou. Co se nemění, je mrtvé. Mrtví lidé v sobě mají zakořeněný strach ze změny. Jaké změny se v mém životě odehrály za posledních šest měsíců? Jaké změny mě čekají dnes?      Končím toto cvičení a pozoruji přírodu kolem sebe: je tak pružná, tak plynoucí, křehká, nestálá, vystavená smrti – a tak živá! Pozoruji ji dlouho, hodně dlouho.“      Tolik Anthony de Mello. Něco podobného by ale mohli říct i mí šumavští přátelé.      Ne, oni o tom většinou nemluví, oni to žijí. Pokouším se po nich opičit {loadmodule mod_tags_similar,Související} Aleš Palán (1965), publicista a spisovatel, je autorem či editorem pětačtyřiceti knižních titulů. Za sborník Brnox získal spolu s Kateřinou Šedou ocenění Magnesia Litera. Na tutéž cenu byl nominován i jeho knižní rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les. Rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát se Palánova kniha stala vítězem ankety Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal bestsellerem a získal titul Kniha roku Lidových novin. Na podzim 2019 vyšla Aleši Palánovi další kniha rozhovorů Jako v nebi, jenže jinak. Nová setkání se samotáři z Čech a Moravy. Jeho práce vyšly v angličtině, němčině a japonštině. Jan Šibík (1963), reportážní fotograf cestující po celém světě, autor fotografií ke knize Raději zešílet v divočině. Dvacet let byl vedoucím fotooddělení a obrazovým redaktorem časopisu Reflex a je nositelem mnoha ocenění, například v soutěži Czech Press Photo či World Press Photo. Jan Šibík je zároveň laureátem Ceny 1. června udělované městem Plzeň za šíření myšlenek demokracie a obhajobu lidských práv. Jeho aktivity, jako jsou Podejte ruce dětem ze Sierry Leone či Chci ještě žít!, překračují hranice fotografie a poukazují ke společenské odpovědnosti člověka, jenž se pohybuje v problematických oblastech světa. Daniela Matulová (1989), fotografka opakovaně zaznamenávala uprchlickou krizi, těžkou práci žen a dětí či přeživší ženy napadené kyselinou. Dokumentovala jednu z nejuzavřenějších komunit světa v jeruzalémské čtvrti Me’a Še’arim a spolupodílela se na fotografiích ke knize Raději zešílet v divočině.   Nakladatelství Prostor 2019, 400 stran, první vydání

Čas načtení: 2024-12-02 19:31:00

Rozpad světa Peheho, Klvani a Řezníčka. Klaus rozebíral, co přinese Trump

„Význam Trumpova vítězství vidíme jako obrovské zatřesení dnešním světem, které může dát šanci uvidět tragičnost dnešního vývoje,“ uvedl Václav Klaus na Semináři IVK s názvem Co znamená vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách. O nemožné se podle exprezidenta musíme pokoušet i v Česku. „Nemyslím tím Fialovo nemožné za čtyři roky dohnat ve mzdách a platech Německo. Pokoušejme se alespoň vrátit k idejím 17. listopadu, ty byly zcela realistické,“ dodal Klaus. „Pro českou politickou scénu znamená Trumpovo vítězství krach celé koncepce české atlantické politiky za posledních třicet let, což v sobě skýtá určitou šanci, že ji můžeme začít stavět znova. K tomu je zapotřebí Ameriku pochopit,“ doplnil bývalý europoslanec ODS Jan Zahradil.

Čas načtení: 2022-04-25 08:23:47

Přemítání nad bojištěm II. – na východní frontě teď nebude klid

S tím, jak se těžiště bojů na Ukrajině přesouvá do luhanské a doněcké oblasti, je ten pravý okamžik podívat se na změny, které nyní nastávají a nastanou. Tato válka už je dva měsíce stará. V moderním světě je to menší věčnost a nic za tu dobu nezůstane stejné. Obě válčící strany se v něčem poučily a do jiných změn je zase svou těžkou tlapou „nastrkávají” objektivní okolnosti. První důležitá změna: intenzita bojů a koncentrace sil Počáteční invaze se vyznačovala jedním poněkud podivným prvkem, a to extrémní délkou front. Ruské síly vtrhly do země po tolika osách naráz, že celková délka všech možných linií kontaktů patrně překročila i délku východní fronty za druhé světové války. Vzhledem k tomu, že Rusů bylo jen zhruba dvě stě tisíc, znamenalo to nutně, že mezi jejich pozicemi vznikaly nebezpečné “díry”. Ukrajinci ovšem také neměli k dispozici tolik sil, aby je dokázali všude a vždycky využít. Jinými slovy, v mnoha regionech se válečné úsilí „ředilo” kvůli nedostatku lidí i techniky, a skutečně intenzivní pozemní boje propukly jen v okolí několika kritických bodů, převážně uzlů v dopravní síti (Sumy, Černihiv, Izjum, Irpin, Mykolaiv, Mariupol, Volnovacha). Jinde to bylo spíš takové pomalé krvácení. To, že momentálně Rusové koncentrují svoje síly na Donbasu, znamená, že se tam bude bojovat velmi, velmi intenzivně. Bohužel to také bude znamenat daleko více mrtvých. Nejen vojáků, ale i civilistů, protože oblast je poměrně hustě osídlená. Na druhou stranu to nutně neznamená, že ten boj potrvá dlouho. Opotřebení bojujících armád bude při takové intenzivní aktivitě patrně probíhat daleko rychleji. Další změna: známý terén a kratší zásobovací linie Donbas znají obě válčící strany velmi dobře. Bude tedy těžší tam provádět nějaké nečekané přepady konvojů ze zálohy apod. Rusům se zkrátí zásobovací linie, které byly u Kyjeva neúměrně dlouhé. Ukrajinci se je patrně budou snažit narušit i tak – osvědčilo se to! – ale na území obou separatistických republik nemůžou počítat s loajalitou civilního obyvatelstva, a pokud budou pronikat i do přilehlého ruského pohraničí, tam už vůbec ne. Při akcích typu sabotáže železničních kolejí přitom docela záleží na tom, jestli vás vesničan, který vás náhodně zahlédl v lese, někam nahlásí nebo ne. Na druhou stranu si právě na Donbasu vybudovali Ukrajinci poměrně rozsáhlou obrannou infrastrukturu, která jim při odrážení ruských útoků bude velmi užitečná. „Vypáčit” nepřítele z předem připravených pozic vyžaduje velkou převahu ze strany útočníka, a nejsem si jistý, zda takovou převahu Rusové dokáží vůbec dát dohromady. Tím se nemyslí jen počet lidí v uniformě, ale i složky jako letectvo, kterému se zatím nepodařilo dosáhnout nad Ukrajinou úplné dominance (air supremacy). Ruská letadla létají sice podstatně více než ukrajinská, ale protivzdušná obrana ze země si mezi nimi také neustále vybírá krvavou daň. Třetí změna: nové zbraně na bojišti Toto se týká hlavně Ukrajiny, protože po počátečním váhání začaly západní státy dodávat ukrajinské armádě čím dál více vybavení. Minimálně u dvou položek bychom měli vidět zásadnější posun. Tou první je takzvaná loitering ammunition, což s trochu černého humoru můžeme přeložit jako poflakující se munice. Jde o malá letadélka na jedno použití, která vypustíte do vzduchu a ona se několik desítek minut „poflakují” v okolí. Na rozdíl od vágusa z hlavního nádraží však má jejich “poflakování” zcela konkrétní účel: najít vhodný cíl a zaútočit na něj ve stylu kamikaze. Letadélko je obvykle tiché a nenápadné, takže je problém si jej vůbec všimnout. Většina takových letadélek má živého operátora, který sedí někde o kus dále a ten vhodný cíl hledá za ně. Jedna z věcí, o které se nepřítel může snažit, je zarušení signálu, aby letadélko ztratilo s operátorem spojení; není to ale úplně jednoduché a může to skončit i zničením rušičky. Je však čím dál větší snaha vybavit „poflakující se munici” dostatečnou inteligencí k tomu, aby dokázala vhodné cíle identifikovat sama. Války robotů se zkrátka blíží… Spotřeba takové jednorázové munice je samozřejmě značná, takže výhodu při jejím nasazení má ten, kdo ji dokáže vyrábět ve větším množství. Rusové mají také svoje modely “kamikaze letadélek”; hlavní otázka je, zda jich mají dostatek. Další novinkou na ukrajinském bojišti jsou moderní houfnice poskytnuté několika státy (USA, Kanada, Nizozemsko i Česká republika). Společně s nimi údajně z Kanady přijíždějí i speciální střely Excalibur (za bratru 70 tisíc dolarů jeden!), přebytky z afghánské války. Rusové mají tradičně velmi silné dělostřelectvo, které hrálo v jejich doktríně velkou roli už za cara. Ukrajinci zase ve větší míře používají „chytrou munici”, která je mnohem dražší než běžná střela, ale také výrazně účinnější. Sledujete-li OSINT zdroje, je z nich docela dobře patrné, jak výrazně od února narostl počet videí, na nichž je zachycena v akci ukrajinská artilerie. Moderní houfnice dokáží zasahovat cíle až na vzdálenost 35 až 50 kilometrů, čímž se pojem „zázemí” posunuje dost daleko od samotné linie kontaktu (v dostřelu od hranice by mohl být velice těsně i ruský Belgorod, železniční uzel, ve kterém se koncentruje značná vojenská aktivita). Jejich účinnost se zvyšuje v těsné spolupráci s malými drony, které sledují cílovou oblast a přenášejí obraz zpátky k dělostřelcům. Zajímavá situace vznikne zejména tehdy, pokud se ukáže, že dostřel těchto zbraní je významně (třeba jen o pět kilometrů) delší než těch ruských; v takovém případě by se Rusové ocitli ve velice nepříjemné situaci, kdy by jim z dálky padala na hlavu dělostřelecká palba a oni by na ni nemohli odpovědět stejným způsobem. Nicméně zatím těch houfnic Ukrajinci dostanou jen poměrně málo. Největším bottleneckem není přitom cena, ale výcvik vojáků, kteří je mají obsluhovat. Nemá smysl někam dodávat další a další kusy vybavení, pokud se nedostává lidí, kteří by s nimi uměli zacházet. S postupem času se ale počet vyškolených vojáků bude zvyšovat, a to spíše v týdnech než v měsících. Seznámit se s novými houfnicemi není ani zdaleka tak komplikované jako například pilotní výcvik. Balistika funguje na celém světě stejně a chytré střely se beztak dokáží částečně navádět samy. Poslední poznámka: obsazení pár vesnic nic neznamená Donbas bude těsné a chaotické bojiště, a tím pádem je naprosto možné, že z každodenních změn nebude vyplývat žádný jasný obrázek. Nedejte příliš na lidi, kteří jsou ochotni z drobných posunů na mapě věštit brzké a nevyhnutelné vítězství té či oné strany. Obsazení pár vesnic a dvaceti kilometrů čtverečních území nic moc neznamená; „obsadit” je něco úplně jiného než „udržet”, což se mnohokrát ukázalo jak v této válce, tak i ve válkách předešlých. (Kdo chce historický příklad, může se podívat na neúspěšnou operaci Market Garden roku 1944.) Dokonce ani obklíčení nepřátelských sil neznamená pro obkličujícího nějaké zásadní vítězství, dokud se v okolí nachází nějaká síla, která by obklíčeným mohla přijít zvenčí na pomoc. To byla vždycky slabina obléhání. Ve starých časech, kdy cílem obléhání byly hrady a města, se dokonce dělalo to, že obléhatelé postavili kolem sebe i obléhaného objektu druhou linii opevnění (circumvallation), aby jim nikdo náhle nevpadl do zad. Tak to svého času provedl i Caesar, když obléhal Vercingetorixovu pevnost Alesia. (Něco takového je ve světě moderních, silně pohyblivých armád, víceméně nemožné úspěšně udělat.) Na Donbasu se budou Rusové snažit vytvořit kotel kolem Ukrajinců a Ukrajinci se budou snažit obchvátit ruské jednotky kolem Izjumu; může se to podařit těm i oněm, ale třeba také jenom dočasně. Mám-li doporučit nějaký zdrženlivý zdroj hodnotící situaci z „ptačí perspektivy”, docela se mi osvědčily časté analýzy vydáváné týmem z Institute for the Study of War. Sice jsou to Britové, ale nezdá se mi, že by někomu „fandili”; za uplynulé dva měsíce byly jejich odhady vesměs konzervativně přesné. Tolik zatím úvahy o bojišti a následovat bude článek o Německu; čtenářka Petra H. mě totiž požádala, ať se tam trochu vrátím. Kancléř Scholz není zrovna v záviděníhodné pozici.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-03-01 09:57:04

Střípky z bojiště

Oči z orbitu vidí všechno. Válečný konflikt na Ukrajině je za dlouhé desítky let první, kdy mají obě bojující strany přístup k přílivu špionážních dat ze satelitů na oběžné dráze: Rusové napřímo, Ukrajinci skrze západní státy. Kromě toho se využívá letecká technika jako AWACS, E-8 atd., která „dohlédne” stovky kilometrů daleko a užitečné informace může dodávat i z polského nebo rumunského vzdušného prostoru. Samozřejmě do toho zasahuje počasí a podobné vlivy, ale i tak se nejspíš vyvinula situace, kdy je víceméně nemožné utajit před nepřítelem jakékoliv plány zahrnující větší množství těžké techniky. Moment překvapení byl ve válečných dějinách jedním z nejdůležitějších prvků, kterými vojevůdci dosahovali vítězství. Bez něj máte k dispozici v podstatě jenom attrition čili pomalé opotřebování (extrémní příklad: západní fronta za první světové války, ale i různé městské guerrilly, například bitva o Groznyj), nebo, – můžete-li jí ovšem vůbec dosáhnout – naprosto drtivou převahu, shock and awe. Zatím se zdá, že k tomu druhému schází Rusům vybavení a o to první se snaží spíše Ukrajinci proti nim. (Z kabinetu civilizačních absurdit: afghánský Tálibán vyzval Rusy a Ukrajince k mírovým jednáním. Vypadá to, že i islámští fanatici mohou občas projevit záblesky smyslu pro černý humor.) Soumrak tanků? Tanky, symbol moderní války, u nás také okupace Československa roku 1968. Vypadá to, že v momentálních bojích na Ukrajině hrají spíše roli pohyblivého terče a ne zbraně, jejíž nasazení vyhrává bitvy. Fotek a videí zničených konvojů koluje po internetu dost, i když pozor na to, že některé jsou z jiných konfliktů (narazil jsem například na videa z roku 2014). Pokud je ale zničená technika označena bílým písmenem Z, V nebo O, mělo by jít o aktuální záběry. Může jít o chyby v taktice, ale hlavním rozdílem od Guderianových dob je asi hlavně to, že jakákoliv obrněná technika se stala nesmírně zranitelnou vůči inteligentním střelám nové generace, jako jsou americký FGM-148 Javelin a britsko-švédská NLAW, jejichž elektronické mozky se snaží zasáhnout nejslabší místo cíle (typicky tak, že si jej nadletí a pak to vezmou kolmo do věže). Tyto střely fungují na principu fire-and-forget a navíc na vzdálenost několika set metrů. Jinými slovy, ten pěšák, který je odpaluje z ramene, se nemusí příliš přibližovat k nepřátelské koloně, a po jejich odpálení může vzít nohy na ramena, pardon, zaujmout výhodnou krycí pozici někde opodál. Také jsou poměrně levné (NLAW stojí jen asi půl milionu korun), zejména pak ve srovnání s tím zasaženým a zničeným tankem. Škoda na vozidle totiž vesměs bývá totální. Tanky byly vždycky zranitelné ze strany letectva nebo dělostřelectva, ale existence takových zbraní mezi řadovou pěchotou dost zásadně mění rovnováhu sil v neprospěch těžké techniky. Javelinů a NLAW mají Ukrajinci stovky a od západních zemí průběžně dostávají další. Obtíže zásobování Logistika, logistika, logistika. Napoleon Bonaparte kdysi slavně prohlásil, že „amatéři mluví o strategii, profesionálové o logistice“. Dnes je jeho výrok ještě důležitější než dřív. Ukrajina je obrovský kus země, podstatně větší než Francie. Ovládnout byť jen část takového území znamená neskutečné nároky na logistiku. Bojující jednotky musejí dostávat neustálý přísun munice a paliva, musejí být podporovány mechaniky atd., protože každá technika se občas kazí. Čím těžší stroj, tím více žere pohonných hmot. Tank T-72, jehož modernizovanou verzi provozuje česká armáda, váží necelých 50 tun a v těžkém terénu spotřebuje až 800 litrů na 100 kilometrů, na silnici zhruba polovinu. Vezená zásoba paliva je přitom „jen” něco kolem 300 litrů, což znamená, že dojezd takového tanku na jednu nádrž je ještě o mnoho horší než u proklínaných elektromobilů. A tím pádem musí být tankové jednotky neustále zásobovány palivem, jinak se prostě někde zastaví. (K velké radosti nějakého střelce s Javelinem, který se skrývá v ostružiní o tři sta metrů dále.) Ale posílat zásobovací konvoje napříč rozsáhlým teritoriem o desítkách tisíc kilometrů čtverečních, které ještě není vyčištěno a kde se v křoví, bažinách a lesích pohybuje nepřátelská pěchota, to znamená koledovat si o velké problémy. Dokonce už v časech mušket a kyrysníků to bylo nebezpečné; rakouský generál Ernst Gideon von Laudon zaskočil roku 1758 pruskou válečnou mašinerii u Olomouce tím, že v bitvě u Domašova přepadl a zničil pruský trén, roztahaný skoro na padesát kilometrů. Bez zásob nezbylo Prusům než nechat pevnost Olomouc být. Dnes je to samozřejmě o to horší, že cisterny s naftou hoří, na rozdíl od volských povozů, velice dobře, a moderní Laudonové mají k dispozici „hračky” typu tureckých dronů Bayraktar. Toto by mohlo vysvětlovat, proč se všechny ruské síly nacházející se v okolí ukrajinských hranic zatím nezapojily do boje. Zásobovat takovou masu mužů a vybavení „na pochodu” je velmi obtížný úkol. Nebezpečí demoralizace Morálka. Extrémně těžko měřitelná veličina, ne nutně rozhodující (s holýma rukama by byla k ničemu), ale přesto významná. Zatím se nezdá, že by ruští vojáci projevovali nějaké velké nadšení z toho, že táhnou na sousední slovanský národ, kdežto Ukrajinci mají veškeré důvody se bránit. A ani to nevypadá, že by civilní obyvatelstvo na východě Ukrajiny masově „vítalo osvoboditele” jako v Praze roku 1945; kdyby se tak dělo, nepochybně už bychom ta videa viděli. Mezi profesionály toto nehraje takovou roli, ti mají válčení v popisu práce, ale pro devatenáctileté brance je povědomí, že byli posláni padnout kamsi k sousedům bez nějakých dobrých důvodů, docela významné. U nás v roce 1968 byli sovětští branci kontaktem s běžným obyvatelstvem, které ovládalo základy ruštiny, demoralizovaní a sovětské velení je nakonec muselo vystřídat. Další vlna už šla do uzavřených kasáren, aby neměla žádný styk s běžnými Čechoslováky. Taková izolace bude samozřejmě na Ukrajině nemožná, tam mluví rusky každý. Starlink zasahuje Starlink. Společnost SpaceX o víkendu aktivovala pro Ukrajinu systém globálního internetu Starlink, o kterém jsem se zmiňoval v článku o válkách robotů. Starlink zatím není hotov, satelitů na oběžné dráze je jenom asi 1 500 z plánovaných několika desítek tisíc kusů, ale na základní pokrytí to stačí. Slabiny jsou spíš jinde; k optimálnímu provozu jsou potřeba pozemní střediska, která na Ukrajině zatím neexistují, ale jsou v Polsku, Litvě a Turecku, což by mělo na západní půlku Ukrajiny stačit. Také je potřeba dodat koncové pozemní stanice (antény) pro každé místo připojení. Ty už jsou prý na cestě. Z dosavadních zpráv mi není patrné, jestli Starlink bude na Ukrajině sloužit jen civilním nebo i vojenským účelům. Každopádně je to první test systému „v akci”, protože se dá čekat minimálně nějaký hackerský souboj o jeho funkčnost. Také to znamená, že pro Rusy bude daleko obtížnější nějakým způsobem „vypnout” datové sítě a proudění obrazového materiálu do světa. Starlinkové terminály se dají napájet i z dieselagregátu a jsou nenápadné. A zničit flotilu satelitů na oběžné dráze by bylo faktické vyhlášení války NATO (nemluvě o tom, že 1 500 satelitů ani tak jednoduše nezničíte). Ruská propaganda bez šance Poslední poznámka, která se vůbec nebude líbit panu ministru Rakušanovi: z dosavadního průběhu konfliktu nemám vůbec pocit, že by celá ta slavná ruská propagandistická / dezinformační kampaň něčeho reálného dosáhla. Dokonce bych řekl, že její konkrétní výsledky jsou chabé. Na Ukrajině samotné, která byla hlavním terčem masírky, armáda normálně bojuje a ani rusky mluvící civilisti neprojevují žádné nadšení z ruských vojáků ve svých městech. K žádnému podkopání a zhroucení morálky nedošlo. Ve zbytku Evropy a USA chodí na proruské demonstrace naprosto mizivé množství lidí. Dokonce i Čína se tváří neutrálně a s velkou radostí v tom nechá Rusy vykoupat. Oni to zas takoví geopolitičtí přátelé nejsou. Západní parlamenty vesměs schválily veškerou pomoc Ukrajině včetně vojenského materiálu, která tam taky v hojné míře proudí. Přijaté finanční sankce jsou docela tvrdé. Německý kancléř právě ohlásil, že Bundeswehr dostane dodatečných 100 miliard eur a většina Spolkového sněmu mu tleskala, čemuž bych při tradičním pacifismu německé levice ještě před týdnem nevěřil. Jestli jsou všechny ty Sputniky, Aeronety a spol. tak mocné a oblbující nástroje, kde mají nějaké skutečné výsledky? Vyvadila a jeho prťavý spolek? Řetězové e-maily v mailboxech důchodců? To kurňa přeci nemá žádnou vojenskou ani politickou hodnotu. Hodnotu by mělo, kdyby měli na své straně třeba čtvrtinu poslanců v parlamentech apod., nebo kdyby se jim podařilo vybudovat organizaci podobnou britské Campaign for Nuclear Disarmament, která kdysi opravdu dokázala mobilizovat do ulic statisíce lidí a zablokovat vojenské transporty apod. Kdyby pod jejich vlivem západní parlamenty odmítly Ukrajině pomoci a omezily se na přání všeho dobrého. Kdyby Elon Musk prohlásil, že žádný Starlink Ukrajincům nezapne atd. Ale nic z toho se jim v okamžiku, kdy jim jde o opravdu zásadní věc, zjevně nedaří. Ještě jednou: kecy na internetu se nepočítají, těch dokáže i zanedbatelná menšina vygenerovat neskutečné množství. Ale při ovlivňování konkrétní činnosti západních států, vlád, armád, firem atd. se Rusům nepodařilo dosáhnout žádných úspěchů. Největší vliv na situaci měl nakonec, jak se dalo očekávat, klasický kšeft (ropa, plyn, investice na cizím území), protože kvůli němu se pár dní váhalo, jestli Rusy vykopnout ze systému SWIFT, nebo ne. Ale to není úspěch propagandy, to jsou prachy, ty fungovaly úplně stejně už v renesanční Itálii. Ona je ta válka opravdu nesmyslná až blbá. Proto jsem si do poslední chvíle taky myslel, že nebude. Ale když už teď je, tak to vyžaduje opravdu velmi specifický typ člověka, aby ty Putinovy teorie o neonacistickém ukrajinském státě, který nemá právo na existenci, „sežral”. A lidé, kteří je opravdu „sežerou”, vesměs nejsou v pozici, aby něco ovlivnili. Tuto poznámku činím hlavně proto, abychom nepropadali pocitu, že máme na krku něco jako novou Sudetoněmeckou stranu, kterou podporuje 30 procent obyvatelstva a která má za cíl rozbití a uchvácení našeho státu. To by bylo velké ohrožení (a popravdě už neřešitelné, ČSR v roce 1938 měla prostě smůlu), ale tam zkrátka nejsme. Ani nikde poblíž. Kdyby ta pátá kolona byla opravdu početná, bylo by to vidět i někde jinde než internetových diskusích: v novinách, v parlamentech, na radnicích atd. Znám zhruba deset echt přesvědčených rusofilů a odhadem dvacet dalších lidí, kteří si s tou kremelskou linií občas zakoketují, ale nikoliv smrtelně vážně. Ale v těch stovkách lidí, které jsem za život blíže poznal, je to titěrná menšina. Většina českého obyvatelstva je k plechové hubě Kremlu minimálně stejně skeptická jako na konci komunismu. To, že jsme skeptičtí i vůči vlastním politikům nebo fungování EU, to se s tím nijak nevylučuje. To je naše národní povaha. Proto také nevidím důvod, proč se kvůli ruské propagandě vzdávat vlastních občanských svobod. Jestli tu Rusové za posledních dvacet let nedokázali zverbovat významnou pátou kolonu, která by jim dokázala v kritickém okamžiku (a tohle je kritický okamžik Putinovy vlády, kam se na tuhle válku hrabou nějaké české prezidentské volby) reálně pomoci, po tomhle přepadu Ukrajiny se jim to už tuplem nepodaří. Tahle akce znechutila i řadu těch lidí, kteří až dosud seděli na postranní čáře. Ruská „soft power” ve střední Evropě na tom v nejbližších letech bude hodně špatně.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-07-26 14:02:48

„Nad Tatrou sa blýska…“ ale u nás je ticho

V těchto dnech slovenská Národna kriminálna agentura zadržela dalšího soudce Nejvyššího soudu. Je to ojedinělý dozvuk mohutných otřesů, kterými od volebního vítězství strany Igora Matoviče procházejí slovenské orgány vynucování práva. Zadržený soudce je již třináctý v řadě. Do vazby se dostali také vysocí činitelé prokuratury a policie. Policejní akce vyvolávají dojem, že postižené orgány jsou nemocné sklonem ke korupci, úplatkářství, zneužívání moci a jejich ochoření bujelo, protože předcházející politická reprezentace se možná s nepoctivými policisty, prokurátory a soudci vezla, anebo aspoň jí chyběla politická vůle proti zlořádům zakročit. Policie nesměla neřádstvo vidět, ale když jí politická moc uvolnila ruce, s chutí vyrazila na hon na otalárované škůdce. Vzhledem k tomu, že jsme se Slováky žili dlouho ve společném státě, rozdíl mezi současnými poměry u nás a u nich je velmi nápadný. Vlastně až do začátku slovenského „zemětřesení“ se poměry u nás a u nich podstatně nelišily. Obrat ve slovenských poměrech nastolil otázku, zda jsou čeští příslušníci orgánů vynucování práva počestnější než jejich slovenští kolegové, či zda v jejich řadách projevy mravního úpadku také řádí, ale není zde nikdo, kdo by je chtěl vidět, a pak dokonce nedejbože potírat. Nejsledovanější jsou policisté Mezi obětmi trestního řízení se vyskytují jedinci, kteří netrpělivě čekají, kdy „to začne“ i u nás. Nedovedu posoudit, zda jsou slovenské orgány více prorostlé nemravností než české, ale pochybuji, že se tuzemští přivolavači pohromy na otalárované škůdce dočkají brzy, pokud vůbec. Zatím se příslušné úřady drží doktríny nedotknutelnosti příslušníků privilegovaných kast. Nejde jen o policisty, státní zástupce a soudce, ale i o příslušníky různých profesí, jež mají možnost vykonávat útisk občanů, například o exekutory, celníky nebo o sociální pracovnice odborů sociálněprávní ochrany dětí a mládeže. Zastánci jejich nedotknutelnosti připouštějí pouze nápravu chybných rozhodnutí opravnými prostředky. I tím je zvýhodňují: když policie zabaví zloději lup, stejně jej pošle před soud. Když revizní orgán napraví přehmat státního zástupce nebo soudu, stát možná zaplatí odškodnění, ale viník pokračuje dále beztrestně ve své činnosti a může nerušeně škodit dále, popřípadě se domůže povýšení. Poměrně nejhůř jsou na tom policisté, kteří mají v zádech speciální policejní orgán pro potírání jejich nepravostí, Generální inspekci bezpečnostních zdrojů, která se sice většinou s podezřelými policisty solidarizuje, ale přece jen občas nějakého narušitele profesní morálky pošle před soud. Generální inspekce justice zůstala jen v návrhu Někdy ale GIBS nechce o nepřístojnostech nic vědět. Stalo se například, že kdysi byl do ČR přivezen kamion tabáku, na který na místě překládky čekali celníci. Nezajímali se o doklady od vozidla a nákladu, ani o identitu řidičů. Pořídili videozáznam překládky tabáku na soukromé vozidlo. Celní správa nevyhověla soudu, když žádal o sdělení, komu patřil náklad a kdo platil dopravu. Šlo přitom o klíčovou informaci pro prokázání viny či neviny obviněných. Je možné, že kvůli nesdílnosti celníků půjdou do vězení nevinní lidé. Chování celníků pozornost GIBS nepřilákalo. Podobný orgán pro pronásledování nešvarů státních zástupců a soudců neexistuje. Kdysi se do Sněmovny dostal poslanecký návrh zákona o zřízení Generální inspekce justice (GIJ) jako dozorového orgánu s vyšetřovacími pravomocemi, ale na jeho projednání nikdy nedošlo. Ve jménu zachování nezávislosti zajišťuje státní zastupitelství i soudnictví pořádek ve svých řadách samoobslužně čili hříchy pokleslých jedinců mají stíhat jejich kolegové s pravomocí kárných žalobců. Pouštějí se do toho s velkou nechutí a příslušníci různých kast si navzájem kryjí záda. Kární žalobci vyhovují jen velmi malé části návrhů na zahájení kárného řízení. Když nepodají kárnou žalobu v procesní lhůtě, poškození se již touto cestou spravedlnosti nedomohou. Jsou-li vytrvalí, sahají po trestním oznámení. Trestní oznámení na státní zástupce a soudce policie většinu založí ad acta, aniž by zahájila úkony trestního řízení. Vytáhnout pak spis z archivu a uvést řízení přece jen do pohybu, je velmi obtížné, ne-li nemožné. Praxe mě vede k podezření, že založení ad acta je jen zřídka výsledkem svědomitého, uvážlivého, právnicky důvodného rozhodnutí. Co například si mám myslet o správnosti rozhodnutí o založení věci ad acta policistky, která v jiné souvislosti prokázala svou odbornou úroveň tvrzením, že o nahlédnutí do spisu musím žádat postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím? Povrchnost přístupu státního zastupitelství Proti nástroji „založení ad acta“ nemají poškození odpovídající obranu. Ve chvíli jeho uplatnění ještě nebyly zahájeny úkony trestního řízení, takže dosud nefunguje dozor nadřízeného státního zastupitelství. Pokud se na ně postižený obrátí, státní zástupce mu sice vysvětlí, že na vykonání dozoru není nárok, ale posoudí stížnost v rámci obecného dohledu. Obvykle pak počínání policie přezkoumá povrchně a uzná je za správné. V případě nesouhlasu poškozeného se stejným způsobem zachová instanční dohled. Dokladem o povrchnosti přístupu státního zastupitelství může být případ trestního řízení pro podezření z křivého svědectví proti 84leté nemohoucí stařence, jež se ho měla dopustit v dávné minulosti. S námitkou možného promlčení se nevypořádal ani dozorový státní zástupce, ani instanční dohled. Kdyby ji připustili, museli by dát policii pokyn k zastavení. Nakonec se ale stařenka bez jejich pomoci obešla: tiše skonala. Obcházení kritických pojmů je ostatně hojně rozšířenou metodou vyvracení argumentů stěžovatele. Setkal jsem se s ním v případě pokusu o trestní řízení proti sociálním pracovnicím, jež se rozhodly za každou cenu odebrat syna matce, která se jej ujala po nečekaném návratu z vězení. Důvody k odebrání byly výsledkem péče pěstounky, která se kvůli nestandardnímu výkonu péče sama dostala do vězení. Sociální pracovnice neuznaly návrat matky za zásadní změnu podmínek života nezletilce a vynutily si jeho odevzdání do ústavní péče. Chlapec z ústavu uprchl a byl dva měsíce nezvěstný. Jeho matka žila dva měsíce v hrůze a uprchlík byl vystaven ohrožení zdraví, života a mravní výchovy. Trestní oznámení pro psychické týrání matky a vystavení dítěte ohrožení skončilo založeno ad acta. Ve stanoviscích státních zástupců se ale pojmy „psychické týrání“ a „ohrožení dítěte“ nevyskytují. Sociální pracovnice přece na týrání matek a ohrožování dětí mají svaté právo, takže o tom se nemluví. Viníkem je pouze puberťák, který utekl z ústavu. Sociální pracovnice nenesou odpovědnost za navození této situace, ač jí mohly předejít ponecháním matce trochy času k napravení synových poklesků. Soud nakonec „zloducha“ vrátil matce, v jejíž péči nyní žije bez problémů.   Nedotknutelnost otalárovaných škůdců má až absurdní důsledky. Státní zástupce může se svrchovanou drzostí vykonávat dozor nad policií v případě, v němž je v trestním oznámení důvodně označen za pachatele ochrany dosud neustanovených zločinců proti jejich dopadení. Jeho nadřízený v tom nevidí střet zájmů a nepovažuje za nezbytné vyloučit jej z řízení. Podezřelý tak může vykonávat dozor tak, aby ustanovení pachatelů brzdil. Má k tomu důvod: jde o případ skandálního selhání státního zastupitelství a soudů. Orgány, jichž se to týká, patrně nestojí o to, aby se případ znova otevřel. Je lépe nechat běhat po svobodě pachatele závažného trestného činu násilné povahy než poškodit pochybnou čest orgánů, které jim poskytly beztrestnost. Selhání státního zástupce a soudu Oběti selhání orgánů vynucování práva jsou v případě zproštění obžaloby v nerovnoprávném postavení vůči svým trýznitelům. Názorným příkladem je úděl Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Funkce se ujala v roce 2011, kdy úřad byl v krizi po nezvládnutí licenčního boomu v letech 2009–2010. Vytlačila kohosi ze starého vedení, kdo si dělal na funkci nárok a postavila proti sobě jeho fanklub. Pak na ni začali sočit někteří majitelé solárních elektráren, kteří získali licence neoprávněně, ale jejími hlavními nepřáteli se stali příslušníci energetické mafie, jimž omezila příjmy zastavením zvyšování cen elektřiny (které po jejím odchodu už opět utěšeně stoupají). Nebylo tedy nic divného, když v roce 2013 bylo proti ní zahájeno trestní stíhání. Hlavní líčení soudní bylo zahájeno 2. června 2014 u Krajského soudu v Brně senátem Aleše Novotného a vše skončilo na stejném místě až 13. listopadu 2019. Soudní řízení mělo dramatický průběh: senát Aleše Novotného ji odsoudil 22. února 2016 k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců. Až 18. listopadu 2017 ji zprostil obžaloby Vrchní soud v Olomouci. Dvacet jedna měsíců prožila v hrůze, že bude muset nastoupit do vězení, přičemž myšlenku na možné vyhýbání se nástupu odmítala. Radost ze zproštění jí pokazil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, v němž použil nepravdivá obvinění. Žila dále v nejistotě až do 13. listopadu 2019, kdy ji u Krajského soudu v Brně pravomocně zprostil obžaloby stejný senát Aleše Novotného, který nad ní kdysi vynesl krutý rozsudek. Po celou dobu trestního stíhání se Vitásková naplno věnovala řízení úřadu, což je samo o sobě velká psychická zátěž. Obžaloba státního zástupce Radka Mezlíka proti Aleně Vitásková byla na první pohled nesmyslná. Měla se provinit tím, že neodebrala rozhodování o jakési záležitosti podnikatelského klanu Zemků své podřízené Michaele Schneidrové, protože prý měla vědět, že úřednice má k té věci soukromý vztah a zejména jí nezabránila vydat rozhodnutí v jejich prospěch. Navíc ji soudce při ústním odůvodnění rozsudku urazil tvrzením, že funkci získala zásluhou Jany Nagyové, jež tehdy byla ztělesněním všeho zla. Žádný soukromý vztah Schneidrové ale neexistoval, takže k němu nemohla přihlížet a podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se Schneidrová nedopustila trestného činu, takže nebyl důvod jí bránit ve vydání rozhodnutí. Povýšení za zpackaný případ Čirou zlomyslností žalobce bylo připojení její trestní věci k stíhání osmi obžalovaných, obviněných z podvodného jednání v licenčním řízení. Dokazování v jejich věci se jí týkalo jen okrajově, ale přesto musela mařit čas účastí na monstrprocesu a platit přiměřeně vysoké náklady na obhajobu. V současnosti se Vitásková soudí se státem o odškodnění za nemajetkovou újmu. Z výše uvedeného je zjevné, že od roku 2013 až téměř do konce roku 2019 žila ve strašlivém psychickém vypětí, které se jistě muselo pronést i do jejího soukromého života. Nakonec to odnesla na zdraví. Ministerstvo spravedlnosti jí uhradilo malou část skutečných nákladů na obhajobu a za nemajetkovou újmu jí vyplatilo 400 tisíc korun. Zdá se, že to jsou velké peníze, ale s přihlédnutím k hrůze, ve které žila řadu let, to je směšná částka. Ale právě spor Vitáskové o náhradu škody ilustruje nerovné postavení občana ve vztahu ke státu, k orgánům, jež ho poškodily. Ať již dopadne toto řízení o náhradu škody jakkoli, je zřejmé, že stát utrpěl zásluhou svých zaměstnanců nemalou finanční újmu, k jejíž úhradě její původci nepřispějí ani desetníkem a za její způsobení nebudou voláni k odpovědnosti ani v kárném, ani v trestním řízení. Žalobce Mezlík, který zdramatizoval trestní stíhání účastníků „fotovoltaické“ části tohoto procesu nepravdivým prohlášením, že v době převzetí investorem do jeho vlastnictví nebyly elektrárny ani zčásti dokončeny, zřejmě žaloval Schneidrovou a Vitáskovou neprávem. „Za trest“ jej vláda vyslala do Úřadu evropského žalobce, takže dostal příležitost, aby škodil na nadnárodní úrovni. Nikdo samozřejmě nepovolá k odpovědnosti za převzetí zmetkové argumentace obžaloby soudce Aleše, který není hlupák, ale zdatný profesionál, jenž v soudní síni vede skvěle dokazování a nepochybně se vyzná v trestním právu. Nelze vyloučit, že nesmyslnost Mezlíkovy obžaloby neprohlédl záměrně, plně nějaké zadání. Vše, co jsem výše uvedl, mě vede k domněnce, že poměry v našich orgánech vynucování práva nejsou příliš vzdálené od slovenských. Jen chybí politická vůle k vyčištění Augiášových chlévů stejně, jako kdysi chyběla na Slovensku. Bohužel není naděje, že letošní volby na tom něco změní. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-06-24 08:24:26

Všechno je jednou poprvé. I nedůvěra ve Stockholmu

Švédská vláda byla v pondělí 21. června oficiálně svržena parlamentem. Stalo se tak vůbec poprvé v dějinách země. Ne, že by ve Švédsku dříve k vládním krizím nedocházelo. Ale předešlí premiéři dodržovali neoficiální princip, že pokud je jejich podpora vysloveně nejistá – například pokud prohráli důležité hlasování – odstoupí raději sami, než aby nechali věc dojít až k formálnímu vyjádření nedůvěry. Stefan Löfven, současný ministerský předseda, postupuje ovšem trochu jinak. Jako by se trochu inspiroval ve střední Evropě: prostě se drží a drží, dokud to jde. To se projevilo už po posledních volbách roku 2018, ve kterých jeho strana utrpěla nepříliš přesvědčivé vítězství a v parlamentu vznikl guláš, ze kterého bylo prakticky nemožné poskládat něco funkčního. I když se tehdy ozývaly hlasy, že za tenhle špatný výsledek by měl Löfven přijmout zodpovědnost a poděkovat se, nic takového neudělal, a naopak projevil zájem o pokračování v premiérském křesle. Jednání se tehdy táhla několik měsíců a výsledkem byl extrémně menšinový kabinet složený ze sociálních demokratů (S) a Zelených (MP). Vláda měla jen 116 křesel ze 349 a až doteď ji udržovala při životě síť tolerančních dohod s několika opozičními stranami. Jednalo se o stranu středu (C) a liberální stranu (L), které měly od vlády oficiálně slíbeny určité ústupky. Ani jejich hlasy by ovšem k většině nestačily, a tak Löfvenův kabinet držela u moci ještě levicová strana Vänsterpartiet, což je historická následnice švédské komunistické strany, asi podobně jako němečtí Linke. Tito soudruzi si údajně pro svoji toleranci kladli jen dvě neoficiální podmínky, takříkajíc červené (nebo přímo rudé?) linie – že vláda neoslabí práva zaměstnanců a že nedojde ke zpochybnění regulace nájemného. Právě ta druhá rudá linie byla letos překročena, když se vláda rozhodla vyplnit jeden z bodů požadovaných liberály (L) a začít uvažovat o uvolnění regulovaného nájemného aspoň v novostavbách nebo v bytových jednotkách po rekonstrukci. Zatím šlo jen o návrh, který neměl ani formu zákona, ale pro Vänsterpartiet byl i tak nepřijatelný. Mimořádné okolnosti občas vytvářejí nestandardní partnerství a k hlasování iniciovanému de-facto komunisty se připojila celá pravice včetně Švédských demokratů, protiimigračně orientované strany, kterou ve Vänsterpartiet obřadně nesnášejí. Výsledkem bylo 181 hlasů pro pád vlády, tedy bezpečná většina (švédský Riksdag má 349 členů). Je to poprvé v dějinách Švédska, co byla sedícímu premiérovi v průběhu volebního období vyslovena nedůvěra. Podobně jako v závěru filmu Hledá se Nemo, následuje kardinální otázka „A co teď?“ Premiér Löfven má čas na reakci do příštího pondělka. Může buď vyhlásit předčasné volby, nebo rezignovat na funkci a požádat mluvčího parlamentu, aby se pokusil sestavit z parlamentního guláše nový kabinet. Pokud by došlo na předčasné volby (jen rok před řádným termínem), aktuální preference naznačují, že výsledkem by byl další guláš. Ačkoliv bezprostřední příčinou pádu Löfvenova kabinetu bylo regulované nájemné, vytváření další vlády zase jednou naráží na ožehavé téma azylové a migrační politiky, a to i (nebo právě!) na pravici. Dvě pravicové strany (M, KD) jsou už dnes ochotny spolupracovat se Švédskými demokraty (SD), protiimigrační stranou. Ta sice byla dříve izolována „sanitárním kordonem“, ale ten se poslední dobou přece jen narušil. Preference třetí víceméně pravicové strany (liberálů, L) se poslední dobou propadly natolik, že by se asi do parlamentu nedostala. Zato čtvrtá strana tradičně řazená k pravému bloku (středová strana, C) v současné době víceméně zabraňuje tomu, aby se nějaká středopravá vláda mohla ujmout moci. Centerpartiet je ekonomicky značně doprava, na švédské poměry asi nejvíce, ale zároveň se hlásí ke vstřícné migrační politice a zásadně odmítá jakoukoliv formu spolupráce se Švédskými demokraty. A dokonce své kolegy na pravici vybízí k tomu, aby si svoji ochotu zase rozmysleli. Při současném rozložení sil se bez C nedá sestavit žádná středopravá či středolevá vláda. Situace pro pravici by mohla být o něco málo lepší, kdyby se Zelení (MP) nedostali do příštího parlamentu; ekologická témata totiž ve Švédsku přebral od MP kdekdo a nepříliš inspirativní Zelení se neustále potácejí kolem čtyřprocentní hranice pro vstup do sněmovny. Ale není jisté, zda by vypadnutí Zelených stačilo. Problém, který mají v C se Švédskými demokraty, je značný… Nakonec tedy ani nelze úplně vyloučit, že z této ostudné situace Stefan Löfven ještě vytěží svůj třetí kabinet. Nikdo jej sice nemá příliš rád, ale mezi opozičními stranami také moc lásky nepanuje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-27 18:41:04

Z minulých kontroverzí (IV.) – Když židovský právník hájil právo amerických neonacistů pochodovat

O principech občanských svobod se krásně kecá v abstraktní formě, ale když dojde na zcela konkrétní případy a události, zjišťuje hodně lidí, že na to nemají žaludek. Přesně, jak kdysi říkal novinář Mencken, hájit svobodu lidí většinou znamená, že se musíte stavět na stranu darebáků, které útlak postihne jako první. A málokdo je v západním světě po roce 1945 tak jasným archetypem darebáků jako nacisti. A tím myslíme ten echt čistý typ, který se ke svému označení hrdě hlásí a mává svastikami se stejným nadšením, s jakým jiní loví Pokémony. National Socialist Party of America, sídlící v Chicagu, měla v roce 1977 v úmyslu uspořádat demonstraci svých příznivců ve veřejném parku Marquette v centru Chicaga. Právo na (nenásilné) shromažďování a přednes politických projevů patří k základním občanským právům Američanů, takže teoreticky by jim v tom radnice města Chicaga neměla bránit. Prakticky jim v tom bránit začala. Strana si jako alternativní místo konání pochodu zvolila nedaleké Skokie, což byla tehdy oficiálně vesnice (nebo spíše „vesnice“, prakticky město o 70 tisících obyvatel). Většina tehdejších obyvatel Skokie byli Židé, část z nich zažila v Evropě holokaust. Obyvatelé Skokie se vůči představě nacistů pochodujících skrze jejich domovskou obec vzbouřili a jejich radnice začala také hledat různé způsoby, jak shromáždění zabránit. Frank Collin, tehdejší předseda americké nacistické strany a zuřivý antisemita, se obrátil na Americkou unii pro občanské svobody (ACLU) s tím, že jsou mu upírána základní práva. Jeho případ si vzal na starost illinoiský právník David Goldberger, praktikující Žid. Protikladnější kombinaci partnerů si těžko představit. (Dlouhý článek, ve kterém Goldberger vzpomíná na svoje angažmá v kauze, najdete zde. Mimochodem, nacista Collin měl židovského otce, jenž sám přežil věznění v Dachau; o absurdity nebyla v tomto případu nouze.) Kde končí svoboda projevu? Radnice v Chicagu i ve Skokie, které se snažily zabránit pochodu nacistů, zvolily dvojí přístup. Jeden z nich byl řekněme upřímnější a argumentoval tím, že šíření nenávistných letáků a veřejné ukazování svastiky nespadá pod zákonem chráněnou svobodu projevu a je to vlastně druh násilí. Tento přístup se opíral o zákonnou výjimku pro tzv. fighting words, jejíž výklad je notoricky obtížný. Druhý byl založen na kladení byrokratických, zdánlivě neutrálních překážek, které bylo fakticky nemožné splnit. Tady je hrací pole nesmírně široké a záleží jen na fantazii úředníků. I v České republice koluje vtip, že něco bude pro důchodce nad 70 let zdarma, když jim to podpisem potvrdí oba rodiče. V případě amerických měst šlo o nesplnitelné požadavky na pojištění akce proti možným škodám. Obě radnice chtěly po nacistech předložení pojistky na 350 tisíc dolarů, což bylo mimo možnosti strany. (Glasser uvádí ve svém rozhovoru 250 tisíc dolarů, nepodařilo se mi dohledat, která částka je ta správná.) Toto nebyla novinka. Stejnou taktiku v 60. letech používaly jižanské radnice proti pořádání pochodů za občanská práva. I ony kladly nesplnitelně vysoké požadavky na pojištění akce. (Viz rozhovor s bývalým předsedou ACLU Irou Glasserem v libertariánském časopise Reason.) Advokát Goldberger, který začal neonacisty zastupovat před soudy, se v tomto sporu soustředil hlavně na otázku samotné svobody projevu s tím, že zabránit potenciálně urážlivému projevu předem je ještě horší forma újmy na svobodě než trestat řečníka až po projevu samotném. (Detailně to popisuje ve svých vzpomínkách, odkázaných už výše.) Tento princip totiž může růst do víceméně neomezených rozměrů – například k preventivnímu zákazu zveřejnit v tisku nějaké materiály, které jsou ztrapňující či citlivé pro vládu. Toto byla argumentace, se kterou Goldberger a Collin nakonec došli až k Nejvyššímu soudu USA. Ten rozhodl nejtěsnějším možným poměrem hlasů 5:4 proti předešlému postupu soudů státu Illinois, který byl v podstatě zdržovací taktikou. Rovněž rozhodl o tom, že ukazování (byť kontroverzních) symbolů je pokryto svobodou projevu a nespadá pod výjimku „fighting words“. Plánovaná akce se nakonec neodbyla ve Skokie, ale po dohodě s chicagskou radnicí přímo v centru Chicaga v červenci 1978. Z odhadovaných dvou tisíc účastníků byla většina zvědavců nebo protidemonstrantů. Americké nacistické straně vítězství nepomohlo Americké nacistické straně se ani skrze zviditelnění, kterého širokou medializací svého případu dosáhla, nepodařilo dosáhnout nějakého posílení pozic či růstu členské základny. Collin byl z předsednického křesla sesazen rok po konání pochodu. Roku 1981 se strana sama rozpustila. ACLU opustilo značné množství členů, kteří nedokázali její zapojení do nacistického případu takříkajíc překousnout; přesné číslo není známo, ale článek na stránkách organizace samotné uvádí „až padesát tisíc“. Bývalý předseda organizace Glasser nicméně v rozhovoru pro Reason nepochybuje, že případ byl pro udržení občanských svobod v Americe důležitý. Ve Skokie samotném se rozhodli jako reakci na známý soudní případ založit Muzeum holokaustu pro poučení budoucích generací. V roce 2009 změnilo adresu, ale existuje dodnes a ročně jej navštíví přes 300 tisíc lidí. Těžko říci, jestli by toto muzeum vůbec vzniklo, kdyby nacisté nikdy ve Skokie pochodovat nechtěli. ACLU si za Glasserovy éry udržovala striktně neutrální politický přístup ke klientům, ale v roce 2018 z ní unikl neveřejný materiál, který volá po vyvažování ochrany svobody projevu s jinými zájmy sociální spravedlnosti (social justice), které mohou jít proti ní. Její bývalý předseda Glasser jí v rozhovoru pro Reason přiznává právo změnit směr a hodnoty, ale zdá se, že její ochotou opustit prosazování svobody projevu je poněkud zklamán. Verbálních trestných činů je u nás hodně Tak co, přátelé, kdybyste byli právníci (a někteří z vás jste), vzali byste takovou zakázku nebo ne? A potřebujeme v ČR také něco jako ACLU, která by se držela příkladu Iry Glassera a Davida Goldbergera a brala se za svobodu projevu všech, včetně darebáků? Není to jen hypotetická otázka. Naše ústava chrání svobodu projevu podstatně podmíněněji než ta americká (viz výjimky v článku 17.4 LZPS), tudíž verbálních trestných činů máme v zákoníku plno.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-09 18:59:28

Výbor Kongresu: rozdělte digitální obry

Zpráva výboru amerického Kongresu hodnotí chování velkých IT firem jako zneužívání dominantního postavení a doporučuje použít proti nim antitrustové zákony. Podvýbor amerického Kongresu pro antitrustové, obchodní a regulační záležitosti vydal velmi rozsáhlou zprávu o závěrech z vyšetřování čtyř velkých IT firem – jednalo se o Amazon, Apple, Facebook a Google. Jde o výsledek dlouhého procesu, při kterém výbor zkoumal veřejné dokumenty, neveřejná data (například interní e-maily posílané mezi vysokými manažery prošetřovaných firem) a vyslechl řadu svědků, včetně ředitelů těchto firem, ale i firem jiných, které měly k jejich praktikám co říci. Zprávu najdete zde (PDF). Něco tak dlouhého (446 stran) je prakticky nemožné shrnout do jednoho článku snesitelné délky, ale přesto to zkusím, s odkazy na příslušné stránky dokumentu. Zpráva konstatuje, že všechny čtyři firmy se systematicky proviňují chováním, které vede k ohrožení hospodářské soutěže a činí vznik konkurence téměř nemožným. Co konkrétního jim tedy vyčítá? Kontrola nad trhy, kde zároveň samy prodávají Zmíněné firmy provozují velká tržiště (Google Play, Apple Store, Amazon), kde umožňují prodávat i produkty třetích stran. Samy však na těchto tržištích prodávají své vlastní produkty, které upřednostňují (strany 6, 7, 14, 16, 271, 361). Tento druh střetu zájmů byl v minulosti Kongresem řešen například u železničních kartelů, kterým bylo zakázáno přepravovat svoje vlastní zboží nebo zboží, v jehož výrobě byly zainteresovány (1893, PDF). Zneužití moci spočívá zejména v hrozbě vyřazení produktu z nabídky, které může být pro prodejce zničující (371), přičemž “pravidla jsou vymýšlena za pochodu a jednostranně”, ve znevýhodňování konkurenčních produktů, ve vynucování arbitrážních klauzulí, které znemožňují třetím stranám obrátit se na soud při řešení sporů (274). Tyto arbitráže bývají pro menšího partnera tak nevýhodné, že jich prakticky nikdo nevyužívá (274). Amazon zakazuje prodejcům kontaktovat koncové zákazníky (259), jeho proces řešení stížností je natolik neprůhledný a svévolný, že se jej firmy obávají více než státních soudů (273), ukazuje produkty třetích stran nepravdivě jako nedostupné, i když jsou skladem, pokud se chce pomstít (271). Apple vůbec neumožňuje existenci alternativních zdrojů softwaru pro svoje zařízení (iPhony, iPady), má naprostý monopol na zprostředkování aplikací vyrobených třetími stranami a neuvažuje o tom, že by konkurenční obchod s aplikacemi umožnil (96). Google sice instalaci aplikací z jiných zdrojů umožňuje, ale zakazuje konkurenčním obchodům důležité funkce, například automatickou aktualizaci aplikací (222). Jak Google, tak Apple nutí výrobce aplikací, aby pro prodeje v aplikacích využívali výlučně jejich vlastní platební portál a chtějí za to vysoké poplatky. Neumožňují jim použít jiné důvěryhodné platební portály, například PayPal. (99) Proti tomu je například trh s aplikacemi pro desktopové Windows velmi volný, nejste při jejich instalaci odkázáni ani na obchod Microsoftu, ani nemusíte platit za placené funkce jedním předepsaným způsobem, ze kterého by si Microsoft strhával poplatek. Masivní expanze do jiných oblastí obchodní činnosti Dříve úzce specializované firmy se postupně rozrostly natolik, že jejich aktivita pokrývá čím dál větší část digitálního trhu. Tomu úměrně narostla jejich síla. Jako hlavní příklad je uváděn Google, který byl původně čistě vyhledávacím strojem, vstupním portálem, který odkazoval na weby patřící jiným firmám či jednotlivcům. V současné době vykonává činnost na mnoha dalších polích, čehož dosáhl zejména akvizicemi (odkupem) jiných firem. Devět služeb provozovaných Googlem (Android, Chrome, Gmail, Google Search, Google Drive, Google Maps, Google Photos, Google Play Store, YouTube) má po více než miliardě registrovaných uživatelů každá. Data z nich Google integruje a analyzuje, což mu pomáhá dále posilovat jeho tržní dominanci (175). Amazon zase provozuje natolik velkou vlastní přepravní divizi, že už překonal objem balíků přepravovaných americkou poštou a během dvou let předstihne i UPS a FedEx (303). Čím dál větší procento výsledků z vyhledávání Googlem vede zase na stránky vlastněné Googlem nebo na reklamy zakoupené u Googlu, rozdíl mezi reklamami a organickými výsledky se stírá. Google přebírá obsah třetích stran a ukazuje jej přímo u sebe, aniž by nasměroval uživatele na stránky, které obsah shromáždily či vytvořily (184-187), což hraničí s porušením autorských práv. Když si firma Yelp stěžovala na tuto praktiku, pohrozil jí Google, že ji úplně odstraní z výsledků vyhledávání, což by Yelp zničilo (185). Při licencování Androidu výrobcům mobilů klade Google čím dál více podmínek, které mají zajistit dominanci jiných jeho služeb na mobilním trhu. Podmínky jsou čím dál tvrdší úměrně tomu, jak podíl Androidu na trhu chytrých telefonů narůstá (215). Počet povinně instalovaných aplikací Googlu na všech přístrojích s Androidem vzrostl z 12 na 30 (215). Přednastaveným prohlížečem musí být Google Chrome a přednastavenou vyhledávací službou Google Search (15). Když se firma Acer pokoušela o vyvinutí alternativního mobilního OS, pohrozil jí Google, že jí neumožní dále prodávat zařízení s Androidem, čímž zničil možnou konkurenci v zárodku (217). Antikompetitivní akvizice Všechny vyšetřované firmy eliminují konkurenci nákupem potenciálně soupeřících firem, dokud jsou ještě malé. („Killer acquisitions“, 11). Tato praktika vedla k tomu, že investoři odmítají investovat do začínajících firem, startupů, které by chtěly konkurovat velkým firmám („innovation kill zone“, 18, 47, 48). Šéf Applu Tim Cook se chlubil tím, že na vrcholu akviziční horečky kupoval Apple jednu firmu každé dva až tři týdny (339). Amazon vstřebal přes sto firem (263), Facebook minimálně 63 firem (169-170). Potřebují-li firmy zničit konkurenci či přimět ji k odprodeji, uvádějí na trh konkurenční výrobky za ztrátovou cenu – jako příklad je uváděn hlasový asistent Alexa (110, 122) nebo způsob, kterým Amazon koupil firmu Diapers.com (265) i za cenu 200 milionů dolarů ztráty. Facebook skrze nákupy jiných firem „vyčistil“ trh sociálních sítí natolik, že už řeší jenom vnitrofiremní konkurenci produktů, např. Instagram vs. původní Facebook, a otázkou vnější konkurence se příliš nezabývá (385). Jednostranné a svévolné chování, hrozba pomsty Velké firmy uplatňují na své partnery jiná pravidla než na sebe samotné (6-7), jednostranně je mění způsobem, který by v běžných obchodních vztazích byl nepřijatelný. Google skokově zvýšil cenu za využití Google Maps API tak, že z hlediska vývojářů vzrostla 1400 procent (241), a nově zakázal vývojářům, aby ve svých aplikacích používali vedle Google Maps i jiné mapy (146). Apple si průběžně vymýšlí nová pravidla „za chodu“, a to včetně nepsaných (370-371), třetí strany žijí neustále v obavě, co porušily (370). Některé firmy pozvané do Kongresu odmítly vypovídat kvůli strachu z možných následků (27). Advokát zastupující vývojáře aplikací vypověděl, že jeho klienti se obávají kritizovat Apple i v soukromé korespondenci mezi sebou (74). Amazon zakazuje některým svým prodejcům inzerovat, chce-li je vytrestat nebo přimět k povolnějšímu chování (315). Pokouší se donutit výrobní firmy, aby přestaly prodávat vlastními kanály a aby se staly pouze exkluzivními dodavateli zboží pro Amazon (260). V jednom případě údajně sdělil firmě, že nepřestane prodávat padělané verze jejích produktů, dokud si firma nekoupí reklamu za dva miliony dolarů (295). Poté, co se prokoušete cca 380 stránkami fantastického katalogu sviňáren, které jako by ilustrovaly tvrzení o tom, že moc korumpuje, dostanete se konečně k návrhům, co se situací dělat. V zásadě spadají do čtyřech kategorií. Rozdělení velkých společností, zákaz určitých činností Nejklasičtější antitrustové nástroje, používané už od 19. století. Znamenalo by to například oddělení Androidu nebo Apple Store do separátní firmy, oslabení původních kolosů rozřezáním na prvočinitele. Těm by zároveň bylo zakázáno expandovat do dalších oblastí podnikatelské činnosti. Je to tvrdý postup, ale v minulosti se osvědčil, takto byla například rozdělena telefonní společnost AT&T. Povinná interoperabilita a otevřené standardy dat Firmy by musely zákazníkům umožnit přenést si svá data ke konkurenci a musely by umožnit vzájemné propojení s konkurencí. Takhle to funguje třeba v mobilní telefonii: ze Samsungu si hladce zavoláte na iPhone, od T-Mobile na O2, a můžete si přenést telefonní číslo. Jednotný standard umožňuje zákazníkům odejít jinam, aniž by přišli o léta budovanou síť kontaktů apod. Podobné je to u e-mailu. Naštve-li vás Seznam, můžete odejít ke Gmailu; adresa vám sice nezůstane, ale můžete si i nadále dopisovat s kolegy a kamarády, kteří u Seznamu zůstali. Ale Facebook a spol. jsou „zahrady obehnané zdí“, které neumožňují komunikaci ven, mimo svoje panství. Uzavřené sociální sítě mají silnou tendenci k samovolné monopolizaci (145-146), protože lidé chtějí být tam, kde jsou jiní lidé. Povinná přenositelnost a interoperabilita by to změnily. Hrozba, že uživatelé začnou „hlasovat nohama“ a utíkat od nejvíce dominantních a své postavení zneužívajících kolosů někam jinam, by se tak zvýšila, což by zároveň dalo konkurenci šanci vyrůst. Plošný zákaz dalších akvizic Velkým IT firmám by podle názoru výboru Kongresu mělo být plošně zakázáno další nakupování menších firem. Výjimky by si musely vybojovat u federální obchodní komise (FTC) a prokázat, že jim nejde o potlačování konkurence. Výchozí předpoklad by byl ten, že jim o potlačení konkurence jde. Presumpce viny, ale v tomto případě vcelku podložená. Zákaz preferenčního a diskriminačního chování Nové úpravy zákona by měly velkým firmám zakázat to záhadné svévolné chování, se kterým jednostranně mění podmínky, vyhazují ze svých platforem smluvní partnery bez zjevného důvodu či vysvětlení, případně v rámci snahy je dotlačit k přijetí nevýhodného postavení. Nejsem si jist, nakolik je tohle realizovatelné – dobrý právník vymyslí nejednu fintu, kterou zákonodárci nepředpokládali – ale konkrétní návrhy bych si určitě vyslechl. Co myslíte, co z toho bude? Sněmovna reprezentantů je pod kontrolou demokratů, takže případné Bidenovo vítězství v nadcházejících volbách by tento názor nemělo zásadním způsobem změnit. Ale zároveň je jasné, že po takto nepříznivé zprávě nasadí příslušné firmy svoje lobbyisty do akce s trojnásobným platem a pětinásobnou naléhavostí. Napíchnout Godzillu na rožeň nebude zrovna jednoduchý úkol a tady jsou ty Godzilly hned čtyři.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-21 13:08:35

Bitva o osiřelý talár

Smrtí soudkyně Ruth Bader Ginsburgové se uprázdnilo místo na Nejvyšším soudu USA. Proces jmenování nového soudce bude … zajímavý. Právě zesnulá Ruth Bader Ginsburgová působila v Nejvyšším soudu USA od roku 1993. Na americké poměry byla jednoznačně doleva, hlavně v „kulturních válkách“ (diskriminace, právo na potraty, uplatnění mezinárodního práva v americkém, držení zbraní atd.). A jelikož americký Nejvyšší soud a jeho personální obsazení se dávno staly součástí nekonečného fotbalu mezi republikány a demokraty, znamená hledání nového soudce, který ji nahradí, další kolo urputných politických bojů. Levice se bojí hlavně o budoucnost práva na potrat, které tam patří k největším idolům feministického hnutí. Role Nejvyššího soudu v americké politice je vůbec hodně zajímavá. Dá se na ní dobře ukázat, že i když se v ústavních pravidlech nezmění ani tečka, jejich skutečná aplikace může v průběhu staletí vypadat úplně jinak. Ústava zůstává ve „zmrzlém“ stavu Nejvyšší soud má, mimo jiné, pravomoc rozhodnout, jestli je nějaká zákonná norma (statute, nejen federální, jde to až po úroveň obcí) v rozporu s americkou ústavou. Může rozhodnout i o neplatnosti prezidentských nařízení, pokud se týkají právě projednávaného případu. To je docela velká moc, protože americká ústava je stará a proces jejích úprav (přijímání dodatků) se zadrhnul, dost možná už napořád. Otcové zakladatelé, oni staří bílí muži, samozřejmě počítali s tím, že text ústavy bude nutno doplňovat, nahrazovat stará ustanovení novými atd. K tomu také zavedli závazný postup – pro přijetí ústavního dodatku s ním musejí souhlasit tři čtvrtiny států. Dokonce i návrh ústavního dodatku podléhá supermajoritám – návrh musí podpořit dvě třetiny hlasů v Kongresu (v obou komorách) nebo dvě třetiny států, teprve potom může začít samotný ratifikační proces. Za George Washingtona bylo států třináct, takže potřebnou tříčtvrtinovou většinu tvořilo deset států. Dnes mají USA států padesát, takže na dodatku by se jich muselo shodnout 38. A najít netriviální témata, na kterých by panovala tak zřetelná shoda, je dnes víceméně nemožné. Pomineme-li sedmadvacátý dodatek, který se schvaloval 202 let a jehož konečné schválení bylo spíš elaborátním typem srandy, tak za poslední půlstoletí žádný dodatek přijat nebyl. A v polarizované atmosféře dnešní doby nejspíš ani nebude. (Je zajímavé, že toto období intenzivní polarizace dobře koreluje s nástupem televize a neustálého zpravodajského cyklu, tedy ještě dříve, než přišly sociální sítě. Ale o tom někdy jindy.) Tím pádem je celá jedna větev původně zamýšleného legislativního procesu ochromena. Ústava zůstává ve „zmrzlém“ stavu, nelze najít potřebné většiny k její aktualizaci. V takové situaci nabývá pravomoc Nejvyššího soudu vyhodnocovat ústavnost zákonů naprosto zásadní váhy. Ani není moc velkou nadsázkou říci, že na fungování americké společnosti mají soudci Nejvyššího soudu větší vliv než nějaký ubohý prezident. Také kvůli tomu, že jsou jmenováni doživotně – a to je další věc, ve které se reálné poměry od konce 18. století zásadně změnily. Doba působení soudců podstatně vzrostla Průměrná doba dožití koncem osmnáctého století, kdy ústava USA vznikla, byla o hodně nižší než dnes. I když budeme ignorovat vysokou dětskou úmrtnost a soustředíme se pouze na dospělé, dožít se osmdesáti bylo podstatně vzácnější než dnes. Takový člověk musel mít extra tuhý genetický kořínek, protože od medicíny Washingtonovy éry se žádná velká pomoc nedala čekat. Pustili vám žilou, přiložili pijavice, a buď jste to přežil(a), nebo ne. V případě sedmdesátníků spíš nastalo to „ne“. Z toho plynulo, že svěříte-li soudci doživotní úřad, setrvá v něm dejme tomu do pětašedesáti, možná sedmdesáti, ale skoro určitě v něm nebude jako osmdesátník. A jestliže do Nejvyššího soudu typicky přicházejí ti nejuznávanější a nejslavnější soudci z celého početného národa, nedostanou ten talár dříve než v pokročilém středním věku. To znamenalo, že jejich kariéra bude omezena dejme tomu na 15 až 20 let. Samozřejmě se občas našel někdo, kdo to dotáhl na pětatřicet, výjimky jsou vždycky. Tak to tedy platilo v době vzniku ústavy. Ze seznamu soudců seřazeného podle délky jejich mandátu je vidět, jak se situace vyvinula. V horní půlce tabulky jsou výrazně nadprůměrně zastoupeni soudci jmenovaní ve 20. století, kdežto v dolní půlce je jich jen málo – a když si je rozkliknete, zjistíte často, že ti, kdo ve 20. století sloužili krátce, odešli často z úřadu dobrovolnou rezignací a nikoliv smrtí. Průměrný věk dožití zkrátka vzrostl, zejména díky pokrokům v medicíně, a tím vzrostla i délka pravděpodobné kariéry takového soudce. Právě zesnulá Ruth Bader Ginsburgová je ostatně příkladem téhož jevu. Soudkyní Nejvyššího soudu se stala roku 1993 a v roce 1999 jí poprvé zjistili rakovinu. Ještě o dvacet či třicet let dříve by to nejspíš byl konec, ne však se současnou medicínou, která jí opakovaně zachránila život. Rozdíl v délce mandátu proti dřívějším časům: 6 versus 27 roků. Z toho ale plyne, že dosadíte-li dnes soudce ve věku 45 let, dost možná bude soudit ještě ve svých devadesáti letech, nebo dokonce ve stovce. Ona se koneckonců ta věda nezastavila a v polovině 21. století bude mít ještě zcela jiné léčebné možnosti než dnes. A tak vysoce postavení členové společnosti, jako jsou členové Nejvyššího soudu, budou mít určitě přístup ke všemu, co soudobá medicína umí, bez ohledu na cenu takové terapie. Tím pádem člověk, který nyní přijde na místo Ruth Bader Ginsburgové, na něm klidně může sedět ještě někdy roku 2070. Není divu, že při jmenování následníka „tečou nervy“. Stihne nového soudce prosadit Trump? Z politického hlediska je situace explozivní hlavně proto, že prezidentské a senátní volby jsou za měsíc a půl, přičemž současný prezident je může zcela dobře prohrát. Kdyby se proces nominace schvalování překulil přes začátek listopadu, mohli by o něm rozhodovat zcela jiní lidé v jiných podmínkách. Prezident Trump a předseda Senátu Mitch McConnell se už nechali slyšet (odkaz, odkaz), že při náhradě Ginsburgové budou postupovat rychle, k představení kandidátky by mohlo dojít ještě v září. Demokratům se to pochopitelně krutě nelíbí, rovněž proto, že svého času, ještě za pozdní Obamovy éry, se náhrada zesnulého soudce Antonina Scalii protáhla a Obamův kandidát skrze republikány ovládaný Senát neprošel. Současný prezident už měl příležitost jmenovat dva soudce (Kavanaugha a Gorsucha), toto by byl třetí, čímž by se rovnováha mezi „pravicovými“ a „levicovými“ soudci vychýlila na 6:3. Republikáni mají v Senátu většinu, ale senátoři fungují poměrně nezávisle na vedení strany a rozhodně neposlouchají prezidenta na slovo. Není tedy jisté, zda jeho kandidátku schválí, zvlášť takhle narychlo. Pokud by ale Trumpova kandidátka Senátem přeci jen prošla a volby vzápětí vyhráli demokrati, mohli by se teoreticky pomstít něčím, čemu se říká „packing the court“. To, že soudců Nejvyššího soudu je devět, totiž není zakotveno přímo v ústavě. Jejich počet by se dal změnit běžným zákonem, bez nutnosti přijímat (neprůchodný) ústavní dodatek. Třeba na patnáct nebo na sto jedna … dle libosti. Vycpat Nejvyšší soud dalšími soudci se zatím nikdo neodvážil. Nejblíž se k tomu dostal Franklin Delano Roosevelt, který chtěl přes znepřátelený Nejvyšší soud prosadit svůj „Nový úděl“. Ten si po vítězství ve volbách roku 1936 připravil zákon, jenž by mu to umožnil, ale jeho návrh neprošel Kongresem. (Zato „Nový úděl“ byl úspěšně protlačen.) Od té doby je to jen občasná teoretická úvaha. Skoro se nechce věřit, že by to někdo skutečně vážně chtěl udělat. Ale všechno je jednou poprvé, že?   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-02 19:05:44

Luigi Zoja v knize Dějiny arogance odhaluje nebezpečí stupňujícího se ekonomického růstu

Náš svět dnes nikdo nedrancuje tolik jako člověk. A člověk se taky jako jediný umí chovat arogantně. Právě tomuto aspektu lidského chování jsou věnovány Dějiny arogance z pera psychoanalytika Luigiho Zoji. Nelítostné drancování naší planety a jejích zdrojů ve jménu bezmezného růstu má stále znepokojivější důsledky. Mluví se však pouze o jejich technických aspektech. O těch psychologických se mlčí. Proč jsme ztratili schopnost omezit své potřeby? Přitom řada faktorů ukazuje, že hojnost zhoršuje kvalitu našich životů, o čemž svědčí procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti a mnoha nemocí pramenících z blahobytu. Luigi Zoja ve své knize varuje, že vztah lidské psychiky k touze je chorobný. Proto musíme pochopit iracionální impulz, který je toho příčinou. Máme-li diskutovat o mezích ekonomického rozvoje, musíme si položit otázku, proč požadujeme nekonečný růst. V tu chvíli si uvědomíme, že jde o poměrně nedávnou a historicky podmíněnou tendenci. Ještě téměř včera jsme žili v agrární společnosti, která se řídila střídáním ročních období a obživu jí poskytovaly sezónní plody. Dějiny Západu jsou dějinami překonávání tohoto způsobu života a jeho nahrazení expanzí, jež nezná hranice; metastázou výroby, která je jen důsledkem metastázy potřeb. Chceme-li porozumět historii, musíme k ní – stejně jako k ekonomii – přistupovat psychologicky. Původ tohoto vývoje totiž tkví v nevědomé konverzi našich předků. Pro antické Řeky, kteří utvářeli základ západního myšlení, spočívala morálka v dodržování mezí. Žili ve strachu ze skrytého bažení lidstva po nekonečnu, které označovali za aroganci a považovali je za smrtelný hřích. Bohové chtěli štěstí jen sami pro sebe, byli závistiví, trestali toho, kdo měl či chtěl příliš. Tíž Řekové však díky svým úspěchům zpyšněli, stali se průkopníky ambicí a smetli tabu mezí: začali se stavět na místo bohů. Luigi Zoja chce ve své knize připomenout a zpřítomnit příběh, ukrývající se v mýtech starých Řeků, se kterým bychom se ztotožnili a díky němuž bychom znovu uvěřili v prospěšnost hranic.   Ukázka z knihy PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ Od konce středověku po období, které Evropané nazvali renesancí, se Západ připravoval na převratnou expanzi v poznání, vědě, technologii, geografii: chystal se kolonizovat zbytek světa, podrobit si jej, resp. jej přimět, aby přijal jeho kulturu. Čína dynastie Ming však v té době byla mnohem silnější, technicky vyspělejší, hospodářsky mocnější a lidnatější než celá Evropa. Udržovala vztahy s velkou částí Asie a dokonce i Afriky, kde vybírala tributy. Kdyby se tehdy výprava Kryštofa Kolumba míjela s nějakou čínskou flotilou, vypadala by jako hrstka záchranných člunů, tak velké byly rozdíly v jejich dimenzích. Z dnešního pohledu, který automaticky počítá s potřebou expanze, máme za to, že tehdejší Čína by bývala snadno dobyla celý svět. Proč to neudělala? Pro čínské myšlení byla idea rovnováhy důležitější než idea růstu. Zvětšit své území? Čína už byla největší z tehdy známých zemí. Udělat ze sebe střed světa? Čína jím byla odedávna, ze své podstaty. Čung-kuo, výraz, kterým se dodnes v mandarínštině označuje Čína, znamená „země středu“. Pokud se ten, kdo je ve středu, dá do pohybu, ztratí svou centrální pozici, rovnoměrně vzdálenou od všech jiných významných souvislostí.      Je známo, že od té doby se expanze stala pro Evropu hlavním cílem. Ve všech směrech platí, že z ní učinila středobod své mentality a viditelný výsledek svých snah. Tímto způsobem překonala všechny země, které aspirovaly na nějakou formu hegemonie. Kolonizovala ostatní kontinenty: nejdřív vojensky a politicky, později v kulturní rovině. Šířila v nich expanzivní myšlení a usilování o rostoucí spotřebu. Nemá smysl diskutovat o tom, do jaké míry tato mentalita zvítězila: dnes vládne celému světu, vždyť hlavní politické, obchodní a právní mezinárodní organizace vycházejí z předpokladu, že očekávání každého státu se nesou v tomto duchu. Z kolektivní potřeby rozpínání pramení nutnost podmanit si jiné národy, tj. dochází k ozbrojeným konfliktům, které ve 20. století vyvrcholily dvěma světovými válkami. Individuální „expanzi“, jež měla původně jít ruku v ruce s rostoucím blahobytem, naopak od druhé poloviny minulého století až do počátku našeho tisíciletí provází zhoršování stavu životního prostředí a nejrůznějších aspektů kvality života: na rozdíl od dob minulých jsou dnes u jednotlivců na první pohled patrné neurózy postihující psychiku a poruchy příjmu potravy (obezita, anorexie), které ničí tělo. Paradoxní je, že model prudké expanze dnes nabízí i Čína, jež procitla z tisíciletého spánku: s následky nevídaných rozměrů dopadajících na ekologickou, společenskou a duševní rovnováhu.      Definitivní laicizaci západního myšlení zahájily především dvě velké osobnosti. První z nich kritizovala organizaci kolektivního života, druhá život jednotlivce. Marx v polovině 19. století prohlásil, že v dějinách je vytěsněna jedna obrovská část: ekonomika. Freud na začátku 20. století poukazoval na to, že z psychiky byla vytěsněna sexualita, takzvané nevědomí. Dnes se však sexualita vyjadřuje bez zvláštních omezení. A ekonomika je naprostý opak nevědomého: je středobodem našich snah.      Naopak z kolektivního vědomí byl vytěsněn psychický původ ekonomického rozvoje. Vztah naší psychiky k touze je chorobný. Chceme-li pochopit technické aspekty devastace životního prostředí a změny klimatu, musíme nejprve lépe porozumět iracionálnímu impulzu, který je toho příčinou. Proč chceme pořád víc? Pokud jde o jednotlivce, ukazuje řada faktorů – například procento sebevražd, duševních poruch, zločinnosti, mnoha „nemocí z blahobytu“ – spíše na skutečnost, že když máme více, kvalita života se zhoršuje.      Marx byl přesvědčen, že moci kapitálu a chtivosti po zisku musí být nastaveny hranice; Malthus tvrdil totéž, pokud jde o růst populace; a konečně ve 20. století začalo stále více myslitelů – od think tanku MIT a Římského klubu až po Serge Latouche – zdůrazňovat, že znečišťování životního prostředí a využívání zdrojů chybí brzdy. Cílem této knihy je naopak vyzdvihnout, že chybí i něco jiného: přesvědčivý narativ o nutnosti hranic; a víra, v níž by tyto hranice mohly zapustit kořeny, jak tomu bylo kdysi v jiných kulturách. Bez toho hrozí, že teorie o ničivé ekonomické nespravedlnosti nebo čísla dokládající blížící se ekologickou katastrofu zůstanou jen abstrakcí, pro niž se nikdo nedokáže zapálit, a tudíž nebudou schopné mobilizovat většinu. Z ekologických pohrom by se mohl stát soběstačný bludný kruh a naše století by mohlo v dějinách být posledním, kdy člověk žije uprostřed relativní lhostejnosti. Nezbytný příběh – a zde je zakopán pes – přitom už existuje, existoval odedávna a bude existovat vždycky, poněvadž se skrývá v nejstarších mýtech, především u Řeků. Jde jen o to, vyzdvihnout jej z podzemí a přizpůsobit jej událostem postmoderní společnosti, aniž bychom se přitom museli zabývat jeho původem. Mýtus je totiž „tím, k čemu nikdy nedojde, a přitom tu bylo odedávna“. Luigi Zoja, Milán, prosinec   ČÁST PRVNÍ PROBLÉM Mýtus růstu, mýtus mezí Modernita dostala smrtelnou ránu do srdce: myšlenkou nepřetržitého a neomezeného růstu. — O. PAZ, úvodní konference sympozia Mexico Today (Washington, 29. září 1978)   Třebaže poslední vítězství Evropy nebyla pouze vojenského rázu, podařilo se jí dobýt svět. Euro-americká kultura je první globální kulturou v dějinách. Svým triumfem se však nijak nepyšní. Nedává najevo žádné emoce. Zdá se, jako by byla bez duše stejně jako technologie, kterou si osedlala.      Vítězství Západu – technologické civilizace doprovázené tržním hospodářstvím, zastupitelskou demokracií a morálním konzumismem – se nedostalo žádných impozantních oslav.      Dosud nikdy neexistovala tak dalekosáhlá nadřazenost. Neevropské civilizace zanikly nebo si právě osvojují svět techniky a, navzdory jakémukoli odporu, přebírají i ideologii a způsob života, které s sebou technika přináší. Totéž se děje i v bývalých komunistických zemích. Přesto tato porážka jinakosti a její konverze nevzbuzují nadšení ani nejsou pociťovány jako vítězství. Západ, jenž kdysi oslavoval svůj triumf nad národy Malé Asie v Illiadě, nad islámem v Písni o Rolandovi a nad východními hordami v Písni o Nibelunzích, nyní přechází mlčením skutečnost, že se prosadil na celém světě. Proč?      Nestačí odpovědět, že epos zanikl: už Hérodotos znal jeho meze, a proto si pro opěvování perských válek, které považoval za pokračování trojské války, vymyslel nový žánr, v němž splynuly mýty s vyprávěním o faktech. Epos dnes může ožít v mnoha nových formách, například ve filmu. To by nás mohlo svádět k domněnce, že Západ neoslavuje sám sebe, protože jeho úspěch nemá žádné jednoznačné protagonisty, jako byli například achajští vůdci nebo francouzští paladini. Taková polovičatá odpověď je však ještě neuspokojivější. Hrdinové dnes chybějí, protože strůjci vítězství Západu a jeho eposu jsme my všichni: „Protagonisté už neexistují, je tu jen chór.“ A přece se v tomto vítězství nedokážeme najít a s rostoucími emocemi se obracíme k primitivnímu a venkovskému světu, který už zaniká.      Není těžké si domyslet, že moderní epos by mohl nabýt konkrétní podoby tehdy, kdyby byl situován mezi dějiny a mýtus: to neznamená, že by se fakta měla smísit s nereálnými prvky, důvodem je skutečnost, že vyprávění může být epické pouze tehdy, jsou-li fakta podána majestátním a transcendentním způsobem. Mythos původně neznamenal líčení smyšleného příběhu, který se liší od toho skutečného; znamenal slovo, naraci v absolutním slova smyslu, jež má autoritu, emoce, vlastní sugestivní sílu. Mýtus promlouvá hlasem, který jako by se ozýval přímo z nitra událostí, o nichž vypráví, a má moc tvarovat lidské bytosti tak, aby se podobaly formám, které sám předem určuje. Mýtus obsahuje osud.      Z genealogického hlediska je mýtus ta část dějin, která už neodkazuje na další kořeny; podmaňuje si plány historických subjektů a podřizuje je svému vzoru. Z hlediska času je mýtus ta „minulost“, která nebyla nikdy přítomná ani v minulosti, a přitom neustále vyvíjí tlak, aby tak byla vnímána. Mýtus je spojitost i nezávislost, je vzdálený i aktuální.      Jenomže kdybychom popisovali mýtus sám o sobě, vypověděli bychom o něm příliš málo. Má totiž také zvláštní vztah k tomu, kdo jej vypráví, a k tomu, kdo mu naslouchá. Mýtus není jen narativní forma, je to i vnitřní prostor, kde se vyskytují ty nejpřesvědčivější mentální obrazy: to si dobře uvědomuje vládnoucí třída, která často nahrazuje komplikovaná racionální témata mýtem, jejž člověk ani nemusí poslouchat, protože má dojem, že jej zná odjakživa. Mýtus funguje ve společnosti jako první pomoc, dokáže zastavit čas a vrátit posluchače ke kořenům. I když ho znají nazpaměť, mohou mu naslouchat donekonečna, rok co rok, beze změny.      Člověk potřebuje příběhy, aby se mohl ztotožnit s jejich lidskými postavami. Věci mu nestačí, protože nedokážou prolomit samotu. Jenomže civilizace techniky namísto mytických událostí produkuje spotřební předměty, jež jsou toku vyprávění cizí. To ony mají navrch. Jejich vítězství nemá nic společného s mytickým zápalem: je odkouzlené, řečeno s Weberem. Triumf věcí vyděluje zdroj činů z duševního rozpoložení jednotlivce a převádí jej do objektivní a naprogramovatelné roviny: ale vylučuje z nich emoce a možnost, aby byly vyprávěny. Výsledky techniky se dají okamžitě reprodukovat, ale jen těžko mytizovat. Pokrok je dnes tak rychlý, že těžíme z nejnovějších inovací, aniž bychom se stali součástí nové kultury, do níž náležejí. Technika má uživatele, ale nemá otce. Její vítězství má kronikáře a archiváře, ale žádné vypravěče.      Existuje ještě další důvod, proč naše civilizace neopěvuje vlastní úspěchy. K vyjadřovacím těžkostem se přidávají morální problémy. Vyhýbáme se epickému oslavování našich úspěchů nejen proto, že jsme ztratili přístup k vznešenosti mytického jazyka, ale také proto, že v sobě chováme pochybnosti a pocity viny, které se týkají jejich smyslu. Vnímáme je stále méně jako triumf Západu nad jinými civilizacemi a stále více jako vítězství věcí nad lidmi. Tomu, kdo by se divil, proč Západ obrací svůj pacifismus sám proti sobě, a ne proti svým soupeřům, musíme odpovědět, že tento pacifismus pramení z pocitu viny: musíme se usmířit s tím, co v nás modernita zranila. Univerzální platnost našich úspěchů je zatížena prvotním hříchem. Úzkostná snaha jej odčinit je pro Západ typická: je to laické pokračování prvotního hříchu z Bible.      Když se vydáme po stopách kořenů tohoto hříchu, postupně dojdeme až ke společnému mýtu.      Civilizace techniky na rozdíl od předcházejících či neevropských světů odhaluje své nitro především kritickým způsobem (Kulturpessimismus). Vzdělaní lidé na Západě mají pocit, že zažívají formu života, který se nemá rád; ne náhodou páchají sebevraždy častěji než kdysi. V budoucnosti, do níž se upírají naše zraky, vidíme jakýsi vír, který nás do sebe může prudce strhnout. Nejen že se k sobě technická civilizace staví kriticky, ale popisuje se dokonce i formou negativních eposů. Historie Západu je spatřována jako pokračování mýtu, jenž namísto o stvoření vypráví o zničení. Na základě dávné řecké představy znázorňují tyto obrazy střídání generací jako postupnou degeneraci. Už v samotné řecké verzi se člověk propadl z neurčitého zlatého věku do železného. Zato u moderního mýtu neodpovídá nejnižší úroveň lidského života přítomnosti, nýbrž obávané budoucnosti.      V dobách, kdy se díky pokroku v lékařství začínala snižovat úmrtnost na nemoci, předpověděl Malthus demografickou pohromu. Když odstartovala průmyslová revoluce, předpověděl Marx společenskou katastrofu. Ve dvacátém století se tento kritický proud urychlil a po obou světových válkách ještě nabral na síle, přičemž zasahoval stále širší oblasti: sociologickou, historickou, antropologickou, ekologickou atd., až nakonec získal globální charakter. Ve světě, který se na základě územní a technologické vzájemnosti čím dál víc unifikuje, se počítá se související sérií kolapsů, jež budou zahrnovat nejrůznější geografické zóny a sektory civilizovaného života. Vyděšené a regresivní způsoby myšlení opakovaně rozebírají možnou smrt Západu a všeho, co z něj pochází, právě ve chvíli, kdy jím vytvořený pořádek podle všeho definitivně ovládl celou Zemi. Západní civilizace sama sebe racionálně koncipuje jako pozitivní sílu, ale v narativním smyslu pojímá svůj mýtus negativně: to je nebezpečný protiklad, protože jde o nevědomou mytizaci. A nevědomá psychická funkce se vždycky může obrátit proti nám.      Tyto „představy globálních mezí“ mají tedy dvě roviny. Na vyšší z nich se setkáváme s bezprostředním, historizovaným, variabilním, technickým vnímáním, které je stejné jako svět, jejž popisuje; ta hlubší rovina je pesimističtější, živená jen potají, profetická a má co do činění s ahistorickým modelem; právě zde nacházíme „morální“ prvek narace, který propůjčuje formu negativnímu eposu. Nejde o povrchní stesk po starých časech, který je společný všem epochám, ale o mnohem radikálnější, širší a sofistikovanější záležitost. Všichni dospívají ke stejně pesimistickým závěrům nezávisle na tom, jaký je jejich výchozí úhel pohledu. Vzniká tak dojem, že jejich společný jmenovatel se neodvozuje z vědeckých a vědomých údajů, nýbrž ze skutečnosti, že došlo k aktivování jediné nevědomé mytické představy.      Kultura, z níž vychází západní civilizace (připustíme-li rozdíl mezi často zaměnitelnými termíny pro kulturu a civilizaci), se na rozdíl od všech ostatních civilizací ve vědomé rovině zakládá na myšlence expanze, jak ji interpretuje produktivistická a pozitivistická technika: tedy na onom „mýtu růstu“, který v sobě v mnoha ohledech zahrnuje podstatu modernity. Ve svých nevědomých fantaziích však tato kultura i nadále pěstuje tabu a strach z potrestání, jež byly v minulosti spojovány s arogancí a přílišnou přízní osudu: i nadále se tudíž obává katastrofy, zapomenutého vyústění tohoto mýtu.      Neomezený růst je de facto krádež a převzetí boží role. Nejde jen o to, že neomezenost je výsadou Boha. Samotné latinské slovo cresco („růst“) je totiž intranzitivní sloveso odvozené od kořene, který v tranzitivní podobě tvoří sloveso creo („tvořit“). Růst a tvořit jsou ve společném latinském základě (a na tuto skutečnost jsme zapomněli, protože svědčí o našem zhřešení pýchou) jedinou činností, jež subjektu uvnitř i navenek propůjčuje velikost, která nemá obdoby.   Důvěra v růst, v neustálý rozvoj a – méně vědomě – v Dějiny a kolektivní nesmrtelnost (jejich stejně neomezené časové nádoby) nesahá k počátkům západní civilizace, ale je jejím produktem, který se vymkl kontrole. Původně platil přesný opak. Příčinu toho všeho je třeba hledat v radikálním porušení principu umírněnosti, jenž byl základem starého Řecka.      Středobodem našeho pojednání tedy bude kultura, v níž má kořeny jak představa dodržování mezí, tak i naše vlastní dějiny, a která je příznačně označována jako helenocentrická. Rozhodnutí vydat se touto cestou – stejně jako každá jiná volba – obnáší určitou jednostrannost. Jen nepřímo se tak dotkneme pozdější role křesťanství, jež k našemu pojetí mezí jistě přispělo. Zanedbáme i samotné antické Řecko, protože o mnohostrannosti jeho kultů, epoch a států budeme pojednávat jen do té míry, abychom z ní vyvodili to podstatné. Vcelku se budeme zabývat olympskými bohy a nejznámějšími náboženskými formami, zakotvenými v metaforách: olympští bohové pro Helény nicméně nepředstavovali nějakou původní či stálou veličinu a jejich náboženství muselo soupeřit s chtonickými kulty, mystérii, vzrušujícími a neodolatelnými bohy pronikajícími z Východu. Ačkoli si uvědomujeme rozhodující význam Sparty, Iónie, Théb a Korintu i helenizované Makedonie, zaměříme se nakonec v našem pojednání na Athény, místo prvořadého významu a jedinečné kreativity. Pokud padne zmínka i o dalších epochách, bude to především proto, abychom je dali do souvislosti s 5. stoletím př. n. l., kdy došlo k zásadním zvratům a kdy Athény definitivně prosadily svou převahu. Ve snaze postihnout podstatu helénství – nezávisle na tom, zda je historické, či zrekonstruované – budeme vybírat prameny na základě kritérií, která platila už v klasickém Řecku: výtvarné umění bylo i přes svou dokonalost jen doprovodným ornamentem, zatímco základem skutečné tvorby bylo slovo („poezie“ z poieo, dělat). Naše studie tedy bude vycházet především z písemných dokumentů.      Jednotný pohled na antiku je především moderní potřebou. Poté co byla znovu objevena řecká a helénská kultura, stal se z ní bezvýhradný ideál: Burckhardt a Nietzsche proměnili řeckého člověka ve výchovnou metaforu, která zpočátku oživila německou kulturu konce 19. století a později – a právě to je paradoxní – přispěla k utváření moderního myšlení. Tento výrazný a koncentrovaný obraz helénského člověka se stal nástrojem k podnícení kulturního růstu (pro Řeky paideia, daleko hlubší proces než prosté učení); význam tohoto řeckého ideálu se tak projevuje více v současné praxi než v dokumentech z minulosti. Není to ani tak model, na jehož základě můžeme poznávat antiku, jako spíše vzor pro dnešní život. Stejným způsobem vykonala svou úlohu i hlubinná psychologie. Ani její hlavní pracovní hypotézu, nevědomí, nelze ověřit; její zásadní – ať už špatný, či dobrý – vliv na moderní kulturu je však dobře patrný.   V této práci se pokusíme o rekapitulaci řeckého mýtu, který vytyčil meze touhy. Sledování celého vývoje mýtu v dějinách západní civilizace přesahuje naše možnosti, ale budeme se snažit formulovat jeho hypotetickou spojitost s duševním rozpoložením moderního člověka, který vnímá nepřetržitý růst civilizace jako vinu.      Tato studie nám pomůže určit, nakolik je kritika neomezeného růstu poplatná mytické tradici, jež se zrodila v dávných dobách.      Díky vysledování pozůstatků mýtu můžeme vědecké studie opřít o věrohodný základ kolektivní psychologie. V mýtu je obsažena hypotéza morálního chování, která je ve společnosti psychologicky zakořeněná a představuje schůdnou alternativu k hnací síle hrdinských vzorů, jež narážejí na bariéru božích tabu: stačí připomenout mýtus o Prométheovi, o němž si promluvíme později.      Křesťanství rozsah působení mýtu později omezilo a vtěsnalo jej do Písma svatého. V řecké civilizaci si však mýtus uchovával prvořadé postavení, co do platnosti, úrovně vyjádření a také díky tomu, že nebyl určen k interpretacím, ale spíše k poslechu. Zatímco v předsudcích moderní doby znamená vědění rozvíjení myšlenek, byly spolu v řeckém světě myšlenky a mýty nerozlučně propojeny a rozvíjely se ruku v ruce. Vědění bez mýtu neexistovalo.      Mýtus byl vždy pravdivý, i když ne takovým způsobem, s jakým by se snadno smířila naše morálka a racionalita: nehlásal vysoké etické principy jako monoteismus nebo filozofické úvahy ani věrnost zásadám racionálního poznání jako věda. Nebyly v něm vyjeveny základní formy pozdějšího vědění, ale ani mu nebyly nutně cizí: spíše v něm byly uchovány ve formě nevědomých struktur. Radikální protiklad mýtu na jedné a vědy a filozofie na druhé straně je moderní předsudek a z tohoto pohledu představuje výskyt vědy a filozofie ve starém Řecku nenadálý zlom a zjevení. Existovala však také kontinuita mezi tradičním mytickým myšlením Řeků a překvapivými novinkami, které z něj vznikly. Estetické a psychologické funkce mýtu byly velkým novátorům známy a mýlili bychom se, kdybychom si představovali, že se vždy jen snažili odporovat jeho tradici. Sókratés nejdříve popisuje „geografický“ mýtus osudu duší a potom dodává: „Že se tyto věci mají zrovna tak, jak já jsem vyložil, to rozhodně tvrdit nesluší člověku majícímu rozum. Že však je buď toto nebo něco takového, pokud jde o naše duše a jejich příbytky, když je nesmrtelnost duše patrná, to podle mého zdání sluší tvrdit a stojí za to, aby člověk mající takové mínění se odvážil nebezpečí […].“      V antickém Řecku z mýtu vyvěral proud kolektivního cítění a nevědomých mentálních kulturních obrazů, který v moderní době vyschl: jako když se z látky pomalu páře nit, až se nakonec rozpadne celá tkanina. Kromě náboženského významu měl pro kolektivní mentalitu i funkci, jež by se u jednotlivců dala přirovnat k funkci snu. Mýty vlastně odpovídají „… letitým snům mladistvého lidstva.“ A stejně jako umělé odstranění snu vede k patologiím, což svědčí o jeho fyziologické a psychologické nezbytnosti, je i odstranění mýtu doprovázeno stavy kolektivní nejistoty, což podává důkaz o jeho významu pro udržení historické kontinuity a sociologické soudržnosti.      Mýtus byl pro antickou mentalitu zásadní, a proto se způsob myšlení starých Řeků odlišuje od monoteistických náboženství, kde se mýtus udržuje pouze v pozadí, a hlavně od moderní laické racionality, kde dochází k jeho ztrátě. Zatímco pravdu vědeckého myšlení určuje její původ (příčina), pravda mytického myšlení odvozuje svůj význam z místa určení (smysl). Cílem mýtu nebyla objektivní pravda, nýbrž spása. V tomto smyslu je náležité považovat jej za pravdu vždy, když prospívá zdraví duše. Mýtus, o němž se chystáme vyprávět, byl životadárnou silou pro řeckou civilizaci v dobách, kdy zažívala vrcholný rozkvět, i tehdy, když byla vystavena největšímu ohrožení. Vzal na sebe konkrétní podobu a vedl k řadě historických, uměleckých i vojenských úspěchů. Jakmile tuto úlohu splnil, zmizel.   Tato kniha se obrací ke čtenáři s následující otázkou: Jsou meze rozvoje moderní civilizace výhradně technickým problémem? Nebo, podíváme-li se na to z opačné strany: Věří ještě někdo v mýtus, který varuje, že přílišná žádost vyústí v pohromu? Pokud odpovíme, že moderní doba se dokáže smířit pouze s vnějším omezením svých nekonečných potřeb, získá tento problém výhradně politickou dimenzi; a politici už podali dostatečný důkaz, že si s ním nevědí rady. My jsme však přesvědčeni, že se věci mají jinak. Tento problém je v první řadě psychologický.   Na závěr těchto úvodních slov nám zbývá ještě definovat termín „mez“.      Na začátku jsme si položili otázku, jestli se potřeby a touhy, ponechá-li se jim úplná volnost, mohou vyvíjet donekonečna, nebo zda někdy narazí na přirozenou mez. Latinský pojem limes byl velmi jednoduchý: označoval pěšinu ohraničující zemědělské pozemky a později se začal používat pro jakoukoli hranici. Odpovídajícím řeckým termínem byl hóros, který mohl mít i rozšířenou platnost ve smyslu pravidla, zákona. Solón tímto slovem označuje roli politické a morální kontrolní instituce, jíž se zhostil, a jež se pro další vývoj helénské civilizace ukázala být zásadní.      Daly by se použít i jiné termíny. Například „správná míra“. Jenomže tento výraz si stále uchovává prvek antické etiky. Příliš odpovídá latinskému aurea mediocritas (zlatá střední cesta). To by poněkud zastínilo odkaz na současné aspekty tohoto problému; slovo „správná“ v sobě zase ukrývá náznak předem hotového morálního soudu.      Stejně tak by se dalo hovořit o „inhibici“, která v současném freudovském pojetí skutečně označuje omezení nějaké funkce subjektu. Tento pojem dnes už nicméně příliš zavání klinikou, individuální patologií. My bychom naopak chtěli zohlednit v ideálním případě i zásadní rozhodnutí v oblasti politiky a ekonomie: znepokojivé patologie globalizovaného světa.      Autoinhibice samozřejmě není vynálezem civilizace, který by byl následně nadřazen instinktu. Opak je pravdou. Přirozený život reguluje sám sebe. Stromy nerostou až do nebe. Člověk přirozeně tuto potřebu mezí dlouho napodoboval. Vyhradil jí místo v přikázáních předmoderních náboženství a v hudebních partiturách, aniž by si uvědomil, že tak pouze dává najevo potřeby své duše a ucha. Ani v jednadvacátém století nehrozí, že se novorozenec či zvíře, jehož instinkty zůstaly člověkem nedotčeny, budou přejídat. Civilizace však svrhla hierarchii instinktů a pokřivila jejich seberegulaci. Ve snaze zmocnit se nekonečné blaženosti bohů vynalezla nadbytečnou konzumaci jídla a nevolnost. Růst, o němž si dnes myslíme, že je život, je jen jednou z jeho možných metafor; a růst bez konce je jen naivní metaforou nesmrtelnosti.   Psychoanalytik Luigi Zoja (1943) působil v minulosti v New Yorku a v Institutu C. G. Junga v Curychu, byl prezidentem International Association of Analytical Psychology a vyučoval na několika univerzitách v Itálii i v zahraničí. V současné době provozuje vlastní praxi v Miláně. Napsal mj. práce Nascere non basta (Zrození nestačí, 1985), Coltivare l’anima (Rozvoj duše, 1999) a Al di là delle intenzioni. Etica e analisi (Úmysly. Etika a analýza, 2011). Za knihu Soumrak otců vydanou i česky obdržel italskou literární cenu Premio Palmi a americkou vědeckou cenu Gradiva Award. Mnohá z jeho děl byla přeložena do celkem čtrnácti jazyků. K jeho stěžejním tématům patří závislosti, absence otce, násilí, nenávist a paranoia v politice.   Z italského originálu Storia dell’arroganza. Psicologia e limiti dello sviluppo, vydaného nakladatelstvím Moretti&Vitali v Bergamu v roce 2003, přeložila Helena Lergetporer. Úvodní slovo Tomáš Sedláček. 288 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020.

Čas načtení: 2019-10-16 05:02:13

Němečtí Turci se modlí za vítězství "jejich" armády

V německých mešitách kontrolovaných tureckým spolkem DiTiB proběhly modlitby za vítězství turecké armády. Tuto zprávu jsem postřehl už před pár dny, ale nejdřív jen skrze blogosféru. Čekal jsem tedy, zda s ní přijdou i pořádné zdroje, abych nešířil nějaký blud. Nyní tedy přišly:¨ Die Welt – Alláhu, veď naši slavnou armádu k vítězství! Kölner Anzeiger – Modlitba v mešitách DiTiBu za vítězství turecké armády v Sýrii Westdeutsche Allgemeine Zeitung – Modlitby za válku Die Tageszeitung – Modlitby za invazi Je to skoro až operetní stereotyp: „Ó Alláhu, veď naši slavnou armádu k vítězství!“, „Pane, pomož našemu proslulému vojsku svojí silou k vítězství!“, „Alláhu, požehnej nám a podpoř nás svým neviditelným vojskem!“ Samozřejmě vždy v turečtině; co na tom, že je to oficiálně Německo. Však se taky jasně mluví o naší armádě, ne o nějakém Bundeswehru. Organizace DiTiB podléhá kontrole turecké vlády, takže i s obsahem kázání byla Ankara srozuměna, pokud jej přímo nenařídila. Jelikož doma v Turecku posílá ústřední náboženský úřad do mešit „notičky“ s kázáními každý týden, je možné, že tahle myšlenka na modlitby za vítězství také dorazila do Německa přímo z Ankary. Pozvánka k modlitbám měla být doprovázena takzvanou vítěznou súrou (číslo 48, anglický překlad ZDE), kde se hovoří o rozdělování válečné kořisti, o tom, jak má Mohamed mobilizovat Araby do války proti nevěřícím a o pekelném ohni, který nevěřící čeká; a také o bolestivém trestu, který Alláh uvalí na muslimy, kteří by se zdráhali do války jít. Prostě ideální výběr meditativního textu pro multikulturní soužití. Mluvčí kolínské centrály DiTiBu Ayse Aydin užití „vítězné súry“ novinářům popřela, ale Tageszeitung shromáždil ze sociálních sítí dost příkladů toho, že buď neví, co říká, nebo lže. Bloger Akif Sahin píše, že takové kázání slyšel v Hamburku na vlastní uši. Militarizace se ostatně netýká jenom mešit, ale i sportu: turečtí fotbalisté si v posledních dnech zvykli salutovat před hrou (schválně si to rozklikněte, fotka agentury Reuters v článku je povedená) a nelámou si hlavu s tím, že jim to UEFA zakázala. Jsem zvědav, zda bude následovat nějaký citelnější trest, nebo zda mezinárodní fotbalový svaz zacouvá. Nu, nemůžu říci, že by mě to překvapilo. Sám Erdoğan svého času proslul tím, že ještě za sekulárního režimu recitoval na veřejnosti báseň: Mešity jsou naše kasárna, kupole naše helmy, minarety naše bajonety a věřící naši vojáci. Vůbec se vyplatí poslouchat, když politici takhle otevřeně hovoří o svých představách budoucnosti. Vzpomeňme například na Klementa Gottwalda, který v roce 1929 sdělil od řečnického pultíku buržoazním politikům, že se jezdí do Moskvy učit, jak jim zakroutit krkem – a o dvacet let později to také k jejich údivu a zděšení realizoval. Shodou okolností uplynulo od Erdoğanovy hrdé recitace básně o mešitách – kasárnách až k dnešku zhruba dvaadvacet let. A v Kolíně nad Rýnem stojí jedna taková duchovní kasárna, ze kterých jsou teď Němci v rozpacích. Tomu se dalo zabránit. Ale bohužel jsme kolektivní mistři v tom, neslyšet, co se nám nelíbí, dokud není pozdě. Z toho „jsme“ se nevyjímám, mně se to taky v některých oblastech opakovaně stává. Ale už před deseti-patnácti lety byli lidé, kteří na riziko výstavby takového svatostánku upozorňovali. Jedním z nich byl židovský intelektuál Ralph Giordano, který si to za svůj odpor proti stavbě hodně schytával. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Člověka, který strávil své mládí schováváním po hamburských sklepech, aby jej neodvlekli do vyhlazovacího tábora, nebylo možné obvinit přímo z nacismu, tak o něm tehdejší starosta Kolína Fritz Schramma (CDU) aspoň řekl, že „žene vodu na mlýny pravičáků“. Jestlipak by to řekl ještě dnes? Představa válečné modlitby za vítězství v ofenzivní válce je poněkud nechutná už z principu samotného; nejen, že chystám vykoupat v krvi, ale ještě žádám od pánaboha, aby mi k té vaně laskavě přichystal ručník a mýdlo. Nicméně je tu ještě jedna věc, která nejspíš modernímu Evropanovi vadí: my jsme to kdysi dělali taky a není to až tak dávno. Žehnání zbraním bylo běžné ještě za první světové války, a to i zde, v tehdejším Rakousku-Uhersku, i když je pravda, že nejvyšší autority jako papež s tím nechtěly mít nic společného (článek ZDE). Přičemž zrovna první světová válka byla asi tou nejzbytečnější a nejstupidnější, kterou evropská civilizace kdy vedla; dodnes jsme se z ní úplně nevzpamatovali (článek s úvahami na toto téma). Není divu, že dnes se nám tato praktika hnusí. Jsem zvědav, za jak dlouho k tomuto vývoji dojde i v Turecku. Ale podle toho, jak se to vyvíjelo tady v Evropě, bych čekal, že reálný posun ve společenských standardech nastane až tak po jedné či dvou těžkých vojenských porážkách, nebo takových vítězstvích, že by je král Pyrrhos poznal. Což se úplně vyloučit nedá. Atatürk a jeho kemalisté byli velkými nepřáteli toho, zaplétat se do blízkovýchodní politiky, a orientovali veškeré zájmy Turecka na západ. Dnešní prezident Erdoğan tenhle princip úplně opustil a snaží se budovat mocenské pozice právě ve zbytku muslimského světa. Ale jedna věc je diplomacie, druhá vojenská invaze. Zrovna ty invaze se v zemích typu Iráku a Sýrie většinou vyvíjejí jinak, než na generálním štábu čekali.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-07 09:18:05

Škoda Favorit Rally Monte Carlo: před 30 lety počtvrté za sebou vítězství

Škoda Favorit Rally Monte Carlo – vítězstvím ve své třídě na 62. Rallye Monte Carlo v lednu 1994 zahájila Škoda Motorsport svou cestu k celkové trofeji v šampionátu FIA. Posádka Pavel Sibera/Petr Gross v lednu 1994 vyhrála Rallye Monte Carlo počtvrté za sebou. V sezoně 1994 ovládla značka Škoda oficiální šampionát FIA, a to ve ... Číst dál The post Škoda Favorit Rally Monte Carlo: před 30 lety počtvrté za sebou vítězství appeared first on TopDrive.cz.

Čas načtení: 2020-07-15 15:59:03

Otevřený dopis velvyslance Ruské federace v České republice Alexandra Zmejevského historikovi Janu Tesařovi

Historik Jan Tesař zveřejnil v Literárních novinách otevřený dopis velvyslanci Ruské federace, ve kterém mimo jiné napsal, že „zaprodanými režimními historiky jsou totálně přehlíženy zločiny zrádce Vlasova proti Československu“ (celý text si můžete přečíst ZDE). Nyní mu rovněž otevřeným dopisem odpověděl mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Ruské federace v České republice Alexandr Zmejevský. Dopis publikujeme v plném znění.   Vážený pane Tesaři, jsme Vám vděčni za otevřený dopis zveřejněný 29. května v Literárních novinách na téma osvobození Československa od nacismu. Velice si vážíme v něm vyjádřeného nelhostejného postoje vůči nebezpečným procesům spjatým se snahou přepsat dějiny 2. světové války, vznikajícím dnes v České republice. Tato válka se stala nejrozsáhlejším a nejničivějším konfliktem v lidských dějinách. Cena vítězství nad nacismem byla nesmírně vysoká. Pro znalce dějin není tajemstvím, že největší ztráty v ní nesl Sovětský svaz, jenž ztratil 27 milionů svých občanů včetně více než 140 tisíc rudoarmějců, kteří padli při osvobozování Československa. Ale vítězství nad nacismem je společným vítězstvím všech zemi protihitlerovské koalice, které překonaly rozpory a spojily síly v boji o mír. Lidé v Rusku si pamatují a váží si přínosu všech národů včetně Čechů a Slováků, kteří bojovali po boku vojsk Rudé armády ve sboru generála L. Svobody, československých partyzánů a příslušníků odboje, z nichž mnozí položili život za svobodu své vlasti. Naše země spojuje společný boj proti nacismu a památka na něj, společní hrdinové, na něž jsme hrdi. S každým rokem se stále více vzdalují válečné události, otupuje se pronikavost jejich vnímání, slábne „očkování“ proti nacismu. Vyrůstají nové generace, které se dozvídají o válce z učebnic, knih a filmů, jakož i z vyprávění veteránů, jichž bohužel s každým rokem ubývá. Právě mládež, která nezažila válečné hrůzy a neuvědomuje si v plné míře nebezpečí obnovy nacismu, je nejvíce vystavena vlivu sil, které se dnes snaží přepsat dějiny. Manipulací s fakty a jejich vytrhováním z kontextu zaměňují pojmy, osvoboditelé a okupanti jsou stavěni do jedné řady, stejně jako oběti a kati, nebo jsou dokonce zaměňováni. Názorným příkladem toho je snaha prezentovat Smlouvu o neútočení mezi Německem a SSSR z roku 1939 jako předehru 2. světové války. Nezmiňuje se ale, že to byla poslední z celé řady obdobných Hitlerových dohod s jinými evropskými státy. Není už ani překvapením, že se nezdůrazňuje taková smutná stránka předválečných dějin, jako je Mnichovská zrada v roce 1938, na níž se kromě Hitlera a Mussoliniho podíleli vedoucí představitelé Velké Británie a Francie. Tehdy v důsledku prováděné politiky appeasementu byl nezávislý stát – Československo – ponechán napospas nacistům, a Sovětský svaz se ukázal být jedinou mezinárodní silou ochotnou nabídnout pomocnou ruku zemi zrazené předními evropskými mocnostmi. Navíc došlo k dělení území Československa s naprostým souhlasem Rady Společnosti národů, v níž stejně jako na celém evropském kontinentu nebyly vyslyšeny četné výzvy SSSR k vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. „Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil i ty křehké záruky, které zůstávaly na kontinentu, ukázal, že vzájemné dohody nic neznamenají. Právě Mnichovská dohoda byla tou spouští, po které se velká válka v Evropě stala nevyhnutelnou“. Zdůraznil to prezident Ruské federace V. V. Putin ve svém nedávno zveřejněném článku 75 let velkého vítězství: společná odpovědnost za historii a budoucnost. Nanejvýš zřetelně a objektivně v něm zhodnotil na základě historických listin východiska, průběh a výsledky 2. světové války a jejich vliv na současnost. Příklady překrucování historických skutečností jsou dnes bohužel vidět i v Praze, kde dochází k pokusům podceňovat osvobozeneckou úlohu Rudé armády jen na základě toho, že se přímo v českém hlavním městě neodehrála velká bojová střetnutí. Nezodpovědní komunální úřednici využívají tuto skutečnost jako roušku pro schválení rozhodnutí, které jsou až svatokrádeží – jako odstranění pomníku maršála Sovětského svazu I. S. Koněva navzdory mezinárodněprávním závazkům české strany nebo zamítnutí navrácení pamětní desky na počest osvobození Prahy vojsky 1. Ukrajinského frontu Rudé armády na budovu Staroměstské radnice, odkud byla sejmuta v dubnu 2017. Usilovně se zamlčuje, že během Pražské operace zahynulo více než 11 tisíc vojáků Rudé armády. Právě před tankovými armádami I. S. Koněva prchaly z Prahy elitní útvary skupiny Střed pod velením polního maršála F. Schörnera. Právě sovětská vojska konečně osvobodila drtivou část země včetně takových smutně proslulých míst v Česku jako koncentrační tábor Terezín a Lidice nacisty doslova srovnané se zemí. Nehledě na to „bojovníci“ proti historické pravdě raději přisuzují I. S. Koněvovi jistou mýtickou úlohu v událostech roku 1968. Podobný přístup je vidět i v případě glorifikace přisluhovačů nacistů z řad takzvané Ruské osvobozenecké armády (ROA). Zdůrazňuje se jejich konfrontace v průběhu půldruhého dne proti bývalým pánům – nacistům. Přitom se opomíjí, že vlasovce k tomu vedla snaha zlehčit svůj osud, zmírnit trest za dříve spáchané zločiny, nikoli záměr pomoci Pražskému povstání. Pro pochopení stačí zmínit jenom to, že značnou část divize ROA S. K. Buňačenka, která se ryze konjunkturně (na pár dní) přidružila k pražským povstalcům, tvořily jednotky 29. granátnické divize SS RONA (1. ruské), rozpuštěné kvůli páchání zvěrstev a drancování při potlačování Varšavského povstání. Za to byl její velitel brigadeführer, generálmajor Waffen-SS B. V. Kaminskij zastřelen samotnými hitlerovci. Těm, kdo se pokouší ospravedlnit vlasovce, by měla být častěji připomínána skutečnost, že ROA byla kolaborantským ozbrojeným útvarem, vytvořeným nacistickým vedením Třetí říše. V souladu se statutem Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku jsou zločiny A. A. Vlasova a jeho přisluhovačů kvalifikovány jako účast na vojenských zločinech a zločinech proti lidskosti spáchaných nacisty a napomáhání těmto zločinům. Zásady Norimberského tribunálu byly odsouhlaseny za účasti ČSR v rezoluci 95 (1) Valného shromáždění OSN ze dne 11. prosince 1946. Mimo to je instalace pomníku vlasovců v městské části Praha-Řeporyje přímým porušením závazků Česka jako účastnického státu Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti z roku 1968. Je v ní mimo jiné zakotveno, že na takové zločiny (nikoli jen na pachatele) „se nevztahuje žádná promlčecí lhůta bez ohledu na dobu jejich spáchání“. Zkreslený výklad historických událostí nevyhnutelně vede k tomu, že se objevují nové historické a politické fobie, roste napětí ve společnosti, dochází k vzájemnému střetu států a národů. Odsud pochází rostoucí poptávka po nacistické symbolice, stále častější akty vandalismu vůči vojenským memoriálům, objevující se stoupenci demolice pomníků. Avšak zapomínání poučení z dějin, jak ve zmíněném článku poznamenal V. V. Putin, se nevyhnutelně vrací ve formě těžké odplaty. Zdůraznil, že naší odpovědností vůči minulosti a budoucnosti je udělat všechno, abychom nepřipustili opakování děsivých tragédií. Dnes je našim hlavním společným cílem uchování historické pravdy o 2. světové válce, jejích hrdinských a strašných stránkách. Tuto pozici sdílí drtivá většina členů mezinárodního společenství, která každoročně přijímá rezoluci Valného shromáždění OSN o nepřípustnosti glorifikace nacismu. Účinnou metodou odporu proti snahám o zkreslování dějin je bezpochyby dokumentární potvrzení historických skutečností. Právě proto ruské instituce a úřady v poslední době pracují na odtajnění četných dokumentů o Velké vlastenecké válce a 2. světové válce. Ve svém textu prezident Ruské federace rovněž zdůraznil, že budeme tvrdě bránit pravdu, která se zakládá na dokumentárně potvrzených historických skutečnostech, budeme pokračovat v pravdivém a nezaujatém vyprávění o událostech 2. světové války. K práci zaměřené na zachování paměti o hrdinství našich předků v krvavém boji proti nacismu značně přispívají i takové rozsáhlé akce, jako je každoroční vojenská přehlídka v Moskvě a dalších ruských městech, která se v roce 75. výročí vítězství uskutečnila 24. června – v den historické přehlídky vítězů v roce 1945 na Rudém náměstí, jakož i pochod Nesmrtelného pluku – lidový projekt, opravdu výjimečný a unikátní z hlediska počtu jak účastníků, tak zúčastněných zemí včetně Česka. Vycházíme z toho, že veřejné objektivní hodnocení událostí válečného období uznávanými a kompetentními představiteli veřejnosti, k nimž bezpochyby osobně patříte, je rovněž jedním z účinných způsobů zachování historické pravdy, jejího předání dorostu a budoucím generacím. Chtěl bych využít této příležitosti, abych Vám, Vašim přátelům a kolegům, celému českému národu poblahopřál k 75. výročí vítězství ve 2. světové válce! Přeji Vám štěstí, blahobyt a pevné zdraví. S úctou A. Zmejevskij {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-01-18 16:45:49

Aprilia oslavuje vítězství v závodě Africa Eco Race

Italské duo se na více než šesti tisících kilometrech po úchvatných silnicích, stezkách, písku a dunách drželo od začátku až do konce v čele. Od [...]

Čas načtení: 2024-06-08 09:10:16

Putinova teorie vítězství je na světě, tvrdí ISW. Rychlé vítězství neočekává

Podle analytiků Institutu pro studium války se ruský prezident Vladimir Putin snaží prosadit svou „teorii vítězství“, která je zaměřena na opotřebovací válku na Ukrajině, píše server Ukrainska Pravda. The post Putinova teorie vítězství je na světě, tvrdí ISW. Rychlé vítězství neočekává first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2021-06-14 10:14:07

O zbraních, dezinformacích a světě, který změnil tvář

Eurokomisařka Jourová poskytla Lidovkám dlouhý rozhovor pod názvem Jakési romantické představy o Rusku nesdílím. Kreml pracuje s dezinformacemi jako se zbraní. Poslední dobou je to druhý rozhovor s ní na podobné téma, který čtu; ten první vyšel na Aktuálně.cz pod titulkem Brusel chce odstřihnout dezinfoweby od inzerce. Musíme je vyhladovět, říká Jourová. Doporučuji nejdřív oba důkladně přečíst, než půjdeme dále. Nuže, o Rusku taky žádné romantické představy nesdílím a pod Putinem bych v žádném případě žít nechtěl. Ale skličuje mě, jak ochotná je představitelka západní výkonné moci mluvit o „polopovinných normách“, „neblahém dopadu na vývoj společnosti! a „případných právních krocích proti šiřitelům dezinformací“. To je totiž mentalita, která míří podobným směrem jako ta moskevská či pekingská. Proč ztratil Brusel důvěru v to, že by mohl současný ideologický souboj vyhrát i bez zavádění represivních opatření? Nemám na to definitivní odpověď, ale nějaké důvody mě napadly. Devadesátky. Doba, kdy „jsme vyhráli natrvalo“. Hlavní důvod, který vidím, zní dost paradoxně, ale politika je plná paradoxů. Jde o dědictví devadesátých let, těch, na která dnes ve střední Evropě často vzpomínáme jako na desetiletí svobody. Velká část současné evropské elity prožila v „devadesátkách“ své mládí. Týká se to i Věry Jourové, která je ročník 1964. Jsem o čtrnáct let mladší než ona, ale také jsem samozřejmě ty devadesátky prožil a vnímal jejich atmosféru. Nikdo už ji z nás úplně nedostane – a to je součást problému, který dnes máme. Protože devadesátky byly zároveň obdobím historicky vzácné celosvětové dominance jedné kultury. Sovětský blok se dezintegroval tak důkladně, že komunismus přestal hrát roli nebezpečného konkurenta. Čína sice tvrdě potlačila vlastní studentské hnutí, ale na světové scéně ještě neměla žádné zjevné ambice. V islámském světě se už něco dělo, ale to jsme byli ochotni až do 11. září 2001 přehlížet jako nevýznamnou aberaci, navíc odehrávající se někde daleko, na primitivní periferii. Zkrátka, devadesátkami se proplétala intelektuální niť v podobě přesvědčení, že „jsme vyhráli natrvalo“. A že budoucnost bude mít hlavně podobu expanze našich institucí a myšlenek do cizích, zaostalejších koutů světa. U nás samotných pak už mělo docházet jen k drobnému ladění různých nedokonalostí. Návrat k multipolaritě To, co se stalo v posledních dvaceti letech, můžeme nazvat návrat k multipolaritě. Nejdřív se situace urvala z řetězu v tom islámském světě, což zasáhlo i nás. Tenhle konflikt má samozřejmě také svoji ideologickou rovinu, třeba mezi muslimskou mládeží na Západě, ale jeho konkrétní krvavá podoba v Iráku nebo ve Francii samozřejmě připoutává větší mediální pozornost. Bohužel právě ty usekané hlavy a budovy vyhozené do vzduchu svádějí k povrchní a falešně uklidňující představě, že jde jen o problém s „pár procenty násilných extremistů“ a odvádějí pozornost od jeho myšlenkové podstaty. Daleko širší podhoubí tichých sympatií, ze kterého ti násilní extremisté vyrůstají, není tak nápadné. (Ale řekl bych, že zrovna ta bezuzdná brutalita bude tím, na co celé to hnutí jednoho dne dojede. Ve světě usekaných hlav a explodujících bomb se nedá natrvalo žít. Náboženské masakry v raně novověké Evropě taky skončily oboustranným vyčerpáním z utrpěných ztrát. Jiná věc je, že ten proces může trvat sto let.) Ale chaotická islámská vzpoura vůči západní modernitě byla jenom začátkem vývoje. Čína roku 2021 má úplně jiné strategické záměry a postavení než Čína roku 1991. Nedaleká Indie, dřív úplně ignorovaná, projevuje poslední dobou minimálně ambici vyšplhat se do první pětky velmocí světa; zatím je nám vcelku přátelská, ale funguje si po svém a rozhodně nejde o civilizaci západního typu, i když některé principy (třeba volby) od nás přebrala. No a Rusové se sebrali z úplného dna, na kterém leželi právě v těch devadesátkách, a zase v tom klubu světových mocností aspoň „přicmrndují“, i když o své bývalé síle z dob Sovětského svazu si můžou leda nechat zdát. Být zkrátka lepší Najednou prostě opět máme konkurenci a ten konkurenční boj se samozřejmě z 99 procent odehrává na ideologické úrovni. Jak jinak taky? Velmoci si nemůžou dovolit pustit se do skutečné války mezi sebou, aniž by riskovaly vyhlazení celé planety; na to jsou dnešní zbraně příliš ničivé. Můžou se pouštět do zástupných konfliktů v chudých částech světa, ale to je zase velmi logisticky náročné a dost drahé. Fuč jsou ty časy, kdy jste mohli vystavit nějaké korzárské listy a nechat aktivní soukromníky, ať nepříteli (levně!) vyrabují námořní konvoj. Jenže my na tento druh ideologického konfliktu nejsme připraveni. Zaskočil nás, a tím „nás“ teď myslím hlavně naše politiky. Náš leadership, který vyrostl či dozrál ve sladkých devadesátkách, nemá žádné zkušenosti se střetem civilizací. A tak z jeho návratu na světovou scénu poněkud panikaří. Dřívější generace západních politiků ty zkušenosti měly. Adenauer, Churchill, Thatcherová, de Gasperi, Kennedy i Reagan; všichni byli na svět, ve kterém západní civilizace musí vést neustálý ideologický konflikt se svými protivníky, zvyklí jako na přirozený stav věcí. A místo „umlčet jejich propagandu“ volili vesměs jiný postup: „být zkrátka lepší“. (Třetí říše trestala poslech nepřátelského rozhlasu káznicí nebo i smrtí. Britská ani americká vláda poslech německé propagandy nijak neomezovaly.) Nekonečná hra na kočku a myš Tady si myslím, že je důvod, proč Věra Jourová raději přichází s návrhy na potlačování, sankce atd., než aby se spoléhala na naši civilizační odolnost. „Děti devadesátek“ nejsou na tento druh konfliktu zvyklé. Žily v příjemné atmosféře vítězství vybojovaného předešlými generacemi a nemají ani základní průpravu, co dělat, když je to vítězství zase ohroženo. A jejich očím plným strachu se ten protivník jeví jako větší a nebezpečnější, než skutečně je. Pak je přirozené, že rychle sahají po „velkých kanónech“ v podobě represe. Když je někdo okolnostmi poprvé strčen do boje, nedůvěřuje vlastním schopnostem a snaží se je nahradit hrubou silou. Ale to je chyba. Jedna z těch skutečně silných stránek západní civilizace – důvěra v sílu osobní svobody a zodpovědnosti – je tím zmrzačena a v efektivitě represe se samozřejmě s těmi tradičními autoritářskými režimy nemůžeme měřit. (Doufejme, že to tak i zůstane.) Měl bych k tomu nějaké protiargumenty. Asi tyto: 1. Stěžujete si, paní eurokomisařko, že cizí propaganda podrývá důvěru lidí v demokracii. Zaváděním zákonů potlačujících šíření určitých typů (dez)informací rozhodně tu důvěru neposílíte. Máloco říká zřetelněji „cítíme se nejistě v kramflecích a nedůvěřujeme vlastní populaci“, než snaha kontrolovat, co kdo může psát, sdílet, číst a poslouchat. A nedůvěra je samozřejmě symetrická. Vy nedůvěřujete lidem a jejich úsudku natolik, že jim chcete kontrolovat informační dietu; proč by oni vás za to měli odměnit důvěrou? Důvěra je druhem odměny, není to samozřejmý a nárokový stav, ani v demokracii ne. 2. Toto je Evropa, ne Čína. Téma svobody projevu a odporu k mocenskému dozoru nad ní je tu jedním ze středobodů politické debaty minimálně od vynálezu knihtisku (1450), ne-li déle. Vaše myšlenka sanitizace informačního prostoru tady bude narážet na tuhý odpor, stejně jako na něj narážela v těch dřívějších dobách, kdy se o podobnou kontrolu snažili králové nebo církev. A nikdy se zatím nestalo, že by paternalistické autority zvítězily na celé čáře a natrvalo. Myšlenka, že mi stát nemá co kecat do čtení a psaní, je tu silně zakořeněná a bude umírat ztuha. 3. Když už jsem v poslední větě zmínil ten „stát“: ten konflikt se nedá obejít tím, že tu rozhodovací moc přehodíte na nějaké jiné organizace a že pod příslušnými rozhodnutími nebude podepsána EK nebo jiný orgán veřejné moci, ale Chytří a spravedliví, v.p.s. Běžný člověk není zas tak hloupý, aby si neuvědomoval, že taková organizace jedná ve vašem zastoupení a že je motivována s vámi být zadobře. 4. Smiřte se s tím, že určité procento lidí bude kverulovat bez ohledu na situaci a že je na svoji stranu nikdy doopravdy nezískáte. Dokonce i kdybyste odváděla perfektní práci a tři čtvrtiny národa vás milovaly, nějaká podmnožina lidí vás nebude mít ráda, ba ani celý ten stát nebude mít ráda. Tak jako všichni neposlouchají jeden typ hudby a nejedí jedno jídlo, tak nebudou všichni spokojeni s daným politickým uspořádáním, včetně demokracie. To je normální jev, a to jsou samozřejmě ti, kteří budou „poslouchat cizí rozhlas“ nejvíce. 5. Pokud vaší odpovědí na „vysílání cizího rozhlasu“ je „rušička“, rozjíždíte nekonečnou hru na kočku a myš, kterou už předtím rozjel kdekdo, včetně bývalé ČSSR nebo Íránské islámské republiky. A ta hra nemá trvalého vítěze. I v tom Íránu je otázka chvilky zjistit, co zase Velký satan říkal o zkorumpovaném ajatolláhovi. A to i přesto, že metody tam používané jsou daleko drastičtější, než jaké kdy může zavést Evropská komise do svých polopovinných norem. 6. Pak je určité, daleko větší procento lidí, které můžete získat na svoji stranu, ale tím, že jim budete naslouchat a pokusíte se reagovat na to, co slyšíte. To je třeba otázka azylové a migrační politiky. Kolik procent Evropanů fandí činnosti Caroly Racketeové a různých spolků vozících plaváčky od afrických břehů? Kolik procent je proti ní? Víte to aspoň, nebo jste to ani nezkoumali? Není to náhodou pole, které by nějací Rusové nebo Číňani nemohli využívat ke své propagandě, kdyby EU začala dělat jinou politiku, bližší k názorům svého vlastního obyvatelstva? Zdá se mi, že dánský postup fungoval v tomto směru docela dobře; proč si zbytečně odcizujete lidi, kteří by třeba byli s vámi? Aby němečtí Zelení mohli i nadále snít svůj multikulturní sen? 7. Tak jako tak, podstatou demokracie je, že občas dopadne hlasování proti vám. V rozhovoru pro Aktuálně si, paní Jourová, stěžujete, že „bezskrupulózní lež vyhrává volby a referenda“ a zmiňujete přitom brexit. Prosím Vás, úplně ten samý názor o bezskrupulózní lži vyhrávající volby má hodně lidí na vítězství hnutí ANO s Babišem v čele. To určitě dobře víte – vždyť v ANO jste od roku 2013 členkou. Abyste byla konzistentní, můžete udělat jen dvě věci: buď přiznat bezskrupulózním lhářům právo vyhrávat volby a referenda (a po svém vítězství třeba … nominovat eurokomisaře), nebo nějak zaškrtit Babišovi nadcházející volební kampaň a pak se vzdát křesla, do kterého vás dosadil. Neumím si totiž představit spravedlivý hodnotící systém, ve kterém by britští Leavers byli za větší lháře a demagogy než váš pan předseda. Tak, pro dnešek jsem hotov – a zvědav na to, na jakých seznamech se zase ocitnu. Update 13.6.2021 v 19.00: Upozornil mne hned zkraje jeden čtenář, abych moc neidealizoval chování západních spojenců za druhé světové války, a to konkrétně poukazem na Rooseveltovu internaci Japonců. Byli mezi nimi i vlastní občané japonského původu a nikdo moc nezkoumal jejich skutečnou loajalitu, což byla pěkná sviňárna. Touché, je to pravda. Zase tak černobílá ta historie není. Ale nepřátelská rádiová propaganda skutečně nebyla potlačována zákonem, a to ani mezi vojáky na frontě. (Británie byla v dosahu celá; do kontinentálních USA německé rádio nedoléhalo, ale k americkým vojákům v Evropě a severní Africe pochopitelně ano.) Což si podle mého názoru zaslouží pochvalu. Update 2: Ano, Věře Jourové bylo v roce 1989 právě 25 let, to není těžké spočítat. Ale mám za to, že člověk se intelektuálně formuje zhruba do třiceti let věku. Navíc lidem, kteří sledovali západní zdroje, muselo být nejpozději od roku 1987 patrné, že ten sovětský blok je nestabilní. Setrvalý trend rozhodně nebyl ve prospěch Biľaků, Živkovovů a Honeckerů, i když ještě byli u moci.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-07-16 19:18:00

Gratulace pro La Roja - TCL oslavuje čtyřnásobné mistrovství španělské fotbalové reprezentace

Paříž 16. července 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Přední značka spotřební elektroniky TCL je hrdým sponzorem svého oficiálního partnera, španělského národního fotbalového týmu, který tento víkend již počtvrté získal hlavní trofej letní sezóny.Pozoruhodná cesta Španělska k vítězství připsala novou kapitolu slavné fotbalové historie národa. Nejnovější triumf je dalším důkazem sportovní zdatnosti a houževnatosti i pokračování tradice, která inspirovala nespočet fanoušků na celém světě.Nejdiskutovanější fotbalový turnaj roku sledovaly z obývacích pokojů po celém světě miliony lidí, kterým hráči přinesli nadšení pro velké cíle svou vášní a zápalem pro hru.Společnost TCL podtrhuje spoluprací se španělským národním týmem svůj závazek pozvednout zážitek z domácího sledování sportovních přenosů prvotřídními technologickými inovacemi.Marketingový ředitel TCL Europe Stefan Streit uvedl: "Podporujeme a oceňujeme ty, kteří ve svém každodenním životě ztělesňují velikost, a umožňujeme jim naplno rozvinout jejich potenciál. Vaše cesta nás inspiruje, ať už dosahujete svých osobních rekordů, prosazujete inovace nebo měníte svou komunitu. Gratulujeme Španělsku k jeho fantastickému vítězství. Společnost TCL si váží inspirace a velikosti, které sport přináší, a klade si za cíl umocnit tyto okamžiky svými produkty tak, aby byl každý sportovní svátek ve vaší domácnosti ještě výjimečnější a napínavější díky nejlepším technologiím pro dokonalé divácké zážitky v pohodlí domova."Pestrá sportovní partnerstvíSpolečnost TCL se zavázala posílit svou přítomnost v Evropě díky podpoře nejlepších národních fotbalových reprezentací. Jako prémiový partner Královské španělské fotbalové federace (RFEF) přináší TCL všem fanouškům energii a odhodlání španělského týmu neboli La Roja. V Itálii je TCL partnerem Federazione Italiana Giuoco Calcio (FIGC) a přináší zde ještě lepší zážitek ze sledování zápasů fanouškům jejího týmu zvaného Azzurri. Společnost TCL působí i v Německu, kde podporuje Německý fotbalový svaz (DFB) jako oficiální partner a její špičkové zobrazovací technologie přinášejí inspiraci všem tamním fanouškům. Dalším důkazem věrnosti značky TCL evropskému fotbalu je také sponzoring polské fotbalové reprezentace. A konečně v rámci její mise – přinášet strhující fotbalové zážitky a inspirovat k velkým cílům pomocí sportu – nechybí ani partnerství s národními týmy České republiky a Slovenska.Zopakujte si nejlepší fotbalové momenty na velké obrazovceMimořádné výkony svých oblíbených fotbalistů mohou fanoušci sledovat na 115" LED televizoru QD-Mini, který udává nový standard pro domácí zábavu. Největší domácí televizní obrazovka na světě přináší strhující zážitek jako na stadionu, úžasně čistý obraz a živé barvy - ideální pro sledování filmů, hraní her i sportovní přenosy s každým okamžikem zachyceným ve výjimečných detailech.Důraz společnosti TCL na inovace se projevuje také v široké nabídce chytrých telefonů, tabletů a připojených zařízení, které využívají technologii TCL NXTPAPER a sílu technologie 5G pro plnou integraci do rozsáhlého ekosystému chytrých zařízení TCL.Gratulujeme týmu La Roja k jeho historickému vítězství. Ať nás duch vítězství a skvělých výkonů nepřestává inspirovat!Objevte další produkty, které vám v létě zpříjemní sportovní zážitky: https://www.tcl.com/eu/en O společnosti TCLSpolečnost TCL je rychle rostoucí společností v oblasti spotřební elektroniky a lídr celosvětového televizního průmyslu. Od založení v roce 1981 rozšířila svou působnost na více než 160 světových trhů. Společnost TCL se specializuje na výzkum, vývoj a výrobu produktů spotřební elektroniky, od televizorů přes audio zařízení až po chytré domácí spotřebiče. Webové stránky společnosti TCL můžete navštívit na adrese https://www.tcl.com .Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2460897/TCL_Celebrates_4_Time_Champion_Spanish_National_Football_Team.jpg   Kontakt pro média: mason.zhong@tcl.com PROTEXT 

Čas načtení: 2024-08-05 13:03:51

Vítězství v Rallye Dakar: O úspěchu rozhoduje psychická odolnost i rodinné vztahy, tvrdí šampion Martin Macík

Prach, pot a slzy. Tak si představuju nejnáročnější rallye závod na světě, rallye Dakar. Vzpomínám si, když jsem jako malý kluk s obdivem pozoroval Karla Lopraise, který s továrním kamionem Tatra vystoupal jako první Čech na nejvyšší stupeň vítězů slavné rallye. Nikdy by mě nenapadlo, že jednoho dne budu mít tu čest sedět vedle dalšího … Vítězství v Rallye Dakar: O úspěchu rozhoduje psychická odolnost i rodinné vztahy, tvrdí šampion Martin Macík Pokračovat ve čtení » The post Vítězství v Rallye Dakar: O úspěchu rozhoduje psychická odolnost i rodinné vztahy, tvrdí šampion Martin Macík first appeared on FirstClass.cz.

Čas načtení: 2024-08-11 07:53:19

„Jsem žena,“ vzkázala kritikům zlatá medailistka Iman Helif

Alžírská boxerka Iman Helif triumfovala ve finále ženské kategorie do 66 kilogramů a získala zlatou medaili po vítězství nad Číňankou Jang Liu. Toto vítězství však provázela kontroverze a kritika, na kterou Helif reagovala s pevností a odhodláním. Vítězství a reakce na kritiku Po svém vítězství Helif prohlásila: „Jsem plně způsobilá se této soutěže zúčastnit. Jsem […]

Čas načtení: 2024-09-26 23:42:34

Jules Koundé o vítězství nad Getafe: S tím kolik jsme měli šancí, měl být zápas rozhodnutý už dávno

Jules Koundé, obránce Barcelony, mluvil o vítězství 1:0 nad Getafe ve středu po tom, co Katalánci dosáhli sedmého vítězství ze sedmi v La Lize. Flickův tým získal všechny tři body díky jedinému gólu Roberta Lewandowského v prvním poločase. Byl to tvrdě vybojovaný zápas domácích, ale Koundé říká, že Barcelona si vítězství zasloužila.

Čas načtení: 2024-02-18 08:00:00

Ukrajina vyhraje – 14 %. Scholz slibuje pomoc. Ale Němci už nevěří, že to k něčemu bude

Před pár dny vyšel v Německu průzkum, který ukázal, že ve vítězství Ukrajiny nad ruským agresorem věří už jen 28 procent Němců. Jen o pár dní později spatřil světlo světa průzkum, podle něhož věří ve vítězství Ukrajiny už jen 14 procent Němců, zatímco 26 procent dotázaných věří ve vítězství Ruska. Znalec moderních dějin historik Frank Bösch nabídl pohled na to, jak Německo v minulosti vycházelo s nedemokratickými režimy.

Čas načtení: 2011-06-01 00:00:00

Phar Lap

Už asi sedm let mi leží v šuplíku jedna povídka. Vlastně je to jenom převyprávění jednoho příběhu a ani to jsem nenapsal já. Kdysi, když jsem ještě dělal šéfredaktora v nýrském školním časopise Redaktor, ten příběh pro mne převyprávěl Fanda Bureš. Nikdy jsem se nedostal k tomu ji někde zveřejnit, tak to činím až teď. Mám rád koně. Dá se říct, že je „miluji“; jejich sílu, inteligenci a u některých jedinců dokonce vůli vyhrávat a radovat se z vítězství. Nedávno jsem v televizi na ČT1 sledoval přímý přenos Velké pardubické a znovu obdivoval souhru dvou tvorů: člověka a koně. Vzpomněl jsem si na jeden příběh. Hlavní hrdinové byli kůň s velkým srdcem a lidé, kteří ho měli rádi a s láskou se o něj starali. Rád bych se s vámi o ten pravdivý příběh podělil. Ten kůň se jmenoval „Phar Lap“. Pronikavé houkání lodní sirény ohlašovalo příjezd jednoho z četných obchodních plavidel, které roku 1928 přirážely ke břehům Austrálie. Na lanech jednoho z přístavních jeřábů se v popruzích odevzdaně houpal mohutný ryzák. Dole na něj čekal stárnoucí (nijak úspěšný) trenér Harry Telford. Koupil valacha pro svého zaměstnavatele O. Davise za pouhých 160 guinejí (za ostatní dvouročky se platilo 10x více). Tak stanul na půdě Austrálie Phar Lap. Na pohled působil impozantně. Byl o deset centimetrů vyšší než jiní koně a byl i mnohem těžší. Byl mohutný. Potom však, co ho majitel uviděl v pohybu, vysloužil si jméno „Louda“. Zklamaný Davis vynadal Telfordovi a nařídil mu, aby neohrabanou herku okamžitě prodal. Starý nešťastný trenér se nechtěl vzdát naděje. Neměl na to, aby valacha koupil sám, a tak usmlouval tříroční splátku. Místo slávy a vítězství sklízel „Phar Lap“ jednu porážku za druhou. Strhaný trenér přikročil k zoufalému rozhodnutí - byl přesvědčený, že Phar Lap má v sobě něco, co neumí uplatnit. Osedlal valacha a zmizel s ním v pásu písku a nekonečných plání. Honil ho a štval v písečných dunách. Spolu cválali v těžkém bořícím se písku, bylo to pro oba vysilující. Uřícený Phar Lap v sobě v písečných dunách objevoval skryté rezervy. A starý trenér se ukázal jako výborný znalec koní. Když se s Phar Lapem vrátili na cvičnou dostihovou dráhu, domluvil se s ostatními jezdci, aby ve cvičném závodě nechali Phar Lapa doběhnout prvního. Aby poznal, jak chutná vítězství. Potom Phar Lapa přihlásil do dostihové sezony, ale od velkého „Loudy“ nikdo nic neočekával. Pozornost se dávno soustředila na jiné. Přišel první závod a v nabitém hledišti seděl jediný člověk, který tiše doufal… Harry Telford. Bylo odstartováno a pole koní vyrazilo kupředu. Napjatí diváci přiložili k očím dalekohledy. Každý hledal „toho svého“ favorita. Koně se vřítili do druhé poloviny závodu, svalnatá těla ještě přidala k obrovskému tempu. Žokejové obsazovali nejvýhodnější pozice, zvířata pod nimi vytušila finiš… Telford dalekohled nevlastnil, ale vytušil, že jeho kůň s žokejem v červeno-bílém dresu se v poli koní posouvá ku předu. A najednou - obrovitý ryzák Phar Lap vyrazil ze zákrytu koní a razantně se začal vzdalovat svým soupeřům. Phar Lap prolétl cílem s velkým náskokem a plný energie. Překvapení diváci zakrátko užaslé ticho přeměnili v obrovský jásot. Toho dne obrovský ryzák Phar Lap nastoupil cestu, ze které už nesešel. Za jeden dostihový rok vyhrál 18 dostihů (rovinových) a Australané o něm hovořili jako o „svém Phar Lapovi“. Ne všichni z jeho úspěchů měli radost. Zloba, závist a konkurence pátraly po tom, jak jeho úspěchy zastavit. Phar Lap se stal neporazitelným a podsvětí z dostihového prostředí v Austrálii najalo profesionálního střelce. Kulka z jeho pušky jen o pár centimetrů minula Phar Lapovu hlavu. Od té doby valacha doprovázeli na závodiště policisté. Ale zločinci se nevzdávali. Při prestižním závodě Melber Cup se snažili všemožně zabránit startu Phar Lapa. Porouchali motor auta, kterým byl Phar Lap převážen a valach musel poslední 2 km na závodiště „ docválat po svých“, aby stihl start závodu a s neúměrnou zátěží v sedle přesto zvítězil. Mnohokrát v Austrálii se snažili zamezit tomu, aby Phar Lap v rovinových dostizích zvítězil. Byl hrozně přetěžován, ale on poznal, co je to zvítězit a jeho obrovské, bojovné srdce mu nedovolovalo prohrát. V roce 1932 se Harry Telford rozhodl odvézt svého ryzáka do Ameriky. Hned druhý den po úmorné přeplavbě valach startoval ve štědře dotovaném závodě. Vítězi bylo určeno 50 000 dolarů. Phar Lap nebyl zcela v pořádku, měl zraněné kopyto, přesto v závodě nastoupil. V průběhu dostihu se rána otevřela, obvazem prosakovala krev, ale žokej nedokázal koně zastavit. Phar Lap chtěl vyhrát přes veškerou bolest. Jeho výkon si podmanil i Američany. Novináři předpovídali, že se Phar Lap stane koněm roku. Znovu se však objevila lidská nenávist a závist. Jednoho dne se z boxu Phar Lapa ozvalo bolestivé sténání. Valach trpěl velkými bolestmi a jeho ošetřovatel Tommy vytušil komplikace. Přivolaný veterinář nakázal koně okamžitě provést. Velký ryzák byl vyveden před stáj, ale pod obrovskými křečovitými bolestmi se zhroutil. Další přivolaný veterinář už našel jen plačícího ošetřovatele Tommyho, zhrouceného na mrtvém Phar Lapovi. Nad smrtí velkého „Loudy“ se dodnes vznášejí otazníky. Byl velký Phar Lap otráven? Příčina valachovi smrti zůstane záhadou. Když se zpráva o smrti Phar Lapa donesla do Austrálie, lidé plakali na ulicích. Austrálie chtěla vyhlásit Spojeným Státům válku… Lodní houkání ohlašuje příjezd lodi do přístavu. Připlouvala z Ameriky. V přístavu nečekal zchudlý trenér, ale mnohotisícový dav, který vyšel v ústrety svému miláčkovi Phar Lapovi. Rameno lodního jeřábu vyneslo z útrob lodi tělo mrtvého koně. Byl to Phar Lap. Velký „Louda“ se vrátil. Proč se tento příběh vám snažím předat? Řekl jsem už na začátku: „miluji koně“. Letos jsem s velkým zájmem sledoval závěrečný souboj dvou favoritů. Byl to úchvatný souboj. Ale i v obyčejném životě je spousta lásky, úspěchů i neúspěchů. Tento příběh je příběhem „zvířete“, které mělo obrovské srdce beze lsti, které toužilo vyhrávat přes všechny překážky. Čestně a upřímně! Není v tom něco i pro nás? František Bureš

Čas načtení: 2021-04-12 13:21:42

„Shrekova“ vysoká hra. Bavorský premiér Söder projevil ochotu kandidovat na kancléře

Milí čtenáři, dlouho jsem nic nenapsal o německé politice, je čas to napravit. Zejména proto, že se stalo něco, co se už nějakou dobu dalo očekávat. Nejpozději od chvíle, kdy bavorský ministerský předseda Markus Söder přestal veřejně používat větu „Mein Platz ist in Bayern“ („Mé místo je v Bavorsku“), kterou ještě loni pronášel docela často. Někdy je důležité poslouchat i to, co lidé neříkají. Markus Söder v neděli na tiskové konferenci ohlásil, že je ochoten kandidovat v podzimních spolkových volbách na kancléře, pokud si to větší sesterská strana CDU bude přát. To znamená, že aktuální předseda Laschet je v pěkné kaši a že následující pondělí bude v německé politice pěkně horké, tak horké, že už dlouho nic podobného nebylo. Nuže, o co jde? Špatný kandidát Laschet Poslední funkční období kancléřky Merkelové pomalu končí, v září se konají „velké“ spolkové volby. Dědictví po Merkelové se musí někdo ujmout nebo to aspoň zkusit. Preference CDU/CSU na tom přitom nejsou nijak zvlášť dobře. Velké zlepšení na začátku loňské koronakrize se zase vypařilo a aktuální hodnoty neslibují největší německé straně ani jisté vítězství; jsou o pár procent níž než roku 2017, kdy se získaných 32,9 procenta považovalo za špatný výsledek. Důvodů je mnoho, ale patří mezi ně i to, že Němci mají koronavirových opatření plné zuby, způsobem nikoliv nepodobným tomu českému. Tahle zima nebyla dobrá a pomalý rozjezd očkování společenskou náladu nijak nevylepšuje. Německo se rádo pyšní kvalitním zdravotnickým systémem (zejména jsou-li v doslechu nějací Američané). Současné zjevné pokulhávání za Británií, USA či Izraelem působí na občany země, která je zvyklá hrát ve věcech kvality života první ligu, ostudně a depresivně. CDU si nedávno zvolila nového předsedu, kterým je ministerský předseda ze Severního Porýní-Vestfálska jménem Armin Laschet. Ten v druhém kole volby porazil kritika Merkelové Friedricha Merze, jenž kandidoval na předsedu CDU už minule (a podobným poměrem neuspěl). Strana se zkrátka nechce od své dlouholeté předsedkyně tak zřetelně distancovat, i když 466 hlasů ze zhruba tisíce, které Merz nasbíral, naznačuje, že nějaká vnitřní nespokojenost trvá. Armin Laschet prý je po osobní linii docela příjemný člověk, byť také věrný merkelovec, od kterého by se nedaly očekávat žádné novinky. Jeho problémem je, že je to špatný kandidát. V době, kdy Laschet kandidoval na předsedu CDU, měl v průzkumech coby potenciální kancléř naprosto katastrofální hodnoty (5,6 procenta – hrozné), od té doby se vylepšily, ale nedosáhly žádných výšin. Nedaří se mu ani v průzkumech v samotném Severním Porýní-Vestfálsku, kde ztratila CDU na preferencích pět procent proti svému výsledku z roku 2017 a pokud se nevzpamatuje, příští rok po zemských volbách může skončit v opozici. Zkrátka, s nevýrazným Laschetem v čele hrozí CDU/CSU propadák. Ohrožují je hlavně Zelení, jejichž genderově vyvážení spolupředsedové Robert Habeck a Annalena Baerbock patří k tomu méně šílenému křídlu strany. Jenže na druhou stranu je z pohledu CDU Armin Laschet „jejich člověk“ a předvídatelná veličina, politik, který nikdy nikoho ničím nezaskočil. V německé politické sféře, která si váží nudy nade vše, je to velmi kladná charakteristika; jen kdyby, himmelherrgott, nehrozilo, že s ním projedou ty zatracené volby… Laschetův čerstvý vyzyvatel Markus Söder je do značné míry jeho protipólem. Společné mají jen to, že jsou oba zemští předsedové vlád (paradoxně je Bavorák Söder protestant, kdežto Prušák Laschet katolík). Jinak je Söder výrazná osobnost kultivující si nezávislý image, vždycky se od Merkelové držel trochu dál, i když se nedá říci, že by ji veřejně odstrkoval. A praktická politika CSU v Bavorsku se trochu rozešla s tou spolkovou. Dalo by se říci, že se Bavoráci snaží být něčím mezi Merkelovou a Sebastianem Kurzem. Zásadní výhoda, kterou Söder proti Laschetovi má, je popularita mezi voliči. Před čtrnácti dny vedl v průzkumu nad Laschetem v poměru 41 : 14 a o pár dní později nad spolušéfem Zelených Habeckem v poměru 38 : 19. Ze všech lidí, kteří reálně připadají v úvahu pro zisk kancléřského křesla, má Söder zdaleka největší důvěru v průzkumech a schopnosti mu přiznávají i lidé, kteří by jej nevolili: 56 procenta Němců si myslí, že Söder je schopen dobře zastávat kancléřskou funkci. Nejbližší další soupeř (sociální demokrat Scholz), jehož strana to stejně nevyhraje, má 39 procent, a Habeck v tomtéž průzkumu nepřekročil třicítku. Takže: nadějný kandidát pro celkové vítězství ve volbách, ale z hlediska CDU zase člověk zvenčí a nevypočitatelný. Co řekne Merkelová? Vedení CDU teď čeká lámání chleba. Je nápadné, že zasedání špiček strany v pondělí se má konat osobně a ne skrze videokonferenci, jak by se vlastně v době covidové mělo. Je i nápadné, že se za Lascheta nikdo z jeho kolegů veřejně nepostavil. Na nedělní tiskové konferenci, kde oba vystupovali, působil Söder o dost klidněji a sebevědoměji než Laschet. Ale sebevědomí a klid ještě nejsou zárukou vítězství. Osobně bych dával přednost Söderovi před Laschetem, je to člověk, který by podle mého názoru dokázal udržet Zelené i v případné koalici aspoň trochu na uzdě. Jenže to je přesně ten druh osobní sympatie, který někdy vede k tomu, že člověk „hádá blbě“. Spíše si myslím, že Söder podstupuje cílené riziko a ví, co dělá; určitě může počítat i s nějakou podporou mezi poslanci Bundestagu, rozhodně větší než Laschet. Ale ve hře je ještě jeden neznámý faktor, a to samotná odcházející Merkelová, která může kterémukoliv z obou dvou takříkajíc namydlit schody. Tenhle druh zákulisní politiky vždycky patřil k jejím nejsilnějším stránkám.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-28 06:09:50

Otevřený dopis historika Jana Tesaře velvyslanci Ruské federace v České republice

„Je k nevíře, jak jsou v tomto následnickém státě zaprodanými režimními historiky totálně přehlíženy zločiny zrádce Vlasova proti Československu. Máme s ním přece své vlastní účty, nepotřebujeme se vůbec ohlížet na Stalina či antistalinismus! Kdyby byl Vlasovovi po válce dopřán československý proces, nevyšel by se zdravou kůží,“ napsal 7. května historik Jan Tesař, který je mimo jiné známý knihou Mnichovský komplex, v otevřeném dopise velvyslanci Ruské federace v České republice. Jeho text zveřejňujeme v plném znění. Vážený pane velvyslanče, obracím se na Vás jako na představitele národů Ruské federace v České republice a prosím, abyste u příležitosti Dne vítězství, který oslavíme tohoto 9. května, přijal pozdrav a blahopřání všem národům Ruské federace, které za cenu nesmírných obětí zachránily svět před nacismem. Kdybyste nám dopřáli třeba jediné symbolické místo v Nesmrtelném pluku, zastupovali bychom tisíce slovenských a českých jmen vojáků i civilistů, kteří padli přímo po boku Rudé armády-Osvoboditelky při jejím vítězném pochodu. Prosím, abyste zprostředkoval ruské veřejnosti ujištění, že v této zemi vždy zůstane mnoho lidí, kteří na to nezapomenou. Dovolte k tomu několik poznámek. První se týká kalendáře. Dne 8. května 1945 byla většina českého území v rukou nacistů a lidé plakali zuřivostí, když slyšeli, že na Západě se již oslavuje. Připomínalo jim to Mnichov. Pro všechny naše partyzány, povstalce a bojovníky byl dnem zúčtování a našeho společného vítězství 9. květen. Tak byl také v Československu skoro 50 let slaven. Potom se čeští představitelé připojili k západnímu kalendáři – a snad si ani neuvědomili, že tím vypovídají, od koho se odvozují. U nás dokázalo rozvrácené školství za třicet let vychovat generaci, která je přinejmenším dezorientovaná a neváží si vlastní národní minulosti. Podstatně k tomu přispělo i dějepisectví, které vyhrabává kdekterý malý faktík, ale zásadně odmítá jakýkoli mravní hodnoticí soud, stejně jako své poslání vychovávat charakterní lidi a spolutvořit národní společenství. To všechno se dnes odmítá, nepatří to prý do moderní vědy. Nepomohou žádné argumenty, že právě to, co oni odmítají, bylo smyslem dějepisu pro staré Řeky i Římany, stejně jako pro všechny středověké české kronikáře. Potom se nemůžete divit, že pro „učence“ s takto ohoblovaným duchem není podstatný rozdíl, zda někdo za války spolupracoval s gestapem nebo sovětskou tajnou službou. Píšu to proto, aby naši ruští přátelé, například ti ruští a běloruští partyzáni, s nimiž jsem si psával a kteří navštěvovali naši Československou republiku, pochopili, co se to stalo s Čechy. Jsou to, bohužel, již jiní Češi než v roce 1945 nebo 1965. Nemohu nepřipomenout, že o tuto „výchovu“ se přičinil také Brežněv, když nás v roce 1968 přepadl, ale o tom teď nechci diskutovat. Chci demonstrovat známý historický faktor, že historické konflikty vyvolávají odpovídající ohlas ve vědomí širokých vrstev se zpožděním někdy až stoletým. Každý tu řeší problémy svých dědů. K tomu potom patří i ten nechutný fakt, že zejména ti křiváci, kteří se stydí za svou podlézavost vůči někdejším mocným, jsou zpravidla „nejodvážnější“ při kopání do padlých veličin. V tomto hnusu tu dnes v Čechách žijeme. Neodbočuji od věci, mluvím o politováníhodné protiruské štvavé kampani. Ohledně odstranění památníku maršálu Koněvovi jsem Vám již napsal spolu se skupinou historiků. Teď pokračujeme o památníku vlasovcům: Je k nevíře, jak jsou v tomto následnickém státě zaprodanými režimními historiky totálně přehlíženy zločiny zrádce Vlasova proti Československu. Máme s ním přece své vlastní účty, nepotřebujeme se vůbec ohlížet na Stalina či antistalinismus! Kdyby byl Vlasovovi po válce dopřán československý proces, nevyšel by se zdravou kůží. (K. H. Frank byl hlavním patronem Vlasova, pomohl mu u Himmlera a poskytl mu Prahu jako politickou základnu. Byl to tah proti Všeslovanskému výboru v Moskvě a zcela konkrétně proti příchodu sovětských partyzánů na Moravu.) A všechny ozbrojené formace bývalých sovětských vojáků v německých službách byly používány v boji proti partyzánům jak na Slovensku, tak v Čechách. Nespočetnými zločiny proti lidskosti všechny převyšovali Ukrajinci z SS divize Galizien, tj. banderovci, ale ani vlasovci nejsou v tom čistí. První příčinou je ovšem německé brutální zacházení se zajatci, kteří hynuli ve statisícových počtech podle německých plánů na snížení biologického potenciálu Slovanů. Není se co divit, že za takových podmínek se našly desetitisíce těch, kteří vábení neodolali. To všechno ovšem je senzací pouze pro nevzdělance, kteří jsou produktem třiceti let sametového školství. Ani stále znovu připomínaná role vlasovců při povstání v Praze není žádná senzace. Je nepochybné, že jejich zákrok přišel povstalcům velmi vhod – alibisté chtěli pro sebe využít situace; nepočítalo se s nimi, ale i příznivá náhoda občas patří k dějinám. Při plánech na povstání s nimi žádná složka nepočítala. Nenavázali styk s odbojem (i když příležitost měli), takže odboj ani republika z něj vzešlá k nim nemá žádný závazek. Jinak velitelé sovětských oddílů také u nás běžně dávali jednotlivcům, ale dokonce i celým menším jednotkám podobných nešťastníků příležitost odčinit vinu dalším bojem. Také u nás v nejednom partyzánském hrobě leží mrtví s podobným během života, aniž by jim to někdo vyčítal. (V partyzánské válce na Bílé Rusi byl dokonce vysokým řádem vyznamenán velitel vyšší jednotky ve službách nacistů, který velkými zásluhami a hrdinským činem smyl svoje předchozí zakolísání. Nikdo mu je nepřipomíná.) Právě v tom je ovšem všechno! Dirigenti současné protiruské kampaně oslavují zradu, proti čemuž se každé životaschopné národní společenství musí bránit. Dovolte, pane velvyslanče, abych jako Slovan a vlastenec vyjádřil svou radost, že Rusové se naštěstí dokážou s tímto problémem citlivě, ale vždy zásadově vyrovnat. Také pro nás je všechna naděje v tom, že Rusko se ubrání proti vstřikování jedu do svého národního a společenského vědomí. Ukázkou, jak jsou dnešní „sametoví“ ideologové odcizení vlastní zemi, je také jednoduchá otázka osvobození Prahy. Ustavičně opakují, že Československo bylo na konferenci v Jaltě připsáno do mocenské sféry Sovětského svazu – zatímco by měli být hrdi na to, že o ČSR se tam vůbec nejednalo; to určitě bylo výrazem mezinárodního respektu k tomuto státu jakožto spojeneckému, a také výsledkem diplomatického úsilí prezidenta Beneše, který uzavřel již v roce 1943 se SSSR spojeneckou smlouvu zajišťující suverenitu naší republiky. V souladu s tím také již na podzim 1945 všechna cizí vojska opustila zemi, což můžeme považovat za privilegium, jemuž se v té době netěšil ve střední Evropě nikdo jiný. Jenomže naši protivníci velmi dobře vědí, proč nechtějí připustit uznalou zmínku o prezidentu Benešovi! A mluvit o Československu prostém cizích vojsk by bylo nešikovné od těch, kdo by chtěli prosadit základny NATO u nás. Vrátím se ještě k Pražské operaci Sovětské armády. Každý se může dočíst, že Praha měla být osvobozena těmi armádami, které osvobodily Ostravu. S nimi byli i vojáci generála Svobody. Těm Sověti chtěli umožnit, aby do osvobozovaných měst vstupovali jako první, tak jako v Ostravě. To se však nepodařilo právě proto, že maršál Schörner byl zkušený protivník a zuřivý nacista. Ostravská operace se o nějaké tři týdny zdržela, a na sever odtud zatím Koněv dobýval Vratislav a postupoval na Berlín a Drážďany. To se dnešním „znalcům“ rovněž nehodí, Schörnerovi nechtějí přiznat sílu a zuřivost a Koněva představují jako vojenského šéfa, jemuž byla sláva z Berlína málo, takže zatoužil po Praze. Ve skutečnosti jen provedl, co mu přikázali, iniciativu ohledně Prahy nevyvinul. Zdálo by se, že „selský rozum“ každému napoví, že vstřícné operace armád postupujících ze západu a východu byly spojeny s velkým rizikem. Úder dvou tankových armád hluboko do týlu nepřítele a bez spojení s vlastní frontou představoval ve skutečnosti riziko i jejich vzájemného střetu; přitom nebezpečí při možném střetu s Američany bylo nedozírné. Tankovou operaci do hloubky, která se jednou podle plánu rozjede, nelze zastavit. Proto bylo prvořadým zájmem Sovětů i Američanů určit si demarkační linii a držet vzájemný odstup. Byla to záležitost vojáků, ne politiků. Když Eisenhover odmítl Churchillovu výzvu, aby táhl do Prahy, jednal především jako voják z vojenských potřeb. (Ta výzva je ovšem zároveň důkazem, že Churchill nebyl vázán žádným ujednáním z Jalty.) Pokud se týče Pražské operace samé, je přece jasné, že celé veliké drama všech účastníků i obětí a nejvíc pražských povstalců je v tom, že Schörner samozřejmě věděl, že do jeho týlu se řítí Koněvovy tanky, kdežto pražští povstalci to samozřejmě nevěděli; pro ty i ony to byl základní moment jejich rozhodování. Ta skutečnost je jako na dlani, ale mysl, spoutaná třicetiletou drezurou, ani to nedovede rozpoznat.  Chtěl bych se vyjádřit ještě k tomu, jak se dirigenti nejnovější protiruské propagandy dovolávají Solženicyna, jeho ocenění pražských vlasovců. Žil jsem dlouhá léta v Paříži jako politický emigrant, úzce jsem se stýkal s ruskou emigrací různých směrů a vím, jak citlivá byla pro ni otázka sovětského dědictví. Solženicyn byl nejprve sovětský spisovatel a občanský aktivista, potom politický emigrant, a jedno ani druhé nebránilo, aby se nakonec stal loajálním Američanem z Vermontu. Slušný člověk ví, že období americké slávy nebylo Solženicynovým zenitem a z úcty k němu o tom raději nehovoří. Tak či onak, nic mu nedává kompetenci v konkrétní záležitosti pražských vlasovců, ať už o ní hovoří na základě ruských vězeňských skazů anebo amerických historických reportáží. Nehovoří o ní ani jako badatel, a zejména ne jako svědek, za nějž ho falešně vydávají dirigenti pomníkové kampaně. Je jistě evidentní, že v současné protiruské vlně nejde o historii, nýbrž o politickou kampaň s památníky. Každý vidí, že úzce souvisí se stejnými akty v jiných zemích. K závěru, že má své dirigenty v zemích třetích, a tam že se rozhoduje o cílech, není potřeba zvláštních znalostí. Nejsou to cíle pouze české. Navzdory tomu má však tato kampaň také své místní dirigenty a místní, neméně vážné cíle. Místní donátoři pohotově připravených artefaktů na pomník vlasovcům prý chtějí zůstat neznámí, ale sami se ohlásili projevy na podporu dejvických chuligánů. Nalézáme mezi nimi také muže s nejvyššími politickými ambicemi, a spojení s NATO se ani nezakrývá. Z toho můžeme odvodit i cíl. Je jím další „atlantizace“ Česka, podle této autority stále nedostatečná – tak jako například v Kyjevě nepostačovalo ani několik oranžových revolucí za sebou, až „musel přijít“ veliký mejdan za použití ukrajinských nacistů. O profesionálech a přitom nebezpečných radikálech v pozadí svědčí i razantní tah za větším vlivem cestou dobře vypočítaných faits accomplis vůči stále vyšším správním instancím, osobnostem a institucím státu. Chtěli by využít dlouholeté všeobecné letargie české veřejnosti, která nastala po zklamání ze „sametových“ iluzí, aby prosadili ještě vstřícnější tvář České republiky. A hlavně se jedná o to, aby byla rozvrácena všeobecná nechuť Čechů bojovat v šiku NATO proti Rusku, aby bylo podlomeno široké lidové hnutí proti americkým (nebo jakýmkoli jiným) cizím základnám v zemi, hnutí proti americkému raketovému velínu, které se nám před desetiletím podařilo zorganizovat. To je poslední důvod tohoto dopisu, který ke Dni vítězství, nám společnému, píšu Vám, pane velvyslanče, a to je také důvod toho, že dopis označuji jako otevřený. Buďte, prosím, ujištěn a ubezpečte ruskou veřejnost, že když generálové NATO (kteří mají český původ právě tak, jako zrádce Vlasov měl původ ruský) vyhlašují, že prý JIŽ JSME VE VÁLCE S RUSKEM, budeme v Čechách mnozí na straně našich dědů, otců a starších bratří – protifašistických bojovníků, ve shodě s těmi významnými představiteli slovenského národa, kteří již dávno protiruské štvaní odsoudili.  V úctě podepsán Jan Tesař. P.S.: Jako dlouholetí přátelé a spolupracovníci Jana Tesaře připojují své podpisy Jan Příbaň a Petr Schnur.   Jan Tesař (*2. června 1933, Skuteč) je český esejista, historik, disident a prvosignatář Charty 77. V roce 1956 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1956 nastoupil do Vojenského historického ústavu, odkud byl v roce 1958 vyhozen z politických důvodů, dva roky se jako nezaměstnaný zabýval studiem historie lidových soudů v Čechách, následovalo zaměstnání v muzeu v Pardubicích, v roce 1961 se vrátil do VHÚ. V roce 1966 vstoupil do KSČ, na jaře 1969 vystoupil z KSČ. V září 1969 byl zatčen, po třináctiměsíční vazbě byl bez soudu propuštěn. V roce 1971 byl opět zatčen, z vězení se vrátil v říjnu 1976. V květnu 1979 byl opět zatčen a v roce 1980 přijal nabídku k vystěhování, žil v Německu a později ve Francii. Nyní do Česka a na Slovensko distribuuje Bulletin EIT/AET (Mezinárodní dohoda pracujících – Europské združenie pracujúcich).  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-21 15:00:28

Přehled těch naprosto nejlepších novinek na Netflixu (21. 2. 2024)

Jako každý týden, i tuto středu vám přinášíme výběr toho nejlepšího, co se v následujících sedmi dnech podívá do oblíbené streamovací služby Netflix. Premiéry se tradičně dočká celá řada filmů a seriálů, avšak ne všechny stojí za vaši pozornost. Ujít byste si ovšem neměli nechat například novou adaptaci známé série Avatar: Legenda o Aangovi, snímek Mea Culpa nebo šestou řadu ikonického dokumentárního seriálu F1: Touha po vítězství. Přečtěte si celý článek Přehled těch naprosto nejlepších novinek na Netflixu (21. 2. 2024)

Čas načtení: 2024-02-28 16:58:00

Češi ve vítězství Ukrajiny spíše nevěří. Myslí si, že by se mělo začít vyjednávat o míru

Zhruba třetina Čechů čeká, že konflikt Ruska a Ukrajiny skončí kompromisem. Vítězství Ukrajiny předpokládá 13 procent lidí, vítězství Ruska 15 procent. Na sousedním Slovensku očekává vítězství Ukrajiny o dvě procenta méně lidí než v Česku, podle 18 procent Slováků zvítězí Rusko. „Zajímavostí je, že na Slovensku, v Česku a Polsku je nadprůměrný podíl obyvatel, kteří uvedli, že je vývoj konfliktu nezajímá,“ podotkli statistici.

Čas načtení: 2024-03-27 17:06:00

Dvacet minut Radiožurnálu: Jsme zaměření na přítomnost. Chybí nám zodpovědný pohled do budoucnosti, míní arcibiskup Graubner

Velikonoční svátky jsou pro nás svátky jara, pracovního volna a možností strávit čas s rodinou a přáteli. Mohou být pro nás také příležitosti k zamyšlení, k pozastavení se a k reflexi povznesené nad každodenní úkoly a starosti. „Zkuste mít přístup, aby na konci mohla být radost nikoliv z našeho vítězství, ale z vítězství dobra, pravdy, lásky, z vítězství Božího v nás,“ říká Jan Graubner, arcibiskup pražský a primas český.

Čas načtení: 2024-04-07 09:44:00

Vyhrál proruský populista, zní ze západních médií. V Moskvě oceňují Pellegriniho postoj k válce

Vítězství předsedy parlamentu Petera Pellegriniho v rozhodujícím druhém kole přímé volby nového slovenského prezidenta si všímají zahraniční média. Německý týdeník Die Zeit označil budoucího slovenského prezidenta v titulku za populistu a britská BBC za proruského populistu. O proruské orientaci a Pellegriniho vazbách na populistického premiéra Roberta Fica píše i americký deník The New York Times (NYT), podle nějž Pellegriniho vítězství posílí vliv Rusku nakloněných politických sil ve střední Evropě. V Rusku píší o vítězství kandidáta, který odmítá zbrojit Ukrajinu čelící už přes dva roky agresi Kremlu.