Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-01-06 18:55:45

Román Děti Volhy od Guzel Jachiny rozkrývá traumata sovětských dějin

Rusky píšící Tatarku Guzel Jachinu fascinuje zejména sovětská historie 20. až 30. let. „Je to zvláštní kombinace života a smrti,“ říká, „na jedné straně upřímná víra a naděje v budoucnost, na druhé straně tragédie, hrozné zločiny a genocida.“ Smrt vlastní babičky ji přiměla napsat román Zulejka otevírá oči. Následující román Děti Volhy věnovala autorka svému dědečkovi, vesnickému učiteli němčiny, jehož osud ji inspiroval. Seznamuje nás se světem Povolžských Němců ve 20. až 30. letech 20. století. Jednoduchý a skromný život ruského Němce Jakoba Bacha, šulmajstra v rodném Gnadentalu, postupně válcují klíčové události občanské války, hladomory a kolektivizace. V 18. století ruská císařovna Kateřina Veliká vyzvala Evropany, aby se přistěhovali, stali se ruskými občany a hospodařili na ruských pozemcích, přičemž si zachovali svůj jazyk a kulturu. Osadníci pocházeli hlavně z Německa a usazovali se v rozlehlé stepi na dolním toku Volhy. Po ruské revoluci vznikla Autonomní sovětská socialistická republika Povolžských Němců, která vydržela až do roku 1941. Krátce po napadení SSSR hitlerovským Německem byli Povolžští Němci kolektivně obviněni ze spolupráce s nepřítelem a následně deportováni do pracovních táborů na Sibiři a ve středoasijských svazových republikách, kde mnozí zemřeli. ASSR Povolžských Němců oficiálně zanikla, osud další etnické menšiny na území Sovětského svazu byl zpečetěn. Tolik fakta. Román Děti Volhy začíná v Rusku v roce 1916. Na dolním toku Volhy, kde od 18. století nacházeli domov němečtí emigranti, plynou stereotypní dny Dvaatřicetiletý učitel němčiny Jakob Ivanovič Bacha. má natolik nezajímavý vzhled i život, že se o něm nedá říct vůbec nic. Dokud ho statkář Grimm z protějšího břehu nepožádá, aby jeho sedmnáctiletou dceru Kláru učil německy. Lekce se konají za zvláštních okolností – dívka má zakázáno dívat se na cizího muže, proto musí být ukryta za paravánem. Klářin tichý hlas brzy naplní Bachův život, jako vzduch vyplňuje prázdnou nádobu. I sama žákyně začne usilovat o sblížení a prostřednictvím knih, které si vyměňují, posílá Bachovi důvěrné dopisy. Tak ubíhají týdny a měsíce, a zcela odlišní, osamělí lidé se do sebe zamilují. Jejich láska však nemůže uniknout událostem, jež s sebou přinese nástup bolševiků k moci. Velká historie vstupuje do Bachova života, přiměje ho čelit hrozným zkouškám, aby dospěl v silnou osobnost, stejně mocnou jako řeka Volha, v jejíchž zákrutech prožije celý život. V následujících hrůzách stalinského režimu Bach nedokáže ochránit ty, které miluje, jeho další existence je tragická, plná ztrát a neúspěchů. Nicméně Bachova pravá trajektorie je cesta k překonání vlastního já, během níž se ušlápnutý „prcek“ promění v silnou osobnost. A co víc, jeho něha a tvořivost nezmizí, pokračují v jeho nevlastním synovi. V Dětech Volhy lze vysledovat tři hlavní témata: folklór Povolžských Němců, bolševickou tyranii vůči etnické menšině a překonávání strachu prostřednictvím lásky a umění. „Chtěla jsem vyprávět o světě Povolžských Němců – živém, svébytném a opravdovém – o světe, který kdysi vytvořili přistěhovalí lidé v cizí zemi, ale dnes je zapomenutý v minulosti. Je to také příběh o tom, jak velká láska vyvolává strach v našich srdcích a zároveň ho pomáhá překonat,“ komentuje Jachina Děti Volhy. V této knize věnuje výrazně více pozornosti „otci národů“ J. V. Stalinovi. Přestože ho přímo nejmenuje, je snadno rozpoznatelný. „Bylo pro mě zajímavé pokusit se zprostředkovat způsob jeho myšlení, které fatálně ovlivnilo osud Povolžských Němců.“     Ukázka z knihy 1 Volha rozdělovala svět na dvě části.      Levý břeh byl nízký a žlutý, rovina přecházela do stepi, ze které každé ráno vstávalo slunce. Půda tady měla trpkou chuť a byla rozrytá od syslů, traviny rostly hustě a vysoko, ale stromy byly nízké a řídké. Za obzor ubíhaly lány a políčka melounů a dýní, pestrobarevná jako baškirská přikrývka. Podél vody byly nalepeny vesnice. Ze stepi vanulo horko a kořenná vůně – turkmenská poušť a slané Kaspické moře.      Jaká byla země na druhém břehu, nikdo nevěděl. Na pravé straně se nad řekou vršily mohutné hory a padaly kolmo do vody jako seříznuté nožem. V zářezech se mezi kameny drolil písek, hory však nesesedaly, ale byly každým rokem strmější a pevnější: v létě hrály modrozelenou barvou díky lesu, který je pokrýval, v zimě byly bílé. Za ty hory zacházelo slunce. Někde ještě dál, za horami, se prostíraly lesy, studené javorové a hluboké jehličnaté, velká ruská města s pevnostmi z bílého kamene, močály a průzračně modrá jezera s ledovou vodou. Z pravého břehu věčně vanul chlad – za horami oddechovalo vzdálené Severní moře. Někteří lidé mu podle staré paměti říkali Velké německé.      Šulmajstr Jakob Ivanovič Bach vnímal tuhle neviditelnou hranici přímo uprostřed volžské hladiny, kde měly vlny odstín oceli a černého stříbra. Avšak ta hrstka lidí, se kterými se dělil o své podivné myšlenky, byla v rozpacích, protože měla sklon vidět rodný Gnadental* spíše jako střed svého malého vesmíru, obklopeného volžskými stepmi, než jako pohraniční bod. Bach se nerad přel: každé vyjádření nesouhlasu mu způsobovalo duševní bolest. Trpěl, dokonce i když v hodině huboval lajdáckého žáka. Možná proto ho považovali za průměrného učitele: Bach měl tichý hlas, neduživou postavu a natolik nezajímavý vzhled, že se o něm nedalo říct vůbec nic. Jako ostatně o celém jeho životě.      Bach se probouzel každé ráno ještě za svitu hvězd a natažený pod prošívanou peřinou z kachního peří poslouchal svět. Tiché nesourodé zvuky cizího života plynoucího někde kolem něj a nad ním ho uklidňovaly. Po střechách se proháněl vítr – v zimě těžký, hustě nasycený sněhem a kroupami, na jaře pružný, vydechující vlhkost a nebeskou elektřinu, v létě zvadlý, suchý, promíchaný s prachem a lehkými semínky kavylu. Psi štěkali a vítali hospodáře, kteří vyšli na zápraží. Skot cestou k napajedlu bučel hlubokým hlasem (svědomitý kolonista nikdy nedá volovi nebo velbloudovi včerejší vodu z vědra nebo tající sníh, ale určitě ho dovede napojit k Volze – ještě dřív, než se nasnídá a pustí do další práce). Ve dvorech se začaly ozývat táhlé ženské písně – buď ke zkrášlení chladného rána, nebo zkrátka proto, aby zpěvačky neusnuly. Svět dýchal, praskal, hvízdal, bučel, duněl kopyty, zvonil a zpíval různými hlasy.      Zvuky jeho vlastního života byly do té míry nepatrné a nevýznamné, že si je Bach odvykl vnímat. V poryvech větru drnčelo jediné okno v místnosti (už loni bylo třeba sklo do rámu lépe usadit a spoje utěsnit velbloudí srstí). V dlouho nevymeteném komíně praskalo. Tu a tam se odkudsi zpoza pece ozývalo pískání šedivé myši (ale možná se mezi podlahovými prkny proháněl průvan a myš dávno chcípla a stala se potravou červů). To bylo patrně všechno. Poslouchat velký život bylo daleko zajímavější. Čas od času, když se Bach zaposlouchal, zapomínal dokonce, že i on sám je součástí tohohle světa; že i on by mohl vyjít na zápraží a přidat se k polyfonii hlasů: zazpívat něco hlasitého, plamenného, například kolonistickou píseň „Ach Wolge, Wolge...!“ nebo prásknout vchodovými dveřmi nebo aspoň obyčejně kýchnout. Ale Bach raději poslouchal.      V šest hodin ráno už stál oblečený a učesaný u školní zvonice s kapesními hodinkami v ruce. Počkal, až obě ručičky splynou v jednu linku – hodinová na šestce a minutová na dvanáctce –, a ze všech sil zatáhl za provaz: bronzový zvon zvučně odbíjel. Během dlouhých let dosáhl Bach v téhle činnosti takového mistrovství, že se zvonění rozléhalo přesně ve chvíli, kdy se minutová ručička dotýkala vrcholu ciferníku. O chvíli později – Bach to dobře věděl – se každý obyvatel kolonie otáčel za zvukem, smekal čepici se štítkem nebo obyčejnou čepici a šeptal krátkou modlitbu. V Gnadentalu začínal nový den.       Mezi povinnosti šulmajstra patřilo zvonit třikrát denně: v šest hodin ráno, v poledne a v devět večer. Dunění zvonu považoval Bach za svůj jediný důstojný vklad do hlaholící symfonie života kolem.      Bach počkal, až z boku zvonu skane poslední nejmenší vibrace, a pak běžel nazpátek do šulhausu. Školní budova byla postavena z kvalitních trámů pocházejících ze severu (kolonisté kupovali splavené dřevo, které se plavilo dolů po Volze z Žigulovských hor nebo dokonce z Kazaňské gubernie). Základy měla kamenné, kvůli pevnosti vymazané vepřovicemi, a střechu podle nové módy plechovou, která nedávno nahradila rozeschlá prkna. Rámy a dveře Bach každé jaro natíral sytě modrou barvou.      Budova byla dlouhá, po obou stranách měla šest velkých oken. Téměř celý vnitřní prostor zabírala učebna, v jejímž čele bylo vyhrazeno místo pro učitelovu kuchyňku a ložnici. Na stejné straně se nacházela i hlavní pec. Teplo z ní k vyhřátí prostorné místnosti nestačilo, a tak byla ke stěnám přilepená ještě troje železná kamínka a kvůli tomu bylo ve třídě neustále cítit železo: v zimě rozžhavené a v létě vlhké. V protilehlém rohu se zvedala katedra šulmajstra a před ní se táhly řady lavic pro žáky. V první řadě – „oslovské“ – seděli nejmladší žáci a ti, jejichž chování nebo píle dělaly učiteli starost; v dalších řadách seděli starší žáci. Ve velké třídě byla ještě rozměrná tabule s křídami, skříň naplněná kancelářským papírem a zeměpisnými mapami, několik masivních pravítek (používaných obvykle k jasnému záměru s výchovným účelem) a portrét ruského imperátora, který se tu objevil jenom na příkaz školní inspekce. Dlužno říct, že tenhle portrét působil jen zbytečné starosti: po jeho získání musel starosta vesnice Peter Ditrich předplatit noviny, aby – chraň bůh! – nepropásli zprávu o výměně imperátora v dalekém Petrohradě a neudělali si ostudu před další komisí. Dříve novinky z ruského Ruska přicházely do kolonie s takovým zpožděním, jako kdyby se nenacházela v srdci Povolží, ale v nějakém zapadlém koutě říše, takže k trapné situaci mohlo klidně dojít.      Když si Bach přál vyzdobit zeď obrazem velikého Goetha, nic z toho nebylo. Mlynář Julius Wagner, který obchodně často navštěvoval Saratov, sliboval, že „tam spisovatele najde, pokud se někde válí po krámech“. Ale protože mlynář žádnou vášní pro poezii nehořel a měl pouze mlhavou představu o podobě geniálního krajana, byl proradně oklamán: místo Goetha mu prohnaný vetešník podstrčil mizerný portrét chudokrevného šlechtice s podivným krajkovým límcem, okázalým knírem a špičatou bradkou, který mohl být považován leda tak za Cervantese, a to ještě při slabém osvětlení. Gnadentalský malíř Anton Fromm, proslulý výzdobou truhel a polic na nádobí, se nabídl, že knír a bradku přemaluje a dole na portrét, hned pod krajkový límec napíše tučně bílou barvou „Goethe“, Bach s tím však nesouhlasil. Tak zůstal šulhaus bez Goetha a nešťastný portrét byl malíři na jeho vlastní žádost věnován „pro uměleckou inspiraci“.      ... Když Bach splnil svou povinnost vyzvánět, roztopil pec, aby se třída před příchodem žáků vyhřála. A běžel se do svého koutku nasnídat. Co ráno jedl a pil, by nejspíš nedokázal říct, protože tomu nevěnoval sebemenší pozornost. Jedna věc se dala říct naprosto jasně: místo kávy pil Bach „rezavou břečku podobající se velbloudí moči“. Přesně tak se vyjádřil starosta Ditrich, který k šulmajstrovi před pěti nebo šesti lety zašel v důležité záležitosti a sdílel s ním ranní stolování. Od té doby starosta na snídani víckrát nezašel (popravdě řečeno ani nikdo jiný), ale Bach si ta slova zapamatoval. Ale ta vzpomínka ho ani trochu neznepokojovala: k velbloudům choval upřímné sympatie.      Děti přicházely do šulhausu na osmou. V jedné ruce měly hromádku knih, v druhé otýpku dříví nebo pytlík s kyzjakem** (kromě platby za výuku kolonisté hradili vzdělání dětí i naturálními produkty – topivem pro školní kamna). Výuka trvala čtyři hodiny do polední přestávky a dvě hodiny po ní. Školu žáci navštěvovali svědomitě: za zameškání jakékoli poloviny vyučování platila rodina záškoláka pokutu ve výši tří kopejek. Učili se německý a ruský jazyk, psaní, čtení a aritmetiku; katechismus a biblické dějiny docházel vyučovat gnadentalský pastor Adam Händel. Žáci nebyli rozděleni do tříd, všichni seděli společně: některý rok bylo dětí padesát, jiný i sedmdesát. Někdy je šulmajstr rozděloval do skupin a každá měla jiný úkol, jindy zase recitovali a zpívali sborem. Společné studium bylo základní – pro tak široké a nezbedné posluchačstvo nejúčinnější – pedagogickou metodou v gnadentalské škole.      Za léta kantořiny, kdy každý rok připomínal ten předchozí a ničím neobvyklým se nelišil (leda snad že minulý rok opravili střechu a teď na učitelskou katedru přestalo kapat ze stropu), si Bach natolik zvykl pronášet ta samá slova a předčítat stejné úlohy ze sbírek, že se v duchu uvnitř vlastního těla naučil rozdvojovat. Jazyk opakoval další syntaktické pravidlo, ruka malátně plácala pravítkem po zátylku příliš hovorného žáka, nohy rozvážně nesly tělo po třídě, ale mysl... Bachova mysl dřímala, ukolébána vlastním hlasem a pravidelným pohoupáváním hlavy do rytmu rozvážných kroků. Vida, po nějaké době už neměl v ruce Volnerův Ruský jazyk, ale sbírku úloh od Goldenberga. A rty už nedrmolily o podstatných a přídavných jménech a slovesech, ale o pravidlech sčítání. A do konce hodiny už zbýval jen malý kus, necelá čtvrthodinka. Nebylo to skvělé?      Jediným předmětem, u kterého mysl získávala bývalou svěžest a čilost, byl německý jazyk. Bach se nerad dlouhou dobu věnoval krasopisu, rychle hodinu popoháněl k poetické části: Novalis, Schiller, Heine – básně se na mladé rozcuchané hlavy valily štědře jako voda v den koupele.      Láskou k poezii vzplanul Bach už v mládí. Tenkrát to vypadalo, že se neživí bramborovými plackami a melounovým želé, ale pouze baladami a chvalozpěvy. Zdálo se, že jimi dokáže nakrmit i všechny kolem sebe – proto se také stal učitelem. Dodnes když recitoval na hodině milované strofy, pociťoval na prsou, v krajině srdeční, chladivé obdivné chvění. Když potisící předčítal Poutníkovu noční píseň, jeho pohled směřoval přes školní okno, za nímž nacházel všechno, o čem psal veliký Goethe: jak mohutné tmavé hory na pravém břehu Volhy, tak věčný klid panující ve stepi na břehu levém. A on sám, šulmajstr Jakob Ivanovič Bach, stár třicet dva let, ve stejnokroji lesknoucím se od dlouhého nošení, se zalátanými lokty a nestejnými knoflíky, se začínající pleší a shrbený od nastupujícího stáří – kým jen byl, ne-li právě tím poutníkem, zcela vysíleným a ubohým ve svém zděšení z věčnosti...?      Děti učitelovu vášeň nesdílely: jejich tváře – rozpustilé nebo soustředěné v závislosti na jejich temperamentu – od prvních veršů získávaly náměsíční výraz. Jenský romantismus a heidelberská škola na třídu účinkovaly lépe než prášky na spaní; recitování veršů se možná dalo využít k utišení třídy namísto obvyklého okřikování a ran pravítkem. Snad jen Lessingovy básně popisující dobrodružství hrdinů známých z dětství – prasat, lišek, vlků a skřivánků – vzbuzovaly u těch nejzvídavějších žáků zájem. Ale i ti zanedlouho ztráceli nit příběhu líčeného přísnou a nabubřelou vznešenou němčinou.      Kolonisté si přivezli své jazyky v polovině osmnáctého století ze vzdálených historických vlastí – z Vestfálska a Saska, Bavorska, Tyrolska a Württemberska, Alsaska a Lotrinska, Bádenska a Hesenska. V samotném Německu, které se již dávno sjednotilo a nyní se hrdě označovalo za impérium, se nářečí vařila v jednom kotli jako zelenina ve vývaru a zruční mistři kuchaři Gottsched, Goethe a bratři Grimmové z nich nakonec připravili vybraný pokrm: spisovný německý jazyk. Ale v povolžských koloniích neměl kdo praktikovat „vybranou kuchyni“ – a místní dialekty se smísily do jednoho jazyka, prostého a poctivého jako cibulačka s kůrkami chleba. Ruštině kolonisté rozuměli s obtížemi: v celém Gnadentalu by se nenašla víc jak stovka jim známých ruských slov, jakžtakž našprtaných ve škole. Nicméně i tahle stovka slov stačila, aby prodali zboží na trhu v Pokrovsku.      ... Po vyučování se Bach zavíral ve své komůrce a ve spěchu hltal oběd. Bylo možné jíst i při nezavřených dveřích, ale zastrčená závora kdovíproč zlepšovala chuť jídla, které obvykle už stihlo vystydnout – a popravdě řečeno zmrznout. Za velmi mírný poplatek nosila matka jednoho žáka Bachovi jednou hrnec bobové kaše, podruhé misku mléčné nudlové polévky – zbytky včerejšího společného jídla početné rodiny. Bylo zapotřebí si s dobrou ženou samozřejmě promluvit a požádat ji, aby jídlo přinášela když ne horké, tak aspoň teplé, ale pořád nebylo kdy. On sám neměl čas si jídlo ohřát – přicházela nejvypjatější část dne: čas návštěv.      Pečlivě učesaný a znovu umytý scházel Bach ze zápraží šulhausu a ocital se na hlavním náměstí Gnadentalu, u podnoží velkolepého protestantského kostela z šedivého kamene s rozlehlým modlitebním sálem zdobeným krajkou špičatých oken a se zvonicí připomínající ostře ořezanou tužku. Zvolil si směr – v sudé dny směrem k Volze, v liché směrem od ní – a rychlým krokem rázoval po hlavní ulici, široké a rovné jako rozvinutý pruh kvalitního sukna. Kolem úhledných dřevěných domků s vysokými krytými verandami a vyřezávanými rámy oken a dveří (obložky u Gnadentalanů vypadaly vždycky svěží a veselé – byly blankytně modré, jahodově červené a kukuřičně žluté). Kolem plotů z hoblovaných prken se širokými vraty (pro povozy a sáně) a nizoučkými dvířky (pro lidi). Kolem loděk obrácených dnem vzhůru pro případ záplavy. Kolem žen váhami u studně. Kolem velbloudů přivázaných u krámku s petrolejem. Kolem tržního náměstí se třemi mohutnými jilmy uprostřed. Bach kráčel tak rychle a tak silně se rozléhaly válenky křupající ve sněhu nebo boty čvachtající v jarním blátě, až se zdálo, že učitele čekají desítky neodkladných záležitostí a každou z nich musí dát ještě dnes bezpodmínečně do pořádku. Tak to taky bylo.      Nejprve musel vylézt na Velbloudí hrb a přeměřit pohledem Volhu, táhnoucí se až za obzor: jakou barvu a průzračnost mají dnes její vlny? Není nad vodou opar? Krouží tam hodně racků? Pleskají ryby ocasem v hloubce, nebo blíž u břehu? To když bylo teplé roční období. A v zimě: jaká je tloušťka sněhové pokrývky na řece – neroztál někde na slunci třpytící se led?      Poté musel projít roklí, přejít Bramborový most a ocitnout se u Vojenského potoka, který nezamrzal ani v třeskutých mrazech, a napít se z něho: nezměnila se chuť vody? Podívat se do Prasečích děr, kde dobývali hlínu na poctivé gnadentalské cihly. (Nejdřív tuhle hlínu míchali jenom se senem. Jednou se jen tak z plezíru rozhodli přimíchat kravský hnůj a zjistili, že takové složení dodává cihlám pevnost kamene. Právě tenhle objev dal vzniknout nejznámějšímu místnímu pořekadlu: „Trocha hoven neuškodí.“) Po Lékořicovém břehu musel Bach dojít do rokle Tří volů, kde se nacházelo pohřebiště skotu. A pospíchal dál – přes Ostružinovou jámu a Komáří dolinu k Mlýnskému vršku a Pastorovu jezeru s Čertovým hrobečkem poblíž...      Když si během svých návštěv všiml Bach nějakého nepořádku – ukazatele na cestě pro saně zničeného sněhovou bouří nebo nachýlené podpěry mostu –, hned se tím trápil. Přehnaná starostlivost dělala Bachovi ze života peklo, protože jakékoli narušení obvyklého světa ho zneklidňovalo: oč byla jeho duše lhostejnější k žákům během vyučování, o to vášnivější a vznětlivější se stávala k předmětům a detailům okolního světa během procházek. Bach o svých pozorováních nikomu neříkal, ale každý den s napětím čekal, kdy se chyba napraví a svět se dostane do výchozího – patřičného stavu. Pak se uklidňoval.      Když kolonisté z dálky zahlédli šulmajstra – s věčně ohnutými koleny, strnulými zády a hlavou vtaženou mezi shrbená ramena –, někdy na něj volali a stáčeli řeč na školní úspěchy svých ratolestí. Avšak Bach, zadýchaný rychlou chůzí, odpovídal pokaždé neochotně a v krátkých větách: měl málo času. Na důkaz vytáhl z kapsy hodinky, zkroušeně na ně pohlédl a pokyvuje hlavou běžel dál, poté co spěšně ukončil započatý rozhovor.      Je třeba poznamenat, že existovala ještě jedna příčina jeho spěchu: Bach koktal. Tento neduh se u něj objevil před několika lety a šulmajstr jím trpěl výhradně mimo školu. Bachův trénovaný jazyk pracoval při vyučování spolehlivě – bez jediného zaváhání pronášel složitá slova vznešeného německého jazyka a snadno pronášel i takové pasáže, u kterých leckterý žák zapomněl i začátek, než si vyslechl konec. A ten stejný jazyk svého majitele najednou neposlouchal, když Bach přecházel při rozhovorech s lidmi z vesnice do nářečí. Kupříkladu recitovat nazpaměť úryvky z druhé části Fausta si jazyk přál. Ale říct vdově Kochové Ten váš klacek se zase ve škole ulejval! nechtěl ani trochu, zadrhával se na každé slabice a lepil se k patru jako velký a špatně uvařený nok. Bach měl pocit, že s léty se koktání zhoršuje, ale tohle jeho podezření bylo obtížné ověřit: s lidmi rozmlouval stále méně.      Po návštěvách (někdy kolem západu slunce a jindy už za soumraku) se unavený a překypující spokojeností vláčel domů. Nohy měl často mokré, ošlehané tváře mu hořely a srdce radostně tlouklo: vysloužil si za svou práci každodenní odměnu – hodinu večerního čtení. Poté co splnil poslední povinnost dne (udeřil do zvonu přesně v devět večer) a hodil na pec vlhké oblečení, zahřál si Bach nohy v umyvadle se spařenou mateřídouškou, napil se vařící vody, aby předešel nachlazení, a posadil se do postele s knihou – starým svazečkem v kartonové vazbě s napůl setřeným jménem autora na obálce.      Kroniky přesídlení německých rolníků do Ruska vyprávěly o dnech, kdy na pozvání carevny Kateřiny připluli na lodích první kolonisté do Kronštadtu. Bach dočetl až k pasáži, kdy se panovnice osobně objevuje v přístavu, aby uvítala odvážné krajany: „Děti moje!“ volá zvučným hlasem a rajtuje na koni před skupinou přesídlenců, zmrzlých po cestě. „Znovunalezení ruští synové a dcery! Dobrosrdečně vás vítáme pod našimi bezpečnými křídly a slibujeme vám ochranu a rodičovskou záštitu! Na oplátku očekáváme poslušnost a nadšení, neobyčejnou horlivost, neohroženou službu nové vlasti! A kdo s tím nesouhlasí, ať se hned otočí nazpátek! Lidé se zkaženým srdcem a slabýma rukama nejsou v ruském státu potřeba!“      Nicméně Bachovi se vůbec nedařilo pokročit za tuhle scénu pozvedající ducha: tělo unavené procházkou pod peřinou měklo jako vařený brambor politý horkým máslem; ruce držící knihu pomalu klesaly, víčka se klížila, brada padala na hruď. Přečtené řádky kamsi odplouvaly ve žlutém světle petrolejky, zněly rozmanitými hlasy a záhy umlkaly proměněné ve tvrdý spánek. Kniha vyklouzávala z prstů a pomalu sjížděla po peřině; úder předmětu spadlého na podlahu však už Bacha vzbudit nemohl. Byl by náramně překvapený, kdyby zjistil, že slavné kroniky čte přesně tři roky.      Tak plynul život – klidný, plný drobných radostí a malých obav, naprosto uspokojující. Svým způsobem šťastný. Bylo by možné nazvat ho dokonce počestným, kdyby nebylo jedné okolnosti. Šulmajstr Bach měl zhoubnou vášeň, které mu podle všeho nebylo souzeno se zbavit: miloval bouřky. Nemiloval je jako rozvážný malíř nebo spořádaný básník, který z okna domu pozoruje běsnění živlů a podněcuje svou inspiraci v burácení hromů a sytých barvách nečasu. Ó ne! Bach miloval bouřky jako nejhorší notorický pijan vodku z bramborových slupek, jako morfinista morfium.      Pokaždé – obyčejně k tomu docházelo dvakrát nebo třikrát za rok, na jaře a v časném létě – když se obloha nad Gnadentalem nalévala fialovou tíží a vzduch byl tak silně nabitý elektřinou, že dokonce i mezi přivírajícími se řasami jako by sršely namodralé jiskry, Bach cítil v těle zvláštní narůstající vření. Jestli to byla krev, která díky zvláštnímu chemickému složení prudce reagovala na vlnění magnetického pole, nebo slabé svalové křeče vznikající následkem opojení ozonem, Bach nevěděl. Ale jeho tělo bylo najednou cizí: kostra a svaly jako by se nevešly pod kůži a roztahovaly ji a hrozily, že ji protrhnou, srdce tepalo v hrdle a konečcích prstů, v mozku cosi hučelo a volalo. Bach nechal dveře šulhausu dokořán a vydal se za tím voláním – do travin, do stepi. Zatímco kolonisté kvapně sháněli dobytek do stád a zavírali ho do ohrad a ženy tiskly k hrudi nemluvňata a posbírané otýpky rákosí a utíkaly před bouřkou do vesnice, Bach jí šel pomalu naproti. Nebe nabobtnalé mračny, a kvůli tomu takřka přitisklé k zemi šelestilo, praskalo a burácelo; pak náhle bíle vzplanulo, vášnivě a temně zavzdychalo a padalo do stepi ve studených provazcích vody – začal liják. Bach si roztrhl výstřih košile, obnažil neduživou hruď, zaklonil hlavu a otvíral ústa. Proudy vody bičovaly jeho tělo a stékaly po něm, nohy při každém dalším zahřmění cítily chvění země. Blesky – žluté, modré a tmavě fialové – šlehaly stále častěji, buď nad jeho hlavou, nebo v ní. Vření ve svalech dosahovalo nejvyšší míry – s dalším nebeským úderem se Bachovo tělo roztříštilo na tisíc malých kousků a rozletělo po stepi.      Přicházel k sobě mnohem později, ležel v blátě, tvář měl celou poškrábanou a ve vlasech pichlavé lopuchové kuličky. Záda ho bolela, jako by ho někdo zbil. Vstal a vlekl se domů, obvykle zjistil, že všechny knoflíky ve výstřihu košile jsou vyrvané i s kořeny. Za ním zářila jasná duha, někdy i dvě, trhlinami mraků odplouvajících za Volhu proudil nebeský blankyt. Duše však byla příliš vysílená, než aby se kochala touhle krásou usmíření. Bach pospíchal k šulhausu, zakrýval si rukama díry na kolenou. Snažil se vyhýbat cizím pohledům, soužil se svou nicotnou vášní a styděl se za ni. Jeho zvláštní vrtoch nebyl jenom pohoršující, ale i nebezpečný: jednou kousek od něho zabil blesk krávu, která se vzdálila od stáda, jindy zase spálil osamělý dub. A také ho to začalo přivádět na mizinu: jaké měl přes léto výdaje jenom za knoflíky! Bach se však nedokázal ovládnout a kochat se bouřkou z domu nebo ze zápraží školy. Obyvatelé Gnadentalu o učitelových jarních ztřeštěnostech věděli a hleděli na ně shovívavě: „No dobrá, co si na něm člověk vezme – na tom vzdělanci!“ * Gnadental – v překladu z němčiny: požehnané údolí. ** Kyzjak – topivo nebo stavební materiál ze sušeného hnoje slisovaného se slámou.   Guzel Jachina (1977) se narodila v Kazani, hlavním městě Tatarstánu, do rodiny lékařky a inženýra. Na státní univerzitě vystudovala fakultu cizích jazyků, posléze absolvovala na filmové škole v Moskvě scenáristiku, kterou dokončila v roce 2015. Jako spisovatelka debutovala v literárních časopisech Něva a Okťabr dvěma krátkými povídkami Motyljok (Motýlek, 2014) a Vintovka (Puška, 2015). V roce 2017 její román Zulejka otevírá oči, který se stal světovým bestsellerem a předlohou televizního seriálu. Za román Děti Volhy, dosud přeložený do sedmnácti jazyků, Jachina posbírala několik významných cen, mezi jinými ruskou státní cenu Velká kniha.   Z ruského originálu Дети мои, vydaného Nakladatelstvím AST v Moskvě roku 2018, přeložil Jakub Šedivý. Vydal Prostor v roce 2020, 416 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-10 11:49:30

Nobelovu cenu za literaturu dostali Olga Tokarczuková a Peter Handke

Nobelovu cenu za rok 2018 obdržela polská spisovatelka Olga Tokarczuková a za rok 2019 rakouský autor Peter Handke. Cenu pro Tokarczukovou zdůvodnila Švédská akademie „vypravěčskou představivostí, která s encyklopedickou vášní ukazuje překračování hranic jako formu života", Handke ji obdržel za vlivné dílo, „které s lingvistickou vynalézavostí prozkoumalo periférii a specifičnost lidské zkušenosti“. Ceny byly uděleny dvě, protože v loňském roce nebyla vyhlášena kvůli sexuálnímu skandálu ve Švédské akademii. Peter Handke (76) je spisovatel, básník, dramatik a překladatel. Napsal více než 20 rozhlasových a divadelních her, téměř dvě desítky próz a známý je také jako autor některých částí scénáře, zejména básnických monologů, ve filmu Nebe nad Berlínem. Takto jeho knihu Velký pád hodnotí šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek: „Znechucení dnešním světem, jak ho tady máme, dovádí žijící rakouský klasik téměř k virtuozitě. Hrdina kráčející nesmyslným labyrintem připomene Komenského poutníka, ovšem osamoceného, bez průvodce a brýlí mámení. „V tom okamžiku ji poznal. Poznal ji tehdy, kdy se stal svědkem jejího zčervenání. Byla to ona, žena, se kterou strávil poslední noc. Čekal bys to? Pokaždé znovu se mu stávalo, že své blízké, k němu patřící, své dítě, kdykoli byli mimo dům, na veřejném místě, na ulici, v tramvaji, považoval za cizí.“ Za Handkeho šumem bezútěšnosti tu a tam prosvitne radost ze zlomyslnosti, satirický připínáček pod zadkem těch, kdo by se snad až příliš zanořili do odtažitosti jeho halucinací.“   A ke knize Úzkost brankáře při penaltě podotýká: „Jen ti, kdo nikdy nečetli Kafkův Zámek, si na něj nevzpomenou, když budou sledovat bloumání Handkeho hrdiny od hospody k hospodě. Bloch pochlastávající se servírkami není zeměměřič, nýbrž nezaměstnaný bývalý fotbalový brankář, ale to v příběhu vraždy nehraje žádnou roli. Svět předmětů a lidí, jímž se potácí hlavní postava, je kluzký a uhýbavý. Často je z něj člověku na zvracení, i když zrovna nic nepil. Próza vyšla poprvé v roce 1970 a je z ní velmi poznat, že tehdy bylo v módě odcizení. „Postupně ztrácely smysl i další jednotlivosti: pěna v prázdné láhvi od piva mu říkala stejně málo jako krabička cigaret, kterou mladík vedle něho natrhl natolik, že z ní mohl nehty vytáhnout cigaretu.“ Olga Tokarczuk (57) je spisovatelka, autorka poezie, esejí, scénářů a jedna z nejčtenějších a kritiky nejlépe hodnocených polských autorů. V roce 2008 obdržela polskou nejprestižnější literární cenu Nike. O deset let později dostala Mezinárodní Man Bookerovu cenu za knihu Běguni. „Jsem první spisovatelka píšící v polštině, která získala mezinárodní cenu. Věřím však, že literatura je organismus, který se rodí v jednom jazyce a může se zrodit i v jiném,“ poznamenala tehdy. O slavnostním večeru při příležitosti předání ceny tehdy referoval v Literárních novinách Pavel Peč (jeden z dvojice českých překladatelů oceněného románu): "Bez zajímavosti jistě není skutečnost, že ocenění včetně související finanční částky si spisovatelka rozdělí napůl s autorkou (již druhého) překladu Běgunů do angličtiny, Jennifer Croftovou. Dojemnější ocenění duchovního svazku mezi autorem a překladatelem, než ten večer zaznělo z úst Olgy, jsem nikdy předtím neslyšel. Ocenila svým vystoupením vlastně nás všechny, zahrnula nás do tlupy svých soukmenovců, běgunů, ve které jsme beztak odjakživa. Olga Tokarczuková se ve své děkovné řeči, spontánní a neformální, jak u ní ostatně bývá zvykem, letmo zmínila i o tom, že nevěří v národní literatury. V souvislosti s aktuální situací nejen v Polsku, ale i v celé naší části Evropy, je takový kosmopolitní pohled dnes často zatracován, stejně jako onen pozvolný krok v éře běhu až úprku. Běguni tak rozhodně zůstávají i desítku let od svého vzniku aktuální jako myšlenkový cestopis novodobého stěhování národů v myslích i prostoru."  Pro své snové a poeticky laděné příběhy bývá Olga Tokarczuková často přirovnávána k Márquezovi. Sama to ale odmítá. „To je velká lichotka, ale podle mého názoru a upřímně řečeno, je to příliš velké zjednodušení. Márquez je živelný, fantastický, smyslový. Já, jak se sluší na člověka ze severu, jsem chladnější, udržuji si větší odstup. Ale hodně nás spojuje: oba rádi posouváme hranice toho, co bývá obecně považováno za reálné,“ řekla v rozhovoru pro Deník.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2019-09-16 13:01:55

Literární vyhlídky (16. až 22. září)

V tomto týdnu se s literárními pozvánkami i díky několika knižním veletrhům a festivalům v čele se Světem knihy Plzeň roztrhl příslovečný pytel. Kromě bohaté nabídky jejich programů stojí za pozornost i možnost dalších setkání s několika zahraničními, popřípadě v Čechách dlouhodobě nepřítomnými autory a autorkami, jako je Anna Cima, Antonio G. Iturbe, Kamil Bałuk nebo Eškol Nevo. Ochuzeni nebudete ani o tradiční (audio)knižní tipy.   POZVÁNKY 17. 9. Praha / Do české metropole přijela až z dalekého Tokia Anna Cima, japanoložka a autorka cenami ověnčeného románového debutu Probudím se na Šibuji (Cena Jiřího Ortena, Magnesia Litera pro Objev roku, Cena Česká kniha). V 18 hodin proběhne ve Sloupovém sále na adrese Sněmovní 7 její autorské čtení doprovázené autogramiádou.  Ostrava / Od 20 hodin nabídne Absintový klub Les další literární pořad Jakuba Chrobáka z cyklu Na posedu, jehož hostem bude tentokrát básník, prozaik a pořadatel literárních akcí Josef Straka. Řeč bude o čtení, jeho pořádání i smyslu, o psychologii i o těch divokých šílených, ale též krásných devadesátkách. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena spisovatelka, překladatelka a ředitelka Podzimního knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě Markéta Hejkalová. Po autorském čtení bude následovat beseda, věnovaná mimo jiné rozdílům mezi psaním a překládáním.   18. 9. Praha / Od 18.30 nabídne Institut Cervantes v Praze setkání se španělským spisovatelem Antoniem G. Iturbem (nedávný rozhovor s autorem si můžete přečíst ZDE), jehož úspěšné romány Osvětimská knihovnice a K otevřenému nebi vyšly i česky. Debaty moderované Markem Tomanem se dále zúčastní autorův vydavatel Filip Tomáš (nakladatelství Akropolis) a překladatel druhého z výše uvedených děl Štěpán Zajac. Praha / V 19 hodin se v malostranské Dobré Trafice uskuteční další večer z cyklu Slova mají křídla. Pozvání přijali písničkář a filozof Jan Vodňanský, spisovatel Ota Kars (mimo jiné autor knihy o Tomáši Holém nebo prózy Spratci) a básník Vladimír Stibor, akci moderují Dušan Spáčil a Lubor Falteisek. Bratislava / V 19 hodin se v Městském divadle P. O. Hviezdoslava bude konat slavnostní předávání prestižních slovenských literárních cen Anasoft litera 2019. Přímý přenos z vyhlašování bude vysílat Rádio Devín.   19. 9. Praha / Od 15.45 do 19.00 proběhnou v knihkupectví Luxor na Hlavním nádraží besedy a autogramiády autorů a autorek, s nimiž se budete moci letos setkat v rámci literárního festivalu Čtení ve vlaku (16. až 19. září, www.ctenivevlaku.cz). Těšit se můžete kupříkladu na Emila Hakla, Marka Šindelku, Josefa Formánka, Lidmilu Kábrtovou či Františka Kotletu (rozhovor s posledně jmenovaným autorem naleznete ZDE). Hradec Králové / V 16 hodin zavítá do Knihovny města Hradce Králové spisovatelka Alena Mornštajnová, autorka čtyř románů a jedné dětské knihy, která v současnosti patří k nejčtenějším českým autorkám. Po besedě věnované mimo jiné procesu její tvorby nebo dosud poslednímu románu Tiché roky (Host 2019) bude následovat autogramiáda. Praha / Od 17 hodin proběhne v Klementinu autorské čtení spisovatele a překladatele Miloslava Uličného, který zde představí svou knihu Sedmé (po)zastavení (Nová vlna 2018), obsahující vedle znělek též krátké vypointované příběhy, parodie, hospodské šplechty a popěvky, záznam o rvačce moravských příjmení, návrhy názvů Sebraných spisů a autobiografickou poému Sedmero životů. Uličný přečte i několik znělek od španělských autorů z 16. století, jež přeložil a které loni vyšly pod názvem Pětihvězdí španělských sonetistů (Nová vlna 2018). Praha / Ve čtvrtek bude v 18 hodin zahájen další ročník festivalu LUSTR, který proběhne ve dnech 19. až 24. září v Kampusu Hybernská. Festival současné autorské ilustrace nabídne workshopy, přednášky, diskuze a výstavy známých i amatérských autorů profesionálů. Tématem letošního ročníku, které se odrazí v instalacích tvůrců, je Svoboda. Více na webu www.lustrfestival.cz. Praha / V 19 hodin bude v Božské Lahvici uvedena čtvrtá básnická sbírka Jitky N. Srbové s názvem Svět: (Dauphin 2019). „Jakmile si básník uvědomí, / že může všechno, / může všechno.“ Úvodní slovo pronesou redaktorka knihy Olga Stehlíková a nakladatel Daniel Podhradský. Praha / Od 19 hodin proběhne ve Skautském institutu diskuze s polským sociologem a novinářem Kamilem Bałukem, mimo jiné autorem reportážní knihy Všechny Louisovy děti (česky Absynt 2019), a publicistkou Renatou Kalenskou, autorkou knižních rozhovorů s Jiřím Stránským, Vratislavem Brabencem aj. Rodina, mezilidské vztahy, duševní i fyzická nemoc nebo postižení – to všechno jsou citlivé oblasti, v nichž novináři musí našlapovat velmi opatrně. Jak vznikají reportáže nebo rozhovory o tématech, která často nedokážeme otevřít ani se svými nejbližšími?  Praha / V 19 hodin se v pražském Goethe-Institutu uskuteční další z řady Překladatelských čtvrtků, věnovaných nově vycházejícím překladům současné německé literatury. Tentokrát se nad knihou Takise Würgera Klub (Host 2019) setkají překladatelka dotyčné knihy Iva Kratochvílová a politoložka Irena Kalusová, moderuje překladatelka a spisovatelka Tereza Semotamová. Praha / Od 19 hodin nabídne DOX – Vzducholoď Gulliver setkání s básnířkou a spisovatelkou Marií Iljašenko, která zde představí svou novou sbírku Sv. Outdoor (Host 2019). Řídí se básně vzdušnými proudy? Znají straky zákony aerodynamiky? A co když měl příběh o Ikarovi jiný konec? Večerem provede Petr Borkovec.   20. 9. Plzeň / Ve dnech 20. až 21. září (vždy od 9 do 19 hodin) proběhne druhý ročník mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Plzeň. V prostoru DEPO2015 na vás budou čekat tuzemští i zahraniční autoři, besedy, diskuze, workshopy a samozřejmě také zlevněné nové knihy. V roli čestného hosta se na veletrhu představí Polsko. Další informace naleznete ZDE. Olomouc / Ve dnech 20. až 22. září se v Uměleckém centru Univerzity Palackého uskuteční 5. ročník knižního veletrhu autorských a uměleckých publikací LITR, jehož cílem je podporovat a sdružovat nezávislé nakladatele a výtvarníky a poskytnout prostor jejich vzájemné interakci a prezentaci. Pozornost soustředí zejména na tuzemskou tvorbu, chce představit tituly často vydávané v nízkém nákladu s omezenou distribucí – autorské publikace, magazíny, ilustrované knihy, komiksy, originální kancelářské a výtvarné potřeby či jiné experimentální formy. Více na webu www.litrolomouc.cz. Praha / Od 19 hodin nabídne Božská Lahvice autorské čtení Dagmar Plamperové & Warany Psavomorecké – VERŠvadlenky. První z nich publikovala dosud jen časopisecky, nakladatelství Malvern nyní připravuje k vydání její debut Z naší louky. Druhá jmenovaná je autorkou knihy Čtyřstrunný kvartet a pracuje na knize s názvem Con Sordino. Obě se kromě psaní věnují i malování a v současné době pracují v knihovně. Praha / V 19 hodin zavítá do Knihovny Václava Havla izraelský spisovatel Eškol Nevo, aby zde představil svůj nový román Tři patra (česky Garamond 2019). Jeho děj se odehrává v současném Tel Avivu, ale témata, která přináší, jsou obecně lidská a blízká čtenářům napříč kontinenty. Román líčí příběhy tří různých obyvatel domu stojícího na poklidném předměstí. Nevo zkoumá, co se stane, když je „spořádaný“ člověk žijící celkem všední život vystaven nějaké mimořádné události. Román byl přeložen do více než deseti jazyků a letos by se měl dočkat i filmové adaptace. Moderuje hebraistka a překladatelka zmíněné knihy Lenka Bukovská.   21. 9. Liberec / Od 13 hodin začne v Klubu Atelier první ročník Libereckého festivalu poezie, jehož organizátoři chtějí dokázat, že Liberec není jen městem Ještědu, bílých tygrů, hokeje, fotbalu či Babylonu a rádi by rozšířili jeho kulturní nabídku o další rozměry. Proto sezvali na pětadvacet autorů a autorek nejen z ČR (mj. Pavel Novotný, Vojtěch Vaner či Zuzana Lazarová).  Ostrov / V 19 hodin se v Domě kultury Ostrov uskuteční putovní festival autorského čtení Samý kecy, který představí tvorbu pětice autorů a autorek – ironické a přímé texty Karla Škrabala, intelektuálně nabité a psychologicky ošetřené básně Josefa Straky, jemné a (ne)mazlivé texty Alžběty Luňáčkové, opavskou poezii Ondřeje Hložka a spratkovské texty Teodora Kravála. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Cyklus povídek Aleny Wagnerové s názvem Cestou životem (nakladatelství Prostor) vznikal v průběhu autorčiny dosavadní literární a životní pouti s cílem zbavit zapomenuté lidské osudy pomíjejícnosti. V jistém smyslu jde také o autobiografický román v příbězích, ačkoli autorka sama zůstává v pozadí. Způsob jejího vyprávění nepostrádá esejistické rysy a někdy má charakter dokumentárního záznamu. Wagnerová klade důraz na vypjaté osobní situace, těžiště často leží v historických a společenských okolnostech. Existenciální rozměr autorčiny umělecké i lidské zkušenosti podtrhává vstupní a závěrečný text cyklu. Autorský styl Petra Šabacha představuje nejzákladnější formu, na níž stojí literatura – poutavě odvyprávěnou a vypointovanou historku, kterou ovládnul osobitým stylem, s autenticitou a nadsázkou a posadil se tak k jednomu stolu vedle Jaroslava Haška a Bohumila Hrabala. Napsal desítky povídek a románů, z nichž některé byly zpracovány filmově a staly se obecně sdílenou výpovědí o konci normalizace a náhle svobodných devadesátých letech. Výbor toho nejlepšího z Šabachova díla, nazvaný Dobře zašitej frajer (nakladatelství Paseka) a obsahující i dvě dosud nepublikované povídky, připravili spisovatelé Emil Hakl a Václav Kahuda, předmluvu k němu napsal Zdeněk Svěrák. Nepříliš úspěšný arabský spisovatel a novinář, hrdina nového románu Sajjida Kašuy Sledování změn (nakladatelství Pistorius & Olšanská, přeložila Šárka Melanie Sedláčková), se živí psaním memoárů na zakázku a zaznamenáváním cizích životních příběhů. Zatímco žije s rodinou ve Spojených státech, dostane zprávu, že jeho otec v Izraeli je těžce nemocný, a vypraví se za ním, aby s ním byl v jeho posledních chvílích. Současně se však chce vypořádat i s traumaty své vlastní minulosti a přítomnosti. Před čtenářem se tak postupně rozplétá tajemstvím opředený příběh podivného manželství se ženou jménem Palestina i hluboké roztržky s rodinou a nuceného odchodu z rodné vesnice. Román, spojující v sobě rovinu osobní i politickou, národní i univerzální, rozehrává témata exilu a vzpomínek, umírání, ztráty vlasti a kořenů i touhy po lásce. Je vrcholem dosavadní Kašuovy tvorby a potvrzuje jej v roli neobyčejně originálního hlubokého autora postihujícího odcizení v současném světě, autora, jehož tvůrčí hybnou silou je tragická rozpolcenost mezi vrozenými arabskými kořeny a osvojenou židovskou kulturou. Mladá debutantka Ema Labudová stvořila v novele Tapetář (nakladatelství Knižní klub) sugestivní a věrohodný příběh z prostředí severobritského rybářského městečka Whitby v yorkshirském kraji 50. let. Jeho vypravěčem je dvacetiletý příslušník jisté (tehdy zcela automaticky zavrhované) menšiny, jemuž v rychlém sledu po sobě zemřou oba rodiče – příjezd na jejich pohřeb s místní komunitou, zbytkem jeho rodiny, a hlavně s ním samým pořádně zamává. Řemeslně brilantně zvládnutá monologická próza má potenciál zabodovat na poli mladé české prózy: postupné odhalování tajemství a pohnutých událostí z vypravěčovy minulosti si nezadá s postupy klasické britské detektivkářské školy, zvláštnost ústřední postavy je zdrojem průběžných překvapení a silné a uvěřitelné emoce související s odlišnými charaktery a jejich složitými vztahy jsou dávkovány s entomologickou přesností. Americký autor polského původu Jerzy Kosiński (1933–1991) ve čtyřiadvaceti letech emigroval do USA a hned svým prvním románem Nabarvené ptáče, líčícím osud malého židovského chlapce, který sám prožil druhou světovou válku na zaostalém venkově kdesi v prostoru východní Evropy, získal v roce 1965 velký ohlas. Proslulý román, podle něhož Václav Marhoul natočil stejnojmenný film, nyní vychází také jako audiokniha (délka nahrávky na CD činí 8 hodin a 50 minut), kterou pro vydavatelství OneHotBook načetli pod dohledem režiséra Michala Bureše Jiří Köhler a Jan Kačer. Biografii světoznámého finského spisovatele Miky Waltariho (1908–1979), mimo jiné autora historického románu Egypťan Sinuhet, vydala pod názvem Fin Mika Waltari v roce 2007 spisovatelka a překladatelka Markéta Hejkalová. Nyní se titul dočkal audioknižního zpracování v režii Jakuba Taberyho a interpretaci Jana Kačera a Renaty Volfové. Nahrávku ve formátu MP3 o délce 8 hodin a 45 minut vydalo nakladatelství Hejkal ve spolupráci s Audiotékou.

Čas načtení: 2019-12-29 09:06:03

Co vás nejvíce zaujalo v české kultuře v roce 2019? Odpovídají: Horáková, Ráž, Šulc, Richterová, Podhradský, Antošová, Huptych

S blížícím se koncem roku Literární noviny opět položily tradiční anketní otázku okruhu svých spolupracovníků a osobnostem české kultury. Nejvýraznějšími zážitky z české kultury pro mě letos byly seriál Most! Petra Kolečka a Jana Prušinovského a film Štěpána Altrichtera Národní třída podle scénáře Jaroslava Rudiše. Oba počiny mě potěšily mimo jiné tím, čím se sobě navzájem podobají. A sice přirozeným herectvím a autentickými dialogy, což obojí v české kinematografii posledních let postrádám. Možná díky tomu, že ve zmíněných dílech vystupují postavy z takzvaného okraje společnosti, se herci i tvůrci dokázali osvobodit od divadelního herectví, deklamované češtiny a neživotné spisovnosti, kvůli kterým na mě tuzemská produkce ve srovnání se současnou světovou tvorbou často působí jaksi ochotnicky.  Pavla Horáková, spisovatelka   Za nejvýraznější kulturní událost přesahující z minulého roku do roku 2019 považuji retrospektivní výstavu FRANTIŠEK KUPKA 1871–1957, kterou připravila Národní galerie Praha ve spolupráci se zahraničními partnery ve Valdštejnské jízdárně. Zhlédlo ji více než 80 tisíc návštěvníků. Roman Ráž, spisovatel a kunsthistorik   V letošním roce mne nejvíce zaujalo nové studiové album Vladimíra Mišíka s názvem Jednou tě potkám. Vydalo ho malé vydavatelství 100promotion, produkoval Petr Ostrouchov (mimo jiné též spoluautor jednoho textu). Mišíka zde nedoprovází skupina Etc..., ale mladí muzikanti, o dvě generace mladší než zpěvák sám. A jde o jedinečné dílo: autorsky, hudebně, interpretačně, koncepčně. Je to nepochybně nejosobnější Mišíkovo album, zpovědní, bilanční a autobiografické. Několik textů zde napsal Mišík sám, doplněny jsou zhudebněnými básněmi Františka Gellnera, Bohuslava Reynka, Jiřího Ortena, Jana Skácela, Václava Hraběte, Evy Mišíkové, Tomáše Belka a Pavla Zvěřiny. Album tvoří celek s dokonale promyšlenou kompozicí. Je to stavba, z níž žádná cihla nemůže být vyňata. Důležitou součástí alba je vynikající přebal a obsažný booklet – grafické dílo Karla Halouna a Luďka Kubíka. Pro mne to je jedno z nejdůležitějších českých alb tohoto desetiletí, jímž se Mišík ve zralém věku přiřadil k těm zpěvákům, kteří ve stáří vydávají jedny z nejcennějších plodů svého talentu: Johnnymu Cashovi (American Recordings), Leonardu Cohenovi (You Want It Darker) či Bobu Dylanovi (The Tempest). Jan Šulc, redaktor a editor   V tomto roce mě z české kultury nejvíc zaujalo, že potkávám a pozoruji o poznání větší množství lidí než v letech minulých, kteří své bližní vidí, vnímají, vzájemně se usmívají a často oslovují. I když se neznají, pomohou, jeden druhému něco svěří, jakousi radost sdílejí i legraci si dělají. Třeba v autobusu. Nejvíc na Tabooku, festivalu malých nakladatelů. Každý tam potkal, koho měl potkat, poznal, koho měl poznat. Mezi knižními stánky i v sálech během čtení pobíhaly děti, rušily – a nikomu nevadily.  Z knížek, které jsem letos stačila přečíst s radostí a zaujetím, jmenuji Ostrovy Dory Kaprálové. Povídky o konkrétních místech, lidech, událostech. Zní lehce o tvrdých věcech, jsou moudře vzdušné, empatické a vždycky taky jaksi vzdorují. Svět je v nich bláznivý, ale pořád ještě náš, tedy lidský.  Sbírku básní Ivana Wernische Penthesilea jsem si na první čtení zapsala do kánonu české poezie. Ve verších žijí sny, dávné paměti, pohádky, imaginace, pověsti, příběhy skutečné, poučné, exotické, děsné, divadelní, absurdní. Řeč se někdy splétá s nesrozumitelnými slovy, třeba cikánskými. Melodie a rytmy proměňují v poezii zvláštní moudrosti, hlouposti, zprávy i posměchy, ve kterých se skrývají nepojmenované pravdy. V této knížce budu bydlet a cítit se doma, v bezpečí i v nebezpečí. I když něžná jaksi není. Velmi cenná je kniha, kterou nikdo naráz nepřečte, zato ji myslím budou všichni často brát do rukou, probírat, pročítat, konzultovat: Český literární samizdat 1949–1989. Obsáhlý svazek, pečlivá kolektivní práce vzniklá pod vedením Michala Přibáně o literatuře mimo komerční zájmy, o literatuře, která se nebála, byla svobodná a nehleděla, kdo bude tleskat a co vydělá. O těch, kdo ji na vlastní riziko tiskli, vázali, šířili a četli. Čest každému, kdo na jejích stránkách nechybí.  Sylvie Richterová, spisovatelka   1. TABOOK spolu s městem Tábor. Není to jen letos, letos mě to teprve došlo naplno. TABOOK není samozřejmost, je to událost výjimečná, ojedinělá a krásná. Její organizátoři dokázali to, o co se jiní jen vzdáleně snaží, spojit vysokou kulturu s mladistvou hravostí, profesionalitu s nenucenou uvolněností. Patří jim za to dík. A stejně tak městu Tábor, z komunistické díry po palcátu se proměnilo ve svěží a krásné město, plné úsměvu a ochoty. Kdepak Praha zastydlých hipsterů, TABOOK a Tábor. 2. Isabelle Faust, 18. 5. 2019, Pražské jaro, Rudolfinum, Johann Sebastian Bach: Sonáty a Partity pro sólové housle BWV 1001–1006. Neuvěřitelně ukázněný projev na hony vzdálený emocionálním interpretacím ve stylu Gidon Kremer. Koncert, ze kterého mrazilo, dokonalost, která za svou dokonalostí nechala vhlédnout do nádhery jiného vesmíru. Právě jsme slyšeli čistou hudbu, okomentoval koncert multižánrový genius Michal Hrubý a šel na pivo. 3. Nil, úvod, fra 2018. Zázračná poezie, zjevení. Poezie teď a tady, „kvantová poesie“. Doplněno krásnou fotografií slovenského básníka Erika Jakuba Grocha a jeho krásného Mini Morrise. Kniha, kterou vlastním mnohokrát, neb tuším, že je třeba ji šířit, kniha, kterou se však bojím dávat, neb je ponorná, dlouho trvá, než k sobě připustí, pak však šumí, bublá a klokotá kdesi v duši a za duší mnoho měsíců. Kniha nebezpečná. Kniha par excellence. Kniha nerecenzovaná. Elegance grafické úpravy pak činí ze sešitku estetickou událost, skutečnou knihu. Daniel Podhradský, nakladatel   1. A začne to bzučet – mimořádné vystoupení jazzové zpěvačky Jany Koubkové a Severočeské filharmonie Teplice. Bylo pojaté jako pocta surrealistickému básníkovi Milanu Nápravníkovi, na jehož text Koncert z knihy Básně, návěstí a pohyby, psané v letech 1958–60, složil hudbu klavírista Ondřej Kabrna. Kabrnova „soudobka“ s využitím nástroje zvaného Martenotovy vlny mě do sebe doslova vsála, stejně jako Nápravníkovy verše střídavě recitované, deklamované či frázované hlasem Jany Koubkové, která má prý místo hlasivek plechy (jak mi špitl do ucha jistý, vedle mě sedící bluesový kytarista). Standing ovation na závěr bylo naprosto zasloužené! 2. Výstava 40 let Vokna s podtitulem Underground a disent na Ústecku v Muzeu města Ústí nad Labem – tedy 40 let undergroundového časopisu, který je v našich zeměpisných šířkách o deset let starší než demokracie. 3. Televizní seriál Most! – bez dalšího komentáře. Svatava Antošová, spisovatelka a publicistka   Nejvíc mě oslovila kniha Jana Němce Možnosti milostného románu. Miroslav Huptych, básník a výtvarník {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-29 08:32:57

Literární vyhlídky (29. října až 3. listopadu)

Z četných literárních pozvánek pro tento týden si dovolujeme upozornit na středeční debatu Literárních novin nad Knihou měsíce, která bude věnována novému románu Bianky Bellové Mona. Zajímavou diskusi slibuje také dvoudenní konference Listopadové proměny: Česká a slovenská literatura v kontextu roku 1989, pořádaná v Ústavu pro českou literaturu. Ochuzeni nebudete ani o tipy na zajímavé knižní a audioknižní novinky.   POZVÁNKY 29. 10. Praha / V 17.30 zavítá do pobočky MKP na Proseku dvojice českých literátek – těšit se můžete nejen na Teorii podivnosti spisovatelky, publicistky a rozhlasové redaktorky Pavly Horákové, ale i na flamenkové Tance básnířky, recenzentky a editorky Simony Rackové. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Olga Lomová s přednáškou na téma Tu Fu. Praha / V 19 hodin proběhne v klubu Zázemí křest knihy daruj mi dar plačícího boha (Biblion 2019). K nedožitým 90. narozeninám Dorothee Sölle poprvé v češtině vychází výběr z poezie této pozoruhodné německé teoložky v překladu Magdaleny Šipky. O autorce a jejím díle promluví doc. Ivan Štampach, ukázky básní přečte Magdalena Šipka a Jan Škrob. Praha / Od 19.30 nabídne kavárna Fra autorské čtení laureátů česko-slovenské soutěže Básne / Básně 2019. Moderuje Michal Tallo. Trutnov / Ve 20 hodin zavítají do Kina Vesmír spisovatelé Ondřej Hübl a Petr Stančík, aby zde představili svou nejnovější tvorbu a podebatovali se čtenáři třeba o tom, jaké to je dostat cenu Magnesia Litera nebo zda je lepší mít pseudonym.   30. 10. Praha / Ve dnech 30. a 31. října se v Ústavu pro českou literaturu AV ČR bude konat dvoudenní konference Listopadové proměny: Česká a slovenská literatura v kontextu roku 1989, kterou ÚČL AV ČR pořádá společně s Ústavem slovenskej literatúry SAV. Více informací o konferenci naleznete ZDE. Praha / Ve středu všechny srdečně zveme na další debatu nad Knihou měsíce října podle redakce Literárních novin, věnovanou tentokrát novému románu Bianky Bellové Mona (Host 2019). Diskuse proběhne v prostoru naučné literatury Ústřední knihovny (Městská knihovna v Praze, Mariánské nám. 98/1) a kromě šéfredaktora LtN Petra Bílka coby moderátora se jí zúčastní Klára Fleyberková, slovesná dramaturgyně ČRo 3 – Vltava a redaktorka knihy Mona, a Jan M. Heller, literární kritik, editor, překladatel a ředitel Nakladatelství AMU. Rozhovor s autorkou si můžete přečíst ZDE. Brno / Od 18 hodin pořádá Moravská zemská knihovna Severský literární salón s Auður Avou Ólafsdóttir. Do moravské metropole zavítá jedna z nejznámějších a nejoceňovanějších islandských spisovatelek současnosti, která loni obdržela Cenu Severské rady za literaturu za román Nad propastí byla tma (2018) – více ZDE. Kromě něj se čeští čtenáři měli příležitost seznámit s dalšími dvěma jejími knihami, Výhonkem osmilisté růže (2012) a Listopadovými motýly (2017). Debatě s autorkou bude předcházet představení toho nejlepšího, co nabízí současná islandská literatura v českých překladech. Moderuje Jan Marek Šík, ukázky přečte herečka Kateřina Jebavá. Tlumočeno autorčinou překladatelkou do češtiny Martinou Kašparovou. Praha / V 18 hodin nabídne Akademie výtvarných umění v Praze pořad nazvaný Posledních 30 let emancipace / Literární sekce _ AVU 220. V anotaci akce se píše: „Tělo Akademie a její druhý jazyk. Jazyky poezie, principy slovesné živelnosti, hybná síla řeči namířená k místům, která se objevují jinak než v laboratoři akademické reflexe. Odstředivé zkoumání jazyka: od pevného jádra k tekutému okraji významu. Přehlídka současné poezie z AVU jako performativní slovník živých jazyků.“ Vystoupí Kristina Lániková, Axis (Elena Pecenova, Marie Feryna), Michal Blecha, Ondřej Buddeus, Jakub Štourač, Stanislav Zábrodský, Laura Trenčanská, Tomáš Vaněk, Susanne Kass, Boris Ondreička.   31. 10. Praha / Od 17 hodin proběhne v Americkém centru křest audioknihy Povídky na tělo (Tebenas 2019). Šestnáct příběhů z pera Martiny Formanové načetlo sedmnáct interpretů. Najdete mezi nimi osvědčené profesionály, stejně jako několik jmen nových či překvapivých. Některé z nich budete moci potkat osobně na křtu. Praha / V 17 hodin zavítá do Národní knihovny ČR spisovatelka Věra Nosková, aby zde představila svou novou knihu Život není korektní (Klika 2019), obsahující patnáct delších povídek inspirovaných příběhy, které jsou svědectvím o životě, myšlení, citech a pošetilostech současníků. Praha / Od 19 hodin se ve Vzducholodi Gulliver (DOX) uskuteční diskuse na téma Proč utíkáme pryč z každodenního života? Proč prcháme z civilizace? A jak do toho všeho zapadají módní lifestylové koncepty hygge, lagom či sisu ze Skandinávie? Pozvání přijala islandská spisovatelka Auður Ava Ólafsdóttir, držitelka prestižní Ceny Severské rady za literaturu a autorka románů Výhonek osmilisté růže, Listopadoví motýli a Nad propastí byla tma, a dánská spisovatelka a psycholožka Andrea Hejlskov, autorka knihy Náš velký útěk, knižně vydaných zápisků z jejího blogu o životě ve švédské divočině. Moderuje Helena Stiessová, tlumočeno do češtiny. Praha / V 19 hodin zavítá do Božské Lahvice básník Jan Škrob, který zde přečte ukázky ze své nejnovější básnické sbírky Reál, nominované letos na Cenu Jiřího Ortena. Zazní ale i jeho nové, environmentálně laděné básně. Večer uzavře diskuse s autorem. Moderuje Matěj Senft. Praha / Od 19 hodin proběhne v Goethe-Institutu křest nového překladu Rilkova Korneta (Kētos 2019). Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilkeho, jejíž první verzi napsal Rainer Maria Rilke, když mu bylo 23 let, je v německojazyčném prostředí cosi jako Máchův Máj u nás: Kultovní báseň o mladé lásce a zbytečné smrti, složená s nejvyšší zvukomalebností a „moderní“ obrazotvorností. Česko-rakouský filolog, básník a překladatel Ondřej Cikán, představí svůj nový český překlad Rilkova Korneta a pohovoří se znalkyní Rilkova díla Alenou Bláhovou. Moderuje Tereza Semotamová.   1. 11. Praha / V 18 hodin začne u fontány na Náměstí Kinských komentovaná procházka nazvaná Prahou ve stopách Penttiho Saarikoskiho. Na přelomu let 1966 a 1967 strávil několik týdnů v Praze finský prozaik, básník a překladatel Pentti Saarikoski. Ve Finsku už tehdy patřil k hlavním hlasům nastupující spisovatelské generace, ale většina ho přesto znala spíš jako nevázaného bohéma, zaníceného levicového aktivistu, pověstného sukničkáře a nepolepšitelného alkoholika, kterého tato neřest nejednou přivedla na hranici deliria. Do Prahy Saarikoski vyrazil, aby se zde setkal se svou tehdejší láskou, východoněmeckou básnířkou Sarah Kirsch. Čekání si zkracoval alkoholem, bloumáním po městě, rozhovory s místními i s cizinci, a především psaním nekonvenčních deníkových záznamů, které finsky vyšly poprvé roku 1967 a od té doby si našly desítky tisíc nadšených čtenářů. Česky vyšel Čas v Praze (Aika Prahassa) poprvé roku 2017 v nakladatelství dybbuk. Po stopách Saarikoskiho pražského pobytu a jeho neotřelého textu se vydáte s českou překladatelkou Lenkou Fárovou, cestou vás bude čekat několik zastavení a čtení ze Saarikoskiho knihy Čas v Praze v podání herce Libora Stacha. (Zájemce organizátoři prosí o rezervaci účasti na procházce e-mailem na info@skandinavskydum.cz. Počet účastníků je omezen.) Praha / Od 19 hodin se v Kavárně Liberál uskuteční autorské čtení Jana Štolby z jeho nového románu Nezastavitelný den (Cherm 2019), filozoficko-erotické grotesky z filmově-sportovního prostředí, která vypráví příběh navrátilce z polovičatého exilu, nepříběh z rozhraní dvou epoch a prostorů, domovského zde – a důvěrně blízkého, věčně vysnívaného jinde. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY První básnická knížka básníka, pedagoga a vynikajícího nakladatelského editora Marka Staška, nesoucí název Texty o domě a událostech (Pavel Mervart 2019) vznikla v první polovině osmdesátých let – a přitom dodnes nebyla řádně vydána. V roce 1991 ji jako dnes již zcela nedostupnou bibliofilii v několika výtiscích vydal Jiří Suchý ve svém nakladatelství Klokočí na volných listech, tu ovšem při nejlepší vůli není možno považovat za vydání. Marek Stašek se ve své prvotině představuje jako velice pečlivý, jemný básník s citem pro všední skutečnost, výrazově přesný, civilní a přitom nezastírající své tíhnutí k epice, k vyprávění příběhu, k zachycení skrytě dramatického děje. Sbírka je na první pohled nenápadná, psaná zdrženlivě, o to více však po letech vynikne v kontextu doby, v níž vznikala. Již samotný fakt, že nemohla být v době svého vzniku vydána tiskem, svědčí o tom, že za Staškovými věcnými pozorováními je skryt mnohem širší obraz doby, než by se na první pohled mohlo zdát. Autor v této knize nalezl svou výrazovou polohu, svůj jazyk a básnickou nenapodobitelnost, které pak dále rozvíjel ve své tvorbě. Svazkem Magorova oáza (Torst 2019) se uzavírá vydávání díla Ivana M. Jirouse v nakladatelství Torst. Svazek obsahuje časopisecky publikovaný cyklus Na Oáze, množství drobných textů z let 1997–2011 a též všechny Jirousovy rozhovory z daného období. Ve své první části je svazek doplněn texty vzniklými před rokem 1997, které nebyly obsaženy ve výboru Magorův zápisník. Vznikla tak obsažná kniha, která umožňuje čtenářům číst spolu s pěti předchozími svazky Jirousovo dílo jako celek, jako jedno ze stěžejních děl poválečné české literatury. Knihu k vydání připravila a ediční poznámku napsala Adéla Petruželková, úplnou bibliografii Jirousova nebeletristického díla sestavil Michael Špirit, jmenný rejstřík sestavila Eva Vrabcová. Ivana Dobrakovová píše s lehkostí o věcech neobyčejně těžkých a komplikovaných, ať už jsou to milenecké vztahy, nebo zvláštní rodinné vztahy a vazby či základní postoje k životu. V Matkách a kamioňácích (Argo 2019), za něž letos získala Cenu Evropské unie za literaturu a které do češtiny přeložila Martina Bekešová, popisuje pět rozdílných životních osudů mladých žen, jejich vztahy k mužům, dětem, vlastní sexualitě, k tělu a ke svému okolí, přičemž jejich hlediska a názory na různé životní zkušenosti se liší a jsou z velké části ovlivněny jejich minulostí. Všechny mají určující a někdy problematický vztah s matkou. Tři novely se odehrávají v Bratislavě, další dvě v italském Turíně, volně na sebe navazují tématem nemoci a traumat. Kniha Zánik pražského ghetta (Pražské příběhy 2019) přináší novelu spisovatele Josefa Veselého, která začíná takřka domáckým líčením poměrů v někdejším židovském městě, nyní páté pražské čtvrti, postupně se však mění ve strhující líčení, jež nabízí skvělé popisy zániku ghetta a jeho leckdy podivných postav. Zánik pražského ghetta vyšel poprvé v roce 1917 a podobnost se slavným románem Gustava Meyrinka Golem nelze přehlédnout. Josef Veselý vykresluje dnes již neexistující domy a ulice. V jeho líčení se střídají obrazy plné vášní, alkoholu a prostituce. Vše vrcholí brutální a bezohlednou asanací starého židovského města vylíčenou očima zdejších obyvatel. Druhý text, Krvavé historky z ghetta aneb Nezapomenutelný večer doktora Preiningera, současného autora Dana Hrubého pak seznamuje čtenáře s poměry, jaké v ghettu panovaly, i debatou, jež se kolem asanace vedla. Kniha laureátky Nobelovy ceny za literaturu Světlany Alexijevičové s názvem Modlitba za Černobyl je sestavena z rozhovorů s lidmi, jejichž život černobylské neštěstí zásadně ovlivnilo, s vdovami po hasičích, kteří byli jako první bez jakékoliv ochrany posláni hasit hořící elektrárnu, s mobilizovanými vojáky nasazenými v obrovském měřítku, často nesmyslně, na likvidaci následků katastrofy, s vysídlenými rolníky, vědci, kteří měli zakázáno informovat obyvatelstvo, stranickými pracovníky, kteří zbytečně a marně čekali na pokyny shora. Můžeme ji číst jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral a svou nečinností a nekompetentností zapříčinil smrt tisíců lidí. Audioknižní verzi, kterou nyní v digitální podobě vydala Audiotéka (délka nahrávky 14 hodin 30 minut), načetli Lucie Kožinová, Zdeněk Mahdal, Eliška Beňová a Matěj Macháček. Rozsáhlý román Radky Denemarkové Hodiny z olova, inspirovaný autorčinými pobyty v Číně, který ve své knižní podobě letos získal ocenění Magnesia Litera pro Knihu roku, nyní vydalo nakladatelství Host ve spolupráci s Audiotékou jako audioknihu v digitální podobě (délka nahrávky 29 hodin a 28 minut) a v podání Šárky Vondrové a Luboše Ondráčka. Do osudu několika rodin odlišných generací z evropských zemí i sociálních vrstev zasáhne tatáž rozhodující věta. Český podnikatel, jeho manželka a dospívající dcera, ruský diplomat, francouzský literát, studentka kaligrafie, kuchař a řada dalších hrdinů. A jejich rodinná traumata, krize středního věku, vyhoření nebo puberta. Poutníci a cestovatelé, kteří odjeli do Číny, aby si uklidili ve svém životě, ale jejich svět se dál rozpadá. Něco nenávratně ztrácejí a sami nejsou s to to pochopit. Hledají pevný bod v minulém životě, ale nevědí, na co si vzpomenout. A tak jako v jejich soukromých příbězích dochází k dramatickému zlomu, něco podstatného se láme a mění v osudech nás všech. Starý svět Evropy končí a nikdo netuší, co začíná. A tak jako každá z postav románu zažije mezní situaci jako existenciální a osobní zkušenost, prožíváme „hodinu z olova“ také všichni společně. Lidé se stahují do sebe a začíná éra rezignované apatie, demoralizace, éra šedivé totalitně konzumní každodennosti. Ale stále ještě existuje čin. Jenom je důležité sledovat znamení.

Čas načtení: 2019-07-11 13:56:29

Proč chce americká spisovatelka Rachel Kushnerová odstranit vězení

Americká spisovatelka Rachel Kushnerová ve svém třetím románě Jsem osud popisuje osud Romy, která si odpykává dvojnásobný doživotní trest plus šest let navíc ve známé věznici. Zabila stalkera, který ji pronásledoval ze San Francisca, kde pracovala v nočním klubu, až do Los Angeles. Zatímco se snaží zvyknout si na nemilosrdný vězeňský život, pronásledují ji vzpomínky na její předchozí život. Samotná Kushnerová v realitě vystupuje proti vězeňskému systému.   Paní Kushnerová, vy se domníváte, že by se vězení měla zrušit. Proč?  Je k tomu mnoho důvodů. Dovolte mi zeptat se jinak: Jak je možné, že převažující většina lidí v amerických vězeních je chudá a dostalo se jim špatného, nebo vůbec žádného vzdělání? Je to jenom proto, že chudí jsou od přírody kriminálníci a bohatí nikoliv?   Chcete tím říci, že ve věznicích sedí ti nesprávní lidé? Chudí nejsou z podstaty věci nijak lepší nebo horší než bohatí. Jenom ti bohatí, kteří se provinili proti zákonu, si mohou dovolit právníka, zatímco ti chudí jsou odkázáni na obhajobu ex offo. Tito právníci, kteří jsou chronicky přetížení, pak svoje klienty z nedostatku času nutí, aby přiznali vinu. A kdo už jednou seděl ve vězení, je potrestán na zbytek života. Ve Spojených státech je se záznamem v trestním rejstříku téměř nemožné získat práci, anebo třeba byt. V podstatě každý trest je tak trestem doživotním.   Dá se tomu pomoci? Vězeňský byznys v USA ročně stojí zhruba 15,5 miliardy dolarů. Tyto peníze by se měly investovat do pracovních míst, veřejných škol a dostupných bytů. To je přesně ta sociální struktura, jejíž nedostatky jsou ve většině případů příčinou kriminality.   Tedy prevence? V USA je teď za mřížemi 2,3 miliónu lidí. To je procentuálně víc než v kterékoliv jiné zemi světa. A současně disponují USA největším vězeňským systémem na světě. Kriminalita se přesto nesnižuje. Co to vypovídá o efektivnosti tohoto systému? Tento systém, který je založen na zločinu, odplatě a údajném odstrašení, nefunguje. Musíme náš koncept přestupku a trestu zásadně přehodnotit. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Tím, že jednoduše eliminujete trest? Ne, musíme změnit formu trestu. Teď zavíráme ty, kteří se něčím provinili, za mříže. Tím se zbavujeme odpovědnosti za zkoumání okolností, proč vůbec ke kriminalitě dochází.   Myslíte sociální nerovnosti, které jste už zmiňovala? Tímto systémem odcizujeme lidi společnosti, ve které by vlastně měli žít. Namísto toho abychom jim ukázali, jak to společenství funguje.   Vaše argumenty jsou totožné s těmi, které používá Ruth Wilson Gilmore, která se již třicet let zasazuje o odstranění věznic. Váš nový román Jsem osudem se odehrává ve vězení. Je to součást vaší angažovanosti? Už jenom představu, že by román sloužil jako nástroj sociálně politického sdělení, považuji za odpudivou. To by bylo mrtvé umění. Jsem v první řadě spisovatelka, žádná aktivistka. Romány žijí z rozporů a odboček od hlavního tématu, které pak musejí srůst v jeden celek. Všechno ostatní je laciná polemika.    Ale vaše dobrovolná práce ve věznici přece musela tento román ovlivnit.  Když jsem se před několika léty připojila k organizaci zabývající se lidskými právy a začala jsem pracovat ve věznicích, ani vzdáleně jsem nepomyslela na román. Spíš jsem jednala z pocitu osobního závazku. Bydlím v Los Angeles v docházkové vzdálenosti od soudních budov a věznic, které dohromady tvoří největší komplex tohoto typu na světě. Denně jsou tam převáženy tisíce lidí v zamřížovaných autobusech. Rozhoduje se tam o tisících osudech. Je jistě možné v této čtvrti vést perfektní život střední třídy, aniž byste myslela na okolí. Ale to není můj styl.   A co je váš styl? Chci být uprostřed světa, který mne obklopuje. Nechci jeho některé části nevnímat. Už jako dítě mne zajímalo, jak je organizovaná společnost. Takže jsem začala v ženském vězení v Chowchilla dávat kurzy psaní, abych tím vězeňkyním pomohla v jejich profesním postupu.   Jak se odlišuje společnost za mřížemi od té venku? Je to milé, že mne považujete za expertku, ale to já nejsem. Jen se učím od ostatních. Sociolog Erving Goffman říká, že naše identita se skládá z určitých elementů – z toho, jak se oblékáme, jak bydlíme, co jíme a z mnoha dalších. Ve vězení vás o všechny tyto prvky naší identity připraví. Zůstane jen vlastní osobnost. Všimla jsem si, že lidé ve vězení dávají té svojí osobnosti nebývale ostré obrysy. Jejich přítomnost vnímáte pak mnohem silněji než ostatních lidí venku. Je to ostatně jejich jediná možnost se sami prezentovat.   Romy, která je vypravěčkou ve vašem románu, je odsouzena dvakrát k doživotí plus šest let, protože zabila jednoho stalkera. Ale já jsem nikoho nezabila a také nesedím ve vězení.   To je zřejmé. Ale přesto má biografie Romy mnoho společného s tou vaší. Ano, Romy a já máme mnohé společné. Především to prostředí, ve kterém jsme vyrůstaly. To je nezvyklé, protože jsem spisovatelka, která se dívá ven, nikoliv dovnitř. Moje psaní není autobiografické. Ale během práce na této knize se mi znovu a znovu vybavovaly příběhy z mého mládí.   Vaše mládí jako teenagerka jste strávila v San Franciscu. V dělnické čtvrti Sunset. Nebyla to čtvrť, ve které jste se musela bát jít na ulici. Ale bylo tam hodně násilí, drog a prostituce. Mnoho mých přátel bylo jednou nohou v kriminále. Nejdříve jsem tyto vzpomínky chtěla držet odděleně od románu. Ale zdálo se mi těžké najít správný hlas pro Romy. V okamžiku, kdy jsem jí předala část svých zkušeností, bylo to jinak.   Proč skončila Romy ve vězení a vy na střední škole? Pocházím z jiné společenské vrstvy. Moji rodiče byli studenti, kteří se chtěli stát vědci. Byli hippies, naše chudoba byla chudobou hippies. V naší ledničce sice byl stejný sýr od sociální podpory jako u mých přátel, ale na rozdíl od nich mne nikdo nezneužíval, moji příbuzní nebyli závislí na drogách, nebyli to kriminálníci. Existuje velký rozdíl mezi chudobou bez peněz a chudobou celé společenské třídy. Vyrůstala jsem ve stabilní rodině, s jiným slovníkem – ve slovním i přeneseném smyslu.   Věříte v existenci zla? Co je protikladem zla? Nevinnost? Když jsem pracovala na knize Jsem osud, četla jsem znovu a znovu Dostojevského Bratry Karamazovy. Dostojevský se pokouší zdůvodnit podstatu nevinnosti. V jeho románech lidé konají zlo, ale bůh je vždy dobrý. Ve světě bez boha je to komplikovanější. My všichni toužíme po odpuštění, po odpuštění, které nabízí křesťanství, ale nikoliv justiční systém. Hranice mezi vinou a nevinou začíná být irelevantní, když vidíte ty masy lidí, které tímto systémem procházejí. Můj román neobsahuje žádné návrhy na řešení, žádné definitivní odpovědi. Literatura je říše, ve které se zkoušejí myšlenky a život. To ji dělá tak cennou. Pokud mě to dovedlo k nějakému poznání, tak k tomu, že nikdo není nevinný. Ale někteří mají štěstí.   {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.

Čas načtení: 2024-07-02 08:00:01

Týraná spisovatelka Simona Monyová se neměla znovu vdávat. Mohla ještě dlouho psát

Mrtvolu našli schoulenou na pravém boku u sedačky obličejem k zemi. Hluboké bodné rány způsobily vykrvácení během velmi krátké doby. Stala se obětí tyranie životního partnera, který ji brutálním způsobem zabil. Bylo jí pouhých čtyřicet čtyři let. Konec spisovatelky zalitý krví „Komu bych s chutí jednu flákla? Každému, kdo si svoje nedostatečné sebevědomí hojí na slabších.“ (Monyová) Dne 3. srpna 2011 ubodal úspěšnou brněnskou spisovatelku Simonu Monyovou její manžel Boris Ingr. Jejich manželství již delší dobu spělo k nevyhnutelnému rozvodu. Málokdo však věděl, že Simonu její muž dlouhodobě psychicky a fyzicky týral.  Toho osudného dne „byla veselá, těšila se, že si užije večer, protože byla pozvaná k sousedům na grilování“, vypráví Jiřina Veselá v knize o Monyové. Manželé již tehdy žili odděleně a jejich komunikace se omezovala jen na to nejnutnější. V den vraždy dorazil Boris Ingr do obřanské vilky, kde spisovatelka bydlela. Začali se hádat a jejich spor vyústil v tragédii. Nikdo dodnes neví, co se doopravdy odehrálo. Najednou se objevili policisté a začali páskovat dům a jeho okolí. Monyová ležela v tratolišti krve a nebylo jí pomoci. Zemřela. Záletná spisovatelka Božena Němcová: Konec spekulací, o jejím původu je konečně jasno Číst více Proti rozsudku se vrah odvolal „Někdy si říkám, že jsem od života dostala hodně dobrého, a tak mám strach, odkud ten facan přijde. Někdy mě lehce mrazí.“ (Monyová) Rozsudek soudu, který vyměřil Borisi Ingrovi patnáct let nepodmíněně, padl koncem února roku 2012. Proti rozsudku se odvolal. „Při verdiktu nedal najevo žádné emoce. (…) Při procesu svoji obhajobu měnil a nabízel různé verze. Zpočátku tvrdil, že si vůbec nepamatuje, že vraždil,“ vysvětluje Veselá.  Přes polehčující okolnosti musel zaplatit odškodné Simoniným dětem, rodičům a bratrovi. Zároveň musel souhlasit s protialkoholní léčbou a psychoterapií.  Svědectví o jejich manželství „Má mě rád pod kontrolou, a tak mu musím na konci týdne posílat e-mailem týdenní výkaz.“ (Monyová) Boris Ingr se Simonou Monyovou se poznali již jako teenageři na jednom brněnském kluzišti. K osudové jiskře došlo až po letech, kdy se znovu pracovně potkali v televizi. Začali se scházet jako milenci a v roce 2003 se vzali. Bohužel nešlo o šťastné manželství, i když „navenek se zdálo být druhé manželství Simony Monyové velmi harmonické a bez poskvrny“, jak tvrdí Richard Sacher v knize Simona Monyová. Co nám ve škole zatajili: Eliška Krásnohorská nebyla žádná naivka. Okouzlovala muže a žila se ženou Číst více Málokdo to tenkrát věděl, ale úspěšná spisovatelka byla bita. Za slupkou harmonického manželství se skrývala manželova tyranie, vydírání a naschvály. Schylovalo se k rozchodu. „Proč ale Monyová zemřela ve chvíli, kdy už se dvojice konečně rozcházela? Podle expertů se jedná o typický příběh – k tragédiím dochází nejčastěji právě ve fázi rozcházení,“ vysvětluje Sacher. Po smrti Simony trpěly především její děti. Nejhůř to odnesl nejmladší syn Šimon, kterého si jeho strýc osvojil do pěstounské péče. „Po poradě s kriminalisty se dospělí dohodli, že Šimůnkovi zprávu o smrti matky sdělí policejní psycholožka,“ píše Veselá. Stejně tak Dominika přijal strýc za svého. Třetí, dospělý syn Michal sice nesl ztrátu velmi těžko, ale byl ve věku, kdy se o sebe dokázal postarat.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Nevěříte, že Brno opravdu existuje? Světélkující kasematy vás přesvědčí.

Čas načtení: 2019-11-12 20:07:07

O síle čtyř žen v nejtemnějším období Německa…

Na český trh přichází evropská literární senzace: románová trilogie, DCERY NOVÉ DOBY, spisovatelky Carmen Kornové, označované za „německou Ferrante“ Hamburská spisovatelka Carmen Kornová píše knihy už třicet let, ale teprve před třemi roky se stala skutečně slavnou – když opustila žánr detektivky a dětské literatury a napřela úsilí na román, resp. na románovou fresku DCERY NOVÉ DOBY, v níž zachytila nejtemnější období německé historie. Její sága čtyř přítelkyň odehrávající se v Hamburku od roku 1919 až do přelomu století uchvátila miliony čtenářů. Nejen díky studii ženského přátelství a vývoji emancipace hrdinek je dnes Kornová označována za „německou Ferrante“. Důvodem je zejména její schopnost přesvědčivě zachytit příběhy lidí poznamenaných dobou, v níž žili. První svazek ve vynikajícím českém překladu Zlaty Kufnerové vydává PROSTOR. Rok 1900 se v Německu vyznačoval mimořádně vysokou porodností. Jako by to množství předznamenalo, že přijdou ztráty. Henny Godhusenová je jednou z oněch dětí narozených na přelomu století. Bylo jí teprve osmnáct, když přišel mír. Nyní je přesvědčena, že válečné hrůzy jsou navždy pryč. Na jaře 1919 se plna elánu začne školit jako porodní asistentka na klinice v hamburské čtvrti Uhlenhorst. Mísí se zde střední třída s dělníky, bohatí i chudí. Avšak lidé, kteří se pro Henny stanou v životě nejdůležitějšími, jsou její vrstevnice – Käthe, Ida a Lina. Slova písně Beatles „You gotta carry that weight for a long time“ trefně vystihují úděl Dcer nové doby. Všechny ženy jsou limitovány konvenčními hranicemi své doby. Lina, jež touží stát se učitelkou, musí zůstat svobodná. Naproti tomu Ida se kvůli půjčce svého otce snaží vydržet v manželství s nemilovaným věřitelem. Vzpurná Käthe, otevřená socialistickým myšlenkám, se provdá, aby se svým partnerem získali byt. A Henny se vdává, protože je těhotná… První svazek trilogie se odehrává od roku 1919 do prosince 1948. Je zbytečné zde uvádět všechny politické a ekonomické události oněch třiceti let – zásadní jsou: Výmarská republika, ekonomická deprese, vzestup nacistů, brutální pronásledování Židů, druhá světová válka včetně bombardování Hamburku v červenci 1943 a první poválečné roky do měnové reformy. Kornová po celou dobu vzdává poctu Hamburku, kde se odehrává většina děje. Díky ní poznáváme podobu města, jež dnes už neexistuje. Na jaře 2020 vydá PROSTOR druhý díl trilogie s názvem Konec starých časů. Carmen Kornová: DCERY NOVÉ DOBY (anotace) Příběh čtyř přítelkyň narozených kolem roku 1900 a žijících v Hamburku je bohatou rodinnou ságou odvíjející se na pozadí dvou světových válek a tragických německých dějin 20. století. Pomáhat na svět nové – mírumilovné – generaci je cílem Henny Godhusenové, která se zjara 1919 začíná na hamburské ženské klinice Finkenau školit na porodní asistentku. Je jí právě devatenáct, má však už za sebou světovou válku. Nyní je konečně mír a Henny pociťuje velkou touhu po životě. Její osudy se prolínají s osudy tří žen: její rebelantské kamarádky z dětství a kolegyně Käthe, Idy, dcery ze zámožné rodiny, a mladé učitelky Liny. A my můžeme s napětím sledovat, jak se tyto rozdílné ženy vyrovnávají s ne vždy snadným osobním životem, nástupem nacismu, zvraty světové politiky a nakonec i druhou světovou válkou. Dcery nové doby jsou prvním dílem trilogie, která pokrývá celé 20. století. Po vydání v roce 2016 se kniha v Německu podle žebříčku časopisu Der Spiegel stala bestsellerem a udržela se na první příčce více než rok; podobného úspěchu dosáhla i v Itálii. Její autorka Carmen Kornová bývá označována jako „německá Ferrante“. Z německého originálu Töchter einer neuen Zeit, vydaného nakladatelstvím Rowohlt Verlag GmbH v Reinbeku roku 2016, přeložila Zlata Kufnerová, Vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2019 Spisovatelka a novinářka Carmen Kornová (1952) je dcerou hudebního skladatele Heinze Korna a dětství strávila v Kolíně nad Rýnem. Po studiu žurnalistiky na škole Henriho Hannena pracovala jako redaktorka časopisu Stern, později také týdeníku Die Zeit. Zároveň se začala věnovat psaní knih, je autorkou mnoha kriminálních románů, za něž získala několik ocenění, a knih pro děti. Již čtyřicet let žije v hamburské čtvrti Uhlenhorst, ve které se usadila a jejíž historií se dlouhodobě zabývá. Carmen Kornová je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida a má dvě dospělé děti. O knize napsali Dcery nové doby nejsou jen nostalgickým románem. V knize se odráží také celospolečenská nálada popisovaného období a propracovaná psychologie postav povznáší dílo na vysokou literární úroveň. Volker Albers, HAMBURGER ABENDBLATT Je radostí provázet čtyři hrdinky jejich rušnými životy, sledovat, jak hledají rovnováhu mezi osobním životem a událostmi, které hýbou společností, což není v době nástupu nacismu nic jednoduchého. Dcery nové doby jsou dojemným a skvěle napsaným románem. Annika von Schnabelová, BUCHSZENE Kniha se mi dostala pod kůži a nedokázala jsem ji pustit z hlavy ještě dlouho po jejím přečtení. Příběh byl neuvěřitelně působivý a nemůžu se dočkat druhého dílu! Maike, NORDSEITEN Postavy jsou tak skutečné, jako by doopravdy žily. Můžete s nimi plakat i se smát, tak opravdové jsou Dcery nové doby. Kerstin, THEBOOKFISH.DE

Čas načtení: 2021-08-28 19:46:29

Eva Černošová: Mé záliby se prolínají s mou prací, a to je velké požehnání

Zájem o psaní se u ní projevil již v dětství, když psala básničky a pohádky. Brzy jí také učarovala hudba a obě tyto lásky jí zůstaly. Působí jako učitelka českého jazyka, dějepisu a tvůrčího psaní na Gymnázium Boženy Němcové v Hradci Králové. Zpívá ve sboru i sólově a jako spisovatelka píše Eva Černošová prózu i poezii, je předsedkyní Střediska východočeských spisovatelů a u vydavatele čeká na vydání soubor jejich fejetonů a povídek Jak jsem nenapsala knihu.   Psát jste se naučila již v pěti letech, a tak jste si začala psát první básničky a pohádky. Na ZŠ se vaše práce umísťovaly na prvních místech literárních soutěží, jako byla například soutěž Svět očima dětí. Co vás ještě bavilo a jak jste prožívala své dětství?  Kromě literatury mi učarovala hudba, a to mi tedy zůstalo dodnes. Zpívala jsem, také tancovala a chtěla hrát na housle. K tomuto nástroji jsem se nedostala, ale tatínek měl doma akordeon. Začala jsem tedy hrát na něj, podle sluchu. Mohlo to být někdy celkem vtipné, akordeon jsem ještě ani neunesla, museli mi ho položit do klína a na dětské besídce jsem spustila mimo jiné píseň, kterou jsem měla dobře odposlechnutou: „Počkej, ty budeš litovat, až poznáš svět.“ Rodinný přítel (hudebník) si všiml, že mám talent, a začala jsem se učit na piano. Hrála jsem na piano a na kytaru. Ale vše mělo svůj čas, když jsem byla malá, měli jsme málo peněz, takže nebylo ani na hudební nástroj, ani na pořádné hudební vzdělání. Jeden nástroj mívá však člověk vždy při sobě. A nemusí ho ani kupovat – tím kouzelným nástrojem je hlas. Takže ve zpěvu mi nic nebránilo. Dětství jsem také prožívala hodně venku a mezi zvířaty, rodiče měli hospodářství. A to dalo mému dětství i celému životu úžasný rozměr. Jsem venkovanka spjatá s přírodou, půdou. Naučila jsem se dojit kozy, sekat trávu kosou, poznávat stádia zralosti obilí… Naši sice neměli peníze, ale dali nám toho mnohem víc… Jsem vděčná za to, jaké dětství jsem měla.    Po gymnáziu jste vystudovala PF Univerzity v Hradci Králové a přispívala do studentského časopisu Viselec. Někde jste řekla, že jste chtěla být učitelkou nebo veterinářkou. Co nakonec rozhodlo, že je z vás učitelka a nelitovala jste svého rozhodnutí? Ano, to souvisí s tím mým dětstvím mezi zvířaty. Měli jsme jednoho koně, krávy, ovce, kozy, prasata, králíky, drůbež, kočky, psy – zejména kvůli kravám byl skoro členem naší rodiny také veterinář. Pomáhala jsem mu, pomáhala jsem zvířatům, až jsem se stala jakousi jeho „asistentkou“, četla jsem Jamese Herriota a chtěla se stát veterinářkou. To mi bylo nějakých deset, dvanáct. Ale pak přišly těžké a stinné stránky povolání zvěrolékaře, které považuji za jedno z nejtěžších dodnes. Náš veterinář dobře viděl, že právě pro tyhle stránky jeho profese předpoklady nemám – těžko bych mohla usmrtit zvíře, zkoušela jsem zachraňovat i raněné brouky. Takže mne ke změně plánů přivedl on sám. Pak jsem tedy ještě váhala mezi povoláním dětské lékařky a učitelky. Teprve v maturitním ročníku na gymnáziu jsem se rozhodla definitivně, i když se mě tou dobou mí učitelé snažili směrovat ke studiu práv, asi proto, že mi vždycky šel dějepis. Svého rozhodnutí dodnes nelituji. Mne práce se studenty opravdu baví a je se mnou – podle ohlasů – asi taky.   Po studiích jste nastoupila jako učitelka českého jazyka a dějepisu na Gymnázium Boženy Němcové v Hradci Králové, kde máte také hodiny tvůrčího psaní. Co vás na práci „paní“ učitelky baví a jak vás to ovlivňuje při psaní?   Baví mne toho moc. Člověk při takové práci nejen učí, ale také se toho tolik učí sám! Každý den. Studenti jsou zvídaví, mají spoustu otázek, zajímavých postřehů, vidí věci z jiného úhlu, a to vás obohatí. Baví mne objevovat u studentů talent a podporovat je. Mám velkou radost, když vidím, že mají jinou startovní čáru, než jsem měla já. A pokud k tomu mohu přispět i já sama, je ta radost o to větší. Určitě mě to ovlivňuje i při psaní, jako všechno, co prožívám.    V roce 2006 jste vydala svoji první knížku Nezdálo se mi nic, Andante Cantabile. V roce 2012 vám vyšla knížka Věci, které se snadno zapomenou, jejíž obálka je vytvořena podle předlohy zápisníku vašeho dědečka. Pak o pět let vyšla Vypravěčka. A co další knížka? Jen upřesním, že ten zápisník patřil pradědečkovi. No, mezitím vyšly ještě nějaké básničky, ale asi se ptáte na knihu prozaickou? Věřím, že do konce roku vyjde. Už je u nakladatele a jmenuje se Jak jsem nenapsala knihu. Jedná se o soubor humoristických fejetonů a povídek. Vznikala průběžně, některé texty jsou staršího data, jiné vznikly nedávno. Pojítkem celé knihy jsou mé pokusy o humoristickou tvorbu, které jsem doposud vždycky vzdala. Psát humor je opravdu oříšek, doufám, že konečně uzrál ke správnému rozlousknutí. Čtenáři se v knize dozvědí mimo jiné hodně o mém dětství, o mé učitelské profesi i o roli, kterou považuji za tu nejdůležitější, které se mi dostalo, a tou je role mateřská.   Vyšly vám také dvě básnické sbírky – Tyhle moje řeky a Uprostřed noci zpěv. Kde nacházíte inspiraci, o čem budete psát? Je vám bližší poezie nebo próza? Nebo má pro vás obojí své kouzlo? Děkuji, to je dobrá otázka. Inspiraci nacházím docela prostě ve svém životě i ve světě kolem mne. Vnímám jej a pozoruji, naslouchám… Když mne něco osloví, dám se do psaní. Obojí pro mne má své kouzlo. Docent Jan Dvořák (můj skvělý učitel a prozaik) mi tenkrát řekl, když jsem se mu svěřila, že píšu i básně, že psát poezii je pro prozaika cesta do pekel. Pak si mé básně přečetl a řekl, že ne vždycky… Něco lépe vyjádříte prózou, něco zase básněmi. Obzvlášť u básní jsem „skoupější na slovo“. A nechám je uzrát. Abych do světa nechrlila i to, co poezie není.   Jak to máte se čtením, máte nějakého literárního favorita, kterého ráda čtěte nebo žánr? Mám jich hodně. I mezi autory od nás, z východních Čech. Takže jich teď spíš mnohem víc nejmenuji. Ze současných českých autorů mne momentálně napadá Antonín Bajaja, Jiří Hájíček, Alena Mornštajnová, Jana Poncarová, Zdeněk Svěrák. Mými zahraničními stálicemi jsou určitě Umberto Eco, Gabriel García Márquez, ze současníků třeba Orhan Pamuk. V poezii jsou mými favority Vladimír Holan, František Hrubín, Bohuslav Reynek, Jan Skácel… Byl by to dlouhý seznam. A z žánrů? To bude snazší říct obráceně. Nejsem tak úplně na fantasy, sci-fi a na horory. Ale když je někdo dobře napíše…   Autorem ilustrací a obálek všech vašich knih je váš manžel výtvarník a grafik Jan Černoš. Jak se vám spolu pracuje? Spolupracuje se nám výborně, aspoň doufám, že to tak vidí i on. Více o naší spolupráci píšu také na svém webu. Je to někdy napínavé a každopádně nádherné, jako naše manželství. Poznáváme se a rosteme spolu už řadu let. On je mým prvním kritikem, já zase tím jeho. Nikdo nezná mou tvorbu a můj život lépe; když čte mé příběhy, vidí obrazy, které patří i jemu… A ano, je ilustrátorem všech mých knih, kromě té poslední – humoristická kniha bude mít jiného výtvarníka. Navrhl ho právě můj muž a myslím, že vybral skvěle.   Jste předsedkyní Střediska východočeských spisovatelů. Jak jste se k této funkci dostala a co vše to obnáší? Dostala jsem se k ní poněkud nečekaně a nejdřív jsem se jí i zalekla. Středisko procházelo tou dobou krizí. Před členskou schůzí mne oslovili členové tehdejšího výboru, zda bych do nového výboru také kandidovala. Zvažovala jsem to a rozhodla se souhlasit. To, že mne nově zvolený výbor ze svého středu vybere jako předsedkyni, jsem ale opravdu nečekala a z počátku jsem nikterak nadšená nebyla. Ale středisko netvoří jeden člověk, jsou tam lidé, na které se můžete spolehnout, pracujeme společně. Ta funkce obnáší práci administrativní, která mne nijak zvlášť nebaví, pak ale také setkávání s jinými autory, pořádání autorských čtení, besed, podporu začínajících autorů, a to za to organizační úsilí stojí. Teď na podzim nás čeká Východočeský umělecký maraton, chystáme celu řadu akcí, křest sborníku, účast na 31. Podzimním knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě atd. Vše je ale zatím tak trochu „ve hvězdách“. Vloni z našich plánů kvůli covidu sešlo, uvidíme, co nás čeká letos.    Někde jste řekla, že psaní je vašim velkým koníčkem, stejně také je jím i hudba a zpěv. Zpíváte v nechanickém sboru Cantus feminae, pro který píšete také texty, ve školním sboru Gybon i sólově. A co další koníčky? Jak ráda trávíte chvíle volna? Ráda vařím, peču, čtu, chodím do přírody. Volných chvílí v posledních letech moc nemám, ale já vlastně žiju tím, co mne baví. Mé záliby se prolínají s mou prací, a to je velké požehnání.   Eva Černošová se narodila se 13. července 1982 v Pardubicích jako Eva Kulhánková a vyrůstala v Popovicích. Vystudovala Královohradeckou univerzitu. Učí český jazyk a dějepis na Gymnáziu Boženy Němcové v Hradci Králové, kde vede rovněž hodiny tvůrčího psaní. Působí také jako spisovatelka, knihovnice a zpívá ve sboru Cantus feminae i sólově. Píše poezii i prózu. Od roku 2014 je předsedkyní Střediska východočeských spisovatelů. Napsala knihy Nezdálo se mi nic, Andante Cantabile, Věci, které se snadno zapomenou, Tyhle moje řeky (sbírka básní), Vypravěčka, Uprostřed noci zpěv (poezie). Její manžel, malíř a grafik, Jan Černoš vytváří ilustrace a obaly jejich knih. S rodinou žije v Nechanicích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-08-22 11:28:24

Za českými čtenáři přijede na Svět knihy autor Atlasu mraků David Mitchell

Svět knihy Praha oznámil další slavná jména 26. ročníku mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu. Po už dříve ohlášeném francouzském spisovateli Laurentu Binetovi návštěvu přislíbili také autor Atlasu mraků, anglický literát David Mitchell, a silný hlas současné africké literatury Chimamanda Ngozi Adichie, známá bestsellerem Amerikána. S ročním zpožděním, zaviněným pandemií, také dorazí zástupci polské reportážní školy Witold Szabłowski a Martyna Bunda. Nigerijsko-americká autorka a aktivistka Chimamanda Ngozi Adichie o sobě dala jako spisovatelka vědět románovou prvotinou Purpurový ibišek, za nějž obdržela ocenění pro nejlepší literární debut Commonwealth Writers’ Prize. Světový věhlas ji zajistil ale její třetí román Amerikána. Deník New York Times tuto knihu zařadil mezi deset nejlepších knih roku 2013. Nejen tyto její tituly jsou dostupné i českým čtenářům. Adichie ve svých románech vychází z vlastní zkušenosti: narodila se v Nigérii, později se ale přestěhovala do Spojených států, momentálně střídavě žije v obou zemích. Výrazným hlasem mezi současnými africkými autorkami je nejen jako prozaička, ale také aktivistka, vyjadřuje se k problematice rasy a genderu. Její přednášku Feminismus pro každého cituje v písni Flawless zpěvačka Beyoncé. Významem hranice své vlasti přesáhl i další z hvězdných hostů zářijového ročníku – David Mitchell. Prozaik, autor televizních a filmových scénářů, operní libretista, a mistr vícehlasé literatury se čtenářům ohlásil románem Ghostwritten (česky vyšel pod titulem Hybatelé). Následující dva romány, sencislo9 a Atlas mraků, se dostaly do užšího výběru pro Man Bookerovu cenu. Na popularitě mezi čtenáři Atlasu mraků přidalo zfilmování v režii Toma Tykwera a sourozenců Wachkovských. S těmito filmaři se Mitchell potkává také jako jeden ze scenáristů čtvrtého pokračování kultovní filmové série Matrix. Časopis Time řadí Mitchella do stovky nejvlivnějších světových osobností. Jeho díla vycházejí i v českých překladech. Českým čtenářům se letos kromě Francie přiblíží také Polsko a jeho literatura. Náš severní soused měl být minulý rok čestným hostem, a tak svůj letošní program rozšířil o některá loňská neuskutečněná setkání. To si na veletrhu vynahradí například prozaička a reportérka týdeníku Polityka Martyna Bunda. Za románový debut Bezcitnost, v němž vypráví o velkých dějinách ze ženské perspektivy, byla nominována na prestižní literární cenu Nike. Na veletrhu pohovoří i o své novince Modrá kočka, i v tomto titulu se vrací do svébytného regionu svého dětství – Kašub. Spolu s dalším hostem, Witoldem Szabłowskim, náleží Bunda také k jednomu z hlavních témat polského programu: literatuře non-fiction, především reportáži. Szabłowski ve svých knihách zpracoval mimo jiné takzvaný volyňský masakr. U příležitosti veletrhu vychází jeho poslední titul Jak nakrmit diktátora o kuchařích Saddáma Husajna nebo Fidela Castra. Biografie „polského superhrdiny“ Witolda Pileckého, který se dobrovolně nechal uvěznit v koncentračním táboře Auschwitz, aby o továrně na smrt podal zprávu, vynesla britskému reportérovi Jacku Fairweatherovi prestižní ocenění. Za knihu Dobrovolník si odnesl Costa Award a autor přiletí čtenářům knihu podepsat až z Vermontu. Vedle literární reportáže si letošní polský program dal za cíl věnovat se i dalším dvěma fenoménům. Polské ilustrace pro děti v českých překladech shromáždí výstava Listuj světem. Sté výročí narození sci-fi ikony Stanisława Lema se odrazilo v komiksech současných českých autorů a autorek. Jejich práce budou k vidění na putovní výstavě Budoucnost v bublinách, v premiéře se představí na veletrhu. „V roce 2020 mělo být Polsko čestným hostem veletrhu, ten samý rok vyšlo mnoho nových překladů do češtiny. Část jsme představili on-line, ale některé knihy čekaly až na Svět knihy a výsledkem je i letošní bohatý program včetně velkého stánku s širokou nabídkou knih, výstav a koncertů,“ shrnuje polskou prezentaci ředitel Polského institutu v Praze Maciej Ruczaj. Svět knihy se rozhodl od tohoto ročníku věnovat speciální sekci tématům, která mu byla vždy blízká, tedy podpoře svobody, demokracie a lidských práv. Programová novinka Literatura jako hlas svobody se zaměřuje na Bělorusko. Na Výstavišti bude po dobu trvání veletrhu otevřena expozice Ambasády nezávislé běloruské kultury. Sekce přinese autorská čtení, setkání s běloruskými básníky či debatu na téma, jak informovat o pravdě, či o životě v exilu. Program nabídne setkání například s básníkem, překladatelem a literárním vědcem a laureátem řady literárních cen Andrejem Chadanovičem. Jeho básně vyšly v překladech do dvaceti jazyků, včetně češtiny. Poezie je základním vyjádřením i rusky píšícího Dmitrije Stroceva, jenž přijíždí jako zástupce běloruského undergroundu. Speciální sekci si vysloužila Cena Evropské unie za literaturu. „Jako pokračování našeho silného zájmu o otázky spojené s Evropou spolupracujeme tento rok s Cenou Evropské unie za literaturu. Za Česko byla letos udělena Lucii Faulerové za knihu Smrtholka. Oceněná autorka se na veletrhu představí, stejně jako další tři laureáti této ceny,“ upřesňuje dramaturg Guillaume Basset. Se svou tvorbou tak návštěvníky seznámí norský spisovatel Gunstein Bakke (oceněn za Maud a Aud: Román o silničním provozu), maďarská prozaička Edina Szvoren (cenu získala za povídkovou sbírku Nemá, a dobře, že nemá) a katalánská spisovatelka a vizuální umělkyně Irene Solà (zaujala titulem Já zpívám a hora tančí). Zmínění autoři se rovněž zapojí do debaty o tom, co Evropa a její hodnoty znamenají pro spisovatele. Svět knihy Praha 2021, jehož čestným hostem je Francie, návštěvníky přivítá od 23. do 26. září na Výstavišti v Holešovicích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-07-27 13:59:03

Jana Poncarová: Na psaní mě baví hledání odpovědí na otázky

„Na psaní mě baví celý ten proces, hledání podstaty příběhu, ptaní se, hledání odpovědí na otázky, někdy dost palčivé, rešerše, rozhovory s pamětníky, objevy útržků příběhu… je to dobrodružné,“ přiznává spisovatelka Jana Poncarová, jejíž nová knížka Cyklistka, která vyšla letos, je inspirována osudem cyklistky a baronky Blanky Battaglia, Právě má rozpracovaný příběh o životě Jarmily Horákové, talentované herečky dvacátých let 20. století, a knížka by mohla vyjít koncem příštího roku.   Již v dětství vás bavilo psát krátké příběhy, pohádky, dobrodružné povídky a v jednom rozhovoru jste řekla, že jste si dělala vlastní časopisy, ale většinou to zůstalo jen u prvního čísla. Co vás ještě bavilo a jak jste prožívala období svých dětských let?   Zrovna je léto, a tak se mi občas mihnou před očima vzpomínky na naše dětské výpravy k potoku, který se tehdy zdál větší než dnes, na stavbu voru, který neplaval, na stavbu týpí, kolem něhož jsme si hráli na indiány a kovboje, na ohýnky… Letní prázdniny byly plné fantazie. Myslím, že i proto, že jsme s našimi nikam moc nejezdili, takže jsme si museli vystačit sami se zahradou, loukou a lesem.   Někde jste řekla, že jste chtěla být novinářkou, a tak jste na gymnáziu přispívala do regionálních novin a při studiu politologie a mezinárodních vztahů jste navštěvovala také přednášky žurnalistiky. Proč jste si vybrala právě politologii a mezinárodní vztahy? V době, kdy jsem vybírala školu, to byl nový obor. Na Západočeské univerzitě jsme byli druhý ročník. Zajímala mě politika, historie, sociologie a taky média, žurnalistika. Kromě politologických předmětů jsme se mohli zapsat právě i na sociologii a média. Ta kombinace se mi líbila. A nikdy jsem nelitovala. Měli jsme skvělé kantory, samé mladé lidi, některé s mezinárodní zkušeností. Ráda na to vzpomínám.       Pracovala jste jako analytik pro investiční firmu, psala články o energetice, vedla magazín Nalezeno.cz a tištěný časopis Inteligentní budovy a od roku 2008 působíte jako copywriter. Co vše obnáší vaše práce? Psaní. Ale před tím také prostudování témat, rešerše, zjišťování informací – prostě novinařina. Nejraději ze všeho dělám rozhovory, třeba pro časopis o českém průmyslu. Myslím, že máme být na co hrdí. Když mluvím se šéfy velkých podniků a na nich je znát, že mají rádi svůj obor nebo třeba podnikání vybudovali od píky, je to vždycky inspirující.   V roce 2017 jste jako e-knihu vydala 13 intimních povídek a o rok později debutovala tištěnou knihou Podbrdské ženy, která je inspirována skutečnými událostmi ve vaší rodině. Co vás přivedlo k psaní knížek?    Zrovna nedávno se mě na to ptali na jedné besedě se čtenáři. Nevím. Bylo to takové nepopsatelné pnutí. Touha. Nešlo to jinak. Pořád jsem o tom jen mluvila, představovala si, jaké by to bylo. A pak jsem jednoho dne seděla a psala první kapitolu Podbrdských žen.   V knize Eugenie vyprávíte příběh plzeňské hoteliérky Eugenie Egertové Janečkové a plzeňského hotelu Continental. V románu Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky, jste se inspirovala příběhem vaší babičky Miloslavy. Letos vám vyšla knížka Cyklistka, která je inspirována osudem cyklistky a baronky Blanky Battaglia. Podle čeho si vybíráte, o kom budete psát? Co vás baví na psaní?    Nechci, aby to znělo nějak nadneseně, ale ta témata přišla sama. Nebylo to tak, že bych si řekla: co teď asi budu psát. Podbrdské ženy jsem v sobě nosila dlouho. Příběh o Eugenii mi vyprávěl její syn, když jsme se náhodou setkali v Americe. Jiskru příběhu Cyklistky zažehla návštěva zámku v Bratronicích. Na psaní mě potom baví celý ten proces, hledání podstaty příběhu, ptaní se, hledání odpovědí na otázky, někdy dost palčivé, rešerše, rozhovory s pamětníky, objevy útržků příběhu… je to dobrodružné.   Spolu s fotografkou Ditou Pepe jste vydala v roce 2020 literární dokument Děvčata první republiky, která obsahuje osm příběhů a mezi nimi je také plzeňská básnířka Hana Gerzanicová. Je některá ze zpovídaných dam, na kterou ráda vzpomínáte? A jak se vám spolupracovalo s Ditou Pete? S Ditou Pepe se mi pracovalo báječně. Pamatuju si na naše první focení, kdy jsem na ni čekala právě u paní Hany a ona přišla a já jsem věděla, že jsme na stejné vlně. Snad to vnímá podobně. Vzpomínám na všechny dámy. Občas si i voláme.   Někde jste přiznala, že máte rozpracovanou knížku o herečce z 20. let 20. století, která zemřela velice mladá, ale jméno jste neuvedla. Můžete prozradit, o kom bude a kdy se můžeme na knížku těšit.?   Hlavní postavou knihy bude Jarka Horáková, velmi talentovaná herečka, která bohužel nemohla naplno rozvinout svůj talent, ale zanechala hluboké stopy ve své generaci. Asi to mě na tom fascinuje. A pak to energické mládí, touha dělat to, k čemu je člověk přitahován, současně pochyby, zda je to to pravé. Příběh mám rozpracovaný, pokud se mi povede ho dopsat a pokud ho bude chtít nakladatelství vydat, kniha snad bude koncem příštího roku.   Jak to máte se čtením, stále jsou vašimi oblíbenými autory Remarque a Hemingway? A co literární hrdina?    Jsou. Pořád se vracím k Hemingwayově Pohyblivému svátku, zrovna jsem ho znovu četla na nedávném studijním pobytu. A Remarque je láska od gymnázia. Jestli se ptáte na hrdinu – muže, tak ano, myslím, že jednou bude. Už je možná trochu v mé mysli, ale ještě bych před tím ráda napsala jiné příběhy, které přišly dřív.   Jak ráda trávíte chvíle volna? Dočetla jsem se o vás, že jste vášnivá zahradnice a pěstitelka bylin. Když to jde, jsem venku. Na procházce v lese, na kole nebo na zahradě. U chalupy pěstuju zeleninu a bylinky. A taky cestuju. Být jinde mi pomáhá podívat se na svoji každodennost z jiné perspektivy, a to je, myslím, zdravé.   Jana Poncarová se narodila se 28. září 1983 na Rokycanech. Vystudovala politologii a mezinárodní vztahy na FF ZČU v Plzni. Pracovala jako analytička pro investiční firmu, psala články o energetice a průmyslu. Působí jako copywriterka a spisovatelka. Vedla magazín Nelezno.cz a tištěný časopis Inteligentní budovy. Napsala knihy 13. Intimních povídek (2017, e-kniha), Všechny vlčice nerodí, Podbrdské ženy (2018), Eugenie: Příběh české hoteliérky (2019), Děvčata první republiky (2020), Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky (2021), Cyklistka – Osud poslední baronky (2021). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-13 07:37:35

Pavla Horáková: Dávno nevím, co je čtení pro radost

Řadu let pracuje v Českém rozhlasu, nejdříve v redakci anglického vysílání a pak přešla na stanici Vltava, pro kterou připravuje pořady. Na svém kontě má také řadu překladů z angličtiny a srbštiny a v roce 2010 se Pavla Horáková poprvé představila jako spisovatelka knížkou pro děti Tajemství Hrobaříků a od té doby vydala několik publikací. Kniha Teorie podivnosti jí vynesla Cenu Magnesie Litery a ta nejnovější Srdce Evropy jí vychází letos na podzim.   Narodila jste se v Plzni, ale vyrůstala na sídlišti v pražských Bohnicích jako jedináček. Někde jste přiznala, že jste měla hezké dětství. Chodila jste do Dismanova rozhlasového dětského souboru a hodně času trávila s partou dětí ze sídliště. Jaká jste byla holčička a co vás bavilo?  Byla jsem holčička ze středostavovské rodiny, která se dobře učila a chodila na spoustu kroužků. Rodiče si nepřáli, abych dojížděla, tak mě nepřihlásili na žádnou výběrovou školu. Díky tomu jsem obyčejnou základku zvládala levou zadní a měla jsem dost času a energie na lumpárny. Spoustu času jsme trávili v přírodě kolem našeho sídliště a taky prozkoumáváním paneláků, od sklepů až po strojovny výtahů. Dismaňák bylo elitní prostředí, ale lumpárny k němu patřily taky. Z průpravy, kterou jsem tam získala, čerpám v různých svých profesích dodnes.   Díky tatínkovi, který pracoval jako zástupce Československých aerolinií v Bělehradu, jste tam nějakou dobu coby studentka gymnázia pobývala a naučila se srbsky. Jak na ten čas vzpomínáte? Jako na dobu, kdy se odehrávaly dějinné změny a já byla téměř u toho. Bělehradu se válka nedotkla, a když byl v roce 1999 bombardován, už jsme byli dávno pryč. Naučila jsem se srbsky, oblíbila si srbský jazyk i literaturu a taky jsem pochopila, že asi nebudu chtít trvale žít jinde než v Praze.   Někde jste přiznala, že jste vždycky myslela na literární dráhu, ale vzala jste to oklikou přes překladatelství a novinařinu. A právě na překladech z angličtiny a srbštiny jste získala zkušenosti. Překládáte ještě? Překládání mě velmi vyčerpává, je to náročná a nedoceněná práce, nejen finančně. Naposledy jsem před třemi lety přeložila román původem české spisovatelky Anny Fodorové První terapie. Nikdy neříkej nikdy, ale je možné, že to byla poslední kniha, kterou jsem přeložila.   Několik let jste pracovala v redakci anglického vysílání Českého rozhlasu 7 a již nějakou dobu připravujete pořady pro Český rozhlas Vltava. Co vás na práci pro rozhlas baví? K rozhlasu mám vazbu od dětství, pracovala tam moje maminka a já jsem od deseti let chodila do Dismanova souboru, který s rozhlasem úzce spolupracuje. Tam mě naučili mluvit a nebát se mikrofonu. Takže když jsem nastoupila do anglické redakce zahraničního vysílání, nebyla jsem úplný nováček. Tehdy mě bavil adrenalin: ráno jsem dostala na stůl zpravodajské téma a měla jsem tři hodiny na to, abych sehnala podklady, natočila dva rozhovory pro vyváženost, sestříhala je, případně přeložila do angličtiny, celou reportáž napsala v angličtině a přednesla do éteru pro zahraniční posluchače. Práce ve zpravodajství mi umožnila setkat se se zajímavými lidmi, spoustu se toho dozvědět, dostat se třeba na summit EU do Bruselu nebo do kuloárů parlamentu. Když jsem začala pracovat pro Vltavu, bavilo mě, jak snadné a vděčné je psát v češtině oproti psaní v nemateřském jazyce. Zvlášť milou kapitolou byla práce s Jiřím Kamenem na cyklu Polní pošta věnovaném písemnostem účastníků první světové války. Pro rozhlas jsem psala i překládala hry, psala povídky, upravovala pro četbu na pokračování jednu svou knihu a nejnověji pro zahraniční vysílání natáčím v angličtině a češtině videa o české literatuře. Jsem vděčná, že mě tahle instituce provází životem a umožňuje mi takovou pracovní a tvůrčí rozmanitost.   V roce 2010 jste debutovala jako spisovatelka prvním dílem ze série příběhů pro děti o Hrobařících nazvaném Tajemství Hrobaříků. Proč jste si vybrala právě literaturu pro děti? Hrobaříci mají tři díly, bude další? Trilogie o Hrobařících už je uzavřená. Psát pro děti nebyla moje záměrná volba. Inspirovaly mě pražské Olšanské hřbitovy, které jsem pořádně poznala až jako velmi dospělá, přestože v Praze žiju od nemluvněcího věku. Najednou jsem měla v hlavě příběh a v tom příběhu vystupovaly děti, a tak jsem ho sepsala. A pak ještě dvě pokračování, protože jsem v prvním dílu neřekla všechno. Nejsem typická dětská autorka a někdy mám pocit, že Hrobaříci jsou spíš knihy pro dospělé než pro děti. Tak trochu jsem je napsala i pro tu holčičku ze sídliště, která se občas nudila a ráda by byla zažila skutečné dobrodružství v nějakých romantických historických kulisách.   V roce 2018 jste debutovala knížkou pro dospělé Teorie podivností, která vám vynesla Cenu Magnesie Litery a skvěle ji načetla herečka Jitka Ježková. Někde jsem se dočetla, že pracujete na další knížce, čerpající z pamětí vaší prababičky, která celý život prožila na jižní Moravě… Kniha už je pár měsíců napsaná, teď prochází redakčním procesem a měla by vyjít letos na podzim. Jmenuje se Srdce Evropy a prolíná se v ní vyprávění mladé učitelky – naší současnice – a vzpomínky Moravanky Kateřiny narozené v roce 1898. Román se částečně odehrává na Slovácku, ale je zároveň tak trochu průvodcem po historické i současné Vídni, Praze a Brně.   Také jste spoluautorka několika publikací. Čím je pro vás psaní? Je to práce, koníček, terapie nebo z každého něco? Baví mě hrát si se slovy a významy a baví mě sdílet nápady. Když na něco přijdu nebo si něčeho zajímavého všimnu, mám touhu se o to podělit. Pravděpodobně jednoho dne dojdu k názoru, že už jsem řekla všechno, co jsem považovala za sdílení hodné, a budu se zase věnovat něčemu jinému.   A jaká jste čtenářka? Jaký žánr je vám blízký nebo máte oblíbeného autora, knihu či literární postavu? Jako dítě jsem rozhodně náruživá čtenářka nebyla. Od studií je četba součást mojí práce, a tak čtu převážně knihy, které číst musím – protože je překládám, recenzuji, rediguji, píšu na ně posudek nebo z nich čerpám rešerše. Dávno nevím, co je čtení pro radost. Až jednou se vším seknu, budu nějaký čas číst jenom klasiky devatenáctého století, anebo brak – nejlépe detektivky.   A co čas na odpočinek a koníčky? Jak ráda trávíte chvíle volna? Dohromady žádné volno nemám. Koníčky visí na hřebíku, protože veškerý čas věnuju práci – nejraději psaní, ale mám také spoustu pracovních závazků, které nemůžu jen tak opustit. Mnoho času a energie spolykají i činnosti spojené s psaním, například veřejná, dnes častěji online vystoupení nebo rozhovory.   Pavla Horáková se narodila se v roce 1974 v Plzni, vystudovala překladatelství a tlumočnictví a serbistiku na FF UK v Praze. Překládá z angličtiny a srbštiny. Za překlad knihy Tamy Janowitz Otroci New Yorku obdržela Tvůrčí odměnu Obce překladatelů. Působila v redakci anglického vysílání Českého rozhlasu 7. Pro Český rozhlas Vltava připravuje pořady. Napsala sérii knížek pro děti o Hrobařících (Tajemství Hrobaříků, Hrobaříci v podzámčí a Hrobaříci a Hrobaři) a román Teorie podivnosti (2018, cena Magnesia Litera). Je spoluautorkou (s Jiřím Kamenem) knih Přišel befel od císaře pána: polní pošta – příběhy Čechů za první světové války (2015) a Zum Befehl, pane lajtnant, aneb, Poslušně hlásím, že byla jednou jedna veliká bitva (2018), spolu se Zuzanou Dostálovou a Alenou Scheinostovou napsala novelu Johana (2018). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-22 20:05:35

Hana Marie Körnerová: Když píšu, nečtu nic, cizí myšlenky by mě rozptylovaly

Číst začala již ve čtyřech letech, v devíti napsala první román ze školního prostředí a na zdravotní škole začala psát rodinnou ságu Pána hor, kterou psala dvě desetiletí, a poprvé vyšel v roce 1992, kdy Hana Marie Körnerová debutovala jako spisovatelka. Od té doby jí vyšlo přes 30 titulů.   Vyrůstala jste se sestrou Ivou ve vesničce Počaply na břehu Labe, kde váš tatínek byl řídícím učitelem, knihovníkem, hudebníkem (ovládal klávesové, strunné i dechové nástroje), fotografem, také dramaturgem divadelního spolku v Terezíně, a ochotnickým hercem. Jaké bylo vaše dětství? Co vás bavilo? Musím především zdůraznit, že moje dětství nejsilněji ovlivnila babička Mařenka Körnerová, která se k nám – i s dědou – přistěhovala, když mi bylo pět měsíců. Vychovala mě i sestru, protože jsme měly maminku nejprve nemocnou, pak hodně zaměstnanou a pak velmi těžce nemocnou. Jako člověka mě nejvíc ovlivnil můj otec, ale ženský přístup k životu, ten mi předala právě babička. Ale vraťme se k vaší otázce. Před šedesáti lety nebylo dětství jen o zábavě, ale rovným dílem také o povinnosti. Dítě nebylo středobodem vesmíru, ale běžným členem domácnosti, kde mělo od malička přidělené úkoly. Život na vesnici tehdy nabízel dětem mnohá dobrodružství. Žili jsme přímo u Labe, plavat jsme všichni uměli už někdy od čtyř let. Jezdili jsme na kajaku, plavali doprostřed řeky k parníkům a nákladním lodím a z jejich paluby skákali do vody, což bylo přísně zakázáno. Všichni jsme uměli jezdit na kole. V Terezíně jsme si později hráli na šancích a v polorozpadlých podzemních chodbách, což bylo zakázáno ještě přísněji. K mým velkým koníčkům patřil zpěv, kytara, psaní a sport. S tatínkem jsem vyvolávala fotky, vyráběli jsme loutkové divadlo. Spoustu času jsem trávila v obecní knihovně a hltala stovky příběhů. Do čtrnácti jsem místní knihovnu „vyčetla“ a posunula se do okresní. Když v 80. letech naši knihovnu zrušili, mohlo mi to utrhnout srdce. Zatímco likvidátoři házeli vidlemi svazky knih oknem na valník, vynesla jsem pod bundou své oblíbence a zachránila, co se dalo.    Číst jste se naučila již ve čtyřech letech a někdy kolem devíti let jste začala také psát, jak jste někde přiznala, do „šuplíku“. Co vás přivedlo k psaní? Nejspíš bujná fantazie. Jako sedmi či osmiletá jsem přepisovala konce knih, které se mi nelíbily, nebo končily příliš brzy. Prostě jsem pokračovala dál. Ale to mě brzy přestalo bavit. Měla jsem dost fantazie na vlastní příběhy. V devíti jsem napsala první román ze školního prostředí. Ve třinácti první historicko-dobrodružný, zcela určitě inspirovaný Monte Christem nebo Třemi mušketýry. Mimochodem – to je skutečná romantika. A protože tehdy bylo takových dobrodružně romantických příběhů jako šafránu, vymyslela jsem ve třetím ročníku zdravotní školy Pána hor. Skoro celý první díl jsem napsala pod lavicí během výuky. V průběhu dalších dvaceti let jsem přidávala pokračování. Byl to jen koníček na odreagování. Ale i po půlstoletí je Pán hor stále životaschopný – od roku 1992 vyšel už pětkrát.     Když jste se rozhodovala, jakou střední školu si vybrat, měla jste dvě možnosti – ekonomka nebo zdravotní škola. Vybrala jste si „zdrávku“. Byla to dobrá volba? Určitě, i když já si původně vybrala gymnázium, protože jsem chtěla studovat filozofii. Měla jsem představu, že každý spisovatel musí mít přesně tohle vzdělání. Jenže tatínka si zavolali „na koberec“ a řekli, ať si to gymnázium škrtnu a vyberu si nějakou praktickou školu. Tatínek byl řídícím učitelem na dvojtřídce ve vsi, kde prašné cesty končily v Labi. Tatínka na to zcela neatraktivní místo odsunuli poté, co jeho bratr v osmačtyřicátém emigroval do Anglie. (Emigroval dvakrát. Poprvé ve dvaačtyřicátém, když Němci zavřeli vysoké školy. Dostudoval medicínu v Oxfordu, oženil se a narodil se mu syn. Když generál Svoboda svolával české záložníky do nově vznikající brigády, vrátil se, protože ho potřebovala vlast. Jak neuvěřitelně to zní dnešním uším? Jako lékař prošel s armádou přes Duklu a vrátil se domů. Jeho žena Angličanka se přistěhovala za ním. Jenže klid netrval ani tři roky. Strýcův hodně zajímavý příběh je tím posledním, který ještě musím napsat.) Tatínek směl sice učit na venkovské škole, ale vyskakovat si nemohl, a tak mě s těžkým srdcem přiměl gymnázium škrtnout. Sám měl z toho trauma až do smrti. Ze dvou navržených škol byla zdrávka logickou volbu. Mě vždycky bavila čeština a dějepis, matematiku jsem jen trpně snášela. To, že se na ekonomce vyučovala celé čtyři roky a na zdrávce jen dva, rozhodlo. Místo matematiky jsem maturovala z psychologie.   Během patnácti let jste jako zdravotní sestřička pracovala na dětském oddělení, na záchrance, na chirurgii, na zubním, v odborných ambulancích i na obvodě. Jak na tu dobu vzpomínáte? S láskou. Na dětském jsem sice nevydržela, důvody jsou dost přesně popsané v románech Prosím vás, sestřičko a Co ani čas neodvál. Ale chirurgie nebo o deset let později nově vzniklá RZP (rychlá zdravotnická pomoc) byly moje krevní skupina. Tam jsem měla pocit, že jsem něco platná. Že je moje práce vidět a má smysl. Po každé mateřské jsem pak nastupovala na nové místo, protože do směnného provozu jsem se s malými dětmi vrátit nemohla. Vždycky jsem se musela učit něco nového a bavilo mě to. Nemocnice byla takový svět sám pro sebe. I když to nebyl svět dokonalý, dodnes se mi po tom starém zdravotnictví stýská. A všechno, co jsem se v něm naučila, se mi hodilo. V životě i při psaní.   Psát jste ale nepřestala a jen tak čistě pro radost, jste si psala 25 let do toho šuplíku. A pak v roce 1992 jste debutovala jako spisovatelka prvním dílem šestidílné rodinné ságy Pan hor, který jste s přestávkami psala dvacet let… To jsou všechno náhody nebo osud, říkat se tomu dá všelijak. Bylo mi třicet čtyři, když jsem dostala rakovinu mizerného typu, ze zdravotnictví mě vyšoupli a já přemýšlela, co budu po zbytek života dělat. Původně se zdálo, že nepůjde o dlouhý čas, ale nakonec se to, díky Bohu, slušně protáhlo. Na výběr toho ale moc nezbylo. Žila jsem s kyslíkovou bombou u postele, nějakou dobu jsem měla slavíka a pár let jsem byla němá. Čas od času jsem si zaskočila na nějakou operaci. Na návrat do práce to nestačilo. Ale něco smysluplného dělat musíte, protože ležet a litovat se, je nejjistější cesta do pekla. Tak jsem vytáhla ze šuplíku Pána hor a zkusila to v nakladatelství. K mému údivu to vyšlo.   Od té doby vám vyšlo přes třicet titulů, převážně historicko-dobrodružných románů, odehrávajících se ve Francii. Proč právě Francie? Zájem o francouzskou historii ve mně nejspíš někdy v deseti letech probudila právě kniha Hrabě Monte Christo. Chtěla jsem o té době vědět víc a sháněla informace po knihovnách. Venkov šedesátých let ale mnoho informací z francouzské historie nenabízel. Nakonec se nade mnou ustrnuli v okresní knihovně v Litoměřicích a půjčili mi z archivu prvorepublikové Dějiny Francie. Takovou zašlou malou knížečku, podle které jsem začala psát své první příběhy. Půjčovala jsem si ji tak často, že ji nakonec odepsali jako poškozenou a darovali mi ji. Během půlstoletí, po které se přehrabuji v historii, jsem nakřečkovala velké množství kronik, encyklopedií, životopisů. Mám vlastní archiv obsahující nejen historické informace, ale také dobové zajímavosti nebo kuriozity. Dokreslují život v různých obdobích a dodávají románům na autentičnosti. I když píšu už půl století, pořád mě baví objevovat nové věci.   Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Máte oblíbenou postavu ze svých knih? Nepíšu jen historické věci, třetinu románů představují skutečné příběhy. Občas totiž narazíte na osud, který vás zaujme. V duchu se k němu vracíte, převalujete ho v hlavě. Mně osobně trvá řadu let, než se ho odhodlám napsat. Tak to bylo i s Heřmánkovým údolím, Hlasem kukačky, Stanicí odložených lásek a knihami Dokud se budeš smát nebo Prosím vás, sestřičko. I když některé části jsou samozřejmě upravené, vždycky vycházejí ze skutečného příběhu, a to je zavazující. Historicko-dobrodružné věci se píší mnohem snadněji. Stačí na ně fantazie, představivost, a znalost příslušné historické kulisy. Ty skutečně historické zaberou samozřejmě víc času a vyžadují pečlivou přípravu. Ty „pouze dobrodružné“, psané takzvaně „lehkou rukou“ obvykle vznikají v nějakém těžkém životním období, kdy potřebujete únik od reality. Pak se dobře čtou i těm, kteří ten únik hledají také. Při psaní svoje postavy vidím, proto je nakonec vidí i čtenář, jsou to živí lidé. Mou nejoblíbenější postavou je Sebastian – představitel druhé generace z Pána hor.   Vy jste také velkou čtenářkou, a to již od dětství. Máte oblíbeného autora? Říká se, že všechno pro život podstatné přečtete do dvaceti a nejspíš je to pravda. V dětství mi tatínek podstrkoval klasiky, protože jedině tak získáte slušnou slovní zásobu. Pak už jsem si vybírala, měla jsem dlouhé „antické“ období a pak „latinskoamerické“ a mnohá další, ale pořád se jimi prolínala francouzská historie. Takže oblíbených autorů jsem měla spoustu. Ale jsou věci, ke kterým se v průběhu života opakovaně vracíte. Protože mají v sobě klid a jistotu dětství. Pro mě zůstaly takovým zklidněním právě oni klasikové – konkrétně Němcová a Klostermann. Ne nová vydání, ale ta stará, psaná archaickou češtinou; máme je v rodině už sto let. Ale abych jen nešustila relikviemi – když si chci od všeho odpočinout, vezmu si detektivku. Nejradši mám Agátu Christie nebo Dicka Francise. Když potřebuji rozveselit, tak otevřu třeba Zvonokosy. Naposled mě rozesmála Poslední aristokratka. Mám tisíce knih, sáhnout můžu pro kteroukoli a vím, že spolehlivě vyvolá přesně tu náladu, kterou v dané chvíli potřebuji. Navíc v Bělohradě máme skvělý knižní kroužek, když mi někdo z členů doporučí dobrou knihu, přečtu si ji. Když ale píšu, nečtu nic, cizí myšlenky by mě rozptylovaly. Zavřu se do vlastního světa a pro tu chvíli si přeji, aby nezvonil mobil a nechodila žádná pošta.   Hana Marie Körnerová se narodila 16. února 1954 v Litoměřicích jako Hana Pfeiferová. Vystudovala Střední zdravotní školu a pracovala jako zdravotní sestra. Od roku 1992 se věnuje profesionálně psaní. Napsala romány Pán hor 1-6, Heřmánkové údolí, Hlas kukačky, Kočár do neznáma, Třetí přístav, Druhý břeh, Dlouhá cesta, Císařská vyhlídka (je to pentalogie), Minuta na rozloučenou, Tři vánoční dárky, Karolína, Láska a zášť, Setkání v Opeře, Uprchlíci, Pozlacená klec, Znamení jednorožce, Znamení hada, Andělská tvář 1-2, Dům U Tří borovic, Ve stínu erbu, Hodina po půlnoci, Almužna jen pro bohaté, Nevěsta ze zámoří, Prosím vás, sestřičko, Děkuji, sestřičko, Stanice odložených lásek a Dokud se budeš smát – ve druhém vydání vyšlo společně jako Co ani čas neodvál… S manželem chirurgem mají čtyři děti a šest vnoučat. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-30 17:39:10

Michaela Klevisová: Když jsem začínala psát, vůbec jsem netušila, že jsou v Česku detektivkáři tolik podceňovaní

Dvojnásobná držitelka Ceny Jiřího Marka, které jí vynesly knihy s kriminalistou Bergmanem, jehož nejnovější případ Drak spí, vyšel letos, je velkou milovnicí koček a právě jím věnovala také tři knížky. Díky otci spisovateli a mamince novinářce má Michaela Klevisová psaní v genech.   Pocházíte z Prahy a vyrůstala jste na jejím okraji v rodině spisovatele a dramatika Vladimíra Klevise a novinářky. Jak vzpomínáte na své dětství a jak vás ovlivnilo psaní rodičů? Také jste chtěla psát? Rodiče pořád něco psali a bavili se o tom. Táta se přátelil se spoustou spisovatelů, scházeli se u nás doma a povídali si o svých rukopisech. Takže mi dlouho připadalo, že když někdo řekne „jdu pracovat“, znamená to, že bude něco psát. Pamatuju si, jak mě jednou na návštěvě u kamarádky šokovalo, že nemají doma ani jeden psací stůl. Naši měli každý jeden a já svůj vlastní dostala ve čtyřech letech. V pěti jsem se sama naučila číst a psát – rukou i na psacím stroji. Dodnes mám schovaný rukopis o morčatech, samozřejmě plný hrubek, který jsem naťukala na stroji ještě dřív, než jsem šla do první třídy. V pubertě jsem se ale od téhle linie odklonila, vyrostlo ze mě totiž hodně živé a společenské dítě. Neuspokojovalo mě sedět doma a číst si nebo psát příběhy. Raději jsem chtěla něco zažívat, potřebovala jsem zábavu, akci, lidi, přírodu – jezdila jsem s partou na vandry, chodila ke koním. Tehdy jsem se chtěla stát třeba veterinářkou, psycholožkou, fotografkou… Na žurnalistice jsem si pak vybrala specializaci fotografická tvorba. Ale stejně jsem se nakonec k psaní vrátila, asi zvítězily geny…   Vystudovala jste žurnalistiku a v tomto oboru také stále působíte a píšete o knižních novinkách a psychologické články pro Cosmopolitan. V roce 2007 jste jako spisovatelka debutovala detektivní knížkou Kroky vraha s kriminalistou Bergmanem. Co vás přivedlo k psaní právě detektivní tvorby? Měla jsem období, kdy jsem hodně četla klasickou britskou detektivku. P. D. Jamesovou, Ruth Rendellovou, Dicka Francise… Pak jsem jednou v knihovně zjistila, že už mám od svých oblíbených autorek a autorů všechno přečtené. Z toho vzešlo rozhodnutí zkusit něco v tomhle stylu napsat sama. Tak vznikly Kroky vraha. A protože jsem za svoji prvotinu hned dostala Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku, byla to velká motivace napsat další krimi příběh. Od začátku mě ale při psaní mnohem víc než linie o vyšetřování baví psychologická rovina. Ráda popisuju osobní životy postav a jejich vzájemné vztahy, důvody, proč se chovají tak, jak se chovají. Knihu začnu psát vždy až ve chvíli, kdy mám do hloubky zpracované postavy, jejich charakteristiky a příběhy. Vražda stojí na okraji, popisuju ji velmi věcně a stručně, stejně jako její vyšetřování. Hlavní jsou lidé a jejich osudy. Snažím se, aby byli opravdoví a čtenář měl při čtení pocit, že je osobně zná. Takže jsem si už mockrát kladla otázku, jestli jsem nakonec neudělala chybu, když jsem se pustila do psaní detektivek. Už dlouho mě láká napsat prostě román bez kriminální linie. Právě s ním začínám.   Vašim hlavním literárním hrdinou je šéf pražského oddělení vražd Josef Bergman, který své zapeklité případy řeší také v knihách Zlodějka příběhů, Dům na samotě, Ostrov šedých mnichů, Zmizelá v mlze, Sněžný měsíc a nejnověji Drak spí. Měla jste nějaký předobraz, podle kterého jste začala psát kriminalistu Bergmana? Je vám něčím blízký? Vždycky mi byl sympatický inspektor Adam Dalgliesh z knih P. D. Jamesové, jeho klid a úroveň. Také jsem měla ráda seriál Vraždy v Midsomeru, uklidňovala mě stylizovaná atmosféra anglického venkova i rozvážný inspektor Barnaby. Chtěla jsem také mít ve svých knihách inteligentního, klidného, vyrovnaného a empatického vyšetřovatele bez vnitřních démonů, ovšem ne kopii výše zmíněných detektivů, ale opravdového a uvěřitelného českého kriminalistu. Představila jsem si člověka, se kterým bych dokázala dlouhodobě vycházet, a vyšel mi z toho Bergman. Je mi blízký tím, že si na nic nehraje, je sám se sebou srovnaný, je schopen empatie a pokory vůči životu. Vyzařuje přirozenou autoritu, aniž by dělal velká gesta, dokazoval si svou sílu a trousil obhroublé hlášky. Jsem s ním moc spokojená, ráda se k té postavě vracím.   Podle čeho mu „vybíráte“ případy, které bude řešit, buď doma se svými podřízenými kapitánem Adamem Danešem a kapitánkou Sylvii Sedlákovou, nebo soukromě na dovolené? Obvykle ze všeho nejdřív vymyslím prostředí, kde se bude děj odehrávat. Až pak přemýšlím, co by se tam mohlo stát. Nápady obvykle přicházejí intuitivně, najednou si představím určitou postavu a výsek jejího života nebo nějaký její myšlenkový pochod, aniž bych přesně věděla, odkud to ke mně přišlo. Občas mě inspiruje nějaká zpráva v médiích, tak to bylo třeba v případě Sněžného měsíce. Věděla jsem, že chci napsat příběh z Beskyd, kde mě fascinují staré roubenky v horách, ve kterých ještě staří lidé žijí prostým stylem života, na jaký jsou zvyklí. Je to mizející svět, který jsem chtěla zachytit. Zápletka se ale nakonec zrodila na základě článku o tom, že pytláci v Beskydech postřelili rysici, která následně zemřela hlady, a zůstala po ní v lesích koťata. Z frustrace a zoufalství z lidské bezohlednosti a bezcitnosti vykrystalizoval nápad napsat detektivku, ve které půjde mimo jiné i o pytláctví. Trochu jiné to bylo s poslední detektivkou Drak spí – nápad na příběh z jihočeských Sudet jsem nosila v hlavě už řadu let. Vždycky jsem ale nakonec rozepsala jinou detektivku. Tím pádem jsem na rozmýšlení toho příběhu měla opravdu hodně času, což mu, myslím, nakonec prospělo.   V roce 2008 jste za svoji prvotinu Kroky vraha získala Cenu Jiřího Marka pro nejlepší detektivní knihu roku a stala jste se nejmladší držitelkou tohoto ocenění v ČR. Stejnou cenu vám vynesl taky váš třetí román Dům na samotě. Co to pro vás znamená? Obě ceny mě motivovaly k dalšímu psaní. Jinak jsem se totiž zpočátku setkávala s obrovským despektem vůči žánrové literatuře. Lidé se mě ptali, proč jsem se rozhodla psát „jen“ detektivky, nebo mi nějaký novinář sdělil, že se mu moje knížka sice líbí, ale krimi literaturu ze zásady nerecenzuje. To bylo frustrující. Když jsem začínala psát, vůbec jsem netušila, že jsou v Česku detektivkáři tolik podceňovaní. Já se přitom od začátku snažila o kvalitní literaturu.   Kromě detektivek jste napsala také tři knížky plné příběhů „o kočkách a jejich lidech“ – Čekání na kocoura, Kocour z Montmartru a Štěstí je zadarmo. Jak se vám „kočičí příběhy“ psaly a bude něco nového? Kočičí příběhy pro mě byly vyloženě za odměnu – pustila jsem se do nich, protože jsem si potřebovala odpočinout od detektivního žánru a všeho negativního, co k němu patří. Kočky miluju, život bez nich si neumím představit. Ráda poznávám podobně střelené lidi, povídám si s nimi a zjišťuju, jak moc máme společného. Nedávno jsem se třeba u regálu s kočičím krmením v samoobsluze dala do řeči se starší paní. Povídaly jsme si tam snad čtvrt hodiny a oběma nám bylo líto, že už musíme jít. Rozjasnilo mi to den. Příběhy vyslechnuté při podobných setkáních jsem si roky zapisovala, přidala k nim svoje vlastní a udělala z nich tři knížky. Než nashromáždím další, potrvá to asi ještě několik let. Nejde to uspěchat.   Kde všude nacházíte inspiraci pro psaní? Vlastně na každém kroku. Pozorně poslouchám, co si lidé vyprávějí, jak na sebe vzájemně reagují, domýšlím si jejich vztahy, problémy, osudy… Večer si pak zapisuju, co mi během dne blesklo hlavou – v tu chvíli se to třeba do momentálně psané knihy nehodí, ale jednou se z toho může stát důležitá pasáž do další knížky. Baví mě psát příběhy z různých míst – při práci pak v duchu vlastně cestuju. Je to ideální způsob, jak strávit zimu: sedět u počítače, ale v duchu se při tom toulat třeba v Holandsku nebo Norsku u moře, po kopcích v Beskydech nebo po lesích v České Kanadě. Jednou věcí jsem si ale téměř jistá: nejspíš nikdy nenapíšu příběh z centra velkého města. Není to totiž moje oblíbené prostředí a především ho moc dobře neznám. Sice jsem vyrostla v Praze, jenže v klidné periferní čtvrti se zahradami. S kamarádkami jsme po škole lítaly po lese, nejspokojenější jsem byla u prarodičů na venkově. A v dospělosti jsem nikdy nebyla kavárenský typ. V centru Prahy jsem moc času nestrávila, spíš jím jen občas z nutnosti rychle proletím. Často se mě lidi ptají, kdy pošlu Bergmana vyšetřovat na Malou Stranu nebo Staré město. Tak to asi nikdy.   Patříte mezi nejoblíbenější autorky detektivek. Jaká jste čtenářka vy? Obdivujete P. D. Jamesovou, která stvořila detektiva Adama Dalglishe... P. D. Jamesovou jsem hodně četla mezi dvacítkou a třicítkou, všechny její knihy jsem slupla několikrát. Ovšem od doby, co detektivky sama píšu, už je moc nečtu. A současná krimi produkce plná nesmyslného násilí až sadismu je mi vyloženě odporná. Mám své oblíbené autory, ke kterým se vracím, to je třeba irský prozaik William Trevor, podle mě geniální autor s citem pro detail a atmosféru příběhu. Byl jedním z laureátů na Nobelovu cenu za literaturu, přitom u nás je docela podceňovaný, v češtině nevyšly zdaleka všechny jeho knihy. Baví mě dánská prozaička Helle Helle, norský autor Per Petterson, norská autorka Hebjorg Wassmo. Vlastně jsou to samí severští autoři, možná to má něco společného s mojí láskou k severským zemím. Všichni jsou důkazem, že severská literatura nemusí být ani trochu drsná a krutá, ale může být plná citu a emocí. A co čas na odpočinek? Jak ráda trávíte chvíle volna? Byly doby, kdy jsem byla opravdu přepracovaná. Psala jsem měsíčně deset až dvanáct článků pro časopis, překládala knihy z angličtiny, do toho psala své vlastní, ze všech stran na mě doléhaly termíny. Když jsem se loni tři měsíce nemohla vyhrabat z obyčejné virózy, šla jsem do sebe a uvědomila si, že někde musím polevit. Od roku 2017, kdy mi vyšla kniha Zmizela v mlze, už bych se bývala uživila jen jako spisovatelka, ale setrvačností jsem dál jela ve starých kolejích. Tak jsem si řekla: A dost. Dnes už píšu pro časopis jen pár článků pro radost a věnuju se hlavně svým knihám. Je to úleva. Období, kdy intenzivně píšu od rána do noci a myslím jenom na příběh, může vystřídat několik týdnů, kdy jenom odpočívám. Ideálně na zahradě s kočkami nebo na procházkách po lese. Když potřebuju přivolat inspiraci, vyrazím chodit do přírody sama. Právě při procházkách anebo taky za volantem auta ke mně přichází úplně nejvíc nápadů na další knihy. Anebo když topím v kamnech na dřevo. Nevím proč, ale když škrtnu sirkou a poslouchám, jak oheň začíná praskat, vždycky hned začnu přemýšlet nad knížkou, kterou právě píšu.   Michaela Klevisová se narodila v Praze 22. 6. 1976. Otec spisovatel Vladimír Klevis a maminka Naďa byla novinářkou. Vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK v Praze. Píše do časopisů. Věnuje se překladům beletrie z angličtiny. Píše detektivky s kriminalistou Bergmanem. Dvakrát obdržela Cenu Jiřího Marka.  

Čas načtení: 2020-05-14 09:25:50

Spisovatelka Hana Hindráková: Afrika je v mé mysli domovem

Je to už patnáct let, kdy se spisovatelka Hana Hindráková poprvé vydala do africké Keni. Tehdy ještě jako dobrovolnice. Země jí natolik přirostla k srdci, že z jejího prostředí napsala už šest knih. Za řadu z nich získala významná ocenění. Ta zatím poslední, Svítání nad savanou, v sobě propojuje kouzlo černého kontinentu a společenského tance.   Kdy jste v sobě objevila touhu psát?  Stát se spisovatelkou je můj splněný dětský sen. Ve čtvrté třídě na základní škole jsem začínala s psaním poezie, v osmé třídě jsem napsala první román. Přestože mi ho nakladatelství nevydalo, pokračovala jsem dál a psala. Když se mi totéž stalo o pár let později, ve čtvrtém ročníku střední školy, hodně mě to zklamalo a demotivovalo. Říkala jsem si, že druhé odmítnutí už zřejmě vypovídá o tom, že nemám talent. Smířila jsem se s tím, že se budu živit něčím obvyklejším, šla jsem studovat VŠE, obor cestovní ruch a rozvojové země a psát jsem přestala. K psaní jsem se vrátila až díky Africe. Z cest jsem měla spoustu vlastních zážitků a potkala jsem i mnoho lidí, jejichž příběhy byly tak silné, že by vydaly na knihu.   Jak byste se coby spisovatelka definovala? Primárně jsou mé knihy určeny pro dospělé, ale během besed na školách jsem zjistila, že už mě čtou i žáci osmých a devátých ročníků. Mile mě to překvapilo. Většinou jsou mými čtenářkami ženy.    Čím vás vlastně zlákala Afrika? Přišlo to hned?  První slovo, které mě napadá, je DOMOV. V Keni už jsem byla sedmkrát, mám tam spoustu přátel, částečně se domluvím i jejich jazykem svahilštinou, mám ráda tu místní syrovost, ten kontakt se životem. Keňa si mě ale získala postupně. Když jsem se vrátila z první cesty, řekla jsem, že už nikdy víc.    Proč? Začátek byl vcelku drsný. Přece jen to bylo mé první setkání se subsaharskou Afrikou, s chudinskými čtvrtěmi a naprosto odlišnou mentalitou. První návštěvu chudinské čtvrti si stále pamatuji v jasných barvách, přestože od té doby uplynulo patnáct let. Byl to šok, nechtěla jsem se na to dívat. Chodila jsem tam se sklopenou hlavou a snažila se ten den nějak přežít. Jakmile jsme se s kamarádkou vrátily na ubytování, rozbrečely jsme se. A přestože ani jedna alkohol nevyhledáváme, vypily jsme celou lahev vodky. Také mi hodně vadilo, že místní ve mně viděli jen chodící bankomat… stále mě někdo cizí oslovoval, ať mu dám triko, brašničku, peníze atd. A já jsem přitom byla dobrovolník, který dal za cestu veškeré úspory a jel spasit Afriku. Přišlo mi to od nich hrozně nefér. Až později jsem pochopila, že oni za to vlastně nemohou. Uvědomila jsem si, že kdybych byla na jejich místě, v zemi, kam proudí spousta neuvážené humanitární a rozvojové pomoci, v zemi, kde běloši stále něco rozdávají, tak bych se jich také zeptala, jestli mi něco nedají.   Který zážitek v Africe vás nejvíc dostal? Jedním z nejsilnějších zážitků pro mě bylo seznámení se s Josephem, hlavním hrdinou knihy Nezlomný a s chlapci z jeho centra pro děti ulice. Musím říct, že mě stále fascinuje Josephova láska k životu po tom, co všechno prožil a čím vším si prošel. Příběh vypráví o tom, jak se z nejvyhlášenějšího kriminálního živlu stal pilíř keňské společnosti. Joseph založil a vede centrum pro děti ulice, kde se stará o více než stovku kluků, kteří by jinak živořili na ulici. Děti ulice jsou v Keni hodně diskriminované. Lidé je nepovažují ani za lidské bytosti, spíš za něco odporného, co ani nemělo vzniknout, co patří někam do stoky, nebo na skládku. Neuvědomují si, že to bylo třeba sedmileté dítě, které chodilo do školy, najednou mu zemřeli rodiče a ono se o sebe muselo postarat samo. Dělala jsem s dětmi mnoho rozhovorů a ony mi říkaly, že nejdřív zkusily žebrat. Jenomže nikdo jim nic nedal. Vyprávěly, jak měly obrovské morální dilema, když musely začít okrádat slušné lidi. Ale neměly na výběr. Kniha ukazuje, že děti ulice nejsou hyeny, ale hyeny z nich udělá právě až ta ulice. A to si spousta lidí bohužel neuvědomuje a dává to za vinu dětem samotným. Tato kniha loni na podzim dokonce vyšla v Keni v nakladatelství Moran Publishers a já jsem tam letěla na její křest.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Také všechny vaše další knihy jsou věnovány velmi vážným tématům. Jak jste se k nim dostala? Ke zmíněnému tématu dětí ulice jsem se dostala přes našeho fotografa, který s nimi strávil měsíc na ulici a potom s jejich svolením pořídil fotografie, které sloužily k informování veřejnosti o této problematice. Rovněž tak kniha Děti nikoho. K tématu falešných léků jsem se dostala jenom náhodou. Původně jsem chtěla psát o falšování HIV testů, a když jsem to zadala do vyhledávače, jeden z odkazů směřoval k falešným lékům. Začala jsem si o tom zjišťovat víc informací. Nejdříve jsem nemohla vůbec uvěřit, že některé z léků distribuované především z Číny, dále z Indie a také jednotlivých afrických zemí mohou obsahovat jed na krysy, leštidlo na parkety, rtuť, nemrznoucí kapalinu a další jedy a chemikálie. Ale ono to bohužel tak skutečně je, přestože bych si přála, aby to byla fikce. Zjistila jsem, že se o tom příliš moc neví, a tak jsem se rozhodla zakomponovat toto téma do napínavého příběhu, který vyšel pod názvem Smrtící byznys. Beta čtenář mé knihy mi řekl, že už jsem to s tou fikcí skutečně přehnala. Také tomu nemohl uvěřit.    Kromě tak závažných témat, díky nimž jste získala i řadu ocenění (1. místo v soutěži Mám talent pořádané nakladatelstvím Euromedia, nominace na knihu roku na Databázi knih), jste se věnovala i tématům na první pohled možná méně závažným. Třeba čarodějnictví... O čarodějnictví, které je hlavním tématem knihy Očarovaná, jsem se zajímala odjakživa, ale při prvních cestách se mi stále nedařilo něco o tom zjistit. Místní lidé mi pořád dokola opakovali, že to jsou pohádky, a že v Keni nic takového nefunguje. Když jsem tam byla popáté, tak už byli mí přátelé otevřenější a já zjistila, že čarodějnictví se v Keni praktikuje, ale protože je postavené mimo zákon, tak se o tom nemluví. Nebo jen za zavřenými dveřmi a už vůbec ne s cizinci. Přes známé se mi potom podařilo domluvit si rozhovor s čarodějem. Udělal si na mě dvě hodiny čas a vyprávěl mi, jak za ním lidi chodí, když chtějí získat lásku, uzdravit se, přivolat zpátky někoho, kdo je opustil. A u toho mi ukazoval různé druhy bylinek a popela, které při rituálech používá.    A uvěřila jste v jeho moc? Nevím, jestli v to přímo věřím, ale rozhodně mám k tomu obrovský respekt. Myslím si, že není dobré si s tím zahrávat. Když jsem byla v roce 2014 v Keni, málem jsem to i vyzkoušela. Den před návštěvou čaroděje jsem se totiž dozvěděla, že mi umřel táta, kterého jsem měla moc ráda. A tak mě napadlo, že požádám čaroděje, aby mi dal něco na smutek, protože mi bylo opravdu zle. Řekl mi, že na to používá speciální bylinku, kterou sbírá v západní Keni a nemá ji s sebou. Takže jsem to nakonec nevyzkoušela.    Váš zatím poslední již osmý román Svítání nad savanou je oproti předchozím velmi odlehčený. Tanec a Afrika – jak to jde k sobě? Potřebovala jsem si napsat nějakou romantiku, abych si po dvou těžkých tématech – falešných léků a života na ulici – trochu odpočinula. Knihu s propojením těchto dvou témat jsem chtěla napsat už před několika lety, ale stále se mi nedařilo vymyslet vhodné propojení těchto dvou naprosto odlišných světů. Afrika je můj druhý domov a tanec odjakživa miluji. Věnuji se závodně standardním tancům v seniorské kategorii.   Jednou z postav, které v knize vyvolávají emoce čtenářů, je i česká taneční legenda Zdeněk Landsfeld. Jak vaši knihu hodnotí? Myslíte si, že jeho proslulé leč velmi drsné „hlášky“ unese i člověk neseznámený s tanečním světem? S panem Landsfeldem se mi spolupracovalo skvěle a jeho historky z tanečního prostředí mě opravdu pobavily. A musím říct, že mě velmi potěšilo, jak pozitivně knihu hodnotil. Od něj je to opravdu poklona. Co se týče jeho hlášek, tak hůře na ně reagují lidé z tanečního prostředí než lidé, kteří to prostředí neznají. Což je překvapivé. Čekala jsem, že to bude právě naopak.   Dokáže podle vás Evropan pochopit Afriku?  Na to se neodvažuji odpovědět. V Keni jsem sice strávila hodně času, ale pořád je spousta otázek, na které nedokážu odpovědět. Lidé v Keni jsou velmi přátelští, pohostinní a příliš neplánují do budoucna. Což je dané tím, že musí řešit, za co koupí večeři ten den, tudíž je úplně jedno, co bude za měsíc.   Jste maminkou pětiletého chlapce. Neuvažovala jste někdy o adopci dítěte z Afriky? O reálné adopci dítěte z Afriky jsem kdysi uvažovala. Nakonec se ale ukázalo, že by to bylo nesmírně administrativně a finančně náročné.    Cítila jste při svých cestách na černý kontinent někdy strach? Kdy jste se nejvíc bála?  Úplně největší strach zažívám v letadle, protože mám panickou hrůzu z létání. Pokaždé, když přistanu v Keni, se mi hodně uleví. Tím nechci říct, že se v Keni vůbec nebojím, ale tam je to spíš takový racionální strach nebo obezřetnost. Ale hodně jsem se bála, když jsem v západní Keni dostala malárii. Tehdy jsem si myslela, že to nepřežiji. Měla jsem horečky, byla jsem v bezvědomí, nemohla jsem mluvit a lékař mi během půl hodiny stanovil tři diagnózy – malárii, zápal plic a břišní tyfus. A pak poslal mé keňské přátele na trh pro léky, protože je neměl v nemocnici k dispozici. A já jsem po chvíli dostala obrovskou tachykardii – to se stává, když je lék falešný a obsahuje něco, co by obsahovat neměl, jak jsem již o tom mluvila a popisovala v knize... Na většinu nemocí jsem očkovaná a na malárii beru antimalarika. Snažím se tak snížit na minimum riziko, že se něco stane. Ale někdy má člověk prostě smůlu.   A váš manžel se o vás nebojí? Nebo cestuje s vámi? S manželem jsem se seznámila v době, když už jsem do Afriky létala, takže věděl, do čeho jde. Myslím, že se o mě nebojí. V Keni byl dvakrát a říkal, že mu to stačí. Ne že by se mu tam nelíbilo, ale není to pro něj srdeční záležitost. Takže společně cestujeme na jiná místa než do Keni.   Co vám vaše cesty do Afriky daly a vzaly?  Rozhodně mě posunuly. Zejména změnily můj názor na rozvojovou pomoc. Ze začátku jsem byla nadšeným dobrovolníkem, který chtěl spasit celou Keňu, když ne celou Afriku a nyní jsem spíš jejím odpůrcem. Díky cestám do Afriky jsem si rozšířila obzory, našla si nové přátele a podívala se i na zajímavá místa. A zažila spoustu věcí, přestože ne vždy byly pozitivní. Ale jak se říká, zážitek nemusí být dobrý, hlavně, když je silný.   Svým projektem Dárky s myšlenkou pomáháte chudým lidem v Keni. Jak tento projekt vznikl, vyvíjel se a žije?  Projekt Dárky s myšlenkou vznikl po tom, co jsem se rozhodla skončit s rozvojovou pomocí, u níž jsem měla pocit, že víc škodí, než pomáhá a způsobuje závislost rozvojových zemí na vyspělém světě. A protože mám v Keni hodně přátel, začala jsem přemýšlet, jak bych mohla pomáhat. Napadlo mě, že bych s nimi mohla zkusit obchodovat. Měla jsem dvě podmínky. Za prvé, aby to byl opravdu obchod, a ne charita a za druhé – chtěla jsem nakupovat přímo od výrobců, ne přes zprostředkovatele. Z předchozího působení jsem měla v chudinských čtvrtích kontakty na tzv. self-help groups, svépomocné skupiny HIV pozitivních žen, nezaměstnaných matek atd., o nichž jsem věděla, že vyrábí krásné a originální náušnice, přívěsky, náhrdelníky, klíčenky i náramky. Před dvěma lety jsem od nich poprvé zkusmo nakoupila a šperky vzala s sebou na besedy. Prodaly se hned, a tak jsem s nimi začala obchodovat pravidelně. Nakonec jsem si založila ještě internetový obchod www.darkysmyslenkou.cz a nyní obchoduji s pěti skupinami. Věnuji se tomu dva roky a mám pocit, že to má větší smysl než jakákoliv pomoc.   Lze se v Česku psaním uživit? Já jsem od loňského roku na volné noze a vcelku to jde, když tedy nepočítám současnou situaci, kdy jsem zůstala úplně bez příjmu. Živím se kombinací psaní knih, článků pro časopisy, filmy a besedami. Kdybych se vrátila zpátky do obchodní firmy, kde jsem předtím pracovala, určitě bych měla vyšší plat, ale takhle mohu dělat to, co mě baví. Když píšu nebo jedu na besedu, nemám pocit, že bych pracovala. A jsem za to moc ráda.   Už víte, o čem bude nová kniha? V současné době mám tři nové náměty a jako první vyjde zřejmě druhý díl Svítání nad savanou. Tentokrát se bude úplně celý děj odehrávat v Africe, ale ani tanec nebude chybět. Napsaly si o něj samy čtenářky, a protože teď mám spoustu času na psaní, tak jsem se do něj pustila. {/mprestriction}  Hana Hindráková (38) založila v roce 2008 neziskovou organizaci Fair a v rámci projektů rozvojové spolupráce se dostala sedmkrát do africké Keni. Prostřednictvím beletrie upozorňuje jako autorka na problémy černého kontinentu. V roce 2012 debutovala románem Děti nikoho, který se zařadil mezi nejprodávanější knihy nakladatelství Alpress v únoru 2013 a byl nominovan do užšího výběru dvaceti knih na knihu roku 2012 na Databázi knih. Byl také přeložen do angličtiny. S rukopisem knihy Karibu Keňa vyhrála soutěž Mám talent pořádanou nakladatelstvím Euromedia (2012). V lednu 2014 jí vydalo nakladatel-ství Alpress román Dobrovolnice, o rok později, v únoru 2015 román Očarovaná. V roce 2016 jí vydalo nakladatelství Grada román Lovci lebek. V září 2017 vyšel v nakladatelství Alpress román Smrtící byznys, v listopadu 2018 román Nezlomný a v únoru 2020 román Svítání nad savanou. Román Nezlomný byl přeložen do angličtiny a v září 2019 vyšel v keňském nakladatelství Moran Publishers.

Čas načtení: 2020-04-25 12:17:24

Elena Ferrante: Příležitostné nápady (ukázka z knihy)

Spisovatelka Elena Ferrante po dobu jednoho roku psala na základě otázek redaktorů každotýdenní sloupek pro britský deník Guardian. Otázky ji přiměly, aby vyprávěla o matkách, dcerách, přátelích, zášti, strachu, lžích, romantice, knihách a filmech, svobodě tvorby a dalších rozličných tématech. Už téměř 30 let nevíme, kdo se skrývá za pseudonymem Elena Ferrante, i když romány této spisovatelky vycházejí ve čtyřiceti zemích světa. Na podzim roku 2017 ji redaktoři britského Guardianu oslovili, aby pro jejich noviny psala každotýdenní sloupek. „Polichotilo mi to, zároveň jsem se ale bála. S něčím takovým jsem neměla žádnou zkušenost a obávala jsem se, že to nezvládnu,“ píše Ferrante v úvodu ke knize Příležitostné nápady. Návrh přijala pod podmínkou, že jí redaktoři pošlou seznam otázek, na které bude jednu po druhé ve vymezeném prostoru odpovídat. Redakce s požadavkem souhlasila, stejně tak s podmínkou, že sloupek nebude vycházet víc než rok. První text vyprávějící o jednom „poprvé“ vyšel 20. ledna 2018 a ten poslední o jednom „naposledy“ je z 12. ledna 2019. „Pokaždé jsem ve spěchu ponořila vědro do jedné z temných hlubin své hlavy, vytáhla ven nějakou větu a s úzkostí čekala, jaké další přijdou za ní,“ uvádí spisovatelka. Výsledkem je sbírka jednapadesáti textů nahlížejících do autorčina života i do života čtenáře, jenž je vyzván, aby přemítal o svých vlastních myšlenkách a pocitech k danému tématu. „Bála jsem se každotýdenního termínu, bála jsem se, že budu muset psát, i když se mi nebude chtít, bála jsem se nutnosti zveřejnit text, aniž bych promyšleně zvážila každé slovo. Nakonec převládla zvědavost. Říkala jsem si, že to je něco, co už umím, vždyť léta odpovídám písemně novinářům. Musím však uznat, že přes nesmírnou laskavost redakce Guardianu jsem se ustavičně děsila, že se mi přijatý úkol nepodaří splnit, že ze zbrklosti čtenářům nějak ukřivdím, že si přestanu věřit a budu to muset předčasně vzdát. Ještě že úzkost z otištění textů bohatě vyvážila radost z psaní. Dnes můžu s jistotou říct, že i kdybych tuto zkušenost už nikdy nezopakovala, prospěla mi a já jsem Guardianu vděčná, že mi dali takovou příležitost,“ Dodává Elena Ferrante. Texty v knize doprovázejí ilustrace Itala Andrey Uciniho.   Ukázka z knihy Deníky 3. února 2018 Jako malá jsem si pár let psala deník. Byla jsem nesmělá dívka, říkala jsem na všechno ano, většinou jsem mlčela. Zato ve svém sešitu jsem se plně realizovala: podrobně jsem popisovala, co se mi každý den stalo, nejtajnější příhody, odvážné myšlenky. Proto jsem si ohledně svého deníku dělala velké starosti, bála jsem se, že by sešit mohl najít někdo z rodiny, zvlášť moje matka, a přečíst si ho. A tak jsem nedělala nic jiného, než že jsem vymýšlela bezpečné skrýše, které mi ale záhy začaly připadat nespolehlivé. Proč jsem měla takové obavy? Zatímco v každodenním životě jsem ze samých rozpaků a obezřetnosti pomalu ani nehlesla, deník ve mně vyvolával touhu po pravdě. Říkala jsem si, že v psaném textu nemá smysl se omezovat, a tudíž jsem psala zejména – nebo možná výhradně – o tom, co bych raději zamlčela, a mimo jiné jsem používala slova, která bych si v mluveném projevu nikdy netroufla vyslovit. Brzy se z toho vyvinula situace, která mě vyčerpávala. Na jednu stranu jsem každý den snaživě psala, abych sama sobě ukázala, že jsem nelítostně upřímná a že mi v tom nikdy nic nezabrání; na druhou stranu jsem se hrozila toho, že by někdo na moje stránky jen pohlédl. Tento rozpor mě provázel dlouho a v mnoha ohledech přetrvává ještě dnes. Jestliže jsem psaním chtěla zviditelnit to, co by jinak zůstalo dobře schované v mé hlavě, tak proč jsem žila v úzkosti z toho, že můj deník někdo odhalí? Kolem mého dvacátého roku to začalo vypadat, že jsem našla uspokojivé řešení. Musela jsem přestat s psaním deníků a přesměrovat svou touhu po sdělování pravdy – těch pravd, které jsem se nejvíc bála vyslovit – k fikci. Tou cestou jsem se vydala i proto, že samotný deník se stával fikcí. Velmi často jsem například neměla čas psát den co den, ale pak se mi zdálo, že se tím přerušuje řetězec příčin a následků. Tehdy jsem prázdná místa vyplňovala zpětně datovanými texty. Přitom jsem událostem a úvahám dávala souvislost, kterou stránky psané den po dni postrádaly. Nejspíš proto zkušenost s deníkem a jeho rozpory nemálo přispěla k mému přerodu ve spisovatelku. Cítila jsem se ve fikci i se svými pravdami jistější. Vlastně hned, jak se můj nový způsob psaní ujal, jsem svoje sešity zahodila. Udělala jsem to, protože mi připadalo, že jsou jazykově neohrabané, postrádají myšlenky, které by za něco stály, že jsou plné dětinského zveličování, a hlavně že jsou na míle vzdálené tomu, jak jsem už tehdy chtěla vzpomínat na dospívání. Od té doby jsem už nikdy nepocítila potřebu psát deník.   Konec 10. února 2018 Stále častěji slýchám svoje přítelkyně a přátele říkat: nebojím se smrti, ale nemoci. A tu větu používám i já. Když se ji pokusím rozvést, abych jí trochu víc porozuměla, zjišťuji, co pro mě znamená: neděsím se myšlenky, že přestanu existovat, ale škod způsobených léčebnými procesy, kolísáním mezi iluzí vyléčení a deziluzí, muky umírání. Jako bych přiznávala, že ve skutečnosti mi nahání obavy ztráta zdraví se vším, co to obnáší: oslabením, postupující nemohoucností, 26 redukcí všech radostí na pouhé konstatování toho, že jsem to ještě „já“ a že zatím, ať je mi dobře nebo zle, jsem naživu. Samotná myšlenka smrti tedy v mých představách čím dál víc bledne. Spíš se hrozím konce naplno prožívaného života. Což se odvíjí od toho, že postupem času ztrácím víru v nějakou formu posmrtného života. Dnes si vzpomínám, jak zemřela moje babička. Byla to nejaktivnější členka naší domácnosti, a pak ji na celá léta paralyzovala mrtvice. Sedávala v rohu kuchyně a já – nanejvýš desetiletá – jsem z ní necítila utrpení nebo nedůstojnost, ani ona mi byť jen pohledem nedávala najevo, že by to bylo něco nesnesitelného. Pak náhle přišla smrt a já ji vnímala bolestně v náboženském rámci, v němž jsem byla vychovávána. Smrt pro mě znamenala, že babička odešla do nebe a za sebou nechala tělo, z něhož se stala jen tuhá a studená věc. Tato její smrt měla velmi konkrétní obrysy, pociťovala jsem ji jako děsivou nehybnost a zároveň nanejvýš záhadný pohyb. Moje babička přešla do jakéhosi jiného světa. Později mi jakákoli forma náboženské víry začala připadat absurdní a smrt jako by se proměnila. Nehybnost zůstala, pohyb vymizel. Mrtvé tělo bylo nyní prostě známkou ukončení života daného jedince. Dnes bych o zemřelém člověku nikdy neřekla: odešel. Ztratila jsem dojem, že se jedná o jakýsi přesun: nic neodplyne někam jinam, člověk nevstoupí do jiného světa, nevrátí se, nevstane z mrtvých. Smrt je poslední bod toho úseku života, který nám byl náhodou přidělen. Proto se moje pozornost, tak jako pozornost tolika jiných lidí, soustředila ne na umírání, ale na přežívání. Přejeme si, abychom měli co nejdelší život, který by ale skončil, jakmile se zhorší natolik, že už žádná péče nezaručí jeho snesitelnost. Nevím, jestli je lepší tahle moje dospělá víra, nebo ta, s kterou jsem žila do puberty. Víra není dobrá nebo špatná, slouží jen k tomu, aby dala řád chaosu našich trápení.   Příběhy vymyšlené a pravdivé 17. února 2018 Nedokážu určit, kudy vede hranice mezi pravdivými a vymyšlenými příběhy. Naplánuji si například, že napíšu povídku, v níž ve svých osmačtyřiceti letech v zimě v prázdném venkovském domě zůstanu uvězněná ve sprchovém koutě, kohoutek se nedá zavřít a dojde teplá voda. Stalo se mi to doopravdy? Nikoli. Stalo se to někomu, koho znám? Ano. Bylo té osobě čtyřicet osm let? Ne. Proč tedy buduji vyprávění v první osobě, jako by se to stalo mně? Proč říkám, že byla zima, když ve skutečnosti bylo léto, proč popisuji, že došla teplá voda, když ve skutečnosti pořád tekla, proč tu ženu nechávám uvíznutou několik hodin, když se reálná protagonistka vysvobodila za pět minut, proč příběh komplikuji mnoha dalšími událostmi, pocity, úzkostí, vystrašenými úvahami, když je příhoda, kterou jsem si vyslechla, prostinká, nic než malý bezvýznamný incident? Protože – mohla bych odpovědět – se snažím napsat román podle principu, který Gogol shrnul takto: dejte mi nejbanálnější každodenní událost a já z ní udělám komedii o pěti dějstvích. Jenže taková odpověď mi připadá nedostatečná. Abych si ujasnila myšlenky, zkusím naopak zaujmout opačný přístup. Řekněme, že už mám plné zuby shánění historek, z nichž bych udělala komedie o pěti dějstvích. Řekněme, že mám chuť se důsledně držet svědectví své kamarádky. Jdu si s ní tedy promluvit. Vezmu si s sebou iPad a rovnou natočím video, protože chci její vyprávění zaznamenat co nejpřesněji. Pak se vrátím domů a pustím se do práce. Znovu a znovu si pročítám poznámky, znovu a znovu sleduji video, znovu a znovu poslouchám a jsem zmatená. Jestlipak mi kamarádka doopravdy vypráví události tak, jak se seběhly? Proč se do vyprávění zamotává, když mi popisuje rozbitý sprchový kout? Proč po prvních dobře formulovaných větách následují nefunkční fráze, proč se zvýrazní rytmus dialektu? Proč se při vyprávění ustavičně dívá doprava? Co je asi napravo, co nevidím na nahrávce a co jsem neviděla ani ve skutečnosti? A jak si budu počínat, až se pustím do psaní? Budu se snažit odhadnout, co se skrývá na pravé straně, co přede mnou možná tají? Uhladím její vyjadřování? Budu věrně zachovávat její přeřeknutí? Potlačím výrazovou nevyrovnanost, nebo ji zveličím, aby byla znatelná? Budu o její verzi událostí pochybovat, budu rozvíjet nějaké domněnky, vyplním prázdná místa? Snaha o věrnost zkrátka nemůže být nezávislá na mé představivosti, na hledání fiktivní koherence, na přisouzení řádu a smyslu, ba dokonce na napodobení chybějícího řádu a smyslu. Každé literární využití textu se svou neodmyslitelnou umělostí vždy obnáší nějakou formu fikce. Rozhodující je spíš to, kolik pravdy se té fikci ve výsledku podaří zachytit.   Elena Ferrante, publikující už od svého prvního románu Tíživá láska (česky Prostor 2018) pod tímto pseudonymem, se proslavila po celém světě především tetralogií Geniální přítelkyně (česky Prostor 2016–2018). Týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Na motivy tetralogie uvedla televize HBO v roce 2018 osmidílný seriál zachycující první díl ságy a v následujících letech chystá uvést na obrazovky také další díly tetralogie. Rovněž její romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování. Andrea Ucini je italský konceptuální ilustrátor, který žije a pracuje v Dánsku. Vystudoval klasickou hru na klavír a skladbu na Academia Musicale ve Florencii. Vedle hudby byla jeho další vášní vždy kresba, jíž se začal věnovat profesionálně a za niž získal prestižní ceny. Pravidelně spolupracuje s různými periodiky, mimo jiné s The New York Times, The Washington Post, The Wall Street Journal a The Guardian. Pro poslední zmiňovaný deník ilustroval týdenní rubriku, kterou vedla Elena Ferrante v průběhu roku 2018.   Z italského originálu L’invenzione occasionale, vydaného nakladatelstvím Edizioni E/O v Římě roku 2019, přeložila Anna Kudrnová. Ilustrace v knize a na obálce Andrea Ucini. 224 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020. První vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-08 15:51:11

Český rozhlas Dvojka odvysílá dvanáctihodinový živý maraton rozhovorů s osobnostmi české kulturní scény

Stanice Český rozhlas Dvojka v souvislosti s kritickou situací ve většině kulturních oborů připravila speciální vysílání v podobě dvanáctihodinového živého maratonu rozhovorů s osobnostmi české divadelní a literární scény s názvem „Ať žije divadlo! Ať žijí knížky!“. Rozhlasový festival se uskuteční ve čtvrtek 9. dubna od 6.30 do 18:30. Posluchači se dozví praktické informace o tom, jak se mohou do podpory kulturní scény v současné době aktivně zapojit i oni sami, ať již nákupem knihy on-line, podpořením živých streamů představení divadel nebo jakýmkoliv dalším způsobem, který kulturní scéně aktuálně pomůže. „Rádi bychom naší kulturní scéně vyjádřili plnou podporu, a to nejen z pozice média veřejné služby, které má již ve svém poslání za úkol nejen informovat, ale i vzdělávat a bavit a také podporovat rozvoj a vysokou kvalitu kulturní produkce v České republice. Chtěli bychom dát prostor k debatě nad tím, co je potřeba udělat okamžitě a jak se mohou zapojit i naši posluchači. Současně s tím otevřít témata, která budou muset v následujících týdnech a měsících řešit zástupci všech kulturních oblastí,“ říká generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral. Český rozhlas Dvojka v rámci festivalu odvysílá pásmo rozhovorů se spisovateli, vydavateli, řediteli divadel, zástupci festivalů, herci a dalšími osobnostmi české kulturní scény. Pozvání do vysílání například přijali: Lubomír Zaorálek, ministr kultury Radka Třeštíková, spisovatelka Miloš Urban, spisovatel a nakladatelský redaktor Tomáš Töpfer, herec a ředitel Divadla na Vinohradech Pavla Horáková, spisovatelka a překladatelka Dana Batulková, herečka Ondřej Sokol, herec Aleš Lederer, zakladatel nakladatelství Prostor Štěpán Kubišta, kulturní manažer a šéf Asociace nezávislých divadel Marcela Turečková, Svaz českých knihkupců a nakladatelů Anna Davidová, Divadlo Husa na provázku Brno, umělecká šéfka Štěpán Kozub, Divadlo Mír Ostrava, umělecký šéf a herec Denisa Kirchnerová, Divadlo Spejbla a Hurvínka, ředitelka divadla Yvona Kreuzmannová, zakladatelka a ředitelka Tance Praha Kromě vysílání bude veškerý obsah dostupný i na webových stránkách Českého rozhlasu Dvojka a sociálních sítích Českého rozhlasu. Partnerem projektu je Svět knihy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-03 11:05:51

Literární vyhlídky (3. až 9. února)

Nadcházející týden přinese kromě oslav 200. výročí narození Boženy Němcové řadu dalších literárních akcí – od autorských čtení (hned několikrát se představí Dora Kaprálová) přes knižní křty (například svazku próz Arthura Machena Temnota nepomíjí) po besedy a diskuse (třeba na téma „Poezie včera, dnes a zítra“). Na závěr jako obvykle přinášíme několik tipů na nové knihy a audioknihy.   POZVÁNKY   3. 2. Praha / 17.00, Werichova vila V únoru uplyne devět let od úmrtí Arnošta Lustiga, jednoho z nejvýznamnějších světových spisovatelů, jejichž životním tématem je holokaust. Spisovatelka Markéta Mališová představí rukopis připravované knihy o tomto klasikovi české literatury. Praha / 19.00, Kampus Hybernská Literární večery mají ve Škole zotavení dvouletou tradici. Ten nejbližší proběhne u příležitosti vydání zimního čísla časopisu Zámezí s tematikou Humoru. Večerem provází Jan Škrob a zvláštním hostem bude básník Jonáš Hájek.   4. 2. Praha / 13.00, Památník národního písemnictví (Strahovský klášter) Památník národního písemnictví pořádá u příležitosti 200. výročí narození Boženy Němcové přednáškové pásmo věnované životu a dílu největší české spisovatelky 19. století. Přednášky budou doprovázet ukázky dobových fotografií a historických materiálů z písemné pozůstalosti B. Němcové, která patří k nejvýznamnějším fondům ve sbírce Literárního archivu PNP. V rámci programu vystoupí Magdaléna Pokorná („Spisovatelka Božena Němcová a český literární život 40. let 19. století“), Dorota Lábusová s Helenou Šebestovou („Digitalizace osobního fondu Boženy Němcové v Literárním archivu PNP“), Yvetta Dörflová („Ty děti mně největší starost dělají…“) a Hana Taudyová („Muži v životě Boženy Němcové“). Praha / 18.30, prostor39 Setkání s výtvarnicí a autorkou komiksů Toy_Box a křest její Komiksové učebnice komiksu (Paseka 2019) a nového vydání komiksového románu Moje kniha Vinnetou. Praha / 19.00, Městská knihovna v Praze (Ústřední pobočka) Představení 89. čísla časopis Analogon s tématem Ocas romantismu. Program nabídne vystoupení Ivana Horáčka („Milion chvilek pro romantismus“) a Jana Švankmajera („Jednotný proud myšlení aneb Život se rodí v ústech – ukázka z románu“). Moderuje František Dryje. Praha / 19.30, kavárna Fra Hostem večera bude Zofia Bałdyga, polská básnířka, bohemistka a překladatelka. Vydala básnické sbírky Passe-partout (2006), Współgłoski (2010) a Kto kupi tak małe kraje (2017). Překládá nejnovější českou a slovenskou poezii do polštiny, soustředí se především na tvorbu autorů narozených v 70. a 80. letech. Její básně v českém překladu Ondřeje Zajace byly publikovány časopisecky (Psí víno, Tvar). V posledních letech píše poezii také česky. Praha / 19.30, Božská Lahvice Poezie včera, dnes a zítra. Panelová diskuse s předními básníky a básnířkou a zároveň osobami utvářejícími českou literární scénu o proměnách české poezie v uplynulém roce a jejích vyhlídkách do roku následujícího. Diskutovat přijdou šéfredaktor literárního obtýdeníku Tvar Adam Borzič, organizátor kulturního života v Domě čtení Josef Straka a editorka literární internetové platformy Ravt a literární kritička Jitka N. Srbová. Večer moderuje Matěj Senft.   5. 2. Pardubice / 17.00, Krajská knihovna v Pardubicích Setkání se spisovatelkou a překladatelkou Alenou Mornštajnovou, jednou z nejoblíbenějších současných českých autorek, která napsala mj. úspěšné romány Hana a Tiché roky. Kladno / 17.30, Středočeská vědecká knihovna v Kladně Přednáška Jiřího Miky věnovaná pozoruhodné kladenské osobnosti, nájemci kročehlavského pivovaru a inženýru chemie Otakaru Zacharovi (1870–1921), mezi jehož zájmy patřily kromě výroby dobrého piva také alchymie, spiritismus, výtvarné umění, divadlo a literatura. Díky němu zavítal do místního pivovaru malíř Mikoláš Aleš, jeho zásluhou se veřejnost mohla seznámit se starými alchymickými spisy. Přednášku doplní obrazový materiál a ukázky z knihy Jiřího Miky Mezi alembikem a spilkou. Plzeň / 19.00, Kačaba Autorské čtení Přemysla Krejčíka z jeho knihy Malej NY (Host 2019), románu o tom, že je rok 2005, vám je -náct a máte hiphopovou kapelu. Všechno kolem vás je nějaký zrychlený a nakonec se to semele tak tragicky, že po pár letech skončíte na gauči u psychoterapeuta. Právě tady vlastně Krejčíkův příběh začíná. Jako terapeutická cesta přes divokou minulost k sobě samému. Jenže někdejší události se z odstupu jeví v jiném světle — zvlášť když vám napíše esemesku mrtvý kamarád. Těžko se rozhodnout, co je blbý vtip a co už vyhrožování. Tváře z někdejší subkulturní komunity se proměnily, lidé jsou nečitelní a vzpomínky se zdají být jediným klíčem k tomu hlavnímu: že smrt vaší první holky určitě nebyla nešťastná náhoda.   6. 2. Praha / 17.30, Božská Lahvice Křest básnické sbírky Michala Maršálka Arménská klávesnice (Dauphin 2019). Autorské čtení bude spojené s vernisáží kreseb a ilustrací Jindry Vikové. Pořadem bude provázet hudba – Jan Jiráň z divadla Ypsilon, Vít Janota a Michal Hrubý. Brno / 18.00, Moravské zemské muzeum (Dietrichsteinský palác) Představení monografie Ondřej Sekora: Mravenčí a jiné práce (Akropolis, Moravské zemské muzeum 2020). Kdo by z dětství neznal Ferdu Mravence, pana Hlemýždě, pana Cvrčka, Berušku či brouka Pytlíka? Tento kouzelný hmyzí svět a mnohé další stvořil před více než osmdesáti lety významný český spisovatel, kreslíř a ilustrátor Ondřej Sekora. Psal a ilustroval hlavně knihy pro děti. Mezi jeho nejznámější postavičky patří Ferda Mravenec a brouk Pytlík. Jejich příběhy jsou nejen zábavné, ale obsahují zároveň i poučení a z každého plyne mravní ponaučení. K loňskému 120. výročí narození tohoto velmi oblíbeného autora přichází Tomáš Prokůpek a kolektiv s ojedinělou a ucelenou monografií, která dopodrobna mapuje Sekorův život a dílo. Čtenáři mají také příležitost seznámit se s dosud nepublikovanou Sekorovou výtvarnou tvorbou. Pardubice / 18.00, Klub 29 (malá scéna Divadla 29) Autorské čtení Dory Kaprálové z její nové povídkové knihy Ostrovy (Druhé město 2019). Tucet povídek a příběhů opisuje rafinovaně autofikční světy Kaprálové, ale především lidské osudy plné nenápadných zlomů a nečekaných setkání, ze kterých mrazí, a které současně dojímají svou autentickou nepatetičností a jemným humorem. V politice je láska a láska je v politice, zvlášť děje-li se to vše tady a teď, ve střední Evropě, která leží stále a stále víc na východě. Praha / 18.00, Dům čtení (pobočka MKP) V rámci projektu Spisovatelé do knihoven zavítá do Domu čtení Aleš Palán. Je jedním ze signatářů Charty 77. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice, vedl též kurzy tvůrčího psaní a byl ředitelem nakladatelství Kalich. Za román Ratajský les a knihu rozhovorů Být dlužen za duši byl nominován na Magnesiu Literu. Za průvodce brněnským Bronxem Brnox toto ocenění získal. Rozhovory se šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině byly v anketě Lidových novin vyhlášeny Knihou roku 2018. V roce 2019 vydal kromě prózy Miss Exitus další úspěšnou knihu Jako v nebi, jenže jinak / Nová setkání se samotáři Čech a Moravy. V listopadu minulého roku vyšla též jeho kniha Návrat do divočiny. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Petr Placák představí svou novou knihu Křesťanský zápas o českou věc – Působení opata Opaska a organizace Opus bonum v čs. exilu (Argo, ÚSTR 2019), věnovanou jedné z nejpozoruhodnějších protikomunistických iniciativ, které se díky své otevřenosti podařilo na katolické půdě spojit v odporu proti pražskému normalizačnímu režimu nejrůznější proudy exilu – od konzervativců přes liberály a zelené k exkomunistům, příslušníky české šlechty, stejně jako stoupence čs. undergroundu, katolíky a evangelíky, nebo aktivisty židovského původu. Hosty budou spisovatel Ivan Binar, Dana Němcová, vídeňský hostinský Jiří Chmel a redaktor Rádia Svobodná Evropa Martin Schulz. Na závěr zazpívá hymnu exilu Dáša Vokatá. Praha / 19.00, Galerie Ščigol Autorské čtení poezie Jakuba Řeháka, autora tří básnických sbírek (Světla mezi prkny, 2008; Past na Brigitu, 2012; Dny plné usínání, 2016) a nositele ceny Magnesia Litera za poezii. Spolu s Miloslavem Topinkou vybral Nejlepší české básně 2010. Jako recenzent spolupracuje s literárním obtýdeníkem Tvar, kulturním týdeníkem A2 nebo revue Souvislosti. Píše esejisticky laděné texty, zabývající se obecnými problémy poezie, i studie, které věnuje konkrétním dílům důležitých básníků. Z poslední doby například statě věnované Tristanu Tzarovi, Ladislavu Novákovi či Petru Královi. Pracuje jako redaktor webových stránek Městské knihovny v Praze, kde rovněž žije. Uvádí Robert Wudy. Praha / 20.00, Potrvá Na další košt literatury přijaly pozvání česky hovořící autorky pocházející ze zahraničí – Sofija Kordić (Chorvatsko), autorka románu Hypofýza v exilu (překlad Jakub Novosad), a Elena Buixaderas (Španělsko), autorka sbírky Koperníkovy hvězdy (překlad Tereza Riedlbauchová a Denisa Škodová).   7. 2. Praha / 19.00, Divadlo na Vinohradech (velká scéna) Premiéra inscenace Zmoudření Dona Quijota v režii Martina Čičváka. Viktor Dyk napsal básnické drama vyhrocující rozpor mezi idealismem a pragmatismem, tvořícími dva všudypřítomné póly českého společenského myšlení. Moudrý blázen Don Quijote rozlišuje kontrast dobra a zla a věří tomu, že zlo je možné ve světě porazit. Jeho víra v dobro a důvěra k lidem je idealistická, stejně jako rytířská láska k neexistující ženě. Pragmatický svět přece dobře ví, že nic v něm není černobílé. Jen blázen by krvácel pro neuskutečnitelné hodnoty... Hradec Králové / 17.30, NUUK Autorské čtení Dory Kaprálové z její nové povídkové knihy Ostrovy (Druhé město 2019). Tucet povídek a příběhů opisuje rafinovaně autofikční světy Kaprálové, ale především lidské osudy plné nenápadných zlomů a nečekaných setkání, ze kterých mrazí, a které současně dojímají svou autentickou nepatetičností a jemným humorem. Praha / 19.30, Božská Lahvice Uvedení knihy Arthura Machena Temnota nepomíjí (Malvern 2019). Knihu uvede překladatel Patrik Linhart. Čtení a performance Bohuslav Vaněk-Úvalský a Petr Stejskal. Přednášku o imaginativní literatuře pronese Ivan Adamovič.   8. 2. Praha / 16.30, Městská knihovna v Praze (Ústřední pobočka – Klubovna) Touhou po autenticitě, hledáním vlastního hlasu, scházením neotřelých cest… no zkrátka každou větší „kreativitou k trvalé IN validitě“, s tvorbou do blázince a zase zpátky! V rámci programu vystoupí se svými texty: – Sára Báchorová je čerstvě plnoletá holka s dlouhou minulostí. Píše o problémech ve společnosti, drogách, tabuizovaných tématech. Jejím cílem je rozšířit povědomí o psychických poruchách jako jsou poruchy příjmu potravy, deprese, spánkové paralýzy a další a ukázat tak lidem, jak křehká dokáže být lidská psychika. Ví, o čem mluví, sama má za sebou pět hospitalizací na psychiatrii. – Věra Dumková je prokletá básnířka a autorka erotické literatury. Vzděláním učitelka češtiny a hudební výchovy. Střídala různá zaměstnání, publikovala časopisecky i knižně, má za sebou četná autorská čtení. Představitelka ztracené generace. – Kateřina Málková píše, aby posvětila svět. V jejích básních lze proto hledat určitý „haiku moment,“ pokud to není rovnou haiku. Vystudovala anglistiku-amerikanistiku na filosofické fakultě a jako dárek k promoci jí vyšla kniha Zlá škola. Ještě předtím studovala psychologii, ale nebylo jí doporučeno pokračovat. Tenkrát se ještě věřilo, že člověk s duševním onemocněním by se neměl v žádném případě stát psychologem. Nyní pracuje jako peer mentorka a peer lektorka ve spolku Dobré místo. Publikuje na FEST-WEBu Offtheroad, v časopisech Na scestí a Zámezí. – Pavel Oulík bydlí v Praze, kde tráví čas prací peer konzultanta a psaním. V Londýně vystudoval ekonomii a business, později se živil prací v nakladatelství. Píše rád a často – jeho práce je možné najít na FEST-WEBu Offtheroad či v magazínu Na scestí a Zámezí. – Tereza Saxlová vystudovala FF UK obor filozofie-logika. Od 27 let trpí schizoafektivní poruchou. V posledních pěti letech se hodně věnovala divadlu pro lidi se zkušeností s duševní nemocí. Soustavněji začala psát básně v roce 2015, povzbuzena literární dílnou Dobrého Místa. V současnosti pracuje v téže organizaci jako peer lektorka. – Martin Šaffek vystudoval bakalářský stupeň filosofie na ÚFAR FF UK, magisterský stupeň nedokončil. Pracuje jako knihovník. Je aktivistou v různých levicových a kritických organizacích. Má diagnostikovanou paranoidní schizofrenii. Básně píše příležitostně. – Tomáš Vaněk, autor melancholických, erotických a experimentálních textů debutoval v roce 2019 knihou Hra na život. Vystudoval srovnávací literaturu, pracuje na novinářských projektech v oblasti duševního zdraví. Čelákovice / 18.00, U Kubelků Křest prozaické knihy Michaely Kalivodové Dokud jsme mladí (Nakladatelství Petr Štengl 2019). Útrapy dětství a mládí ale mohou mít tolik podob a ve svých maskách se tak rády vrací, aby potrápily zas a znovu. Není nakonec jistější spolehnout se na to, že klid a štěstí přijde až s dospělostí? Nebo to i v době osobní zralosti bude zase ta stejně smutná písnička? Anebo jsme jen přehnaně pesimističtí? A stačí si pro společný život najít někoho, s kým si rozumíme, nebo je třeba k sobě pasovat, jak zpívá kapela Mandrage, jako šrouby a matice? Na rozhovor s autorkou se můžete těšit v příštím Bibliu.   9. 2. Praha / 15.00, Knihovna na Vinohradech Cukrárna u Šilhavého Jima – divadelní představení z Divokého západu pro chlapce i dívky od šesti let a jejich rodiče, vyprávějící příběh o síle literatury a přátelství, o desperátech a statečné knihovnici, která se pokouší přivábit zálesáky k četbě. Během představení si děti na vlastní kůži vyzkoušejí boj s živly, lekci plížení, zpěv drsňáckých písní a mnoho dalšího. Hra vznikla podle stejnojmenné knihy Marka Tomana (Baobab 2018, oceněno Zlatou stuhou 2019) a měla již mnoho desítek úspěšných repríz v knihovnách, ve školách a na festivalech.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY   Flannery O’Connorová: Tajemství a mravy (přeložil Marcel Arbeit, Argo 2019) Tajemství a mravy, soubor přednášek a esejů věhlasné jižanské prozaičky Flannery O’Connorové, který po její smrti sestavili její přátelé Robert a Sally Fitzgeraldovi, působí i dnes jako pronikavá sonda odhalující nešvary spisovatelů, čtenářů i učitelů literatury. O’Connorová se sžíravou ironií kritizuje čtenářský vkus, který se od přelomu 50. a 60. let 20. století, kdy její texty vznikaly, nijak nepozvedl, vtipně vysvětluje začínajícím autorům, čeho se mají při psaní povídek a románů vyvarovat, a na příkladech ukazuje, že se učitelé literatury nejvíce ze všeho bojí literatury samé. Kniha, z níž v jednom ze svých sporadických rozhovorů citoval i Cormac McCarthy, je jedním ze zásadních amerických literárněvědných textů a to, že jeho autorka nebyla profesí literární teoretička, je jen ku prospěchu věci: jednotlivé texty se vyznačují stejnou živostí podání a ostrým, průrazným stylem jako autorčiny prózy.   Michal Jareš, Pavel Mandys: Dějiny české detektivky (Paseka 2020) Detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů a její popularita neklesá ani v současnosti. Čeští literární detektivové se přitom dost liší od anglosaských suverénů: bývají nenápadní, skromní, neohromují okolí svými dedukcemi ani tvrdými pěstmi či přesnou muškou. Typické je pro ně ironizování, parodování a obecně podvracení autority takzvaného velkého detektiva. Mnohdy jejich příběhy psali uznávaní spisovatelé, knížka předních znalců však představuje i málo prozkoumané a temné uličky detektivní literatury. První podrobné shrnutí dějin kriminálního žánru v českých zemích ukazuje, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. V monografii, která se čte jedním dechem jako detektivka, se potkávají Emil Vachek, Edgar Collins, Eduard Fiker, Josef Škvorecký, Hana Prošková, Václav Erben, Jaroslav Velinský, Pavel Frýbort, Michal Sýkora, Michaela Klevisová a další.   Michal Topor, Josef Vojvodík (eds.): Čtení o Otokaru Březinovi. Kritika a zjevení (Institut pro studium literatury 2020) Antologie představuje Otokara Březinu – jednoho z nejvýznamnějších básníků české moderní poezie – prizmatem kritické reflexe jeho rozsahem nevelkého, dosahem však zcela zásadního díla. Výbor ohlasů, kritik a výkladů sleduje a ukazuje, jak se recepce a tím i obraz básníka vyvíjely a proměňovaly. Těžiště antologie spočívá v letech 1896–1968. Čtení o Otokaru Březinovi je rozděleno do sedmi bloků. Jejich časové a obsahové vymezení je dáno vnějšími okolnostmi, analogicky k rozhodnutí vstoupit volbou textů i do širokého pole březinovských textů, jež mají převážně povahu spíše příležitostnou, vyznavačskou, ba obdivnou. První blok sleduje období 1895–1903, tedy kritický ohlas provázející vydání pěti Březinových básnických cyklů (1895–1901) a knihy esejů Hudba pramenů (1903). Jádrem druhého bloku jsou texty napsané u příležitosti Březinových čtyřicátin (1908) a prvního souborného vydání Březinových básnických spisů v roce 1913. Třetí blok tvoří stati Otokara Fischera (1918) a Arna Nováka (1919), vzniklé jednak u příležitosti Březinových padesátin (1918), a tedy krátce před koncem první světové války, jednak v dotyku s vyhlášením samostatné Československé republiky. Rámec čtvrtého bloku tvoří Březinovy šedesátiny v desátém roce republiky, provázené udělením tzv. velké Státní ceny, setkáním s T. G. Masarykem v Jaroměřicích nad Rokytnou (13. 6. 1928) a dalšími oslavami básníkova jubilea. Pátý blok obsahuje vybrané reakce na Březinovo úmrtí a následující šestý blok polemiky týkající se Březinova „obrazu“, především v provokativním Mém svědectví o Otokaru Březinovi Jakuba Demla (1931), a další texty o Březinovi z třicátých let. Závěrečný sedmý blok v trojici článků z let 1949–1968 naznačuje poválečné fasety rozumění Březinovu dílu.   Bianca Bellová: Mona (čte Lenka Krobotová, Audiotéka a Host 2020) Ona je zdravotní sestra, on skoro ještě dítě. Setkávají se na troskách svých životů, na troskách starého světa, na troskách jedné nemocnice, do níž jako všudypřítomné šlahouny plevelných popínavek proniká svět nový. Lepší asi nebude. Ale co když třeba ano? Anebo… co když je možné zmizet? Uniknout před palbou, která neúnavně kropí rozpálenou zemi kolem, před všemi těmi pravidly, jak se má chovat žena a jak muž, před vzpomínkami, před sebou samým. Stejně jako v proslaveném románu Jezero (Magnesia Litera — Kniha roku a Cena Evropské unie za literaturu) i v Moně vykresluje Bianca Bellová mistrovským způsobem tíživou a naléhavou atmosféru chvíle, kdy se člověk musí rozhodnout.   Petr Stančík: Andělí vejce (čte Lukáš Hlavica, Audioberg 2020) Román Petra Stančíka se odehrává v kulisách první poloviny 20. století. Hlavní hrdina Augustin Hnát se narodil zásluhou mořské panny. Jeho matka běhá po lese se srnami, otec mu vybral za kmotra obecního blázna. Místo hlavy má vejce, z něhož se líhnou andělé prapodivných nápadů. Asi by prožil nudný život, nebýt přátelství se strašidlem, vynálezu nekonečnítka, sibiřské anabáze, zničující lásky k mušli, dvou světových válek a jednoho vojenského zběha. Děj směřuje k tragickému rozuzlení, kde končí veškerý humor. Audiokniha byla natočena ve studiu DAMU pod vedením režiséra Dimitrije Dudíka. Hlavní role se zhostil Lukáš Hlavica. Autorem originální hudby je Kryštof Marek. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-30 07:59:24

Co vás nejvíce zaujalo v české kultuře v roce 2019? Odpovídají: Tomáš, Kubíček, Třeštíková, Fischerová, Klíma, Fučíková, Janovic

S blížícím se koncem roku Literární noviny opět položily tradiční anketní otázku okruhu svých spolupracovníků a osobnostem české kultury. Kniha Kateřiny Hlouškové F. T. M = Futurismus: Malý „bedekr“ futuristické avantgardy. Erudovaná studie z dějin italské kultury, věnovaná zejména futurismu a jeho protagonistům. Přináší neobyčejné množství poznatků, u nás mnohdy publikovaných vůbec poprvé, s využitím řady málo známých dokumentů, především italské provenience. Předností knihy je i při vysoké odbornosti její čtivost, které napomáhá autorčina orientovanost v problematice a nápaditá práce s detaily jak z osobního, tak i uměleckého života těchto italských buřičů a bohémů. Připomíná mj. i působení české malířky Růženy Zátkové, autorky hojně citovaného Marinettiho portrétu, stejně jako jeho vztahy k fašismu či široký kontext italského futurismu na mezinárodní scéně. Každopádně by nevšední kniha K. Hlouškové, doplněná také bohatým obrazovým materiálem, neměla být v záplavě kvazi odborné literatury přehlédnuta.  Jiří Tomáš, nakladatel   Domnívám se, že jednou z nejvýznamnějších událostí uplynulého roku bylo hostování České republiky na knižním veletrhu v Lipsku, které bylo zarámováno do Českého roku v německojazyčných zemích. Prostřednictvím 380 akcí, které představily nejenom českou literaturu a její tvůrce, ale i český film, současný design, společensko-politická témata jako Charta 77 či Václav Havel, aktuální podobu českého dramatu, výtvarnou scénu a další oblasti současné české kultury se podařilo koncentrovat pozornost německého publika na české téma. Výsledkem je osmdesátka nových literárních překladů, tři tisíce ohlasů v německojazyčných médiích a vznik celé řady dlouhodobých partnerských projektů, které snad stabilizují postavení české kultury v německojazyčných zemích. A přidejme k tomu třeba i ocenění Jaroslava Rudiše prestižní německou Cenou literárních domů či v září anoncované ocenění za Winterbergovu poslední cestu (Winterbergs letzte Reise) literární cenou Chamisso-Preis/Hellerau, označení románu Jáchyma Topola Citlivý člověk v Die Zeit za jeden z klíčových románů světové literatury uplynulého roku a konečně třeba článek významného politického a kulturního redaktora Mirko Schwanitze o románech Jáchyma Topola Citlivý člověk, Radky Denemarkové Příspěvek k dějinám radosti a Jiřího Hájíčka Dešťová hůl, který vyšel v květnu s titulem Tyto tři české romány musíte číst.  Stejně důležité se mi zdá i ocenění festivalu Janáček Brno International Opera Award, což znamená zařazení festivalu mezi nejprestižnější operní podniky současnosti. Dlouholetá koncepční práce brněnské opery a pořadatelů festivalu dokázala, že světové události se mohou odehrávat i u nás. Samozřejmě je za tím obrovská práce a profesionalita celé řady lidí, především ale oceňuji nasazení ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera a šéfa opery Jiřího Heřmana, kterým se rovněž za poslední roky podařilo nově nastudovat téměř celého Janáčka, a to v podobě, která vyžaduje respekt. Tomáš Kubíček, ředitel Moravské zemské knihovny a literární teoretik   Letos mne nejvíce zasáhly dvě divadelní inscenace. Jedna starší a jedna byla premiérou. První je představení Korespondence V+W v Divadle Na zábradlí režiséra Jana Mikuláška. Již dlouho se mi nestalo, aby ve mně divadlo vyvolalo takovou bouřlivou reakci v podobě dojetí, smutku a radosti. Dalším velkým zážitkem bylo zpracování komorního muzikálu Lazarus v Divadle Komedie, kde mne velice překvapily pěvecké výkony hlavních představitelů, především Eriky Stárkové, a byla jsem unesená ze scénografie Juraje Kuchárka.  Hana Třeštíková, radní pro oblast kultury, památkové péče, výstavnictví a cestovního ruchu pražského magistrátu   Televizní seriál Most! podle scénáře Petra Kolečka a v režii Jana Prušinovského. Měl ty nejlepší rysy žánru: byl dost zábavný a napínavý pro diváky prosté a dost přemýšlivý pro diváky intelektuální. V nejsložitějších tématech se vyhnul zjednodušování. A byl výtečně režírovaný i hraný. Co chtít víc?  Daniela Fischerová, spisovatelka a dramatička   Největší můj zájem a ocenění získala kniha, jejímž vypravěčem je „pan Wellington“ – britský letoun, který zažil boje druhé světové války, ukrývání ve stodole u sedláka za komunismu a nyní v hangáru, kde sdílí společnost menších současných letadel – a ta s úctou naslouchají jeho příběhům. Dva kluci, synové pilotů, se s panem Wellingtonem domluví morseovkou. Rozhodnou se nalézt členy někdejší posádky a zažívají přitom nečekaná dobrodružství. Vypadá to, že už ale nikdo nežije… a tu literární fikce je překonána zcela nečekanou realitou. Ta je pak součástí vydání druhého... Knížku čtou s chutí, dojetím a respektem také dospělí a často potom píší autorce: vnímají mravní étos, fantazii a vtip. Název knížky je Dobrodružství pana Wellingtona, autorkou textu a ilustrací je Hana Bergmannová-Klímová. Je to moje dcera, ale já bych tu knížku jmenoval i nebýt toho.  Ivan Klíma, spisovatel   Pohybuji se hlavně v knižním prostředí, proto pro mě byla asi nejzásadnější událostí naše účast na knižním veletrhu v Lipsku. Směla jsem se ho zúčastnit už v předstihu, společnou výstavou s dalšími českými ilustrátory. České literární centrum rozprostřelo akce do mnoha měsíců, pokračují i teď, tři čtvrtě roku od veletrhu. Hlavní veletržní týden byl pak mimořádným zážitkem. Děkuji všem, kdo se za Českou republiku postarali o náročnou organizaci, o všechny výstavy, besedy, setkání a děkuji za velké AHOJ na lipském nádraží. A z jiné umělecké sféry: Ráda bych poděkovala Plzeňské filharmonii za nezvyklý hudební zážitek, kterým byl podzimní koncert na oslavu třicetileté svobody. Konal se na půdě Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara, kde působím. Budova školy se na jeden večer proměnila ve velkou koncertní síň. Orchestr vedl dirigent Chuhei Iwasaki, zazněla hudba Ludwiga van Beethovena, ale i skladby opomíjeného českého skladatele Jana Hanuše. Drobný, ale pravidelný výtvarný zážitek mi od jara připravují dva naši studenti ilustrace, Tomáš Staněk a Lukáš Komárek, kteří dostali příležitost ilustrovat titulní stranu Literárních novin. Renáta Fučíková, výtvarnice a spisovatelka   Za největší kulturní událost roku 2019 pro sebe považuji výstavu Umění doby Václava IV. na Pražském hradě. Ta úžasná kolekce gotických obrazů, soch, knih, iluminací, tkanin a tepaných předmětů ze zlata a stříbra – slovem umění krásného slohu kolem roku1400 – vyvolává otázku Kdo byl Václav IV.? Byl to slaboch, nepovedený syn velkého císaře, gurmán, záletník, estét, mstivý politik, který nechal v březnu 1393 surově zavraždit Johana z Pomuku, generálního vikáře arcibiskupa Jana z Jenštejna, aby omezil arcibiskupovu moc? Tím vším Václav IV. pro své současníky pravděpodobně byl, v skrytu duše se však možná cítil jako dekadent, který ze skutečného světa papežského schizmatu, odpustků, odbojné šlechty, morové hlízy a blížících se husitských válek touží uprchnout do samoty a vysněných krajin krásy a umění. Jeho doba nenávratně minula, velké umění zůstalo. Když jsem z výstavy odcházel, vzpomněl jsem si na brilantní paradox irského básníka Williama Butlera Yeatse: Když je svět v rozkladu, poezie jásá. Další významnou i radostnou událostí byl pro mne fakt, že Filosofický ústav AV ČR začal vydávat Sebrané spisy Karla Kosíka. Jako první vyšel 4. svazek s titulem Dialektika, kultura a politika. Eseje a články z let 1955–1969 (editor Jan Mervart). Najdeme tu nejen slavné eseje Hašek a Kafka neboli groteskní svět a Švejk a Bugulma neboli zrození velkého humoru, ale i řadu podnětných článků jako Gramsci o kultuře, Rousseauova kritika kultury nebo Brechtově dramatice věnovaná úvaha Všední život a dějiny. Znovu jsem si při četbě těchto juvenilií uvědomil, že Kosík je nejen pronikavý myslitel, ale i mistr krásného stylu. Vladimír Janovic, básník a esejista {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-02 12:18:43

Literární vyhlídky (2. až 8. prosince)

První prosincový týden nabídne kromě řady autorských čtení a knižních křtů též několik diskuzí s literární tematikou a mnohdy i mezinárodní účastí. Do Prahy také zavítá francouzsky píšící spisovatel českého původu Pavel Hak, s nímž přinášíme rozhovor v prosincových Literárních novinách. A s hledem na blížící se Vánoce nešetříme ani tipy na zajímavé knižní a audioknižní novinky.   POZVÁNKY 2. 12. Praha / Od 19.30 se v kavárně Divadla Na Prádle uskuteční večer spisovatelky Daniely Fischerové, nazvaný Matky, macechy a podivné rodinné vztahy v životě i v literatuře. Na klavír hraje a zpívá Přemysl Rut, čtou a besedují Hana Kofránková, Markéta Potužáková, Vratislav Jiljí Slezák, Václav Jamek, Michal Zahálka, Libor Vacek a René Nekuda. Praha / V 19.30 proběhne v kavárně Fra Malá česko-německá literární konfrontace, která představí tvorbu Heinze Helleho, Dagmary Kraus, Veroniky Bendové a Luboše Svobody. Moderují Jitka Nešporová a Petr Borkovec, překlad textů Kateřina Klabanová a Viktorie Hanišová. Praha / Od 20 hodin bude v Knihovně Václava Havla uvedena kniha Rozhovory přes rozbouřené doby (Prostor 2019), přinášející dvanáct rozhovorů s významnými osobnostmi veřejného života předkládá reflexi „prostoru svobody“ v současné české společnosti. Pozvání na křest knihy a diskusi přijali disident a politik Luboš Dobrovský, bývalý studentský aktivista a spoluzakladatel humanitární organizace Člověk v tísni Šimon Pánek, ústavní právník Jan Kysela, novinář a spisovatel Aleš Palán, politický komentátor Jiří Pehe, spisovatel Mark Slouka, dokumentaristka Olga Sommerová, ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský a autoři rozhovorů Eva Bobůrková, Jiří Leschtina, Petr Placák a Petr Vizina. Uvádí editorka knihy Denisa Novotná.   3. 12. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník Jan Škrob. Na svém kontě má dvě sbírky, Pod dlažbou (2016) a Reál (2018). V roce 2015 byl zařazen do sborníku Nejlepší české básně 2015 a o dva roky později byl nominován na Literu pro objev roku. V roce 2018 získal třetí místo v soutěži Básne SK/CZ a zvítězil v Drážďanské ceně lyriky. Na Radiu Wave moderuje pořad Hergot! a komentuje v rubrice Prolomit vlny. Klatovy / Od 18 hodin přivítá Městská knihovna Klatovy v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básníka, prozaika a překladatele Pavla Kolmačku. Svým civilně spirituálním básnickým dílem bývá řazen mezi pokračovatele reynkovského proudu české poezie. Vystudoval elektrotechniku na ČVUT a religionistiku na Filozofické fakultě MU Brno. Pracoval v ústavu sociální péče, v domově důchodců, jako redaktor, překladatel, učitel a korektor. Vydal básnické sbírky Vlál za mnou směšný šos (1994), Viděl jsi, že jsi (1998), Moře (2010), Wittgenstein bije žáka (2014), Život lidí, zvířat, rostlin, včel (2018) a román Stopy za obzor (2006). Praha / V 17 hodin představí ve Ville Pellé svou novou knihu Historie Čechů v USA (Práh 2019) spisovatelka a ilustrátorka Renáta Fučíková. Patrony knihy budou starosta Městské části Praha 6, Ondřej Kolář, diplomat a hebraista, bývalý kulturní atašé v USA, Robert Řehák, a vedoucí redaktor zahraničního zpravodajství České televize a bývalý zpravodaj ČT ve Washingtonu, Michal Kubal. Praha / Od 18 hodin proběhne ve Francouzském institutu v Praze setkání se spisovatelem Pavlem Hakem a čtení z autorova románu Warax u příležitosti vydání jeho českého překladu (v překladu Zdeňka Humla vydal Milan Hodek v nakladatelství Paper Jam). Strhující příběh o válce, moci, bohatství a chudobě vyšel poprvé v roce 2009 ve Francii. Rozhovor s autorem přináší aktuální prosincové číslo Literárních novin! Praha / V 18 hodin se v Ústavu pro českou literaturu AV ČR uskuteční První bilance 2019 – diskuzní setkání nad českou poezií a prózou uplynulých dvanácti měsíců. Debaty se zúčastní Markéta Kittlová, Jan M. Heller, Ondřej Horák a Jakub Chrobák. Moderuje Martin Lukáš. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Záviš Šuman s přednáškou na téma Apollinaire a jeho Pásmo. Bílovec / V 18 hodin zavítá do Městské knihovny Bílovec v rámci projektu Spisovatelé do knihoven vydavatelka, překladatelka a spisovatelka Markéta Hejkalová. Těšit se můžete na perličky z překládání finské literatury, jaké to je organizovat knižní veletrh v Havlíčkově Brodě, vydávat knihy a samozřejmě i psát. V druhé polovině devadesátých let byla konzulkou a kulturní atašé na českém velvyslanectví ve Finsku. Od roku 2006 je místopředsedkyní Českého centra PEN klubu a čtyři roky byla členkou mezinárodního výboru světového PEN klubu. Kromě románů píše také povídky, knihy faktu. Praha / Od 19 hodin proběhne na palubě (A)VOID Floating Gallery pražské uvedení knihy Daleko do ničeho (Host 2019), monografie Petra Hrušky o Ivanu Wernischovi. Publikace si všímá nejen Wernischovy básnické a překladatelské tvorby nebo editorské práce, ale zachycuje i jeho životní peripetie a umělecký kontext, v němž se jeho tvorba ocitá. Vedle autora knihy vystoupí Mikoláš Chadima a MCH3 s řadou písní na Wernischovy texty, bohemistka Barbora Čiháková a kmotrové knihy – bývalý šéfredaktor Literárních novin Vladimír Karfík a antikvář a literát Jan Placák. Praha / V 19.30 nabídne Božská Lahvice autorské čtení a besedu s bosenským básníkem a prozaikem Adinem Ljucou při příležitosti uvedení jeho knihy Stalaktit (Protimluv 2019). Besedovat s ním bude překladatel František Šístek, úvodem promluví nakladatel Jiří Macháček. Básnická sbírka Stalaktit s odkazem na význam tohoto slova zvažuje mj. především samu poezii, sám princip básnění. „Hledat neuchopitelné verše je totéž jako sledovat / záři dávno vyhaslé hvězdy,“ píše autor. Jako kdybychom při čtení básní sestoupili s autorem do hlubin tmy, kde pomalu odkapává voda z krápníků, jejíž rytmus sám řetězí slova, tempo a způsob výstavby věty. Praha / Od 19.30 se v kavárně Fra uskuteční sedmé pokračování celovečerních rozhovorů o práci básníka. Tentokrát se Daniela Vodáčková bude ptát básníka a překladatele Jana Škroba, autora sbírek Pod dlažbou (2016) a Reál (2018). Jejich rozhovor se bude dotýkat tematických okruhů, jako jsou jazyk, dikce, (ne)interpunkce; krajina, město, dystopie, tělo; přírodní lyrika vs. klimatická poezie; spoluvina a sociální soucit.   4, 12. Praha / V 17 hodin proběhne v Café Kampus křest knihy básníka a výtvarníka Michala Matzenauera s názvem Haeffnerova lidová tvořivost opuštěná na počátku 19. století pro národní nespolehlivost (Paper Jam 2019). Sbírka přináší veselé a absurdní básně nejen o smutných věcech. Praha / Od 17.30 se v Kavárně Potrvá uskuteční křest nové knihy Felixe Boreckého Makabrózní povídky (Paper Jam 2019). Autor vychází z přirozené zvědavosti zabývat se smrtí a vkládá ji do kulis současné doby. Smrt je zde tematizovaná nikoliv jen jako cosi znepokojivého a strašného, jako cosi, co chce „lechtat nervy“, ale poukazuje se rovněž na tendenci ji cíleně vytěsňovat, tendenci, jež je v naší současnosti silnější než kdy dřív. Úvodní slovo pronese redaktor a editor Jan Šulc. Ukázku z knihy přečte herec Jiří Lábus. Večer hudebně doprovodí Camões House Band. Praha / V 18 hodin proběhne v Nakladatelství Meander křest nové knihy spisovatele Petra Stančíka a ilustrátorky Lucie Dvořákové s názvem Jezevec Chrujda zakládá pěvecký sbor netopejrů (Meander 2019). Jedná se o další díl ze série knih o jezevci Chrujdovi, pojednávající tentokrát o tom, jak – chvíle napětí – jezevec Chrujda zakládá pěvecký sbor netopejrů. Praha / Od 19 hodin se v Kampusu Hybernská uskuteční křest knihy Krvavý cukr (přeložila Petra Johana Poncarová, Host 2019) a s ním spojená debata o problematice otroctví v britské literatuře, kultuře a dějinách. České vydání románu britské autorky Laury Shepherd-Robinsonové uvedou historička, etnoložka a přední česká odbornice na téma otroctví Markéta Křížová (SIAS), překladatelka a anglistka Petra Johana Poncarová (ÚALK) a Jana Glózová (nakladatelství Host). Praha / Ve 20 hodin bude v Kavárně Liberál uvedena kniha Bohorovné horory (Krásné nakladatelství 2019), která je uměleckým setkáním básníka Roberta Jandy, výtvarníka Martina Mulače a designéra knihy Bohuslava Vaňka-Úvalského. Jsou setkáním nutným, nekompromisním, setkáním vedeným z rozličných pozic týmž směrem. Jsou návratem ke kořenům obrazu, slova a zvuku v prvotních podobách magických formulací, balad a obrazných zjevení.   5. 12. Chomutov / Ve 14 hodin zavítá do Chomutovské knihovny v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník, rozhlasový redaktor a hudebník Jonáš Zbořil. Vystudoval češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Za básnický debut Podolí (2013) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena a Literu pro objev roku v rámci cen Magnesia Litera 2014. Působí na Rádiu Wave, kde moderuje pořady On Air, Startér a literární pořad Liberatura (s Karolínou Demelovou). Kromě psaní se věnuje hudbě, hraje s kapelami Sundays on Clarendon Road a Steakhouse Orchestra. Praha / Od 18 hodin přivítá Dům čtení (pobočka MKP) spisovatelku a překladatelku Pavlu Horákovou, držitelku ocenění Magnesia Litera 2019 za román Teorie podivnosti. Je autorkou dalších knih, například trilogie knih pro děti o Hrobařících, či knihy Přišel befel od císaře pána: polní pošta – příběhy Čechů za první světové války. Překládá ze srbštiny a angličtiny. Patronát Domu čtení na rok 2020 jí předá stávající patron, básník Kamil Bouška. Praha / V 17 hodin nabídne Národní knihovna ČR (Klementinum), kde nyní sídlí český PEN klub, autorské čtení spisovatelky a scenáristky Terezy Brdečkové z jejího historického románu Zrcadlo Serafína (2016). Magický dobrodružný román se odehrává mezi Prahou, Paříží a Benátkami před vypuknutím třicetileté války. Píše se rok 1577 a kolem Země letí velká jasná kometa. V Čechách se ujímá moci Rudolf II., v Benátkách řádí mor. V rodině zrcadláře Paduana zemře nejstarší syn na otravu rtutí, a téhož dne najde v Praze brusič drahých kamenů Miseroni na zápraží novorozenou holčičku. Dá jí jméno Serafina, ale brzy ji musí přestrojit za chlapce… Krnov / Od 18 hodin zavítá do Městské knihovny Krnov v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník, spisovatel a překladatel Michal Ajvaz, jeden z nejvýraznějších autorů porevoluční literární scény, který se řadí k představitelům magického realismu, žánru tradičně spojovaného s oblastí Latinské Ameriky, ve kterém se náš všední svět běžně prolíná se světem mystična a fantaskna. Svou první básnickou sbírku, překvapivě pojmenovanou Vražda v hotelu Intercontinental, napsal v roce 1989, od té doby pravidelně publikuje sbírky poezie, filozofické spisy a prózu, nejnovější z jeho děl – rozsáhlý román Města – vyšlo letos na podzim. Za svou práci byl také několikrát oceněn, je držitelem prestižní Ceny Jaroslava Seiferta nebo Magnesie Litery za knihu roku 2012. Brno / V 19 hodin proběhne v Domě Skleněná louka brněnské uvedení knihy Daleko do ničeho (Host 2019), monografie Petra Hrušky o Ivanu Wernischovi. Publikace si všímá nejen Wernischovy básnické a překladatelské tvorby nebo editorské práce, ale zachycuje i jeho životní peripetie a umělecký kontext, v němž se jeho tvorba ocitá. Křtu se zúčastní i básník a nakladatel Martin Reiner a Martin Evžen Kyšperský, který některé Wernischovy texty zhudebnil, dále Martin Stőhr z nakladatelství Host a bohemistka Barbora Čiháková. Praha / Od 19 hodin nabídne Kampus Hybernská večer nazvaný Bez pevných jistot. Německá a česká próza současnosti. Zkušenost autorek je jiná než autorů, liší se generačně, liší se lokálně, liší se osobním i kolektivním kontextem a historií, liší se podobou literárního prostředí, liší se podle přístupu a stylu autorství. Jak rychle proniká současnost do literárních textů? Nakolik lze osobní zkušeností vypovědět o prožívání celé generace? Co se děje s románovou formou v době messengerů? Česká literatura se v poslední době snaží výrazněji profilovat v německojazyčném prostředí, současná německá literatura je do češtiny překládána již tradičně. V čem se stýkají a v čem se míjejí, v čem jsou uzavřeny ve svých hranicích a v čem je překračují. O tom budou číst a diskutovat tři dvojice českých a německých spisovatelek a spisovatelů Tereza Semotamová, Viktorie Hanišová a Jan Němec (jejichž romány v posledním roce vyšly v německých nakladatelstvích) a jejich protějšky ze SRN Dilek Güngör, Paula Fürstenberg a Jörg-Uwe Albig.  Praha / Od 20 hodin v Knihovně Václava Havla básník Daniel Hradecký u příležitosti vydání své nové sbírky básní Přibližování dřeva (Perplex 2019) představí básně svoje i dalších autorů, spjatých s Litvínovem, Josefa Jedličky či Pavla Růžka. S autorem bude hovořit majitel nakladatelství Perplex Martin Kubík a také šéfredaktor a editor jeho knihy Dan Jedlička.   6. 12. Praha / V 17 hodin proběhne v Kavárně Liberál křest debutové sbírky Dagmar Plamperové Z naší louky (Malvern 2019). Poezie Dagmar Plamperové je ztišená, minimalistická, ale o to silnější, neboť každé slovo tu má svou nezpochybnitelnou váhu. Konkrétní přírodní motivy se tu organicky prolínají s abstraktními osobními reflexemi, její obrazy mají jakousi křehkou, subtilní sílu a jsou stavěny s neobyčejným citem pro jazyk, jakož i pro vztahy mezi světem fyzickým a metafyzickým. Děčín / Od 19 hodin se v Baru Bodenbach uskuteční další (již osmý) večer českých prozaiček v Děčíně, který představí Veroniku Bendovou a její novou knihu Vytěženej kraj (Fra 2019). Dvojice jejích protagonistů hledá filmové lokace v kraji, ze kterého si každý urval, co mohl. Ale někdy přijíždíte hledat pochmurná místa, a potkáte místo toho nečekanou krásu. Stopy v čase, které k vám stále mluví, staré křivdy, staré vzpomínky, starou lásku. Praha / V 19.30 uvede v Božské Lahvici básnířka a teoložka Magdaléna Šipka svou debutovou básnickou sbírku Město hráze (Malvern 2019), která zahrnuje 31 rozsahem spíše kratších, poetikou a obsahem ovšem hutných básní. Ve sbírce se hojně objevují angažované motivy, poezie Šipky čerpá z autorčiny osobní občanské angažovanosti na poli sexuálních i etnických menšin a práva na město. Současně je to sbírka hluboce intimní a svým zacházením s básnickými obrazy bytostně lyrická. Úvodní slovo pronese básník a dramaturg Lahvice Matěj Senft, o knize promluví její redaktor a básník Kamil Bouška.   7. 12. Praha / Od 11 hodin proběhne v Knihkupectví Přístav uvedení nové knihy pro děti od Daniely Krolupperové s názvem Vánoční pohádka (Mladá fronta 2019) – laskavý vánoční příběh na motivy klasických českých pohádek. S pořádnou zimou, spoustou sněhu, vesničkou pod horami, hustými lesy i pekelnou branou ve skalách. A nebyli by to čerti, aby nekuli nekalé pikle. Ovšem dvě malé statečné děti – Maruška s Josífkem – se zlé moci nezaleknou a svým důvtipem se pokusí čerty přelstít.   8. 12. Praha / Ve 20 hodin bude žižkovský klub Punctum – Krásovka hostit Zimní večírek Psího vína. Zuzana Augustová zde představí knižní novinku Wolfram Höll: My jsme tři, kterou Psí víno vydalo se Studio Rote. Čtou Kamil Bouška, Zofia Bałdyga a David Fesl (performativní čtení), moderuje Ondřej Buddeus. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Karolína Světlá: Vesnický román (Host 2019 – edice Česká knižnice) Je tomu právě 150 let, co Vesnický román opustil Grégrovu tiskárnu. A ačkoli se tehdy zdálo směšné, že by se žena stala spisovatelkou, Karolina Světlá předstihla všechny české prozaiky, dokonce i Nerudu či Hálka, když plně ovládla kompozici moderního evropského románu. Mnohovrstevný příběh lásky a žárlivosti, oběti a sobectví, pokory a hamižnosti, situovaný do malebného Podještědí, však nekopíruje tradiční sentimentální šablony. Naopak odhaluje spletitost mezilidských vztahů: partnerských, mezigeneračních, sousedských i národnostních, a směřuje k nečekanému rozřešení. Smířlivému? Nebo tragickému? V dramatickém dialogu se tu střetává křesťanský svět ve své nesmiřitelné dichotomii katolictví a protestantství se světem lidových obyčejů, v nichž se každá z postav stává nositelem jedné výrazné vlastnosti či obhájcem určitého přesvědčení. Vypravěč zůstává nestranný a ponechává na čtenáři, aby sám promýšlel oprávněnost jejich postojů a jednání: Má člověk právo na osobní štěstí, nebo se musí vzdát svobody ve prospěch obecného řádu? Dokáže se vzepřít společenským konvencím? Smí překročit morální a etické normy? A boží zákony?   Irvine Welsh: Kalhoty po mrtvém (přeložil Rani Tolimat, Argo 2019) Další a patrně poslední návrat k hrdinům Trainspottingu ke čtenáři opět přivádí starou známou čtveřici – Marka, Begbieho, Simona, Spuda. Všichni jsou zas o něco starší, v nových životních rolích. Mark vydělává slušné peníze pořádáním tanečních parties; nikde nezakotvil, cestuje po celém světě, ale ve světě letišť a hotelů spokojenost a spočinutí nenachází. Z Franka Begbieho se překvapivě stal uznávaný umělec, který dokáže zapomenout na staré křivdy a při náhodném setkání už nemá potřebu se Markovi pomstít. Simon i Spud mají vlastní projekty na hraně zákona i za ní; černý obchod s lidskými orgány je ale velké sousto i na ně. Opětovné shledání někdejších přátel nevede k idylickému vzpomínání, ale ke sledu nehod a krizí, který nemůže dopadnout dobře. Jeden z nich z tohoto románu nevyvázne živý. Někdo z nich nosí kalhoty mrtvého muže.   Igor Malijevský: Otevřený prostor (Argo 2019) Otevřený prostor je temnou groteskou a zároveň autentickou sondou do podivuhodného korporátního světa. Na pozadí krátkých čtivých kapitol se postupně vrství zásadní faustovský příběh dnešní doby. Proč se hezkému počasí říká bombardování? Co je to francouzská ruleta? A kdy je deadline? Pro nezasvěcené čtenáře je kniha opatřena výkladovým slovníčkem korporátního jazyka.   Michal Havran: Analfabet (přeložil Miroslav Zelinský, Větrné mlýny 2019) Devadesátky v Bratislavě. Sex, drogy a okultismus v hlavním městě nicoty. Analfabet je generační román s dráždivou příchutí černého romantismu, zároveň vyznívá jako nenávistná pocta rodnému městu, městu-omylu, ideálnímu prostoru pro přípravu sebevraždy. Děj románu se odehrává v éře společenské transformace, v momentě, kdy se pádem starého režimu ve společnosti uvolňuje obrovská energie. Lidé ji však nehodlají využít k obnově svobody a duchovních hodnot, nýbrž k zuřivému pěstování konzumu. Této motivaci podléhá i spiritualita — stává se předmětem kšeftování a podvodů, je přetvořena ve falešný idol zoufalců toužících dát svému životu smysl. Společnost ovládají úspěšní predátoři, kdežto „ztracené existence“, neschopné aklimatizovat se na nové poměry, smutně živoří. Hrdinové románu patří k těm druhým. Razí si cestu mezi mafiány, prostitutkami, feťáky a šarlatány a jejich osudy se přitom nebezpečně stahují kolem jednoho ukradeného středověkého rukopisu. Rozbíhá se mystický příběh o knize s nerozluštitelným obsahem. Originální zpráva o střední Evropě, Slovensku a jeho metropoli může začít.   Ivan Acher: Nate tumáte (Dybbuk 2019) O básnické tvorbě Ivana Achera, která vznikala především v devadesátých letech minulého století, se ví poměrně málo. Své texty tvořil stranou kulturního ruchu, výhradně z vnitřní nutnosti, jako otisk prostředí, které ho formovalo a formuje dodnes. Všechny básně společně rozvíjejí poměrně sevřený jazykový prostor, mnohé se zde nabaluje a variuje: hemží se to tu slepicemi, vemeny, vesnickými postavičkami, zvířecími kostřičkami a mrtvolkami, masem, peřím ale také biblickými motivy. Celý tento hravý i temný kosmos se živí českým, německým i polským živlem, přízračnou severočeskou krajinou, místem jazykového trojmezí, v němž rezonují dramatické pohyby minulosti i současný uleželý bordel. Kudy do téhle krajiny čtenář vkročí a kam v ní dojde, čeho se zachytí a na čem zůstane překvapeně viset, to zůstává zcela na něm. Bližší návody k použití ani jasné společenské postoje se nekonají. Jak si s tím vším poradíme, je pouze na nás — nuže: „Nate tumáte!“   Ilana Shmueli: Zvolila jsem si život (přeložil Radek Malý, Archa 2019) Izraelská básnířka Ilana Shmueli (1924–2011) ve své poezii, kterou začala psát po desetiletích dlouhého mlčení, navazuje na odkaz poezie židovských autorů, kteří přežili holocaust a reflektují jeho zkušenost. Český výbor přináší její básně, ale také ukázky z memoárů a z posledních dopisů s Paulem Celanem. – Básnířka patří k posledním autorům, kteří ve svém díle nechali rezonovat literární odkaz židovsko-německé kulturní symbiózy východoněmeckého regionu Bukoviny s hlavním městem Černovicemi. Válečná léta prožila v černovickém ghettu, kde poznala básníka Paula Celana. Později emigrovala do Palestiny, kde studovala sociální pedagogiku a hudbu. Paula Celana, svého přítele z mládí, znovu potkala v Paříži roku 1965 a po letech intenzivní korespondence se stala jeho průvodkyní při jeho návštěvě Izraele roku 1969. Po roce 2000 vyšly knižně její memoáry, korespondence s Paulem Celanem a také dvě sbírky originální a svébytné poezie psané v německém jazyce.   Krzysztof Bortnik, Libor Martinek (eds.): V duchu Edgara Allana Poea (přeložil Libor Martinek, Volvox Globator 2019) Antologie polské fantastiky známých i dnes méně známých polských autorů z přelomu 19. a 20. století. Mezi ty známé patří bezesporu dva polští nositelé Nobelovy ceny za literaturu - Władysław Reymont a Henryk Sienkiewicz -, ke známým autorům rozhodně patří i Bolesław Prus. Mezi ty méně známé, ale stále velmi kvalitní se řadí například Karol Irzykowski nebo Stefan Grabiński, jehož dílo je v Polsku i u nás znovu objevováno a vydáváno. A je zde i několik zajímavých děl daleko méně známých polských literátů, kteří své řemeslo perfektně ovládali a jež můžeme spolu s těmi známějšími a proslulejšími s čistým svědomím zařadit mezi duchovní dědice díla E. A Poea.   Radim Kopáč, Jakub Šofar (eds.): Praha v množném čísle (Slovart 2019) Povídková antologie na téma: Jaké bylo hlavní město zkraje devatenáctého století a jaké je dnes. Jak se měnilo v překotném běhu dějin. Z jakých úhlů kdo Prahu portrétoval: oknem salonu, z ulice, v centru, na periferii. Jako stříbropěnnou, jako stověžatou, jako temnou, magickou, neviditelnou. Jak ji viděli obrozenci, jak romantici a realisté, jak pražští Němci jako Meyrink, Leppin nebo Kisch, jak plejáda autorů dvacátého století. Pětadvacet tematických textů, od Tyla a Světlé přes Čapka a Hrabala po Kahudu nebo Pachtovou. Vybrali a uspořádali Radim Kopáč a Jakub Šofar.   Žena filmového kritika (Listen 2019) Knižně vydané blogové příspěvky Ženy filmového kritika, jejichž autorka za ně byla nominovaná na prestižní literární cenu Magnesia Litera (a přesto si přeje zůstat v anonymitě), jsou vtipným, ironickým i nekompromisně sebeironickým – a nezdráháme se říct až allenovským – nahlédnutím do rodinného soužití ženy a muže, což většina lidí nad 30 let nejspíš důvěrně zná. Co ovšem už nezná, jsou specifika soužití ženy se zvláštním druhem muže: filmovým kritikem. Texty svými ilustracemi doprovodila umělkyně vystupující pod pseudonymem Toy_Box, pozoruhodná autorka komiksů, výtvarnice a malířka. – Zároveň s tištěnou knihou vychází Žena filmového kritika i jako audiokniha, kterou načetla Iva Pazderková.   Robert Musil: Muž bez vlastností (Radioservis 2019) Audiokniha Muž bez vlastností obsahuje román, který se setkal ve 30. letech s naprostým nepochopením. Teprve později byl prohlášen za největší německý román první poloviny 20. století. Monumentální román Muž bez vlastností zůstal nedokončen. V tomto díle vytvořil rakouský romanopisec a esejista Robert Musil (1880–1942) ironické deziluzivní panorama moderní společnosti a jejího myšlení, umístěné do prostředí císařské a královské rakousko–uherské monarchie. Vlna zvýšeného zájmu o Musilovo dílo propukla deset let po jeho smrti, po roce 1952, kdy vyšly zlomky a koncepty z jeho pozůstalosti a kdy nakladatelství Rowohlt zahájilo právě touto knihou vydávání Musilových sebraných spisů. Čte Jiří Hromada.   Jakub Szántó: Za oponou války (Tympanum 2019) Audiokniha Jakuba Szántó, válečného reportéra a zpravodaje České televize na Blízkém východě, přibližuje autorovy dramatické zážitky z frontových linií, teroristických útoků, revolucí i státních převratů. Původně vystudovaný historik své zážitky očitého svědka zasazuje do širšího dějinného kontextu a demytizuje práci žurnalistů uprostřed pohnutých situací a nepředvídatelného vývoje. Vedle strhujícího vyprávění dává nahlédnout i do niterných vztahů autora k rodině, novinářským kolegům i přátelům napříč Orientem. To vše balí do lehce sarkastického a sebeironického tónu, který odhaluje, nakolik je humor klíčovou ingrediencí pro práci i přežití v situacích, ze kterých normální člověk raději prchá. Čte David Matásek.   David H. Thoreau: Walden aneb Život v lesích (Radioservis 2019) Audiokniha Walden aneb Život v lesích obsahuje výjimečnou autobiografii amerického filozofa a básníka Davida H.Thoreaua (1817–1862), který je považován za zakladatele přírodního eseje v moderní světové literatuře. V letech 1845–1847 se dobrovolně nastěhoval do osamělé lesní chaty, kterou si postavil na břehu jezera Walden v americkém státě Massachusetts – a po sedmi letech pak vydal o tomto svém pobytu svědectví v podobě pozoruhodné knihy Walden aneb Život v lesích. Nejsou to však útržkovité deníkové zápisy pozorování přírody nebo záznamy osobních pocitů a dojmů; jde o výjimečnou duchovní autobiografii s promyšlenou kompozicí. „Člověk je tím bohatší, čím méně má věcí, o které se musí starat. Šel jsem do lesů, poněvadž jsem chtěl žít uvážlivě, utkat se s podstatou života. Nechtěl jsem žít tím, co není život, vždyť žití je cosi tak vzácného, a nechtěl jsem žít odevzdaně – to jen kdyby nic jiného nezbývalo. Přál jsem si žít všemi smysly a zcela vysát morek života, žít tak zásadově a spartánsky, abych se odpoutal od všeho, co není život.“ Thoreau líčí život spjatý s přírodou, dva roky prožité uprostřed massachusettských lesů ve srubu postaveném vlastníma rukama. Jeho pohled je inspirující a naléhavě aktuální... Čte Ladislav Mrkvička.

Čas načtení: 2019-11-11 11:05:08

Literární vyhlídky (11. až 17. listopadu)

Pozvánek na literární akce pořádané v nadcházejícím týdnu jsme pro vás připravili nemalé množství, a přesto jsme jejich bohatou nabídku ani zdaleka nevyčerpali. V neděli 10. listopadu totiž začal další ročník festivalu Den poezie, pod jehož záštitou se během následujících dvou týdnů odehraje celá řada větších i menších literárních akcí ve všech koutech České republiky. Jejich úplný přehled naleznete na webu www.denpoezie.cz. Na závěr jako obvykle připojujeme několik (audio)knižních tipů.   POZVÁNKY 11. 11. Praha / V 15 hodin zavítá do Ústřední pobočky MKP spisovatelka, básnířka a literární vědkyně Zuzana Říhová, která od roku 2007 pracuje v Ústavu pro českou literaturu AVČR a v letech 2014–2017 vedla katedru české literatury na Oxfordské univerzitě. Dlouhodobě se věnuje avantgardě a modernismu. V roce 2016 vydala svou první básnickou sbírku Pustím si tě do domu a v loňském roce nevšední novelu Evička (ukázka ZDE). Olomouc / Od 15 hodin nabídne katedra českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (učebna p31) setkání s básníkem, literárním kritikem, překladatelem a signatářem Charty 77 Josefem Mlejnkem. Praha / V 18 hodin začne v pražském Goethe-Institutu čtení německé spisovatelky Dörte Hansenové, autorky románů Starý kraj (česky 2016) a Polední hodina (česky 2019), po níž bude následovat diskuse moderovaná její českou překladatelkou (a taktéž spisovatelkou) Viktorií Hanišovou. Svá díla, která tematizují zápas s individuálním původem a vymanění ze závislosti na individuálním původu, vnímá autorka jako „romány o původu“. Patrné je to zejména na zacházení s jazykem, který v jejích knihách osciluje mezi dolnoněmčinou a spisovnou němčinou. Praha / Od 19 hodin proběhne v Rakouském kulturním fóru debata, jíž se zúčastní spisovatelka Radka Denemarková, která využila nabídky roční rezidence v rakouském městě Graz, ředitel kulturního oddělení Magistrátu města Graz Michael A. Grossmann a Luise Grinschgl z Kulturvermittlung Steiermark. Jak funguje celý projekt a jaká je jeho historie? Podle jakých kritérií jsou vybíráni autoři? Jaké nové literární možnosti se autorovi díky projektu otevírají? Moderuje Jitka Nešporová. Praha / V 19 hodin se na palubě (A)VOID Floating Gallery uskuteční autorský večer Kamila Marcela Hodáčka (rozhovor s autorem naleznete ZDE) a Davida Cajthamla. Básník, prozaik, editor a příležitostný výtvarník K. M. Hodáček vydal mimo jiné knihy Trnová koruna nejsou zuby (2015, 2. vydání 2016, 3. vydání 2016), Cxehxio (2016) nebo Až úzko pomyslet (2019). David Cajthaml je malířem, grafikem, spisovatelem, básníkem, výtvarným deníkářem a v neposlední řadě svébytným muzikantem. Praha / Od 19 hodin bude v Knihovně Václava Havla číst Libuška Šafránková ze vzpomínkové knihy Beatrice Landovské Nikdy není pozdě (na šťastné dětství) (Garamond 2019), v níž autorka bez skrupulí, věcně, ale s humorem popisuje své dětství, strávené v Praze Vokovicích ve společnosti bohémských rodičů, herce Pavla Landovského a scénografky a dramatičky Heleny Landovské. S Beatricí Landovskou pak promluví Jáchym Topol. Uvádí Petr Himmel, editor knihy. Praha / V 19 hodin nabídne Knihovna na Vinohradech autorské čtení poezie, kde svou tvorbu představí básnířka a perfomerka Jana Orlová, autorka sbírek Čichat oheň a Újedě, a básník a šachista Vojtěch Kallai, autor sbírky Žahour. Uvádí Robert Wudy.   12.11. Ostrava / Od 16 hodin proběhne v Domě knihy Knihcentrum setkání se spisovatelkou Alenou Mornštajnovou, která debutovala v roce 2013 románem Slepá mapa, po němž následovaly druhá próza Hotýlek (2015), její dosud nejúspěšnější román Hana (2017), kniha pro děti Strašidýlko Stráša (2018) a nejnovější román Tiché roky (2019). Písek / V 17 hodin bude v Městské knihovně Písek představena kniha Exil pod římským nebem (Trinitas 2019), dílo píseckého historika Ondřeje Blažka o českém, křesťansky orientovaném exilu v Itálii po roce 1948. Jako hosté večera vystoupí křesťanský teolog prof. Karel Skalický a historik doc. Jaroslav Šebek. Moderuje křesťanský teolog dr. Zdeněk A. Eminger. Olomouc / Od 18 hodin se v Mozarteu uskuteční literární večer. Vysočinu kdysi na Krabatinu přiléhavě přejmenoval tulák a spisovatel Zdeněk Matěj Kuděj. Jako svébytný region na pomezí Čech a Moravy vstoupila do díla řady českých malířů, hudebních skladatelů a básníků. Nikoli jako sentimentální „vonička“, ale jako obraz dramat nitra i intimního domovského zátiší. Texty Jakuba Demla, Jana Zahradníčka, Bohuslava Reynka, Ivana M. Jirouse jsou plné konkrétních odkazů na tento region. Příběhy Babic a Číhošťského zázraku zase výraznými dějinnými mezníky. O Krabatině pohovoří a ze svých textů budou číst Igor Fic, Miloš Doležal a Josef Mlejnek. Praha / V 18 hodin zavítá do pražského Knihkupectví ArtMap Ladislav Čumba s přednáškou „Knihovitost knihy – Knižní tvorba Jana Čumlivského“, v níž se pokusí nalézt některé teoretické aspekty knižní tvorby pedagoga pražské UMPRUM, grafického designéra Jana Čumlivského. Výklad se zaměří zejména na knihy Ve znamení pentódy (Nejkrásnější česká kniha roku 2016), Žár (2015) a Ni čest, ni slávu (2005). A neopomine ani nedoceněný skvost – knihu, která hodnotí hudební českou scénu posledních 40 let (Dar. Husák trávu nekouřil, 2012, spoluautor Karel Haloun). Praha / Od 18 hodin nabídne Institut Cervantes v Praze besedu o novém vydání Cortázarova románu Nebe, peklo, ráj, jež obsahuje poznámky autora, které si dělal při psaní románu. O tomto díle, jehož vydání znamenalo v roce 1963 revoluci v literatuře, přijdou diskutovat překladatelka Anežka Charvátová a argentinský spisovatel Juan Pablo Bertazza. Po skončení besedy bude následovat vernisáž výstavy fotografií Huga Passarella Luny nazvaná Překvapivá reportáž o Juliovi Cortázarovi, Paříži a jeho čtenářích. Tlumočeno do češtiny, vstup volný. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Šárka Tobrmanová s přednáškou na téma Milton a Ztracený ráj. Praha / V 19 hodin proběhne v Café Clubu Míšeňská křest nové sbírky Štěpána Noska Penumbra (Argo 2019), která přináší básně o nepravděpodobných andělech a jízdě po slovenské dálnici, o dítěti běžícím po hraně bazénu a astronautech rotujících ve volném prostoru, o písku osychajícím po vlně a bezvětří vylidněného kampusu na severoirské hranici, básně o měsíčním světle na hladině rybníka připomínajícím slavnou fotografii, o tom, co se děje během zatmění, nebo o tom, že se nikdo nikdy nikam neztratí. Praha / Od 19 hodin nabídne Galerie Hollar již sedmý literární večer, kde svou právě vydanou knihu Bohorovné horory (Krásné nakladatelství 2019) představí a ukázky z ní přečte Robert Janda. Svazek graficky doprovodil výtvarník Martin Mulač, jenž bude na večeru také přítomen, stejně jako nakladatel a spisovatel Bohuslav Vaněk-Úvalský. Úvodní slovo pronese Josef Straka. Praha / V 19 hodin se v Kampusu Hybernská uskuteční pořad nazvaný „Jakub Deml píše (a my o něm) před sametem i po něm“, další z večerů o spisovateli Jakubu Demlovi, jeho díle a díle o něm. Účinkují Alena Blažejovská, Xavier Galmiche, Anna Gnot, Petr Landman, Petra Loučová, Martin Machovec, Jakub Vaníček a Alexander Wöll. Připomenuti budou Jaroslav Erik Frič a Petr Holman. Moderuje Barbora Čiháková, připravila Daniela Iwashita a tým pro výzkum korespondence Jakuba Demla. Praha / Od 19.30 budou v kavárně Fra nad literárním dílem loni zesnulého surrealistického básníka a prozaika Pavla Řezníčka debatovat Petr Král, Jan Gabriel, Petr Motýl, Jakub Řehák a Viki Shock. „Byl prazdrojem nezřízeného smíchu imaginace. Díky jeho knížkám – od Stropu přes Vedro, Hvězdy kvelbu či Zvířata až po básně Mizející ve voliéře – to tak i zůstane,“ napsal v nekrologu pro Literární noviny Bruno Solařík.   13. 11. Praha / V 17 hodin představí ve Slovenském domě v Praze svůj nový román Aplikace a knihu povídek Ještěrka spisovatel Roman Ráž. Večerem bude provázet Kateřina Ferlesová, o autorově tvorbě promluví Miloš Horanský, ukázky z knih přečtou Kateřina Seidlová a Libor Hruška. Brno / Od 18 hodin nabídne brněnské Knihkupectví ArtMap přednášku Ladislava Čumby „Knihovitost knihy – Knižní tvorba Jana Čumlivského“, v níž se pokusí nalézt některé teoretické aspekty knižní tvorby pedagoga pražské UMPRUM, grafického designéra Jana Čumlivského. Výklad se zaměří zejména na knihy Ve znamení pentódy (Nejkrásnější česká kniha roku 2016), Žár (2015) a Ni čest, ni slávu (2005). A neopomine ani nedoceněný skvost – knihu, která hodnotí hudební českou scénu posledních 40 let (Dar. Husák trávu nekouřil, 2012, spoluautor Karel Haloun). Praha / V 18 hodin zavítá do Domu čtení (pobočky MKP) básnířka a dramatička Maria Uhrinová, která zde bude vyprávět o svých cestách po západní Francii a přečte básně inspirované pobyty v Bretani. Praha / Od 19 hodin proběhne v Café Montmartre pracovně-diskusní setkání ze série Spektrum, věnované dějinám a výzvám edičního zpřístupňování díla Richarda Weinera. Hosty budou Erika Abrams, Josef Hrdlička a Eva Vrabcová, rolí moderátorů se ujmou Jiří Flaišman a Michal Kosák. Praha / V 19 hodin nabídne Galerie Ščigol autorské čtení Petra Borkovce. Od roku 1990 vydal patnáct knih básní, próz a textů pro děti. Zatím posledními knihami pro dospělé čtenáře jsou sbírka povídek Lido di Dante (2017), básnická sbírka Herbář k čemusi horšímu (2018). Uvádí Robert Wudy.   14. 11. Ostrava / Od 16 hodin bude v Domě knihy Knihcentrum uvedena nová kniha publicisty, novináře a divadelního kritika Ladislava Vrchovského Kdy na slzy není čas (Protimluv 2019) – rozsáhlý román o muži, který nedobrovolně podepsal spolupráci s StB. Praha / V 17 hodin proběhne v Knihkupectví Luxor na Václavském náměstí křest audioknihy Raději zešílet v divočině (Tympanum 2019) spojený s představením nové knihy Aleše Palána Návrat do divočiny. Hosty budou Vilma Cibulková, Leoš Noha, Igor Bareš, režisér audioknihy Tomáš Soldán a další. Praha / Od 18 hodin bude na palubě (A)VOID Floating Gallery uvedena nová próza Marka Tomana s názvem Nutrie (Kniha Zlín 2019), která vypráví příběh o tom, že svoboda, soudržnost a láska nejsou jen prázdná hesla. Knihu spolu s autorem pokřtí ilustrátorka a autorka koláží Jitka Kopejtkova a redaktorka Jitka Hanušová. Praha / V 18 hodin nabídne Francouzský institut v Praze setkání se spisovatelem Petrem Králem, laureátem Velké frankofonní ceny Francouzské akademie. K jeho posledním česky vydaným knihám patří Láska k Benátkám (20017), Konec imaginárna (2017), Vynálezci nových omylů (2018) či Šíření (2019). Nakladatelství Větrné mlýny vydává jeho Sebrané básně, zatím vyšly první dva svazky. Moderátorem tohoto setkání bude Guillaume Basset, dramaturg festivalu Svět knihy Praha. Praha / Od 18 hodin proběhne v Malé vile Památníku národního písemnictví večer věnovaný tvorbě experimentálního básníka a výtvarníka Josefa Honyse (1919–1969). Večerem bude provázet autorova dcera Daniela Radecký. Těšit se můžete na přednášku a seznámení s dílem Josefa Honyse, čtení ukázek poezie i rozbor výtvarného díla. Praha / V 18 hodin představí v Café Kolíbka svou tvorbu básnířka Jitka N. Srbová, autorka sbírek Někdo se loudá po psím (2011), Světlo vprostřed těla (2013), Les (2016) a Svět: (2019). Praha / Od 18 hodin se v Ústřední pobočce MKP uskuteční večer věnovaný současné romské poezii. Svou tvorbu zde budou prezentovat Renáta Berkyová, Mária Hušová, Iveta Kokyová a Janko Horváth. Ať už publikovaní nebo začínající básníci přednesou své romské, slovenské a české texty, které jsou živeny tradicí romské písňové tvorby, ale svými intimními, romantizujícími i politickými motivy postihují valéry současného života. Praha / V 19 hodin nabídne pražský Goethe-Institut další večer z cyklu Překladatelských čtvrtků, tentokrát s překladatelkou Kateřinou Klabanovou a Terezou Semotamovou coby moderátorkou. Kdo píše pro děti, musí brát děti vážně. Děti, které příběhy čtou i děti, které v příbězích vystupují. Finn-Ole Heinrich rozhodně takovým autorem je. Jeho třídílná Nevídaná dobrodružství Svéhlavíny S. jsou vážnou a smutnou, zároveň ale i lehounkou a radostnou dětskou knihou jako málokterá jiná. Kromě pohnutého příběhu, skurilních postaviček a originálního jazyka plného fantazie jsou na knize pozoruhodné také ilustrace Ràn Flygenring, které příběh spoluvyprávějí. Za svou oblibu vděčí trilogie i autorovu stylu plnému jazykových hříček, vtípků a nejrůznějších zvláštností. V tomto směru měla překladatelka Kateřina Klabanová velmi nesnadný úkol, nápaditost jejího českého textu je hodna obdivu a je více než rovnocenným ekvivalentem německého originálu. Hostem večera bude psycholožka a psychoanalytická psychoterapeutka Mirka Chmelíčková.   16. 11. Praha / Od 11 hodin proběhne v Národní knihovně ČR křest knihy Jak maminka vyprávěla o Československu (Verzone 2019). Reportážní pohádky napsala Michaela Vetešková a ilustrovala Lenka Jasanska. Za přítomnosti obou autorek knížku pokřtí novinářka Nora Fridrichová. Křest moderuje Regina Květoňová.   17. 11. Praha / V 19 hodin se bude na palubě (A)VOID Floating Gallery konat mezinárodní večer autorských čtení, na němž vystoupí básníci Tatev Chakhian (Arménie), Zofia Baldyga (Polsko), Michael Vandebril (Belgie) a John Mateer (Austrálie). {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Rok 2018 kompletně změnil tvář slovenské společnosti. Vražda novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové hluboce zasáhla celou společnost a na povrch vyplavila vzájemné kontakty mafie s politickými špičkami. Reportér Andrej Bán byl při tom, stejně jako při všech důležitých událostech, které se na Slovensku udály za posledních třicet let. Kniha Slon na Zemplíně (Absynt 2019), vycházející v českém překladu Miroslava Zelinského, je intimním svědectvím o zemi i lidech žijících své životy daleko za horizontem všeobecné pozornosti. Přináší pestrou freskou příběhů ze země, která nám je nejblíže a známe ji možná ze všech nejméně. Čtvrtou básnickou sbírku Daniela Hradeckého s názvem Přibližování dřeva (Perplex 2019) tvoří tři samostatně stojící skladby. V úvodní „Redakci dokonalé básně“ autor konfrontuje řeč poezie s hantýrkou literárního provozu a odhaluje proces zrodu básně, během nějž se pohled tvůrce střetává s pohledem editora. Titulní skladba „Přibližování dřeva“ evokuje autorova setkání s různými lidmi, jejichž výroky se mu vryly do paměti, a naznačuje tak, že naše životní zkušenost je vždy do nějaké míry převzatá nebo opřená o zkušenost druhých. Závěrečný text „Raussig“ (odkazující k německému názvu Ústí nad Labem – Aussig) lze vnímat jako jakési hořké soukromé urbi et orbi, v němž básník litanicky spílá nenáviděnému městu, světu i době. Sametová revoluce pronikla až na farmu podnikavého Milana. Jeho nutrie ji nadšenecky přijmou za svou s nadějí, že už se nebudou nosit kožešiny, ale samet! To se tak úplně nestane a stejně jako lidé čelí náhle i nutrie rozhodnutí: kam dál? Jakou roli v tom bude hrát tango a nutrioterapie? Příběh, který ukazuje, že svoboda, soudržnost a láska nejsou jen prázdná hesla, vypráví ve svém novém románu Nutrie (Kniha Zlín 2019) spisovatel Marek Toman. Nová kniha Martina Ryšavého, mimo jiné autora próz Cesty na Sibiř a Vrač, která nese název Zlaté vidění (Revolver Revue 2019) je románem v odeslaných dopisech. Jejich pisatelka, po celý život spjatá s drsným a přízračně působícím severočeským regionem, se v nich ze svých životních zkušeností zpovídá muži, jenž v ní údajně vzbudil důvěru po jediném letmém setkání; kniha však neobsahuje žádnou jeho odpověď. Zlaté vidění tak můžeme číst jako nejednoznačným interpretacím otevřenou zprávu ze života současné hrdinky opakovaně zklamávané při hledání trvalejších jistot, například prostřednictvím alternativního životního stylu. Na místě adresáta se ocitá čtenář, který kromě jiného stojí před otázkou, zda protagonistka trpí fatální nezakotveností pro svou zásadovost a hrdý vzdor vůči autoritám a běžným očekáváním, anebo zda on sám se nakonec nestává obětí její manipulativní hry. Nezvykle tradicionalistické veršotepectví archaických forem (alexandríny, akrostichy, rispety, sonety…) na jedné straně, a přidrzle krátké vypointované veršovánky s humorem černějším než uhelné sklady na straně druhé tvoří nezřený manželský pár, který vás rád pozve do své italské domácnosti. Nebojíte-li se otevřít Pandořinu skříňku s nadšením dítěte rozbalujícího svůj vánoční dárek a chcete-li si potykat s resuscitovanou literární dekadencí, která právě probuzena ze své klinické smrti opětovně hárá, pak můžete sáhnout po nové sbírce básníka Kamila Prince s názvem Nožem učím rybu křičet (Kampe 2019). Kniha Pavla Kosatíka 100 x TGM z roku 2017 obsahuje 100 moudrých i vtipných, slavných i neznámých, ale vždy zajímavých výroků T. G. Masaryka, které mohou být užitečné a posloužit k zamyšlení i v současnosti. Malou čítanku Masarykových výroků s komentářem a výkladem, která TGM přibližuje dnešním čtenářům, nyní vydal Radioservis jako audioknihu, kterou načetli Petr Čtvrtníček a Dana Černá. Velké a malé dějiny. Protínají se, nebo míjejí? Vědí o sobě, nebo mají každé svůj vlastní rytmus? Spisovatel a nakladatel Jiří Padevět v úsporně načrtnutých situacích a mikropříbězích ukazuje, že ani ve chvílích, kdy se tvoří dějiny, nepřestávají být jejich aktéři, strůjci nebo oběti obyčejnými lidmi, kteří se potýkají se svými slabostmi, životními stereotypy a představami o budoucnosti. Jeho Ostny a oprátky nyní vydalo nakladatelství Host ve spolupráci s Audiotékou jako audioknihu, kterou načetla Vanda Hybnerová.