Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-01-16 15:00:00

Šéf Popeyes o nové pobočce v Brně a frontách. Konkurence se nebojíme, říká

/ROZHOVOR/ Otevření první pobočky řetězce rychlého občerstvení Popeyes v Brně se přiblížilo. Jak už redakce Brněnského deníku Rovnost dřív zjistila, bude na rohu Masarykovy a Panské ulice v historickém centru Brna pouze sto metrů od orloje na náměstí Svobody. Půjde o celkově pátou pobočku v České republice. Šéf Popeyes v České republice, Polsku a Rumunsku Marko Blaževič v exkluzivním rozhovoru pro Brněnský deník Rovnost srovnává novou brněnskou restauraci s už fungující na Václavském náměstí v Praze i další rozvoj poboček Popeyes. „V Brně není lepší místo, kde bychom mohli být, než Masarykova," říká Blaževič.

Čas načtení: 2025-01-17 10:55:00

V Brně otevře Popeyes restauraci do konce března

Brněnská pobočka fast-foodového řetězce Popeyes se bude nacházet na rohu Panské a Masarykovy ulice. 

Čas načtení: 2024-06-19 17:00:00

Popeyes otevře další pobočku v Praze. Na řadu pak přijde Brno

Čekání na sendvič klidně celou noc i několikahodinové fronty provázely listopadové otevření první české pobočky fastfoodu Popeyes na Václavském náměstí. Nyní tento řetězec, který proslul zejména smaženým kuřetem na louisianský způsob, otevře svou celkově třetí – a druhou pražskou – restauraci, a to  v obchodním domě Máj Národní, který poslední dva roky procházel rekonstrukcí. Prodej zahájí v pondělí 24. června v deset hodin dopoledne.

Čas načtení: 2024-12-20 09:45:00

Popeyes otevírá čtvrtou restauraci, plánuje Drive Thru

Popeyes otevírá na českém trhu v pořadí svou čtvrtou pobočku, a na Andělu v Praze. 

Čas načtení: 2024-11-05 23:31:00

Fastfood Popeyes otevře v Česku šedesát nových restaurací

Americký řetězec s rychlým občerstvením Popeyes plánuje v Česku do roku 2033 otevřít 60 restaurací. Aktuálně má v Praze a ve Středočeském kraji tři, v následujících měsících otevře pobočku v Brně a další pobočky v hlavním městě. První restauraci v Česku řetězec otevřel před rokem na pražském Václavském náměstí.

Čas načtení: 2024-12-19 10:15:00

Popeyes počtvrté v Česku. Fastfood otevřel další pobočku na pražském Andělu

Louisianský řetězec rychlého občerstvení Popeyes otevřel další restauraci v Česku. Tentokrát si pro svou čtvrtou pobočku vybral nejfrekventovanějších křižovatku na pražském Andělu. Po restauraci na Václavském náměstí, na Národní třídě a ve středočeské Stehelčevsi bude své kuřecí menu servírovat v ulici Nádražní.

Čas načtení: 2025-01-18 10:09:26

Popeyes otevře první restauraci v Brně

Brno, 18. ledna 2025 – Po dlouhém čekání se dočká ikonického Chicken Sandwiche i Brno! Nová restaurace otevře do konce března na prestižní adrese, na rohu Panské a Masarykovy ulice, nedaleko Náměstí Svobody. A nejde jen o prémiovou lokalitu, ale i budovu - tři patra o 560 metrech čtverečních nabídnou 123 míst k sezení. Celý článek...

Čas načtení: 2024-06-24 13:58:00

Startup Objednáme už digitalizoval přes 500 restaurací. Nyní brojí proti vysokým provizím dovážkových služeb

Praha 24. června 2024 (PROTEXT) - Zavedené donáškové firmy si účtují téměř třetinu z ceny každé objednávky. Český startup Objednáme, poskytující komplexní digitální objednávkový systém pro restaurace, chce skrze novou funkci restauracím usnadnit provoz vlastních rozvozů a snížit tak i cenu pro koncové zákazníky.Rozvozy přes zavedené externí služby jsou pro restaurace nákladná položka: zpravidla si účtují 30% poplatek z každé objednávky. „Ceny jídla jsou kvůli poplatkům vyšší i pro koncového zákazníka. Smyslem chystané funkce je usnadnit restauracím rozvozy vlastními kurýry, což může ve výsledku vést ke snížení cen rozvážených jídel,“ říká Adam Růžička, CEO společnosti Objednáme, která vyvíjí digitální objednávkový systém pro restaurace.Díky nové funkci a spolupráci s Wolt Drive budou mít restaurace krytá záda i v situacích, kdy nebudou z jakéhokoliv důvodu jejich vlastní kurýři k dispozici. „Rozvozy vlastními kurýry jsou pro mnoho restaurací levnější variantou. Oproti externím službám však nesou svá rizika. Přijde mnoho objednávek naráz, rozbije se auto, kurýr nepřijde do práce. Proto spouštíme funkci, která bude restauracím v takových případech krýt záda,“ pokračuje Adam Růžička.V případě potřeby tedy budou restaurace moci využít armádu řidičů Woltu, kteří objednávku rozvezou – stačí k tomu jeden klik v systému Objednáme. Restaurace nemusí být do Woltu jinak zapojena.Nová funkce vznikla díky unikátní digitální platformě, v rámci které mohou sami majitelé restaurací přicházet s nápady na vylepšení. O navržených inovacích se následně hlasuje a ty nejžádanější funkce jsou poté implementovány. Restaurace tak získávají systém šitý na míru vlastním potřebám.„Již od počátku Objednáme se k majitelům restaurací chováme jako k našim investorům. Což logicky vychází ze způsobu, jakým jsme začínali. Dva roky jsme jednali s restauracemi o podpoře rozvoje našeho systému, který tou dobou teprve vznikal. Dnes existuje a je do něj zapojeno přes 500 restaurací,“ pokračuje Adam Růžička.Pro majitele restaurací je stěžejní, aby po zvýšení nákladů na takřka všechny součásti provozu věděli, kolik za systém zaplatí. „Suroviny, energie či nájmy, to všechno v posledních letech zdražilo o desítky procent. Rozpočet na provoz restaurace je třeba plánovat dopředu. Za náš objednávkový systém platí restaurace fixní poplatek a mohou tak počítat s předem jasnými náklady a žádnými procenty z objednávek navíc,“ vysvětluje Adam Růžička.Zakladatelé Objednáme si před sedmi lety dali ambiciózní cíl – vytvořit dostupné a hlavně funkční řešení pro restaurace všech velikostí. „Jako majitel menší restaurace si nemůžete dovolit vývoj vlastního elektronického objednávkového systému. Náklady šplhají do milionů korun a vývoj trvá roky. Před sedmi lety jsme proto spojili restaurace dohromady a s jejich přispěním pro ně systém začali vyvíjet,“ popisuje Adam Růžička.Motivací pro založení společnosti Objednáme byl pro Adama způsob, jakým některé restaurace fungují: „Pokud komunikace v rámci restaurace probíhá skrze ručně psané objednávky, dříve nebo později přijde lidská chyba, která vždycky stojí peníze. Navíc je to krajně neefektivní. Čas spálený na zapisování, vysvětlování a řešení chybných objednávek pak personálu chybí jinde,“ představuje Adam Růžička svoji zkušenost – sám v takové restauraci dva roky pracoval. O společnosti Objednáme:Objednáme sdružuje restaurace, které společně vyvíjejí vlastní komplexní objednávkový systém. Princip je takový, že zapojené restaurace navrhují nové funkce, vzájemně o nich hlasují a ty nejlepší návrhy Objednáme implementuje. Za roky fungování tak vznikl komplexní ekosystém, který se neustále posouvá vpřed a obslouží každou činnost restaurace – od e-shopu a mobilní aplikace na míru, přes zařízení pro personál v restauraci až po aplikaci pro kurýry. Restaurace kromě fixní sazby neplatí žádná procenta navíc – předem tak ví, s jakými náklady počítat.Adam RůžičkaCEO společnosti Objednáme, kterou se svým společníkem Janem Papikem založil před 7 lety. Za tu dobu vyvinuli systém pro více než 500 restaurací, které jsou součástí projektu dodnes. Zdroj: Crest Communications  

Čas načtení: 2020-11-23 21:03:44

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz první: Trocha střelby moc lidí nezabije

K teroristickému útoku ve Vídni muslimským útočníkem došlo 2. listopadu 2020, v den, kdy si lidé šli užít poslední noc před uzavřením kaváren a hospod – těsně před lockdownem. Spekuluje se, že útok možná měl být spáchán později, kvůli blížícímu se lockdownu ho pachatel uspíšil. Nebo proto, že den po islamistickém atentátu ve Vídni v úterý už delší dobu připravovala rakouská kontrarozvědka rozsáhlou razií proti islamistům. Tlumočník, který pro policii pracoval, akci prozradil. Proto muslimský terorista Kujtim Fejzullai urychlil svou akci, napsal list Heute. Z environmentálního pohledu ekologicky přijatelné, životní prostředí nepoškozující, střílení bezvěrců samopalem, můžeme popsat s využitím textu Češka zažila vídeňský teror na vlastní kůži. Během bestiálního útoku byla v centru města z webu Extra.cz: „Rakousko mělo těsně před lockdownem a lidé ve Vídni si šli užít poslední noc, kdy mohou do restaurací. Obyvatelé města se bavili, podniky praskaly ve švech a nebylo si pomalu kam sednout. Přesně toho využil dvacetiletý terorista Kujtim Fejzullai, který začal zběsile pálit do lidí. Nečekaný útok si vyžádal čtyři oběti a dvě desítky raněných. Ve městě panoval učiněný chaos. Eva V. … se vyrazila bavit s přáteli do jedné z restaurací. Nikdo z nich však netušil, co je ten večer čeká. Zatímco Eva s přáteli večeřela v restauraci Lugeck v ulici Sonnenfelsgasse, vypuklo v centru města hotové peklo. Fajzullai začal zběsile pálit do lidí přibližně 200 metrů vzdušnou čarou od místa, kde se v tu chvíli Češka nacházela. Zaměstnanci restaurace neváhali, zamkli dveře do podniku a nahnali hosty včetně Evy do druhého patra. Tam čekali ukrytí několik hodin, než se situace uklidnila. Všichni byli ve velké nejistotě, viděli jen z okna, jak se davy lidí ženou ulicemi z centra ven. Nikdo moc netušil, co se děje. „Všechny informace se k nám dostaly z Twitteru,“ popsala Eva … Musela se spolehnout na to, co čte na sociálních sítích. Na těch přitom nejprve kolovala informace, že k útokům došlo na vícero místech a teroristů mělo být hned několik… Nikomu z restaurace se naštěstí nic nestalo… Zaměstnanci podniku tak mohli po několika hodinách pustit zákazníky domů, kde se vzpamatovávali ze šíleného zážitku.“ Dezinformace jako samozřejmost Popis nechtěného zážitku je doslova archetypální – takto prožívají nepřímí svědci útoku teroristické akce kdekoliv na světě. Mají strach, odněkud slyší střelbu, kterou zesiluje informační nejistota i na sociálních sítích. Ty jsou od prvního okamžiku mnohdy zdrojem dezinformací, které mohou být cílené i nechtěné. Nikdo během útoku a krátce po něm neumí rozlišit hodnotu informací. Cílené dezinformace posilují paniku, vytvářejí zkreslený nebo daleko hrozivější obraz útoku, upozorňují na neexistující pohyb teroristů v různých lokalitách, o nastražených bombách doprovázených neexistujícími útržkovitými informacemi od policistů, kteří údajně nechtěli být jmenováni atp. Proto v okamžiku útoku skrývajícím se lidem se vyplatí spoléhat především na své smysly – sluch a zrak. Cílené dezinformace mohou být od společníků atentátníka(ů), sympatizantů útoku, ale také od škodolibých pisálků, kteří mají z vyděšení spoluobčanů nefalšovanou radost. Řada dezinformací vznikne i v dobré víře – nechtěně. Například ve Vídni podle sociálních sítí k útokům došlo na vícero místech a teroristů mělo být několik, tuto verzi přejímaly do zpravodajství i média, a s touto variantou pracovala zpočátku i policie. Skutečně se střílelo na více místech, ale později policie zjistila, že šlo o střelbu jednoho mladíka rychle se pohybujícího po městě. Sociální sítě zesilují efekt teroristického útoku. Čtenářům hrozí smrt z vyděšení z toho, co se stalo nebo naopak hrozí infarkt z radosti, že to někdo nevěřícím psům konečně „pořádně nandal“. Sociální sítě vytvářejí doslova lavinovitý efekt nenávisti, strachu a přirozených obav. Nutí politiky co nejdříve reagovat, přičemž reakce jsou na úrovni nic neříkajících žvástů. Policie je nucena co nejrychleji sdělit relevantní informace k uklidnění obyvatelstva. Informace od bezpečnostních složek tlumí paniku většinou pomalu, nejméně v řádu hodin, pokud nedošlo bez pochyb k jednomu bodovému útoku – ať jednomu výbuchu nebo k útoku na lidi na jednom omezeném místě. Všední útok Z nadhledu pozdějších dní šlo ve Vídni o všední teroristický útok. Důsledky jsou též zcela všední: Omezený počet mrtvých a zraněných. Z taktického i strategického hlediska byl útok bezvýznamný. Nevedl proto k žádným mimořádným opatřením, ale pouze k běžnému operetnímu bezpečnostnímu hemžení. Střelba byla provázena sebeobranou civilistů. Během útoku zůstala Eva V. v podniku schovaná několik hodin a ve strachu se alespoň přes internet snažila zjistit, co se děje. Obyvatelé Vídně byli vyzváni, aby nevycházeli do ulic. Výzva byla racionální, protože policie nevěděla, zda se po Vídni nepohybují další teroristé. Druhý den Vídeňané vstávali do běžného dne, ale byli ostražití. Více si všímali chování lidí kolem nich. Pokračoval všední život ve všedním dni, byť pod dojmem nečekaného nočního dramatu. Během něco málo přes 300 dnů roku 2020 došlo v Evropské unii pouze k sedmi mediálně známým islamistickým útokům. Osmý útok byl protiislámským aktem – 19. února třiačtyřicetiletý Němec Tobias Rathjen zastřelil v německém městě Hanau devět lidí s migračními kořeny ve dvou místních barech. Po několika hodinách ho policie našla mrtvého v jeho bytě. Signály nebezpečného jednání islámsky až islamisticky jednajících osob ale nebyly ojedinělé. Například koncem října několik desítek mladíků tureckého původu vtrhlo do kostela sv. Antonína Paduánského ve Vídni, jak psala rakouská média. Útočníci údajně křičeli „Alláhu Akbar“ („Bůh je veliký“) a mlátili do vybavení kostela. Co útoku řekla administrativa čili byrokracie? Dvacetiletý terorista Kujtim Fejzullai, připravil úředníkům v Rakousku horké chvíle. Narušil jejich obraz údajně neutrálního Rakouska, kde všichni žijí v relativní pohodě v relativně multikulturním prostředí. Islamistické výtržnosti byly jaksi přehlížené, a náhle muslimský Albánec ze Severní Makedonie Kujtim Fejzullai začne střílet do lidí. Úředníci přišli s tvrzením, že muslimský Albánec jednal samostatně a neměl komplice. Jednání rakouských úředníků bylo pochopitelné. Chtěli se vyhnout nebezpečí, že bude státní aparát obviněn ze snahy zastírat nebezpečí islamismu v Rakousku. Jde o obecný trend: Úředníci v jakémkoliv státu EU se kromě snahy odmítnout, že šlo o člověka organizovaného v islamistických strukturách, se snaží prokázat, že byl psychicky narušený, takže vlastně nejde o politicky motivovaný teroristický čin, ale jenom o čin psychicky narušeného člověka. Snaha byrokratů prohlásit vídeňského teroristu osamělým útočníkem narušil Islámský stát. Zveřejnil video s přísahou mladého Albánce. Kromě toho samoradikalizací by si vrah neopatří automatickou zbraň – samopal vyrobený v oblasti bývalé Jugoslávie. Že na fotografii pózoval na internetu vídeňský atentátník se samopalem z jugoslávské éry není překvapivé, vždyť pocházel z albánské menšiny v Severní Makedonii, stýkal se s muslimskými Albánci. Samoradikalizace byla jenom výmluvou, protože policie zadržela řadu osob a Státní zastupitelství ve Vídni požádalo o vazbu pro část ze 16 osob zatčených hned po vídeňském atentátu. Podle vládních úředníků také útočník navštěvoval ve Vídni pravidelně dvě místa, jež fungovaly jako mešity. První je ve 12. městské části v ulici Murlingengasse a je registrována pod rakouskou muslimskou obcí IGGÖ. Druhá leží v 16. okrsku a pod IGGÖ nespadá a byla již několikrát zmiňována v souvislosti s radikální islamistickou scénou a nachází se v městské části Ottakring na západě Vídně, kde žije hodně cizinců, zejména z balkánských zemí. Neoficiální „mešita“ je v běžném obytném domě, uvedli redaktoři Heute. Skrytá mešita ve Vídni-Ottakringu není viditelná z ulice. Bude pravděpodobně ústředním bodem nebezpečné islamistické scény. Podivná mešita měla slavné návštěvníky: Lorenz K., známý jako „Bubi-Bomber“ – chtěl provést útoky výbušninou a je ve vazbě v Grazu – a rakouský stoupenec IS Mohammed M. působili v Hasnerstrasse. Útok na americké velvyslanectví v Sarajevu prý plánoval také imám, který tam později působil. Modlitebnu pro 50 mužů vídeňský terorista navštěvoval jako vyvolený, protože vstup je povolen pouze členům. Útočník podle domovní prohlídky se prý připravoval na „džihád“ několik let. Úřední verze „seberadikalizace na internetu“ čili jeho aktivita jako osamělého vlka, je jenom úřední ptákovinou. Clemens Neuhodl, redaktor rakouského týdeníku Profil, uvedl o mešitě ve čtvrti Ottakring, že velmi malá mešita s radikálními kazateli je známá spoustou kontaktů směrem na Balkán. Zpravodajský časopis Profil si popovídal s třiadvacetiletým Čečencem Aslanem, který muslimského vraha narozeného ve Vídni znal. Čečenec díky svým přátelům se oprostil od vlivu džihádistů. Vídeňský terorista byl podle Aslana „někdo, kdo neměl vlastní názor a chtěl jenom vzbudit pozornost.“ Kromě toho, že terorista fetoval nenávist od imánů, také pilně zobal steroidy, aby si nafoukl svaly. Rakouští úředníci neodpověděli na otázku, odkud vzal vrah své zbraně – samopal a pistoli pocházející z území bývalé Jugoslávie. Také úředníci mlčeli o tom, že prakticky rezignovali na důsledný přístup k nelegálním migrantům. Rakousko nejvíce v letech 2015 a 2016 se stalo doslova „průtokovým státem“ na cestě migrantů do Německa. Kromě toho část migrantů zůstala v Rakousku. Kvůli měkkému přístupu Rakousko bylo považováno za výhodný tranzitní bod a místo úkrytu potenciálních teroristů. Kritiku benevolentního přístupu k migrantům byrokraté vyřešili i tím, že vláda v létě zřídila ústav pro dokumentaci muslimských institucí šířících politický islám. Odborník na terorismus Nicolas Stockhammer uvedl: „Byla zde varování od zahraničních tajných služeb. V Rakousku navíc existuje poměrně rozsáhlá džihádistická scéna,“ a připomněl, že za Islámský stát odešlo bojovat do Sýrie a Iráku 320 rakouských džihádistů“.   Pokračování článku vyjde v úterý 24. listopadu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-06-10 16:40:46

Za nejlepším jídlem nemusíte na druhý konec světa. Žebříčku top restaurací kraluje Barcelona

Opět vyšel prestižní žebříček 50 nejlepších restaurací na světě a nejvýše najdete podnik ze Španělska. Dobré jídlo ale najdete i blíže Česku. Článek Za nejlepším jídlem nemusíte na druhý konec světa. Žebříčku top restaurací kraluje Barcelona se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-08-24 12:00:00

Prázdný talíř za osm eur. Je potřeba dvojnásobná síla, hájí se restaurace

Příplatek v restauraci za prázdný talíř či za výhled na moře. Takové jsou praktiky některých restaurací, které na sociálních sítích spustily bouřlivou debatu. Někteří účastníci diskuse považují praxi za směšnou, majitelé restaurací argumentují nutností vynaložit dodatečnou pracovní sílu.

Čas načtení: 2024-08-24 12:00:00

Prázdný talíř za osm eur. Je potřeba dvojnásobná síla, hájí se restaurace

Příplatek v restauraci za prázdný talíř či za výhled na moře. Takové jsou praktiky některých restaurací, které na sociálních sítích spustily bouřlivou debatu. Někteří účastníci diskuse považují praxi za směšnou, majitelé restaurací argumentují nutností vynaložit dodatečnou pracovní sílu.

Čas načtení: 2024-11-11 10:09:07

Kamerový systém v restauraci – investice do bezpečnosti a efektivity

Provozujete restauraci a chcete mít svůj podnik neustále pod kontrolou? Kamerový systém může být vaším spolehlivým partnerem. Kamery v restauraci plní mnohem více funkcí než jen odhalování případných krádeží. Jsou cenným nástrojem pro efektivní řízení a zlepšení celkového provozu. Díky nim můžete zvýšit bezpečnost svého majetku, zlepšit kvalitu služeb, optimalizovat provoz a řešit spory s klienty. číst dál

Čas načtení: 2024-11-12 06:00:01

Lidé nemají peníze na normální potraviny, burcuje Maláčová. A vyfotila se nad luxusní martinskou husou

„Dneska mi volala kamarádka z Ústí, že jela kolem obchodu s potravinami, kde mají levné jídlo. Většinou se jedná o skoro prošlé jídlo z Německa. Ten obchod otevírá v devět a v šest ráno tam před ním byla fronta! Protože lidé nemají peníze na normální potraviny. Česko v roce 2024,“ psala si Jana Maláčová na sociální sítě na jaře. Jenže pak přišel podzim a chuť na husičku. Tiktoker Petr Fiala: Když dva dělají totéž, není to totéž. Navíc na síti, před kterou české úřady varují Číst více Svatomartinské šílenství Češi se totiž o uplynulém víkendu vrhli na husy, jak velí svatomartinská tradice. Pokud se pro takové jídlo člověk rozhodl v restauraci, zaplatil běžně přes pět set korun za porci. A to je trochu rizikové hlavně pro vládní politiky. Pokud by se s takovou tradicí vyfotili v restauraci, vmetli by jim drahotu, která podle mnoha lidí v Česku vládne, do tváře jak (ne)voliči, tak opozice. Opomeňme teď fakt, že restaurace po celém Česku o víkendu praskaly ve švech. Maláčovou zatlačila husa do rohu Z proletářských výroků novopečené šéfky SOCDEM plyne, že půl národa si nemůže husu dovolit. Ale Maláčová je vzdělaná a schopná, a tak ví, že fotka nad husou v restauraci by jí nepomohla. Okamžitě by ji totiž obvinili z toho, že když na svatého Martina jí husu v hospodě, káže vodu a pije víno, respektive káže prošlé německé potraviny a sama jí husu. Šéfka socialistů to tak vyřešila na první pohled velmi chytře. Svátečního opeřence si připravila doma, jak se pochlubila sledujícím. Ani domácí pečení nepomohlo „Přátelé, mám po delší době volný víkend, tak peču svatomartinskou husu. A jak trávíte neděli vy?“ zeptala se nenápadně svých fanoušků. Škoda jen, že tak učinila na X, síti, již většinou používají lidé, kteří se socialistickými myšlenkami příliš nesouzní. Proč nezvolila o mnoho „lidovější“ Instagram, je nám záhadou. Soudě podle reakcí, ve kterých se začetla i redakce Čtidoma.cz, příliš potlesku nesklidila. Mnoho lidí jí vyčetlo, že se chlubí s jídlem, které si mnoho z těch, kdo jí dávají hlasy, nemůže vůbec dovolit, zatímco ona horečně kritizuje vládu za drahotu. Lidi si nebrali servítky „To pečete pro ty chudé důchodce, kterými se pořád oháníte?“ ptá se jeden z komentujících. „Tvrdě pracující a důchodci nemají na jídlo, a hle, buržoazie na obzoru,“ připomíná jí její výroky další. „Mohla byste mi kousek přinést, když už mám tak nízký invalidní důchod a pořádné jídlo nikde,“ doplňuje další komentující. A s podobnými komentáři odkazujícími na neutěšený stav Česka, jak jej prezentuje právě Maláčová, bychom mohli pokračovat donekonečna. Politici na houby! Do lesa vyrazili Babiš, Nerudová, Rakušan i zklamaný Jiří Čunek Číst více Hostinu přiznala Pekarová i Babiš Maláčová však ani přes ožehavost tématu nebyla jediná, kdo se s husou pochlubil. Předsedkyně TOP 09 zvěčnila husu na svém instagramovém profilu, místo tradičních knedlíků však jako přílohu zvolila lokše. A opeřence na stole přiznal i šéf koncernu Agrofert, a tím i Vodňanské drůbeže Andrej Babiš. „Ano, těším se na ni každý rok a poruším moji dietu,“ odpověděl Babiš na dotaz jednoho z instagramových sledujících.

Čas načtení: 2024-11-13 14:59:51

KFC na Václaváku otevřelo restauraci, jakou jinde v Evropě nenajdete. Koupíte tu i kuřecí ponožky

Singapur, Spojené státy... a teď Česko. Centrum Prahy se stalo teprve pátým místem na planetě, kde KFC otevřelo svou vlajkovou restauraci. Článek KFC na Václaváku otevřelo restauraci, jakou jinde v Evropě nenajdete. Koupíte tu i kuřecí ponožky se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-12-21 08:00:01

Štědrovečerní večeře na pražské náplavce. Tradiční je kapr a může být i řízek

V bezprostřední blízkosti Vltavy mezi Palackého a Jiráskovým mostem v Praze mohou kolemjdoucí navštívit malebnou rybí restauraci Vltava. Rodilí Pražáci berou tuto perlu jako neoddělitelnou součást svého života a třeba i zpříjemnění večera.  Štědrovečerní večeře pro všechny Jak se měnily názvy restaurace v průběhu historie: 1. U přístaviště parníků; 2. Paroplavba; 3. Vltava. Snad nejvíc narvaná je restaurace Vltava o Štědrém dni. Otevřeno je sice jen do čtyř hodin, ale kuchař ani číšník se na chvilku nezastaví. Podává se tradiční rybí polévka, smažený kapr a bramborový salát. Šedesát litrů polévky zmizí jako nic. „Lidi si zvykli na náplavku chodit v každém ročním období. Stačí, když trošku vysvitne slunce. A nejsou to zdaleka jen turisté a kolaři, ale i Pražané. Například jeden náš stálý host jezdí denně z Hodkoviček,“ vysvětluje majitel René Soukup, jak se dočteme v knize od Blanky Kovaříkové Retro příběhy. S Libuškou Šafránkovou měl Vorlíček po natáčení pohádky Tři oříšky pro Popelku velké starosti Číst více Tenkrát bylo u řeky dobře Oblíbené současné menu: kapr, pstruh, losos, candát, okoun a máslová ryba. Nápad na pobřežní restauraci uzrál v hlavě Jana Soukupa v roce 1945, tehdy pracoval jako šéfkuchař kuchyně Pražské paroplavební společnosti. Chtěl se zařídit pro sebe, a tak začal budovat nový podnik. Dřevěnou stavbu postavil s pomocí jednoho zedníka a jednoho tesaře a ještě ten samý rok hospodu otevřel pro veřejnost. Z pana Soukupa se stal výčepní, jeho manželka Kristina vařila a syn Jan obsluhoval hosty jako číšník. „Babička vyprávěla, že nejvíc na odbyt šli smažení kapři, připravovala až 300 porcí denně,“ vypráví René Soukup. Zapomněli jste na dárek? Vyrobte ho z toho, co vám leží v kuchyni Číst více Znárodnění a co bylo dál V 50. letech se museli Soukupovi jako mnozí rozloučit se svojí firmou, ze které se stala státní hospoda. Pan Soukup měl nakonec štěstí v neštěstí, že přišel pouze o majetek a nešel sedět. Dokonce dostal pěkné místo vedoucího restaurace v Krči na Borovém. „Vyrůstali jsme s bráchou na sídlišti a táta nám nikdy o rodinném podniku na náplavce ani nevyprávěl. Snad nás chtěl ušetřit smutku, snad to pro něj byla třináctá komnata. Každopádně nás oba nechal vyučit v gastronomii – bratr se stal číšníkem a já kuchařem,“ vzpomíná René Soukup. Po sametové revoluci svitla Soukupovým nová naděje, že vzkřísí hospodu, kterou získali v restituci. Radost však netrvala dlouho, protože hrozila revitalizace celé náplavky a s tím odstranění všech dočasných staveb. Naštěstí se objekt podařilo zachránit jako kulturní památku. Další potíže nastaly v roce 2002, kdy v Praze řádila tisíciletá povodeň. Hospodu poškodila v hodnotě 2 a půl milionu korun. V průběhu let 2006 až 2011 majitelům radikálně zvedla nájem Pražská paroplavba, která pronajímala pozemek, kde stojí hospoda. Společnost jim ke všemu chtěla vypovědět smlouvu. Soukupovi to dali k soudu a udělali dobře. Vyhráli a zakladatelovi vnukové René a Jan Soukupovi pečují o rodinné dědictví dodnes, jak se dočteme na encyklopedie.praha2.cz. Restaurace Vltava dnes, stejně jako v minulosti, nabízí návštěvníkům nezapomenutelný zážitek, a to i o Štědrém večeru, kdy se tradiční české pokrmy spojují s moderním pojetím gastronomie. Štědrovečerní večeře v restauraci Vltava je zážitkem, který vám zaručeně zlepší náladu a vytvoří nezapomenutelné vzpomínky. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Hradešický uherák. Oblíbený vánoční dárek pro chlapy.

Čas načtení: 2025-01-03 06:13:52

Od byznysu s vířivkami se dostala až k vlastní restauraci. Zní to jako záhul, ale stojí za to, říká

Kateřina Kadlecová šéfuje výrobci vířivek USSPA už od roku 2011. Letos se k tomu rozhodla rozjet dva další projekty: restauraci a novou kosmetiku. Článek Od byznysu s vířivkami se dostala až k vlastní restauraci. Zní to jako záhul, ale stojí za to, říká se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2016-03-20 00:00:00

Jdeme s dětmi do kavárny, cukrárny, pizzerie …

Navštivte s Vašimi dětmi některou z vybraných restaurací, kaváren, cukráren či pizzerií kdekoliv se Vám zlíbí. Hoďte stranou veškeré starosti a obavy o tom, zdali budou mít v restauraci volno, dětský koutek apod. Stačí pár minut, internet a ostatní už za vás zařídí někdo jiný. Starosti stranou Zná ...

Čas načtení: 2024-02-08 09:45:00

Ráno potraviny, večer krabičková dieta. Analýza Bevy.city ukazuje návyky spotřebitelů při doručování zásilek kurýry

Praha 8. února 2024 (PROTEXT) - Podle analýzy logistického a technologického start-upu Bevy.city jsou preference spotřebitelů při doručování zboží kurýry jasně dané a dlouhodobě neměnné. Pro doručení nákupu potravin jsou nejoblíbenější hodiny mimo pracovní dobu – tedy ráno, nebo naopak večer či o víkendu. Krabičkové diety lidem dorazí nejčastěji mezi 17 a 22 hodinou, a to nejen domů, ale často na úložná místa v sousedství fitness či sportovních center. Doručování jídel z restaurací logicky kopíruje časy oběda a večeře. Naopak balíčky z e-shopů chodí lidem v průběhu celého dne, často nikoliv domů, ale do práce.„Zásadní je rozdíl mezi doručením v ten samý den objednávky a doručením v dalších dnech. V tom druhém případě si lidé navykli na to, že si obvykle nemohou vybrat konkrétní čas doručení, takže zásilky z e-shopů jsou typicky doručovány během celého dne. Často přitom nikoliv domů, ale na adresu pracoviště, a to zejména u méně objemných zásilek. Naopak u doručení potravin nebo jídla je pevný čas doručení klíčový a návyky lidí jsou jasně dané. Podle našeho dřívějšího průzkumu by si přitom 48 % zákazníků chtělo vybírat čas doručení u všech typů zásilek. Obecně vidíme jasný trend, že zákazníci chtějí mít při výběru času doručení čím dál větší flexibilitu,“ říká Ladislav Janckulík, zakladatel logistického start-upu Bevy.city.Ranní hodiny od 6 do 10 jsou preferovaným časem pro doručování potravin. Dřívější časy jsou populární zejména mezi lidmi odcházejícími do práce, pozdější ranní hodiny pak mezi těmi, kdo jsou doma s malými dětmi nebo doma pracují a hodlají vařit oběd. Poptávka po doručení se pak opět zvyšuje od čtvrté odpolední hodiny, kdy lidé postupně přicházejí z práce.Jídla z restaurací jsou logicky nejvíce objednávána v době oběda (10:00 až 14:00) a večeře (18:00 až 21:00). Tato data odpovídají přirozeným cyklům stravování a je vidět, že lidé si doručování hotových jídel domů i do práce oblíbili. Zajímavostí je, že poptávka po doručení roste již během dopoledne po desáté hodině – to se týká zejména studených či snadno ohřívatelných jídel, kde lze předpokládat, že lidí chtějí „být připraveni“ a nečekat na kurýry v čase největší špičky.Krabičkové diety si lidé nejčastěji nechávají doručovat v časech 17:00 až 22:00, aby měli jídlo k dispozici na následující den. Většina tohoto typu zásilek míří na úložná místa v sousedství fitness či sportovních center, kde si je zákazníci vyzvedávají jak v průběhu večera, tak druhý den ráno.Bevy.city je unikátním českým start-upem v oblasti logistiky a souvisejících technologií. Je jedinou doručovací společností na českém trhu, která využívá k dopravě zásilek pouze elektromobily. Specializuje se na B2B zákazníky, kterým flexibilně pomáhá navýšit kapacitu při doručovacích špičkách. Bevy.city funguje v současné době v Praze a dalších krajských městech a mezi její zákazníky patří například Rohlík.cz, Zásilkovna, Scuk, Liftago, NutritionPro, Yes Krabičky nebo Sfood.  

Čas načtení: 2015-04-09 10:09:49

Ob­chod­­ní třída Nanjing a večeře v mongolské restauraci

Autobus s námi již opět krouží velkoměstem. Nesta­číme otáčet hlavou na­horu, doprava, dolů… Všude ko­lem nové a další ultramoderní budovy o de­sít­kách poschodí. Nejenom banky a úřadovny domácích a světových firem. I vysokopodlažní obytné domy. Město je přitom z nemalé části vystavěno na původ­ních bažinatých močá­lech a v oblasti, kde nejsou vy­lou­čena zemětřesení. Rovněž zde … Pokračování textu Ob­chod­­ní třída Nanjing a večeře v mongolské restauraci →

Čas načtení: 2008-10-31 00:00:00

Ostrovský orientační běh 2008

Prý mám něco napsat. Něco o orienťáku. Prý si to možná i někdo přečte. A tak píšu. Ano o orienťáku – není to úplně košer slovo, kontrola pravopisu protestuje, ale to protestuje i u slova košer, té se prostě moc věřit nedá. Abych vás nemátl a uvedl na pravou míru, trochu to objasním. Orienťák, orientační běh, případně ještě Ostrovský o. b. je akce o podzimních prázdninách, koná se většinou v severních Čechách. Během tří dnů a jedné noci oběhnete stejný počet závodů. Orientační běh je totiž velmi zajímavý sport, při kterém dostanete na startu mapu (speciální – velké malé měřítko a trochu odlišné značky než u klasických map), chopíte se buzoly (speciální kompas s vychytávkami) a běžíte po trati s kontrolami, které musíte proběhnout. Samozřejmě v co nejkratším čase – i když to tak u někoho nevypadá, je to závod. A tak jsme i my občas běhali, ale mnohem více chodili a koukali bezradně do mapy. Někdy i radně (pěkné slovo, co?), ale to opravdu málokdy. Nebudu to protahovat, obecnou představu máte a zbytek si domyslíte. Tak jsem tedy v sobotu 25. října vyrazil, abych se v Praze setkal se zbytkem Tchoříků a společně pak vyrazili nahoru na sever Čech – do Cvikova. Neslyšeli jste o tomhle městě? Ani se vám nedivím. I světa znalý pan učitel Chvojka, který byl dokonce za Velkou louží (o čemž nám rád vypravuje), se podivil a nechal si to dvakrát zopakovat (a i tak mi moc nevěřil a tvrdil, že jedu do Jizerek). Do Prahy jsem dorazil poměrně snadno. I výluka mezi Plzní Valchou a hlavním nádražím mne nerozházela. V Praze se mi dokonce podařilo najít zbytek party dřív než oni mne (mohl za to McDonald, ale to je celkem detail). Na autobusové zastávce v Holešovicích jsem našel Jirku v obležení známých batohů. Mimochodem je to IT kolega, což občas zbytek, to jest Lenka s Jáňou, nesl těžce – počítačoví (skoro) odborníci jsou prý často nepochopitelní a nenormální. Nebojte, já jim nevěřím. (Jo, kecám, je to pravda [editace 22.11.2009]). Za chvilku se vrátily i ony dvě, ale to už jsme byli rozjetí a počítače nešlo dost dobře zastavit. No, možná na té nenormálnosti trocha pravdy je – to se ukázalo zvlášť při odtajnění počtu ztrávených hodin té věcičky (možná časožrouta). Nahoru na sever se jelo QuickBusem, ve kterém vyhrávala Top 200 Hitparáda, my podřimovali, poslouchali Waldemara Matušku a sledovali krajinu kolem. Venku se počasí rapidně zhoršovalo – v Praze svítilo sluníčko, už u Mělníka byla mlha a lezavo. Vystoupili jsme v Novém Boru a čekali společně s Markem a Ájou (doufám, že to nepletu, jména si moc dobře nepamatuji a nápověda – psaní od Jáni – mi nepomohla, páč to tam vůbec není zmíněno), dalšími běžci a pak jeli místním spojem až do Cvikova. Severní Čechy jsou podle názoru mnohých hrozné, musím se přiznat, že mi Cvikov velmi připomínal Ukrajinu – moc jsem nefotil, takže to musím popsat. Pár pěkných baráků by se tam našlo, ale vedle nich máte zavřené továrny, rozpadající se dřevěné domečky a samoobsluhu s Vietnamci. Po šesté hodině večer se město vyprázdnilo a nepotkali jste ani živáčka. Ubytovaní jsme byli v základní škole, do třídy jsme se nacpali k domácím – k Ostrovákům, dobře jsme udělali, bylo veselo. Pak tu byli ještě Royal Rangers a Pražáci – přesně to po mně nechtějte, prostě si to nepamatuji a mohl bych to splést, což by se mi vůbec nelíbilo. Ještě ten večer, či spíše noc, kdy jsme přijeli, byl na programu noční závod. Běhalo se po dvojicích a ve dvou kategoriích – já s Jirkou v kategorii K2 a Lenka s Jáňou v kategorii K1. Samozřejmě čím vyšší číslo tím delší trať, větší obtížnost. Můžu se jen nepatrně zmínit o tom, že jsme se s Jirkou a ještě s Petrem a Ájou, které jsme potkali cestou, topili v bažinách, padali ze strmých srázů a lezli po příkrých skalách. Nalezli jsme celkem sedm kontrol. První po hodině, druhou po stejné době, ale třetí už po půl hodince, čtvrtou asi za patnáct minut a pak to jelo skvěle. Jenže pak byla skoro půlnoc a závod byl ukončen již někdy před hodinou, možná i víc. A tak jsme to otočili a vrátili se zpět do Cvikova. Sice jsme byli diskvalifikováni, ale přežili jsme to. Co zažili holky psát nemůžu, překvapivě jsem u toho nebyl a tak si raději přečtěte povídání od Jáni. Jediné co by stálo za to zmínit je to, že doběhli jako první. My jsme se vrátili tedy někdy po půlnoci, celé osazenstvo už vesele chrápalo, samozřejmě na pár výjimek – pořadatelé si nás mohli odškrtnout s povzdechem o tom, že konečně můžou jít spát. Ráno jsme pozorovali naše sousedy – Ostrováky. Zjistili jsme, že jsou nezdravě aktivní a že od časného rána pobíhají, snídají, uklízejí, nu prostě jsou nezvykle živí. My je pozorovali z teplých spacáků, nechápali jejich spěch a pronášeli něco o nemoudrosti takovýchto počinů. Přes den se běhali štafety. Měl jsem to štěstí, že se se mnou na poslední chvíli prohodila Jáňa a já tak neběžel s pošuky, kteří chtějí vyhrávat, ale s baťůžkáři, kteří jsou mi nesporně sympatičtější – s těmi, kdo to moc neprožívá, raději si užívá krajiny a přírody a je rád, když najde všechny kontroly co nejsnáze. Nemusel jsem se tak moc stresovat a doběhl jsem v průměrném čase. Už jsme nějakou tu chvíli čekali u ohně a nahřívali si a sušili co se dalo, když se vrátil Jirka. Prý se zasekl u první kontroly, ale pak už to šlo samo. Odpoledne jsme prospali, ani nevíte, jak snadné je si na takový odpolední spáneček zvyknout. To neodoláte, najednou to na vás padne a spíte. A pak vás budí průvodčí, ale to sem vůbec nepatří. K večeru jsme se probrali a přesunuli se do sousední vesnice na večeři. V Cvikově totiž není jediná normální restaurace a to není můj ani náš výmysl, ale potvrdil nám to i jeden domorodec. Myslím, že jediný, kdo si jídlo trochu užil, jsem byl já. Mohl bych poznamenat, že z domova jsem zvyklý ještě na větší patlaniny, aneb citace Hurvínka, hezčí ale bude, když řeknu, že jsem nenáročný člověk a polívka a knedlíky s něčím, co mělo být kuře na paprice mi nevadí, i když se to svému názvu moc nepodobá. Ostatní to protrpěli a přesně tipovali, že zítra bude rizoto a pozítří guláš. A jak to tak na podobných akcích bývá (zvlášť na těch křesťanských), dalším bodem našeho programu byl večerní program. Teď si nejsem jistým ani tím co se mám psát, ani tím jak to mám psát, aby to pochopil co možná každý. Asi použiji jako příklad mou sestřenici. Ta se totiž dala nedávno ke katolíkům. Proč ne k protestantům? Jednoduchý důvod, existují totiž odstrašující případy - náboženství, zákonitost, morálka a kdo ví co ještě v jednom člověku, bohužel v drtivé většině jsou to právě protestanté. A tak je prý katolická církev v mnohém volnější. Pěkným úkazem tohoto jevu je Verunka H. Když se táta díval na fotky a náhodou ji tam zahlédl, poznamenal něco o tom, že je to pěkný případ. Večerní program měla na starost právě ona a hned po první její otázce jsme s ní byli my, Tchoříci, na kordy. Na otázky ve stylu „Co vzít na Ostrovský orientační běh?“ nebo „Co si vzít do baťůžku do Božího království?“ se totiž nesmí odpovídat moc upřímně, mnohem lepší je to ve frázích. Ale to mi nedovedeme, ani to umět nechceme. My jsme se drželi stranou a ani jsme nechtěli moc své názory propagovat – trochu jsme vytušili, že tady pro to není ta správná půda. I nám, křesťanům od narození, Bible jako nejnutnější věc na Orienťák nepřipadá. Kdyby se Ostrováci dozvěděli, že sebou Bibli vůbec nemám, v lepším případě by mne prohlásili za kacíře, v horším ukamenovali. (Po roce můžu říct, že po orienťáku jsem bezděky začal tahat Bibli všude. Ale vůbec ne kvůli tomu… [Editace 22.11.2009]) Ani na druhou otázku jsme nedokázali odpovědět dobře. I po zpřesnění otázky (co byste si chtěli brát do Nebe? Snad nic, ne?) a změně na „Co potřebuješ v životě k cestě do Nebe?“, jsme správně odpovědět nedokázali. Když jsme totiž řekli, že nám k tomu stačí Ježíš, Verunka nás tvrdě usadila, nevěřícím a nechápajícím hlasem se nás zeptala, jak bychom se o něm asi chtěli dozvědět? Pokud se vás tedy bude někdy Verunka ptát, správná odpověď je v první řadě opět Bible, pak pokora, láska a nedivil bych se kdyby tam dali také píli a velkou snahu. V této chvíli jsem rezignoval a šel jsem to zajíst čokoládou a trochu to rozdýchat. Nicméně jsme přežili do konce programu a byli s milostí propuštěni. Další den se konal takzvaný Expedičák – závod po družstvech, nejdříve klasický orienťák s tím, že je potřeba posbírat různé body a podle nich pak dál postupovat. S naším umem, zkušeností a odhodlaností (fuj, nesmrdí tady něco?) se nám podařilo zvítězit. Jak to probíhalo? Do skupiny jsme dostali dvě mapy – jednu k posbírání bodů, druhou k jejich plnění. Proč by se ale měli čtyři lidé hnát s jednou mapou? Jediným logickým krokem bylo se rozdělit. Paní na obecním úřadě nám ochotně okopírovala mapu, ani úplatek si nevzala a my tak mohli být dvakrát rychlejší. Půlku trasy prošla Jáňa s Lenkou, druhou půlku já a Jirka. Po dvou závodech už jsme byli o něco zkušenější a tak nám to šlo opravdu rychle. Drobný problém měla naše druhá půlka, aby to nebylo totiž tak jednoduché, ve vymezeném území mezi kontrolami nás chytali pořadatelé (nepřátelští už ani nevím co) a ti nám po chycení museli dát úkol. Jirkovi a mně se podařilo všem uniknout, Lenka s Jáňou už takové štěstí neměli a museli skládat žalozpěv. Během hodinky a pár minut byly všechny body nalezeny, instrukce vyfoceny nebo opsány a my tak mohli vyrazit na druhý okruh. Tak trochu se mi zdá, že kolem Cvikova není nic jiného než hrozné srázy a bažiny. První stanoviště totiž bylo na konci rybníka v bažince, u troj-stromu a termitiště. Podle mapy jsme tam trefili pěkně, v bažince se také topilo pěkně, ale ani po velmi dlouhé době nebylo nic nalezeno. To už jsme trochu propadali trudnomyslnosti. Drobnou chybkou totiž bylo, že rybníček byl o pár set metrů jinde. Stane se. Druhým cílem bylo tuším vyhlídka U Naděje. Zkušenosti z předchozích táborů a akcí nám radily spolehnout se trochu na domorodce a nechat si poradit. Jedna paní nás poslala na milimetr přesně k danému bodu. Pak azimutem k další Naději, tentokrát k vesnici. Měl tam někde čekat Petr M. s překvapením, podařilo se nám ho nalézt ale jen díky radě Radka Čermáka, který nás poslal po fáborkách. Petr M. čekal v útulné jeskyňce zbylé po nějakém lomu. Trochu jsme se ohřáli u ohně, posilnili se a vydali se dál. Možná by stálo za zmínku, že pokud si představíte opravdu hnusné počasí, uhádnete přesně takové počasí, jako v ten den a vlastně v celý pobyt bylo. Stručně a jasně, aby mne každý chápal (prý se i to stává) bylo hnusně, často pršelo, zima, co víc si přát. Při přecházení dalších řek a potůčků téměř všichni, až na Lenku, kašlali na vodu a brodili se jako to šlo. Další místo s úkolem jsme našli snadno a tím sranda skončila. Mapu jsem totiž do ruky dostal já, což byl jeden problém, lehce se mi podařilo ztratit, nakonec jsme se zase našli, a i když jsme si byli na sto procent jistí, že jsme na správném místě, kontrola nikde. Hledali jsme dlouho a když jsme i přesto nemohli nic najít, popošli jsme po silnici asi kilometr ke Svatému Jánu, abychom se přesvědčili, že jsme tam byli opravdu dobře. Hledali jsme ještě pár minut a pak to vzdali a klesli na nejnižší úroveň. Učinili jsme jednu z těch věcí, kterými se vůbec nechlubím, ale na druhou stranu, dobře jsme udělali. Přehlasovali jsme rebely Lenku a zavolali Ostravákům a nechali si poradit, kde kontrola zhruba je. Taky že jsme ji pak našli. Byli jsme na správném místě, hledali jsme správným směrem, problém byl jen v tom, že pytlík s papírky byl schován v jakémsi vyvráceném kořeni a fáborek, který ho měl označovat spadl a rozmáčel se, prý pak vypadal jak kus toaleťáku. Pak jsme se rychle vydali k dalšímu bodu naší cesty – k hradu jehož jméno jsem zapomněl. Vzkaz měl být u stromu s budkou, jo jenže ouha, stromů s budkou tam bylo asi pět. A to už se šeřilo. Vzkaz byl až nahoře u hradeb, kde ho také Lenka objevila. Pak jsme šli a běželi z kopce dolů. Tma byla čím dál tím větší, občas jsme si svítili Jirkovou baterkou a s obtížemi hlídali turistické značky. Poslední kontrola měla být ve skále nedaleko území, ve kterém jsme dopoledne hledali instrukce k dalšímu pokračování expedičáku. Téměř zázrakem jsme natrefili na správnou skálu, na správné místo a snadno jsme papír našli. A pak rychle zpátky do Cvikova a do školy. Vyhráli jsme, to nám nikdo nevyvrátil, i když se o to hodně snažili. (Přídavek po roce - neuznali to vůbec, ale letos z nás měli alespoň respekt :). ) Ostrováci totiž nemohli najít onu krásnou kontrolu u rybníka a tak se vrátili do školy, polovina z nich vzala baterky a šla hledat znovu v autech. Když jsme se vrátili, trochu jsme uvažovali nad tím, že bychom přece jen ještě zkusili jít na večeři – třeba se polepšili a přijít o nějaký skvělý steak nebo hranolky jsme nechtěli. Vrchol všeho bylo ale oznámení ze shora, že dnes nemáme na večeři vůbec chodit, polévka je prý stejná jako včera a rizoto hrozně rozvařené. Naše vítězství bylo snadno popřeno večerním programem, který na závod navazoval, mnohem důležitější než splnění úkolu a rychlost je totiž scénka hodnocená nám nenakloněnými dušemi. Věděli jsme, že v tomhle nemáme šanci, že nás prostě nepochopí a tak jsme zahráli jen tak z povinnosti a se shovívavým úsměvem jsme pozorovali bouřlivý potlesk při srdceryvném výstupu ostrovského pěveckého sboru, který nacvičil píseň o osvobození Cvikova. Na víc než na remízu to ale neuhádali a nám dobrý pocit nikdo nevzal. Další den se běžel poslední závod, závod jednotlivců, my ale nechtěli nic riskovat, bažiny, skály a tak víte, a raději jsme vyrazili po dvojicích. Časy nijak závratné nebyly, my se o to ani moc nesnažili, takže to nějak nevadilo. Odpoledne jsme opět prospali a večer jsme vyrazili do města, najít nějakou hospodu nebo restauraci, v které by se dalo dobře najíst. Po zoufalém hledání a nenalézání jsme se zeptali jednoho domorodce a ten prohlásil, že tu nic takového není. Nakonec si to rozmyslel, a poslal nás kilometr na konec města k celkem solidní restauraci. Ale ouha, úterý a středa zavřeno. Dnes je úterý? Tak nám nezbylo nic jiného, než koupit brambůrky, kofolu a gumové medvídky na benzínce. Co bylo večer za program si moc dobře nevzpomínám, asi nebylo nic, jen organizační upřesnění. Večer jsme měli sto chutí zakončit povedenou akci klasicky, dlouhým ponocováním, hraním pokeru a tak podobně. To jsme ale tvrdě narazili na ostrovskou stěnu. Prý, že zítra vstávají a že se chtějí vyspat. A nikde jinde místo nebylo. Skončilo to debatováním po tmě ze spacáčku, dokonce i Ostrováci se drželi a Milan nás poprosil až po dost dlouhé době, jestli bychom nechtěli už spát. Tomu se říká respekt, a to nás bylo asi pětkrát méně. (Kecám, jsou jen dobře vychovaný, nic víc v tom nebylo [22.11.2009]) Ráno se nám popravdě vůbec vstávat nechtělo, právě z rána pochází jedna skvělá dokumentační fotka. Uvidíte na ní jednu zmuchlanou neurčitou věc, z jedné strany bílou z druhé stříbrnou. Pro nezkušené, je to alumatka. Asi tři milimetry tlustá, prostě ideální pro spaní, že? Už hodně dlouho ji sebou vozí Lenka a nikdo nechápe, jak se na ní může vyspat. Právě tato fotka je ale usvědčující, dobře je z ní poznat jak vytlačuje svého bratra z pěkné tlusté a měkké karimatky. Že by začínala vítězit pohodlnost na hmotností a objemem? ("a nikdo nechápe, jak se na ní může vyspat…" - Nevyspí se, už před půlrokem to vzdala, teď tahá karimatku, jo, jo, sice gramy navíc, ale to pohodlí… [22.11.2009]) Během pár minut jsme byli prouzení a sbalení a zase jsme sledovali Ostrováky jak tam všemožně pobíhají a mysleli jsme při tom na to, jak jsme mohli ještě chvíli spát. Školu jsme opustili za pár minut, vzali jsme útokem místní pekárnu a potom i cukrárnu, autobus nám totiž jel až za pěkně dlouhou dobu. V patřičný okamžik jsme se z teplé cukrárny zvedli a vydali se zase do deště a zimy. Čekali jsme a čekali, pár autobusů přejelo, pak ještě jeden a my lehce opaření zjišťujeme, že to byl ten náš. Za pár minut jel ale další a tak se vlastně nic nestalo. Ze Svoru jsme jeli opět QuickBusem do Prahy, v Praze jsme pojedli hranolky a zmrzlinu v McDonaldu, kde jsem také veselou společnost opustil a vypravil se na hlavní nádraží. Pak zase vlakem až do Klatov a hurá domů. Další vryt na pažbu k úspěšným akcím. Jo a kolik vlastně zbývá dní do jarních prázdnin?

Čas načtení: 2021-06-03 16:53:34

Na co mysleli, když diktátorovi každý den připravovali snídani? Witold Szabłowski zpovídal kuchaře hrůzovládců 20. století

Žádný člověk není pro svého kuchaře naprostá zrůda – dokonce ani někdejší prezident Ugandy Idi Amin, přezdívaný řezník z Kampaly, i když ten k tomu měl blízko. To je jeden z poznatků ze sbírky reportáží Jak nakrmit diktátora Witolda Szabłowského. Známý polský novinář se vydal po stopách kuchařů, kteří pekli maso a dorty pro celou galerii tyranů. Přiměl je vyprávět o všem možném, od oblíbené polévky Saddáma Husajna až po to, zda se někdy báli o život. Očima kuchařů nahlížíme na notorické záporáky, kteří si stěžují na přesolené omelety, obávají se o své zdraví, vyhýbají se manželkám a touží po jídle svého dětství. Neméně zajímaví jsou i samotní kuchaři líčící své životní příběhy a často zavírající oči nad rolí, kterou možná sehráli v napomáhání tyranii. Ne všichni kuchaři diktátorů ze Szabłowského knihy si myslí, že vařili pro tyrany. Ve zchátralém domě plném švábů se polský novinář setkává s Floresem, někdejším kuchařem kubánského vůdce Fidela Castra, jenž dožívá své dny v osamění a velké bídě. „Comandanta miluju, jako by to byl můj otec, jako by byl můj bratr, kdyby sem dnes přišel a řekl: ‚Floresi, potřebuju tvoji ruku,‘ usekl bych si ruku a dal mu ji.“ tvrdí Flores. Dalším diktátorem, který vzbuzuje loajalitu, je Pol Pot. Szabłowski se vydává do Anlong Vengu, městečka roztroušeného podél břehů jezera Ta Mok, jež je tak nazvané na počest posledního krvavého vůdce Rudých Khmerů, aby vyzpovídal Yong Moeun, dlouholetou kuchařku jednoho z nejhorších zločinců 20. století. Ta dnes tráví dny sledováním evropského fotbalu v kabelovce. „Z fotbalistů mám ráda jednoho takového, který má podobně mírný úsměv jako Pol Pot,“ říká Moeun, „Jak se jmenuje? To si nepamatuju. Ukaž mi známé fotbalisty, řeknu ti to. To je on! Messi… Sám to asi vidíš, že se usmívá úplně stejně.“ Moeun se rozplývá nad despotou, který má na svědomí smrt více než dvou milionů Kambodžanů, jako zamilovaná školačka: „Když jsem se poprvé setkala s bratrem Pol Potem, nezmohla jsem se na slovo. Seděla jsem v jeho bambusové chýši uprostřed džungle a dívala se na něj. Hlavou se mi honilo: takový pěkný mužský!“ Kuchařka vzpomíná na Pol Potovu přezdívku Pouk, což khmersky znamená matrace: „Byl měkký, v tom spočívala jeho síla. Když se ostatní hádali, on si stoupl doprostřed a pomáhal jim, aby se domluvili. To je pravda. I úsměv měl mírný. Pol Pot, to byla chodící dobrota.“ Je to mrazivé čtení a Szablowského popis Moeunina nakažlivého smíchu jeho tísnivý dojem ještě umocňuje. Ostatní kuchaři v Szabłowského sbírce mají o „svých“ diktátorech jasnější představu. Když Abú Alí dostal nabídku pracovat v Husajnově kuchyni, věděl, že je to ve skutečnosti rozkaz: „Mohl jsem Saddáma odmítnout? Nevím, raději jsem to nezkoušel.“ Jeho popis prchlivého vůdce je nicméně podbarven empatií. Vzpomíná, jak Husajn plakal na pohřbu přítele a dělal hloupé vtipy. Když byl Husajn šťastný, chtěl, aby byli šťastní i ostatní, a rozdával obleky, auta, dináry. Pan K., šéfkuchař albánského siláka Envera Hodži, je hrdý na dezerty bez cukru, které vymýšlel pro svého diabetického šéfa, a popisuje je s něžnými detaily: „Uměl jsem mu zlepšit náladu. Nejednou usedal ke stolu podrážděný, a odcházel v dobré náladě, dokonce vtipkoval. Kdo ví, kolika lidem jsem tím zachránil život?“ Snad nejsmutnější postavou je Otonde Odera, kuchař krvavého diktátora Idiho Amina: „Ptáš se, jak jsem mohl vařit pro takového netvora. No, měl jsem čtyři ženy a pět dětí. Amin mě k sobě připoutal tak, že jsem nemohl odejít. Ani jsem si nevšiml, kdy k tomu došlo. Bez jeho peněz bych to nezvládl. Byl jsem na něm úplně závislý a on to věděl. Podobně postupoval i s ochrankou, ministry a přáteli. Navíc jsem věděl, že lidem, které zabíjí, nemůžu nijak pomoct. Taky jak? Tím, že otrávím Amina? To bych přišel o život taky a není jisté, že by další prezident ve vraždění nepokračoval.“ Když Szablowski připomíná údajný Aminův kanibalismus, Odera říká: „Přísahám ti při Bohu, že já jsem nic takového neviděl. Jistě, slyšel jsem, jak o tom lidi mluví. Mnohokrát se mě ptali, jestli jsem pro něj vařil lidské maso. Ne, to se nikdy nestalo. Nikdy jsem neviděl v lednicích a chladničkách, o které jsem se staral, maso, o kterém bych nevěděl, odkud pochází, které bych sám nekoupil. Vojáci ani jednou nepřinesli maso, o kterém bych nevěděl, odkud je. Nákupy jsem dělal pouze já.“ A Odera se dá do pláče. Szabłowski popisuje: „Dívá se na mě, jako by si chtěl ověřit, jestli mu věřím. Jako by nechápal, proč musí odpovídat na podobné otázky. Jako by si nedokázal představit, že člověk, který mu zvedl plat na trojnásobek, člověk, díky němuž měl čtyři manželky a dva obleky, který mu dával v obálkách peníze na školy a na děti, člověk, kterému každý den vařil výživné pilafy, pekl ryby, vlastníma rukama krájel zeleninu pro jeho stůl, kterého krmil tak, jako matka krmí dítě, a o jehož dobrou náladu a rozpoložení se řadu let staral, že by tento člověk mohl jíst vnitřnosti jiných lidí.“ Okamžiky, jako je tento, odhalují komplikované emoce spojené s vařením pro despotu: Pro některé z kuchařů bylo těžké vidět ve svých zaměstnavatelích něco jiného než obyčejné lidské bytosti, jakkoli chybující, dokud nebylo příliš pozdě. Možná nemůžete vidět zrůdnost v celé její zrůdnosti, když jí každý den připravujete snídani. Sheťerpare   Ukázka z knihy Příběh pana K. – kuchaře Envera Hodži 1. Sebekritika probíhala každý den ráno v místnosti poblíž kuchyně. I když jsem si myslel, že jsem všechno udělal dobře, musel jsem najít nějaký prohřešek.      Člověk nemohl být sám se sebou spokojený, to by vzbudilo podezření. Tak jsem třeba řekl, že jsem jídlo trochu moc okořenil. Nebo že Hodža musel čekat o půl minuty déle na oběd. Hodžův čas byl vzácný, takže taková půlminuta byl vážný přestupek.      Lékaři, číšníci i dívka, která měla na starosti květiny – všichni na sebe něco našli. Naše provinění se zapisovala do zvláštních sešitů a později, jednou za rok, nám je spočítali.      Po roce práce jsem už musel hodně přemýšlet, abych vymyslel něco nového – nemohl jsem přece každý den mluvit o koření nebo zpoždění. K tomu byla sebekritika, aby se člověk měnil, zlepšoval, nestál na místě.      Jestli mi důvěřovali? Ne. Nedůvěřovali nikomu. Sulo Gradeci, šéf ochranky, nechal každého z nás důkladně sledovat dvacet čtyři hodiny denně: mě, ostatní kuchaře, číšníky, řidiče i strážce. Jednou vyhodili řidiče, protože služebním autem svezl někoho z personálu. To bylo zakázané. Jeli někam sami ve dvou? Možná připravují spiknutí.      Když jsem jezdil do svého rodného města navštívit matku, vždycky za mnou jeli dva agenti Sigurimi, tajné služby. Sledovali mě celkem otevřeně, každý den jsem je zdravil a oni mi odpovídali.      Je sledovali zase další dva agenti – o těch jsem taky věděl. Kolik agentů bylo za těmi dvěma? Netuším. Ale určitě za nimi někdo ještě byl.      Když vyplouvali rybáři z Pogradce, kde měl Hodža vilu, aby pro něj nalovili ryby, byli s nimi na palubě dva agenti a doprovázely je další dvě lodě se samými agenty. Celou dobu dalekohledem pozorovali ty rybáře a své kolegy agenty. Na statcích, které pro nás pracovaly, nebylo možné ani podojit krávu bez asistence aspoň dvou lidí ze Sigurimi. Aby nikdo nic nenasypal do mléka nebo sýru, který se dostával na Hodžův stůl.      Ve svém městě jsem se raději nevítal příliš srdečně se starými přáteli, abych na ně neupoutal pozornost. Jednou jsem si čtvrt hodiny povídal s bývalým spolužákem ze školy. Den nato ho pozvali na policii. Zjišťovali, jestli není špion. Naštěstí pocházel z dobré, zasloužilé rodiny a rychle ho propustili.      A přitom jsem byl jen obyčejný kuchař. Jak asi museli kontrolovat ostatní?      Dodnes se začnu potit, když se na mě někdo dívá. Myslím si, že na mě určitě něco ví.   2. Prsty má drobné, krátké a baculaté, ale velmi obratné. Na svých víc než šedesát let je neobvykle pohyblivý. Nedá se pořádně vyfotit, protože je neustále v pohybu, někam běhá, gestikuluje, skáče, něco trhá, krájí, přidává, ochutnává, vkládá, vytahuje.      Koneckonců to není důležité, protože pak mi stejně nařídí, abych všechny fotky smazal. Nařídí mi neuvádět jeho jméno a příjmení a okolnosti našeho setkání změnit tak, aby ho nikdo nepoznal. Dohodu máme takovou: můžu o něm psát, ale tak, aniž by se z toho mohl někdo dozvědět, kde bydlí a jak se ve skutečnosti jmenuje. Jeho jméno a telefonní číslo jsou v telefonním seznamu na internetu a on nechce každý den někomu vysvětlovat, kde pracoval, když lidé v Albánii hladověli.      Říkejme mu tedy pan K. Pan K. má dnes s manželkou restauraci a hotýlek v zanedbané čtvrti jednoho přímořského města a v životě netouží po ničem jiném než po klidu. Chodí se k němu najíst hlavně dělníci z blízké stavby. Stejnými krátkými baculatými prsty, které pracovaly pro Envera Hodžu, připravuje těm dělníkům stejné kotlety jako kdysi pro toho člověka, jenž zakázal lidem věřit v Boha a vládl v Albánii půlstoletí v kuse. A pak – šup! – pánev, trocha oleje a hotovo.      Pana K. jsem našel díky Linditě Çelové, jedné z nejlepších investigativních novinářek na Balkáně. Byl rád, že jsme se u něj spolu objevili, protože je velice společenský a rád poznává nové lidi, ale zároveň se vyděsil, protože se bojí mluvit o Hodžově době. Posadil nás ke stolu ve své restauraci, připravil rybu, olihně, hranolky a pak si s námi sedl a začal vykládat svoji filozofii vaření.      Vařit se podle něj musí v souladu s přírodou.      V přírodě se skrývají odpovědi na všechny otázky, výzvy a nemoci, s kterými se v životě potýkáme. Alergie? Je potřeba vědět, co se nemá míchat dohromady. Trávení? Fenykl dokonale čistí krev a organismus od všech usazenin. Cukrovka? Ó! To je zajímavé téma. Pan K. by mohl dlouze vyprávět, cukrovku si necháme na později.      Vařit se musí s láskou. Když v sobě tu lásku nemáš, když neprochází tvýma rukama, nevyzařuje do masa, zeleniny, vývaru, skopového, které máš oddělit od kosti, telecího, které on keramickou paličkou naklepává na eukalyptovém špalku („protože cokoli, co je přírodní, je vždycky mnohem lepší než plastové prkénko“), do jablka, které zručně krájí na čtvrtky, zbaví ho slupky a několika pohyby z něj vyrobí opravdového ptáka – s peřím, očima, křídly a ocasem, ptáka, který působí dojmem, jako by se na chvíli zastavil, ale hned se vzpamatuje a frnkne oknem –, takže když v sobě tu lásku nemáš, tak se raději do vaření nepouštěj, ale věnuj se něčemu jinému.      Pan K., jestli má být upřímný, v sobě tu lásku hledal dlouho. Chtěl se stát automechanikem, fascinovala ho auta. Ale odehrávalo se to v době, kdy o všem rozhodovala strana. A ta, není jasné proč, rozhodla, že bude výborným kuchařem.      Dlouho se s tím nemohl smířit. Ale se stranou se nediskutovalo. Pokud chtěl odejít z domova, pokud se chtěl vzdělávat – musel na kuchaře.      Teprve po letech ocenil, kolik se toho díky své práci naučil. Každý den chodí na úpatí hory, která je vidět z jeho okna, a sbírá čerstvé bylinky. A na pozemku, na který má výhled z druhého okna, založil zahrádku. Pěstuje tam rajčata a okurky, ale taky bazalku, šalvěj a několik dalších bylin, které neznám.      „Vezmu tě tam,“ říká, když si trochu zvykl na myšlenku, že svolil k rozhovoru. „Kuchyně, to je lékárna. V jídle najdeš odpověď na všechny obtíže. Až odtud odjedeš, budeš mnohem chytřejší,“ ujišťuje mě.      Ale než kamkoli půjdeme, ještě chvilku si popovídáme. Pan K. už je připravený.      Vytáhnu si blok. Začínáme.   3. Jak jsem se k Enverovi dostal? Netuším. Pracoval jsem jako kuchař na stavbě pro inženýry z Itálie a jednoho dne přišli dva vojáci a řekli mi, že se mám sbalit, protože mě odvezou do jiné práce, do města Vlora, na celý měsíc. Ta cesta se mi moc nehodila. Manželka byla těhotná, nechtěl jsem ji nechat samotnou. Ale když strana rozhodla, že jedeš, tak jsi jel. Bez diskuze.      Ve Vloře mě vzali do vily postavené na svahu přímo nad mořem, s krásným výhledem na hory a zátoku. Rostly tam olivovníky a palmy. Hned jsem pochopil, že patří někomu důležitému, ale prvních několik dní jsem nevěděl komu. Tamní kuchařka musela do nemocnice, proto potřebovali někoho na záskok. Ukázala mi, kde má hrnce, kde jsou jaké potraviny, ale neřekla mi, pro koho budu pracovat. Nesměla. A já jsem se neptal.      Teprve po několika dnech přišel vysoký, statný muž a řekl:      „Soudruhu K., čeká vás velmi odpovědný úkol. Jmenuji se Sulo Gradeci a jsem šéfem ochranky soudruha Envera Hodži. Do téhle vily jezdí odpočívat. Budete tu v nejbližších týdnech vařit.“      Podlomily se mi kolena. Enver Hodža. Člověk, který vládl Albánii už pětadvacet let. Déle, než jsem já byl na světě.      Vykoktal jsem ze sebe jen to, že je to pro mě čest.      Proč si mě vybrali? Netuším. Byl jsem mladý, veselý a všichni mě měli rádi. Enver měl kolem sebe rád veselé lidi. Že by šlo o tohle?      Moc si z toho měsíce ve Vloře nepamatuju, na to jsem byl příliš rozrušený. Určitě jsem vařil albánská jídla, protože Hodža jiná nejedl. Ale co konkrétně? Zbožňoval kuchyni Gjirokastry, města, kde se narodil, takže jsem se určitě pokoušel vařit něco odtamtud. Vzpomínám si, že jsem mu každý den griloval na snídani kousek sýra s medem nebo džemem – nejlépe pomerančovým.      Hodžu jsem v té době vídal jenom zdálky. Ale vaření jsem asi zvládl dobře, protože po dvou nebo třech týdnech znovu přišel Sulo Gradeci a řekl, že se chce se mnou někdo seznámit. Zavedl mě do zahrady, kde u stolu seděla Nedžmije, Enverova žena. Znal jsem ji ze školních učebnic. Byla s ním od partyzánských dob. Po válce se stala ředitelkou Institutu marxistických studií.      „K.!“ řekla. „Jsme velmi spokojení s tím, jak nám vaříš.“      Zdvořile jsem se uklonil.      „Bereme tě s sebou do Tirany,“ dodala.      Tím moje audience skončila. Zase se mě nikdo neptal na názor. Tak to tehdy chodilo. Strana ví, co od tebe čeká. Se stranou nediskutuj.      Znovu jsem tedy řekl, že je to pro mě čest, uklonil jsem se a odešel.      Chvíli jsem přemýšlel, jestli přiznat, že mám těhotnou manželku a chtěl bych se s ní spojit. Za ten měsíc ve Vloře jsem jí nemohl ani jednou zatelefonovat. Ale došel jsem k závěru, že lepší bude zeptat se na to Gradeciho.      A dobře jsem udělal. Když jsem začal mluvit o manželce, soudruh Sulo odpověděl:      „Všechno je zařízené. Chlapci z ochranky s tebou zajedou do Fieru. Ale zapamatuj si: nesmíš nikomu říct, pro koho pracuješ. Ani jí ne.“      Řekl jsem tedy ženě, že mě přeložili z Vlory do Tirany, ale nevím, pro koho budu pracovat. Objal jsem ji a odjel.   4. Muž, který střelil Jovanova otce zezadu do hlavy, měl šedý obnošený oblek. Nechtěl pít alkohol, tak mu Jovan koupil kávu. Navrhl mu taky něco k jídlu, ale muž odmítl. Nechtěl se dlouho zdržet.      Usrkávali kávu a bavili se trochu o politice, trochu o sportu a trochu o práci. Muž kritizoval tehdejší rozhodnutí vlády a stěžoval si na zdraví, ačkoli o jaké rozhodnutí se jednalo nebo co konkrétně ho bolelo, to si Jovan nepamatuje. ¨      Zato si pamatuje, že muž, který střelil jeho otce do hlavy, pil černou kávu bez mléka. A že si do ní dal jednu a půl lžičky cukru.      Jovan mi to všechno vypráví v sídlištní hospodě téměř v centru Tirany. Mluví a zároveň listuje v jídelním lístku a vybírá mi mořskou rybu, kterou musím v Albánii určitě ochutnat, když už jsem u Jadranu.      „Když znáš pražmu, tak co zkusit pilobřicha?“ navrhuje.      Mám potíž sledovat tok jeho myšlenek: na jedné straně tragická historie, kterou mi vypráví, a na druhé – ryba.      „Můj otec ryby zbožňoval,“ pokrčí Jovan rameny.      „Od chvíle, kdy jsem se to dozvěděl, je jím několikrát týdně.“      „Děláš všechno, co dělal otec?“      „Snažím se.“ ¨      Nakonec si objednáme Rybářův talíř, kde je od všeho trochu. Po půlhodině sedíme nad mísou ryb z albánského moře a Jovan dál skloňuje slovo „otec“ ve všech pádech. Jmenoval se Koço Plaku. Přišli pro něj, když bylo Jovanovi šest měsíců, na podzim roku 1975. Víckrát ho neviděl, takže si nepamatuje ani jeho hlas, ani obličej, ani jakou měl barvu očí.      Matka, ačkoli dodnes bydlí spolu, o otci nechce mluvit.      „Celý život se všeho bála,“ kroutí Jovan hlavou. „Radši bych umřel než se tak bát.“ Koço Plaku byl geolog, který poblíž města Fier objevil jedno z největších albánských ropných ložisek.      „Stát na jeho objevech hodně vydělal,“ říká Jovan. „Přesto se u soudu dozvěděl, že je špion. Byl jednou z obětí čistek, které tu Hodža pravidelně prováděl.“      Rozsudek zněl: trest smrti zastřelením. „Museli jsme se s matkou vrátit na vesnici,“ pokračuje Jovan ve vyprávění. „Neměli jsme nic k jídlu. Byli jsme rodina nepřítele lidu. Kdyby se nám někdo snažil pomoct, zavřeli by ho. Tak jsem jedl polévku z kůry stromů, na ohni jsem si pekl žáby napichované na prut jako špíz. Učitelka mě tloukla pod jakoukoli záminkou a ječela: Dopadneš jako tvůj otec!“      „Jak jsi to zvládl?“      „Byl jsem tvrdohlavý. Čím víc mi všichni říkali, že mám otce nenávidět, tím víc jsem si sliboval, že ho najdu, až vyrostu. A když jsem se dozvěděl o jeho smrti – že najdu jeho hrob.“   Witold Szabłowski (nar. 1980), spisovatel, režisér a novinář, patří k výrazným představitelům polské školy literární reportáže. Vystudoval žurnalistiku a politologii, pracoval ve zpravodajské televizní stanici TVN24, v letech 2006–2016 působil v deníku Gazeta Wyborcza. Ve svém knižním debutu Vrah z města meruněk: Příběhy z Turecka (2010, česky 2016) se snažil postihnout rozpolcenost Turecka mezi Východem a Západem. Získal za něj Cenu Beaty Pawlak, cenu Melchior a nominace na polskou literární cenu Nike a středoevropskou cenu Angelus. Roku 2014 vydal knihu reportáží Tańczące niedźwiedzie (Tančící medvědi), v níž mu osudy cvičených medvědů slouží jako metafora vývoje zemí bývalého sovětského bloku po pádu tamních komunistických režimů. Její vydání v USA otevřelo autorovi cestu na americký knižní trh. V roce 2016 následovaly reportáže Spravedliví zrádci: Sousedé z Volyně (česky 2018), svědectví o etnických čistkách ve Volyni. Jeho poslední kniha Jak nakrmit diktátora vyšla v roce 2019 s úspěchem zároveň v USA a Polsku a ocitla se ve finále literární soutěže o nejlepší světovou publikaci na kulinární téma za rok 2021 (Gourmand World Cookbook Awards).   Z polského originálu Jak nakarmić dyktatora přeložila Jarmila Horáková, vydala nakladatelství Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj roku 2021, 280 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-19 18:27:01

Martina Formanová se ve své nové knize vyrovnává se smrtí svého muže

„Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani…“ píše Martina Formanová v nové knize Nalakuj to na růžovo, v níž se vyrovnává se smrtí manžela Miloše Formana (†2018).  V knize, kterou Martina Formanová navazuje na předchozí autobiografické prózy Skladatelka voňavého prádla a Snědla dětem sladkosti, se setkáváme se zralou ženou reflektující svůj život po smrti manžela Miloše Formana. S pomocí deníku zpracovává svůj smutek a prázdnotu ze ztráty člověka, po jehož boku strávila dvacet tři let a s nímž vychovala dva syny. První zápis je ze srpna 2018, poslední z letošního, již pandemického února. S nadsázkou, sebeironií a upřímností autorka popisuje cestu k zotavení. Nečekanou součástí duševní terapie se pro ni stávají lekce stand-upu, který spojil její touhu po komunikaci, smysl pro humor i dávné vzpomínky na chvíle strávené v dětském recitačním kroužku v rodném Brně.   Ukázka z knihy SRPEN 2018 / Sama Jak to, že už je devět, když já jsem tak strašně nedospalá?      Jo, vlastně. Včera sedm vražd.      To jsem se nemohla ovládnout a zůstat u jedné, u dvou?      Nemohla. Ovládání se zjevně patří mezi moje nejslabší stránky.   Tenhle večerní rituál – pár vyřešených vraždiček coby pohádka na dobrou noc – se v poslední době pěkně zvrhl. Dříve jsem forenzní vyšetřování zločinů sledovala poměrně civilizovaně a nahodile. Od doby, co trávím u televize většinu dne, se mi ale jednotlivé případy postupně začaly slévat v jeden nekontrolovatelný tok ubodání, uškrcení, zastřelení či otrav jedem. A já sedím v Milošově křesle, tupě těm jatkám přihlížím, ani nevím proč. Snad že tyhle příběhy mají vždy „happy end“ – jeden vrah vyfásne doživotí, druhý dvaadvacet let natvrdo, a tu ženskou, co otrávila milence i manžela, tak tu pošlou na smrt. Paráda.   Dům je tichý a já jsem tu sama. Dívat se v noci na násilí asi vůbec nedává smysl.      Na druhou stranu se však jedná o poměrně logické vyústění pestrého televizního programu, který sleduji během dne: reality show Můj třísetkilový život, Zpackané plastické operace a zejména pak pořad přinášející zvrácené uspokojení Dr. Pimple Popper neboli Doktorka Beďarová. Poté, co jsem zhlédla tyto skvosty kabelového vysílání, je pár mrtvol už jen hezkou třešničkou na dortu. A koukat na něco jiného nejsem schopna.      Zprávy mě nezajímají a u filmů vždy po chvíli zjistím, že jsem ztratila niť příběhu. Myšlenky se mi zatoulávají do šťastnějších časů, případně mi mozek vypne úplně (s tím se ovšem potýkám dlouhodobě), a když zaměřím svou pozornost zpět na obrazovku, nechápu: A tohle je kdo? Její bratr? Nebo soused? A proč se jako pohádali?      Ne. Na hranou tvorbu teď prostě nemám.   V 9:05 volávám sestře Simoně. Dnes má ale volno, vybavím si. Počkám tedy, až se vzbudí a ozve se sama.      Ploužím se do kuchyně osvěžit se citronádou a nabudit se kafem. Jenže tam už čeká armáda mých čtyř koček a tří psů.      „Dejte mně pokoj, sobci. Každej myslíte jen na sebe,“ nadávám jim, zatímco otvírám konzervy se žrádlem. Protože já blbec bych si tu kávu ani nevychutnala, kdyby na mě tak hladově a žalostně koukali.      Psi šťastně zblajznou, cokoli jim podám (ráno jsou to jen kostičky na čištění zubů), kočky v momentě, kdy zjistí, že jsem podlehla jejich citovému vydírání, radikálně změní své chování. Najednou se tváří, jako by zrovna dorazily coby porotci na nějakou gurmánskou soutěž, a váhavě zkoumají mou nabídku. Co nám to tady… ošklíbají se nad mým dnešním menu, ačkoli ještě před pár dny požadovaly výhradně značku Sheba s příchutí hovězího ve vlastní šťávě. Dnes by však nejspíš daly přednost tuňákovi nebo krevetám, což jsem já, krutá majitelka, nevycítila.      Že si vůbec lámu hlavu s tím, co si o mně myslí kočky, napomínám se.      Jenže pak si uvědomím, že kromě těch zvířat tu se mnou nikdo jiný není.      Takže co udělám?      Otevřu konzervy s mořskými plody.      Hovězí ve vlastní šťávě dostanou navečer psi, kteří by snědli, cokoli jim nasypu do misek, pravděpodobně včetně hřebíků.      Kdepak kočky. Psi, to jsou parťáci.   / Starosti a radosti Skypuju s rodiči.      Nutno říct, že naši jsou sice čtyřicet let šťastně rozvedeni, ovšem posledních zhruba dvacet roků spolu trávívají dovolené i veškeré svátky. Ukázalo se, že klíčem k jejich harmonickému vztahu je sdílení kratších časových úseků – týdne, maximálně dvou, během nichž jsou ještě schopni ovládnout se a nesklouznout k rozepřím, které nedořešili v roce 1972.   Máma se, jako vždy, strachuje o délku mého spánku, dostatečný přísun vitamínů, o životy svých vnoučat, aktuální povětrnostní podmínky a další asi tisícovku potenciálních rizikových faktorů, jejichž příval se mi podaří zarazit někde před polovinou. I tak probereme více než čtyři stovky druhů nebezpečí, jejichž hrozbu jsem musela vehementně popřít a vyvrátit.      Táta mě informuje o slevách v Tescu, své cestě na polikliniku a ke kontejneru s odpadky, což mi připomene, že jim chci zajistit společný lázeňský pobyt v Luhačovicích, jenž je snad oba přivede na jiné myšlenky.      Až se později, v kalifornském časovém pásmu posunutém o tři hodiny, probudí Simča, absolvuje s nimi tentýž dialog. Po něm bude následovat náš telefonický rozhovor, který konverzaci s rodiči vyhodnotí a pro dnešek uzavře. Se Simou si ale během dne zavoláme ještě několikrát, mluvíme totiž tak často, že to Miloše v počátcích našeho soužití mátlo.      „Jé, to je Simča, promiň –,“ vyskočila jsem třeba s mobilem od sledování televize.      „Nevolala ona už před chvílí?“ divil se.      „No ale to mi jen volala, že nemá čas, že se ozve později,“ vysvětlovala jsem s takovou samozřejmostí, že ji záhy Miloš přijal za svou.      Bejvávalo.   / Sestry I. Venku den jak lusk.      Terasa je obrostlá divokou vinnou révou, na níž již dozrávají tmavě modré kyselkavé hrozny. Na keře trubače rostoucí stranou se slétávají kolibříci. Mám chuť sednout si tam s kávou, pozorovat je, jak slastně nasávají nektar z jeho nádherných květů, a nechat se prohřívat a laskat teplým dopoledním sluncem. Alias program „důchodcův sen“.      Tak to ne, musím přece pracovat.   V počítači kliknu na soubor s názvem Sestry, velmi volnou filmovou adaptaci mé první knížky Skladatelka voňavého prádla.      Respektive její asi devatenáctý začátek.      Koukám na ty svoje mladičké protagonistky, variace mne samotné a sestry Simčy, a jsou mi vzdálené jak neandrtálcům hodinky.      Ve verzi rozepsané v době Milošova odchodu jsou tahle naše alter ega dvě odvážné, dychtivé holky, které právě otevírají dveře do života. Co otevírají! Ony je rozkopnou, lačně nedočkavé všeho, co čeká za nimi.      Jo, tohle jsem kdysi byla já.   DUBEN, KVĚTEN 2018 / V mlze První týdny po Milošově smrti si pamatuju pouze mlhavě. Ale ne jako v té chuchvalcově bílé mlze, co vás obklopí, když vyjedete lanovkou na Sněžku. Spíš v matně ponuré, jaká bývá v kalných ránech, kdy jste navíc zoufale vyčerpaní.      Synové se museli pár dnů po pohřbu vrátit na univerzity, odletěli i Petr s Matějem.      Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani…      Jen bílej kocour si každý večer mňoukavě stěžuje, že nikdo nejde spát nahoru.      Ale do ložnice já nemůžu, ve své prázdnotě se zdá ještě větší, neutěšenější. Místo toho jsem si ustlala vedle kuchyně, u sebe v kanceláři, tak ať se kocour v případě námitek laskavě přesune tam a přestane mi připomínat, co už je i tak zřejmé. Domem se téměř neslyšně pohybovala pouze hospodyně Marissa. Tak potichu zřejmě proto, aby mi nepřipomínala, co rovněž bylo nasnadě – že již není nezbytně nutné, aby docházela pětkrát týdně.      Chtěla si prostě udržet svůj džob, proto se pustila do všeho, co jen bylo možné v domě vylepšit. Tu kolem mě proklouzla s kladivem, tu se šicími potřebami či barvou a natěračskou štětkou. Že budu muset její aktivity alespoň částečně brzdit, jsem s hrůzou zjistila, když jsem ji zastihla, jak přitlouká elektrický prodlužovací kabel k liště po straně pokoje. Činila tak zcela jistě v dobrém úmyslu, aby o něj někdo nezakopl. Jen zázrakem jsem ji zastavila dřív, než se hřebík střetl s proudem a ji naplnila zcela jiná energie, než kterou překypovala obvykle. To by mi ještě scházelo.   / M Club Forever! Občas se zase sejdeme s naším M Clubem. Už je to pár let, co jsme se začali vídat. Posléze se z těchto našich „schůzí s nulovou agendou“ staly ty nejpříjemnější večeře, a ke konci vlastně i jediné společenské příležitosti, jichž se chtěl Miloš účastnit. Pojmenování klubu bylo nasnadě, neboť jména všech čtyř členů začínala na písmeno M. A bylo i nasnadě, proč bylo pro každého z nás tak důležité, že setkání neměla pražádný jiný důvod, než společně strávit čas, jíst, plkat, zpívat. Miloš byl významný, Mia slavná, Marek úspěšný a já – já byla na základce členkou recitačního kroužku.      Marka jsme poznali na podzim 2007.      „Ahoj Martino, přiletíme s Ivankou do New Yorku,“ zavolal mi tehdy Karel (myšleno Gott; ale neuvedeno z důvodu mého vyjadřovacího minimalismu, nebo možná proto, že psát u přátel příjmení mi zní trochu udavačsky). „On tam zrovna bude i náš kamarád Marek s přítelkyní, tak bychom si mohli dát večeři všichni dohromady, co říkáš?“      Společný večer nakonec proběhl zcela v Markově režii ve výtečné francouzské restauraci, kde k lahodným pochoutkám navíc doporučil vína ročníků spojených s událostmi významnými pro naši historii: 1968 a 1989. Po vínech následoval šláftruňk v baru. Kdo by ale myslel na spaní? Neskutečný koncert zábavných historek a vtipů pokračoval dál, takže nás do postelí rozehnaly až první náznaky svítání.      Hned měsíc na to měl Miloš začít připravovat v Národním divadle jazzovou operu Dobře placená procházka, což však narazilo na dosti podstatný zádrhel. Jelikož dohodnutý honorář stěží pokrýval letenku 1. třídou, ukázalo se nezbytné najít sponzory, kteří by zafinancovali Milošův pobyt v Praze i další produkční náklady.      No a tu vstoupil znovu na scénu Marek, původně zcela anonymně.      Po pár týdnech celodenních divadelních zkoušek a večerů, které trávil se svou pražskou rodinou, se Miloš rozhodl poděkovat neznámému štědrému mecenáši a povečeřet s ním v restauraci Aromi. K jeho překvapení byl oním velkorysým patronem právě Karlův kamarád. V Aromi s Markem hravě navázali na debaty z newyorského setkání. Posezení, plánované původně na necelé dvě hodinky, se opět protáhlo do časného rána.      Jejich, a potažmo naše, přátelství zpečetily desítky, či spíše stovky společných večeří a zážitků. Markovo světoběžnictví s sebou neslo nejen spoustu zajímavých příhod – od potápění se se žraloky po setkání s domorodci na Papui-Nové Guineji, ale protože žil mezi Prahou a Římem, také lehkost, s níž se dokázal objevit tu v Paříži, tu v Curychu, Lyonu či u nás v Conouši. A tak samozřejmě, jako si jej oblíbil Miloš, ho přijala i Mia. (Ano, Farrow.)      S Miou se Miloš neseznámil při práci, nýbrž na hromadném setkání umělců žijících mimo Hollywood. Né, dělám si srandu! Miiny děti i vnoučata navštěvovaly stejně jako naši synové místní Montessori školu, jejíž vedení se rozhodlo využít dvou legend světové kinematografie pro jednu z výročních charitativních akcí. Na příjemně strávený společný čas na jevišti školního divadélka jsme navázali i v soukromí.      A tak se poskládal náš šťastný čtyřlístek.      Nechali jsme si všichni natisknout na trička logo M Club, každý narozeninový dort zdobilo dekorativní M a při každé schůzi jsme si zapěli písničku „Love“ z jednoho Miina filmu. Já nám k ní vytiskla a rozdala text, dokonce jsem se zamýšlela, zda bych zvládla zahrát její melodii na ukulule. Jenže to bych musela absolvovat lekce a cvičit, na čemž bohužel můj hudební doprovod ztroskotal.      Během těchto setkání nikdo znenadání nevytáhl scénář, který by Miloš ideálně režíroval, ale přinejmenším si ho přečetl a opatřil dramaturgickými poznámkami, nikdo nepožadoval kontakt na Miina agenta, nebo na kohokoli z jejích věhlasných kolegů, nikdo jakoby náhodou Markovi nepředhodil „skvělý byznys plán, který tutově vydělá mraky peněz, jen jaksi potřebuje subvencovat do začátku“, nikdo nesháněl informace či drby, kterými by se mohl blýsknout na jiné párty.      Postupně jsme si vybrali restaurace, v nichž se téhle naší podivné, směšné skupince od pětačtyřiceti let nahoru, co si neustále nadšeně připíjela „Na zdraví! Cheers!“ i irským „Sláinte! M Club Forever!“ a pokaždé si zazpívala a řehtala se a rozčilovala nad politikou a nespravedlnostmi světa, nedivili, ba naopak, vítali nás coby své nejmilejší hosty. Stačilo zavolat a požádat o rezervaci a pokaždé jsme měli svůj stůl a na něm často i drinky, které už obsluha dopředu znala.      Naše Forever bývalo tak euforické, že jsme mu sami uvěřili.      A náhle jsme se ocitli bez toho vlastně nejdůležitějšího článku celého klubu, jenž nás de facto spojil dohromady.      Jídáváme nyní ve stejných hospodách, broukáme si a tlacháme, ale nic už není stejné. A to, co nás teď nejvíc pojí, je společně sdílený smutek.   / Růžová došla Ten vůbec nejzoufalejší moment poté, co jsem ztratila Miloše, si však pamatuju zcela přesně, neboť přišel naprosto nečekaně.      Konečně jsem se přiměla začít opět chodit do tělocvičny, ale když jsem tam mířila, přepadlo mě dobře známé mně se nechce. Projížděla jsem právě středem města New Milford, znechuceně přemítala o činkách a posilovacích přístrojích, když jsem si uvědomila, že stejnou cestou jezdívám do New Yorku.      Vždyť já nemusím do žádné tělocvičny, můžu jet prostě dál, přes Danbury a Yonkers do Města. A můžu tam zůstat přes noc, nebo týden, jelikož o zvířata se postará Eddie a mě osobně už v Conouši nikdo nepotřebuje, nečeká.      Vždyť já můžu jet na letiště a odletět ještě dnes večer do Prahy. Nebo do Mexika. Kamkoli. Protože mě už nikdo nepotřebuje, nečeká!      A ačkoli teoreticky nejspíš znělo to obrovské pole možností snově, ve skutečnosti mě téměř fyzicky bolavě sevřel pocit samoty.      Doteď jsem se neustále něčemu a někomu přizpůsobovala. Škole, dětem, manželovi. Veškerý můj volný čas byl ohraničen nároky a požadavky druhých jako závorami, a mně přišlo přirozené a uspokojující je respektovat a naplňovat. Jenže najednou jsou závory pryč a přede mnou nedozírná pláň, na které budu muset nakonec vytyčit mantinely svého nového života.      Veškerá rozhodnutí ohledně mé budoucnosti ležela už jen a jen na mně.      Mohla jsem s nimi začít hned teď.      Do tělocvičny. A šupem!   Martina Formanová pochází z Brna, vystudovala scenáristiku na Filmové akademii múzických umění v Praze a od poloviny devadesátých let žije ve Spojených státech amerických. Je autorkou autobiograficky laděných próz Skladatelka voňavého prádla (2002) a Snědla dětem sladkosti (2012), novel Trojdílné plavky (2007) a Nevěra po americku (2011), románů Ten sen (2009) a Případ Pavlína (2014) a sbírky Povídky na tělo (2017). Napsala rovněž dva scénáře, které se staly předlohou k televizním filmům. Připravuje se realizace jejího nejnovějšího scénáře inspirovaného Skladatelkou voňavého prádla.   Vydalo nakladatelství Prostor roku 2021, 216 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-25 16:59:23

PES zapomněl na kina. Umíme diváky ochránit stejně jako v restauratéři hosty, zdůrazňují zástupci audiovizuálních asociací

Zástupci APA (Asociace producentů v audiovizi), APK (Asociace provozovatelů kin), UFD (Unie filmových distributorů) a ASAF (Asociace animovaného filmu) důrazně žádají ministra zdravotnictví, aby přeřadil kina do odpovídajícího třetího stupně v matici PES. Filmové projekce nejsou podle nich součástí živé kultury a tvůrci matice na ně a celá kina ve třetím stupni snad jen zapomněli. Jinak jde podle nich o zvýhodňování určité části podnikatelů na úkor jiných. Během léta nebylo navíc z kin dle dostupných informací hlášeno žádné ohnisko nákazy. Své zákazníky umí kina podle zástupců audiovizuálních asociací ochránit stejně jako například provozovatelé restaurací. Ve svém podrobně vypracovaném plánu mohou kina flexibilně reagovat na matici PES a k tomu mají za sebou už bezpečně zvládnutý letní provoz jak v jednosálových kinech, tak v multikinech. „Kina v minulosti ukázala bezproblémovou organizaci front, vstupenky navíc často prodávají online. Stěžejní roli hraje i fakt, že provozovatelé kin mohou regulovat počet diváků v sálech a také počet filmových představení za jeden den,“ zdůrazňují zástupci audiovizuálních asociací. Podle nich lze návštěvníky kin bezpečně oddělit a jejich bezpečnost zajišťovat v sálech pro 30, 50, 100 či více lidí. Kina nemají ani běžně zdaleka naplněnou kapacitu počtu obsazených sedadel. „Je tu i podstatný rozdíl mezi konzumací čehokoliv například v bufetu divadla ve stoje během přestávky ve srovnání s odděleným prodejem občerstvení před kinosály a následnou konzumací vsedě uvnitř v sále například v kruhu rodiny s dostatečným rozestupem od ostatních, podobně jako v restauracích,“ uvádějí zástupci audiovizuálních asociací tím, že v kinech navíc odpadá opakovaný kontakt obsluhy s hosty. Asociace v čele s APA zároveň upozorňují, že pokud mají výjimku z hromadných akcí subjekty provozující herny, kasina a provozovny stravovacích služeb, tak by bylo silně diskriminační nepovolit pevně definované podmínky u kin. „Kina jsou při dodržování bezpečnostních opatření typu roušky, odstupy a větrání velmi bezpečná. Je velmi zavádějící řadit kina, která nepatří mezi obory živé kultury a umí zajistit bezpečný kontakt návštěvníků, mezi ostatní kulturní akce a spojovat je s divadlem či koncerty bez hlubší analýzy a rozlišení. Navíc se v nich během první vlny neprokázala dle dostupných informací z kin vůbec žádná ohniska nákazy,“ říká předseda představenstva Asociace producentů v audiovizi Vratislav Šlajer. Kina musí být podle zástupců filmového průmyslu posuzována podle jiných kritérií, jsou řádově bezpečnější a současně ekonomicky velmi zásadní. Opětovné zavření kin během druhé vlny má fatální dopad na celý audiovizuální sektor, pro jehož velkou část kina znamenají základní příjem. Ročně má kinotrh obrat zhruba 2,5 miliardy, na něj je ale navázaná výroba s obratem dalších 9 miliard. Zavřená kina jsou pro celý audiovizuální sektor velkou katastrofou. Obrat audiovizuálního průmyslu činí v běžném roce zhruba 30 miliard ročně a jde o provázaný ekosystém výroby a distribuce. Pokud by vláda nechala kina vedle restaurací či maloobchodů zavřená, asociace by zvažovaly další kroky, některá kina by totiž už vůbec nemusela otevřít. Alarmující jsou i čísla zveřejněná Českou protipirátskou unií, která upozornila, že lidé nyní konzumují filmy a seriály z nelegálních zdrojů desetkrát častěji než z legálních, čemuž nahrává i úplné uzavření kin. APA navíc opakovaně upozorňuje na to, že audiovizuální průmysl a jeho podpora vypadla z první i druhé výzvy programu COVID – Kultura, který připravilo ministerstvo průmyslu a obchodu ve spolupráci s ministerstvem kultury. Navíc podle ní dochází od začátku pandemie k diskriminaci podnikatelů v oblasti audiovizuálního průmyslu a dodavatelů služeb typu OSVČ i malých společností zajišťujících komerční činnosti pro tento sektor. Veřejnosti známé podpory ministerstva kultury totiž směřují především do sektoru neziskové kultury nebo do Státního fondu kinematografie. Ten ale ze zákona smí udělovat pouze selektivní podporu vybraným projektům a neumožňuje podporovat sektor audiovize plošně. Během první vlny pandemie APA odhadovala celkový pokles výroby ve filmovém průmyslu a na něj navázaných oborů za rok 2020 o 75 procent. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-09 16:04:12

Zemřel Erazim Kohák, významný český filozof. Demokratickou společnost rovnoprávných občanů nahradí novodobá obdoba feudalismu, prorokoval

Ve věku 86 let zemřel český filozof Erazim Kohák. Byl aktivní evangelíkem a angažoval se v ekologických otázkách. Byl členem čestné rady Hnutí Duha, v roce 1996 obdržel Cenu Josefa Vavrouška. V roce 2013 dostal od prezidenta Miloše Zemana Řád Tomáše Garrigua Masaryka. Kohákova rodina odešla z Československa v roce 1948, on sám hned po roce 1989 vrátil, v polovině devadesátých let už natrvalo. „Vrátil jsem se, protože jsem nechtěl zůstat dlužníkem, ani nedobrovolným. Neobával jsem se, že bych opustiv zahynul. Vracel jsem se na vrcholu po čtyřiceti letech života a práce. Opouštěl jsem lesní samotu, která mi byla celoživotním domovem. Mohl jsem zůstat, stát se čechoamerickým spisovatelem či rovnou Američanem. Bylo by to snazší. Tolik života, tolik lásky bych nemusel obětovat návratem po čtyřiceti letech. Tolik bych si ušetřil, kdybych opustil národ, který mě vypudil, když mi bylo čtrnáct. Jen bych zůstal dlužníkem,“ řekl o tom (celý jeho esej Co dluží básník národu? si můžete přečíst ZDE).  Spojenými státy byl v dětství okouzlen. Jak napsal v roce 2012 v Literárních novinách: "Na našich nových amerických sousedech neimponovala ani tak spotřební úroveň jako jejich zásadní demokratické rovnostářství. Na schůzích rodičovského sdružení seděli vedle sebe primář a automechanik, stejně jako na obecní schůzi. Ostatně v restauraci jak by smet. Snad to byl ještě dozvuk ekonomické krize, snad sdíleného válečného úsilí. Jenže s tou sebevědomou demokratickou rovností se setkal už de Tocqueville před sto lety. Měl jsem pocit, že jsem se ocitl v demokratické zemi, jak jsme ji chtěli budovat v Československu. V zemi dělníků, rolníků a pracující inteligence, jak tomu říkali doma. Jenže tady to bylo doopravdy. Moje první americká lekce byla, že demokracie znamená především sebevědomí občanské a lidské rovnoprávnosti." Neměl však rád reaganovskou éru: "Bolestně jsem sledoval, jak se ta nádherná rovnostářská Amerika poválečných let drolí pod náporem blahobytu. I tam se rozevíraly nůžky – a s nástupem prezidenta Reagana se otevírání sociálních nůžek stalo vládní politikou. Na vyšších příjmových úrovních dramaticky a opětovně klesalo zdanění, na úrovni prostých občanů stejně dramaticky klesaly společenské služby. Češi dodnes vnímají Reagana jako vítěze studené války – mimochodem zcela iluzorně, jak nedávno dokázala kniha Rachel Maddowové Drift. Skutečnost byla jiná. Demokratickou rovnoprávnost, naposledy heslo Jimmyho Cartera, za Reagana definitivně nahradil snobismus. Ta opojná demokratická Amerika mých prvních zámořských let přežívala jen v zákoutích a na mýtinách v konzumní džungli." Podobně pak vnímal vývoj po roce 1989 u nás. Ve zmíněném textu pro Literární noviny před volbami 2012 varoval: „Když jsem se po čtyřiceti dvou letech v exilu na jaře roku 1990 vrátil do Československa, znovu mě obklopil ten opojný pocit sebevědomé občanské rovnosti. Ocitl jsem se v zemi až neskutečně rovnostářské. Všichni jsme bydleli v podobných bytech v panelových domech – a všichni jsme na ně museli čekat: když mi OPBH konečně přidělil panelovou dvougarsonku, měl jsem pocit, že jsem konečně mezi svými. Všichni jsme brali zhruba stejnou zálohu a chodili pro stejnou dobírku, jezdili jsme do práce stejnou tramvají, chodili jsme na oběd do stejných restaurací III. cenové skupiny, chodili jsme na obvod ke stejnému doktorovi. Bylo to nádherné: snobismus se prostě nenosil, rovnoprávnost ano – že naše dvougarsonka přesahovala normu čtyřiceti metrů, platil jsem každý měsíc za tři nadrozměrné metry. Ovšem plně chápu, že to hluboce odpuzovalo mé spoluobčany, kteří měli za sebou na rozdíl ode mne čtyřicet let vynucované šedi a malicherného šikanování právě těmi „soudruhy, kteří se přihlásili podle Oběžníku organizace KSČ č. 2 ve Staré Vsi. Moji spoluobčané teď toužili po volbě, po pestrosti, po otevřenosti. (…) Teď míjejí restaurace, kam jsme kdysi chodívali se vší samozřejmostí. Dnes jsou jen pro ty movité a mocné. No co, čert to vem, uvaříme si doma. A dáme si jabčák z hořčičáků. Jenže ono nejde jen o restaurace a společenský snobismus. Jde o zdravotní péči, ústavou zaručenou. Dnes ji naše vládní koalice chce rozdělit na placenou a chudinskou. Jde o veřejnou dopravu – výnosné tratě mají převzít soukromí dopravci, běžnou dopravní obslužnost ať obstarají České dráhy…, pokud si ji kraje objednají. Vůbec nejzákladněji, jde o školství. O dostupnosti vzdělání ať prý rozhodne platební schopnost. A zas jsme, kde jsme byli: demokratickou společnost rovnoprávných občanů nahradí novodobá obdoba feudalismu. Zas vznikne společnost vzdělaných, movitých a mocných, pod ní vrstva jejích sluhů a přisluhovačů, a pod tou vrstva němých dříčů – bude-li potřeba, pak pod dozorem těžkooděných mušketýrů." Ve Spojených státech Kohák získal na filozofické a teologické fakultě Yale University v New Haven titul doktora (PhD.) v oborech filozofie a religionistiky, profesorem se stal na Bostonské univerzitě, kde dlouhá léta učil. Po rozpadu manželství v roce 1976 odešel do New Hampshire, kde si postavil dům na lesní mýtině dům. V ČR působil jako profesor filozofie na Filozofické fakultě a v Centru globálních studií Filosofického ústavu Akademie věd ČR. Erazim Kohák byl rovněž významným publicistou. Mimo jiné napsal knihy Zelená svatozář: Kapitoly z ekologické etiky, Oheň a hvězdy, Člověk, dobro a zlo, P.S. Psové či Průvodce po demokracii. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-11 20:21:50

Vydavatel na cestách – Evropou bez cíle. Běženci

Počasí se netváří na vedra, což je na jedné straně fajn, na druhé – přeci jen jsme u moře. Vydáváme se na cestu do souměstí Platja de Aro/Palamos. Mám to tam ráda. Tak moc, že se tam cítím jako doma. Vím, kde mají jakou zmrzlinu, kde prodávají nejlepší boty, kam zajít na tapas… Do jedné z restaurací chodíme pravidelně. Na pedrones pimientos (solené papričky) a na gambas, tedy loupané krevety v oleji s česnekem a chili. Číšníci se nemění, jídlo se nemění, krevetek jsem dostala víc než obvykle a je to bašta. Hned mám lepší náladu. Číšník mě poučuje, abych nepoužívala slovo bageta, ale jen „pan“, tedy chléb. Restaurace je zřejmě v rukou Basků, protože místo “tapas” zde používají baskický název “pinchos”. Mirek si dává kousky s tatarem a sýrem brie. Pak ale má schůzku se svým španělským právníkem, a tak se jdu podívat po obchodech. Nějak to nestojí za nic. Kolekce oblečení v Mangu připomíná hadrárnu, a ani botičky mě nenadchly. Možná je to tím, že mám blbou náladu kvůli zrušené škole. Setmí se a vzduch padne na chodník. Mířím k moři, dám si tam “un cortado“ – maličké silné kafe s mlékem, jedno z mála, které sladím. Když dorazím k restauraci, nebe už je zcela černé a vzduch se nabíjí elektřinou. Na rozbouřeném moři vidím loďku plnou lidí, jak míří ke břehu. Chvíli koukám a jdu blíž. Dívka v oranžové vestě na břehu na ni mává. Určitě uprchlíci, říkám si a čekám. Fotím. V duchu, trhlá z médií, už si představují skupiny černoušků, jak u břehu skáčou do moře a nedočkavě vybíhají na pláž. Už se vidím, jak posílám do Lidovek exkluzivní snímky.... Loď dojede až na mělčinu, spustí můstek a vybíhají z ní – děti v plavkách. Zřejmě výlet, který kapitán uchránil před blížící se bouří. Má novinářská úchylka ale neuchránila mě. Stávám se jediným běžencem na pláži, prchám před lijákem. Utíkám pod první markýzu a spolu s dalšími nešťastníky odtamtud sleduji bouřící nebe, blesky, vlny. Volá Miroslav, že kvůli počasí uvízl u právníka. Je v teplé kanceláři a pije kafe. A tak čekám, až budu moci přeběhnout deset metrů do nejbližší restaurace, aniž bych v nových šatech promokla na kost, sleduji divočinu na moři a cítím velkou pokoru. K síle přírody. Restaurace, kam jsem po hodině doběhla, nese příznačný název Friends. Místo kafe jsem si za odměnu naordinovala skleničku domácího vina rosado (tmavě růžové). Nedlouho poté dorazil i Miroslav. Protože každá bouře musí jednou ustat. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-26 17:29:01

Vydavatel na cestách – Evropou bez cíle. První zastavení

Sbalit, aniž byste věděli, kam pořádně jedete a na jak dlouho, není úkol zase tak těžký. Za předpokladu, že máte základní informaci: prvním cílem bude Španělsko. Prověřená lokalita zvítězila nad jinými lákavými nabídkami. No, „zvítězila“ asi není to přesné slovo. „Řecko ne, Tenerife,“ jásám s myšlenkou, že se konečně podívám na Kanáry, v Puertu de la Cruz je kurz španělštiny, a to je jedno z kritérií. Přesto, když se Miroslav vytasí s nápadem letět na Kubu, pláču radostí škola neškola. Pravda, je tam sice období dešťů, takže cena za zájezd slezla na letošní minimum, ale na internetu píšou, že slejvák přichází jen večer. „Kvůli pár dnům volna se mi nechce letět tak dlouho,“ zabíjí zanedlouho sny Miroslav. Objednáváme hotel ve francouzském Nimes, mám radost, že se podíváme do San Tropez. Jenže další pracovní povinnosti nás zastihnou ještě pár hodin před odjezdem. Vyrážíme rovnou z redakce a je jasné, že do 1370 km vzdáleného cíle to nestihneme. A v pondělí už mi začíná kurz v městečku Roses. „Vezmeme to přes Curych,“ mění trasu Miroslav a oželí tak jeden zaplacený nocleh. Ve Švýcarsku jsem ještě nebyla, a tak se těším. Těší se i syn Mireček, který v Curychu studuje. Do města dojedeme celkem bez problémů za sedm hodin (sic! Ještě dvě hodiny a byli bychom na Kubě!). Navigace ukazuje k hotelu, ale pak začne přepočítávat. Honí nás, mrcha, kolem a kolem, jednosměrka střídá jednosměrku v uličkách plných cizokrajných restaurací. Miroslav vyráží navázat „styk s místním obyvatelstvem“. Nedaří se. Jeden neví, druhý mluví italsky, třetí neví… A pak má můj muž ten spásný nápad: změní číslo popisné za lomítkem za číslo před. Hodinu po příjezdu do Curychu konečně dorážíme do hotelu. „Vy ale máte ubytování objednané až na zítřek,“ dorazí nás recepční. Už nám v minulosti dvakrát uletělo letadlo, ujel vlak a teď, pro změnu, propadne druhé ubytování? Mladík za pultem je nadmíru ochotný. Snaží se dovolat na rezervační systém, aby nám vrátili platbu a nahradili ji tou dnešní. Jenže telefon vyhrává melodii a vzteklý a unavený Miroslav mává kreditkou a vykřikuje, že už chce být na pokoji a ať se na to recepční vykašle. Snaživý muž to ale nevzdává, proti vrtochům svých hostů je zřejmě odolný a taky slyší mou intonaci, když svého muže napomínám, ať vydrží pět minut. Ten snědý chlapec ale ví, jak na to. Jednou rukou trpělivě drží sluchátko, druhou Mirkovi podává klíče od garáže. Manžel odchází zaparkovat...  Drama ale pokračuje. „Už to chtěli zrušit, ale nemohli se vašemu muži dovolat,“ mračí už se recepční. Miroslav je zřejmě v té garáži! Zanedlouho se ale vrací a směje se na mě. Rezervace je vyřízená. Jenže zatímco my už máme kde přenocovat, auto, kterému přezdíváme Červenej, je na tom o poznání hůř. „Garáž jsem našel, ale čip nefunguje,“ oznamuje Mirek. To už se zapojí i druhý recepční a vyráží na pomoc s náhradním čipem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} O deset minut později už sedíme se synem Mirečkem v jeho oblíbené restauraci. Asi nemusím dodávat, že zcela vyřízení. Ano, představovala jsem si večeři v centru Curychu. Místo toho jsme někde na okraji, v liduprázdné ulici, jíž dominuje zadní východ z kina. V jedenáct hodin už nikdo z nás (kromě mladého Mirečka) nemáme sílu jet dvacet minut tramvají do centra plného lidí, kteří přišli na slavnosti, jež se prý konají jen jednou za tři roky. „To nevadí, zítra se podíváme do Lucernu,“ navrhuje syn a ukazuje mi fotky nádherného starého mostu. Víte ale, že „zítra může být všechno jinak“?