Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-01-18 10:24:21

Iggy Mayerov natočili v Brně živák nového singlu Feels Like Yesterday

Brno, 18. ledna 2025 – Iggy Mayerov vstupují do roku 2025 s novým singlem Feels Like Yesterday, jenž nabízí intimní pohled na životní ztráty, proměny a hledání smíření s tím, co nelze ovlivnit. Singl je zatím k poslechu exkluzivně na YouTube jako záznam živého koncertu z brněnské Alterny a je předzvěstí připravovaného alba. Celý článek...

Čas načtení: 2024-05-16 06:39:25

Šéf Warhorse o Kingdom Come 2: Zatím jsme natočili pěknou reklamu. Na oslavy, že jsme frajeři, je ještě brzo

Martin Frývaldský hovoří o Kingdom Come: Deliverance 2, pokračování historického herního hitu z Česka. Ale i o tom, co jím vedenou firmu čeká dál. Článek Šéf Warhorse o Kingdom Come 2: Zatím jsme natočili pěknou reklamu. Na oslavy, že jsme frajeři, je ještě brzo se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-06-26 19:38:00

Elon Musk ukázal youtuberovi továrnu SpaceX, natočili o tom hodinové video

YouTube kanál Everyday Astronaut zveřejnil velmi zajímavé video z útrob továrny SpaceX v Texasu. Elon Musk ho zde provázel a natočili první více než hodinový díl o tom, jak to zde vypadá, a na na čem se pracuje.

Čas načtení: 2024-07-10 23:45:06

Migranti, kteří se natočili při hromadném znásilnění třináctileté dívky, byli liberálním soudcem osvobozeni od vězení

Švédský soudce ušetřil dva Afghánské migranty trestu odnětí svobody poté, co se přiznali ke skupinovému znásilnění třináctileté dívky a k natáčení útoku. Irshad Ahmad a Elham Bahram nebudou podle zpráv ze Švédska deportováni a nehrozí jim ani vězení. Thepublica.com informuje:… The post Migranti, kteří se natočili při hromadném znásilnění třináctileté dívky, byli liberálním soudcem osvobozeni od vězení first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2024-09-18 12:14:17

Jiří Procházka a Dwayne Johnson se spojili. Natočili reklamu, kde český zápasník bojuje s býkem

Když už si českého „samuraje“ vyhlédne někdo jako The Rock, je zřejmé, že jde o velkou věc. Nový reklamní spot nasbíral přes 22 milionů zhlédnutí. Článek Jiří Procházka a Dwayne Johnson se spojili. Natočili reklamu, kde český zápasník bojuje s býkem se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-10-04 16:29:18

Netflix ukazuje svůj nový nejdražší film. Postapokalyptické sci-fi natočili režiséři Avengers

Film s názvem The Electric State se odehrává v alternativní verzi 90. let, kde proběhla válka mezi lidmi a stroji. Dospívající dívka hledá svého bratra. Článek Netflix ukazuje svůj nový nejdražší film. Postapokalyptické sci-fi natočili režiséři Avengers se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2012-02-10 02:00:00

Digit #75: iPad jako učební pomůcka

Nejnovější díl Digitu jsme natočili v jazykove škole Archimedes, ve které kombinují zážitkovou výuku angličtiny s využitím vlastní iOS aplikace pomáhající s výukou jazyků. Jak jde využít iPad pro efektivní výuku jazyků?

Čas načtení: 2020-12-28 07:00:00

„Ke konci představení zavládl v místnosti naprostý chaos.“ Před 125 lety se v Paříži zrodila kinematografie

Před stoletím a čtvrt, 28. prosince 1895, se v kavárně Grand Café na pařížském bulváru Kapucínů shromáždilo 33 váhavých hostů, kteří si nebyli jisti, na co se to vlastně přišli podívat. Přesto dal každý z nich za dlouho očekávané představení jeden frank. O několik okamžiků později bylo všem zřejmé, že právě byli svědky něčeho, co navždy změní celý svět. Toho večera se udál zrod nového zábavního průmyslu – takzvaného „sedmého umění“ – filmu. Auguste a Louis Lumièrové tehdy napjatému publiku představili deset krátkých snímků, které natočili na svůj nový vynález kinematograf.

Čas načtení: 2011-07-13 19:00:00

United Flavour s novým klipem Hits kritizují rádia!

V Česku působící kapele United Flavour došly nervy s programy místních rádií, a tak ve spolupráci se zpěvákem Kingem Kalabashem natočili protest song s názvem Hits. A zatímco album Attitude už je nějaký pátek venku, píseň Hits se dočkala audiovizuální podoby, která byla zveřejněna právě dnes. Ve s ...

Čas načtení: 2024-02-02 16:02:02

Kanál Svobodného přístavu: Urza s Timem a sex se zvířaty

S Timem jsme natočili další kontroverzní video…

Čas načtení: 2022-03-30 09:19:52

Jean-Jacques Annaud o svém filmu Notre-Dame v plamenech: Uvěřil jsem, že je katedrála moje milenka

Film Notre-Dame v plamenech – hrdinský příběh těch, kteří riskovali své životy při nebezpečné záchraně symbolu Paříže přijde do českých kin 21. dubna. Nervy drásající snímek režíroval držitel Oscara a matador světové kinematografie Jean-Jacques Annaud, který má na svém kontě filmy Jméno růže, Nepřítel před branami či Sedm let v Tibetu. Film v neúnavném tempu rekonstruuje události 15. dubna 2019, kdy katedrálu Notre-Dame zachvátily plameny a celý svět toho byl v přímém přenosu svědkem. Spolu s hasiči se vydáváme do míst, která zůstala divákům obrazovek skrytá – přímo do nitra hořící budovy. Snímek tak nabízí téměř fyzický zážitek, který nikoho nenechá chladným. Režisér a scenárista snímku Jean-Jacques Annaud se soustředí na věrohodné zachycení boje s nekontrolovatelným živlem, ale především upozorňuje na nezměrnou odvahu a obětavost záchranných sborů. Bez jejich nasazení by nejznámější katedrála světa lehla popelem. Jak se mu film točil a s jakými obtížemi se při tom musel vyrovnat, odpovídá Annaud v následujícím rozhovoru.   Neuvěřitelný příběh tohoto filmu pro vás ve skutečnosti začal 15. dubna 2019, v den požáru pařížské katedrály Notre-Dame… Byl jsem pár dní ve Vendée, v domě, kde nefungovala televize. Když jsem zapnul rádio, abych si poslechl projev prezidenta Macrona, dozvěděl jsem se o tragédii, která se v Notre-Dame odehrávala. Tehdy jsem tam tedy nebyl. Ale ta představa… Znám katedrálu velmi dobře. Jako dítě jsem si tam rozbil foťák, když jsem si v ní fotil Démona u galerie Chimera.   Později vás k myšlence natočit o této tragédii film nasměrovalo pozvání na oběd… Generální ředitel společnosti Pathé, Jérôme Seydoux, mi zavolal koncem prosince. Předložil mi nabídku, která mě překvapila. Měl na mysli velkolepý film složený z archivních záběrů a pohlcujícího zvuku požáru Notre-Dame. Zpočátku jsem se obával, že tohle není dostatečné pro 90minutovou stopáž. Ale odešel jsem s obálkou plnou dokumentace, včetně článků ve francouzštině a angličtině. Než jsem šel spát, tak jsem se na to podíval. A zůstal u toho do ranních hodin. A učinil rozhodnutí…   Co vás v těch materiálech přesvědčilo? To, co jsem v nich přečetl, bylo nepředstavitelné. Fascinující kaskáda neúspěchů, překážek. Naprosto nepravděpodobné, přesto pravdivé. Bylo to, jak číst fiktivní scénář. V hlavní roli: mezinárodní hvězda, pařížská katedrála Notre-Dame. Její protivník: impozantní a charismatický démon, oheň. A mezi nimi obyčejní mladí lidé připraveni položit své životy za záchranu „kamenů“. Akce na stříbrném plátně, o které by mohl snít každý scenárista. Vizuální opera s napětím, dramatem, velkorysostí. Všechno mi přišlo divoké, grandiózní a hluboce lidské. Pak jsem potřeboval ověřit fakta těchto mimořádných událostí a zaměřit se na přesnost. Věděl jsem, že budu muset posbírat hodně informací, svědectví a hypotéz od těch, kteří tyhle devastující hodiny prožili…   Jak jste postupoval? Předně jsem se rozhodl držet faktů a zachovat chronologii událostí. Nejtěžší bylo určit přesně časovou osu vývoje. Porovnáváním různých svědectví jsem zjistil, že každý měl svou verzi, kdy se objevil kouř, kdy poprvé plameny a kdy dorazili hasiči. Pochopil jsem, že v takovou chvíli nikdo neměl čas dívat se na hodinky. Dal jsem Thomasi Bidegainovi prvotní verzi scénáře. „Jak mohu k tomuhle přispět?“, zeptal se mě po přečtení. Vysvětlil jsem mu, že potřebuji kritické oko drsného kritika a cenný vhled talentovaného autora.   Když jste procházel události z 15. dubna 2019, jaká překvapení jste odhalil? Požár byl zjištěn na začátku mše na Velikonoční pondělí v 18:17 hod. odpoledne, ale hasiči dostali upozornění až o půl hodiny později. Od toho okamžiku začal neúprosný boj, ve kterém se zdálo, že vše směřuje k neodvratné katastrofě. Byl to první pracovní den v Notre-Dame pro novou protipožární hlídku, když se spustil alarm o detekci požáru. Člen nové hlídky nikdy katedrálu nenavštívil. Neznal ji. Když se spustil alarm a pro něj se objevil nerozluštitelný kód, zavolal svému šéfovi. Ten však nebyl v dosahu. Hovor se uskutečnil až o 15 minut později. Strážce ve službě, přes rozhovor v praskající vysílačce, rozuměl, že má zkontrolovat půdu sakristie. Jenže požár vypukl v podkroví hlavní lodi. To byl jen začátek ohromující řady nehod.   Zůstává ožehavá otázka: co bylo přesnou příčinou požáru? Dnes, po téměř třech letech, stále nemáme oficiální odpověď… Šetření stále probíhá. Film nikdy nebyl zamýšlen jako investigativní. Nabízí různé pravděpodobné příčiny, ale důkazy chybí. Notre-Dame v plamenech se zabývá detaily, které známe. Je to sága o záchraně katedrály. Vyprávíme, jak byla katedrála zachráněna, ne jak nebo proč byla téměř zničena.   Film je velkolepou freskou, ve které hraje Notre-Dame hlavní roli. Podařilo se vám natočit několik scén uvnitř katedrály, ale museli jste také ve studiu vytvořit částečnou repliku… Budova zůstala nepřístupná kvůli přítomnosti olova a riziku zborcení. A v každém případě jsme potřebovali budovu zaplnit kouřem, podlahu pokrýt popelem a prachem, shazovat tuny hořícího dřeva a kamenů. Postavili jsme repliku. Plameny šlehaly skrz stovky nastavitelných trysek. V měřítku 1:1 jsme postavili velkou část hlavní lodi, točitá schodiště, vnější ochozy, krovy severní příčné lodi a také vnitřek zvonice v závěrečné scéně. Zkrátka všechny části katedrály, která byla katastrofou nejvíce postižena a které jsme pro natáčení požáru potřebovali.   Z hasičů, kteří zachraňují Notre-Dame, děláte hrdiny příběhu, hlavně ze šesti mladých, kteří byli první, kdo bojovali s plameny… Dvě mladé ženy a dva mladí muži, z nichž dva z nich jeli k požáru úplně poprvé. Přijeli v hasičském voze velkém necelých sedm metrů k požáru, který měl 122 metrů. Měli žebřík a hadice o malém průtoku. Když jsem je v rámci natáčení potkal, zaujala mě jejich skromnost a pokora. Zjistil jsem, že žádný z hasičů není pyšný nebo vychloubačný. Všichni nasazují své životy pro ostatní, podstupují neuvěřitelná rizika, denně se setkávají s nebezpečím a smrtí, ale necítí se kvůli tomu slavní. Připomněli mi doktrínu pařížských hasičů: riskovat své životy, abychom zachránili jiné životy. Namítl jsem, že Notre-Dame je jen památka z kamene. Odpověděli, že jejich vlastní životy jsou nedůležité ve srovnání s tisíciletými kameny v jedné z nejreprezentativnějších svatyní na světě. Vyprávěli mi o tom, jak poté, co se po kolena brodili vodou zatopenými chodbami, litovali, že jim bylo zakázáno přibližovat se k plamenům. Jejich obleky jsou navrženy tak, aby vydrželi teploty až 700 °C. Ale promočení a vystavení skoro dvojnásobné teplotě by znamenalo, že by se doslova „uvařili ve vroucí páře“. Toho 15. dubna byla teplota v místě požáru přes 1200 °C. Když jsem je poslouchal, plně jsem si uvědomil, jaké utrpení tato operace vlastně byla. Nesnesitelné vedro, výpary, 40 kilogramů vybavení na zádech, 15 kilogramů hadic, helmy a respirátory. A to vše na místě s neuvěřitelně úzkými průchody v horní části katedrály. Méně než 50 centimetrů na šířku!   Svědectví hasičů byla pro film zásadní...   Přípravy filmu a práce na dokumentaci probíhaly během pandemie, při prvním lockdownu. Jean-Yves Asselin, můj výkonný producent, zprostředkoval schůzky se členy BSPP (Pařížský hasičský sbor). Totéž platí pro pařížskou radnici: Anne Hidalgová nám dala velmi brzy vědět, že přístup na náměstí Notre-Dame bude během natáčení možný. Florence Parlyová (ministryně ozbrojených sil, která dohlíží na pařížské hasičské sbory), stejně jako policejní prefekt Didier Lallement nám vyšli vstříc a zajistili uzávěru ulic.   To, co při sledování vašeho filmu zaujme, je neuvěřitelná krása obrazů požáru požírajícího Notre-Dame. Tak děsivé a zároveň tak fascinující! Souhlasím: Gotická architektura a plameny tvoří velmi fotogenický pár! Od očitých svědků jsme poslouchali vyprávění o příjezdu prvních zásahových týmů do okolí Notre-Dame. Požár už požíral střešní trámy a tavil střechu. Všichni popisovali apokalyptickou scénu se zuřivým ohněm. Oheň byl tak silný, že stoupající žár vynášel do vzduchu uhlíky a žhavé částečky, které pak dopadaly na náměstí někdy i mnohem dál. Popel unášený větrem spadl až za Musée d’Orsay! Chrliči chrlili sírově zbarvené výpary a doslova zvraceli olovo z roztavené střechy... Všichni mi říkali: první, co je zasáhlo (toto slovo používám schválně), byly žhnoucí uhlíky, které pršely na jejich přilby a praskaly pod nohama.   Jedním z vrcholů této přípravy bylo vaše setkání s generálem Georgelinem, kterého francouzský prezident pověřil dohledem nad prací na přestavbě Notre-Dame. To bylo v květnu 2020... Pan generál Georgelin je úžasný muž! Než jsme ho stihli požádat, navrhl, abychom s Jérômem Seydouxem (producent) navštívili vyhořelou katedrálu. Navlékli jsme si proto ochranné pomůcky a masky a následovali generála. Detailně nám popisoval stav budovy po katastrofě. Dojemná a fascinující návštěva. Možnost procházet se hlavní lodí, arkýři a chórem mi umožnila si vše ohledně natáčení v hlavě ujasnit. Architekti ve středověku, kteří vynalezli gotickou architekturu, spoléhali výhradně na klenby a ohnivzdornou maltu, která je pokrývala. Cílem bylo předejít katastrofám, které postihly stavby z doby karolínské renesance, při nichž stěny podpíraly střechu přímo, bez tohoto neocenitelného zpomalovače hoření. V průběhu staletí tvořily pozoruhodnou ochranu proti požáru. Zřícení věže prorazilo klenbu a zapálilo hořlavé výpary, které se nahromadily pod hlavní lodí. Díky gotické konstrukci bylo vše odsáto vzhůru, jako komínem. Podle některých odborníků právě to zabránilo velké explozi a zachránilo Notre-Dame.   Musel jste ale udělat víc, než jen navštívit poškozenou katedrálu… Ano, jakmile byl na jaře 2020 lockdown zrušen, rozhodl jsem se navštívit několik katedrál ve stejném slohu. Katedrála svatého Štěpána v Sens, jedna z prvních gotických katedrál byla vzorem pro Notre-Dame v Paříži, bazilika Saint-Denis, postavená ze stejného vápence, katedrála Notre-Dame v Amiens (zhruba 90 kilometrů severně od Paříže) a zejména katedrála sv. Štěpána v Bourges – jejich prostudování mi při práci na filmu velmi pomohly. Umožnily mi se co nejvíce přiblížit realitě. Dveře, točitá schodiště, boční lodě, kaple, sochy, římsy, galerie... Sestavil jsem obrovský katalog možných míst natáčení. Pak jsem musel vymyslet, jak toto gotické puzzle sestavit tak, aby odpovídalo celkové vizi Notre-Dame ve filmu. Tehdy jsem si uvědomil (poté, co jsem zdolal tisíce schodů v katedrálách, od jejich lodí až po jejich zvonice), jak blízko byli hasiči v Notre-Dame k tomu, aby jejich mise skončila totální zkázou. Točitá schodiště jsou někdy tak úzká, že se museli svléknout a pak se protáhnout stísněnými průchody, aby dosáhli k požáru.   Měli bychom také mluvit o obsazení vašeho filmu. Rozhodli jste oslovit zkušené herce, ale ne hvězdy, které jsou divákům velmi známé. Muži a ženy, kteří zachránili Notre-Dame, jsou anonymní hrdinové – a chtějí jimi zůstat. Bylo by nevhodné, aby je hrály hvězdy, které jsou příliš známé a rozpoznatelné. Abych zdůraznil rozdílnost mezi dokumentárním a hraným filmem, rozhodl jsem se nenajmout skutečné hasiče, kteří byli hrdiny 15. dubna. To pro mě byla hranice svobody a kreativity, kterou jsem si chtěl zachovat. Na druhé straně vyvstala otázka týkající se rolí veřejně známých, politických a vojenských postav, jejichž tváře diváci znají, a kteří byli toho večera a noci přítomni: prezident Emmanuel Macron, pařížská starostka Anne Hidalgová, pařížský prefekt Didier Lallement, generál Jean-Claude Gallet, generál Jean-Marie Gontier, šéf pařížských hasičů atd. Pro některé z nich jsem se rozhodl vložit do filmu skutečné záběry, pořízené turisty, novináři nebo samotnými hasiči. Tyto záběry, natočené v žáru okamžiku, zvyšují důvěryhodnost. U některých z nich, jako je generál Gallet a generál Gontier, kteří vedou rozsáhlé dialogy, jsem se spolehnul na umělce s úspěšnou kariérou v televizi a divadle. Diváci poznají třeba tyto herce: Samuel Labarthe, Chloé Jouannet, Pierre Lottin, Jérémie Laheurte, Jean-Paul Bordes, Ava Baya, Vassili Schneider a Jules Sadoughi.   Promluvme si o kulisách a výběru ateliérů. Pro projekt takového rozsahu jste museli najít vhodná místa. Potřebovali jsme prostory, které byly dostatečně velké, aby se tam vešly kulisy 24 až 30 metrů vysoké. Většina kulis navíc byla určena k úplnému spálení! Byli jsme rozhodnuti točit ve Francii, ale faktem je, že ani jedno studio nemá pro tento projekt potřebné zázemí. Měli jsme dvě možnosti: Cité du Cinéma v Saint-Denis a Bry-sur-Marne. V Saint-Denis jsme točili interiéry a v Bry venkovní záběry. Hodně jsem těžil z mimořádného know-how Jeana Rabasse, zkušeného vedoucího výroby. Jean pracoval na několika filmech Jeana-Pierra Jeuneta a také pro Bernarda Bertolucciho a Romana Polanskiho. Byla to výzva, ale prostě jsem věděl, že film musí být realizován na správném místě. Tam, kde byla katedrála Notre-Dame postavena. Proto ve Francii…   Jak jste postupovali při stavbě kulis? Kanceláře jsme si zřídili v Cité du Cinéma, zabíraly celé patro. Kresby, makety, 3D modely – požádal jsem o několik zmenšených verzí replik Notre-Dame a její zvonice, vyrobených z kartonu a jako „dřevěné stavebnice“. Každá z replik vyžadovala několik týdnů práce. To mi umožnilo představit si umístění kamer, úhly snímání herců, segmenty, které mají být zapáleny, kudy vést vodu, či kde umístit nouzové východy. Pečlivá příprava nám ušetřila značný čas, když se pak natáčelo ve skutečných katedrálách nebo v postavených kulisách. Náš štáb vyvinul speciální ohnivzdorné kamery, schopné odolat žáru požárů. Museli jsme najmou hodně řemeslníků: truhlářů, štukatérů, železářů, sklenářů, malířů, atd. Všichni byli skutečnými znalci svého umění, kteří nemají často příležitost stavět gotické sloupy a klenby. Provedli jsme mnoho pokusů, abychom našli správný způsob, jak reprodukovat tavení ohněm rozžhaveného olova kapajícího ze střech na zem nebo na helmy hasičů.   V Notre-Dame v plamenech jsou scény požáru pustošícího střešní konstrukci katedrály obzvláště realistické. Jak jste je točili? Střešní konstrukce Notre-Dame byla vyrobena z dubových trámů. Některé z nich byly více než 900 let staré. Tohle byl světový unikát, který byl při požáru v roce 2019 zničen. Museli jsme to replikovat ve scéně, která se odehrává v severním prostoru katedrály, kde hasiči zasahovali nejdříve. Scény jsou velmi dramatické a velkolepé. Nejprve jsme nechali vymodelovat střešní konstrukci ve 3D a dle toho ji postavili. Tato scéna byla postavena v Bry-sur-Marne a my ji pak zapálili. Zvony byly vyrobeny ze zesílené sádry a během natáčení vydržely teploty 400 °C.   První natáčecí den byl 9. března 2021. Jak na něj vzpomínáte? Konečně! Bylo to v Bourges, kde jsme strávili týden natáčením úvodní scény uvnitř katedrály, která ukazuje davy návštěvníků v Notre-Dame. Chtěl jsem ve scéně vyzdvihnout kakofonii jazyků, to množství turistů všech národností: Španělů, Italů, Angličanů, Němců, Číňanů, Japonců, Maďarů, Kanaďanů, Rusů atd. Potom jsme cestovali do Sens. Katedrála v Sens má totiž podlahovou dlažbu, která je totožná s tou v Notre-Dame. V Sens jsme natočili i schody vedoucí do zvonice: posledních 50 z 350 schodů je v extrémně úzké spirále.   Jednou z nejpozoruhodnějších scén ve filmu je zhroucení věže a klenby. Ta se točila ve studiu v Cité du Cinéma. Bylo 5. dubna 2021. Opravdu velmi významný den. Byla to improvizovaná rekonstrukce, protože v Notre-Dame nebyly žádné kamery, které by tento okamžik zaznamenaly. Ve skutečnosti klenba spadla z výšky 40 metrů. Na dlažbu katedrály spadlo 500 tun hořících trámů, malty a kamene. Ve filmu tato scéna trvá asi minutu a 30 vteřin. Ale příprava zabrala týdny! Největší studio v Cité du Cinéma jsme vybavili tak, abychom měli pro pád výšku asi 20 metrů a 70m³ hořících materiálů. Ve stanovený čas bylo vše zapáleno a od té chvíle jsme měli minutu a 15 sekund, než se žár a kouř stanou nekontrolovatelné a nebezpečné. Oheň se plně rozhořel po 30 sekundách, takže nám zbývalo jen 40 sekund na natočení scény. Takže jsme natáčeli na 12 kamer najednou z různých úhlů. Některé z nich byly umístěny uprostřed plamenů, chráněny žáruvzdornými ocelovými boxy s ventilací. Všechny kamery vydržely. Intenzita žáru částečně poškodila strop ateliéru. Naštěstí jsme měli dobré pojištění.   O měsíc později jste mohli točit na náměstí před Notre-Dame… Ano, přímo před palisádami, které ohraničovaly nebezpečnou oblast, za kterou neměl skoro nikdo přístup. Byla to důležitá fáze filmu. Měli jsme komparsisty, hasičská vozidla, zájezdové autobusy, ale i štáb, kamery, bedny s vybavením, ventilátory, dýmovnice a další stroje. To také znamenalo zábor části čtvrti a okolních ulic. Měli jsme také výjimečné povolení natáčet uvnitř Notre-Dame. Bylo nás asi třicet (místo obvyklých zhruba 150 členů štábu) a vyšli jsme velmi dojatí. Procházeli jsme částmi katedrály, které ještě byly poseté ohořelými uhlíky, troskami trámů, mezi stěnami zčernalými kouřem, pokrytými kapkami ztuhlého olova. Byl to ochromující pocit. Notre-Dame je moje hvězda. Vyprávím příběh o tragických hodinách, během kterých málem zemřela. Úžasná zpráva je, že katedrála přežila. Stále stojí. Dlužil jsem jí říct pravdu o tom, co se jí skutečně stalo. Bylo mou povinností to udělat s citem a respektem.   A pak přišlo to nejemotivnější: mohli jste natáčet uvnitř samotné katedrály... Mysleli jsme si, že to nebude možné. Samozřejmě to bylo s velmi malým štábem a na omezenou dobu poté, co jsme se podřídili extrémním bezpečnostním opatřením: naše ochranné obleky proti olovu a kostýmy herců musely být ihned po skončení natočení scény svlečeny a odvezeny ke spálení.   Na jaře 2021 jste také na sociálních sítích spustili výzvu ke sběru fotografií a videí natočených turisty a kolemjdoucími během požáru. Cílem bylo vložit tyto autentické záběry do vašeho filmu. Obdrželi jsme více než šest tisíc videí a fotografií... Na snímcích natočených na mobilní telefony jsem viděl spoustu detailů, které jsem potřeboval. Dostal jsem také záběry davu shromážděného na mostech, jak zpívá hymnu. Dostal jsem i záběry ze zahraničí, natáčené poté, když byla katastrofa oznámena v médiích, protože celý svět sledoval událost živě. Od Číny a Austrálie po Spojené státy, Anglii a Island, požár Notre-Dame se dostal do hlavních zpráv všude.   Zpět do studia v květnu 2021, tentokrát v Bry-sur-Marne pro další zásadní moment filmu… Ano, oheň v galerii severní příčné lodi. Zde jsme opět postavili kulisy ve skutečném měřítku… Do této galerie se dostalo prvních šest vyslaných hasičů. Na místo dorazili po více než hodině od zjištění. Byli konfrontováni s obrovskými plameny, které se vymkly kontrole. Měli žalostně nedostatečné vybavení. Kulisy byly vysoká několik desítek metrů. V Bry byla vytvořena přesná replika. Střechu jsme znovu vytvořili ve čtyřech verzích zobrazujících čtyři fáze požáru až do jejího zničení. Nejnáročnější bylo dobře skrýt potrubí, které vedlo kouř a oheň nahoru a podél falešné galerie. Každý plamen byl poháněn nastavitelnou tryskou, která byla dálkově ovládána. Barva ohně musela být červená, ne modrá. Ventilátory musely směrovat kouř správnou rychlostí a správným směrem. V závislosti na fázi požáru byl kouř nejprve bílý, pak černý a nakonec žlutý. Pro herce to byl velmi nebezpečný okamžik natáčení, protože výpary, bez ohledu na to, co děláte nebo jak předvídáte, jsou toxické. Žár v této scéně dosahoval teplot až 540 °C. Samozřejmě jsem hercům výslovně řekl, aby se vrátili a ukryli, jakmile bude vedro nesnesitelné. Měli jsme tým hasičů pro případ, že by se věci vymkly kontrole.   Co se týče postprodukce, jak velká část filmu vyžadovala zvláštní efekty? Prací v rámci postprodukce byla pověřena francouzská společnost Mikros, a to pod dohledem našeho VFX koordinátora a supervizora Laurense Ehrmanna. Šlo o zhruba čtvrtinu záběrů, tedy asi 400 záběru z celkových 1500 až 1600. U poloviny z nich šlo o vymazání bezpečnostních kabelů držících herce nebo trubek vedoucích vodu a plyn použitých na place. Druhá polovina práce byla složitější. Museli přidat kouř v pozadí nebo plameny, když to na place nebylo možné nebo příliš nebezpečné.   Toto dlouhé a strhující dobrodružství je téměř u konce. Notre-Dame v plamenech se chystá do kin. Jak se zpětně díváte na tuhle odyseu, která vlastně začala jednoho večera v dubnu 2019? Tohle období v mém životě bylo velmi zvláštní. Vždy poslouchám svůj vnitřní hlas. Od chvíle, kdy jsem začal číst materiály, které mi dal Jérôme Seydoux, jsem byl tímto příběhem uchvácen, fascinován a překvapen. Každé ráno, od hledání vhodných míst až po natáčení, včetně přípravy, castingu a postprodukce, jsem se probouzel s touhou vyskočit z postele a ponořit se do začátku nového dne. Dojemné je, že chodím kolem Notre-Dame téměř každý den. Mohu jen stát na balkoně svého pařížského bytu, abych ji viděl na druhém břehu Seiny. Pořád na ni mluvím a říkám jí „miláčku“! Ptám se jí: "Jak se dnes máš?" Ze všech hereček, které jsem měl to štěstí režírovat, je Notre-Dame bezpochyby nejdůstojnější, ale také nejkřehčí. Je krásná jako vždy. Nejznámější katedrála na světě bude ještě dlouho procházet opravami. Týden po týdnu vidím pokroky na tomhle obrovském a jedinečném historickém staveništi. Ušla dlouhou cestu, ale stále stojí. Její příběh bude žít dlouho po mém a našem. Jsem šťastný, že jsem na krátkou chvíli uvěřil, že jsem její milenec.

Čas načtení: 2020-06-16 14:49:43

Česká televize připomene atmosféru Colours of Ostrava i karlovarského filmového festivalu

V úterý 23. června od 20:55 nabídne ČT art záznam koncertů rovnou z několika hudebních scén loňského ročníku Colours of Ostrava. O den později vyzpovídá Marek Eben Na plovárně Kryštofa Muchu, výkonného ředitele Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary a ve středu 1. července se v sestřihu pořadu prostřídají světové hvězdy, které festival v uplynulých letech navštívily. „Počátek července bez stresu, to jsem nezažil už pětadvacet let. Samozřejmě, že se mi bude trochu stýskat, ale ono to tak rychle uteče, že ani nebudeme vědět, že to jeden rok nebylo. Jestli ta pauza prospěla nebo ne, to zjistíme až za rok, ale mám zkušenost ze StarDance, kde děláme pauzy pravidelně, že to je spíš ku prospěchu věci. A to bude letos! Takže po klidném jaru a klidném létu mě čeká ještě klidný advent,“ konstatuje Marek Eben, o kterého ale ani tak diváci na obrazovce nepřijdou. Nejdříve do talk show Na plovárně pozve výkonného ředitele Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary Kryštofa Muchu, o týden později se v sestřihu pořadu prostřídají hvězdy jako je Danny de Vito, John Malkovich nebo Terry Gilliam. Chybět nebudou ani Laura Dern a loňská držitelka Křišťálového glóbu Julianne Moore. Herečka se objeví i v sestřihu Festivalových ozvěn, které v neděli 28. června zhodnotí loňský 54. ročník. Na něm mohli návštěvníci mimo promítaných snímků navštívit i koncert Mekyho Žbirky. A právě o tomto hudebníkovi natočil Šimon Šafránek biografický dokument, který bude mít premiéru v rámci projektu Tady Vary a do běžné kinodistribuce se dostane ve čtvrtek 9. července. Vary se na obrazovky vrátí také na přelomu června a července, a to formou vybraných festivalových snímků, včetně posledního Sorrentinova filmu Oni a Silvio, izraelské romance Cukrář, české komedie Rok ďábla nebo polského dramatu Studená válka. Česká televize připomene i loňské Colours of Ostrava 2019. „Pokud si jen stěží dokážete představit léto bez Colours of Ostrava, nezoufejte. Na loňském ročníku jsme natočili koncerty hned na několika scénách, což vás alespoň na dálku teleportuje do Dolní oblasti Vítkovice, která vytváří tomuto festivalu neopakovatelné kulisy,“ říká kreativní producentka Kateřina Ondřejková. Mezi loňskými vystupujícími se objevil například australský zpěvák Xavier Rudd, londýnská kapela Amber Run nebo francouzské vokální seskupení San Salvador. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-03 15:07:12

Česká televize točí Chataře. Rodinný seriál o lidech, kteří chtějí pohodu, i kdyby je to mělo stát život

V chatové oblasti Nižbor na Berounsku se potkali Martin Myšička, Ivana Chýlková, Radek Holub, Pavla Beretová, Josef Polášek, Jana Švandová, Tomáš Hanák a mnoho dalších, aby zde natočili nový seriál České televize. Scénáře ke třinácti dílům napsal dvojnásobný držitel Českého lva Petr Kolečko, režie se ujal Radek Bajgar, tvůrce komedií Teroristka a Teorie tygra. Pracovní název právě vznikajícího rodinného seriálu je Chataři. Do chatové osady Záhoří jezdili už jejich dědové, rodiče a budou do ní jezdit i jejich děti. Platí tu neměnná pravidla a tradice. Přesto, že svět se mezitím změnil. Někdo zbohatl, někdo naopak. Stali se z nich pravičáci i levičáci, Pražáci i Moraváci, liberálové i milovníci tradičních hodnot. Vzdálili se sobě na hony. Neshodli by se v práci, u televizního programu ani u voleb. Především proto, že by se vůbec nepotkali. Každý totiž žije ve své sociální bublině. Podle toho to ostatně od pátku do neděle v osadě vypadá.  „Mě baví, že na chatě se potkají lidi z různých sociálních vrstev. Mohou mít úplně odlišnou práci, jiné vzdělání, příjmy, jsou tu voliči všech stran – jenže na chatě je to prostě jedno. Tedy většinou. Ostatně seriál charakterizujeme sloganem: Tady bude pohoda, i kdyby nás to mělo stát život!“ říká kreativní producent Josef Viewegh a prozrazuje: „Trochu zvláštní na projektu bylo, že Petr Kolečko sám nikdy nechatařil. Ale naštěstí je jednou z hlavních postav ajťák, takový mimoň, přes kterého ostatní chataře nahlížíme. Samozřejmě, že si chataření postupně zamiluje. No a to samé se stalo Kolečkovi, letos má chatu pronajatou na celé léto, stal se z něj normálně chatař.“ „Hraju Davida Srovnala. Ajťáka, programátora z Prahy. Manželka Ivana nám pronajala na sezónu chatu, abych prý přišel na jiné myšlenky a abychom mohli být v přírodě, v lese, u vody, u potoka, rozdělat si oheň v krbu a hlavně zažít tu chatařskou pohodu. David k tomu všemu moc vztah nemá, dělá to vlastně kvůli Ivaně,” říká ke své nové roli Martin Myšička. Další chatařkou je Helena Rubalová. „Je to manželka Milana Rubala, což se dá říci, že je také její veliká charakteristika. Kadeřnice a trochu i kosmetička z Jihlavy, která umí velmi dobře ovlivňovat chod místní osady, aniž by si toho kdokoliv všiml,” komentuje svou postavu Petra Nesvačilová. Rodina Južanova má zase velké tajemství před ostatními chataři. „Divák tajemství od začátku zná a humor pramení z toho, jak úporně rodina tajemství střeží. Južanovi jsou jako jediní z Moravy, přísně katolická rodina a ve vztazích k ostatním vzorkům společenství tak dochází k řadě vtipných momentů, až na hraně žánru komedie a tragédie,” říká Igor Bareš. Všechny scény třináctidílného rodinného seriálu s množstvím situačního slovního humoru se až do října natáčí v chatové osadě v Nižboru u rybníků. Filmaři využívají tamní přírodu, včetně nedaleké Berounky. „Doháníme několikatýdenní skluz. Musíme dotočit, než napadne sníh. Letnímu počasí se musíme přizpůsobit, rozhodně ho netvoříme, tak leda si můžeme pokropit okno vodou. Déšť točíme, když prší, na soumrak si počkáme, až zapadne slunko. Natáčecí plán bude holt o trochu pružnější, nějak tím prokličkujeme,“ uzavírá režisér Radek Bajgar. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-25 06:02:25

Vladimír Körner dostane cenu Asociace českých filmových klubů

Na festivalu 46. Letní filmová škola Uherské Hradiště obdrží Výroční cenu Asociace českých filmových klubů scenárista a spisovatel Vladimír Körner. Při této příležitosti bude promítnuto šest celovečerních filmů, které podle Körnerových scénářů natočili František Vláčil, Karel Kachyňa, Miloslav Luther, Vladimír Moskalyk či Milan Cieslar. Vladimír Körner patří k nejpodstatnějším českým tvůrcům druhé poloviny dvacátého století. Ačkoliv vstupuje do světa kinematografie ve stejné době jako tvůrci takzvané nové vlny, jeho scénáře staví na zcela odlišné poetice. Jeho osamocení, ztracení „hrdinové“ čelí mezním situacím napříč úskalími českých dějin, oproti všedním dnům lidského života jej zajímají velká dramata s touhou dotknout se všeho podstatného, co podmiňuje i rozvrací lidskou existenci. Ať už jde o Ondřeje z Vlkova, Viktora Chotovického, Jessenia či svatého Vojtěcha, jde bez výjimky o nezapomenutelné charaktery, které se příčí čítankovým interpretacím hrdinů své doby. Snad proto, že se dle svých vlastních slov nikdy nepokoušel psát dějiny, ale lidi. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-03 07:10:16

Je svět v rukou deprivantů?

Lidi odjakživa vzrušuje otázka, jaká je společnost, v níž žijí. Osobní zkušenost k odpovědi nestačí. Na pomoc proto přicházejí sociologie, politologie a umění. Média pak z výsledků těchto disciplín vytvářejí sebeobraz současníků. Převažující podoba dnešního světa vypadá tak, že volá po úklidu. Jak napravit všechen ten neřád? Kurt Vonnegut byl nejmladším členem rodiny, a jak píše, nejmladší dítě v rodině je vždycky vtipálek, protože vtip je jediný způsob, jak se uplatnit při konverzaci dospělých. Vonnegut měl štěstí – byl za vtipného uznán, a tak se mu dostalo hlasu. Arthur Fleck, hlavní postava Phillipsova filmu Joker (2019), řeší stejný problém jako desítky let před ním Vonnegut. I Arthur chce být slyšet a i on si nejprve usmyslí, že si své místo na slunci vydobude vtipem. A tak začne pracovat jako klaun. Jenže na rozdíl od Vonneguta má Arthur mentální poruchu a lidé ho za vtipného nepovažují. Nesmějí se jeho vtipům, smějí se jemu. Jinak je pro ně míň než vzduch. Neposlouchá ho ani jeho terapeutka, za kterou pravidelně dochází. Šéf ho vyhodí z práce. Zmlátí ho kluci z pouličního gangu, zmlátí ho byznysmeni v kravatách. Zesměšní ho televizní komik, ke kterému Arthur vzhlíží jako k otci, kterého nikdy nepoznal a který mu chybí...… Co má Arthur Fleck dělat, když Vonnegutem zaručený recept na uznání přestává fungovat? Jak se může přehlíženému, vysmívanému a ponižovanému člověku dostat ve zlém světě hlasu? To nejsou otázky, které řeší pouze fiktivní filmová postava jménem Arthur Fleck, jsou to otázky, které si pokládají reální lidé po celém světě a odpovídají si na ně různými způsoby. Někdy se nám jejich odpovědi nelíbí. Někdy, když vezmou do rukou zbraň, jako ji vzal do ruky Arthur Fleck, nás jejich odpovědi děsí. Phillipsův Joker se jednoho z tisíců podobných Arthurů pokouší vysvětlit a možná – záleží na tom, jak kdo film chápe – i ospravedlnit. A Todd Phillips to dělá dobře. Studovat džungli Zdánlivá odbočka: v Knize džunglí, Kiplingově příběhu o Balúovi, Baghírovi, Ká (a dalších zvířatech), se jedno lidské dítě, Mauglí, shodou nešťastných náhod ocitne na místě, které nezná a na které nepatří, a proto – aby se zorientovalo a přežilo – potřebuje pomoc nejpodivuhodnějších tvorů-domorodců (Balú, Baghíra, Ká atd.). Představme si na chvíli (hypoteticky), že by se Mauglí nedostal do džungle jako novorozenec, ale až jako dospělý, a že by se z džungle po několika letech (či měsících či třeba jen týdnech) vrátil zpět do civilizace. Jakou zprávu by o džungli a jejích tvorech-domorodcích podal civilizovaným soukmenovcům? Myslím, že by Mauglí, pokud by byl soucitný a vzdělaný, natočil Jokera – film o vzpouře přehlíženého, vysmívaného a ponižovaného tvora-domorodce. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Joker je – uvažujeme-li o pozicionalitě lidí, kteří ho natočili, a budeme-li se i nadále držet zvířeny – broučkiáda, film civilizovaného člověka ocitnuvšího se na nějaký čas v džungli. S džunglími příběhy se roztrhl pytel. Zajímavá je třeba kniha Alice Goffman (dcera slavného sociologa Ervinga Goffmana) On The Run: Fugitive Life in an American City líčící život jedné komunity mladých filadelfských Afroameričanů. Goffmanová – další Mauglí v džungli – žila ve shora uvedené komunitě několik let. Saša Uhlová je se svými Hrdiny kapitalistické práce českým příkladem téhož jevu; teď nechme stranou kvalitu svědectví, řeč je jenom o Mauglích jako takových. Útěk z džungle O (lidských) džunglích existuje ještě jeden typ svědectví. Představme si, že se v džungli narodí excentrický tvor-domorodec, který je sice svým „džunglím původem“ předurčen k tomu prožít v ní celý svůj život, který si však v průběhu dospívání uvědomí, že džungle není pro něj. Balú se mu bude zdát moc machistický, Ká moc krutý – vždyť snědl tolik opic! –, a tak z džungle prchne. Kam? Do civilizace. Tam se naučí jejímu jazyku, osvojí si (samozřejmě že civilizované) způsoby atd. a – vybaven často velice neradostnými vzpomínkami na život v džungli – rozhodne se podat svým novým civilizovaným soukmenovcům zprávu, kterou tvorové džungle sice nikdy číst nebudou, protože nebude napsána v jejich jazyce, a tak jí nebudou rozumět. V knihkupectvích je plno těchto knih. Každý civilizovaný člověk chce přece dnes pochopit ony v džungli žijící tvory-domorodce volící Trumpa nebo Le Penovou nebo Zemana z první ruky. Je to téma hovorů v kavárnách a tak, takže je dobré mít názor opřen o argumenty. Zmiňme jen dvě takové knihy; říkejme jim zprávy přeživších (přežili džungli): 1. D. Vance prchne z dělnické čtvrti v Middletownu. Nastoupí do armády, slouží v Iráku, studuje na univerzitě v Ohiu, pak na Yale, pak napíše Americkou elegii o tom, že se do Middletownu, do tohoto padlého města zamořeného drogami a domácím násilím, už nikdy nevrátí…  2. Didier Eribon prchne z remešské dělnické rodiny a stane se z něj pařížský intelektuál (i v češtině si lze přečíst jeho text o Michelu Foucaultovi). S rodinou se po svém úprku desítky let neviděl. Pak začne znovu navštěvovat matku, pak napíše knihu o nemožnosti návratu a o tom, že není doma ani v Paříži, ani v Remeši – Návrat do Remeše… Máme tudíž příběhy krátkodobých či střednědobých návštěvníků džungle a máme příběhy přeživších. To vše je samozřejmě důležité, ale cosi podstatného nám chybí, a sice hlas lidí, kteří se v džungli narodili a kteří v ní jednou i zemřou, tedy hlas všech těch, kteří do ní nechodí jenom na návštěvy nebo kteří z ní prchli, protože v ní nemohli žít. Dojímání nad Arthurem Arthur Fleck alias Joker neexistuje. Je zajímavým výmyslem civilizovaného Mauglího, který se navrátí z džungle, kterou studoval, a rozhodne se vyprávět o vraždícím, přesto však v jistém smyslu ctnostném hadu Ká. Vždyť i ten byl, jak jsme si už řekli, vrahem. Sežral spoustu zlých opic poté, co unesli Mauglího. Nezasloužily si to? Filmový Arthur Fleck je ovšem supra-Káem. Zatímco Kiplingův Ká zabíjel zlé tvory jenom v džungli, Arthur je zabíjí všude. Zabije tři byznysmeny v kravatách v metru, zabije svou matku, která ho v dětství týrala, zabije odpudivého bývalého spolupracovníka, zabije komika, který si ho pozval do studia jenom proto, aby ho zesměšnil. Dobré lidi Arthur nezabíjí. Takže naživu zůstane jak hodný kolega odpudivého bývalého spolupracovníka, tak žena, která se k Arthurovi chovala hezky (byť to, že ji nezavraždí, z příběhu vyplývá jen implicitně). Arthur prostě a jednoduše došel k závěru, že slovo je bezcenné, že slovem svět očistit nelze, že je třeba plamenů, násilí – vražedného, přesto však ctnostného násilí. Jinými slovy, Arthur je věrozvěstem revolučního osvobozujícího chaosu. Některé lidi Arthurův příběh dojme. I já byl jedním z nich a Arthura jsem v jistém smyslu i v těch nejkrutějších činech chápal. U dojetí se však na chvíli zastavme. My, civilizovaní lidé žijící na pražských Vinohradech, v Holešovicích nebo třeba na Letné – či v jiných hezkých čtvrtích jiných českých či zahraničních měst – si přece ve skutečnosti nepřejeme, aby se v našich džunglích zrodil někdo jako Arthur Fleck. Máme své jisté. Máme byty, domy, dobré práce, můžeme se v kavárnách hádat o identitních politikách a třetích záchodcích. Obecně řečeno, máme jistotu, žijeme své životy v bezpečí. To poslední, co bychom chtěli, je revoluční chaos. Rádi si však nad Arthury tohoto světa někdy posteskneme, dojmeme se. Cítíme se pak o něco lépe, lidštěji. Phillipsův Joker není toxický film, jak píší s odkazem k tomu, že vyzývá k násilí, mnozí zahraniční komentátoři. Je to dobrý film, je však třeba si uvědomit, že je to film o nás a našich představách, nikoli o tvorech-domorodcích džunglí, které na první pohled líčí.  Jejich hlas, hlas tvorů-domorodců, k nám nepronikne. Musíme si ho vymýšlet. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2020-01-07 17:43:16

Nová rakouská vláda: manželství z rozumu

Kancléř Sebastian Kurz povede novou vládu složenou z ÖVP a Zelených. Její program se dost drží u zdi. Několik měsíců po předčasných volbách doběhla v Rakousku jednání o nové vládě. Jejími členy jsou vůbec poprvé Zelení. A jelikož dřívější Kurzova vláda (ÖVP + FPÖ) provozovala poměrně striktní azylovou a migrační politiku, hodně českých čtenářů se zajímá o to, jak bude fungovat vláda nová. Někteří z nich přitom trochu panikaří. Proto jsem se ponořil jak do zveřejněného programu (PDF zde), tak do informací o tom, jak jednání probíhala a kdo obsadí kterou pozici, protože to je leckdy o dost důležitější než to, co stojí v programu. Můj celkový stručný závěr: všeobecně si myslím, že s novou rakouskou vládou nebudeme mít žádné kritické problémy. Je očekávatelným způsobem protijaderná, ale to je jev, který u našich jižních sousedů postihuje všechny strany včetně FPÖ. Spíš se divím Zeleným, že na takový program přistoupili, protože si toho prosadili nápadně málo. Moc možností Kurz neměl Nejdřív ještě krátce k jiným koaličním možnostem. Vítězná ÖVP má v parlamentu 71 poslanců, potřebuje tedy ještě aspoň jednu stranu k většině. Bezprostředně po volbách nevylučoval jejich vítěz Kurz žádnou variantu. Možnost velké koalice se SPÖ byla ale považována za hodně nepravděpodobnou; v Rakousku bývala velká koalice u moci historicky až příliš často a současná lídryně SPÖ Pamela Rendi-Wagner si s Kurzem moc nerozumí, i když nejsou vysloveně na kordy. Pokračování koalice s FPÖ stálo jako jedna z možností, ale strana sama se hned po volbách rozhodla, že raději půjde do opozice, a tento postoj opakovaně potvrdila. Přeci jen v nich nesklidila moc dobrý výsledek. FPÖ má vůbec opakovaně dost zvláštní politickou dynamiku, při které získává v opozici docela silnou podporu mezi voliči, pak vstoupí do vlády a tam si poměrně rychle zadělá na problémy, nejčastěji personálního rázu. Momentálně musí nový předseda Norbert Hofer (bývalý kandidát na prezidenta) zapracovat na image strany, značně pošramoceném různými akcemi bývalého vicekancléře Stracheho. Aféra Ibiza, která vedla k pádu vlády loni v květnu, dorazila i do českých médií. Stručně: Stracheho protivníci na něj ušili boudu a tajně natočili ještě před volbami poněkud připitého politika, jak se s nějakými rusky mluvícími dámami celé hodiny baví o tom, jaké kšefty by se daly udělat, například kolem novin Kronen Zeitung. O pár let později video zveřejnili. Už jenom to by asi stačilo ke konci kariéry, ale poté, co vyšlo najevo i to, že si předseda nosil podezřelé balíčky s hotovostí, jej nakonec strana v prosinci 2019 vyloučila úplně. (Na rozdíl od Johanna Gudenuse, který při akci tlumočil a po zveřejnění videa odešel z funkcí a ze strany sám.) Norbert Hofer se teď snaží bývalé voliče ujistit o tom, že se poměry do budoucna zlepší. Na tuto roli se celkem hodí. V prezidentských volbách získal přes dva miliony hlasů, na veřejnosti se chová slušně a není spojován s korupcí. Ale nepochybně to bude práce na pár let a do té doby nebude FPÖ takříkajíc regierungstauglich. Nu, a jelikož NEOS, nejmenší strana rakouského parlamentu, nemá dost poslanců, při vytváření vlády zbývala ÖVP buď varianta jednobarevné menšinové vlády, nebo koalice se Zelenými. Zelení si v roce 2017 prošli těžkou krizí, když se od nich odštěpila nová strana pod vedením Petera Pilze. (Viz článek o výsledcích voleb před dvěma lety.) Ta se do parlamentu tehdy dostala, když oni ne. V původní straně došlo ke změně vedení. Stereotypně pokrokářská Eva Glawischnig (článek o tom, čím se proslavila) byla nahrazena Wernerem Koglerem, ekonomem, který se hodně zajímá o životní prostředí, ale v tématech jako migrace a gender je nápadně vlažný. Ekologická opatření nejsou tvrdá Dobře, jak vypadá program nové vlády? Osmdesát procent tvoří položky, které nás z české perspektivy nemusejí moc zajímat. Podobně jako všichni, i nová rakouská vláda se zaklíná zvyšováním transparentnosti a odbouráváním byrokracie. (Hergot, nemělo by být už dávno po ní, mrše jedné?) Mezi drobné zajímavosti patří například zrušení publikační povinnosti ve státem vlastněném deníku Wiener Zeitung; v časech internetu je vydávání zákonů a vyhlášek v novinách anachronismus. Všeobecně se čeká, že pro Wiener Zeitung to bude těžká až fatální ekonomická rána. Zelení dostali prostor pro seberealizaci v ekologické oblasti, zejména v dopravě, které je věnován docela velký kus programu. I tam je ale většina navrhovaných opatření vcelku měkká – zvláště srovnáme-li je s radikálními požadavky až fantaziemi, které běžně zaznívají od představitelů pouličních hnutí. K letenkám se má platit příplatek 12 euro za osobu, ale žádná všeobecná daň z emisí CO2 zatím zavedena nebude. Mají být posíleny železnice a zavedeny levné roční síťové jízdenky v režimu 1-2-3, což znamená „1 euro denně za ježdění po jedné spolkové zemi, 2 po dvou zemích (například Vídeň a Dolní Rakousy), 3 eura po celém Rakousku“. Nejvyšší rychlost na dálnicích má být zredukována ze 140 km/h zpátky na 130 km/h. Stát má podporovat rekonstrukce budov tak, aby byly energeticky šetrnější, pozvolna omezovat vytápění fosilními palivy atd. Cílem je CO2 neutralita do roku 2040. V dalších oblastech, které si obvykle spojujeme se zelenou politikou, je vládní program nápadně konzervativní. Gender se ve 326 stranách textu vyskytuje jen pětkrát a o woke tématech typu transgenderových záchodků zde není ani slovo. Ani protivná Gender-sternchen, které v Německu ovládá čím dál větší prostor v tisku, se v textu nepoužívá, místo toho jsou tu sice rozvláčné, ale aspoň gramaticky správné formulace jako „Bürgerinnen und Bürger“ (občanky a občani). V migračních a azylových záležitostech pak program nové vlády vůbec nedává najevo, že by jej spoluvytvářeli Zelení. Ve školách má být zakázáno nošení hidžábu až do 14 let věku, což se zdůvodňuje nutností zabránit tomu, aby jej školačky nosily z donucení. Stát vypracuje akční plán proti projevům náboženského extremismu a politického islámu, který je v rámci vládního programu postaven na stejnou úroveň, jako extremismus politický. Ke zkoumání politického islámu bude zřízeno informační středisko. Bude věnována speciální pozornost vzniku paralelních společností a segregovaných čtvrtí. Zdaleka nejkontroverznější bezpečnostní opatření, které se na sjezdu Zelených také dost přetřásalo, je tzv. Sicherungshaft zum Schutz der Allgemeinheit (zajišťovací vazba pro ochranu společnosti), což by ale vyžadovalo změnu ústavy, a ta se spíše měnit nebude; opoziční FPÖ by sice byla pro, ale potřebnou většinou dohromady s ÖVP nedisponují, takže tento úmysl nejspíš zůstane jen na papíře. Osobně jsem v novém vládním programu našel jen jedno místo, které mě vysloveně štve a považuji jej za rizikové, a to je čtvrtstránka věnovaná tématu Verfolgung von „Hass im Netz“, čili Stíhání „nenávisti na internetu“. To zní dost orwellovsky, ovšem program je v tomto místě velmi stručný a vágní. Budou rakouští Zelení za zrádce? Rozložení křesel v novém kabinetu je také docela podstatné. Tři ministerstva získají Zelení, devět ÖVP, tři bezpartijní, každá strana bude mít ještě svého státního tajemníka, plus samozřejmě vicekancléř za Zelené a kancléř za ÖVP. Pod Zelené spadnou ministerstva spravedlnosti, infrastruktury a životního prostředí, sociálních věcí (ne ale rodinných záležitostí). ÖVP si nechala těžkotonážní resorty typu financí, obrany a vnitra. Školství dostane na starosti bezpartijní vědec Heinz Fassmann. Novinkou je ministerstvo pro integraci, které dostala na starosti Susanne Raab (ÖVP). To je autorka novelizace zákona o islámu (Islamgesetz) a zákazu zahalování obličeje (Burkaverbot). Do její agendy by měl patřit právě politický islám a boj proti vzniku paralelních společností. Tolik tedy deklarace úmyslů. Praxi teprve uvidíme. Za velký zdroj třenic a tahanic v budoucí vládě považuji hlavně peníze, protože programové prohlášení se zavazuje k redukci daňového zatížení a zadlužení Rakouska, což je s ekologickými projekty spíš asi neslučitelné. Jelikož ministerstvo financí si ponechala ÖVP, očekávejme každoroční boje o rozpočet, které mohou vládu i položit. Sečtu-li to a podtrhnu: pro zelená hnutí Evropy je tahle vláda spíše problém než vítězství. Rakouští Zelení ustoupili Kurzovi v tolika věcech, které jejich kolegové považují za kriticky důležité, že možná budou za zrádce. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-10-14 14:23:56

K agresi vůči Kurdům nelze mlčet: Můžeme požadovat sankce a vyloučení Turecka z NATO

Bezmoc, hněv, slzy, zhnusení, to vše se vnímám, když vidím informace přicházející v posledních dnech ze Sýrie, kde Turci spolu s islamisty útočí na Kurdy a jejich spojence. Chybí mi slova, jsou to jen shluky písmen. Zdá se, že se nic nezměnilo, stejně jako v roce 1938, kdy jsme my byli zrazeni tzv. mocnostmi, se nyní totéž stalo Kurdům. Navíc nyní Česká republika jakožto člen NATO, tedy my všichni, je v podstatě spojenec Turecka a jeho fašizujícího islamistického režimu. Kurdové se ovšem, na rozdíl od nás, nevzdají. Jsou to statečný národ a nejen to. V rámci svých komunit se snaží o demokratický, autonomní systém vlády, kde jsou mimo jiné kurdské ženy rovnoprávné s muži. Nevídané v muslimském světě, a i proto jsou islamistům, mezi něž pochopitelně Erdogan a jeho režim náleží, takovým trnem v oku. I proto bychom je měli ze všech sil podporovat. Oni bok po boku bojují za svou zem, za svobodu a životy. A nenechme se mýlit v našem středoevropském kotlinkovém klídku, ono se tam v podstatě bojuje i za nás. Zda se bude zase historie opakovat, či přeci jen nyní se dokáže svět jasnému agresorovi postavit hned na začátku. Zatím to tak nevypadá, bezpáteřní Trump hledící jen na své volební preference a finanční prospěch, bezzubá EU s jalovými prohlášeními a představitelé NATO breptajících něco o oprávněné starosti Turecka o své hranice. Turky podporovaní islamisté znásilnili a ukamenovali umírněnou kurdskou političku, mladou ženu, postříleli její doprovod, vše si to natočili a turecká oficiální média tuto do nebe volající zrůdnost popisovala jakožto úspěšnou eliminaci. Do toho umírají další bezejmenní lidé a svět přihlíží. Ne, že by toto byla jediná nespravedlivá šílená agrese, která se na světě děje, o to nejde. Nemůžeme ale prostě mlčet, nemůžeme být v jednom spolku s režimem, který toto páchá. Co můžeme dělat? Možná se nám zdá, že nic. Nebo že jen hodně málo. Ale i málo je lepší než sedět s rukama v klíně. Dokud Turecko nezastaví agresi a nestáhne se zpět na své území, můžeme apelovat na své zastupitele s jasnými požadavky: tvrdé sankce proti Turecku (a to nejen na vývoz zbraní), vyloučení Turecka z NATO, vyslání vojsk NATO či mezinárodních sil na turecko-syrskou hranici s cílem zachovat celistvost hranic Sýrie a zabránit Turkům a jejich spojencům v páchání válečných zločinů. A co můžeme udělat jako jednotlivci? Účastnit se demonstrací proti turecké agresi, bojkotovat tureckou ekonomiku – v našem případě jde hlavně o Turkish Airlines a o dovolené v Turecku. Finančně podporovat organizace pomáhající přímo na místě, například Kurdský červený půlměsíc a jiné. Bylo by naivní si myslet, že se nás to netýká. Je to stejné jako s klimatickými změnami a devastováním přírody. Provázaný není jen ekosystém, ale i lidské společenství. Máme tu krásný podzim a vše se zdá v pořádku. Ale v ne až tak vzdáleném Kurdistánu to v pořádku není. Myslím, že my to chápeme i více, než některé jiné národy. V naší historické paměti, v našich buňkách je zapsán zážitek zrady velice silně. Zvoní, zvoní zrady zvon – zní slova známé básně z oné doby. Nedopouštějme, abychom mlčky stáli na straně těch, kteří ho rozhoupali… {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-06 06:03:14

Olga Sommerová: Jiří Suchý je rodinné stříbro této země

Po trilogii kino dokumentů o talentovaných ženách s pohnutými osudy, do nichž zasáhly velké dějiny, obrátila dokumentaristka Olga Sommerová svou pozornost k další české osobnosti proslavené v 60. letech – Jiřímu Suchému. O životě a práci letos 88letého básníka, textaře, skladatele, zpěváka, režiséra, herce a zakladatele divadla Semafor bude vyprávět v kinech dokument Jiří Suchý – Lehce s životem se prát od 26. září. Světovou premiéru měl na letošním karlovarském festivalu, kde získal Cenu diváků.    Pamatujete si, kdy jste se o Jiřím Suchém dozvěděla poprvé? Jaký vliv na vás měla jeho tvorba? V polovině 60. let mi bylo patnáct, a to už jsem rozum brala. Do Semaforu jsem nechodila, na to jsem byla ještě moc malá, ale písně Suchého a Šlitra neodbytně zaplnily veřejný prostor čerstvým vzduchem a poezií. Vzpomínám si, že u táboráku, když došly Niagáry a Zelené pláně, takzvaný nostalgický čundr zpěvník, nastoupily šlitrovky, a ty se zpívaly až do chvíle, když už z ohniště stoupal jenom dým. Měla jsem kliku, že jsem kulturně dospívala v druhé polovině 60. let, kdy po letech hubených padesátých vybuchla kreativita českých umělců jako papiňák. Pamatuju si, že jsem nevěděla, do kterého divadla nebo bijáku dřív jít. Domnívala jsem se, že Suchého nápadité, vtipné, poetické texty a hudba hitmakera Šlitra jsou samozřejmostí. Laťka byla nastavena vysoko.    Změnil se díky dokumentu váš názor na Jiřího Suchého? Já Jiřího Suchého považuju za rodinné stříbro této země. Miloš Kopecký o něm napsal, že je nedělňátko, dítko Štěstěny, když se narodil s takovým talentem. Dodávám – mnohovrstevným. A tenhle dar od Boha rozvinul svou umanutou pracovitostí v tak bohaté dílo, že ho nemůžete přehlédnout, myslím i ve smyslu nedozírnosti. To byl taky můj nejpalčivější problém při natáčení a stříhání filmu, co z jeho bohatého díla do filmu vybrat. Mě osobně fascinuje jako básník, který obohatil svými písňovými a divadelními texty s nevídanou působivostí český jazyk, to znamená i kulturní hojnost této země. A potom ten typický Suchého nezaměnitelný semaforský humor! To je jeho další zásluha. Oživil společenskou atmosféru, protože humor je živá voda, bez něj člověk i vztahy i společnost chřadnou. Můj názor na něj se nezměnil, ale zdokonalil. Přišla jsem na to, že Jiří Suchý je geniální, a k tomu ještě hodný člověk.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak ukazuje divácká cena z Karlových Varů, je také stále populární. Jeho a Šlitrovy písně se překlenuly přes půl století až k současné mladé generaci. Ve filmu mám sekvenci z vystoupení Jiřího Suchého na kultovním festivalu Trutnoff v roce 2014, které natočili moji bývalí studenti Marek Sklář a Marián Polák. Obrovský amfiteátr zaplněný mladými lidmi zpíval spolu s Jiřím jeho píseň Pramínek vlasů. To, že si lidé všech generací zpívají u táboráku jeho a Šlitrovy písně, aniž by často věděli, od koho jsou, znamená, že zlidověly, a to Jiří Suchý považuje za nejvyšší poctu.    Čím vás obohacuje poznávání životů známých osobností?  Mě obohacuje každé filmařské setkání s hrdiny mých filmů, nejenom s těmi slavnými. Proto si taky vybírám osobnosti, které můžou být vzorem nejenom pro diváky, ale i pro mě. Když o někom nebo o nějakém fenoménu točím film, musím být v plné pohotovosti. Přemýšlet o tom, co chci sdělit, a jak to vyjádřím filmovým tvarem. A to je hlubší poznání než při debatách v kavárně. Proto jsem taky osudu vděčná, že mi zcela náhodně přidělil profesi dokumentaristky, která mě naučila víc rozumět životu, a která mi dopřála růst.    Jiří Suchý následuje po vaší trilogii o výjimečných českých ženách. Natočila byste celovečerní dokument o člověku, kterého neobdivujete? Proč bych to dělala? Pro mě bylo důležité, aby protagonisté mých filmů, na které se ptáte, byli lidé jednoznačné morální integrity, zároveň vynikající ve svém oboru, osobnosti, které inspirují svým životním příběhem, svou oddaností profesi, a především svým postojem ke společenským a politickým nástrahám, o které nebyla ve 20. století nouze. Všichni čtyři je se ctí ustáli, všichni byli za svá rozhodnutí nepoddat se perzekvováni. Věra Čáslavská a Marta Kubišová, obě v šestadvaceti letech ztrátou povolání, a vlastně i občanských práv, Soňa Červená ztrátou vlasti, a Jiří Suchý neustálým ohrožením svého působení v divadle Semafor. Příznačné je, že všichni čtyři byli v 60. letech miláčky národa, obdivovanými tvůrci, a navzdory svým úspěchům skromní.   Nové rozhovory v dokumentu o Jiřím Suchém doplňují archivní záběry. Věděla jste, co v nich hledáte, nebo jste film skládala podle toho, co jste v nich našla?  Viděla jsem všechny filmové archivní materiály, které existují, a ty mě inspirovaly ke scénáři filmu. Přečetla jsem spoustu knih o Jiřím i od něj. Mým záměrem bylo vytvořit film o životní cestě muže, který kromě toho, že svoje nadání zasvětil divadelní a písňové tvorbě, žil také svůj osobní a občanský život, a ten jsem uspořádala v kontextu jeho tvorby. Mě hodně zajímala jeho současná tvorba, proto jsem natočila šest představení Semaforu. Ty hry Jiří Suchý napsal, zrežíroval, zkomponoval hudbu k písním, a ještě v nich hrál a zpíval.   Kolik hodin nového materiálu jste natočila? To nevím, ale v průběhu loňského roku jsem se štábem natáčela třicet pět dní. Hodně jsme se nasmáli.    Proč jste se rozhodla zaměřit se ve filmu na to, s jakou lehkostí se Jiří Suchý „pere s životem“? Dlouho jsem nemohla vymyslet titul, a najednou jako blesk mě napadl verš z písně Vyvěste fangle na tingl tangle ze slavné hry Jonáš a tingl tangl. Ten verš zní: Ten, kdo se řehce, mračit se nechce, ten bude lehce s životem se prát. A já jsem si uvědomila, že je to vlastně Jiřího životní krédo. Prát se s nepřízní osudu i režimu, zvítězit, nebo po porážce znovu vstát. A jeho všudypřítomný humor a povaha mu asi pomáhají prát se s životem lehce.    Zasahoval Jiří Suchý nějak do konečné podoby filmu? Jiří je autor, a tak mě respektoval jako autorku, takže do koncepce filmu vůbec nezasahoval. Dal mi zdarma hodně dobrých nápadů, svoje filmové archivy ze soukromého života a scény ze Semaforu 60. let, které Československá televize smazala. Viděl až hotový film, a byl nadšený. Ulevilo se mi, protože moje autorská zodpovědnost vůči filmu o něm byla obrovská.  {/mprestriction}  Autorka je filmová publicistka.

Čas načtení: 2019-07-09 14:07:50

Dvě poznámky k případu lodi Sea Watch 3

Případ lodi Sea Watch 3, která přes zákaz italských úřadů přistála na Lampeduse, je sledován i v českých médiích, takže detaily se zabývat moc nemusíme. Rád bych k němu ale učinil dvě poznámky, jednu faktickou, druhou spíše filozofickou. Nuže, poznámka první. Na obranu zatčené kapitánky Carole Racketeové povstali v SRN aktivisté, od (vcelku očekávatelných) Zelených až po evangelickou církev. Hlavní akci vedou dva televizní moderátoři, Jan Böhmermann (to je ten, který se dostal do problémů kvůli posměšné písni na Erdogana) a Klaas Heufer-Umlauf. Oba natočili asi pětiminutové video s názvem „Kdo zachraňuje životy, není zločinec“ a vyzvali občany k zasílání příspěvků na podporu Caroly Racketeové. V momentě, kdy toto píšu (30. června ve 12.45), se na účtu nashromáždilo již téměř 400 tisíc eur od čtrnácti tisíc podporovatelů. Je možné, že během pár dní ten milion dotáhnou. Akce běží až do konce července. V Itálii samotné má situace spíš opačný efekt, protože kapitánka při svém přistání ohrozila malý člun finanční stráže, který blokoval přístup k molu a před podstatně větší Sea Watch 3 musel urychleně uhnout. Jelikož na Twitteru situaci komentuje i německý ministr zahraničí Heiko Maas, může z toho být zajímavá diplomatická roztržka. (Ještě daleko ostřeji odsoudil Italy zelený politik Robert Habeck, o němž se stále častěji mluví jako o kandidátovi na kancléře. To by byl, přátelé, opravdový průšvih.) Čímž se dostáváme ke druhé poznámce. Mantra „záchrana životů není žádný zločin“ mě neuvěřitelně dráždí. Připadám si trochu trapně, když musím takovou samozřejmost artikulovat, ale budiž: mezinárodní normy ohledně záchrany životů na moři nebyly nikdy zamýšleny jako prostředek k ustavení masivního koridoru pro beztrestné pašování lidí mezi kontinenty. Jejich smysl je zcela jiný a dlouho fungovaly vcelku dobře podle něj. Etablování migračních mafií na jejich podkladě je nečekaný vedlejší efekt, navíc poměrně čerstvého data. Určitě existují lidé – viz třeba Böhmermann – kterým ten vedlejší efekt nevadí nebo jej dokonce vítají. Ale co ti ostatní? Ti snad nemají právo na nově vzniklou situaci reagovat? {loadmodule mod_tags_similar,Související} Nečekané vedlejší efekty jsou známý problém nejen v právu, ale i např. v medicíně. Málokterý lék je nemá. Kdybych ale přeložil argumentaci výše zmíněných obhájců aktivit Caroly Racketeové do zdravotnického prostředí, vypadala by asi takto: Pacient: „Vážený pane doktore, s těmi prášky, které jste mi předepsal na vysoký tlak, mám trochu problém.“ Lékař: „Co, nezabírají?“ Pacient: „Ale zabírají, tlak už mám v normě, jenomže mi po nich začaly růst rohy.“ Lékař: „To musíte vydržet, určitě vám budou slušet. Pokud by vám neseděla čepice, tak si do ní prostě udělejte díry. V poslední době jsou stejně slušivé, apartní rohy v módě. Na Koněvce vám je přibrousí podle současných trendů. Další!“ Takového lékaře byste asi brzy vyměnili za jiného a proto je dnes v Itálii vláda, jaká je. Leč jiní lékaři, jako třeba Maas, mají s tou změnou medikace problém. Pokud Němci opravdu tolik stojí o dovoz lidí z Libye, nemají podle mého názoru žádné právo požadovat po Itálii, aby tomuto záměru sloužila jako tranzitní země. Dneska existují letadla, takže přímému dovozu zájemců z Tripolisu až do Berlína technicky nic nebrání. Neměli by fanoušci Jana Böhmermanna raději vybrat peníze na dedikovaný Airbus? A pan ministr Maas by mohl čekat s kytkou na letišti na každý spoj. Bylo by to daleko poctivější, než ta současná metoda "Sahara – Libye – dřevěný člun – neziskovka, která je tam úplnou náhodou a rozhodně se s nikým nekoordinuje – hádky se Salvinim – rozdělování běženců po celé Evropě". Při které se opravdu občas někdo utopí nebo padne žízní v poušti. Pravda, využila by toho půlka rozvojového světa, ale to už by dobré duše jistě nějak zvládly. Přemýšlet nad vedlejšími efekty spasitelských aktivit je přeci morální tabu.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-02-22 00:01:00

Vinohradská 12: Slonková & Kubík: Soud o natáčení Babiše ml.

Slonková a Kubík. Před lety v Ženevě vypátrali a natočili Andreje Babiše mladšího. Byl to zlomový moment v kauze Čapí hnízdo. Švýcarské soudy ale doteď řešily, zda nebylo natáčení skrytou kamerou protizákonné. A verdikt už známe – investigace byla ve veřejném zájmu. Na podrobnosti se ptá Matěj Skalický.

Čas načtení: 2024-02-23 08:41:00

Dopraváci nevěřili svým očím

CHRUDIM - Při měření rychlosti natočili auto bez řidiče.