Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-06-05 16:28:07

Star Wars: Akolytka dorazila na Disney+. Je lepší než Boba Fett a Kenobi, nebo s ní nemá smysl ztrácet čas?

Dva názory na starwarsovskou seriálovou novinku. Je to nezajímavé dílo, se kterým nemá smysl ztrácet čas, nebo povedený, byť ne prvotřídní příspěvek? Článek Star Wars: Akolytka dorazila na Disney+. Je lepší než Boba Fett a Kenobi, nebo s ní nemá smysl ztrácet čas? se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2020-11-05 19:31:38

U knihovny s Petrem Bílkem: O středoevropanství jako prokletí a mytologii reklam na čisticí prostředky

Drzé pravdy Davida Zábranského se nekrotí před nahotou a o totemické komponenty demokracie si klidně opírají smeták a Baarův Jan Cimbura nám připomíná, že bychom neměli ztrácet schopnost nechat se oslovit lidskou autenticitou ani v literatuře.   David Zábranský: Republika (Větrné mlýny 2020) Čas našich životů překrývaný s důslednou zlomyslností Májinými závoji politických aktualit. Lidé přicházející na svět s předem danými parametry jako automobily různých značek z výrobní linky. Ani celoživotní úsilí nezbaví lidské exempláře cejchu místa, kde se narodily, kým byly vychovány a s kým vyrostly. Lidem z Východu se točí pohled věčně a marně na Západ nebo na Jih. Středoevropanství jako prokletí a nerozlomitelné pouto. Zábranský hbitě zaznamenává politické události v současných Čechách i na Slovensku a jeho šikovný talent je vyostřuje v provokaci. Groteska a někdy i málo vkusná karikatura ho baví, nenechává se krotit kompoziční kázní, ani konvenční motivickou skladbou prózy. Jeho drzé pravdy se nekrotí před nahotou a o totemické komponenty demokracie si klidně opírají smeták. Tak čteme, že investigativní žurnalistika zhusta se pídí jen po dokladech podpírajících předpojatosti pátračů, že tu neplatí presumpce neviny, že osobní averze jsou nejlepší navigací. Povýtce privátní motivace novinářů se povyšují na nosné principy demokracie, a dokonce za její obnovu a posilování. Viz zvolení bývalé manželky šéfredaktora úhlavního média za prezidentku. Z přesvícené scény médií a politiky bolí oči, a přede všemi ty, které čekaly literaturu.   Friedrich Nietzsche: Zrození tragédie čili helénství a pesimismus (Elektronické vydání v Městské knihovně Praha, 24. září 2019/ překlad Otokar Fischer) „Odkud plyne umělci povinnost, aby se přizpůsoboval moci, jejíž síla tkví jen v její početnosti?“ Kniha vznikla v letech 1870 až 1871, autor nemohl tudíž tušit nic o tlaku mas, jemuž je umění v dnešní době podrobováno, nic o lajcích a množství přátel na sociálních sítích, nic o influencerech, kteří jako v drtičích citrusových plodů pouštějí šťávu k vteřinovému použití a věčnému zapomenutí. Doba bez mýtu je bezdomovectví, praví klasik, a ani umění v ní nedosáhne dále a výš než k nápodobě jevů a uctívání jejich jedinečnosti bez zřetele k univerzalitě života a její potřebnosti. Mýty počínající heroickými vášněmi a boji se přestěhovaly dnes do mytologie reklam na čisticí prostředky, ve kterých svádějí svůj boj detergenty s nečistotami. Mýtus vystřídala věda, tragický pocit života vplynul do optimistické vize stále efektivnějšího ovládání přírody a nakonec jejího nahrazení dokonalými technologiemi. Co s námi bude, až se i tento příkrov mámení rozplyne?   Jindřich Šimon Baar: Jan Cimbura (Elektronické vydání v Městské knihovně Praha, 3. listopad 2011) Už vidím ten pošklebek ironie. Cimbura? A v tomto kontextu? Cosi chatrně starožitného, soucitně ironicky chápaného, dětinská naivita. Promíjím všem, protože tím dosvědčují, že tento román nikdy v životě neměli v rukou. Kdo postál u kostelíka v Krtni, kdo se zasnil pod ořechem před farou v Ořechu, kdo si prošel Baarův domek v Klenčí, měl by pokračovat na cestě k lidské tváři těchto krajin, měl by, šťastně pootevřen určitému typu češství, bez předsudků a školských strusek začít číst Baarovy texty. Literatura zemité opravdovosti sice zpočátku vyžaduje jistou dávku vůle k nudě, ale když člověk zapomene na svůj dnešní zpovrchnělý vkus, na svou závislost na zábavnosti, na svou zpovykanost ironií, na ohoblovanou češtinu, na progresivismus, rozevře se před ním pevná stupnice pozitivních hodnot ovládaných opratěmi selství. Moudrá vyváženost vztahu člověka k přírodě je zde až klasicky sošná. Autorova náboženskost je daleka katolické ofenzívnosti, má blízko k proudům francouzského písemnictví, jak je známe pak později například do Jeana Giona. Topos Putimi vám každý štamgast hbitě spojí se Švejkem a jeho anabází, se svíčkou v poledne byste ale museli hledat někoho, kdo není rodák a kdo si vybaví ten představový komplex, jenž na tímto místem vztyčil J. Š. Baar svým Cimburou. Neměli bychom ztrácet schopnost nechat se oslovit lidskou autenticitou ani v literatuře. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-31 06:45:08

Po několika minutách letu začal stroj ztrácet výkon, při nouzovém přistání u Ždáru uhynul srnec. Pilot vyvázl bez újmy, škoda je 1 000 000 korun

Písek - Včera odpoledne před půl třetí přijal operační důstojník integrovaného operačního střediska Krajského ředitelství Policie Jihočeského kraje ohlášenou leteckou nehodu na poli v katastru obce Ždár u Protivína. Proto na místo okamžitě vyslal hlídku protivínských policistů, kteří po příjezdu kontaktovali pilota, občana cizí státní příslušnosti roč. 1966, který jim ukázal místo pádu a popsal samotnou událost, uvedla Policie České republiky. The post Po několika minutách letu začal stroj ztrácet výkon, při nouzovém přistání u Ždáru uhynul srnec. Pilot vyvázl bez újmy, škoda je 1 000 000 korun first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2021-11-04 09:23:19

Marek Hlavica (AKA): Na začátku každé komunikace musíte mít záměr

Nejnovějším hostem podcastu Nejen o reklamě je ředitel Asociace komunikačních agentur Marek Hlavica. S Martinem Jandorou si povídali o tom, jak fungovala covidová kampaň pro ministerstvo, jaký byl impuls k tomu, nechat si zpracovat analýzu veřejných zakázek v oblasti komunikace a zda je komunikace vůbec měřitelná. Jak Marek hodnotí pandemii a její důsledky v oblasti komunikace? Panuje přímá úměra v tom, že šel online nahoru, a naopak offline zase dolů? Firmy, které do té doby online prodej brali jako doplněk, museli přehodit výhybku a jít do online naplno. Asi by to dříve či později přišlo, ale proces by trval déle. Z hlediska peněz, online obraty, které šly do různých kanálů museli jít stranou, a naopak jsme tyto peníze investovali do online komunikace. Byla tady obava, že poklesne televizní reklama. Což se nestalo. Zaznamenali jsme jen drobný pokles u rádiové reklamy a tiskové reklamy. Ale nemyslím si, že ti, co přešli do onlinu se nevrátí zpět k offline. Jaký je rozdíl v tom, když je zadavatelem marketingové kampaně stát nebo soukromý subjekt? V první řadě je státní zadavatel omezen zákonem o zadávání veřejných zakázek, který dobře funguje na objednávky papíru či potrubí. Ale pokud jde o „měkké disciplíny“, kde se rozhoduje podle kvality a ne ceny, je to obtížnější. A ochota úředníků toto posuzovat je velmi nízká. Je komunikace měřitelná? Na začátku každé komunikace musíte mít záměr, jestli chcete něco prodat, posílit značku nebo chcete určitým způsobem posunout veřejné mínění. A to jsou kritéria, která jsou možné posoudit. Vy jste původně novinář, jak vám tato profese pomohla k tomu, kde teď jste? Já jsem od novinařiny udělal průlet několika profesemi, které se kolem komunikace neustále točily. A je pravda, že v určité míře mi to pomohlo v tom, že jsem dnes ředitelem asociace, která se komunikací zabývá. Co děláte pro to, abyste se ve svém oboru byl stále informován? Přiznám se rovnou, že sociální sítě jsou oblast, které odmítám věnovat hodně času. V mé práci v asociaci mě to nelimituje. Vějíř disciplín je tak široký, že to, kde se nakonec sejdeme, a o čem jsme schopní se bavit má univerzální charakter. Principy jsou stále stejné, jde o vyprávění příběhů. Co dalšího uslyšíte: Měl by stát investovat více energie a financí do oblasti komunikace?Jaké ceny se v oblasti komunikace v České republice udílejíJak správně komunikovat a kde se to naučitProč nepodlézat laťku a ztrácet hrdost

Čas načtení: 2024-01-10 17:00:00

Dcera chce tank. Já chci, aby nezapomněla na tatínkův hlas

V Bělorusku se začali ztrácet věznění disidenti, jejich blízcí je ale neopouštějí

Čas načtení: 2013-12-20 00:00:00

BAPE x Yoshifumi Egawa / Skate kolekce A SKATING APE

Značka BAPE je již tak rozrostlá, že se v tom občas začínáme ztrácet, nicméně jejich produkty nás baví, ostatně jako obrovské množství dalších fanoušků na celém světě. Tentokrát se lidé od BAPE spolčili s člověkem Yoshifumi Egawa, což znamenalo vznik kolekce A SKATING APE, která obsahuje bundy, kš ...

Čas načtení: 2024-02-16 08:38:47

Jak poznat, že si s vámi jen hraje?

Je to láska na celý život nebo to s vámi nemyslí vážně? Otázku, zda to se mnou myslí vážně, si za svůj život položí téměř každá žena. Ne nadarmo se totiž říká, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Někdy je proto nutné věnovat pozornost i těm nejmenším detailům. Jen tak totiž zjistíte, zda si s vámi partner je hraje nebo to naopak myslí vážně. Neustále vám ruší společné plány Domluvíte si nějaké společné plány, ale on je na poslední chvíli zruší? Občas se může stát, že je nutné dodělat nějakou práci, nastane rodinná krize a podobně, ale jestliže se to děje pravidelně a vy už dopředu počítáte s tím, že společně plány vám partner na poslední chvíli zruší, přestaňte s ním ztrácet čas. Nemůžete se na něj spolehnout Ruku v ruce s prvním varovným znamením jde i to druhé – nespolehlivost. Slíbí vám, že něco udělá, ale pak na to absolutně zapomene? Ano, muži velmi často zapomínají na vykonávání domácích prací a podobně, ale pokud skutečně víte, že se na něj nemůžete spolehnout, pravděpodobně nebude ten pravý. Neznáte jeho rodiče ani přátele Jste spolu již několik měsíců, ale stále vás neseznámil se svými rodiči ani přáteli? Zpozorněte. Muži, kteří mají jasno a chtějí se svými partnerkami strávit budoucnost, je představí své rodině a přátelům. Tím si akorát potvrdí, co již dávno vědí – že je to ta pravá. Neustále se vymlouvá Máte pocit, že vám partner něco tají a o svých plánech nikdy nemluví konkrétně? Neustálé mlžení a výmluvy rozhodně nejsou dobrým znamením. Často totiž mohou znamenat, že si s vámi pouze hraje a třeba má někde i rodinu či druhou partnerku. Nedává vám najevo, že vás miluje Máte pocit, že je chladný, odtažitý a ani malými gesty vám nedává najevo, že mu na vás záleží? Nemusí... Čtěte více Příspěvek Jak poznat, že si s vámi jen hraje? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2020-04-09 20:51:00

Za pár dní to bude měsíc, co jsme doma

Za pár dní to bude měsíc, co jsme doma. Dobrovolně jsme se do omezeného režimu s čtyřletým synem totiž uchýlili už v pátek 13. 3. (celostátní omezení pohybu pak přišlo od 16. 3). Obvykle na pátky třináctého zrovna nevěřím. Ovšem tenhle březnový přinesl opravdu hodně nového. A tak se chci ohlédnout, co to vlastně všechno v mém (potažmo našem – rodinném) případě je a bylo... Jakožto těhotná (šestý měsíc) matka malého dítěte kloubící dohromady tři různé pracovní úvazky jsem v úterý 10. března v sedm ráno po cestě do práce pociťovala těžký tik v pravém oku. Bylo toho na mě v poslední době příliš. Středeční uzavření škol přineslo skutečnost, že dvě z mých pracovních aktivit odpadly. Asi se tudíž nelze divit, že prvotní dojem byla úleva. Tolik restů a najednou tolik času je udělat, výhled na cca dva týdny volna, jak nám řekli ve škole... Takže v naší „počáteční fázi“ hrály hlavní roli trio relax, zahrada a domácnost. „Čistka“ ve skříních, (konečně) nalezení a vyprání těhotenského oblečení pro další měsíce, umytá okna, poryté, připravené záhony, setí semínek... Do toho krásné počasí a hry s naším drahým čtyřleťákem. Konečně na něj mám čas! Užívám si ho, jak můžu, než se narodí očekávané miminko a změní nám celý rodinný chod a systém... Volám starším členům rodiny, správně sluníčkově s nimi rozprávím... Zároveň občas komunikace stran třetí pracovní aktivity, zejména rušení schůzek s klienty. Dobrá nálada a pohoda. Nebudu přece kvůli nějakému viru ztrácet optimismus. Detaily jako nákupy potravin online se dají dobře zvládnout. V hovorech s kamarádkami jsem veselá. Předěl přichází v podobě ohlášení největšího mediálního packala všech dob, tehdy vedoucího krizového štábu, pana Prymuly, že budeme mít dva roky zavřené hranice. To na mě padla černá „deprese“ spojená s pocitem „konec světa tak, jak ho známe“. Dobře vím, že krize je šance a že v ní je záhodno spatřovat příležitost. Jsou ale i momenty, kdy propadám úzkosti. Jak se v tom všem neztratit? Jak ochránit sebe (s nenarozeným miminkem) a rodinu, jak se o ně (po)starat v takové divné době, kdy se láme věk? Uvědomuji si, že jsme v jakémsi předělu dějin, tohle období jednou bude zmiňováno v učebnicích (budou-li kdy ještě jaké). Prožívám narušení základních jistot ohledně toho, co lze vůbec ještě v životě očekávat. Taky vnímám, že jsme na tom relativně dobře. Hypotéka malá, práce relativně stálá a perspektivní, vidina rodičovského příspěvku, snad se s tím nějak vypořádáme... Průběžně chystám výbavičku pro malé – peru, věším, žehlím, ukládám... Zároveň už to doma začíná být dlouhé. Více nastartovávám pracovní aktivity online, ač jsem si to dříve neuměla představit bez osobního kontaktu, nakonec to jde nad očekávání dobře. Hodně peču, hlavně jsem se dostala ke kynutému těstu, kterému jsem se vždy instinktivně vyhýbala. Domácí bagety, houstičky, ciabatta, koláče. I na sušenky došlo (kynuté nebyly :D). V rozhovoru s nejlepší kamarádkou konstatujeme, že se nám oběma daří adaptace na změněné podmínky. Užíváme si radost z toho, co jde. Tu mi opět kazí řeči páně Prymuly /promiňte, potřebuju někam zacílit agresi a tudíž nějakého „ďábla“, takže tentokrát to opět schytá on/, kterýžto prohlásí, že „změnil názor a je třeba populaci promořit“. Jsem naprosto zastáncem asertivních práv, mezi které právo změnit názor jednoznačně patří. Ale když někdo kormidluje stát v období krize, co tu nebyla desetiletí, měl by fakt víc přemýšlet nad tím, co říká. První moje myšlenka v souvislosti s tímto tvrzením je „takže to všechno doteď, všechny ty zákazy, to bylo zbytečné??! Nebo k čemu to teda jako bylo??!“ Zároveň se začínám více cítit ohrožená. Těhotné ženy mají slabší imunitu. A hlavně nikdo neví, co prodělání nemoci v těhotenství může způsobit nenarozenému dítěti stran psychomotorického vývoje. Je to nová věc, studie logicky proto nejsou... Umírají i mladší lidé, nejenom senioři... Mám starost o manžela a syna... Doteď jsem se cítila doma aspoň relativně v bezpečí. Ale návrat do práce – dvě velké školy plné dětí? Nespoléhám na to, že by mi neschopenkou pomohla má těžce neempatická gynekoložka, kterážto i přes současnou situaci trvá na tom, abych se (z mého pohledu zcela zbytečně) účastnila kontrol v těhotenské poradně (s tím, že „současná epidemiologická situace bude trvat ještě půl roku“) – a ona mi nutně potřebuje změřit tlak a cukr v moči a slyšet ozvy dítěte. Sakra, mám pohyby a cítím se ok, to to nestačí? Proč??? Já mám ksakru strach! Nevidím důvod zbytečně se vystavovat riziku, jezdit do velkého města, chodit na polikliniku, čekat s dalšími lidmi v čekárně, vidět se se zdravotníky, kteří kdovíjaké mají kontakty, do toho tam ještě tahat syna, kterého nechci logicky dávat k babičce... Jsem z toho všeho unavená. Doplnili jsme domácnost prostřednictvím online nákupů – dopřála jsem si hlavně hrnec na chleba a pár dalších drobností do kuchyně. Nějaké knížky, hlavně pro syna... Chystáme se na Velikonoce, vyrábíme výzdobu, peču ještě víc než předtím. S kamarádkama občas nějaký videohovor. S klienty jich teď bylo víc, postupně se tenhle způsob práce učím a uvědomuji si, že se mi třeba bude hodit na mateřské jako forma přivýdělku. Bylo by asi dobré udělat změny na webu a skočit po hlavě do té nové podnikatelské příležitosti, ale s rostoucím břichem to není úplně optimální – i kdybych uspěla, nebudu na to mít čas, protože miminko. Vadí mi, že se téhle možnosti nemůžu úplně chytit za pačesy. Měla bych aspoň, do čeho se teď položit... Možná to stejně aspoň částečně udělám. Je mi smutno. Nevím, kdy to skončí a co se z toho všeho vynoří. Potřebovala bych „mít se čeho chytit“ a to je nedostatkové zboží. Takže je to vlastně pořád stejný jako na začátku. Nezbývá než doufat. Chovat se zodpovědně v míře, v které to jde. Modlit se, meditovat, milovat... Jo, a jíst. V druhém těhotenství bohužel zjevně přiberu víc než v tom prvním, protože co si upeču, taky v míře nemalé sním...;) PS: V závěru psaní tohoto článku si připadám jako blázen. Zanedlouho se lidem otevřou úřady. Takže manžel domů infekci tak jako tak vbrzku přinese. Jak v téhle situaci z mindsetu role oběti? Poradíte?

Čas načtení: 2024-02-18 09:30:00

Analytici: Koruna by mohla v příštích měsících dále mírně ztrácet

Praha - Česká měna, která v minulých dnech oslabila až k 25,50 Kč za euro, tedy na nejslabší úrovni od propuknutí války na Ukrajině v únoru 2022, by mohla v příštích měsících ještě mírně ztrácet. Vyplývá...

Čas načtení: 2021-04-08 19:03:42

Krásná a pevná prsa získáte i díky cvikům nebo prokrvování

Krásný dekolt a pevná ňadra si přeje snad každá žena. Vlivem mateřství nebo postupem věku mohou prsa ochabnout a pomalu ztrácet svůj plný tvar. Předejít těmto nežádoucím momentům můžete pomocí správné péče o svá prsa. A to zejména pomocí některých cviků, pravidelného prokrvování, ale i zdravé stravy.

Čas načtení: 2023-10-14 02:00:00

Ostruhací tradiční, elektrické a brousky – co vybrat?

V každé kuchyni jsou nože jedním z nejdůležitějších nástrojů. Bez nich by bylo těžké si představit přípravu jídla. Co ale dělat, když naše nože začnou ztrácet ostrost? Na trhu jsou k dispozici různá řešení: od tradičních ostruhací na nože, přes brousky na broušení, až po pokročilé elektrické ostruha ...

Čas načtení: 2012-11-30 17:00:00

Podrážděná pokožka – jak si s ní poradit?

Málo kdo může říct, že v zimních měsících vypadá krásně a svěže, jako tomu obvykle býváv létě. Jakmile udeří tuhé mrazy a sychravo, naše vlasy začnou tak nějak plihnout a ztrácet objem a jiskru, jejich suché konečky potřebují okamžitý zásah, co je obličeje týče, ani ten si nevede o mnoho lépe. Pokož ...

Čas načtení: 2015-07-08 00:00:00

Díky Albertině získáte nové klienty i speciální zakázky

Dnes už není nutné ztrácet čas pracným vyhledáváním zdrojů a jejich prověřováním. Vydatně vám při tom může pomoci databáze Albertina. Stačí pár kliknutí a máte k dispozici seznam všech platících firem sestavený podle kritérií, které jste si sami zvolili. A nejen to – obdržíte rovnou aktuální mobiln ...

Čas načtení: 2019-10-18 00:00:00

Virtuální asistentka vám ušetří čas

Virtuální asistentka je běžně využívanou službou. Dnes je naprosto normální úkoly outsourcovat na druhé lidi. Proč ztrácet čas něčím, co za vás může udělat někdo jiný? Udělejte si raději volno na své děti, manžela, rodiče, kamarády. Pořiďte si virtuální asistentku a mějte volného času více než kdy d ...

Čas načtení: 2024-02-16 15:00:01

Skvělý Václav Postránecký: Políbil jeviště Národního divadla a odešel zemřít. Svoji smrt tušil

Václava Postráneckého si vybavíme také jako generála z legendárního filmu Černí baroni, kde se s vervou obul do majora v podání Pavla Landovského. Nezapomenutelná je i jeho role Zajíčka ze snímku Konto separato, ale vybrat ty nejlepší postavy, které ztvárnil, je prakticky nemožné. Pro komediální a karikaturní role měl zkrátka přirozený talent, který diváci vždycky oceňovali. Brzobohatý a Bohdalová: Bouřlivé manželství, rozvod, nenávist i usmíření. Bylo to hodně divoké Číst více   Voják nebo zámečník? Ne – Pan herec! Hercem se ale rozhodně původně stát nechtěl, i když se od dětství věnoval ochotnickému divadlu a před kamerou se objevil prvně už v devíti letech ve filmu Konec strašidel. „Doslova jsem mučil svoje rodiče, aby mě přihlásili na školu Jana Žižky pro děti,“ vyprávěl v pořadu České televize s tím, že jeho snem bylo stát se vojákem, přesto se později vyučil zámečníkem. Naštěstí se osud postaral o to, aby se objevil na jevišti a před kamerou a mohl tak po svém nadání zanechat opravdu hlubokou stopu.  Národního divadla si vážil Když se Václav Postránecký stal na konci sedmdesátých let členem činohry Národního divadla, považoval to za jednoznačný vrchol svojí kariéry a za poctu, které si vážil do konce života.  Nevěnoval se ale jen divadlu samotnému, učil také na FAMU, daboval a po určitou dobu působil jako prezident Herecké asociace.  Těžké roky s nemocí  V posledních letech svého života se ale herec své rodině i divákům začal doslova ztrácet před očima. Na vině byla zákeřná rakovina. Nejprve zde byla ještě naděje, že by mohla problémy vyřešit operace a následná léčba. V tom čase vydal prostřednictvím FTV Prima statečné a obdivuhodné vyjádření: „Vážení a milí, v životě každého z nás nastávají různé momenty a různá období. V tom svém právě prožívám zásadní etapu, kdy se snažím vrátit své tělo za pomoci týmu lékařů do obvyklé kondice. Je však jen na mně, abych se k celé věci postavil statečně a čelil tomu beze strachu, jak nejlépe dokážu.“ Nemoc ale rozhodla jinak, a tak se Václav Postránecký zanedlouho od lékařů dozvěděl tragickou zprávu, že se rakovina rozšířila do celého těla. Metastázy byly velmi urputné a bylo zřejmé, že tento boj je možné vést, ale nikoliv vyhrát. Týraného Ladislava Chudíka zachránila role doktora Sovy před blázincem. Domácí násilí už neunesl Číst více Hrát chtěl až do konce Ačkoliv mu bylo zle, dlouho se nechtěl vzdát herectví, které pro něj znamenalo celý život. Již ve velmi špatném zdravotním stavu se tak ještě naposledy vydal na jeviště, aby odehrál poslední představení hry Tři sestry. Po závěrečném aplausu si dobře uvědomoval, že to byly jeho poslední chvíle na prknech, která pro mnohé skutečně znamenají svět. Políbil proto jeviště a odešel – a nikdy se sem již nevrátil.  Poslední chvíle v bezpečí domova Oporou mu v té době byla celá jeho rodina, ale hlavně manželka Helena, s níž prožil více než padesát let v klidném a milujícím vztahu. Herec se s nemocí pral až do samého konce a podle jeho rodiny se snažil, aby na sobě své utrpení nedal znát. Dobře věděl, jak by to jeho milované bolelo. Ti ale samozřejmě věděli své a také se snažili pro odcházejícího člena rodiny udělat vše, co bylo možné. Splnili mu i jeho poslední přání a tím bylo zemřít v klidu domova, kde naposledy vydechl 7. května roku 2019. Na jeviště Národního divadla se herec přece jen ještě jednou vrátil, a to v den posledního rozloučení.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Jiří Sovák měl bohaté zkušenosti s prostitutkami. Jeho žena na něj chtěla vzít sekeru.

Čas načtení: 2022-03-15 10:13:58

Opotřebování čili „attrition“

Milí čtenáři, za poslední články se na mě snesla sprška kritiky, že moc popouštím uzdu emocím. Nejsem stroj, ale budiž. V dnešním článku tedy zapomeneme na emoce a budeme používat studené termíny jako živá síla. Nezazní zde ani slova jako R—o a U——a a budeme si představovat, že válčí třeba Brazílie s Paraguayí. (Taková válka se skutečně kdysi odehrála a byla překvapivě krvavá.) Takže, poté, co brazilské síly nezvládly v prvních dnech obsadit Asunción a zajmout prezidenta Lópeze, vyvinula se situace do takzvané opotřebovávací války (war of attrition, nebo, abychom byli stylovější, guerra de desgaste). V opotřebovávací válce se snažíte protivníkovi způsobit takové škody, aby se raději vzdal a přistoupil na vaše podmínky. Nemusíte jej přitom „porazit na hlavu“, stačí, aby pro něj další pokračování boje začalo být neúnosné. Většinou to funguje oběma směry; málokdy se stává, že jeden jenom „opotřebovává” a není přitom zároveň „opotřebováván”. Ale kapacita obou nepřátel snášet takový proces nebývá stejná a obvykle se jeden opotřebuje dřív. Situace, kdy se opotřebovávají oba zhruba stejným tempem, jsou vzácné. Irácko-íránská válka v letech 1980-1988 se tomu dost blíží. Opotřebovat vůli protivníka Opotřebovávat můžete různé aspekty protivníkova válečného úsilí. Jedním z nejstarších způsobu je opotřebovávání morální. Zhruba řečeno, nahnat nepříteli takovou hrůzu, že se raději vzdá. Bombardováním měst, teroristickými útoky, nálety kamikaze atd. Toto je nejstarší druh opotřebovávací války, používali jej i Římané a Mongolové. Někdy to funguje, například Japonsko se po svržení dvou atomových bomb vzdalo. Na tomto principu částečně fungují i gerilově organizovaní protivníci jako Tálibán nebo Vietcong, kteří se snaží opotřebovat vůli protivníka k tomu, pálit si prsty a ztrácet své lidi v nějakém vzdáleném koutě světa. Domácí protiválečné hnutí jim v tom pomáhá. Jindy to ale také nefunguje, nebo aspoň ne moc dobře. Nezdá se například, že by kobercová bombardování německých měst za druhé světové války nějak uspíšila její konec. Ani Islámský stát nebyl se svojí brutalitou kdovíjak úspěšný. Tenhle druh útoků totiž nevyvolává jen čirou hrůzu, ale směs hrůzy s nenávistí, a pokud v celkovém mixu převládne ta druhá složka, bude protistrana bojovat o to zuřivěji. Součástí opotřebovávací války je samozřejmě i válečná propaganda, ale spíš jako doplněk. Že by pouhá propaganda v moderní době stačila na morální opotřebování nepřítele a kolaps jeho válečného úsilí, to se snad ještě ani nestalo, respektive si to teď nevybavuji. Ano, křižáci kdysi utekli od Domažlic ještě před bitvou, ale to je už dávno. Zabít co nejvíce vojáků Dalším parametrem, který můžete opotřebovávat, je živá síla protivníka. Srozumitelně řečeno, zabít mu co nejvíce vojáků. (Napsal bych, že je to příšerné, ale to by byly emoce a pak bych si za trest nesměl dát po obědě viržinko.) K tomuto sklouzávaly války začátkem 20. století, tedy rusko-japonská válka (1904-1905) a hlavně první světová válka (1914-1918). Nebyl to až tak primární úmysl generality, spíše nevyhnutelná výslednice tehdejší rovnováhy sil mezi kulomety, děly a pěchotou. (Kdo si o tomto chce přečíst více, odkazuji opět na blog vojenského historika Breta Devereauxe a jeho krátký seriál o zákopové válce: první díl, druhý díl.) To se dnes moc nedělá. Ne, že bychom jako lidstvo kdovíjak zmoudřeli a zušlechtili se, ale není to efektivní. Lidé jsou malí, mrštní, vyvíjejí značné úsilí o svoje přežití. Jakmile se ta válka stane trochu mobilnější – a to se stala nejpozději s vynálezem tanků a letadel – nebudou na zemi v dosahu nepřítele vznikat takové koncentrace vojáků jako v zákopech první světové, aby je šlo hromadně masakrovat. A lovit v lesích a bažinách nějaké rozptýlené jednotky protivníka, to není žádné opotřebovávání, to se spíš opotřebujete vy. Zničit vojenskou techniku Třetí možný druh opotřebovávání: technicko-ekonomické. To je dnes pro Brazílii i Paraguay velmi relevantní. Moderní válka je drahá. Každý zničený kus jen trochu vyspělejší techniky vyjde na miliony korun, někdy i dolarů. Modernizace tanků T-72 stála českou armádu 150 milionů za kus. Slováci si zakoupili stíhačky F-16, které včetně výcviku a údržby vyjdou zhruba na 3,5 miliardy korun za jeden kus. Novou pobřežní korvetu si nedávno pořídilo Polsko za více než sedm miliard korun, a to po tvrdých škrtech, které poněkud omezily její bojovou užitečnost. To znamená, že při moderní pozemní válce, ve které se hojně používají různé protitankové a protiletadlové střely, budou jen náklady na zničenou techniku šplhat do miliardových výšin – každý den. Striktně vzato tedy na techniku náhradní, kterou si místo té zničené budete muset časem pořídit, nechcete-li po té válce zůstat bezbranní. Samozřejmě můžete na frontu poslat nějaké staré šroty, které už se dávno amortizovaly, ale ty zase nebudou tak efektivní. Kromě peněz hraje roli i časový faktor. Zničí-li vám nepřítel, dejme tomu, deset vrtulníků během jednoho týdne, určitě si jich nových deset nevyrobíte během dalšího týdne; jsou to složité stroje, jejichž výroba trvá celé měsíce. Tím pádem se vaše zásoba těžkých zbraní začne smrskávat. Na konci toho smrskávání je nula, což je hodně špatná situace, tam se nechcete ani přiblížit. Což znamená, že od určité chvíle dál budete muset být s nasazením oněch zbylých zbraní opatrní. Navíc si nepřítel do nějaké míry vybírá, co má opotřebovávat. Některé složky vojska jsou vůči tomuto postupu citlivější než jiné, například cisterny vozící po silnicích palivo. V jejich případě znamená i 20 až 30 procent degradace kapacity značné následky pro zbytek válečných operací; a zase, i náhradní cisterny trvá nějakou dobu vyrobit. Nebo musíte v nouzi sáhnout po civilních cisternách, ale počítat přitom s tím, že nedokážou projet bahnem a po sněhu budou zase klouzat apod. Technické opotřebovávání je smrtelný nepřítel moderního válečného úsilí, ještě daleko větší než ztráty na životech. Lidí je většinou k dispozici více než techniky, ale sami od sebe nedokážou nic dobýt a udržet, k tomu potřebují právě tu techniku. Státy zatažené do opotřebovávacích válek se proto často snaží o to, zajistit si přísun další bojové techniky z neutrálních zemí. Buď za hotové (Cash and Carry), nebo dokonce na dluh (Lend and Lease). Kdo si sežene více takových kamarádů, ten má výhodu proti tomu, kdo jich má málo. V roce 2022 máme ještě jednu novinku, která za druhé světové války tak výrazná nebyla. Dnešní průmyslové řetězce jsou natolik zamotané navzájem, že je poměrně těžké si udržet nějaký konkrétní druh průmyslu ve funkčním stavu bez spolupráce zbytku světa. Můžete například zabavit celou továrnu na nákladní vozy, ale spousta těch obráběcích strojů je cizí výroby, potřebuje dovážené náhradní díly a běží na cizím softwaru, který se možná dá na dálku sabotovat (nahrubo vypnutím, jemně třeba tím, že se někde nastaví o milimetr jiná tolerance a výsledkem jsou stěží použitelné zmetky). I ty vozy samotné už vesměs počítají s tím, že čipy na řídící jednotku dostanou z Japonska a čidla tlaku v pneumatikách třeba z Jižní Koreje. Teoreticky můžete zkusit místo nich vyrábět nějaké staré modely ze 20. století, které žádnou elektroniku nepotřebovaly, ale umí to ještě vůbec někdo? Tak co, kdo má v tomto výhodu, Brazílie nebo Paraguay?   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-07-08 12:33:56

V Kotletově nové knize čeká Prahu budoucnosti střet mezi Digitálním mesiášem a čarodějkami

Kniha českého autora sci-fi Františka Kotlety Underground se navzdory vydání na začátku jarního lockdownu stala loni nejprodávanějším titulem mezi domácími i zahraničními knihami v žánru fantastiky. Příběh z vánoční Prahy roku 2107 přinesl futuristickou vizi samostatného města Praha City po rozpadu České republiky a prohrané česko-polské válce. Nyní se do světa plného transhumanismu a uměle vyráběného jídla autor vrací, aby Praze přinesl Revoluci. Svět se ponořil do temnoty, ale Praha City je šťastné město plné neonů a milionů spokojených lidí. Alespoň to tvrdí zprávy City News. Jenže i redaktoři všudypřítomného televizního kanálu vědí, že pod povrchem bublá revolta. Korporace se rozpadají a po mnoha letech se chystají volby, které přinášejí nejen slovní přestřelky, ale i krev v ulicích. V těch ulicích, po nichž prý kráčí Digitální Mesiáš, jenž přišel spasit svět poté, co čarodějky selhaly. Detektiv Petr Vachten má ale jiné starosti. Umírají vlivní lidé a do City News přicházejí informace od jejich vraha, který si říká Zodiak. A co je nejhorší – digitální mládež propadla kouzlu retrorapových verzí písní Hany Zagorové!   Ukázka z knihy: Klepl jsem do masky a zapnul noční vidění. Šplouch! „Možná bys…“ Při pohledu na Belcha stojícího po pás v tekutině, kterou po stovky let utvářely splašky, mazut, špína, mrtví potkani i lidé a kdoví co ještě sem všechno steklo ze světa tam nahoře, mě okamžitě přešel vztek, že vydal překvapivý, a hlavně hlasitý zvuk. Opatrně jsem nohou prošlapal prostor mezi námi dvěma a hledal pevnou oporu. Pohybovali jsme se po nějakých starých trubkách, pod nimiž se nacházelo pohyblivé dno. Polák pomaličku klesal dolů jako akcie DEZATEGu poté, co jeho vlastníci za záhadných okolností opustili tento svět. „Možná bys mi měl pomoct,“ zavrčel. „Možná bych tě měl nechat zemřít za to, co mi dáváš do bigosu,“ usmál jsem se, i když to přes ochrannou masku nemohl vidět. „U svatých kostí Lecha Kaczyńskiho, Czesi, wy żeście sōm ale blank ciule!“ zaklel rodák z Katowic česko-slezsky. Vzhledem k tomu, že jsem během druhé války o Těšínsko pochytil polštinu i slezštinu, která v pohraničí přece jenom byla pořád ještě živá, jsem tušil, že máme být něco jako banda kokotů, ale ruku jsem mu podal. Mohl by mi nasrat na hlavu, a stejně bych tam pro něj skočil. Moc přátel mi v tomhle zkurveným městě nezbylo. Podal jsem mu ruku a vytáhl ho ven. Temná slizká kejda po něm pomaličku stékala dolů. Naštěstí jsme na sobě oba měli inteligentní vodotěsné kalhoty i bundy a staré, ale zatraceně spolehlivé vojenské boty z umělé nanokůže. „Víš, že to smrdí jako tvoje varšavská houbová omáčka?“ „Víš, že jste prohráli válku, pepíci?“ odvětil. V tu chvíli se ale nedaleko od nás ozvalo další šplouchání. Okamžitě jsme zmlkli. Belch si očistil masku, aby vůbec něco viděl. Nacházeli jsme se v něčem, co byla kdysi částečně kanalizace a kolektory a od doby, kdy sem zavítal poslední revizní technik, určitě uběhlo přes sto let. Od té doby sem jenom stékalo svinstvo z praskajících trubek a kanálů. Ale i tady žili lidé. Praha – pevně ohraničená autonomními bojovými drony, bunkry a zátarasy před světem tam venku – se nemohla rozrůstat do šířky, a tak se ti bohatí tlačili nahoru a chudí dolů. Vždycky to tak bylo. Život ve věžích hradů a slumech podhradí se dost zásadně lišil i během režimů, které si hrály na to, že nastolí rovnost. Nakonec vždycky přišli papaláši a s nimi lidé odsunutí na okraj. A taky spousta krve a bolesti. „Na,“ vytrhl mě Belch z planého filosofování. Rozepnul si plastikový batoh a podal mi pistoli. Měla na sobě pěticípou hvězdu. „Co to je?“ „Makarov. Sovětská klasika,“ odvětil. „Sovětská? Jako Sovětský svaz, co zanikl dřív, než měl můj pradědeček první erekci?“ ujistil jsem se a pistoli prozkoumal. Měla zásobník na osm nábojů ráže devět milimetrů. „Pochybuji, že někdo z tvé rodiny kdy měl pořádnou erekci, ale ano, je to ze Sovětského svazu. Stalin se tím drbal na koulích, když mu ho kouřil Berija,“ odpověděl a vytáhl druhý historický kousek. Ten jsem znal z černobílých komiksů tisknutých na stonásobně recyklovaný papír, jež jsem četl v dětství – samopal Thompson, oblíbená zbraň americké mafie z předpředminulého století. Hot dogy, hamburgery a Al Capone byli moje dávná láska. „Vykradl jsi muzeum?“ zeptal jsem se a dál prohlížel makarova. Vypadal funkčně. „Něco takového. Jeden sběratel to u mě vyměnil za bigos.“ Co si budem povídat, dobrý bigos ze skutečného masa a zelí měl větší hodnotu než zastaralá bouchačka. Ale teď se nám hodilo to druhé. Co taky v kanále s bigosem.   *  *  *   Opatrně jsem se prodíral stojatou tekutinou. Mlčeli jsme dobrých tři sta metrů cesty. Slyšeli jsme jen kapání vody a vzdálené šramocení, které postupně sílilo. Zastavil jsem se a počkal, až mě Belch dojde. Už nebyl nejmladší. Během česko-polské války, která skončila něčím, co by se dalo nazvat polské vítězství, v okamžiku, kdy se Česká republika rozpadla a ztratila o válčení se severními bratranci zájem, sloužil u speciálních jednotek. Jejich speciálnost spočívala ve schopnosti získat pro bojující jednotky proviant. Belch si poté v Praze zařídil polskou restauraci, aby nabyté válečné zkušenosti se sháněním exkluzivních potravin jako maso, vejce nebo zelí nějak zužitkoval. Když jsem mu řekl o své dnešní práci, přemluvil mě, abych ho vzal s sebou. Teď hlasitě oddechoval, což bylo trochu slyšet i přes filtr masky. „Pořád chceš ‚zažít trochu toho vzrušení jako za starých dobrých časů‘?“ odrecitoval jsem po paměti jeho slova. „Jebu ti matku. Soustřeď se raději na to, co je vepředu,“ zašeptal a zkontroloval kondom na hlavni thompsona. Tohle opatření kdysi zavedli do praxe američtí vojáci ve Vietnamu, kteří tak chránili své zbraně a munici před vlhkostí. Vůně vietnamské občanské války proto byla směsí napalmu a spálené gumy. Následkem toho se kvůli nedostatku prezervativů rozmohl v americké armádě syfilis, ale to už je daň za to, když dá člověk přednost okamžitému přežití před dlouhodobými riziky. Ušli jsme dalších dvě stě metrů. Šramot sílil a zároveň se do něj prolínal nový tlumený zvuk. Přidal jsem do kroku.   *  *  *   Tam venku byl svět možná krutý a necivilizovaný, propadlý do zmaru a úpadku, a možná byla Praha vrcholem současné evropské civilizace, ale to, co se skrývalo ve střevech tohoto města, by v divočině nemohlo ani přežít. Tady to však vegetovalo skryto před denním světlem v něčem, co možná kdysi byl sklad nebo místnost s elektrickými rozvody. Teď odsud někdo prorazil soustavu tunelů, kterými se dalo dostat ven i jinak než přes břečku, v níž jsme teď stáli do pasu. V temnotě jsem díky infravizoru své masky viděl obrysy vysoké shrbené postavy. „Kanálník,“ špitl Belch. Říkalo se jim všelijak, ale „kanálník“ asi vystihovalo jejich podstatu nejlépe. Lidé, kteří žili mimo systém, většinou přebývali ve stanicích metra U, tedy nejspodnější ze tří tras. Na rozdíl od nadpovrchové S a luxusní N spojující magnetickou rychlodráhou nové centrum Prahy s luxusními okrajovými čtvrtěmi, byl vstup do prostor U-metra zdarma. Jenže jím také jezdili obyčejní obyvatelé města do práce. A když už byl někdo příliš velká troska i na U, prostě ho pár nařachaných týpků, co v životě nedokázali nic lepšího než bouchat dvanáctky ve výrobně umělého masa a mlátit slintající lidské trosky, poslalo ještě mnohem hlouběji. A stal se z něj kanálník. Někteří kanálníci žili pod povrchem už po několik generací. Vyskytovaly se mezi nimi zvláštní existence. Málokdo si mohl dovolit skutečné jídlo jako maso nebo nedejbože zeleninu a všichni jedli to, co se vyrábělo v laboratořích DEZATEGu nebo ARKASu, jenže kanálníci si nemohli koupit či vyhrabat z popelnic ani to. Od toho tu byli obyčejní bezdomovci a tuláci, výrazně vyšší kasta. Pro ty nejchudší zde byly kostky, které vyráběla mafie a různí pokoutní experimentátoři ze zbytků a biologického odpadu v ilegálních výrobnách, kde se nedbalo na kvalitu ani normy ISO. Šlo jen o to, zajistit spodině kalorie za pár šupů, a ještě na tom vydělat. Jenže po generace žít v temnotě, pít špinavou kaši místo vody a žrát tenhle humus, to dokázalo vrátit evoluci nejen nazpátek, ale vrhnout ji i úplně jiným směrem. Někteří z kanálníků už kvůli tomu ani nevypadali jako lidé. A tenhle mezi ně patřil. „Zarchnch,“ ozvala se postava. Čistě teoreticky by nás neměl vidět, ale nejspíš slyšel lehké šplouchání hovnokaše, kterou jsme se brodili, nebo nás ucítil. Patrně jsme navzdory dvouhodinové cestě splašky pořád ještě dostatečně nepáchli, jak vyžadovala místní etiketa – EdMP. Eau de mrtvý potkan. „Zarchn. Chrm chrm hrmla strm,“ zarezonovalo prostorem. Odjistil jsem bolševickou vrtačku na kontrarevolucionáře. „Zní jako moje bejvalka po flašce vína,“ zašeptal Belch. Udržovat „rádiový klid“ už nebylo třeba. Kanálníka jsme pořádně neviděli. Pomalu jsme stoupali z vody a hnusosračka z nás jen crčela. „Kurva, vlevo,“ špitl Polák. „Co?“ „Je jich tu víc,“ vysvětlil. Rozhlížel jsem se okolo, ale nikoho jsem ani s pomocí infra neviděl ani neslyšel. „Jsi si jistý?“ „Vsadím na to levý varle.“ „Neprodal jsi ho za půl krávy Rusům?“ „Drž hubu,“ zavrčel nevrle Belch a natáhl americkou raritu. Možná byl ošlehaný vichry té nejpitomější války – tedy hned po třídenní řeži mezi Košickou federací a Žilinským císařstvím –, ale nebezpečná situace mu lezla na nervy. Zlenivěl. Ušli jsme pár dalších kroků a já stále slyšel jenom zvuk před sebou. „Tam,“ ukázal Polák na třetí hodinu. Měl pravdu. Něco se tam pohnulo. Vylezli jsme z břečky na pevnou vybetonovanou plochu. Rozepnul jsem dvojitě krytý gumový zip a vytáhl z boční kapsy signální světlici. „Ztlum si kontrast,“ zašeptal jsem, odjistil ji a hodil doprava. Rudé světlo ozářilo prostor. „Kurva.“ „A kurva.“   *  *  *   Před červenou září se rozuteklo dobrých patnáct postav. Viděl jsem jenom obrysy a míhající se stíny, ale působily děsivě. Některé v potrhaných špinavých cárech, jiné zcela určitě nahé. „To by je mělo zahnat,“ usmál jsem se. „Jen aby.“ „Nesýčkuj,“ zavrčel jsem, a dokud světlice ukazovala cestu, vyrazil jsem od bahnité srajdy směrem, kudy se ozýval hlas podobný Belchově bejvalce. „Slyším ho.“ Nebyl jediný. I já jsem místo chrchlání a chrumlání najednou zaregistroval dětský pláč. Přidal jsem do kroku a přes zrezivělá železná futra vlezl do původně patrně servisní místnosti, která teď připomínala spíš jeskyni. Všude se válely staré krámy, hadry, kusy elektroniky a zrezivělé konzervy. Zbytkové světlo ze skomírající světlice mi pomohlo vidět pomocí masky všechno v dokonale vykreslených obrysech. „Brum,“ uslyšel jsem z chuchvalce prastarých novin. „Zarchn,“ kontroval hlas z levoboku. Stál tam chlápek, který vypadal jako kříženec Jiřiny Bohdalové, slavného avatara z večerníčků Rákosníček a útok robotů z mlhoviny Kočičí oko nebo Křemílek a Vochomůrka budují síť 7G, a hrocha. „Stůj, mrdko!“ zakřičel jsem na kanálníka a namířil na něj pistoli. „Cholera,“ zaklel vedle stojící Polák. Ruce se mu chvěly. „Kdy jsi naposled střílel?“ zeptal jsem se ho. Jeho očividný strach mě zatraceně znervózňoval. „Minulý týden… Na vrabce. Na člověka nikdy.“ „A kurva.“ „Kurva.“   *  *  *   Kanálník stál shrbený necelé dva metry ode mě. „Zarchn?“ „Nemá moc rozmanitý slovníček,“ poznamenal Belch. Ignoroval jsem ho. Dítě, které jsme ve sračkách a jejich širokém okolí už dva dny hledali, se rozbrečelo někde u zdi po mé pravé ruce. „Není možný, abys mi nerozuměl, kanálníku,“ promluvil jsem pomalu a nahlas a současně se úkroky přibližoval k tělíčku ležícímu v pelechu ze zmačkaných novin a starých letáků. Belch se mi držel po boku. Světlice dohasínala a obrysy zvolna ztrácely svou ostrost. „Jenom si vezmu toho smrada a zmizím. Nic se ti nemusí stát,“ pokračoval jsem. „Zarachan?!“ Slovo v lehké obměně znělo výhružněji. „Wojciechu, dárky.“ Majitel nejlepší polské restaurace v celé Praze – pravda, také jediné – znovu rozevřel svůj vak a vytáhl z něj dva balíčky proteinových tyčinek. „Je to výživnější než to smrádě. Nažere se z toho celá rodina. Půlka je s příchutí vánočního psa, to si budete čvachtat, a když to obalíte blátem, bude vám to chutnat jako domácí strava,“ mluvil jsem dál klidným hlasem a udělal dalších pár kroků k dítěti. „Ne. Dítě mé. On Zarachan. Já Zarchn.“ Překvapil mě. Nevypadal moc jako příslušník téhož druhu, ale když promluvil, přeběhl mi mráz po zádech. Místo podivného monstra jsem v něm spatřil karikaturu zlomeného lidství vyhnaného až na dno a v mých útrobách se něco sevřelo. Jeho shrbená postava jako by se narovnala. Měl zdeformovanou páteř i obličej. Působil jako nějaký starý politik z počátku minulého století, na jehož jméno jsem si zoufale nedokázal vzpomenout, ale jinak to byl člověk. Naštěstí dítě začalo brečet hlasitěji a záchvat soucitu byl ten tam. „Není to Zarachan. Je to smrad ze sirotčince Prokleté děvky Terezy. Tam ho musíme vrátit,“ odpověděl jsem mu a udělal další krok k šustící hromadě novorozenecké něžnosti. Už jsme byli skoro u dítěte. Zarchn pořád stál a nehýbal se. Shýbl jsem se pro prcka. Ležel nahý v novinách a na břiše měl nějakou černou mazlavou hmotou namalované malé kolečko. Na jednom letáku jsem si všiml obrovského nápisu „Retrotýden v Lidlu“. Měl jsem pocit, že půjde o nějaké porno, ale ani tak jsem se zašpiněnou archiválií nechtěl ztrácet čas. „Ne smrad. Oběť pro Vyzdvihovače,“ namítl Zarachan. „Co, kurva?“ nechápal Polák. Jeho prudká otočka mě zaujala a podíval jsem se tam, kam mířil jeho pohled – u vchodu se začínala tvořit fronta kanálníků. Byli to chlapci a dívky jako buk. Tedy pokud máme na mysli plísní pokrytý buk vyrůstající pokrouceně na svět skrz kanálovou mřížku. Někteří vypadali hodně mladě, jiní staře a seschle. Většina na sobě neměla nic – vůbec nic. Jiní jen špinavé cáry. I přes masku s nanouhlíkovou filtrací se mi do nosu zavrtával houstnoucí odporný pach, kterému se nevyrovnal ani odér stoky, jejíž pozůstatky nám pořád ještě okapávaly z kalhot. Filtrace mě dokázala ochránit před viry i bakteriemi, ale na molekuly hnusu byla krátká. Kanálníci se od sebe dost lišili. Pár jich působilo zdeformovaně s podivně transformovanými tkáněmi. Jedné ženě visely z obličeje kusy kůže až k bradavkám malých prsou. Další chlap měl podobně protažené panděro poseté desítkami boláků. Měl ho naněkolikrát přelepené kusem nějaké plastové pásky, aby se mu nemotalo mezi nohama. Další měli různé výrůstky nebo vyrážky na obličeji plné hnisu, ale pár jich vypadalo, že by po důkladné sprše mohli klidně vyjít na povrch a nikdo by si jich nevšiml. Levačkou jsem nabral plačící smrádě. Kanálníky to dost nakrklo. Začali syčet, vrčet a někteří vydávali i slova, kterých ale bylo tolik naráz, že jsem jim nerozuměl. Křup. Zvuku, jenž se mi ozval pod nohama, jsem nejdřív nevěnoval pozornost, ale pak mi i přes bytelné podrážky došlo, že těch křupavých věcí je tam víc. Risknul jsem pohled dolů a pár sekund netušil, po čem to, sakra, pajdám. Nakonec jsem se naštval, rozepnul zip na levém stehně a vylovil baterku. Cvak, ozvalo se a má maska mě v prudké záři na chvíli nechala oslepeného. Brzy se však překalibrovala na světlo a já uviděl na zemi hromadu dětských kostí. Některé vypadaly dost čerstvě. To, co jsem momentálně drtil podpatkem, byl hrudní koš tak půlročního mimina. Křupity křup, udělalo pár žeber, když jsem se snažil šlápnout jinam. Vztekle jsem se otočil a baterkou osvítil Zarchna a jeho návštěvníky. Světlo jim nedělalo dobře. Vrčeli, kňučeli a chránili si oči před bílým kuželem. Nyní jsem si mohl prohlédnout jejich těla lépe a spatřil pokožky podivně zažloutlé a zašedlé. Teprve teď jsem si také všiml, že někteří drželi v rukou železné tyče, háky a rezavé, podomácku vyrobené mačety. „Ty vole, týden budu jenom na vodce,“ pronesl Belch a nahlas polkl. Nejspíš se snažil potlačit zvracení. Nebyl sám. Jenže nablinkat si do masky, no, to nebyl úplně nejlepší nápad. Dětský pláč nabral na síle. Posvítil jsem Zarchnovi do očí. Jeho žlutošedý obličej se zamračil a něco zachrochtal. „Nechte nás odejít,“ pronesl jsem pevně. Masa kanálníků ale udělala krok vpřed. „Nemáš u svých příbuzných zrovna autoritu,“ zakroutil hlavou Belch. Navzdory situaci jsem se rozesmál. Kanálníci však smysl pro humor neměli. „Nechají zde oběť pro Vyzdvihovače. Odejdou,“ řekla rozhodně žena s bílými vlasy pokrytými kusy bláta, stojící v chumlu kolem vchodu. Zarchn souhlasně pokýval hlavou. Podíval jsem se na ženštinu s vyschlými prsy. Měla zakalené oči a pod kůží jí prosvítala žebra. I tak bych si ale tipnul, že za sebou neměla víc než tři křížky. V kanále se dlouhý a dobrý život nepěstoval. Myslím, že jsem instinktivně zavrtěl hlavou, což si kanálníci logicky vyložili jako jasné gesto toho, že vyjednávat s námi nemá smysl.   *  *  *   Bariéra těl se pohnula. Kanálníci vyrazili vpřed jako jednolitá masa, bez ohledu na to, kdo měl v rukách železo a kdo jen špínu za nehty. Prásk! Bolševická vrtačka na reakcionáře třaskla prostorem a Zarchn se skácel k zemi. „Není asi úplně chytrý ho střílet do kolena,“ zamumlal Belch a měl samozřejmě pravdu. Zatímco dítě se po zvuku výstřelu rozeřvalo ze všech sil, kanálníci se rozběhli proti nám. Polák je pokropil dávkou z thompsona. Vzhledem k tomu, že měl v bubnovém zásobníku sto nábojů, mohl si to dovolit. Střelivo .45 ACP jejich řady slušně pokosilo. Kanálníci před námi krváceli, řvali a padali k zemi, ale výstřely i dětský řev přehlušilo ječení, které k nám přicházelo zvenku. Ani jsme nestačili zařvat své obligátní „kurva“. Chlápkovi s panděrem omotaným páskou jsem provrtal sanici a sotva jsem uhnul rezavému hasáku, kterým kolem mě máchla kostnatá ženština. Prokopl jsem jí levé koleno a pak z dvaceti centimetrů vystřelil mezi oči nějakého chlapíka s bezzubými ústy plnými slin. Jeho krev, kousky mozku a střípky lebky se rozprskly kolem nás. Mě chránila maska, ale dítě dostalo nový červený nátěr. „Áááá!“ Výkřik patřil mně. Šedivá kanálová zrůdička s prokopnutým kolenem se mi zakousla do lýtka. Nejspíš v agónii se jí podařilo prokousnout můj ochranný oblek těsně nad botou. Škubl jsem nohou a kopl ji do hlavy. Bolelo to jako čert. Ještěže jsem měl všechna očkování z časů, kdy nestála majlant. Polákova nejistota byla ta tam, přecvakl samopal na střelbu jednotlivými náboji a pálil do masy před námi s jistotou pouťového frajera kosícího navoněné růže dobře kalibrovanou vzduchovkou. Tedy až do chvíle, kdy ho jeden z chlápků nabral železnou tyčí do břicha. Zlomil se v pase a thompson mu vypadl z ruky. Zavalila nás horda přicházejících posil. Podle hřmotu doléhajícího sem od bahnité břečky se k nám patrně řítili všichni obyvatelé podzemí.   *  *  *   Kopl jsem nejbližšího chlápka do podivně se houpajícího zažloutlého penisu. Ohnul se a v tu chvíli jsem ho vzal kolenem do hlavy. Zatímco kvílel bolestí, nabral jsem ho z boku a použil jako beranidlo na dvě ženy stojící s hasáky mezi námi a východem ze Zarchnovy sluje. Ječící a zmítající se dítě jsem se přitom snažil chránit vlastním tělem. Jedna z žen při nárazu sletěla na zem, druhá mě zkušeně praštila do ramene. Na nářadí jsem si všiml pradávného loga Dopravního podniku hlavního města Prahy. „Čubko!“ bylo poslední slovo, které slyšela. Výstřel z makarova se jí zavrtal mezi žebra. Zapotácela se a začala lapat po vzduchu. Průstřel plic ji brzo připraví o život. Druhou ženu jsem střelil mezi oči. Její utrpení trvalo mnohem kratší dobu. Asi pikosekundu a půl. „Cholera!“ Ohlédl jsem se ke sluji a spatřil Poláka zmítajícího se pod návalem těl. Ženy a muži do něj mlátili svými primitivními a tupými, ale o nic méně účinnými zbraněmi nebo jen rukama a drásali ho zuby i nehty. Svíjel se pod nimi, zatímco mu někdo strhl masku. Zastřelil jsem dva útočníky a další odkopl. Konečně se mohl narovnat. Po obličeji mu stékala krev. Nejspíš vlastní i cizí. Snad měl taky všechna možná očkování, protože v nehtech a zubech kanálníků muselo být víc smrtících bakterií, než zbylo v bunkru Kim Čong Trumpa. Prásk, oddělal jsem zamazaného kluka v montérkách, který se k nám s napřaženým šroubovákem hnal přes vodní plochu. Za chvíli v ní zmizel až po odstávající uši. „Drž,“ podal jsem Belchovi makarova i řvoucí děcko. „Je tam poslední náboj. Nech si ho pro sebe,“ zamumlal jsem a proběhl mezi raněnými a umírajícími kanálníky. Ze špinavé zkrvavené země jsem sebral thompsona. Koštoval jsem, že v něm zůstalo alespoň padesát nábojů. Úsměv, který mi to zjištění vykouzlilo na tváři, ale záhy zmizel. I kdybych s každým trefil naprosto přesně, na přesilu, jež nás obestoupila, by to stejně nestačilo.   *  *  *   Řada těl stála semknutá v půloblouku nějakých deset metrů od nás. Děcko řvalo, ale každému to bylo jedno. Skučeli i ranění a umírající kolem nás. Na nich ale, aspoň v tuto chvíli, nikomu nezáleželo. Tahle kavalerie, dorazivší příliš pozdě pro Zarchna a příliš brzo pro nás, nebyla kanálnická lůza. Tihle chlápci a ženy představovali něco jako zdejší pretoriánskou gardu. Nejenže nosili kalhoty, a někteří z nich i boty, ale vypadali i celkem obstojně živeně a náležitě osvaleně. „Kolik jich je?“ zeptal se Belch. Po ztrátě masky viděl jen to, co mu dovolily paprsky mé baterky svítící na zemi někde vzadu v kutlochu, kde teď krvácel Zarchn. „Asi stovka, možná víc,“ odvětil jsem popravdě. Řadili se jeden za druhého a v rukou měli nejen trubky a rozličné nebezpečně vyhlížející nářadí, ale i dlouhé tyče s ostrými konci. Prostě zatraceně efektivní oštěpy. Stáli bok po boku v několika řadách za sebou od kraje tekoucí břečky po stěnu na protější straně. Většina z nich byla nahoře bez, ale nebyl to tak strašný pohled jako na Zarchnovy kamarády a kamarádky. „Máš náhradní zásobník do toho amerikána?“ poklepal jsem na thompsona. Belch zavrtěl hlavou a děcko se pokadilo. Nedivil jsem se mu. Sám jsem měl namále. „Tak jo, až řeknu ‚krleš‘, zdrhneme. Nakonec se sejdeme buď ve slovanským pekle, nebo u tebe v knajpě.“ „Jsem Slezan – a jako takový jsem poloviční Němec a čtvrtinový Žid. Podle mě neskončím ve slovanským pekle. Neumím ani gopnik. Dycky mám paty nahoře,“ ušklíbl se a otřel si stružku krve stékající mu do očí. Děcko začalo čůrat. Až teď jsem si uvědomil, že je to chlapeček. Vytvořil vážně pěknou fontánku. „Krleš!“   *  *  *   Těsně předtím jsem z kapsy vytáhl čtyři světlice, odpálil je a hodil po kanálnících. Hned nato jsem zahájil střelbu. Historická relikvie se rozeřvala stejně spolehlivě a elegantně jako kterákoliv moderní bouchačka. Cítil jsem vůni starého strojního oleje a spáleného střelného prachu a kolem to vypadalo jako za hranicí Acheronu. Světlice kanálníky, zvyklé na tmu, oslnily a tím dokonale zmátly. Střelba pak mezi nimi způsobila slušný chaos. Belch se rozběhl do páchnoucí stoky s děckem v náručí. Já za ním. Při tom jsem střílel do každého, kdo pochopil, kudy se ubíráme. Byl to masakr. Zkurvený podzemní lovecký safari. Jeden raněný nebo mrtvý na dva, možná tři náboje. Lidé namačkaní na sebe se hnali vpřed, krváceli, padali, křičeli, ječeli a já pálil jako na ilegální Matějské pouti. Dokud mi nedošly náboje. Nezůstal ani ten poslední pro mě samotného. Až Wojciech v poslední okamžik stiskne spoušť makarova, asi budeme muset dát hlavy dohromady.   *  *  *   Všude kolem nás cákala voda. Za chvíli jsem Poláka doběhl, chytl ho za volnou ruku a snažil se mu ukazovat cestu. Bez masky s nočním viděním byl prakticky slepý. Na rozdíl od kanálníků, kteří běželi za námi. V téhle břečce byli navíc jako doma. Ty, co se zorientovali hned a vyrazili za námi jako první, jsem sice nemilosrdně po­střílel, ale další nás doháněli. Držel jsem samopal jako kyj a snažil se neztratit směr na několika odbočkách a soutocích jednoho páchnoucího břečkohnusu s druhým. Zatímco na povrchu bylo vody málo, tady jsme se jí zalykali. Bohužel ve formě, která připomínala spíš obsah hovnocucu než životodárnou tekutinu. Stoka šplouchala, pronásledovatelé povykovali a děcko brečelo. Musel jsem obdivovat jeho výdrž. Mně by došel dech už po prvních deseti minutách, ale fakan ječel nepřetržitě jako nějaká elektronická vánoční hračka od VEPu pro rozmazlený spratky. To tenhle rozhodně nebyl. Pokud to přežije, tušil jsem, že bude mít větší trauma než lecjaká paninka z N-úrovně, co viděla chcát na ulici houmlesáka a padly na ni mdloby. Doháněli nás. Nejblíž se dostal nějaký vyhublý kluk. Měl dlouhé vlasy svázané do copu a na sobě jakousi divnou pláštěnku. V ruce kus dlaždičky vybroušený do tvaru pazourku. Vnímal jsem ho za sebou. Po centimetrech nás doháněl a pak se podporován křikem ostatních dostal na dosah ruky. Šmrnk, ohnal jsem se thompsonem. Jako kyj posloužil skvěle. Praštil jsem kanálníka do hlavy a on ztratil balanc a zajel pod vodu. Zkusil jsem ještě zrychlit, ale docházel nám dech. „Vlevo!“ křiknul jsem na Belcha. Po necelém kilometru zběsilého úprku se nám podařilo dostat ke schodům vedoucím z marastu. Po nich jsme sem ani ne před dvěma hodinami vešli. Pomohl jsem mu vylézt nahoru na asi dvoumetrový betonový převis pokrytý tlustou slizkou vrstvou. Musel jsem se při tom zapřít, chytit ho za nohu a vyzvednout nad ramena. Polák i děcko sebou plácli o beton. „Iáááiááá!“ zaječel někdo za mnou a na záda mi skočila postava pokrytá břečkou.   *  *  *   Ponořil jsem se do hnusosračky až na dno. Někdo mě přitom držel pod krkem a mlátil mi do hlavy kusem železa. Částečně mě ochránila maska, ale hlavně smrdutá kaše, která tlumila sílu úderů. Neviděl jsem nic. Neprostupná tma. Zadržoval jsem dech a snažil se najít oporu pro nohy. Moc mi to nešlo, když mi kanálník visel za krkem jako klíště. Zkusil jsem se zapřít o dno a dostat hlavu na vzduch, ale marně. Další rána mě srazila zpět pod hladinu. Něčí ruka mi strhla masku a já nosem nasál ten humus. Měl jsem pocit, že šňupu hořící napalm. Další pokus postavit se mi nevyšel, a tak jsem to udělal naopak – sklouzl jsem doprava, kde končily železné trubky, a ponořil jsem se do hloubky. Nohy mi zajely do pohyblivého bláta, ale útočníci ztratili balanc. Jeden se mě pustil, druhý mě stále držel za krkem. Teprve teď jsem upustil spolehlivého thompsona a nahmatal tělo kanálníka. Projel jsem prsty po žebrech dolů a dostal se až… no hurá, je to chlap, pomyslel jsem si a stiskem mu rozdrtil nečekaně velké koule. Pustil mě, ale já ho pořád držel za mučené nádobíčko. Když na to přijde, jsem jako kanálový potkan. Zahryznu se a nepustím.   *  *  *   Konečně jsem se vynořil nad hladinu. Pustil jsem koule a chytil kanálníka za chomáč vlasů. Okamžitě jsem ho stáhl pod vodu. Schválně, jak dlouho v té břečce vydrží on.   *  *  *   Konečně jsem si mohl vytřít z očí mazlavý hnus a uviděl jsem všude kolem růžovou záři. Vycházela z víly. „Tak to jsem asi mrtvej,“ pomyslel jsem si.   *  *  *   Z prvotního šoku mi pomohlo několik věcí. Zejména kanálníci. Ten, co jsem ho držel za vlasy pod hladinou, se stále snažil dostat nahoru. Druhý, jehož jsem svým úskokem předtím setřásl, teď vyplaval a hnal se za mnou. V záři růžového světla jsem také viděl skupinu dalších, kteří se ke mně plahočili srajdou. No a hlavně – víla byl ve skutečnosti víl. Měl sice dlouhá měňavá křídla, jež zářila do prostoru, ale na ksichtě měl vous tak mohutný, že by v něm mohl chovat včely. U křídel jsem si všiml popruhů, které je upevňovaly přes růžový prošívaný overal. Fuchsiové antigravitační boty ho držely metr a půl nad hladinou a na pomalu tekoucí srajdě vytvářely soustředné kruhy. Měl sice metr dvacet i s podpatky, které na antigravitačních bagančatech působily obzvlášť zhůvěřile, ale rozhodně šlo o člověka. „Kdo, kurva, jsi?“ vydechl jsem. Nebyl jsem jediný, koho vznášející se bytost překvapila. I mí pronásledovatelé se zastavili a civěli na něj. Jsem duhová víla V tvém pohledu slunce mám Už nesu mrak Jsem růžově bílá Tančím, koukej se jak Víl dorapoval zvonivým hlasem. Znělo to stejně hrozně jako ty retroodrhovačky, co teď letěly u pouliční mládeže z úrovně U. „A mohl bys mi pomoci?“ vyhrkl jsem zoufale a praštil do obličeje kanálníka, který se ke mně nebezpečně přiblížil. Měl jsem konečně volné obě ruce, protože zatímco víl rapoval, chlápek, jehož jsem držel pod vodou, se mezitím utopil. Ať odešel kamkoliv, rozhodně to bylo lepší místo než to, kde žil. „Jistě, pane Vachtene. Možná byste se měl opět ponořit do náruče této kávové řeky,“ pronesl víl a já si v tu chvíli všiml, že mezi třepotajícími se křídly má černou nádobu z kovoplastu. Zpoza světle modrého opasku vytáhl nějakou trubici, a když se ozvalo „cvak“, na jejím konci se zjevil malý ohýnek. „Víla s plamenometem,“ zašeptal jsem, zhluboka se nadechl a znovu jsem se ponořil do břečky. Ještě jsem zaslechl: Koukej, koukej duhový sál Koukej, koukej duhový bál A na tom bále chybí král! Svět nade mnou se z růžové proměnil v červenožlutou. Zadržoval jsem dech určitě přes dvě minuty, ale pak už jsem to nevydržel a musel se vynořit. Nevěřil jsem, že to v kanále může páchnout ještě hůř, než když jsem přišel o masku, ale kombinace spálených lidských těl a sraček odpařujících se z hladiny řeky to dokázala. Vrhnu se v seč Tvým hořícím spánkům Dávám duhovou stráž Co voní po heřmánku „Nechci odporovat chlapovi s plamenometem, ale po heřmánku tu nevoní vůbec nic,“ pronesl jsem a tahal z paty sliny, abych z pusy dostal zbytky břečky, jež se mi tam dostala. „Jistě, také to cítím. Dokonce ani Jednorožčí parfém to nepřebije,“ pronesl smutně víl. Ocenil jsem, že přestal rapovat hovadiny, které lidé kdoví proč poslouchali před sto lety, a co hůř, teď se znovu vracely do módy. Na poznámku o Jednorožčím parfému jsem nereagoval. „Mohl byste mi pomoci se odsud dostat dřív, než přiběhnou další kanálníci?“ požádal jsem, navzdory situaci docela věcně a klidně. „Další? Došla mi náplň do plamenometu,“ vylekal se víl. „O důvod víc, proč se odsud pakovat.“ „Ale prosím, beze všeho, ozvalo se z kouzelného sluchátka,“ odvětil chlápek a podal mi ruku. Netušil jsem, co to mele, ale stiskl jsem podanou ručičku a po chvíli jsme se oba vznesli nahoru. Boty musely makat na plný výkon, protože to šlo dost pomalu. Ale pořád lepší než nic. Vodou se k nám totiž brodily posily kanálnické pretoriánské gardy. Dopadl jsem na betonový povrch a uslyšel tiché broukání dítěte. „Co to, kurva, je?“ ukázal vyděšený Belch na víla. Sotva při tom popadal dech. Vzpomínka na staré dobré časy mu dala zatraceně zabrat. Přesto se mu podařilo zajistit, že dítě nejen žilo, ale navíc přestalo brečet a zalykat se páchnoucím vzduchem. „Duhová víla,“ vysvětlil chlápek třepotající se asi půl metru od nás. „Musíme vypadnout, a to jakože rychle,“ ignoroval jsem oba, čapnul smrádě a rozběhl se po schodech nahoru. Děcko se okamžitě rozbrečelo.   František Kotleta: Underground: Revoluce, Nakladatelství Epocha, 408 stran, brožovaná, vychází také jako e-kniha. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-25 12:53:11

Vlastimil Vondruška: Smích je spolu s věrností a svobodou tím nejcennějším, co si musíme chránit

„Pro mne je psaní stále smysl života a někdy i relaxace,“ přiznává Vlastimil Vondruška, který si přízeň čtenářů získal zejména historickým detektivními cykly – Hříšní lidé Království českého s královským prokurátorem Oldřichem z Chlumu a renesanční Letopisy královské komory. Za svou tvorbu získal státní vyznamenání, řadu literárních cen a také za publicistiku, kniha Husitská epopej II se stala Českým bestselerem.   Pocházíte z Kladna. Na FF UK v Praze jste vystudoval historii a národopis. Začínal jste Československé akademii věd v Ústavu pro etnografii a folkloristiku a pak jste byl v Národním muzeu, kde jste byl od roku 1986 ředitel jeho historické části. Proč jste si vybral právě historii a národopis? Je takové obligátní rčení, které se používá ve všech životopisech, které začíná slovy: „Už od mládí…“ Je to sice banální, ale je to tak. I když to musím trochu upřesnit. Mě srdce vždycky táhlo k nejstarším dějinám lidstva, především k egyptologii. Na střední škole jsem se ale zamiloval do dějin Mezopotámie, a dokonce jsem začal jezdit na Karlovu univerzitu a soukromě jsem se zkoušel naučit staroasyrštinu a babylonštinu a čtení klínopisů. Sebekriticky přiznávám, že to bylo nad mé lingvistické síly, protože mi můj profesor vysvětlil, že pochopit smysl těchto jazyků znamená, že bych měl umět minimálně ještě hebrejsky, arabsky a nebyla by špatná ani sumerština… Když jsem skončil gymnázium, zjišťoval jsem, jaké obory se aktuálně na filozofické fakultě otevírají. To nebylo jako dnes, že otevřou všechno a vezmou prakticky každého, jen aby měli co nejvíce duší a peněz. Když jsem se skromně poptával na katedře egyptologie, sdělili mi, že ji neotevřou, protože by museli vyučovat, a na to nemají chuť, musí bádat. Volil jsem historii, ale protože se tehdy musely studovat dva pokud možno související obory, přidal jsem si národopis. A záhy jsem tomuhle spojení propadl, protože pro studium dějin běžného života lidí je to ideální kombinace. Později jako spisovatel jsem svému rozhodnutí blahořečil, protože díky němu se ve světě středověku pohybuji jako doma.   Jste vystudovaný historik a na svém kontě máte řadu odborných publikací a článků. Psaní se věnujete od mládí a dnes patříte mezi naše nejčtenější autory, a přitom jste svoji první detektivní knížku Příběh plzeňských mordů vydal v roce 1994 ve vlastním nákladu. Co vás přivedlo k psaní historických detektivek? Začalo to hned po ukončení vysoké školy. Měl jsem ještě to štěstí, že jsem musel absolvovat vojnu. Zní to paradoxně, že? Ale to by bylo na dlouhou diskusi o přerodu nedospělého chlapce v samostatného muže. Ono to totiž nebylo tak zlé, jak se traduje. U většiny jednotek tehdy panoval nepořádek a já jsem mohl trávit spoustu času „nedovoleně vzdálen“ od posádky. Nikoli kvůli tělesným požitkům, ale v archivech. Tam jsem náhodou narazil na soudní protokoly renesančních měst. Po vojně jsem nastoupil do aspirantury v Ústavu pro etnografii a folkloristiku a začal jsem psát pro různé časopisy. Kromě jiného pro Signál, neboť jsem chtěl kultivovat duše našich policajtů detektivními příběhy ze středověku (to byly mé první literární kroky). Protože byly tyhle sloupky úspěšné, zabředával jsem do psaní literatury stále víc a víc a nesmírně mě to bavilo.   Přízeň čtenářů jste si získal zejména příběhy královského prokurátora Oldřicha z Chlumu a jeho věrného pomocníka panoše Oty, jako i královského písaře Jiřího Adama z Dobronína a jeho pomocníka Petra Korce. Jednou jste řekl, že své postavy necháváte volně žít… To je dáno technikou, jakou spisovatelé své příběhy vytvářejí. První je metoda „projektantská“. Autor si předem všechno vymyslí, připraví si precizní algoritmus a zápletky a pak začne psát. Tuhle kostru už jen rozvíjí popisem míst a dialogy. Takový způsob psaní je z hlediska přípravy pracnější a zdlouhavější, podobně píše Dan Brown. Druhá metoda je imaginativní. Vymyslíte si jen situaci, ale nic nekonstruujete předem a do příběhu jakoby vstoupíte. Vše prožíváte se svými hrdiny. Takhle psal například Georges Simenon. Můj první detektivní román byl Příběh plzeňských mordů. Tehdy jsem se snažil uplatnit školní znalosti, takže jsem si předem připravil osnovu knihy. Jenže sotva jsem začal psát, postavy si začaly dělat, co chtěly. Chvíli jsem se tomu bránil, ale pak jsem osnovu odložil a příběh prožíval. A když jsem knihu dopsal, byl vrahem někdo jiný, než jsem původně zamýšlel. A bylo to lepší! Od té doby píšu imaginativně.   V letech 1990 až 2009 jste se věnoval podnikání a spolu s manželkou jste provozovali sklárnu Královská huť v Doksech, kde jste se zabýval výrobou kopií historického skla a sklu jste věnoval také odborné knihy České sklo a Sklářství nebo historickou ságu Falknovská huť o osudech sklářského rodu Heřmanů. Proč právě sklo? Historii skla jsem se věnoval hned po skončení studií a spolupracoval jsem s národním podnikem Crystalex, který budoval svou značku na tradicích českého skla. To znamenalo dějiny českého sklářství studovat. Tehdy vznikla myšlenka vyrábět kopie starého českého skla a díky novoborským sklářům se začalo s pokusy a první výrobou. Po sametové revoluci jsem tenhle nápad přetavil v reálné podnikání. Sklářství, to rukodělné, kterým jsme se spolu s ženou Alenou zabývali, je totiž opravdu tvrdé a poctivé řemeslo, ale současně nesmírně krásné. Vytvářet nádherné tvary z kašovité skloviny je malý zázrak. Sklo je navíc jako žena. Čím více péče mu věnujete a s čím větší láskou se o něj staráte, tím lepší je výsledek.   Za své odborné publikace jste obdržel několik cen a kniha Husitská epopej II se stala Českým bestselerem roku 2015. Co to pro vás znamená? Autoři, kteří tvrdí, že je nezajímá, co si myslí čtenáři, neboť oni dělají umění podle potřeb své duše, se hluboce mýlí. Copak není radostí spokojenost zákazníků? Zákazníkem pro mne je čtenář, nikoli literární teoretik nebo kritik (je neuvěřitelné, jak často se představy obou skupin rozcházejí). Já píšu knihy pro čtenáře, a proto mne každé ocenění spojené s čtenáři nesmírně těší. Abych to vysvětlil, o Magnesii liteře rozhoduje pár zasvěcených, o ceně Bestseller roku zájem čtenářů, který se dá snadno vyčíslit prodanými výtisky.   Také jste napsal divadelní hry Ještě, že nejsem kat, Gaudeamus konšelé aneb O potulných hercích, režisérovi a jedné radnici nebo Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron, v níž hrajete hlavní roli středověkého učence. Proč právě středověk je tématem vašich her? Kde vás možno vidět hrát? Své romány situuji především do středověku, je proto logické, že tohle období ukazuji i v divadelních hrách. Abych tuhle část mé tvorby přiblížil, povím více o své poslední hře Vínem proti pohanství aneb staročeský dekameron. V představení se přeneseme do šenku někdy na konci středověku, kde se setká univerzitní mistr, pronásledovaný inkvizicí, se skupinou chudých trubadúrů. V zábavě zdatně sekunduje šenkýřka a její sklepnice, které umějí mnohem víc než jen rozlévat víno. Vyprávím, čtu ukázky z kronik, písně obstarává příbramská hudební skupina Ginevra a sklepnice k tomu půvabně tančí. A jak to už v šenku bývá, semele se všechno možné, od přípitků a veršů o pijáctví až k církevním předpisům, jak se má žena správně milostně oddávat manželovi a kolikrát je nevěra přípustná, aby byla hříšnice ještě spasena. I když je při tom všem hodně smíchu, není to rozhodně jen zábava pro zábavu. Naším cílem bylo současně se zamyslet nad pomíjivostí života, ale také nad odpovědností, kterou máme vůči této zemi a našim potomkům. A že si tropíme posměšky z dnešního uspěchaného světa, nadutých politiků, ale také sami ze sebe není ani třeba dodávat. Protože smích je spolu s věrností a svobodou tím nejcennějším, co si musíme chránit. Máme za sebou asi třicet repríz po celých Čechách i na Moravě. Letošní „šňůru“ jsme ovšem museli kvůli koronaviru zrušit a nejsem si jistý, zda se někdy k téhle hře vrátíme, protože přestávka od posledního představení v listopadu 2019 je příliš veliká. A ani tenhle podzim nevypadá bohužel nadějně.    Pravidelně získáváte Cenu čtenářů nakladatelství MOBA a vaše knihy patří k nejpůjčovanějším titulům v českých veřejných knihovnách. Často besedujete v knihovnách, na co se vás lidé nejčastěji ptají? Takové ty standardní otázky jsem shrnul a odpovídám na ně na mých internetových stránkách. Třeba zda Oldřich z Chlumu žil, nebo jak jdou romány s ním časově za sebou. Jenže tyhle literární dotazy často doprovázejí otázky naprosto neuvěřitelné, třeba kolik ujel na koni Oldřich z Chlumu denně, zda nad islámem zvítězíme či zda věřím v ilumináty. A to nemluvím o otázkách typu, kde podle mne postavil tábor u dané obce Jan Žižka, když jel podle kroniky kolem, protože to v kronice zapsáno není. Ale snažím se být vědmou a odpovídat i na ty nejabsurdnější otázky, protože si vážím všech čtenářů a chápu, že každý považuje za důležité něco jiného.   Jaký jste čtenář vy? Máte oblíbený žánr, spisovatele nebo knihu? Od mládí jsem četl hodně. A snažím se číst stále. V první řadě pochopitelně historické romány, jednak proto, že mne zajímá, jak to „dělají kolegové“. Ale důvod je i pragmatický, je to prostě doba, kterou mám rád. Nepohrdnu ovšem ani dobrým románem z dílny klasiků. Netvrdím, že všechny knihy dočtu do konce. Pokud v nich narazím na špatný jazyk či faleš, pokud příběh nemá spád a je příliš vykonstruovaný, pak je mi líto ztrácet čas a sáhnu po jiném titulu. Jsou samozřejmě autoři, kteří nikdy nezklamou a k nimž se rád vracím, namátkou Robert van Gulik, Georges Simenon nebo Michail Šolochov.   A co chvíle volna, jak je rád trávíte? Je o vás známé, že jste se věnoval horolezectví: Horolezectví jsem se věnoval déle než dvacet let a myslím, že hodně intenzívně. Nicméně věk je věk, a protože jsem už důchodce, tak jsem přesedlal na jinou zábavu přiměřenou opotřebení tělesné schránky. Spoustu času trávím se svou ženou a psem, oba jsou nároční a rozmazlení (smích), ale taky se starám o velkou zahradu, poslouchám hudbu, čtu si a hlavně píšu. Pro mne je psaní stále smysl života a někdy i relaxace. To neznamená, že jsem pecivál, ale doba je taková a nemá cenu riskovat nákazu. Jak říká staré přísloví – jen hlupák tahá spícího psa za ocas.   Vlastimil Vondruška, CSc., se narodil 9. května 1955 v Kladně. Publikoval také pod pseudonymem Jan Alenský. Působí jako historik, publicista a spisovatel. Vystudoval historii a národopis na FF UK v Praze. Je autorem řady odborných a populárně naučných publikací, píše knihy pro děti a mládež, historické detektivky (cykly – Hříšní lidé Království českého a Letopisy královské komory), historické románové cykly (Husitská epopej, Přemyslovská epopej, Prodavači ostatků, Křišťálový klíč). Je rovněž autorem rozhlasových dramatizací, divadelních her a filmu Jménem krále. Manželka Alena je rovněž historikem a teoretikem uměleckého řemesla. Je autorkou návrhů skla a řady knih o řemeslech, lidových zvycích a nejnověji knihy o vývoji rodiny. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-07-25 10:50:51

Obžalovaní podruhé před cílem

Ve dnech 22. a 23. července 2020 u zlínské pobočky Krajského soudu v Brně v procesu proti údajným výrobcům padělků cigaret Marlboro proběhly zbývající výslechy svědků a čtení listin, a nakonec zazněly závěrečné řeči. Soud se případem zabývá od 15. června 2015. Začal jsem jej sledovat v r.2018 a zpočátku jsem o něm psal jako o příběhu „Rošťáků“ a „Slušňáků“. ¨   Jako „Slušňáky“ jsem označil bratry Lebánkovy, majitele Lesního hotelu ve Zlíně. „Rošták č.1“ je recidivista Roman Šulyok, odsouzený mimo jiné za násilí na bratrech Lebánkových k dlouhému pobytu ve vězení, „Rošťák č.2“ je jeho mladší bratr Jan. „Zvláštní jednotkou“ jsou otec a syn Uhříkovi, kteří hrají nějakou vlastní hru a jsou blízcí Romanu Šulyokovi. Obžalobě čelila také obchodní společnost Vltava holding, a. s., bratrů Lebánkových. Proces spustila obžaloba Městského státního zastupitelství v Praze, jež se vyznačuje kvalitou mimořádného zmetku. Věcí se zabýval senát „soudkyně OLO“ – Ivety Šperlichové, která jej dovedla až k prvnímu rozsudku. Obžaloby zprostila pouze obžalovaného přítele Lebánků Jozefa Kajabu, jehož Roman Šulyok nařkl, že jim opatřil tabák. Pak ale Ústavní soud rozhodl, že je podjatá proti obžalovanému Ladislavu Lebánkovi, a Vrchní soud v Olomouci zrušil rozsudek a případ jí odebral. Zanechala ale za sebou stopy, které poznamenaly další chod procesu. Hned na začátku z něj vyloučila hlavního obviněného Romana Šulyoka a v samostatném řízení jeho trestní stíhání zastavila bez navýšení trestu. Od té doby opakovaně posloužil jako svědek obžaloby. Protože je ve výkonu trestu za násilí proti spoluobžalovaným Lebánkům, určitě se nesnažil jim pomáhat a soud musel ztrácet čas prověřováním jeho fabulací. Do samostatného řízení vyloučila také jeho mladšího bratra Jana. Ale v jeho případě došlo také ke zrušení rozsudku a odebrání věci a za to, že jako podjatá ještě po rozhodnutí Ústavního soudu vydala rozhodnutí, ji tehdejší předseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Šámal poslal před kárný soud. Proces tedy probíhá znovu od nuly. Senát předsedy Jiřího Dufka zahájil nové hlavní líčení 23. dubna 2019. Opakovaly se důkazy, provedené před senátem Ivety Šperlichové, ale Jiří Dufek dokazování doplnil a rozšířil. Zvláštním prvkem dokazování byl jeho zápas s Celní správou ČR o objasnění podivného zásahu celníků do vyšetřování. Ti sledovali příjezd kamionu s tabákem, ale nesdělili soudu, odkud přijel, kdo jej řídil, kdo zaplatil zboží i přepravu. Přitom zjištění majitele tabáku je zvláště kvůli struktuře skupiny obžalovaných pro rozhodování soudu nesmírně důležité. Iveta Šperlichová se o tento důkaz nezajímala. Jiří Dufek se snažil z Celní správy důležité informace „vydolovat“, ale neuspěl. Působí to na mne dojmem, že došlo k nepovolenému předstíranému převodu tabáku, jenž pak byl záminkou pro vpád celníků a policistů do skladu, v němž se najatí řemeslníci pokoušeli zprovoznit linku na výrobu cigaret (podrobnosti například v mém článku Celní správa brzdí trestní řízení). Výsledkem rozšířeného dokazování je jistota, že Roman Šulyok skutečně vyráběl a obchodoval padělky cigaret Marlboro v Malhosticích. Poškozenou firmu Philip Morris zastupovala mezinárodně uznávaná specialistka na ochranu práv k ochranným známkám Karin Pomajzlová. Státní zástupce Petr Matoušek se držel své závěrečné řeči z „předchozího kola“. Podle jeho názoru se důkazní situace po novém dokazování v podstatě nezměnila. Uznal, že obžalovaní netvoří organizovanou zločineckou skupinu. Pozoruhodný byl jeho projev nespokojenosti s prací policie, která prý nevyvíjela přiměřené úsilí a vyšetřování ukončila předčasně, aniž by úplně rozkryla strukturu sítě a vztahy obžalovaných. Na jiném místě ale vyčetl obžalovanému Ladislavu Lebánkovi jeho výrok o nedůvěře k místní policii. Státnímu zástupci je jasné, že hlavními viníky jsou bratři Lebánkové, kteří poskytli Romanu Šulyokovi prostory pro umístění linky na výrobu cigaret, řídili práce na zprovoznění výrobní linky, poskytli drobné související služby a zcela nepochybně začali vyrábět padělky cigaret Marlboro. Důkazem je právě dovezený tabák. Všichni obžalovaní podle jeho názoru bez výjimky věděli, že účelem zprovoznění strojů je výroba cigaret. Kvůli jasné vině požadoval pro bratry Lebánkovy trest odnětí svobody v rozsahu pět šest let, k tomu dočasný zákaz činnosti ve statutárních orgánech společností a peněžitý trest. Všem ostatním až na obžalovaného Jozefa Kajabu navrhl různě vysoké podmíněné tresty. V jeho případě opět doporučil zproštění obžaloby. Karin Pomajzlová stručně soudu sdělila, že trvá na oprávněném požadavku firmy Philip Morris na odškodnění. Pro větší část obhajoby je jasné, že hlavním viníkem je odsouzený Roman Šulyok: patří mu stroje, má zkušenost s výrobou padělků cigaret Marlboro a jejich prodejem. Celá akce směřovala k uspokojení jeho zájmů. Stroje přivezl s legendou, že je nechá zprovoznit a předvést zájemci o jejich odkoupení. Obhajoba všech obžalovaných jednotně odmítala nárok poškozené společnosti Philip Morris na odškodnění, protože zadržené padělky se nedostaly na trh a není ani prokázáno, že byly určeny k prodeji. Poškozené proto nevznikla újma, protože zadržené výrobky nevytlačily z trhu pravé cigarety Marlboro. Obdobně obhajoba popírá, že by státu vznikla škoda, protože spotřební daň z dovezeného tabáku zaplatila žalovaná firma Vltava holding, a. s., jako skladovatel. Všichni obžalovaní setrvali na stanovisku, že uvěřili původní legendě Romana Šulyoka o nutnosti zprovoznění linky za účelem předvedení zájemci o její odkoupení. Tristní je postavení řemeslníků najatých k zprovoznění linky: úkol nesplnili a pracovali zdarma. Zařízení dovezené Romanem Šulyokem v Lůžkovicích nikdy souvisle nepracovalo. Dokazuje to otřesové čidlo, vysílající SMS při každém spuštění a zastavení stroje, které se celníkům podařilo nepozorovaně upevnit na výrobní stroj. Nikdo z obžalovaných s padělky Marlbor neobchodoval. Obhájci bratrů Lebánkových jako hlavních obžalovaných uvedli, že jejich klienti neměli s akcí Romana Šulyoka nic společného až na to, že na doporučení společného známého mu povolili uskladnit stroje v jejich skladu a ve strachu z jeho agresivity poskytli pár drobných služeb. Není prokázáno, že by byli vlastníky dovezeného tabáku. Do příslušného skladového prostoru nechodili a ani jiným způsobem nekontrolovali průběh prací. O dovozu tabáku nic nevěděli, na jeho přepravě se nepodíleli a ani se na něj nešli podívat. S cigaretami neobchodovali. Na rozdíl od Romana Šulyoka jsou bezúhonní a byli v dobré finanční situaci, takže neměli motivaci k vstupu do rizikového nezákonného podnikání. Doznávám, že jsem nezaznamenal žádný důkaz, který by jejich obhajobu vyvracel. Jejich přítel Jozef Kajaba, zproštěný v „prvním kole“, advokátem nechal přečíst závěrečnou řeč, byť státní zástupce opět navrhuje jeho zproštění. Dštil v ní oheň a síru na policii kvůli nezákonnosti jeho sledování a odposlechů. Stěžoval si, že všude, kde mluvil o houbách nebo o rýži, vkládali do jeho projevu slovo tabák. Samozřejmě popřel svou účast na obstarání tabáku. Obhájce obžalované společnosti Vltava holding, a. s., na konci vystoupení položil předsedovi senátu řečnickou otázku, „co vlastně má“ na ni, když nebylo prokázáno nic víc, než vyhovění žádosti člena statutárního orgánu společnosti o pronájem skladu Romanu Šulyokovi a zaplacení spotřební daně z tabáku z titulu platebního příkazu finanční správy skladovateli. Nemohu si odpustit laickou poznámku. Nechápu, proč byli obžalováni řemeslníci, kteří se neúspěšně pokoušeli zprovoznit stroje. Zadání znělo: zprovoznit stroje a připravit je na předvedení zájemci o jejich odkoupení. Pokud jim žalobce podsouvá vědomí, že pravým účelem jejich působení je příprava na spuštění výroby cigaret, nemá pro svou domněnku žádný důkaz. Rozpor mezi sebevědomými tvrzeními žalobce a argumentací obhajoby je zásadní. Nikdo z obžalovaných se necítí vinen. Výjimkou není ani Jan Šulyok, který na přání svého bratra navštěvoval Lůžkovice a kontroloval vývoj pokusů o zprovoznění strojů. Podobný je postoj Jiřího Uhříka ml., který byl zjevně zasvěcen do příjezdu kamionu s tabákem a převezl zboží svým kamionem z překladiště do skladu v Lůžkovicích. Vyhlášením rozsudku 28. srpna se nám dostane informace, jak se s rozporem mezi názory státního zástupce a obžalovaných vypořádal senát. Nepředpokládám, že tím řízení definitivně skončí, neboť jistě se někdo odvolá. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-31 08:55:55

„Velká daňová kauza“ se vrací

Trestní řízení soudní, o které píšu jako o „velké daňové kauze“ nebo „kauza Zadeh“, začalo v roce 2015 a po 27. únoru 2020 jeho běh přerušila koronavirová krize. Pokračuje u Krajského soudu v Brně od 25. května a zřejmě se přelije do druhé poloviny roku. Kdo nesleduje jeho běh soustavně, může se v něm ztrácet a po dlouhé přestávce nechápat souvislosti. Připomínám proto, že jde o významný případ hospodářské kriminality s obrovskou škodou ve výši 2,5 miliardy Kč, způsobenou krácením daně z přidané hodnoty v obchodech s pohonnými hmotami z dovozu. Základem struktury podvodnické sítě měly být rakouská firma P.P.S. GmbH a česká Ecoll Invest, propojené vlastnickými vztahy. Architektem organizace a autorem postupů podvodných obchodů měl být Shahram Zadeh, Íránec s českým státním občanstvím, který prostřednictvím své firmy Strong Strike půjčil majitelům výše zmíněných firem přibližně 50 milionů Kč a jejich významnému manažerovi Petru Pfeiferovi šest milionů korun. Slabinou pohledu žalobce na jeho postavení v síti je skutečnost, že v době, kdy se objevil na scéně, obchody již běžely, financoval je izraelský obchodník Yaish Ronen Nadav, který se ale záhy nechal vyplatit. Jak Nadava, tak Zadeha přivedl právě Petr Pfeifer. Toho policie z počátku vedla jako hlavního podezřelého, ale pak jej novátorsky „překlopila“ do postavení „spolupracujícího svědka“, čili ho ušetřila postavení „spolupracujícího obviněného“, které upravuje trestní řád. Na jeho místo pak do puzzle dosadila Shahrama Zadeha. Činnost firmy P.P.S. GmbH prověřila rakouská policie a finanční správa, které nezjistily žádné nezákonnosti. Jeden z původních patnácti obžalovaných zemřel, část zbývajících včetně Shahrama Zadeha je ve výkonu trestu kvůli jiné trestné činnosti, jeden je ve vazbě. Trvalý zájem o účast při hlavním líčení projevují především obžalovaní Petr Moštěk a Petr Dokládal, ostatní se dostavují pouze v případě, že se jich jednání bezprostředně dotýká, či pokud je předseda senátu přizve z důvodu procesních potřeb. Je pochopitelné, že po dlouhé přestávce musel předseda senátu vyhradit čas na vyřízení své agendy, tedy na připomenutí dosavadního průběhu řízení, na ověření zájmu obžalovaných o účast na hlavním líčení a na zjištění představ obžalovaných a jejich obhájců o potřebě dalšího doplňování dokazování. Patřilo sem i předestření dosud neprovedených listinných důkazů, jež se nakupily až po podání obžaloby. O jejich čtení nebyl zájem. Důležitý je jeho vzkaz obhájcům i obžalovaným, že bude požadovat, aby závěrečné řeči provedli nejen ústně, ale by je také předložili v písemné podobě. Převažující náplní jednání byla ale obhajoba společnosti Ecoll Invest proti tvrzení žalobce, že její manažeři řídili nekalé obchodní operace, na jejichž konci bylo krácení daně z přidané hodnoty. Hlavní jednající osobu byl obžalovaný Petr Moštěk, podporovaný bratrem-obhájcem Marcelem Moštěkem. Jedna část jeho jednání byly výslechy všech dostavivších se sedmi svědků, předvolaných soudem na žádost obhajoby. Svědci byli vesměs manažeři firem, jež pro dovozce pohonných hmot ze zahraničí prováděli přepravu. Žádný z nich neznal obžalované nevyjímaje Shahrama Zadeha, nanejvýš znali jejich jména z medií. Výslech svědků byl právem obhajoby a obhájce přenechal jeho provedení obžalovanému Petru Moštěkovi. Jako celek svědci poskytli obraz o způsobu fungování vztahů mezi přepravci a dovozci. Prokázali, že nemohli vědět o změnách vlastníků během přepravy. Petr Moštěk z jejich informací vyvodil, že po propuštění zboží do volného oběhu po vybrání spotřební daně již společnost Ecoll Invest neměla možnost zjišťovat, jak probíhá další přeprava, a co se děje se zbožím. Kromě toho upozornil, že policie v některých případech pronásleduje kvůli způsobené škodě jiné firmy než ty, po nichž vymáhá nezaplacenou daň z přidané hodnoty finanční správa. Poukázal i na možnost, že některé firmy se mohly dostat do postavení neplatičů daně z přidané hodnoty v důsledku zajištění zboží celní nebo finanční správou, které pak nemohly zpeněžit. Z jeho vývodů vyplývá, že P.P.S. GmbH a Ecoll Invest nedělaly vlastní obchody, při nichž by jim vznikla povinnost odvést daň z přidané hodnoty, a na chování dovozců, kteří u Ecollu zaplatili spotřební daň, neměly žádný vliv. Následovalo provádění odposlechů, týkajících se činnosti spolupracujících obviněných Vojtěcha Kudláče a Jiřího Eliáše. Obžalovaný Petr Moštěk k nim poskytoval vyjádření. Poukazoval v nich na skutečnost, že v případě spolupracujícího obviněného Vojtěcha Kudláče se nejedná o „nevinného pošťáka“, který o postupech, vedoucích ke krácení daně z přidané hodnoty neměl tušení, ale plně informovaného obchodníka. Dále dokazoval, že Vojtěch Kudláč byl majitelem firmy, která byla konkurencí pro P.P.S. GmbH, provádějící samostatně nákupy pohonných hmot v zahraničí a užívající služeb oprávněného příjemce jiné firmy než Ecoll Investu. Jeho firma měla jiné zákazníky než Ecoll Invest a dělala obchody velkého objemu. Moštěkova argumentace jako celek je významným útokem na základní kameny konstrukce obžaloby. Předseda senátu Aleš Novotný se choval jako nestranný soudce, usilující o dosažení znalosti materiální pravdy. Do vedení výslechů obžalovaným Petrem Moštěkem vstupoval jen příležitostně, předvolal svědky a nechal přehrát odposlechy podle požadavků obhajoby. Vyhovoval požadavkům Petra Moštěka, aby vyžádal od svědků zpřístupnění dokumentace o účasti jejich firem na obchodování s pohonnými hmotami. Na zjevnou nezpůsobilost jednoho ze svědků podat informace o účasti jeho firmy na zmíněných obchodech reagoval vyhověním požadavku Petra Moštěka na předvolání dalšího manažera téže firmy. Ovšem až z rozsudku a jeho odůvodnění se dovíme, do jaké míry uvěřil obhajobě firmy Ecoll Invest. Hlavní líčení bude pokračovat 1. až 3. června a další průběh je rozplánován až do poloviny prosince 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}