EUR 25,145 || 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || Představte si malebné městečko s hrázděnými domy, klikatícími se uličkami a majestátním hradem tyčícím se nad řekou. To je Josselin, klenot ukrytý v srdci...
Čas načtení: 2024-02-14 13:23:36
Meč pro krále [Michal Zmítko / Fortuna Libri]
Historický román odehrávající se na počátku vlády mladého Jana LucemburskéhoL. P. 1314 Poklidné městečko Přelouč je otřeseno vraždou místního kováře. Proč by někdo zabíjel kováře? Zvlášť, když se z kovárny zdánlivě nic neztratilo.
\nČas načtení: 2024-02-14 09:13:21
Meč pro krále [Michal Zmítko / Fortuna Libri]
Historický román odehrávající se na počátku vlády mladého Jana Lucemburského.L. P. 1314 Poklidné městečko Přelouč je otřeseno vraždou místního kováře. Proč by někdo zabíjel kováře? Zvlášť, když se z kovárny zdánlivě nic neztratilo.
\nČas načtení: 2020-07-12 15:15:23
Román Doktor Mráz odhaluje, čemu museli čelit desetitisíce rodin během Slovenského státu
Fiktivní městečko Himberany, kde se odehrává román Denisy Fulmekové Doktor Mráz, by mohlo být libovolným slovenským městem. Neboť podobné příběhy mají paralelu v osudech mnoha slovenských rodin. Autorka vypráví, jak se v období druhé světové války chovalo majoritní obyvatelstvo nejen k židovské menšině, ale i k „vlastním“, a poukazuje na ekonomický aspekt slovenského antisemitismu. Dokumentuje období Slovenského státu, kdy se k moci dostali lidé, jejichž motivací nebyla nenávist vůči Židům, antisemitismus či rasismus, ale chamtivost a touha po snadno získaném majetku. Rok 1939. V městečku Himberany poblíž Bratislavy žije poklidně s rodinou právník Albert Mráz. Tedy až do dne, kdy v prorežimních novinách vychází článek anonymního autora, který napadá Mráze coby Žida, jenž se mazaně nechal pokřtít a změnil si jméno, aby mohl dál bohatnout na úkor ubohého slovenského lidu. Mráz si okamžitě uvědomí, že jemu i rodině hrozí nebezpečí. Iniciátorem článku je mladý právník Rárbocký, velitel místní Hlinkovy gardy, neváhající pošpinit kohokoliv, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Úspěšná advokátní praxe doktora Mráze mu je už dlouho trnem v oku. Nyní konečně nastala příležitost, jak se konkurenta zbavit. Rárbocký věří, že místní region se stane předvojem „nového“ Slovenska s ukázkovým řešením židovské otázky a že mu to pomůže v politické kariéře… Třebaže je příběh fiktivní, autorka vycházela ze slovenských archivů a konzultovala text s historiky. K pocitu autentičnosti přispívá vyprávění více než devadesátileté pamětnice Anny, Mrázovy dcery, které bylo v době vzniku fašistického Slovenského státu sedmnáct let. Příběh rodiny evangelíka židovského původu a jeho katolické manželky a dcery pokračuje i po začátku války. Denisa Fulmeková postupně sleduje všechny historické události od roku 1939 až do roku 1945 a ukazuje, jak se odrážely v životě běžných lidí. Autorka píše o obětech, pachatelích, ale i těch, kteří chtěli jen přežít. V závěru knihy Anna Mrázová sumarizuje životy členů své rodiny a obyvatel Himberan. Zatímco někteří viníci se dostali před lidové soudy a za své činy byli potrestáni, většina se ve vhodnou chvíli přidala ke Slovenskému národnímu povstání, čímž své dřívější skutky „vymazala“. Část postav si „oblékla“ komunistický kabát, a mnozí prošli jako řadoví občané, v tichosti a bez povšimnutí, od národního socialismu ke komunismu. Ukázka z knihy 1 Právě se chystal odložit na polici kartonový fascikl s kopiemi smluv, když vtom se ozvalo slabé zaklepání. Přistoupil ke dveřím, stiskl kliku a překvapilo ho, když na chodbě uviděl svou ženu. „Betko? Co tu tak stojíš?“ V jejím bledém obličeji, poněkud už poznamenaném osmačtyřiceti lety, zahlédl strach. „No tak, co se děje?“ Chytil ji za loket a vtáhl dovnitř. Viděl, že v jedné ruce drží stočené noviny a v druhé žmoulá kapesník. Do jeho kancelářských prostor chodívala málokdy, neměla ve zvyku ho přes den vyrušovat. Jen občas, když zůstal sedět nad prací příliš dlouho, poslala Rózu, aby ho zavolala k obědu. „Róza mi přinesla noviny!“ Alžbeta je otevřela na jeho masivním psacím stole a nervózně otáčela stránky, dokud se od nich strnule neodtáhla. „Od rána váhám, jestli ti to mám ukázat, ale tak jako tak by ti to někdo podstrčil.“ Namířila ukazovákem na papír. „Á, tady to je!“ Stránce dominoval hlavní titulek vyvedený tučným písmem: Zázračná proměna dr. Martona v dr. Mráze. „Naše služka čte Gardistu?“ zeptal se napohled nevzrušeně a usedl ke stolu s otevřenými novinami. „Její otec to odebírá, ale prý jenom proto, aby byl informovaný.“ „Očividně si tedy pospíšil, aby informoval taky nás.“ Doktor Mráz si povolil pevný uzel na kravatě. „Taková žumpa!“ ulevila si Mrázová a její manžel si začal čistit brýle. „Co píšou?“ zeptal se suše, jako by mu nestálo za to namáhat svůj slábnoucí zrak. Její rozhořčení nekomentoval, přestože jindy by manželčiny emoce jistě mírnil. „Ach, ani to nechci vědět! Špína, špína se hrne!“ Alžbetě se třásl hlas a přemáhal ji pláč. „A samozřejmě, že i Barková mě přišla upozornit, že o tobě píšou!“ „Takže další, co čtou to svinstvo…“ poznamenal Mráz a znovu si nasadil brýle, aby mohl zaostřit na novinová písmena. Ale když postřehl, že mu Alžbeta stojí za zády a nahlíží přes rameno, obrátil se k ní: „Tak čti ty, Betko!“ Podal jí noviny a ukázal na dřevěné empírové křeslo, v němž sedávají jeho klienti. Alžbeta vycítila, že přes zdánlivý klid, který její manžel zachovával, je rozrušený také. S důrazem na každé slovo se tedy chopila nevděčného úkolu předčítat: „Zemský úřad v Bratislavě povolil v uplynulých dnech advokátovi v Himberanech, dr. Martonovi, změnu jména. Z dr. Martona se náhle stal dr. Mráz. Záležitost zdánlivě všední. Ale jen zdánlivě. Proto věc vysvětlíme podrobněji,“ nadechla se a úkosem pohlédla na muže. Široká záda v dobře padnoucím šedém saku ztuhle tiskl do opěradla, ale hlavu jako by tlačil bradou ke krku, víčka přivřená. Svraštěné čelo mu zbrázdily vrásky, koutky úst se však ani nepohnuly. „Pokračuj!“ pobídl ji, když zaznamenal její zkoumavý pohled. „Kdo je dr. Marton?“ četla dále. „Nositel jména, které budí v Himberanech, ale také na celém slovenském Závrší hrůzu. Dr. Marton je pokřtěným Židem. A stejně jako nedovedla svěcená voda zničit pojmenování Žida-muže, nezměnila ani jeho duši. Dr. Marton zůstal dodnes mazaným židovským fiškusem, vždycky mu šlo jen o kšeft a peníze. Proto zpráva o tom, že si podal žádost o změnu jména, zapůsobila jako bomba. Místní Hlinkova garda, Hlinkova slovenská ľudová strana a ostatní veřejní činitelé nasadili všechny páky, aby schválení této Martonovy žádosti překazili. Protože dr. Marton zůstane navždy dr. Martonem, i kdyby se stokrát znovu pokřtil a tisíckrát si změnil jméno. Jméno dr. Martona je totiž vizitkou. Každý ví, že je to jméno židovské. Když se však přestěhuje například do Banské Bystrice nebo do Turčianského Sv. Martina dr. Mráz, nikdo tam nebude vědět, o koho se jedná.“ Alžbeta se odmlčela, ale bála se na muže podívat. Slyšela, jak prudčeji vydechl, ale jinak dále s naprostou vážností mlčel. „To je všechno?“ zvedl k ní pohled. „Ještě ne. Mám ti to dočíst celé?“ Zalitovala, že udělala přestávku, už to chtěla mít za sebou. Mráz jen mlčky přisvědčil a Alžbetin melodický hlas ukrajoval další věty z pamfletu: „Každý si pomyslí: křesťan a Slovák. A tady to máme! Jméno Mráz je dobrou maskou, pod kterou bude moct jeho nositel dále bohatnout na úkor ubohého slovenského člověka. Hlinkova garda musí stát na stráži, aby Židé takovýmto rafinovaným způsobem nemizeli beze stopy ve slovenském moři a nemohli tak dále vysávat slovenskou krev. Musíme odhalit jména všech tzv. vlivných lidí, kteří v Martonově případu intervenovali, a budeme je veřejně pranýřovat.“ Ruce s novinami jí bezradně klesly do klína: „Co na to říkáš?“ „Podepsal se autor?“ Zavrtěla hlavou. „Je tu jenom šifra, písmeno á. Nevíš, kdo by to mohl být?“ „Teď skoro kdokoli,“ odpověděl a dlaní si podrbal nakrátko ostříhaný šedivý zátylek. „Už je Aninka doma?“ zajímal se o dceru. „Už by měla, dneska má krátký den, za chvíli bude oběd,“ zadívala se na masivní podlahové hodiny v jeho kanceláři. „To je dobře,“ vstal a nastavil manželce rámě, aby se o něj opřela. „Pojďme tedy nahoru. A ty noviny mi tu, prosím, nech.“ 2 Vyrůstala jsem v Himberanech a chodila jsem tam i do měšťanky. Rodiče mě vedli k učení a ke knihám, doma jsme měli opravdu velkou knihovnu. Tatínek četl spíš odborné knihy a maminka klasiku, ale také nové slovenské knížky, pamatuju si, že dlouhé roky odebírala časopis Živena. Už to asi nahráváte, že? A mám mluvit hlasitěji? Ne? No, možná stejně budu, už hůř slyším a potom mi připadá, že ostatní taky. A proč vás vlastně zajímá zrovna můj příběh? Pocházíte z Himberan? Ne? A odkud tedy? Aha, tak vidíte, tam mě osud nikdy nezavedl. Takže… Na začátek mám říct jméno a věk, ano? Aha, doplníte to tam vy? Pro jistotu tedy: Jmenuji se Anna Olšaníková, za svobodna Mrázová, a je mi devadesát pět let. Narodila jsem se v Himberanech, kde se moji rodiče usadili po první světové válce. Tatínek byl rodák z nedalekých Veľkých Grešlí, to je kousek dál od Himberan, ale stále na Závrší. Maminka se narodila v Bratislavě, ale její matka, kterou jsem nepoznala, protože zemřela ještě před mým narozením, pocházela odněkud ze Slovinska. Takže – měla jsem pěkné dětství a snad i pěkné mládí, pravda, dokud se nedostali k moci luďáci. Šlo to pomalu a postupně, nejdříve jsem slyšela o takzvaných postrcích, to když se hned po vyhlášení autonomie ještě v osmatřicátém musely některé židovské rodiny vystěhovat až ke slovensko-maďarské hranici. Měl to být kolektivní trest po první vídeňské arbitráži, když připadly jižní části slovenského území Maďarům. Samozřejmě z toho obviňovali Židy, kterým se automaticky připisovala promaďarská orientace. Jestli se nepletu, tito Židé měli být vyvezeni do Maďarska, ale tamější strana je nepřijala, takže se zasekli někde mezi hranicemi. Moc jsem rodiny, které tehdy deportovali také od nás z Himberan, neznala, ale otce to pobouřilo a říkal mamince, že je to teprve začátek. Potom jako by to utichlo. Nevím, kolik se z těch vypoklonkovaných himberanských Židů vrátilo domů. Šlo o ty chudší, ačkoli se říkalo, že přišli i o to málo, co měli, a své byty našli úplně vyrabované. Chvíli byl klid, ale otec všechno sledoval, proto si vlastně dal ještě v únoru 1939 změnit jméno. Totiž když jsem se narodila, jmenovala jsem se Martonová, celá rodina jsme byli Martonovi. No a změnil to na Mráz, rozhodl se narychlo, moc nad tím novým příjmením nepřemýšlel, i když nezastírám, že to byl zvláštní pocit, jmenovat se najednou úplně jinak. Na první pohled banalita, ale jméno je jméno. No a tím jménem to vlastně možná celé začalo, tedy pro naši rodinu, protože jednou jsem přišla ze školy, to už jsem navštěvovala učitelský ústav v Bratislavě, tedy střední školu pro budoucí učitelky. Kolik mi bylo? Sedmnáct. Když jsme měli kratší vyučování, jezdívala jsem domů na oběd, kvůli mně ho rodiče posouvali na později, a matně si vzpomínám, že i tenkrát jsem chvátala od vlaku, abych přišla včas. Bydleli jsme v Masarykově ulici, krátce nato ji pojmenovali po Hlinkovi, po válce se zase jmenovala po Širokém a teď je to takové neutrální, takže Hlavná. Koneckonců to hlavní ulice opravdu byla. Náš dům stál asi v její polovině, měl jedno poschodí a nacházelo se v něm několik samostatných bytů. Pokud si vybavuji, tak tam byli s dvěma dětmi manželé Barkovi a ještě starý pan Stein, vdovec, a jistě bych si vzpomněla i na další, ale rodiny se, pravda, taky hodně stěhovaly a střídaly. Ne, služka Róza s námi nebydlela, pocházela také z Himberan a měla to přes dvě ulice. Pospíchala jsem tedy od vlaku domů, ale ten den jsem potkala kamarádku Hanku Zábojníkovou, která nesla v košíku dvě koťata, inu, musela jsem se trochu zdržet, a jak jsme se zapovídaly, dorazila jsem domů později. Všimla jsem si, že maminka plakala, a naivně jsem si myslela, že asi kvůli mně, ale po chvilce už mi bylo jasné, že se stalo něco horšího. U oběda vládlo tísnivé ticho, takže jsem se dokonce domnívala, že se rodiče pohádali. Když šla Róza uklidit kuchyň a my s maminkou jsme si sedly k šití – uměla totiž krásně šít a vyšívat a chtěla mě to naučit, i když já jsem nikdy tak šikovná jako ona nebyla –, polohlasně mi řekla, že o tatínkovi vyšel hrozný článek v Gardistovi. Prý abych se připravila, že na to budou lidé dělat narážky, a jistě se to už dostalo do rukou i někomu u nás na učitelském ústavu. Požádala jsem ji o ty noviny, ale ona zavrtěla hlavou, že ne, a znovu se rozplakala. Tehdy se mě zmocnil dosud nepoznaný strach, takový ten mdlý, neurčitý, který vyvolává zlé tušení, ale vy nedovedete pojmenovat, čeho přesně se bojíte. My s maminkou jsme přece byly katoličky a tatínek se dávno před válkou stal evangelíkem. Jenom jsme měli to nešťastné příjmení. 3 Tři dny po publikování článku o doktoru Mrázovi si ho s příjemným zadostiučiněním znovu přečetl i doktor Rárbocký, urostlý tmavovlasý chlap těsně před čtyřicítkou. Stačilo podstrčit potřebné informace zdatnému redaktorovi – a vida, jaký užitečný text vyšel! Nebylo pochyb, že nastal nejvyšší čas řešit věci radikálněji. Neměl snad pravdu Šaňo Mach nedávno v Rišňovcích? ujišťoval se Rárbocký. Slováci chtěli být velkomyslní a nechtěli trestat, ale ukázalo se, že to byla chyba. Židy je potřeba srovnat do latě! Rárbocký byl právník stejně jako Mráz a právě teď svoji živnost přenesl přímo do sídla Hlinkovy gardy v Himberanech, kterým se stala moderní budova místní sokolovny. Znak tělocvičného spolku Sokol tu na jeho přímý pokyn vystřídal masivní slovenský státní znak a iniciály Hlinkovy gardy. Rárbocký zvedl papírovou krabičku cigaret značky Egypt a s požitkem si jednu zapálil. Zvažoval, zda dopis napíše sám, nebo ho nadiktuje písařce. Nerad se totiž dělil o obsah, který měl zůstat utajený, a týkalo se to i kancelářské pomocné síly Margity. Toho dne ho ale čekalo ještě příliš mnoho agendy, a tak přešel ze své prostornější kanceláře do malé místnosti, ve které se spolu s množstvím úředních papírů, oznámení a listin tísnila i postarší posila sekretariátu himberanské Hlinkovy gardy. Jen co Rárbocký vešel, nahrbená Margita v upnuté tmavé šatové sukni zvedla oči od papírů a naučeně přikývla: „Ano, pane doktore?“ „Založte si do stroje papír, budu vám diktovat,“ oznámil jí. „Nahoru dáte razítko důvěrné a tajné.“ Margita kývla hlavou. „Spolehněte se, pane doktore.“ „Pište hlavičku adresáta – Generální sekretariát HSĽS v Bratislavě, adresa a všechny náležitosti.“ Zatímco Margita klepala do klávesnice psacího stroje, Rárbocký si rozepnul vrchní knoflík na uniformě. Venku se oteplilo a v malé místnosti bylo dusno. Přistoupil k oknu a chystal se ho otevřít, ale písařka, aniž by zvedla hlavu od práce, poznamenala: „Pane doktore, okno je rozbité. Něco se zaseklo, nejde vůbec otevírat.“ Rárbocký zacloumal kličkou. „Sakra! Už jste to nahlásila správci budovy?“ „Rozbilo se teprve včera a správce jsem už nezastihla. Zařídím to.“ „Dobře, pište tedy.“ Rárbocký se zadíval přes sklo zavřeného okna na jednu z hlavních himberanských křižovatek, donedávna ještě prašnou, ale teď čerstvě vydlážděnou, přes kterou občas projelo auto. V tuto dopolední hodinu na ní vládl klid, obvykle ožívala až po konci vyučování, když se z nedaleké školy vyhrnuly děti. „Dr. Albert Marton, do závorky dejte Mráz,“ začal diktovat a s uspokojením poslouchal Margitino ťukání, jako by mohl poslechem kontrolovat, jestli zapisuje správně, „je advokátem v Himberanech. Asi před…“ tady se mladý velitel himberanské Hlinkovy gardy trochu zarazil, protože v duchu přepočítával, kdy se vlastně dozvěděl, že Marton podniká kroky, aby zakryl svoje židovství. „Asi před měsícem,“ doplnil, „mu Zemský úřad povolil změnu jména na Mráz, dejte čárku, Margito, a to navzdory tomu, že Hlinkova garda a místní organizace Hlinkovy ľudové strany se proti tomu důrazně postavily.“ Rárbocký, který nesnášel horko, se okno znovu pokusil otevřít. Zalomcoval kličkou, až mu zůstala v ruce, a tak jen zanadával a ledabyle ji nasadil zpátky. „Přečtěte mi poslední větu,“ vyzval Margitu, a když se znovu naladil na tón svého dopisu, pokračoval: „Spolehlivým způsobem jsme zjistili, čárka, že návrh okresního úřadu byl též proti změně. Navzdory tomu, jistě po různých intervencích, byla změna povolena. Nyní bylo vydáno vládní nařízení o židovských advokátech. Dr. Marton-Mráz je podle tohoto nařízení Židem, a tak žádáme, aby za žádných okolností nebylo dovoleno jmenovanému provozování juristické praxe.“ Margita kýchla a doktor Rárbocký zamumlal: „Zdravíčko!“ „Děkuji… Praxe,“ zopakovala poslední slovo. „Nositel jména dr. Marton budí na slovenském Závrší hrůzu.“ Rárbocký se stále díval ven zavřeným oknem a pocit, že se v teplé místnosti potí a nemá dostatek vzduchu, ho přiměl trochu zrychlit tempo diktování: „Jeho zneužívání důvěry lidu celého okresu je dostatečně známé. Mazaným způsobem tahal z našeho rolnického lidu peníze, když si nechával dopředu podepisovat prázdný přehled pohledávek a tímto způsobem zinkasoval až dvakrát honorář ve stejné věci, ačkoli ve věci kromě advokátního dopisu nic právnického neučinil. Náš slovenský lid v něm měl cynického, bezcitného vykořisťovatele, kterému nezáleželo na právním zastupování, ale čistě jen na ožebračování osob, které vyhledaly jeho ochranu. Ochranu dejte do uvozovek, Margitko,“ upozornil písařku s nečekanou vlídností. Těšilo ho, že mu slova tak lehce přišla na jazyk. Považoval se za obratného 18 stylistu a chvíle, které mu to potvrzovaly, ho naplňovaly uspokojením. „Dala jsem,“ ujistila ho. V jemném obloučku odtáhla zápěstí obou rukou od klávesnice psacího stroje, jako by jí je někdo držel na provázcích, a hned jimi opětovně přistála na stejném místě jako na klaviatuře, jako by zrovna rozehrávala novou skladbu. „Slovák byl pro něj jen objektem slibujícím lehký výdělek a v našem lidu viděl tento Žid vždy jen cosi méněcenného,“ diktoval energicky a hladce Rárbocký. „Proto je v zájmu naší slovenské veřejnosti a našeho lidu vůbec,“ teď udělal významnou řečnickou odmlku, jako když vystupoval na schůzích strany nebo na slavnostních shromážděních na himberanském náměstí před kostelem, „aby jmenovaný byl co nejdříve vymazán ze seznamu advokátů, jejichž stav svou osobou jen znevažoval a svým jednáním učinil stavem nenáviděným. Na stráž! Dr. Juraj Rárbocký, velitel Hlinkovy gardy.“ Když Margita doťukala, vyzval ji: „Přečtěte mi to celé ještě jednou.“ Ze slovenského originálu Doktor Mráz, vydaného nakladatelstvím Slovart v Bratislavě roku 2018, přeložila Stanislava Moravcová ml., Nakladatelství Prostor 2020, 232 stran, v českém jazyce vydání první. Denisa Fulmeková (1967) vystudovala žurnalistiku na FiF UK v Bratislavě. Věnuje se publicistice a literární tvorbě. Dosud vydala čtrnáct knih rozmanitých žánrů, mezi nimi sbírku básní Som takmer preč (2004), romány Dve čiarky nádeje (2006), Jedy (2007), Topánky z papiera (2009), Materská (2011), Štrikovaní frajeri (2015), povídkový cyklus Posledná polnoc v Pivonke (2013), přírodní receptář Magická sila bylín a průvodce svátky Magická sila sviatkov (oba 2014). V roce 2016 jí vyšel román Konvália s podtitulem Zakázaná láska Rudolfa Dilonga, inspirovaný životem jejího dědečka, známého slovenského básníka, dramatika a katolického kněze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2024-05-02 13:42:01
FOTO: Situace na amerických univerzitách se vyostřuje
Propalestinské demonstrace na amerických univerzitách nabírají na síle, podle stanice CNN mělo od půlky dubna dojít k zatčení okolo 1500 lidí v důsledku protestů. Zatímco na většině univerzit protesty probíhají poklidně, na Kolumbijské univerzitě došlo v úterý k zatčení 300 demonstrantů, kteří odmítli opustit zabarikádovanou halu a stanové městečko v areálu. Ve vyhrocené náladě dochází také ke střetům mezi židovskými a propalestinskými studenty.
\nČas načtení: 2024-06-28 10:00:00
Zažít Red Bull Ring: oranžové peklo, frmol ve formuli 4 i pohled za kulisy
Už tento týden se poklidné městečko Spielberg v rakouském Štýrsku naprosto promění. Dorazí sem oranžová armáda Maxe Verstappena, na Red Bull Ringu se koná Velká cena formule 1. Jaký však slavný okruh je, když se po něm neprojíždějí nejrychlejší monoposty světa? Do zákulisí místa, kde se psaly dějiny motorsportu, můžete nahlédnout v této reportáži.
\nČas načtení: 2024-07-23 14:36:00
Útočník v chorvatském domově seniorů zabil šest lidí včetně své matky. Pak si objednal kávu
Ve zdánlivě obyčejné pondělní ráno se poklidné městečko Daruvar, ležící 130 kilometrů od chorvatského hlavního města Záhřebu, ocitlo v chaosu. Při brutální střelbě v domově důchodců přišlo o život šest lidí.
\nČas načtení: 2024-11-07 16:05:00
Z výzkumného centra v USA uprchlo 40 opic. Mohou být nakažené, varuje policie
Poklidné americké městečko Yemassee v Jižní Karolíně zasáhla neobvyklá zpráva. Z tamního výzkumného centra ve středu uteklo 40 opic. Oznámil to úřad okresního šerifa, který zároveň varoval všechny obyvatele města, aby se k opicím nepřibližovali, poněvadž mohou být nakažené nemocemi.
\nČas načtení: 2019-12-26 10:28:03
Hra Městečko Palermo usíná kombinuje divadlo a LARP
V pražském divadle NoD bude mít 4. ledna premiéru inscenace Městečko Palermo usíná tvůrčího týmu Janek Lesák & Natálie Preslová. Půjde o největší rozšíření klasické táborové hry Městečko Palermo všech dob a zážitek na pomezí divadla a LARPu (life action role play). Každý divák se stane jedním z 55 obyvatel městečka a prožije celý příběh v jeho kůži. Kněz, farmář, hospodský nebo radní? „Při práci na našem konceptu participačního divadla jsme vycházeli z fenoménu LARPu, který je u nás ve velké oblibě a věnuje se mu opravdu hodně lidí po celé republice, divadelní tvůrci ho ve své tvorbě zatím příliš nevyužívají. Pro nás je samotný princip role play her velkou inspirací,“ říká režisér Janek Lesák. Hra Městečko Palermo je to táborová klasika, kde hráči sedí v kruhu a tajně se určí, kdo z nich bude vrah. Ten každou noc zavraždí jednoho z ostatních a ti se ho snaží odhalit dřív, než zabije všechny ostatní. Každá postava má svoje sny, schopnosti a touhy. Všechny je ale pojí jeden hlavní a společný cíl – odhalit vraha a přežít hru až do konce. Všichni účinkující mohou v každém okamžiku ovlivnit děj a posunout příběh zcela novým směrem. „Druh divadla, ve kterém dáte každému divákovi jeho vlastní roli a svobodu jakkoli ovlivnit celý příběh, s sebou samozřejmě nese určitá rizika. Na druhou stranu ale může divákům (hráčům) poskytnout takový divadelní zážitek, jakého není možné docílit jiným způsobem – divákovi tady příběh nevyprávíme, ale necháme ho, aby si ho na vlastní kůži prožil. Což je pro nás způsob práce, který nás baví nejvíc – hledání nových forem toho, jak se dá v divadle vyprávět příběh,“ uvádí Janek Lesák. Hra Městečko Palermo usíná vznikla jako pokračování autorského projektu GAME, který jeho tvůrci uváděli od dubna 2018 pod Jihočeským divadlem v Českých Budějovicích (hra se hrála v autobusové hale Dopravního podniku města České Budějovice). Díky více než 40 úspěšným reprízám GAME mohla nyní pro Divadlo NoD vzniknout další verze hry, která přináší nové herní principy, postavy, zápletky i herní překážky. „Formát participačního divadla a obecně využívání herních principů v divadle nás zajímá dlouhodobě. Na českobudějovické GAME jsme si vyzkoušeli základní principy, na kterých taková specifická divadelní inscenace může fungovat,“ vysvětluje dramaturgyně Natálie Preslová. „Teď v NoDu jsme měli možnost je posunout ještě dál, ať už co se týče herních mechanismů nebo skutečně propracovaných hráčských postav, z nichž každá prožije v Palermu svůj vlastní, originální příběh. Každého hráče čeká také dynamická obtížnost herních úkolů a překážek, se kterými se právě jejich postava bude potýkat, a v neposlední řadě také opravdu propracovaná atmosféra malého italského městečka ve 20. letech.“ V pořadí pátá inscenace uměleckého vedení Divadla NoD navazuje na linii autorského divadla, které převádí na jeviště jednotlivé žánry popkultury. Tu zahájily inscenace Osamělost komiksových hrdinů (prosinec 2017), Měsíční sonáta č. 11 (únor 2018), inscenace využívající technologii binaurálního zvuku FANTASY! (leden 2019) a BIBLE 2 (únor 2019). Další představení jsou naplánována na 12. ledna, 24. února, 5. a 6. března. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2017-12-12 20:51:58
Muži a psi žijící v okolí továrny na Viagru nemají problémy s potencí. Prý je látka ve vzduchu
Co kdyby existovalo nějaké místo, kde je všechno z čokolády a podobných laskomin? Aha, moment, to je Karlík a továrna na čokoládu. Tak jinak, co kdyby existovalo městečko, kde jitrnice rostou na stromě? Krucipísek, to je Dařbuján a Pandrhola. Tak tedy úplně jinak. Co kdyby existovalo takové viagrové městečko? Prostě takové město, jehož brány překročíte a... The post Muži a psi žijící v okolí továrny na Viagru nemají problémy s potencí. Prý je látka ve vzduchu appeared first on TOPZINE.cz.
Čas načtení: 2024-04-05 17:00:01
Případ seniorky zavřené ve skříni dovedl kriminalisty na stopu sériového vraha
Malé městečko Týniště nad Orlicí se probudilo do chladného zimního rána. Onoho lednového jitra se zdálo být vše jako obvykle. Ovšem na okraji města v rodinném domku našel kamarád svou sousedku mrtvou. Pomáhal jí s nákupem, jak už to bývá na malých městech. Šel zkontrolovat, jestli se jí něco nestalo, když se neozývala. Přece jen, nedávno byla přímo doma přepadená. Navíc se toho času zotavovala z vážné operace. Vešel tedy do domu, který byl viditelně prohledán, a to mu stačilo, aby zavolal policii. Než dojela, všiml si, že na zemi před skříní leží klíč. Když dvířka otevřel, vypadla na něj jeho sousedka. Byla už bohužel po smrti. Toflův gang: když policistům nestačil jejich plat, vrátily se praktiky z devadesátek Číst více Když se skříň stala rakví Povolaní kriminalisté si také byli jistí, že se jedná o vraždu. Soudní znalec nenalezl na těle žádné stopy násilí, už na místě činu však někteří policisté předpokládali, že se paní ve skříni nejspíš udusila. Když byla posléze provedena pitva, tato domněnka se potvrdila. Také se mělo jednat o trýznivou smrt, znalci konstatovali, že dáma bojovala o život asi deset minut. Vyšetřovatelé v těchto případech soustředí svou pozornost hlavně na rodinu. Statistika říká, že vrah často bývá právě z domácího prostředí. Jenže to se v tomto případě ukázalo jako mylné. Poprask na maloměstě Kriminalisté přehodnotili směr vyšetřování a začali se zajímat o místní zloděje a feťáky. V Týništi v té době byla také přepadena čerpací stanice, pachatele tehdy ještě neznali a nabízelo se spojení obou případů. Ospalé městečko se ze dne na den dostalo do hledáčku kriminalistů. Ti se v utajení vydávali do tamních hospod, kde se místní „známé firmy“ scházely. Vyšetřovatelé si jednoho po druhém volali k výslechu a také jim odposlouchávali telefony. Na malém městě, připomínajícím spíše vesnici, kde se lidé navzájem znají, začala přítomnost kriminalistů vadit. Také vědomí, že mezi sebou má místní galérka vraha, na tuto skupinu lidí nepůsobilo dobře. Stalo se, že se jeden rozpovídal o jakémsi Michalu Semanském, který býval pořád bez peněz a v den vraždy všechny bohatě hostil. Kriminalisty začala jeho osoba zajímat. Doporučení policie pro větší bezpečí seniorů: Podvodníci ke své činnosti využívají různé legendy: vrácení přeplatků, falešná revize plynu apod. Nikoho nepouštějte do domu ani bytu! Nikdy neotevírejte dveře, nevíte-li jistě, kdo je za nimi. Při požadavku na finanční pomoc pro rodinné příslušníky (i telefonickou formou) vždy ověřujte jejich pravost přímo u členů rodiny, kteří se mají dle požadavku nacházet v tísni. Nechte si vždy prokázat totožnost osoby nebo průkaz firmy a telefonicky ověřte, zda jejich pracovník má vykonávat danou práci u vás. (Osobu ale v žádném případě nevpouštějte domů.) Nikdy nepodepisujte žádné smlouvy a jiné dokumenty, nechte si čas na rozmyšlenou a poraďte se s důvěryhodnou osobou (dobrý známý, soused, člen rodiny, lékař, ošetřovatelka apod.). Osobu s legendou o přeplatcích hned odmítněte, přeplatky se nikdy nevyřizují touto formou. Kontaktujte policii. Pořiďte si kukátko, které vám umožní dobře si návštěvníka prohlédnout. Nečekané doznání Vyšetřovatelé nic nepodcenili a udělali si kolem podezřelého detailní šetření. Zjistili, že měl bydliště v Týništi, kde žil v bytě se svou partnerkou. Když se napil více alkoholu, býval prý vznětlivý, jinak jej všichni popisovali jako hodného člověka. Policistům došlo, že je to člověk, kterého hledají, a k jeho zatčení použili zásahovou jednotku. Bezprostředně po svém zadržení se k vraždě ženy přiznal. Poté co dojeli na kriminálku, čekalo vyšetřovatele překvapení. Semanský se jim přiznal k dalším dvěma vraždám. Paní, kterou zavraždil, znal od vidění, další jeho oběti byly však z jeho rodiny – oba jeho strýcové zemřeli jeho rukou. Jeden byl nezvěstný, druhý zemřel během požáru, příčinu úmrtí tenkrát nešlo stanovit. Vyšetřovatelům se podařilo přimět Semanského, aby jim řekl, kde leží strýcovo tělo. Vyšlo najevo, že jej zabetonoval do studny. Zasvětil Markoviče do myšlení sadistů. Vrah Tekverk se přišel udat sám Číst více Anděl smrti Vyšetřovatelé mohli být spokojeni, měli objasněné tři násilné smrti. Zbývalo zjistit proč. Hlavním motivem byly peníze, ale jaký byl důvod, že jich najednou Michal Semanský potřeboval tolik? Jaká změna se stala v jeho životě? Mělo jít o otcovskou lásku k partnerčině dceři, kterou si osvojil, nedokázal ji však z peněz, které vydělával, uživit. Psychiatři, kteří na něj dělali posudek, potvrdili, že strach z přerušení kontaktů s jeho dcerou byl hlavní stimul jeho konání. Trojnásobný vrah svůj výslech ukončil tragikomickým prohlášením: „Třicet šest let nic a teď taková ptákovina.“ Semanský, kterému ve městě někteří přezdívali pro světlé kudrnaté vlasy „Anděl“, dostal doživotní trest. Tato věta se stala mezi členy mordparty oblíbenou a policisté ji často používají při odreagování, jak řekl vyšetřovatel Michal Hynek. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Tihle lidé prý byli vlkodlaky. Jim podobní mohou být i dnes mezi námi
Čas načtení: 2024-06-11 06:11:00
Budujte mestečko Pixelshire a rozvíjajte vzťahy s jeho obyvateľmi v jedinečnej RPG sandboxovej hre, ktorá kombinuje simuláciu života so stavaním, prieskumom a bojom. Vyjadrite svoju originalitu tým, že navrhnete celé mestečko od základov úplne podľa svojich predstáv, majstrovsky ovládnite rad najrôznejších činností, dôkladne spoznajte svojich susedov a starostlivo preskúmajte pixelový kontinent Arcadia! ZHROMAŽĎUJTE SUROVINY... ALE NIE SAMI Nadväzujte v Pixelshire vzťahy, ktoré ďaleko presia...
Čas načtení: 2024-08-18 19:14:11
La Tomatina: paradajková bitka preslávila mestečko Buñol
La Tomatina je jedným z najznámejších a najkurióznejších festivalov na svete. Koná sa každoročne v španielskom meste Buñol Príspevok La Tomatina: paradajková bitka preslávila mestečko Buñol zobrazený najskôr ZN.SK.
Čas načtení: 2023-12-26 23:45:34
Malé ospalé mestečko na severovýchode Anglicka, kde sa odohráva najnovší film Kena Loacha, bolo kedysi dejiskom čulého priemyselného ruchu. No od zatvorenia ...
Čas načtení: 2024-02-14 13:23:36
Meč pro krále [Michal Zmítko / Fortuna Libri]
Historický román odehrávající se na počátku vlády mladého Jana LucemburskéhoL. P. 1314 Poklidné městečko Přelouč je otřeseno vraždou místního kováře. Proč by někdo zabíjel kováře? Zvlášť, když se z kovárny zdánlivě nic neztratilo.
Čas načtení: 2024-02-14 09:13:21
Meč pro krále [Michal Zmítko / Fortuna Libri]
Historický román odehrávající se na počátku vlády mladého Jana Lucemburského.L. P. 1314 Poklidné městečko Přelouč je otřeseno vraždou místního kováře. Proč by někdo zabíjel kováře? Zvlášť, když se z kovárny zdánlivě nic neztratilo.
Čas načtení: 2024-02-09 13:47:57
Kaštanové dobrodružství v Modřínkově [Josef J. Novotný / powerprint]
Každý rok s úderem prvního září začnou pomocí magické síly padat kaštany v Modřínkově. Jenže letos je vše jinak. Kouzelná víla ztratí svoji hůlku a začne bláznit příroda. Podaří se malému Snílkovi zachránit městečko od zkázy?
Čas načtení:
Tipy na nejlépe hodnocené hotely Primorska v Bulharsku
Bulharsko je tradičně oblíbenou letní destinací pro dovolenou u moře a Primorsko patří mezi jeho nejvyhledávanější destinace. Jedná se o poměrně malé přímořské městečko, které je lemováno turistickým
Čas načtení: 2012-12-29 20:31:17
Po dlouhé době (ale sakra po dlouhé době) jsme se s drahou chotí vydali objevovat gastronomii v Jihlavě. Jasně už to spojení dvou slov „gastronomie“ a „Jihlava“ je na hlavu postavené, protože si pořád myslím, že Jihlava je malé provinční městečko, kde chcípl pes a objevovat chutě a vůně lákavých jídel je potřeba ve vzdálenější [...]
Čas načtení: 2024-01-30 22:02:42
Nejkrásnější túry z Nauders - Nejlepší výlety a procházky z Nauders
Malebné městečko Nauders najdete na samém západním konci Tyrolska u hranic s Itálií a Švýcarskem. Přímo z města se můžete vydat na celou řadu krásných túr. Jen kousek za městem je navíc lanovka Bergkastel z jejíž vrchní stanice můžete vyrazit i ke krásným horským jezerům Goldseen. Pojďme se podívat na nejkrásnější túry přímo z Nauders a blízkého okolí.
Čas načtení: 2024-01-08 00:00:01
Černomořské pobřeží na severu Turecka nepatří mezi turisticky nejvyhledávanější oblast této nádherné a rozlehlé země. Může za to počasí, jde totiž o nejdeštivější oblast Turecka, kde vám sluncem zalité pláže nemůže během dovolené nikdo zaručit. Přesto jsou na něm místa, u nichž stojí za to zmiňované riziko podstoupit – jedním z nich je například městečko Amasra.
Čas načtení: 2013-06-24 07:45:00
Letenky Pisa - uzrite šikmú vežu na vlastné oči
Letné mesiace sa neprejavili len u nás, ale isto iste zamierili aj do slnečného Talianska. Vydajte sa preto na dobrodružný, historický, poznávací, skrátka akýkoľvek výlet a zaplňte svoje fotoaparáty najnovšími poznatkami. Vďaka výhodným letenkám sa teraz ponúka talianske mestečko Pisa, ktoré sa do d ...
Čas načtení: 2021-07-01 09:00:00
Laguna ukrývá místo pro zamilované - Benátky!
Jednou z turisty nejnavštěvovanějších památek UNESCO jsou beze sporu Benátky. Toto historické městečko, které leží na kanálech, nabízí romantiku na každém rohu, je tak vyhledávaným místem zamilovaných párů. Máte v plánu svatební cestu do Itálie, či prodloužený víkend v Benátkách, plný romantiky? Po ...
Čas načtení: 2023-12-14 00:00:00
Rakúsko: Mariazell a Mariazeller – Bürgeralpe
Maličké mestečko Mariazell patrí k najvýznamnejším pútnickým miestam v strednej Európe. Zároveň je horskými klimatickými kúpeľmi, nad ktorými sa rozprestiera obľúbené lyžiarske stredisko Mariazeller – Bürgeralpe, ktoré čoraz viac vyhľadávajú aj lyžiari zo Slovenska a Čiech. Text a foto: O. Kubáčková
Čas načtení: 2023-09-28 00:00:00
Maďarsko, Tata – mestečko na brehu jazera
V severozápadnej časti Maďarska sa rozprestiera približne 25 tisícové mestečko Tata, ktoré ponúka pamiatky i históriu spätú so slávnym rodom Esterházyovcov. Nájdete tu palác, hrad s múzeom dokumentujúcim stredoveké umenie, ale aj Staré jazero s promenádou a detskými ihriskami. Text: Oskár Mažgút Foto: Emília Sojková
Čas načtení: 2012-05-01 15:00:00
Letenky Pisa – spatřete šikmou věž na vlastní oči
Letní měsíce se neprojevily jenom u nás, ale jistojistě zamířily i do slunné Itálie. Vydejte se proto na dobrodružný, historický, poznávací, zkrátka jakýkoliv výlet a zaplňte své fotoaparáty nejnovějšími poznatky. Díky výhodným letenkám se nyní nabízí italské městečko Pisa, které se do dějin zapsalo ...
Čas načtení: 2011-03-03 00:00:00
Goldbrunn 2011 - po stopách pašeráka
Opravdu se omlouvám za to, že je to takové obsáhlé, zdlouhavé a nudné. Prostě jsem psal a psal a psal. A těch věcí se opravdu stalo strašlivě moc. Dost jich muselo být vynecháno. S nepříliš vychladlou hlavou plnou emocí, dojmů a pohnutek, jak to tak po týdnu s Tchoříky bývá, začínám sepisovat další část té naší kroniky. Hned večer po skončení této akce. Ještě stále cítím vnitřní strany stehen, bolavý sval pod ramenem, pálení slunce v očích a smrad našeho pokoje. Nejsem si jist, jestli stihnu dnes či krátce po půlnoci článek dopsat, je toho opět dost. Nuže popořadě. S plnou chatou malých dětí? Už loni, když jsme o jarňácích byli na Zaječím skoku v Jeseníkách, Jenda vyhrožoval, že příští rok by nás rád zapřáhnul do řehole vedoucích. Mělo to být na již známých místech Zlaté Studny, v posledním zachovalém domu této vesnice v bývalé hájovně. Zlatá Studna se nachází zhruba tři kilometry od Horské Kvildy směrem na Zadov (Churáňov). Určitě si dovedete představit, jak některé z nás (nechci mluvit za všechny, ale rozhodně jsem nebyl jediný) znepokojila myšlenka chaty plné malých (ukřičených) dětí, které budeme mít na povel. Trochu jsme z toho znervózněli. Sraz měl být v sobotu ráno na parkovišti nad hotelem Olympia u areálu Zadov. Na místo jsme se dostávali všelijak (asi tak jako podivné bytosti v knížce Střetnutí). Já vyrazil už den předtím, v pátek, na Špičák k Novotným, abych se mohl dobře vyspat a nemusel vstávat ráno moc brzo. Ráno jsme se cestou ještě stavili na jedné křižovatce a nabrali Kryštofa. Bez jakýchkoliv problémů jsme dorazili na dané parkoviště. Vylezli jsme z aut a postávali na sluníčku. Libovali jsme si, že jsme na parkovišti dokonce na čas přesně (ano, to není pravidlem). Kluci (Ondra a Vojta Novotných spolu s Vítkem) se váleli ve sněhu, my je pozorovali pohledem starých a moudrých1] a čekali. Čekali jsme nezvykle dlouho. Dokonce jsme si začali říkat, jestli jsme tu vůbec dobře. Jenda nikde, nikdo jiný taky ne. Ujo to totiž bral s mezi-zastávkou a nabral menší zpoždění. Když dorazil a s ním i Jáňa, začali jsme se chystat na konečný přesun k Zlaté Studni. Moc se nás tedy na parkovišti nesešlo - Jenda, Kryštof, Jáňa, Klára, Ondra, Vojta, Vítek a já. Od Horské Kvildy ale měly přijet další holky - Bětka s Markétou. Áňa a Sváťa byly na závodech - to byla ona Jendova zastávka a k podrobnostem jejich přesunu na ZS2 se ještě dostaneme. Odpoledne ještě přibyla Zuzka a tím se celkový počet ustálil na krásných třinácti osobách. Mělo nás být o něco málo víc, ale řádily chřipky a virózy. Trochu problém nastal s dopravou jídla. Protože jak bylo řečeno na parkovišti nás bylo pár a jídla bylo jak pro regiment, do batohů se nám nemohlo přirozeně vejít. Plán byl proto následující: vezmeme v batohu jen jídlo na oběd - to znamená pár pytlíků rýže, kečup a cukr. Jestli si říkáte, že je to dost divná kombinace, pak vězte, že byla. Chtěli jsme vzít k cukru i čaj, ale na ten se zapomnělo. K rýži mělo být také něco jiného než kečup, ale nic jiného nebylo zrovna v kufru auta k nalezení. Po dopravení se až na chatu měly holky začít vařit oběd, kluci mezitím vyložit batohy a vrátit se s prázdnými zpět na parkoviště. A jak se řeklo, tak se také učinilo. Vrátili jsme se k parkovišti a začali nakládat, vše od mléka v prášku, přes kaši v prášku až k salámu, naštěstí ne v prášku. Trochu problém byl s vajíčky, která překvapivě v prášku také nebyla. V batohu by se riskovalo rozbití a tak se využilo toho, že Vojta neměl sebou batoh (kdoví proč) a celá krabice se mu přivázala na záda. Po dojezdu z toho byl sice skoro na umření a ruce měl zmodralé a nemohl s nimi hýbat (přeháním), ale jinak to zvládl. Stejně jako všichni ostatní. Dokonce i ti, co vezli salám ho dokázali přivést v celku. Po obědě jsme si udělali první kratší výlet - ze Studny k Matesovi a pak ke Třem Jedlím. Na rozcestí kousek od Jedlí jsme se rozdělili - holky jely na Horskou Kvildu pro Zuzku a kluci zpět na ZS. Myslím, že to nebylo za účelem odpočinku, ale bylo potřeba nanosit dřevo, pootevírat dosud zavřené okenice a udělat spoustu dalších věcí. V té době už chatu pomalu opouštěli nájemníci, kteří zde trávili čas před námi. Nechali nám tu kečup, dali instruktáž k otevírání dveří a zmizeli. Chata byla od té chvíle jen naše. Na letošním lyžáku bylo mnoho věcí revolučních. První z nich bylo to, že o mytí nádobí po večeři se vždy hrála nějaká mezi-službová hra. Ten kdo prohrál měl smůlu a večer strávil u talířů. Tou druhou věcí bylo to, že Jenda přestal omezovat dlouhé večery. Sice to platilo jen pro starší, tuším, šestnácti let, ale to většině z nás stačilo. Chcete vědět, jak se toto zvolnění režimu projevilo? Trochu předběhnu. První večer jsme vydrželi zhruba do jedné, druhou noc polovina z nás do půl druhé (ta druhá polovina ještě mnohem víc, myslím, že říkali něco o třech hodinách. Nebo o svítání? Teď nevím…). Protože se ale každý den vstávalo v půl osmé (služba v sedm), začal se spánkový deficit projevovat celkem brzo. To se dalo řešit všelijak, ale stejně to dopadlo tak, že se prostě třetí den šlo spát po večerníčku. První večerní hra o nádobí byla zároveň i hrou rozřazovací. Rozdělila nás do tří družstev, jednalo se vlastně hlavně o vařicí party - Pašeráků, Převaďečů a Hraničářů. Večer se četlo o králi Šumavy - Kiliánovi Nowotném, pašerákovi a převaděčovi z dob minulého režimu. Protože se jedná o zajímavou historii, nebudu vás ochuzovat vlastním převyprávěním, ale odkáži vás přímo na originální článek. V dalším vyprávění budu často odkazovat na nějaká místa související s tímto tématem, pokud vám tedy bude nějaký pojem nebo místo neznámé, je možné, že ho naleznete tam. Hledáme Kateřinu a obchod Další den jsme měli velmi přesně naplánovaný. Potřebovali jsme na běžkách dojet opět na parkoviště, pak se poskládat do auta a dojet na závody. První úkol ještě splnit šel. Na parkoviště se nás všech jedenáct dostalo. Trochu problém byl naskládat se do auta. Bylo totiž pro sedm lidí. Naštěstí jsme kluci (a děvčata) hubení a sedět se dá pohodlně i ve více vrstvách. Auto protestovalo jen malinko. Cestou jsme zpomalili u místa, kde začínal kanál 54, dnes nezajímavé místo kousek od kasáren. Závody, na které jsme jeli, nebyly nic nepatrného. Kousek od Vimperku se totiž hledala nová Kateřina Neumannová. Tchoříci tam jeli podpořit Áňu a Sváťu a taky je nabrat do auta a odvézt k Zlaté Studni. Někteří (přesné obsazení raději nechť zůstane veřejným tajemstvím) si při těchto závodech stačili odskočit do Vimperka a dokoupit zásoby a čerstvé pečivo (mlask!). Po skončení závodů jsme se opět naskládali do auta a ano, počítáte dobře, tentokrát se nás vezlo třináct. Tlumiče auta protestovaly opět o něco více, ale ještě se to dalo vydržet. Další zastávkou byla vesnice Nový Svět. Ta se totiž nachází kousek od Chalupské slati, největšího mokřadu, který Kilián Nowotny musel překonávat. Prostředkem bažiny podle našich zdrojů měl vést široký násep, po kterém se dá bez problému přejít. Ten se nám podařilo nalézt snadno, ale bažina samotná by se dala určitě přejít ještě někde jinde. Jenda to mezitím objel s autem a počkal na nás u Svinné Lady. Popojeli jsme do Borové Lady a zašli si na polévku a Kofolu. Tu si dali asi všichni, krom Sváti, která vykalkulovala, že je lepší dát si vodu, protože je jí víc za méně peněz. Ale někde se stala chybička a tak dostala stejné množství vody jako my Kofoly. Úplně nadšená z toho nebyla. Zase jsme se nasáčkovali do auta a popojeli kousek proti proudu Teplé Vltavy. Asi tři kilometry od Borové Lady se totiž nachází most u kterého Kiliána Nowotného postřelili. Je u něho i pomník všem převaděčům a pašerákům, kteří pro tuto činnost často obětovali i život. Tam jsme vyndali běžky z auta, vzali je do ruky a vydali se směrem k Zlaté Studni. Stal se z toho trochu pěší výlet s běžkama v rukou, protože jsme většinu cesty šli po silnici, která byla z velké části pokryta souvislou vrstvou ledu, z trochu menší části suchými místy a minimem sněhu. Lepší to začalo být až když jsme přešli silnici (kousek od rozcestí, které na mapě vidím označené jako Pod Hůrkou). Tam jsme nasadili lyže a vydali se zakázanými místy 1. zóny národního parku přes mokřiny a kleč. Kousek od cíle naší cesty po nás začal střílet jakýsi strážce, ale pak raději vzal do zaječích. Byl to Jenda, který auto převezl na Horskou Kvildu a pak se nám vydal naproti. Od toho večera jsme tedy na chatě byli již všichni. Nevím, proč, ale nemůžu si dost dobře vzpomenout na jednotlivé večery a tak doufám, že to moc nepomotám. Mám za to, že druhý večer četl Jenda pokračování příběhu o králi Šumavy. Opět raději odkáži na originální článek, tentokrát o trochu smutnější události. V pondělí jsme se vydali hledat trosky Pöslova domu. Měly být kdesi v místech, přes které jsme den před tím projeli, když jsme se vraceli zpět domů. Takže nás opět čekala cesta do neprostupné kleče. Ale většina z nás (možná všichni) si takovéhle prodírání terénem užívala více, než kdyby musela jet dlouhé kilometry nudnou stopou. Ani nevíte, jak krásně se mezi klečí bruslilo a kličkovalo. Ruiny domu jsme našli až překvapivě rychle. A protože jsme měli ještě spoustu času, zahráli jsme si kousek odtud pár her. Ukazovalo se na sever (nepoměrně přesněji, než loni na Zaječím Skoku) a házelo se oštěpem. A také se běžel závod o večerní nádobí. Byla asi hodina před polednem a my byli na oběd pozváni k malým dětičkám na Horskou Kvildu. A tak nás Jenda poslal po týmech samotné, ať si zkusíme HK3 najít sami. Jak se dalo očekávat, všem se to podařilo zvládnout bez problému, však to byl kousek a v známých krajích, známým směrem. A tak jsme se na chatě u Musila dočkali polévky i těstovin s flákem masa a omáčkou - rajskou? Po obědě na nás vytáhl Martin Satorie bonboniéru, kterou nám slíbil darovat za to, když se alespoň jeden z nás vykoupe v potoce za chatou a vydrží ve vodě alespoň deset vteřin. A my, protože nejsme žádné máčky, žádné béčka, jsme řekli, že tam vlezeme všichni. Tak jsme se svlékli do trenek, a vyběhli za chatu. Tam jsme se opravdu všichni ponořili do ledové vody Hamerského potoka. Všechno se fotilo a natáčelo, takže až jednou narazíte na nahrávku, asi se dobře zasmějete. Nejvíce se proslavily Jendovy tanečky, které prováděl poté, co vylezl z vody. Když jsme se všichni umyli, vrátili jsme se zahřát k topení do chaty. Chvíli jsme ještě popíjeli teplý čaj a pak vyrazili zpět na ZS. Zde se asi poprvé začal projevovat krásný trend letošní zimy - kopce a kopečky (a podle názoru Áni i lehce nakloněné rovinky) se vycházeli zásadně pěšky, s běžkami v rukách. Samozřejmě se našli i tací, kteří byli líní se sehnout k vázání, ale těch bylo málo… Memoriál Michala Nováka A protože bylo ještě odpoledne, slunce krásně svítilo a my přece nemohli jen tak zůstat sedět v chatě, vyběhli jsme před ní a začali dupat přes lyžařské stopy a hrát nejrůznější hry. První byla inspirována vyprávěnými příběhy - tým PPS4 měl za úkol ohlídat jisté území a druhý tým pašeráků a převaděčů se jednak musel dostat přes toto území a hlavně přenést americkou vysílačku. Hráli jsme dvakrát a pak se vrhli na trochu akčnější hru - žhavou uličku, běh smrti, jatka. Jak chcete. Od chaty dolů z kopce vede krásná cesta prostředkem lesíka, do lesa je krásně zasazená, země se na obou stranách zvedá. Na těchto vyvýšených místech stáli střelci se zásobou šišek. Po zapískání se odshora odvalilo druhé družstvo a kdo nebyl zasažen, ten přežil a vyhrál. Pro velký úspěch se hrálo snad šestkrát za sebou. A pak konečně přišla hra, na kterou jsme se všichni těšili. Pravé tchoří ragby. Takové, jaké se hrálo loni na Zaječím Skoku s Michalem. Takové, při kterém jsem si podruhé už radši sundal brýle. I když minule vydržely skoro až do konce. Skoro. A mač začal. Podle chybějícího člena z loňské výpravy byl pojmenován jako "Memoriál Michala Nováka". A byl to mač opravdu drsný. Po pár hrách měl kde kdo už bolavá místa, naražené kosti, otlučenou hlavu. Největší zábavu vždy poskytoval Kryštof. Pamětníci vypráví, že dokázal chytit tři lidi a přejít s nimi přes značný kus hřiště. Ale ani my, druhý tým, jsme se nevzdávali a bojovali z plných sil. Asi po hodině už jsme sotva šoupali nohama. A pak jsme ještě dost dlouho hrát vydrželi. Od našich bojů nás odvolal až Ujo, který mezitím připravil večeři. K večeři jsme se nějak doploužili, dali si čaj a dokázali se trochu oklepat, takže večer mohl začít. Z Horské Kvildy jsme si přivezli draze zaplacenou bonboniéru a těšili se, jak si ji večer rozbalíme. Ta chvíle nastala, i když jsme na to málem zapomněli. Vůbec letos se na sušenky k večernímu posezení dost často zapomínalo a tak jich většina zbyla na poslední den. Rozbalili jsme tedy nejdříve fólii, která bonboniéru kryla (jak to tak bývá). Pak nadzvedli víko. Následoval příval nejrůznějších drsných slov, třeba: "No to teda!", "Cože?!?", "Jak mohli?". V bonboniéře byly totiž místo slaďoučkých bonbonů položeny nakrájené plátky mrkve. Začali jsme plánovat odplatu… Poté jsme si také zahráli osvědčenou klasiku - "Vraha". Hra, která vznikla kdysi ještě na Jizeře, kde jsme ji hráli pořád dokola, každý večer několikrát. Až z toho byly noční můry a špatné spaní. Tím se nám trochu ohrála a tak jsme ji tenhle večer hráli až po hodně dlouhé době. Pokud znáte městečko Palermo, tak takhle hra je hodně podobná, ale poskytuje trochu více adrenalinu, dedukce a krutosti - poprava bývá klasicky sněhem za krk… Pár her nám stačilo, jinak bychom z toho zase začali bláznit. Poté jsme si ještě zahráli Jendovu hru, taky "Vraha", jen trochu jiného. Ten byl ještě akčnější. Skončil tak, že většina lidí ležela na podlaze v místnosti a vzájemně se škrtili a křičeli. Prostě krása! Poté byli mladší posláni na kutě. My starší ještě pár hodin vydrželi u svíček a postupně jsme odpadávali. Někteří toho i tak nestihli moc naspat. Až za prameny Další den si pamatuji o něco lépe, hlavně co se týče jídla. Naše žrádlparta totiž měla službu. Takže nám den začal o půlhodinky dříve, připravili jsme stejnou snídani jako už dvě služby před námi - nakrájeli chleba a uvařili čaj. Rozcvičku, snídani a takové věci snad už zmiňovat nemusím. V tento den nás čekal asi nejdelší výlet, který jsme za celý pobyt podnikli. Přes Kvildu jsme měli dojet až k pramenům Vltavy a pak ještě dál k německému jezeru Reschbach Klause. Na tomto místě se totiž setkával Kilián s agenty CIC (předchůdce CIA). Ze včerejších událostí jsme se mohli sotva hýbat, svaly bolely a celkové vyčerpání bylo znát. Navíc počasí nebylo pro běžkování úplně ideální - namazat se nám nepovedlo, snad to ani na té směsi starého sněhu a ledu nešlo, jen jsme si klistrem zapatlali lyže. Většinu času jsme proto probuslili nebo šli pěšky. Já s Kyšem prakticky celou druhou půlku cesty z Kvildy k pramenům. Po sněhu se totiž pohybovalo podstatně lépe s běžkami na rameni než pod nohama. Za prameny jsme se vnořili do zakázané zóny NP a překročili hranici k jezeru. Mezi mrtvými stromy to nebyl problém a přes jezero jsme si to přebruslili až k hrázi. Tam jsme si dali svačinu a trochu delší chvilku poseděli - zkoušeli jsme pevnost ledu, házeli po sobě koule a Jenda předváděl rozzlobeného německého dědečka (k podivu dvou starších Němců, kteří stáli opodál). Pak následovala cesta zpátky, tentokrát běžnou cestu - přes Bučinu směrem zpět na Kvildu. Opět střídáním pěší chůze a běžek jsme se dopravili až na Kvildu, pak známou trasou na HK a ještě známější cestou až domů na ZS. V této době padl první z členů výpravy, udolán nějakou virózou a kombinací nevyspání, ragby a ledové vody v potoce - Kryštof. K večeři byla čočka s vajíčky a cibulkou. Až na to že se nám čočka lehce připálila (to stejně nikdo, kdo nebyl v kuchyni nepostřehl) to byla strava celkem dobrá a vydatná. Večer jsme byli všichni natolik vyčerpaní, že jsme odložili společné posezení na příště a šli spát. Ráno se Kryštof odstěhoval z klukovského pokoje do svého vlastního, na marodku. Ne že by se úplně bránil. Celkem si v tom liboval. Pravdou totiž je, že postupem času se stal náš pokoj neobyvatelným kvůli přílišným výparům ze smradlavých ponožek. Puding! Byla středa. Na odpoledne byli pozvaní prckové z HK spolu s vedoucími. Proto jsme se nemohli vydat nikam daleko. Pro malé jsme měli přichystaný "skvělý" zlatostudniční puding. V původním plánu bylo, že pro děti uděláme normální puding, slaďoučký jak med. Takový aby děti slintaly blahem, až ho budou jíst. A pro vedoucí ten pravý puding. S dostatkem soli, jak se na Zlatou studnu patří5. Aby puding neměli jen tak zadarmo, po snídani jsme začali kreslit poukázky na puding, které se později poschovávali v lese. Pár z nich bylo opravdu uměleckými díly, třeba Jánina "Vstupenka do cirkusu". Jenže udělat dobrý puding se jaksi nepovedlo. Dost za to mohl špatný hrnec. V něm se prostě všechno připalovalo, ať to byla čočka nebo puding, ať se to míchalo tak nebo onak. A puding tak získal příchuť po spáleném mléku. Nic strašného, dalo se to jíst, i když my jsme zvyklí na mnoho. Vedoucím jsme navíc, jako poděkování za skvělou bonboniéru, přimíchali do pudingu vrstvu kyselého zelí. Ať si to užijou! Dětičky měly ze své chaty na HK vyrazit někdy kolem půldruhé. To znamená, že ti rychlejší by mohli být na ZS kolem druhé, ti pomalejší s odstupem půlhodinky. My jsme s dostatečným předstihem vynesli ven na louku stůl a židle a čekali. Bylo pěkně, sluníčko svítilo a nám ani nevadilo, že se čekání trochu protáhlo. Když konečně přijeli, nejdříve se je Ujo rozhodl zničit hrou na tažné psy (a my mu byli velmi vděční, že to dopadlo takhle. Čekali jsme to horší, třeba že tažní psi budeme my). Pak je konečně vyslal do lesa hledat poukázky a nás pro puding. Nastala osudová chvíle. Jako jeden z prvních přiběhl Vojta Spěváček. Dostal puding, naházel ho do sebe a liboval si, jak je dobrý. Docela jsme koukali. Další, co ho dostali, se na něj už tak nadšeně netvářili. Postupně začali prskat a běhat do křoví puding zase vyplivovat. Měkoty! Celkem s nedočkavostí jsme očekávali prvního vedoucího, který si přijde pro puding (vedoucí také hledali poukázky, jen trochu jiné a trochu výše na stromech). Postupně přišli. A když viděli děti, moc se jim do jejich pudingu nechtělo. Martin Satorie se do něj s odvahou pustil a dokud nenarazil na vrstvu se zelím, dělal, jak si pochutnává. Pak už myslím ne… Výsledek byl takový, že nám dost pudingu zůstalo v napůl snědených hrnečcích. Ani jsme se tomu moc nedivili. Ještě jsme si s prckama zahráli ragby. My, Tchoři, se nejdříve snažili hrát naší pěknou hru, ale postupem času se to změnilo na valnou hromadu s míčem někde dole. Přece jen když na vás naskáče dvacet děcek, moc šancí nemáte. Memoriál Kryštofa Mejstříka jsme tak neslavně prohráli tři ku jedné. Ale ani nás to moc nemrzelo, protože prohrát v nerovném souboji není ostuda, že6? Večer se nesl v duchu více či méně praštěných her. Já jim říkal "stresové" a ze začátku se mi do nich moc nechtělo. Zvlášť když jsem viděl ostatní, jak sedí dokola na židlích a ukazují podivná gesta (třeba naznačovali sloní chobot nebo jelení paroží), ale nechal jsem se přemluvit. Hra byla jednoduchá. Jestli znáte takové ty strašlivé seznamovací hry typu "Marek, Marek, Tonda, Tonda. Tonda, Tonda, Jirka, Jirka", tak tohle bylo něco na podobný způsob. Jen ne se jmény. Každý si zvolil ze začátku jeden znak - jedno gesto nějakého zvířete a to pak ukazoval. Následně musel ukázat znak někoho jiného. A musel to udělat dostatečně rychle (nebo fikaně), protože uprostřed stál člověk s novinami, který se snažil praštit, přetáhnout a majznout toho, kdo zrovna ukazoval. Člověk by ani nevěřil, jak taková hra dokáže chytnout. Chvílemi jsme se víc smáli, než hráli. Pak jsme ale vypnuli generátor elektriky a protože takhle hra vyžadovala, abychom na sebe viděli, museli jsme ji trochu upravit. Celkem logickou obměnou byla výměna gest za zvuky. A pak to teprve začalo. Vzniklo totiž pár zvuků, které byste si asi nebyli schopni domyslet. Třeba - jak dělá pštros? A co byste si představili pod zvukem "lezilezi"? Pěšky jako blešky Dalším, kdo nevydržel a padl, byl starý náčelník. Chytil něco podobného jako Kryštof, navíc si prý už něco přivezl z domova. A tak nás vyslal na výlet. A protože bylo počasí na draka a běžkovat se pořád moc nedalo, šli jsme pěšky. Navíc jsme šli do míst, kde jsme předpokládali, že moc sněhu nebude (a taky že nebylo). Naše cesta vedla ze ZS na Zhůří, pak dolů z kopce na Turnerovu chatu. Tam jsme si dali všichni hranolky a obdivovali vydru, kterou zde měli zavřenou v kleci. Měli tu také asi tři papoušky a čtyři kočky. Zajímavý pajzl. Tento náš výlet se stal zdrojem nepočitatelného množství zábavy. Pokud někdy uslyšíte o vydrodlacích, tak se to zrodilo pravděpodobně právě tady. Cesta z Turnerovky nahoru na Antýgl byla vcelku zajímavá. Silnice byla totiž pokryta souvislou vrstvou ledu a tak občas někdo klouzl a chvíli sebou mrskal na zemi. Mezi pády jsme obdivovali vedle tekoucí Vydru (a koukali po vydrách). Někdy v téhle době začal odpadávat Vojta a jak se později ukázalo, byl další obětí záludné nemoci. Pomalu jsme se tedy došourali na Horskou Kvildu, chvilku poseděli na chatě a popili čaje. V plánu jsme počítali s tím, že dětičky budou někde na běžkách a že bude na chatě klid, ale oni zůstali doma a tak jsme se tam nezdržovali déle, než bylo nutné a s nabytými silami jsme doběhli až domů na Studnu. Můj rodný dům Další den už vstal Kryštof z postele a vyrazil s námi hledat rodný dům Kiliána Nowotného. Měl se nacházet kdesi u Starých Hutí. Měli jsme obrázek, respektive popis tohoto domu. A zbytek už byl na nás. Ujo, který nás vyslal, chtěl, abychom toho zjistili co nejvíc - poptali se po dětech, drbech a takových věcech. Do Nových Hutí jsme dorazili bez větších problémů. Dokonce i sjezd k Pláním jsme všichni přežili. Tam jsme si sundali běžky a vydali se po těchto pláních. Ve vesnici jsme lyže odložili a vytvořili pátrací čety. Já zůstal hlídat u lyží. (Ale nezahálel jsem. Hned jsem vyzpovídal dva kolemjdoucí). Asi za hodinku jsme se sešli zpátky - zjistili jsme, že hřbitov je plný Nowotných i Novotných, cosi o nemanželských dětech, pak o lidech, kteří se dlouhá léta schovávali ve stodole, než je komunisté dopátrali. Bylo toho prostě dost. I dům jsme našli (i když nám nějaký další starousedlík tvrdil, že už je dávno zbouraný). Takže kdoví, jak to ve skutečnosti je a jestli jsme našli ten správný. Další cesta vedla přes Nové Hutě, nahoru přes sjezdovky až ke kraji lesa. Tam jsme si chtěli dát svačinu, ale Ondra, který nesl batoh (ve kterém byla), zjistil, že zůstal na druhé straně údolí. A protože je mladý a zdatný, nechali jsme ho sjet dolů z kopce, vyběhnout pro batoh a vrátit se nahoru. Naštěstí ho do kopce vyvezli vlekem. Pána, který tam byl, prý dost pobavil. Po žluté jsme pak došli na Kvildu a zbytek už si jistě dokážete domyslet. Mezi Kvildou a Horskou Kvildu jsme potkali Martinovu družinu, která tam zrovna závodila. Posledním, kdo stihl onemocnět ještě v průběhu lyžáku, byl Ondra. Možná se na tom podílel i běh pro batoh. Výměnou za to vstal z postele jeho brácha. Večeři si pamatuji, opět jsme měli totiž službu. A protože se vařily jenom těstoviny, nechali jsme holky odpočívat a stala se z toho čistě chlapská záležitost. Vítek s Vojtou nastrouhali sýr, já uvařil těstoviny a večeře byla na stole. Nevím jak ostatní, ale mne celkem překvapilo, když mi večer došlo, že už je vlastně pátek a že se zítra vracíme do svým domovů. Z toho plynulo to, že bylo potřeba dojíst spoustu sušenek a sedět večer pospolu, co to jen unavené tělo a Jenda dovolí. Balíme, mizíme Ráno už totiž nenásledovalo nic jiného, než obvyklý program posledních táborových dnů. Balení, hledání ztracených ponožek, uklízení pokoje i všech ostatních společných, vytírání, zametaní, nošení dřeva. Však to také znáte. Někdy kolem deváté jsme opouštěli chatu a se slzou v oku a batohem na zádech jsme se vydali na Horskou Kvildu, kde již čekali rodičové, odvozci a další známí. Ještě jedna veselá historka se na samém konci udála. Nedojelo nás totiž všech třináct, ale o jednoho méně. Zuzka nebyla stále nikde v dohledu a její táta už na parkovišti netrpělivě podupával. Po delším čekání vyslal Jenda dva rychlé zvědy - Sváťu a Áňu, aby se šly podívat. My ostatní u toho ještě vtipkovali, kde že jsme ji viděli naposledy. Na rozcestí? Ne. Před chatou, když jsme odcházeli? Také ne. Jestli ona nezůstala zamčená na chatě… Otec už to nevydržel a šel se také podívat naproti - cestou, kterou jsme přijeli. Zrovna zmizel za horizontem, když se Zuzka objevila na trochu jiné straně, než jsme čekali. Rázovala si to po silnici. O rychlé zvědy nejevil Jenda starost ("Ty ať si klidně doběhnou na Zlatou Studnu a zpátky"), ale byl jsem poslán, abych odchytil jejího tátu. To se mi podařilo celkem brzy a tak jsem se pln nadějí rozeběhl i za rychlými zvědy. Během pár dalších metrů mi došlo, že s rozdílem jejich a mého tréninku je potkám, až když se budou vracet s nepořízenou ze Studny. To se také stalo, naštěstí pro ně ale o něco dříve, protože Áňa sebou měla mobil, sic s posledními zbytky baterie, ale živý. A tak to skončilo. Zase moc rychle a moc brzo. Možná ještě dříve, než obvykle. Protože čím lepší věci se dějí, tím čas rychleji utíká. Tak už to prostě je. Ale za měsíc jsou Velikonoce, není nač zoufat. Ani jedno není úplná pravda, ale tvářili jsme se tak. ↩Zlatá Studna, jak jinak. Jsem líný to psát celé, tak si to budu takhle zkracovat. ↩Další zkratka - HK pro Horskou Kvildu. ↩Pomocné pohraniční stráže - jednotky, které za komunistů pomáhali dobrovolně, z nadšení, hlídat státní hranice před vnějšími vlivy. ↩To se vztahuje k tříleté historii, kdy jsme byli na ZS poprvé. Tenkrát jsme se zrovna vrátili z šíleně dlouhého výletu. K večeři měl být puding, ale jakýmsi nedopatřením se namísto cukru dostala do pudingu sůl. Nedovedete si představit, co kilo soli s pudingem udělá. A to měl každý jeden hrníček povinně… ↩No tak dobře, chvilku jsme možná trochu naštvaní byli, ale opravdu jen chvilku :) ↩
Čas načtení: 2008-07-10 00:00:00
Sedím na nádraží, poslední vlak odjel před malou chvílí, ještě mi zní v uších ten jeho rytmus, slunce už zapadá za hory a já musím vstát a odejít. Zanedlouho by někdo přišel, co tu pohledávám a ať se klidím – tak na to nečekám a raději jdu sám. Lidé se mě straní. Nevím co začalo dříve, jestli já jsem se začal stranit lidí, nebo jestli lidé mne, ale myslím, že jsem byl samotář od narození a je to jen důsledek postupného vývoje. I dnes na tom maloměstském nádraží jsem byl sám. Jen se svým batohem a harmonikou, a také botami, prošoupanými a tisíckrát spravovanými. Jen tyto tři věci se mnou drží v dobrém i zlém. Věřit lidem, pche! To je jak sázka na nejslabšího koně v dostihu – když vyhrajete, získáte majlant, ale jaká je to šance? Takhle k večeru, tady v pustině, začíná pěkně přituhovat.Léto už bude za chvíli za námi a podzim je zde v lesích Kanady krátký – a po něm, tvrdá krutá zima, při které je lepší hřát se v teple ve srubu, než chodit s krosnou na zádech. Čím déle žiji, tím více si svého života zde vážím a ani trochu bych se nechtěl stát další obětí ztracené v blizardu a sněhové vichřici. Vrátím se raději domů, pokud tomu říkat domov smím, do svého srubu uprostřed lesů, tak vzdáleného od lidí, tak klidného, tak teplého z mrazivých zimních večerů, že už myslím jen na to, až se tam zase vrátím. Teď ale najít místo k přespání, nějaké v závětří, zalehnout pod deky a ještě chvíli koukat na hvězdy na jasné pozdně letní obloze. Chvíli si k tomu foukat do harmoniky, ale pak jen vychutnávat ten klid noci. Ráno jsem se probudil zkřehlý, ale než jsem si zabalil věci zpět do krosny, poté co jsem si udělal teplý čaj a něco pojedl, mi zas bylo teplo a byl jsem přichystaný jít dál. Ještě se stavit ve zdejším krámku a dokoupit jídlo na těch pár dní co půjdu divočinou. Prodavač si mne divně prohlížel, ale když jsem dokázal, že mám na zaplacení, rád mi vše prodal. Zákazník, náš pán – inu proč také ne, vydělal na mně to co jistě za dlouhou dobu už ne. V takovémhle malém městečku se tržby nejspíše moc nehýbou. Ale když nad tím přemýšlím, nebyl jsem takový jaký jsem vždycky. To až tvrdé rány osudu, moje pýcha a přílišná sebevíra. Člověk by se mohl poučit po těch tisíciletích, co přivádí pád. Ale ne, jako příklad jsem byl jak tvrdohlavý beran a spoléhal víc na sebe. Pýcha předchází pád, jak dobré to úsloví. Žilo se mi dobře, tenkrát ještě v Evropě. Moje firma až nadmíru dobře prosperovala, ale mně to nestačilo. S jídlem roste chuť a peněz nebylo stále tolik, kolik bych chtěl. Snažit se oblafnout stát, to asi nebyl můj nejlepší nápad. Říkal jsem si, tolik přede mnou to udělalo, tolik po mně to udělá, věru proč ne já? Geniální finta se ze začátku dařila – o tolika penězích se mi nikdy nezdálo. Ale čím je člověk bohatší, tím víc nepřátel má. Naštěstí se mi i díky svému majetku podařilo vyváznout, podplatit tam, podplatit sem a už se tu vícekrát neukazovat. I s manželkou jsem emigroval na západ. Nejdřív jsme živořili v pár evropských zemích a když bylo dost peněz, sedli jsme na parník a vydali se do Nového světa. Sny o těch co se stali milionáři přes noc se zdáli skutečností, ale opak byl pravdou. Museli jsme pracovat tvrději než předtím, život stál za lejno. A když už se zdálo, že konečně, konečně se blýská na lepší časy, přišla další rána osudu. Manželku jsem pohřbil vlastníma rukama, na nic víc jsem neměl a ztratil chuť do života. Potloukal jsem se po světě, když bylo nejhůře i práci jsem si našel a přáním osudu jsem se dostal až nahoru na sever – do Kanady. Našel jsem si místo kde jsem se rozhodl usadit, postavil jsem srub, zateplil a zútulnil. Ale ta touha byla silnější než já. Jaro co jaro, znovu se vydat na cestu a jít. Ten kdo tohle pozná, ví, že cesta zpět už nevede. A znovu po půl roce se vracím. Cesta mi trvá od vlaku asi něco přes týden, jdu si svým krokem a vím, že chvátat nikam nemusím. To už poznávám krajinu, kudy jsem šel loni a předloni a stejně jako na jaře přichází touha jít až na samý konec světa, teď zas přichází její sestra – touha vrátit se domů. Poslední dny se zdá být míle delší než obyčejně, nohy chtějí skákat a přitom se jenom vlečou, batoh na zádech připadá lehounký, ale na rychlosti to nepřidá. Každé trápení má svůj konec a i já už viděl pomyslnou poslední rovinku. Ještě jeden kopec, jeden les, jeden potůček a jsem doma. Tam na kraji paseky stojí můj srub. Přicházím z druhé strany a napínám oči, abych ho už zahlédl. Vycházím z lesa a už ho vidím stát na druhé straně paseky. Ne, ještě chvíli, les ještě kousek pokračuje. A už jsem tu. Ne, nejsem. To nemůže být pravda. Stojím na konci paseky a na druhém můj srub. To co z něj zbylo. Další rána osudu, musím se opřít o strom abych nepadl. Bože proč? Proč zrovna sem musel blesk zasáhnout a nenechat nic, jen černé oharky. Celý den mi trvá než se odvážím jít se k němu podívat. To co jsem důvěrně znal, to co jsem stavěl vlastníma rukama, to co ještě na jaře dýchalo životem, bylo dnes jen vzpomínkou a hromadou popela. Než mi dojde, že to není zlý sen, uplynou tři dni. Už tři dni jsem nic nejedl ani nepil a sotva se doploužím k láhvi, abych se zesláblý mohl napít. Pomalu se mi vrací rozum. Musím rychle zpět. A i tak to bude těžké. Zima je na spadnutí, pokud se nestihnu vrátit do města umrznu tu. Na to, že ve městě to nebude o moc lepší, zatím raději nemyslím. Za pět dní začnou padat první vločky. Ještě zrychlím svoje již teď šílené tempo. Chvátám. Další den už je na zemi pěkná pokrývka a sníh pořád padá. V noci jsem zimou neusnul, jen jsem se klepal. Musím jít dál. Docházejí mi zásoby jídla, dnes jsem skousnul jen pár keksů. Na pozítří se probíjím sněhem. Není to daleko, doufám a víc než doufám zoufám. Sešeřilo se, ale já jdu dál, stejně bych neusnul přes zimu. Mráz přituhuje a já myšlenku na spánek musím čím dál tím častěji vytlačovat z mysli. Ještě krok. Další. V dálce plápolá světlo, městečko již není daleko. Ne nemá to cenu. Zastavím se a koukám na tu naději v dálce. Příliš vzdálenou. Sednu si. Ulehám, batoh pod hlavu. A město v dálce tiše září nocí.