Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-11-08 07:01:06

Vlajkový Samsung se vrací do žebříčku nejprodávanějších mobilů. Po šesti letech

Byl zveřejněn žebříček nejprodávanějších mobilních telefonů za třetí čtvrtletí tohoto roku s velmi zajímavým poznatkem. První místa jsou jasná, ta okupuje, jako již tradičně, iPhone, no po velmi dlouhé době se do Top 10 nejprodávanějších telefonů za Q3 vrátila vlajka od Samsungu. O jaký telefon se jedná a jak si…Přečtěte si celý článek: Vlajkový Samsung se vrací do žebříčku nejprodávanějších mobilů. Po šesti letech

Čas načtení: 2024-02-09 10:26:01

Do 10 nejprodávanějších mobilů 2023 se dostali pouze tři Androidi. Které to jsou?

Rok 2023 nebyl ve znamení zajíce, jak prorokoval čínský kalendář, ale ve tvaru jablka. Podle posledních zpráv analystické firmy Canalys se totiž Apple může pochlubit tím, že sedm z deseti nejprodávanějších smartphonů patří právě iPhonům. Tento úspěch vede až k historickému milníku, kdy se Apple po deseti letech opět vyšplhal na pozici nejprodávanějšího výrobce smartphonů, […] The post Do 10 nejprodávanějších mobilů 2023 se dostali pouze tři Androidi. Které to jsou? appeared first on Toply.cz.

Čas načtení: 2021-05-28 13:36:10

Michaela Burdová: Psaní mi stále vytváří místa, kde mohu prožívat neuvěřitelné věci

Od dětství ráda kreslila a zbožňovala jednorožce. Bylo jí šestnáct let, když začala psát knihu Strážci dobra, která je prvním dílem z poutavé fantasy série Poselství jednorožců a série byla přeložena do několika jazyků. Obrovský úspěch u fanoušků měla také fantasy série Křišťály moci. A kniha Dcera hvězd je jednou z nejprodávanějších knih a Michaela Burdová, pro kterou je psaní prací a zároveň i koníčkem, právě pracuje na jejím pokračování. Kromě psaní se věnuje také malování, právě probíhá výstava jejich obrazů v Kavárně kočičí v Praze.   Vyrůstala jste nedaleko Příbrami v Sestrouni a od dětství vás bavilo kreslení a malování. Jak jste prožívala svá dětská léta? Čím jste chtěla být? Na dětství vzpomínám moc ráda, bylo naprosto úžasné. Hodně jsem si hrála venku, běhala po lesích, trávila čas se svými pejsky a jako jediná holka mezi klukama jsem si užila dost legrace. Hodně jsme si také hráli s bráchou. Už odmala jsem milovala zvířata a chtěla být veterinářkou, ale pak jsem zjistila, že nesnesu pohled na krev. Dlouho jsem toužila být mořskou zooložkou a bavilo by mě to i dnes.   Někde jste přiznala, že vás do patnácti let literatura ani knihy nezajímaly. Pak jste zhlédla film Pán prstenů a vše se změnilo. Zamilovala jste se do světa fantazie. Čím vás tento svět tak okouzlil? Asi úplně vším, všechno bylo tak nádherné a kouzelné, ale především ta příroda… a elfové. Chtěla jsem tvořit podobné světy, nořit se do nich a prožívat podobná dobrodružství se svými vlastními hrdiny.   Coby studentka Střední ekonomické školy jste v 16 letech začala „spřádat“ vlastní fantasy příběh a tak vznikl první díl ze série Poselství jednorožců, nazvaný Strážci dobra, který vyšel v roce 2008 spolu s druhým dílem Zrádné hory. O rok později vyšlo pokračování Záchrana Lilandgarie a celá trilogie vám v roce 2009 vynesla nominaci na Zlatou knihu. Co vás přivedlo k napsání této poutavé fantasy série? Nápad jsem měla v hlavě už v dětství. Ráda jsem kreslila a tvořila spoustu komiksů a zbožňovala jsem jednorožce. Pamatuji si, že jsem zkoušela komiks právě s jednorožci a pak jsem si řekla, že zkusím napsat příběh. V hlavě se mi všechno rojilo úplně samo, bylo to úžasné.   Série Poselství jednorožců byla přeložena do několika cizích jazyků. A další série Křišťály moci měla obrovský úspěch u fanoušků. Kniha Dcera hvězd je jednou z nejprodávanějších knih. Pracujete na něčem novém? Ano, mám napsanou novou temnou fantasy, zatím ji ještě doupravuji a doufám, že by mohla příští rok z jara vyjít. Pracovní název je Spojení duší – Znamení draka. Na mém webu si můžete prohlédnout první ilustrace a také ukázky a spoustu novinek se objevuje i na mé facebookové stránce. Také mám rozepsaný druhý díl Dcery hvězd.   Čím je pro vás psaní? Prací, terapii, koníčkem, nebo vším dohromady? Určitě prací i koníčkem. Dříve to byl hlavně únik před realitou, střední škola a celkově dospívání pro mě bylo hodně těžkým obdobím. Dnes jsem šťastná a utíkat už nepotřebuji, ale psaní mi stále vytváří místa, kde mohu prožívat neuvěřitelné věci.   Kde nacházíte inspirace pro své příběhy? Tak různě, někdy při procházce přírodou, někdy mě inspiruje postava ve filmu nebo nějaká věta v knize, kterou zrovna čtu.   Obálky vašich knih ilustruje Petr Vyoral, ale od Syna pekel se na svých knížkách posílíte i svými ilustracemi. Co vás přivedlo k ilustracím a co malování obrazů? Ilustrovat si vlastní knihy jsem chtěla dávno, ale bála jsem se to zkusit, a navíc kniha pak vycházela i finančně nákladněji. Pár obrázků se ale objevit mohlo, a tak jsem do toho šla. Malování obrazů je moje druhá velká vášeň, hodně maluji na přání domácí mazlíčky. Momentálně probíhá výstava mých obrazů v Kavárně kočičí v Praze, kam se můžete zajít podívat.   Jaká jste čtenářka dnes? Někde jste přiznala, že vašim oblíbeným autorem a velkým vzorem je J. R. R. Tolkien… To opravdu je. Dnes ale čtu převážně thrillery, hlavně o psychopatech, sériových vrazích a tak podobně… Asi potřebuji od fantasy pauzu…   Jak ráda trávíte chvíle volna? Je o vás známé, že jsem velká milovnice pejsků a žijete na statku obklopena různou zvěřinou…   Ano, žijeme s manželem na zrekonstruovaném statku, manžel se zabývá líhňařskou činností, takže kolem sebe máme spoustu drůbeže… S pejsky ráda chodím na procházky, miluju práci na zahradě, která mi zabírá většinu času, rádi cestujeme a výletujeme, trávíme čas s rodinou, chodíme do kina a já už se nemůžu dočkat, až vyrazím na nákupy nových hadříků.   Michaela Burdová se narodila se 8. září 1989 v Příbrami. Vystudovala Střední ekonomickou školu v Sedlčanech. Vystupuje také pod pseudonymem Nelien. Kromě psaní se věnuje také kreslení a malování. Píše fantasy literaturu pro děti a mládež. Napsala sérii knih Poselství jednorožců (Strážci dobra, Zrádné hory, Záchrana Lilandgarie, Snížkova dobrodružství), Křišťály moci (Zrada temného elfa, Hněv Pána ohně, Věž zkázy, Minotaurus, Terienina minulost), Syn pekel (Vlčí krev, V moci démonů), Volání sirény (Prokletí, Pomsta), a samostatné knihy Dcera hvězd, 4 kroky jak napsat knihu, Spojení duší – Znamení draka. Získala 3. místo v ceně dětí ankety SUK za rok 2009 za knihu Záchrana Lilandgarie, nominaci na Zlatou knihu 2009 za trilogii Poselství jednorožců a nominaci na Zlatou knihu 2009 v kategorie Autoři. Je vdaná a s manželem žije na statku. Více informací najdete ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-03 09:00:00

Vítr ve vlasech se letos prodraží jen někomu, ojeté kabriolety většinou zlevnily

 Praha 3. dubna 2024 (PROTEXT)  Nabídka ojetých kabrioletů je oproti loňsku bohatší, největší výběr je u modelů BMW 4 a Mercedes-Benz E. Ceny většiny nejprodávanějších modelů meziročně klesly, ale BMW 4, Porsche 911, Ford Mustang a Mazda MX-5 zdražily až o 32 %. Nejdostupnějším kabrioletem zůstává Peugeot 206, nejdražšími jsou speciality Mercedes-Benz a Ferrari.Rostoucí teploty začínají lákat k projížďkám bez střechy nad hlavou. Řidičům, kteří by si rádi splnili sen o jízdě s větrem ve vlasech, nahrává letošní nabídka ojetých kabrioletů. V březnu měli na výběr z více než 800 inzerátů v cenách od 20 000 Kč do několika desítek milionů. Podle analýzy TipCars.com jsou přitom nejprodávanější kabriolety letos levnější než loni. Z deseti nejinzerovanějších modelů je dostupnějších šest. Naopak u čtyř průměrná cena narostla. Rekordmanem je Mazda MX-5 „Miata“, která je oproti březnu 2023 dražší o 32 %.„Kdo si chce splnit sen o kabrioletu, má letos šanci nakoupit za dobrou cenu,“ říká Ing. Marek Knieža, ředitel TipCars.com. Průměrná cena většiny nejprodávanějších ojetin se stahovací střechou vykazuje klesají trend. Nejvíce se projevil u Volkswagenu EOS, který zlevnil o 17 %. Již tak dostupný Peugeot 206 je meziročně dostupnější o 6 %. „Mezi výjimky patří především ikonické modely jako Porsche 911, Ford Mustang a Mazda MX-5. Zatímco německý vůz meziročně podražil o 12 %, americký stoupnul o 22 % a japonský si připsal 32 %.“Prim hrají dražší kabriolety z NěmeckaV desítce nejčastěji nabízených kabrioletů jsou nejsilněji zastoupené německé značky. Prvních pět pozic obsadily Mercedes-Benz SL, následovaný dvojicí BMW – modelem Z4 a řadou 4. Za nimi jsou Porsche 911 a Volkswagen EOS. Šestá příčka náleží japonské Miatě, tedy Mazdě MX-5. Sedmý je anglický Mini Cooper, osmý opět Mercedes, tentokrát třídy E. Deváté místo obsadil Ford Mustang. Desátým nejčastějším vozem je Peugeot 206. Ten také představuje nejdostupnější cestu ke kabrioletu.„Francouzská auta patří tradičně k těm dostupnějším. Dvěstěšestka je průměrně pod 50 000 korun. Další výhodou je koncepce kupé-kabriolet. Střechu má místo látky z plechu. Ta sice v létě omezuje zavazadelník, ale v zimě zajišťuje dobrý tepelný komfort,“ připomíná Ing. Marek Knieža.Na opačném konci cenového spektra jsou modely jako Mercedes-Benz SL a Porsche 911. U nich je průměrná cena inzerovaných aut zhruba 2 až 4 miliony korun. Oba jsou přitom v nabídce zastoupeny pětkrát častěji než Peugeot 206.O TipCars.comWeb TipCars.com zprostředkovává prodej ojetých i nových aut, a to jak mezi autobazary a zájemci o auta, tak i přímo mezi lidmi navzájem. TipCars.com nabízí autobazarům jedinečné řešení pro jednoduchý a efektivní prodej automobilů. Koncovým uživatelům pak poskytuje jak širokou škálu vozidel ke koupi, tak prostor, kde mohou svá vozidla úspěšně prodat. V současné době patří TipCars.com k jedněm z největších inzertních auto-moto webů na českém trhu s nabídkou více než 70.000 inzerátů od více než 1.500 autobazarů a soukromých prodejců.Výhody webu TipCars.com pro uživatele:Systém vyhledávání do nejmenšího detailu – podrobné hledání vozu na míruMožnost srovnání vybraných aut na „Parkovišti“Hlídací pes“ - služba, která za vás pohlídá nové vozy v nabídceKvalita a aktuálnost inzerce – možnost podat „námitku k inzerátu“Poradenství před nákupem vozu – články k jednotlivým modelům v magazínuČeský web s 25letou tradicí ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-12-20 11:44:12

Jeden z nejprodávanějších mobilů v Česku je past. Existují i lepší, jen musíte hledat

Samsung Galaxy A55 právem patří mezi nejoblíbenější telefony. Nicméně existují ještě lepší možnosti, jaký smartphone za dobrou cenu vybrat.Přečtěte si celý článek: Jeden z nejprodávanějších mobilů v Česku je past. Existují i lepší, jen musíte hledat

Čas načtení: 2009-12-01 13:00:00

Nooka x Doratch Watch / Luxusní design hodinky

Hodinky Nooka neni potřeba až tolik představovat, u nás můžete najít celkem velký výběr na e-shopu Freshlabels.cz. Tentokrát tu máme kolabo Nooka x Doratch Watch. Matthew Waldman upravil jeden z nejprodávanějších modelů a na celé hodinky použil motiv Doratch Watch. U nás se nejspíše neobjeví, a ta ...

Čas načtení: 2009-08-05 00:00:00

Stussy x Shark Classic Watch Series

Tak tyto hodinky jsem sem prostě musel dát. Stussy jako jedna z nejprodávanějších lifestyle značek posledních měsíců společně s firmou Shark vytvořila trojici hodinek, které mě naprosto učarovaly. Stussy si s hodinkama vyhráli a hlavně prostřední blue/pink/yellow jsou velmi povedené. Bohužel pořídi ...

Čas načtení: 2013-12-08 00:00:00

Notebooky v současnosti – Co nabízí trh?

Současný trh nabízí nepřeberné množství notebooků v různých cenových hladinách. Vyznat se v takovém množství a vybrat ten správný kousek, to je jako hledat jehlu v kupce sena. Pojďme se podívat na výběr nejprodávanějších kategorií notebooků, jejich výhody a nevýhody a specifické vlastnosti. Desktop ...

Čas načtení: 2010-07-05 06:00:00

Hvězda mezi účetními programy – Účto 2010

Společnost Tichý & spol. vydala v letošním roce novou verzi účetního programu. Účto 2010 je velice rozšířený a oblíbený program pro vedení účetnictví, který se stal jedním z nejprodávanějších a nejoblíbenejších programů pro daňovou evidenci. Vyniká především inteligentním a úsporným zadáváním dat, p ...

Čas načtení: 2020-06-30 00:00:00

Pandora následuje principy udržitelnosti

Pandora je jedna z nejprodávanějších šperkařských značek. Již dlouhá léta nás obohacuje svými náramky, přívěsky, prsteny, prostě šperky. A je to také společnost, která klade důraz na udržitelnost, šperky vyrábí s respektem k životnímu prostředí a lidem. Díky zodpovědnosti k obchodním postupům a přís ...

Čas načtení: 2019-07-31 00:00:00

Seznamte se s nejoblíbenější kabelkou Louis Vuitton - Neverfull

Nové modely luxusních kabelek jsou představovány každou sezónu a většina z nich zmizí stejně rychle, jako se objevily. Pak jsou ale ikony, které se roky, nebo dokonce desetiletí drží na vrchních příčkách v žebříčku nejprodávanějších kabelek. Jedním z takových příkladů je Neverfull od Louis Vuitton, ...

Čas načtení: 2019-04-30 12:48:56

Nejprodávanější pánské peněženky za první čtvrtletí roku 2021

Statistiky nejprodávanějších pánských peněženek za první čtvrtletí roku 2019 značky ANTORINI.

Čas načtení: 2011-02-06 00:00:00

Prodejnost vozidel v ČR za rok 2010

Každá automobilka pečlivě sleduje svá čísla prodejností a porovnává je s konkurencí. V následujícím článku jsou zveřejněna prodejní čísla pěti nejprodávanějších vozidel v každé třídě, od minivozů až po velká MPV a SUV. Nepřekvapí, že vůbec nejvíce prodávanými vozy v ČR pocházejí z automobilky sídlí ...

Čas načtení: 2012-05-04 12:00:00

Nitroděložní tělísko – antikoncepce bez starostí

Antikoncepce je jedním z nejprodávanějších léků dnešních dob. Důvodem není zvrhlost lidí, avšak opatrnost, která se samozřejmě schvaluje a je na místě, neboť nechtěné těhotenství může způsobit nejenom spousty komplikací, ale také rozchod partnerů či komplikace s financemi. Antikoncepčních metod je d ...

Čas načtení: 2021-04-21 19:58:50

Aleš Palán znovu radí Bohu, jak vylepšit svět

Spisovatel Aleš Palán si loni „odskočil“ od úspěšných knižních rozhovorů a vyrukoval s kapesní knížkou Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět. S laskavým humorem v ní radí samotnému Stvořiteli, co by mohl zdokonalit. A nyní přišel s pokračováním Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět ještě líp. Je to známý vtip: Chcete Boha pobavit? Vyprávějte mu o svých plánech. Ale možná se stejně dobře baví, když si čte dalších čtyřicet Palánových rad, jak má vylepšit svět ještě o něco víc. A možná mu je četl už přes rameno, když je zrovna psal. Radit něco pánu Bohu sice zavání pýchou, ale Palánův nejvyšší arbitr má přímo čapkovské rysy, takže lidský svět mu není vzdálený ani cizí, má pochopení pro naše omyly, chyby a slabosti, i pro tyhle naše pošetilosti. A třeba je takový i ve skutečnosti... „Je to ode mě hezké, že pokračuju. Když se už konečně našel někdo, komu je jasné, jak vylepšit svět, byla by škoda, aby si to nechával pro sebe,“ píše v úvodu svých dalších „zlepšováků“ Palán. „Mé nedávné rozhovory v knize Nevidím ani tmu jsou podle některých příliš vážné. Tahle kniha bude zase příliš veselá. V průměru je tedy vše úplně akorát.“   Ukázka z knihy Dobrá odpověď Ta anketa se jmenuje Dobrá kniha. Vychází každoročně už řadu let v Katolickém týdeníku; jde o obdobu Knihy roku známé z Lidových novin. Tam i tam hlasují oslovené osobnosti činné zejména v kultuře a vyzdvihují tři tituly vydané v uplynulém roce.      V Katolickém týdeníku vše organizuje můj kamarád Jan Paulas. Literátům, překladatelům, teologům a filozofům pokládá následující dotaz: „Které tři knihy vydané v minulém roce Vám udělaly největší radost?“ Tak nějak mimo soutěž se asi rozumí, že nikdo nebude hlasovat pro titul, který sám napsal, přeložil, editoval nebo který byl vydán v nakladatelství, kde pracuje. Nebudeme přece chválit vlastní peří, jsme skromní a skromnost nás zdobí.      Tak to fungovalo, dokud Honza jeden rok neoslovil mou další kamarádku Marii Svatošovou. Ano, to je ta lékařka, která v Česku založila hospice. Marie se s tím nepárala ani tentokrát, dala hlas jen jedné knize (to pravidla připouštějí) – a to své vlastní! Loni jednu knihu napsala, ta byla vydána a je to právě ona, která jí udělala největší radost.      V redakci ovšem vypuklo dilema, což berme jako eufemismus pro mírné zděšení. Mezi respondenty téhle ankety bývá dost autorů, ale všichni dosud poslušně hlasovali pro tituly napsané jinými autory. Kam by to došlo, kdyby lidi začali hlasovat sami pro sebe? Co ale s tím Mariiným hlasem? Ta její kniha je zajímavá, ano, hlasovalo pro ni i dost jiných, ale takhle to přece nejde. Nejlepší by bylo, kdyby to sama nějak změnila, ale jak jí to říct, aby se neurazila? Zapeklitá situace…      Kamarád Honza věděl, že se kamarádím i s Marií, tak se obrátil na mě, jestli bych to nezkusil nějak vyjednat. „Je to žinantní, ale vypadalo by to fakt blbě, kdyby paní doktorka hlasovala sama pro sebe. Mohl bys to s ní zkusit nějak opatrně probrat?“ hovořil ke mně pan redaktor. Já ale věděl, že opatrně našlapovat rozhodně nemusím. Marie je velmi přímý člověk, a je proto možné s ní hovořit zpříma. Věděl jsem, že to vezme v pohodě, rozhodně se neurazí.      Opravdu to tak bylo. „Aha! Tak ony tam nemají být vlastní knihy! Tak to beru zpět, pošlu ti mailem nějaké své zážitky z četby, doporučím ti několik skvělých knih. Ale když se mě redakce ptala, jaká kniha mi udělala největší radost, tak to prostě byla ta moje.“      Za pár hodin došel opravený tip a anketa Dobrá kniha byla zachráněna. A mně docvaklo, že spousta respondentů v mnoha předchozích ročnících soutěže zřejmě vůbec nepochopila zadání. Marie ho dost možná uslyšela jako první.      Pokud mi vyšla kniha, kterou jsem sám napsal, sám se s ní trápil a dal do ní kus Aleše, přece není možné, aby mi větší radost udělal ilustrovaný výbor Karafiátových Broučků?! Redakce se přece neptala na nejlepší knihu, ale na největší radost. A pokud to už někdo před Marií pochopil přesně a správně, odpověděl falešně: Přece nebudu hlasovat sám pro sebe, to by bylo trapné. Trochu radosti jsem měl přece i ze Starých pověstí beduínských, tak tam napíšu je.      Takhle se to pytlíkovalo léta, dokud Marie Svatošová neuslyšela přesně, na co se jí redakce ptá, a neodpověděla po pravdě. Ejhle člověk!      Ty, který rozumíš člověčí radosti, prosím tě právě o tohle. Slyšet jasně, co kdo říká, a nekontaminovat svou reakci konvencemi či obavami. Být schopen reagovat přímo a pravdivě, bez nejistot, že to může někomu připadat nevhodné. Jinak bychom přestali naslouchat a zapomněli, jaké je to, být sám sebou. Kvůli konvencím se přece člověk dobré odpovědi vzdát nesmí. Kvůli nikomu.   Žula nad zlato V životě jsem se naučil spoustu věcí, a drtivou většinu z nich jsem záhy zapomněl. Jsem tomu celkem rád. Škola, jak jsem ji zažil, byla na principu osvojování vědomostí a jejich následného zapomínání asi přímo založena – jinak si to neumím vysvětlit. Kantoři nás měli tedy správně zkoušet nejen z toho, co všechno víme, ale po úspěšném absolvování zkoušky taky proklepnout, jestli jsme to úspěšně zapomněli. „Jmenuj pět básnických sbírek Jarmily Glazarové. Víš, opravdu to víš? Tak to je s tebou nahnuté.“      Chápu, že u takových zkoušek by se dalo velmi snadno podvádět, člověk by ani nepotřeboval tahák, a tak by se neobešly, Vševědoucí, bez tvé laskavé přítomnosti za katedrou. Jen ty nám totiž vidíš až do ledvin. Možná ale nemáš pedagogické minimum, a tak to asi vázne na tomhle.      Zapomínání je totiž velmi ozdravný proces. Pokud si budeme celý život pamatovat nejen přesné datum bitvy u Thermopyl, ale třeba i to, jak se nám sousedovic kluci posmívali, když jsme dali omylem vlastní gól, nepůjde se nám životem právě snadno, poneseme toho s sebou zkrátka zbytečně moc.      Ideální by bylo, pokud by si člověk mohl vybrat, nač zapomenout a co si v kebuli podržet. Tady bys nám Ty, který si prý pamatuješ i to, co se teprve stane, mohl velmi prospět. Ne, že by ty Thermopyly současného člověka nějak ohrožovaly, pokud si je pamatuje, ale třeba tam zabírají místo pro něco aktuálnějšího. Ono je velmi snadné schovat se do historie. Říká se, že kdo ji nezná, je nucen prožít ji znovu, ale ten, kdo je v minulém lapen, je na tom velmi podobně, žije zkrátka včerejškem – a tím nemyslím zdaleka jen antiku, ale i ty soukromé bitvy v rodinách a vztazích, o kterých naštěstí alespoň ty učebnice mlčí.      Osobně si pamatuju spoustu věcí, které jsem nikdy v životě nepoužil. Třeba morseovku. Jednotlivé volací znaky umím, ale kdyby na mě někdo spustil tečky a čárky frekvencí strakapouda, nepochopil bych zhola nic. Morseovkově totiž čtu velmi pomalu. Naučil jsem se ji pomocí mnemotechnických pomůcek, tedy slov s příslušným počátečním písmenem a vhodně sestavenými krátkými a dlouhými slabikami. Znáte to taky: akát, blýskavice… Zrada přitom čeká hned u třetího písmena, u C. -.-. si zapamatujeme pomocí slova cílovníci. Budiž, viděl ale už někdo ze čtenářů cílovníka? Třeba jen dočista malého, úplného cílovníčka. A ví někdo, co je to herdek za profesi nebo koníčka? Je to snad někdo, kdo čeká v cíli? A proč to dělá? Je to opak startéra, který pouští závodníky na trať? Jsou to snad ti sympatičtí mladíci a mladice, kteří čekají na atletickém oválu na zpocené běžce s ručníky, lahví nějakého pitiva a pro vítěze navíc s kytkou? Nevím…      Čárka, tečka, čárka, tečka. Co s takovou vědomostí? Mohl bych si na procházkách vyťukávat morseovku na čelo, ale třeba by to někdo pochopil docela jinak. Nebo bych se mohl dát k námořníkům. Nejdřív bych se ale musel vyptat, jestli i tam užívání teček a čárek dávno nevyhynulo.      Další mou znalostí, která je mi úplně na nic, je rozpoznávání nerostů. Ty umím na jedničku i po letech, kdy jsme je probírali v biologii. Měli jsme v kabinetu krásné kousky těchto přírodnin (oproti zajícovi nemusely být ani vycpané) a já je rozeznal bez chybičky. Jak na to? Velmi snadno.      Žula je nahoře hezky hladká, ale na boku má dvě ostré hrany, trochu jako kamenné růžky. Rula je placatá a uprostřed má prohlubeň, že by do ní šla nalít trocha vody. Ortorulu bych poznal už z dálky: vypadá jako malá pyramida, jen rohy má zaoblené, celá je trochu zdrclá, Cheopsovi by se nelíbila, ale mně postačuje. Ano, takhle jsem se to naučil. Jednotlivé exponáty, ze kterých nás zkoušeli, jsem se nabifloval podle jejich tvarů.      Umím to dodnes skvěle, ale je mi to k ničemu. Zejména v posledních letech chodím do přírody poměrně často, ale nikdy jsem o žulu nezavadil, rulu nezahlédl a ortorula, která je tak nápadná, snad dokonce mezitím úplně vymizela. Je to škoda, umím rozpoznat spoustu nerostů, ale jsou zřejmě tak vzácné, že na ně nikdy nenarazím. Asi jako zlato, možná ještě víc. Všude se přitom válí spousta šutrů neznámých tvarů a velikostí, kdo ví, jestli o nich vědci vůbec vědí, možná to budou úplně nové druhy.      Naučil jsem se tím netrápit, ale přece jen: Buď mi, Stvořiteli přírodnin, tyhle zbytečnosti vymaž z paměti a nahraď je třeba slovíčky z němčiny, nebo to vezmi za druhý konec a žulu mi ukaž. Prostě zase nějakou stvoř! Planeta to určitě ještě unese. Mohl bys stvořit i ty cílovníky, pokud to tedy nejsou ti zachmuření chlapíci, kteří čekají s ručníkem v cíli toho největšího závodu zvaného život, ty mi prosím ještě neukazuj.      Mimochodem, Bože: Co je to ta blýskavice?   Publicista a spisovatel Aleš Palán (1965), dvojnásobný držitel ocenění Magnesia Litera (knižní rozhovory se samotáři Jako v nebi, jenže jinak a sborník Brnox, který připravil s K. Šedou), dvakrát byl na tuto cenu také nominován (rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les). Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal jedním z nejprodávanějších titulů a zvítězil v anketě Kniha roku Lidových novin, rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát Palánova kniha zvítězila v anketě Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Covidové problematice se věnoval v charitativním sborníku Za oknem a v rozhovoru s Janem Konvalinkou Spánek rozumu plodí příšery. Pozornost vzbudily jeho eseje Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět a kniha rozhovorů s šesti ženami o nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, Nevidím ani tmu.   Vydalo nakladatelství Prostor roku 2021, 216 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-26 19:25:19

Kniha rozhovorů Aleše Palána Nevidím ani tmu představuje šest nezdolných žen

Málokdo projde životem bez šrámů. Na někoho je toho ale naloženo tolik, že si říkáme, jak to jen může unést? Se šesti ženami, které si v životě vytáhly černého Petra, hovořil známý publicista Aleš Palán. Jsou to rozhovory o těch nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, přitom nejsou o bolesti a zklamání. Jsou o síle, která se rodí až v průběhu boje, a o naději, která je pevná tehdy, pokud je zkoušená. A zkoušek ty ženy zažívají celou řadu… Jedna je čerstvě plnoletá, druhé táhne na osmdesát, jedna žije ve městě, druhá na venkově, oporu hledají ve víře, v humoru, ve vzdoru… Jsou rozdílné. Spojuje je to, jak jsou nezdolné a otevřené. Šest niterných příběhů, které mohou sloužit jako inspirace čtenářkám i čtenářům. Málokdo přece projde životem bez šrámů… „Při rozhovorech se samotáři jsem se dostal nejen do hlubokých lesů a vysokých hor, ale i k životním postojům, které jsou opravdu hraniční a jedinečné. Mnoho jsem se při tom naučil. Mimo jiné mi došlo, že opravdová síla se rodí ze zkoušek a naděje často vzniká ze ztrát. Ženy, které si v životě vytáhly černého Petra, o tom taky vědí své. Tlakům, nemocem a ztrátám se nepoddávají a já se za nimi jezdil učit, jak se to dělá. Výsledek mé docházky je v téhle knize. Pověstnou 13. komnatu jsme nechali kdesi v nedohlednu, dostali jsme se mnohem dál. A tam, na samém konci, jsme našli sílu, někdy odpuštění, jindy vzdor. Pokaždé jsme našli cestu, která vede dál,“ říká o své nové knize rozhovorů Palán. Knihu ilustrují fotografie Alžběty Jungrové, držitelky řady ocenění v soutěži Czech Press Photo.   Ukázka z knihy Úvodem PŘESTO Ten rozhovor jsem viděl na jedné internetové televizi. S redaktorkou mluvil muž s velmi vážným fyzickým handicapem. Doslova sršel optimismem, usmíval se, mluvil o svých plánech, o odvaze a radosti. On nežil s postižením, ale s výzvou, se specifickými možnostmi, tak to vnímal. Tolik jsem mu fandil! Obdivoval jsem ho, ten člověk byl naprosto fascinující.      Zároveň jsem mu nevěřil ani slovo. Opravdu je tohle jeho svět? Respektive: je to celý jeho svět? Nejsou to jen občasné vrcholky, vytčené cíle, přivrácená strana věcí? Není to zkrátka jen dobrý způsob, jak se z toho všeho nezbláznit? Není ten bezbřehý optimismus naopak trochu popřením celé situace? Co se děje v duši toho muže večer před usnutím, ve chvílích, kdy nesvede něco, co je pro ostatní samozřejmé, kdy se za ním druzí otáčejí, když trpí bolestmi, smiřuje se s odmítnutím, když přemítá, co bude za deset patnáct let? Přál jsem mu tu jeho ochrannou slupku, taky se do ní balím, ale naděje, kterou se snažil šířit, se mě nedotkla. Zdála se mi příliš jednoznačná. Jen naděje, která projde trýzní, která se od ní neodvrací, má sílu zapálit. Uběhlo několik let. Přestal jsem jezdit s diktafonem za samotáři na Šumavu a na další skrytá místa po republice a začal jsem hledat podobně silné příběhy ve městech. Možná právě ve vedlejší bytovce žije člověk, který si vytvořil vlastní utopii, neopakovatelný osobní vesmír, a já o něm pouze nevím. Nebo ten chlapík, kterého občas vídám před rozpadající se secesní vilou v místě, kam jezdíme ke studánce pro vodu. Kdysi výstavní dům pomalu pohlcuje les a ten muž se tomu zjevně nesnaží příliš vzdorovat. To přece může být jedinečná osobnost.      „Jsem blázen ve své vsi,“ napsal kdysi jeden solitér. Nestěžoval si na to, počítal s tím, jak ho jeho okolí vnímá – a dál si dělal svoje. Začal jsem podobné samorosty vyhledávat, ve městech i na venkově, některé divoké a nápadné, jiné plaché a zcela přehlédnutelné. Jsou nadosah, a zůstávají přitom skryti. Byť nežijí úplně stranou civilizace jako Ruda na Šumavě nebo Bajza mezi jihočeskými rybníky, také si vytvořili vlastní území. Ten prostor se zpravidla nedá vyčlenit na mapě, o to víc je ale zasazený v jejich myslích. Systému se tito zdánliví outsideři dotýkají, ale stáhli se z něj, co to jen šlo. Žijí na svých vlastních planetách, kde platí jiná pravidla a cíle. Také smysl věcí je v něčem úplně jiném.      Jak jsem tak za nimi jezdil, nemohly mi uniknout dvě věci: jde bez výjimky o samé muže, a pokud mají něco společného, tak je to jistá forma útěku. Aby mohli stvořit vlastní svět, museli do jisté míry opustit ten náš.      Sám jsem mužskej a o útěku si nemyslím nic špatného, naopak, nejednou je to nejprogresivnější řešení situace. Kde ale zůstaly ty ženy?, napadla mě konečně ta správná otázka. Ne kvůli nějaké genderové rovnosti, ale kvůli samé podstatě věcí. Copak ženské neutíkají? Asi tolik ne. Vybavil jsem si starou lidovou moudrost: „Žena to prostě musí nějak vydržet.“ A ještě jednu: „Která ženská to nemá těžké?“ A citát, snad z Mistrala: „Ženy, to jsou ty tajemné bytosti prodchnuté vzácnou schopností milovat a trpět.“ Co zažívá člověk, který to má v životě opravdu složité, sám po večerech ve ztemnělém pokoji? Ve chvílích, kdy na něj nejsou upřeny žádné kamery ani oči? Jak se vyrovnává se ztrátou? A je opravdu možné nechat bolest za sebou, nebo musí stačit jen, že to už právě nebolí? Je naděje vůbec ten jediný způsob, jak se s těžkostmi vyrovnat? Optimismus není povinný a možná to není cesta úplně pro každého. Nespočívá někdy ta základní kvalita prostě v tom, že člověk „jen“ přežil? Navzdory všemu, co bylo, co je, co dost možná ještě přijde… Jak to říkala Matka Tereza? „Přesto.“ Knihy dělám zejména proto, abych něco pochopil, naučil se, odkoukal. A je už načase, abych si vyjasnil, jak žít se ztrátou a neztratit se. Začal jsem tedy jezdit s diktafonem za ženami s těžkým osudem, s mučivě bolavým příběhem, zároveň za takovými, které jsou otevřené a sdělné. Někdy se snaží zapomenout, ale dobře vědí, že to nejde. Poznaly, že prožité nejde popřít, a raději svou energii věnují způsobu, jak to překonat – odpuštěním, pochope ním, aktivitou, třeba i vztekem, jakkoliv. Tohle je škola, kde se i chlap může hodně naučit.      S formulací, s kým si to vlastně povídám, mi pomohl můj kamarád, šumavský samotář Tony, když jsem mu o téhle knize říkal. „Jsou to prostě ženské, které si vytáhly černého Petra,“ prohlásil. Ano, a zároveň takové, které přesto hrají dál.   Své chlapy na okrajích jsem ale neopustil (bude o nich další kniha). O tom, že si povídám se zdánlivými outsidery, jsem se zmínil v nějakém rozhovoru a stalo se cosi výjimečného. Ozvala se mi Míša: „Já jsem taky takový městský looser. Nenechte se zmást vizáží.“ Klidně by si prý se mnou o tom všem povídala. Osobně jsme se ještě ani neviděli, a ona mi o sobě napsala to, co se většinou snadno neříká ani nejbližším přátelům. Byla skutečně až sebevražedně otevřená. Když jsme se uviděli poprvé, musel jsem si připomenout, že se nemám nechat ošálit zjevem: potkal jsem se s ženou, které záleží na tom, aby vypadala dobře – a daří se jí to. V brněnské kavárně rozhodně nevypadala jako looser, to spíš já.      Míša měla čas, tak se mnou šla na besedu se čtenáři, kterou jsem večer měl. V řeči jsem se tam dostal i na Brnox, knihu, kterou jsem dělal před lety s výtvarnicí Kateřinou Šedou a která pojednává o brněnské vyloučené lokalitě. Z publika se začaly trousit předsudky a hlavně obavy. Čtenáři by tam nikdy ani nevystoupí-li z tramvaje, je tam přece jen špína, hluk a násilí. Vtom si vzala slovo Míša. V brněnském Bronxu podnikala, zná to tam dobře, je to tam divoké, ale skvělé. A vrací se vám tam to, s čím tam přicházíte. Takhle nějak to říkala.      Mluvila o vlastních zkušenostech, žádné věci z doslechu a domněnky, nic nelakovala na růžovo, její názory byly skutečně jen její. To už jsem věděl, že budeme blízcí kamarádi. Jen jsem ještě musel Míšu přesvědčit, že nepatří do knihy o ztracencích, ale o těch, co se nezlomí. Michaela je renesanční bytost, emotivní, a přitom tvrdá, racionální, a zároveň se srdcem na dlani. Její osobnost mě pohltila. Rozhovor s ní je obsáhlý, zároveň se tam spousta věcí nedostala: třeba to, jak měli s bývalým manželem loď za pár desítek milionů, nebo proč tak divoce hejtovala na Facebooku koronavirus, tedy strach z něj. A to ne až na podzim 2020, kdy se covidové brblání stalo národním sportem, ale v březnu, kdy měli nahnáno skoro všichni. Míša ovšem ne. Je to člověk, který se nebojí, a pro blízkého člověka by udělala všechno. Kdybych šel na výpravu do Hory osudu, vzal bych ji s sebou.      Zároveň bych neuměl říct, v čem přesně ten její černý Petr spočívá. Mafie ani kriminál to nebudou, nebo až jako důsledek něčeho vnitřního. Třeba na to přijdou čtenáři. Já vím jen to, že Míša jde těm černým Petrům občas naproti, život si rozhodně neulehčuje, spíš si ho někdy udělá těžší. Ale ví, proč to dělá – a neohne se. Na to můžu vzít jed.      Možná znáte někoho, o kom se říká, že je takové sluníčko. Světlo z tváře mu nezmizí ani v údolí stínu, ani tehdy, když se druzí nedívají. Denisa je taky taková. Usmívá se, směje a raduje, a přitom by mohla mít všechny důvody k tomu se mračit. Stěžovat si, rmoutit se, obviňovat Boha, proč právě na ni naložil tolik bolesti. Není to nic iluzorního, mluvíme o bolestech fyzických, protože Denisa je chodící seznam diagnóz.      Jedna z mých nejoblíbenějších knih Tři muži ve člunu začíná popisem toho, jak na vypravěče něco leze a on otevře lékařský tlustospis, aby se dopátral toho, co mu vlastně je. Postupně zjistí, že trpí všemožnými chorobami, bere to v abecedním pořadí, začíná Addisonovou chorobou a skončí žloutenkou. Kromě sklonu k samovolným potratům – což vnímá jako nepochopitelné opomenutí – má všechny ostatní nemoci známé lékařské vědě.      Denisa toho naštěstí tolik nemá, přesto má naloženo velice slušně. Co je jí ale s Jeromem Klapkou Jeromem společné, je ten setrvale optimistický pohled na svět. Ona se snad optimisticky dívá i na pesimismus! Přitom je ten úsměv nehraný a vše prostupující. Když mi vyprávěla o svých chorobách, ani já se kolikrát neubránil smíchu. Dost jsme se zkrátka těm všem nemocem nařehtali.      Jak se naučit takovému přístupu k problémům? (Denisa by mě opravila, že to nejsou problémy, copak je problém to, že člověk necítí čtvrtku těla, proč by měl být?) Nebo je to šťastlivcům vrozené a mají prostě kliku, že vidí hlavně tu lepší stránku věcí? Možná je to i otázka rozhodnutí, pevné vůle. Nad tím vším přemýšlím a snažím se Denisiným úsměvem infikovat. Někdy se mi to daří.      Pro Denisu může být jedním ze zdrojů jejího postoje rodina, zejména děti. Jana takové zázemí nemá. Měla ho, ale přišla o něj. Známe se dlouho, ještě z doby, než ten příběh, o kterém si nyní povídáme, začínal. Vídali jsme se v době, kdy se jí narodil malý Tadeáš, i po tom, kdy tu už najednou nebyl… Vzpomínám, jak jsme se potkali na nějaké mši a já nesvedl nic víc než ji obejmout a Jarkovi, jejímu muži, podat ruku. Až teď, po tolika letech, jsme si o tom dovedli pořádně promluvit.      Když jsem začal s novinařinou, těšilo mě, že se díky téhle profesi dostanu do prostředí a za lidmi, kam bych jinak nenakoukl. V knižních rozhovorech to tolik neplatí, je tu ale něco víc, dostanu se hlouběji. Uvědomuju si, že kdybych nedělal tuhle knihu, Janu s Jarkem bych sem tam potkal třeba na festivalu dokumentárních filmů, ale na to podstatné by řeč dost možná ani nepřišla. Že bych se tomu nějak instinktivně vyhýbal – nebo spíš zbaběle. Jako by stačilo, že máme rádi podobné filmy, muziku a knihy.      O rozhovor s Janou jsem hodně stál. Kvůli tomu, co to znamená už nebýt rodičem, čím nahradit ztrátu základní generační identifikace, ale zejména pro to, jak ona o věcech přemýšlí. Hluboce, v souvislostech a zároveň nekompromisně přímo. Naše nynější povídání vnímám i jako nový impulz pro naše kamarádství. A připomínku toho, že když se nebudu ostýchat mluvit o tom nejniternějším a nejpalčivějším, o tom, co trápí druhého i mě samotného, může to vztahu jen prospět. Každému vztahu. Dokáže ho obrodit.      Těch černých Petrů může být celá řada. Když jsem se zamýšlel nad koncepcí téhle knihy, chtěl jsem tam i nějakého řekněme politického. Přál jsem si povídat s ženou, které nezavařily poměry rodinné či zdravotní, ale ty společenské. Dvacáté století se svými totalitami bylo na tento úkaz obzvlášť bohaté. S oběťmi německého nacismu jsem už nejednou hovořil, s politickými vězni českého komunismu a s těmi, kteří před ním museli prchnout za hranice, jsem napsal několik knih. Nechtěl jsem se tedy opakovat, naopak jsem si přál ukázat něco, co je i tři čtvrtě století po konci druhé světové války v naší společnosti stále přijímáno velmi váhavě. Ano, mluvím o odsunu našich německých spoluobčanů. Divoký odsun, násilnosti, ztráta majetku, nový začátek v poražené zemi… I o tom bylo už naštěstí docela dost napsáno. Tím nejopomíjenějším příběhem se mi ale jeví situace těch, kteří tu museli zůstat. Německých rodin, které by rády odešly do Bavorska či jiné části Bundesrepubliky, ale nemohly. Čím vším si tady musely projít? Kdo všechno si na ně mohl najednou plivnout? A jaké to bylo pro děti, pro ty úplně malé, které ještě ani nemohly chápat důvody české nenávisti a které k ní nemohly zavdat ani tu nejmenší příčinu?      Znám několik takových příběhů – i ve svém příbuzenstvu – ale věděl jsem, že se chci vrátit na Šumavu. S paní Sieglinde jsem si poprvé povídal už v roce 2017, ale na stránky Katolického týdeníku se vešla jen malá část toho, co mi tenkrát pověděla. Nyní jsem za ní přijel znovu a v dialogu pokračoval. A zase jsem byl svědkem toho, jak odpuštění hojí rány a odlehčuje zraněnému. Paní Sieglinde se o to snaží i ve svém veřejném působení, jde za tím vytrvale a bez oklik. V uších mi zní, jak připomíná, že odpustit druhému je povinnost. Ano, je to úkol i pro mě, něco, čemu se nesmím vyhýbat.      Od Apoleny jsem se naučil něčemu zdánlivě menšímu: každý den se sprchovat studenou vodou. (Vlastně: sprchovat se normální vodou, nikdo ji kvůli mně neochlazuje, jak Apolena říká.) Jistě to prospěje mému zdraví a imunitě, zvlášť když k tomu přidám ono Apolenino chození naboso. Kdysi jsem bosý chodil, ale někam se to za ty roky vytratilo. Měl bych to znovu nalézt, Apolena je mi příkladem, co všechno to s člověkem dokáže udělat. Ale hlavně: ona je osobností, která dokázala to největší – žít. Tahle žena přestála neskutečné věci. To, čím procházela, nebylo domácí násilí, to bylo domácí mučení! Totální hrůza. Husí kůži dostanu pokaždé, když si jen letmo vzpomenu na slova, kterými o tom hovořila.      Když se sprchuju, husí kůži už nemívám. Vůbec to není tak studené. Hlavní je nebát se předem, neočekávat, že mě sevře chlad – když si nespustím v mysli ten program, nestane se to. Hluboce se skláním nad tím, že mi Apolena vypověděla svůj příběh, že mě k sobě pustila. A že mě přiměla znovu přemýšlet i nad tím, proč vlastně tuhle knihu dělám. I toho se týkal náš rozhovor.      Ve své knize jsem si přál mít i nějakou mladou ženu, možná dokonce dívku. Aby to nebylo jen o těch, co už mají za sebou nějaké ty roky. Takový rozhovor jsem přitom chápal spíš jako zpestření: co mi nějaká mladá holka může říct? – samozřejmě kromě popisu toho svého černého Petra. Na nějaké zobecnění a ponor do souvislostí je asi příliš brzo, bude to zřejmě krátké povídání.      Brzy se mi ale vyjevila platnost rčení Podle sebe soudím tebe. Na první schůzku s Anetou jsem jel bez přehnaných očekávání, spíš jsem byl zvědavý a těšil jsem se. Byla to ona, kdo si v předvečer schůzky ověřil, že všechno platí, byl jsem to já, kdo došel v mé rodné Jihlavě omylem na jiné místo, byla to ona, kdo na mě na tom správném už s předstihem čekal. A byla to opět ona, kdo po dvou a půl hodinách povídání musel vyrazit za dalšími povinnostmi. „V 11.40 budu muset odejít,“ napsala mi už s předstihem – a opravdu v ten čas odešla. Ne chvíli po půl, ne ve tři čtvrtě… Tahle osmnáctiletá dívka, která prošla nesmírně tvrdým domácím prostředím, drogami a pasťákem a na světě už nikoho nemá, opravdu odešla v 11.40. Byl jsem fascinován, jak dodržuje svůj harmonogram, ale zejména jejím vyprávěním. Když jsem ji poslouchal, mohl jsem mít dojem, že proti mně sedí na lavičce zralá žena. Když jsem se podíval, byla tu mladičká holka. Došlo mi, že někdy v tom nemusí být rozpor.      Příště už měla Aneta víc času a my mohli zajet k rybníku za město, kam jsme v různých dobách oba rádi chodili na procházky. Když jsem chodil za školu, trochu jsem se tu schovával, bývalo mi tu docela dobře, nebo aspoň snesitelně. Teď jsme se tu prošli spolu. Jsem rád, že štafeta tohohle místa pokračuje.      Do Jihlavy pojedu zase zítra. Mělo by být kolem patnácti stupňů. To bych přece mohl do toho rybníka ještě skočit, ne? Aleš Palán   PRAVIDLA NULA „Mám to přečtený a jsem z toho hotová: žádný výsledky, jen průsery. Prostě rozhovor s outsiderem.“ Právě tak zhodnotila Michaela Pazourková při autorizaci náš rozhovor. Nesouhlasil jsem s ní: „Myslím, že máš i spoustu výsledků. To, jak o světě přemýšlíš, je sám o sobě skvělej výsledek.“   Psali jsme si na Facebooku, dnes se vidíme podruhé v životě. A přesto mám dojem, že mi o sobě řekneš úplně všechno. Já se za sebe nestydím. Neříkám, že je to vždycky k chlubení, ale nemám s tím problém. Některé věci nejdou odčinit, i když byly špatné, ale proč je tajit? To by jen znamenalo, že s nimi člověk není vyrovnaný. Ty s nimi vyrovnaná jsi? Myslím, že s většinou ano. Jak mám nízké sebevědomí, když do mě někdo vyrejvá, začnu o sobě pochybovat. Když ale můžu vysvětlit, proč, co a jak mám, je to jiné. Samozřejmě jsou věci, které na mě dodnes dolehnou. Třeba? Třeba zazvonění, taková blbost, viď? Lekneš se, když někdo zazvoní u dveří? Vždycky si řeknu: Panebože, kdo to zas je? Když někoho čekám, je to v pořádku, ale pokud někdo zvoní nečekaně, hned přemýšlím, co bude. Navíc pošťačka, když zvoní, nosí nepříjemnou poštu. Já jsem měla třeba sedm exekucí zaráz, některé byly psané na mě, jiné na mého bývalého. Borec extrémně utrácel love a já místo toho, abych ho poslala do prdele, mu pomáhala, místo svých dluhů jsem platila jeho. On měl krizi středního věku, tak utekl s mladší holkou, se kterou si mimochodem teď píšu na Facebooku a jsme kámošky. Měli jsme odtahovku, byla psaná na mě. Auto, které on strašně moc chtěl, stálo milion dvě stě tisíc a kupovalo se na mě proto, že jsem byla plátce DPH. On s ním udělal za celou dobu dva byznysy a já za něj platila každý měsíc 22 058, 70 Kč. To si pamatuješ úplně přesně? Hodně to bolelo, byla to velká splátka. I když jsme se rozešli, platila bych to klidně dál, ale už jsem neměla z čeho. Tak přišla exekuce na milion sto tisíc, samotný dluh byl přitom asi jen 260 tisíc. Já jsem na exekutory hodně ostrá, oni jsou v podstatě horší než mafie, s mafií se domluvíš, s exekutory ne. Mohli ti vzít to auto. Auto oni samozřejmě nechtěli, chtěli barák. Protože se auto nedalo prodat? Dalo, ale barák se jim líbil víc. Dva roky jsem se s nima dohadovala, otec mě za ty extempore nesnáší. On je typický důchodce, poctivý, má strach úplně ze všeho, kdežto já jdu do extrému, jsem tvrdá jako prase. Otec by se sesypal, dal by jim ty peníze, ale naštěstí je neměl, protože pak by mi to do smrti vyčítal. Já se nedala a nakonec mě to stálo jen 295 tisíc. Jak se to podaří, když původně chtěli přes milion? Napočítají úrok, vypočítávají si procentuálně náklady řízení, odměnu a najednou je z toho milion. Podle mých zkušeností jsou 99 % exekutorů hajzlové, tenhle nebyl hajzl, navíc pochopil, že se mnou nehne. Byla jsem extra tvrdá, křičela jsem na něj do telefonu. Taky mi vyhrožovali, že mi sem nastěhují cikány. No a? Těch se nebojím, podívejte, jak řvu, s nima si poradím. Nechtěla bych vědět, co budou ti exekutoři žít příští život, jsou to fakt strašně špatní lidi. Neskloníš se nejen před exekutory, viď? Já mám obecně extrémní problém se zákony a projevuje se to na každém kroku. Když si člověk drží vlastní pravidla, svoji morálku, tak zákony nepotřebuje, protože já nebudu krást a lhát, ani kdyby to nebylo trestné. Nevím, čím to je, ten můj obrovský problém s pravidly, mám nějakou poruchu, asperger nebo ADHD, nevím. V podstatě jdu do konfliktu skoro s každým, protože to mám úplně jinak postavené. Jednu dobu jsem vymáhala pohledávky, tedy s lidmi, kteří jsou oficiálně mafie. A zjistila jsem, že mají lepší charakter než například mnozí zákonodárci, že drží slovo a nepotřebují zákony. Když tě respektují – což samozřejmě není jednoduché, ale mě respektovali –, tak ti nelžou a dané slovo platí. ¨ Jak ses dostala do tohohle byznysu? Zajímavě. Za tu dobu, co mám půjčovnu, nám ukradli čtyřicet sedm aut. Jednoho dne ti to začne lézt na hlavu, ty příběhy se hodně kříží. Máš zase nějaké roztomilé auto, roky platíš dvacet litrů měsíčně a čekají tě poslední dvě splátky. A oni ti ho ukradnou, třeba caravellu, v té době téměř za milion. Kde to auto hledat? Už jsme věděli, za kým jít, protože v Brně kradli auta Albánci, teď dělají spíš fety, ale tohle je osmnáct let zpátky. Ale Albánci, které jsme znali, naše auto neměli. Počkej, a co takhle jít na policii? Je vidět, že nemáš půjčovnu. To nemám. Obešli jsme celou brněnskou mafii, jestli něco nevědí. Auta se pak vykupují zpátky a ty seš rád, že si ho můžeš koupit. Ze začátku jsem to nechtěla dělat, protože je tím vlastně podporuješ, ale bohužel, když potřebuješ love, morálka se láme. Neříkám, že jsem to udělala vždycky, ale párkrát v komplikovaných situacích ano.   Publicista a spisovatel Aleš Palán (1965), dvojnásobný držitel ocenění Magnesia Litera (knižní rozhovory se samotáři Jako v nebi, jenže jinak a sborník Brnox, který připravil s K. Šedou), dvakrát byl na tuto cenu také nominován (rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les). Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal jedním z nejprodávanějších titulů a zvítězil v anketě Kniha roku Lidových novin, rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát Palánova kniha zvítězila v anketě Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Covidové problematice se věnoval v charitativním sborníku Za oknem a v rozhovoru s Janem Konvalinkou Spánek rozumu plodí příšery. Pozornost vzbudily jeho eseje Rady pánu Bohu, jak vylepšit svět.    Fotografka Alžběta Jungrová (1978) se v současnosti zaměřuje nejen na náročné dokumentární projekty, ale i na portréty, komerční a life­stylovou fotografii. V minulosti mj. fotografovala překupníky heroinu v pákistánském Chajbarském průsmyku, vrakoviště lodí v Bangladéši, útulek pro HIV pozitivní děti ve Vietnamu, železniční provoz v Kambodži nebo pouliční nepokoje v Pásmu Gazy. Opakovaně byla oceněna v soutěži české novinářské fotografie Czech Press Photo. Je jedním ze zakládajících členů skupiny 400 ASA. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-04 08:45:05

Zájem Čechů o audioknihy stále roste

V loňském roce u nás vyšlo téměř o polovinu více nových audioknih než v roce 2018. Poprvé v historii převýšil digitální prodej fyzické nosiče. Zájem Čechů o audioknihy už několik let roste, což platilo i v roce 2019, kdy se prodalo se přes 300 tisíc fyzických nosičů audioknih a mluveného slova. Ještě vyšší byl, poprvé v historii, prodej digitální, který převýšil fyzické nosiče téměř o devět procent. Vyšlo 418 nových titulů, takřka o polovinu více než předloni. Podle Asociace vydavatelů audioknih (AVA) si loňský trh polepšil oproti roku 2018 o 38,5 procenta na více než 205 milionů Kč. Mezi žánry vedly opět detektivky a thrillery (25 procent), následované obecnou beletrií (17 procent) a tituly pro děti a mládež (17 procent). Zatímco v roce 2018 vyšlo více audioknih českých a slovenských autorů, loni se vydalo více titulů zahraničního původu (59,1 procenta). Stále přitom převažovala četba nad dramatizací (94 versus 6 procent). Nejprodávanějším titulem se stalo Důmyslné umění, jak mít všechno u pr **le amerického blogera Marka Mansona v interpretaci Davida Prachaře (Bookmedia) s prodejem 3591 kopií (což je výrazně méně ve srovnání s nejprodávanějším titulem roku 2018, jimž byl Počátek Dana Browna v interpretaci Martina Slámy [Tympanum] s prodejem téměř šest tisíc kopií). Na druhém místě s prodejem 3585 kopií je Stojednaletý stařík, který se vrátil, aby zachránil svět švédského bestselleristy Jonase Jonassona s interpretem Martinem Stránským (Albatros Media). Třetí místo obsadilo Proč spíme neurovědce Matthewa Walkera v podání Borka Kapitančika, prodej 3145 audioknih (Jan Melvil Publishing). Fenomenální je vytrvalost Čtyř dohod Dona Miguela Ruize v podání Jaroslava Duška (Tympanum) v první desítce žebříčku nejprodávanějších audioknih od svého vydání v roce 2009. Třemi nejsilnějšími vydavateli audioknih a mluveného slova byli v roce 2019 OneHotBook (18,83 procenta), následované vydavatelstvími Tympanum (16,28 procenta) a Albatros Media (16,23 procenta). První pětici doplňují Radioservis (15,89 procenta) a Supraphon (14,17 procenta). Vzrůstajícímu zájmu o audioknihy každoroční udílení Ceny AVA – Audioknihy roku. To se bude letos konat již posedmé, 23. dubna 2020. Odborná porota bude hlasovat o vítězích v následujících kategoriích: Nejlepší design, Nejlepší zvukový design, Nejlepší audiokniha pro děti a mládež, Nejlepší audiokniha – jednohlasá četba, Nejlepší audiokniha – vícehlasá četba, Nejlepší audiokniha – dramatizace, Nejlepší audiokniha – mimo kategorie, Nejlepší interpret, Nejlepší interpretka a Audiokniha roku – absolutní vítěz. Asociace vydavatelů audioknih letos rovněž znovu udělí Cenu za mimořádný přínos v oblasti mluveného slova (předchozími laureáty jsou Martin Stránský, Jan Jiráň, Hana Maciuchová, Zdeněk Svěrák a Josef Somr). A stejně jako v minulých letech může ze všech přihlášených audioknih vybírat i veřejnost. Vítězné audioknihy budou oceněny v kategorii Cena posluchačů. Hlasovat je možné do 15. dubna ZDE.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-19 08:05:53

Na 7. Noir Film Festivalu budou k vidění snímky natočené podle knih Cornella Woolricha, například Hitchcockovo Okno do dvora

Vedle hlavní tematické sekce lupičského noiru a výběrové retrospektivy noirů Fritze Langa uvede letošní Noir Film Festival čtveřici filmů natočených podle literárního díla Cornella Woolriche. Jako hosta přivítá mimo jiné slovenského debutanta Teodora Kuhna a chystá vydání festivalové Blu-ray edice Hitchcockova amerického debutu Rebecca. V průběhu své sedmileté historie představil Noir Film Festival (letos se uskuteční jako tradičně na hradě Křivoklát, a to ve dnech 22. ažn 25. srpna) divákům filmové adaptace děl od „svaté trojice“ hard-boiled literatury: Dashiella Hammetta, Raymonda Chandlera a Jamese M. Caina. Letos se dramaturgové festivalu rozhodli splatit dluh jejich mladšímu kolegovi, opomíjenému Cornellu Woolrichovi (1903 – 1968), který ve 40. a 50. letech 20. století platil za jednoho z nejprodávanějších autorů kriminálních příběhů. Dílo Woolriche, jenž většinu svého života prožil v New Yorku, kam situoval řadu svých děl, je protkáno atmosférou zoufalství a paranoie, jak ukáže čtveřice promítaných titulů. Při zahájení festivalu ve čtvrtek 22. srpna se uskuteční open-air projekce snímku Přízračné dámy (1944), prvního z četných příspěvků režiséra Roberta Siodmakanoirovému cyklu a obecně první noir, jehož protagonistkou a hybatelkou děje byla žena. Dále bude uvedena adaptace Černého anděla (1946) patřícího k Woolrichově vrcholné sérii tzv. černých románů, či pro přítomnost dětského protagonisty atypický noir Křik chlapce (1949). Chybět nebude ani slavné Hitchcockovo Okno do dvora (1954) s hollywoodskými hvězdami Jamesem Stewartem a Grace Kelly ve zfilmované Woolrichově povídce It Had to Be Murder. V sekci lupičského noiru budou k vidění mimo jiné Gauneři (1992) Quentina Tarantina, výběrovou retrospektivu šesti noirů v režii Fritze Langa doplní americký remake jeho filmu Vrah mezi námi (1931) v režii Josepha Loseyho (1951) a německý snímek příznačného názvu Fritz Lang (2016), jehož děj je situován právě do doby, kdy Lang Vraha mezi námi připravoval a hledal inspiraci v reálném případu sériového vraha dětí Petera Kürtena přezdívaného Vampýr z Düsseldorfu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Na festivalu se sukteční i projekce vítězného díla letošní soutěže na MFF Praha Febiofest – psychologické drama Ostrým nožem (2019) inspirované čtrnáct let starou vraždou slovenského studenta Daniela Tupého. Debutující slovenský režisér Teodor Kuhn přijede svůj film na Noir Film Festival osobně uvést. Před dvěma lety začal NFF vydávat vybrané festivalové tituly na DVD a zasloužil se tak o to, že na tomto nosiči poprvé vyšly československé snímky Hra bez pravidel (1967) a Třicet jedna ve stínu (1965). U příležitosti 7. ročníku bude vydán americký debut Alfreda Hitchcocka Rebecca (1940). Gotická romance s Joan Fontaine a Laurencem Olivierem, která je adaptací bestselleru britské spisovatelky Daphnedu Maurier a jež se na Křivoklátě bude promítat v sobotu 24. srpna., bude vydána ve speciální, první české Blu-ray edici. Stránky festivalu najdete ZDE.

Čas načtení: 2024-02-08 06:50:34

Nejprodávanější mobily (edice 2024)

Nejprodávanější nemusí vždy nutně znamenat nejlepší, nicméně i tak prodeje zařízení odráží spokojenost uživatelů a aktuální trendy. Odborné recenze nejsou vždy zcela relevantní pro výběr smartphonu, protože recenzenti občas ztrácejí kontakt s realitou. Většina uživatelů raději oželí pár milimetrů šířky pro větší baterii nebo mírně širší rámečky za nižší cenu, ačkoli si něco takového může vysloužit výtku od recenzenta. Dále také uživatelský recenze u nejprodávanějších mobilů dobře reflektují poruchovost, protože pokud telefon nefunguje, pak je pravděpodobnost sepsání recenze řádově větší a díky dostatečně velkému vzorku jsou tak odhaleny časté závady. Díky velkému množství prodaných kusů, také můžete počítat s lepší The post Nejprodávanější mobily (edice 2024) first appeared on SmartMag.cz.

Čas načtení: 2024-02-22 16:00:43

Hned 7 nejprodávanějších smartphonů roku 2023 byly iPhony!

Jablečným smartphonům se v minulém roce skutečně náramně dařilo. Pokud se totiž podíváme na žebříček deseti nejprodávanějších smartphonů v roce 2023, prvních sedm z nich byly iPhony, což je skutečně velmi dobrá vizitka. Výzkum provedla analytická společnost Counterpoint Research. Přirozeným konkurentem v podobných žebříčcích je samozřejmě Samsung. Zajímavostí je, že od jihokorejského giganta se v tomto žebříčku umístily pouze modely střední třídy. V roce 2023 nejdéle na trhu byly iPhony 14. Nikoho […]