Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-09-25 04:00:00

Některé nemocnice v ČR hazardují. Hackerský útok je může vrátit o 60 let zpět

Nemocnice, kde jsou vypnuté všechny počítače. Nefunguje rentgen, odesílání výsledků z laboratoří ani rezervační systém. Pacienti, kteří půl roku čekali na plánovanou operaci, mají smůlu. Akutní případy přebírají okolní zdravotnická zařízení. Nemocnice se uzavírá a funguje v krizovém režimu. Důvod popsaného fiktivního scénáře? Kybernetický útok. Povinnost zabezpečit se proti hackerům přitom některé české nemocnice nemají. Změnit to má projednávaný zákon.

Čas načtení: 2024-09-25 04:00:00

Některé nemocnice v ČR hazardují. Hackerský útok je může vrátit o 60 let zpět

Nemocnice, kde jsou vypnuté všechny počítače. Nefunguje rentgen, odesílání výsledků z laboratoří ani rezervační systém. Pacienti, kteří půl roku čekali na plánovanou operaci, mají smůlu. Akutní případy přebírají okolní zdravotnická zařízení. Nemocnice se uzavírá a funguje v krizovém režimu. Důvod popsaného fiktivního scénáře? Kybernetický útok. Povinnost zabezpečit se proti hackerům přitom některé české nemocnice nemají. Změnit to má projednávaný zákon.

Čas načtení: 2021-07-19 09:00:46

Na filmovém festivalu v Karlových varech bude mít premiéru Podezření, nová minisérie České televize

Příběh zdravotní sestry z maloměstské nemocnice, jejíž život je obrácen vzhůru nohama poté, co je obviněna z vraždy pacientky, vypráví Podezření – nová třídílná minisérie České televize. Scenárista Štěpán Hulík se inspiroval desítkami skutečných případů z nemocničního prostředí po celém světě. Režie se chopil Michal Blaško. Hlavní roli zdravotní sestry Hany Kučerové hraje Klára Melíšková. V minisérii se objeví také Ivan Trojan, Miroslav Hanuš, Petr Lněnička nebo Denisa Barešová. Podezření bude uvedeno v premiéře na 55. ročníku MFF Karlovy Vary. „Podezření nese nesmírně důležité společenské téma – jak moc jsme a máme být chráněni ve fázi vzneseného podezření, a to nejen před lidmi a médii, ale i samotnými institucemi. Zároveň zkoumá, jak tato situace dopadá na naše nejbližší, stejně jako na nás samotné,“ popisuje stěžejní myšlenku příběhu kreativní producent Michal Reitler. Zdravotní sestra Hana Kučerová se nikdy neusmívá, s pacienty jedná nevybíravě, leckdy za hranou předpisů. A podobně ostrá je i na svou dospívající dceru Terezu. Když dojde k podezřelému úmrtí pacientky, život matky i dcery se rázem obrátí vzhůru nohama. Veřejnost, média, policie i někteří kolegové mají o vině jasno a obě ženy si proto musí projít tou nejtěžší životní zkouškou. Autor scénáře jen pozvolna odhaluje informace, nehledá viníka, spíše zkoumá, jak se pravda liší od pouhého zdání. „Zajímala mě situace člověka čelícího obžalobě, která se stane věcí veřejnou. Je to totiž situace, do které se může dostat každý z nás. Ať už nepozorností za volantem či při rutinní činnosti v zaměstnání. Anebo také proto, že se to někomu hodí. V Podezření jsem se rozhodl vycházet z případů zdravotníků obviněných z vražd svých pacientů. Tyto kauzy se ocitají v hledáčku domácích i světových médií s železnou pravidelností a mají mnoho společného. Především, jak je proměňuje přístup médií, znalců zpracovávajících odborné posudky i výpovědi očitých svědků. A právě prozkoumávání hranice mezi pravdou a lží a také manipulací s realitou a fakty mě na těchto příbězích zajímaly, spatřoval jsem v tom velmi aktuální téma. Zároveň se nás tyto kauzy dotýkají na osobní úrovni, byť nejsme jejich přímými aktéry. S nemocničním prostředím máme totiž všichni v nějaké podobě zkušenost. Je to prostředí, kde se cítíme zranitelnější než jinde, protože právě tady dochází k ohrožení našich základních jistot. Nerekonstruoval jsem žádný konkrétní případ, mým cílem bylo napsat obecný příběh, který poukáže na jisté společenské jevy a položí nutné otázky,“ přibližuje vznik minisérie držitel Českého lva Štěpán Hulík. Divákům bude příběh zdravotní sestry z maloměstské nemocnice představen na obrazovkách České televize v příštím roce. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-07-31 10:06:00

Česká televize uvádí nový komediální seriál, ve kterém se v chatové osadě potkávají lidé z různých vrstev

Potká se v chatařské osadě spisovatelka románů červené knihovny, nepraktický ajťák sekající dřevo podle návodu na internetu, voják v záloze s mimořádnou znalostí parfémů a milionář, který tají svůj majetek… To není začátek vtipu, ale zápletka nového komediálního seriálu Radka Bajgara podle scénáře Petra Kolečka. Třináct dílů Osady uvidí diváci od 3. září každý pátek od 20.10 na ČT1. „Ztrácíme schopnost domlouvat se, ve výsledku se pak nemáme rádi, a nakonec se vše může zradikalizovat. A tak jsem hledal prostředí, kde se přirozeně potkávají velmi různí lidé. A staré chatové osady jsou jedním z nich,“ říká ke vzniku seriálu Osada režisér Bajgar. „Obydlí kdysi postavili prarodiče a teď tam jejich potomci jezdí, navzdory tomu, že jeden přijel favoritem a druhý volvem, že volí přesně opačně, že jedni jsou inťoši a druzí lopaty. Ale o víkendu bydlí vedle sebe a k Záhoří patří, že tam je pohoda a oni se o tu pohodu snaží, i kdyby… i kdyby se u toho měli zabít,“ vysvětluje motto seriálu. V Osadě Záhoří vládne pohoda už bezmála devadesát let. Dlouhá léta byl náčelníkem osady Keyhoss, který se ovšem dostal do nemocnice, o jeho chatu se tak přijel starat syn Tony (Tomáš Hanák). Ten žil dlouhá léta v Americe, i proto má silný přízvuk a namísto májky preferuje basketbalový koš. Nově se také chataři stávají Srovnalovi (Pavla Beretová, Martin Myšička), kteří unikají o víkendech před pražským shonem. Mezi starousedlíky patří naopak Stýblovi (Jana Švandová, Pavel Nový). Ti se navzdory modernizaci obejdou bez mobilů a do osady cestují z vlakového nádraží zásadně pěšky. Južanovi (Eva Leinweberová, Igor Bareš, Filip František Červenka) zase mají drahé výkonné auto, aby je ale sousedi nepomlouvali, přijíždí každý víkend ojetinou, v obnošeném oblečení. To by si nikdy nedovolila Helena Srovnalová (Petra Nesvačilová), majitelka salonu krásy, kde je zaměstnaný její manžel Milan (Radek Holub). Jinak je to ale tvrdý chlap milující militarismus – od bagančat až po maskáčový klobouček. Zatímco Milan by nejraději pořád sekal, řezal a kosil, Šimon Kraus (Josef Polášek) se práce nedotkne. Dodržuje totiž šábes, což jeho rodinu (Jana Plodková, Karolína Lea Nováková) moc netěší. Krausův přístup ale nejednou inspiruje k psaní spisovatelku Lucii Rybákovou (Ivana Chýlková), která jezdí na chatu se svou dcerou Janou (Šárka Vaculíková). A toto léto u nich přespává i policista Franěk (Stanislav Majer). Musí totiž vyřešit ztrátu cenného majetku několika osadníků. Kdo ukradl cennou sošku a křoviňák? „Seriál se natáčel od jara do podzimu loňského roku v malebném prostředí nižborských rybníků a v okolí Berounky, kde vznikla „zaručeně pravá“ téměř sto let stará chatová osada. Věřím, že si u pořadu odpočine celá rodina, je plný vtipných dialogů a komických, lehce absurdních situací. A třeba si sledováním diváci prodlouží léto,“ uvádí kreativní producent ČT Josef Viewegh. „Baví mě, jak je to napsáno s nadsázkou. Nikdo není ‚normální', každý má své specifikum. Nicméně já to brala jako určité mimikry, které nám ukazují vzorník nás lidí, různé vlastnosti a postoje ze všech různých sociálních, názorových a věkových spekter. A řekla bych, že ze všech těch postav Osady bych něco našla v sobě i já sama. Přijde mi nesmyslné se vůči tomu vymezovat. Každý v sobě má svoji osadu a kus chatařství, i když sám není chatař,“ doplňuje jej Petra Nesvačilová, představitelka Heleny Rubalové. Titulní píseň k seriálu s názvem Má chata, můj hrad složil a nazpíval Ondřej Ládek alias Xindl X. Videoklip je k vidění na ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-18 15:00:39

Kniha Krysí stezka rekonstruuje život vysokého důstojníka SS obžalovaného z masové vraždy více než sta tisíc Židů a Poláků

Kniha britského právníka a spisovatele Philippe Sandse Krysí stezka by mohl nést podtitul Otcové a synové. Vznikl díky snaze dvou mužů, potomka židovských obětí a syna nacistického masového vraha, dopátrat se pravdy o předcích. Při pátrání po osudech vlastních předků, kteří v ukrajinském Lvově padli za oběť holokaustu, se syn židovských rodičů Philippe Sands seznámil s Horstem Wächterem, synem prominentního nacisty Otta von Wächtera, jenž v letech 1942–1944 zastával ve Lvově funkci okupačního guvernéra. Bylo jisté, že Horstův otec měl podíl na osudu Sandsových příbuzných, kteří za jeho vlády až na jedinou výjimku přišli o život. Avšak v synově srdci stále zaujímá společně s matkou zvláštní místo. Horst je přesvědčen, že otec byl slušný člověk, optimista, který se snažil konat dobro, ale pohltily ho hrůzy způsobené jinými. Ve snaze očistit památku rodičů zpřístupnil Sandsovi rozsáhlý rodinný archiv, jenž spisovateli umožnil do detailů zrekonstruovat všední i dobrodružný život vysokého důstojníka SS, guvernéra okupovaného Krakova a poté Lvova, obžalovaného z masové vraždy více než sta tisíc Židů a Poláků. Společně se Sandsem sledujeme Wächterovo idylické manželství a rodinný život, jeho nacistickou kariéru i útěk před spravedlností přes takzvanou „krysí stezku“, kterou se vydali Adolf Eichmann, Josef Mengele a tisíce dalších nacistů do Perónovy Argentiny, aby získali novou identitu. Wächter se tři roky skrýval v rakouských Alpách, než se dostal do Říma, kde mu pomohl vatikánský biskup. Zůstal tam tři měsíce. Jeho únik z Evropy však přeťala záhadná smrt, vyvolávající spekulace o vraždě. „Krysí stezka v sobě má prvek detektivky: pátráme po jednotlivých zločinech, vinících, spolupachatelích, svědcích a důkazech. Zároveň nás ale text svou zdrženlivostí a střídmostí nutí se ptát, jak vlastně chápat vinu a kde všude ji hledat. Napínavost toho, co kniha popisuje a ukazuje na fotografiích, je neustále provázána s naléhavostí zámlk, které ponechává otevřené a kterými propojuje historii s nynějším okamžikem,“ říká o knize překladatel Martin Pokorný.   Ukázka z knihy Prolog Řím, 13. června 1949 Muž na lůžku číslo devět byl ve vážném stavu. V důsledku vysoké horečky a akutního jaterního selhání nemohl jíst a nemohl se ani soustředit na ambice a tužby, které ho po většinu života hnaly kupředu.      Zápis upevněný v nohách pacientovy postele byl úsečný a navíc z podstatné části mylný. „9. července 1949 byl přijat pacient jménem Reinhardt.“ Datum bylo správné, jméno ne. Jeho pravé jméno znělo Wächter, ale kdyby je použil, úřady by zjistily, že dotyčný je nacistický funkcionář a masový vrah a je na něj vydán zatykač. Svého času působil jako tajemník Hanse Franka, generálního guvernéra okupovaného Polska, který byl před třemi lety oběšen v Norimberku za vraždu čtyř milionů lidí. Z „hromadné vraždy“ – zastřelení a poprav více než sta tisíc lidí – byl obviněn i Wächter. Odhad počtu obětí byl nízký.      „Reinhardt“ byl v Římě na útěku. Předpokládal, že ho kvůli „zločinům proti lidskosti“ a „genocidě“ hledají Američané, Poláci, Sověti i Židé. Doufal, že unikne do Jižní Ameriky.      Jméno otce uvedené v záznamu znělo podle pravdy „Josef“. Políčko pro křestní jméno bylo prázdné. „Reinhardt“ používal jméno Alfredo, ale ve skutečnosti se jmenoval Otto.      U povolání pacienta bylo uvedeno „spisovatel“, což zčásti odpovídalo skutečnosti. Otto Wächter psal dopisy své ženě a vedl si deník, i když zápisů v něm bylo málo, a jak jsem později zjistil, vedl si je těsnopisem či těžko rozluštitelnou šifrou. Psal také básně a v poslední době si krátil dlouhou chvíli psaním filmového scénáře a manifestu za budoucnost Německa, kterému dal název: Quo vadis, Germania?      V dobách, kdy byl svobodný a mocný, podepisoval dokumenty, kvůli kterým byl teď na útěku. Jeho jméno se objevovalo na konci důležitých dopisů a úředních výnosů. Ve Vídni ukončil kariéru dvou svých univerzitních profesorů. V Krakově schválil výstavbu krakovského ghetta. Další výnos, podepsaný v Lembergu, Židům zakazoval pracovat. Přesnější by proto bylo popsat profesi nemocného slovem „právník“, „guvernér“ nebo „SS-Brigadeführer“. Poslední čtyři roky byla jeho hlavním zaměstnáním snaha přežít: skrýval se a hledal možnost úniku – jak měl za to, úspěšně.      Ve formuláři byl uveden věk 45 let. Byl o tři roky starší a nedávno slavil narozeniny.      V kolonce „stav“ bylo ve složce uvedeno „svobodný“. Ve skutečnosti byl oddán s Charlottou Bleckmannovou, kterou v dopisech oslovoval Lotte či Lo. Ona ho oslovovala zdrobnělinou Hümmchen či Hümmi. Měli spolu šest dětí, i když jich mohli mít i víc.      Zápis nezaznamenával žádnou římskou adresu. Žil tajně, v mnišské cele v nejvyšším patře kláštera Vigna Pia na římském předměstí, zastrčeném v zátočině řeky Tibery. Rád chodil plavat. Zápis neuváděl, že pacienta do nemocnice přivedla dvojice mnichů pobývajících ve Vigna Pia.      Jeho stav byl popsán následovně:   Pacient uvádí, že od 1. července nemůže jíst, od 2. července má horečku a od 7. července projevuje příznaky žloutenky. Je diabetik a klinická prohlídka zjistila jaterní selhání: akutní žlutou atrofii jater (icterus gravis).   Z jiných zdrojů víme, že během pobytu v nemocnici Santo Spirito měl „Reinhardt“ tři návštěvy. Jedním návštěvníkem byl biskup a svého času blízký spolupracovník papeže Pia XII., druhým lékař, který za války sloužil na německém velvyslanectví v Římě. Třetí návštěvou byla dáma z Pruska, manželka italského akademika, se kterým měla dvě děti. Docházela za pacientem denně: v neděli, kdy byl přijat, jednou, v pondělí dvakrát a v úterý jednou.      Dnešní návštěva ve středu 13. července byla pátá. Dáma s sebou pokaždé měla drobný dárek, například ovoce nebo kousek cukru, jak navrhl lékař.      Dostat se do Sala Baglivi, kde pacient ležel, pro ni nebylo snadné. Při první návštěvě ji důrazně zpovídal strážný. „Málo podrobností,“ řekl. Ona ale byla varována, ať zachová diskrétnost: pouze řekněte, že jste přítelkyní církve. Několikrát zopakovala ta slova a strážný nakonec svolil. Když přišla popáté, už ji tu znali.      Rozměry Sala Baglivi učinily na návštěvnici dojem. „Jako v kostele,“ napsala pacientově manželce, která podle záznamů neexistovala. Když přicházela ze svého bytu přes Piazza dei Quiriti – cesta vedla okolo vodotrysku, kvůli kterému Mussolini prohlásil, že by v parku neměly stát čtyři nahé ženské –, byl pro ni rozlehlý prostor vítaným chladným útočištěm před parnem venku.      Vešla do Sala Baglivi, minula kapli, zatočila doprava, přistoupila k pacientovu lůžku a na chvíli zaváhala. Pozdravila ho, pronesla pár slov, osvěžila ho studenou žínkou, převlékla mu košili. Vytáhla zpod lůžka stoličku a posadila se, aby si mohli promluvit a aby ho mohla povzbudit. Pacient na vedlejším lůžku narušoval jejich soukromí, a tak se vyjadřovala obezřetně.      Pacient příliš neměl co říct. Kvůli léčbě infekce obdržel nitrožilní penicilin a lék mu srazil horečku, ale také ho oslabil. Měl přikázáno jíst jen málo: bílou kávu nebo pár kapek pomerančové šťávy se lžičkou dextrózy. Lékaři ho varovali, že si musí dát pozor na žaludek.      Dáma si s každou další návštěvou uvědomovala změnu. V pondělí byl zesláblý a nemluvil. V úterý vypadal zotaveněji a byl hovornější. Ptal se, jestli už přišly dopisy, které očekával, a vyjadřoval naději, že ho ještě před koncem léta bude moci navštívit jeho nejstarší syn, také Otto.      Jeho dnešní slova byla povzbudivá, i když tělesně působil unavenější. „Je to mnohem, mnohem lepší,“ řekl pacient. Podala mu jednu lžičku pomerančové šťávy. Uvažoval zřetelně a oči měl jasné.      Dokázal zformulovat souvislejší myšlenku. „Jestli Lo teď nemůže přijet, nevadí; těch několik posledních nocí jsem ji cítil velice blízko a mám radost, že jsme tak propojení. Dokonale mi rozumí a všechno je tak, jak má být.“      Uvnitř něj hořelo, ale necítil bolest. Vypadal vyrovnaně, ležel klidně, držel se dámy za ruku. Popisovala mu svůj život v Římě a co dělají děti. Před odchodem ho něžně pohladila po čele.      Vypravil ze sebe ještě několik slov. „Jsem v dobrých rukou, uvidíme se zítra.“      V půl šesté se pruská dáma s pacientem označovaným „Reinhardt“ rozloučila. Věděla, že konec se blíží.      Téhož dne večer pacient přijal biskupa. Podle biskupova sdělení mu pacient ležel v náručí a vydechl svá poslední slova. Zaznělo tvrzení, že jeho stav někdo způsobil úmyslně, a byl označen pachatel. Minulo mnoho let, než se o slovech, jež pacient údajně pronesl o samotě s biskupem, dozvěděl i někdo další.      Pacient se nedožil druhého dne.   Několik dní nato návštěvnice napsala vdově Charlottě Wächterové. Na deseti rukou psaných stránkách vylíčila, jak se s Wächterem před několika týdny – krátce po jeho příjezdu do Říma – seznámila. „Pověděl mi o Vás, o dětech, o všem, co mu bylo v životě drahé.“ „Reinhardt“ návštěvnici vyprávěl o své práci před válkou i během ní a popsal jí následující léta, strávená vysoko v horách. V dopise se psalo, že byl neklidný, a padla zmínka o výletu mimo Řím. Jméno navštíveného místa ani osoby pisatelka neuvedla.      Závěr dopisu tvořil stručný záznam diagnózy. Podle lékaře smrt způsobila „akutní atrofie jater“, což je forma „vnitřní otravy“, snad z jídla nebo z vody. Pisatelka vyjádřila přesvědčení, že Charlottě jistě bude scházet její „optimistický druh a přítel“. Myslete na děti, dodala: potřebují odvážnou a šťastnou matku.      „Tím, co na Vás Váš muž měl nejraději, byla Vaše nezdolná radost a schopnost stát oběma nohama na pevné zemi.“ Těmito slovy její dopis, v němž pacientovo skutečné jméno nepadlo, končil. Dopis nesl datum 25. července 1949. Z Říma byl přepraven do Salcburku a tam doručen Charlottě Wächterové a jejím šesti dětem.   Charlotte si dopis schovávala třicet šest let. Po její smrti v roce 1985 se spolu s další osobní pozůstalostí stal majetkem jejího nejstaršího syna, Otta ml. Otto ml. zemřel v roce 1997 a dopis zdědil čtvrtý ze sourozenců, syn Horst. Ten obýval ohromný, impozantní, prázdný a polorozpadlý zámek ve staré rakouské vesnici Hagenbergu na půl cesty mezi Vídní a Brnem. Zde dopis mnoho let takřka v utajení zůstal.      Dvacet let nato jsem však jednoho mimořádně chladného dne Horsta na zámku navštívil. Byl jsem mu představen před několika lety a věděl jsem, že má v držení mnoho tisíc stran matčiny pozůstalosti. Ve vhodnou chvíli jsem se ho zeptal, zda bych mohl vidět originál dopisu pruské dámy. Odpověděl kladně, vyšel z kuchyně, vystoupal po příkrých kamenných schodech, vešel do svého pokoje a přistoupil ke staré dřevěné skříni se skleněnou výplní, postavené vedle postele a fotografie Horstova otce v uniformě SS. Vytáhl dopis, vzal ho s sebou do kuchyně, položil ho na starý dřevěný stůl a začal ho číst nahlas.      Přeskočil mu hlas a zničehonic se rozplakal.      „Není to pravda.“      „Co není pravda?“      „Že otec zemřel na nemoc.“      Jeho klidný, mírný hlas se prolínal s praskotem polen v kamnech. Zatímco mluvil, pozoroval jsem obláček, který mu stoupal od úst.      Znal jsem Horsta pět let. Vybral si tuhle chvíli, aby mi sdělil tajemství: své přesvědčení, že jeho otce někdo zabil.      „Co je pravda?“   I LÁSKA „Neznal jsem Vídeň mezi válkami a jsem příliš mladý, než abych si pamatoval starou Vídeň se Straussovou hudbou a strojeným kouzlem nenucenosti…“ — Graham Greene, Třetí muž, 1949 kapitola první 2012 Hagenberg Všechno začalo návštěvou u Horsta Wächtera na jaře 2012. Tehdy mne čtvrtý potomek Otta a Charlotty Wächterových poprvé přivítal u sebe doma. Přešel jsem neužívaný vodní příkop a dřevěnou branou vstoupil do zámku Hagenberg. Uvnitř mne uvítal zatuchlý pach a vůně páleného dříví, kterou byl Horst načichlý do poslední nitě. Popili jsme čaj, seznámil jsem se s jeho ženou Jacqueline, pověděl mi o dceři Magdaleně a pěti sourozencích. Dozvěděl jsem se také už tehdy o matčině pozůstalosti, i když uplynulo mnoho let, než jsem si ji mohl celou prohlédnout.      Ta návštěva byla plodem náhody. O rok a půl dřív jsem navštívil ukrajinský Lvov a pronesl tam přednášku o zločinech proti lidskosti a genocidě. Navenek se jednalo o návštěvu právnické fakulty, ve skutečnosti mne ale do města hnala touha najít dům, kde se narodil můj dědeček. V roce 1904 neslo město Leona Buchholze – regionální metropole rakousko-uherské říše – úřední označení Lemberg.      Měl jsem v úmyslu zaplnit mezery v Leonově životní historii a zjistit, co se stalo s jeho rodinou, o které nikdy nevyprávěl. Chtěl jsem poznat jeho a svou identitu. Našel jsem Leonův dům a zjistil jsem, že počátky genocidy a zločinů proti lidskosti – právně definovaných v roce 1945 – lze vysledovat do jeho rodného města. Výsledkem mých cest byla kniha East West Street (Východo- -západní ulice), v níž líčím příběhy čtyř mužů: Leona, jehož početná rodina ze Lvova a okolí byla vyhlazena během holokaustu, Hersche Lauterpachta a Rafaela Lemkina, taktéž lvovských rodáků, kteří do norimberských procesů a mezinárodního práva uvedli pojmy zločinů proti lidskosti a genocidy, a za čtvrté Hanse Franka, generálního guvernéra okupovaného Polska, který do Lvova dorazil v srpnu 1942 a pronesl tu řeč, po níž následovalo vyhlazení Židů v Haliči. Počet obětí Frankova jednání, z nichž byl v Norimberku usvědčen a za něž byl oběšen, dosáhl čtyř milionů. Patřily mezi ně rodina Buchholzova, Lauterpachtova a Lemkinova.      Při práci na tomto projektu jsem narazil na pozoruhodnou knihu o Hansi Frankovi od Niklase Franka, nazvanou Otec. Kontaktoval jsem autora a sešli jsme se na terase příjemného hotelu nedaleko Hamburku. Niklas věděl, že se o Lvov zajímám, a v rozhovoru zmínil jméno Otta Wächtera. Wächter byl faktickým zástupcem Hanse Franka – v letech 1942–1944 zastával funkci okupačního guvernéra ve Lvově – a Niklas se znal s jeho synem Horstem. Jelikož jsem se o město zajímal a dědečkova rodina zahynula v době Wächterova působení, nabídl mi Niklas, že nás seznámí. Připojil mírné varování: zatímco Niklas na svého předka pohlížel záporně („S výjimkou svého otce jsem proti trestu smrti,“ řekl mi během první hodiny od seznámení), Horst svého otce vnímal příznivěji. „Ale bude vám sympatický,“ řekl mi Niklas s úsměvem.      Horst na informaci o mně zareagoval vstřícně. Odletěl jsem z Londýna do Vídně, půjčil si auto a zamířil přes Dunaj na sever kolem vinic a kopců do starobylé vesničky Hagenbergu. Cestou jsem cítil jisté rozechvění, protože Otto Wächter skoro nepochybně měl svůj podíl na osudu dědečkových příbuzných ve Lvově a okolí, kteří za jeho vlády až na jednu výjimku přišli o život. Z historických líčení této doby jako by jeho jméno bylo vygumované. Vyrozuměl jsem, že to byl Rakušan, manžel, otec, právník a vysoce postavený nacista. Roku 1934 byl zapleten do atentátu na rakouského kancléře Engelberta Dollfusse. Když nacisté při anšlusu v březnu 1938 napochodovali do Rakouska, obdržel ve Vídni, kde tehdy bydleli mí prarodiče, vysokou pozici v nové vládě. Následně byl jmenován guvernérem okupovaného Krakova a poté v roce 1942 guvernérem Lvova. Po válce beze stopy zmizel. Chtěl jsem se dozvědět, co se s ním vlastně stalo a zda jej dostihla spravedlnost – a hodlal jsem na toto pátrání vynaložit všechny síly. Má cesta započala.    Britský specialista na mezinárodní právo Philippe Sands (1960) svůj obor vyučuje na University College v Londýně a zároveň je činný jako právní zástupce před mezinárodními soudními dvory. Profesní zájem o problematiku genocidy a zločinů proti lidskosti spojený s osobní historií potomka obětí holokaustu jej přivedly k pátrání, v němž se velká historie právních kategorií a kolektivních událostí proplétá s individuálními osudy včetně autorova vlastního. Plodem tohoto výzkumu je jak Krysí stezka, tak East West Street (Východo-západní ulice) z roku 2016, za niž získal význačné ocenění Baillie Gif­ford Prize a jejíž české vydání připravuje Prostor na rok 2022.   Z anglického originálu The Ratline: Love, Lies and Justice on the Trail of a Nazi Fugitive, vydaného nakladatelstvím Weidenfeld & Nicolson v roce 2020, přeložil Martin Pokorný, 576 stran. Kniha vyjde 18. března 2021 v nakladatelství Prostor. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-07 12:19:16

Nový český film Abstinent režiséra Davida Vignera: V hlavní roli Josef Trojan a alkohol

Režisér a scenárista David Vigner ve svém novém celovečerním filmu Abstinent vypráví komorní příběh o mládí a svobodě, o snech a realitě, o hledání a ztracenosti. Hlavní roli alkoholika Adama ztvárnil Josef Trojan.  Premiéra je ohlášena na 31. října letošního roku. Devatenáctiletý Adam (Josef Trojan) je pacientem protialkoholní léčebny. Ocitá se tak na místě, které si většina lidí spojuje s už staršími, profesionálními opilci. Jenže realita je jiná. Alkoholově závislými se stávají čím dál častěji i velmi mladí lidé. Stačí k tomu málo. Adam měl život před sebou. Zbývalo mu jen dodělat maturitu, poslat přihlášku na vejšku. Ale to nespěchalo, byly to hlavně správné časy na pořádnou pařbu s partou, na rande s holkou nebo na pivko či něco ostřejšího s kámošem. Adam byl přesvědčený, že má všechno pod kontrolou. Pití vnímal jako účinný lék proti nudě, připadal si po něm mnohem odvázanější a vtipnější. A jeho rodiče? Ti byli v pohodě a díky bohu si ho moc nevšímali. Jenomže pak se to podělalo a přišel nevyhnutelný průšvih. Adam se nedobrovolně dostal do léčebny. Zde přísnému odvykacímu režimu zpočátku vzdoruje, setkává se s dalšími pacienty a s jejich životy poznamenanými alkoholovou závislostí. Negativní postoj k léčbě a v podstatě i k vlastnímu životu Adamovi vydrží do chvíle, než se sblíží s empatickým terapeutem. Nehostinné prostředí léčebny se pro Adama mění v útočiště a postupně se stává místem sebereflexe nedávné události, která nenávratně změnila jeho život. Režisér David Vigner se ve svém filmu zabývá duší současného mladého člověka závislého na alkoholu a otevírá komorní příběh o mládí a svobodě, o snech a realitě, o hledání a ztracenosti. „Abstinent je určen nejen mladým lidem, ale také jejich rodičům. Mou snahou bylo vyprávět filmový příběh alkoholika z pohledu   mladého člověka, který teprve vstupuje do dospělého života. Ve filmu odkrývám jeho citlivou duši, cestu k vypořádání se s tímto osudovým problémem. Přes všechny podněty z okolí se nakonec musí rozhodnout sám. Je to takový příběh o Malém princi. Adam jakoby putuje po planetách, poznává různé lidi a hledá přítele i naději,” shrnuje režisér. „Film Abstinent pojednává o příběhu, který se může přihodit každému, kdo o svém životě přemýšlí v krátkodobém horizontu. Alkohol je velkou součástí tvorby zábavy. Bohužel se mnozí lidé dostávají do situace, kdy si onu zábavu bez alkoholu neumí představit. To je problém primárně do budoucna. Problém, který teď mladá generace sice nepociťuje, může ovšem eskalovat a způsobit celou řadu problémů. Právě alkohol a mladí lidé. O tom film je a snaží se popsat co nejvěrněji příběh mladého Adama. Chytrého a hodného kluka, kterému život, bohužel, zkřížil alkohol v míře, kterou přestal kontrolovat,“ říká ke své roli Josef Trojan. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Autory scénáře jsou spolu s Davidem Vignerem také Lucie Kryzová a Jan Jílek, za kamerou stál Jan Vlnas. Natáčelo se celkem 24 dní v průběhu celého loňského roku v Praze a okolí. Mezi lokacemi byla například Psychiatrická nemocnice Bohnice, filmové ateliéry na Barrandově, Klinika adiktologie 1. lékařské fakulty UK v Praze a VFN v Praze či Nákladové nádraží Praha-Žižkov. Vedle Josefa Trojana si v Abstinentovi zahráli Jessica Bechyňová, Šimon Fridrich, Vasil Fridrich, Andrea Berecková, Miloslav Čížek, Kristýna Frejová, Lukáš Hlavica a další. David Vigner je absolventem oboru filmová režie na pražské FAMU. V roce 2014 na sebe upozornil absolventským filmem z politického prostředí s názvem Občanská naděje (2014), v hlavních rolích s Janem Potměšilem a Martinem Dejdarem. Prostřednictvím středometrážních filmů Mezistěnami (2007), Mezi nimi (2010),  Sami (2012), Na hraně (2015), Jakub (2016) reflektuje aktuální náměty z prostředí mladých lidí. Letos dokončuje celovečerní dokument Tahem štětce.

Čas načtení: 2024-03-07 09:00:01

Tři násilníci připravili o život kuchaře přímo v restauraci. Hosté ji pak v krutém žertu přejmenovali

Když přišli zaměstnanci restaurace U Dvou koček na pražském Uhelném trhu toho dne ráno do práce, nemohli se víc vyděsit. Na podlaze ležela mrtvola jejich kolegy kuchaře, ruce měl useknuté a tělo poničené mnoha ranami železnou tyčí. Šlo o jeden z nejhorších činů, jaké se na počátku osmdesátých let u nás odehrály.  Masakr na Bořislavce: Češi zabíjeli při divokém odsunu Němců. Z dochovaného videa mrazí Číst více Případ pro Jiřího Markoviče V roce 1981 byly nejen poměry, ale i zákony v tehdejší Československé socialistické republice docela jiné, než jsou dnes. Kromě takových pojmů, jako bylo „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“, se stále ještě dalo hovořit také o trestu nejvyšším, a to trestu smrti. V té době na pražské kriminálce také působil vyšetřovatel Jiří Markovič, jehož jméno nyní připomněla série na Voyo, věnovaná případu Hojer. Zde šlo ale o docela jinou skupinku pachatelů, kteří se původně chtěli zmocnit alkoholu a cigaret. Vše se ale nakonec vyvinulo docela jinak. O celém případu vypráví jedna z epizod série Historie českého zločinu na Českém rozhlasu.  Ženy šlapaly, pánové pili Do skupinky povedených kriminálníků, jakými byli Zdeněk Zháňal, Albín Baláž, Jiří Doležal, Evžen Lachman a jeho partnerka Dana Hřebíková, by nikdo jistě patřit nechtěl. Pánové byli víc než násilnické povahy a jejich přítelkyně o tom věděly své. Musely pro ně vydělávat peníze vlastním tělem, ostatně i zmiňovaná restaurace U Dvou koček je v těsné blízkosti legendární Perlovky, kde se lehké ženy shromažďovaly i v době socialismu. Když téhle partičce na nočním alkoholovém tahu došly peníze, rozhodl se Doležal, že si dojde vybrat hotovost od své partnerky, která měla mít tou dobou v Perlovce „službu“. Jenomže počasí kšeftům nepřálo, a tak se vydala domů dřív. Co naplat? Tenhle plán nevyšel.  Chtěli „jen“ krást Skupinka opilých násilníků se rozhodla, že alkohol a cigarety zkrátka potřebují a získají je i bez peněz. Restaurace měla být původně jen místem loupeže, jenomže už se schylovalo k ránu a lumpům nedošlo, že kuchaři chodí do práce opravdu brzy. Ve chvíli, kdy řádili uvnitř hostince, do kterého se dostali zadním vchodem, kde vytloukli sklo, vešel (jak se sluší hlavními dveřmi) kuchař. Lachman, hlídající venku, měl podle serveru Praha IN dost práce s vlastní opilostí, a tak si muže, vcházejícího dovnitř, nemohl všimnout, natož aby svoje kumpány varoval.  Rány do hlavy a useknuté ruce Vetřelci se tak s kuchařem setkali přímo „na place“, a jakmile jej spatřili, neměl chudák sebemenší šanci na záchranu. Tři všehoschopní chlapi proti jednomu překvapenému, to bylo zkrátka moc. A tak za chvíli ležel na zemi zavražděný v kaluži krve a — kdo ví proč — s rukama useknutýma v zápěstí. Ty si nechal Doležal zabalit do papíru, jako se to tehdy dělalo v řeznictví, a odnesl je z místa činu. Štamgasti restauraci na čas trochu drasticky přejmenovali na Pacifik, jiní jí říkali U Paciček. Hezké to nebylo, ale museli se s tragédií vyrovnat po svém.  Falešný nešťastný vrah Kriminalisté rozjeli vyšetřování, ale nikdo z podezřelých se jim do scénáře nehodil, všichni mohli prokázat, že se tou dobou nacházeli jinde. Chvíli se zdálo, že se jim pachatel sám nabídl, když se přiznal jeden nešťastný číšník, který procházel velkou životní krizí a pobyt v kriminále v tu chvíli viděl jako vysvobození. Brzy se ukázalo, že tudy cesta k odhalení vraha nebo vrahů nepovede. Ubíhaly měsíce, až bylo vyšetřování zastaveno. Konec to ale nebyl.  Doležalova přítelkyně promluvila Pánové se sice pro tuto chvíli z rukou zákona vyvlékli, ale to neznamená, že by se nad sebou zamysleli. Naopak, postupně se Baláž i Doležal dostali do vězení za jiné násilné činy a Doležalově přítelkyni, kterou týral prakticky denně a nutil ji šlapat, se vše rozleželo v hlavě. Ve vidině ukončení svého trápení se v roce 1984, ve chvíli, kdy její „milý“ seděl, odhodlala všechno, co o vraždě věděla, vypovědět na policii. Pak už šlo všechno ráz na ráz. Dva podezřelé měla policie pod dohledem, pro zbylé dva si dojela. Nezapomněla ani na Hřebíkovou.  Zdravotní sestra neuhlídala čtyřletou holčičku. Našli ji u zdi nemocnice bez známek života Číst více Útočil i na kriminalisty Proti Doležalovi, který zasadil kuchaři rozhodující rány, se začaly kupit důkazy. Jeho to ale vůbec nezajímalo a proti kriminalistům vystupoval tak, jak byl celý život zvyklý, tedy neobyčejně hrubě. To s ostatními byla jednodušší práce, přiznali se a popsali podrobnosti. Lachman byl venku, Hřebíková asistovala a ostatní útočili.  Trest smrti a kriminály Přes veškeré důkazy a svědectví si útočníci na soud počkali ještě bezmála dva roky. Hlavní aktér tragického příběhu, Doležal, byl v tom roce odsouzen za vraždu k trestu smrti, ostatní dva, tedy Zháňal a Baláž, si měli odsedět po osmi a půl letech za rozkrádání socialistického majetku a za stejný trestný čin byli odsouzeni také Hřebíková (na deset měsíců) a Lachman (na pět měsíců). Trestu se nakonec vlastně vyhnuli všichni Obvinění se odvolali, ale Doležalovi ani Lachmanovi to nepomohlo. Oba zemřeli ve vězení na rakovinu ještě dříve, než byl vynesen konečný rozsudek. Ostatní vlastně vydělali na listopadové revoluci, po které zmizel z trestního zákoníku pojem rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, a tak vlastně nebylo, za co je odsoudit. Jediná ze všech, kdo byl pod zámek umístěn do konce života, tak je paradoxně Dana Hřebíková. Nejde však o vězení, ale o psychiatrii.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Za pár minut jsem zpátky, mami. Miluji tě! To byla poslední slova, co matka slyšela od své dcerky.

Čas načtení: 2024-09-05 17:33:00

Smrt psychologa Ptáčka (†48): Radkův odkaz žije dál, píší kolegové z Všeobecné fakultní nemocnice

Po elitním psychologovi Radku Ptáčkovi se od neděle 1. září rozjelo pátrání. Strach o jeho život měla manželka a tak zalarmovala policii. Poslal jí zprávy, které vyzněly jako loučení. V úterý přišla se šokující zprávou a nejčernější scénáře se bohužel naplnily. Radek Ptáček zemřel. Podle informací Blesku jeho poslední okamžiky života pobýval na hotelu ve Vinohradské ulici. Zpráva o jeho smrti šokovala nejen rodinu, ale i veřejnost, známé osobnosti, které Ptáčka znaly a také jeho kolegy a kamarády z Všeobecné fakultní nemocnice v Praze (VFN).

Čas načtení: 2024-09-12 13:00:01

Skvělý Vladimír Menšík honoráře prochlastal. Pozvracel se přímo na jevišti

První role Vladimíru Menšíkovi nevyšla. Jako malý kluk měl v rámci školní besídky ztvárnit bramboru ve scéně Zelenina je zdravá. Jenže se předtím nacpal zelených jablek, která zapil vodou. „Kolují historky, že se pozvracel přímo na jevišti. A pak měl ještě další potíže, se kterými to ale naštěstí vždy stihl na záchod,“ usmíval se Rousek. Špičkový herecký výkon se tedy nekonal, ani to ale Menšíka neodradilo od toho, aby později napodruhé složil zkoušky na JAMU. Přesto, že v té době už měl na přání tatínka vystudovanou průmyslovku a pracoval v brněnských strojírnách. Workoholik, co se sám sobě nelíbil V té době také řešil komplex, který se s ním dlouho táhl. „Trápil ho jeho vzhled, dokonce uvažoval o operaci chrupu, protože se považoval za ošklivého. Pak ale došel k názoru, že ženy může okouzlovat jinak než vzhledem, a od zákroku upustil. Ukázalo se, že to bylo dobré rozhodnutí.“ Po akademii se herec naplno pustil do filmového světa, který ho naprosto uchvátil. Ještě předtím si ale změnil křestní jméno – z Vladislava se nechal přejmenovat na Vladimíra. Pro Štěpničkovou žádala trest smrti. Antonie Hegerlíková si v důchodu vzala manžela kamarádky Číst více Jeho první role italského mechanika ve snímku Dědeček automobil byla hned fenomenální. „Menšík odešel z divadla. I proto, že byl těžký astmatik a prostředí mu nedělalo dobře. Jako komik exceloval, stejně tak se ale pustil do vážných rolí a byl neméně skvělý. Vzpomeňme třeba na Markétu Lazarovou nebo Všechny dobré rodáky.“ O Menšíkovi bylo známé, že byl workoholik. Takže když přišla nabídka z televize, aby moderoval Bakaláře, neváhal. A to přesto, že ho to nebavilo, protože se musel držet předepsaného scénáře. „Bral všechno, co přišlo. Byla ho plná televize. Ať jste si ji zapnuli kdykoli, byl tam Menšík,“ vysvětloval Rousek. A jeho hvězda samozřejmě stoupala vzhůru raketovou rychlostí. Dvě manželky a čtyři děti Pro mnoho lidí bylo naprosto nepochopitelné, že Menšík stíhá kromě neuvěřitelného pracovního vypětí také noční flámy. Jeho bohémský život byl pověstný. Alkohol, cigarety a kamarádi, to bylo jeho. „Několik krabiček za den pro něj nebylo problém. Ostatně na jeho životní styl ‚dojelo‘ i jeho první manželství. Věra Menšíková to prostě nedávala. Měli spolu dvě děti, Petra a Vladimíra, a ona toužila po rodinné pohodě. Tu ale od manžela nedostala, takže se rozvedli, protože Menšík nebyl schopen jakékoli sebereflexe nebo změny.“ Herec se později oženil ještě jednou a s Olgou Menšíkovou už zůstal až do smrti. Porodila mu syna Jana a dceru Martinu. „Postupem času se ale přidávaly zdravotní potíže. Kvůli extrémnímu pití špatně viděl, barvy postupem času nerozeznával vůbec. Konečně se šel ze své závislosti na alkoholu léčit a snad i několik let nepil. Pak do toho ale spadl znovu a začínalo být jasné, že vážné komplikace na sebe nenechají dlouho čekat,“ tvrdil Rousek. Osamělý život Putinových synů: Nechodí do školy, bojí se otravy a jejich kamarádi tráví týdny v karanténě Číst více Praskl mu žaludeční vřed Menšík na natáčení vozil kufřík plný léků, v posledních letech svého života měl dokonce osobní lékařku v podobě Zdeny Lipárové. „Chodila s ním do studia, pořád na něj dohlížela. Ostatně i jeho slavné silvestrovské scénky vznikaly v době, kdy už to s ním bylo špatné a bez své doktorky neudělal v podstatě ani krok.“ Přesto ještě natočil několik filmů. Dva dny před smrtí natáčel pořad Abeceda a pak odjel do Brna, kde měl moderovat galavečer v hale Rondo. Tam už ale nedorazil. „Praskl mu žaludeční vřed, odvezli ho do nemocnice svaté Anny. Nepomohlo ani to, že si sám píchl léky, což ostatně dělal docela pravidelně. Místo něj moderovala Magdalena Dietlová, a když řekla, že je Menšík nemocný, celá hala tleskala,“ dodal Pavel Rousek. Ničemu to ale nepomohlo. Vladimír Menšík zemřel 29. května 1988. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Tomicová zase přišla o všechno! Chudák, tohle si nezasloužila.

Čas načtení: 2024-09-25 07:39:00

Huawei představuje řešení Medical Technology Digitalization 2.0 na podporu precizní zdravotní péče pomocí AI

Šanghaj 25. září 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - V rámci konference HUAWEI CONNECT 2024 představila společnost Huawei spolu se svými partnery na zasedání věnovaném zdravotní péči Rozvojem inkluze k posílení inteligence ve zdravotnictví (Enhancing Inclusivity to Amplify Healthcare Intelligence) řešení pro digitalizaci zdravotnických technologií Medical Technology Digitalization 2.0 Solution. Toto řešení zavádí diagnostiku s podporou umělé inteligence a inteligentní kontrolu kvality, čímž usnadňuje poskytování precizní zdravotní péče i hierarchickou diagnostiku a léčbu.Slavnostního zahájení se zúčastnili: Sun Pengfei, viceprezident globálního veřejného sektoru ve společnosti Huawei; Hou Yu, zakladatel a generální ředitel společnosti MED Imaging AI; Zhang Yu, generální ředitel společnosti Wanxiang Medical Technology Co., Ltd.; Sun Fenglei, ředitel produktové strategie společnosti Beijing DeepWise Technology Co., Ltd.; a Liu Zheng, ředitel obchodního rozvoje společnosti KFBIO.Podporou umělé inteligence k dosažení precizní a konzistentní diagnostiky i léčby80 % klinických dat tvoří data generovaná lékařskými zobrazovacími systémy. Hodnotu těchto dat, která jsou zásadní pro klinickou diagnostiku, rozhodování a prevenci onemocnění, lze nyní plně prozkoumat s využitím umělé inteligence. Digitalizační řešení Medical Technology Digitalization 2.0 Solution od společnosti Huawei, které zahrnuje AI, výpočetní techniku, úložiště a síť, spolupracuje s inovativními aplikacemi průmyslových partnerů na zavádění kontroly kvality a diagnostiky na bázi AI, čímž výrazně zvyšuje kvalitu a efektivitu zdravotnických služeb. Toto řešení již bylo implementováno v projektech, jako je čtvrtá lidová nemocnice v Šen-jangu.V oblasti lékařského zobrazování dokáže toto řešení inteligentně identifikovat a hodnotit kvalitu snímků. Přesnost kontroly kvality pomocí umělé inteligence dosahuje 98 %, čímž značně zvyšuje kvalitu obrazového materiálu. Kromě toho řešení podporuje inteligentní Tvorbu segmentů, detekci a kvantitativní analýzu obrazových dat a dokáže automaticky provést analýzu AI a pomocnou diagnostiku, čímž účinně snižuje míru chybných diagnóz. Doba diagnostiky se zkracuje o 40 %, čímž se výrazně zlepšuje efektivita diagnózy i léčby. Pro ultrazvuková vyšetření toto řešení využívá digitální a inteligentní zobrazovací zařízení běžící na platformě OpenHarmony. AI architektura využívající synergii zařízení-okraj (device-edge synergy) nasazená v lékařském centru, umělá inteligence a přenos videa s nízkou latencí pak umožňuje dosáhnout diagnostiky v reálném čase a centralizované kontroly kvality s podporou AI v celém regionu. Kontrolu kvality ultrazvuku lze nyní provádět plošně, nikoli pouze namátkově. Celková end-to-end latence diagnostiky s pomocí AI na všech odděleních je menší než 150 ms, což umožňuje neustálé zlepšování kvality a efektivity ultrazvukové diagnostiky v celém regionu.Inovací ve všech scénářích k urychlení inteligentní zdravotní péčeViceprezident a prezident globálního veřejného sektoru ve společnosti Huawei Li Junfeng uvedl, že příštích několik let přinese důležité příležitosti pro digitální a inteligentní technologie, které urychlí kvalitní rozvoj zdravotní péče. Společnost Huawei se zaměřuje na klíčové technologie a neustále inovuje a optimalizuje specifická řešení pro jednotlivé scénáře ve zdravotnictví, jako jsou například chytrá oddělení (Smart Ward), chytrý nemocniční areál (Smart Hospital Campus) a telemedicína (Telemedicine). K dnešnímu dni společnost Huawei poskytuje své služby více než 5000 zdravotnických zařízení ve více než 110 zemích a regionech.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2511637/Huawei_partners_launch_Medical_Technology_Digitalization_2_0_Solution.jpg KONTAKT: hwebgcomms@huawei.com 

Čas načtení: 2021-01-08 10:44:34

Petra Soukupová: Už nemám ani čas ani chuť číst

Láska ke čtení ji přivedla k tomu, že již v dětství chtěla být spisovatelkou. A tak Petra Soukupová vystudovala scenáristiku a dramaturgii. Napsala tři knihy pro děti a šest pro dospělé, poslední z nich, Věci, na které nastal čas, vyšla v roce 2020. Její knihy vyšly i v zahraničí a jako audioknihy. Kromě psaní působí jako dramaturg denního seriálu Ulice.   V jednom rozhovoru jste přiznala, že již ve druhé třídě ZŠ jste napsala první povídku, kterou jste také sama ilustrovala. Kolem desátého roku jste se rozhodla, že budete spisovatelkou. Proč právě spisovatelkou?  Zřejmě proto, že jsem milovala čtení. Nikdy jsem nebyla moc společenská, neměla jsem ráda sport a neuměla jsem se bavit s lidmi. Ale někdy už kolem těch osmi let jsem zjistila, že čtení je stejně lepší. A asi jsem si tehdy pomyslela, že napsat příběh, stvořit svět, je ta nejlepší věc na světě a že to tedy taky chci jednou dělat.   Vystudovala jste scenáristiku a dramaturgii na FAMU a podílela se na scénářích k seriálům jako Kafé a cigárko, Helena, Comeback nebo Kosmo. Pracujete na novém scénáři? Je vám bližší psaní scénářů nebo knížek? Dvě věci z těch čtyřech podle mě ani moc nestojí za zmínku – Helena je převzatá a přepsaná věc, Kafe a cigárko bylo podle předlohy. Když už, tak jsem napsala scénář k filmu Na krátko a myslím už desátý rok dělám dramaturga dialogů na seriálu Ulice. Už mnoho let je moje hlavní práce za prvé psaní knih, za druhé Ulice. Jiné televizní scénáře nepíšu, nemám na to čas ani chuť. Ale je možné, že brzo začnu psát scénář podle jedné ze svých knih, ale ještě o tom raději nechci mluvit.   První kniha K moři vám vynesla Cenu Jiřího Ortena, nominaci na Magnesii Literu a nominaci na Cenu Josefa Škvoreckého. Druhá Zmizet se stala Knihou roku – Magnesia Litera a získala nominaci na Cenu Josefa Škvoreckého. Přišly další publikace a nejnovější má název Věci, na které nastal čas. Podle čeho si vybíráte témata, o čem budete psát? Píšu o rodinných a jiných blízkých vztazích, to je pořád stejné. V poslední knize jsem chtěla psát víc o partnerském vztahu a také jsem chtěla víc prostoru nechat mužskému hlasu, což jsem předtím spíše nedělala. Ale vlastně nevím, jak odpovědět na otázku, podle čeho si vybírám témata. Asi podle toho, jak mě to napadne.   Jak se vám psaly knížky pro děti – Bertík a čmuchadlo a Kdo zabil Snížka? A plánujete další? Ještě existuje Klub divných dětí. Psaly se mi dobře, protože i v dospělých knihách ráda používám dětský pohled, takže to nebyla zase taková změna. Určitě plánuji psát další.   Působíte jako dramaturgyně denního seriálu Ulice a jak jste někde přiznala, tak vás tato práce baví. Co je vaší náplní coby dramaturga? Čtu už napsané scénáře a hlídám návaznosti, také to, jak se autoři drží již schváleného scénosledu, podle kterého scénáře rozepisují, a vůbec mám na starost, aby byly scénáře pokud možno dobré. Jste spisovatelka, scénáristka, dramaturgyně, která z těchto profesí je vám nejbližší nebo se vám pěkně doplňují? V podstatě se to doplňuje, ale přesto se cítím být nejvíc spisovatelkou.   Vaše knížky vyšly také ve Slovinsku, Polsku, Chorvatku nebo v Itálii a také jako audioknihy. Načetla jste některou ze svých knížek? V mnoha dalších zemích. Ne, to jsem opravdu nenačetla, nejsem profesionál.   Patříte k nejúspěšnějším současným českým spisovatelkám. Jaká jste čtenářka vy? Máte oblíbené autory? Poslední léta, kdy je čtení jedna z hlavních náplní mé práce, už nemám ani čas ani chuť číst, když nepracuji. Čtu vlastně jen na dovolených a hlavně nějaké lehčí věci. Miluji Stephena Kinga, mám ráda mnohé severské detektivky, z českých Jiřího Hájíčka a Viktorii Hanišovou.   Je vám práce také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna? Ne, to není. Práce je práce. Chvíle volna trávím především chůzí v přírodě se svými psy. Taky ráda sleduji seriály.   Petra Soukupová se narodila se 25. července 1982 v České Lípě. Vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU (2008). Napsala scénáře seriálů Kafé a cigárko, Helena, Comeback, Kosmo. Je dramaturgyní seriálu Ulice. Vyšly jí knihy K moři, Zmizet, Marta v roce vetřelce, Pod sněhem, Nejlepší pro všechny, Klub divných dětí a Věci, na které nastal čas. Je také autorkou knih pro děti: Bertík a čmuchadlo, Kdo zabil Snížka? a Klub divných dětí. Obdržela několik literárních cen – Cenu Jiřího Ortena, Magnesii Literu, za scénář podle povídky Na krátko z knihy Zmizet obsadila 3. místo v soutěži Ceny Sazky za nerealizovaný scénář. Později byl podle něj natočen film Na krátko (2018, režie Jakub Šmíd). Její knihy vyšly ve Slovinsku, Polsku, Chorvatku nebo v Itálii a také jako audioknihy. Má dceru Marlu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-26 17:01:05

Irena Obermannová: Píšu, i když nepíšu, pořád jsem ostražitá, zda nepotkávám příběh

Psaním se zabývá již od dětství. Vystudovala scenáristiku, je autorkou několika scénářů a dvou desítek knížek, ta nejnovější pod názvem Babička vychází v květnu. Psaní se stalo pro spisovatelku Irenu Obermannovou, jak sama přiznává, potřebou a inspiraci nachází všude a stačí jen svět kolem sebe vnímat a psát se dá prakticky o všem.      Maminka byla redaktorka a překladatelka z polštiny a tatínek byl rovněž redaktor a později psal dětské populárně naučné knížky o Americe. Jaké bylo vyrůstat v rodině redaktorů, intelektuálů? Mí rodiče byli především vnímaví lidé. V tom, čemu se říká výchova dítěte, byli o mnoho let napřed. Vždy je zajímal můj názor a dokázali nejenom odhalovat, ale i rozvíjet mé zájmy. Dobře věděli, že český školní systém potlačuje originalitu a osobitost, že může ublížit. Školství dobře znali, pracovali oba ve Státním pedagogickém nakladatelství, a tak se snažili, aby mě paní učitelky moc neohýbaly.   Psát jste začala již v dětství a na druhém stupni základní školy jste vyhrála celopražskou literární soutěž a na gymnáziu jste vynikala ve slohových pracích. Co vás přivedlo ke studiu dramaturgie a scenáristiky na FAMU? Tak to vím naprosto přesně. Naši sousedé na chalupě byli scenáristé Ota a Bohumila Zelenkovi, seděli s našimi na zahradě, pili kafe a moje maminka zrovna vyprávěla, jak ta jejich Irenka píše, a tak se chce hlásit na češtinu na filozofickou fakultu. V tu chvíli jsem přišla a Bohunka se na mě obrátila a řekla, že ať v tom případě jdu spíš na FAMU na scenáristiku, že tam by se mi mohlo líbit. Hned jsem si řekla, že to zkusím.   Pracovala jste jako dramaturg v ČT a podílela se na diskusních pořadech. Knihy Deník šílené manželky a Divnovlásky jste převedla také do filmového scénáře. Podle seriálové předlohy Život je ples jste napsala stejnojmennou knihu. Jste autorkou scénářů také k seriálům Škoda lásky a Trapný padesátky a pro rozhlas jste napsala několik pohádek. A co další scénáře, pracujete na něčem novém? Ano, v červnu se bude točit podle mého scénáře film. Ale nechci o tom zatím říkat víc, protože člověk míní, covid mění. Premiéru by měl mít v roce 2022. Snad to klapne.   Vaše maminka Anna ve svých 76 letech debutovala pod pseudonymem Anna Žídková detektivkou Devětkrát jsem vrah a jak jednou řekla, začala psát ze zoufalství, aby se zaměstnala. Co přivedlo vás k napsání své první knihy Frekvence Tygra, která vyšla v roce 1996?  Vy znáte tuhle mojí úplně zapomenutou knížku! Já jsem určitě nepsala, abych se zaměstnala, na rozdíl od mámy jsem nebyla v důchodu, naopak, měla jsem dvě malé děti a spousty povinností. Ale já si vždycky něco psala, tehdy mě napadlo to nabídnout v nakladatelství.   Od té doby jste vydala dvacítku knížek. A vaše druhá kniha Deník šílené manželky se stala bestsellerem. Na ni navazují Divnovlásky a Deník šílené milenky. O čem ráda píšete a kde nacházíte pro své příběhy inspiraci? Na tuhle otázku já vůbec neumím odpovídat! Nevím! Inspirace je všude, svět je napěchován příběhy, stačí je vnímat. Psát se dá prakticky o všem. Mně ale baví střídat psaní, inspirované svými vlastními zážitky s úplně vymyšlenými příběhy.   Co vás přivedlo k detektivní tvorbě, které jste zatím v sérii Šachistka Alice věnovala knihy Dobrá duše a Jasnozřivost? Bude další pokračování s šachistkou Alicí Šima? Právě potřeba stále hledat nové způsoby psaní, vyprávění. Potřeba nových výzev. Teď další příběh Alice nechystám, ale je možné, že se k ní zase vrátím.   Čím je pro vás psaní? Práci, koníčkem, terapií… Ode všeho trochu. Psaní je pro mě především potřebou, nedokážu nepsat, nevymýšlet… vlastně píšu, i když nepíšu, pořád jsem ostražitá, zda nepotkávám právě příběh.   Jak to máte se čtením? Máte oblíbené autory nebo knížky, ke kterým se ráda vracíte? Ano, jsou knížky, ke kterým se ráda vracím, je jich dost, mým snem je mít doma v knihovně jenom takové, to se mi ale tak úplně nedaří…   Jak ráda trávíte chvíle volna? Já moc neumím mít volno. Když nepíšu, což se moc neděje, viz výše, tak jsem s rodinou, s vnoučátky, dcerami.   Co chystáte nového? Na konci května vyjde moje nová knížka. Jmenuje se Babička, myslím, že mám na čase napsat Babičku... Je to o mém babičkování, ale také o mé babičce, vlastně babičkách, a hlavně o mé mamince, která mi umřela. Také je o mě, je to takový návrat k sobě samé, zase tam vystupuje moje Xénie z Deníku šílené manželky a z Divnovlásek. Je to knížka o stárnutí, mládnutí a sexu. A o jedné nemoci, co zavřela svět. Také o bylinkách, o smrti.   Irena Obermannová se narodila se 17. dubna 1962 v Praze. Vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Pracovala jako dramaturg v ČT a podílela se na diskusních pořadech jako Ženský hlas (s Ester Kočičkovou) nebo Domácí štěstí (s Ivou Hüttnerovu). Napsala scénáře Deník šílené manželky, Divnolásky, Život je ples, Škoda lásky a Trapný padesátky a pohádky pro rozhlas. Napsala dvě desítky knih, například Frekvence Tygra, Deník šílené manželky, Divnolásky, Ženské pohyby, Příručka pro neposlušné ženy, Deník šílené milenky, V pěně, Tajná kniha, Život je ples, Panoptikum české, Dopisy Kafkovi, Dobré duše či Jasnozřivost.  Maminka Anna Obermannová pod pseudonymem Anna Žídková napsala několik detektivních příběhů. Z manželství s hudebníkem Danielem Kohoutem pocházejí její dvě dcery: dokumentaristka Rozálie Kohoutová a herečka a zpěvačka Berenika Kohoutová. Díky nim je babičkou. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-02 17:32:14

Martina Formanová: Domov mám v Americe i Čechách

V dětském věku zkusila kreslení a zpěv, účinkovala v dětském souboru brněnského Divadla Na provázku. Na gymnáziu začala publikovat v novinách. Chtěla jít na žurnalistiku, ale nevyšlo to, a tak nakonec vystudovala Martina Formanová scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Vystřídala několik zaměstnání, a nakonec se našla v psaní, její nová kniha Nalakuj to narůžovo by měla vyjít letos v květnu.   Pocházíte z Brna, kde jste vyrůstala se starší sestrou Simonou a vystudovala gymnázium. Jak jste prožívala svá dětská léta? Dnes na ně vzpomínám hezky, s dojetím. Moje dětství bylo velmi fyzické – mám pocit, že jsme pořád někam šplhaly a lezly – na stromy, zídky nebo přes ploty; jizvy na mých kolenou by mohly vyprávět! Taky jsme se musely umět zabavit samy. Žádný Netflix, YouTube… V 18:40 byl v televizi Večerníček a v neděli dopoledne Studio Kamarád, jinak nic. Samozřejmě, Československo 70. let bylo obecně velmi šedivé, ale člověk si minulost zpětně vymaluje pestřejšími barvami.   Čím jste chtěla být? Moje budoucí povolání zcela ovlivnil fakt, že tehdy chodili skoro všichni do práce na šestou nebo na sedmou hodinu ranní. Ta představa mě totálně děsila, až jsem si někdy ve dvanácti všimla, že různí umělci pracují později nebo podle vlastního denního režimu. Od té doby jsem zkusila kreslení, zpěv, účinkování v dětském souboru Divadla Na provázku, až jsem zakotvila u psaní. Ještě na gymnáziu jsem začala publikovat článečky v brněnských novinách a bylo rozhodnuto.   Po gymnáziu jste nastoupila na pražskou FAMU, kde jste studovala scenáristiku a dramaturgii a pracovala jako modelka. Jak vás tato prostředí ovlivnila při psaní, které z nich bylo nejzajímavější? Právě, že nejzajímavější byla ta pestrost! A ono to nenavazovalo takhle přímo, jednoduše. Původně jsem se hlásila na žurnalistiku, kam mě dvakrát nevzali, takže jsem chvíli pracovala v redakci tehdejšího Svobodného slova a pak nějakou náhodou začala předvádět a fotit módu. Profesionálně se však modelingu věnovala spíš sestra. Já následně dostala nabídku účinkovat v doprovodné skupině Jiřího Korna, což bylo velmi zábavné období, ale bohužel vůbec nešlo dohromady se studiem FAMU – po roce a půl mě ze školy vyhodili. Naštěstí jsem se během roku vzpamatovala, vrátila se a studia dokončila.   Od roku 1994 žijete v USA, kde jste vystřídala několik zaměstnání… Zase tolik jich nebylo, zato se nemohly víc lišit od těch zpátky doma. Přijela jsem do Ameriky za sestrou, naučit se anglicky – na začátku léta a do podzimu jsem byla bez peněz. Začala jsem tedy hlídat děti, pracovat v delikatesách, a skončila u uklízení, které mě bavilo a poskytovalo velkou časovou svobodu. Taky jsem v té době psala svou diplomovou práci.   Na filmu Lid versus Lary Flynt jste pracovala jako asistentka režiséra Miloše Formana, kterého jste poznala už ze studií na FAMU. Spolupracovali jste ještě na něčem spolu? Kdysi jsem pro něj čítávala scénáře, jinak ne. A mimochodem, v době natáčení jeho dalšího filmu Muž na měsíci jsem už byla těhotná, takže jsem měla poněkud jiné starosti.   V roce 2002 jste debutovala jako spisovatelka autobiografickou knížkou Skladatelka voňavého prádla a od té doby v Čechách knížka vyšla už čtyřikrát. Co vás přivedlo k psaní? Původně jsem si jen chtěla zaznamenat vzpomínky na minulost, a ony se mi poskládaly do příběhu. Taky mě hodně povzbudil Miloš. A posléze rovněž úspěch knížky, přiznávám.   Přišly další tituly – Trojdílné plavky, Ten sen, Nevěra po americku, Snědla dětem sladkosti, Povídky na tělo. Kde nacházíte inspiraci? A pracujete na další knížce? Zatím přišla chuť na další knížku vždy jaksi sama, nikdy jsem se do psaní nenutila. Třeba po Milošově odchodu to nešlo vůbec, a najednou loni v létě jsem cítila potřebu reflektovat tuto dobu, a náš společný život vůbec, a vznikla nová knížka Nalakuj to narůžovo. Vyjít by měla v květnu.   Zpracovala jste také životní příběh světově proslulé modelky českého původu Pavlíny Pořízkové pod názvem Případ Pavlína. Jak se vám knížka psala a jaká je Pavlína ve skutečnosti? S Pavlínou jsme se spřátelily na základě toho, že se mi líbila knížka Léto modelky, kterou napsala. Měly jsme hodně společného – obě Češky v New Yorku, autorky, obě jsme měly starší manžele a dva syny podobného věku. Fascinovalo mě, když mi začala vyprávět střípky ze svého života, ale sama neznala mnoho souvislostí ani podrobnosti. Konečně jsem se osmělila a zeptala jsem se, zda by jí vadilo, kdybych osud její rodiny sepsala. Postupně jsem pak kontaktovala další členy rodiny a v Praze si pak prostudovala rozsáhlou dokumentaci v archivech Státní bezpečnosti. Pavlínino dětství a dospívání bylo velmi turbulentní a jistě ji hodně poznamenalo. Dnes je z ní zajímavá, inteligentní žena, a kamarádky jsme naštěstí doteď.   Jaké máte ráda knížky vy? Máte oblíbené autory nebo žánr či literární postavu? Většinou mám rozečtených několik knížek najednou, některé v češtině, jiné v angličtině. Teď zrovna dočítám knížku Adély Elbel Doba temna. Jedná se o žánr, který znám od komiček, jako jsou Chelsea Handler, Ellen Degeneres nebo Tina Fey, a já ho ostatně použila v Snědla dětem sladkosti. V Čechách se někteří tváří, že ten styl není dost literární, ale k němu prostě patří hovorový jazyk a řekněme familiární tón. – No nic, omlouvám se, trochu jsem si přihřála vlastní polívečku. Kromě české literatury je mi nejbližší právě anglofonní, vřele bych doporučila třeba Normální lidi od Sally Rooney.   Napsala jste také dva TV scénáře a udělala si kurz stand-up komičky. Co vás k tomu vedlo?  Scenáristiku jsem vystudovala, a kromě těch televizních scénářů jsem napsala i dva filmové, které se snad dočkají realizace. Se stand-upem jsem začala, protože je to formát, který mám ráda i coby divačka, a chtěla jsem si tuto formu humoru vyzkoušet.   Řadu let žijete v USA a do Čech se pravidelně vracíte. Co pro vás znamená domov? Kde je ten váš? Abych byla upřímná, pocitově na obou místech.   Martina Formanová se narodila se 9. ledna 1966 v Brně jako Martina Zbořilová. Vystudovala scenáristiku na FAMU v Praze. Napsala knihy Skladatelka voňavého prádla, Trojdílné plavky, Ten sen, Nevěra po americku, Snědla dětem sladkosti, Případ Pavlína, Povídky na tělo a televizní scénáře Mokré tričko a Situace v kuchyni. Jejím manželem byl oscarový režisér Miloš Forman (1932–2018), s nímž má syny: dvojčata Andrewa a Jamese. Žije na usedlosti v Connecticutu a v New Yorku.   {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-25 09:43:10

Zemřel Albert Uderzo, kreslíř slavného komiksu Asterix

Ve věku takřka třiadevadesáti let francouzský kreslíř Albert Uderzo zemřel 24. března proslavený hojně filmovaným komiksem o Galovi malé postavy Asterixovi a jeho přátelích z malé vsi v Bretani. S pomocí magického lektvaru druida Panoramixe drtí tito Galové opakovaně římské legie a historicky ony burleskní události sice nelze doložit, avšak věrohodné detaily by nějakého mimozemšťana, který by to četl, nejspíše přivedly k názoru, že se vše odehrálo a že sám Gaius Julius Caesar byl skutečně z Galů takto paf. Pouhé Uderzovo přání tu ale je otcem té myšlenky, i když měli Římani s Galy svého času starostí opravdu dost. Na „epopeji“ o Asterixovi (zasazené zhruba do roku 50 před Kristem) je však fascinující, že bez problémů může sloužit francouzským školákům jako doplněk učebnice dějepisu. Magickým prvkem zde bývá jenom nadlidská síla oněch starých Francouzů, zatímco všechno okolo do vysoké míry odpovídá realitě. Uderzovou snahou pak nepochybně bylo vytvořit skrz tuto sérii dobrodružství věrohodnou, ale i věrnou mapu dávného světa s jeho zvyky, místopisem a mnoha skutečnými dějinnými událostmi. V Československu začal Asterix (v originále Astérix) vycházet roku 1976 v týdeníku Sedmička a obvykle zdobil jen jeho poslední stranu. Do roku 1980 bylo do češtiny přeloženo a zveřejněno 220 stran těchto příběhů, ale osobně si myslím, že jim lépe svědčí alba. Jako školák jsem často míval pocit, že se ty příběhy neúměrně táhnou a nemají dostačující spád. V albech je to ovšem jiná! Albert Uderzo byl italského původu a navzdory pestrosti svých seriálů byl barvoslepý. Do časopisů kreslil od svých třinácti (1940) a roku 1951 se seznámil se spisovatelem a scénáristou René Goscinnym (1926–1977), mimo jiné pozdějším autorem Mikulášových patálií (původně rovněž komiksových), seriálu Šťastný Luke (vícekrát zfilmovaného) anebo bizarních filmových komedií s Michelem Serraultem, Michelem Galabru, Jeanen Carmetem a Gérardem Depardieuem Doživotní důchod (1972) a Krysy z temnot (1974), z nichž ta druhá je adaptací prózy Gastona Lerouxe. Neobyčejná invence a fantazie René Goscinnyho (který byl ukrajinsko-polského původu a prožil část života v Argentině) se stala přesně tím pohonným kolem, které Uderzův um potřeboval, a první část Asterixe vyšla 29. října 1959. Dnes je ohromující celek jeho úplně nekrvavých dobrodružství světovým fenoménem, zahrnujícím od roku 1989 i zábavní park v městečku Plailly asi 35 kilometrů severně od Paříže. Vzdálenou, ale přesto paralelou k těm příběhům u nás jsou dobrodružství Seka a Zuly, dvou sourozenců z pravěku, která vymyslil Miroslav Švandrlík a kreslil jeho přítel Neprakta. Ta podobnost je nejen ve veselém pohledu do vzdálené minulosti, ale také v tom, že oba seriály pozměňují historii a že oba přisuzují hrdinům objevení rozličných dodnes známých výroků, zvyků, her, zbraní a vynálezů. Do Sedmičky prosadil Asterixe v letech sedmdesátých redaktor a překladatel Josef Týč, nicméně Francouzi od počátku jasně stanovovali, která pokračování u nás smějí vyjít. Staly se jimi (zpřeházeně) příběhy Gal Asterix (původně 1959–1960), Asterix a olympijské hry (1968), Asterix a zlatý srp (1960–1961), Asterix a Gótové (1963), Věštec (1972) a Asterix a Kleopatra (1963–1964). Pozornosti původců uniklo, že původní dílo v Československu bylo místy redukováno. Nebo nad tím možná jen zoufale mávli rukou. A taktéž nad tím, že u nás nakonec došlo k nařízení „shora“, že se má pionýrský časopis raději zaměřit na domácí produkci. Francouzi sveřepě nabízeli další díly, ale redakce Sedmičky už pro ně nedostala devizové krytí od Ústředního výboru Socialistického svazu mládeže. Znamenalo to konec. (I těmito redukcemi se v Encyklopedii komiksu v Československu 1945–1989 vydané v roce 2012 zabývají Josef Ládek a Robert Pavelka.) Původní francouzská série dnes má takřka čtyřicet svazků, a ač Uderzo přestal roku 2011 kreslit, nadále není ukončena. Česky sešity začaly vycházet roku 1992 a naposled se objevila roku 2018 předposlední, 37. část Asterix v Itálii (2017). Od roku 1967 vzniklo i patnáct kreslených a hraných filmů, z nichž pouze Dvanáct úkolů pro Asterixe (1976), na jehož režii se podílel sám Uderzo, není adaptací některé z předloh. Až do roku 1976 dokázali kamarádi Goscinny a Uderzo ve skvělé symbióze vysílat na trh jeden až dva svazky ročně, nicméně po předčasné smrti geniálního scénáristy ve věku pouhých jedenapadesáti let se tempo tohoto projektu výrazně zpomalilo. Důvodem bylo, že scénáře začal – trochu hůře – psát sám kreslíř. Někdy se mu i dařilo, ale mezi Asterixovým synem (1983) a svazkem Asterix a Rahazáda (1987) vzniklo do té doby nevídané vakuum čtyř let a sešity Růže a meč, Obelix a Caesarova galéra a Asterix a Latraviata se dokonce vynořily v pětiletých odstupech (1991, 1996, 2001). Dnes Asterixe kreslí v Uderzově stylu Didier Conrad a scénáře píše Jean-Yves Ferri. Sebepropracovanější scénáře, sebedokonalejší kresba a sebepečlivější rešerše by ale negenerovaly takový kult, kdyby oba tvůrci koncem padesátých let nestanovili tak nesmírně šťastně charaktery základních postav. Asterix rozhodně není hloupý, ale není to ani Gal, jak si jej do té doby představovali. Je malé postavy. Ale doplněn masivním, spíše natvrdlým Obelixem, který má obrovskou sílu a nosí (ba i vytváří) posvátné kameny-menhiry. Obelix ani nemusí moc pít mágův nápoj, protože do něj jako robě „hapal“, a zábavným doplňkem skupiny je například bard Trubadix, který touží zpívat, ale není zrovna nejtalentovanější, takže obvykle končí na posledním obrázku hostiny s roubíkem v ústech. A pak je tu malilinký Obelixův pejsek Idefix. Nu, a občas nechal kreslíř oko čtenářovo spočinout i na křivkách půvabných Galek… Albert Uderzo do jisté míry přežil své dílo. Mohl být ovšem spokojen, že se natolik uchytilo a je v něm pokračováno. Ač Asterix není jediným jeho seriálem, jako kdyby byl. Ale nelze nezopakovat, že klíčový podíl na tom má neopakovatelný spisovatel René Goscinny, jehož dcera Anne dnes po právu vlastní nejméně čtyřicetiprocentní podíl na právech k eposu. A rovněž Uderzo měl dceru (Sylvii), které připadá zbytek. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-22 12:11:48

Vydávání Lipse Tulliana Káji Saudka se zdárně uzavřelo až teď, po 47 letech

Koncem roku 2019 knižně prvně vyšla společná práce Káji Saudka a – nedávno zesnulého – komiksového scénáristy Jaroslava Weigela (2. 2. 1931 – 5. 9. 2019) s názvem rozloženým do dvou strohých vět: Lips Tullian. Další dobrodružství. Shrnuje půlstoletí jejich spolupráce. Lips Tullian není fiktivní, ale reálně kdysi řádící německý bandita. Jmenoval se ovšem Philipp Mengstein (1675–1715), respektive Filip z Mengštejnu, a znám byl také jako Erasmus Schönknecht či prostě Wachtmeister. Narodil ve Štrasburku coby syn městského hejtmana. V sedmadvaceti letech se stal – právě – vachmajstrem, tj. strážmistrem u císařského regimentu dragounů, ale téhož roku (1702) kohosi zabil v souboji. Že nežil v „d´Artagnanově“ bezstarostné Paříži Dumasových románů, dezertoval do Prahy, a co horšího, dal na saské hranici dohromady lupičskou rotu, která pořádala nájezdy na „stříbrnou cestu“ mezi Drážďany a Freiburkem. Roku 1703 byl uvězněn, přičemž slovo tullianum ostatně v latině značí podzemní žalář. Po roce Filip uprchl a působnost tzv. Černé tlupy dokonce rozšířil – na území mezi Drážďany a Prahou. Přepadali šlechtické domy, venkovské usedlosti, snad i kostely. Vábil jej prý komfort saských měst. Právě jejich ulicemi se tento „Černý Filip“ často pohyboval v převleku za kavalíra a i obecně se stal mistrem převleků. Roku 1711 jej přesto lapili a čtyři roky nato byl za přítomnosti 20 tisíc diváků a (svého času) polského krále Augusta II. Silného popraven v Drážďanech. Cimrmanolog Jaroslav Weigel, jehož památce je nyní vydaná kniha věnována, ovšem ignoroval tuhle „epizodu kriminálních dějin“ a rozhodl se kdysi – a díky svému dětskému zážitku – vyjít ze zcela brakové knihy. Jde o – ve čtyřech svazcích do češtiny přeložené – dílo z nakladatelství Aloise Hynka a v letech 1894–1903 se dotyčný kolportážní román od Kvidona (Quida) z Felsů objevoval u nás pod titulem Lips Tulian, nejobávanější náčelník lupičů. Má ve 118 čtyřiadvacetistránkových sešitech 2832 stran, i bylo nutno krátit, přičemž komiksový scénář vznikal už od počátku let sedmdesátých dvacátého století. „Za tento román zaplatím jakýkoli obnos!“ rozhlašoval půl století předtím (1924) grafik Josef Váchal skrz vlastnoručně vyrobených sedmnáct výtisků svého Krvavého románu, a máme-li věřit loupežnickému příběhu, který ale historickou realitu značně koloroval, zamiloval se Filip „bezedně“ do jisté zlatovlasé Hedviky, dcery „svobodného pána z Thunu“. Ten dívku nabídl raději hraběti Martinici a Filip se na svatbě vynořil, jenže ho pozdržela Hedvičina sestřenice Hilda, úplně doň zblázněná. V jejím případě jde o skutečnou historickou figuru alias hraběnku Annu Constantiu Coselovou (1680–1765). Filip byl uvězněn, ba bičován, a na pravé rameno mu vtiskli jako znamení hanby cejch v podobě písmene H. Aniž by se tím z nebohého mladíka stal jakýkoli dávný „Joker“ (měřeno světem aktuálního filmu), procitly v něm vzdor i síla. Unikl – a unikla i Hedvika, a to k Filipově tetě do kláštera. Zvládla to přímo v den sňatku, a aniž prý byla „porušena její čest“. Zdálo by se tudíž, že mají milenci vyhráno, ale ne. Ve Filipovi se totiž zhlížely mnohé další dívky a mezi nimi taky najatá naň vražedkyně Tereza. „Ó, Bože, já to udělati nemohu!“ zasténala (posléze) tiše, byť na ilustraci se nad spanilým spáčem rozmáchává dýkou. Čin ale nedokoná, vždyť Filipa zbožňuje. Což i dcera „mlynáře z Lesního mlýna“ Gusta, v komiksu přejmenovaná s ohledem na Gustáva Husáka na Bertu. Kvůli Filipovi dokonce Berta neváhá Hedviku otrávit! A Hedvika umírá, ale je zase oživena – čarodějkou z jeskyně, zatímco Berta míchá další lektvary. Tentokrát nápoj lásky. Bohužel ho nevypije Filip, ale jeho kumpán. V rotě se Filip vypracoval „od píky“, a když se stal novým vůdcem, prosadil i vlastní, do pozoruhodné míry soukromé zájmy. Vedl naráz válku s dragouny i Martinicem, a ač jej Hedvika prosila, aby nechal „loupežničiny“, odmítl. Chtěl se nejdřív pomstít Martinicovi. A Hedvika? Aby nepřekážela, vrátila se do kláštera. A tlupa zachránila jistou Elišku. Hle, zatoužil po ní bývalý vůdce bandy, krvežíznivý Sahrberg: „Řeknu vám to přímo, Eliško. Náš náčelník Lips je člověk divoký, jehož vášně bývají často až strašné, ale já jsem dobrák od kosti a hezké dívky mám velice rád,“ lže tento padouch. „Nechtěla byste to se mnou zkusiti?“ Vzal ji za ruku, ale prudce se mu vytrhla a zvolala s nevolí: „Nedotýkejte se mne!“ „Ale drahoušku.“ „Co ode mne chcete?“ „Abys mne líbala a milovala,“ odvětil s cynickým úsměvem. „Myslíš snad, že se zde budu s tebou modliti? Ó ne, k tomu jsi příliš hezká, a proto se déle nezdráhej.“ „Zpátky, bídníče, sic...“ „Hahaha, zde nás nikdo ani nevidí, ani neslyší, a proto buď rozumnou.“ „Nepřibližujte se ke mně!“ „Ptám se tě naposledy, chceš býti dobrovolně mojí milenkou?“ „Nikdy!“ „Pak tě k tomu donutím!“ A jako tygr vrhá se loupežník na ubohou Elišku, rozvášněný ji tiskne pevně k sobě a ona se marně snaží vymaniti. „Pomoc, pomoc!“ křičí pronikavým hlasem. Pevné mužské kroky se rychle blíží a zbabělý Sahrberg ustupuje polekán od oběti. Kdo to přichází? Sám Lips Tullian již stojí před ním: „Odpověz mi, Sahrbergu! Svěřil jsem ti tuto dívku, abys násilí na ní se dopouštěl?“ Není divu, že lotr Filipa brzy zradí, ba vláká do pasti. A Eliška? Stane se milenkou, ale ne Sahrbergovou, nýbrž nejlepšího Lipsova přítele Wittorfa. Lips Tullian byl kdysi zveřejňován s ujištěním, že hltáme historický román, a ten ilustrovali minimálně dva výtvarníci – i včetně slavného Věnceslava Černého. Právě pod jejich obrázky pak Weigel objevil ty nejzajímavější „výdechy“: „Konečně tě zase potkávám, zbabělý padouchu,“ zahučel Lips Tulian. Anebo: Lips Tulian přestrojen jsa za kavalíra drží pevně pána zámku. Či: „Ha, zde u mrtvoly svého otce přísahám!“ zvolala Libuše příšerně znějícím hlasem. A: „Nevydržím to déle, ty musíš býti mojí, Gustinko!“ A také: Již jí počínají suroví chlapi šaty z těla trhati a jejich divokou vášní planoucí zraky se do jejích sněhobílých ňader takořka zabořují. Ale erotické výlevy a výlety nikdy netrvají dlouho, takže vzápětí čteme: „Ohromnou silou vyhodil podomní obchodník zhýralce do povětří.“ Avšak autor se rád vnořuje i do třasovisek hororu a... „Pomoc, pomoc, jsem ztracen! Musím v železné panně zemříti!“ křičel Kašpar ve smrtelné úzkosti. V kapitole Lahvička s umrlčí hlavou pak ovšem najdeme i monolog hodný (samo sebou, že jen zdánlivě) samotného Shakespearova pera: „Ne, nemohu se na to déle dívati. Srdce mně puká, když musím nečinně k tomu přihlížeti, jak on nenáviděnou stále objímá! Rvu si vlasy, když ji slyším něžná slova lásky a ohnivé polibky s ním vyměňovati. Ó, jak strašná je tato šílená žárlivost, která mé srdce zvolna užírá.“ Perlami dávných loupežnických románů bývaly navíc nechtěně komické samomluvy a neí divu, že se pan Weigel podivoval, jaká že tajemství lze sdělit, aniž by „mumlající“ vůbec věděl komu: Příšerný muž položil dívku na stůl a Hilda jej uslyšela sama k sobě mluviti: „Nastává pro mne nejtěžší část mé úlohy. Musím jí svléci poslední šat, pevně ji spoutati a pak teprve smí z omámení procitnouti. Je to sice strašné, co zamýšlím, ale já to vykonati musím, protože bych jiným způsobem kamene moudrosti nenalezl.“ A těžko říct, zda to tak prostý čtenář opravdu chtěl a vyžadoval, ale osoby bezúhonné či vzdělané se v těchto škvárech zásadně dorozumívají tímtéž slovníkem jako osoby zlotřilé a negramotné. Tullianův loupežnický program pak připomíná chrabré zásady Juraje Jánošíka (1688–1713), který současně operoval na Slovensku, a zvíme: „Ne, Filip nikdy bezbranné nepřepadá a taky kostelce neolupuje. Ha, není vám snad známo, že tento neohrožený loupežník jen boháče trestá, kteří chudinu sužují a vykořisťují? Zapomněli jste, že Lips Tulián peníze těchto vydřiduchů štědrou rukou mezi chudý lid rozdílí?“ Už Friedrichu Schillerovi (1759–1805) posloužil Tullian jako předloha Karla Moora z Loupežníků (1781) a Jaroslav Weigel postupně připravil scénáře o více než 120 stranách. Ztvárnění se roku 1972 chopil Kája Saudek a dílo začalo vycházet v Mladém světě. První část byla zveřejněna mezi 18. lednem a 27. prosincem téhož roku a jedná se o 51 pokračování včetně jednoho nultého. Dál se pokračovat nesmělo a teprve roku 1982 nenápadně vyšla samostatná publikace s dalším obrázkovým příběhem, jehož scénář Weigel vymýšlel už roku 1980. Komiks byl dokreslen rok nato a je známý jako Stříbrný poklad a jiná dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullian. Má 22 stran. Roku 1985 následoval třetí svazeček (24 stran) této pomyslné trilogie, napsaný již roku 1983 a dokreslený rok nato. Jmenuje se Konec Sahrbergovy bandy a jiná neobvyklá dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullián (s čárkou nad A). Co bylo dál? Stříbrný poklad opět vyšel v trochu vylepšené verzi roku 1987 a oba posledně zmíněné komiksy vydal zjara 1990 v jediném sešitu o 48 stranách tehdejší odpovědný redaktor Středočeského nakladatelství a knihkupectví Ladislav Horáček – v dnes neuvěřitelném nákladu 150 250 kusů. Právě oba tyto seriály jsou základem aktuální reedice, která je oproti vydání z roku 1990 v případě Stříbrného pokladu navíc kolorována. Poklad takto vychází poprvé a snad je to dobře, i když právě při jeho vybarvování musel Saudek celou jednu stránku překreslit, neboť se na ni rozlila běloba. Seriál je doplněný Weigelovými ne zrovna geniálními předkresleními a Saudkovými náčrty, ale nejen díky tomu dosáhla letošní publikace překvapujících 176 stran. Obsahuje i méně známou čtvrtou část ságy Dobrodružství neohroženého náčelníka černé roty Filipa z Mengštejnu zvaného Lips Tullian (1994). Nicméně u těchto 21 stránek nelze bohužel neregistrovat Saudkův kresebný úpadek – a oproti původní, kolorované verzi, je tato dnešní předvedena jen černobíle. V oddíle Doplňky dodá nová kniha také Weigelovy připomínky ke Stříbrnému pokladu a zvíme, že Saudek – na žádost vydavatele – vypracoval jednu stránku celou znovu. Jindy musel odstranit zdravení zdviženou pravicí, a ještě jinde německý „železný kříž“. Zmizet musela rovněž scéna vilné pitky anebo jistá bujná ňadra, inspirovaná snad i obálkou Playboye. To vše dnes už spatříme a zrovna tak Saudkovu parafrázi původní obálky Věnceslava Černého. A pozor! Nová kniha obsahuje také Dodatky k první knize Lips Tullian (2010), což jsou Weigelovy opravdu zevrubné komentáře k 51 epizodám dnes už takřka deset let staré publikace. Hned úvodem cimrmanolog přizná, že román odebíral jeho děd, „mistr cihlářský u hraběte Valdštejna“, a týden co týden obětoval dvacet krejcarů. Zemřel roku 1942, když bylo jeho vnukovi jedenáct, a vdova po sousedech vzápětí posbírala rozpůjčované sešity, pečlivě je seřadila po číslech – a uložila na půdu. „Každé prázdniny jsem strávil pár týdnů u hradišťské babičky,“ vzpomíná Weigel. „Exkurze na půdu patřily do mého programu, stejně jako truhla pod oknem plným pavučin. Po přečtení Jana Cimbury došlo na Lipse Tulliana, ale text mi připadal starožitný, špatně se četl a asi po třech sešitech putoval Lips zpět do truhly. Bylo mi třináct. Až jako vysokoškolák jsem se k Lipsovi vrátil a konečně ocenil ošumělé sešity plné citoslovců Ha! a Oh, ušlechtilých vnad, divokých vášní, hřímavého smíchu, výkřiků vítězné radosti... Tullian byl tentokrát pochopen, avšak znovu uložen vedle Pobožného střelce.“ Teprve v sedmdesátém roce putovala truhla k Weigelovi na chalupu a obsah do jeho pražského ateliéru. Nikoli nadarmo. Už rok nato nabídl dílo jako seriál Mladému světu a v komentářích připomíná taky to, že je Hedvika (o níž z historie nevíme pranic) nakreslena podle Olgy Schoberové, zatímco Hilda podle Saudkovy ženy Johany. Upozorňuje taktéž na malířovy (jehož nazývá jen Sau, ale kterému vždy vykal) scénáristické doplňky, záměrné anachronismy a vtípky, které unikaly pozornosti cenzorů. Jde například o viněty hotelů Alcron a Pupp, záchrannou brzdu v kočáře, lodičku složenou z titulní strany Mladého světa, inzerát na norkový kožich, holicí strojek v rukou útočícího cikána, o judo i o karate a dokonce o spojení jistého reálného ministra Flemminga s Jamesem Bondem. A Batman? I ten tu je. V 29. a ve 35. pokračování. Jinde pro změnu září celá plejáda kreslířů Dikobrazu včetně Vyčítala, Holého, Jelínka a Kantorka. Od července 1972 rostl bohužel s blížícím se sjezdem SSM (8. září) tlak na ukončení komiksu, jenž měl dle plánu zaniknout 5. září, ale přesto se udržel, ač jen do konce roku. A vydržel, ačkoli proti němu ráno 12. září horlila v rádiu „sama“ paní Jeriová: „Zamerikanizované obrázky ze života supermanského loupežníka.“ Ne tedy jen 33, ale celých 51 dílů se podařilo vytisknout, než Ústřední výbor Socialistického svazu mládeže seriál takříkajíc zařízl. 49. a 50. epizoda Krvavá svatba a Vánoce v Lesním mlýně vyšly společně v posledním čísle roku 1972 – 27. prosince – a v původní verzi Martinic zmizel ve spleti chodeb, ale v komiksové variantě (odsouzené k ukončení) je pomsta vykonána. Mstil se ovšem i Svaz mládeže, byť během zveřejňování Tulliana vzrostl náklad Mladého světa o 105 tisíc výtisků! Týdně za to Saudek bral v přepočtu na dnešní hodnotu peněz víc než dvacet tisíc. I deník Mladá fronta si u něj brzy objednal obdobný loupežnický komiks Diamantová šifra, ale byl stopnut už po třech měsících. Také Tullian se v něm mihl, a to ve svém lese, s Hedvikou... Nu, byli takřka jako Rumcajs s Mankou, scénáře však nepsal Václav Čtvrtek, ale jistý Svatopluk Novotný. Karel Saudek ovšem Lipse – a někdy i jeho statečné druhy – epizodně obsazoval dál a do některých následných svých výtvorů, jimiž se – v tomto případě – staly Fantom opery uvádí, Zkáza balónu Kysibelka a Tajemství Zlatého koně. Jako motocyklista se pak Tullian dokonce objevuje ve Světě motorů. A připomeňme, že kniha Lips Tullian (2010), jejímž odpovědným redaktorem byl Ondřej Müller a k níž doslov napsal Tomáš Prokůpek (výtvarnou redaktorkou se tenkrát stala Berenika Saudková), obsahuje navíc další Weigelův a Saudkův komiks Černý Filip (1974). Bohužel se stal pouhým marným pokusem navázat na jednou již zapovězené. Jeho motivy sice pokorně vycházely z díla Aloise Jiráska, ale pouhých šest pokračování bylo zveřejněno 26. prosince 1973 až 30. ledna 1974, po čemž se zbývající dvě části Jezuitská misie a Svatí otcové v akci poprvé objevily teprve v oné knize z roku 2010. (Nepočítáme-li samizdatové vydání prvního z nich v Podivných pohádkách z roku 1974.) Druhá nezveřejněná stránka není ale dopracována. Prostým součtem zde vypočítaného díla o FILIPOVI mi vychází, že Weigel vytvořil scénáře pro 126 stran příběhů, ale můžete mě opravit, a již jen podotkněme, že ne všechny originály původních seriálů se dochovaly, takže některé stránky Tulliana i Filipa musely být reprodukovány z tisku. Ale díky dvornímu Saudkovu archiváři Pavlu Noskovi se právě z Lipse dochovalo takřka vše. Roku 1994 vydala Paseka i zkrácené převyprávění ságy s předmluvou Miloně Čepelky a s výše zmíněnou obálkou Věnceslava Černého. Jaroslav Weigel zajistil knize také grafickou úpravu, ba i vazbu, ale ledacos z původního škváru vynechal. Například několik kapitol o cikánech (zhýrale věznících dívku), pár pasáží o krvavých Sahrbergových dobrodružstvích a sekvence s úklady už zmiňovaného hraběte Jakoba Heinricha von Flemming (1667–1728), skutečné historické postavy. Svého času se zvažovala dokonce realizace televizního seriálu, ale nakonec z něj napsal Jaroslav Weigel jen tři díly. Ani ony dosud nebyly natočeny. Ale v letech 2010 až 2019 přinesl Albatros dozajista unikátní dilogii, podávající zcela ucelený obraz podstatného okruhu Saudkovy tvorby. I se všemi „okolo“ dochovanými nákresy a písemnostmi. Je to čin činů a na světě existuje jen málo seriálů, které mají podobně propracované nejen druhé, ale dokonce své třetí plány. Je to asi ten jediný přínos socialistické totality pro Káju Saudka. Proč by totiž jinak ony další plány provokativně vytvářel?   Jaroslav Weigel: Lips Tullian. Další dobrodružství. Kresby Kája Saudek. Ilustrace na obálce a odborná konzultace Berenika Saudková. Další odborné konzultace Pavel Herian a David Goldberg. Část tiskových podkladů, odborná konzultace, korektury (s Davidem Goldbergem), návrh a grafická úprava obálky (s Berenikou Saudkovou a Davidem Goldbergem), úvodní slovo a závěrečná ediční poznámka Pavel Nosek. Doplňující ediční poznámka, odborná konzultace, skenování a restaurování originálních a tištěných podkladů Filip Konečný. Ve spolupráci s Pavlem Noskem, rodinou Káji Saudka a nakladatelstvím Zlatý kůň vydalo ve společnosti Albatros Media a řadě Plus nakladatelství Kniha Zlín. Praha 2019. 176 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-21 17:24:09

Scenárista seriálu Bez vědomí Ondřej Gabriel: Seriály jsou formátem budoucnosti

Po úspěšné Pustině přichází televizní stanice HBO s dalším výpravným seriálem. Scenáristou šestidílného Bez vědomí je Ondřej Gabriel, pro kterého zároveň jde o první zkušenost s jinou než divadelní realizací svého textu.   Jak se cítíte v roli debutujícího scenáristy, jehož hned první realizovaný scénář vznikl v produkci HBO? Dobře. Je to ale samozřejmě velký závazek.   Kdy jste se dozvěděl, že do projektu vstupuje také Ivan Zachariáš, který stojí za úspěšným seriálem Pustina? Poměrně brzy, myslím, že Ivan četl už jednu z prvních verzí scénáře. Tehdy jsme se ale ještě neznali.   Vstupovali během výroby do scénáře další tvůrci, nebo zůstal váš text víceméně nezměněn? Měnil se, a to ne jednou. Mým hlavním partnerem během tvorby byla kreativní producentka HBO Europe Tereza Polachová. My se známe už asi třicet let, takže si nemusíme nic vysvětlovat. Důležitý byl pro mě i hlavní dramaturg HBO Europe Steve Matthews. Za prvé dodával feedback ze strany zahraničního diváka, tj. hlídal, co je pro cizince v příběhu a reáliích ještě srozumitelné a co už ne. Se Stevem se ale dobře spolupracovalo i proto, že je stejně jako já velkým fandou špionážního žánru, takže tohle pro něj byla trochu i srdeční záležitost. V poslední fázi jsem pak už řešil řadu věcí i s Ivanem Zachariášem. Musím říct, že jsem se od něj hodně naučil, má jedinečné filmové myšlení.   Jak úzce jste se účastnil výroby série? Navštěvoval jste plac během natáčení? Jen párkrát jsem se byl podívat. Vidíte strašnou spoustu lidí, jak se snaží zhmotnit něco, co jste sesmolil někde u stolu. Na jednu stranu hezký pocit, na druhou trochu tísnivý. A nechtěl jsem se dostat do role scenáristy Jíši z filmu Trhák.   Pozice televizního scenáristy je v Česku stále trochu podceňovaná, jak vnímáte českou seriálovou tvorbu ve vztahu k vaší profesi? Seriál je podle mě z hlediska audiovizuální tvorby formátem budoucnosti. Umožňuje představit víc postav různého typu, takže divák si může vybrat, s kým půjde příběhem. Zápletky mohou být komplikovanější, rozvržené na delší časovou plochu, do většího prostoru atd. Ale všechny tyhle výhody se mohou obrátit i v nevýhody, pokud tvůrce neví, jak s tím naložit. Nehledě na to, že řada výborných seriálů je relativně komorních, postav má málo a nějaké rozsáhlé fiktivní světy ani nevytváří. Pokud jde o údajné podceňování pozice scenáristy v Česku… Nevím. Asi se to nějak mění ve prospěch scenáristů, ale na druhou stranu je scenárista zcela zákonitě v pozici baskytaristy rockové kapely. Hlavními hvězdami jsou a budou zpěváci a sóloví kytaristi. Tedy herci a režiséři. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ústřední část seriálu Bez vědomí se odehrává v roce 1989 a nabízí pohled na dění v tomto roce prostřednictvím několika tajných služeb. Zajímá vás víc historický, nebo špionážní aspekt příběhu? Já to beru jako jeden celek. O špionáž jsem se kdysi začal zajímat kvůli historii. Tajné služby jsou důležitou součástí procesu tvorby politických rozhodnutí, který do značné míry tvoří dějiny.   Připadá vám, že je tato nedávná minulost v dnešní době něčím stále aktuální? Těžká otázka, nechci to v nějaké stručné odpovědi zploštit. Politika i tajné služby mají své zákonitosti, a ty zůstávají v zásadě platné navzdory měnícím se časům. Každý, kdo si myslí, že žije v přelomové době, která nějak historicky unikátně rozdá karty, takže odteď to najednou začne všechno fungovat úplně jinak než kdykoliv předtím, bývá zklamán. Dobře je to vidět na takových těch žebříčcích nejvlivnějších osobností dějin. Vždycky jsou tam strašně přeceňovaní současníci. Chybí odstup. Něco jako vír totální perspektivy z knih Douglase Adamse.   Ačkoli je v celém seriálu představeno hledisko různých osob, páteřní část tvoří příběh Marie v podání Táni Pauhofové. Pro špionážní thrillery je ženská protagonistka nezvyklou hlavní postavou. Proč jste si vybral právě ji? Právě proto. Chtěl jsem ten příběh vyprávět z pohledu outsidera, který o tajných službách nic neví, ale přesto se s nimi musí nějak utkat. Tím, že se jedná o ženu, navíc zpočátku lehce naivní, tak je tento aspekt posílen, protože na konci 80. let minulého století to tak prostě společensky bylo. Naše hlavní hrdinka je ještě ke všemu umělkyně, že. Pravda, Sherlock Holmes hrál taky na housle, ale u něj to mělo úplně jiný význam.    Historická filmová (a televizní) díla kladou vždy velký nárok na důkladnou rešerši. Zvláště pak v prostředí tajných služeb se většinou jedná o domněnky nebo fikci. Vy jste scénář konzultoval s odbornými poradci, můžete prozradit, jak taková spolupráce probíhala a jestli třeba ovlivňovala i vývoj příběhu? Já jsem se o tajné služby zajímal dávno předtím, než jsem vůbec začal přemýšlet o nějakém scénáři. Ta kauzalita byla tedy obrácená. Pokud jde o odborné poradce, hodně mi pomohl historik Daniel Povolný, který se zabývá mj. operativní technikou StB, a pak také konzultant CIA a přední sběratel špionážních propriet H. Keith Melton. Poskytl třeba přesné plánky na výrobu odposlechové techniky používané některými západními tajnými službami, a hodně jsme si povídali i o chování důstojníků tajných služeb v terénu.   Na čem pracujete teď? Máte podobných scénářů v šuplíku víc? Hotových scénářů ne, ale řadu námětů pro film i televizi v různém stadiu rozpracovanosti ano. Jde o různé žánry, od rodinného dramatu až po komedii. Těším se, až najdu čas si na ně sednout. To první stadium tvorby je podle mě nejhezčí, protože je nezávazné a nikdo vás moc nehoní. Proto z toho možná taky kolikrát nic není. Momentálně ale poměrně závazně pracuji na dvou sériích, jedna je pro HBO, druhá pro Českou televizi. Samozřejmě není zdaleka jisté, že budou realizovány. Ale co je dneska jisté. Snad jen konec světa.   Jaký si myslíte, že bude mít seriál ohlas? HBO jej uvede poměrně nezvykle jako celou sérii najednou. Přemýšlel jste při psaní o divácích? To musíte. Nejde o to se podbízet, ale příběh musí diváka chytit a musí se v něm elementárně orientovat. Například první verze scénáře byla tak komplikovaná, že každý, kdo by na vteřinu polevil v pozornosti, by byl ztracen.   Premiéra je stanovena na výročí třiceti let od začátku sametové revoluce. Jak ve vás rezonuje jedno z hesel blížících se oslav: „Třicet let svobody“? Jsem rád, že žiju v zemi, která je z politického hlediska svobodná. Ale jakýchkoli hromadných oslav čehokoliv se obecně děsím, protože to nevyhnutelně sklouzává k trapnosti, davovosti a frázím. Já mám radši analýzu, skepsi a ironii. Nikdy jsem moc nepochopil pejorativní výraz „švejkování“. Pro mě je Švejk jednoznačně sympatickou postavou. {/mprestriction}  Autor je filmový publicista a režisér.

Čas načtení: 2024-02-28 13:00:01

Zdeněk Svěrák dostal za film Na samotě u lesa neuvěřitelnou odměnu. Nebyla jeho, tak přišel trest

Koho by nepotěšila výplata dvakrát tak velká, než jakou původně čekal? Bohužel tahle situace se většinou odehrává jen ve snu. Zdeňku Svěrákovi se ale tahle nečekaná událost skutečně stala, a to když mu na účet přišla odměna za film Na samotě u lesa. Prý to tehdy považoval za opravdu štědré prémie, ale skutečnost byla docela jiná.  Skvělý Václav Postránecký: Políbil jeviště Národního divadla a odešel zemřít. Svoji smrt tušil Číst více Nemusíme si ho ani pouštět Na samotě u lesa je jeden z nejúspěšnějších filmů české kinematografie a diváci dobře vědí, proč jej mohou sledovat stále znovu a znovu. Nejznámější hlášky brzy po jeho premiéře zlidověly, ale většinu dialogů si dnes dokážeme „přehrát“ i sami, aniž bychom si film pustili. To se podaří jen ve skutečně výjimečných případech.  Otec Lavička a jeho honorář Velký podíl na tom má samozřejmě vynikající herec Zdeněk Svěrák, spoluautor scénáře, který napsal s Ladislavem Smoljakem, a zároveň představitel jedné z hlavních postav, otce Lavičky, jak zjistíme například na webu České televize. Ten se snaží pro rodinu získat víkendovou oázu klidu, romantiky i čistého vzduchu pro děti. Jak to všechno dopadlo, víme asi každý. A co se dělo po poslední klapce? Zajímavé věci… Dostal zaplaceno dvakrát Zdeněk Svěrák mohl mít z filmu opravdu velkou radost. Za prvé jej jistě těšil obrovský úspěch díla, jehož byl spoluautorem, a za druhé ho musela zahřát u srdce veliká odměna, která k němu po natáčení doputovala. Problém byl v tom, že se někdo zkrátka spletl a vyplatil dvojnásobek skutečné sumy, jak uvádí na svém webu také TV Nova. Herec se ale patrně domníval, že jde o příplatek za úspěch snímku, a o výši honoráře nediskutoval. Kdo by to také udělal?  Studená sprcha Studená sprcha tak přišla až o několik let později. Tehdy se totiž při kontrole účetnictví na tuhle nesrovnalost přišlo. Co teď? Vracet, nebo si to odpracovat? Volba padla na druhou možnou variantu a Zdeněk Svěrák dostal úkol: napíše další scénář, který si u něj televize vlastně už předplatila. A tak se také stalo.  Herce Jana Třísku obvinili z únosu dvou dětí. Utekl, i když tady měl velký majetek Číst více Trest vynesl nominaci na Oscara Tomuto omylu vlastně můžeme poděkovat za další vynikající příspěvek do české filmotéky. Scénář, který Zdeněk Svěrák, mimo jiné autor mnoha knih i kratších literárních děl, „za trest“ později dodal, se stal podkladem pro natočení filmu Vesničko má středisková. Z nouze tak vzniklo dílo, které bylo dokonce nominováno na Oscara. Stejně jako byl skutečným příběhem Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka inspirován film Na samotě u lesa, přispěla realita také ke vzniku dalšího geniálního scénáře. Předobrazem mentálně zaostalého Otíka se totiž stal skutečný závozník řidiče, který ke Svěrákovým na chatu přivezl písek. A protože tento autor dokáže beze zbytku využít všech možností, jak do scénáře vtělit odraz obyčejného lidského života, stal se i Otík nesmrtelnou postavou. Zdroj: autorský článek  KAM DÁL: Chromý topič vyprodává divadelní sály. Karel Plíhal ještě nedohrál.

Čas načtení: 2024-02-29 07:37:00

Huawei: Využití 5.5G k rozvoji inteligentního světa

Barcelona (Španělsko) 29. února 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Li Peng ze společnosti Huawei: Využití 5.5G k rozvoji inteligentního světa Na veletrhu MWC Barcelona 2024 vystoupil Li Peng, senior viceprezident společnosti Huawei a prezident pro prodej a služby ICT, s klíčovou přednáškou o nových strategických příležitostech, které se v inteligentním světě otevřou odvětví ICT. „Rychle se blížíme k inteligentnímu světu," řekl Li. „S rostoucími nároky na sítě se technologie 5.5G staly klíčovým krokem na cestě k inteligentnímu světu. Očekává se, že 5.5G se začne komerčně používat v roce 2024. Vytvořme tedy dnešní sítě pro budoucí aplikace, abychom posunuli inteligentní svět kupředu." Vydáváme se na cestu komercializace 5.5G Li vysvětlil, že informatizace a digitalizace přinesly za posledních 20 let odvětví informačních a komunikačních technologií příležitosti v hodnotě bilionů dolarů. Tento inteligentní svět klade vyšší požadavky na sítě, jako je ultraširokopásmové připojení, širokopásmová komunikace v reálném čase a internet věcí pro všechny scénáře použití. To podnítilo rychlý vývoj na 5.5G, který umožní realizovat inovativní scénáře použití a obchodní modely. Očekává se, že do roku 2030 bude mít inteligentní ekonomika hodnotu více než 18,8 bilionu dolarů, což přinese novou vlnu příležitostí pro tento průmysl. V Číně, na Blízkém východě a v Evropě již přední operátoři ověřili pokročilé funkce 5.5G v komerčních sítích. Jejich testy zahrnují širokou škálu scénářů, včetně inteligentních připojení pro lidi, domácnosti, vozidla a stadiony. Kromě toho se na celém světě objevuje stále více 10gigabitových chytrých měst využívajících 5.5G. Na letošním veletrhu MWC představí společnost Huawei celou řadu produktů a řešení 5.5G pro širokou škálu různých scénářů a také první základní telekomunikační model v oboru. Tento model pomůže operátorům maximalizovat hodnotu jejich sítí, zejména v oblastech, jako je spolehlivost sítí a automatizovaná správa a údržba. S tím, jak síťové technologie stále redefinují toky informací a hodnot a uvolňují sílu všudypřítomného připojení, se brzy ocitneme v plně inteligentním světě. Nové vymezení informačních toků: Obsah poháněný umělou inteligencí je hnací silou nového datového provozu Inteligentní technologie se rychle vyvíjejí a inteligentní aplikace jsou stále rozšířenější. To vytvořilo nové příležitosti pro průmyslová odvětví. Pokud jde o informační toky, generativní umělá inteligence již pohání nové typy propojených objektů a scénářů, jako jsou digitální lidé a inteligentní automobily. Tyto nové scénáře vyžadují lepší infrastrukturu, včetně nových modelů pro kooperativní ukládání dat a výpočetní techniku mezi cloudem, místními servery a zařízením. AIGC umožní vytvořit více než 100 miliard gigabajtů dat a řídit více než jeden bilion gigabajtů datového provozu. Společnost Huawei předpovídá, že jen v roce 2026 bude umělá inteligence použita k vytvoření více než 250 miliard obrázků a 70 milionů videí, což zcela změní světový přístup k tvorbě obsahu. Nové vymezení hodnotových toků: Monetizace mobilních služeb nad rámec konektivity Vzhledem k tomu, že v odvětví informačních a komunikačních technologií přibývá inovací v oblasti inteligentních aplikací, poroste poptávka po spolehlivém síťovém provozu. Zejména garantovaná rychlost uplinku, QoS a latence budou mít zásadní význam pro splnění různých potřeb spotřebitelů a firemních zákazníků. Dopravcům se tak naskytnou neuvěřitelné nové příležitosti k růstu, které jim otevřou nové hodnotové toky v hodnotě stovek miliard dolarů. Jeden čínský operátor například spustil streamovací balíček 5G, který poskytuje garantovaný uplink pro bezproblémové živé vysílání. Tato nová nabídka služeb pomohla operátorovi zvýšit průměrný výnos na uživatele o více než 70 %. V odvětví dopravy umožňují služby nového 5G volání jiného operátora přesné určení polohy v reálném čase a interakci během hovoru pro situace, jako je hlášení pojistné události. Řidiči tak mohou na jednom místě komunikovat s likvidátorem, provést ohledání na místě a vyřídit pojistnou událost na místě dopravní nehody. Tento nový typ služby pomohl operátorovi úspěšně zpeněžit trh B2B2C. Využití síly všudypřítomného připojení: vytváření nových hodnot pro všechna odvětví Vysoce kvalitní připojení k síti 5G pomáhá operátorům propojit více lidí s více věcmi kdykoli a kdekoli. Skvělým příkladem jsou cloudové telefony. Díky větší šířce pásma a nižší latenci mohou spotřebitelé hrát nejnáročnější online hry a používat nejpokročilejší pracovní aplikace daleko za hranicemi úložného prostoru a výpočetního výkonu místního zařízení. Pokročilé technologie, jako je rozsáhlý internet věcí, mění pravidla hry i pro průmyslové aplikace. Díky desetinásobnému zvýšení hustoty a přesnosti připojení může odvětví informačních a komunikačních technologií uspokojit potřeby připojení v jakémkoli průmyslovém scénáři, od inteligentních sítí po výrobu, skladování a logistiku. Průkopníci dláždí cestu k inteligentnímu světu. Na závěr Li Peng vyzval ostatní hráče v odvětví, aby přijali 5.5G a vybudovaly pevný základ ICT pro prosperující inteligentní svět. Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2348797/Li_states_global_digital_economy_ICT_industry.jpg Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2348799/Huawei_embrace_5_5G_a_prosperous_intelligent_world.jpg KONTAKT: Tao Ling, 020-18520121896, taoling1@huawei.com

Čas načtení: 2024-03-06 13:51:00

Společnost Huawei oznamuje akční plán Flash Forward, který má podnikům pomoci řešit výzvy spojené s daty v inteligentní éře

Barcelona (Španělsko) 6. března 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Na veletrhu MWC Barcelona 2024 představila společnost Huawei svůj akční plán Flash Forward, který podporuje opatření týkající se tří klíčových oblastí, konkrétně Řešení typu all-flash pro všechny scénáře, Ekologičnost a udržitelnost a Odolnost a spolehlivost dat, aby pomohla podnikům řešit různé výzvy spojené s daty v inteligentní éře.Díky vysokému výkonu, nízké spotřebě energie a vysoké spolehlivosti se nyní flashová úložiště hojně využívají ve scénářích s více základními podnikovými aplikacemi. Podle společnosti Gartner bude globální trh s úložišti typu all-flash do roku 2026 pokrývat více než 90 % trhu s úložišti.Akční plán Flash Forward společnosti Huawei navrhuje opatření týkající se tří klíčových oblastí, které společnosti pomohou vystoupat na pozici lídra v oblasti nepřetržitých inovací v odvětví ukládání dat:1. Řešení typu all-flash pro všechny scénářeZa účelem vyhovění požadavkům na zpracování dat v různých průmyslových a servisních aplikačních scénářích navrhuje společnost Huawei řešení F2F2X, které pro produkci, zálohování a archivaci prosazuje úložiště typu all-flash. Společnost Huawei také uvedla na trh řadu flashových úložišť nové generace:• OceanStor Pacific 9920, systém škálovatelného úložiště typu all-flash se špičkovou hustotou, přizpůsobený pro scénáře hybridních pracovních úloh.• Systémy OceanStor 5310/5510 Capacity Flash Storage, určené pro ukládání a zálohování velkého množství dat klíčových pro podnikání.• OceanStor Dorado 2100, první základní NAS úložiště typu all-flash s architekturou active-active, vyvinuté pro řešení problémů, jako jsou pomalé zpracování nestrukturovaných dat a obtížné sdílení a izolace, pro malé a střední podniky.2. Ekologičnost a udržitelnostDatová úložiště Huawei skrze řadu inovativních opatření zlepšují využití zdrojů a snižují dopad na životní prostředí. Mezi tato opatření patří:• Důsledné uplatňování koncepce 3R – tedy snižování, opětovné využívání a recyklace – i opětovné využívání obnovitelných materiálů za účelem snížení hmotnost obalů o 78 %.• Zlepšení hustoty hardwaru a účinnosti chlazení zásluhou hardwarové inovace, dosažení vysoké hustoty 24 disků na U a úspora 65 % diskového prostoru oproti běžným řešením.• Inovace softwaru pro dosažení špičkového poměru redukce dat 72 : 1 a zlepšení využití disku na 91 % díky exkluzivní technologii 22+2 elastic EC.3. Odolnost a spolehlivost datSpolečnost Huawei se zavázala vybudovat stabilní a spolehlivý datový základ, který pomůže firemním uživatelům účinně chránit jejich datová aktiva.• Vytvoření poslední obranné linie pro odolnost dat prostřednictvím spolupráce mezi sítí a úložištěm: Řešení MRP (Multilayer Ransomware Protection), které poprvé vyvinula společnost Huawei, inovativně zavádí možnosti vícevrstvé společné ochrany dat napříč sítí a úložištěm. Přesnost detekce ransomwaru dosahuje 99,9 % a šířka pásma obnovy 172 TB/hodinu díky třem základním nasazením, která chrání data před rizikem útoků: společné detekci síťového úložiště, reakci a obnově.Michael Qiu, prezident Huawei Global Data Storage Marketing & Solution Sales, řekl: „Doufáme, že prostřednictvím našich akcí souvisejících s akčním plánem Flash Forward budeme inspirovat zákazníky z různých odvětví k budování efektivní, ekologické, odolné a spolehlivé datové infrastruktury. Díky tomu budou technologické inovace skutečně přínosné pro průmysl a pomohou více podnikům urychlit digitální transformaci a realizovat inteligentní modernizaci."Další podrobnosti o úložišti dat Huawei najdete na tomto odkazu .Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2354540/HUAWEI_MWC_data_1.jpg Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2354541/HUAWEI_MWC_data_2.jpg KONTAKT: hwebgcomms@huawei.com 

Čas načtení: 2024-07-01 08:39:31

Ruské elity nastínily tři scénáře možného vývoje války Ruska proti Ukrajině: Úspěch Ruska na bojišti nemusí Putinovi stačit

Deník Foreign Affairs přinesl rozhovory s anonymními ruskými oligarchy, kteří nastínili tři scénáře, které by mohly nastat ve válce Ruska proti Ukrajině. The post Ruské elity nastínily tři scénáře možného vývoje války Ruska proti Ukrajině: Úspěch Ruska na bojišti nemusí Putinovi stačit first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-11-15 09:00:00

„Všichni máme oči dokořán." Trumpovi kritici se připravují na temné období odplaty

Veřejní činitelé, kteří se stali terčem Trumpových kritik, říkají, že se připravují na extrémní scénáře, včetně možnosti zatčeníPoslanci  Kongresu a další američtí veřejní činitelé, na něž zaměřuje Donald Trump svou pomstu, konstatujíí, že přijímají mimořádná bezpečnostní opatření pro sebe a své rodiny a nyní se připravují na tak extrémní scénáře, jako je možnost, že budou po Trumpově návratu do Bílého domu shromážděni a zatčeni.Dva demokratičtí členové Sněmovny reprezentantů, kteří hlasitě kritizují Trumpa a jeho politický program, konstatovali, že se spolu se svými kolegy připravují na „docela surrealistické a dystopické scénáře“. Sahají od falešných vyšetřování nebo daňových kontrol současných i bývalých členů federální vlády až po otevřené násilí inspirované Trumpovou rétorikou pomsty.

Čas načtení: 2022-05-31 16:00:16

Galerie Tančící dům vystavuje originály kreseb komiksu Muriel a andělé Káji Saudka

Galerie Tančící dům vystavuje originální kresby komiksu Muriel a andělé, který Kája Saudek vytvořil podle scénáře Miloše Macourka. Po desítky let ztracené podklady tohoto zásadního díla českého komiksu, posléze záhadně nalezené, ale překupníky utajené, se po dlouhých letech soudních sporů konečně dostaly jako jeden celek zpět do rodinné sbírky Saudkových. Těchto 130 původních kreseb komiksu Muriel a andělé představují autorovi dědicové veřejnosti úplně poprvé. Kromě toho jsou součástí aktuální výstavy také desítky originálních Saudkových maleb a grafik. Komiks Muriel a andělé má v českém umění a kultuře jedinečné místo. Kája Saudek jej vytvořil podle scénáře Miloše Macourka. Příběh krásné a odvážné Muriel, jejích mocných souputníků z budoucnosti i proradných současníků v čele s generálem Xeronem měl být honosnou ouverturou kolosálního díla: plány autorů zahrnovaly celý tucet rozsáhlých kreslených příběhů. Komiks bývá považován za autorův mistrovský kus: „Mělo to být vpravdě veledílo. Komiks samotný, v západních produkcích obvykle tvořen celými týmy kreslířů a letteristů, měl vytvořit Kája sám dle Macourkovy scénáristické předlohy. O jeho úspěchu neměli pochybností, a tak hned plánovali také filmové zpracování,“ přibližují podle vzpomínek Johany Saudkové pozadí vzniku komiksu kurátoři výstavy a dodávají: „Na knize Kája pracoval den co den, celý rok: vždyť první díl, Muriel a andělé, tvoří 130 kolorovaných obrazů s precizní a detailní perokresbou!“ Osud tomu však chtěl jinak. Euforii pražského jara, v níž Saudek s Macourkem spřádali své plány na budoucnost, zarazil vpád armád Varšavské smlouvy, tvůrčí volnost plíživá ustrnulost a „normalizace“. Použitý výtvarný formát, výrazy a podoby postav, vtipné skryté významy kreseb, ale především evidentní odkaz na západní kulturní kontext se tak staly nastupujícímu režimu trnem v oku. Přestože publikace komiksu byla dávno domluvená a odsouhlasená, najednou bylo vše jinak a režim vydání komiksu zamítl. Originální kresby prvního dílu plánované epopeje o Muriel, přes 130 velkých a těžkých papírových listů, skončily před plánovaným vydáním v nakladatelství či tiskárně, kde se po nich po čase slehla zem. Dokončený druhý díl, Muriel a oranžová smrt, Saudek už do tisku ani neodevzdal, a tento projekt tak byl ukončen ještě dřív, než pořádně uzřel světlo světa. Osud však tomuto komiksu připravil další příběh, který by sám vydal za román. O dvacet let později se jako zázrakem objevily tiskařské podklady připravené v roku 1969 k původnímu plánovanému vydání. Komiks tak v roce 1991 mohl konečně vyjít – byť v nevalné kvalitě tiskového zpracování a s nepůvodní obálkou, neboť ta originální v nálezu nebyla. Přesto jsou dodnes tyto tisky žádanými sběratelskými kousky. Saudek sám byl nadšen, že alespoň „něco“ se podařilo zachránit, že tato – jeho slovy – „podivná pohádka“ vyšla na světlo světa. Přes veškerou radost z nálezu však i nadále zůstávaly původní kresby ztraceny. O dalších 20 let později se však přeci jenom objevily – Kája Saudek sám je již však nespatřil, neboť tou dobou již několik let ležel v kómatu. Murielin příběh tak musela dokončit jeho rodina. Společně s policií zabránila aukčnímu rozprodání souboru a po vleklých soudních sporech nakonec docílila toho, že se toto dílo vrátilo do rodinné sbírky. Autor sám se toho však již nedožil. Samotný příběh originálních kreseb komiksu lze považovat za odkaz na příběh dějin české společnosti i kultury. „I dnes je možné konstatovat, že album Muriel a andělé zřejmě představuje vůbec nejzásadnější dílo českého komiksu. Nikdy předtím ani potom zde nevznikla práce, která by byla svou progresivitou, ambiciózností a výtvarnou suverenitou podobně srovnatelná s tím nejzajímavějším, co se souběžně rodilo v západní Evropě a ve Spojených státech. Kdyby ovšem tento komiks vyšel už v roce 1969 v zamýšlené podobě a rozsahu (a kdyby na něj navázaly další plánované díly), bezpochyby by katapultoval Československo na mapu komiksově vyspělého světa,“ komentuje současnou výstavu historik komiksu Tomáš Prokůpek. Výstava Kája Saudek: Muriel a andělé a další poklady je k vidění od 1. června do 31. března 2023 každý den od 9 do 19 hod.

Čas načtení: 2022-04-12 19:41:54

Otomar Dvořák: První kniha je jako první láska, intenzita té radosti se už neopakuje

Své první „romány“ psal v dětském věku a tehdy svým rodičům oznámil, že chce být spisovatelem, cestovatelem a objevitelem, který své dobrodružné zážitky popisuje v knihách. Nakonec si své dětské sny Otomar Dvořák splnil. Je autorem řady knih, několika televizních scénářů, divadelních her či písňových textů. Právě dokončuje knížku Krajinou vévody Albrechta z Valdštejna a rozepsanou má další knihu z cyklu Tajemné stezky o zajímavostech v okolí města Tábora. Pro stanici CS film připravuje cyklus publicistických pořadů Magazín záhad a Tajemná místa.   Do svých 25 let jste žil v Žebráku, jak jste v jednom rozhovoru řekl, vyrůstal jste v dost netradičním prostředí ve znárodněné vile majitele továrny Volman. Jaké bylo vyrůstat v takovém prostředí? Již tehdy se zrodil váš zájem o tajemno? Prostředí, které mě v nejrannějším dětství obklopovalo, jsem vůbec nevnímal jako netradiční. Narodil jsem se do něj, a tak mi připadalo normální. Nepochybně však šlo o vzrušující způsob bydlení. Je velmi zajímavé, když žijete v sále s posunovatelnou prosklenou stěnou místo dveří a můžete si hrát na obrovské terase ve výši prvního patra. A všude kolem pustnoucí a zarůstající park. Naproti vile z jedné strany továrna s vysokým cihlovým komínem, z druhé strany rozlehlý rybník plný rákosin. Tajemné letní noci znějí žabím skřehotem a houkáním sýčka, který hnízdil ve stodole státního statku, dny jsou plné dobrodružství a objevů. Obrazy a nálady z těch dávných dětských let mám vypálené hluboko a nesmazatelně v paměti. Tam možná začal ten pocit, že prostředí kolem mne je plné tajemství a nezodpovězených otázek. Dalším zdrojem tajemna byly pro mne knihy, zejména verneovky v otcově knihovničce. Miloval jsem jejich ilustrace, ty dobové rytiny s exotickými krajinami. Když jsem ještě neuměl číst, tak jsem si k nim vymýšlel vlastní příběhy a kreslil jsem série vlastních neumělých obrázků na způsob komiksů. Jakmile jsem se v první třídě naučil abecedu, už jsem dychtivě luštil věty, napsané pod ilustracemi Vernových románů. Například tam bylo napsáno: „… za skalami se rozlehl výstřel (str. 42)“. Tak jsem hned nalistoval stranu 42. Postupně jsem takto odhaloval tajemství knihy a skládal si v hlavě příběh. Dalším zdrojem napětí, tajemna a dobrodružství byla pro mne nedaleká dvojice gotických hradů Žebrák a Točník. S klukovskou partou jsme vyráželi do zřícenin hledat poklad krále Václava IV., nebo jsme se pokoušeli změřit hloubku údajně bezedného jezírka v zarostlém hradním příkopu.     Nejdříve jste vystudoval střední průmyslovku a pak dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Co vás přivedlo ke studiu těchto oborů? Strojní průmyslovka byla jakýmsi východiskem z nouze. Když jsem končil základní školu, hlásil jsem se na filmovou průmyslovku, která tehdy sídlila v zámku v Čimelicích, dělal jsem tam přijímací zkoušky, ale nebyl jsem přijat. To bylo pro mne velké zklamání, protože ve svých třinácti až šestnácti letech jsem se velice nadchl pro film. Mému otci tehdy svěřili v závodním klubu ROH filmovou kameru, šestnáctku, aby natáčel různé oslavy, brigády, otevření nové školní budovy atd. Pomáhal jsem mu a začalo mě to velice bavit, ohromila mě možnost vytvářet příběh skládáním pohyblivých obrazů. Přitom tehdejší technika byla velice primitivní, musely nám stačit nůžky, štěteček s lepidlem a slepovací strojek. Filmový materiál byl drahý a nesmělo se s ním plýtvat. Ani se nám nesnilo o tom, jaká kouzla se dnes dají udělat v počítačových programech. Dokonce jsme se s kamarády pokusili o hraný film, western, v němž byli hrdinové v trampských kloboucích vyzbrojeni vzduchovkami a vojenskými bajonety! Mysleli jsme, že to bude napínavý příběh, jenže diváci se mlátili smíchy! Když mě tedy nevzali na střední školu, šel jsem do učiliště v ČKD Hořovice a vyučil se frézařem. Využil jsem poté možnosti navázat studiem na strojní průmyslovce, protože jsem chtěl mít za každou cenu maturitu, abych se mohl přihlásit na FAMU. Čtyři roky na hořovické průmyslovce v areálu barokního zámku se zpustlým parkem (další varianta prostředí z dětství) byly báječné, navzdory tomu, že můj prospěch byl nevalný, z většiny předmětů jsem propadal, jen z češtiny jsem měl jedničku. Ale byla tam fajn parta, chodili jsme na pivo do místních hospod a vymýšleli různé skopičiny, také jsme začali uvádět v kulturním domě studentský kabaret se scénkami a písničkami, který jsem vymýšlel a psal scénáře. Na strojní průmyslovce bylo málo děvčat, tak jsme navázali „družbu“ se zemědělskou ekonomkou, kde naopak dívky převažovaly, nacvičovali jsme společné programy a bylo veselo! Po maturitě jsem velice krátce pracoval jako technik v továrně TOS Žebrák, pak jsem se dostal jako zaměstnanec do Okresního kulturního střediska v Berouně, staral jsem se o podporu amatérských divadelníků a filmařů. Přitom jsem se přihlásil na FAMU, a kupodivu jsem byl přijat. Jenže už jsem si nemohl dovolit denní studium, musel jsem se živit, tak jsem si ho nechal změnit na dálkové. To bylo také zajímavé, dojížděl jsem dvakrát měsíčně do Prahy na přednášky a konzultace. Bohužel, někteří přednášející na našem oboru scenáristika a dramaturgie tehdy nestáli za nic, byli tam dosazeni z politických důvodů, bylo to období nejtužší normalizace, takže jsme s šesti dalšími kolegy z ročníku trávili většinu času nikoliv ve škole, ale velice podnětnými diskuzemi v kavárně Slavia.   Vystřídal jste celou řadu zaměstnání. Prošel jste různými dělnickými profesemi, hrál jste v divadlech (Semafor, MD ve Zlíně, Loutkové divadlo Lampión v Kladně), před kamerou. Psal divadelní hry, televizní scénáře, písňové texty. Na které z těch profesí rád vzpomínáte?   Všechny ty profese mi přinesly nějakou zajímavou zkušenost. Nádherné to bylo v Semaforu, ani jsem ze začátku nemohl uvěřit tomu, že se denně setkávám a hovořím se svými idoly z dětství, se slavnými zpěváky Suchým, Molavcovou, Bobkem, Spáleným, Zichem, Gottem, Voborníkovou… Skamarádil jsem se s písničkářem a lidovým humoristou Pepíkem Fouskem, to byl skvělý člověk, jezdil jsem za ním do Kladna a vymýšleli jsme spolu knížku pod názvem Kufr nesmyslů. Nakonec z ní sešlo, škoda. Jedinečná byla atmosféra semaforských zkoušek, oslavy premiér, cesty na zájezdová představení, které vyvrcholily vystupováním skupiny Jiřího Suchého v Moskvě na konci roku 1988 s představením Vetešník. Já jsem tam tehdy jako v transu chodil po moskevské pěší zóně Arbatu, kde byly stěny polepeny různými výzvami a manifesty, podepisovaly se tam u stolků petice a mladí básníci s kytarami zpívali své protestsongy. Připadalo mi to, jako bych se nějakým strojem času vrátil do roku 1968, protože u nás tehdy nebylo o takové svobodě ještě ani pomyšlení. Večer jsme se v hotelu Moskva opili s Bohumilem Hrabalem vodkou a šampaňským… Jó, kam se to všechno podělo, čas nám trhnul oponou a všechno se zase převrátilo z rubu na líc. Neméně nádherné bylo mé angažmá v Městském divadle Zlín, kde jsme se spolu s režisérem Josefem Morávkem snažili prosadit nový netradiční repertoár. Napsal jsem muzikál Frankenstein, hudbu k němu složil Milan Nytra, a to bylo velkolepé představení, hrálo v něm snad celé divadlo od ředitele až po uklízečky, celkem 70 lidí, a moje manželka Eva pro všechny musela vymyslet a navrhnout kostýmy. Využili jsme veškerou dostupnou divadelní techniku: točny, propadla, tahy, byly tam pyrotechnické efekty a nečekané šoky, třeba když hrdinové sjížděli po kovovém schodišti na lyžích… Bydleli jsme s manželkou přímo v divadle, v jedné z hereckých šaten, celé noci jsme diskutovali, vymýšleli, tvořili, a když jsme se konečně uložili ke spánku, začala z nahrávacího studia, které jsme měli jen přes chodbu, dunět rocková hudba, protože kapely tam točily desky a měli noční frekvence, aby přes den nerušily provoz divadla. Byl to hektický, bláznivý, ale krásný čas. Frankenstein měl premiéru 6. března 1993 a hrál se tři sezóny před vyprodaným hledištěm. Také velice rád vzpomínám na natáčení v ostravském televizním studiu (někdy v roce 1994). Byla to groteska Horor, aneb čtení na dobrou noc, kterou jsme napsali společně s geniálním komikem Jiřím Wimmerem, a také jsme si v ní zahráli jediné dvě role. Byla to parodie na horor, dovedená do totální absurdity. Měla mimořádný ohlas a dodnes s úspěchem putuje po YouTube.   Působil jste jako novinář, psal do časopisů Fantastická fakta, Rodokaps, do Berounského deníku. Jelikož rád odhalujete záhady, připravil jste v televizi Prima několik dílů publicistického seriálu Záhady a mystéria. V současnosti připravujete pro stanici CS film cyklus publicistických pořadů Magazín záhad a Tajemná místa. Co vás fascinuje na odhalování záhad, tajemství a mystérií z časů minulých? Líbí se mi na tom, že je to jakási hra na detektiva. Záhady vlastně neustále odhalují historici nebo archeologové, když nalézají zlomky zpráv nebo různých předmětů, které nezapadají do přijaté linie dějin, které nějak ten tradiční výklad narušují. Odborníci jsou samozřejmě opatrní, nechtějí zpochybnit svůj kredit seriózních vědců, takže leckdy to, co vám řeknou v soukromí, by se nikdy neodvážili napsat do oficiální zprávy. Snažím se tedy posvítit do temných míst historie nebo přírodních jevů, a protože nejsem akademická osoba, můžu si dovolit různé fantasijní spekulace. Baví mě také záhady lidské duše, rituály, obřady, mýty, pověsti a lidové tradice.   Knihy píšete od počátku 90. let minulého století. Na počátku byly patrně sešitové rodokapsové westerny. Potom jste psal hlavně fantasy a sci-fi. Napsal jste také horory, cestopisy, a nakonec jste se našel v psaní historické literatury faktu, románech a životopisech. Co vás přivedlo ke psaní knih? O kom nebo o čem byste rád napsal knihu? První skutečná vázaná knížka mi vyšla až v roce 2001, zrovna když jsem slavil padesátiny. Jmenovala se Tajemná tvář krajiny mezi Berounkou a Brdy, vyšla v berounském nakladatelství Kropp. Byl to povznášející pocit, držet ten útlý svazeček kapesního formátu v ruce. První kniha je jako první láska; intenzita té radosti se už nikdy potom nemůže opakovat. Člověku to určitým způsobem zevšední, není už to svátek, ale práce, i když převážně příjemná. Psaní knih je pro mne v podstatě vyústění všeho, co jsem dělal předtím. Prostě na sdělení určitých témat potřebujete větší prostor, než nabízí novinový článek nebo povídka. Ovšem první „romány“ jsem spisoval už někdy v osmi letech. Už tehdy jsem rodičům oznámil, že chci být spisovatelem. Nebo cestovatelem a objevitelem, který své dobrodružné zážitky popisuje v knihách. Rodiče se nad mými dětskými sny shovívavě usmívali. No, vidíte, a nakonec jsem si je splnil! O čem bych ještě rád napsal knihu? Námětů mám spoustu, ale musím si vybírat, už nemám tolik času, chci tedy ve svých knihách vždycky ukázat něco nového, popsat něco, o čem jsem ještě nemluvil, vyzkoušet novou formu vyjádření. Nebaví mě opakovat úspěšné postupy. Mám také spoustu nesplněných tvůrčích dluhů. Třeba bych rád dokončil trilogii Sága provaznického rodu, na jejíž avizovaný třetí díl se mě čtenáři ptají už deset let! Přemýšlím nad romány o malíři Mikoláši Alšovi, o námezdném žoldnéři Janu Jiskrovi z Brandýsa, o básníkovi Josefu Václavu Sládkovi, možná i něco z prostředí českých legií na Sibiři… Také bych si rád vyzkoušel pořádně zamotanou detektivku. Uvidíme, jak mi bude zdraví sloužit a nakolik mi múzy zachovají přízeň.   V knize Žebrák v době našich dědečků vzpomínáte na městečko, v němž jste vyrůstal. Částečně autobiografický je příběh Hvězdných pavouků, kde jste zachytil vzpomínky, jak váš otec, který se nadchl pro astronomii s partou podobných nadšenců, založili astronomický kroužek a začali na kopci nad městečkem stavět hvězdárnu. Pracujete na něčem novém? Právě dokončuji knížku Krajinou vévody Albrechta z Valdštejna a mám rozepsanou další slíbenou knihu z cyklu Tajemné stezky, v níž pokračují ve vyprávění o zajímavostech v okolí města Tábora. A samozřejmě připravuji další natáčení cyklu televizních pořadů Magazín záhad (vysílají se pravidelně týdně na kanále CS Mystery). Točíme je v našem studiu J. O. P. s kameramanem a střihačem Jiřím Jerry Fišarem. Pokusili jsme se spolu dokonce o půlhodinový hraný film podle mé povídky Prokletý lovec. Točili jsme ho před třemi roky na chalupě v křivoklátských lesích, hlavní role skvěle ztvárnili herci Aleš Procházka a Nikol Fišerová. Film získal cenu diváků na festivalu Book the Film v roce 2020. Je k volnému zhlédnutí na YouTube. Také se snažím po covidové pauze obnovit pravidelné večery ve Vršovickém literárním centru Waldes Na kávě s Otomarem Dvořákem, kam si zvu jako hosty své přátele z řad spisovatelů, herců, výtvarníků a muzikantů. Takže, jak vidíte, jsem plně vytížen, do toho ještě vstoupila nečekaná choroba a nutná rekonstrukce bytu… Rád bych ještě napsal nějaký román, i když své vrcholné a čtenářsky nejoblíbenější dílo „Vřeteno osudu“, vyprávějící o životě Karla Jaromíra Erbena, už asi nepřekonám.   Vaším hlavním povoláním je psaní. Jste podepsán pod vice jak 100 různých knih. Čím je pro vás psaní a co vás na něm stále baví? Možná už mě psaní nebaví tolik, jako kdysi, musí mě prostě zaujmout a plně uchvátit nějaké aktuální téma, problém, myšlenka – prostě něco, s čím se chci podělit se svými čtenáři. Psaní je pro mne rozhovorem s neznámým partnerem, to mě na něm nejvíc baví a vzrušuje. Techniku, jak obratně psát a stylizovat, se můžete naučit, ale důležitá je vrozená schopnost dívat se a žasnout. Myslím, že platí poznatek, říkající: umělci jsou ti, kdo si i v dospělosti zachovali dětské oči.   Jste velice plodný autor. Jaký jste čtenář? Máte oblíbeného autora nebo knihu? V dětství a mládí jsem byl přímo nenasytný čtenář. Možná, že to byla pro mne taková neformální škola. Je dobré učit se na dílech Mistrů. V současnosti čtu spíše naučnou literaturu, shledávám informace. V beletrii jsem velmi vyběravý, když mě příběh a způsob vyprávění nezaujme, knihu odložím, nebo ji letmo prolistuji, abych byl v obraze, až na ni někde přijde řeč. Správná kniha mě musí chytnout hned po přečtení prvních dvou stránek. Někdy dokonce první větou! V četbě jsem velký tradicionalista, rád jsem četl Huga, Jiráska, Neffa, Šotolu, Vančuru, Körnera… V poslední době mě nadchla Karin Lednická se Šikmým kostelem, to jsem přečetl celé, pečlivě stránku po stránce, ačkoliv jsou to pěkně tlusté dva díly. Už se těším na třetí. Také se mi libí leccos od Urbana (ne všechno!), Hájíčka a mnohých dalších, nelze je všechny vyjmenovat. Z oboru záhad samozřejmě Aleš Česal, historii faktu skvěle píše Honza Bauer – ani tady nelze uvést všechna jména. V oblasti cestopisu jsou pro mne nepřekonatelnými vzory Zikmund a Hanzelka.   Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? Nejlépe si odpočinu v přírodě. Celé léto trávíme s manželkou na chalupě v křivoklátských lesích. Úžasné proměny přírodních scenérií jsou tím nejkrásnějším živým filmem. Také miluji turistiku, putování po značených cestách, objevování krajin, kde jsem dosud nebyl, skály, hradní zříceniny, zámky. A vášnivě rád sbírám houby. Také rád vařím, vymýšlím různé exotické speciality. Nebo si sednu ve stínu pod jabloní, v zářivém letním dopoledni pozoruji plynoucí bílé obláčky a čtu si něco pěkného.   Otomar Dvořák se narodil se 14. ledna 1951 v Praze a vyrůstal v Žebráku. Vystudoval střední průmyslovou školu a pak obor dramaturgie a scenáristika na FAMU v Praze. Vystřídal řadu zaměstnání. Pracoval také jako dramaturg v hudebním divadle Semafor či v Městském divadle Zlín, byl členem redakční rady časopisu Fantastická fakta. Napsal knihy literatury faktu Fantastické záhady, Utajené dějiny Čech I. – II. – III. (spolu s A. Česalem a Vl. Mátlem), Magická kuchařka, Fantastické záhady, Příběhy z českých dějin: Převážně nevážně o naší historii, Démoničtí vládci českých a moravských hor, Démonické pasti, Jan Žižka z Trocnova – světla a stíny hejtmanovy životní cesty a mnohé další. Je autorem beletrií Hvězdní pavouci, Zločin štábního strážmistra, Srdce v kleci, Vřeteno osudu, Ďábel na řetězu, Smrt ve stříbrné zbroji, Lásky princezen kuronských, Hořící lilie, trilogie Královna Žofie (Past na královnu, Kacířská královna, Meč pro královnu), Císař alchymistů, Země barbarů, trilogie Sága provaznického rodu, Sekera strážců a jiné. Napsal také sérii netradičních cestopisů Strážci hor a pramenů, Pole slunečního býka, Řeka sedmi jmen, Ohře – měsíční řeka, Krajinou Čertovy brázdy, Tajnosti kraje bechyňského, Tábor – tajemné město nad Lužnicí, Tajemné životy Jakuba Krčína, Po stopách čarodějů podél říčky Střely, Podbrdskou krajinou Rokycanska a Zbirožska, Žebrák v době našich dědečků, Soutěskami Českého krasu a jiné… Pod pseudonymem Paul O. Courtier napsal cyklus westernů v Rodokapsu a dva fantasy romány o barbaru Conanovi. Je autorem několika divadelních her (například muzikál Frankenstein, pohádka Bajaja), televizních scénářů (Horor aneb četba na dobrou noc, Volání odjinud, dokumentární série Jan Žižka, Magazín záhad aj.) a písňových textů. Jako herec se objevil ve filmech Ufoni jsou tady, Tankový prapor, Král posledních dnů, Stalingrad, Pražákům, těm je hej; hlavní role ztvárnil v komedii Horor aneb čtení na dobrou noc a hudebním klipu Snaživec. Má tři dospělé děti, samé dcery, jednu vlastní a dvě nevlastní z druhého manželství, k tomu devět vnuků a sedm pravnuků. Manželka Eva Zajícová je výtvarnice.

Čas načtení: 2022-02-16 22:23:44

Bude? Nebude?

Milí čtenáři, občas si někdo stěžuje, že nevěnuji žádnou pozornost Rusku a dění kolem něj, a v posledním týdnu jsem takových dotazů dostal opravdu hodně. Původně se mi nechtělo o harašení zbraněmi na ukrajinské hranici psát, protože nemám dostatek „tvrdých, a přitom nezaujatých zdrojů”; ale snad to dokážu aspoň částečně vykompenzovat obecnými znalostmi. Opakovaně se vyskytují hlavně dvě otázky, tak se na ně podíváme. První světovou válku lidé také nečekali První otázka: bude velká válka? Můj odhad: tak na 80 procent ne. Tady samozřejmě neexistuje žádná jistota. Jinak rozumní lidé se ve svých názorech liší na značně širokém spektru, a to od „Už jsou dohodnutí v zákulisí a teď se jenom předvádějí pro veřejnost” až po „Zítra to začne”. Ono zítra ovšem bylo dnes a zatím nic nezačalo. Abych parafrázoval nedávno zesnulého blogera Yanka (ani jeho hlavní web už neexistuje a musíte na něj přes webový archiv – tak rychle mizí digitální stopa po lidech, kteří ještě před rokem a půl vesele tweetovali), lidé, kteří takové věci vědí s jistotou, jsou buď velmi bohatí, nebo velmi mrtví. Nejsem ani jedno, proto jen těch 80 procent pravděpodobnosti. Důvod mého odhadu? Nemyslím si, že by dnešní světoví lídři byli o něco lepší než někdy za Napoleona, kdy si šli po krku neustále a krvavě. Ale celková ekonomika války a míru se od té doby pozvolna posouvala, až se nakonec dostala do stavu, kdy velký pozemní konflikt začíná být neúnosným luxusem. Technické vybavení armád je čím dál dražší a prostý kanónenfutr dnes už taky války nevyhrává; k válčení je potřeba dobře školených specialistů, kteří se v případě smrti těžko nahrazují. A ani toho kanónenfutru už není dost – jednak obyvatelstvo vyspělých zemí pozvolna stárne a rodiče si svoje jedináčky hlídají, jednak epidemie obezity, alergií, krátkozrakosti apod. postihuje čím dál mladší ročníky, takže bojeschopných jedinců mají i velmoci k dispozici jen značně omezené množství. Jestli má velká pozemní válka nějakou budoucnost, bude to válka robotů, ale tam zatím ještě úplně nejsme, tato situace dozraje až někdy kolem roku 2030. (A rozložení sil by v takovém případě vypadalo úplně jinak!) Dokonce ani značný mocenský nepoměr mezi protivníky dnes neznamená, že ten silnější z té války odejde jako vítěz. Konflikty v Iráku a Afghánistánu se táhly enormně dlouho, aniž by se zpětně vzato dalo říci, že jejich geopolitický výsledek k něčemu byl. Australský odborník na guerrillovou válku David Kilcullen odhadoval ve své knize, že už do roku 2009 utratily USA za Irák a Afghánistán zhruba milionkrát více peněz než původní al-Kajdá za svoje útoky proti Americe, a to přitom afghánské angažmá nebylo ještě ani v polovině svého trvání. (Samozřejmě, zbrojařské firmy na tom vydělají tak jako tak, ale jejich zájmy se úplně nekryjí se zájmem vlád, které pomocí těch válek chtěly něčeho dosáhnout.) Když toto vše vezmu v úvahu, mám za to, že pouze vyhrožovat invazí a doprovodit to nějakou hackerskou strkanicí v kyberprostoru má z hlediska Moskvy daleko lepší poměr cena/výkon, než se do té invaze skutečně pustit a riskovat, že zažijí to, čemu válečný teoretik von Clausewitz říká tření, navíc za cenu enormních nákladů. Oněch dvacet procent nejistoty, které moje předpověď obsahuje, je dáno hlavně tím, že bohužel máme precedenty, kdy se státy pustily i do válek zcela nesmyslných. Hlavním příkladem je první světová válka, protože původní incident, vražda Franze Ferdinanda v Sarajevu, upřímně nestál ani za regionální střílečku mezi (nepříliš dobře vojensky připraveným) Rakouskem-Uherskem a (dobře připraveným, leč daleko menším) Srbskem, natož pak za zapojení všech světových velmocí a masakr jejich mladých generací. Monarchisté mi nyní prominou, ale R.-U. bylo z hlediska tehdejšího světa druhořadá lokální mocnost, jejíž problémy vlastně vůbec neměly mít vliv na vztahy mezi skutečnými imperiálními entitami, nad nimiž slunce nezapadalo. Oni to tehdy lidé taky nečekali, protože daleko závažnější přímé konflikty mezi skutečnými velmocemi (Fašódský incident 1898, První marocká krize 1905, Agadirská krize 1911 a Závody v námořním zbrojení před začátkem války) se vždycky zdařilo nějak urovnat nebo aspoň zmírnit dohodami diplomatů v zahulených vyjednávacích salonech a generálové přišli zkrátka. Ani v létě 1914 se nezdálo, že by ze sarajevského atentátu mohlo být něco vážnějšího, a noviny věnovaly pozornost zcela jiným tématům. Leč nakonec bylo. Proto tedy jen těch 80 procent, nikoliv sto. Tři možné scénáře neutrality Druhá otázka: dávala by smysl neutralita čili „finlandizace” Ukrajiny? To je pojem, který se vynořil v souvislosti s návštěvou francouzského prezidenta Macrona v Kyjevě a který odkazuje na nelehkou pozici Finska za studené války. Finský kreslíř Kari Suomalainen ji charakterizoval jako „umění klanět se východu, aniž bychom vystrkovali zadky na západ”. Podle mého názoru by to byl status k ničemu, protože je v dané situaci v podstatě negarantovatelný. Existují tři možné scénáře neutrality, přičemž všechny mají značné praktické mouchy: varianta zvaná „o nás bez nás”. Nějaká množina západních velmocí a Rusko se dohodnou, i bez účasti Ukrajiny, že Ukrajina bude nárazníkovým pásmem bez jasné příslušnosti k mocenským blokům. Klasická hra o trůny v moderní podobě. V praxi to znamená, že vlivový boj se posune do zákulisí a zapojí se do něj i potenciálně nečekaní hráči (Turecko? Čína?), využívající znechucení a resentimentů domácího obyvatelstva k tomu, aby prosazovali různé třetí cesty a vlastní vliv. Nezapomeňme také na to, že ta země bude někam tíhnout ekonomicky, bude mít určitou preferenci při navazování obchodních vztahů. To je dneska minimálně stejně důležité jako vojenská příslušnost, protože válčí se vzácně, kdežto kšeftuje se furt. Tenhle scénář může nastat i „sám od sebe”, bez formální papírové dohody, ale zároveň je plný všelijakých překvapení ze strany oněch zmíněných třetích hráčů. Má tedy potenciál vést k opakovaným krizím podobného druhu. Pokud tedy nastane, můžeme čekat podobné problémy co několik let. varianta „jednostranné prohlášení”. Ukrajinská vláda by sama od sebe deklarovala neutralitu a nezapojení do mocenských bloků. Základní nevýhoda: jednostranné prohlášení se dá kdykoliv odvolat. Ve velmocenské historii se proto na jednostranná prohlášení nikdy moc nehrálo a vyžadovaly se garance. Neumím si představit, jak by takové garance vypadaly v případě ukrajinské neutrality. varianta „dohoda všech stran”, kdy by neutrální statut země včetně všech práv a povinností byl zakotven mezinárodní smlouvou podobnou londýnské smlouvě z roku 1839, která tvořila základ existence Belgie. Taková dohoda je nepravděpodobná, protože Rusové by patrně požadovali uznání ruské vlády na Krymu a v těch východních separatistických republikách, což momentálně žádný ukrajinský politik nemůže podepsat. Další problém s tímto scénářem je, že může fungovat jen mezi mocnostmi, které si aspoň do nějaké míry důvěřují – a to není aktuální stav světa. Onu belgickou neutralitu porušili Němci roku 1914 a od té doby už pojem „neutralita” není tak silný, jako dřív býval. Na případu Belgie roku 1914 je také vidět, jak těžko se neutralita garantuje, když jde opravdu „do tuhého”, a že to nemusí být vždycky výhoda. Německý vpád do Belgie přiměl Brity k tomu, aby vyhlásili Německé říši válku (předtím bylo mínění liberálů spíš na straně nezapojování se). Belgie byla ale za této války, která z velké části probíhala na území Flander, zdevastována velmi těžce, možná hůře než v nějaké alternativní linii dějin, kdy Německo osamělou Francii porazilo a Britové se na to jen dívali zpoza kanálu La Manche. Válka bude. Na internetu Hlavní důvod, proč by ta neutralita nebyla dlouhodobě funkční, je ale geografický. Státy neutrální během studené války (Finsko, Rakousko, Švýcarsko) vesměs ležely stranou od hlavních potenciálních bojišť a Kremlu i Bílému domu mohlo být téměř jedno, jestli někde v Helsinkách vládnou rudí nebo nějaká poslepovaná koalice demokratických stran; úplně jedno to nebylo, ale byl to problém druhého až třetího řádu. Ukrajina ovšem, už ze své geografické polohy, sama o sobě je jedním z potenciálních bojišť, podobně jako jím byl Západní Berlín. Všimněte si, že v případě tehdejšího rozděleného Berlína k žádné dohodě o neutralitě města nedošlo – logika mocenských poměrů to vylučovala. Byl příliš centrálně položený ve velké středoevropské nížině (dobrý terén na rychlé přesuny těžké techniky) a navíc v příliš důležitém státě na to, aby od něj hlavní hráči byli ochotni dát ruce pryč. Jak tedy zní moje předpověď? Zamrzlý konflikt pohybující se po roztřesené sinusovce mezi občasnou eskalací a občasným uvolněním, do kterého se ale všechny zúčastněné mocnosti budou bát příliš razantně „hrábnout” a budou raději čekat opodál, jestli protivníkovu pozornost neodvede nějaká akutnější krize na druhé straně světa, případně u něj doma. Pokud ano, tak se otevře příležitost na nějaké ty fait accompli; ale dokud se tak nestane, valná většina negativní energie vyvolané konfliktem se vyzuří … na internetu.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-08-11 20:23:02

Cenu prezidenta MFF Karlovy Vary dostane režisér Jan Svěrák

Cenu prezidenta MFF Karlovy Vary, jíž karlovarský festival každoročně oceňuje domácí filmové tvůrce, převezme na slavnostním zakončení 55. ročníku MFF KV režisér, držitel Oscara Jan Svěrák. Ve čtvrtek 26. srpna v 16 hodin také osobně uvede na slavnostním představení v Městském divadle Karlovy Vary snímek Jízda, který získal na 30. ročníku MFF Karlovy Vary v roce 1995 Křišťálový Globus pro nejlepší film. Jan Svěrák patří k mezinárodně nejúspěšnějším českým režisérům současnosti. Absolvent dokumentární režie na pražské FAMU upoutal již svým studentským mystifikačním dokumentem Ropáci, za nějž získal v roce 1988 studentského Oscara. Od celovečerního hraného debutu Obecná škola (1991) spolupracuje se svým otcem, scenáristou a hercem Zdeňkem Svěrákem, a díky tomuto autorskému propojení vznikly jeho zásadní snímky. Již Obecná škola vynesla Janu Svěrákovi nominaci na Oscara, za akční fantasy Akumulátor 1 (1994) si z MFF v Benátkách v roce 1994 odvezl Cenu týdne kritiky. Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film pak obdržel za tragikomedii Kolja (1996). Film získal i desítky dalších mezinárodních ocenění, mezi nimi Zlatý Globus. Válečným příběhem Tmavomodrý svět (2001) Jan a Zdeněk Svěrákové složili hold českým pilotům, kteří v průběhu 2. světové války bojovali ve službách britských RAF. V roce 2004 natočil společně s Martinem Dostálem celovečerní dokument o svém otci Zdeňku Svěrákovi Tatínek. V roce 2007 vznikl opět podle scénáře Zdeňka Svěráka film Vratné lahve. Příběh učitele v důchodu, který se nehodlá vzdát svých snů, se stal divácky nejúspěšnější filmem roku, v kinech ho vidělo více než 1,2 milionu diváků. Film rovněž získal Cenu diváků na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary. V tomto roce se rovněž poprvé producentsky podepsal pod jiný než vlastní film. Tajnosti, které režírovala Alice Nellis, získaly Českého lva pro nejlepší domácí snímek roku. V roce 2010 se v hlavní soutěži MFF Karlovy Vary představila Svěrákova fantazijní hříčka Kuky se vrací, kombinující prvky hraného a loutkového filmu. Film získal Zvláštní cenu poroty MFF KV. Na tradici filmové pohádky navázal snímkem Tři bratři (2014), opět podle scénáře svého otce. Film Po strništi bos (2017), který dějově předchází Obecné škole, je poetickým návratem do dětství na pozadí válečných událostí a je dalším důkazem souznění, které prostupuje společnou tvorbou Jana a Zdeňka Svěrákových. V roce 2019 vydal Jan Svěrák román Bohemia, v současné době dokončuje film Betlémské světlo, k němuž napsal scénář podle povídek svého otce. Jan Svěrák je rovněž autorem jedné z nejúspěšnějších znělek MFF Karlovy Vary. Černobílý minipříběh z roku 1997 odkazuje k poetice tradičních hororových filmů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-19 18:27:01

Martina Formanová se ve své nové knize vyrovnává se smrtí svého muže

„Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani…“ píše Martina Formanová v nové knize Nalakuj to na růžovo, v níž se vyrovnává se smrtí manžela Miloše Formana (†2018).  V knize, kterou Martina Formanová navazuje na předchozí autobiografické prózy Skladatelka voňavého prádla a Snědla dětem sladkosti, se setkáváme se zralou ženou reflektující svůj život po smrti manžela Miloše Formana. S pomocí deníku zpracovává svůj smutek a prázdnotu ze ztráty člověka, po jehož boku strávila dvacet tři let a s nímž vychovala dva syny. První zápis je ze srpna 2018, poslední z letošního, již pandemického února. S nadsázkou, sebeironií a upřímností autorka popisuje cestu k zotavení. Nečekanou součástí duševní terapie se pro ni stávají lekce stand-upu, který spojil její touhu po komunikaci, smysl pro humor i dávné vzpomínky na chvíle strávené v dětském recitačním kroužku v rodném Brně.   Ukázka z knihy SRPEN 2018 / Sama Jak to, že už je devět, když já jsem tak strašně nedospalá?      Jo, vlastně. Včera sedm vražd.      To jsem se nemohla ovládnout a zůstat u jedné, u dvou?      Nemohla. Ovládání se zjevně patří mezi moje nejslabší stránky.   Tenhle večerní rituál – pár vyřešených vraždiček coby pohádka na dobrou noc – se v poslední době pěkně zvrhl. Dříve jsem forenzní vyšetřování zločinů sledovala poměrně civilizovaně a nahodile. Od doby, co trávím u televize většinu dne, se mi ale jednotlivé případy postupně začaly slévat v jeden nekontrolovatelný tok ubodání, uškrcení, zastřelení či otrav jedem. A já sedím v Milošově křesle, tupě těm jatkám přihlížím, ani nevím proč. Snad že tyhle příběhy mají vždy „happy end“ – jeden vrah vyfásne doživotí, druhý dvaadvacet let natvrdo, a tu ženskou, co otrávila milence i manžela, tak tu pošlou na smrt. Paráda.   Dům je tichý a já jsem tu sama. Dívat se v noci na násilí asi vůbec nedává smysl.      Na druhou stranu se však jedná o poměrně logické vyústění pestrého televizního programu, který sleduji během dne: reality show Můj třísetkilový život, Zpackané plastické operace a zejména pak pořad přinášející zvrácené uspokojení Dr. Pimple Popper neboli Doktorka Beďarová. Poté, co jsem zhlédla tyto skvosty kabelového vysílání, je pár mrtvol už jen hezkou třešničkou na dortu. A koukat na něco jiného nejsem schopna.      Zprávy mě nezajímají a u filmů vždy po chvíli zjistím, že jsem ztratila niť příběhu. Myšlenky se mi zatoulávají do šťastnějších časů, případně mi mozek vypne úplně (s tím se ovšem potýkám dlouhodobě), a když zaměřím svou pozornost zpět na obrazovku, nechápu: A tohle je kdo? Její bratr? Nebo soused? A proč se jako pohádali?      Ne. Na hranou tvorbu teď prostě nemám.   V 9:05 volávám sestře Simoně. Dnes má ale volno, vybavím si. Počkám tedy, až se vzbudí a ozve se sama.      Ploužím se do kuchyně osvěžit se citronádou a nabudit se kafem. Jenže tam už čeká armáda mých čtyř koček a tří psů.      „Dejte mně pokoj, sobci. Každej myslíte jen na sebe,“ nadávám jim, zatímco otvírám konzervy se žrádlem. Protože já blbec bych si tu kávu ani nevychutnala, kdyby na mě tak hladově a žalostně koukali.      Psi šťastně zblajznou, cokoli jim podám (ráno jsou to jen kostičky na čištění zubů), kočky v momentě, kdy zjistí, že jsem podlehla jejich citovému vydírání, radikálně změní své chování. Najednou se tváří, jako by zrovna dorazily coby porotci na nějakou gurmánskou soutěž, a váhavě zkoumají mou nabídku. Co nám to tady… ošklíbají se nad mým dnešním menu, ačkoli ještě před pár dny požadovaly výhradně značku Sheba s příchutí hovězího ve vlastní šťávě. Dnes by však nejspíš daly přednost tuňákovi nebo krevetám, což jsem já, krutá majitelka, nevycítila.      Že si vůbec lámu hlavu s tím, co si o mně myslí kočky, napomínám se.      Jenže pak si uvědomím, že kromě těch zvířat tu se mnou nikdo jiný není.      Takže co udělám?      Otevřu konzervy s mořskými plody.      Hovězí ve vlastní šťávě dostanou navečer psi, kteří by snědli, cokoli jim nasypu do misek, pravděpodobně včetně hřebíků.      Kdepak kočky. Psi, to jsou parťáci.   / Starosti a radosti Skypuju s rodiči.      Nutno říct, že naši jsou sice čtyřicet let šťastně rozvedeni, ovšem posledních zhruba dvacet roků spolu trávívají dovolené i veškeré svátky. Ukázalo se, že klíčem k jejich harmonickému vztahu je sdílení kratších časových úseků – týdne, maximálně dvou, během nichž jsou ještě schopni ovládnout se a nesklouznout k rozepřím, které nedořešili v roce 1972.   Máma se, jako vždy, strachuje o délku mého spánku, dostatečný přísun vitamínů, o životy svých vnoučat, aktuální povětrnostní podmínky a další asi tisícovku potenciálních rizikových faktorů, jejichž příval se mi podaří zarazit někde před polovinou. I tak probereme více než čtyři stovky druhů nebezpečí, jejichž hrozbu jsem musela vehementně popřít a vyvrátit.      Táta mě informuje o slevách v Tescu, své cestě na polikliniku a ke kontejneru s odpadky, což mi připomene, že jim chci zajistit společný lázeňský pobyt v Luhačovicích, jenž je snad oba přivede na jiné myšlenky.      Až se později, v kalifornském časovém pásmu posunutém o tři hodiny, probudí Simča, absolvuje s nimi tentýž dialog. Po něm bude následovat náš telefonický rozhovor, který konverzaci s rodiči vyhodnotí a pro dnešek uzavře. Se Simou si ale během dne zavoláme ještě několikrát, mluvíme totiž tak často, že to Miloše v počátcích našeho soužití mátlo.      „Jé, to je Simča, promiň –,“ vyskočila jsem třeba s mobilem od sledování televize.      „Nevolala ona už před chvílí?“ divil se.      „No ale to mi jen volala, že nemá čas, že se ozve později,“ vysvětlovala jsem s takovou samozřejmostí, že ji záhy Miloš přijal za svou.      Bejvávalo.   / Sestry I. Venku den jak lusk.      Terasa je obrostlá divokou vinnou révou, na níž již dozrávají tmavě modré kyselkavé hrozny. Na keře trubače rostoucí stranou se slétávají kolibříci. Mám chuť sednout si tam s kávou, pozorovat je, jak slastně nasávají nektar z jeho nádherných květů, a nechat se prohřívat a laskat teplým dopoledním sluncem. Alias program „důchodcův sen“.      Tak to ne, musím přece pracovat.   V počítači kliknu na soubor s názvem Sestry, velmi volnou filmovou adaptaci mé první knížky Skladatelka voňavého prádla.      Respektive její asi devatenáctý začátek.      Koukám na ty svoje mladičké protagonistky, variace mne samotné a sestry Simčy, a jsou mi vzdálené jak neandrtálcům hodinky.      Ve verzi rozepsané v době Milošova odchodu jsou tahle naše alter ega dvě odvážné, dychtivé holky, které právě otevírají dveře do života. Co otevírají! Ony je rozkopnou, lačně nedočkavé všeho, co čeká za nimi.      Jo, tohle jsem kdysi byla já.   DUBEN, KVĚTEN 2018 / V mlze První týdny po Milošově smrti si pamatuju pouze mlhavě. Ale ne jako v té chuchvalcově bílé mlze, co vás obklopí, když vyjedete lanovkou na Sněžku. Spíš v matně ponuré, jaká bývá v kalných ránech, kdy jste navíc zoufale vyčerpaní.      Synové se museli pár dnů po pohřbu vrátit na univerzity, odletěli i Petr s Matějem.      Umlkly Milošovy oblíbené písničky, které jsme si pouštěli, jako by měl kdykoli vejít a připojit se k nám. Obývákem se nenese kouř jeho doutníků ani vůně espressa s kapkou Baileys ani zvuk CNN ani, ani…      Jen bílej kocour si každý večer mňoukavě stěžuje, že nikdo nejde spát nahoru.      Ale do ložnice já nemůžu, ve své prázdnotě se zdá ještě větší, neutěšenější. Místo toho jsem si ustlala vedle kuchyně, u sebe v kanceláři, tak ať se kocour v případě námitek laskavě přesune tam a přestane mi připomínat, co už je i tak zřejmé. Domem se téměř neslyšně pohybovala pouze hospodyně Marissa. Tak potichu zřejmě proto, aby mi nepřipomínala, co rovněž bylo nasnadě – že již není nezbytně nutné, aby docházela pětkrát týdně.      Chtěla si prostě udržet svůj džob, proto se pustila do všeho, co jen bylo možné v domě vylepšit. Tu kolem mě proklouzla s kladivem, tu se šicími potřebami či barvou a natěračskou štětkou. Že budu muset její aktivity alespoň částečně brzdit, jsem s hrůzou zjistila, když jsem ji zastihla, jak přitlouká elektrický prodlužovací kabel k liště po straně pokoje. Činila tak zcela jistě v dobrém úmyslu, aby o něj někdo nezakopl. Jen zázrakem jsem ji zastavila dřív, než se hřebík střetl s proudem a ji naplnila zcela jiná energie, než kterou překypovala obvykle. To by mi ještě scházelo.   / M Club Forever! Občas se zase sejdeme s naším M Clubem. Už je to pár let, co jsme se začali vídat. Posléze se z těchto našich „schůzí s nulovou agendou“ staly ty nejpříjemnější večeře, a ke konci vlastně i jediné společenské příležitosti, jichž se chtěl Miloš účastnit. Pojmenování klubu bylo nasnadě, neboť jména všech čtyř členů začínala na písmeno M. A bylo i nasnadě, proč bylo pro každého z nás tak důležité, že setkání neměla pražádný jiný důvod, než společně strávit čas, jíst, plkat, zpívat. Miloš byl významný, Mia slavná, Marek úspěšný a já – já byla na základce členkou recitačního kroužku.      Marka jsme poznali na podzim 2007.      „Ahoj Martino, přiletíme s Ivankou do New Yorku,“ zavolal mi tehdy Karel (myšleno Gott; ale neuvedeno z důvodu mého vyjadřovacího minimalismu, nebo možná proto, že psát u přátel příjmení mi zní trochu udavačsky). „On tam zrovna bude i náš kamarád Marek s přítelkyní, tak bychom si mohli dát večeři všichni dohromady, co říkáš?“      Společný večer nakonec proběhl zcela v Markově režii ve výtečné francouzské restauraci, kde k lahodným pochoutkám navíc doporučil vína ročníků spojených s událostmi významnými pro naši historii: 1968 a 1989. Po vínech následoval šláftruňk v baru. Kdo by ale myslel na spaní? Neskutečný koncert zábavných historek a vtipů pokračoval dál, takže nás do postelí rozehnaly až první náznaky svítání.      Hned měsíc na to měl Miloš začít připravovat v Národním divadle jazzovou operu Dobře placená procházka, což však narazilo na dosti podstatný zádrhel. Jelikož dohodnutý honorář stěží pokrýval letenku 1. třídou, ukázalo se nezbytné najít sponzory, kteří by zafinancovali Milošův pobyt v Praze i další produkční náklady.      No a tu vstoupil znovu na scénu Marek, původně zcela anonymně.      Po pár týdnech celodenních divadelních zkoušek a večerů, které trávil se svou pražskou rodinou, se Miloš rozhodl poděkovat neznámému štědrému mecenáši a povečeřet s ním v restauraci Aromi. K jeho překvapení byl oním velkorysým patronem právě Karlův kamarád. V Aromi s Markem hravě navázali na debaty z newyorského setkání. Posezení, plánované původně na necelé dvě hodinky, se opět protáhlo do časného rána.      Jejich, a potažmo naše, přátelství zpečetily desítky, či spíše stovky společných večeří a zážitků. Markovo světoběžnictví s sebou neslo nejen spoustu zajímavých příhod – od potápění se se žraloky po setkání s domorodci na Papui-Nové Guineji, ale protože žil mezi Prahou a Římem, také lehkost, s níž se dokázal objevit tu v Paříži, tu v Curychu, Lyonu či u nás v Conouši. A tak samozřejmě, jako si jej oblíbil Miloš, ho přijala i Mia. (Ano, Farrow.)      S Miou se Miloš neseznámil při práci, nýbrž na hromadném setkání umělců žijících mimo Hollywood. Né, dělám si srandu! Miiny děti i vnoučata navštěvovaly stejně jako naši synové místní Montessori školu, jejíž vedení se rozhodlo využít dvou legend světové kinematografie pro jednu z výročních charitativních akcí. Na příjemně strávený společný čas na jevišti školního divadélka jsme navázali i v soukromí.      A tak se poskládal náš šťastný čtyřlístek.      Nechali jsme si všichni natisknout na trička logo M Club, každý narozeninový dort zdobilo dekorativní M a při každé schůzi jsme si zapěli písničku „Love“ z jednoho Miina filmu. Já nám k ní vytiskla a rozdala text, dokonce jsem se zamýšlela, zda bych zvládla zahrát její melodii na ukulule. Jenže to bych musela absolvovat lekce a cvičit, na čemž bohužel můj hudební doprovod ztroskotal.      Během těchto setkání nikdo znenadání nevytáhl scénář, který by Miloš ideálně režíroval, ale přinejmenším si ho přečetl a opatřil dramaturgickými poznámkami, nikdo nepožadoval kontakt na Miina agenta, nebo na kohokoli z jejích věhlasných kolegů, nikdo jakoby náhodou Markovi nepředhodil „skvělý byznys plán, který tutově vydělá mraky peněz, jen jaksi potřebuje subvencovat do začátku“, nikdo nesháněl informace či drby, kterými by se mohl blýsknout na jiné párty.      Postupně jsme si vybrali restaurace, v nichž se téhle naší podivné, směšné skupince od pětačtyřiceti let nahoru, co si neustále nadšeně připíjela „Na zdraví! Cheers!“ i irským „Sláinte! M Club Forever!“ a pokaždé si zazpívala a řehtala se a rozčilovala nad politikou a nespravedlnostmi světa, nedivili, ba naopak, vítali nás coby své nejmilejší hosty. Stačilo zavolat a požádat o rezervaci a pokaždé jsme měli svůj stůl a na něm často i drinky, které už obsluha dopředu znala.      Naše Forever bývalo tak euforické, že jsme mu sami uvěřili.      A náhle jsme se ocitli bez toho vlastně nejdůležitějšího článku celého klubu, jenž nás de facto spojil dohromady.      Jídáváme nyní ve stejných hospodách, broukáme si a tlacháme, ale nic už není stejné. A to, co nás teď nejvíc pojí, je společně sdílený smutek.   / Růžová došla Ten vůbec nejzoufalejší moment poté, co jsem ztratila Miloše, si však pamatuju zcela přesně, neboť přišel naprosto nečekaně.      Konečně jsem se přiměla začít opět chodit do tělocvičny, ale když jsem tam mířila, přepadlo mě dobře známé mně se nechce. Projížděla jsem právě středem města New Milford, znechuceně přemítala o činkách a posilovacích přístrojích, když jsem si uvědomila, že stejnou cestou jezdívám do New Yorku.      Vždyť já nemusím do žádné tělocvičny, můžu jet prostě dál, přes Danbury a Yonkers do Města. A můžu tam zůstat přes noc, nebo týden, jelikož o zvířata se postará Eddie a mě osobně už v Conouši nikdo nepotřebuje, nečeká.      Vždyť já můžu jet na letiště a odletět ještě dnes večer do Prahy. Nebo do Mexika. Kamkoli. Protože mě už nikdo nepotřebuje, nečeká!      A ačkoli teoreticky nejspíš znělo to obrovské pole možností snově, ve skutečnosti mě téměř fyzicky bolavě sevřel pocit samoty.      Doteď jsem se neustále něčemu a někomu přizpůsobovala. Škole, dětem, manželovi. Veškerý můj volný čas byl ohraničen nároky a požadavky druhých jako závorami, a mně přišlo přirozené a uspokojující je respektovat a naplňovat. Jenže najednou jsou závory pryč a přede mnou nedozírná pláň, na které budu muset nakonec vytyčit mantinely svého nového života.      Veškerá rozhodnutí ohledně mé budoucnosti ležela už jen a jen na mně.      Mohla jsem s nimi začít hned teď.      Do tělocvičny. A šupem!   Martina Formanová pochází z Brna, vystudovala scenáristiku na Filmové akademii múzických umění v Praze a od poloviny devadesátých let žije ve Spojených státech amerických. Je autorkou autobiograficky laděných próz Skladatelka voňavého prádla (2002) a Snědla dětem sladkosti (2012), novel Trojdílné plavky (2007) a Nevěra po americku (2011), románů Ten sen (2009) a Případ Pavlína (2014) a sbírky Povídky na tělo (2017). Napsala rovněž dva scénáře, které se staly předlohou k televizním filmům. Připravuje se realizace jejího nejnovějšího scénáře inspirovaného Skladatelkou voňavého prádla.   Vydalo nakladatelství Prostor roku 2021, 216 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-10 19:48:26

Michal Sýkora: Nejsem ten typ spisovatele, který by tvrdil, že mu na čtenářích nezáleží

Napsal řadu odborných článků a několik literárněvědných publikací. Jako autor beletristické tvorby debutoval Michal Sýkora v roce 2012 detektivkou Případ pro exorcistu, která je první ze série Detektivové od Nejsvětější Trojice s komisařkou Marii Výrovou a zatím poslední vyšla v roce 2020 pod názvem Nejhorší obavy. Působí jako vysokoškolský pedagog na Palackého univerzitě v Olomouci a přiznává, že psaní jeho koníčkem.   V jednom rozhovoru jste přiznal, že díky četbě knih Geralda Durrella a popularizačních spisů slavných biologů, jste chtěl být zoologem. Nakonec z toho sešlo, ale láska k četbě zůstala. Jak jste prožíval svá dětská léta na předměstí Olomouce? Ve skutečnosti to nebylo na předměstí, ale v samém centru města. Jsem ročník 1971, takže mé dětství a teenagerská léta spadají do normalizačních let. Myslím, že jsem měl dětství, jaké v té době zažívala většina městských dětí. Měli jsme v našem domě skvělou partu dětí, vedli jsme tvrdé bitvy s obdobnou partou ze sousedství, šmejdili, kde se dalo, ale taky jsme na naší domovní zahradě hrávali všemožné hry, ze kterých nejoblíbenější byla vybíjená. Do toho škola, dychtivé čekání na další číslo ABC (a pak zklamání, že v něm není vystřihovánka tanku, ale nějaký pitomý sovětský lunochod), lepení plastových letadýlek z Kovozávodů Prostějov… V televizi jsme sledovali Čtyři z tanku a pes a byli jsme radostí bez sebe, když se nám podařilo přemluvit rodiče, abychom se mohli kouknout na nějakou epizodu Profesionálů, protože ty tenkrát vysílali s velkou hvězdičkou. Mohli bych takhle pokračovat dál a dál, protože vzpomínky se mi asociativně řetězí. Třeba když jsem zmínil lepení modelů letadýlek, tak mi hned naskočilo, že jsme používali lepidlo Lepi M, které však jednu dobu bylo k nesehnání, ale můj táta měl kamaráda chemika a u něho mi sehnal nějaké tekutiny, ze kterých jsem si mohl doma lepidlo vyrábět sám. A tak by šlo pokračovat dál…   Po studiu na Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, zde působíte jako odborný asistent na Katedře divadelních, filmových a mediálních studií a přednáší dějiny literatury. Pro jste si vybral právě dějiny literatury? Byla to vlastně náhoda. Maturoval jsem v roce 1990. Původně jsem se hlásil na něco úplně jiného, ale pak jsem zjistil, že ten plánovaný obor nebudou otvírat. Byla to přelomová doba, vše se stále měnilo. Tak jsem si na poslední chvíli, skutečně doslova za pět minut dvanáct musel vybrat něco jiného, a tak jsem si zvolil zbrusu nový uměnovědný obor, společné studium literatury, divadla a filmu.   Během studentských let vás zaujala tvorba rusko-amerického spisovatele Vladimíra Nabokova, kterému jste věnoval nejen svoji diplomovou, ale disertační práci.  Čím vás tento spisovatel tak fascinoval, že jste o jeho tvorbě napsal také dvě knihy: Vladimír Nabokov – Od Mášeňky k Daru a Vladimír Nabokov – Americké období?      To už je hodně dávno. Iniciační roli hrála četba Lolity. Ten román se zcela vymykal čemukoliv, co jsem předtím četl. Nejprve jsem o Nabokovovi napsal diplomku. Postupně jsem načítal všechny jeho knihy, jeho fascinující eseje a rozhovory… Navíc v devadesátých letech celosvětově probíhal jakýsi nabokovovský boom, vycházely jeho dřív nepublikované texty a také desítky knih o něm. Nabokov byl zkrátka autor, o kterém se intenzivně bádalo a mluvilo. Ale nechci tím říct, že by můj zájem o něj byl ryze konjukturální. Mě Nabokov uchvátil jakožto čtenáře a fascinovala mě jeho tvorba i jeho osudy a prostě jsem cítil intenzivní potřebu o něm přemýšlet a psát. Z dnešního hlediska vůbec nechápu, kde se ve mně vzalo tolik odvahy a drzosti – pustit se bez jakýchkoliv zkušeností do tak náročného úkolu. Mám pocit, že jsem dost dobře netušil, jak náročná a velká práce to bude.   Napsal jste řadu odborných článků a několik publikací. Jako autor beletristické tvorby jste debutoval v roce 2012 detektivkou Případ pro exorcistu se svéráznou komisařkou Marii Výrovou, zvanou „velká sova“. Co vás přivedlo k napsání právě detektivky? Měl jste předobraz na vytvoření Marie Výrové, kterou tak skvěle ztvárnila herečka Klára Melíšková v televizní adaptaci?  Chtěl jsem si to vyzkoušet. Případ pro exorcistu jsem začal psát ještě před boomem detektivek, který pak nastal. Když jsem se tehdy rozhlížel po tuzemské produkci, tak mi vadilo, že u nás neexistuje moderní detektivka britského střihu. Vůbec jsem tehdy neměl ambice ji publikovat. Ale dal jsem text přečíst pár lidem, líbil se jim a já ho tedy nabídl Nakladatelství Paseka. Takže na začátku všeho byla neambiciózní volnočasová aktivita. Marie pak neměla předobraz v žádné konkrétní osobě, literárně velmi volně v inspektoru Morseovi od Colina Dextera. Primárně jsem chtěl, aby ta hrdinka nebyla z hlediska žánru zas tak konvenční. V žádné z mých knih nenajdete drsné policajty, ani takové ty módně vyprahlé, existenciálně rozvrácené alkoholiky.   Přišly další tituly s Detektivy od Nejsvětější Trojice vedené Marii Výrovou: Modré stíny, Ještě není konec, Pět mrtvých psů a zatím poslední Nejhorší obavy, který vyšel v roce 2020. Pracujete na další knížce? Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Často mě inspiruje prostředí. Modré stíny jsem umístil na univerzitu, v Pěti mrtvých psech jsem chtěl využít prostředí zoologické zahrady. Někdy vycházím z osobnějších zážitků a vzpomínek. To je případ mého třetího románu Ještě není konec. Jindy vycházím ze skutečných případů. V Pěti mrtvých psech mě inspirovala reportáž o existenci medvědích farem. Kombinuji různé zdroje, ale vždy nějak vycházím z reality kolem sebe.   Vaše knihy byly také zdramatizovány, slyšet je také v rozhlasu jako četbu na pokračování. Norbert Lichý načetl knihu Ještě není konec jako audioknihu. V roce 2019 obsadila kniha Pět mrtvých psů třetí místo v Ceně Jiřího Marka. Co to pro vás znamená? Znamená to pro mě, že se mé knihy někomu líbí, že někoho zajímají, a to mě velmi těší. Audioverze přinášejí mé knihy zase dalším čtenářům – posluchačům. Nejsem ten typ spisovatele, který by tvrdil, že mu na čtenářích nezáleží. Takže jsem samozřejmě rád, že mé příběhy a postavy čtenářům stojí za to, aby s nimi trávili čas.   Patříte k nejúspěšnějším současným českým autorům detektivní tvorby. Jakou literaturu preferujete? Máte oblíbené autory? Vím, že tím čtenáře často překvapuji, ale detektivky moc nečtu. Mám několik svých oblíbených žánrových autorů, ke kterým se rád vracím (Raymond Chandler, Colin Dexter), ze současných spisovatelů se mi líbí Cara Hunterová a sleduji, co píšou někteří mí čeští kolegové, ale to hodně výběrově. Americké thrillery nečtu, skandinávská krimi mě moc nebaví. Vlastně nejvíc mě oslovují ty žánrové knihy, v nichž detektivka „zfúzovala“ s tzv. vážnou literaturou, jak to píše třeba Kate Atkinsonová. Oblíbených autorů mám spoustu a byl by to dlouhý seznam: z českých spisovatelů by na něm nechyběli třeba Josef Škvorecký, ze současných Petra Dvořáková, z těch světových Philip Roth, John Fowles nebo Raymond Carver.   Spolu s Petrem Jarchovských jste napsal scénář ke krimi seriálu Pozadí událostí. Jak se vám na scénáři pracovalo a na co se máme těšit? Předně bych chtěl říct, že Pozadí událostí není pouze krimi seriál. Z mé strany je to tak trochu reakce na fakt, že je v našich televizích v současnosti silně předetektivkováno, a myslím, že jak Petr Jarchovský, tak režisér Honza Hřebejk to vnímají stejně. Jakkoliv se v příběhu detektivní zápletka vyskytuje, není dominantní a spíš slouží jako katalyzátor k průzkumu lidských povah a témat, která přináší současné doba. A k první části vaší otázky: Petr je nesmírně tvůrčí člověk a současně také velmi vstřícný a otevřený všemu novému. Už během naší první spolupráce, kdy adaptoval Případ pro exorcistu, jsem poznal, že jako scénárista chová vůči mé předloze respekt, ale současně ji dokáže velmi tvůrčím způsobem převést do scénáře, obohatit a doplnit o svůj osobní pohled na látku. Petr je člověk, od kterého se můžete opravdu hodně přiučit a který je vždy ochotný vám pomoci. Musím říct, že spolupráci s ním, Honzou Hřebejkem a Viktorem Taušem považuji za své osobní velké štěstí.   A co odpočinek a koníčky? Máte na ně čas? Koníček je psaní. Ale také už roky sbírám gramofonové desky a předloni jsem si splnil sen a zase si po letech pořídil psa. Takže to vše tak nějak kombinuji. Mám tu velkou výhodu, že můžu dělat to, co mě baví, takže práce a koníček nejsou v protikladu. Horší už je to s tím odpočinkem, napsat román není zrovna relaxační činnost.   Michal Sýkora se narodil se v Olomouci 28. září 1971. Působí jako vysokoškolský pedagog, literární teoretik a spisovatel. Je absolventem Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde působí od roku 1998 jako odborný asistent na Katedře divadelních a filmových studií. Napsal monografie o Vladimíru Nabokovovi (2002, 2004) a Philipu Rothovi (2019) a několik dalších literárněvědných publikací. Je autorem série detektivních románů Detektivové od Nejsvětější Trojice s komisařkou Marii Výrovou: Případ pro exorcistu (2012), Modré stíny (2013), Ještě není konec (2016), Pět mrtvých psů (2018) a Nejhorší obavy (2020). Spoluautor scénáře (s Petrem Jarchovským) k seriálům Živé terče (2019) a Pozadí událostí (2021). S rodinou žije v Olomouci.

Čas načtení: 2020-01-12 12:42:41

Česká televize opět začala vysílat dokumentární seriál Kus dřeva ze stromu

Těch dvacet a šest dílů – respektive práva k vysílání – koupila loni znovu Česká televize (od Nadace dřevo pro život) a právě nyní je začala vysílat. Po úvodním díle bude v každém další dřevo jednoho z našich nejznámějších stromů… Každý strom, dřevěný, bude mít svůj díl. Na fcb prý někdo napsal: „Tenhle dokument je i po deseti letech od vzniku ojedinělý, takže není s čím ho srovnat. Dívají se na něj rády i ženy a některé prý u toho někdy i přestanou vařit nebo žehlit. Vypráví to mladej chlap, fachman, kterej je přitom i zároveň děda s vnukem (občas), dvěma vlčáky, kočkou, žebřiňákem, nářadím a mořem, mořem dřeva!“ Ono už je to víc než deset let, ale vem to nešť. Je to jedno. Dokument v paměti lidí ty roky přežil a dneska už dorostlo další obecenstvo. Na některých školách se jednotlivé díly používají k výuce. Krom toho, představte si, jak krátký je ten náš čas lidský, proti časům stromů. Než ke mně do dílny každý ten kus dřeva doputoval, jak dlouho asi žil vestoje v lese či sadu? Každá dokončená a hotová věc vypadá docela jednoduše. Kus dřeva ze stromu už dneska vypadá taky jednoduše… ale ten bláznivý a báječný chaos před tím! Že byly před ním dva roky příprav, že se dlouho nevědělo vlastně nic, ani kdo to zaplatí, kolik bude dílů, jak strukturovaných, to už není vlastně důležité. Že se tvrdě šetřilo, točilo v miniaturním štábu atd. taky ne. Hlavní je, co se povedlo – základní záměr – ukázat co nejvíc lidem něco dobrého, ukázat dřevo, které znamená domov a částečně i stromy, které znamenají život – jsou živé! Poslat ven dobrou zprávu. Se spoluautorem scénáře a režisérem Bedřichem Ludvíkem jsme o stromech, dřevě, o natáčení udělali i knihu, bohužel je beznadějně vyprodána. Musím se na ni podívat, zalistovat v ní a příště vám sem z ní něco pustím, chcete? Hlavní konzultant byl Ing Řezáč. Pravoslav Flak – Avoš byl za kamerou. Celý materiál stříhala jeho paní, Věra. Vnuka Jirku už dneska nikdo nepozná a moje žena Miluška se nakonec objeví jen malinko, snad ve dvou nebo třech dílech. U bratra jsme byli točit moštování (jabloň) a natáčeli jsme i řezbáře v Doksech (lípa)… Vlčáci jsou v psím nebi a Šedivka v kočičím. Jen stromy s námi žijí dál a jejich těla se nemění. Když dnes „železem otevřete kmen“ borovice, najdete stejné dřevo jako před lety. Stejné, a přece pokaždé trochu jiné. Nic živého není nikdy stejné. Kdybych měl říct jednu věc, co na tomhle dvaceti a šesti dílném pořadu si napříč lety cením nejvíc, co bych pověděl? Co si cením nejvíc? Řekl bych, že Bedřicha. Jo. Dřevo je můj spoluautor, není člověku materiálnímu nic na světě širém bližšího, ale člověk je člověk. Našli jsme se během psaní scénáře, natáčení, courání od podzimu do podzimu a jak to bývá v pohádce – „nalezli v sobě zalíbení“. A víte, že přátelé se vyvažují zlatem! Nebo dřevem. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-27 13:22:05

Film Tajemství hradu v Karpatech byl ve své době přijat rozpačitě, ale dnes už je kultem

Z „trilogie“ scenáristy Jiřího Brdečky (1917–1982) Limonádový Joe (1964), Adéla ještě nevečeřela (1977) a Tajemství hradu v Karpatech (1983) doposud nevyšel scénář prostřední z nich, Limonádový Joe se v této formě objevil jako komentovaná publikace už v roce 1990 a loni jej následoval film Tajemství hradu v Karpatech. V knize je před scénář předsunut poutavý text spisovatelky Terezy Brdečkové o okolnostech vzniku snímku a následují tři dobové rozhovory s autory. Pointou publikace je studie Lukáše Skupy Rozesmát je málo! o české filmové komedii v etapě „oživení“ normalizační kinematografie. Autor si zde vytkl věru nelehký úkol definovat „základní situace“ někdejší veseloherní produkce a to, jak si stála ve „vnitřních strukturách kinematografie“, proč byla vnímána jako důležitá a jakou roli jí přisuzovala tehdejší dramaturgie a distribuce. Poté, co Skupa analyzuje předpoklady pro zintenzivnění komediální produkce těch let, pokouší se odhalit, jaké nároky byly na tvorbu kladeny a který typ komedií se dlouhodoběji preferoval. Až nás konečně zavede i na exkurzi do obou barrandovských dramaturgických skupin a na příkladu tvorby Petra Schulhoffa a Oldřicha Lipského představí dva typy veseloher, které v daném období zažily svůj vrchol a z nichž se dají vyvodit obecnější závěry o žánru české komedie druhé poloviny sedmdesátých a první poloviny osmdesátých let. Historie je to místy až kuriózní a překvapivá. Spatříme i faksimile textu o cílech nové dramaturgie. Ten je datován 7. červnem 1971 a jeho autorem je ústřední dramaturg a ředitel Filmového studia Barrandov Ludvík Toman, muž disponující širokou škálou pravomocí (ba dnes až neuvěřitelnou). Zasahoval do skladby dramaturgických skupin, schvaloval scénáře, schvaloval i filmové kopie před jejich dokončením, kontroloval také složení filmových štábů, a to od režisérů až po herecké představitele a... Zkrátka a dobře, měl neomezenou moc. Přesto či právě proto i on občas vyslovil až neuvěřitelný soud: tak například zcela smetl hornickou komedii Parta hic. První díl Brdečkovy „parodické“ trilogie tuto éru předcházel, oba následující filmy už do Tomanova času spadají a ledacos je spojuje. Tereza Brdečková konstatuje, že humorná adaptace Vernova románu byla ve své době spíše zklamáním, a to zvlášť ve srovnání s Adélou, nicméně dnes je Tajemství hradu v Karpatech dokonce už kultem. Sama Tereza Brdečková to poprvé intenzivně zažila během promítání na Letní filmové škole v Uherském Hradišti roku 2004. Mladí diváci se smáli už předem, uměli „svůj“ film zpaměti, a jak se ukazovalo, mnozí jej viděli už nesčetněkrát. „Co se v roce 1980 jevilo jako toporné, bylo najednou k popukání;“ píše dcera tvůrce. „Co bylo dřív přehnané, bylo přesně tak akorát; pimprlový charakter postav, který v roce 1981 působil rozpačitě, byl najednou uměleckým výrazem.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Z materiálů na lezených v „Archivu Barrandov Studia“ plyne, že záměr adaptovat Vernův román Tajemný hrad v Karpatech studio pojalo už roku 1966, ale zůstal jen záložním, spícím projektem, a teprve když se – koncem roku 1979 – na Barrandově uvolnila kapacita (který film „na rok 1980“ tenkrát vypadl z plánu výroby, se však od Terezy Brdečkové nedozvíme), bylo možné, ne-li nutné proluku zaplnit, a to co nejrychleji. Není přitom vyloučeno, že s nápadem udělat z pochmurného až „gotického“ příběhu komedii přišel dramaturg Vladimír Bor, proslulý to recesista. Anebo to napadlo Brdečku? Kdo ví. Ale prokazatelně litoval. Když si totiž román přečetl, s hrůzou zjistil, že nenáleží k nejlepším Vernovým dílům a neskýtá příliš materiálu pro únosný scénář. Ale bylo pozdě. Brdečka přesto dělal, co mohl, a vyhrál si například s lidovým dialektem. Avšak byla to již úplně jiná práce, než když byl v týmu s Karlem Zemanem při výrobě Vynálezu zkázy, kde pracoval jako spoluscenárista i autor komentáře. Film o hradu v Karpatech vznikal na podzim 1980 na mnohých místech: na Čachtickém hradě, na Lietavském hradě, pod Spišským Hradem, ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm, na Kosti, na Valdštejně a Frýdštejně, na Petříně i na Vyšehradě, ve Stromovce, na Malé Straně i na Starém Městě, v Letohrádku Kinských a v Kinského zahradě, ve Státní opeře a v interiérech na Barrandově (to ještě začátkem roku 1981). Jen málokoho přitom napadlo, že Brdečka tvořil tuto komedii v depresi, která byla, pravda, způsobena i jeho zhoršeným zdravotním stavem. Zemřel jen devět měsíců po premiéře. Problém filmu je také v tom, že autor pouze přenesl do verneovky model z „nickcarterovky“. A nezměnil mnoho. Je tu výkonný a dokonale sebestředný seladon, pevně přesvědčený o vlastní ušlechtilosti (stejně jako v Adéle ho opět hraje Michal Dočolomanský), je tu i jeho plebejský komorník, který za něj hodně věcí vyřeší, je zde také padouch raněný vlastní minulostí (opět Miloš Kopecký), jsou tu technické vynálezy, je zde romance, oba filmy mají prvky grotesky a jen kulisy jsou jiné. Kniha přináší množství fotografií z filmu a faksimile Brdečkových poznámek. Za pozornost v té souvislosti stojí, že Tereza Brdečková poskytla pro vydání svou vlastní verzi scénáře, která se liší od té z archivů, a včlenila do textu ony otcem ručně psané poznámky. V oddíle Z dobového tisku přináší svazek reportážní rozhovor Alexandry Prosnicové s Brdečkou (z časopisu Kino 13/1981), interview Ladislavy Vydrové s Oldřichem Lipským ze Záběru 2/1981 a rozhovor Mileny Nyklové s Brdečkou ze Záběru 12/1981. Tereza Brdečková, Lukáš Skupa a Jiří Brdečka: Tajemství hradu v Karpatech a Jiří Brdečka. Fotografický portrét Jiřího Brdečky Václav Chochola. Rekonstrukce plakátů z filmu Adam Hoffmeister. Vydalo nakladatelství Limonádový Joe. Praha 2018. 232 stran

Čas načtení: 2019-08-27 12:24:58

Začalo natáčení filmu s pracovním názvem Havel

Film inspirovaný disidentskými léty Václava Havla mezi roky 1968 a 1989 začal natáčet režisér Slávek Horák, který natočil snímek Domácí péče. Hlavní hrdina jeho nového filmu prochází vývojem z úspěšného dramatika šedesátých let přes bojovníka za lidská práva v letech sedmdesátých až po vůdčí osobnost sametové revoluce let osmdesátých. Dějiny jsou ale podle režiséra až ve druhém plánu, film se snaží zachytit především život, vztahy a povahu hlavních postav. Základem filmu je pak hrdinův netradiční, ale o to silnější vztah s manželkou Olgou. „Je to drama, ale je tam tolik vtipných a absurdních situací, že se to drama často prolíná s komedií a vzniká tak kombinace komedie a dramatu, můj nejoblíbenější žánr, označovaný „dramedy“. Do silného osobního příběhu drama i smích patří, teprve jejich kombinace pro mě vykreslují skutečnou radost i bolest života. A náš hlavní hrdina zažívá výjimečné dramatické a absurdní situace, to byla taky moje hlavní inspirace pro vznik tohoto filmu – vidět v kině strhující a přitom zábavný příběh o důležitých tématech, film plný emocí,“ přibližuje vznikající snímek režisér Slávek Horák. V hlavní roli se představí herec Viktor Dvořák. „Všechny postavy byly obsazené a my stále neměli odpověď na otázku „Kdo ho bude hrát?,“ říká Horák „Pak přišel na casting Viktor. Věděli jsme z doslechu, že by měl být Havlovi trochu podobný, ale úplně nám vyrazil dech. Byl to prostě on! Nejen vzhledem, ale taky – a to především – chováním, ta charismatická kombinace přirozené inteligence, ohleduplné slušnosti a smyslu pro humor, to všechno Viktor má a nemusí to hrát.“ Olgu hraje Anna Geislerová, s níž tvůrci počítali už během psaní scénáře, vtipné situace filmu se opírají především o postavu „Lanďáka“ v podání Martina Hofmanna. „Kombinace zdrženlivého gentlemana Viktora a hlučného bouřliváka Martina Hofmanna funguje skvěle, jejich konflikty nás baví už při natáčení a děláme všechno proto, abychom tuhle zábavnou energii přenesli na plátno co nejlépe,“ říká režisér. {loadmodule mod_tags_similar,Související} První klapka padla symbolicky v den, kdy začíná i samotný filmový příběh, v předvečer srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Natáčení začalo scénami divadelní premiéry a následného večírku, kde se začnou vyjevovat charaktery hlavních postav. Točit se bude s přestávkami až do konce října, některé záběry vzniknou i v době, kdy příběh na plátnech skončí, kolem 17. listopadu v období sametové revoluce z roku 1989. Scénář k filmu vznikal tři roky, řada dramatických momentů vychází ze skutečných situací a faktů. Některé postavy a děj už ale vznikly v autorské licenci. „Jde o hraný film a už z podstaty hraného filmu jde o dramatizaci, převyprávění historických faktů způsobem, který má na plátně nejsilnější účinek. Fakta skutečného života nejlépe vystihují odborné publikace a dokumenty, ale v hraném filmu jde o emoce, o prožitek z příběhu, který vystihne ducha hlavních postav a hlavního děje,“ zdůrazňuje režisér Horák, jenž je společně s Rudolfem Suchánkem i autorem scénáře. „Jak říkají všichni velcí vypravěči – ‚Nikdy nenechte stát fakta v cestě dobrému příběhu‘, nebo často zjednodušeně ‚Nejdřív příběh, potom fakta‘.“ Premiéra v kinech je v plánu na léto 2020.