Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-05-28 13:36:10

Michaela Burdová: Psaní mi stále vytváří místa, kde mohu prožívat neuvěřitelné věci

Od dětství ráda kreslila a zbožňovala jednorožce. Bylo jí šestnáct let, když začala psát knihu Strážci dobra, která je prvním dílem z poutavé fantasy série Poselství jednorožců a série byla přeložena do několika jazyků. Obrovský úspěch u fanoušků měla také fantasy série Křišťály moci. A kniha Dcera hvězd je jednou z nejprodávanějších knih a Michaela Burdová, pro kterou je psaní prací a zároveň i koníčkem, právě pracuje na jejím pokračování. Kromě psaní se věnuje také malování, právě probíhá výstava jejich obrazů v Kavárně kočičí v Praze.   Vyrůstala jste nedaleko Příbrami v Sestrouni a od dětství vás bavilo kreslení a malování. Jak jste prožívala svá dětská léta? Čím jste chtěla být? Na dětství vzpomínám moc ráda, bylo naprosto úžasné. Hodně jsem si hrála venku, běhala po lesích, trávila čas se svými pejsky a jako jediná holka mezi klukama jsem si užila dost legrace. Hodně jsme si také hráli s bráchou. Už odmala jsem milovala zvířata a chtěla být veterinářkou, ale pak jsem zjistila, že nesnesu pohled na krev. Dlouho jsem toužila být mořskou zooložkou a bavilo by mě to i dnes.   Někde jste přiznala, že vás do patnácti let literatura ani knihy nezajímaly. Pak jste zhlédla film Pán prstenů a vše se změnilo. Zamilovala jste se do světa fantazie. Čím vás tento svět tak okouzlil? Asi úplně vším, všechno bylo tak nádherné a kouzelné, ale především ta příroda… a elfové. Chtěla jsem tvořit podobné světy, nořit se do nich a prožívat podobná dobrodružství se svými vlastními hrdiny.   Coby studentka Střední ekonomické školy jste v 16 letech začala „spřádat“ vlastní fantasy příběh a tak vznikl první díl ze série Poselství jednorožců, nazvaný Strážci dobra, který vyšel v roce 2008 spolu s druhým dílem Zrádné hory. O rok později vyšlo pokračování Záchrana Lilandgarie a celá trilogie vám v roce 2009 vynesla nominaci na Zlatou knihu. Co vás přivedlo k napsání této poutavé fantasy série? Nápad jsem měla v hlavě už v dětství. Ráda jsem kreslila a tvořila spoustu komiksů a zbožňovala jsem jednorožce. Pamatuji si, že jsem zkoušela komiks právě s jednorožci a pak jsem si řekla, že zkusím napsat příběh. V hlavě se mi všechno rojilo úplně samo, bylo to úžasné.   Série Poselství jednorožců byla přeložena do několika cizích jazyků. A další série Křišťály moci měla obrovský úspěch u fanoušků. Kniha Dcera hvězd je jednou z nejprodávanějších knih. Pracujete na něčem novém? Ano, mám napsanou novou temnou fantasy, zatím ji ještě doupravuji a doufám, že by mohla příští rok z jara vyjít. Pracovní název je Spojení duší – Znamení draka. Na mém webu si můžete prohlédnout první ilustrace a také ukázky a spoustu novinek se objevuje i na mé facebookové stránce. Také mám rozepsaný druhý díl Dcery hvězd.   Čím je pro vás psaní? Prací, terapii, koníčkem, nebo vším dohromady? Určitě prací i koníčkem. Dříve to byl hlavně únik před realitou, střední škola a celkově dospívání pro mě bylo hodně těžkým obdobím. Dnes jsem šťastná a utíkat už nepotřebuji, ale psaní mi stále vytváří místa, kde mohu prožívat neuvěřitelné věci.   Kde nacházíte inspirace pro své příběhy? Tak různě, někdy při procházce přírodou, někdy mě inspiruje postava ve filmu nebo nějaká věta v knize, kterou zrovna čtu.   Obálky vašich knih ilustruje Petr Vyoral, ale od Syna pekel se na svých knížkách posílíte i svými ilustracemi. Co vás přivedlo k ilustracím a co malování obrazů? Ilustrovat si vlastní knihy jsem chtěla dávno, ale bála jsem se to zkusit, a navíc kniha pak vycházela i finančně nákladněji. Pár obrázků se ale objevit mohlo, a tak jsem do toho šla. Malování obrazů je moje druhá velká vášeň, hodně maluji na přání domácí mazlíčky. Momentálně probíhá výstava mých obrazů v Kavárně kočičí v Praze, kam se můžete zajít podívat.   Jaká jste čtenářka dnes? Někde jste přiznala, že vašim oblíbeným autorem a velkým vzorem je J. R. R. Tolkien… To opravdu je. Dnes ale čtu převážně thrillery, hlavně o psychopatech, sériových vrazích a tak podobně… Asi potřebuji od fantasy pauzu…   Jak ráda trávíte chvíle volna? Je o vás známé, že jsem velká milovnice pejsků a žijete na statku obklopena různou zvěřinou…   Ano, žijeme s manželem na zrekonstruovaném statku, manžel se zabývá líhňařskou činností, takže kolem sebe máme spoustu drůbeže… S pejsky ráda chodím na procházky, miluju práci na zahradě, která mi zabírá většinu času, rádi cestujeme a výletujeme, trávíme čas s rodinou, chodíme do kina a já už se nemůžu dočkat, až vyrazím na nákupy nových hadříků.   Michaela Burdová se narodila se 8. září 1989 v Příbrami. Vystudovala Střední ekonomickou školu v Sedlčanech. Vystupuje také pod pseudonymem Nelien. Kromě psaní se věnuje také kreslení a malování. Píše fantasy literaturu pro děti a mládež. Napsala sérii knih Poselství jednorožců (Strážci dobra, Zrádné hory, Záchrana Lilandgarie, Snížkova dobrodružství), Křišťály moci (Zrada temného elfa, Hněv Pána ohně, Věž zkázy, Minotaurus, Terienina minulost), Syn pekel (Vlčí krev, V moci démonů), Volání sirény (Prokletí, Pomsta), a samostatné knihy Dcera hvězd, 4 kroky jak napsat knihu, Spojení duší – Znamení draka. Získala 3. místo v ceně dětí ankety SUK za rok 2009 za knihu Záchrana Lilandgarie, nominaci na Zlatou knihu 2009 za trilogii Poselství jednorožců a nominaci na Zlatou knihu 2009 v kategorie Autoři. Je vdaná a s manželem žije na statku. Více informací najdete ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-08 10:56:17

Krištof Kintera: Fascinují mě čerti, sněhuláci a havrani (Z archivu LtN)

„Český čert je tak nějak umírněnější. Strčí vás sice do pytle, ale hned vás nerozseká na kusy a někde za rohem vás z toho pytle vysype. Nicméně je to posel temnot. Jeho existence nás nutí bát se udělat něco špatného, protože jinak na nás přijde a potrestá nás. Ten intenzivní pocit z dětství v nás přetrvává,“ řekl Krištof Kintera v rozhovoru s Ondřejem Mrázkem pro Literární noviny, který vyšel před osmi při příležitosti Kinterovy výstavy Výsledky analýzy v pražské Městské knihovně. Zveřejňujeme ho ve zkrácené podobě v rámci cyklu Z archivu Literárních novin.   Z vašich objektů čiší šibalství, až dětinská radost z tvorby, ale i nelítostný výsměch naší uspěchané a přetechnizované společnosti. Výsledky vaší „analýzy“ dnešní doby jsou ovšem ve své podstatě varující a hluboce pochmurné. A tak bych vám rád položil otázku, kterou na výstavě pokládá jedna z vašich mluvících soch: „Ahoj, čau, hele, podívej, já vím, že tě to ani moc nezajímá, ale to neva. Poslouchej, potřeboval bych se tě zeptat, co si myslíš o budoucnosti lidstva? Jaký to tady za chvíli bude?“ Tak to jste mě hned na začátku zatlačil do hodně pochmurného kouta. Z toho se budu těžko vyhrabávat. Co na to říct? Nevymýšlím si dopředu, jak sochy mají působit, nechávám to zkrátka intuitivně proudit. Některé vyjdou ironické, jiné vyloženě veselé, a další jsou prostě ponuré a děsivé, s tím nic nenadělám. Není to dopředu vymyšlená strategie, je to spíš princip vypouklého zrcadla.   Nakolik v tomto směru ovlivňují váš pohled na svět vaše malé děti? Mám dvě dcerky, pětiletou a osmiletou, a to je samozřejmě naprosto neuvěřitelná zkušenost. Já se nad tím nerad nějak takto veřejně dojímám, protože, kdo děti nemá, tak ho to nedojme, a ti, kdo je mají, tak to sami znají. Je to skvělé, člověk má pocit, že se podílí na předávání štafety v čase. Ale pochopitelně najednou cítí daleko větší odpovědnost za svět, který tu těm dětem necháme.   Vaším hlavním tématem je stav současného světa: vymývání mozků, diktatura konzumu a kýče, agresivita reklamy. To jsou věci, ze kterých si i nejotrlejší vtipálek přestane dělat legraci ve chvíli, kdy dolehnou na jeho potomky. Jak to snášíte? Je to dost zlé. Trápí mě hlavně nemožnost to změnit. Umění sice je jistou zpětnou vazbou, jenomže taky samo o sobě nepřináší řešení. Můžete lehce nakousnout problém a něco kritizovat, nebo se tomu vysmívat, ale ve skutečnosti záleží hlavně na tom, jaký sám vedete život.   Myslíte život v pravdě? Jasně. Já třeba nemám pocit, že bych žil nějak příkladný ekologický život. Jezdím sice nejradši na kole, ale neobejdu se bez auta. Přece jen dělám trojrozměrné věci, navíc velice rozměrné. Na kole to nepoberu. Jsem si vědom své ekologické stopy. Stále častěji mi táhne hlavou, jak to vymyslet, aby se umění dalo použít jako nástroj nějakého vylepšení, byť sebemenšího. Zároveň ale nemám takový ten mesiášský pocit, že bych tím mohl zachránit svět, to mi přijde moc patetické. Ale třeba alespoň stáhnout pracháče a použít pak ty jejich prachy ku prospěchu lidí ve svém okolí, ve veřejném prostoru.   Pro sochaře, který stvořil desítky všelijak se pohybujících, očičkama blýskajících a mluvících soch, musí být zvláštní pocit přivést na svět vlastní děti. Plození a výchova dětí je vlastně taková trochu jiná sochařina, Adam byl přece taky uplácaný z hlíny. Přesně tak, akorát své děti raději do umění a priori netahám, k tomu si musí najít cestu sami. I když ta mladší už mi někdy leze do zelí. „Táto, měl bys udělat popelnici, která se sama otvírá. A měla by taky mluvit.“ Takže už jsou v tom možná taky trochu namočené.   A vy jste zase namočený v jejich dětském světě... Třeba to není náhoda, že vašimi oblíbenými motivy jsou poslední dobou sněhuláci a čerti? Možná, ale i kdybych děti neměl, asi bych si vzpomněl, jak jsem jako kluk stavěl sněhuláky, je to intuitivní návrat ke kořenům a archetypům, na kterých jsme vyrostli. Představte si, že napadne sníh. Najednou je všude kolem spousta materiálu a jakási úplně elementární energie nám velí udělat z toho sněhu kouli, druhou a třetí, postavit je na sebe, a najednou je tady figura, navíc tajemná a majestátní, na kterou se díváme odspodu. To je přece úžasné! No a čert je v tomto smyslu jenom kousek od sněhuláka. Je jednou z posledních živoucích, nebo spíše živořících archetypálních postav. K motivu čerta jsem se vrátil opravdu velice rád, dělat čerty mi přináší hodně radosti a potěšení.   Co vás na čertovi tak po čertech přitahuje? Jak to říct? No, je to vůl. Takový český, nablblý a patřičně zabedněný strážce morálky. Ten, kdo přináší trest.   Takže to není takový ten sympatický, rošťácký, ale neškodný čertík z pohádek? Ne. Musí z něj jít hrůza, že jo? Ale zároveň je pravda, že český čert je tak nějak umírněnější. Strčí vás sice do pytle, ale hned vás nerozseká na kusy a někde za rohem vás z toho pytle vysype. Nicméně je to posel temnot. Jeho existence nás nutí bát se udělat něco špatného, protože jinak na nás přijde a potrestá nás. Ten intenzivní pocit z dětství v nás přece přetrvává, já osobně jsem se z čerta málem počural strachy.   Převlékáte se na Mikuláše za čerta a strašíte vlastní dcerky? To si přece nemůžu nechat ujít. Dávám si na tom patřičně záležet. Mám třeba takový kouřostroj na dvanáctivoltovou baterku. Ocas, pytel, kouř, kopyto, brambory, uhlí. Ale převlek není to hlavní. Nejlepší čert je takový, který ani moc nemrmlá, ale přirozeně si získá autoritu už jen svou existencí v místnosti. Čerti se bohužel zaměřují jenom na děti – měli by si posvítit na dospělé!   Měl byste je vypustit do parlamentu nebo do Strakovy akademie... Přesně tak. Jak jinak jim naznačit, že je všeho do času? Kdo tu dnes v naší společnosti dělá čerta? Nikdo. Snad by to měla dělat policie, jenomže ta to dělá většinou blbě a mnohdy ne tam, kde by měla.   Jistou čertovskou přiblblost a zabedněnost jí ovšem upřít nelze? To ne, ale dělá to špatně. Myslím, že můžeme bez uzardění konstatovat, že policie neplní roli čerta dobře. Nedávno mě v souvislosti s čerty pobavila jedna příhoda. V Lidových novinách jsem viděl fotku Ratzingera s titulkem Papež na Kubě. No a ten Ratzinger na snímku měl takové černočerné oči a v tom taláru vypadal úplně jako čert. Převlečený za papeže. Strážce morálky jako strážce morálky.   Třeba to je převlečený čert? Ale odhalit ho dokázal až současný český sochař, který se specializuje na čerty. To by se mi líbilo. To ten Wojtyla tak tolik nevypadal, že?   Asi měl lepší maskéry. Čert je ale vlastně také démon. Jeden z vašich objektů nese název Démon růstu. Co vás k němu inspirovalo? No vidíte to! Už jsme zase zpátky u těch sněhových koulí. A u Vánoc. Blyštivé vánoční koule na stromeček se proměnily z čirého těšení se na Vánoce v symbol hrůzy, který nás od září atakuje ze všech výloh a zvěstuje mánii zběsilého nakupování. V těch koulích je všechna ta ošklivost, soudobé rokoko, pokleslost stylu doby. Tak jsem se rozhodl, že je použiji jako takovou molekulu a udělám z ní molekulární výron, jakéhosi nezmara neboli hydru, které když useknete nějakou část, tak hned zase doroste. Proto Démon růstu.   Takže jsem to mylně pochopil jako metaforu na kultovní neoliberální zaklínadlo o nutnosti neustálého zrychlování ekonomického růstu? V tom názvu je samozřejmě obsaženo i toto. Tím se právě dostáváme k něčemu, co je pro mě důležité, a totiž, že mé sochy mají názvy. Kladu na to velký důraz, protože název sochu ukotvuje. Někdy ty názvy opravdu těžce roním a trýzním se čekáním, kdy už mě to správné slovo nebo výkřik napadne, a jindy mám název ještě předtím, než je socha hotová.   Názvy soch seřazené za sebou tvoří jakousi surrealistickou báseň, která se vznáší nad výstavou. Tento literární rozměr vaší tvorby se zhmotňuje v jedné z výstavních místností, jejíž stěny jsou polepeny slogany, vytrženými z původních kontextů: „I am not you, Zimní gumy, weather is changing, Don’t think about money, I don’t want to have problems, hovno, bůh, believe it or not, Falus a.s., Idiots l.t.d., Don’t complain, We are all criminals.“ Jak jste k tomu došel? Nejsem básník, jen ta hesla vyplivuji, čímž zároveň lehce parafrázuji svět, který na nás takovými slovními plivanci útočí – svět reklamy. Vymýšlejí to celé týmy kreativců, kteří tím na nás na všechny šijí boudu. Tak si z nich dělám legraci.   Objektem na rozhraní sochy a básně je i váš krákoravě promlouvající havran na stromě. Jako by k vám přiletěl časem od Edgara Poa a zbláznil se z naší doby? Havrani mě naprosto fascinují. Jsou to úžasně chytří tvorové, navíc s působivým mytologickým pozadím. Havran dokáže imitovat zvuky, takže jsem mu vložil do zobáku okleštěný jazyk reklamních sloganů, jako „Let’s make thinks better“ nebo „Just do it!“ A z těchto žvástů, vytržených z kontextu, jsem se pokusil poskládat zprávu, která v zobáku havrana získá metafyzický nádech. Zkusil jsem uplést z toho slovního průjmu bič.   Uplést z hovna bič, to je také počin až archetypální. Vybíráte si témata civilizačně pochmurná i existenciálně depresivní, ale v samotném ztvárnění vašich objektů je patrný úsměvný nadhled. Jaký význam přisuzujete humoru ve své tvorbě? Dost zásadní. Myslím, že jako Češi jsme na to geneticky vybavení. Ten náš pivní distanc z nás na jednu stranu dělá tupé knedlíky, ale zároveň nabízí svobodu v úniku do ironie. Bez humoru by to tady nešlo, nejen v umění, ale ani v životě.   Nemáte pocit, že právě onen tradiční český humor, který dokáže démona proměnit v čerta, se z galerií i života vytrácí? Těžko říct, já si rád dělám ze života legraci a on ze mě taky. Je ale pravda, že takový ten laskavý humor, nebo i nelaskavý, ale s přesahem, který vás přinutí se zamyslet, je dnes válcován prvoplánovými fóry, křečovitě drsnými a cynickými hláškami. Moudrých anekdot se nám nějak nedostává.   Některé vaše sochy se svou funkcí blíží loutkám, sám jste se mimo jiné věnoval kolektivní performanci v divadelní skupině Jednotka, expandujete tvorbou do veřejného prostoru. Nakolik je pro vás důležité oslovovat obyčejné lidi mimo galerii a uměleckou smetánku? Nesmírně důležité. To je to, co mě vlastně nejvíc baví, když nachytáte nebo nějak jinak oslovíte člověka, který není vůbec zatížen takovou tou kunsthistorickou břečkou. V tom je pouliční divadlo velice inspirativní. Když jsme dělali s Jednotkou naše divadelní věci, byla to obrovská satisfakce. Přijedete do nějakého města nebo vesnice a tam to rozbalíte, děje se to přímo v tu chvíli, teď a tady, je to událost, která je neopakovatelná. Je skvělé, když vidíte, že lidé, kteří by nikdy nepřišli do galerie, protože jsou tak už a priori nastavení, se nechají nachytat.   Přiznám se, že jsem se v Městské knihovně taky nechal nachytat. Člověk vejde do galerie a najednou se ocitá v obchodě se smíšeným zbožím, kde si u paní pokladní můžete koupit pivo, prášek na praní nebo toaletní papír. Celou galerii jste přeoral, pobořil, vpustil do ní světlo. Jak se vám takový nápad prosazoval? Nic jednoduchého to nebylo, protože ta instituce je hodně zkostnatělá. Ale ve srovnání s Veletržním palácem zase nejsou ozbrojení, není tam žádná ABL ochranka. Takže vlastně paráda. Nakonec to klaplo. Věděl jsem, že musím být radikální, přemostit dusivou deku té instituce.   Architektonický oblouk rozhovoru se uzavírá, což je pravý čas položit vám znovu úvodní otázku, ze které jste se elegantně vyvlékl: Co si myslíte o budoucnosti lidstva? Vy si nedáte pokoj! No, po pravdě řečeno to s námi vypadá dost špatně, ale tak to bylo víceméně vždycky. Já věřím, že to nějak přemostíme, princip přežití je pořád zásadní a až nám opravdu poteče do bot, budeme schopni přešaltovat na nějaké nové metody. Do té doby vydrancujeme, co půjde, ale pak to snad zase nějak zachráníme, když do nás nenabourá nějaký meteorit. Ale kdo ví, jsou i tací, kteří si to nemyslí. Uvidíme letos v prosinci, jak říkali staří Mayové. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-07-15 21:07:46

Jak naučit své děti hospodařit s penězi: Průvodce pro rodiče od finančního experta

Jak naučit své děti hospodařit s penězi: Průvodce pro rodiče od finančního experta redakce Po, 07/15/2024 - 21:07 Rodičovství Klíčová slova: osobní finance finanční gramotnost Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Naučit Vaše dítě základy finanční gramotnosti a správného hospodaření s penězi znamená dát mu nejen nezbytné nástroje pro správu osobních financí, ale také vštípit dovednosti jako je sebekázeň a důslednost. Praktické metody naučení Vašich dětí šetřit a rozvíjení finanční zodpovědnosti mohou mít formu jednoduchých, každodenních činností. Diskuze o hodnotě peněz, nastavení kapesného, nebo podporování malých podnikavých aktivit jsou vše metody, jak děti naučit finanční samostatnosti. Ale kde začít? Klíčové poznatky Finanční gramotnost je základ pro celoživotní finanční plánování. Praktická výchova k zodpovědnosti začíná jednoduchými každodenními činnostmi. Každý rodič může své děti naučit správě peněz. Základy finanční gramotnosti Klíčem k úspěšnému hospodaření s penězi je pochopení a zvládnutí základů finanční gramotnosti ihned od útlého věku. Tím položíte pevný základ pro finanční nezávislost vašich dětí v dospělém životě.  Význam finanční výchovy Finanční výchova je zásadní pro rozvoj nejen matematických dovedností, ale i pro porozumění hodnotě peněz a zodpovědnosti za osobní finance. Učení by mělo začít již v předškolním věku, postupně přizpůsobované dětskému věku a předcházející zkušenosti. Tip: Vyhledávejte knihy a aplikace určené pro děti, které vysvětlují finanční pojmy příběhem či hrou a postupně je začleňujte do vašich pravidelných rozhovorů o penězích. První kroky v edukaci dětí K prvním krokům finanční edukace patří učení o hodnotě peněz a pracování s malým množstvím hotovostí. Vhodným začátkem může být vytvoření prasátka na drobné nebo stanovení finančního cíle, jako je například koupě hračky. Tip: Zaveďte systém týdenního kapesného, který pomůže dětem chápat časovou hodnotu peněz a motivuje je k plánování svých výdajů v čase. Hravé formy učení Učení by mělo být především zábavné. Hry na obchody, fiktivní nákupy, nebo i deskové hry zaměřené na peněžní transakce jsou skvělou formou praktického učení. To pomáhá dětem aplikovat teoretické znalosti do reálných situací. Tip: Použijte prázdné obaly od výrobků a vytvořte s dětmi domácí obchod, který je naučí ceníkovým cenám a umožní jim procvičit matematické operace při platbě a vracení drobných. Další tipy se dozvíte na stránce Epujcka.cz. Praktické metody naučení šetření Pomocí následujících metod můžete předat svým dětem cenné znalosti o správě a šetření peněz, které budou pro jejich budoucnost klíčové. Stanovení cílů a motivace Naučte své děti stanovit si reálné finanční cíle, které budou motivovat k šetření. Ať už jde o novou hračku nebo výlet, je důležité, aby tyto cíle byly pro dítě atraktivní a dosažitelné. Jasně definované cíle podporují rozvoj zodpovědnosti a porozumění hodnotě peněz. Tip: Pomocí vizuálních pomůcek, jako jsou tabulky úspor nebo obrázky jejich cílů, můžete u dětí podpořit zájem o šetření. Kapesné a jeho správa Pravidelné poskytování kapesného je efektivním způsobem, jak se děti naučí hospodařit s penězi. Vysvětlete jim význam rozpočtu a zapište, kolik a za co utratily, aby měly přehled o svých výdajích. To je prvotní krok k osvojení zásad finanční gramotnosti a samostatného rozhodování. Tip: Zaměřte se na to, aby si děti vedla záznamy o svých výdajích, což podnítí jejich zájem o osobní finance. Hry a aplikace pro správu financí Využijte edukativní hry a aplikace, které jsou navrženy tak, aby děti hravou formou učily o penězích a jejich správě. Tyto nástroje jsou často interaktivní, což zvyšuje zapojení a lepší pochopení finančních principů. Tip: Vyberte aplikace s pozitivní zpětnou vazbou od ostatních rodičů a odborníků v oblasti vzdělání, což zvýší šanci, že budou pro vaše dítě užitečné a zábavné.   Rozvíjení finanční zodpovědnosti Vaše děti se mohou naučit správnému hospodaření s penězi, pokud jim od mala ukážete, jak to chodí ve světě financí. Krok za krokem můžete vytvářet u dětí základ pro finanční gramotnost a nezávislost. Výuka rozhodování o výdajích Důležitým aspektem finanční zodpovědnosti je umění rozhodovat se, jak a kdy utratit peníze. Pojďme to rozebrat společně s vaším dítětem. Stanovte společně priority a vysvětlete, proč některé věci stojí za pořízení více než jiné. Pravidelné rozhovory o tom, kam rodinné finance směřují, jsou neocenitelné. Tip: Stanovte s dítětem finanční cíl (třeba nový bicykl) a vytvořte plán, jak na úspory. Bude to pro něj skvělá motivace. Pochopení hodnoty peněz Aby se děti naučily opravdové hodnotě peněz, je dobré, když s nimi začnou manipulovat co nejdříve. Kapesné je skvělý nástroj, jak dětem ukázat, že peníze nejsou jen prostředkem k okamžitému uspokojení, ale mají svou hodnotu a je třeba je hospodařit s rozvahou. Tip: Zavést domácí ekonomiku pomocí vizuálních pomůcek, jako jsou skleničky nebo obálky pro rozdělení peněz na "výdaje," "úspory," a "charitu," pomáhá dětem lépe pochopit rozdělení peněz. Další kroky a zdroje Po zvládnutí základů finanční gramotnosti je důležité své vědomosti dále rozvíjet. Následující sekce nabízí konkrétní zdroje, které vám pomohou rozšířit finanční obzory vašich dětí. Knihy a průvodci o finanční gramotnosti Knihy jsou skvělým zdrojem pro objevování nových strategií a nápadů, jak efektivně učit děti hospodařit s penězi. Jsou-li publikace přímo cílené na dětské čtenáře, mohou je motivovat a zaujmout příběhy nebo interaktivními aktivitami. Tip: Vyberte si knihu, která obsahuje praktické příklady a cvičení určené k dalšímu rozvoji finanční gramotnosti, a proveďte je společně s dětmi. Finanční poradenství a workshopy Profesionální finanční poradci a specializované workshopy poskytují vnější perspektivu a individuální přístup. Tyto aspekty mohou být pro vaše děti přínosné ohledně osobních financí. Interaktivita a praktické cvičení na těchto setkáních povzbuzují děti k aktivnímu zapojení a lepšímu pochopení finančních zásad. Tip: Hledejte workshopy zaměřené specificky na finanční gramotnost pro děti. Díky nim se mohou setkat s vrstevníky a učit se v dynamickém a podpůrném prostředí. Závěr Pokud jde o finance, je klíčové, abyste děti odmala učili základům hospodaření s penězi. Naučte své děti zlepšit své finanční dovednosti a finanční gramotnost je pak vyřízená. Tato cesta vyžaduje vytrvalost a trpělivost, ale výsledky stojí za to. Autor: Petra Velíková, expert na finance Přidat komentář obrázek pixabay.com Výchova finančně gramotného dítěte je daleko víc než pouhé učení se součtu a odčítání penízek v peněžence. Je to o vytváření základů pro celoživotní rozhodování, které může vést k budoucí finanční stabilitě a bezpečí.

Čas načtení: 2024-10-16 09:34:57

Je BARF opravdu pro každého? Co byste měli vědět o způsobu stravování vašich domácích mazlíčků

Snad všichni majitelé psů i koček se již někdy setkali s označením BARF, jako možnou variantou, jak krmit své domácí mazlíky. Přestože jsou kvalitní granule a konzervy snadnou cestou, jak dopřát svému pejskovi vše, co potřebuje, BARF představuje alternativu, o Read More Je BARF opravdu pro každého? Co byste měli vědět o způsobu stravování vašich domácích mazlíčků The post Je BARF opravdu pro každého? Co byste měli vědět o způsobu stravování vašich domácích mazlíčků first appeared on Radírna - Internetová online poradna.

Čas načtení: 2020-04-15 18:00:56

Tomáš Dianiška: Civilizace se zastavila – můžeme svět vnímat jinak

Stávající pandemie nového koronaviru dramaticky zasáhla do chodu běžného života každého z nás. I výsledky výročních Cen divadelní kritiky musely být 16. března vyhlášeny pouze prostřednictvím kanálu YouTube. Mimořádný úspěch znamenaly pro mladou renesanční osobnost českého divadla (ač původem ze Slovenska), herce Tomáše Dianišku. Jeho hru Transky, body, vteřiny o úspěšné meziválečné atletce Zdeně Koubkové, která se narodila s vývojovou vadou reprodukční soustavy, uvádí Divadlo Petra Bezruče. Jako její autor a režisér proměnil Dianiška všechny své nominace.    Co pro vás znamená ocenění v kategorii Poprvé uvedená česká hra a Inscenace roku 2019 za Transky, body, vteřiny?  Pro mě jsou to nejzajímavější divadelní ceny u nás, takže je to velmi povzbudivé. Zároveň mi to ukazuje plynutí času, vývoj mého vlastního myšlení. Kdysi před patnácti lety, když jsem nastoupil na DAMU, vyhrál stejnou cenu můj profesor, režisér Jan Nebeský. Tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že na to někdy dosáhnu i já a ejhle.    Jak jste k námětu Transek dospěl?  Na příběh jsem narazil náhodou. Vedení divadla už potřebovalo znát název a anotaci kvůli podávanému grantu. Zašel jsem do knihkupectví a četl si přebaly novinek. Nejsem sportovní fanda, ale knížka Pavla Kováře Příběh české rekordwoman mě ihned zaujala. Výběr tématu je pro mě klíčový. Potenciál jsem ucítil hned – první republika, transgender, skandál. V tu chvíli jsem o této problematice nevěděl nic, ale co je důležitější, v tom knihkupectví mě to dojalo. Nevěřím na ezo splynutí a kouzelná vnuknutí, ale v některých případech se řídím tzv. srdíčkem. I když pak přípravě inscenace věnuji rok života, při výběru látky dám na svou intuici. V tomto případě to trvalo pár vteřin.    Stále trváte na tom, že psaní není váš hlavní obor? Možná to k tomu postupně spěje. Píšu čím dál víc a mám pocit, že mě to naplňuje. Hraní mi k tomu ale velice pomáhá. Píšu s představou, jak se to chudák herec bude učit. Možná to je tím napsané líp „do pusy.“ Tím, že mám hlavní pracovní náplň hraní, udržuji si nad psaním i jistý nadhled. Nemusím to brát moc zodpovědně. A herectví je samozřejmě mnohem zábavnější činnost než sezení u počítače.    Mluvil jste o významu vaší intuice při volbě tématu. Zasahuje vám i do procesu tvorby inscenace? Nezanedbáváte analýzu?  Ó, to je zajímavé. Myslím, že s kolegy zkoušíme spíš intuitivně a během toho to zároveň analyzujeme. Jde to ruku v ruce. Nechat všechno jen na pocitech je nebezpečné. Jednou se to na zkoušce povede, ale pokud si neřeknete, čím to bylo, už se to nemusí nikdy zopakovat. Za ty roky už máme vybudovanou určitou zručnost, nějakou techniku. Hodně se to osvědčuje při budování gagu, nebo komediálním timingu. Tam je analýza důležitá – proč ten vtip funguje, nebo ne. Často si to vysvětlujeme i po představení v šatně. Proč dnes něco nevyšlo.    A při psaní? V psaní je to podobné. Nechávám volně plout myšlenky, ale analyticky je filtruji, ať udržím žánr, ať neztratím tah příběhu. Analýza s intuicí je jako chlebíček s hermelínovým salátem. Taková česká varianta symbolu jin a jang.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Je pro vás těžší napsat hru, nebo ji inscenovat? Možná vás teď režie začala lákat... Láká. Je to velice pohodlné zaměstnání, když víte, co dělat. Když tápete, musí to být horor. Já si troufám jenom na svoje hry. Ty už doma píšu s představou, jak to bude vypadat. Takže pro mě je těžší napsat text. Předchází tomu přibližně půlroční až roční samostudium. Poslouchám dobovou hudbu, dívám se na dokumenty, tematické filmy, čtu knížky a googluju si informace. Při samotném psaní je to pak samotářská mravenčí práce. To na jevišti už jen plním představu, kterou jsem za ten rok v hlavě nashromáždil. Můžu se nechat překvapovat herci, kteří na zkouškách taky dostávají asociace a nápady, častokrát lepší než ty moje, a to máme pak všichni radost z tvorby.    Ve zmiňované anketě byl nominován i další kus, o jehož autorství se dělíte s Igorem Orozovičem. Bezrukého Frantíka o životě tělesně postiženého spisovatele a podnikatele Františka Filipa uvádí vaše domovské Divadlo pod Palmovkou v Praze. Hlavní interpreti obou her si rovněž odnesli ceny. V čem byl pro vás rozdíl pracovat s ostravským Divadlem Petra Bezruče od toho, na co jste zvyklý se svým souborem? Byl to zásadní rozdíl. Už po technické stránce. Do Ostravy jsem musel denně vstávat v pět ráno a po zkoušce zas letět na vlak, ať stihnu večerní představení na Palmovce. Byla to teprve moje třetí regulérní samostatná režie. Kromě těchto drobných nepříjemností musím uznat, že režie je velice pohodlné zaměstnání. Pokud máte oporu v hercích a suverénní představu a vizi, jak inscenovat text, je to příjemná šéfovská pozice. Herec však může po zkoušce „vypnout“ a věnovat se jiným zájmům. To režisér nedokáže. Po zkoušce musí plánovat program na další dny, vybírat a stříhat hudbu a zvuky, řešit scénu s výtvarníky, světla, škrty a úpravy v textu a najednou je zas ráno a další zkouška.  Se souborem na Palmovce pracujeme jinak. Využíváme kolektivní režii. Funguje to tak, že dodám text a na zkouškách do toho mluvíme všichni. Vyžaduje to partu lidí, co se k smrti neurazí, když se denně hádají. Já tu hádku jenom moderuji, ať se nezamotáme do nesmyslů. Výsledek má jiné kvality. Divák cítí, že to šlo „z nás“, že jsme sehraní, a to skupinové nadšení se na něj přenese. To je výhoda autorského divadla. Že je to velice autentické, že s výsledkem souhlasíme všichni. Ono to v repertoárovém divadle není úplně obvyklé. O tom diváci častokrát nemají ani potuchy. Herce někdy nebaví to, v čem hrají, ale pokud jsou profíci, divák nic nepozná. Stejně se tomu snažím vyhnout. Náš kolektivní režisér se jmenuje František Xaver Kalba.   Soubor F. X. Kalby jste spoluzaložil v Liberci jako odnož Divadla F. X. Šaldy, vašeho prvního angažmá, a okamžitě zaplnil jakousi mezeru na trhu. Momentálně působí ve Studiu PalmOff Divadla pod Palmovkou, kde uvádí řadu vašich her. Máte pocit, že v ČR je nedostatek atraktivního (zábavného a přitom inteligentního) divadla, které by vycházelo vstříc vaší generaci? Podobných partiček je hodně: 11:55, X10, A studio Rubín, Chemické divadlo, Letí, Divadlo za branou, Masopust, MeetFactory... My s Kalbou ale opravdu děláme střední proud. Nebojíme se podat velký příběh popkulturní formou. Diváci mají pocit, že se dívají na artík, ale dostávají popík. Nebojím se hledat vzory v Hollywoodu.   Formálně je vám blízký žánr sitcomu s řadou popkulturních odkazů. Ve svých tématech se přitom poněkud nesourodě vracíte k polozapomenutým kauzám 20. století (případně do dob svého dospívání). Čím si vysvětlujete zvýšenou poptávku po této poetice? I filmoví producenti často využívají magnet v podobě věty „podle skutečné události.“ Mě historie baví. Rád si minulost zasazuju do kontextu a vyvozuju odpovědi k dnešku. Sto let mi vůbec nepřipadá dlouhá doba. Samozřejmě naše životy jsou položeny na starých událostech, od kterých se naše společnost odrazila. Každá správná sci-fi, ať už z minulosti nebo budoucnosti, se musí dotýkat hlavně dneška. Úspěch Transek si vysvětluju hlavně tím, že má veliký přesah k nám do současnosti. Vypovídá o strachu lidí z neznáma, o nástupu extremismu, o závisti, o rasismu, o hledání identity a boji proti hloupému establishmentu. Když si divák uvědomí, že lidé před sto lety měli úplně stejné problémy jako my, může dojít ke katarzi. Třeba totiž na svět nahlédne z větší dálky a uvědomí si malost a křehkost našich životů.   Vybíráte si záměrně vážná témata, která mohou mít přesah. Na Ceny divadelní kritiky jste navíc nebyl nominován poprvé. V roce 2017 jste se stal Talentem roku i díky vašemu „totalitnímu hororu o nástrahách skautingu“, Mlčení bobříků. Přesto jste ještě nedávno tvrdil, že je pro vás nejdůležitější pobavit, nikoli sdělovat poselství. To jsem asi jenom machroval. V prvopočátku opravdu musí stát silná emoce, která se mě dotkne a donutí k psaní. Pak už to celou dobu jenom zlehčuju. Nastává rozpor mezi hravou formou a vážnou story. A to je moje oblíbené hřiště. Je to trik. Divák má pocit, že se celou dobu dívá na trošku pokřivenou komedii a najednou na něj vybafnu tu samou emoční nálož, kvůli které to celé dělám. Možná i proto jsou moje hry v současnosti úspěšné. V době, kdy nikdo nemá čas. Jsou to tragédie, které jsou napsané jen tak rozverně, neumětelsky hala-bala, čtyřicet stránek a šup domů. Třeba nám virová krize leccos napoví. Najednou se civilizace zastavila a můžeme svět vnímat jinak.    Před deseti lety jste autorsky debutoval hrou Googling and Fucking. Váš styl se od té doby asi posunul. I cílové publikum vašich komedií, dnešní generace třicátníků, stárne a jeho priority se mění. Zrcadlí se to ve vašich kusech? Myslím, že ano. Taky stárnu. Dnes už by mi punková hříčka ve stylu Googlingu přišla banální. Osobně si myslím, že dělám rodinné komedie. Ta rodina musí mít ovšem už odrostlejší děti. Od jisté chvíle k nám na Palmoffku na představení 1000 věcí, co mě serou začali chodit diváci ve věku mých rodičů. Za cílovku tohoto dílka jsme primárně předpokládali vysokoškoláky. S kolegy jsme došli k závěru, že šedesátníci na nás chodí, aby rozuměli svým dětem. Aby věděli, o čem se třicátníci baví a jaké problémy řeší.    Jako hrdiny svých her si zpravidla vybíráte skutečné osobnosti s pohnutými osudy. Jejich příběhy ale vyprávíte s velkou mírou nadsázky a ironie. Tragikomické lomení je dramaticky velmi působivé. Máte ale nějaké limity, za než byste svůj černý humor nevpustil? Častokrát si řeknu: „To už je moc.“ Dám příklad ze své zatím poslední hry Bezruký Frantík. Předem nám bylo jasné, že inscenaci uvidí i hendikepovaní diváci, například z Jedličkova ústavu, kde se hra zčásti odehrává. Ale už při psaní jsem si zakázal se nějak cenzurovat. Protože někdy mě samozřejmě napadlo: Ty jo, až tohle uvidí nějaký vozíčkář, může se ho to dotknout. A totéž se opakovalo při inscenování. Ale když inscenaci lidé z „Jedličkárny“ viděli, přišla jim úplně v pohodě, protože mají hodně velký smysl pro humor.  Nějaké limity samozřejmě určitě mám, ale to jsou tak ošklivé nápady, že o tom nebudeme mluvit.   Psát jste začal podle vlastních slov neplánovaně a spíš z legrace. Jako dramatik jste si ale už vybudoval solidní pověst. Je to pro vás svazující? Teď už vím, že na ty hry nechodí jenom kamarádi. Musím si dávat pozor na jazyk. Vážit slova. Ale jen odsud posud. Dvakrát se mi stalo, že moje hry někdo odsoudil ještě před začátkem zkoušení. Proti Mlčení Bobříků vznikla petice za stažení z repertoáru. A naposled se od Transek distancoval zmiňovaný autor knižní předlohy Pavel Kovář. Je to trošku frustrující. Takže teď, když píšu hru o Anthropoidu, nechci vyvolávat rozbroje. Ale určitě existuje spousta historiků, kteří mi každý detail omlátí o hlavu. Třeba že Heydrich ve skutečnosti nemohl tancovat na písničky rakouského zpěváka Falca, čímž celá hra začíná.    Hra se bude jmenovat 294 statečných, jak jsem se dočetla, a Divadlo pod Palmovkou, které vám téma patrně zadalo, plánuje její premiéru na září. V jaké fázi se momentálně nachází?  Téma jsem si zvolil sám. Vypovídá o lidech, kteří byli kvůli své pomoci výsadku Anthropoid popraveni. Mělo by to vypadat jako akční film z 80. let. Takže Gabčík s Kubišem budou vypadat jako Rambo s obrovskýma bouchačkama. Jsem zhruba v půlce, ale kdo ví, kdy začneme zkoušet. Je pravděpodobné, že se celá příprava kvůli karanténě přesune.    Budete sám režírovat? Režírovat budu sám, kolektivně ukočírovat tolik herců by byl problém.   Z vašeho popisu je patrné, že i tento titul bude provokovat. Není riziko, že mladší generace bude mít tendenci vážná témata nahlížena vaší optikou zlehčovat? To bych rozhodně nechtěl. Předpokládám vzdělaného diváka, který se s danou látkou nesetká v mých hrách poprvé. Divadlo není dokument. Nemám ambici diváky vzdělávat, spíš v nich vyvolávat emoce. Připomenout jim, že přese všechny problémy žijeme pohodový, fajn život.    Jak ve vás osobně období heydrichiády rezonuje? Do školy jsem chodil na Slovensku a přiznám se, že jsme toto téma moc neprobírali. Měli jsme spoustu problémů se Slovenským štátem a povstáním. Takže celé to peklo, hrdinství a odbojové činy, na mě naplno dopadly až před deseti lety, když jsem poprvé navštívil Národní památník hrdinů heydrichiády. Poslední rok se to snažím intenzivně studovat a přiznávám, že mě to nesmírně vzrušuje a dojímá.    Předpokládám, že současné nucené divadelní prázdniny vám aspoň umožňují víc se věnovat psaní. Co dalšího připravujete? Ano, píšu denně. Na podzim bych měl režírovat svou hru o vzestupu a pádu Vlasty Buriana pro liberecké divadlo. Pak ještě hru o Věře Špinarové pro Bezruče. Vyvíjím seriál pro televizi, ale teď je to všechno v mlze. Snažím se přesvědčovat sám sebe, že ty hodiny strávené s textovým editorem nejsou zbytečné.    Garderobiérky Divadla pod Palmovkou se zapojily do pomoci nemocnicím a šijí roušky. Jak to teď u vás vypadá – zkouší se? Nezkouší. To by nešlo. Na jevišti na sebe všichni neustále prskáme, je to kontaktní sport. Připravujeme s kolegy podcast, předčítáme pohádky, Čapka, Jiráska. Snad to co nejdřív pomine. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2020-04-06 15:27:24

Spolupředseda německé strany Die Linke Bernd Riexinger: Nikde v ústavě není napsáno, že máte právo vykořisťovat lidi

Bernd Riexinger je od roku 2012 spolu s Katje Kippingovou jedním ze spolupředsedů strany Die Linke (Levice) v Německu. Absolvoval studium bankovnictví a také v tomto oboru pracoval. Později se stal odborovým funkcionářem. Od roku 2017 je poslancem německého Spolkového sněmu.     Co má strana Levice proti bohatým, pane Riexingere? Máme něco proti rostoucímu rozdílu mezi bohatými a chudými. Chceme bohatství lépe rozdělovat. Neobyčejně bohaté lidi – milionáře a miliardáře – chceme více zdaňovat, aby měl stát více peněz pro veřejně prospěšné investice. Budete-li mít více než dva milióny, měli byste platit pětiprocentní daň z majetku. To považuji za snesitelné.    Daň z majetku je jenom jedno z vašich opatření na cestě k „demokratickému socialismu“. Ve vašem stranickém programu se píše o překonání „kapitalistického vlastnictví“.  Chceme posílit veřejné vlastnictví v ústředních oblastech, jako jsou vzdělání, zdravotnictví a sociální péče, doprava a také telekomunikace. Tam nemá privátní zájem o zisk co dělat. A u bydlení také ne.   Vlastnictví kterého bydlení chcete zestátnit? Nejde nám o majitele malých domků, nýbrž o velké koncerny, které mají více než 3 000 bytů.   Kdo vám dává právo požadovat cizí majetek? V ústavě nikde není napsáno, že máte právo vykořisťovat lidi. Anebo ničit klima. V ústavě naopak stojí, že majetek sociálně zavazuje. Musí být používán tak, aby z toho veřejnost něco měla.   Německá ústava povoluje znárodnění ve „prospěch celku“, to souhlasí. Co ale má vaše strana v úmyslu, to jde ještě dál. Požadujete, aby soukromé vlastnictví bylo podřízeno emancipačním, sociálním a ekologickým kritériím. Kdo bude tato kritéria určovat?  Jsou tam dva aktéři. Jednak jsou to politické strany v parlamentu, podle demokratické volby občanů. A pak jsme skutečně pro demokratizaci hospodářství. Demokratický socialismus neznamená: A teď všechno zestátníme! Chceme posílit spolurozhodování. Chceme podporovat družstevní vlastnictví a vlastnictví pracovních kolektivů. Pocházím ze Stuttgartu a tam jsem například navrhl, aby automobilka Daimler pomocí dodatečné dividendy umožnila zaměstnancům podílet se na firmě. Například s blokační minoritou 25 procent na celkovém kapitálu firmy by se mohlo zabránit tomu, aby se firma odstěhovala někam jinam.    Ještě jednou: Kdo vám dává právo předepisovat podniku změny ve vlastnických vztazích? Ničemu přece nebrání, aby si kdokoliv založil jakékoliv družstvo. Anebo firmu, která bude patřit zaměstnancům. To se také děje, ale jen u malých firem. A existuje také řada podniků, na kterých se podílí stát. Vzpomeňte si třeba na Volkswagen a podobné příklady jsou i ve Francii.   Pouhá existence polostátních koncernů ale přece není žádný argument. Máme dojem, že vaše strana má s myšlenkou svobodného podnikání zásadní problém. Proč by se měli například podnikatelé pokoušet o štěstí v Německu, pokud byste se dostali k moci? Museli by přece v každý okamžik počítat s tím, že jim stát do podnikání bude mluvit, nebo dokonce se vnutí jako spolumajitel.  Na druhé straně ale stojí otázka, proč by měly firmy stát mimo zákonná a demokratická rozhodnutí. Není možné zakládat žádnou firmu, která nedodržuje základní sociální a ekologické standardy, například minimální mzdu. Náš model by malým a středním firmám dokonce pomohl. Hodně bychom investovali, především do regionálních struktur. Zamyslete se například nad přestavbou automobilového průmyslu. Máme velké obavy, že jeho dodavatelé na to doplatí. Když například podnik se zhruba 60 zaměstnanci, který vyrábí vysoce kvalifikovaný díl pro karburátor, najednou o zakázku bez náhrady přijde, nebude mít kapitál, aby rychle vyvinul nový produkt. Velký subdodavatel jistě ano. Chybějící kompetenci si může dokoupit od podnikatele ve startupu. Ale ti malí potřebují státní fondy, které jim při přestavbě pomohou.    Stát by měl podniky uměle udržovat při životě? Ne uměle. Musí to být spojeno s novou orientací. Mimochodem, stát to u velkých podniků už dělá dlouho. Státní subvence jsou přece běžnou záležitostí.   Z perspektivy tržní ekonomiky je ale i to nesmyslné. Nebylo by spíš nesmyslné, abychom přišli o 30 tisíc pracovních míst? Buďme přece čestní: Ještě nikdy neexistovala svobodná tržní ekonomika, která by fungovala. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Právě naopak. Nikdy nefungovala socialistická ekonomika. Už vůbec nemluvě o demokratickém socialismu.  Co my navrhujeme, to je podpořit nezbytně nutnou přestavbu hospodářství podle ekologických, sociálních a demokratických kritérií. Mohli bychom se poučit z chyb socialistických hospodářství. Hospodářské předpoklady pro něco takového jsou dnes přirozeně dále rozvinuté. Zatím jsme ještě neměli socialismus v průmyslově rozvinuté zemi.   Ale zkušenost je přece jednoznačná: Žádný model není tak úspěšný jako tržní ekonomika. Co je kritériem úspěchu? Světové hospodářské krize od roku 2008? Stovky miliard státních peněz, které plynuly do záchrany bank? Rostoucí sociální nerovnost? Oteplování Země? Trhy nevytvářejí žádnou spravedlnost. Trhy neberou ohled na přírodu. Tam musí zasáhnout stát. Také zastánci sociálně tržního hospodářství, které dlouhou dobu fungovalo, jsou pro zásahy do ekonomiky.    Ale pro to jsou i vámi tolik opovrhovaní neoliberálové také. Nemají žádný problém s tím, když se stanoví pravidla pro soutěž a když se rozbíjejí monopoly.  Neoliberalismus zkrachoval. To jsme viděli na finanční krizi. Všichni neoliberálové začali volat po státní pomoci pro banky.   Kteří neoliberálové to měli být? Tady u nás v Německu křičely banky o pomoc. Předtím ale požadovaly ještě více liberalizace.   Možná pochopili liberalismus špatně. Nemá být pro business, ale pro trh. Podnik, který se dostane do zadlužení vlastní vinou, se buď sám postaví na nohy, anebo ne. V liberálním modelu je jedinou úlohou státu zabezpečovat obchodní vztahy. A kromě toho co nejnižší daně a proti státní regulaci mezd. Tato politika převládala uplynulých 30 let a je neobvykle náchylná ke krizím.   Předpokládejme, že se váš model prosadí a vy budete jednou sedět ve vládě. Bude si moci ten, který přes vysokou daňovou zátěž a nesčetnou regulaci zvládne dosáhnout majetku, tyto peníze ponechat? Určitě. Ale současná míra nerovnosti je pro společnost špatná, to říká dokonce světová banka. Neříkáme, že bohatství je zakázáno. Říkáme, že musí být přerozděleno.   Oskar Lafontaine a Sahra Wagenknechtová (významní politici strany Die Linke, pozn. redakce) si budou moci ponechat svoji vilu v Sársku? Ach ti? Ano.   Na strategickém kongresu vaší strany v Kasselu to ovšem znělo trochu jinak. Jedna z vašich členek tam fabulovala o zastřelení nejbohatších občanů jako o opatření pro ochranu životního prostředí. A vy jste mluvil o celospolečensky užitečné práci. Obojí vyvolalo značnou pozornost. Chtěla říci, že za problémy ochrany životního prostředí není zodpovědné jen jedno procento těch nejbohatších. Ale formulovala to naprosto neakceptovatelně a omluvila se za to. Pokoušel jsem se to zmírnit vtipem, který se ale nepovedl. To jsem jasně řekl a za svoje slova jsem se omluvil.   Byly tam ještě další pozoruhodné příspěvky. Jeden spolupracovník vaší frakce ve Spolkovém sněmu řekl, že v parlamentu jde koneckonců o to, zkasírovat státní peníze a převést je do hnutí, například do skupin Antifa. Slyšel jste to? Ano, slyšel. Ale neodpovídá to programu ani strategii strany Levice. Přirozeně je naším cílem získat demokratickou většinu. Od ostatních politických stran se odlišujeme tím, že aktivně podporujeme mimoparlamentní aktivity. Když milióny mladých lidí při Fridays for Future podporují ochranu přírody, má to enormní vliv na politiku. Najednou jsou všechny strany nuceny se tímto tématem zabývat. Chápeme se jako mluvčí těchto hnutí v parlamentu. Proto nevnímáme parlament jako jeviště, ale jako pole pro politiku.   Váš mladý soudruh to ale takhle vidí. Pro něj je Spolkový sněm jenom nástrojem. A když se podíváte na videozáznam z jeho vystoupení, nevidíte v sále nějaký viditelný odpor, jako tomu bylo u předchozího fantastického návrhu na zastřelení bohatých, což bylo později prohlášeno za vtip. Vnucuje se otázka: Jak radikální je vlastně vaše strana? Kolik vašich členů považuje parlamentarismus jen za nástroj a sní o revoluci. V diskusích jsou vyjadřovány různé názory, svobodně a bez cenzury. To je velký výdobytek demokracie. Jak jinak by mělo probíhat ve stranách vytváření názoru? A to je hlavní úkol stran v demokracii. Je to shoda, že v parlamentu usilujeme o demokratické většiny a koalice, které zajišťují většinu. Mimoparlamentní hnutí se nedají omezit na revoluci. Jsou to hnutí, která vyvíjejí tlak na poslance. A to je legitimní. Máme právo na demonstrace a shromažďovací právo. Mnoho pokroku v dějinách začínalo nikoliv v parlamentu, ale na ulici. A my jako politická strana to realizujeme. Zprávy, které citujete, jsou jednotlivosti. V naší straně jsou skupiny, které mají poněkud radikálnější představy. Straně Levice se podařilo, co zatím nezvládla žádná politická strana v Německu: Spojili jsme zcela rozdílné levicové politické proudy.   To by mohla o sobě tvrdit na pravé straně také Alternativa pro Německo (AfD).  AfD je protikladem toho, o co usiluje Levice. Chce omezit demokracii a vybudovat autoritativní struktury. Pracuje metodami štvanic a vymezování se proti menšinám. Levice považuje za hlavní lidská práva a otázku demokracie. V našem programu jde vždy o individuum.   Pokud tedy není tím individuem podnikatel… Nikdy jsme nesouhlasili s omezením základních demokratických práv, nebo s dohledem nad lidmi. Srovnání levé a pravé části politického spektra nefunguje, dokonce ani ve filosofii. Levici jde o ochranu jednotlivce a jeho svobodný rozvoj.   Teď to začíná být trochu popletené. Obě strany – AfD i Levice – na sebe vážou radikální živly. U AfD jsou to pravicoví radikálové a nepřátelé cizinců. U Levice jsou to lidé, kteří chtějí překonat parlamentarismus. Například „Marx 21“. To je trockistická síť, která podle Spolkového úřadu na ochranu ústavy usiluje o komunistické pořádky. Jejími členy jsou vedoucí představitelé vaší strany jako například místopředsedkyně Janine Wisslerová. Domnívá se, citujeme, že „beztřídní společnost se nedá zavést přes parlamenty a vlády“. Janine Wisslerová ale v hessenském zemském sněmu praktikuje parlamentarismus. A podle mého názoru úspěšně.   Citát vaší soudružky ale mluví jinak. Je to určitě vytrženo ze souvislostí. Takže ještě jednou: Levice chce parlamentní systém rozšířit, nikoliv omezit.   Jak radikální může váš člen být, než řeknete: To jde příliš daleko! Být radikální znamená jít ke kořenům. To nepovažuji za nic špatného. Tu hranici definují naše stanovy. Pokud někdo akceptuje násilí jako nástroj politiky, nemůže být akceptován. To je zcela jasné.   Nechte nás podívat se do blízké budoucnosti. Chtěli byste po volbách v roce 2021 vládnout společně se sociální demokracií a zelenými? Šance na levicovou změnu tu je a my chceme být jejím motorem. Ale nejde jen o pouhé vládnutí. Prosazujeme určitá kritéria: skutečný boj s chudobou, skutečnou regulaci mezd a pracovních podmínek. Že nebudeme schopni v koalici plně prosadit náš program, to je jasné. Ale musí to jít správným směrem. K čemu nejsme ochotni, to je současná politika sociální demokracie, plná triků. Chceme změnu politiky.   A obě ty strany by do toho šly? Nové vedení sociální demokracie jde správným směrem.   Je vám, pane Riexingere, 65 let. Zažijete ještě zavedení socialismu v Německu? Doufám. Často se poměry mění rychleji, než čekáte. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.   Bernd Riexinger (*30. října 1955 v Leonbergu) je německý politik ze strany Die Linke. Dne 2. června 2012 byl spolu s Katjou Kippingovou jmenován spolupředsedou strany. Jako profesní bankéř byl Riexinger od roku 1980 do roku 1990 v podnikové radě Leonberger Bausparkasse. V roce 1991 se stal odborářem. V roce 2003 byl mezi iniciátory masových protestů proti Agendě 2010 spolkové vlády. V německých spolkových volbách v roce 2017 byl Riexinger jedním ze šesti levicových kandidátů zvolených do Bundestagu z Bádenska-Württemberska poté, co strana získala 6,4 procenta hlasů.

Čas načtení: 2024-04-30 15:52:48

Skleněná a kovová schodiště vnesou do vašich domovů nové rozměry

Schodiště v domácnostech velice často bývají považována pouze za obyčejné praktické objekty, kterým se ale věnuje jenom minimální prostor, co se týče jejich estetiky. Přitom právě schodiště dokáží být jedním z těch nejlepších designových prvků domácností. Pokud se tak rozhodnete pro investici do dokonalého schodiště přesně podle vašich potřeb, tak rozhodně neprohloupíte. Prostor rázem dostane úplně jiný […] The post Skleněná a kovová schodiště vnesou do vašich domovů nové rozměry appeared first on Bydlimmoderne.cz.

Čas načtení: 2024-05-29 07:20:00

Víte, jak na bezpečné heslo? Přečtěte si tipy od české kyberbezpečnostní firmy TeskaLabs

Praha 29. května 2024 (PROTEXT) - V současném kyberprostoru, ve kterém jsou data vnímána jako novodobé zlato a téměř každá informace má svou cenu, je heslo pomyslnou branou do vašeho digitálního království. A jak víme z pohádek i historie, každý hrad potřebuje silné hradby. Pokud stále patříte k těm, kteří používají hesla typu „123456", „admin1" nebo „heslo123" jako klíč k vašemu datovému trezoru, je na čase tuto strategii zásadně přehodnotit. V dnešní digitální éře, kdy se stále více firemních i osobních informací nachází online, je bezpečnost hesla klíčová pro ochranu vašich soukromých i firemních dat.Nejčastější chyby ve světě heselVšichni jsme lidé a pohodlnost je naše přirozenost. Při vytváření hesel to bohužel vede k základním chybám, jako je používání příliš jednoduchých variant, recyklace stejného hesla pro různé účty nebo papírky s hesly ležící pod klávesnicí – ano, i to se občas ještě v některých kancelářích děje. Několik praktických rad ohledně správného nastavení hesel přináší Vladimíra Tesková, spoluzakladatelka, spolumajitelka a COO české technologické a vývojářské společnosti TeskaLabs. TeskaLabs je zároveň jedním ze zakládajících členů aliance All4Cyber, kterou tvoří přední firmy v oblasti kybernetické bezpečnosti.Proč je důležité mít správně nastavené heslo?Heslo je první a někdy bohužel i jediná obrana proti neoprávněnému přístupu k vašim účtům a informacím. Slabá nebo snadno uhodnutelná hesla mohou útočníkům usnadnit a umožnit krádež citlivých dat, narušení firemních systémů a v konečném důsledku i finanční a reputační škody. Naopak silná a dobře spravovaná hesla výrazně zvyšují kybernetickou odolnost vaší organizace.Co určitě nedělat při nastavování hesel?I přes mohutnou osvětu dělá mnoho lidí při volbě a správě hesel stále základní chyby. K těm nejčastějším patří např.:Používání snadno uhodnutelných hesel, jako jsou jména, data narození nebo příliš jednoduchá slova,používání stejného hesla pro více účtů,zapisování hesel na papír nebo do souboru na počítači,ponechávání hesel v prohlížeči pro automatické vyplňování,neměnění hesel po delší době.Právě tyto chyby mohou útočníkům značně usnadnit prolomení vašich účtů a získání přístupu k citlivým informacím.Jak by mělo vypadat ideální heslo?Heslo musí být tajné, proto byste ho neměli zaznamenávat třeba na papírek a lepit si ho na monitor, ale ani ukládat do textového souboru v počítači.Pro každou aplikaci, web nebo např. e-shop byste měli používat unikátní heslo. Pokud totiž používáte stejné heslo na více místech, zvyšujete tím riziko úniku.Heslo musí být obtížně zjistitelné, proto nesmí být založeno na snadno uhodnutelných informacích, jako jsou jména, data narození, názvy společností nebo přezdívky domácích mazlíčků v jakékoliv podobě. Rozhodně se vyhněte běžným slovům nebo frázím. „MilujiTěMami2024“ může být sice roztomilé, ale zároveň se dá relativně snadno uhodnout.Útočníci by také neměli mít možnost odvodit heslo z veřejně dostupných informací, a tak si dávejte dobrý pozor, jaké informace o sobě sdílíte třeba na sociálních sítích.Heslo musí být dostatečně dlouhé, doporučujeme alespoň 12, spíše ale 16 znaků, které musí být různého typu. Každý znak uvedený v heslu totiž exponenciálně zvyšuje čas, který by hacker potřeboval na jeho prolomení.Optimální je kombinace malých a velkých písmen, číslic a speciálních znaků (např. ?!*-+.,#$@%&), což zvyšuje počet možných kombinací a tím i bezpečnost hesla.Od věci není ani dvoufaktorová autentizace. Je to jako mít dvoje dveře. Může se sice zdát otravné každé ráno otevírat oboje, ale pokud někdo projde prvními, druhé ho ještě mohou zastavit. Některé nástroje, jako je např. správce hesel, umožní uchovávat hesla v šifrované podobě a generovat jejich silné náhodné varianty, pokud je třeba. I když se to může zdát nepohodlné, důležitá je i pravidelná změna hesla, v ideálním případě jednou za 3–6 měsíců. A ne, změna „HesloJaro2024" na „HesloLeto2024" opravdu není tím pravým ořechovým.Jako příklady vzorových hesel můžeme uvést Xt8#Qp2Lm9Ky4Nw, K0mpl3xP@ssw0rd!, @4m!n3$tr@t0r?20X4! nebo !S3cur!tyR0ck$2024. Protože splňují všechna výše uvedená kritéria, což zvyšuje počet možných kombinací a tím i bezpečnost hesel, bude pro útočníky velmi obtížné je uhodnout.Firemní politika hesel jako součást komplexní strategie kybernetické bezpečnosti Firemní politika hesel je klíčovou součástí celkové strategie kybernetické bezpečnosti každé organizace. Jejím cílem je zajistit, že všechny účty a data jsou chráněny silnými hesly, která jsou pravidelně aktualizována a dobře spravována. Strategie by měla obsahovat také reakční postupy v případě zjištění slabých nebo kompromitovaných hesel, pravidelné kontroly dodržování politiky hesel, monitoring přístupů k systémům pro detekci podezřelých aktivit nebo sankce za opakované porušování politiky. Velkou roli hraje také pravidelné školení zaměstnanců o důležitosti silných hesel a postupech pro jejich vytváření a správu. V dnešní době je třeba brát v potaz i zabezpečení proti nejrůznějším formám sociálního inženýrství a informovat zaměstnance o rizicích a metodách, které útočníci používají k získání přístupových údajů.Pro účinnou implementaci politiky hesel je důležité získat podporu na všech úrovních organizace, od vedení po jednotlivé zaměstnance. Je také klíčové zajistit, že jsou všechny aspekty politiky jasně komunikovány a že zaměstnanci mají přístup k nástrojům a zdrojům potřebným k dodržování těchto pravidel. S dobře definovanou a konzistentně uplatňovanou politikou hesel může firma výrazně snížit riziko kybernetických útoků a zvýšit ochranu svých dat a systémů.Správné nastavení a správa hesel je zásadní pro ochranu firemních i osobních dat. Vyhněte se běžným chybám, jako jsou slabá nebo opakovaná hesla, a místo toho si vytvořte silná a unikátní hesla. Pravidelně je aktualizujte a nikdy je s nikým nesdílejte. Investice do bezpečnosti hesel se vám mnohonásobně vrátí v podobě ochrany vašich klíčových informací. A nezapomeňte, heslo je jako zubní kartáček – nepůjčujte ho nikomu a pravidelně ho měňte! Přejeme vám, ať vaše digitální hradby odolají veškerým ztečím a vy si můžete v klidu vychutnat digitální éru bez obav o vaše osobní i firemní data.Více na www.teskalabs.com, logman.io a na sociálních sítích LinkedIn, FCB nebo X. O společnosti TeskaLabsTechnologická společnost TeskaLabs se dlouhodobě zabývá vývojem pokročilých softwarových produktů pro kybernetickou bezpečnost, jako jsou TeskaLabs SIEM, log management a PKI řešení kybernetické bezpečnosti, které pomáhají firmám plnit vysoké bezpečnostní standardy v této oblasti. Firmu založili Aleš Teska a Vladimíra Tesková v roce 2014. Oba už v tu dobu měli za sebou i další úspěšné společné projekty, mj. systém pro mobilní operátory, který monitoruje kvalitu služeb, nebo online nástroj projektového managementu. Z úspěšného startupu nabízejícího řešení pro zabezpečení mobilních aplikací a bezpečné připojení mobilních zařízení do firemních sítí se brzy stala renomovaná technologická společnost v oblasti kybernetické bezpečnosti.Velký podíl na tom mělo nejen přestěhování do Londýna, ale také účast v náročném programu prestižního globálního akcelerátoru TechStars, v němž byl TeskaLabs prvním českým startupem. Díky tomu si TeskaLabs vybrala britská pobočka firmy Cisco do svého programu podpory začínajících technologických firem. Její služby a bezpečnostní řešení využívají firmy a instituce napříč odvětvími - např. O2, IKEM, TV Nova, TV Prima, Linet, AXA, Heureka, MPSV, Jablotron, Innogy, Axenta a mnoho jiných. TeskaLabs je strategickým partnerem O2 Czech Republic a Cisco Solution Partner. Kontakt: Mariana PohlováPR & media managerE-mail: mariana@tempusmedia.czwww.tempusmedia.cz 

Čas načtení: 2024-06-11 13:57:40

A jak uvedli, je to proto, že se jim nezdá výše vašich příjmů

Může se jednat nejen o spotřebitelský úvěr, ale také i o podnikatelský úvěr pro firemní účely. A to je důležité, neboť firmy mají pro své podnikání velkou spotřebu finančních prostředků,. read more... Článek A jak uvedli, je to proto, že se jim nezdá výše vašich příjmů se nejdříve objevil na Berne.

Čas načtení: 2024-06-12 10:40:28

Kuchyně podle vašich snů

Rekonstrukce domu je v plném proudu a vy už se nemůžete dočkat, až bude všechno hotové a hezky si to tady začnete zútulňovat. Taková rozsáhlá rekonstrukce potřebuje spousty trpělivosti, síly.. read more... Článek Kuchyně podle vašich snů se nejdříve objevil na Berne.

Čas načtení: 2024-10-15 10:40:25

5 tipů a triků pro Zdraví v iOS, které se hodí každému

Trendy zdraví Kromě aktuálních dat o vašem zdraví a aktivitě vám aplikace Zdraví nabízí podrobný přehled o vývoji vašich zdravotních ukazatelů v čase prostřednictvím grafů s názvem Trendy. Chcete-li zjistit, jak se například změnil počet vašich kroků za poslední měsíc, jednoduše otevřete aplikaci Zdraví, klepněte na záložku Trendy a poté vyberte kategorii Aktivita. Zde si můžete zobrazit přehledný graf, který detailně zobrazuje vývoj počtu vašich kroků za […]

Čas načtení: 2024-02-16 15:30:05

5 tipů a triků v Poznámkách na Macu, které ocení nejen začátečníci

Změna zobrazení V nativní aplikaci Poznámky můžete na všech vašich Apple zařízeních snadno přepínat mezi zobrazením v podobě seznamu a zobrazením v podobě galerie, kdy budete mít k dispozici náhledy všech vašich poznámek. Pro změnu zobrazení přehledu poznámek klikněte v pravém horním rohu okna aplikace Poznámky na Macu na ikonku tlačítka s dlaždicemi, případně se symbolem seznamu.

Čas načtení: 2010-04-05 00:00:00

Kreativní knihovna pro váš interiér

Pokud hledáte zajímavé řešení pro úložiště vašich knih, potom právě pro vás máme inspirující řešení. Velkoplošná knihovna je nejen přínosem pro dostatečné uložení vašich knih, ale také estetickým doplňkem vašeho interiéru. Atypický design této zajímavé knihovny tkví v jednoduchosti a horizontálním ...

Čas načtení: 2011-04-16 00:00:00

TrueCrypt – Kompletní zašifrování vašich dat

Šifrovací nástroje nejsou mezi veřejností žádnou novinkou. Šifrovací nástroj TrueCrypt je známý a oblíbený Open-Source pomocník pro téměř absolutní ochranu vašich dat proti zneužití už delší dobu. S pomocí TrueCrypt lze velmi snadno vytvořit šifrovaný kontejner, oddíl standardní či skrytý. Zašifrova ...

Čas načtení: 2024-02-01 18:15:29

Na oslavu, svadbu aj narodeniny: Takto získate perfektnú tortu aj bez pečenia

Nakúpiť darčeky, pripraviť občerstvenie, upratať, nachystať seba aj ratolesti a ešte upiecť tortu. Oslava narodenín – či už vašich alebo vašich detí – dá poriadne zabrať. Až tak, že by sme túžili mať počet končatín chobotnice. Ako to zvládnuť s gráciou, bez zbytočného stresu, so želaným výsledkom a, najmä, s perfektnou tortou alebo koláčikmi? Poznáme recept. A potešíme vás: tentokrát aj bez práce môžu byť koláče. Teda, stačí si ich prísť vyzdvihnúť na jednu z […]

Čas načtení: 2018-06-16 16:13:08

Kerstin Simoné: Thovt, projekt lidstvo

Kerstin Simoné mne jako autorka zaujala natolik, že jsem si o ní musela hned něco vyhledat. Něžná blondýnka ponořená až do hlubin jakéhosi poznání boha Thovta, odhalující skryté pravdy a moudrost? No, na toto téma napsala množství knih a vydala také cédéčka s meditacemi. Pořádá semináře nejen v Německu, kde žije, ale také v Rakousku a Švýcarsku, a předává tím nejrůznější nauky dávno zapomenuté, nebo záměrně potlačované společností. Možná se to dá pochopit i z této knihy, Thovt, projekt lidstvo, která pojednává o historii lidstva, jeho vývoji a o skrytých schopnostech, které nám zatím byly skryty. Velká část čtiva je obecně známých pravdách, které rozebírá právě z hlubin těch egyptských pyramid a božstva, které se možná v té době mísilo s člověčí rasou. Ostatně, nikdo nemůže plně vyloučit. Celkový dojem z knihy je spíše těžší, není to lehké čtení a musíte se čas od času zastavit, abyste si tak nějak srovnali v hlavě čtené… ale sem tam jsem narazila na drobné části, které se doslova vryjí pod kůži a to i v tom případě, že už je znáte, víte, nebo jste je někde četli. To jsou takové informace, u nichž je opravdu opakování matkou moudrosti. „Netvořte budoucnost jako vizi, ale přijměte ji coby naplněnou a právě prožívanou či pociťovanou skutečnost. Jen tak se může váš cíl zmaterializovat. Kdykoliv máte o svém životě nějakou představu, okamžitě ji v duchu přeměňte na prožívanou skutečnost. Pouze tak lze utvářet přítomnost podle vašich představ. Jen tak je možné, abyste zažili ty nejvelkolepější plány. Zapomeňte na zastaralé zvyky a nechtějte přežívat život v budoucnosti. Žijte v přítomnosti.“ No ano, vše potřebné v tuto chvíli prostě máme, ať je to cokoliv. To, co máme k dispozici, je tím, co nám v tuto chvíli tvoří základnu přítomnosti, ale i budoucnosti. Přehlížet to se může nevyplatit. Pak, obrazně řečeno, přejde krásné jaro bez povšimnutí, protože vyhlížíte netrpělivě léto. Tak vám uteče dětství dětí, protože…. Tak vám utečou krásné domácí chvilky s partnerem, protože toužíte po společných chvilkách na dovolené… Třeba. Něco cokoliv jiného. Autorka nejen sem tam poukazuje na takovéto drobnosti všedního dne, které snad ani nejsou žádnou esoterikou, ale pouhou lidskou psychologií a pravdami, na které bychom neměli zapomínat, ale také v rozsáhlých částech probírá lidský mozek, intuici a zapomenutá božství, řekla bych. Dnes se tomu všemu může říkat například „kvantová fyzika“, ale jde vlastně o postupné odkrývání skrytých schopností člověk proměňovat život nebo mimosmyslově cítit a vnímat svět kolem sebe. Souhlasím s tím, že jsme tedy zajati v labyrintu podivných polopravd, lží a realit, které nás nutí pracovat na nesmyslných záležitostech a vlastně jen přežívat, ale na druhou stranu, co by se stalo, kdyby se všichni najednou „probudili“? No… a to je snad nejvtíravější myšlenka, která mne při čtení této knihy napadala…. Tak třeba bude vtírat i do vašich mozků? A možná si mnohé uvědomíte, i kdyby to měla být jen ta pasáž s prožívanou přítomností. Kerstin Simoné žije i se svou rodinou nedaleko Berlína. Už jako dítě měla jasnozřivé schopnosti. Kromě psaní knih se věnuje také ochraně zvířat a pořádá praktické semináře. Kontaktu s vyššími frekvenčními úrovněmi se věnuje už dvacet pět let, přičemž s Thovtem komunikuje od roku 2003 po zásadní události ve svém životě. Vydalo nakladatelství Anch Books, 2017, www.anch-books.eu Renata Petříčková [pt_view id=”8f01f87e0f”]  

Čas načtení: 2020-05-05 09:27:59

Výtvarník Jiří David: Jsou tu i silnější zla než Babiš

S vizuálním umělcem Jiřím Davidem jsme – krátce před vypuknutím koronavirové epidemie – hovořili o jeho poslední výstavě, ale i o progresivismu a přehnané korektnosti v umění.   Je veřejné angažmá pro umělce důležité? Pro mě ano.   Proč se má umělec politicky angažovat? Chci, aby umění získalo respekt. Proto se angažuji, komentuji, někdy třeba i bojuji.    Je to sice otřepaná otázka, ale lze život umělce oddělit od jeho díla? Jednou se tvrdilo, že ano, pak zase, že ne, pak znovu, že ano… Přestal jsem se v tom vědomě orientovat, ale myslím si, že jako občan, jako člověk a jako profesor mám povinnost být aktivní. Řeknu vám jeden příběh. Václav Klaus mi měl dát v Karolinu profesuru a já jsem ji od něj přijmout ani trochu nechtěl. Ptal jsem se tehdy sám sebe, co bude horší, že mu já nechci podat ruku, nebo že on mně nechce podat ruku? On mě totiž z jiných situací už trochu znal. A já si řekl, že to bude horší pro něj, a tak jsem tam nakonec šel, a on ve svém projevu řekl, že profesor by měl být ve veřejném prostoru iniciativní a měl by se veřejně vyjadřovat. A já mu musím dát za pravdu. I když musím dodat, že mi veřejné angažmá škodí, protože si jím zavírám dveře do různých společenství. Někdy si říkám, že už s tím přestanu, jenže občas mně to nedá, ale už ne tak často. Jsem už smířlivější.   Považujete-li za důležité veřejné angažmá, dovolte politickou otázku: Co si myslíte o Milionu chvilek pro demokracii? Zhodnocení něčeho takového je pro mě složité, protože se nedokážu pohybovat v davu. Jsem klaustrofobik. Mně dav vadí, takže se davu vyhýbám. Tuto iniciativu tak samozřejmě respektuji, ale mám pocit, že tam spousta lidí chodí jen v adrenalinové sounáležitosti. Vidí to možná příliš černobíle; jistě to neplatí o všech. Babiš je zlo! Proč ne! Ať to říkají. Jako politik a člověk je vskutku z mnoha známých důvodu neakceptovatelný. Já si ale nejsem jist, zdali jsou v té davové psychóze schopni ti lidé rozeznat, že tu jsou i jiná, podprahová, a někdy i silnější zla, že některá mají třeba jen na první pohled slušivější šaty. Raději znovu: Milion chvilek respektuji, nejsem nicméně schopen se uprostřed milionového davu pohybovat. Masové spartakiády mne vždy něčím děsily.   Chodil jste do davu na demonstrace v listopadu 1989? Chodil, ale mám pocit, že to je něco jiného, protože tehdy se měnilo společenské paradigma. Byl to neskutečný vír, nešlo mu odolat. Ale zpět k Milionu chvilek – já nic neodsuzuji, jenom to pro mě není v tuto chvíli ten nejpodstatnější pomník.   Rád strháváte pomníky?  Mě pomníky neiritují. Jsem vůči nim inertní. Spíš se zajímám o to, je-li to kvalitní socha. (smích) {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Na začátku roku jste měl v Doxu výstavu nazvanou Jsem tady. Proč takový název? V životě umělců přicházejí období, ve kterých se začínají vykrádat, a já jsem chtěl říci, že se snad ještě tak docela nevykrádám, že jsem stále ještě tady. Že jsem tu zase s něčím novým, že se nerecykluji.   Že ještě nejste umělecky mrtvý. Doufám, že jsem stále ještě schopen svět, který mě obklopuje, uchopit jinak, nově. Ale to je jen jedna rovina zmiňovaného názvu. Jiná jeho rovina je politická. Vadí mi, jak se dnes říká, že umělec může být progresivní jen do určitého věku a že po jeho dosažení by měl vyklidit pozice, protože je troska, zkamenělina. A tak jsem chtěl říci ne – jsem tady.   Bojujete proti zapomnění? Neřekl bych, že je to boj, ale připomínám se. Sice mohu být pro někoho ona zkamenělina, ale jsem stále ještě tady.   Bojíte se umělecké smrti? Bojím. Umělecká smrt je zapomenutí a já chci zapomenutí oddálit. Proto ještě jednou – jsem tady.   Překvapila mě velikost vámi vystavovaných pláten. Zase tak velká nejsou. Doma mám větší; ty ale vystaveny zatím nebyly.   Kolik jich doma máte? Mám v ateliéru asi tři výstavy, které nikdo ještě neviděl. Vystavil jsem až tu čtvrtou.   Proč zrovna ji? Protože ji považuji za aktuální.   Čím byla aktuální? Snažím se v ní přemýšlet nad tím, co dnes znamená malba – a to je velice aktuální, protože se donekonečna říká, že malba je mrtvá, že se nyní vše podstatné děje v sociální, performativní či aktivistické rovině. A já si tím nejsem ani trochu jist. Takže jsem se rozhodl udělat tlumenější výstavu a přišel jsem s figurativností, jež je považována za vyčerpanou, akademickou, ne-li úplně zbytečnou.   A není? Ne.   Považoval jsem vás za postmoderního konceptuálního umělce… …a také jím jsem!   ...ale teď bráníte tradici figurativní malby. Máme se k ní vrátit? Neřekl bych, že vrátit – souběžně mi v Brně mimochodem běžela výstava, která byla úplně odlišná od té v Doxu – ale zdá se mi, že pokus o současnou obhajobu figurativnosti je dnes daleko rizikovější než všechny ty x-krát převařené „konceptuální“ výkřiky. Vždyť už to není nic jiného než konceptuální akademismus! Už to umí úplně všichni. Moji studenti to umí, ti, co teprve jdou na školu, to umí. Všichni to umí. Šíří se to jako mor.   Ale vždyť vy jste přece byl u zrodu tohoto moru. Já se za to nestydím. Byl jsem, částečně a jistě ne osamocen, jeho iniciátor – to je pravda. Jenže ono to prostě vyčpělo; pro nová sdělení se musí najít jiný jazyk. Když jsme se s tím učili v osmdesátých letech zacházet, tak to ještě mělo energii. Nebylo to unavené a očekávatelné. Ale neříkám, že se někomu občas něco nepovede. Někdy ano, a za to jsem moc rád, ale je toho strašně málo. Chci ale zdůraznit, že to, co jsem udělal, nebylo jen ze vzdoru. Nešel jsem tou výstavou jen proti něčemu. Mě opravdu zajímá, zdali ta figurativnost po všech těch stoletích ještě dokáže mne i diváka oslovit.   Vaše obrazy byly plné barev. Jsou zářivé – to je to slovo. Někde jsem objevil van Goghův dopis, v němž psal, že čím víc je starší, nemocnější a nevrlejší, tím víc se chce pomstít zářivější barvou – v tu chvíli se mi to všechno spojilo dohromady.   Říká vám mladá generace z branže, že už byste toho měl nechat? To mi samozřejmě říká, byť nepřímo, ale překvapilo mě, že právě hodně mladých lidí ta výstava mile překvapila. Asi i oni jsou už unavení a nevědí, jak dál. Ono to není jednoduché – a už vůbec ne pro mě. Jsem na scéně už čtyřicet let. Tvořím, ale taky se veřejně angažuji, někdy i politicky.   Dá se poznat kvalitní socha? Nepochybně ano.   Lze o něčem říci, že je to skutečné umění? Jistěže, ale nejsem si zrovna u těch pomníků tak docela jist – a teď už myslím skutečně jen pomníky z kamene – máme-li se v jejich případě bavit o umění. Podívejte se na všechny ty turistické pomníky, které se dnes po Praze rozrůstají jako plevel – třeba ta točitá hlava Kafky a podobně… To se máme v případě těchto atrakcí bavit o umění?   To nevím, ale vím, že se k nim lidé chodí fotit. To máte pravdu; říkejme tomu tedy turistické umění.   Patří do měst? Asi ano, ale mě to nezajímá, ale nestrhával bych to. Proč taky… Sice by tam mohly být zajímavější věci, ale já nejsem pán Země.   Ale přece i vy jste udělal například klíčovou sochu – je v tom tak velký rozdíl? Ta ale nebyla dělána jako turistická atrakce, byla připomenutím konkrétní situace.   Hodnotíte-li práce jiných, nemáte obavy z toho, co si o vašich pracích budou lidé myslet za pár desítek let? Mám, i když už mnohem menší než dřív. (smích) Nevím, jestli má práce vydrží. Možná z ní nevydrží nic, možná vydrží něco, o čem si třeba já sám myslím, že se mi to nepodařilo. Kdo ví? Všichni ti dnešní post-praktikující umělci a environmentální žalmisté by ostatně řekli, že Země se stejně dříve nebo později zbaví všeho toho braku produkovaného lidstvem, že to všechno padne – i Jiří David –, a že to bude jedině dobře.   Nepamatujete si na to, jak manchesterská galerie sundala Waterhousův obraz Hylás a nymfy? Pamatuji – to ale ani zdaleka není jediná kauza. Dělají to pořád. Militantní feminismus, zkreslený gender… Je to strašidelné, povrchní, tendenční.   To se dnes nemůžeme rozhodnout dívat se na minulá díla novýma očima a někdy třeba říci: Tento obraz se nám nelíbí, protože zobrazuje ženu nepřijatelně, a proto nepovažujeme za dobré dát mu přednost před obrazem jiným? Já si to nemyslím! Skutečné umění není orloj! Pokud je to dílo kvalitní – a teď nemluvím o nějakých dobových margináliích poplatných chvilkovému vkusu – tak má mít trvalé místo v dějinách umění. Nemohu se ho zbavit, protože když se ho zbavím, ztratím nejen historický přehled, ale porouchám celý paměťový kontext. V dějinách umění bude prázdné místo. Některá pozdější díla, která dílem, jehož se zbavím, byla inspirována, se ocitnou ve vzduchoprázdnu. Budova umění bude na spadnutí. Nemůžu se zbavit kvalitního umění minulosti jenom proto, že to koliduje s mým dnešním pohledem na svět. Vždyť je to absurdní! Kupodivu to nedělali ani nacističtí zločinci, byť pro veřejnost označili, co je a co není – dle jejich zvrácené ideologie – zvrhlé umění…   To lze přenést i jinam, třeba do literatury. Proč se mají studenti na středních školách bavit třeba o Hemingwayovi se vší jeho přebujelou maskulinitou, a nemají se raději více zabývat literaturou původních obyvatel Ameriky, romskou nebo ženskou literaturou? Proč pořád sklánět hlavu před kánonem? Ale já přece nemám nic proti tomu, aby se učila indiánská a ženská a romská literatura, ale proč se kvůli tomu zbavovat Hemnig- waye? Nechápu!?   Protože na školách mají studenti omezený počet hodin literatury, to znamená, že chceme-li dát prostor indiánské literatuře nebo ženské literatuře nebo romské literatuře, musíme někde jinde něco z kánonu ubrat – třeba Hemingwaye. Jsem absolutně proti! Pak je tedy třeba změnit počet hodin literatury, a ne zavádět absurdní selekce. Dnes už třeba i muzea v Houstonu – a to se vracím k výtvarnému umění – říkají, že budou kupovat jenom ženské umění, protože se ženské umění nikdy dřív nekupovalo. Ksakru, ať se kupuje jen kvalitní umění! Mně je absolutně jedno, jestli ho dělá žena nebo muž nebo hipster nebo desáté a dvacáté pohlaví. Opravdu mi to je ukradené. Ale ať to je po formální i obsahové stránce kvalitní a inspirující umění!   Zřejmě se tedy mají sejít moudří lidé – předpokládám, že většinou už trochu prošedivělí bělošští muži –, a mají říci: Toto je kvalitní umění, to budeme kupovat, vystavovat… …ne a ne a ne. Samozřejmě, že je to velmi individuální a já nechci tak docela hájit kánony, ale kupodivu je zvláštní, že lidé různých emocí, charakterů nebo zkušeností, ale i vašich různých barev pleti a věku, poznají, co je dobré umění.   Takže kvalitní umění je objektivně poznatelné? Není objektivně poznatelné… I když co je to objektivní? Kvalitní umění každopádně poznají mnozí respektuhodní lidé…   …moudří lidé? Neřekl jsem „moudří lidé“! Ve vašem tónu to zní mimochodem trochu pejorativně – jako byste říkal „zavrženíhodná elita“. (smích) O tom, co je dobré umění, přece nerozhoduje komise moudrých bílých mužů či bílých mladých žen, nebo komise Afroameričanů či Asiatů! Rozhoduje tisíc nenadiktovaných nuancí; třeba i erudovaná schopnost umět rozlišit, poznat, pochopit… A rozhoduje i vzdělání, intuice a někdy i náhoda.   Pamatujete si, jak na začátku devadesátých let vyšly najevo podvrhy Johna Drewa? Drewe nechal naprosto druhořadého malíře malovat nové – nikdy neexistující – obrazy Chagalla, Giacomettiho, Nicholsona. Padělal dokumentaci a věhlasným muzeím prodal stovky těchto fakových děl. Autenticitu některých z těchto druhořadých malůvek dokonce potvrdil tehdejší ředitel Tate Gallery. Nejsem proto tak docela přesvědčen o tom, co říkáte. Drewe skvěle ukázal, i když nechtěně, protože nechtěl být chycen, jak funguje dnešní umělecký provoz a jak jednají ti, co určují kánon. Já tomu rozumím. Jasně. Toto se může přihodit – jedenkrát z milionu. To však ale nepopírá to, co jsem řekl.   Vy jste ale řekl, že se umění pozná – pro Drewa maloval obrazy druhořadý malíř a jejich autenticitu uznal i ředitel Tate Gallery… Když někdo zkopíruje způsob malby třeba takového Chagalla, tak se může stát, že jeden či dva obrazy prolítnou… Dobře, na tom se můžeme shodnout, že se něco takového stane.   Víte, že třeba Melville byl v době, kdy žil, přehlížen? Vermeer van Delft by mohl být jeho výtvarnou obdobou. Byl jako významný umělec objeven po dvou stech letech, a mimochodem byl taky geniálně zfalšován – Han van Meegerenem.   Věříte na umělce-poustevníky? Ne.   Nevěříte tedy, že někdo někde může něco velice kvalitního tvořit a přitom kašlat na veřejný prostor? Na veřejný prostor při zrodu uměleckého díla kašlou všichni dobří umělci. To nesouvisí s poustevnictvím; osamocení je předpokladem pro vnitřní koncentraci. To na úvod. Před časem se v tomto smyslu hodně mluvilo o fotografu Miroslavu Tichém, který žil desetiletí někde na Moravě, totálně zabordelený v tísnivém kutlochu, a najednou se jakoby dostal do světových sbírek. Jenže ono to „najednou“ byla dlouholetá a hodně pečlivá práce. Navíc samozřejmě i ten Tichý nežil tak úplně ve vzduchoprázdnu, i on znal kontext. Do jisté doby věděl, co kdo tvoří. Dějiny umění mimochodem i takovou tvorbu po čase reflektují – existuje i art brut, tedy umění lidí společností marginalizovaných, duševně nemocných a podobně.   Rozumím-li tomu dobře, říkáte, že umělec kontakt se současným uměleckým světem potřebuje. Zcela nepochybně.   Není to ale často jen umělecký provoz rozdělující si mezi sebou granty a pocty?  Rozumím tomu, co říkáte. Proto jsem taky nikdy o žádný grant nepožádal – s jedinou výjimkou, a to jsem ještě nepožádal o grant pro sebe.   Máte problém s granty? Mají jednu velkou výhodu, ale i jednu velkou nevýhodu. Výhoda je v tom, že lidi, kteří je dostanou, mají pocit větší svobody, protože na čas získají finanční jistotu. Nevýhoda ale je, že musí předem definovat představu, co chtějí udělat, a tu pak udržet. Jenže takhle umění nefunguje. Umění nemá mít v sobě apriorní plánovitost. Všimněte si, jak často se stane, že umělec – ale to nemusí být jen umělec, to může být třeba i společenský vědec – když nedostane grant, tak se na to, co v žádosti o něj tak barvitě vylíčil jako nesmírně podstatné, vykašle. Pro takového člověka to není důležité samo o sobě – on to chce vytvořit jen kvůli penězům. Čest výjimkám! To je devastující. V Holandsku se na začátku devadesátých let rozhodli dávat studentům vycházejícím ze škol granty; dali jim tu první možnost a brali si od nich za peníze obrazy. A co je z toho dnes? V Holandsku jsou hangáry plné jakoby-umění, o které nikdo nemá zájem. Z té spousty jakoby-umělců, kteří byli tímto způsobem podpořeni, jsou zajímaví tak maximálně dva.   Umělec má tvořit ve volném čase? Čas, kdy umělec tvoří, je i jeho pracovní čas.   A kdo mu ho zaplatí? A kdo by ho ksakru měl platit!?   Já v tom s vámi souhlasím, jen se ptám. Podívejte, třeba tento katalog (ukazuje na katalog své výstavy v Doxu, pozn. red.) jsem si zaplatil skoro celý sám; několik dalších lidí pak přispělo na zbytek.   Jedním z těch, kdo přispěl, je například exekutor Robert Runták. Je to tak. Ale všimněte si, že i vy řeknete „exekutor“. Já bych mohl nejdříve říci „sběratel“.   Vadí vám to, že na katalog přispěl? Katalog byl už ve výrobě, když byl sběratel Robert Runták vydavatelem, což je má zdejší galerie ZAHORIAN & VAN ESPEN, spolupožádán o příspěvek. Kdyby peníze nedal, zaplatil bych si ho sám. Samozřejmě, že se můžeme bavit o exekutorech, ale Runták ty zákony neschválil. On to zlo či legitimní praxi – říkejme tomu dle libosti – nevymyslel. Je právník a zákon, byť je třeba špatný, nezneužívá; pokud vím. Inicioval dokonce několik změn k lepšímu. Ale chápu, nikoho to nezajímá. Je exekutor, takže má, „hajzl jeden!“, smůlu. Já ho neobhajuji, ale ani nesoudím. Lidi jsou buď svině, anebo ne, a mezitím je 50 odstínů šedi, že ano!?   Na katalog přispěla i J&T. To je totéž. I bez podpory této banky, která mimochodem roky financuje Chalupeckého cenu, galerii Rudolfinum nebo ostravské Plato, bych si katalog asi sám zaplatil. Ale já se ještě vrátím k tomu, odkud jsme vyšli. Osobně nechci být na někom závislý, nechci grant dopředu, nechci si připadat jako něčí otrok. Chce-li mě ale někdo podpořit, ať mě podpoří – přijde mi to, a teď zdůrazňuji, že to přijde mně osobně, jako obhajitelnější pozice než být závislý na grantech.   Od koho už byste peníze nevzal? Třeba od zbrojního průmyslu – tak jako berou jiní, i ti z levicového prostředí. Stačí připomenout Erste Bank a Tranzitdisplay.   Exekutor je ještě dobrý, zbrojař už je špatný? Porušil exekutor zákon? Já se jen ptám. Zbrojař…   …taky nemusí porušovat zákon. To je asi pravda, ale jistě i vy cítíte tu disproporci. Je však těžké na to jednoznačně odpovědět. Černobílých soudů je každopádně více než dost – zvláště zaznívají od těch, co nic moc v umění nedělají. Ale dobře, mám být tedy jenom kritik současného uměleckého provozu a nic nedělat? Nebo jak mám v současném světě tvořit? Můžu dělat aktivistické umění a brát granty od všech těch ideových příznivců léta sedících v komisích. Pak samozřejmě lidi jako Runták nepotřebuji, protože mi peníze dodají kamarádi. Bude to mít i tu výhodu, že budu moci říkat, že David je pěkný hajzl, protože si bere peníze od Runtáka, zatímco já jsem čistý! Budu lepší? Vždyť je to blbost! Já, Jiří David, si raději vezmu peníze od Runtáka, který z hlediska práva není zločincem, než z grantu. {/mprestriction}  Jiří David (*28. 8. 1956, Rumburk) je český výtvarný umělec. Od 2. poloviny 80. let minulého století spoluvytváří tvářnost českého umění. V roce 1987 byl spoluzakladatelem umělecké skupiny Tvrdohlaví. V letech 1995 až 2002 vedl na pražské AVU ateliér vizuální komunikace. Díla Jiřího Davida jsou vystavena v mnoha českých i zahraničních galeriích.

Čas načtení: 2024-02-19 01:31:57

6 sladkých důvodů, proč vaše kočka ráda spí u vašich nohou

Pro majitele koček není nic neobvyklého zažívat momenty, kdy jejich mazlíček, místo tradičního pelíšku či kočičího stromu, volí spánek přímo u nohou svého lidského parťáka. Proč tomu tak je? Je […] Příspěvek 6 sladkých důvodů, proč vaše kočka ráda spí u vašich nohou pochází z Príma receptář.cz

Čas načtení: 2024-02-25 06:00:07

Nic není zdarma. Kolik vydělávají Facebook a Google na vašich datech?

Bezplatné internetové služby ve skutečnosti nebývají zadarmo Jejich provozovatelé mnohdy vydělávají obří peníze na vašich datech Podívejte se třeba na giganty Metu a Google Internetové služby se dělí na dvě hlavní kategorie – bezplatné a placené. Už ale jistě dobře víte, že i takové sociální sítě či nástroje, které vás na první pohled nestojí vůbec […] Celý článek si můžete přečíst na Nic není zdarma. Kolik vydělávají Facebook a Google na vašich datech?

Čas načtení: 2024-03-05 12:22:43

Revoluce v domácím klidu-hacker přišel s řešením pro utlumení hudby vašich sousedů

Každodenní realita obyvatel bytů: pronikavý zvuk hlasité hudby od sousedů, který ruší váš klid, je běžnou nepříjemností. Ale jak s tím naložit? Přichází programátor Roni Bandini, který se potýkal s... The post Revoluce v domácím klidu-hacker přišel s řešením pro utlumení hudby vašich sousedů first appeared on Objevit.cz: IT magazín, zprávy a novinky ze světa IT.

Čas načtení: 2024-03-06 15:37:17

Pozor, rozmáha sa staronový WhatsApp podvod. Doplatiť na to môže nielen vaša reputácie, ale aj peňaženky vašich priateľov

V populárnej aplikácii WhatsApp, ktorú využíva denne množstvo ľudí, sa objavil staronový podvod. O čo presne ide a ako sa pred ním chrániť, si dnes spolu priblížime s portálom makeuseof.com. Pozor na tento WhatsApp podvod, vie vás vyjsť draho O čo vlastne ide a ako podvod funguje? Podvodník si vie najprv vytvoriť falošnú webovú stránku, … The post Pozor, rozmáha sa staronový WhatsApp podvod. Doplatiť na to môže nielen vaša reputácie, ale aj peňaženky vašich priateľov appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.