Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-03-04 17:43:08

Tip na výlet – Amethyst Welt v rakouské Maissau

Máte rádi minerály a vyhledáváte je nejen pro jejich krásu, ale také energii, kterou v sobě nesou? A je zároveň vašim velkým favoritem mezi drahými kameny ametyst? Potom se určitě zajeďte podívat do dolnorakouského městečka Maissau. Čeká tu na vás úžasný Amethyst Welt – Ametystový svět – muzeum i volnočasový park postavený na jedné z nejsilnějších ametystových žil na světě. Proč je právě ametyst tak oblíbený minerál? Ametyst je pro mnohé jedním z nejkrásnějších drahokamů vůbec. Prakticky se jedná o fialově zbarvenou odrůdu křemene. Vyzařuje z něj obrovská ochranná síla a moc. Je to jednoznačně kámen s vysokými spirituálními vibracemi. V psychické a fyzické rovině napomáhá soustředění, rozvíjí intuici, zmírňuje bolesti, zahání stres a navozuje klid. V hojné míře se proto používá i v ozdobách a špercích z drahých kamenů. Věděli jste například, že ametyst byl také oblíbeným kamenem císaře Karla IV.? Nechal jej proto společně s dalšími polodrahokamy vsadit dokonce i do Svatováclavské koruny, korunovačního kříže i jiných relikvií Svatováclavského pokladu. Protože Karel IV. byl pravděpodobně přesvědčen o meditativních účincích ametystu, nechal jím obložit i všechny stěny v kapli sv. Kateřiny na Karlštejně, kam chodil rád rozjímat s Bohem. Pláty ametystu jakožto obkladů na stěnách nalezneme díky císaři taktéž v kapli sv. Kříže na Karlštejně a v kapli sv. Víta na Hradčanech. Ametystová výzdoba obou kaplí měla údajně připodobnit biblický Nebeský Jeruzalém a jeho hradby. Kam za ametystem v Čechách a na Moravě Pokud jste mineralogové a dobrodruzi zároveň, možná už budete mít dávno ty nejlepší lokality, jež skrývají tento fialový klenot, prozkoumány. Mezi nejznámější naleziště ametystu u nás patří nebo alespoň patřily Krušné hory, místa okolo Kozákova v Českém ráji, sever Jeseníků, Vysočina (Kojatín a Bochovice na Třebíčsku), okolí Milevska (Jickovice kousek od Zvíkovského podhradí) či Slavkovský les na Karlovarsku. Možná patříte k těm, kdo jsou schopni na procházce v lese či na poli s virgulí v ruce najít a prokopat se k té nejlepší ametystové žíle vůbec. Jestliže se k takovým znalcům neřadíte, nezoufejte. Za ametystem můžete kdykoli vyrazit na některou z proslulých burz minerálům, které se pravidelně konají např. v Tišnově, Praze, Brně, Ostravě, Pardubicích, Plzni, České Lípě, Sokolově, Příbrami atd. A pokud to nemáte daleko do Rakouska, můžete si udělat krásný výlet za humna do Rakouska, kde na vás čeká zábavní svět Amethyst Welt. Co je Amethyst Welt Maissau? Amethyst Welt – v překladu Ametystový svět – bude zážitkem nejen pro všechny milovníky drahých kamenů, ale pro celou rodinu. Jedná se o určitý druh zážitkového parku uzpůsobeného dětem i dospělým. Park byl vybudován na volně dostupné ametystové žíle a to ne jen tak ledajaké. Již v roce 1845 byla v oblasti Maissau při těžbě kamene náhodou objevena velká ametystová žíla tzv. pásového ametystu, jedinečná svého druhu. Rakušané tento typ ametystu nazývají doslova „chodbičkový nebo náramkový“ ametyst, zřejmě proto, že prorůstající žíla tvoří v křemeni pravidelné do fialova zbarvené proužky. Tyto „pásové“ ametysty jsou velice vzácné a na světě se nachází pouhých asi 20 nalezišť. Z nichž jedno je právě v Maissau. A kdeže to je? Městečko Maissau leží v Dolním Rakousku mezi městy Hollabrunn a Krems an der Donau. Nejblíže to sem budou mít obyvatelé jižní Moravy, ze Znojma je to do Maissau jen nějakých 50 minut jízdy autem.   Největší zpřístupněná ametystová cesta V Ametystovém světě se nudit nebudete. Čeká vás zde zajímavá prohlídka muzea ametystu a také jiných vystavených drahokamů v celé své kráse. Součástí prohlídky je také expozice upozorňující na roli ametystů a drahých kamenů vůbec v historii léčitelství. Budete zde vtaženi hluboko do historie ametystu, do dob faraonů, králů i císařů až po slavnou Hildegardu z Bindenu, uvidíte, že ametyst provázel lidstvo téměř od nepaměti. Dozvíte se, jak vzácné minerály před více než 280 miliony let vůbec vznikly. Ametystové ložisko se vyznačuje vysokými vibracemi, jejichž frekvence je prý stejná jako frekvence lidského mozku. Pobyt v blízkosti ametystu tak stimuluje hypofýzu k produkci kladných hormonů (serotonin, oxytocin) a navozuje pocity štěstí. Ne náhodou již v roce 1350 přírodovědec Konrad von Megenberg nadšeně prohlásil, že „ametyst rozptyluje špatné myšlenky a navozuje dobré myšlení“. Ten hlavní tahák je ale právě samotná ametystová štola. Nejenže ji s průvodcem budete moci navštívit a obdivovat velkolepé 40metrové pásy ametystu ukryté v 12metrové hloubce. A co je ještě lepší, za poplatek si pak můžete ametysty sami najít a vykopat v ametystovém rýžovišti. Tahle aktivita se bude líbit zejména dětem. Nářadí vám zde půjčí. Vytěžený ametyst si můžete nechat obrousit a vyleštit. Pokud nic nenajdete, nemusíte být zklamáni. Při odchodu dostanete jeden ametyst na památku s sebou domů. Pastvou pro duši i oči je i samotný park, ve kterém se Amethyst Welt nachází. Mnoho zeleně, upravených cestiček, květin, vodních prvků, laviček, odpočívadel… to vše láká k příjemné relaxaci v energeticky harmonickém prostředí. A co děti, mají se kde zabavit? Ametystový svět je rodinným parkem, který je připraven i pro malé návštěvníky. Děti si tu tak během prohlídky mohou vytěžit svůj ametyst, zahrát na malé detektivy, vydolovat si vlastní drahokamy nebo se vyřádit na obřím hřišti. Jelikož však osobní zkušenost vydá nad tisíce slov, bude nejlepší, pokud se do Ametystového světa vypravíte sami a necháte se vtáhnout do mocné energie těchto úžasných krystalů. Všechny důležité informace naleznete přímo na webových stránkách zde. Dokonce je připraven i leták v češtině. Zdroj textu i obrázků: amethystwelt.at   © 2024 Klevetnice.cz

Čas načtení: 2024-02-28 06:00:01

Exkluzivní reportáž: Hangár F je architektonickým unikátem a „suchým dokem“ pro dopravní letadla

Hangár F byl postaven v roce 1968 a v té době byl považován za architektonický skvost. „Když vstoupíme dovnitř hangáru, zjistíme, že střecha není uvnitř ničím podpírána. Drží ji totiž lanovody umístěné nad hangárem, což v té době bylo unikátem,“ vysvětlil Čtidoma.cz Lukáš Pouč, senior manažer hangárové údržby Czech Airlines Technics. Více než sedm set obyvatel Prahy zemřelo kvůli chybě navigátora. Lidé ignorovali sirény Číst více Určen pro těžkou údržbu Původním „úkolem hangáru“ byla lehká údržba flotily ČSA, později, jak se flotila modernizovala, začalo se i s tzv. těžkou údržbou, tedy většími opravami a revizemi. Při rozpadu ČSA po roce 1990 se technická odnož sídlící v Hangáru F osamostatnila. Vznikla tak společnost Czech Airlines Technics, která se později stala dceřinou společností Letiště Praha, která je nyní jejím 100% akcionářem. V současné době se zvažuje vstup strategického partnera. A společnost je žádaná nevěsta, která může nabídnout již stoleté zkušenosti s údržbou letadel. „Vstupu strategického partnera se společnost nebrání. Může to přinést spoustu obzorů a rozšíření příležitostí. Při těchto „námluvách“ jsme velmi komunikativní, hostíme zde řadu návštěv a na oplátku i my se jezdíme dívat k nim. Tato intenzivní komunikace může být velmi inspirativní i pro nás, neboť můžeme aplikovat zkušenosti, které naši potenciální partneři již získali,“ doplnil Lukáš Pouč. Trošku větší „garančka“ – 42 dní práce a do posledního šroubku Při naší návštěvě v Hangáru F se zastavujeme před strojem starým dvacet let, který je obklopen vysokým lešením. Vnitřek letadla by cestující nepoznal, místo podlahy vidíme jen konstrukci, v letadle nejsou sedačky ani stropní odkládací prostory, chybí i obložení, a tak vidíme zevnitř plášť letadla. Toto letadlo podstupuje 42denní prohlídku, kdy je obrazně, nikoliv doslova, rozebráno do posledního šroubku. „Tato inspekce je zevrubná, dokonce nejpodrobnější, jaká může být. Při prohlídce letadla jdeme na ‚dřeň‘, provádíme prohlídku i míst, která jsou běžně neviditelná. Všechny součástky demontujeme a prohlížíme. U toho, co nelze rozebrat, provádíme rentgenování a používáme i jiné nedestrukční metody snímání vnitřního povrchu materiálu, například pomocí UV světla. Tak můžeme odhalit i praskliny, které jsou lidskému oku neviditelné,“ řekl Lukáš Pouč. A to je bez pochyby hodně práce, protože běžný dopravní letoun má v sobě desítky kilometrů nejrůznějších elektrických kabelů a více než dvacet tisíc součástek.  Letoun DC-3 Dakota pomohl vyhrát válku, československé piloty odvezl za padající železnou oponu Číst více Nejsou to jen velké prohlídky, letadlo se kontroluje mezi všemi lety Veškerá údržba letadla se provádí podle manuálů výrobce, které se musí striktně dodržovat. Není tam prostor pro improvizace. I rutinní kontrola musí být konfrontována s manuály, které se navíc aktualizují. Údržba letadel se rozkládá na několik činností. Každá z nich je vždy ovlivněna dobou, kdy se má udělat. Po každém letu se na ploše letiště dělá zevrubná prohlídka letadla. Kontroluje se, zda není na první pohled viditelná nějaká funkční změna, zda není například v trupu trhlina, zda jsou v pořádku pneumatiky či zda nedochází k úniku provozních kapalin. Rozsáhlejší potom bývá denní prohlídka. Obě tyto prohlídky jsou tzv. lehké prohlídky. Ty se provádějí bez nutnosti toho, aby bylo letadlo přítomno v hangáru. Tam se letadlo dostane až v případě, kdy prohlídka odhalí problém, který nelze vyřešit přímo na ploše. Každý provozovatel letadla se snaží všechny postupy dodržet, a to nejen kvůli bezpečnosti posádek a cestujících, ale i proto, že letadlo, které je na zemi, „nevydělává“. Snaha provozovatelů je proto věnovat pravidelným prohlídkám náležitou pozornost, aby se předcházelo poruchám, které by třeba letadlo uzemnily na delší časové období. Zaparkovat letadlo není jako zaparkovat auto Starost o letadla není jen starost o ta, která jsou provozována nebo se u nich dělá velká prohlídka (zpravidla jednou za dva roky). Péče se musí věnovat i letadlům, která jsou na určitou dobu zaparkována. Není to jako u auta, do kterého třeba po měsíci nasedneme, a pokud se nevybije baterka, hned jedeme. „Letadla se musí udržovat i po dobu, kdy nejsou v provozu. Děje se tak opět podle pokynů výrobce v manuálu k jednotlivým typům letadel. Na kratší dobu je to tzv. active storage, kdy jednou za týden je potřeba ‚nahodit‘ pomocnou jednotku, která dodává elektrickou energii, oživit přístroje, zkusit klapky a další mechanické ovládací prvky letounu. I pokud je letadlo zaparkováno na delší dobu, třeba i měsíce, musí se pravidelně kontrolovat tlak pneumatik, únik provozních kapalin apod. Konzervuje se motor, do paliva se přidávají mikrobiologické látky, které zajišťují, že si palivo i během dlouhého stání udrží své vlastnosti,“ vysvětlil Lukáš Pouč.  Ta práce je také o lidech Hangár F není ale pouze o letadlech nebo provozních příručkách, ale také o lidech. Společnost zaměstnává více než 600 kvalifikovaných techniků, inženýrů a administrativního personálu, z toho 205 mechaniků, jsou zde i zaměstnanci v truhlárně, čalounictví a lakovně. A stejně jako v jiných oborech i zde stále hledají kvalitní a kvalifikované zaměstnance, ale také zájemce o zaměstnaní s technickým vzděláním nebo praxí v podobných oborech. Proto také spolupracují s leteckými učilišti nejen v Praze na Ruzyni a ve Vodochodech, ale také v Jesenici. Umožňují studentům nejen navštěvovat provoz, ale pomáhají i s výukou a odbornou praxí.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Letiště Václava Havla Praha. Tajemství odbavení.

Čas načtení: 2024-10-14 12:30:12

Prodloužená prohlídka Rabštejn- Janská (České Švýcarsko)

Prodloužená prohlídka Prodloužená prohlídka Rabštejn- Janská (České... | Janská - (2024-11-17 13:00:00 - 2024-11-17 00:00:00)

Čas načtení: 2011-09-16 19:00:00

Pozvánka na výstavu: Holky Lubomíra Typlta z W.W.W.

Lubomír Typlt, člen hudební formace W.W.W., se předvede Praze ve své výtvarné poloze. Zítřejšího dne se od 17.00 hodin koná vernisáž jeho nové výstavy s názvem Holky, kterou naleznete v Galerii Chodovská tvrz. Součástí vernisáže bude nejen komentovaná prohlídka jednotlivých děl samotným protagonist ...

Čas načtení: 2021-10-27 00:00:00

Zvýhodněná Zimní servisní akce Škody Auto

Značka Škoda Auto opět připravila pro řidiče svých vozů u nás Zimní servisní akci. Prohlídka za zvýhodněnou cenu prověří stav vozu před nastávající zimní sezonou. Součástí akce je také nabídka Škoda Originálního příslušenství za akční ceny, snížené až o 20 %. Zimní podmínky kladou zvýšené nároky ne ...

Čas načtení: 2017-03-04 14:30:00

Buďte in, půjčte si auto

Cestování na dovolenou či jen návštěva cizího města, delší servisní prohlídka vlastního vozu nebo prostě jen touha užít si lepší svezení. Důvodů, proč si na pár dní pořídit auto z půjčovny, může být celá řada. Pronájem vozu třeba jen na den stojí pár stokorun a Češi postupně přicházejí této možnosti ...

Čas načtení: 2016-10-06 00:00:00

Jaký autoservis bude ten pravý?

Prohlídka po letní dovolené, zkontrolování vozu před zimní sezónou a nebo řešení nečekaných technických potíží – důvodů, proč navštívit autoservis může být celá řada. Jak ale poznat kvalitní autoservis, jehož pracovníci nenadělají při práci více škody než užitku? Značkové servisy jsou jistota Jist ...

Čas načtení: 2023-02-07 21:49:11

AAA Auto aneb „šmejdi od hrnců“ v nové roli

Rád bych se podělil se svojí první a zároveň poslední zkušeností se „společností“ AAA Auto. Začátek hledání Původně jsem hledal auto, které bych měl dočasně – dejme tomu rok či dva, takže jsem se díval primárně v hranicích 50 až 100 tisíc a na Renaulty v benzínu, minimálně 1.6 16V nebo ideálně 2.0 16V (ať s turbem nebo bez turba) – Clio, Megane nebo Laguna. Dějství první – prohlídka Laguny v Liberci Před 14 dny (asi čtvrtek, poslední týden v... Read More Read More

Čas načtení: 2024-02-18 15:00:00

ARTOVÁ NEDĚLE / VÝTVARNÝ ZVĚŘINEC

GaleriE Jiřího Jílka Neděle 18. ÚNORA 2024 v 15 hodin Komponovaný program tvůrčích výtvarných her se zvířecí tematikou s Martinou Pospíšilovou a komentovaná prohlídka výstavy Markéty Hlinovské a Petra Faltuse / Jak se…

Čas načtení: 2024-02-05 17:36:22

3* Hotel Martha v centru Drážďan včetně prohlídky Frauenkirche. 3 dny/ 2 noci, 2 osoby, snídaně

Nákupy i prohlídka Drážďan. Užijte si promenády na březích Labe, poznejte také nejkrásnější architektonické památky Drážďan - Kostel Panny Marie zvaný Místo setkání - místo naděje - místo paměti. Oblíbený Hotel Martha*** Dresden pro vás připravil cenově výhodný pobyt na 3 dny pro 2 osoby. Díky výhodné poloze hotelu budete mít Drážďany doslova na dosah.

Čas načtení: 2022-05-05 09:11:02

Český rozhlas oslaví narozeniny Dnem otevřených dveří a koncertem v Riegrových sadech

Český rozhlas se v sobotu 14. května u příležitosti 99. výročí zahájení pravidelného vysílání otevře veřejnosti. Po dvouleté odmlce způsobené pandemií koronaviru opět proběhnou komentované prohlídky v sídle Českého rozhlasu na Vinohradech i v regionálních studiích. Den otevřených dveří doplní koncert v pražských Riegrových sadech, kde vystoupí kapela Queenie, Barbora Poláková, Jaroslav Uhlíř nebo Ben Cristovao. „Český rozhlas plní svoji roli média veřejné služby již 99 let. Letos oslavíme narozeniny způsobem, který je nám nejbližší, tedy osobním setkáním s našimi věrnými posluchači. V sobotu 14. května znovu otevřeme budovy Českého rozhlasu veřejnosti a návštěvníci tak budou mít jedinečnou možnost nahlédnout do zákulisí vysílání nebo se potkat se svými oblíbenými moderátory. Na Den otevřených dveří naváže bohatý hudební a kulturní program pro dospělé i rodiny s dětmi v Riegrových sadech,“ uvedl generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral. Den otevřených dveří na Vinohradech Den otevřených dveří Českého rozhlasu na Vinohradech bude probíhat od sobotní 9. hodiny do 16. hodiny odpolední. Návštěvníky čeká prohlídka rozhlasových studií, včetně multimediálního studia Českého rozhlasu Vltava, i dalších prostor budovy na pražských Vinohradech. Program Českého rozhlasu Dvojka nabídne od 11.00 do 12.00 hodin živé vysílání pořadu Tobogan s moderátorem Alešem Cibulkou. Atmosféru živého přenosu mohou návštěvníci nasát také v Radiocafé Vinohradská 12, kde si budou moderátoři Šárka Volemanová s Jiřím Holoubkem od 15.00 do 17.00 hodin povídat s rozhlasovými herci Danielou Kolářovou, Janou Strykovou nebo Markem Němcem. Program doplní zpěvem Dasha a Jan Smigmator. Od 10.00 do 17.00 hodin se ve vestibulu budovy Českého rozhlasu uskuteční autogramiáda s moderátory stanic Český rozhlas Dvojka i Pohoda, které se zúčastní Jan Čenský, Marie Retková, Halina Pawlowská, Dana Syslová, Tomáš Töpfer, Václav Žmolík a další oblíbení moderátoři. Ze svého mobilního studia R-stream bude na Vinohradské 12 od 9.00 do 12.00 hodin živě vysílat stanice Český rozhlas Radiožurnál. Mezi 10.00 a 11.00 hodinou pak bude možné nahlédnout do vysílání speciálního dílu pořadu Host Lucie Výborné. Na Radiožurnál naváže svým vysíláním od 12.00 do 15.20 hodin také stanice Radiožurnál Sport, která připravila pro fanoušky hokeje od 14.30 hodin speciál k Mistrovství světa v ledním hokeji 2022. Český rozhlas Plus nabídne setkání s moderátory a šéfredaktorem stanice Petrem Šabatou, soutěž a poslech podcastu Čekání na prezidenta nebo povídkového projektu Střepy. Rádio Junior umožní návštěvníkům podívat se do studia na živé vysílání a setkat se s moderátory. Malí posluchači se mohou také těšit na dárky na památku. Také příznivci Radia Wave budou moci během Dne otevřených dveří nahlédnout do studia této stanice, poslechnout si DJs nebo se osobně setkat s rozhlasovým týmem a s moderátory podcastů Brambora s vejcem či Volej. Stanice Radio Prague International, které zajišťuje zahraniční vysílání Českého rozhlasu, pak veřejnost seznámí se svojí činností. Svoje dobročinné aktivity veřejnosti přiblíží Nadační fond Českého rozhlasu. V Galerii Vinohradská 12 se návštěvníci seznámí s historií rozhlasové knihovny a také uvidí, jak fungoval rozhlas po drátě. Milovníci hudby mohou navštívit hudební matiné Tria Českého rozhlasu nebo jazzový koncert dua Brunner a Šindler ve Studiu 2. Vstup na komentované prohlídky je možné zarezervovat na přesný čas na telefonním čísle 221 551 313 každý všední den od 9.00 do 16.00 hodin. Pro návštěvníky bez rezervací budou vyhrazeny prohlídky každou celou hodinu od 9:00 do 16:00 hodin. Prohlídky s průvodci začínají na recepci Českého rozhlasu v ulici Římská 13 na Praze 2. Koncert Českého rozhlasu v Riegrových sadech Narozeninový den Českého rozhlasu bude pokračovat koncertem v Riegrových sadech. Na dvou hudebních scénách vystoupí Jaroslav Uhlíř & Band, Adam Mišík, Barbora Poláková & Band, Ben Cristovao, 7krát3, Thom Artway & Band nebo kapela Queenie. Nejmenší návštěvníci se mohou těšit na výtvarné dílničky, rozhlasovou bojovku, Rourov Rádia Junior a kouzelníka Richarda Nedvěda. Den otevřených dveří v regionálních studiích Den otevřených dveří se v sobotu 14. května uskuteční i ve všech regionálních studiích Českého rozhlasu. Na návštěvníky regionálních stanic taktéž čekají komentované prohlídky, autogramiády moderátorů, besedy a hudební vystoupení. Podrobný program Dne otevřených dveří v Praze i v regionech je k dispozici na webu www.rozhlas.cz/dod. Vstup na veškeré akce je zdarma.

Čas načtení: 2022-04-01 17:36:54

Plejtvák myšok v Národním muzeu už není jen kostrou. Díky aplikaci ho uvidíte jako živého

Národní muzeum spustilo zcela novou aplikaci pro mobilní zařízení s názvem Národní muzeum v kapse, která dokáže návštěvníky navigovat na zvolené místo či k vybranému exponátu a také jim umožní pohodlný nákup vstupenek. Pomocí rozšířené reality uvidí návštěvník přímo ve svém mobilu, jak by vypadal ikonický plejtvák myšok ve své skutečné podobě. Mít přímo nad hlavou takto „vylepšený“ symbol Národního muzea i s vodní hladinou jistě ocení malí i velcí návštěvníci, stejně jako možnost se s virtuálním plejtvákem vyfotit.  Cílem nové aplikace je nabídnout návštěvníkům komplexní zážitek, kdy si v aplikaci nejen koupí a načtou vstupenku, ale nechají se i expozicemi provést. Díky mobilnímu průvodci je doba, kdy návštěvníci jen procházeli mezi vitrínami definitivně pryč. Nyní si o některých exponátech mohou přečíst nebo poslechnout zajímavosti, které do aplikace přidávají přímo odborníci Národního muzea. Pro každou ze čtyř nově otevřených expozic bude navíc dostupná komentovaná prohlídka. Dohromady je ke spuštění připraveno více než osm hodin mluveného slova v českém i anglickém jazyce. Návštěvník si také může doma s předstihem sám naplánovat trasu, která nejvíce odpovídá jeho zájmům a časovým možnostem. „Slíbili jsme veřejnosti, že po stavební rekonstrukci Národního muzea budeme pokračovat v rekonstrukci digitální, komunikovat s návštěvníky za pomoci nejmodernějších technologií, rozšiřovat zážitky z návštěvy expozic a zlepšovat orientaci po našich budovách. Aplikace je významným krokem k plnění tohoto slibu,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. Nová mobilní aplikace, kterou vyvinula česká technologická firma Futured, vznikala 24 měsíců a dokáže návštěvníka provést celým muzejním komplexem a přesně ho nasměrovat na jakékoliv místo, ať už se jedná o konkrétní expozici, kavárnu, obchod, šatny či toalety. Celkem je po muzejním komplexu rozmístěno přes tisíc takzvaných Bluetooth Low Energy Beaconů, díky nimž je aplikace schopná přesně rozpoznat, na jakém místě se návštěvník nachází.   V poslední době je velmi oblíbenou a rychle nastupující funkcionalitou rozšířená realita, která dává možnost exponáty vidět a zažít v reálném prostředí. Mobilní telefon tak stačí jednoduše namířit na více jak 22 metrů dlouhou kostru plejtváka myšoka, která je zavěšená u stropu muzea, a aplikace ji okamžitě obalí masem a kůží, takže získáte dojem, že jste uprostřed oceánu. Model plejtváka vytvořilo studio More.is.More. Plejtvák myšok v rozšířené realitě funguje díky tzv. technologii SLAM (Simultaneous Localization and Mapping), a jedná se o v ČR zcela unikátní takto profesionální využití. Inspirací byly pro Národní muzeum zdařilé mobilní aplikace institucí jako Rijskmuseum v Nizozemsku, Art Institute of Chicago nebo American Museum of Natural History a MoMa v New Yorku. Tím ale Národní muzeum se svými aktivitami v této oblasti nekončí. Další tematické trasy se plánují i v ostatních budovách. Chybět nebudou ani nové 3D modely i nové modely rozšířené reality v dalších expozicích. Od 31. března si návštěvníci mohou aplikaci zdarma stáhnout z App Store pro iOS a Google Play. V současnosti Národní muzeum nabízí vše v angličtině a v češtině a do budoucna se počítá i s dalšími jazykovými mutacemi.

Čas načtení: 2021-03-29 18:17:36

Výstava Nad slunce krásnější – Plzeňská madona a krásný sloh se prodlužuje do 6. června

Západočeské galerii v Plzni se podařilo vyjednat prodloužení zápůjček vzácných středověkých děl a díky tomu je možné posunout termín ukončení výstavy o dva měsíce, tedy do 6. června. Výstava Nad slunce krásnější. Plzeňská madona a krásný sloh je nejnáročnějším projektem z odborného i finančního hlediska za posledních několik let. Samotná příprava výstavy trvala sedm let. Prodloužení výstavy začali autoři vyjednávat s téměř 40 zapůjčiteli hned na začátku roku 2021. Protože se jedná o vzácné středověké exponáty, bylo třeba zajistit vyjádření restaurátorů, v některých případech zpracovat report o stavu exponátů a klimatických podmínkách ve výstavě. Jednání o prodloužení výpůjček s jednotlivými zapůjčiteli byla ukončena minulý týden. Výstava bude prodloužena v prakticky totožné podobě. „Výstava je neopakovatelným kulturním a duchovním zážitkem, jelikož obsahuje umělecká díla nevyčíslitelné hodnoty, která se běžně nezapůjčují. Jsem rád, že díky laskavosti zapůjčitelů jsme mohli výstavu prodloužit. Doufejme, že bude v dohledné době umožněn přístup veřejnosti do výstavních síní,“ říká Roman Musil, ředitel Západočeské galerie v Plzni. Vzhledem k tomu, že výstava je připravena již od 27. listopadu 2020 a byla otevřena pouze 19 dní, rozhodla se Západočeská galerie v Plzni zprostředkovat výstavu divákům v online prostředí na webových stránkách a sociálních sítích galerie. Vedle fotoreportů z výstavy a představení jednotlivých děl se s velkým ohlasem setkala čtyřdílná komentovaná prohlídka s autorem výstavy Petrem Jindrou. Další část prezentace v podobě cyklu pěti odborných přednášek byla zahájena 24. března. Hlavním tématem je Plzeňská madona a krásný sloh, její význam v lokálních souvislostech a kult této plzeňské divotvůrkyně v průběhu staletí. Jakmile dojde k uvolnění vládních opatření, budou se moci návštěvníci přenést do období raného středověku, kdy vznikal krásný sloh, a pohlédnout do očí mnoha madon, které jsou replikami Plzeňské madony – ať již přímo konkrétní sochy, nebo jejího typu. Díla z období krásného slohu kolem roku 1400 a z 15. století jsou zapůjčena z veřejných sbírek a od církve. Světový unikát má výstava v počtu madon na jednom místě, jejichž instalace v pravém křídle Masných krámů působí velice sugestivně. Vyvrcholením celého projektu bude plánované zapůjčení originálu Plzeňské madony, která je po staletí nejuctívanějším uměleckým a kultovním dílem v Plzni. Vznikla k roku 1384 v prostředí pražské katedrální hutě Petra Parléře v úzkém provázání s náboženskou, politickou a kulturní situací závěru vlády Karla IV. a počátku vlády Václava IV. „V závěru výstavy tak dostane odborná a široká kulturní veřejnost jedinečnou příležitost vidět zblízka originál Plzeňské madony, neboť po dokončení rekonstrukce interiéru katedrály sv. Bartoloměje se socha vrátí zpět do niky umístěné vysoko na hlavním oltáři kostela,“ dodává Petr Jindra, spoluautor výstavy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2021-02-18 15:00:39

Kniha Krysí stezka rekonstruuje život vysokého důstojníka SS obžalovaného z masové vraždy více než sta tisíc Židů a Poláků

Kniha britského právníka a spisovatele Philippe Sandse Krysí stezka by mohl nést podtitul Otcové a synové. Vznikl díky snaze dvou mužů, potomka židovských obětí a syna nacistického masového vraha, dopátrat se pravdy o předcích. Při pátrání po osudech vlastních předků, kteří v ukrajinském Lvově padli za oběť holokaustu, se syn židovských rodičů Philippe Sands seznámil s Horstem Wächterem, synem prominentního nacisty Otta von Wächtera, jenž v letech 1942–1944 zastával ve Lvově funkci okupačního guvernéra. Bylo jisté, že Horstův otec měl podíl na osudu Sandsových příbuzných, kteří za jeho vlády až na jedinou výjimku přišli o život. Avšak v synově srdci stále zaujímá společně s matkou zvláštní místo. Horst je přesvědčen, že otec byl slušný člověk, optimista, který se snažil konat dobro, ale pohltily ho hrůzy způsobené jinými. Ve snaze očistit památku rodičů zpřístupnil Sandsovi rozsáhlý rodinný archiv, jenž spisovateli umožnil do detailů zrekonstruovat všední i dobrodružný život vysokého důstojníka SS, guvernéra okupovaného Krakova a poté Lvova, obžalovaného z masové vraždy více než sta tisíc Židů a Poláků. Společně se Sandsem sledujeme Wächterovo idylické manželství a rodinný život, jeho nacistickou kariéru i útěk před spravedlností přes takzvanou „krysí stezku“, kterou se vydali Adolf Eichmann, Josef Mengele a tisíce dalších nacistů do Perónovy Argentiny, aby získali novou identitu. Wächter se tři roky skrýval v rakouských Alpách, než se dostal do Říma, kde mu pomohl vatikánský biskup. Zůstal tam tři měsíce. Jeho únik z Evropy však přeťala záhadná smrt, vyvolávající spekulace o vraždě. „Krysí stezka v sobě má prvek detektivky: pátráme po jednotlivých zločinech, vinících, spolupachatelích, svědcích a důkazech. Zároveň nás ale text svou zdrženlivostí a střídmostí nutí se ptát, jak vlastně chápat vinu a kde všude ji hledat. Napínavost toho, co kniha popisuje a ukazuje na fotografiích, je neustále provázána s naléhavostí zámlk, které ponechává otevřené a kterými propojuje historii s nynějším okamžikem,“ říká o knize překladatel Martin Pokorný.   Ukázka z knihy Prolog Řím, 13. června 1949 Muž na lůžku číslo devět byl ve vážném stavu. V důsledku vysoké horečky a akutního jaterního selhání nemohl jíst a nemohl se ani soustředit na ambice a tužby, které ho po většinu života hnaly kupředu.      Zápis upevněný v nohách pacientovy postele byl úsečný a navíc z podstatné části mylný. „9. července 1949 byl přijat pacient jménem Reinhardt.“ Datum bylo správné, jméno ne. Jeho pravé jméno znělo Wächter, ale kdyby je použil, úřady by zjistily, že dotyčný je nacistický funkcionář a masový vrah a je na něj vydán zatykač. Svého času působil jako tajemník Hanse Franka, generálního guvernéra okupovaného Polska, který byl před třemi lety oběšen v Norimberku za vraždu čtyř milionů lidí. Z „hromadné vraždy“ – zastřelení a poprav více než sta tisíc lidí – byl obviněn i Wächter. Odhad počtu obětí byl nízký.      „Reinhardt“ byl v Římě na útěku. Předpokládal, že ho kvůli „zločinům proti lidskosti“ a „genocidě“ hledají Američané, Poláci, Sověti i Židé. Doufal, že unikne do Jižní Ameriky.      Jméno otce uvedené v záznamu znělo podle pravdy „Josef“. Políčko pro křestní jméno bylo prázdné. „Reinhardt“ používal jméno Alfredo, ale ve skutečnosti se jmenoval Otto.      U povolání pacienta bylo uvedeno „spisovatel“, což zčásti odpovídalo skutečnosti. Otto Wächter psal dopisy své ženě a vedl si deník, i když zápisů v něm bylo málo, a jak jsem později zjistil, vedl si je těsnopisem či těžko rozluštitelnou šifrou. Psal také básně a v poslední době si krátil dlouhou chvíli psaním filmového scénáře a manifestu za budoucnost Německa, kterému dal název: Quo vadis, Germania?      V dobách, kdy byl svobodný a mocný, podepisoval dokumenty, kvůli kterým byl teď na útěku. Jeho jméno se objevovalo na konci důležitých dopisů a úředních výnosů. Ve Vídni ukončil kariéru dvou svých univerzitních profesorů. V Krakově schválil výstavbu krakovského ghetta. Další výnos, podepsaný v Lembergu, Židům zakazoval pracovat. Přesnější by proto bylo popsat profesi nemocného slovem „právník“, „guvernér“ nebo „SS-Brigadeführer“. Poslední čtyři roky byla jeho hlavním zaměstnáním snaha přežít: skrýval se a hledal možnost úniku – jak měl za to, úspěšně.      Ve formuláři byl uveden věk 45 let. Byl o tři roky starší a nedávno slavil narozeniny.      V kolonce „stav“ bylo ve složce uvedeno „svobodný“. Ve skutečnosti byl oddán s Charlottou Bleckmannovou, kterou v dopisech oslovoval Lotte či Lo. Ona ho oslovovala zdrobnělinou Hümmchen či Hümmi. Měli spolu šest dětí, i když jich mohli mít i víc.      Zápis nezaznamenával žádnou římskou adresu. Žil tajně, v mnišské cele v nejvyšším patře kláštera Vigna Pia na římském předměstí, zastrčeném v zátočině řeky Tibery. Rád chodil plavat. Zápis neuváděl, že pacienta do nemocnice přivedla dvojice mnichů pobývajících ve Vigna Pia.      Jeho stav byl popsán následovně:   Pacient uvádí, že od 1. července nemůže jíst, od 2. července má horečku a od 7. července projevuje příznaky žloutenky. Je diabetik a klinická prohlídka zjistila jaterní selhání: akutní žlutou atrofii jater (icterus gravis).   Z jiných zdrojů víme, že během pobytu v nemocnici Santo Spirito měl „Reinhardt“ tři návštěvy. Jedním návštěvníkem byl biskup a svého času blízký spolupracovník papeže Pia XII., druhým lékař, který za války sloužil na německém velvyslanectví v Římě. Třetí návštěvou byla dáma z Pruska, manželka italského akademika, se kterým měla dvě děti. Docházela za pacientem denně: v neděli, kdy byl přijat, jednou, v pondělí dvakrát a v úterý jednou.      Dnešní návštěva ve středu 13. července byla pátá. Dáma s sebou pokaždé měla drobný dárek, například ovoce nebo kousek cukru, jak navrhl lékař.      Dostat se do Sala Baglivi, kde pacient ležel, pro ni nebylo snadné. Při první návštěvě ji důrazně zpovídal strážný. „Málo podrobností,“ řekl. Ona ale byla varována, ať zachová diskrétnost: pouze řekněte, že jste přítelkyní církve. Několikrát zopakovala ta slova a strážný nakonec svolil. Když přišla popáté, už ji tu znali.      Rozměry Sala Baglivi učinily na návštěvnici dojem. „Jako v kostele,“ napsala pacientově manželce, která podle záznamů neexistovala. Když přicházela ze svého bytu přes Piazza dei Quiriti – cesta vedla okolo vodotrysku, kvůli kterému Mussolini prohlásil, že by v parku neměly stát čtyři nahé ženské –, byl pro ni rozlehlý prostor vítaným chladným útočištěm před parnem venku.      Vešla do Sala Baglivi, minula kapli, zatočila doprava, přistoupila k pacientovu lůžku a na chvíli zaváhala. Pozdravila ho, pronesla pár slov, osvěžila ho studenou žínkou, převlékla mu košili. Vytáhla zpod lůžka stoličku a posadila se, aby si mohli promluvit a aby ho mohla povzbudit. Pacient na vedlejším lůžku narušoval jejich soukromí, a tak se vyjadřovala obezřetně.      Pacient příliš neměl co říct. Kvůli léčbě infekce obdržel nitrožilní penicilin a lék mu srazil horečku, ale také ho oslabil. Měl přikázáno jíst jen málo: bílou kávu nebo pár kapek pomerančové šťávy se lžičkou dextrózy. Lékaři ho varovali, že si musí dát pozor na žaludek.      Dáma si s každou další návštěvou uvědomovala změnu. V pondělí byl zesláblý a nemluvil. V úterý vypadal zotaveněji a byl hovornější. Ptal se, jestli už přišly dopisy, které očekával, a vyjadřoval naději, že ho ještě před koncem léta bude moci navštívit jeho nejstarší syn, také Otto.      Jeho dnešní slova byla povzbudivá, i když tělesně působil unavenější. „Je to mnohem, mnohem lepší,“ řekl pacient. Podala mu jednu lžičku pomerančové šťávy. Uvažoval zřetelně a oči měl jasné.      Dokázal zformulovat souvislejší myšlenku. „Jestli Lo teď nemůže přijet, nevadí; těch několik posledních nocí jsem ji cítil velice blízko a mám radost, že jsme tak propojení. Dokonale mi rozumí a všechno je tak, jak má být.“      Uvnitř něj hořelo, ale necítil bolest. Vypadal vyrovnaně, ležel klidně, držel se dámy za ruku. Popisovala mu svůj život v Římě a co dělají děti. Před odchodem ho něžně pohladila po čele.      Vypravil ze sebe ještě několik slov. „Jsem v dobrých rukou, uvidíme se zítra.“      V půl šesté se pruská dáma s pacientem označovaným „Reinhardt“ rozloučila. Věděla, že konec se blíží.      Téhož dne večer pacient přijal biskupa. Podle biskupova sdělení mu pacient ležel v náručí a vydechl svá poslední slova. Zaznělo tvrzení, že jeho stav někdo způsobil úmyslně, a byl označen pachatel. Minulo mnoho let, než se o slovech, jež pacient údajně pronesl o samotě s biskupem, dozvěděl i někdo další.      Pacient se nedožil druhého dne.   Několik dní nato návštěvnice napsala vdově Charlottě Wächterové. Na deseti rukou psaných stránkách vylíčila, jak se s Wächterem před několika týdny – krátce po jeho příjezdu do Říma – seznámila. „Pověděl mi o Vás, o dětech, o všem, co mu bylo v životě drahé.“ „Reinhardt“ návštěvnici vyprávěl o své práci před válkou i během ní a popsal jí následující léta, strávená vysoko v horách. V dopise se psalo, že byl neklidný, a padla zmínka o výletu mimo Řím. Jméno navštíveného místa ani osoby pisatelka neuvedla.      Závěr dopisu tvořil stručný záznam diagnózy. Podle lékaře smrt způsobila „akutní atrofie jater“, což je forma „vnitřní otravy“, snad z jídla nebo z vody. Pisatelka vyjádřila přesvědčení, že Charlottě jistě bude scházet její „optimistický druh a přítel“. Myslete na děti, dodala: potřebují odvážnou a šťastnou matku.      „Tím, co na Vás Váš muž měl nejraději, byla Vaše nezdolná radost a schopnost stát oběma nohama na pevné zemi.“ Těmito slovy její dopis, v němž pacientovo skutečné jméno nepadlo, končil. Dopis nesl datum 25. července 1949. Z Říma byl přepraven do Salcburku a tam doručen Charlottě Wächterové a jejím šesti dětem.   Charlotte si dopis schovávala třicet šest let. Po její smrti v roce 1985 se spolu s další osobní pozůstalostí stal majetkem jejího nejstaršího syna, Otta ml. Otto ml. zemřel v roce 1997 a dopis zdědil čtvrtý ze sourozenců, syn Horst. Ten obýval ohromný, impozantní, prázdný a polorozpadlý zámek ve staré rakouské vesnici Hagenbergu na půl cesty mezi Vídní a Brnem. Zde dopis mnoho let takřka v utajení zůstal.      Dvacet let nato jsem však jednoho mimořádně chladného dne Horsta na zámku navštívil. Byl jsem mu představen před několika lety a věděl jsem, že má v držení mnoho tisíc stran matčiny pozůstalosti. Ve vhodnou chvíli jsem se ho zeptal, zda bych mohl vidět originál dopisu pruské dámy. Odpověděl kladně, vyšel z kuchyně, vystoupal po příkrých kamenných schodech, vešel do svého pokoje a přistoupil ke staré dřevěné skříni se skleněnou výplní, postavené vedle postele a fotografie Horstova otce v uniformě SS. Vytáhl dopis, vzal ho s sebou do kuchyně, položil ho na starý dřevěný stůl a začal ho číst nahlas.      Přeskočil mu hlas a zničehonic se rozplakal.      „Není to pravda.“      „Co není pravda?“      „Že otec zemřel na nemoc.“      Jeho klidný, mírný hlas se prolínal s praskotem polen v kamnech. Zatímco mluvil, pozoroval jsem obláček, který mu stoupal od úst.      Znal jsem Horsta pět let. Vybral si tuhle chvíli, aby mi sdělil tajemství: své přesvědčení, že jeho otce někdo zabil.      „Co je pravda?“   I LÁSKA „Neznal jsem Vídeň mezi válkami a jsem příliš mladý, než abych si pamatoval starou Vídeň se Straussovou hudbou a strojeným kouzlem nenucenosti…“ — Graham Greene, Třetí muž, 1949 kapitola první 2012 Hagenberg Všechno začalo návštěvou u Horsta Wächtera na jaře 2012. Tehdy mne čtvrtý potomek Otta a Charlotty Wächterových poprvé přivítal u sebe doma. Přešel jsem neužívaný vodní příkop a dřevěnou branou vstoupil do zámku Hagenberg. Uvnitř mne uvítal zatuchlý pach a vůně páleného dříví, kterou byl Horst načichlý do poslední nitě. Popili jsme čaj, seznámil jsem se s jeho ženou Jacqueline, pověděl mi o dceři Magdaleně a pěti sourozencích. Dozvěděl jsem se také už tehdy o matčině pozůstalosti, i když uplynulo mnoho let, než jsem si ji mohl celou prohlédnout.      Ta návštěva byla plodem náhody. O rok a půl dřív jsem navštívil ukrajinský Lvov a pronesl tam přednášku o zločinech proti lidskosti a genocidě. Navenek se jednalo o návštěvu právnické fakulty, ve skutečnosti mne ale do města hnala touha najít dům, kde se narodil můj dědeček. V roce 1904 neslo město Leona Buchholze – regionální metropole rakousko-uherské říše – úřední označení Lemberg.      Měl jsem v úmyslu zaplnit mezery v Leonově životní historii a zjistit, co se stalo s jeho rodinou, o které nikdy nevyprávěl. Chtěl jsem poznat jeho a svou identitu. Našel jsem Leonův dům a zjistil jsem, že počátky genocidy a zločinů proti lidskosti – právně definovaných v roce 1945 – lze vysledovat do jeho rodného města. Výsledkem mých cest byla kniha East West Street (Východo- -západní ulice), v níž líčím příběhy čtyř mužů: Leona, jehož početná rodina ze Lvova a okolí byla vyhlazena během holokaustu, Hersche Lauterpachta a Rafaela Lemkina, taktéž lvovských rodáků, kteří do norimberských procesů a mezinárodního práva uvedli pojmy zločinů proti lidskosti a genocidy, a za čtvrté Hanse Franka, generálního guvernéra okupovaného Polska, který do Lvova dorazil v srpnu 1942 a pronesl tu řeč, po níž následovalo vyhlazení Židů v Haliči. Počet obětí Frankova jednání, z nichž byl v Norimberku usvědčen a za něž byl oběšen, dosáhl čtyř milionů. Patřily mezi ně rodina Buchholzova, Lauterpachtova a Lemkinova.      Při práci na tomto projektu jsem narazil na pozoruhodnou knihu o Hansi Frankovi od Niklase Franka, nazvanou Otec. Kontaktoval jsem autora a sešli jsme se na terase příjemného hotelu nedaleko Hamburku. Niklas věděl, že se o Lvov zajímám, a v rozhovoru zmínil jméno Otta Wächtera. Wächter byl faktickým zástupcem Hanse Franka – v letech 1942–1944 zastával funkci okupačního guvernéra ve Lvově – a Niklas se znal s jeho synem Horstem. Jelikož jsem se o město zajímal a dědečkova rodina zahynula v době Wächterova působení, nabídl mi Niklas, že nás seznámí. Připojil mírné varování: zatímco Niklas na svého předka pohlížel záporně („S výjimkou svého otce jsem proti trestu smrti,“ řekl mi během první hodiny od seznámení), Horst svého otce vnímal příznivěji. „Ale bude vám sympatický,“ řekl mi Niklas s úsměvem.      Horst na informaci o mně zareagoval vstřícně. Odletěl jsem z Londýna do Vídně, půjčil si auto a zamířil přes Dunaj na sever kolem vinic a kopců do starobylé vesničky Hagenbergu. Cestou jsem cítil jisté rozechvění, protože Otto Wächter skoro nepochybně měl svůj podíl na osudu dědečkových příbuzných ve Lvově a okolí, kteří za jeho vlády až na jednu výjimku přišli o život. Z historických líčení této doby jako by jeho jméno bylo vygumované. Vyrozuměl jsem, že to byl Rakušan, manžel, otec, právník a vysoce postavený nacista. Roku 1934 byl zapleten do atentátu na rakouského kancléře Engelberta Dollfusse. Když nacisté při anšlusu v březnu 1938 napochodovali do Rakouska, obdržel ve Vídni, kde tehdy bydleli mí prarodiče, vysokou pozici v nové vládě. Následně byl jmenován guvernérem okupovaného Krakova a poté v roce 1942 guvernérem Lvova. Po válce beze stopy zmizel. Chtěl jsem se dozvědět, co se s ním vlastně stalo a zda jej dostihla spravedlnost – a hodlal jsem na toto pátrání vynaložit všechny síly. Má cesta započala.    Britský specialista na mezinárodní právo Philippe Sands (1960) svůj obor vyučuje na University College v Londýně a zároveň je činný jako právní zástupce před mezinárodními soudními dvory. Profesní zájem o problematiku genocidy a zločinů proti lidskosti spojený s osobní historií potomka obětí holokaustu jej přivedly k pátrání, v němž se velká historie právních kategorií a kolektivních událostí proplétá s individuálními osudy včetně autorova vlastního. Plodem tohoto výzkumu je jak Krysí stezka, tak East West Street (Východo-západní ulice) z roku 2016, za niž získal význačné ocenění Baillie Gif­ford Prize a jejíž české vydání připravuje Prostor na rok 2022.   Z anglického originálu The Ratline: Love, Lies and Justice on the Trail of a Nazi Fugitive, vydaného nakladatelstvím Weidenfeld & Nicolson v roce 2020, přeložil Martin Pokorný, 576 stran. Kniha vyjde 18. března 2021 v nakladatelství Prostor. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-22 14:55:10

Rembrandtova výstava byla prodloužena do 21. března

Národní galerii se podařilo prodloužit výstavu Rembrandt: Portrét člověka až do 21. března. Výstava, s níž hned několikrát zahýbala pandemie koronaviru, měla původně skončit v lednu, aktuální prodloužení však přináší naději, že ji uvidí další návštěvníci. Velký zájem naznačovaly již od prvního dne otevření fronty před palácem Kinských na Staroměstském náměstí. Za běžného provozu dosahovala návštěvnost v průměru 1000 lidí denně, v omezeném režimu kapacity výstavních prostor pak 450 lidí denně. Jedná se o rozsáhlý výstavní projekt čítající 115 děl. Nikdy nebylo možné u nás spatřit tolik Rembrandtových prací pohromadě. Výstava obdobného významu se nemusí opakovat desítky let. Právě s ohledem na tato fakta kurátoři Národní galerie Praha vyvinuli maximální úsilí, aby mohla být prodloužena. Jednání byla časově náročná z důvodu velkého množství zápůjček z muzeí, galerií a soukromých sbírek nejen u nás, ale i ze zahraničí. Díky vstřícnosti zapůjčitelů proběhla úspěšně a milovníci umění tak budou moci v Praze zhlédnout Rembrandtova díla až do 21. března, jakmile se uvolní koronavirová opatření a galerie opět zpřístupní. „I přes veškerou nepřízeň, kterou rok 2020 přinesl, se jedná vlastně o malý zázrak. Tento nádherný výstavní projekt se podařilo nejdříve posunout z jarního do nového podzimního termínu a nyní dokonce prodloužit jeho trvání. Máme obrovskou radost a věříme, že si návštěvníci budou moci ještě do března setkání s Rembrandtem vychutnat. Do popředí vystoupí výjimečná malba Zvěstování Panně Marii od Willema Drosta, získaná jako malba samotného Rembrandta, která zaujme místo obrazu Čtoucí mnich. Ten se jako jediný koncem ledna vrátí do Helsinek.“ říká Lucie Němečková, kurátorka výstavy. Po znovuotevření galerie bude spuštěn rezervační systém s časovými sloty. Tím chce instituce zajistit maximální komfort návštěvníků a zamezit vzniku front. Navíc se počítá s delší otevírací dobou výstavy – denně od 9 do 21 h. V rámci sociálních sítí Národní galerie je dále Rembrandt k vidění online. Koncept obsahuje různé s výstavou související aktivity – komentovaná videa věnovaná vybraným dílům, v přípravě je workshop pro děti či komentovaná prohlídka s kurátorkou. Ve spolupráci s Baletem Národního divadla vzniklo video Balet mezi obrazy: Rembrandt a Saskia, které natočil italský režisér Marco Chiodi. Sólisté Evgeniya Gonzalez a Fraser Roach interpretují skutečný milostný příběh malíře a jeho životní lásky Saskie. Na webových stránkách Národní galerie bude nově zveřejněn film Rembrandt – malíř člověka, dříve uváděný pouze ve výstavních sálech paláce Kinských. Organizátoři výstavy se tak snaží přiblížit Rembrandtovu osobnost a jeho dílo všem, a to včetně těch, kteří nemohou přicestovat, případně se na výstavu pro velký zájem nedostanou. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-21 13:25:08

V Olomouci se uskuteční filmový festival Art Brut film

Devátý ročník nekomerční přehlídky filmů a videosnímků Art Brut film Olomouc, který se věnuje pozoruhodnému fenoménu art brut či outsider art, letos představí čtveřici tvůrců tzv. spontánního umění – Annu Zemánkovou, Jana Šimka, Jana Křížka a Jindřicha Vika. Festival, který se každoročně koná v březnu, bude letos výjimečně 27. srpna od 20 hodin na terase kavárny Muzea umění Olomouc. „Hostem festivalu bude režisér Martin Řezníček, který uvede svůj dokumentární film Jan Křížek, sochy a včely,“ upozorňuje pořadatel festivalu Pavel Konečný. Téměř zapomenutý česko-francouzský sochař, malíř, výtvarník a také včelař Jan Křížek tvořil a žil především ve Francii. V roce 1947 vyjel jako čerstvý absolvent Akademie výtvarných umění na studijní pobyt do Francie spolu s manželkou Jiřinou a už se nevrátili. Poetický dokument vypráví především o setkání s vdovou po Janu Křížkovi a o setkání s místy, kde sochař žil a která poznamenal. Kromě toho se zde uskuteční křest nové knihy Hany Babyrádové Permanentní invence. Jedná se o soubor esejisticky formulovaných úvah o podstatě spontánní výtvarné tvorby vyvěrající z nitra umělce. Autorka na toto téma vydala již několik publikací. Tentokrát doplnila své úvahy přepisem korespondence s autorem art brut Jaroslavem Divišem ze Vsetína, jehož se dotazovala na témata související s reflexí autorského přístupu k vytváření výtvarných objektů. „Drobná díla vytvořená pro tuto příležitost právě Jaroslavem Divišem si budou moci odnést návštěvníci domů,“ dodává Pavel Konečný. Součástí festivalu bude také komentovaná prohlídka výstavy Šero i jas, která je částečně věnována tvorbě art brut. Výstavou v Galerii Muzea moderního umění provedou návštěvníky od 19 hodin autorky výstavy Šárka Belšíková a Anežka Šimková. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-01 04:48:44

Roky 1945 až 1947: Vyhnání nebo odsun? Obojí

Nucený odchod českých Němců do Německa v letech 1945 až 1947 provází terminologický zmatek a politicky zbarvená hodnocení nuceného odchodu. Ve skutečnosti situace je poměrně přehledná a jasná. Nucené odchody před dohodou spojenců z Postupimské konference lze hodnotit jako neoficiální/nelegální odsun, evakuaci či vyhnání. Odsun lze též rozčlenit na divoký, místní a republikový – postupimský. Kromě toho kvete v přítomnu revizionistický trend, jehož typickým představitelem byl například prezidentský kandidát Karel Schwarzenberg, který prohlásil, že prezident Edvard Beneš by za svá rozhodnutí týkající se odsunu sudetských Němců dnes stál jako válečný zločinec před mezinárodním trestním tribunálem v Haagu. Schwarzenberga argumentace je typicky ahistoricko-pseudohumanistická, protože zcela pomíjí, že šlo o výsledek procesu mezinárodního dohadování o formě potrestání Němcům po porážce nacistického režimu. Začalo to plošným bombardováním Hlavní slovo měli Britové a Sověti, kteří válku postupně stále více interpretovali jako kolektivní vinu Němců, a osobnost Edvarda Beneše nebyla důležitá. (Stejně jako v roce 1938 byla i za války váha Československa v mezinárodní politice nepodstatná.) Odsun německého obyvatelstva byl součástí politiky kolektivní viny přijaté Spojenci vůči nacistickému Německu. Projevila se například i tím, že „plošné bombardování naplno začalo teprve v době, kdy se vlna války už valila proti Německu a nejničivějších rozměrů dosáhla ve chvíli, kdy porážka Německa byla považována pouze za otázku času – v posledním půlroce války… Británie přežila největší hrozbu od nacistického Německa dva roky před přijetím metody plošného bombardování…“ napsal profesor University of London A. C. Grayling v knize Obklopeni mrtvými městy (nakladatelství Ševčík, Praha-Plzeň 2008, str. 193) a upozorňoval na jednání Churchilla a Stalina v srpnu 1942 v Moskvě, kdy Stalin podporoval britské rozhodnutí bombardovat německá města (s.133). Odsun německého obyvatelstva byl víceméně pokračováním plošného bombardování Německa. Divoký odsun Divokým odsunem lze nazývat spontánní akce. Šlo o impulzivní aktivity různých pseudo partyzánských skupin a dočasných místních pomocných ozbrojených policejních formací. Některé divoké místní odsuny měla na svědomí i československá armáda. Armádní jednotky se většinou rozhodovaly po dohodě s místními představiteli obcí na nuceném odchodu Němců podle úvahy velitelů jednotek. Místní úřední odsun V literatuře se sice termín místní úřední odsun nevyskytuje, ale byl rozdíl mezi divokým odsunem na úrovni spontánního (divokého) rabování a vyhánění německého obyvatelstva a mezi odsunem naplánovaným v rámci obce (města). Tehdy byli z měst a obcí v příhraničí místní Němci vypraveni na německou hranici. Jejich byty a domy oficiálně přebraly místní samosprávy jako při pozdějším oficiálním odsunu. Místní vedení obcí a měst tím reagovalo na potřebu získat volné byty pro nové české osídlence, kteří přicházeli z českého vnitrozemí, ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. V dochovaných materiálech ústeckého městského archivu z května až července 1945 se kritika divokého odsunu neobjevuje. Spíše jsou registrovány povzdechy nad pomalým odsunem Němců z Ústí nad Labem. Šlo tedy o organizovaný odsun na místní úrovni, prozatím mezinárodně neschválený. Ale protože od roku 1938 provázel příběh druhé světové války fenomén lhostejnosti k právním normám a dohodám, místní úřední odsun byl (psychologicky) v podstatě na úrovni předválečného Mnichova – o nás (Němcích) bez nás (Němců). Místní úřední odsun byl možný proto, že „ve vzduchu“ byla „jistota budoucího“, že Němci budou z Československa odsunuti. Toto „tušení jistoty budoucího“ bylo i v myslích vítězných spojenců. Jinak by sovětská vojska neakceptovala přijetí vyhnaných skupin mnohdy mnoha set lidí přes hranici do své okupační zóny. Republikový (mezinárodní) odsun Republikový odsun byl realizován již na základě Postupimské dohody a v koordinaci s americkou a sovětskou okupační správou. Lze jej také nazývat mezinárodním odsunem – právě kvůli koordinovanému přístupu mezi okupačními mocnostmi a československou vládou. Postupimská konference stanovila, že odsun německého obyvatelstva musí proběhnout spořádaně podle pravidel humánního zacházení. Tento požadavek byl více méně formální, protože brutální zacházení s odsunovanými Němci by bylo kontraproduktivní. Komplikovalo by předávání odsouvaných Němců do americké a sovětské zóny Německa. Odsun znamenal pro místní Němce z Československa prožití dvojité kolektivní viny. Nejen za to, že jsou Němci, kteří se snažili o připojení k Říši. Lidé odsunutí do Německa byli místním obyvatelstvem přijati většinou lhostejně, někdy až s nevraživostí, neboť svou přítomností způsobovali problémy místním Němcům v zásobování a ubytování. U místního obyvatelstva totiž mnohdy panovalo falešné povědomí, že čeští „Sudeťáci“ mohou za to, že došlo k válce, protože vyhecovali Hitlera k agresivním akcím, které nakonec skončily válkou. Čili dopadla na ně druhá kolektivní vina jako na válečné provokatéry. Odsun znamenal v Československu zisk bytového fondu a majetku odsunutých na jedné straně a problémy s masou odsunutých bezdomovců v Německu. Odsun Němců z ČSR a z Polska vytvořil podobné problémy, jako kdyby pokračovala plošná bombardování německých měst. Nemusela se sice hasit hořící města, přesto byly v Německu svízelně řešitelné problémy s přívalem lidí bez přístřeší. Zatímco odsun byl formou mezinárodního kolektivního trestu vůči německy hovořícím lidem na území Československa, povolení k vystěhování bylo formou odměny pro bezproblémové Němce či česko-německé rodiny nebo německé antifašisty, kteří se cíleně stěhovali kam chtěli, ať do Německa nebo do jiných států, i mimo Evropu. Pohled pamětníka Jak probíhal místní úřední odsun ukazuje povídání s Bedřichem Brabcem, který první tři poválečné měsíce v roce 1945 sloužil jako pomocný policista na služebně v Ústí nad Labem na Masarykově ulici na rohu s ulicí Rudé armády (dnes Beethovenovou). Byl také u neoficiálních odsunů Němců z Ústí do Německa v červenci 1945. Tehdy policisté a vojáci chodili po domech a oznamovali Němcům ve čtvrti Klíše, že mají dvacet minut na to, aby si vzali dvacet kilo věcí pro osobní potřebu, a budou vystěhováni. Brabec tehdy byl u soupisu majetku, který po sobě Němci zanechali v bytech. „Bylo to skutečné vyhnání, protože co si ti chudáci měli během tak krátké chvíle vzít? Je mi jich líto, protože se nerozlišovalo, kdo skutečně nacistům pomáhal. Museli potom jít na stadion, odtud ve skupinách zhruba o velikosti roty (kolem 150 osob, pozn. autora) šli pěšky na Všebořice, Telnici, Adolfov … A byli v Německu. Tam na ně nebyli vůbec připraveni, neměli je kam dát,“ vzpomínal Brabec na rok 1945. Se vzpomínkami pamětníka Brabce kontrastují fotografie s rozjásanými davy Němců na náměstích a v ulicích v době, kdy je Hitler v roce 1938 zachránil ze spárů Československa. Tyto dva póly pohledu jsou dvěma stranami jedné mince. Téměř všeobecná spokojenost Němců s přičleněním Ústí nad Labem k Říši a téměř všeobecný odsun Němců do zničené Říše v letech 1945 až 1947. Místní odsun v Chabařovicích ve svědectví dokumentů Neuškodí malá ukázka „technologie“ místního odsunu: S koncem války, podobně jako z jiných měst a větších obcí, i v Chabařovicích menší počet Němců – funkcionářů utekl, a nechal po sobě opuštěné plně vybavené byty. Další Němci byli jako funkcionáři a nepřátelé Československa uvězněni, což byl další zdroj bytů a zabavených věcí. Proto již 30. května 1945 na schůzi revolučního MNV (Místního národního výboru) bylo v zápisu pod bodem 2. uvedeno: „Ohledně zajišťování Němců a zabavování jejich majetku. Vše řádně sepsat, abychom byli při event. kontrole kryty.“ V bodě 3. bylo dodáno: „Zabavené věci od Němců mohou býti těm, kteří je nutně potřebují (chudí Češi) rozděleny.“ O probíhajících konfiskacích majetku nepřátelských Němců svědčí zápis z jednání MNV z 1. června 1946, bod 19: „Josef Hofman přečetl seznam zařízení v bytech rod. (rodiny – pozn. autora) Weiss, Hoffman a Schafranke. Navrhnuto, aby se zařídila v bytové komisi též nábytková komise. Zabavené věci a nábytek spravedlivě a podle nynějších zákonů rozděliti chudým českým obyvatelům. Na návrh p. Franze vyvěsiti vyhlášku, by byl každý vyrozuměn." První odsun ze 4. června 1945 Zárukou klidu a jistoty pro Čechy byla vojenská posádka. Malé posádkové velitelství v Chabařovicích například 4. června 1945 vydalo směrnici, kterou chabařovický národní výbor uplatnil jako vyhlášku o povinném nošení bílých pásek Němci. Vojáci také pomáhali s odsunem německého obyvatelstva. K velkému odsunu (byl nazýván evakuací) došlo 4. června 1945. V ten den muselo opustit městečko 1522 českých Němců. Řada lidí ale neměla kam jít, protože na odsun nebyly německé příhraniční obce v Sasku připravené. Někteří lidé se vraceli zpět z německých hranic i kvůli citovým vazbám. Evakuační komise MNV v Chabařovicích spočítala, že k 12. červnu 1945 z městečka skutečně odešlo 1289 osob. Dne 13. červa 1945 bylo evakuováno z německých navrátilců, kteří přišli zpět do Chabařovic z prvního odsunu, 92 osob a naopak dalších 5 lidí odešlo do Německa dobrovolně. „Stav evakuantů dne 14. 6. 1945 je 1386 Němců,“ uvedla evakuační komise. Po odsunu bylo v zápisu z porady MNV v Chabařovicích konané 5. června 1945 uvedeno pod bodem 35, že došlo k rozpravě o vydávání potvrzení pro spolehlivé Němce, aby „nemuseli za hranice. Vyhotoviti soupis všech německých antifašistů. Rozprava o tom jak se bude konati vyhosťování v příští akci.“ Pod bodem 37: „Byly vypracovány seznamy něm. sociálních demokratů a komunistů v souvislosti vyhošťování Němců.“ O tři dny později, tedy 7. června 1945, bylo na poradě MNV prvním bodem jednání zpracování soupisu německých antifašistů, komunistů a sociálních demokratů „v souvislosti s vypovězením Němců.“ Jednání probíhalo za přítomnosti vedoucích představitelů německých komunistů a sociálních demokratů. Ze zápisu, který není blíže rozveden, ale vyplývá, že šlo o reakci na první velký odsun, do kterého byli neoprávněně zahrnuti i někteří němečtí antifašisté – komunisté a sociální demokrati. Příprava na druhý odsun Další místní, tedy neoficiální (divoký) odsun z Chabařovic, byl připravován na 13. června. Odsun představoval stěžejní téma na deváté schůzi MNV 12. června 1945, kde Ulman z kárné komise referoval: „Zítra ráno bude dána do rozhlasu zpráva ohledně zítřejší vystěhovací akce.“ Franz z bytové komise si povzdechl, že největší potíže po Němcích, kteří odešli, jsou s klíči. K některým bytům, které jsou přebírány, nebyly vůbec klíče nalezeny. Sepisování inventáře dalo velkou práci, ale do osmi dnů bude bytová otázka z největší části vyřízena. Člen MNV Kopejka navrhl, aby z domů opuštěných Němci byly zabaveny potraviny a v pátek zadarmo rozdány mezi české obyvatelstvo. Jeho nápad byl schválen. V zápisu z jednání najdeme rozsáhlý záznam z evakuační komise. V zápisu bylo doslova uvedeno: „…v šest hodin ráno všichni členové Národního výboru, jakož i vojsko, četnictvo a civilní stráže nastoupiti v kanceláři evakuační komise. Pak bude konána prohlídka veškerých bytů osob, které jsou určeny k vystěhování, by byli všichni v 8 hodin na louce severně za městem. Budou vystěhovány všechny osoby, které byly 4. t.m. vypovězeny a zase se vrátily, s výjimkou těch, kteří mají antifašistické legitimace. Z Chabařovic budou vyvezeny autem pana Pokorného a Hrada do Telnic, odkud půjdou pěšky v doprovodu naší stráže až na hranice. Vrácení bez povolení se bude trestati zastřelením. Od vojenského velitelství dostaneme k dispozici 10 mužů, od četnictva 5 mužů.“ Lze připomenout, že k hrozbě smrti vůči odsunovaným Němcům nebyl nikdo oprávněn, ale stejné pohrůžky za neplnění nařízení se objevily i v Ústí nad Labem. Hrozbu smrtí lze považovat za prostředek k udržení pořádku. Zajímavý je záznam o poslání československé armády: „V této záležitosti byla ještě obšírná debata, během které pan kapitán Menšík prohlásil, že nekoná nic, jak se někteří domnívají, na vlastní pěst, nýbrž pouze na rozkaz jeho představených. Pan kapitán má rozkaz, že německá strana musí z českého severu úplně vymizeti. Ohledně této akce vyplývající zastavení závodů poznamenal, že na příklad ústecký závod Schicht již teď může propustiti 50 % německých zaměstnanců, aniž by závod zůstal stát. Dále hovořil ještě pan Franz o nutnosti přesného přezkoušení vystěhovací akce a myslet na to, že musíme též míti lidi na práci. Upozornil na to, že máme též povinnosti vůči československému hospodářství (zásobování českého národa živobytím) k čemuž jsou zapotřebí pracovní síly, o které, když všechny Němce vyhostíme, bude velká nouze. V tom smyslu hovořil též pan Fröhlich a poznamenal, že na příklad v Mělníku jsou ještě němečtí vystěhovalci, kteří pracují ve dvoře na polích…. Na naší poznámku, že potvrzení o loajálním chování některých Němců dostávají fašisti, prohlásil pan Fröhlich, že potvrzenky, které prošly komunistickou komisí, jsou důkladně přezkoušeny. Bylo ještě debatováno o tom, že němečtí komunisti nemají zde v Č.S.R. vůbec žádné působiště, že mají v Německu mnohem větší úkoly a mohou na komunistickou myšlenku převrátit celý národ německý.“ K zápisu z jednání MNV byla přiložena zpráva evakuační komise „o evakuační akci vyhoštěných osob 4. června 1945.“ Citujeme pro úplnost celý její obsah: „Provedli jsme seznam navrácených Němců, kteří byli 4. června 1945 vyhoštěni z Chabařovic do Německa. Počet navrácených osob dle seznamu jest 233. Po vyhotovení shora uvedeného seznamu bylo rozhodnuto, že tito lidé s výjimkou těch, kteří mají antifašistické legitimace, budou zítra 13. června 1945 znovu vyhoštěni. K informaci německého obyvatelstva bylo dnes a bude zítra rozhlasem oznámeno následující: Místní národní výbor v Chabařovicích vyzývá veškeré německé obyvatelstvo vrátivší se Německa, s výjimkou těch, kteří mají antifašistické průkazy k odchodu k přepravení do Německa. Sraz o osmé hodině ranní na louce severně od Chabařovic. Zavazadla jsou povolena pro osobu 50 kg, v hotovosti 50 DM (německých marek), jeden prsten a hodinky. Ti, kteří neuposlechnou této výzvy, a nedostaví se v určený čas na stanovené místo, budou přísně potrestáni. Vyhošťování bude prováděno za spolupráce veškerých bezpečnostních orgánů, t.j. čsl. vojska, četnictva, městské policie a zmobilosovaných stráží Národních výborů. Členové Národního výboru budou přejímati klíče vyhoštěných osob a to v blízkosti bydliště těchto lidí. K převozu na hranice budou dány k dispozici auta pana Hrada a Pokorného po případě povozy pana Halíka. Chabařovice, 12. června 1945.“ Desátá porada na MNV 14. června 1945 byla ve znamení bilancování odsunu z předchozího dne. Kopejska hlásil, že bylo zabaveno zlato a jiné cenné věci v ceně 260 tisíc říšských marek. Bylo dohodnuto, že zabavené věci budou uloženy na „státní spořitelní knížku“. O čtyři dny později, tedy 18. června 1945, bylo na jedenácté schůzi rozhodnuto, že evakuace je prozatím zastavena. „Zítra bude zahájen soupis všech Němců v Chabařovicích (dotazníky).“ Čili začalo plošné kádrování všech Němců v okresu Ústí nad Labem, ve kterém se oficiálně rozhodlo, kdo půjde do mezinárodního (spojenci schváleného) odsunu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-07 08:47:35

Večerníček slaví narozeniny interaktivní výstavou na Kavčích horách

Před pětapadesáti lety se zrodil Večerníček, jeden z nejdéle vysílaných pořadů České televize. Toto výročí připomíná výstava Večerníček má narozeniny!, kterou děti a jejich doprovod mohou zdarma zhlédnout v Galerii ČT na Kavčích horách denně, včetně víkendů mezi 10. a 18. hodinou. Pohádky dříve natočené i ty novější bude připomínat do května příštího roku. Pro děti je připravena prohlídka Pařezové chaloupky, kde bydlí Křemílek a Vochomůrka, anebo domu Josefa Lady s kocourem Mikešem. Mohou se také projet v autíčku Krtečka, vyfotit se s Trautenberkem, odpočinout si s Maxipsem Fíkem nebo si vyzkoušet práci na dabingu Jiřiny Bohdalové, Petra Nárožného, Josefa Dvořáka, Karla Högera a mnohých dalších, kteří známým postavičkám propůjčili hlas. „Za padesát pět let bylo uvedeno čtyři sta seriálů. Ještě donedávna byl nejdelším večerníčkem Bob a Bobek, ale nyní je překonán Patem a Matem, kteří mají celkem sto dvacet devět epizod. V současné době Česká televize připravuje i nové cykly, a to pokračování Chaloupky na vršku a zcela nový titul Jezevec Chrujda, jenž namluví Jiří Lábus,“ říká dramaturg Déčka Miloš Zvěřina. Duchovním otcem myšlenky večerníčku a jeho prvním dramaturgem byl Milan Nápravník. Proslulá znělka, která je vůbec nejstarší českou televizní znělkou a jednou z nejstarších v Evropě, vznikala v červenci a srpnu roku 1965. Hlas chlapci v papírové čepici propůjčil tehdy pětiletý Michal Citavý. Vůbec prvním večerníčkem se stala nedělní pohádka Kluk a kometa režiséra Ludvíka Ráži za účasti Černého divadla a Štěpánky Haničincové vysílaná 2. ledna 1965, první barevnou pohádku před spaním mohli diváci sledovat v roce 1973. Jediným čistě hraným seriálem jsou Krkonošské pohádky (1974) režisérky Věry Jordánové, který je zároveň nejsledovanějším večerníčkem poslední dekády (158 tisíc dětí ve věku 4-12 let při podílu na publiku 59,57 %). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-10 04:49:57

Soud proti zdravému selskému rozumu. Bývalé předsedkyni Energetického regulačního úřadu Aleně Vitáskové stále hrozí vězení

Alena Vitásková, bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu (ERÚ), je příkladem toho, jak může dopadnout člověk, který se dostane do střetu s mocnými zájmovými skupinami, působícími pod povrchem oficiálních struktur moci ve státě. Kdysi rozhněvala hodně vlivných lidí. Především tím, že jako správná „drzá holka“ přijala nabídku, aby se stala předsedkyní ERÚ, ačkoli na toto místo měli zálusk jiní, kteří lépe vyhovovali zájmům obchodníků s energiemi. Ti „jiní“ se podíleli na odpovědnosti za nezvládnutý „fotovoltaický boom“ a nelibě nesli, když na jejich selhání ukazovala. Nepotěšila několik desítek majitelů fotovoltaických elektráren, jimž ERÚ pod jejím vedením nechal odebrat licence, vystavené jejími předchůdci. Zejména ale vyvolala velké pohoršení tím, že po celou dobu svého působení v úřadě nepovolila zvyšování cen energií a připravila tak obchodníky s energiemi o velké peníze. Od nástupu čelila různým projevům nelibosti s jejím působením v úřadě a snahám vytlačit ji z funkce. V určitém období jí vláda přidělila policejní ochranu. Jako nejnadějnější metoda likvidace se jevila její kriminalizace. Od roku 2013 proto čelila trestnímu stíhání za to, že své podřízené neznemožnila učinit rozhodnutí, jež v danou chvíli zabránilo možnému odebrání licencí fotovoltaickým elektrárnám, vlastněným rodinným klanem Zemků. Aby si toho užila, přihodili ji k obžalovaným, žalovaným kvůli údajně neoprávněnému získání licencí pro tyto elektrárny. Podstatná část obsahu monstrprocesu, vedeného u Krajského soudu v Brně, se jí vůbec netýkala, ale musela nést ztráty času a odpovídající bobtnání nákladů na obhajobu. Její „přátelé“ očekávali, že neunese souběh účasti na trestním stíhání a výkonu funkce předsedkyně ERÚ. Doufali, že ji z úřadu vytlačí pravomocný rozsudek. Zklamala je: vše zvládla, pravomocně odsouzena nebyla, pouze se víceletá štvanice podepsala na jejím zdraví. Do soudní síně poprvé vstoupila 2. června 2014, konečného pravomocného zproštění obžaloby se díky zlovolnému zásahu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana dočkala až 13. listopadu 2019. To jí již ale dávno vypršel mandát a stala se důchodkyní. Jistě měla nárok, aby se konečně dočkala klidu. Avšak roztočená kola justiční mašinerie se ze setrvačnosti točí dál. Její „přátelé“ se předem pojistili pro případ, že by z „fotovoltaické“ kauzy vyšla se zprošťujícím rozsudkem a v roce 2015 proti ní vyvolali trestní řízení kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ, jež neměla zákonem požadovanou praxi v energetice. Roznětkou bylo oznámení bývalého zaměstnance ČEZ. Řízení provázely různé „roztomilosti“ jako prohlídka nebytových prostor, na kterou si pro platový dekret Renaty Vesecké přišlo do objektů ERÚ zhruba 30 policistů. Obžaloba napadla k Okresnímu soudu v Jihlavě již 22. ledna 2016. Hlavní líčení soud zahájil až 14. srpna 2018. K zvláštním „roztomilostem“ obžaloby patřil názor státního zástupce Kamila Špeldy, že právní úkony, učiněné místopředsedkyní ERÚ Renatou Veseckou jsou v důsledku její nekvalifikovanosti nulitní a její plat je tak škodou, způsobenou státu, kterou by měla obžalovaná Alena Vitásková uhradit. Na názoru trvá, i když jej nalézací soud již dvakrát odmítl a také odvolací soud se vyjádřil v jeho neprospěch. Jak jsem uvedl výše, příčinou trápení Aleny Vitáskové v tomto případě bylo jmenování Renaty Vesecké do funkce místopředsedkyně ERÚ, pověřené řízením právního úseku úřadu. V tomto ohledu trvá zásadní rozpor mezi žalobcem Kamilem Špeldou a paní obžalovanou. Žalobce soudí, že Renata Vesecká neměla kvalifikaci, požadovanou zákonem, proto ji Alena Vitásková nesměla jmenovat. Jejím jmenováním jí opatřila neoprávněný prospěch a dopustila se tak zneužití pravomoci úřední osoby. Nic dalšího jej nezajímá. Nemůže ovšem prokázat, že by Renata Vesecká nezvládla svou práci, či že by dokonce v důsledku nekvalifikovanosti způsobila výkonem své funkce škodu. Nezajímá ho, jaké škody mohly vzniknout, kdyby se Aleně Vitáskové nepodařilo obsadit funkci místopředsedy pro řízení právního úseku úřadu. V každém případě požaduje pro paní obžalovanou nepodmíněný trest. Když u nalézacího soudu dvakrát neuspěl, odvolal se. Naproti tomu paní obžalovaná poukazuje na to, že jednala ve veřejném zájmu, neboť narostl rozsah úkolů právnické povahy, jež musel úřad řešit a nebylo možné ponechat několik desítek právníků ERÚ bez odpovídajícího odborného dozoru. Když se jí dlouhodobě nedařilo najít jiného vhodného zájemce, vzala zavděk vstřícností Renaty Vesecké. Státu nevznikla žádná škoda, nikdo se neoprávněně neobohatil. Renata Vesecká poctivě pracovala a své úkoly zvládla. Paní obžalovaná se proto dožaduje zproštění obžaloby. Okresní soud v Jihlavě se v této situaci chová jako chytrá horákyně: aby Aleně Vitáskové příliš neublížil, již dvakrát uložil podmíněný trest, navíc dvakrát odmítl názor státního zástupce, že požitky Renaty Vesecké jsou škodou, způsobenou státu. Ale k zproštění nenašel odvahu. Spor mezi stranami by měl rozřešit Krajský soud v Brně jako soud odvolací: 19. března se bude zabývat tímto úkolem již podruhé. Jako laikovi mi tento proces připadá jako výsměch zdravému selskému rozumu, popřípadě jako propadnutí státního zastupitelství a soudů běsu přepjatého formalismu obecných soudů, občas kritizovaného Ústavním soudem. Sedmiletou praxi energetický zákon nevyžadoval pro místopředsedu ERÚ odjakživa. Nevyhovoval mu například svědek obžaloby Blahoslav Němeček, a přesto se místopředsedou stal a po změně zákona ve funkci nadále setrval. Zejména si myslím, že zákonodárce vůbec nenapadlo, že by se někdy o funkci v ERÚ mohl ucházet právník, který v minulosti dosáhl zcela výjimečného postavení nejvyššího státního zástupce. Je paradoxní, že Renata Vesecká měla dostatečnou kvalifikaci k řízení úřadu, zaměstnávajícího zhruba 1200 právníků, ale nedostatečnou pro úřad podstatně menší. A že neznala problematiku resortu energetiky? Každý právník se během své praxe může dostat do situace, v které bude řešit dříve mu neznámou právní problematiku. V tom případě se seznámí s odpovídajícími právními předpisy a začne problémy řešit. Skutečnou mírou způsobilosti řídícího pracovníka je úroveň výkonu, který odvedl: Renata Vesecká se během působení v ERÚ nedopustila žádného pochybení, což dokazuje, že fakticky byla pro svou práci dostatečně kvalifikovaná. Mimo to jako laik vytýkám žalobci i soudu přehlížení absence subjektivní stránky trestného činu a nedbání zásady „in dubio pro reo“. Pokud státní zástupci a soudy propadnou touze „pořádně skřípnout“ sebevědomou dámu, předvedou nám platnost poučky, že „kdo chce psa bít, hůl si najde“. Vyhoví-li odvolací senát přání státního zástupce, Aleně Vitáskové přijde společně s jeho rozhodnutím příkaz k nástupu trestu. V lepším případě se pak stane totéž co její odsouzené podřízené Michaele Schneidrové, tedy že jí po několika měsících vrátí svobodu Nejvyšší soud ČR, v horším se nejspíš domůže podmíněného propuštění po odpykání poloviny trestu. V obou případech bude rozhodnutí odvolacího soudu posledním oceněním ze strany státu její svědomité péče o svěřený úřad. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-08 15:03:28

Na Pardubicku se uskuteční vzpomínková akce Silver A v paměti tří generací

Památník Lidice a památník Ležáky pořádá ve čtvrtek 9. ledna už 12. slavnostní setkání věnované výsadku Silver A, pardubickému odboji a tragédii v Ležákách prostřednictvím setkání pamětníků a jejich potomků. Na samém konci roku 2019 uběhlo již 77 let od seskoků československých paravýsadků Silver A, Silver B a Anthropoid. Operačním prostorem skupiny Silver A byly východní Čechy, kde také npor. Alfréd Bartoš, rtm. Josef Valčík a čet. Jiří Potůček seskočili a neobyčejně úspěšně působili až do června roku 1942. Svůj úkol vysílat zprávy z protektorátu do Londýna plnili od poloviny ledna 1942, kdy se Jiřímu Potůčkovi poprvé podařilo navázat spojení. Během svého působení v Pardubicích a na Pardubicku získali úctyhodnou podporu místních obyvatel a odbojářů, mezi nimiž vyniká odbojová skupina Čenda, která je dovedla až do Ležáků a do místního mlýna a kamenolomu Hluboká, odkud opakovaně vysílali své depeše pro československou vládu v Londýně. Do východočeského odboje a podpory operace Silver A se zapojilo velké množství lidí, kteří vědomě podstupovali riziko krutých trestů a neohroženě vedli a podporovali boj proti nacismu. Desítky lidí se staly součástí spletité sítě odboje a řada z nich položila své životy. Mnozí z nich přežili a dočkali se vítězného konce druhé světové války. Ale i popravení a zavraždění zanechali své stopy, ideály, své blízké, příbuzné, děti, a především odvahu bojovat za svobodné Československo a svobodnou společnost, ve které ostatní mohli pokračovat. Hlavním posláním setkání Silver A v paměti tří generací je předávání vzpomínek mezi generacemi na dobu, která už dávno uplynula, a na lidi, kteří již dávno nežijí, ale nesmí být zapomenuti. Akce Silver A v paměti tří generací začne ve 14.00 pietní vzpomínkou na popravišti pardubického Zámečku. Od 15.30 bude probíhat hlavní program v sále u restaurace Sezemický dům (Husova 790, 533 04 Sezemice).   Program na pardubickém Zámečku a v Sezemicích 14.00–14.45 Položení věnců na popravišti pardubického Zámečku Přivítání účastníků ředitelkou Památníku Lidice Martinou Lehmannovou Hlavní projev ministra kultury Lubomíra Zaorálka Projev senátora Jana Tecla Projev 1. náměstka města Pardubice Petra Kvaše 14.50–15.15 Přesun autobusy do sálu u restaurace Sezemický dům 15.20–15.30 Uctění památky Alfréda Bartoše u pomníku v Sezemicích 15.30–15.40 Přivítání účastníků ředitelkou Památníku Lidice 15.40–15.50 Vystoupení Ústřední hudby Armády České republiky 15.50–15.55 Úvodní slovo ministra kultury Lubomíra Zaorálka 15.55–16.00 Zdravice předsedkyně Oblastní organizace ČSBS Lidice Jany Bobošíkové 16.00–16.10 Vystoupení Ústřední hudby Armády České republiky 16.10–16.30 Příspěvek doc. PhDr. Vojtěcha Blodiga, CSc. 16.30–16.40 Ukázka z knihy Bestie: Československo a stíhání nacistických zločinů přečte Jiří Dvořák 16.40–17.00 Příspěvek historika PhDr. Vojtěcha Kyncla, Ph.D. 17.00–17.20 Podávání večeře 17.00–17.45 Prohlídka výstavy Vykonavatelé zločinů Volná diskuse 17.45 Předpokládané ukončení akce Památník Lidice zajišťuje odvoz účastníků od Zámečku do sálu u restaurace Sezemický dům. Autobus bude přistaven před areálem Zámečku po skončení pietního aktu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-18 15:48:35

Poutník z Mohameda: Alláhův hněv (ukázka z knihy)

Téma budoucnosti, ve které se vlády nad světem zmocní muslimové, už bylo zpracováno mnohokrát. Světovou proslulost si získal Michel Houellebecq v románu Podvolení (česky 2015). V současné době se svou troškou džihádu do mlýna přispěl autor historických detektivek a novinový alarmista Vlastimil Vondruška, který v knize Kronika zániku Evropy 1984-2054 popisuje románovou vizi rozpadu „našeho světa“. Ještě před nimi zpracoval stejné téma František Kotleta, jehož Poutník z Mohameda: Alláhův hněv je bestsellerem mezi fanoušky žánrové literatury. Kniha původně vyšla ve dvou částech v letech 2008 a 2011 pod vlastním jménem autora – Leoš Kyša. Byla napsána ještě před tím, čemu dnes říkáme uprchlická krize. Příběh samotný se odehrává v daleké budoucnosti, kdy planetu Zemi ovládnou muslimové a vyznavači konkurenčních nábožeství ji musí opustit a kolonizovat vesmír. To se ostatně daří i muslimům, a tak většinu známého vesmíru obsadí oni a na křesťany a židy zůstanou vzdálenější a nehostinnější destinace. Celý známý svět tak žije v jakési náboženské verzi studené války, kde proti muslimům stojí spojené planety Američanů a ruské vesmírné impérium. Kotletovým hrdinou v tomto světě je pašerák pornografie a alkoholu, který na zakázku provede teroristický útok proti muslimům. Koneckonců terorismus muslimové nevymysleli, šlo vždy hlavně o způsob boje slabých proti silným, jak nám ukazuje minulost a koneckonců i Kotletova smyšlená budoucnost. Jeho kniha není hystericky protiislámská nebo protináboženská. Pokud něco je, pak je to příběh o svobodě jedince, o tom, že není radno se své svobody vzdávat a že nakonec nejsvobodnější jsou ti, kdo jsou k sobě i světu upřímní – pašeráci alkoholu a pornografie, lidé, pro které není náboženství dogmatem, ale vnitřním morálním kompasem, pro které je láska a přátelství víc než formální pravidla.   Ukázka z knihy V hotelu jsem v televizi naladil hlavní zpravodajský kanál. Zatčení tří křesťanů se věnovali jenom okrajově. Neradi přiznávají, že se někdo může od pravé víry odklonit. V reportáži vedli Muneeba a jeho dva přátele k budově soudu, odkud je vyexpedovali rovnou do vazby. On i ostatní dva odhalení křesťané nesli hlavy hrdě vztyčené. Na rozdíl od Ibrahima mou identitu neznají. Nemají tedy koho prozradit. Ani o plánu na únos Mohameda nevěděli. Problém spočíval v zásilce, kterou u nich ukryli moji zaměstnavatelé. Policajti neměli šanci ji objevit, ale musím pro ni vyrazit ještě dnes. Dřív než ti tři začnou zpívat. Mohli být sebevíc odhodlaní, ale v péči náboženské policie se dřív nebo později rozmluví každý.      Hlavní zprávy se jinak nejvíce věnovaly blížícímu se slavnostnímu otevření Mohameda. Akce se má zúčastnit i pět ministrů Rady imámů a několik slavných herců i hereček. Kolem gigantického korábu už teď kroužily desítky vojenských lodí a stovky zpravodajských. Kamery jej nasnímaly snad ze všech možných úhlů. Skutečně impozantní veledílo.      Vykonal jsem večerní modlitbu a zhasl světlo. Počkám ještě hodinu a vyrazím do mešity. * * * V obchodě jsem si cestou od Ibrahima koupil levnou modrou burku. Hasan mě sjel dost opovržlivým pohledem. Dělal jsem, že si toho nevšímám, ale přidal jsem mu další plusové body. Koupil jsem i mapu města. K Černé mešitě je to dobrých sedm kilometrů. Chvíli jsem váhal, zda si nevzít taxíka. Začínám pěkně lenivět. Převlékl jsem se a vyrazil.      Po západu slunce se pěkně ochladilo. Na černé obloze se leskly tři měsíce. Jeden velký a dva vzdálené namodralé. Písečná bouře ustala. Zkřehlé prsty jsem zamotal do povlávajícího textilu burky a přidal rázně do kroku, abych se zahřál.      Před mešitou stálo jedno policejní auto. Seděli v něm tři chlápci. Dva vypadali, že spí. Ten poslední měl rozsvícené světlo a četl si Korán. Obvodovou zeď jsem přelezl zezadu. Nebyla moc vysoká. V zahradě stálo několik trnitých stromů. Naštěstí dost daleko od sebe, abych mohl v klidu projít. Okna nezabezpečená. Žádné mříže ani hlásiče pohybu. Kdo by se také na muslimské planetě chtěl vloupat do mešity? Stačilo pár úderů loktem a okno se rozletělo dokořán. Potichu.      Opatrně jsem seskočil na koberec a přivřel okno. Z ulice do hlavní místnosti dopadalo světlo. Díky tomu jsem mohl dobře vidět. Nesměl jsem se ale přiblížit k oknům, aby mě neprozradila vlastní silueta. I čtoucí policajt mohl občas vzhlédnout k budově.      Teď jen najít tu správnou knihu. V administrativní místnosti stál malý příruční trezor. Otevřený a prázdný. Snad není Muneeb takový pitomec a neschoval ji na prvním místě, kde by hledal každý policajt. Propátral jsem šuplíky i skříně. Nic. Prolezl jsem všechny místnosti. Už jsem byl vážně zoufalý. Kam bych schoval takovou věc já? Dumal jsem a pak mi to došlo: Tam, kam patří. Do knihovny!      A měl jsem pravdu. Ležela tam. Přesně uprostřed. Mezi různými vydáními Koránu byl ten můj největší a nejtěžší. Na zadní straně vytištěno poznávací znamení: Vydáno na Alcoru. Měl jsem co dělat, abych nevykřikl radostí.      V okamžiku, kdy jsem Korán zastrčil do tašky přes rameno, uslyšel jsem charakteristické pípání tlačítek elektronického zámku dveří. Namáčkl jsem se do stínu knihovny.      Ve dveřích stáli dva policajti. Doufal jsem, že byli z auta před mešitou, a ne nějaká posila. Jeden držel v ruce baterku. Kužel světla chaoticky bloudil po místnosti. Nepostřehl jsem, že by měli vytažené pistole. Zatajil jsem dech a čekal. Vešli dovnitř. Paprsek světla přejel přes knihovnu a olízl mi levou ruku. Nevšimli si mě. Přešli do kanceláře. Nechal jsem tam pěkný nepořádek. Musel jsem rychle jednat, než jim dojde, že se někdo vloupal do mešity, a informují ostatní fízly. V duchu jsem děkoval, že mají mešity všude koberce. Nemusel jsem se tolik snažit, aby nebyly slyšet moje kroky. Policajt s baterkou šmejdil vevnitř. Druhý stál ve dveřích a opíral se o rám. Nejhorší je okamžik těsně před tím, než se rozhodnete jednat. Máte chuť utéct. Jakmile se pohnete, jde to samo.      Prudce jsem zvedl pravou ruku, dlaní zakryl policajtovi ústa a zároveň pevně uchopil za bradu. Levačka přistála na temeni. Stačilo jen prudce trhnout a strážník se sesul k zemi. Ten druhý si toho vůbec nevšiml. Čerstvé mrtvole jsem vytáhl z pouzdra pistoli. Těsně předtím se chlápek s baterkou otočil a osvítil mi tvář. Zmáčkl jsem spoušť.      Dostal přímý zásah do hrudi. Odletěl asi metr. Rozložil se na stůl pokrytý rozházenými papíry. Lejstra se pomalu stávala rozházenými krvavými papíry.      Hluk výstřelu se v malé místnůstce pěkně rozlehl. Teď večer ho museli slyšet přinejmenším na ulici před mešitou. Proběhl jsem ke vchodovým dveřím. Někde by tu měl stát třetí fízl. Nestál. Pořád seděl v autě a spal. Ani rána z pistole jej nevzbudila. Zkusil jsem opatrně tlačítko otevírání. Dveře se tiše rozevřely. Chvilku jsem váhal. Jenom chvilku. Může se vzbudit každým okamžikem a zburcovat kolegy. Potřebuji alespoň hodinu na návrat do hotelu. Položil jsem mu pravou ruku pod bradu a druhou na temeno.      Doufám, že ten poslední sen alespoň stál za to.  * * *  „Alláhu Akbar,“ pozdravil mě policista kontrolující totožnost pasažérů na dopravníku číslo patnáct. „Alláhu Akbar Kabíra,“ zadeklamoval jsem poslušně. Ukázal jsem mu průkaz a přiložil otisk pravého palce. Obojí se shodovalo s mladým imámem Ali al-Borakem ze seznamu pozvaných na slavnostní uvedení mezihvězdné lodi Mohamed do provozu. Prohlídka byla rychlá. Měl jsem s sebou jen Korán. Jako většina mých spolucestujících. Prošel jsem detektorem kovů a výbušnin.      „V pořádku. Další,“ poslal mě na místo kontrolor. Sedl jsem si na vyhrazené křeslo. Většina mužů v dopravníku byla starší než já. Někteří vyplašeně nervózní, jiní očividně dychtiví. Jen málokdo vypadal klidně. Zkoušel jsem odhadnout, jestli někdo z nich patří k lidem z Hagany. Jeden měl trošku židovský profil. Četl si v Koránu a občas se polohlasem dovolával Alláha. Buď jen další fanatik, nebo vážně únosce. V tom případě ovšem dost přehrával.      Dostal jsem místo u okna. Na rozdíl od vesmírných lodí mají dopravníky létající na oběžnou dráhu okna. Mohameda visícího ve vesmírné prázdnotě nad žlutým Zakátem jsem už znal. Nyní pohled na něj clonily stovky lodí kroužících nebo parkujících okolo. Většina z nich byly výletní dopravníky. Přicestovaly sem desetitisíce lidí dychtících vidět start této úžasné lodi. Pár desítek patří televizním stanicím. Ostatní pak armádě a náboženské policii. Sevřel jsem křečovitě svůj Korán. Přistáváme.  * * * Třicet pět teroristů podzemní organizace Hagana svůj útok načasovalo celkem profesionálně. Kamery desítek televizí zrovna mířily na nejstaršího člena Rady imámů, držícího plamenný projev, když se jeho hlava efektně rozprskla do prostoru díky přesně mířené kulce. Na pódium vyskočilo pět chlapů v uniformách ochranky lodi a zbývajícím čtyřem pohlavárům přiložili pistole k hlavám. Na svých uniformách měli navíc navlečenou červeno-modro--bílou pásku.      Velitel komanda elegantně přeskočil bezhlavou mrtvolu a postavil se sám za mikrofon. Zřejmě chtěl přednést požadavky únosců. Jak zněly, se už asi nedozvím. Hlava únosce následovala osud té imámovy. Její zbytky dopadly směrem k vychládajícímu duchovnímu. V tu chvíli nastala regulérní panika. Následná přestřelka ji doplnila krásnou zvukovou kulisou. Na rozdíl od ostatních poutníků jsem ovšem neprchal bezcílně.      Než plán Ibrahima Churšída roztrhaný na milimetrové kousky skončil v toaletě, vryl jsem si jej do paměti jako buddhista mantru. Alespoň se to tak říká. Buddhisté už sto let oficiálně neexistovali. Z kongresového sálu dvakrát vlevo, vpravo, zase dvakrát vlevo a servisním výtahem do jedenatřicátého patra. Až k výtahu si mě nikdo nevšímal. Před ním stálo snad dvoumetrové plešaté monstrum se zrzavým plnovousem.      „Uklidni se, poutníku, právě jsem dostal zprávu, že všichni útočníci byli pobiti. Na lodi je znovu nastolen pořádek. Můžeš se vrátit do kongresového sálu,“ mluvil ke mně jako k malému ubrečenému dítěti. Chlapci tedy dlouho nevydrželi. Ona se v pětatřiceti lidech loď s pěti tisíci pasažéry unáší vážně blbě. I tak jsem čekal, že vydrží déle.      „Díky, opičáku.“ Vhodnější oslovení jsem pro něj nenašel. Svůj účel splnilo. Rozhodil jsem ho. Hned nato to schytal mezi nohy. Ještě než se stihl zkroutit bolestí, dostal to pravým zvedákem na bradu. Doufal jsem, že hned padne k zemi. Složil se až po dalších sedmi ranách. Z odřeného hřbetu pravé ruky mi tekla krev.      Zatáhl jsem bezvládné tělo do výtahu, odzbrojil ho, zmáčkl potřebné patro a zlomil mu vaz.      Nejjednodušší vstup do počítače lodi jsem našel v náboženském centru. Odtud se měla vést do všech reproduktorů Mohameda živá kázání. Doufal jsem, že tu nebude ani noha. Bohužel byla. A ještě další tři. Patřily dvěma technikům. Díky jejich přítomnosti zůstaly dveře do centra odemčené. S pistolí v ruce jsem je požádal, aby mi otevřeli vstup do počítače. Vytáhl jsem Korán uložený za pasem a odtrhl spodní desku obalu. Byla z umělé nekovové slitiny. Majstrštyk židovských koumáků. Měla i vhodný konektor k připojení. Abych měl jistotu, že se program uvnitř nahraje, musela deska zůstat připojená nejmíň deset minut. Čas jsem si ukrátil zastřelením obou techniků. * * * Pro jistotu jsem se vrátil jiným výtahem. Okolo kongresového sálu to bzučelo jako v úle. Pověřený velitel náboženské policie už stačil rozhodnout, že se odlet Mohameda k Zemi uskuteční. Posunuli start jen o deset hodin. Mrtvoly muslimů i útočníků už stačili odklidit. Teroristů padlo třicet. Pět se tedy musí ještě někde na lodi skrývat. Zabili všechny zástupce Rady imámů, patnáct členů ochranky a třicet poutníků. Jak znám tajnou náboženskou policii, měla je na svědomí spíš její palba než hochů z Hagany.      Prodíral jsem se policisty, ochrankou lodi a poutníky v kongresovém sále snad půl hodiny, než jsem našel televizní štáb zpravodajské agentury Jerema. Všichni měli tradiční bílé oděvy oddaných věřících, takže jsem se jen zbavil visačky návštěvníka a připnul si identifikační štítek asistenta produkce.      S opuštěním Mohameda jsme neměli nejmenší problém. Přestoupili jsme do malé, ale rychlé mezihvězdné kocábky a dali tomuhle monumentálnímu hrobu sebevražedného křesťansko-židovského komanda únosců sbohem. Zbývaly dvě hodiny, než se z něho stane hrob masový. Doslova a do písmene. Program z mého Koránu už nenápadně přebírá kontrolu nad celou lodí. Až se mu to povede, nahodí motory a odpálí ji směrem k Zakátu. Z Mohameda se stane kamikadze. Jako obrovský meteorit zasáhne povrch planety a nejmíň třetinu jí dokonale vyhladí. V té době už budeme v podprostoru.   Poutník k Zemi „A k tomu přidám sto padesát žen. Žádná z nich není starší dvaceti let, krásné, všechny dobře stavěné a hlavně zdravé. Na otrokářském trhu mají větší cenu než tvoje loď. Padesát z nich jsou ještě panny,“ odříkal pomalu Al-Amín s důrazem na poslední slovo. Díval se mi upřeně do očí, aby zjistil, jestli mě jeho velkolepá nabídka zaujala.      Bezesporu mě ohromil, ale nedal jsem to najevo.      „Kontroloval jsem je osobně, nevěřící,“ dodal po chvíli a okázale se zachechtal, aby všichni pochopili, že šlo o vtip. Za ty roky, co s ním obchoduju, ho znám natolik, že vím, že o žádnou legraci nešlo. Onu kontrolu panenství určitě prováděl osobně a velmi si ji užil. Potáhl si z vodní dýmky a po mocném šluku na chvíli zavřel oči, aby si lépe vychutnal kouř tabáku s chaynekou. Opojná a fyzicky nenávyková droga pocházela z této planety a její vývoz v podstatě živil většinu zdejší populace. Musím přiznat, že jsem na jejím prodeji překupníkům docela dobře vydělával, což byl jediný důvod, proč jsem teď seděl v obřadním stanu tohohle hrdlořeza a poslouchal jeho obchodní návrhy.      Amín vážil dobrých sto dvacet kilo. I při úctyhodné výšce přes sto devadesát centimetrů působil dojmem obtloustlého stárnoucího páprdy. Navíc plešatého páprdy. Co mu chybělo na hlavě, hravě doháněl délkou prošedivělých vousů. Kolem něj na polštářích z ovčích kůží seděli čtyři nižší klanoví vůdci. Dívali se na mě a mého společníka a zarputile mlčeli.      „Tvá nabídka je skutečně velkolepá, ale nemohu ji přijmout. Víš, že pašeráci mají svůj kodex a ten nám zakazuje prodávat atomové zbraně. Nemohu ti je obstarat ani za tisíc panen a tisíc tun drogy, stejně jako bych A-bombu nikdy neprodal Bánímu-al-Mustalíqovi. Tvá velkorysá nabídka je zbytečná, velký bojovníku. Pokud bych ji přijal, velmi brzy by má hlava poletovala vesmírem a mé orgány by posloužily lidem, kteří je potřebují a jsou ochotni za ně dobře zaplatit,“ pronesl jsem pateticky. Al-Amín si na takovém způsobu komunikace zakládal, stejně jako všichni Čečenci.      Situace na frontě musela být pro jeho klanový svaz skutečně vážná, když se rozhodl přemluvit mě k porušení kodexu. Bání se poslední dobou chlubil, že je pouze otázkou času, kdy si Amínovou hlavou ozdobí vchod do svého sídla, ale nebral jsem ho příliš vážně. Čečenci jsou chvástáním a zveličováním svých činů doslova posedlí. Myslím, že když se nějaké dítě nahlas nechlubí a dostatečně nezveličuje všechny své činy, obviní jeho matku z cizoložství a jejího potomka prodají otrokářům jako nežádoucí kukačku.      Tentokrát zřejmě Al-Amín nepřeháněl. Chtít po mně atomovou bombu místo klasického sortimentu pozemních a leteckých zbraní skutečně znamenalo, že klanům starého chlípníka teče do bot. Al-Amín mé odmítnutí zřejmě očekával. Ani neotevřel oči, jen dál rytmicky šlukoval kouř z vodní dýmky. Tvářil se, že mě vůbec neslyšel. I ostatní vůdci vypadali jako sochy z muzea voskových figurín.      „Mohu ti do týdne dodat libovolné množství T-95. Rusové zase vylepšili jejich ovládání a přidali víc zbraňových systémů. Mám v nákladním prostoru nové americké kulomety se střelami s tepelným naváděním a otrávenými kulkami, létací magnetické miny nebo nová děla typu Kaaba. Muslimská federace je zařazuje do výzbroje svých pozemních jednotek. Jsou naprosto spolehlivá, mám i…“      „Dost už!“ zařval najednou klanový vůdce a s tím výkřikem vyprskl chaynekový kouř doprostřed stanu.      „Nechci zbraně, nevěřící pse. Tvé ceny jsou nadsazené, jako bys pocházel z lůna židovské děvky. Všechno tohle zboží prodáváš Bánímu, který plundruje mé vesnice a města. Chci atomovou bombu. Chci vyhladit Nový Grozný a ty mi k tomu pomůžeš,“ ukázal na mě prstem a v jeho očích plálo šílenství jako maják, který námořníky varuje před ostrou a zrádnou skálou.      Začínal jsem chápat, proč před sto lety, nedlouho poté, co poslední nevěřící, tedy lidé, již nevyznávají islám jako své náboženství, odešli ze Země, věnovala Rada imámů Čečencům tuhle příjemnou planetu s mírným klimatem. Jejich přesun stál Muslimskou federaci astronomickou sumu, ale klid, který Země po jejich odstěhování získala, byl evidentně k nezaplacení.      Planetu si pojmenovali Basajev, po svém legendárním válečníkovi. Jen co se pořádně zabydleli, začali dělat to, co od nepaměti uměli nejlépe: vraždit se mezi sebou. Na Basajevu permanentně probíhaly desítky lokálních konfliktů mezi znesvářenými klany. Čečenci samotní se netvářili, že jim věčná válka nějak vadí. Naopak. Myslím, že byli ve svém živlu. Stejně jako my, pašeráci zbraní. Jediný problém představovala nesolventnost jednotlivých klanů. Cenné kovy se na planetě příliš netěžily. Za zbraně šlo získat jedině ženy nebo sušenou chayneku a obojí mělo své nevýhody. Ženy byly náročné na přepravu, chayneka zase na prodej. Po pašerácích drog šli nejen vojáci Muslimské federace, ale i většina policajtů ze samostatných neislámských planet. Navíc cena na trhu kolísala a občas jsem byl rád, když jsem na konci obchodu neprodělal poslední skafandr. Dlouhodobě se ovšem směna s Čečenci vyplácela, jen musel být člověk obzvlášť opatrný.      Nešlo o první cholerický Al-Amínův výstup. Za léta, co se s ním zahazuju, jsem jich už pár zažil. Existoval jenom jeden vhodný způsob, jak nyní zareagovat. Prudce jsem vstal a se mnou i můj pobočník Mohamed Majid, muslim původem, ale jinak milovník uleželé skotské a zavilý ateista.      „Odpusť mi, ctihodný Al-Amíne, že jsem tě rozčílil. Jsi čestný muž a skvělý bojovník. Pokud budeš mít ještě někdy zájem, bude mi ctí s tebou obchodovat, ale nyní již musím odejít,“ pronesl jsem úsečně.      Nad těmi frázemi jsem ani nepřemýšlel. Vypouštěl jsem je z úst automaticky jako dětskou říkanku. Čečence nikdy nesmíte poslat k šípku přímo, a už vůbec ne někoho, jako je tenhle cholerický zabiják. A rozhodně ne před dalšími klanovými vůdci. Pouhý náznak urážky by musel smýt krví. Vaší krví.      S Mohamedem jsme se Al-Amínovi hluboce uklonili a pomalu vycouvali ze stanu. Do očí mě uhodila záře červeného slunce.      Hned potom mě do čelisti uhodila černá pažba pušky.      Ztratil jsem rovnováhu a jako pytel chayneky spadl na zem. Nade mnou stáli tři ozbrojenci a mířili mi na hlavu samopaly. Dva si vzali do parády Mohameda. Jeden mu okovanou botou (z dodávky, kterou jsem jim doručil předminulý měsíc, spolu s dálkově řízenými americkými tanky) drtil krk a druhý mu do břicha strkal hlaveň samopalu. Ruská K-7. Taky moje zboží.      Čečenec vyšel ze stanu, protáhl se jako kočka po dobrém obědě a pomalu se nade mnou rozkročil.      „Mohl jsi získat sto padesát žen za jednou mizernou bombu. Teď mi ji dáš zadarmo a já tě možná nechám žít, nevěřící.“      Jeho situace musela být daleko horší, než jsem se domýšlel. Tím, co provedl, ztratil výhradního dodavatele zbraní a zároveň riskoval pomstu pašerácké gildy. Nejenže mu teklo do bot, už v tom musel být nejspíš po kolena a voda pořád prudce stoupala. Zoufalá situace plodí zoufalé činy.      „Nemám na lodi žádnou atomovou bombu. Musel bych pro ni zaletět na Tortugu. Dřív jak za dva týdny to nestihnu.“      „Nelži!“ zařval Amín a kopl mě do břicha. „Vím, že je na Jeremiášovi nejméně jedna. Při tvé poslední návštěvě mi to prozradil člen tvé vlastní posádky.“      V duchu jsem proklel anonymního užvaněného podřízeného a rozhodl se, že všechny posadím na detektor lži. Kdo neudržel jazyk na uzdě, skončil. Tedy pokud se dostanu z dostřelu Čečence a jeho bojovníků.      „Amíne, příteli, nevím, jak ti pomoci. I kdybych tu atomovku na palubě Jeremiáše měl. Chlapci s ním krouží na oběžné dráze a příkaz k bombardování Grozného ode mě neposlechnou. Znají kodex. Zvlášť když jim řeknu, že jsem zde jako zajatec. Zvolí si nového kapitána a já ti tady zůstanu jen na ozdobu.“      „Ozdobu si udělám z tvé hlavy a tvého mužství, pokud nesplníš mé podmínky, pse.“ Amín mě znovu kopl do břicha. Zřejmě ho tenhle alternativní sport – kopanec do zajatce s rozběhem – začínal bavit.      Zachytil jsem Mohamedův zoufalý pohled. Oběma nám bylo jasné, že přivést Čečence k rozumu nepůjde. Buď se ulicemi Grozného prožene radiační vítr, nebo se našimi těly proženou nože Amínových nohsledů.      „Dobře, ty zmrde. Vyhrál jsi,“ řekl jsem a místo odpovědi schytal vzteklý kopanec. Tentokrát do slabin. Bolestí mi vytryskly slzy. Slovní úcta už dávno nebyla potřeba. I když splním všechna jeho přání, těžko mě kdy pustí. Nejsem Čečenec, ale krevní msta mi není cizí. Amín mě zná a ví, že ani já nejsem v odpouštění zrovna přeborník.      „Musím do modulu k vysílačce. Telepatii kupodivu neovládám,“ zavtipkoval jsem a pomalu, aby se strážci náhodou nepolekali a nestiskli citlivé spouště svých K-7, se postavil na nohy. * * * Do dvoumístného modulu se nás nacpalo šest. Připadal jsem si jako v sauně. Ještěže jsme byli všichni oblečení. Naši hlídači páchli ovčinou, chaynekovým kouřem a strojním olejem na promazávání zbraní. Amín se posadil do sedačky pilota a rozhlížel se kolem. Předpokládám, že hledal něco, co by stálo za odcizení.      „Jeremiáši, tady modul číslo jedna.“ Výzvu jsem nemusel ani jednou opakovat. Mikrofon zapraskal a ozval se hlas navigátora.      „Zdravím vás, kapitáne. Už se vracíte?“      „Ještě ne, Pavle. Domluvili jsme s Al-Amínem skvělý obchod.“      „S Al-Amínem? Tím slizkým penetrátorem ovcí?“      Čečenec v židli nadskočil. Mít v tu chvíli Pavla Arsenije po ruce, vymlátil by z něj jeho širokou, smutnou ruskou duši.      „Ano, s ním. Získáme sto padesát mladých žen, z toho padesát panen, a pět metráků chaynekových listů nejlepší kvality za jednu drobnou službičku.“      „Službičku?“ zapraskal v mikrofonu podezřívavý navigátorův hlas.      „Ano, službičku. Shodíme na Grozný atomovku.“      „Cože!?“ vykřikl Pavel. Ozvěna jeho hlasu se prohnala reproduktorem do modulu a chvíli v něm rezonovala.      „Vy jste se zbláznil! Tarek z nás všech udělá šašlik. Nemůžeme prodávat atomovky ani se míchat do konfliktů. Jen prodáváme zbraně. Chystáte se na nejšílenější porušení kodexu, o jakém jsem kdy slyšel. Kapitáne, vy jste se musel přiotrávit kouřem z toho jejich svinstva. Váš rozkaz odmítám uposlechnout,“ rozezněl se modulem Rusův rezolutní hlas.      „Pavle Arseniji, starý vesmírný vlku, rozumím ti, ale odpovědnost za tuhle akci nesu jenom já. Jestli bude chtít Tarek na stole něčí koule v jahodové omáčce s rýží, jsou to ty moje. Vy dostanete podíl na prodeji a do konce života nemusíte hnout prstem.“      Navigátor se na chvíli odmlčel, jako by nad mým vysvětlením přemýšlel.      „Kapitáne Danieli Kalandro, naposled vás prosím, rozmyslete si to.“      „Ne, je to moje rozhodnutí a stojím si za ním. Obchod už jsme s Al-Amínem stvrdili. Kdy budete schopni bombu odpálit na místo určení?“      „Sám víte, že je to oříšek. Musíme ji nejprve složit, zaktivovat a pak vymyslet, jak se dostat do letového prostoru. Nad Grozným je skvělá obranná vzdušná síť. Sami jsme ji pomáhali budovat,“ zabručel nespokojeně.      „Nad tím jsem už přemýšlel. Spojte se s Báním, že mám pro něj skvělou nabídku nových amerických automatických vznášedel, která po mně chtěl. Až vám otevře letecký koridor, zakroužíte nad městem, odpálíte bombu a zmizíte.“      Al-Amín se rozvaloval v mém pilotním křesle a jeho úsměv se stával stále širším a širším, až jsem se bál, že si za chvíli vykloubí čelist. Jeho sen o velkém atomovém hříbku nad městem nenáviděného nepřítele se začínal uskutečňovat.      „Doufám, že se nebudete vyskytovat někde v dosahu bomby,“ nadhodil Rus.      „Kdepak. Zůstaneme v blízkosti modulu,“ zavrtěl jsem hlavou, i když mě nemohl vidět.      „Dobře. Oznámím to posádce a pak se spojím s Al-Mustalíqem. Dřív než ráno nám určitě koridor neotevře.“      „Výborně, alespoň si budeme moci užít velkolepé pohostinnosti vojenské polní základny ctihodného Al-Amína,“ řekl jsem a přerušil spojení s Jeremiášem.      Vysoký Čečenec vyskočil radostně z křesla. Tvářil se, jako by právě v loterii vyhrál vládu nad celou planetou. Až jsem se bál, že mě dojetím láskyplně obejme. „Dobře jsi to vymyslel, nevěřící. Je vidět, že nikdo se ve lhaní nevyzná tak dobře jako křesťanští psi,“ pronesl spokojeně. * * * Trochu jsem doufal, že se k nám po rozmluvě s navigátorem začne věznitel chovat trochu ohleduplněji. Pravda, už neměl potřebu do mě kopat, ale to představovalo veškerou změnu k lepšímu. S Mohamedem nám nasadili pouta a pak nás svázali dohromady nanolanem jako párek sadomasochistických homosexuálů. Problém vězel v tom, že pokud jste sebou hýbali, začalo se lano zkracovat. Dilema mezi potřebou poškrábat si svědivé místo a touhou nenechat si postupně rozřezat kůži a svaly bylo pro vězně mučivou zkušeností. Otravná moucha nebo nějaký její hmyzí příbuzný měli v kombinaci s touhle vymožeností moderní nanotechnologie na svědomí stovky životů. Lano prakticky nešlo přeřezat. Rozpojit jste jej mohli jen ve spojovacím článku a po zadání trojmístné kombinace.      „Kapitáne,“ zašeptal mi do ucha Mohamed.      Opatrně, abych nezpůsobil reakci nanolana, jsem pokýval hlavou a dal tím znamení, že jej vnímám.      „Myslíte, že vás Arsenij poslechne? Přece neshodí bombu na Grozný. Žijou v něm tři miliony lidí.“      „Arsenij není žádný pitomec a já taky ne. Neboj se a zkus chvíli spát. Hlavně se prosím nevrť. Budu vzhůru. Jestli se ti začne zdát o tancování, zkusím tě vzbudit dřív, než nás to nakrájí jak mrkev do boloňské omáčky.“ * * * Zdál se mi sen. Ležel jsem na zemi a někdo mě kopal do hlavy. Otevřel jsem oči. Moc to nepomohlo. Všude kolem byla tma a stále mě někdo bouchal do hlavy. Chtěl jsem roztáhnout ruce, když mi náhle došlo, kde ležím a čím jsem svázaný. Rány do hlavy jsem dostával od Mohameda. Bouchal mě čelem do zátylku.      „Kapitáne, vzbuďte se,“ zašeptal.      „Jsem vzhůru,“ zahuhlal jsem potichu, i když šeptání nebylo vůbec potřeba. Zvenčí k nám doléhaly výbuchy, střelba a výkřiky v čečenštině.      „Někdo zaútočil na základnu,“ oznámil zbytečně můj pobočník. Zvuky boje – výbuchy a střelba z automatů – se k nám neodvratitelně blížily. Asi patnáct minut po probuzení se rozhrnulo plátno zakrývající vchod do stanu a dovnitř jím propadlo tělo vousatého vojáka. V rukách třímal nějaký obstarožní samopal.      Kolíky s tichým ponk vyskočily ze země a náš stan odletěl pár metrů do tmy. Ozářený matným světlem tří měsíců rozložených skoro pravidelně po obloze se nad námi tyčil bojový robot T-95. Jedno ze čtyř ramen se přiblížilo na pět centimetrů a vevnitř zabudovanou kamerou zkoumalo, čím jsme svázaní. Z ramene se odklopil kulomet a místo něj se vysunula diamantová pilka. S tichým bzučením se přibližovala k elektronickému zámku a zároveň spoji nanolana. Zavřel jsem oči a tiše prosil Boha o milost.      Pila se zakousla do zámku a lano se zakouslo do nás. Cítil jsem, jak se stahuje do sebe. Vlákno mi prořízlo kůži na několika místech na nohách a rukou. Mohamed vykvikl bolestí. Lano se mi začalo utahovat kolem krku.      Snad v posledním okamžiku, kdy jsme ještě mohli přežít bez úhony, spoj praskl a nanolano se smrsklo jako jojo do dvou malinkatých kousků. „Alláhu Akbar!“ vykřikl úlevou Mohamed.      Když je nouze nejvyšší, zřejmě i ateista svou mysl obrátí k poslední naději všech zoufalců.      Protáhl jsem se jako kočka a nastavil pilce pouta.      T-95 měla opálený maskovací nátěr a v jejím krunýři se šklebilo snad přes tisíc dírek po odražených čečenských kulkách. Myslím, že tuhle mašinku budu muset prodat s pěknou slevou.      „Jeremiáš?“ spíš oznámil, než by se ptal Mohamed.      „To si kurva piš. Někde okolo ještě běhají další tři,“ obrátil jsem mrtvolu a z tuhnoucích prstů jí vyrval samopal.      T-95 jsou dálkově ovládané bojové stroje. Jeden má hodnotu desetiny vesmírné plachetnice. Nejsofistikovanější software, dva velkorážní kulomety, dva rychlopalné kanony s laserovým zaměřovačem a tělo narvané střelivem a třemi druhy bojových plynů. Nohy jsou schopny vyvinout v rovném terénu a při standardní pozemské gravitaci rychlost sto kilometrů v hodině. Stroj šel rovnou po mém navigačním čipu, který mám nastřelený v levém rameni, takže jej určitě ovládal samotný Arsenij. On jediný zná frekvenci, na které vysílám svůj signál. Usmál jsem se do jedné z mikrokamer, jejichž záběry zprostředkovávaly plastický obraz v ovládací kabině stroje na Jeremiášovi, a pomocí primitivní znakové řeči mu vysvětlil, aby nás s odstupem následoval a kryl.      Nastal čas vyřídit si účty. * * * Samopal od vousaté mrtvoly jsem brzy předal Mohamedovi. Po pár metrech chůze jsme zakopli o skrumáž roztrhaných čečenských mrtvol. Kromě hromady železného šrotu, masa, kostí a krve se u ní válel i použitelný ruční kulomet K-9 s přídavnými zásobníky.      Navigátoři T-95 se snažili obránce tábora co nejvíce zmást. Přišli z různých stran. Na přeskáčku útočili a zase se stahovali. Stále nepřestávali střílet. Naštěstí tak, aby se jejich granáty a střely zdaleka vyhnuly místu, z něhož přicházel můj signál. Ne poprvé mi ten elektronický pidišmejd v rameni zachránil život.      „K zemi!“ zařval Mohamed a podkopl mi nohy. Svalil jsem se do trávy na poslední chvíli. Nad námi prosvištěla raketa. Můj pobočník naštěstí včas spatřil jejího původního majitele krátce před odpálením.      T-95 se jí také rychlým úkrokem vlevo vyhnul a směrem, odkud přiletěla, poslal dávku tří granátů.      „Pospěšme si. Zabijme tu tlustou feťáckou svini a pryč odsud,“ zašeptal zbytečně Mohamed. Přesně tohle jsem měl totiž v úmyslu.      Jenže nejdřív toho parchanta potřebujeme najít. Určitě přespával ve svém stanu, prakticky v centru tábora. Co udělal, když začala střelba? Šel do první linie? Vzal kulomet a bojuje s některou z mých draze koupených hraček?      Těžko. Vůdcovské postavení a dlouhý život si neudržel tím, že by stál v čele svých útočících hord.      „Bude v leteckém bunkru. Jednou mi ho ukazoval. Je támhle pod kopcem,“ máchl jsem pravačkou k nízkému návrší. Mohamed na mě mrkl, vyskočil a popoběhl asi padesát metrů. Nikdo na něj nestřílel. Vzduch byl čistý. Nadechl jsem se, doběhl jej a zaryl se bradou do hlíny. Teď byla řada na mně. Napočítal jsem do tří, vstal a okamžitě zase padl k zemi. Tiskl jsem se do hlíny a doufal, že se mi pouhou silou vůle podaří zakopat se alespoň pár centimetrů pod povrch. Těsně nad našimi hlavami přelétávalo hejno olověných včeliček. Nějaký ukrytý bojovník si nás všiml. Naštěstí pro nás neměl zrovna pevné nervy a palbu zahájil příliš brzy. Kdyby pár sekund počkal, až na mě bude mít lepší výhled, mohl jsem konečně zjistit, jestli mají pravdu muslimové, nebo křesťané. Anebo ateista Mohamed.      Poslal jsem za ním jednu dávku z kulometu. Zbytečně. Neměl jsem šanci pořádně zamířit. Arsenij se rozhodl věc vyřešit za nás. V rozporu s mým rozkazem nás rychlými skoky předběhl asi o padesát metrů a do místa, z něhož se výstřely ozývaly, poslal čtyři granáty. Jejich výbuchy umlčely kulometnou střelbu.      Vítězné zvolání mi zamrzlo na rtech.      Odněkud ze tmy přiletěly s typickým svištěním skákací miny a přisály se na hruď bojového robota. Arsenij si toho všiml a rozběhl se s robotem co nejdál od nás. Zvládl asi padesát metrů, než jej série výbuchů roztrhala a rozmetala do širokého okolí. Několik kousků T-95 se proletělo nad našimi hlavami a s žuchnutím se zarylo do země pár metrů od místa úkrytu. Souběžně s létajícími troskami, které ještě před chvílí z oběžné dráhy ovládal navigátor Jeremiáše, nás ošlehl vařící vzduch. Cítil jsem, jak se mi na zátylku horkem seškvařily vlasy.   Nakladatelství Epocha, 2019, brožovaná, 110 x 180 mm, 1. vydání, 544 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}