Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-01-16 23:12:00

Aleš Loprais v dunách Pusté končiny bojoval o posun, ale zůstává průběžně třetí.

Warning: Trying to access array offset on value of type null in /data/web/virtuals/320768/virtual/www/wp-content/themes/engage-mag/candidthemes/functions/hook-misc.php on line 123 Dakar 2025: Aleš Loprais zůstává po předposlední etapě třetí Rychlostní zkouška předposlední etapy Rally Dakar 2025 se jela výhradně v dunách Pusté končiny a posádka Aleše Lopraise s kamionem Iveco v ní obsadila páté místo. Ve čtvrtek 16. ledna pokračoval 47. ročník dakarské rally okružní etapou se startem a cílem

Čas načtení: 2019-12-19 18:14:40

Pozoruhodná kniha o skladbách skupiny Deep Purple

Steve Pilkington je šéfredaktor britského magazínu Rock Society, přispěvatel i jiných časopisů, týden co týden uvádí pořad o progresivním rocku na Firebrand Radio. A co je zač jeho kniha Deep Purple a Rainbow, every album, every song 196á–1979? Zasvěceností, propracovaností, pečlivostí, detailními přístupy se vymyká trendu mnoha jiných, banálnějších koncepcí. Fascinujícím způsobem přibližuje zásadní, ale vlastně veškerá raná alba hned dvou podstatných hudebních skupin, které ještě nezněly metalově (jako Metallica, například), ale tvrdostí, energií a promyšleností zaujaly už tak bezpočet fanoušků. Mnozí přitom prohlašují produkci skupin Deep Purple a Rainbow let sedmdesátých za absolutní vrcholky hudby. Anebo aspoň té rockové. Bylo to roku 1967, kdy kytarista Ritchie Blackmore, klávesista Jon Lord a bubeník Chris Curtis založili nenápadnou skupinu Roundabout. Basovým kytaristou se stal Nick Simper a definitivním hráčem na bicí Bobby Woodman. I on byl brzy nahrazen: Ianem Paicem. A jako první zpěvák stanul na pódiu Rod Evans. Roku 1968 se přejmenovali na Deep Purple a první koncert uspořádali v hospodě The Lion ve Warringtonu. V následujících osmnácti měsících nahráli tři alba, nicméně v létě 1969 došlo ke klíčové šarádě a světově významné změně. Basy se totiž chopil Roger Glover a mikrofonu zpěvák Ian Gillan. Éra této sestavy zůstává pro mnohé nejklasičtější. Ale Gillan a Glover roku 1973 odešli. Novým baskytaristou se stal Glenn Hughes a ještě podstatnějším byl příchod Davida Coverdala. Právě s jeho nezanedbatelnou pomocí měla vzniknout uhrančivá alba Burn a Stormbringer... Ale následoval odchod Ritchie Blackmora (1975) a roku 1976 se skupina rozpadla, byť ne navždycky. Blackmore vystupoval již od roku 1975 se zpěvákem Ronnie Jamesem Diem v sestavě Rainbow a Coverdale dosáhl mimořádného úspěchu s kapelou Whitesnake. Toho všeho znalý publicista Steve Pilkington mapuje vznik legendy během onoho prvního desetiletí a skutečně rozebírá desku za deskou až do šroubku a píseň za písní až do posledního riffu. Začíná albem Shades Of Deep Purple (1968), natočeném v květnu 1968 po návratu skupiny ze skandinávského turné, a skončí albem Down To Earth (1969), nahraném v dubnu až červenci 1979, již se zpěvákem Grahamem Bonnetem a pod „značkou“ Rainbow, kde kytary ovládají Ritchie Blackmore a Roger Glover. Zatímco zprvu nahrávali rovněž coververze hitů Beatles (Help) či Neila Diamonda (Kentucky Woman), postupně začali generovat vlastní hity, ke kterým se roku 1969 přiřadilo Lordova skličující milostné blues Blind. Evokace ročních období střídajících se v Lordově textu je o dost víc než dobrý nápad a k dokonalosti dotažené Blackmorovo sólo patří k jeho nejlepším. Nelze než dodat, že je tato brilantní raná skladba nedoceněna.  To nelze říci o písni Speed King. Uvádí desku In Rock natočenou mezi říjnem 1969 a dubnem 1970 v legendární sestavě Gillan, Blackmore, Lord, Glover, Paice. Energie hitu jen zlehýnka opadá, když tu začnou Blackmore a Lord střídat improvizovaná sóla. První sloka se vrací – s nezapomenutelnou, o hodně prudší dravostí – a finále nato kolabuje v crescendu rovném takřka smrti všech. Smrti po heroickém výkonu. Je zajímavé, že šlágr měl před nahráním jiný text Kneel And Pray. Z téhož alba pochází však větší „bomba“. Má podobu desetiminutové epopeje. Slyšíme hloubavý úvod, následné crescendo, nato dokonce bolero, konečně ikonické a Blackmorovo možná nejlepší sólo. Nato opět úvodní sekvenci, opět crescendo a finále. Veskrze zdařilá píseň vznikla Lordovou předělávkou amerického songu Bombay Callingod a správný smysl názvu plynoucí z Gillanova textu není Dítě v čase, ale Dítě včas. Respektive: Sladký dítě, ty včas rozpoznáš tu hranici. Nahrávací společnost Harvest nebyla hluchá ani hloupá! Okamžitě si vyžádala ještě singl. Snad jen díky tomu vznikl – snad během půlhodiny – hit Black Night. Blackmore zde užil riff Jamese Burtona ze Summertime v podání Rickyho Nelsona a zrodila se píseň, které v hitparádě v tu ránu konkuroval pouze Paranoid Black Sabbath. V září 1970 až červnu 1971 vzniklo album Fireball, jehož stejnojmenná zahajovací palba se stala poznávací značkou skupiny. Nemá víc než tři a půl minuty. Sólový úvod Iana Paice na bicí patří k vůbec nejosobitějším zahájením rockové písně, jaké kdy kdo nahrál. Obsahuje vícero ohromujících, a chcete-li, závratných momentů, ale využití dvojitého basového bubnu (které tu prakticky položilo základ speed metalu) bylo tak náročné, že píseň hned po prvním turné vypadla ze setlistu. Škoda.  Svého času jsem se pokusil tu skladbu dokonce otextoval jako jakousi „protivojnovou“ vypalovačku, přičemž se na konci strof rýmovala: S tou – svou – pochodovou / písní pokoj dej, kdo ti říkal – kdo ti tvrdil, / že je to tam nej? Další album Machine Head z prosince 1971 začíná úvodem v podobě šestiminutové, dnes archetypální skladby Highway Star. „Prvních pětatřicet vteřin patří k nejlepším chvílím v dějinách rocku,“ míní Steve Pilkington, a když napětí songu dosáhne nesnesitelné meze, kdy praskají lebky, přijdou dva mohutné akordy a rána, napětí se uvolní a Gillan přijde s možná banálními, ale přesto nesmrtelnými úvodními slovy: „Nikdo si neveme mý auto!“ Nejprve Lord a pak i Blackmore připojí dvě z nejzásadnějších sól desetiletí a skladba jako by neuměla zvolnit. Zatímco první sloka chválí auto, druhá již zpěvákovu dívku a třetí zpěvákovu hlavu. Ta je totiž díky autu a dívce přímo nahuštěna vzrušením. Na tomtéž albu je Smoke On the Water, a tedy riff, který dodnes zkusí naprosto každý, kdo se začíná učit na kytaru. Gloverův monotónní basový part lze řadit k nejjednodušším a současně nejpůsobivějším, jaké byly kdy nahrány. A refrén? „Kouř nad vodou, oheň na nebi.“ Již nezmizí z paměti. Po třetí řádce nečekaně uslyšíte riff, který dle všeho měl přijít později, a právě ten zneklidňující efekt mu dává působivost. Píseň má geniální konstrukci a zvlášť v závěrečné fázi sóla je neuvěřitelně zapamatovatelná. U refrénu je to správné, u sóla jde o výkon hodný obdivu, a je zvláštní, že skupina měla zprvu tento megahit za druhořadý! Ale v čase, kdy u nich byl Gillan, ho s úctou váleli dokonce i Black Sabbath. Ten song je nakonec slavnější než obě ty kapely.  S albem souvisí strohá a krajně bolestná balada o opuštěném slepci When A Blind Man Cries, kterou ale Blackmore z desky nekompromisně vyřadil právem veta. Jeho nepřekonatelné sólo vás přesto rozbrečí. A to nemusíte být slepí a na dně. Přesto kapela tuto skvělou píseň hrála živě pouze jedinkrát, a to když byl Blackmore nemocný. Zajímavý český text pro Jiřího Schelingera Jsem prý blázen jen podle ní napsal František Ringo Čech, ale skončil (a nikoli zle) s hudbou Stanislava „Kláska“ Kubeše. Na další desce, vydané v lednu 1973, je nejznámějším songem dnes už klasický, šestiminutový hit Woman From Tokyo. I když jej podle Pilkingtona možná měli utnout o minutu dřív. – A Burn vzniklo v listopadu 1973. Titulní a současně úvodní skladba se stala další rockovou klasikou, přičemž inspiraci prý poskytla skoro čtyřicet let stará píseň bratří Gershwinů Fascinating Rhythm (1936). V listopadu 1974 bylo natočeno album Stormbringer a titulní (a současně úvodní) hit se již blíží, i když jen zlehka, heavymetalu. Obsahuje jeden z nejdůraznějších riffů, s jakým kdy kapela přišla: je krajně tísnivý a temný. „Jezdec bez sedla uprostřed oblohy,“ psal tu Coverdale o duhou zdobeném tornádu, ale sporné je tvrzení, že v nahrávce on sám cituje vulgární slova dívky posedlé satanem z Exorcisty Williama Petera Blattyho. Tohle tvrzení je ovšem podobně šířené jako názor, že jde o zcela konkrétní Elricův meč Stormbringer z knih Michaela Moorcocka. Album uzavírá nejuznávanější balada skupiny Soldier Of Fortune. Autorovi knihy řekl David Coverdale, že je ta píseň dle jeho názoru vrcholem všeho, co spolu s Blackmorem vytvořili onou osobitou metodou, kdy do hudebních děl začleňovali součástky folku, modální hudby i sekvence Bachových skladeb. Navíc sdíleli zálibu v počátcích tvorby skupiny Jethro Tull. Zdá se, že David Coverdale nenazpíval pro Purply nikdy nic lépe než právě Vojáky štěstěny. Českým textem Šípková Růženka skladbu, jak známo, opatřil Zdeněk Svěrák. Kniha Steva Pilkingtona se věnuje i produkci skupiny Rainbow a v předposlední kapitole sumarizuje další, živě nahraná alba, kompilace, a dokonce videa a DVD. Ale delších vizuálních záznamů je jako šafránu. V podstatě se jedná jen o černobíle zachycené vystoupení skupiny v Kodani (1972), o vizuálně nevalný materiál z newyorského koncertu (1973) a o záznam z koncertu nazvaného California Jam (1974), při kterém kapela exceluje na pozadí umělé duhy.  V tomto filmu napadá Ritche Blackmore kameramana svou vlastní kytarou, čímž ji ničí. Zbytky mrští do davu. Benzínem polévá reproduktory a jejich podpálením vyvolá explozi, při které sám takřka vzplane. Tlaková vlna smete Paiceovi z očí brýle. Ač se bedny hroutí z pódia, skupina hraje dál…   Steve Pilkington: Deep Purple a Rainbow. Všechna alba, všechny skladby 1968-1979. Přeložila Květa Palowská. NAVA. Plzeň 2019. 200 stran + 16 stran barevné přílohy {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-30 18:00:19

Eskadra obětovaných. Vyšel výbor 10 pozoruhodných textů z románů do kapsy

Je to šestnáct let, co Michal Jareš a Pavel Janáček zaujali vědeckou příručkou Svět rodokapsu (2003), v níž bibliograficky popsali dávné sešitové edice, mezi kterými je klasický Rodokaps jen jednou z položek. A letos Pavel Janáček potěšil příznivce této četby knihou s vybranými příběhy z románů do kapsy. I když se badatelům nepodařilo dohledat do knihy Svět rodokapsu veškeré „škváry“ a kniha tudíž místy „zívá“ bílými místy, určitě se jednalo o záslužný akt. Janáček navíc bezprostředně poté vydal i studií Literární brak. Operace vyloučení, operace nahrazení (2004), analýzu vývoje podobného čtiva v čase okolo roku 1948: z literatury vyloučené „pokleslosti“ byly už během několika let nahrazeny svou vlastní obdobou, byť ne každý to zcela vnímal. Pak se Pavel Janáček na tomto poli výzkumu odmlčel, až roku 2018 přišel s komentovanou antologií ženské sešitové četby. Jmenuje se Slzavé údolí a jiné příběhy ze starých večerů pod lampou a volně na ni letos navazuje kniha Eskadra obětovaných..., která je průřezem romány do kapsy zveřejněnými v letech 1935–1944 v edicích Rodokaps, Rozruch, Moderní romány a Divoký západ. "Nepřátelské, závadné, zastaralé, nežádoucí" Jde o deset editorem pečlivě vybraných příběhů a každý reprezentuje jinou žánrově-tematickou variantu dobrodružného, detektivního, westernového, ale i vědeckofantastického díla. Sestavovatel si dával záležet, aby vybral práce pro ten který žánr sice typické, ale zároveň netuctové. Uvažoval nicméně ještě v další rovině, a tak antologii dominují nacionálně a etnicky konstruované „obrazy“. Ze stovek sešitů Pavel Janáček do Eskadry obětovaných nakonec vybral díla Jana Fikera, Josefa Novotného, Josefa Peterky, Bohuslava Čepeláka, Františka Vojtěcha, Jaroslava Pokorného, Eduard Kirchbergera (alias Karla Fabiána), Jana Karla Čemuse, Karla Zemana a Steppa Gradmooora. O těchto autorech jen stručně (na rozdíl od Pavla Janáčka): Jan Fiker (1904–1946) byl bratrem známějšího Eduarda Fikera, spolu napsali zřejmě jen detektivku Nejmenší stopa (odvysílanou roku 1945 rozhlasem). Jan Fiker sám nicméně mezi roky 1940–1942 zveřejnil v edici Rozruch, vedené jeho bratrem, třináct laciných westernů (a dobrodružných románů). Včetně Janáčkem reeditovaného námořního příběhu Bůh Vichrů (1941), ilustrovaného Janem Černým-Klatovským (1919–1997). Motorem psaní jako by tu byl citový vztah autora k předloze jeho hrdinky, což sice není nic neobvyklého, ale zde je to patrné opravdu hodně. U dalšího ze spisovatelů Josefa Ch. Novotného (1900–1967) nelze vyloučit, že je přímo vynálezcem názvu Rodokaps. V roli šikovného redaktora se podílel i na vydávání děl Karla Maye, Roberta Krafta, Jeana de la Hire, Emila Holuba, E. S. Vráze či Z. M. Kuděje – a byl také hudebním skladatelem. O trochu záhadné iniciále mezi svým křestním jménem a příjmením vyhlásil, že vznikla na počest milované jím dámy, ale později ji nechal zastupovat domicily Chrudimský či Cheth. Ty své práce, jež sám pokládal za „vážné“, navíc zveřejňoval pod svou dětskou přezdívkou Kuzma, kterou po válce připojil k občanskému jménu i úředně. Za první světové války sloužil Novotný v Itálii a čerpá z toho v románě Piava (1937). Publikoval nadměrně. V letech 1929–1930 kupříkladu i dvojdílný román Leon Clifton versus Klemzloadet. Od roku 1931 pracoval u Vilímka, ale nejdéle se uchytil v Melantrichu. Napsal prózu Hvězda na čele Jiřího Wolkra (1933) a za války na padesát her a kabaretních výstupů. Ještě v únoru 1948 stačil na Slovensku zveřejnit variaci Twainova Adamova deníku s titulem Evin deník, ale po převratu se vrátil ke své původní práci účetního. Většina jeho děl získala nálepky „nepřátelské, závadné, zastaralé, nežádoucí“ a byla vyřazována z knihoven. I za socialismu přesto dál publikoval, například vyprávění Po stopách Jaroslava Haška (Svobodné slovo 1950) či Hašlerův životopis (Obrana lidu 1966) a již po jeho smrti byl roku 1973 jako 63. svazek edice Karavana reeditován jeho Vilém Tell (původně 1940). V Rozruchu otiskl Novotný sedm westernů (1939–1941), avšak Pavel Janáček se jim vyhnul a vřadil do antologie jeho trampský a nacisty zapovězený román Šerifova kořist (1935), sestávající především z dílů Po stopě zlého činu, Divokým Kurdistánem a Carův kurýr, pro jejichž názvy využil, jak jste postřehli, hned dva tituly Mayovy a jeden Vernův. Legenda Bob Hurikán Přínosem Janáčkovy antologie Eskadra obětovaných je také reedice Peterkovy (1907–1965) „gotické detektivky“ z českého prostředí s (ne zrovna přiléhavým) názvem Udavač (Rozruch 1939). A Josef Peterka je sice znám coby Bob Hurikán, nicméně kovbojky produkoval jako Bob Peters. V polovině dvacátých let se co kluk vřadil mezi obyvatele osady Hurikán v Údolí obrů u Hvězdonic nedaleko Chocerad a od roku 1932 do smrti byl zde šerifem; jeho srub se tyčil nad soutokem Doubravice a Sázavy. Právě od roku 1932 úspěšně vystupovalo i hudební Hurikán Duo (tvořené jím a jeho budoucí chotí), v rozhlase uváděl s „Bobovou partou“ také další písničky a jeho slavné Rikatádo bylo poprvé zveřejněno roku 1936. Josef Peterka a jeho kamarád Bedřich Dvořáček byli koncem války zatčeni a přežili, nicméně Dvořáček na sklonku léta 1945 zemřel na následky utrpěných zranění. Ač o to Hurikán žádal, ministerstvo obrany nepřiznalo (i navzdory tomu) statut partyzánského oddílu jeho „Partyzánské zimní brigádě“. Z budování přehrady Slapy (1949–1953) Peterku propustili, když zveřejnil článek o poměrech na stavbě, a pak pracoval u Geologického průzkumu či elektrifikoval trať Praha – Česká Třebová. Jeho literární a para-literární dílo netvoří jen 16 románů známých ze sešitových edic, avšak je fakt, že jistým vrcholem Hurikánových snů se stala volná trilogie Toronto, Pobožný střelec a Návrat Pobožného střelce (1937–1939). Ale Petr Janáček rozebírá také Peterkův román Petr Klen (1942), který se nešťastně svezl s vlnou antisemitské beletrie a obsahuje i nedobrou aluzi na Baarův román Jan Cimbura (1908), rok předtím zfilmovaný, s proslulou antisemitsky laděnou scénou, ve které se ožebračení vzpírají židovskému obchodníkovi, jehož úpis je spálen a majetek je ničen, aby byl poté „ničema“ zcela vyhoštěn. – Za román Petr Klen byl Hurikán dokonce výslovně pochválen týdeníkem Árijský boj a zůstalo mu to zřejmě stigmatem, přičemž mnohé ani nenapadlo, nakolik si asi v té době Peterka potřeboval „žehlit profil“... Nedožil se bohužel ani prvního z dvou revivalů svého díla, který proběhl koncem šedesátých let, kdy byly k vydání neúspěšně připraveny také jeho Dějiny trampingu (pod názvem Z minulosti trampingu). Takřka celé Hurikánovo dílo s výjimkou románů pro ženy, Petra Klena a Udavače nakonec znovu vyšlo během desetiletí po sametovém převratu a je proto záslužné, že právě – dosud absentujícího – Udavače (z pražského prostředí, ba z pražského podzemí) Janáček zpřístupnil. "Kuli Morzakoru" Velikým symbolem byl i román o „z otočky“ pálícím pistolníkovi Křížový Pete (Rozruch 1941) od Bohuslava „Irčana“ Čepeláka (1907–1969), ilustrovaný Janem Černým-Klatovským a vydaný jako dílo Američana Tima O´Briana. Janáček připomíná i nedokončenou časopiseckou reedici tohoto příběhu (1971), i jeho druhé, popřevratové vydání. Od roku 1925 byl knihkupec Bohuslav Čepelák v komunistické straně a také jeho pohled na tramping je levicový – odlišný od toho Hurikánova. Nejlepším důkazem zůstává jeho stať 20 roků trampování (1941). V letech 1937–1939 a 1947–1952 byl Čepelák propagačním pracovníkem filmu, a to navzdory tomu, že se jako nežádoucí ocitly na indexu i mnohé další jeho westerny, například Rychlonohý ďábel a Tajemný jezdec. Od roku 1953 takřka do smrti byl pak redaktorem časopisu Signál (1953–1967), kde do komiksu zadaptoval Volání divočiny (1965) a kde prosadil otiskování Foglarovy Kroniky Ztracené stopy (1966). Další kapitolu Janáčkovy antologie tvoří kriminální Drama za mřížemi (Moderní romány 1939) od neznámého Františka Vojtěcha, podepsaného jinak jen pod Ministrovou přítelkyní (1938). Lze pouze spekulovat, zda se v tomhle případě nejedná o pseudonym, a komu by případně náležel. A titulní (letecký) román Eskadra obětovaných (Rodokaps 1938)? Rozsahem 143 normostran se dotýká horní rozsahové hranice podobných textů a poprvé byl zveřejněn pouhý den před 28. říjnem – jako oslava letců první světové války a ke dvacátému výročí republiky. Jeho distribuci později zapovědělo gestapo. Autorem je Jaroslav Pokorný (1899–1940), který se první světové války skutečně zúčastnil, aby pak roku 1919 maturoval, zkusil to jako bankovní úředník a učil na různých obchodních akademiích v Čechách. V mládí napsal i pět básnických sbírek (1920–1924), pokoušel se o dramata a roku 1935 vydal román o korupci v politice Bažina. Zřejmě s velkou lehkostí vytvořil desítky děl dobrodružného a westernového charakteru, ale i pro dívky. Jen roku 1936 vydal Jaroslav Pokorný minimálně 28 knih, a to nepočítáme právě romány sešitových edic a texty v periodikách. Pro Rodokaps napsal Pokorný 27 příběhů a mimo jiné užíval pseudonym Pavla Dvořáková. Zvolil si jej dle dívčího jména své druhé manželky, zatímco westerny tvořil jako Charles Patterson Whitte a severské příběhy jako Rex Carrey. Psal i detektivky, Rodokaps Nic než tělo (1935) má dokonce erotické ladění. Spisovatel Jan Drda nazval Pokorného v Lidových novinách po jeho smrti „kuli Morzakoru“ – a přes šedesát jeho knih bylo za socialismu na indexu. Teprve po převratu roku 1989 bylo ke třiceti z nich reeditováno. Od westernů k námětu epizody Studna ze seiálu o majoru Zemanovi Další román Zápas o kaučuk (Rodokaps 1941) napsal Eduard Kirchberger (1912–1983), přičemž tento muž přispěl Rodokapsu a Rozruchu čtrnáctkrát. Také „v postavách jeho románů se odrážely civilizačně, geograficky a rasově definované kategorie cizího“, všímá si Pavel Janáček. Od roku 1949 psal pod novým jménem Karel Fabián a je mimo jiné autorem námětu pověstné epizody Studna (1978) ze známého televizního seriálu o majoru Zemanovi. Roku 1942 byl Kirchberger zatčen a napřesrok v Berlíně odsouzen na osm let. Válku přežil, zřejmé je, že už tehdy při výsleších mocně fabuloval. Do roku 1948 pracoval v Legiobance, ale v červnu na krátko emigroval. Hned po amnestii se totiž vrátil – a nejméně od té chvíle byl „ve spárech“ StB. Napsal dokonce propagandistické vyprávění Cesta na Západ. které již roku zveřejnil 1948 týdeník Květen. Knižně vyšlo roku 1950 pod názvem Uprchlík, ale v letech 1951–1954 byl Kirchberger opět vězněn. Snad proto, že tento král fabulátorů lhal policii? Tak či onak se dal na politické thrillery a roku 1959 vydal svůj nejúspěšnější román Psí komando o útěku z koncentračního tábora. Roku 1973 byla tato kniha zfilmována pod titulem Počkám, až zabiješ. Už v šedesátých letech pracoval Fabián v televizi a mezi roky 1969–1977 v Květech. Z nesčetných jeho příběhů pro tisk a časopisy vyšla knižně nepatrná část. Další román Janáčkovy antologie Stín nad městem (Rodokaps 1943) napsal Jan Karel Čemus (1895–1969) a jde o druhý jeho příběh s detektivem Horníkem (prvním byl Zimomřivý člověk, 1942). J. K. Čemus byl také hudební skladatel, překladatel a propagátor automobilismu. Jeho nejvydávanější knihou se stali Bratři Drátové (1943), kteří pokračují Bratrstvem síly (1944), a chlapeckým románem je Chata děsu (1944). Robinzonádou pak byl Ostrov Bohemia (1945), ale tu nejšťastnější prózu vydal roku 1939 pod titulem Tajný spolek „SNOŠ“, kde ona zkratka znamená Svobodný Národ Odpůrců Školy. Kniha vznikala nedlouho po narození jeho dětí. Rodokaps číslo 300 (1941) s názvem Pony Express napsal Stepp Gradmoore. Tento pseudonym býval přiřazován pouze Edwardu Pachmayerovi (1895–1967), ale jak se ale později ukázalo, psal pod ním také Miloš Kosina (1909–1966) a snad jej užívali další. Bratr Edwarda Pachmayera se jmenoval Julius a vedl za války deník českých fašistů Vlajka. Pachmayerův nejznámější pseudonym pro western zněl Edwin Rudyard. Pro Rodokaps napsal tento muž Zlato Klondyku (1941) a do Večerů pod lampou přispěl bezohledně antisemitským románem Vesnický mor (1942), kterým jednoznačně trumfl i zmiňovaný Hurikánův úĺet. Také tuto knihu okupanti prezentovali jako vhodný příklad pro české autory a k diskusi jest i další Pachmayerův podivně útočný výplod Zednáři Zlaté Růže (1944). {loadmodule mod_tags_similar,Související} Napsal režisér Karel Zeman sci-fi? Další možný autor Pony Expressu Miloš Kosina (1909–1966) psal i pod jménem Hana Kosinová a po tatínkovi (byl nemanželský syn sládka) si přisvojil jméno Miloš Zeman, pod nímž stvořil například Děvčátko z operety. Roku 1953 pak měl Kosina šestnáct děl na komunistickém indexu a ani on se nedožil svého revivalu, když mu znovu vyšli Hoši z Modré zátoky (1969) a kniha Ahoj, velrybáři (1970). Hoši z Modré zátoky byli vydáni minimálně pětkrát a jedná se patrně o nejvýznamnější Kosinův počin. Z jeho westernů byly pak po roce 1989 mimo jiné reeditováni Kavalíři pastvin a Střelci z Mrtvého města. Jak už bylo naznačeno, je ale možné, že zajímavý román Pony Express napsal někdo zcela jiný. Předposlední položkou antologie se stala netypická science fiction, která je utopií „o nemožnosti utopie“. Jmenuje se Svítání a soumrak (Dobré čtení 1944) a je ilustrovaná V. Radou, jehož rukopis Janáček nedokázal bez pochybnosti ztotožnit s rukopisem známého malíře Vlastimila Rady (1895–1965). A kdo byl její autor Karel Zeman? Opět nevíme. Je sice realitou, že do Dobrého čtení psal pod jménem Miloš Zeman i zmiňovaný Miloš Kosina, ale to neznamená nic. Janáček zvažuje i nepravděpodobnou možnost, že byl autorem sám režisér Karel Zeman... Všechny texty antologie jsou z nějakého hlediska (literárního, jazykového, kulturního, ideologického) výjimečné, výraznější či výmluvnější než většina ostatních ve zmiňovaných h edicích. Některé jsou až překvapivě dovedně vyprávěny, jiné editor vybral z toho důvodu, že běžné paradigma ztvárnily způsobem, který se zvyklostem sešitových edic vymyká. Ještě další předvádějí kulturní stereotypy a ideologické fantazie dobové populární kultury s kouzelnou naivitou, což někdy za zveřejnění také stojí. Vždyť i Křížový Pete byl za stalinismu zesměšňován až absurdně, a tím výraznější klasikou trampské kultury se stal. Každý Janáčkem exponovaný text reprezentuje přitom některou ze žánrových anebo tematických linií dobrodružného, kriminálního či (dokonce) utopického románu, přičemž editor akcentoval i pohledy na subkulturu trampingu. Antologie Eskadra obětovaných respektuje veškeré do ní zahrnuté prózy jako autorsky individualizované výkony sui generis a dopřává jim stejně vřelou péči, jaká by hřála díla vysoké literatury. Kritériem výběru byl navíc domácí původ autorů a český charakter zde zveřejněných detektivek. Autoři sešitů vyráběli i kriminální příběhy z anglického prostředí, ale těch se editor vzdal. Každý ze spisovatelů je důsledně představen jediným textem a ti známější jsou záměrně zastoupeni dílem méně známým – s přihlédnutím k tomu, zda a kolikrát byl text reeditován. Výjimky z pravidla se dostalo jen „klasice“ Křížový Pete a dvěma dalším výtvorům navráceným „do oběhu“ po sametovém převratu. Díla nebyla jazykově modernizována, což některá z nich přitom už potkalo, a Pavel Janáček záměrně nepotlačoval historicitu textů. Dodejme, že Janáčkův výběr zůstal striktně ohraničen médiem sešitového románu a nejedná se tudíž o reprezentativnější výbor z veškeré dobové populární četby. Nebyly třeba zohledněny podobné příběhy vydávané Melantrichem i ve Vilímkově Malém čtenáři a Dobrodružném světě.   Pavel Janáček (ed.): Eskadra obětovaných a jiné příběhy ze starých románů do kapsy. Antologie. Vybral, sestavil a průvodní texty sepsal Pavel Janáček. Přílohou svazku je zmenšené faksimile Rodokapsu 177 z 27. 10. 1938 Eskadra obětovaných. Vydal Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky. Praha 2019. 848 stran

Čas načtení: 2024-10-09 17:55:00

Slavia přetlačila Prostějov v prodloužení, Frýdek-Místek uspěl proti Sokolovu až na nájezdy

Trápení Prostějova pokračuje. V 10. kole první ligy doma podlehl Slavii 1:2 po prodloužení, prohrál popáté za sebou a zůstává předposlední. Naopak Pražané se radovali podruhé v řadě a jsou v horní polovině tabulky. Frýdek-Místek v dopoledním utkání udolal hosty ze Sokolova 1:0 po samostatných nájezdech. Do čela pořadí se propracoval Zlín, který porazil Třebíč 2:1.

Čas načtení: 2024-10-09 20:10:00

Straka vystřelil Kladnu v posledních vteřinách tři body a Rytíři jsou už pátí, Kometa přehrála Motor

Kladenští Rytíři dál sbírají body a posouvají se tabulkou vzhůru. Středočeši v dohrávce 8. kola extraligy zvítězili na ledě Plzně 4:3, když v čase 59:57 rozhodl hostující Petr Straka dokonce v oslabení. Kladno uspělo potřetí z posledních čtyř duelů a je už na pátém místě, Západočeši jsou předposlední. V dohrávce 9. kola se radovala Kometa z vítězství 3:0 nad Českými Budějovicemi a posunula se na devátou příčku, Motor padl popáté v řadě a zůstává poslední.

Čas načtení: 2024-10-09 17:55:00

SESTŘIH: Slavia přetlačila Prostějov v prodloužení, Frýdek-Místek uspěl proti Sokolovu až na nájezdy

Trápení Prostějova pokračuje. V 10. kole první ligy doma podlehl Slavii 1:2 po prodloužení, prohrál popáté za sebou a zůstává předposlední. Naopak Pražané se radovali podruhé v řadě a jsou v horní polovině tabulky. Frýdek-Místek v dopoledním utkání udolal hosty ze Sokolova 1:0 po samostatných nájezdech. Do čela pořadí se propracoval Zlín, který porazil Třebíč 2:1.

Čas načtení: 2025-01-16 21:10:46

Aleš Loprais zůstává po předposlední etapě třetí

Rally Dakar

Čas načtení: 2024-02-28 17:55:00

ŽIVĚ: První hokejová liga Pardubice B – Znojmo 1:0

Základní část první hokejové ligy nabízí předposlední 51. kolo a v Chrudimi se hraje záchranářský duel mezi Pardubicemi B a Znojmem. Poslední Jihomoravané ztrácí na dvanácté Východočechy pět bodů, na předposlední Frýdek-Místek čtyři body. Přímý přenos utkání sledujte na ČT sport Plus.

Čas načtení: 2024-02-28 17:55:00

ŽIVĚ: První hokejová liga Pardubice B – Znojmo 1:1

Základní část první hokejové ligy nabízí předposlední 51. kolo a v Chrudimi se hraje záchranářský duel mezi Pardubicemi B a Znojmem. Poslední Jihomoravané ztrácí na dvanácté Východočechy pět bodů, na předposlední Frýdek-Místek čtyři body. Přímý přenos utkání sledujte na ČT sport Plus.

Čas načtení: 2024-03-09 16:27:00

McNulty uhájil žlutý trikot. Před poslední etapou ale vede jen o čtyři vteřiny

Brandon McNulty udržel vedení na Paříž-Nice i v předposlední etapě, jeho náskok se ovšem ztenčil na pouhé čtyři vteřiny. Ve zkrácené předposlední etapě nezvládl v závěrečných dvou kilometrech ve stoupání na Madone d'Utelle reagovat na nástup vítězného Alexandra Vlasova.

Čas načtení: 2024-10-20 20:30:29

Recenze Samsung Galaxy S24 FE: předposlední varování

Bere si letošní Samsung Galaxy S24 FE to lepší z řad levnějších i dražších, nebo na obou parazituje? Recept skoro-vlajkovky za skoro 20 tisíc zní rozumně, ale Samsung se v mnoha ohledech nepoučil Největší lákadla, tedy foťák a výkon, si cenovku obhájí Je to zvláštní vývoj. Telefony Galaxy řady A kdysi znamenaly řešení pro změť zaměnitelných budget mobilů, pak lepší střední třídu a teď mají být řadou pro každého. Zároveň ale zmizel předěl v podobě modelů řady Galaxy A7 a právě Galaxy FE tuhle mezeru zaplňují. Z pohledu hierarchie sice mají “Fan Edition “přesně vykolíkovanou roli, ale most mezi vlajkovkami a střední třídou může jak spojovat, tak rozdělovat. V této recenzi se podíváme na to, jestli si Samsung Galaxy S24 FE zaslouží nálepku přebytečného modelu, nebo chytrého kompromisu. Přečtěte si celý článek Recenze Samsung Galaxy S24 FE: předposlední varování

Čas načtení: 2025-01-01 19:54:16

Neodolatelná akce! Kingdom Come: Deliverance si teď stáhnete úplně zadarmo

Epic Games Store právě teď nabízí ke stažení předposlední hru ze své tradiční vánoční nadílky Tentokrát je k dispozici populární české RPG Kingdom Come: Deliverance od pražského týmu Warhorse Studios Nabídka platí pouze do 2. ledna do 17.00, s aktivací tak rozhodně neotálejte Pokud jste dosud nesměle, ale přesto se zájmem pokukovali po povedeném českém RPG Kingdom Come: Deliverance, které se navíc už za měsíc dočká očekávaného pokračování, pak pro vás máme skvělou zprávu. První díl od Warhorse Studios, jehož děj se odehrává na začátku 15. století v českých zemích, si nyní můžete stáhnout zcela zdarma z herního obchodu Epic Games Store. Nabídka je však časově omezená – platí pouze do 2. ledna do 17.00. Jedná se o předposlední dárek od Epicu v návaznosti na jeho tradiční velký vánoční výprodej – na odhalení posledního titulu musíme počkat do zítřejšího odpoledne. Přečtěte si celý článek Neodolatelná akce! Kingdom Come: Deliverance si teď stáhnete úplně zadarmo

Čas načtení: 2025-01-16 23:12:00

Aleš Loprais v dunách Pusté končiny bojoval o posun, ale zůstává průběžně třetí.

Warning: Trying to access array offset on value of type null in /data/web/virtuals/320768/virtual/www/wp-content/themes/engage-mag/candidthemes/functions/hook-misc.php on line 123 Dakar 2025: Aleš Loprais zůstává po předposlední etapě třetí Rychlostní zkouška předposlední etapy Rally Dakar 2025 se jela výhradně v dunách Pusté končiny a posádka Aleše Lopraise s kamionem Iveco v ní obsadila páté místo. Ve čtvrtek 16. ledna pokračoval 47. ročník dakarské rally okružní etapou se startem a cílem

Čas načtení: 2024-02-16 21:20:00

Litvínov po třech porážkách zabral, vyhrál v Mladé Boleslavi 3:2

Mladá Boleslav - Hokejisté Litvínova zvítězili v utkání 45. kola extraligy na ledě předposlední Mladé Boleslavi 3:2. Severočeši zabrali po třech porážkách za sebou a dotáhli se bodově na čtvrtý Liberec....

Čas načtení: 2009-12-30 00:00:00

Air Jordan Silver Collection / Čtvrtá část

Po představení již tří částí kolekce oslavující výročí pětadvaceti let představení prvních tenisek Air Jordan vám Stylehunter přináší čtvrtou předposlední část kolekce Silver Collection. Předchozí části naleznete zde: 1. Část 2. Část 3. Část V této části najdete modely IX, XIV, XIX, 2009 a velmi ...

Čas načtení: 2023-11-20 12:47:00

Festival francouzského filmu, Světloplachost a Geniální přítelkyně. Týdenní tipy od 20. do 26 listopadu

Předposlední listopadový týden nám přináší plno kulturních akcí. Z oblasti filmu si můžete užít Festival francouzského filmu a novinku Světloplachost. Tento týden bude také plný hudby, a to v podání například vystoupení zahraničních hudebníků, jejichž nástroji se...

Čas načtení: 2023-08-12 17:32:55

Fotoreport z dovolené na Slovensku: Štrbské Pleso

V týdnu od 31. července do 6. srpna jsme byli spolu s manželkou na dovolené na Slovensku. Najezdili jsme celkem 1666 kilometrů, posbírali 183 keší a navštívili celou řadu zajímavých míst. Pořídil jsem stovky fotek a ty nejzajímavější jsem se rozhodl publikovat na našem blogu formou fotoreportu. Předposlední den dovolené, […] The post Fotoreport z dovolené na Slovensku: Štrbské Pleso appeared first on Blog ZaRohem.cz.

Čas načtení: 2024-01-18 23:43:06

Vydán testovací build LibreOffice 24.2 RC2

Třetí (a předposlední) testovací build LibreOffice 24.2 je nyní k dispozici k testování. 

Čas načtení: 2023-09-10 12:38:31

Vychází LibreOffice 7.5.6 Community

Nově vydaná aktualizace LibreOffice 7.5.6 opravuje 53 chyb. Jde o předposlední vydanou aktualizaci v řadě LibreOffice 7.5. 

Čas načtení: 2024-02-17 07:30:00

Slavii hrozí po skoro půlstoletí 2. liga. Tvrzník burcuje: Průšvih se nestane

Tradiční značka v ohrožení. Osud hokejové Slavie visí na vlásku, dvojnásobný český mistr z let 2003 a 2008 se může propadnout až do amatérské soutěže. V první lize zbývá do konce základní části už jen pět kol a sešívaní jsou předposlední, dva body od sestupu. Hodina pravdy je čeká v sobotu na ledě posledního Znojma.

Čas načtení: 2024-02-11 18:21:00

Barcelona doma opět ztratila, za Realem už zaostává o deset bodů

Madrid - FFotbalisté FC Barcelony remizovali v 24. kole španělské ligy doma s předposlední Granadou 3:3 a na vedoucí Real Madrid ztrácejí už deset bodů. FC Sevilla porazila Atlético Madrid 1:0 a svým...

Čas načtení: 2023-01-17 14:56:42

Bullet for My Valentine s Jinjer a Atreyu ve Foru Karlín

Už 9. února Prahu znovu navštíví velšský metalcorový kvartet Bullet For My Valentine. Doprovodí je ukrajinská female-fronted banda Jinjer a kalifornští Atreyu. Bullet For My Valentine si na prodejnost nosičů ani nezájem fanoušků nemohou stěžovat. S dnes už předposlední úspěšnou deskou se přesunuli do arén a odjeli ty největší koncerty. „Novou“ deskou „Bullet For My […]

Čas načtení: 2024-01-18 12:45:00

Loprais se blýskl vyhranou předposlední etapou. Prokop před finále Dakaru skočil na páté místo

Skvělé zprávy z Dakaru. Předposlední etapu vyhrál Aleš Loprais, kterému patří průběžné druhé místo za Martinem Macíkem. Martinu Prokopovi se den také vydařil, když se posunul na pátou příčku pořadí. Martin Michek mezi motocykly zajel ve zkoušce devátý čas a v průběžném pořadí je i nadále desátý. 

Čas načtení: 2015-04-10 10:13:04

Chrám Yufosi – památka staré Šanghaje

Předposlední den našeho čínského putování, je pátek 1. června, začí­ná­me prohlídkou jedné z mála památek staré Šangha­je. Navštěvujeme chrám Jadeitového Buddhy – Yufosi. Vstup do chrámu vede přímo z ulice. Autobus za­stavuje u okraje frek­ven­tované silnice, poodej­de­me pár desítek metrů za roh a ocitáme se u do­mu ve starší řa­dové zástavbě, ale s bohatě vyzdobeným … Pokračování textu Chrám Yufosi – památka staré Šanghaje →

Čas načtení: 2021-12-17 10:15:32

Kauza Hrubec – globální spory a místní akademické souvislosti

Zatímco ještě nedávno si humanitní a sociální vědci občas stěžovali, že jsou politiky většinou přehlíženi a ignorováni, v poslední době se naopak stává, že je o některé z nich až příliš velký zájem. Dokonce se objevují pokusy pokusy o cenzuru. a potlačení. To je nesporně varovný signál. Skutečností je, že se nově nastavují vztahy mezi velmocemi – USA, Ruskem a Čínou. V Česku se tak rozezněly různé „zpěvy nenávisti“. Jeden z nich míří na Čínu. Zapadá do toho i letošní podzimní akademicko-mediální kauza filozofa a sociologa Marka Hrubce, která otevírá v jeho případě otázku ohrožení svobody vědeckého bádání pod ideologickými a politickými sinofobními vlivy. Literární noviny a jejich web Literárky.cz se do toho trochu namočily, a proto jsme se pokusili vše rekapitulovat. Kauza velmi výstižně vypovídá o horkém současném tématu rozsáhlého výzkumného programu „Globální konflikty a lokální souvislosti“, který Marek Hrubec donedávna vedl a proč už ho vést nesmí. Případ lze dobře zrekonstruovat na základě dosavadních vyjádření zúčastněných aktérů, včetně stanoviska Filosofického ústavu a M. Hrubce, a série článků na webu Aktuálně.cz a v dalších médiích. Kauza začala koncem října 2021, kdy na Akademii věd zaznělo zpochybnění Literárních novin a webu Literárky.cz jako vhodného prostoru pro uveřejnění audio-rozhovorů pracovníků a spolupracovníků Hrubcova výzkumného programu. Vzápětí o věci začal psát web Aktuálně.cz, který se profiluje svým zpravodajským, politickým a obchodním zaměřením, včetně kritiky předchozí středo-levicové české vlády, Ruska, Číny a dalších zemí. Je pochopitelné, že portál navazuje na politické a komerční preference svého vlastníka Zdenka Bakaly, amerického a českého podnikatele žijícího ve Švýcarsku. To je samozřejmě v prostředí plurality názorů možná profilace. Jen takový profil není možné vydávat za neutrální, zvláště toto médium zveřejňuje občas také manipulativní a vyhrocené články. Web Aktuálně.cz zpochybnil mimo jiné i publikování překladů článků z čínských novin v Literárních novinách. Skutečnost je taková, že Literární noviny byly důležitým médiem již v 60. letech při demokratizaci socialismu a jsou dodnes známy svojí názorovou pluralitou a publikováním nejen českých textů, ale také překlady článků z různých zemí. Literární noviny publikovaly rozhovory například z Die Zeit, La Stampa nebo Der Spiegel. Také byly vydány tematické přílohy o národních literaturách a kulturách, například o švédské, dánské, norské, německé, čínské, izraelské ad. Noviny jsou po dlouhá leta platformou na uveřejňování článků řady významných vědců z Akademie věd i odjinud, přičemž Marek Hrubec byl vloni dokonce ředitelem Filosofického ústavu oceněn Cenou za popularizaci za rok 2020 za napsání a editování článků právě v Literárních novinách a v překladech do angličtiny a čínštiny. Těžko zde tedy vidět nějaký problém. Avšak zatímco vedení ústavu publikování článků Marka Hrubce v Literárních novinách a dalších médiích vloni ocenilo, teď pod tlakem mediální kauzy je už nepovažuje za vhodné. Není takovéto zpochybňování toho, co a kde publikuje, snahou o klasickou ideologickou cenzuru? Nepřipomíná to až příliš návrat k praktikám dřívějšího režimu? Web Aktuálně.cz ale šel ještě dál. Nejde jen o svobodu publikace. Web upozorňuje například na mezi vědci známý fakt, že Marek Hrubec je podobně jako jiní respektovaní vědci ze zemí střední Evropy členem mezinárodní akademické rady China-CEE Institute, který je legálně registrován v Maďarsku. Individuálně za svoji osobu se jednou za rok zúčastňuje zasedání rady a doporučuje, jak dále provádět výzkum. Čeští vědci byli webem Aktuálně.cz zpochybněni kvůli spolupráci s maďarským institutem a tím nepřímo s čínským státem, neboť tento institut  zprostředkovaně komunikuje s Čínskou akademií společenských věd. Avšak vědci na Akademii věd ČR mají tuto spolupráci zajištěnou také nezprostředkovaně pomocí smluv s Čínskou akademií věd a Čínskou akademií společenských věd (a s dalšími institucemi v mnoha zemích) pro společnou realizaci projektů, podobně jako řada jiných vědeckých institucí v EU, USA a jinde ve světě. Paradoxní je, že zprostředkovaná spolupráce vadí, ale nezprostředkovaná přímá a intenzivnější nikoli. Neznalost věci zaslepuje. Spolupráci mezi českou a čínskou vědou podpořil naposledy letos v září v rámci spolupráce Číny a zemí střední Evropy na Zhongguancun Forum také český velvyslanec v Pekingu, který připomněl, že to jsou smlouvy mezi Čínskou akademií společenských věd, Čínskou akademií věd a Českou akademií věd, které umožňují mobilitu vědců. Opět tedy ani na tomto bodu není nic problematického. Web Aktuálně.cz přitom rád odsuzuje různé instituce kvůli tomu, že spolupracují s údajně podezřelými čínskými organizacemi nebo firmami. Jak jsme již psali v našem článku, podobně tento web v listopadu kritizoval také jednu vysokou školu v Českých Budějovicích za spojení s čínskou firmou Huawei, o níž také uvedl, že je podezřívaná ze špionáže. Vysokou školu v Českých Budějovicích napomínal za to, že si od této firmy vzala finanční dar na vzdělávání a stipendia pro studenty. Přitom sám tento web paradoxně bere peníze za uveřejnění reklamních textů právě o firmě Huawei (uveřejněných jen o tři dny později po kritice budějovické školy), kdy už podezření ze špionáže Aktuálně.cz asi přestalo vadit. Kritika se mění v pokrytectví. Dalším bodem, na který web Aktuálně.cz upozorňuje, je že pro zmíněný maďarský institut píše externě analýzy jeden badatel z Filosofické fakulty UK, který měl ve svém mládí před šesti lety neuvážené nacionalistické projevy. Soud, který celou záležitost projednával, nicméně dospěl k závěru, že tento mladý muž bude mít čistý trestní rejstřík a musí na něj být pohlíženo jako na neodsouzeného. Poté se stal běžným studentem a výzkumníkem, který byl integrován do společnosti a proměnil své politické názory. Také tento bod tedy ústí do prázdna. Skutečným problémem ovšem je, že web Aktuálně.cz předstírá, že je nestranný a nereprezentuje ničí zájmy. Opak je pravdou. Web se jako svého zdroje odvolává například na web Sinopsis spadající pod AcaMedia. Tato společnost je ale většinově financována z National Endowment (NED). NED má nechvalnou pověst kvůli problematickému zasahování do vnitřních poměrů různých zemí na mnoha kontinentech. Allen Weinstein, který zakládal NED, o své organizace uvedl: „Mnoho toho, co dnes provádíme, se před 25 lety uskutečňovalo tajně prostřednictvím CIA.“ To jistě není nic nestranného. V rámci plurality názorů je samozřejmě možné, že někdo prosazuje zájmy USA za finance USA, jen by se neměl v českých médiích tvářit neutrálně a měl by otevřeně přiznat tyto zahraniční zájmy. Navíc to jsou v současné kauze o Číně zájmy zastaralé, neboť vyjadřují hlavně dřívější konfrontační tón „America First“ Donalda Trumpa, který je nyní americkou administrativou kultivován a umírňován. Ostatně mnoho amerických občanů, vědců, novinářů i politiků je k tomuto konfrontačnímu přístupu velmi kritických. A kdo platí Marka Hrubce? Oproti různým názorovým skupinám, které v České republice prosazují zahraniční zájmy, je Marek Hrubec placen z českých zdrojů Akademie věd a přispívá českým a evropským zájmům v rámci globální spolupráce. Na rozdíl od lidí, kteří rozdmýchávají spory, Marek Hrubec na základě vědeckých rozborů ve svých odborných i novinových textech přispívá k odstraňování globálních konfliktů. Lze snadno zjistit, že pracuje pomocí metody interkulturního dialogu a koncepce multilaterálních vztahů mezi různými zeměmi s identifikací společných hodnot a aktivit. Zároveň je znám svým zájmem o odstraňování chudoby a modernizační cesty, jež k tomu vedou v Evropě, Africe, Číně, Latinské Americe i jinde. Hrubcovo stanovisko, ať už prezentované ve vědeckých textech nebo popularizačně v novinových článcích, je v souladu také se závěry řady významných vědců a se záměry Organizace spojených národů, která je obecně respektována jako globální garance mezinárodních norem a objektivnosti. Generální tajemník Antonio Guterres například píše o vztahu Číny a Afriky, na níž se Hrubec poslední léta zaměřoval: „Fórum o spolupráci Číny a Afriky je ztělesněním dvou velkých priorit OSN: prosazování férové globalizace a podporování rozvoje, který nikoho nenechá za systémem mezinárodních vztahů, který je založen na pravidlech za podpory silných multilaterálních institucí“; „Čína dosahuje pozoruhodného rozvoje v posledních letech, s bezprecedentním odstraňováním chudoby, a já doporučuji její závazek sdílet své úspěchy prostřednictvím různých iniciativ a jmenovitě Pásu a cesty (Belt and Road)“. V čem je tedy problém? Mnozí lidé se podivují, proč pod ideologickými a politickými tlaky mediálního případu v Aktuálně.cz došlo v Akademii věd České republiky k odvolání Marka Hrubce z pozice ředitele Centra globálních studií a koordinátora velkého výzkumného programu realizovaného na řadě ústavů. Až do mediální kauzy, která nic nového nepřinesla, byl Hrubec se svými vědeckými týmy pozitivně hodnocen. Ve zprávě Filosofického ústavu se uvádí, že se teď případem bude zabývat etická komise. Legitimní je v tomto okamžiku otázka, proč se nejprve odvolávalo a teprve nyní se bude zkoumat. Platí snad presumpce viny? Doufejme, že etická komise dospěje k závěru o neadekvátním odvolání. Marek Hrubec odmítá omezování svobody vědeckého bádání, jak mu tuto svobodu garantuje Listina základních práv a svobod, jež je součást ústavního pořádku ČR. Jistě lidé a instituce mohou projevovat své etické a jiné názory, ale ty by společně s různými českými a zahraničními vlivy neměly narušovat ústavně garantované svobodné vědecké bádání. To si mnozí dobře uvědomují. Už se vzedmula vlna na podporu Marka Hrubce, kdy své podpůrné dopisy na Akademii napsali osobnosti z Česka a dalších zemí v Evropě, Americe i Asii, přičemž dopisy slovenských vědců byly také publikovány, například zde a zde. Doufejme, že etická komise dospěje byť i dodatečně k tomu, že Marek Hrubec bude moci znovu vykonávat všechny činnosti na Akademii věd jako dříve. Anebo muset některé nyní nepohodlné vědecké aktivity praktikovat už jen jako disident? To by asi byla pozoruhodná vizitka pro zdejší Akademii věd a pro ČR na mnoho následujících let. Nicméně i kdyby tady na Marka Hrubce definitivně dopadl takový bezprecedentní nátlak, mohl by se více realizovat v zahraničí, neboť zakládal a rozvíjel globální studia v Česku a střední Evropě a vědecky se dobře etabloval na více kontinentech. V některých zemích v některých obdobích bylo lákavé být reformistou, protože bylo možné se podílet na transformaci společnosti. Například v éře Gorbačovovy reformistické perestrojky ve střední a východní Evropě nebo v posledních 40 letech v Číně, kdy proběhla výrazná reforma směrem k tržnímu socialismu. V jiných zemích se ale transformace společnosti zadrhává a aktuální situace vytvářejí disidenty. Snowden nebo Assange by mohli vyprávět. Hlavně od globální ekonomické krize 2008 začínají být občané v našem civilizačním okruhu čím dál tím více nespokojeni, protože se mnohým z nich zhoršuje jejich životní úroveň. Jejich hlas však není některými vládami vyslyšen, spíše začíná být potlačován. To dopadá i na vědce. Začíná čas utahování šroubů a nového disentu? Ale nekončeme pesimisticky. Jak říkal Mahátma Gándhí na základě své zkušenosti: „Nejdříve Vás ignorují, pak se Vám smějí, pak s Vámi bojují a pak vyhrajete.“ Zdá se, že se teď u nás dostáváme do té předposlední fáze.

Čas načtení: 2020-05-31 19:09:10

Kniha Smyčka Medúzy přináší další povídky, na kterých spolupracoval Howard Phillips Lovecraft

Po svazku Hemživý chaos vyšla letos i Smyčka Medúzy, tedy druhá část antologie příběhů, na kterých pouze autor hororů Howard Phillips Lovecraft pouze s někým spolupracoval. S oblibou revidoval díla jiných a snad na světě neexistuje spisovatel, který by se podobné práci věnoval natolik oddaně a skromně. Mnohdy se nakonec nejednalo pouze o revizi a přečasto měl na výsledku přímo lví podíl; ale většinou to po gentlemansku tutlal. Pravda nicméně po desítkách let vyplula na hladinu, a to především díky piplavého úsilí známého badatele Sunanda Tryambaka Joshiho (*1958), který po čtrnácti povídkách svazku předchozího komentuje i dalších osmnáct příběhů. Zealia Bishopová Autorkou nástinu dost nevalného titulního hororu Smyčka Medúzy byla Zealia Bishopová (1807–1968), kterou již známe z Hemživého chaosu jako spolupachatelku povídek Yigova kletba a Pahorek. Také tentokrát přenechala většinu práce Lovecraftovi, jenž dotvořil třetí z jejich společných prací mezi květnem a srpnem 1930. Tehdejší literární agent dotyčné dámy Frank Belknap Long (1901–1994) pak pořídil strojopis, aniž předlohu psanou Lovecraftovou rukou všude rozluštil, postrádáme tak z ní dnes nejen slova, nýbrž celé věty. Možná i proto povídku odmítl časopis Weird Tales a stejně jako Pahorek ji později přepracoval August Derleth; takže původní verze byla zveřejněna teprve roku 1989. Podobně jako už řada raných Lovecraftových textů obsahuje Smyčka Medúzy bohužel jistý prvek rasismu a opravdovou přemíru nadpřirozena. Vedle mytické Lemurie jsou však sem vetknuty i narážky na klasické hrdiny románů Jorise-Karla Huysmanse (1848–1907) Naruby (1884) a Tam Dole (1891). A rovněž odkazy na četné výtvarníky. Nejen Goyu, ale třeba i Aubrey Beardsleyho (1872–1898) či Henry Fuseliho (1741–1825), proslaveného obrazem Noční můra (1781). Děj se až zlověstně ovíjí okolo hrobu žijících hadích vlasů a portrétu titulní entity, který nesmí být porušen, aniž nastane kataklyzma. Samostatně v našem svazku zveřejněné Lovecraftovy poznámky pak odhalí až překvapivou racionalitu, s níž konstruoval příběhy na podstatě dvou synopsí. Jedna vykládala události chronologicky, druhá v narativním sledu. Henry Whitehead O dost rovnocenněji nežli se Zealií Bishopovou (chtivou především honorářů) probíhala Lovecraftova spolupráce se známým „pulpovým řemeslníkem“ Henrym S. Whiteheadem (1882–1932), kterého dokonce navštívil na Floridě. V květnu a červnu 1931 zde napsali prózu Past a v dopise, který objevil teprve Joshi, Lovecraft tvrdí, že vytvořil ústřední část textu a revidoval i „zcela přepracoval“ celek. Ten byl zveřejněn pouze pod Whiteheadovým jménem a Lovecraftových praktik znalý S. T. Joshi si myslí, že objekt jeho bádání napsal celé „poslední tři čtvrtiny“ textu, aby poté nad vlastní prací blahosklonně mávl rukou a co vzorově diskrétní gentleman odmítl být uveden jako spoluautor. Ale je faktum, že svébytné styly obou tvůrců k sobě křiklavě nepasují. Žoviálně konverzační expozice moc zhurta přechází do – předlouhých – Lovecraftových odstavců typických pro autora úplnou absencí dialogů, které samotáři z Providence nechyběly a neseděly. Ačkoli redaktor časopisu Strange Tales Harry Bates vždycky Lovecrafta povýšeně odmítal, v tomhle případě ho nevědomky akceptoval, protože jej dostal právě pod Whiteheadovým jménem. Jde o jediný (a ještě maskovaný) Lovecraftův příspěvek jeho krátkodechému magazínu, než zkrachoval. Existuje ještě jiná Whiteheadova povídka, u níž rovněž existuje podezření na Lovecraftovu spoluúčast, ale prokázána stoprocentně není – a v tom směru je Joshi jako vždy totálně akurátní. Příběh Lovecraft nazval Pohmoždění, dnes je známý pod titulem Bothon (vyšel roku 1946) a snad byl skutečně upraven, ale spíše Augustem Derlethem, což byl muž natolik svébytný, že kupříkladu vlastní – a ne špatnou – práci Tis na hřbitově roky úspěšně vydával za dílo Josepha Sheridana Le Fanu. William Lumley Spíše kuriozitou je Lovecraftova spolupráce s literárně nemohoucím okultistou Williamem Lumleym (1880–1960), který svého času napsal nevalný text Deník Alonza Typera nalezený po jeho záhadném zmizení. Náš svazek dílko přetiskuje – a také výslednou Lovecraftovu korekci. Lovecraft chtěl udělat Lumleymu jednoduše radost, ale jistěže mu tak dopomohl i ke slušnému honoráři. Ba slušnějšímu, než sám předpokládal, neboť Lumley dokázal text udat – za sedmdesát dolarů – poměrně prestižnímu časopisu Weird Tales. Joshi se pozastavuje nad tím, že z původního blábolu vůbec bylo možné něco vykřesat. A to Lovecraft navíc Lumleymu řekl, ať si celý honorář klidně ponechá. Kenneth Sterling Výjimečná byla taktéž Lovecraftova spolupráce na podivuhodném příběhu o bizarním, neviditelném bludišti kdesi na Venuši Ve zdech Eryxu (Weird Tales, říjen 1939). Tuto překvapivě ryzí sci-fi sepsali někdy v lednu 1936 spolu s Kennethem Sterlingem (1920–1995), který se zjara 1935 přistěhoval do Lovecraftova bydliště Providence a jenž už v únoru 1936 zveřejnil ve Wonder Stories povídku The Bipeds of Bjulhu. Téma (jak přelstít neviditelný labyrint) již ovšem předtím zpracoval klasik Edmond Hamilton ve slavné povídce The Monster-God of Mamurth (Weird Tales, srpen 1926), kde líčí nitro neviditelného objektu postaveného na Sahaře. Sterlingův nástin ale přece jen generuje poněkud odlišný příběh a Lovecraft jej navíc úplně přepsal a snad o polovinu prodloužil. Vznikl tím excelentní horor, jehož jediným výrazným nedostatkem je zapuštění děje do písčin už tenkrát dost „otřepané“ Venuše. A to autoři netušili, že je na té planetě takřka pět set stupňů Celsia a tlak na povrchu devadesátkrát vyšší než na Zemi. Duane Rimel S dalším spoluautorem Duane W. Rimelem (1915–1996) napsal Lovecraft dvě vysoce působivé povídky Strom na kopci (1934, zveřejněno 1940) a Vyzdvižení z hrobu (1935, zveřejněno 1937), zatímco Rimelova hříčka Aphlarova magie (zveřejněná zjara 1937) je Joshim odsunuta až mezi dodatky. Lovecraftův přínos v ní byl podle všeho minimální. Strom na kopci zachycuje – Lovecraftovými slovy – samu „esenci podivnosti“, ke které sám pouze přidal „pár užitečných emendací“ a „zesílil finále“. Tak se o tom aspoň vyjadřuje v jednom dopise. Sám Joshi míní, že ze tří částí povídky patří Lovecraftovi ta poslední, a dodejme jen, že Rimel sám za dalších šedesát let života už nikdy nic podobně působivého nestvořil, což je přinejmenším podezřelé. Hazel Healdová Hned pět povídek svazku vzniklo ze spolupráce s Hazel Healdovou (1896–1961), která ale v podstatě tvořila jen zárodky zápletek. Sama nikdy nic nepublikovala. Povídky se jmenují Muž z kamene, Okřídlená smrt, Hrůza v muzeu, Z hloubi eonů a Hrůza na pohřebišti a jistě můžeme souhlasit s Joshim, že je psal Lovecraft, a to pouze na podkladě synopsí. Jsou prodchnuty stylem, duchem i atmosférou jeho autorského díla. Muž z kamene byl díky editorovi Hugu Gernsbackovi zveřejněn roku 1932 v říjnovém čísle Wonder Stories a v jádru banální sen dětí o tom, že „lze zkamenět“, tu získává div že ne vědecké ospravedlnění. Povídka Okřídlená smrt se vynořila ve Weird Tales v březnu 1934 a Lovecraft později hrdě tvrdil, že ji napsal „z 95 procent“. Jde o bizarní příběh o mouše, která se namáčí do inkoustu, aby psala tělem a v angličtině vzkazy. Do hmyzu se totiž dostala mysl jednoho nebohého člověka. V případě povídky Hrůza na pohřebišti zasazuje S. T. Joshi vznik textu do let 1933–1934 a konstatuje, že je část příběhu vyprávěna buranským nářečím, které má nejspíš parodovat podobný slang Lovecraftovy Hrůzy v Dunwichi. Také v extravagantní Hrůze v muzeu (rovněž zveřejněné ve Weird Tales) dokázal Lovecraft brilantně parodovat sám sebe, přičemž si hraje s voskem a figurínami. Stvořil zábavný pastiš na vlastní horory Volání Cthulhu a Pickmanův model, přičemž psal podle synopse „tak chabé“, že ji „takřka celou zahodil“. Ještě spolutvůrce Supermana Jerry Siegel nemohl o jeho autorství nic tušit, a tak svého času paradoxně napsal: „Ani sám Lovecraft by neuměl překonat groteskní scénu, kdy na hrdinu vyskočí tvor z jiné dimenze.“ Nejlepší z patera povídek psaných spíš pro Healdovou než spolu s ní je próza Z hloubi eonů. Vznikala od začátku srpna 1933, a ač rovněž hraničí s parodií, ohromí. Spoluautorka přispěla jen představou mumie s živoucím mozkem, což je ovšem klíčové. Jak je vcelku patrno, Hazel Healdová se ve svých synopsích utkvěle vracela k motivu brilantně fungujícího mozku uvězněného ve zkamenělém či jinak zmrtvělém těle. Robert Barlow Healdová psát neuměla, což naopak nemůžeme říct o mladém muži, se kterým Lovecraft vytvořil ještě víc příběhů. Jmenoval se Robert Hayward Barlow (1918–1951) a seznámili se už roku 1931, kdy mu bylo teprve třináct. Spolupracovali hned na šesti povídkách: Skolení Monstra, Poklad zvěromága, Zápas, jenž ukončil století (Rukopis nalezený ve stroji času), „Spíš moře vyschnou“, na zlomkovitém skeči Kolabující kosmy (1935), který je skvělou satirou na „space operu“ (a dnešní Star Wars), a konečně na Nočním oceáně. O Skolení Monstra napsal Lovecraft chlapci v únoru 1933 mimo jiné: „Dovolil jsem si změnit mnoho slov tak, aby plně dosahovala dunsanyovského efektu kombinujícího prózu s poezií, o který se zjevně snažíš.“ Jedná se ovšem o nezralou práci, kterou je i následující Poklad zvěromága sepsaný Barlowem v září 1933. Zápas, jenž ukončil století vytvořili poté za první z Lovecraftových návštěv u Barlowa na Floridě, a totiž v květnu až červnu 1934, a jde spíš o vtip, ve kterém se – většinou pod jinými jmény – zmiňují o víc než třicítce osobností tehdejší makabrózní prózy. Tak například rohovník Dvouhlavý Bob alias „Postrach plání“ je Robert Ervin Howard a vynořují se taky Frank Belknap Long, Wilfred Blanch Talman, August Derleth, Seabury Quinnn, Edgar Hoffmann Price, Forrest Ackerman, Hugo Gernsback, C. A. Smith či Abraham Merritt (1884–1943). Rovněž Barlowovu povídku Spíš než moře vyschnou (psána 1935–1936) Lovecraft radikálně předělal a sepsal podstatnou část finále. Název pochází ze slavné Burnsovy básně Má milá jest jako růžička (1794). Fakt, že Robert Barlow začal psát lépe než jeho mistr, dokazuje teprve fenomenální povídka Noční oceán, který uzavírá celý svazek a nesporně se vymyká všemu, co kdy stvořil Howard Phillips Lovecraft i většina jeho napodobitelů. „A je vůbec možné,“ ptáme se dokonce, „že tu má Lovecraft i jen desetiprocentní podíl?“ Jistě si toho všiml i Paul Le Farge, když název příběhu převzal v roce 2017 převzal jako titul svého románu o vztazích mezi Lovecraftem a Barlowem.  Sám Robert Barlow, který se později stal vykonavatelem Lovecraftovy literární pozůstalosti, byl ovšem mužem vícera talentů (i výtvarného a hudebního) a předčasně zemřel jako antropolog zaměřující se na rané období Mexika. Slavná „štafetová“ povídka o magické krychli Ve svazku Smyčka Medúzy je také českému čtenáři poprvé představena „štafetová“ povídka Výzva z jiného světa, která se v září 1935 stala ve Fantasy Magazine duchovním děckem Julia Schwartze (1915–2004). Zahájila ji spisovatelka Catherine Lucille Mooreová (1911–1987) tím, že hrdina kdesi v kanadské divočině narazí na záhadnou kostku. Premisu rozvinul Frank Belknap Long, ale udělal to vágně, takže tehdy vysoce uctívaný Abraham Merritt na něj odmítl navázat s tím, že se Long odchýlil od tématu „výzvy z jiného světa“ naznačeného již titulem, a donutil Schwartze, aby druhé pokračování anuloval. Stalo se. Ale editor si nepomohl. Překvapeně totiž brzy četl ne úplně smysluplné pokračování Merrittovo, které děj nikam neposunuje, s výjimkou pointy, podle které je hrdina „vcucnut“ do nitra objektu. Anebo je tam snad vtažena pouze jeho mysl? Když nad tím stanul H. P. Lovecraft, chvíli dumal, a pak si kus zápletky jednoduše půjčil z jen pár měsíců předtím dokončeného vlastního příběhu Stín z času, tenkrát ještě nezveřejněného. Provedl ovšem úpravy a jeho část je vlastně jinou adaptací ústředního tématu Stínu z času, kterým je výměna myslí. Tu podle nové verze umožňují půvabné krychle, které dostávají obsah myslí do jakýchsi strojů na planetě obývané mimozemskými stonožkami. Mysl takové „stonožky“ naopak vždy vklouzává do lidského těla, které dosud patřilo mysli „ulovené“. Lovecraft pak i stanovil, že bude hrdina z jistých zlomků starého rukopisu už vědět o dotyčné pokročilé rase a o jejím zkoumání vesmíru prostřednictvím oněch krychlí. Lovecraftem vymyšlená část příběhu je až čtyřikrát delší než sekvence ostatních účastníků „štafety“ a nakonec představuje takřka polovinu povídky. Přípravné poznámky se zachovaly a jsou otištěny v závěru našeho svazku. H. P. Lovecraft si představoval jakési disky se záznamy umístěné uvnitř krychlí. Krychle vypadaly zvláštně proto, aby fascinovaly a přitahovaly k sobě nositele intelektu, a vyslány byly z jiné galaxie s tím, že jen několik se jich někam „trefí“. Na stěnách jisté budovy oné vzdálené planety viděl pak Lovecraft v duchu nespočet strojů, z nichž každý byl jinak laděn a fialově zasvítil v momentě, kdy vzdálená inteligence vstoupila do krychle. Na stroje dohlížel úřední vyšetřovatel schopný telepatie a vnímal vše, co bylo vstřebáváno z myslí, přičemž těla „zpovídaných“ se octla v komatu. A během „vysávání“ lapené mysli vyšetřovatel vždy vyslal do prázdného místa část mysli své vlastní rasy. „V řadě případů byly tou metodou planety zcela obsazeny a podmaněny, přičemž plenění vždy bylo ukončeno zabitím vzdáleného těla (kvazi-sebevražda) v okamžiku jeho návratu,“ poznamenal si Lovecraft. Těla zbavená mysl přitom vždy mířila do „stroje“ a sama o sobě byla likvidována, neboť ona moudrá rasa ze zkušenosti zjistila, že jiné bytosti bývají zhoubné a destruktivní, a ničila je, byť teprve v momentech, kdy bylo „pro historické záznamy“ přečerpáno všechno jejich vědění. A likvidováni tak jsou všichni, kdo vykazují jakékoli známky schopnosti cestovat vesmírem a tím jej snad ovládat. Lovecraft si navrch vysnil i to, že už „zpracovaná“ bytost může nosit krychli u sebe a lovit její pomocí další mysli a vykonstruoval u události dávnějších dob, kdy „moudří Velcí“ na Zemi uměli krychle ještě hlídat a pohotově zabíjely těla s uchvatitelskými myšlenkami. Ale v domovském světě uchvatitelů se díky obsahu mysli zajatých vše o Velkých rozkřiklo – a uchvatitelé zatoužili po pomstě. Jak je vidět, i úplně zdarma pracující Lovecraft věnoval své části povídky až neúměrné úsilí a vložil sem klíč ke všemu. K sepsání předposlední pasáže přemluvili Roberta Ervina Howarda (autora Barbara Conana) a on prostě vylíčil pocity mysli unesené do těla obří stonožky a během krvavé bitvy se slizkými nepřáteli. Na Lovecraftovu přímluvu pak celou povídku dopsal Long a hlavní postava se stala na vzdálené planetě bohem, zatímco „stonožníkova“ mysl uvedla lidské tělo do „tupé bestiality“. Revize a spolupráce se kvalitou nevyrovnají původní Lovecraftově tvorbě Badatel Joshi již jen letmo zmiňuje Lovecraftovy styky s Henry Kuttnerem (1915-1958) a Robertem Blochem (1917–1994), a jak se zdá, není dodnes známa žádná povídka, na níž by s těmito – později slavnými – autory prokazatelně spolupracoval. V podezření jsou leda Blochovi Satanovi služebníci (knižně 1949) a pouhé rady pak dostával mladý Kuttner v případě Hrůzy v Salemu (1936). Dodejme už jen, že dvoudílná antologie sice neshrnuje veškeré, ale jistě všechny pozornosti hodné Lovecraftovy „spolupráce“, anonymní i přiznané. „Celkově se nedá popírat,“ míní pak Joshi, „že se ty revize a spolupráce kvalitou nevyrovnají jeho původní tvorbě.“ To sice ne, ale co naplat! „Lovecraft takřka nebyl s to pustit z ruky kterýkoli rukopis, aniž by se v něm povrtal, a to i když o to nebyl vysloveně žádán.“   Smyčka Medúzy a jiné příběhy, revize a spolupráce H. P. Lovecrafta, svazek druhý. Uspořádal, úvodem a poznámkami opatřil Sunand Tryambak Joshi. Přeložili Richard Podaný a Linda Bartošková. Ilustroval Milukáš Podprocký. Odpovědná redakce Patrik Linhart a Petr Stejskal. Jako 114. svazek edice Fantastika řízené Martinem Šustem vydalo Argo. Praha 2020. 472 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-25 09:43:10

Zemřel Albert Uderzo, kreslíř slavného komiksu Asterix

Ve věku takřka třiadevadesáti let francouzský kreslíř Albert Uderzo zemřel 24. března proslavený hojně filmovaným komiksem o Galovi malé postavy Asterixovi a jeho přátelích z malé vsi v Bretani. S pomocí magického lektvaru druida Panoramixe drtí tito Galové opakovaně římské legie a historicky ony burleskní události sice nelze doložit, avšak věrohodné detaily by nějakého mimozemšťana, který by to četl, nejspíše přivedly k názoru, že se vše odehrálo a že sám Gaius Julius Caesar byl skutečně z Galů takto paf. Pouhé Uderzovo přání tu ale je otcem té myšlenky, i když měli Římani s Galy svého času starostí opravdu dost. Na „epopeji“ o Asterixovi (zasazené zhruba do roku 50 před Kristem) je však fascinující, že bez problémů může sloužit francouzským školákům jako doplněk učebnice dějepisu. Magickým prvkem zde bývá jenom nadlidská síla oněch starých Francouzů, zatímco všechno okolo do vysoké míry odpovídá realitě. Uderzovou snahou pak nepochybně bylo vytvořit skrz tuto sérii dobrodružství věrohodnou, ale i věrnou mapu dávného světa s jeho zvyky, místopisem a mnoha skutečnými dějinnými událostmi. V Československu začal Asterix (v originále Astérix) vycházet roku 1976 v týdeníku Sedmička a obvykle zdobil jen jeho poslední stranu. Do roku 1980 bylo do češtiny přeloženo a zveřejněno 220 stran těchto příběhů, ale osobně si myslím, že jim lépe svědčí alba. Jako školák jsem často míval pocit, že se ty příběhy neúměrně táhnou a nemají dostačující spád. V albech je to ovšem jiná! Albert Uderzo byl italského původu a navzdory pestrosti svých seriálů byl barvoslepý. Do časopisů kreslil od svých třinácti (1940) a roku 1951 se seznámil se spisovatelem a scénáristou René Goscinnym (1926–1977), mimo jiné pozdějším autorem Mikulášových patálií (původně rovněž komiksových), seriálu Šťastný Luke (vícekrát zfilmovaného) anebo bizarních filmových komedií s Michelem Serraultem, Michelem Galabru, Jeanen Carmetem a Gérardem Depardieuem Doživotní důchod (1972) a Krysy z temnot (1974), z nichž ta druhá je adaptací prózy Gastona Lerouxe. Neobyčejná invence a fantazie René Goscinnyho (který byl ukrajinsko-polského původu a prožil část života v Argentině) se stala přesně tím pohonným kolem, které Uderzův um potřeboval, a první část Asterixe vyšla 29. října 1959. Dnes je ohromující celek jeho úplně nekrvavých dobrodružství světovým fenoménem, zahrnujícím od roku 1989 i zábavní park v městečku Plailly asi 35 kilometrů severně od Paříže. Vzdálenou, ale přesto paralelou k těm příběhům u nás jsou dobrodružství Seka a Zuly, dvou sourozenců z pravěku, která vymyslil Miroslav Švandrlík a kreslil jeho přítel Neprakta. Ta podobnost je nejen ve veselém pohledu do vzdálené minulosti, ale také v tom, že oba seriály pozměňují historii a že oba přisuzují hrdinům objevení rozličných dodnes známých výroků, zvyků, her, zbraní a vynálezů. Do Sedmičky prosadil Asterixe v letech sedmdesátých redaktor a překladatel Josef Týč, nicméně Francouzi od počátku jasně stanovovali, která pokračování u nás smějí vyjít. Staly se jimi (zpřeházeně) příběhy Gal Asterix (původně 1959–1960), Asterix a olympijské hry (1968), Asterix a zlatý srp (1960–1961), Asterix a Gótové (1963), Věštec (1972) a Asterix a Kleopatra (1963–1964). Pozornosti původců uniklo, že původní dílo v Československu bylo místy redukováno. Nebo nad tím možná jen zoufale mávli rukou. A taktéž nad tím, že u nás nakonec došlo k nařízení „shora“, že se má pionýrský časopis raději zaměřit na domácí produkci. Francouzi sveřepě nabízeli další díly, ale redakce Sedmičky už pro ně nedostala devizové krytí od Ústředního výboru Socialistického svazu mládeže. Znamenalo to konec. (I těmito redukcemi se v Encyklopedii komiksu v Československu 1945–1989 vydané v roce 2012 zabývají Josef Ládek a Robert Pavelka.) Původní francouzská série dnes má takřka čtyřicet svazků, a ač Uderzo přestal roku 2011 kreslit, nadále není ukončena. Česky sešity začaly vycházet roku 1992 a naposled se objevila roku 2018 předposlední, 37. část Asterix v Itálii (2017). Od roku 1967 vzniklo i patnáct kreslených a hraných filmů, z nichž pouze Dvanáct úkolů pro Asterixe (1976), na jehož režii se podílel sám Uderzo, není adaptací některé z předloh. Až do roku 1976 dokázali kamarádi Goscinny a Uderzo ve skvělé symbióze vysílat na trh jeden až dva svazky ročně, nicméně po předčasné smrti geniálního scénáristy ve věku pouhých jedenapadesáti let se tempo tohoto projektu výrazně zpomalilo. Důvodem bylo, že scénáře začal – trochu hůře – psát sám kreslíř. Někdy se mu i dařilo, ale mezi Asterixovým synem (1983) a svazkem Asterix a Rahazáda (1987) vzniklo do té doby nevídané vakuum čtyř let a sešity Růže a meč, Obelix a Caesarova galéra a Asterix a Latraviata se dokonce vynořily v pětiletých odstupech (1991, 1996, 2001). Dnes Asterixe kreslí v Uderzově stylu Didier Conrad a scénáře píše Jean-Yves Ferri. Sebepropracovanější scénáře, sebedokonalejší kresba a sebepečlivější rešerše by ale negenerovaly takový kult, kdyby oba tvůrci koncem padesátých let nestanovili tak nesmírně šťastně charaktery základních postav. Asterix rozhodně není hloupý, ale není to ani Gal, jak si jej do té doby představovali. Je malé postavy. Ale doplněn masivním, spíše natvrdlým Obelixem, který má obrovskou sílu a nosí (ba i vytváří) posvátné kameny-menhiry. Obelix ani nemusí moc pít mágův nápoj, protože do něj jako robě „hapal“, a zábavným doplňkem skupiny je například bard Trubadix, který touží zpívat, ale není zrovna nejtalentovanější, takže obvykle končí na posledním obrázku hostiny s roubíkem v ústech. A pak je tu malilinký Obelixův pejsek Idefix. Nu, a občas nechal kreslíř oko čtenářovo spočinout i na křivkách půvabných Galek… Albert Uderzo do jisté míry přežil své dílo. Mohl být ovšem spokojen, že se natolik uchytilo a je v něm pokračováno. Ač Asterix není jediným jeho seriálem, jako kdyby byl. Ale nelze nezopakovat, že klíčový podíl na tom má neopakovatelný spisovatel René Goscinny, jehož dcera Anne dnes po právu vlastní nejméně čtyřicetiprocentní podíl na právech k eposu. A rovněž Uderzo měl dceru (Sylvii), které připadá zbytek. {loadmodule mod_tags_similar,Související}