Aktuální Zprávy

Sir Simon Rattle dostane prestižní cenu. Koncem ledna vystoupí s Českou filharmonií

Slavný britský sir Simon Rattle, který je od letošní sezony hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie, získá Cenu Ernsta von Siemense.

---=1=---

Čas načtení: 2019-12-30 07:59:24

Co vás nejvíce zaujalo v české kultuře v roce 2019? Odpovídají: Tomáš, Kubíček, Třeštíková, Fischerová, Klíma, Fučíková, Janovic

S blížícím se koncem roku Literární noviny opět položily tradiční anketní otázku okruhu svých spolupracovníků a osobnostem české kultury. Kniha Kateřiny Hlouškové F. T. M = Futurismus: Malý „bedekr“ futuristické avantgardy. Erudovaná studie z dějin italské kultury, věnovaná zejména futurismu a jeho protagonistům. Přináší neobyčejné množství poznatků, u nás mnohdy publikovaných vůbec poprvé, s využitím řady málo známých dokumentů, především italské provenience. Předností knihy je i při vysoké odbornosti její čtivost, které napomáhá autorčina orientovanost v problematice a nápaditá práce s detaily jak z osobního, tak i uměleckého života těchto italských buřičů a bohémů. Připomíná mj. i působení české malířky Růženy Zátkové, autorky hojně citovaného Marinettiho portrétu, stejně jako jeho vztahy k fašismu či široký kontext italského futurismu na mezinárodní scéně. Každopádně by nevšední kniha K. Hlouškové, doplněná také bohatým obrazovým materiálem, neměla být v záplavě kvazi odborné literatury přehlédnuta. Jiří Tomáš, nakladatel Domnívám se, že jednou z nejvýznamnějších událostí uplynulého roku bylo hostování České republiky na knižním veletrhu v Lipsku, které bylo zarámováno do Českého roku v německojazyčných zemích. Prostřednictvím 380 akcí, které představily nejenom českou literaturu a její tvůrce, ale i český film, současný design, společensko-politická témata jako Charta 77 či Václav Havel, aktuální podobu českého dramatu, výtvarnou scénu a další oblasti současné české kultury se podařilo koncentrovat pozornost německého publika na české téma. Výsledkem je osmdesátka nových literárních překladů, tři tisíce ohlasů v německojazyčných médiích a vznik celé řady dlouhodobých partnerských projektů, které snad stabilizují postavení české kultury v německojazyčných zemích. A přidejme k tomu třeba i ocenění Jaroslava Rudiše prestižní německou Cenou literárních domů či v září anoncované ocenění za Winterbergovu poslední cestu (Winterbergs letzte Reise) literární cenou Chamisso-Preis/Hellerau, označení románu Jáchyma Topola Citlivý člověk v Die Zeit za jeden z klíčových románů světové literatury uplynulého roku a konečně třeba článek významného politického a kulturního redaktora Mirko Schwanitze o románech Jáchyma Topola Citlivý člověk, Radky Denemarkové Příspěvek k dějinám radosti a Jiřího Hájíčka Dešťová hůl, který vyšel v květnu s titulem Tyto tři české romány musíte číst. Stejně důležité se mi zdá i ocenění festivalu Janáček Brno International Opera Award, což znamená zařazení festivalu mezi nejprestižnější operní podniky současnosti. Dlouholetá koncepční práce brněnské opery a pořadatelů festivalu dokázala, že světové události se mohou odehrávat i u nás. Samozřejmě je za tím obrovská práce a profesionalita celé řady lidí, především ale oceňuji nasazení ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera a šéfa opery Jiřího Heřmana, kterým se rovněž za poslední roky podařilo nově nastudovat téměř celého Janáčka, a to v podobě, která vyžaduje respekt. Tomáš Kubíček, ředitel Moravské zemské knihovny a literární teoretik Letos mne nejvíce zasáhly dvě divadelní inscenace. Jedna starší a jedna byla premiérou. První je představení Korespondence V+W v Divadle Na zábradlí režiséra Jana Mikuláška. Již dlouho se mi nestalo, aby ve mně divadlo vyvolalo takovou bouřlivou reakci v podobě dojetí, smutku a radosti. Dalším velkým zážitkem bylo zpracování komorního muzikálu Lazarus v Divadle Komedie, kde mne velice překvapily pěvecké výkony hlavních představitelů, především Eriky Stárkové, a byla jsem unesená ze scénografie Juraje Kuchárka. Hana Třeštíková, radní pro oblast kultury, památkové péče, výstavnictví a cestovního ruchu pražského magistrátu Televizní seriál Most! podle scénáře Petra Kolečka a v režii Jana Prušinovského. Měl ty nejlepší rysy žánru: byl dost zábavný a napínavý pro diváky prosté a dost přemýšlivý pro diváky intelektuální. V nejsložitějších tématech se vyhnul zjednodušování. A byl výtečně režírovaný i hraný. Co chtít víc? Daniela Fischerová, spisovatelka a dramatička Největší můj zájem a ocenění získala kniha, jejímž vypravěčem je „pan Wellington“ – britský letoun, který zažil boje druhé světové války, ukrývání ve stodole u sedláka za komunismu a nyní v hangáru, kde sdílí společnost menších současných letadel – a ta s úctou naslouchají jeho příběhům. Dva kluci, synové pilotů, se s panem Wellingtonem domluví morseovkou. Rozhodnou se nalézt členy někdejší posádky a zažívají přitom nečekaná dobrodružství. Vypadá to, že už ale nikdo nežije… a tu literární fikce je překonána zcela nečekanou realitou. Ta je pak součástí vydání druhého... Knížku čtou s chutí, dojetím a respektem také dospělí a často potom píší autorce: vnímají mravní étos, fantazii a vtip. Název knížky je Dobrodružství pana Wellingtona, autorkou textu a ilustrací je Hana Bergmannová-Klímová. Je to moje dcera, ale já bych tu knížku jmenoval i nebýt toho. Ivan Klíma, spisovatel Pohybuji se hlavně v knižním prostředí, proto pro mě byla asi nejzásadnější událostí naše účast na knižním veletrhu v Lipsku. Směla jsem se ho zúčastnit už v předstihu, společnou výstavou s dalšími českými ilustrátory. České literární centrum rozprostřelo akce do mnoha měsíců, pokračují i teď, tři čtvrtě roku od veletrhu. Hlavní veletržní týden byl pak mimořádným zážitkem. Děkuji všem, kdo se za Českou republiku postarali o náročnou organizaci, o všechny výstavy, besedy, setkání a děkuji za velké AHOJ na lipském nádraží. A z jiné umělecké sféry: Ráda bych poděkovala Plzeňské filharmonii za nezvyklý hudební zážitek, kterým byl podzimní koncert na oslavu třicetileté svobody. Konal se na půdě Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara, kde působím. Budova školy se na jeden večer proměnila ve velkou koncertní síň. Orchestr vedl dirigent Chuhei Iwasaki, zazněla hudba Ludwiga van Beethovena, ale i skladby opomíjeného českého skladatele Jana Hanuše. Drobný, ale pravidelný výtvarný zážitek mi od jara připravují dva naši studenti ilustrace, Tomáš Staněk a Lukáš Komárek, kteří dostali příležitost ilustrovat titulní stranu Literárních novin. Renáta Fučíková, výtvarnice a spisovatelka Za největší kulturní událost roku 2019 pro sebe považuji výstavu Umění doby Václava IV. na Pražském hradě. Ta úžasná kolekce gotických obrazů, soch, knih, iluminací, tkanin a tepaných předmětů ze zlata a stříbra – slovem umění krásného slohu kolem roku1400 – vyvolává otázku Kdo byl Václav IV.? Byl to slaboch, nepovedený syn velkého císaře, gurmán, záletník, estét, mstivý politik, který nechal v březnu 1393 surově zavraždit Johana z Pomuku, generálního vikáře arcibiskupa Jana z Jenštejna, aby omezil arcibiskupovu moc? Tím vším Václav IV. pro své současníky pravděpodobně byl, v skrytu duše se však možná cítil jako dekadent, který ze skutečného světa papežského schizmatu, odpustků, odbojné šlechty, morové hlízy a blížících se husitských válek touží uprchnout do samoty a vysněných krajin krásy a umění. Jeho doba nenávratně minula, velké umění zůstalo. Když jsem z výstavy odcházel, vzpomněl jsem si na brilantní paradox irského básníka Williama Butlera Yeatse: Když je svět v rozkladu, poezie jásá. Další významnou i radostnou událostí byl pro mne fakt, že Filosofický ústav AV ČR začal vydávat Sebrané spisy Karla Kosíka. Jako první vyšel 4. svazek s titulem Dialektika, kultura a politika. Eseje a články z let 1955–1969 (editor Jan Mervart). Najdeme tu nejen slavné eseje Hašek a Kafka neboli groteskní svět a Švejk a Bugulma neboli zrození velkého humoru, ale i řadu podnětných článků jako Gramsci o kultuře, Rousseauova kritika kultury nebo Brechtově dramatice věnovaná úvaha Všední život a dějiny. Znovu jsem si při četbě těchto juvenilií uvědomil, že Kosík je nejen pronikavý myslitel, ale i mistr krásného stylu. Vladimír Janovic, básník a esejista {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-12-01 21:25:00

Česká filharmonie míří do New Yorku. Představí hudbu Janáčka a Smetany

Česká filharmonie míří do New Yorku. V rámci Českého týdne tam náš nejvýznamnější orchestr vystoupí ve slavné Carnegie Hall. Divákům představí především hudbu největších českých skladatelů. Všechny koncerty už jsou skoro vyprodané, a to určitě i díky tomu, že prestižní britský časopis Gramophone vyhlásil Českou filharmonii Orchestrem roku 2024.

---===---

Čas načtení: 2024-03-25 07:59:15

Bojan Z v brněnské Filharmonii

Jazz & World Music, Besední dům Brno, 19. března 2024 Letošní cyklus jazzových koncertů brněnské Filharmonie uvedl řadu zajímavých pianistů: Sullivan Fortner, David Helbock, Christian Sands, poslední v jarním programu byl bělehradský rodák Bojan Zulfikarpašić, známý pod uměleckým jménem Bojan Z, žijící od roku 1988 ve Francii. Bojan představil na ryze akustickém koncertu v Besedním domě svůj velmi osobitý, rytmický styl plný dynamických přechodů, který se značně vymyká klasifikaci. Na scéně plynule mísil klasickou hudbu s balkánským folklorem, jazzem a blues. […] The post Bojan Z v brněnské Filharmonii first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Bojan Z v brněnské Filharmonii

Čas načtení: 2022-01-27 14:53:00

Vychází komplet 15 CD dirigenta Karla Ančerla, který z České filharmonie udělal světový orchestr

Karel Ančerl patří mezi nejvýznamnější dirigenty poválečné Evropy. Člověk, který přežil nacistické lágry i nepokrytý antisemitismus komunistického Československa, umělec, jenž s nezměrnou trpělivostí a nasazením povznesl Českou filharmonii na světový orchestr a uvedl ji s úspěchem do nejvýznamnějších koncertních sálů. Příští rok si připomeneme jeho 115. výročí narození a 50. výročí úmrtí. Podstatnou část jeho uměleckého odkazu, komplet studiových nahrávek s filharmonií, vydal Supraphon v letech 2002–2008 na 48 CD v rámci Ančerl Gold Edition. To ale zdaleka není vše. Archiv Českého rozhlasu skrýval bohatství živých nahrávek z koncertů, jež doplňují obraz této mimořádné dirigentské osobnosti. Na 15 CD Supraphon z tohoto pokladu vybral repertoár, na který se nedostalo při studiovém natáčení; repertoár doširoka rozkročený od Mozarta po díla Ančerlových současníků. Mezi nahrávkami jsou skvosty vrcholného Dvořáka (Symfonie č. 7 a 8, Biblické písně) a Suka (Asrael, Zrání), dirigentem milovaný o prosazovaný Martinů (Symfonie č. 1) a Kabeláč (Symfonie č. 5) i velké opusy světového repertoáru 20. století (Debussy, Ravel, Strauss, Prokofjev ad.). Jedinou výjimkou, jež „zdvojuje“ studiový snímek, je Smetanova Má vlast. Koncertní snímek z Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro je jedním z posledních Ančerlových záznamů z května 1968 před jeho definitivním odchodem do Toronta. Ivan Medek, jeden z nejbližších spolupracovníků Karla Ančerla v době jeho působení v České filharmonii, u příležitosti 100. výročí dirigentova narození zavzpomínal: „Kdykoli se vrátím k Ančerlovým nahrávkám, jsem konsternován jejich zvukem a dokonalostí. Myslím, že svědčí o slavné, možná nejslavnější éře České filharmonie. Je přitom zajímavé, že Karel Ančerl svým fyzickým projevem na pódiu nikdy neevokoval romantický přístup, řada lidí ho považovala především za rytmika či precizního vychovatele orchestru, ale když jsem poslouchal jeho nahrávku Brahmsovy První symfonie, byl jsem překvapený, jak bohatě třeba frázoval a kolik je tam svobody.“

Čas načtení: 2019-12-04 13:14:52

Vánoční program ČT art nabídne Queen, Raye Charlese či Jiřího Suchého

Kulturní program ČT art nachystal na Vánoce na čtyři desítky premiér. Mimo jiné odvysílá muzikály New York, New York od Martina Scorseseho a Miss Saigon – slavné dílo Alaina Boublila a Claude-Michela Schönberga v koncertním provedení. Už v pondělí 16. prosince nabídne ČT art koncert Pocta Alžbětě II. z londýnské Royal Albert Hall k narozeninám britské panovnice, na kterém vystoupily hvězdy jako Tom Jones, Kylie Minogue či Sting. „Stejně jako každý rok, i letos chce kulturní kanál divákům České televize vyslat jasný vzkaz, že televizní Vánoce nemusí být jen o pohádkách či skvělých filmech, ale taky o prvotřídní muzice,“ říká výkonný ředitel ČT art Tomáš Motl. „Právě hudba je pilířem naší nabídky a troufám si říct, že si vybere každý.“ V úterý 17 prosince ČT art odvysílá záznam koncertu Joe Cockera Fire It Up z roku 2013, který byl jedním ze zpěvákových posledních. Raye Charlese, který zahrál v roce 1997 na jazzovém festivalu Montreux, připomene program ČT art ve středu 18. prosince. Mezi svátky se na obrazovky dostanou hity jako Moment Of Glory nebo Wind Of Change německých Scorpions s Berlínskou filharmonií. Den před Silvestrem zazní Voda živá od Anety Langerové. Zpěvačka se pro pětasedmdesátiminutový koncert spojila s Janáčkovou filharmonií Ostrava. Poslední den roku pak mohou diváci Artu trávit ve společnosti rockových skupin Kabát na megakoncertu v pražském Edenu a Queen na jejich legendárním vystoupení v Budapešti v roce 1986. V programu jsou také premiéry dokumentárních snímků z letošní přehlídky Zlatá Praha, například portrét Martina Kubaly o pěvci s charismatickým barytonem Adamovi Plachetkovi nebo film Romana Vávry o světově uznávaném, českém dirigentovi Jiřím Bělohlávkovi: „Rána, kterou mu způsobil jeho odchod z filharmonie na začátku devadesátých let, kdy celým dosavadním životem a ambicí směřoval k vedení prvního orchestru v zemi a sám usoudil, že se s ním v té době musí rozejít, byla větší, než bych čekal. O to je obdivuhodnější právě jeho pozdější návrat a to, co s muzikanty dokázal. Prostě Jiří Bělohlávek odcházel ze života na vrcholu a jako vítěz. Komu se to podaří,“ říká režisér Vávra. Na Štědrý den nabídne ČT art divákům Vánoční koncert z Valdštejnského paláce. Na Boží hod rozezvučí Art Ostrava, která bude zpívat gospel. Záznam koncertu z Gongu představí výsledek šesti zkoušek seskupení sto sedmdesáti členů sboru, dvaceti vynikajících muzikantů a jednoho zkušeného sbormistra. Ve vysílání pak naváže Missa Salisburgensis, slavnostní radostná barokní Biberova mše v podání Václava Lukse a jeho orchestru Collegium 1704. Druhý svátek vánoční prostoupí Jiří Suchý a jeho Recitál 1964/2019. Připomínku šedesátého výročí založení Divadla Semafor a pětapadesátého výročí uvedení televizního pořadu Recitál 64 uvidí diváci v den, kdy uplyne padesát let od úmrtí Jiřího Šlitra. Po semaforských hitech bude sváteční obrazovka patřit jedné z nejslavnějších operet Franze Lehára Země úsměvů. Ve stejném duchu naváže ČT art i těsně po Novém roce, kdy odvysílá prosincový koncert popové legendy Mekyho Žbirky ke čtyřiceti letům na hudební scéně, anebo přímý přenos slavnostního galakoncertu ke znovuotevření Státní opery. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-22 01:00:00

Město podpoří Filharmonii Brno

Brno, 22. května 2024 - Láska k vážné hudbě začíná ve Filharmonii Brno. Ta nabízí velké množství edukačních aktivit určených pro nastávající rodiče, nejmenší děti, školky i školy, studenty nebo i pro velmi dospělé a vyspělé posluchače. Zájem veřejnosti však i tuto bohatou nabídku dlouhodobě překonává, proto město za využití fondu rezerv zafinancuje rozvoj a zázemí pro zmíněné aktivity nebo vídeňské abonmá Filharmonie Brno. Radní na svém pravidelném jednání schválili záměr příspěvku ve výši 2,1 milionu korun. Celý článek...

Čas načtení: 2022-02-07 23:09:34

Pavel Smutný: Kultura je symbolem moderní české identity

Kultura patří mezi základní atributy každého vyspělého národa. Nejinak tomu je i v České republice. Někdy se ale zdá, že kultuře, a zejména jejímu rozvoji, není ze strany státu a politiků věnována pozornost, kterou by si zasloužila. Pomoci k rozvoji kultury může významně i soukromý sektor nebo podpora ze strany mecenášů. Mezi podporovatele tradičního českého živého umění patří i Bohemian Heritage Fund (BHM), ve kterém je sdruženo kolem 60 mecenášů. Fond podporuje a v minulosti podpořil řadu projektů, jako jsou například oratorium k poctě svaté Ludmily, Smetanova výtvarná Litomyšl a Národní sbírka na svatovítské varhany. Podpora a rozvoj kultury by měly patřit mezi základní priority celé společnosti, vždyť je to právě kultura, která buduje českou národní identitu. „Do kultury, zejména do té živé, musí proudit investice,“ říká Pavel Smutný, prezident Bohemian Heritage Fund (BHM). Bohemian Heritage Fund je jediným mecenášským uskupením v republice se zaměřením na podporu těch nejlepších uměleckých projektů reprezentujících národní a kulturní dědictví České republiky. V současnosti tvoří BHM přibližně 60 mecenášů a není vyloučeno, že se bude dále rozšiřovat. „Myslím, že bychom přivítali ještě pár desítek dalších,“ říká Pavel Smutný. Pro efektivní podporu kultury a motivování mecenášů je nevyhnutná i komunikace a spolupráce s ministerstvem kultury, které je tím hlavním článkem udržování, rozvíjení a podpory kultury v České republice. Bývalé vedení resortu kultury ale spolupráci se soukromým sektorem nepreferovalo a nevnímalo ho jako partnera, co je podle Pavla Smutného škoda. „Předtím aspoň ministři mecenášům děkovali a byli schopni morálního ocenění ze strany státu,“ dodává Pavel Smutný. Přestože podle slov prezidenta BHM fond funguje velmi dobře a je respektovanou soukromou institucí pro podporu kulturních projektů, bude do budoucna potřeba, aby se fond otevřel kooperaci s institucionálními sponzory. Tito sponzoři by mohli spolufinancovat velké kulturní projekty. V souvislosti s korporacemi je ve srovnání s obdobím před 15 lety vidět velký posun. Zatímco na začátku tisíciletí firmy nebyly obzvlášť nakloněny podpoře kultury, dnes je situace jiná a společnosti si uvědomují, že podpora kultury zlepšuje jejich pověst a podporuje dobré jméno. Na rozvoj kultury v České republice by měly podle Pavla Smutného přispívat i zahraniční firmy, které v zemi za pomoci českých pracovníků vytvářejí významnou přidanou hodnotu. Funguje to tak například v Německu, Švýcarsku, nebo i ve Francii. Výčet projektů, které BHM za svou 12letou historii podpořil, je vskutku bohatý. Nejnověji fond podpořil například premiéru oratoria k poctě svaté Ludmily, která se uskutečnila v září na počest 1100. výročí jejího úmrtí. Premiéra představení by se bez prostředků, které věnovali mecenáši z BHM, neuskutečnila. „Vnímali jsme, že se toto duchovní a politicko-kulturní výročí blíží, ale nechtěli jsme původně nic podnikat,“ vysvětluje Pavel Smutný. Impulsem se stal nápad operní zpěvačky a herečky Soni Červené, která v inscenaci ztvárnila právě svatou Ludmilu. Na její výkon reagoval slovy chvály i sám prezident BHM Pavel Smutný, který deklaroval snahu toto dílo dostat do všech krajů. Významnou stopu má Bohemian Heritage Fund také v Litomyšli, kde podporuje výstavu Smetanova výtvarná Litomyšl. Dokonce i v době velkých restrikcí, způsobených pandemii koronaviru, se podařilo fondu podpořit v Litomyšli organizaci dvou výstav, přičemž obě měly obrovský úspěch, a jak dodává prezident BHM, jednalo se o největší počiny na podporu výtvarného umění v historii Bohemia Heritage Fund. I když fond výtvarnou část Smetanovy Litomyšle významně podporuje, Pavel Smutný upozorňuje, že je pořád na čem pracovat. Podle prezidenta BHF by bylo vhodné ustavit subjekt, jehož úkolem by bylo bohatý výtvarný život Litomyšle vzájemně propojit a řídit výstavní aktivity. Za zmínku podle Pavla Smutného určitě stojí i výrazná proměna celého festivalu Smetanova Litomyšl, na kterou aktivita BHM neměla přímý vliv. Došlo k vytříbení programu, navýšení rozpočtu, zlepšila se atmosféra a vstřícnost vůči „spotřebitelům“ umění a mimo jiné se zvýšil i počet sponzorů. „Je neuvěřitelné, že to vše se stalo za působení stále stejného organizačního týmu. Lidi, kteří kdysi jeli stovkou, jedou dnes stoosmdesátkou,“ dodává Pavel Smutný v souvislosti se zvyšující se úrovní festivalu. K dalším významným projektům, do kterého se kulturní mecenáši z BHM zapojili, patří i Národní sbírka svatovítské varhany. Jedná se o pořízení nových varhan do Katedrály svatého Víta, Václava a Vojtěcha v Praze, kdy BHF sehrál roli spoluorganizátora celé sbírky a angažoval se v její propagaci. Cena nových varhan přesáhne 100 milionů korun a podle odhadu Pavla Smutného by mohly být varhany nainstalovány a posléze představeny veřejnosti v první polovině roku 2023. „Za sebe dodávám osobní přání, aby to bylo 15. června na svátek sv. Víta,“ říká Pavel Smutný. Projektů, které BHM podporuje, je kromě výše zmíněných celá řada. Fond v minulosti podpořil například i projekt 1914, barokní orchestr Collegium 1704, festival Lípa Musica, Českou filharmonii či Národní divadlo.

Čas načtení: 2021-08-30 13:54:10

ČT art bude patřit básníkům s Tomášem Klusem, historii televizní tvorby a festivalu Zlatá Praha

Kulturní stanice České televize ČT art slaví osm let. Speciální, týden trvající program, odstartuje již 30. srbna večer připomenutím padesátého výročí Divadla Sklep. Od 20 hodin uvede v přímém přenosu jeho kultovní Besídku. Ve středu 1. září uvidí diváci premiérový dokument Svět podle Muchy, čtvrtek bude patřit živému vystoupení Jiřího Suchého. Novým cyklem, který na Artu startuje, jsou Písně českých básníků s Tomášem Klusem v moderátorské roli. S premiérovými díly se vrací pořady Linka a Doupě Mekyho Žbirky. Tradiční součástí podzimního programu je také festival Zlatá Praha. Ten uvede například dokumenty Můj život s Bohuslavem Martinů a Štace Miloně Čepelky. „Za těch osm let, co ČT art vysílá, byly nejtěžší dva roky. Ten první, kdy Art po pár měsících příprav skočil rovnýma nohama do éteru, a pak ten poslední, kdy se kulturní život, tak jak jsme na něj byli zvyklí, prakticky zastavil. Rušili jsme spoustu natáčení, měnili program, ale přesto jsme dokázali divákům nabízet to, co nemohli vidět a slyšet v divadlech či hudebních sálech. Naše publikum to ocenilo a vysílání v době pandemie se stalo divácky nejúspěšnějším obdobím v historii kulturního kanálu,“ říká generální ředitel České televize Petr Dvořák „Tradice artových přímých přenosů loni dokonce zaznamenala rekord, představení Hvězda s Evou Holubovou zhlédlo sto třicet tisíc diváků. Divákům umíme zprostředkovati hůře dostupná, věčně vyprodaná představení. Po Dejvickém a loňském Národním divadle letos nahlédneme do kultovní Dobešky,“ dodává. „Kromě přímých přenosů nás na podzim čekají i dvě premiéry. Pořady, které jsou poučné, ale rozhodně nenudí. Prvním jsou Písničky českých básníků, ve kterých bude populární hudebník Tomáš Klus přibližovat současné generaci autory jako Orten, Hrabě nebo Seifert. Druhým pak Na programu televize mapující historii československé televize od padesátých let až po vznik České televize. Jsem přesvědčen, že práce s obsáhlým archivem a stovkou výpovědí nejen osobností, které jsou s vysíláním spojeny, bude na výsledku vidět,“ doplňuje výkonný ředitel ČT art Tomáš Motl. Nejdřív Sklep a Mucha, potom opera a krátké filmy ČT art slaví výročí zahájení svého vysílání tradičně tzv. Týdnem dárků. „Besídka k padesátému výročí bude speciální oslavou toho, že už to máme v práci i v životě fifty-fifty. Se Sklepem je mi jedno, jestli vystupujeme před kamerou, nebo na jevišti. Když mi bylo těžko, vrátil jsem se do Sklepa na plný úvazek a zjistil, že energie v souboru je léčivá,“ říká spoluzakladatel souboru Milan Šteindler. Středečním dárkem bude dokument o Alfonsu Muchovi, který neváhal opustit Paříž na Slovanská epopej. Snímek Romana Vávry Svět podle Muchy se tak po loňském krátkém uvedení v kinech dostává v premiéře i na televizní obrazovku. Mezi podzimní premiérové pořady se zařadí také Krátké čtvrtstoletí Divadla v Dlouhé a inscenace Lidská tragikomedie, které připomenou výročí zavedené pražské scény. Cyklus Státní opera, jak ji neznáte zase naváže na epizodický exkurz do historie a architektury Národního divadla. Roli průvodkyně převzala od Taťjany Medvecké sopranistka Kateřina Kněžíková. A už v půlce září se představí během jediného večera sedm talentovaných českých filmařů, kteří získali za své krátké filmy ocenění nebo dokázali svá díla dostat na mezinárodní festivaly. Během pásma Velké malé příběhy uvede ČT art snímky jako Anatomie českého odpoledne či Nosorožci. Zlatá Praha po roční pauze s doprovodným programem „Po kulturně utlumeném roce se mezinárodní televizní festival Zlatá Praha hlásí o slovo se vší parádou a opět bude o skvělých pořadech, uměleckých výkonech i velkých jménech,“ říká ředitel festivalu Tomáš Motl. „Kromě předních českých umělců jsem třeba nesmírně rád, že předsedou mezinárodní poroty se stala legenda mezi režiséry koncertů a oper Brian Large, který mimo jiné celosvětově proslavil fenomén Tří tenorů, když režíroval přenos onoho slavného prvního společného vystoupení Pavarottiho, Dominga a Carrerase v Římě.“ O zahájení festivalu se na Nové scéně Národního divadla ve středu 22. září postará houslista Václav Hudeček se svými hosty. Následující den je na programu premiéra dokumentu Ondřeje Havelky My tancujem swing o historii tohoto žánru v Československu a první uvedení portrétu Štace Miloně Čepelky. „Chceme divákům ukázat, že Miloň není pouze hercem Divadla Járy Cimrmana. Představíme ho taky jako hudebníka a literáta,“ popisuje režisér Patrik Ulrich. Jakub Sommer se zase v dokudramatu Můj život s Bohuslavem Martinů věnuje osobnosti významného hudebního skladatele: „Až při přípravách na natáčení jsem ho začal poslouchat a byl jsem překvapen, jakou bohatostí jeho hudba oplývá. Sám pro sebe jsem si objevil drahokam a jsem přesvědčen, že i v budoucnu mě jeho dílo nepřestane fascinovat.“ V tentýž den návštěvníci Nové scény Národního divadla uvidí i ukázku z velkého projektu Šest symfonií Bohuslava Martinů, který Česká televize natočila ve spolupráci s Českou filharmonií. A ani letos nebude na festivalu chybět doprovodný program. Na odpoledne se StarDance se představí známé tváře uplynulých ročníků, ale i chystané jedenácté řady, která odstartuje v polovině října. Kompletní program Zlaté Prahy je dostupný na webu festivalu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-13 12:45:42

Tajemství Bachovy hudby odhaluje kniha Hudba na nebeském hradě

Johann Sebastian Bach je jedním z nejnepochopitelnějších skladatelů v dějinách. Jak mohl tak vznešenou hudbu složit člověk, který vypadá tak obyčejně, tak neprůhledně – a občas netečně? John Eliot Gardiner v dětství každý den míjel jeden ze dvou autentických portrétů J. S. Bacha na schodech v domu svých rodičů. Od té doby jej studuje a provádí jeho dílo a dnes je považován za jednoho z největších žijících skladatelových interpretů. V knize Hudba na nebeském hradě podrobně vysvětluje myšlenky, z nichž Bach čerpal, popisuje, jak pracoval, jak je jeho hudba konstruována a jak dosahuje svých účinků. A píše také o tom, jaký byl Bach člověk. Ukázka z knihy Hned po zahájení práce se Bachovy úvahy zabývaly harmonií. Zedler definoval univerzální harmonii jako „konformitu a harmonii všech věcí, protože ve světě se vše děje společně, a to ve vztahu jak k příčině, tak k následku“. Bach dodává: „Generální bas je nejdokonalejší základ hudby […] který vede ke správně znějící harmonii (Harmonie), ke slávě Boží a k přípustnému potěšení duše.“ Emanuel Bach popisuje tuto zaujatost podobným způsobem: zásadním aspektem otcova zájmu o harmonii byla plnohlasost (Vollstimmigkeit), jinými slovy způsob, jakým byl zahrnut kontrapunkt. Tady jsme opravdu u jádra věci, tedy u překročení vertikálních a horizontálních rovin zvuku. Určitě nikdo před Bachem nevyužíval tento průsečík takto plodně (a po něm tak činilo jen málo skladatelů): melodie se opírá o rytmus, který je obohacen kontrapunktem a spojuje se k vytváření harmonie, jež je složena z konsonance a disonance, které zachycuje posluchačův sluch. Podíváme-li se z jiného pohledu, je ohromující, jak harmonický pohyb podle všeho nese plný náklad melodických nápadů na vlastních ramenou. To vše je samozřejmě z teologického pohledu vysoce symbolické. Upozorňuje to na skutečnost, že slovo Vollkommenheit – kromě toho, že znamená „dokonalost“ – má ještě podtón „úplnosti“. Tento koncept vyváděl z míry nejhlasitějšího Bachova kritika Johanna Adolpha Scheibeho, jenž měl za to, že moderní skladatelé „pouze umísťují pod melodii doprovodné hlasy“. Dokonalost pro Bacha znamená znalost „nejskrytějších tajemství harmonie“. Jeho dovednost při jejich objevování byla vášní – téměř posedlostí – a „nikdo nedokázal dospět k tolika invenčním a neznámým myšlenkám z jinak zdánlivě suchých triků, jako se to dařilo jemu“. O procesu osvojení si těchto dovedností se můžeme dočíst v různých komentářích roztroušených ve spisech Emanuela Bacha. V zásadě nemluví ani tak o tom, co spustilo úvodní jiskru (inventio) v otcově mysli, spíše představuje záplavu způsobů, kterými ji otec rozvíjel (elaboratio): Byl v zásadě samouk a učil se studiem „děl slavných a zdatných skladatelů své doby a z plodů své reflexe o nich“. „Skrze vlastní studium a přemýšlení se už v mládí stal čistým a zdatným skladatelem fug.“ Když hrál novou skladbu z listu, tak „díky skvělé znalosti harmonie“ byl schopen okamžitě změnit trojhlasou texturu na úplný kvartet – a to vše „na základě řídce číslovaného partu continua […] činil tak v dobré náladě a věděl, že by mu to skladatel neměl za zlé“. „Když poslouchal bohatou a mnohohlasou fugu, dokázal záhy říct – po prvních vstupech témat –, jaké kontrapunktické prostředky bude možné použít a které z nich skladatel má použít. Stál jsem vedle něj a on mi tlumočil své domněnky, a když se jeho očekávání naplnila, radostně mě dloubnul.“ Jako šachový velmistr dokázal Bach předvídat všechny další myslitelné kroky. Bylo by zajímavé se dozvědět, zda někdo takto přesný a tak bezpečně si jistý figurami a strukturami byl zvyklý tyto schopnosti uplatnit i v jiných oblastech (existovala například nějaká „harmonie“ ve způsobu, jakým vedl své účty a účetnictví?). Bach byl zřejmě jedinečný v tom, jak odhaloval prchavost božské jiskry, která pro něj, jak říká Dreyfus, byla základem hudební a lidské zkušenosti a jíž se pilně ve své náročné práci věnoval. Další zdroj, který uváděl do pohybu jeho imaginativní schopnosti podobné bodu 3, známe ze zápisu, jejž v roce 1741 zaznamenal někdo z Gottschedova okruhu. Theodor Leberecht Pitschel mohl mít na mysli výhradně Bacha seniora („onen slavný muž, který se v našem městě těší nejvyššímu uznání“), když ukazuje, že „nespěchá […] zalíbit se ostatním […] své tóny mísí až poté, co zahraje něco z tištěné či napsané stránky, co je podřadnější než jeho myšlenky, a uvede [tak] do pohybu sílu své představivosti [Einbildungskraft]. Jeho nadřazené myšlenky však jsou důsledkem těch podřadných.“ To je podobné praxi Händelově. Oba si půjčovali hudební nápady jako pobídku k větší invenci, ovšem s drobným rozdílem. Bach adaptoval Vivaldiho ritornelové návrhy a permutovaná fugová témata předchozí generace, jednoznačně největší díl jeho výpůjček ovšem pochází z jeho vlastních děl. Dochází tak k rozšíření a transformaci, což vše představuje jeho hledání dokonalosti. Naproti tomu Händel si z vlastního díla vypůjčoval hlavně zřejmě z toho důvodu, aby ušetřil čas a trápení. „Vykrádal“ ovšem jiné skladatele mnohem extenzivněji než Bach, zejména poté, co dosáhl středního věku. Dokázal však tyto „výpůjčky“ transformovat tak radikálně, že v zásadě vypadaly jako nové. Odtud pochází popis, který se připisuje Williamu Boyceovi, a sice že Händel „si bere od druhých pouhé kamínky, ale vyleští je tak, že jsou z nich diamanty“. * * * Když na stole ležel nový text, musel Bach uvážit, jaká je jeho forma a v jaké míře ji bude nucen replikovat v hudebních strukturách, nebo zda ji může svobodně změnit. Na rozdíl od Johanna Kuhnaua nebyl Bach talentovaným lingvistou, tudíž mu rada předchůdce – máš-li za úkol zhudebnit text v próze, měl bys uvážit daná slova i v dalších jazycích a odtud si vzít inspiraci – nebyla moc platná. Existovalo-li blízké porozumění mezi ním a libretistou, takové problémy přirozeně většinou nevznikaly. Například jeho spolupráce s mladou, dvakrát ovdovělou salonní lipskou básnířkou Christiane Mariane von Zieglerovou, byla intenzivní, ale netrvala dlouho, možná proto, že změnil text devíti jejích kantát, aby vyhovovaly jeho vlastnímu záměru (viz kapitola 9). Jejich původní tvar se objevil, až když je v roce 1728 vydala. Jednoznačně nejčastějším Bachovým literárním partnerem byl Christian Friedrich Henrici, který se obvykle uvádí pod pseudonymem Picander. Buď proto, že se podvolil, nebo na základě vyjednávání Bach obvykle připustil, aby počet Picanderových veršů rozhodl o počtu vět, do nichž pak svou hudbu „nalil“. To také umožňovalo, aby přízvukové vzorce textu diktovaly výběr metru, ovlivňovaly rytmus jeho tematických motivů a poněkud nepřímo i výšku, tonalitu, a dokonce instrumentaci. To vše vyplývalo z Bachova čtení textu a bylo s ním v základní shodě a víceméně odpovídá poněkud růžovému Emanuelovu líčení otcových metod, když komponoval „kostelní věci“ (Kirchensachen): „Pracoval oddaně, řídě se obsahem textu, aniž by přitom podivně překrucoval slova či některá z nich zdůrazňoval na úkor celkového smyslu, jejichž důsledkem se často objevují směšné myšlenky, jež někdy vyvolávají obdiv lidí, kteří se považují za znalce, přitom však jimi nejsou.“ Emanuel ovšem nepopisuje, jak to vypadalo, když se jeho otec rozhodl se podvolit méně. Lišila-li se Bachova interpretace lekcionáře od Picanderovy (či poetické parafráze nebo expozice jiného libretisty) a jeho vlastní myšlenkové modely vedly k alternativní struktuře, nebyl vždy nakloněn tomu, aby se podřídil. V takových případech Bach v plné míře odhaluje celou šíři vlastních hudebních ambicí, a to interpretovat text a najít význam ve světě kolem sebe. V tomto bodě mu žádný autor ani libretista nemohl zabránit použít jeho přirozené nadání, aby jak říká Birnbaum, získal „imaginativní vhled do hlubin světské moudrosti“. Jeho riskantní strategie mohly vést k naprostému ignorování konvenčních náležitostí (propriety) ve výstavbě poetického textu – kniha pravidel je pomyslně defenestrována a končí kdesi dole na ulici. Někteří kritici takové procedury považovali za nepřípustné, prokazovaly jeho tvrdohlavost a umíněnost. Hlavu si s ní lámali i ti nejnadšenější podporovatelé, kteří mnohem ochotněji než on souhlasili s konvenčními koncepty toho, co je „přirozené“ a „rozumné“. Emanuelův popis otcových melodií je nesen jistou zmatečností, ale i obdivem: hovoří o nich jako o „podivných, ale vždy rozmanitých. Invenčně jsou bohaté a nepodobají se žádnému jinému skladateli.“ Jedním takovým příkladem, kdy Bach vzal věci do vlastních rukou, je takzvaná Smuteční óda (Trauer-Ode, BWV 198). Tuto kontroverzní objednávku realizoval k bohoslužbě po smrti královny Kristýny Eberhardýny, kurfiřtky saské. Ta měla politický rozměr. Královna Kristýna byla v Sasku široce uctívána, neboť na rozdíl od zesnulého manžela a syna, kteří konvertovali ke katolicismu (což mnoho lidí v té době považovalo za cynickou snahu vyhovět podmínkám polské koruny), ona zůstala věrna luteranismu. Bachova hudba je důstojná, hluboce působivá, má atmosféru. První věta se stylisticky a emočně podobá úvodnímu chóru Matoušových pašijí, uvedených jen několik měsíců předtím. Zádušní bohoslužba byla sloužena v univerzitním kostele 17. října 1727, partitura byla ovšem dokončena až 15. října, čímž zbývaly pouze dva dny na opis partů a zkoušení. Bach zhudebnil text jako kantátu, složenou ze sborových částí, árií a recitativů. Ocitl se tak na tenkém ledě. Univerzitní kostel nepatřil k jeho oblíbeným místům, navíc nezhudebňoval slova nějakého starého kantátového nádeníka, ale respektovaného univerzitního profesora Johanna Christopha Gottscheda, vůdčího obhájce reformy písemnictví, který byl v Lipsku oslavován jako představitel racionální literatury. Problém byl v tom, že z jeho smuteční ódy se vyklubala mdlá směsice banalit, falešného sentimentu a směšno-vznešených rýmů. Bach prostě ignoroval formální uspořádání přísně osmiveršových strof s pravidelným rýmovým schématem (abba) i Gottschedovy narážky v textu týkající se náležitého zhudebnění. Jeho provinění spočívalo nikoli v lhostejnosti ke vznosnému tónu Gottschedova textu, ale ve způsobu, jakým ho nahradil a zatlačil do pozadí. Johann Adolph Scheibe, který byl dle očekávání nadšeným Gottschedovým obdivovatelem, nás zpravuje o tom, jak měl text zhudebnit – měl se vyhnout všem výstřelkům, například modulaci do vzdálených tónin či „použití nekonečné masy metafor a figur“. Ovšem právě díky těmto metaforám a figurám je Bachova hudba tak působivá. Při jedné příležitosti, kdy mu Gottsched nabízí nadprůměrné čtyřverší – „Třesoucí hlas zvonů / k znepokojení přivede naše duše neklidné / svým rozhoupaným bronzem / nám kosti i cévy pronikne“ –, odpovídá Bach památným způsobem. Čekali bychom, že bude napodobovat zvuk pohřebních zvonů, on ovšem přichází s mimořádnou instrumentální paletou: páry fléten, hobojů, (neobvykle) viol da gamba a louten vedle smyčců a continua. Úžasné je ovšem to, co s těmito kontrastními instrumentálními barvami provede v pouhých jedenácti taktech. Nejprve uvede každou z jedenácti vrchních linek jednu po druhé, přičemž každá evokuje zvon jiné velikosti – od nejmenšího ztvárněného stepujícím vyzvánění fléten k drženému zvuku zvonů střední velikosti u hobojů a oparu smyčců v pizzicatu až k hlubokému, sytému zadunění větších zvonů v gambách a continuu, které znějí zlověstně v pravidelných kvartách a kvintách. V tomto okamžiku jsme se posunuli od zmenšeného septakordu D v hoboji prostřednictvím malé septimy do c moll a k noně na e. Poté, pod třetím obratem dominantního septakordu na cis, přichází náhlý (a podle standardů té doby nepřípustný) otřes zpět od eis k a v basu a pak zvony jeden po druhém ve stejném pořadí, v jakém začaly, také zmizí. Tato tonální analýza zřejmě napovídá, že s královninou smrtí čas přestal fungovat ve své obvyklé Bohem dané pravidelnosti – a s jejím odchodem se přirozený svět ocitl vzhůru nohama. Scheibova či Matthesonova přímá i nepřímá kritika, i když je ohraničena jejich konceptuálními omezeními, nabízí ve svém úhrnu měřítko, podle něhož lze posoudit míru neporozumění Bachově hudbě: jak mohl tak zatvrzele ignorovat jejich snahy racionalizovat a katalogizovat náležité a sluchu lahodící kompoziční styly? Lze si pouze představit, jak nezáživná by byla Scheibova „správná“ reakce ve vztahu ke zhudebnění tohoto textu. Pravdou je, že stylistická nevhodnost (impropriety) je znamením Bachova přístupu k invenci v kultuře, která nebyla vybavena k tomu, aby si poradila s jeho originalitou. O Scheibem Birnbaum říká, že se „snažil zhnusit Bachova díla jemným uším“. Imaginativní bohatost Bachovy hudby – jedna z kvalit, kterou dnes obdivujeme a vychutnáváme si ji (možná v důsledku toho, co jsme se naučili z pozdějších kompozic) – se tvrdě střetávala s kulturními hodnotami jeho doby a podrývala široce přijímané myšlenky dekora. Matthesonovu a Scheibovu kritiku zhoršoval fakt, že oba byli průměrní skladatelé. Mattheson se nejprve jevil slibně) brzy však utekl k teoretickým spisům. Některé jsou sice bystré a pomáhají zaplňovat mezery v poznání, jak skladatelé v té době fungovali, Mattheson se však stal tlučhubou ohromující pompéznosti a nadutosti. Scheibe působí jako zahořklá lidská skořápka, stravovala ho závist a liboval si v zesměšňování a pomlouvání kolegů. Jeho pohrdání neunikl ani Mattheson, ač obhajoval podobně „vědecký“ přístup k hudbě. Scheibe ovšem svou kritiku velmi ochotně odvolal v okamžiku, když ten, na něhož jeho kritika cílila, projevil byť jen sebemenší zájem jeho hudbu provozovat. K tomu došlo až poté, co nešťastnou náhodou přišel o oko při práci se svým otcem, varhanářem v Lipsku. Měl vzdělání hudebníka, ale nepodařilo se mu získat ani jedno varhanické místo, o něž se ucházel (včetně místa ve Freibergu roku 1731, kam ho doporučil sám Bach), takže se vedle skladatele rozhodl stát i hudebním kritikem. Roku 1737 publikoval článek, v němž pranýřoval Bachovu hudbu jako „bombastickou“ a „zmatenou“ a hovořil o něm pejorativně jako o „muzikantovi“ (Musikant, správný termín by byl Musikus, tedy ten, který použil v názvu čtrnáctideníku Critischer Musikus, jejž založil). Sir John Eliot Gardiner (* 20. dubna 1943) vystudoval historii, arabštinu a středověkou španělštinu na King's College v Cambridge. V roce 1966 založil sbor Monteverdi Choir, v roce 1978 soubor English Baroque Soloists a v roce 1990 Orchestre Révolutionnaire et Romantique. Natočil více než 250 alb, z nichž většinu vydaly společnosti Deutsche Grammophon nebo Philips Classics. Řada nahrávek získala významná odborná ocenění, včetně dvou Grammy. Několikrát dirigoval i Českou filharmonii. Naposledy 29. listopadu 2020 na jednom z adventních koncertů bez publika (kvůli probíhající pandemii koronaviru. Dauphin 2021, přeložil Tomáš Jajtner, brožovaná, 704 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-21 15:53:08

JazzFestBrno bude až na podzim. Vystoupí na něm Rozhlasový Big Band Gustava Broma s Danem Bártou

JazzFestBrno 2020, který se měl původně uskutečnit od března do června, zahájí 13. září v Bobycentru basista a zpěvák Avishai Cohen s triovou sestavou Gently Disturbed. Na podzim nabídne JazzFestBrno celkem 10 hudebních večerů. Mezi vrcholy podzimní přehlídky bude patřit také koncert Rozhlasového Big Bandu Gustava Broma, který 21. října v Sono Centru oslaví 80 let existence společným koncertem se zpěvákem Danem Bártou. „Jedná se o vůbec první spolupráci Dana Bárty s tímto legendárním big bandem v takovémto rozsahu. Jsme rádi, že se nám podařilo najít náhradní termín ještě v letošním roce, kdy Bromův big band slaví významné jubileum,“ říká umělecký ředitel festivalu Vilém Spilka. Příznivce jazzu potěší také britská saxofonistka Nubya Garcia a americký varhaník Delvon Lamarr. Ti měli původně na jaře vystoupit ve stejný večer, ale nakonec se festivalovému publiku představí ve dvou různých termínech. Delvon Lamarr zahraje se svým triem 13. listopadu v Sono Centru, zatímco Nubya Garcia zavítá 28. října do Divadla Husa na provázku. „Vstupenky na původní dvojkoncert platí na oba večery. Stejně tak i nově zakoupené vstupenky na koncert Delvona Lamarra budou majitele opravňovat ke vstupu na koncert Nubyi Garcii. Pro její koncert navíc připravíme sál na stání, což divákům přinese ještě intenzivnější klubový zážitek,“ říká výkonný ředitel festivalu Vlastimil Trllo. Mezi další termíny pro letošní rok patří dvojkoncert tureckého kytaristy Cenka Erdoğana a norského trumpetisty Mathiase Eicka, kteří zahrají 4. října v Divadle Husa na provázku, a dvojkoncert tria Szabo/Turcerová/Maceček a uskupení Points Septet 14. října v Alterně. Francouzský trumpetista Erik Truffaz zahraje v Sono Centru 27. září, koncert polské kapely Skalpel a DJská premiéra Jaromíra Honzáka se uskuteční 5. října v Kabinetu Múz, dvojkoncert Sketchbook Quartet a E Converso bude hostit 15. října Alterna a 24. října do Husy na provázku zavítají francouzská zpěvačka Camille Bertault a pianistka Nikol Bóková. O něco déle si fanoušci budou muset počkat na další dvě velké hvězdy jazzové scény. Hlas Lizz Wright rozezní Janáčkovo divadlo 15. března příštího roku. Zpěvačka kombinující gospel, folk, jazz, pop i blues nevystoupí vzhledem ke změně termínu s původně avizovanou brněnskou filharmonií, ale se svojí vlastní kapelou. Zlatým hřebem neplánovaně prodlouženého 19. ročníku festivalu zůstává koncert dvacetinásobného držitel Grammy, kytaristy Pata Methenyho, který se uskuteční 30. května příštího roku. „Realizace koncertů v těchto náhradních termínech bude samozřejmě rovněž závislá na aktuálních vládních opatřeních u nás i v zahraničí. O náhradních termínech zbývajících koncertů dále jednáme,“ dodává Spilka. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-05 15:16:26

Český rozhlas přinese sedm přímých přenosů z festivalu Pražské jaro

Stanice Český rozhlas Vltava nabídne posluchačům v přímém přenosu sedm z jedenácti koncertů festivalu Pražské jaro 2020. Na tradičním mezinárodním hudebním festivalu, který se z důvodu vládních opatření proti epidemii koronaviru přesouvá do online prostředí, zahraje také Symfonický orchestr Českého rozhlasu (SOČR). „Posluchači Českého rozhlasu nebudou ani v této době ochuzeni o 75. ročník výjimečného festivalu Pražské jaro. Stanice Český rozhlas Vltava zařadila do svého programu hned celou řadu přímých přenosů,“ uvádí generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral. Sérii živých přenosů z festivalu Pražské jaro zahájí Český rozhlas Vltava 18. května společným koncertem Collegia 1704 Václava Lukse a Collegia Vocale 1704 z Pražské křižovatky. Nebude chybět speciální koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu nebo koncert mladých hudebníků s klavíristou Janem Čmejlou, houslistou Eduardem Kollertem, bicistou Ladislavem Bilanem a klarinetistkou Annou Paulovou. Posledním živě vysílaným koncertem na Vltavě bude 4. června závěrečný koncert, který bude podle plánu patřit České filharmonii pod vedením dirigenta Jakuba Hrůši a bude věnován poctě Beethovena. Na festivalu Pražské jaro se kromě SOČR představí české orchestrální a komorní soubory a významní interpreti české hudební scény. Česká filharmonie, PKF – Prague Philharmonia, Symfonický orchestr hl. města Prahy FOK pro festival připravily orchestrální koncerty s originální dramaturgií, které budou přenášeny z domovských scén orchestrů za dodržení hygienických opatření. Koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu pod vedením dirigenta Roberta Kružíka odvysílá Český rozhlas Vltava v přímém přenosu 27. května. Zazní díla Pavla Haase, Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, ale také Adagio nedávno zesnulého dirigenta Krzysztofa Pendereckého. Tento i všechny ostatní živě vysílané koncerty budou uvedeny také formou videostreamu na vltavském Facebooku. Kromě sedmi živých přenosů zazní na stanici Český rozhlas Vltava také ikonický koncert festivalu Smetanova Má vlast, a to z unikátního záznamu z Pražského jara 1990 v podání České filharmonie s dirigentem Rafaelem Kubelíkem. Ze záznamu z letošního ročníku festivalu bude také odvysílán profilový večer skladatele a kytaristy Lukáše Sommera z nezvyklého prostoru dopravní haly Národního technického muzea. Pořad stanice Vltava Polední koncert nabídne v době konání festivalu desítky archivních rozhlasových snímků z celé historie Pražského jara. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-30 07:59:24

Co vás nejvíce zaujalo v české kultuře v roce 2019? Odpovídají: Tomáš, Kubíček, Třeštíková, Fischerová, Klíma, Fučíková, Janovic

Čas načtení: 2019-09-12 05:46:44

Studio Najbrt Basics vystavuje své návrhy jako potisky na tričkách

Tvorbu nejznámějšího českého grafického studia představuje aktuální výstava v Západočeské galerii ve výstavní síni „13“ netradičně – všechny grafické návrhy visí na bílých tričkách. Více než padesát návrhů prezentovaných na výstavě sleduje tvorbu studia od Najbrtových počátků v 80. letech, přes artdirekci časopisů Reflex a Raut až po zmnožení jeho autorské identity po roce 1994. „Některé z prací zlidověly nebo nabraly společenský rozměr nad rámec zadání. Instalace proto vystoupila ze stěn do prostoru a základem výstavy se stal standardizovaný formát bílého trička. Výstava tak nestaví diváka jen před problém grafického řešení, důvtipné vizuální zkratky, kompozice nebo stylu, ale taky před otázku rostoucí důležitosti designu pro jedince i společnost a otázku, zda by tohle chtěl nosit na hrudi, na ulici nebo třeba jen coby noční košili,“ uvádí autor koncepce výstavy Michal Nanoru. „Pod vedením Aleše Najbrta, který ho před pětadvaceti lety založil, a dnes i jeho partnerky Zuzany Lednické Studio Najbrt pravidelně zpracovává úkoly národního významu, milované festivaly i přeplněné hospody a jako nikomu jinému se mu daří budit vášně daleko za hranicemi oboru. Značka Najbrt je pop, ať už to v téhle zemi v posledních dekádách znamená cokoli,“ dodává Michal Nanoru. Studio Najbrt je autorem identit pro Českou televizi, Českou filharmonii, České dráhy, Národní galerii, Národní divadlo, Ministerstvo zahraničí, Masarykovu univerzitu, Pražské jaro, centrum současného umění Dox i města Praha či Ostrava. Jeho realizace zahrnují práce pro film (Pelíšky, Kouř, Šeptej) a divadlo (Sklep, Kašpar), grafické úpravy knih, výstav (Tvrdohlaví, Josef Koudelka, Gerhard Richter, Karel Malich) i hudebních nosičů (The Velvet Undergound, Vltava, Animal Music). {loadmodule mod_tags_similar,Související} Od roku 1999 studio výhradně připravuje vizuál Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Vedle dřívějšího působení v divadle Sklep je Aleš Najbrt dnes také členem mnohohlavého cover bandu MTO Universal, dvojice Thomas a Ruhller (s Janem Slovákem) a spolu s výtvarníky Jaroslavem Rónou a Františkem Skálou známého tria Tros Sketos. K výstavě vychází katalog, v němž vystavená trička obléklo šestapadesát osobností spřízněných se studiem. Jsou mezi nimi režiséři Ivan Zachariáš, Martin Krejčí, Tomáš Luňák či David Ondříček, hudebníci Petr Marek a Robert Nebřenský, herci Jiří Bartoška a Jenovéfa Boková, umělci Michal Cihlář a Jakub Matuška aka Masker, nebo nakladatel Viktor Stoilov. Výstava potrvá do 3. listopadu.

Čas načtení: 2019-08-30 09:23:20

ČT art odvysílá dosud neznámý díl cyklu Píseň pro Rudolfa III. či dokumentární seriál o českých loutkách

Co spojuje Arnolda Schwarzeneggera, Cyrana z Bergeracu, Českou filharmonii a Visací zámek? Je to podzimní vysílací schéma ČT art. Tato stanice mimo jiné také odvysílá dosud neviděný díl muzikálové féerie Píseň pro Rudolfa III. s názvem Dinosaurus, který se po dlouhé době podařilo nalézt a zrestaurovat. „ČT art i v nové sezoně pokračuje v mapování významných českých divadelních scén. Na podzim uvede desetidílný cyklus hodinových dokumentů věnovaný té nejviditelnější, Národnímu divadlu. Druhý původní cyklus České televize se bude věnovat fenoménu českého loutkářství, které se nedávno dostalo na seznam nehmotného dědictví UNESCO,“ říká generální ředitel České televize Petr Dvořák a dodává: „Oba tituly vyplňují prázdné místo v dokumentární tvorbě věnované české kultuře. Přestože jde o zásadní témata, dosud se jim nikdo takto komplexně nevěnoval.“ Desetidílný cyklus Národní divadlo: Mýtus a realita zažije premiéru na ČT art ve středu 11. září. Postupně zmapuje historii Zlaté kapličky od samotné myšlenky na založení až po události ze současnosti. Pořadem režiséra Aleše Kisila provede diváky známý hudebník a filmař Ondřej Havelka. Na vzniku dokumentu se podílelo i samotné Národní divadlo, jak zmiňuje jeho generální ředitel Jan Burian: „Historie Národního divadla je obrazem české historie se všemi jejími radostmi i zákrutami. Je zprávou o hledání naší identity v tehdejší i dnešní evropské kultuře.“ Druhým cyklem, který se v programu premiérově objeví, bude Česká loutka. Vyřezávaní herci na nitkách mají dokonce o sto let delší historii než Národní divadlo. „Cyklus jsme se pokoušeli formovat tak, aby – přestože vznikal s experty na odborném základě – měl zároveň ambici oslovit široké publikum. Činí to několika cestami. Nejen dramaturgickou volbou jednotlivých témat, která zahrnují také loutku v animovaném filmu či na televizní obrazovce, což je loutka v masovém médiu, ale také volbou průvodců, jimiž jsou bratři Matěj a Petr Formanové, jež jednotlivá témata osobitě komentují,“ říká režisér Pavel Jirásek. Už potřetí se vrátí na televizní obrazovky jazzman Rudy Linka. Tentokrát mezi svými hosty přivítá například kytaristu Michala Pavlíčka, cellistku Terezii Vodička Kovalovou nebo zpěvačku Lenku Dusilovou, která celou novou řadu otevře. „V pořadu jsem se snažil ukázat bezprostřednost, přirozenost a radost, kterou hudba nejen rozdává, ale i vyžaduje, a také, že mezi žánry hudby není tak velký rozdíl, jak si mnozí myslí. Hudba je způsob komunikace a je daleko přímější než komunikace slovní. Přesně jako linka,“ popisuje režisér a průvodce pořadem Rudy Linka. Dnes již tradiční Týden dárků začne v neděli 1. září, v den šestého výročí ČT art: „Důvody, proč Týden dárků zahajujeme přenosem představení Kolaps souboru Losers Cirque Company z Letní Letné, jsou velmi jednoduché. Přímý přenos proto, že v den, kdy ČT art před šesti lety startoval, připravujeme pro naše diváky už tradičně autentický zážitek nějaké výjimečné inscenace – a tou Kolaps určitě je. A proč zrovna Letní Letná? Protože žánr nového cirkusu je stále populárnější a nikdy jsme český soubor, natož v přímém přenosu, takto nezaznamenali,“ říká říká výkonný ředitel ČT art Tomáš Motl. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Diváci v podzimním programu uvidí také řadu koncertů skupin Queen, U2 i Monkey Business. Dokument Stroj jménem Arnold představí kulturistu, filmovou hvězdu a politika Arnolda Schwarzeneggera, vysílání připomene také herce Petera Falka nebo Jacka Nicholsona. V premiéře se více než padesát let po svém vzniku představí ztracený díl Písně pro Rudolfa III., pro který Iva Janžurová letos v létě znovu namluvila svoji postavu. Kulturní stanice České televize se ohlédne i za festivalem Zlatá Praha, jehož 56. ročník hostí Nová scéna Národního divadla mezi 25. až 28. zářím. Uvede celovečerní sběrný dokument režiséra Pavla Štingla nazvaný Sarkofág pro královnu, který zachycuje pětiletý proces realizace unikátního díla dánského královského sochaře Bjöerna Norgaarda. Ten navrhl na objednávku dánské královny Markéty II. skleněný sarkofág pro katedrálu v Roskilde. Na obrazovkách rozehrají herci Národního divadla i klasický shakespearovský příběh Sen čarovné noci a zpracování pohádky Hanse Christiana Andersena Malá mořská víla. Z New Yorku se před českého diváka dostane pět představení z Broadwaye včetně Cyrana z Bergeracu nebo Romea a Julie i čtyřdílná dokumentární série o počátcích hip hopu.

Čas načtení: 2024-02-20 09:47:01

Nová chlouba New Yorku. Na Manhattanu mají vyrůst unikátní mrakodrapy propojené obřím nekonečným bazénem na střeše

Nově představený projekt s názvem Freedom Plaza počítá s výstavbou několika mrakodrapů v lukrativní části newyorského ManhattanuSoučástí areálu mají být dva luxusní hotely, přes tisíc bytů, nekonečný bazén na společné terase dvou věží či Muzeum svobody a demokracieZa architektonickým návrhem stojí kancelář Bjarke Ingels Group, která zvítězila i v soutěži na novou Vltavskou filharmonii

Čas načtení: 2024-02-29 11:11:00

Mozaika: Se SOČRem mě to moc baví. Nejvíc nervózní jsem vždycky před první zkouškou, říká dirigentka Hron

Díla jedné skladatelky a tří skladatelů nabídne dnešní mimořádný koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Betlémské kapli v Praze. Taktovky se ujme dirigentka Alena Hron, pro kterou to bude debut se SOČRem. Jak probíhaly zkoušky? Je SOČR něčím specifický, třeba ve srovnání s ostatními orchestry, které už dirigovala? A jak se těší práci s Jihočeskou filharmonií, kde bude tři sezóny působit jako šéfdirigentka?

Čas načtení: 2024-02-29 12:04:26

ÚOHS nepravomocně zrušil výběrové řízení na stavbu koncertního sálu v Brně

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže zrušil zadávací řízení na stavbu Janáčkova kulturního centra v Brně přibližně za 2,4 miliardy korun. Uvedl to mluvčí úřadu Martin Švanda. Janáčkovo kulturní centrum má sloužit jako velký koncertní sál pro Filharmonii Brno. Podle plánů města by se mělo začít stavět letos.

Čas načtení: 2024-02-29 11:36:27

Nepřiměřené a diskriminační. ÚOHS zrušil zadávací řízení na stavbu koncertního sálu v Brně

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) zrušil zadávací řízení na stavbu Janáčkova kulturního centra v Brně přibližně za 2,4 miliardy korun. Ve čtvrtek to uvedl mluvčí úřadu Martin Švanda. Janáčkovo kulturní centrum má sloužit jako velký koncertní sál pro Filharmonii Brno. Podle plánů města by se mělo začít stavět letos.

Čas načtení: 2024-02-29 16:57:00

Úřad zrušil řízení na stavbu Janáčkova kulturního centra za 2,4 miliardy. Brno se odvolá

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) zrušil zadávací řízení na stavbu Janáčkova kulturního centra v Brně přibližně za 2,4 miliardy korun. Dnes to sdělil mluvčí úřadu Martin Švanda. Janáčkovo kulturní centrum má sloužit jako velký koncertní sál pro Filharmonii Brno. Podle plánů města by se mělo začít stavět letos. Magistrát nyní připravuje odvolání proti uvedenému rozhodnutí.

Čas načtení: 2024-03-11 10:02:00

Vizitka: David Prachař: Dva tisíce let staré hry jsou aktuální, jako kdyby neexistoval pokrok

O dvacetiletém angažmá v Národním divadle mluví jako o hraní ve filharmonii, rovnováhu si ale udržuje účinkováním v komorních souborech JEDL a Verze. Zásadní pro něj bylo setkání s velkou filmovou rolí stárnoucího divadelníka Moura ve filmu Citlivý člověk podle románu Jáchyma Topola. Důležitá je pro něj improvizace, i díky ní si může dovolit pracovat s „neprobádaným“ tichem. S Davidem Prachařem – hercem, slávistou a cyklistou – mluvila ve Vizitce Karolína Koubová.

Čas načtení: 2024-03-12 02:15:00

02:15 Notes

Houslová virtuózka Mirijam Contzen s Filharmonií Brno – Baletní večer tří evropských choreografů – Face of the Bass, nu-jazzový projekt Jaromíra Honzáka – Kuchyňská revue, Slzy nože a Podivuhodný let Bohuslava Martinů – Ilja Grumholtz hraje houslový koncert "Památce anděla" Albana Berga (2009). Režie R. Lokajová[online]

Čas načtení: 2024-03-25 09:21:00

Napsal operu bez zpěváků. Zemřel Péter Eötvös, hvězda soudobé hudby

Stál u zrodu proslulého soudobého tělesa Ensemble intercontemporain. V novém tisíciletí spolupracoval také s Českou filharmonií nebo Pražským jarem.