EUR 25,145 || 
JPY 15,448 || 
USD 24,075 || Nahá, zraněná a napůl slepá. Claire přežila jen díky štěstí, které její přátelé neměli. Rodina kanibalů je jí v patách, připravena napravit své pochybení. Claire se jich však nebojí. Naopak. Touží po pomstě a návratu do Elkwoodu.
--=0=--
---===---Čas načtení: 2013-08-09 18:20:00
V posledních letech je jasný trend zvyšování nabídky v oblasti 3D animovaných filmů. Doby, kdy válčil o diváky pouze Pixar s Dreamworks jsou už dávno pryč, kina teď (v tom lepším případě) plní animáky i od menších studií, ale s různou kvalitou. Dreamworks přichází na trh s úplně novou značkou – rodinkou Croodsových. Zodpovědnost pověsil na bedra osvědčeného skvělého režiséra Chrise Sanderse (Jak vycvičit draka) a ten za pomoci méně známého Kirka De Micca vytvořili výborný film, který pobaví celou rodinu. Příběh se odehrává v době kamenné, kdy ústřední rodinka je poslední zástupce jeskynních lidí široko daleko, a to zkrátka proto, že většinu času tráví zavření ve své jeskyni. To však špatně nese dospívající dívka Eep, která by ráda objevovala život venku, ale tatík jí to nedovolí. Jednoho dne ovšem přijde na scénu mladík Guy, který život Croodsových otočí naruby svými řečmi a později i činy. Přijde prý totiž jakýsi konec světa, jaký doposud znali. Tak se také stane a rodinka se musí vydat na cestu, aby přežila.
Čas načtení: 2013-08-09 18:20:00
V posledních letech je jasný trend zvyšování nabídky v oblasti 3D animovaných filmů. Doby, kdy válčil o diváky pouze Pixar s Dreamworks jsou už dávno pryč, kina teď (v tom lepším případě) plní animáky i od menších studií, ale s různou kvalitou. Dreamworks přichází na trh s úplně novou značkou – rodinkou Croodsových. Zodpovědnost pověsil na bedra osvědčeného skvělého režiséra Chrise Sanderse (Jak vycvičit draka) a ten za pomoci méně známého Kirka De Micca vytvořili výborný film, který pobaví celou rodinu. Příběh se odehrává v době kamenné, kdy ústřední rodinka je poslední zástupce jeskynních lidí široko daleko, a to zkrátka proto, že většinu času tráví zavření ve své jeskyni. To však špatně nese dospívající dívka Eep, která by ráda objevovala život venku, ale tatík jí to nedovolí. Jednoho dne ovšem přijde na scénu mladík Guy, který život Croodsových otočí naruby svými řečmi a později i činy. Přijde prý totiž jakýsi konec světa, jaký doposud znali. Tak se také stane a rodinka se musí vydat na cestu, aby přežila.
Čas načtení: 2014-11-04 00:00:00
The Simpsons x Converse podzim/zima 2014 - Čtyřprstá kolekce
Žlutá rodinka je opět v akci a tentokrát zamířila do designérského studia tenisek Converse, kde už několikrát byla a určitě se jí v ní líbilo. Tentokrát si představíme novou kolekci The Simpsons x Converse na podzim a zimu 2014, která se skládá z modelu Chuck Taylor All Star. K dostání je hned něk ...
Čas načtení: 2009-01-25 00:00:00
Objevte oslnivou krásu šperků Guess! / Šperky Guess
Historie značky Módní značka Guess vznikla v americké Kalifornii roku 1981 a její vznik mají na svědomí bratři Paul a Maurice Mariano, kteří se narodili na jihu Francie, ale v roce 1977 se rodinka přestěhovala do USA, a to konkrétně do Kalifornie, kde také o čtyři roky později vznikla módní značka ...
Čas načtení: 2023-12-22 16:40:00
Filmové a seriálové tipy, týden #51: Rozlučka Aquamana, první Rebel Moon i oceňovaný Saltburn
Epilog v podvodní říši vs. vyšinutá rodinka na honosném sídle. Co by, kdyby? Výběr je jen na vás. Tedy jen pokud se nebojíte vlétnout do světa filmů a...
Čas načtení: 2021-01-19 13:45:22
Jeden je velký a druhý mrňousek. Oba jsou medvědi a mají pořád hlad. A tak se většina jejich každodenních dobrodružství točí kolem toho, jak se co nejsnadněji dostat k něčemu opravdu dobrému k snědku. Ale je tu ještě něco, co mají oba raději než dobré jídlo – a to jeden druhého. Nový večerníček Mlsné medvědí příběhy na motivy knížek Zbyňka Černíka uvede ČT :D a ČT2 od 24. ledna každý den v 18:45. Nedvěd je pohodář, kterého jen tak něco nerozhází. Rád cituje z knížek a časopisů, ale často informaci poplete nebo ji řekne jen napůl a dostane se do šlamastyky. Mišku zas všechno snadno vyděsí, ale když Nedvěd přijde s nápadem, jak si pěkně nacpat bříška, nechá se strhnout a jde do dobrodružství po hlavě. Mnohdy ale ani ten nejlepší plán nevychází podle představ a v medvědím životě je rázem všechno vzhůru nohama. Novým medvědím animovaným hrdinům propůjčili hlasy herci David Novotný a Lukáš Příkazký. „Je to poprvé co jsem se setkal s touto zajímavou, a i dost zábavnou disciplínou. A přiznávám, že to bylo ze začátku o hodně těžší, než jsem si představoval. Nějaký čas jsme museli Mišku hledat – polohu hlasu, charakter, specifické intonace. Pak se do toho ale člověk dostane a každý další díl už si je jistější. Večerníček je legenda. Máme dvouletého synka a večerníček je logicky jeho první televizní pořad, na který se může pravidelně dívat. A rodiče se samo sebou dívají s ním. Tudíž jsem vlastně jeho pravidelným divákem a těším se, jak bude syn reagovat, až se začnou vysílat Mlsné medvědí příběhy,“ vysvětluje hlas Mišky, herec Lukáš Příkazký. Další postavy namluvili Pavla Tomicová, Jan Vondráček, Jan Cina, Robert Mikluš a Zuzana Bydžovská. „Večerníček je plný zábavných charakterů, vtipných situací a veselých chytlavých písniček. Chtěly jsme, aby seriál děti na prvním místě hlavně pobavil, ale na druhém je i něčemu přiučil, hlavně na poli mezilidských vztahů,“ říkají režisérky Kateřina Karhánková a Alexandra Májová. Příběhy Mišky a Nedvěda měly úspěch na mezinárodním festivalu filmů pro děti a mládež ve Zlíně a nyní získaly i nominaci na Českého lva v kategorii nejlepší animovaný film. Večerníček vznikl na motivy knížek Zbyňka Černíka Malá medvědí knížka a Taková medvědí rodinka v mezinárodní koprodukci Česka, Irska, Slovenska a Polska. Jako bonus k němu naleznou děti na webu Déčka online hry Medvědí kuchařku a Mlsné medvědí pexeso a k tomu navíc i Mlsné medvědí recepty, ve kterých Nedvěd a Miška prozrazují recepty na svá oblíbená jídla. Děti si tak za pomoci rodičů mohou snadno připravit například borůvkovou kaši nebo palačinky s jahodami. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-11-25 21:08:52
Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz třetí: Nic zvláštního se nestalo
Příběh dvacetiletého muslima, který ve Vídni 2. listopadu 2020 zastřelil čtyři lidi a přes dvacet zranil, je na první pohled plný absurdit, které ve skutečnosti jsou samozřejmé. a) Jeho rodiče jsou považováni za bezproblémové lidi z naprosto normální rodiny. b) Jejich syn Kujtim Fejzulai se radikalizoval jako dospívající v mešitě ve vídeňské čtvrti Ottakring a byl zadržen cestou do Sýrie za džihádisty. c) Za to byl odsouzen k 22 měsícům vězení, v prosinci 2019 byl předčasně propuštěn – přesvědčil úřady o své deradikalizaci. d) V místě bydliště se choval slušně, v den vražedného útoku seniorce z domu pomohl s taškami plnými nákupu a měl dobrou náladu. Pokud se někomu zdá tento soubor informací poněkud absurdní, zdání klame. Je to celkem všední životopis mladého teroristy. Taková normální rodinka Vídeňský vrah je typický evropský islamistita z druhé (nastupuje již i třetí) přistěhovalecké generace. Tito lidé jsou relativně dobře integrovaní a nejsou spokojeni se sociální situací, cítí se na okraji, ačkoliv se již narodili v Evropě. Ale narodili se cizincům, přistěhovalcům. Identifikovali se s islamisty, kteří jim představují náhradní rodinu, se kterou si rozumí. Pokud jde o vídeňského rozsévače smrti, jeho rodiče emigrovali ze Severní Makedonie do Rakouska, kde si vyrobili spokojené dítě, dobře se učilo a skvěle hrálo fotbal. Jako každé dítě i toto se dostalo do období „systémové psychické poruchy“, jak lze s jistou nadsázkou nazvat pubertu. Na učilišti začal sympatizovat s islámským hnutím. Rodina dvacetiletého atentátníka pochází z vesnice Čelopek v Severní Makedonii. Proto měl vrah rakouské i severomakedonské občanství. Na Svobodné Evropě se objevilo povídání lidí z vesnice, odkud pochází rodina vraha, říkali například: „My tady Kujtima vůbec neznáme. Narodil se a žil ve Vídni v Rakousku. Ale znám dobře jeho rodiče a rodinu. A to nejsou žádní kriminálníci. V žádném ohledu,“ svěřil se reportérům RFE/RL islámský duchovní z Čelopku. Další lidé vypověděli o rodině: „Jsou to milí lidé. Byl jsem překvapen, když jsem slyšel ty zprávy… Nic takového bych od lidí z této rodiny neočekával. Tu osobu neznám. Ale na té rodině není nic špatného. Nikdo z vesnice proti nim nic nemá.“ Lze předpokládat, že rodiče o islamistickém magoření synáčka nic nevěděli, nanejvýš tušili, že „nějak blbne“. Vyplývá to i z informace, že rakouská kontrarozvědka BVT byla na vraha upozorněna, když ho matka v roce 2018 ohlásila jako nezvěstného. Měla o něho strach a měla proč. Ukázalo se, že se chce nechat zabít a sám zabíjet, protože byl na džihádistické pouti do Sýrie za radikály z IS. Čili příběh albánského muslima severomakedonské rodinné výroby z rakouské porodnice je všedním příběhem relativně tuctového islamistického vraha. Převýchova jako sázka do loterie „Byl to mladík, který hledal své místo ve společnosti a šel zjevně do nesprávné mešity. Nikdy by mě nenapadlo, že by se mohl stát zabijákem,“ popsal podle BBC obhájce vídeňského radikála alias vraha Nikolaus Rast svého někdejšího klienta. Radikalizace mladíka vyvrcholila dvěma pokusy o útěk do Sýrie k Islámskému státu. Po tom druhém, kdy ho policie zadržela v hotelu na turecko-syrské hranici, a po deportaci do Rakouska, skončil před soudem. „V květnu 2019 byl můj klient odsouzený na 22 měsíců vězení za trestný čin teroristického spolčení, protože se chtěl připojit k Islámskému státu,“ vysvětlil jeho obhájce Rast pro německý deník Bild. Z vězení byl předčasně propuštěn kvůli jeho pozitivní prognóze do budoucnosti. Mysleli si, že je vyléčený. Očividně se mu podařilo oklamat lidi, řekl advokát. Podmínečné propuštění se jeví jako vážná chyba. Selhal stát, prý šlo o laxní přístup při převýchově. Ve skutečnosti se nic zvláštního nestalo. Otázka nápravy či převýchovy je zcela individuální záležitostí. Nezáleží na vychovatelích, psycholozích a podobných zaměstnancích v sociálně-pedagogickém systému. Jde o člověka, který je jimi grilován. Mladík byl na konci periody postpubescence. Psycholog Václav Příhoda v 2. díle Ontogeneze lidské psychiky psal o postpubescentech od 15 let do vyspělosti ve 20 roku života. Podle něj se v tomto období života u mladého člověka projevuje nadšení a zájem o nové, a co považuje za důležité, srovnává s ustálenými životními formami. Příhoda, ač to bylo v době socialismu, vyzdvihuje, že po vyučení šli mladí v 19. a začátkem 20. století na zkušenou do střední Evropy. Tím upozorňuje, že pestrá zkušenost, včetně zklamání z lidí, které tovaryš na zkušené poznal, mladému člověku pomohlo orientovat se… V různých kulturách zhruba od 15 do 20 let mladíci procházeli iniciačním obřadem. Rytířův syn od 15 let dostal meč, meč byl předtím posvěcen, bylo to spojeno se slávou a z dítěte se stal panoš. V 21 letech jako rytíř dosáhl plnoletosti. V obecnějším smyslu katolická církev k tomuto účelu měla biřmování, podobnou roli zastávaly i cechy. Neboť přinášely osvobození od rodiny, znamenaly společenskou a pohlavní svobodu. Samozřejmě to bylo spojeno s různými formami slavnostního týrání. Z těchto obřadů se udržel dodnes žert „dát hobla“, píše Příhoda. Něco jako iniciaci zažil švarný mladý vídeňský vrah také v islamistické mešitě ve Vídni. „Postpubescent, tedy človíček po 15 roku života, někdy přerůstá (fyzicky) své rodiče, a pokud pokračuje ve studiu, vzniká též „sebeklam učenosti, který ovlivňuje jejich společenské chování,“ uvádí Příhoda. Proto je revolta vůči rodičům a autoritám samozřejmý jev a „vzájemným neporozuměním mezi generačními vzdálenostmi, jakož i neuspokojeností energického dorostence s jakousi zatuchlostí a malostí primární společnosti.“ „V rodině se děje v malém, co se projevuje v národě ve velkém: mladí zamítají světový názor starých s příkrou bezohledností,“ píše Příhoda a dodává: „Přesto, že postpubescent již ve vědeckých otázkách prochází vědomím o nehotovosti a poměrnosti pravdy, zachovává si jeho myšlení o obecných problémech povahu absolutnosti, takže provokuje silným přesvědčením. Právě tato jednostrannost působí, že se úsudek vyslovený s absolutní platností zvrátí při setkání s novým faktem nebo s hlubokým zážitkem. Postpubescent pak snadno přeskočí ze silného přesvědčení k opačnému. “ Postpubescent se podle Příhody „snaží i o utváření pevného názoru na společnost, na třídu, na národ, na stát a na lidstvo. Také zde chce dojít samostatně k vlastnímu přesvědčení. Není si ovšem vědom, že je formován těmi, jejichž autoritu svrhuje, i těm, k nimž nabyl důvěry.“ Z výše citované je zřejmé, proč se nejvíce revolucionářů (bez ohledu na to jakou ideu právě milovali) rekrutovalo z mládeže v tomto věku. Proto se nelze divit ani tomu, že šel pozdější vídeňský vrah na zkušenou do světa. Někdo si vybere zelený boj proti klimatickým změnám, jiný džihádistickou báji realizovanou tehdy v Sýrii. Na otázku, jak se vlastně mladík dostal k Islámskému státu, odpověděl jeho bývalý advokát: „Bylo mu tenkrát osmnáct a měl hlavu plnou nesmyslů…“ Podobně se odtrhují od svých celospolečensky poslušných (spořádaných) rodičů potomci dlouhodobě usazených migrantů a ve svých mladických duších si zakládají virtuální islámský stát v EU. Nemají zkušenost rodičů, že z nehostinného místa, odkud utekli, i přes relativní chudobu se mají v Evropě lépe. Mladí chtějí prostor bohatých namyšlených a líných evropských pitomců ovládnout ve jménu Alláha. Jak rozkošná představa, že někteří by byli za to schopní i zemřít. V Islámském státu a Al-Kaidě mají svůj virtuální vzor. V Afghánistánu vidí, že odpor proti křesťanským psům se vyplácí, a satanská Amerika musí z Afghánistánu táhnout, odkud přišla… Jak dlouho u islamistických představ mládež vydrží, záleží na tom, kdy je nějaká jiná idea nebo lukrativní nabídka zkorumpuje do jiného modelu uvažování. Imáni a islamističtí aktivisté se snaží, aby zapálení pro Alláha vydrželo v mládeži nejen v mládí, ale i po 30. roce života. Proto za petrodolary se v západních zemích EU staví další a další mešity. Pokud jde o zpackanou převýchovu vídeňského teroristy, nestalo se nic zvláštního. Pokud má člověk zavřený za mřížemi v hlavě určitou legendu, kterou považuje za nejdůležitější směr svého myšlení, převýchova po této legendě sklouzává do nicoty. Nenáboženská pouze sociálně-psychologická převýchova u mladých delikventů bývá více úspěšná, protože mladý člověk se naučí ovládat sociálně výhodné dovednosti, se kterými potom lépe proplouvá džunglí světa dospělých. Horší to je u lidí, kteří se upnuli na nějakou náboženskou ideu. Ta je iracionální. Nelze ji sociálně-psychologickými sbíječkami z mozku člověka odtesat nebo převrstvit jinými dovednostmi. Onu psychologickou sbíječku by nejprve musel mladý člověk pustit přes závoru náboženské ideje. V nejobecnějším smyslu vězení člověka trestá především traumatem, že musí určitý čas zahnívat na blbém místě s blbými lidmi a pod dohledem uniformovaných a pro vězněného blbých dozorců. Pohodlná část vězňů se za mříže již nevrátí, protože se tam dostali jaksi nechtěně – neplatili alimenty, v opilosti přejeli člověka, někomu poněkud nadměrně rozbili hubu atp. Když noční můra ve vězení skončí, vrátí se zpět ke svému všednímu životu. Další skupina se poučila, že musí udělat všechno proto, aby dál žila co nejpohodlnějším životem a policie na ně neměla – to neznamená, že by striktně všichni zanechali trestné činnosti. Třetí skupina využije všech možných prostředků, aby se ve vězení dále poučila ve svém zločineckém řemesle, má čas přemýšlet o svých chybách a nových možnostech, chová se velmi spořádaně, uctivě, a vychovatelé mají z takových vězňů radost. O to dříve jsou z vězení venku na podmínku. Když opustí brány věznice, propuštěný si oddechne, popřeje v duchu všem bachařům a vychovatelům ve věznici, aby do rána chcípli, a s vyšší mírou poučenosti a opatrnosti jde konat to, co považuje pro sebe za nejrozumnější. To platí v rovině kriminální i ideologické. Po propuštění z vězení, ve kterém strávil budoucí terorista Kujtim necelý rok, měl nařízenou terapii ve sdružení Derad, které se zabývá takzvanou deradikalizací. „K tomu musel vyhledat pomoc probačního úředníka. Jenže se mu ho podařilo oklamat, protože něco zjevně nefungovalo. Jinak by se tak hrozný čin nestal,“ doplnil obhájce Rast. Pokud advokát říká, že „něco zjevně nefungovalo“, není třeba přičítat vinu probačnímu úředníkovi či sdružení Derad. Mladík na obou místech říkal to, co oni chtěli slyšet, oni byli spokojeni a mladý nadějný islamista měl klid. Aneb do hlavy člověka nevlezete, leda při pitvě. Člověk s dostatečnou mírou vědomé opatrnosti vychovatele a různé sociálně-psychologické terapeuty zahalí do mlhy jejich spokojenosti. Bude jim říkat, co chtějí slyšet. Pokud nepřijde policie nebo kontrarozvědka s reálnými informacemi o podezřelé činnosti sledované osoby, je džihádem navoněná lidská bytost pro bezpečnostní orgány neviditelná. Proto bych v probační a resocializační úrovni chyby spíše nehledal. Slušnost především Nic zvláštního ani není na tom, že neviditelný mladík kromě epizod s cestou na zabíjecí safari do Sýrie, ve svém chování nevybočoval z šedi průměru. Proto není nic zvláštního na svědectví sousedky, že šlo o milého usměvavého mladého muže. Proto jsme se mohli dočíst, že „Gordana Nikolicová potkala Fejzulaie přibližně šest hodin před tím, než se ozbrojený vydal do ulic rakouské metropole s úmyslem vraždit. „Vystoupila jsem v domě z výtahu, když zrovna scházel ze schodů. Hned ke mně spěchal, aby mi pomohl s taškami. Řekla jsem mu, že jsem v pohodě, ale on trval na tom, že mi pomůže a odnesl nákup až před dveře mého bytu,“ cituje britský Mirror seniorku. Po celou dobu se usmíval, vypadal šťastně a měl povídavou náladu. „Dělá se mi špatně z toho, že o chvíli později zabíjel lidi," svěřila se starší žena, která ho potkala v pondělí ve dvě hodiny odpoledne…“ Ale proč by neměl mít dobrou náladu? Vždyť byl plný toho, jak s vídeňskou sebrankou, která se bezbožně poflakuje po kavárnách a hospodách, pěkně zatočí, až se rozřehtá jeho samopal. A že může přitom náhodou zastřelit i muslimy? Nic jiného si nezaslouží, když se paktují s nevěřícími psy po kavárnách a hospodách. Kujtim Fejzulla se choval podobně jako každý slušný terorista. Ctil řád všedního dne místa, kde pobýval. (Podobně nenápadně a slušně se chovali i atentátníci předtím, než 11. září vlítli do newyorských mrakodrapů a do jednoho křídla válečnického Pentagonu.) Na posvátný čas odplaty se převlékl ze všedního oblečení (měl předtím na sobě sportovní bundu a černé volné kalhoty) slavnostní, respektive smuteční oblečení – byl celý v bílém. Měl u sebe pro svůj posvátně vražedný úkol dost munice do samopalu (útočné pušky), ale výsledek jeho snažení byl naštěstí dosti chabý – jenom čtyři mrtví a 22 zraněných. Neboť s výzbrojí a dostatkem munice mohl za sebou nechat desítky mrtvých. Ve své knize Bombardovat nemocnice je normální jsem k „malé účinnosti“ silně ozbrojených teroristů uvedl: „Ve vojenské nemocnici v Kábulu bylo začátkem března 2017 zabito 49 osob a zhruba 90 osob zraněno. … Střelci s automatickými zbraněmi mohou být teoreticky velmi úspěšní, protože mají dostatek munice. V kábulské nemocnici útočníci zasáhli asi 140 osob, ale shodou náhod jich zemřela jenom zhruba třetina. V nemocnici bylo asi 400 lůžek. Ani při střelbě automatickými zbraněmi není fatální účinek většinou mimořádně velký, protože dochází ke střelbě bez míření. Střelec se nesoustředí na mířenou střelbu, protože je ve stresu. Provádí cosi zcela mimořádného, s vědomím, že je jenom otázkou času, kdy bude zastřelen.“ Proto dvacetiletý terorista Kujtim Fejzullai v chaotické střelbě zastřelil jenom několik lidí. Pokračování článku vyjde ve čtvrtek 26. listopadu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-01-26 13:39:37
V neděli 26. ledna se křepkým sedmdesátníkem stal Jiří Lábus, jeden z nejlepších žijících českých komiků. V mnohém byl odkojen rozhlasem. Rád jej poslouchal, napodoboval, dodnes jej poslouchá a rovněž jej odtamtud můžeme slýchat. Nejvíce v nekonečném improvizovaném rozhlasovém sitcomu s Oldřichem Kaiserem, se kterým vytvořil nezapomenutelnou komickou dvojici. Díky své mamince, která byla sestřičkou pracující pro „závodního“ lékaře Národního divadla, zhlédl tam Jiří Lábus takřka všechny dávné a slavné Radokovy a Krejčovy inscenace. V začátcích kariéry bral dost malé filmové role, od čehož upustil teprve v momentě, kdy se jeho filmografie rozrostla. Hrál například ve slavné komedii Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) a dokonce již z roku 1971 je televizní adaptace divadelního představení absolventů čtvrtého ročníku DAMU Žebrácká opera. Tam exceluje s přitažlivou Kateřinou Macháčkovou. Rok nato se mihl v televizním filmu Jak to bylo v Únoru? a po absolvování DAMU (1972) hrál v libereckém Studiu Ypsilon, se kterým přešel roku 1978 do Prahy. Všem utkvěl jako koktající lotr z památné adaptace Twainovy předlohy Páni kluci (1975), jejíž scénář psal ještě Jan Procházka, a za jeho první snímek pro kina bývá označována kriminálka Zatykač na královnu (1973). Už tam získal jednu z hlavních rolí, koktavého šoféra. Následovaly vážné i nevážné filmy Milenci v roce jedna, Maturita za školou, Profesoři za školou, Smrt mouchy (role příslušníka Veřejné bezpečnosti), Případ mrtvých spolužáků (role úředníka), Noc klavíristy, Hra o jablko (hrál bratra hlavní hrdinky), Den pro mou lásku, Zítra vstanu a opařím se čajem, Proč nevěřit na zázraky (role kolaboranta), Jak se točí Rozmarýny (člen filmového štábu), Hop – a je tu lidooop, Křehké vztahy (nepoctivý vrchní), Jak rodí chlap (další z mnoha Lábusových „esenbáků“), Hodinářova svatební cesta korálovým mořem, Drsná Planina (voják), Princové jsou na draka, Krakonoš a lyžníci, Blázni, vodníci a podvodníci (bratr hrdinky ztvárněné zde Dagmar Veškrnovou). V jeho filmografii je i pověstný díl Mimikry z Třiceti případů majora Zemana, ve kterém rovněž hraje Oldřich Kaiser, Jiří Lábus tu ztvárnil lennonkami zdobeného zpěváka hitu „Bič boží“ Borůvku, což považuje za svoji chybu a omluvil se za ni. Přibližně od roku 1980 a seriálu Arabela či komedie o podvodném prodejci Karlštejna Harry Jelínkovi Velká sázka o malé pivo je ovšem Jiří Lábus natolik znám, že fakticky získal šanci si role vybírat, a jak upozorňuje ve své knize Český film Miloš Fikejz (15. ledna uplynul rok od jeho smrti), pozoruhodnými se staly zvláště Lábusem zosobněné figury ve filmech Vladimíra Michálka, adaptaci Kafkova Nezvěstného (1994) a Demlova Zapomenutého světla (1996), kde ztvárnil kolaborujícího faráře. Z téhož roku je role ve Švankmajerových Spiklencích slasti. Proslul však i co dabingový mistr (MASH) a mluví mimo jiné Marge Simpsonovou. I v soukromí je vnímavým, byť často dosti spěchajícím čtenářem. A vedle dalších knih načetl pro děti také první díl Harry Pottera. Zvlášť díky už víc než tisícidílnému seriálu o rodině Tlučhořových se Jiří Lábus rovněž stal spoluautorem vícera knih (tj. přepisů toho improvizovaného cyklu) a sám byl celkem upovídaným objektem zájmu knižních publikací Zuzany Maléřové Psáno v kóji (1991) či Jana Czecha Lábus: malý Gatsby (1993) a Kaiser, Lábus a Rodinka Tlučhořových (2004). Kvůli roli ve zmiňovaném Zatykači pro královnu si Jiří Lábus udělal řidičský průkaz, ale nejezdí. Proč? „Nedokážu se soustředit,“ řekl Milanu Tesařovi z Reflexu. „Jsem si jist, že bych se jednou za volantem zamyslel a došlo by k tragédii.“ Když roku 2002 točil film Na psí knížku, vozil v několika záběrech Ivu Janžurovou. Není to vidět, ale musela mu řadit, sám jen točil volantem a tiskl chodidlem spojku. Už koncem roku 1979 vyprávěl časopisu Pionýr (a Janě Černé) o své dětské kamarádce Janě, kterou znal snad už z mateřské školky. I ze školy. Když měli prázdniny, pobýval pak na chatě za Prahou, a když rodiče ráno odjeli do práce, patřilo jejich hrám celé dopoledne. Jana ovšem trpěla bájivou lhavostí, a jelikož věděla, že Jiří miluje malilinkaté hračky, slíbila mu jednou miniaturní ledničku s mlékem a vuřty vevnitř. Ledničku, která se po otevření rozsvítí. Jak jen se na ni těšil. Trvalo to víc než den. Každá minuta mi připadala nekonečná. Odpoledne jsem to už nevydržel. Jana mi u své babičky otevřela a klidně prohlásila: „Já jsem si to jen tak vymyslela.“ A já ji měl tak rád, že jsem jí věřil! Neumíte si představit, jak OPRAVDOVĚ jsem byl NEŠŤASTNÝ. Ale s odstupem času bych si přál, aby mě stále potkávala jen takováto „opravdová neštěstí“, která ovšem tenkrát pro mě byla takto životně důležitá. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-11-07 10:30:48
Kniha Noční můry z temnot přináší hrůzyplné legendy pro děti i dospělé
Noční můry z temnot (česky 2019) je krátká kniha komentářů, pětadvaceti často pouze jednostránkových příběhů a čtyř říkadel. Její autor Alvin Schwartz (1927–1992) zaznamenával anglosaský folklór (říkadla, slovní hříčky, hrůzyplná vyprávění, legendy) a později sestavil ještě dva svazky pokračování. Děti jeho časů chroupaly praženou kukuřici, scházely se vždy u někoho doma a překonávaly se v tom, kdo koho víc vyleká. A vida, ty samé povídačky jsou nyní objektem zájmu folkloristů. Koneckonců i Alvinu Schwartzovi pomohly postřehy Kennetha Goldsteina z Pensylvánské univerzity či Edwarda Ivese z University of Maine – a čerpal taky ze sbírek a článků knihovníků těchto institucí. Okolo roku 1980 zaznamenával výraznější šíření jen dvou tzv. lekacích historek: Zlaté paže (která má německé kořeny) a Palce (který je z ní odvozen). Zlatou paží disponuje zesnulá dáma a vdovec tu ruku odcizí z jejího hrobu. Ona ji chce zpět a fakticky jde o méně známou pohádku bratří Grimmů Muž ze šibenice, která má ještě variantu Oběšencovy plíce (v níž se umrlec vrací pro bohužel už snědený odřezek svého dýchacího orgánu). Byl to Mark Twain, kdo právě Zlatou paži vyprávíval při veřejných vystoupeních a radil, jak se má přednést, abyste vylekali nějaké děvče. Stať Jak vyprávět anekdotu lze najít například na stránkách 268–74 knihy Pan Shaw a pan Twain (1975). Zloděj se v té verzi ptá nebožtíka, co se přihodilo s částmi jeho těla. Ten reaguje: „Vše seschlo. Zpráchnivělo.“ A teprve když zmíníte zlatou paži, zaječí a skočí po vás: „Ty ji máš!“ Zrovna tak Schwartz zohlednil pověst, podle níž se „mrtví někdy vracejí“, což se traduje takřka ve všech kulturách. Důvodů k návratu mají dost. Přílišné mládí na konci přeťaté cesty, absence řádného pohřbu; fakt, že mrtvý něco nestihl dotáhnout, prahnutí po pomstě, vytrestání neřáda, touha utěšit, dát radu, touha po odpuštění. Celosvětově nejrozšířenější pověst toho typu je o zmizelé stopařce, známá u nás hlavně z písně Mirka Hoffmanna Dívka s vlasem medovým (1976), jež je adaptaci Ballad Of Forty Dollars Toma T. Halla. A rovněž etnolog Petr Janeček zmiňuje onu báchorku v první z Černých sanitek (2006). Jiná skupina legend se týká vizí smrti. Zjevuje se vám třeba váš dvojník, ale ve stavu, jenž vás čeká po smrti, nebudete-li zpopelněni. A další z prototypů historky? „Dočkej rána v srdci chatrče uprostřed lesů!“ vyzve někdo hrdinu. U Schwartze nejdeme hned čtyři příběhy toho typu včetně Ducha s krvavými prsty a podle klasifikace folkloristů jde o typ příběhu „mladík bažící poznat, co je strach“. S dalším strašákem, indiánským monstrem wendigem pohrál si taky Algernon Blackwood a vězte, že vás bude tento duch kanadských ledů lákat neodolatelným hlasem, asi jako Sirény Odyssea. Svou oběť pak wendigo ohromnou silou a rychlostí vláčí a „místo nohou budete mít zmrzlé pahýly!“ straší děti Alvin Schwartz. „Vynese vás do výšin, upustí, sní. Je kanibal.“ Ale archetypy obsahují též povídky M. R. Jamese a Carla Sandburga, zatímco Alvin Schwartz odvážně zapábí, jak sloužil u námořnictva a přišel tam zrovna k nejklasičtější z historek – o palci zaživa pohřbeného, který pořádá k večeři rodinka. Příšera si ovšem pro palec jde až k lůžku v podkroví a za chlapcem, který ji slyší pořád blíž. Historií nočních můr se však nechápe jen próza, týká se to i písní a v anglosaském světě znají popěvek Old Woman All Skin and Bone – Stařena vychrtlá jako kostra. Je o babce, co žije u hřbitova a málem se přerazí o červi prožranou mrtvolu. Právě pro tyto a podobné texty je typická lekací pointa ve formě zařvání, které je nutné správně načasovat. Nerutinní tvůrčí podíl na české verzi knihy Alvina Schwartze má překladatel Vratislav Kadlec. Například říkanka o kudle v zádech Chlápek z Brna je verzí dílka A Man Who Lived in Leeds. Leeds je v originále kvůli rýmu, Brno v překladu taky: Žil byl jeden chlápek z Brna, / na zahradě zasel zrna... Atd. Ještě jiná historka stmelí děti do jekotající skupiny – vyšla z pověry, podle níž nesmíš po soumraku šlápnout hrob. Janeček to zachycuje v druhé Černé sanitce (2007) a neuniká mu ani báje kolující kolejemi studentů a variující osud kapitána Hooka z Petera Pana. Je totiž o vrahovi s hákem na konci ruky. Ve čtvrté části Schwartzova kompendia jsou příhody, které se určitě někomu staly a neopouštějí hranici možného. Takřka nikdy se ale nedaří vysledovat jejich původ. Jenom báje o autě, které přes všechny snahy stále páchne po mrtvole, byla etnologem Dorsonem vystopována do Michiganu 1938. Dost reálně působí také zkazka o chlapovi s nožem za sedačkou řidičky anebo příběh Bílé saténové šaty, jehož variantu znali už staří Řekové. Héraklés přece umřel až poté, co si přes ramena přehodil plášť napuštěný jeho chotí jedovou krví kentaura Néssa; a Médeia věnovala otrávené šaty ženě, již si chtěl vzít Iáson. Tématem svazku však je i Holka na hlídání, jež inspirovalo minimálně filmy When a Stranger Calls (1979) a Na lince je vrah (2006). Spíše humor než děs ovšem generuje telefon, v jehož sluchátku simulujeme, že se postupně blížíme oběti, ač jsme na číhané o patro výš. Podobným příběhem je Zaklínač (The Viper): neznámý na drátě má jakousi vadu řeči. W vyslovuje jako V. Nakonec se vynoří u stařenky, které opakovaně volal, a praví: „I am the viper. I wish to vash and vipe the windows.“ Chci u vás jen omýt a otřít okna. U Schwartze se vynoří i vyprávění o proměně otce a synů v aligátory – a také klasický příběh Room for One More (Místo ještě pro jednoho). Asi jej bude dávat k dobrému každý, kdo zhlédl horor Přízraky noci (1945) či zná prózu Edwarda Frederica Bensona The Bus-Conductor (1906). Právě ona byla předlohou úvodní části filmu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Kapitola Nebožtíkův mozek je taky vyprávění, ale víc je hrou, realizovatelnou až po zhasnutí. A Ray Bradbury jí děsivě zužitkoval v jedné své povídce uzavřené větou: „A potom někdo rozsvítil.“ Další historka Nechcete pomoct s košíkem? měla variantu mezi Indiány Latinské Ameriky, kteří si vyprávěli o lebce. Prý pronásleduje kolemjdoucí a ustrne, když taky ustrnou. Rozletí se podle jejich trasy, když se rozběhnou. Vlastně jde o metaforu na obavu z vlastního stínu. Námětem historky Studený jako sama smrt je balada o návratu mrtvého milence Zázrak v Suffolku, ale Schwartz ji zachycuje jako povídku o sedlákově dceři a čeledínovi, který umřel na zlomené srdce. Jeho duch však uhání pro dívku až na odvrácený konec hrabství. Cituji: Sbalila si pár věcí a společně se vyhoupli na koně. Seděla za Jimem a držela se ho kolem pasu. Brzy si začal stěžovat, že ho bolí hlava. „Je to děsná bolest,“ pověděl své milé. Ta mu položila ruku na čelo. „Páni, jsi studený jak sama smrt,“ polekala se. „Snad nejsi nemocný?“ A ovázala mu hlavu kapesníkem. Jeli tak rychle, že byli za pár hodin na otcově statku. Dívka seskočila z koně a zaklepala na dveře. „Ty jsi pro mě neposlal?“ zeptala se. „Ne, neposlal,“ řekl sedlák. Dívka se ohlédla po Jimovi, ale ten byl pryč. I s koněm. Po koni se šli podívat do stáje. Byl tam. Zbrocený potem, třásl se strachy. Ale po Jimovi ani vidu ani slechu. Tu otec dceři teprve vystrašeně prozradil, že Jim zemřel, a spěšně se vydali za jeho rodiči. Rozhodli se, že odkryjí hrob. Mrtvola byla v rakvi. Kolem hlavy měla uvázaný dívčin kapesník. Blíž než k Erbenovi má tento příběh k písni Ženich umrlec. A song Sliznýšů král (The Slithery-dee)? Je oproti předchozímu víc vtipem – a úpravou skladby Shela Silversteina z alba Inside Folk Song (1962). Vícero verzí má dětská Píseň pohřebního vozu (The Hearse Song), i když vlastně nebyla jen dětská. Za první světové války ji zpívali vojáci, aby odlehčili situaci a zahnali strach. Její variace je známa z Bronxu v časech další světové války. Alvin Schwartz: Noční můry z temnot. Strašidelné příběhy pro dlouhé večery. Ilustrace Stephen Gammell. Z anglického originálu The Scary Stories to tell in the Dark (1981) přeložil Vratislav Kadlec. Mladá fronta. Praha 2019. 144 stran
Čas načtení: 2019-09-24 11:20:11
Elena Ferrante: Temná dcera (ukázka z knihy)
Leda, profesorka anglické literatury na florentské univerzitě, pochází stejně jako všechny hrdinky románů Eleny Ferrante z Neapole. Kdysi odtamtud utekla, aby se vdala a porodila dvě dcery. Nyní odpočívá na pláži v jižní Itálii, rozvedená, její dospělé děti odjely za otcem a ona se ke svému překvapení cítí konečně spokojeně a svobodně. Setkání s mladou matkou Ninou a její malou dcerou v ní však probudí zasunuté vzpomínky na dětství, na matku, se kterou měla, tak jako většina hrdinek Eleny Ferrante, komplikovaný vztah, a na dcery, které milovala tolik, až se začala bát, že se v nich rozplyne a ztratí sama sebe. Zprvu poklidné přemítání nad novým životem se postupně proměňuje v drásající konfrontaci s temnými vzpomínkami, která posléze vyústí v drama. Elena Ferrante i v tomto románě nahlíží do nitra ženy, do jeho skrytých zákoutí, odkrývá narušené vztahy hrdinky k její rodině, k partnerovi i k sobě samé a nechá vyplouvat na povrch dlouho potlačované destruktivní pocity. Temná dcera patří do úvodní románové trojice Eleny Ferrante. Vyšla v roce 2006 po Tíživé lásce a Dnech opuštění, románech, které již do češtiny byly přeloženy. Ukázka z knihy 6 Před polednem se přihodilo něco nového. Pospávala jsem ve stínu, přestože hudba linoucí se z baru byla moc hlasitá, když vtom jsem uslyšela, že těhotná žena volá na Ninu, jako by jí oznamovala něco mimořádného. Otevřela jsem oči, všimla jsem si, že dívka bere dceru do náruče a s přehnaným veselím jí ukazuje něco nebo někoho za mými zády. Ohlédla jsem se a po dřevěném chodníčku jsem uviděla přicházet podsaditého, těžkopádného muže mezi třicítkou a čtyřicítkou, s vyholenou lebkou, v přiléhavém černém tílku zadržujícím pupek visící nad zelenými plavkami. Malá ho poznala, mávala mu na pozdrav, ale nervózně, smála se u toho a schovávala pitvořící se obličej mezi krk a rameno své matky. Muž zůstal vážný, sotva pokynul rukou, obličej měl krásný, oči pronikavé. Beze spěchu se zastavil, aby se pozdravil se správcem, srdečně poplácal po tváři mladého plavčíka, který ho hned přiběhl přivítat, a spolu s ním se zastavila i jeho družina tvořená žoviálními chlapíky, už oblečenými v plavkách, někteří měli na zádech batoh, jiní nesli přenosnou ledničku, další drželi v rukou dva tři balíčky, soudě podle stužek a mašlí to musely být dárky. Když muž konečně dorazil na pláž, Nina s holčičkou mu přišly naproti a malý průvod se znovu zastavil. Muž zůstával vážný a poklidnými pohyby jí ze všeho nejdřív vzal z náruče Elenu, která ho objala kolem krku a zasypala mu tváře spoustou dychtivých pusinek. On jí dál nastavoval svou tvář a přitom chytil Ninu za zátylek a skoro ji přinutil se sehnout – byl o dobrých deset centimetrů menší než ona – a s gestem vlastníka, jenž si upjatě vynucuje svá práva, ji letmo políbil na rty. Pochopila jsem, že přijel Elenin otec a Ninin manžel. Mezi Neapolci hned propuklo cosi jako oslava, všichni se kolem něj shlukli, div si nevlezli až pod můj slunečník. Viděla jsem, jak holčička rozbaluje dárky, jak si Nina zkouší ošklivý slamák. Pak nově příchozí ukázal na něco na moři, byl to bílý motorový člun. Starší muž se zlým kukučem, výrostci, silná šedovlasá žena, bratranci a sestřenice se namačkali u břehu, křičeli a mávali na pozdrav. Motorový člun přeplul linii červených bójek, prokličkoval mezi plavci, překonal i hranici bílých bójek a se spuštěným motorem doklouzal mezi děti a důchodce, kteří se ráchali v metru vody. Okamžitě z něj seskákali zavalití muži s vybledlými obličeji, ženy chlubící se nevkusným bohatstvím, obézní děti. Objímání, líbání na tváře, Nině uletěl klobouk, sebral jí ho vítr. Její manžel, podobný nehybnému zvířeti, které při prvním znamení hrozícího nebezpečí vyrazí s nečekanou silou a rozhodností, ho chytil v letu, ačkoli držel v náručí holčičku, a vrátil jí ho dřív, než stihl spadnout do vody. Ona si ho nasadila lépe, mně se ten klobouk zdál zničehonic krásný a ucítila jsem nesmyslný osten rozladěnosti. Zmatek narůstal. Nově příchozí byli zřejmě velice nespokojení s rozmístěním slunečníků, manžel si zavolal Gina, dostavil se i správce střediska. Měla jsem dojem, že jsem vyrozuměla, že chtějí být všichni pohromadě, rodinný klan usedlíků i ten návštěvnický, a vytvořit kompaktní obrannou linii z lehátek a křesílek a jídla a dětí a rozjařených dospělých. Ukazovali mým směrem, kde byly dva volné slunečníky, hodně gestikulovali, obzvlášť ta těhotná žena, která v jedné chvíli začala žádat sousedy, aby se přesunuli a klouzali od slunečníku ke slunečníku, jako se to dělá v kině, když vás někdo poprosí, jestli byste si laskavě nepřelezli o pár míst dál. Vytvořila se hravá nálada. Plážoví hosté váhali, nechtělo se jim stěhovat se se všemi věcmi, ale děti i dospělí z neapolské rodiny se toho mezitím žoviálně chopili a nakonec se většina přesouvala skoro s potěšením. Otevřela jsem knihu, ale už jsem se cítila vtažená do propletence drsných citů, které při každém nárazu zvuku, barvy, pachu ještě víc zhrubnou. Ti lidé mě štvali. Narodila jsem se v ne moc odlišném prostředí, moji strýcové, moji bratranci, můj otec byli přesně takoví, panovačně srdeční. Obřadní, obvykle velice společenští, každá otázka zněla z jejich úst jako rozkaz slabě zředěný falešnou dobráckostí, a když na to přišlo, dovedli být vulgárně urážliví a násilničtí. Máma se za plebejskou náturu našeho táty i příbuzných styděla, chtěla být jiná, hrála si uvnitř jejich světa na dobře oblečenou a citlivou paní. Ale při prvním střetu se ta maska uvolnila a i ona se přizpůsobila chování a jazyku ostatních s násilnictvím, které v ničem nezůstávalo pozadu. Užasle a zklamaně jsem ji pozorovala a umiňovala jsem si, že se jí nebudu podobat, že budu opravdu jiná a dokážu jí tím, jak bylo zbytečné a ošklivé, když nás strašila tím svým: už mě víckrát neuvidíte; místo toho se měla vážně změnit, anebo měla vážně odejít z domova, opustit nás, zmizet. Co jsem se kvůli ní a kvůli sobě natrápila, jak moc jsem se styděla, že jsem vylezla z jejího břicha věčně nespokojené osoby. Při té myšlence jsem tam v tom plážovém chaosu znovu znervózněla a můj dopal na způsoby těch lidí narostl spolu s neznatelnou úzkostí. Mezitím se ale stěhování národů zadrhlo. Byla tam rodinka, se kterou se těhotná žena nedokázala domluvit, cizinci, jiný jazyk, chtěli zůstat pod svým slunečníkem. Zkusili je přemluvit výrostci, temní bratranci, zachmuřený stařec, ale marně. Pak jsem si všimla, že se baví s Ginem a dívají se mým směrem. Plavčík s těhotnou ženou se za mnou vydali jako nějaká delegace. Mladík rozpačitě ukázal na cizince – otec, matka, dva malí synové. Označil je za Němce, zeptal se mě, jestli umím jejich jazyk, jestli jsem ochotná jim tlumočit, a žena, která si jednou rukou podpírala záda a vystrkovala svoje nahé břicho, dodala v dialektu, že s těmahle se nedá domluvit, že jim mám říct, že jde jen o výměnu slunečníku a nic víc, aby oni mohli být všichni pohromadě, přátelé a příbuzní, že něco oslavují. Chladně jsem Ginovi přikývla na souhlas, šla jsem si promluvit s Němci, ukázalo se, že jsou to Nizozemci. Cítila jsem na sobě Ninin pohled, mluvila jsem nahlas a sebejistě. Od prvních slov mě kdovíproč přepadla chuť blýsknout se svými schopnostmi, konverzovala jsem s nadšením. Hlava rodiny se nechala přesvědčit, zavládlo přátelské ovzduší, Nizozemci a Neapolci se sbratřili. Cestou zpátky ke svému slunečníku jsem šla schválně kolem Niny a poprvé jsem ji uviděla zblízka. Zdála se mi méně krásná, méně mladá, měla špatně depilovaná třísla, holčička, kterou držela v náručí, měla mokvající a strašně zarudlé oko a čelo plné potniček, panenka byla ošklivá a špinavá. Vrátila jsem se na své místo, působila jsem klidně, ale cítila jsem v sobě veliký neklid. Znovu jsem se pokusila si číst, ale bez úspěchu. Vybavovala jsem si ne to, co jsem těm Nizozemcům řekla, ale jakým jsem to udělala tónem. Zmocnila se mě pochybnost, jestli jsem se nechtěně nestala poslem onoho panovačného marastu, že jsem přeložila do cizího jazyka podstatu hrubé nevychovanosti. V té chvíli jsem už byla naštvaná: na Neapolce, sama na sebe, takže když na mě ta těhotná s útrpným úšklebkem ukázala a obrátila se na výrostky, na muže, na Gina s křikem: Uvidíte, že se přesune taky tady pani – nemám pravdu, pani, že se přesunete?, odpověděla jsem stroze, s bojovnou ponurostí: Ne, mně je tady dobře, lituju, ale rozhodně nemám chuť se stěhovat. 7 Odešla jsem za soumraku jako obvykle, ale byla jsem napružená, rozladěná. Po mém odmítnutí začala ta těhotná žena naléhat čím dál agresivnějším tónem, přišel za mnou ten starší muž a říkal mi věty typu Co vám to udělá, dneska prokážete laskavost vy nám a zítra ji prokážeme my vám; ale celé to trvalo jen pár minut, možná jsem ani neměla čas říct jasně další ne a omezila jsem se na vrtění hlavou; pak celou záležitost uzavřela příkrá věta Ninina manžela, slova pronesená v dálce, ale nahlas, řekl, to stačí, takhle jsme v pohodě, nechte tu paní na pokoji, a všichni se hned stáhli, mladý plavčík jako poslední, zamumlal něco na omluvu a vrátil se na své místo. Celou dobu, co jsem zůstala na pláži, jsem předstírala, že si čtu. Ve skutečnosti jsem slyšela dialekt klanu, jejich výkřiky, jejich smích, jako by se rozšířil všude kolem, a to mi nedovolovalo se soustředit. Něco oslavovali, jedli, pili, zpívali, vypadalo to, jako kdyby si mysleli, že jsou na pláži jenom oni, nebo jako kdyby naším jediným úkolem každopádně bylo radovat se z jejich štěstí. Z košů a přepravek, které přivezli na člunu, vytahovali všechno možné, celé hodiny, vydatná hostina, víno, zákusky, likéry. Nikdo se už ani nepodíval mým směrem, nikdo neutrousil ani lehce ironickou poznámku na moji adresu. Teprve když jsem se oblékla a chystala se odejít, opustila žena s velkým břichem skupinu a vydala se ke mně. Podala mi talířek s polárkovým dortem malinové barvy. „Mám narozeniny,“ řekla vážně. Vzala jsem si dezert, i když jsem na něj neměla chuť. „Všechno nejlepší, kolik je vám let?“ „Dvaačtyřicet.“ Podívala jsem se na její břicho, na pupík vypouklý jako oko. „Už máte pěkné břicho.“ Zatvářila se velice spokojeně. „Je to holka. Děti ne a ne přijít, a teďka je tady ona.“ „Kdy máte termín?“ „Za dva měsíce. Švagrová do toho vlítla hned, já jsem si musela počkat osum let.“ „Tyhle věci přijdou, když je jejich čas. Děkuju a ještě jednou všechno nejlepší.“ Snědla jsem dvě sousta dortu a pokusila jsem se jí talířek vrátit, ale ona si mě nevšímala. „Vy máte nějaký děti?“ „Dvě holky.“ „Měla jste je hned?“ „Když se narodila ta starší, bylo mi třiadvacet.“ „Tak to už jsou velký.“ „Jedné je čtyřiadvacet a té druhé dvacet dva.“ „Vypadáte mladší. Moje švagrová říká, že vám určitě není víc jak čtyřicet.“ „Je mi skoro čtyřicet osm.“ „To se máte, že se udržujete takhle pěkná. Jak se jmenujete?“ „Leda.“ „Neda?“ „Leda.“ „Já se jmenuju Rosaria.“ Podala jsem jí talířek rozhodněji, vzala si ho. „Prve jsem byla trochu nervózní,“ omluvila jsem se neochotně. „Moře občas člověku nedělá dobře. Nebo snad máte starosti s dcerama?“ „S dětmi jsou pořád starosti.“ Rozloučily jsme se, všimla jsem si, že se na nás Nina dívá. Prošla jsem zamračeně piniovým hájem, najednou jsem se cítila v neprávu. Co by mi to udělalo, vyměnit si s nimi slunečník, ostatní to udělali, i ti Nizozemci, tak proč já ne. Pocit nadřazenosti, domýšlivost. Sebeobrana hloubající zahálky, sklon vzdělanců dávat lekce slušného chování. Hlouposti. Věnovala jsem tolik pozornosti Nině, protože mi připadala fyzicky bližší, zatímco Rosaria, která byla ošklivá a ničeho si nežádala, mi nestála ani za pohled. Kolikrát na ni museli zavolat jménem a já jsem to vůbec nezaregistrovala. Ponechávala jsem ji mimo své zorné pole, nezajímala mě, anonymní obraz ženy, která vystavuje své těhotenství obhroublým způsobem. Taková tedy jsem, povrchní. A taky ta věta: S dětmi jsou pořád starosti. Řekla jsem ji ženě, která se co nevidět chystá přivést jedno na svět: pěkná pitomost! Samá pohrdavá nebo skeptická nebo ironická slova. Bianca na mě jednou zakřičela celá uslzená: Ty si pořád připadáš jako ta nejlepší; a Marta: Proč jsi nás porodila, když si na nás pořád jen stěžuješ? Úlomky slov, jen slabiky. Vždycky nastane chvíle, kdy vám děti s pocitem neštěstí zlostně řeknou, proč jsi mi dala život; kráčela jsem zamyšleně. Hájek se halil do nafialovělých tónů, foukal vítr. Za zády jsem uslyšela praskání, možná něčí kroky, otočila jsem se, ticho. Pokračovala jsem v cestě. Něco mě udeřilo do zad, divoce, jako kdyby po mně někdo hodil kulečníkovou kouli. Vykřikla jsem bolestí a zároveň překvapením, se zaraženým dechem jsem se ohlédla, uviděla jsem šišku kutálející se v podrostu, velkou jako pěst, zavřenou. Bušilo mi srdce, třela jsem si vší silou záda, abych rozehnala bolest. Nemohla jsem popadnout dech, dívala jsem se na keře kolem sebe, na pinie nade mnou kývající se ve větru. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Elena Ferrante, publikující už od svého prvního románu Tíživá láska (česky PROSTOR 2018) pod tímto pseudonymem, se proslavila po celém světě především tetralogií Geniální přítelkyně (česky PROSTOR 2016–2018). Celosvětový úspěch ságy dal podnět k intenzivnějšímu pátrání po její identitě, která však dosud nebyla odhalena. Týdeník Time ji v roce 2016 přesto zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Na motivy tetralogie Geniální přítelkyně uvedla televize HBO v roce 2018 osmidílný seriál zachycující první díl ságy a v následujících letech chystá uvést na obrazovky také další díly tetralogie. Rovněž její romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování. Z italského originálu La figlia oscura, vydaného nakladatelstvím Edizioni e/o v Římě roku 2006, přeložila Alice Flemrová. Vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2019, 192 stran, první vydání.
Čas načtení: 2024-02-18 14:40:00
Humoristický román Na divokém venkově, který napsala Eva Grestenbergerová, představuje knihkupkyně Veronika Kučerová. „Hlavní hrdinkou je doktorandka na prestižní univerzitě, které psychiatr nařídí zdravotní dovolenou. Vrací se tedy, ne zcela dobrovolně a ne zcela s nadšením, do rodné vesnice, kde čeká poněkud svérázná rodinka,“ popisuje. Dále pořad přináší rozhovor s historikem Danielem Kovářem o jeho monografii, v níž popsal středověké hradební věže Českých Budějovic.
Čas načtení: 2024-02-22 07:40:00
Daleko ve vesmíru krouží malá planeta a na ní žije rodinka zvídavých tvorečků a jejich roztodivní kamarádi. Třetí řada okouzlujícího britského animovaného seriálu[online]
Čas načtení: 2024-02-24 10:28:21
Moderátor a muzikant Leoš Mareš vyrazil s rodinou na pravděpodobně poslední dovolenou před svým dlouho chystaným turné. Za sluníčkem odletěl s manželkou Monikou a dcerou Alex do Ománu, kde si rodinka užívá v luxusním resortu přímo na pláži. Leoš mimo krás okouzlujícího Ománu na svém instagramovém profilu ukázal také své vypracované tělo. Již od srpna dře na své figuře s trenérkou a nyní sklízí ovoce. "Já nejsem, nejsem svalnatej," jak zpívá ve své písni Svalnatec, už neplatí. Moderátorovo vyrýsované tělo zhodnotil pro ŽivotvČesku.cz kulturista Filip Grznár.
Čas načtení: 2024-02-27 05:00:00
Šílená vražda mámy (†33) a dvou dětí (†5 a †7) v Hořovicích: Zabíjel kvůli konci vztahu?
Rozešli se a pak se znovu dali dohromady. Potomek a láska je prý přiměli, aby se k sobě vrátili. Tomáš (†33) s Lindou (†33) ještě o Vánocích vypadali jako šťastná rodinka. Proč přítelkyni a její dvě děti zavraždil? Může za to snad opětovný rozchod, jak naznačují výpovědi známých?
Čas načtení: 2024-03-01 11:32:00
Kvůli sněhu přišli pelikáni o domov, nový našli v Zoo Brno: Jsou tu po 30 letech
Čtyři pelikáni bílí se nově zabydlují v brněnské zoologické zahradě. Naposledy byli na Mniší hoře k vidění před 30 lety. Ptáci dorazili ze Zoo Hluboká, která je potřebovala někde umístit po prosincové sněhové kalamitě. Při ní některé voliéry spadly pod tíhou těžkého sněhu.
Čas načtení: 2024-03-15 05:00:00
Bývalá miss Švantnerová rok po porodu: Ani gram tuku!
Dcera modelky Nikol Švantnerové (31) 17. března oslaví první narozeniny. Před oslavou rodinka vyrazila na dovolenou na Mauritius a bývalá královna krásy předvedla parádní tělíčko v bikinách.
Čas načtení: 2024-03-18 10:59:00
VIDEO: Jak to chodí u surikat. Podívejte se, jak jim v zoo Hoodnín chutná
Rodinka surikat v hodonínské zoologické zahradě je dvanáctičlenná, když ke třem samičkám přibyly další čtyři sestry a v posledním vrhu tři mláďata. Informovali o tom zástupci zoo na sociálních sítích.
Čas načtení: 2024-03-21 10:00:53
Marie Rosůlková měla talent na hraní, bohužel ne na manželství
Kdo by si nepamatoval babičku ze seriálu Taková normální rodinka. Její představitelka Marie Rusůlková (†91) byla stejně pozoruhodná osobnost jako jedna z jejích nejslavnějších rolí... Celý článek najdete na webu nasehvezdy.cz
Čas načtení: 2024-03-27 19:11:25
Tak tohle nikdo nečekal! Google na podzim vydá hned tři vlajkové smartphony, očekávejte velký návrat
Google už pracuje na nových Pixel vlajkovkách Rodinka se představí na podzim a bude obsahovat hned tři modely Po letech se dočkáme XL modelu a Pixel 9 nakonec nenabídne teleobjektiv Googlu zase uniká vše, co může. Už brzy by měl americký technologický kolos představit nový smartphone střední třídy, Pixel 8a, ale už nyní o něm […] Celý článek si můžete přečíst na Tak tohle nikdo nečekal! Google na podzim vydá hned tři vlajkové smartphony, očekávejte velký návrat
Čas načtení: 2024-04-05 09:30:00
Dabéřina, těžká dřina: Martin Dejdar prozradil, kolik dostal za Simpsonovy
Neuvěřitelných třiatřicet let dabuje Martin Dejdar (59) kreslenou postavičku Bárta Simpsona. Těžko si představit, že by malý rošťák promlouval hlasem někoho jiného. Náročné skřehotání v dabingu ale není placeno zlatem, jak by si každý myslel. Pokud by herec žil v Americe, přehazoval by dolary vidlemi, v Česku bohužel dostává almužnu. Ale to nic nemění na tom, že ho žlutá rodinka stále baví.