Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-01-16 10:05:05

David Kollar s Quasars Ensemble vyprávějí příběh záhadného tělesa z Vesmíru

Slovenský kytarista a zvukový čaroděj DAVID KOLLAR vydal ve spolupráci s tuzemským ambientním labelem Blue Lizard Michala Kořána na sklonku loňského roku (6. prosince) nové autorské album, tentokrát se souborem specializujícím se na soudobou vážnou hudbu QUASARS ENSEMBLE. Neobyčejný počin dostal titul „ OUMUAMUA“ aneb „The Story of an Unknown Object“… Album, které je koncertním záznamem premiéry tohoto projektu, je inspirován neznámým tělesem, pojmenovaným Oumuamua, jenž se objevil v naší galaxii v roce 2017. Zpočátku si pozorovatelé nebyli jisti, co […] Zobrazit celý článek David Kollar s Quasars Ensemble vyprávějí příběh záhadného tělesa z Vesmíru

Čas načtení: 2025-01-16 10:05:05

David Kollar s Quasars Ensemble vyprávějí příběh záhadného tělesa z Vesmíru

Slovenský kytarista a zvukový čaroděj DAVID KOLLAR vydal ve spolupráci s tuzemským ambientním labelem Blue Lizard Michala Kořána na sklonku loňského roku (6. prosince) nové autorské album, tentokrát se souborem specializujícím se na soudobou vážnou hudbu QUASARS ENSEMBLE. Neobyčejný počin dostal titul „ OUMUAMUA“ aneb „The Story of an Unknown Object“… Album, které je koncertním záznamem premiéry tohoto projektu, je inspirován neznámým tělesem, pojmenovaným Oumuamua, jenž se objevil v naší galaxii v roce 2017. Zpočátku si pozorovatelé nebyli jisti, co […] Zobrazit celý článek David Kollar s Quasars Ensemble vyprávějí příběh záhadného tělesa z Vesmíru

Čas načtení: 2023-07-30 14:00:00

Test Sapphire Nitro+ AMD Radeon RX 7900 XTX Vapor-X 24GB: Radeon pro náročné

Nitro+ AMD Radeon RX 7900 XTX Vapor-X od Sapphire je karta, o jejíchž vlastnostech a výkonu se v diskuzích na českých webech a eshopech vyprávějí legendy. Podíváme se na to, co na nich je.

Čas načtení: 2020-02-14 00:00:00

Kolekce Louis Vuitton Pre-Fall 2020

Móda je jako román. A kolekce Louis Vuitton Pre-Fall 2020 se vydává se na epickou cestu, kde různé kousky oblečení vyprávějí každý svůj vlastní příběh. Tito protagonisté našeho šatníku slouží jako součást scény našich dnů, našich nálad, našich životů… Epochy, styly a kombinace Setkání epoch, ...

Čas načtení: 2024-02-16 12:39:45

Posttraumatické vyprávění [Alexander Kratochvil / Host]

Aby bylo možné vzpomínat, vyprávějí se příběhy.

Čas načtení: 2024-02-05 12:54:38

Posttraumatické vyprávění [Alexander Kratochvil / Host]

Aby bylo možné vzpomínat, vyprávějí se příběhy.

Čas načtení: 2014-11-14 18:00:00

Mýty o antikoncepci

Menstruací se tělo čistí, nitroděložní systémy nejsou pro mladé ženy a během kojení nesmí ženy užívat hormonální antikoncepci – mýty a polopravdy, kterým věřily nejen naše babičky, ale věří jim i mladé ženy Žijeme ve 21. století, ale o antikoncepci a menstruaci se vyprávějí stejně nesmyslné histork ...

Čas načtení: 2011-11-29 15:00:00

Dětská mozková obrna

Ze všech nemocí, které postihují lidstvo každým dnem člověku až běhá mráz po zádech. Televizní noviny nám stále přinášejí zprávy o nevysvětlitelných úmrtích, známí nám dokola vyprávějí o nevyléčitelných rakovinách a roztroušených sklerózách, že jsme pak doslova šťastni za obyčejnou chřipku. Většinou ...

Čas načtení: 2023-12-08 08:22:10

4 vánoční filmy, které letos musíte vidět

Zapomeňte na Smrtonosnou past, letos pojedou jiné trháky. A vyberete si vy, i vaše děti. 8-bitové Vánoce (2021) 8-Bitové Vánoce se odehrávají v současném Chicagu i v minulosti a vyprávějí o snaze kluka z konce 80. let dostat k Vánocům tu nejlepší herní konzoli všech dob - Nintendo NES. Neil Patrick Harris hraje dospělého hrdinu Jakea, který tento příběh vypráví své dceři, která si jen stěží dokáže představit, jaké strasti zažíval kluk v osmdesátkách, který chtěl hrát videohry. Hrát hry doma může Jake, stejně jako ostatní kluci, jen u nejbohatšího kluka ve třídě, který je jediným borcem ve městě vlastnící novou konzoli Nintendo a patřičně toho zneužívá. Rodiče si Nintendo nemůžou dovolit, ale táta dá Jakeovi jiný dárek, který pak v dospělosti může přenechat své dceři. Na zadek si z filmu nesednete, ale to retro je super.   Spirited (2022) Film je v podstatě moderním převyprávěním Vánoční koledy Charlese Dickense, ale je to zábavné. V hlavních rolích se představí Will Ferrell a Ryan Reynolds jako Duch Vánoc a Clint Briggs. Clint je tak trochu Mára Prchal, který kvůli zisku využívá nenávist vůči Vánocům a jede to přes sociální sítě. Je to ten typ obchodníka, který nevidí morální hranice, dokud jeho klient vyhrává, i když je tím klientem jeho neteř Wren. Film možná tlačí na pilu trochu víc než by musel, prostě moc chce, aby se vám líbil, navíc se tam dost zpívá a tančí, ale stejně to má něco do sebe a herci v hlavních rolích jsou super.   Rolničky, kam se podíváš (1996) Americká vánoční rodinná komedie z roku 1996 měla tehdy úspěch, ale byla to v podstatě kýčovitá kravina, ale dnes film dozrál do božího retra. V hlavních rolích se objevují Arnold Schwarzenegger, který se na Štědrý den zoufale snaží na poslední chvíli koupit svému synovi akční figurku Turbo-Mana a soupeří o poslední kus s konkurenčním taťuldou.  Zatímco se Arnold zoufale snaží najít nepolapitelnou hračku, dochází mu pochopitelně pravý význam Vánoc a důležitost trávení času s rodinou. Tohle si dejte.   Grinch (2018) Ano, na Grinche s Jimem Carreym z roku 2000 to nemá, to je prostě klasika, taková ta drsnější Popelka. Ale je to poměrně novinka, není to špatné a děti to bude bavit víc. Tato americká animovaná vánoční komedie vypráví příběh zeleného bručouna, který chce ukrást Vánoce. Hlavního zelenáče namluvit Benedict Cumberbatch, který žije samotářským životem v jeskyni. A když mu Kdovíci z místní vesnice pijou krev až do morku kostí, rozhodne vydávat se na Štědrý den za Santa Clause a zničit všechno vánoční. Pak už je to trochu nasládlé, ale děti to ocení, film je od tvůrců Já, padoucha a Mimoňů. Tento Grinch je nejvýdělečnějším vánočním filmem všech dob, vydělal celosvětově 513 milionů dolarů. Kam se hrabe Sám doma, vánoční klasika z roku 1990, který skončil na druhém místě, když ho Grinch sesadil z trůnu.   Images by Fox Family Films, 20th Century Fox, Warner Bros. Pictures, New Line Cinema, HBO Max, Universal Pictures  

Čas načtení: 2022-03-11 08:26:44

Sekundární efekty této války

Milí čtenáři, první dny ruské invaze na Ukrajinu panovalo v mém okolí celkem univerzální depresivní temno. Když pak začalo být patrné, že Rusům se v jejich agresi zase tolik nedaří, nálada se změnila. I mírumilovným otcům rodin, jejichž nejostřejším pracovním nástrojem je C++ debugger, se najednou nějak lesknou oči a rozrušeně si vyprávějí o tom, jak to ten a ten nepřátelský konvoj u Charkiva schytal. Chlapi v sobě zkrátka nějaký ten válečný „podprogram“ nosí i v roce 2022, jenom nebyl dlouho vidět. (Připomíná mi to jednu písničku od Landy, která je přesně o tomhle, a ta také bude tvořit dnešní hudební epilog.) Taky v tom jedu, marná práce, a právě proto se v tomto článku pokusím odtrhnout oči od té neuvěřitelné řeže, jejíž záběry na mě neustále vyplouvají na monitoru, a podívat se někam jinam. Jaké budou, případně už jsou, nějaké jiné následky této války? Aspoň čtyři, ať to není neúměrně dlouhé. Následek první: nejisté zásobování pšenicí Ukrajina a Rusko dohromady produkují zhruba 30 procent pšenice prodávané na mezinárodním trhu. Ve světě, který narostl na zhruba osm miliard obyvatel a stále ještě roste, jsou na dovozu této pšenice závislé i státy jako Egypt, které po valnou většinu své existence obilí naopak vyvážely. Významná část této ukrajinské a ruské pšenice končí právě v islámském světě, který to s tím rozmnožováním zkrátka vzal až moc „hopem”. Vzhledem k současné situaci není jasné, o kolik se tato zemědělská a vývozní kapacita smrskne. Ukrajinští farmáři sice během posledních 14 dní nasbírali úctyhodnou sbírku porouchaných či opuštěných ruských tanků, ale ta jim v setí a sklízení nepomůže. Přístav Mariupol je poničený. Rusové nejspíš nebudou schopni sehnat náhradní díly k traktorům a dalšímu vybavení. A nikde jsem se pořádně nedozvěděl, jak je to v případě Ukrajiny a Ruska s osivem. I osivo se totiž dnes běžně dováží z ciziny (a ve velkém!), dávno to není tak, že by si každá farma prostě nechala část sklizně na zasetí. Zatím jsou k dispozici zásoby z minulého roku, ale tahle situace se bude muset nějak řešit. Vysoké ceny chleba by mohly destabilizovat Egypt, což by nám tak ještě scházelo. Tam drží současná generálská junta betonovou pokličku na pěkné sbírce salafistických radikálů. Následek druhý: velké míšení obyvatel Z Ukrajiny aktuálně utekly zhruba dva miliony lidí, ještě daleko více se jich pohybuje uvnitř země. Na takovém útěku dochází k promíšení etnik i společenských tříd. Dcera profesora z Kyjeva a syn instalatéra z nějakého maloměsta nocují v téže tělocvičně a jedí ze stejných esšálků. V Británii za druhé světové války evakuovali děti z měst ohrožených nálety na venkov. Vedlo to ke značnému rozhlodání dřívějších společenských bariér. Ukrajina není až tak třídně stratifikovaná jako Británie, ale v menším měřítku tam tenhle proces proběhne taky. Co se lidí uprchlých do ciziny týče, nějaká část jich tam zůstane. Budou z toho mezinárodní sňatky i přestěhování celých rodin. Dá se čekat, že v ČR nám natrvalo přibydou nějaké nižší desítky tisíc obyvatel. Jelikož jsou s námi Ukrajinci celkem kulturně kompatibilní a neklanějí se žádnému pouštnímu bůžkovi, neměly by z toho být zásadní konflikty. Následek třetí: ruský IT sektor víceméně skončil Ne tedy úplně, ale škody vzniklé odlivem mozků budou ohromné. Až dosud býval dost běžný model, kdy programátoři, administrátoři atd. pracovali v Rusku buď jako OSVČ nebo malé firmy a fakturovali západním zákazníkům v dolarech nebo v eurech. Při kupní síle rublu to znamenalo, že jste si tam mohl žít jak král. Ne zase jako oligarchové, to je úplně jiný level bohatství, ale rozhodně ve vrchních dvou třech procentech společnosti. Tento model měl před sebou nadějnou budoucnost, protože za covidu se práce z domova stala normou a hodně interních IT činností se outsourcovalo „ven” z holé nutnosti. Teď jej ale kombinace sankcí, omezení platebního styku, hrozby státního bankrotu (který může být předcházen nějakými těmi konfiskacemi západních měn ze soukromých účtů), státních plánů na odstřižení Ruska od světového internetu a také toho, že muži ve vojenském věku se obávají možné mobilizace, naprosto zabila. Kdo mohl, sbalil rodinu a utekl za kopečky, dokud nejsou hranice zavřené. Peníze na to mají, jsou to IŤáci dříve placení v tvrdé měně. Na programátorských diskusích to jenom kvasí a lidé si vyměňují tipy, kde získat co nejrychleji a nejlevněji pracovní vízum. (Jedna ze zemí, která prý zareagovala téměř obratem, je Argentina.) Rychlovlaku Sankt Petěrburg-Helsinky, který v posledních dvou týdnech jezdí jedním směrem úplně plný a ve druhém víceméně jen s personálem, prý se neoficiálně začalo říkat „IT expres”. Kolik z nich se po tom všem vrátí? Málo. Nejde jenom o ekonomický rozměr věci. IŤáci vesměs umějí anglicky a jsou v každodenním kontaktu se západním světem. Kremelská linie „jedeme osvobozovat Ukrajinu od nacistů a narkomanů” je nepřesvědčí. Vědí docela přesně, že Rusko vede agresivní válku, že písmeno Z se stalo novou svastikou, a že pokud by zůstali doma, svázali by svůj osud se státem, který bude „tam venku” nenáviděn. Následek čtvrtý: Indie nejspíš přehodnotí svoji dosavadní vyzbrojovací politiku Indie je už od sovětských časů „soft” spojenec Moskvy a i když se nikdy nestala členem sovětského bloku, vzájemné sympatie byly silné. Indická armáda patří mezi přední odběratele ruských zbraní. I v současné válce se mnozí indičtí uživatelé sociálních sítí hlasitě kloní na stranu Ruska. Módího vláda udržuje opatrnou neutrální linii. Ale zároveň údajně Indie zrušila zakázku na odběr MiGů-29, vrtulníků a dalšího vybavení, kterou schválila roku 2020. Vzájemné sympatie jsou totiž jedna věc a praktické ohledy druhá. Nakupujete-li od někoho takové vybavení, zároveň se tím spoléháte na to, že dalších 20 až 30 let vám bude schopen dodávat náhradní díly a poskytovat různý odborný servis. A to teď v případě silně embargovaného Ruska prostě není jisté. Změnit dodavatele zbraní znamená zároveň přeškolit svoje vojáky na nové modely. Nelehký to proces, takže pustíte-li se do něj jednou, není v podstatě cesty zpět; takové převraty nechcete dělat během krátké doby dvakrát. Jsem zvědav, koho si vyberou. Nedá se vyloučit, že se rozhodnou vybudovat vlastní zbrojní sektor dokonce sami, ale Indie nemá v přesném strojírenství moc velkou tradici, takže to by trvalo zhruba do roku 2050. Mezitím musejí najít nějaké partnery, kterým budou věřit. Čína to nebude, s Čínou mají špatné vztahy kvůli problémové hranici v Himálaji. Američani zásobují Pákistán, takže tím pádem mají také smůlu. Ale mohlo by to být třeba Německo nebo Izrael.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-03-29 07:49:46

Přísně střežené tajemství. Jezuité věřili na bohyně z ohně

Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur je jedinou muzejní institucí v České republice, která je cele zaměřena na hmotný i duchovní odkaz neevropských civilizací. Trvale tak upozorňuje na nezastupitelné místo mimoevropských národů ve světových dějinách. „Porcelán je zásadním vynálezem, který Čína dala světu,“ říká vedoucí sbírkového oddělení Helena Heroldová.   Můžete přiblížit vaši sbírku? V našich depozitářích je uchováno na tři tisíce ukázek keramiky a porcelánu. Máme neolitickou keramiku i porcelán z 20. století. Naše sbírka představuje průřez historií výroby keramiky a porcelánu v Číně. Například na jedné z neolitických keramických nádob najdete zřetelné otisky prstů člověka, který ji vyrobil. Máme také starověké malované nádoby. Potom nejstarší glazované s šedavými a hnědými polevami. Z čínského středověku máme nádoby, ale i větší plastiky, například koně či velblouda, glazované žlutou, hnědou, zelenou či modrou polevou. Dále máme řadu ukázek takzvaných seladonových polev, které mají zelenkavou barvu. Ty byly oblíbené v arabských zemích. Do Evropy se vozil modro-bílý porcelán. Ten můžete jako luxusní předměty vidět na zátiších evropských malířů již od 17. století. Nejvíce ukázek porcelánu je z 18. a 19. století. Jednak jde o nádoby s jednobarevnými polevami – červenou, zelenou, modrou –, jednak o porcelán malovaný barevnými emaily, které zobrazují figurální a žánrové scény. Sbírky obsahují též isingské čajové nádobí z červenavé hlíny, nacházející se na jihovýchodě země. A máme i několik ukázek produkce porcelánu z druhé poloviny 20. století.   Kde takové exponáty získáváte? Většina těch, které máme, do muzea přišla v padesátých a šedesátých letech, kdy se k nám dostaly starší sbírky ze soukromých majetků. V menšině jsou předměty získané již na konci 19. nebo na počátku 20. století.   Dárci nefungují? Nebo dražby? Dárci se objevují, ale jedná se obvykle o drobnosti. Hodně lidí má doma porcelán, který se dovážel z Číny na konci 19. a začátku 20. století. Takový můžete vidět třeba v obchodech se starožitnostmi. Abychom takovou věc koupili, musí být něčím zajímavá. Třeba jsme získali mističku z modro-bílého porcelánu z 19. století, kde je zobrazena zajímavá scéna – cvičení v lukostřelbě. Je tam znázorněn terč a lukostřelec v typickém postoji, neboť lukostřelci v Číně používali jinou techniku než současní sportovní střelci. Pokud jde o dražby, důležitá je akviziční politika muzea. Nemůžeme získat nebo nakoupit všechno, co je na trhu, jak to třeba bývalo v dobách, kdy muzea vznikala. V současné době pečlivě vybíráme.   V čem je čínský porcelán výjimečný? V první řadě tím, že ho vůbec Číňané vymysleli! Porcelán je úžasný materiál. Máme ho dnes spojený hlavně s jídelním nebo kuchyňským nádobím, ale uplatňuje se v architektuře a stavebnictví, medicíně a elektrotechnice, a to kvůli svým fyzikálním a chemickým vlastnostem, zejména odolnosti. Materiály na základě porcelánu využívá i vesmírný výzkum. S výrobou porcelánu byly v Číně spojeny i změny ve výrobních postupech. Dílenská výroba probíhala tak, že dělník opakoval jen jeden krok výrobního procesu. Jak se vyrábí celý výrobek, věděl jen mistr. Když se objevil porcelán v Evropě, užívání nádobí z porcelánu mělo značný vliv na společenské chování. Pití čaje, kávy a čokolády bylo společenskou událostí, kolem které se vytvářela určitá etiketa. Jak má vypadat interiér, kde se takové nápoje pijí, jak se k takové příležitosti oblékat, jak se mají lidé k sobě chovat a o jakých tématech je možné hovořit. Takto se v 18. a 19. století utvářely společenské salony a veřejné kavárny.   Proč vlastně Číňané nepoužívají pro specifický druh keramiky pálené za vyšší teploty označení „porcelán“? Ve slovníku sice najdete termín pro „porcelán“, ale Číňané na rozdíl od nás pojmenovávají typy výrobků podle regionů, dílen nebo vzhledu a pro ty poté mají vlastní termíny. Tajemství výroby porcelánu bylo pečlivě střeženo.   To se nemohlo stát, že by se nějaký dělník třeba prořekl? Výroba porcelánu se děla v dílnách, které byly skutečně rozsáhlé. Dělníci vykonávali vždy jen určitý úkon. Výrobky se používaly nejen v samotné Číně, ale vyvážely se do arabských zemí, jihovýchodní Asie i do Evropy, kde poptávka po nich velmi rostla. Porcelán byl symbolem luxusu. Jezuité, kteří v Číně velmi úspěšně působili a dodávali evropským panovnickým dvorům zprávy o této zemi, se snažili do tajemství výroby proniknout, ale ne vždy se to dařilo. A Číňané je úspěšně sváděli na scestí, o výrobě si vymýšleli různé legendy a Evropané jim je často věřili. Mnohdy ale prostě jen špatně interpretovali reálné poznatky. O výrobě porcelánu pak v Evropě referovali i tak, že v ohni se objevuje božstvo nebo bohyně, bez jejichž pomoci by se zboží nevypálilo. Nebo z neznalosti materiálů předávali chybné informace. Na druhou stranu ale do Evropy dodávali informace o organizaci výroby a prodeje, životě dělníků v dílnách a o městech, kde se dílny nacházely. Takové informace například neunikly Adamu Smithovi, zakladateli moderní ekonomie, když formuloval princip dělby práce.   Kudy tedy vedla cesta čínského porcelánu do českých zemí? Porcelán zprvu dováželi do Evropy Portugalci, avšak jejich obchodní teritoria záhy přejala Holandská východoindická společnost, založená roku 1602, která obchodovala se zeměmi dnešní Indonésie, jihovýchodní Asie, s Čínou a Japonskem. V prvních letech sedmnáctého století se na nizozemském trhu objevil čínský porcelán ze dvou zabavených portugalských obchodních lodí. Ačkoli byl dovozový porcelán v Evropě znám již dříve, dosud představoval pouze luxusní zboží, které si mohly dovolit jen bohaté šlechtické rody. Zmíněné dvě zásilky však zahájily masový dovoz čínského porcelánu do Evropy. O tom, že se čínský porcelán dostal až do Prahy, svědčí archeologický nález nádherné čínské porcelánové misky, která byla objevena v Praze na Starém Městě. Restaurátorům z Národního památkového ústavu se podařilo ze střepů slepit téměř celou nádobu, pocházející z 16. století.   Jak vypadal první porcelán dovážený do Evropy? První porcelán se v Evropě objevil ve čtrnáctém století. Evropa znala po dlouhou dobu jen nádobí ze dřeva, kovu a keramiky. Jakmile se ale začal dovážet ve velkém, ihned si získal oblibu. Hojně se dovážel porcelán s modrými malovanými dekory na bílém podkladu. Kobaltová modř se nanášela na nepálený podklad, který byl posléze pokryt průhlednou glazurou a vypálen za vysoké teploty. Dekory a tvary vycházely nejen z domácího prostředí, ale i z islámských výrobků, což ukazuje na prolínání ekonomických a kulturních vlivů v Asii. Zajímavé ale je, že exportní porcelán působí mnohdy poněkud neumělým dojmem. Dekory jsou jen jakoby načrtnuté, skoro by se dalo říct až odbyté. Jedna z teorií, proč tomu tak je, tvrdí, že takový porcelán původně nebyl ani určen k obchodním účelům, ale sloužil jako zátěž v lodích, které vozily daleko cennější komodity – hedvábí a koření. Podle jiných ale prostě takhle obvyklé výrobky v té době vypadaly.   Nevedl obchod s v té době tak luxusním zbožím ke snaze o výrobu padělků? Spíše napodobenin. Dokud nebyla technologie výroby porcelánu v Evropě známá, vyráběla se keramika pokrytá hustou bílou polevou, která se malovala typickými modrými dekory napodobujícími čínské zboží. Skutečný porcelán se evropští mistři naučili vyrábět až počátkem 18. století, a to až poté, co odhalili ono tajemství, tedy správné použití kaolinu. První porcelánové výrobky z evropských dílem napodobovaly velmi přesně čínské zboží. Postupně se začaly objevovat variace na čínská témata a nakonec vlastní tvary a dekory.   Lze tedy vůbec jednoduše rozeznat falzum od originálu? Nepomohou k určení pravosti výrobku značky, obvykle umístěné na jeho spodní části? Ty proslulé značky na čínském porcelánu mohou být přeceňované i značně podceňované. Někdy se to bere „vždyť je tam značka“ nebo se naopak jakákoli značka už předem odmítne. V každém případě nám však značky vyprávějí příběh toho kterého předmětu. Značku obvykle tvoří název éry panovníka, což udává dataci, nebo se používaly symboly – například dvojitý kruh či list. Značky mohou být modré, ale i červené, jsou zhotovené kobaltem pod polevou nebo emailem na polevě, jsou psané štětcem, oražené razítkem, tištěné nebo i vyražené či vyškrábané do hrubší hmoty nanesené na spodek nádoby. Nebo nemusí být výrobky značeny vůbec. Zboží z doby dynastie Ming (1368–1644) již nese jména éry panovníků, a to v podobě, jak ji známe i u následující dynastie Čching (1644–1911): „Vyrobeno v éře té a té za dynastie velkých Mingů (Čchingů).“ Ve dvacátém století se objevují značky a nápisy latinkou nebo s rokem výroby v čínských znacích. Problém nastává v tom, že se na počátku 20. století vyráběly napodobeniny staršího porcelánu i se značkami, které na první pohled vypadají skutečně jako pravé z dané doby. Potom se tedy zkoumá, jestli odpovídá barva, jak jsou psané jednotlivé znaky nápisu, zkrátka hledá se cokoli, co buď potvrdí, nebo nepotvrdí pravost značky. Odborníci studují značky na porcelánu dlouhá léta, porovnávají jednotlivé výrobky a jejich značky, vedou odborné diskuse. Zejména na trhu se starožitnostmi může hrát chybně určená značka velkou roli.   Čínský porcelán měl i vliv na design známých cibuláků... Je to tak. Asi všichni pamatujeme ze svého dětství typické modro-bílé talíře, hrnky... Tento dekor má původ u modro-bílého porcelánu z doby dynastie Čching. Je dokladem mezinárodního obchodu a kulturních vlivů mezi Asií a Evropou. Nejprve se v Míšni vyráběly napodobeniny modro-bílého porcelánu z Číny. Motiv skalky, z níž vyrůstá keřík s pivoňkami a granátovými jablky, se postupně proměnil tak, jak ho známe nyní. Z pivoňky se stala růže a z granátového jablka – cibule.   Jak Evropané v 17. a 18. století, kdy se u nás porcelánu začíná dařit, vnímali Čínu? Vzdělaní Evropané v 17. a 18. století Čínu poměrně dobře znali ze zpráv misionářů. Byla to pro ně ideální země dokonalého společenského řádu. Zejména osvícenští filozofové měli v Číně určitý vzor. Líbilo se jim například, že zemi spravovala úřednická vrstva. Úředníci byli vybíráni na základě státních zkoušek, osvícenci tam tedy neviděli šlechtu, jak ji znali z Evropy. V té době už byly k dispozici překlady čínské filozofie a některé myšlenky se dostaly do děl dobových evropských filozofů. První evropské porcelánové výrobky byly přesnými kopiemi čínského porcelánu, ovšem velmi záhy začali evropští tvůrci vymýšlet vlastní dekory. Například Johann Gregor Herold byl na počátku 18. století zásadní osobností ve výrobě porcelánu v Evropě. Byl to designér a malíř a v Míšni maloval typické hravé scény s postavami Číňanů, fantastickými ptáky, zvířaty a květinami.   A fungovalo to i naopak? Objevil se evropský vliv v Asii? Samozřejmě. Je to krásně vidět na předmětech z 18. a 19. století. Objevují se například tvary, které přišly z Evropy a byly původně čínské kultuře cizí. Například šálek s ouškem a podšálkem. Čínské misky na čaj ouška neměly. Nebo zlacené okraje nádob či soubory na čaj nebo kávu čítající tácek, šálky a konvičku. Čínské motivy se objevovaly v evropském rokoku a rokokové prvky zase u císařského dvora v Číně. Čínští řemeslníci zhotovovali podle pokynů evropských zákazníků nádobí a předměty zdobené šlechtickými erby či jezuitskými a zednářskými symboly. Porcelán zkrátka nádherně ukazuje, jak kultury světa byly a jsou propojené a jak se navzájem ovlivňují   Náprstkovo muzeum Původní soukromé muzeum zřídil v roce 1874 český vlastenec, mecenáš, politik a národní buditel Vojta Náprstek v bývalém rodinném pivovaru a palírně destilátů jakožto České průmyslové muzeum. Posléze se sbírky profilovaly jako národopisné a později se jeho aktivity zaměřily na mimoevropské kultury. Muzeum má velmi obsáhlý sbírkový fond, z něhož je pro veřejnost zpřístupněna pouze jeho malá část. Muzeum se nyní připravuje na rozsáhlou rekonstrukci. Budou vybudovány nové depozitáře pro muzejní sbírky. Budova na Betlémském náměstí bude celá určena pro novou muzejní expozici, která bude otevřena v roce 2027.   {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-30 17:39:10

Michaela Klevisová: Když jsem začínala psát, vůbec jsem netušila, že jsou v Česku detektivkáři tolik podceňovaní

Dvojnásobná držitelka Ceny Jiřího Marka, které jí vynesly knihy s kriminalistou Bergmanem, jehož nejnovější případ Drak spí, vyšel letos, je velkou milovnicí koček a právě jím věnovala také tři knížky. Díky otci spisovateli a mamince novinářce má Michaela Klevisová psaní v genech.   Pocházíte z Prahy a vyrůstala jste na jejím okraji v rodině spisovatele a dramatika Vladimíra Klevise a novinářky. Jak vzpomínáte na své dětství a jak vás ovlivnilo psaní rodičů? Také jste chtěla psát? Rodiče pořád něco psali a bavili se o tom. Táta se přátelil se spoustou spisovatelů, scházeli se u nás doma a povídali si o svých rukopisech. Takže mi dlouho připadalo, že když někdo řekne „jdu pracovat“, znamená to, že bude něco psát. Pamatuju si, jak mě jednou na návštěvě u kamarádky šokovalo, že nemají doma ani jeden psací stůl. Naši měli každý jeden a já svůj vlastní dostala ve čtyřech letech. V pěti jsem se sama naučila číst a psát – rukou i na psacím stroji. Dodnes mám schovaný rukopis o morčatech, samozřejmě plný hrubek, který jsem naťukala na stroji ještě dřív, než jsem šla do první třídy. V pubertě jsem se ale od téhle linie odklonila, vyrostlo ze mě totiž hodně živé a společenské dítě. Neuspokojovalo mě sedět doma a číst si nebo psát příběhy. Raději jsem chtěla něco zažívat, potřebovala jsem zábavu, akci, lidi, přírodu – jezdila jsem s partou na vandry, chodila ke koním. Tehdy jsem se chtěla stát třeba veterinářkou, psycholožkou, fotografkou… Na žurnalistice jsem si pak vybrala specializaci fotografická tvorba. Ale stejně jsem se nakonec k psaní vrátila, asi zvítězily geny…   Vystudovala jste žurnalistiku a v tomto oboru také stále působíte a píšete o knižních novinkách a psychologické články pro Cosmopolitan. V roce 2007 jste jako spisovatelka debutovala detektivní knížkou Kroky vraha s kriminalistou Bergmanem. Co vás přivedlo k psaní právě detektivní tvorby? Měla jsem období, kdy jsem hodně četla klasickou britskou detektivku. P. D. Jamesovou, Ruth Rendellovou, Dicka Francise… Pak jsem jednou v knihovně zjistila, že už mám od svých oblíbených autorek a autorů všechno přečtené. Z toho vzešlo rozhodnutí zkusit něco v tomhle stylu napsat sama. Tak vznikly Kroky vraha. A protože jsem za svoji prvotinu hned dostala Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku, byla to velká motivace napsat další krimi příběh. Od začátku mě ale při psaní mnohem víc než linie o vyšetřování baví psychologická rovina. Ráda popisuju osobní životy postav a jejich vzájemné vztahy, důvody, proč se chovají tak, jak se chovají. Knihu začnu psát vždy až ve chvíli, kdy mám do hloubky zpracované postavy, jejich charakteristiky a příběhy. Vražda stojí na okraji, popisuju ji velmi věcně a stručně, stejně jako její vyšetřování. Hlavní jsou lidé a jejich osudy. Snažím se, aby byli opravdoví a čtenář měl při čtení pocit, že je osobně zná. Takže jsem si už mockrát kladla otázku, jestli jsem nakonec neudělala chybu, když jsem se pustila do psaní detektivek. Už dlouho mě láká napsat prostě román bez kriminální linie. Právě s ním začínám.   Vašim hlavním literárním hrdinou je šéf pražského oddělení vražd Josef Bergman, který své zapeklité případy řeší také v knihách Zlodějka příběhů, Dům na samotě, Ostrov šedých mnichů, Zmizelá v mlze, Sněžný měsíc a nejnověji Drak spí. Měla jste nějaký předobraz, podle kterého jste začala psát kriminalistu Bergmana? Je vám něčím blízký? Vždycky mi byl sympatický inspektor Adam Dalgliesh z knih P. D. Jamesové, jeho klid a úroveň. Také jsem měla ráda seriál Vraždy v Midsomeru, uklidňovala mě stylizovaná atmosféra anglického venkova i rozvážný inspektor Barnaby. Chtěla jsem také mít ve svých knihách inteligentního, klidného, vyrovnaného a empatického vyšetřovatele bez vnitřních démonů, ovšem ne kopii výše zmíněných detektivů, ale opravdového a uvěřitelného českého kriminalistu. Představila jsem si člověka, se kterým bych dokázala dlouhodobě vycházet, a vyšel mi z toho Bergman. Je mi blízký tím, že si na nic nehraje, je sám se sebou srovnaný, je schopen empatie a pokory vůči životu. Vyzařuje přirozenou autoritu, aniž by dělal velká gesta, dokazoval si svou sílu a trousil obhroublé hlášky. Jsem s ním moc spokojená, ráda se k té postavě vracím.   Podle čeho mu „vybíráte“ případy, které bude řešit, buď doma se svými podřízenými kapitánem Adamem Danešem a kapitánkou Sylvii Sedlákovou, nebo soukromě na dovolené? Obvykle ze všeho nejdřív vymyslím prostředí, kde se bude děj odehrávat. Až pak přemýšlím, co by se tam mohlo stát. Nápady obvykle přicházejí intuitivně, najednou si představím určitou postavu a výsek jejího života nebo nějaký její myšlenkový pochod, aniž bych přesně věděla, odkud to ke mně přišlo. Občas mě inspiruje nějaká zpráva v médiích, tak to bylo třeba v případě Sněžného měsíce. Věděla jsem, že chci napsat příběh z Beskyd, kde mě fascinují staré roubenky v horách, ve kterých ještě staří lidé žijí prostým stylem života, na jaký jsou zvyklí. Je to mizející svět, který jsem chtěla zachytit. Zápletka se ale nakonec zrodila na základě článku o tom, že pytláci v Beskydech postřelili rysici, která následně zemřela hlady, a zůstala po ní v lesích koťata. Z frustrace a zoufalství z lidské bezohlednosti a bezcitnosti vykrystalizoval nápad napsat detektivku, ve které půjde mimo jiné i o pytláctví. Trochu jiné to bylo s poslední detektivkou Drak spí – nápad na příběh z jihočeských Sudet jsem nosila v hlavě už řadu let. Vždycky jsem ale nakonec rozepsala jinou detektivku. Tím pádem jsem na rozmýšlení toho příběhu měla opravdu hodně času, což mu, myslím, nakonec prospělo.   V roce 2008 jste za svoji prvotinu Kroky vraha získala Cenu Jiřího Marka pro nejlepší detektivní knihu roku a stala jste se nejmladší držitelkou tohoto ocenění v ČR. Stejnou cenu vám vynesl taky váš třetí román Dům na samotě. Co to pro vás znamená? Obě ceny mě motivovaly k dalšímu psaní. Jinak jsem se totiž zpočátku setkávala s obrovským despektem vůči žánrové literatuře. Lidé se mě ptali, proč jsem se rozhodla psát „jen“ detektivky, nebo mi nějaký novinář sdělil, že se mu moje knížka sice líbí, ale krimi literaturu ze zásady nerecenzuje. To bylo frustrující. Když jsem začínala psát, vůbec jsem netušila, že jsou v Česku detektivkáři tolik podceňovaní. Já se přitom od začátku snažila o kvalitní literaturu.   Kromě detektivek jste napsala také tři knížky plné příběhů „o kočkách a jejich lidech“ – Čekání na kocoura, Kocour z Montmartru a Štěstí je zadarmo. Jak se vám „kočičí příběhy“ psaly a bude něco nového? Kočičí příběhy pro mě byly vyloženě za odměnu – pustila jsem se do nich, protože jsem si potřebovala odpočinout od detektivního žánru a všeho negativního, co k němu patří. Kočky miluju, život bez nich si neumím představit. Ráda poznávám podobně střelené lidi, povídám si s nimi a zjišťuju, jak moc máme společného. Nedávno jsem se třeba u regálu s kočičím krmením v samoobsluze dala do řeči se starší paní. Povídaly jsme si tam snad čtvrt hodiny a oběma nám bylo líto, že už musíme jít. Rozjasnilo mi to den. Příběhy vyslechnuté při podobných setkáních jsem si roky zapisovala, přidala k nim svoje vlastní a udělala z nich tři knížky. Než nashromáždím další, potrvá to asi ještě několik let. Nejde to uspěchat.   Kde všude nacházíte inspiraci pro psaní? Vlastně na každém kroku. Pozorně poslouchám, co si lidé vyprávějí, jak na sebe vzájemně reagují, domýšlím si jejich vztahy, problémy, osudy… Večer si pak zapisuju, co mi během dne blesklo hlavou – v tu chvíli se to třeba do momentálně psané knihy nehodí, ale jednou se z toho může stát důležitá pasáž do další knížky. Baví mě psát příběhy z různých míst – při práci pak v duchu vlastně cestuju. Je to ideální způsob, jak strávit zimu: sedět u počítače, ale v duchu se při tom toulat třeba v Holandsku nebo Norsku u moře, po kopcích v Beskydech nebo po lesích v České Kanadě. Jednou věcí jsem si ale téměř jistá: nejspíš nikdy nenapíšu příběh z centra velkého města. Není to totiž moje oblíbené prostředí a především ho moc dobře neznám. Sice jsem vyrostla v Praze, jenže v klidné periferní čtvrti se zahradami. S kamarádkami jsme po škole lítaly po lese, nejspokojenější jsem byla u prarodičů na venkově. A v dospělosti jsem nikdy nebyla kavárenský typ. V centru Prahy jsem moc času nestrávila, spíš jím jen občas z nutnosti rychle proletím. Často se mě lidi ptají, kdy pošlu Bergmana vyšetřovat na Malou Stranu nebo Staré město. Tak to asi nikdy.   Patříte mezi nejoblíbenější autorky detektivek. Jaká jste čtenářka vy? Obdivujete P. D. Jamesovou, která stvořila detektiva Adama Dalglishe... P. D. Jamesovou jsem hodně četla mezi dvacítkou a třicítkou, všechny její knihy jsem slupla několikrát. Ovšem od doby, co detektivky sama píšu, už je moc nečtu. A současná krimi produkce plná nesmyslného násilí až sadismu je mi vyloženě odporná. Mám své oblíbené autory, ke kterým se vracím, to je třeba irský prozaik William Trevor, podle mě geniální autor s citem pro detail a atmosféru příběhu. Byl jedním z laureátů na Nobelovu cenu za literaturu, přitom u nás je docela podceňovaný, v češtině nevyšly zdaleka všechny jeho knihy. Baví mě dánská prozaička Helle Helle, norský autor Per Petterson, norská autorka Hebjorg Wassmo. Vlastně jsou to samí severští autoři, možná to má něco společného s mojí láskou k severským zemím. Všichni jsou důkazem, že severská literatura nemusí být ani trochu drsná a krutá, ale může být plná citu a emocí. A co čas na odpočinek? Jak ráda trávíte chvíle volna? Byly doby, kdy jsem byla opravdu přepracovaná. Psala jsem měsíčně deset až dvanáct článků pro časopis, překládala knihy z angličtiny, do toho psala své vlastní, ze všech stran na mě doléhaly termíny. Když jsem se loni tři měsíce nemohla vyhrabat z obyčejné virózy, šla jsem do sebe a uvědomila si, že někde musím polevit. Od roku 2017, kdy mi vyšla kniha Zmizela v mlze, už bych se bývala uživila jen jako spisovatelka, ale setrvačností jsem dál jela ve starých kolejích. Tak jsem si řekla: A dost. Dnes už píšu pro časopis jen pár článků pro radost a věnuju se hlavně svým knihám. Je to úleva. Období, kdy intenzivně píšu od rána do noci a myslím jenom na příběh, může vystřídat několik týdnů, kdy jenom odpočívám. Ideálně na zahradě s kočkami nebo na procházkách po lese. Když potřebuju přivolat inspiraci, vyrazím chodit do přírody sama. Právě při procházkách anebo taky za volantem auta ke mně přichází úplně nejvíc nápadů na další knihy. Anebo když topím v kamnech na dřevo. Nevím proč, ale když škrtnu sirkou a poslouchám, jak oheň začíná praskat, vždycky hned začnu přemýšlet nad knížkou, kterou právě píšu.   Michaela Klevisová se narodila v Praze 22. 6. 1976. Otec spisovatel Vladimír Klevis a maminka Naďa byla novinářkou. Vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK v Praze. Píše do časopisů. Věnuje se překladům beletrie z angličtiny. Píše detektivky s kriminalistou Bergmanem. Dvakrát obdržela Cenu Jiřího Marka.  

Čas načtení: 2020-07-17 13:57:35

Když se mapa mění v beletristický žánr...

Mapa představuje zevšeobecněné rovinné zobrazení vybraných objektů a atlas tematickou sadu takových obrazů. Potud definiční suchopár. My ale víme, že nejpodstatnější je souvislost, kterou si z ní čtenář vyvodí, protože mu poskytuje osobitý náhled na duši zachyceného místa, jež jinak nelze plně poznat. Bez mapy totiž tápeme v temnotě jeskyně, jak cítil už Platón a jak popsala viktoriánská groteska Plochozemě: k nahlédnutí vyššího smyslu nám vždycky schází jedna geometrická dimenze. Báječným paradoxem dvourozměrných map je však zjištění, že díky oné informaci „shora“ vyprávějí i o našem třetím a čtvrtém rozměru, o půdorysu zjevných trendů či o tom, co se pod písky a zuby času v paměti lidstva drží silou vůle jako nenaplněná touha. A to je teprve podnět k neobyčejné inventuře roztříštěných faktů, jakou před lety uskutečnil Atlas literatury Malcolma Bradburyho, anebo přímo téma na román ve stylu Mapy mých světů Reifa Larsena. Není divu, že i další knihy protkávající slovo s jazykem kartografie jsou u nás stále vyhledávanější. Naznačují, jakých interakcí se ještě v literatuře tohoto století dočkáme. Vykótovat emoci Je stále pouze hrstka těch, kdo z oné souhry vydestilují maximum možného. A přesto německá prozaička Judith Schalanská vykřesala v Atlasu odlehlých ostrovů (česky 2011) plachou nádheru i z míst, kde není skoro nic, nanejvýš trosečník. Přehlídku „50 ostrovů, které jsem nikdy nenavštívila a nikdy nenavštívím“ pojala autorka planoucí výtvarnou vášní v duchu učení o gesamtkunstwerku. Nejkrásnější německá kniha roku 2009 – a v českém překladu vlajková loď všech příštích zeměpisných výbojů nakladatelství 65. pole – předložila črtu o tom, kam až se dá dotoulat přemýšlením na dálku v teple pokoje, jak doporučoval rokokový dobrodruh Xavier de Maistre s důrazem na to, co cestou objevíme. Byť nesmíme zůstat ostrovy sami pro sebe, jak ještě před ním varoval John Donne, je malinký námořní topos i útočištěm shakespearovské bílé magie, která spřádá sny o chvále pomalosti a ochotě živořit si po svém. Ano, leckdo jsme dnes vyprahlým plivanečkem souše uprostřed proudu, jenže v podrobném měřítku turistických speciálek, jímž se na majestát izolace zadívala tato konceptuální balada, je na soubor ostrovních samotářů přece jen skvostný pohled. Mapy kótují i jiné křivky emocí. Dějiny morbidnosti Oliviera a Sibylly Le Carrerových, podané formou Atlasu prokletých míst (65. pole 2017), zvou naopak k průzkumu lokalit všelijak děsivých, vykřičených a co do hustoty ponurosti i natolik beznadějných, že příchozímu nezbývá než spáchat sebevraždu. Nejsou to ale letopisy pokleslosti. Sledují, kolik neštěstí může někam seslat přebujelá fantazie, monstrózní strach z neznáma, mystika paranormálna či očividná neobyvatelnost jako v situacích, které nadchly Schalanskou. Ve prospěch východního exotična sice Le Carrerovi uleželé upírské tradice Evropy dost odbyli a ve zbytku se chovají etnocentristicky jako kdekterý jiný Francouz, leč vychutnejme si políčky sarkasmů, s jejichž pomocí komentují jednotlivá sletiště apoštolů Zla, ďáblova doupata i bestiální obdoby dopravní značky Průjezd zakázán. Popřípadě mýty zveličené „tichou poštou“ a mající vcelku prozaické vysvětlení, odrážející univerzální podebranost naší civilizace, jelikož už klínopisy raně biblické éry do světa hlásaly: Bylo líp. Vytříbená tradice britských nedělníků umožnila kartografu Nicku Middletonovi prezentovat obor i sloupkem, což je na Atlasu zemí, které neexistují (65. pole 2016) znát každým coulem, a navrch v průhledech skrz efektní pasparty. Vizuálně přitažlivá práce ozvláštnila jednobarevnost politických map jak fejetonistickou zkratkou, tak hravými průseky z dětského leporela. I na údaj o měřítku došlo, jakkoli autor traumata postižených neškáluje podle pravítka. Padesáti státním útvarům, jež nemají de iure uznaný status, přezdívá „země-nezemě“, jako by v nich prodléval Peter Pan, přestože odpovídají spíš novodobým krajinám stínů. Middleton zaznamenává přetrvávající stereotypy kolonialismu, který zemi dál štěpí, vměšování megalomanského souseda (převážnou měrou zamindrákovaného Ruska) a taky úřední přehmaty či iniciativy hojně vedené i bohulibými záměry. V globální vesnici, kde není nic jistého včetně linie státních hranic, narážejí tyto nepohodlné snahy o sebeurčení na lhostejnost OSN i na pýchu premiantských demokracií. A tak zatímco teritoria původních indiánských osadníků u prezidenta Trumpa opět spolehlivě neuspějí, snad se sen o nezávislosti brzy splní aspoň Grónsku. Katalogy úpadku a ztráty Když dva dělají totéž, nemusí z toho vyjít výsledek jako přes kopírák. Zásluhou filatelistické inspirace – a taky námořnické minulosti – sestavil norský architekt Bjørn Berge katalog Zemí, které zmizely (Kniha Zlín 2019) a přežívají leda v zaprášených sběratelských albech. Mapy sice v rozboru upozadil málem na velikost přiložených známkových rarit, jež kdysi tyto státy pyšně vyslaly do oběhu, nicméně o to víc jsou jeho postřehy pronikavější a datově podloženější. Bergeho ikonografie efemérnosti se s Middletonovou analýzou zneuznání nijak výrazněji nepotkává: zařazená položka tohoto díla coby stát existovala a byla tolerována. V jaké pitvorné tropické zemičce že to působil jánošík Sandokan, díky jakému vévodství se sjednotilo Německo a co proboha záhy nato pohledávalo v srdci Číny? Za vším, jak jinak, stojí hamižnost, velmocenské ambice a pomýlené machistické vize. Snáz než u předešlého soupisu tak tyhle medailony úpadku složí dohromady to, co bychom viděli až v časoměrném videu – jako by planeta Země byla sérií ustavičných státoprávních nezdarů a nesmiřitelných partikulárních zájmů, které takto pojatý náhled eviduje důkladněji než selektivní děravá paměť očitého svědka. Na mementu mori je založen i Atlas ztracených měst (65. pole 2020) Aude de Tocquevillové: defilé 44 „sídel duchů“ ponenáhlu se vracejících do lůna přírody, pokud už rovnou neudeřila pěstí jako v Pompejích. Zůstala jen pachuť vzpomínek na dobyvačnost, developerskou pošetilost, vyumělkovanost, ne-li odfláknutou víru ve světlonošskou budoucnost jako v Pripjati u Černobylu. Na svazku je nejcennější právě naprosto neerasmovská kazuistika bláznovství, když si ji ovšem svépomocí smontujeme, protože kniha rezignovala na zevrubnější shrnutí. Z map trčí francouzské popisky, což je řešení v mezinárodním soutisku levnější, zato daleko laciněji vyznívá sám přístup: stylistické cvičení průměrného průvodce, kde se nedostatek kreativity ředí opakováním, popkulturní argumentací a perexy vyzdvihují sdělení à la „Bohatý materiál představuje pro archeology hotový poklad“, tedy pravdy nosné spíš pro magazíny na křídě. Vědomí pomíjivosti tu asi pohltilo i chuť nořit se hloub – a to je oproti Schalanské rozdíl propastný jako hloubka sloje poetična, kterou mohla de Tocquevillová probádat. Tudy doufejme cesta kříženců krásného slova s atlasem nepovede, pakliže mladý žánr neustrne v poloze, kdy nás zase jen ubaví k smrti načechranou nudou. O mapách víme přece též to, že bývají poněkud ošemetnými průměty lidských přání a matou chybami zobrazení – například Antarktidou zakreslovanou v rovině většinou mimo reálné proporce. I to ale patří k projevům čilé zahraniční nabídky, jež je překladově k dispozici, než se odhodláme psát „mapovou beletrii“ vlastní. Můžeme putovat třeba po stopách iluzí o době předdějinné s doyenem francouzské esejistiky Gillesem Lapougem v Atlase ztracených rájů, můžeme se opájet kouzlem siločar vytvořených srovnávacími analýzami plánů světových podzemních drah. Kdyby byli ještě milovníci strukturovaných seznamů Eco a Borges naživu, určitě by se tetelili: atlas je hlavně myšlenková mapa, výpověď o stavu duše, která tak jako mnohý jiný obraz vydá za tisíc slov. A Ibsen by dodal, že ani tisíc slov převtělených v obraz nezanechá tak blahý dojem jako jeden skutek. Nejvyšší čas, aby česká literatura mapovala taky!   Autor je editor, publicista a překladatel. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-27 10:59:41

Nacisté vypálili desítky českých vesnic. Česká televize o tom uvede dokument Místa ticha

Nebyly to jen Lidice a Ležáky. Nacisté za války pálili, mrzačili a zabíjeli v desítkách dalších českých vesnic. Nemilosrdně, bez varování, mnohdy v úplně posledních válečných dnech roku 1945. Bolest otištěnou do celých pokolení zachytila režisérka Markéta Oddfish Nešlehová v dokumentu Místa Ticha, který v premiéře uvede ČT2 v úterý 2. června od 21 hodin. Tuzemský Leskovec, Prlov, Vařákovy Paseky nebo Český Malín na Ukrajině. A mnohé další. Jejich osudy byly podobné. Pamětníci dodnes líčí nepochopitelnou krutost, zabíjení a sžírající plameny. Záminkou běsnícím nacistům byla údajná spolupráce vesničanů s odbojáři a partyzány. „Spousta obcí měla podobně tragický osud. Byly vypáleny, zklikvidovány a zapsalo se to do života tamních lidí, do několika generací. Včetně dnešních mladých, vnoučat, pravnoučat. Řetězec nekončí. A jediná cesta je nenechávat si vzpomínky v sobě, mluvit o nich, a tak se s nimi vyrovnat a přijmout to,“ shrnuje kreativní producentka Lenka Poláková. Dokument se vrací k událostem, které Češi prožili před tři čtvrtě stoletím. Vyprávějí je ovšem ti, kdo žijí dnes – pamětníci, potomci. „Když je člověk ve špatnou dobu na špatném místě, tak se může přihodit, že život jde úplně do háje. A že to ovlivní generace,“ říká Darina Martinovská, jejíž tatínek přežil vypálení Českého Malína. Trauma si ale nesl celý zbytek života. A Josef Vychopeň, jedenadevadesátiletý svědek nacistické pomsty ve mlýně v Leskovci na Valašsku, popisuje: „To jde s vámi životem jako balvan. Když sedím tady, často vzpomínám. Ale už vyrovnaný s tím, jaké hrůzy se děly.“ „Bolest a trauma se vepsalo do životů lidí, kteří jím prošli. A jako těžké závaží si to nesou i další generace. Jako by se to vepsalo do jejich rodinné DNA. Tak silnou mají zkušenost. Když vzpomínají a když o tom mluví, dodneška pláčou,“ říká režisérka Markéta Oddfish Nešlehová, která je přesvědčená, že pokud se o válečné bolesti v rodině mlčí, může cesta ke klidnějšímu životu trvat řadu pokolení. I proto oslovila psychiatričku Andreu Wolnou, jež v dokumentu vysvětluje, proč kruté zážitky zdeformovaly životy těch, kteří přežili, i osudy dalších generací: „Válečný konflikt produkuje jen negativní emoce. Tam nic pozitivního, co by mohlo člověku ulevit, nenajdeme. Tahle společnost prošla válečným stavem, a pak přešla do zvláštního budování státu. Ti lidé neměli vůbec prostor pro zpracování, přijetí, smíření.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-14 16:05:51

Myslel jsem si, že lidi není možné ze dne na den změnit, ale pak jsme všichni začali nosit roušky

Koronavirus, koronavirus, koronavirus… Padlo už o něm všechno. Babiš uspěl, Babiš selhal. Roušky sundat, roušky nesundávat. Kloktat dezinfekci, dezinfekci nekloktat. Prymula plukovník, Prymula vážený epidemiolog. Remdesivir funguje, remdesivir nefunguje. A dále: Ekonomika se rychle zotaví (ekonomičtí komentátoři hovoří o písmenu U), ekonomiku postihne dlouhá recese (jiní ekonomičtí komentátoři hovoří o písmenu L), ekonomiku čeká strmý pád (ještě jiní ekonomičtí komentátoři hovoří o písmenu I). Vezměme si za vzor přístup Švédska, Švédsko si za vzor rozhodně neberme. Otevřít školy, neotevřít školy. Přijde druhá vlna, druhá vlna nepřijde, neboť vir vyvane. Lidský život lze vyjádřit jistou sumou peněz, lidský život sumou peněz vyjádřit nelze… Já si v posledních týdnech uvědomil několik věci. Zaprvé, říká se, že máme měkkou vědu (všechny ty společenskovědní obory), která je spíše hrou se slovy, vyprávěním, není na ní nic exaktního atd., a pak že máme věku tvrdou – přírodní vědy, ta je založená na přesných výpočtech a logice. V koronavirové krizi jsem si všiml, že tento rozdíl je velice křehkým výtvorem lidského ducha, protože všichni tito druzí – exaktní – vědci vyprávějí neuvěřitelně krásné a neuvěřitelně protichůdné příběhy o virech, které jsou k nerozeznání podobné neuvěřitelně krásným a neuvěřitelných protichůdným příběhům o lidských dějinách, jak teď ostatně můžeme sledovat v souvislosti s další velkou krizí dneška – sporem o Koněva. Zadruhé, byl jsem aktuální, přečetl si Deník morového roku (Daniel Defoe) a pochopil, jak se lidská reakce na viry či bakterie (prostě na všechny ty malé věci, které způsobují nemoci) nemění. Doporučuji. Zatřetí, myslel jsem si, že lidi není možné ze dne na den změnit, pak jsem ale viděl, jak jsme všichni začali nosit roušky. Bez ohledu na to, co si kdo o rouškách myslí, je tento poznatek nadějeplný stejně jako děsivý, protože nikdy předem nemůžeme vědět, kvůli čemu se ze dne na den změníme. Teď si myslím, že je v něm spíše naděje, ale zítra si mohu myslet opak. Začtvrté, zaznamenal jsem, že k dnešnímu dni (14. květen) je v Jemenu 72 hlášených případů nákazy. Dvanáct lidí na ni zemřelo. Byl by to krásný svět, kdyby v Jemenu umírali lidé jen na covid. Zapáté, mnohokrát jsem se přistihl, že mi vlastně „koronavirový“ způsob života jistým způsobem vyhovuje, možná bychom si mohli vzít z krize i nějaké poučení do budoucna.

Čas načtení: 2020-03-17 20:09:07

Jarní Velký knižní čtvrtek představí 15 novinek na online streamu na Facebooku

Velký knižní čtvrtek v důsledku nařízení vlády a příkazu ministra kultury o uzavření Uměleckoprůmyslového musea v Praze, kde mělo proběhnout setkání autorů se čtenáři, mění formu tohoto pořadu. Pořad s autory, kterého se účastní Bianca Bellová, Irena Dousková, Petr Stančík, Ondřej Hübl, Ondřej Štindl, Radek Kedroň, Pavla Jonssonová, Petr a Petra Třešňákovi, Martin Řezníček a překladatel Joseph F. Vedlich, moderovaný Petrem Vizinou, bude možné sledovat jako živý online stream ve čtvrtek 19. března od 17 hodin na sociálních sítích (FB @velkyctvrtek). Informace o Velkém knižním čtvrtku a jednotlivých titulech najdete na webových stránkách www.velkyctvrtek.cz. Všechny tituly budou do knihkupectví zavezeny, a budou k dispozici, až knihkupci znovu své kamenné obchody otevřou. Prozatím je lze objednávat v e-shopech. Bianca Bellová, Irena Dousková, Petr Stančík, Ondřej Hübl spolu s dalšími kolegy napsali texty na motivy z „černé kroniky“ do obsáhlé povídkové antologie s názvem Krvavý Bronx. Vraždy, krádeže, otrava lékárenským jedem, bizarní záměny či sňatkové podvody… vše se točí kolem brněnské čtvrti známé jako Bronx. Ondřej Štindl je filmový a hudební kritik, literát, scenárista a DJ. V současnosti je komentátorem serveru Echo24 a Týdeníku Echo. Dvakrát získal Českého lva za scénář, je čerstvým držitelem Ceny Ferdinanda Peroutky. Hrdinou Štindlova nejnovějšího počinu Až se ti zatočí hlava je fiktivní novinář – komentátor Jan „Johan“ Souček. Martin Řezníček, moderátor hlavních zpravodajských relací České televize, pět let působil coby zahraniční zpravodaj ČT v USA – své zkušenosti a zážitky sepsal v knize Rozpojené státy, v níž přibližuje barvité příběhy, které dohromady tvoří americkou výjimečnost. Radek Kedroň je šéfredaktorem zpravodajského serveru iROZHLAS.cz, který založil. V letech 2012–2016 vedl zpravodajský server Lidovky.cz, kde se mimo jiné věnoval kauze exposlance David Ratha. O zákulisí vyšetřování toho případu napsal knihu Operace Rath. V novince Sněžím! se zaměřil na rozkrytí machinací a korupce v českém zdravotnictví. Pavla Jonssonová patří mezi legendy české nové vlny a alternativy, v současné době hraje na basu v Malých zubech. V knize rozhovorů Růžové vrány rozmlouvala s Monikou Načevou, Ivou Bittovou, Lenkou Dusilovou, Radůzou, Dagmar Andrtovou a dalšími významnými členkami naší alternativní hudební scény. Petr Třešňák je novinář, dlouhodobě pracuje pro týdeník Respekt. Za své texty byl oceněn mimo jiné Cenou Ferdinanda Peroutky a celoevropskou cenou EU Health Prize for Journalists. Petra Třešňáková je psychoterapeutka a lektorka krizové intervence. Společně založili a vedou spolek Naděje pro děti úplňku, který usiluje o zlepšení sociální podpory rodin dětí s autismem. Manželé Třešňákovi ve své knize Zvuky probouzení vyprávějí příběh výchovy dcery s autismem spojeným s mentální retardací a vážnými projevy chování. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-06 08:56:53

Stanislav Struhar: Nevysvětluji a nepoučuji, je to na čtenáři

Stanislav Struhar se jako knihkupec snaží vystavovat na pultech vídeňského knihkupectví náročnější literaturu, i když obchodní zájmy velí upozorňovat hlavně na bestsellery. Stejné soustředění na podstatná, nesamozřejmá témata projevuje jako autor. Ač pochází z někdejšího Československa, dnes už je etablovaným rakouským spisovatelem píšícím německy. Povídková kniha Cizinci (Volvox Globator 2019) je zároveň jeho jedenáctou knihou vycházející česky. Ve svých textech pracuje soustavně s tematikou mezilidských vztahů, zvláště v otevřené, mnohonárodnostní společnosti. Cizinci v jeho textech cítí odcizení ve vztazích, ale i v prostředí, které je obklopuje. Nic není samozřejmé, ledacos se dá zpochybnit, nikoli ale touha po porozumění. Stylistická čistota, úsporné vyprávění podtrhuje dramata skrytá pod povrchem.   Když jste jako emigrant připutoval do Vídně, jak se to projevilo ve vašem psaní? Ve Vídni jsem (po předchozích básních) začal psát prózu, česky. Nejprve povídku Všechny milované barvy, potom jsem se pustil do románu Opuštěná zahrada, který se odehrává ve Vídni a pojednává o vídeňské rodině žijící v mondénní vile poblíž zámku Schönbrunn. Prarodiče tam vychovávají mladého chlapce, který ztratil matku a bratra. Jsou k němu emocionálně chladní, takže si ten chlapec vytváří svůj vlastní svět v prvním patře oné velmi ponuré vily. Opuštěná zahrada vyšla v České republice v roce 2004 a teď, po dalších asi patnácti letech, se chystá její vydání v němčině.   Co vás k tomu tématu vedlo? Mondénní vila mi nejde úplně dohromady s představou toho, co asi zažíval emigrant, který do Vídně nedávno dorazil.  Mě k tomu právě také vedl ten pocit odloučení, odcizení.    Proč jste vlastně odešel s manželkou do emigrace? Já toužil odejít už od mládí, ještě než jsem poznal svou ženu. Žil jsem ve zlínském undergroundu, na okraji společnosti, už tehdy jako cizinec. Toužil jsem po jiném životě. Na dobu dospívání jsem měl špatné vzpomínky. Byl jsem neustále pod kontrolou, ve městě mě zastavovali policajti s oslovením: „Dobrý den, pane Struhař, mohl byste nám ukázat občanský průkaz?“ A když jsem se jich zeptal, proč ověřují moji identitu, když znají moje jméno, tak to brali jako útok.    V čem se to lišilo ode dneška? Kontrolovali mě vždy na takových místech, kde bylo co nejvíc lidí, na náměstí v době, kdy všichni chodili do práce. Tam mě zastavili, abych měl pocit, že jsem nějaký zločinec.    Jak reagovali lidé kolem? Dívali se takovým tím odsuzujícím způsobem: Kdo to je, co je zač, co udělal?   Takže nejhorší byla ta ostuda? Jednou na mě jeden policajt dokonce pustil psa. Strčil do něj nohou a ten pes se na mě vrhl. Měl sice železný košík, takže jsem měl akorát ruce plné modřin, ale stejně… Kdykoli se někde pořádal festival nebo jsme se s přáteli scházeli, ti takzvaní nenápadní či vzorní občané okamžitě volali policii, která se záhy dostavila. Říkal jsem si, že v této společnosti se nejspíš nic nezmění, a chtěl jsem pryč. Kdybychom tam zůstali se ženou déle, tak jsme možná neodešli. Nebo kdyby přišel převrat dřív. Ale ani jeden jsme nevěřili, že by k něčemu takovému mohlo dojít.   Jak ten zlínský underground vypadal? Stýkali se tam lidé, kteří milovali hudbu, literaturu, celkově kulturu, samozřejmě takoví se stanou v určité společnosti brzy nápadnými, nejen proto, že se tenkrát nosívaly delší vlasy. Důvodem byly i reakce okolí, ti spoluobčané měli vždycky strach, že se při našich setkáních děje něco protistátního, nebezpečného. Hudebně to byly kapely jako Plastic People, DG 307, totéž co v Praze, jenže Praha byla daleko větší. Dokážu si představit, že v Praze to bylo daleko silnější než v nějakém Zlíně. Tam byl člověk okamžitě nápadný a žádná protestní skupina tam neměla dlouhého trvání.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak jste utíkali? Ta cesta byla náročnější, než jsme si mysleli. Dostali jsme povolení zúčastnit se zájezdu do Jugoslávie. Napodruhé, po třech letech, a pod podmínkou, že náš syn zůstane doma. Od emigrantů jsme měli informaci, že o slučování rodin se stará Červený kříž, a dosud byly děti spolehlivě, maximálně do tří měsíců, předány rodičům do emigrace. Nevěděli jsme ale, že v roce 1988 už Červený kříž s Československem nespolupracoval. Neměli jsme se to odkud dozvědět. Řekla nám to až úřednice v uprchlickém táboře v Rakousku a byl to pro nás šok. My jsme nemohli zpátky, protože by nás zavřeli. Samozřejmě jsme se začali obracet, kam se dalo. Na Mezinárodní společnost pro lidská práva, na UNESCO, na rakouské ministerstvo zahraničí. Jenže v Československu všechny žádosti prostě ignorovali.   Kolik bylo synovi? Když jsme odcházeli, tak tři roky... V tomhle celém neštěstí bylo jediné štěstí, že zůstal u prarodičů mé ženy, kde už předtím často pobýval. Měli domek a zahrádku, kde si často hrál. Zůstal v prostředí, které pro něj bylo důvěrně známé. A další velké štěstí bylo, že za dvacet měsíců došlo k převratu. Jenže ani potom ho pořád ještě nechtěli pustit. V prosinci 1989 tam stále ještě seděli úředníci, kteří doufali, že se to ještě zvrátí, a my jsme se přes známé chartisty snažili dosáhnout toho, aby mu dali povolení k vystěhování. Dali mu ho až v lednu 1990. Uviděli jsme se s ním až po roce a půl.   Kde žije váš syn dnes? Ve Vídni. Do České republiky nejezdí, nemá tam žádné kontakty. Je jako z mých povídek: Vídeňák s českými kořeny. Je knihkupec, jako já.   A zažívá totéž, co vaši hrdinové? Protože se jmenuje jako já, Stanislav, tak je podle jména jasné, že není tak úplně Rakušan. Často ho na to upozorňují, ať už formou srandy, nebo jen tak mezi řečí. A to ačkoli mluví bez přízvuku. Česky mluví jen málo.   A jak to syn řeší? To mu přece musí připadat úplně absurdní. Vadí mu to. Že by se nad tím rozčiloval, to ne, jsou ale momenty, kdy mu to není příjemné.    Jak se Opuštěná zahrada liší od Cizinců, kteří teď vycházejí česky?  Povídky v knize Cizinci, která právě teď vyšla v České republice, jsem napsal už v němčině. I v nich jde ale o určité pocity odcizení, osamění. Kniha Cizinci obsahuje dvě povídky, jež vyprávějí o životě dvou mladých mužů, jejichž rodiče přišli kdysi do Rakouska jako uprchlíci. Protagonista první povídky Daniel se narodil ve Vídni v české rodině, ten druhý protagonista, Tillmann, se přistěhoval do Rakouska jako malé dítě se svými rodiči z tehdejšího východního Německa, z DDR. Oba neudržují se zeměmi, odkud pocházejí, žádný kontakt. Jsou to rakouští státní občané. Jejich jediným domovem je Vídeň, a přesto dochází k situacím, kdy se jim připomíná, že nejsou odtamtud. Jinými slovy: Musí se cítit jako Rakušani, kteří nejsou těmi pravými Rakušany.    Probíhají tady rozhovory na toto téma často? Skutečně tu jsou lidé, a bohužel poslední dobou jich přibývá, kteří se snaží rozlišovat ty pravé Rakušany a naopak ty, kteří mají nějaké imigrační pozadí. Nedávno se tu dokonce objevila tendence, že by se na úřadech mělo uvádět nejen jméno rodičů, ale také to, odkud člověk pochází. Okamžitě začala diskuse: Ale k čemu to je? Proč? Z jakého důvodu? A tyto věci právě přinášejí politici a strany, které mají nacionalistické tendence.    Slouží vaše texty jako výraz nesouhlasu s tímto vývojem? Já jsem se spíš snažil na tuhle problematiku určitým jemným stylem upozornit, podobně jako jsem to dělal v jiných prózách. Nechtěl jsem to ale dělat agresivně. Pro mě byly vždycky hodně důležité mezilidské vztahy, mírumilovné soužití mezi lidmi, mírumilovné prolínání kultur, a ne nějaká politika. Šlo mi o to, aby to čtenář z toho textu cítil a měl možnost nenápadně nad těmito otázkami přemýšlet. Nevysvětluji. Nepoučuji. Nechávám prostor čtenáři.   Jak se protagonisté Cizinců cítí mezi Rakušany? Daniel se jednou náhodou setká s Vídeňačkou o pět let starší než on, Sigrun. Strávila pěkné dětství na okraji Vídně, ale když dospívala, její matka spáchala sebevraždu, Sigrun se dozvěděla, že její otec matku podváděl se sousedkou, a pak se od otce odstěhovala a neměla s ním už žádný kontakt. Ke vztahu k Danielovi přistupuje hodně opatrně. Zachovává si od něj odstup, ale brzy zjišťuje, že Daniel je jiný, než jak ho odhadla. Vzniká mezi nimi hlubší vztah, ovšem Sigrun má před Danielem tajnosti. Bojí se mu říci, že pracuje u policie. A Daniel se s ní setká na demonstraci proti nacionalistům, jenže v řadách policistů. A Tillmann, hrdina druhé povídky, se náhodně seznámí s Češkou Dominikou, která pochází z Břeclavi a její velký sen byl, že ve Vídni začne nový život. Ten sen se jí zhroutil. I Tillmann zažívá určitou krizi, v krizi je i celá jeho rodina, oddělená od příbuzných v Lipsku, ale Dominika to dokáže změnit.    Jak se vám daří sladit práci s psaním? Ve Zlíně jsem pracoval v sociálních službách, ale tady jsem na konci devadesátých let začal pracovat jako knihkupec v jednom z největších řetězců v německojazyčných zemích, a jsem tam dodnes. Teď už na zkrácený úvazek, takže mám ideální příležitost věnovat se literatuře. Tohle zaměstnání mi hodně pomohlo. Dodalo mi jako autorovi trochu sebevědomí. A také mi pomohlo při studiu němčiny, já jsem se německy učil intenzivně, ale jak jsem se ocitl obklopen literaturou a množstvím nejrůznějších uměleckých forem, literárních proudů, a byl jsem donucen intenzivně číst, tak jsem díky tomu postupem času docílil toho, že můžu i v němčině psát literární texty. Také vidím, jaká literatura vychází a jak na ni lidé reagují, jak se prodává.   Jaká literatura se hodně prodává? Co jsem byl v evropských městech a mohu tedy srovnávat, tak je to asi stejné jako v České republice. Velká nakladatelství, která dominují trhu, jsou propojena s agenturami v evropských zemích. Často jsem vídal tituly jak v České republice, tak třeba ve Francii, i tady v Rakousku, od stejných autorů, kdy bylo zjevné, že je za tím práce agentur, které tyto tituly prosazují. Hodně jsou to kriminální romány, zábavná literatura. Jako knihkupec vím, že jsou čtenáři, kteří takovou literaturu chtějí.   A jak se k ní stavíte? Nečtu ji. Ta literatura se ale musí brát vážně a je nutné ji prezentovat. Ovšem stává se, že když z té novinky třeba postavíme celou stěnu a pak ji po mně někdo chce, nevím o ní, a přitom je přede mnou celý měsíc vystavená. Mám ale kolegy, kteří se v tom vyznají, tak odkazuji zákazníky na ně, a oni je odkazují na mě, když dojde na trochu závažnější literaturu. Ta se prodává složitěji. Knihkupec si musí rozmyslet, jak ji prezentovat. Já na tyto knihy dávám štítky, na které napíšu nějaké doporučení. Jednu, dvě věty, na kterých ale pracuji třeba týden. Tyto knihy jsou brány do rukou, jsou otevřeny – a někdy jsou i koupeny.  {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel. Stanislav Struhar (*1964) se narodil se v Gottwaldově, dnešním Zlíně, a v roce 1988 emigroval spolu s manželkou do Rakouska. Debutoval až v Rakousku básnickou trilogií Stará zahrada, v dalších letech publikoval prozaická díla. V České republice vyšly jeho rané romány Rukopis a Opuštěná zahrada, po nich následovaly české překlady již německy psaných děl Hledání štěstí, Cizinky, Váha světla, Důvěrně známé hvězdy domova, Barvy minulosti, Opuštění a Dar naděje. Koncem roku 2019 vydalo nakladatelství Volvox Globator v překladu Markéty Klikové jeho nejnovější knihu Cizinci.

Čas načtení: 2020-01-15 12:18:47

Nejvíce nominací na Českého lva patří filmům Vlastníci, Nabarvené ptáče a Staříci

Celkem 12 Českých lvů za rok 2019 by mohla získat tragikomedie o mikrosvětě spolumajitelů domu Vlastníci režiséra Jiřího Havelky, na 11 cen je nominován snímek Nabarvené ptáče Václava Marhoula, příběh o hrůze a krutosti, ale i nevinnosti a lásce, a 10 nominací získali Staříci, kteří v režii Martina Duška a Ondřeje Provazníka vyprávějí příběh o pomstě dvou starých přátel za dávné křivdy. Úspěšně si vedla také Amnestie Jonáše Karáska, emotivní thriller o manipulaci, násilí a zradě, nebo film Na střeše Jiřího Mádla, příběh o setkání mladého vietnamského emigranta a starého muže, nesnášejícího moderní svět. Obě díla získala shodně sedm nominací. Skleněný pokoj Julia Ševčíka obdržel šest nominací. Na Českého lva v kategorii nejlepší film roku 2019 jsou nominovány filmy: Na střeše (producentka Monika Kristlová), Nabarvené ptáče (producent Václav Marhoul), Staříci (producent Jiří Konečný), Tiché doteky (producenti Petr Oukropec a Pavel Strnad) a Vlastníci (producent Marek Jeníček). Výroční cenu za nejlepší dokumentární film si mohou odnést snímky Dálava (režie Martin Mareček), Forman vs. Forman (režie Helena Třeštíková a Jakub Hejna), Jiří Bělohlávek: „Když já tak rád diriguju..." (režie Roman Vávra), Jiří Suchý – Lehce s životem se prát (režie Olga Sommerová) a Jiří Trnka: Nalezený přítel (režie Joël Farges). Soška Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli poputuje k jedné z následujících hereček: Jenovéfě Bokové za film Karel, já a ty, Ivě Janžurové za titulní roli ve filmu Teroristka, Elišce Křenkové za Tiché doteky, Dagmar Havlové nebo Tereze Ramba za jejich role ve filmu Vlastníci. Filmové akademiky, kteří o nominacích rozhodují, zaujaly také Anna Geislerová ve filmu Amnestie, Jitka Čvančarová v Nabarveném ptáčeti, Kateřina Janečková v Národní třídě i Klára Melíšková a Pavla Tomicová ve Vlastnících, kterým náleží nominace v kategorii nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli. V kategorii nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli mají šanci „polapit“ Českého lva Alois Švehlík za film Na střeše, Petr Kotlár za Nabarvené ptáče, Hynek Čermák za ústřední roli ve filmu Národní třída, Jiří Schmitzer za Staříky a Jiří Lábus za film Vlastníci. Za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli byli do druhého kola nominováni Duy Anh Tran za film Na střeše, Jan Cina za film Národní třída, Ladislav Mrkvička za Staříky, Vojtěch Kotek a David Novotný, oba za role ve filmu Vlastníci. Cena za nejlepší režii může putovat k Jiřímu Mádlovi za film Na střeše, za Václavem Marhoulem a jeho Nabarveným ptáčetem, Martinem Duškem a Ondřejem Provazníkem za Staříky, Michalem Hogenauerem za film Tiché doteky či k Jiřímu Havelkovi, režisérovi filmu Vlastníci. Nestatutární Cenu Magnesia za nejlepší studentský́ film si odnese jeden z těchto filmů: Anežka (režie Adam Šoltés), Dcera (režie Daria Kashcheeva), Dezertér (režie Sasha Stelchenko), Hra (režie Lun Sevnik) a SH_T HAPPENS (režie Dávid Štumpf a Michaela Mihályi). O nominacích ve filmových kategoriích 27. ročníku ocenění Český lev hlasovalo 155 členů České filmové a televizní akademie (ČFTA). Měli za úkol vybrat nejlepší díla (v každé kategorii pět) z 34 celovečerních hraných a animovaných filmů a z 30 dokumentů. Dvě nestatutárních ceny už svého vítěze mají: cenu za nejlepší filmový plakát získal Roman Mrázek, autor plakátu k filmu Nabarvené ptáče. A cena filmových fanoušků patří filmu Ženy v běhu režiséra Martina Horského. Nominace na ceny za televizní tvorbu v kategoriích nejlepší televizní film nebo minisérie a nejlepší dramatický televizní seriál budou oznámeny 10. února. Akademici vybírají ze 14 děl přihlášených Českou televizí, FTV Prima, HBO Europe a TV Nova. Vítězové budou vyhlášeni přímo na slavnostním galavečeru 7. března, kde Prezidium ČFTA udělí také cenu za mimořádný přínos české kinematografii. Slavnostní předávání 27. výročních cen České filmové a televizní akademie se uskuteční v sobotu 7. března v pražském Rudolfinu. Moderovat bude již podruhé herec Václav Kopta a galavečer budou moci zhlédnout i televizní diváci v přímém přenosu České televize od 20 hodin na ČT1. Vybrané filmy bude možné zhlédnout on-line na DAFilms.cz od 2. do 15. března.   PŘEHLED NOMINACÍ   NEJLEPŠÍ FILM Na střeše – producentka Monika Kristlová Nabarvené ptáče – producent Václav Marhoul Staříci – producent Jiří Konečný Tiché doteky – producenti Petr Oukropec, Pavel Strnad Vlastníci – producent Marek Jeníček   NEJLEPŠÍ DOKUMENTÁRNÍ FILM Dálava – režie Martin Mareček – producenti Petr Oukropec, Tereza Polachová, Hanka Kastelicová Forman vs. Forman – režie Helena Třeštíková, Jakub Hejna – producentky Alena Müllerová, Kateřina Černá Jiří Bělohlávek: „Když já tak rád diriguju..." – režie Roman Vávra – producenti Robert Hanč, Vítězslav Sýkora Jiří Suchý – Lehce s životem se prát – režie Olga Sommerová – producent Viktor Schwarcz Jiří Trnka: Nalezený přítel – režie Joël Farges – producent Vladimír Lhoták   NEJLEPŠÍ REŽIE Na střeše – Jiří Mádl Nabarvené ptáče – Václav Marhoul Staříci – Martin Dušek, Ondřej Provazník Tiché doteky – Michal Hogenauer Vlastníci – Jiří Havelka   NEJLEPŠÍ ŽENSKÝ HERECKÝ VÝKON V HLAVNÍ ROLI Karel, já a ty – Jenovéfa Boková Teroristka – Iva Janžurová Tiché doteky – Eliška Křenková Vlastníci – Dagmar Havlová Vlastníci – Tereza Ramba   NEJLEPŠÍ MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON V HLAVNÍ ROLI Na střeše – Alois Švehlík Nabarvené ptáče – Petr Kotlár Národní třída – Hynek Čermák Staříci – Jiří Schmitzer Vlastníci – Jiří Lábus   NEJLEPŠÍ ŽENSKÝ HERECKÝ VÝKON VE VEDLEJŠÍ ROLI Amnestie – Anna Geislerová Nabarvené ptáče – Jitka Čvančarová Národní třída – Kateřina Janečková Vlastníci – Klára Melíšková Vlastníci – Pavla Tomicová   NEJLEPŠÍ MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON VE VEDLEJŠÍ ROLI Na střeše – Duy Anh Tran Národní třída – Jan Cina Staříci – Ladislav Mrkvička Vlastníci – Vojtěch Kotek Vlastníci – David Novotný   NEJLEPŠÍ SCÉNÁŘ Karel, já a ty – Bohdan Karásek Na střeše – Jiří Mádl Nabarvené ptáče – Václav Marhoul Staříci – Martin Dušek, Ondřej Provazník Vlastníci – Jiří Havelka   NEJLEPŠÍ KAMERA Amnestie – Tomáš Juríček Na střeše – Martin Žiaran Nabarvené ptáče – Vladimír Smutný Skleněný pokoj – Martin Štrba  Staříci – Lukáš Milota   NEJLEPŠÍ STŘIH Amnestie – Matej Beneš Dálava – Josef Krajbich Nabarvené ptáče – Luděk Hudec Staříci – Jana Vlčková Vlastníci – Otakar Šenovský   NEJLEPŠÍ ZVUK Amnestie – Viktor Krivosudský Nabarvené ptáče – Pavel Rejholec Skleněný pokoj – Pavel Rejholec, Viktor Ekrt Staříci – Václav Flegl Tiché doteky – Richard Müller   NEJLEPŠÍ HUDBA Amnestie – Matúš Široký, Jozef Lupták Hodinářův učeň – Ivan Acher, Michal Novinski Na střeše – René Rypar Skleněný pokoj – Antoni Komasa-Łazarkiewicz, Rupert Vokmann Staříci – Matouš Hejl, Miroslav Srnka   NEJLEPŠÍ FILMOVÁ SCÉNOGRAFIE Amnestie – Tomáš Berka, Václav Vohlídal, Karol Filo Hodinářův učeň – Martin Kurel Nabarvené ptáče – Jan Vlasák Poslední aristokratka – Martin Kurel Skleněný pokoj – Milan Býček   NEJLEPŠÍ KOSTÝMY Hodinářův učeň – Marek Cpin Nabarvené ptáče – Helena Rovná Poslední aristokratka – Katarína Hollá Skleněný pokoj – Katarína Štrbová Bieliková Vlastníci – Andrea Králová   NEJLEPŠÍ MASKY  Amnestie – Andrea Štrbová Hodinářův učeň – Helena Steidlová Nabarvené ptáče – Ivo Strangmüller Skleněný pokoj – Pavla Frýdová, Tereza Prachařová, Leendert van Nimmwegen Staříci – Eva Schwarzová   CENA MAGNESIA ZA NEJLEPŠÍ STUDENTSKÝ FILM – nestatutární cena Anežka – Adam Šoltés Dcera – Daria Kashcheeva Dezertér – Sasha Stelchenko Hra – Lun Sevnik SH_T HAPPENS – Dávid Štumpf, Michaela Mihályi   NEJLEPŠÍ FILMOVÝ PLAKÁT – nestatutární cena Nabarvené ptáče – Roman Mrázek   CENA FILMOVÝCH FANOUŠKŮ – nestatutární cena Ženy v běhu – režie Martin Horský   PŘEHLED POČTŮ NOMINACÍ Vlastníci – 12 nominací Nabarvené ptáče – 11 nominací Staříci – 10 nominací Amnestie – 7 nominací Na střeše – 7 nominací Skleněný pokoj – 6 nominací Hodinářův učeň – 4 nominace Tiché doteky – 4 nominace Národní třída – 3 nominace Dálava – 2 nominace Karel, já a ty – 2 nominace Poslední aristokratka – 2 nominace Forman vs. Forman – 1 nominace Jiří Bělohlávek: „Když já tak rád diriguju..." – 1 nominace Jiří Suchý – Lehce s životem se prát – 1 nominace Jiří Trnka: Nalezený přítel – 1 nominace Teroristka – 1 nominace {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-04 13:32:45

Francis Fukuyama: Identita. Volání po důstojnosti a politika resentimentu (ukázka z knihy)

V roce 2014 napsal Francis Fukuyama, že americké instituce jsou v úpadku, protože státu se ve stále větší míře zmocňují mocné zájmové skupiny. O dva roky později se jeho předpověď vyplnila poté, co se k moci dostala řada politických outsiderů, jejichž ekonomický nacionalismus a autoritářské tendence představují hrozbu pro destabilizaci celého mezinárodního pořádku. Tito populističtí nacionalisté usilují o přímé, charismatické spojení s „lidem“, definované obvykle v úzkých identitárních pojmech, jež umožňují lákat lidi, aby se zapojovali do různých zájmových skupin, a současně z nich velké části populace vylučovat. Univerzální uznání rovnosti, které je základem liberální demokracie, bylo stále častěji zpochybňováno užšími podobami uznání založenými na národě, náboženství, sektě, rase, etnicitě či genderu, což vyústilo do protiimigrantského populismu, vlny zpolitizovaného islámu, rozhořčeného „identitárního liberalismu“ univerzitních kampusů a vzniku bílého nacionalismu. Populistický nacionalismus, údajně založený na ekonomické motivaci, ve skutečnosti vyvěrá z požadavku na uznání, a nelze ho proto uspokojit pouze ekonomickými prostředky. Požadavek identity se nedá překonat; identitu musíme vytvářet způsobem, který demokracii spíše podporuje, než podkopává.   Ukázka z knihy: KAPITOLA 13 Národní příběhy Vytvářet teorie o národní identitě je obtížné, protože dnešní národy jsou vedlejším produktem složitých a chaotických historických bojů, často plných násilí a nátlaku. Tyto boje vyústily do vzniku národů, které jsou vhodnými platformami pro zakládání demokratických institucí, avšak i dnes jsou výsledky těchto procesů zpochybňovány a neustále se musejí vyrovnávat s demografickými, ekonomickými a politickými změnami. Ke vzniku národních identit vedou čtyři hlavní cesty. První je přesun lidí v souladu s politickými hranicemi určité země, buď vysláním osadníků do nových teritorií, násilným vyhnáním lidí žijících na určitém území, nebo prostě jejich zabitím – případně všemi třemi cestami najednou. Třetí cesta dostala v průběhu balkánských válek na začátku 90. let název etnická čistka a mezinárodní komunita ji oprávněně odsoudila. Avšak v minulosti docházelo k etnickým čistkám v mnoha zemích, včetně demokracií, jakými jsou Austrálie, Nový Zéland, Chile a Spojené státy. Tady všude osadníci násilně přestěhovávali nebo vyvražďovali původní obyvatele žijící na svých územích. Druhou cestou ke vzniku národa je přesunutí hranic tak, aby vyhovovaly jazyku a kultuře stávajícího obyvatelstva. Z historie víme, že toho lze dosáhnout buď sjednocováním, jako v případě Itálie nebo Německa v 60. a 70. letech 19. století, nebo rozdělováním, například když v roce 1919 Irská republika odešla ze Spojeného království nebo když v roce 1991 vyhlásila Ukrajina svou nezávislost na bývalém Sovětském svazu. Třetí cestou je asimilovat menšinové obyvatelstvo do kultury existující etnické nebo jazykové skupiny. Před dvěma sty lety byla Francie mnohojazyčným národem, ale v průběhu času různé místní jazyky, provensálštinu, bretonštinu, vlámštinu a další, postupně nahradila pařížská francouzština. Stejně tak se přistěhovalci do Argentiny nebo Spojených států – nebo spíše jejich děti – učili španělsky či anglicky, aby vyhověli převládající kultuře a posouvali se na vyšší pozice na společenském žebříčku. Zjevná etnická homogenita Číny, kde prý více než 90 procent obyvatelstva tvořili čínští Hanové, byla produktem dlouhé, tři tisíciletí trvající kulturní a biologické asimilace menšinového obyvatelstva. Čtvrtou cestou je přetvářet národní identitu tak, aby vyhovovala již existujícím rysům dané společnosti. Navzdory názorům mnoha nacionalistů nejsou „národy“ biologickými entitami existujícími odnepaměti; vytvářejí se společenskými procesy zdola nahoru a shora dolů. Ti, kteří národ utvářejí, mohou záměrně formovat identity tak, aby byly v souladu s charakteristikami a zvyky lidí. Příkladem jsou zakladatelé Indie, Gándhí a Néhrú, kteří se opírali o již existující „ideu Indie“, jež obsáhne mimořádně rozmanitou populaci této společnosti.116 Zakladatelé Indonésie a Tanzanie dokonce vytvořili nový národní jazyk, aby sjednotili své velmi různorodé společnosti.117 K utváření národní identity nejvíce přispívají pravidla týkající se občanství a pobytu, zákony o přistěhovalcích a uprchlících a školní osnovy veřejného vzdělání, podle nichž se děti učí dějiny svého národa. A stejně tak, jenže zdola nahoru, umělci, hudebníci, básníci, filmaři, historikové a běžní občané vyprávějí „národní příběhy“, jež popisují, odkud pocházejí a po čem touží. Jeden z nejnázornějších příkladů vytváření národa v demokratické společnosti přinesl film Invictus: Neporažený, který vypráví o světovém poháru v ragby, který se konal v roce 1995 v Jihoafrické republice. Nová demokratická Jihoafrická republika, jež se na začátku 90. let zbavila apartheidu, byla rasově i etnicky silně roztříštěná. Rozdělený byl i sport, v němž běloši fandili rugby a černoši hráli fotbal. První prezident republiky, vizionářský Nelson Mandela, chápal, jak je sport důležitý pro národní uvědomění, a záměrně se snažil získat mezi černošskými obyvateli fanoušky převážně bílého národního ragbyového týmu zvaného Springboks. A to i přesto, že jeho vlastní strana, Africký národní kongres, s tím nesouhlasila. Své stoupence k fandění Springboks donutit nemohl, musel je vábit a přesvědčovat. Pomohlo, že Springboks nakonec pohár vyhráli. Porazili velmi silný novozélandský tým All Blacks, což byl tým, který se sám snažil před každým zápasem přispívat k utváření svého národa maorským válečným tancem, zvaným haka. Po těchto čtyřech cestách se k cíli dá dojít mírumilovně a ve vzájemné shodě, nebo násilím a donucením. Historicky jsou všechny současné národy vedlejším produktem nějaké kombinace čtyř cest a všechny vycházejí z nějaké kombinace donucení a spontánního souhlasu. Výzvou pro dnešní liberální demokracie je řešit imigraci a narůstající rozmanitost a využívat při tom nějakou kombinaci třetí a čtvrté cesty – definovat otevřenou národní identitu, která vyhovuje reálné různorodosti ve společnosti, a nově příchozí této identitě přizpůsobovat. V sázce je zachování samotné liberální demokracie. Současné evropské úsilí za udržení národní identity zahájili zakladatelé Evropské unie Robert Schuman a Jean Monnet, kteří chápali, že příliš úzké etnické určení národní identity zapříčinilo v Evropě dvě světové války.118 Jako protilék vytvořili v roce 1951 Evropské společenství uhlí a oceli, jehož členy byla Francie, Belgie, Západní Německo, Itálie, Nizozemí a Lucembursko a které mělo zabránit novému vyzbrojení Německa a současně usnadňovat obchod a ekonomickou spolupráci v dříve celistvém regionu, který válka rozdělila. Společnost pro uhlí a ocel se postupně vyvinula v Evropské společenství a nakonec v Evropskou unii, jejímiž členy se postupně stalo dnešních dvacet osm států. Zakladatelé Evropské unie se záměrně snažili oslabovat národní identity na úrovni členských států ve prospěch jakéhosi „post-národního“ evropského vědomí, které mělo být obranou před agresivním etnickým nacionalismem první poloviny dvacátého století.119 Tito zakladatelé doufali, že ekonomická spolupráce učiní válku méně pravděpodobnou a že hned za ní bude následovat spolupráce politická. V mnoha ohledech dosáhli významných úspěchů – myšlenka, že Německo a Francie, dva hlavní protivníci světových válek, by spolu v budoucnosti začali opět válčit, se stala značně nereálnou. Jeden členský stát je rodištěm mladých, většinou vzdělaných Evropanů, ti získají vzdělání v druhém státě, vstoupí do manželství s někým z třetího státu a pracují na nejrůznějších místech uvnitř Evropské unie a v okolních státech. Jejich povědomí o tom, kde se narodili, nemizí, avšak jejich životy jsou svázány s Evropskou unií jako celkem. Není však jasné, zda „Evropa“ má nějakou identitu, která by byla silnější než staré národní identity, jež měla nahradit. Na úrovni členských států nebylo politicky přijatelné oslavovat národní identitu příliš hlasitě. To se týkalo především Německa a Španělska – jejich občané nemávali národními vlajkami, nezpívali národní hymny ani moc hlasitě nefandili svým sportovním týmům. Pro ně byla Evropa útočištěm, nikoli však místem, které by si sami vybrali. Jenže vedoucí představitelé EU nebyli v situaci, aby mohli investovat energii do budování alternativní nové identity.120 Společné evropské občanství nevytvořili – pravidla občanství zůstala v pravomoci jednotlivých členských států. Symboly příslušnosti k evropskému národu jako vlajka a hymna přišly pozdě a kvůli různorodosti svých členů neměla EU žádný společný vzdělávací systém zaměřený na principy občanství. Avšak největším neúspěchem byla demokratická zodpovědnost samotné Evropské unie. Nejmocnější institucí uvnitř EU byla Evropská komise, nevolený technokratický orgán, jehož hlavním cílem bylo prosazovat jednotný trh uvnitř Evropy. Ten se lidu zodpovídal pouze nepřímo, prostřednictvím Rady ministrů (Rady Evropské unie), jež zastupovala jednotlivé členské státy. Přímo volený Evropský parlament měl poněkud omezené pravomoci, a proto se mu nedařilo podstatně zvyšovat účast ve volbách nebo nadšení pro EU. Občané Evropy věděli, že pro ně jsou důležité volby na úrovni členských států a sem také směřovala jejich energie a zájem. Výsledkem bylo, že měli jen vágní pocit, že by EU patřila jim, nebo že by mohli kontrolovat instituce, které celé Evropě vládnou. Takže zatímco elity mluvily o „sjednocující se unii“, ve skutečnosti kolem jako nezvaní hosté kroužili duchové starších národních identit. Platilo to zejména pro starší, méně vzdělané voliče, kteří nemohli nebo netoužili využívat výhody nabízené novou Evropou. Tito duchové se začali zjevovat především v kritických momentech a pro EU jako celek představovali vážnou existenční hrozbu. Názorně to lze ukázat na krizi eura, kdy společná měna, zavedená v roce 1999, umožnila Řecku na začátku tisíciletí, v době ekonomického růstu, velmi marnotratné půjčky. Němci byli ochotní podporovat blahobyt u svých chudších evropských spoluobčanů, ale při splácení půjček k Řekům už takovou velkorysost neprojevili. Je pravda, že Řekové měli velmi odlišný přístup k úsporám, státnímu dluhu a blahovolným praktikám ve veřejném sektoru. S pomocí mezinárodních institucí, Evropské centrální banky a MMF, nedělalo Berlínu jako hlavnímu věřiteli Řecka žádné potíže zachovat se k Athénám značně tvrdě, což přetrvává dodnes. Krize měny uvnitř eurozóny odhalila hlubokou propast mezi severním a jižním křídlem EU; lidé na severu a jihu EU si dnes daleko více uvědomují své národní odlišnosti než před vypuknutím krize. (...)    116/ Hovoří o tom Sunil Khilnani, The Idea of India (Indická idea), New York: Farrar, Straus and Giroux, 1998. 117/ Příběh o vytvoření těchto národních jazyků viz Fukuyama, Political Order and Political Decay, 322–334. 118/ Tato část se opírá o mou přednášku pro Latsisovu nadaci „European Identity Challenges“ (Výzvy evropské identity). 119/ Teorii tohoto názorového proudu nastínil Jürgen Habermas; viz kromě jiného Habermas, The Postnational Constellation: Political Essays (Post-národní model: Politické eseje), Cambridge, MA: MIT Press, 2001; Habermas, „Citizenship and National Identity: Some Reflections on the Future of Europe“ (Občanství a národní identita: Pár úvah o budoucnosti Evropy), Praxis International 12 (1) (1993): 1–19. Viz také Ghia Nodia, „The End of the Postnational Illusion“ (Konec postnárodním iluzím), Journal of Democracy 28:5–19, duben 2017. 120/ O národní identitě v Evropě viz Kathleen R. McNamara, The Politics of Everyday Europe: Constructing Authority in the European Union (Politika každodenní Evropy: Vytváření moci v Evropské unii), Oxford: Oxford University Press, 2015.   Francis Fukuyama (*1952) je vědeckým pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů na Stanfordské univerzitě. Předtím učil na Škole pokročilých mezinárodních studií na Univerzitě Johna Hopkinse a na Škole veřejné politiky na Univerzitě George Masona. Fukuyama pracoval jako výzkumník v RAND Corporation a také působil jako zástupce ředitele vládní komise politického plánování. Je autorem knih Politický řád a politický úpadek, Konec dějin a poslední člověk, Velký rozvrat, Trust: Social Virtues and Creation of Prosperity (Důvěra: Sociální ctnosti a budování prosperity) a America at the Crossroads (Amerika na křižovatce). Žije se svou ženou v Kalifornii. Přeložila Marie Vlachová, nakladatelství Malvern, Praha, 2019, 1. vydání, 196 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-17 18:02:48

Historickou podobu lidické krajiny i její vývoj od konce 40. let až do současnost ukazuje výstava v Památníku Lidice

Aktuální výstava Lípy i sakury: Proměny lidické krajiny v Památníku Lidice představuje dobové fotografie, umělecká díla i různé druhy rostlin, jež vyprávějí pohnutou historii lidické krajiny. Proměny lidické krajiny ukazují, nakolik podoba krajiny zrcadlí dění ve společnosti a zároveň svým charakterem toto dění utváří. Před druhou světovou válkou byly Lidice malebnou vesnicí, jež se rozkládala v údolí potoka, obklopena sady a polnostmi. Události noci z 9. na 10. června 1942 navždy zvrátily životy obyvatel obce i pokojný ráz místní krajiny. Ve jménu pomsty za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha zavraždili nacisté lidické muže, ženy a děti odvlekli do koncentračních táborů a jednotlivá stavení ve vesnice vypálili. V následujících měsících srovnaly říšské pracovní služby všechna stavení v obci se zemí, pokácely sady a aleje, zahladily staleté cesty, změnily tok potoka a zavezly rybník, který se nacházel ve středu vesnice. Na místě původní obce zůstala po skončení války jen pustá pláň. Zdrcující zprávy o zkáze Lidic poskytly celému světu svědectví o nelidských záměrech nacistického režimu a bylo to poprvé, kdy se plně vyjevila jeho zrůdnost. Již v průběhu druhé světové války začaly vznikat iniciativy na podporu výstavby nových Lidic, pro které obnova obce znamenala příslib porážky nacistické ideologie i lepší budoucnosti. Národní i mezinárodní význam obce byl podpořen vládou obnovené Československé republiky a zbudování nových Lidic se stalo předmětem první veřejné soutěže po válce. Architektonické návrhy proto měly být zpracovány s ohledem na politické, sociální a mravní poselství obce, i její národní a mezinárodní význam. Řešení podoby pietního území, nového sídliště i symbolického přechodu mezi oběma místy, jímž se stal Růžový sad přátelství a míru, odráželo převládající vliv modernismu a hledání národního výrazu při utváření nové podoby krajiny. Architektonický a osazovací plán vytvořený na základě vítězných návrhů položil základy krajinným prvkům, jež v průběhu nadcházejících desetiletí začaly žít svým vlastním životem. Výstava proto návštěvníky provází historickou podobu lidické krajiny i jejím vývojem od konce 40. let až do současnosti. Ve spolupráci se studenty Vysoké školy uměleckoprůmyslové a Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně je také předestřena diskuse o revitalizaci pamětních míst a úloze krajinných prvků. Součástí výstavy je interaktivní mapa vycházející z krajinářské architektury Lidic a edukativní část s tematickými aktivitami pro děti. Výstava je otevřená do 1. května příštího roku. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-12 13:02:13

Jak indiáni vidí sex

Základním zákonem indiánů je přežití etnika a z toho vyplývá i základní princip, že žena je žena a muž je muž. Kdyby to bylo jinak, tak jejich svět nefunguje a skončí. Tento jednoduchý princip fungoval odjakživa i u nás, pouze v poslední době je snaha o jeho narušení různými aktivistickým skupinami. Je to součást vyčpělosti naší civilizace a její dekadenční sebedestrukce, zatímco u indiánů naopak jejich život jen kypí, muž je mužem a žena ženou se všemi svými povinnostmi a úděly, které jsou mnohdy jakoby tajemně zakotveny v mytologii. Vždyť sám pradávný archetyp lidstva je, že Muž a Žena vystoupali nahoru, na oblohu a stali se Měsícem a Sluncem. Měsíc je velký záletník, a protože má dlouhý penis, na dálku rád kopuluje s mladým dívkami a připravuje je o panenství. To se děje v rovině mýtu. V rovině rituálu dívky připravuje o panenství v rámci práva první noci sám šaman. Je to nebezpečná a náročná činnost, která musí mladíkům ukázat tu správnou cestu do vagíny, jež může být třeba ještě zubatá. Jak vznikly ženy Ano, je mnoho indiánských mýtů o zubaté vagíně. Sám původ žen je základním pilířem amazonské mytologie. Jako například u indiánů Toba z Gran Chaka. Ženy dřív neexistovaly, jen muži, kteří chodili na lov. Stalo se však, že jejich úlovky jim někdo přes noc snědl. První noc hlídal zajíc, ale usnul. Ani papoušek při druhé noci nebyl úspěšný. Teprve vodní pták Wolé uviděl, jak se seshora po laně spouštějí ženy a oběma pusinkami rychle jedí jejich maso. Když jej spatřily, chtěly zmizet nahoru, ale Wolé jim přetrhl provaz a ženy spadly na zem. Všichni muži hned přiběhli a brali si je za manželky, ale Wolé je varoval. Lišák však nedbal se slovy: „Jsou naše, tak nač čekat.“ A vložil do jedné svůj penis. Žena mu jej ukousla a snědla, protože myslela, že jí dal najíst. Lišák zemřel, ale po čase se probudil a připravil odvetu. V lese si jej vyřezal z nejtvrdšího dřeva „palo santo“, vrátil se ke své ženě a hned s ní spal. Žena se mu opět do penisu zakousla svou ozubenou vagínou, ale marně. Lišák ji svým dřevěným penisem vymlátil všechny zuby a nechal jí jen jediný. A tak vznikly ženy, ale přesto ta první cesta může být nejistá, nebezpečná. Šaman toto nebezpečí bere statečně na sebe a defloruje skutečně nebo symbolicky, aby usnadnil náročnou cestu pro nezkušené mladíky. Potom šaman dívky nabádá, aby v životě kontrolovaly všechny své otvory. Uši, aby neslyšely, co nemají slyšet. Oči, aby neviděly, co nemají vidět. Ústa, aby zbytečně neklevetila, a vagínu, aby nebyla promiskuitní. Ale i u chlapců šaman rituálně otevírá otvory cestou emetik: zvracejí a mají průjmy. Hunting economy of sex Vztahy obou pohlaví a jejich sex jsou v amazonské společnosti založeny na ekonomické výměně mezi mužem a ženou. Je to vztah mezi jídlem a sexem. Způsob získávání potravy, její cirkulace a distribuce má zásadní vztah na sexuální život dvojice. Lze říct, že uspokojování obou potřeb je základem existence amazonských indiánů. A tak se nelze ani divit, že v samotné sémantice jsou slovesa jíst a souložit zcela stejná. Podobně koitus znamená jíst vagínu, nebo jíst penis, prostě jídlo je kopulace. To znamená, že manžel musí zajistit zvěř jejím ulovením a manželka je povinna nabídnout sex tomu, kdo jí dá maso následně proměněné v potravinu. Jinými slovy muž kontroluje lov a žena jídlo a sex. Muž má zajištěnou sexuální rozkoš vždy, když ženě dodá úlovek. Úlovkem muž-lovec ostatně vyjadřuje i svůj vztah k matce či k sestrám. Žena říká, že když jí muž odepře úlovek anebo je špatný lovec, ona mu zase odepře sex. Z toho vlastně i plyne sexuální dělba práce, což se odborně nazývá „hunting economy of sex“. Jdeme-li však do hloubky těchto vztahů, je zde prvotní snaha někoho uspokojit, a tím i následně uspokojit sebe. Nikdo u indiánů neloví jen pro potěchu z lovu, na rozdíl od našich lovců, kteří loví o překot a v jakémkoliv množství, často jen pro zvrácenou chuť zabíjet, pro výdělek anebo pro sebeprezentaci. U indiánů se jedná o vztah lovce jako dodavatele a ženy jako příjemce. Na druhou stranu, když žena muži uvaří a on jídlo nesní nebo se v něm jen trochu porýpe, je zde narušena reciprocita. Znamená to, že muž jí, a tím pádem má i sex jinde a ne doma. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Z výše uvedeného má muž k lovu a k úlovku silný erotický vztah! A k tomu se on musí náležitě připravit. K lovu musí jít zásadně sexuálně neukojen, speciálně umyt, dráždivě navoněn, s čistými zbraněmi, výrazně namalován, ozdoben zvláštními magickými amulety a vybaven zpěvy, kouzelným zaříkáváním. Jedině touto cestou vznikne vztah mezi lovcem a lovenou zvěří. Na lov jde muž pouze s vědomím erotického aspektu lovu a vlastně sexuálního vztahu k lovené zvěři. To jsou lovecké rituály a bylo by nečestné zvěř nějak odbýt a oklamat. Indiáni říkají, že zvěř se stejně nenechá oklamat a hloupý muž by tím jen dával všanc svůj vlastní sex s manželkou. Našimi slovy dneška: láska prochází žaludkem, čili sex prochází žaludkem a je prováděn s tím, který ženě zajistí ekonomiku. Rozpor mezi čichem a zrakem V sexu je u indiánů ze všech lidských smyslů nejdůležitější čich, oproti zraku u nás. Indián může mít doslova zavřené oči a jen čichem hledat tu vyvolenou ženu, pro něj správnou a přirozenou vůni, pižmo, i třeba se zavřenýma očima bez ohledu, zda jeho nastávající má třeba plátěné uši či je hrbatá. A stejně tak v obráceném gardu. I žena si vybírá jako muž, podle vůně. A z těchto důvodů se indiáni nelíbají, protože jim to nic o nich vzájemně neříká, ale třou si o sebe nosy, očichávají se. Prostě tak, jak je tomu u zvířat a jak to je přirozené, tak, jak to zařídila Matka příroda. A my přece nejsme nic jiného než také zvířata, že? Šaman u kmene Yawalapiti na horním Xingú v centrální Brazílii zaučuje mladíky v klauzuře v rámci přípravy k náročné iniciaci dospělosti. Učí je teoreticky všemu, jejich mytologii, přírodě, lovu, rodině, výchově dětí, životu a smrti, ale také sexu. Budoucí muži se zde dozvídají například o důležité vůni „ahí“, což je vůně, ryb, krve a spermatu, přeneseně sexu. Také ženy při menstruaci vydávají vůni „ahí“. Tu zato nevydávají nedospělí mladíci a dívky, ani starci a stařeny. Božstva také v pradávnu proměnila ženská rodidla v ovoce „genipapo“, z jehož šťávy se dělá černé barvivo. Toto ovoce proto vydává silnou vůni „ahí“, vůni sexu. Z těchto důvodů mladíci v klauzuře mají alimentární restrikci a nesmějí jíst ryby, i když je to hlavní potravina Yawalapitiů, nesmí se malovat černou barvou. A logicky nesmí souložit. Také menstruující ženy vydávající vůni „ahí“ nesmějí být v jejich blízkosti. Naopak, když po několika letech končí jejich klauzura, namalují si tělo černým barvivem „genipapo“, čímž veřejně oznamují, že nyní jsou dospělí a mohou kopulovat. Samozřejmě i u indiánů na velikosti penisu záleží a je předmětem mnoha mýtů a diskusí. Šaman jim i v tomto radí cestou napodobovací magie. Měsíc má velmi dlouhý penis, a proto při úplňku se mladíci dívají na Měsíc a tahají se za nos. Vždyť i my říkáme podle nosa poznáš kosa. Mužnost je věc složitá V rámci iniciačních zkoušek chlapců, vedle těch duchovních, jsou i fyzická trýznění plná bolesti a tekoucí krve z jejich těl. My je odsuzujeme jako něco barbarského, ale je to příprava na tvrdý život a mimochodem je zde i jeden důležitý aspekt. Svou tekoucí krví se mladíci vlastně vyrovnávají dívkám s jejich první menstruací, s jejich první tekoucí krví. To by se možná mohlo feministkám líbit. Nicméně v indiánské společnosti je vlastně ve všem obsažen prvek sexu. Muž si nikdy nepřipravuje „chacru“, pralesní políčko, jen pro sebe. Kácí stromy a vypaluje je pouze v případě, že bude mít ženu a rodinu, a tím pádem sex. Podobně muž nestaví dům nikdy jen pro sebe, ale pouze v případě že bude mít ženu a rodinu, a tím pádem sex. Když je muž neschopen připravit „chacru“ nebo postavit dům, nebo je špatný lovec, vnáší problémy do manželství a žena má právo represe cestou odmítnutí sexu. Sama mužnost muže je věc složitá i u indiánů. Nemylme se, že ne. O tom již zase hovoří jejich pradávné mýty. Kdyby se náhodou žena posmívala svému manželovi ohledně jeho virility, mužné schopnosti, chlap by raději zmizel z povrchu zemského. V mýtu se tak opravdu stalo, muž se hanbou raději proměnil v pásovce a zahrabal se do země. Tak vznikli pásovci. V realitě si ženy o svých mužích často vyprávějí, když u řeky perou prádlo. Je však nepřijatelné, aby o svém muži mluvily špatně, a zcela zavrženíhodné je inzultovat jej urážkou o jeho mužnosti. To by raději zmizel a v ponížení uražen odešel. Cílem sexu jsou děti Sex je však především i důležitou a jedinou cestou k početí dětí. To je hlavní cíl manželství. Je to plnění zákona kontinuity, zákona o přežití kmene, osady, komunity. U Kofánů v ekvádorské Amazonii jsem zažil případ muže, který se se svou mladou a krásnou manželkou nedočkal dětí. V tom případě se manželství rozpouští, končí. On ji však stále chtěl mít, a tak si vzal za další manželku její matku, tedy svoji tchyni, protože tam měl jistotu, že je opravdu plodná. A pak se „rozjela“ i jeho původní žena, dcera jeho nové manželky, a dala mu také děti. Pro ně jejich babička byla zároveň manželka i tchyně jejich tatínka. U indiánů Ece´je na amazonském pomezí Peru a Bolívie je jakákoliv cesta k získání ženy legitimní: vysloužit si ji prací u budoucího tchána, ukrást ji komukoliv, kdo je trochu slabší a neplní si čtyři funkce rodiny, nebo ji unést z jiné komunity či kmene. Fungovala zde donedávna polygynie, mnohoženství, často asociační, kdy si starý chlap vzal mladou holčičku jako adoptivní dceru, a když mu za pár let dorostla do dospělosti 12–13 let, proměnila se v jeho další manželku. Staří muži měli mladé dívky a staré ženy měly mladíky, což je docela fajn. Všichni si tak vzájemně prodlužovali svoji potenci a sexuální štěstí v pokročilém věku, mladí a mladé se o ně navíc starali, což nazývám jejich důchodovým zaopatřením. Poznal jsem však i případ, že starší indián si tak s mladou dívenkou budoval svoji jistotu pro své stáří, ale přišel mocnější chlap, který mu ji nakonec ukradl i s jejich synem. Byl to syn šamana Yohahé, César, který nakonec, když jsem k nim přijel po 46 letech letos v létě, měl sedmnáct dětí s pěti manželkami, některé měl buď současně, jiné postupně. Všechny děti se cítí jako jedna velká rodina a nikdo nikomu nic nevyčítá, proč měl tu a pak zas jinou. Všichni jsou spokojeni a mají se rádi i s hromadou vnuků a pravnuků. César se prostě zasloužil o svůj kmen. U indiánů nebyla v manželství ani v životě nikdy žádná jistota, což všechny aktéry přirozeně nutilo být aktivní v ekonomice i v sexu, kdy schopnější a silnější vítězil. Chytrý byl i systém sororátu, když muži žena zemřela, automaticky na její místo nastupovala její mladší sestra, a tak si je někdy vzal rovnou obě najednou. I v opačném gardu byla žena zajištěna. Nebyla tu žádná diskriminace! Když jí zemřel muž, automaticky podle zákona levirátu nastupoval na jeho místo mladší bratr. Tehdy jsem zažil i případ dvou bratrů, Matea a Davida. David měl spoustu dětí a Mateo nic moc. Neřešili, zda Mateo byl nebo nebyl plodný, nebo jinak neschopný, ale bratr jednoduše vypomohl u jeho manželky, a tak měl i Mateo děti. A opět žádné vyčítání. Bohužel řada forem manželství se již nekoná pod tlakem naší civilizace, i počty dětí se v rodinách snižují. Mladá indiánská generace, podobně jako ta naše, mnohdy již dává přednost sledování televize a mobilních aplikací před sexem s pravidelným početím. Rodiny s desítkami dětí jsou již výjimkou, počty klesají k pěti, čtyřem. Obávám se, že při mé další návštěvě budou počty i nadále klesat. Bohužel to je cena za to, že my i oni žijeme materiálně bohatší život. Čím chudší, tím víc sexu i dětí, čím bohatší, tím méně sexu i dětí. {/mprestriction}  Autor je etnolog.