Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-09-23 14:59:25

Vykoupení z věznice Shawshank slaví 30 let. Kultovní drama původně propadlo, zachránily ho videokazety

Dnes je to přesně 30 let ode dne, co do kin vstoupilo kultovní a uctívané vězeňské drama. Proč je Vykoupení z věznice Shawshank dodnes tak oblíbené? Článek Vykoupení z věznice Shawshank slaví 30 let. Kultovní drama původně propadlo, zachránily ho videokazety se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2020-05-05 10:54:50

Medicína jako náboženství

To, že se věda stala náboženstvím naší doby – to, v co lidé věří, že věří – je již dlouho zřejmé. V moderním Západě soužívaly, a jistým způsobem stále ještě soužívají, tři hlavní systémy víry: křesťanství, kapitalismus a věda. V dějinách moderny se tato tři „náboženství“ vícekrát nutně křížila, čas od času se dostala do konfliktu a poté se různými způsoby usmiřovala, dokud postupně nedosáhla jakéhosi pokojného, členěného soužití, ne-li skutečné spolupráce s ohledem na společný zájem. Novou skutečností je, že mezi vědou a dalšími dvěma náboženstvími vzplanul pod povrchem neuhasitelný konflikt, aniž bychom si jej všimli, a před očima máme nyní jeho vítězné výsledky pro vědu, které neslýchaným způsobem určují všechny ohledy našeho bytí. Tento konflikt se netýká, tak jako v minulosti, teorie a obecných principů, ale, abychom tak řekli, kultovní praxe. Vskutku, i věda, stejně jako každé náboženství, zná různé formy a úrovně, skrze které organizuje a nařizuje svou vlastní strukturu: vypracování jemné a přísné dogmatiky odpovídá v praxi extrémně široké a rozšířené kultovní sféře, která se shoduje s tím, čemu říkáme technologie. Není divu, že hlavní postavou této nové náboženské války je ta část vědy, kde je dogmatika méně přísná a silnější je její pragmatický aspekt: medicína, jejímž bezprostředním předmětem je živé tělo lidské bytosti. Pokusme se zjistit základní znaky této vítězné víry, kterou budeme muset rostoucí měrou brát na zřetel. 1) Prvním znakem je, že medicína, stejně jako kapitalismus, nepotřebuje speciální dogmatiku, ale pouze si propůjčuje základní pojmy z biologie. Na rozdíl od biologie však tyto pojmy formuluje v gnosticko-manichejském smyslu, tedy podle vyhrocené dualistické opozice. Existuje bůh neboli zhoubný princip, tedy choroba, jejichž specifickými původci jsou bakterie a viry, a bůh neboli prospěšný princip – což není zdraví, ale uzdravování – jehož kultovní činitelé jsou lékaři a terapie. Stejně jako v jakékoli jiné gnostické víře jsou tyto dva principy jasně oddělené, ale v praxi se mohou mísit a prospěšný princip spolu s lékařem, který ho zastupuje, se mohou dopustit chyb a spolupracovat, aniž by si to uvědomili, se svým nepřítelem, aniž by to jakkoli zpochybnilo realitu dualismu a potřebu kultu, prostřednictvím kterého prospěšný princip bojuje svou bitvu. A je příznačné že teologové, kteří musí určit strategii oné bitvy, jsou zástupci vědy, virologie, která nemá své vlastní místo, ale nachází se na hranici biologie a medicíny. 2) Pokud tato kultovní praxe byla dosud, jako každá jiná liturgie, epizodická a časově omezená, jsme nyní neočekávaně svědky toho, že se stává trvalou a všudypřítomnou. Už nejde o užívání léků nebo o podstoupení, je-li to nezbytné, lékařského vyšetření nebo chirurgického zákroku. Celý život člověka se musí v každém jeho okamžiku stát místem nepřetržité kultovní oslavy. Nepřítel, virus, je vždy přítomen a musí se s ním bojovat bez umdlení a bez jakýchkoli úlev. Dokonce i křesťanské náboženství znalo podobné totalitní tendence, ale ty se týkaly pouze některých jedinců – především mnichů – kteří se rozhodli umístit celou svou existenci pod prapor „nepřetržitého modlení“. Medicína stejně jako náboženství přijímá tento paolinistický předpis a současně jej převrací: namísto shromažďování mnichů v klášteře, kde se společně modlili, musí být nyní uctívání praktikováno stejně přísně, ale odděleně a na dálku. 3) Kultovní praktika již není svobodná a dobrovolná, vystavená pouze sankcím duchovního řádu, ale musí být normativně závazná. Koluze mezi náboženstvím a profánní mocí rozhodně není nová skutečnost. Zcela nové je to, že se již netýká vyznání dogmat, jako tomu bylo v případě kacířství, ale výhradně oslavy kultu. Zlověstná síla musí zajistit, aby liturgie lékařského náboženství, které se nyní kryje s celým životem, byla do písmene dodržována. Že se jedná o kultovní praxis, a ne o racionální vědeckou potřebu, je okamžitě zřejmé. Zdaleka nejčastější příčinou úmrtnosti v naší zemi jsou kardiovaskulární onemocnění a je známo, že by se mohla snížit, kdyby by se praktikoval zdravější životní styl a byla dodržována určitá strava. Ale žádného lékaře by nikdy nenapadlo, aby se tato forma života a výživy, kterou doporučuje pacientům, stala předmětem právního předpisu, který by ex lege určil, co se musí jíst a jak se musí žít, který přeměňuje celou existenci v zdravotní povinnost. Právě to bylo učiněno a, alespoň prozatím, to lidé přijali, jako kdyby bylo zcela zřejmé vzdávat se svobody pohybu, práce, přátelství, lásky, sociálních vztahů, náboženského a politického přesvědčení. Srovnejme, jak dvě další náboženství Západu, náboženství Kristovo a náboženství peněz, přenechala prvenství, zjevně bez boje, medicíně a vědě. Církev popřela jasně a jednoduše své principy a zapomněla, že světec, jehož jméno současný papež přijal, objímal malomocné, že jedním ze skutků milosrdenství bylo navštěvovat nemocné, že svátosti mohou být podávány pouze v přítomnosti. Kapitalismus zase, i když s několika protesty, přijal ztráty produktivity, které by se nikdy neodvážil vzít v úvahu, pravděpodobně v naději, že později najde dohodu s novým náboženstvím, které se zdá být ochotná se v tomto bodě domluvit. 4) Lékařské náboženství bez výhrad pozdvihlo eschatologickou instanci, které se křesťanství zřeklo. Už kapitalismus, sekularizující teologické paradigma spasení, eliminoval myšlenku konce časů a nahradil jej stavem trvalé krize, bez vykoupení nebo konce. Krisis je původně lékařský pojem, který určoval v hippokratickém korpusu okamžik, kdy lékař rozhodoval, zda pacient nemoc přežije. Teologové převzali tento výraz k označení Posledního soudu, který se koná v poslední den. Pozorujeme-li výjimečný stav, který zažíváme, zdá se, že lékařské náboženství kombinuje věčnou krizi kapitalismu s křesťanskou myšlenkou posledního okamžiku, eschatonu, ve kterém extrémní rozhodnutí vždy probíhá a konec přichází současně unáhlený a oddálený, v neustávajícím pokusu být schopný jej ovládat, aniž by se vyřešil jednou provždy. Je to náboženství světa, který cítí svůj konec a přesto není schopen, stejně jako hippokratovský lékař, rozhodnout, zda přežije nebo zemře. 5) Stejně jako kapitalismus a na rozdíl od křesťanství, lékařské náboženství nenabízí naději na spásu a vykoupení. Naopak. Uzdravení, ku kterému směřuje, nemůže nebýt než dočasné, protože zlého Boha, kterým je vir, nelze odstranit jednou provždy, neboť se neustále mění a nabývá stále nové tvary, které jsou stále nebezpečnější. Epidemie, jak naznačuje etymologie tohoto výrazu (demos znamená v řečtině lid jako politický orgán a polemos epidemios je u Homéra název občanské války), je především politickým konceptem, který se propůjčuje k tomu, aby se stal novou, světovou doménou politiky – nebo ne-politiky. A vskutku, je možné, že epidemie, kterou prožíváme, je uskutečnění světové občanské války, která podle nejpozornějších politologů nahradila tradiční světové války. Všechny státy a národy jsou nyní trvale ve válce se sebou samými, protože neviditelný a nepolapitelný nepřítel, se kterým bojují, je v nás. Jak se již v dějinách vícekrát stalo, filozofové budou muset znovu vejít do konfliktu s náboženstvím, které již není křesťanstvím, ale vědou nebo tou její částí, která má podobu náboženství. Nevím, zda budou znovu plát hranice a knihy budou zařazovány na index, ale určitě myšlení těch, kteří i nadále hledají pravdu a odmítají převládající lež, bude, a jsme toho již svědky, vyloučeno a dotyční budou obviněni z šíření nepravdivých zpráv (zpráv, nikoliv myšlenek, protože zprávy jsou důležitější než realita!). Stejně jako ve všech dobách nouze, ať už skutečných nebo simulovaných, budou ignoranti znovu pomlouvat filozofy a podvodníci se budou znovu snažit profitovat z neštěstí, které oni sami způsobili. To vše se již událo a bude se to i nadále dít, ale ti, kdo svědčí o pravdě, nepřestanou svědčit, protože nikdo nemůže svědčit pro svědectví.   Původní text zveřejněný ZDE přeložil Antonín Kosík. Článek doplňuje sérii deseti článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy italskou perspektivou. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-07-02 09:37:11

Vykoupení pro plačícího Cristiana Ronalda. Byl jsem na dně, řekl

Byl opět v centru pozornosti. V prodloužení si postavil míč na penaltový puntík a všichni věřili, že právě on bude znovu tím, koho bude oslavovat celé Portugalsko. Ale slovinský gólman Jan Oblak vytrčil svou ruku a pokus Cristiana Ronalda vyrazil. Ten pak začal nekontrolovatelně plakat. Ale v penaltovém rozstřelu se dočkal vykoupení.

Čas načtení: 2024-09-24 12:18:00

Kulatiny trháku: „Advokát to pos*al!“ Výjimečné Vykoupení z věznice Shawshank má 30 let

Už třicáté výročí od premiéry oslavil zásadní film, milovaný diváky všeho věku a žánrů, Vykoupení z věznice Shawshank. Snímek hodnocený jako vůbec nejlepší zamířil za diváky do světa po premiérách v Mansfieldu a na Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu 23. září 1994.

Čas načtení: 2024-10-04 14:53:36

Režisér Vykoupení z věznice Shawshank miluje Stranger Things. Připraví dvě epizody páté řady

Frank Darabont naposledy režíroval před více než deseti lety, z filmařského důchodu jej vytáhl hit Netflixu. Stranger Things mají tak velké srdce, řekl. Článek Režisér Vykoupení z věznice Shawshank miluje Stranger Things. Připraví dvě epizody páté řady se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2022-05-09 14:28:19

Martin Goffa: Po čtyřicítce si muži potřebují dokázat, že ještě nejsou „out“

„Píšu o tom, co znám, co mi přijde zajímavé, a o čem si myslím, že by mohlo zajímat i ostatní,“ říká Martin Goffa, držitel Ceny Jiřího Marka, autor úspěšných knižních detektivních sérií s detektivem Mikem Syrovým a novinářem Markem „Terencem“ Vrázem.   V dětství jste byl velkým čtenářem. Co vás ještě bavilo a jak vzpomínáte na svá dětská léta?   Je pravda, že knihy vyplňovaly hodně z mého volného času, ale rozhodně se kolem nich netočilo všechno. Taky jsem hrál u nás na vsi fotbal a v dětských rolích dokonce ochotnické divadlo. Jenže v mém podání se rozdíl mezi fotbalem a divadlem stíral, čímž se stalo, že jsem nijak zvlášť nevynikal ani v jednom. (smích) A dětství jako takové? Osmdesátá léta na malé moravské vesnici, se vším, co k tomu patří. Škola, po ní v pondělí odpoledne pionýrský oddíl a v úterý pro změnu náboženství, taky práce na zahradě, vinohrad, pak fotbal na plácku, nenucené výlety, nucená spartakiáda, zdravotnický kroužek, knihovna, no a občas taky sledování zakázané rakouské televize, kterou se u nás dařilo naladit… Každý můj vrstevník by nejspíš odpověděl stejně. Co vás přivedlo k práci u policie, kde jste začínal jako pochůzkách a pak byl 13 let detektivem?  Můj nástup k policii byl nudný a nutný zároveň. Já o téhle práci nikdy nesnil, ani jsem k ní nemířil. Ještě v pětadvaceti letech jsem pracoval v obyčejném zaměstnání, a kdyby mi někdo řekl, že se dám k policii, z plna hrdla bych se mu vysmál. Jenže podnik, ve kterém jsem působil, pomalu chátral, a já zatoužil po jistotě. Vyrazil jsem proto do okresního města na nábor k Celní správě. Ten den měli ovšem zavřeno, zatímco ve vedlejším domě, kde sídlila policie, byly dveře dokořán. Tak jsem si řekl, že když už tam jednou jsem a autobus zpátky k nám do vsi jede až za dvě hodiny… Nakonec jsem udělal potřebné testy, vyfasoval uniformu, pistoli a pendrek, a vyrazil do ulic udržovat kázeň. Za nějaký čas jsem plynule přešel ke kriminální službě, a ještě později stejně plynule zase do civilu. Roky strávené u policie byly skvělé, zajímavé, vzrušující, ale také dostačující. Po čtyřicítce jsem začal novou životní kapitolu a o té skvělé a zajímavé práci už jen píšu. Kolem třicítky jste začal psát svůj první román, který sice nevyšel, ale o deset let později se na knižních pultech objevila vaše první detektivka Muž s unavenýma očima, kde se poprvé setkáváme s detektivem Mikulášem „Miko“ Syrovým. Proč jste si vybral právě detektivní žánr?    Na to jsem vlastně už částečně odpověděl. Píšu o tom, co znám, co mi přijde zajímavé, a o čem si myslím, že by mohlo zajímat i ostatní. Detektivní žánr se samozřejmě nabízel od začátku, i když je pravda, že z něj občas trochu vybočím. Ale stále mám, myslím, jasný rukopis. Pohnuté lidské osudy, z nich pramenící tragédie, psychologie postav a jako koření špetka humoru, to vše v poměru, jaký obvykle používá v receptu sám život. S Mikulášem Syrovým vám vyšlo již deset knížek. Připravujete další příběh? Je vám něčím tento hrdina podobný?   V příbězích Mika Syrového píšu o tom, co jsem sám zažil, viděl nebo slyšel. Miko má můj hudební vkus, můj smysl pro humor, můj věk a moji fyziognomii. V ostatních aspektech mě samozřejmě předčí. Každý, koho znám, by chtěl být jako Miko. Dokonce i já bych chtěl být jako on. Na konci posledního příběhu (Primární důvěra – Úhel pohledu) ho záchranka odváží ve stavu, který nejspíš nepřežije… Nebo ano? Snad už brzy uvidíme… Novináři Marku Vrázovi jste zatím věnoval sedm příběhů a letos s ním vyšla knížka Člověk za oponou a má vyjít ještě Vodní hrob. Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy?    Inspiraci není nutné nijak zvlášť hledat, stačí se dívat kolem sebe. Bohužel. Kolem nás jsou desítky, stovky příběhů, a i když některé vypadají na pohled stejné, rozhodně takové nejsou. Liší se motivy jednotlivých aktérů, jejich osudy, nenaplněné sny, a naopak přeplněné poháry frustrací… Liší se kulisy a někdy se také stírají hranice mezi příčinami a důsledky. Vlastně bych si někdy přál si odpočinout a ty příběhy nevidět, ale nejspíš to neumím. Jak se „kamarádíte“ se svými literárními hrdiny? Je vám z nich některý bližší?    Kromě sérií s detektivem Mikem Syrovým a Markem „Terencem“ Vrázem, kteří by se dali nazvat „literárními hrdiny“, jsem napsal ještě dvě samostatné knihy Rémi a Vánoční zpověď. Jejich hlavními postavami jsou spíš „antihrdinové“, Remek Fojt (Rémi) a Adam Hoffman (Vánoční zpověď), svým způsobem nešťastní lidé ve vleku tragických událostí. Tyto své hrdiny i antihrdiny mám ovšem rád všechny bez rozdílu, protože jim beze zbytku rozumím. Nepovažujete se za spisovatele, ale spíše psavce a své knížky píšete pod pseudonymem Martin Goffa. Čím je pro vás psaní?  Tahle otázka je zatím asi nejtěžší. V nadsázce říkám, že psát jsem začal proto, abych zatočil s krizí středního věku. Po čtyřicítce si muži potřebují dokázat, že ještě nejsou „out“. Někdo začne hromadit milenky, jiný trénuje na maraton, další vyrazí do Himalájí. Na nic z toho bych neměl mentální ani fyzickou sílu, tak jsem hledal možnost, jak se realizovat v něčem, co zvládnu. Bohužel neumím hrát na žádný hudební nástroj, neumím zpívat, neumím kreslit, nejsem manuálně zručný a v podstatě nevynikám v žádném oboru lidské činnosti. Ale dokážu se dívat kolem sebe a vidět příběhy, a rád je ukazuju ostatním. Psát umí (na rozdíl od hraní na kytaru) každý, a když se člověk pro něco zapálí, jde to pak už skoro samo. Takže ano, píšu vlastně proto, abych sám sebe ujistil, že ještě nejsem „out“. V jednom rozhovoru jste řekl, že jste detektivky vůbec nečetl. Změnilo se to? Máte oblíbený žánr nebo autora?   Ano, detektivky jsem vlastně nikdy nečetl, a ne, nezměnilo se to. Bohužel mám na čtení tak málo času, že když už se do něčeho pustím, je to spíše klasika, kterou potřebuju dohnat. Pokud jde o oblíbené autory, nejraději mám asi Umberta Eca a Williama Styrona, nicméně bych mohl vyjmenovat desítky knih, které miluju a nekompromisně bych je zařadil do povinné četby. Namátkou pět různých autorů a naprosto, ale naprosto odlišných žánrů: Jméno růže (U. Eco), Sofiina volba (W. Styron), Možnost ostrova (M. Houellebecq), Program pro přeživší (Ch. Palahniuk), Mefisto (K. Mann). Přečtěte si těchto pět knih a bude na dobré cestě dostat se mi do hlavy. Mimochodem, za jednu z nejlepších knih všech dob považuju román Kámen a bolest od Karla Schulze. Kdyby tento příběh o životě a době Michelangela Buonarrotiho napsal nějaký světový autor, všichni by si z něj kecli na zadek. Bohužel je jeho autorem „jen“ Čech… Jako jeho krajan cítím proto potřebu a povinnost každého o tomhle literárním skvostu informovat. Už proto, že já sám jsem tu výjimečnou knihu objevil až ve čtyřiceti. Tedy prosím, před Ecem, Styronem, Houellebecquem, Palahniukem a Mannem vezměte do ruky Schulze! Děkuji. Jak trávíte volný čas?  Vtipná otázka nakonec. (smích) „Volný čas“ je pro mě neznámý pojem od chvíle, kdy jsem „na volné noze“. Martin Goffa se narodil se v roce 1973. Patnáct let pracoval u policie. Napsal knihy s detektivem Mikulášem „Miko“ Syrovým Muž s unavenýma očima, Bez těla, Mezi dvěma ohni, Živý mrtvý a další policejní povídky, Plaváček, Dítě v mlze, Štvanice, Vykoupení, Primární důvěra – Prst na spoušti, Primární důvěra – Úhel pohledu, Návrat (1. díl má vyjít v roce 2023) a s novinářem Markem Vrázem Přiznat vinu, Muž z chatrče, Děvčátko, Sekta, Ženská na odstřel, Člověk za oponou, Vodní hrob (má vyjít). Dostal Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku 2016 za knihu Dítě v mlze.

Čas načtení: 2021-02-12 19:40:06

Jiná forma bankrotu aneb O odpouštění dluhů

Nová Bidenova administrativa zvažuje odpuštění části studentských dluhů. Je to tak trochu úvaha ze zoufalství. Stávající systém je totiž patrně neudržitelný, ale co s ním? Jen, co se prostřídaly stráže v Bílém domě, přišla řada na úvahy o tom, že součástí úlev, které by měly pomoci ekonomice postižené covidem, by mohlo být odpuštění části dluhů na školném. Nejsou to zrovna malé dluhy, protože jen federální kase dluží 42 milionů Američanů celkem 1,54 bilionu dolarů; což je mimochodem za posledních pětadvacet asi osminásobný růst, a to i se započtením inflace. Pak jsou tu také soukromé půjčky na školné, jejichž objem je ovšem podstatně menší, jen něco přes 130 miliard dolarů. K nim ale bezprostřední moc Washingtonu nesahá, takže odpouštěcí debaty se točí hlavně kolem půjček federálních, které beztak tvoří asi 92 procent celé pyramidy studentských dluhů. Vysoké školy se v Americe obecně kloní doleva, školné je ale vesměs považováno za pravicový nástroj. Jak se tedy stalo, že převážně levicové instituce „ždímají“ svoje studenty skrze pravicové poplatky, a přitom z toho není (nebo aspoň zatím nebyla) revoluce, i když horkých hlav je na kampusech plno? Toto je jedna z těch otázek, na kterou jen tak neodpovíte, ale i tak si uvažování o ní zaslouží hezkých pár odstavců. Systém zralý na bankrot Začněme u konkrétních čísel a vývoje. Prudký růst školného v USA není pseudoproblém, na kterém by se točilo pár umanutých aktivistů. Naopak – nárůst školného výrazně překonává inflaci i růst průměrných mezd, dokonce i růst cen nemovitostí; jediným srovnatelně rostoucím sektorem jsou náklady na zdravotní péči. Fuč jsou ty časy, kdy bylo možné si na studium vydělat brigádami přes léto. Dnes jde v případě lepších škol o investici srovnatelnou s nákupem rodinného domu. Přitom je zajímavé, že i když náklady na školné razantně rostou, o platech běžných profesorů se to říci nedá. A nejen to, klasických kariérních míst (tenure-track), která směřují k profesorskému křeslu, v mladších generacích postupně ubývá a naopak počet učitelů fungujících na různé částečné úvazky a méně výhodné smlouvy roste. Ať na tom procesu vydělává kdokoliv, akademici to podle všeho nejsou. Ponoří-li se člověk do (často velmi zahořklých a zaťatých) on-line diskusí mladých Američanů o školném, shledá, že žádná univerzální shoda o příčinách vývoje nepanuje, ale několik bodů se opakuje velmi často. A tyto body dávají dohromady obrázek systému, který je popravdě na hromadný bankrot více než zralý. Posuďte sami. Když paraziti převládnou Bod první: jelikož osmnáctiletí maturanti nemají žádnou kreditní historii a většinou ani žádný majetek, který by mohli použít jako zástavu, měli by na normálním trhu problém půjčit si nějakou větší částku. Pro toho, kdo nemá bohaté nebo aspoň slušně zajištěné rodiče, by to byla těžko překonatelná překážka. Proto taky 92 procent peněz na školné půjčuje federální vláda. Jenže taková zdánlivá vstřícnost má vždycky háček, v tomto případě skutečnost, že dluhů na školném se nezbavíte ani osobním bankrotem, který je jinak v USA poměrně běžný (kolem 0,3 – 0,6 procenta populace ročně, podle toho, jak se vyvíjí ekonomika). Roku 2005 se tento princip rozšířil i na soukromé půjčky na školné, čímž běžné banky přestaly mít jakoukoliv motivaci zkoumat bonitu žadatele. Nicméně jedna věc se s mladými studentíky táhne, a to je poměrně vysoká úroková sazba. Za „špatnou“ sazbu se prý považují hodnoty přes 10 procent, čísla pod sedm jsou „snesitelná“. Samozřejmě, ono i pět procent úroku je ve skutečnosti docela dost, jenže lidský mozek nevnímá exponenciální křivku příliš intuitivně, což je jednou z příčin, proč se tolik lidí zadluží mimo svoje reálné možnosti splácet. Na školném i mimo něj. Bod druhý: mezi jednotlivými vysokými školami prý panuje poměrně intenzivní soupeření o nové studenty, zejména pak o ty zahraniční, kteří s sebou přinášejí nejvíce peněz. A jedním z prvků tohoto „závodu ve zbrojení“, kterým se školy ucházejí o budoucí studenty, jsou amenities čili vybavení, které přímo nesouvisí s poskytovanou výukou, ale jehož kvalita má přesvědčit uchazeče k tomu, že právě zde a ne jinde budou mít tu nejlepší college experience, „zážitek ze studia“. Co se tím míní? Špičkové koleje, tělocvičny, stadiony, gurmánské stravování, školní kina, plazmová televize na každém pokoji, lázně a sauny, mikrobusové linky jezdící po kampusu, abyste nemuseli moc chodit pěšky atd. Podle všeho je to opravdu významná konkurenční výhoda! O akademickou úroveň výuky se zajímá méně uchazečů než o to, v jak hezkém prostředí budou studovat, a lepší vybavení přitáhne více studentů. (Článek s výzkumem na toto téma.) Pro člověka odchovaného na „katově šlehu“ z čerstvě postkomunistické menzy to zní jako ráj na zemi, že? Jenže ráje na zemi prostě nejsou, nebo se v nich vždycky skrývá aspoň kousíček pekla. Na rozdíl od staré postele na větrem protahovaném Strahově jsou tyto luxusní podmínky hodně drahé. A student si je v pozdější etapě života zaplatí i s úroky, což mu zkomplikuje život způsobem, který si v těch osmnácti letech, kdy si vybíral školu podle prvního dojmu, patrně ani nedovedl představit. Tahle značně opožděná zpětná vazba je problém. Systémy, kde následky přicházejí velmi dlouho po příčinách, mají tendenci se destabilizovat. Špičkové vybavení kampusů má ještě jeden důsledek. K provozování a údržbě takových zařízení je potřeba další personál, čímž se dostáváme ke dnešnímu poslednímu bodu. Bod třetí: přebujelá administrativa. Jak? Drasticky. Úřednická místa rostla v posledních desetiletích daleko dramatičtěji než počet studentů a učitelů. (Článek ve Forbesu, druhý, třetí z Wall Street Journal, čtvrtý z New York Times). Tentýž problém mají ve Velké Británii, kde roku 2015 měly dvě třetiny univerzit více administrativních pracovníků než učitelů. Určité procento tohoto nárůstu má racionální zdůvodnění. Například takové IT oddělení, které roce 1970 patrně vůbec neexistovalo, má dnes se správou počítačových sítí dost práce a musí k tomu zaměstnávat nějaké kvalifikované pracovní síly. Ale o ty nejspíš nejde. Horší je to už s lidmi, kteří se starají právě o výše zmíněná luxusní zařízení typu zimních stadionů a saun. A pak je tu ještě kategorie zajisté nejvíce oblíbená mezi ctěnými čtenáři – ony vysloveně ideologické pozice, jako jsou různí proděkani pro diverzitu apod. Forbes píše, že Michiganská univerzita utrácí za „diverzitní“ pracovní místa zhruba 14 milionů dolarů ročně. Vychází to na 300 dolarů na studenta a semestr, což je částka, jejíž ušetření by sice dluhovou krizi nevyřešilo, ale zanedbatelná také není. Pravicově zaměřený blog Campus Reform zmapoval platy v této profesi a nejlépe placený diverzitní úředník, viceprezident Virginské univerzity pro různorodost a rovnost, má na výplatní pásce pěkných 349 tisíc dolarů ročně. Dobrý kšeft, nicht wahr? (V téhle souvislosti člověka napadne, zda to nakonec není tak, že každá společnost si časem vytvoří něco jako klerikální vrstvu, která žije z desátků poddaných a zároveň je poučuje o tom, jakých hříchů se ve svých bídných životech dopouštějí a co mají dělat pro své vykoupení – zejména pak poctivě platit další desátky.) Nicméně přemnožení administrátorů se zdaleka neomezuje jen na diverzitní sekor a skutečnost, že k nárůstu jejich počtu docházelo i za hospodářské krize po roce 2008, znepokojovala i tradičně liberální The Atlantic. A obří rozpočet rektorátu Kalifornské univerzity (686 milionů dolarů ročně pro více než tisíc zaměstnanců, kteří neučí) přiměl před pár lety kalifornské úřady k finančnímu auditu univerzity, i když Kalifornie je klasická bašta demokratů. Kdybych měl být drsný, řekl bych, že i v přírodě se ke každému hostiteli najde parazit a točí-li se v nějakém rozpočtu stamiliony, těžko zabránit určitému typu jedinců, aby se na něj snažili přicucnout. Stává se to v soukromém sektoru právě tak jako ve státním; ale většina soukromých firem daleko rychleji narazí na „meze možného“ a buď další infestaci zastaví, nebo se zhroutí. Pokřivené motivace Co říci na závěr? Možná, že byl původní záměr dobrý, ale tenhle systém podléhá Darwinovi a časem se vyvinul do něčeho, co vypadá naprosto neprůstřelně. Všichni významní hráči mají všelijak pokřivené motivace. Statisíce lidí je na současných poměrech existenčně závislých a budou silně lobbovat proti jakýmkoliv změnám, které by je mohly ohrozit. A studenti, kteří de facto nesou celou tuto vachrlatou konstrukci na svých ramenou, vesměs nemají ani zkušenosti, ani včasnou zpětnou vazbu potřebnou ke kvalitnímu rozhodování; v okamžiku, kdy je splátky úvěrů skutečně zasáhnou, už je příliš pozdě měnit podle toho své chování. A – paradox ze všech největší, na který bych rád výslovně upozornil některé české pravicové politiky a myslitele – systém školného vytvořil neuvěřitelný rezervoár slušně placených míst pro institucionální levici, která víceméně opanovala celý univerzitní sektor, což asi původním záměrem nebylo. Inu, Darwin, nikoliv Newton. Docela by mě zajímalo, kdy nastane nějaká ta typicky darwinovská krize daná vyčerpáním zdrojů. Je patrné, že tenhle proces nemůže pokračovat donekonečna, a to, co nemůže pokračovat donekonečna, jednoho dne skončí. Ale nevěřím, že by vše skončilo právě navrhovaným odpuštěním dluhů; i tam bude totiž mít rozhodující slovo Darwin a jeho pomocníci jménem „nečekané následky“.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-06 12:42:55

Jan Čep: Meditace (ukázka z knihy)

Eseje Jana Čepa, které jsou editovány v této knize, jsou jedním z badatelských objevů Jana Zatloukala, který se ve francouzských archivech pokoušel dohledat prameny k Čepovu exilovému období. Tento katolický spisovatel patří k nejvýznamnějším českým meziválečným prozaikům, o jeho osudech exulanta však máme zprávy stále ještě neúplné a pramenně nedostatečně podložené. Pramenný konvolut „Meditací“ zahrnuje Čepovy úvahy nad podstatnými otázkami lidské existence, ohrožením moderního člověka dějinným vývojem, ideologiemi a nivelizací hodnot, konzumní společností. Tyto existenciálně pojaté eseje navazují na výbory O lidský svět (1953), Samomluvy a rozhovory (1959), Malé řeči sváteční (1959), jež byly v průběhu padesátých let publikovány samotným autorem převážně v exilovém nakladatelství Křesťanské akademie v Římě. Zároveň předjímají autobiografické eseje, otištěné ve svazku Poutník na zemi (1965). Některé z nich – v zásadě však v nepatrném množství – byly do knihy Poutník na zemi rovněž zakomponovány. Rozsáhlý soubor však ponejvíce obsahuje dosud neznámé a nepublikované eseje. Většina z nich totiž nebyla otištěna časopisecky (v exilových revuích Nový život či Svědectví) a ani se neocitla v knižním vydání Poutníka na zemi; byla pouze jednorázově uveřejněna při rozhlasovém vysílání Radia Svobodná Evropa. Pro současného čtenáře jsou tedy tyto texty naprosto nedostupné; a jedním z cílů naší edice je vyplnění vzniklé mezery v Čepově esejistice. Očekáváme, že kniha výrazně promění čtenářské i badatelské povědomí o období emigrace v Čepově životě a díle a může také významně přispět k poznání životního a pracovního rytmu v Rádiu Svobodná Evropa. Kulturní program „Meditací“, nazývaný v RFE též „Úvahami časovými a nadčasovými“ totiž spolu s tzv. „Knihou týdne“ představoval podstatnou část Čepova pracovního úvazku. Kriticky zpracovaná edice, v níž je provedena kolace s časopiseckými otisky i s možnými textovými ekvivalenty v tištěných „meditacích“ Poutníka na zemi, obsahuje i komentáře ke každé jednotlivé eseji. V nich je poukázáno na tematické návraty a variace, které prostupují celou Čepovou esejistiku a jež budují mezitextové vazby jednak směrem k meziválečné esejistice Rozptýlených paprsků a Umění a milosti, jednak k exilové esejistice Samomluv a rozhovorů a Poutníka na zemi.    Ukázka z knihy: O VYKOUPENÍ Z ÚZKOSTI Žádný člověk nerozhoduje o své existenci před svým narozením; žádný člověk si ji nedává sám. Když si ji začíná uvědomovat, když se nad ní začíná zamýšlet, je pro něho už skutečností, kterou nemůže vzít zpět.             Prvním zdravým hnutím člověka není ostatně obrátit se proti ní, chtít se jí zbavit. Děti jsou takřka vnořeny do života jako do živlu blahodárného, objevují svět a samy sebe v šťastném úžase, i když jejich vůle nebo svévole naráží vzápětí na překážky, které je ponoukají ke vzpouře a ke vzdoru. I když prožívají první zkušenosti lidského hoře, kterému ještě neumějí dát jméno.             Každý z nás se rodí s jistými tělesnými a duševními vlastnostmi, o kterých sám nerozhodl; rodí se do jisté společenské a historické situace, kterou si nezvolil. Jeho osobní bytí však není s těmito zděděnými a danými skutečnostmi zcela ztotožněno, není jimi úplně vyčerpáno a zajato. Jsou mu spíše dány jako látka, z které má něco vytvořit vlastním poznáním a vlastní vůlí. Je ovšem možno více méně podlehnout neblahým přirozeným náklonnostem, dát se jimi nést nebo vléci bez odporu a bez zápasu. Lidé přibližně stejně nadaní – ale jak tady najít nějakou společnou míru? – nevytvoří vždycky dílo stejných rozměrů a stejné hodnoty. Na druhé straně však nejsou odsouzeni ani dva bratří, obdaření nebo obtížení stejným rodovým dědictvím, aby byly jejich život a jejich dílo jenom dvojím vydáním stejného tvaru, nějaké stejné životní formule. Svobodná tvorba každého člověka ovšem předpokládá, že jsme byli nejprve ochotni něco přijmout, a že jsme to přijali s láskou. Sama naše svoboda je darem, závazkem, povoláním. Rozšiřuje se a prohlubuje tím víc, čím zůstává věrnější svému původu, o čím větší účast se dovede podílet na svobodě absolutní, která je totožná s vůlí Tvůrcovou.             Je však zároveň v povaze lidské svobody, že může zaujmout postoj záporný, hledat jakési absolutno sama v sobě. Jakmile jsem sám nerozhodl o tom, chci-li být nebo ne, mohu dojít až k zvrácenému přesvědčení, že zcela projevím a uhájím svou svobodu jenom tehdy, když odmítnu život, který jsem si sám nedal, – když zničím sám sebe z chladného uvážení a rozhodnutí, jako například Kyrilov z Dostojevského Běsů. – Tato sebevražda měla být ovšem zároveň paradoxním vítězstvím nad smrtí, měla osvobodit člověka ze strachu před ní.             Je ovšem až příliš zjevno, že toto je obraz vzpoury, která je pečetí absurdnosti vší existence; která ničí a popírá to, co chtěla obhájit a zachránit. – Není však jinou podobou této sebeničivé vzpoury i postoj těch, kteří se pokoušejí spojit a ztotožnit představu neúchylného hmotného a dějinného determinismu s pojetím lidské autonomie, mající svůj původ, svůj poslední smysl a cíl v sobě samé? –             Odkud pochází lidské utrpení? Je jenom následkem nebo doprovodem nespravedlnosti nebo bídy hmotné, anebo existuje nezávisle na hmotné a společenské situaci člověka? Může člověk duševně trpět, i když se „má dobře“, jak se říká, a proč?             Vyřkneme-li to slovo, může se nám ovšem nejprve vynořit představa nebo vzpomínka hladu, zimy, špíny, nemoci nebo tělesného zranění. Utrpení tělesné je doprovázeno utrpením duševním různého druhu a stupně; pocitem pokoření, zloby, závisti, strachu, zmenšení nebo ochrnutí duševních schopností a sil. Dostoupí-li tělesná bolest a bída jisté prudkosti a tíhy, jsme jimi zaměstnáni natolik, že v nás takřka nezbude ani místa na utrpení duševní: jsme zcela vyčerpáni úsilím odolávat ponížení a bolesti, snášet míjení nekonečného času, které nemůže být ukráceno ani spánkem.             Teprve dodatečně, až tato situace pomine, si možná uvědomíme, že ani tento stav nebyl prost jisté duševní zkušenosti, jistých pocitů, představ, myšlenek, polosnů – třeba horečně překotných, beztvarých, nečlánkovaných. Může se později projevit dokonce jako jisté duševní obohacení, ovšem s podmínkou, že jsme do něho už nevstoupili nebo neupadli duševně zmrzačení, a že se nám potom opět podařilo nabýt duševní síly a rovnováhy.             Slovo „štěstí“ znamená v ústech mnoha lidí málo víc než „mít se dobře“: těšit se tělesnému zdraví, žít aspoň v mírném blahobytu, bavit se co možná nejvíc a nejčastěji. – Mnohem méně je těch, kteří žijí natolik uvědoměle, aby rozuměli slovem štěstí představu duchovní plnosti a intenzity, bohaté zkušenosti vnitřní, plynoucí z naléhavé přítomnosti světa v lidském vědomí, světa viditelného a přístupného smyslům, a ještě více světa, který je smyslovou zkušeností takřka jenom naznačován a symbolizován.   Základní zkušenost člověka ve světě a v čase obsahuje dvojí životní prvek: pocit nevyléčitelné samoty – a touhu po těsném a hlubokém společenství s druhými. Břímě osobní samoty si neuvědomují a nenesou všichni lidé stejně. Nevědí všichni, že se může zkušenost samoty otevřít v propast vnitřní prázdnoty, v nesnesitelný pocit odporu k sobě samému, v závrať zoufalství. Mnozí to nevědí prostě proto, že neměli nikdy odvahu zůstat sami se sebou, pohlédnout v tvář sami sobě. Utíkají pudově do takzvané společnosti, ale nikoli proto, aby poznali druhé, aby vstoupili ve styk s jejich vnitřní samotou, aby ji připojili k své samotě vlastní, přijali ji do svého vnitřního světa; mnohem spíše proto, aby se ztratili sami sobě, aby se otupili a ohlušili, aby v sobě vzbudili klamný pocit, že jsou pro druhé zajímaví.             Jenom ten, kdo byl jednou schopen změřit a zvážit vlastní samotu, je také schopen skutečného společenství s druhými; je schopen vidět je jako druhé, milovat je pro ně samy, a nikoli se jich zmocňovat jako jakési kořisti, sledovat v nich svou vlastní podobu, zhlížet se v nich jako v lichotivém zrcadle.             Láska a přátelství jsou živnou půdou vnitřních dramat, příležitostí k vnitřnímu obohacení, ale také k vážnému sebezáporu, k věrnosti, trpělivosti, ale také k hlubokému utrpení. Musejí být schopny a ochotny přijmout utrpení, které tvoří jednotnou a organickou tkáň s pocitem štěstí. – V přátelství nebo v lásce nesmíme nikdy vymáhat na druhých, aby nás přijali „takové, jací jsme“ – ale my sami musíme být ochotni přijmout je takové, jací jsou, i když zároveň usilujeme, aby se změnili, víme-li najisto, že je to důležité především pro ně samy; že se stanou více sebou samými, jestliže budou s to se změnit. Jaké je tu však třeba šetrnosti a prozíravosti, sebepřemáhání a taktu!             V mnoha situacích – například ve vztahu rodičů k dospívajícím dětem – nezbývá často než bdít z dálky, zasahovat nepřímo, doufat u nich v lepší poznání a porozumění. – Jak by bylo snadné vehnat je do vzdoru a do vzpoury, která by nás od nich odloučila možná nadosmrti! –             A kolik takových dramat mezi dospělými! Víme o skrytém utrpení těch, které milujeme, a nemůžeme způsobit, aby netrpěli. Každé neopatrné nebo příliš vtíravé a hlučné slovo může zjitřit a prohloubit skrytou ránu; může nám ještě více oddálit bytost, kterou jsme si chtěli neobratně přiblížit – ne vždycky zcela z citové nezištnosti. Jsme sami ze sebe neschopni podělit se s druhými třeba o svou víru, otevřít jim úběžníky, které dávají smysl a velikost lidským bolestem, které nás osvobozují z pocitu nepřekročitelné samoty – i když tyto bolesti okamžitě neléčí, i když tuto samotu nezastírají.             Existuje něco většího a trvalejšího než stav často označovaný nedostatečným slovem „štěstí“; existuje samo závratné tajemství života, přítomné v každém okamžiku naší vlastní pozemské existence, živící se jejími tragickými protiklady, vedoucí nás vysoko nad ně, vysoko nad nás samy, vstříc nepředstavitelnému setkání všech ve Všem.             Kdo by se chtěl dobrovolně zříci této strmé cesty za tu cenu, že by byl celý jeho život zploštěně promítnut jenom do roviny společenské funkce a takzvaného blahobytu časného? Kdo by se chtěl vzdát vnitřních lidských dramat a zabezpečit se proti nim nějakou společenskou organizací, byl-li by zároveň nucen vzdát se vnitřního rozměru lidského života?             Spravedlivější rozdělení hmotných statků, technický pokrok vtělený v každodenní život mohou zachránit člověka od hmotné bídy, od fyzické špíny, od mnoha utrpení tělesných; lidská společnost těží čím dál tím víc ze všech těchto vymožeností, a právem. Je však krátkozrakou iluzí, omezenou pověrou – byť je to jakási pověra „vědecká“, – že by se takzvaným zvýšením obecné životní úrovně, hmotným blahobytem a pohodlím vyřešila, ba vymýtila od základu tragika lidského údělu, která má kořeny hlubší než bídu hmotnou. Člověk roste k své pravé velikosti jenom skrze ni – tím, že si ji přizná a že ji přijme, a nikoli tím, že se k ní obrátí zády.             Musíme být schopni setkat se v lásce s pozemskými cestami, s pohledem a osudem druhých; avšak toto setkání se naplní v celé své pravdivosti jenom tehdy, uskuteční-li se v Přítomnosti Toho, který nás vidí a miluje od začátku do konce časů všechny najednou a každého zvlášť; který vykoupil naši úzkost ze smrti tělesné svou vlastní úzkostí a smrtí, dřív než nás předešel zmrtvýchvstalý do věčnosti. Svědectví (Paříž) 8, 1966/67, č. 29, s. 89–92   Jan Čep (1902–1974) byl český prozaik, esejista a překladatel katolické orientace, přední představitel ruralistických tendencí v české literatuře. Narodil se v Myšlichovicích u Litovle, nedokončil studia na FF UK a krátce působil u Josefa Floriana ve Staré Říši. Od svých literárních počátků se soustavně věnoval žánru povídky a vydal řadu povídkových souborů (např. Dvojí domov, Zeměžluč, Děravý plášť, Polní tráva). Systematicky ve své tvorbě rozvíjel témata tradičního venkovanství a nutnosti duchovní opory moderního člověka.   K vydání připravili Petr Komenda a Jan Zatloukal, vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 2019, 1. vydání, váz., 492 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-13 21:54:39

Rozdělená Evropa aneb západní a východní přístupy k bytové politice

Před 30 lety byl evropský kontinent rozdělen železnou oponou na kapitalistický Západ a socialistický Východ. 9. 11. 1989 padla Berlínská zeď. O několik dní později se pod tlakem demonstrací rozpadly východoevropské režimy ovládané komunistickými stranami. Dnes se můžeme volně procházet místy, kde dříve stála zeď nebo plot oddělující Západ od Východu. Ke skutečnému sjednocení Evropy však nikdy nedošlo. EU se sice rozšířila na východ. V obou částech Evropy však fungují dost odlišné systémy. Velké rozdíly jsou vidět v přístupu k bydlení. Smlouvou o znovusjednocení Německa začal ze dne na den v bývalé NDR platit právní řád SRN. Ostatní východní země své právní řády předělávaly na kapitalismus postupně. Světovou bankou (WB) a Mezinárodním měnovým fondem (IMF) jim byly naordinovány recepty privatizace, liberalizace a deregulace. Noví demokraticky zvolení představitelé východních zemí doporučení tzv. Washingtonského konsenzu přijali. A prováděli je s poslušností, vídanou do té doby pouze u zemí, které prohrály válku a podepsaly bezpodmínečnou kapitulaci. V mnoha lidech vznikl dojem, že před 30 lety se východní země nezbavily nenáviděných diktatur a nezískaly svobodu, ale že se ve studené válce vzdaly. Ekonomickou transformaci provázelo kořistění, pro něž se vžilo označení „divoký Východ“.  Můj dům, jejich hrad Postihlo i bytovou politiku. Část domů a bytů, které byly zestátněny po 25. 2. 1948, byly po roce 1990 vráceny v restitucích. Obří bytové podniky v obecním nebo státním vlastnictví byly prodávány po částech. Někde formou prodeje bytů nájemníkům. Jinde „na stojato“ po celých domech i s nájemníky. Přes řetězové prodeje a nákupy takových nemovitostí si v českých a moravských městech vypraly peníze z obchodů s drogami mafie od Moskvy po Palermo.  Po vlně rozdávání a rozprodejů majetku přišla na řadu změna podmínek. Parlament ve třech krocích postupně zcela zrušil regulaci nájemného. K úplnému odstranění regulace nájemného v západoevropských zemích s výjimkou Británie nikdy nedošlo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Podstatný rozdíl mezi Západem a Východem představuje i institut tzv. sociálních bytů. V Rakousku či SRN většinu z nich staví obce ze svých rozpočtů. Zhruba třetina sociálních bytů je však v SRN postavena soukromými investory. K jejich výstavbě a pronajímání za regulované ceny se developer radnici zavazuje výměnou za to, že od obce získal obdobu našeho územního souhlasu a stavebního povolení. Při stanovování výše nájemného musí respektovat ceny za m2, jak jsou stanoveny obecní vyhláškou. Právně regulovány jsou v západních zemích i výše nájmů v naprosté většině bytů. Limity pro jednotlivé druhy bytů stanoví v rakouských a německých městech obecní vyhlášky. Ceny jsou vypočítávány podle složitých vzorců, které berou v potaz místně obvyklé prodejní ceny nemovitostí a výdaje na údržbu a modernizace domů. Regulační mechanismy byly zavedeny po 2. světové válce v době bytové nouze, kdy většina velkých měst ležela po náletech v troskách. S cílem zajištění sociálního smíru – aby většina lidí nepřešla na stranu komunistů a nepožadovala znárodnění. U nás navrhoval v roce 2000 podle německého a rakouského vzoru zákon o regulaci nájemného formou věcně usměrňovaných cen zohledňujících oprávněné náklady a přiměřený zisk poslanec František Beneš (KSČM).  Opratě regulací praskly Většina regulačních mechanismů na Západě slušně fungovala až do přelomu tisíciletí. Problém pro velká města jako Mnichov či Vídeň vznikl v souvislosti s krachem americké technologické burzy Nasdaq. Během 90. let byly na burze emitovány akcie tisíců nových internetových firem. V roce 1996 Kongres USA zrušil zákony regulující chování bank a investičních fondů, které byly schváleny v reakci na hospodářskou krizi po krachu burzy v roce 1929. Banky a penzijní fondy, jimž se po zrušení regulace uvolnily biliony dolarů střadatelů k volnému nakládání, je investovaly do nových akcií. Vznikla bublina, která jen během let 1997 až 1999 vyhnala ceny akcií na trojnásobek. 99 % firem, jimž rostla cena akcií, však nikdy nebylo ziskových. V roce 2000 bublina praskla a ceny akcií klesly o 80 %. Banky zachránila Federální rezervní banka (FED), která do finančního sektoru napumpovala obří půjčky za 0% úrok. Finančníci peníze soustředili v investicích do nemovitostí. FED držel nulové úroky řadu let.  Evropská centrální banka (ECB) při stanovení úroků zohledňuje politiku FEDu. I evropské banky po roce 2000 nabízely velmi levné úvěry k investicím do nemovitostí. V západoevropských zemích se proto roztočil kolotoč investic do modernizace bytových domů. Investice do modernizace změnily parametry ve vzorcích na výpočet maximálního nájemného. V německých městech tak od roku 2000 vzrostly ceny nájmů o 30 %. V Rakousku o 25 %. Zdražení největší položky rodinných rozpočtů, které o řád předbíhá růst platů, vyvolalo na politické scéně otřesy. Zdražování nájemného, které nabralo dynamiku po příchodu uprchlíků při migrační krizi 2015, výrazně přispělo k nástupu alternativních stran jako německé AfD a rakouských FPÖ. Střechy nad hlavu Nástup radikálů v Německu i v Rakousku vedl k otevření politické debaty o řešení problému drahého bydlení. Z úst politiků i etablovaných stran zaznívají veřejně návrhy, o nichž si čeští komunističtí poslanci netroufnou ani šeptat za zavřenými dveřmi sekretariátu. Ve spolkovém hlavním městě Berlíně zemský senát jedná o návrhu na vykoupení statisíců bytů vlastněných investičními skupinami. Slova „vyvlastnění za náhradu“ tam nikdo nepovažuje za sprostá. Bez kvalitního náhradového zákona, který je umožňuje, by ostatně SRN neměla tak rozvětvenou síť dálnic. Od opětovného zestátnění bytů si Berlíňané slibují zastavení růstu cen nájmů. V Rakousku byl před rozpadem vlády kancléře Sebastiana Kurze (ÖVP) předmětem jednání návrh zákona, který by umožnil radnicím zmrazit na několik let výši nájemného, nebo stanovit maximální výši zdražení dle inflace. V Praze průměrné ceny nájmů třípokojového bytu vzrostly za posledních 5 let ze 14 na 20 tisíc – tedy o 42 %. Přispívá k němu i pronajímání bytů jako apartmánů turistům přes internetové portály jako Airbnb. V turisticky atraktivních městech jako Praha nebo Český Krumlov jsou na apartmány předělávány celé bloky domů. Skupováním domů a jejich adaptací na apartmány se zabývají developerské firmy, které je pak dále prodávají jako investiční byty. V ČR tato praxe není nijak omezena. I když ji provází rozsáhlé úniky daní a místních poplatků. Ve Španělsku a ve Francii zákon zakazuje pronajímat byty turistům více než 30 dnů v roce. Vídeňská radnice zakázala zemským zákonem tzv. sdílení bytů, které je delší než 10 dnů.  V ČR naopak vyvolal politickou bouři návrh na zjištění počtu skutečně prázdných bytů pomocí sledování spotřeby elektřiny na elektroměrech. Část bytů, v nichž nikdo není úředně přihlášen, je pronajímána turistům. Jen v Praze je přes Airbnb nabízeno více než 25 tisíc bytů. Umožnila to i změna zákona o evidenci obyvatel, při níž byl zrušen institut přechodného pobytu, který si západní země ponechaly dodnes. V Rakousku se každý musí přihlásit na radnici, pokud v obci pobývá déle než 3 dny. Bez ohledu na to, jde-li o cizince či Rakušana. U nás se turista, občan EU, musí na cizinecké policii přihlásit, až když délka jeho pobytu přesáhne 30 dnů. I to umožnilo v Praze rok nerušeně pobývat a vybírat v mešitách příspěvek na financování teroristické organizaci Islámský stát imámovi, který byl po celém světě hledán přes Interpol. Při ubytování v apartmánech po něm nikdy nikdo nepožadoval ani předložení pasu. Zatčen byl až v Rakousku, kde užaslým policistům popsal, jaké eldorádo pro praní špinavých peněz představuje ČR. Cizinecká policie na tento skandál reagovala návrhem změny zákona o pobytu cizinců, která by umožnila evidovat všechny osoby ubytované přes portály jako Airbnb. Při projednávání novely cizineckého zákona ji formou pozměňovacího návrhu předložil ve Sněmovně bývalý vyšetřovatel hospodářské kriminálky Zdeněk Ondráček (KSČM) a v Senátu jeho místopředseda a starosta obce Boží Dar Jan Horník (STAN). Schválení návrhu z dílny Policie ČR zabránil paradoxně ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD), který se proti návrhu ostře postavil.   {/mprestriction}  Autor je publicista.

Čas načtení: 2024-03-17 08:00:01

Nález starých mincí možná vysvětlí smrt půl milionu Židů a změní pohled na historii

Archeologové našli čtyři mince z doby vzpoury židovského národa vedené Bar Kochbou proti Římské říši. Ačkoli povstání mělo zpočátku úspěch, protiútok Římanů vyústil v masové vraždění. „Pět set osmdesát tisíc mužů bylo zabito při různých nájezdech a bitvách a počet těch, kteří zahynuli hladomorem, nemocemi a požáry, se nedal zjistit. Takže téměř celá Judea byla zpustošena,“ napsal římský historik Cassius Dio ve své knize Římské dějiny. Počet jím uváděných obětí je sice stále předmětem diskuse, jisté však je, že v regionu bylo jen málo míst, kde se dalo před Římany ukrýt. „Nejčastěji se lidé schovávali do jeskyní. Jenže těch nebylo ani zdaleka tolik, aby ukryly všechny. Takže mnoho Židů prostě jen čekalo, až je vojáci pobijí,“ vysvětlil pro Čtidoma.cz Jakub Konečný. Odborníci našli neznámý svět kilometry pod řekou Amazonkou. Rozbory je zcela uzemnily Číst více Lidé si ukrývali majetek v zemi Mince odborníci nalezli v přírodní rezervaci Mazuq Ha-he’teqim, která se nachází na západním břehu Jordánu. „Je to místo, kde se valila římská armáda. Je klidně možné, že peníze pocházejí od někoho, kdo byl zavražděn. Mohly mu vypadnout z kapsy nebo jimi chtěl uplatit vojáky, aby ho nechali žít. Také se může stát, že archeologové objeví další mince, nezřídka se stává, že pronásledovaní lidé si ukrývali svůj majetek v zemi. Doufali, že se pro něj v budoucnu vrátí, často ale zemřeli,“ uvedl archeolog Konečný. Jedna mince má hebrejský nápis, který v překladu znamená „Eleazar kněz“, což může odkazovat na Eleazara Hamod’aie, rabína, který žil ve městě Beitar, hlavním „štábu“ povstání. Vedle Eleazarova jména je rytina datlové palmy. Na druhé straně mince je další hebrejský nápis, který říká: „První rok vykoupení Izraele“. To naznačuje, že mince byla ražena v roce 132 našeho letopočtu, tedy během prvního roku povstání. Toužili Římané po židovských pokladech? Podle Konečného není nic zvláštního, že si různé regiony razily vlastní mince a že se týkaly nějakých zvláštních nebo významných událostí. Zároveň vidí ještě jednu věc. „Jestli těchto peněz bylo víc, i to mohlo být za řáděním Římanů. Co když našli poklady, co když toužili po cennostech? Jestli si mysleli, že mají Židé nahromaděné majetky, klidně je mohli pronásledovat se vší tou zuřivostí. Podívat se na tento úsek historie tímto pohledem není vůbec od věci,“ doplnil pro Čtidoma.cz. Kofein je droga a může způsobit vážné zdravotní problémy. Týká se to hlavně některých skupin lidí Číst více Na třech dalších objevených mincích je nápis „Simeon“, což podle prohlášení Izraelského památkového úřadu může odkazovat na Simeona (také psáno Simon) bar Kochbu, vůdce povstání. Archeologové provádějí průzkum Judské pouště od roku 2017 v naději, že najdou artefakty dříve, než budou vydrancovány. Od té doby učinili řadu nálezů, včetně římských mečů a starověkého svitku obsahujícího část Knihy Zachariáš. Práce budou pokračovat vykopávkami v jeskyních Murabba’at. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Vikinga zakousla useknutá hlava, právníka zabil důkaz. I další bizarní úmrtí stojí za to.

Čas načtení: 2024-03-22 07:00:00

Jak se vykoupit z věznice. Televizní obrazovce vládne Shawshank

Jsou filmy, které nestárnou. Televizní stanice jich mnoho nenabízejí. Archivních titulů je v programu sice pravidelně nahuštěno až nudně mnoho, málokteré ale odolaly zkoušce času. Jedním z těch, které potvrzují výjimku, je Vykoupení z věznice Shawshank podle knižní předlohy Stephena Kinga. Koho zatím film minul, má šanci a neměl by ji propást. Kromě tohoto křehkého snímku o svobodě a lidskosti najdete o víkendu na obrazovce i další adaptaci, špionážní Čtvrtý protokol. Na své si přijdou i milovníci nenáročných komedií s obézními děvčaty, přírodopisných dokumentů a archivních legend.

Čas načtení: 2024-03-22 07:00:00

Jak se vykoupit z věznice. Televizní obrazovce vládne Shawshank

Jsou filmy, které nestárnou. Televizní stanice jich mnoho nenabízejí. Archivních titulů je v programu sice pravidelně nahuštěno až nudně mnoho, málokteré ale odolaly zkoušce času. Jedním z těch, které potvrzují výjimku, je Vykoupení z věznice Shawshank podle knižní předlohy Stephena Kinga. Koho zatím film minul, má šanci a neměl by ji propást. Kromě tohoto křehkého snímku o svobodě a lidskosti najdete o víkendu na obrazovce i další adaptaci, špionážní Čtvrtý protokol. Na své si přijdou i milovníci nenáročných komedií s obézními děvčaty, přírodopisných dokumentů a archivních legend.

Čas načtení: 2024-03-22 20:00:38

Nejzajímavější novinky na Netflixu za poslední týden

Vykoupení z věznice Shawshank Mladý bankéř dostane za vraždu manželky a jejího milence doživotí. V drsném vězení se pak snaží přežít díky naději, že se jednou dostane ven, a přátelství s vězněm Redem.

Čas načtení: 2024-03-27 13:30:00

Vaříme s Habadějem: Špenátová polévka a Velikonoční nádivkové muffiny. Svátky jara na svátečně prostřeném stole

Velikonoce patří k největším křesťanským svátkům - symbolizují vykoupení, naději a znovuzrození ukřižovaného Krista. Jsou také svátkem jara a oslavou toho, že se příroda po zimě opět probouzí. A co by to bylo za svátek, kdyby se netočil také kolem jídla?

Čas načtení: 2024-04-16 14:29:32

Vyhnankyně [Christina Baker Klineová / Jota]

Emocemi nabitý román o třech ženách, jejichž osudy se protnou v Austrálii 19. století, kde bojují za vykoupení a svobodu.

Čas načtení: 2024-04-17 17:37:09

Vyhnankyně [Christina Baker Klineová / Jota]

Emocemi nabitý román o třech ženách, jejichž osudy se protnou v Austrálii 19. století, kde bojují za vykoupení a svobodu.

Čas načtení: 2024-04-18 00:00:00

Castro, V. - Rebel Moon: Zrozená z ohně

Když mírumilovnou kolonii na měsíci v jednom z nejzazších koutů vesmíru ohrozí armády tyranského regenta Balisaria, stane se Kora, tajuplná cizinka žijící spolu s vesničany, jejich nejlepší nadějí na přežití. V blížící se bitvě mohou přijít doslova o všechno. Kora musí najít schopné bojovníky, aby se po jejím boku pokusili o nemožné – vzdorovat Mateřskému světu. Shromáždí malou bandu válečníků – vyvrhelů, povstalců, rolníků a válečných sirotků z rozmanitých světů, které spojuje touha po vykoupení a pomstě. Až na jejich zapadlý měsíc dopadne stín celé Říše, ve výhni boje proti nepřemožitelné přesile bude muset z nesourodé bandy povstalců ukout novou armádu hrdinů. Vychutnejte si knižní podobu filmu Rebel Moon (Netflix, 2023) z pera spisovatelky V. Castro, jejíž knihy byly dvakrát nominovány na cenu Brama Stokera. Datum vydání: 17.04.2024

Čas načtení: 2024-04-18 00:00:00

Castro, V. - Zrozená z ohně

Když mírumilovnou kolonii na měsíci v jednom z nejzazších koutů vesmíru ohrozí armády tyranského regenta Balisaria, stane se Kora, tajuplná cizinka žijící spolu s vesničany, jejich nejlepší nadějí na přežití. V blížící se bitvě mohou přijít doslova o všechno. Kora musí najít schopné bojovníky, aby se po jejím boku pokusili o nemožné – vzdorovat Mateřskému světu. Shromáždí malou bandu válečníků – vyvrhelů, povstalců, rolníků a válečných sirotků z rozmanitých světů, které spojuje touha po vykoupení a pomstě. Až na jejich zapadlý měsíc dopadne stín celé Říše, ve výhni boje proti nepřemožitelné přesile bude muset z nesourodé bandy povstalců ukout novou armádu hrdinů. Vychutnejte si knižní podobu filmu Rebel Moon (Netflix, 2023) z pera spisovatelky V. Castro, jejíž knihy byly dvakrát nominovány na cenu Brama Stokera. Datum vydání: 17.04.2024

Čas načtení: 2024-04-27 01:08:00

Kraj Vysočina se chystá přispět ochráncům na výkup mokřadu Na Skřivánku

Kraj Vysočina se chystá přispět na výkup mokřadu Na Skřivánku nedaleko Jihlavy, aby tam bylo možné zachovat podmínky pro chráněné a ohrožené živočichy a rostliny. Český svaz ochránců přírody (ČSOP) potřebuje do konce května sehnat na vykoupení téměř osmi hektarů pozemků 3,5 milionu korun. Zatím podle webu sbírky dostal zhruba 2,6 milionu korun. Radní kraje tento týden doporučili krajskému zastupitelstvu, aby ochráncům schválilo dar 1,3 milionu korun. ČTK to řekl krajský radní Pavel Hájek (STAN).

Čas načtení: 2024-04-27 19:45:08

Seznam nejlepších filmů podle ČSFD a kde je vidět: Netflix vede, ale SkyShowtime překvapuje

Podívali jsme se na ČSFD a jeho žebříček dvaceti nejlepších filmů, tedy alespoň podle toho, jak je hodnotí diváci. Úplně nejlepší film, a to Vykoupení z věznice Shawshank, nabízí Netflix, za ním je to ale překvapivé. Hned druhé a třetí místo totiž patří pořád poměrně malému hráči na trhu SkyShowtime. V TOP 20 se umisťuje i HBO Max a Prime Video, jediný počin ale nepatří Disney+. 20. […]