Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-12-15 19:40:11

Ilustrátorka Daniela Skalová: Jako dítě jsem chtěla být módní návrhářkou

Publikaci z nakladatelství Fragment JÁ A ANASTÁZIE, SEDMIKRÁSKY PRO DĚDEČKA ilustrovala Daniela Skalová. A její obrázky pro malé čtenáře už nějaký čas nejsou neznámé. Mohli je spatřit v některých dalších knížkách. Výše zmiňovaná Já a Anastázie vyšla v září 2019 a už získala velmi příznivé ohlasy. Například web lukbook uvádí: “…a jen mi je trošku líto, že příběh nedostal pořádně tlustou knihu – kolik zvláštních všedních dnů bych mohla s hlavní hrdinkou prožít. Nechtělo se mi s ní loučit, protože byla…. Něčím jedinečná. A není to jen ta mentální upovídanost. Je v ní spousta dětské naděje, víry v to, že osud je tu pro nás. Víry, kterou obyčejně po čase ztrácíme, a proto je dobré si ji připomenout.” Věřím, že když na knížce pracuje autor a ilustrátor, oba si ji přisuzují jako svou knížku. Aby ne! Když do ní dali kus svého srdce a fantazie a dovolili světu otevřít své vnitřní já a stali se tak zranitelnějšími, jen aby udělali radost druhým. A proto jsem ráda, že jsem mohla připravit rozhovor s ilustrátorkou této knížky, Danielou Skalovou, o její zajímavé a hezké práci. MB: Před nedávnem jsme se potkaly na vánočním posezení nakladatelství Fragment. Pamatuji si na velmi milou a přátelskou atmosféru a bonusem bylo, že jsme se mohly konečně osobně poznat. Pro tebe to byla první knížka pro toto nakladatelství, nikoliv však knižní prvotina. Jaké další knížky jsi ještě ilustrovala? Daniela: Pro mne bylo naše setkání milým překvapením. Je to tak, Anastázie je mojí prvotinou v nakladatelství Fragment, spolupráce byla moc příjemná, tak věřím, že bude pokračovat třeba Anastázií číslo 2. Mé velké díky patří nakladatelství Grada, které mi dalo “první šanci” a s velkou důvěrou mi svěřilo rukopis v té době už uznávané spisovatelky dětských knih Zuzany Pospíšilové. Knížka se jmenuje Prázdniny s drakem. Následovalo dalších 5 knih: Johanka a malé prasátko, Kouzelné sedlo, O lišce Matyldě a medvědu Šimráčkovi, Týden mezi indiány a Konec zlobení. Dále jsem pro nakladatelství Albi ilustrovala dvě interaktivní knížky z edice Kouzelné čtení a to Básničky z lesa a Pohádkové učení. Pro nakladatelství Krigl Ovečku Oli a také spolupracuji s nakladatelstvím Infoa na ilustracich k zrcadlovým knížkám, ze kterých jsou již v prodeji Tom Sawyer a Gulliverovy cesty. MB: Když jsi kreslila Markétku a Alenku z knížky Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka, byl někdo tvou inspirací? V knížce totiž není striktní popis až na pár hlavních znaků, jako že Markétka ráda nosila kostkovanou čepici jako Sherlock Holmes. Nebo to byla čirá fantazie? Daniela: Když jsem si četla rukopis, Markétka už se mi v hlavě rýsovala. Nakreslila jsem jí tak, jak jsem si ji při čtení představovala. Alenka mi dala trochu víc práce, měla jsem několik variant. Každá z holek je jiná, tak jsem se snažila, aby ta rozdílnost byla i na jejich vizuální podobě znát. Je to krásný příběh, a tím, že se v knížce stále něco děje, moc hezky se mi ilustrovala. MB: Markétka nosila kostkovanou čepici jako její hrdina Sherlock Holmes, v puse žmoulala lízátko místo dýmky, svůj dětský pokoj nazývala laboratoří a hlavně měla obrovskou fantazii, co by všechno chtěla ve svém životě zažít, a čím by chtěla být, až bude velká. A co ty? Čím jsi chtěla být jako malá holka? Jak vypadal tvůj dětský svět? Určitě v něm bylo spousta místa pro fantazii a originální nápady. Daniela: Já jsem vyrůstala za totality a tu dobu mám v hlavě v barvách černo-bílých. Jako každé dítě jsem měla hodně snů, asi nejdýl mi ale vydrželo, že jsem chtěla být módní návrhářkou. Měla jsem úžasnou babičku, která, když jsem ještě nebyla na světě, učila na oděvní průmyslovce. Když jsem byla malá, snažila se mě naučit šít, vyšívat, háčkovat… Já jsem ale většinou utíkala ke kreslení a malování. To módní návrhářství byl tedy asi takový kompromis, abych babičku úplně nezklamala. Teď mě trochu mrzí, že jsem se toho od ní víc nenaučila. Také jsem si přála mít svůj krásný voňavý obchůdek a to se mi na nějakou dobu splnilo. MB: Pamatuji si z našeho setkání, jak jsi hezky mluvila o svých dětech, jací jsou šikovní čtenáři. Tvoje dcera mi udělala obrovskou radost, když se jí líbila naše společná knížka, a syn právě čte Běž, chlapče, běž. Kolik že jim je roků? A myslíš, že půjdou v mamčiných stopách? Věřím, že každé dítě rádo kreslí a tvoří. Daniela: Ano, mám devítiletá dvojčata Terezku a Vojtu. Také jsou každý úplně jiný, stejně, jako Markétka s Alenkou. Myslím, že Terezka je právě hodně po mojí babičce, hrozně jí baví všechny ruční práce. Vytáhne vlny a klidně celé dopoledne háčkuje. Je nejspokojenější, když může něco tvořit, nebo číst. Momentálně má jasno, že by chtěla být malířkou. Vojta je zase takový opravdový kluk, nejradši je někde venku, hraje fotbal, nebo jezdí na kole. Přál by si být architektem a navrhnout nám nějaký krásný dům, ve kterém by se nám hezky bydlelo. MB: Prozradíš nám, který ze všech tvých projektů tě nejvíce bavil nebo stále baví? Daniela: Moc mě baví tvořit pro děti, ilustrovat knihy je opravdu práce snů. Ráda ale vzpomínám i na projekt, kterému jsem věnovala půl roku svého života. Vymalovala jsem svými obrázky celé dětské oddělení ústavu pro mentálně postižené. Docházela jsem tam každý den a podle přání jednotlivých dětí jsem pomalovala zdi jejich pokojíčků. Byla to práce, která pro mě měla velký smysl. MB: Práce ilustrátorky musí být krásná. Věřím, že spousta dětí by v tom mohla spatřovat splnění snu: malovat si a ještě si tím vydělávat. Setkala jsi se někdy s nějakými zapeklitostmi nebo situací, která mohla ve výsledku vypadat velmi úsměvně? Prozradíš nám nějaký takový veselý příběh? Daniela: Když mi přišel rukopis ke knížce Johanka a malé prasátko a já si ho přečetla, nebyla jsem si jistá, jestli mám malovat růžové prasátko, nebo malého divočáčka. Narodilo se totiž v lese, ale potom bydlelo u Johanky doma. Vznesla jsem tedy dotaz do nakladatelství, odkud mi přišla pobavená odpověď, že nevědí, ale že mě zkontaktují s paní spisovatelkou. Zuzka Pospíšilová mi odpověděla, že ona vlastně také neví a že se zeptá Johanky, která opravdu existuje a o které knížku psala. Nakonec je to tedy malý divočáček a mně se moc líbilo, že paní Pospíšilová píše knížky dětem opravdu na míru. Hned jsem toho využila a zeptala se jí, jestli by nechtěla napsat knížku o dvojčatech Vojtovi a Terezce a jejich plyšácích lišce Matyldě a medvědu Šmíráčkovi. Slovo dalo slovo a Vojta s Terezkou mají svojí knížku, jen Šmíráčka nám paní spisovatelka přejmenovala na Šimráčka 😀 O Daniele: Daniela Skalová se narodila 3.3.1977 v Karlíně. Je výtvarnicí a ilustrátorkou dětských knížek. Od dětství jí bavilo malovat a něco tvořit. Po dokončení školy s výtvarným zaměřením začala pracovat v jedné restaurátorské firmě a také externě na počítači ilustrovala elektronické knihy pro výuku angličtiny. Malovala na zdi do dětských koutků, školek, dětských pokojíčků a tvořila různé návrhy. Po povodních v roce 2003 si založila v Karlíně Malovaný obchůdek, ve kterém prodávala výrobky různých šikovných tvůrců a malovala tam na zakázku, co si kdo vymyslel. Značka Malovaný obchůdek zůstala a stále žije:-) Momentálně se z největší části věnuje ilustraci. MB

Čas načtení: 2024-03-20 08:35:21

Filmově jazzová studie v růžové

Americká altsaxofonistka a skladatelka AMANDA GARDIER vydala (a tentokrát ve vlastní režii) na konci ledna svoje třetí autorské album s výmluvným titulem „Auteur: Music Inspired by the Films od Wes Anderson“. Devět nových skladeb je totiž inspirováno filmovými momenty ze spektáklů „Jak jsem balil učitelku“ (1998), „Život pod vodou“ (2004), „Darjeeling s ručením omezeným“ (2007), „Až vyjde měsíc“ (2012), „Grandhotel Budapešť“ (2014) či „Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun“ (2021). Amanda Gardier patří k vůdčím osobnostem jazzové scény v Indianapolis. […] The post Filmově jazzová studie v růžové first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Filmově jazzová studie v růžové

Čas načtení: 2023-08-03 12:39:46

Růžové prohlášení, jak správně zpracovat daně

Každý rok v práci vyplňujete růžové prohlášení, pojďte se na toto prohlášení podívat detailněji a zjistěte, jak správně uplatnit slevy na dani. Ukážeme vám, kde růžové prohlášení najdete. Finanční správa připravila růžové prohlášení jako formulář, který si vytisknete nebo vyplníte na počítači. Poradíme vám také, jak růžové prohlášení ukončit. K daním patří také potvrzení o zdanitelných příjmech, o kterém si řekneme více.

Čas načtení: 2024-07-02 20:15:30

Pixel 9 pózuje na videu. V téhle barvě se bude líbit především ženám

Google Pixel 9 zapózoval na videu a fotografiích Potvrzují se obměněné tvary a existence růžové varianty Telefon bude oficiálně představen už příští měsíc společně se dvěma „Pro“ modely Google si letos údajně s premiérou nové generace smartphonů Pixel řádně pospíší. Zatímco minulý rok své telefony představil v říjnu, letos to stihne už 13. srpna. Google si uspíšenou premiérou vybuduje drobný náskok před novou generací iPhonů, se kterou můžeme počítat tradičně v září. S blížícím se termínem odhalení také můžeme očekávat narůstající počet úniků, přičemž jeden z nich nyní přichází z Alžírska. Přečtěte si celý článek Pixel 9 pózuje na videu. V téhle barvě se bude líbit především ženám

Čas načtení: 2021-07-08 12:33:56

V Kotletově nové knize čeká Prahu budoucnosti střet mezi Digitálním mesiášem a čarodějkami

Kniha českého autora sci-fi Františka Kotlety Underground se navzdory vydání na začátku jarního lockdownu stala loni nejprodávanějším titulem mezi domácími i zahraničními knihami v žánru fantastiky. Příběh z vánoční Prahy roku 2107 přinesl futuristickou vizi samostatného města Praha City po rozpadu České republiky a prohrané česko-polské válce. Nyní se do světa plného transhumanismu a uměle vyráběného jídla autor vrací, aby Praze přinesl Revoluci. Svět se ponořil do temnoty, ale Praha City je šťastné město plné neonů a milionů spokojených lidí. Alespoň to tvrdí zprávy City News. Jenže i redaktoři všudypřítomného televizního kanálu vědí, že pod povrchem bublá revolta. Korporace se rozpadají a po mnoha letech se chystají volby, které přinášejí nejen slovní přestřelky, ale i krev v ulicích. V těch ulicích, po nichž prý kráčí Digitální Mesiáš, jenž přišel spasit svět poté, co čarodějky selhaly. Detektiv Petr Vachten má ale jiné starosti. Umírají vlivní lidé a do City News přicházejí informace od jejich vraha, který si říká Zodiak. A co je nejhorší – digitální mládež propadla kouzlu retrorapových verzí písní Hany Zagorové!   Ukázka z knihy: Klepl jsem do masky a zapnul noční vidění. Šplouch! „Možná bys…“ Při pohledu na Belcha stojícího po pás v tekutině, kterou po stovky let utvářely splašky, mazut, špína, mrtví potkani i lidé a kdoví co ještě sem všechno steklo ze světa tam nahoře, mě okamžitě přešel vztek, že vydal překvapivý, a hlavně hlasitý zvuk. Opatrně jsem nohou prošlapal prostor mezi námi dvěma a hledal pevnou oporu. Pohybovali jsme se po nějakých starých trubkách, pod nimiž se nacházelo pohyblivé dno. Polák pomaličku klesal dolů jako akcie DEZATEGu poté, co jeho vlastníci za záhadných okolností opustili tento svět. „Možná bys mi měl pomoct,“ zavrčel. „Možná bych tě měl nechat zemřít za to, co mi dáváš do bigosu,“ usmál jsem se, i když to přes ochrannou masku nemohl vidět. „U svatých kostí Lecha Kaczyńskiho, Czesi, wy żeście sōm ale blank ciule!“ zaklel rodák z Katowic česko-slezsky. Vzhledem k tomu, že jsem během druhé války o Těšínsko pochytil polštinu i slezštinu, která v pohraničí přece jenom byla pořád ještě živá, jsem tušil, že máme být něco jako banda kokotů, ale ruku jsem mu podal. Mohl by mi nasrat na hlavu, a stejně bych tam pro něj skočil. Moc přátel mi v tomhle zkurveným městě nezbylo. Podal jsem mu ruku a vytáhl ho ven. Temná slizká kejda po něm pomaličku stékala dolů. Naštěstí jsme na sobě oba měli inteligentní vodotěsné kalhoty i bundy a staré, ale zatraceně spolehlivé vojenské boty z umělé nanokůže. „Víš, že to smrdí jako tvoje varšavská houbová omáčka?“ „Víš, že jste prohráli válku, pepíci?“ odvětil. V tu chvíli se ale nedaleko od nás ozvalo další šplouchání. Okamžitě jsme zmlkli. Belch si očistil masku, aby vůbec něco viděl. Nacházeli jsme se v něčem, co byla kdysi částečně kanalizace a kolektory a od doby, kdy sem zavítal poslední revizní technik, určitě uběhlo přes sto let. Od té doby sem jenom stékalo svinstvo z praskajících trubek a kanálů. Ale i tady žili lidé. Praha – pevně ohraničená autonomními bojovými drony, bunkry a zátarasy před světem tam venku – se nemohla rozrůstat do šířky, a tak se ti bohatí tlačili nahoru a chudí dolů. Vždycky to tak bylo. Život ve věžích hradů a slumech podhradí se dost zásadně lišil i během režimů, které si hrály na to, že nastolí rovnost. Nakonec vždycky přišli papaláši a s nimi lidé odsunutí na okraj. A taky spousta krve a bolesti. „Na,“ vytrhl mě Belch z planého filosofování. Rozepnul si plastikový batoh a podal mi pistoli. Měla na sobě pěticípou hvězdu. „Co to je?“ „Makarov. Sovětská klasika,“ odvětil. „Sovětská? Jako Sovětský svaz, co zanikl dřív, než měl můj pradědeček první erekci?“ ujistil jsem se a pistoli prozkoumal. Měla zásobník na osm nábojů ráže devět milimetrů. „Pochybuji, že někdo z tvé rodiny kdy měl pořádnou erekci, ale ano, je to ze Sovětského svazu. Stalin se tím drbal na koulích, když mu ho kouřil Berija,“ odpověděl a vytáhl druhý historický kousek. Ten jsem znal z černobílých komiksů tisknutých na stonásobně recyklovaný papír, jež jsem četl v dětství – samopal Thompson, oblíbená zbraň americké mafie z předpředminulého století. Hot dogy, hamburgery a Al Capone byli moje dávná láska. „Vykradl jsi muzeum?“ zeptal jsem se a dál prohlížel makarova. Vypadal funkčně. „Něco takového. Jeden sběratel to u mě vyměnil za bigos.“ Co si budem povídat, dobrý bigos ze skutečného masa a zelí měl větší hodnotu než zastaralá bouchačka. Ale teď se nám hodilo to druhé. Co taky v kanále s bigosem.   *  *  *   Opatrně jsem se prodíral stojatou tekutinou. Mlčeli jsme dobrých tři sta metrů cesty. Slyšeli jsme jen kapání vody a vzdálené šramocení, které postupně sílilo. Zastavil jsem se a počkal, až mě Belch dojde. Už nebyl nejmladší. Během česko-polské války, která skončila něčím, co by se dalo nazvat polské vítězství, v okamžiku, kdy se Česká republika rozpadla a ztratila o válčení se severními bratranci zájem, sloužil u speciálních jednotek. Jejich speciálnost spočívala ve schopnosti získat pro bojující jednotky proviant. Belch si poté v Praze zařídil polskou restauraci, aby nabyté válečné zkušenosti se sháněním exkluzivních potravin jako maso, vejce nebo zelí nějak zužitkoval. Když jsem mu řekl o své dnešní práci, přemluvil mě, abych ho vzal s sebou. Teď hlasitě oddechoval, což bylo trochu slyšet i přes filtr masky. „Pořád chceš ‚zažít trochu toho vzrušení jako za starých dobrých časů‘?“ odrecitoval jsem po paměti jeho slova. „Jebu ti matku. Soustřeď se raději na to, co je vepředu,“ zašeptal a zkontroloval kondom na hlavni thompsona. Tohle opatření kdysi zavedli do praxe američtí vojáci ve Vietnamu, kteří tak chránili své zbraně a munici před vlhkostí. Vůně vietnamské občanské války proto byla směsí napalmu a spálené gumy. Následkem toho se kvůli nedostatku prezervativů rozmohl v americké armádě syfilis, ale to už je daň za to, když dá člověk přednost okamžitému přežití před dlouhodobými riziky. Ušli jsme dalších dvě stě metrů. Šramot sílil a zároveň se do něj prolínal nový tlumený zvuk. Přidal jsem do kroku.   *  *  *   Tam venku byl svět možná krutý a necivilizovaný, propadlý do zmaru a úpadku, a možná byla Praha vrcholem současné evropské civilizace, ale to, co se skrývalo ve střevech tohoto města, by v divočině nemohlo ani přežít. Tady to však vegetovalo skryto před denním světlem v něčem, co možná kdysi byl sklad nebo místnost s elektrickými rozvody. Teď odsud někdo prorazil soustavu tunelů, kterými se dalo dostat ven i jinak než přes břečku, v níž jsme teď stáli do pasu. V temnotě jsem díky infravizoru své masky viděl obrysy vysoké shrbené postavy. „Kanálník,“ špitl Belch. Říkalo se jim všelijak, ale „kanálník“ asi vystihovalo jejich podstatu nejlépe. Lidé, kteří žili mimo systém, většinou přebývali ve stanicích metra U, tedy nejspodnější ze tří tras. Na rozdíl od nadpovrchové S a luxusní N spojující magnetickou rychlodráhou nové centrum Prahy s luxusními okrajovými čtvrtěmi, byl vstup do prostor U-metra zdarma. Jenže jím také jezdili obyčejní obyvatelé města do práce. A když už byl někdo příliš velká troska i na U, prostě ho pár nařachaných týpků, co v životě nedokázali nic lepšího než bouchat dvanáctky ve výrobně umělého masa a mlátit slintající lidské trosky, poslalo ještě mnohem hlouběji. A stal se z něj kanálník. Někteří kanálníci žili pod povrchem už po několik generací. Vyskytovaly se mezi nimi zvláštní existence. Málokdo si mohl dovolit skutečné jídlo jako maso nebo nedejbože zeleninu a všichni jedli to, co se vyrábělo v laboratořích DEZATEGu nebo ARKASu, jenže kanálníci si nemohli koupit či vyhrabat z popelnic ani to. Od toho tu byli obyčejní bezdomovci a tuláci, výrazně vyšší kasta. Pro ty nejchudší zde byly kostky, které vyráběla mafie a různí pokoutní experimentátoři ze zbytků a biologického odpadu v ilegálních výrobnách, kde se nedbalo na kvalitu ani normy ISO. Šlo jen o to, zajistit spodině kalorie za pár šupů, a ještě na tom vydělat. Jenže po generace žít v temnotě, pít špinavou kaši místo vody a žrát tenhle humus, to dokázalo vrátit evoluci nejen nazpátek, ale vrhnout ji i úplně jiným směrem. Někteří z kanálníků už kvůli tomu ani nevypadali jako lidé. A tenhle mezi ně patřil. „Zarchnch,“ ozvala se postava. Čistě teoreticky by nás neměl vidět, ale nejspíš slyšel lehké šplouchání hovnokaše, kterou jsme se brodili, nebo nás ucítil. Patrně jsme navzdory dvouhodinové cestě splašky pořád ještě dostatečně nepáchli, jak vyžadovala místní etiketa – EdMP. Eau de mrtvý potkan. „Zarchn. Chrm chrm hrmla strm,“ zarezonovalo prostorem. Odjistil jsem bolševickou vrtačku na kontrarevolucionáře. „Zní jako moje bejvalka po flašce vína,“ zašeptal Belch. Udržovat „rádiový klid“ už nebylo třeba. Kanálníka jsme pořádně neviděli. Pomalu jsme stoupali z vody a hnusosračka z nás jen crčela. „Kurva, vlevo,“ špitl Polák. „Co?“ „Je jich tu víc,“ vysvětlil. Rozhlížel jsem se okolo, ale nikoho jsem ani s pomocí infra neviděl ani neslyšel. „Jsi si jistý?“ „Vsadím na to levý varle.“ „Neprodal jsi ho za půl krávy Rusům?“ „Drž hubu,“ zavrčel nevrle Belch a natáhl americkou raritu. Možná byl ošlehaný vichry té nejpitomější války – tedy hned po třídenní řeži mezi Košickou federací a Žilinským císařstvím –, ale nebezpečná situace mu lezla na nervy. Zlenivěl. Ušli jsme pár dalších kroků a já stále slyšel jenom zvuk před sebou. „Tam,“ ukázal Polák na třetí hodinu. Měl pravdu. Něco se tam pohnulo. Vylezli jsme z břečky na pevnou vybetonovanou plochu. Rozepnul jsem dvojitě krytý gumový zip a vytáhl z boční kapsy signální světlici. „Ztlum si kontrast,“ zašeptal jsem, odjistil ji a hodil doprava. Rudé světlo ozářilo prostor. „Kurva.“ „A kurva.“   *  *  *   Před červenou září se rozuteklo dobrých patnáct postav. Viděl jsem jenom obrysy a míhající se stíny, ale působily děsivě. Některé v potrhaných špinavých cárech, jiné zcela určitě nahé. „To by je mělo zahnat,“ usmál jsem se. „Jen aby.“ „Nesýčkuj,“ zavrčel jsem, a dokud světlice ukazovala cestu, vyrazil jsem od bahnité srajdy směrem, kudy se ozýval hlas podobný Belchově bejvalce. „Slyším ho.“ Nebyl jediný. I já jsem místo chrchlání a chrumlání najednou zaregistroval dětský pláč. Přidal jsem do kroku a přes zrezivělá železná futra vlezl do původně patrně servisní místnosti, která teď připomínala spíš jeskyni. Všude se válely staré krámy, hadry, kusy elektroniky a zrezivělé konzervy. Zbytkové světlo ze skomírající světlice mi pomohlo vidět pomocí masky všechno v dokonale vykreslených obrysech. „Brum,“ uslyšel jsem z chuchvalce prastarých novin. „Zarchn,“ kontroval hlas z levoboku. Stál tam chlápek, který vypadal jako kříženec Jiřiny Bohdalové, slavného avatara z večerníčků Rákosníček a útok robotů z mlhoviny Kočičí oko nebo Křemílek a Vochomůrka budují síť 7G, a hrocha. „Stůj, mrdko!“ zakřičel jsem na kanálníka a namířil na něj pistoli. „Cholera,“ zaklel vedle stojící Polák. Ruce se mu chvěly. „Kdy jsi naposled střílel?“ zeptal jsem se ho. Jeho očividný strach mě zatraceně znervózňoval. „Minulý týden… Na vrabce. Na člověka nikdy.“ „A kurva.“ „Kurva.“   *  *  *   Kanálník stál shrbený necelé dva metry ode mě. „Zarchn?“ „Nemá moc rozmanitý slovníček,“ poznamenal Belch. Ignoroval jsem ho. Dítě, které jsme ve sračkách a jejich širokém okolí už dva dny hledali, se rozbrečelo někde u zdi po mé pravé ruce. „Není možný, abys mi nerozuměl, kanálníku,“ promluvil jsem pomalu a nahlas a současně se úkroky přibližoval k tělíčku ležícímu v pelechu ze zmačkaných novin a starých letáků. Belch se mi držel po boku. Světlice dohasínala a obrysy zvolna ztrácely svou ostrost. „Jenom si vezmu toho smrada a zmizím. Nic se ti nemusí stát,“ pokračoval jsem. „Zarachan?!“ Slovo v lehké obměně znělo výhružněji. „Wojciechu, dárky.“ Majitel nejlepší polské restaurace v celé Praze – pravda, také jediné – znovu rozevřel svůj vak a vytáhl z něj dva balíčky proteinových tyčinek. „Je to výživnější než to smrádě. Nažere se z toho celá rodina. Půlka je s příchutí vánočního psa, to si budete čvachtat, a když to obalíte blátem, bude vám to chutnat jako domácí strava,“ mluvil jsem dál klidným hlasem a udělal dalších pár kroků k dítěti. „Ne. Dítě mé. On Zarachan. Já Zarchn.“ Překvapil mě. Nevypadal moc jako příslušník téhož druhu, ale když promluvil, přeběhl mi mráz po zádech. Místo podivného monstra jsem v něm spatřil karikaturu zlomeného lidství vyhnaného až na dno a v mých útrobách se něco sevřelo. Jeho shrbená postava jako by se narovnala. Měl zdeformovanou páteř i obličej. Působil jako nějaký starý politik z počátku minulého století, na jehož jméno jsem si zoufale nedokázal vzpomenout, ale jinak to byl člověk. Naštěstí dítě začalo brečet hlasitěji a záchvat soucitu byl ten tam. „Není to Zarachan. Je to smrad ze sirotčince Prokleté děvky Terezy. Tam ho musíme vrátit,“ odpověděl jsem mu a udělal další krok k šustící hromadě novorozenecké něžnosti. Už jsme byli skoro u dítěte. Zarchn pořád stál a nehýbal se. Shýbl jsem se pro prcka. Ležel nahý v novinách a na břiše měl nějakou černou mazlavou hmotou namalované malé kolečko. Na jednom letáku jsem si všiml obrovského nápisu „Retrotýden v Lidlu“. Měl jsem pocit, že půjde o nějaké porno, ale ani tak jsem se zašpiněnou archiválií nechtěl ztrácet čas. „Ne smrad. Oběť pro Vyzdvihovače,“ namítl Zarachan. „Co, kurva?“ nechápal Polák. Jeho prudká otočka mě zaujala a podíval jsem se tam, kam mířil jeho pohled – u vchodu se začínala tvořit fronta kanálníků. Byli to chlapci a dívky jako buk. Tedy pokud máme na mysli plísní pokrytý buk vyrůstající pokrouceně na svět skrz kanálovou mřížku. Někteří vypadali hodně mladě, jiní staře a seschle. Většina na sobě neměla nic – vůbec nic. Jiní jen špinavé cáry. I přes masku s nanouhlíkovou filtrací se mi do nosu zavrtával houstnoucí odporný pach, kterému se nevyrovnal ani odér stoky, jejíž pozůstatky nám pořád ještě okapávaly z kalhot. Filtrace mě dokázala ochránit před viry i bakteriemi, ale na molekuly hnusu byla krátká. Kanálníci se od sebe dost lišili. Pár jich působilo zdeformovaně s podivně transformovanými tkáněmi. Jedné ženě visely z obličeje kusy kůže až k bradavkám malých prsou. Další chlap měl podobně protažené panděro poseté desítkami boláků. Měl ho naněkolikrát přelepené kusem nějaké plastové pásky, aby se mu nemotalo mezi nohama. Další měli různé výrůstky nebo vyrážky na obličeji plné hnisu, ale pár jich vypadalo, že by po důkladné sprše mohli klidně vyjít na povrch a nikdo by si jich nevšiml. Levačkou jsem nabral plačící smrádě. Kanálníky to dost nakrklo. Začali syčet, vrčet a někteří vydávali i slova, kterých ale bylo tolik naráz, že jsem jim nerozuměl. Křup. Zvuku, jenž se mi ozval pod nohama, jsem nejdřív nevěnoval pozornost, ale pak mi i přes bytelné podrážky došlo, že těch křupavých věcí je tam víc. Risknul jsem pohled dolů a pár sekund netušil, po čem to, sakra, pajdám. Nakonec jsem se naštval, rozepnul zip na levém stehně a vylovil baterku. Cvak, ozvalo se a má maska mě v prudké záři na chvíli nechala oslepeného. Brzy se však překalibrovala na světlo a já uviděl na zemi hromadu dětských kostí. Některé vypadaly dost čerstvě. To, co jsem momentálně drtil podpatkem, byl hrudní koš tak půlročního mimina. Křupity křup, udělalo pár žeber, když jsem se snažil šlápnout jinam. Vztekle jsem se otočil a baterkou osvítil Zarchna a jeho návštěvníky. Světlo jim nedělalo dobře. Vrčeli, kňučeli a chránili si oči před bílým kuželem. Nyní jsem si mohl prohlédnout jejich těla lépe a spatřil pokožky podivně zažloutlé a zašedlé. Teprve teď jsem si také všiml, že někteří drželi v rukou železné tyče, háky a rezavé, podomácku vyrobené mačety. „Ty vole, týden budu jenom na vodce,“ pronesl Belch a nahlas polkl. Nejspíš se snažil potlačit zvracení. Nebyl sám. Jenže nablinkat si do masky, no, to nebyl úplně nejlepší nápad. Dětský pláč nabral na síle. Posvítil jsem Zarchnovi do očí. Jeho žlutošedý obličej se zamračil a něco zachrochtal. „Nechte nás odejít,“ pronesl jsem pevně. Masa kanálníků ale udělala krok vpřed. „Nemáš u svých příbuzných zrovna autoritu,“ zakroutil hlavou Belch. Navzdory situaci jsem se rozesmál. Kanálníci však smysl pro humor neměli. „Nechají zde oběť pro Vyzdvihovače. Odejdou,“ řekla rozhodně žena s bílými vlasy pokrytými kusy bláta, stojící v chumlu kolem vchodu. Zarchn souhlasně pokýval hlavou. Podíval jsem se na ženštinu s vyschlými prsy. Měla zakalené oči a pod kůží jí prosvítala žebra. I tak bych si ale tipnul, že za sebou neměla víc než tři křížky. V kanále se dlouhý a dobrý život nepěstoval. Myslím, že jsem instinktivně zavrtěl hlavou, což si kanálníci logicky vyložili jako jasné gesto toho, že vyjednávat s námi nemá smysl.   *  *  *   Bariéra těl se pohnula. Kanálníci vyrazili vpřed jako jednolitá masa, bez ohledu na to, kdo měl v rukách železo a kdo jen špínu za nehty. Prásk! Bolševická vrtačka na reakcionáře třaskla prostorem a Zarchn se skácel k zemi. „Není asi úplně chytrý ho střílet do kolena,“ zamumlal Belch a měl samozřejmě pravdu. Zatímco dítě se po zvuku výstřelu rozeřvalo ze všech sil, kanálníci se rozběhli proti nám. Polák je pokropil dávkou z thompsona. Vzhledem k tomu, že měl v bubnovém zásobníku sto nábojů, mohl si to dovolit. Střelivo .45 ACP jejich řady slušně pokosilo. Kanálníci před námi krváceli, řvali a padali k zemi, ale výstřely i dětský řev přehlušilo ječení, které k nám přicházelo zvenku. Ani jsme nestačili zařvat své obligátní „kurva“. Chlápkovi s panděrem omotaným páskou jsem provrtal sanici a sotva jsem uhnul rezavému hasáku, kterým kolem mě máchla kostnatá ženština. Prokopl jsem jí levé koleno a pak z dvaceti centimetrů vystřelil mezi oči nějakého chlapíka s bezzubými ústy plnými slin. Jeho krev, kousky mozku a střípky lebky se rozprskly kolem nás. Mě chránila maska, ale dítě dostalo nový červený nátěr. „Áááá!“ Výkřik patřil mně. Šedivá kanálová zrůdička s prokopnutým kolenem se mi zakousla do lýtka. Nejspíš v agónii se jí podařilo prokousnout můj ochranný oblek těsně nad botou. Škubl jsem nohou a kopl ji do hlavy. Bolelo to jako čert. Ještěže jsem měl všechna očkování z časů, kdy nestála majlant. Polákova nejistota byla ta tam, přecvakl samopal na střelbu jednotlivými náboji a pálil do masy před námi s jistotou pouťového frajera kosícího navoněné růže dobře kalibrovanou vzduchovkou. Tedy až do chvíle, kdy ho jeden z chlápků nabral železnou tyčí do břicha. Zlomil se v pase a thompson mu vypadl z ruky. Zavalila nás horda přicházejících posil. Podle hřmotu doléhajícího sem od bahnité břečky se k nám patrně řítili všichni obyvatelé podzemí.   *  *  *   Kopl jsem nejbližšího chlápka do podivně se houpajícího zažloutlého penisu. Ohnul se a v tu chvíli jsem ho vzal kolenem do hlavy. Zatímco kvílel bolestí, nabral jsem ho z boku a použil jako beranidlo na dvě ženy stojící s hasáky mezi námi a východem ze Zarchnovy sluje. Ječící a zmítající se dítě jsem se přitom snažil chránit vlastním tělem. Jedna z žen při nárazu sletěla na zem, druhá mě zkušeně praštila do ramene. Na nářadí jsem si všiml pradávného loga Dopravního podniku hlavního města Prahy. „Čubko!“ bylo poslední slovo, které slyšela. Výstřel z makarova se jí zavrtal mezi žebra. Zapotácela se a začala lapat po vzduchu. Průstřel plic ji brzo připraví o život. Druhou ženu jsem střelil mezi oči. Její utrpení trvalo mnohem kratší dobu. Asi pikosekundu a půl. „Cholera!“ Ohlédl jsem se ke sluji a spatřil Poláka zmítajícího se pod návalem těl. Ženy a muži do něj mlátili svými primitivními a tupými, ale o nic méně účinnými zbraněmi nebo jen rukama a drásali ho zuby i nehty. Svíjel se pod nimi, zatímco mu někdo strhl masku. Zastřelil jsem dva útočníky a další odkopl. Konečně se mohl narovnat. Po obličeji mu stékala krev. Nejspíš vlastní i cizí. Snad měl taky všechna možná očkování, protože v nehtech a zubech kanálníků muselo být víc smrtících bakterií, než zbylo v bunkru Kim Čong Trumpa. Prásk, oddělal jsem zamazaného kluka v montérkách, který se k nám s napřaženým šroubovákem hnal přes vodní plochu. Za chvíli v ní zmizel až po odstávající uši. „Drž,“ podal jsem Belchovi makarova i řvoucí děcko. „Je tam poslední náboj. Nech si ho pro sebe,“ zamumlal jsem a proběhl mezi raněnými a umírajícími kanálníky. Ze špinavé zkrvavené země jsem sebral thompsona. Koštoval jsem, že v něm zůstalo alespoň padesát nábojů. Úsměv, který mi to zjištění vykouzlilo na tváři, ale záhy zmizel. I kdybych s každým trefil naprosto přesně, na přesilu, jež nás obestoupila, by to stejně nestačilo.   *  *  *   Řada těl stála semknutá v půloblouku nějakých deset metrů od nás. Děcko řvalo, ale každému to bylo jedno. Skučeli i ranění a umírající kolem nás. Na nich ale, aspoň v tuto chvíli, nikomu nezáleželo. Tahle kavalerie, dorazivší příliš pozdě pro Zarchna a příliš brzo pro nás, nebyla kanálnická lůza. Tihle chlápci a ženy představovali něco jako zdejší pretoriánskou gardu. Nejenže nosili kalhoty, a někteří z nich i boty, ale vypadali i celkem obstojně živeně a náležitě osvaleně. „Kolik jich je?“ zeptal se Belch. Po ztrátě masky viděl jen to, co mu dovolily paprsky mé baterky svítící na zemi někde vzadu v kutlochu, kde teď krvácel Zarchn. „Asi stovka, možná víc,“ odvětil jsem popravdě. Řadili se jeden za druhého a v rukou měli nejen trubky a rozličné nebezpečně vyhlížející nářadí, ale i dlouhé tyče s ostrými konci. Prostě zatraceně efektivní oštěpy. Stáli bok po boku v několika řadách za sebou od kraje tekoucí břečky po stěnu na protější straně. Většina z nich byla nahoře bez, ale nebyl to tak strašný pohled jako na Zarchnovy kamarády a kamarádky. „Máš náhradní zásobník do toho amerikána?“ poklepal jsem na thompsona. Belch zavrtěl hlavou a děcko se pokadilo. Nedivil jsem se mu. Sám jsem měl namále. „Tak jo, až řeknu ‚krleš‘, zdrhneme. Nakonec se sejdeme buď ve slovanským pekle, nebo u tebe v knajpě.“ „Jsem Slezan – a jako takový jsem poloviční Němec a čtvrtinový Žid. Podle mě neskončím ve slovanským pekle. Neumím ani gopnik. Dycky mám paty nahoře,“ ušklíbl se a otřel si stružku krve stékající mu do očí. Děcko začalo čůrat. Až teď jsem si uvědomil, že je to chlapeček. Vytvořil vážně pěknou fontánku. „Krleš!“   *  *  *   Těsně předtím jsem z kapsy vytáhl čtyři světlice, odpálil je a hodil po kanálnících. Hned nato jsem zahájil střelbu. Historická relikvie se rozeřvala stejně spolehlivě a elegantně jako kterákoliv moderní bouchačka. Cítil jsem vůni starého strojního oleje a spáleného střelného prachu a kolem to vypadalo jako za hranicí Acheronu. Světlice kanálníky, zvyklé na tmu, oslnily a tím dokonale zmátly. Střelba pak mezi nimi způsobila slušný chaos. Belch se rozběhl do páchnoucí stoky s děckem v náručí. Já za ním. Při tom jsem střílel do každého, kdo pochopil, kudy se ubíráme. Byl to masakr. Zkurvený podzemní lovecký safari. Jeden raněný nebo mrtvý na dva, možná tři náboje. Lidé namačkaní na sebe se hnali vpřed, krváceli, padali, křičeli, ječeli a já pálil jako na ilegální Matějské pouti. Dokud mi nedošly náboje. Nezůstal ani ten poslední pro mě samotného. Až Wojciech v poslední okamžik stiskne spoušť makarova, asi budeme muset dát hlavy dohromady.   *  *  *   Všude kolem nás cákala voda. Za chvíli jsem Poláka doběhl, chytl ho za volnou ruku a snažil se mu ukazovat cestu. Bez masky s nočním viděním byl prakticky slepý. Na rozdíl od kanálníků, kteří běželi za námi. V téhle břečce byli navíc jako doma. Ty, co se zorientovali hned a vyrazili za námi jako první, jsem sice nemilosrdně po­střílel, ale další nás doháněli. Držel jsem samopal jako kyj a snažil se neztratit směr na několika odbočkách a soutocích jednoho páchnoucího břečkohnusu s druhým. Zatímco na povrchu bylo vody málo, tady jsme se jí zalykali. Bohužel ve formě, která připomínala spíš obsah hovnocucu než životodárnou tekutinu. Stoka šplouchala, pronásledovatelé povykovali a děcko brečelo. Musel jsem obdivovat jeho výdrž. Mně by došel dech už po prvních deseti minutách, ale fakan ječel nepřetržitě jako nějaká elektronická vánoční hračka od VEPu pro rozmazlený spratky. To tenhle rozhodně nebyl. Pokud to přežije, tušil jsem, že bude mít větší trauma než lecjaká paninka z N-úrovně, co viděla chcát na ulici houmlesáka a padly na ni mdloby. Doháněli nás. Nejblíž se dostal nějaký vyhublý kluk. Měl dlouhé vlasy svázané do copu a na sobě jakousi divnou pláštěnku. V ruce kus dlaždičky vybroušený do tvaru pazourku. Vnímal jsem ho za sebou. Po centimetrech nás doháněl a pak se podporován křikem ostatních dostal na dosah ruky. Šmrnk, ohnal jsem se thompsonem. Jako kyj posloužil skvěle. Praštil jsem kanálníka do hlavy a on ztratil balanc a zajel pod vodu. Zkusil jsem ještě zrychlit, ale docházel nám dech. „Vlevo!“ křiknul jsem na Belcha. Po necelém kilometru zběsilého úprku se nám podařilo dostat ke schodům vedoucím z marastu. Po nich jsme sem ani ne před dvěma hodinami vešli. Pomohl jsem mu vylézt nahoru na asi dvoumetrový betonový převis pokrytý tlustou slizkou vrstvou. Musel jsem se při tom zapřít, chytit ho za nohu a vyzvednout nad ramena. Polák i děcko sebou plácli o beton. „Iáááiááá!“ zaječel někdo za mnou a na záda mi skočila postava pokrytá břečkou.   *  *  *   Ponořil jsem se do hnusosračky až na dno. Někdo mě přitom držel pod krkem a mlátil mi do hlavy kusem železa. Částečně mě ochránila maska, ale hlavně smrdutá kaše, která tlumila sílu úderů. Neviděl jsem nic. Neprostupná tma. Zadržoval jsem dech a snažil se najít oporu pro nohy. Moc mi to nešlo, když mi kanálník visel za krkem jako klíště. Zkusil jsem se zapřít o dno a dostat hlavu na vzduch, ale marně. Další rána mě srazila zpět pod hladinu. Něčí ruka mi strhla masku a já nosem nasál ten humus. Měl jsem pocit, že šňupu hořící napalm. Další pokus postavit se mi nevyšel, a tak jsem to udělal naopak – sklouzl jsem doprava, kde končily železné trubky, a ponořil jsem se do hloubky. Nohy mi zajely do pohyblivého bláta, ale útočníci ztratili balanc. Jeden se mě pustil, druhý mě stále držel za krkem. Teprve teď jsem upustil spolehlivého thompsona a nahmatal tělo kanálníka. Projel jsem prsty po žebrech dolů a dostal se až… no hurá, je to chlap, pomyslel jsem si a stiskem mu rozdrtil nečekaně velké koule. Pustil mě, ale já ho pořád držel za mučené nádobíčko. Když na to přijde, jsem jako kanálový potkan. Zahryznu se a nepustím.   *  *  *   Konečně jsem se vynořil nad hladinu. Pustil jsem koule a chytil kanálníka za chomáč vlasů. Okamžitě jsem ho stáhl pod vodu. Schválně, jak dlouho v té břečce vydrží on.   *  *  *   Konečně jsem si mohl vytřít z očí mazlavý hnus a uviděl jsem všude kolem růžovou záři. Vycházela z víly. „Tak to jsem asi mrtvej,“ pomyslel jsem si.   *  *  *   Z prvotního šoku mi pomohlo několik věcí. Zejména kanálníci. Ten, co jsem ho držel za vlasy pod hladinou, se stále snažil dostat nahoru. Druhý, jehož jsem svým úskokem předtím setřásl, teď vyplaval a hnal se za mnou. V záři růžového světla jsem také viděl skupinu dalších, kteří se ke mně plahočili srajdou. No a hlavně – víla byl ve skutečnosti víl. Měl sice dlouhá měňavá křídla, jež zářila do prostoru, ale na ksichtě měl vous tak mohutný, že by v něm mohl chovat včely. U křídel jsem si všiml popruhů, které je upevňovaly přes růžový prošívaný overal. Fuchsiové antigravitační boty ho držely metr a půl nad hladinou a na pomalu tekoucí srajdě vytvářely soustředné kruhy. Měl sice metr dvacet i s podpatky, které na antigravitačních bagančatech působily obzvlášť zhůvěřile, ale rozhodně šlo o člověka. „Kdo, kurva, jsi?“ vydechl jsem. Nebyl jsem jediný, koho vznášející se bytost překvapila. I mí pronásledovatelé se zastavili a civěli na něj. Jsem duhová víla V tvém pohledu slunce mám Už nesu mrak Jsem růžově bílá Tančím, koukej se jak Víl dorapoval zvonivým hlasem. Znělo to stejně hrozně jako ty retroodrhovačky, co teď letěly u pouliční mládeže z úrovně U. „A mohl bys mi pomoci?“ vyhrkl jsem zoufale a praštil do obličeje kanálníka, který se ke mně nebezpečně přiblížil. Měl jsem konečně volné obě ruce, protože zatímco víl rapoval, chlápek, jehož jsem držel pod vodou, se mezitím utopil. Ať odešel kamkoliv, rozhodně to bylo lepší místo než to, kde žil. „Jistě, pane Vachtene. Možná byste se měl opět ponořit do náruče této kávové řeky,“ pronesl víl a já si v tu chvíli všiml, že mezi třepotajícími se křídly má černou nádobu z kovoplastu. Zpoza světle modrého opasku vytáhl nějakou trubici, a když se ozvalo „cvak“, na jejím konci se zjevil malý ohýnek. „Víla s plamenometem,“ zašeptal jsem, zhluboka se nadechl a znovu jsem se ponořil do břečky. Ještě jsem zaslechl: Koukej, koukej duhový sál Koukej, koukej duhový bál A na tom bále chybí král! Svět nade mnou se z růžové proměnil v červenožlutou. Zadržoval jsem dech určitě přes dvě minuty, ale pak už jsem to nevydržel a musel se vynořit. Nevěřil jsem, že to v kanále může páchnout ještě hůř, než když jsem přišel o masku, ale kombinace spálených lidských těl a sraček odpařujících se z hladiny řeky to dokázala. Vrhnu se v seč Tvým hořícím spánkům Dávám duhovou stráž Co voní po heřmánku „Nechci odporovat chlapovi s plamenometem, ale po heřmánku tu nevoní vůbec nic,“ pronesl jsem a tahal z paty sliny, abych z pusy dostal zbytky břečky, jež se mi tam dostala. „Jistě, také to cítím. Dokonce ani Jednorožčí parfém to nepřebije,“ pronesl smutně víl. Ocenil jsem, že přestal rapovat hovadiny, které lidé kdoví proč poslouchali před sto lety, a co hůř, teď se znovu vracely do módy. Na poznámku o Jednorožčím parfému jsem nereagoval. „Mohl byste mi pomoci se odsud dostat dřív, než přiběhnou další kanálníci?“ požádal jsem, navzdory situaci docela věcně a klidně. „Další? Došla mi náplň do plamenometu,“ vylekal se víl. „O důvod víc, proč se odsud pakovat.“ „Ale prosím, beze všeho, ozvalo se z kouzelného sluchátka,“ odvětil chlápek a podal mi ruku. Netušil jsem, co to mele, ale stiskl jsem podanou ručičku a po chvíli jsme se oba vznesli nahoru. Boty musely makat na plný výkon, protože to šlo dost pomalu. Ale pořád lepší než nic. Vodou se k nám totiž brodily posily kanálnické pretoriánské gardy. Dopadl jsem na betonový povrch a uslyšel tiché broukání dítěte. „Co to, kurva, je?“ ukázal vyděšený Belch na víla. Sotva při tom popadal dech. Vzpomínka na staré dobré časy mu dala zatraceně zabrat. Přesto se mu podařilo zajistit, že dítě nejen žilo, ale navíc přestalo brečet a zalykat se páchnoucím vzduchem. „Duhová víla,“ vysvětlil chlápek třepotající se asi půl metru od nás. „Musíme vypadnout, a to jakože rychle,“ ignoroval jsem oba, čapnul smrádě a rozběhl se po schodech nahoru. Děcko se okamžitě rozbrečelo.   František Kotleta: Underground: Revoluce, Nakladatelství Epocha, 408 stran, brožovaná, vychází také jako e-kniha. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-12 10:29:18

Trvat na prosazování jednotné Evropy je sebedestruktivní. Ukázka z knihy Tonyho Judta Velká iluze? Esej o Evropě

V roce 1995 přednášel Tony Judt na Johns Hopkins Center v Bologni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books. O rok později vyšly jeho přednášky knižně pod názvem Velká iluze? Esej o Evropě. Útlou publikaci lze považovat za předvoj k autorovu monumentálnímu dílu Poválečná Evropa (2005). Judt se v ní snaží vyrovnat s trojicí otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Ačkoliv od vzniku eseje uplynulo takřka čtvrtstoletí, neztratila na aktuálnosti. Britský historik, spisovatel a univerzitní profesor Tony Judt je považován za předního intelektuála konce 20. a začátku 21. století, k jeho odkazu se hlásí mj. americký historik Timothy Snyder. Než těsně před šedesátkou onemocněl fatální nervovou chorobou, jež postupně znehybňovala jeho tělo, napsal desítky článků a patnáct knih; některé z nich byly přeloženy do mnoha jazyků a staly se bestsellery. Aby pochopil Evropu dvacátého století, zajímal se také o střední Evropu – a naučil se česky. A pak napsal oceňované dílo Poválečná Evropa (česky 2008). O devět let dříve vznikla jeho esej Velká iluze?, jejíž název evokuje slavný protiválečný film Jeana Renoira (1937) o víře v dorozumění lidí různých národů, vzdělání, společenské třídy a vyznání. Ač sám nadšený Evropan, Judt se zde označuje za „europesimistu“, neboť prosazování skutečně jednotné Evropy považuje za nemoudré a sebedestruktivní. Je skeptický vůči nedostatku demokracie, který je podle něho v projektu evropské integrace zřejmý. Eurokraté se svojí posedlostí centralizovat mu připomínají definici fanatismu George Santayany: „Fanatik je ten, kdo zdvojnásobí své úsilí, když zapomněl své cíle.“ Bruselskou eurokracii přirovnává k osvíceným despotismům 18. století za vlády carevny Kateřiny II. Veliké, Fridricha II. Velikého, Marie Terezie a Josefa II. K jejich ideálu „efektivní a univerzální administrativy, oproštěné od partikularismů a motivované racionálním kalkulem a právními principy". Podle Judta se právě tato racionalita ideálu evropského společenství stala atraktivní zejména pro vzdělanou profesní inteligenci, která spatřuje v „Bruselu“ únik ze zkostnatělých praktik a provinciální zaostalosti. Varuje, že pakliže „Evropa“ reprezentuje vítěze, tedy bohaté regiony, potom chudým, jazykově, vzdělanostně nebo kulturně znevýhodněným, neprivilegovaným Evropanům zbývá jen „národ“, přesněji řečeno nacionalismus. Na závěr vyzývá k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států.   Ukázka z knihy Předmluva Knížka, již držíte v rukou, vychází z přednášek, které jsem pronesl v květnu 1995 na Johns Hopkins Center v Boloni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books a nakladatelství Hill and Wang. Chci řediteli centra prof. Robertu Evansovi poděkovat za pohostinství a šéfredaktorovi La Rivista dei Libri prof. Pietru Corsimu za podíl na organizaci a podpoře přednáškové řady. Živé diskuse, jež po přednáškách následovaly, pro mne byly velkým přínosem; snad bude z následujících kapitol patrné, jak moc jsem se z nich poučil. Původní myšlenka knížky vzešla z rozhovorů s Robertem Silversem a Elisabeth Siftonovou, jimž jsem oběma zvláště vděčen za podněty a povzbuzení. Nejedná se o čistě příležitostnou stať, ale ani o odborný historický výklad. Snažím se vyrovnat s trojicí aktuálních otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Formulacemi, jež pro své otázky volím, a podanými odpovědmi si možná vysloužím cejch euroskeptika, zvlášť vzhledem k faktu, že jsem (původem, byť ne místem pobytu) Brit. Proti takovému obvinění se chci důrazně ohradit a bránit. Jsem nadšený Evropan; nikdo jen trochu informovaný si nemůže vážně přát návrat do onoho zvenčí obléhaného a konflikty zmítaného kroužku podezíravých a do sebe zahleděných národů, jímž evropský kontinent ještě před nedávnem byl. Cokoli nás vede od této Evropy pryč je dobré, a čím jsme od ní dále, tím lépe. Leč považovat určitý výsledek za žádoucí je jedna věc, považovat jej za dosažitelný je věc jiná. A teze následující stati zní: skutečně jednotná Evropa je nepravděpodobná do té míry, že trvat na jejím prosazování je nemoudré a sebedestruktivní. Nejspíše jsem tedy europesimistou. Na rozdíl od zakladatele Evropského společenství Jeana Monneta si nemyslím, že je rozumné či vůbec možné „zahnat ducha historie“ v míře vyšší než malé, a můj esej proto končí výzvou k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států. Z týchž důvodů shledávám, že bez ohledu na to, zda bývalé komunistické země východní Evropy mají v budoucnu náležet do plně integrované Evropy, faktem je, že k tomu možná nedojde; a bylo by proto nejspíš moudřejší přestat slibovat opak. Argumentace i tón celé úvahy nesou výrazné stopy toho, že kniha vznikla v Rakousku. Vyhlídky Evropy a její nadcházející obtíže vypadají z centra kontinentu jinak než na jeho západním okraji, kde se nachází většina institucí Evropské unie. Imperiální dědictví a současná provinčnost střední Evropy, všudypřítomnost Německa, blízkost bývalé Jugoslávie a skutečnost toho, jak snadno lze překračovat dávné hranice mezi Východem a Západem a zjišťovat, jak odlišné obě Evropy zůstávají, to vše společně přispívá k tomu, že se odtud vyhlídky na sjednocení jeví mlhavější než při pohledu více ze severu nebo ze západu. Jsem proto zvláště vděčný Newyorské univerzitě za to, že mi poskytla badatelské volno, a Institutu věd o člověku a jeho řediteli prof. Krzysztofu Michalskému za velkorysé pozvání, abych tuto dobu strávil jako jejich host ve Vídni. Vídeň, leden 1996   1. VELKÁ ILUZE Evropské společenství uhlí a oceli se roku 1951 zrodilo z myšlenky, kterou pojal Jean Monnet a v květnu 1950 předložil francouzský ministr zahraničí Robert Schuman. Roku 1958 se ESUO změnilo v Evropské hospodářské společenství, běžně označované jako „Evropa šesti“ (Francie, Západní Německo, Itálie a Benelux). Tato blahobytná, „dálnozápadní“ Evropa následně umožnila přistoupení Spojeného království, Dánska a Irska a změnila se v „Evropu devíti“, načež se znovu rozrostla a s připojením Řecka, Španělska a Portugalska v osmdesátých letech se z ní stala „Evropa dvanácti“. S trojicí nejnovějších členů – Rakouskem, Švédskem, Finskem – se dostáváme na patnáct. Když se dnes mluví o možném přičlenění dalších zemí, zcela bez rozpaků se říká, že se ta a ta země – například Slovinsko či Polsko – „připojí k Evropě“. Toto podivuhodné vyjádření dokládá, že dnešní Evropa už vlastně není lokalita; je to idea a mírumilovné, blahobytné mezinárodní společenství sdílených zájmů a spolupracujících složek – „Evropa ducha“, lidských práv, volného pohybu zboží, myšlenek a osob, stále těsnější spolupráce a jednoty. Zrod této hyperreálné Evropy, evropštější než sám kontinent, této projekce všech vznešených hodnot dávné civilizace – ovšem očištěné od svých temných rysů – do vnitřních vzájemných vztahů a do budoucnosti, nelze přisoudit výhradně komunistickému uvěznění druhé, východní půle Evropy. Stranou vůči nové „Evropě“ koneckonců nestály jen lidové demokracie, ale také Švýcarsko, Norsko a (až donedávna) Rakousko a Švédsko, vzory mnoha sociálních a občanských ctností, které se „Evropané“ snaží svými novými institucemi ukotvit. Pokud máme chápat prameny – a, jak mám v plánu demonstrovat, též meze a možná rizika – této „Evropy“, jež nám je představována jako vodítko a příslib, musíme se vrátit do nedávné minulosti, kdy vyhlídky na Evropu jakéhokoli druhu byly mimořádně chmurné. Domněnka, že výstavbu západní Evropy zdevastované válkou podnítili idealističtí zastánci jednotného kontinentu, je plodem pochopitelného retrospektivního omylu. Lidé uvedeného druhu nepochybně existovali; náleželi například ke Hnutí evropské jednoty z roku 1947 a jejich vliv v reálném světě byl mizivý. Je kuriózním faktem, že hlavní slovo v otázce sjednoceného kontinentu mělo britské vedení, které přitom ve skutečném budování evropské jednoty v následujících letech nemělo sehrát žádnou aktivní roli. V říjnu 1942 upozornil premiér Winston Churchill britského ministra zahraničí Anthonyho Edena, že „by bylo nezměrnou pohromou, kdyby měl ruský bolševismus překrýt kulturu a nezávislost starobylých evropských států. Jakkoli se to dnes těžko říká, jsem přesvědčen, že evropská rodina bude s to konat jednotně jen pod vedením Evropské rady.“[1] Není pochyb o tom, že v osvobozených zemích kontinentální Evropy panovala v roce 1945 idealistická nálada, avšak většina jejich mluvčích si kladla domácí cíle: změnu a reformu ve vlastní zemi v podobě stanovované různými koalicemi, jež se utvořily během války v zájmu odboje proti nacistické okupaci. Až do padesátých let nebylo obvyklé nacházet v Evropě intelektuály či politiky, jejichž hlavním zájmem by byla budoucnost sjednoceného kontinentu, a nikoli politika vlastní země. Pokud hnacím motorem Evropanů v těchto letech nebyl idealismus, nebyly jím ani zjevené imperativy historického osudu. V bezprostředně poválečném období máloco nasvědčovalo tomu, že by se přeživší z války s Hitlerem měli spontánně či nevyhnutelně spojit dohromady. Americká novinářka Janet Flannerová v pravidelné depeši pro The New Yorker předvídala v roce 1944 spíše pravý opak, tedy nástup éry vnitroevropské soutěže zoufalých národů o nedostatečné přírodní zdroje. Bylo sice očividné, že státy západní Evropy budou muset nějakým způsobem spolupracovat, avšak sám fakt poválečného vyčerpání a kolektivní bídy ještě nepředurčoval rozsah a formy této spolupráce. Navíc v sobě mnoho možných podob spolupráce, zvláště ekonomické, nemělo vůbec nic idealistického a neobnášelo sebemenší konotace budoucí jednoty. Myšlenka provázání ekonomických zájmů ve snaze překonat společné problémy nebyla vůbec nová. Již v polovině 19. století se našli zastánci „Spojených států evropských“ (v únoru 1848 tuto myšlenku hájil list francouzské druhé republiky Le Moniteur). V různých návrzích se plánoval vznik evropské ekonomické federace po vzoru švýcarských kantonů. A oblíbeným tématem diskusí v 19. století byly též celní unie. Existovaly návrhy – byť z nich nakonec nic nevzešlo – na rozšíření německé celní unie, založené roku 1834, tak, aby zahrnula Nizozemsko, Belgii, Dánsko, a dokonce i země habsburské koruny. Téma obchodních dohod vzbudilo novou pozornost po první světové válce, kdy rozpad impérií a s tím související dezintegrace výrobních entit a obchodních sítí vyvolaly potřebu kartelů a obchodních smluv; stejný efekt mělo znehodnocování měn a cenová deprese, charakteristické pro počátek dvacátých let. (Za třetí k tomu přistupoval závan antiamerikanismu a obavy z konkurence USA, jež podněcují a současně pronásledují tvorbu vnitroevropských obchodních dohod dodnes.) Nejznámější výslednou smlouvou byl mezinárodní ocelářský kartel, podepsaný v září 1926 a zahrnující Německo, Francii, Belgii, Lucembursko a Sársko (v té době ještě podle ustanovení Versailleské smlouvy oddělené od Německa). Následujícího roku se připojilo Československo, Rakousko a Maďarsko. Němečtí výrobci však kartel zavrhli v roce 1929 a dva roky nato, v období vrcholící krize, se rozpadl. Existovaly i jiné pokusy o posílení meziválečné evropské ekonomiky: konvence z Osla z roku 1930 (zahrnující Skandinávii a země Beneluxu) a římské protokoly z roku 1934, které podepsala Itálie, Maďarsko a Rakousko. Žádná z těchto dohod však nedokázala zabránit zhroucení obchodní výměny, což je hlavní impulz a indikátor hospodářské stagnace; v rozmezí let 1929–1936 poklesl francouzský vývoz do Německa o 80 procent a německý vývoz do Francie o 85 procent. Stojí ale za pozornost, že ještě v roce 1938 se Francouzi a Němci zoufale snažili situaci vylepšit (neratifikovanou) obchodní dohodou, podle níž by Francie z Německa přijímala více chemické a inženýrské produkce výměnou za zvýšený německý dovoz francouzských zemědělských plodin. Tyto vratké a neúspěšné pokusy o ekonomické partnerství byly provázeny diplomatickými snahami o těsnější francouzsko-německou spolupráci – a to především zásluhou francouzského státníka Aristida Brianda a jeho německého protějšku Gustava Stresemanna. Ve dvacátých letech se Stresemann neúnavně zasazoval o odstranění celních bariér, a dokonce i o vytvoření evropské měny. Stresemann sice plně nesdílel názory německého ministra Walthera Rathenaua, kterého roku 1922 zavraždili němečtí nacionalisté a který podle Stefana Zweiga za ideu Evropy „obětoval život“, nicméně si plně uvědomoval, že zájmům Němců nejlépe poslouží, když budou začleněny do širšího, evropského kontextu. Pro Brianda je příznačné, že měl větší ambice a méně přesnou myšlenku; jeho plán jednotné Evropy z roku 1929 hlásal, že „mezi národy, jež tvoří geografická uskupení, jako jsou národy Evropy, by měl existovat určitý federální svazek“. Skepticky, leč s hlubším pochopením se k Briandovu návrhu vyjádřilo britské ministerstvo zahraničí: jedná se o „přeskupení a konsolidaci evropských financí a průmyslu, které by Francii a zbytek Evropy zajistily proti neustále vzrůstající síle neevropské, především americké konkurence. Přesně to se vždy míní především, kdykoli se mluví o ,Spojených státech evropských‘ nebo ,Panevropě‘, a nebýt tohoto cíle, je těžké pochopit, co by ,Panevropa‘ vůbec mohla znamenat.[2]  Evropské poválečné snaze o hospodářské sjednocení tedy nescházely precedenty a na oživení těchto myšlenek a projektů ve vhodnou chvíli nebylo nic zvlášť idealistického, naopak: o oživení zdecimovaného kontinentu pomocí nadnárodní organizace projevovalo zřetelný zájem celé politické spektrum. V meziválečném období to byli především – avšak nikoli výlučně – fašisté, kdo mluvil a psal o ideálu obnovené, omlazené Evropy, očištěné od dávných rozdělení a sjednocené společným souborem ambicí a institucí. Mladí stoupenci neutrality ve třicátých letech – například belgický socialista a budoucí belgický ministr zahraničí a evropský státník Paul-Henri Spaak – vstupovali do sdružení s názvy typu „Mladá Evropa“ (Jeune Europe), kde se seznamovali s podobně smýšlejícími lidmi včetně Otty Abetze, budoucího německého velvyslance v okupované Paříži. Ve dvacátých letech byl hnacím motorem ideje evropské jednoty pacifismus; autoři manifestu evropské jednoty z roku 1922 tvrdili, že ve sjednocené Evropě se už nepovedou války. Není zcela náhodou, že jedním významným signatářem manifestu byl mladý Francouz Jean Luchaire, posléze šéfredaktor hlavního kolaboračního listu ve vichistické Francii. Koncem druhé světové války už v sobě úvahy o jednotné Evropě obnášely chmurnější konotace: plány Alberta Speera na nastolení Nového (evropského) pořádku, kontinentálního systému s hlavní oporou v Německu, nacházely odezvu v tisících válečných projevů, v nichž vize nové Evropy sloužila jako zlověstné synonymum antibolševismu, kolaborace s národním socialismem a odmítání starého liberálního, demokratického a rozděleného předválečného světa. Není proto překvapivé, že v prvních letech po porážce Německa se o „jednotné Evropě“ moc nemluvilo: zmíněné slovní spojení náhle vyvolávalo odpor. Tvůrcové poválečné Evropy byli motivováni zcela konvenčními a tradičními realistickými a nacionálními pohnutkami – což se dalo čekat, když si uvědomíme, že většina z nich vyrostla ve světě národních států a aliancí a jejich první dospělé vzpomínky vycházely z období před první světovou válkou. Alternativy, před nimiž stanuli po roce 1945, si dokázali představovat výhradně ve světle dřívějších zkušeností a omylů, a jen podle nich mohli formulovat své plány.   [1] Proslovy o sjednocené Evropě měl Churchill i po válce: v září 1946 v Curychu a v květnu 1947 v londýnské Albert Hall. Ve shodě s většinou britských politiků si ale představoval a přál v podstatě jen místo k setkávání a rozhovorům, jakým se nakonec stala a zůstala „Rada Evropy“. [2] Cituje editor P. Stirk v úvodu ke svazku European Unity in Context. The Inter-war Period, Londýn 1989, str. 13.   Z anglického originálu A Grand Illusion? An Essay On Europe vydaného nakladatelstvím New York University Press v New Yorku v roce 1996 přeložil Martin Pokorný. 168 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020. V českém jazyce vydání první. Britský historik a esejista Tony Judt (1948–2010) studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a amerických vysokých školách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na obecnější problémy evropských dějin. Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě, ale už v osmdesátých letech navázal styky s východoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih, česky vyšel jeho esej Zle se vede zemi (2011). V nakladatelství Prostor vyšly knihy Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem (2013), Penzion vzpomínek (2016), Falešné ideje, cizí krev. Francouzská inteligence 1944–1956 (2018). V roce 2017, devět let po prvním českém vydání, jeho Poválečná Evropa a o dva roky později soubor esejů Zapomenuté 20. století. Osobnosti, události, ideje. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-20 07:41:32

Fejeton Martina Patřičného o milostných dopisech

Skončily, je to tak. Už se nepíšou. Už nečekáš na pošťačku jestli.  Jestli dnes nějakou obálku přinese. List od milé.  Růžové psaníčko / znamená randíčko / ty moje zlatíčko / já mám tě rád… Tak nějak byl ten starý šlágr z doby černobílých filmů, že? Vydírání na základě milostných dopisů je v řadě detektivek. Pomocí dopisů se psaly i celé romány. Bylo to tak v našem světě zařízené. Napsali jste na papír dopis, dali do obálky, napsali adresu, přilípli známku, kterou jste předem koupili a olízli, a pak jste to všechno hodili do kovové bedničky, která se jmenovala schránka, bývala modrá a později oranžová. Měla takovou škvíru, kterou se dal prostrčit i tlustší dopis, ale ruka ne. A lidé od pošty tyhle schránky vybírali a…. A já tuhle myšlenku na milostné dopisy už nějakou dobu nosil v hlavě. Že skončily a nikdo neví a nezjistí, který byl ten poslední . (Leda by ještě dnes někdo nějaké psal – možné to je). Jistě, že na začátku jich všech byla láska, jinak by se přece nikdo neobtěžoval. A tak já s touhle nostalgickou myšlenkou nějaký čas chodil a jak se mi často stává, ptal jsem se sebe sama – budeš o tom psát, hochu, nebo z toho uděláš obraz? Takhle to mám. Když totiž myšlenka nabere na síle, neumím se jí jinak zbavit. Potom přišel základní nápad, měl jsem z něj radost a od něho to šlo už všechno jakoby samo. A teď budu pokračovat jako komiks. Z vlastních i vyprošených milostných dopisů jsem si udělal ruční tlustý papír. (Roztrháte, namočíte a rozcupujete, masu prostřete na síto…) Rám obrazu jsem zhotovil na soustruhu ze široké topolové fošny, když si (rám) odpočinul, asi deset dnů, srovnal jsem zkroucení na hoblovce. Na povrchu jsou ponechány stopy z katru (pily) a vykartáčoval jsem silonovým kartáčem, tónováno do starorůžova… Na desku ze sololitu – mírně obarvenou rovněž do mírné růžové – jsem rozmístil prvky, které jsem hodlal použít a nalepil je. Všechno kromě dřeva a vnitřních částí ručního papíru jsem překryl tenounkou vrstvou papírů a nalepil součásti. (Leckterý milostný dopis mohl být klíčem k srdci milované bytosti,  jiný třeba brokenheartoval). A potom jsem desku zasadil do rámu, jak vidíte. Jediný detail chybí, mezi brkem a dřevem srdce ještě nalepím šedesátihaléřovou známku s květinami, z bývalého Československa. A nakonec zbývá ještě vyřešit otázku sdělnosti – jak dát vědět ten základní nápad, že totiž ty milostné dopisy byly surovinou pro „výrobu“ ručního papíru? Napadá mě, že k obrazu připevním ještě průvodku, to byl pruh silnějšího papíru s dírkou s cvočkem, který se druhdy používal na poště k balíkům. Tak. Prý jsou i návody jak psát milostné (i jiné) dopisy. Na vojně v nemocnici jsem milostné dopisy klukům psal – tedy koncepty. Oni si to pak přepisovali a dávali mi za to cigarety. Nekuřte, raději pohlaďte své milé a jestli je nemáte, tak dřevo. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2024-03-08 09:00:01

Kráska ze seriálu ZOO v slzách: Vztah Pecháčkové s Bilinou byl asi velký omyl

„V českém filmovém a televizním průmyslu se objevuje mnoho mladých talentů, ale jen několik z nich má potenciál stát se opravdovou hvězdou. Michaela Pecháčková je jednou z těch, kdo si tento status může slibovat. Už od mladého věku se věnuje herectví, zpěvu a tanci, což ji předurčilo k rozmanité a slibné kariéře,“ vysvětluje pro Čtidoma.cz image kouč Pavel Filandr. Snad ji ale nesemele nešťastná láska. Opustí ji Bilina jako bývalou přítelkyni? V seriálu ZOO kolem sebe Michaela Pecháčková a Šimon Bilina chodili tak dlouho, až to dali dohromady, a vypadá to, že jsou spokojeni. Alespoň takové informace kolují v zákulisí českého showbyznysu. Jenže je možné, že krásné blondýnce jednou spadnou růžové brýle, které může mít v počáteční fázi zamilovanosti. Co se bude dít pak, je otázka. Konec legendy českého filmu? Ivu Janžurovou trápí zdraví, zásadní roli asi hrají její dcery Číst více Image kouč - Jeho hlavním zaměřením je konzultovat s klientem oblékání (včetně poradenství o nákupu), osobní styl, řeč těla a etiketu. - Vede klienta procesem zhodnocení jeho životního stylu, pomáhá mu změnit celkovou image. Charismatický herec totiž ještě nedávno chodil s herečkou Hanou Drozdovou, se kterou plánoval budoucnost, a dokonce se spekulovalo o brzké veselce. Najednou je však všechno jinak, místo Drozdové asi zaujala právě Pecháčková. Možná ji opustil právě kvůli své nové lásce. Udělá to začas znovu? Někteří lidé už dnes tvrdí, že jejich dlouhodobý vztah by byl velký omyl, po kterém by herečce zůstaly jen oči pro pláč. S herectvím to myslí vážně Samozřejmě by byla velká škoda, kdyby Pecháčková kvůli lásce třeba i obětovala slibně rozjetou kariéru. „V současné době je Michaela studentkou Pražské konzervatoře, oboru herectví, což svědčí o jejím odhodlání a touze dále se ve svém oboru zdokonalovat. Její filmová a televizní kariéra začíná být stále bohatší,“ usmívá se Filandr. Odborník upozorňuje na seriály jako Ordinace v růžové zahradě nebo ZOO, kde si získala srdce diváků. A samozřejmě i spoustu obdivovatelů. „Tyto role ukázaly její schopnost ztotožnit se s postavami a předat jejich příběhy divákům s přesvědčivostí a emocionální hloubkou.“ Pohřební rituály slonů jsou neuvěřitelně propracované. Hlavně když jde o mláďata Číst více Může se stát velkou osobností Kromě televizních rolí se Pecháčková objevila i v divadelních produkcích, například v Divadle Broadway ve hře Okno mé lásky nebo v Divadle Semafor ve hře Alenka, Alice a voda živá. „Tyto zkušenosti jí umožnily rozšířit její herecké spektrum a ukázat její schopnost adaptace na různé herecké styly a žánry,“ upozorňuje Filandr, který si myslí, že mladá herečka má před sebou velmi slibnou kariéru. „Její talent, odhodlání a všestrannost ji činí jednou z nejslibnějších mladých hereček na české scéně. Ačkoliv by se mohlo zdát, že je na počátku své cesty, její dosavadní úspěchy naznačují, že má všechny předpoklady stát se významnou osobností českého filmu a divadla. Bude zajímavé sledovat její další kroky a objevovat, jaké nové výzvy a role ji čekají. Jedno je jisté, Michaela Pecháčková je jméno, které bychom si měli pamatovat,“ doplnil pro Čtidoma.cz Pavel Filandr. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Drsné popravy historie: Snědení hmyzem zevnitř zaživa kupodivu není to nejhorší.

Čas načtení: 2024-03-12 07:00:01

Zákulisí Ordinace: Naschvály scenáristů pro Šinkorovou i noční můry Morávkové

Jedna z bojovnic letošního Survivoru je v Ordinaci v růžové zahradě od jejího samotného začátku – herečka Ivana Jirešová je s barmankou Lucií už pevně sžitá. Seriál se vysílá skoro 19 let! Co se mezitím odehrálo v zákulisí?  Kdo může sledovat Ordinaci v růžové zahradě? Přiblblé zápletky a hrozné herecké výkony Číst více Odchod Daniely Šinkorové byl mediální bouře Hned v začátcích přitom seriál čelil velkému skandálu. Jedna z tehdejších nejoblíbenějších hereček se rozhodla odejít – bez Daniely Šinkorové si však seriál nikdo nedovedl představit. Sama se pak nechala slyšet, že její odchod byl prezentován tak, aby jí to co nejvíce ublížilo. Nikdy toho ale nelitovala. Dokonce prý scenáristy natolik naštvala, že drsná smrt měla být pomsta – zemřela, když jí neonacisté prorazili v Německu lebku. Šinkorová neměla při natáčení čas na divadlo ani muzikály a přemýšlela o odchodu už po půl roce. S vedením televize však tehdy došlo prý k nedorozumění a pak už to šlo ráz na ráz. V televizi měla pak dlouho zavřené dveře. „Bylo to nečekané, protože ten odchod nebyl normální. Začali se mi mstít různí lidé a novináři nebyli prima. Dva roky to bylo peklo, které nikomu nepřeju,“ řekla později. Tehdy byla Ordinace fenomén a bylo skoro nemyslitelné, že se někdo takové příležitosti vzdává. Šinkorová musela odmítnout pozvání i do Všechnopárty Karla Šípa, protože nebylo možné, aby šel herec na konkurenční televizi. Dnes už se to dávno neřeší a umělci se objevují na různých stanicích současně. Ale v roce 2005 bylo vše jiné. Dokonce i děj seriálu, který ještě zůstával na gynekologii! Danu Morávkovou trápí vzpomínky na drsné scény Odchod herců se v pozdějších letech stal naprosto normálním a dnes je jen málo těch, kteří do ateliérů Ordinace alespoň na pár chvil nezamířili. Dokonce se tam objevil i Tomáš Klus s manželkou Tamarou. Stálicí se stala také oblíbená herečka Dana Morávková, která však přiznala, že od natáčení scén, kde unáší její dceru Haničku, má noční můry. Ty měli diváci také z odchodu Čestmíra Mázla, kterého nejdřív zabil drogový kartel v Mexiku, a když publikum prosilo, aby se vrátil, najednou se pro něj ve scénáři zase místo našlo.  Morávková má v seriálu také syna Toníka, u kterého se poprvé měnil představitel. Lukáše Hrabáka nahradil Tomáš Petrák, protože první zmíněný potřeboval více času na milovaný fotbal. Během natáčení ale vznikala také láska. Například Filip Tomsa zde potkal svou manželku Evu, v ateliérech se seznámila také Zlata Adamovská se svým současným manželem Petrem Štěpánkem, kteří platí za jeden z nejstabilnějších párů českého showbyznysu.  Seriál už se dočkal 22 sérií – a to navzdory tomu, že původně měl končit v roce 2020 poté, co ho z pomyslného televizního trůnu sesadil seriál Slunečná. Televize Nova přesunula lékařské příběhy na Voyo, přišli noví herci a jen o gynekologii to už dávno není. Přesto jsou dodnes ti, kteří nedají dopustit na první díly, kdy Jiří Langmajer nenápadně usiloval o svoji barmanku Lucii… Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Hvězda seriálu Ulice v slzách. Linda Rybová může přijít o všechno, už asi stačí jen málo.

Čas načtení: 2024-03-22 22:51:48

Máte odvahu zkusit pudrově růžový odstín vlasů?

Jakou barvu vlasů nosíte nejraději? Jste věrní své přírodní barvě nebo rádi experimentujete? Jestli se nebojíte změny, vyzkoušejte pudrově růžové melíry, konečky nebo si dejte obarvit celou délku. Komu sluší pudrově růžový odstín vlasů? Růžové vlasy rozhodne nejsou pro každého. Výjimku ovšem tvoří pudrově růžový odstín, který se nemusíte být vyzkoušet ani tehdy, kdy pro [...] Příspěvek Máte odvahu zkusit pudrově růžový odstín vlasů? pochází z Její svět

Čas načtení: 2024-04-03 08:00:01

Konec seriálu Ulice? Diváci se vztekají, k útěku se chystá také Vondráčková

„Tak nereálné zápletky, to svět neviděl,“ píše divačka Soňa na sociálních sítích a další se přidávají. „Už je to přehnané,“ doplňuje Helena. „Klímovic rodina by se měla vrátit do Libverdy,“ přeje si Lea. A dámy ani zdaleka nejsou v menšině těch, kterým se při sledování seriálu Ulice zvedá v poslední době tlak. „Dnes už jsme s kamarádkou říkaly, že to nestojí za ten čas a energii u toho sedět. Oblíbení herci zmizeli, když tři díly vynecháte, o nic nepřijdete,“ dodává Věra.  Bolest Miluše Šplechtové ze seriálu Ulice: Slavný manžel ji zradil, možná dokonce vícekrát Číst více Vondráčková utíká do StarDance?  Jednou z postav, která divákům v poslední době pila krev, byla Soňa, kterou ztvárnila Lucie Vondráčková. Ta hrála mrchu tak dobře, až se dočkala nechutných útoků na svou osobu, kdy diváci dokonce porovnávali Soňu a její minulost, co se rodiny Vondráčkových týče – včetně tety Heleny. Navzdory tomu si své působení v Ulici užívala.  Jenže diváci tak dlouho prosili, aby ji dali pryč, nebo se přestanou dívat, že je produkce možná nakonec vyslyšela. Vondráčková má být totiž první letošní potvrzenou účastnicí soutěže StarDance, což by znamenalo, že v seriálu pravděpodobně skončí nebo se její dějová linka upozadí. Jen těžko si představit, že by zvládala obojí najednou. Ona sama však zatím o své účasti v soutěži mlží, zřejmě kvůli přísné smlouvě. Hvězda seriálu Ulice v slzách. Linda Rybová může přijít o všechno, už asi stačí jen málo Číst více Franta ani Vašut diváky nebaví Divákům se ale nelíbí ani Klímovi, jejichž náročné období otravuje už takřka všechny. Je to dlouhé, nic se nelepší, spíše naopak. K předchozím problémům přibývají další a po zamlklém těhotenství Iva řeší, zda někoho nesrazila autem, a je na tom psychicky zle – zkrátka samé nepříjemné věci. Ani Marek Vašut divákům v Ulici příliš nesedl – snad že na něj nejsou zvyklí právě v takových projektech a jeho účast byla velkým překvapením. V nemilosti je jistou dobu už také František, který s Ulicí vyrostl. „Nikdo Frantu nechce, ale scenáristi nám ho pořád cpou, nechápu. Nějaká tlačenka asi,“ rozčiluje se divačka Jarmila. Už se na to nedá dívat, změna by pomohla Bez dramatických zvratů by seriál na televizních obrazovkách 19 let jistě nepřežil, ale představa, že si po celém dni v práci zapnete další drama, je trochu úmorná. Právě to diváci tvůrcům vyčítají. Je tak otázkou, zda by skutečně nebylo lepší pustit Ulici k ledu a připravit pořad, u kterého se všichni rádi v podvečer sejdou. „Poslední dobou tam není nic pozitivního, spíš naopak. Jasně, život není vždy pohádka, ale myslím, že všichni si rádi sedneme a pustíme něco hezkého. Ale Ulice jde do kopru už déle a je to škoda, běží to takových let. Měli by změnit producentku,“ myslí si divačka Martina.  Vyslyší produkce prosby diváků a připraví úplně nový projekt? Otázkou je, zda by našli něco, čím by Ulici konkurovali. K obdobnému kroku už totiž jednou přistoupili. Když se rozhodli zrušit Ordinaci v růžové zahradě, která také podle diváků tou dobou už nestála za nic, s jejím koncem se zvedla velká vlna nevole a prosby o to, aby se rychle vrátila. K tomu nakonec došlo, seriál se přesunul do placené videotéky Voyo, jenže svou zašlou slávu už nikdy neoprášil. Jistě má nějaké své stálé diváky, ale už to dávno není, co to bývalo. Je pravděpodobné, že takovou chybu nebude Nova s Ulicí riskovat. Ale vážně ji může vysílat donekonečna?  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Kdo může sledovat Ordinaci v růžové zahradě? Přiblblé zápletky a hrozné herecké výkony.

Čas načtení: 2024-07-20 08:00:33

HMD Skyline oživuje design původních Lumií. Dá se snadno opravit a podporuje nabíjení Qi2

Společnost HMD oživila legendární design smartphonu Nokia N9 a prvních vlajkových Lumií Nový model HMD Skyline se pyšní snadnou opravitelností a povedeným mixem vlastností Zajímavostí je nový standard bezdrátového nabíjení Qi2, bonusové hardwarové tlačítko nebo detoxikační režim Cena pro Evropu začíná na 499 eurech Finská společnost HMD Global, pod jejíž hlavičkou ještě donedávna vznikaly smartphony značky Nokia, se před nedávnem rozhodla vystupovat nadále pod vlastní identitou. Její první smartphony byly spíše pouze přeznačené Nokie, ovšem čerstvě představený model HMD Skyline má být svébytnou vlajkovou lodí nově se rodící značky. Otisk Nokie je ale na něm velmi patrný. Přečtěte si celý článek HMD Skyline oživuje design původních Lumií. Dá se snadno opravit a podporuje nabíjení Qi2

Čas načtení: 2024-08-13 19:00:17

Pixel 9 Pro oficiálně: dvě velikosti, zaoblený design, 16 GB RAM a AI na každém kroku

Google představil Pixel 9 Pro ve dvou velikostech Obě spolu sdílejí královskou výbavu v čele s novým čipem Tensor G4 Těšit se můžeme na perfektní fotoaparáty a výrazné zapojení umělé inteligence V minulých letech Google představoval nové generace smartphonů Pixel na podzim, ovšem letos se rozhodl jít na věc jinak – nehodlá čekat na tradiční říjnový termín, kdy už má polovina Američanů v kapsách nové iPhony, ale naopak s novými Pixely přichází už v létě, aby svého kalifornského konkurenta předběhl. Navíc namísto klasických dvou Pixelů představil rovnou čtyři. V tomto článku se podíváme na nejvýše postavené modely standardní konstrukce, tedy Pixel 9 Pro a 9 Pro XL. Přečtěte si celý článek Pixel 9 Pro oficiálně: dvě velikosti, zaoblený design, 16 GB RAM a AI na každém kroku

Čas načtení: 2024-08-14 13:30:55

Gemini nahrazuje Asistenta: souhrn všech AI novinek, které Google včera představil

Google včera nepředstavil pouze hardware, ale i spoustu softwarových novinek Gemini v telefonech Pixel nahradí stárnoucí Google Asistent Umělá inteligence se ještě více zakoření do fotoaparátu nebo do počasí Na včerejší konferenci Made by Google 2024 byly představeny nejen nové smartphony, hodinky a sluchátka z rodiny Pixel, ale také spousta softwarových a AI vychytávek, které se na (nejen) tato zařízení dostanou. Zajímavé je, že na akci ani jednou nezazněl název operačního systému Android 15 – Google jej ještě zjevně nemá dokončený a nové Pixely tak vůbec poprvé v historii půjdou do prodeje se stejnou verzí systému jako jejich předchůdci. I přesto ale budou vybavené následujícími funkcemi. Přečtěte si celý článek Gemini nahrazuje Asistenta: souhrn všech AI novinek, které Google včera představil

Čas načtení: 2024-09-06 06:00:00

19 let od prvního dílu Ordinace! Jaké zvraty pokazily sledovanost populárního seriálu?

Od odvysílání prvního dílu nováckého seriálu Ordinace v růžové zahradě letos v červenci uplynulo už 19 let. Jak začínal seriál z nemocničního prostředí, který mezi ostatními od začátků vysílání dlouho neměl velkou konkurenci? A jaké zvraty pokazily jeho sledovanost?

Čas načtení: 2024-10-08 20:07:18

Dožívame sa už dnes maximálneho možného biologického veku? Naše vyhliadky do budúcnosti nie sú ružové, hovoria vedci

Naprieč 19. a 20. storočím môžeme pozorovať výrazné skoky vpred v predpokladanej dĺžke života. K tomu prispelo lepšie stravovanie, pokroky v medicíne a ... The post Dožívame sa už dnes maximálneho možného biologického veku? Naše vyhliadky do budúcnosti nie sú ružové, hovoria vedci appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-10-09 13:14:17

Někdo postavil v reálném světě Homerovo růžové auto ze seriálu Simpsonovi

Na světě asi není nikdo, kdo by neznal americký seriál o žluté, trochu šílené rodince. Simpsonovi (v angličtině The Simpsons) mají dům a dvě auta. Marge jezdí v oranžovém kombíku a Homer má růžový sedan má Homer. A právě růžový sedan někdo vyrobil v reálném světě. I když se nikdy oficiálně v seriálu neobjevilo, co […]

Čas načtení: 2024-11-05 11:08:08

Růžové dildo a sissy subinka?  Dokonalá kombinace pro každý den – RECENZE Hot Pink od Sexy Elephanta

Ahoj, je tu opět Vaše submisivní sissy čubička. V dnešní recenzi Vám povím o svých pocitech ze silokonového dilda s přísavkou v dokonalé hot pink barvě. Testování této hračky jsem si velmi užila, nejen kvůli její barvě, ale i tvaru, který mě dráždil víc než jakákoli jiná anální hračka, kterou vlastním.  Vzhled a zpracování Dildo […] Článek Růžové dildo a sissy subinka?  Dokonalá kombinace pro každý den – RECENZE Hot Pink od Sexy Elephanta je celý k přečtení na Lascivní.cz. Přečtěte si také: Siren’s Crush – je to flexibilní dildo, které vás vezme do víru rozkoše? RECENZE Obě jsme z dilda skutečně nadšené – Temptasia Reina – RECENZE Ultra realistické dildo BOOM s dvouvrstvým silikonem = lepší než živý? RECENZE

Čas načtení: 2024-11-07 08:31:00

Společnost Dyson představuje vánoční edici produktů pro péči o vlasy ve speciálních barvách

 Praha 7. listopadu 2024 (PROTEXT) - Společnost Dyson každoročně uvádí na trh speciální edici pro vánoční sezónu. Letos se inspirací pro limitovanou řadu stala barva jahod. Výzkum a vývoj barev a povrchových úprav produktů odráží složité inženýrské a testovací procesy, které utvářejí všechny finální výrobky.Dyson každoročně vypěstuje neuvěřitelných 1,225.000 rostlin jahodníku, které jsou k dostání v celé Velké Británii. Ty se pěstují ve všech ročních obdobích díky patnáctiakrovému skleníku, který je vytápěn inovativním kruhovým procesem, při němž se rostlinný odpad přeměňuje na energii pomocí anaerobního fermentoru. Jahody jsou ručně sbírány roboty, které analyzují kvalitu a zralost plodů, aby byla zajištěna optimální výživová hodnota, struktura a chuť produktů, které si spotřebitelé kupují. Dyson vědecký tým zkoumal, jak přírodní barvivo z jahod působí na různé materiály a objevil řadu různých odstínů a tónů barev. Z jediné jahody vznikla celá řada odstínů, které vědci propojili a vytvořili komplexní barvu. "Sama příroda je inženýrem - není lepšího místa, kde hledat inspiraci," říká Amelia Ayerst, Senior Design Manager společnosti Dyson. Více o Dyson farmaření najdete zde.Vánoční edice v odstínech růžové a červenéNová edice Dyson se představuje v růžovém odstínu s nádechem červené, broskvové a oranžové, jde o jedinečnou a dost výraznou barvu. Další inspirací z přírody jsou nádechy modré, která představuje nebroušené safíry, dodávají růžové kontrast a dotvářejí unikátní technologii nových produktů, multistyleru Dyson Airwrap™, žehličky na vlasy Dyson Airstrait™, fénu Dyson Supersonic Nural™ a žehličky na vlasy Dyson Corrale™. "Na základě našeho výzkumu vědy o vlasech jsme zjistili souvislost mezi kvalitou vlasů a extrémním teplem, zejména na pokožce hlavy. Tkáň vlasové pokožky se skládá z různých vrstev, z nichž ta nejsvrchnější slouží jako bariéra proti vnějším stresorům. Při poškození pokožky hlavy však může dojít ke ztrátě vlhkosti. Proto jsou všechny naše přístroje vybaveny inteligentní regulací tepla, která zabraňuje překročení prahu poškození a způsobení škody," zmínil Rob Smith ze společnosti Dyson.Jak vytvořit účes jako profesionál?Chcete-li doma dosáhnout výsledků jako v kadeřnickém salonu, je důležité mít kvalitní nástroj na vlasový styling. "Vlasy si umyjte šamponem a kondicionérem, poté použijte příslušný stylingový přípravek. Vysoušení vlasů by mělo minimálně tepelně zatěžovat, proto používám fén Dyson Supersonic Nural™, vyfénuji asi z 80 %, a pak vlasy začnu upravovat. Pokud chcete vytvořit rovný jemný vyfoukaný účes, sáhněte po žehličce Dyson Airstrait™, a pokud chcete vytvořit účes s větším objemem, použijte multistyler Dyson Airwrap™," radí londýnský kadeřník Declan Sheils.Nadčasové vlasové stylyNěkteré účesy jsou žádány znovu a znovu, jako například včelí úly z 60. let, flipy ze 70. let, objemné kudrny z 80. let a grunge styl z 90. let. "Mými oblíbenými nadčasovými účesy jsou pixie crop, box copánky, lesklé uhlazené účesy a retro hollywoodské vlny. Miluji cokoli s objemem," říká Declan. A jaké jsou podle Declana vlasové trendy pro příští rok? Velký důraz je kladen na zdraví vlasů a pokožky hlavy. V příštím roce budou "in" kratší účesy, jednoduše střižené s přirozenou texturou. A jak si udržet zdravé vlasy během vánočního období? Stejně jako při péči o pleť, i vlasy ošetřujte bezoplachovými kondicionéry a experimentujte s nenáročnými účesy, jako jsou copánky nebo jednoduché uzly. Dopřejte vlasům elektrické přístroje s možností nastavení teploty, například fén Supersonic Nural™. Multistyler Dyson Airwrap™ je skvělý pro styling jednoduchých vln a okouzlujících loken. Žehličku na vlasy Corrale™ je dobré mít v tašce pro rychlou úpravu účesu na cestách. "Na každodenní bázi pracuji s různými typy a strukturami vlasů. Stále více mých klientek a modelek nechce, aby se jejich vlasy příliš zahřívaly. S touto řadou produktů Dyson si mohou vytvořit profesionální úpravu vlasů doma, samy a bez obav z jejich poškození," vysvětluje kadeřník Declan Sheils. Zdroj: DysonČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2024-02-08 15:40:00

Horní úsek lanovky na Sněžku by mohl obnovit provoz do konce února

Pec pod Sněžkou (Trutnovsko) - Horní úsek lanovky na Sněžku by mohl být znovu zprovozněn do konce února. ČTK to dnes řekl vedoucí provozu lanové dráhy Jiří Špetla. Horní úsek z Růžové hory na Sněžku...

Čas načtení: 2011-09-19 00:00:00

Nová kolekce Glamour Kills na podzim 2011 na Rockit.cz!

Růžové prasátko s bílými křídly se opět hlásí o slovo. Věhlasná značka Glamour Kills přichází se svou novou kolekcí na podzim 2011, která nese název Dream on Dreamer. Snít je důležité, protože sen je často začátkem pokroku. Na druhou stranu, přílišné snění vede k apatii, jež nás odvádí od jednání. ...