Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-03-23 18:00:01

Středověký světec předpověděl, že konec světa nastane právě nyní za papeže Františka

„Při posledním pronásledování svaté římské církve bude vládnout římský Petr, který bude uprostřed mnoha soužení pást své stádo, načež bude město sedmi pahorků zničeno a strašlivý Soudce bude soudit lidi. Konec.“ Takto zní poslední předpověď sv. Malachiáše. 400 let mlčení, nebo intriky jezuitů? Irský biskup Malachiáš (1094–1148) byl údajně obdařen božími dary levitace, uzdravování, jasnozřivosti a proroctví. Během svého pobytu v Římě zažil svou nejslavnější vizi. V Katolické encyklopedii se dočteme, že podle abbého Cucherata spatřil sv. Malachiáš v podivném vidění dlouhou řadu pontifiků, kteří budou vládnout církvi od jeho dnů až do konce světa. Ke každé z těchto postav, jichž bylo 112, napsal stručné zakódované poselství. Zvrhlý papež Sergius III. přihlížel hodně nechutné podívané. Do čela církve se provraždil Číst více Poté vizionář předal svůj rukopis papeži Inocenci II., aby ho uprostřed mnoha soužení utěšil. Dokument údajně zůstal zapomenut v římském archivu až do jeho objevení v roce 1590. Toto mlčení trvající 400 let je silným, byť ne zcela přesvědčivým argumentem proti pravosti rukopisu. Dnes převládá názor, že se jedná o promyšlený padělek, který pravděpodobně vytvořila škola jezuitů v roce 1600. Jak se vykládá věštba Výklad předpovědí se provádí tak, že se hledá nějaká podobnost mezi heslem a papežovým rodovým erbem, místem narození či nějakou významnou událostí během jeho pontifikátu. Může nám to připadat zábavné, nicméně mnohé popisy působí opravdu přiléhavě. Namátkou některé z hesel. Záměrně vybírám nedávné papeže, aby bylo zřejmé, že předpovědi nemohli zfalšovat jezuité:  Pavel VI. (1963–1978) obdržel přívlastek Flos florum – Květ květů. Na jeho erbu jsou tři lilie. Jan Pavel II. má heslo De labore Solis, což znamená „Ze zatmění slunce“ nebo „Z námahy slunce“. Karol Wojtyla se narodil 18. května 1920 během zatmění slunce. Pocházel zpoza bývalé železné opony, tedy z východu, odkud vychází slunce. K jeho pohřbu došlo 8. dubna 2005, kdy bylo v Americe viditelné zatmění Slunce. Předposlední papež, Benedikt XVI. (2005–2013), měl heslo Gloria olivæ – „Sláva olivy“. Jedna z větví benediktinského řádu se nazývá olivetáni. Svatý Benedikt prý prorokoval, že před koncem světa se člen jeho řádu stane papežem a vítězně povede církev v jejím boji proti zlu. Svatý otec si zvolil jméno Benedikt také na počest svého předchůdce Benedikta XV., protože chtěl být v církvi mírotvorcem, tedy obrazně řečeno nést olivovou ratolest. Osud neošidíš Malachiášovy předpovědi byly brány velmi vážně. Poprvé jsem se o nich dočetl ve starém časopise po babičce, který vycházel za Rakouska a jmenoval se Rajské zahrádky. Psali v něm, že se stále při konkláve (volbě papeže) udržuje zvyk uvádět k nově zvolené hlavě církve i odpovídající Malachiášovo proroctví. Už tehdy byli nervózní z toho, že do konce světa zbývá již jen pár papežů. Podle jiné, tentokrát neověřené zprávy si najal v roce 1958 před konkláve newyorský kardinál Spellman loď, naložil ji ovcemi a plavil se po řece Tibeře, aby ukázal, že je Pastor et Nautor – „pastýř a námořník“ – což je heslo, které proroctví připisovalo příštímu papeži. Jím se stal nakonec Jan XXIII., který před svým zvolením působil jako patriarcha Benátek – námořního města a domova gondol. Proroctví občas vyjdou Malachiášovo proroctví můžeme brát jako pouhou kuriozitu, která si nezaslouží více pozornosti než mnoho jiných věštců, jimž dominuje Nostradamus. Avšak na rozdíl od vágních veršů francouzského astrologa, z nichž se dá často vyvěštit všechno možné stejně dobře jako z pivního tácku nebo skvrn na koberci, u Malachiáše alespoň víme, k jakým konkrétním osobám se jeho přívlastky vztahují. A taky kdo je poslední v řadě. Navíc jsem objevil paralelu mezi Malachiášem a moderní spiritistickou věštkyní jménem Sylvia Browne, která předpověděla, že papežství ve své současné podobě brzy zanikne. I tuto autorku můžeme brát vážněji, protože v její knize z roku 2008 nalezneme i následující předpověď o covidu: „Přibližně v roce 2020 se po celém světě rozšíří závažné onemocnění způsobené zápalem plic, které napadá plíce a průdušky a odolává všem známým způsobům léčby. Téměř více než samotná nemoc bude zarážející skutečnost, že náhle zmizí stejně rychle, jako se objevila, po deseti letech znovu zaútočí a poté zcela zmizí.“ Nutno ale přiznat, že v mnoha jiných věštbách se Sylvia Browne netrefila. Věštci totiž nevidí skutečnou budoucnost, dokážou ale svým vnitřním zrakem vnímat přítomné trendy. Pokud jsou dostatečné silné, mohou se v budoucnosti zhmotnit, byť v trochu odlišné variantě. V následující předpovědi, která se vztahuje k zániku papežství, se Sylvia Browne sice zmýlila, ale může to být zásah těsně vedle. Prorocká slova se mohou naplnit jen o jednoho pontifika později – za papeže Františka: „Benedikt XVI. bude posledním zvoleným papežem. Jeho vládu vystřídá nová katolická praxe výběru kolegia kardinálů, v podstatě triumvirátu papežů, kteří se budou společně dělit o papežské povinnosti.“ Napětí uvnitř církve Zkusme tedy trochu vážněji spekulovat. Ubereme-li Malachiášově poslední věštbě barvitosti a omezíme-li ji na skutečnost, že by se současnou hlavou církve došlo k zániku papežství jako instituce, pak taková představa vůbec nepůsobí nereálně. Každý nábožensky věřící člověk stojí před nezáviděníhodnou volbou, má-li zaujmout konzervativní, nebo liberální postoj, tedy zvolit si, jestli se bude cítit, jako by se zaseknul někde ve středověku, nebo že zrazuje svou náboženskou tradici. I v katolické církvi existuje mezi oběma směry živé napětí. Papež František si získal sympatie mnoha levicově a liberálně smýšlejících křesťanů, na druhé straně však činí kroky, které konzervativněji založené katolíky vyloženě provokují. Například když koncem loňského roku Vatikán oznámil, že umožní katolickým duchovním, aby žehnali nesezdaným a homosexuálním párům. Papež je cool. František oslovuje i ty, kteří v boha nevěří, protože se umí vzepřít tradici Číst více Zanikne papežství? Vezmeme-li v úvahu nesmiřitelnost obou táborů, snadno si představíme, že se další vývoj může mílovými kroky ubírat ke schizmatu. Aby se mu vyhnuli, dospějí představitelé obou směrů k dohodě, že v rámci zachování jednoty svou viditelnou hlavu obětují a instituci papežství, která je pro liberály nepotřebná a pro konzervativce se v podobě papeže Františka stala kamenem úrazu, zruší nebo transformují v nový způsob vedení. Napomoci by tomu mohl i nějaký papežský skandál většího rozsahu. Církev by pak fungovala dál, pouze by nadále byla řízena moderněji a demokratičtěji. Trochu nadsázky a ironie na závěr Anebo vše dopadne úplně jinak. Po dvou Antikristech, kteří podle Nostradamových předpovědí již přišli v podobě Napoleona a Hitlera, se má přece objevit ještě třetí a ten určitě všechny hříšné lidi vyhladí. Také nesmíme zapomínat na „žluté nebezpečí“, o němž hovoří Sibyla. Že by Čína? A baba Vanga prorokovala slávu velikému Vladimirovi. Takže Putin! A aby těch jobovek nebylo málo, už i rozumní lidé u nás začínají věštit, že příští volby vyhraje Andrej Babiš. Takže to vypadá, že měl nakonec pravdu sv. Malachiáš, když tvrdil, že přijdou rozličné hrůzy a po nich nastane konec světa. Alespoň pak již nebudeme muset přemýšlet o tom, co nás ještě čeká. KAM DÁL: Archeologové objevili největší masový hrob v Evropě. Je to blízko českých hranic

Čas načtení: 2024-04-04 11:07:15

Lazarus 3: Konkláve – recenze

Lazarus je komiksová novela, kterou napsal americký spisovatel Greg Rucka a ilustroval výtvarník Michael Lark. Tato série byla v zahraničí poprvé vydána již v roce 2013. Trvalo téměř deset let, než se dostala do českých knihkupectví a stalo se tak díky nakladatelství Crew, které se postaralo o překlad do češtiny. Článek Lazarus 3: Konkláve – recenze se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2021-11-04 14:50:26

Bity versus papír aneb S čím se snáze podvádí

Nejčastější čtenářská námitka na poslední článek o zfalšovaných QR kódech se týkala mých úvah o digitálních volbách a zněla zhruba takto: „Vždyť s papírem se dá taky fixlovat, tak co? Haha!“ Tenhle druh poněkud povýšené, a přitom triviální námitky je většinou určen k tomu, aby autora textu či jiného diskutujícího tzv. nasejřil. Víceméně nikdo, kdo takové tvrzení vznáší, si upřímně nemyslí, že „i s papírem se dá podvádět“ by byla nějaká nová, nečekaná skutečnost, nad kterou ostatním poklesnou čelisti čirým údivem. Nicméně úplný nesmysl to také není, a tak si zaslouží aspoň menší komentář. Proč tedy raději papír, aspoň co se voleb týče? Papír je papír První a základní věc: papír je hodně stará technologie. Nejstarší dosud fungující papírna v Evropě stojí ve Velkých Losinách a pamatuje vládu Rudolfa II. Věk sám o sobě není vždycky zárukou kvality, ale v tomto případě mluvíme o zhruba 500 letech souboje mezi falzátory a podvodníky na jedné straně a jejich odpůrci na straně druhé. Tím vzniklo adekvátní penzum zkušeností, co všechno se s papírem dá dělat, jak se takové manipulace dají odhalit atd. Velmi dobře zabezpečené jsou například dnešní bankovky. Ačkoliv motivace vyrábět falešné peníze je v kriminálně smýšlející části populace extrémně silná, padělků je v oběhu tak málo, že se s nimi běžný člověk jen tak nesetká. Američané odhadují, že v USA samotných je jen jedna z několika tisíc bankovek falešná (PDF se zprávou ministerstva financí; situace v zámoří může být jiná). Udělat kvalitní padělek je zkrátka těžké, reálnou kapacitu na to mají jenom některé státy, a ty na tom zase vesměs nemají zájem. (Zajímavou historickou výjimkou byly nacistické padělatelské dílny za války.) Hlasovací lístky nejsou bankovky, ale do jisté míry je chrání právě skutečnost, že jsme na zacházení s papírem zvyklí a známe jeho charakteristiky. Umíme rozeznat texturu papíru i pouhým dotekem (troufám si říci, že kdyby uprostřed knihy byla jedna jediná stránka z jiného typu papíru, při listování naslepo ji najdete), poznáme většinu dodatečných úprav. Pokud někdo chce „rozhodit“ papírové hlasy, musí si vyrobit nějaké falešné hlasy nerozeznatelné na pohled a pohmat od hlasů pravých, nějak je vpravit do uren nebo podstrčit komisařům při sčítání a zároveň odstranit hlasy jiné, aby celkové součty obálek seděly. A hlavně: musí tak učinit ve značném měřítku. I kdybyste úspěšně překopali urny v jednom, deseti či padesáti okrscích, tak v poměrném volebním systému je to pořád málo, aspoň bavíme-li se o celostátních volbách. (V ČR máme přes 14 tisíc volebních okrsků.) To je ten důvod, proč ani drsňák jako Erdogan nedokázal udržet svoje lidi u moci ve velkých městech jako Istanbul a Ankara, ačkoliv o jeho skrupulích lze pochybovat. Kdepak, papírové volby s osobní účastí voličů u uren je snazší manipulovat jinými způsoby. Například tím, že určitým lidem znemožníte kandidovat (recept osvědčený v Íránské islámské republice), tím, že nějak zúžíte či naopak rozšíříte množinu voličů (třeba usnadněním voleb občanům trvale usedlým zahraničí nebo snadným udělováním občanství lidem, u kterých se dá čekat, že vám za to budou vděční), případně sednete k mapě a nakreslíte velice divoké okrsky s garantovanou převahou jedné strany, což je typická choroba amerického většinového systému, zvaná gerrymandering. Falšování fyzických hlasů se u papírových voleb vyplatí leda v případě takových volebních systémů či voleb, kde k zásadnímu zvratu stačí pár hlasů. Typicky proto, že oprávněných voličů je málo, a přitom rozhodují o něčem důležitém. Podíváte-li se na elaborátní protokol, kterým shromáždění kardinálů (konkláve) volí nového papeže, je patrné, že v minulosti museli mít někteří svatí mužové velmi nesvaté sklony – a těm bylo nutno zabránit: Kardinálové musí jméno kandidáta napsat pozměněným písmem, aby je nebylo možno identifikovat, a list přeložit. Potom každý kardinál zvedne viditelně lístek a odnese ho k oltáři, kde je urna přikrytá talířem. Položí svůj hlasovací lístek na talíř a překlopí ho do urny. Tento na první pohled zbytečně složitý způsob byl zaveden proto, aby bylo zřetelně vidět, že kardinál vložil do urny jen jeden lístek… Když jsou všechny lístky sečteny, zvolá jeden ze sčitatelů jména těch kardinálů, kteří získali hlasy. Jehlicí se propíchne každý lístek tam, kde je vytištěno slovo Eligo – a navléknou se všechny na nit. Po překontrolování jsou hlasovací lístky spáleny. Od 20. století jsou součty hlasů všech volebních kol zapisovány. Listiny se uchovávají ve vatikánském archivu v zalepené obálce, která může být otevřena jen na příkaz papeže. ZDROJ Ovládnout počítače je snažší Nyní k počítačovému světu. Jeho neblahým rysem je, že úspěšně napadené systémy mají tendenci kolabovat hromadně a úplně. Počítače obecně usnadňují práci, a tou usnadněnou prací někdy bývá nepřátelský útok. Existuje bonmot, že kdyby architekti stavěli budovy stejným způsobem, jakým programátoři programují software, dokázal by jeden jediný datel zbořit celá města, a poslední dobou to ani není taková sranda na poslech, jako bývala dřív. Digitálních datlů totiž razantně přibylo – a někteří z nich ani nejsou lidé, ale neúnavní softwaroví roboti oklovávající na dálku cizí systémy víceméně nonstop. Té hromadnosti a úplnosti útoku si můžeme všimnout na různých příkladech z praxe. Nedávno popisovaný Hitlerův (a Mickey Mousův) falešný covidový certifikát platil v celé Evropě a jeho pouhá existence zároveň zpochybnila spoustu dalších certifikátů. Když dojde k nějakému úniku z tajných databází, ve valné většině případů uteče ta databáze celá, ne jenom pár záznamů. Uloupí-li hackeři někde zajímavé dokumenty, vesměs přitom získají hromadu dat počítanou na gigabyty a terabyty, ne jenom pár souborů. Atd. To je pro dnešní počítače typické: buď se do nich nevlámete vůbec, a pak máte smůlu, nebo se vám ten průnik zdaří, a pak si s nimi obvykle můžete dělat, co chcete. Neříkám, že je to nějaký přírodní zákon se stoprocentní platností – není – ale obvykle to tak stejně je. Úspěšný útok typicky znamená získání práv administrátora nebo jiného vysoce privilegovaného uživatele, a ten může v systému dělat skoro cokoliv. A ten napadený počítač je při veškeré své výkonnosti a modernosti stále ještě příliš blboučký na to, aby rozeznal, že mu najednou dává rozkazy nějaký cizí pán. Technologie mohou způsobit více škody než užitku A to jsme se zatím bavili jen o aktivním, zlovolném hackingu. Spousta chaosu se dá napáchat i neúmyslně. Dokonce i víc, protože nekompetentnost a chyby v IT jsou daleko běžnějším jevem, než že si na vás zasedne Voloďa Ranař a předělá vám databáze ke svému potěšení. Jedna taková patrně neúmyslná katastrofa se odehrála loni v americkém státě Iowa. (Článek, další článek, ještě jeden). Při tamních demokratických primárkách se výsledky v jednotlivých okrscích zaznamenávaly na papír, ale strana se rozhodla pro hlášení výsledků do centrály nasadit novou mobilní aplikaci, dodanou firmou s legračně strašidelným názvem Shadow, Inc. Dříve se hlásily výsledky z jednotlivých okrsků telefonicky, ale musíme jít s dobou a modernizovat, ni? Ve srovnání třeba s českými celostátními volbami šlo jen o velmi skromné hlasování: 1600 okrsků a zhruba 170 tisíc hlasujících. Ale nový digitální systém nezvládl ani toto skromné zatížení. Aplikace byla špatně napsaná, hroutila se, zasílala nekonzistentní výsledky. Zoufalí sčítací komisaři zahltili telefonní linky do centrály. (Počet linek byl předem osekán, protože přece máme moderní aplikaci, že? Na co bychom potřebovali nějaké staromódní telefony…) Stejně zoufalá centrála doporučila komisařům zasílat ručně vyfocené výsledky e-mailem; dorazilo jich 700 a ve všelijaké kvalitě. Zatímco se čekalo na výsledky tohoto debaklu, začali příznivci jednotlivých kandidátů přicházet s různými divokými konspiračními teoriemi. Odhady o tom, kdo skutečně vyhrál, se různily. Ač byl studený únor, paranoia rozkvétala a dařilo se jí… Ve výsledku trvalo sčítání, právní tahanice a následný opětovný přepočet hlasů téměř celý měsíc a výsledky poměrně malého hlasování ze 3. února 2020 byly oficiálně ohlášeny 27. února 2020. Nikoliv, přátelé, toto není pokrok. V České republice jsme měli 5,5 milionu papírových hlasů odevzdaných během parlamentních voleb sečteno během několika málo hodin od chvíle, co se volební místnosti zavřely. Součástí racionálního použití technologie je i poznat to, kdy její nasazení přináší více škody než užitku, a tady je to podle mého názoru dost jasné.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-11-14 19:49:57

Americké volby II. – o hlasování poštou

V právě proběhlých prezidentských volbách v USA padl rekord: přes sto milionů hlasů bylo doručeno poštou. Jelikož celkově hlasovalo zhruba 150 milionů lidí, znamená to, že dvě třetiny hlasů byly odevzdány na dálku. Vzhledem k trvající epidemii to není zas takové překvapení, ale stejně je to novinka. Nikdy dříve se nestalo, že by většina hlasů v prezidentských volbách padla absenčně. Ještě v roce 2016 jich bylo jen 33 milionů, tedy zhruba čtvrtina. Z toho také plyne, mírně řečeno, daleko složitější vývoj po volebním dni. Dokud platilo, že valná většina hlasů se v okamžiku ukončení voleb nachází v urnách, daly se i v zemi velikosti Spojených států spočítat poměrně rychle a druhý den ráno už bylo patrné, kdo vyhrál. Z každého pravidla jsou nějaké výjimky; v roce 2000 se Bush a Gore dostali na Floridě do extrémně těsného závodu, který nakonec musel řešit Nejvyšší soud, a šlo přitom o hodně, protože právě chybějící floridští volitelé rozhodovali o tom, kdo vyhraje. Ale většinou bývalo jasno hned, respektive velmi brzy. Letos jsme v situaci, kdy několik důležitých států viselo v nejistotě hned po několik dní. Lví podíl na tom mělo právě pomalé sčítání hlasů zaslaných poštou. Jelikož Trumpova kampaň na tomto vývoji pozvolna tratila, chce napadnout případy těsných výsledků u soudu. Když si pak stávající prezident stěžoval na údajné podvody u voleb v přímém přenosu, několik televizí jej vypnulo, což je událost, která rozhodně vyhrocenou atmosféru v USA nevylepší. Ptají se mě čtenáři, zda bych jako absolvent matematického oboru dokázal namodelovat pravděpodobnosti, jestli došlo v tom či onom státě k volebnímu podvodu nebo ne. Odpověď zní, že nedokázal. Jednak mým oborem byla algebra, od statistiky a pravděpodobnosti značně vzdálená, asi stejně jako letadlo od ponorky (oboje má trup, motor a tím podobnost končí). Jednak toto je obtížný úkol i pro statistiky samotné, a to i za předpokladu, že mají k dispozici dobrá a úplná data. Toto není náhodný přírodní jev probíhající podle relativně jednoduchých pravidel, ale snaha modelovat dění v jednotlivých komunitách, které se od sebe svými zvyky a politickou orientací zásadně liší. Velká města jako Milwaukee budou hlasovat zcela jinak než rurální provincie, ale velké rozdíly budou i v jednotlivých čtvrtích těch měst. Pokud zde čekáte můj verdikt “ano/ne”, musím vás zklamat. Raději toto rozhodnutí přenechám americkým soudům, které se aspoň můžou opřít o svědky a zkoumání přímo na místě. Zrovna ten soudní systém je tam ideově daleko vyváženější než třeba univerzity, takže úplnou apriorní nedůvěru k němu nemám. K čemu nedůvěru a odpor mám, je samotný princip hlasování poštou, a pokusím se v následujícím textu předložit své důvody. Počítání zaslaných hlasů je pomalé První problém s hlasováním poštou vidíme naprosto zřetelně. Počítání takto zaslaných hlasů je pomalé, a to i v malých jurisdikcích. Z těch států, jejichž sčítání trvalo dlouho, má většina míň obyvatel než Česká republika. Zaokrouhleno na nejbližší milion – Wisconsin šest milionů, Michigan 10 milionů, Arizona sedm milionů, Nevada tři miliony, Georgie 10 milionů, jenom Pennsylvánie se svými 13 miliony počet obyvatel ČR přesahuje. (To není specificky americký problém, i počítání absenčních hlasů v rakouských prezidentských volbách trvalo roku 2016 docela dlouho, skoro celý den, ačkoliv jich byla výrazná menšina, jen yhruba 700 tisíc ze 4,5 milionu. Jak dlouho by to trvalo v ČR?) Hlavní důvod bývá na straně pošty, která čelí všude na světě podobným problémům. V konkurenci velkých balíkových firem jako DHL se stává čím dál méně ekonomicky životaschopnou, vyžaduje různé druhy státní pomoci, a tudíž byla personálně ořezána natolik, že i bez epidemie koronaviru jí doručování zásilek nějakou dobu trvá. Natož pak při epidemii, když část těch pošťáků také sedí doma v karanténě, ne-li nemocná, a ten zbytek musí dřít na 150 procent. Poštovní hlasování pak znamená, že skokově vzroste počet přepravovaných obálek, takže systém je dočasně přetížený. Pak není divu, že se doručování obálek s hlasy zpožďuje a zákony s tím musejí počítat. Toto je při současném stavu veřejných rozpočtů napříč světem téměř neřešitelný problém. Místy do toho ještě zasahují lokální specifika. Například ve státě New York platí pravidlo, že volič, který už odhlasoval poštou, si může svůj hlas rozmyslet a jít hlasovat ještě jednou osobně. To ovšem znamená vyřadit jeho poštou zaslaný hlas ze sčítání, aby nehlasoval dvakrát. Což jde (viz dále k identifikaci hlasů), ale teprve v okamžiku, kdy ten jeho poštovní hlas skutečně dorazí, na což je stanovena poměrně velkorysá lhůta sedmi dní. Má to psychologické následky, které zase docela dobře vidíme. Nervozitu, napětí, nedůvěru, paranoiu, zvlášť když se výsledek získaný z volebních uren začne postupným započítáváním hlasů z pošty výrazně měnit. Závažné záležitosti, jako jsou právě volby, by měly být vyřízeny pokud možno rychle. Táhne-li se nejistota do konečného rozhodnutí celé dny, je to trápení. V ČR to sčítání zatím zvládáme během pár hodin, rovněž proto, že nám v tom pošta nedělá guláš. Erodování principu tajné volby Poštou zasílané hlasy potřebují nějaký dohled a trasování. Kdyby je voliči posílali běžnou anonymní zásilkou, otevíraly by se tím zcela neskutečné možnosti zneužití. Je tedy nutno mít nějakou představu, který hlas přišel od koho, a také je nutno voliče ujistit, že jeho hlas se neztratil a byl řádně přijat volební komisí. V americké praxi se na zasílanou obálku dává unikátní kód, s jehož pomocí lze pohyb obálky s hlasem sledovat. Vevnitř je pak další, anonymizující obálka. Jenže tím, že na obálku obsahující jeden konkrétní hlas dáte trasovací kód, malilinko erodujete princip tajné volby. Ne katastrofálně, ale přece jen to jde proti zásadě anonymity více než klasické hlasování do urny. Koneckonců s tou obálkou potom někdo zachází a v jednu chvíli má v ruce jak tu vnější obálku, která obsahuje údaj o vaší identitě, tak tu podobálku, ve které se nachází váš anonymizovaný hlas. Někteří voliči se například můžou domnívat, že takovou dvojobálku je možné nějak “prosvítit” a zjistit, jaký hlas se nachází uvnitř, aniž byste ji rozlepovali. (Spíš si myslím, že to nejde, aspoň ne v dostatečně masovém rozsahu potřebném k ovlivnění voleb.) Jiní zase třeba nemusejí důvěřovat kvalitě lepidla, které má zajišťovat nedotknutost zaslaného hlasu až do dne sčítání. To je zcela realistická námitka, protože problém v podobě milionové série obálek s mizerným lepidlem postihl i volby u našich rakouských sousedů. Dokud úřady vybírají dodavatele podle principu nejnižší možné ceny, asi se riziku fušerství nedá úplně vyhnout – skutečně kvalitní bezpečnostní obálky vyjdou draho. Bohužel právě fušerství dokáže napáchat vážné problémy i v systémech, které jsou teoreticky vymyšleny velmi dobře. Dokonce i vesmírná firma SpaceX nedávno musela odložit start rakety, protože subdodavatel pořádně nevyčistil nově dodané součástky motorů od ochranného laku. Naštěstí se na to přišlo včas díky anomálním hlášením senzorů, a ne až zřícením stroje. Právě proto bych považoval za lepší provozovat systémy, které nejsou tak závislé na kvalitě všech dodaných materiálů. Jestli se při počítání hlasů na okrsku zlomí levná erární tužka, na tom zas tolik nesejde. Prostor pro paranoiu se rozšiřuje Třetí kategorii problémů s hlasováním poštou tvoří záležitosti, které nejsou pro volby na dálku zcela unikátní, ale pro které se při takové formě hlasování otevírá širší prostor, protože volič nemusí být přítomen ve volební místnosti a žádná neutrální strana nesleduje, jak jeho hlasování proběhlo. Osobní výkon takového hlasování je těžší ověřit. V americké praxi musí obvykle volič obálku podepsat tak, jak to odpovídá podpisovému vzoru na seznamu voličů. Shodu podpisu posuzují komisaři, kteří hlas zpracovávají, přičemž v případě neshody můžou lístek buď vyřadit rovnou, nebo se snažit zjistit stav věcí jinými způsoby, třeba kontaktovat voliče a chtít po něm nějaké dodatečné potvrzení, že to poslal opravdu on. Neshoda podpisu byla při amerických prezidentských volbách roku 2016 nejčastější příčinou neplatnosti zaslaného hlasu (zdroj, PDF). Letošní hodnoty zatím neznáme, je na to moc brzy. V USA bývá navíc mezi poštovními hlasy více hlasů vyhodnoceno jako neplatných než mezi hlasy odevzdanými osobně. Ani v jednom případě to není gigantické číslo (dvě procenta versus jedno procento), ale při velmi těsných výsledcích voleb, kdy rozdíl v daném státě činí třeba jen pár desetin procenta, může tato skutečnost opět vzbuzovat v prohrávající straně paranoiu. Což je právě to, co nechcete, nebo byste aspoň neměli chtít. Podpis na obálce navíc nutně neznamená, že ten volič hlasoval sám a podle svého svědomí. Právě ta absence neutrálních členů volební komise na scéně v tomto případě docela vadí a činí možné zneužití snazším. Volič mohl třeba k určitému hlasování být donucen despotickým rodinným příslušníkem, nebo svůj hlas pěkně v klidu domova prodat za nějaký ten peníz, nebo mohlo jít o člověka dementního, který už pořádně neví, co dělá. Když se v Rakousku šířilo hlasování poštou, stěžovali si roku 2010 Zelení, že vídeňská radnice ovládaná tehdy sociálními demokraty nechala hromadně vystavit hlasovací karty pro pacienty geriatrického ústavu. To je zrovna úkon, který můžete vykládat buď velmi laskavě (hodná radnice pečuje o seniory a snaží se jim ulehčit občanský život), nebo taky velmi nelaskavě (nacpe to tam za ně spřízněný personál, každý hlas pro starostu dobrý). A zase: prostor pro paranoiu se tím rozšiřuje, což by mělo být nežádoucí. I kdyby šlo jen o promile hlasů, člověk nerad existuje s pocitem, že systém, na němž závisí rozdělení politické moci, má takové slabiny. Volby mají sloužit lidem, ne robotům Integrita hlasování je fascinující a staleté téma. Když se začtete do elaborátního protokolu, kterým kardinálové v konkláve odevzdávají své hlasy pro budoucího papeže, dospějete k názoru, že v minulosti museli být někteří svatí muži pěkní křiváci. Jinak by se s vymýšlením obřadu, při kterém je mimo jiné nemožné vytřepat z rukávu kardinálského roucha do mísy nějaký ten hlas navíc, nikdo neobtěžoval. Jsem přesvědčen, že jedním z velkých problémů dneška je rostoucí nedůvěra lidí v systémy, ve kterých žijí. Takovou nedůvěru nejde, na rozdíl od kverulujícího prezidenta, jen tak vypnout tlačítkem KONEC PŘENOSU. Na chvíli se tímto způsobem dá zatlačit z obrazovek kamsi mimo dosah zraku veřejnosti, ale neviditelné proudy podemílají břehy minimálně stejně intenzivně jako ty viditelné. Měli bychom se tedy snažit tuhle nedůvěru zredukovat – a nejlepší cesta je opevňovat používané postupy tak, aby bylo co nejobtížnější je zneužít. S tím ale nepomůže, že v televizi bude každý den nějaká šedivá brada přednášet na téma “Věřte nám, protože my jsme přece ti dobří”. To může vyvolat leda tak opačnou reakci. Uvedu jeden příklad takového možného vylepšení v našem stávajícím volebním systému, který je založený na osobním hlasování. Jeden čtenář, Alois Vitásek (představuje se jako bývalý Pirát s tím, že tu bývalost mám zdůraznit), mi poslal následující příběh: když svého času řešili otázku integrity voleb, přišli na to, že by mohli zápis volební komise s okrskovými výsledky vyfotit, strojově analyzovat a srovnat s tím, co visí na volby.cz. To je dobrý nápad a dokonce bych jej ještě rozšířil. V dnešní době, kdy v každé volební komisi sedí několik lidí s chytrými telefony, by bylo technicky snadné vyfotit úplně každý zápis o výsledcích sčítání z celé republiky, včetně podpisů celé komise, a vyvěsit jej na stránku volby.cz hned vedle výsledků z daného okrsku, města, kraje. Takže by si každý zájemce mohl nejen prohlédnout tabulku se součty za Dolní Lhotu nebo Temné Praskolesy, ale zároveň i zápis komise, která správnost těchto výsledků potvrdila na své svědomí. Takový postup by důvěryhodnost počítání hlasů v očích veřejnosti posiloval, protože s každým výsledkem zobrazeným na stránkách byste zároveň viděli podpisy konkrétních živých lidí, kteří za něj ručí. Za tenhle dodatek k českému volebnímu zákonu bych klidně lobboval a hlasoval. Ale za hlasování poštou tak s čistým svědomím učinit nemohu. Jeho zastánci často šermují technokratickými argumenty typu zvýšené účasti; ale hergot, na těch psychologických rozměrech přece taky záleží. Ty volby mají sloužit lidem, ne robotům.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-24 15:11:04

Celibát katolických kněží by měl být zrušen, píše ve své nové knize církevní historik Hubert Wolf

Katolická církev zavazuje své kněze k životu bez manželství a bez pohlavního styku. To má však fatální vliv na nedostatek kněží. Odhaduje se, že od šedesátých let se jich na celém světě vzdalo svého úřadu kvůli celibátu zhruba dvacet procent. Počty kněžského dorostu již celá desetiletí masivně klesají, studenti teologie uvádějí často jako důvod, proč nevstupují do kněžského semináře, právě celibát. Stále více farností už nemá vlastního faráře. Kniha münsterského církevního historika Huberta Wolfa Celibát podrobuje celibát analýze. Sleduje historii celibátu, zpochybňuje jeho ospravedlnění a nachází důvody, proč by měl být zrušen.  Wolf v knize Celibát zaměřil svoji pozornost na problematiku tohoto mocenského nástroje katolické církve. „Jeden z důvodů k celibátu, o němž se zřídka hovoří otevřeně, je stabilizování hierarchického systému katolické církve. S mužem, který by měl ženu a děti, by církevní vrchnost nemohla hýbat jednoduše jako se šachovou figurkou a přesouvat ho celé roky bez udání důvodů z jednoho místa na druhé,“ píše Wolf. „V dnešní době je tato poslušnost sice povýšena na spirituální úroveň, jenže zůstává stejně jako dříve nevysloveným nosným sloupem systému katolické církve.“ Wolf poukazuje na to, že celibát v římskokatolické církvi nebyl vždy jedním ze základních aspektů kněžství, a připomíná, že apoštolové a poté biskupové, kněží a jáhni, již byli povoláni Ježíšem a posléze řídili vývoj rané církve, byli obvykle ženatí. Celibát se začal výrazně prosazovat až 300 let po Kristu. Nový zákon se pro celibát nijak nevyslovuje; proto postoj církve od raného středověku prochází četnými proměnami: od akceptování manželského svazku přes omezení sexuálního styku manželů v souvislosti s přijímáním svátosti a přes přijetí skutečnosti, že východní křesťanské církve kněžím sňatek povolují, až k definitivnímu utužení celibátu, jež spadá do 19. století, respektive na přelom 19. a 20. století. Celý klerický systém katolické církve je podle Wolfa zpochybnitelný: katolická církev jako absolutní monarchie je výmyslem devatenáctého století, jenž za současných podmínek ztrácí svou důvěryhodnost. Vedle církevně-ekonomických důvodů – nejsou-li potomci, nemá kdo dědit – nachází Wolf další zdroje celibátu jednak v židovských předpisech týkajících se čistoty, jednak v pozdní antice, zejména u stoiků a u gnostiků s jejich dualismem hmoty a ducha. Tento asketický ideál však podle něj není s postavou Ježíše vůbec v souladu.   Ukázka z knihy 1 Tabu padlo Nedostatek kněží a obvinění ze zneužívání nutí Vatikán začít mluvit o celibátu. Řím, 4. dubna 2014. Papež František poskytuje audienci biskupovi brazilské diecéze Xingu Erwinu Kräutlerovi. Oba muži si navzájem políbí ruku a prsten, jak je v Jižní Americe při pozdravu zvykem. Atmosféra je víc než uvolněná a biskup informuje papeže o situaci původního obyvatelstva v Amazonii: devadesát procent křesťanských obcí jeho diecéze nemůže v neděli pravidelně slavit eucharistii, sedmdesát procent tak může dokonce činit jen třikrát do roka, protože prostě nejsou kněží. Poté Kräutler vypráví Františkovi o vysvěcení jedné kaple v odlehlé farnosti, kam sám jako biskup odcestoval. Když se otevřely dveře malého kostelíka, ocitl se Kräutler v šoku, protože tu chyběl oltář. Okamžitě upozornil na to, že slavnost eucharistie přece stojí v centru víry i katolického života v obci; na to mu představená obce odpověděla, že to ví samozřejmě taky. „Jenže my tu máme slavnost eucharistie dvakrát třikrát do roka … takže žádný oltář nepotřebujeme.“ Pro těch několik případů se může dát dovnitř stůl.      Biskup a papež se shodnou na tom, že „se tu něco rozpadá“, že v oblasti Amazonie dochází k „fatálnímu odvykání eucharistii“. Jednatřicet kněží se nemůže na území větším než Spolková republika Německo starat o osm set křesťanských obcí. František a biskup zvažovali možnosti řešení. Kräutler připomíná návrh jihoafrického biskupa Fritze Lobingera, aby byly obce bez kněze v budoucnu vedeny kolektivně jakýmisi teams of elders, variantou rady starších, a tyto muže a ženy „pak rovněž vysvětit na kněze, aby mohli spolu se svou obcí také slavit eucharistii.“ Řeč přijde i na téma viri probati – tedy ženaté muže, kteří se osvědčili v manželství i povolání a kteří by měli být vysvěceni na kněze. Audience končí slavnou papežovou větou, aby mu biskupské konference připravily „odvážné“ návrhy.      Soukromá audience v této atmosféře a otevřený rozhovor o nedostatku kněží, celibátu a svěcení ženatých kněží a vdaných žen by za předchůdců papeže Františka byly sotva možné. Celibát byl považován za „zářící drahokam“ v koruně církve, jenž principiálně nesměl být zpochybňován. Dobří katolíci se o něm nebavili. V debatě mezi pastýři a nejvyšším pastýřem beztoho nebyl tématem. Kdo se odvážil byť jen promluvit o povinnosti kněžského celibátu, tomu bylo rychle upřeno právo na pravověrnost. To bylo téma pro kritické teology, pro „neoficiální církev“, pro kněze-odpadlíky, kteří se vzdali svého úřadu kvůli ženě, pro ženy kněží, pro děti kněží a v neposlední řadě pro romány a filmy.      Intimní vhledy do sexuálního života andělů v sutaně a s kolárkem jsou zárukou řvavých titulků nejen bulvárního tisku. Filmy a filmové série o kněžích, kteří se musejí rozhodnout mezi láskou k nějaké ženě a láskou k Bohu, se stávají výnosnými trháky. Katolická církev by tento problém ráda zamlčela, faktem ale je, že svůj úřad kvůli nutnosti dodržovat celibát opustilo mnoho tisíc kněží po celém světě. Pokořujícímu procesu zbavení kněžských povinností a převedení do laického stavu se přitom podrobí jen minimum z nich. Jenom tímto procesem, probíhajícím na úrovni diecéze a vedeném římskou Kongregací pro bohoslužbu a řád svátostí, jež nakonec předkládá papeži své doporučení oficiálního rozhodnutí, lze konstatovat neplatnost svěcení a kněz může být navrácen do laického stavu. Teprve poté je knězi – již coby laikovi – dovoleno uzavřít platný církevní sňatek.      Odhaduje se, že se od šedesátých let vzdalo na celém světě svého úřadu kvůli celibátu zhruba dvacet procent kněží. Jenom v Německu by to bylo, vycházíme-li z celkového počtu okolo 14 000 duchovních, několik tisíc. Oficiální čísla nejsou, což je příznačné, k dispozici. Počty kněžského dorostu již celá desetiletí masivně klesají, kněžské semináře doslova vymírají, řada diecézí nemá proto mnoho let vlastní kněžské svěcení. Studenti teologie uvádějí často jako důvod, proč nevstupují do kněžského semináře, právě celibát. Pastorační situace se mezitím drasticky zhoršila, stále více farností už nemá vlastního faráře. Těch několik málo zbývajících duchovních si stále častěji připadá jako „pastorační velkopodnikatelé, cestující se svátostmi a držitelé celibátu“. Místo aby přemýšleli o podmínkách přístupu k úřadu, hledají biskupové spásu ve stále větších duchovních jednotkách, pastoračních prostorech a katolických spolcích – nebo v kněžích z Indie, Polska a Afriky, kteří přicházejí z naprosto odlišného kulturního okruhu a jen zřídka dostatečně ovládají němčinu.      Jinak tomu bylo ještě na druhém vatikánském koncilu, který probíhal v letech 1962 až 1965. Tehdy se biskupové, minimálně během neveřejných diskusí v příslušných komisích, zeširoka dohadovali o spojení celibátu s kněžským úřadem a uvažovali o flexibilnějším pojímání závazku celibátu. Když však poté chtěli pojednávat o celibátu na koncilním plénu samotném, zasáhl papež Pavel VI. a dal zřetelně najevo, že pokládá za nevhodné mluvit o něm veřejně. Tímto krokem papež znemožnil biskupům shromážděným na koncilu, aby o tématu rozhodovali, a toto rozhodnutí strhl na sebe. Rok a půl po konci koncilu prohlásil papež, odvolávaje se na jemu náležející učitelský úřad, zcela lapidárně, „že stávající závazek celibátu musí být také i nyní spojen s kněžským úřadem“.      Němečtí biskupové se měli zcela držet tohoto předpisu. Typické je jejich chování během synody ve Würzburgu, která se konala jako „společná synoda biskupství Spolkové republiky Německo“ od roku 1971 do roku 1975 s cílem realizovat závěry druhého vatikánského koncilu. Poté, co došlo během katolického dne v Essenu roku 1968 k bouřlivým sporům mezi katolickými laiky a německými biskupy kvůli naléhavým a nezbytným reformám – šlo zejména o povolení antikoncepční pilulky, její regulaci a odstranění závazku celibátu –, chtěli biskupové na würzburské synodě dostat všechno znova pevně pod kontrolu.      Když synoda připravovala závěr týkající se pastorační služby v obci, objevil se nepřeklenutelný rozpor mezi většinou synody a německými biskupy. Laikové argumentovali tím, že se katolická církev v Německu nachází, pokud jde o pastoraci, v nouzové situaci, protože je příliš málo kněží a mnoho duchovních má „lidské problémy“ s celibátem. Požadovali proto svěcení viri probati. Německá biskupská konference nato povolila o zamýšleném závěru vůbec diskutovat jenom v „závislosti na tom, že bude otázka přístupu ženatých mužů ke kněžství“ prozatím pominuta. V závěrečném textu samém musela proto synoda vysvětlit, že na podkladě pokynu německých biskupů z 13. dubna nesmí „v této otázce přijmout žádné rozhodnutí“. Zcela obecně se tam proto mluvilo o přezkoumání nových přístupů ke kněžství a zazněla formulace: „Obecně se proto uznává, že si výjimečné a nouzové pastorační situace mohou žádat svěcení mužů, kteří se osvědčili v manželství a povolání.“      A tak němečtí biskupové úspěšně nasadili náhubek, předepsaný Pavlem VI., také laikům. Ani na velkých sebeprezentacích německého laického katolicismu, na katolických dnech, se už po würzburské synodě téma prakticky neobjevilo. Pokud vůbec přišlo na přetřes, pak spíše během „katolického dne zespoda“.      Jenže celibát nebyl tématem pouze v Německu. Na skoro všech národních synodách po druhém vatikánském koncilu bylo slyšet hlasy požadující svěcení ženatých mužů na kněze, od Jižní Ameriky přes Švýcarsko a Rakousko až po Nizozemsko. Na rozdíl od Německa se nizozemští kardinálové důrazně vyslovili pro to, aby byli „ženatí muži připuštěni ke kněžskému úřadu a kněží, kteří byli vyloučeni kvůli sňatku, byli znova navráceni svému úřadu“. Řím reagoval ostře, nizozemské biskupy usadil, krok za krokem vyměnil celý episkopát země a nahradil ho zastánci celibátu. Strategie Říma nakonec vyšla.      Převažující většina biskupů se totiž v následujících desetiletích držela kurií předepsané linie, jak dokládá množství pastýřských listů, prohlášení a rozhovorů. Podpory se jim dostávalo především od Jana Pavla II., jenž opakovaně podtrhoval, že církev bude trvat na „drahokamu“ celibátu, a všechny námitky proti svobodnému stavu kněží odmítal jednoduše s argumentem, že jsou „cizí evangeliu, tradici i učení církve“. Objevily se jen osamocené výjimky jako např. rottenburský biskup Georg Moser, jenž připustil vótum své diecézní synody z let 1985/86, v němž byl vznesen požadavek k Německé biskupské konferenci, „aby znova promyslela kněžské svěcení mužů osvědčivších se v manželství a povolání a podnikla nezbytné kroky“.      Padesát let bylo téma zrušení příkazu celibátu a alternativních přístupů ke kněžství přinejmenším pro hierarchii katolické církve tabu. Podíváme-li se přece jen na několik náhodně zvolených vyjádření vrchních katolických pastýřů z října 2018, jako bychom se ocitli v alternativním filmu: kardinál státní sekretář Pietro Parolin, druhý muž ve Vatikánu, vysvětluje v rozhovoru z 2. října 2018, že „celibát kněží … lze docela dobře zpochybnit“. Parolin zdůraznil, že církevní učení není monolit, nýbrž „živoucí organismus, který roste a vyvíjí se“. Už v roce 2013 potvrdil, že celibát nepředstavuje „žádné dogma“, nýbrž „tradici církve“, pročež je diskuse o něm veskrze možná. Předseda Německé biskupské konference kardinál Reinhard Marx žádal 5. října 2018 v Římě u příležitosti zahájení magisterského studijního programu Safeguarding of Minors, aby se o celibátu vedla otevřená debata. Arcibiskup mnichovský a freisinský uvedl skandál se zneužíváním jako příčinu toho, že se církev musí v poctivé diskusi postavit mnoha otázkám, k nimž patří „zneužívání moci a klerikalismus, sexualita a sexuální morálka, celibát i výchova kněží“. Arcibiskup bamberský Ludwig Schick uvedl 8. října 2018, že je možné uvažovat o dispenzi od celibátu; osvědčení muži by mohli být tímto způsobem zbaveni překážky manželství, jež stojí v cestě svěcení. A dokonce apoštolský nuncius v Německu, arcibiskup Nikola Eterović, prohlásil v jednom interview pro Herder Korrespondenz: „Celibát není tabu.“ On osobně je sice proti odstranění celibátu, ale „v této otázce“ neexistuje „žádné jednoznačné řešení. Musíme prostě diskutovat o tom, co je pro církev nejlepší.“      Pokud jde o důvody, proč by se tak najednou mělo diskutovat o tomto tématu, můžeme na základě vyjádření kardinálů a biskupů uvést konkrétně především tři motivy: nutnost vyrovnat se se skandály vyvolanými sexuálním zneužíváním, potřebu odstranit prudce narůstající nedostatek kněží a zmírnit systémovou a strukturální krizi katolické církve.      Výzvy papeže Františka k odvážným návrhům se chopili alespoň latinskoameričtí biskupové z oblasti Amazonie. V Římě půjde na podzim roku 2019 na biskupské synodě s názvem „Amazonie – nové cesty pro církev a komplexní ekologii“ rovněž o katastrofální nedostatek kněží na severu Brazílie. Biskupové by měli navrhnout kněžské svěcení minimálně ženatých mužů. Bude-li se debatovat také o připuštění žen k církevním úřadům, není zřejmé.      Tabu padlo. V katolické církvi se má opět otevřeně a bez předsudků debatovat o svobodném stavu kněží i o odstranění závazku celibátu – a sice v celé církvi počínaje papežem přes kardinály, biskupy, teoložky i teology až po věřící. V tomto smyslu je třeba následujícím tezím z církevních dějin rozumět jako příspěvku vyzývajícímu k poctivé diskusi ve smyslu „platonsko-aristotelské a scholastické praxe argumentace“, podle níž „je nějaké mínění označeno jako ‚teze‘ pouze tehdy, je-li zastáváno někým, kdo je připraven je racionálně obhájit“.   Hubert Wolf (1959), německý církevní historik, vystudoval na univerzitách v Tübingenu a v Mnichově katolickou teologii se zaměřením na středověké a moderní církevní dějiny. V roce 1992 se stal profesorem na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem a později také v Münsteru. Dlouhodobě se věnuje výzkumu římské inkvizice a studiu významných církevních osobností. V roce 2003 získal cenu Gottfrieda Wilhelma Leibnize a o tři roky později Gutenbergovu cenu. Kromě jiného je autorem několika monografií, některé z nich byly přeloženy také do angličtiny, francouzštiny, italštiny a dalších jazyků. jako příklad uveďme knihy Index. Der Vatikan und die verbotenen Bücher (2006, Vatikánský index zakázaných knih), Papst und Teufel. Die Archive des Vatikan und das Dritte Reich (2008, Papež a ďábel. Vatikánské archivy a třetí říše). V českém překladu vyšly knihy Případ Sant’Ambrogio. Utajený skandál římských řeholnic a Konkláve. Tajemství papežské volby.   Z německého originálu Zölibat. 16 Thesen, vydaného nakladatelstvím C. H. Beck. v Mnichově roku 2019, přeložila Daniela Petříčková, 200 stran, nakladatelství Prostor 2020, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2024-04-03 14:40:30

Pápež František sa odchýlil od prísahy mlčanlivosti, odhalil dôverné podrobnosti o ovplyvňovaní kardinálov a hlasovania

2.4.2024 (SITA.sk) - Pápež František v knižnom rozhovore zverejnenom v utorok odhalil politické „manévre“ používané na ovplyvňovanie hlasovania počas dvoch ostatných volieb pápežov. Zároveň poprel, že by plánoval reformovať proces pre budúce konkláve. Dôverné odhalenia sú.....

Čas načtení: 2024-07-29 11:19:00

Spiknutí, volba papeže. Konkláve ukazuje temnou stránku církve

Další z úspěšných celosvětových knižních bestsellerů-thrillerů zamíří do českých kin. Jmenuje se Konkláve, napsal ho britský spisovatel Robert Harris v roce 2016. Stejnojmenný snímek vstoupí do českých kin 31. října. Nyní představuje první ukázku.

Čas načtení: 2024-10-24 18:00:00

První reakce: papežský thriller s Fiennesem nadchl kritiky

Začínám si říkat, že ten nový Bourne možná nebude v nejhorších rukou, když ho dostal na starosti Edward Berger. Švýcarský režisér poslední ambiciózní adaptace Na západní frontě klid (Oscar za Nejlepší mezinárodní film) totiž do kin čerstvě posílá nové papežské drama s Ralphem Fiennesem Konkláve a...

Čas načtení: 2024-10-29 18:00:00

První dojmy: strhující Konkláve

Minulý týden jsme tu měli takřka extatické první ohlasy ze zahraničí, jenom abychom teď sami mohli víceméně potvrdit, co předesílali američtí novináři. Tedy že novinka Konkláve režiséra Edwarda Bergera s Ralphem Fiennesem a hromadou dalších známých herců ve vedlejších rolích je skutečně strhující...

Čas načtení: 2024-10-31 07:11:00

Filmové premiéry: Anora, Konkláve, Moje kouzelná rodinka nebo Tajemství smrti

Zajímavý čtvrtek čeká na české diváky v kinech. Vedle komediálního hitu z Cannes, který vypráví příběh jedné americké prostitutky Anory, je pro ně přichystané třeba drama Konkláve, které je zavede na volbu papeže. Kdo chce více přemýšlet o věcech mezi nebem a zemí, toho osloví český dokument Tajemství smrti, případně jiný tuzemský dokument Válečný zpravodaj. Nabídne svět války prostřednictvím reportéra Martina Dorazína.

Čas načtení: 2024-10-31 10:00:00

Konkláve: Recenze

Jistota je zdroj nesnášenlivosti. Bez pochybností není třeba víry. Dvě myšlenky, které ve svém projevu před zahájením papežské volby vysloví Thomas Lawrence v podání Ralpha Fiennese, který se jako jeden z kardinálů a zároveň děkan stará o organizaci celé konkláve. Zároveň dva srážející se princip...

Čas načtení: 2024-11-01 13:12:00

RECENZE: Kardinálové ve filmu Konkláve prožívají strhující drama

Téma volby nového papeže není v kinematografii nové. Stačí připomenout film italského scenáristy a režiséra Nanniho Morettiho Máme papeže! z roku 2011 nebo životopisný snímek brazilského režiséra Fernanda Meirellese Dva papežové s Anthonym Hopkinsem a Jonathanem Pryceem v rolích Papeže Benedikta XVI. a budoucího papeže Františka. Nově na ně navazuje snímek Konkláve.

Čas načtení: 2024-11-18 00:00:00

Krize víry jako sexy téma. Konkláve je sotva v kinech a filmu už přiřkli oscarovou aspiraci

Kdo četl román Richarda Harrise, předlohu ke stejnojmennému filmu Konkláve, bude v kině možná trochu zklamaný, neboť zná závěr příběhu. Ale nemusí. Pointa tu není samoúčelná, a protože snímek zároveň není klasickým thrillerem, spíš využívá některé...

Čas načtení: 2024-12-09 15:22:00

Nejvíc nominací na Zlaté glóby dostaly filmy Emilia Pérez a Brutalista

Bez šance ale není ani muzikál Čarodějka, papežské drama Konkláve nebo vítězný film z Cannes nazvaný Anora.

Čas načtení: 2024-12-09 16:42:00

Nejvíce nominací na Zlaté glóby má evropský film roku Emilia Pérez

Muzikál Emilia Pérez francouzského režiséra Jacquese Audiarda se dnes stal nejúspěšnějším snímkem při nominacích na Zlaté glóby, když jich posbíral deset včetně té za nejlepší muzikál či komedii. Navazuje tak na úspěch z víkendových cen Evropské filmové akademie, kde byl vyhlášen nejlepším evropským filmem roku. V nominacích na prestižní americká ocenění předčil i dramata Konkláve nebo Brutalista, jejichž tvůrci ale mohou rovněž pomýšlet na řadu ocenění.

Čas načtení: 2024-12-09 16:42:00

Nejvíce nominací na Zlaté glóby má evropský film roku Emilia Pérez

Muzikál Emilia Pérez francouzského režiséra Jacquese Audiarda se dnes stal nejúspěšnějším snímkem při nominacích na Zlaté glóby, když jich posbíral deset včetně té za nejlepší muzikál či komedii. Navazuje tak na úspěch z víkendových cen Evropské filmové akademie, kde byl vyhlášen nejlepším evropským filmem roku. V nominacích na prestižní americká ocenění předčil i dramata Konkláve nebo Brutalista, jejichž tvůrci ale mohou rovněž pomýšlet na řadu ocenění.