Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-11-18 17:55:00

17:55 Předpověď počasí

V úterý převážně zataženo, místy, zejména na horách déšť. Na severu nad 800 m zpočátku déšť se sněhem nebo sněžení. Večer od západu déšť četnější, později nad 600 m přecházející ve sněžení. Nejvyšší teploty 6 až 10 °C, v 1000 m na horách kolem 4 °C. Mírný jižní až jihozápadní vítr 7 až 22 km/h bude během dne kromě jižní Moravy zesilovat na čerstvý 18 až 36 km/h, zejména večer s nárazy 55 až 70 km/h, na horách na severu kolem 90 km/h. Pozor! V ranních hodinách na severu území při dešti ojediněle tvorba ledovky.[online]

Čas načtení: 2025-01-14 17:55:00

17:55 Předpověď počasí

Převážně zataženo, místy sněžení, zejména v Čechách i déšť nebo mrholení, zpočátku i srážky mrznoucí. Později odpoledne a večer ubývání srážek a na severu místy protrhávání oblačnosti. Nejvyšší teploty 1 až 5 °C, na východě místy kolem 0 °C, v 1000 m na horách kolem 0 °C. Mírný severozápadní, postupně až severní vítr 2 až 6 m/s, na východě převážně vítr slabý do 3 m/s. KOMENTÁŘ METEOROLOGA: Při mrznoucích srážkách se bude tvořit slabá ledovka.[online]

Čas načtení: 2024-04-22 17:55:00

17:55 Předpověď počasí

Převážně zataženo, na severu Čech zpočátku až polojasno. Zpočátku na jihu, postupně v jihovýchodní polovině území občas déšť, nad 800 m, na jihu ráno a dopoledne i níže sněžení. Nejvyšší teploty 6 až 10 °C, na jihozápadě Čech kolem 5 °C, v 1000 m na horách kolem 0 °C. Mírný severovýchodní, večer až severní vítr 2 až 6 m/s budev Čechách slábnout.[online]

Čas načtení: 2024-11-12 18:55:00

18:55 Předpověď počasí

Bude převážně zataženo, ojediněle mlhy, ráno a večer i mrznoucí. Místy mrholení, ojediněle mrznoucí, nad 500 m slabé sněžení. Ojediněle možnost slabé ledovky. Nejvyšší teploty 1 až 5 °C.  Slabý severozápadní vítr.[online]

Čas načtení: 2024-12-10 11:50:00

Na Česko se sype mokrý sníh. Teploty klesnou až na -7 °C, sledujte radar Blesku

Česko čeká převážně zamračený týden, nejvyšší teploty nepřekročí 5 °C, na mnoha místech ale klesnou hluboko pod nulu. Na horách bude sněžit, v nížinách pršet nebo padat déšť se sněhem, vyplývá z předpovědi meteorologů. Na jihu Čech má napadnout až osm centimetrů sněhu. Sněžit začalo v úterý i v Praze, jde však často o sníh i s deštěm.

Čas načtení: 2024-12-26 08:11:01

Meteorologové varují před námrazou

Poslední víkend letošního roku doprovodí v Česku inverzní počasí, kdy s přibývající výškou stoupá teplota vzduchu a na horách je větší naděje na slunečnou oblohu. Objeví se mlhy, často mrznoucí. Tam, kde se mlhy a nízká oblačnost udrží po celý den, se budou nejvyšší teploty pohybovat jen kolem nuly. Noci budou při vyjasnění mrazivé, na horách zůstane ležet sníh. Srážek má do konce týdne spadnout jen minimálně, převážně v podobě ojedinělého mrholení nebo slabého sněžení, hlásí Český hydrometeorologický ústav (ČHMÚ).

Čas načtení: 2024-12-26 09:18:13

Meteorologové upřesnili předpověď na poslední víkend roku. V dalším týdnu očekávají teplotní skok

Poslední víkend letošního roku doprovodí v Česku inverzní počasí, kdy s přibývající výškou stoupá teplota vzduchu a na horách je větší naděje na slunečnou oblohu. Objeví se mlhy, často mrznoucí. Tam, kde se mlhy a nízká oblačnost udrží po celý den, se budou nejvyšší teploty pohybovat jen kolem nuly. Noci budou při vyjasnění mrazivé, na horách zůstane ležet sníh. Srážek má do konce týdne spadnout jen minimálně, převážně v podobě ojedinělého mrholení nebo slabého sněžení. Vyplývá to z týdenní předpovědi počasí na webu Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ). Pro ŽivotvČesku.cz výhled počasí upřesnila meteoroložka Dagmar Honsová.

Čas načtení: 2024-12-26 09:15:00

Poslední víkend roku zahalí inverze, mlhy někde vydrží celý den

Poslední víkend letošního roku doprovodí v Česku inverzní počasí, kdy s přibývající výškou stoupá teplota vzduchu a na horách je větší naděje na slunečnou oblohu. Objeví se mlhy, často mrznoucí. Tam, kde se mlhy a nízká oblačnost udrží po celý den, se budou nejvyšší teploty pohybovat jen kolem nuly. Noci budou při vyjasnění mrazivé, na horách zůstane ležet sníh. Srážek má do konce týdne spadnout jen minimálně, převážně v podobě ojedinělého mrholení nebo slabého sněžení. Vyplývá to z týdenní předpovědi počasí na webu Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ).

Čas načtení: 2024-12-26 14:40:00

Výstraha před náledím. Mlha a mráz zkomplikují dopravu na jihu Moravy

Poslední víkend letošního roku doprovodí na jihu Moravy mlhy, často i mrznoucí. Tam, kde se mlhy a nízká oblačnost udrží po celý den, se budou nejvyšší teploty pohybovat kolem nuly. Noci budou při vyjasnění mrazivé. Srážek má do konce týdne spadnout jen minimálně, převážně v podobě ojedinělého mrholení nebo slabého sněžení. Vyplývá to z týdenní předpovědi počasí na webu Českého hydrometeorologického ústavu.

Čas načtení: 2025-01-03 09:24:00

Čtvrteční studená fronta přinesla na hory nejčastěji 5 až 10 cm nového sněhu a ukončila dlouhotrvající inverzní a převážně slunečné počasí

? Čtvrteční studená fronta přinesla na hory nejčastěji 5 až 10 cm nového sněhu a ukončila dlouhotrvající inverzní a převážně slunečné počasí. Ve vyšších horských polohách jsou po tomto sněžení většinou velmi dobré sněhové podmínky. V nižších...

Čas načtení: 2020-02-29 10:26:52

Michaela Kalivodová: Mnoho lidí z naší generace se vyznačuje ne moc dobrou pracovní morálkou

Když jsme se s Michaelou Kalivodovou – tehdy ještě Kašičkovou – potkávali jako studenti bohemistiky na FF UK, netušil jsem, že na rozdíl od většiny z nás v sobě najde odvahu vstoupit na spisovatelskou dráhu. Nedávno k její básnické prvotině a knížce pro děti přibyla próza Dokud jsme mladí (Nakladatelství Petr Štengl 2019), jejíž civilnost, autenticita i otevřenost působí v dnešní době sázející spíše na historická témata, exotické motivy a formální experimenty osvěžujícím dojmem.   Na sklonku minulého roku ti vyšla u Petra Štengla již druhá kniha, próza Dokud jsme mladí. Kde jsi na její psaní brala coby matka malé holčičky, které budou v létě dva roky, potřebný čas a klid? Trvalo to, začala jsem ještě dlouho před otěhotněním. Pak jsem psala, když jsem po některém z frekventovaných nočních kojení nemohla zabrat. Jinak se věnuji výhradně dceři.   Knize jsi dala podtitul „črty“, v němž se odráží její fragmentarizovaná forma. Protagonisty tvého vyprávění jsou však stále titíž lidé, spjatí rodinnými či přátelskými vazbami. Proč jsi o nich nenapsala klasickou novelu či román? Byl to takový pokus o něco jiného.   Jak už název knihy napovídá, stěžejní roli v ní hraje mladší generace, převážně třicátníci, k nimž se řadí i trojice kamarádek Linda, Majda a Míša, což jsou v podstatě tvé vrstevnice. Co podle tebe vaši generaci charakterizuje? Mám pocit – ale je to skutečně jen pocit, protože to nemám podložené žádným relevantním výzkumem, jen pozorováním okolí a povídáním si s lidmi – že naše generace byla tlačena rodiči nebo pedagogy do výkonů všeho druhu, protože se toho po revoluci naskytlo tolik. „Hlavně ať umíš s počítačem, hlavně se uč jazyky, ještě tohle, ještě tamto, taky sporty, teď se můžete dostat kamkoliv, my nesměli nic…“ Pak mám dojem, že z naší strany se vynořila jakási revolta, přesvědčení, že se na to „musíš“ vykašlat – mnoho lidí z naší generace se vyznačuje ne moc dobrou pracovní morálkou, dost lidí užívá drogy, byť „jenom“ rekreačně, chceme cestovat, pozdě se zakládají rodiny a vztahy mají někdy charakter tak trochu jako na Woodstocku. Nebo třeba mnozí nehledáme svobodu takto uměle a v omamných látkách a volné lásce, ale prostě po ní toužíme. I děti, myslím, vychováváme volněji. Kdyby dneska nějaká matka veřejně přiznala, že dítě v půl roce přivazuje k nočníku, aby se nemusela starat o pleny, což se dřív dělávalo, koukalo by se na ni jako na macechu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jelikož píšeš o své generaci a objevují se tu i skutečné postavy a reálie spjaté s tvým studiem na FF UK, nemohu se nezeptat, do jaké míry je tvé vyprávění autobiografické a která postava z tebe případně dostala do vínku nejvíc?  Ještě se k tomu dostanu, mám povahu podobnou Lindě z Dokud jsme mladí. V jedné pasáži je jí líto i dědy v triku FUCK FAKE FRIENDS, prostinké paní, která si nemůže koupit litografii, feťáků v MHD, Ilonky, protože jí Adéla zatajila krabičku na svačinu, synovce, že se musí spokojit s laciným oblekem do tanečních, protože si ho mamka nemohla dovolit koupit v luxusním obchodě BANDI. Tímhle způsobem prožívám svět i já. Ale můj životní styl není totožný s tím Lindiným. Přesněji řečeno, problémy neřeším konzumací alkoholu, ale na konstelace stejně jako ona docházím.   Líčení osudů svých hrdinů zpestřuješ střídáním časových rovin a také vypravěčských perspektiv (včetně dětských), což jim dodává na plastičnosti. Jak obtížné bylo poskládat výslednou mozaiku? Bylo to obtížné zejména proto, že neumím moc počítat, jak by potvrdil Milan Coufal, matikář z Karlínského gymnázia, čímž se mu omlouvám za to, že na výuku někoho, jako jsem já, musel plýtvat celé čtyři roky energií. (smích) Musela jsem spočítat, aby to časově vycházelo a tak dál.   Co mě jako čtenáře knihy Dokud jsme mladí dost mrzelo, byla nedbalá redakce textu, kde zůstalo množství chyb či překlepů. Jistě nejsem jediný, kdo je zaregistroval? Byla bych velmi nerada, kdyby to vrhlo stín na Nakladatelství Petr Štengl. Za případné nedostatky nesu vinu já osobně, že jsem si nezajistila lepší redakci a korekturu jakožto spolupracovnice nakladatelství a členka týmu. Čili neviňte z toho prosím nakladatelství a Petra Štengla, ale mě. Petr Štengl se totiž jinak vyznačuje tím, že textům svých autorů věnuje kvalitní péči.   Tvůj styl psaní se vyznačuje výraznou civilností, syrovostí jazyka i dialogů a značnou otevřeností v popisu mezilidských vztahů (i napříč generacemi), které nijak nepřikrášluješ. Trochu mi to připomínalo filmy Bohdana Slámy, ze současných tuzemských prozaiků pak mimo jiné Petru Soukupovou nebo Miroslava Pecha... Ano, Sláma, to je typ filmů, které vyhledávám. A i tebou zmínění literární tvůrci patří mezi mé nejoblíbenější.   Jak nasvědčuje téma tvé bakalářské práce, věnova-né proměnám recepce románu Jana Pelce ...a bude hůř, blízký je ti rovněž český underground. Co dalšího z naší i světové kultury tě formovalo? Snad by se dalo říct, že všechno, co jsem přečetla, mě nějakým způsobem formovalo – něco jsem se snažila okopírovat. Jakožto začínající autor podobně jako Ondra, postava z Dokud jsme mladí, podléhám literárním svodům a nedokážu se zcela ubránit tendenci obdivovaného autora ve svých textech následovat, něco mě zase naopak formovalo tím způsobem, že tak jako dotyčné dílo bych si coby autor rozhodně nepřála vyznít. V tom „kopírovacím“ smyslu mě formoval jistě Hrabal, tebou vzpomenutý český underground, beatnici, také písňové texty vzniklé v této době, myslím, že i současná česká literatura, touha psát třeba právě jako zmíněný Miroslav Pech, jednu dobu jsem byla fascinovaná knihou Kanička pošmodrchaná Jany Jiráskové, moc se mi líbí také už vzpomínaná produkce Petry Soukupové, Ivana Jemelky…   A co ti jako autorce vlastně dalo studium bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze? Já jsem si odtamtud odnesl spíše ostych psát o literatuře, o vlastních literárních ambicích pak ani nehovořím... Nízké sebevědomí při vlastním psaní, ostych psát o literatuře, ale snad vzhledem k náročnému studiu a s tím souvisejícímu překonávání překážek i touhu oboje zvládnout. Studium mi rozšířilo obzory, a i když jsem byla o zkouškovém naštvaná, že není čas na studentský život a že musím strávit noc čtením, jsem vděčná všem pedagogům za vštípení jakéhosi jiného způsobu čtení než toho konzumního.   Jako vystudované bohemistky se tě musím zeptat, čím se dnes živíš, respektive co jsi dělala před nástupem na mateřskou, potažmo rodičovskou dovolenou? Odpovědi na tuhle otázku bývají leckdy překvapivé, málokdo zůstane alespoň jednou nohou v oboru... Pomáhala jsem a pomáhám Petru Štenglovi v nakladatelství. Také jsem působila jako asistentka v půvabné Galerii La Femme, která se odráží v knize Dokud jsme mladí. Ráda bych je touto cestou pozdravila a také zdravím manželskou dvojici Miroslava Jiránka a Viktorii Ban-Jiránkovou, fantastické výtvarníky, kteří tam pravidelně vystavují a kteří se stali jakýmsi volným předobrazem rodičů Ondry z mé knížky. Také jsem díky jazykové vybavenosti pečovala o zahraniční klientelu na klinice asistované reprodukce IVF CUBE, kde jsem s obdivem pozorovala, kolik párů dokáže tým doktorky Višňové obohatit o vytoužený přírůstek. Ještě zmíním, že jsem se léta věnovala dětem jako pedagog volného času nebo oddílová vedoucí, doteď jezdím na tábory, už i s dcerou.   Ty jsi ovšem literárně debutovala jako básnířka, a to v roce 2016 sbírkou Největší kočka z tohohle kanclu. I tady se vlastně jednalo o „črty“ ze života hlavní hrdinky – totiž ženského lyrického subjektu –, které ve výsledku působily nadmíru autenticky, ba přímo odžitě. Jaká byla geneze tvé prvotiny? A stále píšeš básně? Ano, v roce 2019 mi vyšla ilustrovaná knížka básniček pro děti Medový medvídek v nakladatelství Agentura Krigl. Také občas napíšu skeptickou básničku pro Sisyfos. A ke genezi Největší kočky z tohohle kanclu: Říkám, že jsem si tu knížku napsala, abych měla pocit, že se někdo má hůř než já. Což lyrický subjekt nepochybně splňuje. To je vtip, i když je fakt, že jsem prožívala nějaké horší období. Ale teď – až na hypersenzitivitu a některé s tím spojené potíže – vedu naplněný život, s novou mateřskou rolí bych řekla, že život přímo krásný.   Také v tvé nové próze se objevuje začínající básník, který si v jednu chvíli posteskne nad tím, že přes kladnou recenzi na iLiteratuře si jeho knížky kupují stejně jen rodinní příslušníci a kamarádi. Má podle tebe literární kritika dnes nějaký vliv na prodejnost titulů? A čteš ty sama recenze svých knih? Literární kritika má podle mě vliv na prodejnost. O čem se píše a mluví, to si udržuje jakousi životnost. A čtu recenze svých knih, i když mě to bolívá, protože dobrý recenzent nutně odhalí, že jsem nevypsaný autor, autor trpící spoustou nedostatků, které možná zmizí časem, možná nikdy… A jsem upřímně vděčná za každou konstruktivní a třeba veskrze negativní reflexi.   Ptám se i proto, že ty sama jsi na již zmíněném webu iLiteratura.cz zrecenzovala několik básnických sbírek. Jako by vskutku platila rozšířená představa, že o poezii u nás píšou převážně zase jen básníci. Také se setkávám převážně s recenzemi básnických sbírek od básníků. Jsou to jistě specifické a cenné reflexe. Doufejme ale, že tomu tak není výhradně, že se pozornosti básníků dostává i z per jiných osob, aby se utvořila skutečně pestrá mozaika recepce díla.   Některé motivy ze sbírky se objevují i v tvé nové knize, třeba sklon ke zbytečným starostem o každého a o všechno. Také jím trpíš? Dnes mají lidé spíše tendenci nestarat se o nikoho a o nic... Možná za touto tendencí stojí snaha chránit sebe a své nejbližší, postavit kolem sebe komfortní zónu, nepřipouštět si problémy ostatních. Řekla bych, že dnešní chování nás, čerstvě dospělých lidí, rodičů i mnoha dalších sociálních skupin limitují, či dokonce a priori definují existenční problémy související převážně se sháněním bydlení, zajištěním hypotéky a podobně. Nemáme už kapacitu starat se o druhé v takové míře, jakou bychom jim ve snadnější životní situaci třeba rádi poskytli. Ovšem jak už tu padlo, já sklonem ke zbytečným obavám o každého a o všechno trpím stejně jako moje Linda. Je to danajský dar, ale pořád dar, protože myslím, že jsem díky tomu schopná empatie, kterou mám skutečně mimořádně vyvinutou a která mi usnadňuje komunikaci s lidmi. Troufám si říct, že dokážu odhalit jejich nejniternější pocity a pracovat s tím. Myslím, že obstojně. Akorát když se tím tak trochu chlubím manželovi, směje se: „Máme tady senzibila!“   A jak se na tvé psaní dívá tvoje nejbližší okolí? Rodiče, sestra a další členové mé rozvětvené první rodiny mi asi fandí. Manžel je programátor a přečetl akorát něco od Bukowského. Teď jsem se mu snažila vnutit i českou literaturu, konkrétně Valmez Forever od Zdeny Koláčka, kde jsem detekovala jasnou inspiraci právě Bukowským. Manžel si prohlédl obálku s fotkou autora, kterou jsem mu doslova nacpala před obličej s tím, že má vlasy jako ten Koláček a ať si to teda přečte. Ale tím jeho kontakt s knihou skončil. Takže v mé současné rodině se moje psaní neprožívá. Ovšem dcera bude, jak se zatím zdá, vášnivá čtenářka po mně. {/mprestriction}  Michaela Kalivodová (*1990) absolvovala bakalářský obor Český jazyk a literatura na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Publikovala v internetovém magazínu Dobrá adresa, knižně debutovala v roce 2016 ještě pod dívčím jménem Kašičková básnickou sbírkou Největší kočka z tohohle kanclu v Nakladatelství Petr Štengl. V roce 2019 jí vyšla knížka pro děti Medový medvídek v nakladatelství Agentura Krigl a počátkem letošního roku próza Dokud jsme mladí v Nakladatelství Petr Štengl. Žije s manželem a dcerou v Praze.

Čas načtení: 2019-10-10 10:26:34

Evropský parlament nechal Kurdy Turecku napospas

Ve středu 9. října byl na pořadu jednání v Evropském parlamentu (EP) i bod „Turecká agrese do Sýrie“, tedy do oblasti Rojava, kterou obývají převážně Kurdové a kterou jejich jednotky ubránily před Islámským státem za cenu obrovských ztrát. Tváří v tvář tomu, co bylo na spadnutí, nemohl zůstat zcela nečinný ani Evropský parlament. Český poslanec Ivan David předložil za frakci ID návrh rezoluce, odsuzující agresi a navrhující konkrétní sankce proti Turecku včetně zákazu vývozu zbraní, a také zažádal o možnost návrhy rezolucí na plénu předkládat. Tento návrh byl poslanci zamítnut o pouhých 15 hlasů, takže zůstalo u pouhého „žvanění“. Mezitím zahájilo Turecko nejprve bombardování severní Sýrie, převážně pozic SDF na periferiích velkých měst, jako jsou Kobání, které se stalo symbolem hrdinského odporu Kurdů proti IS, dvousettisícového města Kamišlí a dalších. Tisíce lidí jsou na útěku, takže „bezpečná zóna“ pro uprchlíky funguje bezchybně. Jsou už hlášeny první civilní oběti. A celý svět přihlíží tomu, co dohodlo Rusko – které se „nehodlá vměšovat“, a tím pádem nic nedělá ani Asadův režim, navzdory velkohubým prohlášením – s Tureckem a Íránem. Dokonce se aktivizují i íránské jednotky, které jsou v zemi na pozvání Asada. Osud Kurdů se zdá být tři čtvrtě roku poté, co dobyli poslední baštu Islámského státu v Baghúzu na východě země, zpečetěn. Mouřenín posloužil, mouřenín může jít. Ale v tomto případě nemůže ani jít, nýbrz má být „eliminován“, slovy Erdogana. Mnozí říkají, že Kurdové si za to můžou sami, měli si lépe vybrat. Ale oni na výběr nikdy neměli, snaží se jen udržet na svém území, ze kterého se je už jednou vyhnal syrský režim za diktátora Háfize Asada, který se snažil oblast arabizovat. A díky boji s IS a za cenu velkých obětí v době, kdy Asadova armáda byla v hluboké defenzívě u Damašku, dobyli svá území zpět. A spolu s nimi osvobodili od IS v rámci mezinárodní koalice třetinu Sýrie. Tato koalice je ale nyní ponechala Turecku napospas. V zemi sice ještě zůstávají nějací američtí a britští vojáci, ti se ale bojů nesmí účastnit. Trump rozhodl – přes velký odpor většiny amerických politiků napříč stranami. Mezi kritiky jeho rozhodnutí patří nejen Demokraté, ale i Republikáni. Senátor Lindsey Graham se snaží dohodnout se svými protějšky z Demokratické strany alespoň ekonomické sankce proti Turecku, tedy to, o čemž se v Evropském parlamentu hlasovat nesmí, neboť Turecko je „příliš důležitý obchodní partner“, jak sdělil na plénu EP dosluhující předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Vojenská agrese Turecka do Sýrie s poetickým názvem „Pramen míru“ tedy může nerušeně pokračovat. A tisíce džihádistů ve vězeních na severosyrském území se mohou těšit na tureckou amnestii. Protože právě Trump uvedl ve svém tweetu z pondělí 7. října, že Turecko převezme odpovědnost za zajaté džihádisty. Ti koneckonců Trumpa nezajímají, protože jak citoval ve středu rakouský Der Standard některé z jeho výroků z posledních dnů, zajatí džihádisté nejsou žádné bezpečnostní riziko pro Spojené státy, neboť „uprchnou do Evropy“. A Kurdové koneckonců nepomohli Američanům ve 2. světové válce, což je také dobrý důvod ponechat je svému osudu. To není vtip, ale citace dalšího výroku Donalda Trumpa. Jedno z vězení, kde jsou drženi ti nejtvrdší džihádisté, bylo včera při bombardování „náhodou“ zasaženo také a není jasné, zda se někteří vězni nemohli dostat na svobodu. „Turecké ozbrojené síly svými vzdušnými silami a dělostřeleckou podporou zasáhly 181 cílů teroristických organizací,“ ohlásilo turecké ministerstvo obrany. Možná tuto věznici zahrnulo do počtu také. Jinak jsou pro Turky teroristé pouze kurdské SDF, YPG a YPJ. A celý svět svým přihlížením a starostmi o „bezpečnost hranic Turecka“ toto pojetí teroristů potvrzuje. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Společný návrh rezoluce Evropského parlamentu o tureckém útoku proti kurdskému regionu Rojava v severní Sýrii (Jádro textu rezoluce, o které se nesmělo hlasovat.) Evropský parlament (…) A. vzhledem k tomu, že turecké síly podnikají vojenskou agresi proti provincii Afrin v severní Sýrii, kterou okupují od března 2018; B. vzhledem k tomu, že turecké ozbrojené síly bombardují místy v oblasti Rojava na severu Sýrie, které jsou obývány převážně Kurdy; C. vzhledem k tomu, že Turecko se dopouští válečných zločinů, jak je definováno v platném mezinárodním právu; D. vzhledem k tomu, že Turecko jako řádný člen NATO svým jednáním v Sýrii narušuje Alianci NATO a ohrožuje bezpečnost Evropy; E. vzhledem k tomu, že Turecko podniká vojenské akce proti sousedním členským státům EU, včetně námořní blokády u pobřeží Kypru; F. vzhledem k tomu, že turecké letectvo provádí vojenské provokace narušováním řeckého vzdušného prostoru; G. vzhledem k tomu, že turecká vláda uplatňuje územní nároky na Kypr a Řecko v rozporu s Lausannovou smlouvou z roku 1923; H. vzhledem k tomu, že Turecko představuje hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost, jak je definováno v kapitole VII. Charty OSN; I. vzhledem k tomu, že kroky Turecka v severní Sýrii podkopávají boj proti islámskému extremismu a vybízí k obnovenému kalifátu; 1. vyzývá Turecko, aby okamžitě ukončilo okupaci provincie Afrin v severní Sýrii; 2. vyzývá tureckou vládu, aby ukončila útočné vojenské operace proti oblasti Rojava v severní Sýrii obývané převážně Kurdy; 3. naléhavě žádá Turecko, aby upustilo od nepřátelských vojenských akcí proti členským státům EU; 4. vyzývá členské státy, aby zavedly zákaz vyvážet do Turecka zbraně, střelivo, vojenský materiál a veškeré zboží, které lze použít k vedení války; 5. naléhavě žádá členské státy, aby zajistily okamžité ukončení všech plateb, včetně plateb z rozpočtů EU a vyčleněných pro Turecko; 6. naléhavě žádá všechny občany členských států EU, aby neprodleně opustili Turecko, aby se zabránilo porušování mezinárodního práva, aby se nestaly oběťmi rukojmí, které praktikoval režim prezidenta Erdogana; 7. vyzývá členské státy EU, aby společně připravovaly a prováděly vojenská opatření k zajištění bezpečnosti a územní celistvosti a nezávislosti všech členských států EU hraničících s Tureckem; 8. vyzývá Radu bezpečnosti OSN, aby provedla opatření k odrazení Turecka od jeho militaristických ambicí v jeho sousedství; 9. naléhavě žádá Severoatlantickou radu, aby neprodleně zvážila kroky Turecka s ohledem na jeho členství v Alianci NATO; 10. pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Radě, Komisi, místopředsedovi Komise / vysokému představiteli Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku, členským státům, turecké vládě, Severoatlantické radě a žádá aby byla tato zpráva přeložena do turečtiny.

Čas načtení: 2020-07-07 06:03:33

Ukázka z knihy Petera Lehra Historie pirátství: Od vikingů po somálské lupiče

Kniha popisuje historii pirátství od samého počátku až po současnost, kdy je omezeno jen na některé lokality. Popisuje způsoby přepadávání lodí, přístavů nebo vesnic a měst na pobřeží i to, jak se tyto strategie vyvíjely s příchodem nových technologií, politických spojenectví apod. Vyvrací romantické představy o pirátech, které byly vytvořeny mnoha příběhy a hollywoodskými filmy. Kniha také přináší portréty nejslavnějších pirátů, mapy a kresby lodí.   Ukázka z knihy   ČÁST I izolované oblasti, od 700 do 1500   připojení ke zlotřilému řádu Proč si lidé zvolí stát se pirátem nebo privatýrem, proč se rozhodnou pro kariéru námořního lupiče? Většina romantických filmů a románů o pirátech nevšímavě opomíjí ošklivou pravdu, že pirátství bylo – a v mnoha přímořských oblastech stále je – velmi nebezpečné povolání, ohrožující přinejmenším zdraví samotného piráta. Člověk, který se pro tuto kariéru rozhodl v minulosti, tak patrně učinil s nadějí na rychlé zbohatnutí. Mnohem pravděpodobněji ho však čekalo utonutí, vyhladovění, úmrtí na kurděje, malárii, mor či jinou z mnoha exotických a tehdy ani nepojmenovaných chorob, doživotní zmrzačení při nehodě či v boji, zabití v bitvě nebo umučení k smrti řadou velmi nepříjemných způsobů, po dopadení mohl zemřít na popravišti nebo shnít ve vězení. Je tedy důležité mít na paměti, že volba pirátství za povolání nemusí být vždy motivována romantickými představami ani láskou k dobrodružství.      Za rozhodnutím stát se pirátem obvykle stála jedna ze dvou hnacích sil. Za prvé neutěšené postavení zavdávající oprávněný důvod ke stížnostem, jako je bída či chudoba, nezaměstnanost, drsnéživotní podmínky a obecně bezútěšná a beznadějná budoucnost. A za druhé nenasytná touha po bohatství nebo vidina snadno vydělaných peněz. Mocným motivačním faktorem býval rovněž útěk před spravedlností. „Moře vždy sloužilo jako útočiště nezákonných a kriminálních společenských živlů.“ Přesná směsice zmíněných prvků nezávisela ani tak na zeměpisné oblasti, ale spíše na místních okolnostech, které se v průběhu času mohly podstatně měnit.      V době pozdního středověku, tedy mezi roky 1250 a 1500, existovaly ve Středomoří oblasti, které se těšily hospodářskému růstu, což podnikavým jedincům, zejména velmi zručným řemeslníkům, nabízelo řadu dokonale legálních příležitostí. Na druhé straně bylo možné narazit na místa, kde vládla stagnace a růst nezaměstnanosti ještě urychloval zvyšující se počet obyvatelstva, na oblasti, kde charakteristickou chudobu zhoršovaly neustálé nájezdy a protiútoky různých námořních mocností a jejich loďstev, často podporovaných privatýry – nebo korzáry –, soukromými osobami vybavenými licencí (oficiálním vládním pověřením k vedení kořistnické činnosti na moři), jakož i piráty bez licence. V křesťanských oblastech na středomořském pobřeží profitovaly zavedené námořní mocnosti jako Benátky, Janov a Pisa z prudce rostoucího obchodu s byzantskou říší a s hlavními přístavy muslimských říší, například s Alexandrií, i s přístavy na pobřeží Černého moře, například s Kaffou (dnešní Feodosija). Benátští, janovští a pisánští kupci bohatli na vzácném zboží, mezi něž patřily drahokamy, hedvábí, koření, porcelán, zlato, stříbro, kožešiny a otroci, a spolu s nimi bohatli i alexandrijští a byzantští obchodníci.      Pokud se občané zmíněných vzkvétajících přístavních měst rozhodli pro pirátství, činili tak nejčastěji z touhy po zbohatnutí a stávali se hlavně korzáry, licencovanými piráty. Není překvapením, že se mezi piráty hlásili zejména občané ze spodních příček společenského žebříčku, kteří měli vstupem do tak rizikové profese nejmíň co ztratit, zato mohli nejvíc získat. Například v případě přístavů Bidžája (Alžírsko) a Trapani (Sicílie) se do pirátských aktivit na „zkrácený úvazek“ zapojovali „lidé skromného původu“ jako dělníci, maloobchodníci nebo řemeslníci, rybáři a námořníci. Na ostrovech podél námořních tras nuzně se protloukající chudobní rybáři a rolníci určitě sledovali dychtivýma očima těžce naložené obchodní lodě. Tato místa byla obvykle odříznuta od ekonomického pokroku a často se stávala cílem loupeživých nájezdů korzárů, kteří zde lovili otroky a odváželi s sebou vše, co mohlo posloužit jako zdroj zisku. Nikoho nepřekvapí, že se žalostné životní podmínky a touha po bohatství spojily a daly na těchto místech vzniknout pirátským základnám, z nichž některé přežily až do devatenáctého století.      I v severoevropských vodách stály tvrdé životní podmínky za vznikem  a vzestupem volně  organizovaných pirátských a privatýrských flotil námořních lupičů, známých nejprve jako „vitaliáni“ (německy Vitalienbrüder, volně přeloženo bratři živitelé) a později jako „likedeeleři“, které na přelomu čtrnáctého a patnáctého století operovaly v Baltském a Severním moři. Vdůsledku neustálých námořních válekv této části Evropy byly vypleněny mnohé přímořské oblasti a tuhý feudální řád na pevnině držel poddané v pevném područí. Není divu, že mnozí chudí rolníci a nádeníci, kteří nevlastnili ani kousek půdy, se ve třináctém a čtrnáctém století přesouvali do měst v naději na lepší život. Tam však zjistili, že jejich bída se v relativní anonymitě města ještě prohloubila. Platilo to zejména v případě státu Řádu německých rytířů, který se rozkládal na částech území dnešního Estonska, Lotyšska, Litvy, Polska, Ruska a Švédska. Ovládal ho katolický vojenský řád, který se až do počátku patnáctého století podílel na křížových výpravách proti pohanským kmenovým královstvím a knížectvím.      V té době byly akty pirátství v Baltském moři poměrně časté a docházelo k nim ze stejných důvodů jako v jiných koutech světa: hustý námořní provoz nabízel bohatou kořist a neustále se měnící politická spojenectví přímořských států znemožňovala ustavení a účinné dodržování námořního práva. Například již v roce 1158 obyvatelstvo dánských pobřežních oblastí Jutska a Sjællandu uprchlo v důsledku neustálých nájezdů do vnitrozemí a nechalo za sebou neobdělávanou a nechráněnou půdu. „Všude vládla sklíčenost, nikdo nemohl spoléhat na zbraně ani na pevnosti.“ Vévoda Jan z Meklenburku (do vévodského stavu jej roku 1348 v Praze povýšil Karel IV.) nabídl v rámci války, kterou koncem čtrnáctého století vedl proti dánské královně Markétě, privatýrské pověření prakticky každému, kdo si o ně řekl. Tím jen dále otevřel stavidla a do té doby neorganizovaní piráti se sdružili do velkých flotil. Převážně námořní válka Meklenburska proti Dánsku vyžadovala stavbu nových lodí, pro něž bylo třeba zajistit posádky. A protože válka přinášela naději na rozsáhlé drancování a plenění, hrnuly se do meklenburských přístavů zástupy dobrodruhů a zoufalců vesměs severoněmeckého původu, dychtivých nechat se najmout. Dětmarova Kronika je popisuje těmito slovy:   V tomto roce [1392] se shromáždil neukázněný a vzpurný dav dvořanů, měšťanů z mnoha měst, úředníků a sedláků, kteří nazvali  sami sebe  vitaliáni. Tvrdili, že vyrazí proti královně Dánska, aby osvobodili švédského krále, jehož uvěznila, a že nebudou nikoho zajímat ani plenit, pouze podpoří zbožím a pomocí ty [z Meklenburska], kdo budou bojovat proti královně.   Svému slibu se vitaliáni zpronevěřili, ohrožovali „celé moře a všechny kupce, přátele i nepřátele“. Vitaliáni ani jejich nástupci likedeeleři se – podobně jako jiné velké organizované pirátské skupiny – neobjevili znenadání a zčistajasna. Můžeme jen spekulovat, zda tyto muže vedla touha po bohatství, nebo zoufalé životní podmínky, aby se stali námořními lupiči, neboť nikdo z těch zástupů povětšinou negramotných a nevzdělaných lidí nezanechal paměti. Je však pravděpodobné, že oba zmíněné faktory poháněly četné obyvatele hanzovních měst, aby se dali na pirátství. Volání meklenburského vévody po privatýrech jim znělo jako vábení sirén. Nabízelo naději na únik ze spárů bídné chudoby a na zbohatnutí – nebo alespoň na smrt při snaze získat lepší postavení. Ještě pochopitelnější je, že se k vitaliánům přidávali i stávající námořníci. Podmínky úmluvy sice mohly zahrnovat ustanovení, že meklenburští privatýři budou placeni pouze z kořisti, přesto naděje na obohacení při rabování byla jistě svůdná. Pokud se kapitán rozhodl připojit se k pirátskému bratrstvu, posádka ani nemusela přestoupit na jiné plavidlo. Rozdíl mezi obchodní a pirátskou či privatýrskou lodí spočíval jen v tom, že ta druhá uvedená mívala lepší posádku i výzbroj.      Názvy, pod nimiž tyto aliance námořních lupičů vešly ve známost, jsou dostatečně výmluvné. Podle některých názorů vděčí vitaliáni, bratři živitelé, za své pojmenování jednomu z úkolů, jimiž byla tato skupina privatýrů pověřena. Roku 1390 dostali příkaz zásobovat, tedy živit, vyhladovělé obyvatele Stockholmu, když dánský nepřítel odřízl město od zásobovacích tras. Přijatelnější vysvětlení zní tak, že název bratři živitelé odkazuje na skutečnost, že si tito privatýři zajišťovali obživu vlastními  silami.  Odkaz na „bratry“ nebo „bratrstvo“ naznačuje vzájemnost, když už ne rovnost. Tento prvek je výraznější v pojmenování (ve středověké dolnoněmčině) Likedeelern, které se vyskytuje v soudobých německých pramenech kolem roku 1398 a znamená „rovnocenní podílníci“. V dobách striktního hierarchického rozdělení společnosti, kdy všichni měli vědět, kde je jejich místo, je kvazi socialistická představa rovnocenného podílu bez ohledu na původ sama o sobě výzvou předhozenou politickým elitám – aristokracii, církvi a mocným hanzovním obchodníkům.      Zajímavé je, že to nebyli pouze utlačovaní, kdo se ve středověku rozhodli pro pirátskou nebo privatýrskou dráhu. Kariéra piráta nebo privatýra lákala dokonce i šlechtu a často z velmi podobných důvodů: uniknout životu v chudobě a strádání, do něhož je uvrhl nepřející osud. Chudoba šlechticů byla samozřejmě relativní a mnozí urození zřejmě vyrazili na moře spíše z touhy po dobrodružství než pro cokoliv jiného. Zůstává ovšem neměnným faktem, že mnoho jedinců urozeného původu se stalo piráty nebo privatýry z donucení. Tak například v Itálii čtrnáctého století se běžně stávalo, že v důsledku častých násilných srážek mezi různými městskými státy i mezi jednotlivými frakcemi uvnitř těchto států byla řada vysoce postavených rodin nucena uprchnout ze svých domovských měst. Snažily se udržet své postavení (nebo spíš prostě přežít) tím, že se daly na pirátství a lupičství. Kolem roku 1325 napadaly ghibellinské galéry vyplouvající z Janova konvoje obchodních lodí, plenily a loupily. V roce 1464 se pirátem, a to velmi neblaze proslulým, stal dokonce janovský vévoda a arcibiskup Paolo Fregoso, když jej političtí nepřátelé vyhnali z města. Italští vyhnanci ovšem nebyli jediní příslušníci šlechty, na něž tehdy dolehly zlé časy. Když nečekané uzavření míru v roce 1302 vedlo k obrovské nezaměstnanosti mezi vojáky a žoldnéři, trpěli i katalánští rytíři. Mnozí se uchýlili pod vlajku jistého Rogera de Flor, bývalého templáře, který se po vyloučení z řádu pro údajné krádeže stal pirátem. S námořními nájezdy měl bohaté zkušenosti, neboť se od svých osmi let plavil na templářských lodích a z plavčíka to dotáhl až na velitele galéry. Tato skupina profesionálních žoldnéřů, známá pod názvem (Velká) Katalánská kompanie, působila po většinu čtrnáctého století převážně ve východním Středomoří buď jako privatýři, nebo jako piráti – podle toho, zda bojovali pro nějakého pána, nebo pro sebe.      Situace vitaliánů v Baltském moři byla koncem téhož století jen mírně odlišná. Mnozí příslušníci nižší šlechty v tomto regionu strádali ve stavu infausta paupertas neboli „nešťastné chudoby“, a to navzdory možnostem a ambicím svého původu. Většina z nich byla závislá na příjmech z půdy, kterouvlastnili, abylitakvelmizranitelnívpřípadech agrárních krizí, kdy ceny zemědělských výrobků klesaly na samotné dno. Tito šlechtici představovali typický důsledek oněch nejistých válečných časů, ovšem na rozdíl od jiných skupin chudiny měli jednu dobře zpeněžitelnou výhodu – byli zocelení častými válkami, v nichž bojovali, takže prokazovali neobyčejné bojové schopnosti. Navíc svým ubohým postavením ospravedlňovali své loupení a drancování jakožto „drobný“ nebo „odpustitelný“ hřích, který na nich nezanechá žádné stigma. Potvrzuje to i soudobé rčení: „Ruten, roven, det en is gheyen schande, dat doynt die besten von dem lande.“ (Potulka a loupež neznamená hanbu, dělají to i ti nejlepší ze všech zemí.) Bylo tedy jen logickým krokem rozšířit loupení ze souše i na moře.      Většina šlechticů, kteří se dali k pirátům, se na rozdíl od „obyčejných“ lidí stala veliteli. Vyškrábali ze dna truhlice posledních pár zlatek, koupili loď, vyzbrojili ji a najali posádku z řad svých bojem zocelených přívrženců v nikoliv liché naději, že jim pár úspěšných nájezdů vynaložené prostředky bohatě vrátí. Jiní, ještě chudší šlechtici, byli natolik zběhlí a zruční ve válečném umění, že se stali pirátskými veliteli, aniž by si napřed museli pořídit loď. To byl i případ dvou mnichů žebravého řádu, kteří se stali vůdci vitaliánů.      Není známo, co tyto dva „svaté“ muže přimělo připojit se k námořním lupičům, ale překvapivě nešlo o první „klášterníky“, řádové bratry, kteří se stali piráty. Mnich Eustach, známý také jako Černý mnich, se narodil jako Eustache Busket ve francouzském Boulogne-sur-Mer při pobřeží Lamanšského průlivu někdy kolem roku 1170 do vznešené rodiny – jeho otec Baudoin patřil k předním šlechticům tohoto přímořského kraje. Mladíkovi se zřejmě dostalo řádného rytířského i námořnického výcviku, jeho pozdější pozoruhodné činy jako privatýra a piráta naznačují, že první zkušenosti získal jako korzár ve Středomoří. Není jasné, proč se rozhodl vstoupit jako mnich do benediktýnského kláštera. O něco zřejmější jsou důvody, proč duchovní službu opustil. Když odmyslíme zvěsti o údajných zločinech, hnala jej touha pomstít smrt svého otce, jehož zabil jiný šlechtic. Po krátkém působení jako bandita ve svém rodném kraji dobře využil nabyté korzárské dovednosti a kolem roku 1204 se připojil k privatýrům anglického krále Jana, který vedl dlouhou a úpornou válku proti francouzskému panovníkovi Filipu II. Téměř deset let Eustach napadal francouzské koráby a útočil na francouzské pobřeží Lamanšského průlivu. Za svou polonezávislou základnu si zvolil ostrov Sark – k velké mrzutosti obyvatel nedalekých anglických přístavů Hastings, New Romney, Hythe, Dover a Sandwich (známých jako Cinque Ports, Pět přístavů), kteří byli rovněž vystaveni jeho drancování. Když se proti Eustachovi v letech 1212 a 1213 postavil anglický dvůr, rychle změnil strany a ve francouzských službách napadal anglické lodě a pobřeží. Jeho osud se naplnil 24. srpna 1217 v bitvě u Sandwiche, když se anglickým námořníkům podařilo proniknout na palubu jeho lodi poté, co napřed oslepili francouzské protivníky tím, že jim nasypali doočí nehašené práškové vápno.„Naskákali na Eustachovu loď a mimořádně krutě se vypořádali s jeho muži. Pochytali všechny barony a mnicha Eustacha zabili. Usekli mu hlavu a bitva okamžitě skončila.“      Nebyl jediný člen církevního řádu, který porušil svaté sliby a vydal se na dráhu piráta. Na druhé straně zeměkoule najdeme jiné zbloudilé, tentokrát buddhistické mnichy, kteří učinili totéž. Například jistý Sü-chaj vedl mnoho let poklidný život jako vzdělaný a uznávaný mnich ve slavném Tygřím klášteře nedaleko Chang-čou. Avšak roku 1556 se z neznámých důvodů náhle rozhodl, že opustí klášter a přidá se k pirátům Wo-kchou, kteří v letech 1440 až 1570 aktivně působili ve Východočínském a Jihočínském moři. Dobře využil svých znalostí náboženský chrituálů, liturgických žalmů i věšteckého umění as jejich pomocí si získal „věrnost své posádky, která ho nazývala ,generálem, jehož seslala nebesa, aby zpacifikoval oceány‘“. Ale stejně jako křesťanští duchovní, kteří se připojili k pirátům v Severním a Baltském moři, i on představoval spíše výjimku než pravidlo. Wo-kchou, což doslova znamená „japonští bandité“, verbovali své členy převážně mezi Japonci, Číňany a Malajci, hnanými buď  touhou po zbohatnutí, nebo chudobou. Většinu tvořili zkušení čínští námořníci, kteří dříve sloužili ve válečném nebo obchodním loďstvu. Proud rekrutů zesílil po schválení tvrdého omezení či přímo zákazu námořního obchodu a rozpuštění mocného námořníholoďstva dynastie Ming, které pod velením admirála Čeng-chea brázdilo vody Indického oceánu mezi roky 1405 a 1433.      Náhlá změna čínské námořní politiky měla za následek tisíce nezaměstnanýcha strádajících námořníků, kteří se zoufale snažili najít nové uplatnění. Mnozí obchodníci se rozhodli pokračovat ve svém, nyní již prakticky nezákonném podnikání a zapojili se do pirátství – buď aktivně organizováním nájezdů, nebo pasivně obchodováním s kradeným zbožím. Nejmocnějším mezi těmito kupci-piráty byl jistý Wang Č’, původně bohatý a vážený obchodník se solí. Základnu si zbudoval na ostrově Kjúšú pod ochranou japonských feudálních pánů a z ní ovládal stále rostoucí pirátskou říši, aniž by se sám aktivně podílel na nájezdech a plundrování. V jeho případě proběhl přerod z uznávaného obchodníka v obávaného piráta nedobrovolně: zákaznámořníhoobchoduzničiljehopodnik, který na mořeplavbě závisel. Neměl prostě jinou možnost.   bůh to tak chce Stát se pirátem bylo mnohem snazší, pokud se k tomu nevztahovalo žádné společenské stigma. Některé přímořské národy – například Vikingové, kteří za raného středověku (od osmého století) napadali pobřeží britských ostrovů, Irska i evropské pevniny, nebo ve stejné době, ale na druhé straně zeměkoule takzvaní Orang Laut (Mořští lidé), kteří pocházeli od Malackého průlivu – pokládaly nájezdné lupiče za vznešené válečníky, kteří zasluhují úctu a obdiv. V těchto kulturách patřila účast na pirátských nájezdech ke způsobům, jak získat nejen reputaci, ale také bohatství.      Pro členy válečnické společnosti, kteří se chtěli osamostatnit jako nezávislá feudální knížata, byly nejdůležitější tři prvky. Museli si vydobýt pověst neohrožených bojovníků, získat do svých vojů dostatečný počet otroků-bojovníků a nashromáždit bohatství. Platilo to zejména pro Vikingy:   Bohatství u Vikingů neznamenalo pasivní hromadění zlata a stříbra, ukrytého kdesi v jámě nebo v truhlici, ale spíše je představovalo postavení, spojenectví a styky. Skandinávské komunity v období Vikingů tvořily otevřený systém, v němž musel každý jedinec či rodina soustavně bránit svou pozici vůči ostatním, kteří si  s ním byli teoreticky rovni.   Universum 2020, z anglického originálu Pirates: A New History, from Vikings to Somali Raiders přeložil Dalibor Míček, vázaná, 360 stran, 1. vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-01 09:37:59

Michal Jareš a Pavel Mandys: Občas čtenář žasne, jak jsou čeští detektivové nevýbojní, tiší a místy až neschopní

Kriminální žánr se u nás těší setrvalé čtenářské oblibě již nějakých 150 let, dosud jsme však postrádali ucelený přehled stěžejních plodů tohoto žánru a jeho vývoje v tuzemské literatuře. Nápravu sjednala až kniha Dějiny české detektivky (Paseka 2020), za níž stojí dva na slovo vzatí odborníci, Michal Jareš a Pavel Mandys, a která se sama čte takřka jako detektivka.    Čím vás osobně přitahuje kriminální žánr a v čem spatřujete příčinu jeho trvalé obliby? Michal Jareš: Jaroslav Velinský v jednom z rozhovorů napsal, že v případě detektivky lidé čtou rádi o tom, čeho se bojí. Možná bych to doplnil, že čtou také rádi o tom, co v jejich běžném životě není a nikdy nebude, třebas i s náznakem nějaké mystiky, tajemství, nějakého divného přesahu. Dnes je literární kriminálka spojovaná zejména s vraždou, přičemž prim hraje sériový vrah nebo psychopat, který po sobě zanechává co nejbrutálnější stopy násilí. Ono by to tak nemělo být, ale když napíšete „běžnou“ detektivku o vraždě uskutečněné kvůli pár stovkám nebo ve chvíli, kdy někomu bouchly saze, je to vlastně málo pikantní a „zajímavé“. A k té osobní části – kriminální žánr mě přitahuje realismem, odpočinkem, humorem, záhadou, spoluřešením, poznáváním práce nějakých odvětví, které člověk nemá šanci jinak poznat. Pavel Mandys: Já se přidám také s těmi typickými rysy: napětí, dynamika děje, záhada, jasné rozuzlení, obecně přísná realističnost. Rád střídám žánry, pak se čtení knih nikdy neomrzí.    Kde se vzal nápad sepsat Dějiny české detektivky, jak dlouho trvala práce na rukopisu a proč vyšel právě v nakladatelství Paseka? Michal Jareš: To je spíš vše otázka náhody – s Pavlem jsme se tu a tam bavili o detektivkách, on o nich psal, já je tak nějak sleduji dlouhodobě spíš z toho historického hlediska a z hlediska populárních žánrů, tak se to nějak střetlo. Jen psaní zabralo kolem dvou let, ale berte to tak, že to třeba u mne vznikalo po odpolednech a víkendech mimo vlastní pracovní nasazení. A předcházely tomu roky čtení… Pavel Mandys: Napsal jsem předmluvu k povídkové sbírce Praha noir, kde jsem dějiny české detektivky stručně zrekapituloval, a jeden z autorů, kteří tam měli povídku, literární historik Michal Sýkora, mě trochu žertem vyzval, abych se do toho pustil důkladněji. Tak jsme se potkali s Michalem Jarešem a dohodli se, že se do toho dáme spolu. V Pasece to vyšlo právě proto, že předtím vydali také Prahu noir.   Jak si vysvětlujete, že ani po bezmála 150 letech přítomnosti detektivního žánru u nás se neobjevily pokusy o nějaký ucelený přehled jeho české odnože?  Michal Jareš: Ony se objevují, ale nejsou nijak uceleně pojednané do jedné knihy. Najdete řadu pěkných přehledů dobových, třeba Vilém Hejl má výbornou analýzu, do českého prostředí po svém zasahují Cigánek i Grym i Škvorecký, jsou tu přehledové úvody k antologiím i články po časopisech… ale soustředěné do jedné příručky „pro školu a dům“ to zatím nebylo. Je to dané i roztříštěnou komunitou, která se táhne napříč čtenáři všech věků a sociálních skupin, není nějak extra stmelena jako třeba scifisté. Pavel Mandys: Pro akademické historiky to je možná příliš profánní oblast, pro ostatní zase příliš rozlehlá. U některých domácích prací jsem měl pocit, že prostě autoři přečetli hodně detektivek, pak si vybrali ty lepší a něco o nich napsali. My jsme chtěli být důkladní a systematičtí.   Rozdělili jste si jako autoři nějak jednotlivé etapy historie pojednávaného tématu, nebo jste opravdu všechno psali společně? A jak se vám na knize spolupracovalo? Michal Jareš: Bylo to rozdělené podle zájmových oblastí, takže začátky jsem psal spíš já, pak převzal štafetu Pavel, ale tu a tam jsem mu něco doplnil, a takhle to pokračovalo dál a dál, přičemž někde nevím, co vlastně kdo psal, protože se to četlo navzájem a ještě nám pak do toho vstupoval Pavel Janáček. Zároveň byla jména, co jsme si chtěli napsat, takže celek je porůznu promíchaný. Ale musíte taky počítat s tím, že já osobně píšu trochu liberečtinou, takže je potřeba to, co vznikne, překládat do jazyka, kterému rozumí i lidé „ze za kopce“. A spolupráce byla fajn, osobně jsem zvyklý na to, že jsem spoluautorem. Pavel Mandys: Já doplním, že Michal si převážně vzal na starosti okraj všeho druhu: sešitové publikace až po vyložený brak ve třicátých i sedmdesátých letech, krajská nakladatelství, dokonce letmo i časopisy. To obdivuji, já psal spíše o těch zásadnějších autorech a dílech, která se dají číst i nyní.   V čem podle vás tkví přínos české detektivky žánru jako takovému a které atributy bývají nejčastěji spojovány s postavami českých literárních detektivů? Michal Jareš: Příznačný je vpád humoru a parodie: samozřejmě že ho nacházíme třeba už v uvolněných povídkách Leblankových s Arsénem Lupinem, toliko lupičem-gentlemanem, z počátku 20. století, ale je to takové francouzsky galantně navoněné, až pitomoučké. U nás se to stalo na dlouhou dobu nedílnou součástí žánru, později i díky Fikerovi a jeho následovníkům, vybroušené do dokonalosti díky wisecrackům a podivuhodně bizarním situacím. Pavel Mandys: Občas čtenář žasne, jak jsou čeští detektivové nevýbojní, tiší a místy až neschopní. Cílevědomě s tím pracoval nejen Karel Čapek, ale i „brakový“ Eduard Fiker, přidávali se i autoři v šedesátých letech v čele se Škvoreckým. Až od sedmdesátých let parodické rysy začínají z české detektivky mizet.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Na výraz wisecrack jsem v knize narazil vícekrát, bohužel bez dalšího vysvětlení. Existuje vůbec něco jako detektivkářský slang, potažmo jeho česká verze?  MJ: Existuje množství dobových slovníčků, které vycházely třeba v Československém kriminalistovi ve třicátých letech, aby se porozumělo jazyku světských. Zároveň autoři typu Jardy Kavalíra (vlastním jménem J. F. Němeček) v reportážních knihách jako S hasákem napříč Evropou tohle využívali bohatě. Ve čtyřicátých letech vznikal jiný typ osobité mluvy v rámci drsné školy, s českým ekvivalentem právě v tom mixu profesním a čórkařském a poučeném na dobově populární filmové crazy komedii: ostatně kasařský slang typu káča se stal běžným a běžně srozumitelným. To je jeden typ slangu. A pak tu máme například označení typu cliftoni, dobově ještě v osmdesátých letech běžné označení pro vyšetřovatele. Ale to, na co se ptáte, tedy detektivkářský slang, asi samostatně neexistuje a hodně termínových věcí přebíráme z angličtiny, protože zasahuje žánrově větší pásmo populáru než jen detektivky a dotyčné výrazy už jsou u nás zaběhnuté v komiksu nebo sci-fi.  PM: Konkrétně výraz wisecrack bývá spojován s Chandlerem a suchými vtipy, které trousí Phil Marlowe. U nás je výtečně oslavila a zároveň zparodovala divadelní hra Mazaný Filip.   Na začátku vymezujete několik subžánrů – např. whodunitky, drsná škola, noir, pitavaly, retrodetektivky, historické detektivky. Při letmém pohledu na dnešní produkci se zdá, že každý z nich má stále svůj okruh čtenářů. Je nějaký subžánr, který by se dal dnes označit za mrtvý? MJ: Těžko říct – trochu spí třeba špionážní podoba žánru, jak to udělala naposledy například Kate Atkinsonová v Přepisu. Stejně jako už dlouho nebyl viděn takový ten inteligentní dobrodruh a zloděj à la Fikerův hrdina Ted Brent, který spíš provokuje svého protivníka od policie, než aby zabíjel. PM: Ve světě se pořád píše všechno, naopak se to ještě dál tříští na další subžánry. U nás trochu scházejí zlodějské romány.   Kdy se v původní české kriminální próze poprvé objevila postava detektiva? A které postavy „pátračů“, jak je nezřídka titulujete, považujete v dějinách tuzemské detektivky za nejvýznamnější a z jakého důvodu? MJ: To je pořád trochu v mlze: víme, že třeba Josef Štolba v povídce Clarkson, detektiv ze sedmdesátých let 19. století už označuje vyšetřovatele jako detektiva. Ale je podle mého názoru jisté, že úplné začátky mohou být v nějaké kalendářové povídce, stejně jako v nějakém původním krváku o pár let dříve. Ovšem pokud se budeme bavit o návratném pátračovi, tak je to samozřejmě Léon Clifton, nejznamenitější detektiv rané éry české detektivky. Už z toho důvodu bych ho zařadil do nějaké pomyslné pětky, do které bych dále vsunul Klubíčka Emila Vachka, kapitána Exnera od Václava Erbena, Otu Finka Jaroslava Velinského a za mne ještě komisaře Bludičku od Miloše Kosiny, byť mu na záda dýchá třeba Horác Hany Proškové i Borůvka Josefa Škvoreckého… PM: Vzniku české detektivky jsme věnovali několik kapitol, stejně tak hledání prvního českého detektiva mezi do té doby dominujícími napodobeninami anglických nebo amerických hrdinů. To prvenství je obecně přisuzováno Emilu Vachkovi a jeho inspektoru Klubíčkovi, který se poprvé objevil v Tajemství obrazárny z roku 1927, ale byly tam i předchozí pokusy, jen méně úspěšné.   Při pohledu na jména autorů i zápletky rané české kriminální prózy může čtenář lehce nabýt dojmu, že se jedná o produkci překladovou. A anglicky znějících pseudonymů využívali tuzemští spisovatelé při psaní detektivek s oblibou i v letech pozdějších. Co je k tomu vedlo? MJ: Hlavně odůvodněné tvrzení, že detektivka z českého prostředí s českými postavami není pro čtenáře tak zajímavá. Raději si přečtete příběh z exotického prostředí lázní Bath než z lázní Libverda, i když může být zápletka a úroveň stonásobně lepší. PM: Narazili jsme přitom na zajímavý článek Josefa Bečky z roku 1934, který se domníval, že čeští autoři se zdráhali vytvářet kladné detektivy z českých policistů, protože u veřejnosti ještě i dlouho po vzniku samostatné republiky přetrvával obraz policie jako služebné složky rakouské monarchie. Neboli policista byl pro běžné čtenáře více špicl než neohrožený ochránce spravedlnosti.   Tuzemská detektivní produkce zahrnovala v každé době vedle titulů kvalitních či alespoň v nějakém ohledu zajímavých i množství čtiva podprůměrného, ba i díla vyložených grafomanů, jako byl například Sláva V. Jelínek. Jak se vám pročítala tvorba takových autorů? MJ: V případě autorů, jako byl Sláva V. Jelínek, je to vyloženě potěšení: najdete tam totiž nejen úplně všechno, na co jste schopni jen pomyslet, ale autoři jdou ještě mnohem, mnohem dál – už jen názvy knih jako Muž s kocouřím čelem vás nenechají chladné. Styl může kolísat, ale ten gejzír bizarností nenajdete jen tak někde. Učebnice pro hledání neznámých kořenů postmoderny! Pokud půjdeme blíže k současnosti, tak třeba v edici Magnet se dodnes skrývají poklady hodné festivalu otrlého čtenáře. Myslím, že jistá část badatelů by v budoucnosti právě v tomhle všem mohla najít jak perly, tak i svině.   Na detektivku bývalo častokrát pohlíženo skrz prsty, ať už z hlediska estetického, či ideologického. Přesto se do tohoto žánru pustil i nejeden autor tzv. vysoké literatury, počínaje Karlem Čapkem a Josefem Škvoreckým konče. Mělo jim to hodně dobových čtenářů a/nebo kritiků za zlé? PM: Neřekl bych. Samozřejmě – F. X. Šalda se jízlivě vysmál Peroutkově obdivné recenzi na Povídky z jedné kapsy, ale to souviselo spíš s tím, jak vnímal Čapka i Peroutku. Ale jinak byly recenze na detektivky od takzvaně „seriózních“ autorů (kromě Čapka vlastně i Emil Vachek, později pak Karel Michal, Josef Škvorecký a Jan Zábrana, Eduard Valenta) vesměs dosti vstřícné, recenzenti oceňovali, že se do opovrhovaného žánru pustil někdo skutečně dobrý. Většinou ostatně tyto texty patří v historii české detektivky k těm nejlepším.   Jaké místo zaujímají v dějinách českého kriminálního žánru ženy – jako autorky i coby hlavní hrdinky? MJ: Pokud to budeme sledovat od příběhů Ady Paulsenové, která se chvíli snažila šlapat na paty Léonu Cliftonovi, tak zaujímají místo zajímavé, ale klasicky spíše hledající své místo na slunci. Nástup Hany Proškové, Mileny Brůhové, Evy Kačírkové nebo Anny Sedlmayerové až po dnešní autorky, jako je Michaela Klevisová, je pěkný, tendence vzestupná. Ale zároveň pořád nevím, zda tohle parcelování na ženskou a mužskou není jen něco umělého – buď je próza dobrá, nebo špatná. PM: Česká detektivka byla a dodnes je výrazně maskulinní záležitost. I když už ji psaly autorky, tak si volily převážně mužské detektivy. Platí to přitom i o těch současných: v knihách Michaely Klevisové či Ivy Procházkové vesměs pátrají muži. Ale lepší se to, pátračky mají ve svých románech B. M. Horská, Zdenka Hamerová nebo Marie Rejfová. A samozřejmě je tu Michal Sýkora s už i televizně proslulou komisařkou Výrovou.   Když už tu padla zmínka o televizi – obvykle panuje názor, že filmové či seriálové adaptace obecně zaostávají za svými knižními předlohami. Napadá vás nějaký případ z oblasti kriminálního žánru, kdy tomu bylo podle vašeho mínění naopak? MJ: Pokud bychom sahali do posledních let a cizích vod, tak třeba seriál Babylon Berlin je podstatně lepší než Kutscherova knižní předloha. A vlastně mám raději kvůli atmosféře předělávku Hejcmanova románu Dům za duhovou zdí než samotnou knížku – myslím film Dům ztracených duší (1967, režie Jiří Hanibal), protože vizuálně zachycuje neuvěřitelně dobře ponurou kliniku psychiatrické léčebny. PM: Z českých filmů je zajímavý vývoj takzvaných „kalašovek“ od režiséra Petra Schulhoffa. Už adaptace Fikerovy špionážní detektivky Kilometr 19 nazvaná Strach je oproštěna od některých naivních špionážních prvků předlohy. Scénáře dalších filmů série už vůbec nevycházely z Fikerových předloh, jsou civilnější, realističtější a lepší, vrcholem je asi Po stopách krve z roku 1969. Na Fikerovu obranu je ale potřeba dodat, že romány s kontrarozvědčíkem Kalašem psal v době tuhého stalinismu a musel je přizpůsobovat dobovému diktátu.   Čas od času se v dějinách české detektivky objevily pokusy o kolektivní dílo, od Příběhu na pokračování (1928) přes novelu Mrtvý mluví... (1937–1938) a Vraždu v redakci (1964) až po kriminální román Šest nevinných, který v roce 2015 sepsala šestice autorů dokonce naživo v knihkupectví. Stojí za tím přirozený sklon detektivkářů k jisté hravosti, nebo jak si to vysvětlujete? MJ: Spíš si to vysvětluji tím, že psát kolektivní román je v počátku fascinující zábava, která ale vždy na konci ukazuje, že se nedá ukočírovat jinak než tím, že to pak někdo musí vzít za své a dopsat a dořešit – ostatně lze v této situaci připomenout třeba slovenského Rogera Krowiaka. A pokaždé ve jmenovaných figurují hlavně nedetektivkáři, které takový výlet vytrhne z jejich škatulky.   Ke kterým starším českým autorům detektivek se rádi vracíte a koho jste si oblíbili z těch současných?  MJ: Z těch starších určitě k Fikerovi, Škvoreckému se Zábranou, zároveň mám vlastně v něčem hodně rád i Edgara Collinse, Miloše Kosinu a F. H. Šuberta. A samozřejmě cliftonky a rodokapsy, mé prokletí, můj kryptonit… Ze současných se těším na Štěpána Kopřivu a vlastně mi nevadí Martin Goffa, i když ho nestíhám číst. PM: U Fikera čtenář pokaždé objeví cosi nového, je to autor, který se neomrzí. Čapkovy povídky jsou nadčasové tím, jak chytře usazují schémata a klišé detektivky do střídmé reality. A současné detektivky recenzuji v internetovém časopise iLiteratura.cz, takže se snažím objevovat nové autory i sledovat ty zavedené. Slušnou úroveň si dlouhodobě drží Klevisová, Sýkora, Goffa nebo Iva Procházková, překvapit umějí mladí autoři a těším se, až zase něco vydá Nela Rywiková. Obecně mi přijde, že současná scéna je sympaticky pestrá.   Kromě Dějin české detektivky jste oba editory antologií spjatých s detektivním žánrem. Jaký ohlas měli u tuzemských čtenářů Lupiči nedobytných pokladen, představující české detektivní povídky z přelomu 19. a 20. století, a jak si vede u nás i v zahraničí již zmíněná kniha Praha noir, která vyšla jako pražský příspěvek do edice vydávané jedním americkým nakladatelstvím? MJ: Jestli měli Lupiči nedobytných pokladen nějaký větší ohlas, nevím – on asi ani prodej nebyl nějak závratný, kdo by chtěl koneckonců číst sto let staré detektivní povídky… Ale pár hlasů, co se ke mně dostalo, znělo vcelku spokojeně (čímž na dálku pozdravuji rodinu Zachovu). PM: Praha noir je nepřekvapivě úspěšnější v Česku než v zahraničí, přinejmenším co do počtu prodaných výtisků. Ale i americké nakladatelství v podstatě vyprodalo původní náklad (nepříliš vysoký i na české poměry) a koncem loňského roku sbírka vyšla také v Polsku. V americkém tisku vyšly i nějaké recenze, ale byly to spíše glosy – sice pochvalné, ale nijak zvlášť důkladné. Čeští recenzenti se převážně rozdělili do dvou táborů: ryzí detektivkáři chválili první část knihy, a naopak místy odsuzovali tu druhou, kde v některých povídkách tradiční detektivní schéma schází. A recenzenti takzvané vážné literatury naopak ocenili tuto druhou polovinu.   Česká sekce Asociace autorů detektivní literatury uděluje od roku 1996 Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní román. Kterému loňskému titulu byste ji vy osobně přiřkli a proč? MJ: Díky práci na detektivkách jsem vlastně pořádně nestíhal loňskou produkci načíst. Takže co třeba Křížová palba od Štěpána Kopřivy? Pro tu pomalost a pro to, že umí napsat po Blodkovi „crime operu“ v studni… PM: Já taky loňskou produkci kvůli dokončování Dějin dost zanedbal, takže se raději zdržím hlasování.   A vy sami jste se napsat detektivku nikdy nepokusili? MJ: Ale jasně že jo, od abstraktní polohy inspirované Brautiganovým Sněním o Babylonu až po nějaké ty trochu utajeně šuplíkové povídky… Co by člověk nezkusil, když už píše o nějaké věci, kterou má rád. PM: Já nikdy. {/mprestriction}  Michal Jareš (*1973) je literární historik, kritik, editor a básník. Pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, je mj. spoluautorem odborně zaměřených knih Svět rodokapsu (2003), Dějiny československého komiksu 20. století (2014) a V panelech a bublinách (2015). Ve své badatelské činnosti se zabývá např. dějinami komiksu, populární literatury, českých nakladatelství a samizdatu nebo českou a slovenskou literaturou. V rámci žánru uspořádal výbor detektivních povídek českých spisovatelů 19. a počátku 20. století Lupiči nedobytných pokladen (2015), pro nakladatelství Academia chystá knihu o cliftonkách.    Pavel Mandys (*1972) je literární kritik, publicista a organizátor knižních cen Magnesia Litera. Je redaktorem internetového literárního časopisu iLiteratura.cz, kde se mj. věnuje žánrové literatuře a komiksu. Publikoval knihy Praha město literatury (2012) a 2x101 knih pro děti a mládež (2013) a rovněž sestavil antologii krimipovídek Praha noir (2016).

Čas načtení: 2019-12-15 11:09:58

Tři polemiky o levici, Milionu chvilek pro demokracii a Babišovi

První polemika se týká varovného textu Václava Bělohradského o stavu levice. Druhá komentáře Karla Hvížďaly o demonstraci Miliónů chvilek pro demokracii. A konečně třetí článku z blogu Kateriny Kaltsogianni o našem premiérovi.  Levice musí hledat nový elektorát Poděkování každému, kdo chce pomoci levici z krize. Bez ní má politická scéna jen jedno křídlo. Václav Bělohradský (Poslední zvonění pro levici, Salon Práva 18. 7. 2019) si jako podtitulek zvolil hypotetické alternativní směřování Od imperialismu ke globalizaci a zpět? To prosazuje americký prezident Donald Trump. Jan Keller (Recept pro levici, Právo 3. 8.) s autorovým názorem, aby se levice soustředila na boj za lidská práva etnických, sexuálních, náboženských a kulturních menšin, rozhodně nesouhlasí. Bělohradský začíná Francisem Fukuyamou. Je zajímavé, že jeho teze „o konci dějin“ dějin jako symbiózy kapitalismu a demokracie se udržela v popředí zájmu nejen tak dlouho, ale že se vůbec prosadila, když šlo jen o jistý stupeň světového vývoje: lidstvo nezná konečný stav, vždy po jednom přišel jiný. I komunismus byl „konečným stádiem vývoje lidské společnosti“. Podle Bělohradského od Fukuyamovy teze ovlivnily vývoj čtyři události: nahrazení moderního veřejného prostoru mediosférou vedoucí k úpadku autority zvolených představitelů většiny v očích liberálně–demokratických elit; vědomí, že žijeme v antropocénu, kdy člověk svou činností dalekosáhle mění ekosystémy planety při neexistenci hypersubjektivity schopné vzniklou situaci řešit; existence nové kolektivní zkušenosti, kterou autor nazývá humanitas extra muros, kdy nikdo ve vnějším prostoru za zdí Říma na rozdíl od mizejícího intra muros nemá právo klást otázku legitimnosti svrchované moci a musí se jí podřídit; deficit demokratické představivosti vycházející z Marxovy teze, že lidstvo řeší jen problémy, které může řešit. Autorovy identifikované události bezpochyby formují podobu současného světa a jsou blízké sociologům zabývajícím se sociálními souvislostmi teorie a organizace a řízení. Sociologové orientující se na zahraniční a bezpečnostní politiku vidí situaci i z jiného úhlu pohledu. Podstatnou světovou událostí pro ně je vývoj od relativně bezpečnějšího unipolárního světa pod vedením Spojených států ke světu multipolárnímu, kdy Rusko po rozpadu Sovětského svazu chce znovu dosáhnout někdejšího postavení a na světovou scénu se dostává jako nová formující se supervelmoc Čína, kterou Američané vnímají jako dosud nezažitou odlišnou civilizaci, a navíc ekonomického soupeře. To vede ke stále se zostřujícímu střetu mezi těmito mocnostmi, které se aktuálně projevuje v rušení všemožných dohod, ve vedení obchodní války a přijímání sankcí, což se stává vážnou bezpečnostní hrozbou. Druhou událostí, kterou je možné s odstupem času vidět zřetelněji, je zvolená strategie Spojených států a spojenců jako reakce na teroristický útok 11. září 2001. Místo sofistikovaných operací byly zvoleny lokální války, v nichž se sice podařilo vojensky vítězit, ale ne stabilizovat situaci, o předpokládaném nastolení demokracie nemluvě. Třetí událostí související s předchozí je urychlení pohybu obyvatelstva nejen uvnitř států, ale i přeshraniční migrací, která zvláště Evropě a USA dělá starosti. Je navíc intenzifikována ekologickými důsledky a rozdílnou mírou porodnosti. Zatímco ve vyspělých zemích klesá, v rozvojových je vysoká a do budoucnosti neřešitelná. Kdo přesvědčí Afričana, který se sám neuživí, aby neměl pět až sedm dětí?  Světové společenství má dvě alternativy: pokračovat v probíhající velmocenské konfrontaci, nebo akceptovat rozdílnost politických systémů s logickým vyloučením jejich expanzivity. K tomu se vytváří příležitost. Vrátíme-li se k připomínané Thúkydidésově pasti, postupně vyrovnávající se moc v šachu se držících supervelmocí dává naději na spravedlnost. A daleko více ekologická hrozba, kterou jsme ohroženi všichni. Buď budeme soupeřit a společně se zničíme, nebo si spoluprací zajistíme šanci na přežití.  A pokud jde o levici, vzhledem k sociální struktuře západních zemí jí nezbývá, než se znovu orientovat nejen na dělníky a nejohroženější vrstvy společnosti, ale stejně tak mít svůj elektorát v přehlížené střední třídě. Přichází s generací Z nové politické paradigma? K posouzení nějaké události či aktivity je vždy potřebné nějaké měřítko. K hodnocení nedělní demonstrace na Letné jej nabídl Karel Hvížďala ve vystoupení na Radio Plus, které pod názvem 23. června nepůjde na Letné jen o demonstraci publikoval i na svém webu. Je o to cennější, že s ním přišel na trh odvážně předem. Svou vizi si dal do čela textu: Na Letné bude 23. června ohlášena hlasitě změna politického paradigmatu. Hvížďala nedefinoval předpokládanou změnu politického paradigmatu explicitně, je nutné si jej odvodit z jeho komentáře. Autor svou představu spojuje s vysokoškoláky, kteří podle něho patří ke generaci Z, tj. Zero, česky nula. Tedy od nového začátku. Přehlédněme omyl, že do ní zahrnuje mladé lidi narozené kolem roku 2000, jimž je „většinou mezi 25 a 35 lety“. Považuje je za úplně novou generaci, která má zcela odlišné hodnoty než tzv. nová střední třída. Tehdy se věřilo, že se vytratily rozdíly mezi městem a venkovem a že všichni chtějí konzumovat stejné výhody. Expanze univerzitního vzdělání však zrodila střední třídu novou, která obsadila důležité funkce a stala se hybnou silou pozdní moderny. Jde jí o kvalitu života, jedinečnost a kreativitu, má kosmopolitní rysy. U nás k nim autor nepřičítá zelené, ale piráty. Tato střední třída se chce pokusit o obnovu klasické demokracie, odstranění velkých sociálních rozdílů mezi nejvyšší a nejnižší společenskou třídou. Její globální zájmy jsou soustředěny převážně na ekologii, cítí odpovědnost za budoucnost naší planety. Generační výměna by tak mohla být velmi razantní. Tolik lze uvést k některým prvkům modelu nového politického paradigmatu. Demonstrace na Letné by se podle autora proto mohla v našich dějinách jednou stát symbolem začátku definitivního konce starých pořádků. Predikce zásadní generační změny přinášející nové politické paradigma se až na výjimky v reakcích na Hvížďalovo vystoupení nesetkala překvapivě s příznivým ohlasem. Některými diskutujícími je považována za „jakoby intelektuální“, což je implicitně z autorova textu patrné. Soudy jsou proto příkré a jejich zdroj zjevný: Prostě „lepšolidi“ z generace Z nám zabedněným „horšolidem“ na Letné vybojují nové lepší časy. Postoje diskutujících ovlivňuje převážně negativní postoj k demonstracím obecně. Pozornost je věnována hlavně myšlence „odstranění velkých sociálních rozdílů mezi nejvyšší a nejnižší společenskou třídou“, což by podle jedné z odmítavých reakcí po vítězství ODS a pirátů bylo přesně naopak. Z metodologického hlediska je nejzajímavější názor: „Jestli má jít o změnu politického paradigmatu, bylo by nejprve dobré definovat paradigma stávající jako soubor stereotypů sdílených nějakou velkou sociální skupinou, která má z toho výhody.“ V této souvislosti se objevilo dost sarkastické přesvědčení, že nepůjde o změnu paradigmatu, ale o převlékání kabátu z Lásky a pravdy na Milion chvilek. Rozhodující je, jestli a jak demonstrace na Letné a reakce na ni Hvížďalovu hypotézu o zrodu nového politického paradigmatu potvrdila, respektive vyvrátila, a zda se prezentovaná generace Z jako politický subjekt zformovala, respektive jako dvanáctá generace od první světové války vůbec existuje. Určitým překvapením bylo, že ještě před samotnou demonstrací její hlavní organizátor Mikuláš Minář prohlásil, že odstoupí-li Andrej Babiš z funkce premiéra, demonstrace skončí. To jako by signalizovalo, že jde o jednoúčelový cíl. K tomu ještě dodal: „Nejsme žádný demonstrační spolek. Velmi rádi se budeme další roky vzdělávat, jezdit po celé republice, bavit se s lidmi, povzbuzovat je. To je ideální scénář.“ To jistým náznakem formování nové generace jistě je. V rozporu s Hvížďalovým očekáváním byl Minářův zásadní názor: „Jedna z věcí, které jsme se nejvíc báli, jsou obrovská očekávání lidí ve smyslu, že tady děláme novou revoluci, svrháváme režim nebo že se opakuje rok 1989. To byl důvod, proč nechceme recyklovat rok 1989, a proto jsme se snažili trošku potlačit i ty symboly.“ Demonstrace na Letné se počtem svých účastníků stala společenskou událostí par excelence. A z desítek detailních záběru lze se statistikou přesvědčivostí konstatovat, že šlo převážně o akci mladých lidí. Má to svou logiku, čím starší lidé, tím spíše ze sociálních důvodů preferují Babišovu politiku a demonstrace nepovažují za svůj politický nástroj. Z hlediska potenciálního nového politického paradigmatu je rozhodující, že představitelé spolku Milióny chvilek pro demokracii rezignovali, jak je k tomu vyzýval prezident a premiér, na založení politické strany. Z meritorního obsahového hlediska je zřejmé, že oblast zájmu potenciálně se rodící generace je ekologie. Z reakcí lze odvodit, že to nejvíce konvenuje pirátům, k zeleným se z tohoto hlediska neobrací nejspíš po politických zkušenostech s nimi v podstatě nikdo. Nechceme-li přehlédnout zahraničně-politickou orientaci, byla odmítnuta ta směřující na východ, ale de facto nezmíněna západní. Je tomu zřejmě pro nevyzpytatelnost Trumpovy politiky a kvůli situaci v Evropské unii po přijetí brexitu. Přitom studie Pavla Friče a Libora Prudkého z Univerzity Karlovy o generacích predikovala, že se zrodí generace euro, tedy zaměřená právě na Evropu. Pokud jde o vnitropolitické dění, demonstrující dali najevo nespokojenost s normalizačními prvky v naší společnosti, distancovali se od dosavadního působení tradičních politických strana, a dali najevo, že se nemohou spoléhat na zatím neexistující politickou alternativu Babišova hnutí. Tedy co by se stalo, kdyby z funkce premiéra odešel. Demonstrace byla nepřehlédnutelná, o to víc rozpaky, co s ní. Kdo pozorně sledoval diskuse a pročetl články o demonstraci, nemohl nepostřehnout, že i přes řadu zajímavých postřehů politiků, komentátorů, politologů a sociologů bylo z jejích vystoupení zjevné, že si s tímto novým politickým fenoménem nevědí rady včetně toho, co dělat, kdyby k realizaci cíle demonstrujících došlo, vláda padla. Stejně tak bude zajímavé, jak si s úspěchem a cíli demonstrace poradí sami její organizátoři. Zůstaneme-li u jejich prohlášení, chtějí revitalizovat občanskou společnost, dosáhnout její renesance. To je pravděpodobně těžší než založit politickou stranu. Znamená to v dnešní atomizované a individualizované společnosti obnovit občanské vědomí ve veškerém společenském počínání. To je o něčem zcela jiném než svolat jakkoli ohromující demonstraci. Stejně tak obrátit pozornost od převažující kritiky k realizaci pozitivních cílů. Ke zrodu nového politického paradigmatu i ke zformování nové generace v čele se skutečnými osobnostmi je ve fragmentované společnosti tedy zřejmě daleko. Babiš po mauzoleu asi netouží Myslíte si, že by si Babiš zasloužil mauzoleum? dá se vyčíst z blogu Kateriny Kaltsogianni, jejíž rodina k nám přišla po občanské válce v Řecku. Byla vynikající učitelkou psaní na stroji a těsnopisu, která vychovala i mistry světa; nyní podniká v cestovním ruchu. Už ten její titulek provokuje k reakci. Autorku zneklidňuje, že „někdo Babiše miluje, někdo ho zatracuje“. Ostatně na naší rozpolcené politické scéně, což se promítá i do společnosti, mají lidé protikladné vztahy v podstatě ke všem politikům. Dokládají to výzkumy veřejné mínění. Autorka nesporně provokatérkou je, jinak by nepatřila mezi úspěšné blogérky, možná nejúspěšnější. Uvědomil jsem si to, když jsem před lety psal recenzi její novely Psychopat. Podařilo se jí v ní zobrazit polistopadovou éru, její nouveaux riches, novou třídu zbohatlíků, kterou charakterizují plesy, recepce, rauty, vernisáže a kontakty s významnými lidmi. Autorka má naštěstí srozumitelné krédo: Po hlavě mi nikdo skákat nebude, po těle komu to dovolím.  Teď si sedá s přáteli a na programu mají téma „Babiš a Zeman“. Prezident na ni „působí tak, jak působí“, ale podle ní neudělal žádnou mezinárodní fatální chybu, dokonce neukradl ani pero. Nedává jí ale pokoj, proč drží Babiše, když proti němu lid demonstrují. Ve srovnání s vládou řeckého premiéra Alexise Tsiprase, který na pokyn Angely Merkelové důchody snížil, Babiš je naopak zvýšil. A tak zase vyhraje, protože lidi chtějí nějak slušněji žít. Jenže tenkrát byly řecké důchody čtyřnásobně vyšší než naše, a i po jejich podstatném snížení jsou stále nad evropským průměrem. Podle Kateriny si Babiš zaslouží postavit mauzoleum pro nejodolnějšího politika. Nezdá se také, že by byl nebezpečný pro demokracii, jak slyšíme z opozice. Je otázkou, zda jeho levicová politika byla záměrná, nebyl-li k ní v touze vládnout spíše donucen, nezbývalo mu než se spojit s levicí, když pro pravici byly jeho kauzy neskousnutelné, respektive si její představitelé mysleli, že kvůli nim odstoupí a budou vládnout se zbytkem hnutí ANO. A tak se dostáváme k motivaci Babišova vstupu do politiky, že se podle některých politiků a komentátorů chtěl obohatit. Zatím mu moc bohatství nerozmnožila, ale údajně o osm miliard přišel. Vynecháme-li altruismus, možná si úspěšný podnikatel chtěl jen zkusit, dokáže-li se stejně tak prosadit v politice. Měl k tomu peníze a koupil si i média, než je musel podle zákona dát do svěřeneckého fondu. O mauzoleum po zkušenostech s mnoha podobnými monstry ve světě a jejich osudy, mu o to nejspíš nejde. Ale za odolnost, jak autorka píše, si přinejmenším poklonu zaslouží.   Autor je sociolog. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2014-08-27 00:00:00

Must-have podzimu 2014 - barevná či vzorovaná parka

Parka, pohodlný a super stylový trend minulých podzimních a zimních sezón je stále v kurzu. Pokud si pod tímto termínem představujete bundu s kapucí třeba lemovanou kožíškem v převážně khaki či černé barvě, odpovídá vaše představa převážné části nabídek v našich obchodech, ale i tento kousek má svou ...

Čas načtení: 2022-07-19 08:54:03

Autorka knih pro děti Klára Smolíková: Na dětství nevzpomínám moc ráda

„Denně si říkám, jak je skvělé, když děláte práci, která vás naplňuje a opravdu je i vaším koníčkem. Nepotřebuji si od psaní odpočinout, protože psaní je mou odpočinkovou aktivitou,“ přiznává Klára Smolíková, autorka řady knížek pro děti, několika metodických příruček, která pořádá semináře určené převážně učitelům a knihovníkům, držitelka několika literárních cen a velká knihomolka.   V dětství jste měla ráda knížky a chtěla jste být knihovnicí nebo ilustrátorkou. Co vás ještě bavilo a jak jste prožívala období svého dětství a mládí? Na dětství jako takové vlastně nevzpomínám moc ráda. Osmdesátá léta jsem prožívala jako ulepenou šedivou dobu. Většina lidí se bála jakkoliv projevit, nejen občansky, ale i profesně. Stále se do našich životů promítaly křivdy padesátých let a zároveň se snilo o bájném Západě. Ráda jsem chodila do pionýra, který se naštěstí až tak nelišil od dnešního skauta. Na druhém stupni jsem milovala projekty na poznávání historie Prahy nebo lektorované programy v galeriích. Bavilo mě sjezdové lyžování nebo volejbal, ale nevydržela jsem u žádného sportu, protože tělovýchovné oddíly vyžadovaly tréninky několikrát týdně. Přestože jsem téměř každý den měla odpoledne nějaký kroužek, chtěla jsem mít i dostatek času na čtení. Vlastně mám pocit, že jsem se dětstvím pročetla.         Co vás přivedlo ke studiu estetiky a teorie kultury na FF UK? Mělo na vás vliv, že vaše babička studovala dějiny umění na pařížské Sorbonně? Doma jsme měli po babičce spoustu uměnovědných knih, obrazových publikací v němčině, francouzštině či angličtině, takže to určitě nějakou stopu v mém uvažování zanechalo. Vyrůstala jsem na Ořechovce, pražské vilové čtvrti, která byla nasáklá nostalgií po kulturnějších časech. Ale také jsem po mamince spřízněna s rodinou Thomayerů, po revoluci se do rodinných rukou vrátilo Thomayerovo zahradnictví, kde se prý v zahradním altánu scházeli význační literáti. Přesto si myslím, že mě víc ovlivnily moje profesorky na gymnáziu. Původně jsem uvažovala o studiu přírodních věd, ale učaroval mě záběr a nadhled paní profesorky Vojtěchové, která od nás (k nelibosti mých spolužáků) vyžadovala každý měsíc kromě přečtených knih i návštěvu výstavy a divadla. Profesorka Hrubá zase hned po sametové revoluci otevřela seminář dějin umění a latiny a opět nás velmi přátelsky do tajů kultury zasvěcovala.   Patnáct let jste s rodinou žila v Táboře, kde jste v letech 2000 až 2010 učila studenty knihovnictví historii knih, knihtisku a knihovnictví. Na Pedagogické fakultě v Praze jste v období 2006 až 2014 vedla seminář věnovaný médiím. Dnes pořádáte besedy a semináře. Jaký je o ně zájem? Co vás na setkávání se čtenáři baví? Je to ten přímý kontakt? Zpětná vazba? Přes dvacet let se věnuji hledání cest, jak zažehnout v ostatních zájem o knihy, jak aktivizovat ve vztahu k různým mediálním obsahům i jak rozvíjet vlastní tvořivost. V tématech, kterými jsem se zabývala se svými studenty, nyní pokračuji na seminářích určených převážně učitelům a knihovníkům a jsem nadšená, že o další vzdělávání v oblasti čtenářské gramotnosti je obrovský zájem. Proto ostatně píšu i metodické publikace. Zároveň jsou mým hlavním tématem děti, protože každou další generaci musíme ke čtení i kritickému uvažování o informacích znovu přivést. Je milým bonusem, že mohu na besedách a dílnách pracovat přímo s mými knihami. Jednak mi tedy setkávání dává zpětnou vazbu, jestli mé aktivizační metody, třeba pracovní listy, fungují, jednak mně dodávají chuť i inspiraci pro další psaní. V tuto chvíli mám diář plný na rok dopředu, což není úplně stav, který mi vyhovuje. Chtěla jsem být však pro všechny zájemce, i třeba z opačného konce republiky, stejně vstřícná a transparentní.    Přispívala jste také do dětských časopisů. Začarovaný Hvozd: Příběhy dětí z Končiny nejdříve vycházel v Mateřídoušce a pak vyšel jako kniha. Proč jste si vybrala právě psaní knih pro děti a náctileté? Uvažujete o tom, že byste napsala také něco pro dospělé čtenáře? Asi nejvíc mých dětských knih cílí na čtenáře zhruba desetileté. Ti bývají nejvděčnější, protože už jsou rozečtení a chápou složitější, třeba historické souvislosti. Záměrně se tedy snažím věkové nůžky otevírat. Knihy pro mladší děti nebo předškoláky mají často základ či předobraz v nějaké publikované časopisecké rubrice (Kvidovy přeslechy, Vynálezce Alva či Čertice Dorka) nebo projektu (Devět malých zahradníků), tedy nejprve si mapuji terén, co unesou, čemu rozumí či co je baví. Pro náctileté jsem nedávno vydala knihu COM.ensky, která reflektuje covidovou epidemii a její dopady na životy náctiletých ve srovnání s vlivem morových epidemií na život Komenského. Zmiňovaný Začarovaný Hvozd je napsán v žánru fantasy, najdou se v něm tedy čtenáři třináctiletí i sedmiletí. Pro ty mladší Mateřídouška dokonce nahrála celý příběh jako audioknihu. Namluvil ji Jan Maxián a kapitolu po kapitole ji zdarma uveřejňuje na svých podcastových kanálech. Takže nepřekvapí, že má nejnovější kniha, kterou jsem se spoluautorem Lukášem Vavrečkou křtila na Světě knihy, se věnuje audioknihám. Oslovuje dospělé čtenáře a provází je báječným světem mluveného slova. Jen jsme jí dali trochu provokativní název Nečtu! Poslouchám.       Napsala jste na pět desítek autorských knih a z toho několik metodických publikací. Za knihy Viktorka a vesmírná dobrodružství a S Komenským do komiksu: Únikovka s Ámosem jste obdržela literární cenu Zlatá stuha. O čem ráda píšete? Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Jak už jsem zmínila, zajímá mě historie, koneckonců působila jsem v Husitském a v Národním muzeu a na výstavách či expozicích spolupracuji jako externista. Kniha je pak často jedním z výstupů muzejního projektu, jako třeba u komiksové výstavy o Komenském, kterou jsem vytvořila pro Národní pedagogické muzeum ve spolupráci s výtvarníkem Lukášem Fibrichem a teologem Richardem Vlasákem. Porozumění minulosti je pak často branou k současnosti a příběh obě roviny propojí. Také se snažím reagovat nejen na to, co mě samotnou bavilo v dětství číst, ale i to, co zajímá dnešní čtenáře. Nesnažím se tedy psát nové verneovky, přestože jsem je hltala, protože ten inspirační zdroj už vyschl. Zato sci-fi má stále co říct, takže se těším, až o prázdninách přepracuji s ilustrátorem Martinem Hanschildem do knihy již časopisecky publikovaný příběh Vesmírná zásilkovna.   Působíte nejen jako spisovatelka, ale také jste scenáristka komiksových příběhů a publicistka. Vše je to o psaní. Čím vás psaní tak naplňuje? Je pro vás spíše prací nebo koníčkem? Připravujete něco nového? Právě jsem odevzdala do nakladatelství Crew rukopis komiksové knihy o morčatech, která spolu s krajtou uprchla ze zverimexu, a mám obrovskou radost. Těším se jako malá na poslední chybějící obrázky a obálku, kterou určitě parádně vymyslí Ester Kuchynková. Denně si říkám, jak je skvělé, když děláte práci, která vás naplňuje a opravdu je i vaším koníčkem. Nepotřebuji si od psaní odpočinout, protože psaní je mou odpočinkovou aktivitou. Kvůli besedám a seminářům mi na něj často zbývá čas po večerech a víkendech. Okamžitě se tedy vrhám na finalizaci knihy o dubáncích. S fotografem Petrem Václavkem jsme vytvořili knihu Dubánek a tajný vzkaz, kterou v těchto dnech obdrželo při pasování na čtenáře přes čtyřicet tisíc prvňáků. Rádi bychom je spolu s nakladatelstvím Triton do Vánoc potěšili dalším dubánčím příběhem.   Se svým manželem, spisovatelem Jiřím Walkerem Procházkou, jste napsala série Souřadnice zločinu (kniha Mrtvá šelma) a Tajná dvojka A + B (Zločin mezi dinosaury, Poprask v divadle kouzel, Zbloudilá střela, Případ ztraceného koně) a se synem Tobiášem Smolíkem knihu o židovské historii Cha cha cha, zasmál se Mordechaj. Jak se vám pracovalo se synem?      Spolupracovala jsem na knihách už s mým prvním manželem ilustrátorem Honzou Smolíkem a pro partnerské soužití je to přece jen velká zátěž. V roli matky jsem byla jako spoluautorka víc v klidu. Zeptejte se spíš Tobiáše, jak se mu v roli syna a autora dařilo. Vzhledem k tomu, že už dlouho žije samostatně a kniha o židovské historii čerpala z jeho studia hebraistiky, pohybovali jsme se na daleko profesionálnější rovině spolupráce, než by se zvenčí mohlo zdát.   Jaká jste čtenářka? Někde jste řekla, že jste velká knihomolka. Jaký literární žánr preferujete? Knihy, které čtu, se proměňují v čase. Na vysoké škole jsem propadla kouzlu odborné literatury a trvalo mi dlouho, než jsem se k beletrii dokázala vrátit. V náročném období, kdy byly děti malé, jsem relaxovala u detektivek. Pak jsem začala dočítat literaturu pro děti a mládež, která mi v dětství utekla nebo nebyla k mání. Společně s dcerou a synem jsme se třeba nechali okouzlit Harrym Potterem. Studenti knihovnictví mě zase ponoukli k většímu zájmu o fantastiku a young adult literaturu. Teď už několik let nedám dopustit na audioknihy, které mi umožňují zhltnout novinky, ať už jde o novou knihu Lidmily Kábrtové, Jaroslava Rudiše, Susanny Clark nebo Andy Weira, nebo se vracet ke klasice či starším titulům, pro jejichž opětovné přečtení bych hledala čas stěží. Takže z papíru čtu většinou už jen komiksy.   A co odpočinek? Jak nabíjíte své baterky? Dva roky covidu mi v profesní i osobní rovině rozstřelily vše, na čem můj život stál. Takže posledních dvanáct měsíců bylo nesmírně hektickým návratem k rutině a pro odpočinek v něm nezbýval prostor. Jsem ráda, když se během dne na hodinu od všeho utrhnu a jdu se projít. Se sluchátky a dobrou audioknihou rázuji Prokopským údolím, pokud jsem v Praze, nebo objevuji místa, na které mě zaválo besedování.   Klára Smolíková se narodila 8. března 1974 v Praze jako Klára Tourková. Vystudovala Gymnázium Jana Keplera a pak Filozofickou fakultu UK v Praze na katedrách estetiky a teorie kultury. Během studií publikovala v časopisech. Píše hlavně pro děti – například série Knihožrouti (tři knihy) a Vynálezce Alva (tři knihy). Napsala mimo jiné knihy Husité, Spolkla mě knihovna, Pozor, v knihovně je kocour!, Dubánek a tajný vzkaz. Je také autorkou metodických publikací Zakousněte se do knihy, Vstupte do literárního Doupěte nebo Fantastické psaní. S bývalým manželem, ilustrátorem Janem Smolíkem, má dvě dospělé děti – syna Tobiáše a dcera Joriku.

Čas načtení: 2022-04-29 09:55:23

Nový Twitter I. – o špetce důvěry, která má velkou cenu

Milí zlatí, poslední dobou se mi opravdu nedaří plánovat autorskou činnost, protože se toho děje hodně a předešlé články také vyvolávají (zajímavé) reakce ze strany ctěného publika. Proto se dnes ještě musím vrátit ke včerejšímu článku a doplnit jej o nějaké úvahy. A jelikož mi rozsah textu během psaní opět narůstal nesmlouvavým tempem, bude to zase dvoudílná stať. Nutné zlo Kdybych měl nějak charakterizovat největší problém, který v současné době Big Tech firmy (Google, Facebook, Amazon, Twitter, Instagram …) mají, tak je to těžký nedostatek důvěry mezi širší veřejností – ale hlavně mezi tou částí veřejnosti, která se o jejich fungování aspoň trochu zajímá. Čím víc průměrný člověk tuší, jak ta jejich reálná činnost vypadá, tím více se mu z nich zvedá žaludek. Lidé sice v dnešním digitálním světě vesměs pociťují nutnost jejich produkty používat, ale stejně jim zároveň nevěří, ani co by se za nehet vešlo. Dokonce i ti, kdo jejich současné fungování „Big Tech” firem obhajují nebo akceptují, je považují spíš za nutné zlo než za co jiného. Vyslovených fanoušků je pramálo. (Přitom zrovna důvěra je ta jedna věc, kterou si nemůžete vynutit ani koupit, i kdybyste se v miliardách přímo váleli. Tu získáváte – nebo ztrácíte – na základě vlastní činnosti.) Vždycky tomu tak nebývalo. Ještě někdy kolem roku 2010 měly Google nebo Facebook pověst převážně neškodných organizací typu „nerdi sobě”. Důvěra lidí vůči firmám samozřejmě není černobílý jev. Je to spíš průběžná škála, kontinuum. Na tomto pomyslném kontinuu ale bývala ona střelka, která ukazuje průměrnou hodnotu důvěry ve velké IT firmy, ještě před deseti lety úplně někde jinde než dnes – v podstatně příznivější a lichotivější pozici. A tenhle vývoj nebyl náhodný, všechny ty velké firmy si to nějak vykoledovaly. (Pro pamětníky: ve stejné pozici nenáviděné a obávané entity býval v IT světě kolem roku 2000 Microsoft.) Určitý vliv na tenhle vývoj měly personální změny, které od té doby nastaly. Valná většina otců-zakladatelů oněch velkých firem je dnes mimo hru – buď odešli do ústraní nebo zemřeli (Steve Jobs). Z téhle gründerské generace zbývá na scéně Jeff Bezos, robotická a chladná osobnost, se kterou málokdo dokáže nějak emocionálně „rezonovat”, a pak také Mark Zuckerberg, člověk, který má naprosté anticharisma. U málokteré IT osobnosti mi tak intenzivně „zvoní výstražné zvonky”, jako zrovna u Marka Zuckerberga. Stačí si pustit pět minut rozhovoru s ním a ihned mám dojem, že se dívám na zkušeného manipulátora, který neřekne upřímně ani jediné slovo, a za jehož každou větou a úsměvem se skrývá nějaký pečlivě rozmyšlený plán, jak vás odrbat. Brrr. Uznávám, že to zní paranoidně, ale podle míry „popularity”, kterou zakladatel Facebooku Zuckerberg sklízí i jinde po internetu, to vypadá, že tenhle dojem ulízaného sociopata z něj nemám sám. Třeba takový ve skutečnosti není, do hlavy mu nevidíme. Ale působí tak, což je bohužel rozhodující. Molochům možná nerozumí nikdo No, a ten samý problém jako Zuckerberg mají dnes velké IT firmy. Big Tech roku 2022 působí jako sbírka neprůhledných, nepochopitelných entit, které si s běžným uživatelem různě postrkují sem a tam, aniž byste úplně chápali, proč tak činí a na základě jaké logiky. „Toto si nepřečteš, toto nebudeš sdílet, toto si nesmíš nainstalovat, tobě zrušíme účet, protože jsou zrovna skvrny na slunci, a tebe, tebe dáme do shadowbanu, takže si možná myslíš, že jsi něco napsal a zveřejnil, ale nikdo jiný to nevidí.” A jelikož tyto platformy disponují velkou mocí, hodně těch jejich rozhodnutí má potenciál zničit celé firmy nebo organizace „jen tak mimochodem”. Jako když slon na procházce zašlápne celou myší rodinu a ani z toho nemá výčitky svědomí, protože si toho prostě nevšiml. Taková atmosféra je úplně fantastickou živnou půdou pro růst všeobecné paranoie, protože do těch rozhodnutí opravdu nevidíte. Větší část z nich nejspíš dokonce dělají softwaroví roboti, protože tolik zaměstnanců ani ten Google nebo Facebook zkrátka nemá, aby dokázal hladce pokrýt ty miliardy uživatelů hovořící stovkami jazyků; ale co přesně má být cílem téhle neprůhledné moderace, to nemáte šanci zjistit. Racionálně můžete usoudit, že jedním z těch hlavních cílů je maximalizovat zisk čili zobrazit vám co nejvíce reklam, které vás pošťouchnou ke koupení něčeho, třeba i když to vlastně nepotřebujete. To je sice manipulativní, ale aspoň pochopitelné. Tím platíte za skutečnost, že příslušná služba je zadarmo: stáváte se produktem. Ale co jiné cíle? Nejsou třeba i nějaké jiné cíle? Velké technologické firmy vesměs sídlí v Křemíkovém údolí, na dosah od San Franciska. Oblast kolem San Franciska je hodnotově značně vzdálená od politického středu západní civilizace, a naklání se mnohem více k postmoderní „woke” levici (takové ty rasové a jiné kvóty), než průměrný volič v průměrném státě USA nebo EU. Opravdu se to neprojevuje v činnosti takových firem, třeba při zobrazování reklamních kampaní před volbami? To by přece bylo trochu divné, kdyby v silně sociálně progresivním regionu všeobecně demokratům nakloněného státu vznikly perfektně politicky neutrální instituce. Jenomže to nemůžete dokázat ani vyvrátit. Veškeré vnitřní fungování algoritmů Googlu, Facebooku apod. je jejich obchodní tajemství a nic se o něm nedozvíte. Výsledek? Paranoia, nedůvěra, stihomam. Ještě hlubší, než by musely být. Někteří lidi budou paranoidní vždycky, ale tváří v tvář všem těm záhadným zákazům, mizením, obstavením účtu atd. propadají paranoii i zcela normální jedinci, kteří by to jinak normálně brali s rezervou. Poměrně často si chodím číst programátorské fórum Hacker News, kde se spolu baví převážně programátoři ze Silicon Valley. Řada z nich v těch velkých firmách přímo dělá. A dokonce i oni jsou paranoidní. Ani oni totiž nevědí, co se vlastně v těch jejich obřích systémech děje. Vidí jen malé kolečko, na kterém sami osobně pracují, ale celkový charakter systému už je mimo jejich dohled. Je to moc velký moloch a dost možná mu úplně přesně nerozumí nikdo. Obávejme se Muskova ega Tenhle jev nastal víceméně organicky. Nevěřím, že to byl něčí plán, tak rafinovaní ti lidi tam nahoře nejsou. Big Tech firmy jednoduše v uplynulých letech rostly tak rychle, až jaksi „urostly” samy sobě, čemuž hodně pomáhala skutečnost, že většinu těch svých služeb poskytují zadarmo. O technicky kvalitní službu (a ty jejich služby vesměs jsou technicky kvalitní, o tom není sporu) za 0 Kč bude vždycky velký zájem. Problémy plynoucí z toho, do jakých rozměrů ty zástupy uživatelů mezitím nabobtnaly a jak málo jsou v takových olbřímích měřítkách platné různé vágní „zásady komunity”, ty se začaly projevovat až později. Kdybych to měl k něčemu přirovnat: vyžere-li se dvacetiletý mladík na sto padesát kilo živé váhy, ještě nějakou dobu to trvá, než se přihlásí všechny ty důsledky v podobě diabetu, vysokého tlaku, zničených kloubů atd. Pár let si může namlouvat, jak je vlastně zdravý, i když se pod ním třesou dřevěné schody a o patro níž se kymácí lustr. (Spolupracovníka podobných rozměrů jsem kdysi měl, a vzhledem k tomu, že jsme byli tlupa matfyzáků, snažili jsme se z toho rozkyvu lustru v přízemí spočítat, kolik kilo během posledního měsíce přibral nebo zhubnul. Moc to nešlo. Problém byl hlavně v tom, změřit příslušné veličiny s dostatečnou přesností.) To, co by teď Musk mohl udělat, by bylo postavit aspoň jeden sektor Big Tech světa na jiný základ. Transparentnější, předvídatelnější, méně manipulativní, méně hnaný potřebou nacpat vám ještě více reklam, ve kterém uživatel nebude úplné zboží. Tím by se ta chybějící důvěra veřejnosti mohla aspoň trochu vrátit. Ne moc, ale každý posun té ručičky na kontinuu důvěry je potřeba jak sůl. Co mu v tom může zabránit? Nejvíce se obávám jeho ega. Musk má docela velké ego, a to jej občas přivedlo k naprosto absurdním konfliktům s cizími lidmi on-line. Pokud má Twitter pod jeho vedením získat zpátky nějakou důvěru, nesmí být veden jako nějaká jednomužná benevolentní diktatura, i když pokušení bude velké. Bude to muset být spíše něco jako konstituční monarchie, kde Ufon Marťan I. sedí na svém raketovém trůně a žehná svým poddaným, případně občas někomu udělí obřadnou milost, ale většinu své moci převedl nevratně na nezávislé soudy a parlament. U toho se zastavíme v dalším dílu.    Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-04-12 19:41:54

Otomar Dvořák: První kniha je jako první láska, intenzita té radosti se už neopakuje

Své první „romány“ psal v dětském věku a tehdy svým rodičům oznámil, že chce být spisovatelem, cestovatelem a objevitelem, který své dobrodružné zážitky popisuje v knihách. Nakonec si své dětské sny Otomar Dvořák splnil. Je autorem řady knih, několika televizních scénářů, divadelních her či písňových textů. Právě dokončuje knížku Krajinou vévody Albrechta z Valdštejna a rozepsanou má další knihu z cyklu Tajemné stezky o zajímavostech v okolí města Tábora. Pro stanici CS film připravuje cyklus publicistických pořadů Magazín záhad a Tajemná místa.   Do svých 25 let jste žil v Žebráku, jak jste v jednom rozhovoru řekl, vyrůstal jste v dost netradičním prostředí ve znárodněné vile majitele továrny Volman. Jaké bylo vyrůstat v takovém prostředí? Již tehdy se zrodil váš zájem o tajemno? Prostředí, které mě v nejrannějším dětství obklopovalo, jsem vůbec nevnímal jako netradiční. Narodil jsem se do něj, a tak mi připadalo normální. Nepochybně však šlo o vzrušující způsob bydlení. Je velmi zajímavé, když žijete v sále s posunovatelnou prosklenou stěnou místo dveří a můžete si hrát na obrovské terase ve výši prvního patra. A všude kolem pustnoucí a zarůstající park. Naproti vile z jedné strany továrna s vysokým cihlovým komínem, z druhé strany rozlehlý rybník plný rákosin. Tajemné letní noci znějí žabím skřehotem a houkáním sýčka, který hnízdil ve stodole státního statku, dny jsou plné dobrodružství a objevů. Obrazy a nálady z těch dávných dětských let mám vypálené hluboko a nesmazatelně v paměti. Tam možná začal ten pocit, že prostředí kolem mne je plné tajemství a nezodpovězených otázek. Dalším zdrojem tajemna byly pro mne knihy, zejména verneovky v otcově knihovničce. Miloval jsem jejich ilustrace, ty dobové rytiny s exotickými krajinami. Když jsem ještě neuměl číst, tak jsem si k nim vymýšlel vlastní příběhy a kreslil jsem série vlastních neumělých obrázků na způsob komiksů. Jakmile jsem se v první třídě naučil abecedu, už jsem dychtivě luštil věty, napsané pod ilustracemi Vernových románů. Například tam bylo napsáno: „… za skalami se rozlehl výstřel (str. 42)“. Tak jsem hned nalistoval stranu 42. Postupně jsem takto odhaloval tajemství knihy a skládal si v hlavě příběh. Dalším zdrojem napětí, tajemna a dobrodružství byla pro mne nedaleká dvojice gotických hradů Žebrák a Točník. S klukovskou partou jsme vyráželi do zřícenin hledat poklad krále Václava IV., nebo jsme se pokoušeli změřit hloubku údajně bezedného jezírka v zarostlém hradním příkopu.     Nejdříve jste vystudoval střední průmyslovku a pak dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Co vás přivedlo ke studiu těchto oborů? Strojní průmyslovka byla jakýmsi východiskem z nouze. Když jsem končil základní školu, hlásil jsem se na filmovou průmyslovku, která tehdy sídlila v zámku v Čimelicích, dělal jsem tam přijímací zkoušky, ale nebyl jsem přijat. To bylo pro mne velké zklamání, protože ve svých třinácti až šestnácti letech jsem se velice nadchl pro film. Mému otci tehdy svěřili v závodním klubu ROH filmovou kameru, šestnáctku, aby natáčel různé oslavy, brigády, otevření nové školní budovy atd. Pomáhal jsem mu a začalo mě to velice bavit, ohromila mě možnost vytvářet příběh skládáním pohyblivých obrazů. Přitom tehdejší technika byla velice primitivní, musely nám stačit nůžky, štěteček s lepidlem a slepovací strojek. Filmový materiál byl drahý a nesmělo se s ním plýtvat. Ani se nám nesnilo o tom, jaká kouzla se dnes dají udělat v počítačových programech. Dokonce jsme se s kamarády pokusili o hraný film, western, v němž byli hrdinové v trampských kloboucích vyzbrojeni vzduchovkami a vojenskými bajonety! Mysleli jsme, že to bude napínavý příběh, jenže diváci se mlátili smíchy! Když mě tedy nevzali na střední školu, šel jsem do učiliště v ČKD Hořovice a vyučil se frézařem. Využil jsem poté možnosti navázat studiem na strojní průmyslovce, protože jsem chtěl mít za každou cenu maturitu, abych se mohl přihlásit na FAMU. Čtyři roky na hořovické průmyslovce v areálu barokního zámku se zpustlým parkem (další varianta prostředí z dětství) byly báječné, navzdory tomu, že můj prospěch byl nevalný, z většiny předmětů jsem propadal, jen z češtiny jsem měl jedničku. Ale byla tam fajn parta, chodili jsme na pivo do místních hospod a vymýšleli různé skopičiny, také jsme začali uvádět v kulturním domě studentský kabaret se scénkami a písničkami, který jsem vymýšlel a psal scénáře. Na strojní průmyslovce bylo málo děvčat, tak jsme navázali „družbu“ se zemědělskou ekonomkou, kde naopak dívky převažovaly, nacvičovali jsme společné programy a bylo veselo! Po maturitě jsem velice krátce pracoval jako technik v továrně TOS Žebrák, pak jsem se dostal jako zaměstnanec do Okresního kulturního střediska v Berouně, staral jsem se o podporu amatérských divadelníků a filmařů. Přitom jsem se přihlásil na FAMU, a kupodivu jsem byl přijat. Jenže už jsem si nemohl dovolit denní studium, musel jsem se živit, tak jsem si ho nechal změnit na dálkové. To bylo také zajímavé, dojížděl jsem dvakrát měsíčně do Prahy na přednášky a konzultace. Bohužel, někteří přednášející na našem oboru scenáristika a dramaturgie tehdy nestáli za nic, byli tam dosazeni z politických důvodů, bylo to období nejtužší normalizace, takže jsme s šesti dalšími kolegy z ročníku trávili většinu času nikoliv ve škole, ale velice podnětnými diskuzemi v kavárně Slavia.   Vystřídal jste celou řadu zaměstnání. Prošel jste různými dělnickými profesemi, hrál jste v divadlech (Semafor, MD ve Zlíně, Loutkové divadlo Lampión v Kladně), před kamerou. Psal divadelní hry, televizní scénáře, písňové texty. Na které z těch profesí rád vzpomínáte?   Všechny ty profese mi přinesly nějakou zajímavou zkušenost. Nádherné to bylo v Semaforu, ani jsem ze začátku nemohl uvěřit tomu, že se denně setkávám a hovořím se svými idoly z dětství, se slavnými zpěváky Suchým, Molavcovou, Bobkem, Spáleným, Zichem, Gottem, Voborníkovou… Skamarádil jsem se s písničkářem a lidovým humoristou Pepíkem Fouskem, to byl skvělý člověk, jezdil jsem za ním do Kladna a vymýšleli jsme spolu knížku pod názvem Kufr nesmyslů. Nakonec z ní sešlo, škoda. Jedinečná byla atmosféra semaforských zkoušek, oslavy premiér, cesty na zájezdová představení, které vyvrcholily vystupováním skupiny Jiřího Suchého v Moskvě na konci roku 1988 s představením Vetešník. Já jsem tam tehdy jako v transu chodil po moskevské pěší zóně Arbatu, kde byly stěny polepeny různými výzvami a manifesty, podepisovaly se tam u stolků petice a mladí básníci s kytarami zpívali své protestsongy. Připadalo mi to, jako bych se nějakým strojem času vrátil do roku 1968, protože u nás tehdy nebylo o takové svobodě ještě ani pomyšlení. Večer jsme se v hotelu Moskva opili s Bohumilem Hrabalem vodkou a šampaňským… Jó, kam se to všechno podělo, čas nám trhnul oponou a všechno se zase převrátilo z rubu na líc. Neméně nádherné bylo mé angažmá v Městském divadle Zlín, kde jsme se spolu s režisérem Josefem Morávkem snažili prosadit nový netradiční repertoár. Napsal jsem muzikál Frankenstein, hudbu k němu složil Milan Nytra, a to bylo velkolepé představení, hrálo v něm snad celé divadlo od ředitele až po uklízečky, celkem 70 lidí, a moje manželka Eva pro všechny musela vymyslet a navrhnout kostýmy. Využili jsme veškerou dostupnou divadelní techniku: točny, propadla, tahy, byly tam pyrotechnické efekty a nečekané šoky, třeba když hrdinové sjížděli po kovovém schodišti na lyžích… Bydleli jsme s manželkou přímo v divadle, v jedné z hereckých šaten, celé noci jsme diskutovali, vymýšleli, tvořili, a když jsme se konečně uložili ke spánku, začala z nahrávacího studia, které jsme měli jen přes chodbu, dunět rocková hudba, protože kapely tam točily desky a měli noční frekvence, aby přes den nerušily provoz divadla. Byl to hektický, bláznivý, ale krásný čas. Frankenstein měl premiéru 6. března 1993 a hrál se tři sezóny před vyprodaným hledištěm. Také velice rád vzpomínám na natáčení v ostravském televizním studiu (někdy v roce 1994). Byla to groteska Horor, aneb čtení na dobrou noc, kterou jsme napsali společně s geniálním komikem Jiřím Wimmerem, a také jsme si v ní zahráli jediné dvě role. Byla to parodie na horor, dovedená do totální absurdity. Měla mimořádný ohlas a dodnes s úspěchem putuje po YouTube.   Působil jste jako novinář, psal do časopisů Fantastická fakta, Rodokaps, do Berounského deníku. Jelikož rád odhalujete záhady, připravil jste v televizi Prima několik dílů publicistického seriálu Záhady a mystéria. V současnosti připravujete pro stanici CS film cyklus publicistických pořadů Magazín záhad a Tajemná místa. Co vás fascinuje na odhalování záhad, tajemství a mystérií z časů minulých? Líbí se mi na tom, že je to jakási hra na detektiva. Záhady vlastně neustále odhalují historici nebo archeologové, když nalézají zlomky zpráv nebo různých předmětů, které nezapadají do přijaté linie dějin, které nějak ten tradiční výklad narušují. Odborníci jsou samozřejmě opatrní, nechtějí zpochybnit svůj kredit seriózních vědců, takže leckdy to, co vám řeknou v soukromí, by se nikdy neodvážili napsat do oficiální zprávy. Snažím se tedy posvítit do temných míst historie nebo přírodních jevů, a protože nejsem akademická osoba, můžu si dovolit různé fantasijní spekulace. Baví mě také záhady lidské duše, rituály, obřady, mýty, pověsti a lidové tradice.   Knihy píšete od počátku 90. let minulého století. Na počátku byly patrně sešitové rodokapsové westerny. Potom jste psal hlavně fantasy a sci-fi. Napsal jste také horory, cestopisy, a nakonec jste se našel v psaní historické literatury faktu, románech a životopisech. Co vás přivedlo ke psaní knih? O kom nebo o čem byste rád napsal knihu? První skutečná vázaná knížka mi vyšla až v roce 2001, zrovna když jsem slavil padesátiny. Jmenovala se Tajemná tvář krajiny mezi Berounkou a Brdy, vyšla v berounském nakladatelství Kropp. Byl to povznášející pocit, držet ten útlý svazeček kapesního formátu v ruce. První kniha je jako první láska; intenzita té radosti se už nikdy potom nemůže opakovat. Člověku to určitým způsobem zevšední, není už to svátek, ale práce, i když převážně příjemná. Psaní knih je pro mne v podstatě vyústění všeho, co jsem dělal předtím. Prostě na sdělení určitých témat potřebujete větší prostor, než nabízí novinový článek nebo povídka. Ovšem první „romány“ jsem spisoval už někdy v osmi letech. Už tehdy jsem rodičům oznámil, že chci být spisovatelem. Nebo cestovatelem a objevitelem, který své dobrodružné zážitky popisuje v knihách. Rodiče se nad mými dětskými sny shovívavě usmívali. No, vidíte, a nakonec jsem si je splnil! O čem bych ještě rád napsal knihu? Námětů mám spoustu, ale musím si vybírat, už nemám tolik času, chci tedy ve svých knihách vždycky ukázat něco nového, popsat něco, o čem jsem ještě nemluvil, vyzkoušet novou formu vyjádření. Nebaví mě opakovat úspěšné postupy. Mám také spoustu nesplněných tvůrčích dluhů. Třeba bych rád dokončil trilogii Sága provaznického rodu, na jejíž avizovaný třetí díl se mě čtenáři ptají už deset let! Přemýšlím nad romány o malíři Mikoláši Alšovi, o námezdném žoldnéři Janu Jiskrovi z Brandýsa, o básníkovi Josefu Václavu Sládkovi, možná i něco z prostředí českých legií na Sibiři… Také bych si rád vyzkoušel pořádně zamotanou detektivku. Uvidíme, jak mi bude zdraví sloužit a nakolik mi múzy zachovají přízeň.   V knize Žebrák v době našich dědečků vzpomínáte na městečko, v němž jste vyrůstal. Částečně autobiografický je příběh Hvězdných pavouků, kde jste zachytil vzpomínky, jak váš otec, který se nadchl pro astronomii s partou podobných nadšenců, založili astronomický kroužek a začali na kopci nad městečkem stavět hvězdárnu. Pracujete na něčem novém? Právě dokončuji knížku Krajinou vévody Albrechta z Valdštejna a mám rozepsanou další slíbenou knihu z cyklu Tajemné stezky, v níž pokračují ve vyprávění o zajímavostech v okolí města Tábora. A samozřejmě připravuji další natáčení cyklu televizních pořadů Magazín záhad (vysílají se pravidelně týdně na kanále CS Mystery). Točíme je v našem studiu J. O. P. s kameramanem a střihačem Jiřím Jerry Fišarem. Pokusili jsme se spolu dokonce o půlhodinový hraný film podle mé povídky Prokletý lovec. Točili jsme ho před třemi roky na chalupě v křivoklátských lesích, hlavní role skvěle ztvárnili herci Aleš Procházka a Nikol Fišerová. Film získal cenu diváků na festivalu Book the Film v roce 2020. Je k volnému zhlédnutí na YouTube. Také se snažím po covidové pauze obnovit pravidelné večery ve Vršovickém literárním centru Waldes Na kávě s Otomarem Dvořákem, kam si zvu jako hosty své přátele z řad spisovatelů, herců, výtvarníků a muzikantů. Takže, jak vidíte, jsem plně vytížen, do toho ještě vstoupila nečekaná choroba a nutná rekonstrukce bytu… Rád bych ještě napsal nějaký román, i když své vrcholné a čtenářsky nejoblíbenější dílo „Vřeteno osudu“, vyprávějící o životě Karla Jaromíra Erbena, už asi nepřekonám.   Vaším hlavním povoláním je psaní. Jste podepsán pod vice jak 100 různých knih. Čím je pro vás psaní a co vás na něm stále baví? Možná už mě psaní nebaví tolik, jako kdysi, musí mě prostě zaujmout a plně uchvátit nějaké aktuální téma, problém, myšlenka – prostě něco, s čím se chci podělit se svými čtenáři. Psaní je pro mne rozhovorem s neznámým partnerem, to mě na něm nejvíc baví a vzrušuje. Techniku, jak obratně psát a stylizovat, se můžete naučit, ale důležitá je vrozená schopnost dívat se a žasnout. Myslím, že platí poznatek, říkající: umělci jsou ti, kdo si i v dospělosti zachovali dětské oči.   Jste velice plodný autor. Jaký jste čtenář? Máte oblíbeného autora nebo knihu? V dětství a mládí jsem byl přímo nenasytný čtenář. Možná, že to byla pro mne taková neformální škola. Je dobré učit se na dílech Mistrů. V současnosti čtu spíše naučnou literaturu, shledávám informace. V beletrii jsem velmi vyběravý, když mě příběh a způsob vyprávění nezaujme, knihu odložím, nebo ji letmo prolistuji, abych byl v obraze, až na ni někde přijde řeč. Správná kniha mě musí chytnout hned po přečtení prvních dvou stránek. Někdy dokonce první větou! V četbě jsem velký tradicionalista, rád jsem četl Huga, Jiráska, Neffa, Šotolu, Vančuru, Körnera… V poslední době mě nadchla Karin Lednická se Šikmým kostelem, to jsem přečetl celé, pečlivě stránku po stránce, ačkoliv jsou to pěkně tlusté dva díly. Už se těším na třetí. Také se mi libí leccos od Urbana (ne všechno!), Hájíčka a mnohých dalších, nelze je všechny vyjmenovat. Z oboru záhad samozřejmě Aleš Česal, historii faktu skvěle píše Honza Bauer – ani tady nelze uvést všechna jména. V oblasti cestopisu jsou pro mne nepřekonatelnými vzory Zikmund a Hanzelka.   Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? Nejlépe si odpočinu v přírodě. Celé léto trávíme s manželkou na chalupě v křivoklátských lesích. Úžasné proměny přírodních scenérií jsou tím nejkrásnějším živým filmem. Také miluji turistiku, putování po značených cestách, objevování krajin, kde jsem dosud nebyl, skály, hradní zříceniny, zámky. A vášnivě rád sbírám houby. Také rád vařím, vymýšlím různé exotické speciality. Nebo si sednu ve stínu pod jabloní, v zářivém letním dopoledni pozoruji plynoucí bílé obláčky a čtu si něco pěkného.   Otomar Dvořák se narodil se 14. ledna 1951 v Praze a vyrůstal v Žebráku. Vystudoval střední průmyslovou školu a pak obor dramaturgie a scenáristika na FAMU v Praze. Vystřídal řadu zaměstnání. Pracoval také jako dramaturg v hudebním divadle Semafor či v Městském divadle Zlín, byl členem redakční rady časopisu Fantastická fakta. Napsal knihy literatury faktu Fantastické záhady, Utajené dějiny Čech I. – II. – III. (spolu s A. Česalem a Vl. Mátlem), Magická kuchařka, Fantastické záhady, Příběhy z českých dějin: Převážně nevážně o naší historii, Démoničtí vládci českých a moravských hor, Démonické pasti, Jan Žižka z Trocnova – světla a stíny hejtmanovy životní cesty a mnohé další. Je autorem beletrií Hvězdní pavouci, Zločin štábního strážmistra, Srdce v kleci, Vřeteno osudu, Ďábel na řetězu, Smrt ve stříbrné zbroji, Lásky princezen kuronských, Hořící lilie, trilogie Královna Žofie (Past na královnu, Kacířská královna, Meč pro královnu), Císař alchymistů, Země barbarů, trilogie Sága provaznického rodu, Sekera strážců a jiné. Napsal také sérii netradičních cestopisů Strážci hor a pramenů, Pole slunečního býka, Řeka sedmi jmen, Ohře – měsíční řeka, Krajinou Čertovy brázdy, Tajnosti kraje bechyňského, Tábor – tajemné město nad Lužnicí, Tajemné životy Jakuba Krčína, Po stopách čarodějů podél říčky Střely, Podbrdskou krajinou Rokycanska a Zbirožska, Žebrák v době našich dědečků, Soutěskami Českého krasu a jiné… Pod pseudonymem Paul O. Courtier napsal cyklus westernů v Rodokapsu a dva fantasy romány o barbaru Conanovi. Je autorem několika divadelních her (například muzikál Frankenstein, pohádka Bajaja), televizních scénářů (Horor aneb četba na dobrou noc, Volání odjinud, dokumentární série Jan Žižka, Magazín záhad aj.) a písňových textů. Jako herec se objevil ve filmech Ufoni jsou tady, Tankový prapor, Král posledních dnů, Stalingrad, Pražákům, těm je hej; hlavní role ztvárnil v komedii Horor aneb čtení na dobrou noc a hudebním klipu Snaživec. Má tři dospělé děti, samé dcery, jednu vlastní a dvě nevlastní z druhého manželství, k tomu devět vnuků a sedm pravnuků. Manželka Eva Zajícová je výtvarnice.

Čas načtení: 2022-02-19 13:20:33

O budoucích válkách robotů – II.

Jak to tedy bude vypadat v nejbližších letech. Začneme jednou základní výhodou, kterou robot, dokonce i neautonomní (a těch je valná většina), proti člověku má. Člověk je suchozemský živočich, který si poradí i se složitým pozemním terénem, ale jiná prostředí (pod hladinou moře, vzduch, natož vesmír) jsou pro něj značně nepřátelská. Dokáže v nich sice s použitím dostatečně vyspělé techniky přežít a dokonce i něco dělat, ale zdaleka ne tak efektivně jako stroj, který nepotřebuje kyslík, teplo, jídlo, ochranu před přílišnou akcelerací atd. Dosti podstatnou součástí hmotnosti dnešních ponorek, letadel atd. jsou jen zařízení, která mají udržet jejich posádky naživu a v dobrém zdraví; z čistě praktického pohledu by bylo výhodnější s sebou takový balast netahat a nahradit jej „užitečným nákladem“ (čidla, přístroje, zbraně, dodatečné palivo a munice…), jak to jen jde. (Toto je mimochodem faktor, který by se uplatnil, i kdyby bylo mladých vojáků k dispozici dost.) Tomu také odpovídá relativní míra robotizace. Vesmír je už dnes robotizovaný téměř kompletně, daleko více než na začátku kosmické éry. Procento pilotovaných letů a množství plavidel určených pro lidi je mnohem menší, než si autoři klasické sci-fi ještě někdy v 60. letech představovali. Tahat „tam nahoru“ veškeré vybavení nezbytné k tomu, aby tam přežil člověk z masa a kostí, se v naprosté většině situací nevyplatí – skoro všechny úkoly se dají řešit strojově a na dálku. Dokonce i loď Dragon, která nyní dopravuje astronauty na oběžnou dráhu, se dá kompletně řídit z pozemního střediska a posádka by se vlastně mohla jenom „vézt“ a kochat se výhledem na matičku Zem. Další plánované lodě jsou na tom stejně. Americký raketoplán ještě lidskou posádku potřeboval, automatizované byly jen některé systémy. Letectvo je robotizované míň než vesmír, ale je patrné, že dronů pozvolna přibývá a pilotovaných letadel ubývá. Živí piloti mají zatím stále ještě určité výhody, zvláště v určitém typu misí (lepší povědomí o situaci, nedají se „hacknout“ nebo zarušit), ale celková bilance se pomalu přesouvá na stranu dronů. Přispívá k tomu skutečnost, že poslední generace stíhaček začínají být pekelně drahé, a to jak z hlediska pořizovací ceny, tak na provozních nákladech; jedna letová hodina F-35 vyšla roku 2020 na 33 tisíc dolarů, což je skoro tři čtvrtě milionu korun, přičemž jeden vojenský pilot by měl ročně nalétat zhruba 350 hodin k tomu, aby si udržel odbornou úroveň. Ne nutně jen na F-35, ale stejně… To je hodně peněz i pro bohaté státy a extra silná motivace pro státy chudší. Poměrně vyspělé drony se vyrábějí například v Turecku, které by při současné úrovni své ekonomiky patrně větší flotilu stíhaček poslední generace ani „neuživilo“ (i kdyby si ji mělo od koho koupit!) Turecké Bayraktary se v posledních letech osvědčily při praktickém nasazení v Libyi i v Náhorním Karabachu a vzbudily zájem i u států jako Velká Británie; přitom jeden kus stojí pouhých pět milionů dolarů. Podstatně hůře se robotizuje námořnictvo, kde hlavní problém nastává v okamžiku, kdy se někde daleko na moři něco porouchá. Dokud všechny systémy fungují dobře, dokáží moderní lodě fungovat i se značně omezenou posádkou, ale jakmile vznikne porucha, začnou potíže; loď se na svoji základnu vrací podstatně déle než letadlo. To byl jeden z problémů, které pronásledovaly americký projekt Littoral Combat Ship. Optimistickou budoucnost ale nejspíš mají malé robotické ponorky jako právě vyvíjená Orca, které můžete v případě krize vypustit do nějakého strategicky důležitého průlivu apod. a hrát si s nepřítelem na explozivní schovávanou. Jedno takové místo, které by pro jejich nasazení bylo ideální, je průliv mezi Tchaj-wanem a Čínou, který by musel být v případě invaze překonán mohutnou flotilou; však také Čína vyrábí svoje vlastní stroje pro autonomní podmořský boj. Nejméně rozvinutá je, celkem nepřekvapivě, situace u pozemního vojska, kde mají lidské smysly, končetiny a schopnost orientace stále ještě nad roboty značný náskok. Hlavní výjimkou je práce pyrotechniků, do které roboti pronikají už čtyřicet let. Přibližovat se k bombě či k nevybuchlému kusu munice osobně nebo prostřednictvím stroje, to je zatracený rozdíl. Výhody a nevýhody pozemních robotů Co další výhody a nevýhody, jak to s nimi vypadá? Na straně výhod jednoznačně je, že robot nepotřebuje spát. V případě dálkově řízeného stroje se prostě vystřídají směny odpočinutých operátorů. Žádné chrnění na stráži, které občas stálo život celou jednotku, žádné duševní útlumy z dlouhodobého nevyspání. Padne-li stroj do zajetí, tedy spíše „stane se kořistí“, největší problém spočívá v tom, že by se nepřítel mohl dozvědět něco o jeho fungování (to lze ovšem řešit dobře mířenou raketou). Ale žádní vystresovaní příbuzní, bojící se o osud svého blízkého, nebudou obléhat palác prezidenta nebo krále. Na rozdíl od člověka nemá smysl robota mučit nebo zabít, natožpak natočit s ním nějaké psychopatické video, jako měl ve zvyku Islámský stát. Roboti a jejich operátoři také tak snadno neztrácejí nervy v obtížných situacích, protože prvek bezprostředního fyzického ohrožení chybí. Toto býval typický problém armád složených ze „zelených rekrutů“, kteří se poprvé v životě ocitli v reálném nebezpečí. Mohl vést k dezercím, panice, zbytečným ztrátám na životech nebo i k masakrům civilistů (podezřelých například z partyzánské činnosti). Profesionální armády dokážou tenhle problém podstatně zredukovat systematickým výcvikem, ale stroj bude k hvízdajícím kulkám vždycky netečnější než člověk. Poslední prvek na straně jednoznačných výhod: pokud je robot rozumně designovaný, lze celkem rychle doplňovat ztráty výrobou dalších robotů. Lidi zdaleka tak snadno nedoplníte, kvalifikované už vůbec ne. A v dnešní demografické situaci ještě méně. Teď ty nevýhody. Ve složitém pozemním terénu (hluboké lesy, jeskyně, obytné budovy) mají lidé pořád ještě náskok, protože je pro nás o hodně přirozenější. Toto se bude pomaličku posouvat, ale spíš ve směru různých drobných létajících strojů. Dnes už jde s dronem docela dobře manévrovat i v lese. I pozemní roboti dnes už zvládnou leccos, ale zatím v laboratorních podmínkách. Aby jim ale totéž šlo i ve větru, dešti a na namrzlých kamenech, to bude ještě nějakou dobu trvat. Dejme tomu deset let? Další nevýhoda robotů: lidské tělo je v určitém smyslu daleko odolnější než současné stroje. Máme samoopravné a sebezáchovné mechanismy, které nám pomáhají zahojit menší zranění. Můžeme nějak fungovat i nevyspaní a hladoví, byť ne donekonečna. Sneseme značné rozpětí teplot. V nouzi zkonzumujeme skoro cokoliv. V tomto jsou roboti křehčí. Pokazí-li se něco, musí nastoupit mechanici a náhradní díly. Vybije-li se baterie, musí se dobít, nelze fungovat ani deset minut na „elektrický dluh“. To znamená, že náskok v robotizaci armád budou mít ty státy, které už teď mají velmi dokonalou logistiku „od skladu až na bojiště“. Ach ano, ještě jedna nevýhoda: dálkově ovládatelné roboty lze v principu „hacknout“, takže buď přestanou fungovat, nebo se dokonce slepě obrátí proti svým pánům. „Blue on blue“ incidenty na bojišti nejsou nic nového (chcete-li drsné čtení, prostudujte si, jak proběhla ostudná rakousko-rakouská bitva u Karánsebese, tehdy ještě bez jakékoliv sdělovací techniky a s deseti tisíci padlých); ale dosud spolehlivý robot změněný v kamikaze, to je zcela specifická kategorie děsu. Samozřejmě s tím ty armády budou počítat a budou mít v takových strojích zabudované různé „kill switche“, ale i ty se vlastně dají zneužít. Toto je také asi jediný způsob, kterým se menší a slabší státy budou moci takové robotické armádě vůbec bránit. Softwarové talenty se vyskytují i v Pákistánu a nepotřebují ke své činnosti příliš rozsáhlou infrastrukturu. Rozhodne globální internet Poměrně zásadní věc, která zatím masovější nasazení robotů ve válce ztěžuje, je právě ta nutnost je na dálku nějak ovládat, což mimo jiné zahrnuje, aby se jejich operátor na tom bojišti vůbec dokázal zorientovat. Přenechat tento úkol čistě robotům samotným je nebezpečné. Umělá inteligence zatím není ani tak daleko, aby dokázala spolehlivě řídit auto ve městě, natož aby rozhodovala o tom, koho má zabít. Ne, že by se takové pokusy nedělaly, ale ani po prvním nasazení takového autonomního dronu na bojišti (Kargu-2, zase turecký výrobek) se vlastně neví, jestli v daný okamžik opravdu rozhodoval robot nebo člověk. Pokud se někdy toto změní, bude nezbytné všechny tyto úvahy přehodnotit, ale zatím to vypadá, že i ono pouhé robotické taxi popojíždějící po Starém Městě Pražském je věc vzdálenější budoucnosti. A z toho plyne, že vojenské roboty bude nutno řídit. Schopnost ovládat stroje na dálku je do značné míry určená kapacitou a spolehlivostí spojení: čím větší, tím lépe. Bohužel už nemůžu najít ten odkaz, ale vybavuji si stížnosti jednoho Američana, který přirovnával současnou kapacitu spojení v Afghánistánu ke snaze vypít kýbl vody koktejlovým brčkem. V tomto ohledu nás v nejbližších deseti letech čekají velké změny, protože začínají vznikat systémy pro globální internet, jako je například plánovaný a pozvolna budovaný Starlink. Ty mají mít naprosto masivní přenosovou kapacitu – v případě Starlinku se bavíme přinejmenším o gigabitech až desítkách gigabitů, s pingem (odezvou) daleko nižším než u geostacionárních družic, protože jde o nízké oběžné dráhy. A vskutku, projekt Starlink americkou armádu velice zajímá. S takto kapacitním a rychlým připojením by bylo možné v každém odlehlém koutě světa nasadit celou flotilu dálkově ovládaných strojů naráz a mít všechno jak na dlani. Většina těch strojů přitom ani nemusí být bojová, stačí, aby „mapovaly bojiště“: kamery, radary, infračervené detektory, akustické snímače atd. Máte-li k dispozici spolehlivý uplink o kapacitě desítek gigabitů, dokážete s jeho pomocí vytvořit tak detailní a komplexní mapu místa, kde se bojuje, že každý ten operátor řídící skutečného bojového robota může vědět zcela najisto, po čem střílí – a co, případně kdo, střílí po něm. Tím se o dost snižuje pravděpodobnost různých katastrofálních průšvihů (všelijaké vybombardované svatby atd.), o úsporách munice nemluvě. I z tohoto důvodu považuji za v podstatě jisté, že Starlink bude, i kdyby se proti původním odhadům prodražil třeba trojnásob. Tenhle druh globální výhody si nebudou chtít nechat v Pentagonu ujít. Robotický konflikt za deset let? „Globálně dostupná vysokokapacitní síť“ a „robotizace armády“ spolu souvisejí minimálně stejně těsně, jako kdysi souvisely „železnice“ a „telegraf“ (viz dvě navazující kapitoly v Zapomenutých příbězích 5). Kdo si takovou síť pod svojí kontrolou zajistí první, bude mít možnost robotizovat svoje ozbrojené síly v míře dosud nevídané. A ušetřit si tak ztráty na živých vojácích v příštím konfliktu. Dá se čekat, že minimálně USA a Čína budou o vybudování vlastních satelitních sítí velice usilovat. Oba tyto státy mají jak ekonomickou sílu do takových projektů investovat, tak i výrobní kapacitu k tomu, aby si dostatečné množství družic dokázaly vyrobit (převážně) vlastními zdroji. U takového hardwaru totiž moc nestojíte o to, aby vám kritické komponenty dodávala nějaká fabrika z druhého konce světa. Mohly by obsahovat bezpečnostní díru navíc. Důležitým prvkem tohoto závodu bude i schopnost domácích kosmických firem vynést ty družice na nízkou oběžnou dráhu. Bavíme-li se o desetitisících družic na každou konstelaci, znamená to minimálně vyšší stovky až nižší tisíce letů nosných raket. Navíc bude potřeba družice průběžně obměňovat, což znamená další stovky letů. Na nízkých oběžných dráhách totiž družice poměrně rychle ztrácejí rychlost (třením o zbytky vzduchu) a během několika let shoří v horních vrstvách atmosféry. Kdyby se družice průběžně nedoplňovaly, síť by degradovala a brzy zanikla úplně. Takové množství letů je ovšem bez znovupoužitelných raket neúměrně drahé. Kosmické závodní pole se tedy rozdělí na kategorii těch států a firem, které zvládnou sestrojit a uvést do provozu znovupoužitelné rakety za přijatelnou cenu, a těch, kterým v tomto směru ujede vlak. Tady bude zajímavé sledovat, které ty státy a firmy se dokážou „rozhoupat včas“ a které ne. Zatím si vůbec nejsem jist, zda to velké, ale zbyrokratizované struktury typu Roskosmosu, ESA nebo JAXA dokážou v horizontu zhruba10 let zvládnout. Poslední dobou se o restart svého kosmického průmyslu snaží Velká Británie, jejíž pusté skotské pobřeží je vhodné ke startům na některé polární dráhy; jestli z toho něco bude, kdo ví. (Tipoval bych, že bude, protože nejde jenom o vesmír, ale i o skotský separatismus. Vesmírný průmysl je prestižní, vytváří dobrá pracovní místa, a samostatné Skotsko by si nic podobného dovolit nemohlo. Proto jej budou v Londýně používat jako návnadu na nerozhodnuté Skoty. Kritické ovšem bude, zda se jim podaří nalákat do UK dostatek soukromých firem. Státním agenturám tento vývoj moc dobře nejde – mimo jiné přišly o řadu talentů.) Nicméně kolem roku 2030 už by mělo být patrné, jak se věci mají. Tou dobou už budou v provozu odhadem dvě tři takové globální datové sítě a vojenské vybavení příslušných velmocí se tomu začne přizpůsobovat. Někdy za deset let bychom tedy mohli vidět první převážně robotický konflikt. S trochou štěstí to snad nebude u nás v kotlince, kde slovo „robot“ vlastně vzniklo. Zatím tomu nic nenasvědčuje, daleko více bych tipoval oblast jihovýchodní Asie. Ale odhadovat budoucnost jest těžké.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-12-03 14:28:41

Donu Pablovi na uvítanou

Pavel Blažek se vrací na ministerstvo spravedlnosti po devítileté přestávce. Jeho středeční přijetí novináři bylo více než nevlídné. Po návratu ze setkání s prezidentem republiky se hlavně zajímali o jeho údajné vyšetřování policií. Internetové České noviny se o jeho setkání s Milošem Zemanem nezmínily, ačkoli referovaly o návštěvě Jany Černochové. Blažek odpovídal novinářům se svou typickou rázností. Zdůraznil, že žádné trestní řízení se proti němu nevede. Přistoupil tím ovšem na hru novinářů: trestní řízení je neveřejné až do sdělení obvinění a podezřelý o něm nemusí vůbec vědět. Známe přece případy, že se obvinění doví až po letech, že je policie odposlouchávala. Ale novináři o něm ani vědět nesmí, protože informace se k nim legální cestou nemohou dostat, a když už se dostanou, neměli by je šířit. Vynášení informací z trestních spisů je trestné. Pokud skutečně nějaké informace toho druhu o Blažkovi z útrob orgánů činných v trestním řízení unikly a novináři je šíří, podílejí se na trestném jednání. Připusťme ale, že si někdo vymyslel různé fámy, aby škodil osobně Blažkovi nebo aby ztížil Petru Fialovi sestavování vlády. Ani v tomto případě nejde o jednání chvályhodné a zasluhuje odsouzení. Hlavně platí presumpce neviny. Případy ničení pověsti, obtěžování domnělých podezřelých a jejich rodin šířením pomluv, jejichž nesmyslnost se prokáže až po napáchání škod, se stále opakují a neslouží novinářské obci ke cti. Odstrašujícím příkladem budiž případy Aleny Vitáskové a Libora Grygárka, které novináři vláčeli několik let bahnem, ale soudy je nakonec očistily. Mám s Blažkem jako ministrem spravedlnosti osobní zkušenost, a to převážně příznivou. Stejně jako Petr Fiala jsem všiml jeho neuvěřitelné sečtělosti. Prokázal schopnost odolávat tlakům zvenčí. Soudím, že jeho návrat na resort spravedlnosti je příznivá událost. Zaujalo mě jeho vyjádření o rozhovoru s panem prezidentem na téma zákona o státním zastupitelství. Zákon prý nemusí být složitý a má řešit jen dílčí záležitosti, neboť současný zákon již platí mnoho let, v podstatě se osvědčil a není třeba jej zásadně měnit. Je nutné zavést pevné funkční období vedoucích státních zástupců a zvýšit tlak na odpovědnost státních zástupců za jejich činy. V té souvislosti se nastávající ministr vyjádřil velmi kriticky na adresu státního zastupitelství, což považuji za více než oprávněné. Jeho názor mě zaujal zvláště proto, že se liší od jeho přístupu k problematice státního zastupitelství v době jeho dřívějšího působení v úřadě ministra spravedlnosti. Za jeho vedení ministerstva vyvrcholily snahy o reformu státního zastupitelství, spuštěné Pavlem Zemanem a jeho souputníky, mezi nimiž vynikla zejména Lenka Bradáčová. Blažek poslal do Poslanecké sněmovny předlohu nového zákona o státním zastupitelství a prosadil Bradáčovou do funkce vrchní státní zástupkyně v Praze. V obou případech musel překonat silný protitlak. Zejména proti jmenování Bradáčové byl značný odpor. Nový zákon měl přinést revoluční změny ve státním zastupitelství. Měla zaniknout vrchní státní zastupitelství a pro stíhání korupce a zvlášť závažné hospodářské činnosti mělo být zřízeno speciální státní zastupitelství s celostátní působností. Zjednodušení organizační a řídící struktury soustavy mělo přinést zvýšení účinnosti řízení a zvýraznit úlohu nejvyššího státního zástupce. V oblasti potírání korupce a zvlášť závažné hospodářské trestné činnosti mělo zřízení „speciálu“ přinést výhodu vyšší kvalifikace specializovaných státních zástupců. Zrušení vrchních státních zastupitelství mělo zajistit jednotný způsob výkonu trestního práva na celém území státu. Zavedení pevného funkčního období vedoucích státních zástupců mělo zajistit pravidelnou obměnu řídících kádrů; vedlejším účinkem by bylo vypuzení z jejich pozic „starých ještěrů“ (terminus technicus, zavedený Marií Benešovou), převážně bývalých prokurátorů ve službě protiprávního předlistopadového režimu, kteří se drželi ve funkcích dlouhodobě bez ohledu na úroveň jejich práce. Dle mého názoru slabinou návrhu bylo zachování dosavadní bezzubé právní úpravy kárného řízení. Podotýkám, že současně se do eklepu Poslanecké sněmovny dostala laická předloha téhož zákona, která vznikla na půdě spolku Šalamoun, a kromě ní též návrh na zřízení Generální inspekce justice s pravomocemi podobnými Generální inspekci bezpečnostních sborů. Zatímco podle současné právní úpravy nelze téměř žádné pochybení státního zástupce jednoznačně označit za kárné provinění, do „šalamounské“ úpravy jsem zakomponoval velmi přesnou klasifikaci kárného provinění a neúprosná pravidla kárného řízení, inspirovaná zejména španělskou a rakouskou legislativou. Návrh počítal se zřízením jednoho „speciálu“ navíc: měl se zabývat trestním stíháním příslušníků ozbrojených sborů. K projednání předlohy nikdy nedošlo, vládní strany nepřipustili její zařazení na program. Jenže padla vláda a ministryní spravedlnosti v úřednické vládě se stala bývalá nejvyšší státní zástupkyně Benešová, která trpěla přesvědčením, že vše, co fungovalo za jejího působení v čele státního zastupitelství, je samospasitelné, a byla proto jednou z nejvýraznějších odpůrkyň reformy. Předlohu nového zákona stáhla z Poslanecké sněmovny a pokusila se ji nahradit malou novelou, se kterou ale neuspěla. O její prosazení se pokoušela i za současného mandátu, ale zatím ji ani nepředložila do Sněmovny, protože nedokázala překonat touhu státních zástupců po získání postavení v přímé podřízenosti pánubohu. Dlužno podotknout, že se jí nedostalo potřebné politické podpory. Jak je patrné z Blažkova vystoupení Blažka, nestaví si v tomto směru dalekosáhlejší cíle než Benešová. Patrně došel k názoru, že změny ve státním zastupitelství je možné zavádět pouze postupně, „salámovou metodou“, protože revoluční změny nelze prosadit kvůli všeobecnému odporu. Nezbývá než doufat, že změna jeho postoje není způsobena ztrátou „tahu na branku“, způsobenou hlodáním „zubu času“ na jeho mentalitě. Historie Zemanova pokusu o zásadní reformu státního zastupitelství je dokladem pokrytectví politických pseudoelit, ale i státních zástupců a části soudců: všichni by slovně chtěli zvýšit účinnost působení státního zastupitelství v trestním řízení, zajistit pravidelnou obměnu řídících kádrů a vést státní zástupce k odpovědnosti za pochybení, ale když se to má uskutečnit, raději od toho všichni utečou. Kdo z vlivných činitelů má „máslo na hlavě“ se nemůže těšit na zvýšení účinnosti práce státního zastupitelství. Sami státní zástupci se nemohou těšit na zvýšení tlaku na jejich odpovědnost i ztrátu jistého pohodlí. Zvlášť tvrdě by reforma dopadla na olomoucké žalobce, rozptýlené po celé Moravě, na jejichž jednání se projevuje platnost přísloví „bůh vysoko, car daleko“. Igor Stříž či jeho nástupce by nemohl pokračovat v roli „brněnské sfingy“, hrané frustrovaným Zemanem. I když Blažek zřejmě slevil z někdejších nároků na provedení změn, jež by zlepšily poměry ve státním zastupitelství, s prosazením minimalizovaných požadavků bude mít určitě značné potíže, a to i ze strany státních zástupců: kapři si přece nikdy nevypustí rybník. Dovětek: jako milovník španělštiny nevnímám přezdívku Don Pablo jako hanlivou.

Čas načtení: 2021-10-21 08:39:35

Je žadatel o podmínečné propuštění z vězení lidská bytost?

Během dlouhých let činnosti občanského aktivisty v oblasti trestního řízení jsem měl opakovaně příležitost účastnit se řízení o podmínečné propuštění odsouzených z výkonu trestu, od vzniku spolku Chamurappi v listopadu 2017 převážně jako statutární představitel navrhovatele. Často prožívám s našimi chráněnci dramata při částečných nebo úplných neúspěších. Protože žadatele velmi pečlivě vybíráme a často s nimi pracujeme i několik let před podáním návrhu na propuštění, býváme převážně úspěšní. Ale někdy se příběh zadrhne, a to dokonce i v případech, u nichž jsem potíže v žádném případě nečekal. Nepříjemné překvapení ze strany soudu bývá vzácné. Pokud se to zadrhne, příčinou obvykle bývá zásah státního zástupce. Důvod vidím ve vývoji právního myšlení, vyjadřovaného judikáty Ústavního soudu a v zaostávání některých státních zástupců za vývojem. Ústavní soud v posledních letech vydal řadu nálezů, jež jsou pro žadatele o podmínečné propuštění příznivé. Poslední mně známý je z 31.srpna letošního roku. Před všechny ostatní okolnosti klade Ústavní soud předpoklady žadatele pro spořádaný, společnosti prospěšný život po propuštění na svobodu. Odsunul do pozadí trestní minulost žadatele i vypořádání s dluhy, které často provázejí odsouzení. Soudy většinou tento vývoj vstřebávají a právními názory Ústavního soudu se řídí. Ne tak někteří státní zástupci, kteří si myslí, že soudci Ústavního soudu jsou nepraktičtí snílci a pouze oni jsou zárukou zachování pořádku. Setkal jsem se i s absolutním odmítáním možnosti nevyčerpání plné výměry trestu. Někdy má zádrhel až povahu kafkovské absurdity. Například v těchto dnech jsem řešil případ odsouzené, která měla nárok na podmínečné propuštění doložen tak, že lépe to snad ani nebylo možné. Doporučení měla od vedení věznice a skvěle vyzněl posudek znalců psychologa a psychiatra. Dokonce se za ni postavila představená kláštera, v němž je věznice umístěna, což je naprostá výjimka. Veřejného zasedání soudu se jako veřejnost zúčastnila řádová sestra. Žadatelka má zajištěno společensky prospěšné zaměstnání v nemocnici i ubytování. Má praxi v péči o dlouhodobě nemocné, takže pro nemocnici bude vítanou posilou. Přesto se státní zástupce proti jejímu propuštění postavil. V odůvodnění šel přímo proti ustálené judikatuře Ústavního soudu. Senát ale po poměrně dlouhé poradě rozhodl o propuštění žadatelky, přičemž jí stanovil nejdelší možnou zkušební dobu pod dohledem probační služby. Přihlédl i k naší společenské záruce. S námitkami státního zástupce se předsedkyně senátu pečlivě vypořádala. Žadatelka mohla od soudu odjet bez eskorty do věznice vyzvednout si své věci. Ale státní zástupce pohrdl právním názorem senátu, tvrdohlavě proti němu postavil svůj osamělý postoj a vzal si třídenní lhůtu na rozmyšlenou. Žadatelka se musela vrátit s eskortou do věznice. Předpokládám, že žadatelka, která měla propuštění na dosah ruky, díky zásahu státního zástupce prožívá nesmírné psychické utrpení, stejně jako její matka, která se jednání rovněž zúčastnila. Státního zástupce kvůli tomu svědomí určitě netrápí, asi si tuto stránku svého jednání neuvědomuje. Možná ho těší, že má pravomoc rozsévat neštěstí. Kdoví, zda si vůbec uvědomuje, že žadatelka je lidská bytost. Možná si myslí, že odsouzená tři dny ve stresu hravě přečká. Neuvědomuje si, že se bude trápit a určitě mu to je jedno. Ale budiž, žadatelka třídenní stres přežije a pokud to tím skončí, časem se zotaví. Ale podá-li státní zástupce stížnost proti usnesení o propuštění, bude se trápit ještě několik týdnů nebo i měsíců, než proběhne stížnostní řízení a po něm případně i jednání u Ústavního soudu. Zřejmě to bude trápení nadbytečné, protože stížnost státního zástupce nakonec asi nebude úspěšná, i když o ní bude muset rozhodovat Ústavní soud. Nevím, jak státní zástupce hodnotí naděje na úspěch případné stížnosti, jejíž argumentace nutně půjde proti judikatuře Ústavního soudu. I kdyby nakonec měl úspěch, byla by jeho stížnost samoúčelná, neboť prodloužení pobytu žadatelky ve vězení nepřinese nikomu prospěch a stát možná bude muset zaplatit žadatelce odškodnění za nesprávný postup. Jediným přínosem zásahu státního zástupce by bylo uloupení několika týdnů nebo měsíců žadatelčiny svobody. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-06-28 14:10:07

Tři rozhovory aneb Krátké historky ze světa, který se trochu rozvolnil

Milí čtenáři, tak jsem pomalu začal plnit svůj plán „setkávat se v reálném prostoru s lidmi, které jsem v průběhu posledního roku viděl jen na obrazovce“. A mám z něj hned tři záznamy, které mě přiměly k zamyšlení. Rozhovor první „A“ je asistentka jednoho europoslance. Sešli jsme se v Costě nad čímsi tekutým a převážně sladkým. „Prosím tě,“ povídá mi A., „teď se v Bruselu projednávaly ty covid pasy, a to vzbudilo mezi voliči hrozný zájem, daleko větší než jakékoliv jiné téma. Během dvou dní mi dorazilo osm tisíc e-mailů. Jednu chvíli mi pípal nový e-mail každou vteřinu a notebook to nestíhal přijímat. Samozřejmě nikdo neměl šanci to číst.“ Ha! A to je přitom osm tisíc e-mailů jen mizivé procento toho, co by dorazilo, kdyby se k danému tématu chtěl vyjádřit aspoň každý desátý český volič. Když o tom začnete přemýšlet, vynořuje se vám před očima poněkud depresivní možnost, že celá ta pozvolná eroze demokracie a svobod nemusí být dána nějakými akcemi jejích protivníků – s těmi by se dalo něco dělat – ale že může být čistě matematické podstaty. Lidí na planetě přibývá. Mezinárodní soupeření nutí menší státy, aby koagulovaly do nějakých spojenectví, jinak si s každým jednotlivým z nich ty velké velmoci … však víte co. Jenomže ve stamilionových mraveništích, kde připadá jeden poslanec na několik set tisíc lidí, nemůže z principu existovat moc dobrý vztah mezi elektorátem a jeho zástupci. Historicky se demokracie měla tendenci rozvíjet spíše v malých společenstvích, ať už to byly městské státy nebo nějaké kmeny. Aténský Periklés se nemusel obávat toho, že mu dorazí osm tisíc e-mailů, a nejenom proto, že e-mail ještě neexistoval. Naproti tomu už velké antické říše byly převážně různými formami despocií. Hergot, tuhle myšlenku raději moc nerozvíjím, aby mě nezakousla ve spánku. Člověk si musí uchovat jistý optimismus, jinak by ho přestalo bavit cokoliv. Rozhovor druhý B. je novinář z jednoho víceméně liberálního média. „Člověče,“ říká mi B., „u nás v redakci vznikl naprosto jasný věkový předěl. Nejmladší spolupracovníci, kteří čerstvě vylezli ze školy, jsou tvrdě woke. Šéfredaktor-liberál tím není nadšený, ale vyhodit je nechce. Ten zlom na školách nastal někdy před pár lety.“ Máme jisté zpoždění za USA, jako obvykle, protože Bari Weiss popisovala tentýž jev v New York Times, ale s jinou mezí (cca o deset let výše). Máme ale zároveň určité včasné varování: kulturní válka amerického střihu nás nemine, stejně jako neminula Brity, Francouze nebo Němce. Šéfredaktor to asi nebude slyšet rád, ale chce-li zachovat publikaci, kterou řídí, jako názorové médium liberálního střihu, nemůže tam zaměstnávat wokeisty, protože mu jej zezdola zkonvertují jinam a nakonec nějakým způsobem shodí i jeho samotného. Mladých novinářů je dnes dost, snad i více než pracovních míst pro ně. Asi by neměl být problém mezi nimi najít skutečné liberály, kteří ještě vyznávají původní hodnoty liberalismu. Ale woke už liberálové nejsou. Vytvořili si svůj vlastní politický vesmír, ve kterém práva jednotlivce neznamenají vůbec nic (ostatně jako ten jednotlivec sám) a všechno, co se děje, je viděno jako zápolení různých rasových a sexuálních skupin o dominanci a podrobení. Osobně si myslím, že jednoho dne budou historici konstatovat, že někdy mezi lety 2015-2020 došlo k Velkému Schismatu, při kterém z masy liberalismu odpadla skupina woke progresivců a začala mezi oběma ideologiemi kopat příkopy a pálit mosty. Je to podobný proces, jakým bylo někdy před sto lety rozdělení sociálních demokratů a komunistů, jenom s tím, že nebudeme moci ukázat na přesný okamžik, kdy si Woko Haram založili vlastní strany. Oni to totiž obvykle nedělají; jejich metodou je právě infiltrace a postupné převzetí institucí vybudovaných někým jiným, což podle mého názoru čeká i výše zmíněné periodikum. V takovém případě tam ovšem B. nevydrží. Už pouhá skutečnost, že byl někde na veřejnosti viděn se mnou, by mladými revolucionáři mohla být použita proti němu – pokud se to dozvědí. Rozhovor třetí C. je starý kamarád. Myslím, že poprvé jsme se viděli roku 1998. Nemládneme, to ne, i když ani jeden z nás si zatím neostříhal svoji bujnou hřívu. „Změnil jsem práci,“ povídá C. u piva, „po sedmnácti letech! Nějaký manažer o tři úrovně výš rozhodl, že se bude šetřit a že na správu serverů na našem projektu je určen jeden člověk. Půl roku jsem měl nonstop pracovní pohotovost a nesměl jsem ani jít do hospody, kde by nebyl signál. Tak jsem s tím praštil. Najali místo mě nějakého mladíka, který na to taky bude sám.“ Podotýkám, že C.-ův bývalý zaměstnavatel je gigantická, mnohamiliardová firma, která poskytuje široce poptávané služby. Za covidu rozhodně neutrpěli, spíše naopak, protože jde o služby často používané při práci z domova. Peněz mají dost. Serverový systém udržovaný jedním jediným člověkem nedává smysl. Buď je nadbytečný, a pak je nejlepší ho zrušit. Nebo je důležitý, a v takovém případě potřebujete aspoň dva lidi, kteří mu rozumějí a průběžně se o něj starají, aby ani jeden nevypadl z obrazu a aby se oba dokázali vypořádat s nečekaným problémem, pokud nastane. V IT se používá pojem „autobusový faktor“, což je počet administrátorů či vývojářů, které musí přejet autobus, aby se systém stal neudržovatelným. Autobusový faktor rovný jedné je zatraceně špatná hodnota. Přesto existuje neustálá snaha přesně na těchto pracovních místech šetřit, protože funguje-li nějaký systém dostatečně dobře a bez výpadků, jeví se to manažerům shůry, jako že ti nerdi v kraťasech nic nedělají. Od toho není daleko k úvaze „darmožrout – vyhodit“ nebo aspoň „nepřijímat dalšího darmožrouta, stačí jeden“. Pak se o pět let později někdo jiný, případně dokonce ten samý člověk, velice diví, že hackeři z Filipín zašifrovali životně důležitou databázi a za její odšifrování chtějí výkupné v bitcoinech. Poslední rok je vůbec hodně bohatý na bezpečnostní incidenty v počítačové říši. Zajímalo by mě, za kolika z nich stojí tento druh šetření za každou cenu. Bez dostatečné údržby občas spadne i betonová budova, a na rozdíl od budovy není na zanedbaném počítačovém systému na první pohled vidět vůbec nic – žádné trhliny, žádné kymácení, žádné odpadávající dlaždice, žádné skřípání v základech a žádné zkřížené dveře, které se nedají dovřít. Prvního problému si dost často všimne právě až ten útočník, který se s jeho pomocí vláme dovnitř.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-27 16:57:55

Literární sci-fi seriál z vesmíru Kotlety a Sněgoňové přináší Šprty a frajery

Jedni z nejznámějších českých autorů sci-fi František Kotleta a Kristýna Sněgoňová loni rozjeli svůj literární seriál s názvem Legie, který popisuje příběh posádky lodě Kraksna, plné uprchlíků ze Země obsazené mimozemskou invazí a hledající cestu, jak bojovat proti agresivnímu mimozemskému impériu známému jako Společenství. Ve čtvrtek 6. května vychází její třetí díl s názvem Šprti a frajeři. Porazit Společenství, osvobodit zotročené lidstvo, získat zpátky Zemi – to jsou sice záslužné cíle, ale jen odhodlání nestačí a prostředky k jejich dosažení posádce lodi Kraksna chybí. Zakázka pro vesmírnou mafii se proto nedá odmítnout. Naštěstí nevypadá složitě – dostat se na místo poslední bitvy dvou vyhynulých druhů a něco speciálního odtamtud odnést. Vesmírný hřbitov plný mrtvol a zničených lodí ve vzdáleném koutu sektoru nevypadá jako nic, s čím by si kapitán Bouchač, tedy Moravec nedokázal poradit. Aspoň do okamžiku, než se objeví staří nepřátelé a jejich vinou si posádka Kraksny začne dělat nové. Závod s časem začíná a poslední svobodní lidé ve vesmíru nejsou jediní, kdo v něm hraje svůj part o přežití.    Ukázka z knihy: A tím to všechno začalo. Ne přistáním vesmírných lodí na Sibiři, kdy si nás zástupci Společenství okoukli a konstatovali, že se nebudeme moc bránit, zato budeme nutričně hodnotní. Ne pokusem proniknout mezi mimozemské nepřátele v rámci operace na záchranu lidstva, předem odsouzené k neúspěchu. Ani službou na těžební planetce, kde jsem navenek působil jako kolaborantský předák, ale ve skutečnosti se snažil pomoct lidem vrátit se do hry. Natož neplánovaným útěkem, únosem telepatického pavouka a krádeží staré nákladní lodi. Dokonce ani Gerasimovým rozhodnutím pojmenovat ten vrak Kraksna a mým rozhodnutím dál se na ní pokoušet o záchranu lidstva s posádkou složenou z existencí, které v lidstvu většinou nechcete. Doopravdy všechno začalo až na Namathé. Setkáním se zástupcem mimozemského druhu huntů, který přes svou převahu ve všech možných ohledech připomínal přerostlou slepici a jehož nevyslovitelné jméno jsem zkomolil na Aštara. Nebo spíš jeho návrhem, abychom pro něj začali pracovat výměnou za ochranu a osobní svobodu. Svoboda bylo něco, po čem jsem toužil a čeho se lidem ve vesmíru zoufale nedostávalo. Mohli jsme sundat otrocké mundúry, ukrást vesmírnou loď, a dokonce si i vyrobit zbraně, ale se skutečnou svobodou to nemělo moc společného. Aštar pochopitelně nepodnikal v charitativní výrobě háčkovaných panenek, takže se za jeho nabídkou mohlo skrývat cokoliv a dost možná to nebylo nic lepšího než „spolkněte kondomy naplněné bílým práškem deset minut před nástupem do lodi, a kdyby vás kontrolovali, nikdy jsme se neviděli“. A to na tom bylo nejhorší. Operace Thümmel shořela jako papír, a pokud jsem chtěl pro záchranu lidstva udělat aspoň něco, musel jsem polykat. Nebo Aštarovu nabídku odmítnout a pokusit se lidstvo obnovit jen pomocí dvou žen a bandy mužů, kvůli kterým ženy většinou víru v muže ztrácejí. Dost jsem pochyboval, že kdybych o tom nechal hlasovat, byl by pro kdokoliv kromě Gerasima. Ale co jiného jsem mohl dělat? Byl jsem si až bolestně vědom toho, jak málo o Aštarovi a jeho obchodech vím, a přitom jsem v podstatě neměl na vybranou. Tvrdil, že neobchoduje s otroky, a mně nezbývalo než mu věřit a doufat, že pochází ze sorty správňáků a já se právě neupsal ďáblu. Spolu s celou svou posádkou. Ještě pořád jsem si nebyl jistý, jestli můžu něco takového rozhodnout za ostatní, na druhou stranu jsem si dokázal jen stěží představit, že by si Vodička sbalil nářadí a Giuseppe hrnce a dali by mi sbohem, aby vedli lepší život na Namathé. Vodička by možná skončil jako něčí údržbář, ale Giuseppe by svým kulinářským uměním sotva někoho ohromil, aspoň ne v kladném smyslu toho slova. Natož když se lidi na Namathé používali převážně jako sexuální otroci nebo ke krmení zvířat. Nakrmit pouštní hady Giu­seppem jsem i já považoval za smysluplnější než nakrmit kohokoliv Giuseppeho kuchyní. Pouštní planeta ve vzdáleném koutě sektoru, kterou mrzačil kulšeš jménem En-ruk, aspoň dokud jsme se s ním nezapletli my a nakonec ho nerozpustil sup s červem v krku – dlouhý příběh –, nebyla pro zástupce našeho druhu zrovna ideální místo k novému začátku. A i kdyby, já do něj ostatním nemohl nic nabídnout. Možná jen to nářadí a hrnce. Takže nakonec měli i oni na vybranou ze dvou zel a přinejmenším já jsem službu Aštarovi považoval za to menší. Posádka Kraksny, které jsem velel, nebo se o to spíš pokoušel, se skládala z ruského poručíka, jehož silnou stránkou nebyla disciplína, kuchaře, jenž se nikdy nenaučil vařit, geniálního technika, co ještě nedávno umíral na chepitovou rakovinu, a chany, která mi po záchraně života člověkem přísahala sloužit, dokud nebude moct ona zachránit život mně. Potom měla v plánu mě zabít za všechna příkoří, jež jsem jí způsobil, a to bezpochyby pomalu a oprávněně. Během pobytu na Namathé se mi posádka rozrostla o dva nováčky, distingovanou ling­vistku – nebo možná už xenolingvistku – s triliardou titulů a pološílenou španělskou dívku. To, že jsme je zachránili z En-rukova područí, bylo zatím naším největším úspěchem. V jeho rámci jsme taky zničili celou oázu, vypustili na svobodu velké množství smrtících zvířat a zabili nebo aspoň zmrzačili spoustu různých mimozemských tvorů. A já teď seděl proti Aštarovi, zvažoval naše nevalné možnosti a snažil se přesvědčit sám sebe, že podat mu ruku a stisknout pařát je z nich ta nejlepší. Působil upřímně. To ovšem nemuselo nic znamenat, sám jsem předstíral věrnost švestkám, jen abych si udržel post kápa na Základně zmaru, aspoň než šlo všechno do kopru. Neprokoukl mě ani první enlil, s nímž jsem se setkal tváří v tvář – protektor Bronas, kterého bych se nebál označit za víc než nebezpečného soupeře –, tak dobrý lhář jsem byl. Ale lhář lháře pozná. A huntové nelžou. Jenže to mi tvrdil hunta, takže… Moment! Znělo to jako klasická hádanka o Pravdě a Lži. Když jsme ji kdysi dávno řešili na semináři z logiky, ani mě nenapadlo, že si na ni jednou vzpomenu na nehostinné pouštní planetě na konci vesmíru. Ale i kdyby mi hunta lhal, bylo mi to platné jako mrtvému zimník. Protože když odmítneme, vykopne nás na ulici města, které jsme málem zničili, a tam nám těžko někdo nabídne chleba se solí. Takže jsem kývl. A Aštar přišel s první prací, jako by jen čekal, až se na planetě, na níž léta úspěšně podnikal v šedé ekonomice, objeví rozvrzaná kocábka plná vyhublých lidí a jejich chanské kámošky. I když Aga asi o konceptu přátelství nikdy neslyšela, a pokud ano, určitě ho nehodlala praktikovat v našem případě. Nerad jsem to přiznával, ale občas, jenom občas, mě to mrzelo. I když z ní šel strach a svou touhu urvat nám hlavy nijak neskrývala, uvědomil jsem si, že si vážím jejího odhodlání i věrnosti chanskému odboji. V enlilském otroctví ostatně dělala to samé co já – předstírala, že slouží Společenství, aby se dostala k chepitu a s jeho pomocí na kobylku modrým sviním. A já nejlíp věděl, jak je takové předstírání těžké. O dobrém spánku jsem si od vpádu švestek na Zem mohl nechat jen zdát, ale když už se mi něco zdálo, většinou to souviselo s tím dnem, kdy nám kulšešové rozdali zbraně a řekli, abychom postříleli všechny lidi, kteří se jim nehodili. Já to udělal a jen díky tomu jsem získal nejen pozici kápa na těžební planetce, ale i biočip, který mi umožňoval dorozumět se se všemi tvory na ní. Jenže vzpomínka na to, co to stálo, se mi nepřestávala vracet, byť jsem si nesčetněkrát opakoval, že jsem to udělat musel. Chana musela mít za sebou spoustu podobných věcí, a jestli spala aspoň z poloviny tak špatně jako já… Přerušil jsem úvahy o své nezáviděníhodné pozici a zeptal se hunty: „Co to bude za práci?“ Aga, která se mnou absolvovala boj o život na okraji vathúsu, už s námi tou dobou v místnosti nebyla. Nevím, nakolik se Aštar vyznal ve složitých vztazích v naší posádce, ale pochopil, že chana slouží mně, a laskavě jí nabídl, aby si šla odpočinout. Já byl ještě pořád vyčerpaný po útoku na oázu zmrda En-ruka a nepovedeném úprku pouští, ale s léky proti bolesti a dvěma panáky mimozemského pití navrch jsem si připadal skoro jako na nenuceném pokecu s kámošem v baru. Až na to, že Aštar nebyl kámoš, ale nový šéf. Doufal jsem jen, že mi za to dřív než Aga neutrhnou hlavu ostatní. Aštar sáhl do schránky na stole a vytáhl z ní dlouhou tenkou tyčinku. Odlomil konec a tyčinka zrudla a zapraskala. Hunta si vložil druhý konec do zobáku, potáhl a pomalu vypustil kouř. Místnost provoněl… když už ne úplně tabák, pak aspoň něco tabáku dost podobného. Uvědomil jsem si, jak moc mi chybí pozemské doutníky. Svou poslední cigaretu jsem vykouřil, když jsme vypouštěli Bohdanovo tělo do vesmírné prázdnoty. Její chuť jsem cítil na jazyku, kdykoliv jsem si na Bohdana vzpomněl. Vybavil jsem si, jak jsem držel jeho tělo v náručí, věděl, že se musím zvednout, jinak nás kulšešové dostanou všechny, a současně měl pocit, že to nedokážu. Připadalo mi to jako celá věčnost. Aštar mi podal krabičku a já si nabídl a doufal přitom, že se z mimozemského cigára neposeru, nebo aspoň ne před huntou. Po jeho vzoru jsem odlomil špičku tyčinky, vsunul jsem si ji do pusy a potáhl. První šluk byl jako rána na solar. Měl jsem co dělat, abych se nerozkašlal jako sedmák, který se snaží zapůsobit na holku ze střední. S doutníkem, jaké jsem znal ze Země, to mělo společný spíš tvar než chuť – a ani tím tvarem to pozemský doutník nepřipomínalo. Ať už bylo uvnitř cokoliv, nechutnalo to přímo jako opium, ale určitě to k němu nemělo daleko. Snažil jsem se tyčinku si vychutnat, ale měl jsem podezření, že si ještě dvakrát potáhnu a buď omdlím, nebo huntovi pozvracím koberec. Za dobu nuceného půstu v enlilském otroctví jsem odvykl silnějšímu kuřivu a tohle by mi dalo zabrat i na staré dobré Zemi. „Slyšel jste někdy o poslední bitvě Nevenů?“ zeptal se hunta. Neslyšel jsem skoro o ničem, co se netýkalo mojí vlastní planety, ale diplomaticky jsem jen zavrtěl hlavou. Už to, že se mě Aštar zeptal, jako by připadala v úvahu i jiná odpověď než ne, bylo milé. Ještě před pár hodinami jsem přitom ani netušil, že existuje něco jako huntové. Vzpomněl jsem si, jak Gerasim v baru dělal na Aštarova synovce „Kšá!“, a Giuseppe plánoval, jak ho na lodi uvaří. Kdyby u toho Aštar byl, nabídku práce by si nejspíš rozmyslel. „Nevenové byli zvláštní druh,“ pokračoval Aštar zahalený do hustého oblaku kouře. V hlase mu poprvé od našeho seznámení zaznělo vzrušení. Sice slabě, ale bylo tam. „Nevíme o nich skoro nic, krom toho, čím byli především. Učenci. Výzkumníky. Badateli. Předběhli svou dobu o stovky let.“ To nebylo zase tak těžké, pokud jsme je srovnávali s námi. Vrcholem pozemské techniky těsně předtím, než Zemi ovládlo Společenství, byly věci, které všude jinde upadly v zapomnění v době, kdy jsme se my teprve dostávali z doby kamenné. I na Vodičkův něco-jako-nebozízek, jenž dokázal narušit molekulární strukturu věcí, jsem zíral jako neandrtálec, jemuž někdo poprvé ukázal zapalovač. Oproti lidem byli určitě neskutečně technicky vyspělí i šneci, které jsem na Namathé párkrát úspěšně použil jako zbraň. A to neměli ani pořádné ruce. „Jak se ale zdá, současně to byl mírumilovný druh,“ řekl Aštar. Kdoví proč mi bylo jasné, že pokud jde o mírumilovné druhy, většinou se o nich mluví v minulém čase. „Žel Vejci nepřežil boj s mnohem zaostalejším, nicméně o to tvrdším protivníkem.“ „Enlily,“ hádal jsem. Aštar zavrtěl opeřenou hlavou. „Enlilové tehdy nebyli zdaleka tak expanzivní. V podstatě rozumně nechávali špinavou práci na jiných a… čekali.“ „Dokud se nedočkali,“ pochopil jsem. Hunta znovu kývl. „Na druhém konci namathského sektoru proběhla před sto lety velká vesmírná bitva, kterou nevenové prohráli. Zůstal po ní tak trochu památník a tak trochu tekutý písek, do kterého není radno šlápnout. Vrakoviště.“ Když Aštar skrze kouř zahlédl můj nechápavý výraz, vysvětlil: „Říká se tak části vesmíru poseté troskami zničených lodí, ale i automatických obranných systémů a pastí. Některé z nich jsou vysoce nestabilní, a pokud spustí, mohou i dnes způsobit katastrofu. Aspoň se to tvrdí.“ „To na tom pohřebišti někdo žije?“ zarazil jsem se. „Naopak, vstup do nevenské části sektoru je zakázaný. A z dobrého důvodu. Centrální nevenské plavidlo tehdy vypustilo puls, který ochromil všechny ostatní. Jen díky tomu se trosky lodí nerozletěly po celém sektoru. Kdyby je někdo uvolnil nebo neúmyslně aktivoval stále funkční zbraně… dokázal by napáchat velkou škodu.“ Na velkou škodu jsem byl tak trochu odborník. Ale najednou jsem měl pocit, že celou dobu stojím na nášlapné mině, a teprve když se chystám pohnout, někoho napadne se mi o tom zmínit. Představa, že jakýkoliv blbeček u kniplu špatně odbočí a omylem narazí do vesmírné atomové bomby, se mi vůbec nelíbila. Kdoví proč jsem náhle zatoužil ověřit si, že Gerasim ještě pořád jen pár podzemních místností ode mě okouzluje profesorku silou svého slovanského šarmu a Kraksna je bezpečně zakotvena na orbitě planety. „Nechávat tam něco takového…,“ začal jsem opatrně. „Je bezpečnější než se pokoušet trosky odstranit,“ dokončil Aštar. „Aspoň to jsme si donedávna mysleli.“ Nevěděl jsem, co na to říct, a měl jsem znepokojivý pocit, že jsme se buď nepochopitelně vzdálili od mé původní otázky, jakou práci nám nabízí, nebo na ni právě odpovídáme, což byla ta horší varianta. „Donedávna?“ „Nechávali jsme Vrakoviště být a ono nechávalo být nás,“ pokračoval Aštar. „Je samozřejmě hlídané, obehnané ochranným pásmem, do kterého nesmí nikdo vstoupit. Dokonce ani enlilové se o to nepokoušejí. Dokud platí příslušná meziplanetární dohoda. Která… skončí příští měsíc.“ „A pak?“ nadhodil jsem. „Pak se tam Společenství vydá. Všechno nepotřebné nechá odtáhnout a zbytek prohledá. A není divu. To místo ukrývá velké bohatství. Opravdu velké.“ „A taky velké nebezpečí.“ „To nejlepší vám nikdy nespadne do klína jen tak.“ Hunta se pousmál. „Proto je potřeba být opatrný.“ „Víte, že jsme zničili En-rukův palác, nechali mamuta rozšlapat část jeho lidí a zabili jeho i jeho ženu, i když v původním plánu nic z toho nebylo?“ „Opatrnější.“ Nechtěl jsem dělat ďáblova advokáta, ale zdálo se, že hunta nechápe, co všechno jsme už na Namathé způsobili. „Obávám se, že ani to by nestačilo, abychom se vydali mezi nestabilní a nebezpečné vraky a… “ „Našli loď a dostali se na její palubu, něco cenného z ní vzali a vrátili se sem,“ rozvedl zadání Aštar. „Abychom byli přesní.“ Najednou jsem měl pocit, že úkol, který jsme plnili pro jeho synovce, byl ve srovnání s tímhle brnkačka. A i tak skončil naprostým chaosem. Odkašlal jsem si. „Možná vypadá En-rukova oáza potom, co jsme s ní skončili, zdálky líp než zblízka, ale…“ Aštar povytáhl ekvivalent obočí v podobě dlouhých černých peříček nad očima. „Předpokládám, že domluvit se s hlídkami, které slouží na Vrakovišti za trest a mnohem déle, než by měly, nebude problém.“ „Pro nás?“ „Pro mě. Lépe řečeno pro mé zlato. Ale i vy si s nimi určitě poradíte. Do města jste se ostatně taky dostali, i když jste nebyli víc než otroci.“ Nezmínil jsem, že jsme kulšeše a chana na kontrolním stanovišti jednoduše zabili. A ani jsem nemusel. Na tanec mezi vejci v podobě neodpálených bomb nebyl nejlepší nápad vybrat někoho, kdo za sebou za jeden den nechal spoušť monstrózních rozměrů, a dva mrtví navíc už na tom nic neměnili. Přesto… se Aštarovi povedlo mě zaujmout. Představa, že někdo daleko odtud omylem zmáčkne červené tlačítko s nápisem „NEMAČKAT“ a trosky se volně rozletí vesmírem, nebyla nic moc, ale to se ostatně mohlo stát i na Zemi. Pokud bylo ve vracích vesmírných lodí opravdu bohatství tak velké, jak Aštar tvrdil – a kdyby nebylo, asi by nás tam neposílal –, mohli bychom na tom získat i my. Nejenomže budeme v budoucnu potřebovat z něčeho žít, a když budeme mít štěstí, živit na Kraksně čím dál víc lidí, ale neuškodí mít něco v záloze, až se ty lidi budeme pokoušet na Kraksnu dostat. Peníze dokážou otevřít spoustu dveří, o tom jsem nepochyboval ani ve vesmíru. I kdybychom každého lidského otroka museli vykoupit… Aštar jako by pochopil, na co myslím. „A cokoliv dalšího tam najdete a budete si chtít odnést…,“ udělal nepatrný pohyb pařátem a potom se na mě zadíval skrze kouř, „… je právem nálezce vaše.“ „Cokoliv?“ ujistil jsem se. Hunta kývl. „Myslím, že toho nebude málo.“ Poposedl jsem si v křesle. Pokud si smíme nechat všechno, co tam najdeme, musí to, co si chce hunta nechat pro sebe, představovat neskutečné jmění. „Pro co nás tam vlastně posíláte?“ Aštar se usmál a korálkové oči se mu zaleskly. A pak mi to řekl.   Hlasování K ostatním jsem se vracel jako spráskaný pes. Netušil jsem, jestli už jim Aga řekla, že nám Aštar nabídl ochranu výměnou za naše služby a já souhlasil, a ani co si o tom myslí. Na jednu stranu jsem trochu zbaběle doufal, že ano a nebudu to muset udělat já, na druhou stranu jsem si dokázal představit, jaká slova by k tomu použila, a „maso“, „idiot“ a „všechny nás odsoudil k smrti“ by mezi nimi určitě nechyběla. V doprovodu Gerasimovy mirské prostitutky jsem se vydal chodbami Aštarova úkrytu. Ve zdech byly místo oken zasazené obrazovky s výhledem na písčité pláně zalité červeným sluncem, takže jsem skoro zapomněl, že jsem pod zemí. Do ruda zbarvená zrnka písku se dokonce přesýpala v jemném vánku. Namathská poušť působila nečekaně poklidně. „Já… ehm, jsem kapitán František Moravec,“ napadlo mě konečně se představit. Přece jen nám mirska zachránila život, a možná nejednou – přinejmenším nás díky ní nezneužili kulšešští naháči v nevěstinci. „Ze Země.“ Mirska se na mě s úsměvem podívala. Jen před pár hodinami jsem sledoval, jak kouří mého ruského zástupce, ale najednou jsem měl neodbytný pocit, že identita společnice sloužila převážně k oklamání slaboduchých. Byl jsem nejspíš natolik zaujatý pohledem na její nahotu, že mě ani nenapadlo uvažovat nad tím, jestli jsou všechny namathské nevěstky tak pohotové, chladnokrevné a úžasné se zbraní. Sex bylo ostatně vždycky parádní krytí. Jak by potvrdila i Nataša Alinová, moje bejvalka a současně špiónka, kterou na mě ještě před koncem světa nasadili Rusové. „Já jsem Karame. Z Miru.“ Na rozdíl od Aštara nepředpokládala, že se vyznám ve vesmíru. Začínala se mi líbit a nemělo to nic společného s tím, že se jí pod halenkou houpalo šest prsou. „Ale ty asi nevíš, kde to je.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Jsou mirsové součástí Společenství?“ „Všichni jsou,“ vyhnula se Karame přímé odpovědi. „Tak, nebo onak.“ Onak patrně znamenalo separát. „Pracuješ pro Aštara dlouho?“ pokračoval jsem. Přimhouřila oči, jako by uvažovala, o kom mluvím. Moje výslovnost huntova jména asi nebyla žádná hitparáda. Ještě že jsem ho zatím ani jednou neoslovil, možná by bylo po spolupráci dřív, než vůbec začala. I když stačilo, abych si představil, jak se snažím své posádce vysvětlit, kam a proč nás hunta posílá, a nebyl jsem si jistý, jestli by to tak nebylo lepší. „Ještě ne dost, abych mu splatila dluh,“ odpověděla Karame po chvíli. „Zachránil mi život. To ostatně i tobě.“ „Zadarmo to asi nedělá.“ „Ovšemže ne, není přece hlupák. A protože není hlupák, může si v téhle hře dovolit víc než většina z nás.“ „Pro mě to není hra.“ Zastavil jsem se. „Snažím se zachránit svůj druh.“ „Jsi šťastný muž.“ Karame se ke mně naklonila s úsměvem, ale její mandlové oči zůstaly vážné. „Ještě máš co zachraňovat.“ Nadechl jsem se, ale Karame nečekala, co odpovím, prošla kolem mě a otevřela dveře do místnosti, kam nechal Aštar odvést zbytek mé posádky. „Prosím, kapitáne,“ pobídla mě mirska. „Určitě už se nemůžou dočkat.“ Odkašlal jsem si a vešel jako první. Aga snad už všem řekla, co se stalo na poušti, a že nás tím pádem Aštar En-rukovi nepředhodí. Tím spíš, když už ani nebylo jak. Zmrd En-ruk, kulšešský správce jedné z oáz a samozvaný pán Namathé, se po zásahu mimozemským červem proměnil v natrávený kožený pytel. A i ten nejspíš skončil v břiše písečného hada. Zarazil jsem se hned za prahem. Aga s Amandou ze sebe spláchly krev a převlékly se. Oběma to slušelo, Aze samozřejmě v mezích možností daných tím, že nás všechny převyšovala o dvě až pět hlav, místo kůže měla šupiny v různých odstínech zelené, a když jsem ji vytočil, což se stávalo často, nervózně kolem sebe švihala ocasem. A – na to jsem nemohl zapomenout – jen čekala, až mi v souladu s chanským morálním kodexem kor-fa zachrání život, aby mě pak mohla zabít. I Gerasim s Vodičkou sundali s‘tur, otrocké odění tvořené koženými řemínky, a zahalili se do volných bílých halen, které se zavazovaly na zádech. Trochu tak připomínali pacienty psychiatrické léčebny, ale aspoň se ostatní nemuseli dívat na jejich holá břicha s vypálenou značkou, památkou na otroctví v chepitových dolech. A vzato kolem a kolem, chovance ústavu pro choromyslné občas připomínali, ať už měli na sobě cokoliv. Danka Krasiński naproti tomu dál připomínala ředitelku dívčího katolického internátu. Její zvláštní schopností bylo očividně i po zajetí zuurity v ZOO a úprku na mamutovi zůstat upravená, s dokonale hladkým drdolem i sukní. A předem skeptická k čemukoliv, co jsem se chystal říct. Nutno ovšem uznat, že k tomu, co jsem se chystal říct tentokrát, jsem jistou dávku skepse pociťoval i já sám. Giuseppe seděl na pohovce z inteligentního plastu a šťoural se mezi zuby něčím, co mohlo být párátko, pokud by na Malé Kraksně nějaká párátka byla. Když ho Aštarovi muži na palubě transportéru přepadli a odvedli, těžko měl čas sundat si zástěru uvázanou přes Vodičkou vyrobený overal, ale tak trochu jsem předpokládal, že by se nepřevlékl, ani kdyby na to čas měl. Špinavá zástěra patřila k Italovi stejně jako operní zpěv a na výsledcích nezaložené přesvědčení, že umí vařit. Když Rus poznal Karame, vrhl na ni pohled zaražený, lascivní i provinilý, přesně v tomto pořadí, přičemž nakonec nejspíš usoudil, že čím míň profesorka o jeho temné minulosti ví, tím větší má šanci získat její náklonnost, a odhodlaně předstíral, že se mnou mirska, kterou si jen před pár hodinami zaplatil v bordelu, vůbec není. Karame to, jak se zdálo, nevadilo. „Nechám vás v klidu oznámit vašim lidem, na čem jste se dohodli,“ prohlásila a vrátila se do chodby. „Jsem si jistá, že je to nadchne.“ Ať už byl Mir kdekoliv, ironie tam asi patřila k oblíbené kratochvíli. Když za sebou Karame zavřela dveře, posádka Kraksny na mě znepokojeně upřela oči. Možná by bylo lepší, kdyby se mnou mirska zůstala a zastala se mě pro případ, že by moje rozhodnutí posádku nenadchlo. Což byl výsledek, který jsem očekával. Jak se ukázalo, i bez karet jsem byl hotová Jolanda. S každým mým slovem v místnosti rostlo napětí a ve chvíli, kdy jsem říkal, že jsem práci pro ptáka vzal, jsem si přál být hodně někde jinde. Aga se zjevně rozhodla nechat to na mně a o jednání s Aštarem se ostatním vůbec nezmínila. Jako první kupodivu promluvila profesorka, která situaci zhodnotila nemilosrdně přesně: „To ale není to, o čem jste mluvil, když jste mě unášel.“ „Zachraňoval,“ opravil jsem ji. „Šla jste s ná­mi z vlastní vůle.“ „Protože jste tvrdil, že chcete bojovat za svobodu lidstva, ne pašovat drogy pro zločineckou organizaci, mladíku.“ Někomu jinému v mém věku by možná její přesvědčení o mém mládí lichotilo, natož po měsících strávených na Základně zmaru, během kterých člověk zestárl o celé roky, mně ale po podobném oslovení pokaždé zacukalo víčko. Nenechat En-ruka umřít u vathúsu, možná bych uvažoval o tom, že mu trojnásobnou doktorku vrátím. „Nebudeme pašovat drogy,“ oznámil jsem posádce. Nevyvolalo to v ní takovou úlevu, jak jsem doufal. Všem už asi došlo, že jsou i horší věci, ke kterým by nás mohl namathský mafiánský boss využít. „Ani obchodovat s otroky, podporovat Společenství nebo jakkoliv škodit lidstvu. A chanům,“ dodal jsem. Pochybovačně se kupodivu netvářila jen Aga, ale i Gerasim s Vodičkou. Chápal jsem, že služba huntovi nebyla zrovna to, co jsme si pod bojem proti švestkám představovali, ale sakra! S holýma rukama a nulovým zázemím jsme zatím neměli na nic lepšího než krást vyřazené vraky. A s jednou Kraksnou a nejistou vazbou na chanský odpor, který navíc neměl proč nám pomáhat, jsme toho proti obrovskému modrému impériu moc nezmohli. Spojení s huntou byla naše jediná šance na to, abychom na tom jednou byli líp. I když všechno ve mně křičelo, abychom enlilům nakopali prdele, nemohl jsem se nechat unést. Skončili bychom dřív, než bychom s tím vůbec začali. „K čemu jinému by nás mohl drogový kartel potřebovat?“ zeptala se profesorka. „Co to máte s těmi drogami?“ nechápal jsem. „Já nic, ale z vás cítím opium až sem.“ „Mají tu opium?“ zbystřil poručík. „Koho to zajímá?“ pokusil jsem se vrátit k podstatnému. Každý jsme ale za podstatné považovali něco jiného. „Asi mě, když se ptám,“ podotkl Gerasim. „Ty se ptáš na všechno,“ vložil se mezi nás Giuseppe. „A nejvíc na to, do čeho ti nic není.“ „Myslíš jako, proč jsem v pudinku, cos uvařil, našel kus žínky?“ Gerasim bodl ukazováčkem do vzduchu. „To je podle mě dobrá otázka, tím spíš, když jsem si nevšiml, že by ses někdy myl.“ „Kdybych věděl, že tě tak zajímá moje tělo, mohl ses sprchovat se mnou,“ odpověděl kuchař. „Sice se nedivím, že tě kulšešové v bordelu nechtěli, ale naštěstí pro tebe už nejsem tak vybíravý jako před otroctvím.“ Povedlo se mu zasáhnout poručíkovo citlivé místo, a kupodivu ne nabídkou společného sprchování. „Kulšešové v bordelu si spletli Vodičku se ženskou! Někdo takový vůbec nedokáže posoudit, jak má vypadat…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-19 22:59:50

První klávesnicová divize aneb Chvilka přemýšlení na téma internetových diskusí

Paul Graham je britský rodák s americkým občanstvím, programátor, který vydělal velké peníze a založil startupový inkubátor Y Combinator. Také na svých stránkách občas vydává eseje, které s velikým potěšením čtu a mohu je ctěnému publiku doporučit. Je to racionální a prozíravý člověk s širokými obzory a se schopností psát přesně a jasně na aktuální témata. Proto mě nedávno zaujalo něco, co prohlásil na svém Twitteru. Největší stresy jeho investorského života se prý netočily kolem peněz nebo výběru projektů, které na ně mají dosáhnout, ale kolem správy diskusního fóra jménem Hacker News. A posluchačům radí: „nezakládejte fórum!“ Jeho poznámka mě přivedla k napsání tohoto článku. Kvalitně moderované diskusní fórum je něco jako zkušená panna Občas mám pocit, že vynález internetu zasáhl naši společnost podobným způsobem, jako když evropští námořníci a cestovatelé poprvé seznámili americké indiány s alkoholem. Přičemž běžný web je v tomhle srovnání něco jako slabé pivo, kdežto sociální sítě typu Twitteru hrají roli vysokoprocentní kořalky. Hacker News jsou vcelku umírněné stránky, jejichž design jako by vypadl z roku 1995. Nepamatuji si, že by kolem nich vzniklo něco jako cancel culture, nebo že by se skrz ně koordinovaly třeba pouliční nepokoje. (Další zajímavé čtení: vzpomínky bývalého islandského premiéra na to, jak sociální sítě převrátily politiku v jeho rodné zemi vzhůru nohama.) Ale i tak bylo spravování jejich obsahu pro Grahama těžkou a nevděčnou dřinou, ze které si odnesl poznatek „nezakládejte fórum“. Dost negativně znějící rada od člověka, který povzbuzuje mladé lidi, aby zakládali nové firmy, i když každá jedna z nich má jen malou šanci na úspěch. Jeden z důvodů, proč to tak je, vidím sám na sobě a na fóru, které jsem proti Grahamově radě založil. Skoro tam nejsem vidět a není to tím, že bych chtěl na čtenáře kašlat; prostě na to jako průměrně vytížená osoba těsně po čtyřicítce nemám čas. Požerou jej důležitější aktivity, třeba příprava nové knihy k tisku. A počítám, že dost podobně na tom bude i spousta jiných lidí, kteří se tam zaregistrovali. Jenže to zároveň znamená, že většinu toho obsahu vygeneruje relativně malé procento lidí, kteří ten čas a energii mají, což to fórum zákonitě vede někam. Ne nutně úplně tam, kam slunce nezasvítí, ale kamsi poblíž určitě. Typickým průvodním jevem jsou nekonečné, táhnoucí se diskuse mezi dvěma či třemi entitami, které se navzájem nemají rády, ale nedokážou se ignorovat a neustále se k sobě vracejí. Myslím, že Němci tomu říkají Hassliebe. Jenže tento druh Hassliebe, hlavně když se k němu sklouzává často, zase z fóra poněkud odpuzuje střízlivější komentátory. Tenhle jev byl k vidění už na serveru Mageo, první větší české diskusní skupině, kam jsem se přihlásil už někdy roku 1997. Dokonce jsem tam byl na chvíli povýšen na jednoho z šesti ČISTIČů, čímž jsem si v praxi otestoval, že moderování diskuse je něco, co rozhodně dělat nechci. Pro člověka, který vyznává svobodu slova jako důležitý princip, je mazat komentáře jiných lidí docela velký morální problém. Hranici likvidace jasně překračuje spam, doxování ostatních uživatelů nebo obsah zjevně zakázaný zákonem. Ale co s tím, že někdo je „jenom“ sprostý nebo se neustále s chutí pohybuje na hraně provokace a strhává úroveň debaty do bažin? Nejde přitom jenom o princip svobody slova, ale i o nebezpečí, že jako administrátor při mazání sklouznete k naprosto subjektivnímu přístupu „podle toho, jak jsem se dneska vyspal“. Na to mají vnější pozorovatelé lepší tykadla než vy sám a brzy vás označí za pokrytce s dvojími, trojími či N-násobnými měřítky. Z odstupu se vidí všechno líp, zejména pak chyby jiných lidí. Svědomití a systematičtí jedinci jako Paul Graham nebo Scott Alexander se nejspíš pokoušeli tenhle problém řešit vytrvalou prací a pečlivým hodnocením každého hraničního příspěvku. Já jsem to prostě nechal být, všude kolem čeká naléhavější a po pravdě řečeno i příjemnější a zajímavější práce. Ale mírně deprimující závěr z těchto úvah zní, že kvalitně moderované diskusní fórum je něco jako panna se zkušenostmi, nedosažitelný ideál. Teoreticky by to šlo, pokud by panna měla hodně živou představivost a dostatek „studijního materiálu“ v podobě knih a filmů. Prakticky by ji přesně tahle duševní výbava vedla k tomu, že by tou pannou brzy přestala být. Nejpozději na konci třetího či čtvrtého videa, které by shlédla pro výukové účely… A stejně tak lidé, kteří by nejlépe splňovali podmínky na dobrého moderátora, nejspíš tráví svůj život jinde, nějakou jinou a produktivnější činností. Existuje pár výjimek, například redditové fórum AskHistorians, ale to jsou právě ty výjimky potvrzující pravidlo. Na to, že internetová fóra budou svojí estetikou připomínat převrácený kontejner s odpadky, si asi musíme zvyknout. Algoritmy vzteku No dobrá, to je jedna věc. Diskusní fórum nejspíš nikdy nebude vypadat jako antický Parthenón svítící do dálky bělobou svých mramorových sloupů. Ale většina diskusních fór, včetně výše zmíněných Hacker News, se zdá být buď neškodná, nebo aspoň převážně neškodná. Málokdy se kolem nich strhávají shitstormy, kvůli kterým by lidé přicházeli o práci, letěli ze školy nebo dokonce páchali sebevraždy. Z tohoto moře převážně neškodných, i když lehce zapáchajících fór, ční jako „dvě věže“ ty největší systémy, Facebook a Twitter. Tam se ta toxicita koncentruje drastickým způsobem, má čím dál horší následky v reálném světě a nevěřím, že je to jen otázka prostého počtu uživatelů. Tam budou ve hře mechanismy, které to vzájemné nepřátelské chování vysloveně podněcují. Jeden z viditelných rozdílů mezi Facebookem a Twitterem na jedné straně a těmi banálními diskusemi na straně druhé je, že ty supertoxické servery vydělávají hodně peněz prodejem reklamy. Což znamená, že musejí svoje uživatele maximálním způsobem zaujmout a přimět je, aby tam strávili co nejvíce času. Zároveň mají silnou motivaci ty uživatele do detailů znát, vědět o nich, co je naštve, zaujme nebo potěší. Tím mohou prodávanou reklamu co nejpřesněji zacílit. Jenže čím se nejlíp připoutá uživatel k obrazovce? Emocemi. Podrážděním nějaké části mozku, která silně zareaguje. A jelikož silná emoce je vztek, příslušné algoritmy už se postarají o to, aby vám zobrazily něco, o čem vědí, že to na vás bude působit. Pekelná kombinace, zvlášť pokud jste ten typ člověka, který se zajímá o politiku. Před pár dny jsem narazil na blogový příspěvek nějakého programátora. Autor psal o Twitteru a o tom, jak se marně snažil překonat mechanismy, které mu servírovaly na zeď provokativní statusy. Zmiňoval přitom jeden tweet, který mu neustále znovu a znovu vyplouval na vršek stránky. Text onoho tweetu byl snadno zapamatovatelný, takže jsem jej našel okamžitě. Schválně posuďte jeho přínos debatě a lidstvu vůbec: Pak se nemáme prát a žrát, že? Kavalerie zkázy Správná apokalypsa má čtyři jezdce, v klasickém pojetí Mor, Válku, Hladomor a Smrt. U Twitteru a Facebooku jde ovšem o zcela jinou kavalerii zkázy. * Lajk čili srdíčko, psychologická droga zejména pro ty uživatele, kteří mají vnitřní potřebu být vidět, nebo trpí nějakými problémy se sebevědomím. Čím více lajků, tím větší závislost. Ne všichni jsou na to stejně citliví, ale úplná imunita je vzácná. Pozoruji to i sám na sobě, a to na tom Twitteru moc nevisím. * Tlačítko Sdílet, základní faktor všech shitstormů. Bez něj by dnešní Digitální Moloch byl tak desetinou toho, co je. Bez tohoto tlačítka je organizace virtuálního lynče daleko namáhavější prací a většina lidí by se do toho ani nepouštěla. Schválně zkuste poštvat tisíc lidí na nějaký cíl pomocí esemesek. * Notifikace o tom, že vám někdo odpověděl, zmínil vás, nasdílel. Fungují jako řetěz držící vás u boudy v případě, že byste od ní chtěli odběhnout. Vracejí vás zpátky do konverzace, kterou byste jinak třeba opustili nebo na ni úplně zapomněli, a tím zároveň zvyšují míru vaší emocionální investice. Pokud se s nějakými idioty hádáte dvě hodiny, začne vám téma debaty připadat mnohem důležitější, než kdybyste nad ním strávili pět minut. * A konečně Algoritmus, který vám tak chytře podstrkává věci k zaujetí, případně nasrání, pokud byste náhodou byli zrovna duševně nevytížení. Hm. Na začátku tohoto článku jsem přirovnával Twitter a spol. k vysokoprocentní kořalce. Možná je to podcenění a správným přirovnáním by byl fentanyl. Na tomhle místě se hodně čtenářů usměje a řekne si, že lidi přeci nemusejí být tak pitomí, aby na podobné servery vůbec lezli – a když už jsou, tak dobře jim tak. To je ale poněkud krátkozraké myšlení člověka, který nemá pro tenhle typ virtuální drogy receptory. Dost možná je té citlivé a zaháčkované populace skutečně menšina; ale to neznamená, že se následky nepřelijí ven. Šílenství letošního jara a léta, se vším tím svrháváním soch, vytloukáním výloh a peticemi požadujícími něčí obřadnou likvidaci, naznačuje, že k velkým společenským otřesům není zapotřebí zasáhnout 51 procent lidí. Předem říkám, že zatím nemám sebemenší tušení, co s tím.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-18 20:17:20

Ředitel Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky Josef Šlerka: Novináři by se neměli účastnit kulturních válek

Aktuálně u nás probíhá zápas o podobu demokracie a společnosti. Bere ale na sebe vnějškovou podobu kulturních válek například o mariánský sloup, do kterých se novináři příliš často nechávají vtáhnout. Může jim pak unikat, co ve skutečnosti hrozí: „Unesený stát, v němž zločinci z řad bílých límečků kompletně převezmou státní správu a nechají média hrát roli neškodných, převážně užitečných psíků, případně idiotů.“ Ve svém projevu při udílení Novinářské ceny za rok 2019 to uvedl Josef Šlerka, výkonný ředitel Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Směs ekonomických důvodů, manažerských selhání, starých křivd, velká ega a tak dále podle Josefa Šlerky způsobují, že domácí média a s nimi i domácí novinařina jsou na tom špatně. Produkce řady médií se podle něj skládá z přetištěných zpráv České tiskové kanceláře, často opatřených zavádějícím titulkem a doplněných texty o tom, co politik napsal na Facebooku. „Když máme štěstí, padneme na přeložený článek z Daily Mail. Investigativní žurnalistika je zatlačována spotřebitelským servisem a inzertní oddělení už dávno nemají oddělený vchod od redakcí,“ řekl v narážce na fakt, že by činnost novinářů a prodejců inzerce měla být správně striktně oddělena, aby obsah nebyl jinak ovlivněn inzerentem. Podle Josefa Šlerky ovšem stále existují média prokazující službu občanům. „Slovo služba používám zcela úmyslně, protože novinářovým úkolem je podávat lidem ověřené informace tak, aby se mohli sami lépe rozhodnout. Avšak k tomuto A je třeba dodat B. Totiž to, že novináři ve své práci nemají být loajální vůči majitelům svých novin, ale jen a pouze vůči občanům své země a její budoucnosti,“ zdůraznil Josef Šlerka. Ve svém projevu se také zabýval střetem zájmů v případě vlastnictví médií. Podle něj je nastává ve chvíli, kdy je vlastník média politicky exponovanou osobou nebo když společnosti patřící do vlastníkova média mají vysoký objem smluv se státem či podnikají v oblastech speciálně regulovaných státem, tedy v energetickém průmyslu, dopravě, telekomunikací, pojišťovnictví, bankovním průmyslu a na finančních trzích, farmaceutickém průmyslu, ale také ve zbrojařství nebo hazardu. „Zkrátka je střetem zájmu, když váš běžný byznys má takovou povahu, že se vám jako majiteli vyplatí manipulovat s veřejným míněním, když už existuje i pouhé pokušení měnit kvůli svým ekonomickým zájmům podobu společnosti a demokracie, ve které žijeme,“ uvedl Josef Šlerka. Podle něj je nyní předmětem zápasu podoba demokracie a společnosti. Tento zápas (například o mariánský sloup či o sochu Koněva) má navenek podobu kulturních válek, do kterých se novináři příliš často nechávají vtáhnout. „Nedělejme to. Bedlivě přemýšlejme nad tím, co se děje za onou kouřovou clonou, kterou populisté s takovou vervou vypouštějí a v níž se tak rádi rochňáme. Bojím se totiž, že nám zakrývá hrozbu něčeho mnohem strašnějšího,“ zdůraznil Josef Šlerka. Podle něj nám hrozí „unesený stát, v němž zločinci z řad bílých límečků kompletně převezmou státní správu a nechají média hrát roli neškodných, převážně užitečných psíků, případně idiotů. Ať už to bude Andrej Babiš se svým gigantickým střetem zájmu nebo skupina PPF se svými tlaky na změnu kurzu zahraniční politiky, Penta Investment se svou slovenskou gorillou či firmy Daniela Křetínského, které vydělávají na znečišťování ovzduší v celé Evropě.“ Tito „únosci státu“ si podle něj dříve či později podají ruku s organizovaným zločinem a rozdělí si moc v zemi, jako tomu bylo donedávna na Slovensku. Posláním novinářů není podle Josefa Šlerky být neutrálními pozorovateli dějin, ale naopak těmi, kteří svým prostřednictvím nechávají naplno zaznít to, co není slyšet: „Nenechte se zastrašit, napněte sluch, abyste v šumu nesmyslů, lží a blábolů zaslechli to, o co jde. A konečně mějte pevný hlas a odvahu překřičet ty, kdo se snaží vydávat se za přátele lidu, a přitom ho okrádají na každém kroku.“ Celý projev si můžete přečíst ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-04-29 14:00:19

Kdo je nepřítel Evropy?

Podle všeho, co nám předkládají mainstreamová média, jsou nepřáteli Evropy nepochybně Čína a Rusko. Čína zlovolně rozšířila po světě covid-19, lhala o počtech nakažených i mrtvých, Rusko pak svou propagandou oslabovalo víru Evropanů v jejich zdravotnický systém. Jenže skutečné nebezpečí hrozí ze strany Turecka. O tom, jak a proč se covid-19 rozšířil zrovna z Číny, se bude spekulovat ještě dlouho. A každý bude tvrdit to své. Nepochybně tam, kde žijí lidé našlapáni na sebe, je riziko vzniku epidemie velké. Jestli vir vznikl v laboratoři či se přenesl ze zvířat, jestli byl rozšířen omylem nebo záměrně – pochybuji, že se to kdy dozvíme. O tom, že k pochybám Evropanů a Američanů ohledně zdravotnického systému jejich zemí byla nutná ruská propaganda, lze pak s úspěchem pochybovat. Zažili to na vlastní kůži – zvládnuté situace a bohužel i ty nezvládnuté. Podotýkám, že všechny údaje jsou dosavadní a týkají se, jak předvídají mnozí virologové a imunologové, pouze první vlny pandemie. K zemím, které to zatím zvládají dobře, patříme nepochybně i my. Až se zdá, že to některé politiky z opozice mrzí. Dále země v našem prostoru – Rakousko, Německo. Ty ovšem mají daleko vyšší kapacity v nemocnicích, než máme my. Na druhém konci škály jsou země jako Belgie, Švédsko, Velká Británie, USA. Belgie a Švédsko podle některých zvládají dobře, pouze s takovým drobným posteskem, že mezi oběťmi, kterých mají při srovnatelném počtu obyvatel násobně více než my, jsou převážně staří a nemocní. Tomu neříkám zvládnutí situace, ale obětování části populace, aby se nemusela uzavřít ekonomika. V USA pak se takový průběh epidemie – desetitisíce mrtvých – dal při stavu jejich zdravotnictví, mimochodem nejdražším na světě, čekat. Na 30 milionů lidí tam nemá vůbec žádné zdravotní pojištění a i ti, co mají, musí při ošetření a pobytu v nemocnici stejně doplácet. Je jasné, že mnozí obyvatelé New Yorku, kde je stav nejděsivější, se při prvních příznacích k lékaři zrovna nehrnuli – a roznášeli nákazu dál. Ruská propaganda ovlivňuje po prezidentských volbách i víru ve zdravotnický systém? Opravdu tomu někdo věří? Všechny tyto mediální hry mají zřejmě zastřít jedno skutečné nebezpečí, hrozící Evropě ze strany váženého spojence v NATO, tedy Turecka. To rozjelo nepřátelskou kampaň proti Evropě naplno na konci února, kdy otevřelo své hranice vůči Řecku a zároveň začalo vysílat lodě s migranty přímo na řecké ostrovy. Po odmlce, draze zaplacené, shromažďuje migranty, mezi nimiž jsou i propuštění kriminální vězni a zasloužilí džihádisté, na západním pobřeží Malé Asie, dokonce si dováží další ze Somálska, kde má své výcvikové tábory. Narušování řeckých pobřežních vod a řeckého vzdušného prostoru ze strany tureckých válečných lodí a stíhaček F-16 je pak každodenní rutinou. Turecko také ve velkém pašuje zbraně a syrské džihádisty „oficiálně uznané“ vládě Libye v Tripolisu na podporu proti armádě maršála Chalífy Haftara. To vše za situace, kdy je na dovoz zbraní do Libye vyhlášeno embargo Rady bezpečnosti OSN. Lodě EU, které ve Středozemním moři z tohoto důvodu hlídkují, jsou však vždy na turecké oko slepé. Podobně jako celá EU. Z oblastí pod tureckým „protektorátem“ v Libyi pak už také vyplouvají čluny s migranty směr Itálie. Turecko má také dohodu s Albánií, podle které tam usadí minimálně 30 tisíc „syrských uprchlíků“. Albánii dodává Turecko i zbraně. Další útok na Řecko už tedy může být vedený ze tří stran – z moře, přes hraniční řeku Evros a ze severní hranice s Albánií, kde zatím žije převážně řecká menšina a kam se nyní svážejí uprchlíci. Turecko je ovšem člen NATO a pro téměř všechny evropské státy významný obchodní partner. Velké evropské koncerny tam mají své pobočky, často větší než továrny na vlastním území. Turecku prochází všechno – podpora ISIS, okupování kurdských území v severní Sýrii, bombardování pozic kurdských milic v severním Iráku, vměšování v Libyi, represe vůči domácí opozici, věznění novinářů a opozičních politiků, spisovatelů, umělců a vědců, sesazování zvolených starostů kurdských měst – a nyní i přímé útoky na Evropu. Za naprostého mlčení médií. Až to vypadá, jako by Evropa už s Řeckem ani s demokracií nepočítala. Koneckonců, na obranu evropských hranic přidělila EU Řecku dvanáctinu sumy, kterou každoročně dává tureckému prezidentu Recepu Erdoganovi na „uprchlickou politiku“. Uprchlíky před branami Evropy si tak do slova a do písmene financujeme sami. Kdo je nepřítel Evropy, je nejen podle mě dost zjevné. Nevypadá to však, že by tato skutečnost evropské vlády až na výjimky nějak znepokojovala. Mohlo by to však znepokojovat ty, kterým vládnou, proto máme denně na talíři „ruské šváby“. Agentů turecké služby MIT si ale média nevšímají vůbec… {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-23 23:00:06

Útok na Evropu na pozadí koronakrize

Zatímco všichni sledujeme denní skóre onemocnění a úmrtí v době pandemie koronaviru, na jihovýchodní výspě Evropy dochází ke každodenním útokům na hranice Řecka – a tím i Evropské unie. Většinu států Evropy to, zdá se, nijak nevzrušuje, a to ani natolik, aby o tom informovaly ve zpravodajství. Lidé, kteří se o situaci na řeckých hranicích zajímají, jsou odkázáni na nezávislé servery, popřípadě přímo na řecké zdroje. Turci vyhánějí Syřany Když už některá veřejnoprávní média o situace informují, tak většinou ve stylu „zoufalí uprchlíci, ženy a děti, vyhnaní syrskou armádou a Putinem z Idlíbu, se snaží dostat do bezpečí a Řecko jim v tom brání“ či „Turecko už nemá kapacity, aby další uprchlíky ubytovalo na svém území“. Nic nemůže být vzdáleno skutečnosti více než tyto informace. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan na konci února oznámil, že otevírá hranice směr Evropa. Bylo to z jeho strany bezprecedentní porušení smlouvy, podle které kasíruje ročně od EU šest miliard euro, aby se o uprchlíky na svém území postaral. Je to jen a jen vydírání. Ostatně valnou část uprchlíků vyrobil svým válčením v Sýrii a Iráku sám. O podpoře Islámského státu Tureckem nemluvě. Ale nešlo o pouhé otevření hranic, jak se často uvádí. Jeho paramilitantní bojůvky, Šedí vlci, začaly aktivně vyhánět po léta usazené Syřany z jejich obchodů a domovů, policie a armáda je nakládaly do autobusů a posléze nutily nastoupit do člunů směr řecké ostrovy a hraniční řeka Evros. Videí je na youtube, twitteru i fcb dostatek. Erdogan navíc otevřel brány vězení migrantům převážně z Maghrebu, Afghánistánu a Pákistánu, a rovněž je nechal odvézt k hranicím. Ti se pak stali tvrdým jádrem několika set útočníků, kteří s pomocí turecké policie a armády od začátku března opakovaně útočí na řeckou hranici v oblasti řeky Evros a hraničního přechodu Kastanies.  Uprchlíci z Idlíbu nemají šanci se do Turecka dostat přes hraniční zeď, kterou se Turecko proti Sýrii opevnilo téměř po celé hranici. Řecko zastavilo zatím na měsíc azylové řízení pro veškeré „žadatele o azyl“, za což je opakovaně kritizováno z vysokých míst v Evropské unii a OSN, o neziskových organizacích působících zejména na řeckých ostrovech nemluvě. „Odborník OSN pro lidská práva Felipe González Morales kritizoval Řecko za nové incidenty týkající se migrantů a bezpečnostních sil na turecko-řecké hranici. Morales tvrdí, že Řecko tím, že migrantům nedovoluje žádat o azyl, porušuje zákaz hromadného odmítnutí žadatelů“, uvedl Morales, jehož v pondělí 23. března citovaly Neue Zürchner Zeitung.  Všichni Řekové jsou pravicoví radikálové? Zejména německý tisk se silně angažuje ve vykreslování Řeků jako „pravicových radikálů“. A to nejen armády a policie, ale i narychlo vzniklé domobrany, která brání člunům ve vylodění a pomáhá hlídat hranici se svými vlastními zbraněmi, ale třeba i traktory. Za premiérem Kyriakisem Mitsotakisem, který zavelel k rozhodné obraně hranic, stojí podle průzkumů 90 procent obyvatelstva. Devadesát procent obyvatelstva jsou tedy pravicoví radikálové. Německo se chtělo silně angažovat i v přijímání „nezletilých migrantů bez doprovodu“, ale v době koronakrize muselo chtě nechtě těchto plánů zanechat. Je bohužel smutnou skutečností, že v době jakékoli krize, nejen při koronavirové epidemii, solidarita uvnitř EU nefunguje. Řecku, jehož premiér objížděl Evropu ve snaze získat podporu, přispěchalo na přímou pomoc vysláním policistů či speciálních sil pouze Rakousko (100 mužů), Polsko (200) a Kypr (22). Další země vyslaly větší či menší množství policistů k posílení agentury Frontex. Což nemusí být vždy pomoc, jak se ukázalo v případě dánského kapitána lodi Frontexu, který nalodil migranty a přes řecký zákaz je vylodil na řeckém ostrově Kós. Naše vláda vyslala osm policistů. Jen pro srovnání – Slovinci 35. Od začátku března se Řecko snaží opevnit svou hranici. Podařilo se mu vybudovat několikanásobné oplocení, protipěchotní i protitankové zátarasy a obranné valy vyztužené kulometnými hnízdy. K ostré střelbě ze strany Řeků zatím nedošlo. Zato turecká strana takové zábrany nemá – bylo zaznamenáno „střílení ostrými“ z turecké strany, respektive z člunů na řece Evros. Samozřejmě nestříleli migranti, ale turecké speciální síly, které Erdogan k hranici poslal v počtu několika tisíc. Kromě nich migrantům zezadu pomáhají dvě divize turecké armády, z toho jedna obrněná. Migranti opakovaně a prakticky denně útočí na hraniční ploty a jejich obránce kameny, Molotovovými koktejly a dokonce chemikáliemi. Turecká policie je zezadu podporuje střelbou slzných a kouřových granátů na řecké území s cílem znesnadnit obráncům orientaci. Migranti porážejí stromy, kterými se snaží porazit plot a vyrábějí si žebříky. Kdo je na turecké straně zásobuje potřebným materiálem, si lze snadno odvodit. To vše v době, kdy i Řecko vyhlašuje karanténu z důvodu šíření koronaviru a je téměř jisté, že letos mnoho turistů do Řecka nepojede. Země je extrémně zranitelná kvůli dlouhodobé krizi, způsobené „dluhovou pomocí EU“, zejména opět Německa, jehož banky prakticky zabavily všechny ziskové řecké přístavy a letiště. Možný konflikt mezi dvěma státy NATO Existuje studie EastMed Strategic Studies Institute, podle které je docela pravděpodobné, že už během pravoslavných Velikonoc dojde k přímému útoku Turecka na řecké ostrovy, jak píše i řecký server pronews.gr.  Už dnes turecké stíhačky pravidelně narušují vzdušný prostor nad řeckými ostrovy ve snaze zmapovat jejich obranu. Jako zprostředkovatel pak prý nastoupí zejména EU a Německo, které podmíní ekonomickou pomoc Řecku sjednáním kompromisů s Tureckem. EastMed Strategic Studies Institute vychází z dlouhodobé zkušenosti, že Německo a Turecko dlouhodobě spolupracují a jsou ekonomicky provázány. Jejich spolupráce se datuje už od dob Atatürka, kde Německo pomohlo dodávkami chemických zbraní a letadel už v době masakrů Kurdů v Dersimu v letech 1937 a 1938. Německo, stejně jako Francie, mají v Turecku pobočky svých koncernů. A v době opakovaných agresí Turecka vůči Sýrii a územím pod kurdskou samosprávou se nikdy oficiální německý tisk nevyslovil vůči Turecku tak ostře, jako nyní kritizuje Řecko za „nelidské zacházení s uprchlíky“. Karty takto rozdané poněkud zkomplikoval rakouský kancléř Sebastian Kurz, který Řecku vyslovil jasnou podporu a jako důkaz poslal na řecké hranice 100 mužů elitní jednotky Cobra. Na tiskové konferenci, kterou uspořádal společně s řeckým premiérem, řekl, že Evropská unie stojí pevně za Řeckem. Kurz se tedy ukázal jako politik více než evropského formátu. Nejen v době koronakrize, kdy jako první z premiérů zemí EU vyhlásil pomoc domácí ekonomice v řádech desítek miliard eur, což následně změnilo i postoj guvernérů národních bank eurozóny. Evropská centrální banka dokonce bude nakupovat i řecké dluhopisy, což bylo dosud tabu. Pomůže tak Řecku ze smyčky německých bank a doufejme, že i „kompromisů“ s Tureckem. Záběry „uprchlíků z Idlíbu“, provolávajících „Alláhu akbar“ a házejících kameny na řecké pohraničníky, přineslo jako první hlavní zpravodajství veřejnoprávní rakouské televize ORF Zeit im Bild. Do té doby převažovaly záběry topících se žen a dětí, jak se zjistilo, občas i nahrané na efekt, nikoli autentické. Silnou podporu vyslovilo Řecku Maďarsko a Srbsko, Poláci vyslali speciální jednotky, maličký Kypr 22 policistů. Většina ostatních států Evropy, Evropské unie zejména, se i nadále tváří, že na řecké hranici se nic zajímavého neděje, maximálně se zoufalí uprchlíci snaží dostat do Evropy a není jim to umožněno, což je skandální. Útok našeho váženého spojence v NATO na území jiného zřejmě méně váženého spojence v NATO prochází takřka bez povšimnutí. Což je děsivé. Recep Erdogan dokonce dohodl s premiérem Albánie Edi Ramou přesídlení 30 tisíc migrantů na území Epiru, kde převážně sídlí řecká menšina v Albánii. Změna demografie – osvědčená Erdoganova taktika. První autobusy s nelegálními migranty už do Epiru přijely. Řekům v Albánii hrozí etnické čistky stejného typu, jako postihly Srby v Kosovu. Vláda má pro tento případ po ruce nový zákon o vlastnictví, který umožňuje hromadné vyvlastňování. Evropská unie k tomuto zákonu naprosto mlčí. Evropa ztratila pud sebezáchovy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-21 06:52:15

Macron v Mylhúzách aneb O dobývání ztracených území republiky

Francouzský prezident musí řešit problém, který začal vznikat už v době, kdy se narodil. Mulhouse čili česky Mylhúzy je město velikosti Olomouce, které se nachází v jižním Alsasku, nedaleko horského pásma jménem Vogézy. V letech 1871–1918 leželo město i se svým okolím v císařském Německu a místní obyvatelstvo opravdu mluvilo převážně německy. Ještě za druhé světové války sloužili Alsasané ve Wehrmachtu, i když se některým moc nechtělo, a bohužel měli určitý podíl i na masakru v Oradour-sur-Glane, francouzských Lidicích. Dnes je to tedy součást Francie, i když si toto území Francie musela dobýt; bez vítězství v první světové válce by nejspíš všechno bylo jinak. Nedávná návštěva prezidenta Macrona ovšem přivedla pozornost k otázce, jestli to pořád ještě stoprocentně platí. Macron si vybral právě návštěvu Mylhúz k tomu, aby deklaroval změny v politice státu vůči zahraničním vlivům v muslimské komunitě. Mimo jiné má být osekán program, v jehož rámci přicházelo do Francie ročně tři sta imámů z Alžírska, Maroka, Tuniska a Turecka. Program funguje zhruba stejně dlouho, jako je Macron na světě – vznikl totiž roku 1977 (Macron sám se narodil 21. prosince téhož roku). Můžeme si vcelku snadno spočítat, kolik zhruba těch imámů za tu dobu bylo: přes deset tisíc. Samotné Mylhúzy jsou sídlem velké mešity Al-Núr. Popis projektu na Weltu prozrazuje, že záměrem stavitelů bylo zřídit v jejím rámci kompletní komunitní centrum: nachází se tu nejen modlitebna, ale i nákupní centrum, školky pro děti, fitness centrum, holičský salon, pětadvacetimetrový bazén se striktně oddělenými otevíracími hodinami pro ženy a muže, a dokonce i márnice. Samotná modlitebna zabírá jen 13 procent celé plochy stavby! Stavba začala roku 2009, ale její dokončení se protáhlo, protože roku 2012 zakázal francouzský stát další financování z ciziny (kolem 80 procent nákladů na její stavbu bylo i tak pokryto ropnými královstvími z Perského zálivu). Pravicový list Valeurs Actuelles nyní zveřejnil rozsáhlý článek shrnující kontroverze kolem stavby: už první velké shromáždění mělo za hosta prominentního antisemitu Sawfata Hidžázího, kterému sousední Velká Británie zakázala vstup na své území, a podporu projektu vyjádřil i světoznámý fanatik Júsuf Karadáví, který nesmí navštívit ani Francii. Kolem celého projektu se točí větší množství členů Muslimského bratrstva a také lidé vysloveně napojení na radikály. Někteří místní politici, a to i za dříve dominantní pravicovou stranu UMP, dostavbu mešity podporují (viz tentýž článek), ale stejně jde o politicky bolestivé místo. Jednak kvůli neprůhlednému financování z ciziny a vazbám na nebezpečné lidi, jednak kvůli tomu, že jeho univerzální nábožensko-společenský charakter až moc odráží ideály Muslimských bratří. Podle nich by správný věřící měl trávit svůj život pokud možno odděleně od nevěřících a nepřicházet s nimi do kontaktu častěji, než je nezbytně nutné. Ve Francii se takovému oddělení obyvatelstva říká communautarisme a je to přesně to, proti čemu současný prezident opakovaně vystupuje. Ale při svém vystoupení v Mylhúzách se přímo o mešitě Al-Núr nezmínil. Jenom o projektech financovaných z ciziny obecně. Communautarisme ve Francii je víceméně totéž co Parallelgesellschaften v Německu: tentýž problém pojmenovaný jiným slovem (ne, že by na tom jiné státy byly lépe – zpráva baronesy Casey před třemi lety popisovala rozmáhající se segregaci komunit ve Velké Británii). Zajímavý je v téhle souvislosti ovšem ještě jiný pojem, a to Quartier de reconquête républicaine, vládní program, jehož cílem je „znovuovládnutí“ problémových oblastí strukturami Francouzské republiky. Na jejich seznamu je i Bourtzwiller, dvacetitisícová čtvrť v Mylhúzách. Ztracená území republiky je jméno knihy Emmanuela Brennera, která popisuje dění v ghettech. Vyšla poprvé už skoro před dvaceti lety (2002) – aneb, ne že se o tom neví pěkně dlouho. Francouzská národní pravice si pojem osvojila, hlavně sympatizanti Rassemblement National (dříve Front National), ale třeba ještě takové New York Times s ním roku 2015 zacházely poněkud odtažitě (what Ms. Le Pen described as „lost territories“). Dnes tedy ztracenost některých teritorií akceptovala i středová vláda Emmanuela Macrona. Kdyby nebyly ztraceny, těžko by bylo zapotřebí zavádět oficiální program, jehož samotné jméno odkazuje na jejich „znovuovládnutí“ či „znovudobytí“ (reconquête, slovo se stejným kořenem jako dávná iberská reconquista), a jehož součástí je posilování policejní přítomnosti ve vyjmenovaných čtvrtích. Realita si vždycky najde nějakou cestu k akceptaci, i když v tomto případě to trvalo více než patnáct let. Jiná otázka je, zda se zrovna prezident Macron hodí k nějakému znovudobývání. Zrovna toto by byl tvrdý oříšek i pro skutečného vojáka Charlese de Gaulla. Toto je totiž válka odehrávající se převážně v rovině myšlenek a přesvědčování. Rád bych se mýlil, ale mám dojem, že zrovna v těchto disciplínách má druhá strana náskok. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-12-06 15:58:55

Arnošt Marks: Země, kde spolupracují vědci, inženýři a umělci, jsou úspěšné

Kdo si hraje na vlastním písečku, nepřežije 21. století. Separace společenských, technických a přírodních věd je krátkozraká. A bez umělecké kreativity se žádná z těchto oblastí sama neprosadí. Jak by to mohlo fungovat v praxi, naznačuje proděkan Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Arnošt Marks.   Mnohdy jsou smysl, společenský účel a význam spolupráce umělců a vědců pouze předmětem mnoha iluzí a přehnaných očekávání. Jak byste hodnotil současnou situaci v této oblasti u nás? Pro naši úvahu si vymezme pole, kde múzy věd, výzkumu, technologií, humanitních oborů a umění působí společně vedle sebe. Výdaje na vědu a výzkum v České republice tvoří necelá dvě procenta HDP, přičemž polovinu poskytují soukromé podniky. Česká republika se ve všech možných souvisejících parametrech zařazuje mírně pod průměr EU a zaostává za vyspělými zeměmi. Nemůžeme být s tímto stavem spokojeni. Zásadní dobrá zpráva ale je, že po sametové revoluci vedle konsolidované akademie dorostla také první vrstva soukromých majitelů malých a středních firem se zájmem o technologie, vědu a umění a skupina dalších zámožnějších svobodných občanů. Tito spolu s akademiky mají de facto odpovědnost za budoucnost této země a jsou velice důležití.   Bylo vůbec po roce 1989 na co v této oblasti navazovat? Ne náhodou bylo antiintelektuální chování komunistických mocipánů zaměřené na zničení takovýchto vztahů. Konali selektivně a devastace se týkala různých oborů v různé míře. Schopnost provádět mezinárodní aktivity v umění, vědě a výzkumu pěstovali velmi náhodně, svévolně a podřizovali je pouze svým zájmům. Konali tak v neposlední řadě z čistě geopolitických a koloniálních důvodů, organizovali eliminaci a izolaci českých zemí od Západu a jeho duchovních, vědeckých a kulturních elit. Důsledky této devastace je cítit dodnes. České akademické prostředí se z této a dalších hrůz 20. století zotavuje a vychází z izolace, jak dokládají mnohé analýzy. Zotavujeme se ale pomaleji, než bychom si přáli. V logickém tempu generační obměny postupně znovu dochází k zapojování do mezinárodní spolupráce a živé interakce na evropské a světové úrovni.  Český akademický svět již dospěl do stavu své technické a finanční konsolidace. Za posledních deset až patnáct let bylo do něj kromě přibližně dvou set miliard korun ze státního rozpočtu investováno ještě přes sto miliard korun z evropských zdrojů.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Česká republika jako jedna z průmyslových zemí ale nemá žádné veřejné specializované kapacity aplikovaného výzkumu, ústavy, které by se soustředily na výzkum v sektorech, které jsou klíčové pro dlouhodobý společný a na sebe navazující rozvoj ekonomiky, technologií a vědy. Nemáme ani specializované instituce na interakci mezi vědou, uměním a technologiemi. Proč? Máte pravdu! Takové instituce existují nejen ve většině velkých úspěšných technologicky orientovaných ekonomikách. Jde o ústavy jako národní laboratoře v USA, MIT, Aalto University ve Finsku, Frauenhoferovy ústavy v Německu, ITRI na Tchaj-wanu ... Propojení umění, designu a vědy a technologického výzkumu je bohužel u nás mnohdy oddělováno a fragmentováno, administrativou jsou tyto oblasti vnímány jako izolované. Aplikovaný výzkum a umělecká činnost spojené s ekonomikou a technologiemi jsou zatím volně rozprostřeny do veřejných vysokých škol a ústavů Akademie věd. Ale měl by být jimi atakován i náš každodenní život. Krajina výzkumu je tedy zatím uspořádána kontra-intuitivně. Chceme-li udržet krok s vyspělými světovými ekonomikami, musí se to během několika let změnit.   V současné době působíte jako proděkan Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara na Západočeské univerzitě v Plzni, kde máte odpovědnost za mezinárodní spolupráci a projekty, které se týkají vztahů mezi uměním, technologiemi a inovacemi. Jaká je zde situace v této oblasti? Od založení Ústavu umění a designu, který byl předchůdcem Fakulty Ladislava Sutnara, si byl jejich zakladatel, děkan docent Mištera, dobře vědom toho, co se v této oblasti bude odehrávat. V podstatě to, o čem mluvíme, zakódoval mezi hlavní cíle a priority nově vznikající fakulty. Od samého počátku dochází v této oblasti k realizaci zajímavých projektů. Nejen s institucemi a firmami u nás, ale i se zahraničními partnery. Mezinárodní aktivity fakulty směřujeme k synergii, která dlouhodobě posiluje postavení školy a absolventům zprostředkovává porozumění a schopnosti obstát ve světě designu, technologií, umění, komunikace a tvorby v příštích desetiletích. Zanedbatelné pro tuto oblast není ani to, že už od roku 2005 provozujeme každoročně mezinárodní letní školu, kde se setkávají pedagogové i studenti doslova z celého světa. Pedagogové a studenti fakulty získali na základě kontaktů, v relativně krátké historii fakulty, významná mezinárodní ocenění, ale i zakázky pro svoji tvorbu.    Je to výhoda, že Fakulta Ladislava Sutnara jako umělecká škola je součástí převážně technické univerzity s dlouhodobou tradicí? Je to pro takovou spolupráci veliká výhoda. Fakulta je součástí univerzity s excelencí v oborech spojených s mobilitou, energetikou, matematickými obory a mnoha novými technologiemi. Dle hodnocení za rok 2016 je univerzitou s nejvyšší absolutní investicí z evropských fondů na žáka v ČR a je hodnocena nad evropským průměrem ve vybraných inženýrských, matematických a technických oborech. Je tedy s kým a na čem spolupracovat přímo v Plzni. Od svého založení vychází fakulta z odkazu Ladislava Sutnara a má ve svých aktivitách zakódován i díky jemu étos spojující obory technické, design, výtvarné umění a originální výtvarné hodnoty. Je neméně důležité, že docent Mištera dokázal na fakultě vybudovat tým plný nejen českých výtvarných a pedagogických veličin, ale navíc máme vedle našich klíčových ateliérů i špičková technologická pracoviště přímo na naší univerzitě. Vezmeme-li v úvahu ještě i širší historický kontext Plzně, v němž nalezneme svět strojírenství a průmyslu Škodových závodů, Loosovy interiéry, Křižíka, Sutnara… Máme na co navazovat, pokračovat ve stopách našich předchůdců. Jsou tu nejen finanční, pedagogické, technické, vědecké podmínky, ale i inspirace – genius loci.   Studentům se tedy dostane nejen kvalitního výtvarného vzdělání, ale i možnosti už během studia se zapojit do zajímavých aktivit a realizací i v zahraničí. Budou tak připravení na vstup do profesního života? Nebudeme si nalhávat, že budoucnost našich studentů a školy bude v 21. století nějak jednoduchá. Prosperita ČR v tuto chvíli stojí na relativně úspěšném modelu z 90. let 20. století, který upřednostňoval převážně průmyslovou výrobu s nižší přidanou hodnotou – zásadně závislou na dodávání komponentů našim německým sousedům. Vedle významné části ekonomiky závislé na dodávání komponentů existuje vrstva několika stovek firem, často spíše menších, které tento stereotyp prolamují a jsou často spojeny se špičkovým designem a vědou. Dramatické změny jsou na společenském obzoru v demografii, technologiích v oblasti mobility, energetiky, urbanismu v IT, v bio vědách jsou na denním pořádku. Jejich parametry, rozměry ani rychlost ale nejsou známy. Vedle společenskovědních oborů jsou umělecké obory cestou, jak společnosti pomáhat při osahávání budoucnosti. Designéři a umělci musí nejen asistovat při těchto změnách, ale budou jejich integrální hybnou silou. Už i proto musí naše fakulta vedle kvalitního uměleckého vzdělání vybavovat naše absolventy i schopností obstát v budoucím světě, ať již budou působit kdekoliv. Lehké to ale mít nebudou! Současnost nikomu z nás nedává jednoduchá, nenáročná řešení.   Kdo dnes patří mezi nové partnery fakulty v této oblasti? Můžete uvést konkrétní příklady?  Máme vytyčená teritoria a budoucí partnery hledáme mezi špičkami a těmi, co vědí, co je odolnost a hájení silného postavení ve světě kvality. Inspirujeme se u partnerů, kteří jsou nám kulturně a hodnotově blízcí a osvědčili v historii schopnost se prosadit nejen jako velcí „hráči“, ale i jako poměrně malé, bezvýznamné či dokonce ohrožené entity. Tato schopnost efektivně se chopit vlastního osudu a úspěšně se prosadit na globální scéně je pro nás aktivně volenou inspirací. Mezi naše nové partnery patří například Holon Institute of Technology z Izraele, který byl založen jako neuniverzitní technologický institut podle vzoru interdisciplinární legendy MIT v USA. Izraelská vláda zřídila tuto instituci na hranicích vědy, kultury, technologií a umění se záměrem kultivovat excelentní řešení pro stát Izrael a systematicky připravovat studenty pro výzvy budoucnosti a kultivovat synergii mezi inženýrskými obory, vědou, uměním a kulturou. Zvláště explicitní  chápání širšího elementu kultury jako významného parametru, který je integrální součástí i inženýrských řešení, je nejen pro naši fakultu, ale i naše partnery na plzeňské univerzitě, jako je Nové technologické centrum, Fakulta aplikovaných věd, ale i celou naši univerzitu inspirující. Dalším partnerem je univerzita NCKU z města Tchaj-nanu na jihu Tchaj-wanu. Západočeská univerzita s ní začíná spolupracovat na přípravě společných projektů na hranici budoucí mobility a výzev pro městské prostředí. Tchajwanská univerzita leží v území, které čelí významné změně klimatu ve městech, vlně monzunů a tajfunů. Proto spolupracuje s celou sítí globálních hráčů na klimatických adaptacích pro města. Rozhodli se proto svoji akademickou sféru budovat a strategicky propojovat s nejlepšími akademickými pracovišti ve Spojených státech. Dnes obě země diverzifikují tuto orientaci a ohlížejí se po evropských partnerech. Nicméně jejich schopnost prakticky číst potřeby a trendy trhů, kterou se naučili při své „závislosti“ na USA, je jim možné jen závidět a učit se od nich. Pro naši univerzitu to jsou ideální partneři pro společné projekty spojené s budoucností interaktivity, mobility a designu v takovémto prostředí. {/mprestriction}  Autor je spisovatel a publicista.   Mgr. Arnošt Marks, Ph.D., MSc. (*1967) studoval na Karlově univerzitě a na univerzitě v Cambridge. Mimo jiné působil jako náměstek pro vědu, výzkum a inovace místopředsedy vlády, jako místopředseda Rady vlády pro výzkum a inovace, ředitel projektu CEITEC Masarykova univerzita, Brno, Vysoké učení technické, Brno a Akademie věd. Působil na Ministerstvu pro místní rozvoj i jako předseda Národního výboru pro kreativní průmysly. V současné době je proděkanem pro tvůrčí činnost na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni a má zde odpovědnost za mezinárodní spolupráci a projekty pro vztahy mezi uměním, technologiemi a inovacemi.