Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-01-15 09:19:28

Miniaturní dechovka Insomnia Brass Band přichází s pokřiveným jazzem

Německé trio INSOMNIA BRASS BAND je miniaturní dechovka, jež díky syrovému, bujnému zvuku dosahuje velikosti ansámblu. Trio před dvěma měsíci vydalo na značce Tiger Moon Records třetí album, které dostalo příznačný titul „Crooked Alligator“. Groovy této úderky jsou stejně tak hrbaté, respektive pokřivené jako aligátor v titulu, jsou divoké i plíživé, vrčí a dozajista vás uloví. V tomto případě se necháte ulovit dobrovolně! A vězte, že kromě nového alba, které nyní podrobím recenzi, budete mít příležitost kapelu slyšet také naživo […] Zobrazit celý článek Miniaturní dechovka Insomnia Brass Band přichází s pokřiveným jazzem

Čas načtení: 2025-01-15 09:19:28

Miniaturní dechovka Insomnia Brass Band přichází s pokřiveným jazzem

Německé trio INSOMNIA BRASS BAND je miniaturní dechovka, jež díky syrovému, bujnému zvuku dosahuje velikosti ansámblu. Trio před dvěma měsíci vydalo na značce Tiger Moon Records třetí album, které dostalo příznačný titul „Crooked Alligator“. Groovy této úderky jsou stejně tak hrbaté, respektive pokřivené jako aligátor v titulu, jsou divoké i plíživé, vrčí a dozajista vás uloví. V tomto případě se necháte ulovit dobrovolně! A vězte, že kromě nového alba, které nyní podrobím recenzi, budete mít příležitost kapelu slyšet také naživo […] Zobrazit celý článek Miniaturní dechovka Insomnia Brass Band přichází s pokřiveným jazzem

Čas načtení: 2020-05-26 14:51:02

Surrealista Cruzeiro Seixas na dosah od stých narozenin

V době, kdy jsem v pokročilém věku studoval dějiny umění, státní ideologie u nás nepřála svobodným uměleckým projevům. Surrealismus má od svého vzniku ve štítě revolučnost ducha. Ale nebyla to revolučnost, jakou v duchovní slepotě vyžadovala vládní podivně marxistická politická strana. O surrealismu však studenti na univerzitě přece jen něco slyšeli. Především to, že je pokřiveným uměleckým směrem, nezobrazujícím skutečnost života současného pracujícího člověka. Toto téma bylo na prvním místě socialistického realismu, ale surrealismus s ním opravdu neměl nic společného. Adeptům kunsthistorie se formálně dostalo jen povrchního výčtu několika jmen surrealistických umělců – Toyen, Jindřich Štýrský, Salvador Dalí, Max Ernst, Joan Miró, René Magritte. Přátelil jsem se s básníkem a surrealistickým výtvarníkem Ladislavem Novákem. Od něj jsem měl mnohem více informací. Soukromou poštu mu sice sledovala tajná policie, ale i tak měl čilé kontakty se zahraničními umělci. Posílali mu umělecké knihy a katalogy. Věnoval mně knihu J. H. Matthewse The Imagery of Surrealism, vydanou v roce 1977 v Syrakusách (USA). Byla zdrojem informací, které jsem nemohl najít v žádném zdroji u nás legálně dostupném. Když tu knihu prohlížím dnes, marně v ní hledám Cruzeira Seixase (* 3. prosince 1920 v Amadoře, Portugalsko). Jeho nepřítomnost jistě neměla v době vzniku knihy ideologickou příčinu. Je jen zrcadlem autorova sledování pouze toho, co tehdejší umělecká historie, petrifikovaný náhled na surrealismus, vyznačil za důležité. O Portugalsku ani slovo. Seixas není uveden ani v podnětné knize Desmonda Morrise Životy surrealistů (česky 2018). Z jaké příčiny? Přišel snad do surrealismu pozdě? Minimální útěchou snad může být vědomí, že v umění (v tvorbě i kritice) je vždy vše ryze subjektivní. Jiří Valoch před lety řekl v jiné souvislosti, že dějiny umění se přepisovat nebudou. To jinými slovy znamená, kdo byl opomenut, zůstane opomenutým. Avšak nevyhnutelně to tak být nemusí. Jméno Cruzeiro Seixas jsem pro sebe objevil až s velkým zpožděním, v roce 2006. Kurátor Lubomír Kerndl ve spolupráci s českým exulantem v Bruselu Arnoštem Budíkem, surrealistickým básníkem a výtvarníkem, otevřel blízko Mohelna na Vysočině, čtyřicet kilometrů západně od Brna, v bývalém vodním mlýně na řece Jihlavě, surrealisticky orientovanou galerii. Dal jí jméno podle blízkého říčního meandru – Čertův ocas. Budíkovy čilé kontakty se současnými surrealisty v Belgii, Francii, Nizozemsku, Portugalsku, Anglii, Kostarice, Chile a dalších zemích umožnily zapůjčení velké kolekce děl soudobého surrealismu. Pro příznivce surrealismu byla výstava svátkem. Společně s díly zahraničních umělců byli bohatým výběrem z tvorby zastoupeni členové české skupiny Stir up, hlásící se k tradici někdejší surrealistické skupiny Lacoste a ostravské odbočky Společnosti Karla Teiga. Mezi vystavujícími jsem poprvé viděl formálně čisté, magickým obsahem sdělné ukázky z tvorby Cruzeira Seixase. Uvědomil jsem si, jak nepříznivé jsou důsledky mezer ve vzdělanosti, způsobené nedostatečností informačních zdrojů. O portugalském surrealistovi nebylo do jara 2006, do otevření galerie Čertův ocas, českému příznivci umění poskytnuto nic. Žádné vystavené výtvarné dílo, nijaká zmínka v odborné literatuře, žádný překlad Seixasovy básně. Připomeňme, že v roce 2006 už uběhlo šestnáct let od Sametové revoluce, od konce fyzické a duchovní nesvobody v Československu. Není správné chtít, aby se vše změnilo k lepšímu hned. Mlčení okolo Seixase v České republice, zřejmě nikoliv cílené, ale zcela jistě bez ambicí vzdělávat, pokračuje i v roce umělcova stého výročí narození. S jedinou výjimkou v aktivitách Galerie Čertův ocas a skupiny Stir up. V těsné koordinaci skupiny Stir up, kurátorů Václava Pajurka a Lubomíra Kerndla s Arnoštem Budíkem vznikla v roce 2013 mezinárodní surrealistická výstava s titulem Všichni jsme stvořeni z lásky. Kolekce s pěkným doprovodným katalogem byla postupně vystavena v několika našich muzeích a galeriích. Obsahovala i ukázky z výtvarné tvorby Cruzeira Seixase. Arnošt Budík tehdy uvedl v rozhovoru pro český tisk, že … Vznik surrealismu v Portugalsku je datován do roku 1948. José Augusto Franca tehdy inicioval vydání revue s titulem Cahiers surréalistes. Cruzeiro Seixas se už v roce 1948 a znovu o dva roky později účastnil činnosti surrealistů v Lisabonu s Máriem Cesarinym, Antóniem Maria Lisboou, Márií Henrique Leiriou, Pedrem Oomem, Risquesem Pereirou, Fernandem Alves dos Santosem, Carlosem Eurico da Costa, Carlosem Calvetem a Antóniem Paulo Tomásem. V lednu 1949 Franca zorganizoval první výstavu portugalského surrealismu. Umělecká skupina kolem jmenované revue však byla nesourodá. Jen dvě silné individuality – Mario Cesariny Vasconcelos a Cruzeiro Seixas překročily portugalský rámec. Autenticitou své tvorby dospěli ke spolupráci s pařížskou skupinou André Bretona a s mezinárodním hnutím Phases. Následujícího roku, 1950, Seixas odešel z Portugalska do Afriky, kde působil čtrnáct let. Po návratu do vlasti okamžitě vešel na uměleckou scénu jako přesvědčený surrealista. V následujících pěti a půl desetiletích šíří své jméno na poli poezie a výtvarného umění. O jeho tvorbě vycházejí četné knihy. Je osobností surrealismu daleko přesahující hranice Portugalska. Vystavuje na skupinových výstavách v Paříži, Brazílii, Bruselu, Chicagu, Londýně, Madridu, Německu a Mexiku. Svět o něm ví. Je uznávaným umělcem. Jehož tvorba má pevné místo v dějinách i přítomnosti surrealismu. V roce 1999 velkoryse daruje svoji uměleckou sbírku Nadaci Cupertino de Miranda za účelem vybudování Studijního centra surrealismu a muzea surrealismu. Seixas je v uměleckých kruzích považován za velikána evropské kultury, výjimečnou osobnost ducha 20. století. A nekončí. Dál vysílá zřetelné signály své tvořivosti vzbuzující respekt. Hledejme velikána Seixasova formátu. Je takový? Sotva. V knize The Imagery of Surrealism její autor Matthews připomíná pod bojovým titulem Batailles pour le surréalisme slova francouzského teoretika Jeana Schustera, že surrealismus je úsilím o rozptýlení mlhy vnesené zmatkem myslí. Je požadavkem otevřít jediným klíčem svět, který se nad jiné bojí komplexnosti. Seixas však v celé své surrealistické tvorbě zrcadlí zřetelnou možnost, jak komplexnosti dosáhnout: Ano, jediným klíčem – surrealismem. Surrealisté jistě souhlasí s Bretonem, že se skutečností má být nakládáno důvěrně jen tehdy a tam, pokud může být viděna jako nápomocná k vyznačení cesty k neznámému. Surrealismus bere sílu z náhody, identifikované s nějakou formou uměleckého vyjádření, založeného na čistě realistických principech. Tak je surrealismus plně schopen ironicky převrátit nejobvyklejší realitu. Pravděpodobně i tu o sobě. Na rozličných místech kulturní Evropy se stále konají pokusy uměleckých teoretiků, posuzovat, který současný umělec může být považován za surrealistu a který nikoliv. Myslím si, že dle původních principů Bretonových není dnes za surrealistu možné považovat nikoho. Svět se mění. Ti, kteří tvrdí, že surrealismus je uměleckým hnutím dávno minulé doby, mají pravdu. Tedy jde-li o surrealismus původní, s revoluční nesmlouvavostí, antiklerikalismem, s postojem proti establishmentu a mamonu. Jsou však kohorty surrealistů současných, z tzv. druhé či třetí vlny, umělců s překypující obrazotvorností a silou prožitku snů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-03 12:05:54

Opožděné recenze (I): Stromy a kamení Dušana Paly

Kniha Stromy a kamení si zaslouží pozornost hned z několika důvodů. Svazek vyšel v rámci edice Skrytá moderna, na jejímž fungování se podílí Centrum výzkumu české umělecké avantgardy a která má za úkol poukazovat na rozprostraněnost a nejednoznačnost řeči avantgardy, na některé její neprávem pozapomenuté či přehlížené proudy. Coby plod dotyčného vědeckého projektu je přítomná kniha vypravena nadmíru pečlivě a vybavena dvěma nadstandardními složkami – předmluvou Vladimíra Papouška a oddílem nazvaným Přílohy. O Papouškově textu Nová slova, která zabíjejí (Doba a dílo Dušana Paly) bychom však měli již s ohledem na jeho délku a široký záběr hovořit jako o studii – jejím předmětem je jednak exkurs do zvláštního „mezičasí“ v české kultuře (1945–1948), kdy se cesty „vnímavých jedinců“ (zejména literátů a umělců vůbec) poznamenaných druhou světovou válkou rozešly mnoha různými směry, jednak titulem slíbené přehlédnutí života a díla Dušana Paly (1924–1945). Nadějný spisovatel, který na podzim roku 1945 – ve svých jedenadvaceti letech – dobrovolně ukončil svůj život, neupadl do zapomnění především zásluhou Václava Černého, který mladého autora ocenil ve svých Sešitech o existencialismu. Povídkový soubor Stromy a kamení vyšel poprvé v roce 1947 (druhého vydání se dočkal až v přítomném svazku), kdy jej doslovem – připomínajícím však spíše nekrolog – doprovodil Josef Knap. Svazek obsahující pětici próz nestejné délky se tak stal vedle básnické sbírky Krev a popel (vydána rovněž posmrtně, roku 1946) jedním z mála vydaných děl Dušana Paly, který jakoby svými četnými aktivitami (četbou, studiem na pražské FF, psaním atd.) usiloval v těch několika poválečných měsících před svou smrtí dohnat promarněná válečná léta. Jistou odpověď na nabízející se otázku, proč tuto euforii vystřídalo rozhodnutí vzít si vlastní život, nabízejí texty v závěrečných Přílohách. Vedle páru cizích ohlédnutí za mladým umělcem (z pera Josefa Knapa a Alberta Pražáka) zde totiž nalezneme dva Palovy texty, které vedle sebe stojí v nápadném kontrastu – článek Jací jsme po šesti letech, který je výzvou adresovanou českým studentům k podání pomocné ruky jejich válkou hůře postiženým až pokřiveným vrstevníkům, a Palův dopis nejmenovanému příteli, plnící roli mladíkovy závěti, z něhož zde ocituji pasáž osvětlující příčiny jeho dobrovolného odchodu: „Kdyby Tě to nenudilo, řekl bych ti pár slov o pohnutkách k tomu podivnému činu. Nevidím totiž už nikde smysl života. Mám příliš krutý rozum, který mi odhaluje vše, co je raison d’être tolika lidí (životní štěstí, věda, umění...) jako nejnicotnější z nicotného, jako... pomůcku k ukrácení dlouhé chvíle, již máme mezi narozením a hrobem. Lidé jsou nesmírně dobří, ale nešťastní tvorové. Měj, prosím Tě, s nimi vždy soucit. Neodsuzuj nikdy nikoho. Nebuď příliš tvrdý k těm, kdo se proviňují, kdo jsou zlí. Žít lze jen tenkrát, mají-li všichni nadlidsky velké srdce. Myslit – toť neštěstí člověka.“ Pojítkem celé pětice Palových povídek jsou bezpochyby mezilidské vztahy, či lépe řečeno složitý vnitřní život hlavních hrdinů a jeho vliv na vztahy protagonistů k nejbližším lidem. Všechny ústřední postavy se bez ohledu na svůj věk či pohlaví řadí k typu, k němuž patřil i sám autor – tedy k mimořádně senzitivním jedincům. V úvodní Lásce se středoškolačka Eva ocitá před nelehkým dilematem ohledně svého vztahu k mladému, milému, avšak nevzhlednému doktoru Plevovi – jak rozeznat, co je pouhá vděčnost za záchranu bratra a co skutečná láska, jak odlišit vlastní touhy od zbabělého ohlížení se na mínění svého okolí? Hlavním hrdinou povídky Žony je mladík Karel, pocházející z chudých poměrů, a přece – nebo snad právě proto – toužící vynahradit si životní bídu a rozbroje se svým okolím nevšedními zážitky, třeba jen porcí výtečných zákusků. Jenže kde na taková potěšení vzít a nekrást? A pokud krást, jak utišit neodbytný hlas svědomí? V próze nazvané Šedá noc se stáváme svědky klasického mezigeneračního střetu – mladý Jirka se ocitá v továrně spolu se svým otcem a jeho dřívější obdiv k němu se vlivem otcova despotického dohledu, z něhož není úniku v práci ani doma, postupně mění v pohrdání, ba dokonce nenávist. Protagonisty povídky Jaro je dvojice dětí, Ferdík a Hela, kteří k sobě náhodou naleznou cestu, avšak klíčící čistý cit mezi nimi zadusí chlapcův zbabělý čin. Závěrečný Klavír pak vypráví příběh profesora Bernarda, ředitele malé klavírní školy, jehož uražená ješitnost a nedostatek soudnosti vyústí ve veřejné hudební vystoupení, kde případný neúspěch může mít vážné následky pro celou jeho rodinu. Dušan Pala byl prozaik bezpochyby nadaný, ovládající umění přetavit do slov složitý proces introspekce postav zmítaných pochybnostmi a touhami, postav duševně neklidných a s okolním světem se míjejících. Autor je schopen vylíčit niterné pocity protagonistů mužských i ženských, vlastních vrstevníků, stejně jako dospělých. Ve všech jeho prózách nacházíme jakýsi temný spodní proud, místy vyvěrající otevřeně na povrch, jindy setrvávající takříkajíc mezi řádky, který pojí Palovy texty jak s předcházejícím expresionismem (zvláště pokud jde o výrazivo a gradované napětí), tak s rozšiřujícím se existencialismem (především v oblasti samotné tematiky). Na každý pád lze knihu Stromy a kamení doporučit v podstatě všem čtenářům – někteří se spokojí s poutavými povídkami, jiní budou rádi též za seznámení s novým jménem české poválečné literatury a další třeba ocení i obsah Papouškovy erudované úvodní studie.   Dušan Pala: Stromy a kamení. Nakladatelství Akropolis, Praha, 2013, 1. vydání, 280 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-09 12:31:46

Cannibal Tales – Jíst nebo být sněden? 

Cannibal Tales – Episode 1 je vizuální hororový thrillerový román, který vás vezme na mrazivou cestu temným a pokřiveným světem kanibalismu. Tento titul napsal kultovní režisér Ruggero Deodato známý filmem Cannibal Holocaust. Článek Cannibal Tales – Jíst nebo být sněden?  se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2024-05-11 11:09:41

Pamatujete na brunetku ze seriálu Scarlett? I po šedesátce je stále krásná

Brunetka s drzýma očima a lehce pokřiveným úsměvem byla ikonická Scarlett. životem zkoušená žena, která se osudově zamilovala do Rhetta Butlera. Slávu jí však přinesly i další projekty, v nichž ztvárnila více než 80 rolí, byť vedlejších. Pak se provdala za hollywoodskou hvězdu. Joanne Whalley se nikdy nesnažila upoutat pozornost veřejnosti, a proto se o […]