Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-01-14 13:00:07

Děti a tanec: Proč je tancování tou správnou volbou nejen pro holky

Tanec je skvělá pohybová aktivita pro všechny děti – nejen pro holky, ale i pro kluky. Jaké výhody tancování pro děti má? Tanec je výborná pohybová aktivita pro děti. Dnes se podíváme na to, proč tomu tak je a jaké výhody tancování dětem přináší. Zaměříme se ale také na známý mýtus, který tvrdí, že tanec […] Článek Děti a tanec: Proč je tancování tou správnou volbou nejen pro holky vyšel na tanečním blogu 331 Dance Studia Olomouc.

Čas načtení: 2019-12-18 15:48:35

Poutník z Mohameda: Alláhův hněv (ukázka z knihy)

Téma budoucnosti, ve které se vlády nad světem zmocní muslimové, už bylo zpracováno mnohokrát. Světovou proslulost si získal Michel Houellebecq v románu Podvolení (česky 2015). V současné době se svou troškou džihádu do mlýna přispěl autor historických detektivek a novinový alarmista Vlastimil Vondruška, který v knize Kronika zániku Evropy 1984-2054 popisuje románovou vizi rozpadu „našeho světa“. Ještě před nimi zpracoval stejné téma František Kotleta, jehož Poutník z Mohameda: Alláhův hněv je bestsellerem mezi fanoušky žánrové literatury. Kniha původně vyšla ve dvou částech v letech 2008 a 2011 pod vlastním jménem autora – Leoš Kyša. Byla napsána ještě před tím, čemu dnes říkáme uprchlická krize. Příběh samotný se odehrává v daleké budoucnosti, kdy planetu Zemi ovládnou muslimové a vyznavači konkurenčních nábožeství ji musí opustit a kolonizovat vesmír. To se ostatně daří i muslimům, a tak většinu známého vesmíru obsadí oni a na křesťany a židy zůstanou vzdálenější a nehostinnější destinace. Celý známý svět tak žije v jakési náboženské verzi studené války, kde proti muslimům stojí spojené planety Američanů a ruské vesmírné impérium. Kotletovým hrdinou v tomto světě je pašerák pornografie a alkoholu, který na zakázku provede teroristický útok proti muslimům. Koneckonců terorismus muslimové nevymysleli, šlo vždy hlavně o způsob boje slabých proti silným, jak nám ukazuje minulost a koneckonců i Kotletova smyšlená budoucnost. Jeho kniha není hystericky protiislámská nebo protináboženská. Pokud něco je, pak je to příběh o svobodě jedince, o tom, že není radno se své svobody vzdávat a že nakonec nejsvobodnější jsou ti, kdo jsou k sobě i světu upřímní – pašeráci alkoholu a pornografie, lidé, pro které není náboženství dogmatem, ale vnitřním morálním kompasem, pro které je láska a přátelství víc než formální pravidla.   Ukázka z knihy V hotelu jsem v televizi naladil hlavní zpravodajský kanál. Zatčení tří křesťanů se věnovali jenom okrajově. Neradi přiznávají, že se někdo může od pravé víry odklonit. V reportáži vedli Muneeba a jeho dva přátele k budově soudu, odkud je vyexpedovali rovnou do vazby. On i ostatní dva odhalení křesťané nesli hlavy hrdě vztyčené. Na rozdíl od Ibrahima mou identitu neznají. Nemají tedy koho prozradit. Ani o plánu na únos Mohameda nevěděli. Problém spočíval v zásilce, kterou u nich ukryli moji zaměstnavatelé. Policajti neměli šanci ji objevit, ale musím pro ni vyrazit ještě dnes. Dřív než ti tři začnou zpívat. Mohli být sebevíc odhodlaní, ale v péči náboženské policie se dřív nebo později rozmluví každý.      Hlavní zprávy se jinak nejvíce věnovaly blížícímu se slavnostnímu otevření Mohameda. Akce se má zúčastnit i pět ministrů Rady imámů a několik slavných herců i hereček. Kolem gigantického korábu už teď kroužily desítky vojenských lodí a stovky zpravodajských. Kamery jej nasnímaly snad ze všech možných úhlů. Skutečně impozantní veledílo.      Vykonal jsem večerní modlitbu a zhasl světlo. Počkám ještě hodinu a vyrazím do mešity. * * * V obchodě jsem si cestou od Ibrahima koupil levnou modrou burku. Hasan mě sjel dost opovržlivým pohledem. Dělal jsem, že si toho nevšímám, ale přidal jsem mu další plusové body. Koupil jsem i mapu města. K Černé mešitě je to dobrých sedm kilometrů. Chvíli jsem váhal, zda si nevzít taxíka. Začínám pěkně lenivět. Převlékl jsem se a vyrazil.      Po západu slunce se pěkně ochladilo. Na černé obloze se leskly tři měsíce. Jeden velký a dva vzdálené namodralé. Písečná bouře ustala. Zkřehlé prsty jsem zamotal do povlávajícího textilu burky a přidal rázně do kroku, abych se zahřál.      Před mešitou stálo jedno policejní auto. Seděli v něm tři chlápci. Dva vypadali, že spí. Ten poslední měl rozsvícené světlo a četl si Korán. Obvodovou zeď jsem přelezl zezadu. Nebyla moc vysoká. V zahradě stálo několik trnitých stromů. Naštěstí dost daleko od sebe, abych mohl v klidu projít. Okna nezabezpečená. Žádné mříže ani hlásiče pohybu. Kdo by se také na muslimské planetě chtěl vloupat do mešity? Stačilo pár úderů loktem a okno se rozletělo dokořán. Potichu.      Opatrně jsem seskočil na koberec a přivřel okno. Z ulice do hlavní místnosti dopadalo světlo. Díky tomu jsem mohl dobře vidět. Nesměl jsem se ale přiblížit k oknům, aby mě neprozradila vlastní silueta. I čtoucí policajt mohl občas vzhlédnout k budově.      Teď jen najít tu správnou knihu. V administrativní místnosti stál malý příruční trezor. Otevřený a prázdný. Snad není Muneeb takový pitomec a neschoval ji na prvním místě, kde by hledal každý policajt. Propátral jsem šuplíky i skříně. Nic. Prolezl jsem všechny místnosti. Už jsem byl vážně zoufalý. Kam bych schoval takovou věc já? Dumal jsem a pak mi to došlo: Tam, kam patří. Do knihovny!      A měl jsem pravdu. Ležela tam. Přesně uprostřed. Mezi různými vydáními Koránu byl ten můj největší a nejtěžší. Na zadní straně vytištěno poznávací znamení: Vydáno na Alcoru. Měl jsem co dělat, abych nevykřikl radostí.      V okamžiku, kdy jsem Korán zastrčil do tašky přes rameno, uslyšel jsem charakteristické pípání tlačítek elektronického zámku dveří. Namáčkl jsem se do stínu knihovny.      Ve dveřích stáli dva policajti. Doufal jsem, že byli z auta před mešitou, a ne nějaká posila. Jeden držel v ruce baterku. Kužel světla chaoticky bloudil po místnosti. Nepostřehl jsem, že by měli vytažené pistole. Zatajil jsem dech a čekal. Vešli dovnitř. Paprsek světla přejel přes knihovnu a olízl mi levou ruku. Nevšimli si mě. Přešli do kanceláře. Nechal jsem tam pěkný nepořádek. Musel jsem rychle jednat, než jim dojde, že se někdo vloupal do mešity, a informují ostatní fízly. V duchu jsem děkoval, že mají mešity všude koberce. Nemusel jsem se tolik snažit, aby nebyly slyšet moje kroky. Policajt s baterkou šmejdil vevnitř. Druhý stál ve dveřích a opíral se o rám. Nejhorší je okamžik těsně před tím, než se rozhodnete jednat. Máte chuť utéct. Jakmile se pohnete, jde to samo.      Prudce jsem zvedl pravou ruku, dlaní zakryl policajtovi ústa a zároveň pevně uchopil za bradu. Levačka přistála na temeni. Stačilo jen prudce trhnout a strážník se sesul k zemi. Ten druhý si toho vůbec nevšiml. Čerstvé mrtvole jsem vytáhl z pouzdra pistoli. Těsně předtím se chlápek s baterkou otočil a osvítil mi tvář. Zmáčkl jsem spoušť.      Dostal přímý zásah do hrudi. Odletěl asi metr. Rozložil se na stůl pokrytý rozházenými papíry. Lejstra se pomalu stávala rozházenými krvavými papíry.      Hluk výstřelu se v malé místnůstce pěkně rozlehl. Teď večer ho museli slyšet přinejmenším na ulici před mešitou. Proběhl jsem ke vchodovým dveřím. Někde by tu měl stát třetí fízl. Nestál. Pořád seděl v autě a spal. Ani rána z pistole jej nevzbudila. Zkusil jsem opatrně tlačítko otevírání. Dveře se tiše rozevřely. Chvilku jsem váhal. Jenom chvilku. Může se vzbudit každým okamžikem a zburcovat kolegy. Potřebuji alespoň hodinu na návrat do hotelu. Položil jsem mu pravou ruku pod bradu a druhou na temeno.      Doufám, že ten poslední sen alespoň stál za to.  * * *  „Alláhu Akbar,“ pozdravil mě policista kontrolující totožnost pasažérů na dopravníku číslo patnáct. „Alláhu Akbar Kabíra,“ zadeklamoval jsem poslušně. Ukázal jsem mu průkaz a přiložil otisk pravého palce. Obojí se shodovalo s mladým imámem Ali al-Borakem ze seznamu pozvaných na slavnostní uvedení mezihvězdné lodi Mohamed do provozu. Prohlídka byla rychlá. Měl jsem s sebou jen Korán. Jako většina mých spolucestujících. Prošel jsem detektorem kovů a výbušnin.      „V pořádku. Další,“ poslal mě na místo kontrolor. Sedl jsem si na vyhrazené křeslo. Většina mužů v dopravníku byla starší než já. Někteří vyplašeně nervózní, jiní očividně dychtiví. Jen málokdo vypadal klidně. Zkoušel jsem odhadnout, jestli někdo z nich patří k lidem z Hagany. Jeden měl trošku židovský profil. Četl si v Koránu a občas se polohlasem dovolával Alláha. Buď jen další fanatik, nebo vážně únosce. V tom případě ovšem dost přehrával.      Dostal jsem místo u okna. Na rozdíl od vesmírných lodí mají dopravníky létající na oběžnou dráhu okna. Mohameda visícího ve vesmírné prázdnotě nad žlutým Zakátem jsem už znal. Nyní pohled na něj clonily stovky lodí kroužících nebo parkujících okolo. Většina z nich byly výletní dopravníky. Přicestovaly sem desetitisíce lidí dychtících vidět start této úžasné lodi. Pár desítek patří televizním stanicím. Ostatní pak armádě a náboženské policii. Sevřel jsem křečovitě svůj Korán. Přistáváme.  * * * Třicet pět teroristů podzemní organizace Hagana svůj útok načasovalo celkem profesionálně. Kamery desítek televizí zrovna mířily na nejstaršího člena Rady imámů, držícího plamenný projev, když se jeho hlava efektně rozprskla do prostoru díky přesně mířené kulce. Na pódium vyskočilo pět chlapů v uniformách ochranky lodi a zbývajícím čtyřem pohlavárům přiložili pistole k hlavám. Na svých uniformách měli navíc navlečenou červeno-modro--bílou pásku.      Velitel komanda elegantně přeskočil bezhlavou mrtvolu a postavil se sám za mikrofon. Zřejmě chtěl přednést požadavky únosců. Jak zněly, se už asi nedozvím. Hlava únosce následovala osud té imámovy. Její zbytky dopadly směrem k vychládajícímu duchovnímu. V tu chvíli nastala regulérní panika. Následná přestřelka ji doplnila krásnou zvukovou kulisou. Na rozdíl od ostatních poutníků jsem ovšem neprchal bezcílně.      Než plán Ibrahima Churšída roztrhaný na milimetrové kousky skončil v toaletě, vryl jsem si jej do paměti jako buddhista mantru. Alespoň se to tak říká. Buddhisté už sto let oficiálně neexistovali. Z kongresového sálu dvakrát vlevo, vpravo, zase dvakrát vlevo a servisním výtahem do jedenatřicátého patra. Až k výtahu si mě nikdo nevšímal. Před ním stálo snad dvoumetrové plešaté monstrum se zrzavým plnovousem.      „Uklidni se, poutníku, právě jsem dostal zprávu, že všichni útočníci byli pobiti. Na lodi je znovu nastolen pořádek. Můžeš se vrátit do kongresového sálu,“ mluvil ke mně jako k malému ubrečenému dítěti. Chlapci tedy dlouho nevydrželi. Ona se v pětatřiceti lidech loď s pěti tisíci pasažéry unáší vážně blbě. I tak jsem čekal, že vydrží déle.      „Díky, opičáku.“ Vhodnější oslovení jsem pro něj nenašel. Svůj účel splnilo. Rozhodil jsem ho. Hned nato to schytal mezi nohy. Ještě než se stihl zkroutit bolestí, dostal to pravým zvedákem na bradu. Doufal jsem, že hned padne k zemi. Složil se až po dalších sedmi ranách. Z odřeného hřbetu pravé ruky mi tekla krev.      Zatáhl jsem bezvládné tělo do výtahu, odzbrojil ho, zmáčkl potřebné patro a zlomil mu vaz.      Nejjednodušší vstup do počítače lodi jsem našel v náboženském centru. Odtud se měla vést do všech reproduktorů Mohameda živá kázání. Doufal jsem, že tu nebude ani noha. Bohužel byla. A ještě další tři. Patřily dvěma technikům. Díky jejich přítomnosti zůstaly dveře do centra odemčené. S pistolí v ruce jsem je požádal, aby mi otevřeli vstup do počítače. Vytáhl jsem Korán uložený za pasem a odtrhl spodní desku obalu. Byla z umělé nekovové slitiny. Majstrštyk židovských koumáků. Měla i vhodný konektor k připojení. Abych měl jistotu, že se program uvnitř nahraje, musela deska zůstat připojená nejmíň deset minut. Čas jsem si ukrátil zastřelením obou techniků. * * * Pro jistotu jsem se vrátil jiným výtahem. Okolo kongresového sálu to bzučelo jako v úle. Pověřený velitel náboženské policie už stačil rozhodnout, že se odlet Mohameda k Zemi uskuteční. Posunuli start jen o deset hodin. Mrtvoly muslimů i útočníků už stačili odklidit. Teroristů padlo třicet. Pět se tedy musí ještě někde na lodi skrývat. Zabili všechny zástupce Rady imámů, patnáct členů ochranky a třicet poutníků. Jak znám tajnou náboženskou policii, měla je na svědomí spíš její palba než hochů z Hagany.      Prodíral jsem se policisty, ochrankou lodi a poutníky v kongresovém sále snad půl hodiny, než jsem našel televizní štáb zpravodajské agentury Jerema. Všichni měli tradiční bílé oděvy oddaných věřících, takže jsem se jen zbavil visačky návštěvníka a připnul si identifikační štítek asistenta produkce.      S opuštěním Mohameda jsme neměli nejmenší problém. Přestoupili jsme do malé, ale rychlé mezihvězdné kocábky a dali tomuhle monumentálnímu hrobu sebevražedného křesťansko-židovského komanda únosců sbohem. Zbývaly dvě hodiny, než se z něho stane hrob masový. Doslova a do písmene. Program z mého Koránu už nenápadně přebírá kontrolu nad celou lodí. Až se mu to povede, nahodí motory a odpálí ji směrem k Zakátu. Z Mohameda se stane kamikadze. Jako obrovský meteorit zasáhne povrch planety a nejmíň třetinu jí dokonale vyhladí. V té době už budeme v podprostoru.   Poutník k Zemi „A k tomu přidám sto padesát žen. Žádná z nich není starší dvaceti let, krásné, všechny dobře stavěné a hlavně zdravé. Na otrokářském trhu mají větší cenu než tvoje loď. Padesát z nich jsou ještě panny,“ odříkal pomalu Al-Amín s důrazem na poslední slovo. Díval se mi upřeně do očí, aby zjistil, jestli mě jeho velkolepá nabídka zaujala.      Bezesporu mě ohromil, ale nedal jsem to najevo.      „Kontroloval jsem je osobně, nevěřící,“ dodal po chvíli a okázale se zachechtal, aby všichni pochopili, že šlo o vtip. Za ty roky, co s ním obchoduju, ho znám natolik, že vím, že o žádnou legraci nešlo. Onu kontrolu panenství určitě prováděl osobně a velmi si ji užil. Potáhl si z vodní dýmky a po mocném šluku na chvíli zavřel oči, aby si lépe vychutnal kouř tabáku s chaynekou. Opojná a fyzicky nenávyková droga pocházela z této planety a její vývoz v podstatě živil většinu zdejší populace. Musím přiznat, že jsem na jejím prodeji překupníkům docela dobře vydělával, což byl jediný důvod, proč jsem teď seděl v obřadním stanu tohohle hrdlořeza a poslouchal jeho obchodní návrhy.      Amín vážil dobrých sto dvacet kilo. I při úctyhodné výšce přes sto devadesát centimetrů působil dojmem obtloustlého stárnoucího páprdy. Navíc plešatého páprdy. Co mu chybělo na hlavě, hravě doháněl délkou prošedivělých vousů. Kolem něj na polštářích z ovčích kůží seděli čtyři nižší klanoví vůdci. Dívali se na mě a mého společníka a zarputile mlčeli.      „Tvá nabídka je skutečně velkolepá, ale nemohu ji přijmout. Víš, že pašeráci mají svůj kodex a ten nám zakazuje prodávat atomové zbraně. Nemohu ti je obstarat ani za tisíc panen a tisíc tun drogy, stejně jako bych A-bombu nikdy neprodal Bánímu-al-Mustalíqovi. Tvá velkorysá nabídka je zbytečná, velký bojovníku. Pokud bych ji přijal, velmi brzy by má hlava poletovala vesmírem a mé orgány by posloužily lidem, kteří je potřebují a jsou ochotni za ně dobře zaplatit,“ pronesl jsem pateticky. Al-Amín si na takovém způsobu komunikace zakládal, stejně jako všichni Čečenci.      Situace na frontě musela být pro jeho klanový svaz skutečně vážná, když se rozhodl přemluvit mě k porušení kodexu. Bání se poslední dobou chlubil, že je pouze otázkou času, kdy si Amínovou hlavou ozdobí vchod do svého sídla, ale nebral jsem ho příliš vážně. Čečenci jsou chvástáním a zveličováním svých činů doslova posedlí. Myslím, že když se nějaké dítě nahlas nechlubí a dostatečně nezveličuje všechny své činy, obviní jeho matku z cizoložství a jejího potomka prodají otrokářům jako nežádoucí kukačku.      Tentokrát zřejmě Al-Amín nepřeháněl. Chtít po mně atomovou bombu místo klasického sortimentu pozemních a leteckých zbraní skutečně znamenalo, že klanům starého chlípníka teče do bot. Al-Amín mé odmítnutí zřejmě očekával. Ani neotevřel oči, jen dál rytmicky šlukoval kouř z vodní dýmky. Tvářil se, že mě vůbec neslyšel. I ostatní vůdci vypadali jako sochy z muzea voskových figurín.      „Mohu ti do týdne dodat libovolné množství T-95. Rusové zase vylepšili jejich ovládání a přidali víc zbraňových systémů. Mám v nákladním prostoru nové americké kulomety se střelami s tepelným naváděním a otrávenými kulkami, létací magnetické miny nebo nová děla typu Kaaba. Muslimská federace je zařazuje do výzbroje svých pozemních jednotek. Jsou naprosto spolehlivá, mám i…“      „Dost už!“ zařval najednou klanový vůdce a s tím výkřikem vyprskl chaynekový kouř doprostřed stanu.      „Nechci zbraně, nevěřící pse. Tvé ceny jsou nadsazené, jako bys pocházel z lůna židovské děvky. Všechno tohle zboží prodáváš Bánímu, který plundruje mé vesnice a města. Chci atomovou bombu. Chci vyhladit Nový Grozný a ty mi k tomu pomůžeš,“ ukázal na mě prstem a v jeho očích plálo šílenství jako maják, který námořníky varuje před ostrou a zrádnou skálou.      Začínal jsem chápat, proč před sto lety, nedlouho poté, co poslední nevěřící, tedy lidé, již nevyznávají islám jako své náboženství, odešli ze Země, věnovala Rada imámů Čečencům tuhle příjemnou planetu s mírným klimatem. Jejich přesun stál Muslimskou federaci astronomickou sumu, ale klid, který Země po jejich odstěhování získala, byl evidentně k nezaplacení.      Planetu si pojmenovali Basajev, po svém legendárním válečníkovi. Jen co se pořádně zabydleli, začali dělat to, co od nepaměti uměli nejlépe: vraždit se mezi sebou. Na Basajevu permanentně probíhaly desítky lokálních konfliktů mezi znesvářenými klany. Čečenci samotní se netvářili, že jim věčná válka nějak vadí. Naopak. Myslím, že byli ve svém živlu. Stejně jako my, pašeráci zbraní. Jediný problém představovala nesolventnost jednotlivých klanů. Cenné kovy se na planetě příliš netěžily. Za zbraně šlo získat jedině ženy nebo sušenou chayneku a obojí mělo své nevýhody. Ženy byly náročné na přepravu, chayneka zase na prodej. Po pašerácích drog šli nejen vojáci Muslimské federace, ale i většina policajtů ze samostatných neislámských planet. Navíc cena na trhu kolísala a občas jsem byl rád, když jsem na konci obchodu neprodělal poslední skafandr. Dlouhodobě se ovšem směna s Čečenci vyplácela, jen musel být člověk obzvlášť opatrný.      Nešlo o první cholerický Al-Amínův výstup. Za léta, co se s ním zahazuju, jsem jich už pár zažil. Existoval jenom jeden vhodný způsob, jak nyní zareagovat. Prudce jsem vstal a se mnou i můj pobočník Mohamed Majid, muslim původem, ale jinak milovník uleželé skotské a zavilý ateista.      „Odpusť mi, ctihodný Al-Amíne, že jsem tě rozčílil. Jsi čestný muž a skvělý bojovník. Pokud budeš mít ještě někdy zájem, bude mi ctí s tebou obchodovat, ale nyní již musím odejít,“ pronesl jsem úsečně.      Nad těmi frázemi jsem ani nepřemýšlel. Vypouštěl jsem je z úst automaticky jako dětskou říkanku. Čečence nikdy nesmíte poslat k šípku přímo, a už vůbec ne někoho, jako je tenhle cholerický zabiják. A rozhodně ne před dalšími klanovými vůdci. Pouhý náznak urážky by musel smýt krví. Vaší krví.      S Mohamedem jsme se Al-Amínovi hluboce uklonili a pomalu vycouvali ze stanu. Do očí mě uhodila záře červeného slunce.      Hned potom mě do čelisti uhodila černá pažba pušky.      Ztratil jsem rovnováhu a jako pytel chayneky spadl na zem. Nade mnou stáli tři ozbrojenci a mířili mi na hlavu samopaly. Dva si vzali do parády Mohameda. Jeden mu okovanou botou (z dodávky, kterou jsem jim doručil předminulý měsíc, spolu s dálkově řízenými americkými tanky) drtil krk a druhý mu do břicha strkal hlaveň samopalu. Ruská K-7. Taky moje zboží.      Čečenec vyšel ze stanu, protáhl se jako kočka po dobrém obědě a pomalu se nade mnou rozkročil.      „Mohl jsi získat sto padesát žen za jednou mizernou bombu. Teď mi ji dáš zadarmo a já tě možná nechám žít, nevěřící.“      Jeho situace musela být daleko horší, než jsem se domýšlel. Tím, co provedl, ztratil výhradního dodavatele zbraní a zároveň riskoval pomstu pašerácké gildy. Nejenže mu teklo do bot, už v tom musel být nejspíš po kolena a voda pořád prudce stoupala. Zoufalá situace plodí zoufalé činy.      „Nemám na lodi žádnou atomovou bombu. Musel bych pro ni zaletět na Tortugu. Dřív jak za dva týdny to nestihnu.“      „Nelži!“ zařval Amín a kopl mě do břicha. „Vím, že je na Jeremiášovi nejméně jedna. Při tvé poslední návštěvě mi to prozradil člen tvé vlastní posádky.“      V duchu jsem proklel anonymního užvaněného podřízeného a rozhodl se, že všechny posadím na detektor lži. Kdo neudržel jazyk na uzdě, skončil. Tedy pokud se dostanu z dostřelu Čečence a jeho bojovníků.      „Amíne, příteli, nevím, jak ti pomoci. I kdybych tu atomovku na palubě Jeremiáše měl. Chlapci s ním krouží na oběžné dráze a příkaz k bombardování Grozného ode mě neposlechnou. Znají kodex. Zvlášť když jim řeknu, že jsem zde jako zajatec. Zvolí si nového kapitána a já ti tady zůstanu jen na ozdobu.“      „Ozdobu si udělám z tvé hlavy a tvého mužství, pokud nesplníš mé podmínky, pse.“ Amín mě znovu kopl do břicha. Zřejmě ho tenhle alternativní sport – kopanec do zajatce s rozběhem – začínal bavit.      Zachytil jsem Mohamedův zoufalý pohled. Oběma nám bylo jasné, že přivést Čečence k rozumu nepůjde. Buď se ulicemi Grozného prožene radiační vítr, nebo se našimi těly proženou nože Amínových nohsledů.      „Dobře, ty zmrde. Vyhrál jsi,“ řekl jsem a místo odpovědi schytal vzteklý kopanec. Tentokrát do slabin. Bolestí mi vytryskly slzy. Slovní úcta už dávno nebyla potřeba. I když splním všechna jeho přání, těžko mě kdy pustí. Nejsem Čečenec, ale krevní msta mi není cizí. Amín mě zná a ví, že ani já nejsem v odpouštění zrovna přeborník.      „Musím do modulu k vysílačce. Telepatii kupodivu neovládám,“ zavtipkoval jsem a pomalu, aby se strážci náhodou nepolekali a nestiskli citlivé spouště svých K-7, se postavil na nohy. * * * Do dvoumístného modulu se nás nacpalo šest. Připadal jsem si jako v sauně. Ještěže jsme byli všichni oblečení. Naši hlídači páchli ovčinou, chaynekovým kouřem a strojním olejem na promazávání zbraní. Amín se posadil do sedačky pilota a rozhlížel se kolem. Předpokládám, že hledal něco, co by stálo za odcizení.      „Jeremiáši, tady modul číslo jedna.“ Výzvu jsem nemusel ani jednou opakovat. Mikrofon zapraskal a ozval se hlas navigátora.      „Zdravím vás, kapitáne. Už se vracíte?“      „Ještě ne, Pavle. Domluvili jsme s Al-Amínem skvělý obchod.“      „S Al-Amínem? Tím slizkým penetrátorem ovcí?“      Čečenec v židli nadskočil. Mít v tu chvíli Pavla Arsenije po ruce, vymlátil by z něj jeho širokou, smutnou ruskou duši.      „Ano, s ním. Získáme sto padesát mladých žen, z toho padesát panen, a pět metráků chaynekových listů nejlepší kvality za jednu drobnou službičku.“      „Službičku?“ zapraskal v mikrofonu podezřívavý navigátorův hlas.      „Ano, službičku. Shodíme na Grozný atomovku.“      „Cože!?“ vykřikl Pavel. Ozvěna jeho hlasu se prohnala reproduktorem do modulu a chvíli v něm rezonovala.      „Vy jste se zbláznil! Tarek z nás všech udělá šašlik. Nemůžeme prodávat atomovky ani se míchat do konfliktů. Jen prodáváme zbraně. Chystáte se na nejšílenější porušení kodexu, o jakém jsem kdy slyšel. Kapitáne, vy jste se musel přiotrávit kouřem z toho jejich svinstva. Váš rozkaz odmítám uposlechnout,“ rozezněl se modulem Rusův rezolutní hlas.      „Pavle Arseniji, starý vesmírný vlku, rozumím ti, ale odpovědnost za tuhle akci nesu jenom já. Jestli bude chtít Tarek na stole něčí koule v jahodové omáčce s rýží, jsou to ty moje. Vy dostanete podíl na prodeji a do konce života nemusíte hnout prstem.“      Navigátor se na chvíli odmlčel, jako by nad mým vysvětlením přemýšlel.      „Kapitáne Danieli Kalandro, naposled vás prosím, rozmyslete si to.“      „Ne, je to moje rozhodnutí a stojím si za ním. Obchod už jsme s Al-Amínem stvrdili. Kdy budete schopni bombu odpálit na místo určení?“      „Sám víte, že je to oříšek. Musíme ji nejprve složit, zaktivovat a pak vymyslet, jak se dostat do letového prostoru. Nad Grozným je skvělá obranná vzdušná síť. Sami jsme ji pomáhali budovat,“ zabručel nespokojeně.      „Nad tím jsem už přemýšlel. Spojte se s Báním, že mám pro něj skvělou nabídku nových amerických automatických vznášedel, která po mně chtěl. Až vám otevře letecký koridor, zakroužíte nad městem, odpálíte bombu a zmizíte.“      Al-Amín se rozvaloval v mém pilotním křesle a jeho úsměv se stával stále širším a širším, až jsem se bál, že si za chvíli vykloubí čelist. Jeho sen o velkém atomovém hříbku nad městem nenáviděného nepřítele se začínal uskutečňovat.      „Doufám, že se nebudete vyskytovat někde v dosahu bomby,“ nadhodil Rus.      „Kdepak. Zůstaneme v blízkosti modulu,“ zavrtěl jsem hlavou, i když mě nemohl vidět.      „Dobře. Oznámím to posádce a pak se spojím s Al-Mustalíqem. Dřív než ráno nám určitě koridor neotevře.“      „Výborně, alespoň si budeme moci užít velkolepé pohostinnosti vojenské polní základny ctihodného Al-Amína,“ řekl jsem a přerušil spojení s Jeremiášem.      Vysoký Čečenec vyskočil radostně z křesla. Tvářil se, jako by právě v loterii vyhrál vládu nad celou planetou. Až jsem se bál, že mě dojetím láskyplně obejme. „Dobře jsi to vymyslel, nevěřící. Je vidět, že nikdo se ve lhaní nevyzná tak dobře jako křesťanští psi,“ pronesl spokojeně. * * * Trochu jsem doufal, že se k nám po rozmluvě s navigátorem začne věznitel chovat trochu ohleduplněji. Pravda, už neměl potřebu do mě kopat, ale to představovalo veškerou změnu k lepšímu. S Mohamedem nám nasadili pouta a pak nás svázali dohromady nanolanem jako párek sadomasochistických homosexuálů. Problém vězel v tom, že pokud jste sebou hýbali, začalo se lano zkracovat. Dilema mezi potřebou poškrábat si svědivé místo a touhou nenechat si postupně rozřezat kůži a svaly bylo pro vězně mučivou zkušeností. Otravná moucha nebo nějaký její hmyzí příbuzný měli v kombinaci s touhle vymožeností moderní nanotechnologie na svědomí stovky životů. Lano prakticky nešlo přeřezat. Rozpojit jste jej mohli jen ve spojovacím článku a po zadání trojmístné kombinace.      „Kapitáne,“ zašeptal mi do ucha Mohamed.      Opatrně, abych nezpůsobil reakci nanolana, jsem pokýval hlavou a dal tím znamení, že jej vnímám.      „Myslíte, že vás Arsenij poslechne? Přece neshodí bombu na Grozný. Žijou v něm tři miliony lidí.“      „Arsenij není žádný pitomec a já taky ne. Neboj se a zkus chvíli spát. Hlavně se prosím nevrť. Budu vzhůru. Jestli se ti začne zdát o tancování, zkusím tě vzbudit dřív, než nás to nakrájí jak mrkev do boloňské omáčky.“ * * * Zdál se mi sen. Ležel jsem na zemi a někdo mě kopal do hlavy. Otevřel jsem oči. Moc to nepomohlo. Všude kolem byla tma a stále mě někdo bouchal do hlavy. Chtěl jsem roztáhnout ruce, když mi náhle došlo, kde ležím a čím jsem svázaný. Rány do hlavy jsem dostával od Mohameda. Bouchal mě čelem do zátylku.      „Kapitáne, vzbuďte se,“ zašeptal.      „Jsem vzhůru,“ zahuhlal jsem potichu, i když šeptání nebylo vůbec potřeba. Zvenčí k nám doléhaly výbuchy, střelba a výkřiky v čečenštině.      „Někdo zaútočil na základnu,“ oznámil zbytečně můj pobočník. Zvuky boje – výbuchy a střelba z automatů – se k nám neodvratitelně blížily. Asi patnáct minut po probuzení se rozhrnulo plátno zakrývající vchod do stanu a dovnitř jím propadlo tělo vousatého vojáka. V rukách třímal nějaký obstarožní samopal.      Kolíky s tichým ponk vyskočily ze země a náš stan odletěl pár metrů do tmy. Ozářený matným světlem tří měsíců rozložených skoro pravidelně po obloze se nad námi tyčil bojový robot T-95. Jedno ze čtyř ramen se přiblížilo na pět centimetrů a vevnitř zabudovanou kamerou zkoumalo, čím jsme svázaní. Z ramene se odklopil kulomet a místo něj se vysunula diamantová pilka. S tichým bzučením se přibližovala k elektronickému zámku a zároveň spoji nanolana. Zavřel jsem oči a tiše prosil Boha o milost.      Pila se zakousla do zámku a lano se zakouslo do nás. Cítil jsem, jak se stahuje do sebe. Vlákno mi prořízlo kůži na několika místech na nohách a rukou. Mohamed vykvikl bolestí. Lano se mi začalo utahovat kolem krku.      Snad v posledním okamžiku, kdy jsme ještě mohli přežít bez úhony, spoj praskl a nanolano se smrsklo jako jojo do dvou malinkatých kousků. „Alláhu Akbar!“ vykřikl úlevou Mohamed.      Když je nouze nejvyšší, zřejmě i ateista svou mysl obrátí k poslední naději všech zoufalců.      Protáhl jsem se jako kočka a nastavil pilce pouta.      T-95 měla opálený maskovací nátěr a v jejím krunýři se šklebilo snad přes tisíc dírek po odražených čečenských kulkách. Myslím, že tuhle mašinku budu muset prodat s pěknou slevou.      „Jeremiáš?“ spíš oznámil, než by se ptal Mohamed.      „To si kurva piš. Někde okolo ještě běhají další tři,“ obrátil jsem mrtvolu a z tuhnoucích prstů jí vyrval samopal.      T-95 jsou dálkově ovládané bojové stroje. Jeden má hodnotu desetiny vesmírné plachetnice. Nejsofistikovanější software, dva velkorážní kulomety, dva rychlopalné kanony s laserovým zaměřovačem a tělo narvané střelivem a třemi druhy bojových plynů. Nohy jsou schopny vyvinout v rovném terénu a při standardní pozemské gravitaci rychlost sto kilometrů v hodině. Stroj šel rovnou po mém navigačním čipu, který mám nastřelený v levém rameni, takže jej určitě ovládal samotný Arsenij. On jediný zná frekvenci, na které vysílám svůj signál. Usmál jsem se do jedné z mikrokamer, jejichž záběry zprostředkovávaly plastický obraz v ovládací kabině stroje na Jeremiášovi, a pomocí primitivní znakové řeči mu vysvětlil, aby nás s odstupem následoval a kryl.      Nastal čas vyřídit si účty. * * * Samopal od vousaté mrtvoly jsem brzy předal Mohamedovi. Po pár metrech chůze jsme zakopli o skrumáž roztrhaných čečenských mrtvol. Kromě hromady železného šrotu, masa, kostí a krve se u ní válel i použitelný ruční kulomet K-9 s přídavnými zásobníky.      Navigátoři T-95 se snažili obránce tábora co nejvíce zmást. Přišli z různých stran. Na přeskáčku útočili a zase se stahovali. Stále nepřestávali střílet. Naštěstí tak, aby se jejich granáty a střely zdaleka vyhnuly místu, z něhož přicházel můj signál. Ne poprvé mi ten elektronický pidišmejd v rameni zachránil život.      „K zemi!“ zařval Mohamed a podkopl mi nohy. Svalil jsem se do trávy na poslední chvíli. Nad námi prosvištěla raketa. Můj pobočník naštěstí včas spatřil jejího původního majitele krátce před odpálením.      T-95 se jí také rychlým úkrokem vlevo vyhnul a směrem, odkud přiletěla, poslal dávku tří granátů.      „Pospěšme si. Zabijme tu tlustou feťáckou svini a pryč odsud,“ zašeptal zbytečně Mohamed. Přesně tohle jsem měl totiž v úmyslu.      Jenže nejdřív toho parchanta potřebujeme najít. Určitě přespával ve svém stanu, prakticky v centru tábora. Co udělal, když začala střelba? Šel do první linie? Vzal kulomet a bojuje s některou z mých draze koupených hraček?      Těžko. Vůdcovské postavení a dlouhý život si neudržel tím, že by stál v čele svých útočících hord.      „Bude v leteckém bunkru. Jednou mi ho ukazoval. Je támhle pod kopcem,“ máchl jsem pravačkou k nízkému návrší. Mohamed na mě mrkl, vyskočil a popoběhl asi padesát metrů. Nikdo na něj nestřílel. Vzduch byl čistý. Nadechl jsem se, doběhl jej a zaryl se bradou do hlíny. Teď byla řada na mně. Napočítal jsem do tří, vstal a okamžitě zase padl k zemi. Tiskl jsem se do hlíny a doufal, že se mi pouhou silou vůle podaří zakopat se alespoň pár centimetrů pod povrch. Těsně nad našimi hlavami přelétávalo hejno olověných včeliček. Nějaký ukrytý bojovník si nás všiml. Naštěstí pro nás neměl zrovna pevné nervy a palbu zahájil příliš brzy. Kdyby pár sekund počkal, až na mě bude mít lepší výhled, mohl jsem konečně zjistit, jestli mají pravdu muslimové, nebo křesťané. Anebo ateista Mohamed.      Poslal jsem za ním jednu dávku z kulometu. Zbytečně. Neměl jsem šanci pořádně zamířit. Arsenij se rozhodl věc vyřešit za nás. V rozporu s mým rozkazem nás rychlými skoky předběhl asi o padesát metrů a do místa, z něhož se výstřely ozývaly, poslal čtyři granáty. Jejich výbuchy umlčely kulometnou střelbu.      Vítězné zvolání mi zamrzlo na rtech.      Odněkud ze tmy přiletěly s typickým svištěním skákací miny a přisály se na hruď bojového robota. Arsenij si toho všiml a rozběhl se s robotem co nejdál od nás. Zvládl asi padesát metrů, než jej série výbuchů roztrhala a rozmetala do širokého okolí. Několik kousků T-95 se proletělo nad našimi hlavami a s žuchnutím se zarylo do země pár metrů od místa úkrytu. Souběžně s létajícími troskami, které ještě před chvílí z oběžné dráhy ovládal navigátor Jeremiáše, nás ošlehl vařící vzduch. Cítil jsem, jak se mi na zátylku horkem seškvařily vlasy.   Nakladatelství Epocha, 2019, brožovaná, 110 x 180 mm, 1. vydání, 544 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2022-07-29 16:00:36

Tanec a dospívání: Proč je tancování skvělá volba pro teenagery

Máme důkazy, že je tanec ideální mimoškolní aktivita pro teenagery. Víme, proč se tancování v současnosti věnuje tolik dospívajících. V období dospívání si člověk začne uvědomovat svou osobnost. Napodobuje myšlenky, které jsou charakteristické pro jeho dobu, napodobuje nějaký svůj idol. Bouří se proti autoritám, často obzvlášť proti rodičům. Začne navazovat přátelství, poznávat lásku, ale i […] Článek Tanec a dospívání: Proč je tancování skvělá volba pro teenagery vyšel na tanečním blogu 331 Dance Studia Olomouc.

Čas načtení: 2025-01-14 13:00:07

Děti a tanec: Proč je tancování tou správnou volbou nejen pro holky

Tanec je skvělá pohybová aktivita pro všechny děti – nejen pro holky, ale i pro kluky. Jaké výhody tancování pro děti má? Tanec je výborná pohybová aktivita pro děti. Dnes se podíváme na to, proč tomu tak je a jaké výhody tancování dětem přináší. Zaměříme se ale také na známý mýtus, který tvrdí, že tanec […] Článek Děti a tanec: Proč je tancování tou správnou volbou nejen pro holky vyšel na tanečním blogu 331 Dance Studia Olomouc.

Čas načtení: 2021-01-06 10:24:25

Nejlepší hudba na tanec v roce 2020: Oblíbené písničky českých tanečníků

Čeští tanečníci prozradili, na které songy se jim v roce 2020 nejlépe tancovalo. Jaké jsou nejlepší písničky na tancování uplynulého roku? Každý tanečník hledá nejlepší písničky, na které se mu bude dobře tancovat. Každý lektor hledá nejlepší písničky, na které bude radost učit na tanečních lekcích. Každý choreograf hledá nejlepší písničky, na které může vytvořit…Pokračovat ve čteníNejlepší hudba na tanec v roce 2020: Oblíbené písničky českých tanečníků Článek Nejlepší hudba na tanec v roce 2020: Oblíbené písničky českých tanečníků vyšel na HIPHOPDANCE.CZ | Street Dance Mag

Čas načtení: 2022-02-22 13:40:12

Děda Miliarda, dvě jiné ukázky

Děda Miliarda je příběh, ve kterém se rozmazlená prostořeká Terezka uprostřed noci ocitá v nemocnici. Před usnutím jí maminka vypráví příběh o svém dědovi hrnčíři. I když Terezka vzdoruje, nakonec usne a ve spánku vklouzává do příběhu. Vstupuje do starobylé vesničky, kde nejezdí auta a zastavil se čas v minulosti. Poznává svého pradědu a prababičku, čarování z kouzelné hrnčířské hlíny, mluvící zákeřnou kočku, přátelského samotářského vodníka, nevypočitatelného skřeta Matlafouse a děti z vesnice. Všechno vypadá naprosto dokonale. Čas má svá vlastní měřítka a kouzla jsou vlastně normální. Jenže vrátit se domů nebude vůbec snadné. Zejména když Terezka neuposlechla varování. O stařečkovi s placatou čepicí A pak ji spatřila. I předzahrádku plnou barevných květin. Stará dřevěná okna nízko nad zemí s oprýskanými rámy. A vrata tak vysoká! Sotva dosáhla na kliku. Natahovala se na špičky, vypínala prsty. Co to je, abych se na ni nedosáhla? Vždyť přece nejsem žádný prcek! Je mi devět. Není přece žádná klika, která by byla tak vysoko. Jak se tak rozčílila a dupla si, jako by se najednou vytáhla a na kliku se dostala. Jenže brána stejně nešla otevřít. Vidět přes ni nebylo, ani žádná škvírka, která by ji napověděla, není-li někdo na dvoře. Já se tam ale musím dostat, řekla si sama sobě. Takhle to přece nemůže skončit! Jsem tady! Prošla jsem zelenou branou, mám na sobě jiné šaty a boty. Kouzlo funguje, takže když už jsem ty vrata našla, musím se přece dostat dovnitř! Zaklepala. A ještě jednou. Nedočkavě, znova. Copak hoří? A někdo byl na dvorku. A vrata otevřel. Stál tam trochu sehnutý stařeček s placatou čepicí na hlavě. Měl po tváři tisíce vrásek. Od úsměvu, od sluníčka a od věků. Pod brýlemi zářily světle modré oči. A po bradě až k uším měl krátká stříbrná střapatá vousiska. Taková, která jak se oholí, rychle dorostou. A při polibku škrábou. „Copak tu pohledáváš, děvenko?“ řekl ten roztomilý stařík ve velkých tmavých vyplandaných kalhotách na kšandy a v bílé košili s ohnutými rukávy. „Hledáš někoho?“ „Hledám,“ řekla Terezka odvážně. „Hledám tu mámy dědečka. Jardu!“ Jak se ten stařík hned usmál! Zadíval se Terce jasně do očí a pak ji svou vrásčitou scvrklou rukou pohladil po tváři. „Ty budeš určitě Terezka, že ano?“ „Ano! To jsem já,“ dmula se pýchou. „Však už se mi o tobě zdávalo. Jsem rád, že jsi konečně přišla,“ přivítal ji stařík. Poodstoupil pak trochu dál a pustil Terku k sobě na dvorek. Byl přesně takový, jak mamka vyprávěla. Po pravé straně stála ošumtělá chaloupka, po levé pak byl nízký domek. „Tady je tvoje dílna?“ zeptala se a ukázala na něj prstem. Jak tu ruku natahovala, všimla si přes špičku prstu, že u pumpy na studni se líně válí strakatá kočka. Pohnula trochu hlavou, aby si lépe Terku prohlédla. „Co sem lezeš?“ uslyšela Terka. „Ty jsi něco říkal?“ podívala se Terka na stařečka. „Já? Ne, mlčím jako ryba.“ „Divné. Jako bych slyšela ještě nějaký další hlas.“ Kočka vykulila oči, odfrkla si, protáhla se a seskočila ze studně. Chvíli jako nafrněná dámička pomalu kráčela, ale v mžiku se rozeběhla a zmizela kdesi v dálce. Možná to Terce jen připadlo, ale jako by od kočičího vztekání ve vzduchu poletovaly malé žhavé uhlíky.  „Chceš se podívat do mého království?“ Přikývla. Vedl ji po úzkém chodníčku podél domku. Odtud bylo možné nahlížet do špinavých oken. Ulpělo na nich spousta prachu a zaschlé hlíny. Vstupní bílé dveře byly už hodně oprýskané. A skleněná výplň celá umouněná, jako by ji někdo myl tím nejšpinavějším hadrem.  V předsíňce s červenou ušlapanou podlahou postávala spousta hliněných květináčů a džbánků. Byly vedle sebe i nad sebou vzorně seřazené. Vypadalo to, jako by tu stály už hodně dlouho. Protože nejen na nich, ale i na papírovou plachtu už napadala značná vrstva prachu. V rozích předsíně jako lehounké závoje vlály husté pavučiny. „Teda tady je věcí! Ale proč si tu někdy neuklidíš?“ čertila se Terezka. „Nebaví mě uklízení,“ podotkl dědeček. „Hm, mě taky ne. Ale pavouky bys vymést mohl.“ „Ale to nemohl, Terezko. To jsou moji pavouci splétači: pomáhají mi s nápady a jejich pavučiny zdobí mé království.“ „To teda nevím, já pavouky nesnáším.“ „Myslím si, že to je chyba. Divila by ses, jak jsou užiteční a nápadití,“ řekl a mrkl na ni levým okem, jako by to, co řekl, mělo znamenat něco mimořádného. „Mně se líbí asi jen takoví prťaví pavouci z Austrálie. Přezdívá se jim pavoučí pávi. Ti, když se chtějí předvést před svou nevěstou, tak zvednou takový závojek na zadečku a ono se to poskládá do obrázku připomínajícího modrého smajlíka s červenýma očima, pusou, nosem a obočím a kolem dokola mají ještě takové chloupky, jako by jim tam narostly zlaté vlasy. Takového pavouka bych nevymetla, protože je opravdu nádherný.“ „A ti moji nejsou sice žádní krasavci, ale zato dobří společníci a velcí pracanti. Když vyrábím vázičky, tancují po své síti, prodlužují své závoje a zpívají si u toho,“ poučoval děda. „Pavouci zpívat nedovedou!“ zamračila se Terka. Jenže její mračení vypadalo spíš dost legračně než vážně. „V tvém světě ne, v mém ano,“ usmál se děda. Pak se šouravým krokem přesunul na dřevěnou lavici k hrnčířskému kruhu. Chodil hodně pomalu. Nohy ani nezvedal, jen je táhnul po podlaze. Měl takové huňaté boty, takové chlupaté domácí pantofle. Sedl si za hrnčířský kruh, vzal do ruky hroudu hlíny a jak se kruh roztočil, pleskl s ní do středu. Rukama se přibližoval a hrouda se začala vzdouvat, růst a hladit, jako by tančila. A přitom… Terka to viděla! Z rohů stěn se začaly stahovat pavouci s dlouhými tenkými nohami, začaly plést další řadu závoje a jemným hláskem zpívali! Málem vykřikla, ale tuhle písničku znala! Začala si notovat. Děda zabrblal, že by ji to zpívání moc nedoporučoval, ale nebyl přes vrnění hrnčířského kruhu slyšet. Než se Terka nadála, měla pavouky na své hlavě a zádech. Hned si toho ale nevšimla a ti osminozí drobečkové začali zatím rychle plést dlouhý závoj, který se jí přilepil na vlasy, a jak rostl a usychal, vlál při tancování kolem ní, až se pavouci skoro neudrželi. A pak si toho teprve konečně všimla. Vykřikla tak hlasitě, že vykřikli i pavouci a rozutekli se pryč. Děda zastavil kruh. Nehotovou vázu hodil zpátky do velké nádoby. „Fuj, co to je, sundej to ze mě!“ „Sluší ti to, podívej se do zrcadla.“ Ukázal jí umouněné zrcadlo, opřené o dřevěný stůl. Pozorovala se s rozpaky. „Ale řekni mi, že na mě už není žádný pavouk! Že jsou všichni pryč!“ „Jsou pryč,“ uklidňoval ji. „Když si jen představím, že po mě lezli, brrrrr, hrůza. Fuj. Ale závoj je pěkný.“ „Když si s nimi začneš zpívat, jsou u tebe natotata. Až by dodělali závoj, upletli by ti třeba i šaty.“ A znovu na ni mrkl levým okem. Jak to vypadá v hrnčířské dílně Tahem závoj sundala a odložila přes židli. Rozhlédla se, zdali na ni někde pavouci nečíhají. Trochu přikrčená, vyděšená, aby snad odněkud ještě nevyskočili. Pak se rozhlédla po celé dílně. Úžasná místnost! Po pravé straně stála opravdová hrnčířská pec s tlustými dveřmi. Po levé dlouhý stůl podél oken a na něm spousta krásných věcí a drobného harampádí, které je potřeba, když se tvoří z hlíny kouzla. Dřívka a drátky, štětce, kelímky, provázky. A malé hrníčky, džbánky, sošky. Umačkaná šedá hlína na stole. Za pecí pak po pravici byly na zemi velké pytle plné hlíny a obrovské vázy a džbány. Tak velké jaké znala z příběhů o faraónech! Některé byly vysoké až k Terčině pasu, ale jiné ještě větší, že kdyby neměla kosti, snadno by se tam schovala. Ale právě kvůli tvrdým kostem, které by ji bránily vtlačit se do úzkého prostoru, to prostě nešlo. Škoda. „To je krása! Připomínají mi vázy z pohádek o faraonech. Víš, dědo, kdo je to faraon?“ „Jasně že vím, faraoni byli starověcí vládci Egypta. Jakpak by ne! A tam se hrnčířskému umění opravdu dařilo! Egypt je země suchá, ale nilské bahno, to bylo něco. Oni si jej dali do takové jámy, trochu ho prohnětli, jako když se připravuje těsto na kynuté buchty, pak do něho dali slámu, vodu a kravské lejno…“ „Fuj, dědo! Cože tam dali? Z takového nádobí bych teda jíst nechtěla!“ Děda se smál. „Ty si ze mě děláš legraci, že jo?“ „Nedělám, princezničko. Tohle je pravda pravdoucí,“ dušoval se děda. „Však počkej, až budu doma, podívám se hned na internet. Kravský fuj! A to pak brali do rukou?“ Prohlížela si další věci v dědečkově království. Byly tu regály a na nich neobvyklé keramické věci. Zvláštní pokřivené džbánky. Ale ne, že by se nepovedly. Ony byly takové schválně pokroucené. A zvířátka. A svícny. A hrníčky s víčkem. Jako by pro vodníka a jeho dušičky. Nebo pro živou vodu? Pro vodu z lázní ze zdravých pramenů? Terka nestíhala sledovat co je vpravo a co vlevo. Bylo to tu jako živé muzeum, na jehož konci včele stál hrnčířský kruh. Dřevěné sezení z prken. Kruh na motorek a po každé straně důležité věci. Hlína. Provázek. Dřívka. Voda. Houbička. „Máš to tu moc hezké, dědečku!“ řekla Terezka. „Tady bych mohla vytvořit tolik věcí!“ „Abych byl přesný, já jsem tvůj pradědeček,“ poznamenal stařík. „Ale můžeš mi říkat: dědo Jardo. Víš, já jsem doopravdy děda Miliarda.“ „A co to znamená?“ „To je tak: jsem přece milý Jarda, takže Miliarda.“ Terezka se usmála. „To je legrační, dědo. Můžu ti tak říkat? Můžu ti opravdu říkat dědo?“ Pohladil ji svou vrásčitou rukou po vlasech. „To víš, že jo. Na nějakém tom pra a pra nezáleží, stejně jsme rodina.“ „A naučís mě, jak se dělají opravdové hrnky?“ „To si piš. A moc rád. Někdo by měl pokračovat. Někdo by měl po mně začít dělat vlastní hrnečky a džbánky. Myslíš, že až budeš velká, že to dokážeš?“ „Dokážu,“ řekla hrdě Terezka. Tereza vždycky nějak uvnitř sebe cítí, že když člověk chce, tak by měl dokázat všechno. „Táta říká, že všechno jde a překážky jsou jen v hlavě.“ „Tak to je moudrý chlapík. Posaď se tu ke kruhu.“ „Mohu? Vlastně, jasně, ano, hned,“ zapištěla a už se usadila. „Dávej bedlivý pozor.“ Děda zapnul motorek, kruh se roztočil. Zvedl z nádoby kus vlhké hlíny, pomačkal ji v ruce a podal Terce. „Nejdřív si ji jen ohmatej, abyste se seznámili.“ Bylo to mokré a studené. „Pak ji silou dej doprostřed kruhu.“ Dala a hlína odletěla na druhý konec místnosti. Děda vzal další kus. „To se stává, teď ji tam dám já.“ Byl nad kruhem shrbený. Hlína pleskla o střed a držela a děda jí začal hladit. Pak ji pustil a ona tam pořád byla a všelijak se kroutila. Vzal Terezčiny malé ruce a přiložil je na hlínu. Studělo to. Bylo to zvláštní. Až to Terce roztáhlo úsměv od ucha k uchu. Děda jí pohyboval rukama tak, že hlína rostla a měnila tvar. A bude to hrníček? Bude to vázička? Nebo že by džbánek? „To jsou kouzla!“ užasla. Děda se pomalu usmál. „Copak kouzla. To je řemeslo. Já jsem jen hrnčíř… už pořádně sešlý starý hrnčíř. A hlavně děda Miliarda. Ale ty jsi chtěla hrneček, viď? Ne vázičku.“ „To nevadí, dědečku, já chci i tu vázičku!“ Děda zastavil kruh. Provázkem ji odříznul a postavil ji na desku, položenou na stole. Tereza už už po ní natahovala ruku. „Počkej, to ještě nejde. Ještě musí uschnout a pak se upéct. Dostane k tomu hezký kabátek, glazuru. Po ní se bude pěkně lesknout.“ „Takže vázy se pečou? A to jsem si myslela, že se pečou jen buchty nebo maso.“ Martina Boučková

Čas načtení: 2023-07-10 15:45:44

Pohybem ke zdraví: Zdravotní benefity tance, které byste nečekali

Tanec je zábava a radost. Kromě toho ale tancování poskytuje zdravotní benefity, o kterých možná nemáte tušení. Proč se vyplatí tancovat? Tanec není jen hubnutí Tanec je pohyb a jako jakákoliv jiná pohybová aktivita s sebou nese i zdravotní výhody. Některé z nich jde odhadnout bez dlouhého přemýšlení. Když to hodně zjednodušíme, tanec je v […] Článek Pohybem ke zdraví: Zdravotní benefity tance, které byste nečekali vyšel na tanečním blogu 331 Dance Studia Olomouc.

Čas načtení: 2022-05-24 08:55:36

Markéta Lukášková: Mám velkou představivost, což mi v běžném životě škodí

Svoji kariéru zahájila jako novinářka a jak přiznává, byla to taková horská dráha. Pak v roce 2017 vydala Markéta Lukášková svůj první román Losos v kaluži. Přišly další tituly a nejnověji připravuje knihu Co vás v dějáku nenaučili, která vychází z jejího podcastu Příběh, který se opravdu stal.   V dětství, které jste prožila v rodných Českých Budějovicích, jste dělala balet, tanec, volejbal. V jednom rozhovoru jste přiznala, že jste psát začala již na základní škole a snila o kariéře novinářky. Co vás ještě bavilo a jaká jste byla holčička? Existuje spousta videozáznamů toho, jak se jako čtyřletá někde předvádím, recituju nebo zpívám. Uměla jsem brzo mluvit a číst, a asi se mnou bylo trochu k nevydržení. S nástupem do školy jsem ale takovou spontaneitu trochu ztratila, ten exhibicionismus zmizel a já se spíš styděla. Z klavírních večírků mi bylo špatně a vystupování před lidmi jsem nesnášela. Trvalo mi roky, než jsem se odhodlala to přiznat v základní umělecké škole. Jinak jsem žila ve světě, kde bylo nemyslitelné nemít koníčky. Já i většina spolužáků jsme každé odpoledne trávili na kroužcích a myslím, že jsme ani tolik nepřemýšleli o tom, jestli nás to baví. Prostě se to tak dělalo. Ze všeho nejvíc mě bavilo tancování, do dneška mě ten pohyb fascinuje.   Sen jste si začala plnit a v Brně jste začala studovat na Masarykově univerzitě žurnalistiku, ale studia jste po dvou letech zanechala a odjela do Prahy, kde jste pracovala v televizi Z1. Pak jste postupně vystřídala řadu redakcí (Týden, Maxim nebo Faktor 5), byla jste šéfredaktorkou webu Reflex.cz. Pracovala jste v PR agentuře, dělala copywriterku, psala blog. Jak vzpomínáte na svoji novinářku kariéru? Byla to taková horská dráha. Chvíli psaní kravinek na nevážný web a najednou hození do vody a práce v Reflexu. Pak zas na chvilku trochu bulvár, poté agentura… zpětně jsem ráda, že jsem si zkusila snad kromě rádia úplně všechno a můžu z toho dnes čerpat. A bylo dobře, že se to odehrávalo mezi mými dvacátinami a třicátinami, v období, kdy se člověk hledá a potřebuje zažívat pořád něco nového. Dneska už bych ten tlak novinářské práce a nutnost „být pořád u toho“ asi nezvládala tak lehce.   Jak k tomu došlo, že vás oslovila redakce nakladatelství Motto k psaní knih? Jednoho dne mi napsala šéfredaktorka Motta zprávu na Facebooku. Znala moji práci a líbilo se jí, jak píšu články a statusy a cítila ve mně potenciál. Nebýt toho, asi bych nikdy nesebrala odvahu a motivaci napsat knihu. Přitom to absolutně dává smysl, psaní mi jde a mám velkou představivost, což mi v běžném životě spíš škodí (smích).   První knížka Losos v kaluži vám vyšla v roce 2017 a byla velice úspěšná a jako audio verzi ji načetly Libuše Šafránková a Jenovéfa Boková. Napsala jste k ní také filmový scénář. Pamatujete si na ten pocit, když jste svoje první knižní dítko držela v rukou? Stejně jako u všech událostí v životě, které mi připadaly až moc dobré. Pocit, že se to neděje mně, ale někomu jinému, že je to jen nějaký film, na který koukám. S odstupem můžu říct, že emocionálně mnohem silnější je moment, kdy knížku dopíšu. Když to ze mě spadne, kruh se uzavře a já vydechnu. Když ji pak o měsíce později držím v ruce, je to proti téhle extázi už jen takové šimrání.   Přišly další tituly jako Panda v nesnázích, InTyMně, Vlaštovka v bublině, Majonéza k snídani. Podle čeho si vybíráte, o čem budete psát? Připravujete další příběh? Je to trochu závislé na tom, co zrovna řeším v životě, taky se často stane, že mě námět prostě napadne zničehonic, poté, co někdo řekne větu, nebo si přečtu titulek v novinách. A když je námět, vím, že zbytek už vymyslím. Přijde mi, že náměty si vybírají mě, než že já bych si vybírala z nich. Nestalo se mi, že bych před sebou měla deset témat a říkala si, hmm, tak co zpracuju? Vždy je jen jedno téma a nic jiného neexistuje. Další příběh se mi honí v hlavě, mám napsanou úvodní stranu, časem se k tomu dostanu a dopíšu zbytek.   Během pandemie covidu jste začala dělat podcasty s názvem Příběh, který se opravdu stal. Uvažujete o tom, že by z toho mohla vzniknout také knížka? Já o tom ani neuvažovala, ale Motto ano, navrhli mi to jako možnost, a nakonec taková kniha opravdu vznikne, vlastně zrovna vzniká. Bude se jmenovat Co vás v dějáku nenaučili a já o tom říkám, že to bude taková sranda učebnice.   Čím vás psaní naplňuje? Který z toho tvůrčího procesu je vám bližší? Psaní je pro mě terapie, i když se třeba nevypisuju z toho, co mě konkrétně trápí. Ta možnost formulovat myšlenky, udělat si ve věcech pořádek, vysvětlit sama sobě dění okolo nás skrz postavy a jejich příběhy, najít pointu tam, kde zdánlivě není. Pomáhá mi to popasovat se se světem. Obecně mám potřebu všechno nějak napasovat do příběhů. Dát všemu nějaký začátek, konec, rozuzlení, smysl. I proto jsem začala s podcastem, to je vlastně totéž, co dělám v knihách. Vyprávím.   Co ráda čtěte? Zaujala vás nějaká knížka, kterou byste doporučila k přečtení?        Nemám nějaký vyhraněný žánr, vím, že pozornost nejvíc udržím u něčeho napínavého. Mám s udržením pozornosti docela problém a začíst se mi trvá. V posledních letech se mě hodně dotkly knihy Fredrika Backmana, hlavně Medvědín. Neuvěřitelně lidské, opravdové, a přitom vlastně zdánlivě banální.   Máte rád aktivní nebo pasivní odpočinek? Když odpočívám pasivně, mívám špatné svědomí. To není dobře, vím to. Ale větší pocit uspokojení mám, když se jdu proběhnout, nebo na procházku se psem. Chtěla bych si umět dopřát válecí den, aniž by mi můj vnitřní přísný kantor říkal: neflákej se a běž něco dělat.   Markéta Lukášková se narodila19. července 1988 v Českých Budějovicích. Pracovala jako novinářka, copywriterka, fitness trenérka. Napsala knihy Losos v kaluži (vyšla také jako audiokniha a načetly ji Libuše Šafránková a Jenovéfa Boková), Panda v nesnázích, InTyMně, Vlaštovka v bublině, Majonéza k snídani. Provozuje podcast Příběh, který se skutečně stal. Je držitelkou Čestného uznání Ceny Miroslava Švandrlíka za knihu InTyMně.

Čas načtení: 2021-11-05 03:14:13

Helena Žáková: Napsat knihu stojí spoustu emocí, ale čtenář ji pak v první chvíli soudí podle obálky

Psaní ji baví od dětství. A jak říká: „Psaní je pro mě odpočinek, únik od reálných starostí.“ Také je jejím velkým koníčkem a na svém kontě má Helena Žáková celou řadu povídek, které vyšly v elektronických sbírkách a dvě knihy a na další, kterou zasadila do Řecka, právě pracuje. A jak sama autorka dodává: „Mojí největší vášní je psát o místech, která jsem procestovala a která mě nějakým způsobem okouzlila – kulturou, povahou lidí, atmosférou, prostě čímkoliv… Prostřednictvím psaní se na ně zase vracím a navazuji s nimi i po návratu domů spojení.“      Pocházíte z Plzně, kde jste vyrůstala. Jak na ten čas období dětských her vzpomínáte? Co vás bavilo a jaká jste byla holčička? Myslím, že jsem v Plzni prožila opravdu hezké dětství. Ve škole jsem vždycky byla pilná žačka, což mi v podstatě vydrželo až do dospělosti. Ve volném čase jsem jako malá holčička chodila na různé kroužky – od tancování přes tenis až po kurzy bruslení. Pořád jsem měla spoustu aktivit a koníčků, byla jsem vedena k pohybu. Zároveň jsem ale měla ráda i chvilky o samotě – hrála jsem si s panenkami a své hry jsem nazývala „tajnými“. I takovým způsobem jsem vymýšlela příběhy, nořila se do své fantazie. A taky jsem psala, tvořila časopisy a knihy. To jsem dělala už ve školce.   Od doby, co jste se naučila číst a psát, jste stále něco psala a jak jste někde sama řekla, tvořila své dětské knížečky, které jste sešívala sešívačkou. Pak jste se dostala k počítači a psala dál a ve svých dvanácti letech jste napsala svoji první obsáhlejší práci. Co se s ní stalo? Máte ji ještě a o čem byla? Ano, pořád ji mám. Byl to příběh party náctiletých kamarádek, které vyrazí na čundr a prožívají různá dobrodružství. Období, kdy jsem na něm pracovala, si dobře pamatuji, odpočívala jsem tak od učení a školy. Čas, který jsem s touhle knihou strávila, jsem si hrozně užívala. Stejně to mám vlastně i teď. Psaní je pro mě odpočinek, únik od reálných starostí.   Co vás přivedlo ke studiu na elektrotechnické průmyslovce a pak ekonomie na vysoké škole? A bylo to správné rozhodnutí? Myslím, že to bylo správné rozhodnutí, a nelituji ho. Na průmyslovce mě zaujal obor IT v ekonomice, připadalo mi to jako skvělá kombinace. Tahle škola mi byla obecně vždycky hrozně sympatická. Přestože se jednalo především o technickou školu, dala mi dobrý základ pro studium ekonomie, které bylo pak na vysoké opravdu náročné.   Od roku 2016 působíte jako copywriter, Máte vlastní blog a přispíváte do internetového časopisu Sidonie. Spolu s autorkami Janou Poncarovou a Martinou Heš Hudečkovou tvoříte trio Povídkářky, které publikuje své povídky v elektronických sbírkách. Jak se vám spolupracuje, a neuvažujete o nějaké společné knížce?    Spolupráce s Janou a Martinou je skvělá, máme štěstí, že nás náhoda svedla dohromady. Nespolupracujeme pouze v rámci tohoto projektu, jsme také blízké kamarádky a prožily jsme toho spolu už hodně. Společné knížky jsme realizovaly právě prostřednictvím povídkových sbírek, přesně jak říkáte. Organizovaly jsme také kurzy kreativního psaní a pořádaly společná autorská čtení. Uvažujeme, že zase nějakou elektronickou sbírku vydáme, bude se zřejmě opět jednat o povídky.   V roce 2020 vám vyšla první knížka Kdo zastaví déšť a o rok později Saudale. Pracujete na novém příběhu? O čem ráda píšete? Román Kdo zastaví déšť se odehrává na Kypru, Saudade v Portugalsku, nyní pracuji na příběhu, který je zasazen do Řecka, přičemž hrdinka se během vyprávění dostane na více řeckých ostrovů. Mojí největší vášní je psát o místech, která jsem procestovala a která mě nějakým způsobem okouzlila – kulturou, povahou lidí, atmosférou, prostě čímkoliv… Prostřednictvím psaní se na ně zase vracím a navazuji s nimi i po návratu domů spojení. To mě baví asi nejvíc. Na cestách ráda hledám krásu i v maličkostech.   Čím je pro vás psaní a píší se vám lépe povídky nebo romány? A kde nacházíte inspiraci, o čem budete psát? Je bezpečným místem, kde se dá vždycky schovat, je zábavou, je terapií, je koníčkem, je velkou láskou, je svým způsobem i smyslem života, je vzpomínkami, je budoucností, je i fantazií a představivostí. Psaní je pro mě důležité a neumím si bez něj svůj život představit. Lépe se mi píší romány. Vždycky se mi snáze tvořily „delší“ věci. Člověk naváže se svými hrdiny hlubší spojení, doopravdy je pozná, ponoří se do příběhu, a to na dlouhou dobu. Pak je o to těžší tento příběh opouštět, pokaždé je mi téměř smutno, když se chýlí ke konci. Na to, kde nacházím inspiraci, jsem už vlastně částečně odpověděla v předcházející otázce. Je to hlavně cestování, (nejen) krásná místa, historie různých zemí, zapomenuté události… Ráda zapojuji fantazii a vymýšlím příběhy svých hrdinů, které ovšem zasadím do nějaké zajímavé země či určitého pozoruhodného období.   Někde jste řekla: „Jsem šťastná, když mám po ruce hrnek s kávou a před sebou dobrý příběh.“ Jaká jste čtenářka? Co vás na knížce, kterou vezmete do rukou, zaujme jako první? Máte oblíbeného autora nebo žánr? Tohle je vlastně motto projektu Povídkářky. Na čtení mám ráda klid a dostatek prostoru, abych si mohla knížku patřičně užít a porozumět jí hlouběji. Vždycky jsem toho nejvíc přečetla v létě, na dovolené, o prázdninách… Co mě na knížce zaujme jako první? To je dobrá otázka, že ano… První, co vidíte, je většinou obálka a název, což je vůči knize trošku nevděčné. Napsat ji někoho stálo spoustu emocí, trvalo to spoustu měsíců, někdy i let, a čtenář ji pak v první chvíli soudí právě podle obálky a názvu, přestože za tím vším se skrývá spousta úžasných vět a slov. Většinou si na knihách všímám, v jakém historickém období se odehrává či na jakém místě. Co se týče oblíbených autorů, mám ráda afghánského spisovatele Khaleda Hosseiniho, který spojil historii Afghánistánu s neuvěřitelnými a dojemnými osobními příběhy. Takové knihy zbožňuji. To je třeba i případ jedné z mých nejoblíbenějších knih vůbec – Poslední kabriolet. Příběh se odehrává za druhé světové války, zprostředkovává smutnou válečnou historii, ale i postoje a pocity jednotlivců. Mám také slabost pro detektivky Raymonda Chandlera, které jsou opravdu mistrně napsané. Přestože se to na první pohled nezdá, napsat originální detektivku je podle mě hodně náročné a je to výsada nejlepších spisovatelů.   Dočetla jsem se o vás, že ráda cestujete a dalším vaším velkým koníčkem je tanec. Jak ráda trávíte chvíle volna a jak dobíjíte své baterky? Přesně, jak říkáte – kromě cestování, kterým se snažím naplnit svůj volný čas tak, jak to jenom jde, se ráda hýbu. Tanec pro mě byl vždy skvělým spojením sportu a umění, roky jsem byla ve street dancové taneční skupině a průběžně zkoušela i různé další taneční styly. V zimě si třeba i ráda zabruslím, v létě si jdu zahrát tenis. Někdy si přečtu dobrou knihu nebo pustím film. Ovšem psaní samo o sobě pro mě vždy bylo koníčkem, kterým jsem si zpříjemňovala především volný čas.   Helena Žáková se narodila v roce 1995 v Plzni. Vystudovala Střední průmyslovou školu elektrotechnickou a pak na Fakultě ekonomické management obchodní činnosti a podnikovou ekonomiku s titulem Ing. Má vlastní blog a je autorkou řady povídek, které publikuje se spisovatelkami Janou Poncarovou a Martinou Heš Hudečkovou v rámci plzeňského tria Povídkářky v elektronické podobě. Napsala knihy Kdo zastaví déšť (2020) a Saudade (2021). 

Čas načtení: 2020-02-13 14:07:15

Vede Merkelová CDU do časů Německé demokratické republiky?

Někdy se dlouho, předlouho nic neděje, i když z různých narážek a indicií soudíte, že pod příkrovem ledu jsou skryty značné síly, které chtějí ven. Pak jednoho dne povolí ten povrch na jednom nenápadném místě. A během chvilky je z nudné, zamrzlé plochy divoká řeka plná ostrých a zubatých ker, které se s mohutným řevem lámou na menší kousky a při své cestě k moři strhávají pilíře mostů. Takhle nějak na mne působí důsledky durynské krize uvnitř CDU. Místopředseda durynského zemského sdružení CDU a poslanec zemského sněmu, Michael Heym, napadl 12. února kancléřku Merkelovou způsobem, který jsem ještě z téhle krotké politické strany neslyšel. Řekl, že její jednání v krizi, hlavně pak její slova o „neodpustitelnosti“ a o tom, že výsledky volby musejí být „vzaty zpět“, mu připomněly nejhlubší časy NDR. Zároveň potvrdil, že volba Kemmericha byla jednohlasným rozhodnutím poslaneckého klubu, že o možné podpoře ze strany AfD se mluvilo a že s touto možností byli poslanci za CDU srozuměni. „Nebylo na tom nic špatného,“ řekl Heym. „Byla to demokratická, legitimní volba.“ Kritizoval mediální a společenskou štvanici (Hetzjagd, to samé slovo, které se používalo ve spojitosti s nepokoji v Saské Kamenici), která se následně rozpoutala. Pokud s takovými výsledky společnost nedokáže žít, měla by podle jeho názoru AfD raději zakázat. No, to jsem zvědav, co se teď kolem Heyma bude dít a zda náhodou nevystřídá Kemmericha v čele pelotonu momentálně nejvíce nenáviděných pravicových politiků. A rovněž na to, zda proti němu centrála nějak zasáhne. Přirovnat jednání Merkelové k poměrům za bývalé NDR, to je přeci jen od zemského poslance CDU vážná rebelie. Další téma, kolem kterého nyní v CDU bijí blesky, je Werteunion (WU), stranická frakce, která prosazuje návrat ke konzervativnímu pojetí politiky. WU je nepočetná, má jen asi jedno procento všech členů CDU, ale v médiích je dost hlasitá a řadí se k ní například Hans-Georg Maaßen, bývalý šéf vnitřní kontrarozvědky. Už nějakou dobu bylo patrné, že WU svojí existencí a požadavky dráždí politiky středového proudu, ale tentokrát je roztržka otevřená. Christian Bäumler, místopředseda sdružení zaměstnavatelů v CDU, označil Werteunion za „pomocný sbor AfD“ a dodal, že „kdo nesdílí hodnoty CDU, nemá v ní co dělat.“ V médiích se objevila zpráva, že šéf WU Alexander Mitsch poslal roku 2016 na konto AfD peníze, jednou 20 a podruhé 100 eur, a že dokonce zvažoval stranický přestup. Mitsch k tomu řekl, že od přestupu jej odradila osobní setkání s některými členy AfD. To je nejspíš asi taky neodpustitelné, protože předseda mládežnické Junge Union Tillmann se od něj distancoval a řekl, že (Mitsch) se má zeptat sám sebe, zda je jeho místo opravdu ještě v CDU. A 13. února se od Werteunion distancoval také Ralph Brinkhaus, šéf spolkového poslaneckého klubu, který řekl, že kdo se jasně nevyhradí vůči pravičákům (Abgrenzung nach rechts), není v CDU „správně“. Europoslanec za CDU Elmar Brok zase popsal WU jako „rakovinu“: „To je jako rakovina. S něčím takovým musí člověk hned od počátku s veškerou bezohledností bojovat, aby se takováhle rakovina nemohla vplížit do strany.“ (Upřímně mě to použití slov „bezohledně bojovat“, „rakovina“ a „vplížit“ v politické řeči dost znervózňuje, protože i jako Neněmci je mi známo, že tímhle typem slovní zásoby oplývala zrovna nacistická propaganda. Právě ono rücksichtslos bylo v oněch časech považováno za kladné slovo vyjadřující energii a odhodlání, tedy stejně jako v tomto citátu. A přirovnání oponentů k plížícím se parazitům či nemocem taky sedí. Tak tenhle pán reprezentuje středovou stranu v Evropském parlamentu. A patří k jejím veteránům, není to žádná bezvýznamná osoba z páté řady odzadu.) Tím není výčet čerstvých útoků vůči Werteunion u konce, opřela se do nich i odcházející předsedkyně Annegret Kramp-Karrenbauer těmito slovy: „Otázka, kterou si jeden každý, kdo by se rád angažoval u Werteunion, musí položit, je, zda přitom ještě může zůstat členem CDU.“ A její nástupce v roli sárského premiéra, Tobias Hans, řekl: „Vnímám Werteunion jako urážku každého člena CDU. Z takových výroků si troufám usoudit, že je chtějí hromadně vyloučit nebo přimět k odchodu jinými prostředky. Tohle sektářství považuji osobně za vážný problém. Merkelová čerstvě prohlásila, že cílem AfD je zničit demokracii (Demokratie kaputtmachen). Ale tenhle druh útoků proti vnitřnímu disentu, navíc u vládní strany, mi přijde jako daleko vážnější ohrožení demokracie než cokoliv, co zatím reálně udělala nebo třeba jen i slibovala udělat opoziční AfD. A to i přesto, že někteří její členové mají za sebou všelijaké výroky, ano, vím o nich. Vznik znepřátelených sekt a jejich vylučování ze strany je vůbec na pravici, ba i ve „středu“ (ať to znamená cokoliv), dost vzácný jev. To bylo typické spíše u komunistů, u kterých také existovaly pojmy jako pravicová úchylka nebo pravicové živly, od kterých se u nás KSČ po roce 1968 „očišťovala“. O „titoismu“, ze kterého se po roztržce Stalina s Jugoslávií stal hrdelní zločin, ani nemluvě. Jakákoliv strana, která si chce zachovat status strany velké, musí počítat s tím, že uvnitř ní bude existovat značné rozkročení názorů, a ještě větší mezi jejími voliči. Je nepřirozené, aby si ve straně, která si klade ambice získat ve volbách třeba 30 procent hlasů (a to by byl donedávna pro CDU špatný výsledek, tedy před dnešní pozdně merkelovskou érou), všichni mysleli totéž nebo skoro totéž. Tedy že by se ze spektra názorů stala „názorová chodba“ tak úzká, že se jejích protilehlých zdí můžete dotknout zároveň. (Mimochodem, pojem „názorová chodba“ vznikl ve Švédsku – kde jinde… Tam nebo v Německu, třetí takhle sešněrovaný demokratický stát mě nenapadá.) Ale přesně k tomuhle se asi v případě CDU schyluje. Inu, „schlimmer geht immer“, že? Vítejte v názorové chodbě, přátelé. Je v ní prý i dostatek prostoru k tancování. Třeba tomu mezi vejci. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-12-18 15:48:35

Poutník z Mohameda: Alláhův hněv (ukázka z knihy)

Téma budoucnosti, ve které se vlády nad světem zmocní muslimové, už bylo zpracováno mnohokrát. Světovou proslulost si získal Michel Houellebecq v románu Podvolení (česky 2015). V současné době se svou troškou džihádu do mlýna přispěl autor historických detektivek a novinový alarmista Vlastimil Vondruška, který v knize Kronika zániku Evropy 1984-2054 popisuje románovou vizi rozpadu „našeho světa“. Ještě před nimi zpracoval stejné téma František Kotleta, jehož Poutník z Mohameda: Alláhův hněv je bestsellerem mezi fanoušky žánrové literatury. Kniha původně vyšla ve dvou částech v letech 2008 a 2011 pod vlastním jménem autora – Leoš Kyša. Byla napsána ještě před tím, čemu dnes říkáme uprchlická krize. Příběh samotný se odehrává v daleké budoucnosti, kdy planetu Zemi ovládnou muslimové a vyznavači konkurenčních nábožeství ji musí opustit a kolonizovat vesmír. To se ostatně daří i muslimům, a tak většinu známého vesmíru obsadí oni a na křesťany a židy zůstanou vzdálenější a nehostinnější destinace. Celý známý svět tak žije v jakési náboženské verzi studené války, kde proti muslimům stojí spojené planety Američanů a ruské vesmírné impérium. Kotletovým hrdinou v tomto světě je pašerák pornografie a alkoholu, který na zakázku provede teroristický útok proti muslimům. Koneckonců terorismus muslimové nevymysleli, šlo vždy hlavně o způsob boje slabých proti silným, jak nám ukazuje minulost a koneckonců i Kotletova smyšlená budoucnost. Jeho kniha není hystericky protiislámská nebo protináboženská. Pokud něco je, pak je to příběh o svobodě jedince, o tom, že není radno se své svobody vzdávat a že nakonec nejsvobodnější jsou ti, kdo jsou k sobě i světu upřímní – pašeráci alkoholu a pornografie, lidé, pro které není náboženství dogmatem, ale vnitřním morálním kompasem, pro které je láska a přátelství víc než formální pravidla.   Ukázka z knihy V hotelu jsem v televizi naladil hlavní zpravodajský kanál. Zatčení tří křesťanů se věnovali jenom okrajově. Neradi přiznávají, že se někdo může od pravé víry odklonit. V reportáži vedli Muneeba a jeho dva přátele k budově soudu, odkud je vyexpedovali rovnou do vazby. On i ostatní dva odhalení křesťané nesli hlavy hrdě vztyčené. Na rozdíl od Ibrahima mou identitu neznají. Nemají tedy koho prozradit. Ani o plánu na únos Mohameda nevěděli. Problém spočíval v zásilce, kterou u nich ukryli moji zaměstnavatelé. Policajti neměli šanci ji objevit, ale musím pro ni vyrazit ještě dnes. Dřív než ti tři začnou zpívat. Mohli být sebevíc odhodlaní, ale v péči náboženské policie se dřív nebo později rozmluví každý.      Hlavní zprávy se jinak nejvíce věnovaly blížícímu se slavnostnímu otevření Mohameda. Akce se má zúčastnit i pět ministrů Rady imámů a několik slavných herců i hereček. Kolem gigantického korábu už teď kroužily desítky vojenských lodí a stovky zpravodajských. Kamery jej nasnímaly snad ze všech možných úhlů. Skutečně impozantní veledílo.      Vykonal jsem večerní modlitbu a zhasl světlo. Počkám ještě hodinu a vyrazím do mešity. * * * V obchodě jsem si cestou od Ibrahima koupil levnou modrou burku. Hasan mě sjel dost opovržlivým pohledem. Dělal jsem, že si toho nevšímám, ale přidal jsem mu další plusové body. Koupil jsem i mapu města. K Černé mešitě je to dobrých sedm kilometrů. Chvíli jsem váhal, zda si nevzít taxíka. Začínám pěkně lenivět. Převlékl jsem se a vyrazil.      Po západu slunce se pěkně ochladilo. Na černé obloze se leskly tři měsíce. Jeden velký a dva vzdálené namodralé. Písečná bouře ustala. Zkřehlé prsty jsem zamotal do povlávajícího textilu burky a přidal rázně do kroku, abych se zahřál.      Před mešitou stálo jedno policejní auto. Seděli v něm tři chlápci. Dva vypadali, že spí. Ten poslední měl rozsvícené světlo a četl si Korán. Obvodovou zeď jsem přelezl zezadu. Nebyla moc vysoká. V zahradě stálo několik trnitých stromů. Naštěstí dost daleko od sebe, abych mohl v klidu projít. Okna nezabezpečená. Žádné mříže ani hlásiče pohybu. Kdo by se také na muslimské planetě chtěl vloupat do mešity? Stačilo pár úderů loktem a okno se rozletělo dokořán. Potichu.      Opatrně jsem seskočil na koberec a přivřel okno. Z ulice do hlavní místnosti dopadalo světlo. Díky tomu jsem mohl dobře vidět. Nesměl jsem se ale přiblížit k oknům, aby mě neprozradila vlastní silueta. I čtoucí policajt mohl občas vzhlédnout k budově.      Teď jen najít tu správnou knihu. V administrativní místnosti stál malý příruční trezor. Otevřený a prázdný. Snad není Muneeb takový pitomec a neschoval ji na prvním místě, kde by hledal každý policajt. Propátral jsem šuplíky i skříně. Nic. Prolezl jsem všechny místnosti. Už jsem byl vážně zoufalý. Kam bych schoval takovou věc já? Dumal jsem a pak mi to došlo: Tam, kam patří. Do knihovny!      A měl jsem pravdu. Ležela tam. Přesně uprostřed. Mezi různými vydáními Koránu byl ten můj největší a nejtěžší. Na zadní straně vytištěno poznávací znamení: Vydáno na Alcoru. Měl jsem co dělat, abych nevykřikl radostí.      V okamžiku, kdy jsem Korán zastrčil do tašky přes rameno, uslyšel jsem charakteristické pípání tlačítek elektronického zámku dveří. Namáčkl jsem se do stínu knihovny.      Ve dveřích stáli dva policajti. Doufal jsem, že byli z auta před mešitou, a ne nějaká posila. Jeden držel v ruce baterku. Kužel světla chaoticky bloudil po místnosti. Nepostřehl jsem, že by měli vytažené pistole. Zatajil jsem dech a čekal. Vešli dovnitř. Paprsek světla přejel přes knihovnu a olízl mi levou ruku. Nevšimli si mě. Přešli do kanceláře. Nechal jsem tam pěkný nepořádek. Musel jsem rychle jednat, než jim dojde, že se někdo vloupal do mešity, a informují ostatní fízly. V duchu jsem děkoval, že mají mešity všude koberce. Nemusel jsem se tolik snažit, aby nebyly slyšet moje kroky. Policajt s baterkou šmejdil vevnitř. Druhý stál ve dveřích a opíral se o rám. Nejhorší je okamžik těsně před tím, než se rozhodnete jednat. Máte chuť utéct. Jakmile se pohnete, jde to samo.      Prudce jsem zvedl pravou ruku, dlaní zakryl policajtovi ústa a zároveň pevně uchopil za bradu. Levačka přistála na temeni. Stačilo jen prudce trhnout a strážník se sesul k zemi. Ten druhý si toho vůbec nevšiml. Čerstvé mrtvole jsem vytáhl z pouzdra pistoli. Těsně předtím se chlápek s baterkou otočil a osvítil mi tvář. Zmáčkl jsem spoušť.      Dostal přímý zásah do hrudi. Odletěl asi metr. Rozložil se na stůl pokrytý rozházenými papíry. Lejstra se pomalu stávala rozházenými krvavými papíry.      Hluk výstřelu se v malé místnůstce pěkně rozlehl. Teď večer ho museli slyšet přinejmenším na ulici před mešitou. Proběhl jsem ke vchodovým dveřím. Někde by tu měl stát třetí fízl. Nestál. Pořád seděl v autě a spal. Ani rána z pistole jej nevzbudila. Zkusil jsem opatrně tlačítko otevírání. Dveře se tiše rozevřely. Chvilku jsem váhal. Jenom chvilku. Může se vzbudit každým okamžikem a zburcovat kolegy. Potřebuji alespoň hodinu na návrat do hotelu. Položil jsem mu pravou ruku pod bradu a druhou na temeno.      Doufám, že ten poslední sen alespoň stál za to.  * * *  „Alláhu Akbar,“ pozdravil mě policista kontrolující totožnost pasažérů na dopravníku číslo patnáct. „Alláhu Akbar Kabíra,“ zadeklamoval jsem poslušně. Ukázal jsem mu průkaz a přiložil otisk pravého palce. Obojí se shodovalo s mladým imámem Ali al-Borakem ze seznamu pozvaných na slavnostní uvedení mezihvězdné lodi Mohamed do provozu. Prohlídka byla rychlá. Měl jsem s sebou jen Korán. Jako většina mých spolucestujících. Prošel jsem detektorem kovů a výbušnin.      „V pořádku. Další,“ poslal mě na místo kontrolor. Sedl jsem si na vyhrazené křeslo. Většina mužů v dopravníku byla starší než já. Někteří vyplašeně nervózní, jiní očividně dychtiví. Jen málokdo vypadal klidně. Zkoušel jsem odhadnout, jestli někdo z nich patří k lidem z Hagany. Jeden měl trošku židovský profil. Četl si v Koránu a občas se polohlasem dovolával Alláha. Buď jen další fanatik, nebo vážně únosce. V tom případě ovšem dost přehrával.      Dostal jsem místo u okna. Na rozdíl od vesmírných lodí mají dopravníky létající na oběžnou dráhu okna. Mohameda visícího ve vesmírné prázdnotě nad žlutým Zakátem jsem už znal. Nyní pohled na něj clonily stovky lodí kroužících nebo parkujících okolo. Většina z nich byly výletní dopravníky. Přicestovaly sem desetitisíce lidí dychtících vidět start této úžasné lodi. Pár desítek patří televizním stanicím. Ostatní pak armádě a náboženské policii. Sevřel jsem křečovitě svůj Korán. Přistáváme.  * * * Třicet pět teroristů podzemní organizace Hagana svůj útok načasovalo celkem profesionálně. Kamery desítek televizí zrovna mířily na nejstaršího člena Rady imámů, držícího plamenný projev, když se jeho hlava efektně rozprskla do prostoru díky přesně mířené kulce. Na pódium vyskočilo pět chlapů v uniformách ochranky lodi a zbývajícím čtyřem pohlavárům přiložili pistole k hlavám. Na svých uniformách měli navíc navlečenou červeno-modro--bílou pásku.      Velitel komanda elegantně přeskočil bezhlavou mrtvolu a postavil se sám za mikrofon. Zřejmě chtěl přednést požadavky únosců. Jak zněly, se už asi nedozvím. Hlava únosce následovala osud té imámovy. Její zbytky dopadly směrem k vychládajícímu duchovnímu. V tu chvíli nastala regulérní panika. Následná přestřelka ji doplnila krásnou zvukovou kulisou. Na rozdíl od ostatních poutníků jsem ovšem neprchal bezcílně.      Než plán Ibrahima Churšída roztrhaný na milimetrové kousky skončil v toaletě, vryl jsem si jej do paměti jako buddhista mantru. Alespoň se to tak říká. Buddhisté už sto let oficiálně neexistovali. Z kongresového sálu dvakrát vlevo, vpravo, zase dvakrát vlevo a servisním výtahem do jedenatřicátého patra. Až k výtahu si mě nikdo nevšímal. Před ním stálo snad dvoumetrové plešaté monstrum se zrzavým plnovousem.      „Uklidni se, poutníku, právě jsem dostal zprávu, že všichni útočníci byli pobiti. Na lodi je znovu nastolen pořádek. Můžeš se vrátit do kongresového sálu,“ mluvil ke mně jako k malému ubrečenému dítěti. Chlapci tedy dlouho nevydrželi. Ona se v pětatřiceti lidech loď s pěti tisíci pasažéry unáší vážně blbě. I tak jsem čekal, že vydrží déle.      „Díky, opičáku.“ Vhodnější oslovení jsem pro něj nenašel. Svůj účel splnilo. Rozhodil jsem ho. Hned nato to schytal mezi nohy. Ještě než se stihl zkroutit bolestí, dostal to pravým zvedákem na bradu. Doufal jsem, že hned padne k zemi. Složil se až po dalších sedmi ranách. Z odřeného hřbetu pravé ruky mi tekla krev.      Zatáhl jsem bezvládné tělo do výtahu, odzbrojil ho, zmáčkl potřebné patro a zlomil mu vaz.      Nejjednodušší vstup do počítače lodi jsem našel v náboženském centru. Odtud se měla vést do všech reproduktorů Mohameda živá kázání. Doufal jsem, že tu nebude ani noha. Bohužel byla. A ještě další tři. Patřily dvěma technikům. Díky jejich přítomnosti zůstaly dveře do centra odemčené. S pistolí v ruce jsem je požádal, aby mi otevřeli vstup do počítače. Vytáhl jsem Korán uložený za pasem a odtrhl spodní desku obalu. Byla z umělé nekovové slitiny. Majstrštyk židovských koumáků. Měla i vhodný konektor k připojení. Abych měl jistotu, že se program uvnitř nahraje, musela deska zůstat připojená nejmíň deset minut. Čas jsem si ukrátil zastřelením obou techniků. * * * Pro jistotu jsem se vrátil jiným výtahem. Okolo kongresového sálu to bzučelo jako v úle. Pověřený velitel náboženské policie už stačil rozhodnout, že se odlet Mohameda k Zemi uskuteční. Posunuli start jen o deset hodin. Mrtvoly muslimů i útočníků už stačili odklidit. Teroristů padlo třicet. Pět se tedy musí ještě někde na lodi skrývat. Zabili všechny zástupce Rady imámů, patnáct členů ochranky a třicet poutníků. Jak znám tajnou náboženskou policii, měla je na svědomí spíš její palba než hochů z Hagany.      Prodíral jsem se policisty, ochrankou lodi a poutníky v kongresovém sále snad půl hodiny, než jsem našel televizní štáb zpravodajské agentury Jerema. Všichni měli tradiční bílé oděvy oddaných věřících, takže jsem se jen zbavil visačky návštěvníka a připnul si identifikační štítek asistenta produkce.      S opuštěním Mohameda jsme neměli nejmenší problém. Přestoupili jsme do malé, ale rychlé mezihvězdné kocábky a dali tomuhle monumentálnímu hrobu sebevražedného křesťansko-židovského komanda únosců sbohem. Zbývaly dvě hodiny, než se z něho stane hrob masový. Doslova a do písmene. Program z mého Koránu už nenápadně přebírá kontrolu nad celou lodí. Až se mu to povede, nahodí motory a odpálí ji směrem k Zakátu. Z Mohameda se stane kamikadze. Jako obrovský meteorit zasáhne povrch planety a nejmíň třetinu jí dokonale vyhladí. V té době už budeme v podprostoru.   Poutník k Zemi „A k tomu přidám sto padesát žen. Žádná z nich není starší dvaceti let, krásné, všechny dobře stavěné a hlavně zdravé. Na otrokářském trhu mají větší cenu než tvoje loď. Padesát z nich jsou ještě panny,“ odříkal pomalu Al-Amín s důrazem na poslední slovo. Díval se mi upřeně do očí, aby zjistil, jestli mě jeho velkolepá nabídka zaujala.      Bezesporu mě ohromil, ale nedal jsem to najevo.      „Kontroloval jsem je osobně, nevěřící,“ dodal po chvíli a okázale se zachechtal, aby všichni pochopili, že šlo o vtip. Za ty roky, co s ním obchoduju, ho znám natolik, že vím, že o žádnou legraci nešlo. Onu kontrolu panenství určitě prováděl osobně a velmi si ji užil. Potáhl si z vodní dýmky a po mocném šluku na chvíli zavřel oči, aby si lépe vychutnal kouř tabáku s chaynekou. Opojná a fyzicky nenávyková droga pocházela z této planety a její vývoz v podstatě živil většinu zdejší populace. Musím přiznat, že jsem na jejím prodeji překupníkům docela dobře vydělával, což byl jediný důvod, proč jsem teď seděl v obřadním stanu tohohle hrdlořeza a poslouchal jeho obchodní návrhy.      Amín vážil dobrých sto dvacet kilo. I při úctyhodné výšce přes sto devadesát centimetrů působil dojmem obtloustlého stárnoucího páprdy. Navíc plešatého páprdy. Co mu chybělo na hlavě, hravě doháněl délkou prošedivělých vousů. Kolem něj na polštářích z ovčích kůží seděli čtyři nižší klanoví vůdci. Dívali se na mě a mého společníka a zarputile mlčeli.      „Tvá nabídka je skutečně velkolepá, ale nemohu ji přijmout. Víš, že pašeráci mají svůj kodex a ten nám zakazuje prodávat atomové zbraně. Nemohu ti je obstarat ani za tisíc panen a tisíc tun drogy, stejně jako bych A-bombu nikdy neprodal Bánímu-al-Mustalíqovi. Tvá velkorysá nabídka je zbytečná, velký bojovníku. Pokud bych ji přijal, velmi brzy by má hlava poletovala vesmírem a mé orgány by posloužily lidem, kteří je potřebují a jsou ochotni za ně dobře zaplatit,“ pronesl jsem pateticky. Al-Amín si na takovém způsobu komunikace zakládal, stejně jako všichni Čečenci.      Situace na frontě musela být pro jeho klanový svaz skutečně vážná, když se rozhodl přemluvit mě k porušení kodexu. Bání se poslední dobou chlubil, že je pouze otázkou času, kdy si Amínovou hlavou ozdobí vchod do svého sídla, ale nebral jsem ho příliš vážně. Čečenci jsou chvástáním a zveličováním svých činů doslova posedlí. Myslím, že když se nějaké dítě nahlas nechlubí a dostatečně nezveličuje všechny své činy, obviní jeho matku z cizoložství a jejího potomka prodají otrokářům jako nežádoucí kukačku.      Tentokrát zřejmě Al-Amín nepřeháněl. Chtít po mně atomovou bombu místo klasického sortimentu pozemních a leteckých zbraní skutečně znamenalo, že klanům starého chlípníka teče do bot. Al-Amín mé odmítnutí zřejmě očekával. Ani neotevřel oči, jen dál rytmicky šlukoval kouř z vodní dýmky. Tvářil se, že mě vůbec neslyšel. I ostatní vůdci vypadali jako sochy z muzea voskových figurín.      „Mohu ti do týdne dodat libovolné množství T-95. Rusové zase vylepšili jejich ovládání a přidali víc zbraňových systémů. Mám v nákladním prostoru nové americké kulomety se střelami s tepelným naváděním a otrávenými kulkami, létací magnetické miny nebo nová děla typu Kaaba. Muslimská federace je zařazuje do výzbroje svých pozemních jednotek. Jsou naprosto spolehlivá, mám i…“      „Dost už!“ zařval najednou klanový vůdce a s tím výkřikem vyprskl chaynekový kouř doprostřed stanu.      „Nechci zbraně, nevěřící pse. Tvé ceny jsou nadsazené, jako bys pocházel z lůna židovské děvky. Všechno tohle zboží prodáváš Bánímu, který plundruje mé vesnice a města. Chci atomovou bombu. Chci vyhladit Nový Grozný a ty mi k tomu pomůžeš,“ ukázal na mě prstem a v jeho očích plálo šílenství jako maják, který námořníky varuje před ostrou a zrádnou skálou.      Začínal jsem chápat, proč před sto lety, nedlouho poté, co poslední nevěřící, tedy lidé, již nevyznávají islám jako své náboženství, odešli ze Země, věnovala Rada imámů Čečencům tuhle příjemnou planetu s mírným klimatem. Jejich přesun stál Muslimskou federaci astronomickou sumu, ale klid, který Země po jejich odstěhování získala, byl evidentně k nezaplacení.      Planetu si pojmenovali Basajev, po svém legendárním válečníkovi. Jen co se pořádně zabydleli, začali dělat to, co od nepaměti uměli nejlépe: vraždit se mezi sebou. Na Basajevu permanentně probíhaly desítky lokálních konfliktů mezi znesvářenými klany. Čečenci samotní se netvářili, že jim věčná válka nějak vadí. Naopak. Myslím, že byli ve svém živlu. Stejně jako my, pašeráci zbraní. Jediný problém představovala nesolventnost jednotlivých klanů. Cenné kovy se na planetě příliš netěžily. Za zbraně šlo získat jedině ženy nebo sušenou chayneku a obojí mělo své nevýhody. Ženy byly náročné na přepravu, chayneka zase na prodej. Po pašerácích drog šli nejen vojáci Muslimské federace, ale i většina policajtů ze samostatných neislámských planet. Navíc cena na trhu kolísala a občas jsem byl rád, když jsem na konci obchodu neprodělal poslední skafandr. Dlouhodobě se ovšem směna s Čečenci vyplácela, jen musel být člověk obzvlášť opatrný.      Nešlo o první cholerický Al-Amínův výstup. Za léta, co se s ním zahazuju, jsem jich už pár zažil. Existoval jenom jeden vhodný způsob, jak nyní zareagovat. Prudce jsem vstal a se mnou i můj pobočník Mohamed Majid, muslim původem, ale jinak milovník uleželé skotské a zavilý ateista.      „Odpusť mi, ctihodný Al-Amíne, že jsem tě rozčílil. Jsi čestný muž a skvělý bojovník. Pokud budeš mít ještě někdy zájem, bude mi ctí s tebou obchodovat, ale nyní již musím odejít,“ pronesl jsem úsečně.      Nad těmi frázemi jsem ani nepřemýšlel. Vypouštěl jsem je z úst automaticky jako dětskou říkanku. Čečence nikdy nesmíte poslat k šípku přímo, a už vůbec ne někoho, jako je tenhle cholerický zabiják. A rozhodně ne před dalšími klanovými vůdci. Pouhý náznak urážky by musel smýt krví. Vaší krví.      S Mohamedem jsme se Al-Amínovi hluboce uklonili a pomalu vycouvali ze stanu. Do očí mě uhodila záře červeného slunce.      Hned potom mě do čelisti uhodila černá pažba pušky.      Ztratil jsem rovnováhu a jako pytel chayneky spadl na zem. Nade mnou stáli tři ozbrojenci a mířili mi na hlavu samopaly. Dva si vzali do parády Mohameda. Jeden mu okovanou botou (z dodávky, kterou jsem jim doručil předminulý měsíc, spolu s dálkově řízenými americkými tanky) drtil krk a druhý mu do břicha strkal hlaveň samopalu. Ruská K-7. Taky moje zboží.      Čečenec vyšel ze stanu, protáhl se jako kočka po dobrém obědě a pomalu se nade mnou rozkročil.      „Mohl jsi získat sto padesát žen za jednou mizernou bombu. Teď mi ji dáš zadarmo a já tě možná nechám žít, nevěřící.“      Jeho situace musela být daleko horší, než jsem se domýšlel. Tím, co provedl, ztratil výhradního dodavatele zbraní a zároveň riskoval pomstu pašerácké gildy. Nejenže mu teklo do bot, už v tom musel být nejspíš po kolena a voda pořád prudce stoupala. Zoufalá situace plodí zoufalé činy.      „Nemám na lodi žádnou atomovou bombu. Musel bych pro ni zaletět na Tortugu. Dřív jak za dva týdny to nestihnu.“      „Nelži!“ zařval Amín a kopl mě do břicha. „Vím, že je na Jeremiášovi nejméně jedna. Při tvé poslední návštěvě mi to prozradil člen tvé vlastní posádky.“      V duchu jsem proklel anonymního užvaněného podřízeného a rozhodl se, že všechny posadím na detektor lži. Kdo neudržel jazyk na uzdě, skončil. Tedy pokud se dostanu z dostřelu Čečence a jeho bojovníků.      „Amíne, příteli, nevím, jak ti pomoci. I kdybych tu atomovku na palubě Jeremiáše měl. Chlapci s ním krouží na oběžné dráze a příkaz k bombardování Grozného ode mě neposlechnou. Znají kodex. Zvlášť když jim řeknu, že jsem zde jako zajatec. Zvolí si nového kapitána a já ti tady zůstanu jen na ozdobu.“      „Ozdobu si udělám z tvé hlavy a tvého mužství, pokud nesplníš mé podmínky, pse.“ Amín mě znovu kopl do břicha. Zřejmě ho tenhle alternativní sport – kopanec do zajatce s rozběhem – začínal bavit.      Zachytil jsem Mohamedův zoufalý pohled. Oběma nám bylo jasné, že přivést Čečence k rozumu nepůjde. Buď se ulicemi Grozného prožene radiační vítr, nebo se našimi těly proženou nože Amínových nohsledů.      „Dobře, ty zmrde. Vyhrál jsi,“ řekl jsem a místo odpovědi schytal vzteklý kopanec. Tentokrát do slabin. Bolestí mi vytryskly slzy. Slovní úcta už dávno nebyla potřeba. I když splním všechna jeho přání, těžko mě kdy pustí. Nejsem Čečenec, ale krevní msta mi není cizí. Amín mě zná a ví, že ani já nejsem v odpouštění zrovna přeborník.      „Musím do modulu k vysílačce. Telepatii kupodivu neovládám,“ zavtipkoval jsem a pomalu, aby se strážci náhodou nepolekali a nestiskli citlivé spouště svých K-7, se postavil na nohy. * * * Do dvoumístného modulu se nás nacpalo šest. Připadal jsem si jako v sauně. Ještěže jsme byli všichni oblečení. Naši hlídači páchli ovčinou, chaynekovým kouřem a strojním olejem na promazávání zbraní. Amín se posadil do sedačky pilota a rozhlížel se kolem. Předpokládám, že hledal něco, co by stálo za odcizení.      „Jeremiáši, tady modul číslo jedna.“ Výzvu jsem nemusel ani jednou opakovat. Mikrofon zapraskal a ozval se hlas navigátora.      „Zdravím vás, kapitáne. Už se vracíte?“      „Ještě ne, Pavle. Domluvili jsme s Al-Amínem skvělý obchod.“      „S Al-Amínem? Tím slizkým penetrátorem ovcí?“      Čečenec v židli nadskočil. Mít v tu chvíli Pavla Arsenije po ruce, vymlátil by z něj jeho širokou, smutnou ruskou duši.      „Ano, s ním. Získáme sto padesát mladých žen, z toho padesát panen, a pět metráků chaynekových listů nejlepší kvality za jednu drobnou službičku.“      „Službičku?“ zapraskal v mikrofonu podezřívavý navigátorův hlas.      „Ano, službičku. Shodíme na Grozný atomovku.“      „Cože!?“ vykřikl Pavel. Ozvěna jeho hlasu se prohnala reproduktorem do modulu a chvíli v něm rezonovala.      „Vy jste se zbláznil! Tarek z nás všech udělá šašlik. Nemůžeme prodávat atomovky ani se míchat do konfliktů. Jen prodáváme zbraně. Chystáte se na nejšílenější porušení kodexu, o jakém jsem kdy slyšel. Kapitáne, vy jste se musel přiotrávit kouřem z toho jejich svinstva. Váš rozkaz odmítám uposlechnout,“ rozezněl se modulem Rusův rezolutní hlas.      „Pavle Arseniji, starý vesmírný vlku, rozumím ti, ale odpovědnost za tuhle akci nesu jenom já. Jestli bude chtít Tarek na stole něčí koule v jahodové omáčce s rýží, jsou to ty moje. Vy dostanete podíl na prodeji a do konce života nemusíte hnout prstem.“      Navigátor se na chvíli odmlčel, jako by nad mým vysvětlením přemýšlel.      „Kapitáne Danieli Kalandro, naposled vás prosím, rozmyslete si to.“      „Ne, je to moje rozhodnutí a stojím si za ním. Obchod už jsme s Al-Amínem stvrdili. Kdy budete schopni bombu odpálit na místo určení?“      „Sám víte, že je to oříšek. Musíme ji nejprve složit, zaktivovat a pak vymyslet, jak se dostat do letového prostoru. Nad Grozným je skvělá obranná vzdušná síť. Sami jsme ji pomáhali budovat,“ zabručel nespokojeně.      „Nad tím jsem už přemýšlel. Spojte se s Báním, že mám pro něj skvělou nabídku nových amerických automatických vznášedel, která po mně chtěl. Až vám otevře letecký koridor, zakroužíte nad městem, odpálíte bombu a zmizíte.“      Al-Amín se rozvaloval v mém pilotním křesle a jeho úsměv se stával stále širším a širším, až jsem se bál, že si za chvíli vykloubí čelist. Jeho sen o velkém atomovém hříbku nad městem nenáviděného nepřítele se začínal uskutečňovat.      „Doufám, že se nebudete vyskytovat někde v dosahu bomby,“ nadhodil Rus.      „Kdepak. Zůstaneme v blízkosti modulu,“ zavrtěl jsem hlavou, i když mě nemohl vidět.      „Dobře. Oznámím to posádce a pak se spojím s Al-Mustalíqem. Dřív než ráno nám určitě koridor neotevře.“      „Výborně, alespoň si budeme moci užít velkolepé pohostinnosti vojenské polní základny ctihodného Al-Amína,“ řekl jsem a přerušil spojení s Jeremiášem.      Vysoký Čečenec vyskočil radostně z křesla. Tvářil se, jako by právě v loterii vyhrál vládu nad celou planetou. Až jsem se bál, že mě dojetím láskyplně obejme. „Dobře jsi to vymyslel, nevěřící. Je vidět, že nikdo se ve lhaní nevyzná tak dobře jako křesťanští psi,“ pronesl spokojeně. * * * Trochu jsem doufal, že se k nám po rozmluvě s navigátorem začne věznitel chovat trochu ohleduplněji. Pravda, už neměl potřebu do mě kopat, ale to představovalo veškerou změnu k lepšímu. S Mohamedem nám nasadili pouta a pak nás svázali dohromady nanolanem jako párek sadomasochistických homosexuálů. Problém vězel v tom, že pokud jste sebou hýbali, začalo se lano zkracovat. Dilema mezi potřebou poškrábat si svědivé místo a touhou nenechat si postupně rozřezat kůži a svaly bylo pro vězně mučivou zkušeností. Otravná moucha nebo nějaký její hmyzí příbuzný měli v kombinaci s touhle vymožeností moderní nanotechnologie na svědomí stovky životů. Lano prakticky nešlo přeřezat. Rozpojit jste jej mohli jen ve spojovacím článku a po zadání trojmístné kombinace.      „Kapitáne,“ zašeptal mi do ucha Mohamed.      Opatrně, abych nezpůsobil reakci nanolana, jsem pokýval hlavou a dal tím znamení, že jej vnímám.      „Myslíte, že vás Arsenij poslechne? Přece neshodí bombu na Grozný. Žijou v něm tři miliony lidí.“      „Arsenij není žádný pitomec a já taky ne. Neboj se a zkus chvíli spát. Hlavně se prosím nevrť. Budu vzhůru. Jestli se ti začne zdát o tancování, zkusím tě vzbudit dřív, než nás to nakrájí jak mrkev do boloňské omáčky.“ * * * Zdál se mi sen. Ležel jsem na zemi a někdo mě kopal do hlavy. Otevřel jsem oči. Moc to nepomohlo. Všude kolem byla tma a stále mě někdo bouchal do hlavy. Chtěl jsem roztáhnout ruce, když mi náhle došlo, kde ležím a čím jsem svázaný. Rány do hlavy jsem dostával od Mohameda. Bouchal mě čelem do zátylku.      „Kapitáne, vzbuďte se,“ zašeptal.      „Jsem vzhůru,“ zahuhlal jsem potichu, i když šeptání nebylo vůbec potřeba. Zvenčí k nám doléhaly výbuchy, střelba a výkřiky v čečenštině.      „Někdo zaútočil na základnu,“ oznámil zbytečně můj pobočník. Zvuky boje – výbuchy a střelba z automatů – se k nám neodvratitelně blížily. Asi patnáct minut po probuzení se rozhrnulo plátno zakrývající vchod do stanu a dovnitř jím propadlo tělo vousatého vojáka. V rukách třímal nějaký obstarožní samopal.      Kolíky s tichým ponk vyskočily ze země a náš stan odletěl pár metrů do tmy. Ozářený matným světlem tří měsíců rozložených skoro pravidelně po obloze se nad námi tyčil bojový robot T-95. Jedno ze čtyř ramen se přiblížilo na pět centimetrů a vevnitř zabudovanou kamerou zkoumalo, čím jsme svázaní. Z ramene se odklopil kulomet a místo něj se vysunula diamantová pilka. S tichým bzučením se přibližovala k elektronickému zámku a zároveň spoji nanolana. Zavřel jsem oči a tiše prosil Boha o milost.      Pila se zakousla do zámku a lano se zakouslo do nás. Cítil jsem, jak se stahuje do sebe. Vlákno mi prořízlo kůži na několika místech na nohách a rukou. Mohamed vykvikl bolestí. Lano se mi začalo utahovat kolem krku.      Snad v posledním okamžiku, kdy jsme ještě mohli přežít bez úhony, spoj praskl a nanolano se smrsklo jako jojo do dvou malinkatých kousků. „Alláhu Akbar!“ vykřikl úlevou Mohamed.      Když je nouze nejvyšší, zřejmě i ateista svou mysl obrátí k poslední naději všech zoufalců.      Protáhl jsem se jako kočka a nastavil pilce pouta.      T-95 měla opálený maskovací nátěr a v jejím krunýři se šklebilo snad přes tisíc dírek po odražených čečenských kulkách. Myslím, že tuhle mašinku budu muset prodat s pěknou slevou.      „Jeremiáš?“ spíš oznámil, než by se ptal Mohamed.      „To si kurva piš. Někde okolo ještě běhají další tři,“ obrátil jsem mrtvolu a z tuhnoucích prstů jí vyrval samopal.      T-95 jsou dálkově ovládané bojové stroje. Jeden má hodnotu desetiny vesmírné plachetnice. Nejsofistikovanější software, dva velkorážní kulomety, dva rychlopalné kanony s laserovým zaměřovačem a tělo narvané střelivem a třemi druhy bojových plynů. Nohy jsou schopny vyvinout v rovném terénu a při standardní pozemské gravitaci rychlost sto kilometrů v hodině. Stroj šel rovnou po mém navigačním čipu, který mám nastřelený v levém rameni, takže jej určitě ovládal samotný Arsenij. On jediný zná frekvenci, na které vysílám svůj signál. Usmál jsem se do jedné z mikrokamer, jejichž záběry zprostředkovávaly plastický obraz v ovládací kabině stroje na Jeremiášovi, a pomocí primitivní znakové řeči mu vysvětlil, aby nás s odstupem následoval a kryl.      Nastal čas vyřídit si účty. * * * Samopal od vousaté mrtvoly jsem brzy předal Mohamedovi. Po pár metrech chůze jsme zakopli o skrumáž roztrhaných čečenských mrtvol. Kromě hromady železného šrotu, masa, kostí a krve se u ní válel i použitelný ruční kulomet K-9 s přídavnými zásobníky.      Navigátoři T-95 se snažili obránce tábora co nejvíce zmást. Přišli z různých stran. Na přeskáčku útočili a zase se stahovali. Stále nepřestávali střílet. Naštěstí tak, aby se jejich granáty a střely zdaleka vyhnuly místu, z něhož přicházel můj signál. Ne poprvé mi ten elektronický pidišmejd v rameni zachránil život.      „K zemi!“ zařval Mohamed a podkopl mi nohy. Svalil jsem se do trávy na poslední chvíli. Nad námi prosvištěla raketa. Můj pobočník naštěstí včas spatřil jejího původního majitele krátce před odpálením.      T-95 se jí také rychlým úkrokem vlevo vyhnul a směrem, odkud přiletěla, poslal dávku tří granátů.      „Pospěšme si. Zabijme tu tlustou feťáckou svini a pryč odsud,“ zašeptal zbytečně Mohamed. Přesně tohle jsem měl totiž v úmyslu.      Jenže nejdřív toho parchanta potřebujeme najít. Určitě přespával ve svém stanu, prakticky v centru tábora. Co udělal, když začala střelba? Šel do první linie? Vzal kulomet a bojuje s některou z mých draze koupených hraček?      Těžko. Vůdcovské postavení a dlouhý život si neudržel tím, že by stál v čele svých útočících hord.      „Bude v leteckém bunkru. Jednou mi ho ukazoval. Je támhle pod kopcem,“ máchl jsem pravačkou k nízkému návrší. Mohamed na mě mrkl, vyskočil a popoběhl asi padesát metrů. Nikdo na něj nestřílel. Vzduch byl čistý. Nadechl jsem se, doběhl jej a zaryl se bradou do hlíny. Teď byla řada na mně. Napočítal jsem do tří, vstal a okamžitě zase padl k zemi. Tiskl jsem se do hlíny a doufal, že se mi pouhou silou vůle podaří zakopat se alespoň pár centimetrů pod povrch. Těsně nad našimi hlavami přelétávalo hejno olověných včeliček. Nějaký ukrytý bojovník si nás všiml. Naštěstí pro nás neměl zrovna pevné nervy a palbu zahájil příliš brzy. Kdyby pár sekund počkal, až na mě bude mít lepší výhled, mohl jsem konečně zjistit, jestli mají pravdu muslimové, nebo křesťané. Anebo ateista Mohamed.      Poslal jsem za ním jednu dávku z kulometu. Zbytečně. Neměl jsem šanci pořádně zamířit. Arsenij se rozhodl věc vyřešit za nás. V rozporu s mým rozkazem nás rychlými skoky předběhl asi o padesát metrů a do místa, z něhož se výstřely ozývaly, poslal čtyři granáty. Jejich výbuchy umlčely kulometnou střelbu.      Vítězné zvolání mi zamrzlo na rtech.      Odněkud ze tmy přiletěly s typickým svištěním skákací miny a přisály se na hruď bojového robota. Arsenij si toho všiml a rozběhl se s robotem co nejdál od nás. Zvládl asi padesát metrů, než jej série výbuchů roztrhala a rozmetala do širokého okolí. Několik kousků T-95 se proletělo nad našimi hlavami a s žuchnutím se zarylo do země pár metrů od místa úkrytu. Souběžně s létajícími troskami, které ještě před chvílí z oběžné dráhy ovládal navigátor Jeremiáše, nás ošlehl vařící vzduch. Cítil jsem, jak se mi na zátylku horkem seškvařily vlasy.   Nakladatelství Epocha, 2019, brožovaná, 110 x 180 mm, 1. vydání, 544 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-23 20:01:00

Gyllenhaal mlátí Conora McGregora. Nová Hrozba smrti připomíná akční béčka z videokazet (recenze)

Původní Road House je dnes už malinko zapadlým béčkem, v němž se Patrick Swayze snažil přesvědčit diváky, že umí kromě tancování taky solidně kopat. A díky jednoduchosti a naivitě z toho vznikla esenciální žánrovka své doby.

Čas načtení: 2024-04-20 15:51:00

Může radost z jízdy působit proti depresi? Hyundai to zjišťoval

Asi nepřekvapí, že drtivé procento účastníků výzkumu mělo po tancování s výkonným elektromobilem na sněhu opravdu lepší náladu.

Čas načtení: 2024-05-17 13:00:01

Se vším jsem začal pozdě, lituje Jiří Korn. Jeho střet s policií skončil ostříhanými vlasy

Jeden z našich nejznámějších umělců, který je na scéně už od šedesátých let minulého století a právě 17. května slaví své pětasedmdesáté narozeniny, se podle svých vlastních slov začal na uměleckou dráhu skutečně pečlivě připravovat až poměrně pozdě, což se týká hlavně tancování. „Bylo mi takových třiadvacet nebo čtyřiadvacet let,“ přiznal v pořadu Marka Ebena Na plovárně. S gymnastikou pak začal až v pětatřiceti letech. Opravdu se může někomu zdát, že tak pohybově nadaný člověk něco zameškal?  Klášter, pochybný bar i milenci. To vše pomohlo Coco Chanel na samý vrchol slávy Číst více Bylo to proti přírodě Po první kapele Rebels se přesunul k Františku Ringo Čechovi, ale nebylo to na dlouho. „On psal tak, jak psal, jeho texty byly takové, jaké jsou, s tím se nedalo nic dělat. Když psal na cizí věci, tak to většinou moc nešlo, bylo to všechno proti přírodě. Půvab to ale mělo a mělo to i úspěch,“ popsal zpěvák svoje zkušenosti s přibližně roční spoluprací se svérázným hudebníkem, tehdy kapelníkem skupiny Shut Up. Odtud už jeho cesta podle serveru České televize vedla do Olympicu, kde se ale také příliš neohřál. Dva opravdu známí a oblíbení muži v jedné kapele – tedy Petr Janda a Jiří Korn – to bylo na jedno jeviště přece jen trochu moc. Zpěvákovy další cesty vedly přes různá uskupení až ke 4TETu, který vystupuje dodnes.  Zklamání z filmu Zatímco jeho hudební kariéra čítá stovky písní, z nichž mnohé se staly hitem, herecká dráha byla zatím poměrně skromnější, možná i proto, že se po první natočené pohádce Honza málem králem cítil podvedený. Jeho postavu totiž nechal režisér předabovat a to Jiřího Korna mnoho a mnoho let mrzelo natolik, že se na pohádku raději ani nedíval. Přesto jsme jej mohli vidět i v dalších filmech, jako třeba Anděl s ďáblem v těle a Anděl svádí ďábla, Trhák nebo v pohádce z roku 2005 Trampoty vodníka Jakoubka i v dalších.  Jiří Adamíra přidělal vrásky filmovému štábu. Muselo být po jeho, jinak by nehrál Číst více Třetí manželství snad už vyjde Jak je na tom Jiří Korn se svým soukromím? O něm příliš nemluví, ale i přesto víme, že je potřetí ženatý, a zatímco jeho první dvě manželství, nejprve s paní Hanou a potom s Kateřinou, nevyšla, současný vztah se zdá být v pořádku. Ostatně se současnou ženou Radkou, kterou si vzal v roce 2017, jej sice nepojí společné děti, zato však vášeň pro golf, při kterém se také před lety seznámili.  Bude dárek za statisíce?  Jak letos zpěvák oslaví svoje narozeniny? Jednak připravuje koncertní turné, na které se mohou jeho příznivci těšit v září, jednak bude také nějaký ten dáreček. Jestli předčí ten deset let starý, kdy si Jiří Korn k pětašedesátým narozeninám pořídil hodinky za čtvrt milionu, se možná také pochlubí. Uvidíme.  Zdroj: autorský text KAM DÁL: Meghan Markle je příbuzná Churchilla, Osbourne neandertálce. I další celebrity mají zajímavé předky.

Čas načtení: 2024-05-31 16:00:01

Favoritka StarDance: živí se boxem, umí škrtit a kopat. Snad si to nebude chtít vyřídit s porotou

Do StarDance míří úžasná mladičká kickboxerka. Je cílevědomá a upřímná, nikdy neztrácí odvahu a nevzdává se. Tvrdí o sobě, že je divoška, která chce být sama sebou. Je osminásobnou mistryní světa v bojových sportech. Proč jste přijala účast ve StarDance? Jak se cítíte a jaký z toho máte pocit? Jsem blázen a mám ráda výzvy. Pocity mám smíšené, pohybuji se na hranici úplného zoufalství až po to, že se těším. Taková horská dráha. A často si kladu otázku, co to zase dělám. Nejsem žádný tanečník a mé pohybové schopnosti jsou taky trochu mimo. Ladnost mi nic neříká. Umím s lidmi házet, škrtit a kopat je, ale tancování bude bezesporu nejtěžší soupeř, jakého jsem kdy měla. Český mas-wrestling stojí na začátku cesty. Podaří se ho prosadit do škol? Číst více Na co se nejvíce těšíte? Na krásnou atmosféru, na krásné šaty a kostýmy. Na to, že budu vypadat jako princezna a budu umět tancovat a že to bude velká dřina. Ne dřina, jakou normálně znám a v jaké se pohybuji – žádný písek v očích při výcvicích, žádné vysoké teploty v poušti ani žádné bahno. Z čeho máte největší strach a respekt? Neřekla bych, že mám strach, ale respekt. A ten mám úplně vždycky a ke všemu. Musím přiznat, že největší respekt mám ke každému, kdo se rozhodne něco dělat, a je úplně jedno, o co se jedná. Člověk musí být fakt hrozně statečný, odolný a nesmí se nechat zlomit, když mu nikdo nefandí. A těch lidí je většina. Takže každý, kdo se o něco snaží, má můj obdiv. Za každým úspěchem je spousta dřiny, kterou nikdo nevidí. Všichni by chtěli všechno mít, ale nikdo pro to nic nedělá. Aikido. Univerzální, zajímavá a (ne)sportovní disciplína na šest písmen Číst více Myslíte si, že vám kondička pomůže vyhrát? Ne, soutěž není o kondičce. Pokud by byla, věřila bych si na vítězství. Takhle budu ráda, když přežiju. Ale i když budu přežívat, chci si to užít na maximum. Na druhou stranu bude to úplně jiný pohyb než ten, na který jsem zvyklá. Makat mně ale nevadí. Mám ráda těžké tréninky a vždycky se snažím do toho dát maximum. Nejsem nadaná, ale pokud mi na něčem záleží, chci do toho dát všechno. Nemám ráda žádné výmluvy. Připravujete se již na soutěžení? Pokud ano, jak? Brácha prohlásil, že bych si měla zaplatit taneční, protože si mě nedokáže představit, že se to někdy naučím. Já jsem tady o tomhle vůbec nepřemýšlela. Vždycky se budu soustředit na přítomný okamžik, do kterého budu dávat všechno, a uvidíme, jestli to bude stačit. Jaký máte cíl ve StarDance? Kam až chcete dotancovat? Mým cílem je probojovat se alespoň do jednoho kola a neudělat národní ostudu. Bude to těžké, ale budu bojovat. Nevím, jestli to ale bude stačit. Tanec je hrozně krásná věc, ale ledničku třeba taky nenaučíte, aby prala prádlo, a se mnou je to stejné. Dám do toho ale všechno. V mém podání to ale spíše bude „StarDance – když kopyto tančí“. Celý život věřím, že náš osud není ve hvězdách, ale v nás. Věřím, že většinu věcí se můžeme do jisté doby naučit a že většina věcí je na nás, jak se s nimi popasujeme. A jak to vidíte s vítězstvím?  Těším se, až sama sobě ukážu, že jsem to dokázala. Že si dokážu stoupnout na parket a něco zatancovat. To bude moje vítězství. Na konci si sama sobě řeknu, že jsem to dokázala, a to bude skvělý pocit. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Sebeobrana nebo judo? První týden zdarma.

Čas načtení: 2024-06-24 13:23:00

Miláčci StarDance Maršálek a Adamczyková: Přenechali kšefty svým tanečníkům!

Po celou dobu zatím poslední řady StarDance patřili cukrář Josef Maršálek (42) a snowboardistka Eva Adamczyková (31) k nejoblíbenějším soutěžícím. Ani jeden sice nevyhrál, ale nabídek na tancování na plesech a společenských akcích dostali přehršel.

Čas načtení: 2024-07-20 05:30:00

Tanec a grilování místo řízené akce. Stáří není o věku, říká sociální pracovník

Sociální pracovník Ondřej Syrový organizuje se svými kolegy karnevaly spojené s grilováním, různé přednášky či literární a filmová setkání. A to pod záštitou klubů seniorů na pražském Žižkově, které vede. Upřednostňují tam neřízenou zábavu. „Máme tu i několik klientů, kteří potřebují komplexní péči a jsou téměř imobilní. Zábava jim pomáhá. Třeba jedna paní odhodila chodítko a rozjela se při tancování na písničku Jede, jede mašinka. A pak zase schody vyšla s chodítkem,“ říká v rozhovoru pro Deník Syrový. Metodu, na základě níž s důchodci pracuje, zmiňuje i v nedávno vydané knížce Žižkovský podivín.  

Čas načtení: 2024-07-20 05:30:00

Tanec a grilování místo řízené akce. Stáří není o věku, říká sociální pracovník

Sociální pracovník Ondřej Syrový organizuje se svými kolegy karnevaly spojené s grilováním, různé přednášky či literární a filmová setkání. A to pod záštitou klubů seniorů na pražském Žižkově, které vede. Upřednostňují tam neřízenou zábavu. „Máme tu i několik klientů, kteří potřebují komplexní péči a jsou téměř imobilní. Zábava jim pomáhá. Třeba jedna paní odhodila chodítko a rozjela se při tancování na písničku Jede, jede mašinka. A pak zase schody vyšla s chodítkem,“ říká v rozhovoru pro Deník Syrový. Metodu, na základě níž s důchodci pracuje, zmiňuje i v nedávno vydané knížce Žižkovský podivín.  

Čas načtení: 2024-08-01 12:03:27

Olympijské hry a Breaking: Co byste o tancování v Paříži měli vědět

Letní olympijské hry 2024 se mohou pyšnit disciplínou, ze které mají radost především tanečníci. Premiéru v Paříži bude mít Breaking. Olympijské hry jsou vždy sportovní událostí roku, ty letošní mají ale pro všechny tanečníky speciální význam. V Paříži se totiž bude poprvé v historii olympijských her i tancovat, a to konkrétně Breaking (B-Boying). Dnešní článek […] Článek Olympijské hry a Breaking: Co byste o tancování v Paříži měli vědět vyšel na tanečním blogu 331 Dance Studia Olomouc.

Čas načtení: 2024-09-03 15:45:29

Škola a tanec: Jak stíhat školní povinnosti i mimoškolní pohybové aktivity?

Škola a tanec. Jak mít čas na obojí, nezbláznit se a přitom ani jedno neflákat? Rady pro školáky a studenty, kteří se věnuji tancování. Otázka, na kterou jednou narazí každý tanečník i každý rodič tanečníka. Jde dohromady škola a tanec? Je možné skloubit taneční tréninky, soutěže a vystoupení s náročnou přípravou do školy? Odpověď je […] Článek Škola a tanec: Jak stíhat školní povinnosti i mimoškolní pohybové aktivity? vyšel na tanečním blogu 331 Dance Studia Olomouc.

Čas načtení: 2024-09-16 11:38:00

Zprávy z jižních Čech: Místa v kroužcích pro děti rychle mizí. Zájem je o pohyb, hudbu i výtvarné činnosti

Flétna, tancování nebo třeba keramika. Rozvíjet svůj talent děti můžou i po škole – v různých zájmových kroužcích. Volná místa ale rychle ubývají. Posledních pár zbývá ještě v Domě dětí a mládeže ve Strakonicích.

Čas načtení: 2024-09-21 14:48:49

5 odpovědí na základní otázky o tanci

Co je to tanec? Je to sport nebo umění? Kdy vznikl? Kdo je v tancování nejlepší? Prozradíme vám, co jste kdy chtěli vědět o tanci … Říká se, že tanec je starý jako lidstvo samo. A je na tom mnoho pravdy. Je dokonce prokázáno, že lidské tělo nedokáže netancovat, když slyší hudbu – automaticky dělá […] Článek 5 odpovědí na základní otázky o tanci vyšel na tanečním blogu 331 Dance Studia Olomouc.