Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-02-14 08:21:00

Spadáte pod NIS2? Poradíme, jak splnit požadavky evropské směrnice a maximalizovat ochranu vaší IT infrastruktury

Praha 14. února 2024 (PROTEXT) - Cílem evropské směrnice NIS2 je výrazně posílit a zabezpečit evropský kyberprostor. Oproti předchozí směrnici zásadně rozšiřuje oblast působnosti a povinností pro poskytovatele služeb důležitých pro fungování společnosti. V České republice se dotkne více než 6 000 soukromých i veřejných subjektů - od energetiky, zdravotnictví, potravinářství nebo chemický průmysl přes dopravu, bankovnictví, vodárenství, výrobu potravin či digitální infrastrukturu po poštovní a kurýrní služby, nakládání s odpady, veřejnou správu a mnoho dalších odvětví. Nové povinnosti by měly být ukotveny v národní legislativě (ZoKB a některých dalších předpisech) do poloviny října 2024. Vzhledem k poměrně složitému procesu implementace i nedostatku specializovaných IT profesionálů na trhu nedoporučujeme organizacím, které pod NIS2 spadají, příliš otálet, říká Vladimíra Tesková, spoluzakladatelka, spolumajitelka a COO české technologické a vývojářské společnosti TeskaLabs.Log management – efektivní ochrana IT infrastruktury i nástroj ke splnění požadavků NIS2Jako jeden z nástrojů ke splnění nových požadavků doporučuje Vladimíra Tesková log management, který lze vnímat jako deník, do něhož systém nebo aplikace zapisují veškeré své aktivity. Pokud něco nefunguje tak, jak má, můžeme se snadno do toho deníku vrátit a zjistit, co se stalo. Log management má několik zásadních funkcí. „Za prvé funguje jako hlídač bezpečnosti. Pokud se někdo nebo něco pokusí o neoprávněný přístup, logy nám to ukážou podobně, jako by bezpečnostní kamera nahrála podezřelou aktivitu. Za druhé ho můžeme vnímat jako zachránce v případě problémů. Pokud totiž systém nebo aplikace selžou, logy nám pomohou zjistit, proč k tomu došlo,“ říká Vladimíra Tesková. Log management může být i dobrým zpravodajem o návycích uživatelů. Logy umí poreferovat o tom, jaké funkce lidé využívají, kolik času tráví na jednotlivých stránkách apod. „Zásadní je také compliance – soulad s pravidly a jejich dodržování. Díky log managementu splňuje vaše organizace také povinnosti, které ukládá ZoKB č.181/2014 Sb., VoKB č. 82/2018 Sb., ČSN/ISO 27001:2013 a směrnice NIS 2,“ doplňuje Vladimíra Tesková.Jak poznat kvalitní log management?Ne všichni poskytovatelé log managementu poskytují kvalitní produkt a službu. Co by tedy měl moderní log management splňovat? Podle Vladimíry Teskové patří mezi základní požadavky:snadná a intuitivní práce s nástrojem,rychlá kontrola dat za pomoci připravených vizualizací,možnost rozšíření sady dashboardů o nové vizualizace,nástroj bez historického zatížení a technologického dluhu,bezproblémové připojování i nestandardních zdrojů logů,tvorba vlastních detekčních pravidel bez nutnosti složitého programování,vysoká propustnost logů (EPS),možnost rozšíření na plnohodnotný SIEM,licenčně neomezené datové úložiště,zamezení likvidace dat v případě překročení objemu dat v rámci licence,pravidelné aktualizace technologie,splnění veškerých legislativních požadavků (ZoKB, VoKB, NIS2 apod.).Jak funguje LogMan.io?Firma TeskaLabs se specializuje na vývoj vlastních produktů a na služby v oblasti kybernetické bezpečnosti, které využívají mnohé firmy i veřejné instituce u nás i v zahraničí. Klíčovými produkty firmy je LogMan.io, nástroj pro sběr, analýzu a archivaci logů, LogMan.io PLUS pro sběr, analýzu a archivaci logů s vybranými korelačními pravidly a TeskaLabs SIEM, plnohodnotný SIEM jako další krok po nasazení Logman.io.Samotný LogMan.io poskytuje detailní dokumentaci v případě kritického incidentu dle platné legislativy (ZoKB, GDPR, NIS2 nebo ČSN ISO 27001:2013). Kromě toho dokáže najít původ incidentu, nahrává veškeré dění v IT struktuře společnosti, nabízí úplný přehled o veškerých datech v IT infrastruktuře a zajišťuje auditní stopu. LogMan.io se může pochlubit také bezkonkurenčním výkonem v podobě až 500 000 EPS (události za sekundu), které je schopen zpracovat. V porovnání s maximálně 10 000 EPS jiných dodavatelů jde o skutečně úctyhodné číslo. Důležité je i to, že analýza dat probíhá v reálném čase a data jsou uchovávána v nezměnitelné podobě.LogMan.io je zároveň připraven k okamžitému a jednoduchému nasazení v jakémkoliv IT prostředí a umožňuje snadnou rozšiřitelnost na plnohodnotný TeskaLabs SIEM. Díky včasné a přehledné detekci problémů ochrání důležitá a citlivá data ve všech typech organizací. Rozsáhlé možnosti využití pak LogMan.io nabízí pro Business Inteligence, Big Data a Machine Learning.TeskaLabs nabízí několik možností nasazení produktu, a to formou dodání společně s hardwarem, ve virtualizované prostředí, prostřednictvím softwarové licence nebo jako komplexní servis. Firma má k dispozici vlastní tým elitních vývojářů a programátorů, stejně jako expertů na kyberbezpečnost i směrnici NIS2. „Proto můžeme zákazníkům vždy poskytovat řešení na míru a v případě jakýchkoliv požadavků zareagovat mimořádně rychle,“ zdůrazňuje Vladimíra Tesková.Snažíme se změnit přístup firem ke kybernetické bezpečnostiSměrnici NIS2 vidí Vladimíra Tesková jako velkou příležitost k tomu, aby soukromá i veřejná sféra začala vnímat otázky kyberbezpečnosti opravdu vážně. I vzhledem k požadavkům NIS2 a ZoKB poptávka po kvalitním řešení kyberbezpečnosti stoupá, mnoho manažerů a majitelů firem však vnímá nová nařízení jen jako nutné zlo.„Výjimkou jsou samozřejmě ti, kteří se s nějakou formou destruktivního kyberútoku už setkali, a přišli tak o zásadní data, ať už jde o výrobní či finanční dokumentaci, klientské databáze a další citlivé informace, i zákazníky,“ dodává Vladimíra Tesková.„Také proto jsme s našimi partnery počátkem listopadu uspořádali pro majitele a manažery organizací odbornou konferenci, kde jsme se věnovali nejen otázkám NIS2, ale důležitosti kyberbezpečnosti obecně. Edukaci v této oblasti totiž považujeme za jeden z důležitých prostředků k tomu, abychom pomohli sesadit Česko z předních příček v souvislosti s počtem kybernetických incidentů. Naším cílem je, aby byla nová pravidla bezpečnosti vnímána především jako přínos pro firmy i jejich zákazníky a potažmo i pro celou ekonomiku, a ne jako další byrokratická a finanční zátěž,“ uzavírá Vladimíra Tesková.Více na http://www.teskalabs.com, logman.io a na sociálních sítích LinkedIn, Facebook nebo X. TeskaLabsTechnologická společnost TeskaLabs se dlouhodobě zabývá vývojem pokročilých softwarových produktů pro kybernetickou bezpečnost, jako jsou SIEM, Logmanagement a PKI řešení kybernetické bezpečnosti, které pomáhají firmám plnit vysoké bezpečnostní standardy v této oblasti.Firmu založili Aleš Teska a Vladimíra Tesková v roce 2014. Oba už v tu dobu měli za sebou i další úspěšné společné projekty, mj. systém pro mobilní operátory, který monitoruje kvalitu služeb, nebo online nástroj projektového managementu.Z původního ostře sledovaného startupu nabízejícího řešení pro zabezpečení mobilních aplikací a bezpečné připojení mobilních zařízení do firemních sítí se postupem času stala renomovaná technologická společnost v oblasti kybernetické bezpečnosti.Velký podíl na tom mělo nejen přestěhování do Londýna, ale také účast v náročném programu prestižního globálního akcelerátoru TechStars, v němž byl TeskaLabs prvním českým startupem. Díky tomu si TeskaLabs vybrala britská pobočka firmy Cisco do svého programu podpory začínajících technologických firem.Služby a bezpečnostní řešení od TeskaLabs využívají firmy a instituce napříč odvětvími – např. O2, IKEM, TV Nova, TV Prima, Linet, AXA, Heureka, MPSV, Jablotron, Innogy, Axenta aj.Firma má pobočky v Praze a Londýně.  

Čas načtení: 2021-02-25 14:39:22

Česká televize připomene filmy kameramana Vladimíra Opletala

Kameraman Vladimír Opletal spojil svůj profesní život s Československou a Českou televizí. Dohromady pro ni natočil několik set pořadů. V pátek 26. února oslaví devadesát let. Česká televize do svého programu zařadila několik pořadů snímaných právě kamerou Vladimíra Opletala, například filmy Polední žár nebo Manželka Ronalda Sheldona, které natočil s režisérem Zdeňkem Zelenkou. „Vladimír Opletal je legenda, která se významně od samého počátku podílela na televizním vysílání. Vladimír Opletal byl vzniku řady úspěšných a oceňovaných projektů, které patří do zlatého fondu České televize. I proto se jeho dílo pravidelně vrací na obrazovky a zaznamenává velký divácký ohlas. Jeho přínos jako špičkového kameramana spočívá i v tom, že během své kariéry prosazoval progresivní technologie, například barevné vysílání, vznik prvního filmu ve formátu 16:9 a mnoho dalších inovací. I díky němu byla Česká televize inovátorem a přinášela ve své době to, na co byli diváci zvyklí ve světě,“ říká ředitel programu ČT Milan Fridrich. Vladimír Opletal vystudoval grafickou školu a vyučil se fotografem. Na FAMU vystudoval v letech 1951 až 1956. Ke konci studia pracoval jako asistent kamery a brzy jako samostatný kameraman – externí spolupracovník Československé televize, pro kterou natáčel pořady sportovní, zpravodajské, dokumentární, dětské i dramatickou tvorbu. V roce 1957 byl přijat do Československé televize. Byl u zrodu prvních živě vysílaných inscenací ze studia v Měšťanské besedě. Spolupracoval s více než šedesáti režiséry na distribučních filmech, TV filmech, televizních inscenacích a seriálech. Získal Cenu Trilobit (1966) za řadu inscenací, například Sammy a Ministerstvo strachu. V roce 1970 mu byla udělena Výroční cena ČST za vynikající kameramanskou práci a v roce 1972 obdržel na MTV festivalu v Sofii významnou cenu za pojetí filmu Romeo a Julie na konci listopadu. V roce 2014 získal Výroční cenu Dilia a Asociace českých kameramanů za celoživotní dílo. V roce 1962 se podílel na seriálu Tři chlapi v chalupě. O dva roky dříve už stál za kamerou v pražském Divadle ABC při záznamu inscenací Balada z hadrů a Těžká Barbora, ve kterých hlavní role ztvárnili Jan Werich a Miroslav Horníček. V roce 1966 byl kameramanem jednoho z prvních komediálních seriálů Jaroslava Dietla Eliška a její rod. Z Opletalovy tvorby nelze opomenout ani pětidílnou ságu dvou podnikatelských rodů na motivy románu Vladimíra Neffa Sňatky z rozumu z roku 1968. Podílel se rovněž na oblíbeném seriálu detektivních příběhů Hříchy pro pátera Knoxe či třídílném televizním filmu Arrowsmith. Z několika desítek solitérní tvorby a minisérií se podílel například na televizních inscenacích a filmech Pozdní láska, Láska jako trám, Lucerna, Dopis psaný španělsky, Paní Piperová zasahuje, Manželka Ronalda Sheldona, Polední žár atd. Program k devadesátinám Vladimíra Opletala na ČT1 Pohádka o prolhaném království – 27. 2. ve 13:05 O tajemném labyrintu a zvídavé princezně (1992). Hrají: A. Švehlík, H. Ševčíková, H. Maciuchová a další. Scénář A. Vovsová. Kamera V. Opletal Režie S. Simonová Úsměvy Vladimíra Opletala – 28. 2. v 8:15 Vladimír Opletal hostem Jaromíra Hanzlíka (2006). Režie P. Vantuch Polední žár – 28. 2. 2021 od 21:45 Jaromír Hanzlík v detektivním příběhu o spisovateli, který se ocitá v tísnivé situaci mezi dvěma ženami (1997). Scénář podle románu P. Quentina J. Hubač. Kamera V. Opletal. Režie Z. Zelenka Manželka Ronalda Sheldona – 7. 3. ve 21:50 Viktor Preiss v detektivním příběhu o otci, který usiluje o záchranu syna podezřelého ze spáchání těžkého zločinu (2001). Scénář podle románu P. Quentina I. Hejna. Kamera V. Opletal. Režie Z. Zelenka {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-02 20:14:08

Nejlepší současné grafické práce vystavují v pražském Obecním domě včetně díla posledního laureáta Chalupeckého ceny

Až do 22. února probíhá v Obecním domě v Praze výstava Grafika roku, která představuje to nejlepší ze současného grafického umění včetně ukázky děl letošního laureáta Ceny Vladimíra Boudníka. Mezi vystavujícími najdete Patrika Hábla, Martina Velíška, Petra Nikla, Jakuba Špaňhela, Miloše Šejna, Martina Salajku, Jaromíra 99, Saki Matsumoto, Michala Bačáka, Šimona Brejchu a další. Vystaveno 213 děl a 19 autorských knih. Soutěže Grafika roku se každý rok účastní stovky českých autorů i studentů, Cena Vladimíra Boudníka je prestižní ocenění umělcova celoživotního přínosu grafice.   Cena Vladimíra Boudníka Laureátem 25. Ceny Vladimíra Boudníka je Ondřej Michálek za významný tvůrčí přínos v oblasti grafické tvorby a přesvědčivý a výrazný soubor grafických děl objevného výrazu či formy bez časového a generačního omezení.   Grafika roku   Hlavní cena v kategorii A – velký formát Prof. Martin Velíšek: Struhadlo, prořezávaný hlubotisk, velikost listu 1400 x 800 mm Porota přihlédla ke kvalitnímu technickému provedení grafického díla. Zaujalo ji osobité ztvárnění, vycházející z konkrétní předmětnosti odkazující k principům modernity. Autor uvádí: „Snažím se přenést realitu do grafiky. Celkem samozřejmě prostřednictvím linií, bodů a ploch. Ale pak také – zcela v duchu aktuální předlohy, struhadla – jako reálný atribut, tedy otvory v ploše tohoto nástroje. Perforace v ploše struhadla a perforace v ploše papíru spolu souzní. Skrze otvory se realita i její výtvarný přepis setkávají a splývají. A přesto věc a její otisk nejsou a nemohou být identické. Princip perforace podtrhuje stejnorodost a současně činí odlišnost naléhavější, protože nám naše zkušenost říká, že „poškozovat“ podložku tisku je přece absurdní... a tedy obrací naši mysl od reality zpět k jejímu záznamu.“   Hlavní cena v kategorii B – malý formát Jan Hísek: Černý kocour, mezzotinta, velikost listu 477 x 318 mm Porotu zaujala bohatost autorova vnitřního světa, pro který našel adekvátní vyjádření ve špičkově zvládnuté technice mezzotinty. Autor uvádí: „Předlohou k vytvoření mezzotinty Černý kocour mi byla stejnojmenná temná povídka Edgara Allana Poea, kdy reflexe na dílo tohoto autora se neprojevila ve volném listu příliš ilustrativně, ale spíše jako obraz temného stvoření, které skryto před našimi zraky uchovává pravdu a vyjevuje zločin na světlo. Černý kocour se zde mění v čaroděje se sluneční svatozáří, chránící zazděnou ženu, která obklopena stavením a zahradou vznáší se pod touto ochranou k jinému životu.“   Hlavní cena v kategorii C/A – studentské práce velký formát, Cena Simeony Hoškové Veronika Hoppová: Gorazdova 6, hlubotisk z kamene, velikost listu 333 x 421 mm. Vyjádření poroty: Práce Veroniky Hoppové není tzv. galerijního typu – naopak těží z vlastních tradic média intuitivně chápaného jako prostředek zachycení povýtce intimní zkušenosti. Je pozoruhodná jak po stránce estetické a formální, včetně nároků techniky, tak té umělecké. Nenabízí jednoduché interpretace, mysl diváka vede cestou imaginativních obratů a variací, přesto je koncentrovaná a ucelená. Autorka uvádí: „V bytě v Gorazdově ulici číslo šest se maminka dívá z pokoje prababičky a pradědy přes chodbu do kuchyně. Tou chodbou se Veronika řítí na dětském odrážedle. Tak snad nebude bourat, říká si maminka.“   Hlavní cena v kategorii C/B – studentská práce malý formát Tereza Šrámková: Zvíře, akvatinta, velikost listu 250 x 180. Porota ocenila fantazii, odvahu k humorné nadsázce i schopnost jasné výpovědi výtečně vyjádřené na malém formátu. Adekvátně využitá technika akvatinty podpořila celkové vyznění. Autorka uvádí: „Tvor – po nocích v lesích pobíhá a jazykem objímá. Jaký důvod má? Každý se sám podívá.“   Hlavní cena v kategorii D – autorská kniha Lenka Novotná: Kroj, počítačová grafika, velikost 145 x 145 mm. Vyjádření poroty: Originální koncepce čerpající z ornamentů lidových krojů. Precizní provedení digitálního tisku. Nápadité převedení tradičního tématu do současné replikace. Autorka uvádí: „Tato autorská kniha je vytvořena na motivy výšivek, pravděpodobně Kyjovského kroje, který patřil mé prababičce. Jednotlivé výšivky byly graficky zpracovány. Celá kniha je svázána koptskou vazbou a umístěna do krabičky. Uvnitř se nachází, kromě autorské knihy, také fotka sestřenice v kroji. Celá kniha vznikla jako bakalářská práce.“   Tisk z výšky Bronislava Bakule Malá: Prales - vnitřní život, linoryt, velikost listu 660 x 960 mm Vyjádření poroty: Linoryt Bronislavy Malé je výjimečný uchopením techniky redukované na nezbytné minimum, ještě schopné pojmout a vyjádřit plastickou skutečnost existující v pozadí obrazu. Haptická kvalita, kterou organický svět disponuje, zde v jisté symbióze vstupuje do vlastního tisku. Výsledkem je prostý, čistý, hudební strukturaci připomínající záznam, přesto pozoruhodně vtipný – volající po domýšlení chybějících polotónů a prostorových "výplní". Autorka uvádí: „Před deseti lety jsem se vrátila z téměř 1,5ročního pobytu na Novém Zélandu. Navzdory času se mě od těch dob drží fascinace dvěma tématy – moře a pralesa. V obrazu světa se jedná o velice zhuštěné uzly živé hmoty. Ač se navenek projevují coby organická hmota, pod povrchem mají daný řád a nepřeberné množství dalších podřádů a malých systémů. Právě hledání skryté harmonie ve světě kolem je zřejmě mojí potřebou. Nikoliv ve vědeckém slova smyslu, ale v intuitivním a filozofickém. Organická hmota projevuje eruptivní tendence vymaňování z daného řádu a nakonec se opět do něj vrací, protože je jím zcela prostoupena. Grafika "Prales – vnitřní život" je destilátem tohoto nahlížení světa a převedením do vizuální řeči.“   Tisk z hloubky Robin Kaloč: Krajina, akvatinta a tisk z výšky, velikost listu 670 x 960 mm. Porota ocenila tyto výtvarné aspekty: čistota, hloubka, malířskost, prostor, zklidnění, skvělé propojení technik a přínos prožitku. Autor uvádí: „Vždy jsem rád chodil do krajiny rozjímat a jenom tak být. Vyhlížet daleké horizonty v tichu a s pokorou často i dlouho po setmění, kdy se už postupně ztrácí kontury jednotlivých tvarů, a kdy téměř naráz prostorem zavládne posvátné ticho noci. Napadá mě přirovnání, že je krajina jako lidská tvář. Svou podobu jen pomalu mění, přesto má každým okamžikem jiný výraz a neustále tiše hovoří. Nekonečno příběhů minulosti vypráví. Vzpomínky své poodkrývá.“   Litografie Sabina Kafková: Divý kanec, litografie, velikost listu 500 x 707 mm. Vyjádření poroty: Sabina Kafková obdržela Cenu díky experimentálnímu a neobyčejně silnému uměleckému postupu, zachycené atmosféře a na první pohled semiabstraktnímu obrazu. Autorka uvádí: „Tato litografie byla vytvořena jako součást souboru ilustrací ke Starým pověstem českým od Aloise Jiráska. Námětem této ilustrace tedy nebyla jiná pověst, než-li ta o Bivojovi a kanci. Kresbu na kámen jsem provedla hustou litografickou tuší pouze za pomoci svých dlaní a prstů, jejichž opakovaným otlačováním jsem docílila různých odstínů. Jedná se o rychlé expresivní vyjádření motivu.“   Serigrafie Petr Kubáč: Chyba, sítotisk, 700 x 1000 mm. Porota ocenila kvalitu tisku. Autor nezvyklým způsobem akcentuje současné mediální téma a formou barevných přetisků vytváří vizuální napětí. Autor uvádí: „V současné době se stále více setkáváme s manipulací médií, ať už ve formě televizního vysílání, rádia, internetu či v tiskové podobě. Pro vytvoření grafiky jsem použil deformaci obrazu, známou jako glitch. Obraz jsem získal z veřejného vysílání soukromé televize.“   Počítačová grafika Kryštof Brůha: Reonar de Inter Solaris, tisk pomocí robotického ramene technikou unikátně vyvinutou pro kolekci šesti tisků, velikost listu 1000 x 700 mm. Vyjádření poroty: Napětí mezi elementární formou grafického díla v protikladu se zvolenou tiskovou technologií robotické ruky zaujala porotu s ohledem na otevírání nových možností oboru. Autor uvádí: „Tisk robotickým ramenem na papír. Dokumentace výpalu slunečním paprskem do horniny během performance. Kinetické sochy / Inter Solaris.“   Cena poroty Patrik Hábl: Tři Hory, vlastní kombinovaná technika, velikost listu 1230 x 1560 mm Vyjádření poroty: Ceny byla udělena Patriku Háblovi za kreativní a inovativní uchopení tématu krajiny a osobitý tvůrčí přístup k tradiční grafické technologii. Autor uvádí: „Tři hory vznikly přímou inspirací z asijských cest. Hora pro mne dlouhodobě představuje místo nejenom fyzického setkání s přírodními živly, ale i touhu po dosažení jejího vrcholu, jehož průběh je často důležitější než cíl samotný. Z interpretačního hlediska je to zároveň její mnohovrstevnatost a imaginativnost. Existuje tradiční malířská teorie, jejímž hlavním principem je propojení a prolnutí životní energie čchi, která obrazem prochází a dodává mu pohyb a život. Pro Asiaty je hora vnímána jako středobod vesmíru.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-28 07:00:00

Společně proti kyberhrozbám: Aliance All4Cyber spojuje přední firmy v oboru kybernetické bezpečnosti

Praha 28. května 2024 (PROTEXT) - V době, kdy se otázka kybernetické bezpečnosti stává stále zásadnějším momentem každodenní reality jednotlivců i organizací, vstupuje na český trh aliance All4Cyber. Nezávislé oborové sdružení, tvořené předními poskytovateli řešení v oblasti kybernetické bezpečnosti, vzniklo s cílem poskytovat komplexní služby, šířit osvětu a předávat zkušenosti v soukromém i veřejném sektoru. Aliance také reaguje na aktuální legislativu, ať už je to evropská směrnice NIS2, nebo nový Zákon o kybernetické bezpečnosti. Zakládajícími členy All4Cyber jsou renomované společnosti Antesto, CNS, DATASYS, DATRON, IdStory a TeskaLabs.Všichni členové aliance All4Cyber se mohou pochlubit dlouholetými zkušenostmi v oblasti kybernetické bezpečnosti nejen na českém a slovenském trhu, ale i v USA a ve Velké Británii. Díky tomuto spojení je aliance All4Cyber schopna nabízet komplexní řešení v oblasti ochrany proti kybernetickým hrozbám od vstupní analýzy a zajištění služeb auditu kybernetické bezpečnosti přes pořízení a implementaci nástroje pro zálohování a archivaci, zabezpečení komunikační sítě a nástroje pro segmentaci datové komunikační sítě, pořízení a implementace nástroje pro analýzu a monitoring síťového provozu, multifaktorovou autentizaci, SIEM či SOC až po pořízení kryptografického systému zajišťujícího ochranu informací mezi datovými centry a uživatelskými pracovními stanicemi přenášených po nezabezpečeném komunikačním prostředí různých poskytovatelů apod.Cíle a mise aliance All4CyberV souladu s nejnovějšími legislativou, včetně evropské směrnice NIS2 a zákona o kybernetické bezpečnosti (ZKB), si aliance klade za cíl nejen poskytovat špičková a komplexní bezpečnostní řešení, ale také aktivně přispívat k osvětě veřejnosti a kultivaci trhu v oblasti kybernetické bezpečnosti.Aliance All4Cyber se zavázala k vzájemnému předávání znalostí a zkušeností mezi svými členy a ke spolupráci na projektech, které mají za cíl rozšíření povědomí o důležitosti kybernetické bezpečnosti v každodenním životě.„Vědomí síly spolupráce je základem vzniku All4Cyber. Společně jsme se zavázali ke sdílení znalostí a zkušeností, kultivaci trhu a edukaci veřejnosti. Kybernetická bezpečnost je neustálou výzvou, která ovlivňuje každého z nás, a je naší společnou odpovědností tuto oblast neustále zlepšovat," říká Vladimíra Tesková, spoluzakladatelka, spolumajitelka a COO společnosti TeskaLabs, která je členem aliance All4Cyber.Aliance All4Cyber chce přinášet inovativní pohledy a řešení srozumitelná nejen odborníkům, ale i široké veřejnosti. V rámci svých aktivit plánuje aliance sérii vzdělávacích aktivit, jejichž cílem je osvětlit důležitost a dopady kybernetické bezpečnosti na každodenní život. Členové All4Cyber se rovněž aktivně účastní tematických projektů, jako jsou konference a workshopy, a podporují dialog mezi odborníky, soukromým i veřejným sektorem nebo zájemci z řad široké veřejností.All4Cyber určuje pravidla hryDíky silnému zázemí svých zakládajících členů a širokému spektru dosud realizovaných projektů má All4Cyber unikátní možnost poskytovat vysoce efektivní a na míru přizpůsobená řešení, která reflektují specifické potřeby jak velkých korporací, tak středních i menších podniků. Aliance také hodlá využít své mezinárodní zkušenosti k implementaci best-practice přístupů, které byly úspěšně aplikovány ve více zemích.Aliance nastiňuje dlouhodobou viziAliance All4Cyber vidí kybernetickou bezpečnost jako běh na dlouhou trať. Její členové jsou připraveni neustále sledovat aktuální trendy a reagovat na nejnovější vývoj v oblasti hrozeb i obranných technologií, aby zajistili, že jejich klienti a široká veřejnost jsou co nejlépe informováni a chráněni.„Všichni členové naší aliance si uvědomují rostoucí hrozbu kybernetických útoků a chtějí sdílet své znalosti a zkušenosti, aby pomohli firmám a organizacím v České republice chránit se,“ podotýká Vladimíra Tesková. „Věříme, že právě spolupráce profesionálů je klíčem k úspěšnému boji proti kybernetickým hrozbám,“ uzavírá Vladimíra Tesková.Více informacíPro další informace o alianci All4Cyber, jejích službách a nadcházejících aktivitách navštivte www.all4cyber.cz, LinkedIn, nebo nás kontaktujte na info@all4cyber.cz. O alianci All4CyberAll4Cyber je aliance firem poskytujících řešení v oblasti kybernetické bezpečnosti. Vznikla spojením renomovaných společností: Antesto, CNS, DATASYS, DATRON, IdStory a TeskaLabs. Aliance poskytuje komplexní řešení kybernetické bezpečnosti pro soukromý i veřejný sektor, a to v souladu s platnou legislativou v čele s požadavky nové směrnice NIS2 a ZKB. Aliance se zavázala ke spolupráci, vzájemnému předávání zkušeností a šíření osvěty o komplexním tématu kybernetické bezpečnosti. Členové All4CyberAntestoSpolečnost Antesto byla založena v roce 2014 jako poskytovatel servisních služeb v oblasti ICT a specializovaného softwaru pro finanční poradce. Od roku 2019 se zaměřuje na oblast kybernetické bezpečnosti, která získává v posledních letech větší důležitost v mnoha aspektech podnikání. Firma disponuje specialisty, kteří aktivně sledují nové trendy i produkty v této oblasti a rozšiřují své znalosti tak, aby pomáhali klientům čelit kybernetickým útokům a hrozbám, které na ně v dnešní době mohou čekat. Antesto patří ke zkušeným IT profesionálům v oblastech návrhu řešení a následné implementace automatizovaného bezpečnostního či penetračního testování, pokročilého monitoringu, analýzy síťového provozu či Next Generation Firewallingu (NGFW vč. IPS/IDS).CNSS více než 30 lety zkušeností na evropském a americkém trhu je společnost CNS, a. s., spolehlivým partnerem v oblasti IT služeb a kybernetické bezpečnosti. Specializuje se na outsourcing IT, kybernetickou bezpečnost, implementaci ISMS a ISO norem a vývoj software na zakázku. Více než 20 let také působí na poli šifrování a zabezpečení datových přenosů, a to včetně R&D projektů s předními českými univerzitami. Zaměřuje se především na odvětví zdravotnictví, pro které poskytuje řešení pro zabezpečení citlivých dat pacientů a IT infrastruktury. Působí také ve státní správě, logistice a výrobě. Specializuje se na ISMS, ISO 27001, šifrování a přenosy dat nebo audit kybernetické bezpečnosti.DATASYSDATASYS, přední společnost v oblasti kyberbezpečnosti s více než 30letými zkušenostmi, poskytuje komplexní řešení pro ochranu dat, informací a služeb. Firma nabízí širokou škálu řešení a produktů, které pomáhají zabezpečit IT prostředí, ať už jde o oblast správy logů, SIEM systémů, monitorování bezpečnostních událostí ve službě eSOC, řízení privilegovaných identit a přístupů (PIM/PAM) a dalších aspektů kyberbezpečnosti. Řešení a odborné poradenství DATASYS pomáhají identifikovat bezpečnostní hrozby, posilovat ochranu systémů a splnit legislativní požadavky. Bezpečnostní řešení a služby od DATASYS využívají např. ministerstva, vodárenské, plynárenské a energetické společnosti, nemocnice, průmyslové podniky i obchodní řetězce. DATRONTechnologická společnost DATRON se sídlem v České Lípě působí na trhu už více než 30 let. Specializuje se na vývoj aplikací, síťovou infrastrukturu a vzdělávání v oblasti ICT. DATRON se zaměřuje na kompletní přípravu dodávky IT projektů, od návrhu řešení přes předprodejní podporu až po realizaci. Ve svých pobočkách v České Lípě, Praze, Ostravě a Brně zaměstnává více než 50 odborníků. Společnost působí po celé České republice a na Slovensku. V současnosti dosahuje ročního obratu 1 miliardy Kč.IdStoryIdStory je česká IT firma s globálním dosahem. Vyvíjí vlastní platformu pro Identity & Access Management – IdStory. S více než 16 lety zkušeností v oblasti informačních technologií se společnost stala lídrem na trhu IAM v České republice. Specializuje se na automatizaci správy identit na koncových systémech z jednoho místa. IdStory uchovává informace o všech důležitých událostech a změnách týkajících se životního cyklu identit. Mezi klienty IdStory, které důvěřují profesionálnímu přístupu a inovativním řešením, patří firmy napříč celým segmentem trhu od zdravotnictví přes veřejnou správu a služby až po velké nadnárodní společnosti.TeskaLabs Českou technologickou a vývojářskou společnost TeskaLabs založili v roce 2014 Vladimíra Tesková a Aleš Teska. Firma se dlouhodobě zabývá vývojem pokročilých softwarových produktů pro kybernetickou bezpečnost, jako je log management, SIEM a PKI řešení kybernetické bezpečnosti, které pomáhají firmám plnit vysoké bezpečnostní standardy. Renomé si firma vydobyla také účastí v prestižním globálním akcelerátoru TechStars, kde byla prvním českým startupem nebo dlouholetým úspěšným působením ve Velké Británii. Služby a bezpečnostní řešení od TeskaLabs dnes využívají firmy a instituce napříč odvětvími od velkých mediálních domů přes telekomunikační a energetické společnosti, nemocnice i průmyslové podniky po organizace státní správy. Kontakt pro média:Mariana PohlováPR & media E-mail: mariana@tempusmedia.czwww.tempusmedia.cz 

Čas načtení: 2024-02-25 09:56:43

Nová hračka Kim Čong-una. Od Vladimira Putina dostal kopii Rolls-Roycu, která ustojí i výbuch granátu

Státnická limuzína Aurus byla původně navržena jen pro potřeby Vladimira Putina. Její luxus si však užívají i přátelé ruského režimu. Článek Nová hračka Kim Čong-una. Od Vladimira Putina dostal kopii Rolls-Roycu, která ustojí i výbuch granátu se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-05-29 10:03:12

Řeka zázraků, dvanáct povídek Vladimíra Kořena

Řeka zázraků od Vladimíra Kořena je souborem dvanácti povídek „psaných zralou rukou čerstvého padesátníka“, jenž mne hlavně přitáhly svou krásnou volbou a skladbou slov. Líbí se mi, když se dá říci něco jinak, než je běžné. Zapsala jsem si několik těchto zvláštních, poutavých vět, které v sobě skrývají cosi navíc: I když jsou vysloveny, stále nějak zůstávají v mysli, vracejí se zpátky a probouzejí příběh. Třeba jako: „Mám možná zvláštní dar život neplašit.“ – píšu si do svých zápisků z odstavce na straně 77: „Nohy jsem měl ve vodě, řeka voněla a lechtala na chodidlech. Před obličejem se mi zastavila vážka. Dívali jsme se do očí. Kmitala křídly na místě. Pak znenadání změnila směr a přistála na velkém kameni přede mnou. Odpočívala. Občas se naklonila. Mám možná zvláštní dar život neplašit. Stalo se mi několikrát, že jsem natáhl prst a přistál mi na něm motýl. Babočka pomalu rozložila křídla, vydržela minutu a odletěla. A pak se zase vrátila.“ Dětství, dospělost, lyrika, ale i humor. Co všechno v knize najdete? Ještěže jsem byla na besedě na Světě knih, abych se od Vladimíra Kořena dozvěděla, že podle svých slov je prý takový baron Prášil. Zdědil tuto vlastnost po dědovi. Pak tedy to, co nalezneme v knize, by mělo být v nějaké míře smyšlené. Základ je pravdivý, ale hodně si toho autor podle všeho přibarvil, když popouštěl uzdu své fantazii. No, nevím, nevím. Upřímnost a věrohodnost textu ve mně vyvolávají pochybnosti: Jestli to nakonec nebude (téměř) celé pravda a ono „baronprášilství“ je jen určitým způsobem sebeobrany, nebo cestou, jak čtenáře zmást. Potutelně se tu směju. Tak jakpak to je doopravdy, vážený autore? Pravdou nicméně je, že povídky se čtou velmi pěkně. Jsou malebné (Dlouho jsem již nepoužila toto slovo!) – hladí, rozesmívají, lyricky unášejí myšlenky do barevného nebo naopak jen žlutě okrového filmu. Některé pasáže jsem si v mysli přehrávala jako film z časů, které se vlastně odehrály už tak dávno… (což je děsivé, protože do nich spadá i mé dětství). „Punčocháče měly stejnou barvu jako figurky. Nažloutlý okr byl vůbec barvou mých dětských časů u prarodičů. Od cigaret nažloutlé umělé zuby i záclony, okrová byla třicetihaléřová známka Hradčan, žlutohnědá byla dědova postel, moje punčocháče a šachy.“ Proč Řeka zázraků? Maroš Kramár, jenž je také autorem předmluvy, se na Světě knih obrátil směrem k Vladimírovi Kořenovi a řekl: „…že jsi dal název Řeka zázraků, to je opravdu dobře, protože ono se to čte jako řeka, to plyne, jsou tam ty záhyby, jsou tam ty bystřinky, ty ostrůvky, zastavíte se, zpomalíte, pak začnete zase rychle, ten název jsme vybírali společně...“ Jak ta slova sledujete se zaujetím, jakou mají hloubku (!), proud řeky…, až tu lyrickou atmosféru Vladimír Kořen obratně rozetne s tím, že název vlastně vymyslela jeho manželka. Samozřejmě se strhla lavina smíchu. Do užšího výběru podle slov Vladimíra Kořena se dostaly dva návrhy; nakonec zvítězil tento, jenž je rovněž v názvu v jedné z povídek. Řeka je přítomná všude, doprovází čtenáře po celou knihu Jsem spoutaný, jako je spoutaná řeka. Připadám si jako ten muž se skloněnou hlavou, kterému vzali jeho milou. A bráním se myšlenkám, které nejspíš létaly hlavou muži se smutnýma očima, jehož bratři a tatínek v Terezíně viděli vodu stejné řeky jako já. A třeba jí i někdy pohladili. Muži, který chtěl snad stokrát spáchat sebevraždu, ale místo toho napsal: „… ještě jedenkrát políbit řeku na rty a chytat stříbrné ryby.“ Ten obraz rozříznutých ryb nosím v sobě jako ránu, co nejde sešít časem. Jen chovám ještě naději. (94) Každá povídka je něčím odlišná Prvním příběhem vás autor přiláká do období svého dětství, kde by se dalo říci, že nejdůležitější postavou je jeho děda. Malý chlapec utíká před ranami svých spolužáků. Chodí s dědou a později sám na ryby. Dočkáte se i něžné erotiky probouzející se v touhách dospívajícího chlapce nebo později příběhů dospělého muže, jemuž na svět přicházejí jeho vlastní děti… Neboť koloběh života, stejně jako proud řeky, plyne dál. Nejednou je děj sám zničehonic utnut nějakým vstupem z přítomnosti – třeba hlasem manželky, čtoucí řádky muži téměř přes rameno – nebo střihem do dalšího myšlenkového pochodu. Takto si skládáte střípky toho nejzajímavějšího, co zrovna vytanulo autorovi na mysl a chtěl vám sdělit. Budete dojatí a budete se i smát. Hlasitý smích přijde třeba i s tímto odstavcem: Usmál jsem se na spolužačku Radku a vsunul si kroužek od klíčů mezi zuby. Přišlo mi to strašně vtipné. Smál jsem se a klíče mi visely z pusy. Jenže kroužek, který klíče spojuje, se mi v mezírce zasekl. „S tímhle si běž za rodiči,“ vyexpedovala mě učitelka a já prošel svou sedmiminutovou cestu domů s otevřenou pusou, ze které mi cinkal svazek klíčů. „Chlapče, co se ti to přihodilo?“ ptali se lidé na přechodu a spolužák za mě odpověděl: „To von aby neztratil klíče. Se mu přetrhla šňůrka u krku.“ A já se řehtal smíchy. Čím víc jsem se smál, tím víc jsem zvonil. A to mě bavilo. Problém nastal u domovních dveří našeho činžáku. Několikrát nám vykradli sklepy i pár bytů, takže jsme zamykali. Zasunout klíč do zámku se povedlo, jen to vypadalo, že chci líbat klíčovou dírku. Horší to bylo s otočením klíče v zámku, měl jsem už vyvrácenou hlavu a dál to, nešlo. „Vole, musíš udělat hvězdu,“ řekl Honza. (63-64) Zde máte možnost nahlédnout přímo do knížky a přečíst si několik stránek 🙂 ZALISTUJTE KNÍŽKOU O autorovi: Vladimír Kořen je český moderátor, popularizátor vědy a životního prostředí, bývalý starosta Říčan, učitel a nyní také spisovatel. Narodil se roku 1973 v Teplicích, studoval teplické gymnázium a následně žurnalistiku na Karlově univerzitě. Dlouhodobě působil jako redaktor České Televize. Znát ho můžete zejména ze zábavného pořadu Zázraky přírody, který uváděl společně s Marošem Kramárem. Kromě toho byl také autorem a moderátorem televizního pořadu Planeta věda a podílel se také na pořadu Živé srdce Evropy. Za svou popularizaci vědy a životního prostředí mu byla udělena cena Česká hlava, která je českou obdobou Nobelovy ceny. V letech 2010 až 2020 působil jako starosta města Říčan. Z funkce odstoupil poté, co odmítl podepsat nevýhodné smlouvy na prodej městských bytů. Od roku 2021 působí jako učitel druhého stupně na ZŠ u Říčanského lesa. Učí zde zeměpis, přírodovědu, fyziku, výpočetní techniku, dějepis a občanskou výchovu. Žije v Říčanech společně se svou manželkou Martinou a čtyřmi dětmi. (zdroj. Nakladatelství Kazda) Vladimír Kořen, Řeka zázraků, Kazda 2024 MB

Čas načtení: 2015-12-02 20:30:28

Promen?da Vladimira Gortana v Umagu

Panor?ma promen?dy Vladimira Gortana v Umagu. Virtu?lna prehliadka promen?dy Vladimira Gortana v Umagu

Čas načtení: 2015-12-02 20:19:09

Pr?stav pri promen?de Vladimira Gortana v Umagu

Panor?ma pr?stavu pri promen?de Vladimira Gortana v Umagu. Virtu?lna prehliadka pr?stavu pri promen?de Vladimira Gortana v Umagu

Čas načtení: 2020-05-11 17:57:17

Boříkovy lapálie pokračují dalšími knihami

V letech šedesátých zveřejňoval dětský časopis Ohníček na pokračování známý francouzský cyklus veselých povídek Mikulášovy lapálie. Ilustroval je karikaturista Sempé (*1932) a psal René Goscinny (1926–1977), jinak autor Asterixe, kovboje Šťastného Luka i několika filmových komedií (např. Krysy z temnot). Redakce Ohníčku oslovila v roce 1968 karikaturistu Vladimíra Renčína (1941–2017) a chtěla něco podobného. Brzy našla také „českého Goscinnyho“: Vojtěcha Steklače (*1945). Steklač v knize Boříkovy ohníčkové lapálie (2017) vzpomíná: „Obvykle na záhady mezi nebem a zemí nevěřím, ale někdy ano. A pořád mám před očima letní den, kdy jsem ležel na zahradě své první lásky a sem tam do mě cvrnkla přezrálá meruňka. Zároveň jsem (jako vysokoškolák) narazil na svou první letní brigádu. Stal jsem se elévem, tedy jakýmsi žákem na redaktora časopisu Ohníček, a měl jsem u sebe klasický školní sešit A5 s úzkými linkami a oblíbenou propisovačku s černou náplní. Před sebou pak poněkud mlhavý úkol, o kterém jsem věděl jen tolik, že to bude ilustrovat Vladimír Renčín. A tak se onoho pálivého odpoledne na sluníčku ve městě Znojmo z řeky Dyje vynořil Bořík. S jeho lapáliemi jsem až dosud strávil déle než jedno půlstoletí a ještě pořád ve své paměti pátrám po dalších.“ První knižní výbor těchto povídek, nad kterými jsem se v dětství moc a moc nasmál (a dokonce je předčítal rodičům), vyšel již roku 1970 a dodnes následovalo bezpočet knih dalších, z nichž některé jsou taky povídkové, ale jindy se jedná o ucelené příběhy. Steklač ovšem původní eskapády zlobilů znovu přepisoval a rozvíjel, takže někdy čteme variace na nejstarší nápady, které však byly díky omezenému prostoru v časopise hutnější. Jindy čteme zdařilá dobrodružství nová a titulního školáka vždy provázejí tři kamarádi Aleš, Mirek a Čenda. I nové verze příběhů byly různě reeditovány, a to pod novými názvy, avšak autor nikdy neztratil energii a dodnes produkuje nová díla s těmito hrdiny, kteří stále chodí do školy, ale najednou už používají mobily a jsou obklopeni kapitalismem. Rýpalové to samozřejmě nepochopí, nicméně Vojtěch Steklač si s podobnými detaily hlavu nikdy nelámal. Co víc, do jinak úplně realistických příběhů několikrát vložil fantaskní bytosti a prvky! I to mu prošlo, ale je pravda, že se vždy rád vrátil do krajiny, která je často rafinovanou adaptací jeho vzpomínek na vlastní dětství. Zprvu byly ty příběhy neodmyslitelně spjaty s kresbami Vladimíra Renčína, ale ten byl z politických důvodů „odejit“ a nahrazen Adolfem Bornem (1930–2016). Born ilustroval Steklačovy knihy pečlivě, také výborně a tak dlouho, že čtenáři na Renčína v této souvislosti takřka zapomněli. Teprve roku 2017 vydalo nakladatelství Albatros doplněnou, ale jinak velmi pietně pojatou reedici prvního sešitu lapálií (1970), a to samozřejmě opět s Renčínovými obrázky. Ale Vladimír Renčín se k ilustrování Boříkových lapálií nevrátil a tou dobou na nich už dávno nepracoval ani Adolf Born, neboť ho nahradil nejprve Jaromír Palme (2004), potom Vojtěch „Vhrsti“ Jurík (2009) a konečně Jiří Filípek (2019). A právě Jiří Filípek loni ilustroval prvá vydání dvou volně navazujících „steklačovek“ Pekelná třída a mejdan u Bohouška a Pekelná třída a tábor zdrcených srdcí. První z těchto na míru šitých knih nás opět zavede do školy, ve které kluci již malilinko sní o holkách. Jednu ovšem zachrání ne oni, nýbrž jejich tělocvikář Tužítko. A Bořík? Setkává se se svou pekeleckou babičkou, známou již z dřívějších knih, a spolu se svými kamarády Alešem, Mirkem a Čendou (který skoro dostane dvojku z mravů) není zrovna tím nejlepším druhem třídnímu šprtu Bohouškovi. Kniha nijak nepopírá situování příběhů do Holešovic a blízké Stromovky a znovu z jejích stránek vyvstávají stará známá esa od školní katedry, především pak učitel Hamáček. Druhá kniha staví na nejtypičtějším znaku Alešově, a totiž jeho obezitě. Hoch dostane pozvánku na takzvanou obezitologii. Ale znovu nás obemkne Pekelec a vyřešíme tu s Boříkem mj. i „tajemství prasklého kufru. Nelze než smeknout před Steklačovou výdrží. Je autorem více než stovky publikací a neustává v mapování světa dětství, aniž by mu přitom příliš utíkal technologický vývoj. Spíše než jako autor pro dospělé (tyto ambice měl také) zřejmě zůstane zapsán v dějinách literatury jako spisovatel s dětskou duší, kterému se podařilo udržet si ji navždy.   Vojtěch Steklač: Pekelná třída a mejdan u Bohouška. Ilustroval Jiří Filípek. Vydalo Nakladatelství Olympia jako 4082. publikaci. Velké Přílepy 2019. 128 stran. Vojtěch Steklač: Pekelná třída a tábor zdrcených srdcí. Ilustroval Jiří Filípek. Vydalo Nakladatelství Olympia jako 4100 publikaci. Velké přílepy 2019. 128 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-11 10:15:02

Stanislav Bukovský: Ti, co jen vysedávají v kavárnách a s obyčejnými lidmi nepřijdou do styku, se těžko naučí mluvit normálně

Stanislav Bukovský (*13. 4. 1944) sbírá vzpomínky pamětníků na 1. a 2. světovou válku a domácích i zahraničních odbojářů. Něco publikoval v periodiku Národní osvobození a v roce 2010 vydal Plzeňský kraj knihu Svědectví pamětníků druhé světové války, kde má příspěvky Nepolapitelný Jan (o Janu Smudkovi) a Čekání na smrt. V letech 2014 a 2016 mu dvakrát vyšla publikace Příběhy z války. V roce 2015 práce Bojovali za nás. Ke stému výročí výbuchu bolevecké muničky vytvořil knihu Plzeň a Bolevec za Velké války (2017) a 2018 následovaly publikace Vlastenecká obec Chrást – odboj za německé okupace českých zemí v době druhé světové války a Josef Soběslav Bukovský – účastník odboje v době okupace českých zemí nacistickým Německem (ta je o Stanislavově otci). V edici Ulita mu nakladatelství Pro libris vydalo v roce 2014 knížku O (ne)nápravě věcí veřejných a v roce 2016 vydal jako Kalendář plzeňský své Pohádky. S Antonínem Lněničkou navíc bibliofilsky zveřejňovali Stanislavovy texty s Antonínovými ilustracemi: v roce 2006 básně Člověče nezlob se, v roce 2015 Pohádky, v roce 2016 Bajky, v roce 2018 dílo František Kořínek – americký rychlozazdívač cihlářských pecí a v roce 2019 to byla již pátá bibliofilie Proměny. Měsíčník PLŽ, vydávaný Knihovnou města Plzně, zveřejnil během let řadu příspěvků Stanislava Bukovského a on přispěl kapitolou do knihy Moje republika 1918–2018 vydané Střediskem západočeských spisovatelů (2018). Do třetího dílu Dějin města Plzně (2018) napsal stať o domácím odboji a pro Plzeň jako takovou připravil přes 40 výstav o historických událostech a významných osobnostech.   Jsi muž více profesí. Výtvarník, člen Střediska spisovatelů, kurátor výstav, sběratel, autor faktografických knih, historik. A také čtenář. Z dětství samozřejmě znám Verna a jinou dobrodružnou literaturu, ale mnohé se dřív nedalo jen tak sehnat. A když už jsme začali o tomhle, loni zemřel můj přítel, doktor Miroslav Tícha. Dříve bydlel v Plzni, pak v Praze i ve Starém Plzenci, kde trávili s manželkou každé léto. Byl to nesmírný vzdělanec a majitel rozsáhlé knihovny. Právě on mi kdysi dávno půjčoval knihy, které vyšly jen před válkou a tehdy ještě ne znovu. Například Odyssea, Dubliňany, Portrét mladého umělce od Jamese Joyce. Čítal jsem také knihy o válce a mám rád i jiné, od Franze Kafky či Ladislava Klímy. Taky k těm se ale za mého mládí nebylo snadné dostat. V oblibě mám i klasiky, jakými byli Rais, Baar nebo Ota Pavel.   Dnes už čteš méně? Možná. Víš, mám rád Boženu Němcovou a hlavně Babičku. Udivuje mě, že čeština v její době byla v útlumu a ona najednou začala psát tak, že dodneška se člověk nestačí divit.   Pokyn shůry. Asi to bylo spíše tím, že poslouchala, jak lidé mluví. Protože ti, co jen vysedávají v kavárnách a s obyčejnými lidmi nepřijdou do styku, se normálně mluvit těžko naučí. To dovedli i Hašek nebo Hrabal. Pracoval jsem delší dobu v cihelně a dodneška vzpomínám, jak trefně a poeticky, byť neslušně, se tam lidé dokázali mezi sebou bavit. Chvílemi to byly až básně, dokonce některé průpovídky se rýmovaly. Němcové pomohl její styk se vzdělanci; tuším, že Nebeský jí dával stylistické lekce. Nakonec patřila mezi ty nejlepší.   Co tví oblíbení zahraniční autoři? Hemingway a Remarque byli pro mě v raném mládí zjevením. Předtím jsem četl knihy o válce hlavně od ruských autorů jako Tolstoj, Šolochov, Někrasov, Erenburg, Alexandr Bek. Včetně tendenčně kýčovitých. Za mého dětství byly knihovny plné knih ruských autorů a četl jsem je rád, hlavně ty od klasiků ruské literatury. Později mě ohromila Rudá jízda od Isaaka Babela a pro srovnání jsem si přečetl taktéž Rudou jízdu od maršála Buďonného.   Kdo z nich z toho vychází lépe? Pochopitelně ten první. Ale pak se objevily knihy západní provenience, také jsem je četl s chutí. Předtím byl dostupný London, Twain... Hemingway, to už byla vzácnost, těžko se sháněl. Půjčovali jsme si navzájem, kdo co měl. Ale za pár let už nebyl problém sehnat cokoliv od Hemingwaye, Steibecka, Faulknera... A přišla Hellerova Hlava XXII a mnoho dalšího, ale o válce stejně dokázal napsat jednu z nejlepších knih Jaroslav Hašek. Švejka a Babičku si občas přečtu: kdo ví, pokolikáté už!?   A jak ses stal výtvarníkem? Odmalička jsem si kreslil. Kromě toho, že jsem se v mládí také intenzivně věnoval sportu. Táta byl nesmírně technicky zdatný, až vynálezce, a byl by chtěl, abych ho v tom následoval. Byl i velmi sečtělý a výborný hudebník i sváteční malíř a v mládí sportovec. Občas mě nechal na jím rozmalovaný obraz někde něco namalovat. Za války byl zavřený za protinacistický odboj a měl pak podlomené zdraví. Když mi bylo dvanáct let, musel odejít do invalidního důchodu. Naše rodina se octla v dluzích. Táta rozhodl, abych šel na strojnickou průmyslovku. Po jejím dokončení jsem se stal konstruktérem ve Škodovce, ale přesto jsem se celý život paralelně věnoval výtvarné tvorbě. Výtvarné vzdělání jsem si doplnil samostudiem, seznámil jsem se s některými výtvarníky a leccos od nich pochytil. V dětství jsem chodil do LŠU a Lumír Topinka tam učil své žáky nejen umění, ale také řemeslo. Podle mého mínění to byl dobrý pedagog.   Mě Topinka učil malovat rok, když jsem byl dítě. Na které další výtvarníky rád vzpomínáš a kteří byli a jsou tvými přáteli? V mládí jsem chodil do výtvarného kroužku, který měl základnu v ateliéru pod střechou Měšťanské besedy. Vedl to tam malíř Emil Seidl a sekundoval mu Ladislav Drnec. Tam jsem poznal Jirku Degla, jednoho ze zakládajících členů naší výtvarné skupiny Intensit.   Kdy vznikla? V roce 1967 při tehdejším klubu mládeže Dominik. Někteří členové již zemřeli, ale scházíme se a společně vystavujeme doposud, například loni v Doubravce. Vůdčí osobností skupiny je dodnes Antonín Lněnička, teoretikem byl již nežijící František Trčka. Po prověrkách, při nichž se hodnotila loajalita k režimu v krizovém roce 1968, jsem byl nucen opustit Škodovku, a právě Františku Trčkovi se podařilo dostat mě v roce 1973 jako výstavního technika na Plzeňské výstavnictví, kde tehdy ve stejné funkci pracoval. Roku 1977 Antonín Lněnička založil Keramické středisko při cihelně v Plzni-Černicích. Přizval mě ke spolupráci. Vyráběli jsme tam spolu keramické artefakty, především na hrady a zámky a převážně podle zadání tehdejšího zahradního architekta Krajského střediska státní památkové péče inženýra Karla Drhovského. Keramické středisko zaniklo začátkem devadesátých let a od roku 1992 jsem výtvarníkem na volné noze. Během života jsem se přátelil s mnoha výtvarnými umělci a navštěvoval je v ateliérech. Například nadšeného regionálního patriota a historika, malíře a grafika Vladimíra Havlice; protinacistického odbojáře a po válce opět pronásledovaného, originálního malíře a bodrého vypravěče Vladimíra Modrého; v normalizaci zavrženého, noblesního malíře Jiřího Kovaříka; talentovaného Zdeňka Živného; normalizací též postiženého sochaře a řezbáře Václava Kašpara v Žákavé, organizátora proslulých dřevěných seminářů, jichž se účastnili i někteří páni profesoři z Prahy nebo malíře a restaurátora Miroslava Zikmunda. V jeho ateliéru se člověk octl jakoby v jiném světě. Kromě malířů tam chodili nejrůznější osobnosti, jako třeba parapsycholog, astrolog, jasnovidec, grafolog. A lidé, kteří prošli z politických důvodů kriminálem. Po vstupu do jeho ateliéru mohl mít člověk dojem, že se octl v době alchymistů a dávných mystiků a kumštýřů. Myslím, že by se tam líbilo i Františku Kupkovi. Tyto ateliéry a jejich mimořádní majitelé na mě působili značně inspirativně. Začátkem let sedmdesátých jsem založil tzv. Album největších umělců světa všech dob a manželé Kocourkovi mi pro něj nafotografovali umělce pocházející vesměs z Plzně a okolí. V jubilejním roce 2018 byly zvětšené fotografie vystaveny v Západočeské galerii.   Nestane-li se nic horšího, stát bude podle zákona uhrazovat ztráty, které lidem vznikly kvůli vyhlášení zvláštnímu stavu za pandemie. Zvýší se patrně daně a možná se budou tisknout peníze... To je taky jedna z věcí, co mi vrtá hlavou. Stát se samozřejmě ještě víc zadluží. Ale nevím, kde se berou peníze, co si je státy napůjčovaly a ještě napůjčují. Všechny jsou zadlužené a ty nejbohatší, jako USA či Japonsko, jsou zadlužené nejvíc. Američané prý dluží hlavně Číně, ale Čína je taky zadlužená. Všichni jsou nakonec zadlužení a dluhy se nedají splatit. A přitom těm, co všem půjčili, ony peníze nechybí; docela dobře se bez nich obejdou a žádní lichváři nebankrotují. A začnou-li bankrotovat, státy u bank zadlužené jim pomohou. Dají jim peníze, aby si je pak zase mohly půjčit. A svět, ač je předlužený, se nehroutí. Lze si půjčovat donekonečna? Tisknou-li se skutečně nové a nové peníze, tak by svět neuvěřitelně zbohatl, kdyby v tiskárnách cenin dělali přesčasy. V USA to tak dělají. A když se to někomu nelíbí a nechce už třeba prodávat ropu za dolary, uvalí na něj sankce. Občas zasáhnou vojensky. A co je to za mocnost – USA? Vláda? Banky? A čí jsou ty banky? Bohatých Američanů, nadnárodních magnátů či mimozemšťanů? Čerti vědí.   Dost radši o tom, ať něco nechytíme! Co ty – a sport? Za mého dětství se za největší sekáče považovali ti, kteří byli nejlepší právě ve sportu, a vůbec nezáleželo na tom, jak je kdo oblečen. Dobře se učit neškodilo, ale dobře hrát fotbal a hokej, to bylo víc.   A nezlobit? To bylo mezi kamarády spíš na závadu. Ale já jsem ve fotbalu a hokeji k nejlepším nepatřil. Zato jsem v dětství a mládí řadu let provozoval tenis, řecko-římský zápas, lyžování a gymnastiku. Pak jsem se dal na rychlostní kanoistiku; tam jsem uspěl nejvíc. Mým starším partnerem byl Petr Vyleta, teď je to mimo jiné znalec díla Jaroslava Foglara. Díky němu a s ním jsem se na deblkajaku stal několikanásobným krajským přeborníkem.   Jak tuším, tvé skromné ambice tím nekončily. Ne. Měl jsem v plánu vyjet si první výkonnostní třídu, dostat se na vojně do Dukly a třeba i stoupat k vyšším metám, ale protože jsem jen krátce mohl jezdit za muže a na vojnu mě povolali místo v září už na začátku srpna, nepovedlo se mi to. Po vojně jsem už provozoval sport jen rekreačně. Na Berounku jsem s kamarády na kanoi vyrazil naposledy před deseti lety (2010), ale kde je při vodácké turistice romantika z časů mého mládí? Ani sport už není, jako býval. Ve všech jeho odvětvích, kterým jsem se věnoval, bylo na jednom z předních míst kamarádství. Vítězit je hezké, ale mít kamarády ještě hezčí; ale to dnes asi už neplatí. S kamarády z Intensitu jsme však ještě donedávna chodili na celodenní výlety do přírody.   Co ty a Plzeň? Rod Bukovských pochází z jižních Čech, po celá staletí žili mí předci až po mého dědečka Josefa Bukovského v Soběslavi. Já jsem se ale už narodil v Plzni, v rodinném domku na Slovanech, který postavil můj dědeček Jaroslav Bouška a kde žiji dodnes. Jako plzeňský patriot jsem se svými přáteli založil na začátku 90. let Spolek za starou Plzeň. Stal jsem se jeho jednatelem. Prvním předsedou byl akademický malíř Jiří Kovařík, po jeho smrti akademický malíř Vladimír Havlic a po jeho odchodu inženýr Pavel Domanický. Především v 90. letech zasáhl Spolek významně do ochrany plzeňských památek. K našemu velkému úspěchu patřilo obnovené vydávání vlastivědného časopisu Plzeňsko. Šéfredaktorem byl Vladimír Havlic. Bohužel po několika letech a stejně jako v meziválečném období zašel časopis z finančních důvodů na úbytě. Vztah mám i k širšímu regionu Plzeňska, především k Brdům a jako snad každý k Šumavě. Jako poctu Brdům a také za války popravenému básníku Karlu Vokáčovi jsem před lety namaloval cyklus dvanácti měsíců inspirovaný jeho knihou Pohádky brdských hor.   Cení si takového renesančního chlapíka vůbec svět? Byl jsem oceněn ministerstvem obrany za péči o válečné hroby, Československou obcí legionářskou za zásluhy o obnovu a šíření legionářských tradic, Krajským velitelstvím Plzeň za vzájemnou spolupráci a podporu vojenských tradic a obdržel jsem i několik dalších ocenění podobného rázu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-26 09:22:40

Cenu Trilobit získali Jiří Schmitzer a Ladislav Mrkvička za výkon ve filmu Staříci. Anticenu dostali moderátoři Luboš Xaver Veselý, Michaela Jílková a Jaromír Soukup

Hlavní cenu Trilobit 2020 si na slavnostním večeru 25. ledna v Berouně odnesli Jiří Schmitzer a Ladislav Mrkvička za film Staříci. Laureáty ceny Trilobit se pak stali režisér a scenárista Jan Prušinovský a scenárista Petr Kolečko za televizní seriál Most!, dále Marko Škop za námět, scénář a režii ve filmu Budiž světlo a do třetice režisér filmu Dálava Martin Mareček. Herec Jiří Schmitzer ve filmu Staříci ztvárnil válečného veterána, politického vězně a emigranta, vracejícího se do vlasti uzavřít účet s komunistickým prokurátorem z 50. let. „V roli Vlastimila je drsný i autentický, virtuózně rozehrává všechny odstíny postavy a ukazuje ve své touze po zdánlivě nemožném, že stáří je v životě sice poslední a možná největší zkouška, ale rozhodně není rezignací a nepostrádá humor,” vyzdvihla za porotce scenáristka Českého rozhlasu a České televize a televizní dramaturgyně hrané tvorby Šárka Kosková. „Také Ladislav Mrkvička předvedl málo vídaný herecký výkon, kumštýřskou zralost a mistrovství. Jeho protikomunistický odbojář Antonín interpretuje tragikomické situace jako hluboce lidské, jeho síla roste z překonávání slabosti, neboť je hnán potřebou dát svému životu smysl, třeba i nezištnou pomocí kamarádovi v akci tak riskantní, jakou je soukromá pomsta pohlavárovi, jenž za své zločiny nebyl nikdy potrestán,“ prohlásila Kosková. Uvedení seriálu MOST! znamenalo podle poroty pro Českou televizi skutečnou trefu do černého. „Podařilo se jí skloubit to, co se málokdy vyskytuje pohromadě, a už vůbec ne v seriálu: explozivní zábavnost, jež zaznamenala nebývalý divácký zásah, hraničící s kultem – a na druhé straně nepodbízivost, udržení vysoké scenáristické, dramaturgické i herecké laťky. Pohyb ve společensky citlivém poli genderové či rasové „jinakosti“ v drsné „vyloučené lokalitě“ zvládli tvůrci s humorem, bez laciného nadbíhání společenským stereotypům i bez korektního moralizování,“ uvedl předseda poroty Vladimíra Just. Další cenu Trilobit 2020 získal Marko Škop, který stojí za námětem a scénářem a zrežíroval drama o složité cestě k porozumění mezi nejbližšími a střetu rodiny s okolím s názvem Budiž světlo. „Děj filmu je pevně ukotven v tradici i dnešní realitě slovenského venkova. Zároveň je obecně platným obrazem současného světa, ve kterém stále častěji xenofobie dusí lidskost, osobní zodpovědnost nahrazuje slepá poslušnost a svobodu vláda pevné ruky,” vysvětlil novinář, kritik a teoretik především televizní tvorby Jan Svačina, co na snímku porotu zaujalo především. Trojici udělených Trilobitů uzavírá road movie režiséra Martina Marečka Dálava o cestě otce a syna z Brna do Nižního Novgorodu v Rusku za odloučenou matkou a dcerou. „Film na pomezí dokumentu a dramatu je pohledem do soužití dvou zcela odlišných osobností a zároveň svědectvím lidské křehkosti. Též díky promyšlenému tvaru, kameře a střihu i hořce vtipné pointě je Dálava mimořádným filmovým zážitkem,“ sdělila střihačka Ivana Kačírková. Cenu Vladimíra Vančury za celoživotní tvorbu si z Kanady přilétl převzít herec Vladimír Pucholt. Cenou Ferdinanda Vaňka za přínos díla občanské společnosti ověnčili porotci režisérku Zuzanu Piussi a režiséra a producenta Víta Janečka za dokumenty Obléhání města a Ukradený stát. „Oba dokumenty jsou věcnou, střízlivou a místy otřesnou zprávou o mechanismech, jež se netýkají jen slovenské společnosti. První z nich vypovídá o kořistném vztahu k jedinečné přírodě na Kremnicku, již se chystají likvidovat těžařské firmy pod chytlavými hesly rozvoje chudé oblasti. Druhá zpráva vypovídá o tristním stavu spravedlnosti, médií i státu, ukradeného občanům, v němž korupce šplhá do nejvyšších pater (nebýt vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky, zřejmě bychom se o hloubce krize ani nedozvěděli). Oba snímky spojuje dětsky čistý, obrazově neokázalý, jakoby naivní přístup reportérky a režisérky, která se touto cestou dobírá drsné pravdy účinněji, než atakem či komentářem,“ vyzdvihl Vladimír Just. Cenu Josefa Škvoreckého za mimořádné literární dílo v oboru audiovizuální tvorby si převzal za kolektiv autorů rektor Akademie múzických umění v Praze Jan Hančil, a to za odbornou publikaci Metodiky digitalizace národního filmového fondu metodou DRA. Publikace obsahuje sedm certifikovaných metodik DRA (Digitálně Restaurovaný Autorizát), které zachovávají původní vzhled obrazu i charakter zvuku a zároveň řeší problém kontroly autorů nad digitalizací filmů. „Ocenění porota uděluje za zcela nové, jinde se nevyskytující metodiky, které jsou mezinárodně certifikovány a posouvají proces digitálního restaurování filmového díla do oblasti odborné ochrany uměleckého dědictví," prohlásila filmová publicistka Alena Prokopová. Zvláštní cenu poroty získala režisérka Theodora Remundová za dokumentární film Moje století. „Když je nějakému Čechovi sto let, dá se říct, že prožil se svou vlastí všechny důležité zvraty moderní historie – od založení Československa po současnost. Výsledkem zpovědí těchto osobností je jedinečný a lidsky citlivý pohled na vztahy individuálních lidských osudů a „velkých“ dějin,“ zdůraznil kameraman a pedagog Marek Jícha. Adresáty kritické Zcela zvláštní ceny poroty – Zlatý citrón se stala hned trojice adeptů – moderátoři Luboš Xaver Veselý (Za „podbízivý styl moderování, při kterém nejen v soukromé XTV otevřeně projevuje své sympatie i antipatie k jednotlivým událostem či hostům ve studiu. Nevyhýbá se ani politickým postojům, což je zarážející vzhledem k jeho angažmá ve veřejnoprávním Českém rozhlase, který si na nestrannosti moderátorů donedávna velmi zakládal.“), Michaela Jílková („Za moderování pořadu Máte slovo „pavlačovým“ způsobem, který se často pohybuje za hranicí kultivovaného sporu. Moderátorka nezřídka dostává hosty do defenzivy nikoliv argumenty, ale zvýšeným hlasem, skákáním do řeči, gestikulací a fyzickým narušováním osobní aury. Nenechá diskutující domluvit ani reagovat jeden na druhého, čímž manipuluje rozpravu. Tím v pořadu vítězí hrubost a hra na emoce nad věcnými argumenty.“) a historicky podruhé Jaromír Soukup („Za bizarní způsob moderování pořadů v TV Barrandov a za práci s informacemi, kterou musela opakovaně řešit i Rada pro rozhlasové a televizní vysílání.“) Vítězem Ceny dětské poroty – Berounský medvídek byl vyhlášen film Petera Bebjaka O zakletém králi a odvážném Martinovi, snímek Nabarvené ptáče režiséra Václava Marhoula si podle očekávání odnesl si Cenu diváků – Berounský klepáček. Cílem cen Trilobit, které vznikly v 60. letech minulého století, je vyzdvihovat televizní a filmová díla s výraznou estetickou, etickou, uměleckou či společenskou hodnotou bez ohledu na komerční úspěch a diváckou sledovanost. V 33. ročníku se o prvenství utkalo rekordních 166 snímků a 21 titulů s dětskou a rodinnou tematikou. UDĚLENÁ OCENĚNÍ 33. ROČNÍKU TRILOBIT 2020   HLAVNÍ CENA TRILOBIT 2020 Staříci (producent: Endorfilm, koproducent: Česká televize)   CENA TRILOBIT 2020 MOST! (producent: Česká televize) Budiž světlo (producent: ARTILERIA, koproducenti: Negativ, Česká televize) Dálava (producent: Negativ, koproducent: HBO)   CENA VLADISLAVA VANČURY za celoživotní dílo, jímž tvůrce přispěl ke kultivovanosti české audiovizuální tvorby a k jejímu mezinárodnímu věhlasu Vladimír Pucholt   CENA FERDINANDA VAŇKA za přínos občanské společnosti Obléhání města, Ukradený stát (producenti: D1film, Ultrafilm)   CENA JOSEFA ŠKVORECKÉHO za mimořádné literární dílo v oboru audiovizuální tvorby Metodiky digitalizace národního filmového fondu metodou DRA (vydavatel: Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze)   ZVLÁŠTNÍ CENA POROTY Moje století (producent: Česká televize)   ZCELA ZVLÁŠTNÍ CENA POROTY – ZLATÝ CITRÓN Luboš Xaver Veselý Michaela Jílková Jaromír Soukup   CENA DĚTSKÉ POROTY – BEROUNSKÝ MEDVÍDEK O zakletém králi a odvážném Martinovi (producent: Rozhlas a televízia Slovenska, koproducenti: D.N.A. Production, Česká televize)   CENA DIVÁKŮ – BEROUNSKÝ KLEPÁČEK Nabarvené ptáče (producent: Silver Screen, koproducenti: Česká televize, Eduard & Milada Kučerovi, Certicon / Vladimír Mařík + Karel Kraus, innogy, Richard Kaucký Directory Films, PubRes, Rozhlas a televízia Slovenska) {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-23 17:59:42

Nejvíce nominací na komiksovou cenu Muriel získal příběh o atentátu na Heydricha a následných represích

Nejvíce nominací (tři) v třináctém ročníku komiksových cen Muriel posbíral komiks spisovatele Jiřího Šimáčka a kreslíře Jána Lastomírského Článek II, který vypráví o atentátu na Heydricha a následných represích. Zaměřuje se přitom na trochu opomíjeného hrdinu té doby – kaplana Vladimíra Petřeka, který poskytl parašutistům útočiště v kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze a zaplatil za to životem. Po dvou nominacích má nostalgický pastiš Pavla Čecha O Červenáčkovi, který s melancholií i humorem nachází titulního hrdinu v situaci, kdy jeho kamarádi z Rychlých šípů dospěli a už o klukovské hry nemají zájem, či černobílý thriller Traum, který jeho autor Tomáš Motal vydává jako nepravidelnou sérii ve vlastním nakladatelství. V loni zavedené kategorii nejlepších komiksů pro děti se opět objevuje seriál Petra Kopla Morgavsa & Morgana z časopisu Čtyřlístek, který loni dostal i knižní podobu, nominaci má také loňský vítěz této kategorie Honza Smolík, tentokrát za knižní komiks Liška Kuliška. Začínajícím tvůrcům je určena kategorie Cena Magnesia za nejlepší studentský komiks: zde jsou zastoupeny práce studentů pražské VŠUP (Jakub Plachý za fiktivní komiksovou reportáž Jak žijí dnes a Barbora Satranská za Spořilov)) a od studentky plzeňské Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara Alice Břečkové za osobně laděný vzpomínkový příběh Děda. ¨ Kromě dalších kategorií jako nejlepší krátký či překladový komiks bude vyhlášena také kategorie přínos českému komiksu a nový člen komiksové síně slávy. Tím se stane Ivo Pechar, významný scenárista komiksových seriálů v 70. a 80. letech, mimo jiné autor ke scénářům sci-fi komiksů Profesor Dugan a Pavouk Nephila a klukovských příběhů Havraní doga či Stopař. Cenu České akademie komiksu pro nejlepší komiks roku svým hlasováním vyberou členové tohoto profesního spolku, v němž jsou sdruženi komiksoví tvůrci, teoretici a nakladatelé. ČAK byla založena v červnu roku 2018, aktuálně má 76 členů a jejím předsedou je literární a komiksový historik Pavel Kořínek. Ceny Muriel se udílejí pod tímto názvem od roku 2007. Vítěze oznámí moderátorky Ester Geislerová a Johana Švarcová 6. února v pražském kině Bio Oko.   Nominace se zdůvodněním Nejlepší komiksová kniha (Cenu získává autor za samostatně publikované komiksové dílo.) Pavel Čech za O Červenáčkovi  Pavel Čech se ve své tvorbě často a rád vrací do světa Rychlých šípů, poprvé tak ale učinil na větší ploše celé komiksové knihy. Podařilo se mu využít mezery v kánonu, která dlouho provokovala k vlastnímu domýšlení, a nabízí svěží nostalgickou výpravu do minulosti, a to jak v rovině jednotlivce, tak i domácího komiksu jako celku. Ondřej Kavalír, Vojtěch Mašek a Karel Osoha za Návrat Krále Šumavy 2: Agent-chodec Druhý díl trilogie je pro hodnocení vždycky složitý, protože neotevírá, ani neuzavírá příběh. Agent-chodec přesto ukazuje, že Ondřej Kavalír a Vojtěch Mašek se v Návratu Krále Šumavy osvobozují od adaptované předlohy a k velkému finále se snaží dospět vlastní cestou. Karel Osoha je jim v tom svým filmovým viděním a znalostí komiksové řeči zdatným pomocníkem. Jiří Šimáček a Ján Lastomirský za Článek II.  V záplavě didaktických komiksů na historické téma vydávaných k nejrůznějším výročím zaujme Článek II. Jiřího Šimáčka a Jána Lastomirského souhrou scénáře a expresivní kresby. Ta pouze neilustruje, ale dává vyprávění další rozměr. Propojení příběhu konkrétního „obyčejného“ hrdiny s nezbytným širším historickým kontextem vytváří nepřehlédnutelné a vyvážené dílo.    Nejlepší kresba (Cenu získává autor za kresbu komiksu.) Ján Lastomirský za Článek II.  Ján Lastomirský dává v Článku II. vyniknout vlastní expresivní práci s figurou, kresba ale zcela slouží příběhu a umocňuje jeho dopad. Není jen ilustrací bez názoru, ale nese v sobě svébytnou a sebevědomou sílu výpovědi. Sugestivně na čtenáře přenáší znepokojivé lidské drama, jehož obrazy ve čtenáři doznívají dlouho po přečtení komiksu.  Tomáš Motal za Traum Tomáš Motal se ve svém autorském komiksu Traum projevuje jako zralý a suverénní výtvarník, který chytře pracuje s kontrasty černých a bílých ploch pro zhutnění svého díla. Nebojí se přitom nechat do realistické kresby prorůstat abstraktní struktury. Je formálně mimořádně poctivý se smyslem pro detail, zároveň ale i v této poloze zůstává hravý. Jeho kresba je jako oživlé tetování na těle jednoho z jeho hrdinů. Ticho762 za Trikolora             Ticho762 střídá v Trikoloře několik výtvarných poloh, pohybuje se od dětské roztomilosti přes realistický dokument s jistou formou nadsázky až k expresivnímu podání. Vždy hledá způsob, jakým docílit, aby dějová linka měla v kresbě sebevědomého partnera. Výsledný koktejl je vizuálně zábavný a umožňuje přitáhnout čtenáře k historickému tématu.    Nejlepší scénář (Cenu získává autor za scénář komiksu.) Pavel Čech za O Červenáčkovi Loňský sborník krátkých příběhů k poctě Rychlým šípům ukázal, že navazovat na Foglarův odkaz dnes vůbec není snadné. Pavel Čech zvolil formu nostalgického příběhu o konci jedné éry a dokázal pocit posledních návratů do mizejícího světa působivě evokovat tím, že se pohybuje na hraně foglarovské stylizace a jejího nostalgického reflektování. Taťána Rubášová za William & Meriwether 2: Neočekávaný robotí exodus  Knihy o Williamovi a Meriwetherovi jsou v rámci současného českého komiksu pozoruhodným formátem, kde text vystupuje vůči obrazu samostatněji, než je obvyklé. Přesto Rubášová a Janíček vytváří kompaktní celek. Rubášová přitom v jednoduchém vyprávění vtipně pracuje se stylizací a pozicí vypravěče, který bezděčně odkazuje k našemu světu. Jiří Šimáček za Článek II. Jiří Šimáček představuje životaschopnou odpověď na to, jak by mohl vypadat historický komiks. Článek II. má promyšlenou strukturu, která střídá komiksové pasáže s faktografickými texty. Představuje období "Heydrichiády" v různých kontextech, ale přitom udržuje základní dějovou dramatickou linku kolem kaplana Vladimíra Petřeka. Daří se mu také nepotlačovat výtvarnou stránku na úkor textu, obě složky se spojují v organickou komiksovou formou.   Nejlepší krátký komiks (Cenu získává autor za krátký komiks.) Marek Berger za Octobriana – Hadí plémě Kult polobožské bojovnice proti patriarchátu osvěžil svým komiksem Octobriana – Hadí Plémě Marek Berger. Příběh postavený na akci si často vystačí bez bublin a nezapře autorovu animátorskou profesi. Dynamická práce se střihem, cit pro scenérie společně s osobitě tónovanými barvami jsou hlavními klady dvaatřicetistránkového komiksu. Tomáš Motal za Traum  Traum ukazuje Tomáše Motala jako originálního autora, který zdatně mísí popkulturní odkazy s historickými událostmi a vyprázdněnou symbolikou totalit. První tři sešity série na sebe nenavazují, spojuje je především Motalův vizuální styl čerpající z estetiky gothic rocku, filmu noir a metalu. Panely netrpí hluchými místy, naopak sešity charakterizuje propracovanost a na debut překvapivá vyzrálost. Václav Šlajch za Lulenka a poslední přání S aluzí na světoznámé knihy o dětech (ale ne nutně pro děti) ve svém třístránkovém komiksu Lulenka a poslední přání suverénně pracuje Václav Šlajch. Alenka v říši divů nebo Cínový vojáček rezonují v panelech, které jsou surrealistickým snem těžícím z autorovy hravé imaginace. Retrostyl posunuje celý komiks k mnohovrstevnatosti významů a připomíná autorovy začátky, kdy kreslil především tuší.   Nejlepší komiks pro děti (Cenu získává autor za komiks pro děti.) Pavel Čech za Dobrodružství Rychlé Veverky 5: Tajemná krabička  Pátý díl komiksové série s indiánským hrdinou tentokrát pojednává o lásce ke knížkám i se nostalgicky ohlíží. Story knihami posedlého táty, který chce svou náklonnost předat potomkovi, se stává rámcem vyprávění o lásce, nástrahách a indiánské magii. Z nenápadného úvodu tak Pavel Čech rozvine vtipný akční metapříběh a zároveň vrstevnatou literární montáž citací z klasických děl, mířící k nečekaně melancholickému vyústění – a to všechno způsobem dokonale srozumitelným dětskému čtenáři. Petr Kopl za Morgavsa & Morgana Dobrodružství zkušené čarodějky a její nadané malé učednice od Petra Kopla jsou dětským čtenářům dobře známá ze stránek časopisu Čtyřlístek. V souborných knihách Dračí chůvy a Živelné měňavice se ukazuje, že zdánlivě epizodické příběhy jsou rozvrženy tak, aby rozvíjely poutavé vyprávění i na větší ploše. Ocenit lze suverénní dynamickou kresbu, sympatické hrdinky a humor, který dětského čtenáře v žádném případě nepodceňuje. Honza Smolík za Liška Kuliška  Příhody lišky Kulišky a jejího kamaráda mývala Zívala mají švih a spád. Svou krátkostí a nekomplikovaností cílí na menší děti a bodují jak přehlednou, výraznou kresbou, tak jazykovou hravostí a vděčnými členicími předěly v podobě úkolů a hádanek po každé kapitole. Liška Kuliška je dobrým příkladem toho, že ani knížka pro nejmenší čtenáře nemusí být infantilní.   Nejlepší strip (Cenu získává autor za sérii komiksových stripů.) Lukáš Fibrich za Mourrison  Kocour Mourrison dosáhl plnoletosti! Tedy, hrdina je sice pořád stejně ztřeštěný, ale seriál ve kterém vystupuje, vychází v časopise ABC už 19. rokem. Za tu dobu vyrostl i formátově a patří mu celá stránka, přesto nepřestává být v prvé řadě anekdotou. Lukáš Fibrich stále nemá nouzi o vtipné nápady a neztrácí ani hravost ve vztahu k samotné komiksové formě. jaz za Opráski sčeskí historje  Opráski sčeskí historje se proměnily z obskurní internetové zábavy v celospolečenský fenomén, který se probojoval na knihkupecké pulty, a to bez ztráty tempa, dokonce s akcelerací. Nevysychající studnici námětů z české historie pak jaz svým svébytně potměšilým způsobem osvěžuje různými speciály k aktuálním výročím. Se stim smiřme! Jan Pomykač za Pas faux pas  Přestože web Komiksárium, kde strip Jana Pomykače čtyři roky hostoval, ukončil činnost, Pas faux pas pokračuje dál, alespoň na Facebooku. Nepřestává těšit svými vyladěnými kresbami a bavit osobitým humorem, který dokáže být slovní i situační, ale především neotřelý a subtilně vtipný.   Nejlepší překladový komiks (Cenu získává vydavatel za překladové dílo.) Crew za Zpráva pro Adolfa  Osamu Tezuka patří ke komiksovým klasikům a už samotné představení jeho osobité tvorby českým čtenářům dvěma masivními svazky Zprávy pro Adolfa je zásadní počin. Tezukovo obsáhlé vyprávění z druhé světové války se navíc komplexně a neobvykle zamýšlí nad tématem rasy a rasismu. Trochu historický román, trochu konspirační thriller, stoprocentně jeden z nejvýznamnějších světových komiksů. Paseka za Essex County Grafický román Essex County Jeffa Lemirea je velkou splátkou dluhu domácím čtenářům. Komiks, který přepsal kanadské literární dějiny, když zvítězil v anketě o román desetiletí, vypráví o obyčejných Kanaďanech. Ti si život komplikují hlavně nekomunikováním, potlačováním citů a násilím. Lemire neomlouvá životní prohry a kotrmelce svých hrdinů, naopak je čtenářům představuje s porozuměním, které jim je přibližuje. Trystero za Sabrina  Sabrina je jedním z nejzásadnějších komiksů současnosti, vstupující navíc na český trh již s nominací na prestižní literární Bookerovu cenu. Kniha do komiksového formátu působivě absorbuje současná média i společenské frustrace. U českého vydání je navíc třeba ocenit odvahu tento náročný kus u nás prakticky neznámého autora vydat tak brzy po původním vydání.   Nejlepší překlad (Cenu získává překladatel za překlad komiksového díla do češtiny.) Martina Knápková za Mrtvej svět Enid a Rebecca se těsně po střední bezcílně potloukají rodným maloměstem, čekají, co jim život přinese, a čas si krátí vyhlašováním drobných válek namachrovaným čůzám a trapáckým pozérům všeho druhu. Komiks Daniela Clowese Mrtvej svět, který se stal předlohou slavného filmu, přetéká cynickou adolescentní chandrou a nabízí překladatelskou výzvu, které se Martina Knápková, zejména prostřednictvím sarkasticky přezíravého slovníku obou hrdinek, zhostila výtečně.  Anna Křivánková za Zpráva pro Adolfa Dvoudílný komiksový román Osamu Tezuky rozehrává v příběhu tří nositelů jména Adolf komplikovaný konspirační příběh na pozadí událostí, které v minulém století tragicky zásadně změnily chod dějin. Překladatelka a japanoložka Anna Křivánková se v překladu monumentálního komiksu nejen se ctí vyrovnala s množstvím historických reálií a jejich zprostředkováním českému čtenáři, ale projevila i hlubokou znalost celého díla, které japonský klasik přezdívaný „bůh mangy“ vytvořil. Richard Podaný za Kosmo knedlíci Violet je obyčejná holka z obyčejné vesmírné přívěsové kolonie, jejíž táta je obyčejný vesmírný těžař velrybího trusu a máma obyčejná módní návrhářka. Violetčina mise za záchranou otce z velrybího žaludku je po jazykové stránce hotovou záplavou slovních hříček, mluvících jmen a zvukových i jiných efektů. Překlad Richarda Podaného činí z díla Craiga Thompsona hutnou pastvu pro oči a pobízí čtenáře k luštění i těch nejdrobnějších nápisů, aby mu z mimořádně vtipného a invenčního převodu neuniklo ani písmenko.    Cena Magnesia za Nejlepší studentský komiks (Cenu získává autor za školní ročníkovou či závěrečnou práci.) Alice Břečková za Děda  Alice Břečková dokázala ve svém komiksu Děda citlivě a více než důstojně uchopit náročné téma odcházení člověka. S formální stránkou komiksu přitom autorka pracuje suverénně a její komiksová řeč umocňuje uvěřitelné a v neposlední řadě lidsky intimní vyprávění. Jakub Plachý za Jak žijí dnes Jakub Plachý ve svém komiksu Jak žijí dnes nastavuje vtipnou dokumentární formou zrcadlo různým postavičkám z domácí komiksové historie. Staví je do polohy stárnoucích hvězd, se kterými si život často tragicky pohrál. Mimořádně svěží dílko svým námětem vyvolává ve čtenáři pocit, že by chtěl v této fikci pokračovat dál.   Barbora Satranská za Spořilov Barbora Satranská ve svém komiksu Spořilov kreativně pracuje s atmosférou města a jeho zákoutími. Její výtvarná poloha je upřímná a autentická, kresba okouzluje svou nápaditostí a bohatostí. Svým vyprávěním autorka ve čtenáři dokáže úspěšně budit zájem o to, co přijde záhy, a gradovat napětí. Jedná se o vyzrálé dílko, které by svou zajímavostí sneslo i násobně větší rozsah. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-16 08:25:23

Nabarvené ptáče Václava Marhoula poletí do Los Angeles bojovat o nominaci na Oscara

Česká filmová a televizní akademie (ČFTA), která každoročně stojí za udílením cen Český lev, vybrala Nabarvené ptáče scenáristy, režiséra a producenta Václava Marhoula jako kandidáta na Oscara v kategorii nejlepší zahraniční film. Akademici vybírali z 10 českých hraných a dokumentárních filmů, přihlášených jejich producenty. S větším počtem bodů skončily dále filmy Na střeše a Zlatý podraz. Film Nabarvené ptáče byl ve světové premiéře uveden před dvěma týdny na filmovém festivalu v Benátkách, kde získal značnou pozornost zahraničních médií i odborné veřejnosti a jeho tvůrci si odnesli ocenění od studentské poroty Film pro UNICEF. Snímek na motivy stejnojmenné knihy Jerzyho Kosińského nyní dostává příležitost reprezentovat českou kinematografii na v pořadí 92. ročníku cen americké Akademie filmového umění a věd, který se uskuteční 9. února 2020 v Los Angeles. Nabarvené ptáče je hluboce dramatický příběh zabývající se bezprostředním vztahem mezi hrůzou a krutostí na jedné straně a nevinností a láskou na straně druhé. Přestože samotné dílo od svého vydání v roce 1965 způsobovalo a stále způsobuje silné kontroverze, dostalo se mu světového ohlasu i mnoha prestižních literárních cen. Kontroverze vyvolává i Marhoulova filmová adaptace. „Jakmile jsem knihu v roce 2006 přečetl, věděl jsem, že ji chci natočit. Od roku 2008 jsem tomu pak podřídil veškeré úsilí,” říká Václav Marhoul, který napsal scénář, film režíroval i produkoval, a dodává: „Stojím si za každou vteřinou filmu, nejsou tam žádné kompromisy. A jsem rád, že touto cestou se mnou prošli bez zaváhání všichni, kdo na něm mají podíl. Od geniálního kameramana Vladimíra Smutného až po Harveyho Keitela či Stellana Skarsgårda.” Natáčení filmu Nabarvené ptáče probíhalo průběžně po dobu 16 měsíců na celkem 43 lokacích na Ukrajině, Slovensku, v Polsku a Česku. Obnášelo přesně 100 filmovacích dnů s realizací 263 scénářových obrazů s 1520 záběry, na jejichž obsahové naplnění padlo celkem 3531 klapek. Hlavní dětskou roli ztvárnil Petr Kotlár. V mezinárodním obsazení pak najdeme herce jako Udo Kier, Michaela Doležalová, Zdeněk Pecha, Lech Dyblik, Jitka Čvančarová, Stellan Skarsgård, Harvey Keitel, Julian Sands, Júlia Valentová, Aleksej Kravčenko, Barry Pepper a další. Stěžejní je i role kameramana Vladimíra Smutného, který snímek natočil na 35milimetrový černobílý filmový materiál. Dosud se podařilo cenu za nejlepší cizojazyčný film získat dvěma československým a jednomu českému filmu. V roce 1965 to byl Obchod na korze Jána Kádára a Elmara Klose, roku 1967 zvítězily Ostře sledované vlaky Jiřího Menzela a v roce 1996 Kolja Jana Svěráka. Šest dalších filmů získalo nominace americké Akademie filmového umění a věd: Lásky jedné plavovlásky Miloše Formana v roce 1966 a Hoří má panenko téhož režiséra o dva roky později. Po druhé šel do boje o Oskara Jiří Menzel roku 1986 s filmem Vesničko má středisková, naopak svoji první nominaci získal Jan Svěrák za Obecnou školu v roce 1991. Roku 2000 vyjel do Los Angeles Jan Hřebejk s nominovaným filmem Musíme si pomáhat a roku 2003 zaujaly akademiky Želary Ondřeje Trojana. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-20 18:41:47

Jubilejním 10. laureátem Ceny Michala Ranného se stal Vladimír Kokolia

Cena Michala Ranného je udělována umělcům, kteří zásadním způsobem obohatili českou vizuální kulturu a zároveň ovlivňují nastupující generaci umělců. Jakožto desátého laureáta vybrala odborná komise Vladimíra Kokoliu, jenž vede ateliér grafiky na Akademii výtvarných umění v Praze. Cenu Michala Ranného uděluje od roku 1999 každé dva roky Společnost přátel Moravské galerie, spolupořadatelem je Moravská galerie. Prvním laureátem se stal Dalibor Chatrný, následovali Miroslav Šnajdr, Stanislav Kolíbal, Jiří Kovanda, Vladimír Skrepl, Milena Dopitová, Daniel Balabán, Václav Stratil a Marian Palla. Letošní laureát, malíř, kreslíř a grafik Vladimír Kokolia se narodil v roce 1956 v Brně a po absolvování Střední školy uměleckoprůmyslové v Uherském Hradišti nastoupil do malířského ateliéru na Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 1990 se stal vůbec prvním laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, v roce 2012 byl oceněn prestižní Cenou od Dalibora Chatrného, jež je předávána jako gesto mladší generace tvůrců a teoretiků vůči generaci starších umělců. „Vladimír Kokolia patří k nejvýraznějším představitelům generace českých umělců nastupujících v osmdesátých letech 20. století. Jeho Ateliérem grafiky II, který na vede na pražské AVUod roku 1992, prošla již celá řada významných současných výtvarníků, mezi nimi například Kateřina Šedá,“ říká člen odborné poroty Petr Ingerle. Slavnostní předání Ceny Michala Ranného laureátovi se bude konat 4. září v Barokním sále Místodržitelského paláce v Brně. Díla Vladimíra Kokolii je možné si prohlédnout v Pražákově paláci Moravské galerie v Brně v rámci intervence do expozice moderního umění. {loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Čas načtení: 2019-07-27 09:43:40

Jak si nepředcházet kritiky a dívky

Vladimír Novotný (*19. srpna 1946) zdůrazňuje, že není kritik, ale bohemista. Případně literární vědec. Soudit psaná díla jiných ovšem chce a snad musí, už to je součást letory. Taky já letoru bohemisty Novotného nejednou vnímal, nicméně se vždy zvednu a otřepu; k čemuž ještě jednou z metod vládnu: vybavím si ty případy, kdy mě Vladimír netrhal, kdy mě naopak za něco chválil. Svého času mi napsal, že se zúčastní jednoho pořadu autorů Pedagogické fakulty v Plzni, ale ještě předtím posedí s pár přáteli-spisovateli v hostinci U Žumbery. A nepřijdu-li na dvě? Věnuje mi prý své nové knihy. Termín se blížil, trochu jsem se bál. Prostřednictvím sítě jsem se tázal, zda domluva skutečně dál platí: manažerka Knihovny města Plzně mě totiž upozornila, že patronem onoho studentského pořadu bude profesor Viktor Viktora. S Novotným jsou léta na kordy, tolik vím. „Platí opravdu ten Žumbera, Vladimíre?“ „Ale jistě. Nebo, víš co? Přijď radši ve 13. 45 do Orient Coffee.“ Ten podnik má adresu „Náměstí Republiky“, ale schován je v nitru bloku, a já ještě ani nezapadl za jeho tajemné orientální dveře, když se mi zčistajasna vybavilo, že právě na tomhle dvorku se onehdy odehrála schůzka mezi mnou a paní Danielou Nepraktovou, vdovou po známém kreslíři. Ale jinak jsem zde nehostoval nikdy. Nakoukl jsem do kavárny a Vladimír nikde, i vracím se zvolna průjezdem, v němž jakási dvojice zaujatě páčí dveře. Stanu v ústí pasáže a hledím přes náměstí. Hned vedle mě stojí Weinerův dům, před ním čekají taxíky, dál je Svatý Bartoloměj, támhle brzdí tramvaj. A před Muzeem loutek konverzuje majitel nedalekého nakladatelství NAVA inženýr Ota Rubner s jakousi atraktivní dámou. Jen vyčkávám, až dohovoří, abych pozdravil (koneckonců mi vydali pět knih), tu však dostanu iracionálně asociální strach a ustoupím do stínu. A tu... Hle, Vladimír Novotný i s telefonem na uchu již vyčkává tam za mnou u kulatých stolků, přímo před Orientální kavárnou. Rád jsem mu podal ruku a jenom nechápu, kudy a kdy mě minul. „Tady je to úžasný, viď,“ povídám. „A teď si představ, že hned vedle v Muzeu loutek vládne podobný dvorek... A taky tam je občerstvení.“ Usedli jsme, když autoritativní Vladimír objevil stůl v první z místností kavárny. Stojí hned vedle prázdných režných pytlů, na jejichž věru lidovou cenu mě promptně upozornil. Jsou jen po deseti korunách. Pár vteřin jsem přemítat, zda jeden pytel vážně nepotřebuji, ale nato jsem myšlenku zapudil. Kritiky přece nevraždím už dávno. A tu se odnikud vynořil známý básník Robert Janda, mimo jiné autor knihy Omamné odéry. Stanuli s Vladimírem proti sobě a tlumeně hovořili. Vstal jsem a zvedal paži, nicméně Robert si mě nevšiml. Ostatně již opět mizel. „Vy se znáte?“ usedl Vladimír k nápojovému lístku. „Z nějakého čtení,“ povídám. „Ale nevěděl jsem, že žije v Plzni.“ „Zrovna tady vedle vede nějaký krám,“ mávl Vladimír neurčitě rukou. „Co si dáte?“ To se už ptal sám pan Goran Jozič, majitel (jméno jsem změnil). I něco jsme si dali a všude tu bylo nadále plno a pracoval zde ještě jeden mladší muž. Oba byli snědí a sympatičtí. Objednal jsem si týž typ kávy jako Vladimír, a když se mě Vladimír přeptal, jak se mám, tradičně jsem opáčil: „A lehčí otázky?“ „Pořád děláš to samé?“ zeptal se. „Jo,“ ohlédl jsem se a hovořil stejně tlumeně, jako se to dělá v čase prohibice či ve světě špionáže. „Proč šeptáš?“ povídá Vladimír. „Co já vím, zda mě tu někdo nesejme?“ Což měl být vtip, ale nevyzněl. „A kdo by tě, lotře, snímal? Teď mluvíš jako ten spisovatel Kahuda. A zbytečně si fandíš.“ Goran se mezitím vrátil. S talířky a se šálky. A Vladimír mě upozornil, že musí být již za padesát minut na jistém úřadě. „Co veršotepci z pedáku?“ povídám. „Markéta Zvolánková, Filip Koryta...“ „Já se z toho omluvil. Co tvůj syn?“ „Čtvrtého května mu bude sedmnáct a češtinářka jim vykládala Pikovou dámu, ale finále příběhu si pamatovala jinak. Ono to končí větou: To je ta stará. Věděl to, protože já mu Pikovou dámu osobně přečetl.“ Jak jsme věděli oba, během více než desetiletí jsem toho Filipovi přečetl moře. Ty chvíle mi teď chyběly a náhle se mi vybavilo mé úsilí vynakládané na dočtení Pikové dámy. Ono finále vás, pravda, emotivně zaháčkuje, a pomalu bych se tenkrát před synem rozbrečel. „A tak mám obavy, Vladimíre, aby to nezačal mít u té úči horší, když před třídou odhalil její neznalost. No, nebyl by to krásně krutej paradox? Otec oddaně čte synovi a ještě mu tím uškodí!“ Ale Vladimír mě chlácholil. Jsem prý paranoidní. A připomněl, že existuje taktéž Čajkovského opera o dotyčné dámě. Její závěr mi nato vyprávěl. Tu odbily dvě hodiny a do Orientu vstoupila hezká dívka. Zdejší servírka, jak se vzápětí ukázalo. Zvláštní, že byla takřka dítě. Anebo pouze v mých očích a pletu se? Nu, možná jí bylo už sedmnáct. Ale třeba také jen čtrnáct. Nelze naprosto popřít, že mě v tamním arabském prostoru zaujala.  Vladimíra určitě také, nicméně ji třeba už dávno znal... Měl korektury květnového časopisu Plzeňský literární život a můj text o Janu Hančovi. Vysmál se mu a vyprávěl, jak jednou měl psát o moderním básníkovi a louskal tudíž „takto vysoký“ pilíř jeho sbírek, aniž objevil pravé ořechové. „Ani ťuk. Ale Hanč to nebyl, to si piš. A najednou...“ pokračoval, „najedno se zarazím... Ó! Po-e-zie!“ Teprve dodatečně prý Novotný zjistil, že se klasik v tom období zamiloval. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Ale ani láska nezaručí, že bude literatura kvalitní, to je jisté. A Vladimír? Sice mi opakovaně vysvětloval jakási pravidla, podle nichž jména kritizovaných buď tutlá, nebo naopak vyzrazuje, ale ta pravidla nepochopil. Podobná diplomacie mě – jako přímočarého berana – vždy míjela. Nebavily mě bizarní pseudonymy, iniciály a šifry. Povídám: „To komplikuješ. Kdo nad tím bude v budoucnosti bádat?“ Ale prý se chce vyjadřovat obecně, ba ještě obecněji. Mám o tom přemýšlet. „A skutečně ti na mých nových knížkách tak záleží?“ váhal náhle. „Neposkytuji je každému.“ Přesvědčil jsem Vladimíra a nechal si obě publikace podepsat. Rád věnuji s přáním, ať napíšeš jednou něco podobné, vepsal. U Gorana 12. 4. A požádal mě, abych mu dodatečně napsal nějaký názor. „Teď zrovna nevypadáš nadšeně,“ hlesl. „Ale jsem. Nemám to jenom ve zvyku dávat najevo.“ Vladimír musel jít, i vstal jsem, a dostanete-li zdarma dvě knihy, je placení zajisté na vás. Zamířil jsem do vedlejší místnosti a byl náhle zaskočen, že mám něco klopit už zmíněné servírce. Abych na ni udělal aspoň malý dojem, skoro intuitivně jsem předstíral, že zrovna myslím na chrousty a ani ji nevidím. „Dvě kávy.“ „Se sirupem?“ Anebo něco podobného řekla a Vladimír za mými zády mě opravil, když nápoj nazval pravým jménem. Vše tu znal, žádnou etiketou nepohrdal a skutečně jen takto v obraze můžete být kritikem, myslím si. Oproti tomu mnozí spisovatelé jsou mrtví a kupříkladu ani nerozlišuji chuťové nuance nápojů. Ne každému z nich káva dá něco víc a nikoli každý pochopí, co na odérech ostatní mají. Někteří dokonce pijí Coca-Colu! Stálo to sto dvě koruny a při objemu šálků mě cena zarazila, ale nepochybně neprávem, a nedal jsem na sobě naprosto nic znát, podal dívce pětistovku a začal pátrat po mincích. Je-li totiž káva předražená, nějak si začnete namlouvat, že je dýško v ceně. Avšak neburanský Vladimír nedopatření zahladil, když dámě věnoval desetikorunu. Mířila k notně vzdálené kase a hle, orientální Goranův společník zkoumavě nepozoroval ji, ale mě. To už se stejně houpavě vracela s dvoustovkami. Když mi je podala, záměrně jsem na ně koukl trošku lačně. Na ni však opět ne. A tu se mladík po jejím boku uraženě zachmuřil. Někde hráli. Vše tam tak voní! A pojednou mě napadlo, že jsme tu s Vladimírem jenom kvůli ní. A že to byl jeho plán. „A co ve škole?“ Už bych to málem řekl. Slova mi zaschla na patře. „Přijdeš k Žumberovi?“ zeptal se Vladimír a já zavrtěl hlavou. „Tak mě aspoň doprovoď k úřadu, ne?“ I kráčeli jsme již vzápětí pěší zónou k Brance a zrovna nás obklopily dvě knihovny, když tu jenom dvacet metrů před námi vyběhla z té Městské její manažerka. „Jano!“ zareagoval okamžitě Vladimír, ale okolo mě jako by ještě pořád existovala kavárna. Jana se s úsměvem otočila, i povídám: „Tý jo. Po paměti reaguje na tvou barvu hlasu.“ Můžete se klidně ptát, nakolik je součástí autorova osudu i jeho kritik, a já tu nabízím aspoň jednu odpověď. Pokud věříte, že tou součástí je, funguje to tak. A pokud nevěříte? Je to nejspíš totéž. A vrátil jsem se do kavárny (ač ve snu) a prý: „A co ve škole?“ „Co by? Nic, táto.“ „Hm, a jdeme zítra do toho kina?“ „Jdem už s holkama.“ „A na co,vlastně? A má to aspoň příběh?“ „Nevím. A asi to není, táto, nic podle tebe. Ale to přece nevadí. Ty jsi mi všechny knížky přece čet´, už když jsem byla malá.“ „Ale to jsi pořád.“ „Depa. Dej si u nás ještě něco, i kdyby jen kávu, ale... Ale teď už jsem ta stará.“

Čas načtení: 2024-03-18 11:00:00

Marketing Providentu povede Vladimíra Vagenknecht

Šéfkou marketingu společnosti Provident Financial je od března Vladimíra Vagenknecht. 

Čas načtení: 2024-03-19 11:13:39

Velká Británie musela popřít pomluvy ruských médií, že král Karel III. zemřel

Ruská média podporující Vladimira Putina uvedla falešnou zprávu, podle níž král Karel v neděli nečekaně zemřel. Spojené království muselo popřít pomluvy ruských médií podporujících Vladimira Putina, které zahrnovaly zinscenované oznámení o úmrtí v Buckinghamském paláci, píše deník The Mirror.

Čas načtení: 2024-04-26 19:30:00

Vladimír Javorský: Ještě je

PÁTEK 26. DUBNA od 19.30 hodin v KLÁŠTERNÍM KOSTELE Vychutnejte si autorské písně Vladimíra Javorského v šansonovém hávu. Nové debutové album Ještě je zachycuje písně Vladimíra Javorského v produkční a aranžérské…

Čas načtení: 2024-05-07 08:51:00

Jak ochránit firemní data? Systémy DLP jako strážci cenných aktiv v digitálním světě

Praha 7. května 2024 (PROTEXT) - V dnešním digitálně propojeném světě, ve kterém objem a hodnota dat exponenciálně roste, se stává jejich ochrana nejen základním požadavkem, ale i nezbytností pro udržitelný růst a důvěru ve firmy a organizace. Systémy DLP (Data Loss Prevention) představují jeden ze základů strategie kybernetické bezpečnosti, jejímž hlavním cílem je identifikovat, monitorovat a chránit data. Implementace DLP proto nesouvisí jen s technologiemi, ale i s ochranou intelektuálního vlastnictví, obchodních tajemství či osobních údajů, se zajištěním souladu s průmyslovými standardy i legislativními požadavky, jako je GDPR, NIS2 nebo ZoKB, které kladou ještě vyšší nároky na ochranu kritické infrastruktury a informačních systémů, vysvětluje Vladimíra Tesková, spoluzakladatelka, spolumajitelka a COO české technologické firmy TeskaLabs.Řešení DLP přinášejí firmám a organizacím mnoho benefitů. Umožňují detailní přehled o tom, kde se nacházejí citlivá data nebo jak a kým jsou využívána. Systémy DLP jsou schopny detekovat podezřelé aktivity, jako jsou pokusy o neoprávněný přístup, sdílení citlivých dat e-mailem nebo jejich kopírování na externí média. To je nezbytné pro efektivní řízení rizik a prevenci úniku dat. Programy DLP pomáhají identifikovat slabiny ve způsobech manipulace s daty a nastavit efektivní politiky ochrany dat. Kromě prevence úniku informací pomáhají systémy DLP organizacím dodržovat legislativní a regulatorní požadavky, což je důležité hlavně v období neustále se měnících a zpřísňujících se právních norem.Koncepce DLP spočívá v monitorování, detekci a blokování pokusů o přenos citlivých dat mimo bezpečné korporátní hranice. Systémy DLP umožňují identifikovat a klasifikovat citlivé informace a nastavit bezpečnostní politiky, které definují, jak s těmito daty mohou uživatelé nakládat. To je obzvláště důležité vzhledem k neustále rostoucímu objemu dat a jejich strategickému významu pro konkurenceschopnost a inovace ve firmách. DLP systémy tak snižují riziko reputační škody způsobené únikem citlivých informací. Nezanedbatelnou roli hraje také při zvýšení produktivity a efektivity, protože umožňuje automatizovat procesy správy dat a snižuje administrativní zátěž.V kontextu rozsáhlých a komplexních IT prostředí, kde je třeba reagovat na stále sofistikovanější hrozby, přichází na řadu také integrace DLP s dalšími bezpečnostními řešeními, jako je např. SIEM.SIEM od TeskaLabs nabízí pokročilé analytické nástroje pro detekci hrozeb v reálném čase, korelaci událostí a efektivní reakci na incidenty. Integrace DLP do SIEM umožňuje nejen rozšířit možnosti detekce a prevence úniků dat, ale také poskytuje komplexnější pohled na bezpečnostní situaci organizace. Tím se zvyšuje účinnost bezpečnostních opatření, snižuje se čas potřebný k odhalení a řešení incidentů, a tak se v konečném důsledku chrání nejen data, ale celková integrita a reputace organizace.DLP samozřejmě není univerzálním řešením pro všechny bezpečnostní výzvy, ale je klíčovým prvkem progresivní a víceúrovňové bezpečnostní strategie. Implementace DLP a jeho integrace s řešeními jako je SIEM může organizacím poskytnout potřebné nástroje k ochraně jejich nejcennějších aktiv (dat) a držet krok v neustále se vyvíjejícím kybernetickém prostředí. Ochrana dat se tak stává nejen otázkou technologie, ale i strategického přístupu k řízení rizik a udržitelného rozvoje.Více na www.teskalabs.com, logman.io a na sociálních sítích LinkedIn, FCB nebo X.O společnosti TeskaLabsTechnologická společnost TeskaLabs se dlouhodobě zabývá vývojem pokročilých softwarových produktů pro kybernetickou bezpečnost, jako jsou TeskaLabs SIEM, log management a PKI řešení kybernetické bezpečnosti, které pomáhají firmám plnit vysoké bezpečnostní standardy v této oblasti. K nejúspěšnějším produktům společnosti TeskaLabs dnes patří mj. moderní nástroje log managementu LogMan.io a LogMan.io PLUS. Firmu založili Aleš Teska a Vladimíra Tesková v roce 2014. Oba už v tu dobu měli za sebou i další úspěšné společné projekty, mj. systém pro mobilní operátory, který monitoruje kvalitu služeb, nebo online nástroj projektového managementu. Z úspěšného startupu nabízejícího řešení pro zabezpečení mobilních aplikací a bezpečné připojení mobilních zařízení do firemních sítí se brzy stala renomovaná technologická společnost v oblasti kybernetické bezpečnosti.Velký podíl na tom mělo nejen přestěhování do Londýna, ale také účast v náročném programu prestižního globálního akcelerátoru TechStars, v němž byl TeskaLabs prvním českým startupem. Díky tomu si TeskaLabs vybrala britská pobočka firmy Cisco do svého programu podpory začínajících technologických firem. Její služby a bezpečnostní řešení využívají firmy a instituce napříč odvětvími - např. O2, IKEM, TV Nova, TV Prima, Linet, AXA, Heureka, MPSV, Jablotron, Innogy, Axenta a mnoho jiných. TeskaLabs je strategickým partnerem O2 Czech Republic a Cisco Solution Partner.Kontakt pro média:Mariana PohlováPR & media managerE-mail: mariana@tempusmedia.czwww.tempusmedia.cz  

Čas načtení: 2024-05-13 18:05:00

Putinův mocenský kolotoč. Šojgu skončil v čestném vyhnanství, podle ruského experta se ale jako ministr osvědčil

Jednoho z nejpopulárnějších politiků éry Borise Jelcina a Vladimira Putina postihl pád z mocenské orbity. Ruský prezident vyřadil z čela ministerstva obrany Sergeje Šojgua a odeslal ho do důchodu. Do neznáma odchází i blízký poradce Vladimira Vladimiroviče Nikolaj Patrušev.