Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-02-02 20:14:08

Nejlepší současné grafické práce vystavují v pražském Obecním domě včetně díla posledního laureáta Chalupeckého ceny

Až do 22. února probíhá v Obecním domě v Praze výstava Grafika roku, která představuje to nejlepší ze současného grafického umění včetně ukázky děl letošního laureáta Ceny Vladimíra Boudníka. Mezi vystavujícími najdete Patrika Hábla, Martina Velíška, Petra Nikla, Jakuba Špaňhela, Miloše Šejna, Martina Salajku, Jaromíra 99, Saki Matsumoto, Michala Bačáka, Šimona Brejchu a další. Vystaveno 213 děl a 19 autorských knih. Soutěže Grafika roku se každý rok účastní stovky českých autorů i studentů, Cena Vladimíra Boudníka je prestižní ocenění umělcova celoživotního přínosu grafice.   Cena Vladimíra Boudníka Laureátem 25. Ceny Vladimíra Boudníka je Ondřej Michálek za významný tvůrčí přínos v oblasti grafické tvorby a přesvědčivý a výrazný soubor grafických děl objevného výrazu či formy bez časového a generačního omezení.   Grafika roku   Hlavní cena v kategorii A – velký formát Prof. Martin Velíšek: Struhadlo, prořezávaný hlubotisk, velikost listu 1400 x 800 mm Porota přihlédla ke kvalitnímu technickému provedení grafického díla. Zaujalo ji osobité ztvárnění, vycházející z konkrétní předmětnosti odkazující k principům modernity. Autor uvádí: „Snažím se přenést realitu do grafiky. Celkem samozřejmě prostřednictvím linií, bodů a ploch. Ale pak také – zcela v duchu aktuální předlohy, struhadla – jako reálný atribut, tedy otvory v ploše tohoto nástroje. Perforace v ploše struhadla a perforace v ploše papíru spolu souzní. Skrze otvory se realita i její výtvarný přepis setkávají a splývají. A přesto věc a její otisk nejsou a nemohou být identické. Princip perforace podtrhuje stejnorodost a současně činí odlišnost naléhavější, protože nám naše zkušenost říká, že „poškozovat“ podložku tisku je přece absurdní... a tedy obrací naši mysl od reality zpět k jejímu záznamu.“   Hlavní cena v kategorii B – malý formát Jan Hísek: Černý kocour, mezzotinta, velikost listu 477 x 318 mm Porotu zaujala bohatost autorova vnitřního světa, pro který našel adekvátní vyjádření ve špičkově zvládnuté technice mezzotinty. Autor uvádí: „Předlohou k vytvoření mezzotinty Černý kocour mi byla stejnojmenná temná povídka Edgara Allana Poea, kdy reflexe na dílo tohoto autora se neprojevila ve volném listu příliš ilustrativně, ale spíše jako obraz temného stvoření, které skryto před našimi zraky uchovává pravdu a vyjevuje zločin na světlo. Černý kocour se zde mění v čaroděje se sluneční svatozáří, chránící zazděnou ženu, která obklopena stavením a zahradou vznáší se pod touto ochranou k jinému životu.“   Hlavní cena v kategorii C/A – studentské práce velký formát, Cena Simeony Hoškové Veronika Hoppová: Gorazdova 6, hlubotisk z kamene, velikost listu 333 x 421 mm. Vyjádření poroty: Práce Veroniky Hoppové není tzv. galerijního typu – naopak těží z vlastních tradic média intuitivně chápaného jako prostředek zachycení povýtce intimní zkušenosti. Je pozoruhodná jak po stránce estetické a formální, včetně nároků techniky, tak té umělecké. Nenabízí jednoduché interpretace, mysl diváka vede cestou imaginativních obratů a variací, přesto je koncentrovaná a ucelená. Autorka uvádí: „V bytě v Gorazdově ulici číslo šest se maminka dívá z pokoje prababičky a pradědy přes chodbu do kuchyně. Tou chodbou se Veronika řítí na dětském odrážedle. Tak snad nebude bourat, říká si maminka.“   Hlavní cena v kategorii C/B – studentská práce malý formát Tereza Šrámková: Zvíře, akvatinta, velikost listu 250 x 180. Porota ocenila fantazii, odvahu k humorné nadsázce i schopnost jasné výpovědi výtečně vyjádřené na malém formátu. Adekvátně využitá technika akvatinty podpořila celkové vyznění. Autorka uvádí: „Tvor – po nocích v lesích pobíhá a jazykem objímá. Jaký důvod má? Každý se sám podívá.“   Hlavní cena v kategorii D – autorská kniha Lenka Novotná: Kroj, počítačová grafika, velikost 145 x 145 mm. Vyjádření poroty: Originální koncepce čerpající z ornamentů lidových krojů. Precizní provedení digitálního tisku. Nápadité převedení tradičního tématu do současné replikace. Autorka uvádí: „Tato autorská kniha je vytvořena na motivy výšivek, pravděpodobně Kyjovského kroje, který patřil mé prababičce. Jednotlivé výšivky byly graficky zpracovány. Celá kniha je svázána koptskou vazbou a umístěna do krabičky. Uvnitř se nachází, kromě autorské knihy, také fotka sestřenice v kroji. Celá kniha vznikla jako bakalářská práce.“   Tisk z výšky Bronislava Bakule Malá: Prales - vnitřní život, linoryt, velikost listu 660 x 960 mm Vyjádření poroty: Linoryt Bronislavy Malé je výjimečný uchopením techniky redukované na nezbytné minimum, ještě schopné pojmout a vyjádřit plastickou skutečnost existující v pozadí obrazu. Haptická kvalita, kterou organický svět disponuje, zde v jisté symbióze vstupuje do vlastního tisku. Výsledkem je prostý, čistý, hudební strukturaci připomínající záznam, přesto pozoruhodně vtipný – volající po domýšlení chybějících polotónů a prostorových "výplní". Autorka uvádí: „Před deseti lety jsem se vrátila z téměř 1,5ročního pobytu na Novém Zélandu. Navzdory času se mě od těch dob drží fascinace dvěma tématy – moře a pralesa. V obrazu světa se jedná o velice zhuštěné uzly živé hmoty. Ač se navenek projevují coby organická hmota, pod povrchem mají daný řád a nepřeberné množství dalších podřádů a malých systémů. Právě hledání skryté harmonie ve světě kolem je zřejmě mojí potřebou. Nikoliv ve vědeckém slova smyslu, ale v intuitivním a filozofickém. Organická hmota projevuje eruptivní tendence vymaňování z daného řádu a nakonec se opět do něj vrací, protože je jím zcela prostoupena. Grafika "Prales – vnitřní život" je destilátem tohoto nahlížení světa a převedením do vizuální řeči.“   Tisk z hloubky Robin Kaloč: Krajina, akvatinta a tisk z výšky, velikost listu 670 x 960 mm. Porota ocenila tyto výtvarné aspekty: čistota, hloubka, malířskost, prostor, zklidnění, skvělé propojení technik a přínos prožitku. Autor uvádí: „Vždy jsem rád chodil do krajiny rozjímat a jenom tak být. Vyhlížet daleké horizonty v tichu a s pokorou často i dlouho po setmění, kdy se už postupně ztrácí kontury jednotlivých tvarů, a kdy téměř naráz prostorem zavládne posvátné ticho noci. Napadá mě přirovnání, že je krajina jako lidská tvář. Svou podobu jen pomalu mění, přesto má každým okamžikem jiný výraz a neustále tiše hovoří. Nekonečno příběhů minulosti vypráví. Vzpomínky své poodkrývá.“   Litografie Sabina Kafková: Divý kanec, litografie, velikost listu 500 x 707 mm. Vyjádření poroty: Sabina Kafková obdržela Cenu díky experimentálnímu a neobyčejně silnému uměleckému postupu, zachycené atmosféře a na první pohled semiabstraktnímu obrazu. Autorka uvádí: „Tato litografie byla vytvořena jako součást souboru ilustrací ke Starým pověstem českým od Aloise Jiráska. Námětem této ilustrace tedy nebyla jiná pověst, než-li ta o Bivojovi a kanci. Kresbu na kámen jsem provedla hustou litografickou tuší pouze za pomoci svých dlaní a prstů, jejichž opakovaným otlačováním jsem docílila různých odstínů. Jedná se o rychlé expresivní vyjádření motivu.“   Serigrafie Petr Kubáč: Chyba, sítotisk, 700 x 1000 mm. Porota ocenila kvalitu tisku. Autor nezvyklým způsobem akcentuje současné mediální téma a formou barevných přetisků vytváří vizuální napětí. Autor uvádí: „V současné době se stále více setkáváme s manipulací médií, ať už ve formě televizního vysílání, rádia, internetu či v tiskové podobě. Pro vytvoření grafiky jsem použil deformaci obrazu, známou jako glitch. Obraz jsem získal z veřejného vysílání soukromé televize.“   Počítačová grafika Kryštof Brůha: Reonar de Inter Solaris, tisk pomocí robotického ramene technikou unikátně vyvinutou pro kolekci šesti tisků, velikost listu 1000 x 700 mm. Vyjádření poroty: Napětí mezi elementární formou grafického díla v protikladu se zvolenou tiskovou technologií robotické ruky zaujala porotu s ohledem na otevírání nových možností oboru. Autor uvádí: „Tisk robotickým ramenem na papír. Dokumentace výpalu slunečním paprskem do horniny během performance. Kinetické sochy / Inter Solaris.“   Cena poroty Patrik Hábl: Tři Hory, vlastní kombinovaná technika, velikost listu 1230 x 1560 mm Vyjádření poroty: Ceny byla udělena Patriku Háblovi za kreativní a inovativní uchopení tématu krajiny a osobitý tvůrčí přístup k tradiční grafické technologii. Autor uvádí: „Tři hory vznikly přímou inspirací z asijských cest. Hora pro mne dlouhodobě představuje místo nejenom fyzického setkání s přírodními živly, ale i touhu po dosažení jejího vrcholu, jehož průběh je často důležitější než cíl samotný. Z interpretačního hlediska je to zároveň její mnohovrstevnatost a imaginativnost. Existuje tradiční malířská teorie, jejímž hlavním principem je propojení a prolnutí životní energie čchi, která obrazem prochází a dodává mu pohyb a život. Pro Asiaty je hora vnímána jako středobod vesmíru.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-09-25 00:00:00

Historik: Ve svatováclavské koruně může být trn z Ježíšovy trnové koruny. Ověříme to

Pro Čechy jsou korunovační klenoty takřka posvátné. Vystavovány jsou na Pražském hradě jen výjimečně, letos budou k vidění při příležitosti státního svátku sv. Václava 28. září. „Výstava přiblíží drahokamy, jimiž jsou ozdobeny. A poprvé ukáže původní barevnost koruny, kterou byl Karel IV. korunován českým králem,“ líčí historik umění a autor výstavy Petr Kroupa.

Čas načtení: 2019-12-13 13:49:01

Zachrání nás pohanství před liberální totalitou?

Téměř třicet let od francouzského vydání de Benoistova Comment peut on être païen? se i český čtenář může seznámit s jeho obhajobou pohanství (Být pohanem, Sol Noctis, Zvolen 2019). De Benoist nepléduje za návrat nejrůznějších rituálů, od New Age přes ekology, feministky k satanistům a čarodějnicím. Pohanství vymezuje jako způsob uvažování o světě vycházející z řecké filozofie a indoevropských mýtů, čerpající z takových myslitelů jako Nietzsche, Jung či Heidegger. Jelikož sám je především politickým myslitelem, tkví jeho hlavní přínos v promýšlení politických důsledků pohanství, jež nabízí jako cestu ze slepé uličky moderního evropského vývoje. Pohanství představuje jako alternativu vůči monoteismu, aniž by k tomu potřeboval důkladněji rozlišovat mezi judaismem, křesťanstvím či islámem. Rozdílů se příležitostně stručně dotýká, nicméně nepotřebuje se s nimi potýkat už proto, že mu nejde o religionistickou studii. Podobně jako pohanství i monoteismus líčí jako způsob pojímání světa, který přesahuje konkrétní vyznání a který s sebou nese závažné důsledky i pro zcela sekularizované myšlení, jež se jeví na hony vzdálené jakémukoliv náboženství. Jeho terčem nejsou tradiční církve jednotlivých abrahámovských věr, nýbrž moderní, odnáboženštělý monoteismus, který má podobu liberálního univerzalismu. Totalitní důsledky liberálního univerzalismu rozpracovává v pozdějších dílech, svůj filozofický základ však mají právě v této knize. Obhajoba pohanství jako alternativy k monoteismu vyžaduje intelektuální i politickou odvahu. Kritika monoteismu je kritikou tří abrahámovských náboženství. V případě judaismu může být při dostatku zlé vůle, a té nikdy málo nebývá, vykládána jako antisemitismus, tedy trestný čin. V případě islámu se zase nabízí obvinění z islamofobie. To v Evropě zatím trestný čin není, ale v takové Francii se za ni v politicky korektních kruzích trestá společenskou exkomunikací a v řadě muslimských zemí dopadnete podstatně hůře. Nyní nechávám stranou, že u nás je islamofobie uznávanou disciplínou politické rétoriky. Naopak za kritiku křesťanství nikomu nic nehrozí; tradičně se za ni v intelektuálních kruzích získávaly spíše pozitivní body, ale dnes při úpadku církví spíše nechává každého lhostejným.  Lévyho pojetí Ošidná může být i obhajoba pohanství. K různým pohanským kultům dávné minulosti se hlásili ideologové italského fašismu i německého nacismu. Dnešní ideologové liberální demokracie proto mohou, pokud se jim to hodí, rétoricky diskvalifikovat jakékoliv úvahy o přínosu pohanství. Je tomu tak dnes, stejně jako tomu bylo v roce 1981, když ve Francii vychází de Benoistova kniha. Autor podobné útoky odmítá. Vymezuje se zejména vůči spisku Bernarda-Henri Lévyho (Le testament de Dieu), který o dva roky dříve zaníceně obhajuje monoteismus a odsuzuje pohanství. Na čem staví? Lévy vyzdvihuje monoteismus ve jménu liberálně-libertariánské ideologie, která je ve Francii odkazem roku 1968 a v Lévyho pojetí rovněž moderním ztělesněním monoteistické tradice. Tato dodnes dominantní ideologie francouzských kulturních a mediálních elit spojuje obhajobu kapitalismu (ekonomický liberalismus) s progresivismem v oblasti lidských práv, společenských norem a mravů (kulturní liberalismus), a to vše na základě důsledného individualismu. Kde jsou spojnice mezi tímto na první pohled nepravděpodobným propojením biblického monoteismu s kapitalismem a ideologií lidských práv?  Lévy hájí nutnost omezování politiky ve prospěch etiky. Proti monstru totalitního státu, kde je politické vše, staví tradici starozákonních proroků, kteří ve jménu zjeveného Zákona napomínají krále. Ale platí to i pro demokracii, neboť proroci stejně tak napomínají lid, pokud se odchýlí od Zákona. Podobně je tomu s liberalismem, který neomezuje politiku božím Zákonem, nýbrž trhem a lidskými právy. Souvislosti jsou však hlubší, moderní individualismus a racionalismus, které liberalismus definují, podle něho vycházejí z křesťanského pojetí individuální duše, odpovědnosti, spásy, a tím i svobody. Naopak řeckou filozofickou a dramatickou tradici kritizuje pro její slepotu vůči jednotlivci vnímanému vždy jako součást obce či rodu. Podobně se to má s liberálním univerzalismem, jehož logika má vycházet ze starozákonního, abstraktního pojetí lidské individuality definované pouze Zákonem – nezávisle na místě, čase, pohlaví a jakýchkoliv dalších individualizujících rysech člověka. Opěvuje popírání všech lokálních kořenů, tradic, pout či čehokoliv posvátného ve jménu jediného Boha a radikálního světoobčanství. Takový monoteismus popírá mystiku, posvátné předměty, místa či postavy. Brousí sekyru, kterou se kácí posvátné háje a modly, odčarovává svět, přírodu i společnost a nastoluje k nim vztah racionální věcnosti. Lévy přitom v mnohém navazuje na Emmanuela Lévinase, který poukazuje na monoteistické základy univerzalismu a věcně-racionální vztah ke světu. Obojí se pojí například v jeho obhajobě techniky proti její Heideggerově kritice. Technika se pak jeví jako přínosná tím, že odčarovává svět a umožňuje překonávat či zcela smazávat partikularismus místa, v němž německý filozof naopak hledá cestu k bytí.  Koho by nepřesvědčily argumenty filozofické, čeká ho konečný argument Hitlerem a Stalinem. Lévy varuje, že ti, kdo ve dvacátém století opouštějí křesťanství, se následně přiklánějí buď k fašismu, nebo ke stalinismu. Tato moderní pohanství spojuje s romantickým kultem heroismu, antickým důrazem na veřejnou ctnost a kolektivistickým potlačením individuality. Jejich protipólem má být právě moderní liberalismus navazující na monoteismus.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Kouzlo protiargumentů De Benoist přijímá Lévyho výzvu, když nezpochybňuje spojnici mezi monoteismem a liberálně-libertariánskou ideologií a rovněž se hlásí k obhajobě jednotlivce a jeho svobody. Pojímá je však zcela jinak než Lévy. Svobodu člověk nezískává potlačením politiky, nýbrž skrze politiku, nikoliv univerzalismem, nýbrž zakotveností v místě a jedinečností. Za nejvážnější hrozbu svobodnému jednotlivci považuje právě moderní liberalismus (viz jeho poslední kniha Contre le libéralisme). Svojí kritikou monoteismu se pokouší dobrat kořenů této hrozby. Monoteismus vymezuje dualismem mezi stvořeným, nedokonalým světem a věčným, dokonalým Bohem. Tato propast oddělující Boha od přírody a člověka má za následek trvalé podhodnocování či dokonce popírání všeho lidského a přírodního ve jménu božího Zákona. De Benoist se děsí Lévym oslavované racionální věcnosti ve vztahu k přírodě, jejímu „odčarování“ (slovy Maxe Webera), a následně i ve vztahu k člověku. Připomíná Renanova slova, že „poušť je monoteistická, vznešená ve své nesmírné jednotvárnosti“. Klade proti ní pohanské sakralizování přírody, která není redukovatelná do abstraktních zákonitostí původně biblických a dnes matematických.  Kouzlo místa či prostoru je jedním z hlavních rysů pohanství oproti biblickému důrazu na čas. Bible podle de Benoista nahlíží na svět jako na „místo bez prostorových omezení, ale zato omezené v čase“ (mezi stvořením a spásou), zatímco v řeckém pohanství je tomu naopak – nehledá hranice času, ale vymezením obce, tedy řecké polis, a posvátných míst ohraničuje prostor. Nomád Ábel je vyzdvižen, zakořeněný zemědělec Kain zavržen.  Co to znamená politicky? Ábelové jsou masou vykořeněných nomádů vydaných na milost Jahvemu. Naopak až zakořenění v konkrétním prostoru polis dává člověku možnost jednat, a tím i svobodu. Pouze v těchto podmínkách může člověk usilovat o překračování vlastní konečnosti, přičemž právě v tomto sebepřesahování spatřuje naplnění lidské existence. Svoboda nevzniká zrušením pout k místu a k ostatním lidem, naopak se v těchto poutech utváří, a je tudíž nutně politická. Obhajoba svobody je proto i obhajobou politiky v její konkrétnosti a partikularitě před morálním univerzalismem, který monoteismus ve své tradiční verzi svěřuje Bohu a ve svých moderních variantách stranám či expertům. Zatímco Bible lidskou moc, tedy základní prostředek politiky, zavrhuje a předává Bohu, moderní liberalismus se ji snaží nahradit obchodem, zákonem a morálkou.  Oproti Bibli, která ukáže rozpor mezi mocí a zákonem, aby následně moc zákonu podřídila, de Benoist vyzdvihuje indoevropské mýty, které vycházejí z jejich vzájemné podmíněnosti – zákon se opírá o moc a moc o zákon. Pohanská představa o střetu bohů vytváří předpoklady pro pochopení střetů, které jsou nutnou součástí politiky, jako legitimního souboje, který se bude neustále opakovat a v němž soupeř není ďábel. Tento politický pohled na konflikt zosobňuje mýtus o Romulovi a Rémovi, v němž jsou hrdiny oba. Liší se od biblického morálního pohledu na střet Kaina s Ábelem, který odlišuje dobrého hrdinu od zlého vyvrhele. Berme to i jako podnět při přemýšlení nad naší národní bratrovraždou Václava Boleslavem. Biblický pohled na střet jako tažení dobra proti zlu, které povede ke konečnému vítězství dobra nastolujícímu definitivní harmonii, stojí za současným liberálním moralismem. Vznešeným cílem konečného dobra dokážeme obhájit úplně vše – se zničujícími následky. Připomeňme odstrašující příklad samotného Bernarda-Henri Lévyho, který od devadesátých let podobně jako jeho přítel Václav Havel mobilizuje veřejné mínění i politické vůdce pro vojenské intervence Západu na podporu demokracie a lidských práv, od Jugoslávie po Sýrii. Jejich zanícení pro dobro za sebou zanechává jenom spoušť. Tento fanatismus pochází z monoteistické víry v absolutní dobro a pravdu, zatímco polyteismus je už z podstaty otevřen pluralitě pravd i představ o dobru. Monoteistický univerzalismus vychází z představy o abstraktním absolutnu jednou provždy daném zjevením, kterému se vše podřizuje. Pohanský univerzalismus naopak začíná u plurality, z níž může vyvozovat univerzálnější pravdy. Zejména Starý zákon nabízí nepřeberně příkladů morální obhajoby fanatické nesnášenlivosti vůči jakémukoliv pluralismu. Zde tkví totalitní potenciál monoteismu, který se plně rozvine v okamžiku, kdy to, co monoteistická náboženství vyhrazují Bohu, je přeneseno na lidskou instituci (církev, národ či politickou stranu). De Benoist připomíná, že totalitní nahrazení přirozeného pluralismu společnosti iluzí jednoty však nemusí mít pouze orwellovskou podobu tvrdé represe koncentračních táborů, může jít také huxleyovskou cestou měkkého ovládnutí společnosti, jak ukazují liberálně-kapitalistické společnosti dnešního Západu. De Benoist rovněž monoteismu vyčítá popírání krásy a života. Absolutní výlučnost Boha znemožňuje jeho zobrazování, důsledný monoteismus je ikonoklastický (jak v historii ukazují radikálové všech tří náboženství) – svět nahlíží v pojmech a zákonech na rozdíl od pohanství, které hledá krásu obrazu a hlásí se ke kráse mýtu. De Benoist odmítá moralismus třídící dobro a zlo podle transcendentního zákona, bez ohledu na potřeby života, který se sám pak nutně stává nemorálním. Tento abstraktní moralismus škodí životu a podkopává potenciál jednotlivce překonávat vlastní limity, navíc často vede k nepřirozenému vztahu k tělu, k sexualitě a ženy tlačí do podřadného postavení. Co na to Evropa? Jak již bylo řečeno, de Benoist není ani teologem, ani religionistou, je praktickým myslitelem, kterému leží na srdci osud Evropy. Evropa je samozřejmě místem, které dva tisíce let žije s křesťanským monoteismem a jehož zásluhou se monoteismus, ať už ten křesťanský nebo ten post-náboženský, šíří po celém světě. Pokud křesťanství padlo a jako dusivý odkaz nám zanechalo sekulární monoteismus liberálů, znamená to, že je s Evropou konec? Autor takový pesimismus nesdílí. Připomíná, že katolické křesťanství nebylo čistým monoteismem, nýbrž jeho syntézou s pohanstvím. V důsledném monoteismu si těžko představit Ježíše Krista, svatou trojici, bohorodičku či kult svatých. Pohanství podle de Benoista přežívá v kolektivním nevědomí Evropy. Projevuje se v umění, v alchymii, v některých kacířských hnutích, ale také u některých teologů a řady mystiků. Například teze Mistra Eckharta o zrození Boha v lidské duši zcela ruší dualismus oddělující nestvořeného Boha od stvořeného světa, který je základním kamenem monoteismu. De Benoist od tohoto evropského kolektivního nevědomí očekává, že bude živnou půdou duchovního obrození překonávajícího pozůstatky monoteismu. De Benoistův rozbor jistě podněcuje řadu kritických otázek. Do jaké míry je jeho pojem monoteismu empiricky obhajitelný ve všech dimenzích, v nichž ho používá? Je skutečně analyticky souměřitelný s pojmem pohanství? Co všechno ztrácíme, pokud se vzdáme novozákonního poselství lásky ve prospěch pohanského hrdinství a ctnosti? Nereprodukuje Heideggerova ontologická diference mezi bytím a jsoucny nakonec onen kritizovaný dualismus Boha a světa? Musí nás vertikální transcendentno pouze srážet do prachu? Nemůže nás táhnout vzhůru? Rovněž nám však dává originální a plodnou perspektivu na základní otázky, před nimiž Evropa dnes stojí. Snad lze mluvit o smrtelném sevření dvou výhonků monoteismu – sekulárního a tradičního. Ten sekulární ji svým liberálním univerzalismem a rušením všech pout oslabuje a vyprazdňuje. Tradiční v podobě nového islamismu ji vyzývá ke střetu jak vně, tak i uvnitř jejích hranic. Výhonky mohou působit proti sobě, ale také se mohou skvěle proplétat, jak v současnosti dokládají různí liberální apologeti šátků a dalších muslimských tradic. Pokud má Evropa budoucnost, tak nespočívá ve volbě mezi jedním či druhým, ani v konzervativním oprašování krucifixů, nýbrž v mobilizaci skrytých kulturních zdrojů uložených v evropské tradici, či snad v evropském nevědomí, mobilizaci, která vdechne nový elán našemu unavenému kontinentu. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2024-09-11 17:08:27

Mayské lidské oběti: Hop do studny

Jako většina dávných národů i Mayové si u svých bohů snaží zajistit lepší podmínky formou obětí. V jejich případě nejčastěji shazováním do studní zvaných cenote. Mexický poloostrov Yucatán je plný jeskyní, které Mayové považují za posvátné. Jsou pro ně nejen vstupy do podsvětí, ale také místy kontaktu s bohy. Obzvláště posvátné jsou právě cenote, obrovské přírodní

Čas načtení: 2024-01-15 08:00:00

Návrat do rodného města (30)

Město stárne pár šedivých vrásek má socha posvátné ženy se usmívá Zažil jsi zde láskou svou velikou půlnoční zbyly vzpomínky z dob svátečních . Tak zažij ty chvíle do města snů se vrať stanov si cíle dluh konečně splať Máš … Celý příspěvek →

Čas načtení: 2022-08-02 14:31:27

Nové fantasy knihy v červnu – Pratchett, Sapkowski nebo Flanagan

Začátek léta přináší konec školního roku i zasloužené dovolené – ten nelepší čas začíst se do novinek literární fantastiky. Milovníky fantasy jistě potěší klasické příběhy meče a magie, vyprávění z magické současnosti i humorné fantasy. Jay Kristoff: Říše upíra „Ze svatého poháru posvátné světlo povstane, Věrná ruka svět na správnou cestu dostane. A pod dohledem... The post Nové fantasy knihy v červnu – Pratchett, Sapkowski nebo Flanagan appeared first on FANZINE.cz.

Čas načtení: 2021-07-08 13:49:20

Zákon pro člověka učiněn jest…

„Hvězda“ nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana zachází (ona to ani žádná hvězda nebyla) a „hvězda“ bývalého ředitele ÚOOZ Roberta Šlachty vychází (ona to ani žádná hvězda nebude). V této souvislosti se znovu probírá smutně proslulá kauza „Nečas-Nagyová“ z roku 2013, na které měli oba jmenovaní svůj podíl, společně s vrchním státním zástupcem v Olomouci Ivo Ištvanem. Přestože finální výsledek tehdejšího nočního přepadu Úřadu vlády i bytu Jany Nagyové ozbrojeným policejním komandem a následné bombastické mediální prezentace je doslova žalostný, přímí aktéři této akce ji neustále obhajují tím, že byla nezbytná, že postupovali striktně podle zákona (Šlachta) a dokonce tím ukázali, že jsou schopni zasáhnout bez ohledu na postavení člověka, jeho bohatství, veřejnou funkci či vliv (Zeman). Tato vyjádření pouze potvrzují oprávněnost dlouholeté kritiky policistů i státních zástupců, kteří mnohdy postrádají zdravý rozum, uvážlivost, předvídavost i cit pro přiměřenost. Myšlení jim totiž trestní řád přímo neukládá a proto se bez těchto obtěžujících prvků mysli snadno obejdou. Jak jinak si lze vysvětlit tolik selhání a zprošťujících rozsudků? To si předem nekladou otázku, zda jsou vůbec schopni všechny své představy spolehlivě prokázat? To je vůbec nenapadne, jaké škody způsobí na veřejném mínění, pokud nejen selžou, ale dokonce se prokáže, že v zájmu prosazení svých představ manipulovali s důkazy anebo dokonce lhali? Na rozdíl od nich již ve starověku lidé pochopili, že striktní (přísný) výklad práva vede až příliš často ke křivdám, nespravedlnostem a krutostem, které nejenže neupevňují kázeň, ale vzbuzují hněv a rozvrat ve společnosti. K takovému nemilosrdnému uplatnění práva došlo například roku 340 př. n. l., kdy římský jezdec Titus Manlius se v rozporu s příkazem konzula a svého otce Tita Manlia Torquata pustil do boje s tusculským velitelem jízdy a přestože nad ním zvítězil a vojsko prosilo o jeho život, pro porušení vojenské kázně byl popraven (Titus Livius – Dějiny římské od založení Města). Lidé se proto příležitostně snažili vtisknout tehdejšímu právnímu řádu prvky rozumu a lidskosti a nemilosrdnou právní praxi zmírnit, což se však podařilo pouze výjimečně. Takto byl např. roku 321 př. n. l. zachráněn před trestem smrti velitel římské jízdy Quitus Fabius, který se rovněž pustil do boje proti diktátorovu příkazu. Římský historik Cornelius Nepos pak ještě takto popisuje soudní proces s thébským vojevůdcem Epameinondásem (410-362 př. n. l.): „V Thébách byl zákon, který stanovil trest smrti pro toho, kdo by podržel moc déle, než bylo stanoveno zákonem. Protože Epameinondás soudil, že tento zákon byl prosazen pro zachování bezpečnosti státu, nechtěl dopustit, aby byl obrácen k záhubě obce. A tak si podržel vrchní velení o čtyři měsíce déle, než stanovil lid. Když se vrátili domů, byli jeho kolegové z tohoto přečinu obžalováni. Epameinodás jim dovolil, aby celou odpovědnost přenesli na něho a aby se hájili tím, že neuposlechli zákona na jeho nátlak. Touto obhajobou je osvobodil od nebezpečí a nikdo nepočítal s tím, že by se Epameinondás veřejně zodpovídal, neboť neměl nic, čím by sám sebe mohl hájit. Avšak on přišel k soudu, nepopřel nic z toho, z čeho jej obviňovali odpůrci, přiznal všechno, co řekli jeho kolegové, a neodmítl se podrobit zákonnému trestu. Jenom to jediné od soudců žádal, totiž aby učinili tento zápis: „Epameinondás byl Thébany odsouzen k smrti, protože je donutil porazit u Leukter Sparťany, které předtím, než se on stal vojevůdcem, se nikdo z Boioťanů neodvážil spatřit v šiku, a protože jedinou bitvou zachránil Théby od záhuby, ale také celému Řecku vrátil svobodu, a protože situaci obou stran dovedl tak daleko, že Thébané obléhali Spartu, kdežto Lakedaimoňané byli spokojeni s tím, jestliže se mohli zachránit, a neustal ve válce dříve, dokud neosvobodil Messénii a nesevřel Spartu do obležení.“ „Když toto řekl, nastal všeobecný smích a veselí a žádný soudce se neodvážil o něm hlasovat. A tak z procesu, v němž mu šlo o život, odešel s největší slávou.“ Nutnost převahy zdravého rozumu nad přísnou literou zákona vyjádřil příhodně i Ježíš Kristus v Evangeliu sv. Marka, když jeho učedníci nedodržovali zákonnou povinnost světit den sobotní: „I stalo se,  že šel Ježíš v sobotu skrze obilí, i počali učedníci jeho, cestou jdouce, vymínati klasy. Tehdy farizeové řekli jemu: Pohleď, coť dělají v sobotu, čehož nenáleží. I řekl jim: Nikdy-liž jste nečtli, co učinil David, když nouze byla, a lačněl, on i ti, kteříž s ním byli. Kterak všel do domu Božího za Abiatara nejvyššího kněze, a jedl chleby posvátné (jichž neslušelo jísti než samým kněžím) a dal i těm, kteříž s ním byli? I pravil jim: Sobota pro člověka učiněna jest, a ne člověk pro sobotu. Protož Syn člověka jest pánem také soboty.“ Kdyby byli thébští soudci i římský diktátor Lucius Papirius uvažovali stejně striktně jako pánové Šlachta, Ištván a Zeman, byli by Epameinondás i Quintus Fabius zcela jistě popraveni, neboť by se postupovalo „bez ohledu na postavení člověka, jeho bohatství, veřejnou funkci či vliv“. I Ježíšovi učedníci a Ježíš samotný unikli potrestání pro porušení čtvrtého božího přikázání pouze proto, že mnozí farizeové byli rozumní a uvážliví a přísným trestem nechtěli pobouřit lid. Ježíšův výrok „Sobota (tj. Zákon) pro člověka učiněna jest, a ne člověk pro sobotu (tj. pro Zákon)“ předběhl dobu o celá tisíciletí a je natolik významný, že by mohl být zařazen i do Justiniánova kodexu vedle výroků všech slavných římských právníků. Ježíš Kristus totiž jako první formuloval myšlenku, že zákony mají sloužit lidem a nikoli lidé zákonům! Naši policisté, státní zástupci i soudci však tento výrok neznají a proto se jím ani neřídí, neboť moudré a uvážlivé lidské myšlení je jim zcela cizí (ostatně ve škole je tomu ani nikdo neučil). Konflikt mezi právním pozitivismem (tj. striktním až dogmatickým výkladem práva) a právním naturalismem (tj. výkladem práva podle zdravého rozumu a „vyššího principu mravního“) trvá již od starověku. Úzkoprsý právní pozitivismus je přitom ještě ve 21.stol. natolik zakořeněn v mysli mnohých policistů, státních zástupců i soudců, že to vzbuzuje údiv i zděšení. Otrocká poplatnost znění zákona totiž postrádá moudrost, uvážlivost, přiměřenost, vyváženost a předvídavost možných důsledků, což fakticky připustil i nejvyšší státní zástupce svým nedomyšleným výrokem, že se postupuje „bez ohledu“ – tj. razantně, bezohledně, nemilosrdně a na „momentální vnější efekt“. Pokud je však exekutivní i judikativní aplikace práva pojata tímto „moderně inkvizičním“ způsobem, pak vlastní smysl spravedlnosti a práva je zcela popřen. Přísná, bezohledná, nelítostná a falešně moralizující „nižší spravedlnost“ (iustitia) totiž neplní obecně stabilizující funkci a má pouze místní a časově omezenou funkci (vzbuzuje strach a upevňuje morálku), zatímto moudrá, uvážlivá, přiměřená a vyvážená „vyšší spravedlnost“ (aequitas) má nadčasový dosah a stabilizuje lidskou společnost na celá tisíciletí (upevňuje občanskou kázeň i mravnost). Přesně takové pojetí spravedlnosti a práva totiž nalezeneme nejen v onom nadčasovém výroku Ježíše Krista, ale i ve výrocích Ptahhotepa, Kautiljy, Ašóky, Sün-c´ i slavných římských právníků Cicerona, Celsa, Gaia, Ulpiana, Paula, Modestina aj., které jsou i po dvou tisících létech stále aktuální. V porovnání s nimi budou výroky, skutky i osoby pánů Šlachty, Ištvana a Zemana zapomenuty již za dvě či tři desetiletí, i když všichni tři se úporně snaží, aby se na ně hned tak nezapomnělo. Všem trestněprávním pozitivistům (bez výjimky!) přitom uniklo, že v tomto státě se neustále hovoří o jednotě právního řádu. Vnímat totiž právní řád jako celek a řídit se jím dialekticky jako nedílným celkem je totiž nejvyšší stupeň právního pozitivismu, avšak tak daleko současní právní pozitivisté včetně pánů Zemana, Ištvana a Šlachty ještě nedospěli. Trestní zákon ani trestní řád totiž neobsahují stejný text jako § 2 odst. 3 občanského zákona, který by měl být všeobecně použitelný: „Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“ V občanském soudním řízení se soudci vyhýbají tomuto usdtanovení pouze proto, že  nedokáží přesně definovat pojmy mravnost, dobré mravy ani obyčejné lidské cítění. Nemají totiž náležité filosofické vzdělání a ani jediný komentář k občanskému zákonu jim neposkytuje přesvědčivá vodítka. Přitom právě pochopení těchto pojmů je základem uplatňování oné „vyšší spravedlnosti“ (ekvity), kterou již před 44 stoletími považoval egyptský vezír Ptahhotep za „velkolepou, trvalou a neměnící se od nepaměti.“ V trestním zákoně i v trestním řádu však toto ustanovení chybí a proto se policisté, státní zástupci i trestní soudci zřejmě domnívají, že jejich striktní „výklad a použití právního předpisu nemůže být v rozporu s dobrými mravy a nemůže vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“ Tento svůj scestný pohled na uplatňování spravedlnosti a práva už ostatně bezpočtukrát prokázali, stále na něm lpějí a sveřepě jej obhajují. Nedávno jsme to znovu slyšeli. Pánové Pavel Zeman, Ivo Ištvan a Robert Šlachta selhali (a selhat museli), protože v oslňující vidině obrovského úspěchu a slávy přestali uvažovat nad perspektivami svých činů i předvídat jejich možné důsledky. Takoví právní dobrodruzi jsou proto obecným nebezpečím, což však mnozí občané dosud nepochopili. Až tedy bude vybírán nový nejvyšší státní zástupce, je třeba vybrat takového odborníka, který nebude pouze právním pozitivistou, ale osobou se širokým historickým, filosofickým i právním rozhledem,  zdravým rozumem a Ciceronovou výřečností. Přesně takovou osobu totiž v této době potřebujeme.   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-20 21:02:59

Nabubřelí řidiči sněžných skútrů devastují naše hory

Jsem lyžař odkojený krkonošskými svahy Zadních Rennerovek, Liščí hory, Bobími loukami, Výrovky a hlavně Luční boudy, která byla mým zimním sídlem po celá študácká léta. Žádné vleky, žádné rolby, žádné skútry, vše pěšky s ranci a s lyžemi na zádech, jak nahoru z Pece či při sjezdování v Modrém dole, na Studniční či v údolí Bílého Labe. Žádné „masňačení“, tvrdá chlapácká makačka i ve sněhových bouřích nebo kdy jsme hledali kamaráda v mlze, ale vždy Kaplička nad Luční byla takový bod, který pokaždé potěšil, který naznačil cíl. Drobná, nenápadná stavba na počest zahynulého lyžaře se mi navždy stala mementem lidské síly a vůle, ale i lidských možností z dob, kdy hory patřily odvážným, a ne nabubřelým turistům jezdícím na nejrůznějších vehiklech ničících vše hezké a přinášející jen randál a smrad do klidu horských údolí a kopců. Je mi zle, když si představím, jak si na různých korbách milionářských teréňáků, na zimních rolbách či na sněžných skútrech hoví tito lidé mající k horám pramalý vztah, jen je sem vedou módní výstřelky, jako ti rajtující na sněžných skútrech, kteří jsou schopni dát ránu pěstí komukoliv, kdo se jim postaví do cesty (včetně strážce Krkonošského národního parku). Zřejmě si tak léčí své nízké IQ a nedostatečnou kinderstube a zcela určitě nenápadnou Kapličku nad Luční boudou, posvátné to místo, minou, aniž jim něco řekne, protože povýšeně hledí z výše svých kont, aniž dohlédnou na zem, po které možná neprávem šlapou či spíš jezdí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-17 19:37:02

Co by možná řekli mí kamarádi, amazonští indiáni, na naší situaci?

Je zcela jasné, že doba luxusu, v které jste si po mnoho let žili, je asi u konce. Ten luxus jste měli na úkor jednoho: na úkor přírody, kterou jste nehorázně drancovali jen a jen pro své pohodlí a přepych. Byli jste na sebe nadmíru pyšní, jak vám vše vychází, jak bohatnete, zvlášť někteří, i na úkor ostatních. Upozorňujeme, že to není dobrá cesta. Že není možné a přirozené, aby vaše bohatství a životní úroveň neustále vzrůstaly. Že není vhodné mít nadvýrobu všeho a pak třeba potraviny i věci vyhazovat do odpadků jen tak. Že je zapotřebí být ve svých potřebách skromnější. Že je zapotřebí mít vztah k darům a zdrojům přírody. K vodě, k vzduchu, k jídlu, k zvířatům, k rostlinám, k půdě, prostě k všemu, co vás na této Zemi obklopuje. Většina se nám indiánům vysmívá, že působíme jak ušmudlaní chudáci nemající úroveň. Jenže my víme své. Pro nás materiální svět není tak důležitý jako ten duchovní, na který jste vy hodili bobek. Pro nás je důležité žít v harmonii s přírodou a celým kosmem. Není důležité, zda máme jeden luk, nebo jich vlastníme deset. Lovit přece můžeme vždy jen s jedním a ten máme po celý život. Pro nás je důležité prožít si svůj život v radosti a štěstí v rámci svých bližních. Není přece přirozené, abyste kolem sebe všechno ničili a žili si v pohodě a přepychu jako v nějakém skleníkovém světě. Neradi si připouštíte, že jste z přírody a jste na ní závislí. Patříte přece k ní! Ale vy se považujete za něco víc, za někoho, kdo může řídit zákony této Země. Ta Matka země, o které vám vyprávíme po staletí, jak se k ní máte posvátně chovat a nezneužívat ji, jednou přestane vaše choutky podporovat. Čeká dlouho, předlouho, zda se napravíte, ale pak přijdou rány, které vás dostanou do kolen a vrátí do správných mezí. Které vás vrátí ke skromnosti. Které nás vrátí k rodině a k přírodě jako základu vaší i naší existence. Které vás vrátí k duchovnímu chápání světa. Možná, že dnes už řada lidí u vás prohlédla, i když musela dostat rány mezi oči. Víme však také, že jste nenapravitelní a až se otřepete z ran, zase se začnete přírodě vzpírat a drancovat ji pro vaše choutky, pohodlí, luxus, bohatství. Zase ji začnete organizovat a zneužívat. Vězte, že to není správná cesta. Lidé se mají řídit přírodní zákony a ne těmi, které si vytvořili pro sebe, jinak se sebezničíte. Vraťte se na cestu skromnosti Cítíte se mocní? Neměli byste si konečně vybrat svou skutečnou a pravou cestu? Vraťte se na cestu skromnosti a opusťte cestu lidských hyen. Vraťte se na cestu poznání sama sebe, na cestu k poznání věcí důležitějších než každodenní shon a honba za ziskem a materiálnem. Je to také cesta poznání, že vaše globalizace, do které jste byli jaksi vmanipulováni svým technologickým rozmachem a politickými úřednickými nadšenci, není pozitivní všelék na vaše strasti. Je to pro vás přichystaná past v nádherném barevném obalu se zářícími mašlemi, což bohužel tak milujete. Ano, v zimě máte jahody a borůvky. Super?! Vaše pohádková Maruška už nemusí chodit za dvanácti měsíčky a žadonit. A vám se to zdá fajn. Nám se to nezdá dobře. Prostě nemáte na to právo. Je holt zima, tak borůvky nerostou. Máte přece jiné zdroje. A dost! Vyčkejte zase léta, jako husa klasu, jako my, kdy po období nedostatku očekáváme zákonitý příchod doby hojnosti. My nikdy nežádáme od svých moudrých šamanů a bohů, abychom měli stále hojnost. A ono se vám to vymstí, vymstí se vám bortit přirozenosti Přírody. Něco za něco. Není přece možné, abyste měli jen výhody. Vaše překotná globalizace je tlačena především bezohledným byznysem nadnárodních korporací hledajících lacinější výrobu s větším ziskem na konci světa, třeba i u potenciálních nepřátel. To je přece vlastizrada! To nevidíte, kdo z toho tyje? Oni hamouní a vás upokojí borůvkami v lednu. A většina z vás jim na to hloupě skočí. Někdy se vám to však prostě sečte. Za čas. Za co? Třeba za šílenou transkontinentální dopravu, zaneřáděné oceány, dálnice, vzduch i všechny ty přesuny zla, v kterých si dobře hoví třeba různé viry nebo právě koronaviry a nejrůznější vykrádači-šíbři a bandy hackerů v pozadí stojících jako lidské hyeny. A sečte se vám k tomu i váš pád z vrcholu vaší pýchy na to, jak jste silní, mocní a neomylní, jak máte všechno, a nikdo na vás nemá. Vězte, že tuto Zemi neovládáte vy, ale naše matka Země sama. Pochopte, že by to měla být i vaše Matka Země. Neberte víc, než je zapotřebí Po celá tisíciletí říkáme my indiáni nebrat víc, než je zapotřebí. Více než tisíckrát a více než v tisíci různých formách jsme řekli, že naše Země je naše Matka, že ji nechceme, ani nemůžeme prodat, ale bílý muž, zdá se, nerozumí a stále se snaží, abychom ji pronajali, prodali či špatně s naší Zemí zacházeli, jako by indián by byl člověk s mnoha slovy. My se sami sebe ptáme. Je zvykem bílého muže prodat svoji matku? To nevíme, ale my indiáni víme, že bílý muž používá lži, jako by se mu líbily, zná podvádět, zabíjí své vlastní děti, aniž by jim dovolil jejich očima uvidět slunce či jejich nosy ucítit rostliny, což je pro nás něco zlořečeného. Každý započatý život musí být chráněn a dát mu možnost žít! To je náš zákon. Zákon našeho lidu se odlišuje od zákona bílého muže, protože zákon bělocha pochází od lidí a je psán na papíře, zatímco zákon našeho lidu je od boha, který jej diktoval a vepsal do srdcí našich šamanů a mudrců. Respekt k živému i neživému, ke známému i k „neznámému“ je součástí našeho zákona. Naše mise ve světě je vyprávět jej, zpívat jej a plnit jej pro udržení rovnováhy vesmíru. Náš zákon je jeden z pilířů, který drží svět. Náš zákon je tak starý jako sama země, naše kultura se organizovala podle modelu stvoření, a proto náš zákon říká nebrat víc, než je zapotřebí, a je stejný ve všech částech světa, protože to je zákon země a země je pouze jedna. Náš zákon nezemře! A proto i vy byste neměli od Matky Země brát víc, než je zapotřebí, jinak ji zničíte a tím i sami sebe. To jediné, co nás spojuje s našimi bílými bratry, je, že pocházíme od jednoho otcovského boha, jsme odkojeni stejným prsem Země a sdílíme jeden fyzický svět: slunce, měsíc, vítr, hvězdy, hory, řeky. Sdílíme stejný fyzický svět, ale naše city k němu jsou rozdílné. Země je květ a my indiáni k němu přicházíme se nasytit se stejnou opatrností jako kolibřík, zatímco bílý muž květ pošlape na své cestě jako divoké prase. Cesta bílého muže je z peněz, to je jeho prostředek, jeho cíl, jeho jazyk. Peníze znesvětily a onemocněly srdce našeho bílého bratra a jeho nemoc ho přivedla stavět nekončící řady továren a zbraní. Jeho nemoc přichází i do našich řek, do našeho vzduchu a do našich lesů. Nám nejde o naší existenci, nám jde o existenci Matky Země pro další pokolení. Had se musí zakousnout do vlastního ocasu, aby tak uzavřel cyklus destrukce a smrti, protože vše je navzájem propojeno jako opičí stezka ve větvích. Jenže v srdci nás indiánů je starost pro syny bílého muže tak, jako pro ty naše, protože víme, když poslední indiáni a poslední lesy padnou, osud jeho dětí i těch našich je jeden a ten samý. Jestliže my budeme moci svobodně pokračovat v naší cestě, nezadržíme ptáky rodit se a hnízdit jen na našem území, i oni mohou, jestli to chtějí, navštívit svého bílého bratra, nezadržíme vzduch, který se rodí v našich horách, i on může pokračovat a posilovat radost bílých dětí. A také naše řeky vycházející z naší země tak čisté, jako když přicházejí, promluví svou čistotou řek i k lidem bílého bratra… Nemusíte mít všechno. Naučte se něco nemít Vaši politologové a politici všeho druhu na nejrůznější úrovni plamenně hovoří, jak je vše v nejlepším pořádku, jak stoupají firmám zisky, jak jsou úspěšné, jak celý svět kráčí k lepším zítřkům, jak se vaše technologie (všehoschopná technologie) rozvíjí a není ani vidu ani slechu po nějakém úpadku lidstva, vašeho lidstva, o jeho morální devastaci. Nikde však není ani slovo o lidech jako takových, o jejich štěstí, o jejich radostech, o jejich láskách či o jejich spokojenosti, tedy, jak vidno, o hodnotách duchovních. Jen zisky a prachy, jako by se za ně mohlo toto vše koupit, všechno na světě. Podle vás je míra zisků důkazem úspěšnosti člověka, vaší civilizace. To je však ta úpadková cesta vedoucí ke konci. Za prachy se život člověka, jeho štěstí ani existence civilizace prostě nekoupí. Odjakživa jste vedeni k tomu, abyste něco chtěli a něco měli. Chcete hračky, pak větší hračky, autíčka, auta, byty, chalupy, počítače, mobily a stále nové a modernější, abyste byli „in“, abyste neztráceli krok s ostatními, abyste nebyli směšní, zaostalí, ale stále pluli v proudu pokroku. A ten vás žene vpřed k větší a větší výkonnosti, aniž vlastně tušíte kam a už vůbec netušíte, že veškeré toto hemžení je vždy na úkor něčeho. Prostě vás to nezajímá. Kdo chvíli stál, již stojí opodál, básnil váš Jan Neruda. Tehdy však ještě netušil, že k pokroku budete potřebovat zejména stále nové a nové zdroje, které hledáním drancujete celý svět. Pro svůj blahobyt, pro svoje pohodlí, pro svoje hračky. Netušíte však, že čím rychleji kolem sebe budujete své materiální království, které se vám zdá velemocné a nezničitelné, tím více se vzdalujete od spirituálních hodnot, tím víc narušujete rovnováhu světa a napomáháte svému sebezničení. Nikoho to však nějak zvlášť nevzrušuje, protože váš Titanik stále ještě pluje. Vše má svůj začátek, svoji cestu a svůj konec. Strom roste, aby nakonec zahynul, člověk žije, aby nakonec zemřel, a civilizace roste, aby nakonec padla. Pokrok je ten růst. Na jedné straně pokrok vzýváte, protože vám ve všem pomáhá, ale je to jen šalba a klam. Na druhé straně pokrok přirozeně vede ke zkáze, tak jak to vždy v dějinách bylo. Jinak to prostě nejde. Chce-li člověk dlouho žít a oddalovat smrt, musí se snažit žít čistě, v klidu a zdravě. Nemůže žít jako vy ve shonu, jíst potraviny plné chemikálií a genetických modifikací, pít nezdravé tekutiny a dýchat kontaminovaný vzduch. V duchu neustálého až zbožštělého hospodářského růstu to vše činíte, čímž na jedné straně podporujete nekřesťanské zisky firem, které to vše produkují, a na druhé straně tím sami sebe ničíte, aniž to berete či raději nechcete brát na zřetel. Protože Titanik ještě pluje a na všech palubách se stále tancuje. Chcete-li oddálit pád své civilizace, musíte žít zdravě jako člověk hledající dlouhý život. Znamená to zpomalit tempo nekonečného růstu. Znamená to, že musíte být skromnější, nesmíte všechno chtít a všechno mít. Nesmíte propadat malosti tím, že vás ovládají reklamy nutící kupovat každou blbost, což zjistíte až za čas, když to vyhodíte do popelnic. Nesmíte lehce předávat svou „chytrost“ strojům a technologickým vynálezům, ale měli byste si podržet „chytrost“ ve svém vlastnictví, ve svém portfoliu, tedy ve svém mozku. Jinak časem už nebudete homo sapiens a rozum přeberou ty různé „chytré“ hračky. Zvykli jste si, že bez nich nemůžete žít, že vám ulehčují život. Ano ulehčují, ale vy hloupnete a pohodlníte. Ale i bez nich to jde, jako dřív. Nemělo by to být jen nějaké vaše staromilství, ale snaha nepodléhat diktované formě způsobu života, který si někdo na vás vymyslel, aby z něj bohatl. Neměli byste jim na to skočit. Měli byste se držet starých dobrých zásad, o kterých vám jistě vyprávěli vaše babičky a dědečkové, když vám třeba říkali, dojez jídlo na talíři a nenechávej zbytky, nelži, buď poctivý, nemluv sprostě, nepůjčuj si, buď pokorný. Žádná velká slova, na která dnes rádi slyšíte, ale je v tom jádro čisté, zdravé společnosti. Nemusíte mít všechno. Naučte se nemít něco. Postavte se proti diktátu neustálého růstu vzhůru, kdy vlastně hlavně podporujete zisky magnátů a utěšujete jejich chamtivost. Nadnárodní korporace ovládající svět vysávají vaši sílu, vaše zdraví a urychlují konec civilizace i jich samotných. Potřebují například, abyste marodili a kupovali tuny léčiv a antibiotik, i když vám farizejsky přejí zdraví, potřebují, abyste rozbíjeli auta, aby mohli stále vyrábět další, i když vám přejí šťastnou cestu, mají radost, když se vám ničí věci, aby je mohli stále vyrábět. Představte si, co by se stalo, kdybyste opravdu všichni byli zdraví, všichni šetřili svá auta a neničili ani jiné výrobky, boty a šaty. Firmy by zkrachovaly i celý systém by zkrachoval. Takže maroďte, rozbíjejte auta i všechny výrobky, abyste podpořili zisky firem. Ano, žijete si krásně, jste bohatí. Jste však i šťastní? Hledejte alternativu ve svém bohatém světě, který jste si vybudovali, abyste se měli dobře a naučte se něco nemít. Buďte pokorní vůči lidem a přírodě, a ne vůči materiálním statkům. Tak najdete i štěstí a radost. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-25 21:08:52

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz třetí: Nic zvláštního se nestalo

Příběh dvacetiletého muslima, který ve Vídni 2. listopadu 2020 zastřelil čtyři lidi a přes dvacet zranil, je na první pohled plný absurdit, které ve skutečnosti jsou samozřejmé. a) Jeho rodiče jsou považováni za bezproblémové lidi z naprosto normální rodiny. b) Jejich syn Kujtim Fejzulai se radikalizoval jako dospívající v mešitě ve vídeňské čtvrti Ottakring a byl zadržen cestou do Sýrie za džihádisty. c) Za to byl odsouzen k 22 měsícům vězení, v prosinci 2019 byl předčasně propuštěn – přesvědčil úřady o své deradikalizaci. d) V místě bydliště se choval slušně, v den vražedného útoku seniorce z domu pomohl s taškami plnými nákupu a měl dobrou náladu. Pokud se někomu zdá tento soubor informací poněkud absurdní, zdání klame. Je to celkem všední životopis mladého teroristy. Taková normální rodinka Vídeňský vrah je typický evropský islamistita z druhé (nastupuje již i třetí) přistěhovalecké generace. Tito lidé jsou relativně dobře integrovaní a nejsou spokojeni se sociální situací, cítí se na okraji, ačkoliv se již narodili v Evropě. Ale narodili se cizincům, přistěhovalcům. Identifikovali se s islamisty, kteří jim představují náhradní rodinu, se kterou si rozumí. Pokud jde o vídeňského rozsévače smrti, jeho rodiče emigrovali ze Severní Makedonie do Rakouska, kde si vyrobili spokojené dítě, dobře se učilo a skvěle hrálo fotbal. Jako každé dítě i toto se dostalo do období „systémové psychické poruchy“, jak lze s jistou nadsázkou nazvat pubertu. Na učilišti začal sympatizovat s islámským hnutím. Rodina dvacetiletého atentátníka pochází z vesnice Čelopek v Severní Makedonii. Proto měl vrah rakouské i severomakedonské občanství. Na Svobodné Evropě se objevilo povídání lidí z vesnice, odkud pochází rodina vraha, říkali například: „My tady Kujtima vůbec neznáme. Narodil se a žil ve Vídni v Rakousku. Ale znám dobře jeho rodiče a rodinu. A to nejsou žádní kriminálníci. V žádném ohledu,“ svěřil se reportérům RFE/RL islámský duchovní z Čelopku. Další lidé vypověděli o rodině: „Jsou to milí lidé. Byl jsem překvapen, když jsem slyšel ty zprávy… Nic takového bych od lidí z této rodiny neočekával. Tu osobu neznám. Ale na té rodině není nic špatného. Nikdo z vesnice proti nim nic nemá.“ Lze předpokládat, že rodiče o islamistickém magoření synáčka nic nevěděli, nanejvýš tušili, že „nějak blbne“. Vyplývá to i z informace, že rakouská kontrarozvědka BVT byla na vraha upozorněna, když ho matka v roce 2018 ohlásila jako nezvěstného. Měla o něho strach a měla proč. Ukázalo se, že se chce nechat zabít a sám zabíjet, protože byl na džihádistické pouti do Sýrie za radikály z IS. Čili příběh albánského muslima severomakedonské rodinné výroby z rakouské porodnice je všedním příběhem relativně tuctového islamistického vraha. Převýchova jako sázka do loterie „Byl to mladík, který hledal své místo ve společnosti a šel zjevně do nesprávné mešity. Nikdy by mě nenapadlo, že by se mohl stát zabijákem,“ popsal podle BBC obhájce vídeňského radikála alias vraha Nikolaus Rast svého někdejšího klienta. Radikalizace mladíka vyvrcholila dvěma pokusy o útěk do Sýrie k Islámskému státu. Po tom druhém, kdy ho policie zadržela v hotelu na turecko-syrské hranici, a po deportaci do Rakouska, skončil před soudem. „V květnu 2019 byl můj klient odsouzený na 22 měsíců vězení za trestný čin teroristického spolčení, protože se chtěl připojit k Islámskému státu,“ vysvětlil jeho obhájce Rast pro německý deník Bild. Z vězení byl předčasně propuštěn kvůli jeho pozitivní prognóze do budoucnosti. Mysleli si, že je vyléčený. Očividně se mu podařilo oklamat lidi, řekl advokát. Podmínečné propuštění se jeví jako vážná chyba. Selhal stát, prý šlo o laxní přístup při převýchově. Ve skutečnosti se nic zvláštního nestalo. Otázka nápravy či převýchovy je zcela individuální záležitostí. Nezáleží na vychovatelích, psycholozích a podobných zaměstnancích v sociálně-pedagogickém systému. Jde o člověka, který je jimi grilován. Mladík byl na konci periody postpubescence. Psycholog Václav Příhoda v 2. díle Ontogeneze lidské psychiky psal o postpubescentech od 15 let do vyspělosti ve 20 roku života. Podle něj se v tomto období života u mladého člověka projevuje nadšení a zájem o nové, a co považuje za důležité, srovnává s ustálenými životními formami. Příhoda, ač to bylo v době socialismu, vyzdvihuje, že po vyučení šli mladí v 19. a začátkem 20. století na zkušenou do střední Evropy. Tím upozorňuje, že pestrá zkušenost, včetně zklamání z lidí, které tovaryš na zkušené poznal, mladému člověku pomohlo orientovat se… V různých kulturách zhruba od 15 do 20 let mladíci procházeli iniciačním obřadem. Rytířův syn od 15 let dostal meč, meč byl předtím posvěcen, bylo to spojeno se slávou a z dítěte se stal panoš. V 21 letech jako rytíř dosáhl plnoletosti. V obecnějším smyslu katolická církev k tomuto účelu měla biřmování, podobnou roli zastávaly i cechy. Neboť přinášely osvobození od rodiny, znamenaly společenskou a pohlavní svobodu. Samozřejmě to bylo spojeno s různými formami slavnostního týrání. Z těchto obřadů se udržel dodnes žert „dát hobla“, píše Příhoda. Něco jako iniciaci zažil švarný mladý vídeňský vrah také v islamistické mešitě ve Vídni. „Postpubescent, tedy človíček po 15 roku života, někdy přerůstá (fyzicky) své rodiče, a pokud pokračuje ve studiu, vzniká též „sebeklam učenosti, který ovlivňuje jejich společenské chování,“ uvádí Příhoda. Proto je revolta vůči rodičům a autoritám samozřejmý jev a „vzájemným neporozuměním mezi generačními vzdálenostmi, jakož i neuspokojeností energického dorostence s jakousi zatuchlostí a malostí primární společnosti.“ „V rodině se děje v malém, co se projevuje v národě ve velkém: mladí zamítají světový názor starých s příkrou bezohledností,“ píše Příhoda a dodává: „Přesto, že postpubescent již ve vědeckých otázkách prochází vědomím o nehotovosti a poměrnosti pravdy, zachovává si jeho myšlení o obecných problémech povahu absolutnosti, takže provokuje silným přesvědčením. Právě tato jednostrannost působí, že se úsudek vyslovený s absolutní platností zvrátí při setkání s novým faktem nebo s hlubokým zážitkem. Postpubescent pak snadno přeskočí ze silného přesvědčení k opačnému. “ Postpubescent se podle Příhody „snaží i o utváření pevného názoru na společnost, na třídu, na národ, na stát a na lidstvo. Také zde chce dojít samostatně k vlastnímu přesvědčení. Není si ovšem vědom, že je formován těmi, jejichž autoritu svrhuje, i těm, k nimž nabyl důvěry.“ Z výše citované je zřejmé, proč se nejvíce revolucionářů (bez ohledu na to jakou ideu právě milovali) rekrutovalo z mládeže v tomto věku. Proto se nelze divit ani tomu, že šel pozdější vídeňský vrah na zkušenou do světa. Někdo si vybere zelený boj proti klimatickým změnám, jiný džihádistickou báji realizovanou tehdy v Sýrii. Na otázku, jak se vlastně mladík dostal k Islámskému státu, odpověděl jeho bývalý advokát: „Bylo mu tenkrát osmnáct a měl hlavu plnou nesmyslů…“ Podobně se odtrhují od svých celospolečensky poslušných (spořádaných) rodičů potomci dlouhodobě usazených migrantů a ve svých mladických duších si zakládají virtuální islámský stát v EU. Nemají zkušenost rodičů, že z nehostinného místa, odkud utekli, i přes relativní chudobu se mají v Evropě lépe. Mladí chtějí prostor bohatých namyšlených a líných evropských pitomců ovládnout ve jménu Alláha. Jak rozkošná představa, že někteří by byli za to schopní i zemřít. V Islámském státu a Al-Kaidě mají svůj virtuální vzor. V Afghánistánu vidí, že odpor proti křesťanským psům se vyplácí, a satanská Amerika musí z Afghánistánu táhnout, odkud přišla… Jak dlouho u islamistických představ mládež vydrží, záleží na tom, kdy je nějaká jiná idea nebo lukrativní nabídka zkorumpuje do jiného modelu uvažování. Imáni a islamističtí aktivisté se snaží, aby zapálení pro Alláha vydrželo v mládeži nejen v mládí, ale i po 30. roce života. Proto za petrodolary se v západních zemích EU staví další a další mešity. Pokud jde o zpackanou převýchovu vídeňského teroristy, nestalo se nic zvláštního. Pokud má člověk zavřený za mřížemi v hlavě určitou legendu, kterou považuje za nejdůležitější směr svého myšlení, převýchova po této legendě sklouzává do nicoty. Nenáboženská pouze sociálně-psychologická převýchova u mladých delikventů bývá více úspěšná, protože mladý člověk se naučí ovládat sociálně výhodné dovednosti, se kterými potom lépe proplouvá džunglí světa dospělých. Horší to je u lidí, kteří se upnuli na nějakou náboženskou ideu. Ta je iracionální. Nelze ji sociálně-psychologickými sbíječkami z mozku člověka odtesat nebo převrstvit jinými dovednostmi. Onu psychologickou sbíječku by nejprve musel mladý člověk pustit přes závoru náboženské ideje. V nejobecnějším smyslu vězení člověka trestá především traumatem, že musí určitý čas zahnívat na blbém místě s blbými lidmi a pod dohledem uniformovaných a pro vězněného blbých dozorců. Pohodlná část vězňů se za mříže již nevrátí, protože se tam dostali jaksi nechtěně – neplatili alimenty, v opilosti přejeli člověka, někomu poněkud nadměrně rozbili hubu atp. Když noční můra ve vězení skončí, vrátí se zpět ke svému všednímu životu. Další skupina se poučila, že musí udělat všechno proto, aby dál žila co nejpohodlnějším životem a policie na ně neměla – to neznamená, že by striktně všichni zanechali trestné činnosti. Třetí skupina využije všech možných prostředků, aby se ve vězení dále poučila ve svém zločineckém řemesle, má čas přemýšlet o svých chybách a nových možnostech, chová se velmi spořádaně, uctivě, a vychovatelé mají z takových vězňů radost. O to dříve jsou z vězení venku na podmínku. Když opustí brány věznice, propuštěný si oddechne, popřeje v duchu všem bachařům a vychovatelům ve věznici, aby do rána chcípli, a s vyšší mírou poučenosti a opatrnosti jde konat to, co považuje pro sebe za nejrozumnější. To platí v rovině kriminální i ideologické. Po propuštění z vězení, ve kterém strávil budoucí terorista Kujtim necelý rok, měl nařízenou terapii ve sdružení Derad, které se zabývá takzvanou deradikalizací. „K tomu musel vyhledat pomoc probačního úředníka. Jenže se mu ho podařilo oklamat, protože něco zjevně nefungovalo. Jinak by se tak hrozný čin nestal,“ doplnil obhájce Rast. Pokud advokát říká, že „něco zjevně nefungovalo“, není třeba přičítat vinu probačnímu úředníkovi či sdružení Derad. Mladík na obou místech říkal to, co oni chtěli slyšet, oni byli spokojeni a mladý nadějný islamista měl klid. Aneb do hlavy člověka nevlezete, leda při pitvě. Člověk s dostatečnou mírou vědomé opatrnosti vychovatele a různé sociálně-psychologické terapeuty zahalí do mlhy jejich spokojenosti. Bude jim říkat, co chtějí slyšet. Pokud nepřijde policie nebo kontrarozvědka s reálnými informacemi o podezřelé činnosti sledované osoby, je džihádem navoněná lidská bytost pro bezpečnostní orgány neviditelná. Proto bych v probační a resocializační úrovni chyby spíše nehledal. Slušnost především Nic zvláštního ani není na tom, že neviditelný mladík kromě epizod s cestou na zabíjecí safari do Sýrie, ve svém chování nevybočoval z šedi průměru. Proto není nic zvláštního na svědectví sousedky, že šlo o milého usměvavého mladého muže. Proto jsme se mohli dočíst, že „Gordana Nikolicová potkala Fejzulaie přibližně šest hodin před tím, než se ozbrojený vydal do ulic rakouské metropole s úmyslem vraždit. „Vystoupila jsem v domě z výtahu, když zrovna scházel ze schodů. Hned ke mně spěchal, aby mi pomohl s taškami. Řekla jsem mu, že jsem v pohodě, ale on trval na tom, že mi pomůže a odnesl nákup až před dveře mého bytu,“ cituje britský Mirror seniorku. Po celou dobu se usmíval, vypadal šťastně a měl povídavou náladu. „Dělá se mi špatně z toho, že o chvíli později zabíjel lidi," svěřila se starší žena, která ho potkala v pondělí ve dvě hodiny odpoledne…“ Ale proč by neměl mít dobrou náladu? Vždyť byl plný toho, jak s vídeňskou sebrankou, která se bezbožně poflakuje po kavárnách a hospodách, pěkně zatočí, až se rozřehtá jeho samopal. A že může přitom náhodou zastřelit i muslimy? Nic jiného si nezaslouží, když se paktují s nevěřícími psy po kavárnách a hospodách. Kujtim Fejzulla se choval podobně jako každý slušný terorista. Ctil řád všedního dne místa, kde pobýval. (Podobně nenápadně a slušně se chovali i atentátníci předtím, než 11. září vlítli do newyorských mrakodrapů a do jednoho křídla válečnického Pentagonu.) Na posvátný čas odplaty se převlékl ze všedního oblečení (měl předtím na sobě sportovní bundu a černé volné kalhoty) slavnostní, respektive smuteční oblečení – byl celý v bílém. Měl u sebe pro svůj posvátně vražedný úkol dost munice do samopalu (útočné pušky), ale výsledek jeho snažení byl naštěstí dosti chabý – jenom čtyři mrtví a 22 zraněných. Neboť s výzbrojí a dostatkem munice mohl za sebou nechat desítky mrtvých. Ve své knize Bombardovat nemocnice je normální jsem k „malé účinnosti“ silně ozbrojených teroristů uvedl: „Ve vojenské nemocnici v Kábulu bylo začátkem března 2017 zabito 49 osob a zhruba 90 osob zraněno. … Střelci s automatickými zbraněmi mohou být teoreticky velmi úspěšní, protože mají dostatek munice. V kábulské nemocnici útočníci zasáhli asi 140 osob, ale shodou náhod jich zemřela jenom zhruba třetina. V nemocnici bylo asi 400 lůžek. Ani při střelbě automatickými zbraněmi není fatální účinek většinou mimořádně velký, protože dochází ke střelbě bez míření. Střelec se nesoustředí na mířenou střelbu, protože je ve stresu. Provádí cosi zcela mimořádného, s vědomím, že je jenom otázkou času, kdy bude zastřelen.“ Proto dvacetiletý terorista Kujtim Fejzullai v chaotické střelbě zastřelil jenom několik lidí.   Pokračování článku vyjde ve čtvrtek 26. listopadu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-14 12:42:41

Z dopisů dvou dam: Sára píše Ayaan (I.)

Vážení a milí, přišel čas zase něco přeložit. Tentokrát jsem zvolil výměnu dopisů mezi dvěma ženami, které by člověk měl znát jménem. Ta jedna se jmenuje Sarah Haider, ta druhá Ayaan Hirsi Ali a obě se – za cenu velkého osobního nebezpečí – vzbouřily proti islámu, do jehož železné náruče se kdysi narodily. Jedna v Pákistánu a druhá v Somálsku, ale jinak byly jejich osudy v mnohém podobné. Tentokrát si píšou o „woke“ hnutí, onom druhu fanatického progresivismu, který se tak těžko definuje, ale už dostal řadu lidí do kolen (a nejen symbolicky). Zvolily přitom formu dopisů, která trochu připomíná staré dobré předválečné časy. Je škoda, že tento druh obřadné zdvořilosti se na internetu neujal. „Woke“ hnutí ovládlo kulturní a intelektuální instituce „Milá Ayaan, Dovol mi začít něčím, o čem doufám, že je snad zřejmé: jsem nadšena a poctěna tím, že můžeme vést tuto konverzaci. Ještě větší radost mám z toho, že naše konverzace se nebude točit kolem tématu, které by od nás lidé očekávali – islámu. Místo toho se soustředíme na fenomén, kterému se obvykle říká hnutí „woke“. Nicméně „woke“ se, jak už si povšimlo mnoho lidí, zase tolik neliší od náboženství, takže naše zkušenosti s excesy islámu se budou velmi hodit. Byl to ve skutečnosti právě můj aktivismus v náboženských záležitostech, který mě k této věci před mnoha lety přivedl. Když jsem začala poprvé veřejně hovořit o islámu, rychle jsem zjistila (stejně jako Ty), že ti, od kterých jsem očekávala, že budou na naší straně, na mne hledí s podezřením. Má kritika islámu byla založena na těch samých principech, o kterých liberálové tvrdili, že je zastávají, a přesto jsem od nich dočkala rychlého odmítnutí. Tohle chování mě zarazilo a zmátlo, a tak jsem se rozhodla jej prozkoumat blíže. Velmi rychle se ukázalo, že neochota kritizovat islám ve skutečnosti neměla nic společného s islámem. Nestačilo by tedy mé kolegy liberály pouze dovzdělat – kořenem problému nebyl v jejich případě nedostatek znalostí. V průběhu předešlých desetiletí se v liberálních a pokrokových kruzích zakořenila nová ideologie; spisovatel a kulturní kritik Wesley Yang ji nazval „následnickou ideologií“, ale dnes jí běžně říkáme „woke“. Ve svém jádru je to delegitimizační ideologie zaměřená přímo proti základům hodnot humanismu a osvícenství. „Woke“ není jediným hnutím, které úspěšně využívá těch samých mechanismů jako náboženství. Ale dosáhl ohromujícího úspěchu, protože se mu zároveň podařilo vyřadit ze hry liberály, kteří by se jinak možná proti náboženským impulsům postavili. Dosáhl toho využitím našeho instinktu starat se o druhé a také nemilosrdným využitím sociální dynamiky k rozdrcení odporu. Než se do tématu zanoříme příliš hluboko, chtěla bych rozvinout postřeh, který jsem dříve učinila v našem osobním rozhovoru a který Tě podle všeho překvapil. Zopakuji jej tedy zde i pro naše publikum: myslím si, že to, čeho jsme svědky, není začátek otevřené války, ale její konec. „Woke“ hnutí rozhodným způsobem zvítězilo. Ale nikdy není vše ztraceno a nechci tady vyzývat ke kapitulaci. Můj přístup je založen na pragmatickém optimismu: abychom s tímto hnutím mohli bojovat – a bojovat s ním musíme – je nezbytné porozumět tomu, co nás čeká. Dovol mi tento názor krátce zdůvodnit. „Woke“ hnutí zvítězilo, protože ovládlo naše kulturní a intelektuální instituce. Téměř všechny naše vzdělávací, mediální a neziskové organizace (a to včetně velkých distributorů grantů) postupují jedním směrem. A zároveň globální elita téměř jednomužně vyznává tuto novou sekulární víru. Jen jeden malý příklad: ačkoliv mu protestující postavili před dveře gilotiny, tak nejbohatší člověk světa není nepřítelem „woke“ hnutí. Jeffovi Bezosovi patří Washington Post a ne Breitbart, a jeho bývalá manželka slíbila dát na různé progresivní kauzy tři čtvrtě miliardy dolarů. Jako užitečná mi přijde i tato analogie na téma, které je nám dvěma až příliš dobře známé. Víme, že džihádisté se nerodí z ničeho nic – ve vakuu. Pokud někde mohou existovat ve větších počtech, je to tím, že je širší společnost tiše toleruje. Na základě počtu džihádistů z dané země tak můžeme odhadovat, jak velká je míra jejího odhodlání bránit myšlenky svobody a tolerance. Vrátíme-li se zpátky „woke“ hnutí, není nijak divné, že New York Times najaly a hájí zaměstnance, který hovoří o běloších jako o „psech ochcávajících hydranty“, ale otisknutí článku od amerického kongresmana vedlo k masivní revoltě mezi zaměstnanci. Podmínky potřebné k rozkvětu extremismu již existují. Dveře jsou otevřeny; stačí jimi jen projít. Na to se dá namítnout, že většina Američanů se k „woke“ hnutí nehlásí. Ano, myslím si, že to je pravda. Také si ale myslím, že na tom nesejde. Pokud tolik našich základních institucí se jednohlasně hlásí k hodnotám až sektářského charakteru, pokud nejbohatší a nejmocnější z nás pravidelně veřejně předvádějí rituály jediné víry, na preferencích průměrného Američana nezáleží. Podle toho se musíme zařídit. Abych to řekla dramaticky: nebojujeme s barbary před branami, pouštíme se do vzpoury proti impériu. Svůj první dopis bych zakončila zde. Těším se na to, až budeme toto téma prozkoumávat spolu, a ráda si poslechnu tvé myšlenky ohledně toho, co s věcí dělat.“ Konec dopisu. Podobnosti mezi fanatismem džihádistů a jedovatou nenávistí internetových davů Podobnosti mezi fanatismem džihádistů, kteří chtějí nastolit vládu Alláha hrůzou, a mezi jedovatou nenávistí (ne vždy jen) internetových davů, které usilují o něčí exemplární potrestání až zničení proto, že řekl něco, co se dotklo rychle se měnících tabu, si asi všimlo více lidí. Jsem rád, že tuto myšlenku potvrzuje i Sarah Haider, která se v islámském světě narodila a za svoje odpadlictví byla vystavena tvrdé šikaně a hrozbám ze strany bývalých spoluvěrců. „Cancel culture“ a „woke“ hnutí se zdá být naším ekvivalentem wahhábismu. Nicméně tím, že dotyční jedinci vyhrožují a zuří jen po internetu, mají větší šanci na úspěch. Krvavý terorismus, jakého se dopouštějí příznivci Islámského státu, vzbudí v ohrožené populaci kromě hrůzy i vůli k odporu. Nebyli bychom na světě, kdyby naši předci ve vhodný okamžik neuměli vzít do ruky zbraň a postavit se agresorovi. Skoro v každém z nás je zabudován nějaký limit, kdy se přestává utíkat a vyjednávat. Hrozba sociální ostrakizace je daleko zákeřnější a efektivnější. Vyvrhelové a psanci měli vždycky těžký život, protože je odmítla vlastní společnost. Proto může být „cancel culture“ úspěšnější než celé tažení sebevražedných atentátníků. Mimochodem, ten postřeh k tomu, že lidé, kteří začnou na člověka vrčet v momentě, kdy se opře do islámu, tak ve skutečnosti vůbec nečiní kvůli islámu samotnému, je docela platný i tady v České republice. Když se (vzácně) do takové situace dostanu, ptám se dotyčného, čím se mu to náboženství líbí a jaké konkrétní prvky islámu by přivítal u nás doma jako obohacení. Vesměs jen zírá. Ten rozpor mezi teoreticky hnanou potřebou „vítat a tolerovat“ a mezi praktickou absencí důvodů pro ono vítání a tolerování je docela zjevný. Posvátná hrůza a strnulost Ještě jednu věc jsem chtěl k dnešnímu článku poznamenat. Když se podíváte na životopis Sarah Haider na Wikipedii, píše se tam, že její cesta k odmítnutí islámu začala na střední škole. Jeden její kamarád, ateista, jí tisknul různé hrůzné citáty z koránu a bez komentáře jí je předkládal ke čtení. Sarah, která korán pořádně neznala, se rozhodla, že mu ukáže, že nemá pravdu … a začetla se a zjistila, že pravdu má, a že kontext veršů je někdy ukazuje ještě v horším světle. Umím si až moc dobře představit, že ve „woke“ škole by taková aktivita byla považována za projev nenávisti a proti jejímu kamarádovi by zasáhlo buď vedení, nebo nějaký narychlo povolaný odborník z organizace zabývající se potlačováním nežádoucích řečí a gest. Jenže pak by se Sarah celý život klaněla bohu, kterého přitom znala tak málo, že si ani nebyla vědoma jeho horších stránek. Pokud má společnost existovat jinak než ve stavu posvátné hrůzy a strnulosti, musíme riskovat, že naše slova a činy někoho urazí. A nesmíme to mít zakázáno zákonem.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-23 07:30:29

Ministryně spravedlnosti na válečné stezce

Dočetl jsem se, že paní ministryně Marie Benešová v roli kárné žalobkyně nabádala kárný senát Nejvyššího správního soudu, aby se nenechal ovlivnit falešnou soudcovskou solidaritou. Přiznala tak existenci těžké choroby, řádící v justici a státním zastupitelství, která nahlodává smysl soudců a státních zástupců pro odpovědný přístup k výkonu úřadu: oprávněně počítají s tím, že nadřízení nebudou mít chuť je kárat za nepřístojnosti, a pokud je přece jen pošlou před kárný soud, dostane se jim ze solidarity vstřícného a laskavého zacházení. Paní ministryně mě překvapila. Na rozdíl od ní, s kterou jsem nikdy nepřišel do osobního styku, jsem míval dobré až velmi dobré vztahy s některými z jejích předchůdců a jejich pohledy na situaci v justici a státním zastupitelství mi byly blízké. Ale nepamatuji si, že by někdo z nich brojil proti falešné solidaritě. Solidární ochrana hříšníků Falešná solidarita se snoubí s vírou, že nezávislost soudců a státních zástupců je oprávněním k   ničivým zásahům do lidských životů, a v tomto spojení zaručuje otalárovaným kastám beztrestnost za jakékoli poklesky. Pokud tedy Marie Benešová vstoupila na válečnou stezku potírání těchto nešvarů, zablesklo se na časy a bylo by na místě ji v ušlechtilém úsilí podporovat. Nechvalme ale dne před večerem. Jedna vlaštovka jaro nedělá. Mohlo jít o náhodný projev, vyvolaný velkým pohoršením nad jednáním kárně žalovaného soudce Alexandra Sotoláře. Její vystoupení nenavazuje na jiné obdobné projevy v minulosti a nemusí mít v budoucnu pokračování. Pokud by Marie Benešová chtěla potírání stavovské solidarity učinit trvalým prvkem své resortní politiky, musela by si zajistit podporu aparátu ministerstva, jenž filtruje jí adresovaná podání a doporučuje řešení. Dosáhnout toho by nebylo snadné, protože by bylo nutné překonat setrvačnost myšlení úředníků, tradičně nepřátelských vůči občanské chátře. Vidí jen odlidštěný trestní spis a nedojímá je utrpení postižených a jejich rodin a přátel. Podle toho nakládají s obviněnými a jejich příznivci. Na řadě příkladů mohu prokázat, že kořenem solidární ochrany provinilců je excesivní pojetí institutu rozhodovací nezávislosti: cokoli soudce nebo státní zástupce dělá, je projevem využití jeho práva na nezávislé rozhodování. Ochrana se vztahuje i na administrativní a správní úkony, u nichž většinou by žádná „lidová tvořivost“ neměla být možná. Kárné agenda je prostorem, v němž se vymezuje ostrá hranice mezi myšlením obětí justičních nešvarů a jejich ochránců na straně jedné a bezcitnou státní mocí na straně druhé. Projevuje se to v téměř naprosté beznadějnosti pokusů o vyvolání kárného řízení proti provinivším se soudcům a státním zástupcům. Úředníci, obklopující kárné žalobce, se téměř vždy solidarizují s napadeným hříšníkem a kární žalobci, pro které je výkon této funkce okrajovou částí jejich pracovní náplně, nemají sílu, zájem, ani čas hradbu solidarity prorazit. Zejména přímí nadřízení provinilců projevují nechuť k situacím, ve kterých by denně potkávali kárně žalované. Ale výše postavení kární žalobci naopak s oblibou postupují kárné návrhy směrem dolů, ač nepochybně jsou věcně i místně přísluší a formulace zákona nepřímo umožňuje překladatelům návrhů, aby si kárného žalobce zvolili. Znám dokonce případy, kdy kární žalobci „úkolovali“ ministra, jenž je pro většinu případů univerzálním a nejvyšším kárným žalobcem. Klasickou ukázkou solidární ochrany hříšníků je mnou často vzpomínaný „znojemský justiční zločin“: případ soudců, kteří nepovolili obnovu procesu odsouzenému, jenž byl prokazatelně odsouzen za čin jiné osoby. Na základě rozsudku Nejvyššího soudu ČR nakonec obnovu procesu povolit museli a postižený žadatel se po dalších několika letech obnoveného procesu domohl pravomocného zproštění. Nenašel se kárný žalobce, který by je za zjevně zločinné rozhodnutí poslal před kárný senát a po vypršení objektivní procesní lhůty návrh na trestní řízení pro zneužití pravomoci zablokovalo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci. „Nekonečný“ počet provinění Kárného provinění se podle úředníků nedopustila předsedkyně kárného senátu, která nevložila do kárného spisu soubor listin, jejichž obsah by stavěl kárně žalovanou do nepříznivého světla. V soudní síni se pak o ní mluvilo jako o odborně zdatné a navýsost spravedlivé soudkyni, ačkoli právě probíhalo řízení o obnovu procesu odsouzeného, jemuž udělila vysoký trest za skutek jiné osoby. Pod formální záminkou nepoužitelnosti nelegálně pořízeného zvukového záznamu kárný žalobce ušetřil postihu soudkyni, která na poradě senátu mluvila urážlivě o obhájcích a obviněných a používala vulgární výrazy. Její monolog se dostal do veřejného prostoru a vyvolal poměrně velké pohoršení veřejnosti. Kárný žalobce si přisvojil právo předjímat rozhodnutí kárného soudu a návrh odmítl na základě domněnky, že kárný soud by nelegálně pořízený zvukový záznam jako důkaz odmítl. Stejně tak s požehnáním kárných žalobců uplatnil své domněle posvátné právo na libovůli státní zástupce, který s vědomím neprůchodnosti podal odvolání proti zprošťujícímu rozsudku odsouzené, jež s jeho přičiněním musela strpět osmileté trestní stíhání, dočasně se dostala do vězení a dva poslední roky stále žila v postavení obžalované se všemi nepříjemnostmi, z toho vyplývajícími. Prodloužil zcela zbytečně její cestu ke zprošťujícímu rozsudku o sedm měsíců. Perličkou byl neúspěch návrhu na kárné řízení s kárným žalobcem, který na podnět ke kárnému řízení vůbec nijak nereagoval a nechal marně vypršet svou subjektivní procesní lhůtu. Ministerským úředníkům jeho chování nepřipadlo zvláštní: občanská chátra nemá nárok na odpověď. Velkorysým projevem ochrany provinilců bylo zamítnutí návrhu na kárné řízení s kárným žalobcem, který opakovaně ocenil jednání různých soudců jako nevhodné, ale k odpovědnosti žádného z nich nepovolal. Jeho přístup tak nabyl povahu systémového selhání. Kárnému stíhání unikl státní zástupce, který zneužil dokumentaci o gynekologickém vyšetření manželky vazebně stíhaného k jejímu ostouzení. Jeho nadřízení usoudili, že s čímkoli, co někdo vloží do spisu, může státní zástupce činit, cokoli mu je libo a na ponižování těhotné ženy má svaté právo. Ochrany ze strany kárného žalobce se dostalo státnímu zástupci, který se pokusil uvalit předběžnou vazbu na obviněného, jenž právě vyšel z vazby po složení rekordní kauce. Kárný žalobce přitom jeho postup označil za vadný. Ministerští úředníci vzali pod ochranu soudce, který rozdal státnímu zástupci a obhájcům nosiče dat, na kterých kromě kopií dokumentů ze spisu byly intimní fotografie manželky obžalovaného. Ve vyjádření pro navrhovatele sofistikovaně obhajovali právo soudce na zpřístupnění kopií listin ze spisu nepovolaným osobám, ale k hanebnému zacházení se soukromými fotografiemi se vůbec nevyjádřili. V tomto případě podala kárný návrh i Česká advokátní komora. Ani její autorita neprolomila hradbu solidárního přístupu k soudcům. Takto bych mohl ještě dosti dlouho pokračovat. Spokojím se připomenutím, že nositelé falešné solidarity téměř vždy argumentují právem soudců a státních zástupců na nezávislé rozhodování. Upřímnost kritického postoje Marie Benešové ke stavovské solidaritě prověří až její další rozhodování o kárných návrzích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-19 22:34:52

Blahoslaveni kněží, kteří mají kamarády (z archivu LtN)

Osobnost a knihy Marka Orko Váchy, to je svět, kde se běžně kladené a přijímané protiklady ukazují jako zdánlivé. Je křesťanským knězem a zároveň evolučním biologem. Jeho knihy zahrnují niterný prožitek člověka, který chce svět zakoušet jako nevyslovitelné tajemství, i přísnou argumentaci exaktního vědce. (Text, který původně vyšel v Literárních novinách 36/2011, zveřejňujeme v rámci cyklu Z archivu LtN. Vracíme se jím k článkům, které mají co říci, i když jsou staršího data.)   Vystudoval jste molekulární biologii a genetiku, jste katolický kněz. Čím se tyto oblasti mohou navzájem inspirovat? Nejsem si moc jistý, jak by víra mohla ovlivnit vědu, která má přísně specifikovaná pravidla a zajímá se o takový svět, který je měřitelný a vážitelný. Naopak věda může náboženský postoj člověka ovlivnit výrazně, konkrétně molekulární genetika nebo evoluční biologie, která říká, že stále vznikají nové druhy a že planeta je schopna jich generovat patrně nekonečné množství. Právě toto vnímám jako jiskru čehosi božského a jako inspiraci pro filozofii či víru. Svět je jeden a pravda vědy a pravda víry nejdou proti sobě. Rozpor mezi nimi je pouze zdánlivý a přinesl jej až komunistický režim. Světová veřejnost – církevní i světská – přijímá Darwinovu teorii řekněme 15 let po vydání Původu druhů. Věda, víra a umění jsou tři různé pohledy na svět, tři různé paprsky osvětlující tutéž skutečnost.   Nicméně na školách se učí, že kreacionismus a evolucionismus jsou dvě protichůdné teorie. Obecně tomu tak není, sám jsem dlouhá léta učil biologii na střední škole. Ten rozpor je dnes artikulován zejména v jižních státech USA, v tzv. Bible Belt, což jsou státy často baptistické a protestantské. Existuje řada vědců, kteří nepatří k té absolutní špičce, ale zato jsou publikačně velmi aktivní, a kteří říkají: „My jsme darwinisté, a proto ateisté.“ Nejznámější z této vrstvy biologů je Angličan Richard Dawkins, patří k nim i Ed Wilson, kterého si jinak velmi vážím a mám tu od něho několik fantastických knih, nebo autor Nahé opice Desmond Morris, psycholog Steven Pinker, filozof Daniel Dennett a další. A na druhé straně protestantští věřící typicky právě v oněch jižních státech USA říkají: „My jsme věřící, a proto darwinisté nejsme.“ Celý ten spor na mě působí dojmem, že se zde setkávají dvě náboženství a že si kreacionisti a evolucionisti v zásadě nemají moc co vyčítat. Obě strany chápou své přesvědčení velmi fundamentalisticky, mají své posvátné texty, ani jedna strana není přístupna diskusi, obě dvě se pokoušejí „evangelizovat“ veřejnost. Člověk v žádném případě nemůže souhlasit ani s jednou z těchto válčících stran.   Existují různé tendence obě teorie spojit – například Benjamin Kuras ve své knize Zakázané ovoce poznání přirovnává jednotlivé dny stvoření ke geologickým etapám. Jak se na podobný náhled díváte? Na to bych byl opatrný. Ano, nechybí názory, že v Genesis je evoluce naznačena. Ale při takovém výkladu bychom se brzy dostali do potíží. V Genesis v prvních třech dnech vznikají domény, a to oddělením – světla a tmy, vody nad klenbou a vody pod klenbou, vody a souše. Druhé tři dny se tyto domény zabydlují – už třetí den kupodivu existují zelené rostliny, teprve až čtvrtý den Slunce a Měsíc. Pátý den ptáci a ryby, šestý den vzniknou v jednom společném „balíčku“ zvířata a člověk. Vezměte si čtvrtý den, stvoření Slunce a Měsíce: z toho by vyplývalo, že Slunce není původcem světla, neboť to tu již bylo od prvního dne. Jsou stvořeny nečekaně pozdě a ani nemají jména, což lze zase chápat jako polemiku s Babylónií a jejími hvězdnými bohy. Rozdělovat šest dní na geologické epochy mi nepřipadá úplně ideální. Navíc evoluce není lineární přímka, její půdorys připomíná spíše rozvětvené křoví. Bylo by iluzorní hledat v Genesis pravdy přírodovědecké, Genesis spíše odpovídá na otázku, jak žít.   To je tedy způsob, jak mezi vírou a vědou, vírou a rozumem vykolíkovat pole? Z pohledu věřícího člověka je rozum dar Boží, tudíž používat ho je vcelku žádoucí a požehnané. Věda u nás na Západě dosáhla fantastických výsledků právě proto, že se rozhodla věnovat se výhradně oblasti měřitelného. Někdy v 17. století za Descarta a později Francise Bacona jsme se podívali z okna a řekli si: svět je nesmírně složitý, pestrý, vířivý – co kdybychom se podívali z okna přes brýle přírodních věd? Co kdyby nás od této chvíle začalo zajímat pouze měřitelno a vážitelno. Takže nás nebude zajímat krása východu slunce a estetická rovina skutečnosti, nebude nás zajímat duše ani Bůh, andělé ani peklo – neboť nic z toho nepohne rafičkou přístroje. To se ukázalo jako nesmírně užitečné. Co se týče víry, západní věda sama sobě naordinovala něco, čemu se říká metodologický agnosticismus, což znamená, že si uložila mlčení o fenoménech, jako je Bůh, peklo či lidská duše, a nehledá Boha ani pod mikroskopem, ani dalekohledem – tyto věci možná jsou, možná ne, ale materiálem vědy na to nelze přijít. V tomto ohledu je zajímavá myšlenka francouzského filozofa Lamartinea, který říká, že se Východu příliš nepodařilo odstřihnout rozum od světa mýtů a magična, zatímco Západu ano. Při vší úctě, dojde-li na lámání chleba, z malomocenství vás vyléčí spíš tvrdě materialistická západní věda nežli akupunktura. Stejně tak se vesmír chová spíš podle představ západních astronomů než jejich východních kolegů.   Podle katalánského teologa Xaviera Morlanse byl vědecký rozvoj usnadněn tam, kde společnost vyznávala monoteistická náboženství, na rozdíl od národů, kde má každá rostlinka svého boha. To zní pravděpodobně. Co se týče výzkumu rostlin a zvířat, někdy z něho běhá mráz po zádech. V 17. století Descartes zahrnul rostliny a zvířata mezi res extensa, chápal je jako biomechanismy – bête machine – a tak se k nim i přistupovalo: lidé lili zvířatům při pitvě za živa do žil vosk nebo olovo, aby zjistili, kam poteče. Jako když automechanik zkoumá motor. V naší lékařské etice, když jsme koncem 19. století smetli ze stolu lidskou duši, náhle vznikl i l’homme machine, člověk-stroj. Podobně říká Richard Dawkins, že jsme jen vehikly genů, mechanický stroj. V určité době do nás začnou odkapávat chemikálie, které způsobí, že se zamilujeme. A Steven Pinker dodá, že mozek je jen vlhký počítač, jehož jediným úkolem je namnožit geny, které ho vytvořily.   Evoluční teorie staví na tom, že život se vyvíjel postupně hromaděním nahodilých změn a jejich selekcí prostředím. Kde je v tomto prostoru náhody místo pro božskou kreativitu? Je důležité odlišit fakt evoluce a interpretaci evoluce, neboť evoluce je jev a např. Darwinova teorie je jedna z možných interpretací. Mimo jiné pro křesťana je velkou satisfakcí, že když před třiceti lety někdo polemizoval s Darwinem, tak byl tmář a papeženec, zatímco dnes se ukazuje, že v evoluci kromě přírodního výběru funguje i mnoho dalších mechanismů, o kterých se Darwinovi nemohlo ani snít. Dnešní dění je fascinující, např. epigenetika – ukazuje se, že pokud se organismus setkává ve svém prostředí s nějakým stálým tlakem, pak se tento tlak může někde u někoho projevit geneticky. Darwin předpokládá, že prostředí je jen selekční faktor, kde vyhrává ten, kdo má nejlepší oči, nejrychlejší nohy atd. Dneska se zdá, že prostředí hraje silnější roli, a pokud dlouhou dobu selektuje jedním směrem, pak se tyto změny patrně dokážou fixovat i geneticky. Darwin ani nemohl vědět, jak se dostávají do našich genomů geny horizontálním přenosem, tedy skrze viry nebo bakterie. Současná debata spočívá v tom, nakolik je Darwinova teorie univerzální a do jaké míry se zapojují i další hráči.   Stále ale zůstává otázka, kde v tomto prostoru, ve kterém panuje náhoda, můžete spatřit tvůrčí záměr. Jeden z důvodů, proč jsme tu, je přílet jednoho meteoritu na Yucatanský poloostrov před 65 miliony let. Co se dělo pak, se moc neví. Meteorit tam každopádně dopadl a byl spouštěcím mechanismem pro další události, jejichž důsledkem bylo podle jedné teorie vyhynutí dinosaurů, díky čemuž se savci dostávají do uprázdněných ekologických nik a ve třetihorách dochází k obrovské expanzi savců, včetně primátů a včetně člověka. Co může být na světě náhodnějšího než dopad meteoritu? Kdyby nedopadl, dnes tu my tři nesedíme. Takovýchto náhod je v evoluci člověka nepočitatelně. Dvě miliardy let zde byly bakterie, pak se stalo něco, čemu opět moc nerozumíme, a jedna bakterie sežrala druhou nebo na ní začala parazitovat a vznikly eukaryotické buňky, ze kterých vznikneme my. Proč ne dřív, proč ne později, proč vůbec? Nebyl důvod, aby k tomu došlo. Věřící člověk to interpretuje tak, že Bůh, který stojí mimo čas, působí i skrze tyto náhody.   V jedné knize říkáte, že evoluční biologie je krásná věda, která nám otevírá oči pro tajemno. Co tajemného nám třeba ukazuje? Třeba to, že stále vznikají nové druhy, planeta generuje nové vlny života, což mi filozoficky připadá famózní. Současných asi 10 až 30 miliónů druhů organismů je jedno promile všech druhů, které tu kdy byly. Steve J. Gould říká velmi hezky, že kdybychom si život na Zemi představili jako magnetofonovou pásku, vrátili ji na začátek a zkusili ji přehrát znova, tak život vykvete do úplně nových větví. Náš scénář byl jenom jeden z mnoha, které se mohly odehrát. Možná tu mohly být jen bakterie, dokud se Slunce neroztáhne a nespálí je. Otázka také je, jestli by život mohl existovat na bázi jiného atomu než uhlíku. Život se mohl vyvinout milióny různých cest. A další věc – zkuste si představit, že onen závoj vědomí, který člověk protrhl jako první, protrhne jednou ještě nějaký další druh. Ať už by to byl delfín nebo šimpanz nebo někdo jiný. Jsme opravdu tak strašně výluční? Vzali bychom takový druh do party? Proč by ne? Před pár lety byl v Indonésii objeven druh homo floresiensis, o němž nevíme nic moc přesného, ale v zásadě se má za to, že to byl jeden z post-homo-erectus, kterému se v nitru nepřístupných ostrovů podařilo přežít invazi moderních lidí. Jeho lebka, která byla nalezena, je stará 18 tisíc let – což je v podstatě včera. To znamená, že tu poměrně nedávno běhaly dva druhy lidí. Teď je otázka, co by se stalo, kdybychom onoho homo floresiensis našli živého. Strčíme ho do zoo mezi šimpanze a orangutany, nebo mu dáme občanku, volební právo a povinnou školní docházku? Tady biologie přistihla filozofii dosti nepřipravenou.   Nejen zde. V souvislosti s rozvojem genetiky a rozluštěním kódu DNA se dnes hovoří o možné ztrátě odpovědnosti člověka, který je zkrátka k lecčemu geneticky „předurčen“ či disponován. Ano, to je námět na knížku. Dnes už známe i soudní procesy, které byly změněny díky genové argumentaci. V Evropě padl průlomový rozsudek v roce 2009, kdy Maročan Abdelmalek Bayout nožem pobodal a zavraždil jiného muže. Obhajoba si nechala udělat genetický profil obviněného a argumentovala tím, že má několik mutací, včetně dnes slavné a dobře prozkoumané mutace v genu pro MAO-A, který souvisí se sklony k agresivnímu chování. Soud na tuto argumentaci slyšel a snížil vrahovi trest odnětí svobody o rok. Tento případ vyvolal obrovskou diskusi mezi genetiky a známý britský genetik Steve Jones přišel se zajímavým a zcela logickým argumentem: Dobře, pokud chceme kvůli mutacím snižovat lidem tresty, tak si prosím uvědomme, že i mezi námi existuje vysoké procento lidí, kteří mají jednu velmi škodlivou mutaci. S touto mutací máte 16krát vyšší pravděpodobnost, že skončíte v kriminále než lidé, kteří tuto mutaci nemají. Devět vražd z desíti mají na svědomí právě lidé s touto mutací. Ta mutace se jmenuje chromozom Y…!  Všichni muži by teď měli relevantně argumentovat: Měli byste mi snížit trest, protože jsem si nevybral svoje pohlaví, byl jsem sem vržen a nebyl jsem tázán. A protože mám chromozom Y, jsem agresivní, násilnický a soupeřivý. Podobně argumentovat by ale mohli vlastně všichni odsouzení, muži i ženy. Mohli by říct: Musíte mě osvobodit, jsem ve vězení za vraždu nebo krádež, ale ve svém genomu mám nepochybně nějakou mutaci, na kterou jste ještě nepřišli – vždyť genetika je ještě v plenkách – kdybych ji neměl, tak tady určitě nejsem.   Takže člověk jako genetický l’homme machine bez vůle, odpovědnosti a svobody rozhodování. S tím souvisí vznik něčeho, čemu Jonathan Sacks říká společenstvo obětí, kdy my dnes na jedné straně rozšiřujeme prostor svých svobod, kam až to jde, vyhlašujeme nová a nová práva na kde co, ovšem v případě, že se něco pokazí, to nikdy není naše vina. Amerika už zná soudní procesy, kdy se pozdní příchody do práce svalovaly na chronic lateness syndrome. My v České republice zase máme nemoc, které se říká prokrastinace, což je chorobné odkládání úkolů. Dříve se tomu říkalo lenost. Společnost obětí mi připadá jako hrozně zhoubná, protože je vždycky po ruce někdo, na koho můžeme svalit svou odpovědnost – prostředí, geny, výchova. Vliv genů a prostředí nelze vyloučit, navzdory jejich diktátu je tady ale něco, co snad můžeme nazvat svoboda.   Co se týče vaší knihy, často jsem se setkala s reakcemi, že je temná či depresivní. Není to tím, že od křesťanského autora, nota bene od kněze, se očekávají spíše „růžové“ pravdy, ujištění o Božím milosrdenství a lásce? Samozřejmě se to očekává. Otázka ale zní, jestli v životě máme dělat věci, které se od nás očekávají. Je pravda, že se to čeká, a já si nejsem úplně jistý, jestli mě čeká nějaká zářná církevní kariéra. Někdy mám dojem, že se v tomto státě církev chápe jako určitá politická strana, která cosi hlásá a od níž se žádá, aby všichni její členové hlásali to samé. Nejde ale přeci o to, abychom měli dresy nějakých týmů a kopali za ně. Jestli to tady všechno k něčemu má být, tak máme být především lidé, kteří se ptají, jak to s tím světem je, jaký je smysl věcí, je-li jaký. A kam nás to tázání dovede – zda k ateismu, agnosticismu nebo ke křesťanství – to je jen jeden z možných závěrů.   Tázání ale vyžaduje určité úsilí… Já myslím, že právě proto tolik lidí vstupuje do sekt a extremistických politických stran. Protože tam vám řeknou, jak to je, jaká je pravda a kdo je přítel a kdo nepřítel. Nabízí vám černobílé vidění světa. Ono je velice pohodlné pomodlit se tu svou dávku modliteb a jít v neděli do kostela s pevnou vírou, že jsem spasen. Je jednoduché uzavřít se do přesvědčení, že když budu splňovat určitá pravidla a dělat to a to, tak je všechno v pořádku a po smrti jdu do nebe… Ale co když to tak není?   V poslední době se hovoří o krizi kněžství. Téměř polovina farností v České republice není obsazena místním knězem. Čím je to způsobené? Současná krize kněžství souvisí s tím, že se mnoho mladých lidí ptá: pokud chci žít kontemplativní život, tak proč bych si ho neprožil v manželství. Druhý vatikánský koncil v 60. letech řekl, že smyslem manželství nejsou děti, ale že manželství usiluje o posvěcení partnera a děti jsou tedy až na dalším místě. Jinými slovy hluboký mystický kontemplativní život lze vést i na opačné straně klášterní zdi. A pokud chci jít opravdu „na dřeň“, jsou tady řeholní řády. Další věc je, že kněžskému povolání v současnosti chybí prestiž. Dříve mohlo být kněžství vnímáno jako určitý sociální katapult: člověk najednou získal prestižní povolání, lidé ho začali oslovovat „důstojný pane“ a finance se hrnuly. Dnes podepisujete poslušnost biskupovi v tom smyslu, že nevíte, jestli budete ve své farnosti ještě příští týden, máte to za 10 tisíc čistého a sociální prestiž na úrovni politiků a uklízeček. Kromě toho kněžství dosti tvořivě mixuje řekněme vojenskou poslušnost se zaměstnáním strážce majáku. Na jedné straně mám být poslušný biskupům, což je argumentováno prostřednictvím náboženské vertikály, na straně druhé ke svému kolegovi to nemám jako do vedlejší kanceláře, ale často i několik desítek kilometrů. Takže se kněží z lidského hlediska ocitají často osamělí.   Co je vlastně na kněžském životě nejtěžší? To je, myslím, velmi individuální. Pro mě osobně je to právě ona osamělost.   Kde tedy kněz čerpá oporu? To záleží na každém člověku. Blahoslaveni kněží, kteří mají kamarády. Když člověk žije úplně sám, má našlápnuto k tomu, aby se z něho stal po všech stránkách jezevec. Jednak co se týče aspektů každodenního života, za druhé se z člověka stává, co se týče víry, malinko neřízená střela. Jsem vděčný za to, že mám spoustu kamarádů, kteří mě neváhají říct velmi ostrá slova, pokud mají dojem, že někam ujíždím. Je neobyčejně zdravé mít někoho, kdo vám řekne: teď se chováš jako debil, protože to člověka udržuje v reálu. V manželství tento servis svému muži poskytuje 10krát až 12krát za den manželka, ale mně se může maximálně stát to, že za mnou někdo přijde a řekne mi, že jsem měl hezké kázání – protože když je špatné, lidi si to nechají pro sebe. Tak se může stát, že žiju v jakési bublině, iluzi o tom, jaký jsem chlapík. Člověku někdy chybí zrcadlo… {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-26 10:54:37

Doba luxusu skončila, koronavirus nás vrátí ke skromnosti

Je zcela jasné, že doba luxusu, v němž jsme si po mnoho let žili, je u konce. Ten luxus jsme měli na úkor jednoho: na úkor přírody, kterou jsme nehorázně drancovali jen a jen pro naše pohodlí a přepych. Byli jsme na sebe nadmíru pyšní, jak nám vše vychází, jak bohatneme, zvlášť někteří na úkor ostatních. Desítky let jsem upozorňoval, že to není dobrá cesta. Že není možné a přirozené, aby naše bohatství a životní úroveň neustále vzrůstaly. Že není vhodné mít nadvýrobu všeho a pak třeba potraviny i věci vyhazovat do odpadků jen tak. Že je zapotřebí být ve svých potřebách skromnější. Že je zapotřebí mít vztah k darům a zdrojům přírody. K vodě, k vzduchu, k jídlu, k zvířatům, k rostlinám, k půdě, prostě k všemu, co nás na této Modré planetě obklopuje. Většina se mi vysmívala, jako se vysmívala indiánům, kteří na ně působí jak ušmudlaní chudáci nemající úroveň. Jenže oni vědí své. Pro ně materiální svět není zas tak důležitý, jako ten duchovní, na který jsme my hodili bobek. Pro ně je důležité žít v harmonii s přírodou a celým kosmem. Není důležité, zda mám jeden luk nebo jich vlastním deset. Lovit přece mohu vždy jen s jedním. Důležité pro ně je prožít si svůj život v radosti a štěstí v rámci svých bližních. Není přece přirozené, abychom kolem sebe všechno ničili a my si žili v pohodě a přepychu, jak v nějakém skleníkovém světě. Neradi si připouštíme, že jsme z přírody a jsme na ní závislí. Považujeme se za něco víc, za někoho, kdo může řídit zákony této Země. Ta Matka země, o které nám indiáni po staletí mluví, jak se k ní máme posvátně chovat a nezneužívat ji, jednou přestane naše choutky podporovat. Vždy čeká dlouho, předlouho, zda se napravíme a pak přijdou rány, které nás vrátí do správných mezí. Které nás vrátí ke skromnosti. Které nás vrátí k rodině jako základu naší existence. Které nás vrátí k duchovnímu chápání světa. Těší mně, že dnes už řada lidí prohlédla, i když musela dostat rány mezi oči. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-03-25 09:43:10

Zemřel Albert Uderzo, kreslíř slavného komiksu Asterix

Ve věku takřka třiadevadesáti let francouzský kreslíř Albert Uderzo zemřel 24. března proslavený hojně filmovaným komiksem o Galovi malé postavy Asterixovi a jeho přátelích z malé vsi v Bretani. S pomocí magického lektvaru druida Panoramixe drtí tito Galové opakovaně římské legie a historicky ony burleskní události sice nelze doložit, avšak věrohodné detaily by nějakého mimozemšťana, který by to četl, nejspíše přivedly k názoru, že se vše odehrálo a že sám Gaius Julius Caesar byl skutečně z Galů takto paf. Pouhé Uderzovo přání tu ale je otcem té myšlenky, i když měli Římani s Galy svého času starostí opravdu dost. Na „epopeji“ o Asterixovi (zasazené zhruba do roku 50 před Kristem) je však fascinující, že bez problémů může sloužit francouzským školákům jako doplněk učebnice dějepisu. Magickým prvkem zde bývá jenom nadlidská síla oněch starých Francouzů, zatímco všechno okolo do vysoké míry odpovídá realitě. Uderzovou snahou pak nepochybně bylo vytvořit skrz tuto sérii dobrodružství věrohodnou, ale i věrnou mapu dávného světa s jeho zvyky, místopisem a mnoha skutečnými dějinnými událostmi. V Československu začal Asterix (v originále Astérix) vycházet roku 1976 v týdeníku Sedmička a obvykle zdobil jen jeho poslední stranu. Do roku 1980 bylo do češtiny přeloženo a zveřejněno 220 stran těchto příběhů, ale osobně si myslím, že jim lépe svědčí alba. Jako školák jsem často míval pocit, že se ty příběhy neúměrně táhnou a nemají dostačující spád. V albech je to ovšem jiná! Albert Uderzo byl italského původu a navzdory pestrosti svých seriálů byl barvoslepý. Do časopisů kreslil od svých třinácti (1940) a roku 1951 se seznámil se spisovatelem a scénáristou René Goscinnym (1926–1977), mimo jiné pozdějším autorem Mikulášových patálií (původně rovněž komiksových), seriálu Šťastný Luke (vícekrát zfilmovaného) anebo bizarních filmových komedií s Michelem Serraultem, Michelem Galabru, Jeanen Carmetem a Gérardem Depardieuem Doživotní důchod (1972) a Krysy z temnot (1974), z nichž ta druhá je adaptací prózy Gastona Lerouxe. Neobyčejná invence a fantazie René Goscinnyho (který byl ukrajinsko-polského původu a prožil část života v Argentině) se stala přesně tím pohonným kolem, které Uderzův um potřeboval, a první část Asterixe vyšla 29. října 1959. Dnes je ohromující celek jeho úplně nekrvavých dobrodružství světovým fenoménem, zahrnujícím od roku 1989 i zábavní park v městečku Plailly asi 35 kilometrů severně od Paříže. Vzdálenou, ale přesto paralelou k těm příběhům u nás jsou dobrodružství Seka a Zuly, dvou sourozenců z pravěku, která vymyslil Miroslav Švandrlík a kreslil jeho přítel Neprakta. Ta podobnost je nejen ve veselém pohledu do vzdálené minulosti, ale také v tom, že oba seriály pozměňují historii a že oba přisuzují hrdinům objevení rozličných dodnes známých výroků, zvyků, her, zbraní a vynálezů. Do Sedmičky prosadil Asterixe v letech sedmdesátých redaktor a překladatel Josef Týč, nicméně Francouzi od počátku jasně stanovovali, která pokračování u nás smějí vyjít. Staly se jimi (zpřeházeně) příběhy Gal Asterix (původně 1959–1960), Asterix a olympijské hry (1968), Asterix a zlatý srp (1960–1961), Asterix a Gótové (1963), Věštec (1972) a Asterix a Kleopatra (1963–1964). Pozornosti původců uniklo, že původní dílo v Československu bylo místy redukováno. Nebo nad tím možná jen zoufale mávli rukou. A taktéž nad tím, že u nás nakonec došlo k nařízení „shora“, že se má pionýrský časopis raději zaměřit na domácí produkci. Francouzi sveřepě nabízeli další díly, ale redakce Sedmičky už pro ně nedostala devizové krytí od Ústředního výboru Socialistického svazu mládeže. Znamenalo to konec. (I těmito redukcemi se v Encyklopedii komiksu v Československu 1945–1989 vydané v roce 2012 zabývají Josef Ládek a Robert Pavelka.) Původní francouzská série dnes má takřka čtyřicet svazků, a ač Uderzo přestal roku 2011 kreslit, nadále není ukončena. Česky sešity začaly vycházet roku 1992 a naposled se objevila roku 2018 předposlední, 37. část Asterix v Itálii (2017). Od roku 1967 vzniklo i patnáct kreslených a hraných filmů, z nichž pouze Dvanáct úkolů pro Asterixe (1976), na jehož režii se podílel sám Uderzo, není adaptací některé z předloh. Až do roku 1976 dokázali kamarádi Goscinny a Uderzo ve skvělé symbióze vysílat na trh jeden až dva svazky ročně, nicméně po předčasné smrti geniálního scénáristy ve věku pouhých jedenapadesáti let se tempo tohoto projektu výrazně zpomalilo. Důvodem bylo, že scénáře začal – trochu hůře – psát sám kreslíř. Někdy se mu i dařilo, ale mezi Asterixovým synem (1983) a svazkem Asterix a Rahazáda (1987) vzniklo do té doby nevídané vakuum čtyř let a sešity Růže a meč, Obelix a Caesarova galéra a Asterix a Latraviata se dokonce vynořily v pětiletých odstupech (1991, 1996, 2001). Dnes Asterixe kreslí v Uderzově stylu Didier Conrad a scénáře píše Jean-Yves Ferri. Sebepropracovanější scénáře, sebedokonalejší kresba a sebepečlivější rešerše by ale negenerovaly takový kult, kdyby oba tvůrci koncem padesátých let nestanovili tak nesmírně šťastně charaktery základních postav. Asterix rozhodně není hloupý, ale není to ani Gal, jak si jej do té doby představovali. Je malé postavy. Ale doplněn masivním, spíše natvrdlým Obelixem, který má obrovskou sílu a nosí (ba i vytváří) posvátné kameny-menhiry. Obelix ani nemusí moc pít mágův nápoj, protože do něj jako robě „hapal“, a zábavným doplňkem skupiny je například bard Trubadix, který touží zpívat, ale není zrovna nejtalentovanější, takže obvykle končí na posledním obrázku hostiny s roubíkem v ústech. A pak je tu malilinký Obelixův pejsek Idefix. Nu, a občas nechal kreslíř oko čtenářovo spočinout i na křivkách půvabných Galek… Albert Uderzo do jisté míry přežil své dílo. Mohl být ovšem spokojen, že se natolik uchytilo a je v něm pokračováno. Ač Asterix není jediným jeho seriálem, jako kdyby byl. Ale nelze nezopakovat, že klíčový podíl na tom má neopakovatelný spisovatel René Goscinny, jehož dcera Anne dnes po právu vlastní nejméně čtyřicetiprocentní podíl na právech k eposu. A rovněž Uderzo měl dceru (Sylvii), které připadá zbytek. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-27 09:19:06

Středověk versus koronavirus

Nejlepším spojencem infekce je stupidita. Dva krátké postřehy z asijského bojiště. Jižní Korea má poměrně dost nakažených, aktuální číslo zní 1595. Případy nejsou ovšem rovnoměrně rozloženy v populaci. Největší množství je jich koncentrováno ve městě Daegu, centru oné náboženské sekty, ze které se infekce rozšířila (Shincheonji Church of Jesus). U tisícovky členů, u kterých byly už testy provedeny a výsledky jsou hotové, je jich na virus pozitivních 82 procent. Tvoří tedy více než polovinu všech známých nakažených Jihokorejců. Naštěstí aspoň lídr sekty svolil k tomu, že předá úřadům utajované seznamy všech členů, kterých je podstatně více, než jsme se dříve dočetli – asi dvě stě tisíc. Vláda nyní bude prioritně testovat právě je. Írán hlásí dost divná čísla (celkový nepříliš vysoký počet nakažených, ale hodně úmrtí), která vzbuzují nejen u regionálních sousedů značné pochybnosti. Libanon, Kuvajt, Omán, Bahrajn, Irák, Pákistán, Afghánistán a Gruzie už dohromady zaznamenaly pár desítek případů importovaných právě z Íránu, což by napovídalo tomu, že rozšíření infekce v islámské republice je daleko větší, než její úřady přiznávají. Pracovníci univerzity v kanadském Torontu zpracovali statistický model na základě infekcí v sousedních státech (preprint zde, PDF), ze kterého jim vychází značně široký pravděpodobný rozsah 3770 až 53 470 nakažených Íránců, tedy mnohonásobně více než oficiálně přiznaných 139. Infekce v Íránu propukla ve svatém městě Kúm (Qom), což je jedno ze středisek masivní šíitské náboženské turistiky a bývalé sídlo ajatolláha Chomejního, dokud byl jen prostým vousáčem bez politické moci. Do íránských posvátných měst dorážejí ročně desítky milionů lidí a vláda je zatím odmítá zavřít. (Saúdská Arábie poněkud racionálněji přestala vydávat víza cizozemským poutníkům do Mekky.) Tudíž raději sousední státy zavírají hranice proti Íránu. Poutníci mimo jiné věří v léčivé působení svatých míst a součástí praktik je i hromadné líbání různých povrchů. Aspoň v tom už íránské úřady něco udělaly a na nejexponovanějších místech vztyčily mříže. Jinak má ale režim založený na islámu samozřejmě problém s tím, sdělovat lidem, že posvátné rituály mohou být nebezpečné. (Trochu mi to připomíná prvomájové průvody po explozi v Černobylu. Tehdy mi bylo necelých osm let a šeptanda se šířila, každý už tušil, že něco není v pořádku.) Ale nezoufejte, přátelé! Kúmský ajatolláh Tabrizian pro nás má řešení, se kterým se podělil na síti Telegram se stovkou tisíc svých fanoušků (jeho tipy pro zdraví můžete sledovat i pomocí placené aplikace na Androidu). Co tedy tento ctihodný učenec doporučuje široké veřejnosti? Pro boj s koronavirem je podle svatého muže důležitá cibule, jablka, řádné česání vlasů, a především pak potírat si řitní otvor fialkovým olejem. (Že jde o fialkový olej, upřesňují jiné zdroje.) Co bychom bez téhle moudrosti dělali. Teď se určitě vyprodá vata a fialkový olej. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-02-02 20:14:08

Nejlepší současné grafické práce vystavují v pražském Obecním domě včetně díla posledního laureáta Chalupeckého ceny

Až do 22. února probíhá v Obecním domě v Praze výstava Grafika roku, která představuje to nejlepší ze současného grafického umění včetně ukázky děl letošního laureáta Ceny Vladimíra Boudníka. Mezi vystavujícími najdete Patrika Hábla, Martina Velíška, Petra Nikla, Jakuba Špaňhela, Miloše Šejna, Martina Salajku, Jaromíra 99, Saki Matsumoto, Michala Bačáka, Šimona Brejchu a další. Vystaveno 213 děl a 19 autorských knih. Soutěže Grafika roku se každý rok účastní stovky českých autorů i studentů, Cena Vladimíra Boudníka je prestižní ocenění umělcova celoživotního přínosu grafice.   Cena Vladimíra Boudníka Laureátem 25. Ceny Vladimíra Boudníka je Ondřej Michálek za významný tvůrčí přínos v oblasti grafické tvorby a přesvědčivý a výrazný soubor grafických děl objevného výrazu či formy bez časového a generačního omezení.   Grafika roku   Hlavní cena v kategorii A – velký formát Prof. Martin Velíšek: Struhadlo, prořezávaný hlubotisk, velikost listu 1400 x 800 mm Porota přihlédla ke kvalitnímu technickému provedení grafického díla. Zaujalo ji osobité ztvárnění, vycházející z konkrétní předmětnosti odkazující k principům modernity. Autor uvádí: „Snažím se přenést realitu do grafiky. Celkem samozřejmě prostřednictvím linií, bodů a ploch. Ale pak také – zcela v duchu aktuální předlohy, struhadla – jako reálný atribut, tedy otvory v ploše tohoto nástroje. Perforace v ploše struhadla a perforace v ploše papíru spolu souzní. Skrze otvory se realita i její výtvarný přepis setkávají a splývají. A přesto věc a její otisk nejsou a nemohou být identické. Princip perforace podtrhuje stejnorodost a současně činí odlišnost naléhavější, protože nám naše zkušenost říká, že „poškozovat“ podložku tisku je přece absurdní... a tedy obrací naši mysl od reality zpět k jejímu záznamu.“   Hlavní cena v kategorii B – malý formát Jan Hísek: Černý kocour, mezzotinta, velikost listu 477 x 318 mm Porotu zaujala bohatost autorova vnitřního světa, pro který našel adekvátní vyjádření ve špičkově zvládnuté technice mezzotinty. Autor uvádí: „Předlohou k vytvoření mezzotinty Černý kocour mi byla stejnojmenná temná povídka Edgara Allana Poea, kdy reflexe na dílo tohoto autora se neprojevila ve volném listu příliš ilustrativně, ale spíše jako obraz temného stvoření, které skryto před našimi zraky uchovává pravdu a vyjevuje zločin na světlo. Černý kocour se zde mění v čaroděje se sluneční svatozáří, chránící zazděnou ženu, která obklopena stavením a zahradou vznáší se pod touto ochranou k jinému životu.“   Hlavní cena v kategorii C/A – studentské práce velký formát, Cena Simeony Hoškové Veronika Hoppová: Gorazdova 6, hlubotisk z kamene, velikost listu 333 x 421 mm. Vyjádření poroty: Práce Veroniky Hoppové není tzv. galerijního typu – naopak těží z vlastních tradic média intuitivně chápaného jako prostředek zachycení povýtce intimní zkušenosti. Je pozoruhodná jak po stránce estetické a formální, včetně nároků techniky, tak té umělecké. Nenabízí jednoduché interpretace, mysl diváka vede cestou imaginativních obratů a variací, přesto je koncentrovaná a ucelená. Autorka uvádí: „V bytě v Gorazdově ulici číslo šest se maminka dívá z pokoje prababičky a pradědy přes chodbu do kuchyně. Tou chodbou se Veronika řítí na dětském odrážedle. Tak snad nebude bourat, říká si maminka.“   Hlavní cena v kategorii C/B – studentská práce malý formát Tereza Šrámková: Zvíře, akvatinta, velikost listu 250 x 180. Porota ocenila fantazii, odvahu k humorné nadsázce i schopnost jasné výpovědi výtečně vyjádřené na malém formátu. Adekvátně využitá technika akvatinty podpořila celkové vyznění. Autorka uvádí: „Tvor – po nocích v lesích pobíhá a jazykem objímá. Jaký důvod má? Každý se sám podívá.“   Hlavní cena v kategorii D – autorská kniha Lenka Novotná: Kroj, počítačová grafika, velikost 145 x 145 mm. Vyjádření poroty: Originální koncepce čerpající z ornamentů lidových krojů. Precizní provedení digitálního tisku. Nápadité převedení tradičního tématu do současné replikace. Autorka uvádí: „Tato autorská kniha je vytvořena na motivy výšivek, pravděpodobně Kyjovského kroje, který patřil mé prababičce. Jednotlivé výšivky byly graficky zpracovány. Celá kniha je svázána koptskou vazbou a umístěna do krabičky. Uvnitř se nachází, kromě autorské knihy, také fotka sestřenice v kroji. Celá kniha vznikla jako bakalářská práce.“   Tisk z výšky Bronislava Bakule Malá: Prales - vnitřní život, linoryt, velikost listu 660 x 960 mm Vyjádření poroty: Linoryt Bronislavy Malé je výjimečný uchopením techniky redukované na nezbytné minimum, ještě schopné pojmout a vyjádřit plastickou skutečnost existující v pozadí obrazu. Haptická kvalita, kterou organický svět disponuje, zde v jisté symbióze vstupuje do vlastního tisku. Výsledkem je prostý, čistý, hudební strukturaci připomínající záznam, přesto pozoruhodně vtipný – volající po domýšlení chybějících polotónů a prostorových "výplní". Autorka uvádí: „Před deseti lety jsem se vrátila z téměř 1,5ročního pobytu na Novém Zélandu. Navzdory času se mě od těch dob drží fascinace dvěma tématy – moře a pralesa. V obrazu světa se jedná o velice zhuštěné uzly živé hmoty. Ač se navenek projevují coby organická hmota, pod povrchem mají daný řád a nepřeberné množství dalších podřádů a malých systémů. Právě hledání skryté harmonie ve světě kolem je zřejmě mojí potřebou. Nikoliv ve vědeckém slova smyslu, ale v intuitivním a filozofickém. Organická hmota projevuje eruptivní tendence vymaňování z daného řádu a nakonec se opět do něj vrací, protože je jím zcela prostoupena. Grafika "Prales – vnitřní život" je destilátem tohoto nahlížení světa a převedením do vizuální řeči.“   Tisk z hloubky Robin Kaloč: Krajina, akvatinta a tisk z výšky, velikost listu 670 x 960 mm. Porota ocenila tyto výtvarné aspekty: čistota, hloubka, malířskost, prostor, zklidnění, skvělé propojení technik a přínos prožitku. Autor uvádí: „Vždy jsem rád chodil do krajiny rozjímat a jenom tak být. Vyhlížet daleké horizonty v tichu a s pokorou často i dlouho po setmění, kdy se už postupně ztrácí kontury jednotlivých tvarů, a kdy téměř naráz prostorem zavládne posvátné ticho noci. Napadá mě přirovnání, že je krajina jako lidská tvář. Svou podobu jen pomalu mění, přesto má každým okamžikem jiný výraz a neustále tiše hovoří. Nekonečno příběhů minulosti vypráví. Vzpomínky své poodkrývá.“   Litografie Sabina Kafková: Divý kanec, litografie, velikost listu 500 x 707 mm. Vyjádření poroty: Sabina Kafková obdržela Cenu díky experimentálnímu a neobyčejně silnému uměleckému postupu, zachycené atmosféře a na první pohled semiabstraktnímu obrazu. Autorka uvádí: „Tato litografie byla vytvořena jako součást souboru ilustrací ke Starým pověstem českým od Aloise Jiráska. Námětem této ilustrace tedy nebyla jiná pověst, než-li ta o Bivojovi a kanci. Kresbu na kámen jsem provedla hustou litografickou tuší pouze za pomoci svých dlaní a prstů, jejichž opakovaným otlačováním jsem docílila různých odstínů. Jedná se o rychlé expresivní vyjádření motivu.“   Serigrafie Petr Kubáč: Chyba, sítotisk, 700 x 1000 mm. Porota ocenila kvalitu tisku. Autor nezvyklým způsobem akcentuje současné mediální téma a formou barevných přetisků vytváří vizuální napětí. Autor uvádí: „V současné době se stále více setkáváme s manipulací médií, ať už ve formě televizního vysílání, rádia, internetu či v tiskové podobě. Pro vytvoření grafiky jsem použil deformaci obrazu, známou jako glitch. Obraz jsem získal z veřejného vysílání soukromé televize.“   Počítačová grafika Kryštof Brůha: Reonar de Inter Solaris, tisk pomocí robotického ramene technikou unikátně vyvinutou pro kolekci šesti tisků, velikost listu 1000 x 700 mm. Vyjádření poroty: Napětí mezi elementární formou grafického díla v protikladu se zvolenou tiskovou technologií robotické ruky zaujala porotu s ohledem na otevírání nových možností oboru. Autor uvádí: „Tisk robotickým ramenem na papír. Dokumentace výpalu slunečním paprskem do horniny během performance. Kinetické sochy / Inter Solaris.“   Cena poroty Patrik Hábl: Tři Hory, vlastní kombinovaná technika, velikost listu 1230 x 1560 mm Vyjádření poroty: Ceny byla udělena Patriku Háblovi za kreativní a inovativní uchopení tématu krajiny a osobitý tvůrčí přístup k tradiční grafické technologii. Autor uvádí: „Tři hory vznikly přímou inspirací z asijských cest. Hora pro mne dlouhodobě představuje místo nejenom fyzického setkání s přírodními živly, ale i touhu po dosažení jejího vrcholu, jehož průběh je často důležitější než cíl samotný. Z interpretačního hlediska je to zároveň její mnohovrstevnatost a imaginativnost. Existuje tradiční malířská teorie, jejímž hlavním principem je propojení a prolnutí životní energie čchi, která obrazem prochází a dodává mu pohyb a život. Pro Asiaty je hora vnímána jako středobod vesmíru.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-31 07:21:44

Radkin Honzák: Lidský mozek je vůl!

Stále častěji se mluví o blížící se katastrofě – politické, ekologické, sociální, demografické. O špatné zprávy není nouze. Kde vzít v jejich záplavě naději? O ní především jsme hovořili s psychiatrem Radkinem Honzákem.   Jsme na tom špatně? Proč bychom měli být?   Klimatická katastrofa se blíží, už dokonce i dítě je prý zátěž pro planetu – možná bychom si ho měli odpustit. Možná bychom měli především přemýšlet o tom, co z toho, co se říká, je reflexe doby, a co politický žvást.  Pamatuju si, že když byl v roce 1999 objeven mayský kalendář a bylo zjištěno, že končí, okamžitě se začaly vést chiliastické řeči o konci světa. A teď, po dvaceti letech, spolu pořád ještě mluvíme, takže bych to neviděl tak černě.   Naše doba… …Zygmunt Bauman, který už bohužel nežije, nazval naši dobu dobou tekutou, a to z toho důvodu, že stejně jako tekutina nabude libovolné formy podle toho, do čeho ji nalijete, tak se i naše doba nalévá do nejrozmanitějších forem – podle toho, jak se to komu hodí a jakou upřednostňuje politickou agendu. Do konce osmnáctého století bylo rozumem epochy náboženství a poté, co pánaboha zakázali, byla na trůn vynesena věda. Jenže i ta teď dostává jeden úder za druhým, často dobře mířený, a tak tu máme dobu postmoderní. Takže si můžete vybrat a věřit, čemu chcete – vsjó ravnó…   Nezpochybnitelná fakta zmizela? Z povrchu.   Takže jsou? Několik nesporných faktů zůstává. Například to, že člověk je svého druhu zvíře, je fakt. Já člověka nemíním zoomorfizovat, i když až budu ředitel zeměkoule, udělám zoologickou zahradu, kde bude v několika klecích umístěn Homo sapiens sapiens… Chci jen říct, že člověk je živočich a jako živočich má určité potřeby, označme je za potřeby biologické, psychologické, sociální a spirituální.   Jaké má slon spirituální potřeby? Nepodceňujte slony! Sloni pohřbívají své mrtvé. Nejprve se svého umírajícího druha pokusí oživit, a když to nejde, rozloučí se s ním, přikryjí ho listím a na jeho hrob se vrací. Je to hezký rituál. Každý živočich, který má vědomí konečnosti, se začne ptát po smyslu, začne cosi hledat. Šimpanzi mají posvátné stromy, delfíni se oslovují jmény… {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Kteří další živočichové mají vědomí svého já? Třeba kočka.   Kočka se pozná v zrcadle? Zcela bezpečně – a když na něm uděláte šmouhu, a ona ji v tom zrcadle uvidí, bude se ji snažit vypucovat. Kočky mají mimochodem daleko větší já než psi.   Psi se v zrcadle nepoznají? Pes se někdy pozná, někdy ne.   Je hraniční případ. (smích) Něco takového.   Vraťme se k lidem… …přistála mi teď na stole úplně nová studie o vývoji lidského mozku od tří do třiadvaceti let. Je v ní i srovnání s makaky a dalšími primáty – to abychom nezůstali jenom u člověka, to se mi nechce –, a ti vědci zjistili, že například s tím makakem máme analogickou zrakovou dráhu a v průběhu našeho vývoje od tří do třiadvaceti s tím moc neuděláme, moc se na tom už nezmění, zatímco dráhy, které obstarávají exekutivní funkce, těmi jsou například plánování nebo brzdění určitých impulsů, se u člověka v těch samých letech rozvíjejí přímo zběsile, a to, jak dalece se rozvinou, záleží na tom, jak moc je mozek dítěte trénován.  Ale zpět k potřebám. Biologické potřeby jsou dnes syceny na maximum. Sice se říká leccos, ale dnes musíte vynaložit opravdu velkou práci, abyste žil v chudobě.   Přesto má mnoho lidí pocit, že se naše doba nalévá do dost nebezpečné formy. Strašení je výborné politikum, skvělá zbraň! Uvědomme si, že amygdala, což je mozkové jádro, které se jmenuje podle toho, že se podobá mandli, a které nás spojuje už s dinosaury, obsahuje jen dvě emoce – strach a vztek. Jakmile se dítě narodí, už se zajímá o to, má-li se bát, nebo ne. Od šesti neděl se už dokáže vztekat. Vztek není agrese, vztek je příprava k agresi, stejně jako je strach příprava k útěku. Takže amygdala je to první, co funguje. Když ale nám dvěma, a my už děti nejsme, řeknou, že u vchodu kavárny (sedíme v jedné pražské kavárně) je bomba, tak my sice taky dostaneme strach, máme přece amygdalu, ale máme i fungující prefrontální kortex, a ten nám řekne, že můžeme odejít i jinudy než vchodem, a tím se možná i zachránit. U malého dítěte, u kterého je část mozku, která nalézá řešení, nezralá a nezkušená, by ji v prvních třech letech měli suplovat rodiče, a to oba rodiče.   Brzká školka je nesmysl? První dva roky doma jsou bez diskuze.   Proč vlastně ti výzkumníci, kteří napsali vámi zmiňovanou studii o vývoji mozku od tří do třiadvaceti let, začali svůj výzkum ve třech letech věku dítěte? Protože tehdy nastává první zrání mozku, jeho první maturace.   Co to znamená? Že se dítě totálně změní. Přijdou mikroglie, které do nervového systému jinak nepatří – přijdou z mezodermu –, vytáhnou nůžky a dojde k prostříhání. To si nedělám tak úplně legraci, skutečně se tomu říká pruning.   Co stříhají? Spoje. Dítě se do tří let naučí strašnou spoustu věcí, které by, pokud by nebyly odstraněny, způsobily předimenzovanost jeho mozku. Představte si to asi tak, že do tří let nastřádáte knihovnu, a pak tu knihovnu vyhodíte a necháte si z každé knihy jen obsah. Dítěti ze všeho, co mělo, zůstane po prvních třech letech buď pocit bezpečí, anebo nebezpečí, a pokud nebezpečí, půjde světem hůře…  Dítě ve třech letech začne fungovat jinak. Do té doby je v podstatě závislým, byť dobře naprogramovaným jedincem.   Dobře naprogramovaným k čemu? K postrkování rodičovské figury. Je známo, že v šesti nedělích se dítě směje na matku, i když je slepé. Proč? Protože úsměv vzbuzuje sympatii.   Co se stane po těch prvních třech letech? Dítě začne experimentovat. Mezi třemi a šesti lety se rodí pokoušení se o samostatnost, a taky morálka, a v šesti letech mozek maturuje podruhé. Začne produkovat dospělou elektroencefalografickou aktivitu, což je koneckonců důvod, proč většina kultur posílá šestileté děti do škol. Dítě v tomto věku už začíná myslet dospěle, zatímco do šesti let myslí magicky. Tam je stále ještě možné kouzelným proutkem tu horu rozpůlit… V šesti letech v jistém smyslu „vypadne“ z rodiny a začne poznávat jiné autority než rodiče – uvědomme si, že ty školkové tety ještě příliš autoritami nejsou, spíš jsou to maminy, zatímco kantoři už autority jsou, nebo by jimi alespoň měli být. K tomu přidejte soupeření na souřadné rovině. Kolem dvanácti třinácti nastává bombardování hormony a mozek současně maturuje potřetí, a to až do jednadvaceti či třiadvaceti let. Teprve tehdy je hotov.   Pak už se mozek nevyvíjí? Nedávno jsem se dozvěděl o práci, která mě mimochodem velice těší, protože říká, že i v devátém deceniu dorůstají nové neurony v hipokampu.   To zní slibně. (smích) Do sta let to asi bude ještě dobré.   Reaguje společnost na vývoj mozku dítěte správně? Mají být například děti v šesti letech odeslány do škol? Mají být odeslány někam, kde se začnou otloukat samy.   Teď jsou populární základní školy, kde se neznámkuje, kde třeba děti ani nesedí za stolem, kde po určitou dobu ještě pokračuje školkovské prostředí…  …já vám něco řeknu, my máme jeden takový termín, a ten zní hranice, a pokud o nich dítě ve formativních letech nedostane povědomí, vyraší v něm velice nabubřelé narcistické ego, které ve střetu s realitou bude mít veliký problém. Narcismus není pýcha, narcismus je jalová pýcha. Narcis miluje sebeobraz, který nemá pod kontrolou a který lze snadno zničit.    Přibývá narcismu ve společnosti? Za poslední půlstoletí je ho více asi o čtyřicet procent – nemluvím o nás, mluvím o planetě.   To ho lze takto měřit? Zkoušejí to. Já tomu sice tak úplně nevěřím, ale věřím tomu, že na tom něco je.   Vraťme se ještě jednou k lidským potřebám a jejich sycení. Biologické potřeby máme, jak už jsem řekl, sycené. Musí tu být určité úsilí, aby se člověk dostal do exekuce.   Čím to tedy je, že jich je tolik? Tím, že lidé vyvíjejí neskutečné úsilí si exekuci vysloužit a domnívají se, že se o ně má někdo postarat.   Mluvil jste ještě o jiných potřebách než o biologických, a sice o potřebách psychologických, sociálních… …a s jejich sycením je problém, protože k tomu potřebujete mezilidský kontakt, který se dnes rozpadá. Přes všechny nové komunikační prostředky ubývá normální komunikace. Všechna ta elektronická hejblata navíc umožňují rozvoj narcismu, protože na těch faceboocích se můžete vykreslit, jak chcete. Lidský mozek je vůl! Mozek dostane na Facebooku desetkrát „like“, a on to bere vážně.   Co přesně znamená, že to bere vážně? Že cákne neboli špricne dopamin do nucleus accumbens. Pro mozek je „like“ skutečná pochvala, i když je to neskutečná blbost. V interpersonálním vztahu jsme více chráněni. Nepodaří se nám při něm tak snadno nabubřet, protože máme na čele zrcadlové buňky, takže vidíme, jak náš partner v komunikaci reaguje, a nemůžeme se spokojit s laciným palcem nahoru nebo jen tím, co říká.   Není náš systém nemocný, když se všechna ta elektronická hejblata tak rozmáhají? Je! A pak je tu taky jeden další totální nesmysl, kterému se říká permisivní výchova. To jsou všechny ty řeči jako: Je třeba počkat, až si to dítě uvědomí samo! Nenuťte ho! Víte, čím je permisivní výchova ve skutečnosti? Je neochotou rodičů handrkovat se s dítětem.   To, čemu se říká liberální výchova… …je totální kravina. Dítě vychovávané takzvaně liberálně ve světě zabloudí, dostane rány a zjistí, že svět je zlé místo.   Třeba svět opravdu je zlým místem. Všechny civilizace své mýty dosud stavěly na tom, že existuje zlo, ale i dobro… A víte, co je zajímavé? Vědci zjistili, že dokonce i bakterie, které nejsou takříkajíc darwinisticky průrazné, poněvadž jsou ochotné udělat ve své kolonii místo pro slabé, mají daleko větší viabilitu než agresivně-asertivní bakterie. Čemu tedy podle vás dává život přednost?   Řekl bych, že se právě dostáváme ke spirituální potřebě, kterou člověk potřebuje sytit…  (smích) A tu není třeba hledat v nějaké nadzemské rovině. Spirituální rovina je smysl života a smysl života se dá vztáhnout do tří podstatných věcí, kterými jsou komunikace, porozumění světu a nabídnutí pomoci tam, kde ji mohu nabídnout a kde je jí třeba. Tato triáda stačí k tomu, abych měl naplněný život.   Teď jste popsal starý dobrý svět včerejška. Počkat, proč bychom ho nemohli mít i zítra?   Protože ho rozvrátila ta elektronická hejblata, o kterých jste mluvil. Heidegger říkal už někdy v roce 1967, že se člověk mýlí, když říká, že zvládl technologie…  Vraťme se ale na úplný začátek. Máme přání a potřeby; to říkal už Aristoteles. Potřeby jsou základ, musí být syceny. Přání jsou takové ty řeči typu: Potřebuju mercedes! Starou belu potřebuju! Já potřebuju lidi.   I psychopaty? Všechny sociální druhy musí mít určitou strukturu, takže u všech druhů, jsou-li sociální, jsou i psychopati. I myši mají své myší psychopaty. Je jedna krásná, už asi čtyřicet nebo padesát let stará studie o tlupě šimpanzů, která konstatuje, že – antropomorficky řečeno – šimpanzí král má jako hlavní řídící molekulu noradrenalin, šimpanzí šlechtici, tedy ti jedinci, kteří mají ambici dostat se na trůn, jedou na adrenalin a ten zbytek, proletariát, jede na kortikoidy čili na stresové hormony poražených.   Takže ředitel je úplně jiný člověk než jeho zaměstnanec… …z biologického hlediska – z biologického hlediska! Ještě mi ale dovolte krátce vrátit se ke spirituálním potřebám. Všimněte si – a to mám moc rád – tradičního výkřiku, že jsme nejateističtější společnost, a že spirituální potřeby uspokojovat tudíž nepotřebujeme; vždyť je řešíme největší spotřebou špiritusu v Evropě! Není to blbé řešení?   Vy se stále vracíte k tomu, že materiálně jsme na tom skvěle, ale duchovně mizerně. Duchovně pod psa.   Jsme-li v takovém stavu, možná nejsme zralí na demokracii, na to, abychom si vládli sami.  Co nám ukázal Milgramův pokus? Že dvě třetiny našich bližních potřebují autoritu. Jsou ochotni podlehnout jakékoli autoritě a dělat věci, které by je v životě ani nenapadly. Jinak řečeno, máme tu dvoutřetinovou většinu, která podlehne autoritě psychopata, kterých je kolem jednoho procenta.   To je docela dobrý argument proti demokracii. Otázka je, kde vzít osvíceného monarchu?   Platón je navrhoval pěstit. (smích) Dnes už lze uvažovat dokonce o jejich klonování.   Ve vašem pojetí jsme ale v demokracii odevzdáni psychopatům a jejich dvěma třetinám ochotných. Nejsme, i když tato civilizace skutečně skončí. Vymíráme. Bude se muset převalit nová vlna.   Chtěl jsem s vámi dnes mluvit o naději a vy věštíte konec. Poláci říkají, že naděje je matka hlupců. (smích) Naděje, víra, láska? Nic z toho zatím nemá dost dobrou úrodnou půdu ve veřejném prostoru. Dokážeme si ale uvědomit, v jak hluboké krizi starověká římská společnost musela být, když během jedné jediné generace se několika šílencům – světcům – podařilo skoro až zázračně prosadit křesťanství?   Zmínil jsem naději a vy začnete mluvit o světcích a zázracích, to nezní moc nadějně. Jsem křesťan i buddhista a nevím, zdali máme chápat zázraky jen jako ryze božský fenomén, anebo jako něco, co se může skutečně odehrát. Naděje je. Morální stagnace lidi jednou otráví natolik, že nějaký prorok i bez zázraku…   …strhne lid? Obrátí pozornost k dobrým věcem. Budu chvilku úzce politický. Máte mladé lidi, kteří dělají Milion chvilek pro demokracii…    Máte pro ně pochopení? Ale ano, mám, vy ne?   Nejsem si jistý. Měl jste v ruce Martelovu knihu Pí a jeho život?   Ne. Ztroskotá loď, která veze z Indie do Ameriky zoologickou zahradu a v záchranném člunu se ocitne kluk a tygr. Jen oni dva. Vždy, když tygr začne dávat najevo, že by taky mohl toho kluka sežrat, kluk rozhoupe člun, protože náhodou zjistil, že tygrovi to nedělá vůbec dobře. Myslím, že pokud ten tlak tady zůstane, a pokud ty věci budou chodit z Bruselu tak, jak zatím chodí, tedy velice jednoznačně v neprospěch našeho pana premiéra, tak je jen otázka času, kdy elita dokáže vygenerovat osobnost, která to bude schopna ustát. Nevím, jestli to budou ti kluci z té iniciativy, spíš si myslím, že oni vědí o limitech, které mají, a do politiky se nesápou, ale zdá se mi, že je důležité rozhoupávat tu loď, dokud se neobjeví ten, kdo to ustojí. Takže já tu naději vidím.   Takže kdyby za vámi přišli dva mladí lidé, že řeší, zdali mají mít dítě v tomto pro ně tak beznadějném světě, kde je samo dítě zátěží pro planetu… …tak bych jim řekl, že život si říká o to, aby pokračoval. To je jediný smysl života. Co víte dál? Nic. Podívejte, já jsem vojín absolvent v záloze…   …to jste to daleko nedopracoval. Byl jsem degradován, protože jsem ztratil sanitku. Já tu vojnu žral od samého začátku, takže jsem měl průserů hodně, a měl jsem lapiducha, to byl sestřák se šestinedělním kurzem, žižkovský řízek, tramp, který mě na kytaru naučil spoustu věcí. A ten, když jsme byli v maléru, což bylo denně, říkal: Doktore, neboj se, pánbůh se na nás nevykašle!   Je-li něco takového jako pánbůh, pak máte možná pravdu. To říkal už Havlíček: Bože milý, / jsi-li, / chraň duši mou, / mám-li jakou.   To je trochu do všech stran a pro všechny případy. Trochu se to podobá našemu rozhovoru, takže je to dobrá tečka. {/mprestriction}  Radkin Honzák (*30. března 1939, Praha) působí jako ambulantní psychiatr v IKEM a REMEDIS, současně je sekundárním lékařem Psychiatrické léčebny Bohnice a asistentem Ústavu všeobecného lékařství 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Vyznává se z blízkosti k psychosomatickému typu myšlení a je autorem několika knih, například Somatizace a funkční poruchy (2005), Psychosomatická prvouka (2017) nebo Čas psychopatů (2018).

Čas načtení: 2019-11-10 16:38:21

Zvláštní způsoby štěstí – nová kniha literárního obojživelníka Bohumila Ždichynce

Jedním z literárně nejplodnějších českých lékařů je bezesporu Bohumil Ždichynec. Specialista na interní medicínu, vědecký pracovník, spisovatel, esejista, básník a také prozaik vedle knih na pomezí beletrie a literatury faktu publikuje eseje, sbírky poezie, články a povídky v časopisech a sbornících. Na sklonku letošního roku se čtenářům dostává do rukou Ždichyncova nová sbírka povídek Zvláštní způsoby štěstí, v níž jednotlivé příběhy nejsou datovány ani jinak časově určeny a dá se předpokládat, že jejich geneze měla nejspíše dlouhé trvání. Autora snad nejlépe vystihuje a hodnotí jeho dvorní recenzent a literární historik Vladimír Novotný, který ho nazývá literárním obojživelníkem. Při četbě jeho prozaických prací jsme svědky tvůrcova rozšířeného zřetelně empatického literárního mnohoživelnictví. K latentnímu umění básnit, k zakořeněnému umění filozofovat a meditovat či k umění prizmatem věčnosti se orientovat v civilizačních perspektivách tzv. třetí medicíny přistoupilo i sofistikované Ždichyncovo umění vyprávět. Do osobitého vypravování včleňuje i svébytné, až neslitovně hloubavé poselství o světě, v němž žijeme. Téměř v každé povídce jde o pozoruhodnou symbiózu beletristického vhledu a průniku do lidské psýchy a zároveň o vzácnou, schopnost propojení s přírodovědeckými poznatky a letitými medicínskými zkušenostmi. Vypravěčskou základnu povídek nejčastěji ztělesňuje neustále obměňovaná autorská kontradikce, která osciluje mezi navenek nezáhadnou všedností a tolik záhadnou a tajemnou nevšedností a nadčasovostí. Nejedná se o duchařské či ezoterické příběhy, ale o spisovatelovo vrstevnaté přemýšlení o životě, civilizaci, o skutečnu i neskutečnu, o tajuplné vazby mezi fantastickou minulostí, fantaskní současností a fantazijní budoucností. Analyticky laděné povídky zde mají cíleně aktuální zaměření a jsou koncipovány od přítomnosti k budoucnosti. S nadhledem vypravěče v nich autor sleduje záhadné, zákeřné a záludné kontury přibližující se post-novodobé skutečnosti a v mnoha obměnách představuje nejroztodivnější i nejzvláštnější způsoby člověčího štěstí. Nutno dodat, že čtenář je pak velice často vtažen do příběhů o nikdy se neuzavírajících a nezměrných podobách neštěstí. Stále moudřejší a zároveň stále nemoudrý je homo sapiens, neboť čím víc, oč usilovněji prahne po neexistujícím konečném štěstí, tím umanutěji si způsobuje například svou závislostí na digitální idiokracii již zmíněné nepřestajné neštěstí. Pisatelovy prozaické poutavé příběhy naléhavě tlumočí kategorické imperativy spjaté s civilizační i s individuální soudobou lidskou situací. Opojeni digitálními technologiemi ve slepnoucím zrcadle světa vidíme rozpad naší víry. Jak správně žít? Toulat se ulicemi globální vesnice zeměkoule, brouzdat internetem, odnikud nikam jen tak? Naše přítomnost je nejenom dobou dnes již samozřejmých technických vymožeností, dobou nebývalé hojnosti, ale zároveň dobou oplývající záhadami a tajemstvími v nás i kolem nás. Aniž si to uvědomujeme, naše přítomnost je základem pro naši budoucnost. Zatím je svět překrásný, neměli bychom ztrácet to, co jsme chtěli milovat. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Ukázka z knihy Kouzla, která zabíjí? Událo se to již před lety. Pamatuji si ale na ten moment, jako by se to stalo právě dnes. Bylo parné letní odpoledne. Šel jsem nemocničním parkem na klinicko-patologický seminář. Na lavičce v parku hrály děti květinové pexeso. Vedle nich stál černý muž v bílém plášti a zřejmě se bavil jejich zápalem pro hru. Všichni byli soustředěni. Náhle jedno děvče zvolalo: „Vyhrála jsem kouzlo!“ Jiná dívka jí podala plastovou lékovku se závitem. Děvče ji odšroubovalo a zhluboka nadechovalo obsah. „Džudžu!“ vykřikly děti sborově. Děvče pečlivě zašroubovalo lékovku a uschovalo ve školní brašně. V té chvíli se muž s ebenovým obličejem celý rozklepal a po tváři se mu řinuly potůčky potu. „Není vám dobře?“ zeptal jsem se. Teprve pak si mne všiml. „Moc špatná hra, u nás může znamenat smrt,“ vykoktal ze sebe. „Co znamená džudžu, odkud mohou znát české děti tento výraz?“ chtěl jsem vědět, ale neodpověděl. Uplynulo asi čtvrt roku, když jsme na velké vizitě rozebírali případ pacienta, který pravidelně – vždy o víkendu – dostával záchvaty angíny pektoris. „Proč zrovna o víkendu?“ zeptal jsem se sekundářů. „Nález na EKG je opakovaně normální. Byl očarován džudžu,“ řekl černý sekundář. „Jak to?“ podivil jsem se. „Má nějakou lahvičku, ze které čichá,“ odpověděl. Ukázalo se, že jde o inženýra, který pracuje v laboratoři továrny na výbušniny, kde se denně setkává s těkavými látkami, hlavně s nitroglycerinem. Nitroglycerin patří do skupiny léčiv známých jako nitráty, které předepisujeme pacientům s nemocemi srdce. V organismu se z léku uvolňuje oxid dusnatý, který rozšiřuje věnčité tepny zásobující srdeční sval. Jde o velmi rychlý a krátký efekt. V průběhu pracovního týdne pacientovo srdce tepalo, jako by byl maratonec, dostávalo totiž luxusní nabídku kyslíku. Udělali jsme pokus. Vysadili jsme pacientovi jeho lektvar a druhý den dostal muž srdeční záchvat a během bolesti na hrudi jsme zaregistrovali na jeho elektrokardiogramu změny, odpovídající takzvané Prinzmetalově variantě anginy pektoris. „Tak vidíte, žádné džudžu, šlo o abstinenční příznaky u člověka se zdravými věnčitými cévami po vynechání kontaktu s nitroglycerinem,“ řekl jsem na inspekčním pokoji černému doktorovi. Ten ale pochybovačně zavrtěl hlavou. Nepřesvědčil jsem ho. Dr. V. A. N. Roberts, africký lékař z Accry, absolvoval roční postgraduální stáž na interním oddělení nemocnice, kde jsem byl primářem. Respektoval mne v postgraduální výuce. Ale trvalo dlouhou dobu, než jsem získal jeho důvěru, abych se dověděl o praktikách džudžu. Když se jeho počáteční nedůvěra zlomila, vyprávěl mi zajímavé, pro Evropana až neuvěřitelné příběhy. Popisoval případy, kdy kmenové masky mágů z Ghany s kouzlem džudžu dokážou v obětech navodit mimořádnou beznaděj, až oslabí integritu vůle ovlivňované osoby, a ta pak zemře. „Dá se džudžu ztotožnit s černou magií?“ zeptal jsem se Afričana. „Není to pouze černá magie, ale ani religiózní záležitost, i když těchto praktik domorodé náboženství od prvopočátku používá,“ odpověděl V. A. N. Roberts. „Kouzlo džudžu je rozšířeno hlavně ve venkovských oblastech Toga, Burkiny Faso, Mali a u nás v Ghaně. Prapůvod těchto rituálů se pravděpodobně traduje od západoafrického kmene Dogonů, který dosud žije v hliněných chýších na pokraji skalního masivu Bandiagara v republice Mali. Lidé toho kmene se považují za potomky mimozemšťanů, kteří údajně přišli z planety AraTolo, obíhající jednu z hvězd Siria v souhvězdí Velkého psa. Dog star znamená anglicky Psí hvězda, proto se tento přírodní kmen označuje názvem Dogoni. Černý doktor o nich věděl hodně, protože kromě medicíny se zajímal také o astronomii. „Podle dogonské tradice mimozemšťané v dávných dobách začali místní kmeny učit zemědělství a řemeslům a pověděli jim o vesmíru. Oplodnili několik žen a jejich potomci stáli u zrodu nového druhu Nommo, jehož pokračovatelé jsou Dogoni.“ „Překvapují mne takové astronomické znalosti u lidí, kteří žijí stále primitivním způsobem života,“ namítl jsem. „To je právě záhadou,“ odvětil Afričan a pokračoval: „Dogoni neznají písmo. Astronomické vědomosti si po generace předávají pouze ústním podáním a prostřednictvím jeskynních kreseb. Je vědecky prokázáno, že nejstarší malby jsou staré i několik tisíc let. V posvátné dogonské jeskyni leží hluboké jezero, nad kterým byl uměle vytvořen komín na povrch. Na hladině vody lze jako teleskopem pozorovat noční oblohu. Podle dogonské tradice je Sirius trojhvězda. Původně ji tvořily čtyři hvězdy, z nichž jedna v dávnověku vybuchla a katastrofa smetla domovskou planetu. Její obyvatelé cestují vesmírem a hledají náhradní planety, které se snaží kolonizovat. Současná astronomie zná dvojhvězdí Sirius A a B, ale podle nových pozorování Siria A se zdá, že se v jeho jasném svitu možná skrývá ještě další hvězda.“ „Pokud by se to exaktně prokázalo, potvrdilo by se pouze to, co Dogoni odedávna znají,“ uvažoval jsem nahlas. „Zdá se být fantazií, že jim tyto vědomosti předali návštěvníci z vesmíru – nebo bude pravda úplně jinde?“ „Pohltit prázdnotu vesmíru, to se mi jeví jako spodní tón rituálů džudžu. Zombie jsou podle dogonské tradice mrtví bez duše, oživení pomocí magie nebo odhmotněné duše,“ pokračoval černý doktor. „Používají se amulety, což jsou pytlíčky, které mají uvnitř více složek. Základní složkou je rostlina, další složka je ze zvířete a třetí složkou je kámen. Příprava amuletu je spojena s obřadem, kdy božstvo napoví domorodému kouzelníkovi, co se má v konkrétním případě dát do určeného sáčku. Následně se pytlíček vykouří kadidlem, přičemž vykuřování odpovídá božstvu, kterému přísluší. Při tomto rituálu kouzelník dýchne na amulet a tím ho oživí.“ „Nedá se tato tradice z pohledu moderní vědy přejít mávnutím ruky?“ zajímal jsem se. „Kouzlo džudžu opravdu funguje, ač tomu jako Evropan nechcete uvěřit. Sám znám jeden silný příběh, kdy toto kouzlo tragicky zafungovalo. Naše rodina žije v hlavním městě, takže se s původní africkou přírodou už tolik nesetkáváme. Můj otec pracoval jako inženýr u jedné britské stavební firmy, která dostala jako zakázku postavit silnici z Accry do vnitrozemí. Hlavní inženýr vedl plán trasy přes velkou vesnici, která měla být do roka vyklizena. Když na místě vyměřovali silnici, dostal se do slovního střetu s místním kouzelníkem. ‚Zemřete ve chvíli, kdy se stavba přiblíží na dohled z vesnice,‘ proklel ho. Angličan se mu vysmál. Rok poté, když se stavba silnice přiblížila ke kouzelníkově vesnici, čtyřicetiletý zdravý inženýr, sportovec, který denně kondičně běhal –, za plného zdraví zemřel v noci na infarkt myokardu. Pitva ukázala, že ve věnčitých tepnách neměl žádné aterosklerotické pláty. Smrt způsobilo prokletí kouzlem džudžu, připravené mimo jiné práškem z vlasů ovlivňované osoby. Jejich malý vzorek získal kouzelník od sluhy inženýra. Ten ho později nenápadně uložil na kritické místo v ložnici inženýra s cílem u postižené osoby vyvolat úmrtí.“ „Hmm, byl to vlastně vrah. Odsoudili ho?“ otázal jsem se. „Kdepak, všichni to tušili, ale nikdo z Afričanů neřekl nic,“ řekl černý doktor. „Může stejný mág také pomoci?“ položil jsem otázku. „Ano, ve venkovských oblastech roli lékařů dosud zastávají tito domorodí kouzelníci. Mají velkou moc nad ostatními lidmi, protože mohou některé choroby vyléčit, ale také usmrtit. Proto se jich lidé bojí a zahrnují je dary, kouzelníci jsou na africké poměry poměrně movití,“ odvětil V. A. N. Roberts. Představoval jsem si soužití lidí na africkém venkově a pochopil, že při magii džudžu se mrtví nevracejí. Možná, že očarovaný člověk tuší něco, čemu se nedá zabránit. „Je žití souhrou magických skupenství?“ zeptal jsem se. „Domorodí lidé jsou veselí, proti nemocem a životním problémům mají kouzla. Rytmy a zpěvem popírají žal poukazem na slunce. Svým způsobem jsou šťastni. Život není matematicky přesný. Jsou zvláštní jevy mezi nebem a zemí,“ opáčil černý doktor. „Tento způsob lidské existence neposlouchá žádný současný zákon, pouze příkazy dané tradicí. Je obranou proti chudobě,“ dodal. Jak asi spal onu osudnou noc ten anglický inženýr? Rušilo ho něco? Co drásalo klid jeho srdce? Zdálo se mi, že prožívám Jákobův sen, v němž vidím žebřík sahající až do nebe, a posléze tajuplnou scénu, v níž Jákob zápasí možná se samotným bohem. „Mohl inženýr pocítit, jak smrt sahá na kliku jeho dveří?“ zajímal jsem se. „Zatímco v magii snu se proti očarovanému muži vzpínaly mraky, on možná snil obraz nad pracovním stolem ve své kanceláři, kde jeřábi nad Edwardovým jezerem tančili svatební tanec,“ řekl africký doktor. Mlčeli jsme. Jak se dá slovy formulovat ticho? napadlo mne. Představoval jsem si, že ve snu se vjemy toho muže stávaly částečným popřením úplné reality, až smrt prudce zasekla počítač času. „Tuhle zprostředkovanou vzpomínku na magii, v níž smrt má skrytou sílu a vede slepě navzdory realitě, mám na celý život,“ prohlásil posléze Afričan a v tom okamžiku jsem měl pocit, že moje já se rozpouští do ticha. Když na ten rozhovor vzpomínám, pomalu začínám kouzlu džudžu s odstupem času věřit. Třeba žijeme v podsvětí a do správného světa se teprve narodíme. Opak přírodního způsobu života – duchovní vyprázdnění a následnou civilizační, nootropní neurózu – prožíváme dnes v nejvyspělejších zemích euroatlantické oblasti. Pohltit prázdno. Ale jak? Tady a teď expandující virtuální svět jakoby podvědomě korespondoval s principem nevědomí. Cosi o tom napovídají počítačové hry. „Nejsou i ony amuletem jakéhosi kouzla džudžu?“ ptám se své doby. „Na iPadu otáčejí stromy hlavu za větrem, co není, ve větvích jsou umělí ptáci, co nezpívají. Za touto absurditou skryta touha oživlého dřeva, lavička v trávě, hovor milenců, kteří nemají kam jít. Láska pláče nerozdána, onehdy cestou z metra položil jsem peníz do klobouku slepci, který nevidí jeho hodnotu ani dárce. Před námi se rýsuje jako budoucnost přelidněný a rozkládající se svět, jenž překlopen do virtuálního prostoru nabízí variaci na kouzlo džudžu. Stát se facebookovým hlasem, co nelže, opájet se pocitem, že nesu poselství mrtvým?“ přemýšlel jsem. „Jak přežít nástrahy naší civilizace?“ rád bych se zeptal některého z mágů kouzla džudžu. Možná by mi odpověděl v tom smyslu, že musíme přijatelnějším způsobem odvrátit krizi vědomí, vrátit lidskou duši svým ukotvením k místu, kde jsme se narodili. Jinak euroatlantická civilizace zanikne.   Nakladatelství Aesculapus, Praha 2019, vázaná, 225 stran, česky, 1. vydání.  

Čas načtení: 2019-09-25 16:38:29

Požadavky Gretina hnutí jsou mimo realitu

Naštvete-li dokonce Emmanuela Macrona, je to znamení, že jste to přehnali. Problém je v naprosté nekompromisnosti požadavků Gretina hnutí. Nejsem žádným velkým fanouškem francouzského prezidenta. Ale proti Gretě Thunbergové má Macron jednu zkušenost, o které pouliční hnutí mladých školáků moc slyšet nechce: požadovat a realizovat jsou dvě různé věci. Požadovat může každý, dokonce rozhodně a s křikem. Realizovat, well… Řešení musejí být levná Ani mocný Elysejský palác nedokáže uskutečnit cokoliv, co se mu zachce. Vzpouru „žlutých vest“ odstartovalo loni na podzim zvýšení daní na fosilní paliva, které mělo být součástí dekarbonizačního úsilí. Nakonec byla francouzská administrativa donucena zaveslovat zpět. Jak řekli pěkně ohleduplně na Reuters: „Zelené daně s sebou nesou politické riziko.“ (Z toho titulku by si člověk myslel, že došlo k hádce v parlamentu, a ne, že zuřivé davy poničily Vítězný oblouk a zpustošily Champs Elysées.) Před pár dny vyšla na iDnesu zpráva mapující šíření elektrických vozidel v Evropě. Pro mě nejzajímavější údaj: prodeje elektrovozů jsou extrémně nízké v zemích, jejichž HDP nedosahuje 29 tisíc eur na hlavu ročně. Což je dosti vysoká laťka, pod kterou se nachází například i Itálie, třetí největší ekonomika eurozóny. Úmyslně bych teď nechal být Gretu Gretou, nebudu se vyjadřovat k jejímu přikázání „chci, abyste propadli panice“, ba ani k tomu, zda zrovna panika je ten nejlepší duševní stav k tomu, cokoliv racionálního dělat. Myslím si, že okrouháme-li tyto rozptylující povrchní záležitosti, zůstane nám jádro problému, a to jádro zní takto: Je nemožné dosáhnout změny globálního chování lidí, pokud příslušná technologie je tak drahá, že si ji může dovolit jen to nejbohatší jedno procento obyvatel této planety. Pokud tedy už skutečně chcete uskutečnit dekarbonizaci světové ekonomiky, tak musí být levná, levná, levná. Tak levná, aby ji mohl realizovat i relativně chudý stát. Ale změny, které Fridays for Future požaduje, vycházejí naopak velmi draho. Balíček vládních opatření, které zelené hnutí v Německu strhalo jako „naprosto nedostatečný“ a „skandální“, má stát 54 miliard eur. Většina států a národů světa takové rezervy na „nedostatečně-skandální“ opatření nemá ani omylem. Aktivisté jsou z bohatších vrstev V životě člověka jsou různé formující okamžiky a jedním z nich je ten, kdy poprvé založíte svoji separátní domácnost, donesete si domů výplatní pásku a jen tak tiše a šokovaně na ni hledíte: kolik vám sebrali na různé daně a povinná pojištění, kolik vám vlastně zbylo, jak z toho zbytku utáhnout nájem a poplatky atd. Nejpozději v téhle chvíli začne i mladý člověk – idealista přehodnocovat zdánlivé maloměšťáctví svých rodičů a uvědomí si, že ekonomické aspekty života nejsou jen nějaká kverulace ze strany duševně pokřivených lakomců, ale velmi reálné a objektivní omezení, kterého se nedá zbavit tím, že na něj nemyslíme. Podívám-li se na věkové složení davu, který požaduje radikální změny energetiky a dopravy co nejdříve, mám za to, že většina z nich má tento okamžik ještě před sebou. A asi jde i o to, z jaké socioekonomické vrstvy se tento dav rekrutuje – z té bohatší, která si může leccos dovolit. Při mapování výsledků posledních zemských voleb v Bavorsku se ukázala zjevná korelace mezi průměrným bohatstvím příslušného okrsku a ziskem Zelených. Není to čerstvý jev, už v roce 2013 byl patrný. Zelená politika následuje vznik bohatství. U nás v ČR jsou zatím Zelení nevýznamní, ale jejich volební výsledky podle okrsků svědčí o tomtéž trendu: vezmu-li parlamentní volby roku 2017, získali na blahobytné Praze 1 celkem 3,66 procenta, na luxusní Praze 6 celkem 2,94 procenta, kdežto na nedalekém Jižním Městě už jen 1,93 procenta a v Karviné 0,98 procenta. A Orlová, město, kde se podle společnosti Deloitte žije vůbec nejhůře v ČR, jim dala 0,72 procenta hlasů. (Celostátní průměr Zelených byl 1,46 procenta.) A teď si to představte v poměrech celého světa, kde rozdíly mezi bohatými a chudými daleko, daleko překonávají rozdíly mezi regiony uvnitř ČR. Co znamená pro různé státy dekarbonizovat svoji ekonomiku? Indové se také chtějí mít dobře Norsko, s jeho ideálními přírodními podmínkami (pusté hory, ve kterých hodně prší – ideální terén na stavbu přehrad a vodních elektráren), pěti miliony obyvatel a jedním z nejvyšších světových HDP na hlavu si může elektromobilitu velmi snadno dovolit. (Asi bychom v té souvislosti raději ani neměli rozťapávat, že Norové zbohatli na těžbě a vývozu fosilních paliv, která ovšem spálil někdo jiný a v jiné zemi, takže se jim formálně nepočítají k tíži.) V Německu, stále ještě bohatém státě, už to bude problém. Předělat existující průmyslovou infrastrukturu pro osmdesát milionů lidí je docela oříšek. Když (zelený!) starosta města Tübingen Boris Palmer řekl na frankfurtském výstavišti aktivistům, že kvůli jejich nabíječkám nepřekope celé město, nebyli z toho zrovna nadšení, ale byl to hlas reality. Posílení stávajících rozvodů opravdu znamená rozsáhlé zemní práce, a to ani neřešíme otázku, odkud se v nich ten proud navíc bude brát. Ani Němci totiž moc nestojí například o větrníky poblíž vlastních domovů a nacházejí čím dál účinnější byrokratické postupy, jak jejich stavbě bránit. V hustě osídlené zemi to znamená, že pro další stavbu už zbývá jenom moře. Česká republika je na tom příjmově citelně hůře než SRN jako celek, o nejbohatších (a nejzelenějších) městech Německa ani nemluvě. Tady si bez dotací zatím elektromobil pořídí opravdu jen zámožnější nadšenec a kdybychom měli podle německého vzoru odstavit všechny uhelné a jaderné elektrárny, asi bychom si museli svítit loučí. Maximum, v co mohou zastánci elektromobility zatím doufat, je něco jako parciální trolejbusy – těch není potřeba kupovat desetitisíce a česká města stejně občas obměňovat vozový park MHD musejí. Před pár dny jsem byl v Rumunsku, a to je na tom ještě daleko viditelně hůře než naše země. Rozdíl životních úrovní i vůči sousednímu Maďarsku je do očí bijící. V domech, které bychom tady označili za ghetto, bydlí normální pracující rodiny. Nevím, kolik procent lidí si tam může vůbec dovolit nové auto se spalovacím motorem, zjevných ojetin ze Západu je hodně (a podle toho vypadá vzduch, který v Bukurešti dýcháte). Pro Rumuny by urychlená dekarbonizace znamenala naprostou ekonomickou stopku. A to jsou Rumuni stále ještě o dost bohatší než Indové, Indonésané, Nigerijci atd. Představte si, že byste v Indii předstoupili před voliče s tím, že je sice pěkné, že si jejich rostoucí střední třída navykla na maso na talíři, rodinné auto a klimatizaci, ale že to není globálně udržitelné a tudíž ti, kdo nemají na ekologické alternativy, se musejí vrátit zpátky k čočce s rýží, jezdit rikšou a chladit se ručním vějířem. Takový politik nejen, že by nebyl zvolen, ale způsobil by další ekologickou katastrofu, protože v posvátné řece Ganze by plavaly miliony volebních lístků s jeho jménem, poznamenané podezřelými hnědými skvrnami. Jeden a půl miliardy Indů se chce taky mít dobře, aspoň stejně dobře, jako Číňani, se kterými hrají velmocenské závody o budoucí vliv v Asii. Poslouchat vědce nestačí Na tomto místě už slyším, jak zastánci urychlené dekarbonizace řeknou: nechej ubohé hnědé lidi na pokoji, jejich CO2 otisk je daleko menší než u zvrhlého a rozmazleného bílého Evropana. Ten musí řešit svoje chování, a ne ti ostatní. To je klasická polopravda, která bývá horší než lež. Je skutečně pravda, že jeden průměrný Ind má podstatně menší uhlíkovou stopu než jeden průměrný Němec, ale do hry vstupují další skutečnosti, které to více než kompenzují. Za prvé je obyvatel rozvojového světa daleko, dokonce řádově více, než bohatých Evropanů (úmyslně říkám bohatých, protože třeba ty Rumuny bych tak neoznačil). Za druhé jich, na rozdíl od Evropanů, přibývá, protože v mnoha zemích třetího světa je porodnost stále ještě nad hranicí prosté reprodukce. Za třetí, některé ty země skutečně ekonomicky rostou a úměrně tomu se rozvíjí spotřební chování jejich obyvatel. Takže v absolutním množství produkce CO2 na hlavu jsou v první dvacítce i země jako Jižní Afrika, Indonésie nebo Írán. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Uvažovat nejen o aktuálním stavu, ale i o budoucnosti, je v takovém případě zhola nezbytné. Bude-li v Indii kolem roku 2060 žít 1,68 miliardy lidí a chce-li ta Indie do té doby dohnat aspoň Čínu (když už ne USA) v HDP na hlavu, bude jejich spotřeba energie mnohonásobně větší než dnes. Zakážete jim to? I kdyby ano, jak ten zákaz vynutíte – po jaderné velmoci, ve které žije pětina lidstva? Čímž se opět dostáváme k závěru: nestačí poslouchat vědce, jak říká Greta T. při svých vystoupeních. Vědci nemají žádné recepty, jak příslušné změny realizovat. Má-li nějaká dekarbonizace proběhnout, musí být levná, jinak nebude vůbec. Mentalita typu „musíme provést X co nejrychleji a za libovolnou cenu“ je naopak kontraproduktivní, protože libovolnou cenu nebude valná většina národů této země ochotna a schopna zaplatit. V tomto má Macron pravdu, když říká, že Fridays for Future mají potenciál dále rozeštvat Evropu. Střez se, střez Tlachapouda Výše jsem letmo zmínil, že bez dotací nemá v ČR skoro nikdo peníze na to, aby si pořídil elektromobil. To sousloví bez dotací je dost podstatné. Znáte tuhle básničku? „Střez se, střez Tlachapouda, milý synu, má tlamu zubatou a ostrý dráp. Pták Zloškrv už se těší na hostinu, vzteklitě číhá na tě Pentlochňap.“ „ŽVAHLAV“, LEWIS CARROLL Podobně jako pták Zloškrv, i producenti drahých a neekonomických řešení už se těší na hostinu v podobě štědrých dotací. To je problém číslo dva, který v celé té hádce o to, jestli je Greta svatá nebo nemocná, poněkud zaniká. Přitom jde o potenciálně ohromné peníze. Jak ohromné? V naší kotlince máme „solární barony“, jejichž podpora vyšla spotřebitele na stovky miliard; NKÚ odhaduje, že do roku 2030 bude činit celkový účet za podporu obnovitelných zdrojů bilion korun. Přitom technický vývoj ve fotovoltaice šel tak rychle, že se současnou cenou panelů lze stavět i v ČR solární elektrárny na tržním principu. A v celoevropském měřítku by nejspíš bylo nutno připsat k takovým částkám nulu až dvě… Přitom existují příklady, kdy nová technologie byla úspornější a zároveň levnější než ta stará. Není to žádný protimluv. Nové nemusí být dražší než staré. Kdyby bylo, těžko by se ekonomika mohla rozvíjet. Jedním příkladem je LED osvětlení. Je velmi nenáročné na spotřebu elektřiny, snáší bez problémů časté vypínání a zapínání, v zimě funguje dokonce lépe než v létě atd. A LED žárovka s životností kolem 20 tisíc hodin stojí pár dolarů. To už se vyplatí i v té Indii. Před několika týdny vyšel na New York Times článek, který připisuje boomu LED žárovek první historicky významný pokles spotřeby elektrické energie v USA. Až do roku 2010 rostla spotřeba elektřiny v USA v podstatě nonstop, od té chvíle už nikoliv. Zásluhu na tom má právě radikálně levnější osvětlení. Kdo chce dosáhnout dekarbonizace, musí hledat ekvivalent LED žárovek ve zbývajících odvětvích, a ne lít stamiliardy do slepých uliček, které za sebe umějí nejlépe lobbovat. Žádná jiná reálná cesta není. Bohužel musíme zároveň počítat s tím, že právě to lití stamiliard je pro představitele určitých průmyslových sektorů velice zajímavé. Tak tedy: střez se Tlachapouda, milý synu. Zvláště pak Tlachapouda s hedvábnou kravatou a zdánlivou vášní pro záchranu planety, když řeční na politickém fóru. Dost možná má jiné úmysly.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-03-14 13:27:00

Kanada schválila zákon: může zavřít lidi na doživotí za nenávistné projevy

Návrh zákona C-63 liberální vlády, zákon o škodách online, je strašlivý zákon, který nepřiměřeně omezí posvátné právo Kanaďanů na svobodu projevu podle Listiny. (Foto:... Článek Kanada schválila zákon: může zavřít lidi na doživotí za nenávistné projevy se nejdříve objevil na AC24.cz.