Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-09-21 07:13:31

Řada vzpomínkových a kulturních akcí připomene 80. výročí zahájení deportací Židů z českých zemí

Památník Terezín, Židovské muzeum v Praze, Památník ticha, Terezínská iniciativa a dalších osm paměťových institucí se spojí, aby připomněly i prostřednictvím společného programu letošní 80. výročí zahájení deportací Židů z českých zemí. Období vzpomínkových akcí se vztahuje k datům 16. října, kdy odjel z nádraží Bubny první pražský transport, a 24. listopadu, kdy se připomíná vznik ghetta Terezín. Podzimní vzpomínkové akce svým obsahem propojí výstava Pavel Dias: Torzo – Vzpomínky pro budoucnost, jež vzdá hold dílu letos zesnulého klasika české reportážní a dokumentární fotografie. Výstava historicky prvního absolventa oboru fotografie na FAMU, jehož dědeček přežil koncentrační tábor, bude k vidění od 13. října v Domě U Černé Matky Boží. Osmdesáté výročí počátku židovských deportací z Čech a Moravy není spojeno s žádným státním svátkem. Řada institucí spojených s těmito událostmi však považuje toto období za významné pro naši historii a počátek zásadních změn v kulturní identitě Československa. Mezi dalšími institucemi společně připomínajícími toto výročí jsou: Federace židovských obcí, Institut Terezínské iniciativy, Masarykova univerzita, Nadační fond Arnošta Lustiga, Nadační fond obětem holocaustu, Opera Národního divadla, Uměleckoprůmyslové museum v Praze a Věčná naděje. Veřejnosti nabídnou řadu akcí ve formě konferencí, odborných diskusí, vzdělávacích programů, přednášek, koncertů, výstav či veřejných vzpomínkových a pietních setkání. Památník ticha například představí svůj tradiční bubnovací happening proti pasivnímu přihlížení na nádraží Bubny, festival Věčná naděje nabídne slavnostní koncert izraelských umělců s básněmi Ilse Weberové a hudbou Viktora Ullmanna ve Španělské synagoze, ve Stavovském divadle bude k vidění inscenace Brundibár nastudovaná souborem Dětské opery Praha a v Národním divadle zazní v cyklu Musica non grata slavnostní uvedení Symfonie č. 21, Kadiš Mieczysława Wajnberga. Masarykova univerzita vystaví v centru Brna expozici o transportu Brno – Minsk, Památník Terezín pozve k výročí vzniku ghetta bývalé vězně. Tento rozsáhlý několikatýdenní program je veřejnosti předkládán v době, kdy zodpovědnost za příběhy šoa přebírá druhá a třetí generace přeživších holocaustu. Významnou akcí Památníku ticha, Uměleckoprůmyslového musea v Praze a Židovského muzea bude výstava fotografií Pavla Diase. Brněnský rodák a významný pedagog Dias, který zemřel letos v dubnu ve věku nedožitých osmdesáti tří let v Praze, více než 30 let s fotoaparátem navštěvoval vzpomínkové akce v ghettech či vyhlazovacích táborech i původní budovy lágrů. Tím, že zachycoval návraty přeživších na místa paměti a ti následně předávali svědectví svým potomkům, zdokumentoval v čase i zásadní proměnu kultury připomínání. Mezi 16. říjnem a 3. listopadem 1941 odjelo pět transportů z Prahy do ghetta v Lodži a 16. listopadu jeden transport z Brna do ghetta v Minsku. Následně bylo rozhodnuto, že Židé budou soustřeďováni v ghettu umístěném na tehdejším území Protektorátu Čechy a Morava. Jako „vhodné“ místo byl vybrán Terezín. Historie terezínského ghetta začala příchodem transportu s označením Aufbaukommando neboli „komando výstavby“ dne 24. listopadu 1941. Jednalo se o první z dlouhé řady transportů, které do Terezína proudily z protektorátu a později z dalších zemí ovládaných nacistickým režimem. Celkem v těchto transportech přijelo 140 tisíc lidí, k nimž s postupem fronty přibyly tisíce převážně židovských vězňů. 35 tisíc deportovaných zahynulo v Terezíně, téměř 88 tisíc lidí bylo odsud postupně deportováno na východ do míst vyhlazování a na otrocké práce. Osvobození se dožilo jen přibližně 3 800 z nich. Nejpočetnější skupinu mezi deportovanými, více než 60 tisíc, tvořili Židé z českých zemí. Programový cyklus letošního 80. výročí zahájení židovských deportací završí datum 24. listopadu, kdy se uskuteční symbolický pochod se svíčkami z Bohušovic do Terezína ve stopách prvního transportu do tehdy nově vzniklého ghetta. Symbol světla se přenese o několik dní později do tradičního svátku chanuka, kdy se rozsvítí slavnostní svíčky na mnoha významných místech paměti a první z nich symbolicky již potřetí na nádraží Bubny.

Čas načtení: 2024-05-22 09:12:00

FOTO: Od Transgasu po hlavák aneb Prohlídka centrem Prahy

Hlavní nádraží v Praze je místem, kudy projde okolo 70 tisíc cestujících denně. Do budoucna se v okolí plánují velké změny. V rámci komentované procházky s Open House Praha se účastníci mohli dozvědět o konceptu nové odbavovací haly na nádraží a o tom, jak vznikne plánovaná tramvajová zastávka před budovou. Součástí byl také historický exkurz o dnes již zbourané budově Transgasu.

Čas načtení: 2024-10-04 00:00:00

Jak se modernizují česká nádraží? Podívejte se, kde se to povedlo s úctou k železniční tradici

Železniční doprava se modernizuje, většina starých nádraží a zastávek se rekonstruuje tak, aby vyhovovaly požadavkům moderní doby. V Brandýse nad Orlicí vsadili na přitažlivost původních železničních staveb a tradice lázeňského regionu. Zdejší nádraží si zachovalo svůj historický ráz a stalo se součástí jedné z nejkrásnějších tuzemských železničních tras.

Čas načtení: 2024-02-06 12:10:00

Technologický magazín WIRED přichází s tištěným vydáním

Praha 6. února 2024 (PROTEXT) - Historicky první tištěné vydání české a slovenské edice nejslavnějšího technologického magazínu světa WIRED vyjde 6. března v nákladu 15 000 kusů. Naprostá většina článků vzniká lokálně s českými a slovenskými autory, ale objeví se i výběr toho nejlepšího ze zahraničních edic. Vydání bude mít více než 180 stran.Tématem čísla je "future of humanity" a nabídne články a rozhovory nejen ze světa technologií, ale i vědy, medicíny, životního stylu, kultury nebo byznysu. Bude k dostání v tradiční distribuční síti, klíčové budou rovněž dopravní uzly (letiště, nádraží). Výtisky půjdou také do zhruba stovky nejlepších kaváren v Česku. Část nákladu bude distribuovaná i na Slovensku."Jsme velmi rádi, že vidíme velký zájem čtenářů i partnerů. Mezi významné inzerenty už nyní patří například prémiová automobilka, jedna z největších bank v zemi, luxusní hodinářství, softwarové a cybersecurity společnosti a další," uvedl šéfredaktor WIRED Michal Kučera.Tištěné vydání WIRED doplní web www.wired.cz, který běží od listopadu loňského roku. Na přípravě se podílejí zkušení novináři, jako je bývalý šéfredaktor DolceVita Vladan Šír, bývalý redaktor Forbes Darek Šmíd nebo bývalý art director Vogue CS Jakub Straka a řada dalších.WIRED byl založen před 30 lety v Kalifornii a dosud existoval v sedmi mezinárodních edicích od USA po Japonsko. Česká a slovenská verze je osmou.Kontakty:redakce@wired.czinzerce@wired.cz ČTK ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2022-04-25 08:23:47

Přemítání nad bojištěm II. – na východní frontě teď nebude klid

S tím, jak se těžiště bojů na Ukrajině přesouvá do luhanské a doněcké oblasti, je ten pravý okamžik podívat se na změny, které nyní nastávají a nastanou. Tato válka už je dva měsíce stará. V moderním světě je to menší věčnost a nic za tu dobu nezůstane stejné. Obě válčící strany se v něčem poučily a do jiných změn je zase svou těžkou tlapou „nastrkávají” objektivní okolnosti. První důležitá změna: intenzita bojů a koncentrace sil Počáteční invaze se vyznačovala jedním poněkud podivným prvkem, a to extrémní délkou front. Ruské síly vtrhly do země po tolika osách naráz, že celková délka všech možných linií kontaktů patrně překročila i délku východní fronty za druhé světové války. Vzhledem k tomu, že Rusů bylo jen zhruba dvě stě tisíc, znamenalo to nutně, že mezi jejich pozicemi vznikaly nebezpečné “díry”. Ukrajinci ovšem také neměli k dispozici tolik sil, aby je dokázali všude a vždycky využít. Jinými slovy, v mnoha regionech se válečné úsilí „ředilo” kvůli nedostatku lidí i techniky, a skutečně intenzivní pozemní boje propukly jen v okolí několika kritických bodů, převážně uzlů v dopravní síti (Sumy, Černihiv, Izjum, Irpin, Mykolaiv, Mariupol, Volnovacha). Jinde to bylo spíš takové pomalé krvácení. To, že momentálně Rusové koncentrují svoje síly na Donbasu, znamená, že se tam bude bojovat velmi, velmi intenzivně. Bohužel to také bude znamenat daleko více mrtvých. Nejen vojáků, ale i civilistů, protože oblast je poměrně hustě osídlená. Na druhou stranu to nutně neznamená, že ten boj potrvá dlouho. Opotřebení bojujících armád bude při takové intenzivní aktivitě patrně probíhat daleko rychleji. Další změna: známý terén a kratší zásobovací linie Donbas znají obě válčící strany velmi dobře. Bude tedy těžší tam provádět nějaké nečekané přepady konvojů ze zálohy apod. Rusům se zkrátí zásobovací linie, které byly u Kyjeva neúměrně dlouhé. Ukrajinci se je patrně budou snažit narušit i tak – osvědčilo se to! – ale na území obou separatistických republik nemůžou počítat s loajalitou civilního obyvatelstva, a pokud budou pronikat i do přilehlého ruského pohraničí, tam už vůbec ne. Při akcích typu sabotáže železničních kolejí přitom docela záleží na tom, jestli vás vesničan, který vás náhodně zahlédl v lese, někam nahlásí nebo ne. Na druhou stranu si právě na Donbasu vybudovali Ukrajinci poměrně rozsáhlou obrannou infrastrukturu, která jim při odrážení ruských útoků bude velmi užitečná. „Vypáčit” nepřítele z předem připravených pozic vyžaduje velkou převahu ze strany útočníka, a nejsem si jistý, zda takovou převahu Rusové dokáží vůbec dát dohromady. Tím se nemyslí jen počet lidí v uniformě, ale i složky jako letectvo, kterému se zatím nepodařilo dosáhnout nad Ukrajinou úplné dominance (air supremacy). Ruská letadla létají sice podstatně více než ukrajinská, ale protivzdušná obrana ze země si mezi nimi také neustále vybírá krvavou daň. Třetí změna: nové zbraně na bojišti Toto se týká hlavně Ukrajiny, protože po počátečním váhání začaly západní státy dodávat ukrajinské armádě čím dál více vybavení. Minimálně u dvou položek bychom měli vidět zásadnější posun. Tou první je takzvaná loitering ammunition, což s trochu černého humoru můžeme přeložit jako poflakující se munice. Jde o malá letadélka na jedno použití, která vypustíte do vzduchu a ona se několik desítek minut „poflakují” v okolí. Na rozdíl od vágusa z hlavního nádraží však má jejich “poflakování” zcela konkrétní účel: najít vhodný cíl a zaútočit na něj ve stylu kamikaze. Letadélko je obvykle tiché a nenápadné, takže je problém si jej vůbec všimnout. Většina takových letadélek má živého operátora, který sedí někde o kus dále a ten vhodný cíl hledá za ně. Jedna z věcí, o které se nepřítel může snažit, je zarušení signálu, aby letadélko ztratilo s operátorem spojení; není to ale úplně jednoduché a může to skončit i zničením rušičky. Je však čím dál větší snaha vybavit „poflakující se munici” dostatečnou inteligencí k tomu, aby dokázala vhodné cíle identifikovat sama. Války robotů se zkrátka blíží… Spotřeba takové jednorázové munice je samozřejmě značná, takže výhodu při jejím nasazení má ten, kdo ji dokáže vyrábět ve větším množství. Rusové mají také svoje modely “kamikaze letadélek”; hlavní otázka je, zda jich mají dostatek. Další novinkou na ukrajinském bojišti jsou moderní houfnice poskytnuté několika státy (USA, Kanada, Nizozemsko i Česká republika). Společně s nimi údajně z Kanady přijíždějí i speciální střely Excalibur (za bratru 70 tisíc dolarů jeden!), přebytky z afghánské války. Rusové mají tradičně velmi silné dělostřelectvo, které hrálo v jejich doktríně velkou roli už za cara. Ukrajinci zase ve větší míře používají „chytrou munici”, která je mnohem dražší než běžná střela, ale také výrazně účinnější. Sledujete-li OSINT zdroje, je z nich docela dobře patrné, jak výrazně od února narostl počet videí, na nichž je zachycena v akci ukrajinská artilerie. Moderní houfnice dokáží zasahovat cíle až na vzdálenost 35 až 50 kilometrů, čímž se pojem „zázemí” posunuje dost daleko od samotné linie kontaktu (v dostřelu od hranice by mohl být velice těsně i ruský Belgorod, železniční uzel, ve kterém se koncentruje značná vojenská aktivita). Jejich účinnost se zvyšuje v těsné spolupráci s malými drony, které sledují cílovou oblast a přenášejí obraz zpátky k dělostřelcům. Zajímavá situace vznikne zejména tehdy, pokud se ukáže, že dostřel těchto zbraní je významně (třeba jen o pět kilometrů) delší než těch ruských; v takovém případě by se Rusové ocitli ve velice nepříjemné situaci, kdy by jim z dálky padala na hlavu dělostřelecká palba a oni by na ni nemohli odpovědět stejným způsobem. Nicméně zatím těch houfnic Ukrajinci dostanou jen poměrně málo. Největším bottleneckem není přitom cena, ale výcvik vojáků, kteří je mají obsluhovat. Nemá smysl někam dodávat další a další kusy vybavení, pokud se nedostává lidí, kteří by s nimi uměli zacházet. S postupem času se ale počet vyškolených vojáků bude zvyšovat, a to spíše v týdnech než v měsících. Seznámit se s novými houfnicemi není ani zdaleka tak komplikované jako například pilotní výcvik. Balistika funguje na celém světě stejně a chytré střely se beztak dokáží částečně navádět samy. Poslední poznámka: obsazení pár vesnic nic neznamená Donbas bude těsné a chaotické bojiště, a tím pádem je naprosto možné, že z každodenních změn nebude vyplývat žádný jasný obrázek. Nedejte příliš na lidi, kteří jsou ochotni z drobných posunů na mapě věštit brzké a nevyhnutelné vítězství té či oné strany. Obsazení pár vesnic a dvaceti kilometrů čtverečních území nic moc neznamená; „obsadit” je něco úplně jiného než „udržet”, což se mnohokrát ukázalo jak v této válce, tak i ve válkách předešlých. (Kdo chce historický příklad, může se podívat na neúspěšnou operaci Market Garden roku 1944.) Dokonce ani obklíčení nepřátelských sil neznamená pro obkličujícího nějaké zásadní vítězství, dokud se v okolí nachází nějaká síla, která by obklíčeným mohla přijít zvenčí na pomoc. To byla vždycky slabina obléhání. Ve starých časech, kdy cílem obléhání byly hrady a města, se dokonce dělalo to, že obléhatelé postavili kolem sebe i obléhaného objektu druhou linii opevnění (circumvallation), aby jim nikdo náhle nevpadl do zad. Tak to svého času provedl i Caesar, když obléhal Vercingetorixovu pevnost Alesia. (Něco takového je ve světě moderních, silně pohyblivých armád, víceméně nemožné úspěšně udělat.) Na Donbasu se budou Rusové snažit vytvořit kotel kolem Ukrajinců a Ukrajinci se budou snažit obchvátit ruské jednotky kolem Izjumu; může se to podařit těm i oněm, ale třeba také jenom dočasně. Mám-li doporučit nějaký zdrženlivý zdroj hodnotící situaci z „ptačí perspektivy”, docela se mi osvědčily časté analýzy vydáváné týmem z Institute for the Study of War. Sice jsou to Britové, ale nezdá se mi, že by někomu „fandili”; za uplynulé dva měsíce byly jejich odhady vesměs konzervativně přesné. Tolik zatím úvahy o bojišti a následovat bude článek o Německu; čtenářka Petra H. mě totiž požádala, ať se tam trochu vrátím. Kancléř Scholz není zrovna v záviděníhodné pozici.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-10-12 17:09:32

Šúsaku Endó: Hluboká řeka (ukázka z knihy)

Poslední román japonského autora Šúsakua Endóa se zaměřuje na hledání smyslu života tváří v tvář utrpení. Endó, kterého celý život zajímala náboženská zkušenost, v této knize rozšiřuje záběr a vedle křesťanství a buddhismu zahrnuje do knihy i indický hinduismus. Hlubokou řekou z názvu knihy je posvátná indická řeka Ganga. Skupina japonských turistů se vydává na cestu do Indie a s sebou si přiváží své bolesti, ztráty, hledání. Mezi postavami najdeme čerstvého vdovce, který se vyrovnává se ztrátou manželky, válečného veterána, kterému se vracejí vzpomínky na trýznivé okamžiky za války, kněze prožívajícího krizi víry, ženu prožívající nenaplněné manželství a vracející se ke své studentské lásce. Ukázka z knihy: Kapitola sedmá BOHYNĚ Isobeho by nikdy ani ve snu nenapadlo, že bude někdy v hodně vzdálené zemi sedět v hotelovém pokoji a v duchu se ohlížet zpět na svůj manželský život. Ve svých životních plánech vždy počítal s tím, že on jako muž zemře dříve než jeho žena, ale příliš už neuvažoval o tom, jak ona potom bude žít. Předpokládal, že na živobytí jí postačí jednak příjem ze starobního pojištění a jednak také jejich naspořené peníze. Jeho nejasnou představou, skrytou kdesi v podvědomí, bylo, že až přijde ten čas, nějak už se to vyřeší. Při bližším zamyšlení byl Isobe prostě mužem starého tradičního ražení, který svému manželství nepřikládal hlubší význam a důležitost.             „Miloval jsem svou ženu vůbec?“             Tuto otázku si Isobe kladl po manželčině smrti ve dnech osamění a prázdnoty pokaždé, když jeho pohled padl na některou z věcí a předmětů denní potřeby, jež patřívaly jeho manželce, ať to byly jídelní hůlky, ložní pokrývky či šaty pověšené ve skříni. A snažil se při tom vyrovnat s těžko slovy vyjádřitelnými pocity lítosti a smutku. Ale jako většina japonských manželů se během svého manželství vůbec nikdy vážně nezamyslel nad tím, co je to vlastně láska.             Manželský život pro něho byl dělbou práce mezi mužem a ženou, kteří si oba mají navzájem pomáhat a pečovat o své potřeby. Žijí spolu pod jednou střechou, ale když rychle pominou pocity počáteční zamilovanosti, stává se otázkou, co dál, jak kdo z nich bude moci být tomu druhému užitečný, jaké mu poskytne pohodlí a péči. Na rozdíl od manželství v cizích zemích nebylo důležité, zda manželka ve snaze podporovat manželovu kariéru bude společensky aktivní, anebo bude o sebe maximálně pečovat, aby byla neustále žensky atraktivní. Za nejdůležitější manželčinu povinnost považoval to, aby den co den, když se muž nervově vyčerpaný vrátí ze zaměstnání domů, ona pro něho připravila místo, kde by si mohl dokonale odpočinout a ona by dovedla trpělivě snášet i jeho špatnou náladu a nároky.             V tomto slova smyslu jeho žena Keiko byla určitě dobrou manželkou. Ani doma, ani mimo dům si nikdy nedovolila mluvit do jeho záležitostí. Pravda, co se zjevu týče, měla své nedostatky, ale vždy se chovala rezervovaně a držela se skromně stranou.             Kdysi v proslovu, který měl na svatební hostině jednoho z mladších kolegů, prohlásil: „Manželka by měla být pro svého muže něco jako vzduch. Když se vám nedostává vzduchu, jste v potížích, ale vzduch je očím neviditelný. Nemluví vám do věcí. Pokud se manželka stane takovým vzduchem, pak manželství bude úspěšné a trvalé.“             Z řad mužů kolem stolu se ozval smích, někteří mu dokonce zatleskali.             „Pro manželský život stačí, když je tichý a monotónní.“             Isobe si již nyní nevzpomínal, jak se při tomto projevu tvářila jeho žena, sedící na vedlejším sedadle. Protože manželka toho večera ani v taxíku, ani po návratu domů neřekla jedno jediné slovo, předpokládal, že s obsahem jeho řeči souhlasila.             Jenže on v tom svém proslovu nezmínil jednu důležitou věc. A sice tu skutečnost, že taková tichá, obyčejná a bezvýrazná, tedy podle Isobeho slov ideální manželka, postupem času začne být únavná.             A upřímně řečeno, právě v době, kdy se konala tato svatba, procházel Isobe obdobím, k němuž dochází v každém manželství – prostě jej žena začala unavovat. Jedním z důvodů bylo právě to, že jejich manželský život byl až příliš obyčejný, klidný a monotónní. Když si manželé začnou být navzájem vzduch, tak jak o tom hovořil ve svém projevu, a manželka přestane být pro svého manžela čímkoli jiným než právě jen a jen tou manželkou, přestane být pro muže i ženou.             Isobe v žádném případě nepovažoval Keiko za špatnou manželku. Ale v té době, kdy byl stále ještě mužem v nejlepších letech, si ve své sobeckosti začal hledat i něco jiného než manželku. To, co hledal, byla žena v pravém slova smyslu. O rozvodu samozřejmě ani v nejmenším neuvažoval. Nebyl už žádný mladík, a tak si moc dobře uvědomoval, že manželka a milenka nejdou spolu moc dobře dohromady. Upřímně si přiznával, že asi dvakrát nebo třikrát si trochu zahrával s ohněm. Požár z toho naštěstí nikdy nebyl.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} ~ Jednou z jeho partnerek byla majitelka italské restaurace na Ginze, kde jeho firma občas pořádala pracovní večeře a posezení. Byl to zajímavý podnik, protože v něm podávali jak domácí japonská jídla, tak italskou kuchyni, což bylo pro pohoštění různých zákazníků firmy velice výhodné.             Ta žena se v zájmu obchodu vždy oblékala a líčila tak, aby vypadala mnohem mladší, než byl její skutečný věk. Nebála se nosit červené šaty, do vlasů si vázala po dívčím způsobu černé stuhy, a na bíle prostřené stoly kladla talíře rukama, jejichž prsty poutaly pozornost dokonalou manikúrou. Ve snaze mít co nejspokojenější zákazníky, věnovala pozornost každému detailu a vždy se snažila, aby i ti, kdo restauraci navštívili poprvé, odcházeli spokojeni a s dobrým dojmem.             Tato podnikatelka, která byla pravým protipólem jeho manželky, byla pro Isobeho partnerkou, jež mu poskytovala v dostatečné míře vše, co mu v tehdejší době manželka poskytnout neuměla. Dokonce se té ženě svěřoval s různými starostmi, mluvil s ní i o tom, že jejich adoptivní dcera, která tenkrát chodila do nižší střední školy, ho zcela bezdůvodně nenávidí. Načež ona mu se smíchem odpověděla: „Naše dcera byla taky taková! Jednu dobu strašně nesnášela mého manžela, vůbec na něj nepromluvila a vyhýbala se mu.“             „A proč?“             „Protože její otec měl ve zvyku pít různé přípravky a nápoje na posílení zdraví a vitality. Děti si v tom věku vysní, jak by měl vypadat ideální otec, a když se skutečný otec od toho ideálu až příliš odlišuje, pojmou k němu téměř nenávist.“             „Jaký asi má být takový ideální otec?“             „Je to sportovec vysoké štíhlé postavy, ale především je hodný a laskavý,“ odpověděla mu opět se smíchem. „Zkrátka a dobře takový ten tatínek, jaký se vidí v amerických filmech. Jenže její otec se pořád tvářil strašně unaveně a na nádraží, přímo na nástupišti a všem na očích, do sebe lil posilující nápoje na obnovu životní energie. A celou neděli nedělal nic jiného, než že koukal na televizi. Dospívající dívka pak má pocit, že ji otec zradil a vůbec mu na ní nezáleží.“             Smích té ženy se silně podobal smíchu herečky Kiwako Taičiové, která se často objevovala na televizních obrazovkách. Když se to tak vezme, vlastně i rysy její tváře a postava Isobemu připomínaly slavnou herečku.             „Aha, takže otec, co pije posilující drinky, dětem tedy vadí, ano?“             Isobe v duchu porovnával tuto ženu, která mu v rozhovoru odpovídala tak hbitě, jako když tenisový míček létá ze strany na stranu, se svou manželkou. Jeho manželka by mu na jeho otázku s největší pravděpodobností řekla: „To je proto, že s ní mluvíš příliš příkře. Mluvíš s ní, jako bys mluvil s hochem.“             Isobe s touto ženou chodil po barech, ale pouze při jedné příležitosti došlo mezi nimi k něčemu, co by se dalo nazvat chvilkovým nedopatřením. Ale ta chytrá žena moc dobře věděla, že Isobe není natolik lehkomyslný, aby se kvůli ní rozváděl a zřekl své rodiny. A i Isobe si uvědomoval, že pro muže, kterému se pomalu blíží padesátka, by rozvod byl pohromou.             Isobe do dnešního dne neví, zda mu manželka na tyto zálety přišla nebo ne. Každopádně se o nich ani slovíčkem nezmínila. I když o nich možná věděla, tvářila se, že neví. Když to nakonec skončilo, cítil se Isobe trochu provinile, ale rozhodně neměl pocit, že by byl manželce nevěrný. Jeden nebo dva takové flirty nemají podle něho na manželský svazek žádný vliv. Zkrátka a dobře, jeho manželka se mu prostě stala bytostí, která pro něho byla ženou asi tak, jako jeho sestra. Namísto toho si mezi sebou v průběhu let vytvořili pevný, ale očím neviditelný vztah vzájemné solidarity, který postupem doby ještě sílil.             Dal by se tento vztah solidarity nazvat manželskou láskou? Tenkrát Isobemu něco takového vůbec nepřišlo na mysl, ale když jeho manželka onemocněla rakovinou a ošetřující lékař mu sdělil, kolik času jí ještě zbývá ze života, prožil šok a zmocnil se jej děs ze ztráty celoživotní družky. Nebe venku za oknem mělo v tu chvíli olověnou barvu a zvenčí se ozýval hlas prodavače pečených batátů.             Pak následovalo to její sténání a slova, která se měla stát jejím posledním přáním. Isobeho by nikdy nenapadlo, že jeho manželka může projevit tak silnou a vášnivou emoci. Žili spolu sice dlouhá léta, ale o tom, že jeho žena ve svém srdci chová podobné přání, neměl nejmenší tušení. A on jí dal svůj slib a tento jeho slib začal pro něho po troškách nabývat stále hlubšího významu… Takže teď kvůli němu přijel až do této cizí země…   Šúsaku Endó (1923–1996), přední japonský romanopisec, kritik a dramatik se narodil v Tokiu, žil v Manždusku a studoval v Evropě. Coby katolík se v Japonsku každý den zakoušel náboženskou diskriminaci, ve Francii zas rasismus. V roce 1966 vyšel jeho historický román Mlčení, vyznamenaný Tanizakiho literární cenou, který přinesl autorovi světovou proslulost. Pozdější próza Samuraj o střetu prvních Japonců přicházejících do Evropy se západní kulturou, získala Nomovu literární cenu. Posledním významným Endóovým dílem je Hluboká řeka, v níž je téma hledání smyslu života umístěno na pozadí konfrontace japonské a indické spirituality a kultury.   Přeložila Vlasta Winkelhöferová, nakladatelství Vyšehrad, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 284 stran.

Čas načtení: 2024-06-14 14:00:00

Naše nej...: Matulově vile v Hlinsku je sto let. Odráží se v ní renesance

Nedaleko hlineckého nádraží stojí jedinečný historický dům, který si nechal v roce 1924 postavit majitel žulových lomů Jiří Matula. Ke spolupráci přizval slavného českého architekta Josefa Skřivánka.

Čas načtení: 2024-10-08 09:26:01

Univerzita Tomáše Bati začne stavět novou budovu za více než půl miliardy

Stavba v blízkosti autobusového nádraží a naproti technologickým laboratořím odstartuje během pár dnů. Nahradí původní a historicky první vysokoškolskou budovu ve Zlíně a bude novým sídlem nejstarší Fakulty technologické.

Čas načtení: 2024-12-17 10:41:00

První česká bateriová jednotka od Škoda Group vyrazila do provozu

Historický moment pro českou železniční dopravu! Na nádraží Ostrava-střed se o uplynulém víkendu slavnostně představil první český bateriový vlak od Škoda Group. Ten je symbolem nové éry na neelektrifikovaných tratích v České republice. Po premiérové jízdě do Frýdku-Místku a zpět se

Čas načtení: 2024-04-23 13:00:00

Pokus třetí. Vláda se vrátí k citlivému návrhu na užití výnosů z emisních povolenek

Vláda má ve středu znovu na programu novelu zákona o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů. Jedná se návrh ministerstva životního prostředí, jehož schvalování již dvakrát ztroskotalo na odporu resortů financí a průmyslu a obchodu. K co nejrychlejšímu schválení novely ministry před týdnem vyzval Svaz průmyslu a dopravy.

Čas načtení: 2024-05-20 14:30:00

Stát vyplatí průmyslovým podnikům dvoumiliardové kompenzace za drahé povolenky

Vláda poskytne energeticky náročným podnikům, které ohrožuje konkurence ze zemí, kde se za emise neplatí, finanční kompenzaci ve výši 2,15 miliardy korun. Jedná se fakticky o slevu za již zaplacené emisní povolenky, které podniky spotřebovaly během loňského roku. Návrh příslušného nařízení vlády vypracovalo ministerstvo životního prostředí (MŽP) a teď se nachází v meziresortním připomínkovém řízení.

Čas načtení: 2024-05-20 14:30:00

Stát vyplatí průmyslovým podnikům dvoumiliardové kompenzace za drahé povolenky

Vláda poskytne energeticky náročným podnikům, které ohrožuje konkurence ze zemí, kde se za emise neplatí, finanční kompenzaci ve výši 2,15 miliardy korun. Jedná se fakticky o slevu za již zaplacené emisní povolenky, které podniky spotřebovaly během loňského roku. Návrh příslušného nařízení vlády vypracovalo ministerstvo životního prostředí (MŽP) a teď se nachází v meziresortním připomínkovém řízení.

Čas načtení: 2024-07-31 05:30:00

Energetická koncepce se přepisovat nebude. Kritiku schytává hlavně příliš ambiciózní plán MŽP

Vláda se ke schvalování státní energetické koncepce (SEK) a dalších strategických dokumentů popisujících dekarbonizaci energetiky i dalších sektorů vrátí zřejmě v září. Ekonomickému deníku to sdělil René Neděla, vrchní ředitel sekce energetiky na ministerstvu průmyslu a obchodu. V podobě samotné SEK se podle Nedělova vyjádření nebude nic zásadně měnit.

Čas načtení: 2024-10-23 18:19:48

O posledním říjnovém víkendu budou v Mostě a Litvínově jezdit historické autobusy a tramvaj

O víkendu 26. a 27. října 2024 připravuje Dopravní podnik měst Mostu a Litvínova jedinečnou akci pro milovníky historie a dopravy. Na trasách v Mostě a Litvínově budou jezdit historická vozidla, která nabídnou návštěvníkům jedinečný zážitek. K vidění a svezení budou tři veterány – historická tramvaj T5B6t, jediný prototyp svého druhu na světě, autobus Škoda […]

Čas načtení: 2022-03-23 05:15:41

Asymetria v prístupoch k obnove federácie

Pred 30 rokmi vrcholili politické rokovania o novej podobe štátoprávnych vzťahov medzi Slovenskou a Českou republikou. Do histórie vstúpili ako putovanie po hradoch a zámkoch. Začali ich politické reprezentácie, ktoré vzišli z prvých demokratických volieb v roku 1990. Na Slovensku to bola vláda Verejnosti proti násiliu (VPN), Kresťanskodemokratického hnutia (KDH) a Demokratickej strany (DS), v Česku Občianskeho fóra (OF). Tieto rokovania dostali časový limit dva roky do ďalších volieb. Bol výsledkom politickej dohody, že vzhľadom na revolučný prechod k politickému pluralizmu a očakávanú nestabilitu novovznikajúcich politických strán sa štvorročný volebný cyklus zavedie až po tomto prechodnom období. Dôkazom správnosti tohto predpokladu bolo štiepenie VPN, KDH i OF a vznik nových strán na ich pôdoryse. O tom, že vzťahy v ČSR sa budú musieť nanovo usporiadať, svedčili už diskusie o návrhu novej ústavy v rokoch 1988 – 1989. Tá verejná sa najmä v Literárnom týždenníku rozbehla v súvislosti s 20. výročím vzniku SR a ČR na základe federalizácie dovtedy unitárnej ČSSR. Viacerí jej účastníci požadovali, aby sa konečne prijali národné ústavy, ako to predpokladal ústavný zákon o čs. federácii. Pavol Kanis upozornil, že prestavba môže zanedlho odhaliť, že „viaceré dôsledne neriešené veci nie sú historicky nosné pre národ ako politický subjekt“, a konštatoval: „Právo na vlastný štát je prirodzeným právom národa.“ Vladimír Mináč povedal, že v dôsledku nevypracovania republikovej ústavy sa „vzďaľujeme slovenskej štátnosti“. Anton Hrnko napísal: „Slovenský národ má právo na vlastnú národnú štátnosť. Táto štátnosť ešte nie je dobudovaná." Jakeš a Indra boli proti V SNR sa 31. októbra 1989 prejavila bezprecedentným spôsobom nespokojnosť s koncepciou prijatia tzv. trojjedinej ústavy (federálna i slovenská a česká schválené spoločne vo Federálnom zhromaždení), ktorú pripravila komisia vedená ministrom bez kresla vlády ČSSR Mariánom Čalfom a ktorú presadzovalo Predsedníctvo ÚV KSČ. Generálny tajomník ÚV KSČ Miloš Jakeš a predseda Federálneho zhromaždenia Alois Indra republikové ústavy odmietali. Predsedníctvom ÚV KSČ neprešiel ani návrh na zmenu štátneho znaku, hoci nepredpokladal návrat k tradičnému trojvršiu s dvojitým apoštolským krížom. Časť poslancov SNR vyslovila otvorený nesúhlas s tzv. trojjedinou ústavou. Štyri z piatich výborov SNR sa postavili proti návrhu. Aj napriek tomu, že predseda SNR Viliam Šalgovič a Čalfa hrozili odbojným poslancom straníckymi trestami, pri konečnom hlasovaní sa za návrh vyslovilo 118 poslancov, šesť sa zdržalo a sedem bolo proti. So skaličenou podobou federácie však bola spokojná nielen vládnuca normalizačná politická garnitúra. Spokojný bol aj opozičný disent, ktorý tiež jednoznačne nadraďoval federálnu ústavu nad republikové, respektive vypracovanie republikových ústav ani nepožadoval. Jedinou výnimkou bol Ján Čarnogurský. Asymetria v prístupe k riešeniu štátoprávnych otázok v Čechách a na Slovensku teda bola prítomná ešte pred novembrom 1989. Signálom, že centralistická podoba federácie je neživotná, bol už vznik politických strán. V Prahe sa sformovalo OF a v Bratislave VPN a medzi týmito revolučnými hnutiami neboli vzťahy nadriadenosti a podriadenosti, ale neformálnej komunikácie. Na svojom mimoriadnom zjazde v decembri 1989 KSS odmietla byť naďalej oblastnou organizáciou KSČ. To viedlo k vzniku Federácie KSČM – KSS-SDĽ a po jednoznačnom prihlásení sa SDĽ k Socialistickej internacionále až k úplnému osamostatneniu sa ideologicky odlišných strán. KDH sa dohodlo s ČSL (Čs. strana lidová), že nebudú pôsobiť v druhej republike. Sociálni demokrati si založili vlastnú stranu – Sociálnodemokratickú stranu Slovenska a odmietli byť súčasťou jednotnej Československej strany sociálnodemokratickej (ČSSD). České politické strany, ktoré sa usilovali v súlade s tradíciou prvej ČSR pôsobiť aj na Slovensku, neuspeli. DS, najväčšia protikomunistická sila na Slovensku do roku 1948, zase nebola schopná preniknúť do Čiech. V demokratických podmienkach sa spomínaná asymetria v prístupoch k spoločnému štátu iba naplno prejavila. Pritom sa na ospravedlnenie ignorovania potreby urýchlene zavŕšiť budovanie slovenskej i českej štátnosti prijatím národných ústav a rekonštruovať federáciu na autentickú opäť argumentovalo ako v roku 1968 – protidemokratickým heslom „najprv demokratizácia, potom federalizácia“. Slovenská politika so širokou podporou verejnosti na rozdiel od českej dobudovanie slovenskej štátnosti prijatím národných ústav a štátnych symbolov ako základu nápravy federácie vzala vážne. Už 1. marca 1990 SNR pod predsedníctvom Rudolfa Schustera schválila zákon 51/1990 Zb. O používaní štátneho znaku, štátnej vlajky, štátnej pečate a hymny. Následne SNR zriadila tzv. Plankovu komisiu pre prípravu Ústavy SR (predsedom bol prof. Karol Plank). Postupne vzniklo až deväť variantov ústavy od rôznych autorov, ale ani jeden z nich nemal šancu prejsť slovenským parlamentom. Asymetrické videnie problému v Česku O nič podobné v Českej národnej rade nebol záujem. Aj napriek tomu, že Václav Havel hneď v prvom pozdrave po 17. novembri prehratom z magnetofónovej pásky Slovákom demonštrujúcim na námestí SNP v Bratislave odkázal, že federáciu treba prebudovať na autentickú. O rozdieloch vo vnímaní federácie hneď po revolúcii Petr Pithart povedal: „Akási federácia tu, málo platné, bola. Avšak neautentická, kulisovitá, ,nefunkčnáʻ (Václav Havel). Na tom jedinom sa azda zhodli všetci. Čechom to neprekážalo, Slovákom veľmi.“ Český historik Jan Rychlík o príčinách odlišného prístupu k štátoprávnej otázke napísal: „V českom chápaní bolo Československo vlastne akýmsi českým štátom rozšíreným na východ. Preto Česi považovali za ideálny stav unitárny štát s jedinou vládou a jediným parlamentom. Vznik československej federácie v roku 1968 chápali Česi ako ústupok Slovákom, ako niečo z českého hľadiska zbytočné a nežiaduce.“ Podľa historika Dušana Kováča na českej strane sa Československo chápalo prevažne ako štát unitárny a českí občania bez problémov prijali aj novú, československú identitu. Na slovenskej strane prevažovalo chápanie štátu ako spojenia dvoch rozdielnych celkov. Historicky Slovensko nebolo súčasťou Českého kráľovstva, nepatrilo teda medzi krajiny pod českou korunou. Historicky i fakticky bolo toto chápanie opodstatnené a zodpovedalo realite. Tu pramenilo české nepochopenie pre hĺbku slovenských úsilí o ústavné zakotvenie slovenskej svojbytnosti a rovnoprávnosti s českým národom. Jednou z ilustrácií je, že v českých odborných kruhoch zapôsobilo ako bomba prvé číslo štvrťročníka Medzinárodné otázky, ktorého výkonným redaktorom bol Svetoslav Bombík. Už tým, že jeho titulok znel Slovensko-české vzťahy: minulosť, súčasnosť perspektívy. Vari prvýkrát sa v publicistike použilo opačné poradie národov tvoriacich spoločný štát. To vyprovokovalo seminár K aktuálnym otázkam česko-slovenských vzťahov začiatkom roku 1992 v pražskom Ústave medzinárodných vzťahov. Podľa svedectva Miroslava Mojžitu (v publikácii Kňažko-Demeš-Kňažko) minister medzinárodných vzťahov SR Pavol Demeš odmietol predsudky voči SR, ktoré sa v ČR objavovali, a zdôraznil, že čechoslovakizmus na Slovensku „v žiadnej podobe nerezonuje a vládne všeobecná vôľa proti tradične chápanej spoločnej štátnosti.“ V diskusii plnej dovtedy nevypovedaných faktov a argumentov Bombík na akési láskavé pochopenie českých partnerov pre emancipačné snahy slovenského národa, ktorý sa podľa nich oneskoril za podobným pohybom českého národa, zareagoval konštatovaním, že český národ dospel „na báze falošnej národnej identity, ktorou bol čechoslovakizmus, v rámci ktorého si české etnikum duchovne a politicky osvojilo celý česko-slovenský priestor. Slovensko však túto koncepciu neprijalo. Videné z Bratislavy to potom znamená, že nie Česi čakajú na dovŕšenie národnej sebarealizácie Slovenska, ale, naopak, Slováci čakajú, kým Česi svoju národnú identitu začnú politicky spájať s teritóriom Českej republiky, nie Česko-Slovenska. Pre Čechov táto skutočnosť znamená začať akoby odznova, stoja pred problémom predefinovať svoju národnú identitu, pretože pre nich je Česká republika viac-menej administratívnou záležitosťou. Takéto predefinovanie je nevyhnutné, ak chcú so Slovákmi budovať spoločný štát, ktorého rozhodnutia neustále vznikajú mechanizmom konsenzu medzi dvoma politicko-ekonomicky konštituovanými celkami.“ Koncepcia „dvojdomčeka“. Pithart, do volieb v roku 1992 predseda vlády ČR, poznal liek na odstránenie spomínanej asymetrie: „Usudzoval som a usudzujem, že riešenie, ktoré by z českej strany uľahčilo dohodu, spočívalo práve v tom, že Česi sa prihlásia najprv k svojej, českej štátnosti, nie teda rovno k federálnej, a že sa takto stanú pre Slovákov dôveryhodnými partnermi, s ktorými bude potom možné hľadať narovnanie vzájomných vzťahov, a to podstatnou rekonštrukciou federácie ‚zdola‘.“ Výsledkom jeho úvah bola koncepcia „dvojdomčeka“. Pithart bol však s týmto názorom na českej politickej scéne vo výraznej menšine. Dominantná časť politickej elity pokladala existenciu českých národných orgánov za nezmyslený, Slovákmi vynútený ústupok. Český premiér sa stal terčom ostrej kritiky, že ustupuje slovenským nacionalistom a separatistom apod. Anna Šabatová, ktorá analyzovala komentáre v piatich českých denníkoch, uvádza dobový neologizmus „pithartovskí vciťovatelia“, ktorým autor dokresľoval svoju nechuť k politikom, ktorí sa snažili o politiku rešpektujúcu slovenského partnera. Český premiér bol charakterizovaný ako „hlavný reprezentant českej politickej rozriedenosti, zmesi ‚vciťovania sa‘, bezzásadového ustupovania.“ Česká spoločnosť „predefinovania“ svojej identity nebola schopná. Spoliehala sa na svoju početnú prevahu oproti slovenskej a na svoju ekonomickú vyspelosť a z toho vyplývajúcu politickú silu. To je jedna z kľúčových príčin, prečo sa putovanie po hradoch a zámkoch skončilo v slepej uličke návrhu dohody z Milov, ktorý neriešil podstatu problému. Predsedníctvo SNR túto dohodu aj vďaka hlasu Milana Ftáčnika za SDĽ odmietlo 12. februára 1992 podporiť. Desať členov tohto orgánu bolo za, desať proti. Revolučné politické elity jednoducho neboli schopné dosiahnuť dohodu o novej podobe spoločného štátu. O štátoprávnom usporiadaní vzťahov medzi slovenským a českým národom tak mali rozhodnúť parlamentné voľby. Ľudácke štrapácie Po novembri 1989 sa rozbehli aj diskusie, na akých tradíciách má byť v nových medzinárodnopo­litických i domácich pomeroch postavená SR. Kým v Česku bola jasná tendencia k návratu k prvej ČSR ako „zlatému veku“ českého národa a k oživovaniu masarykovskej nielen štátnej tradície, na Slovensko vtrhla téma vojnovej Slovenskej republiky. Na jednej strane sa totiž odblokovali všetky tabu a stereotypy, ktoré vyprodukoval účelový ideologický výklad najnovších dejín za komunistického režimu, a na druhej strane sa a priori nedôverovalo všetkej pofebruárovej historiografickej tvorbe. Najmä pričinením ľudáckej povojnovej emigrácie, ktorá dostala priestor prezentovať svoj historický naratív a mohla argumentovať, že ľudáci a katolíci sa stali obeťami komunizmu, do slovenského politického diškurzu prišli pokusy rehabilitovať, ba až glorifikovať prezidenta Jozefa Tisa a jeho režim. Ľudáci a neoľudáci sa prezentovali ako ľudia, ktorí vedia, čo je demokracia, a nepodľahli odnárodňovacím tlakom komunistického režimu. Došlo k akejsi negácii negácie. Po 40 rokoch monopolnej vlády KSČ vznikol priestor pre návrat agend ľudáckej politiky. Ľudáci a neoľudáci sa prezentovali ako ľudia, ktorí vedia, čo je demokracia, a nepodľahli odnárodňovacím tlakom komunistického režimu. S odvolávaním sa na „biele miesta v slovenských dejinách“ vykresľovali Tisa ako slovenského národovca, zakladateľa prvého samostatného slovenského štátu, bojovníka proti boľševizmu, organizátora blahobytu vo vojnových časoch; ako skvelého katolíckeho politika a zároveň morálneho a ušľachtilého kňaza, ako záchrancu desiatok tisíc slovenských Židov, ako obeť okolností ba dokonca ako martýra a svätca. Tiso sa začal používať ako symbol slovenskej zvrchovanosti a štátnosti. Začal sa budovať kult jeho osobnosti. Ľudácki historici za podpory významnej časti KDH, SNS i katolíckeho kléru sa netajili, že by radi presadiť nadväznosť ponovembrovej SR na tradíciu farskej republiky, ako tento štát nazval Dominik Tatarka. Bolo zrejmé, že katolícka hierarchia i kresťanskí demokrati sa nezriekli ľudáckeho odkazu. V Čechách sa to vnímalo ako úsilie o návrat slovenského národa ako takého k vojnovej Slovenskej republike a k Tisovmu odkazu, ako nový pokus „vraziť Čechom nôž do chrbta“, ako prejav nacionalizmu, xenofóbie a fašizmu. To bránilo racionálnej diskusii o rekonštrukcii zbyrokratizovanej a centralistickej federácie. Vytváralo to tiež negatívny obraz Slovenska v Európe. Jeden príklad uvádza ponovembrový minister zahraničných vecí ČSFR Jiří Dienstbier (Od snění k realitě). Pred parafovaním československo-nemeckej zmluvy sa predseda vlády SR Ján Čarnogurský a predseda SNR František Mikloško postavili proti formulácii o kontinuite ČSR od roku 1918. 16. septembra 1991 mu napísali, že sa cítia morálne zaviazaní upozorniť na existenciu Slovenskej republiky z rokov 1939 – 1945, ktorú zmienka v preambule popierala. Napriek ubezpečeniu v telefonickom rozhovore s ministrom, že KDH za zmluvu bude hlasovať, Čarnogurský poslal súkromný list nemeckému kancelárovi Helmutovi Kohlovi, že to s neuznaním kontinuity Československa myslí vážne. Mikloško zase tlmočil generálnemu konzulovi v Bratislave naliehavú prosbu nemeckému prezidentovi Richardovi von Weizsäckerovi, aby počas návštevy ČSFR nepristúpil na parafovanie zmluvy. Aj keď sa napokon toto ťažké diplomatické faux pas najvyšších predstaviteľov SR vyžehlilo, zmluva bola parafovaná a potom aj ratifikovaná, svedčí to o sile väzby reprezentácie KDH na Tisovu Slovenskú republiku. Ľudáckemu revizionizmu, ktorý vzbudzoval negatívne pocity doma, v Česku aj v Európe, bolo treba postaviť hrádzu. Zásadnú rolu mali profesionálni slovenskí historici. Museli zviesť zápas s mýtmi o Tisovi a slovenskom štáte, ktoré šírili ľudácki emigranti i niektorí domáci publicisti. Najmä Historický ústav SAV zohral obrovskú úlohu, osobitne čo sa týka zdokumentovania holokaustu na Slovensku, vyvrátenia a korekcie nepresností a ideologických stereotypov pri výklade vojnovej SR a vydávania dokumentov a pamätí z tohto obdobia. Verejná mienka na Slovensku sa napokon jednoznačne priklonila na stranu akademických historikov. Z politického hľadiska bolo mimoriadne dôležité, že po schválení prvej demokratickej ústavy SR sa 29. septembra na návrh poslancov SDĽ uzákonil deň vypuknutia SNP ako štátny sviatok. Demokratickú Slovenskú republiku, ktorej samostatnú štátnosť bolo treba dobudovať, postavila SNR na nespochybniteľnej slovenskej a zároveň európskej tradícii antifašistickej rezistencie.   Autor je bývalý politik a diplomat. Text je přavzatý z webu Pravda.sk.

Čas načtení: 2024-12-12 17:15:00

Díky podpoře společnosti Panattoni bude mít závodník David Pabiška jako historicky první Čech kompenzované emise z pohonných hmot na Rally Dakar

Developerská společnost Panattoni bude i v nadcházejícím ročníku Rally Dakar 2025 hrdým partnerem motocyklového jezdce Davida Pabišky. Zkušený závodník, který startuje na Dakaru již pošestnácté, [...]

Čas načtení: 2019-08-12 14:43:37

Luboš Ptáček: Umění mezi alegorií a ideologií (ukázka z knihy)

Kniha Umění mezi alegorií a ideologií. Proměna reprezentace historie v českém historickém filmu a televizním seriálu je souborem tří studií, které analyzují proměnu reprezentace historie v českém filmu a televizi v závislosti na změně politicko-ideologického uspořádání české společnosti, a to na třech vybraných tématech. První v chronologickém průřezu sleduje proměny prezentace Sudet v českém filmu od 30. let až do současnosti, která je výrazně poznamenána ideologizací, zejména ve vztahu k německému etniku. Druhá kapitola se zaměřuje na filmy o normalizaci natočené po roce 2000. Tyto snímky většinou jejich tvůrci využívají k vyrovnání se s „minulým“ režimem, v nichž se i přes autorskou svobodu projevuje ideově jednotný antikomunistický postoj formovaný soudobým příklonem k liberálním hodnotám. Třetí část se věnuje třem nedávno vzniklým historickým seriálům (České století, Svět pod hlavou, Bohéma) jako příkladům nového přístupu k historickému narativu. Na rozdíl od „klasických“ televizních děl předlistopadové a raně polistopadové éry tyto seriály narušují zaběhlé postupy prezentace historie, používají komplexní narativ, čímž přispívají k diskusi o redefinici smyslu českých dějin.   Ukázka z knihy: /ÚVOD Z KAPITOLY „KOMPLEXNÍ NARATIV A REPREZENTACE HISTORIE V SOUČASNÉM HISTORICKÉM TELEVIZNÍM SERIÁLU“/ Historické seriály natáčené v produkci tuzemských televizí nejsou tak četné jako divácky populární detektivní série nebo seriály z lékařského prostředí. Jejich počet je však natolik dostatečný, že můžeme zobecnit diskurzivní změny v reprezentaci historie (jak je popisuje Robert Rosenstone), které nastaly zejména po změně režimu v roce 1989. Před rokem 1989 byly české a slovenské televizní historické seriály, které zobrazovaly pro režim ideologicky citlivé historické události (dějiny KSČ, druhá světová válka, převrat v únoru 1948, sovětská invaze v roce 1968) pod vysokou kontrolou odborných historicko-ideologických komisí i funkcionářů ÚV KSČ. Scénáře se často měnily na základě politických rozhodnutí. Tvůrci současných historických seriálů se učí pracovat s možnostmi, které poskytuje komplexní narativ. Délka televizních seriálů umožňuje představit zobrazované historické události v komplexnějším (ideologickém i uměleckém) pohledu. Inovativní postupy narušují konvencionalizovanou reprezentaci dějin zaběhnutou v seriálech natočených před rokem 1989, navíc svázanou povinnými ideologickými požadavky. V této kapitole analyzované historické seriály podnítily diskuze o reinterpretaci smyslu českých dějin i o vhodném způsobu jejich umělecké reprezentace.      Současné historické televizní seriály vznikají, s výjimkou minisérie Hořící keř (HBO), pouze v produkci veřejnoprávní České televize, která tak naplňuje cíle veřejné služby definované Statutem České televize. Po roce 2010 vznikly historické seriály České století, Svět pod hlavou, Bohéma, ve kterých dokázali tvůrci využít specifičnost televizního média a zároveň se snažili o změnu klasické reprezentace české historie televizním médiem.      Cílem této kapitoly bude analýza inovativních prvků převzatých z komplexního narativu a jejich vliv na (alegorickou) reprezentaci historie a způsobu ideologické argumentace. Analyzovaná trojice zaujímá k historii sebereflexivní vztah (narušuje automatismy spojení narativního příběhu a historie) a tím poukazuje na nesamozřejmost reprezentace historie prostřednictvím televize. Svět pod hlavou tak činí žánrovou hybridizací (krimi, komedie, fantasy) a stylizací obrazu, Bohéma zobrazuje dějiny českého filmu a záměrně přidává fiktivní postavy a filmy, čímž zviditelňuje proces fikcionalizace historie, které provádí každé umělecké dílo, České století v metarovině dekonstruuje smysl českých dějin. Televizní seriál a reprezentace historie Odlišný formát televizního seriálu klade otázku, zda (případně jakým způsobem?) se rozdíly ve stylu a naraci mezi filmem a televizním seriálem promítají do odlišné reprezentace historie. Při hledání odpovědi vycházím z pojetí televizního seriálu od tří teoretiků TV studies (John Ellis, Radomír Kokeš a Jason Mittell) s přihlédnutím k publikaci Jakuba Kordy České televizní krimi série a jejich žánrové souvislosti (1989–2009), který aplikuje Mittellovu teorii při analýze českých televizních krimi seriálů.      John Ellis rozlišuje mezi televizní sérií a seriálem. Seriál je typický svým kumulativním narativem, příběh se rozprostírá z jednoho dílu do druhého a spěje k rozuzlení. Charaktery postav a základní situace se v jednotlivých dílech a celém seriálu vyvíjejí. Jednotlivým dílům předchází rekapitulace dosavadního děje. Série je naopak spíše epizodická, jednotlivé epizody jsou uzavřené (vyřešení konkrétního detektivního případu), zpravidla nedochází k uzavření příběhů hlavních postav. Série je založena na opakování a variování problému, situace. Její základní otázka zní: „Co se hrdinům stane v příštím díle?“ Ke struktuře seriálu má blízko třetí typ minisérie, která je omezena počtem dílů (limitní rozsah více než dvě a méně než třináct).      Radomír Kokeš televizní seriál definuje ze strukturalistického hlediska a důraz klade na vztah celku a jednotlivých epizod: „Seriálem rozumím televizní dílo složené z většího počtu fikčních epizod (tedy více než jedné), které mají společné znaky (nezávisle na tom, jestli na sebe navazují, nebo se variují) a jejich součet tvoří celek seriálu. Přitom každá z nich zase představuje celek složený z částí. A tyto části na sebe mohou, ale nemusí navazovat v jiných epizodách. Z analýzy jednotlivé epizody nezískám představu o seriálovém celku. Analýza celku ale zase vypoví jen málo o organizaci jednotlivých epizod. Zároveň celý proces aktualizuje kognitivní aktivita diváka, který využívá jak znalosti epizod, tak jejich vzájemných vztahů a vztahu k celku.“ Teoretické úvahy o televizním médiu a možnostech jeho analýzy Kokeš dále rozvijí v knize Světy na pokračování.      Jason Mittell chápe televizní žánry jako kategorie propojující určité kulturní texty s ohledem na kontext. Výzkum televizních žánrů nespočívá podle něj pouze v analýze konvenčních prvků, které jsou viditelné a srozumitelné širokému publiku. Základem jsou především tři základní atributy: publika (divácká recepce), televizní průmysl a mediální kontext. Mittell vychází z Bordwellovy historické poetiky a kognitivní psychologie. Odlišnosti ve struktuře filmových a televizních žánrů, do jejichž široce pojatého spektra zahrnul i nenarativní žánry, vidí především v odlišném způsobu produkce a autorství v televizi a vlivu denního programování na podobu žánru.      Mittell charakterizuje současnou americkou televizní tvorbu jako narativně komplexní. Mittelovo pojetí narativní komplexity shrnuje Jakub Korda: „Komplexní narativy také často vykazují vypravěčské sebevědomí a odkazují na samotný proces narace. Činí tak ale ne v brechtovském slova smyslu, tedy zrušením iluze a vytvořením odstupu diváka od textu. Diváci jsou v tomto případě stále povzbuzováni k projevování zájmu o diegetický svět a hrdiny, komplexní narace u nich ale budí zájem o způsoby, jak televizní tvůrci budou dále prokombinovávat stále složitější zápletky a proplétající se příběhové linie. Je to tedy kombinace dvojího potěšení – ze čtení příběhu na jedné straně a na straně druhé z vědomí existence složitějšího‚mechanismu vyprávění‘ a ‚narativních speciálních efektů‘, které jsou analogií vizuálního efektu na úrovni vyprávění. Takové složité vyprávění se často nebojí dočasně mást své diváky, nutí jek častým revizím dosavadních interpretací a prožitků pramenících z příběhu.“      Historický seriál jako kulturní text (fiktivní umělecké dílo) je neoddělitelně propojen s jiným kulturním textem (historií). Zdvojený kontext, případně záměna jednoho kulturního textu za druhý (umělecké dílo je vnímáno jako typ historického textu) umožňuje odlišné divácké reakce a nedorozumění v komunikaci o historických seriálech jako v případě seriálů Bohéma a České století. Divácké reakce vnímání příběhu jsou vzájemně propojené s vnímáním historie (divák konfrontuje vlastní znalosti historie s informacemi předkládanými v příběhu, obráceným směrem se emoce generované příběhem a postoje diváka, které vznikají na základě recepce díla, k postavám a událostem promítají do divákova hodnocení historických událostí). {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Delší stopáž seriálu umožňuje narativně odlišný začátek a jiný způsob komprehenze (porozumění příběhu), vyprávěný příběh je zaplněný komplikovanější fabulí, větším množstvím postav s prokreslenějšími charaktery, jejich vývoj je zachycen v delším čase (historickém období). Kokešem popsaný vztah narativního celku a jednotlivých epizod umožňuje větší variabilitu reprezentace historie, která nemusí být podávána jako tradiční lineární příběh navazujících epizod, ale představit dějiny jako celek, který není prostým součtem jednotlivých historických událostí (České století). Obdobně postupy komplexního narativu umožňují zaměřit prvky sebereflexivity a sebeuvědomění nejen na vyprávěný příběh, ale také na dějiny samotné (opět v rámci zdvojeného kontextu). Diváci nejsou nuceni jen k revizím dosavadních interpretací a prožitků pramenících z vlastního příběhu, ale jejich pozornost se zaměřuje také na revizi dějin ve smyslu přehodnocení jejich kulturní a ideové interpretace od jednoznačného dogmatického významu (jak činí mainstreamová historická dramata a české televizní seriály natáčené do roku 1989) k pluralitní otevřené vícevýznamovosti (obdoba modu filmové artové narace či Rosenstoneovo pojetí postmoderního historického filmu). Některé seriály (v našem případě Bohéma) sebereflexivitu vztahují na samotný proces vizuální reprezentace historie, jejím cílem není vyprávět pouze o dějinách a jejích aktérech, ale zároveň chtějí zviditelňovat samotný způsob konstrukce historie a odhalit skryté meze způsobu reprezentace dějin, například ve vztahu k „neviditelné“ ideologizaci vyprávěných historických příběhů a jejich falešné objektivní pravdivosti.      Narativně komplexní historické seriály specifickým způsobem naplňují charakteristiku (působení na diváka, zviditelňování narace), kterou Rosenstone vztahuje k inovativním (postmoderním) historickým filmům (viz úvod).      Historický seriál předpokládá alespoň částečnou znalost zobrazované historické události. Na globální úrovni „velkých dějin“ divák neuvažuje telickým způsobem (jak historická událost dopadne), ale paratelickým (jakých způsobem bude naplněna, jak se v předem známé situaci zachovají protagonisté, jaké byly jejich skutečné vnitřní motivy). Například v Bohémě posuzuje divák odboj a kolaboraci postav v perspektivě výsledku druhé světové války a následného nástupu komunistického režimu v roce 1948. Naopak v uměleckých dílech soustředěných převážně na všední „historicky bezejmenné“ protagonisty (v našem případě Svět pod hlavou) je paratelická složka značně potlačena (komunistický režim se zhroutil v roce 1989).      Velká část diváků i kritické obce požaduje po seriálu historickou věrohodnost (což potvrzují i ohlasy analyzovaných seriálů), přitom si neuvědomují, že oni sami nevyžadují relevantní a pravdivá historická fakta, ale že jim jde o to, aby seriál odpovídal zaběhnuté emocionální a ideové představě diváka. Tento specifický požadavek potvrzuje srovnání ohlasů na seriál ze současnosti Pustina (sc. Š. Hulík, r. I. Zachariáš, A. Nellis, 2016), v němž obyvatelé stejnojmenné fiktivní vesnice (natáčeno v Horním Jiřetíně) v místním referendu hlasují o prolomení těžebních limitů pro povrchovou těžbu. Přitom rozhodnutí o těžebních limitech je agendou vlády, která k němu v roce 1991 vydala závazné usnesení (později několikrát potvrzené), jemuž nejde nadřadit místní referendum. Povýšit historickou věrohodnost na hlavní hodnotící kritérium v rámci žánru hraného historického seriálu je omyl stejného řádu jako zkoumat v krimi žánrech realističnost kriminalistických postupů.   Luboš Ptáček po roce 1989 vystudoval estetiku na Filozofické fakultě UK Praha. V první polovině 90. let pracoval jako novinář. Od roku 1996 působí na Katedře divadelních a filmových studií FF UP Olomouc. Odborný zájem zaměřuje na filmovou analýzu, naratologii a český historický film. Publikuje v řadě českých i zahraničních filmových časopisů (Cinepur, Filma doba, Studies in Eastern European Cinema) a je autorem či spoluautorem několika knih (například Morava ve filmu, 2004; Akira Kurosawa a jeho filmy. Existenciální obraz světa, 2013).   Nakladatelství Casablanca, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 240 stran.            

Čas načtení: 2024-07-31 11:12:08

Při střetech se stromy zahynulo v roce 2023 historicky nejméně osob

Při střetech se stromy bylo v loňském roce při dopravních nehodách na pozemních komunikacích v České republice usmrceno 55 a těžce zraněno 100 osob, v obou případech se jednalo o historicky nejnižší hodnoty. Strategie BESIP 2021–2030 byla v tomto klíčovém ukazateli splněna. Střety se stromy se ve své studii věnovali výzkumníci z oblasti Hloubkové analýzy […]

Čas načtení: 2021-09-24 09:04:29

Šířil protinacistické letáky, zemřel v Osvětimi. Darina Ničová věnovala osudu svého pradědečka knižní trilogii

Příběh svého pradědečka, který se zapojil do protinacistického odboje na Těšínsku a zemřel v Osvětimi, toužila spisovatelka a herečka Darina Ničová sepsat už od dětství. Poprvé jej představila v jedné z povídek vydaných v knize Pohnutiny a následně rozpracovala v historickém románu Až vyrostou sněženky a románovém dokumentu Janovo tajemství. „Když se mi v roce 2013 dostaly do rukou nové informace o pradědečkově pobytu v Osvětimi, věděla jsem, že jeho osud musím dovyprávět, abych za traumatem naší rodiny napsala pomyslnou tečku,“ říká Darina Ničová. Osud Jana Fukały je stěžejní zápletkou knižní trilogie Dariny Ničové se souhrnným názvem Proti proudu, jejíž závěrečný díl Janovo tajemství vychází letos v říjnu. Autorka ve svém díle rozehrála historický dokumentární román, kterým prostupuje i hluboce osobní rovina – hlavní postava je jejím vlastním pradědečkem. Jan Fukała, československý Polák z Těšínska, manžel a otec čtyř dětí je 12. března 1940 zatčen gestapem a 6. listopadu téhož roku odsouzen za šíření letáků proti Říši a nabádání obyvatelstva k neposlušnosti vůči vládnoucí totalitní moci na dva a půl roku těžkého žaláře. V kárné věznici v Raviči ve Velkopolském vojvodství odpočítává dlouhé měsíce a domů píše dopisy plné optimismu, v nichž se těší na brzké shledání. K tomu už však nikdy nedojde a místo za manželkou a dětmi putuje Jan do Osvětimi, odkud se už nevrátí. „S pradědečkovým příběhem jsem se seznámila už v dětství a velmi brzy jsem zatoužila přenést ho na papír. Chtěla jsem uchovat jeho osud a také se tak nějak vypořádat s tímto rodinným bolem. Hluboce mě zasáhlo, když jsem si představila, jak na jaře 1940 jednoho zdánlivě obyčejného dne moje prababička ráno vypravila pět členů své rodiny do práce a do školy a večer se jí vrátili jen tři. A pak přišel strach, výslechy na gestapu, kterých nebyla ušetřena ani moje tehdy čerstvě šestnáctiletá babička, výhružky koncentračním táborem…“ popisuje Darina Ničová. Autorka při psaní čerpala nejen z vyprávění své babičky Anny, ale především z detailně zpracovaného životopisu Jana Fukały, který sepsal jeho syn Gustav. Ten byl sám jako sedmnáctiletý hoch v osudném roce 1940 se svým otcem zatčen a odsouzen za přípravy vlastizrady k 1 roku a 9 měsícům vězení. Na rozdíl od Jana přežil. Jeho ručně psané materiály obsahující i řadu dobových fotografií autorka doplnila vlastním bádáním i teprve v tomto tisíciletí objevenými dokumenty, jako jsou protokoly z výslechů, zatykače, rozsudek nebo záznamy a fotografie z Osvětimi. Právě osvětimské muzeum se v roce 2013 postaralo o velký průlom v genezi knihy, když Ničové poskytlo do té doby neznámé informace. „Dozvěděla jsem se, že evidují fotografie, číslo, které pradědeček nosil, dokonce i záznam o měsíčním pobytu v táborové nemocnici. I kvůli strýci, který si v pradědečkově životopisu kladl otázku, zda ještě někde existují nějaké další, jemu tehdy neznámé záznamy nebo fotky, jsem takovou příležitost nemohla nechat být. Do Osvětimi jsem se tak osobně vydala,“ říká Darina Ničová, která v knize vedle těchto informací využila například i záznamy z berlínského Bundesarchivu či skutečnosti kdysi utajované těšínským gestapem. Historický román Janovo tajemství dorazí na pulty knihkupectví v říjnu a představuje pomyslnou tečku za ságou rodiny Fukałových v období druhé světové války. S ní se čtenáři poprvé setkali v povídce Kořalka pro Hitlera v prvním díle trilogie Proti proudu jménem Pohnutiny. Druhý díl, historický román Až vyrostou sněženky, je rozšířením a rozpracováním povídky. Jan Fukała se narodil 28. května 1893 v Dolních Bludovicích (dnes součást Havířova, původně okres Těšín). Během 1. sv. války sloužil v armádě Rakousko-Uherska. Dostal se do ruského zajetí, odkud se vrátil roku 1919. O dva roky později se oženil s Annou (rozenou Bubikovou, původem z Albrechtic u Českého Těšína). Měli spolu čtyři děti: Gustava, Annu, Helenu a Vladislava. Po vstupu okupačních nacistických vojsk na území Těšínska odmítl odvolat svou polskou národnost. V březnu 1940 byl zatčen gestapem, uvězněn a říšským soudem ve Vratislavi odsouzen na 2,5 roku těžké kárné věznice za šíření letáků proti Říši a nabádání obyvatelstva k neposlušnosti vůči vládnoucí totalitní moci. Uvězněn byl i jeho syn Gustav, který byl souzen ve stejném případu jako mladistvý a po roce a půl trvajícím věznění ve slezské Bytomi se naštěstí vrátil domů Jan si trest odpykával v Raviči ve Velkopolském vojvodství. V listopadu 1942 byl převezen do koncentračního tábora Osvětim, kde se stal číslem 73086. Zemřel 19. ledna 1943. V červnu 1948 mu byla Svazem politických vězňů a pozůstalých udělena medaile in memoriam, 12. února 1949 byl oceněn ministerstvem národní obrany jako československý vězeň a účastník národního boje za osvobození.

Čas načtení: 2024-04-24 17:02:52

Tato akcie se obchoduje za historicky nízkou cenu, vyplatí se do ní investovat?

Trh s elektroauty je velmi nestálý a akcie jejich výrobců zrovna tak. Své o tom ví akcionáři Rivianu, kteří minulý týden viděli jejich historicky nejnižší cenu. Článek Tato akcie se obchoduje za historicky nízkou cenu, vyplatí se do ní investovat? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-05-18 00:21:03

Bernolákovo: historický náučný chodník ponúkne viac zaujímavostí

Obec Bernolákovo v blízkosti Bratislavy ponúka svoj unikátny historický chodník, aký zaujme niekoľkými unikátnymi zaujímavosťami. Príspevok Bernolákovo: historický náučný chodník ponúkne viac zaujímavostí zobrazený najskôr ZN.SK.

Čas načtení: 2024-10-07 19:06:22

Xiaomi odpálilo týden brutálních slev. Bestseller i vlajkovku prodává za historicky nejnižší ceny

Xiaomi rozjelo extrémní slevy a opět maximálně sráží ceny svých nejpopulárnějších telefonů a tabletů. Pouze tento týden tak koupíte za historicky nejnižší cenu bestsellery jako Redmi Note 13 Pro i vlajkovky Xiaomi 14 a 14 Ultra. Stačí jen v košíku použít kód „xiaomidays“ a sleva je vaše. Přečtěte si celý článek Xiaomi odpálilo týden brutálních slev. Bestseller i vlajkovku prodává za historicky nejnižší ceny

Čas načtení: 2024-11-11 15:59:44

Revolučný motor má za sebou historický test: Spoločnosť chce priniesť na trh kozmické lietadlá

Spoločnosť Polaris Spaceplanes má za sebou historický test. Po niekoľkých mesiacoch tvrdej driny a katastrofických neúspechoch sa spoločnosti prvýkrát podarilo zapnúť aerospike motor ... The post Revolučný motor má za sebou historický test: Spoločnosť chce priniesť na trh kozmické lietadlá appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2024-11-22 11:53:43

Vyhraj v dnešním slosování Eurojackpotu historicky nejvyšší jackpot!

Zbývá posledních pár hodin do dnešního slosování Eurojackpotu! Dnešní slosování se přitom od všech ostatních liší tím, že v něm můžeš vyhrát historicky nejvyšší jackpot, neuvěřitelných 3,035 miliardy korun! Budeš dnešním šťastlivcem právě ty? The post Vyhraj v dnešním slosování Eurojackpotu historicky nejvyšší jackpot! appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2019-04-19 11:41:31

Historicky nejúspěšnější vystoupení Beyoncé na loňském festivalu Coachella vychází nyní v audio verzi

U příležitosti ročního výročí od nezapomenutelného vystoupení Beyoncé na festivalu Coachella vydává dnes zpěvačka kompletní The post Historicky nejúspěšnější vystoupení Beyoncé na loňském festivalu Coachella vychází nyní v audio verzi first appeared on Hudební magazín XBand.cz.

Čas načtení: 2024-02-13 18:59:08

Domov vytváří nábytek z masivu

Historický nábytek z masivu, který vídáme například při návštěvách zámků, je dnes vnímán jako “umělecké předměty”, které jsou opředeny dobovou atmosférou. Historický masivní nábytek vyniká různými řezbami, bývá vykládán slonovinou, perletí, kovy i sklem. Říkáme tomu intarzie. Na historickém nábytku z masivu se často setkáme i s dobovými obrazy. Dnešní nábytek z masivu nás přitahuje […] The post Domov vytváří nábytek z masivu appeared first on Bydlimmoderne.cz.

Čas načtení: 2022-06-16 09:07:36

Maďarský poprevratový revizionizmus

Prezidentka Maďarska Katalin Nováková sa po stretnutí s Kelemenom Hunorom, lídrom Demokratického zväzu Maďarov v Rumunsku, vyjadrila, že reprezentovanie všetkých Maďarov považuje za svoju prioritu, pričom pre ňu to, či niekto žije vnútri, či mimo hraníc, nepredstavuje rozdiel. Pripomenula tak smutne slávny 32 rokov starý výrok maďarského premiéra Józsefa Antalla, že ako ministerský predseda krajiny s desiatimi miliónmi obyvateľov by sa chcel vo svojej duši i v pocitoch stať ministerským predsedom 15 miliónov Maďarov. Znamenal symbolické znovuoživenie veľkomaďarského nacionalizmu s jeho trianonskou traumou. V oficiálnej maďarskej poprevratovej politike Antall naštartoval revizionistické tendencie. S odvolaním sa na to, že „tretina maďarstva žije mimo územia Maďarska“ Antallova vláda v roku 1990 formulovala záväzok „presadzovať právo na sebaurčenie Maďarov v susedných štátoch,“ hoci v žiadnom medzinárodnom dohovore nebolo zakotvené právo príslušníkov národnostných menšín „na sebaurčenie“. Zato právo národa na sebaurčenie sa podľa platných medzinárodných dokumentov mohlo presadzovať „až do odtrhnutia“… Nasledovali vyjadrenia predstaviteľov maďarskej vládnej koalície, že treba „uvažovať o vytvorení nového mierového poriadku“ a o opätovnom rokovaní o trianonských dohodách. Aj to, že v roku 1995 sa skončí platnosť Jaltskej dohody a že „sa tým potvrdí niečo, o čom sme vždy hovorili, že je to nespravodlivosť, ktorá nás postihla“. Ešte i to, že maďarské hranice neboli v Trianone uzavreté so Srbskom či Slovenskom a že uzavretie medzištátnej zmluvy medzi Maďarskom a Ukrajinou, ktorá obsahovala garantovanie hranice, nemôže byť precedensom pre zmluvy s ostatnými susednými štátmi. O Slovensku ako o Felvidéku K spochybňovaniu platných hraníc treba pridať požiadavky maďarskej strany na zrušenie tzv. Benešových dekrétov. Mali takisto skrytý revizionistický zámer a ostali „evergreenom“ maďarskej politiky až dodnes. O Maďaroch žijúcich v Slovenskej republike maďarskí politici hovorili a stále hovoria ako o felvidéckych a o Slovensku ako o Felvidéku. Toto označenie sa spolu s ukazovaním máp Veľkého Uhorska a vyjadrovaním nespokojnosti s mierovými zmluvami po prvej a druhej svetovej vojne stalo ich stabilnou politickou výbavou. Predstavme si na chvíľu, že by to isté robili nemeckí politici… Na Slovensku tak zákonite došlo k rôznym obranným reakciám založeným na spomienkach na predvojnové a vojnové obdobie. Veď presadzovanie kolektívnych práv Maďarov a Nemcov pod zámienkou, že sú utláčaní a majú sa vrátiť do Maďarska a do Nemecka, bolo hlavným faktorom rozbitia demokratickej prvej ČSR a prológom druhej svetovej vojny. Slovensko prišlo v dôsledku Viedenskej arbitráže o pätinu svojho územia s 854 217 obyvateľmi, z ktorých vyše 270 tisíc boli Slováci, a bolo pripojené k územiu horthyovského Maďarska. Na Slovensku, kde bol ešte v živej pamäti obrázok vodcu maďarskej menšiny Jánosa Esterházyho, ako víta Miklósa Horthyho v anektovaných Košiciach, preto vyvolalo veľké obavy v roku 1993 pompézne znovupochovanie bývalého vládcu Maďarska do rodnej zeme. Na polooficiálnom pohrebe vysielanom v priamom televíznom prenose sa zúčastnila polovica maďarskej vlády a 50 tisíc priaznivcov Horthyho. Veľkomaďarský nacionalizmus Maďarská politika sa usilovala všetky slovensko-maďarské spory, ktoré kvôli týmto a ďalším revizionistickým tendenciám vznikli, internacionali­zovať. Presviedčala európsku a svetovú verejnosť, že príslušníci maďarskej národnostnej menšiny v SR sú objektom veľkého útlaku a prenasledovania, že na Slovensku zvíťazil nacionalizmus a smeruje na Balkán. O veľkomaďarskom nacionalizme založenom na oživovaní trianonskej traumy, sa, prirodzene, nehovorilo, ani o ťažkej situácii silno asimilovanej slovenskej menšiny v Maďarsku. Predstavitelia Maďarska tvrdili, že SR nechce maďarskej menšine garantovať medzinárodné štandardy ochrany. Medzi tie rátali aj kolektívne práva vrátane teritoriálnej autonómie, hoci Rámcový dohovor Rady Európy o ochrane menšín, ktorý SR akceptovala, bol dôsledne založený na rešpektovaní individuálnych práv príslušníkov menšín. Maďarsko sa pokúsilo v decembri 1992 zablokovať automatické nástupníctvo SR po ČSFR v Organizácii pre bezpečnosť a spoluprácu v Európe a v roku 1993 zabrániť jej vstupu do Rady Európy pod zámienkou, že nerešpektuje menšinová práva. Politickí predstavitelia maďarskej menšiny na Slovensku mali rovnaké predstavy. Ich požiadavky na kolektívne práva vrátane teritoriálnej autonómie vyústili do zhromaždenia troch tisícov predstaviteľov miestnych samospráv maďarskej národnosti v komárňanskej športovej hale 8. januára 1994. Požadovali vytvoriť územný celok, v ktorom by bolo garantované, že väčšinu budú mať občania maďarskej národnosti a hlavným úradným jazykom bude maďarčina. Vo výzve Združenia miest a obcí Žitného ostrova 4. januára bol použitý termín tartomány, čo v preklade znamená dŕžava. Reakciou bolo zhromaždenie organizované Maticou slovenskou v Šuranoch, na ktorom maďarské požiadavky odmietli ako útok na mladú samostatnú slovenskú štátnosť, ako hrozbu jej územnej integrite. Veľkomaďarský nacionalizmus tak živil slovenský obranársky, ktorého prejavy sa potom vydávali za ospravedlnenie stupňovania a internacionalizácie maďarských požiadaviek. Duray: Umelý štátny útvar Na IV. zjazde hnutia Spolužitie (Együttélés) 27. februára 1994 jeho predseda Miklós Duray označil Československo za umelý štátny útvar. Vyhlásil, že princíp sebaurčenia je platný i pre národné spoločenstvá žijúce v početnej menšine. To podľa neho znamenalo, že maďarská národná (nie národnostná…) menšina na Slovensku má právo na vlastnú územnú samosprávu a autonómiu osobnú. Dokument schválený na zjazde požadoval spontánne formovanie území etnicky ohraničiteľných regiónov. Slovenskí Maďari označení za „praobyvateľov“, ktorým bolo doteraz „vnútené postavenie národnostnej menšiny“, mali získať svoj „pôvodný, národno-pospolitý status.“ Dokument požadoval inštitucionali­zovanú rovnocennosť slovenského národa a maďarského národného spoločenstva. Miklós Duray odmietol čerstvo prijatú slovenskú ústavu ako nevhodnú na založenie demokratického systému a spoločenský zmier. To sa nedalo vykladať inak ako snaha o federalizáciu SR. Najmä keď Duray odmietol čerstvo prijatú slovenskú ústavu ako nevhodnú na založenie demokratického systému a spoločenský zmier. Navzdory tomu, že slovenská ústava bola plne akceptovaná i Radou Európy ako štandardný dokument, podľa Duraya nebola v súlade s novým európskym hodnotovým usporiadaním. Pre svoje ciele požadoval hľadať medzinárodnú podporu na jej zmenu, najmä v Rade Európy. SR staval do svetla, že to ona odmietaním predstáv jeho strany vedie konfrontačnú a protieurópsku politiku. Od začiatku sa totiž všetky podobné maďarské požiadavky vydávali za naplňovanie európskych hodnôt a každé ich odmietanie za protieurópsky postoj a prejav nacionalizmu. Prelom v podobe zmluvy Hoci Maďarsko so skúsenou diplomaciou dobre ovládalo „hru na obeť“, jeho pokus na začiatku 90. rokov presadiť, aby veľmoci akceptovali „maďarský pohľad“ na národnostný problém v strednej Európe, neuspel. Francúzsky premiér Édouard Balladur s cieľom podporiť stabilizáciu stredoeurópskeho regiónu a jeho perspektívy v európskej integrácii inicioval Pakt stability. Jeho súčasťou sa stala aj Zmluva o priateľstve a dobrých susedských vzťahoch medzi Slovenskou republikou a Maďarskou republikou, podpísaná po zložitých vyjednávaniach premiérmi Gyulom Hornom a Vladimírom Mečiarom 19. marca 1995. Vystavila stop všetkým špekuláciám o eventuálnej úprave slovensko-maďarských hraníc v článku 3: „Zmluvné strany v súlade s princípmi a normami medzinárodného práva potvrdzujú, že rešpektujú neporušiteľnosť spoločných hraníc a vzájomnú územnú integritu. Potvrdzujú, že nemajú a ani v budúcnosti nevznesú voči sebe územné požiadavky.“ Prvýkrát v histórii maďarská vláda a maďarský parlament akceptovali hranice stanovené Trianonskou zmluvou a potvrdené Parížskou mierovou dohodou z roku 1947. Maďarská politika sa zameriavala na historicky zdedené citlivosti a zdôrazňovala to, čo nás rozdeľuje. Zmluva tiež vytvorila inštitucionálny mechanizmus na riešenie eventuálnych problémov a sporov štandardným vyjednávaním. V jej rámci funguje nielen zmiešaná komisia pre menšinové otázky, ale i ďalších 11 komisií, ktoré sa majú schádzať a riešiť aktuálne problémy. Základná zmluva mala nepochybne stabilizujúci účinok na naše bilaterálne vzťahy i pre celý stredoeurópsky región. Niekedy však dochádzalo k paradoxu – na multilaterálnych fórach sme vystupovali identicky alebo podobne, a v bilaterálnych vzťahoch to medzi nami iskrilo, lebo maďarská politika sa zameriavala na historicky zdedené citlivosti a zdôrazňovala to, čo nás rozdeľuje. Napríklad pravidelne sa 4. júna konali v Budapešti pochody maďarských extrémistov pred veľvyslanectvami Rumunska, Srbska a Slovenska, na ktorých sa otvorene požadovala nápravu údajnej trianonskej krivdy a vykrikovali sa rôzne urážky. Vrcholom bolo vystúpenie Mádla Maďarská diplomacia naďalej podliehala pokušeniu, že partnera je možné premeniť na „svoj obraz“ a „dokopať“ ho k zmene jeho stanovísk organizovaním medzinárodných nátlakových kampaní. Tie sa týkali predovšetkým postavenia maďarskej menšiny. Maďarsko neustávalo v úsilí zaviesť kolektíve práva príslušníkov maďarskej národnostnej menšiny. Vrcholom bolo vystúpenie maďarského prezidenta Ferenca Mádla v Európskom parlamente 22. októbra 2002, v ktorom povedal: „Želáme si udržať a posilniť vzťahy s Maďarmi žijúcimi v susedných krajinách. Kodanské kritériá stanovené pre kandidátske krajiny obsahujú rešpektovanie menšinových práv. Zistili sme, že Charta základných práv EÚ nedefinuje kolektívne práva menšín. Je potrebné, aby sa kolektívne práva garantovali relevantnými nástrojmi.“ Mádl požiadal o revíziu celého európskeho systému ochrany ľudských práv, ktorý vychádza najmä z Rámcového dohovoru Rady Európy na ochranu národnostných menšín, ktorý patrí k jej najkomplexnejším dohovorom. Pokúsil sa svoje ojedinelé prístupy k ochrane práv príslušníkov národnostných menšín vyplývajúce zo stále oživovanej trianonskej traumy univerzalizovať a nenápadne ich pretlačiť do celoeurópskej praxe. Počas prvej Orbánovej vlády v rokoch 1998 – 2002 došlo ku koncepčnej zmene v maďarskej „národnej politike“, ktorá bola od začiatku odpoveďou na nespracovanú históriu. Už v roku 1996 expert strany Fidesz na zahraničnú politiku Zsolt Németh vychádzajúc z idey nedeliteľnosti maďarského národa, ktorú treba všetkými prostriedkami revitalizovať, v lete 2000 napísal: „Keďže hranice maďarského štátu a maďarského národa nie sú totožné, pojem národného záujmu zastrešuje spoločné záujmy maďarského štátu a maďarských spoločenstiev za hranicami.“ Németh konštatoval, že k pôrodu smerujúci inštitucionálny dialóg „nemôže zrodiť nič iné než politickú reintegráciu maďarského národa bez zmeny hraníc.“ Tento blízky spolupracovník premiéra Viktora Orbána neskôr v septembri v televíznej diskusii vyhlásil: „Boli by sme radi, keby sme vedeli spracovať aj maďarskú trianonskú traumu. Nejestvuje iba menšinová trauma, ale celé maďarstvo má traumu Trianonu.“ Vyslovil nádej, že „by Slovensko mohlo byť reláciou, na ktorej možno dokázať, že jestvuje riešenie“. Za takéto riešenie vyhlásil „Európsku úniu, v ktorej sa hranice stanú imaginárnymi, v ktorej si prihraničné spoločenstvá kultúrne, jazykovo a z hľadiska regionálneho rozvoja vyjdú znovu v ústrety. Tomu hovoríme národné zjednotenie bez hraníc.“ Várhegy: Orbán už prekročil rubikon O necelý rok neskôr, 20. augusta 2001 (Deň sv. Štefana) zašiel Orbán v riešení trianonskej traumy ešte ďalej: „Dosiaľ znamenalo narodiť sa v Karpatskej kotline za hranicami Maďarska pre Maďarov trpký osud. Druhoradosť, opovrhnutie, vysmiatie. Teraz vykonáme znovuzjednotenie maďarského národa ponad hranice. Budúcnosť sa začala.“ Toto zavŕšenie národnej agendy a terapie trianonského komplexu, ktorú vniesol do maďarskej politiky Antall, vysvetlil vtedajší štátny tajomník ministerstva kultúrneho dedičstva a poslanec Fideszu Atilla Várhegyi v auguste 2001: „Tento proces sa zavŕši, keď každý Maďarský občan, ktorý žije mimo Karpatskej kotliny, dostane maďarské štátne občianstvo a keď každý maďarský občan dostane volebné právo.“ Rozdiel medzi Antallovou a Orbánovou politikou Várhegyi vysvetli tým, že Antall ešte nepokladal Maďarsko za dostatočne silné na vytvorenie inštitucionalizovaného 15milónového spoločenstva. Podľa neho Orbán už prekročil rubikon: „Dnes je celá národná politika o budovaní inštitucionalizovaného národného spoločenstva. Každý Maďar sa dostane (ak chce) do inštitucionalizovaného osobného vzťahu s maďarským štátom. Už to teda nebude otázkou duševného zväzku a pocitov, že čo má maďarský ministerský predseda spoločné s piatimi miliónmi Maďarov. Bude to inštitucionali­zovaný vzťah.“ Európa podľa Orbána Idea spájania národa ponad hranice, ktorá v okolitých štátoch vzbudzovala rôzne výhrady a reminiscencie, bola produktom širšej maďarskej koncepcie budúcnosti Európy. Podľa názoru Orbána z júla 2021 kým niekdajší francúzsky prezident Charles de Gaulle hovoril o Európe štátov a bývalý nemecký kancelár Helmut Kohl o Európe regiónov, „teraz my Maďari predkladáme na európsku diskusiu myšlienku, že budúca Európa má byť Európou spoločenstiev, zaznamenajúc pod tým i národné spoločenstvo. O tom hovorí zákon o Maďaroch žijúcich v susedných štátoch. To, čo je v zákone, patrí k hlavným európskym tendenciám.“ Pozadím týchto predstáv bolo presvedčenie o výnimočnom postavení Maďarska v Európe. Opozičný socialistický poslanec Csaba Sándor Tabajdi v apríli 2001 povedal, že „bez maďarských menšinových organizácií susedia Maďarska nemajú šance na integráciu.“ A veľavravne dodal: „To je taká situácia, po ktorej Maďarsko tak dlho túžilo.“ Orbán v júli 2001 označil Maďarsko „za súčasť hlavného európskeho prúdu“, čím dal najavo, že existujú krajiny, ktoré jeho súčasťou nie sú.“ Podľa Németha veci sa zmenili: „Nie my musíme vysvetľovať v Bruseli, ale tí, ktorí s nami nesúhlasia, musia zdôvodňovať svoje názory.“   Autor je bývalý politik a diplomat. Převzato z webu Pravda.sk.

Čas načtení: 2022-01-10 14:51:54

Klára Janečková: O práci psychologa jsem začala uvažovat po mém únosu

Psát ji bavilo již v dětství. Nakonec se v něm našla a hned její první kniha, historický román Ďábelská tvář se stala Nejlepší prodávanou prvotinou roku 2002. Zatím vydala Klára Janečková dvanáct knížek, tu poslední Francouzský manžel v roce 2021 a na třinácté složené ze 13 dramatických příběhů, právě pracuje. Psaní se od doby, co působí jako školní psycholožka, může věnovat jen ve chvílích volna. „Psaní je moje láska. Psychologie je práce i poslání,“ říká.   Vyrůstala jste ve Chvalčově u Bystřice pod Hostýnem jako jedináček. Od dětství jste ráda psala, ale také hrála na kytaru a na klavír. Někdy v sedmi osmi letech jste napsala první pohádku O Koblížkovi a v deseti letech první povídku. Jaká jste byla holčička a čím jste chtěla být a jak dopadla vaše první povídka? Byla jsem vzorná dcera, výběrová škola, jazyky, hra na hudební nástroje, to se ode mne očekávalo. Chtěla jsem být letuškou a cestovat. Už v dětství mne táhly dálky. Nebo být někde animátorkou a bavit přes den děti a večer lidi. Moje první povídka byla o chlapci, který přežil pád letadla a vyrůstal v pěstounské péči. Až v dospělosti zjistil, že jeho rodiče také přežili a setkali se. Nechápu, proč mne oslovilo tohle téma, nejspíš jsem byla fascinována nějakou leteckou havárií, nedokážu říci (smích).   Po maturitě jste pracovala ve zlatnictví a po večerech jste začala psát svoji první knihu, historický román z 16. století Ďábelská tvář, který se stal Nejlepší prodávanou prvotinou roku 2002. Pamatujete si ten pocit, když jste poprvé držela tuto knížku v ruce? Byl to jeden z mých nejkrásnějších zážitků v životě. Moc jsem za prvotinu bojovala. Kvůli babičce. Byla nemocná a věděla jsem, že nemám mnoho času. Knihu jsem jí věnovala, vyšla na podzim a babička zemřela následujícího roku v červnu. Takže měla možnost ji číst. To byl také krásný pocit.   Následovaly další knihy: Zrada, Prokletý původ, Manželské okovy. Příběhy jsou smyšlené, fiktivní, ale kniha Unesená vypráví příběh, který se vám v osmnácti letech stal (dívku v příběhu unesl kamarád Roman, kterého do té doby pokládala za svého dobrého přítele, spolu s bratrem a dělníkem z Ukrajiny). V jednom rozhovoru jste řekla, že nebýt únosu, nešla byste studovat psychologii a díky tomu se lépe dokážete vcítit do klientů, kteří prožili nějaké trauma. A jako psycholožka působíte na třech školách. Čím vás práce psychologa naplňuje? Ano, o práci psychologa jsem začala uvažovat po únosu, kdy sama jsem potřebovala pomoc odborníka a byla těžce dostupná. Jinak jsem chtěla studovat dějiny, protože miluji historii, možná bych šla i do archeologie. Práce psychologa je náročná, člověk pracuje jen s bolestí, smutkem, potížemi. Nikdo spokojený za mnou nepřijde. Ač děti chodí si jen tak popovídat, a to je fajn. Psychologie je moje poslání, pomáhat dětem, rodinám, učitelům, třídám. Aby měly děti dobré dětství. Odměnou jsou jejich kresby, poděkování, ušmudlané bonbony, co mi přinesou nebo až odcházejí, květina na rozloučení, někdy pár hezkých slov přes sociální sítě. Dobrý pocit mi dá, když s dítětem určité potíže zvládneme a ono je spokojené a už mne nepotřebuje.   Psát jste nepřestala a následují další knihy a tu poslední Francouzský manžel jste vydala v roce 2021. O čem ráda píšete a kde nacházíte inspiraci? Tato kniha je druhá inspirována mým životem. Kdy já sama jsem se vdala za Francouze a měsíce ve vztahu drhla zuby, co jsem to udělala. Nakonec jsem se rozhodla pro rozvod, protože jsem jako psycholožka věděla, že lepší už to nebude, naopak, horší a než mít špatný vztah a jen přežívat, to raději žádný a být sama sebou. Inspiraci mi dává sám život, každý den. Co vidím, s kým se setkám, koho potkám, co přečtu, události, které se odehrávají ve světě, v mém okolí. Ráda cestuji, to je má odměna po měsících ve školách i za počítačem. Nasávám vždy novou inspiraci, setkávám se s novými lidmi, poznávám města, země.   Připravujete další příběh? Ano, nyní dokončuji knihu, která má zatím pracovní název Někdo se dívá. Je to má 13 kniham a proto je složena ze 13 dramatických příběhů. Čtenář v závěru zjistí, které příběhy jsou zcela reálné a které ne. Jsou to příběhy ze světa seznamek, sociálních sítí, kyberšikany, stalkingu, obyčejných vztahů, které začal někdo vydírat, sledovat. Bude to kniha pro náctilé i pro dospělé. Vycházím ze své praxe, ze života jiných lidí. Je to taková kuchařka, jak se zachovat, když se staneme obětí útoku přes mobil nebo internet.   Čím je pro vás psaní? Někde jste řekla, že od doby, co působíte jako psycholožka, je to spíše koníček… Psaní je moje láska. Psychologie je práce i poslání. Tak to cítím. Bohužel mohu psát, jen když mám volno, prázdniny či chřipku (smích).   Který z procesů při psaní máte nejraději a co knížky pro děti? Mám nejraději samotnou tvorbu. Kdy si sednu a jde to ven. Prostě jen píšu, postavy si žijí, mluví a já jsem jejich hlasem. Nemám ráda přepisování, korektury a pak redakční práci. Pro děti knihy nepíšu. Nevím, zda bych byla schopna napsat pohádku, asi ano, ale jsem zaměřena na dramata. Ač nová kniha bude pro náctileté, odrostlé děti. I ty se v ní najdou.   Dočetla jsem se, že vašim oblíbeným autorem je Erich Maria Remarque, ke kterému se ráda vracíte. A co další autoři nebo knížka, která vás v poslední době zaujala? Nejraději mám Alison Weirovou, její historické romány. K těm se pořád vracím. Čtu je opakovaně. V poslední době mne zaujala trilogie Vikingové od Lasse Holma. Je to hodně chlapské čtení, ale jsem fascinována. Jak už jsem říkala, mám ráda historii, a tak se ve volném čase toulám v minulosti.   Jak ráda trávíte chvíle volna? Jak nabíjíte své „baterky“? První musím odpočinout hlavě, protože příliš pracuji psychicky. Občas si udělám odpoledne pro sebe. Pustím si film či seriál, jsem jen s mými zvířaty a koukáme. Hodně mi pomáhá hudba a zpět. Vyrazím na koncert nebo doma s manželem, on je kytarista, hrajeme a zpíváme, třeba celou noc. Čistí mi to hlavu. Dále mne vždy postaví na nohy nějaká cesta, opustit domov a odjet někam pryč. To se vrátím zcela čerstvá a s novou energií do práce.   Klára Janečková se narodila 20. července 1979 ve Valašském Meziříčí. Vystudovala Univerzitu Palackého v Olomouci (Filozofická fakulta – katedra psychologie s titulem PhDr.) Působí jako školní psycholožka a spisovatelka. Publikovala v různých časopisech: New Expres, Glanc, History Revue, Šarm, Zpravodaj města Bystřice pod Hostýnem, Zpravodaj obce Chvalčov. Napsala knihy Ďábelská tvář, Zrada, Prokletý původ, Osudová posedlost, Manželské okovy, Unesená, Srdce v písku, Temnota, Deník Grety Kaiserové, Pád do tmy, Vítěz, Francouzský manžel. Dostala cenu Nejlepší prodávaná prvotina roku za knihu Ďábelská tvář. Má dceru Miladu a s rodinou žije v Bystřici pod Hostýnem.   

Čas načtení: 2021-05-13 20:19:04

Slepá ulička jménem Francie. Úvahy k dopisům francouzských vojáků

Nečekaně mi přisvištělo pozvání do pořadu 360 Michala Půra na CNN Prima News. Jednalo se o diskusi na téma „bezpečnostní situace ve Francii“, podnícenou dvěma kritickými dopisy francouzských vojáků. K tomuto tématu je ještě hodně co dodat, ale do televizního vystoupení se to nevešlo; v televizi má každá minuta cenu zlata. Proto nezbývá, než všechny dodatečné úvahy vtěsnat do článku. Tady jej máte. Nejdřív stručně k aktuální situaci. Úmysl provést vojenský převrat se obvykle předem neohlašuje na stránkách novin, takže na nějaké bezprostřední divadlo v podobě tanků valících se po Champs-Élysées to nevidím. (Bezprostřední proto, protože kde bude stav věcí někdy za pět let, těžko prorokovat.) Spíše je to opravdu varování před spontánním vývojem, možná i trochu „provokace“, vlastně docela chytrá. Pokud to teď prezident Macron přežene s odvetou a trestáním signatářů, bude působit jako uražený despota, což mu u voličů nijak nepomůže. Ale nezareaguje-li nijak, nebo jen velmi slabě, bude to zase z jeho strany vypadat jako tiché potvrzení, že temné poměry popsané v obou dopisech jsou reálné – a on coby výkonná hlava státu je za ně aspoň částečně zodpovědný. Nicméně pojďme na chvíli hypoteticky uvažovat o tom, že se skutečně stalo neslýchané a v čele Francie stanula vojenská junta. Co by mohla dělat? Zadrhne se integrační motor EU? Z mezinárodního hlediska by se Francie pod vládou generálů ocitla v horší, ale nikoliv zásadně horší pozici, než jakou má teď. Pro francouzské zahraniční vztahy je rozhodující, jak by reagovala EU. A na to, aby v Bruselu křičeli příliš hlasitě, se nacházejí trochu moc blízko k francouzským hranicím. Asi tak tři hodiny jízdy tankem, možná dvě, vezmete-li to po dálnicích. Už jen tato skutečnost, snadno viditelná na každé mapě, by kariérní politiky v sídelním městě unie poněkud brzdila ve verbálních odsouzeních. Odhlédneme-li od verbálních odsouzení, mírných či ostřejších, reálné sankce by se nejspíš nekonaly. Po brexitu si už EU nemůže dovolit ztratit další velkou členskou zemi. Pokud by noví páni Elysejského paláce nezačali páchat něco opravdu příšerného, mohli by si v Bruselu zajistit určité diplomatické krytí. Bojujeme proti terorismu atd. Ve skutečně prekérním postavení by se ocitli němečtí Zelení, kteří momentálně mají velmi slušnou naději na zisk kancléřského úřadu. Vývoj, při kterém v Berlíně zasedne na trůny moci zelená kancléřka a v Paříži pro změnu nějaký představitel tvrdé pravice, se přitom může uskutečnit i bez převratu, naprosto mírovými volbami. Tzv. integrační motor unie by se v takovém případě pořádně zakuckal. Za slabé vlády se množí loupežníci Pokud jde o samotné potlačení projevů kriminality a náboženského extremismu v problémových zónách, tam by vojenská vláda měla skutečně šanci dosáhnout toho, po čem oba dopisy volají. Historicky vzato není taková situace nijak výjimečná. Za slabé vlády se vždycky množili loupežníci všeho druhu, a nakonec se s nimi muselo něco dělat. Technicky na to současná civilizace nepochybně má. Pokud už Gnaeus Pompeius dokázal potlačit středomořské piráty natolik, že dalších tři sta let o nich téměř nebylo slyšet, jistě by to dokázala i moderní Francie se současnými „hordami z předměstí“ (les hordes de banlieue), o kterých se píše v prvním dopise. Mám za to, že v téhle souvislosti se často zapomíná na jednu důležitou okolnost. Člověk zvyklý na pravidelnou výplatu sociálních dávek a na to, že potraviny se kupují v obchodě za rohem, není zrovna ideálním materiálem na nezlomného partyzána. Řadový obyvatel paneláku na předměstí nemá to samé know-how a houževnatost jako Paštuni z Hindúkuše, které adoruje. Ti jsou po dlouhá staletí zvyklí přežívat mráz a hlad v nehostinných horách, on nikoliv. I kdyby jeho duší zmítali ti nejhorší běsi, duševní vybavení nezbytné pro úspěšnou guerrillovou válku mu bude scházet. Skutečně těžký úkol by přišel potom, v momentě, kdy zbraně umlknou. Co potom? Nikdo nechce být v učebnicích na jedné stránce s Hitlerem Jste vojenská junta a krátkou, ač krutou válku v předměstích jste vyhráli. Máte v rukách určité množství zajatců chycených se zbraní   ruce. Kromě nich musíte brát v potaz i podstatně širší vrstvu obyvatelstva, pojmenujme ji třeba „podhoubí“, která s nimi sympatizuje. Toto „podhoubí“ je zatraceně velké; podle průzkumu agentury IFOP z listopadu 2020 dává přednost 38 procent francouzských muslimů právu šaríja před sekulárními zákony republiky (mezi mladými dokonce 57 procent). V roce 2016 to bylo „jenom“ 29 procent. Situace se tedy za posledních pět let zhoršila. Dejme tomu, že byste se jako junta chtěli inspirovat v československých dějinách a nějakou podmnožinu těch lidí odsunout z Francie s tím, že už se s nimi nedá dále žít v jednom státě. Jenže do přirozeně se nabízejícího Alžírska je nijak snadno nevyvezete. Jednak hodně z nich nejsou vůbec lidé alžírského původu, jednak o ně ta země samozřejmě stát nebude; má svých vlastních problémových jedinců dost. Na rozdíl od Německa roku 1945, které bylo úplně poraženo a nemohlo se k situaci nijak vyjadřovat, by se severoafrické státy patrně takové snaze aktivně bránily. To by pro juntu znamenalo vybojovat další válku, tentokrát s tím Alžírskem. Není to nemožný úkol, třeba by ji vyhrála, vybavení k tomu má. Ale výsledkem takové války by bylo silně destabilizované sousedství. Většina racionálních Evropanů se shodne na tom, že jedna Libye úplně stačí. Jaké jsou další možnosti? Převýchovné tábory v čínském stylu? Tady lze zase o jejich účinnosti historicky pochybovat. Španělská levice přežila desítky let Frankova režimu. Japonští křesťané přežili tvrdý útlak šógunátu. Ani Sovětský svaz neudělal ze svých občanů nový druh člověka. A dále než k převýchovným táborům ani ta nejbrutálnější západní vojenská vláda nesáhne. Nikdo nechce být v učebnicích historie zapsán na jedné stránce s Hitlerem. Francouzští muslimové čím dál více inklinují k právu šaríja Vlastně není potřeba chodit do hypotetické budoucí Francie. V podobné situaci se nachází Izrael a její vývoj teď vidíme v přímém přenosu. Moc pozitivní není. Izraelci mají nepochybně podstatně méně skrupulí než běžný stát EU, ale s početnými a kompaktními nepřátelskými komunitami žijícími v jejich těsné blízkosti také nic zásadního udělat nemohou. Pomocí vojenské síly dokážou vynutit dočasné příměří, ale s vědomím, že v nejbližším vhodném okamžiku jim protistrana půjde zase po krku. Třeba ve chvíli, když se v Bílém domě vystřídají prezidenti a je nutno dojednávat nový diplomatický status quo. Do věci by mohl zasáhnout ještě jeden trend, ke kterému jsem nicméně trochu skeptický. Seděl jsem před pár dny s jedním mladíkem, který žije ve Francii, a ten mi říkal, že určitá část Arabů tiše odpadla od islámu. Kdyby jich bylo čím dál více, mohlo by to tu uzavřenou komunitu postupem času rozpustit. Proč jsem skeptický? Na jednu stranu jsem si víceméně jist, že i mezi muslimy se tiše a pomalu šíří různé podvratné myšlenky – liberalismus, ateismus atd. V každé společnosti se najdou lidé, které přitahuje pravý opak zavedených norem, a při dnešních komunikačních možnostech se k zakázaným idejím nevěřících dostanete snáze než kdy dříve. Známý ateista Dawkins tvrdil už před třemi lety, že v islámském světě se stáhlo třicet milionů kopií arabského překladu jeho knihy Boží blud. To není zrovna malé číslo. Čím si ale nejsem jist, je to, jestli tenhle proces v průběhu nejbližších desetiletí k něčemu bude, aspoň z toho civilizačního a bezpečnostního hlediska. Není totiž patrné, zda tento proces ohrožuje ono “tvrdé sunnitské jádro”, které je podstatou problému, nebo zda jenom dochází k erozi jeho vnějších okrajů, které byly stejně z principu nespolehlivé. V tom druhém případě by „tvrdé sunnitské jádro“ mohlo dokonce posilovat tím, že váhavější nebo méně oddaní jedinci odpadávají a koncentrace fanatiků roste. Pamatujete si na ty výše citované průzkumy mínění z let 2016 a 2020? Procento příslušníků francouzské muslimské komunity, kteří dávají přednost právu šaríja, vzrostlo. A ne málo, o deset procentních bodů za necelých pět let. Takhle nevypadá příznivý vývoj. Evropané vlezli do pasti Suma sumárum, abychom tento článek nějak zakončili. Slušně řečeno, mám za to, že Francie je ve slepé uličce. Neslušně, ale výstižněji řečeno, francouzská situace je FUBAR, Fucked Up Beyond Any Repair. Ač jsem v mnoha věcech opatrným optimistou, tady žádné dobré vyhlídky nevidím. Teď jde hlavně o to, nevlézt do podobné pasti. Francouzi vlezli do svojí pasti z bývalé koloniální pýchy a krátkozrakosti, na kterou „dojelo“ i jejich dávné impérium v rozvojovém světě. Němci do ní lezou ze spasitelského komplexu, který jim neumožňuje posuzovat některé věci pragmaticky a nasazuje jim hypermoralizující, leč křivé brýle. O Švédech by se dalo říci něco podobného jako o Němcích. Pokud to uděláme i my – a zatím nevidím žádnou garanci, že ne – bude to proto, abychom se někomu zalíbili. To je totiž zase slabá stránka kmene Čechů. Já bych se osobně radši nelíbil.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}